Saint Anne´s Church

(Ochomýtá se kolem dobrovolníků a tak trochu organizuje chod té dobročinné akce. Kostel rozeznívaly koledy, který zpíval dětský sbor, všude byla slyšet slova Veselé Vánoce. Pro něj moc veselé nebyly, ale důležité pro něj bylo, že tyhle Vánoce stráví se svou neteří. Potom ho něko osloví a on se pootočí za hlasem.) Sophie. (Pousměje se) Ano, dneska je tu opravdu hodně lidí. Ale to každý rok. Tváře se tu ovšem střídají. Někdo chodí pravidelně, jiní jsou tu noví. Třeba zrovna jako ty. Nečekal jsem, že by přišel někdo z jiné komunity, z jiné frakce. Ale je od tebe opravdu milé, že i ty chceš pomoci lidem, kteří to potřebují. Díky, že jsi přišla. (kývne hlavou... vlastně ani nemá moc náladu na to se s někým vybavovat. Ne s někým, koho zná tak dobře jako Sophie.) Veselé Vánoce. (Pousměje se na ni a otočí se k ní bokem. Chce poodejít k jiným dobrovolníkům.)

To víte, jídla není nikdy dost a to nejmenší, co můžu udělat je připravit štědrovečerní večeři i pro jiné, kteří si to sami dovolit nemohou. (Pokrčí rameny s úsměvem. Zabralo jí to sice dost práce, ale vaření jí bavilo. A vařit pro někoho, kdo to opravdu ocení, je to nejlepší. A je si jistá, že všichni lidé, kteří sem dnes přijdou to ocení. Zaplní si žaludky dobrým tradičním jídlem a prožijí aspoň tady vlastní hezké vánoce, když už si je nemohli připravit sami.) I vám Veselé Vánoce. (Z jeho postoje jí dojde, že pro něj asi není nejpříjemnější se s ní bavit. Možná, protože ona jako jediná ze všech lidí v kostele věděla o uřknutí? Ani si nedokáže představit, co Kieran musí prožívat. Vědět, co ho čeká. Vědět, co by mohl udělat a přitom se uřknutí ještě neprojevovalo. Uřknutí možná ještě nepůsobilo, alespoň ne magicky, ale na Kieranovu psychiku už zaútočilo.) Otče, chtěla bych vám něco dát. (Řekne o něco tišeji a z kapsy kabátu vytáhne malou krabičku a podá mu ji. Byl v kožený řemínek a na něm zavěšený ohnivý achát. Ohnivý achát byl známý, že podporuje klid a vyrovnanost, přináší pocit bezpečí a jistoty, odstraňuje strach. Má značné ochranné účinky, vytváří ochranný štít kolem těla, odráží negativní síly zpět k původci. Nebyl to tak úplně jen dárek k Vánocům. Ale doufala, že by to mohlo, alespoň o něco ještě oddálit to uřknutí. Samozřejmě minerál byl posilněn kouzlem, aby se Kieran opravdu cítil klidně. Aspoň dnes si to zasloužil a mohl tak strávit poklidné svátky se svou neteří a nestrachovat se, co by se mohlo stát.) Vím, že na nějaké ozdoby určitě nejste, ale tohle je ohnivý achát. Odráží negativní síly, podporuje klid a přináší pocit bezpečí. (Řekne mu opravdu stručně, jaké má vlasnosti tento minerál.)

(Zastaví se ještě, když se Sophie ozve s tím, že by mu chtěla něco dát. Natočí se zpátky k ní. Takže ona pro něj snad měla nějaký vánoční dárek? Jestli ho to nevyléčí z toho uřknutí, tak nic jiného ani nepotřebuje a Sophie si to mohla k něčemu ušetřit. On na tohle nebyl. Na nějaké kupování dárků. O Vánocích bylo hlavní, že jsou lidi, co se mají rádi, spolu. Nepotřeboval žádné dárky. Pak Sophie vytáhne ten kámen a řekne, na co všechno je. Musí se trochu hořce pousmát, protože je to opravdu ironie. Ten kámen mu stejně v ničem nepomůže, ale alespoň Sophie šlechtí to, že za ním takhle přišla a snaží se mu to alespoň ulehčit.) Děkuji, Sophie. Bohuže, já žádné dárky nemám. Jsem duchovní a materialistické věci mi moc neříkají. Pro mě je důležitý spíše duch Vánoc, než dárky. A teď, když mě omluvíš, půjdu se převléknout. Štědrý veer trávím s Cami a nerad bych přišel pozdě. Chci jí i pomoci, když bude s něčím potřebovat. (byl opravdu rád, že tu bylo dobrovolníků hodně. Věděl, na koho se mohl spolehnout a komu přenechat organizaci, takže když všechno pozařizoval, tak se nakonec vydal ke Cami.)

Neočekávám žádné dárky na oplátku. A tohle není přímo vánoční dárek. Myslela jsem, že by vám to mohlo trochu pomoct. Aspoň, co se týče psychické stránky. (Pokrčí rameny a pak jen kývne hlavou.) Jistě, nebudu zdržovat. Já sama bych už také měla jet. Mějte se a pozdravujte Cami. (Byla si jistá, že Kieran nevěděl nic o tom, co se Cami stalo. A nejspíš by asi nebylo vhodné, aby se to dozvěděl o vánocích a ještě v tomto stavu. Kieran byl opravdu zvláštní. Nikdy ho takového nezažila. Možná mu dělalo problémy teď trávit čas ve společnosti více lidí? Protože tady jich bylo hodně. Nebo snad ztratil naprosto naději na vyléčení? Zavrtí hlavou a raději nad tím přestane uvažovat. John už na ní čekal u dveří a tak zamířila za ním. Společně vyšli ven a nastoupili do auta. Pak odjeli k Jackovi a Nicole domů. Tam Sophie strávila opravdu jen chvíli. Předala jim dárky a oni zas jí, jelikož zítra se neuvidí. Také Nicole dala dárky pro malého Joshe, aby je dala pod stromek. I když Joshovi byli teprve necelé čtyři měsíce a ani si neuvědomí, že nějaké Vánoce probíhají a dostane nové hračky a oblečení. Příští rok už z toho bude mít větší rozum, ale to je až za hodně dlouho. Nakonec od Jacka a Nicole odjela zpět k sobě.)

(Už dlouho to s ním šlo z kopce. Nejdříve to byly jen lehké příznaky, ale postupně se to víc a víc zhoršovalo. Radši by zemřel, ale on sám si na život sáhnout nemohl, to by bylo proti tomu, čím celý život byl. Cami by ho taky nebyla ochotná zabít, a tak neměl východisko, jak se z téhle situace dostat. Cami zkoušela všechny možné metody, ale nic nepomáhalo. Všechno bylo ztraceno a on musel žít s tím, že jeho duch bude čím dál tím slabší a on se bude stávat čím dál tím šílenějším. Poslední týdny už to nabralo takové obrátky, že už měl jen dosti málo světlých chvilek a musel tak být přivázaný nahoře na půdě v kostele, aby nemohl nikomu ublížit. Nikdy by neřekl, že takhle dopadne, že dopadne jako Sean, že je bude sužovat stejný osud. Cami si tohle rozhodně nezasloužila, ale stalo se. Věděl, že je jeho neteř silná osobnost, ale doufal, že ji to nezlomí, protože tohle už jednou všechno zažila. Možná pro ni bude přeci jen malou útěchou, že ví, kdo to udělal a ten je mrtvý. Se Seanem to bylo horší, Cami žila v nejistotě. Ale teď už ví všechno, co dřív nevěděla. Chtěl by se s ní pořádně rozloučit. Říct jí, jak ji má rád a prostě přemluvit někoho, aby ukončil to jeho trápení, ale nemůže, protože jeho zdravá mysl je uvězněná uvnitř jeho mysli chorobné. Byl vzteklý, agresivní, sprostými slovy nešetřil, nebyl to on. Kdyby se dostal z těch pout, jistě by se někoho pokusil i zabít. To všechno s ním dělalo uřknutí.)

*Z domu hned zamířila už ráno za Kieranem a byla s ním, i když být v jeho společnosti je momentálně velmi těžké. Ničí jí to, jak vypadá a co všechno dělá. Ví, že tohle není on, že za to může to uřknutí a že slova, která vždy pod tímto vlivem vysloví nemyslí vážně. Začíná být z toho čím dál více ve stresu a největší obavy má z toho, že ho uvidí při tom, když si sáhne na život. Možná proto je připoutaný, aby nic neprovedl a nikomu neublížil, především sobě. Je si jistá, že takhle nic neudělá. Odpoledne na chvíli musela odejít si zařídit jisté věci a taky si šla pro něco k jídlu, i když její žaludek je právě teď jako ve svěráku. K večeru už se zase vrátila do kostela. Zatímco Kieran je nahoře, tak ona je teď dole a sedí v jedné z lavic. Dívá se před sebe na obraz Panny Marie a pak bolestivě zavře oči. Velmi tiše se za Kierana modlí a z očí jí spadne několik slz na ruce, které spíná před sebou. Nedokáže si představit, že by měla přijít i o něj. Nedokáže se smířit s tím, že zemře, i když smrt pro něj v těchto dnech bude velkým vysvobozením. Velmi tiše pronáší své modlitby, aby ho Bůh ušetřil těch bolestí přesto, že ví, že něco takového se nestane. Nezapomene se modlit i za Seana a vlastně i za celý zbytek své rodiny, která už tady s ní není. Poté otevře oči a setře si z tváře slzy. Zvedne se a jde znovu se podívat za strýčkem. Vystoupá schody a přijde ke dveřím. Velmi pomalu chytí za kliku a otevře dveře. Její pohled ihned na něm ukotví a vydechne bolestivě. Netuší, zda to teď bude on a nebo jeho druhá stránka.* Strýčku Kierane? *Řekne starostlivě a nechá otevřené dveře. Vejde za ním dovnitř a udělá pár kroků směrem k němu. Uvnitř sebe si strašně přeje, aby to byl on a mohli si na chvíli popovídat. Mezitím ještě vytáhne z kapsy mobil, protože až teď si vzpomene na to, co chtěla udělat. Napíše zprávu Sophie, Marcelovi a Elijahovi.*

kód:

Ahoj Sophie. Potřebovala bych tě dnes v kostele mohla by ses prosím zastavit? Kieranovi už moc času nezbývá. - Cami

kód:

Marceli, myslím, že Kieranovi už moc času nezbývá. Pokud budeš chtít, můžeš se za ním přijít rozloučit. - Cami

kód:

Ahoj, Elijahu. Vím, že jste si byli s Kieranem blízcí a tak ti píšu, abych ti dala vědět, že Kieranovi už moc času nezbývá a pokud se s ním chceš rozloučit, tak jsme v kostele. Mám ale obavy, že z toho starého Kierana už moc nezbylo. - Cami

*Odešle sms zprávy a už se opět věnuje strýci.*

(Slyší kroky, které se blíží. Je si jistý, že to bude Cami, protože za ním sem nikdo jiný nechodil, jenom ona. Když měl zrovna světlé chvilky a ona tu byla, prosil ji, aby za ním nechodila, aby ho neviděla v takovém stavu, v jakém byl, když ho ovládlo uřknutí. Ale ona si to nedala vymluvit. Chodila za ním stále a nemínila se vzdát. Jenomže on už to dávno vzdal. Tohle už nebyl jeho život. Nebyl to on. Světlé chvilky už míval opravdu ojediněle. Kroky se pomalu blížily a on se přistihl, jak se chce zbavit pout. Bylo mu nepříjemné, jak je svázaný, provazy se mu zařezávaly do kůže. I když to bylo možná i proto, jak se jih snažil zbavit. Pomalu ale jistě doloval svou dlaň se sevření provazu a věděl, že když dostane ven jednu, druhá už půjde mnohem lépe. Cami přišla. Oslovila ho, jako kdyby si nebyla jistá, jestli to bude Kieran při smyslech nebo ten druhý. On už měl ruku skoro venku a teď se mu naskytl pohled na osobu, která ho tu vězní. Přepadl ho vztek. Tohle nebyl ten hodný milý Kieran. Tohle pro Cami neskončí dobře, ale potřebuje, aby se ještě trochu přiblížila. Tenhle Kieran je taky dost mazaný, takže pro něj nebyl problém, aby hrál hodného.) Cami. (Vydechl a podíval se na ni. Jeho pouta povolily. Dostal se z nich, ale ještě nebyla ta vhodná chvíle, aby na ni zaútočil. Musí prostě přijít blíž.) Neměla jsi sem chodit. (Snažil se to zaobalit do starostlivého tonu. Ve skutečnosti jeho věta byla myšlena jaksi škodolibě. Ne, neměla sem chodit, protože to pro ni nedopadne dobře.)

*Zastrčí si mobil zase do kapsy a dívá se na něj. Jenom, co ji osloví, tak nakloní hlavu trochu do strany a prohlíží si jeho tvář. Jde na ní vidět jak moc je tím utrápená, jak moc má o něj obavy a jak moc by mu chtěla pomoct. Bohužel něco takového nebylo v jejich silách a ani v ničích jiných, bohužel. Musela se prostě smířit s tím, že Kieran je už skoro pryč, ale ona nechtěla, aby byl pryč. Prostě ho nedokázala nechat jít. Nedokáže se od něj držet dál, když je pro ni tak moc důležitý. Rodina O'Connellů tady vždy byla pro ni a Kieran byl jeden z nich. Vždy ji nabízel pomocnou ruku. Pamatuje si na to, když byla malá a on jí četl pohádky před spaním a vyprávěl ji už tehdy o tom, co je správné. To hlavně díky němu věřila, to díky němu chodila do kostela a má pocit, že hodně díky němu je tím, čím je dnes. Vlastně mu to nikdy neřekla, ale byl i pro ni jakýmsi vzorem, který pomáhá ostatním a nemyslí jenom na sebe. Sean taky k němu vzhlížel a dal se na stejnou cestu jako Kieran. Znamenal pro ni a pořád znamená hodně. Nemůže jenom tak takového člověka nechat jít. Zavrtí hlavou při jeho slovech.* Nenechám tě tady samotného. *Tohle pro něj nechce a nic takového si ani on nezaslouží. Přistoupí k němu o něco blíž a skloní se mírně k němu.* Jak se momentálně cítíš? *Její hlas je stále starostlivý. Bohužel ona nemůže rozeznat to, zda je to špatný Kieran a nebo ten pravý. Na to ji zaslepuje až moc touha mu pomoct, touha být po jeho boku za jakoukoliv cenu. Nechce ho opustit. On je pro ni tím nejdůležitějším v jejím životě a hlavně poslední člen rodiny.*

(Samozřejmě, stále ta starostlivá Cami. Ani si nevšimla toho, že jeho tón hlasu by možná mohl být trochu jiný. Tak moc mu touží pomoci, že se sama vystavuje nebezpečí. On ale pociťuje nutkání té dívce ublížit. Potřebuje to. Cítí k ní takovou nenávist. Vězní ho tady a říká, že mu tím chce pomoci. Ale to není pravda. Kdyby mu chtěla opravdu pomoci, tak ho prostě pustí a nechá ho být. A ona si ještě dovoluje sem chodit a provokovat ho svou přítomností. Tohle ale dneska skončí. Zabije tu hnusnou mrchu. Jen stačí ještě pár krůčků. Jako by ji v duchu vyzýval, aby šla blíž a ona to nakonec udělá. Dokonce je tak blízko, že se nad ním ještě začne sklánět. Jak že mu je?) Báječně. (Ušklíbne se na ni pobaveně. Najednou jeho ruce vystřelí dopředu a popadnou Cami za krk. začne ji škrtit, dokonce se s ní povalí na zem. Ve tváři má vražedný výraz. Je to naprostý šílenec a Cami to nepoznala, teď za to zaplatí. Když se ho pokouší jednou rukou shodit, tak uvolní stisk, škrtí ji jen tou jednou a druhou jí silně zmáčkne zápěstí tak, až jí v něm křupne. Používá opravdu velkou sílu. Je mimo sebe, takže si ani neuvědomuje, jak moc. Ale hlavní je, že ji prostě zabije.) Co sis myslela, ty děvko? Zabiju tě! (Vykřikne jí do tváře. Vypadá opravdu strašidelně.)

*Elijahova zpráva Cami, přijde s menší časovou prodlevou.*

kód:

Cami, děkuji ti za zprávu. Tvého strýce je mi upřímně líto. Zastavím se za vámi, ale později večer. Teď nemůžu. Netuším, jak je to vážné. Kdybych to nestihl, rozluč se s ním za mě, prosím. Buď opatrná. Elijah.

*Vážně je svou starostlivostí tak zaslepená, že nevidí nic, co je teď v něm špatné. Pozná to jedině tehdy až se tak úplně projeví, jenomže to se nestává. Tedy do chvíle, kdy jí oznámí, že se cítí báječně. Vykulí své zelené oči na něj tím šokem. Ani si neuvědomila, že to opět není on. Tolik se s ním chtěla nějak rozloučit, tolik moc ho chtěla obejmout a cítit, že je to Kieran, jenomže tohle je jeho uřknutá verze. Už se chce odtáhnout a popojít pár kroků od něj, jenomže on ji překvapí v momentu, kdy ucítí jeho ruce na svém krku. Z toho chytne přímo panickou hrůzu, protože když jí někdo naposledy takhle svíral krk silně byl to Kai a ten ji uškrtil. Od té chvíle má z toho hrůzu a on právě teď dělá to samé, její vlastní strýc. Ví však moc dobře, že kdyby nebylo toho uřknutí, tak se to nikdy nestane. Chce ho chytit za ruku, něco mu říct, nějak ho přesvědčit, aby přestal, ale on ji v tu chvíli povalí na zem. Zády tvrdě dopadne na dřevěnou podlahu a nejenom, že nemá přívod kyslíku tím škrcením, ale taky tíha Kieranova těla dopadá na její hruď a zabraňuje tak pořádnému nadechnutí. Ústa má otevřená a snaží se popadnout dech, ale nejde jí to. Z úst ji vychází jenom přiškrcený hlas, který chce něco říct. Nesmí zemřít, on ji nemůže zabít. Pokud by se tak stalo, tak bude doopravdy mrtvá, protože to ochranné kouzlo platí jenom na nadpřirozené bytosti a tou Kieran není. Možná je uřknutý, ale není nadpřirozená bytost a tudíž jeho rukou může zemřít. Pozvedne ruku a snaží se bránit, snaží se ho odstrčit od sebe.* Kierane... *Osloví ho přidušeně a v jejích očích jde vidět to, jak ho přímo prosí, aby přestal. Vidí v jeho očích to čiré šílenství. Tohle už nebyl on a ona se musela bránit. Nechce mu však i přesto nějak ublížit, jediné co potřebuje tak je to, aby se dostala pryč. Na chvíli povolí stisk na jejím krku a tak se jen opravdu mírně nadechne, avšak stále ji škrtí jednou rukou. Tou druhou uchopí tu její. Najednou ucítí, jak jí křuplo v zápěstí a rukou jí projede ostrá bolest. Přidušeně vykřikne a je si jistá tím, že jí ho právě teď zlomil. V očích se jí objeví slzy díky bolesti, kterou pociťuje jak tělesně, tak i duševně. Nemůže s tou rukou teď už nic dělat a o to víc je to horší, protože on jí ji stále silně svírá. Jeho slova jsou bolestivá, nikdy by neřekla právě do Kierana, že by tohle řekl, ale není to on. Ví, že to není on a proto mu to nemá za zlé. Ví, že takhle se neubrání a proto nakrčí jednu nohu a silně ho kopne do břicha. Jen, co ucítí povolení na svém krku, tak zdravou rukou mu chytne ruku, oddělá jí od sebe a konečně se nadechne. Ještě jednou ho silně kopne, i když se jí to naprosto příčí a potom se po zemi od něj odsune dál. Věnuje mu jeden ze svých pohledů, než se zvedne a začne utíkat z místnosti pryč. Přidržuje si zlomenou ruku a velmi zhluboka dýchá. Několikrát po cestě zakašle. Nemůže ani nikoho kontaktovat, musí se zkrátka odtud dostat.*

(Užíval si ten pocit, kdy viděl, jak je Cami bezmocná. Musel se usmívat, když sledoval, jak lapá bez úspěchu po dechu. Tak moc chtěla pomoci svému strýci, ale on už tu prostě nebyl. Kieran zmizel, Kieran už se nevrátí. A až zabije tuhle mrchu, tak bude volný. Je to pro něj jakási osobní msta. CHce si to vychutnat. Stále ji pozoruje a když jí zlomí zápěstí a jí vyhrknou slzy, zasměje se tomu. Už v něm nezůstalo nic z muže, kterým byl předtím a který by tohle v životě neudělal. Kieran O'Connel by neublížil své neteři, ale tenhle člověk ano. Už je to jen jeho tělo, které připomíná Kierana. Ale jeho mysl je jiná. Zvrácená a pokroucená. Cami se ale jen tak vzdát nehodlala, což poznal díky kopanci do břicha. Samozřejmě, že ho to bolelo. Břicho je měkké a ona ho kopla opravdu velmi silně. Ve tváři se mu objeví bolestná grimasa a on svůj stisk povolí. Cami ho kopla ještě jednou, aby se tak ujistila, že se hned nevzpamatuje a ona se mohla vzchopit a začít utíkat. On se sebere ze země, vzhlédne pohledem a Camiiny nohy právě mizely ve dveřích. Vážně si myslí, že mu uteče? Ne, takhle snadné to rozhodně nebude. Její smrt si hodlá vychutnat.) Myslíš, že mi utečeš?! (zakřičí a pak se začne zlověstně smát. Když tu ještě žila Davina, zanechala tu pár věcí a mezi nimi byl také nůž, který viděl na polici. Zablýskne se mu v očích, popadne nůž a běží za Cami. Daleko mu neutekla, doběhne ji snadno, panikařila, bylo to jednoduché. Bodne ji zezadu tím nožem a pak ji příhodně přehodí přes balkon, který v kostele byl.)

*Jeho smích ve chvíli, kdy jí zlomil ruku ji taktéž zraňoval. Přímo si užíval toho pocitu, že jí ubližoval. měl to takhle i Sean? Choval se stejně jako právě teď Kieran? O tom nemohla vědět. Jediné, co věděla bylo to, že se zbláznil, choval se jako šílenec, zabil několik lidí v kostele a potom i sebe. A teď to vidí v Kieranovi. Vidí na něm to šílenství, to, že si to užívá. Chce jí mrtvou za každou cenu. Už v ní nevidí tu neteř, kterou mu byla a vlastně stále je. Tak moc to bolelo a tak jak psychicky, tak i fyzicky. Ale pořád to pro ni byl strýček Kieran. Nikdy to nebude jinak a ani teď, protože tohle není on. Ne, tohle mu způsobil Benjamin. Částečně je to i její vina, kdyby nemluvila vůbec s Gen, tak se nic takového nestane, ale ona chtěla jenom pomoct. I přes to, že on se ji snaží zabít, tak mu stále nechtěla nijak zvlášť ublížit. Vždyť je to její strýc a ona je zcela při smyslech, i když jí trochu otupuje bolest a strach. Strach o svůj život a o to, co bude v příštích pár minutách. To všechno ji přímo čiší z očí. Rozhodně se, že mu unikne a to se jí taky povede díky dvěma kopancům do břicha. Nechtěla ho nijak výrazně zranit, i když ví, že by teď smrt byla pro něj vysvobozením, jenomže tohle ona nedokáže. Zvedne se poté ze země a začne utíkat pryč. Zaslechne jeho hlas, když na ni křičí. Nešlo by to přeslechnout, ani kdyby sebevíc chtěla. Cítí vibrování svého mobilu, ale nemá teď čas zjišťovat, kdo ji píše. Kéž by právě teď se objevil jeden z těch, kterým napsala. Bylo by jedno zda Sophie, Marcel nebo Elijah. Všichni by ho dokázali zastavit, ale ona ne. Vzpomene si tak i na slova Klause, které jí řekl. Je nic, nikdo. Obyčejný člověk a naprosto bezmocná. V tuhle chvíli to bylo pravdou. Mohla jedině utéct. Ani nevěděla, kde přesně v tuhle chvíli utíká. Měla strach, byla neskutečně vyděšená. Nohy a ruce se ji třásly a ona to nemohla zastavit. Několikrát se ohlédne za sebou a jen, co uslyší Kieranovi kroky, tak ještě přidá do běhu. V další chvíli však ucítí, jak jí projede kůží přímo pod žebry něco velmi ostrého. Zaječí bolestí a zastaví se na místě. Předpokládá, že to byl nůž, co jí zabodl do zad. Přímo může cítit, jak ji stéká z rány horká krev. Bolí to tak moc, že by to nedokázala slovy nikdy vyjádřit. Zdravou rukou si sáhne na ránu a nechá tam ruku přiloženou. Ta druhá ji visí podél těla a sjedou ji po tváři další slzy. Nestačí se z toho nijak vzpamatovat a pravděpodobně by se z toho ani nevzpamatovala, ale v další chvíli ji už vleče k zábradlí balkónu. Snaží se mu vzpírat, ale zatímco ona je poraněná a bezmocná, tak on je stále plný síly.* Prosím. *Dokáže to jediné ze sebe vyslovit a přímo zděšeně se dívá na zábradlí. Pokud ji shodí dolů, tak to bude její konec a ten pomalu přichází. Opět zemře a tentokrát trvale. Nikdo tady nebude, aby ji pomohl. Vyjekne, když ji Kieran přehodí přes zábradlí. Prakticky v momentě dopadne tělem na podlahu. Pro tuhle chvíli neví, co je horší. Jestli ta neskutečná bolest v celém těle a nebo to, že je dezorientovaná a ještě stále není mrtvá. Hlava ji třeští bolestí a před očima má něco jako mlhu. Všechno se jí točí a vidění má rozostřené. Určitě si narazila několik žeber a stále krvácí díky bodnutí. Její levá noha musí být zlomená, protože cítí, jak ji v ní přímo pulzuje bolestí. Není schopná pohybu, není schopná plného vnímání. Jediné, co chce tak je buď zemřít a nebo se tady objevil někdo, kdo jí pomůže. Proč ještě musí být naživu? Proč musí všechnu bolest prožívat. Hlavou je natočená do strany. Zlomená ruka leží při jejím těle a tu zdravou má u obličeje. Pohne s ní a snaží se nahmatat v kapse mobil. Potřebuje pomoc, jenomže komu se má ozvat? Někdo jí odepisoval, ale kdo? Co když nepřijde ani jeden? napadne jí, že by mohla kontaktovat Klause, jenomže si není jistá, zda by přišel a její bratranec? Pravděpodobně by ji nechal klidně tady zemřít na podlaze. Nakonec se rozhodne to nevzdat a bojovat dál i přes tu neskutečnou bolest. Zapře se rukou o podlahu a začne se velmi pomalu posunovat po podlaze směrem k východu z kostela. po celou dobu ji z úst vycházejí bolestivé stény. fyzicky je na pokraji svých sil, ale duševně to nehodlá vzdát. Možná proto ještě není mrtvá, jelikož zemřít nechce.*

(Její prosby jsou mu ukradené. Vlastně si docela užívá to, jak je bezmocná a jak ho musí ještě prosit, aby to nedělal. Jenomže je to marné. On to neslyší. Nechce to slyšet. On teď jen trvá na tom, aby konečně byla mrtvá. Je mu jasné, že ta rána pod žebry ji nemohla zabít, ale ten pád z toho balkonu by mohl. Soustředí do toho, aby ji přehodil přes zábradlí veškerou svou sílu. Pak už se jen dívá na to, jak padá. Připadalo mu to nekonečné, i když to trvalo jen malý zlomek času, Vlastně by ani nemrkl a ona by už byla dole. Díval se na ni stále přes zábradlí a doufal, že už je konečně mrtvá. Jenomže jak se zdálo, při té holce stáli snad všichni svatí, protože ona se najednou začala plazit směrem z kostela. ) Takže ty zkrátka odmítáš zemřít?! No dobře, tak si ještě trochu pohrajeme. (Zasmál se a pak šel směrem ke schodům. Nikam opravdu nespěchal, protože věděl, že má čas. Věděl, že Cami mu jen těžko uteče, ať se bude plazit jak chce. Najednou si prostě začal pískat. Jako by to měl snad být ten nejlepší den v jeho životě a on se z něj tak radoval, až si začal samou radostí takhle pískat a pobrukovat. Opravdu byl naprosto šílený a Cami jen mohla čekat na to, až jí zasadí poslední ránu z milosti. Už takhle na tom nebyla dobře, ale není to na umření, pokud by tedy nevykrvácela. Pomalu ale jistě došel ze schodů dolů a zamířil k místu, kde se plazila Cami. Zastavil se u ní a povzdechl si.) Možná bych tě už neměl nechat se takhle trápit, co říkáš? (Sehne se k ní a otočí ji, aby na něj dobře viděla a on aby měl lepší výchozí pozici pro to, aby jí zasadil poslední ránu. Napřáhne nůž a je připravený bodnout Cami naposledy.)

(Hned, co odejde z nemocnie, tak zamíří do kostela. Venku si odchytne taxi, aby tam byla co nejdříve. Přeci jenom je to od nemocnice ke kostelu docela dálka a cesta by trvala dobrou hodinu. Takhle dorazí ke kostelu o mnoho dříve, i když ne hned. Kdyby věděla v jakem stavu je otec Kieran, přišla by o dost dříve. Jenže mela zas hkavu plnou mnoha staristi a reseni, jak pomoct Kieranovi nenachazela. Byla to slepa ulicka. Sophie byla velmi naivní, když si myslela, že mu nějak pomůže. Nic nezabiralo a zazrak se nekonal. Zaplatí taxikáři a vystoupi z auta. Venku zkontroluje jeste mobil, zda ji nepsala Genevieve. Pak pomalu vyjde schody nahoru a otevre dvere. Jenze se ji naskytne pohled na neco, co by necekala ani v nejhorším snu. Cami lezi na zemi a Kieran se nad ni sklani s nozem v ruce. Kieran se ji prave chystal zabit. Nemuze tomu uverit. Nevaha ani sekundu. Rozevre dlan a v dalsi chvili uz ma v ruce svou dyku, kterou mela v pouzdre v bote jako vzdycky. Naprahne se a hodi dyku po Kieranovi. Nemysli v tu chvili na to, ze by ho chtela a mohka zabit. Mysli jen na to, aby on nezabil Cami. Dka se zabodne do Kieranovi hrudi a on couvne o par kroku dal od Cami. Sophie uslyší, jak dopadne nůž, který Kieran držel, na zem. V další chvili se i sam Kieran svali na zem. Sophie ani nejak nedochazi, ze ho prave zabila. Dobehne pak ke Cami a podiva se na ni. Uvidi krev na zemi i na Cami a nebylo ji rozhodne malo. Netusi odkud krev vyteka, ale ono to ani poradne poznat neslo. Hlavne Sophie je jeste naprosto v soku z toho, co videla. Nevi, co vsechno se tu stalo, ale nic pekneho to nemohlo byt. Klekne si na zem a polozi ruce na Cami, aby ji mohla vylecit.) Jsi v pořádku? (Vyloudí ze sebe nakonec pár slov. Rozhodne to byla naprosto stupidni otazka. Jak mohla byt v poradku, kdyz se ji prave pokousel zabit vlastni stryc?)

*Snaží se z posledních sil se plazit po podlaze směrem k východu. Kdyby se dostala tam, tak ví, že by byla větší pravděpodobnost, že jí někdo pomůže, ale tady a teď? V tuto dobu už nikdo do kostela nepůjde a její křik nepůjde slyšet ven. Nechává za sebou šmouhy od krve, která ji stále teče z bodné rány na jejich zádech. Levá noha a pravá ruka ji pulzuje neskutečnou bolestí. Není schopna pohybu, protože cítí, že to není jenom naražené, ale zlomené. Má pocit, že má i lehký otřes mozku, když dopadla na tu podlahu. Celé její tělo ji bolí a ona ztrácí sílu, i když se tak urputně snaží bojovat. Poté však uslyší kroky a v tu chvíli zavzlyká. Ví, že je to Kieran a že jí jde zabít a to nepotřebuje na ni ani vidět. Pořád si tak moc přeje, aby to nedělal, aby se tam na chvíli objevil ten starý Kieran, její strýc a nechal ji být. Místo toho se dočká opět ostrých slov, které ji bodají do srdce. Vychutnával si to, ale na druhou stranu ji chtěl nechat zemřít. Už dál nechtěl protahovat její bolest. Jen, co ji obrátí na záda, aby na něj viděla, tak mu pohlédne do očí. Její dech je trhaný, prosáknutý strachem. Dalo by se říct, že je k smrti vyděšená a ani ona sama neví, co ji ještě udržuje stále naživu. Dívá se na něj a z očí ji stékají slzy. Vytřeští oči ve chvíli, kdy nad sebou zahlédne nůž v jeho rukou a on se chystá jí zřejmě bodnout do srdce. V tu chvíli stlačí pevně víčka k sobě. Nechce se už dál dívat, už dál nemůže. Tohle je její konec, není nic a nikdo, kdo by jí pomohl. Uslyší něčí kroky a v ten moment otevře oči. Nemůže pohnout hlavou do strany a nebo se natočit tak, aby viděla, kdo to je. Ale někdo přišel, někdo přišel a bylo jedno, kdo to je. Mohl jí a...jako kdyby se jí teď naprosto zastavil svět. V jedné chvíli vidí Kierana, jak se nad ni sklání s nožem v ruce, aby jí zabil a v další sekundě najednou vidí, jak právě do Kieranovi hrudi se zabodl nůž a ten jeho dopadl na zem. Hrdlo se jí sevře a nedokáže ani vykřiknout. Oči se jí zalejí slzami a už jenom vidí jak jeho tělo dopadává na zem. Bylo jí jasné, co se stalo. Někdo chtěl zachránit její život a místo toho vzal Kieranův. Neměla to té osobě za zlé, protože ví, že by stejně zemřel a že tohle je jenom pro něj vysvobození, ale její strýc byl mrtvý. Teď už byl mrtvý a ona zůstala sama a co hůř...nepomohla mu. Nemá ale teď sílu na to, aby truchlila, pokud přežije, tak to přijde. Srdce se jí však naplní otupující bolestí, která ji užírá, která ji bere dech. Za krátkou chvíli zahlédne Sophie, která ji zachránila život, tedy spíše odstranila hrozbu. Stále krvácela a ne málo a mohla by zemřít na vykrvácení. Pokud tedy nemá i vnitřní krvácení o čemž neměla a nemohla mít vlastně ani ponětí. Ví však, že na zlomeniny a pohmožděniny by zemřít nemohla. Není schopná ani nic v tu chvíli říct. Sophie si k ní klekne a přiloží ji ruce na tělo. Sotva její dotek cítí, ale teď už tuší, proč to dělá. Pravděpodobně ji chce vylečit, ale jak ji má říct, co má udělat, když nedokáže ze sebe vydat jediné slovo? Vnímá svou slabost, která ji dostává. V puse ucítí krev a ihned polkne. Možná už ji nestihne ani zachránit včas. Za tu dobu už ztratila nějakou krev a přinejmenším z toho spadne do bezvědomí. Ta bolest se nedá unést, nemůže to už vydržet. Při její otázce jí několikrát zatřepotají víčka a snaží se udržet s ní oční kontakt, i když to jde velice těžce. Pootevře ústa.* Záda...*Je to to jediné, co dokáže ze sebe dostat a ještě k tomu velmi potichu. Doufá však, že to pochopí. Má sice při nejmenším další dvě zlomeniny, ale to není tak vážné. Potřebuje zastavit to krvácení. Na její otázku však neodpovídá. Za prvé nemá na to, aby odpověděla a za druhé nebyla v pořádku a nebude ještě hodně dlouho. Teď byla jak fyzicky, tak i psychicky na dně. Zavře v tu chvíli oči a upadá do bezvědomí by se dalo říct, ale ještě stále dokázala vnímat. Ucítí poté, že rána na zádech ji přestává bolet a necítí ani teplo své krve. Je to alespoň on trochu bolesti méně a tak usuzuje, že ji Sophie už začala léčit. Je jí za to neskutečně vděčná, ale právě teď nedokáže na sobě dát znát nějaký vděk či cokoliv podobného. Potřebuje jí ještě říct o těch zlomeninách a nebo jednoduše, aby ji vzala do nemocnice, kde by ji stabilizovali.*

*Po tom, čo stretol Elijaha, ktorý mal niekam zjavne cestu, rozhodol sa ho po krátkom zrozumení o mieste a situácií nasledovať. Možno bol práve tou poslednou osobou, ktorú by chcela vidieť, ale nemohol si pomôcť od toho, že jej ublížil a že ho jej bolesť vôbec nepotešila, ako si myslel. Čakal snáď opak? Jediný, kto tu bol takto ukrivdený a ublížený bol nakoniec on a kvôli komu? Kvôli ich matke, ktorá sa rozhodla vstať z mŕtvych, kvôli Marcelovi alebo snáď kvôli svojím súrodencom? Bolo toho tak veľa, že bol frustrovaný z toho, že si prosto nemôže vybrať. Nič od toho nečakal, ale vedel, že sa s ním Camille bude musieť rozlúčiť, pochopiť, že bol vlastne mŕtvy už od chvíle, kedy naňho urieknutie padlo, ak to ešte nepochopila. Už nebol jej strýkom, mužom, ktorého poznala, vlastne mal zomrieť už dávno, pretože s časom to bude len horšie, bude mať halucinácie, vražedné sklony a aj ľudia občas mohli byť nebezpeční, ak chceli, hlavne ku iným ľuďom. A Camille mu bola zo všetkých ľudí najbližšie a aj tak by neváhal jej ublížiť, či ju celkom zbaviť života. Urieknutý človek nepremýšľa, nekoná ako normálne, poháňa ho len ten pud zabiť a šialenstvo, ktoré sa rozlieha v jeho mysli. Niečo také by však už mala vedieť, jej strýko v jej rodine nebol jediný, kto si tým prechádzal. Musí ho prosto nechať ísť a on chcel niekde hlboko vo vnútri vedieť, že to bude v poriadku. Vzťah medzi ním a jeho bratom bol teraz odťažitý, ale bola to cesta, ktorú si sám vybral, cesta, na ktorú sa po svojom návrate dal, či už to zamýšľal, alebo to bol len výsledok jeho hnevu. Všetko, čo mu povedal, však v tú chvíľu naozaj chcel, myslel vážne, práve preto nebude tvrdiť opak. Už pred kostolom sa mu niečo nezdá, nehľadí na Elijaha, aby mohol vidieť, či je na tom rovnako, proste sa rozíde smerom dnu ku vchodu. Každým krokom mu do nosa udieralo viac a viac krvi, každým krokom viac a viac rozoznával hlasy, ktoré sa šírili zo sály. Značne zrýchli, pričom prejde oblúkovými dvermi za ktorými sa mu naskytne nie práve potešujúci pohľad. Na chvíľu sa celkom zarazí na mieste. Telo Camillinho strýka ležalo mŕtve na zemi, zatiaľ čo neďaleko bol spadnutý nôž, ale nebolo to jediné telo, ktoré spočívalo na dlážke. Nepatrne pootvorí ústa, ako mu dôjde, čo sa tu muselo stať, ako si uvedomí koho krv sa tu všade rozliehala, koho krv tu všade cítil. Upírskou rýchlosťou sa premiestni na druhú stranu od Sophie, ktorá sa ju zjavne snažila vyliečiť pomocou kúzla, ku Camille, pričom si k nej rovnako ako ona kľakne.* Camille...*Prenesie jej meno v sekunde s neskrývanou stopou po obave. Stále počul ako dýchala, aj keď to bolo tiché a prerývané, počul bytie jej srdca, ktoré už miestami vynechávalo. Možno Sophiena moc bola silná, ale preňho teraz nedostačujúca. Upírska krv v tomto bola omnoho spoľahlivejšia a hlavne rýchlejšia.* Nechaj si tie čary, čarodejnica...*Zavrčí smerom ku Sophie, než mu pod očami naskočia žilky a on si predĺženými zubami zahryzne do zápästia ruky. Následne ju Camille priloží k ústam a nechá svoju krv, aby jej kvapkala do úst. Mohol vnímať, že to prehĺtala, alebo sa aspoň snažila. Preto sa druhou rukou opatrne dotkne jej hlavy a prstami jej zberie niekoľko pramienkov vlasov z tváre, pričom jej dlaňou mierne prechádza po zátylku. Jeho dotyk by sa dal nazvať nežným, akoby sa jej bál čo i len dotknúť poriadne. Práve teraz bola v jeho očiach krehkejšia, než kedykoľvek, než ako si ju pamätal, ako ju poznal, a to bola vec, o ktorej presne hovoril, lenže ona nebola ohrozená ním, ale celým svojím životom, a to bola vec, ktorú si musel uvedomiť, aj keď na to práve teraz nemal myšlienky.* (Kieran mal zomrieť už pred týždňami! Ani jej nanapadlo, žeby sa to mohlo stať? Nebol by to v ich rodine prvý prípad, kedy by na to niekto doplatil životom.) *Nie práve príjemne sa na chvíľu zadíva na Sophie a spojí pery pevne k sebe, pričom znovu sklopí pohľad ku Camille a ruku pomaly stiahne. Teraz si už mohol byť istý, že všetky zranenia, ktoré mohla krv vyliečiť sú v poriadku, mohol si však všimnúť jej neprirodzene vykrútený lakeť, ktorý sa bude musieť napraviť. Už teraz si bol vedomý toho, že to nebude nič príjemné. Postupne cítil, že mu kolená nohavíc pomaly nasakujú od jej krvi. Krv, jej krv bola všade okolo, bola tak veľmi intenzívna, tak veľmi aromatická, že mu priam udierala do každej bunky v tele, ale to nebola vec, ktorú by práve teraz vnímal.* Postarám sa o ňu...*Prenesie poniekiaľ sucho, skôr oznamujúc, než sa dotazujúc, ale jej už viac pohľad nevenuje, pomaly chytí Camilline telo do rúk, pričom si dá pozor na to, aby bol jeho stisk čo najmenší, najlepšie minimálny. Opatrne podberie ju podberie do svojho zovretia, nechá jej tvár spočinúť na svojom ramene a zdvihne sa s ňou na nohy. Jeho krok bol pomalý, ale stabilný, kráčal smerom k východu, akoby za ním nebol jeho brat ani Sophie, akoby tam v tú chvíľu nebol nikto. Proste si potreboval byť istý, že bude v poriadku, že jej preňho bezvýznamný život, bude ďalej pokračovať.*

*Když uplyne čtyřiadvacet hodin od chvíle, kdy se mu do krve dostal hybridí jed, pocítí konečně viditelnou úlevu od nepříjemných příznaků, které to u něj vyvolávalo. Ačkoliv se díky tomu fyzicky cítí téměř dobře, do úplné spokojenosti mu chybí jen pár litrů krve, kterou potřebuje doplnit, ve své duši, ve svém nitru žádnou úlevu nevnímá.
Po té, co opadne kouzlo, které ho drželo v Zahradách, vydá se upíří rychlostí zpět do sídla. Slíbil Cami, že se přijde rozloučit s Kieranem a to bylo v danou chvíli pro něj jediným bodem na programu.
Ve svém pokoji si dopřeje krátkou sprchu, vezme si čisté věci a po té ještě navštíví kuchyň, kde si konečně dopřeje dostatek krve, které utiší jeho žízeň. Když už je na odchodu, setká se s Klausem. Stručně mu poví, co se děje. Nijak se nevrací k tomu, co je mezi nimi. Nemá k tomu momentálně sílu ani čas. Z bratrových slov si vybral a tím se bude řídit. Nejspíše nečekal, že se Klaus vydá do kostela s ním, nicméně se tak stalo. V jeho společnosti se nyní necítí zrovna nejlépe. Všechny své pocity, ale teď ukrývá ve svém nitru. Navykl si na to, ale v poslední době v tom dost polevil, a doplatil na to. Jako by na něco takového on neměl právo. Navenek je tak klidný, ale uvnitř něj to bouří, víří, přelévá se to jedno přes druhé. Přesto se zatím drží docela dobře.
Když dorazí s bratrem ke kostelu, ucítí vůni krve. Nejspíše by měl nyní problém, kdyby se před tím nenapil. Jak se k místu blíží stále více, má dojem, že je vůně intenzivnější. Zpozoruje na Klausovi nějaké znepokojení. On sám, je v tuhle chvíli neschopný, nad něčím přemýšlet nebo spekulovat. Netuší, co si o tom myslet. Podle chování bratra usoudí, že ho to zaujme natolik, že ho to přiměje k rychlé reakci. Nechá ho jít, nijak mu do toho nezasahuje. Následuje ho dovnitř kostela, kde se mu naskytne dost nečekaný výjev. Přelétne pohledem raněnou Cami, mrtvého Kierana a Sophie, která se zdá být také dost mimo. K tomu se přidá Klaus, který, jak se zdá má oči a starost, jen o Cami. Vydá se k nim. Sleduje Klausovo chování. Svým způsobem jej těší, že je něčeho takového schopen, ale zároveň ho rmoutí, že je to něco, co není pro něj. Je to pro něho spíše nepříjemný pohled. Nechá bratra ať se o Camille postará. Přejde k nehybnému tělu bývalého kněze. Z jeho hrudi trčí nůž a jeho nepřítomný pohled upřený do prázdna zračí, že dobojoval svou poslední bitvu. Sehne se k němu. Rukou zavře víčka a urovná tělo. Otočí se od něj ve chvíli, kdy se jeho bratr zvedá s Cami v náručí a vydá se s ní pryč. Krátce to mlčky sleduje, dokud mu nezmizí z očí. Připadá si potom všem, po všech těch událostech posledních dnů otupělý.
Sklopí pohled a znovu si všimne Sophie. Přijde mu mimo. Trochu se probere z té své letargie a přejde k ní. Skloní se k ní.* Sophie...? *Osloví ji opatrně a se znepokojením v očích se na ni podívá.* Jsi v pořádku? *Zajímá se.*

(Všechno to trvalo pár sekund, ale Sophie to připadalo jako dlouhé minuty. Připadala si jak ve zpomaleném filmu. Tolik se bála o Cami, že nepomyslela na následky toho, co právě udělala. Mohla Kierana jen odhodit někam pryč a jemu by se prakticky nic nestalo. Ale místo toho si vzala svou dýku, kterou po něm hodila a ta se mu zabodla do hrudi. Možná kdyby vrhání necvičila, tak by se mu dýka zabodla třeba do nohy nebo kamkoliv jinam. Hned poté přispěchá ke Cami a klekne si k ní. Přiloží jí ruce na tělo a chce jí nějak pomoct. Chce jí vyléčit, ale neví, na co se má zaměřit. Kolem ní na zemi byla krev, ale ona netušila, odkud ta krev vytéká. V jednu chvíli jí napadlo, že krev může být klidně i Kierana. Nevěnuje okolí moc pozornosti a tak si ani nevšimne krvavé táhnoucí se stopy. Je z toho vše ještě dost šokovaná a tak jí to zrovna moc nemyslí. Ví jen jedno, potřebuje vyléčit Cami, protože nevypadá zrovna dobře. V obličeji byla bledá jako stěna. Zalétne očima vedle, kde leží Kieran. V tu chvíli jí dojde, co udělala. Dívá se na Kieranovo bezvládné tělo a dojde jí, že je mrtvý. Právě někoho poprvé zabila a byl to zrovna Kieran. Začnou se jí třást ruce. V tu chvíli pak uslyší Camiin hlas a obrátí pozornost zas k ní. Kdyby nepromluvila, tak by snad ani nezačala vnímat okolí a Cami by jí tu také umřela. Kývne hlavou a zaměří se proto na záda. Nechce Cami v tuhle chvíli otáčet na bok, aby měla lepší přístup k zádům, tak jí prostě položí ruce na břicho. Musí se o to více soustředit. I přes šok a její nynější rozpoložení, to zvládne a nakonec Cami ránu na zádech vyléčí. Nevidí na Cami žádné jiné vážné zranění a bohužel při letmém pohledu nezjistí, že má zlomené nějaké končetiny. Svěsí ramena dolů a své ruce stáhne ke svému tělu. Ještě jednou se pohledem zastaví na Kieranovi, aby se přesvědčila, že je opravdu mrtvý. Třeba se jen zmýlila a on stále žije, stále by ho mohla zachránit. Ale ne. Jeho tělo se nepohnulo ani o milimetr. Jeho hruď se nezvedala při dýchání, on totiž nedýchal. Kdyby měla upíří sluch, tak neuslyší ani bušení srdce. Trhaně se nadechne a odvrátí pohled někam před sebe do prázdna. Oběma rukama chytne Cami za tu její ruku. Ani vlastně neví proč to udělala. Drží jí nějakou chvilku za ruku, než jí napadne něco, čím by jí mohla ještě trochu pomoct. Začne jí předávat trochu své energie. Kouká přitom nepřítomně před sebe. Hlavou jí probíhá několik myšlenek. Měla by Cami nějak dovézt do nemocnice, ale sama to v tuhle chvíli nezvládne. Mohla by zavolat záchranku, ale jak by jim to všechno vysvětlila? Mohla by někomu zavolat, aby přijel a pomohl jí s Cami, ale v tuto chvíli jí nenapadal nikdo. A i když věděla, že Cami potřebuje nějakým způsobem pomoct, tak se ani nehnula. Byla naprosto v šoku. Netrvá to ani minutu a někdo vejde dovnitř kostela. Matně slyší otevírající se dveře, ale neotočí pohled, aby zjistila, kdo to je. Pak si jí v zorném poli objeví Klaus a ona konečně opět začne vnímat okolí, ale přes to se nepohne ani o píď. Dokázala by Cami vyléčit sama, ale to by nemohla být tak mimo. Vědomí, že Cami nehrozí smrt jí teď naprosto stačila. Nejspíš by se za chvíli nějak vzpamatovala a postarala by se o Cami sama, ale právě teď tu byl Klaus, který jí dokázal vyléčit. Nijak nevnímá jeho slova. Říkal snad něco důležitého? Nejspíš ne. Letmo sleduje, co dělá. Dívá se na to, jak dává Cami svou krev, aby se vyléčila. Jenže pak opět pohledem zalétne k mrtvému Kieranovi. V tu chvíli zahlédne konečně i Elijaha, jenže na toho se skoro ani nepodívá. Její pohled spočívá jen na Kieranovi. Nedokázala mu pomoct a ještě ho zabila. Jak jen to mohla udělat? Příčilo se jí zabít i nějaké zvíře a právě teď zabila lidskou bytost. Otce Kierana, kterého měla ráda a tohle si nezasloužil. Uslyší, jak Klaus pronese nějaká slova o tom, že se postará o Cami. Otočí hlavu a podívá se na něj. Klause nikdy neměla ráda, ale teď z jejího pohledu nebyl zjevný žádný pocit vůči němu. Jako by před ní byl nějaký naprosto neznámý člověk. Pomalu povolení stisk rukou a pustí tu Camiinu. Ruce jí sklouznou na její nohy. Zhluboka se nadechne. Za chvíli už klečí na zemi sama a nedaleko od ní leží mrtvý Kieran. Co vlastně teď udělají s jeho tělem? Neměli by tady nějak uklidit? Nebo aspoň kostel na nějakou dobu uzavřít? Co by vlastně teď měla dělat? Zamrká očima, když jí Elijah osloví a vzhlédne k němu. Po jeho otázce stále mlčí, jako by nad svou odpovědí přemýšlela. Je v pořádku?) Já nevím. Kdybych řekla ano, tak by to bylo divné. Právě jsem někoho zabila a to není v pořádku, tudíž bych neměla být ne? (Vlastně mu ani neodpoví na jeho otázku a položí mu jinou.)

*Vnímala své okolí, ale nebyla schopná vůbec ničeho. Kdokoliv by na ni teď mluvil, tak by nedokázala odpovědět. Vlastně není schopná ani odlepit víčka od sebe a zdá se jí, že něco takového ani nepotřebuje udělat. Její mysl je otupená, její tělo je pohlcené plameny, které ji přináší jenom neskutečnou bolest i přes to, že se ji Sophie snaží vyléčit. Ano, ta bodna rána rozhodně zmizela, už ji necítí, ale co to další? Byla však ráda, že pro ni udělala tohle a vlastně to bylo to nejdůležitější, co mohla udělat. Zachránila jí život. Věděla, že bude žít tedy alespoň už na to nějak spoléhala, i kdyby upadla do bezvědomí. Měla pocit, že to se právě teď děje, že upadává do naprosté agónie. Chtěla brečet, tak moc chtěla plakat za to, že její strýc je mrtvý. Měla v srdci obrovskou prázdnotu, ale nebyla schopná vůbec ničeho. Mohla být ráda, že se mohla nadechnout a vydechnout. Nedokázala vnímat, že někdo přišel do kostela. Až teprve, kdy zaslechla ten známý, ale naprosto nečekaný hlas dokázala rozpoznat, kdo tady přišel. Jeho přítomnost právě teď a tady neočekávala a vlastně by ji ani nenapadlo, že by ji chtěl ještě někdy vidět. Stále neotvírá oči a nehybně leží stejně tak jako ještě před chvílí. Mohla slyšet v jeho hlase značnou obavu, ale proč by se staral? Byla pro něj ničím, proč tady tedy byl u ní? Naslouchala i jeho dalším slovům, které směřovaly k Sophie. Nelíbilo se jí samozřejmě, jak s ní mluví, ale na něco takového neměla myšlenky. Tolik nutila samu sebe, ať otevře oči, tolik se snažila je alespoň na chvíli otevřít a podívat se mu do tváře, jenomže to nešlo. Jen, co ucítí ruku na svých rtech, tak má automaticky tendenci sebou cuknout, ale na něco takového nemá sílu. Jelikož nevidí, co se děje, tak nemohla něco takového předpokládat. Hned jí však dojde, že to musí být právě jeho ruka a snaží se jí dát svou krev, aby se vyléčila. Nemá nejmenší důvod k tomu, aby to nepřijmula, i když je to od člověka, co s ní nechce mít nic společného, tedy alespoň to takhle vypadalo. Pootevře rty, jako kdyby toužila po tom se napít a je pravda, že toužila. Chce se vyléčit, neměla v plánu zemřít, snažila se bojovat každou chvíli. Pravdou však je, že v jednu chvíli neviděla už žádnou naději, ale teď tady byli ti, co jí ji dávali. Pozře několik kapek jeho krve. Doslova vnímá jak v každém centimetru a koutu těla se ji vlévá jisté utěšení od bolesti. Její tělo se léčilo, i když ne všechno tak, jak by mělo, avšak její mysl byla stále zraněná a jediný orgán byl  stále zraněný a naplněný bolestí a to je její srdce. Nic nedokáže vyléčit to, co se v něm ukrývá. Cítí jeho dotek na své tváři a poté na zátylku. I přes to všechno jí není vůbec nepříjemný, právě naopak. Mohl jí ublížit jakkoliv, ale nemohl ji prostě od sebe odstrčit, protože se nenechala. Jakmile odtáhne jeho ruku od jejich rtů, tak je nechá stále pootevřené. Nevěděla, zda se teď cítí lépe, jak by mohla něco takového vědět po tom všem, co se stalo? Ale její vnímání bylo lepší. Nenabyla na plné síle, ale měla ji více, než dokázala očekávat. Otevře konečně a přitom se zhluboka nadechne. Pohlédne Klausovi do tváře a chvíli se dívá do jeho očí. Samozřejmě, že je mu vděčná za to, co právě udělal a je mu vděčná i za jeho přítomnost, která se jí nikdy nebude příčit ať už jí řekne cokoliv. Očima vyhledá nakonec i Sophie na kterou se zadívá a taky nezapomene pohlédnou i na Elijaha, který se držel poblíž. Byla ráda za jejich přítomnost a hlavně vděčná Sophie za to, co pro ni udělala, jenomže to nedokázala právě teď vyjádřit. Právě teď chtěla být v posteli a brečet, chtělo se jí tak moc tesknit po jejím strýci, který byl mrtvý. Je ráda i za Elijahovu přítomnost, že přeci jenom přišel. Poté však zavře opět oči. Stále je unavená. Spojí rty k sobě a poslouchá Klausova slova. Normálně by na ni mohl vidět údiv, neskutečně překvapení a i šok z toho, co právě říká, ale teď nemůže nic vidět, nemůže z ní cítit vůbec nic. Jen, co začne zdvihat její tělo, tak usykne bolestí. Naprosto jí to probere z agónie. Stále neměla dobře srostené kosti, stále měla zlomeniny a stále to bolelo. A nejhorší byla ta bolest v noze. Ruka ji visela bezvládně dolů, ale nohu měla pokrčenou. Do očí ji vyhrknou opět slzy a zatne pevně zuby k sobě. Musí to překonat, musí se s tím poprat. Dýchá zhluboka a občas ho zatají, když jí projede nohou ostrá bolest. Pozvedne zdravou ruku a dá ji Klausovi okolo krku, aby se ho přidržovala. Čelem se opře o jeho krk a on může cítit, jak mu na něj slabě dýchá. Teď už vnímá jenom jeho. Pozvedne tváří trochu dohora, jako kdyby se chtěla naklonit k jeho uchu, přičemž se slabě otře rty o jeho krk.* Neodnášej mě domů...*Zašeptá.*...prosím. *Dodá ještě šeptem. V jejím hlasu šla slyšet prosba. Nechtěla domů, nechtěla tam, kde je někdo, kdo se ji taky pokusil zabít a všechno by bylo jenom horší. Ať už jí odnese kamkoliv, tak všechno bude lepší, než její byt. A ke všemu chtěla jeho přítomnost, nechtěla, aby ji opustil tak rychle jak se objevil.*

*Ani neví, jak to dělá, že se mu podařilo v přítomnosti Sophie vyvolat na tváři nebo v očích ten pro něj správný výraz. Přesto se tak stalo a tak ji sleduje a čeká od ní nějakou reakci, aby zjistil, jak na tom je, a co pro ni může udělat, aby to překonala. Když na něj Sophie koukne, vidí v jeho očích znepokojení a starost o ní. Mírně přimhouří oči v soustředění, když Sophie promluví. Poslechne si ji a snaží se v jejich slovech najít nějaký smysl. Vyrozumí z nich skutečnost, že Kierana zabila ona. Podle chování ho napadne, že tohle byla nejspíše její premiéra. V tom případě se nediví její reakci, jejímu chování. Je mu jasné, že Sophie je skutečně v šoku. V tuhle chvíli s ní soucítí, Sophie si neuvědomuje, jak moc ji nyní rozumí. Ať už je mu samotnému jakkoliv, Sophie je pro něj teď důležitější. I díky ní tak zapomene trochu na to, co prožívá sám.* Půjdeme odsud, Sophie. *Oznámí ji klidně, leč rozhodně. Zvedne se. Před tím, než odsud Sophie odvede, přejde znovu ke Kieranovu tělu. Zvedne jej a upíří rychlostí ho odnese do patra na půdu. Najde tam místo, kde ho nejspíše drželi až do konce. Položí ho na postel, znovu srovná a přikryje tělo dekou. V kostele je chladno, tak by zde měl chvilku vydržet. Pak se vrátí upíří rychlostí zpátky k Sophie. Na podlaze nyní zůstává ještě dost krvavých stop, ale s těmi se nyní nehodlá nijak zabývat. Až kostel zavřou, tak se sem chvíli nikdo nepřijde.* Postarám se tady o to později. *Oznámí pak Sophie, když se k ní vrátí. Jeho nepřítomnost trvá jen několik desítek vteřin.* Pojď, potřebuješ změnit prostředí. *Pobídne ji. Znovu se k ní skloní. Vezme ji za ruku, druhou ji položí kolem pasu a pomůže jí vstát. Z části ji drží, z části podpírá. Neví, jak je na tom Sophie se stabilitou. Pak ji z kostela odvede. Ještě před tím uzavře hlavní vchod tak, aby bylo jasné, že kostel je dočasně mimo provoz.*

(Její odpověď asi byla hodně mimo a nedávala žádný smysl. Ale jí to dávalo naprostý smysl. Jenže stačilo říct prostě jen, že není v pořádku, ale to nebyl její styl za žádné okolnosti. Nikdy nechtěla nahlas přiznávat, že není v pořádku. Ale v tuto chvíli nemohla říct ani, že je. Znamenalo by to, že po zabití Kierana pociťuje vnitřní klid a někdo by jí mohl nazvat bezcitným vrahem. Tohle se prostě nemělo stát. Vidí na Elijahovi, že si dělá starosti, ale to je pro ni vedlejší. Ona dokáže myslet jen na Kierana. Na jeho slova jen lehce kývne hlavou. Naposled se podívá na Kieranovo tělo, než ho Elijah odnese. Poté se začne zvedat ze země, ale než stačí cokoliv udělat, tak je už Elijah zpět. Vlastně jí pak odpoví na její tichou otázku, kterou si položila jen sama sobě a musí se tomu pousmát. Bylo naprosto pitomé v tuhle chvíli jen naznačovat úsměv. Stiskne mu jeho ruku a pomocí něj se zvedne na nohy. Zvládla by to i sama, ale takhle to šlo všechno mnohem snadněji. Na nohou se drží naprosto klidně a pevně. Je sice rozrušená, ale fyzicky je na tom naprosto skvěle. Dokázala by klidně teď i běžet, ale nejspíš by ani nevěděla kam běží. I když už je na nohou, tak Elijahovo ruku nepouští a a drží se ho jako nějaké malé dítě svého otce. Jeho dotek byl příjemný. Společně pak vyjdou z kostela ven. Hned jí udeří do tváře chladný slabý vítr a to jí trochu probere. Dokáže konečně vnímat okolí. Nedaleko od nich zahlédne mladou ženu se psem na vodítku a o něco dál postarší pár. Ulice jsou osvícené pouličními lampami a všude panuje naprostý klid. Člověk by řekl, že v kostele za nimi se právě nic neodehrálo. Jak by totiž mohlo? Nic tomu nenasvědčovalo. Venku nestála žádná záchranka ani policie. Ale oni se tímhle nezabývali. Oni řešili tyhle věci po svém. Podívá se na Elijaha.) Myslím, že potřebuji panáka. (Nechtělo se jí domů, kde bude naslouchat jen tiché prázdnotě. Ani Adam už nebyl v bytě pod ní. A v přeplněném baru se jí také být nechtělo. Za normální situace by nejspíše šla za Genevieve, ale teď nechá na Elijahovi, kam jí to vlastně odvede.)

*Jen, co ji přijde sms zpráva od Kaie a přečte si její obsah, tak neváhá ani na sekundu. V rychlosti se obleče do prvních věcí, které jí přijdou pod ruku a zamíří pryč z bytu. Po cestě směrem ke kostelu si ještě navléká kabát, jak spěchá, aby tam byla co nejdříve. Ta sms zpráva ji hodně vyděsila, obzvlášť, když tam zmínil Tima. Netuší, co se stalo, ale pravděpodobně se ji snaží mstít za to, co mu udělala. Ne, že by si něco takového nezasloužil za všechno, co udělal ji a nejenom ji. Mohla však tušit, že se bude chtít mstít a právě na Timovi a přesto byla tak bláhová, že ho neochránila kouzlem. V jednu dobu se jí to úplně vypařilo z mysli a potom už na to celkově zapomněla. Ví, jak moc dokáže být Kai nebezpečný a má obavy z toho, co mu udělal. Celou cestou jí to vrtá v hlavě a její srdce ji buší tak silně, že kdyby se zastavila, tak by ho byla snad i schopná slyšet. Dostala tímto Tima tak do nebezpečí, před kterým ho chtěla vždycky chránit a nejhorší je, že mu bude muset vymazat vzpomínky na tuhle událost. Nemůže dovolit, aby si něco takového pamatoval, aby zjistil v jakém světě to žije a co je vlastně ona zač. Teď musí být zmatený, vystrašený a je to jenom její chyba. Varovala však Kaie, že ji má nechat na pokoji, že ji nemá otravovat život. Kdyby ji poslechl, tak by se nikdy nic takového nestalo. Zanedlouho už stojí před kostelem a pozvedne zrak směrem vzhůru. K tomuto místu se tak nerada vrací z osobních důvodů, které jsou však většině lidí známé. Dívá se na osvícený kostel a spojí rty pevně k sobě ve strachu z toho na co se jí naskytne pohled až tam vejde. Vystoupá několik schodů a když je u dveří, tak se rukama zapře o hlavní dveře a zatlačí směrem dovnitř, aby se otevřely. S hlasitějším skřípnutím se otevřou a ona tak překročí ihned práh kostela, nezapomene je hned však za sebou zavřít, protože ví, že se celá ta situace může zvrtnout v něco, co by nebylo přístupné pro lidské oči. V celém kostele vládne poměrně ticho a hlavně přítmí. Je rozsvícených jenom pár světel, které jsou ještě utlumené. Rázným krokem se rozejde dál a zanedlouho se jí naskytne pohled na něco, co jí donutí zastavit se. Ustrne na místě neschopná jediného pohybu a nebo jediného slova. Oči má upřené na Kaiovi, který drží Tima pod krkem a když vidí pohled Tima ze kterého jde vidět čisté zoufalství a strach, tak proklíná sama sebe, že vůbec něco takového udělala. Jenomže Tim není jediný, který je na tom špatně....něco podobného může vidět i na Kaiovi, který má bledou tvář a vypadá to, jako kdyby měl horečku. Muselo se něco stát s tím kouzlem, ale to není to na co právě teď myslí. V hlavě má jenom jednu věc - zachránit Tima. Začne se to v ní bouřit, všechny ty emoce. Strach, zoufalství, zlost, nenávist, výčitky za to, že ohrozila někoho, kdo pro ni tak moc znamená. Vytáhne ruce z kapes a popojde několik kroků směrem k nim, stále si však drží jistý odstup. Nechce, aby mu Kai ublížil a proto tady dnes je.* Pokud mu ublížíš, tak ti zaručuji, že tě potká něco horšího, než je smrt. *Řekne varovným tónem hlasu. Udělá, co bude moct aby svému kamarádovi z dětství zachránila život, ale pokud mu Kai nějak ublíží, pokusí se o to ho zranit, udělá jakýkoliv tah, tak ho zničí. Vymyslí něco, aby trpěl po celý svůj život za všechno, co kdy udělal a ještě bude litovat dne, kdy ji poznal a pokusil se jít proti ní. Po krátké pauze, kdy se omluvně dívá na Tima se znovu podívá směrem k němu a promluví.* Zbavím tě toho kouzla, ale ty ho necháš teď jít. *Oznámí mu svou podmínku. V jejích očích se zračí strach...strach z jeho dalšího kroku. Strach o jejího nejlepšího přítele. Nejenom, že cítí nenávist a zlobu ke Kaiovi, ale právě teď to cítí i k sobě za to, že to nechala zajít až takhle daleko. Tolik si přeje, aby zmizel z New Orleans, protože i tak má problémů dost. Chce, aby nadobro zmizel z jejího života, protože jí do toho jejího nepřinesl nic, co by za to stálo. Opět se začne soustředit na Tima, který netuší, co se to vlastně děje a ví, že má spoustu otázek na které mu nemůže dát právě teď odpovědět a celkově mu na ně nesmí dát odpovědi. Nikdy nevěděl, co je zač a neměl by to ani vědět.* Moc se ti omlouvám, Time. Všechno bude v pořádku, slibuji. *Je jí upřímně jedno, zda na to Kai utrousí nějakou poznámku a nebo bude tvrdit opak. Nechce ho vidět takhle zničeného, zlomeného a nechce, aby trpěl za něco, co je jen její záležitost. Musí ho co nejdříve dostat pryč, protože to je to jediné na čem jí záleží.*

*Mal pocit, že ak by čakal čo i len o deň viac, bol by to jeho koniec a on sa nevrátil z pekla preto, aby tam šiel znovu. Vrátil sa, aby si splnil všetky sľuby, ktoré si dal, aby získal moc, zničil svoju rodinu a hlavne, bral si všetko, čo chcel. Bolo to celé tak smiešne, dovolil nejakej malej fľandre, aby mu zobrala jedinú schopnosť, ktorú mal, keďže sa nenarodil s vlastnou mocou a teraz sa toho následkom mal nechať zabiť? Ironické, tragické, mal rovno niekoľko slov, ktorými by to mohol opísať, aj keď žiadne z nich to správne nedokázalo vystihnúť. Každopádne, už niekoľko dní mal v hlave jeden z jeho obvyklých celkom nevinných plánov, nič veľké, ale rozhodne účinné, nakoľko on narozdiel od Daviny už nemal čo stratiť, teda až na holý život, čo sa nestane, ona avšak mala kopec zbytočných ľudí okolo seba, ľudí, na ktorých jej záležalo a on to mohol jednoducho a prosto využiť. Bolo tak krásne sa líšiť, bolo tak krásne vždy vyhrať a on vyhráva, nikdy nestratí a už vôbec nie v tomto prípade. Bola zbytočne empatická, robila si kopec priateľov, za ktorých by pokojne skočila aj do ním nastraženej pasce jasne si vedomá toho, že to pasca je. Patetické, z časti, ale nie, nerobil by z toho príliš veľkú drámu. Osobne nemal rád dramatických ľudí a Tim? To bol snáď majster tohto odvetvia, úplne videl tú jeho vyjavenú tvár, keď mu zazvonil na dvere, vlastne ešte vyjavenejšia bola, keď sa sám pozval dnu, nechávajúc za sebou mokré šľapaje v obryse podrážok svojich topánok.* Hej, Tim...*Prenesie sprvoti celkom milým tónom v hlase, akoby bol nejaký jeho priateľ, ktorý prišiel na návštevu.* Vonku sa to už nedalo vydržať, nehlásili na dnes len zamračené? *Mierne podvihne jedným obočím, než nad tým len prosto mávne rukou.* Ugh, každopádne, vidím, že si sám doma...*Letmo sa rozhliadol po chodbe spokojný s tým, že jeho rodičia sú očividne niekde mimo. Tento deň sa možno nezačal práve najlepšie, respektíve dažďom, ktorý si bubnoval po oknách, nestarajúc sa o niečí spánok, ale koniec to istotne celé prevalcuje. Pomaly sa otočí späť k Timovi, ktorý na neho ešte stále nechápavo hľadí, zatiaľ na ňom však nevidel žiadnu stopu po strachu, maximálne tak nervozite, ale to sa dalo pochopiť, pričom za sebou nechá otvorené dvere, z ktorých prievan mierne pohybuje z menšou záclonkou na dreve. V druhej chvíli sa mu cez pery roztiahne krivý poloúsmev, než v rukách pevnejšie zovrie dážnik.*...A poznáš ten zákon, nepoznáš? *Prenesie k nemu naoko kuriózne, pričom v momente zdvihne dáždnik a celou silou, ktorú v tej chvíli jeho nie práve najzdravšie telo nazbieralo, ho s ním udrie zboku do hlavy.* Rodičia by nemali deti nechávať doma samé...*Timothy v momente spadne na zem držiac si rukami tvár, robiac niečo, čo Kai priamo neznášal - mrnčanie.* Čo to do pekla robíš? *Potichu vydýchne a pretočí nad ním očami, pokladajúc si mokrý čierny dáždnik na plece kabátu.* Zmienil som sa už niekedy, ako strašne neznášam deti? *Spýta sa ho, ale vyznie to skôr ako rečnícka otázka, než sa k nemu zohne a položí si koleno na jeho hrudník, čím ho zatlačí k zemi, ďalšou rukou ho chytí za hlavu a šmahne mu ju o zem, po čom Tim zostane už nehybne ležať na dlážke. Do niekoľkých krátkych sekúnd už opäť stojí na nohách, pričom sa pozrie von dvermi, ktoré jedným prudkým pohybom zabuchne napínajúc hrudník.* Bože...Nabudúce mi pripomeň, aby som sa najskôr spýtal na záchod...*Zamrmle si už sám pre seba, pričom mu jedna z rúk vystrelí k ústam, spod ktorých sa mu opäť začne šíriť jeho vlastná krv.
Než s Timom odišiel do kostola, samozrejme nezabudol Davine napísať veľmi stručnú správu, v ktorej sa nakoniec aj tak trochu rozkecal, aby si nebodaj nemyslela, žeby jej to mohol písať niekto iný. Vedel si to priznať, ale úprimne, ak je niekto skoro dvadsať rokov sám na celom svete, čo iné by robil, než nie rozprával sa sám so sebou? Mal toľko slov, ktoré by mohol použiť, toľko myšlienok, aj keď boli občas celkom od témy, udržať jazyk za zubami sa zdalo skoro nemožné. Po tom, čo hodí s Timothim už v kostole pred oltár, obhliadajúc sa okolo seba vedomí si toho, že to Davina ešte nemala šancu stihnúť. Následne sa posadí hore na oltár a nezaujatým pohľadom sleduje Timovu tvár pod vlastnými topánkami. Po niekoľkých minútach sa začne pomaly prebúdzať, najskôr pohne len nohou, než pomyká hlavou zo strany na stranu a otvorí zmätene oči. Kai v momente zoskočí z oltáru, trochu sa od neho odraziac rukami.* Och, konečne...*Vydýchne naoko potešene.* Už som si hovoril, kedy sa preberieš...*Ozve sa do ticha kostola a s jeho typickým poloúsmevom na tvári k nemu zhora vzhliadne.* Vlastne som o tom na chvíľu začal pochybovať, z čoho by Davina najskôr nebola nadšená, ak by som prišla...Ale v poriadku, žiješ. *Vydýchne jasne spokojný sám so sebou, než k nemu natiahne ruku a s trochu ťažším zaprením ho vydvihne aj s jeho pomocou na nohy. Timoty sa mu samozrejme v momente snažil vytrhnúť, vlastne sa zdal byť celkom mimo.* Hej, priateľu...*Prenesie stále ho držiac za tričko, pričom mu druhou rukou priateľsky pobúcha po pleci.* To bude fajn, tvoj anjel osudu je už na ceste...*Uškrnie sa pobavene.* Teda ako sa to vezme, vzhľadom k tomu, že to bola ona, kto ťa sem teraz dostal, nezabúdaj na to. *Ako dohovorí od dverí sa ozve rovno niekoľko krokov, ktoré ohlasujú niečí, vsadil by vlastne na jednu osobu, príchod. Jeho pery sa stiahnu do úzkej línie, pričom cíti, ako mu kvapka potu steká po čele. Zase to naňho prichádzalo, tá nechuť, horkosť v ústach, žalúdok, ktorý sa mu zdvíhal v krku, horšie na tom však bolo, že vždy vyšla von len krv. Sprudka si otočí Tima chrbtom a zozadu mu priloží nožík, ktorý si priniesol ešte z väzenského sveta ku krku. Tim doslova môže cítiť jeho dych na líci, na sánke, na uchu, do ktorého mu poniekiaľ zrýchlene vydychuje.* Cupcake! *Prenesie zvýšeným tónom v hlase.* Tim sa už začal strachovať, že neprídeš a ja ho budem musieť rozpárať...*Kostolom sa ozve jeho uchechtnutie, pričom odtrhne zrak z priestoru a pozrie sa jej rovno do tváre, na ktorej sa nezračilo nič iné, než strach o jej priateľa a nenávisť k nikomu inému, než k jeho osobe. Sleduje doslova každý jej pohyb, doslova každý jej krok, každú mimiku tváre. Pri jej slová trochu nakrčí obočím, pričom našpúli perami a opäť potichu vydýchne.* Tak to bude problém, Davy...Nakoľko, očividne, môj život je jediná vec, na ktorej mi záleží viac ako...*Na niekoľko sekúnd sa odmlčí, ako keby premýšľal, pričom trochu mykne Timothym, ako sa mu opäť snaží vykĺznuť.* Na mne...Ale môžeš to skúsiť. *Jeho ramená sa poniekiaľ napnú, ako sa jeho telo snaží vyvíjať práve teraz až nadpriemernú silu. Po jej ďalších slovách sa na chvíľu odmlčí, môže na ňom byť vidno, že to zvažuje, vlastne to bolo presne to, čo chcel, ale nebral veľmi v poťaz to poradie.* A čo keby si ma teraz zbavila toho kúzla a ja som ho potom nechal ísť? Tim by si to chcel pozrieť, nechcel? *Mierne ho posunie rukami do strany, ako sa opäť nakloní tvárou k tej jeho. V druhej chvíli Davina opäť prehovorí, ale nie k nemu, ale práve k chlapcovi, ktorého stále nepúšťal a vlastne sa k tomu ani nijako nechystal. Opäť pretočí očami, pričom trochu potiahne kútikmi pier do strán a ešte o niečo viac mu pritlačí nožík ku krku, čo bola vec, ktorú si Davina samozrejme mohla pokojne všimnúť.* Ach, aké sladké...*Vydýchne ironicky.* Ale byť Timom, tak by som sa na to veľmi nespoliehal. Vieš, ako to je...Sľuby sa sľubujú...A potom niekto zomrie. *Nakloní hlavou do opačnej strany, ako bola tá Timova, než sa zahľadí na Davinu.* Poď sem a zruš to kúzlo, Davina...*Zovrie stisk na Timovom ramena.* Inak mu podrežem krk. *Jeho tón je smrteľne vážny, nie je v ňom žiadna irónia, žiadna známka po vtipe, nič, len holý príkaz, ktorého odmietnutie by sa neskončilo dvakrát prívetivo. V jednej chvíli sa kostolom rozhostí ticho, zo stien doslova sála všetko napätie, v druhej sa Kaiov hrudník opäť napne od tlaku, ktorý sa mu zase vydiera hore krkom, najskôr ho len trochu mykne, potom ho však už zatlačí opäť do predklonu, musel sa niečoho chytiť, potreboval sa niečoho chytiť. Sprudka pustí Tima, ktorý spadne na ruky niekam pri schodík od oltára. Kai sa oň naopak rukami zaprie a pootvorí ústa, ako sa mu z nich začne šíriť krv, ktorá steká všade možne okolo po zemi. Z pier sa mu vydrie chrapčavý výdych, akoby sa snažil nabrať nejaký kyslík. Prstami sa rýchlo chytí za krk a nahlas vykašle ďalšiu krv.* Shit...*Zamrmle dusene.* Ak to kúzlo nezrušíš...*Zdvihne k nej sťažka tvár.* Tak zomriem. *Jeho ústa zostávajúc stále pootvorené.* A ver mi...Ty nechceš mať na rukách moju krv...

*Polilo ji horko v momentě, co uviděla, jak Kai drží Timovi nůž pod krkem. A nejenom horko, ale taky obavy, které ji mrazily až do morku kostí. Byl to jeden z nejhorších pohledů, které doposud zažila. Viděla už umírat své kamarádky při rituálu, viděla toho mnoho a tohle bude jenom další ostrou vzpomínkou, která ji bude pronásledovat už navždy. Tim byl jednoduše vystrašený, ale hlavně nevěděl, co se děje, jenomže nejhorší na tom všem asi byl fakt, že to ona ho přivedla do této situace. Kai o ní věděl mnoho, teoreticky ji znal a tak ví, co proti ní může využít, lépe řečeno koho. Stojí na místě a v prvních vteřinách není schopná reagovat. jediné, co vnímá je tvář Tima, tvář nejlepšího kamaráda, kterému ona ublížila a to nikdy nechtěla. Nechce ubližovat těm, které miluje a kteří tady ještě s ní zůstali. On měl pro ni zvláštní význam, jiný, než kdokoliv, koho měla ráda. připomínal jí totiž tu normální, obyčejnou dívku, kterou byla v jeho přítomnosti. Žádný nadpřirozený svět, žádné kouzla a magie, žádné starosti. Jenom starosti obyčejných dětí, puberťáků po čase. On ji dával pocit něčeho, co ztratila už velmi dávno, vlastně ve chvíli, kdy byla vybrána jako jedna dívka ze Sklizně. Nechce o něj přijít, nemůže to dovolit tomu psychopatickému klukovi, co jí doslova ničí život tím, že jenom existuje. Nikdy neměl přijít do New Orleans, nikdy neměl najít svou sestřenici, které by se jistě žilo lépe bez něj. Zadívá se na Kaie, když ji osloví tou přezdívkou, kterou upřímně nemůže ani vystát. A možná je to prostě jenom hlas, co ji tak irituje, jeho tvář, všechno. Není nic, co by ji momentálně neiritovalo, není nic, co by utišovalo její nenávist. Ano, nenáviděla ho, přímo tou spalující, hořkou nenávistí a tohle mu nikdy neodpustí. Neodpustí mu to, že jí nejednou vyhrožoval, že se snažil ohrozit její život. Stačí u ní tak málo, aby člověka chtěla poslat do samotného pekla a jeho obzvlášť. Vztek v ní jenom narůstá, když k ní promlouvá a jeho slova zhoršují tu bouři, která se v ní odehrává. Jeho smích se přímo rozléhá v každé části kostela a o to je to horší, slyšet ho ze všech stran, slyšet jeho hlas jak doléhá na její uši. Může také slyšet, jak kapky deště dopadají na střechu kostela a vytvářejí tak docela harmonický rytmus, jenom kdyby to tak mohla vnímat za úplně jiné situace. Na jednu stranu je to pro ní nostalgie, jelikož tohle neslyší poprvé, ale na půdě to bývávalo intenzivnější, než tady v kostele. Nabere do plic vzduch studený vzduch, který ji chladí. Nakonec k nim udělá pár kroků blíže, stále si však držejíc jistý odstup, kdyby náhodou chtěl Kai udělat nějakou hloupost, která by se mu opravdu nevyplatila. Promluví k němu a v jejím hlase lze slyšet, jak moc ním pohrdá, jak moc by ho chtěla poslat tam odkud přišel. Její varování myslí vážně. Jakkoliv mu ublíží, tak ho zničí a tím si může být jistý. Smrt by byla pro něj vysvobozením, ale ona by chtěla, aby trpěl. Poslouchá ho, ale cukne svým tělem a popojde i o další krok blíže, jen co se Tim snaží dostat z Kaiova sevření. Ví, že to není právě to nejlepší, co by měl Timothy dělat, když jeho život teď ovládá Kai. Podívá se znovu na Tima s výrazem, ať jí věří, ať jí věří, že ho z toho dostane, že mu pomůže. Trvá to ale jenom zlomek sekundy, než se rozhodně znovu podívat do obličeje Kaie, který právě taky nevypadá úplně zdravě. Teď si uvědomuje, co myslel tím, že se jí právě nepodařilo to kouzlo. Dá mu přesně tu nabídku kvůli které jsou dnes tady. Odstraní z něj to kouzlo, ale jenom za podmínky, že ho nechá jít. Mlčky sleduje výraz v jeho tváři a vidí tam přesně to, co chce vidět. Zvažuje to, chce to a tím by mohla Timovi pomoct, musí. Jeho slova ji však ani trochu nepotěší, spíše se nad nimi ušklíbne a mírně nakrčí nos. Nehodlá s ním vyjednávat, ale nemá příliš na výběr. Stále si však musí stát i za svým, on ji nemůže ovládat, nikdo ji nebude ovládat. Zavrtí hlavou ze strany na stranu.* Vynechej ho z toho. Nemá s tím nic společného. *Odsekne velmi podrážděně.* Ty víš, že to dodržím. Takže ho necháš jít a já zruším to kouzlo, taková je nabídka. *Uzavře to. Nelze si nevšimnout toho, jak vypadá, nelze si ho alespoň trochu neprohlédnout. Vidí, jak mu přímo stéká pot z čela po tváři, že je slabý, malátnější. Nemůže se ubránit tomu pocitu, že ho tak ráda vidí, že je oslabený, že na tom není dobře. Ale to není to, co ji právě v tuhle chvíli zajímá. Přestane se mu věnovat a podívá se na Tima ke kterému promluví. její hlas je o moc vřelejší, naplněný obavami, ale je tam i to, jak moc je pro ni důležitý. Opravdu jí to užírá, že musí trpět za něco, co je v jejím světě, ale ne v tom jeho. Nevšimne si výrazu Kaie, ale za to si všimne toho, jak mu přiloží nůž ještě více ke krku. Opět udělá dva kroky vpředu a pozvedne ruku směrem nahoru, jako kdyby ho chtěla zastavit.* Přestaň! *Zvýší hlas, který se začne rozléhat kostelem. Teď už se opět dívá na Kaie a její pohled je tvrdý, ale v očích má strach...mnoho strachu. Poslouchá ho a zlost v ní začíná ještě více vřít a to si myslela, že to už snad není možná. Dokonce má obavy, že ani svou magii neudrží úplně pod kontrolou a za chvíli ji pustí ven a něco se stane. Možná popraskají okna, možná smete pár lavic do strany, netuší, co by se stalo, ale přímo cítí, jak zlostí chce i její magie ven, chce ublížit Kaiovi, ale nesmí ohrozit Tima. Ani na jeho výzvu, aby k němu šla a zrušila kouzlo nijak nereaguje, tedy ne v prvních par sekundách, ale až po.* Nejdříve ho pustíš! *Nechce se dát obměkčit, prostě potřebuje vědět, že bude v pořádku, že bude mimo Kaie a tak i mimo jeho nebezpečí. Jenomže jeho hlas je dost přesvědčivý, aby udělala přesně to, co po ni žádá. Rozejde se blíže k nim, spíše opatrně našlapuje. Těká pohledem z vystrašeného Tima na umírajícího Kaie. Momentálně lze slyšet jenom jejich dech a klapot podpatků z jejich bot, když jde k nim. Už - už je skoro u nich, když Kai najednou pustí Tima a předkloní se. Zastaví se na chvíli, jelikož ji překvapí fakt, že zvrací krev. To kouzlo ho opravdu zabíjí a ona o tom neměla ani ponětí., Ne, že by se chtěla věnovat jemu, spíše ihned přijde k Timovi, kterého chytne za paže a potáhne ho trochu dál od Kaie. V rychlosti ho zkontroluje a pohladí po tváři s omluvným výrazem.* Je mi to tak moc líto. *Zašeptá k němu, ale to už Kai na ni opět promluví. Proto se na něj podívá a poslouchá jeho slova. Zavrtí hlavou nesouhlasně.* Možná jsem to ochotná riskovat. *Řekne jeho směrem lhostejně, přičemž dá všechnu sílu do toho, aby Timovi pomohla na nohy a vzdálili se tak od Kaie. Drží ho za jednu paži a podívá se na něj.* Jdi domů, prosím. Všechno ti potom vysvětlím, ale teď musíš odejít, ano? Já vím, že je tohle matoucí, ale musíš mi věřit. *Sice to nevypadá, že by to takhle Tim chtěl, ale nakonec ji poslechne a opustí kostel, i když si je jistá tím, že mu to musí dělat problémy jak fyzicky, tak i psychicky. Teď už má prostor k tomu, aby se mohla věnovat Kaiovi, ale měla by? Může ho tady nechat zemřít a nebo jednoduše ho může dorazit sama a skončit tak jeho utrpení, ale problém je, že ani jedno z toho nechce. To, co se odehrává uvnitř ní nelze spatřit v její tváři. Kai může tak vidět, že je snad připravená k odchodu, že mu nehodlá pomoct. Jenomže v jejím nitru nechce být jako on, nechce být vrah. Nikdy neměla v plánu ho zabít, nechtěla zajít do fáze zabití. Nakonec však se k němu rozejde a klekne si k němu. Nemá z něj teď strach, protože ví, že ji potřebuje. Mohl by ji vzít moc, mohl by ji teď ublížit, ale on moc dobře ví, že bez ní by zemřel, že je závislý teď jen a pouze na ni a jediný, kdo mu může pomoct je právě ona. Vlastní teď prakticky jeho život a má nad ním plnou kontrolu. Pozvedne ruce nahoru a chystá se dotknout jeho tváře. Než mu je však přiloží na tvář, tak se mu zadívá do očí. Její výraz je tvrdý.* Až to kouzlo zruším, tak se nesnaž už nikdy mě vyhledávat a nebo jít proti mě...*Semkne rty pevně k sobě a přiloží mu obě ruce na líčka. Může cítit, jak jí do kůže prostupuje horkost, kterou jeho tělo vydává. Nadechne se zhluboka a zavře oči. Začne pomalu zaříkávat kouzlo na to, aby mu vrátila nazpět jeho schopnost. Prakticky může cítit ve svých rukou, jak z něj své kouzlo odebírá a jemu se tak začíná navracet jeho malá, ale pro něj jediná schopnost, díky které přežívá. Netrvá to příliš dlouho, když kouzlo zruší úplně. On tak může cítit, jak se mu do těla navrací znovu život, které mu to kouzlo vzalo. Stáhne z jeho tváře ihned ruky k tělu a zvedne se. Poodstoupí od něj několik kroků, kdyby ho náhodou napadlo, že by si chtěl od ní trochu magie vypůjčit a to mu dovolit vážně nechce. Sleduje ho, chce se přesvědčit, že to opravdu zabralo, ale cítila to, jak to z něj odejmula. Pozvedne bradu více nahoru a zadívá se mu do tváře se slovy.* Sbohem, Kaii. *Řekne mu snad její poslední slova směřované právě k němu, které jasně naznačují, jak moc jeho osobou pohrdá. Poté se k němu otočí zády a rozejde se směrem ven z kostela. Opravdu doufá, že jeho tvář viděla naposledy nebo alespoň naposledy s ním měla něco společného. Nechce ve svém životě člověka jako je on. Aniž by se za sebe ohlédla, tak opustí za chvíli kostel a potom se vydá hned za Timem, aby spravila škody, které napáchala.*