Saint Anne´s Church

(Ve chvíli, kdy uslyší něčí kroky, otočí hlavu směrem k dveřím kostela a uvidí Klause. Nečekal, že se probudí takhle brzy, ale i tak očekával, že by se tu přeci jen mohl objevit. A byl na to připravený. Sleduje, jak jednomu čaroději oddělí hlavu od těla, jako by to nic nebylo. Jako by před ním nestál člověk, ale jen nějaká figurína z plastu. Samozřejmě tohle ho vůbec nevykolejí. On nebyl ten čaroděj, který právě ležel na zemi mrtvý a jeho hlava se ještě kutálela od těla. On byl silnější a všechno, co udělal měl dopředu promyšlené. Nevyrazí proti Klausovi bezhlavě, udržuje si vnitřní klid. Popojde pár kroků dál od oltáře a sejde schody dolů. Sleduje každý Klausovo krok a připravuje se na útok. Vyčkává skoro až do poslední chvíle, kdy je od něj Klaus už jen pár kroků. Všechno se to děje hodně rychle, ale on to vnímá zpomaleně. Natáhne ruku dlaní směřující ke Klausovi a krátkým pohybem Klause zvedne do vzduchu. Pak se otočí celým tělem a jeho pohled padne na zeď. Přišpendlí Klause na tu zeď a drží ho tam. I když byl Benjamin hodně potlučený a tím pádem i trochu oslabený, stále měl hodně síly. Nevšímal si bolesti, kterou cítil díky tomu hybridovi, který teď visí na zdi jak ukřižovaný Ježíš. A i když se Klaus snaží bojovat, on rozhodně nepolevuje. Každou chvíli, kdy se Klaus snaží dostat dolů na zem, používá ještě více síly. Ví, že Klaus teď prožívá díky jeho kouzlu bolesti, ale tomu nestačí. Ty bolesti ještě více umocní, když mu začne vařit krev v jeho těle. Popravdě nejdříve nechtěl, aby ten porod někdo narušil, ale teď? Bylo to jak z nějaké tragédie. Matka bojující o své dítě a otec, který se snaží zachránit své dítě i matku svého dítěte, ale nakonec se jen bude dívat, jak jeho dcera přichází na svět a Hayley umírá. Naprosto dokonalá scéna. S ušklíbnutím se podívá na Klause.) Přišel ses podívat na mé vítězství? Musím uznat, že mít diváky je o mnoho lepší. Skoro jak nějaká dramatická hra. Třeba od Shakespeare. Ten uměl opravdu napsat dokonalou tragédii. Třeba někdo později sepíše i tuhle a bude to bestseller. Škoda, že tvá dcera se toho nedožije, aby si to mohla přečíst. Aby viděla, jak její otec bojoval do posledních sil, aby ji zachránil. (Zasměje se a jeho smích se začne rozléhat po kostele a tvořit ozvěnu.)

*Rty se jí třásly a očí se jí zalévaly slzami. ta bolest byla nesnesitelná. Ten křik, který způsobovala ona sama ji dráždil uši. Plíce toužily po vzduchu, toužily po uklidnění, ale Hayley jim to nedopřávala. Bolelo jí na hrudi, přímo cítila spalující bolest. Všechno to bylo tím, co teď prožívala. Strach, stres, porodní bolesti. Odepírala své dceři i ona sama právě teď život. Ale to jenom proto, že ji nechtěla porodit do cizích rukou, nechtěla ji někomu dát. Bylo jenom její a Klausova. Patřila jenom jim, jen oni na ni měli právo a nikdo by jim jí neměl vzít jejich dceru a rozhodovat o životě. Křičí a vzpírá se, zatímco už chce tlačit a odrodit tak její krev. Vyruší ji v tom ale něčí příchod. Otočí prudce hlavu do strany s nadějí v očích, že přišel Klaus nebo Elijah a nebo i Rebekah. Ale ani jeden z nich to nebyl. Za to přišel ten, kterého ze srdce nenáviděla a chtěla mu rozervat krk, roztrhat tělo na kusy a smát se mu do obličeje za to, že je poražený. Jenomže ta poražená byla ona. Všichni, kdo z její strany táhli za jeden provaz byli poraženi. Dívala se na něj se zděšením, když se k ní právě přibližoval a znovu zasténala bolestí. Její dcera chtěla tak moc na svět. Benjamin přijde až k ní a ona se na něj dívá se zaťatou čelistí. Její tělo bylo napnuté, ale přesto se jí trochu třásla hlava, jak vztekem a bolestí zatínala zuby.* Raději, aby zemřela ve mě a já společně s ní, než ti ji dát do rukou, ty jeden slizký bastarde. *Procedí skrz zuby a začne lapat po dechu. Ruce jí sjedou na kamennou desku oltáře a pevně se zachytí o jeho kraje. Skoro to působí tak, jako kdyby stůl měla každou chvíli rozdrtit. Zařve znovu a tentokrát bolestí, která ji panuje v podbříšku. Nebyl čas. Benjamin měl pravdu, musela porodit. Sama od sebe, aniž by chtěla začínala trochu tlačit. Chtěla mít tu bolest za sebou, ale nechtěla, aby její dcera byla na světě. Nadávala si sama sobě, jak moc je sobecká, že začíná rodit. Jak moc sobecká je, že chce mít dceru porozenou a tu neskutečnou bolest za sebou. Její dech je trhaný a oddechuje neskutečně rychle stejně tak, jak se i nadechuje. Pro tenhle moment nevnímá ani Benjamina, ani to v jakém nebezpečí je, kolik lidí okolo ní je a nikdo z těch, které by tady chtěla. Teď byla soustředěná jenom na porod, který si přála zastavit. Cítí, jak jí po čele stékají kapky potu až po tváři dolů. Otočí opět k Benjamovi hlavu, jakmile na ni promluví. V jejích očích začne vyhasínat i ten nejmenší plamínek naděje na to, že kdokoliv ji přijde na pomoc. Benjamin to měl naplánované společně s tou zrádkyní Francescou a Oliverem. Všechno to měl detailně promyšlené, aby mu to vyšlo a nikdo ho nebyl schopný zastavit. Nebyli připraveni na něj, až teď si uvědomuje, jak moc bláhoví byli a jak moc se to zdálo jednoduché, že ho dnes porazí. Nenáviděla ho. Nenáviděla Benjamina Rosseau's víc, než cokoliv na světě. Sophie Deveraux pro ni v tuhle chvíli nepředstavovala vůbec nic, jako kdyby se mezi nimi nikdy nic nestalo. Její zlost, nenávist a vztek se všechno přesunulo jenom na něj. Ruka ji vystřelí do vzduchu někde Benjaminovi ke krku, chce ho za něj chytit. Chce mu zmáčknout krk a zastavit mu tak přívod kyslíku. Chtěla ho zabít, chtěla vidět, jak jeho tělo bude bez života a začne se rozkládat. Jak ho v zemi začnou požírat červi. Jenomže nestihne se ho ani dotknout, protože jeden z čarodějů jí ruku zachytne a přitlačí ji na kamennou desku. Poté už na ni začne promlouvat čarodějka a Hayley si v tu chvíli říká na koho tady hraje divadlo s tím, jak je přeslazená. Věděla moc dobře, co má dělat a nepotřebovala poslouchat kecy starší báby. Nevěřila jí, nevěřila ničemu z toho. Snažila se působit příjemně a přitom poslouchala toho slizkého hada. Zavrčí na ní.* Ty kecy si nech pro někoho, koho to zajímá. Sáhneš na mě svýma špinavýma čarodějnickýma prackama a já ti vykopnu zuby. Nikdo mi nebude říkat, co mám dělat. Je to moje dcera, já rozhoduji o tom, co s ní bude! Je moje! *Zařve na ni vztekle. Snad potřebuje dát jasně najevo, že to dítě, které chce odrodit patří jenom ji a při tom rozrušení, jako kdyby si vyvolávala ten porod sama prostě zatlačí. Zatne zuby a z úst se jí dere zvuk, který v sobě nenese nic jiného, než bolest a utrpení. Křečovitě se drží kamenného stolu.V tom ale uslyší další zvuk, který jde směrem ode dveří. Otočí tím směrem hlavu a uvidí tam stát Klause. Jeho přítomnost, vědění, že je tady a přišel si pro jejich záchranu zažehne v jejich očích plamen naděje. Naděje na záchranu. Koutek úst ji cukne do stran a právě teď se dokáže i trochu usmívat, protože on byl prostě tady ačkoliv to bylo neuvěřitelné. Dívala se na něj a v tuhle chvíli ho zbožňovala za to, že přišel. Benjaminovi to v tom případě nabourávalo plány a mohl ho zabít. Věřila Klausovi, věřila mu a držela se té nitky naděje, že to zvládne a i když jejich dceru tak či tak tady porodí, nebude to už do rukou nepřátel. Jenomže to se záhy změní, když Klause Benjamin přišpendlí ke zdi. Její naděje jako kdyby najednou zase zmizely rychlostí větru a její beznaděj už zase byla v očích. Neměla ale čas na to, aby se tím vším příliš zdržovala, neměla na to ani sílu. Nemohla pozorovat Benjamina a Klause. To, jak se Klaus snažil a to, jak se mu Benjamin vysmíval do obličeje. Přestala je vnímat ve chvíli, kdy přišla další nesnesitelná bolest. Zavře oči a víčka tlačí silně k sobě, znovu zatlačí a ta čarodějka ji začne v porodu pomáhat. Chce dodržet slib, který ji dala, že jakmile se jí dotkne, tak ji vykopne všechny zuby z pusy. Ale neměla na to, teď už ne. Natočí hlavu směrem ke Klausovi a podívá se na něj bezmocně, že takhle už dál nemůže, že už nemá sílu na to bojovat a buď to bude ona sama, kdo zabije jejich dceru, protože bude ji odmítat porodit a nebo to budou oni. Neměla žádné východisko a tím pohledem se mu omlouvala. Tohle u ní nikdy neviděl, takovou slabost a bezmoc. Musela se vzdát toho odepírání, nemohla být přece matkou, která zabije své dítě. Rodit už stejně začala a ať to chtěla nebo ne, tak její dcera si sama probojovávala cestu na svět. Křečovitě se drží oltáře a tlačí. Pozvedne hlavu a zatíná zuby co nejvíce k sobě. Je to vyčerpávající, bolestné a únavné. Několikrát za tu celou dobu prostě vykřikne bolestí. Bylo na ní vidět, že slábne, že je to pro ni neskutečně fyzicky náročné, ale i psychicky. Hayley byla zničená. Zničená tím, že ztratí svou dceru, rodí ji do náručí nepřátel a také zničená sílou, kterou přitom musela vydávat. Minuty se vlekly a jí to připadalo, že rodí týdny, měsíce. Lapala po dechu každým nádechem čím dál víc. Čarodějka jí oznamovala stav porodu. Už z ní pomalu její dceru vytahovala. Chtělo to ještě několik bolesti, několik zatlačení a několik vydané síly, aby byla její a Klausova dcera na světě. Nedokázala vnímat nic, co se okolo ní dělo, jenom sama sebe a porod. Ať už Bejamin říkal Klausovi cokoliv a nebo Klaus jemu, nevěděla o tom, nevnímala to. Oslabená, spocená a naprosto bez energie svou dceru odrodí někdy uprostřed noci. Ručičky na hodinách ukazovali něco těsně před půlnocí. Znamení, že už je její a Klausova dcera na světě dá jasně najevo čarodějka, ale o to víc jejich dcera, která začne brečet. Ještě rychle oddělí další čarodějka placentu od Hayley a porod je tímto u konce. Malá Mikaelson byla na světě. Okamžitě zvedne hlavu a i když je neskutečně vysílená, tak trochu pozvedne ruce a podívá se zoufale a prosebně na Benjamina a tu čarodějku.* Prosím...prosím, nechte mi si ji pochovat. Dovolte mi, abych ji sevřela v náručí. Potřebuje mě, já ji potřebuji. *Hlas byl natolik zoufalý, že někdo jako Benjamin si z ní mohl i právě utahovat. Prosila ho, škemrala jeho a čarodějku, ať ji dovolí si pochovat její dceru. Potřebovala ji mít u sebe, toužila po tom. Čarodějka k ní přijde a vloží ji do náruče její dceru, která je zabalená v bílé přikrývce a ještě stále byla od krve. Natáhla k ní ruce, poprvé si vzala dceru do náruče a přitiskla si ji na svoji hruď. Hayley se v tu chvíli svět zastavil. Dívala se na své prvorozené dítě, na svou malou holčičku. byla neuvěřitelně vyčerpaná, ale to dítě ji dávalo na jednu stranu tolik síly. Přejede jí ukazováčkem po té dokonalé, překrásné a malé tvářičce. Hned na to se s úsměvem podívá na Klause a její oči říkají "Tohle je naše dcera". Konějšila své malé já v náručí a dívala se přitom na Klause. I když situace byla příšerná, právě teď pro ni existovalo jenom to, že byl tady její otec, ona v roli matky a jejich novorozená dcera. Poté sklopí zrak ke tváři své dcery a chce něco říct, ale semele se to tak rychle. Čarodějka ji přímo vytrhne její dceru z náručí, nebylo by to tak snadné, kdyby měla sílu, kterou ale postrádala. Přepadne jí panika a vrátí se nazpět do reality.* Ne! *Zakřičí. Nemohli ji jí vzít. Byla její, navždy už měla být její. Nemohlo to skončit k tomu, k čemu to směřovalo. Už se chce pro ní natahovat, vzít si ji nazpět a odnést ji do bezpečí. Byla ochotná znovu bojovat.*

Sama nevěříš slovům, které říkáš. (Zavrtí hlavou s lehkým pousmáním na tváři. Ví, že by Hayley nedopustila, aby ta malá umřela její vinou. Pozoruje Hayley, jak sama od sebe začíná tlačit. Nemohla se vzpírat dlouho, to bylo jasné už od začátku. I kdyby nechtěla, její dcera se dostane na svět. I kdyby museli provést císařský řez, tak to dítě z ní prostě dostane, aby jí pak mohl obětovat předkům. A pak budou silnější a spolu s nimi i on a všichni z covenu. Není nic krásnějšího než pocit vítězství a nadcházející moc. Její křik mu trhá ušní bubínky, ale to mu je v téhle chvíli jedno. Neodejde odsud bez toho dítěte, i když se mu ten křik příčí sebevíc. Uvidí, jak se její ruka natahuje po jeho krku, ale jeden čaroděj jí zabrání v čemkoliv, co chtěla udělat. Vážně byla tak naivní, že si myslela, že právě teď něco zvládne? A ještě proti němu? Byl to nejmocnější čaroděj a kolem sebe měl své spojence. Nikdo ho nedokázal zastavit nebo mu ublížit. On se své pomsty nevzdá. Protočí oči, když začne Hayley křičet na tu čarodějku. Akorát se více vysilovala. Plané vyhrožování nevykolejilo nikoho z nich, kdo tam stál. Pokračovali prostě ve své práci, která spočívala jen v držení Hayley za ramena i nohy. Čarodějka čekala, až začne Hayley pořádně tlačit a Benjamin to celé pozoroval.
Střídavě se dívá na Klause a Hayley. Už neříká naprosto nic a čeká až to dítě bude na světě. Poslouchá, jak postupuje porod. Pomalu se to chýlilo ke konci. Už začínal být unavený z toho čekání. Nejraději by Hayley rozpáral břicho a dítě vyndal. Vlastně nechápe, proč to takhle neudělali hned na začátku. Ušetřili by tím čas a měli by s touhle ženskou méně práce. Ale na tohle už bylo pozdě. Klausovo a Hayley dcera byla na světě a oznamovala to hlasitým dětským pláčem. Najednou mu tohle všechno připomene něco, co už zažil. Dětský pláč a vzduch naplněný odérem krve. Najednou se ocitne ve starém domě, kde bydlel s rodiči. V jejich ložnici. Stalo se to 5. září roku 1891. Ten den se narodila Genevieve, ten den mu umřela matka a ten den přišel o svou nevinnost a lidskost. Ten den mu obrátil život vzhůru nohama. Vzpomíná si, jak držel právě narozenou Genevieve v náručí a pociťoval nevyslovitelnou lásku a štěstí k tomu malému stvoření. Jenže si také vzpomíná na to, jak leží v posteli s hlavou položenou na matčině hrudi. Genevieve nepřestávala brečet, ale on si toho nevšímal. Zajímala ho jen jeho milovaná matka, která byla mrtvá. Jeho vzpomínky protrhne něčí křik, který tam nepatřil. Byla to Hayley, kdo křičel. Právě jí z rukou brali její dceru. Krátce se na ni podívá a přejde až za ní. Vzhlédne ke Klausovi, který je stále přišpendlený ke zdi, i když se Benjamin nesoustředil na to ho tam udržet. S pohledem upřeným na něj, vytáhne z kapsy svého saka dýku.Položí dlaň Hayley na čelo a zakloní jí hlavu. Jedním pomalým tahem jí prořízne hrdlo. Koutky úst se mu zvednou do úsměvu. Dýku zandá zpátky a vezme si do náruče od čarodějky to dítě. Pak společně s nimi odejde na hřbitov. Jakmile se za nimi zavřou dveře, kouzlo, které působí na Klause konečně povolí.)

*Cítil len strach, strach, že Hayley nebude môcť dať, po čom tak veľmi túži. Že ich dcéru nedokáže zachrániť a niečo, čo ho tak napĺňalo ešte skôr, než vôbec prišlo na svet...Zmizne skôr, než sa jej bude môcť vôbec dotknúť. Bol to len malý plamienok života, ako keď do krbu s jednou trieskou vhodíte skoro vyhorenú zápalku. Tak krehký, tak zraniteľný a práve láska, ktorú považoval za slabosť, práve tá ho teraz poháňala ďalej. Mohol ho zraziť k zemi, mohol mu zlomiť väzy, mohol naňho zoslať kúzlo a mohol ho oslabiť ako len chcel, jeho dieťa ho robilo silným. Stačila mu tá iskrička nádeje v jej očiach, v očiach matky, ktorá sa bojí porodiť vlastné dieťa, ktorá s tým bojuje zo všetkých síl. Nemohla dať ich dcéru do rúk nepriateľa, nemohla ju dať niekomu, kto by ju zabil skôr, než by mala vôbec šancu na život. Nohy sa mu podlamovali, ale jeho kroky a postoj bol pevný, bol pevný, ako vždy, keď ho ovládal hnev.* Benjamin! *Skríkne s nekonečnou nenávisťou, vpísanou nie len v tóne, ale aj na tvári. Rúti sa smerom k oltáru, na ktorom Hayley leží, pričom zatína ruky do pästí, aby zahnal ďalšie bodnutie, ktoré sa mu prehnalo telom. Musel Hayley pomôcť, nemohol nechať, aby sa dotkli ich dieťaťa, nemohol ich nechať, aby tu boli, keď sa narodí. Znovu zatne zuby pevne k sebe, stačil by len menší tlak a zlomili by sa o seba. V túto chvíľu nepremýšľa nad tým, čo robí, poháňajú ho pudy, poháňajú ho emócie, zatiaľ čo Benjamin má všetko premyslené a každý jeho krok je rozvážny. Klaus ale nemal čas na rozvahu a bohužiaľ už ani sily, vedel, že s tým Hayley nebude môcť bojovať večne, vedel, že ich dcéra dnes príde na svet a všetci, ktorí tu teraz stoja proti ním, zomrú v utrpení. Z úst mu ujde hlasné zavrčanie, keď sa Benjamin pohne od oltára až smerom ku schodom, pričom na nič nečaká, pootvorí ústa a chce sa mu zahryznúť rovno do krku. Nie však aby pil jeho krv, ktorá mu bola jedom, chcel mu ho rozpárať na kúsky a rozhádzať ho celej miestnosti. Chcel vidieť jeho krv, chcel vidieť, ako mu v očiach vyhasína život, chcel, aby sa cítil rovnako bezmocne, ako on pred sídlom alebo matka jeho dieťaťa, ktorá ho odmietala porodiť pre jeho vlastnú bezpečnosť. Stačil však posledný krok, kedy sa jeho nohy zdvihli zo zeme do vzduchu a aj napriek, ako veľmi s tým zápasil, ho pripla na stenu rovno za oltár. Rukami sa snažil vzpierať sa jeho moci, celým telom sa tlačil dopredu, teraz sa nemohol pozerať na Hayley, potreboval sa sústrediť, nemôže sklamať ich dieťa, nikdy by si to nedopustil. Jediné, čo však zmohol boli sťažené pohyby rúk a hlavy a aj keď sa ich snažil spojiť, vždy ho to nakoniec zrazilo späť. Mohol vrčať, mohol kričať, mohol bojovať, práve teraz bol prislabý. Benjaminovo kúzlo stále účinkovalo a on sa nedokázal od steny oddeliť, pripadal si, akoby ho tam niekto priklincoval, akoby bol len bezvládny človek a niekto zobral klince, aby ho tam vystavil na hanbu. Jeho vzor sa stane slabším v momente, keď mu ostrú bolesť v tele zosilní ďalšou agóniou v hlave. Zažil to už toľko krát, žeby to pri ňom obyčajnej čarodejnici nijako nepomohlo, avšak Benjamin nebol len nejaká obyčajná čarodejnica. Mal viac moci, než bolo prínosné, nedokázal proste predstierať, že práve teraz nemá pocit, že sa mu hlava rozletí na tisícky kúskov. Cez pery sa mu dostane dusený výkrik, pričom skĺzne pohľadom ku Hayley, na ktorej videl, že už nevládze. V tej chvíli vedel, že nemôže nič urobiť, v tej chvíli vedel, že sa jeho dcéra narodí a budú to čarodejnice, ktoré ju budú držať na rukách, čarodejnice, ktoré ju chcú mŕtvu len kvôli tomu, že je jeho dcérou. Úškrn na Benjaminovej tvári ani nezaregistruje, jeho slová sa však už prepočuť nedajú. Stačí mu len počuť jeho hlas a vzbúri sa v ňom doslova každá bunka každá kosť sa začne trhať a lámať, napriek bodaniu, ktoré cítil priamo v hlave pootvorí ústa a prepáli ho ostrým pohľadom, v ktorom nebola ani známka po nejakej slabosti, čo bezmocnosti, ktorú cítil.* Ak sa jej dotkneš, zabijem tú tvoju! Zomrie v bolestiach, zatiaľ čo ty to budeš sledovať. *Vykríkne chrapľavým hlasom a prejde pohľadom všetkých, ktorí stáli okolo oltára.* Siahnite na ňu a ja zabijem každého, koho ste kedy stretli, zomriete v kriku a budete sa dusiť vlastnou krvou! *Zavrčí do obrovskej miestnosti, v ktorej sa teraz nachádzali ďalšiu zo svojich vyhrážok. Preňho to bolo typické, vyhrážať sa niekomu, že ho zabije, ale tento krát urobí všetko preto, aby to aj dodržal, nezľutuje sa nad nikým, ak sa čo i len dotkne jeho dcéry. Opäť nakloní hlavou na stranu, potreboval vedieť, že Hayley bude v poriadku, ale rovnako ako on jej nemohol ponúknuť bezpečie, Hayley mu nemohla dať istotu. Akoby len aj mohla? Už v tej chvíli, keď sa na ňu pozrel, vedel, že to vzdala, že už nemôže bojovať, rovnako ako sa on stále snaží, ale nejde to. Bola to až príliš veľká bolesť, bolo to až príliš ťažké na to, aby to mohla zvládnuť. Práve teraz preklínal svoju bezmocnosť, preklínal každú svoju časť, ktorá ho dohnala až k tejto situácií. Ako náhle v jej očiach zračí zmierenie a prosbu, len pootvorí ústa, akoby jej on chcel povedať, že to bude v poriadku, akoby jej on chcel dať istotu, lenže nemohol. Len na ňu z výšky hľadel, hľadel na to, ako trpí a nemohol s tým nič urobiť. Chcel ju chrániť, chcel ju chytiť do náruče a nikdy nepustiť, až kým ich dcéra nebude bezpečne na svete. Chcel to najviac zo všetkého. Nepamätal si, žeby v jej očiach niekedy videl toľko pokory, žeby ju niekedy videl viac na dne. Len pozoruje, ako jeho dieťa pomaly prichádza do tohto dňa plného smrti a deštrukcie. Len sleduje, ako sa rodí, aby mohlo umrieť. A aj keď neprestáva udierať rukami do steny, aj keď neprestáva preklínať všetky čarodejnice v miestnosti, nič mu nemôže pomôcť. Opäť počuje jej krik, pri ktorom len privrie oči a snaží sa ho dostať z hlavy, snaží sa sústrediť a stále bojovať proti Benjaminovej moci. Už to nebude trvať dlho, narodí sa a oni ju odnesú, ak sa z tohto nedostane, ak nenájde dostatok síl a nepremôže ho. Čas pomaly plynul a Klausovo telo bolo otupené bolesťou stále viac a viac, rovnako ako Hayleyno pôrodom. Jediné, na čo sa už zmohol, bolo zaryť sa lakťami do steny a pokúšať sa tlačiť dopredu, aj keď to malo nulový efekt, maximálne ho to ešte viac oslabovalo. Už nič nehovoril, len počúval vzdychy, ktoré z Hayley vychádzali, len počúval, ako lapá po dychu a zvíja sa v kŕči, zatiaľ čo ju ostatné čarodejnice, vrátane Benjamina držia. Nechcel, aby sa jej dotýkal, chcel ísť sa ním a po centimetroch mu od dlaní lámať obe ruky, lenže nemohol a práve teraz to slovo nenávidel najviac zo všetkých. Len letmo počuje slová čarodejnice, ktorá so sebou nesie tú najdôležitejšiu správu, akú mohol počuť. Už bol skoro koniec, chcel, aby sa to skončilo, možno bol preto sebecký, ale nedokázal sa na to viac pozerať a nemôcť nič urobiť. Nevnímal čas, nevnímal už nič, len ten moment, kedy sa miestnosťou preniesol detský plač, kedy to všetko splynulo do najdôležitejšej veci v jeho živote, ktorú na rukách nedržal on a ani Hayley, ktorá zo seba vydala viac ako mohla, ale práve frakcia, ktorú nenávidel zo všetkých najviac. Možno mal Kate zabiť rovno, už dávno vedel, že zľutovanie je k ničomu a nikam človeka neposunie, mal mu ukázať, aký je to pocit, mal mu dať tú chvíľu na to a urobiť to priamo pred jeho očami, ale ak sa dnes jeho dcéry dotkne, ak jej ublíži, nezastaví sa, kým tak neurobí. So zatajeným dychom sa snaží ukradnúť si pohľad na svoje dieťa, ktoré je teraz schované za chrbtom čarodejnice, ktorá ho drží na rukách. Pri Hayleyných slovách, ktoré boli znovu len prosebnou modlitbou, ktoré boli škemraním o jedinú vec, na ktorej jej teraz záležalo, prejde očami k jej tvári, ktorá bola tak bezradná ako tá jeho. Len zopne pery k sebe a sleduje, ako si ich dcéru Hayley berie do rúk, ako jemne a zároveň pevne ju drží v náručí, z ktorého ju neplánuje nikdy pustiť. Aj keď vedela, že jej ju zoberú, aj keď to vedela, stále si to nepripustila a on tiež nie. Tento moment patril len im a ich novonarodenej dcére. Patril len tomu jednému krátkemu pohľadu, ktorý mu prišiel ako večnosť, pohľadu na tvár svojho dieťaťa. Mierne podvihne obočím a znovu pootvorí, pričom sa krátko pozrie k Hayley.* Hope...*Pošepne do plaču svojej dcéry, pričom sa mu pomaly začnú lesknúť oči. Raz si povedali, že jej dajú meno, ktoré sa jej bude hodiť, keď ju prvýkrát uvidia, bolo to Hope, vedel, že je to Hope. Nepotrebovali už žiadne slová, teraz nie, obaja vedeli, že je ich a obaja si želali len jediné, aby tento moment nikdy neskončil, aby ho nikdy nenarušila čarodejnica, ktorá jej ich dcéru začala trhať z ruky. Hayley kričala a on sa znovu chystal preklínať všetko, čo im bolo sväté, keď si všimne Benjaminov pohľad a hlavne dýku v jeho ruke. Bolo to možno niekoľko sekúnd, kedy jej položil ruku na hlavu a ostrou čepeľou jej pomalým ťahom prešiel po krku.* Nie! *Zvrieskne najhlasnejšie, ako mu to len jeho telo dovolí, pričom zvraští obočím. Bola v tom všetka bolesť, z toho, že to mohol len sledovať, bola v tom bezmoc, ktorú mu predtým v slovách neukázal a hlavne neopísateľný žiaľ z prázdnej tváre niekoho, koho považoval za svoju rodinu, matky jeho dcéry, ktorú unášajú preč, niekoho, na kom si dovolil, aby mu záležalo. Hayley bola mŕtva, dala svoju dcéru na smrť a sama umrela. Slzy mu pomaly začali stekať z očí dole po tvári, nedokázal prijať, že jej život vyschol, že ju niekto zabil s úsmevom na tvári. Ako náhle sa dvere kostola zatvoria, jeho telo jednoducho spadne bezvládne na zem. Keď sa mu do niekoľkých minút podarí dostať sa až ku oltáru, na ktorom Hayley nechali umrieť, jednou rukou sa zaprie o jeho tvrdý povrch a druhou jemne uchopí Hayleyno rameno, ktoré posunie bližšie k sebe. Pomaly s ňou v náručí skĺzne pozdĺž oltára a oprie sa chrbtom o jeho podstavu. Zostane tam sedieť v tichu, držiac ju blízko pri sebe, akoby si snáď myslel, že sa onedlho preberie a pôjdu nájsť svoje dieťa...*

*Když je před ním na moment se zastaví a přemýšlí, kam jít. Kam má Hayley jít hledat. Kam ji mohli odvléct. Zastaví se uprostřed silnice a při přemýšlení nevnímá, že trochu brzdí provoz a řidiči na něj troubí a kolemjdoucí se na něj trochu nechápavě dívají. Ne všechnu krev na košili, saku či rukou dokáže zakrýt. Je mu to, ale jednu. Nevšímá si jich. Nevnímá je. Snaží se přijít na to, kam jít hledat Hayley. Nejprve se rozběhne středem cesty rovnou za nosem. Nějaký šestý smysl nebo instinkt ho vede tím směrem. Po pár krocích použije upíří rychlost a zamíří... do kostela. Neví proč, ale všechno ho tam táhne. Netrvá to opravdu moc dlouho a stane na jeho prahu. Nyní už ví, co ho sem zavedlo velmi silná a intenzivní vůně čerstvé i zaschlé krve. V kostele, je ale ticho. Nic neslyší, s hlubokým nádechem chytí do rukou kliky obou křídel dveří a naráz je otevře. Pohled, který se mu naskytne... Nepočítal, že za celý svůj život něco takového uvidí. Jeho bratr Klaus zhroucený před oltářem s bezvládným tělem Hayley pokrytém krví. Ustrne v tom pohybu a hledí na to neschopen v prvních momentech pohybu či jediného slova. To ticho, které se rozléhá kostelem značí jedno. On sám i jeho bratr přišli pozdě. Nedokázali zabránit Benjaminovi v tom, aby uskutečnil svůj plán. Pomalu pustí dveře a rozejde se k těm dvěma. Nemůže z ní spustit ještě stále nevěřícný pohled. Ještě stále odmítá jeho mozek přijmout to, co před sebou vidí. Jeho pohyby jsou mechanické. Dojde až k nim a doklekne k bratrovi. Podívá se na něj stále šokovaným pohledem, ve kterém je vidět i nepochopení toho, jak to, že on jeho dosud neporazitelný bratr tomuhle nezabránil. Jak tohle mohl dopustit. Z jeho tváře sklopí pohled k Hayley a zabloudí k její nehybné tváři. Je tak klidná, jako by, jen spala. Přílišná bledost v ní, ale napovídá, že je to něco víc, než jen spánek. Pomalu mu dochází, co se mu naskýtá před očima. Sklopí hlavu níže až se bradou dotkne své hrudi. Cítí, jak se mu v očích zaleskne přílišná vlhkost, kterou už nedokáže potom všem zadržet. Zhluboka oddechuje. Pak mu něco dojde. Rychle zvedne hlavu k Niklausovi a v očích se mu nyní zalesknou nové obavy.* Kde je dítě?! *Zeptá se ho s obavou v hlase, co uslyší.*

*Dívala se na Klause a její oči byly zaplněné láskou, něhou a radostí z toho, že měla u sebe svou malou holčičku, že se mohla dívat na Klause a užívat si jejich chvíli. Tohle totiž měla být jejich chvíle. On, ona a jejich dcera. Jen, co uslyší z jeho úst vyslovení jejího jména, rozzáří se světlo v jejích očích ještě víc. Klaus ji pojmenoval, její otec jí dal jméno, které ale i ona sama měla ve svých myšlenkách. Hope. Byla to dokonalost a to jméno k ní sedělo, patřilo jí už od samého začátku. Byla to jejich naděje. Naděje na všechno. I v té největší temnotě tohle byla jedna z jejich nejlepších chvil, které za celou svou existenci zažila. Viděla jak se v Klausových očích odrážela láska. Láska ke své dceři, kterou měla i ona. Poznala, že by dokázali být rodina, už si to uměla představit. V jejích očích by byli ti nejlepší rodiče. Ne stejní jako rodiče v normálních rodinách, ale oba Hope neskutečně už teď milovali, snažili se ji chránit a dělali pro to všechno. Byli ochotní jít přes mrtvoly, přes tu největší bolest na světě, zvládali všechno, bránili se, bojovali do posledního dechu a ani bolest je nemohla zastavit. Jenomže tento okamžik nemohl trvat věčně i přes to, že ona si to přála. Vytrhli jí dítě z náručí. Vzali jí její dceru a to pro ni byla největší bolest, kterou pocítila v posledních minutách. Ať ji klidně mučí, ať ji klidně zlomí, ale jenom ať se malé Hope pro lásku boží nedotýkají. Chtěla se bránit, chtěla bojovat, chtěla zase svou dceru sevřít v náručí a už nikdy nepustit. Její miminko, její život, její malou nevinnou dceru. Jenomže jí to osud nepřál, nebylo to možné. Sebrali jí ji a ona chtěla opravdu tak moc bojovat. Natahovala se po její dceři, žadonila po ní. Ani si nevšimla toho, že Benjamin se za ní postavil. Byl jejím problémem, ale potřebovala svou dceru získat nazpět do svých rukou, tam, kde byla v bezpečí, tam kde by ji měla usínat a možná se i probouzet. Dívala se za čarodějkou, znovu křičela a bylo zvláštní, že její plíce jí to vůbec ještě dovolují. Nakřičela se za tu noc už tolik, že nebylo praktický možné mít hlas, ale ona ho stále měla. Stále byl silný a odhodlaný k tomu, aby si vzala nazpět to, co je její. Jenomže ani tohle ji nebylo dopřáno. Ačkoliv věděla, co ji bude čekat po porodu, tak s tím právě teď nepočítala. Ucítí Benjaminovu dlaň na svém čele, jak ji nutí tlačit hlavu dolů, aby ji zase položila. Muselo to vypadat tak, že s ním Hayley přímo spolupracuje, ale opak byl pravdou. Chtěla se mu bránit, nechtěla svou hlavu položit, chtěla bojovat a zabít ho. Ale ačkoliv se zdála býti znovu silná, tak nebyla. Byla vyčerpaná, zničená, úplně rozbitá. Vlasy se jí slepovaly k sobě, jak byly zpocené z toho bolestného porodu. Její tělo se ještě lesklo od potu a nohy a oblečení měla od krve. Nedokázala se už bránit, nevzdávala to, ale nedokázala to. I ona byla přeci jenom člověk, tedy vlkodlak. Ale sílu měla jenom jednu a dnes toho bylo příliš. Oslabená, vyčerpaná, zpocená, unavená a toužící po dítěti sama trochu zaklonila hlavu. Chtěla vědět, co se děje, co bude následovat a přitom to ve svém nitru věděla. Uvidí dýku, kterou Benjamin vytáhl, ale jeho úsměv na tváři vidět nemůže. Hayley se právě naposledy nadechne a její rty se chtějí dát do pohybu, aby řekla svá poslední slova, ale všechno je tak rychlé. Ucítí ostrou a spalující bolest, když čepel dýky ji projede skrz kůži na krku a přeřízne jí tepnu. Ruka ji vystřelí ke krku, který si chytí. Cítí svou horkou, valící se krev po ruce a taky cítí v kostech rychlou, ale příliš bolestnou smrt. Drží si krk, snaží se zalapat po dechu, nechce zemřít, nechce odejít. Nenastal její čas, ale nemůže zastavit to krvácení. Začíná hodně rychle slábnout a všechno, co právě teď vidí a vnímá se rozostřuje a vytrácí. Klausův hlas ani nevnímá, nevnímá už ani jeho. Ruka ji sklouzne z krku dolů a zůstane ji bezvládně viset z oltáře. Šaty, jsou prosáknuté krví, všude okolo ní a hlavně na ní je krev. Je to jako kdyby se odebrala spát, akorát tohle byl věčný spánek. Všechno se ztratilo, rozplynulo a zmizelo. Její poslední myšlenky patřily její dceři Hope. A takhle skončil život vlkodlačice Hayley Marshall. Dívky, co běžela za svým snem najít rodinu, dívky, která zkřížila cestu Původnímu hybridovi a jeho rodině. Dívky, která se stala matkou a potom zemřela. Jedno bylo jisté. Vlkodlačice jménem Hayley Marshall rozená Andréa Labonair byla mrtvá a nikdy, nikdy se už nevrátila nazpět.
O několik hodin později, když začalo venku svítat a přicházel nový den bylo v kostele ticho. V ulicích bylo ticho, jako kdyby všechno, co se stalo v noci bylo smazané, zametené pod koberec. Nový den měl být jenom novým dnem, pro někoho naprosto obyčejným, všedním. Pro někoho příliš bolestným a pro někoho začal nový život. Někdo se narodil, někdo zemřel a někdo se přišel vrátit zpět. Hayley ležela na oltáři. Ruce měla podél těla a byla tak klidná, tak nevinná. Jako kdyby nezemřela, jenom prostě spala, ačkoliv krev a její oblečení, vzhlede mluvilo za vše. Oři měla zavřené a rty stisknuté k sobě. Žádné známky po životě. První paprsek slunečního světla pronikl skrz okenici, když Hayley Marshall poprvé otevřela oči a vyhoupla se bleskurychle do sedu. Nebyla to ona, už ne. Hayley opravdu zemřela a teď se probudil někdo, kdo měl stále její chování, kdo stále vypadal jako ona, ale už nebyla tím, kým byla předtím. Ruka ji opět vystřelí ke krku. Oči má vykulené a prázdně se dívá před sebe. Začíná ve vzpomínkách se navracet k noci, kterou prožila. rychlostí blesku se jí to všechno vrací. Útok na sídlo, její křik, bolest, utrpení, prosení, naděje, Klaus, Benjamin, čarodějky, bezmocný Elijah, Rebekah, která opouštěla její pokoj a potom už jí neviděla. Porod, Hope, držení své dcery v náruči, další pohled na Klause a a potom...smrt. Pálilo jí v krku tak silně jako kdyby jí někdo strčil do krku rozžhavený kus železa. Byla hladová, neskutečně hladová a v těle ji kolovala krvežíznivost. Všechno bylo jiné, všechno vnímala, cítila jinak. Byla rozrušená, roztěkaná. Její osobnost byla úplně rozsypaná. Natočí se směrem ke dveřím kostela a stále sedí. Uvědomuje si svůj hlad, svou žízeň, ale taky cítí něco jiného. Něco silného a něco, co potřebuje. Svou dceru, Hope. Dívá se směrem ke dveřím kostela. Přihmouří oči a objeví se v nich divokost, odhodlání a něco, co v nich ještě nikdy neměla. Seskočí z oltáře a rozejde se směrem ke dveřím. Šla si pro ni, pro svou dceru. Věděla, kde má jít, věděla, kde ji hledat. Obě ruce zapře o dveře a otevře je. Vyvalí se na ni sluneční světlo a ji to nutí zavřít na pár sekund oči. Bylo jí to tolik nepříjemné, tolik se jí to protivilo. Avšak hlad a potřebovala najít svou dceru byla silnější a proto její kroky zamířily směrem ke hřbitovu.*

*Když odešel od Hayley, nějakou dobu jezdil ulicemi města. Myšlenkami byl, ale zcela mimo. Naprostým zázrakem se mu podařilo to zvládnout bez nějaké nehody. Během toho se pokoušel nějak vstřebat informace, co dostal od Hayley. Zdá se mu, jako by to vše byl špatný sen. Rád by se z něj probudil, aby vše bylo normální. Genevieve a Hayleyino dítě naživu. Nevadilo by mu, jen to, kdyby byl po smrti Benajmin. Oliverova zrada, jen prohloubila zklamání a bolest, kterou v něm zasel již prvně. Nedokáže pochopit, jak jeho bratr může jít doslova přes mrtvoly, aby dosáhl svého. Moc a pomsta. V jeho očích to není nic, za co by zasloužili umírat lidé. Projel pár míst, kde se ve městě setkal s Genevieve. Navštívil a prošel tím parkem, kde ji uviděl tenkrát ještě jako blondýnku, když byla na útěku. Úmyslně si vybral tu část, tu trasu, kde ji sledoval, když mu chtěla zmizet. Když jí procházel, koukal pozorně kolem sebe, jako by se tady mohla opět zjevit. Strávil tam pár hodin. Navenek působil docela normálně, jen jeho tmavé oči byly dnes ještě tmavší a jejich výraz smutnější, pochmurnější. Z parku se vydal do přístavu. Prošel se po molu a pozoroval a naslouchál zvukům vody. Nemůže se zbavit dojmu, že tady, při očarovávání kamenů se to zlomilo. Zvedne před sebe ruku s prstenem a zachmuřeně si ho prohlíží. Ačkoliv by ho nejraději zahodil, teď nemůže. Je to jediná jeho památka na Genevieve. Nic jiného kromě svých vzpomínek už mu nezůstalo. Sžírá ho vědomí, že nebyl ve městě, když měl být. Nepomohl, nebyl u ní, když ho potřebovala. V tom nemohl Kolovi upřít zásluhy, i když ho jinak nemohl vystát. K jeho zármutku se při myšlenkách na Kola začala probouzet i zlost, takže se raději sebral a vydal se z přístavů pryč, aby rozptýlil své myšlenky. Nevěděl, ale kam jít. Do Zátoky se mu nechtělo. Ve městě neměl jediné místo, kde by se cítil trochu líp. Projížděl ulicemi ve snaze nějak se zabavit, rozptýlit. Když vypne, cítí se zvláštně otupělý, jako by prázdný, sám. Zahlédne věž kostela. Nějaké jeho podvědomí stočí volant a kola jeho vozu tím směrem. Zastaví kousek od něj, vypne motor a zamíří dovnitř. Uvnitř moc lidí v tuhle dobu není, což se mu zamlouvá. Touží po klidu. Projde dveřmi a pohlédne k oltáři. Přemýšlí, jak mohl někdo něco takového dopustit, jestliže existuje nějaká vyšší moc. V tuhle chvíli o tom dost pochybuje. Přejde k jedné zadní lavici a posadí se ke kraji. Nějakou chvíli hledí před sebe a jeho myšlenky se opět rozběhnou všemi možnými směry. Jeho otupělost, která ho udržuje v jakémsi klidu trochu ustoupí a jeho silněji zaplaví bolest a smutek z toho, co se stalo. Ztěžka oddechuje. Předkloní se, zvedne paže, překříží je a opře se jimi o opěradlo lavice stojící před ním. Položí si hlavu na ně, obličejem dolů.*

(Kráčel po chodníku, všude okolo něho bylo hodně lidí, kteří se bavili a stoprocentně už toho v sobě měli víc, než je normální. Zabočil doleva a pak už šel jenom rovně, mířil do kostela. V poslední době tam trávil docela hodně času na to, že není věřící. Sice to místo pro něho bylo trochu deprimující, ale stále tam byl klid. Mohl tam jenom volně přemýšlet a konečně mohl slyšet svoje myšlenky. V jeho novém bytě totiž slyší jenom Taylor Swift, kterou si Davina pouští na plné pecky. Mohl jí něco říct, ale stejně by to nepomohlo a určitě by si to pustila ještě víc nahlas. Prošel už otevřenými vchodovými dveřmi, posadil do zadních lavic. Nijak se nerozhlížel a tak si nevšiml, že o uličku vedle sedí Jackson. Ruce si složil do klína a hlavu zaklonil dozadu. Přemýšlel nad jeho pozdní schůzkou s Giou. Musí uznat, že neočekával takovouhle klidnou přeměnu. Vzala to poměrně v klidu a tak se nebál ji poslat pryč. Slíbil jí, že se spolu jistě brzy uvidí a ještě jí sežene prstýnek. Ale to bude muset nejdřív ukecat Davinu, která snad nebude mít problém mu pomoci. S Giou se rozloučil poměrně brzy, jelikož nechtěl, aby mu shořel hned první den jeho nový upír. Bylo by to poměrně trapné. Prospal skoro celé dopoledne, takže nebyl moc užitečný. Odpoledne ještě zaběhl do krámu pro nějaké to jídlo. Bylo divné najednou se starat o to, aby byla plná lednice. Dřív to tak moc řešit nemusel, vždycky se o to postaral někdo jiný. Rozpojil prsty a opřel si je o lavici. Po docela dlouhé době přemýšlení se konečně rozhlédl. Vepředu sedělo jen několik postarších dam, které se modlily k Bohu. Nechápe, jak by mohl někdo věřit v Boha, zvláště v tuhle špatnou dobu. Pohledem zamířil k zadním lavicím, zahlédl Jacksona. Teda aspoň si myslel, že to bude on. Ale je fakt, že on by ty jeho hnědé vlasy poznal snad všude. Byl na něho naštvaný. Vlastně spíš byl naštvaný na jeho bratra. Vstal z tvrdé lavice a mířil k tomu vousatému vlkodlakovi. ) Jacksone, jaké milé překvapení. Víš, nevím, jestli už o tom všem víš. Ale raději by si se měl držet dál od města. (Posadil se vedle něho. Mluvil způsobem jako, kdyby mu právě dával životní lekci. Radu, která je nevyčíslitelná.)

*Když si opře hlavu o paže, přestane si všímat okolí. Všechno to špatné a zlé, co se dozvěděl ho pohltí. Zcela ho pohlcuje jeho bolest, žal nad jeho ztrátami. Cítí se bídně, provinile, zodpovědný za ty vlkodlačí útoky, protože Oliver je jeho bratr a podílela se na tom část jeho vlastní smečky. On s tím, jako jejich alfa nebyl schopen nic udělat. Ztratil Genevieve, bratra, pro něj je tahle jeho další zrada, jako by zemřel i on a ten, co zůstal v Oliverově těle byl někdo cizí, někdo, koho vůbec nezná. Hayley kvůli tomu všemu přišla o dítě. Jestliže se to stalo kvůli tomu, že se vlkodlaci spojili s Benjaminem - což také absolutně nechápe... Jako by cestou zpět zabočil špatně a vrátil se do špatného města. V tuhle chvíli je naprosto zdrcený, zlomený, na dně. Bez žádné životní energie, chuti či představy s tím něco udělat. Naprosto se oddá své bolesti, a tiše trpí. Připadá si v tu chvíli opravdu jako spráskaný pes. Rány však utržilo jeho nitro, duše. Nedokáže si představit, že takové rány někdy zahojí. Vůbec nevnímá, co se děje kolem. Nezaregistruje tak ani fakt, že kostel navštíví upír, kterého by nejspíš za jiných okolnosti vycítil. Možná by se to dalo označit za neopatrnost, ale fakt je ten, že je mu to dnes už jedno, koho potká. V tomhle rozpoložení tak dolehne k jeho uším Marcelův hlas. Opravdu by ho tu nečekal. Ani netuší, co od něj potom všem čekat. Otře si oči do rukávu bundy, protože až když se probere uvědomí si, že mu zvlhly a pár slz mu z nich uteklo. Zvedne hlavu a otočí ji Marcelovým směrem. Vypadá v tu chvíli nejistě. Když se Marcel posadí do lavice vedle něj trochu se od něj odsune. Dělá to, ale hlavně proto, aby na něj líp viděl. Poslechne si jeho varování. Marcelovi by, ale mělo být jasné, z jeho výrazu - který nepředstavuje hrdého vlkodlaka, ale zdrceného, zlomeného muže, který přišel o chuť žít - že mu neříká nic nového. V tuhle chvíli se nedokáže přetvařovat ani před někým, koho považoval, ještě před nedávnem za nepřítele číslo jedna.* Vím. Mluvil jsem s Hayley. *Odpoví mu. Dívá se při tom na něj, ale pak hlavu otočí rovně před sebe a pohled sklopí dolů, na ruce ve svém klíně. Nezdá se, že by ho Marcelovo varování přimělo vzít si jeho radu k srdci.*

(Přišlo mu, že před ním nesedí ten Jackson, kterého nazýval sluníčkem. Tohle není ten hrdý vlkodlak, kterého tak rád popichoval. Tohle je zdrcený pes. Zdrtil ho vlastní bratr, už podruhé. Musí to pro něho být strašné, ale přeci jenom je to alfa. A měl by se začít chovat jako nějaký vůdce. Vždyť Marcel toho taky ztratil hodně a víc, než by normální člověk mohl unést. A stále tu stojí hrdě a stejným způsobem se tváří. Všechno to sice schovává v sobě, za obří  přetvářkou. Tohle ho naučil Klaus. Nikdy neukazovat slabost. Klaus ho toho naučil opravdu hodně a o některých věcech ani neví. Sedí vedle něho na lavičce a dívá se na něho. Nedívá se nijak naštvaně, ačkoliv by ho měl právě nesnášet. Spíš ho lituje. Vypadá jako troska. Když mluvil s Hayley, tak pravděpodobně ví úplně všechno. I tom jejich dítěti. Zhluboka se nadechl a na chvíli se díval na oltář. Hned se ale otočil na Jacka a díval se na něj.) Tvůj bratr tě zradil a ty tu budeš truchlit v kostele? (Řekl a v jeho hlase byla znít pohrdavost.) Nikdy jsem si nemyslel, že zrovna ty dopadneš takhle. Hrdý vlkodlak a teď je z tebe troska. Jenom kvůli tvému bratrovi? (Zakroutil hlavou. Nikdy si nemyslel, že bude dávat přednášky zrovna Jackovi. Člověku, kterého má nenávidět tak, že by s ním ani promluvit neměl.) Víš, že jsem tě klidně ve vteřině mohl zabít? Ani jsi si mě nevšiml, protože jsi byl až příliš zaměstnaný truchlením. (Nechtěl ho zabít. Teda ne teď, možná někdy v budoucnu, pokud ho jeho bratr a nebo on naštvou. Jackson je poměrně dobrý chlap, na vlkodlaka. Ačkoliv měl teď trochu chuť mu dát aspoň do držky. Ukazovat tu slabost nepříteli? Hloupost.) Ztratil jsem toho hodně a brečím tu? Ne. A ty by jsi taky neměl. (Poradil mu. Neví, proč mu tu tak pomáhá. Asi je mu ho líto, vidět ho tu tak zdrceného. A hlavně mu to přišlo divné.)

*Prohlíží si ruce ve svém klíně. Marcela vedle sebe vnímá ostatními smysly. Upřímně netuší, co by měl od něj čekat. Nenachází se zrovna ve stavu, kdyby byl schopen nějakého rozumnějšího uvažování. Vše je pro něho příliš čerstvé a on je z toho všeho stále ještě v šoku. Kam se podívá, na co pomyslí, vše vidí černě. Chvíle ticha, která se mezi nimi v kostele rozhostí mu připadá napjatá. Když vedle něj Marcel sedí, tu bolest, skepsi v sobě trochu potlačuje. Už tak není nadšený, že ho takhle nachytal. Nenapadlo jej, že by na něj narazil zrovna v kostele. Když Marcel prolomí ticho, ani netuší, co od něho uslyší. Hned první věta ho přiměje k Marcelovi zvednout hlavu. Vypadá přepadle, ale mimoto i trochu překvapeně. Nechápe, proč by něco takového nemohl. Není si jistý, jak to Marcel myslí. Nepřeslechne z jeho hlasu pohrdání. Vysmívá se mu, baví na jeho účet. Nevidí v tom nic nového z Marcelovy strany. Štve ho, že v danou chvíli nemá proti těm jeho poznámkám žádný argument něco, čím by ho mohl poslat do patřičných mezí. Marcel je velmi všímavý a jeho současné rozpoložení odhadl až moc dobře. Teď už to zpátky nevezme. Marcel je v tomhle ve výhodě. Oliver mu vzal a pošpinil všechno, čeho si na vlkodlacích vážil, na co mohl být hrdý. Nic z toho mu nezůstalo. Když to spojí s průběhem událostí. Jak se vlkodlaci podíleli na neštěstí směřující ke ztrátě Hayleyina dítěte. Do toho smrt Genevieve. Je toho na něj v danou chvíli zkrátka hodně. Napadne ho, že měl asi přeci, jen jet do Zátoky a zmizet všem z očí, než se trochu vzpamatuje. Bál se, že na tom místě to na něj dolehne vše daleko silněji. Proto raději zamířil do kostela. Doufal, že zde načerpá trochu síly, energie, i když ještě vlastně netuší pro co. Neví, co bude dělat.* Jistě tě to těší... *Ušklíbne se na Marcela posměšně, když pokračuje se svými poznámkami.* Tvůj nepřítel na kolenou. *Zablýskne se mu zle v očích. Při těch slovech se k Marcelovi trochu víc nakloní. Tu zlost má, ale především na sebe, že to Marcelovi dopřál. Ať už je to jakkoliv, Marcelova slova na něj platí. Dívá se na něj z té blízkosti a čeká, co ještě se od něj dozví. Přimhouří mírně oči, i když ta zlost, podrážděnost je v nich pořád. Mírně se ušklíbne. Ví, že má Marcel zase pravdu, ale rozhodně už je ve stavu, že by mu to nepřiznal.* Nezabils mě. *Poznamená, jako by to tentokrát bylo obráceně. Marcelova slabost a jeho triumf. Neví ovšem, co má Marcel za lubem, a jak dlouho se tím bude moct ohánět.* Zdá se, že pro mě máš slabost. *Ušklíbne se provokativně. V očích se mu škodolibě, vítězně zablýskne. Docela rychle obrátil a změnil chování. Stejně je to, jen přetvářka. Jako by Marcela provokoval schválně a zkoušel jej, kam až zajde. Ještě okamžik na něj hledí, ale pak se odtáhne a trochu posune dozadu. Je rád, že má za sebou ještě celou lavici a tudíž dostatek místa. Když mu Marcel začne radit, co by měl nebo neměl, přijde mu to naprosto absurdní, že se nad tím pobaveně uchechtne.* Jsi holt větší tvrďák, Marceli, bravo. *Popíchne ho s úšklebkem. Nelze určit jestli je to z jeho strany poklona nebo výsměch.* A já nečekal společnost. *Dodá trochu vážněji.* Byl jsem pryč. Dnes ráno jsem se vrátil a nepoznávám to tu. Hayley mi o všem řekla. Připadám si, jak ve špatném snu. *Poznamená na to. Má to být omluva? Snaha o vysvětlení, že ho tu našel Marcel takhle na dně? Sám neví. Ani nechápe, proč by se o to vůbec měl pokoušet. Dnes je opravdu naprosto mimo.*

(Sedí ne zrovna daleko, ale ani ne nějak blízko u Jacksona. Cítil z něho, že je na tom hodně špatně. A vlastně to i bylo vidět. Trpěl tu a mohl za to jeho bratr. Člověk, se kterým vyrůstal. Muselo to být pro něho příšerné, ale stále nemůže pochopit, že se uchýlil k truchlení na místě, kde by klidně mohl potkat nějakého upíra. Vlastně už je tu jenom Marcel. On je jediný koho by se mohl bát, pokud teda nebude počítat Původní. U těch ani neví, na čem je on sám. Konečně se na něho Jackson podíval a on mohl znovu vidět, jak zdrcený je. Jak zničeně vypadá. Zakroutí hlavou. Všechno to chápe špatně. On sem k němu nepřišel, jenom vysmívat. Přišel sem k němu z jiného důvodu. Z důvodu, který je neznámý i Marcelovi. Samozřejmě se mu chtěl trochu i vysmát, ale rozhodně ne jenom to. Docela ho i mrzí, že ho tu takhle vidí. Pořád si myslel, že on je silná osobnost, nic ho nezničí. Bohužel to tak není. Zničil ho jeho bratr, kterému to je určitě jedno a třeba se někde opíjí. Opíjí se v nějakém upírském baru, protože teď už může. Může si dělat, co chce, nikdo mu nezabrání. Ne teď, ne pokud Jackson bude dál brečet nad tím, co mu jeho bratr provedl. Ani Marcel tomu nemůže zabránit, nemá nikoho, kdo by se za ním postavil. Nikoho, kromě Daviny a taky je tu jeho nově stvořená upírka Gia. Díval se mu do očí. Jacksonovi oči byly plné zlosti. Tmavé, až skoro černé.) Těší? Možná trochu jo, ale spíš tě lituji. (Na obličeji se mu vytvořil křivý úsměv a v jeho očích se blýskala radost. Naopak Jacksonovi se v očích blýská zloba. Neuhýbá pohledem, protože to by znamenalo slabost. Dívá se mu do očí a ještě se u toho usmívá.) Byla by ubohost zabít tě, když si vesměs bezmocný. Ačkoliv máš ten svůj prstýnek, jsi bezmocný. (Poukáže na jeho prstýnek. Ví, že tímhle docela zariskoval, protože by se mohl naštvat a klidně by ho mohl kousnout. A nebo mu rovnou ukousnout hlavu. Zasměje se nad tím, co řekl hned potom. Tenhle vtip se mu povedl, to musí uznat.) Jojo, to máš naprostou pravdu. (Zakroutil hlavou.) Záleží mi na zdrceném vlkodlakovi s poněkud pěkným strništěm a s krásnými hnědými vlasy. (Všechno to řekl takovým způsobem, že by mu nikdo nevěřil ani jedno slovo. Usmíval se a v očích měl jiskřičky radosti. Líbilo se mu, že Jackson tak rychle změnil chování. Asi na něho má Marcel dobrý vliv. A nebo špatný? V tu chvíli to bylo jedno, Jack se konečně začal chovat normálně a ne jako uplakaná puberťačka. Díval se na něho do té doby, než se od něho odsunul. Musel se nad tím zasmát. ) Pochyboval si snad o tom někdy? (Mírně naklonil hlavu doprava a usmál se na něj. Nevěděl, jak to brát a tak to bral jako poklonu. On je tak sebejistý, že by to ani jako výsměch brát nemohl. Přestal se na něho dívat a chvíli se díval jenom dopředu. Pozoroval ty postarší dáma, jak se modlí a občas na nás vrhají vražedné pohledy. Musel se nad tím pousmát, víc se k tomu ale nevracel a dál poslouchal Jacksona. Z obličeje se mu najednou vypařil úsměv. Otočil se na něho a přikývl.) Taky jsem u toho nebyl. A to mi přijde nejhorší. Nemohl jsem tomu už zabránit. (Zvážněl. Nevěděl, proč se mu s tím svěřoval. Ale v tu chvíli mu to přišlo vhodné. Správné. A navíc se mu hodilo někomu to říct. Byl na sebe naštvaný, protože se někde opíjel místo toho, aby bránil svoje lidi. Ještě chvíli se na něho díval a nakonec se otočil zpátky.)

*Ta zlost, kterou v něm Marcel probudí ho rozptýlí, že se mu podaří překonat ten splín. Neví na jak dlouho, stále je to velmi čerstvé. Rozhodně v něm Marcel probudí jeho bojovnost a neúnavnost z toho, jak mu stále osud hází klacky pod nohy a on se s nimi musí prát a pokoušet se překonat je. Vzpomene si na to, proč hlavně to všechno podniká. V Zátoce je ještě hodně takových, kteří si zaslouží, aby za ně bojoval a pokusil se pro ně dosáhnout klid a mír, když budou chtít žít ve městě. Přeci si sliboval, že se o to pokusí za každou cenu. Hned jak se město zbaví Benjamina. To se podařilo, i když za cenu nenahraditelných ztrát. Má, ale příležitost pokračovat v tom, co začal. Vrátí se mu chuť bojovat s tím vším. Nevzdat se. Vybaví se mu slova Genevieve. Ví, že by nechtěla, aby to vzdal. Truchlit může, ale stále má nějaké povinnosti ke svým lidem, i k sobě. Možná by mu to dříve nebo později došlo. Marcel tím svým popichováním a poznámkami zapříčinil, že se to stalo dřív. Uvědomí si to ještě před tím, než Marcel zareaguje na jeho poznámky. Když pak svádějí souboj pohledů a on mu dá svou odpověď, jen mu částečně potvrdí to, co si o Marcelově chování myslel. To, že se nad ním baví ho už nepřekvapí. Štve, ale ne tolik, jako když uslyší, že ho lituje. O žádnou lítost nestojí. Jeho výraz zkamení a pohled ztvrdne. Přimhouří varovně oči.* Nestojím o ničí lítost. *Ubezpečí Marcela, že si lítost může vetknout za klobouk. Když vidí na Marcelově tváří úsměv, docela ho překvapí. Měl za to, že se naštve, ne že ho to pobaví. Začíná se v tom jeho chování ztrácet a nechápe, co si o něm vlastně myslet.* Pak se nemám čeho bát. *Odpoví mu zdánlivě klidně, ale výraz v jeho očích je nevyzpytatelný a nedá se říct, co od něj čekat. Svým způsobem nemá,co ztratit. Přijde mu to teď jako výhoda. Stejně tak, jestliže na své okolí nebo i na Marcela působí bezmocně. Rozhodně ho to netěší, ale může z toho něco vytěžit. Když Marcela dál pozoruje zdá se, že ho svými řečmi pobavil. Má dojem, že pokaždé dosáhne úplně opačné reakce, než očekává. Mírně se tak odtáhne, ale pohledem neuhýbá. Vyslechne si, jak má pravdu, a jak Marcelovi na něm "záleží". Samozřejmě mu z toho neuvěří ani tu tečku na konci věty, i kdyby se snažil podat to důvěryhodněji. Jestli ho chtěl tímhle Marcel naštvat, tak se mu to moc nevyvedlo. Tentokrát se mu zablýskne v očích pobavení. Marcelovi se docela daří, ať už se pokouší o cokoliv. Možná tohle malé rozptýlení v jeho podobě potřeboval, aby se trochu vzpamatoval a dokázal se vyškrábat z toho splínu. Nakonec se od Marcela odtáhl a opřel se zády opět o opěradlo lavice za sebou.* Ani ne. *Odpoví pak na Marcelovu otázku. Vlastně je mu v tu chvíli zcela jedno, jak to Marcel vezme a jestli ho tím potěší nebo popíchne. Zadívá se na chvíli před sebe. Všimne si, že je občas pozorují nějaké starší dámy. Moc to dosud neřešil. Nyní je mu to v podstatě také jedno. Kouká, jen tak před sebe. V hlavě má na chvíli prázdno. Pak si uvědomí, že ten, jehož hlas opět slyší je Marcel, ale málem by ho, bez té jeho věčné ironie a posměšků ani nepoznal. Natočí hlavu mírně jeho směrem a poslechne si, co má Marcel na srdci tentokrát. Chápe, jak mu je. Když se tohle ráno doslechl, cítil se stejně mizerně.* Nejspíš bys sám stejně nic nezmohl. *Ušklíbne se kysele po jeho slovech.* Bylo by o jednoho mrtvého víc. *Dodá ještě. Nechce Marcela naštvat, teď ne, jen chce, aby si uvědomil, jak naivně to zní, když žije v domnění, že by něčemu zabránil. Jeho myšlenky na tom byly ráno podobně. Také věřil tomu, že by se to nestalo, kdyby mohl něco udělat. Bylo to, ale chytání se tonoucího stébla. I v tu chvíli věděl, že je to hloupost.* Nikdy jsem tebe a tvé upíry neměl v lásce, Marceli. Právě naopak. *Poznamená po chvilce. O dost ztiší hlas, aby ho slyšel, jenom Marcel. Kouká při tom před sebe. To, co chce říct pro něj není snadné, ale už je mu jedno, jestli si z něj bude Marcel kvůli tomu utahovat nebo nebude.* Hlavně potom, co si nechal proklít mou smečku. *Pokračuje.* Ale teď už se tomu přestávám divit, potom, co se děje v současnosti. *Mluví dál, i když to z něj leze, jako z chlupaté deky.* Asi neexistoval jiný způsob, jak vlkodlaky zklidnit. *Vypadá při tom zamyšleně, trochu nepřítomně.* Nikdy jsem nestál o žádnou moc, ani vládu nad městem. Chci, jen to, aby mohli mí lidé v klidu a bez obav žít v New Orleans, beze strachu z upírů nebo čarodějek. Vůbec se to, ale nedaří podle mých představ. Nejdříve Benjamin, teď můj vlastní bratr a Francesca. Pořád mi něco stojí v cestě. *Mračí se naštvaně někam před sebe.* Řekni, chci moc? *Otočí se k němu tázavě. Pozvedne při tom obočí. Už je zase docela normální. Smutek a žal teď má pod kontrolou, ukryté někde v nitru. Nyní je z něj opět ten vlkodlak, muž, který bojuje za své lidi a za klidný život ve městě, který chce nazývat domovem.*

(Nevěděl, co se Jacksonovi honí hlavou, ale rozhodně se mu nelíbil ten jeho pohled. Věděl, že se za ním schovává mnohem víc. Nebyl si jistý, jestli chce vědět, o co jde a nebo raději ne. On už si teď moc nebyl jistý ničím. Věděl jenom jedno. Věděl, že chce svoje město zpátky. I kdyby to znamenalo bojovat proti vlkodlakům. Bojovat proti Jacksonovi. Je mu i jedno, že bude muset přejít přes Původní. A to zahrnuje i Beku. Dívku, ke které má zajisté nějaké city. Opravdu ho to v tu chvíli nezajímalo, chtěl svoje město zpátky. Věděl, že pokud se bude ohlížet na ostatní lidi, tak nedosáhne svého cíle. Tenhle plán si tu chtěl v klidu probrat. Všechno promyslet. Bohužel se mu to znovu nevydařilo a potkal tu jeho ''oblíbeného'' vlčka. Sice to není tak špatné, přijde na jiné myšlenky. Může si z někoho zase dělat srandu. Dělat si srandu z Dav už není tak skvělé, začala si taky vyskakovat. Začala mu to taky oplácet a to není vůbec dobré. Kazí to všechnu srandu na tom jeho vtipkování. Zvláště pokud se to její vtipkování týkalo kluků. U ní totiž nikdy nikdo neví, co je pravda a není. Myšlenkami odbočil úplně někam jinam, než původně plánoval. Rychle se vrátí zpátky do kostela a dívá se na Jacksona. Nic k tomu neříká. Ani on by nestál o lítost. Jenom se usmívá. Může se zdát, že to Marcel v hlavě nemá v pořádku, jelikož když by se měl usmívat, tak je naštvaný a obráceně. Opravdu to není tím, že by to byl nějaký blázen, což on možná trochu je. Jenom má docela zvláštní smysl pro humor.) Tím bych si nebyl tak jistý. Nikdy nevíš, co můžeš očekávat od upíra, který ztratil skoro všechno. (Usměje se způsobem, který by jste očekávali od nějakého psychopata.Tenhle úsměv uměl perfektně jeho adoptivní tatínek. Klaus by se dal popsat mnoha slovy a psychopat ho vystihoval snad nejlépe. Docela ho to zamrzelo, Jackson se ani trochu neurazil. Ještě ho to pobavilo. Připadá si jako, kdyby už v tom vtipkování nebyl tak dobrý. Nikdo se už neuráží, všem to akorát přijde vtipné. Ano, má to být vtipné, ale spíš by to toho druhého mělo nesmírně urazit. To je přece účel jeho vtípků.) Díky. (Krátce mu jen odpoví na jeho odpověď a dodá k tomu milý úsměv. Znovu to nebral jako urážku, ale jako poklonu. Je mu docela jasný, že Jackson to tak určitě nemyslel. Ale přece to nemohl vzít jako urážku, nemohl by se nechat pošpinit od vlkodlaka. Zablešeného psiska. Jeho další slova ho trochu urazí, ale vesměs má pravdu. Zněl jako naivní třináctka. Ale pro něho to bylo důležité. Měl tam být. I kdyby tomu stejně nijak nepomohl, měl by aspoň pocit, že něco udělal. Takhle se cítí ještě hůř, neudělal nic a jeho přátelé tam padli. Nechtěl mu přiznat, že má pravdu. Bylo by to pro něho nesmírně ponižující, ale nakonec přikývl.) Sice bych umřel, ale měl bych pocit, že jsem aspoň proti tomu bojoval. (Neusmíval se. Ne teď. Jenom se zamračil a zadíval se dopředu, odkud právě odcházejí ty dvě starší dámy a netváří se mile. Pravděpodobně jim rušili jejich duchovní spojení. Jen se na dámy usmál a pohledem je vyprovodil ven. Nakonec se už díval jenom na Jacksona, který začal mluvit. Mohl se klidně ještě věnovat něčemu jinému, protože z Jacksona to lezlo příšerně pomalu. Jeho první věta se mu nelíbila, ale byl s tím smířený. Věděl to moc dobře. Ani on neměl vlkodlaky v lásce. Nechal ho to všechno doříct a pak se jenom usmál. Oba dva byli hodně naivní, ale Jackson byl možná mnohem víc. Otočil se na něho a zhluboka se nadechl, začal pěkně od začátku.) Jen tak pro jistotu, taky jsem vás chlupáče nikdy nezbožňoval. (Usmál se. Mluvil stejně tichým hlasem jako on. Nepotřeboval ovlivňovat nějakou babku, aby na to zapomněla.) Jo, no, to je trochu zabiják přátelství, co? (Zasměje se, ačkoliv by se tomuhle vůbec neměl smát. A hlavně ne v tuhle dobu, kdy by ho to mohlo stát i krk. Chtěl mu říct, proč na vlkodlaky svalil kletbu. Chtěl a hrozně moc, jenže věděl, že by to k ničemu stejně nevedlo. Možná by pochopil důvody, proč to udělal. Ale co z toho? Stejně se vždycky budou nesnášet. Vlkodlaci opovrhují upíry. A je to tak i opačně, vždycky to tak bude.) Abych ti odpověděl na tvojí otázku. Ano. Ano, chceš toho moc. (Klidě pověděl, neusmíval se. Ani se nemračil. Tvářil se prostě neutrálně.) Víš, tohle město. Nikdy to nebude bezpečné ne, když tu budou moci všichni volně pobíhat. (Na minutku se zastaví a jenom se mračí. Prostě nejde, aby si tu všichni žili šťastně. Nejde, aby vedle sebe žila rodinka čarodějek, vlkodlaků a pak měli sousedy upíry. To není možné.  Marcel věděl, že to bude možné pouze, když se budou utlačovat dvě skupiny a jedna to bude vést. Tohle je jediná věc, která bude jistě fungovat. A nikdo nechtěl víc, než Marcel, aby právě upíři byli těmi vůdci.)  Snažili jsme se a selhali jsme. Obrovsky jsme selhali. (Připomněl mu, jak se o něco snažili. A jak to příšerně, katastroficky skončilo. A tak to bude pořád. Nevěděl, jestli  by měl odejít a nebo tu má ještě zůstat. Možná už by měl. Je dost pozdě a on by neměl nechávat doma čarodějnou puberťačku, která ujíždí na Taylor Swift. Není to dobrá kombinace. Ačkoliv se mu domů ještě moc nechtělo. Chtěl znát jeho názor, dál si povídat o tom, co Jackson nakousl. Mohlo by být dobré vidět to i z jeho strany.) V tomhle městě nikdy nebude mír, ne pokud tu všichni budeme žít pohromadě. (Zakroutí hlavou. Položí si ruce do klína a dívá se na ně. Chvíli tam takhle jenom sedí a nakonec zvedne hlavu. Začne mluvit, ale ještě se na něho neotáčí. Pozoruje celý kostel. Nikdy si nevšiml, jak je to poměrně krásná budova. Je fakt, že on se tu taky nikdo moc nerozhlížel. Vždycky akorát běžel za Davinou a pak pryč. Nic víc.) Nikdy nebudeme šťastný město, kde všechny nadpřirozený bytosti žijou pohromadě. Nikdy. (Otočil se na něho na chvíli a věnoval mu jeden úsměv. Nakonec se rozhodl, ještě tu chvíli pobude. Davina tam snad ještě chvíli vydrží. A možná to vydrží i jejich byt.)

*Má možnost Marcela chvíli sledovat, když je zamyšlený. Napadne ho v danou chvíli, kdo je neopatrný více. Nechá si to pro sebe. Nemusí na to upíra upozorňovat. Stačí, že si toho všiml on. Zjišťuje, že by rád věděl, co se Marcelovi honí hlavou. Vypadá do něčeho zahleděný, soustředěný. Přestane na něj hledět a odvrátí hlavu rovně před sebe, když se Marcel probere a začne opět komunikovat. Samozřejmě i tak mu věnuje svou pozornost. Podívá se na Marcela, když promluví. Ten jeho úsměv nechápe, ale raději na něj nijak nereaguje. Nepotřebuje další jeho poznámky. Jestli měl Marcel v úmyslu ho zastrašit nebo v něm vzbudit strach, obavy o život, zřejmě se mu to příliš nepodařilo. Sleduje ho stejně posměšně, jako on, když pronáší ta slova.* Totéž bych ti mohl říct o vlkodlakovi ve stejné situaci. *Odpoví mu s přimhouřenýma očima, ve kterých se mu nebezpečně zablýskne. Ušklíbne se při tom tak, že Marcelovi ukáže své zuby, zatím lidské. Marcel si, ale může domyslet, co tím chtěl naznačit. Teď, když je Klaus mrtvý, Marcel by umřel, kdyby ho kousnul. K Marcelovi se po celou dobu zase o něco víc nakláněl. Teprve pak až domluví se odtáhne. Pohled z něj, ale nespouští. Na jeho poděkování už nic neřekne. Zaregistruje i fakt, že Marcelovi došly další pichlavé poznámky. Docela ho to potěší. Bere to jako svou malou výhru a vítězně se na Marcela ušklíbne. Pak se odtáhne víc a přestane Marcela nepřetržitě pozorovat. Odvrátí se a zadívá před sebe. Ačkoliv to nahlas nepřizná, Marcelova slova mu znějí velmi podobně, jak o tom přemýšlel. Také by se cítil užitečnější, kdyby se mohl pokusit něco udělat. Bohužel ani jednomu to nebylo dopřáno.* Můžeme udělat něco teď. *Namítne. To, co sehnal je pořád ve sklepě jeho starého domu. Připravené k použití. Je tam tolik oměje, že by to zničilo celou vlkodlačí armádu, když se správně použije. Teď už nechce vlkodlaky, jen pochytat, chce se jich zbavit, a chce, aby si to "užili". Včetně Francescy a Olivera. I kdyby na to měl být sám a likvidovat je jednoho po druhém, má v úmyslu to udělat. Neví, ovšem, jestli by Marcel neměl zájem. Nechá ho pak mluvit, po té, když mu řekne, co má na srdci. To, co od něj ovšem slyší. Neví, proč. Čekal něco trochu jiného. Marcel ho tím zklame, ale na druhou stranu, nepřekvapí ho to. Mohl to od něj očekávat. Jeho výraz během jeho slov ztvrdne. Sleduje ho najednou mnohem odměřeněji, než dosud. Z toho, co od něj slyší je mu jasné, že chce opět získat nad městem kontrolu a vládnout. Nechá ho domluvit. Tohle mu stačilo na to, aby vystřízlivěl a přestal doufat, že by se s Marcelem dalo dohodnout na nějakém normální soužití vlkodlaků a upírů ve městě. Stejně tak čarodějek. Až by se zbavili vlkodlaků.* Neříkej nikdy, protože víme, že dříve se to povedlo. *Přimhouří oči a zase se k němu při svých slovech, které pronáší tiše nakloní.* Jde všechno, jenom to všechny strany musí chtít. *Odvětí tiše. Probodává ho očima a tváří se zle, protože tak zakrývá své zklamání.* Myslíš, že si zase všechny podrobíš? *Ušklíbne se a odtáhne se od něj.* Možná se ti to na čas povede. Nikdy to, ale nevydrží dlouho. Zase se najde někdo, kdo ti bude chtít město sebrat. *Předestírá a také připomíná, jak to už dopadlo, a jak to znovu podle něj dopadne. S těmi slovy s Marcelem dnes večer skončí. Po tomhle už mu nemá, co říct. Žádného spojence v něm již nevidí. Vstane ze svého místa. Marcel mu tak trochu brání v odchodu, protože odmítá jít až na druhý konec lavice. Aby ho nemusel obcházet, chytne se opěradla lavice před sebou. Zlehka se odrazí a přeskočí ji. Dostane se tak do prázdné lavice, která je před nimi. Vyjde z ní ven a zamíří bez rozloučení z kostela ven. Vyjde do noci. Zamíří k autu, nasedne do něj, práskne dveřmi od řidiče trochu silněji, než je nutné. Nastartuje a odjede pryč.*

(Musí se pousmát nad jeho poznámkou. Je fakt, že oba dva na tom byli skoro stejně mizerně. Ztratili věci, které nejvíc milovali. Ačkoliv Marcel má stále Davinu. Neví, co má Jackson a docela mu to i bylo jedno. Nepotřeboval s ním navazovat nějaké to přátelství. Stačilo mu tohle, ať je to, co je to. Zatím mu na to ještě nic neříká a dívá se na jeho zuby, lidské zuby.)Na to, že žiješ v lese, máš pěkně bílý zuby. (Usměje se. Moc dobře věděl, že mu rozhodně neukazoval, jak krásně bílé má zuby. Spíš ho chtěl jenom zastrašit a naznačit mu, že ho teď klidně může zabít. Klaus je mrtvý. Už tu není nikdo, kdo by mu zachránil krk. Jediné, co může udělat, je vyhýbat se vlkodlakům. Což je velká smůla, protože on je opravdu rád provokuje. Nic k tomu už neříká a jenom se usmívá, tváří se úplně nad věcí. Nelíbí se mu ten jeho vítězný úsměv. Ani trochu se mu nezamlouvá. Otočí se od něho, protože už měl dost těch jejich pohledů. Díval se po celém kostele, ale moc dobře vnímal Jacksonovu přítomnost a jeho slova. Ani se neotáčel, když Jack znovu promluvil. Jenom se nad tím zasmál.) A co? Uspořádáme večírek? (Jenom zakroutil hlavou. Neměl potřebu něco dělat. Nechtěl to ani zkoušet, protože by to možná, jenom možná, mohlo fungovat. Otočí se na něho a pozoruje jeho reakci. Všimne si té změny v jeho obličeji, netěší ho, že na to má takovýhle názor. Pravděpodobně od něho očekával něco jiného. Ale to byla hloupost. Marcel byl vždycky posedlí vládou a možná vždycky bude. Je to snad špatné? Jenom se nad tím pousmál. Líbila se mu ta jeho naivita, ale neříkal to nahlas. Jenom kroutil hlavou. Otočil se zpátky dopředu a díval se na nějaké ty sošky. Zřetelně vnímá každé jeho slovo, vrývají se mu do paměti. Na několik vteřin zavře oči a čeká až konečně domluví. Otočí se na něho a jenom se zašklebí.) Uvidíme. (Jenom krátce odpověděl a znovu se zadíval na malé sošky, kterých si snad nikdy nevšiml. Nedívá se na Jacka, ale slyší, že vstal. Rozhodně mu nehodlá uhnout a ví, že Jack by ho o to ani nepožádal. Zasměje se, když se otočí a vidí ho, jak přeskakuje lavici. Pozoruje ho, jak kráčí ke dveřím a ještě na něho zavolá.) Dobrou noc, sluníčko. (Se smíchem dořekl a delší chvíli tam zůstal. Kostel se už dávno vyprázdnil a zbyl tam jenom on. Konečně měl možnost popřemýšlet nad vším. Bylo tam krásné ticho. Seděl na svém místě a poslouchal svoje myšlenky, které mu probíhali hlavou. Po skoro třiceti minutách vstal a vydal se pryč z kostela. Došel k sobě do bytu a potichu, aby nevzbudil jeho malou čarodějku, vlezl dovnitř. Rychle se vysprchoval a pak zalezl do postele. Usnout mu netrvalo nijak dlouho, byl hodně unavený.)

*Ak chcel nájsť najstaršieho žijúceho člena z rodiny O´Connell, vedel presne, kam má ísť. Vedel taktiež presne, čo má robiť. Boli to ako body ceruzkou v nejakom zápisníku, ak by nejaký mal, on si tie svoje však ukrýval hlboko v mysli, je to predsa len vždy bezpečnejšie. Hlavne, ak už raz zlyhal, teda nie priamo on, skôr jeho sestra to príliš nezvládla, nakoľko ju očividne skúsenosť s ním nevycvičila dostatočne na to, aby bola možno...Opatrnejšia? Na druhú stranu, ktorá dcéra by už len čakala, že ju zabije jej otec? No, po tom všetkom sa to dalo aj predpokladať, hlavne ak si zoberie do úvahy, ako veľmi chcel zabrániť tomu, aby sa s ňou zlúčil. Najhoršie na tom bolo, že mu to nakoniec vyšlo a Kai tak prišiel o jedinú možnosť získania toho, čo vždy tak veľmi chcel. Teda až do tejto doby, do kedy nezistil, že v tomto meste sa nachádza niečo, čo ho láka omnoho viac ako zlúčenie s jeho mŕtvou sestrou. Na tvári sa mu pod tou myšlienkou objaví letmý poloúsmev, ktorý je však skrytý pod všetkým tým chladom a ostrými hrotmi skla v jeho očiach. Jeho kroky sú pomalé, nenáhlivé, nemusí sa s návštevou vôbec ponáhľať, nakoľko bol kostol otvorený skoro neustále. Bolo to tak ideálne a pritom tak ironické. Niežeby mal nejaké zábrany ísť do miesta, ktoré mnohí ľudia zvali svätým chrámom Boha, niežeby neveril tomu, že niekedy žil, proste sa len do niektorých vecí radšej nechce miešať a on to plne chápe a podporuje. Kvôli tomu môže hneď usúdiť, žeby si s Kieranom príliš nerozumel. Možno je však divné, že pozná jeho meno, že rovnako ako jeho pozná meno aj jeho netere, Camille, mal ten pocit. Nebol to však prvý deň, odkedy sa Kai prechádza mestom, lepšie povedané - niekam mieri. Po tom, čo sa konečne zastaví trochu nabok od mesta pri vyššej stavbe s poniekiaľ špicatou vežou na vrchu, na ktorej sa nečakane nachádza aj kríž, v krátkosti ju od neho až po vyššie dvere prejde možno trochu skúmavým pohľadom. Vždy chcel skúsiť spoveď, ale nikdy na to nemal šancu, niežeby jeho rodina nebola katolícka, ale on s nimi tieto ambície nikdy nezdieľal a ako dieťa sa samozrejme nijako nespovedal, niežeby nemal hriechy, teda ak sa zostrihanie sestrinej bábiky dalo považovať za hriech...Ak by sa nepohol smerom dnu, najskôr by sa nad tým aspoň na chvíľu zamyslel. Zľahka si oblizne pery, ako tak prechádza cez vysoké dvere do miestnosti s množstvom lavičiek, na ktorej konci stál samozrejme oltár s nejakými soškami, ktoré by najskôr mali predstavovať svätých, nijako príliš sa tým však nezapodieval. Trochu nahne hlavou do strany, ako sa tak blíži ku kabínke, ktorá najskôr slúži na to, aby si tam ľudia sadli a hovorili niekomu, koho prakticky nepoznajú o svojich vlastných duševných problémoch, ktoré považovali za tŕňom v oku vyššej moci. Mierne našpúli pery a vstúpi dnu, pričom sa usadí na tenký matrac, ktorý bol nad drevom, z ktorého kabínka bola stvorená a hodí pohľadom nabok ku dierkam, ktoré boli vedľa neho na druhú stranu, najskôr, aby ho farár počul. Vedel, že tam je, mohol ho vidieť.* Myslím, žeby som mal začať s tým, že som zhrešil  a je mi to veľmi ľúto, každopádne mám trochu zmiešané pocity ohľadom toho, či potrebujem nejaké rozhrešenie. *Odmlčí sa, ale len na niekoľko sekúnd, pričom sa tentokrát díva s prázdnym pohľadom pred seba.* Myslíte, že mi ho môžete dať, nech som urobil čokoľvek? *Krátko podvihne obočím a opäť sa ohliadne ku dierovanej stene.* Nakoľko som, viete, uvažoval nad tým, či by ho mohol dostať každý bez ohľadu na to, aký veľký hriech má, bolo by to od Boha až príliš veľkorysé, nemyslíte?...Otče.

(Uběhly už skoro dva měsíce od toho incidentu s uřknutím. Už s Cami i se Sophie vyzkoušely několik metod, ale nic nepomáhalo. Možná ho to užíralo ještě o to víc, že se to uřknutí ještě neprojevilo. Byl z toho nervózní. Ano, už jen z toho faktu, že je uřknutý a zatím se s tím nedaří nic dělat, ale nijak se to taky neprojevilo. Někdy už i začínal věřit, že ho Benjamin vůbec neuřknul a tohle je jen nějaký vtip, že e jen vytrestal tak, že si to všichni myslí a blázní z toho. Ale pak to zase vždy zamítal, protože věděl, že tohle by asi Benjamin neudělal. Dokud se to uřknutí nějak neprojeví, tak se rozhodl stále vykonávat svou službu. Zrovna teď seděl ve zpovědnici, protože byly zpovědní hodiny. Dneska u zpovědi skoro nikdo nebyl. Už to snad chtěl i zapíchnout dřív a jít si odpočinout, ale pak náhle někdo vešel do zpovědnice. Zpovědní okénko měl zasunuté, takže vzal zarážku a vysunul ji. Samozřejmě okno mělo síťku, aby nebylo lidem pořádně vidět do obličeje, ale jak to okno otevíral, bystrý by si jist mohl všimnout, že má na ruce jakési divné znamínko. Vyslechnul si tedy toho, kdo semu chtěl zpovídat. Musel uznat, že se tu dlouho nesešel s někým takovým. S někým, kdo by polemizoval. Většinou mu tady vždycky lidé vysypou svoje hříchy a on jim s pár "zdrávas" dá rozhřešení.) Pokud si myslíte, že nepotřebujete rozhřešení, tak proč jste tady? Nemyslíte, že se ta otázka nabízí? Do kostela ke zpovědi většinou nezavítá člověk úplně bez poskvrnky a abychom si pravdu řekli, bez poskrvrnky asi není nikdo z nás. Bůh dokáže odpouštět možná snáze než lidé, pokud opravdu vidí, že lidé litují svých činů. Co kdybyste mi pověděl, co máte na srdci?

*Kieranovej ruky si všimol pri vstupe do kabínky len letmo, nekládol tomu najskôr žiadny význam, predsa len by si to hneď každý nespojil s niečím, ako bolo urieknutie a Kai v tomto prípade nebol žiadnou výnimkou. Myšlienka toho sa mu však pomaly ale istotne ukladala v hlave, čo ho nad tým nútilo premýšľať. Rozhodne to nebolo len obyčajné znamienko, bolo tu niečo a aj keď to zatiaľ nevedel rozpoznať, mohol to vycítiť. Nakoniec sa však radšej sústredí na dôvod svojho príchodu, ktorý bol samozrejme zameraný skôr na samotného Kierana ako nejakú šarádu so spoveďou. Z praktickej stránky mu však rozprávať o jeho skutkoch nerobilo žiadne problémy, necítil nič z toho, čo sa podobalo pocitom duševne zdravých ľudí. Žiadna empatia, žiadna vina, žiadne malichernosti ako boli emócie a presne to sa mu na jeho osobe tak veľmi páčilo, presne to ho robilo pripraveným na hocičo, čo by mohlo prísť. Nemá žiadne slabosti, neexistuje viac nič, čo by mu niekto mohol zobrať, možnosť zlúčenia tu už nebola, a tak sa musel upriamiť na nový cieľ, ktorý s mužom, ktorý sedí veľa, výrazne súvisí. Jeho tvár je nahnutá mierne do strany, akoby to snáď závyselo od toho, či bude počuť Kieranové slová. Kútiky jeho úst mierne cuknú, keď sa dostanú ku Kieranovým otázkam.* Znie to tak logicky...*Poznamená poniekiaľ sucho, ale už len z jeho tónu mohlo byť jasné, že za tým môže byť rozhodne niečo viac ako nejaká spoveď. Pri jeho vete si nedokáže pomôcť, ale myšlienka urieknutia sa mu začne zakrádať aj do posledných zákutí.* Takže je to teoreticky založené na ľútosti. *Pokrúti nad tým hlavou.* Nie je hlúpe oľutovať vlastné rozhodnutie? Znie to ako sebazápor. *Vydýchne, niežeby nad tým mal chuť polemizovať. Po tom, čo ho vyzve k tomu, aby sa mu zveril, len trochu zvraští obočím a skloní tvárou smerom nadol. Môže si vidieť kolená a špičky topánok. Na krátku chvíľu trochu privrie oči a pery sa mu zdvihnú do letmého úsmevu.* Má to poškvrnenie niečo spoločné s vaším urieknutím, alebo sa tie znamienka začali nosiť?...Mám z toho trochu zmiešané pocity...

(Nakloní mírně hlavu do strany nad jeho otázkou. Ne, tohle tady v kostele opravdu nebylo běžné, aby se ho lidi vyptávali na takové věci. Na druhou stranu, proč tomu mladíkovi neodpovědět. Ano, podle hlasu to byl jistě nějaký zvědavý mladík.) Nemyslím si. Každý někdy udělá jistě něco, čeho pak záhy lituje. Tyhle činy ale pak nejdou vzít zpátky, i když můžeme udělat alespoň všechno pro to, abychom zmírnili dopad následků těchto činů. (Potom nervózně polkne, když mladík pokračuje dál. Cože? Všimnul si jeho uřknutí, ale to by nebyla taková velká věc, kdyby nevěděl, co to je. Teď si nějak přestává myslet, že ten mladík sem přišel jen tk ke zpovědi. Rozhodně musí chtít něco konkrétního. Ale snaží se zachovat klid. Nebude taky bláznit, co tady dělá a kdo je a jak to, že ví to, co ví. Prostě s ním bude i nadále udržovat konverzaci v tomto duchu.) Ano, to je jistě moje vada na kráse. Uřknutí jistě není nic, s čím by se měl člověk jen tak chlubit a já to rozhodě nedělám. Ale jste první takhle zvenčí, kdo si všiml. Mon nadpřirozených bytostí sem do kostela ke zpovědi rozhodně nechodí. (zkonstatuje zcela klidně a očekává mladíkovu další reakci.)

*Jeho nesúhlas nad jeho poznámkou si samozrejme s krátkym mlčaním vypočuje. Nie je to prvýkrát, čo s ním niekto nesúhlasí, prakticky bolo veľmi výnimočné, aby niekto zdieľal jeho myšlienky, nech sa to už týkalo hocičoho. Preto ho nijako nerozhodí pravda v Kieranových slovách, áno, ľudia sa väčšinou riadili touto logikou, akoby im to snáď pomáhalo niečo zmierniť, prežívať s nimi samými. Napriek všetkému čo urobil on, však so sebou dokázal žiť bez najmenších problémov.* Dá sa nejako zmierniť dopad následkov zabitia mojich troch súrodencov a zapríčinenia smrti toho štvrtého? *Prenesie, akoby sa ho snáď pýtal, aké zajtra bude počasie. Bola to len bezvýznamná otázka, ktorá neobsahovala nič hlbšie, snažil sa len informovať, možno bol trochu zvedavý na názor niekoho tak...Duchaplného. Musí sa nad tým slovom pousmiať, nakoľko to k nemu po tom, čo sa dozvedel o urieknutí, sedí zo všetkých stránok. Samozrejme sa nezaoberal tým, čo si pod jeho slovami Kieran najskôr predstaví, predsa len tu bolo spovedné tajomstvo a ako správny kňaz by ho mal dodržať. Navyše jeho súrodenci zomreli už veľmi-veľmi dávno. Jeho slová sa mu potvrdia v momente, keď Kieran znovu prehovorí. Vlastne nepredpokladal, žeby to odmietal, ak by to bola pravda, to by bol predsa hriech, nie?* Chváliť? *Trochu sa nad tým slovom pozastaví.* Je vám jasné, že kvôli tomu umriete? *Prenesie možno trochu konštruačne, akoby sa snažil len usporiadať si všetky fakty. Chytí sa nakoniec však jeho poslednej vety, ktorá ho donúti konečne rozvinúť pravú príčinu svojej návštevy.* Vlastne...Neprišiel som sem kvôli spovedi, ja viem, šokujúce...*Na niekoľko sekúnd sa mu trochu rozšíria oči a hlas jasne zironizuje.* Povedzme, že ma zaujala vaša rodina, teda priezvisko, ktoré nosíte. *Vydýchne, pričom je jasné, že sa dostáva ku časti, kvôli ktorej tu teraz sedí.* Je často spomínané práve s históriou tohto mesta...Mali ste tu asi široké korene a hlavne ste tu žili dostatočne dlho na to, aby ste sa pred všetkými tými upírmi a ostatnými kreatúrami začali chrániť, minimálne sa o nich informovať, nemám pravdu?

(Povytáhne obočí nad tím, co mu právě teď ten mladík řekl. Ale nemohl říct, že by ho to zarazilo. I když morálně se mu to naprosto příčilo, už byl svědkem mnoha věcí. Rozhodně není správné někoho zabít, ať už je to z jakékoliv pohnutky, ale nadpřirozený svět, jako by se vymykal všem zákonitostem duchovního světa. I když tenhle mladík zněl dost sebejistě a rozhodně nezní tak, že by litoval svých činů. Zabil svoje sourozence, jak tady právě teď prozradil. Vlastně si byl stoprocentně jistý, že tu s ním sedí psychopat, ale on se nesměl nechat rozhodit.) Nejdůležitější je odpustit hlavně sám sobě. JEstli to dokážete, možná se sebou dokážete žít snáze. (Nemůže ho nějak odsuzovat za jeho činy a ani mu nebude říkat, že Bůh ho zatratí, tenhle mladík o to, podle jeho mínění, stejně nestál.) Jistě, že je mi známo, že zemřu, tohle mi připomínat nemusíte. (Odvětí poněkud podrážděně. Když ho poslouchá dál a prozradí mu, že tu není kvůli zpovědi, jen pokývne hlavou) Ano, to mi došlo. (jakmile ale začal mluvit o jeho rodině, tak se ve zpovědnici napřímil a upřel pohled na zpovědní okénko, jako by snad chtěl zahlédnout toho kdo za ním sedí.) Řekněme, že jsme stáli vždy uprostřed. Jsme jakýmsi podpěradlem vah tohohle města. (neodpověděl mu přímo na otázku, ale bylo asi víceméně jasné, že aby měli takovéto postavení, musí o městech a lidech v něm vědět hodně.)

*Musí priznať, že Kieran má uňho rozhodne bod, taký pokoj pri podobnom prípade doznania ešte nevidel. Akoby mal s podobnými vecami ročné skúsenosti, vážne by ho zaujímalo, s čím sa mu tu ľudia zverujú, keď to vyznie tak, že je na to zvyknutý. Len dúfal, že to nevyznelo tak, akoby ho do toho nútil, to by vážne nechcel. Dokázal si predstaviť, čo mu práve prebieha v mysli - Čo to je za psychopata? Čo tu robí? Prečo som len šiel za farára...Áno, bolo jednoduché si domýšľať myšlienky ľudí, hlavne ak sa týkali jeho maličkosti. Krátko našpúli pery nad jeho slovami, niežeby niečo podobné neočakával, ale slová jeho poslednej vety mu prišli poniekiaľ zvláštne. Možno to bolo tým, že by to s ním snáď malo mať nejakú spojitosť, a to si popravde vôbec nedokázal predstaviť. Predtým našpúlené pery sa mu teraz roztiahnu do letmej grimasy, ktorá však nevyzerá nijako pobavene. Je to skôr prejav tváre pri jeho zamyslení, akoby uvažoval nad tým, čo presne mu má povedať.* Hotovo...*Prenesie smerom ku Kieranovi so spokojným tónom v hlase. Samozrejme, že si dokázal odpustiť, nepamätal si, žeby bol kvôli niečomu na seba niekedy naštvaný. Problémy boli ostatní ľudia, so sebou problém nemal. Musí sa uškrnúť nad znateľnou podráždenosťou v jeho hlase, vedel, že si príliš neporozumejú.* Ešte som nevidel, aby sa človek chcel chváliť vlastnou smrťou...*Pokrúti nad tým delikátne hlavou.* A vraj ja som psychopat. *Úsmevom odhalí vrchný rad zubov, táto konverzácia ho začínala vážne interesovať. Samozrejme, nemalo žiadny zmysel naťahovať pravú príčinu toho, prečo tu sedí. Táto rodina ho zaujímala sama o sebe, teda hlavne časť spätá s ich pôsobením v nadprirodzenom svete v meste. Jeho motívy sa však Kieranovi výrazne nepozdávali, čo sa dalo spoznať zmenou jeho postoja, niežeby naňho nejako extra videl, ale obrysy boli viac ako znateľné. Svojou odpoveďou, teda slovami, ktoré ju mali predstavovať, mu samozrejme nič nedal, teda aspoň nie očividne, ale dosvedčil mu tým fakt, ktorý tušil ešte predtým, než do tohto mesta prišiel. S O´Connellovými si užije ešte veľa zábavy.* Tí, čo stoja v prostriedku často niečo skrývajú...*Prenesie bez tónu.* A ja mám rád tajomstvá. *Jeho slová sú vecné, pravdivé,  vážne rád spozná s tejto rodiny niečo viac, hlavne ak to bolo jeho hlavným zámerom.* Už by som mal ísť...Mám pred sebou jedno dôležité stretnutie a nerád by som to zmeškal...*Svižne sa rukami odrazí od matraca a postaví sa na nohy, pričom pootvorí dvere spovednice.* Držte mi palce. *S tým trochu rýchlejšími krokom vyjde z kostola a rozíde sa znovu ulicou.*

(Jako každý jiný Štědrý den, který prožil jako kněz, pořádal charitativní a dobročinnou akci v kostele. Ale tento rok měla tato akce hořkosladkou příchuť. On jen počítal dny, kdy by se mohlo projevit jeho uřknutí a po psychické stránce na tom vůbec nebyl dobře, i když už se pomalu začínal smiřivat s tím, že prostě zemře. S čím se ale smířit nemohl, byl fakt, že tu zanechá Cami naprosto osamocenou. Hrozí jí tady mnohá nebezpečenství a on s tím nebude moci nic dělat. Příznaky uřknutí už na sobě párkrát pozoroval. Už párkrát byl mimo sebe, ale nebyl agresivní. Jen o sobě prostě nevěděl. Jenomže za krátký čas se to jistě bude stále a stále stupňovat. Dnes sem přišlo opravdu hodně dobrovolníků a on tak věděl, že z kostela bude moci odejít dřív, aby mohl večer strávit s Cami. O tom je pravý duch Vánoc. Trávit je s těmi, které máte rádi a na kterých vám záleží. Těšil se na ten večer a doufal, že se nic nestane a proběhne v klidu.)

(Po nějaké chvíli přijedou před kostel. Začne s Johnem vykládat jídlo. Před kostelem stojí pár dobrovolníků, takže je hned také zapojí a podává jim misky s jídlem, aby ho zanesli dovnitř. Takhle to mají všechno vyložené během chvíle a mohou zamířit dovnitř kostela. Hned, co tam přijde, spatří mnoho dobrovolníků. Celkem ji udivuje, kolik lidí sem přišlo pomoct pro dobrou věc a vzdali se vlastních vánoc. Ale někdo prostě raději pomáhá jiným, než aby trávil vánoce doma sám. Kdyby tu nebyla Kate, tak by nejspíš tyhle vánoce trávila v baru a obsluhovala opilce a opuštěné lidi, kteří vánoce už dávno neslavili. Donese misky na stůl dopředu kostela a pak se rozhlédne, aby našla Kierana. To se jí podaří skoro hned, a proto k němu zamíří.) Dobrý den otče Kierane. (Pousměje se na něj, když k němu přijde. Na první pohled jí nepřišlo, že by snad uřknutí pracovalo v plné síle a on měl udělat něco neskutečného a nemyslitelného. A je za to ráda. Znamená to, že mají ještě čas. Pořád tu je naděje, že ho dokáží vyléčit.) Dneska se tu sešlo opravdu hodně lidí. Je hezké vidět, že někteří lidé chtějí pomáhat druhým dokonce i na Štědrý den.