Saint Anne´s Church

*Poslouchá Jacksona a přemýšlí nad tím plánem. Tak trochu nerozumí tomu, co přesně tady v tuhle chvíli dělá, protože si to vlastně vymýšlí jenom oni dva a ona je vedlejší součást, kdy vlastně skoro nic neudělá. Lokalizační kouzlo je velmi jednoduché a prakticky ji to nic stát nebude. Není nějakou velkou součástí a tak se podívá směrem k Marcelovi stylem, že vážně nerozumí tomu, proč se toho musela nějak účastnit. Je sice pravda, že Marcel se ptá na její názor, ale jaký ona může mít názor, když v celém tom dění je zapletená minimálně a o válce, která panuje ve městě ví jenom to, co se doslechne. Nemá proto ani potřebu se nijak vyjadřovat k tomu, kde to přesně bude. A navíc ji Jackson utvrdí v tom, že ji bude potřeba jenom ohledně toho kouzla. Na chvíli přihmouří oči a dívá se jeho směrem.* Takže ti mám stát po boku jako tvá čarodějka. *Podívá se potom na Marcela. A nežádá od ní najednou až příliš? Není jeho čarodějka, není ničí čarodějka a dokonce ani Marcelova. Nadechne se zhluboka a vrátí se pohledem nazpět k Jacksonovi.* No, dobře. *Nakonec s tím souhlasí a řídí se tím, že to dělá pro Marcela. Kdyby ale cokoliv, tak bude jednat podle svého. Čarodějka je tady přeci jenom ona a žádný vlkodlak a ani upír na ni nedosáhnou. Jakmile rozbije tu sošku, tak zůstane strnule stát na místě a dívá se na oba, spíše tedy hlavně na Marcela. Jenom, co ji oba ujistí v tom, že se s ním nebude spolupracovat, tak si oddychne. Ne tak, aby to dala najevo, jde spíše o vnitřní pocit. Je ráda, že Klaus v tomhle nebude zapletený. Nedokázala by tam stát a nic Marcelovi neříct a ještě spolupracovat s někým, od koho odpojila všechny upíry a viděla jeho smrt. Její zášť k němu byla na jednu stranu odůvodněná a na druhou ne. Usměje se rozpačitě na Marcela a začne sbírat to, co ze sošky zůstalo.* Také se mi nechce spolupracovat s Původním. A jsem v pořádku, jenom mě to zaskočilo. *Odpoví Marcelovi na vysvětlenou a posbírá všechno, co rozbila a potom se porozhlíží po místnosti. Nakonec najde koš a tam to vyhodí.* Snad otec Kieran na to nepřijde. *Vrátí se nazpět k Marcelovi a dále už nic neříká. Nechává reakce opět na nich.*

*Chtěl se sejít s Marcelem i Davinou, protože o ni Marcel mluvil jako o té, která by jim mohla pomoct. Chce, aby si poslechli to, co vymyslel a případně navrhli nebo pozměnili něco z toho, když budou mít jiný názor. Když víceméně souhlasí s tím, co ho napadlo je docela rád. Má z Daviny pocit, že jí to tady nudí. Docela by se mu hodilo, kdyby Marcel přivedl takovou, která by byla ochotná zapojit se do boje. Bylo by jistější, že tak vlkodlaky snáze dostanou. Podle chování Marcela a jí už ho ani nenapadne to navrhnout. Marcel se v Davině vidí a nevystaví ji žádnému nebezpečí. To stačí za tu chvilku pochopit. Pohlédne na Marcela, když se ho ptá na oměj. Neskutečně ho těší, že neví, kde ho hledat. Po tváři se mu mihne spokojené pousmání.* Oměj seženu, Marceli. *Ujistí ho. Něco takového najít pro něj nebude problém. Po té se trochu ostražitěji podívá na Davinu.* Nikdy jsem žádnou čarodějku neměl a nemyslím, že se to v blízké budoucnosti změní. *Odpoví jí s jistou nadsázkou. Ta formulace by ho za méně vážných okolností vážně pobavila.* Jsi čarodějka, která pomáhá Marcelovi pomstít útok na sídlo, a která je ochotná spolupracovat i se mnou. *Upřesní, jak to před tím myslel. Když nakonec souhlasí, přikývne. Překvapí ho, jak tady všichni tři svorně nemají v lásce původní ani Klause. Příjemně. Je to snad poprvé, co vidí, že by se čarodějka, upír a vlkodlak na něčem shodli.* S původním hybridem by to bylo snazší, ale za každou cenu tam být nemusí. *Odvětí pak na to. Říká to spíše Davině. S Marcelem už to probírali dříve.* Možná by nebylo na škodu mít v záloze alespoň trochu jeho krve. *Ani ve snu by ho nenapadlo, že bude někdy myslet na upíry. Více to nerozvádí. Doufá, že Marcel to pochopí a Davina ta nejspíš taky. Mezitím kouká na Marcela a Davinu, jak se o ni stará. Nikdy by to do Marcela neřekl.*

(Všimne si toho jejího pohledu a hned ví, co tím má na mysli. Nechápe, co by tu měla dělat. Připadá si tu navíc. Ani se jí nediví, vesměs tam bude jen proto, aby to bylo věrohodné. Což mu vůbec nevadí, protože tak aspoň bude dál od úplně všeho. Je k ní někdy příšerně ochranářský. Zajímalo by ho, kdy si k sobě vybudovali takové pouto. On snad neměl takovéhle pouto nikdy k nikomu. Kvůli Dav dokonce i opustí místo, kde vesměs vyrůstal a prožil nejlepší roky svého života. Kvůli ní se nastěhuje do bytu, který je několikrát menší než sídlo. Mění se a to jenom kvůli malé, tvrdohlavé čarodějce. Krátce zakroutí hlavou, když uvidí to jeho pousmání. Je jasné, že ho těší, že neví, kde by sehnal oměj. On sice neví, kde najde oměj, ale mohl by přimět nějaké lidi, aby mu ho našli. Jako to udělal před několika lety. Nepotřeboval vědět, kde ho najde, stačili mu lidi. Avšak tomu říkat nemusel a tak jenom přikývl. Otočil se na Davinu a měl chuť se zasmát. Líbila se mu ta ráznost, kterou to řekla. Naštěstí se ovládl a jenom se pousmál. Neříkal k tomu nic, protože by to taky akorát tak schytal. Věděl moc dobře, že Davina nemá ráda, když jí někdo ovládá. S tím už se taky dopodrobna setkal. Koukne na Jacka, který z toho ladně vybruslil. Nic k tomu neříkal a jen kmital pohledem z jednoho na druhého.) Nevím, jestli snazší, protože Klaus přináší jenom problémy. (Podotkl. Sice by to bylo snazší, protože je opravdu silný, ale jeho chování by to akorát zhoršilo.) A kde jí mám sehnat? Myslíš si, že vede krevní banku nebo, co? (Pochopil moc dobře, co tím myslel a trochu ho to rozčílilo, protože mu připomněl, že musí dávat bedlivý pozor. Jinak by to s ním nemuselo skončit dobře. Klaus by mu krev jen tak nedal. Znovu už určitě ne. A pokud by se dozvěděl, jak hrozně zametl s Bekou, tak by ho určitě nezachránil. Přikývne, když řekne, že je v pořádku. Trochu ho to překvapilo a chtěl by se jí na to zeptat, ale nebude to tady rozebírat před Jackem. Chvíli jí pozoruje, jak uklízí rozbitou sošku a pak se dívá na Jacka.) Potřebujeme se domluvit ještě o něčem? A nebo už je naše schůzka u konce? (Zatnul zuby a čekal na svojí odpověď. Pro dnešek už toho měl dost a chtěl by, co nejrychleji už vypadnout.)

Těká stále pohledem mezi nimi a jenom, co Jackson přijde s jeho poznámkou, tak se ušklíbne. Nemyslí to zle, jenom je už taková. Byla využívána dokonce i Marcelem a proto nemá ráda takové to označení, že by měla působit jako jeho čarodějka. Tohle ovšem Jackson nemůže pochopit, protože ji nezná a ona ani vůbec nezná jeho. Drží se jenom toho, že jim má pomoct a to je všechno. A samozřejmě, že chce ochraňovat Marcela, i přes jejich neshody je to jediný člen, kterého by nazývala opravdu rodinou. Pokud ji nezklame, nebude mít důvod k tomu, aby mu nějak nepomáhala.* Ti, co jsou v sídle mě nijak zvlášť nezajímají. Jak říkám, dělám tohle pro Marcela. Spíše mě zaráží, že vlkodlaci jsou ochotní pomáhat. Na kdy to vůbec plánujete? *Zeptá se hlavně Jacksona, protože od něj očekává odpověď, ale také pohlédne na Marcela a povytáhne trochu obočí. Zřejmě by bylo nejlepší to udělat co nejdřív, než se sídla odejdou. Tedy alespoň v to doufala, že odejdou. Když se zmíní Jackson o krvi, tak se otočí k Marcelovi. Musí se usmát na jeho poznámkou a zavrtí hlavou. To by nebyl on, aby se k něčemu takovému takhle nevyjadřoval. Podívá se potom na Jacksona, jak se na to tváří. Znovu se dívá z jednoho na druhého.* Tak mu ji prostě sebereme. Nějak to zkusím vymyslet, že bych mu ji odebrala ve spánku , aby to nezjistil. *Pokrčí rameny nad svým návrhem. Myslí si, že by tohle snad dokázala zvládnout. Mohla i navrhnout, že by mu někdo mohl trochu upravit fasádu a ona by potom jeho kapky krve "sesbírala" z podlahy do nějaké lahvičky. Ale to raději neříkala, jelikož by to bylo zcela zbytečné a stejně by se to neuskutečnilo. Při dalších slovech Marcela si ho zkoumavě prohlíží. Očividně toho měl pro tuhle chvíli dost a připadalo jí, že je dnes nějaký napjatý. Byla to vážně zvláštní situace. Upír - bývalý král města, vlkodlak a čarodějka.*

*Marcel se mu dnes zdá hodně upjatý ve srovnání s předchozími setkáními. Takhle ho nezná. Přemýšlí, jestli je to kvůli přítomnosti Daviny nebo ho žere něco jiného. Nemá ovšem možnost to zjistit, protože ptát se ho nebude. Zdá se mu, že dnes je to on, kdo je ve větší pohodě. Rovněž ani to nevytahuje. Pohlédne na Davinu po její poznámce.* Hlavní je, aby Oliver věřil tomu, že jsi ochotná pro nás očarovat kameny. *Odvětí a doufá, že to slovíčkaření uzavřou. Když se Davina podivuje nad jejich spoluprací, tak chvilku přemýšlí, co jí na to říct. Nejspíše toho moc neví, když se na to ptá. Pohlédne tázavě na Marcela, jako by zasvěcení Daviny do zdejších problémů náležela jemu.* Věř mi, že ještě nedávno to nenapadlo ani mě, že budu spolupracovat s vámi. *Poznamená a kývne bradou k nim.* Situace ve městě to, ale vyžaduje. *Doplní. Řekne to tak stručně, jak je v danou chvíli možné. Více nechá případně na Marceli, jestli bude mít zájem nebo potřebu říct víc.* Co nejdřív. *Odpoví hned vzápětí na její poslední otázku.* Zkontaktuju Olivera. Hned, jak se s ním "domluvím", určíme to přesněji. *Dodá ještě.* Každopádně, během příštích dnů. *Upřesní. Je na něm vidět, že tohle chce mít skutečně za sebou. Trochu překvapeně pak koukne na Marcela. Dnes se opravdu překonává.* Pro Olivera bude lépe, když tam Klaus nebude. *Poznamená a sleduje jej dál, jak se vyjádří k té krvi. Dnes mu vážně přijde zvláštní. Než mu na to stačí odpovědět, zapojí se Davina. Její reakce se mu zamlouvá mnohem více.* To zní skvěle. *Pochválí jí její aktivitu a slabě se při tom pousměje. Jen si není jistý, jestli to schválí dnes pořádně nabroušený bručoun Marcel. Pohlédne z Daviny na něj a je na jeho odpověď opravdu zvědavý.* Já už řekl všechno, co jsem potřeboval. *Odpoví mu pak. Skutečně to podstatné jim řekl, teď potřebuje jít a zařídit to, co vymyslel. Na Marcelovu reakci už kouká opravdu udiveně.*

(Dneska se chová naprosto jinak, než je u něj zvykem. Většinou je ''milý'' a plný elánu, oplývá narážkami a je to prostě Marcel. Ale dneska nemá moc náladu, je to z hlavní části kvůli Rebece, protože si uvědomuje, jak jí ublížil. A je mu jí líto. Znovu se zachoval sobecky. Nechce to ale vytahovat a řešit, raději to zahrabe hluboko do sebe. Otočí se na Davinu a usměje se. Je rád, že mu věří a, že to pro něj udělá. Opravdu by ty hajzly chtěl pochytat a při nejlepším i zabít. Pořád má před obličejem to, jak zabili jeho nejlepšího kamaráda. Trochu se zasměje. Myslím si, že není jediná, koho to zaráží. Každý se nad tím pozastaví, protože mu prostě nejde do hlavy, že se vlkodlak spolčil s upírem.) Neříkej, že si ti spolupráce se mnou nelíbí. (Mrkl na Jacka a následně se zasmál. Neměl důvod k tomu ještě něco říkat, tohle naprosto stačilo.) Tak mi pak jen napiš a prosím o něco dřív. Mám vcelku nabitý program. (Trochu namyšleně řekne. On vlastně nemá vůbec nabitý program. Jediné, co tak dělal bylo to, že se buď s někým hádal a nebo opíjel. A spíš už se jenom opíjel. To byla jeho oblíbená aktivita.) To by bylo super. (Usměje se na Davinu. Je mu jasný, že na něco přijde. Je chytrá a s kouzly to umí neskutečně dobře. Nechtěl znovu znít jako starostlivý tatík a tak si to nechal pro sebe.) Fajn. Tak ti díky za to, že jsi přišel. A užij si zbytek dne, vlčku. (Nakonec ho oslovil jednou z přezdívek, kterou pro něho má. Sluníčko mu zrovna moc říkat nechtěl, protože dneska opravdu jako to sluníčko vypadal. Vstal ze židle a koukl na Dav.) Můžeme? (Ukázal na dveře a pak je otevřel. Vyšel z nich ven a  následně i ven z kostela. Chvíli potichu kráčeli po ulici a mířili k sídlu. Byli kousek od toho bytu a tak ho napadlo, že by jí to jenom řekl a zítra by si ho s ní šel prohlédnout. Zastaví se a usměje se na Davinu.) Našel jsem nám byt. Chtěl jsem ti ho dneska ukázat, ale nemám už moc náladu. Co zítra? Vydržíš se mnou prohlídku našeho, možná, budoucího bytu? (Pozvedl obočí a čekal, co mu na to řekne. Usmíval se mile a prohlížel si celý činžovní dům.)

*Dále už na to nic neříká a přenechává to čistě v jejich režii. Pohledem sklouzává z jednoho na druhého a občas se trochu ušklíbne, hlavně nad tím, jak Marcel mluví s Jacksonem. Trochu se pousměje a zavrtí hlavou. Ti dva spolu asi mají vážně zajímavý vztah, nechce ovšem nějak vyzvídat, alespoň ne teď. Určitě na to bude mít spoustu času potom. Jen, co oba souhlasí s její nabídkou, tak se o něco více usměje.* Pokusím se o to. *A doufá, že vyjde. Věřila si, ale že by se jí zrovna chtělo vkrádat do jeho pokoje když spí, to už jí tak skvělé nepřišlo. Přece jenom, kdyby se vzbudil asi by mezi sebou měli dost velký problém. Dokázala by se ubránit, ale potom by na scénu přišel Marcel a jeho vysvětlování. Možná by ho mohla otrávit, vzít mu krev a dál se o to nestarat. Jenomže Klaus byl určitě mazaný a jenom tak by se nedal nějakým lehkým trikem napálit. Něco ovšem vymyslí. Pozvedne obočí u toho, jak Marcel osloví Jacksona vlčku a se stejným úsměvem se podívá na Jacka, jako kdyby čekala nějaké vysvětlení. Cítí z Marcela, že není příliš ve své kůži a nevěděla, zda se ho má na to ptát. Jakmile rozhodne o jejich odchodu, pohlédne na Jacksona.* Uvidíme se tedy později. Ráda jsem tě poznala. *Přikývne s mírným úsměvem a potom se na podpatku otočí a odejde z místnosti pryč. Za doprovodu Marcela opustí s ním kostel a prozatím mlčí. Vlastně mlčí po celou dobu, co kráčí bok po boku do doby, než Marcel zastaví. Zastaví se společně s ním a nakrčí obočí, protože nerozumí tomu, proč zastavili. Vzápětí jí to vysvětlí a hned se ji na tváři objeví šťastný úsměv.* Vážně? Samozřejmě. Už se na to těším, myslím, že nedočkavostí nebudu ani spát a jsem ráda, že ses tak rozhodl. Potěšil si mě. *Šťouchne do něj loktem někde mezi žebra, ale ne příliš silně. A potom se zadívá na místo, kde se dívá Marcel.*

*Zdá se mu, že plán už probrali. Marcel navíc dnes není ve své kůži. Předpokládá, že se brzy rozloučí. Jemu to tedy rozhodně vadit nebude. Natáhne pod stolem nohy a trochu si je protáhne. Čeká, jestli nebude mít ještě někdo něco na srdci. Jako první promluví Marcel a to se na něj znovu pozorně podívá, protože z jeho narážky zaznamenal krátké procitnutí "normálního" Marcela. Je tak soustředěný na to, že na ni hned nezareaguje. Probere se ze svého rentgenování Marcela až jeho zasmáním. To mírně zatřepe hlavou a následně se na něj ušklíbne.* Zdá se, že nemám jinou možnost. *Připustí. Je mu jedno, že ho tím chtěl popíchnout. On svou odpověď myslí vážně. Pak na něj zase chvíli hledí, jestli to další, co Marcel řekne, myslí vážně.* Kvůli mně si ho upravíš. *Odpoví na to v podobném stylu, jako Marcel, sebevědomě, přesvědčený o tom, že má pravdu. Během toho, co zjišťuje, že se probudil "starý" Marcel mu neujde, že se Davina velmi dobře baví. Nijak mu to nevadí. Marcela už bere z rezervou, obzvláště teď, když už mají plán hotový, a jen ho teď zrealizovat.* Přeji hodně štěstí. *Rozhodně si přeje, aby Davina uspěla a dá jí to svými slovy najevo. Marcel pak svými dalšími prupovídkami ukončí jejich setkání.* Co bych pro naši spolupráci neudělal. *Odpoví Marcelovi na jeho díky.* Vy taky. *Ani netuší, kde se to v něm vzalo, že přeje upírovi a čarodějce, i když Davina zatím působí sympatickým dojmem, aby si užili zbytek dne. Když už to z něj vyjde, zpátky to vzít nemůže a tak to raději neřeší a nerozebírá.* Ano, ozvu se hned jak se "dohodnu" s Oliverem. *Odpoví Davině.* Nápodobně. *Zatím nemůže nic vytknout tomu, že Davinu poznal. Když oni zamíří ven z místnosti, pomalu se z židle zvedne také a následuje je. Před kostelem nasedne do auta a vydá se k starému domu jeho rodiny. Chce omrknout, jak to tam vypadá a promyslet detailněji past na vlkodlaky, kteří by se do ní měli chytit.*

(Znovu se dostal do své kůže,sice jen na chvíli, ale už to byl zase on. Rád Jacksona popichoval, protože se vždycky krásně naštval. Ale teď už si na to vcelku zvykl a už ho to tak neštve. Je s tím asi smířený a nebo se tak aspoň tváří. Dřív se hned naštval, ale teď jeho narážky vezme a přejde to jako nic. A ještě se nad tím občas usměje. A nebo ho taky začne pošťuchovat. Přesně jako teď. Líbí se mu, jak se jejich vztah z obří nenávisti vyvinul v tohle, ať je to cokoliv. Sladce se na něj usměje.)To je jasný, na tebe já si čas udělám vždycky. (S menším náznakem ironie v hlase poví, ale tváří se mile. Je vlastně fakt, že by si ho mohl upravit kvůli každému. Jelikož on žádný program nemá, ale třeba by mohl mít. Mohl by si najít nějaký koníček. Vždycky se chtěl naučit hrát na piano, ale nikdy na to neměl tak velký talent. Mohl by ale třeba zkusit  hrát na nějaký jiný nástroj a nebo by se mohl věnovat nějakému sportu. I když by u toho asi nedokázal nepodvádět.Otočí se na Jacka, který jim popřál, aby si užili zbytek dne. Připadá mu skvělé, jak rychle dělají pokroky. Zajímalo by ho, jestli by spolu mohli být někdy kamarádi. Jako opravdoví kamarádi. Pravděpodobně asi ne, ale když už se na něčem dokázali dohodnout, tak je možná možné i tohle.Naposledy koukl na Jacka, který jim říká, kdy se potkají. Už stojí před domem, kde snad budou brzy bydlet. Usmívá se nad její reakcí.) Já jsem zase rád, že jsi to navrhla. A doufám, že se ti ten byt bude líbit. Zatím jsem ho ještě nekoupil, chci vědět tvůj názor. A spát budeš jasný? Nechci, aby jsi mi při prohlídce usínala. (Už se hrozně těší, až vypadne z toho hrůzného domu. Nikdy by ho nenapadlo, že bude rád, že odtamtud odejde. Miloval to tam a pořád trochu miluje, ale už to tam nedokáže vydržet. A hlavně by nechtěl skoro každý den potkávat Rebeku. Byl by rád, kdyby jí potkával opravdu jen minimálně a při nejlepším i vůbec.) Nepůjdeme už? Chci se trochu prospat. (Počkal na její odpověď a pak kráčel do sídla. Cesta trvala už jen chvíli, protože se byt nenacházel nijak extra daleko. Vešel dovnitř a rozhlédl se tam, pak vyšel s Dav po schodech a tam se s ní rozloučil. Popřál jí dobrou noc.) A zítra mě klidně vzbuď. (Rychle dodá a pak už jde do svého pokoje. Rychle se osprchuje a vyčistí zuby. V obnošeném triku a v teplácích zalehne do postele, a zanedlouho i usne.)

(Nespala dlouho. Někdo, nebo něco, jí to nechtělo dovolit. Několik minut ještě ležela v posteli, než se odhodlala vsát. Protáhla se a udělala ranní hygienu. Svlékla ze sebe upocené pyžamo a začala si na sebe natahovat studené oblečení. Nejprve spodní prádlo, potom ponožky, následně bílé tílko a šedivý svetr, který měl velká oka a v neposlední řadě světle modré, skoro až bíle úzké džíny, které těsně obepínaly Caliřiny nohy. Její pohyby byli pomalé, ztuhlé, vcelku křečovité. Ani po vydatné snídani se pořádně neuvolnila. Všechno jí přišlo zbytečné. Musela se nějak zabavit, ale nevěděla jak. Nic se jí nechtělo. Nejradši by si zalezla do postele a celý den ležela a spala, poslouchala smutné písničky a utápěla se ve svém smutku. Po procházce po vcelku rušné zátoce se rozhodla, že potřebuje někam na klidné místo. Chtěla být sama. Jistě, to mohla být i u ní v chatce, avšak až moc jí to připomínalo spoustu špatných vzpomínek. Vzala si tedy na sebe černý dlouhý kabát, nandala si černé boty na klínku, svázala si vlasy do culíku a nalíčila se. Slušelo jí to, ale tohle jí nezajímalo. Musí se uvolnit. Nasedla tedy do auta a rozjela se směr město. Chvíli bloumala uličkami, narážela do lidí a hledala něco, co nemohla najít. Nakonec si to zamířila do kostela. Bude tam mít klid a mohla by se i vyzpovídat. Třeba by jí otec Kieran dal nějakou radu, která by jí třeba pomohla. Vešla dovnitř a usadila se na lavičku. Pozorovala to všechno. Lidi, modlící se, za lepší zítřky, za svoje duše, za duše svých bližních... Byla v tom určité krása. Znovu jí to připomnělo všechno, na co chtěla zapomenout. Dívala se před sebe, v snaze se uklidnit. Najednou jí však z oka ukápla slza, to samé z druhého. Složila si hlavu do rukou, které si lokty opřela o kolena. Rychle si otřela slzy a vzhlédla k malbě, která byla naproti ní.) Pomoz mi, Bože. Dej mi sílu, ať mohu pokračovat. (Zamumlá si tiše a promne si oči.)

*Její obvyklé ráno zahrnovalo chození do školy a nebo vstávání do práce. Dnes to ale bylo jinak. Měla jít do školy, ale přednášku vynechala, vlastně neměla v plánu se tam dnes vůbec objevit. V posledních dnech se jí špatně spalo. Její myšlenky se stále ubíraly k jejímu strýčkovi o kterého měla obavy a nejenom o něj, ale i o Genevieve i přes to, že si spolu zrovna nerozuměly. Tedy, co se týkalo jejich osobních vztahů. Když Gen od ní odešla, nevěděla, co následovalo u ní a jejího bratra Benjamina. Měla o ní obavy, ale ještě větší o svého strýce. Hledala ve složkách, co mohla a našla pár užitečných věcí. Hlavně teda magické objekty, díky kterým čaroděj ztrácel moc po určitou dobu. dočetla se i několik informací i o něm, ale stále to nebylo nic, co by jí mělo nějak pomoct. Ve svém bytě se necítila, měla pocit, že Benjamin ji ale může sledovat úplně všude. Potřebovala si o tom promluvit a hned ji napadali dva lidé, kterým by se svěřila a požádala je o pomoc. Jenomže i přes to, že Gen přišla na to, co se děje se snažila dodržet to, co Benjamin po ní chtěl. Potřebovala na chvíli na vzduch a na klidné místo. Věděla přesně, kde má jít a proto se ráno hned vydala směrem ke kostelu. Nepotřebovala se ani nasnídat, neměla hlad. Cestou si jenom koupila kávu, aby jí to trochu probralo a než došla ke kostelu, tak ji dopila a vyhodila prázdný kelímek do koše. Zanedlouho je na místě a jen, co vejde dovnitř, tak se překřižuje. Přeci jenom chodila dříve do náboženství a měli víru v Boha v rodině. Muselo být jasné, že pokud se tomu věnoval Sean, tak automaticky i Camille aniž by se jí někdo ptal, zda se tomu chce věnovat. trochu doufala, že tady na Kierana narazí, ale nejdřív se chtěla pomodlit a tak šla si najít nějakou volnou lavici. Nakonec ale si sedla do jedné, kde už někdo sedě. Podívala se na tu ženu. Právě měla v dlaních svou tvář a Camille začala přemýšlet nad tím, co tíží její duši. Jen, co žena zvedne hlavu a ona ji uvidí do tváře, tak se jí v očích mihne trochu šokovaný výraz. Pamatuje si ji velice dobře. To ona ji řekla o sporýši. Ani netušila, že ji vůbec ještě někdy potká, protože od té doby se neviděly a to už je zatraceně dlouhá doba. V paměti pátrá po jejím jméně a chvíli si nemůže vzpomenout až posléze na to přijde a snad správně.* Claire? *Zeptá se trochu opatrně a hlavně tiše jejím směrem. Přeci jenom jsou v kostele.*

(Ticho a modlitby přeruší lehký krok, který je jindy určitě plný energie, avšak dnes zní trochu unaveně. Je to žena. Začne se najednou soustředit až moc na tu ženu, z které jde cítit káva a parfém, který jí opravdu sedl. Nepodívala se na ní přímo, ale periferním viděním zahlédla její blonďaté vlasy a postavu, středně vysokou. Až když vysloví její jméno, tak se na ní otočí a lehce se pousměje. Pořádně si prohlédne její obličej. Viděla jí jen jednou, avšak pamatuje si to jako včera. Zřejmě na ní bude mít spoustu otázek. Netuší, že o nadpřirozenu ví víc, než si Claire myslí. Lehce se pousměje a zadívá se jí do očí.) Moje oblíbená barmanka. Camille, že? (Řekne polohlasně. Nechce rušit tuhle atmosféru, co je zde tak speciální a výjimečná. Vypadá trochu ustaraně, avšak září z ní zvláštní světlo. Vypadá tak křehce, a přitom je to určitě silná žena, soudě podle jejích rysů, chování a gest.) Dlouho jsem se neviděli. (Řekne a poposedne si o něco blíž k ní. Připomíná jí její sestru, Eleanor. Měla jen o pár odstínů světlejší vlasy, oči měli stejné, a ten pohled. Snad by i přísahala, že je to ona. Ale není. Její sestra je již dávno mrtvá.)

*Usmívala se nad tím, jak se Marcel a Jackson popichovali a musela sklonit zrak dolů, aby ani jeden z nich neviděl, jak moc se u toho baví. Nezná Marcela v tomhle směru, že by do sebe takhle šťoural s vlkodlakem a ještě ho oslovoval "Jacku". Byli vážně přátelé a nebo to patřilo jenom k jejich popichování, protože se vlastně nemohli vystát? Dále už nic neříká ani po tom, co se rozloučí s Jacksonem, jenom se ještě jednou za ním ohlédne a když s Marcelem vycházeli z kostela, tak jí občas cukaly koutky do stran, jak jí to přišlo směšné. Po chvíli se zase uklidnila, ale neměla vážný výraz. Zdálo se, že vypadá spokojeně a teď i byla. Nemusela trčet zase v tom kostele, byla ráda za ten pocit, že do něj vejde, ale taky z něj může i odejít a nezůstávat tam. Stojí po boku Marcela a oproti němu působí vážně dětsky. Není příliš vysoká a celkově je svou postavou drobná, zatímco Marcel je úplný opak. Museli vedle sebe vypadat zvláštně a nad svými myšlenkami se pousmála. Marcel to ale mohl brát tak, že se usmívá proto, že právě pozoruje jejich zřejmě budoucí bydlení. Jakmile znovu promluví, otočí se na něj.* Proč mi zníš tak jako kdyby jsi byl můj rodič? *Zasměje se sama nad tou poznámkou. Občas si neodpustí to, aby do něj jen tak popichovala, i když částečně na tom něco pravdy bylo. Ochraňoval ji, , káral ji, pokud se mu něco nezdálo, bylo spousta věcí, které dělal jako nějaký rodič. Možná vzhledem k jeho minulosti tohle pochytil od Klause.* Hlavně, abychom se co nejdříve přestěhovali. *Poznamená. Taky doufá v to, že se ji byt bude líbit, ale ani tak nezáleželo na tom, jak moc se jí bude zamlouvat jak spíše na faktu, že ze sídla budou pryč. Nejraději by ho přinutila, aby z tama Původní nějak vystrnadili, ale to možná až později.* Půjdeme, taky už jsem unavená. *Přikývne na souhlas a vykročí si to s ním nazpět k sídlu. Cestou pozoruje lidi, kteří právě taky procházejí ulicí. Přijde s ním nazpět do sídla a před jejím pokojem se s ním rozloučí a s úsměvem mu také popřeje dobrou noc.* Neboj se. Budu stát u tvé postele a třískat vařečkou do hrnce. *Usměje se provokativně na to, že ho přeci jenom hodlá vzbudit a potom zapadne do svého pokoje, hned na to se osprchuje, převleče a zalehne do postele. Chvíli ještě přemýšlí a potom usne.*

*Dívá se stále na Claire a nediví se, že zrovna ne v dobrém stavu tady je. Chodilo sem spousta lidí za účelem odpuštění hříchů a nebo aby jim Bůh pomohl. Většinou je velmi něco tížilo na srdci a těžce to zvládali nebo se modlili za své blízké, ať už z jakéhokoliv důvodu a nebo prostě jenom věřící, kteří navštěvovali kostel pravidelně. U Claire předpokládala, že ji něco velmi tíží, taky soudě podle toho, že její oči byly zalité slzami, ačkoliv se snažila působit lepším dojmem. Ruce si položí do klína a opře se o opěradlo lavice. Oplatí ji vřelý úsměv a vyčkává, zda něco řekne. Zdálo se ale, že ji taky poznává i když uplynula dlouhá doba od jejich posledního setkání. Rty se ji roztáhnou do úsměvu o něco více, jen co se zmíní o ní jako o její oblíbení barmance. Taktéž ji potěší, že si pamatuje její jméno a přikývne souhlasně hlavou, že ho řekla správně. Nenáviděla oslovení "Camille" měla raději Cami a až na jednu osobu jí každý tak říkal.* Máš dobrou paměť. *Pochválí ji, ačkoliv na upíra se to i dalo čekat. Byl to zvláštní pocit vědět, že i upíři chodí do kostela a modlí se.* Oblíbená barmanka? Těžce se tomu věří z jednoho setkání. *Usměje se na ni a bere to všechno s nadhledem. Nemyslí to nijak špatně a její hlas je stále tichý, aby se příliš nerozléhal po kostele. Občas jde zaslechnout i hlas jiných a nebo to, jak lidé odcházejí či přicházejí. Stále z ní neodvrací zrak a po chvíli přikývne při jejich slovech.* To ano. Muselo se toho u tebe hodně změnit. *Rozhodně na ni působí jinak, než poprvé. Tenkrát byla šťastnější, veselejší, než dnes. A není divu, vždyť je v New Orleans a pokud je zapletená do toho všeho, co se tady děje, tak kdo dlouho vydrží šťastný? Pozoruje ji, jak si přisedává blíže k ní a vůbec ji to nevadí. Zůstane sedět na místě. V poslední době vážně trávila čas jenom s nadpřirozenem a převážně s upíry. Začínalo to být už normální.*

(Její úsměv jako kdyby měl zázračné účinky. Její koutky se taky zvednou do lehkého úsměvu a dokonce se za celý den trochu uvolní. Když jí řekne, že má dobrou paměť, jen lehce našpulí rty a poklepe si na čelo.) Dříve jsem si toho pamatovala mnohem více. (Lehce se znovu pousměje. Je to pravda. Pamatovala si toho hodně. Uměla dokonce i dost jazyků, nejlépe však rusky. Ale jak člověk neopakuje, nebo si něco nepřipomíná, tak na spoustu věcí zapomene. Na vzpomínky, na dobré, i špatné věci, co se mu kdy staly.) Ano, je pravda, že jsi mě obsluhovala jen jednou, ale určitě budeš moje oblíbenkyně, jelikož mně většina barmanů z Rousseau nemá moc v oblibě. (Její úsměv se změní v lehce sarkastický. Před chvílí tu brečela a teď se chová takhle. Nechce totiž vypadat slabě. Nemůže si to dovolit, ne teď. Promne si prsty na ruce až jí z toho zakřupou kloubky. Přijde jí, že jsou tu jediné, kdo tu takhle mluví. Někdy k nim zabloudí nevraživý pohled jednoho z návštěvníků, nebo věřících, co se tu modlí. Jejich kdyby tu snad křičeli. Nechala pohledy pohledy a soustředila se na Cami. Jen lehce přikývla.) Ani nevíš, jak moc. (Koukne na ní a pohladí prsten, který nechce nikde moc ukazovat. Opravdu, zaměnilo se toho až moc.) Jak ti posloužil sporýš? Když budeš chtít, obstarám ti další. (Koukla na ní a lehce pohodila hlavou. Její vlasy jí zašimrali na levé straně zátylku a díky tomu se Claire lehce ošila.)

*Usměje se trochu pobaveně, že dříve si toho pamatovala více. Nezdá se jí, že by měla být snad ve věku, kdy toho člověk už hodně zapomíná, ale je také pravda, že každý to má s pamětí jinak. Je ráda, že vidí její tvář o něco rozjasněnější, než byla ještě před chvílí. trochu jí to udivuje a přemýšlí nad tím, zda za to může její společnost. Pokud ano, tak ji to velice těšilo. Sama se cítila uvolněněji. Měla své starosti, své problémy a potřebovala to ze sebe nějakým způsobem dostat, aby jí to tolik netížilo každou minutu. A tenhle způsob se ji zdá skvělý. Obě si popovídají, i kdyby to mělo být jenom na chviličku a na ten krátký okamžik zapomenou na své starosti. Claire jich zřejmě měla hodně a netušila, jak moc rozsáhlé jsou. Nehodlala ji ale zpovídat a ne tady v kostele, kdy musely mluvit opravdu tiše. Každopádně svou pomoct nabízela téměř každému. Jen momentálně se ji to nezdálo příliš vhodné. Poté se trochu zamračí. Ráda by věděla důvod toho, proč si něco takového myslí. Nakloní hlavu trochu do strany a i tělem se více natočí ke Claire.* Z jakého důvodu tě barmani v Rosseau's nemají v oblibě? Já myslela, že jsme tam všichni přátelští k hostům. Pokud to nezachází do různých situací, kdy takový být nemůžeme. *Trochu se u toho pousměje. Na své směně ji teda rozhodně viděla jenom jednou, takže buď bar navštěvuje velmi málo a nebo prostě mají "štěstí" na to, že se nepotkávají. Je si ale jistá, že s roustoucí poptávkou u cateringu Sophie tam bude častěji, než doteď. Při zvuku křupnutí jejich kloubů se ušklíbne. Nemá ráda tento zvuk. Dělalo ji to příliš zle na uši. Porozhlédne se po kostele a s hlubokým nádechem i usoudí, že by se měly přemístit na jiné místo. Podívá se znovu na Claire.* To věřím. I u mě nastalo několik změn. *Trochu se pousměje, vlastně se ji obrátil naruby celý život. Když se zmíní o sporýši, tak povytáhne obočí a je udivená z toho, že se s ní o tom baví právě tady. Znovu se podívá okolo sebe a položí jednu ruku na opěrku lavice.* Co kdybychom si promluvily více v soukromí? *Řekne potichu a potom se zvedne. Otočí se na Claire, aby ji následovala a zamíří do jedné z místností. Kostel znala, vždyť tady pracoval její strýc a neměla žádné výčitky z toho, že si dovolí vlézt do nějaké místnosti, kde normálně veřejnost měla přístup zakázán. Otočí se potom ke Claire.* Přísun sporýše mám od svého strýce, ale děkuji za nabídku. Mimochodem nemusíš se mnou mluvit jako s někým, kdo o vás neví. Za tu dobu jsem zjistila všechno. *Zasvětí ji do své situace. Chce, aby to věděla. Nepotřebuje aby s ní mluvila nějak opatrně, aby se snad neprořekla. Koneckonců Claire to taky všechno začala tím, že ji ovlivnila.*

(Pousměje se, když se jí zeptá na důvod, proč si myslí, že jí barmani od Rousseau nemají rádi. Pousměje se a zadívá se jí do očí.) Nevím to jistě, ale předpokládám to. Bar patří Sophie, nejlepší kamarádce Genevive, a ta mně opravdu nemá v oblibě a nepřijde mi vhodné to tady rozebírat do větších podrobností. Taky spousta rozbitého skla, atd. atd. (Pousměje se. Nechce to rozvádět do příliš velkých detailů, přeci jenom, tady je slyší každý druhý, a to ani nemusí mít nadpřirozený sluch. Může za to to hrozné ticho, které je svým způsobem krásné, ale děsivé. Jen na ní pohlédne, a vidí, že je jí tento zvuk, který vydávají její klouby dost často, nepříjemný. Hned toho tedy nechá, nechce jí nějak dráždit, nebo cokoliv jiného. Cami jí nepřijde jako vznětlivka, ale nevidí tu důvod, proč by v tom měla pokračovat. Na její další větu jen přikývne. U obou se to tedy zřejmě opravdu hodně změnilo. Na její nabídku jen přikývne, ladně se zvedne z lavice a pokračuje za ní. Odsune jednu židli, co je v místnosti a koukne se na Cami. Nechá jí domluvit a zadívá se jí přímo do jejích zeleno - modrých očí.) To se mně ani nebojíš? Ale neboj, můžu tě ujistit, že krví už se pár měsíců neživím. To je jedna věc, co se změnila. Z upíra na vlkodlaka. Z jednoho monstra na jiné monstrum. Netuším, zda jsem si pomohla, to ukáže čas. (Odmlčí se pohladí část dřevěné židle. Dřevo je jemné, příjemné, dovře obroušené a nalakované. Potom se znovu podívá na ní.) Je škoda, že jsi do toho všeho byla zatažená. Určitě za to můžu z části i já, ale myslím, že někoho jako jsi ty, mohli ušetřit. Od koho jsi se to vlastně dozvěděla? Od Sophie? Od Kierana? (Nezní nijak zle, jen je zvědavá.) Dobře, budu s tebou tedy mluvit na rovinu, o tom všem nadpřirozenu. Opravdu stojíš bavit se s někým, kdo je vlkodlak? Kdo se každá úplněk přeměňuje na vlka a je tak divoký, že může zabíjet nevinné lidi? Že na to, aby jsi se stala vlkodlakem musíš zabít člověka? Že když tě někdo rozčílí, dokážeš být tak nepříčetná a neúmyslně ubližovat? Opravdu o to stojíš? (Koukne se jí do očí. Jako kdyby jí tím chtěla odehnat, jako kdyby jí před tím chtěla chránit. Chová se jak měkkýš, uzavřený do schránky, kterou nechce pustit ostatní dovnitř. Promne si spánky a koukne se znovu na ní. Je jiná. A nechápe, jak se mohla tak rychle změnit tak moc, že se ani nepoznává.)

*Pozvedne pravé obočí a podívá se nad jejími slovy. Takže nevychází s Genevieve, tudíž ani se Sophie. To ale přece neznamená, že...jen, co se zmíní o těch rozbitých skleničkách, tak už to pochopí. Přikývne na to hlavou a nic na to neříká. Nechtěla se do toho nijak zamotávat, každopádně kdyby tam přišla na její směnu, rozhodně by na ni ona nepříjemná nebyla a nemyslí si, že Sophie by byla na ni nepříjemná jako na svou zákaznici, pokud by se nechovala nevhodně. Nevěděla, co mezi sebou všichni mají, jaké mají vztahy a tak dále. Raději to dál nerozebírá, protože to vypadá tak, že ani Claire se velmi o tomhle tématu nechce bavit. Poté se společně přesunou do jiné části kostela. Zatímco Claire si bude očividně sedat, tak ona zůstává stát, alespoň pro tuhle chvíli. Podiví se nad tím, proč si ještě nesedla, když odsunula židličku, ale ptát se na to nehodlá. Založí si ruce na hrudi a poté se na ni usměje a několikrát přikývne hlavou. Neslyší tohle poprvé a určitě si to myslí naprosto každý, kdo se s ní setká. Musela působit velmi bláhově, hloupě. Asi byli jenom zvyklí, že každý před nimi utíká a nebo dává najevo strach. Možná, kdyby to zjistila za jiných okolností, tak by byla vystrašená. Ale zarazí ji informace o tom, že se stala z upíra vlkodlakem. Říká jí to, jako kdyby to byla naprosto normální a běžná věc. Pootevře ústa a dívá se na ni zaraženě. Chvíli tu informaci vstřebává.* Ze začátku, když jsem to všechno zjistila jsem se bála, Claire. Ale začala jsem přicházet na spoustu věcí a teď to vnímám jinak, než na začátku. Jak to myslíš, že jsi z upíra vlkodlak? To neexistuje nějaký řád, že buď jsi jedno nebo druhé? Myslela jsem, že vlkodlaci se už rodí jako vlkodlaci. *Stále stojí na tom samém místě a se zájmem pozoruje Claire a naslouchá ji. Pousměje se a otočí hlavu na chvíli do strany. Sleduje stůl a židle okolo, ale stále vnímá Claire. Netrvá to však příliš dlouho a vrátí se pohledem k ní.* Kieran je můj strýc, takže by na to stejně jednou došlo. *Předtím si tím nebyla vůbec jistá, teď už ano dle jejich posledního rozhovoru. Byla v tom zatažená už od začátku. Ona toho nelitovala, že o všem ví a bylo občas únavné to vysvětlovat stále dokola.* Claire, nechtěla bych žít v nevědomí. Jednou jsem se to musela dozvědět a jsem ráda, že teď vím, co se okolo mě vlastně děje a v jaké společnosti se pohybuji. Ano i ty jsi mi trochu v tomhle nahrála, abych pátrala po pravdě. *Je pravda, že když zničehonic pila ten sporýš a dělala něco, co cítila tak, že to prostě musí udělat bylo to pro ni zvláštní a podezíravé. U jejich dalších slov a velmi podrobné charakteristice vlkodlačího genu se na ni upřeně dívá. Nakloní hlavu do strany a přemýšlí nad tím, proč by se s ní díky tomu všemu neměla bavit. Ona možná byla jenom pouhý člověk a Claire nebyla jediná, kdo ji viděl jako jenom pouhého, křehkého člověka. Ale i lidé dokázali být někdy horší, než všechny nadpřirozené bytosti. Trochu se pousměje a nespouští z ní zrak.* Nemám důvod k tomu nepovídat si s tebou proto, že jsi vlkodlak. Když už se znám i s Původními a dokážu vést konverzaci s upírem nebo čarodějkou, tak myslím, že ani vlkodlak mi nebude dělat problém. Každý máme jinou povahu, Claire. Lidé se taky chovají krutě, ubližují druhým, zabíjí. To, že jsi vlkodlak nemusí znamenat, že jsi monstrum, jak se tak nazýváš. V každém je dobro, ale ne každý ho vidí a nebo si ho připouští. *Odpoví ji na její otázky a doufá, že ji tohle vysvětlení bude stačit. Nemyslela si, že by ji Claire snad chtěla nějak ublížit a pokud ji varovala před jejím chováním, nehodlala dělat nic, co by jí nějak rozrušilo. Dokázala konverzovat s Klausem, to byl pro ní úplný top toho všeho a přesto tady ještě stála živá a zdravá.*

(Je ráda, že téma Genevive, Sophie nerozebírají. Jen by se rozčílila, vzpomněla si na něco, co by nechtěla, třeba na Kola a na jejich poslední hádku. Musí se mu omluvit. Je teď opravdu jediný, ještě s Jacksonem, aby ho neopomínala, kdo jí zbyl. Pokud nepočítá své nenarozené dítě, ale to ještě hodně předbíhá. Podívá se na Cami, jak se na ní dívá. Je to zvláštní pohled, a pak se Claire koukne na židli. Asi ví, kam tím míří a usadí se tedy na židli. Zády se opře o opěradlo a ruce si položí na opěrky po stranách též. Je vidět její překvapení, když jí řekne, že je vlkodlakem. Vyposlechne si všechny její otázky, potom se na ní podívá, takovým tím pohledem, když vám chce vaše matka něco vlídně vysvětlit.) Jak víš, byla jsem upírem. A původně jsem chtěla být hybridem. Myslím, že víš, co to obnáší. Vyhledávala jsem čarodějky, ale žádná mi nechtěla pomoct. Tak jsem trochu změnila plány. Chtěla jsem se stát vlkodlakem a potom hybridem. Genevive mně tedy přeměnila na člověka s vlkodlačím genem. Já ho v sobě probudila a teď tu sedím. Bohužel, není to tak jednoduché. Hodně se toho pro mě změnilo. A stihlo se udát tolik věcí. (Odmlčí se, semkne rty k sobě a zahledí se jí znovu do očí. Přikývne na její další slova. Má pravdu. Žije v New Orleans, dřív nebo později by na to přišlo. A možná, že je lepší, že se to stalo dříve. Co kdyby jí nějaký upír napadl nepřipravenou? Teď už ví, co na ně platí.) V společnosti čarodějek, které udělají všechno pro to, aby měli vetší moc. V společnosti upírů, kteří umí být bezcitní a vyvraždit celé město bez mrknutí oka a jakýchkoliv výčitek svědomí. Ve společnosti vlkodlaků, kteří, když se promění, jsou tak divocí a nezkrotní, že dokážou podobné věci jako upíři. A pak jsou tu lidé. Někteří čistí, jiní špinavý. Avšak svým způsobem neposkvrnění. (Je to pravda. Lidé byli svým způsobem čistí. I když, je pravda, že tu byli i hodné čarodějky, nebo dobří upíři, hodní a milý vlkodlaci. Teď prostě vystřihla z toho všeho to nejhorší. Lehce nechápavě zavrtí hlavou. Nechápe ji. Jako kdyby se do toho chtěla zamotat ještě víc, než to teď je.) Bereš to až s moc velkým klidem. A ne, nemyslím si, že v každém je kousek dobra. Zlí lidé jsou prostě jen zlí lidé. Není v nich kousek dobra, Cami. Já si to prostě nemyslím. Je to stejné, jako když někdo řekne, že se změnil. Ne, lidé se nemění. Není to pravda, prostě ne. (Zavrtí nesouhlasně hlavou a semkla rty k sobě.) S Původníma? To by mně zajímalo, na koho jsi měla štěstí. Znám z nich jen Klause, a to jen tak okrajově, Kola, ten je něco jako můj nejlepší přítel a Rebekah, moc „milou“ osobu, která se mně nesčetně pokusila zabít. A ještě Aliseu. Ta patří k těm normálním, s kterými se dá bavit. Jinak rodinku Původních v oblibě moc nemám. Kromě těch výjimek. (Koukne se jí do očí a poklepe prsty do opěradla židle. Tenhle rozhovor se ubírá někam, kam by neměl, ale proč si nepopovídat po dlouhé době s někým normálním? A s ženou? Určitě jí to prospěje. Rozptýlí se a nebude tak myslet na svoje problémy.)

*Pozoruje ji po celou dobu a téměř z ní nespouští oči. Takže si stihne všimnout toho, jak se na ni podívá. Trochu jí to znervózňuje. Byla ráda, když jí někdo něco vysvětlil a nebo situaci lépe objasnil. Ale Claire se na Camille dívala vážně zvláštním způsobem, které ji připomínalo trochu dětství jak se na ni dívala matka. Je sice pravda, že ji pokládala otázky, ale byla už dospělá a proto ji tenhle pohled u ní překvapuje. Nic ale k tomu neříká a ani z jejího výrazu nelze nic vyčíst, jedině to, že se na moment zarazila. Jo, tak tomu začátku plně rozumí. Hybrida znala tedy jenom jednoho, ale v těchto věcech se přece ještě jenom tak trochu ztrácela. Zabloudí sice do svých myšlenek, ale stále ji vnímá. Přikývne chápavě, že této části plně rozumí, ale přesto má jednu zvídavou otázku. Přeci jenom tady Claire byla právě s ní. S tou, která měla vždycky mnoho otázek a dokázala si povídat vážně o všem. Občas zvědavostí přímo přetékala, nehodlala ale tím Claire nijak dlouho zatěžovat.* Takže se dá z upíra kouzlem udělat nazpět vlkodlak? A nebo člověk? *Tohle bylo vážně všechno zajímavé a možná spíše tuhle otázku měla směřovat přímo Sophie. Napadalo jich dalších sto, na co by se mohla ptát. Ale nebyla si jistá tím, že chce Claire tím zatěžovat a nebo jestli to chce vlastně s ní rozebírat. Přímé zdroje mohla mít tak od Sophie, která ji to sama nabídla, že ji pomůže. Vypadá to, že to nebude konverzace jenom na pár minut a tak spustí ruce podél těla a zamíří si to taktéž k volné židli na kterou se usadí. Dá si nohu přes nohu a ruce si složí do klína. Upře zrak opět na Claire.* Myslím, že kdybychom měly rozebírat tohle téma budeme tady nejméně do Vánoc. Ne všichni byli stejní. Každý člověk se rodí s odlišnou povahou a každý má v sobě to, co ho stahuje dolů, ale taky každý má v sobě světlo. *Chce dále něco říct, ale to se Claire dá znovu do řeči. Její pohled o něco zvážní a zavrtí nesouhlasně hlavou na její slova. Jako psycholožka měla na to jiný názor a ten se nestřetával s tím jejím. Možná si teď o Camille myslela, že je vážně hloupá za její názory, ale ona si je uměla obhájit a stála si za nimi.* Vážně si myslíš, že to beru až moc s velkým klidem? A kde bereš tu jistotu, že to tak je, Claire? Jedna věc se tvářit nějak na veřejnosti a druhá zase to jaké máš pocity uvnitř. *Tón jejího hlasu je stále klidný a i výraz v jejím obličeji. Možná je vážně, ale stále působí jemně. Vždyť šlo přeci jenom o výměnu názorů.* Claire, myslím, že se ti v životě stalo příliš mnoho špatného na to, aby jsi měla trochu světlejší pohled na lidi. Ale lidé se nerodí zlými, to až postupem času začnou podléhat tomu, co je tlačí dolů. Lidé se mění, postupem času, událostmi v jejich životě. Jedna věc jsou povahové rysy, které jsou genetické a rodíš se s nimi. Druhá věc jsou zkušenosti, to, co se ti v životě stane, lidé okolo tebe tě ovlivňují. Chceš mi říct, že od narození jsi stále tou stejnou ženou? *Prohlíží si ji. Až teď ji sjede od hlavy až k patě. Zadívá se ji znovu do očí, když se zmíní o Původních. Ne, že by se jí tohle téma chtělo příliš rozebírat. Trochu se pousměje a nadechne se zhluboka. Nečekala, že zrovna Kol je něco jako její nejlepší přítel. O Rebece ví jenom to, co se dočetla a nehodlá si nějak o ní utvářet názor z toho, jak Claire o ní mluví. Na to by ji musela poznat sama. Ale o Alisei neslyšela, takže tohle ji taky překvapuje. Měla na tuhle rodinu trochu jiný názor. Ano, rozhodně byli komplikovaní, velmi komplikovaní. Ale jak by nemohli? Mají za sebou tisíc let a ke všemu neskutečně mnoho prožitých životů a nepříjemný, ale i těch příjemných zážitků. Sleduje jak poklepává prsty o opěradlo židle a zdá se ji z toho trochu nesvá. Ona zůstává stále ve stejné poloze.* Měla jsem tu čest se setkat s Kolem, Elijahem a i Klausem. Nedá se ale říct, že bych je nějak zvlášť znala. *Vlastně Klause z nich "znala" nejdéle, ale nevěděla, jak tohle všechno okolo něj má definovat. Snaží se na jejich poslední setkání více méně nemyslet. Jediné, co bylo teď její starostí bylo bezpečí Kierana.*

(Sledovala střídavě Camille a okolí. Všímala si těch nejmenších detailů, protože to už měla v povaze. Prasklinu na zdi, prach a pavučinu v koutě, hluboká rýha v podlaze u kraje, kterou se někdo snažil zakrýt závěsem, ale marně. Přesně tohle všechno Claire bedlivě sledovala a přemýšlela, proč a jak se tak ty věci ocitli, co se stalo, že je tam to, co tam je. Možná, že Camille přijde, že se nudí, ale není to tak. Jen jako kdyby si prozkoumávala terén, než půjde do akce, i když do žádné nepůjde. Ale radši náhodou. Nikdy nevíte, co se stane za chvíli. Přikývne na její slova.) Ano. Já zemřela jako vlkodlak s nespuštěnou kletbou a stal se ze mě upír. Genevive mně proměnila zpět na člověka, já spustila kletbu a jsme zde, kde jsme začali. (Pozoruje její chůzi a držení těla, když si sedá na židli. Jako kdyby z toho mohla snad něco vyčíst. Přijde si ale až moc nesoustředěná, než aby z toho mohla opravdu něco vyčíst. Jen se lehce pousměje a koukne se na ní.) Nemyslím si, že v sobě mám nějaké světlo. Silně o tom pochybuji, Cami. (Nad jejími slovy jen semkne rty k sobě a podívá se na ní.) Dobře, máš pravdu. (Mávla nad tím rukou. Nemá sílu se s někým zase hádat a tak to nechá plavat. Nebude to už řešit, i když na to má celkem odlišný názor. Nemá však chuť se pouštět do sporu s ní. Nakloní se lehce dopředu a lokty si opře o kolena. Podívá se jí vážně do očí.) Možná, ano, když vezmeme v potaz, co všechno zlého se mi v mém životě stalo tak máš asi pravdu. Ale já si nemyslím, že to něco změní. Za tu dobu co jsem na světě, jsem toho viděla hodně. Víc, než si dokážeš představit. A mám mnohem více zkušeností a všeho, a nemyslím si, že je to dobré. Naučila jsem se očekávat to nejhorší, protože když se to stane, nejsem pak zklamaná. Člověk by si okolo sebe měl postavit zdi, aby si nepustil nikoho k tělu a nikdo mu tak nemohl ublížit. Myslím, že zlí lidé jsou jen zlí lidé. Proč by jinak dělali to, co dělají? Proč by ubližovali? A ano, myslím, že jsem stále tou dívkou, kterou ubodal člověk, kterého milovala. Nebo vlastně, možná, že změnila, tedy spíše určitě. Ne, spíše bych řekla, že až teď jsem objevila, jaká jsem vždy byla. (Zavrtí hlavou. Tohle je hloupost. Nechce se o tomhle bavit a ne s ní. Podrbe se na ruce, i když jí vůbec nesvědí. Vlastně nechápe, proč to udělala, ale její tělo jak kdyby bylo seřízeno na automatiku. Jen se pousměje.) Myslím, že máš štěstí. Když se totiž někdo dostane až moc blízko k nim, skončí mrtvý. Po většinou. (Vážně se jí koukne do očí. Tohle myslela vážně a tak trochu jí tím varovala, aby si dávala pozor. Lidé, nebo i kdokoliv jiný, kdo se zamíchal s Původníma, nedopadl dobře. A u Camille by to byla opravdová škoda. Přehodí si nohu přes nohu a přejede si po stehně nehty.)

*Velmi bedlivě sleduje Claire a protože se ničemu jinému nevěnuje, než jí tak by jí celkem zajímalo, co ji tak rozptyluje. oči Claire těkaly ze strany na stranu, jak pozorovala místnost a i Camille měla občas tendence se podívat tím směrem, kde se dívala ona. Netušila čemu to má připisovat. Buď konverzaci, která ji nebavila a nebo prostě jenom byla příliš zvědavá. Pokud to druhé, tak tomu velmi dobře rozuměla. I ona hlavně v neznámém prostředí pozorovala všechno v místnosti. Nijak se k tomu nevyjadřuje a dále odpovídá na její slova. Potom vyčkává na její reakci.* To je zajímavý převrat událostí. *Trochu se u toho pousměje a poté už pár kroky přejde k židli na kterou se pohodlně usadí. Ruce má složené v klíně a sepnuté k sobě. Sedí narovnaně a pozoruje Claire, která oproti ní vypadá více křehce, jemněji, než ona. Alespoň jí se to tak zdálo, akorát ironií na tom bylo to, že Claire byla vlkodlak a Camille zase člověk.* Samozřejmě, že máš, Claire. To, že ty ho nevidíš přece neznamená, že ho nevidí druzí. *Nakloní hlavu mírně do strany a obdaruje ji povzbudivým a přesvědčivým úsměvem. I když Claire neznala, tak si byla jistá, že je to dobrý člověk. kdyby ne, tak proč by tady seděla a povídala si s ní? Proč by byla v kostele, plakala a utišovala svou duši, kdyby byla tak hrozná, jak si o sobě myslí? na tohle měla zcela jiný pohled. Napadlo ji spoustu věcí, proč je přesvědčená o dobru, které v ní je. Jenom se jí nad tím teď nechtělo příliš přemýšlet. Zdi kostela ji připomínaly jejího strýčka, ale také bratra. A když už je u toho, měla by zjistit, jak se mu daří a jak zabránit Benjaminovi, aby mu ublížil. U uznání její pravdy to nechá být a nic k tomu neříká. očividně se s ní Claire nechtěla dohadovat. Ne hádat, protože ona se nehádala s lidmi, alespoň většinou. Naslouchá jejím slovům a rozumí jejímu názoru. Každý má jiný pohled na věc, každý to jinak vnímá a přesvědčovat ji o něčem jiném? To opravdu nechtěla. Jejím cílem nebylo přesvědčit někoho o jiné pravdě, ale spíše mu ukázat to, co on už dávno zapomněl a nebo zavrhl. Šokovaně se na ni dívá ve chvíli, kdy se zmíní o tom, že ji její milovaný pobodal. Buď se jí to zdálo a nebo každý v tomhle městě měl krvavou, ošklivou a sebezničující historii. Poslouchá ji až do samého konce a nadechne se zhluboka. Jednu ruku si opře o opěradlo židle, kde je opřená zády a trochu se natočí do strany. Stále však pozoruje Claire.* Protože ne všichni ti "zlí" lidé, jak říkáš to dělají snad pro zábavu. lidé se rodí bohužel s různými dysfunkcemi, vady. Každý má v sobě své démony, které ho nutí k hrozným, šíleným věcem na které nechtějí pomyslet. Ale kdyby v člověku nebylo dobro, tak proč by cítili poté vinu? Proč by těžce zvládali pocit, že někomu ublížili? Jak jsem řekla, tak člověk se nerodí zlý a ani bezlidský. Pokaždé to z něj něco udělá. Postupně v sobě odhaluješ vlastnosti o kterých si dříve nevěděla, ale taky se měníš. Věkem, zkušenostmi, bolestí, radostí. Mrzí mě, že jsi zažila od svého milovaného tak hrozný zážitek. *Řekne to naprosto upřímně. Camille měla v sobě hodně soucitu k druhým. Když něco takového řekla bylo to myšleno vážně a ne proto, že to bylo jenom tak, jak to říkali nějací lidé, když nevěděli, co mají na danou situaci odpovědět. U ní to byla pravda, ne však každý si to mohl myslet. Na její tváři se objeví zase krátký úsměv a podívá se směrem k oknu. Vážně už se začínalo postupně stmívat? Ani netušila, že jsou tady tak dlouho a tak dlouho konverzují. Opět stočí zrak k ní.* Myslím, že Původní nemají jediný důvod k tomu, aby mi ublížili. *Odpoví na vysvětlenou. Je pravda, že zřejmě Kol a ani Klaus by nepotřebovali důvod k tomu, aby ublížili člověku. Ale u Klause si byla už svým způsobem jistá, že on jí vážně ublížit nechce a neudělá to. Kdyby ano, dávno by to už udělal a také by si od ní nedržel odstup. A rozhodně by se nestalo to, co naposledy, když se u ní zastavil, U Elijaha to neočekávala vůbec, byl naprosto jiný, než jeho dva sourozenci. U Kola si tím ovšem až tak jistá nebyla, akorát jediné, čeho se od něj dočkala bylo žduchnutí do ramene. Uvědomí si, že by bylo na čase už jít domů a věnovat se zase svým záležitostem. Začínala být zase nervózní z Benjaminovi hrozby. A proto se zvedne ze židle a přejde ke stolu. Na něj položí svou kabelku a z ní vytáhne bloček s propiskou. Otevře ho a vytrhne jednu stránku. Na ni napíše své číslo. Všechno si schová zase do kabelky, kterou si přehodí přes pravé rameno a přijde ke Claire. Natáhne k ní ruku s papírkem, kde je její číslo a podá jí to.* Kdyby sis náhodou chtěla zase popovídat a nebo chtěla vědět, kdy tvá oblíbená barmanka má směnu. Měj se hezky, Claire. Ať se ti daří. *Usměje se na ni širokým úsměvem a potom se otočí a odejde z místnosti, následně na to hned i z kostele a rychlejším krokem se vypraví ke svému bytu.*

*Po celou cestu byla v bezvědomí a jenom bezvládně ležela na zadním sedadle auta. Začínala se ale probírat, jakmile přijeli na místo. Jenomže nebyla schopná se ještě zorientovat. Jediné, co dokázala vnímat bylo to, že motor auta utichl a čarodějové vysedali z něj ven. Někdo jí potom chytl a vytahoval ji z auta. Po celou dobu ji přidržoval. Chladný vítr ji hladil na tváři a jí to pomáhalo, aby začala přicházet k sobě. Je opřená o toho čaroděje a snaží se vzpamatovat, co se vlastně dělo a stále děje. V jejích myšlenkách se vrací k tomu, co se stalo v sídle. Kde právě byla? Co se stalo s Klausem, Elijahem a Rebekou? Jenom doufá, že nebyli mrtví, že se z toho nakonec dostanou a přijdou si pro ni ve správný čas. Jak začala nabírat smysly, tak tím i začínaly tělem postupovat silné bolesti. V oblasti podbříšku cítila neskutečnou bolest, která začínala být pravidelnější a čím dál více se stupňovala. Přicházel na ni porod a Hayley si to začínala uvědomovat. Skoro už byla při smyslech. Čarodějové ji znovu chytili za paže a ona by za ně pověšená. Její nohy se daly do pohybu zároveň s těmi jejími. Bolest, kterou pociťovala s příchodem porodu nabývala na intenzitě. Zvedne hlavu, aby se podívala před sebe. Mířili s ní do kostela. Proč kostel? Takové depresivní místo a ona tady má rodit? To ji chtějí zabít v kostele? Jakmile se otevřely dveře, začínala sbírat všechnu svou sílu a opět se nohama zapírala o zem. Nechtěla jít dál, ale ta bolest byla příšerná. Z úst ji vycházelo nepravidelné oddechování a zatínání bolesti. Začínala jim odporovat, škubat sebou. Jenomže jí to nebylo nic platné, protože jejich síla se nedala měřit s tou její táhli ji uličkou směrem k oltáři. Bylo to depresivní, nikdo si nedokázal představit, jak se právě teď Hayley cítila. Na čele už se jí rašily potové kapky a v očích měla zděšení a hrůzu. Ruce by se jí třásly, kdyby s nimi nehýbala do stran a nesnažila se z jejich sevření dostat. Bylo jí špatně, neskutečně zle. Porod přicházel, její dcera chtěla na svět v nevhodnou chvíli a přímo do rukou nepřátelů. Hayley stále sebou šila jako o život o který ji vlastně šlo. Podívá se na jednoho z nich.* Ne, prosím. Vážně vás prosím, nedělejte to. Ona...nemůže, nemůže přijít na svět. Ještě není čas. Prosím. *Zněla až tragicky zoufale. Nikdy by nikdo nečekal, že něco takového zrovna od ní uslyší, že by někoho prosila i na kolenou, ponižovala co nejvíc sebe. Ale šlo o její dceru, o její malou nenarozenou dceru, která dávala o sobě teď velice dobře vědět. Z úst se jí prodere další bolestivý stén a zatne pěsti. Celé tělo měla v jedné velké křeči díky bolesti, která byla pro ni nesnesitelná. Stále se jim smýkala v rukou a snažila se je zastavit. Nechtěla se dostat k tomu oltáři, nechtěla porodit a už vůbec ne jim dát to nejcennější na světě. Kde všichni byli? Proč jí nikdo nepomohl? Proč pro ní ještě nikdo nepřicházel? Byli to Původní, nemohli být vyšachovaní. Kde byl Klaus? Přála si vidět kohokoliv, přála si, aby jí někdo pomohl, ale nikdo nepřicházel. Přitáhnou ji až ke schodům, které vedou k oltáři. Otočí ji tak, aby zády ležela na podlaze. I přes tu bolest a strach si jednoho přitáhne za triko a zavrčí na něj.* Přísahám, že jakmile se z toho dostanu, tak tě zabiju a všechny vás pošlu do pekla. Všichni budete za tohle mrtví! *Zařve na něj. Byla běsnící vzteky, ale v očích měla naprosto něco jiného. Začne se zmítat a v tu chvíli začne i křičet z plných plic. Nekřičí, ona přímo ječí. Jako kdyby se zbláznila, jako kdyby někdo zapnul nesnesitelný jekot na tu největší hlasitost. Tak přesně to znělo a v kostele se to ještě více o to rozléhalo. Muselo ji být slyšet všude, protože právě křičela tak hlasitě, že to až bylo k neuvěření jaký hlas dokáže mít. Zmítala se, kopala okolo sebe a rukama se snažila je od sebe odehnat. Nic z toho ji nebylo platné. Čarodějové a čarodějky se jí snažili udržet v klidu tím, že ji chytli za nohy či ruce a tlačili jí je k zemi. Na to, že právě rodila dokázala i tak vytlačit ze sebe docela velkou sílu. Každou sekundu se čím dál více nadechovala a měla pocit, že ji plíce explodují tím, jak hlasitě křičela. Bylo v tom volání o pomoc. O pomoc, které se jí nedostávalo. Čím více byla ve stresu, tím více přicházely porodní bolesti. Takže teď už nekřičela jenom proto, aby jí snad někdo zaslechnul, že se nachází právě tady. Křičela už i z toho, jak moc pro ní bylo těžké zvládat bolest. Něco si mezi sebou mluvili, ale ona je neposlouchala. Byla příliš zaneprázdnění tím, co se dělo okolo ní. Nakonec se rozhodli, že ji přeci jenom vezmou. Začali ji táhnout k oltáři a všechno, co na něm bylo smetli dolů a položili tam Hayley. Bohužel jak dítě chtělo na svět, tak nemohla tomu zabránit. Nohy měla trochu více roztažené do stran a vší silou se snažila to zdržovat. Čarodějové ji stále drželi a čarodějky tam chystaly věci na porod a Hayley taktéž. Viděla velkou bílou plachtu a znovu začala křičet šíleným způsobem. Nechtěla rodit, ne teď, nemohla. Bylo jí jasné, že se ale na někoho čeká a ten někdo byl Benjamin. Ona ale nechtěla čekat, chtěla, aby jí někdo zachránil, přišel si pro ni a mohla odrodit svou dceru do rukou, které by ji hned na to dali její dceru do náruče. Ne do rukou někoho, kdo ji měl odnést a zabít.*

(Po cestě do kostela nijak nepospíchal. Má ještě dost času, než se jeho lidé vypořádají s tou vlkodlačicí, která se jistě bude bránit i v poslední chvíli a než to všechno připraví. Po cestě se mu pořád před očima vybavuje porážka Klause, Elijah ležící bezvládně na zemi s nepředstavitelnými bolestmi a Finn, kterému dopomohl k vypnutí emocí. Někde mezi těmi vlkodlaky a upíry dokonce zahlédl i Rebekah, která pomalu ale jistě prohrávala. Původní prohráli a on zvítězil. Sice všemu ještě nebyl konec, ale brzy bude. Neumí si představit, co by teď mohlo narušit jeho plán. Konečně dorazí do kostela, odkud už z dálky slyšel křik. Jeho kroky se i přes ten její křik rozléhají po celém kostele. Vidí, že všechno už je připravené a čeká se jen na něj. Musí se lehce pousmát při pohledu na čarodějky a čaroděje, kteří stojí kolem oltáře na kterém byla Hayley. Pomalu ale jistě dojde až k oltáři a jeho lidé mu uvolní cestu. Podívá se na Hayley a zavrtí hlavou.) Tvá dcera chce na svět a nemůžeš už to dál zdržovat. Každou chvíli, kdy jí tuhle možnost odepíráš je pro tebe i pro ni jen a jen horší. Nevzpírej se. (Mávne k jedné čarodějce ať přistoupí k Hayley nohám a pomůže jí odrodit. On tohle rozhodně dělat nebude. Přeci jenom není žádná porodní bába a nemá žádné zkušenosti, i když by mu to normálně bylo jedno. Ale proč nevyužít ženu, která v tom zkušenosti měla? On se aspoň bude moct soustředit na všechny problémy, které by mohli nastat. Klaus jistě nezůstane dlouho mimo. Nemá rád překvapení, raději je připravený na všechno, co by se mohlo stát. Stojí vedle oltáře a dívá se Hayley do tváře.) A pokud čekáš na záchranu, nikdo nepřijde. Původní byli poraženi. Nezůstal už nikdo, kdo by ti přispěchal na pomoc. Klaus je mimo a trpí bolestmi, Elijah to samé, Rebekah byla poražena tvou rasou, Genevieve teď jistě prožívá nepředstavitelná muka, jak přes ní prochází mrtví upíři a vlkodlaci a ti další, kteří by ti třeba i chtěli pomoct, nemůžou. O co jsem se nepostaral já, o to se postarali předci a moji společníci. (Samolibě se usměje a otočí pohled na tu čarodějku, která je už připravená. Čarodějka začne promlouvat k Hayley.) Stačí párkrát zatlačit a všechno bude za tebou. Tvé dítě potřebuje na svět, jinak se udusí. Nemůžeš se vzpírat na věky. Teď přišel ten čas porodit tvou dceru. (Nebýt toho, že byla ta čarodějka na Benjaminovo straně, působila by i dokonce příjemně. Nemohlo jí být více než 40 let, ale její vzhled spíše naznačoval, že jí je 50 let. Působila jako milá stará paní, která chce Hayley jen pomoct.)

*Vo chvíli, keď všetko sčernelo, vnímal len neprestajnú bolesť a Hayleyn krik, ktorý sa ozýval v diaľke. Zvláštne bolo, že akonáhle znovu otvoril oči, okrem šera okolo, ktoré prebíjali svetlá z ulice, počul a vnímal na vlas to isté. Agónia otupovala celé jeho telo, oslabovala ho, ale už nie tak veľmi, ako zo začiatku. Možno práve kvôli tomu, že mu už veľkú časť jeho sily zobrala. Na ústach cítil svoju vlastnú zaschnutú krv a pod sebou len tvrdú studenú zem, na ktorej dnes pretieklo množstvo krvi. Upíri však teraz nie sú to, čo ho zaujíma, nezaujímalo ho nič, len ten známy krik plný bolesti a žiaľu, ktorý stále počul. Akoby ani nezmizol, akoby všetko postálo, keď mu Benjamin zlomil väzy. Lenže tentokrát bol omnoho vzdialenejší, prichádzal k nemu prakticky z ničoho. V tomto momente nevedel nič, nevedel, kde je jeho brat, ani kde je Rebekah, jediné, čo vedel je, že sa musí postaviť a musí ísť za jej krikom. Musí sa tam dostať skôr, než bude neskoro, musí ju nájsť, musí. Jeho nepriatelia by sa z neho teraz len vysmiali. Za celú svoju dlhú existenciu nestretol nikoho, koho by sa bál, okrem Mikaela. Vždy sa mohol doslova vystatovať svojou silou, mocou, ktorú mal priamo v rukách, tak prečo teraz ležal bezmocne na ceste, namiesto toho, aby zachránil to jediné, na čom teraz záležalo? Sprudka do pľúc naženie trochu vzduchu, než zatne zuby pevne k sebe a s tichým vrčaním sa rukami zaprie o cestu. Jeho tvár je stále sklonená, snaží sa to nejako vydýchať a nemyslieť na bodanie, ktoré cítil pri každom pohybe. Zrazu sa niekde z diaľky ozval ďalší krik, počul ho a veľmi dobre, tak jasne, akoby mu niekto kričal priamo do ucha. Z úst mu unikol o niečo hlasnejší chrapot, pričom sa v tom okamihu zdvihol na nohy a trochu latentne prešiel asi dva kroky popredu po ceste, od miesta, kde krik stále počul. Mal pocit, akoby nikdy neprestal. Vedel, že mu zostane hrať v hlave navždy ako ozvena. Znovu sa nadýchne, než sa celým telom ohne mierne do zadu a pozrie sa na cestu pred sebou. Hayleyn krik preruší ten jeho.
Ak niekedy cítil viac zloby a nenávisti, tak si to nepamätal. Všetko v ňom vrelo a zrážalo sa dokopy, počul jej hlas, počul jej krik, počul Benjaminove slová. Trvalo mu len chvíľu, než sa dostal pred kostol. V tú chvíľu nemal čas premýšľať nad týmto miestom, nemal čas na nič. Vnímal len jej krik, za ktorým bol poháňaný, krik, ktorý sa musí skončiť. Vo chvíli, keď sa objaví vo väčších dverách kostola, jeho smerom vyštartuje jeden z čarodejov, ktorý tu dnes s Benjaminom boli. Jedným šmahom ruky mu oddelí hlavu od tela a jeho telo sa skĺzne mŕtve k zemi. Stále vnímal jedine Hayley, ležala na oltári, snažila sa bojovať za ich dcéru a on musí bojovať tiež. Nemohol si celkom predstaviť, čo cíti, ale už pri jedinom pohľade do jej tváre vedel, že urobí všetko, urobí hocičo, aby ich dieťa prežilo. Zavrčí a rýchlym krokom vyštartuje smerom k oltáru, nezastavuje sa.*