New Orleans Hospital

*Netušil, že někdy nastane den, kdy se bude cítit hůře, než potom, co ho zradil vlastní bratr, nebo když se dozvěděl o smrti Hope, Genevieve, či tehdy, kdy se od ní dozvěděl, že se vdá za Kola Mikaelsona. Věřil, že nic nemůže být horší. Život ho ovšem stále přesvědčuje o tom, že můžou nastávat horší a horší okamžiky.
Večer, kdy odešel z nemocnice, kdy si nárokoval Nailah, než stačil opustit město, ozvala se mu Hayley. Domluvili se, že se sejdou u něj doma. Otočil auto a vrátil se tam. Čekal na ni před domem a připravoval se na to, až jí bude muset říct, co se stalo v Zátoce, když na pár dnů odjela do města, a co z toho pro všechny vyplynulo. Procházel nervózně sem a tam kolem vozu a koukal, kdy se Hayley objeví. Nakonec nečekal nijak dlouho. To jen jemu čas plynul najednou hrozně pomalu. Přivítal ji sice s úsměvem, protože Hayley je člověk, kterou vždycky vidí rád. Nedokázal přesto zakrýt, že se něco děje a Hayley to na něm okamžitě poznala. Vzal ji dovnitř, dozadu na terasu, kde jí nakonec všechno pověděl. Nedovedl si představit, jaká bude její reakce. Věděl, jen že by snesl všechno možné, než ji sledovat. Samozřejmě se nemýlil. Hayley to sebralo, zklamalo, srazilo až na samotné dno. Někam tam, kde se už nějakou dobu placatí on sám. I když se to před ním snažila nedávat najevo, nemohla zastavit pár zbloudilých slz, které jí utekly z očí. Vrátila mu prstýnek a než se stačil nadechnout a něco ještě říct, stál tam sám, s prstýnkem v dlani a zlomeným srdcem - opět. Staré rány se ještě nestihly zacelit, takže to šlo lehce, ráz na ráz. Zničeně koukal tam, kde, ještě před pár vteřinami stála. Ztratil posledního člověka, na kterého se mohl spolehnout, kterému důvěřoval. Připadal si sám. Nohy nedokázaly unést jeho přetěžké srdce a svědomí, které ho hlodalo za poslední činy, jež provedl. Podlomily se mu a on dopadl na kolena. Dosedl na paty a nepřítomně se zahleděl na prstýnek, který před sebou držel v dlani. Když tam zůstal sám, daleko od Zátoky, od všech vlkodlaků, nedokázal se ubránit slzám, které se objevily v jeho očích. Bolest, zklamání, smutek, všeho toho bylo už tolik, že začal přetékat ven z jeho nitra. Stékaly mu po tváři a padaly na ruku, prsten i všude okolo. Z počátku to ani nevnímal a pak už to nešlo zastavit, možná ani nechtěl. Chtěl se toho, alespoň trochu zbavit, ulevit si.
Nevěděl, jak dlouho tam seděl, ale když začal opět vnímat svět okolo, jeho slzy už dávno vyschly a nebe na východě začalo světlat. Věděl, že jeho chvíle samoty, kdy se mohl uvolnit a nedívat na své okolí se s nocí chýlí ke konci. Musí jít zase dál a porvat se se vším a se všemi, kdo se mu postaví do cesty a budou mu chtít znepříjemňovat život. Vstal ze země a zamířil dovnitř. Prstýnek schoval, ví, že se mu bude velmi brzy opět hodit, i když to nebude takové jako z Hayley. Zalezl do koupelny, kde si dopřál dlouhou uvolňující sprchu. Když vyšel ven, cítil se o něco líp. Hodil na sebe čisté věci a chystal se do města, kvůli záležitostem k chystané svatbě. Dopoledne strávil vyřizováním na úřadech a podobně. Podařilo se mu odstranit problémy Nailah, které jí bránily v tom přestěhovat se do Zátoky. Když byl hotový, zastavil se na oběd.
Během jídla mu zavolají z nemocnice. Dozví se, že by mohli Nailah propustit, když se o ní bude mít kdo doma postarat. Domluví se se sestrou, že se v nemocnici odpoledne zastaví. Díky téhle zprávě mu přibude ještě před tím program. Než se vydá do nemocnice, chce jí sehnat něco na sebe, protože její věci, potom krvácení jsou nepoužitelné. Zastaví se v nejbližším obchodě s dámským oblečením, kde si nechá poradit a doporučit, co Nailah koupí. Když pro ni má to základní pro začátek, s tím vším se konečně vydá do nemocnice za ní. Vezme věci pro svou nastávající a zamíří na oddělení, kde leží. Zastaví se za doktorem a zjistí, co a jak. Když se předběžně domluví, vydá se do pokoje, kde Nailah leží.
Měl toho dost, že nestačil přemýšlet nad tím, jak to bude mezi nimi probíhat dál. Nyní, když stojí za dveřmi, než zaklepe a vejde dovnitř, chvilku nad tím přemítá. Nakonec tedy zaklepe a vstoupí do pokoje. Je opravdu rád, že v něm tentokrát nepotká Lorenta. Nejspíše by měl po náladě. Nailah v posteli vypadá lépe, než předchozí den, což ho opravdu upřímně těší. Pozorně si ji prohlédne.* Ahoj, Nai, jak je ti? *Zajímá se, když vejde dovnitř a zavře za sebou. Má se sebou několik nákupních tašek. Vydá se k posteli. Nemůže ve svém nitru zakrýt skutečnost, že je nesmírně rád, že ji vidí, živou a zdravou i to, že ji vůbec opět vidí.*

(Zase jenom čumí z okna, to je teď náplň její práce. Sice se hrozně nudí, ale na druhou stranu do zátoky nechce. Spíš by si zašla do práce a ve volných chvílích si tam četla knihu, co tam má schovanou pod pultem. Ale do práce se nejspíš ještě chvíli nepodívá. I když by mohla pak nějak přemluvit doktora, aby ji uschopnil. To se ještě uvidí. Hlavní je, aby jí co nejdřív vyndali stehy, protože jí ta rána nesmírně svědí a ona si ji nemůže podrbat. Samozřejmě, že až se to všechno zhojí, bude tam mít necitlivé místo. Další jizva na jejím těle. Na krku už jednu má. Právě od Jacksona. A jednu má ještě v oblasti břicha od zubů Adama. No co, byla trošku rváčka. Jen tak se někomu nepodvolila a někdy jí bylo prostě jedno, čí je to území. Byla drzá. Ale necítila se ještě, aby do zátoky zavítala jako domů. I když cítila by se na to někdy vůbec? Asi by ji tam jen tak dobrovolně nikdo nedostal. Nechtělo se jí tam, ale věděla, že tam bude muset. Bude žena Jacksona, alfy místní smečky, bude to muset překousnout. Možná, že by jí to tolik nevadilo, kdyby nebyla podrobená. Možná, že by se s tím dokázala srovnat lépe, kdyby věděla, že i přes to všechno, je stále jistým způsobem svobodná. Ale takhle už není. Aspoň si tak nepřipadá. I když samozřejmě věděla, že Jackson jistě nebude žádný despota, i když tím, že jí zakázal vídat se s Lorentem, ji naštval. Ale z pozice alfy to chápala. Pro ni to ale dobré nebylo. Z tohohle veškerého přemítání, o kterém má pocit, že probíhá snad denně o tom samém, ale to bylo tím, že tu opravdu neměla co jiného dělat, ji vyrušilo klepání na dveře. Ani ještě nestačila říct dále a dveře se otevřely. Dovnitř vešel Jackson a měl s sebou nějaké tašky. Netušila, co v nich bylo, ale třeba jí přinesl nějakou knihu, i když o tom pochybovala. Nebo byl jen tak na nákupu a cestou se stavil za ní, i když to by jistě nechal tašky v autě a šel by bez nich.) Jacksone. (Osloví ho namísto pozdravu. Vlastně by se to tak nějak dalo za pozdrav považovat. Oslovení Nai od něj slyšela poprvé. Vždycky ji spíš říkal buď celým jménem nebo jeho vymyšlenou přezdívkou Divoženko. Ale tohle je tedy opravdu prvně.) Je to mnohem lepší. Už aspoň krkem můžu hýbat, aniž bych si chtěla cvrknout bolestí. (Ušklíbne se.) S polykáním a mluvou už je to taky lepší. ta rána občas pobolívá, ale spíš mě to teď docela svědí. (Pokrčila rameny. Jackson vypadal, jako kdyby ji rád viděl. Pak se podívala na ty taky o přinesl a povytáhla obočí.) Co máš v těch taškách? (Optala se ho a znovu zamířila svůj pohled na jeho obličej.)

*Sleduje Nailah pozorně, zkoumavě, sotva vstoupil do pokoje. Neujde mu tak téměř nic z jejího výrazu. Nedokáže odhadnout, jak se k němu bude potom všem chovat. Není v tom velký optimista. Jejich soužití v budoucnu si nedovede představit. Nemá z toho příjemné pocity. Přesto se dal na vojnu a hodlá ji dobojovat až do konce. Nemůže už couvnout a ani nechce.
Místo pozdravu se od ní dočká oslovení - pro začátek to není nejhorší. Mohl dopadnout hůře. O něco málo tak během cesty k její posteli rozjasní obličej. Poslechne si, jak je na tom. To už zase zvážní. Vypadá nyní spíše provinile. Za tohle, co se Nailah stalo se cítí plně zodpovědný.* Kéž bych si to s tebou mohl vyměnit... *Poznamená s povzdechem. To už zastaví u postele.* Jsem rád, že je ti líp. *Dodá po té s úlevou. Těch několik tašek, co má se sebou postaví na lůžku před Nailah a pustí ucha. Nemusí ani nic říkat, je patrné, že všechno, co je uvnitř bude pro ni.* Volali mi z nemocnice, že už můžeš jít domů, když se o tebe někdo postará. *Promluví a koukne tázavě na ni. Nijak se nezmiňuje o tom, co mu řekla sestra v telefonu. Nediví se Nailah, že se jí odsud ani nechce odcházet.* Když budeš chtít, můžeš se vrátit se mnou do Zátoky... *Navrhne první variantu. Samozřejmě má v rukávu ještě nabídku, že může zůstat zatím ve městě. Klidně v jeho domě. Neměl by s tím problém. Buď by tam zůstal do jejího plného zotavení s ní nebo by za ní jezdil, podle toho, jak by potřebovala. Nechce ji už dál do ničeho nutit. Pozoruje její výraz, když jí říká svou nabídku.* Přinesl jsem ti nějaké věci. To v čem tě sem přivezli je tak trochu nepoužitelné. *Kývne pak bradou k taškám. V obchodě jí toho vzal vícero druhů, protože neví, čemu dá přednost. V taškách může najít trička, košile, kalhoty, ale i šaty. Velikost podle toho, co prodavačce pověděl by měla sedět. Pak si sedne na okraj postele tváří k Nailah a má výhled na dveře do pokoje. Koukne na ni tázavě, v očekávání toho, co od ní uslyší. Po té obrátí pohled k oknu a chvilku sleduje výhled.*

(Samozřejmě, že ho alespoň oslovila, když nic víc. Kdyby hrála stále uraženou, kdyby stále odmítala s Jacksonem nějak komunikovat, vlastně by byla jen sama proti sobě, protože by tím akorát byla víc nešťastná. Pokud chtěla, aby se k ní Jackson nějak choval, musela se chovat ona k němu. I kdyby se jí to třeba příčilo. Samozřejmě, že z toho není nadšená. Stál tu před ní muž, který mohl zarazit to, že byla podříznuta a teď tu ležela. Ale když už to nezarazil, myslela si, že jí alespoň dá pokoj. Jenomže on měl tu drzost, aby přišel sem do nemocnice a bezbrannou si ji nárokoval. I takhle to dopadá. Ona se s tím ale bude muset smířit. Když vysloví to přání, že by si to s ní nejraději vyměnil. Musela se ušklíbnout. Jestli bude mít Jackson takovéhle poznámky, tak si opravdu nikdy nezvykne, protože tahle poznámka ji přímo iritovala.) Buď tak laskavý a tyhle poznámky si nech od cesty. Mohl jsi to zastavit ještě dřív, než se mi tohle stalo, a já tu vůbec nemusela ležet. (Zakroutila hlavou a z Jacksona se podívala před sebe na prázdnou bílou zeď. Když se Jackson zastaví u postele, jen po něm zašilhala pohledem, ale nepodívala se na něj přímo. Ano, bylo jí líp a věděla, že by mohla jít domů, tedy do zátoky, která by měla být teď jejím domovem. Jackson ji docela překvapí tím, že to ví taky, že mu to volali. Otočila na něj svůj pohled, když jí to řekl. Ona přeci chtěla zůstat tady, tak proč by to někdo dával vědět Jacksonovi? A jak to, že vůbec Jacksonovi? To jí ale záhy došlo, musel tu na sebe nechat kontakt, že při veškerých situacích mají volat právě jeho. Ale nevěděla, proč ho volali, když si tu jasně přála ještě zůstat. Na druhou stranu normálně by ji k tomu asi nikdo nedonutil. Tedy samozřejmě, než by opravdu byla regulérně propuštěna. A i tak by se jí nechtělo. To, že je Jackson tady, to by ji nějak donutit mohlo.) A postará? (Tázavě se na něj podívá. Je jasné, že je nedůvěřivá, kdo by nebyl. On si ji samozřejmě podrobil, takže kdyby opravdu naléhal, tak ona by s ním musela jít bez řečí, ale to, jakým způsobem podává dneska své vystoupení, jí dává prostor k diskusi a otázkám.) Nechce se mi, ale když to neudělám teď, tak mám pocit, že se mi bude chtít čím dál míň. (Podívala se pak na ty tašky a když jí Jackson řekl, že jsou v nich věci pro ni. Tedy oblečení, tak si je nakonec vzala k sobě a podívala se do nich. Bylo tam opravdu oblečení všeho druhu. A dokonce to vypadalo na správnou velikost. A pokud ne, tak to určitě nebude o nic větší nebo menší. Vybrala si jedny černé rifle a červené tričko s nějakým nápisem. To ostatní si mohla nechat na jindy. Tohle oblečení vytáhla z tašek. Chvíli se na to oblečení jen dívala. Věděla, že ji Jackson pozoruje, ale on se pak odvrátil a koukal se někam ven.) Už o tom ví Hayley? (Řekne najednou.)

*Nejspíš je dobře, že nedovede číst myšlenky. Tušit, že ho teď Nailah nemůže vystát a vědět to je přeci, jenom rozdíl. Nevidí jí do hlavy, ale stejně ho nikdo nepřesvědčí o tom, že to, do čeho se dal, bude běh na dlouho složitou trať. Raději nepřemýšlí nad budoucností. I když se tomu ne zcela může bránit. Myšlenkám poručit nedokáže. Soustředí se na to, co je nyní. Pěkně krok za krokem. Nejprve Nailah odveze z nemocnice a pak budou pokračovat.
Když chce vědět jak se jí vede, slyší docela uspokojivou odpověď. Zareaguje na to zcela spontánně. Kdyby mohl, vzal by její trápení na sebe. Ví, že by si to zasloužil. Nemohl a stále nemůže uvěřit tomu, že by byl někdo z jeho lidí Nailah zabít. Opět se ve svých lidech těžce zklamal. Když ho Nailah za jeho poznámku odpálkuje, krátce na ni pohlédne. Přejde to mlčením, protože tohle zkrátka bude chtít hodně času, než spolu budou, alespoň trochu vycházet. Neznatelně si povzdechne. Nailah to nemůže postřehnout. Po té se dostane k tomu, proč přijel. Pozoruje Nailah po očku, jak reaguje na jeho slova, která jsou trochu upravená. Skutečně jí nemá důvod říkat o tom, že ví i tu část, kdy se jí odsud zatím vůbec nechce, protože bude muset do Zátoky. Na její otázku, kdy se ptá, jestli se o ni postará - ví, že si takových podobných vyslechne ještě spousty - se na ni znovu podívá. Může v jeho výrazu vidět, že má, jen ty nejlepší úmysly.* Pokud mi to dovolíš...? *Odpoví otázkou. Dnes nemá v úmyslu dávat najevo, že by ho Nailah musela poslechnout, kdyby opravdu chtěl. On, ale nechce založit jejich soužití na tomhle. Nikdy něco takového nechtěl a nepočítal, že se stane. Není tady dnes jako Alfa, ale jako člověk, který se snaží vynahradit své chyby. Je, jen na ni, jak moc mu to dovolí. Poslechne si, že se Nailah do Zátoky nechce. Mlčky na to přikývne. Překvapilo by ho, kdyby to měla jinak.* Dříve nebo později se tam vrátíš... tohle nezměním. *Poznamená po chvilce.* Jestli, ale chceš počkat, až budeš úplně v pořádku, můžeš zůstat tady ve městě... *Navrhne jí tedy i další variantu, kterou už tak nějak má v záloze. Nailah si může vybrat to, co se jí bude zamlouvat více.* Má rodina, ještě před tím, než byla vyhoštěna do Zátoky, má tady ve městě dům. *Pokračuje. Pozoruje ji, jak si prochází tašky a prohlíží si nové věci. Posadí se k ní na postel, ale pouze na okraj.* Můžu tě vzít tam. *Dodá ještě. Pak ji chvilku nechá. Zadívá se z okna. Z toho jej vyruší Nailah svou otázkou. Cítí, jak ho píchne u srdce, když se ho zeptá na Hayley.* Ví... *Hlesne pak s výdechem, jako by pro něj bylo obtížné o tom, jen mluvit. Sklopí pohled z okna dolů ke svým nohám. Víc k tomu neřekne.*

(Samozřejmě, že se k němu nemůže hned chovat mile. Prostě jí to nejde. A tady nelze říct žádné ne, že by nechtěla. Ona opravdu nechtěla. Zatím nedokázala tak úplně překousnout to, co se stalo. Nikdo se jí nemohl divit. Ale věděla, že pokud se to nebude snažit překousnout opravdu, tak bude nešťastná až do smrti. Měla by se snažit s Jacksonem opravdu nějak vyjít. Nemohlo to jít hned ráz naráz, ale postupně by snad mohla odbourat tu nepříjemnou pachuť, jakmile se Jackson objeví. Bude to její manžel a ona sama by se měla snažit si ty dny spíše zpříjemnit, než aby se zasekla na jednou místě a neupustila od svého postoje. Ze začátku to bude hodně složité, ale i přes to všechno, co se stalo, ví, že Jackson není špatný člověk. Vlastně byl tak dobrý, až z toho jeho smečka chtěla vždy těžit jen pro sebe a nakonec si začala dělat, co chtěla. A ona to odnesla. Nebyla na něj moc příjemná, když se zmínil o tom, že by to utrpení nejraději vzal na sebe. Takováhle poznámka by pobouřila jistě nejen ji, ale kohokoliv jiného, který by byl v její situaci. Jackson to přešel mlčením a ona tak neměla už důvod do něj dál rýpat. Vlastně udělal dobře, že mlčel, protože kdyby na to ještě nějak reagoval, asi by ji to pobouřilo ještě víc. Opravdu se jí nechtělo z nemocnice, ale věděla, že pokud to nepřekousne a teď s ním nepůjde, tak se jí nebude chtít ještě víc. Položila mu otázku, jestli se o ni opravdu někdo postará a on jí na to taktéž odpověděl otázkou. Mlčela. Zatím si odpověď nechávala sama pro sebe. Taky mu samozřejmě řekla, že se jí odsud nechce, ale že má obavy, že pokud to neudělá teď, nebude chtít tím víc už potom. Nabídl jí, že by ji mohl vzít do města. Ale bylo to vlastně to samé, jako kdyby měla zůstat tady. Tedy byla by raději ve městě, ale z města by se jí do zátoky chtělo možná ještě méně. Byl to začarovaný kruh, který jí naznačoval, že i když o to nestojí, bude nejlepší, když opravdu odjede s Jacksonem rovnou do zátoky.) Myslím, že jedinou volbou pro mě je opravdu zavítat s tebou dnes do zátoky. Ne snad, že bys mi nedal na výběr, na výběr mi dáváš hodně, ale mám obavy, že když to neudělám dnes, když už jsi tady, tak to nebudu chtít udělat nikdy a pak bys mě k tomu musel donutit. A to asi nechce ani jeden z nás, takže ano, pokud se o mě opravdu postaráš tak, aby mě ve dnech, kdy se budu zotavovat, nikdo nezabil, pojedu s tebou dnes do zátoky. (Nakonec mu řekne svoje stanovisko. a podívá se znovu na to oblečení. Hadičky už v sobě žádné nemá, takže zbývá zařídit jen papíry a obléknout se a může odejít. I když si je jistá, že doktor má pro všechny případy už propouštěcí zprávu stejně připravenou. Možná, že už dokonce mluvil s Jacksonem. Je docela možné, že tu zprávu už Jackson má. Že možná doufal v to, že s ním nakonec odejde. Když jí povím, že Hayley to ví, tak kývne hlavou. Ani ona se o tom nechtěla víc bavit.) Tak už vypadněme. Můžeme si promluvit jinde než tady. (Myslela tím samozřejmě další věci jako rituál, svatbu a tak dál. Vstane z postele na to konto a sundá si tu nemocniční košili. Měla štěstí, že spodní prádlo jí tu Jackson nechal při první návštěvě, i když tím, jak si ji nárokoval, tomu nevěnovala pozornost, ale pak byla ráda, že má alespoň to. Začala si na sebe natahovat černé džíny a to tričko. Mohla by vyrazit hned, ale samozřejmě, že k tomu museli přivolat tedy ještě doktora a domluvit se na všem potřebném. Kdy má přijít na kontrolu, na stehy a takové věci. Když bylo vše vyřízeno, byla opravdu připravená odjet s Jacksonem.)

*Čeká, jak se Nailah nakonec rozhodne. Nechává jí možnost volby, protože to, co jí udělal před tím v Zátoce a tady v nemocnici dokončil... doufá, že to bylo naposled, co se takhle musel zachovat. Střídavě sleduje Nailah a její výraz, při tom uvažuje, o čem přemýšlí, nebo kouká na postel, či, jen tak po pokoji. Nijak na ni nenaléhá. Nemá, kam pospíchat. Přemítá, co by vlastně bylo lepší. Tady ve městě by Nailah měla větší komfort, pohodlí, protože jeho dům zde a jakýkoliv, byť ten sebelepší domek v Zátoce se nedá srovnat. Hlavně teď, když se ještě bude zotavovat z toho zranění. Přemítá, který domek pro ni bude nejvhodnější. Nejraději by ji měl u sebe, neustále na očích. Jenže pochybuje, že by se oba snesli v jeho domku. Není to proto, že by jí nedůvěřoval nebo nevěřil. Potom, ale co zažil v Zátoce - opět - má o ni strach. Jeho důvěra v jeho lidi opět značně poklesla. Nechce Nailah ohrozit. Tentokrát ji musí ochránit. Během svých úvah se na chvíli zapomene a kouká při tom chvilku nepřítomně někam před sebe. Z toho jej probere Nailah svou odpovědi. Trošku trhne hlavou a zamrká. Pohlédne na ni a poslechne si ji. Když slyší, že se s ním chce vrátit, přikývne. Měl by být rád, ale on radost kvůli tomu všemu, co se stalo, nedokáže vnímat.* Postarám, Nai. *Odpoví jí nakonec, pevně, odhodlaně. Měla by vědět, že to myslí vážně. Všech slibů se, ale vyvaruje. Ví, že Nailah zklamal a zradil její důvěru. Nic slibovat nebude. O Hayley se již více nezmiňuje. Nailah tím zatěžovat nehodlá.* Připrav se. Já dojdu pro papíry. *Poznamená pak. Krátce na ni koukne. Vstane a pokoj opustí. Nechá ji tak o samotě, aby se mohla obléct. Mezitím s doktorem vyřídí všechno kolem propuštění, převezme zprávu a nějaké další instrukce, co a jak. Když bude vše v pořádku, tak se má Nailah za týden dostavit na kontrolu. Rána musí být překrytá, v suchu. Stehy půjdou ven za dva týdny. Když s doktorem skončí, i s propouštěcí zprávou se vrátí zpátky do pokoje k Nailah. Shledá, že už je oblečená.* Všechno je vyřízeno. *Oznámí jí ve dveřích. Přelétne místnost pohledem.* Máš všechno? *Zajímá se, jestli má vše sbalené a nic tady nezapomněla. Přejde od dveří zase k ní.* Nebude ti zima? *Uvědomí si až teď že nevzal žádnou bundu, nic takového a pochybuje, že zde Nailah něco takového má. I když ji vezme do auta a to je kousek, nechce, aby se nachladila. Venku žádné velké teplo není. On nyní svou starost o ni bere hodně vážně a zodpovědně. Vezme jí věci, aby se s nimi nemusela tahat ona. Vydají se do auta.* Můžeme se cestou zastavit někde na jídlo, než pojedeme domů. *Navrhne a tázavě na ni koukne.*

Netušil, jak dlouho byl mimo. Vůbec nevěděl, co se událo potom, co upadl a ztratil vědomí. Když ale uslyšel nějaké pravidelné pípání, které ho vlastně probudilo, tak věděl, že už asi na Plantáži nebude. Pomalu otevře oči a párkrát jimi zamrká, aby si zas přivykl na světlo, i když tu svítila jen malá lampička. Potom se podívá na svoji ruku a uvidí, jak mu z ní vede nějaká hadička. Nezbývá mu nic jiného než protočit oči. On a v nemocnici? "Do prdele," uleví si a neříká to ani nějak nahlas, protože je tak vyčerpaný, že i kdyby chtěl, hlasitější to nebude. Je mu pořád stejně mizerně. Takže jestli mu podávali tou hadičkou nějaké léky proti bolesti nebo cokoliv jiného, nezabíralo to. Už začínal panikařit a začal si myslet, že to asi nebude nějaká obyčejná lidská viróza. Zase na chvíli zavře oči a zhluboka se nadechne. On přece nemůže být v nemocnici. Nikdy v nemocnici neležel, takže tam nebude ležet ani teď. Vždycky se o sebe dokázal postarat, dokáže to i v téhle situaci. Otevře oči a tentokrát se rozhlédne po pokoji a v křesle uvidí sedět někoho, koho tam nečekal. Genevieve. Proč je tady zrovna ona? Asi těžko ho mohla najít a odvést ho sem, na Plantáž už nechodila, neměla k tomu důvod. A Claire by se z pokoje nedostala. Takže asi Rebekah ho našla, odvezla ho do špitálu a pak dala vědět Genevieve. "Paráda," zamumlá a nechápavě zavrtí hlavou. Teď se asi pryč nedostane, určitě by ji probudil. Takže mu nezbyde nic jiného, než čekat, až se probudí. A nebo může dělat, že spí, aby odešla sama a on s ní nemusel mluvit...

(Její spánek opravdu nebyl tak tvrdý a navíc, kdo by se pořádně vyspal v křesle? Ona tedy ne. Ale únava ji přemohla, takže zavřela oči a prostě usnula, i když by ji mohlo probrat opravdu cokoliv. A vlastně se i stalo. Nabrala znovu vědomí, když uslyšela hlas. Byl sice tichý, ale jako by ona byla ve spánku i tak ve střehu, jestli se něco nebude dít. Byl to Kolův hlas. Tedy hlas jeho nového těla, ale i tak už ho měla zarytý v paměti. Nezněl zrovna nejnadšeněji. No, nedivila se mu. Možná měl stejný odpor k nemocnicím jako ona. I když... on vlastně ještě v žádné neležel, takže to byla jeho premiéra. Nikomu se nelíbí, když se najednou probere v nemocnici. Lékaři věděli, že příčiny toho, co se děje Kolovi, rozhodně nejsou jeho hlava. Tedy jeho pád na ni. Bylo to něco jiného. Vlastně měl i horečku a to rozhodně k úrazu hlavy zase tak nepatří. Mohla to být obyčejná chřipka, ale taky nemusela. Byla ráda, že doktoři udělali více testů, ne jen CT, aby vyloučili, že Kolova hlava je v pořádku. Zřejmě se mu zamotala díky tomu, jak vysokou horečku měl a pak upadl. Ano, to bylo docela dobré vysvětlení. Ale při chřipce člověk prostě asi jen tak neomdlívá. I když byl to Kol, který vlastně dá se říct už hoodně dlouho nemocný nebyl. Možná to prostě jen špatně snášel. A nebo to bylo něco mnohem horšího. A na to rozhodně nechtěla pomyslet. Otevřela oči. Kol byl opravdu vzhůru. Narovnala se v křesle a vydechla. Upřela svůj zrak na Kola, který zrovna nevypadal nějak nadšeně.) Tak ses konečně probudil. (Řekla jemně a celkem tiše, jako by snad větší intenzita v hlase mohla Kolovi nějak ublížit.) Našla jsem tě na Plantáži v bezvědomí. Nechtěla jsem nic podcenit, tak jsem zavolala záchranku. (Přizná se mu, že to opravdu byla ona, kdo Kola našel a kdo ho dostal sem, do toho pekla, ve kterém asi teď být nechtěl. Ale bude muset. Dokud nebudou znát výsledky všech testů, ona by mu nedovolila, aby odsud chtěl zmizet. Vstala z křesla a přiblížila se k jeho lůžku. Položila mu ruku na čelo. Celý hořel. Jak je to možné? Vždyť dostával prášky na klesnutí horečky. Zřejmě nezabíraly, jak měly.) Celý hoříš. To není dobře. Řeknu sestře, aby ti dala nějaké prášky. Pokud možno takové, které zaberou. (Zmáčkla tlačítko na přivolání sestry. Objevila se vlastně téměř okamžitě. Na služby tady si rozhodně nemohl nikdo stěžovat. Opravdu se tu o lidi starají. Řekla jí, v čem je problém a ona za chvíli přinesla prášky, které Kol spolknul, i když se netvářil. Poděkovala sestře a ta zase odešla.) Dělali ti všemožné testy. Ta hlava je v pořádku, ale nelíbí se jim ta hodně vysoká horečka. Popravdě, ani mně se to nelíbí. Udělali ti pár testů navíc. Všechny výsledky ale ještě nedorazily. (Obeznámila ho s tím, jaká je teď situace.) Kole, co se stalo? (Podívala se na něj tázavě. Její tón hlasu se tomu včerejšímu vůbec nepodobal. Naopak, byl starostlivý a citlivý.)

Nebyl nadšený z toho, že leží v nemocnici a že je mu tak mizerně. Jinak to, že vidí Genevieve je mu docela příjemné, i když to na sobě nedává příliš znát. Odstřihl se od ní přece, musí se tak chovat. Musí se od ní držet dál, aby si Esther myslela, že mu na ni už dávno nezáleží. Ale když to je tak neuvěřitelně těžké. "Jak dlouho jsem tady?" podívá se na ni tázavě. Tak nějak tuší, že už tam leží fakt dlouho, protože venku je už asi tma, když jsou zatažené žaluzie a je tu rozsvícená jen malá lampička. "Proč jsi šla na Plantáž?" zeptá se jí na další věc. A určitě to nebyla ještě poslední otázka, které se dneska Genevieve dočká. "A vůbec, od kdy jsi ty fanoušek svítivě žlutých houkajících aut a pokojů, které smrdí po desinfekci?" podívá se na ni možná i trošku nechápavě. Moc dobře si vzpomíná, jak vyváděla, když ji do nemocnice dostal on. Vůbec se jí to nelíbilo. Genevieve nemocnice nemá ráda. Nechápe, proč ho sem vozila, stačilo mu přece dát jenom upíří krev, což by teď, když má zase svoje tělo, rozhodně nebyl žádný problém. Sleduje ji, když vstala z křesla a šla až k němu. Nechal ji, aby mu dotekem ruky na čele zkontrolovala teplotu. "To vím i bez tebe," zamumlá docela potichu, možná ho ani neslyšela. Jo, ona se k němu teď chová hodně mile, ale jako co on? Je nevrlý, je mu špatně... A pak je tu taky ten včerejšek. A rozchod. "Nee, nikoho nevolej, Gen," koukne na ni, ale ona jako by tuhle jeho prosbu ignorovala. Samozřejmě, že zavolala sestru, která mu za chvilku přinesla nějaké nové léky. Bylo to několik pilulek a Kol se netvářil nadšeně. Nerad polykal prášky, sirupy a takovéhle kraviny. "To mi to nemůžete pustit touhle..." chytne hadičku, která mu vedla do ruky, "pfff.. hadičkou?" řekne nechápavě a dost nevrle, ale sestra jen zavrtí hlavou, že to nejde a jemu nezbývá nic jiného, než to spolknout. Ušklíbne se, když mu Genevieve řekne, jak se jí ta jeho horečka nelíbí. A že se to ani nelíbí doktorům. "Vida, nejsem jedinej, kterýmu se to nelíbí." Otráveně se na ni podívá, když slyší, že mu dělali testy navíc. Prooooč? "To je zbytečný, mám nějakou tu obyčejnou chřipku. Takovou, co mívají normální lidi. Takže jedu domů," řekne rozhodně, ale Gen se ho pak zeptá, co se stalo. "Záleží, k jakýmu tématu tahle otázka směřuje."

(Jak by se jen mohla o něj nepostarat? To by prostě nešlo. I kdyby jí kolikrát říkal, že je konec a už mezi nimi nic není, stále jsou tu ty chvíle, které mezi nimi proběhly. Ty se v její mysli a srdci prostě vymazat nedají. Mohla ho tam na Plantáži klidně nechat ležet a nestarat se o něj, ale copak by to šlo? Ne. I kdyby našla takhle na zemi Claire, tak by jí pomohla. No, alespoň záchranku by zavolala určitě. Do nemocnice by s ní asi nejela. Ale zkrátka nenechala by ji někde zraněnou ležet. V tu chvíli to člověku prostě nedá. Tedy jí rozhodně ne. Jo, takovou Esther, tak tu by klidně ležet ve smrtelných křečích nechala a ještě by se při tom kochala pohledem a na tváři by jí hrál úsměv. Zamyslí se nad Kolovou otázkou, jak tady je dlouho. Vlastně to už bylo docela dost dlouho. Byla asi jedna ráno.) Kolem deseti hodin. (Odpověděla mu na jeho otázku, když se konečně dopracovala výsledku. Kdyby řekla jen pár hodin, Kol by se jistě ptal, kolik přesně. A ptal by se o to víc, protože tady nebude chtít zůstat, ale to ať na ni ani nezkouší. Další otázka padne. Počítala s tím, že ji Kol zahrne otázkami, takže jí vážně nevadí na ně odpovídat. Trochu se jí ale zkřiví tvář, když se na to Kol optá. Pak se na něj podívá.) Byla jsem si tam pro věci. A tobě jsem přivezla tvé z bytu. (Neříká z mého, ani z našeho. Tedy podle papírů je to její byt, ale platil ho Kol.) A prostě jsem tě tam našla v bezvědomí... Blázníš? Vždycky jsem se chtěla projet v sanitce, když budu při vědomí. Díky tobě se mi to splnilo. (Tiše se zasměje. Ano, možná není zrovna čas na vtípky a už vůbec ne teď, když spolu nejsou a Kolovi něco je, ale nikdo neví co, ale prostě si to neodpustila.) A pokud jde o pokoje s desinfekcí, když nejsem pacient, je mi to jedno. (Pokrčila rameny. Opravdu jí nevadilo pobýt chvíli v nemocnici, když to nebyla ona, kdo byl připoutaný na lůžko. Kol by jí sice mohl vyčíst, že mu mohla dát svou krev a bylo by to v pořádku. Ale horečka se krví nevyléčí. A vůbec, prostě vážně nechtěla nic zanedbávat. Pokud by měl Kol obyčejnou chřipku, doktoři by to už řekli. Nechali by tu Kola jednu noc na pozorování a bylo by to. Zásadní ale asi budou podrobné rozbory krve. Ty ještě hotové nebyly, když mluvila s doktorem. Zkontrolovala mu čelo a Kol opravdu zase hořel. Možná nechtěl, aby někoho volala, ale jí to bylo jedno. On je pacient a bude poslouchat, ať se mu to líbí nebo ne. Ona taky musela poslouchat, když tu byla, i když se jí nechtělo. Teď je to obráceně. Vyčkala příchodu sestry a nad dalších Kolovým frfňáním se jen pobaveně usmála. Vážně jak malé dítě. Říká si, jestli se ona opravdu takhle taky chovala, když tu byla. Vůbec by se tomu ale nedivila.) Ne, vážně nejsi jediný, komu se to nelíbí. Výsledky všech testů ještě nejsou, takže si na ně budeš muset počkat. A na nějaké, že jdeš domů, rovnou zapomeň, milej zlatej. Stejně bych ti v tom zabránila, takže se ani nepokoušej. (Její tón hlasu zní dost autoritativně. Jako kdyby mluvila paní učitelka na malé dítě. Ale s Kolem se občas muselo jednat jako s dítětem.) K jakému tématu by ta otázka měla směřovat? (Povytáhla obočí, tohle trochu nechápala.) Samozřejmě, že k tomu, jak ses dostal na tu zem. (Upřela na něj svůj zrak a čekala, až Kol odpoví. Jestli si myslí, že se jí nějak zbaví, tak to se plete.)

Zeptá se jí, jak tady leží dlouho, protože to ho zajímá popravdě asi nejvíc. Teda až po tom, co mu vlastně je. Ale tak to ví on sám, prostě má chřipku, nedělá z toho žádnou vědu, není Genevieve. Nešel by takhle hned sám od sebe k doktorovi, ani náhodou. Není žádnej hypochondr ani žádná Mánička, aby nic nevydržel. Sleduje ji, když přemýšlí, jak dlouho tady je a docela překvapeně se na ni podívá, když slyší počet hodin, kolik tady asi strávil. Nečekal, že je tady tak dlouho, vážně ne. A to znamenalo, že celou tu dobu tu u jeho spícího těla seděla Genevieve. Paráda. "Měla jsi jít domů," řekne jí jenom. Neměla tu u něj celý den dřepět, fakt ne. Určitě měla dost svých věcí na práci a ještě se zdržovat s ním. I když ona to asi jako zdržování nebrala, asi o něj měla vážně strach... Kdyby se situace obrátila, Kol by u ní proseděl taky klidně celý den, protože by o ni měl strach a to, že nejsou spolu, by na to nemělo vůbec žádný vliv. Taky za nedlouho přijde další otázka, která se asi dala čekat, když ho našla zrovna ona. Co dělala v Sídle? "Aha... Tak asi díky," řekne a pokrčí rameny. Co jí na to měl jiného říct? Nic. Tak proto aspoň poděkoval, že mu přinesla jeho věci. Kdyby nepřišla, asi by tam ležel ještě dlouho. Ani nevěděl, jestli byla Bekah doma. "Tak to není zač, že sis to přání díky mně splnila," ušklíbne se na ni. "A určitě jsi asi nepočítala s tím, že bys mě někdy viděla ležet v posteli ve špitále. Takže se na to pořádně podívej a zapamatuj si to, protože něco podobnýho už se ti nikdy nepoštěstí," zaculí se na ni. Ne, už nikdy se nenechá odvést do nemocnice. Zvládne to totiž sám. Na ty pokoje už nic neříká, jenom nechápavě a s mírným úsměvem na rtech zavrtí hlavou. I přes jeho prosbu, aby nikoho nevolala, nakonec sestřičku zavolala a ta mu vnutila několik pilulek. Choval se jako malé dítě, ale když něco nemá člověk rád, tak co se dá dělat? A navíc, Genevieve se nechovala o moc líp, když ji odvezl tenkrát do nemocnice. To byly scény. "Já žádný další výsledky nepotřebuju. Jsem čaroděj. A i čarodějové jsou lidi. Takže mám obyčejnou chřipku a chci domů. Fakt nepotřebuju zůstat v týhletý pitevně," zamumlá a nespokojeně se na ni podívá. Tohle myslí vážně, nezůstane tu už dýl jak pár minut. Je jí jedno, jak moc vážná teď byla, on má svou hlavu a o 'svém' vlastním těle bude rozhodovat sám, na to má snad ještě právo. "A jestli mě nenecháš odejít, tak si zavolám sestru, která tu bude hned, a řeknu jí, ať mi přinese revers," pokrčí lhostejně rameny. Ona se ho potom zeptá na otázku, která by se dala vyložit různými způsoby, ale nakonec to vypadá tak, že chce slyšet to, co je pro Kola nejjednodušší. "Ale nic, k žádnýmu," zamumlá a potom pokrčí rameny už na její další otázku. "Já nevím, že bych prostě spadl?" podívá se na ni nechápavě. "Jak to mám sakra vědět? Ráno jsem měl prostě horečku, pak jsem si vzal pár prášků, bylo mi líp a pak jsem asi ztratil vědomí. Co já vím."

(Netvářil se, že by byl nějak extra rád, kolik hodin strávil tady v nemocnici. A ještě to vlastně celé prospal. Tedy spíše byl v bezvědomí a pak až spal. A ona tu celou dobu byla s ním. Celičkou. Ani ji nenapadlo, že by měla jít domů, že by tady Kola měla nechat. Jak asi? Byl by zřejmě dost zmatený, kdyby se probral v nemocnici a absolutně by netušil, co se děje. Takhle mu to mohla ona alespoň hned vysvětlit, když už nic jiného. Věděla, že by tu sice možná neměla být, protože Esther. A protože Kolovi se tohle jistě prostě nelíbí. Ale jí je to v tuhle chvíli jedno. Kol by ji nepřesvědčil ani za milion, aby se hnula z místa a odešla. I kdyby použil ty nejhrubější urážky. Zrovna teď ji rozhodně nic nevytočí, protože by věděla, že ji chce Kol vytočit naschvál, aby se odtud pakovala.) Co bych dělala doma? Zrovna jsem neměla nic na práci. (Pokrčila rameny, jako by jí to ani nijak moc nevzrušovalo, že tady musela trčet tolik hodin. Vlastně jí to vůbec nevadilo. Ať už se Kol od ní odstřihl, jak chtěl, ona prostě nemohla jen tak ze dne na den zapomenout, co bylo mezi nimi a nechat ho být, nechat ho, ať se tady s tím popere sám, když by ani sám pořádně nevěděl, co se stalo. A i když na ni nebyl teď příjemný, jí to bylo jedno. Ona na něj dneska opravdu nemínila být hnusná. Ne tedy tak, aby mu nějak vnitřně ubližovala. Spíš by ho mohla peskovat za to, jaký je pacient. Ale ona se znala a věděla, že je stejně tak strašný pacient jako Kol. Přejdou k tomu, proč vlastně byla na Plantáži. Samozřejmě, že si nevymýšlela žádné lži, že prostě jela kolem a postesklo se jí po Rebece. Ne, to opravdu nebyl její styl. Na jeho slova jen kývla. Opravdu nevěděla, co by na ně měla říct. Možná, že ani Kol vlastně sám netušil, jak by zareagoval, takže jen poděkoval. A ona to prostě nechala plavat. Pak trochu zavtipkovala. Bylo to sice na Kolův účet, ale nechtěla, aby ta atmosféra byla pořád tak napjatá.) Ano, vidět tě na nemocničním lůžku, to se opravdu nevidí každý den. Měla jsem si vzít foťák a vyfotit to. Vlastně bych to mohla nafotit na mobil a poslat to všem tvým známým, aby se taky pokochali, kde to vlastně jsi. (Ušklíbne se pobaveně. Ale už konec dobírání. Kol opravdu nevypadal dobře. A ona o něj měla starost. Možná, že právě starost maskovala za tím vším vtipem. Kdyby se Kol viděl v zrcadle, tak by možná sám usoudil, že tohle chřipka rozhodně není. Ale je možné, že by si stále stál za svým. Přeci jen, on nebyl hodně dlouho nemocný. Ani si nepamatoval, co je to nemoc. Ale tohle prostě nebyla chřipka.) A co, že jsi čaroděj? Jsi smrtelník a něco s tebou je, tak přestaň laskavě odmlouvat. (Zpražila ho přísným pohledem, ale nezdálo se, že by Kol snad nějak chtěl povolit ze svých námitek. Jo, hodně jí připomínal ji samotnou. Kol se taky musel vypořádávat s tím, jak chtěla podepsat revers a další takové věci. Takže teď se to obrátilo. Teď se prostě vypořádá ona s ním. Podívala se na zvonek na sestru. Kol ho měl u ruky a byl na takovém tom kabelu, protože tam bylo i rádio a další věci. Vzala do ruky ten zvonek a vyškubla ho ze zdi. Tedy ten kabel vyškubla. Byla upír, nedělalo jí to potíže.) Smůla, myslím, že sestru nezavoláš a žádný revers nepodepíšeš. Budeš prostě muset počkat na výsledky těch testů. (Pokrčila rameny a mírně našpulila rty. Ne, on opravdu nikam nepůjde. Sedla si zpět do křesla a dívala se na jeho naštvanou tvář. Vlastně by by normálně hodně rozzuřený, ale byl tak slabý, že tohle byl hodně chabý odvar.) Fajn, spadl jsi. Dobře. Víc se tě ptát nebudu. (Ukončila tu debatu. Kol už byl opravdu hodně oslabený. Každé slovo mu bralo jeho síly. A tak se stalo, že prostě po pár desítkách minut, kdy na ni nepěkně zahlížel, prostě usnul. Ona u něj zůstala po zbytek noci.)

(Dorazila do nemocnice, vlastně ani moc neví jak. Moc cestu nevnímala, protože myslela na to, co přijde. Nebude to lehké, nebude to vůbec lehké. Umučí ji to, ví to. To, co jí Esther řekla, co hodlá udělat, bude ji to hodně bolet, bude zlomená, zase. Jako by už to za její život nestačilo, jako by už neměla ve svém životě dost kalamit, které srovnaly její plány, sny, štěstí s povrchem zemským. Ale musela si s Kolem naposledy promluvit. Tohle jí Esther prostě upřít nemohla. Míní vyslyšet její požadavky, protože nechce, aby se něco stalo jejím blízkým, ale sama bude trpět. Ale nepotřebuje trpět ještě víc. Chce toho Kolovi tolik říct, aspoň ještě naposledy, kdy to bude ten muž, který si pamatuje všechno, co spolu zažili. Hlavně všechno to krásné. Až bude zase ve svém těle, nebude si totiž pamatovat, že ji miloval, že ona miluje jeho, že spolu byli zasnoubení a byli společně spokojení, i když to někdy tak nevypadalo, všechno překlenuli, všechno až na Esther, která se jim nakonec stane osudným. Zařekla se, že si nebude brát Estheřina slova k srdci, že je na sebe nebude vztahovat, ale nešlo to dost dobře, jak si myslela. To, co jí řekla, ji zranilo, ale nechtěla před ní dávat najevo, že by snad vyhrála, i když se tak stalo. Porazila ji, naprosto ji smetla a nepotřebovala k tomu ani fyzickou sílu. Stačilo pár vět, pár vět, které zabolely na její duši a to, že Kol, muž, který pro ni v posledních měsících znamenal všechno na světě, už nebude ten, kterého potkala před více jak rokem a půl na hřbitově, kde se seznámili. Tehdy byl čerstvě z venku z druhé strany a dostal díky tomu jiný pohled na život. Teď už to ale platit nebude. Ona ale Kolovi život nezničila, jak Esther tvrdila. Naopak, vnesla do něj jisté světlo, světlo, které Kol už dlouho neviděl, protože to byla Esther, jeho matka, kdo ho zničil, a to ve chvíli, kdy z něj udělala upíra.To byl ten okamžik, kdy se jeho život změnil k nepoznání a zničilo ho to. Ona mu pomohla najít něco, co už dlouho necítil. Možná, že nikdy. Připadala si díky tomu výjimečná. Ne proto, že ho zavedla k jakémusi světlu, ale proto, že si vybral právě ji, aby ho tam dovedla, protože popravdě si mohl zvolit kohokoliv. Kol Mikaelson přišel do jejího života tak náhle. V době, kdy se sama bála, že by bližší vztah a kontakt s někým byl pro ni zničující. Ale nebyl. I když nemohla říct, že by dosáhla vrcholu svého štěstí, s Kolem se vždycky cítila šťastnější, než kdy jindy. Jenomže teď se to změní. Bude na svůj smutek sama. Jistě, její přátelé se jí budou snažit pomoci v téhle chvíli, ale oni sami nikdy neucítí sílu jejího zármutku. A některým lidem to bude i jedno. A někteří z toho budou mít radost. Jediné pozitivum na tom bylo asi to, že se Mikaelsonovi opravdu budou moci soustředit na zničení Esther. Kola už rozhodně nic oslabovat nebude. Esther vlastně vůbec netuší, že si podřezává větev. To bylo tak to jediné, z čeho se mohla těšit.
Vstoupila do nemocnice a musela si na chvíli sednout na židli v jedné čekárně, aby se mohla dostatečně uklidnit, aby se jí tak netřásly ruce, aby se jí zklidnil dech. I když vlastně dýchat nepotřebovala, byl to zvyk, který si nikdy neodpáře a teď byla natolik rozrušená, že to bylo cítit na sto honů. Kol bude v pořádku, přežije to, i když ona už nebude součástí jejího života a nebude se do něj moci míchat v jeho životě novém. Možná, že to tak bude lepší, protože by ubližovala jen sama sobě, kdyby vyhledávala jeho přítomnost. Věděla by, že muž, který před ní stojí, je někdo, komu dala svoje srdce, ale kdo o tom neví. Nejspíš by se jí vysmál, kdyby za ním pak přišla, že ho miluje a on miloval ji, než ho Esther připravila o společné vzpomínky. Ne, tohle rozhodně nehodlala dělat. A nechtěla ani, aby Kola přesvědčoval někdo další. Proto se rozhodla, ještě než vstoupí do Kolova pokoje, že dá všem vědět, co se děje a co bude následovat. A že si nepřeje, aby se někdo Kolovi pokoušel naznačit nebo říct, že ona a on... že byli pár. Nic takového nechce. Napsala to opravdu úplně všem, kteří by o tom měli vědět. Vlastně to byl skoro celý její telefonní seznam včetně Claire,   Jacksona i Klause, který bude mít jistě radost, že už Kolovi nebude bránit v honbě za Esther ani jedna vzpomínka, která by mu připomínala staré závazky. Vstala ze židle a odebrala se k pokoji, kde ležel Kol. Vešla dovnitř. Docela tiše, aby ho nevzbudila, pokud by spal. Ale on nespal. Byl vzhůru a vypadal opravdu hrozně. Jeho čas se krátil, ale Esther přijde, Esther ho zachrání.) Ahoj... (Špitla a vešla dál do místnosti. Postavila se k jeho posteli a posmutněle se usmála.) Nemusíš se bát. Esther přijde, zachrání tě. Vrátí tě do svého Původního těla ještě dnes. Vlastně říkala, že přijede i sem. Zřejmě se potřebuje přesvědčit, že si nevymýšlím. (Ušklíbla se, ale pak se zase věnovala očima jen Kolovi.) Budeš ale zase zdravý jako řípa, dokonce ve svém těle. To je plus. (Polkla, protože se jí chtělo zalknout se. Ne, nesmí dávat najevo, že se děje něco jiného. I když stejně Kolovi přišla říct hodně věcí. Možná se mu to bude zdát podezřelé, ale možná, že je prostě tak slabý, že bude sotva vnímat a nebude mít čas ani chuť se ptát, jestli se něco neděje.) Budeš v pořádku, slibuju. (Na své poslední slovo dala důraz. Kol moc dobře věděl, že ona jen tak neslibuje ne, pokud to nemůže splnit. Ale tohle mu slíbila, protože ví, že Esther udělá, co po ní žádala. Jaké to bude mít následky pro ni, to už nezmiňovala a ani zmiňovat nebude. Sedla si na křeslo, které bylo, u jeho lůžka. Musela, protože jinak by se asi neudržela na nohou. Točila se jí hlava a bylo jí na zvracení, ale musela to vydržet. Ještě chvíli, ještě malou chvíli, než řekne Kolovi všechno, co mu říct chtěla, než uzavře jejich kapitolu jednou pro vždy, než ho nechá jít. Neví, jestli Kol pozná, že se tím bude vlastně loučit. Ale byl tak zesláblý, že nejspíš bude jen poslouchat. I když možná, že něco řekne, něco málo. Nevěděla, ale to je jedno. Bylo hlavní to, co mu chce říct. Naštěstí bylo jeho lůžko v úrovni jejího těla, když seděla na křesle, takže ona na něj dobře viděla, ona na ni taky. Ještě se nad něj nahnula, aby ji opravdu slyšel.
https://www.youtube.com/watch?v=qkP6Tf79UrM
Vzala ho za ruku. To bylo první, co udělala. Její ruce, které se předtím tak třásly, najednou byly klidné. Jako by ji ten dotek dokázal uklidnit. Bylo jí jedno, že jeho tělo bylo zpocené, ona s ním teď potřebovala držet nějaký kontakt, protože to bylo naposledy.) Vím, že jsi hodně slabý a nemusíš se snažit nic na to říkat, pokud opravdu nebudeš chtít. Nenuť se do toho, nemáš síly nazbyt. Ale chtěla jsem ti něco říct. Něco, co chci, abys věděl, než přeskočíš zpět do svého těla. (Na chvíli se odmlčí a sklopí zrak, protože se jí do očí draly slzy, které potřebovala v tu chvíli zamáčknout. Když se tak stalo, tak znovu vzhlédla k němu.) Když jsi mi řekl, že je mezi námi konec, protože se musíš soustředit na Esther, spadlo to jako z čistého nebe. Vůbec jsem to nečekala a o to víc mě to zasáhlo. Ale dlužím ti odpověď. Odpověď na tvou otázku, že vím, jak mě miluješ. Moje odpověď je ano, vím to, vím to moc dobře. A je mi jasné, že to pro tebe nemohlo být jednoduché a že jsi to dělal nerad. Nechtěla jsem se s tím srovnat. Odmítala jsem to. (Podívala se na chvíli někam z okna a kousla se do rtu. Prostě jen nechtěla ztratit člověka, na kterém jí tolik záleželo. A myšlenka, že už nebude s ní, že nebude u ní, že s ní nebude usínat, tak byla opravdu hrozivá. Ale teď to všechno nabralo ještě jiného vyústění, protože Kol věděl, co k ní cítí a ona to věděla taky. Za několik málo hodin, se tohle ale rozplyne v prach. A ona Kola opravdu ztratí navždy.) Byl jsi pro mě něco jako maják. Moje záchrana před ztroskotáním. Šla jsem za tvým světlem. Vím, že někdy to světlo nebylo zase tak silné a já se blížila pomalu, ale vždycky se to vyřešilo. Můj život nikdy nebyl jednoduchý a nikdy nebyl plný radosti. Bohužel ty hezké chvíle v něm vždy přebilo něco temného a mnohem silnějšího než ty světlé okamžiky. Ale s tebou jsem si dokázala, že dokáži být taky spokojená a šťastná. A  nechtěla jsem něco takového ztratit, protože jsi moje rodina, moje jediná rodina, kterou mám, která mi zbyla. Možná, možná jsem se neměla na naše pouto tak upnout, ale opravdu jsem věřila tomu, že to vyjde, že to bude mít budoucnost. Mělo. Ale bohužel ne takovou, jakou bychom si možná přáli. Esther možná jednou zmizí, ale může to trvat hodně dlouho. Chci ti říct, že chápu...(Podívala se na něj a smutně se pousmála. Uvnitř vybuchovala. Ne štěstím, ale zármutkem. Byla v křeči. Možná díky tomu, jak moc se snažila, aby se tam nezhroutila, nerozplakala.) Chápu, že nemůžeme být spolu a nezlobím se za to na tebe. S odstupem vidí člověk hodně věcí. Pomoz svým bratrům Esther udolat, ať už nikdy nespatří světlo tohohle světa a dá všem pokoj, hlavně tedy vám. A já... já budu asi ještě chvíli trochu přecitlivělá a vzteklá a náladová. (Potichu se zasmála, i když jí vlastně do smíchu vůbec nebylo.) Přišla jsem sem a byla jsem chladná a odtažitá. Nechtěla jsem si připustit k tělu někoho, kdo by mě mohl oslabovat, protože tenkrát jsem měla stejný názor jako tvůj bratr. Jakékoliv city jsou pro slabocha. A já jsem nechtěla být slabá. Jenomže ses mi dostal pod kůži, vlastně ani nevím, jak. Možná díky tomu, že tvůj zájem byl opravdu neutuchající a já tak mohla vidět, že to není jen nějaká malichernost, ale opravdový zájem. Bylo to poprvé, co jsem něco takového zažila, poprvé, kdy se o mě muž takhle zajímal. Byla jsem z toho na začátku zmatená, ale když jsem se ti nakonec otevřela, nebyla to pro mě prohra, ani slabost, bylo to vítězství a něco, co mě posílilo, co mě vedlo k mnoha dobrým rozhodnutím. Není to slabost někoho milovat... je v tom síla a moc. Síla, kterou pochopí jen někdo, kdo opravdu miluje. (Ani neví, kde se ta slova v ní všechna brala, ale potřebovala je říct. Cítila, že všechno, co teď vysílala ze svých úst potřebuje, aby Kol slyšel. I když to měl zase za chvíli zapomenout, nevadí, alespoň na tu chvíli to bude vědět.) Ale vážně ti nemám za zlé, že tys to jako slabinu bral. Nic ti nechci vyčítat a ni vytýkat. Štěstěna je v mém případě prostě jen příliš vrtkavá. (Nasaje vzduch do plic a následně ho zase vydechne.) Ale chci, abys věděl, že tě miluji a nikdy nepřestanu. Zůstaneš napořád uvězněný ve mně. Jakási tvá část, kterou jsem si uloupila jenom sama pro sebe. (Najednou vstane a nakloní se nad ním.) Nemusíš říkat nic, snad jen... řekni mi, že mě miluješ. Naposledy. (Zašeptá a dívá se mu do očí. A když od něj uslyší ta slova, zavře na chvíli oči. Možná, že kdyby to neudělala, slzy by se v jejích očích ještě udržely, ale nebylo tomu tak. Začaly jí padat po tváři a dokonce pár kapek dopadlo i na Kolovu tvář. Přiblížila se k jeho rtům a políbila ho. Naposledy, naposledy stejně jako on jí řekl, že ji miluje. Byl to dlouhý polibek, protože si ho chtěla zapamatovat. Snažila se do něj dát všechno, všechnu svou lásku, ale zároveň bolest. Pak se od něj odklonila a ještě ho pohladila po vlasech.) Esther jistě za chvíli přijde. Měla bych jít, Kole. Tvé staré tělo na tebe čeká. (Pousmála se a pak ještě Kola políbila na čelo, než povolila jejich stisk rukou, otočila se k němu zády a odešla z pokoje. To už ale svoje slzy nemohla zadržet v rovině, kdy se ještě dalo pochopit, že pláče kvůli tomu, že se spolu rozešli. Z jejích očí tekly přímo vodopády, když opouštěla nemocnici. Nasedla do auta, opřela se hlavou o volant a rozvzlykala se. Její oči byly jako dvě studně, kolem kterých rostl černý les, který představoval její rozmazanou řasenku a tužku na oči. Snažila se dýchat zhluboka, ale zadrhávala se mezi vzlyky. Ne, takhle to nemělo dopadnout. Takhle si to nepředstavovala, tohle přeci nebylo žádné štěstí, které si tolik konečně ve svém životě přála. Bylo to jen další utrpení. Možná, že ke štěstí dokáže pomoci druhým, ale sama sobě pomoci prostě nedokáže. Nikdy nenajde tolik štěstí, že by naplnilo její život jen samou radostí a nikoliv starostmi. Nakonec přeci jen hlavu zvedla a nějak dojela domů do svého bytu. Přede dveřmi měla dopis. Absolutně nevěděla, od koho, ale i když na něj skoro neviděla, otevřela ho. Osušila si oči a začal číst. Ten dopis byl od Stevena. Nic takového rozhodně nečekala. Vešla dovnitř svého bytu, zavřela dveře a opřela se o ně. Jakmile si přečetla jeho poslední větu o tom, že snad také jednou najde svoje vlastní štěstí místo toho, aby ho musela hledat druhým, sklouzla se po dveřích dolů na zem. Připomnělo jí to všechno, co se stalo před pár momenty. Ne, ona ani teď nebude šťastná. Opravdu hledá, kde by mohla pomoci, komu dopřát alespoň trochu toho štěstí nebo pocitu, že je něco konečně správně. Proč to dělala? Protože cítila, že v jejím životě je toho opravdu hodně málo správně. Skoro se zdálo, že to jediné správně, je Kol... Ale to už neplatí. Ani si nepamatuje, kdy takhle naposledy plakala a bylo jí tak špatně, tak hrozně moc špatně.)

I když nechtěl, aby Genevieve za Esther chodila, mohl vůbec říct něco proti tomu? I když se mu to vůbec, ale vůbec nelíbilo, nemohl proti tomu říct ani slovo, protože v tomhle byla Gen stejně paličatá jako on. Esther byla teď asi jeho poslední možnost. No a když ne poslední, tak ale určitě ta nejdostupnější. Kdyby se to obrátilo a na smrtelné posteli tady ležela Genevieve, Kol by dělal úplně to samé. Šel by klidně za Esther, jen aby ji zachránil. Prosil by člověka, kterým teď opovrhuje nejvíc ze všech, aby zachránil život někomu, koho má na světě nejradši. A přesně to teď dělala Gen. Šla k té ženě, podle které právě ona ničila Kolovi život. K té ženě, která ji mučila a málem ji nechala umřít. Pokud tohle Kol přežije a jeho matka se mu dostane pod ruce, tak za sebe neručí. Předtím ji několikrát jenom tak vyhrožoval, byl k ní hodně drzý, ale nic jiného. Teď? Asi by měl zavolat Klausovi, aby se ho zeptal, kdy se asi ta velká sláva uskuteční... Doufá, že to bude co nejdřív, protože už teď ho svrbí ruce při pomyšlení na ni. A to ještě neví, s jakou 'dobrou' zprávou přijde jeho zlatíčko.
V nemocnici leží už opravdu x hodin a nebaví ho to. Smrdí to tu desinfekcí, je tu všude bílo, ani televizi si nemůže pustit... No, otázkou ale je, jestli by si tu televizi vůbec dokázal pustit a jestli by se mu okamžitě nezačaly zavírat oči únavou, když by se na ni díval. Byl totiž šíleně unavený a cítil se hrozně. A určitě tak i vypadal. Ještě že neměl po ruce zrcátko, to by se do něj totiž podíval a asi by ho z toho trefil šlak, protože tak hrozně nevypadal nikdy ani ve svém těle. Troufá si tvrdit, že ani tehdy, když se vrátil z Druhé strany a taky už měl na mále.
Má pocit, že se mu chce usnout a že když usne, tak už se ani neprobudí, protože to už nebude mít cenu, když je tak vysílený. Radši přece bude spát a šetřit si tak síly, ne? Chystá se na to, že zase zavře oči a na nějakou chvíli si dáchne, když v tom uslyší, jak se pomalu otevřou dveře a ozve se tichý hlásek, který patří Genevieve. Té pravé zrzavé Genevieve. Pomalu otočí hlavu jejím směrem a pousměje se na ni, což může asi brát jako pozdrav, který je teď mnohem jednodušší než mluvení. Čeká na to, co pěkného mu Gen řekne. Doufá v to, že mu poví, že žádná Esther nenajde a že se objevil nějaký jiný způsob, jak ho vyléčit. Že třeba na něco přišla Sophie, vždyť nakonec není tak hrozná čarodějka, za kterou ji nejdřív měl... Ale ne, ona mu řekne, že za ním dokonce i přijde. To fakt scházelo. "Už se nemůžu dočkat," řekne tiše a je v tom slyšet, jak moc vyčerpaný je. Přece jenom je v tom ale slyšet taková ta jeho ironie. Protože to opravdu není tak, že by se nemohl dočkat. Nechce ji tady. A příčí se mu ta představa, že ji prosí o pomoc. Teda to, že ji prosí o pomoc Genevieve. To přece nemůže být jen tak nezištné. Nebo ano? Nemůže prostě jednou udělat něco jen tak...? "...ale na jak dlouho," dodá jenom, když mu Genevieve řekla to plus, které na tom všem je. Bude sice ve svém těle, ale jistě ne na dlouho. Esther má určitě vyhlédnuté nějaké další, které bude pro Kola vhodné, takže je jen otázkou času, kdy ho šoupne, ať už dobrovolně a nebo nedobrovolně, do těla jiného. Zatím si nevšímá toho jejího chování. A nebo možná všímá, ale připisuje to tomu, že se o něj bojí a tak, že je třeba nervózní z Esther... Rozhodně nemyslí na to, co se stane, až bude zpátky ve svém starém těle. Přikývne, když mu Gen slíbí, že bude v pořádku, ale nic na to neříkal. Je vážně slabý a když nemusí, tak nemluví. A i když musí, tak mluví velmi málo. Sledoval ji, když si sedala na křeslo vedle jeho postele a potom ji pozorně poslouchal, když začala zase mluvit.
Kdyby se ho někdo zeptal, jestli ho překvapilo to, že ho vzala za ruku, musel by říct, že ne. Tak on tu umíral, je jasné, že to nebude snášet zrovna nejlíp, i když už nebyli spolu. No, 'nebyli spolu'. Teď mu to tak ani nepřipadalo. Zase po nějaké době, co jsou od sebe, se k sobě chovají hezky, jsou na sebe milí. Ona ho dokonce chytila za ruku. Sakra, stálo všechno to trápení za to? Co si to namlouval? Prý že když se s ní rozejde, přestane mu na ni záležet a nebude na ni myslet. Kecy, kecy, kecy. Myslel na ni dvacetčtyři hodin denně (pokud teda zrovna nebyl nějak moc ožralý, aby na ni zapomenul), sedm dní v týdnu... Nikdy ji nedokáže dostat z hlavy. Neměl se s ní rozcházet. Měl si za tím stát a Klausovi neustoupit. Konečně mu měl jednou dát na výběr, že buď stojí o jeho pomoc, která se jistě bude hodit, a nebo ne. Je mu jedno, jak to teď vypadá, prostě ji za ruku taky chytil, protože mu to chybělo. Chyběly mu jejich doteky, jejich společné usínání, probouzení, ty chvíle, kdy se pořád jenom smáli. A spousta dalších věcí. A jestli dneska umře nebo neumře, je to jedno, v tuhle chvíli se jí chce zase dotýkat a chce být šťastný. Dřív se smrti bál, protože neměl nikoho, kdo by při něm stál, ale teď už to tak není. Stojí při něm ta, o které ví, že by ho nikdy neopustila. Nechápe, proč mu to nemohla říct až potom, co bude ve svém těle a bude zdravý, ale tak dobře, vyslechne si ji teď. Zdá se mu, že zadržuje pláč, ale není si tím jistý, protože to vždycky zakryje docela dobře. Gen začne mluvit o tom, jak se s ní rozešel a jak moc ji to bolelo. Proč? Proč musela začít zrovna tímhle? Copak jí pořád nedošlo, že ho to mrzí? Že jí nechtěl ublížit, ale v tu chvíli se mu to zdálo jako to nejlepší řešení? Ale k jeho překvapení to nebylo nic hnusného, co mu říkala, ba naopak. Konečně mu potvrdila to, co chtěl slyšet už při jejich rozchodu. Konečně se toho dočkal, a i když to věděl celou tu dobu, slyšet to takhle od ní je prostě nejlepší. Vůbec ji nepřerušuje, zkrátka ji nechává mluvit dál. Ani neví, co by měl říkat a popravdě, nemá k tomu ani moc energie. Je rád, že je rád. Ta slova, která říká, jsou opravdu krásná a pěkně se to poslouchá. Jako by teď zapomněl na to, jak špatně se má, protože s ní a s tím, co říkala, mu bylo krásně. Bylo hezké slyšet, že je její jediná rodina a že ho nechce ztratit. Ona ho ale nikdy neztratila a ani neztratí. Teda to si aspoň myslí. Kéž by věděl, co se na něj za jeho zády chystá... "Jsi ženská, vždycky budeš přecitlivělá, náladová a vzteklá," řekne a zaculí se na ni. Tohle si prostě nemohl odpustit, i když situace na vtípky zrovna nebyla. Poté mu začne připomínat, jaká ze začátku vlastně byla. A ano, když zapátral v paměti, opravdu tomu tak bylo. Nechtěla žádný vztah, držela se od něj dál a to i při jejich opravdu prvním setkání na plese. Díkybohu, že nepolevil a prostě si stál za tím, co doopravdy chtěl - ji. "Je v tom síla, moc, ale i strach o život toho druhýho. A ten strach u mě hrál v poslední době větší roli než to ostatní," podívá se na ni. Opravdu se o ni bál a bojí se i teď. Vždycky bude. A jeho strach je teď o tolik větší, když je tu jeho matka, která by Genevieve nejradši hned zabila. Poté přijde něco jako při jejich rozchodu, který měl na svědomí Kol. Chce po něm, aby věděl, že ho miluje. Maličko se na ni pousměje a jen nepatrně přikývne.
Sleduje ji, když vstává a nakloní se nad něj. Když slyší, co po něm Genevieve chce, aby řekl, neváhá ani chviličku a i přes to všechno, co bylo, to řekne. Sice slabým a naprosto vyčerpaným hlasem, ale řekne. "Miluju tě." Potom už jenom čeká na to, až se k němu úplně sehne a políbí ho. Cítí, že pláče, ale nechápe proč. Přece bude všechno v pohodě, protože on bude zpátky ve svém těle, zdravý, ona už je v tom svém.. "Nebylo to naposledy," řekne ještě předtím, než promluví ona. A řekne to dost přesvědčeně. Neví, proč si myslí, že ta slova řekl dneska úplně naposledy, protože to není pravda. Až se probudí ve svém těle, bude jí to říkat každý den a kašle na nějakého Klause. Na chvíli zavře oči, když mu poté připomene, že přijde Esther a že musí jít. Jen neochotně přikývne a ještě než ho Gen pustí, pohladí ji po ruce. Potom už mu nezbývá nic jiného, než ji sledovat, jak odchází z pokoje. A tohle bylo naposledy, kdy ji viděl takhle. Naposledy, kdy to pro něj byla Genevieve, kterou miluje.