French Quarter

(O vlkodlacích toho moc nevěděl. Věděl takové ty základní věci a to jako proměna při úplňku. Vlkodlakem se člověk narodí, ale musí někoho zabít, aby se v něm ten vlkodlak probudil, nebo aspoň tak to pochopil. Věděl, že mají svého alfu a, že je to něco jako jejich vůdce. A to, jaká bylina je oslabuje. Nic víc ale netušil. Vlkodlaci ho nikdy nějak moc nezajímali, což je možná chyba, protože kdyby jo, tak by věděl, jakou chybu dělá. Dráždí jí tu, téměř jí pohledem vyzývá. Jenže on to netušil a díval se jí stále do očí, jeho pohled byl intenzivní. Viděl na ní změnu, kterou se sice snažila skrýt, ale byla tam. Nebyla tak vyrovnaná jako poprvé, když jí viděl. Působila mírně nervózně, ale spíš než to, tak naštvaně. Viděl ten vztek v jejích očích, ale nechtěl uhnout pohledem. Pro něho by to byla jako určitá slabost. Ale kdyby tušil, že jí tím ještě více rozčiluje, tak hned přestane. Rozhodně nechtěl pokoušet její trpělivost, protože na něho sice jenom mohla skočit a něco málo mu udělat. Asi by to způsobilo menší rozruch, ale v tomhle městě působí rozruch naprosto všechno. Chvíli v místnosti panovalo hrobové ticho, ale nakonec promluvila i Nailah. Upozornila ho, že dělá velkou chybu tím, jak se jí dívá do očí. Proto rychle zamrkal a uhnul pohledem, podíval se ven, kde se pomalu začalo dělat pěkné počasí.) Nechci vám ublížit. Pokud to nebude nutné. Chci jenom víc informací, šamanko. (Vrátil se pohledem zase k ní, ale tentokrát se nesnažil o tak přímí oční kontakt. Opravdu nestál o nějakou tu rvačku s vlkodlačící. Neměl proti ní žádné speciální zbraně, měl akorát tak svůj kapesní nůž, kterým by jí sice trochu ublížil, ale nic víc drastického ne. Možná, kdyby si ho namočil v oměji, tak by to působilo lépe, ale ten on nemá. Ví, že si troufá, protože jí tu svým způsobem vyhrožuje a chce po ní něco. Je mu jasné, že ta mu informace nedá jenom tak bez boje.) Proti vlkodlakům nic nemám. Nestojím o to vás všechny vyvraždit, mně jde o upíry. A mám pocit, že ty a ten tvůj náhrdelník jste věc, kterou potřebuji. (Po krátké chvíli dodal.)

(Byla vážně hodně nesvá a jeho oční kontakt ji dost provokoval. Jestliže je to lovec a nepřišel s ní bojovat, tak je opravdu hloupý, že tohle pokouší. Napětí by se najednou dalo zcela krájet a rozhodně už v krámku nepanuje uvolněná atmosféra jako před chvílí. Je napjatá jak špagát a svaly se jí zatínají díky tomu, jak drží pěsti křečovitě u sebe. Dokonce ucítí i krev. To bylo tím, jak moc zatínala nehty do svojí kůže na dlaních. Stačilo opravdu málo a skočila by po něm. Opravdu. Vařila se v ní krev a necítila se bezpečně. A on ji tu ještě vyzýval pohledem. Byl asi dost nezkušený na lovce. Jinak by to rozhodně nedělal. Nechtěla tady udělat nepořádek a nechtěla přijít o práci, protože se zdálo, že tohle je jediné místo na dlouhou dobu, kde bude moci být i chvíli sama, pokud ji zrovna tedy nebudou obtěžovat lovci nebo čarodějové. Proto se rozhodla, že po něm neskočí, ale že ho varuje, že by měl hodně rychle hodit zpátečku, pokud nechce přijít k úhoně. Zdálo se, že to celkem pochopil, protože se ihned přestal dívat do jejích očí a pohledem uhnul směrem do výlohy. Pomalu se uvolnila. I když ne úplně, přeci jen se stále udržovala jaksi v pozoru, kdyby se náhodou ten muž chystal něco udělat. Ale rozhodně už nebyla tak křečovitá jako před chvílí. Nechce jí ublížit. No to by mu radila, aby nechtěl, protože by ona ublížila víc jemu než on jí.) Pokud to nebude nutné. To znamená co? Dokud vám někdo z vašich loveckých kamarádíčků nezavolá, že mi ublížit máte? (povytáhla obočí. Bylo jí jasné, že je lovec. Nač by měla předstírat, že to neví.) Na druhou stranu, proč bych vám to měla vůbec věřit? (Zamračila se.) Lovci mi zavraždili rodiče, snoubence, celé dvě smečky, ve kterých jsem žila. Takže mi promiňte, ale jsem vůči vám tak trochu skeptická a zaujatá. Vlastně bych vám měla rovnou na místě zakroutit krkem a vůbec se s vámi nebavit. (Založila si ruce na prsou a sledovala pozorně lovce. Vlastně ani neznala jeho jméno. Možná ho ani nechtěla znát. A informace? Proč by mu je asi tak měla dát? A ona sama toho moc neví. Tedy záleželo by na tom, co by chtěl vědět, ale ona sama ještě hledá spoustu odpovědí.) Fajn, takže jste upírobijec. Ale stejně nechápu, jakou roli bych v tom měla hrát. A vlastně ani nechci.

(Je sice lovec, ale na vlkodlaky se moc nezaměřoval. Možná by měl, když se už tolikrát snažili dostat k vládě. Jednou tohle město možná i přeberou, takže by nebylo na škodu, kdyby se o nich naučil víc než jenom těch pár základních věcí. Věděl, že zde jsou lovci, kteří se specializují čistě jenom na vlkodlaky a i ti, kteří loví všechno nadpřirozené. Jenže Damienova rodina byla jiná. Chtěli dostat Původní, to byl jejich úkol. Jistě, že občas zabili i nějakého toho vlkodlaka, když to bylo nutné, ale většinou se snažili udržovat dobré kontakty. To samé bylo i s čarodějkami, s těmi ale většinou vycházeli dobře a vzešlo z toho mnoho dobrým zbraní. Okamžitě vezme její varování v potaz a utne ten jejich oční kontakt. Nepotřeboval jí rozčílit natolik, že by po něm skočila a zkrášlila mu obličej. Sledoval chvíli lidi, kteří kráčeli okolo výlohy, než se zase otočil zpátky na Nai. Tentokrát už neopakoval stejnou chybu a nesnažil se jí dívat do očí. Zapsal si to do paměti mezi další věci, které ví o vlkodlacích.) Nepracuji ve skupině. (Odpověděl jí na její slova. Nějak ho nepřekvapilo, že uhádla, co je zač. Sice jenom toho musí mít hodně za sebou a má nějaké ty zkušenosti ohledně lovců. Poslechne si její krátký výlev do historie. Pozoruje pult a na pár chvil vzhlédne k jejímu obličeji. Už chápe, z jakého důvodu je tak nevraživá. S lovci nemá dobré zkušenosti a to naprosto chápe. Přikývne souhlasně.) Ještě jste to ale neudělala. (Konstatuje, že mu ještě neublížila.) Pokud bych vám chtěl ublížit, tak už to dávno udělám. Nemám v plánu ubližovat vám nebo vaší smečce. (Řekne, ještě než poví, že jde vlastně proti upírům. Ví, jaká nevraživost panuje mezi upíry a vlkodlaky. Zvláště v tomhle městě, kdy proběhlo i několik bitev mezi těmito frakcemi.) [color=#ff9900]Vy by jste se nechtěla pomstít upírům? [color] (Položí jí jednoduchou otázku a konečně vytáhne peníze z peněženky. Podá je Nai a čeká, až mu vrátí. Vlastně ani, až mu je vrátí, neodejde. Chce tu zůstat, než se dozví něco víc. Doufá, že šamanka bude vědět, jakou přesně schopnost má její náhrdelník. On něco málo vyčetl, ale jelikož nezná moc vlkodlaky a jak fungují, neví, o co jde.)

(Nebyla na něj zrovna nejpříjemnější, ale kdo by taky byl? Byl to lovec. Každá nadpřirozená bytost prostě nemohla jen tak vycházet s lovcem. Pokud ho ovšem dobře neznala a třeba s ním nespolupracovala proti jiným frakcím. Věděla i o případech, kdy si dokonce nějaká frakce lovce přímo najala na frakci jinou. Ale to bylo hodně ojedinělé. Ona lovce nenáviděla. Nemohla si pomoci. Kdo by na jejím místě měl lovce rád? Asi nikdo. Lovci pro ni představovali hrozbu a předzvěst hrozného krveprolití. Moc dobře věděli, jaké finty použít, aby dostali svou kořist do úzkých. Ona rozhodně nechtěla být tou kořistí, takže byla obezřetná a opatrná. I když tenhle lovec toho asi o vlkodlacích moc nevěděl, jak se zdálo. To bylo ale v tuhle chvíli jedno. Mohl mít nějakého kamaráda, který se o vlkodlaky zajímal až příliš a který moc dobře věděl, jak je dostat do úzkých. Možná jí řekl, že on pracuje sám, že není se žádnou skupinou. Byli lovci, kteří takhle opravdu lovili. Měli to radši, protože jim do toho nikdo nijak nekecal. Ale organizovaná skupina byla vždycky o něco efektnější. Alespoň, co se týkalo vlkodlaků.) Nemusíte pracovat se skupinou, abyste nemohl někomu zavolat. Lovec bez konexí, to by byla opravdu dost velká hloupost. Takže mě tu nekrmte řečmi, že jste sám. V tuhle chvíli můžete, ale rozhodně nemůžete popřít, že kdybyste chtěl, můžou vám přijít na pomoc. (Podívala se na něj a byla zase o něco napjatější, ale rozhodně se nechystala útočit. Ne, ještě ne. to by ji musel nějak hodně vytočit, nebo udělat nějaké špatné rozhodnutí. Kdyby mu řekla, že její rukou vlastně ještě nikdo nezemřel, tak by asi už nevypadala tak hrozivě jako před chvílí. A ona rozhodně chtěla vypadat hrozivě. Ona nepotřebovala spouštět kletbu smrtí někoho jiného. tak nějak si držela svůj čistý štít, ale věděla, že kdyby jí přišli pod ruku ti, kteří zavraždili její rodinu, Adama a smečku, tak by je zabila bez milosti.) Ne, neudělala a možná ani neudělám. To bude záviset čistě na vás. Tvrdíte, že nemáte v plánu ubližovat smečce ani mně. Jdete tedy po upírech, ale věřte mi, že upíři rozhodně nejsou ti, kterým bych se chtěla mstít. (Podívala se na něj dost ostře, takže bylo asi jasné, jaké sortě lidí by se ona nejraději mstila. Ale chtěla by si najít přesně ty, kteří jsou za to zodpovědní. Převzala si od něj peníze a vrátila mu nazpět.) Ještě něco? (Řekla dost ostře)

(Nezazlíval jí, že je na něj nepříjemná, ani on se nechoval jako nejmilejší člověk. Ostatně jako vždycky. Ona měla ale větší důvod k tomu být naštvaná. Ona tu byla ten, od kterého se něco žádá a, který je pod tlakem. Navíc je to nadpřirozená bytost a on je lovec. Dva typy lidí, kteří se většinou nesnáší až do morku kosti. Taky není divu, když lovci zabíjejí ty nadpřirozené bytosti. Tak nemají žádný důvod je mít v lásce, ale občas se najdou výjimky. Lidi, kterým nevadí, že se mají spřáhnout s lovcem. Vždy je vše na domluvě, ale pokud se člověk nesnaží domluvit, dopadá to špatně. Lovci vždy byli nenáviděnými, protože věděli, jakým způsobem dosáhnout toho, čeho chtěli. Nikdy se nebáli jít přes mrtvoly a krveprolití pro některé bylo na denním pořádku.) Taky to tak máte nebo, ne? Zavoláte a přiběhne několik vlkodlaků? (Měla pravdu. Sice nedělal ve skupině, ale měl kontakty, znal mnoho lidí. A možná, kdyby někomu zavolal, tak i s radostí přijde a zbaví se nějaké té šamanky. Jenže to on nechtěl. Potřebuje jí a to živou. Mrtvá by mu byla vážně k ničemu. Podíval se na ní a všiml si, že je zase o něco víc napjatá. On sám si pořád držel svou kamennou masku. Neprojevoval žádné emoce a prostě se tvářil vážně. Jen v jeho očích se blýskala malá směsice pocitů. Poslechne si, co má na srdci a tentokrát se jeho výraz změní. Začne se mračit. Nechápal, proč netouží po pomstě. Vždyť její smečka kvůli upírům trpěla, měla by být ráda, ale ona ne. Zakroutil hlavou, ale nic na to neřekl. Neměl co. Při jejím ostrém pohledu mu to ale došlo. Nejde jí o upíry, ale o lovce. Odvrátil tedy pohled zase ven a pak jí dal peníze, které požadovala.) To si nechte. (Zakroutil hlavou, když mu dala nazpátek. Vzal si do ruky krmení.) Ne, děkuji. Na shledanou. (Rozloučil se s ní, jakoby zde prošla jenom normální koupě krmení. Ne, nešlo to přesně podle jeho plánů, ale aspoň si byl jistý, že tohle je právě ta šamanka, kterou potřebuje. Všiml si i jejího náhrdelníku, který tentokrát měla na ruce jako náramek. Vyšel ven, kde se začal rozhlížet, nakonec se ale vydal k sobě domů.)

*Když se den, který tráví s Claire přehoupne do druhé poloviny, čím dál častěji se v myšlenkách zaobírá tím, co musí udělat večer. Je jasné, že ji bude muset zastřelit. Přesto nijak nenaznačil, že by se toho trestu, nebo lépe řečeno popravy má zúčastnit někdo jiný. Nepotřebuje u toho mít svědky. Nikoho. Nakonec se pomalu dobere jakési představy toho, jak to večer udělá. I ta nevědomost ho dost znervózňovala, zneklidňovala. Když si to promyslí, získá o něco více klidu, ačkoliv žádnou úlevu nevnímá. Následuje při tom Claire další už neví kolikátou uličkou. Na chvíli se zastaví u výkladu obchůdku se suvenýry pro turisty. Jsou v něm různé upomínkové předměty, obrázky města a spoustu dalších drobností. Je přes sklo vidět i dovnitř, kde si návštěvníci vybírají dárečky. Zapomene se tam, ani neví, jak dlouho. Po té, co si to uvědomí se probere a rozhlédne se po uličce. Hledá Claire, ale nikde ji nevidí. Vydá se tedy uličkou směrem, kterým musela jít před ním a pátrá mezi ostatními po její útlé postavě. Ujde několik metrů, které narostou na desítky. Dostane se i na křižovatku, ale Claire nikde nevidí. Stále, ale doufá v to, že se někde zapomněla stejně jako on před chvilkou a brzy se objeví. Přesto mu jeho vnitřní hlas našeptává tu nejhorší možnou variantu. Projde ještě několik uliček, kde by mohla Claire být. Nakoukne i do obchodů a do pár barů, ale nikde ji nevidí. Čím déle ji hledá, tím větší vztek má na ni, ale hlavně na sebe samotného. Znovu ji uvěřil a zdá se, že na svou důvěřivost a víru v lidi kolem sebe, opět doplatí. Udělá takové menší kolečko a vrátí se do míst, kde ji naposledy viděl. Snaží se zachytit její stopu, jednou je vlkodlak a dokonce vůdce smečky, do které Claire stále ještě patří. Vycítí slabý náznak toho, že zde Claire před nějakou dobou skutečně byla. Stopa se před ním chvíli vine, ale brzy se mu zamíchá a zmizí mezi změtí dalších lidí, kteří jí přišli do cesty. Na jedné z křižovatek zůstane stát a sleduje, jak se dělí a mizí hned do dvou směrů. Nedokáže určit, která je novější. Není si jistý, ani kdy tady Claire mohla být. Naštvaně to vzdá. Uvědomí si, že zatímco po ní pátral, hledal ji, úplně zapomněl na čas. Když se zastaví pod jedním ze světel, dojde mu, že je už večer, protože se setmělo. Lidí v ulicích přibývá. Je mu jasné, že může klidně hledat dál až do rána a potom celý další den, ale nebude úspěšný. Má zlost, na sebe i na Claire. Zůstane chvíli stát. Pozoruje při tom dění kolem sebe a když na chvíli koukne na hodinky, podle času, který ukazují ví, že tou dobou by Claire musela být již po smrti. Vztek a zlost se tak smísí s jakousi úlevou, že to tak není. Je mu jasné, že Claire zmizela. Jenom doufá, že je dost chytrá na to, aby opustila město a pokud možno i zemi. Ať už je to jakkoliv, za tohle, co připočte k jejím zbylým prohřeškům, ji při příštím setkání zabije, pokud na ni bude mít štěstí. Není si jistý, že existuje něco, co by jeho rozhodnutí změnilo. Claire pro něj tenhle večer zemřela. Ví docela přesně, co udělá. Bude na ni myslet a vzpomínat v dobrém, a jen na tu dobu, kdy ještě měla naději na to, začít nový život se svým dítětem. Claire, která se projevila po jeho smrti, tu nechápe, nezná. Je nebezpečná pro své okolí. Pokud znovu bude zabíjet nevinné, dopadne ta vina i na jeho hlavu.
Do Zátoky se ten večer už nevrátí. Nemá chuť ani náladu nikomu něco vysvětlovat, i když předpokládá, že se ho nikdo na nic ptát nebude. Zamíří do svého domu. Přespí tam. Brzy ráno vstane, opláchne se, zajde si do města na jídlo. Když pak vyjde kavárny, všimne si, že kousek odsud je zverimex, kde pracuje Nai. Ani neví proč ho to tam za ní táhne. Cítí se mizerně i bez toho, aby se zatím někomu chlubil se svým fiaskem s Claire. Nailah si ho za tohle jistě podá, ale i přesto cítí, někde hluboko ve svém nitru, že ji i přesto nebo právě proto potřebuje. Připadá mu navzdory všemu jako jediná jistota, kterou má. I proto tak nesnáší Lorenta a to, jak ho Nai vnímá. O tuhle svou jistotu, ten vnitřní klid, který v něm její přítomnost probouzí, nechce se o to s nikým dělit. Když zahne za roh na ulici, kde se zverimex nachází, zahlédne, jak Nai zrovna vchází dovnitř. Vydá se pomalu ke dveřím. Nechává jí trochu času na to, až otevře. Vejde dovnitř krátce po otevření. Ona se věnuje prvním zákazníkům a tak si jde prohlédnout zvířátka, co zde prodává. Vybaví se mu jeho první návštěva tady. Tehdy a není to tak dávno, bylo všechno úplně jiné. Někdy má pocit, že uběhlo mnohem více času, než ve skutečnosti. Jeho nálada díky tomu všemu ještě více poklesne. Zlost a vztek ho stačil opustit. Přetrvává u něj spíše hořká pachuť zklamání, a že opět věřil a spoléhal na něco, co se mu vymstilo. Prochází se kolem klecí a terárií, dokud Nai nedoobsluhuje.*

Zatímco ona strávila den v práci, věděla, že Jackson má na starosti Claire. Přemýšlela o tom, jestli se ho na to má pak ptát, nebo jestli to má nechat být, protože věděla, že Jacksonovi na Claire záleželo a rozhodně nebylo jednoduché ji zabít. Dneska znovu šla do práce a opakovalo se to, co si s Lorentem včera dohodli. Ona bude nerušeně pracovat, zatímco Lorent se bude držet někde poblíž a sem tam ji přijde zkontrolovat. Zatím se oba dva drželi a tak nějak nediskutovali o tom, co je to vlastně potkalo. Otevírala asi půl hodiny předtím, než byla opravdová otevírací doba. Raději vždycky chodila brzy, než aby pak musela někde řešit, že je nějaká zácpa a ona do práce nedorazila včas. Usadila se za svůj pult a když odbila devátá, kdy oficiálně otevírala, nahrnulo se do krámku hned několik lidí. Docela ji to překvapilo. Rána byla většinou úplně zabitá, ale dneska tomu tak nebylo. Když se Jackson blížil ke krámku, Lorent byl ještě na dohled a věděl, že dneska bude mít tedy zřejmě volno, protože se o Nailah postará Jackson. Takže si šel po svých úplně. Samozřejmě, že ona si Jacksona všimla, když vešel dovnitř. I kdyby ho nezaregistrovala pohledem, tak ho cítila. Nehrnul se ale hned k ní a nechal ji, aby nejdřív obsloužila ty, kteří tu byli před ním. Jakmile ale odešli, tak se odlepila zpoza svého pultu a šla za ním k jednomu z terárií, kde právě stál.) Stále sis ještě nerozmyslel, že by sis nějaké to zvířátko opravdu pořídil? (Podívala se na něj tázavě) Dala bych ti slevu, když je to v rodině. (Snažila se trochu vtipkovat, protože události posledních dní byly více než tíživé a ona věděla, že na nich má svůj podíl a že se jí vlastně Jackson tím, že Lorenta jmenoval jejím strážcem, pomstil.)

*I když si zrovna prohlíží párek morčat, jak skotačí ve kleci, napůl ucha poslouchá, co se děje u pultu. Neujde mu tak nic důležitého, a naštěstí vše probíhá v poklidu. Nejspíše by si prvního zákazníka, který by se na Nai škaredě podíval, podal. K výbuchu mu stačí málo. Prochází se dále a přejde k želvičkám. Jelikož jsou v teráriu, tak v jeho odrazu může dění za pultem i sledovat. Sice ne nijak výborně, ale kromě sluchu tak může zaměstnat i zrak. Zdá se mu, že je tady po ránu docela živo. Nečekal by to v obchodě se zvířaty. Přemítá, zatímco Nailah obsluhuje, je-li to zde častý jev. Přestane zírat do skleněného odrazu a zase se posune kousek dál k dalšímu terárku. Zde se ani nestihne pořádně rozhlédnout, co v něm je, protože za sebou uslyší Nailin hlas. Zjistí, že se obchod najednou vylidnil. Během jejich slov nebo lépe řečeno otázky se k ní otočí. Jeho výraz krátce zračí, že její nabídku pokládá za dobrý vtip.* To bych žádnému z nich nemohl udělat. *Zavrtí pak krátce hlavou. Pronese to s jistou nadsázkou, ale jen on sám ví, že si neumí poradit se sebou natož, aby trápil nějakou němou tvář.* Ale i tak ti děkuji za nabídku. *Dodá. Přelétne obchod za ní a pak se opět koukne na Nai.* Míváš tady často tolik lidí? *Prohodí konverzačně se zájmem na Nai koukne. Nejspíše je nemine řeč na vážnější, mnohem vážnější témata, ale ještě pár chvil chce předstírat, že se jich dvou v Zátoce nic závažného netýká.*

(Kousne se do rtu a kývne hlavou, že chápe.) Jistě, ty už máš zvířátek na starost dost, takže docela i chápu, že další už mít v domácnosti nemusíš. (Ušklíbne se trochu pobaveně. Stojí vedle něj tak nějak trochu jako solný sloup. Je zvláštní s ním najednou takhle nezávazně konverzovat, když byla spíš zvyklá, že poslední dobou s ním probírala tak nějak jiné věci a vlastně spolu v poslední době vůbec nevycházeli dobře. Každý si o tom druhém myslel své a poslední dobou se to označení své spíše ukazovalo v těch zápornějších hodnotách. Ona ale netoužila po tom, aby to takhle pokračovalo, ale na druhou stranu taky věděla, že to nepůjde jen tak snadno a že jim to nebude klapat od začátku a že se všechno hned poddá. Bude to asi běh na delší trať, ale ona ho nepoběží s tím, že ho někdy v půlce vzdá. Bude se snažit ho doběhnout. Ne, ona se nebude snažit, ona ho prostě doběhne.) Ne, ani ne. Samotnou mě překvapilo, kolik lidí přišlo hnedka takhle z rána. Většinou se tady dopoledne mihne málokdo. Spíš je tady větší nával odpoledne. Já si tu většinou po dobu, kdy nikdo nechodí, čtu knížku. (Vysvětlí mu její práci, která je vlastně pohodová. Dalo by se říct, že někdy je opravdu placená jen za to, že si čte knížku.) Co tě sem vlastně přitáhlo? Přišel sis mě zkontrolovat? (Povytáhne obočí a upře na něj tázavý pohled. O Claire se nezmiňuje. Dělá to zcela záměrně. Samozřejmě, že by ji zajímalo, jak to teď bere, ale nebude zvědavá a ani do mysli nebo pocitů mu moc lézt nechce. Chce to nechat na něm. Pokud o tom začne mluvit, ona si s ním o tom promluví. Pokud ne, tak to prostě nechá být, jako kdyby ani žádná Claire neexistovala.)

*Když začne Nai přirovnávat vlkodlačí smečku k jeho zvířátkům, chvilku na ni hledí nečitelným výrazem. Možná ho tím chtěla popíchnout a za jiných okolností by nejspíš i uspěla. Dnes se sem za ní, ale nepřišel hádat. Vezme to proto, jako její vtípek.* No i tak by se to dalo říct. *Poznamená nakonec, během toho uhne na chvíli pohledem. Pootočí hlavu do strany a trochu ji skloní, jak ho něco zaujme ve spodní řadě jednoho z regálu s krmivem. Zakryje tak zacukaní koutků. Možná, ale nebyl moc rychlý, není si úplně jistý. Nai ho tím sice pobaví, ale jemu touhle dobou do smíchu není a tak se to pokouší moc nedávat najevo. Strčí si ruce do kapes bundy. Mírně si povzdechne a pak na ni znovu už zase vážně koukne. Nemyslí teď na to, co se mezi nimi odehrálo v posledních dnech. Chce s ní být. Když se zrovna skoro do krve nehádají, tak se cítí v její blízkosti, v její přítomnosti lépe, než by tušil, že to bude možné. Vnímá ve svém nitru zvláštní klid a mír. Jako by Nailah byla tou nejdůležitější, kterou potřebuje ve svém životě. Zatím nastalo, jen pár okamžiků, kdy si byl něco takového schopný přiznat. Nechápe, proč ho to k ní táhne ve chvílích, kdy je mu nejhůře. Nějakou dobu nad tím přemýšlí. Nai mu odpoví na jeho otázku. Poslouchá ji a tvář se mu nepatrně rozjasní. Docela rád slyší, že její práce je většinou pohodová a klidná.* Takovou práci bych si taky dal líbit. *Poznamená s nepatrným pousmáním. Vytáhne ruce z kapes a popojde směrem k ní, ale chce se, jen vrátit k obslužnému pultu, aby nemuseli stát mezi regály s krmivem a zvířaty. Musí ji obejít, i když nemá moc místa. Nakonec se mu to docela úspěšně podaří. Protáhne se okolo ní. Je k ní téměř zády, když se ho zeptá, proč je tady. Zastaví se pootočí k ní. Shledá se s jejím tázavým pohledem. Zavrtí nad tím hlavou. Přivře při tom na moment oči.* Chtěl jsem tě vidět, Nai. *Odpoví jí a opětuje její pohled. Možná o něco déle, než by bylo třeba. Mezitím přemýšlí, jak jí říct o Claire. Tohle by si pro sebe nenechal. Není za to na sebe vůbec pyšný, ale před ní to tajit rozhodně nehodlá.* Můžeš jako první slyšet, jak nepoučitelný a naivní idiot i přes to všechno, co už se stalo, pořád jsem. *Pokračuje po krátké odmlce dál. Mírně při tom rozhodí pažemi. Zní rezignovaně i rozčíleně, ale pouze vůči sobě samému.* Claire mi včera utekla. *Vydechne slabě, když ruce spustí zpátky k tělu. Vypadá u toho zchlíple, jako zpráskaný pes.* Hledal jsem ji, ale marně. *Dodá ještě. S povzdechem se pak otočí zpátky směrem, kterým měl namířeno a vydá se k obslužnému pultu.*

(Nezávazná konverzace by jim docela šla. Z toho by jistě dostali jedničku, kdyby byli ve škole a pracovali by spolu ve dvojici. To ostatní už ale tak lehké nebylo. Bála se toho, že jakmile by zase zabředli do nějakého tématu, které nebude mít nic společného se zvířátky, počasím venku nebo nepovedeným fotbalovým zápasem, tak to bude katastrofa. Ale tak nějak i na katastrofy se dá zvyknout. Vlastně když už od toho druhého katastrofu očekáváte, tak vás to přeci jen tak nemůže tak skolit. Jackson je její druh a zanedlouho bude i její manžel. A ona by tu sice měla být od toho, aby mu ulehčovala práci a byla mu oporou. V poslední době má spíš ale pocit, že mu tu práci přidělává a spíš jde proti proudu než po něm. Měla by se prostě snažit všechno, co bylo, někam odsunout. Zahodit se jí to asi nepodaří. Ale kdyby to tedy odsunula na druhou kolej a začala tak nějak na Jacksona nahlížet opravdu jako na vůdce a alfu a svého manžela, možná, že by se ta podpora z její strany přeci jen objevila snáz. Byla by vlastně sama proti sobě, kdyby ho nechtěla podporovat, což tedy chce, ale někdy se to tak trochu tře s jejím přesvědčením. Ale je mu podřízená a bude ho muset prostě respektovat v mnohém. Musí se obrnit.) Jo, mám to tu ráda, protože je tu klid a na druhou stranu jsou tu zvířata. I když jsem si původně takhle svou práci s titulem zoologie nepředstavovala, tak jsem vlastně nakonec ráda, že jsem ve zverimexu, kde mám svůj klid. (Pokrčí rameny a nechá Jacksona, aby se prosmýkl kolem ní. je v tu chvíli opravdu hodně blízko a vnitřní chemie, která už byla srozuměná s tím, že Jackson je ten, který tam má místo, pracovala. Navenek ale nedávala nic znát. Pak mu položila jednoduchou otázku. Jeho odpověď byla prostá. Chtěl ji vidět. Možná, že přeci jen skončily ty dny rozbrojů mezi nimi. Vlastně jim i zbýval poslední rituál před tím, než se mohli vzít. Každý musel tomu druhému říct nějaké tajemství. Ona věděla už dávno, co mu řekne, ale opravdu by ji zajímalo, co řekne on jí. On ale hned potom pokračovat a ona se musela zamračit, protože zprvu nechápala, co chce říct. Osočuje sám sebe a nadává si. Pokud tohle dělá před ní, tak to muselo být asi opravdu vážné. Když to z něj konečně vypadne, skoro jí to vyrazí dech, ale nakonec se jí podařilo nějak se uklidnit.) Takže Claire je naživu, utekla ti. No, to máme k tomu, jak moc se jí chtělo umřít a jak moc věděla, jak si to zaslouží. (Ušklíbla se. Tu ženu, aby raději vzal čert. I když doufala, že ji opravdu vzal.) Myslím, že ale není tak hloupá, aby se tady snad ukazovala. Pro její vlastní dobro by měla odjet hodně daleko, protože kdybych ji teď někde potkala, rozsápu ji v zubech. (Možná k Jacksonovu překvapení na to reaguje docela mírně. Rozhodně nenadává Jacksonovi a neosočuje ho. Má spíš vztek na Claire a její divadýlko. Ta žena je jí proti srsti.)

*Líbilo by se mu, jen tak povídat si s Nai o všem a o ničem. O zvířátkách, o její práci. Jednoduše, jenom tak. Chvíli si tak připadá naprosto normálně. Něco, co si moc přeje, ale tohle se nestane. Sám to zkoušel, na čas odsud odešel, ale dlouho mu to nevydržel. Ví, že i kdyby se stavěl na hlavu, nikdy nebude moci opustit své lidi v Zátoce, ať už byli, jsou, či budou jacíkoliv. Zase chvilku poslouchá Nai, jak vychvaluje své zdejší pracovní místo. Nepatrně při tom rozjasní tvář. Rád slyší, že ji zde něco těší. Ne každý je tolik nadšený ze svých povinností, jako ona. Když Nai poví, že si původně nemyslela, že bude dělat něco takového, nejdříve se chce zeptat, co by chtěla dělat, ale pak od toho upustí, ne že by ho to nezajímalo, to rozhodně ano. Chce už opustit to nezávazné povídání. I ona už pak své povídání, jen tak ukončí a ptá se ho, proč je tady. Chce změnit místo mezi regály za místo u pultu a tak se mezitím kolem ní protáhne. Její blízkost na něj zapůsobí, jak by také ne, ale nemůže a nechce si teď dovolit něco takového. Využije svou odpověď k tomu, že jí poví o útěku Claire. Zastaví se kousek od ní a povídá jí to do očí. Sám u toho vypadá dost bídně, naštvaně. Na sebe i na ni. Když skončí, tak se otočí a dojde pomalu k pultu. Čeká nejspíše od ní jinou reakci, než jaké se dočká. Nezdá se mu to a cestou k pultu počítá, kdy přestane mluvit o Claire a řekne mu své za jeho selhání. Po té, co k pultu dojde, otočí se znovu k Nai čelem. Pozadím se opře pult. Zadívá se na Nai, a je vidět, že i když ona už nepokračuje, že to čeká.* Je to moje vina, že utekla. Chtěl jsem věřit, že je lepší, než se dosud prezentovala. Opět toho využila. Jestli někoho zabije, jeho krev bude i na mých rukách. *Odvětí. Dívá se na ni v tu chvíli docela klidně, vyrovnaně. Svou vinu nepopírá. Staví se k ní čelem. Obavy z toho, co může Claire napáchat, ale nedovede zakrýt.* Měl jsem ji zabít hned. *Dodá podmračeně. Chvíli kouká na Nai, pak pohledem uhne na podlahu před sebou.* Jaký, by ale mezi ní a mnou byl rozdíl? Byl bych stejný chladnokrevný vrah, jako ona. *Povídá dál. Zvedne oči od podlahy k Nailah. Po delší době se s ní baví, zase úplně normálně. Jako by byla jeho nejlepší přítelkyně a nejbližší člověk, který jediný může něco takového slyšet. Nemusí se do toho ani moc nutit. Z jeho nitra to vychází samo, a když si uvědomí, komu to říká, tak je pozdě vzít něco z toho zpátky.* Přesto bych to udělal. Byla to moje povinnost, kterou jsem nezvládl. *Pokračuje dál. I když je na něm vidět, že je mu ten rozsudek proti srsti, nic nenasvědčuje v jeho chování tomu, že by svou povinnost nesplnil.* Snad se sem už nikdy nevrátí, protože pokud ano, tak to dokončím. *Uzavře to. Zní odhodlaně. Možná to tady před Nai pronáší nahlas i proto, aby byl někdo svědkem jeho předsevzetí. Po té si vydechne. Pořád se mu zdá podezřelé až nezvyklé, že mu to Nai nijak nevyčítá. Jeho výraz tak působí překvapeně. Tázavě po ní kouká.*

(Zajisté od ní čekal jinou reakci. On od ní byl zvyklý na opravdovou kritiku. Nebrala si s ním servítky. Ano, možná mohl za to, že mu Claire utekla. Měl dávat větší pozor a možná jí ani neměl dopřát ten den volna. Měl ji popravit rovnou na místě, i když by to pro něj nebylo lehké. Jackson je ale dobromilec, a to ona jen těžko nějak změní. Ne, že by chtěla, aby byl Jackson bezpáteřní krysa, ale mohl být trochu přísnější. Na druhou stranu byla opravdu ráda, že Lorenta nevyhodil ze smečky. I když se dokázal vlastně pomstít po svém. A svým způsobem vlastně obdivovala to, co udělal, protože to bylo rozhodnutí hodné alfy. Nechal ho ve smečce a dokonce přímo zařídil, aby Lorent Nailah vídal co nejvíc a ukázal mu tím, že ona nikdy jeho nebude, i když by tak moc chtěl. Bylo to kruté, ale zároveň tím umožnil oběma, aby se vídali beztrestně. Věděla, že měl Claire rád a že to nedokázal ovládnout i přesto všechno, co udělala. Na ni ale její řeč tehdy vůbec nezapůsobila, protože ze sebe vlastně dělala hroznou chudinku a mučednici. Samozřejmě, že je hrozné, že přišla o dítě. S takovou věcí se asi jen tak vyrovnat nelze, ale to neznamená, že začnu sama zabíjet, brát životy těm, kteří si to nezaslouží. Jackson jí měl kulku prohnat hlavou okamžitě, ale už to nejde vzít zpět a Claire je pryč a jemu obviňování sebe sama rozhodně nepomůže. On, jako by se ji snažil přesvědčit o tom, že by ho měla seřvat na dvě doby, jak je neschopný. Dívala se na něho a poslouchala, jak na sebe hází špínu. Nepřerušuje ho. Nechá ho, aby to dořekl celé, protože ona se k tomu nebude vyjadřovat po větách. Když to konečně vypadá, že Jackson skončil se svým sebeobviňováním. Mírně nakloní hlavu do strany a na chvíli si užívá ten jeho tázavý a překvapený výraz z toho, že na něj není zlá a hrubá. Pak se nadechne a podívá se na něj.) Jacksone, jak ti pomůže fakt, že se tady budeš obviňovat a říkat si, co jsi udělat měl, ale neudělal? (Oblízne si rty.) Jestli ti to vážně pomůže a chceš to, protože vidím, že jsi asi nečekal ode mě takovou reakci, jaká přišla, tak fajn. Jsi na vině a jsi naprosto neschopný uhlídat i jednu osobu. Tak jak chceš vést celou smečku nebo dokonce vícero smeček? (Teď mluvila o možnosti stát se marokem. Ale i když mu všechno tohle říkala, její tón hlasu rozhodně nezněl tak, že by mu to říkat zrovna chtěla.) Claire byla vrah a tys do ní měl vpálit kulku už hned ten večer a nebýt takový dobrodinec. Zase si selhal jako pokaždé. Jsi slaboch. (Je unylá a vlastně vůbec nemá radost z toho, že to tak říká. Spíš to přeříkává jako nějaký naučený text. Takovou reakci od ní očekával, ano. A pokud to chtěl slyšet, tak to teď slyšel, i když mu tohle vlastně říct nechtěla. To chtěl on, to čekal on. Odlepí se od místa a přejde až k němu. zataví se těsně před ním a věnuje mu pohled do očí. Možná nejdelší za tu dobu, co si ji podrobil. Po celou dobu svého pohledu taky mluví.) A nebo ti můžu říct, že jsi prostě stále doufal, že přes to všechno v ní zůstalo něco, cos na ní měl rád, než udělala, co udělala, že i přes to všechno je to pořád přítel, který udělal ale tak zásadní chybu, že za ni musel zaplatit a ty vlastně s ní, protože jsi musel udělat něco, co jsi nechtěl, ale ona tě k tomu donutila. Věřil jsi, že je smířená s osudem a že dokáže uznat svou vinu a zaplatit za ni. Znal jsi ji nejlépe z těch všech a nechtěl jsi prostě uvěřit tomu, že by mohla takhle zradit podruhé. Ona ale nedokázala čelit smrti. Spousta lidí se jí bojí. Ona taky. A tak si zvolila útěk a využila k tomu člověka, který se v ten moment srovnával s tím, že jí bude muset vzít život. A jestli není hloupá, tak se opravdu nevrátí. (Udělala menší odmlku, kdy polkla a vydechla. Položila pak ruku na Jacksonovo rameno, takže si byli ještě blíž. Stále se mu dívala do očí.) Někdy jsou slova útěchy a podpory víc než kritizování a moralizování. (Pak už opravdu neříká nic.)

*Když řekne Nailah, co má na srdci, trochu se mu uleví od toho, že se jí s tím mohl svěřit. Byla jediným člověkem, které to chtěl říct, aby odlehčil svému pocitu viny. Ani neví, co od ní čeká za reakci a tak nějak je mu to svým způsobem i jedno, protože přese všechno je jeho nejbližší a ví, že spolu budou sdílet to dobré i to zlé, po celý zbytek života. Jemu je už nyní jasné, že ty špatné zprávy jí dokáže říct a i když se cítí kvůli tomu bídně, její blízkost, její přítomnost mu to pomáhá snáze zvládnout. Možná od ní chtěl slyšet kritiku, protože na tu je zvyklý, téměř od všech, ve svém okolí, ovšem když je to právem, nějak proti tomu nedokáže protestovat. Od některých, u kterých ví, že to nemyslí špatně, to dokáže i docela dobře přijmout a snést. Nai už nějakou chvíli patří mezi ně. Mimo to, ale dnes za ní nešel, kvůli tomu. Byl tu hlavně proto, že potřebuje útěchu a pochopení a je to ona, kdo mu ji dokáže dát. Sám tomu tak zcela nerozumí, nechápe to, ale nerozebírá to, nespekuluje nad tím. Přijímá to, jak se to nabízí.
Má možnost Nai sledovat. Vidí jí do tváře a neujde mu žádný výraz. Neujde mu, že si všímá jeho překvapení, a nejspíše si to i užívá, ale nevadí mu to. Když k němu začne pomlouvat, tak má jeho veškerou pozornost. Zůstává mlčky. Jen ji poslouchá, jen nad tím, co Nai říká přemýšlí. I když mu pak začne říkat, to, co od ní nejspíše očekával, nebo na co byl u ní nejčastěji zvyklý, nezdá se, že by ho její slova nějak štvala. Z jejího tónu slyší něco jiného, než, co říkají její slova. Stejně tak z jejího výrazu, očí. Vnímá přesně to, co potřebuje, takže ta slova ani tolik nevnímá. Během toho zůstane jeho tvář klidná, smířená s tím, co se stalo. Nepřerušuje jejich oční kontakt. Nailiny modré oči na něj mají velmi uklidňující vliv. Vnímá nejvíce ty její oči. Navzdory situaci i tomu, co od Nai slyší se jeho tvář o něco rozjasní a nepatrně se pobaveně pousměje. Zavře na pár vteřin oči. Když je otevře, tak k němu Nailah popojde blíže. Zůstane stát na svém místě, jen se narovná, nechce se před ní opírat pozadím o obslužný stůl za sebou. Opětuje její pohled a poslechne si její další slova, tu druhou řeč, co pro něj má. Nejspíše něco takového chtěl i potřebuje slyšet. Když po tom touží, potřebuje to, většinou se dočká pravého opaku. I proto sem spíše přišel smířený s tím, že uslyší na svou hlavu, jen kritiku. Právě proto ho to nakonec tolik překvapí. Nejen Nai, ale celá ta situace. Její blízkost jej nijak neznervózňuje, spíše naopak. V jeho pohledu je vidět jakási úleva a díky za to, že mu poskytla to, co tolik potřeboval.* Pro mě Claire včera večer zemřela. *Poznamená věcně.* Ta osoba, co utekla, nechci s ní mít už nikdy nic společného. *Procedí o něco ostřeji mezi zatnutou čelist. Tu ihned opět uvolní, protože se nechce ani na vteřinu kvůli Claire mračit a rozčilovat. Rozhodně ne teď. S Nai je mu právě v tuhle chvíli tak hezky a příjemně, jako už dlouho s nikým nebylo. Nechá jí doříct i poslední slova. Pak se na ni usměje. Uvolněně, jako by dával najevo, že naprosto splnila jeho očekávání. Zvedne ruku a zlehka se dotkne konečky prstů její tváře. Nejprve konečky prstů a pak na ni položí svou dlaň.* Děkuji, Nai. Právě proto jsem dnes za tebou sem přišel. *Odpoví jí tiše, jako hotovou věc. Jako by nějaká část v jeho nitru přesně s tímhle počítala. Jako by dopředu věděl, že zde se mu podaří do sebe zaklapnout důležitou část téhle skládačky, zvané život. Její blízkost, dotek její ruky, to vše v něm probudí jeho skrytou touhu. Začne se ztrácet v jejím pohledu, v té nekonečné modři. Další část, na jejím obličeji, která ho zaujme jsou její rty. Přijdou mu v daný moment neuvěřitelně svůdné, smyslné. Přistoupí k ní ještě trochu blíže. Dlaň jí nechá položenou na tváři. Tou druhou se dotkne zlehka jejího pasu. Skloní se k ní a políbí ji.*

(Bylo dobře, že Claire považoval za mrtvou. Nebylo by dobře, kdyby jeho mysl příliš zaměstnávala, protože by to mohlo znamenat, že by se zase užíral něčím, co prostě nemůže změnit a odnesli by to akorát jiní. Jackson si teď nemůže dovolit, aby ho něco takovým způsobem zaměstnávalo. Jeho by teď mělo zaměstnávat něco jiného. A zdá se, že i on sám to pochopil a Claire chce vlastně hodit za hlavu a pokračovat dál. A ona byla ráda, že se rozhodl se jí s tím svěřit. Znamenalo to, že jí důvěřuje a že i přes to všechno, co se stalo, on s ní počítá a zdá se, že u ní hledá jakousi útěchu. A ona mu ji mohla poskytnou. A dneska vlastně i chtěla. Nemínila ho kritizovat, i když to on vlastně čekal. Samozřejmě, že mu řekla i kritiku, ale to bylo jen proto, že na to čekal, že to bylo to, co si myslel, že přijde. Ovšem podle svého tónu hlasu a vůbec postoje dávala dost najevo, že tohle si zrovna nemyslí, že tohle mu teď zrovna opravdu sdělit nechtěla. Přešla k němu blíž a teprve potom spustila to všechno, co mu opravdu chtěla. V tuhle chvíli opravdu spíš potřeboval podporu než jakékoliv vyčítání. A ona mu tu podporu hodlala dát. Věděla, že mu to pomůže a možná to bude jakýsi začátek toho, že spolu začnou konečně vycházet lépe a nebudou se snažit si jen věci vyčítat a vzájemně se z něčeho osočovat. Aby řekla pravdu, tak by z toho za chvíli stejně byla unavená. I ona chtěla ve svém manželovi oporu a ne jen věčné hádky a rozepře. Poděkoval jí. Nebyla si jistá, jestli chtěla slyšet jeho poděkování. Nemyslela si, že tohle bylo něco, za co by měl děkovat. Na druhou stranu tak dal alespoň najevo, že si její podpory váží a vlastně ji vůbec nebere jako samozřejmost. Neříká na to nic. Vlastně ani nemá co. Nebude mu říkat, že nemá zač, protože tohle se prostě v tuhle chvíli nehodilo. Navíc cítila jeho blízkost a její nitro se začalo bouřit. Byla trochu neklidná, i když pohled na něj upírala pevný. Když se jeho ruka dotkla její tváře, tak proti tomu nijak neprotestovala. Oba tam stáli mlčky a bylo by opravdu škoda, kdyby tu chvíli pročísla nějaké slova. A on se pak sklonil a ona věděla, co chce udělat, co přijde. Zavřela oči ještě předtím, než se stačil dotknou jejích rtů těmi svými. Jako by mu tím říkala, že je na to připravená a že proti tomu nic mít nebude. I ona ho druhou rukou tak nějak objala kolem pasu, protože vypadalo hloupě, když jí jen tak visela podél těla. Opětovala mu jeho polibek. Nebyl sice nijak dlouhý, ale pro začátek to stačilo. Byl to pokrok.)

*Když se mohl poprvé dotknout, ochutnat její rty, byly přesně tak skvělé, tak úžasné, jak si představoval, když se na ně díval. Zavře při tom oči, aby se mohl o to více položit do toho, co cítí. Zprvu je trochu opatrný, ale sotva se jich dotkne, pocítí uvnitř sebe něco tak výjimečného, jako nikdy před tím. To jej samo popožene, aby se do polibku více vložil. Přesto je stále velmi jemný. Ruku nechá položenou na její tváři. Mírně se s ní posune blíže k bradě. Konečky prstů jí tak jemně pohladí. Ruku, kterou Nai položí do pasu, mírně sevře, jako by snad měl strach, že by mu mohla utéct, nebo se, jen ujišťoval, že to není sen, který se mu rozplyne mezi prsty jako vzduch. Ten polibek je pro něj něco naprosto nevšedního, neočekávaného a právě proto si každou vteřinu vychutnává. Nakonec se odtáhne, ale nijak nespěchá. Tak trochu nebo spíše naprosto zapomene, kde s Nai jsou, že se nacházejí v obchodě se zvířaty a mohl by sem kdykoliv někdo přijít a nejspíše jsou velmi dobře vidět i přes výlohu. Uvědomí si to, ale až potom polibku. Po té, co se odtáhne a vrátí nohama na pevnou zem. Otevře oči a pohlédne nyní velmi zblízka Nai do očí. Na rtech se mu usadí mírný úsměv.* Asi ti trošku narušuji tvou pracovní náplň... *Odvětí pobavením v podtónu. Zní, ale velmi klidně, a nezdá se, že by si z toho něco dělal. Zůstane stát v její těsné blízkosti. Ruku z její tváře pomalu spustí, ale nezdá se, že by chtěl. Ví, že až skončí tenhle nečekaný o to hezčí moment, vrátí se zpátky do reality, kam se mu ani trochu nechce. Druhou ruku z jejího pasu zatím nespouští. Když je takhle s ní, tak více, než kdy jindy chce, aby všechny ty svatební i předsvatební procesy byly už za nimi a oni se mohli soustředit na trochu normálnější život. Uvědomí si, že jim stále ještě zbývá jeden předsvatební rituál a to prozrazení tajemství či odhalení pravdy. Není to zrovna to nejpříjemnější, ale přijde mu to jako nejvhodnější způsob, jak by mohl Nai něco říct. Přemítá nad tím krátce, když se odtáhne po polibku.* Když máme ten soudní proces za sebou, měli bychom se vrátit k naší svatbě. *Poznamená, zatímco jí dál kouká do očí. Jako by se nemohl odtrhnout. Jeho rozum, by se již chtěl posunout dál, ale jeho srdce nebo možná i vlk v něm, který si konečně přišel na své, se odmítali podvolit a sjednotit se.* Zbývá nám prozrazení pravdy nebo nějakého tajemství. *Pokračuje dál. To už spustí ruku z jejího pasu a malinko ustoupí, ale jen o kousek, zpět, aby se mohl lépe soustředit.* Mohli bychom to provézt dneska. *Navrhne. Přelétne očima prodejnu, krátce se zastaví na hodinách, které ukazují, že už je po poledni.* Co kdyby sis udělala polední pauzu? *Pohlédne na ni. Vyrazí ke dveřím, které zamkne. Otočí ceduli s otevřeno na zavřeno. Pak se otočí zpátky do obchodu čelem k Nai.* Nemůžeš tak nepřetržitě dřít. *Zamračí se na oko pohoršeně, jako by Nailah skutečně až doteď dřela jako kůň.* Nebolí tě nohy? *Zajímá se, když je zase u ní.* Pojď se posadit. *Navrhne. Porozhlédne se, protože hledá nějaké vhodné místo, ale vrátí se trochu bezradně očima k ní, protože nic vhodného nenachází. Pozvedne tázavě obočí.*

(Byl to opravdu zvláštní pocit, když se jejich rty spojily. Na jednu stranu, jako by v ní vybuchovaly ohňostroje, protože její vnitřní vlčice byla konečně se svým druhem. Byla mu na blízku, mohla ho předtím podpořit a on ji za to odměnil náklonností v podobě pohlazení a polibku, jako by si ji chtěl opravdu hýčkat. Kdyby se tohle dělo každý den, tak by jí to asi tak zvláštní nepřipadalo, ale tohle bylo poprvé od doby, co si ji podrobil, kdy se cítila opravdu dobře. A přesto v tom cítila jakousi nepatřičnost. Asi si na tohle všechno bude muset ještě zvykat. Pokud víc nechá projevovat svou vlčici, asi to pro ni nebude problém, ale ona se s tímhle vším musela hlavně srovnat jako člověk. A ten první krok zvládla. A to je vždycky nejhorší. Udělat ten první krok k tomu, aby se to všechno posunulo někam dál. A Jackson se rozhodl ten první krok udělat a ona ho nezastavila. Kdyby to udělala, tak by brzdila taky samu sebe. Ona se s Jacksonem naučí žít. Věří, že ano. Jejich vlci už jsou propojení a díky tomu poutu by to mohlo být snazší. Vlčí pouto je neměnné a nevratné, když už se jednou spojí. Během toho polibku jí hlavou prolítlo ještě tolik věcí, že měla pocit, jako by se snad líbali věčnost. Ale byl to polibek, který považovala za kratší, i když ne zas tak úplně nejkratší. Oba si při něm jistě přišli na své. Odvrátil se pak od ní a drželi se tak nějak v poloobjetí, dokud Jackson konečně zase nepromluvil. Ona sama to ticho a tu sílu toho okamžiku ukončovat nechtěla.) Stejně u teď nikdo není. (Musí se pousmát. Stále ještě ve vzduchu cítí záchvěv chemie a jejich pouta, ale ta síla pomalu ale jistě vyprchává. Nevěděla, nad čím právě přemýšlí, protože mu do hlavy nelezla. Mohla, ale nechtěla to dělat. Ona to ovládat uměla, on ještě ani tak moc ne. Ona na rituál, kterým by mu prozradila nějaké tajemství, myslela již ráno, ale nijak se o něm nezmiňovala, protože on začal pak mluvit o Claire. Netuší, že on teď myslí vlastně na to samé, co ona chvíli poté, co sem Jackson vešel. Ale naštěstí nemusí čekat dlouho na jeho další myšlenky a Jackson jí sám od sebe vyzradí, co má v úmyslu a na co vlastně myslí. Ano, ten rituál. Zbývá opravdu jen ten jeden a pak bude všechno hotové k obřadu. Tedy všechny náležitosti předsvatebních rituálů.) Ano, to jistě, mohli bychom. (Kývne hlavou a chystala se říct, že až bude mít po práci, tak to klidně můžou probrat, ale on byl rychlejší a se svými slovy o polední pauze a zamknutím dveří a otočením cedule, vlastně všechno vyřeší za ni. Ano, i takhle se to dalo udělat, což znamenalo, že to budou probírat hned. Musela se trochu zasmát té jeho poznámce, že by se neměla tak dřít. No jistě, ona se tu toho opravdu nadřela.) Nohy? Ani ne, ale asi bychom si k tomu sednout mohli. Vzadu je kancelář. Tam budeme mít větší soukromí. (Pousměje se a zavede ho do kanceláře, kde se dělá hlavně účetnictví. Je to malá místnůstka se stolem, počítačem, spoustou složek a dvěma židlemi. Posadí se na jednu, Jack se posadí na druhou. Tak nějak čeká, že Jackson začne. Nebo by snad měla začít ona?) No, možná začnu, pokud to nevadí. Asi se ti to nebude líbit. Tedy rozhodně se ti to nebude líbit, ale měl bys to vědět. (Začne slovy, které by mohly Jacksona trochu znepokojit.) Ještě, než se stal ten incident v zátoce a ty sis mě podrobil, tak se tady za mnou v práci stavil čaroděj, Finn bylo jeho jméno. On byl jeden z těch, který ovládá vlkodlaky tady ve městě. Nevím, jak se o mně dozvěděl, ale věděl, kdo jsem a chtěl mě na svou stranu. Chtěl mě mít mezi svými vlkodlaky, ale já mu řekla, že budu patřit do zátoky, protože jsme my dva spolu tehdy byli domluvení na tom, že budu šamankou smečky. (Vysvětlí mu základní situaci.) On i přes to, co jsem mu řekla, trval na tom, že mi tu na sebe nechá kontakt. Mohla jsem ho rovnou vyhodit, ale neudělala jsem to. Nechala jsem si ho. Nevím, proč jsem to udělala, ale číslo jeho telefonu jsem si prostě schovala. (Pokrčí rameny. Nějakým způsobem na ni Finn vlastně zapůsobil. Asi i proto si to číslo nechala.) Když se to stalo. Když mě jeden z tvých vlkodlaků ohrozil v zátoce a málem mě zabil a nebudu lhát, byla jsem zklamaná i zlostí bez sebe z tvého přístupu, tak jsem byla rozhodnutá, že až se zotavím, půjdu za tím čarodějem a svoje služby mu nabídnu. Ale přišel jsi ty a podmanil sis mě... (Podívala se na něj a odmlčela se. Tohle bylo to velké tajemství, které mu chtěla sdělit. Věděla, že i tak trochu riskovala, když mu tohle řekla, že by ho to mohlo rozhořčit a znovu by se mohli pohádat, ale musela mu to říct.)

*Těmi poznámkami, krátce po jejich polibku se ještě chvilku snaží udržet atmosféru mezi nimi v tom uvolněném, povzneseném stavu. Když na Nailině tváři zahlédne úsměv, tak věří, že se mu to podařilo docela slušně. I jemu tak uvolněný výraz a mírný úsměv, na rtech, který je u něj v tomhle období opravdu velmi vzácný, zůstane o něco déle.
Poví Nai, nač myslí. Shledá z její reakce, že proti němu nic nenamítá. Rozhodne se proto, udělat to hned, teď. Nahraje mu do karet i skutečnost, že je zrovna po polední a nikdo ho nepřesvědčí o tom, že si Nai přestávku nezaslouží. Zajde zavřít a zamknout dveře, aby měli klid a nikdo je nerušil. Jedním z důvodů, proč chce, tenhle rituál dokončit tady je ta jejich povznesená nálada, ten smír, který mezi nimi panuje. Má obavu z toho, že do večera, by mezi ně mohlo opět něco přijít a ve stavu nepříčetnosti nebo vzteku, by asi nebyl schopný Nai něco prozradit. Pousměje se pobaveně cestou zpět k ní, kdy se zmíní, že by si měla odpočinout. Úsměv na její tváři vídá vzácně, ale o to více se mu tam líbí. Přikývne, když je Nailah nasměruje dozadu do kanceláře, kde si můžou sednout a budou tam mít i klid a soukromí.* Ano tady je to rozhodně lepší než na prodejně. *Zkonstatuje, když za ní vejde dovnitř. Posadí se na jednu z židlí a přemítá, že by klidně začal první, ale Nailah jej předejde a tak jí naznačí, že může začít. Opře se zády o opěradlo židle a zadívá se na ni připravený poslouchat. Když ho předem varuje, že to, co uslyší, se mu nejspíše nebude líbit, zůstane v klidu. Nechce se ukvapovat, nechce se znepokojovat dříve, než uslyší, co má Nai na srdci.* Uvidíme, povídej. *Odvětí, během krátké přestávky a pak už nechá mluvit Nai. Uslyší od ní, že za ní byl čaroděj Finn. To jméno, ví, že jeden z původních se tak jmenuje a ví také o Esther. Je mu tedy jasné, kdo onen Finn je. Nepatrně se zamračí. Nelibost nad původními a svou nenávist k nim nedokáže potlačit. Vůči Nailah ale zatím žádné negativní emoce nepociťuje. Spíše ho udivuje ta drzost, že si Finn něco takového dovolil po Nai chtít. Když mu Nailah svými slovy připomene to, jak to původně mělo být, než se smečka vzbouřila a vzala věci opět do svých rukou, nepatrně rozjasní tvář a chvilku se nad tím usmívá, ale opravdu velmi krátce. Velmi brzy totiž uslyší opět tu část, kterou by nejraději vymazal ze svého života, což je ovšem nemožné. Zvážní a trochu se zachmuří. Nad těmi událostmi, které jsou stále velmi čerstvé nedokáže zůstat v klidu. Nailah mu připomene jeden z nejhorších pro něj v jeho očích nejhorší chování, jakého se, jen mohl vůči ženě dopustit. Nikdy nechtěl tyhle vlkodlačí záležitosti míchat do vztahu a žádnou do ničeho nutit. Vše se to nakonec stalo přesně naopak. Když v takovém rozpoložení, kdy nad tím přemýšlí, nedovede to, jen tak přejít, od ní uslyší, k čemu se chystala, sice pocítí vůči tomu zklamání, ale nemůže se tomu divit. Spíše ještě pocítí úlevu, že něčemu takovému Nai nakonec zabránil, tím, co udělal, protože by si nedovedl představit, že by ona, poslední šamanka na světě patřila do jiné smečky, než do té její. Zůstane proto v klidu i po té, co Nai dokončí své povídání. Dál na ni kouká. Tu zlost cítí spíše k čarodějovi, než k ní.* Tohle je snad poprvé, kdy na tom, co jsem ti udělal, Nai, vidím nějaká pozitiva. *Poznamená k tomu. I když to není téměř nic, trochu to odlehčí jeho svědomí, protože ví, že tak zabránil hodně zlým věcem. Vydechne a nadechne se. Jelikož Nailah pověděla to své, nechce se nijak zdržovat tím, co teď ví. Nejdříve potřebuje mít ty rituály za sebou. Nadechne se a odhodlaně na ni koukne.* Teď já... *Naznačí, že chce nyní něco říct, přiznat on.* Ze začátku, dokud jsem nezjistil, kdo ve skutečnosti jsi, mě to k tobě přitahovalo. Netušil jsem důvod a zároveň mi to přišlo i hodně divné. Nevěděl jsem, proč si přeji mít tě ve své blízkosti. Kdyby mi to nepřišlo přitažené za vlasy, přivedl bych tě do Zátoky, do smečky hned. Když jsem se pak dozvěděl, že jsi šamanka, tak ta potřeba stoupla mnohonásobně víc. Chtěl jsem tě tady mít, ve smečce mít za každou cenu. Když jsi mi na to kývla, byla to pro mě opravdu velká osobní výhra. Tehdy jsem nemusel, ale nakonec jsem stejně použil všechny dostupné prostředky, abych tě tady připoutal. Když tě mí vlastní lidé ohrožovali a já v tu chvíli ještě odmítal použít na tebe ty vlkodlačí věci, abych tě získal, do té nejposlednější chvíle jsem doufal, že ti ten vlkodlak neublíží. Neušlo mi, jak si se dívala na Lorenta i on na tebe. Nejspíše tehdy poprvé se ve mě probudilo něco z mého vlkodlačího já. Do té doby, co byla prolomena kletba, jsem to tak nějak v sobě potlačoval, odmítal se tím jakkoliv řídit. Chtěl jsem, aby to šlo i bez toho. Zcela jsem ty dvě části od sebe oddělil a vlka v sobě, jsem pouštěl ven, jen o úplňku. Když jsem vás pak viděl v té nemocnici, věděl jsem, že musím jednat, protože jsem tě nechtěl, odmítal ztratit. Chtěl jsem tě sebrat jemu a získat pro smečku a také pro sebe. S tebou se nebojím tu vlčí část v sobě použít. Pomalu to zkouším a přicházím tomu na kloub. Někdy se mi to daří lépe, jindy hůře. Myslím, že to sama, moc dobře vidíš. Dříve jsem to nepotřeboval a pak to zavrhnul. Teď bych chtěl, ale ani sám pořádně nevím, co vše a jak funguje. Doufám, že s tvou pomocí, Nai, na to přijdu, abych byl téhle smečce dobrým vůdcem, ale taky, abych se s tím srovnal sám v sobě, protože teď si často připadám, jako schizofrenik. Ani trochu se mu to takhle nezamlouvá. Vím, že s tebou se to můžu naučit. Je to jeden z důvodů, proč jsem si nemohl dovolit, co jsem odmítal se tě vzdát, ztratit tě. Nejdříve, jako šamanka smečky, byla bys mou rádkyní. Takhle je to, ale mnohem lepší. *Chvíli mu trvá, než se mu podaří vyjádřit a říct, co chce, co potřebuje, aby Nailah slyšela. Mohl by jí říct jednoduše, pouze ten důvod, ale chce, aby věděla i proč to tak měl. Není to pro něj lehké přiznat a neví, ani jestli by vůbec měl nebo mohl. I proto k tomuhle využívá tuhle zvláštní chvíli. Doufá, že to Nai z těch jeho slov pochopí tak, jak je to myšleno. Vlastně jí tím přiznává, že si tak docela sám se sebou neví rady, hlavně se svým vlčím já a tou mocí, co jako alfa má. A aby na to přišel, naučil se to, žádá ji s tím o pomoc, a že to byl jeden z hlavních důvodů, proč si ji připoutal k sobě. Není to pro něj jednoduché, pokládá to za velkou slabinu. Nechce, ale v tomhle mít před ní tajnosti. Když domluví, trochu si vydechne, ale zůstane sedět dál téměř nehnutě s pohledem upřeným na ni. Díval se na ni téměř po celou dobu toho, co mluvil. Nakonec přeci, jen pohledem uhne, aby jí dal možnost nějak se s tím vypořádat. Zalétne jimi k hodinám v kanceláři, aby zjistil, jak jsou na tom s časem.*

(Věděla, že se mu to jistě nebude líbit. V nemocnici, ten první den, prostě byla rozhodnutá, že až se zotaví, udělá to a bude to jakási pomsta za to, jak se k ní zachovali, že ji tam Jackson nechal skoro umřít. Teď postupem času, když už na to nahlíží zpětně, si není tak jistá, jestli by si to v průběhu pobytu v nemocnici přeci jen nerozmyslela. Byla tehdy opravdu naštvaná a nejspíš, kdyby vychladla, usoudila by, že jí nestojí za to se přidat na druhou stranu a začít nějakou válku. Nejspíš by prostě odešla, protože si byla jistá, že v zátoce prostě zůstávat nechce a nechtěla být v přítomnosti ani jednoho z těch vlkodlaků. Byla rozhořčená a zklamaná a tím pádem prostě tehdy přemýšlela nečistě. Ale ta myšlenka, to rozhodnutí tam v tu chvíli bylo a ona ho teď Jacksonovi reprodukovala.) Nevím, jestli bych to nakonec opravdu udělala, i kdybys nepřišel. Ale v tu chvíli jsem to udělat chtěla. Tak to prostě bylo. (Ano, teď si možná může trochu ulevit svému svědomí, že jí udělal, co jí udělal. Že si ji podrobil a zbavil ji tak svobody. I kdyby tvrdil, že je svobodná a že si může dělat, co chce, tak tomu nikdy tak úplně nebude a něco, co je uvnitř ní, co ví, že patří Jacksonovi bezvýhradně, že se stala jeho nárokem, už prostě nezmizí. Víc k tomu ale neřekla a tak teď mohl být na řadě právě Jackson s tím, aby jí pověděl, co má na srdci on. Poslouchala ho pozorně, protože někdy byla jeho řeč trochu zmatenější, jak se snažil dát si všechny ty myšlenky dohromady, ale pochopila samozřejmě, co tím chtěl Jackson říct. Na jednu stranu jí přiznal, že se choval majetnicky ještě předtím, než ona byla jeho, že nesnesl to pomyšlení, že by ji odloudil Lorent. Takže on vlastně moc dobře věděl, co mezi ní a Lorentem vlastně je. Bylo to sice trochu imaginární a platonické pouto, protože ona nikdy nic Lorentovi neřekla a on jí také ne. Kdyby nebylo jeho vlka... kdyby nebylo jeho vlka, nejspíš by mu nakonec podlehla tak i tak. Ale jeho vlk do toho přinášel něco víc a ona se toho zalekla. Chtěla čas, ale ten čas, který si myslela, že v případě Lorenta má, jí sebral Jackson, protože nemohl snést pomyšlení, že by o ni přišel jako o šamanku, že by ji vůbec měl někdo jiný, i když on miloval Hayley, stejně si na ni, na Nailah, dělal nárok mnohem dříve, než to udělal doopravdy. A potom jí přiznal to, že si vlastně tak nějak neví rady s tím vším, co před sebou má, se svým vlkem, se svou mocí, a teď vidí možnost, jak to vše za její pomoci může získat zpátky a může to ovládnout. Přiznal jí, že ona je pro něj jakýmsi příslibem, nadějí, kterou už ztratil, ale teď se znovu objevila, i když v podobě, ve které by ji asi nečekal. Vlastně jí tím svěřoval svou největší slabost a bylo tak vidět, že jí věří, protože tohohle by mohl klidně někdo využít a zneužít to. Chtěl ji připoutat tady v New Orleans, aby už nemohla nikam odejít, proto ji tam přesvědčoval, aby byla jeho šamankou. On tápal ve tmě a nevěděl, jak z ní a v ní viděl šanci. A pak se naskytla šance ještě lepší, jak ji tu přikovat ještě víc do země. Nárokoval si ji a ona se měla stát jeho ženou, družkou už byla. Ne, opravdu už z New Orleans neodejde. Všechno přejde mlčky, nepotřebuje se k tomu nějak víc nahlas vyjadřovat. On se k tomu jejímu taky moc nevyjadřoval. Proto se i ona rozhodne, že mu řekne jen pár slov, která jsou pro ni důležitá, aby je Jackson slyšel.) Pomůžu ti s tím, s tvojí nejistotou, s mocí, se smečkou jako tvoje šamanka, ale hlavně spíš jako tvoje žena. (Podívá se na něj a mírně se s porozuměním pousměje.)

*Během dnešní doby, kterou dosud strávil s Nai, i přesto, co mu dnes pověděla, necítí k ní žádnou zlost. Tváří se docela klidně, a když ji poslechne do konce a sám jí poví co si o tom myslí a ke slovu se opět krátce dostane ona. Postupně z něj vymizí i to slabé zklamání, které krátce pocítil. Nepatrně na její slova kývne a nepatrně se pousměje, když jí po té pohlédne do očí. Dnes přijímá od ní pouze to dobré. S tím špatným prozatím skončili, tedy alespoň on sám za sebe. Nebude Nai její myšlenky, které ji napadaly v nemocnici krátce potom všem špatném vyčítat. Jeho samotného během života a hlavně v poslední době napadlo tolik špatných věcí. Při tom to často byly jen bleskové, zbloudilé myšlenky. Kdyby se mu s těmi svými Nai nyní nesvěřila, nikdy by na ně nepřišel. Jak na ni kouká, chvilku uvažuje a přemýšlí. Vypadá, jako když jí chce ještě něco říct, ale nejprve váhá a nakonec od toho upustí. Od toho hrůzného dne, kdy ji málem zabili přemýšlí nad jednou věcí i nad okamžikem, kdy bude schopen říct Nai to, co tak moc chce i potřebuje. Nechce to, ale udělat dříve, než se s tím smíří sám v sobě. Raději se přesune a poví Nai to, co chce původně. Prozradí jí něco, co by v žádném případě, jenom tak někomu nepověděl. Během svého proslovu Nai pozoruje a nezdá se mu, že by v její tváři viděl něco, co by se mu nelíbilo. Trochu kostrbatě to ze sebe nakonec dostane. S lehce zatajeným dechem a v mírném napětí čeká, jak to přijme, jak na to bude Nailah reagovat. Její odpověď je taková v jakou doufal, jakou si přál slyšet. Doufá, že společně to všechno zvládnou. Vždy toužil potom, mít po svém boku někoho, na koho se může spolehnout, komu bude věřit. Ví, že nikoho lepšího, než Nailah si nemůže přát. Jeho výraz se po tom odhalování pravd a tajemství konečně zase trochu uvolní. Jeho úsměv, který Nai po té věnuje je vděčný mnohem vřelejší, než do tohohle dne.* Děkuji Nai. *Odvětí na to.* Pro mě to moc znamená a vážím si toho. *Dodá ještě. Nakloní se blíže k ní, natáhne ruku a dnes již podruhé se dotkne prsty a pak dlaní její tváře a jemně ji pohladí. Mírně se při tom usmívá. Nějak se mu to zalíbilo. Je to poprvé, co se v její přítomnosti cítí opravdu dobře. Tak dobře, že se mu ani nechce odcházet. Jejich povídání jim zabralo docela dlouhou dobu. Nerad by, aby kvůli tomu měla Nai potíže v práci.* Já bych tě měl už raději nechat pracovat. *Poznamená s lehce pobaveným pousmáním. Ruku stáhne, ale vstane ze židle a přejde k ní blíže.* Chci navíc ještě něco udělat. *Dodá o něco vážněji.* Chtěl bych tě, ale večer zase vidět. *Pokračuje hned dál a nepatrně se mu zablýskne v očích, jakmile mluví dál.* Přijdeš zase na večeři? *Zve ji, láká ji. Opravdu si přeje s ní strávit pár pěkných chvilek. Teď když mají za sebou tohle všechno, doufá, že se to mezi nimi zlepší a on sám na tom chce zapracovat hned. Když bude vědět o něčem takovém dopředu, může se na to i připravit a hodlá to tak udělat. Počká až mu Nai dá svou odpověď. Pak se s ní rozloučí a opustí kancelář a pak i obchod. Zamíří pak za svými povinnostmi i tím příjemnějším, co má dnes ještě v plánu. Najednou zjišťuje, že má velmi nabitý program.*

Dalších několik dní potom, co měli to příjemné setkání s Jacksonem, bylo všechno v pohodě. Tedy v rámci možností, no. Esther se ani neozvala, Kol byl s Genevieve co jen to šlo. Dokonce jí i řekl o tom, že přišel Jackson a o tom, že se porvali. Vlastně jí to ani nemusel říkat, protože sádra na jeho ruce mluvila za všechno. Ano, jistě, mohl si to uzdravit, kost byla pro čaroděje ten nejmenší problém, ale kdy se mu ještě někdy povede, aby měl něco zlomeného? Co nevidět se (snad) vrátí do svého starého a nezranitelného těla, to už mu nic neublíží, žádnou sádru mít nebude. Nebo jako může si ji samozřejmě nechat udělat, ale když nebude mít nic zlomeného, bylo by to trošku nenormální... Zatím je čístě bílá, ani na to popravdě nechce nic kreslit, ani nemá nikoho, žádného kreslíře, který by mu tam něco nakreslil. Genevieve řekl i o tom, že mu Jackson přinesl dopis od Claire, ale co v tom dopise bylo, o tom už se jen nezmínil. Je si jist tím, že jí stačilo, že o ní vůbec mluvil. Vlastně jen věděla to, že ji dopadla smečka, JACKSON ji nechal na pospas osudu a ten rozhodl, že zemře. A taky ví, že utekla. Zatím se ke Kolovi nedoneslo to, že zemřela na hotelovém pokoji. Kdyby ano, neprocházel by se teď odpoledne parkem úplně v pohodě.
Dneska totiž s Gen vstali oba dva trošku později a on se rozhodl, že si zase dá na chvíli oraz na Plantáži. Dá si pár her na konzoli a tak. Prostě Gen chvilku nechá zase samotnou. Prochází se parkem, když v tom před sebou na lavičce uvidí osobu, která je mu velmi blízká. A měla s sebou i svou dceru. Kolovu neteř. Kterou strýček ještě ani jednou neviděl. Jejejej. Projde kolem nich a sedne si na nedalekou lavičku. A pozoruje je. Nenápadně, ale přeci. Potom ho něco napadne. Něco, za což ho asi Alisea zabije. Zvedne se a posadí se ještě o pár laviček dál. Vlastně už je od nich docela dost daleko. Ale pořád vidí, jak velký pozor Alisea dává - kdy se na Nikolasu dívá a kdy se věnuje čtení časopisu. Když je už delší dobu zabraná do čtení, zamumlá neslyšně pár slůvek a v náručí se mu objeví spící Nikolasa. Samozřejmě, kdyby šlo o přemístění dospělého člověka, dalo by to mnohem víc práce, ale Nikolasa byla malé dítě. A roztomilé! "Hlavně teď nezačni křičet, jasný?" pousměje se na ni. Ale jako by jí nevěřil. I ze spánku se může rychle probrat. A tak udělá ještě něco. Položí jí ukazováček na její malé rtíky a znovu řekne pár slov. I kdyby se Nikolasa probudila a začala křičet, uslyší ji sotva člověk na lavičce, který sedí vedle nich.

Seděl tam nějakou chvilku s Nikolasou na lavičce úplně v klidu, teda až do té doby, než se k nim nepřiřítila ta ženská, která si říká její matka a jeho sestra. Kdyby byl opravdový hajzl, začal by se smát. Moment. Počkat. On ale hajzl je, ne? Neudrží se a krátce a potichu se zasměje, aby svoji neteř neprobudil. "Ne," zaculí se na ni a i s tím tónem v jeho hlase, kterým to řekne, to vyzní dosti provokativně. Ale moc dlouho mu do smíchu není, protože ona ho začne škrtit pomocí své magie kolem krku. Jako by ho svírala neviditelná ruka, kterou prostě pryč nedá. Ale Kol se rozhodl vzdorovat dál, nevzdá se tak snadno. Alisea ho za tohle asi nejspíš zabije (k čemuž už nemá tak daleko), ale doufá, že za nějakou chvíli se tomu dokážou oba dva zasmát. Však to bude legrace, až bude Nikolasa starší a Kol jí bude vyprávět, jak její matka vyšilovala, když si ji půjčil její vlastní strýček! Samozřejmě, že jeho verze bude krapet jinačí, než verze Alisey. Je mu jasné, že magie nepoužije víc, protože nechce, aby Nikolasa spadla na zem. Kdyby ale nebyla hloupá a uvažovala rozumně, zvládla by obojí - pořádně dát do těla Kolovi a chytit svou dceru. Ale zdá se, že matka, jejíž dítě je v 'ohrožení', nedokáže moc racionálně uvažovat. "Ale notak, Aliseo..." usměje se na ni sladce a potom se podívá na svou neteř. Určitě se bude divit, odkud zná její jméno. Je to tak vtipný. Ale škoda, že dochází lidé, kteří neví o tom, že je v novém těle... Bohužel, Aliseyno nešetrné chování zapříčinilo to, že Nikolasu probudila. Ta samozřejmě poznala, že je něco v nepořádku a snažila se křičet. Což o to, ona křičela, ale hrozně potichu, protože Kol ji začaroval. Alisee to samozřejmě došlo a jeho hrdlo se stahovalo ještě víc. Už to docela bolelo. "Tvoji dceru, mojí neteř," řekne s pobaveným úsměvem na tváři. Doufá, že už toho konečně nechá. "Nebuď taková hysterka."