Claire´s Cottage

(Možná, že sem Marcel přišel proto, aby si dal nějakého turistu, nebo se chystal pít, ale na to poslední dobou překypoval až moc velkým štěstím. Rozhodně však nepočítal s tím, co ho tu potká a co uvidí. Jistě, takhle jí nikdy neviděl. A ani nemusel. Kdyby prostě nepromluvila, nevšiml by si jí a ona by si mohla stále ještě vylepšovat náladu alkoholem. To bylo teď to jediné, co jí drželo na kraji propasti, do které, hrozilo, že každou chvilku spadne. Ona byla ztracená, jako nikdy předtím. Bylo toho na ní moc, až moc, než aby to sama zvládla vstřebat. Neví, na koho se má obrátit. Měla nějaký smysl života, motivaci a co má teď? Je neuvěřitelnou chuť najít si toho, co to způsobil a ukázat mu pravý pojem utrpení. Ano, za pár dní to jistě udělá. Ale pokud by měl děti, dokázala by to? Dokázala by zabít dítě? Možná, že byla zkažená, ale tohle nikdy neudělala. A nechtěla. Bylo to snad to nejhorší, co by mohla udělat. Ona ale potřebuje něco, co jí bude motivovat. Pomstí se, a co potom? Co bude dělat? Bude chodit do baru a bude celý den naložená v lihu. To zní opravdu dobře. Stále má v hlavě slova její macechy, ten pohled a škodolibý úsměv, jako by to snad ona zavinila, aby její dítě zemřelo. A možná, že to tak je. Její macecha jí proklela, aby neměla děti, za to, co způsobila. Nejradši by byla, kdyby Marcel nemluvil. Nechal jí tady utápět svůj smutek a nesmyslně se motat a nepříjemně se dívat na ostatní lidi. Vždy, když teď uvidí nějakou šťastnou rodinu, nebo těhotnou maminku, co si asi pomyslí? Její bolest se vrátí a ona zase bude smutná. Jednou jí někdo řekl „nebudeš navždy smutná.“. Zřejmě to nebyla pravda. Třeba jí je souzeno, žít dlouhý a nepříjemný život, aby nebyla nikdy šťastná. Nikdy si nenajde muže, nikdy nebude mít děti, nikdy nezestárne s pohledem na svá vnoučata. Nikdy nezemře klidnou a spokojenou smrtí. Jakmile přejde k ní, pozvedne k němu svůj pohled. Její oči jsou najednou jako bez barvy, úplně bledé, až skoro bílé. Jeho dotek je něco zvláštního. Probouzí to v ní naději. Naději, která se rozplyne ihned, jak Marcel sundá jeho ruku z její tváře. Pokusí se ještě na poslední chvíle přitisknout svou tváří k jeho překvapivě teplé ruce. Zahřála jí, její studené tělo, tak nepřirozeně. Najednou se od něj Claire lehce odtáhla a odvrátila pohled. Tolik vzpomínek.) Nemáš vůbec tušení, jaké to je. (Odpoví mu stručně. Ještě se na něj nepodívala. Měl pravdu, ale tohle bylo přesně to, co ona nechtěla. Nechtěla tyhle slova slyšet. Obrátila se na něj.) Copak to nechápeš? Právě mi zemřelo dítě, Marceli! (Povzdechne si a položí si ruce na bar. Pohladí dřevěnou desku stolu. Přijde jí to jako jediný příjemný dotek, který teď dostane.) Tohle je můj život? Takhle nakonec dopadne ta veselá, šťastná holka? Jestli tohle byl můj osud již od začátku toho všeho… Ne, nejsem ta holka, co jsi miloval… Ta už je dávno ztracená… Už tu není nikdo, koho by milovala… Už nemá nic, a to jí liší od té, do které ses zamiloval. Ona byla silná, energetická…(Je jí jedno, zda by za ní zaplatil, nebo ne. Ona by si to sama určitě nezaplatila, a když to udělal on, proč by se bránila. Nechá ho, aby s ní dělal, co chtěl. Mohl cítit, jak je bez síly. Ani skoro nezvedla ruku, aniž by jí bolela a nejhorší bylo stehno, které dopadlo ze všeho nejhůře. Nečeká, že by si jí vzal od náruče a tak se trochu lekne, jakmile ucítí jeho paže tak blízko svého těla. Rukama ho objala okolo krku a vší silou, kterou spíše měla, než neměla, se k němu tiskla. Jako kdyby zrovna on byl záchranným lanem, kterého se chytne. Ale oni dva, tedy spíše on, tím lanem nebude. Možná, díky jejich minulosti, ale hlavně díky faktu, že Marcel má již jiné zájmy, než je ona. Polož si svou hlavu na jeho rameno a tiše oddychuje. Věděla, co udělal, kam se s ní přemístil a jak, i když mu řekla, že do zátoky nechce. Jde na ní vidět, jak neochotně a neohrabaně se staví na vratké nohy a má co dělat, aby neupadla. Opře se o Marcela a ukáže rukou k její chatce. Bylo to kousek od té Jacksonovi, která od nich byla o kousek dál, než byla ta Claiřina. Jakmile se dobelhá i s Marcelem dovnitř, podívá se na něj. Na rtech jí visí nevyřčená prosba, aby zůstal. Neví, co udělá, ale nečeká kladnou odpověď.)

(Přešel ke Claire, ohrnul jí vlasy z tváře a pohlédl na její zubožený obličej. Ještě chvíli nechal svojí ruku na jejím obličeji, než si jí pohodil podél svého těla. Řekl jí svůj názor. Svá slova a ne, nesnažil se být milý a ano, bylo to od něho necitelné. Jenže on není ten, kdo by s ní měl zacházet v rukavičkách. Na to ať si najde někoho jiného. On je spíše člověk, který jí bude chtít postavit na nohy jiným způsobem. Více jeho způsobem.) Ano, to nemám. Nevím, jaké to je přijít o dítě. Ale vím něco o ztrátě, věř mi. (Pohlédl na ní. Bylo mu jedno, že tohle ona slyšet nechce. On to musel říct. Jistě, že netušil, jaké to je přijít o dítě. Ale ví, že jeho samotného by to zničilo a chtěl by, aby tu pro něho byl někdo, kdo by mu pomohl postavit se na nohy. Využít tu ztrátu, zocelit se, stát se ještě silnějším člověkem. I on sám ví, jaké to je ztratit někoho blízkého. Poznal ztrátu, víckrát než jen by normální člověk unesl. Ale pokaždé to vzal, bere tu ztrátu jako jeho součást. Cítí se jako někdo silnější, odvážnější a schopen věcí, které by nikdy dříve neudělal, jelikož je považoval za troufalost a hloupost. Marcel je teď jiným člověkem. Jiným než byl před sto lety, naprosto jiným.) Já to chápu, Claire. (Jeho hlas byl klidný a svým způsobem i vřelý. Pohlédl na její ruku na dřevěné, barové desce a pak zase zpátky k jejímu obličeji. Kroutil hlavou, když mu odporovala.) Ne, Claire. Ona není ztracená, jen zapomněla, jaké to je žít. Ta, kterou jsme miloval, je pořád uvnitř. Možná někde hluboko, ale jedině ty jí můžeš zase vytáhnout na povrch. Vím, že teď cítíš příšernou bolest a říkáš si, že ani netuším, o čem to mluvím. A je to tak. Netuším, ale ty musíš vstřebat tu bolest, utrpení a stát se silnějším člověkem. Ne troskou, která se z tebe stává... (Ke konci jeho hlas pomalu klesal, než úplně utichl. Už se nijak nevyjadřoval. Zaplatil peníze, vyšel s Claire z baru, docela hodně jí pomáhal, aby vůbec někam došla.)
(Pomohl jí postavit se na nohy, samozřejmě jí ještě nepouštěl, protože by jí pak musel sbírat ze země. Bylo mu jedno, že tohle je to poslední místo, kam chtěla jít. On jí nehodlal nechat někde na místě, kde jí nikdo nezná. Musí být mezi svými. Dojde spolu s ní do její chatky, vejde dovnitř a pomůže jí na gauč. Nechá jí tam sedět a pak vyhledá koupelnu, hned jak jí najde, vejde dovnitř. Začne napouštět vodu, ne nějak vařící, ale zase na ledovou. Tak akorát, nedává jí tam žádnou pěnu, jelikož by jí to akorát ještě víc štípalo. Vyjde z koupelny a jde ke Claire.) Pojď.. (Obešel gauč a pomohl jí postavit se na nohy. Dobelhal se s ní až do koupelny. Pomohl jí svléknout se z oblečení. Bylo mu jedno, že jí uvidí nahou, to už jí viděl mnohokrát a rozhodně dnes neuvidí něco nového. Krom možná nějakých těch jizev. Pomohl jí posadit se do vany a pak jí dal jednu houbu, nařídil jí, ať si umyje, co může a zbytek, že jí pomůže. Smyl veškerou krev z jejího těla a vlasů. Když konečně už byla čistá, pomohl jí vylézt z vany. Hrábl po nějakém županu, který měla pověšený na věšáku, navlékl jí ho a pomohl jí dostat se do postele. Opravdu ho nenapadlo, že se jednou bude takhle starat zrovna o Claire. O tom se mu ani nesnilo. Byl to zvláštní pocit, ale cítil se, že jí aspoň trochu pomohl. A pokud jí pomohl jenom tím, že jí vykoupal, i to bylo dost. Ale jestli jí pomohl i tím, co jí řekl, tak je to více než očekával. Položil jí do měkkých peřin a jednou, na které neležela, jí přikryl. Položil se vedle ní na postel a podíval se do stropu.) To jsem teda dopadl..Starám se tu o svojí ex, co přijde potom? (Položí řečnickou otázku, ale to už Claire pomalu usínala. Jistě jí to všechno, co si dneska prožila, vyčerpalo. Vylezl potichu z její postele a následně jako duch opustil její chatku. Nezanechal žádné stopy, že by tam snad, kdy byl. Opustil urychleně zátoku a vrátil se zpátky do města.)

(Sledovala ho, jak jí odhrnul vlasy a pohlédl jí od očí. Jeho výraz a pohled vypovídal o tom, co si myslí a co vidí. Jako kdyby byla malé dítě, co ztratilo až moc na to, aby to zvládlo samo a on se snad bál, že se každou chvíli roztříští na malé kousíčky. A ona takový pocit měla. Jako kdyby byla z toho nejtenčího skla, co se může každou minutu rozbít na milióny kousíčků a už nikdy nepůjde slepit dohromady. Těkala po něm pohledem, hledala nějakou známku toho, že jí řekne, to co potřebuje slyšet. Ale řekne to, co od něj čekala. Lehce zakroutí hlavou. Uhne od něj pohledem. Na co myslela? Že bude jiný, než ho zná? Ano, zná ho i jiného, milého, přesně takového, jakého ho milovala. Ale teď je mezi nimi všechno jinak. To ona byla ta špatná, i když za nic nemohla. Ona s Kolem spala, když s Marcelem ještě nebyla. Najednou se podivila, jak takhle teď může přemýšlet? Bylo to alespoň částečné rozptýlení. Znovu trochu zakroutila nesouhlasně hlavou, když řekl, že to chápe. Jak by to mohl chápat? Nikdy děti neměl a ani mít nebude. Ona o děti nestála. Byla by to její slabina. Ale když poprvé ucítila svého syna, zjistila, co je to pravá láska. Nebylo to nic stejného nebo podobného tomu, co dříve ke komukoliv cítila. Byla to její největší slabina a zároveň síla. A ona o něj přišla. Podívala se mu znovu do očí. Měl je krásné jako nikdo jiný. Vždy se jí líbily hnědé oči. Byli konejšivé, příjemné, vřelé, byly soucitné. Byli krásné. Znovu zakroutila hlavou.) Ale co mě přiměje k tomu, být zase tím, kým jsem byla? Co když tohle jsem já? Ztratila jsem všechno, ztratila jsem naději, Marceli. (Odmlčela, sklopila pohled a po chvilce se na něj znovu podívala.) Když jsem proletěla předním sklem, a ocitla se na chvíli ve vzduchu, zjevila se mi má macecha. Usmála se na mě, pohladila mě po tváři a s radostným hlasem mi řekla: Takhle to má být. Nikdy jsi neměla ani mít nebudeš děti. (Trochu ironicky se ušklíbne a nabere vzduch do plic.) Jako kdyby to byl můj osud. Třeba jsem prokletá. (Koukne se na něj a oblízne si vyschlé rty. Potom se od něj už jen nechá odnést do chatky a přitom se k němu co nejsilněji tiskne. Jakmile jí pomůže ne gauč, sedne si ke kraji, přitáhne si k sobě nohy a obejme si je. Schová si hlavu mezi kolena a začne se lehce pohupovat, snažila se tím uklidnit. Tiše zasténala. Ani si nevšimne, že Marcel napustil vanu vodou. Jakmile na ní promluví, podívá se na něj zuboženým pohledem a s jeho pomocí se dostane do koupelny. Její pohyby byli pomalé a ruce se jí třásly, takže jí z většiny svlékal Marcel, než ona sebe. Bylo jí to jedno. Opatrně si vlezla do vany. Teplá voda jí neuvolnila, jako normálně, ale spíše jí více napnula. Cítila ke svému tělu jistý odpor. Nechtěla se na něj dívat, nechtěla se ho dotýkat. Zvláště ne svého bříška. Myla si ruce, nohy a vlasy. Na břicho nebyla schopná si sáhnout, a na záda si stěží dosáhla i normálně, natož teď. Zbylo to tedy na Marcelovi. Nechala ho, aby se o ní staral jako o staré lidi, co sami nic nezvládnou a pořád potřebují něčí pomoct. Jako kdyby byla neschopná něco udělat. A to přesně byla. Nechala se položit do peřin a přikrýt se. Sledovala upřeně Marcela s jistým obdivem, zvláštní láskyplností. Jakmile se položil vedle ní, měla nutkání se k němu přitisknout, obejmout ho a nikdy už nepustit. Natáhla se k němu a položila k jeho obličeji svou dlaň. Její oči se jí však začaly klížit a ona ucítila, jak si jí bere její dávný přítel spánek s její dávnou nepřítelkyní noční můrou do svých spárů. Ještě než usnula, hrábla po Marcelovi, jemně se dotkla jeho dlaně a pevně ji stiskla.) Marceli… Díky. (Vydala ze sebe tiše a pokusila se usmát. Nestihla však zaznamenat, co řekl potom, jelikož usunula. Chtěla, aby zůstal a ona se nemusela probudit sama a opuštěná. Jenže to bylo nemožné. Marcel tu nebyl zrovna vítaný a už spolu nebyli. Nemohl ho o něco takového prosit, i když chtěla.)

(Claire v noci spala kupodivu klidně. Možná za to mohl hlad a vyčerpání, jak fyzické, tak psychické, z toho, co všechno zažila. Probudila se celkem pozdě, což jí i vyhovovalo. Spánek pro ni znamenal přenesení se do jiného světa, osvobození od reality a tím pádem i uvolnění a relaxaci. Stále však na sobě viděla známky únavy a stresu. Její břicho jí kručelo příšerným způsobem a úplně jí stahovalo žaludek. Její pohyby byli zmatené, roztřesené, neklidné. Nohy za sebou vláčela a s nechápavostí sledovala svoje kruhy pod očima, které pomalu mizely. Navlékla na sebe černé šaty a černé lodičky, černý kabát, vlasy si svázala do culíku a do kapsy si strčila sluneční brýle. Nemalovala se. Neměla na to náladu ani důvod. A stejně, je jí jasné, že dnes bude brečet, což by znamenalo, že by se jí její líčení rozmazalo a bylo by to všechno zbytečné. S povzdechem se opře o studené umyvadlo a předkloní hlavu. Napne svaly na nohou a opatrně se na sebe podívá. Má týden na to, aby se z toho dostala. Tři dny truchlení, čtyři dny zocelování a vyrovnávání se s tím. Nahlas vzdechne. Přišla si, jako kdyby jí to pomalu zabíjelo. Vyšla z koupelny mlčky. Nezapnula si rádio, jako vždycky, a jediné, co do sebe dostala, byl prášek na bolení hlavy a trochu bylinkového čaje. Jakmile si snad jen přičichla k jídlu, začalo se jí dělat neuvěřitelně špatně od žaludku a myslela, že se pozvrací. Takto oblečená si zavolala taxíka a nechala se jím dovézt až na hřbitov, kde se měla rozloučit se svým děťátkem.
Venku bylo chladno. Vítr foukal tak silně, že Claire měla pocit, že jí odfoukne někam daleko a už jí nepustí. Pomalu došla k místu, kde je pochován Toby a brzy bude i její syn. V ruce třímala dvě červené růže. Na očích měla sluneční brýle, i když slunce nesvítilo a dívala se na dva hroby. Kdo by kdy tušil, že budou pochování vedle sebe. Přidřepla si nejdříve k hrobu Tobyho. Položila na něj růži a dotkla se ho.) Budete spolu. Napořád. Sejdete se na lepším místě. Vychováš ho tak, jak bys to určitě udělal, kdybys tady byl. Je mi moc líto, co se ti stalo. Kéž bych tě mohla zastavit. (Rukou s černou krajkovou rukavičkou pohladila hrob, jako kdyby tam Toby snad byl. Jenže byl mrtvý. Bylo tam je jeho rozkládající se tělo a příšerný zápach. Do očí jí vhrkly oči. Snažila se to potlačit, ale jakmile přešla k druhému hrobu, nevydržela to a slzy jí začaly hned stékat po tvářích a skapávaly na zem vedle hrobu. Vhodila do něj růži a sklopila hlavu. Halvou jí probleskla myšlenka. I love you, and I’m saying goodbye. Ano, dávala mu sbohem. Její prvorozený, tedy, nenarozený syn.) Vždy budeš tím, koho jsem za celý život milovala nejvíce. (Koukal se na malou rakvičku. Už věděla, co cítily matky, když pohřbívaly své děti, co zemřeli na morovou epidemii, nebo jinou nemoc. Jaké to asi bylo, když měli spoustu dětí a všechny zemřeli? Jak pak dále žili? Zasténá a zvedne se ze země.) Sbohem. (Vydechne a pomalu odejde ze dveří. Nechá se taxíkem odvést zpět do zátoky, kde se převlékne do černé bundy a prvních šedivých kalhot, co uvidí a s flaškou kvalitní nefalšovanou vodkou v ruce si sedne na verandu na studené schody a rozdělá jí. Z kapsy vytáhne cigarety a jednu si strčí do pusy. Její ruce se jí třesou a stále je ještě vidět, že brečela. Vezme do ruky zlatý zapalovač a zapálí si. Když truchlit, tak pořádně. Natáhne do plic cigaretový kouř a ucítí nepříjemné pálení. Je znát, že již dlouho nekouřila. Možná, že by neměla znovu začínat, ale teď to potřebuje.)

*Od Lorenta zamíří pak zpátky ke svému domku. Jde pomalu, nikam zatím nespěchá. Cestou přemítá nad jeho slovy. Svým způsobem má pravdu. Ví a zná toho hodně z vlkodlačích počátků. Vlastně je chodící deník nebo kronika, jak to nazvat. Docela už i chápe, to jeho namyšlené, samolibé chování. Má k tomu důvod, ale také je to jeden z důvodů, proč nad jeho přijetím do smečky také váhá. Dumá nad tím, kráčí tak zamyšleně, a okolí si tentokrát moc nevšímá. Zvedne pak náhodou hlavu nebo instinktivně, když prochází nedaleko domku Claire. To mu připomene, že za ní chce zajít. Dotyčnou uvidí sedět na verandě. Musel by být slepý, kdyby si hned na první pohled nevšiml jak vypadá. Přesto na ni chvilku kouká. Stále si ještě nezvykl na tu změnu jejího vzhledu. Vzpomene si na Genevieve a vybaví se mu doba, kdy pobývala v Zátoce. Povzdechne si, ale pak tyhle myšlenky utne. Nemůže si dovolit a ani nechce se tímhle zabývat. Genevieve je pro něj uzavřená kapitola, lépe řečeno dočtená knížka. Znovu zaostří pohled na Claire. S cigaretou a láhví alkoholu by hned poznal, že je něco špatně. Naštěstí díky Marcelovi ví, o co se jedná. Vidí v té jejich spolupráci, která nakonec vyšuměla do ztracena, alespoň jedno pozitivum. Změní okamžitě směr a zamíří k domku Claire. Neví, ale jestli to má na ni hned vybalit nebo nechat na ni, co mu poví. Přesto k ní kráčí trochu opatrněji. Dost znepokojeně si ji prohlíží. Tohle si Claire nezasloužila. Nemůže to pochopit.* Ahoj, Claire... *Pozdraví ji, když dojde blíže. Mluví docela tiše, nechce křičet.*

(Opřela se o dřevěné zábradlí, co měla u schodů na verandě a zadívala se do dálky. Viděla les, který byl tak krásně zelený. Větve, co se pod náporem větru prohýbaly a nedaleké jezero, krásnou čirou vodu, která se zvlnila vždy, když se do ní opřel vítr. Byla to inspirace. Třeba jednou napíše knihu. Dice byla mizerná spisovatelka, ale mohla by to zkusit. Její příběh byl zajímavý dost. Možná, že složí novou písničku. Ano, vloží do toho všechny ty emoce. Všechnu tu bolest, ten vztek, to, jak teď všechno vnímala jinak. Samotu, ticho, hluk, řeč lidí, co stáli nedaleko a vesele hovořili. Najednou to pro ni bylo spíše šum, co jí splýval s větrem. Sem tam zaslechla nějaká slova. Vlasy měla rozpuštěné, takže se jí houpaly a vlnily okolo obličeje a ramen, jak se jim jen zachtělo. Měla skleněné oči a její tělo bylo nehybné, vydávalo jen jeden pohyb a to byla ruka svírající cigaretu, která se vždy zvedla k jejím rtům, aby jí dopřála dávku jistého uklidnění. Měla suché popraskané rty a ruce bílé jako papír, promrzlé až na kost. Skoro je necítila. Oproti svému srdci. Ano, bolelo to. Bolelo to tak moc, že skoro nemohla ani dýchat. Přišla si jako v příšerné nekončící křeči. Zřejmě se tam půjde podívat. Do lesa. Promění se ve vlka a poběží někam daleko. Bude se snažit předstírat, že nic necítí, že je volná. Jenže ona nebyla. Svazovala ji bolest, kterou cítila. Típla vykouřenou cigaretu o dřevo vedle ní a na chvilku zavřela oči. Nevšimla si tak Jacksona, který k ní přišel. Slyšela ale kroky. Čekala, že jí ten člověk obejde a bude si hledět svého, ale on se zastavil. Otevřela oči a pomalu se na něj podívala. Jackson. Nevěděla, zda je zde náhodou, nebo sem přišel kvůli něčemu. Netušila, co si o ní myslí, nebo co vidí. Vzdychne. Nevěděla, co má dělat. Vstát? Na to nemá dost síly. Obejmout ho? Potřebovala to, ale bojí se, že by se začala rozpadat pod jeho vřelými silnými rukami, které by jí sevřely. A tak prostě jen seděla a sledovala ho s tím svým prázdným pohledem, ze kterého přímo čišelo opravdové zoufalství. Odlepila od sebe slepené rty a vysoukala ze sebe pár slov.) Ahoj, Jacku… (měla chuť říct nějakou tu ošklivou poznámku, ale právě teď to bylo nemístné. A Jackson vypadá moc vážně na to, než aby se tomu zasmál. A kdyby se snad zasmál, ona by se zasmála také a potom by v návalu emocí začala propadat znovu nářku. To ona nechce. Zapřela se rukou o zábradlí a posunula se o kousek, doprostřed schodu, aby měla na Jacksona lepší výhled. Byla zmrzlá a ztuhlá a tak také její pohyby vypadaly. Jako kdyby jí někdo právě vytáhl z hrobu. Cítila se tak.)

*Má chvilku na to, zvážit situaci a rozmyslet si, co by měl udělat, když na Claire promluví, a než ona zareaguje. To, co ji potkalo, by nejspíše nepřál ani svému největšímu nepříteli. Claire seděla na schodech se zavřenýma očima a otevřela je teprve chvilku po té, co se u ní zastavil. Nakonec se na nic neptá, ani nevyzvídá. Přejde k ní a sedne si na schody vedle ní. Všimne si, že jí bude nejspíš zima a tak si sundá bundu a přehodí ji Claire přes ramena. Dá ji paži kolem ramen a přitáhne si ji blíže k sobě, aby se o něj mohla případně opřít. Láhev s pitím i cigaretu, kterou Claire držela v rukách nechal tak. Nejraději by je sice Claire odebral, ale zatím nechce. Možná se k tomu dostane později. Během toho všeho uvažuje, co nejvhodnějšího Claire povědět. Nechce plýtvat slovy. Rád by použil, jen takové, které by Claire prospěly.* Dlouho jsem tě neviděl, Claire. *Zkonstatuje. Od jejich návratu z toho výletu už uběhlo opět několik dnů. Nebyla to výčitka, jen konstatování.* Můžu pro tebe něco udělat? *Zeptá se, při tom se trošku nakloní dopředu, aby viděl Claire do tváře. Podle toho, jak se tváří, už musí vědět, co se jí stalo, i když Claire netuší, že mu dal vědět Marcel. Chvilku na Claire kouká, než se zase narovná a přitáhne si ji blíže k sobě.*

(Nikdy si nevšimla, jak je okolí v zátoce krásné. Nikdy nebyla v lese, na který se dívá a on jí přijde tak moc povědomý. Jako kdyby ho znala jako své vlastní boty. Je krásný a tajemný, opuštěný, neprobádaný, jako ona. Jako kdyby se v jeho krajině viděla. Z jejího přemítání o lesu a jejím životě jí vyruší Jacksonova bunda, která jí přistane na zádech. Je teplá, vyhřátá od jeho těla, a voní po lese a domově. Přitáhne si jí k sobě, jako kdyby to bylo nějaké záchranné lano, které jí může pomoct znovu se dostat ode dna. Nechá trochu jeho tepla prostoupit do svého promrzlého těla a podívá se na něj. Chtěla něco říct, ale jakmile si ji přitáhne k sobě tak silně a vroucně, má chuť se schoulit do jeho objetí a už nikdy z něj nevylézt. Ona chce být sama, ale potřebuje s někým být, aby zaměstnala svou mysl a přenesla se přes to. Ona neumí říct, co potřebuje a co chce. Její touhy jsou naprosto jiné, než její nutnost, potřeba. Svou hlavu si položí na jeho hruď a zaboří se do ní obličejem. Tak teplá. Cítí, jak mu buší srdce. A najednou ten pocit odezněl. Ten hrozný pocit, že je okolo ní jen smrt. Jackson, jeho srdce, znamená život, znamená květiny, slunce, vodu, jaro, příchod nového života a příslib, že to bude znovu všechno zase dobré. Zatouží po tom. Neubrání se hlasitému stenu, který se utlumí v jeho triku. Najednou ho vnímá úplně jinak. Už to pro ni není ten starý bručoun, se kterým se pořád hádala. Je to někdo, plný naděje, i když jí sám nemá. Je lepší než ona, než kdokoliv jiný. On je její alfa, její přítel. Člověk, na kterém jí záleží. A ona se bojí, že ho ztratí. Jako všechny doposud. Všichni zmizeli. Zemřeli, odešli. A ona je unavená z toho někoho ztrácet, být stále sama.) Přišla jsem o něj. O svého syna. (Zavzlyká mu do hrudi a rukama ho silně obejme. Přitahuje si ho k sobě tak silně, jak jí to jen její vyčerpání dovolí. Začne se klepat a špatně se jí dýchá. Má knedlík v krku a stáhnutý žaludek. Její slzy začnou Jacksonovi smáčet triko. Z hrdla se jí vydere zdrcený nářek. Znovu zní jako zvíře. Její hlas je roztřesený a chraplavý.) Slib mi, že nikdy neodejdeš. Slib mi to, Jacksone. (Znovu zavzlyká. Už je pozdě něco zadržovat. Prostě to ze sebe vypustí jako páru a bude doufat, že se jí uleví. Stále Jacksona tiskla k sobě. Vypadala, že toho nehodlá nikdy nechat. Teď ho potřebuje více než kdy předtím. Ne jako alfu, ale jako přítele, rádce,…)

*Netuší, co od Claire očekávat, jak jeho přítomnost vezme, jak je na tom. Je mu jasné, že hodně špatně, ale neví, jak to na ni působí, jak se s tím, co ji potkalo vypořádá. Díky Marceli o tom ví. Claire mu natolik přirostla k srdci, že ji chce nějak pomoci. Proto jí přehodí přes ramena svou bundu, aby ji zahřál. Sotva se jí totiž dotkne všimne si, že je promrzlá. Napadne jej, jak dlouho tu takhle sedí. Ptát se jí na to, ale zatím nehodlá. Teď chce tady být pro ni a s ní, když bude chtít nebo potřebovat. Podle její reakce, když se k němu přitiskne, obejme ho, usoudí, že přišel docela vhod. Pevněji ji přivine k sobě. Nijak mu teď její blízkost nevadí. Konejšivě Claire hladí dlaní po zádech. Sedí a objímá ji mlčky. Nechává prostor a možnost říct, co chce jí. Místo slov, ale uslyší její tichý vzdech. Přesto ji dál utěšuje, a snaží se jí být nyní oporou. Po chvilce se od ní konečně dozví, co jí postihlo, ale není to pro něj žádná novinka. V jeho chování nelze zaznamenat žádné překvapení, či údiv. To už ví. Na chvilku si ji přitiskne k sobě víc, na znamení podpory.* Já vím, Claire. *Odvětí tiše, i tak jeho hlas je velmi hluboký, ale není hrubý.* Je mi to líto. *Vydechne, protože si nedovede představit, co Claire prožívá. Ztratil už hodně blízkých, ale nemyslí si, že s tímhle se to dá srovnávat. Dále jí přejíždí dlaní po zádech, uklidňuje ji a konejší. Chvilku potom uslyší její vzlyky. Dalo by se říct, že to není již možné, ale přesto si Claire přitiskne ještě blíže k sobě.* Šššš. *Utěšuje ji. Zpozorní a malinko se odtáhne, jako by se snažil zahlédnout její tvář, když během vzlyků promluví.* Neboj se, Claire. Tak snadno se mně nezbavíš. Na to máš mé slovo. *Odpoví jí a snaží se, alespoň málo odlehčit situaci, i když si není jistý, že se mu to povede. Pak usoudí, že zde na schodech strávili oba už dost času. Chytne Claire druhou rukou pod koleny a nejdříve si ji bokem posadí na klín a pak i s ní pomalu vstane. Stále ji objímá a má ji přitisknutou k sobě, jen ji drží v náručí. Nezamíří s ní, ale do jejího domku, ale vydá se s ní k tomu svému. Nechce, aby teď byla sama, takže ji odnese k sobě. Kráčí pomalu, houpavým krokem, po setmělé Zátoce, kterou osvětlují ohně.* Zase bude dobře, Claire. Uvidíš. *Povídá jí tiše, za chůze. Dojde na verandu svého domku, podaří se mu otevřít i s Claire v náručí. Naštěstí má opravdu čerstvě uklizeno. Vejde s ní dovnitř a odnese ji do postele, kde ji uloží, tak jak je.* Udělám ti něco teplého na zahřátí. *Navrhne, když ji přikryje a posadí se k ní na postel. Tázavě se na ni zadívá, jestli bude souhlasit.*

(Nemyslí teď na nic jiného, než na něj, na jeho přítomnost. Cítí, jak studené jsou její slzy, i když před chvílí byli mokré. Kdyby se viděla. Její oči jsou ještě světlejší, než normálně, což jí zbarvuje oči spíše do takové šedivé až bílé, ve které jsou odlesky modré. Vlasy se jí díky slzám lepí na obličej a lezou jí částečně i do pusy, ale je jí to jedno. Ona to skoro ani nevnímá. Zaměřuje se na Jacksonovo teplo, na něj samotného. Je možné, že jí Jackson pomůže zapomenout, že jí uzdraví, ale nikdy jí nepochopí. To on nikdy nepřijde o dítě, nikdy nebude žít 900 let a nikdy se nebude cítit tak jako se ona cítí teď. Jeho teplo jí přijde čím dál tím větší. Možná je to kvůli tomu, že ona je studená jako led. Její tváře mají nádech růžové, který pomalu mizí, jak teplota jejího těla klesá. Spíše její rty začínají lehce modrat. Cítí jeho dlaň na svých zádech a oklepe se. Způsoboval jí husí kůži. Jeho teplá dlaň na jejích studených ztuhlých zádech byla neuvěřitelně příjemná. Jako kdyby jí samo slunce přejíždělo po zádech a konejšilo ji. Dodával jí energii. Jeho hlas je tichý. Proč je tak tichý? Proč nic neříká? Proč mlčí? Je to správně? Je lepší, když mlčí, nebo je to hroší? A kdyby mluvil, co by řekl? Co by měl říct, aby mi pomohl? Lze mi pomoci? Je tu nějaká pomoc? Lze napravit, co se stalo? Lze to nějak překonat? Kdo jsem? Kým budu? Co, když už to nebudu já? Co když jsem, navždy ztratila sama sebe? Tahle myšlenka jí děsí. Proudí jí tělem jako krev. Otrávená krev a způsobuje to, že na chvíli zapomene na svou bolest ze ztráty dítěte, jelikož se bojí o sebe. Nebylo to ironické? Všechno jí to však brzy přejde, jelikož ucítí ve svých vlasech jeho teplý a vlhký dech. Jsou teď u sebe, co nejvíce to jde a ona tak chce zůstat. Chce k němu být ještě blíže. Jakmile jí řekne, že se ho jen tak nezbaví, doputuje svými rukami přes jeho tělo až k jeho krku a bezděčně se usměje. Lehce ho pohladí po kůži a donutí se mu pohlédnout do očí. Jako kdyby snad říkala „Já vím, Jacksone. Vždyť já to vím. Jen jsem to potřebovala slyšet.“. Trochu se podiví, když jí vsune ruku pod koleno, které se trochu napne. Uslyší prasknutí kloubu. Bylo dlouho ztuhlé a tohle jí klouby dělaly normálně. Nechá se od něj posadit na jeho klín. Cítí jeho teplo mnohem intenzivněji, a nebrání se tomu pocitu. Pocitu, být v něčí společnosti, být s někým, koho máte rádi. Přijde si, jako malé dítě. Všichni ji nosí. Marcel, Jackson… To vypadá tak hrozně, že se bojí, že by nezvládla chůzi? Je snad tak moc slabá, že by se jí podlomily kolena? Rukami se mu snaží ulehčit práci tím, že se k němu tiskne. Hlavu si položí na jeho rameno a sleduje dění v zátoce. Mohl by cítit její přerývaví dech na svém uchu, kdyby se více soustředil. Byl totiž dost nepatrný a velmi brzy se rozplýval v ovzduší. Všimne si, že jdou do jeho chatky. Zřejmě je nechce nechat samotnou. Je to od něj hezké, ale měl by ji nechat být. Je už dospělá, postará se o sebe.) Já vím, Jacksone. (Pošeptá mu do ucha. Už přestala vzlykat, už před nějakou dobou, ale oči má stále mokré. Její hlas je stále dost nakřáplý od toho všeho. Všimne si, jak obratně otevřel dveře. A jak zde má uklizeno. Nechá se položit do měkké postele. Skopne ze sebe boty, aby mu zde nenadělala bordel, a přitáhne si nohy k sobě. Nechá se přikrýt a pohlédne na něj. Jakmile se k ní posadí, přikulí se k němu, zvedne se na část svého těla a položí mu svou dlaň na tu jeho. Pohladí ho po ní a jemně se mu do ní pokusí vklínit. Druhou ruku k němu natáhne a položí mu ji na tvář. Ruce má ledové, takže to musí Jacksona pěkně studit, a pohladí ho. Lehce nadzvedne jeden koutek nahoru v pokusu o úsměv, ale vypadá to jako nepodařený škleb, takže toho radši hned nechá.) Vystačím s čajem. (Poví a v tom jí zakručí v břiše. Měla hlad, ale nechtěla jíst. Hledala v jeho očích více, než v nich viděla. Odpovědi, na otázky. Hledala v nich něco, co nikdy předtím. Hledala něco, co nikdy netušila, že bude hledat.)

Nějakou chvíli čeká, než se mu dostane nějaké odpovědi od Claire. A není to zrovna ta odpověď, kterou by si přál. Opravdu nechtěl, aby mu to típnula, chtěl si s ní normálně popovídat, třeba ji někam vytáhnout. Kéž by už teď věděl o tom, co ji potkalo. Kdyby věděl, že o to přišla, o své dítě, svého syna, dávno by byl u ní a bylo by mu jedno, jestli by se to Gen líbilo nebo nelíbilo. I když mu něco říkalo, že i přesto, co si Genevieve o Claire myslí, tak by to pochopila, protože věděla, že Kolovi na ni záleží. A přece jenom, byla to taky matka a o své dítě přišla, akorát jiným způsobem, než Claire. Ta ho už v životě neuvidí. Rozhodne se, že to nevzdá a začne ji volat znovu. Snad to tentokrát vezme.

(Po chvilce telefon zazvoní znovu. Nemusí se dívat, kdo to je. Ví to naprosto přesně. Je jí jasné, že se ho jen tak nezbaví. Mohla by si vypnout telefon, jenže jí dnes měla volat policie a ona to nechce zmeškat. Vezme tedy telefon a přiloží si ho k uchu.) Když ti někdo tipne telefon, znamená to, že buďto nemá čas, nebo chce být sám. Tak mně nech laskavě truchlit. Nemám na nic náladu. (Řekne mu do telefonu místo pozdravu. Ano, byla tu jedna věc, na kterou stále myslela a měla náladu. Na pomstu. Pomstí se tomu hajzlovi, co utekl. Její hlas nebyl nijaký. Byl prázdný. Neprojevovala žádné city, které cítila. A je pravda, že Kola měla ráda, ale on by jí pomohl asi stejně jako Jackson. Nijak. Necítila by se lépe, ještě hůře. Podívá se do dálky a čeká, zda jí něco řekne, nebo ne. Nechce to protahovat.)

Konečně mu to Claire zvedla. Kdyby ne, asi by se prostě zvedl a jel za ní do Zátoky, protože ji chtěl vidět a chtěl s ní mluvit, jen tak. Ale on nestačil ani nic říct a už na něj spustila. Docela studená sprcha takhle na začátek, aby pravdu řekl. Čekal, že ho aspoň normálně pozdraví a ono nic. Rovnou začala takhle nepříjemně a to se mu nelíbilo. "Když ti někdo volá, znamená to, že by s tebou rád mluvil a ne že ty mu to hned típneš. A stejně jsi to nakonec zvedla." On nemluví ani náhodou tak nepříjemně jako ona. Je k ní milý, jako vždycky. Když na sebe teda zrovna nejsou naštvaní. Pak se zarazí, když si uvědomí, že řekla 'nech mě laskavě truchlit'. Truchlit? Co to, sakra? říká si kKol v duchu. Nad kým by asi tak mohla truchlit? Ani ve snu ho nenapadlo, že by snad mohla přijít o své dítě. Už si ji dokonce dokázal představit jako mámu. "Claire, co se stalo?" Jeho hlas najednou zvážní.

(Poslechne si jeho strohé vysvětlení. Protočí panenky a druhou rukou vezme kamínek a hodí s ním do vody.) Vzala jsem to, jen protože jsi neodbytný. (Řekne suše a posune pravou nohu blíže ke svému tělu. Na druhé straně je ticho. Claire to bere jak povel k ukončení hovoru, ale místo toho Kol znovu promluví. Tiše si povzdechne.) Nenuť mě to vyslovit nahlas, Kole. (Řekne ztrápeně a promne si spánky. Neřekla to nikdy nahlas přímo. Můj syn je mrtvý. Ne, tohle neřekla, a ani to říct nechce. A také to neřekne.) Jestli je tohle vše, co jsi mi chtěl... (Dodá normálně a pohlédne na své kostnaté ruce, bledé a kůže popraskaná. Cítila, jak na ni doléhá podrážděnost, díky úplňku a tomu, co udělala.)

Ušklíbne se, když od ní do telefonu slyší, že je neodbytný, ano, to on byl. Kdyby se nechal hned odbýt, nikdy by nedostal Gen, protože by si nepřiznala, že k němu něco cítí. A možná kdyby za ní pořád nelezl, nikdy by se do něj ani pořádně nezamilovala. "Je vidět, že mě znáš. Víš, že bych ti nepřestal volat do tý doby, než bys mi to vzala. Zamračí se, když mu poví, aby ji to nenutil říkat nahlas. Co? Co nechce říkat Claire nahlas? Kdyby u toho aspoň nezněla tak ztrápeně, možná by to nechal i být s tím, že je to její věc, ale takhle? Co si myslela, že to nechá jen tak? To určitě. Nestihne na to nic říct a ona už se ho ptá, jestli je to všechno, co chtěl. Ne, to nebylo všechno. Chtěl vědět, co se stalo, a taky že se to dozví, i když po telefonu to asi nebude. "Ne, to není všechno, co jsem ti chtěl, Claire. Chci vědět, co se stalo, ale ty mi to asi do mobilu neřekneš... Takže se za chvíli uvidímem," oznámí ji prostě. Je jasné, že bude v Zátoce. Sice se neměnila ve vlka s prstenem, ale věděl, že i tak na ni úplněk působil. Tentokrát jí típne mobil on, aby nestačila nějak protestovat, schová si ho do kapsy a vyjde ven před dům, kde nasedne do svého auta a rozjede se do Zátoky. Jede rychleji, přece jenom bude úplněk a být při úplňku v Zátoce, to by nebylo příjemné. Za chvíli je už v Zátoce, zaparkuje na cestě, která vede k chatrčím a rovnou se rozejde k té Claiřiné. Zaklepe na dveře, ale nikdo neotvírá, ani uvnitř neslyší žádný tlukot srdce. Chvíli přemýšlí, kde by mohla být, ale pak ho to trkne. Když spolu mluvili po telefonu, všiml si v pozadí, že slyší šplouchnutí vody. Maličké, ale on ho slyšel. Proto se vydá k menšímu molu, které bylo kousek od její chatky. Vlkodlaci se na něj dívají dost nedůvěřivě a on jim pohledy oplácí. Dneska nejsou žádné problémy; kupodivu se od něj drží dál. Pro ně lepší, kdyby se nedrželi, skončili by mrtví. Zanedlouho už vidí postavu, která je teď otočená zády k němu, jak sedí na molu. Pomalým krokem dojde až k ní a sedne si kousek od ní. Pak se na ni podívá. "Teď mi to už řekneš? Nebo mi to nechceš říct vůbec?" podívá se na ni tázavě. Nestačil si všimnout, že už nemá bříško. Ano, sice nebylo ještě tak veliké, ale on si ho všímal.

(Jistě, že ho zná. Jsou spolu něco jako nejlepší přátelé. Tedy, Kol to alespoň vždy tvrdil. Nemůže si však být jistá, jak to je teď. Řekli si, že to bude jako předtím. Ale ona si nemyslí, že teď bude něco tak, jako předtím. Jak by také mohlo? Povzdechne si, když jí oznámí, že se brzy uvidí. Nestihne na to nic říct, protože Kol zavěsí. Nahlas si povzdechne. Odloží mobil vedle sebe a přitáhne si nohy k sobě. Opře si bradu o kolena a zadívá se na les a vodu. Neměl by sem jezdit, když bude brzy úplněk. A ona navíc svůj prsten odložila na dobu neurčitou. Nechce ho nosit, nechce nic. Prostě se jen snaží se nějak uvolnit, přejít to a být zase tou, kterou bývala, i když ví, že to nepůjde. Je jí jedno, že Kol neví, kde je, ale jí je to jedno. On si jí dokáže najít snad kdekoliv. Zanedlouho za sebou uslyší kroky. Neohlédne se, ani se nepohne, stále se dívá před sebe a pozoruje slunce, které brzy zapadne. Všimne si, že si vedle ní Kol sedl, ale dělá, jako kdyby tam nebyl. Zády se opře o kůl nedaleko ní a zahledí se na vodu před sebou. Jakmile Kol domluví, nechá si nějaký čas, než promluví.) Není to ironie? Člověk žije přes 900 let a až teď hledá smysl jeho bytí, a nenachází ho. Zřejmě ho člověk najde až těsně před smrtí, pár okamžiků, než zemře, ho najde. Ale co když ho člověk nenajde? Co když zjistí, že jeho život byl úplně zbytečný? (Stále se dívá před sebe. Až teď se na něj otočí. Slunce jí hladí po jejím vybledlém obličeji a její rysi jsou vidět mnohem lépe, než kdy předtím. Lehce propadlé tváře, jemné čelo, hranatá brada, výrazné čelisti a malinký nosík. Podívá se na něj prázdným pohledem a oblízne si vyschlé rty. Znovu se otočí a hledí před sebe.)

Sedne si vedle ní a zeptá se jí na rovinu, jestli mu řekne, co se děje a nebo jestli si to nechá pro sebe. Potichu si povzdychl, když po chvilce začala Claire mluvit, ale neříkala nic, co se jí stalo. Zdálo se mu, že zní smutně, podobně jako do toho telefonu. Poslouchá ji a snaží si nějak uvědomit, proč mluví právě takhle. "Co to povídáš, Claire?" podívá se na ni nechápavě a tázavě. Ona ale jeho obličej vidět nemůže, jelikož se pořád dívá před sebe. Otočí se na něj až po chvilce. A on se vlastně tváří pořád stejně nechápavě. Pořád mu to nedocházelo. Jak by taky mohlo? Vždyť nevěděl, že přišla o své dítě. Kdyby jen nebyl tak hloupý, pořádně si ji prohlédl, kdyby se více soustředil na její srdce a srdce jejího syna, zjistil by, že to maličké, slabší srdíčko už slyšet není... "Tvůj život není zbytečný, proč si to myslíš, sakra?" koukne na ni, možná to 'sakra' řekl i trošku ostřeji, protože se mu nelíbilo, když o sobě takhle mluvila. Potom se zadívá před sebe na vodu a chvíli mlčí. Právě teď se začne soustředit na zvuky, které normální člověk neslyší. Právě teď si uvědomí, že neslyší to malé srdíčko. V tuhle chvíli se dívá pořád někam před sebe. Sklopí sklesle hlavu a Claire může vycítit, že něco poznal. Už něco ví. Pomalu hlavu zvedne, podívá se trošku do strany, ale ještě není jeho zrak tak vysoko, aby jí viděl do tváře. Dívá se na její břicho, které už teď nebylo výjimečné tím, že tam rostlo a vyvíjelo se dítě. "To ne..." řekne a jeho hlas zní... Smutně. Zlomeně. Čekala snad Claire, že by mu to bylo úplně jedno? Ani náhodou, on jí to přál, dokonce se na to dítě těšil. Kol Mikaelson se těšil na dítě, které nebylo jeho. Konečně zvedne pohled až k jejím očím a podívá se jí do nich. "Je mi to tak líto, Claire.." Nevěděl, co jiného říct. Snad by ji mohl obejmout?

(Slyšela jeho tichý vzdech. A co mu měla říct? Měla jsem autonehodu, moje dítě zemřelo. To asi ne. Ona stále nemůže uvěřit tomu, co se stalo. Ona tomu nechce věřit a hlavně si to nedokáže přiznat. Ale je to tak. Třeba za to mohlo jeho jméno, bůh ví, co to vůbec způsobilo. Otočí se na něj znovu, když se jí zeptá, co mu to říká. Ona sama neví, co má říct. Nejradši by se zavřela do svého pokoje a už nikdy z něj nevylezla, vypnula teflon, zamkla se a nepustila nikoho dovnitř. Proto šla ven, aby to doopravdy neudělala. Na jeho další otázku mu znovu neodpověděla. Jen tiše zavrtěla nesouhlasně hlavou. Už nemůže dál. Je unavená z mluvení, z dýchání, z žití. Je tak unavená, že by si nejradši právě tady lehla a čekala, až přijde černý anděl, s rudou rtěnkou a modrýma očima. Vždy byla tak krásná, nikdy nestárla. Právě teď ho sleduje. Už mu to došlo. Chce promluvit, říct mu, ať radši nic neříká, jenže hlas jí neposlechne a místo kloudné věty jí z úst vyjde tiché zasýpání. Mezitím on už stihne říct tak banální 'Je mi to tak líto.' a podívat se jí do očí. Chce uhnout jeho pohledu, a také že po chvilce váhání uhne, protože jí to vyvádí z míry ještě více, než teď je. Vypadá smutně. Chce se jí nahlas sarkasticky zasmát. To ona by měla být ta, co by měla být smutná. Ta, co by měla truchlit, zuřit, ničit věci, brečet, křičet, bojovat, padat a znovu vstávat... Jenže jí se nedaří nic. Cítí prázdnotu, samotu, jako nikdy předtím. Jako kdyby nebyla úplná. A jako kdyby snad ani už nikdy nemohla být. Podívá se mu znovu do očí. Ten jeho pohled. Zasměje se té ironii, avšak ne moc nahlas. Její smích však přejde do pláče. Nechce brečet. Ale brek od smíchu nemá moc daleko a u ní to byla opravdu tenká hranice. Schovala si obličej mezi koleny. Vlasy jí přepadaly přes obličej, takže na ni Kol nemohl vůbec vidět. Chce, aby odešel. Nechce, aby to dopadlo stejně jako s Jacksonem. A Kol je navíc ke všemu zasnoubený. Stále k němu cítí něco více než přátelství, ale to je teď zastrčené v pozadí, díky nové bolesti a zklamání.)

Odpovědi ani na jednu z jeho otázek se mu nedostalo. Nejdřív z ní chtěl odpovědi dostat, ale když viděl, že s ejí do toho vážně nechce, tak se rozhodl, že ji nebude přesvědčovat. Je to její volba, tak ať mu to neříká. Myslel si, že je mezi jimi jiný vztah, že si můžou věci říkat, ale právě teď to tak nevypadalo. Zajímalo ho, proč je dneska takováhle, chtěl vědět, co se s ní děje. Ale ona se mu s tím nechtěla svěřit. Ale proč? Vždyť si řekli, že to mezi nimi bude zase všechno v pohodě. Možná to ona mohla brát ještě trošku jinak, ale rozhodně by se nechovala takhle, kdyby k tomu neměla nějaký větší důvod. Pozná, co se děje, a zároveň i to, proč se k němu nechová normálně až v té chvíli, když se zaposlouchá a postřehne, že už slyší jenom to jedno silnější srdce - Claiřino. To druhé bylo pryč, neslyšel jeho tlukot. Tolik si přál, aby to nebyla pravda, aby se mu to jen zdálo... Tohle nebylo o tom, že jemu to bylo všechno líto, tohle bylo o Claire. Tohle dítě pro ni byla konečně nějaká normální šance a ta je teď pryč. Podívá se jí fo očí a ona skoro hned uhne pohledem. Pořád si v hlavě říkal, proč se jí to muselo stát. Nemuselo ji mít rádo tolik lidí, ale tohle se snad nedalo přát nikomu, ne? Nakonec se na něj zase podívá a on neuhýbá pohledem. Pozvedne tázavě a překvapeně obočí, když se začne smát. Sice ne moc nahlas, ale přece. Nesměje se moc dlouho, když v tom najednou smích vystřídá pláč. Chce jí nějak pomoct, ale než ji stihne obejmout, ona si schová obličej mezi kolena a jako by se od něj úplně odtrhula. Zdálo se mu, že ho k sobě nechce pustit. Proč? Bála se snad toho, co k němu ještě stále cítí? Kol si to nepřipouštěl, nemohl. On je zasnoubený, chce být s Genevieve, ne s Claire. Pošoupne se kousek k ní, je teď úplně vedle Claire. Položí ji jednu ruku na záda a jemně ji po nich pohladí. Potom ji tu ruku položí na rameno a snaží se jí jemným pohledem naznačit, aby k němu zvedla pohled. "Já... Nechci ti lhát, takže ti nebudu říkat, že to bude dobrý, protože to hodně dlouho dobrý nebude. Ale ty se přes to musíš nějak dostat, Claire..."

(Občas si říkala, proč zrovna jí se muselo to všechno stát. Ztráta rodiny, zrada od muže, kterého milovala, přeměnění v upíra a teď ztráta dítěte. Nepočítala ty další příšerné věci, ale tohle byli ty nejhorší. Někdy si prostě přála, aby se probudila, a zjistila, že je to jen zlý sen. Jenže jí bohužel nečekalo žádné příjemné probuzení. Naopak. Každý den se probouzela s čím dál tím větší tíhou na srdci a dalším dnem, který počítala k těm, co nějak přežila. Takhle to zní, že její život je jen špatný. Ano, bylo tu několik chvil, kdy byla opravdu šťastná, kdy byla ráda, že žije. Kdy se mála, tancovala a hulákala. Kdy seděla s člověkem jím drahým při východu slunce. Když střílela z luku, hrála na klavír, zpívala, tančila, jezdila na koni,... Byly zde chvíle, kdy si připadala naživu více než kdy jindy. Ale právě teď by na chvíli nejradši neexistovala. Dostala se do transu, který by pominul, až když by pominula její bolest a ona se cítila zase jako obvykle. Sleduje střídavě jeho a okolí. Přijde si jako kdyby mezi nimi byla stěna. Jako by mezi ní a každým byla stěna. Jako kdyby byla odstrčená od světa. Jako kdyby byla průhledná. Ale jen tak napůl. Každý ji mohl vidět, ale k tomu, aby u ní opravdu byl měl každý dost daleko. Straní se Kola, protože se bojí, že by snad zažila další zklamání. On je s Genevive, a ona je sama se sebou. Alespoň někoho má. Má vlastně více lidí. Sebe, jí a ji. To už byli tři lidi. Až na to, že to stále byla ona sama. Musí být asi hodně zoufalá, když nad tím takhle přemýšlí. Jak bylo vidět, Kol, Jackson, snad možná i Marcel, tu pro ni chtěli být. Každý jí chtěl pomoct, každý jinak, ale ne tak, jak by to ona potřebovala. Měla by se s tím už smířit. Musí. Jinak na tom bude stále hůře a hůře. Jestli to vůbec ještě jde.
Vzlykala. Polohlasně naříkala a vydávala drásavé hrdelní zvuky. Měla by se stydět. Ucítí jeho ruku na zádech, ale neprobouzí to v ní žádné pocity. stále je tu ta zeď. ani když jí položí ruku na rameno, necítí se lépe. Jen na něj pohlédne, jak to očividně chtěl a řekl jí těch pár slov. Jestli jí mohl nějak pomoct, ona jeho pomoc nepřijme. Ne dnes. Zavrtí hlavou. Má chuť se rozkřičet. Tohle jí říká každý. Ona ví, co cítí, a jak to bude. Ona není hloupá. Chtěla by vidět je, kdyby se jim přihodilo něco takového. Chtěla, aby věděli, jak to bolí, aby cítili její bolest, alespoň na chvilku. Aby to pochopili. Jenže to nejde. Už pláče potichu. Jen se klepe, špatně dýchá a tečou jí slzy. To je malý pokrok, ale vpřed.) A co když ne, Kole? Ztratila jsem všechno, i naději. Měla jsem v tom autě zemřít taky. (Zakroutí hlavou a lehce se od něj odtáhne. Nechce si ho připustit k tělu. Nechce si připustit nikoho. Bojí se a je vyděšená.)

Bylo mu jí tak líto. Tak strašně moc, ale neříkal to nahlas, protože věděl, že ona nechce, aby ji nikdo litoval. Možná ani neměl říkat, že je mu to líto, ale bral to tak nějak, že to prostě říct musí. Ano, říká jí to jistě každý, ale jak jinak to má vyjádřit? To, že ho to vážně mrzí? Nešlo to jinak, těhlech pár slůvek prostě říci musel, i když nechtěl. Ona musela slyšet, že to myslí naprosto upřímně, tohle snad ani nemohlo být neupřímné. Položil ji ruku na záda a jemně ji pohladil, potom se s tentýž rukou přesunul k jejímu rameni a donutil ji, aby se na něj alespoň podívala. Vypadala tak zničeně, tohle snad ani nebyla Claire. Dřív holka plná energie, hotový živel. A dneska? Žena, která byla na dně. Musí se od toho dna zvládnout odrazit, musí vyplavat zase zpátky na hladinu. Kol jí nedovolí, aby to vzdala. Slyší, že její pláč ustává, ale stále jí slzy tečou a celkově je na ni vidět, jak se cítí. Najednou to vypadá, že ona se nechce ode dna odrazit. To, co říkala, to nebylo nic pozitivního. Chápal ji, opravdu ano, i když si mohla myslet, že ji nikdo nepochopí. Mohl si o ní myslet kdo chtěl, co chtěl, ale spousta lidí toho o ní tolik nevědělo. Nevěděli, co všechno si za těch děvět set let prožila. Její život rozhodně nebyl růžový a to se ukázalo i teď, když přišla o dítě. "Všechno jsi neztratila, Claire. Neříkej, že jsi měla zemřít taky, prosím. Kdybys měla zemřít, zemřela bys už dávno... A rozhodně nejsi sama. Máš svou smečku, Marcela, Jacksona..." ty jména řekne s takovým zvláštním podtónem v hlase, ale není nějak zlý. Jen je prostě neměl rád a to ona věděla. "A i když vím, nebo ne, nevím, ale cítím to z tebe, že ty snad ani nechceš, aby to mezi námi bylo jako dřív, máš i mě, Claire. Mrzí mě, že to mezi náma je teď takový," řekne upřímně. Jo, je to debil. Kdyby si zakázal, aby se s ní vyspal, třeba by k němu nic cítit nezačala, třeba by to bylo vvšechno v pohodě. Povzdychne si, když se od něj odtáhne, ale nepřibližuje se k ní víc, když si to už nepřeje.

(Mohlo to být Kolovi líto, ale jí to nijak nepřidávalo. Jí to bylo líto, ale dítě jí to nevrátilo. A ani nevrátí. Je pryč. Definitivně. Jaká to ironie. Myslela si, že už bude všechno jen hezké. Ale nebylo. Musí se pohnout. Jenže ona se bojí, že se přilepila k zemi. Měla by se usmívat, protože to nejhorší ještě přijde. Jenže co může být horší než tohle? Je na světě snad něco horšího, co se může stát? Dříve si myslela, že byla na dně, ale najednou má její dno úplně jiný rozměr. Ale co má dělat? Přejít to, dělat, že se nic nestalo? Žít a pak jednoho dne zemřít? Žít normální život, jednoho krásného dne se s nějakým idiotem vzít, rozvést se s ním a skončit zase sama? Někdy toužila po tom být obyčejná. Narodit se jako průměrná, ne moc hezká holka, chodit na školu, mít pár kamarádů a žít obyčejný nudný život. Jenže jí to bylo odepřeno. Narodila se v jiné době, a neřekla by, že byla horší, jak takhle. Na každé době bylo něco hrozného a krásného. Jí bylo souzeno být neobyčejná, ale svým způsobem normální. Její život není normální, nikdy nebyl, ale ona je člověk, jako každý jiný. Jako Původní, jako Jackson, jako Marcel, jako všichni... Všichni byli narozeni jako lidé, jen jim osud připravil jiné materiály, aby si vystavěli svou cestu. Sem tam jim někdo přispěl pěknou dlaždičkou, nebo naopak trním a klacky. Každý jim něco dal, ať už to bylo dobré, nebo špatné. Byli to však jen materiály a to vy jste stavěli cestu. Bylo jen na vás, jak s těmi materiály naložíte.
Podívá se na něj a znovu zavrtí hlavou. Má svou smečku? Lidi, kteří se na ni opovržlivě dívají a pravděpodobně ji nikdy nepřijmou i přes to, že ji Jackson přijal? Marcela? Muže, který jí už dlouho nemá co nabídnout? Jacksona? Alfa, co se neumí postavit ani na svoje vlastní nohy, by jí měl snad pomoct? Je pravda, že to byli jediný lidi zde ve městě a okolí, co ji tak nějak tolerovali, a možná jí i měli svým způsobem rádi. Možná, že je jen moc vybíravá. Možná, že je jen nevděčná. Možná, že od ostatních očekává více, než je v jejich silách a pak skončí zklamaná. Pohlédne mu vyrovnaně do očí. Ne, není vyrovnaná, s tím, co se jí stalo, ale s tím, že Kol se bude ženit, a že mezi nimi nikdy nebude nic víc než přátelství.) Já vím, Kole. (Řekne a lehce přikývne. Roztáhne ruce, přisune se k němu a silně ho objeme okolo krku. Přitiskne si ho k sobě co nejvíce dokáže a položí si svou halvu o jeho rameno.) Chci, aby to mezi námi zase bylo dobré, jen je toho na mně moc... Bude to zase dobré. (Jaká ironie, že ona uklidňuje jeho, i když by to měl být naopak. Rozhlédne se okolo. Už by se měla jít nachystat. Lehce se od něj odtáhne a podívá se mu do očí.) Měl bys jít, Kole, brzy zde bude běhat mnoho chlupatých stvořeních, co mají instinkt lovit upíry a kousat je do zadku. A já se musím jít nachystat. Nerada bych ti ublížila. (Řekne klidně a vyrovnaně. Opravdu by mu nerada ublížila. Přeci jenom vlkodlačí jed není nic moc. Ona to nikdy nezažila, a je za to ráda.)

Když zavrtí hlavou, zhluboka se nadechne. Copak neměla svoji smečku a ty dva? Měla. Vlkodlaci spolu vždycky drželi, to je věc známá. A Jackson je s ní přeci dobrý přítel, nenechal by ji na holičkách. To Kol ví. A Marcel? Její bývalý, s kterým ale vychází pořád skvěle. Co tedy aspoň věděl. Vlastně ani nevěděl, jestli teď má něco Marcel s Bekou. Ta totiž tolik usilovala o to, aby už nebyl s Claire... Vyšlo jí to? Uhnala toho chudáka? Ano, chudáka, protože Kol by teda s Bekou chodit nechtěl. "Co je? Proč vrtíš hlavou? Netrefil jsem se snad, když jsem řekl, že máš ty dva a smečku?" podívá se na ni tázavě a potom ještě řekne, že má i jeho. Pousměje se, když řekne, že to ví. Poslední dobou to tak nevypadalo. Však mu ani nedala vědět, co se stalo. Kdyby jí nezavolal, dozvěděl by se to bůhví kdy a bůhví od koho. Nevěděl, jestli si může dovolit ji obejmout, protože to byla ona, která se k němu chovala chladně a odtažitě. Ale to bylo pochopitelné. Byl tak rád, když viděl, že se ho chystá obejmout. Svýma svalnatýma rukama ji pevně obejme a silněji si ji k sobě přitiskne. Rukou jí párkrát přejede jemně po zádech, když si položí svou hlavu o jeho rameno. "Já chci to samý, Claire. Jo, jo, já vím, že je toho na tebe moc, ale jenom chci, abys věděla, že mi můžeš kdykoliv zavolat, když budeš potřebovat, jasný?" To už se od něj ona odtáhne a tak se jí může podívat do očí. Ano, věděl, že bude úplněk, ale trošku ho zarazilo, když řekla, že by mu nerada ublížila. Copak ona nemá svůj prsten? Podívá se na její ruku a nespokojeně zamručí. "Od kdy nenosíš ten prsten?" podívá se na ni tázavě. Vždyť se díky němu nemusela přeměňovat, nebylo to pro ni jednodušší? "Víš, taky jsem ti chtěl říct, že nevím, jak to teď bude. Nevím, kdy se budeme moct zase vidět, je to teď všechno komplikovaný..." Samozřejmě myslel Esther, ale nevěděl, jestli ona ví, že se jejich matka vrátila.

(Všimne si, jak se Kol nadechne. Jde mu přitom hruď tak rychle vzhůru, jako kdyby nebyl snad ani člověk. Zvedne se vítr, se kterým i listí. Jde slyšet jeho šustění. Zátoka se začíná vylidňovat. Lidé chodí do lesa, kde se budou přeměňovat. Sami, ve dvou, nebo jako menší skupinky. doléhá k nim jen světlo z chatek a zapadajícího slunce, které jí říká, že jí tlačí čas. Hlavně tedy Kola. Proto se snaží tohle setkání co nejrychleji ukončit. Ne že by to snad chtěla, ale Kol se odsud musí dostat včas. Ona se chce dnes přeměnit. Doufá, že jí to v něčem pomůže. Že pocítí tu volnost a divokost. Proběhne se a načerpá sílu, kterou hledá a nenachází. Podívá se mu do očí. Neví, co mu má říct.) Kole... Políbila jsem ho. Jacksona. Včera večer. (Její odpověď nedávala žádný smysl, ale ona mu to říct chtěla. Jistě, měla ty dva a smečku. Ale i přesto se cítila osamělá. Jako kdyby tu stále byla ta stěna. A ona jí zbourala tím, že Kola objala. Nebo jí alespoň obešla. Setrvala v jeho objetí nějakou chvíli. Vychutnávala si ho. Potřebovala společnost, nějaký cit, a právě teď jí bylo jedno, kdo to bude a jaký cit to bude. Stačilo jí i přátelství. Znovu přikývne, když jí řekne, že mu může kdykoliv zavolat.) Jasné. (Řekne a lehce se pousměje. Jeho hnědé oči. Vždy pro ně měla slabost. Uměly být tak smutné a přitom tak veselé. Už viděla tolik hnědých očích. U otroků, matek, dětí, lidí, ale i zvířat. Vždy na ni měly ozdravný účinek. Všimne si jeho zamručení. Nebude se mu za to omlouvat, ani nic jiného. Ona se dnes chce přeměnit.) Od včerejška. (Odpoví mu stroze na jeho otázku. Co mu na to má říct? Že se na něj nechce dívat, protože jí to připomíná Jacksona a Jackson jí připomíná to, co včera udělala a že se musí omluvit. Podívá se mu zpytavě do jeho očí. Vezme svou dlaň a přiloží mu jí na tvář. Lehce ho pohladí a rukou mu zajede do vlasů.) Kole, co se děje? (Podívá se mu do očí a vyčká si na jeho odpověď. Koukne se na oblohu. Už nemá moc času. Povzdechne si.) Už bys opravdu měl jít a já taky. Brzy se uvidíme, dobře? (Koukne se mu do očí a postaví se opatrně na nohy.)

Snad ani nečekal, že by mu na to odpověděla, zrovna na otázku týkající se Jacksona a Marcela, protože věděla, jak moc je nemá rád. Ale ono ne, ona mu rovnou řekla, že Jacksona včera políbila. Tvářil se opravdu překvapeně, co na to měl sakra říct? 'To je skvělý, Claire, přeju vám to.'? Ne, to ne. Chtěl, aby byla šťastná, ale tohle mu vadilo. Vadilo mu, že si vybrala právě Jacksona, to už snad radši ten její Marcel. Nemělo by mu to tak vadit, mělo by mu být jedno, s kým Claire je a s kým chce být. Vlastně by bylo dobře, kdyby si někoho našla, aspoň by nebyla pořád tak zamilovaná do něj. Ne, není zrovna příjemný, když vidíte, jak se někdo, koho máte rádi, trápí kvůli vám a vy s tím nemůžete nic dělat, protože kdybyste chtěli, museli byste ublížit někomu dalšímu, v tomhle případě Gen. A to by Kol nikdy nedokázal. Pro něj byla Gen na prvním místě. "Nevím, co čekáš, že ti na to řeknu, Claire," podívá se na ni. Nechce k tomu nic říkat, vlastně ani nemá co. Vždyť to není jeho věc, proč by si nemohla líbat, koho chce? Je to její život. Objali se, konečně viděl, že Claire se k němu zase chová tak, jako normálně. Nebo tedy aspoň trošku. Ještě dlouho to nebude jako dřív, to věděl. Tolik by si přál, aby to tak bylo, ale nebylo to možné. To, co se mezi nimi stalo, to, že si Claire připustil k tělu víc, než chtěl a to, že ona si to vyložila jinak, než měla... To byla chyba. Potom jí řekne, že mu může kdykoliv zavolat a úsměv ji opětuje, když se i ona pousměje na něj. Super, aspoň ji donutil pousmát se, úspěch. Musel se jí zeptat, jak dlouho nenosí prsten, protože to se mu nelíbilo. "Ale proč? Vždyť s prstenem se můžeš měnit, kdy chceš, můžeš ho nosit, je to tak bezpečnější," řekne a dívá se jí do očí. Chce, aby ten prsten nosila, ale co je komu po tom, co on chce, žeano. Když mu najednou přiloží svou ruku na jeho tvář, trošku ucukne obličejem dozadu, protože nechce, aby udělala zase něco, co by nebylo správný. Ale ona ho jenom lehce pohladí a zajede mu rukou do vlasů. "Nevím, jestli jsi o tom už slyšela, ale vrátila se naše matka, Esther, takže teď budu mít dost starostí..." 'A možná budu mít jiný tělo, Claire!' Možná už ji nebudou ty jeho hnědé oči tak provokovat. Nebylo by to dobře? Když řekne, že by měl on i ona jít, vstane a potom ji chytne za ruku, aby jí pomohl na nohy. "Vážně si to nechceš s tím prstenem rozmyslet?" zeptá se ji naposledy.