Claire´s Cottage

(Viděla jeho překvapený výraz. Zapomněla dodat, že to nedopadlo podle její očekáváních a že to zase všechno podělala. Sklopila na chvíli zrak. Tohle mu říkat neměla. Ale co, je pozdě něco vracet. Sleduje jeho reakci, která není zrovna moc hezká. Ona Jacksona nemilovala. Věděla to moc dobře. Včera byla jen zoufalá a když k ní Jackson byl tak milý, nechala se unést. Doufala, že by tu pro ni mohl být o trochu déle než jen na chvilku. Prostě chtěla zažít něco hezkého, jenže to nemělo být s Jacksonem. Ani s Kolem, ani s Marcelem. Někdy přemýšlela, proč musela potkat nějaké lidi, proč udělala rozhodnutí, jaké udělala, proč se chovala, tak jak se chovala. Podívala se mu znovu do očí, když jí řekl, že neví, co jí na to má říct.) Políbila jsem ho, protože jsem si přála, abych byla na chvíli zase šťastná. (Trochu smutně se pousmála a pokrčila rameny. Polkla a nadechla se.) Ale ne s Jacksonem. Nijak to nepokračovalo. (Pohlédne na svoje boty a pak zpátky na Kola.) Zase jsem to podělala. (Vydechne. Kdyby jí nechal být, kdyby za ní ten den Jackson nechodil, nemusela by ho políbit a všechno by bylo zase v pořádku. Nasála jeho vůni. Kdyby necítila ten příšerný upíří smrad, voněl by hezky, ale takhle z toho měla smíšené pocity. Ona určitě také nevoněla jako vlkodlak moc hezky, zvlášť upírům, ale teď jí to bylo více méně jedno. Je si jistá, že Kola mrzí, že se do něj zamilovala. A jí taky, mohla si to všechno ušetřit, ale nelituje toho. Skoro nikdy ničeho nelitovala. Tedy, vždy těsně potom, co něco udělala, toho litovala, ale s odstupem dnů, týdnů, měsíců, let, toho nelitovala. Všechno to, co udělala, co řekla, co k lidem cítila, dělalo jí ji. Zavrtí hlavou.) Prsten mi nedal nic, co bych potřebovala. Neuzdravil mé dítě, nedokázal by mi vrátit život, ani nikomu jinému, a měnění je stejně tak bolestivé, jako teď. (Tím nikým jiným, myslela Olivera. Bylo jí ho líto. Nebyl zas tak špatný člověk a rozhodně nemusel zemřít. Donutilo jí to nenávidět Klause ještě více, než ho již teď nenáviděla. Dokonce více než Rebekah. Podiví se, když když ucukne. Ona ho nehodlá líbat. V žádném případě. Jen by to znovu všechno zhoršila. Proto svou ruku po chvilce stáhne. Jen se na něj trochu nechápavě podívá, ale je jí jasné, že se to Kolovi asi nechce říkat, tak ho nenutí. Nechá ho, aby jí pomohl na nohy. Přeci jenom, nemá moc síly a nedostatek potravy jí stejně jako nedostatek spánku moc nepomáhá. Zavrtí hlavou.) Potřebuji to. Proběhnout se, odreagovat se, myslet na něco jiného. Chápeš to, že? (Podívá se mu do očí a ještě chvíli tam s ním stojí. Potom se spolu rozloučí, Kol odjede a ona se dojde do chatky převléknout. Vezme si na sebe jen bílou košili a vydá se do lesa, na mýtinu, kterou si vyhlídla již před dlouho dobou. Když nastane čas přeměny, z úst jí vychází hlasité steny a sem tam i nějaký výkřik. Když má však to nejhorší za sebou a je vlkem, je to něco úžasného. Byla plná energie a její vlk byl velký a černý. Na vlčici byla překvapivě velká. Cítila hrozný hlad a tak se vydala na lov. Nejdříve zabila králíka, kterého si náležitě vychutnala a potom se rozhodla najít vodu. Byl žížnivá. Po cestě potkala nějakého vlka, cítila z něj, že to byl Alfa, ale ona nebyl vlk, co by se poddal. Jen ho oběhla a dělala, že si ho vůbec nevšímá. Vlk neměl potřebu za ní běžet, což jí vyhovovalo. Spatřila nedalekou studánku, u které byl jeden statný vlk a vlčice. Zpovzdálí je sledovala a čekala, dokud se nevzdálili. Naštěstí si jí zřejmě ani jeden nevšimli, a zanedlouho odešli. Jakmile se dostala ke studánce, začala vodu z ní rychle hltat. Potom se vydala na jedno vyvýšené místo, kde byl krásný rozhled na měsíc. Něco jí tam táhlo. Sedla si na jeden kámen a začala táhle, hlasitě výt. Teskně a smutně. Někoho postrádala, ale netušila, koho.
Ráno se probudila nahá v jehličí a špinavá. Vydala se do své chatky. V zátoce se na ní spousta lidí nepříjemně dívalo. Hlavně tedy muži, kteří si měřili její nahé tělo více než ženy. Došla do své chatky, opláchla se, oblékla se, snědla něco malého, vzala si do bundy placatku a luk a šípy a terč a vydala se do lesa si zastřílet.)

(Nekoukala se na něj, slyšela, jak jde vedle ní. Vítr foukal a tvrdě narážel do jejich těl. Řezal jí do obličeje a rozháněl jí vlasy podél obličeje. Zima se do ní zakusovala, jako kdyby měla ostré dlouhé zuby. Její světlé oči se dívaly upřeně do dálky a její krok byl tichý, lehký, avšak malátný. Připomínalo jí to staré časy. Když byla královnou. Královnou, jejímž mužem byl král, jako nikdo jiný. Milovala ho a chtěla s ním prožít svou věčnost. Byl vším, čím ho ona chtěla, aby byl. Milým, spravedlivým, chytrým, lepšího krále byste hledali jen velice těžko. A ona byla jeho královnou. Jenže byla neplodná. Navždy krásná, ale nemohla mu dát syna, dědice. Bohužel, nekraloval moc dlouho. Skončil tak, jako všichni dobří králové. A ona tomu nemohla zabránit. Stále má jejich obraz. Podívala se na něj zpytavě a nechala ho, aby jí o sobě něco pověděl.) Mně je z jiného úhlu také 23. (Ušklíbla se na tím a prodrala se jedním křovím, které je dělilo od jejich chatky. Byla klidná, nic už jí snad nemohlo překvapit.) Jak bych si to vyložila? Byl jsi člověk, s nespuštěnou kletbou, stal se z tebe upír, teď z tebe to upírství stáhli a ty jsi vlkodlakem. Nebo jsi byl vlkodlak, zemřel jsi a nějaká čarodějka tě přivedla zpátky. Ne všichni jsou tací, jak vypadají. (Pohlédne na něho tiše a chladně. Došla k chatce a vešla dovnitř. Luk a šípy odhodila na gauč a sundala ze sebe bundu. V chatce bylo příjemně, teplo. Vyndala si z koženého pouzdra, připevněného na noze lovecký nůž a natáhla ruku k Lorentovi, aby jí podal vak.) Když jsi tak starý, určitě víš, jak správně rozporcovat a stáhnout zajíce. (Otočila nůž a podala mu ho tak, aby jen vzal rukojeť a nůž byl jeho. Byl celkem starý, ale dobrý. Bylo na něm vidět dost vroubků a zářezů, které vytvořil čas. Mohl by jí klidně teď zabít, dokázala by se mu ubránit i takhle, neozbrojená. Když si Lorent nůž vzal, vydala se do kuchyně připravovat zeleninu, omáčku a knedlíky. Po chvilce si začala nahlas zpívat. Nebyla to píseň pro ženský hlas. Slýchávala jí od jednoho důležitého muže, vládce.)
And who are you, the proud lord said,
that I must bow so low?
Only a cat of a different coat,
that's all the truth I know.
In a coat of gold or a coat of red,
a lion still has claws,
And mine are long and sharp, my lord,
as long and sharp as yours.
And so he spoke, and so he spoke,
that lord of Castamere,
And now the rains weep o'er his hall,
with no one there to hear.
Yes now the rains weep o'er his hall,
and not a soul to hear.
(Lorent jí s největší pravděpodobností neznal, ale on jí ji připomněl. Byla to píseň stvořená pro hrubý mužský hlas, jako byl Lorentův. Její byl čistý, jemný, ale mrazivý. Za chvilku si vzala od Lorenta maso a už se věnovala plně vaření a tichému zpěvu.)

(I když se na něj nedívala, všimla si jeho křivého úšklebku. On nikdy nebyl upír, takže neví skoro nic o tom, jaké to je. Díky tomu, že jím byla, nikoho neodsuzuje a snaží se na věci dívat jinak. Jistě, někdy to jde, někdy ne, ale snaží se. A snaha se cení, i když je většinou nedoceněná. Přikývla, když jí potvrdil její druhou teorii. Čekala, zda mu dojde, co mu právě řekla, nebo ne. Zatím to nevypadalo, ale také mohl přemýšlet. Podívala se mu do očí, upřeně, skoro jako kdyby v nich hledala zatoulanou myšlenku, kterou právě ztratila.  Tak dlouho se na něj dnes ještě nedívala. Mohla si tedy pořádně vychutnat jeho pohled.) Je to dlouhý příběh, ale ano, byla jsem upírem. (Pomalu se znovu rozejde ke své chatce. Po jeho poznámce také utrousí jednu štiplavou poznámku.) Tolik nekromancie. (Ušklíbne se a zavrtí hlavou. Připomene jí to její dítě, které v ní zemřelo. Pohladí se instinktivně po bříšku, které již není vypouklé, ale vyhublé, propadlé. Odvrátí pohled, spustí ruku ze svého břicha a potlačí slzy. Přestane na to myslet. Hned. Chvilku si ho prohlížela, hlavně jeho tělo. Byl svalnatý, ne z posilovny, od tvrdé práce. To bylo vždy mnohem lepší než nějaké vyumělkované tělo. Vždy více stála o muže, co uměl vzít sekeru a naštípat dříví, nebo meč a s rozsudkem smrti popravit. Ačkoliv měla ráda i jemné muže, umělce, romantiky, ti měli také něco do sebe. Zatímco pracovala, očkem ho pozorovala a šlo mu to. Nebyl žádný nešika, to se mu muselo nechat. Viděla, jak jí poslouchá. Jako kdyby spolu do rytmu vždy udeřili nožem o prkýnko. Stáli vedle sebe a okupovali jednu linku, která byla dosti malá, pro dva lidi. Vzala si od něj nůž i maso a pomalu se dostávala ke konci, kdy už bude jídlo hotové. Stačilo jen přidat zeleninu, a čekat. Nad jeho slovy se udivila. Otřela si ruce do utěrky a zastrčila si pár pramenů za ucho. Nechala ho, ať si vezme nůž, avšak s nepokojem zjistila, že zde jeho šikovnost skončila. Podívala se na něj a lehce tiše se zasmála. Bylo to za dnešek poprvé. Vzala z jeho ruky opatrně nůž a papriku a trochu se k němu přiblížila.) Tohle je paprika. A potřebuji to nakrájet takhle, na kostičky. (Ukázala mu, jak se to krájí a vrátila mu nůž i papriku zpět do rukou. Ona začala krájet mrkev a přitom pozorovat  Lorenta. Nejdříve mu na jeho otázku neodpovídala, ale když nasypala všechnu zeleninu do hrnce, i tu, kterou krájel Lorent, koukla se mu do očí a skousla si rty.) Kdysi jsem byla lady. Měla jsem zámek a jeden muž tuto písničku zpíval každý den pod mými hradbami. Vzala jsem ho na svůj hrad a pomohla jsem mu dostat z toho, v čem byl namočený. A on mi každý večer po večeři zpíval tuto píseň. Později jsem ji naučila svého krále, mého muže. Zalíbila se mu natolik, že ji nechával zpívat každý den alespoň dvakrát, dokud se mu neomrzela. Vždy se na mě díval a říkával: „Jednou jí budu zpívat našemu synovi.“ Bohužel se toho nikdy nedočkal. Byla jsem upír, neplodná. Skončil jako všichni dobří králové, zavražděný. Byl ještě mladší, než ty. Tak mladý. Zasloužil si něco lepšího. (Zahleděla se mu do očí a odložila na stůl utěrku, kterou i doteď utírala mokré ruce. Všimla si, že má pod tričkem zvláštní hrbolek. Lehce mu nadzvedla triko a spatřila jizvu, ošklivou, poměrně velkou. Muselo to být nehezké zranění, velmi bolestivé. Lehce po ní přejela prsty a potom se mu podívala do očí. Pomalu spustila svoji ruku. Tohle bylo divné, ale ona také chtěla cítit jinou bolest než tu svoji. Ohlédla se na lednici a na fotku z ultrazvuku, jejího syna. Její pohled posmutněl a podívala se opět na Lorenta.) Je mi okolo 903 let. (Tak trochu mu obajsnila její pravý věk. Ani nevěděla, proč to udělala.)

(Nemohla vědět, zda mu upíří vadí, nebo ne, ale neptala se ho na to. Nějak jí to nepřišlo nutné, ani zajímavé. Tohle se dozví časem, pokud se tedy něco nestane a on nebo ona nezemřou, nebo spolu nebudou mluvit, nebo cokoliv. Nechala to tedy být. Přikývla, když řekl, že jim chybí jen zombie. Chtěla doplnit, že to je prakticky on, al Lorent jí předstihl. Krátce se tomu zasmála a pohladila si bříško, a když viděla jeho zkoumavý pohled, ruku rychle spustila. Ještě by se jí mohl zeptat, zda není těhotná, a kdo je otcem. To by bylo opravdu skvělé. Zřejmě by ho poslala pryč. Co by mu na to asi tak měla říci? Oba dva zemřeli? Ne, to je moc necitelné. O oba jsem přišla, jako o všechny? Řekne to a bude zase bulet jako malá holka. Nechce, aby si jí někdo takhle pamatoval. Zvláště, když na něj před chvílí mířila lukem. Nesmí mu ukázat svou slabinu. Nikomu už nikdy neukáže svoji slabinu, už nikdy nebude slabá. Už nikdy o nikoho nepřijde, a pokud ano, tak jedině její rukou. Proto trochu nadzvedla tvář a nastavila ji tak silnému poryvu větru, který ji jakoby zkameněl tváře. Proto uvítala, když v její chatce bylo teplo a útulno. Jen na stolku v obýváku se válela krabice od zmrzliny a pár flašek vína. A několik skleniček. Stejně jako zvadlé černé růže. Ráno dokonce zvládla rozbít vázu, takže se voda nasákla do koberce a váza rozbila, takže zde byla ještě rozbitá váza. Co to o ní asi vypoví? Popelník měla schovaný pod schody, které vedly k její chatce i se zapalovačem. Cigarety měla v kapse u bundy.) Možná. (Opáčí monotónně. Už na tom nesejde a tohle je to nejjednodušší, co ho muže naučit. Docela doufá, že si umí zavázat tkaničky. Nechala ho, aby ji chytl za ruku a těžce zavřela víčka. Ani ho nezná, ale už má chuť se k němu schoulit do náruče. Zůstat v jeho pevném objetí. Ona nechce sex. Ona potřebuje lásku, něhu, cit, někoho, kdo jí utěší, zahojí její rány. Proto Lorent lehce pohladí po ruce a lehce odhodlaně se mu podívá do očí. Možná, že by snad i doufala v to, že tenhle den bude skvělý, ale Lorent to všechno pokazil tím, co řekl. Sklopila pohled a její stisk ochabl. Lehce zavrtí hlavou a podívá se mu do očí. Jsou zoufalé, křičící, volající o pomoc.) Nebylo mi souzeno ani jedno, ani druhé. Nebylo a není. Jsi už dost starý, abys to chápal. (Její překvapený a zdrchaný výraz se jí na tváři objevil ihned, co řekl, že jí gratuluje. Vzala jeho ruku, vytáhla si triko, které částečně schovávalo její propadlé břicho a položila mu na něj jeho dlaň. Mohl cítit její žebra jen dotykem a přejetím po jejím břichu by bylo asi jako přejíždět rukou po radiátoru. Pohlédla mu do očí a zesmutněla.) Přišla jsem o něj. Jako o všechny ve svém životě. (Najednou u něj byla tak blízko. A on voněl. Po lese a dřevu. A najednou před sebou viděla Jacksona, a Olivera. Mrzelo ji, co ho potkalo. Nejradši by za to Klause pohřbila zaživa. Nebo upálila. Přála by mu všechno hrozného, jen ne poklidnou smrt. Tu si on nezasloužil. Pustila jeho ruku a jen tak tam stála, lehce opřená kostrčí o linku, dívající se mu do očí. Zavřela znovu oči a přála si být někde jinde, někdo jiný. Proč nemohla být třeba ten kocour, kterého si přivlastnila a každý večer s ním usínala. Chtěla být jen šťastná a milovaná. Bylo toho tolik moc, co chtěla? Skousla si ret a zhluboka se nadechla. Pomalu otevřela oči a podívala se mu do těch jeho.)

(Kdyby je někdo pozoroval, jistě by z toho měl velmi dobré divadlo. Bylo ironické, jak se její chování měnilo a jejich postoje k druhému. Ona ho nejdříve vnímala jako hrozbu, ale to se teď změnilo. Byl vlkodlak, brzy bude patřit do její smečky, neměla by si znepřátelit dalšího člověka. Bude potřebovat přátele, nebo alespoň spojence. Zatím měla více nepřátel než přátel. Její přátelé. Jackson, Kol, Marcel, její smečka na ni hleděla lehce opovržlivě, ale nebyli zase nepříjemní. Jen si jejich důvěru musela získat. Bylo zajímavé najít někoho, kdo chápe, jaké to je narodit se v jiné době, jaké to je být někým s tak dlouho minulostí. Jenže on byl celou tu dobu na druhé straně a mohl na svět a lidi koukat jen zpovzdálí, zatímco ona si ho mohla pořádně vychutnat. Středověk, 2O., 30., 40., 50. léta,… Byla královnou, doktorkou, válečnicí, lady, tanečnice, byla vším, čím chtěla. Projela snad celý svět, každé jeho zákoutí, sebe více zajímavé nebo nezajímavé… Mohla si to pořádně užít, vychutnat. Byla navždy mladá a krásná, navždy smutná a šílená. Však jen jednou se vdala. Byl to onen král, o kterém před chvílí mluvila. Byla to velkolepá svatba, se vším, co k tomu patřilo. Sešla se celá země, aby je viděla. Usmívali se na ně a mávali jim. A ona se na ně usmívala také. Její král nikdy nezjistil, co byla zač. Avšak zjistilo celé království, v den jeho smrti. Neskrývala své tesáky, svou rychlost, hbitost, krvežíznivost, avšak svého muže zachránit nezvládla. Byla silná, jako nikdo jiný a stejně selhala. Když viděla jeho pohled, než mu jeho hlava odpadla od těla, sevřelo se jí srdce. Vykřikla a on tiše zašeptal: „Neboj se, má paní, sejdeme se na lepším místě.“. A ihned, jak to dořekl, přistál mu na krku těžký ostrý a studený meč a set mu hlavu. Padla na zem, a dvakrát poskočila. Krev se zalila jeho krví a ona viděla jeho prázdné oči. Tělo se zhroutilo k zemi a jeho popravčí se začali šíleně smát. Upíří rychlostí se k nim dostala a obou dvou jim vytrhla srdce. Odhodila je na zem a lehla si ke svému králi. Vzala jeho ruku do své a slíbila mu, že jeho smrt pomstí. Neměli žádného dědice, ale ona zůstala královnou. Vytáhla s vojsky do války a pomstila svého krále přesně tak, jak slíbila. Když si lidé všimli, že nestárne, vzala si ze sirotčince dvě děti, batolata, a vychovala je. Udělala z nich příští nástupce, a když už byli dost velcí, aby mohli vládnout, zfalšovala svou smrt a s bolestí v srdci je opustila. Nebyli její, ale ona pro ně byla matka a královna, která byla otrávena. Sledovala je ještě spoustu let, odkud neměli děti a nezačali stárnout. Poté se rozhodla pohnout dál. Později o nich četla v knihách dějepisu. Dokonce v jednom muzeu našla portrét jí a jejího krále. Samozřejmě že ho ukradla, dříve patřil jí. Byl tam také vystaven jeho prstýnek, který si nasadili v den svatby. Její chyběl. Bylo tam napsáno, že jeho žena byla otrávena a prsten jí byl odcizen. Ona ho však nosila. Stále, celou tu dobu. Na levé ruce, na prsteníčku. Byl krásný a vypadala opravdu staře. Protože také byl. Všimla si, jak se jeho výraz změnil a on pochopil, co se stalo. Říkalo se, že by člověk neměl přežívat své děti. A ona přežila jak adoptivní, tak i své vlastní. Poslední dobou si opravdu moc přála, aby tu její král mohl být a ona s ním. Aby byla smrtelná, když ho potkala, aby mu mohla dát děti a zamřít s ním ve stejný den. Nemuset vidět jeho tělo, které se snášelo do díry v zemi. Tiše a neznatelně zavrtěla hlavou v záporu.) Nemůžeš za to, nemohl jsi to vědět. (Řekne až moc klidně a tiše. Nevšimla si, že se k ní přiblížil. Pocítila to, až když vzal její obličej do dlaní. Kousla se do rtu a trochu přikývla. Potlačila slzy. Ucítila, jak se jeho tělo trochu otřelo o to jeho její a natlačilo ji ještě více na linku. Ona, místo toho, aby uhnula, přitiskla se svým tělem ještě více na to jeho. Sice se neznali, ale on jí řekl povzbudivá slova. A jí přišlo, že ho zná. Že znovu narazila na někoho, kdo pro ni v její minulosti znamenal opravdu hodně. Pozvedla své ruce a položila je na jeho boky. Lehce ho po nich pohladila a potom jimi přejela přes jeho záda až k jeho krku. Obmotala okolo něj své ruce a přitiskla se k Lorentově hrudi tou svou. Cítila, jak jeho srdce buší a rozlévá krev do celého jeho těla. Položila si svůj obličej na jeho rameno a pošeptala mu do ucha.) Děkuji. (Citelně se přitom otřela svými rty o jeho ucho a zavadila i o pár vlasů. Nechtěla ho pustit, a ani nechtěla, aby odešel. Jako všichni. Nebrečela, ani nechtěla. Nechtěla stále brečet. Jen chtěla na jeden večer společnost. Společnost, která při příslibu, že zůstane, opravdu zůstane. Chtěla být na chvilku zase ta, která je radši s někým, než sama.)

(Netušila, jaký byl, nebo zda měl děti. Pokud byl ale hodně společenský, měl dětí určitě hodně. Je však pravda, že dříve se rodilo mnohem více dětí, než teď, ale také jich mnohem více umíralo. Byl zde mor, černý kašel, zápal plic, stačilo jen málo a dítě zemřelo. Sledovala tento častý jev už jako člověk. Její bratr měl šest dětí, ještě předtím, než zemřel. Jedno zemřelo při porodu, jedno na zápal plic a třetí, hoch, při lovu, když byl nepozorný a vystartoval proti němu divočák, a on neuhnul. Vždy si pamatovala, že nikdy nebrečel. Při pohřbívání, ani při samotném umírání. Své děti však miloval. Vždy ho našla na jedné mýtině, kde byla studánka a veliký strom, který nad ním dřel stráž. Čistil si zde své zbraně, rozjímal zde a truchlil. Vždy ho zde našla. Přisedla si k němu, dívala se na něj, a potom ho k sobě přitiskla a vyslechla. Mohla to být jen ona. Sice byla mladší, ale byla mu jak sestrou, tak zčásti i matkou. Matkou, kterou ona nikdy nepoznala, ale bratr si ji pamatoval. Zemřela, když porodila Claire. Její otec o ní moc nemluvil, i přes bratrovo naléhání. Místo toho si domů přivedl ženu, se kterou zplodil jejich sestru. Bylo to jediné, co otci nezazlívala. Věděla, že i přes to, že má novou ženu, stýskalo se mu po jejich matce. Nosil vždy narcisy, matčiny oblíbené, k řece a házel je do řeky, sledujíc, jak odplouvají. Jedna věc, v které byla dobrá. Špehování a rychlá, tichá chůze, stejně jako běh a lezení po stromech. Když byla její rodina vyvražděna a ona přeměněna na upíra, sledovala zpovzdálí bratrovu rodinu. Hlídala je, a vždy když jim něco hrozilo, přispěchala a pomohla. Nikdy jí však neviděli, jen jednou. Bratrův malý synek si hrál sám na louce a spatřil modré bobule. Myslel si, že to byli borůvky, a chystal se je sníst. Claire k němu rychle doběhla a vyrazila mu borůvky z rukou. Chlapec se rozbrečel, ale ona mu vysvětlila, že jsou to jedovaté bobule. Ukázala mu rozdíl mezi borůvkami a jedovatými bobulemi, co se chystal sníst. Také mu ukázala nějaká místa a věci, co by mohla pomoct jeho rodině. Každý týden nechávala před jejich domem pytlík plný stříbra a chléb. Pomáhala jim, jak se dalo, ale nechtěla, aby ji někdy spatřili. Cítila znovu nějaký příjemný dotek. Chtěla mu být blízko, protože jí přišlo, že našla někoho, komu bude rozumět a kdo bude rozumět jí. Pousmála se nad jeho slovy. Všimla si, jak se ohlédnul ke sporáku. Spočinul tam i její pohled, který se trochu vyděsil.) Sakra. (Zaklela a podívala se mu do očí. Odtáhla se od něj, a když z něj stahovala své ruce, přejela po jeho kůži, místo, aby se od něj ihned odtrhla. Zavadila prsty i jeho jizvu, po které přejela trochu jemněji. Potom už své ruce spustila, chňapla po vařečce a pokličce. Nadzvedla ji a začala míchat pokrm uvnitř. Stáhla kolečko u sporáku, který úplně vypla a natočila si trochu vody do skleničky, kterou potom nalila do hrnce. Koukla se na Lorenta.) Myslím, že už je to hotové. (Lehce se usmála a potom se začala smát. Bylo to jen trochu moc uvařené, ale nebylo to tak hrozné. Začala připravovat stůl a jídlo. Obou dvou nandala a připravila příbory. Sobě dala malinko a Lorentovi hodně, hodně. Usadila se naproti němu a podívala se na něj.) Tak dobrou chuť. (Řekla a pustila se pomalu do jídla. Ještě jim nalila pivo, aby se neřeklo a sem tam se při jídle napila. Když už oba dojedli a ona sklízela nádobí a dávala ho dřezu, že ho umyje, podívala se na Lorenta a pousmála se. Ani nevěděla, proč, ale usmála se.)

(Nelíbilo se jí, že jí směje, když se věnovala záchraně jídla. Vrhla na něj nepříjemný pohled a věnovala se už jen jídlu. Nakonec to nebylo tak špatné a dalo se to dokonce i jíst. Všimla si, že odstoupil, aby jí uvolnil prostor, za co byla samozřejmě ráda. Byla ráda i za to, že jí pomohl s prostíráním. Alespoň tam nestál a nedíval se, jak ona okolo kmitá. To by ještě tak scházelo. Ona byla na jídlo dost vybíravá. Během staletí se její chuť vyvinula natolik, že by se dalo říci, že he mlsná a vybíravá. Při obědě si povídali a různých staletí a všem možném. Lorent byl možná trochu zvláštní, ale byl milý, a toho si Claire cenila. Měla ráda milé lidi, více než hrubé tyrany. Naskládala nádobí do dřezu a pustila si teplou vodu. Pustila se do umývání. Cítila, že k ní zezadu přistoupil a položil jí ruce na ramena. Přitiskla se k jeho tělu svým a díky tomu se o jeho tělo tak trochu otřela. Usmála se a pootočila se k němu. Stále myla nádobí. Usmála se.) Není za co, děkovat. (Řekla a stále na něm byla přitisklá.)

(Trochu pohodila vlasy a vítězoslavně se usmála, avšak to skončilo hned, co viděla, že se jí stále směje. Tiše si povzdechla a pomyslela si, s kým se to zase baví. Ale oba dva se chovali jako malé děti. Kdyby jí teď někdo viděl. Kdyby ji viděl Kol, řekl by jí, ať na toho Lorena zapomene, protože vypadá jako kurevník. Možná, že také byl, ale jí to teď bylo jedno. Skoro se neznali a ona s ním nechtěla spát, i když to možná tak vypadalo. Je pravda, že naposledy spala s Kolem, když podvedla Tobyho. Ale ani o to moc neměla zájem. Ne, že by jí to nechybělo, ale přeci jenom, čekala dítě a nikoho neměla, proč mít tedy úlet na jednu noc? Jenže teď nemá nikoho, ani své dítě. Už zase pije a kouří. Avšak ona se s Lorentem nechce vyspat. Zaprvé ho nezná, zadruhé by to bylo jen na jednu noc a zatřetí, brzy bude patřit do její smečky, což znamená, že se budou potkávat. Nechce mít na očích nějakou lásku na jednu noc. Musela se zasmát nad tím, co řekl. Jen přikývla ve znamení: Tak fajn, vyhrál jsi. Ucítila, jak jí odhrnul vlasy z krku. Nebránila se mu. Na ruce jí stékala teplá voda a už konečně domyla všechno to nádobí. Ještě si myla svoje ruce. Najednou jí na krk vlepil polibek. Tiše vzdychla. Vždycky tyhle polibky milovala. Lorent už měl zřejmě ženy prokouknuté. Snad každá milovala tento druh polibku. A jí těšil ze všech nejvíce. Trochu k němu přitiskla svou tvář. Cítit i jeho teplý dech bylo něco nadmíru příjemného. Neubránila se úsměvu. Sledovala jeho ruce, jak jedou po těch jejích až k prstům, a tam se proplétají s těmi jeho. Ruce mu stiskla a pohladila ho palci po těch jeho. Znovu se usmála, když jí políbil na tvář. Teď bude milý a něžný, ale v posteli většinou všechna takhle romantika mizela. Zvláště pokud to byli králové, generálové, nebo alfové, ti většinou byli hrubí a drsní a dokazovali si svou nadřazenost i v posteli. Stále měla mokré ruce, ale ještě předtím, než si s ní propletl prsty, vypla vodu. Nechala ho, aby si ji otočil a podívala se mu do očí. Své ruce mu položila na jeho boky, ale o něco výše, než je měl on a zajela mu prsty pod triko a přejela přes jeho svaly až k jeho zádům. Zavřela oči, když viděla, že ji chce políbit a trochu se k němu naklonila. Otřela se svými rty o ty jeho a přitiskla je k němu. Jejich rty byli najednou jako jedny. Polibek mu opětuje a dokonce ho prohlubuje. Přitiskne si ho k sobě, co nejvíce to jde a líbá se s ním. Přejíždí mu rukami po zádech a hrudi.) Lorente. (Zašeptá jeho jméno. Je jako pod proudem. Její tělo je napjaté, zelektrizované. Nechce s ním spát. Ne teď hned. Nejdříve ho chce poznat. A hlavně nechce lásku jen na jednu noc. Ona chce něco reálného, co potrvá déle než jen chvilku. Rozpojí jejich rty. Trochu se od něj odtáhne a podívá se mu do očí.) Já nechci žádný vztah na jednu noc. (Připustí mu. Možná, že to měla říct dříve, protože on nevypadal, že by chtěl nějaký vztah se závazky, ale jí se to líbilo a trvalo jí, než se odtrhla od toho příjemného chvění. Bylo však vidět, že se jí to opravdu líbilo a nejradši by v tom pokračovala. Ale ona se s ním nechtěla prostě jen vyspat. Ne, takhle by to prostě nešlo.)

(Odstrčit ho od ní bylo dost těžké, protože měla nějaký sklon ho nechat, a podvolit se mu. Být jeho, a nechat ho, aby s ní dělal, co chtěl. Takovýto pocit ještě nikdy neměla. Cítila z něj sílu a autoritu, kterou necítila snad ještě z nikoho. Najednou si přišla, že mu patřila. Mohl to vycítit i on, jistou podřízenost, avšak snažila se tomu odolávat, i když to moc nešlo. Něco uvnitř ní bojovalo proti ní. Stále cítila jeho ruce na jejích bokách a ona ho stále hladila po zádech. Nechtěla se od něj nějak vzdálit. Přišla si, jako kdyby on byl její alfa a ne Jackson. K němu nikdy necítila nic takového, co teď cítí k Lorentovi. On by byl dobrým alfou, pomyslela si, ale neřekla to nahlas. Usmála se jeho odpovědi. Líbil se jí. Hned se neurazil, nebo neutekl. Tohle byl správný přístup. Nechala ho, aby si s ní dělal naprosto, co chtěl. Úplně se mu podvolila a on mohl pocítit, že je jen jeho. Neznamenalo to však, že ona nedělala nic, to ne. Polibky mu oplácela a pokaždé do něj vkládala mnohem více touhy a prohlubovala a prodlužovala jejich polibky, co nejvíce to šlo. Ona otěhotnět nemohla. Doktor jí řekl, že teď bude pár měsíců neschopna počít dítě. Zajela mu rukami pod triko a vyhrnula mu ho až nahoru. Stále ho však nechávala na něm. Hladila ho po jeho svalnaté a majestátní hrudi a jemně ho škrábala a hladila po jeho kůži. Usmála se mezi polibky, když jí stiskl její pozadí a nadzvedl, takže si ihned svoje nohy obmotala okolo jeho těla, tak jak to chtěl. Obmotala své ruce okolo jeho ramen a přitiskla se na něj svým tělem. Cítila talk svých prsou na jeho hrudi. Usadila se na linku a stále se s ním líbala a rukama prozkoumávala každý kousek jeho těla, který měla nadosah. Tentokrát hlasitě zavzdychala, když jí políbil na krk a tiše zašeptala.) Staň se mým alfou. (Jistě, že to myslela trochu jinak, než si on mohl myslet. Pro ni tu bude vždy jako jediný alfa Jackson. Ona to myslela spíše jako přirovnání. Nechtěla, aby to takhle skončilo. Najednou ho chtěla víc a více. Nechtěla skončit jen u líbání. Prohnula se trochu v zádech a hlasitě oddechovala. Cítila, jak jí proudí teplo a vzrušení. Když cítila jeho ruku na jejím bříšku a následně prsou, vzala svou ruku, tou vzala tu jeho a nasměrovala ho zpět na její ňadro, tentokrát však trochu zavadil o lem její podprsenky a dotkl se bříškem prstu její bradavky. Svou rukou přejela z jeho vlasů po zádech a bocích až k lemu jeho opasku. Začala mu rozdávat polibky na jeho hruď, krk a ramena. Mezitím co ho takto obdařovala, jednou rukou mu přes kalhoty přejela dvakrát po jeho přirození, které se začalo pod tlakem její ruky dmout. A že se tam mělo co dmout. Potom se rukou vrátila zpět k jeho zádům, ale to on už se odtáhl. Koukla se mu prosebně do očí.) Jistě, dokončíme to někdy jindy?(Také se usmála a mlsně se oblízla.) Můžeš přijít kdykoliv. Bydlím zde sama a místa je tu pro dva dost. (Šibalsky se ušklíbla a když se k ní naklonil, vzala jeho obličej do svých dlaních a když se při polibku odtahoval, jemně ho kousla do rtu, ale ne moc. Pustila ho a sledovala ho, jak si bere věci a odchází. Na rozloučení se na něj usmála. Má takový pocit, že s Lorentem se bude vídat častěji než bude zdrávo.)

SMS pro Claire:

kód:

Ahoj, Claire. Prý nějak znáš toho kluka, se kterým teď Rebekah chodí. Mohla bys mi na něj prosím dát nějakou adresu, telefonní číslo, nebo tak něco? -A