The Abattoir

*Možná nevidí na Elijaha, co právě dělá a nebo jak se tváří, když je k němu otočená zády a umývá si obličej, ale díky nadpřirozenému sluchu to může alespoň slyšet, že ze stolu uklízí hrnek i se lžičkou. Ani si toho nevšimla, když vešla do místnosti. Její kroky hned mířily k umyvadlu a na to jediné se soustředila. Jakmile se potom otočí k němu a vyzve ho, aby jí přednesl podmínky, které si určila Sophie Deveraux, tak se opře pozadím o kuchyňskou linku. Dívá se mu mlčky do očí stejně tak, jako on ji. Zvláštní na tom je, že když se na něj tahle zadívá, tak jí to dokáže svým způsobem uklidňovat. Možná, kdyby se na sebe jenom tak dívaly, naprosto by zapomněla na to, proč jí původně napsal a ani by nevěděla, co tady teď právě dělá. Jeho hlas ji z toho všeho ale vytrhne. Vyslechne si, co ji říká. Nadechne se zhluboka, přičemž se ve stejnou chvíli i ušklíbne. Chce se k tomu vyjádřit, ale on jí nedá prostor a tak mu do řeči nezasahuje a čeká, co chce dál. Lépe ji to objasní za což je mu vlastně vděčná, ale i přesto nechápavě nakloní hlavu do strany. Začínají se v ní ty pocity zase míchat dohromady, ani se ho nemusí ptát na to, zda tohle všechno podstoupil. Má křičet? Má Elijahovi říct, co ti o této stupiditě vůbec myslí a nebo má prostě jenom říct, že to podstoupí a bude tak muset hodně překonávat sebe samu? Sklopí zrak někde směrem k zemi, ale spíše je to tak, že se dívá někde na Elijahovi kalhoty. Obě ruce pozvedne a místo toho, aby si rozepnula knoflíky na svém kabátě, tak jenom s rukama trhne. Nitě povolí a knoflíky se rozletí do stran. Sundá si kabát a mlčky obejde Elijaha. Jedním pohybem ruky ho odhodí směrem k židli a dál už se nezajímá, zda dopadne na židli, stůl a nebo snad na zem. Prudce se k němu otočí, jako kdyby neuměla ovládat mrštnost, kterou ji upíří stránka nadělila do vínku.* Takže ona si vymaže vzpomínky na Hope za to, že my...respektive víme, že tím konkrétně myslí mě, nebudeme útočit na její coven? *Zopakuje to po něm nevěřícně a ve své verzi.* Můžeš mi říct, jak můžeš věřit...jak ona sama může věřit tomu, že vyhostila naprosto všechny zrádce a nechala tam ty, kteří jsou jí věrní? A co když se objeví zase někdo jiný, kdo si další lidi přetáhne na svou stranu, co potom, Elijahu? *Zvýší na něj trochu hlas, protože ztrácí ne sebekontrole. Nekřičí na něj, jenom o nějakou oktávu zvýšila nahoru.* Vrah tvého bratra je stále někde venku a kdyby jsi věděl, kdo to je, tak by už dávno naživu nebyl. Jak můžeš si být jistý, že není v jejích řadách? Co když tam je? Pořád se ti to zdá jako dobrý nápad? *Zamrká několikrát, snad proto, aby zahnala příval slz, který se jí dere na povrch. Je toho na ní moc, tohle nezvládá a neví, jak to má dál zvládnout.* Od chvíle, co jsem vkročila do tohoto města čarodějky nade mnou měly kontrolu. Celou tu dobu šlo o život mě a nebo mé dceři a Sophie ode mě očekává, že budu stát a dívat se na to, jak si ona vede svůj coven, zatímco tam mohou být ti, kteří stále budou usilovat o to, abychom všichni zemřeli? *Ruka ji vystřelí do vzduchu a poukáže někde směrem ke dveřím, jako kdyby právě ukazovala na všechny čarodějky, co ve městě jsou. Potom ji bezmocně svěsí zase k tělu. Nadechne se zhluboka a přešlápne na místě. Za celou tu dobu Elijaha nepustí vlastně ke slovu, protože i když dělá přestávky, tak jsou spíše sekundové. Podívá se mu upřeně do očí.* Fajn, ať si má svůj coven, nebudu na ně útočit. Ale udělá někdo z nich jeden jediný krok ke zničení mě, lidí na kterých mi záleží nebo se budou příliš zaobírat tím, jak Hope zemřela a hledáním pravdy, tak se nebudu držet zpět. Pokud mám být zničená já nebo moje dcera, tak je zničím společně se mnou. *Procedí skrz zuby a potom se otočí a rychlým krokem odejde z místnosti. Takže celý zatracený coven bude naživu, vlkodlaci budou mít nadvládu nad městem a ona nikdy nepřivede svojí malou holčičku zpět. Elijahovi více záleží na potřebách Sophie, než na jeho vlastní neteři a nebo ji samotné. Jak ji má dostat domů, když tady stále budou ti, co budou usilovat o její smrt? Vyběhne po schodech nahoru a potlačí v sobě všechno, co se chce dostat na povrch. Míří ke svému pokoji, ale potom se zastaví a zarazí se, když stojí u pokoje Hope. Otevře pomalu dveře a porozhlédne se po pokoji. Ještě před dvěma dny tady byla, ale teď? Je pryč. Jako kdyby tohle byl spínač k tomu, aby Hayley pustila ven všechno, co právě cítí. Přepadne jí taková bezmoc, vztek a nenávist k sobě samotné, že se rozejde ke komodě, ze které shrne na zem lampičku, hračky a věci, které Hope patří. Lampa se samozřejmě rozbije na několik kousků. To samé udělá i s poličkami. A potom přijde k postýlce, uchopí dřevěnou pelest do rukou a udělá prudký pohyb. Je tak zničená, tak moc je na dně, že si ani pořádně neuvědomuje, co tím způsobuje.*

*Ta krátká chvíle, kdy stojí s Hayley tak blízko sebe a ticho, které na pár desítek vteřin nastane, její oči, do kterých hledí. Má pocit, jako by se na tu dobu ocitl na nějakém jiném místě. Vzdáleném a New Orleans a nic kolem nich neexistovalo. Nechápe to, kde se to v něm najednou vzalo. Když se na ni dívá a vnímá její blízkost, probudí to v něm něco, co považoval, že už jej to dávno opustilo. Nenapadlo by jej, že k Hayley ještě někdy pocítí něco tak silného, vřelého, jako v danou chvíli. A nečekal by to už vůbec právě v období, které je právě postihlo. Navzdory všemu, ale velmi dobře vnímá své pocity, které jsou tak silné a intenzivní a on tak v srdci vnímá něco jiného, než bolest, smutek, prázdnotu ze ztrát, které jeho rodiny postihly. Nechápe to, nerozumí tomu a je z toho dost zmatený. Naštěstí se to, ale odehrává v jeho nitru a nijak to na něm nejde poznat. Jeho nepřítomný pohled neprozrazuje, co právě prožívá. Když pak sklopil pohled k Hayleyiným založeným pažím, okamžik nechápal, ale potřeboval se rychle vzpamatovat a soustředit na problém, který nyní řeší. Nedovolí si tak více zabývat tím, co k Hayley znovu tak nečekaně pocítil. Ona je natolik rozrušená, rozzlobená a zmatená, že si na něm ničeho nevšimla. Všechno pak docela rychle přejde, hlavně, když vidí její reakci na Sophieninu žádost, kterou jí tlumočí. Zase je spíše pozorný a ve střehu, protože neví, co od ní teď čekat. Co udělá, jak se zachová. Sleduje každý její pohyb, pohled, změnu ve tváři. Přesto, když si Hayley trhnutím rozerve knoflíky u kabátu, aby ho mohla sundat, lehce sebou při tom pohybu, lepěji řečeno, zvuku, který to vyvolá, trhne a kousek od ní poodstoupí. Je to z jeho strany podvědomý, obranný reflex, který v tu chvíli nijak neovládne. V očích se mu hned na to objeví rychle odeznívající šokovaný výraz, který vystřídá jakási úleva a zklidnění, z toho, že ten úlek a následná reakce z jeho strany byly zbytečné. V jeho případě to vše trvá sotva pár vteřin. Hayley ho mezitím obejde, tak ani netuší, jestli si toho všimla. Otočí se za ní a teď je to on, kdo stojí zády ke kuchyni. O desku se, ale neopírá. Sleduje zase o dost ostražitějším pohledem, každý Hayleyin pohyb, reakci. Když se k němu Hayley opět otočí a to dost prudce, tentokrát při tom nehne ani brvou. Dál ji klidně, ale pozorně sleduje. Když spustí svůj vodopád slov, soustředěně jí naslouchá. Ačkoliv by možná chtěl, nějak zareagovat na její slova, brzy si uvědomí, že mu Hayley nedává prostor, a tak od toho upustí. Přestane se soustředit na to, co by případně chtěl nebo mohl říct, a jenom poslouchá. Dívá se na ni po celou dobu klidně. Je soustředěný, pozorný. Když má nyní svým způsobem tolik prostoru sám pro sebe, opět si uvědomí, že ji vidí opět v odlišném světle a vnímá zcela jinak. I když vidí, jak se Hayley zlobí a rozčiluje a zčásti to shledává odůvodněným, nemůže se zbavit jakéhosi hřejivého pocitu na srdci, který ji obdivuje a probouzí v něm stále silněji, jeho lásku k ní. Za její obavy, starostlivost a vřelé city k jeho bratrovi, rodině i její dceři. Ví, že to dělá proto, aby byli v bezpečí a mohli tady klidně žít. Vyslechne si ji až do samotného konce. Doufá, že až se Hayley trochu uklidní a dostane ze sebe všechnu svou zlobu, bolest rozrušení, že si s ní bude moct promluvit v klidu, normálně. Říct jí o svých plánech, o tom, co s ní potřebuje probrat ohledně Klausova vraha. Má toho hodně, ale neví, jestli ho Hayley bude poslouchat. Chce a potřebuje tohle vše řešit hlavně s ní. Když mu nakonec slíbí, že vyhoví Sophienině žádosti, navenek to nedá moc najevo, aby se jí nijak nedotkl, ale v nitru pocítí úlevu a upřímné potěšení. Kvůli tomu, že Hope díky tomu bude v bezpečí, že Sophie o nikoho dalšího ze svých lidí už nepřijde, ale nejvíce ho hřeje, těší vědomí, že to Hayley dokázala akceptovat. Je za to na ni velmi hrdý. Nestihne si vůbec promyslet, co na to říct, protože je ještě stále trochu v euforii z toho závěru. Hayley mu, ale nemá v úmyslu dát nějaký prostor, protože z kuchyně odejde. Zůstane tam chvilku stát s pootevřenou pusou a s úmyslem nadechnout se, aby mohl promluvit a dívá se za mizející Hayley. Již podruhé, krátce po sobě ji s výdechem zavře. Její slova, jako by dnes k němu pronikala přes nějakou jeho vnitřní zónu, která jejich význam zcela obrátí. Dnes ho nedokázaly rozesmutnit ani zranit. Jako by měl kolem srdce zvláštní růžovou měkkou bublinu, která tlumí jejich dopad, jako šípy na terč a tlumí tak i jejich význam. Vidí za tím vším z Hayleyiny strany, jen ty nejlepší úmysly. Když zůstane v kuchyni sám, chvíli přemýšlí, co má dělat. Jestli chodit za Hayley, protože jí nechce svou přítomností ještě více dráždit, než už se mu podařilo po Sophienině žádosti nebo ji raději nechat o samotě. I když je to v jejich případě, teď relativní pojem. Oba teď díky bystrosti svých smyslů slyší a vnímají vše, co se v domě u toho druhého děje, i když je každý v jiném patře. Rozhodne nejprve umýt a uklidit svůj hrnek po kávě a při tom si to chce promyslet. Otočí se zpátky k lince a vezme hrnek do ruky. Postaví ho do dřezu a chce pustit vodu. K tomu, ale nedojde, protože z prvního patra zaslechne zvuk rozbíjejícího se skla a další hluk, který ho znepokojí. Nechá hrnek být. Upíří rychlostí se pak z kuchyně přesune do prvního patra a do pokoje patřící Hope, protože tam ho zavede jeho sluch. Když vidí, jak Hayley likviduje vše, co ji přijde pod ruku, ačkoliv je Hope pryč a není jisté, kdy se bude moci vrátit nemůže jí nechat, aby v tom pokračovala.* Hayley... *Promluví na ni naléhavě trochu vyšším tónem. Nekřičí na ni, jen chce přes ten hluk na sebe upoutat její pozornost. Přejde od dveří k ní a chytne ji za paži a odtáhne od postýlky. Jeho dotek je nekompromisní a pevný, ale zároveň se k ní chová tak opatrně a pozorně, jak jen mu to tahle situace umožňuje. Starostlivě se na ni podívá, je vidět, jak ho bolí, sledovat ji takhle se trápit. Trhá mu to srdce. V očích má zároveň jistou bezradnost, protože si s ní tak trochu neví rady. Neví, jak jí pomoct, i když by proto byl ochoten udělat snad cokoliv. V jeho očích je vidět vřelost a to, jak moc mu na ní záleží. V takových chvílích, jde u něj všechno ostatní stranou. Včetně jeho samotného a jeho rozpoložení. Nic pro něj není důležitější, než Hayley.*

*Nepamatuje si na den, kdy by měli spolu takhle silný oční kontakt, jako v tuhle chvíli. Připadá si jako na dětské houpačce, jednou nahoře a jednou dole a pořád se to s ní houpe sem a tam. Tak to má teď i s vnitřníma pocitama a ona neví, neví, jak je má zastavit, jak je nějak zmírnit. Jednou chce tohle, podruhé chce zase támhleto. Uklidňuje jí to a vlévá jí to zároveň naprosto jiné, vřelé a silné pocity do srdce, které se rozplývají po celém jejím těle a jsou zakořeněné v každé kosti. Trochu očima těká sem a tam, protože ji zároveň přepadá nervozita, ale stále je zahleděná do Elijahových očí. Netrvá to příliš dlouho, ale jako kdyby to trvalo alespoň několik minut. Nakonec on to spojení přeruší, protože se zadívá směrem, kde jsou její ruce a tím ji vrátí zase nazpět, aby znovu stála nohama pevně na zemi. Navíc musí, potřebuje zareagovat na to, co se týká podmínek Sophie Deveraux a jejího covenu. Má toho hodně na srdci, tolik, že se vůbec bojí, že když začne mluvit, tak bude říkat jedno přes druhé a nebude to dávat vůbec žádný smysl. Jen, co jejich oční kontakt skončil, tak to zase nabralo zpáteční efekt a všechny pocity, co cítila předtím se k ní znovu vrátily. A proto udělá něco, co Elijah neočekávala. Trhne látkou ze které je ušity kabát, až knoflíčky odletí do stran. Stačí si všimnout jeho reakce a hlavně postoje, kterým ho vyděsila. Má z ní strach, obává se, co může udělat. předtím byla vlkodlakem a teď je predátor, někdo, kdo je jako neřízená střela s nekontrolovatelným chováním. Všechno, čím byla se znásobila a přistály do toho nové pocity, nové vlastnosti. V nitru je to stále ona, ale přitom je tak jiná. A on teď neví, co od ní očekávat. Je ještě více ze sebe zklamaná, když vidí, jak moc nejistý si je v její přítomnosti. Akorát to působí tak, že si ničeho nevšimla, protože to už ho obejde, odloží kabát a znovu se k němu otočí.Všechno, co chtěla říct, tak řekne a především se soustředí jenom na sebe, na to, co chce říct a co právě pociťuje. Nedává mu ani žádný prosto k tomu, aby se vyjádřil, řekl svůj názor nebo cokoliv jiného. Pozoruje jeho tvář a tudíž zahlédne, kdy se jeho ústa otevírají, jako kdyby chtěly něco říct, ale zůstanou němá. Nic neřekne, protože ona nechce, sebevíc nechce ho pustit ke slovu. Vlastně je udivená sama nad sebou, že se dokázala nad tím povznést a možná to tak není úplně tím, že by to dělala snad jenom proto, že se tak rozhodla. Ale i proto, že to bylo kvůli němu, nemohla si dovolit ztrácet někoho dalšího. Přišla už o tolik lidí, přišla o to být vlkodlakem, který se za neskutečných bolestí přeměňuje při každém úplňku. Nemohla si dovolit pustit si do srdce více bolesti, než tam bylo. Je toho na ní příliš, tak moc, že nakonec po svém výroku a odsouhlasením, že se covenu nedotkne, pokud neudělají něco, co jí k tomu nepřinutí, odejde. Její kroky vedou k jejímu vlastnímu pokoji, ale jak by mohla přehlédnout pokoj své dcery, který patří k tomu jejímu? Jak by mohla přehlédnout místnost ve které strávila každou sekundu, minutu a hodinu po tom, co si své největší štěstí přivedla domů? A najednou bum. Opona, která všechno držela spadla. Najednou tam nebal žádná zeď, žádná hráz, nic, co by zadrželo ten příval emocí. Všechno to spadlo a ztratila úplnou sebekontrolu, nevěděla, kým jde. Kým byla? Pár tahy všechny věci, hračky letěly dolů na podlahu a rozbíjely se o ni. Ani hluk, ani nepořádek v pokoji, nic z toho ji nedokázalo zastavit. Zaslechne hlas Elijaha, který ji trochu navrátí k tomu, aby přestala, aby už dál v tomhle šílenství nepokračovala a neničila to jediné, co patřilo její dceři a co hlavně vybudoval pro ni člověk, který byl mrtvý. Přestane s tím, ale nehne se z místa. Už se chce otočit za jeho hlasem, když v tom okamžiku ucítí ruku, která svírá její paži. Cukne sebou mírně při pohybu, který ji dostane o něco dál od postýlky. má tendenci sebou cuknout, vymanit se mu ze sevření, ale neudělá to. Její oči vyhledají ty jeho a jsou zalité slzami. Dívá se na něj a zhluboka oddechuje. A v místnosti je opět hrobové ticho, které narušuje jen její nepravidelný dech. Stačí si všimnout, jak se na ni dívá, jak by jí rád pomohl, ale neví jak, protože jí ani pomoct nejde. Rty se jí trochu zatřesou a za chvíli se ji z úst vydere zlomený tón hlasu.* Mám pocit, že když nezabiju ty, kteří tohle všechno způsobili, že se zblázním a nikdy ji nepřivedu nazpět domů. Když jsem dnes zabila ty dvě čarodějky, co byly za městem...necítila jsem se o nic lépe. Necítím úlevu, necítím žádný pokoj na duši. *Zavrtí hlavou a nadechne se zhluboka, aby zahnala vzlyky, které lámou její hlas.* Já tohle nechci, Elijahu. Nenávidím to. *Přizná se mu a steče jí slza po tváři.* Je to tak...jiné. Mám teď v sobě dvě stránky, které se těžko zvládají. Všechno se změnilo. Byla jsem matka a teď jsem zrůda, co se neumí kontrolovat.

*Když se Hayley po jeho doteku, kterým ji odtáhne od z poloviny rozbité dětské postýlky, aby nemohla pokračovat, zklidní, i on pocítí mírnou úlevu. Neví, ale na jak dlouho si získal její pozornost, jak dlouho bude klidná a vnímat ho. Na okamžik ucítí z její strany slabý odpor, jako by se chtěla vytrhnout, ale on by ji nepustil. Hned po té, ale vnímá ze své strany napětí ve své dlaní, kterou drží její paži. Jako by byla nabitá elektřinou. Má tendenci se pustit a stáhnout ruku pryč, protože ho ten dotek pálí i mrazí zároveň a probouzí v něm silnou touhu. Ta mu nedovolí ruku stáhnout. Ne dokud nebude nezbytně muset. Tím, že může Hayley držet ví, že nebude moct, jen tak začít zase něco provádět. Ne na věcech a místech, na kterých jí to zkrátka nemůže dovolit. V tomhle pokoji, jako by přetrvávala minulost a vzpomínky na Klause, který tenhle pokoj zařídil. Zároveň v něm zůstávala naděje na to, že se sem jednou vrátí jeho dcera a to slibovalo dobrou budoucnost. Teď tady, po nich stále něco zůstávalo. Tak ten pokoj působil i na něho a je si jistý, že není jediný. Musí se proto zachovat tak, jak je. V jeho hlavě, mysli, v srdci nyní víří tolik pocitů, které se v něm střídají tak rychle a přelévají jeden přes druhým, že to, jen těžko kontroluje a zvládá se s nimi vypořádat. Sotva se chvíli soustředí na jeden, hned převládne další. Neví na, co se soustředit, a co odsunout do pozadí. Jeho city k Hayley, jako by v něm zažehly novou škálu. Nahradily ty chmurné, temné, bolestné. Připadal si téměř mrtvý, přežívající. Z nutnosti a povinnosti ke svým blízkým, které by nikdy nemohl opustit. Teď to v něm vše víří a on je z toho zmatený a neví, na co se soustředit, na co zaměřit. Každopádně to nyní uvítá mnohem raději, jako příjemnou změnu. Když se setká s pohledem Hayley a vidí v nich tolik bolesti, bezradnosti a celou škálu dalších pocitů, které ani raději nechce jmenovat, láme ho to uvnitř na kusy. Tak rád by jí pomohl, ulevil od toho, co prožívá, čím si prochází, aby to pro ní bylo snazší. Nenapadá ho, neví jak. Bojí se, aby to ještě nezhoršil. V jeho pohledu je tolik vřelosti, lásky k ní. Nelze v nich přehlédnout, jak moc mu na ní záleží, kolik pro něj znamená. Udělal by pro ni, pro její štěstí, radost, cokoliv. Stačí mu málo, aby se v tom jejím pohledu začal opět ztrácet a stejně tak kontakt z realitou. Vnímá i její nepravidelný dech. Když zaznamená pohyb jejich rtů, sklouzne pohledem z jejich očí na ně, jako by čekal, co z nich vyjde. Jakmile se na ně zadívá, zapomene opět na čas a zůstane na ně koukat o něco déle. Jako by je viděl prvně, jako by ho fascinovala jejich dokonalost, krása, smyslnost. Je z Hayleyiny přítomnosti, blízkosti z kontaktu s ní stále více omámenější a je pro něj čím dál víc těžší a složitější se soustředit na problémy, které řeší. Ví naprosto jistě, že jsou teď mnohem důležitější, než to, co cítí, a co v něm Hayley probouzí. Nedovede to ovládnout tak, jak by chtěl. Možná je to tím, co zažil, o kolik toho přišel, že si mnohem více váží a cení toho, co má. Co mu zůstalo. Je to pro něj vzácnější, důležitější. Hayley pro něj vždy, tedy téměř od prvního okamžiku znamenala středobod jeho vesmíru. Tady a teď, jako by si to znovu naplno uvědomil, a čím déle s ní je teď v kontaktu, tím více se to umocňovalo. Bez ohledu na to, co prožívají. Z jeho snění s otevřenýma očima a poblouznění z jejich dokonalých rtů jej probere její zlomený hlas. Je to pro něj v tu chvíli tak trochu jako blesk z čistého nebe. Pohlédne jí znovu do očí. Ačkoliv mu to připadalo, jako věčnost, neuběhlo od toho více, než několik vteřin. Zaostří svůj pohled na ně a je vidět, že se musí hodně soustředit, aby vnímal a registroval to, co mu Hayley povídá. Poslouchá jí. V očích má v tu ránu pochopení, účast s tím, co mu svěřuje, že prožívá, jak se cítí. Je to pro něj velmi důležité. Ví, jak zmatená a ztracená sama v sobě musí být se svými novými upířími pocity, které jsou mnohem silnější a intenzivnější a ona je těžko zvládá, protože je to pro ní nové. Ještě k tomu po takových událostech. Po jejím prvním výlevu, se mu podaří opravdu vrátit se nohami zpátky na zem. Nyní je plně soustředěný, pozorný. Chápavě, krátce kývne hlavou. Má jeho plnou podporu, pochopení. Nesnaží se jí na to hned něco říct. Nyní je připravený, jen poslouchat. Všechno, co má Hayley na srdci, co mu chce svěřit. Postoupí k ní o trochu blíže. Nechá mezi nimi sotva pár desítek centimetrů. Jak ji stále drží rukou paži, trochu ten dotek povolí a sklouzne s ní po paži níže až tam, kde se ohýbá a začíná loket. Ten pohyb cítí až v morku svých kostí, jak mocně na něj působí. Tam ruku nechá. Palec v loketní jamce, prsty objímající vnější a zadní část. Jeho dotek je jemný, přesto intenzivní a i přes to soustředění vnímá, jak moc to na něj ten dotek působí. Po celou dobu nespouští oči z těch jejich. Poslouchá jí dál, její stížnosti na to, co prožívá. Z jeho pohledu je vidět, jak moc jí chce pomoci. Tentokrát reaguje, jen mlčky svým chápavým pohledem. Ta její slza ho na moment rozptýlí. Má tendenci ji zachytit, ale Hayley téměř hned promluví a tak se zase soustředí a věnuje jejím slovům. Opět je v jeho pohledu pochopení s tím, jak těžké to pro ni musí být. Na konci se však v jeho výrazu objeví něco nového, co tam dosud nebylo. Nesouhlas s tím, když se nazve zrůdou. Je to jeho okamžitá, spontánní reakce. Neovlivnitelná. Nikdy v ní nic takového ani podobné tomu, jak se nazvala, neviděl. V jeho očích je stále vidět, že je pro něj neuvěřitelná, silná, úžasná bytost, které život postavil do cesty těžké překážky, se kterými se, jen musí vypořádat a naučit žít.* Hayley... *Zašeptá s výdechem její jméno. Zní to téměř svůdně, smyslně.* Já si dovedu, jen z části představit, čím nyní procházíš. *Se svými slovy zvedne druhou ruku a položí ji na její tvář. Palcem jí přejede po líci a setře pozůstatky slzy, která tamtudy před chvilkou protekla. Dívá se jí intenzivně do očí a trošku více se nakloní k její tváři.* Nikdy jsem neměl s vlkodlaky nic společného, ale vím, co to je potýkat se s upírstvím. *Pokračuje hned dál. Mluví tiše, ale naléhavě, procítěně.* Navíc, když nemáš na vybranou a musíš se jím stát. *Pokračuje trochu trpčím tónem.* Můj bratr by ti dovedl pomoci lépe, ale bohužel tady už s námi není... *Mluví dál a i když se zdálo, že to překonal, bylo to, jen dočasné. Když nyní zmiňuje Klause v očích se mu mihne bolest z bratrovy ztráty. Nemůže si, ale nyní si nemůže dovolit zabývat se sebou. Na moment poklesne hlasem a nechá větu vyznít do ztracena. Při dalším nádechu, ovšem rychle pokračuje v tom, co chce říct.* Můžu ti pomoct a udělám to, když mě necháš, s tvou upíří částí. *Nabídne jí svou účast a pomoc v tom, aby to vše zvládla.* Není to snadné, ale dá se to zvládnout. Dá se s tím naučit žít.*Nastiňuje jí svůj názor, svou představu.* Pomůžu ti vyvarovat se chyb, na které mě ani mé sourozence nemohl nikdo upozornit, protože jsme se neměli od koho učit. *Povídá dál.* Budu tady pro tebe, pomůžu ti se vším, co bude v mých silách. *Slibuje jí.* Až to zvládneš a budeš připravená, pak z tohohle města uděláme takové, do kterého se bude moct tvá dcera vrátit a žít tady společně s námi. *Chce jí dát jakou si metu, cíl, za kterým půjdou, aby měla motivaci. Použije k tomu něco, co ví, že je pro ní nejdůležitější na světě. Je to, ale priorita číslo jedna i pro něj a takový nový cíl, jeden z těch, které si stanovil, aby mohl nějak jít dál, po té, co jeho bratr zemřel a jeho rodina se tak trochu rozpadá. Hayley a Hope jsou pro něj teď nejdůležitější bytosti na tomhle světě. Jim a jejich štěstí, spokojenosti a bezpečí je ochoten udělat, co bude moci. Dívá se jí odhodlaně do očí, při svých slovech. Je vidět, jak moc důležité to pro něj je. Stále se dlaní dotýká její tváře a drží její loket.* Nebude to snadné, ale dokážeme to. *Odvětí pevně. Stejné odhodlání vyzařuje z jeho výrazu. Když domluví, pohladí ji dlaní po tváři. Spustí tak ruku níže, a než ji nechá klesnout, přejede jí dlaní a prsty po straně krku a palcem po jeho středu. Ten dotek ho opět mrazí i pálí zároveň. Mírně vydechne pootevřenými ústy. Do výrazu se mu vkrade trochu napjetí, se kterým ji pak pozoruje a čeká reakci. Stále si ji z bezpečnostních důvodů přidržuje za loket. To, že on z toho má příjemný požitek navíc nijak nezdůrazňuje.*

*Ta chvíle, kdy udržují opět oční kontakt, jako právě před chvíli v kuchyni se rozlehne na minuty, na hodiny. To, co vidí v jeho očích je pro ni něco neuvěřitelného, nečekaného. Má pocit, že se v tom ztratí a nebude schopná najít cestu nazpět. Ta intenzita se kterou se na ni dívá, jako kdyby byla tím nejnovějším postřehem u něj za celou dobu, co se znají. Nevzpomíná si, že by viděla u něj něco takového, možná dříve tomu něco podobného, ale to už bude taky nějaký ten měsíc. Ale tohle bylo naprosto jiného. Dech nabírá čím dál více na obrátkách a nejenom tím, co teď cítí, ale i atmosférou, která naplňuje místnost. Elijahova přítomnost v ní vždycky vyvolávala velmi silné pocity, emoce. Ale dnes se to rozpínalo do nadprůměrných velikostí. Jako kdyby to byla bublina, která se okolo ní stále zvětšovala. Její nová podstata to vnímala jinak, intenzivněji. Možná upírství je v konečném výsledku špatné, ale mělo to něco, co za lidského života nemůžete postřehnout. Není proměněná dlouho, ale od toho okamžiku si nic takového neuvědomovala, nic takového ani necítila, až teď. Možná chtěla prvotně ucuknout, vzpírat se. Ale jeho silnější stisk jí to nedovolil a i kdyby se sebevíc snažila, tak věří tomu, že by neměla šanci. Postupně to z ní začíná odpadávat, když se jeden druhému dívají do očí s tak velkou chemií. Polkne trochu na sucho, jako kdyby potřebovala vodu, aby se jí svlažilo hrdlo, protože jí vysýchalo tímto momentem. A i když právě teď je zmatená z těchto pocitů, které v ní byly už delší dobu, tak i tak promluví, protože potřebuje mu říct, co právě cítí, proč se takhle chová, proč se nedokáže jenom tak s něčím spokojit. Potřebuje někomu říct, co se s ní děje, potřebuje to ze sebe dostat. Je to pro ní tak těžké, tak bolestivé všechno, ale hlavně zmatené. Dá se do své řeči a přitom zaregistruje, když jeho oči sklouznou k jejím rtům. Je to pro ní nezvyklé, protože je u něj zvyklá spíše na to, že se ji dívá do očí a proto jí to i trochu rozptyluje. Srdce ji začne bít nepravidelným tepem, stejně tak jako její dech je stále nepravidelný. Udržuje stále tu blízkost, která je mezi nimi a zdá se, že se nehodlá pohnout, protože to nemá ani v sebemenším úmyslu. Přesto ji to nenaruší soustředění na to, aby mu řekla to, co má na srdci, i když je pravda, že jí to dělá docela problém. Jejich oči se opět setkají a může v nich vidět tu vřelost, která je směřovaná jenom k ní a jí to neskutečně zahřívá na srdci. Tohle na něm vždycky zbožňovala a to slovo to přesně vystihuje. Pokaždé se na něj mohla spolehnout, věděla, že byl tady pro ní a přitom mu kolikrát dokázala slovně ublížit a on si přesto všechno zachoval k ní takovou vřelost se kterou se dnes, tady a teď na ni dívá. Takového ho vážně nezná, že by se soustředil i na něco jiného, než jsou její slova. Je to pro ni překvapující, ale jenom v tom dobrém smyslu. Ví, že alespoň z části k ní má pochopení, protože si tou proměnou prošel sám a musel se i on vypořádávat se stránkami upířího života. Nová blízkost, která mezi nimi nastane ji zase vytrhne z jejího soustředění, alespoň o nějaký ten kousíček. Jestli se předtím cítila alespoň trochu rozptýleně, tak se to začínalo více stupňovat. Neuhne ani o milimetr. stále stojí na tom místě a pozoruje Elijahovu tvář, respektive jeho oči. Jeho stisk ruky na paži povolí a očekává, že jí chce pustit, ale k jejímu překvapení ji sjede o něco rukou níže a pro ní je to jako elektrický proud, který ji jemně, ale přesto pronikavě šimrá po kůži a dostává se až do konečků prstů. Teď už naprosto ztrácí sebekontrolu, spíše se začíná oddávat tomu, co právě cítí. Má pocit, že jí zanedlouho srdce proskočí hrudí tou vášní, co pociťuje. A i nadále je schopná mluvit dál, i když nějakým způsobem dokáže vnímat i intenzitu něčeho naprosto jiného, ale jedno ví jistě. Pokud to takhle bude pokračovat dál, tak jí to pohltí. Když svírá její ruku, tak se tou rukou, kterou ji svírá přiblíží více k té jeho a jemně mu položí dlaň kousek dál za zápěstí a prsty se mu snaží místo obmotat. Nepřemýšlí nijak nad tím, co dělá, prostě to chce udělat. Dále už nedokáže nic říct, vlastně mu i řekla to, co chtěla. Teď naslouchá jenom ona jemu a rty sevře zase k sobě. Zaposlouchá se do jeho hlasu, když říká její jméno a stále se mu dívá do očí, které jí občas těkají ze strany na stranu. Naslouchá mu a když k ní pozvedne ruku a přiloží ji jí na tvář, tak ihned zavře oči a vnímá jenom jeho dotek, teplo, které z ruky vychází a zahřívá ji na líci. Začíná se v tom naprosto ztrácet, ví, co říká, vnímá to, ale všechno je najednou o moc víc intenzivnější, rozptylující. Vnáší jí to do těla pocit jistého vzrušení, i když by to tak možná být nemělo, když se baví o něčem takovém. Může to působit jako věčnost, ale přitom oči zavřela jenom na pár sekund. Otevře je ještě před tím, než jí setře pozůstatek ze slzy. Zadívá se mu znovu hluboce do očí. Nemůže úplně vědět, jak se cítí a má pravdu v tom, že jedině Klaus by to věděl, ale taky má pravdu s tím, že on tady není a nemůže, nemá jak jí pomoct vyrovnat se s tím. Ale Elijah byl odhodlaný jí pomoct a na půl mohl a věděla, jak se cítí, co teď právě se v ní odehrává. Postřehne bolest, která se mu ukáže v očích jakmile mluví o Klausovi. Není divu, když spolu byli bok po boku tisíc let a najednou je to všechno pryč, vypařilo se to jako pára nad hrncem, musí to pro něj být těžké a nedokáže si představit jeho bolest v tomhle směru, protože ji nezažila. Přikyvuje souhlasně na to, že si nechá od něj pomoct, poradit a vyvarovat se tomu, co by mohlo nadcházet. Jenom nevěděla, zda bude schopná splnit jeho představy a nebo všechno, co po ní bude žádat či očekávat. O něco více přikývne i na to, že udělají z města bezpečný domov pro Hope, což je její největší prioritou a za tím si půjde. Musí se zbavit nepřátel, musí s tím něco začít dělat a nejlépe hned, i když neví, zda na to má teď sílu, protože právě teď má chuť se schovat za zdi tohoto domu a nevycházet a nebo vycházet, ale naprosto probudit v sobě tu vlkodlačí část. Chybí jí to, běhat po nocích v lese a cítit ten pocit volnosti, nechat v sobě probudit toho vlka, který se v ní ukrývá. Přijde jí, že na to ani nemusí odpovídat, protože slova jsou naprosto zbytečná v tuhle chvíli. Pokud Elijah jí chtěl uklidnit, dát ji nějakou naději na to, že to dokáže přeci jenom překonat a vžít se s její hybridní stránkou, tak se mu to povedlo, alespoň pro tenhle okamžik. Přeje si, aby tahle chvíle neskončila, protože se bojí, co by mohlo být potom. Nadechne se zhluboka a pomalu vydechne všechen vzduch z plic.* Ano, dokážeme to. *Je to to jediné, co dokáže ze sebe vydat a potvrdí tak tím to, co právě řekl. Při dalším pohlazení po tváři se jí zatřepotají víčka. Jakmile cítí jeho prsty, které se dotýkají kůže na jejím krku, tak odlepí od sebe rty a nechá je pootevřené. Neví, zda od ní očekává něco více, více slov, ale ona není schopná nic dalšího říct. Dívá se mu do očí a nakloní hlavu trochu do strany, přičemž v tu chvíli sjede očima k jeho rtům, které si prohlíží. Není od nich svým obličejem příliš daleko a jako kdyby jí to k nim táhlo. Nadechne se zhluboka a stále na ně upírá svůj pohled, snad proto, že jí naprosto hypnotizují. Za chvíli pozvedne zrak opět k jeho očím a naváže znovu ten oční kontakt, přičemž mu stále drží ruku, stejně tak jako on ji. Přiblíží se, ale jenom o pár milimetrů blíže k němu.*

*Netrvá to příliš dlouho, kdy mu začne docházet, že si Hayley začíná všímat a uvědomovat si, co se v něm od toho jistého okamžiku v kuchyni začalo odehrávat, a odehrává i nyní tady v pokoji jeho malé neteře. Zprvu zůstával v domnění, že to není tak viditelné, a že Hayley je příliš rozrušená a zarmoucená, než, aby si něčeho takového u něj všimla. Když, ale začne z její strany zachytávat signály, že o tom, co se v něm odehrává, jak na něho působí nemá ani čas či moc možností zvážit nějaké následky, jaké by to mohlo mít, či uvažovat nad vhodností toho všeho. Nevěděl, že je schopen i v těchto okamžicích, kdy to nejméně očekával pocítit k Hayley znovu svou lásku, která tak znenadání znovu vzklíčila z jeho srdce. Nevěděl to dříve, dokud se to nestalo a čím déle to trvá, tím silnější a pevnější to je. Semínko lásky v jeho srdci pevně zakořenilo a nyní jako popínavá růže roste, kvete a rozpíná se v jeho těle, v jeho nitru, čím dál tím víc a dále od srdce. Navíc ho to tak pohltilo, překvapilo, že to při nejlepší vůli teď před Hayley nedokáže skrývat. Nemůže. Nejde to. Je to příliš silné. Když to Hayley navíc stačila zaregistrovat a postřehnout, bylo by na to již pozdě. Překvapilo jej to u něj, ale ještě více, silněji a neuvěřitelněji jej to překvapilo u Hayley. Sleduje její pohledy, vnímá její dech, srdce i to, jak její tělo, jak ona reaguje na něj. Tohle se nedá předstírat, ani kdyby sebevíc chtěla. Jelikož to okamžitě zavrhne, jako nemožné, zůstává už, jen ta možnost, že to vnímá podobně, jako on. Je schopná potom, co prožili, koho ztratili, koho se museli vzdát cítit k němu něco víc. Připadá mu to v tu chvíli, kdy to pociťuje, vidí vnímá, jako ten nejúžasnější zázrak, jakého byl kdy svědkem. Její reakce ho samozřejmě neuvěřitelně hřejí na jeho bolestí prolezlém a smutkem a žalem pochroumaném srdci. Neskutečně mu to pomáhá a posiluje. Pomáhá mu to překonat strach, obavy z budoucnosti, z toho, co bude s ním i s ostatními, když tady Niklaus už není. Když se někteří jeho sourozenci zachovali, jak zachovali, či rozhodli změnit svůj dosavadní život. Obával se, že bez bratra a rodiny zůstane sám. Když tady a teď jeho srdce znovu začalo bít pro Hayley a u ní vidí totéž. Je to pro něj neskutečně krásná naděje a vyhlídka do budoucnosti. Po celou dobu, co je nyní tady u ní, s ní je jí plně a zcela oddán. Naslouchá ji, pozoruje. Sleduje každou změnu v jejím chování, v její tváři. Chce být připravený, kdyby z jeho strany bylo cokoliv potřeba. Ve chvíli, kdy u ní vidí jakési náznaky odpovědí vycházející vstříc jeho reakcím, pocítí při tom zvláštní napětí ve svém nitru, srdci. Jako by se rozeběhlo rychleji. Svírá mu to hruď, ale ta bolest je pro něj nádherná. Jako by se mu krátil dech, měl nedostatek kyslíku pro své plíce a tak dýchá rychleji a mělčeji. Občas pootevře ústa a vydechne jimi. Vnímá, jak ho polévá horko. Nutně by si potřeboval uvolnit uzel na kravatě, rozepnout vrchní knoflík na košili u krku, ale neudělá to. Nedokáže, nechce se pohnout, odtrhnout od ní. Musel by pustit její loket. Odtáhnout se a to je něco, co nyní v žádném případě nechce a odmítá udělat. A neudělá. Ne dokud nepřijde na něco vhodnějšího, jak být s ní, aby to pro něj bylo přijatelné. Zároveň, ale kromě napětí, vnímá i jakousi úlevu, volnost, lehkost na srdci. Jako by se od něčeho oprostil a byl nyní volný a svobodný, jako pták. Vlévá to do jeho očí, které jsou plné vřelosti a lásky k Hayley také radost, štěstí. Jsou mnohem jasnější, než v posledních těžkých dnech, kdy v nich byla vidět, bolest, smutek, temnota. Jsou jasnější víc, než za dob, kdy bylo všechno ještě docela dobré, v klidu a oni spolu trávili příjemné chvíle, ať už na plantáži nebo potom později zde v sídle, i když to už zdaleka nebylo ono. Skoro jako by zářily a projasňovaly tak celý jeho obličej. Jeho tvář, i když se tváří vážně, doslova září. Naslouchá jí, ztrácí se v jejich očích, z toho, když se jí může dotýkat zažívá euforii. Když ucítí po té její dotek na místě, kde se dotkne jeho předloktí, je to pro něj další intenzivní a velmi příjemný elektrizující pocit. Mírně pootevře v té chvíli pusu a vydechne. Snaží se tak vyventilovat svou nahromaděnou touhu, kterou mu to způsobuje. Poslouchá jí i přes všechny své pocity dál a je k ní tak pozorný, jak jen dovede za daných okolností být. Stará se a snaží se pečovat i teď a tady v danou chvíli. Proto se dotkne její tváře, setře stopy po jejich slzách. Chce jí to všechno, co nejvíc usnadnit, zlehčit. Aby to všechno nebylo pro ní tak těžké. Když se ztrácí v jejich očích, ví, že je to ta nejúžasnější žena, jakou v poslední době potkal, a že jí už dávno beznadějně propadl. Tady a teď se to, jenom potvrdilo. Možná by se dalo říct, že se zpět držel, jen kvůli bratrovi, aby jim nestál v cestě, jak jí to před tím několikrát řekl. Ze začátku to tak skutečně bylo a bylo to pro něj nepředstavitelně těžké dodržet své předsevzetí a odolat jí, hlavně tehdy, kdy ho od toho zrazovala. Potýkal se častokrát sám se sebou i s ní, jen aby neporušil něco, co slíbil sám sobě. Pak, když ji viděl líbat se s Klausem v tu chvíli na ten jediný okamžik pro něj skončil svět. V tu chvíli nabyl dojmu, že jí definitivně ztratil a podařilo se to, o co po celou dobu usiloval. Těch pár dnů potom, pro něj bylo velmi těžkých. Zůstávat s nimi oběma pod jednou střechou, vědět, že je bude vídat, potkávat a musí předstírat, že vlastně o ničem neví, že je vše v pořádku. Že se mu nechce dál žít, existovat, dělat cokoliv. Jen přijít o tu bolest v jeho zlomeném srdci. Měl tehdy namále a na druhou stranu neskutečné štěstí, že ani na jednoho nenarazil a nemusel s někým z těch dvou trávit čas o samotě. Všechno by to nejspíš vyšlo najevo a těžko říct jaké následky by to mělo. Naštěstí pak i díky rozhovoru se Sophie obrátil. Nějakým zázrakem naprosto změnil svůj pohled a postoj k nim i k tomu všemu. Cítil k Hayley od té doby, jen to, co by měl jako bratr toho, kterého si vybrala a s kým čeká dítě. Vše se ustálilo a on s tím neměl potíže. Připadalo mu to už trvalé, definitivní. Až do dnešního rána. Náhle je vše opět jinak. Znovu k ní zahořel láskou. Tak silnou a intenzivní. Netušil, že je to možné. Přesto to tady a zde takhle vnímá a cítí. Naplňuje ho i vědomí, že mu nikdo a nic nestojí v cestě. Je to pro něj tak zvláštně osvobozující. Zažívá teď zcela nové, nepoznané pocity. Přemítá nad tím. Snaží se to nějak pochopit, ale brzy mu dojde, že je to naprosto zbytečné, k ničemu a nepodstatné. Miluje ji a z její strany vnímá, že jí také není lhostejný. S Hayley po boku se mu zdá vše snazší. I ta bolest ze ztráty milovaného bratra je mírnější. Ví, že to pro ně oba je velmi zlé, žalostné, zničující. Společně, jako by tomu mohli čelit a odolávat snáze. Když navíc vidí v Hayleyině tváři to zklidnění a dokonce i souhlas s tím, co jí nyní nabízel, má v danou chvíli dojem, že to nemůže být lepší. Za těchto okolností. Nedoufal v to, ani v těch nejkrásnějších snech. Vrásky a starosti nyní odplují z jeho tváře a prostě si užívá tu pro něj nejdokonalejší chvíli za posledních několik dní. Mírně povzbudivě se na Hayley po jejich potvrzujících slovech pousměje. Je to, jako by zpoza černých mraků vykouklo slunce a prozářilo zemi. Když pak spustí ruku z Hayleyiny tváře zastaví se v jejím pase, kde jí nechá položenou na jeho straně.* Dokážeme. *Vydechne tiše při tom, jako by to byla jejich modlitba. Ztrácí se však v jejich očích. Nemusí mu říkat nic víc. Stačí mu teď, že s ním souhlasí, že jí vyhovují jeho návrhy, nápady. Sleduje její pohled, pak hlavu, když s ní pohne a nakonec opět skončí na jejich rtech, fascinován jejich dokonalosti, když jsou v klidu, a ještě více, jakmile jimi pohne. Vnímá teď ještě více její blízkost. Se svým potvrzujícím slovem, se totiž přestal zaobírat vším ostatním, kromě nádherného objektu, který má před sebou... u sebe. Teď už nechce nic dalšího řešit. Nechá ruku položenou v jejím pase a druhou drží dolní část její paže. Ona mu jí zase drží předloktí tou svou, takže s ní, ani nechce hýbat. Zvedne pohled z jejich rtů a opětuje její intenzivní pohled, pod jejíž vřelostí a touhou jako by zevnitř hořel. Zpětně si uvědomí, že stejně jako on jejími i ji zaujaly jeho rty. Prolétne tak jím díky tomu zvláštní vlna štěstí. Znovu se, ale vrátí do přítomnosti. Dívá se jí tak dál do očí. V danou chvíli si to neuvěřitelně užívá. A pak, když se k němu Hayley více nakloní, udělá to jedno důležité rozhodnutí a vše podřídí jemu. V jeho očích se mihne šťastné světlo, než se na moment podívá na její rty a zase zpět. Je nyní již víc, než jasné, co se chystá udělat. Pak také překoná tu malou vzdálenost, co je mezi nimi. Přiblíží se k ní, dotkne se nejprve zlehka svými rty těch jejich. V tom okamžení zavře oči a políbí ji. Jen zlehka a něžně, jako by nejprve chtěl ochutnat její rty. Teprve pak do polibku promítne svou touhu, kterou v něm Hayley po celou tu dlouhou dobu vzbuzovala. Stane se z něj mnohem chtivější a vášnivější.*

*Nebylo vlastně vůbec nijak těžké propadnout tomu, co se mezi nimi začalo odehrávat už v kuchyni. Akorát si to začínala až postupně uvědomovat, nejdříve si myslela, že to byl jenom jejich oční kontakt, který byl intenzivnější, než kdykoliv předtím, ale stále se držel na té úrovni, která byla u nich i předtím. Už od začátku měla k Elijahovi hodně blízko, on byl ten, kdo se jí ujal a kdo tady byl pro ni každý den, každou chvíli, kdy někoho potřebovala. Nestaral se jenom o dítě, které čekala, ale staral se i o ni. Mohla se chovat jakkoliv, ale on tady stále byl a všechno to zvládl. Zapůsobil na ní v první chvíli, kdy byl k ní prostě milý a na to ona zrovna nebyla moc zvyklá, na milé chování jiných lidí. A čím dál více trávila v jeho společnosti čas, tak tím více začínala k němu náklonnost pociťovat. A proto byl pro ní nejdůležitější z rodiny Původních a vlastně celkově z lidí, které za celý svůj život poznala. Už na Plantáži byla mezi nimi ta chemie a ona mu to dala jasně najevo, protože když něco chce, tak jedná, jde si za tím, ale problém byl hlavně u něj. Držel se zpátky kvůli Klausovi, protože přeci jenom nosila pod srdcem jeho dítě. Byla si s Klausem tak podobná a vlastně to ho možná utvrzovalo v tom, že by měla být s ním, jenomže tam nešlo o nic jiného, než jenom o fyzično. I tady v Abattoir mu říkala, ať se nebrání tomu, co cítí a jedná podle toho, jenomže pak se stala ta věc s Klausem a v tu chvíli byla zmatená sama ze sebe. Netušila, že Elijah to po celou dobu věděl a držela to v tajnosti, jejich vztah začal být celkově komplikovanější.
A dnes? Teď? Po tak dlouhé době to zažehlo znovu, ani nevěděla, proč, co se stalo, co bylo přesně tím důvodem. Vždyť je teď někdo jiný, zabíjí, stále má ty názory, které měla předtím a stále si za nimi bude stát. Často se budou křížit s jeho, protože on se snažil vyhovět lidem, ale Hayley to takhle neměla. Dělala to, co bylo nejlepší pro ni, pro lidi, které milovala, pro svou smečku a hlavně pro svojí dceru. Stalo se to tak rychle a hlavně je to pro ni naprosto nečekané. Možná kdyby jejich rozhovor skončil v kuchyni, jak to nejdříve vypadalo, protože si vlastně řekli to důležité, tak by se nic z toho nestalo. Nestáli by tady teď spolu, nedívali se jeden druhému do očí a ona by necítila ten pocit vzrušení a touhy po celém tělo. Bylo to jako to nepříjemnější pohlazení, které mohla zažít. Ví, že jejich problémy sahají hluboko, že oba cítí bolest, všechno je jiné, že tohle nebude trvat věčně, i kdyby si to možná přáli, ale právě proto si to naplno užívala. Pořád je tady to, jak moc zlomená je, jak moc se cítí na dně, ale teď to bylo jinak. Elijahova přítomnost, jeho doteky, jeho slova ji dokázaly naprosto vynést z rovnováhy. Nemůže skrýt překvapení v její tváři, když jí tohle všechno oplácí a nebo by se dalo říci, že to oplácí ona jemu. Myslela si totiž, že tohle je dávno ztracené, protože jeho priority byly nastavené jinak a oddávat se tomu, co chtěl? Bylo to nezvyklé, ale právě proto to tak moc chtěla, právě proto po tomhle ještě více toužila, protože to nepatřilo k jeho "normálním" a běžným věcem. Nechtěla tuhle chvíli pokazit, spíše ji chtěla jenom více prohlubovat. Občas vážně zapomínala na to, proč vlastně mluví, jelikož to nebylo vůbec nutné. Jako kdyby to byla jenom zástěrka k tomu, co mělo přijít a nebo obavy z toho, aby se něco nepokazilo. Ještě více všechno zesiluje tím, jak se jí dotýká. Nejdříve je to paže, potom u loktu a nakonec i její tvář. Musí vidět, co všechno jí to způsobuje, už jenom proto, že zavírá u toho oči a naprosto se oddává jeho doteku. Těší ji to, když vidí v jeho očích štěstí, které u něj neměla možnost zahlédnout za hodně dlouhou dobu. Jako kdyby to, co cítil právě v tento moment přeléval i na ni. Spíše, že to v ní probuzoval, ono to tam totiž všechno bylo za ten čas, jenom potom už nevěděla, zda to má dávat najevo, zdálo se jí totiž, že to všechno ztratilo veškerý smysl. Když si vzal něco do hlavy, těžko od toho opouštěl, ale zdá se, že na dnešní den to udělal. Musí z ní vycítit, co k němu cítí, možná to věděl už dávno. Měla k němu hodně, cítila to k němu velmi silně. Naslouchá mu a ve většinu času přikyvuje, protože jsou slova vážně v tuhle chvíli zbytečné. Když uvidí na jeho tváři lehký úsměv, tak se neubrání ani ona úsměvu. Rty na chvíli roztáhne do většího úsměvu, vlastně to není poprvé od doby, co se to všechno stalo, ale poprvé v jeho společnosti. Kousne se přitom do spodního rtu jemně a zuby si ho chvíli přidržuje, než rty jako obvykle mírně našpulí. Jeho ruka na jejím pasu jí opět rozptyluje a její myšlenky se začínají ubírat jiným směrem, těm, které propadají touze. Vnímá to, co jí řekl, ale už ne naplno. A opět nelze přehlédnout, že se dívá, už dnes podruhé na její rty. A v ten moment je to pro ni signál k tomu, aby opustila všechno ostatní. Nemyslí teď na nic, co jí tak užíralo nitro, protože ji Elijah dokáže z toho naprosto vytrhnout. I ona sklouzne pohledem k jeho rtům, které ji velice zaujmou a cítí potřebu se jich dotknout, proto se i pohne o velmi malou vzdálenost o něco blíže k němu, sotva patrnou, ale je si jistá, že to zaregistroval. Dívá se mu do očí potom už po celou dobu a srdce ji bije stále silněji a silněji, více už to nemůže být možné. Najednou může cítit Elijahův dech na své tváři, jak moc blízko je u ní. V okamžiku, kdy se prakticky otře jeho rty o ty její, tak už teď zavře oči, protože ji tělem projede vlna naprostého vzrušení, které ji omámí. V tu chvíli vypne úplně, nic jiného teď pro ni neexistuje. Jemně pohne rty, aby mu políbení oplatila stejně tak lehce, jako on ji políbil. Za pár sekund však pocítí, že to nebude jenom lehký polibek, protože cítí tam tu intenzitu, kterou do toho dává. Vpije se více do jeho rtů a pustí mu ruku, ne proto, že by se chtěla odtáhnout, ale proto, že je obě pozvedne a obmotá je okolo jeho krku. Dlaň pravé ruky mu položí na zátylek a začne ho tam nejdříve zlehka hladit, ale po chvíli s větší touhou. Stále tiskne své rty k těm jeho a oplácí mu vášnivější polibky. Dnes je tohle pro ni překvapením, které nečekala.*

*Nenapadlo by ho na začátku dnešního dne, že může mít takový vývoj. Netušil sice vůbec, jak jeho setkání a rozhovor s Hayley proběhne. Nevěděl jestli s ním bude mluvit, vyslechne ho, hlavně proto, že se to týkalo Sophie. Netroufal si hádat, jestli se s ní bude moci dohodnout. Zda přistoupí na dané podmínky. Měl z toho silné obavy. Hayley u něj nakonec v tomhle směru předčila všechna jeho očekávání a naprosto ho překvapila, tak příjemně, jak jen lze v danou dobu, v tomhle případě, možné. Díky tomu, díky ní z něj tak spadly jisté obavy, kdy netušil, co by v opačném případě dělal. Nijak se tím dopředu příliš nezabýval, ale je rád, že už ani nebude muset. Kvůli tomu a také proto, že ho její krása dnes opět naprosto dostala, omámila se přestal bránit tomu, co k ní opět pocítil. Když se před nedávnem smířil, že ji nemůže mít, jeho city k ní se změnily a jemu nedělalo problém, trávit s ní čas, aniž by se tím nějak trápil. Užíval si to tak, jak se to nabízelo. Dnes ovšem mimo opětovné lásce k ní vnímá i fakt, že nemusí nikomu ustupovat. Hayley je svým způsobem volná a on se nebrání tomu, co v něm probudila. Hodně v tom jistě sehrál roli i ten tragický den. Ve chvíli, kdy přišel do kostela a našel ji tam v Klausově náručí bez známek života. Tichou, bledou. Bylo to pro něj tak definitivní, tak šílené. V tom okamžiku pro něj skončil svět. Měl před sebou, jen její nehybnou tvář a nechtěl žít dál. Nevěděl proč. Svět pro něj ztratil smysl. Naštěstí ten stav netrval moc dlouho. Brzy se z té agónie probral, ale nikdy na to už nezapomene. Pokládá za neuvěřitelné štěstí, že se k nim Hayley vrátila. Nakonec přežila, je tady nyní s ním. Obdivoval ji od prvního okamžiku, co se dozvěděl její příběh, který osud spojil s jeho rodinou. Přesto, co prožívala se nevzdávala, byla silná, odhodlaná, nezdolná. Okouzlila ho svým půvabem, ale i chováním. Dovede být milá, něžná, starostlivá, milující. Stejně tak, když chce, jde si za svým. Nebere si servítky a vždy každému poví, co si myslí, co má na srdci. V jeho očích je to všechno naprosto skvělé, nádherné.
Naprosto se ji proto dnes oddává. Užívá si její blízkost, každý projev, kterým reaguje na něj. Pohyb, dotek, pohled. Mimoto velmi dobře vnímá to, co se odehrává uvnitř, v jejím nitru. Zcela ho to fascinuje, omamuje, těší. Když už si řeknou vše, co je v danou chvíli nezbytně nutné, přestane se soustředit na slova, mluvení. Ještě více, se tak může věnovat Hayley a všímat si, co se u ní odehrává. Líbí se mu, když sleduje, jaký má na Hayley dobrý vliv. Vždy mu to připadá tak nezvyklé, ale nádherné. Pokaždé znovu, když to zaregistruje je to, ale pro něj stejně neuvěřitelné, jako kdykoliv před tím. Nemůže ho proto nikdo nařknout z toho, že by to nějak využíval či zneužíval ve svůj prospěch. Vždy se k ní v danou chvíli, okamžik chová tak, jak to cítí. I nyní se mu líbí, jak ji dokáže vytrhnout z toho zlého, co je postihlo, co prožívá. Těší ho to a nedokáže proto zůstat vážným či zachmuřeným. V tomhle momentě tady s ní si to zkrátka užívá a vychutnává plnými doušky. Není pro něj větší odměnou, než to, když vidí její šťastnou usměvavou tvář. Z toho, jak blízko si teď jsou je to pro něj úchvatné. Vykouzlí mu to opět slabý úsměv na tváři. Fascinovaně se dívá na to, když se pak Hayley kousne do rtu a krátce na to je našpulí. Vždy se mu to hrozně líbí a dnes mu to navíc připadá děsně svůdné. V očích se mu pobaveně zablýskne a ještě pár okamžiků setrvá na jeho rtech úsměv. Vše to, ale postupně zmizí, odezní. Místo nich je na něm vidět, touha a okouzlení. Fascinovaně její rty pozoruje a vnímá, jak mu při tom bije srdce. Rukou, kterou jí sklouzne k pasu ji jemně stiskne. Střídavě se ztrácí v jejich očích nebo okouzleně sleduje její ústa. Z jejího chování cítí, že jí to ani trochu nevadí, kam se dostali. Velmi jej to těší a povzbuzuje k dalšímu. Proto už neváhá a necouvne, když se rozhodne pokračovat v tom, co dnes začalo a nebrání se tomu. Rozhodně neví, co jim to přinese, co bude dál. Jak bude všechno pokračovat. Nehodlá se tím nyní zabývat. Po velmi dlouhé době povolí své zábrany a dělá to, co chce, po čem touží.
Když ochutná prvně její rty, naprosto ho to pohltí, omámí a shledá, že jsou mnohem lepší, dokonalejší, než si kdy myslel a představoval. Netušil, když se rozhodl k polibku, že nezůstane, jen u toho jednoho něžného. Sotva se dotkne rtů, uchvátí ho natolik, že jeho touha okamžitě vystoupá do závratných výšin a on se jí nechá strhnout. Jeho polibky se tak stanou chtivější, vášnivější. Když mu Hayley ovine ruce kolem krku, položí jí do pasu i druhou ruku. Zatímco se oddává líbání, má ruce položené po stranách jejího pasu, jen velmi lehce. Jeho touha ovšem díky tomu všemu stoupá dál. Brzy jí tak přejede dlaněmi po obvodu jejího pasu z boků dozadu a spojí své dlaně za jejími bedry. Přitáhne si ji tak blíže k sobě. Přivine ji na sebe a smaže mezi nimi veškerý prostor, který snad ještě zůstával.*

sms pro Hayley:

kód:

Hayley, vím, že to může vypadat divně, ale nevyšiluj. Jsem naživu, i když ve stavu, ve kterém být nechci. Na tom ale teď nezáleží. Potřebuji vědět vše o smrti Klause. Nikomu neříkej, že jsem tě kontaktovala. - Genevieve

*Vážně netušila, že je možné, aby se dnes něco takového stalo. V jednu chvíli byla rozrušená, tak moc, že málem zdemolovala pokoj své a Klausovi dcery a v druhé chvíli je v těsné blízkosti Elijaha, zapomíná na to, co ji užírá a nepřestane jí to užírat ještě hodně dlouho. Je to jako zázrak, že dokázala na tu chvíli vypnout a netruchlit. Ale je to jenom dočasný moment z euforie, která ji právě teď ovládá. Naprosto tomu podlehla. Pro to polibek ještě více prohloubí, když cítí větší tlak jeho rtů na těch svých. Je to jako elektrický náboj, ale pro ni příjemný a jí to nutí chtít více a více. Omotá mu ruce okolo krku a hladí ho na zátylku, nejdřív jemněji a potom zvyšuje o něco na intenzitě. Za moment ucítí i jeho druhou ruku okolo pasu a v ten moment už je ztracená úplně. Svět pro ní přestal existovat, tahle místnosti pro ni přestala existovat. Všechno se to rozplynulo a teď pro ní byl jenom on a ona. Jenom oni dva existovali, nikdo jiný. Jeho ruce, které se pomalu začínají přemisťovat z jejich boků dozadu až na její bedra ještě více nabudí narůstání touhy a vášně, kterou právě teď cítí naplno. Přitiskne se svým tělem na jeho, když si ji přitiskne k sobě. Pravou rukou mu ze zátylku zamíří nahoru až do jeho vlasů, které mu vzadu projede prsty. Postaví se trochu na špičky a levou rukou chytne lem jeho saka, jako kdyby se k němu potřebovala přitisknou ještě více, ačkoliv to víc nebylo možné. Stále tiskne rty k těm jeho a oddává se polibkům, který stále více a více prohlubuje. Je to jako kdyby jí gravitace táhla k zemi a odmrštila všechno negativní, jako kdyby to tak prostě mělo v tuhle chvíli být. Ale z její euforie, z jejího pobláznění ji vyruší zvuk mobilu, který ohlašuje, že ji přišla sms zpráva. I když nechce, nepřeje si to, aby jí to probudilo, vytrhlo z této agónie, tak se tak stane. Vrátí ji to nazpět do reality, nazpět k tomu všemu, nazpět do pokoje její dcery, kde stále s Elijahem stojí. Povolí svůj stisk na jeho saku a ruku mu nechá přiloženou na hrudi. Tu druhou stáhne nazpět k tělu a velmi pomalu, protože stále nechce, ale i tak se odtrhne svými rty od těch jeho. Ještě chvíli má zavřené oči a Elijah může cítit její dech na své tváři. Pomalu je otevře a podívá se na něj, ústa má stále pootevřená a dívá se na něj pořád s tou stejnou touhou jako před chvíli. Zadívá se mu do očí omluvně, že tohle prostě nešlo ignorovat, nemohla, ani kdyby chtěla. Odtáhne se od jenom trochu a sáhne si do zadní kapsy kalhot pro mobil, který vytáhne. Sklopí zrak k němu a tak výhled na displej zastíní její vlasy, tudíž na něj není vidět. Přečte si sms zprávu a v tu chvíli ztuhne a vykulí oči, ihned se od Elijaha šokovaně odtáhne a podívá se před sebe, nelze ani poznat, kde přesně se dívá. Je to jako kdyby jí psal někdo ze záhrobí, myslela si, že je mrtvá, že ji už nikdy neuvidí a ani nikdo jiný. Kol se přece nezmiňoval o tom, že by byla naživu a nebo, že by měla být. A najednou bum, zase tam byla ta bolest, to uvědomění si v jaké situaci je, co se okolo ní děje a jak moc vážné všechno je. Stojí v polo rozbitém pokoji Hope a píše ji Genevieve, sice tak odpadne trocha té bolesti. Hned jí napadne, že Genevieve musela projít tím, čím Hayley. Nebyl přece jiný způsob, jak by mohla být naživu. Zastrčí si mobil nazpět do kapsy a podívá se na Elijaha. Musel vidět tu změnu v její tváři, musí vědět, že se něco děje, ale nemůže mu to vysvětlit, nemůže mu to říct obzvlášť, když si to Gen nepřeje. Nadechne se zhluboka, stále šokovaná z té zprávy. Ví, že musí zmizet někde pryč, aby si to srovnala v hlavě a taky aby jí odepsala, potřebuje vědět více. Může jenom doufat, že tahle chvíle, co měli mezi sebou s Elijahem není jejich jediná a poslední.* Omlouvám se, musím něco zařídit. Brzy se vrátím. *Je to to jediné, co může říct na vysvětlenou, ani neví, co by mu vlastně měla říct. Nenávidí tajemství a teď to před ním bude muset ukrývat. Jako kdyby i tak to nebylo všechno už dost těžké a komplikované. Snad pochopí, že to není nic osobního a že se odtáhnout od něj vážně nechtěla, jenom to nemohla ignorovat. A potom bez dalších slov, bez dalšího vysvětlení zmizí z pokoje upíří rychlostí dolů na dvůr, kdy po cestě pryč z Abattoir vytáhne mobil a odepíše.*

kód:

Jsem ráda, že jsi naživu, i když ne za podmínek, které jsou pro tebe nechtěné. Mohu ti zavolat, abychom si lépe předaly informace? Odcházím právě z Abattoir, aby nás popřípadě nikdo neslyšel. - Hayley

*A potom Abattoir opustí úplně. Zbude po ní jenom závan jejího parfému, který se ale hned zase ztratí.*

(Odpověď na sms jí přijde záhy. Ani nedoufala, že to bude tak rychlé, ale bylo. No, nutno říct, že úplně inkognito dlouho nezůstala, ale ona se prostě potřebuje něčím zabavit a tohle pro ni bude ideální. Odepíše ihned Hayley.)

kód:

Ano, zavolej mi. Aspoň uslyším známý hlas.

(Pak už jen čeká na telefonát od Hayley. Bude mezikontinentální. Ani vlastně neví, kolik je v New Orleans pořádně hodin.)

*Vypustí z hlavy na chvíli všechno. Nemyslí na nic z toho, co se událo, co se dít teprve bude. Oddává se, pouze tomu nádhernému momentu s Hayley v náručí. Vychutnává si každý okamžik. Líbá ji roztouženě a neúnavně stále a stále. Jako by chtěl teď dohnat ztracený čas a vynahradit jí i sobě všechno, co jim odpíral. Její polibky, které mu opětuje u něj probouzejí stále větší touhu a chtíč po dalších. Když si ji přitáhne k sobě, pustí její pas. Začne jí dlaněmi hladit po zádech, zatímco jí dále zasypává dalšími a dalšími polibky. Když si ona jeho snaží přitáhnout, co nejblíže k sobě náležitě si to vychutnává. Při tom, co jí hladí po zádech, i tak si ji tiskne, co nejvíce k sobě. Jeho srdce, jako by se zbláznilo a zrychlilo svůj tep. Dýchá zrychleně vzrušením, které díky Hayley pociťuje. Nemá představu, jak daleko dnes zajdou. Nijak nad tím nepřemýšlí. Oddává se pouze jejím něžnostem a zahrnuje ji při tom svými. Zvuk telefonu vnímá nejprve dost nejasně a jako by přicházel z velké dálky. Jiného světa, zcela odlišeného, než ve kterém se nachází. Přesto si začne uvědomovat, kde jsou, a co se událo, než se začali líbat. Ví, moc dobře, že je to zvuk Hayleyina telefonu, protože ten svůj nechal ležet v kuchyni na stole. Hlavou mu začne vrtat, kdo a proč jí může psát. Promítne se to okamžitě do jeho polibků i doteků, které nejsou tak bezstarostné a procítěné. Zhruba ve stejnou dobu, jako Hayley povolí své držení, přestane ji hladit po zádech. Sklouzne rukama zpátky na její bedra, tam je rozpojí a po obvodu pasu je vrátí na jeho boky, tak, jako by opisoval pozpátku své pohyby. Velmi nerad propouští její rty, ale když se Hayley odtáhne, nemá na výběr. Otevře pomalu oči, ve kterých je vidět omámený výraz a touha, která v nich ještě přetrvává. Zadívá se na Hayley. Vidí, na ni, že je na tom podobně jako on. Jeho hrudník se zrychleně pohybuje, jak ještě nestačil zklidnit dech a vnímá zrychlený tlukot svého srdce. Pomalu se vrací do reality. Zůstane koukat na Hayley, do výrazu se mu vkrade otázka. Docela by ho zajímalo, kdo je vyrušil, a co se děje. Spustí ruce z jejího pasu, když se odtáhne aby si vytáhla telefon. Po celou dobu zůstává stát na místě a čeká, co se dozví. Přes její vlasy na displej nevidí, ale to mu nevadí. Nepokouší se o to, i kdyby mohl. Předpokládá, že mu Hayley po té řekne, co se stalo. Jelikož je stále blízko ní a momentálně nemá jiný objekt, kterému by věnoval více pozornosti, neujde mu u ní jediná změna. Jak vnější tak ta, co probíhá v jejím nitru. V tu chvíli, kdy zahlédne její šokovaný výraz a šok v očích, zcela vystřízliví a vrátí se nohama zcela a úplně na zem. Znepokojeně Hayley pozoruje a neví, co si o tom myslet. Má strach o ni, když takhle reaguje a má obavy z toho, co u ní vyvolalo její stav.* Hayley, jsi v pořádku? Co se stalo? *Zeptá se jí mírně a starostlivě. Opatrně na ni kouká, jako by tak mohl zjistit dříve, kdyby něco chtěla, potřebovala. Zůstane stát a respektuje tu vzdálenost, kterou mezi nimi Hayley udělala, když se odtáhla. Dál ji pozoruje, ale velmi ho to k ní táhne. Chce jí být oporou a pomoct ji, ať už se dozvěděla cokoliv. Z jejího mlčení, z jejího chování, ale získává stále větší dojem, že ona si to nepřeje. Poodstoupí od ní kousek a snaží se zakrýt jakési rozčarování, nepochopení z toho, jak se celá situace rychle vyvinula v něco takového. Vnímá zase o něco více vážnost situace, ve které jsou, a uvědomuje si opět bolest z toho, o co přišli, koho ztratili, museli opustit. Také fakt, že je ve městě ještě pár vlkodlaků a nejspíš jeden čaroděj, kteří se z jeho rukou dočkají smrti, jen co je vypátrá. Chce, aby město bylo bezpečné pro návrat Hope. S mírně zachmuřeným výrazem, kdy nekouká přímo na Hayley, ale někam na její nohy nad tím uvažuje. Zaměstná ho to, než se Hayley opět pohne. To k ní znovu zvedne tázavý a znepokojený pohled a sleduje ji. Čeká, co mu poví a je na něm vidět, že by mu to velmi pomohlo, kdyby zjistil, na čem je. Po její jediných slovech, kterých se dočká se mu ve tváři objeví údiv. Nechápavě, zmateně se na ni podívá. Pootevře pusu, jako by chtěl něco říct a zavrtí mírně hlavou. Nedostává se mu dnes už po několikáté slov.* Hayley... *Konečně ze sebe něco dostane. Udělá krok k ní a natáhne po ní ruku, jako by ji chtěl zadržet,ale nestihne to, neboť ona těsně před tím zmizí upíří rychlostí z pokoje. Ani neví, jestli ho slyšela. Ten krok dokončí, ale ruku nechá klesnout k tělu. Dívá se na vchod do pokoje, kde Hayley zmizela, jako by snad doufal, že jí tím přivolá zpátky. Nestane se tak, ale on znovu silněji pocítí bolest a smutek, jakousi osamělost. Sklopí po chvíli pohled k zemi. Zůstane v sídle sám a neví teď, co by měl dělat. Musí se nějak zaměstnat. Potřebuje se rozptýlit, aby nemyslel stále na to zlé. Nemá, žádný program. Když sklopí pohled k zemi, do jeho zorného pole se dostanou střepy a rozbité i jen shozené věci, po Hayleyině "útoku" na pokojík Hope. Povzdechne si. První tedy, co udělá je, že tu spoušť trochu uklidí. Posbírá a dá zpátky na své místo, vše, co přežilo. Co se použít již nedá vyhodí a přemýšlí, jak to nahradit. Rozbitou postýlku nechá nyní tak. Do pořádku jí dá později. Nakonec pokoj opustí a zamíří do svého. Převlékne se. Vymění obnošené šaty za čisté. Dokončí nezbytné úpravy a po té z pokoje odejde. V sídle nyní nemá proč zůstávat. Vše na něj padá. Zastaví se v kuchyni pro zbytek svých věcí. Vezme si telefon. Žádné nové zprávy na něm nejsou. Není si jistý, jestli to brát jako pozitivum či nikoliv. Mobil nakonec schová na své místo do kapsy saka. Oblékne si kabát a vyrazí do města. Napadne ho zastavit se v baru za Sophie, aby jí pověděl výsledek, který je podle něj nad očekávání výborný. Měl by z něj větší radost, kdyby stále nezažíval zvláštní pocity nejistoty, nepochopení z toho, jak rychle Hayley odešla po té, co si přečetla příchozí zprávu.*

*Ten měsíc pro ni utekl neskutečně rychlým způsobem. Bylo to stejně tak rychlé, jako když namočíte štětec do barvy a uděláte první delší tah na plátno. Tak rychle jí to uteklo, ale zároveň jí to připadalo jako ta nejhorší věčnost plná utrpení. Většinou každou noc odcházela z Abattoir do Zátoky, kde si nachystala oblečení na ráno a přeměňovala se ve vlka. Běhala volně po lesích, potřebovala nějaký ten čas pro sebe, i když je pravda, že ho měla spoustu. Jedině tak mohla na chvíli ztrácet své myšlenky a upínat svou mysl na to, jaké to je být ve vlčí podobě. Je pravda, že chodila lovit za řeku, aby si našla ty zrádce, kteří se podíleli na celém tom dění. Nezabila je ještě všechny, ale i tak hodně z nich ubylo. Po nocích, kdy měla svou normální podobu se hlavně krmila a brečela. Ať už doma v Abattoir, kde jí to ale příliš nevyhovovalo, tak v Zátoce. Hodně dlouho dokázala sedět na studené zemi pod stromem schoulená do klubíčka a utápět se ve smutku, že u sebe nemá svou malou holčičku. Bylo to zvláštní, že pokoj Klause byl tak prázdný, i přes to, že ne každý den ho mohl kdokoliv zahlédnout, tak se vědělo, že tam prostě je a teď? Byl pryč. Nejhorší ale bylo pro ni chodit okolo pokoje Hope a vědět, že tam není a ani další den tam nebude. Nenáviděla svou upíří stránku, těžce se s tím i po měsíci vyrovnávala. Všechno, co cítila bylo zvýšené, jiné. S Rebekah se potkávala opravdu jen zřídka a prohodily spolu maximálně pár slov. Na druhou stranu byly tady i světlé momenty, které ji dopřával Elijah svou přítomností. Když byli spolu, bylo ji o něco lépe a smutek dokázali zvládat taky líp, když věděli, co jeden k druhému cítí. Ne, že by si to přímo řekli, ale bylo to vidět. Vlastně pokračovali v tom, kde to tenkrát skončilo. Dále tady byla Genevieve se kterou byla téměř pořád v kontaktu. Většinou s ní mluvila, když byla mimo Abattoir a nebo se domlouvaly přes sms zprávy. Za ten měsíc by se dalo říci, že si k sobě našly ještě víc cestu, než předtím. Těšilo ji, že je naživu. Snažila se to všechno utajit, i když je pravda, že před Elijahem to bylo těžké, možná ji ale věřil, že mu to jednoho dne řekne. S Genevieve měly své vlastní plány a taky ji Hayley požádala o jednu laskavost. A proto právě teď stojí před sídlem, přešlapuje z místa na místo a vyčkává na Geneveive, až se objeví. Samozřejmě, že to hodlá udělat tak, aby nebylo poznat, že je vůbec tady dokud nebude čas to říct. Byla ráda, že ji uvidí a budou si moct osobě promluvit. Rozhlíží se okolo a její výraz je téměř nečinný. Moc úsměvů se za poslední dobu na něm neobjevuje. Potřebuje svou dceru víc, než cokoliv jiného.*

(Zrovna stála na letišti. Celou dobu byla v kontaktu s Hayley a ona ji teď, dá se říct, povolala zpátky domů. Za tu dobu se ještě více sblížily, ale všechny jejich domluvy probíhaly po telefonu. Bylo to něco jiného, než kdyby se spolu sešly a popovídaly si osobně. Ale teď k tomu mělo dojít. Bylo zvláštní být zase tady. Kdyby chtěla, mohla by se ještě otočit, prostě nasednout na nějaké letadlo někam jinam a už se prostě neukázat ani neozvat, ale něco ji na druhou stranu táhlo zpátky domů, do Francouzské čtvrti. Je tam její dcera, je tam Kol, Sophie. Ale měla spíše strach. Ano, strach. Je teď upír a je jiná než dřív a nechce nějak táhnout dolů lidi, na kterých jí záleží. Zavazadla jí do taxíku naložil nějaký poslíček, ale jedno zavazadlo si přeci jen nesla sama. Bylo to pouzdro na klobouk. A to pouzdro skrývalo něco, co rozhodně nechtěla, aby někdo viděl. Ne, pokud nebude ten vhodný čas. Taxi se rozjelo po New Orleans a zanedlouho dorazilo do Francouzské čtvrti. Udělalo pár odboček a už stavělo před Abattoirem. Celou dobu sledovala cestu, známá místa. Ale teď už byla na místě a zahlídla Hayley, která už ji vyčkávala. Taxikář vystoupil a vyložil její zavazadla. Ona sama vystoupila hned záhy, samořemě předtím ještě uvnitř taxíku taxikáři zaplatila. Nasaje vzduch Francouzské čtvrti a podívá se na Hayley. Ona sama nezměnila jen své chování, ale taky svůj vzhled. Vlasy má stále dlouhé, ale zvolila jiný účes. Tedy vlastně poslední dobou si stále vymýšlela na hlavě nové účesy, jako by se sama nemohla najít. Taky její líčení se změnilo. Dříve se nelíčila skoro vůbec, teď je její líčení hodně výrazné. I oblečení se změnilo ) Zdravím, Hayley. (mírně jí cuknou kotky úst do úsměvu, ale hned je zase stáhne.)

*Přechází sem a tam. nasává do plic čerstvý, mrazivý vzduch. Ruce má v kapsách kabátu. Ne, že by ho nějak potřebovala, když je teď hybrid, protože ji zima není, ale má v plánu dodržovat to, že se mají přizpůsobovat v tomhle lidem. Možná kdyby měli vlastní svět, tak by to bylo úplně jedno. Vážně přemýšlí nad pitomostma. Zaregistruje taxík, který zastavuje prakticky dá se říct, že u ní. Nahlédne dovnitř, protože je velmi zvědavá na Genevieve, i když si nemyslí, že by na ni šla nějak poznat změna v upíra. Ale už když ji vidí v tom taxíku, tak si všimne účesu, který je na ni nezvyklý. Taxikáře si nijak nevšímá a jenom vyčkává, až Gen vystoupí z auta. Vykulí mírně oči, když před sebou uvidí Genevieve naprosto v jiném světle, než si ji pamatuje. Nelze prostě zatajit ten prvotní šok z toho, jak vypadá. Dříve působila o dost jemněji, prakticky vůbec se nelíčila a i její oblečení bylo zcela jiné. Sjede jí celou pohledem a neubrání se úsměvu, přijde k ní o něco blíž.* Tak tě vítám zase doma, Gen. *Přivítá ji a musí si ji prohlédnout znovu, stále tomu nedokáže uvěřit. Ale je pravda, že tento nový look ji sluší. Vezme jí potom nějaké zavadla, aby ji s tím pomohla, i když si je jistá, že by to unesla Gen sama.* Nová osobnost, nová image? I když musím uznat, že ti to sluší. Kde jsi sehnala ten outfit? Abych si kdyžtak mohla zajet taky do Evropy na pár kousků oblečení. *Zamíří s sní potom společně do sídla. Ne, že by měla nijak zvlášť náladu na vtipkování, ale na vážnosti bude opravdu hodně času.* Neměl by tě teď nikdo zahlédnout, alespoň doufám. *Poznamená a zamíří s ní nahoru, ale na úplně opačnou stranu, než kde má pokoj ona, Elijah a nebo Rebekah. V té druhé polovině byl předtím Marcel a upíři a proto je lepší, když budou pro jistotu naprosto v jiné části domu, ačkoliv Abattoir je velký, tak to zase není úplný palác. Ta změna u Genevieve ji hodně překvapuje. Není na tohle zvyklý a tudíž bude asi chvíli trvat, než si na to zvykne. Nutno znovu podotknout, že ji to opravdu sluší, i když vypadá trochu divoce. Je pravda, že upíří stránka tohle charakterizuje, divokost a nespoutanost.*

(Kývne, když jí řekne, že jí vítá doma. Ona sama si není moc jistá, jestli je ráda, že je vítána. Respektive jediná, která ji zatím přivítala, byla Hayley. U ostatních si tak jistá nebyla. Možná, že teď není ještě tak úplně zjevné, jaká charakterová změna ji postihla, ale to se za chvíli změní a změní se to ještě víc, až bude potkávat další a další lidi, které znala před přeměnou.) Ano, tak nějak. Začal mě nudit ten usedlý styl, který jsem vyznávala předtím. Tak nějak bych řekla, že se ve mně probudila ta část, která byla mým bratrem naprosto utlouknutá. Mé divoké já vyplulo na povrch a asi jen tak nezmizí. Všechno to bylo ale dost nové. Nemůžu říct, že bych si na stoprocent zvykla. (Zkonstatuje. Její tvář je ale stále nečitelná. Nemá v ní žádný výraz, jako by byla naprosto prázdná. Jako by byla jenom schránka, která by potřebovala něčím naplnit.) V Paříži. Vše co mám, je z Paříže. (Potom následuje Hayley do sídla přesně tam, kde ji bere. Ona si vzala ostatní zavazadla, která už Hayley nepobrala.) Myslím, že teď už by to bylo stejně jedno. Nemíním se schovávat navěky. Ale chápu, bude to pak větší šok a překvapení. I když si nejsem jistá, jestli ten šok chci některým lidem uštědřit. (ušklíbne se) Takže, jaký je tvůj plán? Kvůli něčemu jsi mě sem jistě pozvala. Nutno říct, že jsem ti přivezla menší dárek. Vlastně nejen tobě. (Samozřejmě tím myslí to, co má v tom pouzdře od klobouku.)

*Poslouchá její charakterizování nového stylu. Musí říct, že vybrala dobře, ale nelíbí se jí ta zmínka o Benjaminovi, spíše o jejich minulosti. Pokaždé, když si na Benjamina vzpomene, tak má neskutečný vztek za to, co napáchal v tomhle městě a co má na svědomí. Ale moc dobře ji rozumí, co tím přesně myslí. Upíří stránka ve vás probudí tu temnotu, kterou tam máte a odhalí vlastně naprosto všechno na povrch. Jsou lidé, kteří to vítají, kterým to nevadí a jsou tady ti, jako je ona, že to nenávidí. Možná je to ale všechno jenom o zvyku, vždyť je to teprve měsíc od všech událostí. Přikývne chápavě na její slova a hned se na ni podívá.* Jo, věř mi, že tohle znám. Upíří stránka v tobě odhalí naprosto všechno, co máš skryté a změní ti to celou podstatu. Pro mě taky není jednoduché ovládat jak tu upíří, tak i tu vlkodlačí stránku. Je to...jako kdyby jsi měla dvě osobnosti. I přes to, že víš, že ses narodil jako vlkodlak, tak pochybuje o tom, jestli nejsi více upír. *Nelze přehlédnout výraz v její tváři, který naprosto nic neříká. Chápe to, kdo jiný by ji právě mohl pochopit lépe, než ona? No, určitě by se takový našli, ale naprosto ví, čím si prochází a obzvlášť pro bývalou čarodějku to musí být hrozné. Jsou spojeny s přírodou, mají naprosto jiný svět. A potom propadnout něčemu jako je upírství? moc velká změna.* Takže Paříž. Z tama vlastně pochází skoro veškerá móda. Tedy ne, že bych se o to zrovna zajímala. *Pokrčí nad tím rameny a potom se společně přemístí do sídla, kde ji vede k jednomu z pokojů. Ani neví, zda tady bude zůstávat, ale bude tu rozhodně do doby, než se všichni sejdou a promluví si. Přijde s ní do jednoho pokoje, odloží tam zavazadla a potom zavře za nimi dveře, když Gen vejde dovnitř. Chce ji seznámit s tím, proč si ji tady zavolala. Gen je rychlejší, takže se na to přímo zeptá. Pozvedne pravé obočí u toho, když se zmíní, že má pro ni dárek a nejenom pro ni. Nečekala, že by jim z Evropy něco přivezla. Nejdřív ji obeznámí ale s plánem.* Chci, aby ses ke mně přidala, spíše tě chci o to požádat. Vím, že ses musela dozvědět to, že je Hope naživu, když Klaus přecházel na druhou stranu. Potřebuji, aby jsi mi pomohla nastolit tady znovu pořádek, ať mohu svou malou holčičku přivést domů, kde bude v bezpečí. Proto chci svolat Jacksona, Sophie, Marcela a Elijaha, abychom se spojili proti Franscesce. Ovládá naprosto celé město a nemůžeme jí dovolit, aby v tom pokračovala. Šla by tak či tak po každém z nás, dokud bychom nezemřeli. A já vážně potřebuji někoho jako jsi ty na své straně. *Řekne zcela vážně a dívá se ji přitom celou dobu do očí. Je v ní vidět ta odhodlanost, kterou k tomu má. Musí s ní vyřešit ještě jednu věc.* Celé tohle město si myslí, že Hope zemřela. A já ti vážně věřím, že by jsi nikomu neprozradila to tajemství, že je stále naživu, ale pryč. Ale není to bezpečné, když to víš. Čím lidí to bude vědět, tím více bude chráněná a proto tě chci požádat o to, zda by jsi byla ochotná si nechat vymazat vzpomínky na ni. *Nadechne se zhluboka. Myslí si, že právě Gen by měla něco takového pochopit, že bude vědět, jak moc vážná je pro Hayley tahle situace. Vždyť sama byla matkou, která se snažila svou dceru chránit a vlastně matkou stále je. Sjede očima potom k tomu pouzdru na klobouky. Hned se zase podívá na ni.* Takže...co máš pro mě, nás za dárek? *Přešlápne z jedné nohy na druhou. Očekává, že je to v tom pouzdře, protože za celou dobu to nedala zřejmě z ruky, když s tím i vystoupila jako s jedinou věcí z taxíku. Když nepočítá tu kabelku, ale to je automatické.*

(Poslouchá Hayley. Ano, věří tomu, že ona moc dobře sama ví, jaké to je, když máte najedou část sebe, o kterou jste nestáli. Ona byla teď hybridem a jistě pro ni muselo být těžké ukočírovat obě dvě svoje stránky. Ale na druhou stranu, vlkodlaci i upíři byli vlastně pudoví tvorové. Čarodějky ne. Čarodějky nepoháněly žádné jejich pudy, kolovala jimi čistá přírodní energie, kterou využívaly. Vlastně mohly čerpat i energii normálně z přírody. Když byla kotvou, ještě to nebylo tak hrozné. Ano, chyběla jí magie, ale byla alespoň člověk. Ale teď? Ne, tohle pro ni bylo utrpení.) Nenávidím to. (Hlesne. Vlastně to byla asi pořádná první upřímná slova, co teď tady za tu dobu pronesla. Předtím se snažila vypadat tak, že ji vůbec nic nevzrušuje a je jí všechno jedno.) Nenávidím to, čím teď jsem, ale nemůžu s tím nic udělat. A to je na tom to nejhorší. Protože já si na to nechci zvykat. Asi bych měla, i pro své vlastní dobro a dobro všech okolo, bych měla. Ale já nechci. Nejsem upír. Tedy fyzicky ano, ale uvnitř ne. (podívá se na Hayley) Můj mentor, který mě vlastně po celou dobu teď učil, si se mnou tak nějak v tomhle nevěděl rady, protože jak se mnou má nějak hnout, když já sama nechci. A tak jsem se zaměřila na to, co se stalo s Klausem a hledala jsem jeho vraha. Proto jsem tě tehdy kontaktovala. Na nějakou dobu mě to opravdu zaměstnalo, ale už jsem zase zpátky tam, kde jsem byla a tady v New Orleans to pro mě bude jenom horší. (Na chvíli se odmlčí, aby mohla mluvit zase Hayley. Vlastně se odmlčí s takovou zvědavostí, protože je vážně jako na trní z toho, co jí Hayley poví, proč si ji vlastně nechala zavolat, proč ji prostě nenechá se dál utápět ve svých problémech v Paříži, ale vytáhla ji znovu sem, aby se jí tady všechno akorát připomínalo a bylo to pro ni ještě horší. Ale pak ty svoje námitky a stěžování v mysli utne, protože by tu nebyla, kdyby sama nechtěla. Měla možnost odmítnout, ale neudělala to a teď už tady sedí. Takže si tedy vyslechne, co má Hayley na srdci a nestačí se divit. Tedy ne, že by se divila tomu, že Hayley stojí o to, aby byla na její straně, protože ona vždycky byla na její straně, ale tohle bylo něco ného. Vlastě Hayley tomu tady chce začít vládnout a chce, aby ona stála po jejím boku. To ji opravdu překvapí, takže se na její jindy nečitelné tváři objeví vážně překvapení.) Takže Francesca využila chaosu a zmocnila se města. Hádám, že upíři to tady nemají teď moc snadné, pokud tu ještě vlastně vůbec nějací zůstali. (kousne se do rtu. Stále přemýšlí nad tím, co jí má na to odpovědět. Ano? Ne?) Hayley, ne, že bych ti nechtěla pomoci a jindy bych asi jen tak neváhala, protože bych byla čarodějka a byla si jistá sama sebou. Ale já jsem upír a jsem nestálá. Vím to o sobě. Vlastně ani nevím, kdy mě znovu něco popadne a já budu chtít vyjít na ulici, abych někomu utrhla hlavu. (podívá se na ni vážně) Neumím se ovládat. A musím se opravdu hodně držet i teď. Tedy ne, že bych vystartovala po tobě, ale mám chuť odsud prostě pláchnout a jít si někam zalovit. A je mi úplně jedno, že je bílý den. (zakroutí hlavou) Ale pokud o to vážně tak stojíš, samozřejmě, že s mou pomocí počítat můžeš. Alespoň si to všechno vybiju na vlkodlacích. (ušklíbne se... vlastně se vážně těší, až jim urazí hnáty i s prsteny.) Když jde o Hope, ráda ti pomůžu (dodá ješě a potom se na chvíli zarazí, když uslyší, o co jí prosí. Ale je to vlastně logické. I když jí mrzí, že zapomene na to, že její úsilí nepřišlo vniveč a alespoň Hope a Hayley to přežila.) Ano, já chápu, proč to po mně žádáš a nebudu dělat problémy. Nechám si vymazat vzpomínky na Hope. (Přitaká chápavě, i když je na jednu stranu poznat, že ji to mrzí, ale Hayley naprosto chápe.) Ach, ten dárek. No, o Klausově vrahovi jsem tu už něco říkala. Ale vlastně jsem neříkala, jak to všechno dopadlo. (na chvíli se dramaticky odmlčela, ale pak se zase rozmluvila.) Našla jsem ho. Našla sem toho, kdo zabil Klause a naložila jsem s ním po svém. (Pohled stočí na to pouzdro na klobouky.) Klidně to otevři, ale hlavně se nelekni. (Věnuje jí trochu zvráceně šiblaský úsměv. Bylo na ní vidět, že s touhle situací je spokojená. V tom pouzdru nebylo nic jiného než hlava Rodericka, vraha Klause.)

*Překvapí ji, když jí to prostě řekne upřímně a na rovinu, že to nenávidí. Nečekala, že by snad Genevieve něco takového jí přiznala a hned po tom, co se vrátila. Ale je pravda, že ani ona sama neměla sebemenší problém s tím, aby řekla, že to taky nenávidí. Přiznala se s tím už Elijahovi a prakticky ihned. Nebylo to pro ni ani překvapením, když byla předtím čarodějka, jenom si myslela, že Gen je spíše ten typ osobnosti, která takové věci hned tak zprudka někomu neřekne. Možná ji jenom neznala až příliš dobře, možná to byla i změna, která u ní nastala s její upíří stránkou.* Taky to nenávidím. *Přizná se jí, ačkoliv si myslí, že to už tak nějak naznačila, když předtím mluvila o tom jak hrozné to je mít dvě stránky v sobě. Nejhorší na tom asi je ovládání toho vzteku, i když si nemyslí, že by byla na tom tak špatně jako Klaus. A to byla taky hybridem. Naslouchá dál tomu, co říká a naprosto se v tom vidí. Rozumí ji v tom, vážně ano. Ale Genevieve nemá motivaci, aby to všechno zvládla. Jistě, má tady dceru, nejlepší kamarádku, Kola, Jacksona. Ale nemá se pevně čeho chytnout, ztratila toho příliš mnoho na to, aby našla nějaký větší, hluboký smysl. Nadechne se zhluboka. Celou dobu ji pozoruje.* Jak se to vůbec stalo, že si se proměnila? *Tohle jí hodně zajímalo, vlastně se k tomu předtím ani nedostaly a teď by to ráda od ní slyšela, pokud jí to bude chtít říct. Pamatuje si, jak viděla naposledy její bezvládné, mrtvé tělo a teď? Teď před ní stála, ale naprosto jiná. Bylo to zvláštní, jak se věci tak rychle změnily a všechno šlo jenom k horšímu. A právě proto musejí udělat něco, aby to všechno nabralo jiný směr.* Právě proto musíš najít směr, něco, co tě povede dál. Chytit se něco, něčeho dlouhodobého a zaměřit se na to. Možná ti to potom pomůže. *Chtěla, aby to tak bylo, protože Genevieve byla silná žena, která toho uměla zvládnout hodně a doufala, že zvládne i tohle. Začne ji potom zasvěcovat do toho, co má v úmyslu a co by po ní chtěla, aby udělala. Ať už se to týkalo toho, zda se má přidat na její stranu a být ji nápomocná a nebo toho, aby si nechala vymazat vzpomínky na Hope. Možná právě tohle, to, že by si stály po boku by mohlo vést k tomu, aby to Gen zaměstnalo natolik, že by se začala vyrovnávat postupem času se svou upíří stránkou. Věří i tomu, že Kol by jí byl nápomocen s tím to nějak zvládnout, nějak jí ukázat, co je na tom dobrého, pokud na tom bylo něco vůbec dobrého pro co by se oplatilo vážně žít. Všimne si výrazu překvapení na její tváři a vážně neví, zda má odhadovat, co přesně jí na to odpoví. Ano, ne? Možná jí řekne, že ji tady zavolala zcela zbytečně a že se vrátí nazpět domů, ale není si jistá, zda by jí to jenom tak dovolila, aby opustila to, kde patří. Jednou se tady narodila, byla součástí toho všeho. Měla by bojovat dál. * Skoro žádní nezůstali. Zůstal rozhodně Marcel, což je v podstatě divné, když Klaus zemřel. *Zdá se, že ji trochu bude muset do toho zasvětit, ale dál nic neříká, protože poslouchá to, co má Gen na srdci. Přikyvuje na její obavy a čím dál více má pocit, jako kdyby se dívala do zrcadla. Jako kdyby Genevieve byla naprostým odrazem jí samotné, ale možná by si mohly pomoct navzájem, mohlo by to fungovat. Když bude držet nějak jedna druhou, proto to považovala za správnou volbu. Nehodlá to s ní vzdát, nechce. Nakonec to vypadá, že ani ji nebude muset přemlouvat, protože její nabídku přijme, trochu se pousměje. Bude mít Genevieve na své straně, bude jí po boku. Někdo, kdo má takové zkušenosti. Byla za to vděčná, akorát ji ale úsměv z tváře zmizí, když se zmíní o vlkodlacích. Tohle bude trochu oříšek, nechce, aby zemřeli všichni a hlavně ne ti z její smečky půlměsíce. Už tak jsou ohroženým druhem.* Já to mám naprosto stejně. Taky mám chuť každý den, každou minutu zabíjet a hlavně ty, co se snažili vzít mi mou dceru, co se nám všem postavili do cesty. Celé noci se krmím, zabíjím a brečím. Jsem naprosto v háji, úplně rozebraná. Ale když tady budu jenom tak stát, nikdy se mi Hope nevrátí domů a to nemohu dopustit. Vážně jsem ti vděčná, že s tím souhlasíš a budeš v tom se mnou. Ty to zvládneš překonat, vždyť ty jsi největší bojovnice znáš všech, překonáš naprosto všechno, alespoň já tomu věřím. Podívej se, co jsi všechno dokázala. V minulosti tě srazili na kolena, ale několikrát ses zvedla a postavila ses svým přátelům tváří v tvář. Můžeš to udělat znovu. *Když dojde na téma Hope, tak přikývne na náznak díků, že to udělá.* Já vím, že žádám o hodně, ale jednou se ti vzpomínky na všechno vrátí, slibuji. Jenom musím udělat vše, abych ji ochránila. *Pozná na ni, že ji to mrzí a u ní má právě největší chuť udělat vyjímku, jenomže to by se pak cítila provinile ohledně Jacksona. Následně na to se ji zeptá, co pro ni má za dárek. Pootevře ústa v momentu, co řekne, že našla Klause vraha, už se chce na něco zeptat, ale Gen jí oznámí, aby otevřela pouzdro. Dívá se na ni ještě chvíli překvapeně, protože tohle vážně nečekala. Pokud s ním naložila po svém, určitě to neměl příjemné a hlavní je, že je mrtvý. Za to jí byla vděčná. potom položí obě ruce na víko a otevře to. Nelekne se, ale zůstane na hlavu Rodericka zírat nevěřícně. Z rtů má na chvíli "o", jak se tomu podivuje. Podívá se potom ale na Genevieve a usměje se na ni nebezpečně.* Dobrá práce, Genevieve. *Znovu sklopí zrak směrem k Roderickovi. Ano je to on. Konečně je mrtví, ten, kdo zabil Klause je mrtví. Na jednu stranu je to pro ni hodně potěšující a na druhou stranu ví, že to Klausovi život nevrátí. Zase dá nazpět víko a podívá se na Gen.* Elijah to bude chtít rozhodně vidět. A je na čase, abychom svolali ostatní. Prosím, dej mi číslo na Sophie, nikdy jsem ji kontaktovat nemusela. *Ne, že by chtěla i teď, ale nemá příliš na výběr. Vytáhne z kapsy mobil a začne psát sms zprávy, když jí Gen dá i číslo na Sophie. Nejdříve napíše Jackovi.*

kód:

Ahoj, Jacku. Potřebuji, aby ses co nejdřív dostavil do Abattoir. Chci s tebou nutně mluvit. - Hayley

*Potom napíše Sophie.*

kód:

Potřebuji, aby jsi přišla co nejdříve to půjde do Abattoir. Je to nutné. - Hayley

*Následně na to Marcelovi.*

kód:

Marceli, můžeš přijít co nejdříve do Abattoir? Potřebuji s tebou nutně mluvit. - Hayley

*A jako předposlednímu napíše Elijahovi, ani neví, zda je tady nebo ne. Nijak neměla čas to zjišťovat. Bude předpokládat, že není. Asi by to bylo trochu divné, kdyby mu psala a on je jenom o pár metrů dál.*

kód:

Dobré ráno, Elijahu. Já vím je to zvláštní ti psát, když jsi pár metrů ode mě, pravděpodobně. Ale něco zařizuji, jenom tě chci informovat, že svolávám schůzi a chci, aby ses toho taky zúčasnil.

kód:

Ahoj, Beko. Snad tě nijak neruším, potřebuji, aby ses zúčastnila jedné schůze, která se bude konat tady v sídle. Cítíš se na to? - Hayley

*Odešle zprávu Bece. Potom si dá mobil nazpět do kalhot a podívá se na Gen.* Oficiálně prohlašuji, že nehodlám alespoň tři dny nikomu posílat sms zprávy. Mohla jsem to poslat hromadně, ale nepřišlo mi to vůči některým vhodné. *Tak samozřejmě, že mluví o Elijahovi, Bece a Jacksonovi.*

*Přijde mu neskutečné jak čas rychle letí. Svým způsobem mu to připadá všechno, jako včera, kdy přišel o bratra, Hayley zemřela a znovu se vrátila jako kříženec, museli na to vzdát Hope a celá jeho rodina, jako by přestala existovat. Nemohl a nemůže věřit tomu, že to byla zásluha hlavně Niklause, že spolu byli tak dlouho. Přijde mu to velmi líto, ale ví, že s tím sám nic neudělá. Nikdy by nikoho k ničemu nenutil násilím. Navíc ta ztráta je opravdu velká a nezvratná. Během té doby se postupně nějak naučil s tou bolestí žít. Přijal ji jako svou součást. Zanechala stopy jak na jeho duši, tak se jistým způsobem navždy vepsala do jeho tváře i potemnělejšímu výrazu očí. Během doby, co uplynula od těch tragických událostí se snažil s městem něco udělat. Zaměřil se převážně na vlkodlaky. Zjistil, kde mají své sídlo, jak to mezi nimi chodí. Pátral hlavně po těch, kteří mají prsteny. Chtěl si udělat ucelenější představu. Neměl v úmyslu jejich likvidaci jakkoliv uspěchat. Byl trpělivý. Střádal si informace a číhal na vhodnou příležitost.
Mimo to fungoval navenek vcelku normálně. Snažil si denně najít nějaký program, aby se zabavil, rozptýlil. Když nic takového neměl, většinou myslel na Klause. Nejčastěji ze všech se nyní vídal s Hayley. Ona jako jedná z mála mu přinášela do života trochu světla, štěstí a radosti. Samozřejmě to byla dvousečná zbraň, protože i tak nemohl přehlédnout její trápení, bolest. Jak ji, ale slíbil, snažil se jí pomáhat, jak nejlépe dovedl, být ji oporou. Dařilo se mu to, ale jen chvílemi a nebyl z toho dvakrát spokojený. Ostatním členům rodiny se snažil vyhýbat. Měl z jejich přístupu, pocit, že zůstal sám. Rebekah občas potkal v sídle, ale neměl jí toho moc, co říct, stejně jako ona jemu. Aliseu od jeho návštěvy, kdy k němu byla neupřímná také moc nevyhledával. O Kolovi ani Finnovi nic nevěděl. Toho druhého vidět ani nestál. Na Kola myslel často. Nedokázal se, ale v mysli zbavit jeho pohledu, když jim tehdy říkal, co se událo na hřbitově. Kol neřekl nahlas nic, ale z jeho výrazu měl pocit, jako by ho vinil z toho, že nezabránil Klausově zabití a kvůli tomu i on přišel o Genevieve. Od toho okamžiku ho to často pronásledovalo a musel na to myslet. I proto byl dost zamlklý, uzavřený. Nechával si, ale všechny své starosti pro sebe. Nikoho tím nezatěžoval. Každý se potýkal s tím svým.*


*Začne nový den. Se spánkem už to měl lepší, ale i teď mívá období, kdy stráví pár nocí bděním, protože mu jeho mysl nedovolí spočinout. Dnes naštěstí trochu spal. Vstane jako vždy docela brzy. Po ranních rituálech se vydá ven. Projde se městem a cestou si koupí kávu. Když se po nějaké době vrací zpět do sídla, zapípá mu telefon. Přečte si Hayleyinu zprávu. Docela jej udiví její obsah. Párkrát si ji přečte, jestli se mu to nezdá. Text zůstává stejný a tak se rozhodne odepsat.*

kód:

Dobré ráno, Hayley, jsem na cestě domů. Brzy budu u tebe. Elijah.

*Zprávu jí pošle. Musí se dost držet, aby Hayley v ní nezasypal otázkami, co se děje. Cestou zpět do sídla nad tím přemýšlí. Má najednou pocit, že mu něco uniká. Hayley před ním dosud nic nezmiňovala a najednou svolává schůzi. S těmi myšlenkami projde podloubím do dvora jejich domu. Zamíří do kuchyně, kde vyhodí prázdný kelímek od kávy, kterou už po cestě stačil vypít. Sundá si kabát, přehodí ho v kuchyni přes opěradlo jedné z židlí. Vyjde zpátky na dvůr. Zaposlouchá se. Snaží se přijít na to, kde se Hayley nachází.*

(Jen pokývala hlavou, když jí Hayley řekla, že to taky nenávidí. Nemusela k tomu vlastně říkat víc. Ony obě teď procházely vlastně stejným procesem. I když to každá mohla vníma trochu jinak, ve výsledku to vyšlo vlastně na stejno. Ani jedna nebyla dělaná na to, aby byla upír. Ale obě se s tím budou opravdu muset nějak popasovat. A možná, že jim ta spolupráce v tomhle opravdu prospěje. Možná, že obě potřebují nějakou podporu, ale ne takovou, že jim všichni říkají, že bude vše v pořádku a všechno to zvládnou, protože jsou, jaké jsou. Tohle bude něco trochu jiného. Samozřejmě, že se budou vzájemně taky podporovat, ale zároveň obě dvě teď ve stejný moment vědí, čím procházejí, a to je pro jejich vztah taky hodně důležité. Ano, budou si navzájem prostě pomáhat a krýt si záda. Jakmile sejí zeptá na to, jak se přeměnila, musí nad tím chvíli zauvažovat.) Vlastně jsem to nejprve sama nechápala. Ale je mi jasné, že pocházím z Kolovy linie. Ten den, co se mě snažil přeměnit, ale nevyšlo to, protože jsem byla kotva? Tak tentokrát to vyšlo, protože jsem svou smrtí kotvou být přestala. Probrala jsem se v hrobce a byla jsem zmatená, ale pak jsem si rychle uvědomila, co se vlastně stalo. (Vydechne a podívá se někam jinam, než se zase pohledem vrátí zpět k Hayley) Nechtěla jsem to dokončit, chtěla jsem prostě zase umřít, jenomže ta žízeň ve mně byla silnější. Neovládla jsem se a nějaký muž, co byl zrovna na hřbitově, to prostě odnesl. (Dokončí svůj příběh. Vlastně ho ani nijak nerozvádí. Mohla by, ale přijde jí to zbytečné. Nebude tady popisovat všechny svoje pocity. Už stačilo jen to, že se Hayley svěřila s tím, že to, čím je teď, prostě nenávidí.) No, teď jsem upír, asi bych k ním měla mít určitou loajalitu jako ke svému druhu. Ale vlastně ani nemám. Jestli jsem se kdy vybočovala jako čarodějka, s upístvím to u mě bude ještě horší. (Pak se znovu zaposlouchá do toho, co jí Hayley říká a s pozvednutým obočím se musí zasmát. Její smích je poněkud hořký a trpký. Ano, ona byla možná silná žena, ale to byla čarodějka. Možná, že se nevzdávala ani jako kotva, ale i když neměla magii, která jí chyběla, nevadilo jí být člověkem jako takovým. Ale upír? Ano, možná byla do upíra zamilovaná, ale to je něco jiného, než jím sám být. A ona se s tím bude vypořádávat jen velmi těžko. A nechce si nikoho připustit k tělu. Hlavně svým novým upírstvím nechce stáhnout Kola zpět ke dnu.) Ne, promiň (přestala se nakonec smát a podívala se na ni) Jen jsem tomu všemu, jak silná jsem, prostě přestala věřit. Ale to je můj problém. (Potom sledovala Hayley, jak se blíží k tomu pouzdru a otevírá ho. Musí se znovu usmát, když jí Hayley pochválí práci.) Tohle jsem chtěla udělat pořádně. (ušklíbne se a pak sleduje, jak Hayley píše zprávy.) Zůstanu tady, dokud nepřijde moje chvíle na to, abych se ukázala. Budu poslouchat. (ukáže na svoje ucho a sečkává v místnosti, dokud ona sama neuváží, že je čas na to, aby vyšla ze stínů.)

(Když jí přijde zpráva od Hayley musí se nad tím pozastavit. Nechápe, co Hayley může chtít zrovna od ní, ale dojde jí, že nejspíš nepsala jen jí. V první chvíli zvažovala, že se na to vykašle a bude dál pracovat věcech, co pro ní byli prioritou, ale nakonec se rozhodne tam jít. Oblékne si bílý kabát, vezme kabelku a zamíří do Abattoir. Venku si nasadí sluneční brýle. Venku byla sice zima, ale slunko svítilo. Po cestě přemýšlí, co Hayley může chtít. Žádný důvod jí nenapadal. Taky jak by mohl, když se vlastně o dění ve městě skoro nezajímala? Pokud její lidé neumírali, tak se nezajímala. Právě teď měla jiné starosti. Po cestě se rozhlíží po okolí. Všude byla vánoční výzdoba, ulice byli přeplněné, jak každý sháněl dárky.  Kdyby nevedla bar a neplánovala vánoční párty, tak na celé vánoce zapomene. Neměla je už s kým slavit a stejně se u nich v rodině pořádně neslavili. Neměli doma žádný ozdobený velký stromek, neměli štědrovečerní večeři. Maximálně si předali dárky a to bylo všechno. Po chvíli dojde před Abattoir. Její příchod už oznamuje klapání podpatků. Projde obloukovitým průchodem a na dvoře uvidí Aliseu a Elijaha. Zatím to nevypadalo na nějakou velkou schůzi, ale třeba přijde někdo později. Rozhlédne se kolem a uvidí nahoře u zábradlí Rebeku. Hayley nikde. Plánuje snad dramatický příchod? Nějak se tím více nezaobírá a přejde blíže k Elijahovi a Alisee. Sundá si sluneční brýle a podívá se na oba dva. Samozřejmě si nemohla nevšimnout změny na Alisee. Měla kratší vlasy a její břicho měla o něco větší, než posledně, jak dítě rostlo.) Ví někdo, co se to tu děje? (Povytáhne tázavě obočí. Nějakým pozdravem se teď nezabývá. Popravdě na zdvořilostní fráze neměla náladu. Měla důležitější věci na práci, než čekat na Hayley a poslouchat, co jim chce říct.)