Rousseaus Bar

Předtím mu to vyzní tak, jako by říkala, že jí snad vadí, ale to se mu nezdálo. Přece jsou to kamarádi, nejlepší, a tak je docela blbost, aby Claire vadil. Ale i přesto mu to nedá a zeptá se jí na to, jestli to myslela takhle a nebo jestli to jen špatně vyznělo. Odpovědi se mu dostane skoro hned a Claire ho ujistí v tom, že mu rozhodně nevadí. A s tím alkoholem má vlastně pravdu, dělají jisté věci, které by obyčejní přátelé nedělali, ale oni nejsou jen tak obyčejní přátelé a vůbec, celý jejich život je neobyčejný. "Dobře, už jsem se bál," řekne a usměje se. To je všechno, více se k tomu nevyjadřuje, k tomuhle tématu řekli už všechno.
Začnou mluvit o tom, jestli by Claire nechtěla být zase vlkodlakem. Jako plnohodnotným vlkodlakem, který by se každý měsíc musel přeměnit a který by měl také mnohem větší sílu, rychleji by se hojil a uměl by všechny takovéhle nadpřirozené věci. Kol má dneska velmi dobrou náladu, jako skoro většinou, když se někde potká s Claire, takže jí samozřejmě nabídl, že by se pokusil sehnat pro ni měsíční prsten. Jemu by to nedělalo žádné problémy, rychle by našel někoho, kdo by prsten vytvořil. Tedy ne on, ale spíš Genevieve, která i kdyby nechtěla, tak by musela, protože by ji ovlivnil. "A přece jenom jsi mi dneska řekla nějaký kompliment," řekne a spokojeně se na ni usměje. A ne že by to byl jen kompliment takový ten zdvořilostní, ale tohle byla dokonce i pravda. Kol přeci je charismatický i přitažlivý chlap. "To nemůžu slíbit," řekne a pokrčí neurčitě rameny. Nedávno kvůli ní málem zabil Jacksona i tu jeho ženušku. Vlastně si teď ani není jistý, jestli jí o tom vůbec říkal. No, připomínat to radši snad ani nebude, protože by ji to mohlo naštvat, když je Jackí její kámoš. "No tak kdyby přišlo na věc, zařídit se dá i denní prsten," znovu pokrčí rameny. Jemu to fakt nedělá žádný problém. Je to jenom na ní. Kdykoliv se může stát upírkou a nebo zase plnohodnotným vlkodlakem. I když ten upír... Přišlo mu, že to asi ne. Poslední dobou se mu zdálo, že Claire by raději chtěla normální život, rodinu, manžela, dovolené s nimi, Vánoce u teplého rodinného krbu a všechny takové hloupé věci.
"Ale ne, dobrý, mně se takhle lichotka docela líbí, klidně mi ji můžeš říkat častěji," zasměje se. Sice on je chlap a lichotky by měl říkat spíše on, ale to dělá jen když se nějakou ženskou snaží sbalit. A Claire se balit nesnaží. Ale aby se neřeklo, někdy jí taky kompliment řekne, protože jí to sluší, dneska obzvlášť. Vidí ji po delší době a opravdu vypadá moc dobře - něco přibrala a začala na sobě víc pracovat, jak už mu řekla, má dokonce fitness trenéra. Potom řekne takovou tu poznámku, která se dala vyložit více způsoby, ale Kol to myslel spíše jen tím jedním, který by od něho očekával snad každý, kdo ho aspoň trošku zná. "Vím, Claire. O nikom takovém, kdo by ti tohle dělal, jsi se ani slovíčkem nezmínila," řekne a zasměje se. Mohlo by jít o toho trenéra, ale to pochybuje. To bude beztak nějaký dědek na steroidech, aby nějak vypadal. "Že bych se dal na králíčkovou dietu? Když jsem byl ještě v Mystic Falls, slyšel jsem, že to docela funguje..." podívá se na ni a vypadá, jako by nad tím opravdu uvažoval, ale fakt to tak jen vypadá. Na dietu alá Stefan Salvatore by se nikdy nedal, to by asi pošel hlady.
Napadlo ho zeptat se jí na ten koncert, o kterém už se několikrát bavili. Claire ani neví, zda ještě ty lístky má, ale to nevadí. I kdyby je neměla, dostanou se tam. "Pití, jídlo, VIP, zpěváka, kytaristu, bubeníka... Všechno all inclusive," mrkne na ni. Vidí, že už má dneska dost, ale nijak to neřeší, jako snad nikdy. Moc dobře ví, kam tohle všechno zase směřuje, ale dneska ještě nemá jasno, jestli se s ní vyspí a nebo ne. Celý večer mu říkala, že tohle nechce dělat, takže si to ještě dobře rozmyslí. A taky je fakt, že je dobře na sračky, takže ani neví, jestli by mu v půlce toho všeho neusnula. Ona ho kousne do rtu a snad od něj čeká, že ji hned začne líbat, ale to je na omylu. Kol ji jen tak nepolíbí. Když mu Claire řekne, že ji bude muset políbit první, jenom se na ni chviličku dívá a potom se zasae přesune k jejím rtům, ale ani tentokrát ji nepolíbí. Jenom se o její rty mírně otře, jako by ji chtěl provokovat. Poté se jí přiblíží k uchu. "Tak to se dneska asi daleko nedostaneme," pošeptá jí do něj a potom se od ní odtáhne, otočí se k baru a hodí do sebe panáka, kterého tam měl připraveného.

(Vyjasnili si spolu, tedy jen na oko a pro Claire to byla spíše lež než vysvětlení, Kolovi to očividně stačilo, jak to vlastně je. Kol jí nevadil, ale bylo to prostě strašně složité. Všechno bylo tak složité a těžké, nepřišlo jí, že to tak dříve bylo. Místo toho, aby se věci zlepšily, se spíše zhoršily. Vyjasní si to a už se k tomu nikdo z nich dále nevyjadřuje. Poté mluví o tom, jaké to je být vlkodlakem a zda jí to nechybí, a pak si povídají o tom, jaké je to být upírem. Dalším tématem jsou komplimenty a jak je Kol v jejich skládání, i když to mu Claire radši neřekne. Ona to vlastně také moc neumí, asi proto se spolu přátelí. Jejich rozhovor se ubírá všemi možný směry a mění se jak jejich výrazy tak zapálení do hovoru a oblíbenost tématu.
Najednou se jí Kol zeptá na koncert, na který ani nevěděla, zda chce jít s ním, ale Kol tak nějak rozhodl za ně oba. Nezlobila se, alespoň už ví, s kým tam půjde a těší se tam. Pozoruje Kola dnes vcelku důkladně, všímá si sebe menších detailů. Ale nejvíce se zaměřuje na jeho ruce a rty. Jako kdyby se jí měl každou chvíli dotknout, přivinout jí k sobě a políbit na čelo, jako kdyby ji chtěl ochránit před všemi zlými věcmi světa a utrpení, které život přináší. Jenže jeho ruce se pohybovaly pouze po určité ose. Sklenka, bar, občas druhá ruka nebo vlasy. Většinou se k ní nepřiblížil více než o pár centimetrů, ale stejně od sebe byli dost daleko. Dělila je neviditelná propast. A tu prohlubovala její láska k němu. Byla tak trochu platonická, nereálná, neopětovaná. To by se hodilo do nějakého komediálního slaďáku, byla by hlavní postava a také nejvíce ke smíchu. A ona se chtěla smát a tak do sebe lila alkohol jako vodu, kterou máte možnost vypít po dlouhé vyčerpávající práci, s vyschlým hrdlem. Chtěla se dnes bavit s Kolem, jako kdyby k němu žádné hlubší city nechovala. Anebo možná přesně naopak.) Všechno, všechno…! A úplně zdarma! (Vyprskne smíchy a přitom se dívá na Kola. Nechápe, co jí na tom přijde tak vtipného, ale najednou je všechno veselejší, růžovější. Krásnější. I Kol jí nepřijde tak egoistický jako předtím. Má toho upito už opravdu hodně, ale jak řekl jeden básník ze staré Číny: ‚Nechte mě v noci pít a ve dne spát!‘ Tak takový měla Claire plán, na dnešek. Dnes se opije, a zítra bude většinu dne spát. Je jí jedno, co říkala předtím, teď ví, že se chce Kola dotýkat… všude. Chce se zahalit do jeho pokožky, splynout s jeho tělem, dýchat stejný vzduch. Chce speciální dávku. Láska je krásná droga, Kol je její dealer a ona má pocit, že když jsou spolu, je to reálné, ale není. Nemůže se té drogy zbavit, a proto neustále vyhledává svého dealera, aby se zase mohla cítit fajn. Dnes se chce cítit blaženě, krásně, jako nikdy předtím. A pak ho kousne provokativně do rtu. Myslela si, že to Kol dnes cítí stejně, ale po tom, co udělal, si tím není zase tak jistá. Zavře oči, když se o její rozpálené rty otře těmi svými, studenými. Strne, celé tělo jí začne pálit a svědět, jako kdyby měla každou chvíli svléknout kůži a ulevit tomu a začne přerývavě dýchat. Ani jí nepolíbil a ona by mu už klečela u kolen. On ale celou situaci a atmosféru zruinuje, když se odvrátí ledabyle k baru a hrkne do sebe další rundu alkoholu. Jen se ušklíbne, nakloní se k němu a štípne ho do tváře.) Dobře poslouchej. (Sehne se, vytáhne kytaru zpod baru, sundá z ní obal a hodí ho pod ně na zem, uchopí ji, pousměje se, vyzkouší si, zda je vše v pořádku pár brnknutími a pak se koukne na Kola.) What does it take to impress you, yes you… (Začne zpívat a pak již pokračuje v písničce. Celou dobu se dívá na Kola a zubí se na něj od ucha k uchu.)

Ani si nemyslel, že by tam mohla jít s někým jiným než s tím, nenapadlo ho to. Už když ty lístky kupoval, počítal s tím, že jsou pro ně dva, ne pro někoho jiného. Nenapadlo ho, že by mohla proti tomu, že půjde s ní něco namítat. Ani ve snu by ho nenapadlo, že by s tím třeba mohla mít problém. Naštěstí to vypadalo, alespoň na venek, že je všechno v pohodě a že s ním půjde. Tedy je značně opilá, mohla říkat bůhví co, ale nepovídá se náhodou, že opilí lidé většinou mluví pravdu? Neví, jak se na něj dneska Claire dívá. Tedy... Ona se na něj tak dívá už nějaký ten pátek, ale Kol si toho nikdy nevšiml. Potom, co si to spolu vyjasnili, že jsou prostě jenom přátelé s občasnými výhodami, to tak bere. Myslel si, že ona už je taky v pohodě, že se nějak 'odmilovala' a už je jen jeho kamarádka, že už k němu necítí nic víc. Jo, kdyby si pamatoval na vztah, který měl s Genevieve, věděl by, že to odmilování se není jen tak, zvlášť když máte toho druhého opravdu rád. Ale v jeho hlavě není ani nejmenší vzpomínka o tom, jak Genevieve miloval a jak ona milovala (miluje?) jeho. Takže je pro něj něco jako zamilování nepředstavitelné. Naprosto hloupá a zbytečná věc. Člověka to akorát oslabuje, když se musí soustředit na něco důležitého. Kdo by to potřeboval? A kdo by to vůbec chtěl? Kdo by chtěl být zranitelný kvůli jiné osobě? Kol rozhodně ne. Nikdy. Claire má opravdu rád, je to jeho nejbližší člověk, ale kdyby přišlo na věc, dokázal by pro ni obětovat život? Nad takovou věcí ještě nepřemýšlel, protože ho přece nikdo nemůže zabít, nikdy by se neobětoval, protože to není možné. Prostě by ji zachránil a bylo by to. "Přesně tak, všechno zdarma!" potvrdí jí a zasměje se taky. Těžko říct, jestli tomu všemu, co tady říkali, a nebo Claire. Protože teď vypadala vážně vtipně - opilá a naprosto mimo. Tedy aspoň tak mu to připadalo. A smála se úplným hloupostem. To vlastně dělala i normálně, ale stejně... Poté přišla chvíle, která pravděpodobně rozhodla o tom, že dneska asi nic víc, než jen takovéhle malé škádlení a provokování nebude. Ale nepředbíhejme. Přiblížila se k němu a Kolovi bylo už teď jasné, co Claire chce. Je opilá, zahodila všechny ty zábrany, kterých bylo už tak málo. On ale je ještě při smyslech, takže ji sice ještě chvilku provokuje, ale nakonec odmítne. Až po pár desítek vteřinách si uvědomil, že ji tím mohl klidně naštvat, ale to se naštěstí nestalo. Potom, co jí přejede svými rty po těch jejích a potom, co jí cosi zašeptá do ucha, se obrátí zpátky k baru a hodí do sebe dalšího panáka alkoholu. Poté se znovu celým tělem natočí k ní a sleduje, co dělá. Nespokojeně zamručí, když ho štípne do tváře a hned si po tom místě přejede celou dlaní. Ne, žádná bolístka mu tam nezůstala - jak by taky mohla? "To jsem teda zvědavý..." řekne a pozoruje, co se Claire chystá dělat. Když vidí, že bere do rukou kytaru, tak se zasměje. "Jestli v tomhle stavu dokážeš hrát na kytaru, tak..." zarazí se a přemýšlí, co by mohl říct. "...tak tě možná odvezu domů," podívá se na ni a zasměje se. "Pokud ale ovšem přijdeš s lepším nápadem, sem s ním!" znovu se zasměje a nalije si dalšího panáka. Toho si pak vezme do ruky a poslouchá Claire a píseň, kterou zpívá. Když zpívá písničku, tak se na ni celou dobu usmívá a nejen to, snaží se ji svými obličeji, které na ni dělá, rozesmát. Zatleská, když Claire dohraje a uznale se na ni podívá. "Popravdě jsem čekal, že se v těch strunách zamotáš už na začátku... A teď já," řekne najednou a kytaru si od ní vezme. Vzpomíná si, že se na kytaru naučil hrát až tady v New Orleans, když se vrátil z Druhé strany, ale nějak si nevzpomíná, proč se to vůbec učil. Asi se moc nudil a hra na kytaru byla jedna z mála věcí, kterou chtěl vždycky umět. "Tohle je jediná písnička, kterou umím..." zamumlá, správně si chytne kytaru a začne hrát. Po chvilce se k tomu přidá i zpěv. Vůbec nezpívá špatně. Netuší, proč umí jenom tuhle jednu písničku. Asi se mu zalíbila, když ji hráli v rádiu. Asi se mu líbilo, že je docela jednoduchá na zahrání. Ano, to bude ono. Kdyby jen věděl, proč se tu písničku učil. Jo, kéž by se mu v tomhle momentě vybavily všechny ty pocity, které zažíval, když se ji učil. Byla určena jen a jen pro jednu osobu, pro kterou to mělo být překvapení. Na Bali jí slíbil, že má pro ni překvapení, ale nakonec na to vůbec nedošlo. A to je obrovská škoda. Řekl jí vůbec někdy, že se kvůli ní učil hrát na kytaru...? Akordy umí hrát velmi dobře, jen s tím textem je to trošku horší. Celou dobu se na ni culí a usmívá a pokaždé, když přijde nějaká ta rychlejší část písně a nebo ta místa, kde není text, ale jen takové to 'tututududu...', má co dělat, aby se nezačal smát, protože tyhle části moc neumí a je to vidět. A hlavně slyšet.

(Už byla na spoustě koncertů, ale čím šel čas dopředu, koncerty už nebyly to, co bývaly. Spousta jejích oblíbených kapel se rozpadla, nebo zemřel důležitý člen a pak se kapela rozpadla, byli různé důvody, ale spousta skvělých hudebníků přestala produkovat svoji hudbu. Ona milovala a stále miluje Nirvanu. Kurt Cobain, to byl někdo. Bylo to pro ni hrozné, když zjistila, že se zastřelil. Nirvana to je srdeční záležitost, a na jejich koncert už si asi těžko zajde. Může na ně jen vzpomínat, ale že to vždy stálo za to. Alespoň že v dnešní době se už hudba dá poslouchat zdarma kdykoliv kdekoliv. Škoda že Kola nepoznala dříve, třeba by spolu chodili na Nirvanu než na OLN, ale ti také nebyli špatní. Na Kurta ale nikdo prostě neměl. Uměla nazpaměť skoro všechny jejich písničky a naučila se je i na kytaru, i když na téhle to neznělo tak dobře jako na elektrické a s bubny.
Vždycky měla slabost pro ty ‚zlé‘, ‚špatné‘ muže. Taky měla slabost pro tetování, výrazné krásné oči, delší vlasy, velké ruce, vystouplé čelisti, a nejvíce jí přitahovalo nějaké nadání, talent na něco. Mohla by o tom přemýšlet klidně celý den, ale u Kola nic z toho nenacházela. Možná byl trochu zkažený, nebyl to žádný svatoušek, to tedy ne, ale tetování neměl, jeho oči taky nebyly zase tak výrazné, krásné ano, ale výrazné, ne, vlasy měl krátké, ruce měl normální, vystouplé čelisti taky nebyly jeho poznávací znamení a nadaný byl možná tak v posteli, i když, zažila již lepší. Kol měl výrazný nos a obočí. Vlastně nedokázala ani moc pochopit, proč se do něj zamilovala. Kol nebyl ošklivý, ale také znala mnohem hezčí muže. Jenže do člověka se nezamilujete kvůli jeho vzhledu, ale kvůli charakteru, jeho počínání. Hezká tvářička je jen už pěkný bonus. Všechno je jí to ale stejně k ničemu, jelikož Kol jí bere jen jako přítelkyni kamarádku, nic více. Možná, že kdyby se nepotkali, tak by se třeba potkali jinde a Kol by se do ní možná někdy zamiloval také. Nebo by jí utrhl hlavu a to doslova. Bůh ví, jak by to dopadlo. Ona jen věděla, že teď má sama se sebou problém, kterého se musí nějak zbavit a nemá ani ponětí jak. Většinou totiž nezažívala neopětovanou lásku. Na Kola to všechno hraje a díky jeho zaměřenosti na sebe se jí to daří bez větších potíží. Ona má jasno. Kdyby to mohl žít jen jeden z nich, obětovala by se. Jenže Kol je Původní, je těžké ho zabít a hlavně ona jako člověk by asi nebyla moc nápomocná.
Smějí se spolu úplné hlouposti. Claire ještě není tak hrozně opilá, ale přišlo jí to vtipné. Nechápala proč, ale smála se a nic víc už neřešila. Tak pozitivně naladěná už nebyla dost dlouho, tak si to vychutnávala. Nasávala do sebe každý okamžik, tu atmosféru, jako když ucítíte pěknou vůni po celém dni chození ve sračkách. A škádlí se. Pravdou je, že Claire chce dnes večer všechno, a zítra ráno radši nic a večer zase vše, ale Kol vypadá, že si klidně rád vystačí sám se sebou. Se svojí pravou rukou. Nebo si někoho večer ještě nabrnkne, no Claire si je jistá, že pokud to dnes s Kolem nevyjde, tak to vyjde s někým jiným. Stále má jisté kontakty a nějaké nové si vytvořila. Určitě se mezi nimi najde alespoň jeden pěkný, o kterého by měla Claire v rámci jedné noci zájem a on o ni. Svoje plány ale Kolovi zatím nevyzrazuje.
Všimne si jeho mrzutého pohledu, jakmile ho štípne do kůže. Nepřišlo jí to zase tak hrozné, ale jak vidno, Kol to prožíval s ohromnými mukami. Musí se na něj škodolibě zazubit a pak mu zazpívá písničku. Pamatuje si ji velmi dobře na to, aby ji zahrála i pod vlivem. Je to jednoduché, jednodušší než na klavír. Hned si vzpomněla, jak se s Kolem vloupala do té prodejny. Mohli by si to někdy zopakovat. Měla by mu to připomenout. Nevěří jí, že to zvládne dohrát, ale ona to dokáže.) Možná, že mám lepší nápad. (Provokativně na něj mrkne a ironicky se zakření. Mírně se ukloní, když jí zatleská a hraje, jak je poctěná. Je ale náramně překvapená, když jí vezme kytaru a poprvé jí oznámí, že se naučil hrát na kytaru. Kdy? Jak? Proč? Probleskne jí hlavou a ani se nesnaží skrývat své překvapení. Jen ho poslouchá a ještě více se diví, když začne hrát pomalejší a zamilovanou písničku. Tenhle Kol by se nikdy nedokopal k tomu se naučit hrát na něco, kromě nervů a hlavně ne takovouto písničku. Určitě to nebylo jen tak. Ani zpěv není zase tak špatný. Jsou tam jisté mezery, ale na to, že Kol je amatér, začátečník, je to dost dobré. On se na ní usmívá, culí, ale ona hlavně poslouchá text, snaží se usmívat, ale jen lehce. Kéž by to byla pravda, co jí tu teď zpívá, jenže ona už asi přišla, proč se to naučil. Kvůli Gen. Přepadl jí náhlý závan melancholie a ona se dokázala dívat jen na něj. Srdce jí ztěžklo a hrdlo se jí stáhlo, jako kdyby okolo něj měla obmotanou dobře utaženou oprátku. Když se na ní Kol usměje, úsměv mu oplatí, a když Kol skončí, může na její tváři vidět klidný, skoro až vyrovnaný, ale zasmušilý výraz a pár slz. Pousměje se.) Ta byla opravdu nádherná, Kole. (Řekne upřímně, pousměje se a rychle si otře hřbetem ruky slzy, jako kdyby je snad neviděl. Usměje se.) Já, potřebuju se vychcat, hned budu… hned budu zpátky. (Vymyslí si rychlou výmluvu, sleze ze židle a rychlou chůzí doběhne na dámské záchody, kde se nakloní nad umyvadlo a začne zhluboka dýchat. Už se jí dělá dokonce i špatně od žaludku. Stačí si jen hodit vlasy na stranu a už zvrací do umyvadla. Alespoň se jí uleví, když už nic. Znovu začne brečet, protože to je u ní při zvracení přirozené. Nesnáší to, hlavně ten zápach. Opláchne se, trochu i umyvadlo, chvilku se ještě zdrží a doopravdy udělá to, co Kolovi řekla, aby neměla špatný pocit, vydýchá svůj náhlý záchvat smutku, trochu se upraví a potom pomalu vyjde znovu zpět za Kolem. Možná by měla už jít, jenže se nemůže nějak donutit. Pít už nebude. Nechce. Vyškrábe se pomalu na židli a odstrčí od sebe skleničku. Už nic nechce. Podívá se na Kola.) Já už mám pro dnešek dost, co ty? (Dělá, jako kdyby se nic nestalo a předtím tu vůbec nebrečela kvůli pitomé písničce.) Měl by ses naučit ještě něco. Třeba Lithium od Nirvany, potom bychom mohli dát duet. Nebo cokoliv co budu znát. (Usměje se.) Někdy bychom se zase měli vloupat do té prodejny s klavíry, dlouho jsem na něj nehrála. Naposledy asi když jsem byla s Marcelem, což je dost dlouho. (Pousměje se, trochu roztřesenou rukou si hodí vlasy na záda a opře si hlavu o ruku, kterou si loktem zapře o barovou desku. Začínala být trochu unavená. Dnes to bude ale ještě dlouhá noc.)

Tázavě se na ni podívá, když mu oznámí, že má mnohem lepší nápad než on. Co by ji tak v tomhle stavu mohlo napadnout? Vzhledem k tomu, jak se k němu dneska má, no vlastně jak se k němu má pokaždé, když je opilá, vsadil by se, že to nebude jen dovezení domů. Claire by k tomu jistě ráda přidala nějakou další službičku, na kterou ale dneska Kol nemá nějak extra náladu. Ani neví proč, ale dneska se mu s ní prostě spát nechce. Je fakt hodně opilá a kvůli tomu už mu nepřijde asi tak přitažlivá. Musel by si dát ještě pár skleniček, aby byl na stejné úrovni jako ona. Pak by to možná i šlo. Zasměje se, když Claire dohraje, on jí zatleská a ona se tváří překvapeně, že se mu to líbilo. Jo, líbilo se mu to, a moc. Nečekal, že by to mohla zahrát, když je takhle opilá. A taky nečekal, že by to mohla být písnička, která je docela pěkná. Je fakt, že on se soustředil spíše na tu takovou pohodovou melodii než na text, to by bylo až moc namáhavé, kdyby měl ještě přemýšlet nad slovy. Najednou, ke Claiřině překvapení, si od ní vezme kytaru a začne hrát. Zezačátku je trošku nejistý, ale pak hraje tak, jakoby na kytaru hrál denně. Je to tím, že tuhle píseň hrál opravdu hodněkrát, protože nechtěl, aby to před Genevieve pokazil. No a teď? Hraje ji tady Claire jen tak, aby ukázal, že něco umí. Nic víc za tím nebylo. Tahle písnička byla určena pro Genevieve, kterou Kol miloval, ne pro nejlepší kamarádku Claire, která je do něj platonicky zamilovaná. Po celou dobu se na ni jenom usmívá a občas se i zasměje, když text pokazí. Ten už si tak skvěle nepamatuje, takže místa, kde moc slova neumí, vyplňuje klasickým 'la la la'. Když píseň skončí, Claire už není tak usměvavá a plná energie, jako byla předtím. Je smutná a pláče. "Nečekal jsem, že tě to tak dojme," řekne a zasměje se. Nedochází mu, že je fakt hodně smutná. Třeba má prostě jen takovou náladu, ukápne pár slz a je to pryč. Ta písnička je hezká, romantická, spousta holek u ní jistě pláče. Možná? Potom mu oznámí, že jde na záchod. "To si říkáš dáma?" zeptá se jí potom, co ne zrovna moc slušně řekne, že si jde odskočit. Jenom se usměje a zavrtí hlavou. Obrátí se k baru a čeká na ni, až přijde. Jakmile se zase usadí vedle něj na židli, podívá se na ni. Už vypadá líp, ale stejně to není nějak moc dobré. "V pohodě?" tázavě se na ni podívá a když řekne, že má dost, tak přikývne. "Asi taky..." odpoví a vytáhne z kapsy několik bankovek, které položí na bar. Tohle by mělo na jejich dnešní útratu stačit. "Jo, tu písničku znám. Zkusím si někde najít akordy a možná se ji naučím. Pokud teda nebude moc těžká. Asi sis všimla, že tu, co jsem hrál, by zvládlo i mimino," řekne a zasměje se. Je to pravda. Ta písnička byla jedna z nejjednodušších. Asi proto se ji naučil. "Jasný, že to někdy uděláme. Ty budeš hrát na klavír a já na tu kytaru. A do tý doby se naučím tu Nirvanu, co říkáš?" podívá se na ni s úsměvem. "A teď už pojedem, co na to říkáš?" zeptá se jí a čeká na odpověď.

(Chtěla se dnes Kolovi dostat do postele, ochutnat jeho kůži a vsáknout se do něj. Chtěla s ním splynout, jako kdyby vždy patřili k sobě. Kol ale vypadal, že měl jiné plány. Možná, že se rozhodl, že už s ní nechce spát, protože přeci jenom by to nebylo jejich společné poprvé a počítá s tím, že by ji jen tak nezabil nebo by se s ní přestal bavit. Kol by to asi jen tak neudělal, ale ona ano. Je opravdu hrozná kamarádka, ale kdyby jí Kol nějak, jakkoliv, i nepřímo, stál v cestě za štěstím, prostě by se ho nějak snažila ze svého života odstranit, vymazat a pokud by to bylo nutné, tak kompletně. Dnes jí načal, nakřápl, rozdráždil a teď jí tu chce jen tak nechat. To asi moc dobře nepůjde a tak si Claire chce najít někoho jiného, na kom se pořádně vybije. Kolovi ale nic říkat nebude. Nemá chuť se s ním hádat nebo cokoliv jiného. Následně jí čeká veliké překvapení v podobě Kola hrajícího na kytaru a zpívajícího velmi romantickou a pěknou písničku. Dokonce jí to dohnalo k slzám, což jí přišlo opravdu trapné a tak slzy rychle utřela. Nerada brečela před kýmkoliv a hlavně před Kolem. Připadala si jako opravdu zoufalá, když jí rozbrečí i jedna stupidní písnička. Tohle se stává jen slabochům, ona by neměla být slabá. Nesmí, hlavně kvůli sobě. Jenže posilovat tělo a svalstvo je docela něco jiného, než být silný psychicky, stát pevně na nohách, to je důležité. Není si jistá, jestli na nohách stojí nebo se jen kymácí, ale má pocit, že brzy přijde na to, jak na tom doopravdy je. S Kolem se na sebe usmívají, ale není to nic zářivého. Snad se to všechno brzy vyjasní, uklidní a rozuzlí. Na jeho poznámku nijak nereaguje, jen se rychle vymluví, aby se dokázala uklidnit, než se z toho stane něco většího. Jakmile jí tak trochu naznačí, že tohle asi nebylo správné pojmenování pro to, jak někomu říct, že si potřebuje odskočit, jen obrátí oči v sloup.) Naser si Kole. (Usměje se sarkasticky a zasměje se trochu neupřímně a hlasitě, ale je jí to jedno. Nebude teď řešit hlouposti, na to má jindy mnohem více času. Musí se znovu zasmát, když se jí zeptá, jestli je v pohodě. Má na to milióny odpovědí, některé jsou hodně upřímné, jiné ne a tak vybere zlatý střed. Je to malá lež, ale trochu i pravda.) Asi jo. (Nepřijde si v pohodě, ale nechce Kola nějak zatěžovat svými problémy. Nechá Kola zaplatit jejich dnešní útratu a začne sbírat svoje věci, připravená k odchodu.) Dobře, platí. (Jemně ho pěstí bouchne do ramena a pak si ruce zastrčí do kapes.) No, nevím, jestli by Nirvana zněla dobře na klavír, ale tak co, zkusit to můžeme. (Zasměje se a pokrčí jemně rameny.) Dobře, klidně pojedeme, ale pokud zaplatíš taxíka, většinu svých peněz jsem dnes rozházela. (Zívne a pak spolu s Kolem nasednou do přivolaného taxíku. Vyhodí ji u bytu Cami a rozloučí se s Kolem pouhým ‚Čau!‘ a mávnutím. Jakmile odjedou, hodí si do bytu většinu věcí, převlékne se a vydá se do jejího oblíbeného klubu. Jednu kapsu plnou cigaret a zapalovače, druhou peněz. Baví se dlouho do noci, povídá si s cizími lidmi, směje se a k ránu uléhá do postele pořádně opilá s jedním velice pohledným mužem s hadími zelenými oči, tetováním a výraznými čelistmi.)

(Už uběhli čtyři měsíce ode dne, kdy udělala snad nejhorší chybu svého života, a to těch chyb měla na svědomí mnoho, na kterou doplatila její mladší sestra Davina. Jí to ale připadalo jako věčnost. Během těch dní, kdy čekala jen na jediný den, se toho v jejím životě opravdu moc nestalo. A jak taky mohlo? Nestýkala se s nikým, pokud to nebylo zcela nutné nebo se to netýkalo práce. Snažila se zaměstnat své myšlenky, aby nemusela přemýšlet nad tím, co si teď Davina prožívá a práce jí tohle umožňovala. Vždycky od všeho utíkala do své kuchyně v baru, protože to bylo jediné místo, kde měla svůj vlastní svět, kde nemusela řešit nadpřirozený svět plných problémů. Ale teď neměla jen kuchyň v baru. Měla více míst, kam utéct. Ale i přes to se našlo pár chvil, kdy se setkala se svými přáteli nebo se členy covenu, protože ať už chtěla, jednou byla Starší a tak se podle toho musela chovat. Jeden večer strávila s Adamem a v tu chvíli si opravdu přála s ním trávit více času a nejen jednou za dva měsíce, jenže pak už za ním nepřišla a ani se mu neozvala. Neví, zda to bylo tím, že ho o několik dní později viděla s nějakou dívkou nebo se jen zase uzavřela do svého světa. Nechtěla se právě teď zaobírat svými city vůči Adamovi. Možná to bylo pro oba to nejlepší. On se už nadále nebude snažit o Sophie a tím se trápit a ona si nebude pokládat otázky, co by se stalo, kdyby si ho pustila více k tělu než doposud. A tak její rutinní dny pokračovali dál, dokud se u ní nezastavila Genevieve s prosbou o Tundeho dýku. Sophie nepotřebovala podrobné vysvětlení, proč jí Gen potřebuje, i když se to neobešlo bez žádné otázky. Nakonec se Sophie dozvěděla, že jí Genevieve chce použít na Kola. To bylo hodně překvapující, ale Sophie věděla, že se Kol změnil nebo se spíše vrátil ke svému staršími já? A to vše jen díky tomu, že mu Esther vymazala vzpomínky na Genevieve a jejich vztah.
A konečně tu byl dnešní den. Den, kdy se měla vrátit s Marcelem do vězeňského světa pro Davinu a Kaie. Tentokrát neměli žádný plán, jak tam Kaie nechají. Nemohli udělat stejnou chybu podruhé a riskovat tím, že Davinu ztratí nadobro. S Marcelem se měla sejít jako minule v baru. Když už nadejde čas, sejde dolů ze svého bytu do baru a zamíří do místnosti, která se už nepoužívá a tudíž nehrozilo, že by sem někdo přišel a vyrušil je. Marcelovi řekla, aby přišel zadním vchodem, které nechala odemčené. Mezitím, co čeká na Marcela, zkontroluje, zda má všechno potřebné na cestu tam a zpět.)

(Potom, co se trochu utrhl ze řetězu a uštědřil Claire jednu pěknou ránu, po které jí zbude pěkná modřina, šel domů. Nic extra se mu ten den nestalo. Ale o den později mu přišla zpráva, která mu rozzářila den. Byla to SMS od Sophie s tím, že už je vše připravené a mohou je přivést zpátky. Jak Davinu, tak ale i Kaie. Znovu už nehodlá udělat chybu, které tak dlouho litoval. Nenechá ho tam nadále trpět a rozhodně už nechce vidět ten zdrcený pohled Daviny, kdy si uvědomila, co provedli. Na čem se domluvili. Raději na něco takové už moc nemyslí a snaží se trochu zlepšit si den. Proto se vrátí zpátky do bytu spolu s Marvem. Malinko poklidil v obývacím pokoji, kuchyni a koupelně. Aby neřekla, že tu žil jako prase těch několik měsíců. Jakmile našel čas jejich schůzky, tak se rozloučil s Marvinem, vzal si svůj telefon a pak vyrazil k baru. Tentokrát se sejdou v místnosti, kterou prý už nikdo nepoužívá, takže je rozhodně nevyruší nějaký zvědavý zákazník. Dorazí k zadnímu vchodu, otevře dveře a vejde dovnitř. Několika kroky se dostane do oné místnosti a jako první zahlédne Sophie, jak se sklání nad několika věcmi.) Ahoj. (Tiše pronese s jemným úsměvem na tváři. Sophie už neviděl taky dlouho. Trávili spolu docela času, když hledali tu krev a nebo se snažili přijít na to, jak je dostanou zpět. Potom, co ale na všechno přišli, tak už jen stačilo čekat. A dneska to je tady. Konečně, po tak dlouhé době. Přejde blíž k ní.) Já jen zavolám Cami, ok? (Poví, než skloní hlavu a začne hledat mobil v jedné z kapes. Vytočí číslo Cami a chvíli ho nechává vyzvánět. Je vidět, že čím déle telefon vyzvání, tím víc je naštvaný. Položí jí to a za několik vteřin to zkusí,  když ale ani na druhý pokus mu to to nezvedne, tak se na to vykašle. Pamatuje si, že chtěla jít s nimi, aby měla jakousi jistotu, ale on už nemohl čekat. Kdyby to teď  odložili, tak by musel zase čekat století, než by se mohlo to kouzlo provést.) Nebere mi to, takže jdeme bez ní. (Schová si mobil do kapsy od kalhot a postaví se blíž k Sophie, pohledem stále brousí po všech těch věcech.)

(Dneska měla Sophie neobvykle dobrou náladu a vše jen díky tomu, že dnes konečně dostanou Davinu zpátky domů. Nemůže ale říct, že by necítila žádné obavy z toho jaká nastane situace, až se s Davinou opět uvidí. Nečeká vřelé objetí a nadšený úsměv z toho, že ji Davina vidí, ale nechce, aby ji Davina nenáviděla. Pořád doufá, že jednoho dne to všechno Davina pochopí a odpustí jí. Chtěla ji chránit, i když ona to nechtěla a vlastně nepotřebovala, protože Kai tohle všechno dělal kvůli ní. Chtěl druhou šanci, změnil se a Davina to věděla. Jen Marcel a Sophie neviděli jeho změnu a měli ho pořád za toho psychopata, který by mohl ublížit lidem, na kterým jim záleží. Měli jednoduše řečeno strach, ne o sebe, ale o ty druhé. A strach je naprosto přirozená věc, je to lidské, stejně jako chybování. Může se to stát komukoliv.
Když dorazí do místnosti, rozsvítí stropní světlo a přejde k malému stolku u zdi. Položí na něj věci, které potřebuje na cestu do vězeňského světa a zpátky. Mezi nimi je ascendent, krev Bennettů a amulet, který propůjčí Sophie moc na místě, kde svou magii nemůže využívat. Pamatuje si, kdy takový amulet dělala poprvé. Tehdy vlastně ani nevěděla, zda to bude fungovat a nebyl to pro ni jednoduchý úkol. Teď už to zvládá s lehkostí jako kterékoliv jiné kouzlo, které se za svůj život naučila. Část, kdy musela zabít nějaké zvíře jako obětní dar, nebylo nic pěkného, ale raději už to nevnímala, což neznamená, že by to dělala s radostí. Z jejích myšlenek ji vytrhne Marcelovo hlas. Zvedne k němu pohled a opětuje mu pozdrav se stejným úsměvem na tváři, i když nejistotu v sobě cítí stále.) Ahoj. (Neviděla Marcela už celkem dlouhou dobu. Vlastně ani neví, co celou dobu dělal a jak snášel to dlouhé čekání na tento den. Ale to už je teď asi celkem jedno, když už konečně na nic čekat nemusí a mohou se pustit do práce. Kývne hlavou na jeho slova a čeká. Jí vlastně ani nenapadlo dát vědět Cami. Měla hlavu plnou toho, co musí udělat. Trochu povytáhne obočí nad jeho výrazem v obličeji. Sice nemohla slyšet, vyzvánění v mobilu, ale jeho mlčení říkalo vše. Cami to nebere.) Ona to pochopí. Nemůžeme čekat. (Snad to pochopí. Pomyslí si v hlavě. Sklouzně pohledem zpět k věcem. Amulet na provázku si zavěsí kolem krku, aby měla jistotu, že ji někde nevypadne z kapsy. Do jedné ruky vezme ascendent a do druhé ampulku s krví Bennettů. Ampulku otevře a krev nakape na ascendent, poté ampulku schová do kapsy. Zbylo tam už jen pár kapek, akorát na cestu zpátky. Volnou ruku zdvihne, aby se jí Marcel mohl chytit a poté začne odříkávat kouzlo. V jedné chvíli ascendent cvakne a v druhé už vidí jen oslnivé světlo.)

(Všechno pohltilo bílé, zářivé světlo, vedle něj ještě něco Sophie mumlala, ale on se soustředil jen na jedno. Na to, zda stále drží Davina, zda je stále vedle něj, zda stále cítí její přítomnost. Začínal si pomalu uvědomovat, že už se vlastně vrací zpátky. Ve vězeňském světe se všechno odehrála tak rychle, že ani nestihl přemýšlet nad vším, čeho se obával.Nebyl čas, musel jednat rychle, dělat to nutné. A vzít urychleně Davinu pryč bylo nutné, nemohl jen tak pomalu jít a snažit se to s ní vyříkat. Vyříkat si to mohou později, někde, kde je to bezpečnější, kde jí nebude hrozit nebezpečí od pro něj neznámého muže. Snažil si ho prohlížet, přijít na to, kdo to je, co je zač a, proč udělal to, co udělal.
To ticho, které ještě před vteřinami slyšel, zmizelo daleko, daleko od něj a vystřídal ho hluk z ulice. Řev lidí, auta, hudba, jemný větřík, který narážel do zdí a pak dech dvou lidí vedle něj. Otočil se nejdříve na Sophie, aby se ujistil, že jí nějak to kouzlo neublížilo. Netušil, jak silné to kouzlo je a, jestli náhodou nehrozí nějaké nepříjemnosti. Jakmile se ujistil, že vypadá v pořádku, otočil se na Davinu, jejíž ruku stále držel. Díval se do jejích očí, očí, které tak dlouho neviděl. Pociťoval ohromnou radost, že je zpátky, že je zase vedle něj a v pořádku. Tedy..v pořádku, jak může být v pořádku, když právě viděla umřít člověka, na kterém jí záleží. Viděl, jak je zlomená, zdrcená. Už je to po druhé, co jí tak to vidí. Smutnou, ale naštvanou, zlomenou. Pustil její ruku a přitáhl rychle nějakou židli, která stála kousek za Davinou. Jemně jí přidržoval za ramena a pomohl jí posadit se na židli, protože už tam cítil, jak je vyčerpaná. Podlamovala se jí kolena a, kdyby vedle ní nestál, spadla by na zem. To by ale on nedopustil, nechce, aby dál trpěla.) Davino. (Tiše jí oslovil, když si před ní klekl, podíval se jí do očí a celou dobu se na ní snažil dívat konejšivě, klidně, ale nemohl skrýt tu nenávist, kterou k sobě nesl. Připadal si, jakoby do něj teď Davina mohla vidět, byl teď jak otevřená kniha, všechny své dveře otevřel a nechal všechny vejít dovnitř, ať se podívají, co cítí. I když jí oslovil, nemohl přijít na žádnou vhodnou otázku. Nebo na něco, co by měl říct. Kdo to byl, jsi v pořádku, co se stalo Kaiovi, proč tam ten chlap byl a, co chtěl? Ublížil ti? Nesnášíš nás? Chceš být teď sama? Odpustíš mi? A další, další otázky mu běhaly hlavou, ale nedokázal se v tu chvíli rozhoupat k tomu, aby konečně něco řekl. A tak tam jen klečí hledíc na Davinu, než se nakonec zhluboka nadechne a vydechne.) Moc. Moc se omlouvám. Nikdy jsem neměl v úmyslu ublížit ti. (S naprostou vážností se jí podíval do očí a nechal tak ze sebe opadnout alespoň to něco málo, co ho tížilo. Musel jí to už říct..dát jí to najevo, i když jí to muselo být jasné. Zná ho, ví, jaký je a, jaký umí být hlupák, pokud se jedná o lidi, na kterých mu záleží. Začínal si připadat jaksi lehčí, už toho v nitru nenosil tolik, opadlo z něj tolik obav, ale stále se nezbavil pocitu, že ho Davina bude nesnášet. Udělal něco, za co je teď Kai mrtvý..to kvůli tomu, že ho tam chtěl nechat, umřel..Umřel a Davina musela být u toho, sledovat toho cizího muže, jak nad ním stojí. Kdyby přišli jen o pár vteřin později, tak by byli oni, kdo by je sledovali, jak umírají. Jak se krev rozlévá a obarvuje tak čistě bílý sníh. Kdyby se ale tak stalo, tak by tomu muži zařídil tu nejhorší smrt, mučil by ho, tak dlouho dokud by nezačal prosit o svou smrt. Protože nikdo..nikdo by neublížil Davině a netrpěl by. Ublížíš jí, zaplatíš. Přiznává, že i on jí ublížil a možná hůř, než kdokoliv jiný. Zradil jí, podrazil, ublížil jejím citům. To je něco, za co ale platil poslední čtyři měsíce, každý den, každou hodinu a minutu. Otočí se na chvíli na Sophie a dá jí tak na znamení, že si s ní může promluvit. Řekl jí to nejdůležitější a věří, že bude mít ještě hodně možností, aby jí řekl, co dál má na srdci. Měl by dát i trochu prostoru Sophie a tak vstane, otočí se k ní zády a udělá pár kroků od ní. Začne pomalu přemýšlet nad tím, jak asi vysvětlí, co se stalo Camille, když v tom mu to dojde. Dojde mu, proč Kaie nezabil už předtím, je to vůdce Gemini a to znamená, že umře on, umřou všichni. Všichni a to i Camille. Zníčí se vězeňské světy a nikdo se tak odtamtud už nedostane a ani tam. To ho tak moc netrápí vzhledem k tomu, že Malachai je mrtvý. Ale život Cami je teď vlastně v ohrožení. Netuší, za jak dlouho všichni umřou a nebo, jak přesně to funguje, ale je na něm vidět, jak si to všecho uvědomil. A jak jeho obličej zachvátila panika, strach o člověka, kterého miluje.) Cami. Cami je teď..taky jí..ona? (Snaží se nějak zformulovat normální větu, ale nejde mu to. Udělá jeden krok blíž k Sophie a Dee.) Kai je mrtvý a to znamená, že ona bude brzo taky..pokud už není. (Pronese poslední slova naprosto bez známky po jeho přítomnosti, jakoby už byl dávno jinde a přemýšlel nad tím, kde ta ženská může být a, zda je stále na živu. Obává se o ní a nehodlá to nějak skrývat, obě vědí, jak moc mu na ní záleží a Davina to ví i trochu víc. Ale nikdo neví, co k ní vážně cítí, že jí vážně miluje. Ani ona to vlastně neví, protože jí ovlivnil, aby zapomněla. Dívá se z jedné na druhou, aby mu jedna z nich něco konečně řekla. Ještě před chvíli se cítil v rámci možností i šťastný, ale pak jakoby ho praštil někdo extrémně silný a on se probudil zpátky do reality. Reality, která ho nesnáší a chce mu život udělat horší a horší.)

(Věděla, že musí ihned odejít z vězeňského světa, jinak by skončili opravdu hodně špatně. Vězeňské světy se brzy začnou rozpadat díky smrti vůdce covenu Gemini, a i kdyby nic takového nehrozilo, byl tady ten muž, který zabil Kaie a rozhodně neočekávala, že k nim by se choval nějak přátelsky. Jenže na druhou stranu chtěla dopřát Davině, alespoň to jedno. Vzít Kaiovo tělo sebou. Jenže to nemohli za žádných okolností stihnout. Zatmění každou chvíli mělo skončit. Jediná jejich šance na opuštění tohoto světa bude každým okamžikem pryč. Kaie už zachránit nemohli, ale Davinu ano. Proto bez delšího čekání nakapala zbylou krev na ascendent a natáhla ruku k Davině. Davina nebyla tak hloupá, aby nevěděla, že musí okamžitě odejít. Ale přeci jenom měla Sophie malou obavu z toho, že nebude chtít odejít jen tak. Jakmile ale ucítí její ruku v té své, veškeré obavy z ní opadnou. Pronese kouzlo, ascendet cvakne přesně tak jako tomu bylo ještě před chvílí v New Orleans a se zábleskem bílého světla se dostanou domů.
První co ucítí je závrať. Cestování mezi světy není nic jednoduchého. Není to vyčerpávající, je to spíše jako dlouhá jízda na horské dráze, z které jste nějakou chvíli mimo a musíte si zvyknout na pevnou půdu pod nohama. Netrvá to moc dlouho a ona se z toho vzpamatuje. Podívá se na Davinu a Marcela, jako by chtěla zkontrolovat, že se opravdu všichni tři dostali zpátky domů v pořádku. Stejný scénář jako před čtyřmi měsíci by nezvládla. Tentokrát by ji to opravdu srazilo k zemi. Naštěstí tu byli všichni a ona nemůže být šťastnější. Její mladší sestřička je zpátky doma zdravá a živá. Má za sebou jisté trauma z pobytu na místě, kde není žádný život. Ale snad největší trauma utrpěla sledováním, jak Kai umírá. Když vám umře někdo, na kom vám opravdu záleží, rozpadne se vám kousek vašeho světa, který jste s tou osobou sdíleli. A nikdy a nic nedokáže toho člověka nahradit. Nezáleží na tom, zda je to milovaná osoba, sestra, kamarád nebo snad jen známý, který vás párkrát rozesmál. S jeho smrtí zanikne i všechno ostatní a vám zbudou jen vzpomínky. Nepouští Daviny ruku. Po dlouhé době jí má konečně vedle sebe a už nikdy jí nechce ztratit. Potřebuje cítit, že je opravdu tady a není to jen nějaký sen, z kterého se za chvíli probudí a bude přesně tam, kde před několika dny. Letmo pozoruje Marcela, jak Davině přinese židli, aby se posadila a nezhroutila se jim tady na zem. Ale větší část pozornosti věnuje Davině. Chce vědět, jak se cítí, jak zvládá vstřebávat všechno, co se právě odehrálo a jak to zvládne do budoucna. Ale nechce jí teď pokládat takové otázky. Davina by se měla chtít svěřit sama od sebe. Nebude ji do něčeho takového nutit. A pořád tu byla velká možnost, že Sophie nenávidí, že jí jen tak neodpustí její zradu. V tom případě jí bude muset dát prostor, ať už chce nebo ne. Dá prostor Marcelovi, aby Davině řekl, co chce, i když to vypadá, že mu naprosto došli slova. Bylo to pochopitelné. Co měl člověk v takovou chvíli říct? Je mi to líto? Je to naše chyba, že Kai umřel? Jsem ráda, že jsi zpátky doma? Všechno bude v pořádku? Žádná slova nebyla vhodná. A mezitím, co Marcel přemýšlí, co říct, Sophie se vrátí vzpomínkami do vězeňského světa, uvažujíc, kdo byl ten muž. Ví, že jeho obličej už někde viděla. Byl to čaroděj, o tom nebylo pochyb, ale nemohla ho nikam zařadit. Nedokázala určit, zda to byl někdo z covenu z New Orleans nebo ne. Ve vězeňském světě bylo všechno jiné. A energii, kterou z něj cítila, byla zvláštní směsice. Možná to bylo vězeňským světem nebo ovládal magii, na kterou ona ještě nenarazila. Mělo by jí to být všechno jedno, protože už ho nikdy neuvidí, ale nebylo. Chce vědět, kdo to byl. A jak to že Chris nevěděl o tom, že tam s ním někdo je? Nebo se jí o tom jen zapomněl zmínit? Potřebovala to nějak zpracovat a najít odpovědi na své otázky. Ale v tuhle chvíli pro ni byla přednější Davina. Podívá se na Marcela a přistoupí k Davině čelem, jakmile jí k tomu dá Marcel prostor. Sedne si do dřepu, aby viděla Davině do očí a jednou rukou jí drží stále za ruku. Zhluboka se nadechne, ale žádný slovo z ní nevyjde. Nemá tušení, co říct a jak má začít. Na malý moment sklopí pohled k zemi, jako by si tam snad mohla přečíst svůj dialog. Najít tam nějakou nápovědu.) Tenhle den jsem si v hlavě přehrávala tolikrát, že bych měla vědět, co říct. (Zvedne pohled opět k Davině a podívá se jí do očí.) Jenže fantazie se často neshoduje s realitou. Ani v mých nejhorších představách, jsem nečekala, že to takhle dopadne. A chci ti říct, že mě to opravdu mrzí. Měla jsem mít v Kaie trochu více víry a nic z toho by se nestalo. Udělali jsme s Marcelem chybu, za kterou zaplatil někdo jiný a to není fér. Ani ke Kaiovi a ani k tobě. Vím, že slovy nedokážu nic napravit, ale chtěla jsem, abys to věděla. A chci taky abys věděla, že jsem tady pro tebe kdykoliv. (Je dost možné, že jí Davina nebude chtít nějaký čas vidět. Ale ať už je Davina naštvaná sebevíce, Sophie tu pro ni bude vždycky. Nikdy se k ní neotočí zády. A i kdyby hrozila světu apokalypsa, pro ni vždy bude Davina na prvním místě. Otočí se na Marcela, když začne nesouvisle mluvit. Postaví se a trochu nechápavě se na něj dívá. Nemusí se ani ptát, co jeho slova měly znamenat a odpověď se dozví během chvíle. Ona sama si tuhle skutečnost neuvědomila. Cami je teď v ohrožení a Sophie netuší, co dělat. Dá se vůbec nějak zabránit tomu, aby neumřel člen covenu Gemini po smrti jejich vůdce? Ona neví vůbec nic o jejich covenu. Jedno ví ale jistě, musí se přesvědčit, že je živá a že mají čas na něco přijít. Tenhle den už nemůže být horší. Pomyslí si.) Musím jí zavolat. (Doufá, že jí to Cami zvedne. Neví totiž, kde by jí měla hledat. Potřebuje ujištění, že je v pořádku. Vytáhne si z kapsy mobil a vytočí číslo na Cami.)

*Záblesk bílého světla a pro její uši a oči náhlá, nepříjemná změna. Nestála už na zasněžené mýtině v lese kde cítila jenom chlad, neviděla před sebou jenom bílé plátno, které se neztrácelo. Jejím uším se nelíbil ten zvuk, ten náhlý rachot vedoucí z ulic, hudba, která nepřestávala hrát, lidé, kteří se nepřestávali smát a nebo si povídat. Teplo letního dne ji pálilo na kůži, jako kdyby nikdy nic podobného nezažila. Přítmí v baru jí pálilo do očí, které měla chuť každým okamžikem zavřít. Ano, byla zpět v New Orleans, cítila to, cítila to v celém těle, cítila to každým nádechem. V žilách jí znovu koluje síla, cítí magii, cítí to všechno a zároveň to pro ni nic neznamená. Ale nebyla doma, protože tady nebyl on. Nenaplňoval jí pocit domova, nezaplnilo tělo pocit štěstí, ani ne spokojenosti ani zdaleka ničeho pozitivního tak, jak to mělo být. Všechno, co měla v sobě nemělo nic společného s radostí. Je zdrcená, poražená, bezvýznamná a hlavně ho zradila. Stala se tím, čím opovrhoval a i když teď už na tom nesejde, protože je pryč, tak nikdy si to neodpustí. Cel ten čas tam stál po jejím boku, celou tu dobu a nenechal se zlákat ani tím, zmetkem, vždycky si vybral ji. A ona neměla ani možnost vzít jeho tělo, pochovat ho, protože ačkoliv si celý svět mohl myslet, že si to nezaslouží, tak ona věděla, že ano. Znovu se derou na povrch ty protivné slzy, ale ona už nechce plakat, nechce nadále cítit tu příšernou bolest po jeho ztrátě, avšak nelze tomu ani zabránit. Jak může vůbec vnímat společnost dvou lidí na které se opravdu těšila i přes to, že díky nim tam zůstali? Jak může být ráda, že je nazpět, když se vrátila sama? Je mrtvý. Kai je mrtvý a není nic, co by s tím mohla udělat.
Sotva cítí uvolnění ruky za kterou ji držel Marcel. Na židli, kterou přisune až k ní dopadne sama a složí si v tu chvíli ruky do klína, přičemž zavzlyká. Musela pustit svou sestru, nezvládla jí držet za ruku po celou dobu, připadá jí to, že právě teď nezvládne vůbec nic. Oči se upřou do těch jeho. Měla by být šťastná, že ho vidí, ale nedokáže to...nejde to, když ví, co se stalo, kdo tam zůstal a co to pro ni znamená. Vidí v jeho očích nenávist. Vidí tam více, než kdykoliv předtím, ale jak se může nad tím zamýšlet, když její myšlenky se ubíhají právě k jedinému člověku a k tomu, co vlastně udělala? Nadechne se zhluboka a neví, co má říct, protože jediné, co ji napadá jsou jedny a ty sama slova, která by opakovala stále a stále dokola. Spadne jí po tváři několik slz a zavře oči, jako kdyby je chtěla zahnat. Znovu je otevře, jenom co na ni promluví. Zavrtí při jeho slovech hlavou.* Na tom už nezáleží, Marceli. *Zašeptá sevře rty pevně k sobě. Sklopí zrak a mne si ruce o sebe. Dívá se na ně, jako kdyby jí to snad nějak uklidňovalo, protože právě teď na ní začíná přicházet další část zármutku – vztek.* Je mrtvý...Kai je mrtvý. *Řekne tvrdě, ale zároveň zlomeně.* Zachránil mi život zatímco já ho nechala zemřít a hůř...nechala jsem ho tam. *Zavrtí sama nad sebou hlavou a opět se jí z očí spustí slzy, přičemž se na něj podívá. Nechá si chytnout ruku, když ji do svých vezme Sophie a oplatí jí to jemným stisknutím. V tu chvíli i jí konečně pohlédne do očí a sama neví, co má říct. Na jednu stranu nechce mluvit vůbec, nechce jim nic vysvětlovat, protože už na tom nezáleží a na druhou stranu by chtěla říct všechno, co se tam stalo. Ani jeden z nich nemá sebemenší ponětí, co pro ni Kai znamenal a stále znamená. Všechno to popírání ztrácí na své váze a namísto toho se přesouvá vztek, který ji začíná bubnovat na hrudi, zrychlovat tep srdce. Stále se v jejích očích tvoří slzy, avšak už ne tak moc jako ještě před chvílí. Snaží se Sophie naslouchat, snaží se vnímat každé slovo, ale pravda je taková, že myšlenkami je stále někde ve vězeňském světě u toho, co se stalo. Zabil ho přímo před její tváří, nechal jí se na to dívat a věděl, že mu nemůže pomoct, i kdyby sebevíc chtěla. Nestihla by doběhnout ani pro pitomou jehlu a nit, aby ho zašila, natož tak mu nějak pomoct v ten okamžik.* Jo...to jste měli mít. *Pronese ne právě příjemným tónem v množném čísle. Oba měli mít více víru v Kaie, když jim to říkala a když ne v něj, tak měli věřit jí.* Věřila jsem vám a z nás všech se přitom ukázalo, že nejvíc se dalo věřit právě jemu. Alespoň v tu chvíli. *Začne těkat pohledem z jednoho na druhého a nadechne se zhluboka.* Já nechci vaši omluvu. *Oči má upřené na Marcela pár sekund. Neříká to naštvaným tónem, ale ani ne klidným. Až teď se Sophie podívá do očí.* Já chci Kaie zpět bez ohledu na to, co mě to bude stát. *Pozvedne ruku a natáhne jí ke své sestře, jako kdyby čekala, že do ní něco vloží a taky, že to očekává.* A chci ascendent. Je to to jediné, co mi po něm zbylo. *Pronese silným a neústupným tónem. Teď už byl stejně k ničemu, protože neměl žádnou funkčnost. Dostane ho nazpět, klidně bude prosit Předky ať jí dají tu možnost, ale nehodlá se smířit s tím, že je pryč. Ne po tom, co tam spolu prožili, ne po tom, co k sobě vzájemně začali cítit. Ano, cítil to a ona to ví...stále jí ty nedokončená slova zní v uších. Musejí to vidět v očích, musejí to poznat z jejího přístupu, že ho neměla jenom ráda, že to pro ní nebyl jenom někdo, koho znala a s kým strávila čas v jiné dimenzi. Ze zamyšlení ji vytrhne až Marcel, který nervozitou nedokáže ani nic říct. Přihmouří nad jeho jednáním oči a poté šokem ztuhne.
Neuvědomila si to, vůbec na to nepomyslela, protože v hlavě toho měla až příliš, ale měl pravdu. Cami je teď ohrožená na životě...ne, nemůže ztratit dalšího člověka, nemůže ztratit ji, protože se pro ni stala kamarádka, tohle nemohou dovolit. Velmi dobře ví, co znamená pro Marcela a rozumí jeho obavám. Stejně tak jako ví, že je i nesdílnou součástí života Sophie. Pro každého z nich měla jistý význam. Zvedne se ze židle a dívá se chvíli na jednoho a potom na druhého.* Musíme ji zachránit. *Záleželo ovšem na tom, zda na to vůbec měli nějaký čas, protože se nezdálo, že by tomu tak bylo. Žaludek se jí sevře opět obavami. Nemůže o ni přijít, nemůže klesnout bolestí ještě hlouběji.*

(Všechno okolo něj teď bylo tak malicherné, nepotřebné a zajímalo ho jen jedno a to Davina. Viděl na ní, jakou tíži právě nese na svých ramenou, jak moc trpí uvnitř a, co prožívá pro ní není jednoduché. Okamžitě jí přisunul židli, aby se nesložila na zem. Zrovna ve správnou chvíli se svalila jako pytel brambor na židli, ruce, jakoby vážily tuny, složila do klína. Vypadala, jakoby teď právě nesla veškerý zármutek světa. Netušil, jak by jí měl správně pomoci, utěšit jí, protože tomuhle nešlo jen tak pomoci. Zná to, ví, jaké to je, když přijdete o někoho blízkého. A pokud to pochopil správně, tak pro Davinu Kai nebyl jen někdo, s kým trávila čas někde mimo náš prostor. Nebyl to jen člověk, kvůli kterému tam zůstala. Musel pro ní znamenat něco víc. Za tu dobu, co tam byli, si k sobě jistě našli jakousi cestu..a i když se mu to zrovna dvakrát nelíbí, tak to asi jen nebylo čistě přátelské. Nechce tohle téma, ale teď nějak nadnášet, to v žádném případě.
Klekne si na kolena před Davinu, aby jí viděl do očí a vidí jen prázdnotu. Má takový pocit, že tu s nimi Davina ani není a stále přemýšlí nad tím, co teď viděla. Je jako duchem jinde, myšlenky se jí rozbíhají všemi směry jen ne k nim. A on jí to nemá za zlé. Chápe, že oni dva jsou teď asi poslední, se kterými by chtěla trávit čas potom, co viděla svého blízkého přítele umírat. On se jí ale i tak pokusil říct, to co měl už tak dlouho na srdci. To, nad čím tak dlouho přemýšlel, co si stokrát připravoval. Ale nakonec řekl jen čistý základ, protože jí tu nechtěl zatěžovat všemožnými omluvami. Mohla v jeho očích vidět, jak ho to mrzí, jak je na sebe samotného naštvaný, jak je pozměněný. Ona však s rychlostí smetla jeho slova. Je mu na tom záleželo, samozřejmě, že ano. Ale pro ni to teď nebylo důležité, ji zajímal jen Kai. A on moc dobře viděl, jak si to vše dává na vinu sobě. Slova, která přišla hned potom, ho v tom i utvrdila. Snažil se reagovat hned na první větu, avšak Davina mu sebrala prostor a pokračovala. Sklopil pohled k zemi, celý zničený tím, čím teď Davina kvůli nim musí procházet. Podíval se Sophie do očí, která si toho taky dost prožila, stejně jako on. Oba dva měli velmi těžké období a ani tato situace pro ně není jednoduchá. Otočí se zpátky na Dee a zakroutí hlavou.) Nemohli jsme dělat nic jiného. Museli jsme zmizet..byla to jediná šance, jak se odtamtud dostat a zároveň, jak zachránit aspoň tebe. (Naprosto klidně jí vysvětlil, jaký názor na to má on. Pohledem zase zabrousil k Sophie, které teď dal prostor k mluvení. Udělal několik kroků od Daviny a postavil se tak, aby na obě viděl. Chvílemi se jí snaží vnímat, ale i jemu jdou myšlenky kolem. Avšak pár slov vždy zachytí a pokaždé souhlasně přikývne. Řekla to správně, řekla to důležité a jemu moc pomohlo, že aspoň jeden z nich tohle řekl. Udělali chybu, chybu, které budou dlouho litovat a teď možná nikdy nedostanou odpuštění..vzhledem k tomu, že je Kai mrtvý. Podíval se na Davinu, která začala znovu mluvit a ne zrovna moc mile. Nezněla nějak naštvaně, spíš zoufale, smutně, zničeně všemi těmi událostmi, jaké jí v poslední době potkaly. Moc dobře si uvědomuje, že ztratil a nebo aspoň zranil její důvěru a nebude moc jednoduché jí zase získat zpátky. Dívá se do jejích očí, které na pár chvil zabloudily jen k němu, než se zase podívala na Sophie. Stále jen mlčky stojí a sleduje dění v místnosti, dívá se z jedné na druhou a snaží se vnímat, co se to děje. Ale je to těžké, jelikož část jeho mozku stále odchází do vězeňského světa a snaží se přijít na to, co všechno se tam už pokazilo. A že by bylo dobré, kdyby vůbec nic takového nebylo. I když to možná jednou sloužilo jako dobrá věc, ale ne teď. Zděšeně pohlédne na Davinu, když pronese svá slova odhodlaně, jak je u ní stylem. Ke slovům se však neodhodlá, protože v této chvíli jí nemá cenu odporovat. Není moudré jí přemlouvat, že to asi není nejlepší a už vůbec ne nejjednodušší nápad. Otočí se na Sophie, když směrem k ní Dee pronese spíše než návrh, tak rozkaz ohledně ascendentu.
Přestane zase na pár chvil vnímat, co se okolo něj děje a znovu se zaboří do sebe. Přemýšlí, co se stalo a, co to pro něj teď znamená. Uvědomoval si, že budou vězeňské světy zničeny, což je dobře, ale pořád mu nedocházela jedna velice důležitá věc. Avšak ten, kdo by se na něj díval, by přesně mohl určit čas, kdy si to uvědomil. Ta změna v jeho obličeji, v pohledu a i v postoji rozhodně nebyla lehce přehlédnutelná. Okamžitě se začal nesmyslně a nervózně pokoušet o vytvoření jakési věty. Přejde o krok blíž k těm dvěma, ale dívá se kamkoliv jinam, než na ně. Na zem, na strop, na nábytek okolo něj, ke dveřím, odkud se ozýval všechen ten ruch, který jakoby teď bylo jediné, co slyší. Nemohl se pořádně soustředit na zvuk v místnosti a slyšel teď jen vše okolo. Auta, příšerně hlasitá hudba, nakažlivý smích, tisíce neznámých hlasů. Přišlo mu, jak kdyby to byla věčnost, než vyslovil normální větu, která však postrádala jeho duši, přítomnost. Na pár vteřin zavřel oči, zhluboka se nadechl a navrátil svou mysl zpátky sem, do této místnosti. Konečně se začal soustředit jen na zvuky z opuštěné místnosti a ne na nic okolo. Koukal z jedné na druhou a snažil se je svým pohledem donutit k řeči. Oběma to celou dobu nedocházelo, to uvědomění přišlo, až ve chvíli, kdy to on vyslovil. Doufal, že na to nepřišel nějak pozdě a, že je stále čas jí zachránit. Nedokázal by přijít právě o ni..sice spolu už netráví tolik času, vlastně si nejsou ani tak blízcí a mají jisté neshody, ale je pro něj nesmírně důležitá. I když se k ní pomalu ani nemůže přiblížit, aniž by nepopudil jednoho agresivního hybrida, kterému by nedělalo problém zabít ho, než by stačil mrknout. Podíval se na Sophie, která se okamžitě chopila telefonu a začala hledat její číslo ve svém telefonu. Jakmile uslyšel, že Davina vstává ze židle, otočí se na ní a poslouchá její slova. Vůbec netušil, jak to funguje, zda je vůbec možné jí zachránit, ale souhlasně přikývl na její slova. Musí jí zachránit..nebo se aspoň pokusit.
Zaposlouchal se do zvuků, které vycházely ze Sophiina telefonu, i když to bylo neslušné, tak to udělal. Jediné, co zatím slyšel bylo vyzvánění, které ho začalo štvát, jelikož to nesvědčí nic dobrého. Nervózně překračoval s jedné nohy na druhou a snažil se tím sám sebe uklidňovat. Nedokázal by si představit, že by kvůli nim umřela Cami. Kvůli tomu jak se až moc snažili chránit člověka, kterého oba dva nesmírně milují, byli slepí a hloupí. Neviděli to, co ony dvě, neviděli, že je jiný. On to všechno ale viděl až pozdě..na pár vteřin se dokonce i rozhodoval, zda ho raději nenechá jít s nimi. Zda přeci jen neměly pravdu. Ale jeho přehnaná starost, paranoia ho přemohla a donutila ho udělat jednu z největších chyb. A teď kvůli tomu trpí jedny z nejdůležitějších osob v jeho životě.)

(Je pro ni něco strašného vidět svou mladší sestru takhle zdrcenou a zlomenou. Chtěla by udělat něco, čím by nějakým způsobem povzbudila, zastavila ty slzy, zastavila to utrpení, které právě teď prožívá. Jenže nemůže udělat vůbec nic a to je na tom snad to nejhorší. Může jí jen nabídnout svou přítomnost, rameno, na které se může vybrečet a čas, který jednoho dne to utrpení zmenší. Kai pro Davinu v jistém smyslu znamenal něco už předtím, když kvůli němu nechtěla opustit vězeňský svět, nebo ho prostě jen nechtěla zradit. Ale během uplynulých měsíců, kdy s ním byla každý den, se to změnilo. Sblížili se a Davina teď ztratila člověka, kterého měla ráda, možná i něco více. Nad tím se teď může Sophie dohadovat jen sama se sebou, protože Daviny se ptát nebude, co všechno se tam stalo. Teď to nebylo vhodné vzhledem k okolnostem. Měla pravdu. Teď už na tom nezáleželo, protože jí ublížili. Zradili jí. A co je nejhorší, nevrátili se pro ně včas, aby zabránili smrti Kaie. Kdyby jen Sophie věděla, že tam je ještě někdo. Mohli něco udělat. Mohli najít rychlejší způsob, jak je dostat zpátky domů a nečekat na nebeskou událost, z které by Sophie čerpala moc. Zavře oči a pootočí se. Láme jí srdce vidět Davinu v takovém stavu. A pořád musí přemýšlet nad tím, kdo byl ten muž. I když zůstal ve vězeňském světě, který se brzy zhroutí a jeho existence skončí, Sophie to stále vrtalo hlavou. Jak to, že Chris nevěděl, že tam s ním ještě někdo je? Otevře opět oči a podívá se na Marcela a Davinu. Neví, co je horší, zda to nekončící čekání, které prožili s Marcelem, aby dostali Davinu zpátky nebo tento okamžik, kdy tady Davina sedí jako hromádka neštěstí. Souhlasí s Marcelem. Museli odtamtud zmizet a Davina to jistě také moc dobře ví. Kdyby měli jen o trochu více času, pokusila by se Kaiovo tělo vzít sebou také, ale měli štěstí, že to vůbec stihli. Přejde opatrně k Davině, když jí k tomu dá Marcel prostor, dřepne si do sedu a chytí Davinu za ruku. Chtěla by, aby všechno bylo jinak. Chtěla by se radovat z toho, že má svou sestřičku zpátky, je sice ráda, ale veškeré štěstí, které cítí přebíjejí Daviny emoce, které nemůže přehlížet. Dlouho hledá vhodná slova, která by vyjádřila všechno, co cítí a co v sobě celé čtyři měsíce potlačovala. Upřímně jí mrzí, co se stalo. Bylo to její a Marcelovo rozhodnutí, nechat tam Kaie. Mysleli si, že díky tomu bude Davina a všichni ostatní v bezpečí. Dříve by to možná fungovalo, dříve by s tím Davina nejspíše i souhlasila, ale poté co získal Kai moc od Cami a tím i emoce, změnil se a chtěl všechno napravit. Chtěl odčinit, co provedl Davině. Měla od toho plánu couvnout a také to chtěla udělat, jenže strach byl silnější než zdravý rozum. Daviny slova Sophie zasáhnou jako pěstí do obličeje. Jenže měla pravdu. Měli věřit aspoň jí, když ne Kaiovi. Měli myslet na Cami. Neví, co na to Davině odpovědět. Omluvy byly zbytečné, nic nenapraví a Davina je ani slyšet nechce. Zhluboka se nadechne a na to hned vydechne. Další její slova jí spíše vyděsí. Nechce ani pomyslet na to, co všechno se může stát, když přivede Kaie zpátky nebo se o to bude snažit. Druhá strana už neexistuje a tím to bylo všechno obtížnější. Nehledě na to, že to bylo vždycky život za život. Nedokáže jí na to nic odpovědět. Nemůže jí to rozmlouvat, alespoň ne teď, když je rána ještě čerstvá. Sklopí pohled k druhé ruce, v které drží ascendent. Ani si neuvědomovala, že ho stále drží. Natáhne ruku a ascendent vloží Davině do ruky. Nebude jí to upírat. A proč by taky? Sophie ho nepotřebuje a Davině po něm aspoň něco zbude. Nakonec to hrozivé ticho prolomí Marcel, ale jeho slova jí vůbec nedávají smysl. Vstane a pustí Daviny ruku. Dívá se na Marcela a chce se ho zeptat, co se děje. Ale než vůbec stačí vyslovit první slovo, Marcel konečně zformuluje smysluplnou větu, která Sophie nažene strach a hrůzu. Jak si to jen nemohla uvědomit? Jak jen mohla zapomenout na něco tak důležitého? Na někoho pro ni tak důležitého? V jejích očích se odráží strach o člověka, který pro ni znamená hodně. Cami, její velmi dobrá kamarádka může každou chvíli umřít a možná už se to stalo, ale tohle si Sophie nechtěla připustit. Doufá, musí doufat, že existuje nějaká naděje, jak ji zachránit od osudu, který jí čeká. Podívá se z Marcela na Davinu. Pro všechny teď bylo nejdůležitější zachránit Cami. Vytáhne si z kapsy mobil a okamžitě vytočí Cami. Potřebuje zjistit, že je v pořádku a mají čas. Nemůže o ni přijít. Nemůže umřít další osoba, kvůli jejich chybě. Nedokázala by žít s vědomím, že kvůli ní umřela právě Cami. Přechází po malé opuštěné místnosti a poslouchá vyzvánění mobilu. S každou další vteřinou její obavy jen rostou a ona nemůže skrýt tu bezmoc, kterou právě teď cítí. Telefon ale přeci jen přestane vyzvánět a ona uslyší její hlas. Hlasitě vydechne úlevou.) Cami jsi v pořádku. (Řekne aniž by jí pozdravila nebo snad první vysvětlila, co se děje. Tohle pro ni bylo prioritou. Cami samozřejmě nechápe, proč by v pořádku být neměla a tak jí Sophie musí všechno vysvětlit. Musí jí bohužel oznámit, že Kai je mrtvý. Upřímně jí řekne, že jí je to líto. Normálně by jí to raději řekla osobně, jenže tlačil je čas a Cami měla právo vědět, co se děje. Sophie se jí také svěří s obavou o její život, přičemž se hned zeptá na všechny okolnosti. Musí vědět o tom, co nejvíce. Kolik mají času? Dá se tomu zabránit? Na jaký princip to vlastně funguje? Přímo Cami zahltí otázkami. Jenže ani Cami o tom moc nevěděla. Myslela si, že by měla umřít hned poté co Kai, ale jak se ukázalo, nebyla to pravda. Mají ještě čas, ale nikdo neví kolik. Nebo snad se mění vše, díky tomu, že Kai umřel v alternativním světě? Nějakou chvíli to ještě probírají po telefonu, až se Sophie nakonec rozloučí se slovy, že najde způsob, jak ji ochránit před smrtí. Zandá si opět mobil do kapsy a podívá se na Davinu a Marcela. Oba věděli, jak na tom jsou s informacemi. Sophie všechny informace od Cami říkala nahlas, aby to pak celé nemusela opakovat a tím se zdržovat.) Musíme najít nějakou informaci o poutu vůdce s členy covenu Gemini. Musíme tomu zabránit. (Ví, kde by jistě informace našla, ale oni teď rozhodně nemají čas jet do Portlandu.)

*Usadí se na židli, ale je to jako kdyby dopadalo pírko na zem. Tak tiché, tak bez života. Jediné, co dokáže je dívat se před sebe očima, které byly prázdné a zároveň tak plné bolesti. Nemohla si přiznat, že byl pryč, že po tom všem, co spolu prožili byl pryč. Všechny ty chvíle ať už dobré a nebo špatné, necelý rok od jejich seznámení, to všechno zmizelo, jako kdyby se to ani nestalo. Připadá jí to, že neuběhly měsíce, ale dny, že se to všechno stalo tak v krátké době a stihla ho ztratit dříve, než aby jejich příběh měl nějaký smysluplný děj. Marcel mohl být tady s ní, mohl ji držet za ruku stejně tak jako její starší sestra, ale ona s nimi nebyla, nemohla, právě teď to nedokázala cítit, právě teď nedokázala cítit víc, než jenom prázdnotu a přicházející chlad, který ji pomalu pronikal do srdce a dále pumpoval do žil. A ona ví...ví, že po tomto přijde změna, že všechno bude jiné, protože je to jenom další bolest, která ji změní. Už není tou naivní, věčně usmívající, optimistickou dívkou, která byla před Sklizní, stejně tak jako není už tím zavřeným káčátkem z půdy, ani Marcelovou hračkou, co měla příliš mnoho moci a on to mohl využívat, není ani už tou dospívající dívkou, která bezmezně věřila dvěma lidem u kterých si myslela, že zrada nikdy nepřijde, ta, která se snažila vidět dobro v Kaiovi, ale stále mu plně nedůvěřovala...a právě teď už ani není tou ženou, kterou se stala ve vězeňském světě. Okamžiky, ty nejdůležitější v jejím životě ji mění a tohle je další z nich, zamilovala se tak rychle, stejně tak jako ho ztratila, skoro tam zemřela, protože byla slabá a ona přísahá na každého předka, na každou čarodějku ve městě, na každého nepřátele, že slabá už nikdy nebude, že bude věřit převážně jenom sama sobě, stejně tak i se nejvíce spoléhat na sebe, vezme si to, co bude chtít, dosáhne cílů, které si určí a nikdo ji v tom nebude bránit, nikdo ji nezastaví.
Vnímá je, oba jenom nedokáže mít reakce, které od ní očekávají. Nechce si na nich právě teď vylívat svou frustraci a smutek, ale nemůže jinak. Snažila se zapomenout na to, co udělali, snažila se to nějak vzít a i když je stále za to naštvaná, tak či tak je někde uvnitř, hluboko pod tou bolestí šťastná, že může být s nimi, že se věcí takřka dají do normálu po nějakém čase. Podívá se mu do jeho čokoládových očí, které jsou jí jedny z nejznámějších, které by poznala vždycky, protože samotnou osobu, co klečí naproti ní pozná dokonale. Možná se snaží omluvit, ale je to zbytečné, stejně tak jako když se v nemocnici snaží vzkřísit ze smrti někoho, kdo je mrtvý. Nemohl s tím nic udělat, nemůže to vrátit a ani udělat všechno jinak, bylo dokonáno a na jeho omluvě už nezáleželo, ne teď a ani potom. Nechce to slyšet, nechce to slyšet ani od jednoho z nich, protože to nezmění fakt, že Kai je mrtvý a i kdyby nebyl...ona není ta, které by se měli tolik omlouvat, ale byla to právě osoba, která se rozpadla v prach, stejně tak jako světy, které na něj byly napojené, stejně tak jako členové Gemini, kteří měli spjaté životy s tím jeho. Pokud byl Marcel zničený, stejně tak i Sophie, mohli si být rozhodně jistí, že osoba, která je rozlomená na části, rozpadnutá na kousíčky, která pláče krev...je právě ona. Chvíli se dívá do svého klína, přičemž kapičky slz pomalu dopadají na džínové kalhoty z roku 1997. Uvnitř sebe cítila, že už dál nemůže brečet, že už ani nemůže mít co, protože je toho příliš, ale ta voda nechtěla přestat téct, ta tekutina stále se tvořila, obnovovala a jí to už unavovalo. Cítí, že má napuchlé oči, stejně tak rty a i mírně nos. Musí to přijmout, musí to začít akceptovat, protože není možné, aby tak dlouho popírala skutečnost. Je pryč, Davino...nevrátí se, nevrátí se dokud se o to nepostaráš. To bylo přesně to, co napadalo její mysl. Byl možná mrtvý teď a i přesto, že nebyla druhá strana, tak stále se mohli nadpřirozené bytosti vrátit, nemohli? Z myšlenek ji vyruší jeho slova a tak se mu opět podívá do očí.* Já vím. *Promluví nepřítomným hlasem a zároveň chladnějším, než předtím. Nebyla pitomá, uvědomovala si to, chápala to, tak proč jim dělá zatraceně problém pochopit, co to znamená pro ni? Proč nechápou, že...nemohli to pochopit, protože nejenom, že nechtěli, ale nevěděli, co se stalo tam. Nevěděli, co on pro ni obětoval, nerozuměli tomu, protože nikdy se nedostali do pozice ve které byla ona. Nechce, nemůže jim to vyprávět, i kdyby chtěla...neporozumí ji. Nevyjádří se k tomu a namísto toho těká pohledem z jednoho na druhého. Proč to dělají? Proč si vyměňují tyto vzájemné pohledy, jako kdyby se právě teď na ně nedívala a přesně nevěděla, co si myslí? Ať přestanou, ať přestane tohle všechno! Příjemné teplo vycházející z ruky sestry ji obklopí, jen co se jí dotkne. Oplatí jí mírnější stisk, protože i když teď vypadala, jako kdyby je nechtěla vidět, jako kdyby s nimi nechtěla mít nic společného, tak přesto všechno byli právě oni dva jediné, co ji zbylo a ona je milovala. A hlavně nikdy nedoufala, že by mohla mít sestru a že by to byla právě Sophie...jeden z nejlepších lidí, které mohla poznat. Podívá se jí do očí a veškerou pozornost věnuje právě jí. Poslouchá každé slovo vyřčené z úst a nemůže nesouhlasit s tím, že měli věřit. Přesně tohle měli udělat a kdyby ne, tak alespoň věřit v ní. Nepopírala by, že tomu tak není, když to je přesně to, co cítí a co ji zabíjí uvnitř. Nikdy se to nemuselo stát, mohlo být všechno jinak, ale teď už je zbytečné nad tím plakat. Její nádechy a výdechy jsou tak hlasité, že to až drásá uši. Polkne na sucho a pomalu cítí, jak tekoucí voda z očí ustupuje, jak mozek se přenáší přes popírání pravdy a přichází něco, co je silnější, co ji nutí být odhodlanější a postavit se k celé situaci jinak. Vztek...koluje jí po celém těle, brní ji v konečcích prstů, cítí ho stejně tak silně jako magii, která se jí navrátila, protože už je znovu spojená s Předky. Vrátí se k původním myšlenkám o tom, že ho přivede nazpět a tentokrát je řekne nahlas. Nehodlá couvnout, nehodlá se zamýšlet nad následky, klidně bude žádat Předky o pomoc, bude jejich dlužníkem, ale dostane to, co chce. To je to, co čarodějky dělají...vždy jdou za svými cíli. Je potěšená, že se nesnaží jí to rozmluvit, stejně tak ani Marcel. Pravděpodobně pochopili, že by to nemělo žádný význam a už vůbec ne teď. Požádá o ascendent, protože má na to právo. Teď byl stejně k ničemu, takže neměla důvod jí to odepřít a navíc by něco takového ani nedovolila. Natáhne ruku a za chvíli pocítí studený kov, který je těžší, než kdykoliv předtím. Aniž by se na něj podívala, tak si ho vloží do kapsy k ampulce s krví.
Další informace, kterou vypustila z hlavy a na kterou by dnes ani nepomyslela, kdyby to Marcel nepřipomněl ji přímo praštila do obličeje. Bylo to jako když vyjdete z domu a nečekáte, že venku je naprostá vánice, že vás mráz bude štípat do tváře, že v hrdle vám zamrzne dech. Přesně tak se cítila, plná strachu a obav o člověka ke kterému taktéž měla blízko a u kterého si je jistá, že i pro ni bude jeho smrt bolestivá. Vidí v něm úzkost, strach o osobu, kterou zase miluje on. Věděla, jaký k ní má city a i když je chápala, tak na druhou stranu nechtěla, aby je měl. Bylo to naprosto zbytečné, malicherné, patetické vzhledem k tomu, že Cami udělala svou volbu už několikrát a nikdy to nebyl on...ne více, než přítel. Bylo jí ho líto, samozřejmě, ale teď nebyl čas se nad tím zamýšlet. Přeskočí pohledem z jednoho na druhého, přičemž se vyšvihne na nohy. Nemohou ji nechat zemřít, tohle nedopustí, nemůže ji ztratit. Byly kamarádky, věděla, že právě jí může říct cokoliv, že může říct úplně vše a ona vždy najde tu empatii, vždy najde ta správná slova, která vás zahřejí byť jen na pár minut. Založí si ruce na hrudi a vyčkává, dokud Cami nezvedne telefon. To čekání je pro ni ubíjející, stejně tak jako pro každého z nich. Zoufale se podívá na Marcela, stejně tak i na Sophie a nezbývá nic jiného, než čekat. Padne na ní úleva, co hovor přijme a když podle slov její sestry zjistí, že se jí nic nestalo. Bylo to krásné, byl to tak nádherný pocit cítit úlevu, ale zároveň je více, než zmatená. Měla by zemřít, Kai jí o tom vyprávěl, věděla všechno, tak jak je možné, že to bylo jinak? Mohl být naživu? Mohl to přežít, protože to je to, co Kai umí nejlépe? Sjede rukou do kapsy, kde má vložen ascendent i ampulku s krví. Je to její příležitost, může to zjistit a pokud...pokud je naživu, tak se může pro něj vrátit. Nevnímá jejich dohady či slova, nevstupuje jim do rozhovoru, protože právě teď v ní plápolá plamínek naděje a touhy vrátit se pro něj, zjistit pravdu, stejně tak jako chce Cami zachránit před újmou. Podívá se na Sophie a přikývne souhlasně...vůbec si neuvědomují, že ona je jedna z těch, kteří ví nejvíce, ale co měla říct? Že je to nemožné? Že se právě Kai mohl splést v něčem tak zásadním, když on byl ten, který vždy věděl tolik? Měl tajnosti, jistě, možná s nimi hrál další hru, ale ona to chce nejdříve zjistit po svém.* Zjistíme...hlavně musíme být v kontaktu s Cami. Já a Marcel půjdeme něco najít a dáme si vědět. *Rozhodne za ně ostatní. Rozepne si konečně bundu a přehodí si ji přes ruku, přičemž ji svírá tak pevně, jak jen může, když v ní má dvě nejdůležitější věci. Společně s Marcelem opustí Rousseau's a zamíří směrem domů.*

(Ani neví, jak se to stalo a kdy přišel ten zlom, ale stalo se to. Vždycky si přála utéct od nadpřirozeného světa a být normální. Vést obyčejný život s obyčejnými starostmi. To se samozřejmě nestalo, alespoň ne tak úplně. Byla přeci jenom pořád jediná Starší v covenu a měla nějakou odpovědnost. Ale její život už nezahrnoval každodenní boj o život. Distancovala se od mnohého. Ne že by jí snad nezajímalo, jak to nakonec dopadlo s Esther a nebála se o své přátele. Jen už se do ničeho aktivně nevměšovala. Pokud by jí někdo potřeboval, přišel by a ona by danou osobu neodpálkovala. Pokud by hrozilo nějaké nebezpečí její sestře Davině nebo někomu z jejích blízkých přátel samozřejmě by to nenechala jen tak být. Ale pro teď si užívala klid od všeho toho.
Dlouho se neviděla s Elijahem, což ji celkem mrzelo. Ani s Genevieve už nebyla tolik v kontaktu jako dříve. Cami stále vídala v práci, i když tam nebylo zrovna tolik času si pořádně popovídat, to nejdůležitější si vždy řekly. A co se týče Adama? Naposledy se s ním viděla, když byla u něj v bytě. Sem tam si napsali nějakou zprávu, ale to bylo všechno. Samozřejmě Sophie na něj nezapomněla za tu dobu a stále k němu něco cítila, i když on o tom neměl ponětí.
V tuhle chvíli stojí za barem a přemýšlí, co všechno bude muset tento týden stihnout. Když zvedne hlavu od sklenice, kterou právě doleštila, naskytne se jí pohled na Lorenta. Bylo celkem nezvyklé vidět vlkodlaka ve francouzské čtvrti a zrovna v jejím baru, ale i zázraky se stávají.) Dobrý večer, celkem překvapení tu vidět někoho jako jsi ty. (Kývne hlavou na jeho objednávku a natočí mu sklenice jedno pivo. Postaví ho před něj na barový pult.) Když se nad tím zamyslím, tak vlastně docela dobře. Děkuji za optání. (Lehce se na něj pousměje.) Co tě sem přivádí? Už ti přestalo chutnat pivo v té vaší zapadlé hospůdce? (Povytáhne tázavě obočí.)

(Byla zvyklá, že k ní do baru chodí občas nějaký vlkodlak, ale z devadesátí procent to byla Claire. Občas tady zahlédla i Jacskona, ale to bylo vyjímečně a jistě to nebylo jen tak. Ani si nepamatuje, zda tu někdy byl Lorent. Nejspíš ano a jen si na to nepamatuje. Překvapeně povytáhne obočí. O vlkodlaky se nikdy moc nezajímala a tak není divu, že tahle novinka se k ní nedostala.) To jsem nevěděla. Musí být celkem těžké být vlkodlak bez smečky. (Je pravda, že občas se najde nějaký vlkodlak bez smečky, ale to jen zřídka. Většinou to bylo díky tomu, že na tom místě už žádný jiný vlkodlak nežil. Ale tady v New Orleans stejné rasy drželi vždycky spolu.) Měla jsem čekat, že jsi nepřišel kvůli lepšímu pivu nebo se podívat, jak se mi daří. (Vlastně jí ale nevadilo, že přišel kvůli pomoci. Už to byl nějaký čas, kdy po ní někdo něco chtěl a nejspíš proto ho hned neodmítla. Kdyby všechno bylo jako dřív, asi by ho odmítla hned, jak o tom začal mluvit. Neměla prostě k vlkodlakům žádný vztah a nikdy se moc nepřemáhala jim v něčem pomoct. Nejspíš taky proto, že vlkodlaci přímo nesnášeli čarodějky z New Orleans kvůli kletbě, kterou si museli projít a pak všechny čarodějky odsuzovali jen kvůli jedné.) To je celkem férová nabídka, ale rozhodnu se, až budu vědět o co vlastně jde. (Nemůže mu slíbit pomoc, když neví o jaké kouzlo jde. Za prvé, neví zda ho umí a zvládne a za druhé, pokud je to něco, co by mohlo ohrozit i jiné osoby, tak do toho rozhodně nejde. Přimhouří oči a opře se o barový pult, naslouchá Lorentovi, s čím vlastně chce pomoct. Pomalu začíná chápat, co po ní Lorent chce, ale dvakrát se jí to nelíbí. Potlačení emocí je nebezpečné, ať si každý říká co chce. Může být pravda, že u vlkodlaků to není takové jako u upírů. Upři jsou čistě jen stvořeni pro zabíjení a jen jejich emoce je drží na uzdě, pravda některé ne. Někteří upíři vraždí, i když mají emoce a nemají výčitky, ale to už je věc jednotlivce. Lidé jsou taky vrahové a nemusí mít nadpřirozené schopnosti.) Je hezké, jak mě tu přesvědčuješ, že ty bez emocí nebudeš zabíjet, ale můžeš mi lhát. Ani ty sám nemůžeš vědět, co se stane a jestli někoho nezabiješ mezitím. Nikdy neexistuje žádná jistota, že se ti to nevymkne z kontroly. Je to riskantní a já nevím, jestli něco takového chci mít na svědomí. (Mohlo by jí to být vlastně jedno. Lorent chce na tu dobu odjet z města. Nehrozilo by tím pádem žádné nebezpečí jejím blízkým, ale nemůže přehlížet fakt, že může ublížit někomu jinému a jí životy cizích nejsou lhostejné. Ale na druhou stranu by se to třeba mohlo nějak zařídit.) Čistě teoreticky. Kdybych nějaké takové kouzlo znala nebo vymyslela. Byl by jsi ochotný přistoupit na jednu podmínku? Takové ujištění, že neublížíš nevinným lidem. (Přimhouří lehce oči a tázavě se na něj podívá.)

No tak držím palce, ať je to opravdu jen ten přechodný stav, jak říkáš. (Lehce se na něj pousměje.) Fajn, pokud se někdy vrátíš máš pivo na účet podniku za to, že sis vzpomněl se tady zastavit a na uvítanou. (Následně si vyslechne od Lorenta, co by od ní potřeboval. Snažil se opravdu hodně ji přesvědčit, aby mu pomohla, to se mu musí nechat. A vlastně o tom začala opravdu přemýšlet. Dříve by nejspíš bez přemýšlení odmítla. Místní vlkodlaci nesnášeli čarodějky, tak nevidí důvod, proč jim pomáhat. Jenže Lorent nebyl až tak místní a navíc se Sophie od té doby hodně změnila. Celkově se jí ten nápad vůbec nelíbí. I kdyby to bylo tak, jak tvrdí Lorent, pořád je tu velké riziko, že se mu to vymkne z kontroly. Vydechne.) Až budeš bez emocí, budeš přemýšlet jinak. Problémy tě nebudou zajímat. Nebudou tě zajímat následky. Bude tě zajímat jen to, co chceš bez ohledu na to, co se stane. Nezáleží na tom, zda jsi upír nebo vlkodlak. Ctižádost je velká a někdy nebezpečná věc. (Tohle nebylo o zabíjení ze zábavy. Klidně mohl zabít nevinného při postupu k dosažení svého cíle.) Ale udělám to. Nebo spíš se o to pokusím. Ještě jsem nic takového nikdy nedělala. Ale pod jednou podmínkou. Zabiješ nevinného a kouzlo zvrátím. Bez ohledu na to, jestli jsi získal, co jsi chtěl nebo ne. (Tázavě se na něj podívá, zda s tím souhlasí nebo ne. I kdyby Lorent zabil někoho, koho vůbec Sophie nezná, cítila by, že je za to z části odpovědná ona. Ať si každý říká, jak jsou čarodějky chladnokrevné a zabíjejí všechny, kteří se jim postaví do cesty. Ona taková není a nikdy nebude. Vždycky si bude vážit života jiných osob. Vždycky se bude snažit najít kompromisy, když ostatní budou chtít zabíjet.) Proč vlastně nepoužiješ to tonikum, o kterém jsi tu mluvil? Nebo snad už žádné neexistuje?

(Jen se usměje na jeho odpověď o tom, že má o důvod víc se vrátit. Dnes má neobvyklé dobrou náladu. Nejspíš to bude taky důvod, proč mu nabídla pivo na účet podniku, pokud se vrátí. Rozhodně to nebyla snaha o flirt. Lorent nebyl ani její typ. Navíc pořád měla v hlavě jen Adama, což bylo celkem zvláštní. Nikdy se tolik neupnula jen na jednoho muže. Ale to je teď vlastně celkem jedno. Neřeší tady svůj vztah k Adamovi. Lorent za ní přišel, aby ji o něco požádal a ona ho v klidu vyslechne. Samozřejmě se to neobejde bez řečí kolem. Nemohla něco takového brát na lehkou váhu a rovnou říct, že to udělá. Musela myslet dopředu na to, co se stane nebo by se stát mohlo, kdyby se to Lorentovi vymklo z rukou. Mohl opakovat pořád dokola, že by nezabíjel, ale jistota tu nebyla žádná. A jak by pak Sophie se sebou mohla žít, kdyby věděla, že to dopustila? Uvažuje. Nakonec souhlasí, ale pod jednou podmínkou. Nemůže to udělat jen tak. Lorent podmínku přijme, což ji potěší. Nejspíš si opravdu hodně věří. Lehce se pousměje.) Myslela jsem si, že budeš protestovat a najdeš si jinou čarodějku, která to provede bez zbytečných keců a podmínek. (Napije se ze své minerálky, kterou má postavenou hned vedle sebe na pracovním pultu pod barem. Zeptá se ho na otázku, kterou má na jazyku skoro od začátku. Lorent se zmínil o nějakém toniku, který byl určený pro Claire. Chtěla vědět, jestli ještě nějaký existuje nebo ne. Svraští obočí a po chvíli zamrká, když Lorent položí prázdnou lahvičku na pult. Věřil si, protože ví, jak se chová bez emocí. Právě teď byl pod vlivem toho tonika a neměl emoce. Nepoznala to. Možná kdyby ho znala nějak lépe, poznala by to, ale ona ho znala jen letmo. Opravdu to zahrál dobře. Nebo to nehrál? Prostě se takhle choval normálně bez emocí? Vlastně jí jen neřekl, že v tuto chvíli už bez emocí je. Řekl jí, jak se chovají vlkodlaci bez emocí a pro co je předurčený jeho vlk. Říkal to z vlastní zkušenosti.) Nějak nevím, co teď říct. Nečekala jsem, že bys mohl být opravdu tak klidný bez emocí. Vcelku takový normální vlastně. (Vlkodlaci a upíři jsou opravdu odlišní tvorové a tohle byl jeden z mála příkladů.) Takže hledáš něco trvalého nebo aspoň trvanlivějšího než to tonikum a nejlépe, abys nemusel nic pít po celou tu dobu. (Zhluboka se nadechne a začne přemýšlet. Nikdy nic takového nedělala a neví, zda to zvládne. Může se o to pokusit, ale nemůže mu nic slíbit.) Nemůžu ti nic slíbit a rozhodně to nebude hned. Dej mi trochu času, já se ti pak ozvu.

(Cami a Klaus se budou brát. Byla to pro ni zpráva, jako kdyby blesk najednou udeřil z čistého nebe. To jí Hayley chtěla říct, když se vrátila ze sanatoria. Ale že to bude až taková bomba, to nečekala. Její bratr se po tisíci letech, kdy měl v podstatě ženu, na jakou si ukázal, protože jeho charisma bylo pekelně žhavé, i když pořád ještě neměl na Kola, který byl přímo magnet na ženské - ten si ani nemusel ukazovat, padaly mu do náruče zcela dobrovolně a klidně i víc najednou - chystal usadit a zdálo se to až neuvěřitelné. Že by konečně jednou v rodině Mikaelsonů zavládl relativní klid a dalo by se říct, že směřují všichni k tomu, aby byli víceméně spokojení? Samozřejmě netušila o Nikolase a o tom, jak Alisea zápolí, ale Alisea, i když byla jejich sourozenec, se vždycky držela zpátky, moc se jim nesvěřovala, nežádala je o pomoc. I když patřila do rodiny krví, byla tak trochu mimo ni. Vždycky si přála sestru, ale nebyla si jistá, jestli se ta léta dají dohnat. U Alisei se to nepodařilo. Nejsou si blízké, jak by si přála. Možná... možná, že tohle získá u Freyi. Už teď si s ní připadá bližší než s Aliseou. Snad to bylo tím, co spolu prožily. Určitě to bylo tím. Vlastně se těší na další setkání se svou nově nalezenou sestrou. Doufá, že se brzy ukáže, protože ona neví, kde by ji měla hledat. Ale Freya si ji jistě najde. Stejně jako její bratry.
Stále si zvykala na své nové lidské tělo. Neměla upíří sílu, rychlost, ale taky nebažila po krvi, což se ale projevovalo tím, že měla docela často velký hlad. Ještě tak nějak nedokázala odhadnout míru. Aspoň, že si nemusela vařit. Její majetek byl dost k neutahání, takže si mohla dovolit chodit do restaurací a barů, aby si zde dopřála nějaký ten teplý oběd. A protože byla zvědavá na Cami, chtěla ji vidět a popovídat si s ní o Klausovi, o svatbě a prostě o všem kolem, tak se dneska vydala do Rousseaus. Měli tam vyhlášené domácí burgery a ona se rozhodla ochutnat. Její chuťové buňky pracovaly na plné obrátky. Vešla dovnitř. Bylo narváno, ale za barem obsluhovalo více barmanů, takže všechno zvládali v klidu. Jednou z nich byla i Cami. U baru se nikomu asi moc sedět nechtělo. Nezaručovalo to zas takové pohodlí, ale zase jste měli obsluhu hnedka u ruky. Měla štěstí, že před Cami bylo místo a ona si tak mohla sednout.) Moje oblíbená barmanka a před ní místo k sezení. To musí být osud. (Okomentovala situaci a podívala se na Cami.) Nenech se zmást mým zjevem. Uvnitř je pravá a nefalšovaná Rebekah. (Sjela oběma rukama po obrysech svého nového těla a uculila se na ni. Asi bude Cami chvíli trvat, než to zpracuje, ale ona to pochopí.)

*I přesto, že venku zářilo slunce bez mračen, tak ona se nemůže zbavit pocitu, že všechno není tak dokonalé, jak se zdá. Jistě, na prstu se jí blyští předmět, který ji dodává každodenní štěstí, stejně tak jako jeho přítomnost, když se může vedle něj probouzet. Těší ji, že Mikaelsonovi se opět dávají dohromady, že dítě, které bylo považováno za mrtvé je ve skutečnosti naživu a hlavně zdravé. Je toho tolik, co mohou oslavovat a přitom ji něco drží nazpět. Uvnitř hluboko sebe cítí jakousi prázdnotu a strach, ta prázdnota je způsobená tím, že ji chybí...chybí ji člen její rodiny, chybí jí její bratranec. A strach? Ten nedokáže identifikovat, netuší, odkud přesně pochází, prostě to jednoho dne přišlo a nechce to zmizet. V poslední době často myslí na svou rodinu, hlavně proto, že se už vlastně začlenila do nové, a až se rozhodnou vzít, tak tam bude právoplatně. Jenomže kdo tam bude stát po jejím boku? Nikdo, všichni jsou mrtví, tohle je osud O'Connellů. Nemůže popírat, že jí z toho není smutno, že ji to netrápí.
Možná proto se dnes ráno rozhodla odejít do práce, aby tak bloudily myšlenky i jiným směrem. I když tuhle práci opravdu miluje a nikdy asi nebude schopná se jí úplně vzdát, tak přesto tady už netráví tolik času, kolik předtím. Své psychologické dovednosti zatím nijak zvlášť nerozvíjí, pokud tedy nepočítá svého stálého pacienta, který je zároveň i jejím snoubencem. Občas, když je to potřeba, tak spolupracuje s místní policií, aby podala svůj psychologický názor na příčinu smrti. Je to ovšem těžké předstírat, že nevíte o tom druhém světě, když máte podezření, co za přirozenou bytost to mohlo být. V práci volí profesionální přístup, jako kdyby byla obyčejný člověk, který je téměř bez starostí. Za barem se na hosty usmívá, občas s nimi prohodí nějaké to slovíčko a nebo vtipnou hlášku, či snad doporučí to nejlepší, co tady mají. Přijde právě za bar, kde začne pulírovat sklenice a skládat je vedle sebe, asi s úmyslem je brzy použít. Momentálně je do své práce tak zabraná, že si ani nevšimne příchozí osoby. V tomhle ruchu je docela snadné si někoho nevšimnout hned na poprvé. Odloží utěrku vedle sebe a trhne hlavou do strany, aby tak oddělala neposedné pramínky vlasů, které ji padají přes tvář. Zadívá se na ženu před sebou trochu zmateně, ale i přesto se na ni zeširoka usmívá.* Omlouvám se, ale… *Nestačí ani dokončit větu, jelikož ona „záhadná“ žena se představí. Roztáhne koutky úst ještě do většího úsměvu, pokud je to vůbec možné. Odhalí řadu vrchní zubů, přičemž se krátce uchechtne.* Oh můj bože, Rebekah. *Vydechne dlouze a sjede ji pohledem, načež několikrát pokýve hlavou nahoru a dolů.* Přísahám, že když jsem tě viděla naposledy, tak jsi byla blondýna. *V hlase zní pobavení, zatímco její oči a mysl se snaží stále vstřebat tu změnu, hodně velkou změnu.* Slyšela jsem, že jsi nazpět a trochu jiná, ale...tohle jsem nečekala. Ráda tě vidím a taky jsem ráda, že jsi v pořádku. *Kdokoliv jiný, co tohle řekne to může brát jenom jako slušnost a klišé, ale ona to myslí upřímně. Je potěšená, že se vrátila a že jejich výměna těl se neuskutečnila.* Co ti mohu nabídnout? Máme opravdu výborný bourbon, řekla bych, že i lepší, než má tvůj bratr v pracovně. *Mrkne na ni trochu spiklenecky. Netuší, zda je tady kvůli něčemu konkrétnímu a nebo měla chuť si jen zajít do baru. Ostatně ještě jí nepřijde vhodná doba, aby se na to ptala.*