Garden house with green houses

*Seděl ve svém novém domě a připravoval s upíry poslední detaily. Jeho dárky budou dokonalé, prostě výjimečné. Na každého se dostane, na sestru, bratry, a dokonce i na toho psa, který ztratil dítě zplozené s bastardem. Jeho plány mu vycházely a čekal už jen na čas, kdy získá dýky. Stejně jako Niklaus... chtěl své sourozence poslat do bezesného spánku, ve kterém on sám byl devět set let. Samozřejmě, necítil zlost, necítil jejich vinu. Chtěl se pomstít z jiného důvodu, on zůstane a krev poteče proudem. Všichni ho budou poslouchat, on poté podmaní celý svět. Když mu jeden z jeho upírů ukázal předmět pro bratra, pokýval a pouhým mávnutím ruky ho odehnal. Přemýšlel. V jeho velkém křesle to bylo pohodlné a ještě lepší to bylo, když podnožku dělala lidská žena, sýpajíc bolestí. Jeho plán byl dokonalý, měli vytypovaného a už předem ovlivněného člověka, který pozdě v noci zanese jeho "božské" dárečky do sídla. Ušklíbl se, když uslyšel tlumené skřeky. Odkopl živou podnožku na opačný konec místnosti, upíří rychlostí byl však u ní a zakousl se ženě o krku. Byla to obrovská síla, nebyl ukojitelný. Ještě než žena padla mrtvá na zem, Finn odtrhl zakrvácená ústa od její šíje, zaklel. Mrtvoly si už ani nevšiml. Hrubou silou si odtrhl část rukávu jeho obleku a podíval se na vnitřní stranu jeho předloktí. Runy. Na jeho ruce se rýsovalo jeho jméno. Zamračil se. Něco bylo špatně a Finn ihned přišel na to, co. Zamračil se, síla kouzla ho táhla na místo, kam ho volala jeho matka. Rozrazil dveře a něco zavrčel na upíry, ať pokračují a vše dělají tak, jak jim nařídil. Ještě jednou se na to podíval a upíří rychlostí se přemístil na místo. Nemusel hledat, mezi skleníky ho to táhla přímo tam, kam ona chtěla. Zamračil se. Zastavil se přede dveřmi, tohle ho bude stát hodně, ale kouzlo stále platilo, nemohl se otočit a zmizet. Otevřel dveře tak, že málem vyskočily z pantů, ale zůstaly otevřené. Nevešel dovnitř, stál tam s přimhouřenýma očima, v niž by matka mohla vidět jen nenávist. Čistou a silnou.* Matko. *Zavrněl přidušeným hlasem a založil si ruce. Změnil se, od té doby, co ho viděla naposledy. Vousy, oblek zašpiněný kapkami krve z jeho svačinky, vlasy zčesané dozadu. Ale nejvíce to byl jeho výraz, výraz plný nenávisti. Jeho rukáv byl natržen, což mu z elegantnosti a studenosti ubralo jen trochu.* Přišla jsi napravit svojí chybu, matko? Bohužel, ON je pryč. *Zasmál se řezavým smíchem, který se člověku vkrádal do kostí. Tohle nebyl její Finn, tohle byl Finnův upír.* Vše, na co jsi spoléhala, je mrtvé. Smůla, matinko. *Vstoupil, ale zůstal stát mezi veřejemi. Necítil k ní nic, chtěl jen jedno. Napít se její krve. Dosyta.*

*Cuklo mu ve tváři, když ho oslovila. Bylo to zvláštní. Žena, která ho milovala tak, že v něm jednoho dne probudila to, čím je teď. Ten den, co ho zabil jeho vlastní otec. Pozvedl bradu, když vyslovila jeho jméno. Bylo to zvláštní. Svým upírům své pravé jméno samozřejmě řekl. On byl Mikaelson, on byl Původní - jeden z nejsilnějších. Z matčiných úst to znělo divně. Cize. Nikdo ho takovým způsobem neoslovil od chvíle, kdy ztratil city. Bázlivě se zasmál. Myslel si o ní jen to nejhorší. Ta, co ho využila k tomu, aby zemřel a už nikdy nemohl využít svůj dar. Otevíral ústa na odpověď, ale to už ho srazila na kolena. Zvedl ruce, pěstmi si tlačil do spánků a snažil se potlačit neutuchající bolest, která se do jeho hlavy dostávala v silných vlnách. Na chvilku se mu před očima objevilo pár mžitek, to už se nad ním tyčila. Přimhouřil oči a vnímal slova, která ho řezala. Zavrtěl hlavou a jeho svaly vykonaly marnou snahu o to, aby se postavil zpět na vlastní nohy. Marně. Na čele se mu začaly tvořit jemné kapičky potu, bolest byla stále stejná, ochromující. Slova jeho matky ho stále prostupovala a on se snažil dát všechnu sílu dohromady - použít jí a zničit osobu, která mu působí bolest. Bylo příliš pozdě. Ester, jakožto nejmocnější čarodějka, se mu pomalu dostávala pod kůži. Necítil strach, necítil naprosto nic, jeho hlavu však spaloval žár. Jeho matka ho nutila vzpomínat. Před vytřeštěnýma očima viděl obrazy. Viděl malého chlapce, který v náručí drží miminko a směje se. Viděl přírodu; sourozence; úsměv své matky, když našel Niklausův přívěšek; dokonce i to, jak poprvé dostal do ruky svůj malý meč. Bylo to ještě horší, než když ho Benjamin nutil, aby vzpomínky zahnal a vypnul cítění. Při přelomu toho krásného, vzhlédl a jeho obličej získal upíří rysy. Oči podlité krví, tesáky v jeho křivém úsměvu.* Jsem... silnější, než ON! *Zavrčel, ale ihned zakřičel. Bolestí. Viděl svou první vraždu. Před očima se mu objevila tvář muže, kterému trhal hrdlo, protože se nemohl zastavit. Svou ruku položil na matčinu. Neměl sílu na to, aby jí strhl ze své tváře, pouze jí překryl a nehty tlačil do své pokožky. Křičel a řval. Cítil bolest lidí, kterým ublížil. Stačila jedna vzpomínka, následně druhá. Matka ani už nepotřebovala osobní kontakt, byl dokonale pohlcen. Pustil přiloženou ruku a odtáhl se dozadu. Na pokrčených nohách narazil do nějaké stěny, ale bylo mu to jedno. Trpěl a vyl. Padl na všechny čtyři, držel se za hlavu. Bylo to tu zase, nával toho, jak je všechny zabil. Jak pil jejich krev, jak vytrhl srdce Sage. Bolest mu na povrch dostávaly vlny emocí, které ale bolely, příšerně. Jak dlouho to trvalo? Pár minut, desítky? Netušil. Po jeho rudé tváři plné slz, potu a hojících se vrypů, přeběhlo žilkování.* N...é! *Zaskřípal a zůstal na všech čtyřech. Popadal dech a chtěl zemřít.

Finn se rozplakal. Cítil bolest. Nechtěl tohle udělat. Nikdy by si nepomyslel, že zabije tolik lidí. Vzlykal a krčil se u stěny, jako malý kluk, kterého zbyl jeho otec. Hlavu měl položenou v dlaních. City ho bodaly jako dýky. Neodvažoval se vzhlédnout, připadal si sám. Vzlykal a tvář měl odvrácenou do temného kouta. Neměl sílu na to, aby se postavil. Neměl sílu na to, aby čelil komukoliv.* Zabij... mě. *Dostal ze sebe mezi pláčem. Kdyby se viděl, byl by to ten nejžalostnější pohled, jaký kdy spatřil. Dospělý muž, krčící se, prosící o smrt, jež by teď byla vysvobozením.* Já už nech... *Nedopověděl. Stále měl pře očima jen to, jak se na ní podíval. Vzápětí bylo srdce Sage pryč a on se sytil z její mrtvoly, kterou tam jen tak nechal. Na Plantáži, kde si užíval posledních zbytků štěstí. I když se nechtěla stát člověkem, dávala mu naději. Co to jen udělal...*

*Stále se nedokázal uklidnit. Byl v jednom ohni a nechtěl žít. Možná, že to takhle mělo být a on na dalších tisíc let ukojí touhu po smrti. Když si k němu matka klekla, neopovažoval se jí podívat do tváře. Myslel si, že je zklamaná, že ho nenávidí. Jen se třásl a bál se příštích okamžiků a bál se toho, co přinesou. Promluvila a on byl za ty slova v nitru rád. Miloval její hlas. Nejprve ucukl, na kontakt nebyl připraven. Dotek však byl jemný a vlídný přesně takový, který mu chyběl. Užíval si ten moment, protože mu teplo z matčiny ruky lepilo rány a pomáhalo mu to rozjasnit si mysl. Byla tady. Byla tady s ním jeho matka a spolu mohli dokázat velké věci. Donutila ho, aby se na ní díval. Nejdříve se tomu pohledu bránil. Trochu tlačil tvář, proti dlani, ale nakonec povolil. Jeho oči nejprve zabloudily k matčiným ústům, která se na něj vlídně usmívala, poté se jejich pohledy střetly. Začala mluvit a pro Finna to byla libívá píseň. Pokýval. Takhle by už nikdy nedokázal žít, natož se jiným a nevinným lidem dívat do očí. Přestala se ho dotýkat. Zoufala se podíval na její ruku. Teď to musí zvládnout sám. Po tom, co mu nabídla, že ho "osvobodí", zamrkal, ale nedovolil si ohnout pohledem. Nové tělo. Bude umět kouzlit, bude umět to, co vždy obdivoval. Může se konečně aspoň z jedné části vyrovnat své matce. Sedl si tak, aby byl opřen zády o stěny a instinktivně si levou rukou sáhl na srdce. Nepochyboval, spíš si jen představoval, jaké by to bylo. Jeho žílami bude proudit čistá krev a on bude žít jako smrtelník. Měl pocit, že to snad zapomněl. Jíst obyčejné jídlo, nebýt živý z krve, jež tak nesnášel. Výraz v jeho tváři na okamžik povolil a rozlilo se v něm trhané, ale spokojené cosi. Stále měl v očích strach. Byl rozhodnut. Pokusil se vstát. Nohy už ho poslouchaly tak, jak měly. Vztyčil se, a když se jeho matka opět setkala z jeho pohledem, přikývl. Nemohl své drahé říct ne. Nabízela mu více, než-li by si zasloužil.* Ano... Ano, matko. *Odsouhlasil. Bude se muset znovu naučit, jak zacházet s tělem smrtelníka, ale to byl ten nejmenší problém. Zády byl stále nalepen na stěnu. Její slova ho však pohltila. Nevzpomněl si v tu chvíli na "upírův" plán, byl tak nepodstatný. Nikdy už ho nedokončí. Viděl se, jak zvedá předměty pomocí svých rukou a těšil se, až ho matka bude učit kouzlit. Zvedl ruku a položil jí matce na rameno, potřeboval cítit ve svých rukou teplo. Potřeboval vnímat, aby si byl jist, že se mu to nezdá. Měl stále na srdci pár věcí, nemohl si pomoct. Tohle měla právo vědět, pokud ho zbaví bolesti, musela vědět, jaké. Finn netušil, že všechny jeho hříchy spatřila, měl nutkavou touhu se svěřit a odlehčit si. Slova nejdřív převaloval v ústech a se zdrceným výrazem, ruku z Esteřina ramene sundal.* Já... zabil jsem hodně lidí. Zabil jsem Sage. Pil jsem jejich krev a nelitoval jsem. Odpustíš mi to? *Stáhl obočí. Opravdu byl přesvědčen, že za to, co dělal, může jen a jen on.* Chci se stát člověkem, matko. Chci zůstat po tvém boku. *Náhle mu na mysli vyvstala slova. Byla to říkanka jejich sourozenců, ale částečně se vztahovala i na něj. On ale nestál o to, sdílet jí s nimi. Ne teď, když tu byla ona.* Vždy a navždy. *Polkl a v jeho tváři se rozhostil výraz připravenosti na vše.* 

*Byl tak rád, že je tady. Sice ztratil svou vlastní vinou Sage, ale pokud dokázaly jeho milou vrátit nějaké čarodějky, nebude to pro jeho matku problém. Až jí pomůže s plánem, který jistě měla, může si spokojeně žít. Nebude mít sice své tělo, ale to je to nejmenší. Ona ho milovala pro to, jaký byl. Ne proto, jak vypadal. Pousmál se. Stále byl zdrcen, ale její přítomnost ho naplňovala světlem.* Vrátím, matko. *Pokýval. Matka zavřela oči a jeho se náhle začala zmocňovat temnota, zalapal po dechu. Před jeho očima se zatmělo on ztratil vědomí. Bylo to jako usínání, jen trochu nepříjemné. V poslední chvíli si uvědomil, že je tak rád, že přijme cokoliv...

Probudil se a zalapal po dechu. Jako první ho do nosu udeřil silný zápach cigaretového kouře. Pomalu otevřel oči a snažil se rozkoukat. Nacházel se v maličké místnosti. Po zemi bylo poházeno mnoho odpadků, papírových krabic od pizzy a nedopalků. Zamračil se a protřel si dlaní obličej a oči. Sotva se prsty dotkl své brady, zjistil, že má vousy. Zarazil se, to však bylo to nejmenší. Cítil se zvláštně. Byl příjemně utahaný a celé tělo měl rozlámané. Zjistil, že leží v posteli. Prohlédl si své ruce, byly jiné. Hrubší, než je měl on. Zamručel. Položil bosé nohy na studenou podlahu a vstal. Cigaretový zápach mu vadil, ale ne tak moc, jako věc, na kterou právě šlápl. Podíval se, co to je a zjistil, že je nahý. Vytřeštil oči a urychleně si zakryl intimní místa. Jeho tělo bylo jiné, urychleně musel najít zrcadlo. Byl tak vykolejený, že si na své "rozdrásané" city ani nevzpomněl. Zamračil se a s rukama stále položenýma na svých mužských partií se vydal kamsi. Zjistil, že tohle je zřejmě nějaký zavšivený malý byt. Rozhlédl se po kuchyni. Jako první ho upoutal poměrně čistý hrnec na kuchyňské lince. Okamžitě k němu dorazil a pozvedl ho. Viděl v odraze svou novou tvář. Blond rozcuchané vlasy měl teď všemi směry, oči modré a na bradě zřejmě udržovanou bradku. Ta mu dodávala vzhled drsňáka, což se mu moc nelíbilo, ale vzhled neřešil.* Nechceš radši zrcadlo, brouku? *Finn se lekl, upustil hrnec na podlahu a otočil se. Před ním stála žena, nepoznával jí. Byla úplně nahá, zřejmě vylezla ze sprchy. Nevěděl co z rukama, ale ihned si s nimi zakryl příslušenství. Odkašlal si a díval se do země.* No tak, stejně jsem tě už viděla. Hm? *Řekl žena a pohodila hlavou na postel. Finn se tam podíval též.* Já... víte... *Odkašlal si a pokusil se o výraz: já vás vůbec neznám. Žena se zamračila.* Měla byste odejít. *Pokýval. Žena se zamračila.* Cože? To jako vážně? Říkal si, že nejsem na jednu noc! Pamatuješ si aspoň mý jméno, idiote? *Žena začala lítat po pokoji a svírat svršky, které si následně začala oblékat. Finn zavrtěl hlavou. Jak by mohl. Po pěti minutách tupého zírání do země k němu žena přišla, vrazila mu facku a práskla hlavními dveřmi. Byl překvapen dokonce i svým hlasem, naprosto ho vyvedla z rovnováhy. Přešel do místnosti, odkud přišla. Malá koupelna, pokýval. Nad umyvadlem bylo zrcadlo, které bylo ještě před pár minutami úplně zapařené. Finn se nadechl a podíval se do něj. Tenhle chlap - čaroděj - kterému patřilo tohle tělo, byl naprostým opakem. Na hrudi měl tetování, to samé na pravé ruce a Finn děkoval všem svatým, že si  ještě nevidí na zadek a na záda. Vzdychl, ale následně se na svůj nový odraz usmál.* Jsem živý. *Zamručel. Cítil chlad ze zbytku ledové sprchy, jež si dopřávala žena. Byl živý! Člověk! Protáhl si záda a pokusil se rozpohybovat krk. Nikdy nebyl tak rád, že ho to bolí. Uvnitř něj kolovalo krev člověka, co žije. On ale bude lepším pánem tohoto těla. Po tom, co viděl, byl čaroděj určitě jen nějaký všivák, co si domů vodil ženy na potkání. Do nosu ho uhodil zápach potu. To on.* A smrdím. *Řekl si a vlezl si do sprchy. Nechal na sebe téct vodu dlouho. Teplá nebyla, čarodějovi v bytě tekla jenom studená. Sotva vylezl, sháněl něco na sebe. Muž tu měl jenom nějaká trička a jedny čisté džíny. Zaklel. Matka ho mohla poslat do někoho kultivovaného. Oblékl si tedy dříny, bílé tričko a černou bundu. Cítil zimu, cítil chlad. Už se musí oblékat. Byl rád. Najednou dostal na něco chuť, byl roztěkaný. Lekl se, že je to chuť na krev, ale pohled mu spadl na balíček cigaret, který vyčuhoval z kapsy bundy. Zavrtěl hlavou, vyndal ho a rozšlapal. Svoje schopnosti nezkoušel, musí se povolit matky. Neznal to, vše zapomněl. Naposledy se po bytu rozhlédl a vyšel z něj. Chtěl být co nejdříve u matky. Vyšel na ulici a usmál se. Nebyl tak daleko, naštěstí. Neměl už upíří rychlost a byl za to rád. Najednou se cítil ale zranitelný. Zavrtěl hlavou. Ještě, že to tady znal. 

*Ošil se. Samozřejmě, že si zvykne, ale bylo to překvapení. Možná se mu tenhle vzhled bude hodit. Sám nevěřil, že předchozí majitel mohl být čaroděj. Možná se toho vzdal, aby mohl žít svůj život mezi krabicemi a odpadky. Tohle Finn netušil a možná se to nikdy nedozví. Vzhlédl a v jeho očích byl ten starý odlesk, smíšený se zachmuřeným pohledem. Říkala mu, jak není slabý, ale v tuhle chvíli si slabý připadal. Teď ano, ale ne na dlouho. Chytl se matčiny ruky a stiskl jí. Po jejích slovech opět vstal a pokýval.* Ano, matko. Máš pravdu. *Zamručel a poslouchal dál. Sotva ho "požádala" o to, aby odnesl těla, podíval se směrem, kde zůstalo. Byl to divný pohled. S tímhle žil tisíc let, s tímhle tělem dvakrát zemřel. Ale teď je tu nová doba. Je s matkou a ta ho učiní silným.* Dobře. Vše udělám. *Bylo to zvláštní, slyšet slova z nových úst. Bylo to opravdu zvláštní. I když, taky mohl skončit v těle ženy a to už by ani on nepřekousl. Zevnějšek se dá upravit, bude vypadat jinak. Tohle je příprava. Naposledy se na matu podíval, ve vousaté tváři se objevil vděk. Přešel ke svému tělu a přehodil si ho přes rameno. Neměl takovou sílu, jako dříve, ale stále mu nějaká zbyla. Opravdu to bylo zvláštní. Naposledy pokýval matce a vydal se i s tělem do domu. Položil ho na gauč a rozhodl se najít nějaké oblečení. Otevřel jednu skříň a kupodivu tam bylo přesně to, co nosil. Matka byla připravena. Svlékl se a oblékl si černé kalhoty, bílou košili a přes ní přehodil vestu. Všechny knoflíky si zapnul až ke krku. Šaty dělají člověka, pomyslel si. Chvilku otevíral šuplíky, až našel nůžky a v malém zrcadle si zastřihl bradku na přijatelnou velikost. Zřejmě si jí ponechá, k tomuhle obličeji seděla. Konečně se cítil ve své kůži, i když ve své kůži nebyl. Zavrtěl nad tím hlavou a naposledy se podíval na své tělo. Pohledem přejel na ruku. Bude mocný a dokáže matce pomáhat. Je čaroděj, už nikdy nebude závislí na krvi. Už nikdy nepocítí strach, když by byl chlemtal tu tekutinu z pytlíku. Uhladil si vestu a vydal se zpět za matkou, učit se.*

*Došel do domu, ale matku tam nenašel. Zřejmě bude něco kutit ve skleníku, nechtěl jí zatím rušit. Musí si v hlavě přerovnat vše, co jí chce říct. Došel do koupelny, kde se svlékl do pasu a podíval se do zrcadla. Potřeboval přehlušit to, co ho drásalo ze všeho nejvíc. Čaroděje, kterému patřilo tělo, ho měl poseté pár tetováními a jemu se to nelíbilo. Na srdci měl vytetován kříž a něco v jazyce, kterému nerozuměl. Stáhl obočí a pozvedl svou pravou ruku. Spojil svůj ukazováček a palec. Pomaličku a velice opatrně začal třít své dva prsty a zavřel oči. Odstraňoval si tetování, vypaloval si na hrudi tu kůži, která byla poznamenána. Bolelo to, ale nepřestal. Po pár minutách mu na hrudi zbyla jenom otevřená rána a s vypáleným místem. Stáhl obličej a díval se, jak mu z hrudi kapou  čůrky krve. Pár minut jen tupě zíral na svůj odraz v zrcadle a tiskl k sobě zuby. Tahle bolest byla až zvláštně uklidňující. Zbláznil se? Možná. Stačilo a on položil svou levou ruku na ránu, štíplo to, ale stačila pár slůvek, jež chytil od matky a rána se zacelila. A tetování nikde. Pokýval, tohle bude muset provést ještě na pár místech a na jednom obzvlášť bolestivém, ale to si nechá na den, kdy nebude matka doma. Oblékl se, ale tentokrát na sebe hodil jenom košili a šel hledat matku. Našel jí v jedno skleníku.* Matko... Je tu něco, co bys měla vědět... *Začala řekl jí všechno, co se dnešní ráno odehrálo. Po tom, co skončil, omluvil se. Byl strašně unavený a zeptal se, jestli by mu nedala nějaké byliny na klidný spánek. Poděkoval a pokusil se zapamatovat, jak mu květinu popsala. Udělá si čaj a půjde si na chvilku lehnout. Usmál se na matku a odešel zpět do domu, kde udělal vše, co mu poradila.*

*Po včerejším rozhovoru s ostatními, kdy na něj Hayley a Elijah pěkně vyjeli, měl pocit, že se jim na jeho chování určitě. Museli si všimnout, že se chová poněkud divně. Jenom nevěděl, zda někoho z nich napadlo, že on není on. Mohli se přiklánět k tomu, že Druhá strana ho změnila. V jednu chvíli si i říkal, jestli ho pobyt na druhé straně opravdu nějak změnil. Strávil tam dost dlouhou dobu. Ale vzhledem k tomu, že netušil, jak se teď k jeho chování staví ostatní, tak včerejší den radši neriskoval a nemluvil s nimi. Ono jim i možná prospěje, když vychladnou. Dnešní ráno zvažoval, že by si mohl s někým z nich promluvit. Možná s Rebekah, ta se zdála v tomto nejsnáze ovlivnitelná. Možná že prostě neměla tolik štěstí jako ostatní, protože jí ten kluk, se kterým ji zahlédl na plese, dostatečně neuspokojal. Ušklíbl se nad tou myšlenkou. Vzápětí ale pocítil, že se děje něco divného, neboť zničeho nic začal krvácet z nosu. Pochopitelně si tu krev hned otřel. Ani nepřemýšlel nad tím, která čarodějka mu to způsobila, protože to hned věděl. A pokud nechtěl, aby to pokračovalo a nepřidala k tomu něco dalšího, tak za ní musel jít. A proto stál nyní tady v tomhle domě, do které právě věšel, a podíval se na Esther.* Existují lepší způsoby, jak někoho přivolat. Například mobilní telefon. *Poznamenal, i když nejzajímavější bylo, že on sám s tím mobilem ať tak neuměl. Ale aspoň věděl, jak ho používat. Ale Esther si ho nezavolala kvůli mobilu, ta bude chtít nějaké nové informace.*

No, nesu spíš špatné zprávy. *Poznamenal a popošel blíž ke stolu, na kterém byli nějaké bylinky, které mu nic neříkali, čarodějem nikdy nebyl. Pouze věděl, co čarodějky dokážou, to bylo všechno, co potřeboval vědět. Maximálně ještě se mu hodilo vědět, jak je přesvědčit či donutit, aby udělali kouzlo, které se mu hodilo. V tomhle případě měl štěstí, Esther s tímhle přišla sama.* Zaprvé jejich nenávist k tobě pořád přetrvává. Zadruhé ta nenávist je ještě větší, protože zjistili o tvojí roli ve smrti u toho jejich prcka. *Nad tímhle dlouho přemýšlel, zda jí říct o tom dítěti. Ale věděl by, že ona by se ho pokoušela zabít, a on až tak neholdoval nad smrtí malých dětí. Celkově moc s Esther nesouhlasil, ale něměl na výběr, spolupracovat s ní musel, pokud chtěl být tady a živý.* Takže nejsou moc nadšení z tvojí nabídky. Kol se zasnoubil, Elijah se motá kolem té vlkodlačice a Rebekah má nějakého člověka, takže by měli být šťastní. I když u Rebekah máš podle mě největší šanci. Jediný problém je v tom, že ta nabídka je konkrétně od tebe. A navíc ti nevěří, neví, jestli ta nabídka není nějaká past.

*O nutnosti smrti toho dítěte se s ní nehádal, proč by taky měl? Její důvody ho nezajímaly, ani o to dítě by se byl až tak nezajímal. I když kdyby stál před možností zachránit ji, tak by to udělal. Technicky něco takového dělal už teď. Věděl, že je naživu, a věděl i místo, kde se nachází. Stačilo by pár slov utrousit před Esther, ale on to neudělal. Zaujme ho pak informace, že se pokusí oživit znovu Klause. Původně si myslel, že to bude trvat delší dobu, ale Druhá strana je nevyzpytatelná. Pro něj to bylo dobře, aspoň se dřív dostane do toho svého těla.* Kdy ho plánuješ oživit? *Zeptal se k tomu na přesnější termín, aby mohl pomalu začít odpočítávat čas, než vypadne z tohoto těla.* Docela se to hodí, myslím, že už něco začínají tušit. *Utrousil ještě poznámku. Sice uměl dobře hrát, lhát a oklamávat lidi, například nyní se mu to dařilo s tou Hope. Ale u Klause se mu to moc nedařilo, trochu v tom hrál roli i fakt, že s Klausem nikdy v životě nemluvil. Pouze ho sledoval.* Jo a ještě jedna novinka, o který už asi taky víš... Zase máš vnučku a tentokrát vydržela živá delší dobu. I když má divný jméno. *Pokrčil nad tím rameny.* A pokud bylo tohle všechno a nemáš nějaké další závratné novinky, tak si můžeme jít zase každý po svých. A jak to tak vypadá, tak se uvidíme, až mě budeš dávat do mého vlastního těla. *Ušklíbl se nad tou představou a pak už odtamtud odešel. Mířil do sídla, musel si teď s někým nutně promluvit.*

*Jakmile vylezl ze sprchy, rychle se osušil a oblékl si na sebe věci pro něj typické: černé kalhoty, tmavě modrou košili a přes ramena si hodil bundu. Vlhké vlasy si ještě více vysušil ručníkem a zahleděl se na svůj odraz v malém zrcadle. Stáhl obočí a vystrčil bradu. Jeho myšlenky ho nenechávaly na pokoji ani teď. Přemýšlel o odmítnutí jeho sourozenců a chtěl se zeptat matky na jednu věc. Musel mít její povolení, sám podnikal ve velice málo věcech. Dělal si též starosti o Genevieve, která si jako jediná (matku nepočítal) pamatovala jeho tvář. To ho mohlo ohrozit. U Elijaha se pojistil; i kdyby s ním bratr mluvil znovu, nepoznal by ho. Malým hřebínkem si zčesal vlasy z čela a opustil koupelnu. Vydal se najít matku, poprosit ji o něco, na co našel odvahu až teď. Jeho mysl mu zakalovala věc, jež nemohl lehce vytěsnit. Budil se s mokrým čelem a slzami v očích. Věděl, že ho to oslabuje, ale před matkou nechtěl dát nic najevo. Přišel čas. Matka bude zřejmě v nějakém skleníku, proto se vydal ven z domu. Jeho moc každým dnem sílila - s matčinou pomocí a radami dokázal to, co by si nikdy ne. Opravdu ji našel ve skleníku. Otevřel dveře a díval se, jak něco tvoří u stolu.* Mohu s tebou mluvit, matko? *Zeptal se a vstoupil do vyhřátého skleníku. Opatrně za sebou zavřel dveře a propletl ruce, jež měl volně položené v oblasti břicha.*

*Nadechl se rukou si protřel obličej. Jakmile ho oslovila, podíval se matce přímo do očí a pokýval. Třemi kroky zkrátil vzdálenost, jež je dělila, a zády se opřel o stůl. Otevřel ústa, aby začal se svými problémy, ale matčin výraz ho zarazil.* Děje se něco? S... ním? *Zvedl jedno obočí a založil si ruce. Její výraz se mu nelíbil. Něco se zřejmě pokazilo. Niklaus? Něco Ester překazilo plány? Zatím netušil, ale pro ně to zřejmě nevěstí nic dobrého. Nevěděl, od čeho má začít. Slova převaloval dlouho v ústech.* Mám ze všeho smíšené pocity, matko. Nevím, co si mám myslet. Vlkodlaci za celé dny nevystrčí nos. Něčeho se bojí. Francesca je mrtvá, po její bratrech se slehla zem. *Řekl svou první myšlenku a přemýšlel. S vlkodlaky to teď bylo všelijaké... uvidí, jaký názor na to bude mít jeho matka. Mírně sklonil hlavu, na jeho čele se objevily vrásky z toho, jak se usilovně snažil najít něco, čeho by se chytili. Rebekah odmítla matčinu nabídku, Kol má osud ve svých rukou. Ale Elijah nikdy nepřistoupí. Radši by si vyrval srdce, než být s nimi po boku v jiném těle. Těmito svými myšlenkami nechtěl matku zatěžovat, samo dobře věděla, co se děje. Věděla toho mnohem víc, než on.* Překvapilo mne, že Alisea už porodila. Víš, matko, chápu, že je smrt toho dítěte nevyhnutelná, ale... *Svraštil obočí ještě víc a snažil se zformulovat své myšlenky. Ano, Jeho nejstarší sestra mu dělala starost. Po tom, co mu matka pověděla o tom, že je dcera již na světě, nevyjadřoval se k tomu. Tížilo ho na duši, že bude muset zemřít.* Přemýšlel jsem o tom, že bych s Aliseou prohodil pár vět. Tohle... je tu šance, že by se přidala k nám? Možná bychom ochránili i dítě. Ona není to, co jsou oni zač. *Za zájmeno "oni" označil, jak jinak, své upíří sourozence. Nakonec nad tím zavrtěl hlavou. Pokud dítě zemře v útlém věku a on s matkou ho nenechá, aby se jím nasytila Dahlia, bude to nejlepší.* Chci tě o něco požádat, matko. *Do jeho tváře se opět dostal ten nepatrný náznak bolesti, proto tvář odvrátil. Nechtěl to udělat, ale musel.*

*Stáhl obočí. Jejich plán s Niklausem se zbortil. Opět si chodí po zemi živý a zdravý. A jako vždy se bude chtít mstít všem, kdo mohli za jeho pobyt na druhé straně. Bude chtít zabít všechny, kteří ho na moment poslali mimo hru a chtěli, aby se nevrátil. V tomhle ohledu ho chápal - devět stovek let v rakvi není nic pěkného; pro nikoho. Dvěma prsty si projel udržovanou bradu a pokýval. Matka mu poskytla jisté svolení na to, co chtěl udělat. V hlavě se mu již začal rýsovat plán. Byla škoda, že alfa se k nim nechtěl přidat a stále držel s Hayley a ostatními Původními. Možná, když by někoho navedl, aby ji zabil, změnil by alfy názor na celou věc. Stačí málo a veškerá špína ve městě se hodí na Původní. Vlkodlaci byli jenom malé loutky. Bůhví, jak dlouho budou čekat, že ne objeví někdo jako Francesca. Pokýval.* Udělám to, matko. *Ihned se nabídl a ujistil ji, že si s vlkodlaky nemusí dělat velkou hlavu. Ti byli jeho práce. Její dotek na skráni ho potěšil a na jeho tváři se objevil bezvýznamný úsměv. Byl rád, že je tu znova. Že je znova po jeho boku a on jí pomáhá napravit její chyby. Aniž by to on sám tušil, kdyby musel, zemřel by pro ni. Tuhle myšlenku vyhnal z hlavy. Ona je tady a teď - Esther, jeho matka mu dala nové tělo. Moc čerpala z kostí a popela předků. Možná, že Niklaus utekl a vyhnul se svému soudu. Ale na každého upíra se vaří voda. A na hybrida též. Na jeho obličeji se objevilo zklamání. Smrt dítěte byla krutá daň za ně, za sourozence. Matka mu pověděla úplně vše.* Ví o tom někdo? Bez okolností nikdy nepochopí, že ji chráníš. *Zavrtěl hlavou. V tomhle měl pravdu. Pokud by se Alisea dozvěděla, že její první dítě vykoupí její další rodinný život, možná by přikývla. Smrt by pro dítě byla nejlepší, ale pochopí to? O svou sestru se staral - do téhle situace byla zatažena. Niklaus na toto neměl právo. Jeho další dítě bylo jen dalším monstrem, které přivedl na svět.* Říkala jsi mi o její moci. Vím, co by se stalo. *Přitakal a nadechl se.* Pokud mi dáš svolení, zajdu za Aliseou v příštích dnech. Zjistím vše potřebné. Odebrat jí dceru nebude snadné. *Pokýval a na chvilku se zamyslel. Je to tu. Zhluboka se nadechl, opět hledajíce slov v ústech. Kdyby Sage spala už od své smrti, kdy zemřela jeho vinou, dokázal by to v sobě udusit. Viděl před očima živě viděl, jak před ním utíkala a netušila, co z něj udělal Benjamin. Cítil na svých rtech její krev. Sotva se mu v hlavě vybavila vidina minulých vzpomínek, poodstoupil od matky a otočil se k ní zády. Nahlas vydechl a protřel si obličej.* Nesmím dovolit, aby mě něco oslabovalo, matko. *Začal, zády stále otočen od ní. Pauza v jeho řeči trvala jen okamžik. Nechtěl, aby mu do toho skočila. Otočil se nazpět.* Musím zapomenout. *Polkl, sklopil hlavu a jazykem si oblízl suché rty. Bylo ticho. Otevřel ústa naprázdno a podíval se zpět na matku.* Nech mne zapomenout na Sage. Nechci... *Jeho dech se stal přerývavým.* ... nechci si pamatovat nic: jak jsem ji poznal, jak jsem ji miloval - *Zarazil se a na chvilku zapochyboval, jestli to matka zvládne. Sage v něm byla zakořeněná víc a víc. Kdyby jí jen nechal spát. Kdyby se nikdy nedotkl té dýky.* - ani jak jsem ji zabil. Hned teď, matko. Už nemohu dál žít s tímhle. *Pohled mu zkameněl, ale v očích bylo vidět, že hledá spásu. Odvahu sbíral týdny. Pokud matka odmítne, netušil, co bude dál.*

*Pousmál se. Vlkodlaky v příštích dnech srovná do latě. Možná si půjde promluvit se samým zalezlým alfou. Zbytek vlkodlaků, co možná přežili a byli na jejich straně, srovná do latě sám. Nebude potřebovat Francescu, i když bylo dobré, že ona sama byla vlkodlakem. K bývalému upírovi budou mít výhrady. Pokýval. Tušil její odpověď. Ano, pokud jí vezmou dítě, nebude Aliseu zajímat naprosto nic.* Ano, máš pravdu. *Přitakal a sledoval její počínání. Přikývl, když mu povolila schůzku.* Neboj se, matko. Neohrozím nás. *Ujistil ji hned. Jakmile je se matce svěřil se svým "problémem". Sledoval matku a čekal, co udělá. Vzala jeho tvář do dlaní, ale jeho posmutnělému pohledu to neprospělo. Necítil nic magického, pouze poslouchal její slova a uklidňovala ho na duši. Aniž by to zpozoroval, z jeho srdce spadl obrovský kámen. Příští ráno možná bude to nejlepší od chvíle, kdy ji uviděl. Díval se matce do očí. Přestala hovořit, ale on svou dlaň přiložil na její, ve tváři poněkud nejasný výraz. Když Esther spustil své ruce, ještě okamžik stál na místě, pohledem zahleděný někam do temného kouta.* Uvidíme... uvidíme se - ráno, matko. *Dostal ze sebe a přešel ke dveřím skleníku. Otevřel je, vyšel a velmi opatrně zavřel. Byla tma, jenom svíce ve skleníku plály jasným světlem. Došel do domu a zavřel se rovnou ve své pokoji. Jako bez duše se svlékl a oblékl si věci na spaní. Vlezl do postele, dal si ruce za hlavu a chvilku přemýšlel. Neměl však nad čím, pamatoval si jen... zavrtěl hlavou a otočil se. Konečně měl klidné spaní.*