Vampire Mansion

Nové sídlo, které slouží upírům po odchodu z Abattoiru a obnovení komunity. Toto sídlo se nachází ve vilové čtvrti poblíž řeky. Ve správě ho má Marcel Gerard.

(Ty dva týdny mu uběhly jako voda. Zažil toho poměrně málo. Od doby, co už není v tom slavném vedení, se stal jeho život..normálním. Což je pro něho poměrně nezvyk, chodil nakupovat, staral se o malou puberťačku. Něco, o čem si myslel, že nikdy nedosáhne. Nikdy ho nenapadlo, že jednou bude mít v péči mladou dívku a ještě k tomu čarodějku a pak taky psa. Ne, tohle ho v žádném případě nenapadlo, ale teď je tohle jeho realita. Pokud se tedy nestaral o Dee, tak obstarával něco jiného. Koupil si velké sídlo ve vilové čtvrti. Je to jeden z těch větších domů, krásně vyzdobený, staromódní. Je poněkud dál od ostatních domů, jelikož má velký zahradní pozemek. Jeho sídlo pomalu, ale jistě začínalo vypadat jako místo, které je obydlené. Začal tam stěhovat různý nábytek a vyzdoboval to tam ke svému obrazu, vše za pomoci jedné mladé, talentované bytové architektky. Všechno šlo jako po másle, dům vypadal perfektně. Znovu si připadal jako král, ale moc dobře věděl, že král se nedefinuje podle toho, jak velké má obydlí. Člověk musí splňovat i jiné podmínky, aby se stal králem. Marcel je už jednou splňoval, tak proč by nemohl znovu? Jen proto, že tu je muž, který mu v tom chce zabránit? Který mu chce očividně zničit vše, co mu je blízké. Klaus. Muž, který pro něho byl tím nejdůležitějším člověkem na světe. Miloval ho a ani netušil, že takové lásky je schopen. Klaus pro nebyl jenom otec, člověk, který ho naučil mnoha věcem, byl i jeho vzor, zachránce. Ale teď? Teď se pro něho ten bastard stal něčím, co z duše nesnáší. Rozhodl se, že se nebude schovávat ve stínech. Jeho lidé se už nadobro usadili v sídle. Ve městě se už o tom začalo šuškat a to bylo jedině dobře. Každý musí vědět, že Marcel Gerard je zpátky. A pokud se to ještě někdo nedozvěděl, tak po té party už nebude nikdo, kdo by žil v nevědomosti. Věděl, že je jen jediný dobrý způsob, jak oslavit návrat do města a to večírek. A jelikož se blíží Valentýn, tak to bude valentýnský večírek. Sice to nebyl jeden z jeho nejoblíbenějších svátků, ale hodně lidí tento svátek zbožňuje. Hlavně lidé v Americe. Jsou jím jako posedlí a tak přesně toho Marcel využije. Poslal několik lidí, aby po městě vyvěsili pozvánky. Speciální pozvánka přišla Sophie a jejímu případnému doprovodu. Takovou Davinu samozřejmě pozval osobně, ale nebude jí nutit, aby tam s ním chodila. Ostatní lidé mu byli jedno, zda přijdou a nebo ne.
Dnes je ve svém sídle. Ráno si zašel pro menší ceduli, na které je nápis: Gerard's Mansion. Přidělal si jí na vchodovou bránu, krásně se tam vyjímala. K večeru mu má přijít pár krabic s výbavou na ten večírek. Všechno ho to bude stát hodně peněz, ale pro něho jsou peníze to nejmenší. Pozdraví se s pár svými lidmi, dva už od rána stojí u vchodových dveří jako strážní psi. Neříkal jim, že tam musí stát, ale oni prostě chtěli, řekl si, že je prostě nechá, ať si dělají, co chtějí. Tedy v určité mezi. Vyběhl nahoru po schodech do svého nové pracovny,která je hned nad velkými dveřmi. Má tam pěkný malý balkónek s výhledem na zahradu a příjezdovou cestu. Z mini ledničky si vytáhl jeden pytlík s krví, vypil ho hned a pak se usadil za velký stůl z pravého dubu. Na stole měl pár fotek se svými nejlepšími přáteli. Měl tam fotku z Vánoc s Dee, pak jednu starou se Sophie, asi dvě s Diegem a Thierrym. Díval se na fotky a na chvíli jenom vypnul. Zabral se do sebe, do svých myšlenek a vzpomínek. Snažil se nemyslet na ty špatné věci, ale na dobré. Jelikož špatného už ho potkalo až moc.)

*Dni sa skoro vliekli, okolie vyzeralo tmavšie, všednejšie ako kedykoľvek, po tom všetkom, po všetkých tých veciach si nemohol pomôcť od toho, ako sám sa cítil, doliehala naňho, nenechávala ho občas ani zaspať. A ďalšie problémy, ktoré prišli s jeho matkou, so ženou, kvôli ktorej je preč to jediné, o čom mu teraz šlo, to jediné, čo musí a aj bude vždy chrániť, sa zdali byť skoro nekonečné, ale nie nevyriešiteľné. Občas to bolo prostejšie, než to vyzeralo, občas stačil len jeden dobrý nápad, jedna a tá správna myšlienka a vznikol z toho plán a on mal predsa vždy nejaký plán, vždy bol o niekoľko krokov napred, ale na to najskôr potreboval napraviť niekoľko vecí. Premýšľal, nechal si to prejsť hlavou až pokým mu to všetko nesadlo do seba a keď sa rozhodol, že je čas vyriešiť si staré spory, predísť ďalším problémom a vzniknutých nepriateľov odstrániť z cesty, kým pôjde za tým hlavným, nič mu nezabránilo konať presne tým heslom, presne v tom duchu, v duchu nenávisti, v duchu pomsti, v duchu všetkej zloby, ktorá sa v ňom nahromadila, ako len nečinne stál na druhej strane a sledoval to, čo sledovať nechcel. Musel by byť prakticky slepý, aby nevnímal, čo sa deje, nepostrehol snahu znovu obnoviť komunitu, ktorá bola predtým už skoro stratená a nebolo to ani tak, žeby sa mu to celkom priečilo, ale ak si niekto myslí, že sa môže stať znovu kráľom a Klaus to nechá tak, bol hlboko na omyle. Prakticky robil všetko preto, aby si to všimol a dnes dostane jeho odpoveď aj s veľkorysým darom. Nikto sa nebude stavať proti nemu, nikto nebude niečo plánovať za jeho chrbtom a už vôbec nie opäť si brať to, čo mu nepatrí, nikto! Postaral sa o to, aby sa to Marcelovi oplatilo, zobral mu Camille, zobral mu všetkých, všetci jeho ľudia boli mŕtvy a on mal zostať presne tam, kde vtedy bol, v prachu, ale viete, čo sa hovorí? Ak sa budeš zdvíhať, pozri sa aj za seba, aby ťa niekto nezhodil späť, a to presne mal teraz v pláne, alebo možno...O niečo razantnejšie. Pomalým krokom prejde ulicou, prekračujúc cestu k bráne, nazval by to, jedného z väčších sídel, ktoré vďaka menovke na kovových tyčkách nemohlo patriť nikomu inému, ako osobe, ktorú hľadal a napokon aj našiel. Už zďaleka počul hlasy a videl dvoch upírov, ktorí postávali pred dvermi, akoby snáď mali dávať pozor na kohokoľvek, kto sa bude plánovať dostať dnu, aký iný účel by teda mali? Tak typické a tak zbytočné. Jeho tvár sa skriví do jemu typického úškrnu, ktorý je lemovaný aj výrazom, ktorý mu priam sršal z očí a ktorý neznačil už na prvý pohľad neznačil nič dobré. Nakloní hlavou do strany a nijako unáhleným krokom prechádza po chodníku, zameraný na rovno dve osoby, ktoré ho zatiaľ len veľmi ostražito sledovali, nakoľko najskôr presne vedeli, o koho sa jedná. V momente, keď sa pri nich zastaví a oni sa postavia chrbtom k dverám, akoby tu nebola žiadna možnosť, žeby sa Klaus mohol dostať dnu, len ešte viac roztiahne pery a zastane, pričom roztiahne ruky do strán a prejde pohľadom z jedného na druhého.* Ale, gentlemani...*Pokrúti nad tým hlavou.* Myslím, že to nebude nutné... *V sekunde zaborí obe ruky do ich hrudí, pričom ich strhne k sebe a potiahne tak, že srdcia oboch upírov mu zostanú v rukách, než sa ich telá zrútia k zemi, rovnako ako ich orgány z jeho krvavých dlaní, ktorými sa nijako neobťažuje.* Nuž, vyzerá to tak, že som mal pravdu, nemal? *Spýta sa viac-menej sám seba, pričom vcelku ironicky stiahne obočím späť a už s  menším úsmevom postúpi priamo cez dvere dnu na chodbu, mierne sa obzerajúc okolo s chuťou rozbiť snáď všetko, čo vidí. Keď konečne vojde do väčšej haly, najskôr mu pohľad spočinie hore na schodisku a vzápätí aj po stenách. Opäť rozprestrie stále krvavé ruky do strán, akoby ho snáď vyzýval, aby prišiel ukázať tú svoju "kráľovskú" silu, čo doplnili aj jeho slová.* Marcel! *Ohlási ho nie práve priateľským tónom.* Máš hosťa! *Zvýši hlas, aby mu bolo celkom jasné, čo si pod slovom "hosť", má predstavovať, než postrehne, ako sa k nemu zozadu niekto priženie. Neurobí nič, len sa uhne a položí mu lakeť zozadu ku krku, trochu zatne zuby a pri menšom tlaku mu ho zlomí tak, že zostane držať jeho hlavu v rukách za vlasy...*A mal by si niekomu povedať, aby upratal ten neporiadok pred dvermi. *Vydýchne už následne stále trochu hlasnejšie.*

(Při pohledu na fotku, na které byl spolu s Diegem a s Thierrym, se mu vybavila pěkná vzpomínka.
On a jeho nejbližší přátelé zase stáli v Abattoiru. Zrovna pořádali jeden oslavný večírek. Abattoir byl krásně vyzdobený, vše bylo pohlcené bílou barvou. Od křišťálového lustru se vše krásně odráželo a celá místnost působila poklidně, pohádkově. Klaus s jeho poblázněnou myslí byl pryč. Město mu padlo přímo pod nohy, vše bylo krátce po renovaci a město zářilo novotou. Na pomyslné sedlo se usadil nový král, mladší, méně zkušený, ale přesto obávaný a hlavně úctyhodný. Marcel byl jiným králem, jeho lidé si ho vážili. Považovali ho za toho správného vůdce, šli s ním i do těch největších bitev. Marcel byl šťastný, měl něco, o čem ani nevěděl, že chce. Myslel si, že chce jenom Bekah a nic víc. Myslel si, že ona je jediné, co potřebuje, jeho jediná potřeba. Ale když Rebeka musela zmizet spolu s Klausem a spol, město najednou bylo jeho. A on pocítil, jaké to je jednou někomu vládnout a ne být ten, kdo jen přijímá rozkazy. Ano, jednou už poznal, jaké to je být vůdcem. Ale to vládl jenom několika odhodlaným vojákům. Ale tohle bylo něco jiného. Měl na starosti celé město. Měl v hrsti tolik životů a jediným slovem mohl zabít celou rodinu. Vše řídil on, měl téměř neomezenou moc. A v tu chvíli to mohlo vypadat, že zapomněl na Beku. Tedy téměř, pořád si jako nějakou tu vzpomínku uchovával její pokoj. Ta jediná místnost se ani trochu nezměnila. Nemohl to vše prostě vyhodit, stále k ní něco cítil. Láska, kterou k ní nechoval nezmizela jenom tak. Byla v něm dlouhou dobu.
Z jeho vzpomínky ho probral už známý hlas, rychle vyskočil ze židle a upíří rychlostí doběhl ke kulatému výklenku nad schody. Pohlédl před dveře.) Klaus Mikaelson se svým hrdinským účesem, křivým úsměvem, hrozným přízvukem a s nehoráznou tendencí brát lidem, co není jeho.. (Opovrženě řekl a na tváři mu pohrával pichlavý úsměv.) Ty jsi vždycky měl velkolepý příchod. (Pohlédl na něho shora. Nemohl zapřít, že se necítil dobře. Měl na chvíli ten dobrý pocit, ale když uviděl ty tři mrtvá těla, jeho pohled o pár odstínů potemněl. Klaus si znovu přišel do jeho sídla, znovu sebral život nevinným lidem, kteří byli zrovna v špatné chvíli na špatném místě. Pevně stiskl čelist a křečovitě se usmál.) Bylo to nutné? Ale ne, že se vůbec ptám. U tebe je všechno nutné, že? Je tohle jedna z těch tvých lekcí? Začínám se v tom už ztrácet, promiň mi. (Nesnášel Klause a ty jeho lekce. Myslel si, že je všemocný, moudrý a, že jeho rady, lekce jsou ty nejlepší. Ukázal stop, mladé upírce, která chtěla skočit po Klausovi. Naznačil jí, aby odešla. Nechtěl, aby ještě někdo další přišel k úhoně. Doufal, že dá vědět ostatním, aby také odešli. Tohle nebyla jejich věc. Teď tu šlo o něj a o Klause. Byla to jejich věc. Začal scházet schod po schodu, nespěchal nijak. Snažil se působit, že je nad věcí, ale přitom ho Klausův příchod vyvedl z míry. Věděl, že dřív nebo později sem přijde a nebo ho někde potká. Ale ne takhle brzo. Nemá proti němu nic. Žádnou zbraň, žádnou páku. Je bezmocný. Znovu. Tento pocit se mu nelíbil, ale rozhodně se nehodlal tvářit jako nějaká chudinka. Nehodlal ho prosit o milost. To v žádném případě.) Přišel jsi mi sem všechno zase zničit? Nebo mi to zase sebrat? (Polemizoval nad tím, proč tu je a přitom se rozhlížel po domě. Stále ještě scházel schody.) Víš, Klausi někdy mi připomínáš malé dítě na pískovišti. Chceš všem ostatním všechno zničit nebo sebrat. Ano, přesně to jsi. Malé, rozmazlené dítě, které si myslí, že může mít všechno. Ale víš, co, Klausi? (Na chvíli se odmlčel a zastavil se na posledním schodu. Věděl, že si tímhle přirovnáním právě vykopal hrob. Ale bylo mu to jedno. Musí mu ukázat, že se ho nebojí. A taky že ne. Nebál se přímo Klause, ale spíše toho, že ublíží lidem, kteří jsou mu nejbližší. Věděl, že toho je Klaus naprosto schopen.) Nemůžeš mít všechno. Nikdy nebudeš mít všechno. Vždycky se najde někdo, kdo ti to bude chtít sebrat, kdo ti zabrání v tom, aby jsi lidem ničil jejich životy. A pokud to nebudu já, najde se někdo jiný. Máš nespočet nepřátel, pokaždé se někdo najde.. (Udělal jeden krok od schodů. Vše říkal s takovým klidem, ačkoliv se v něm všechno vařilo. Pohlédl na to bezvládné tělo přede dveřmi a na kaluž krve. Vzhlédl ke Klausovi. V jeho očích se blýskal vztek, zloba, nenávist. Nehodlal teď ale dát najevo svojí slabost, tvářil se jako nepřemožitelný a věděl, že ho možná tenhle pohled bude něco stát.)

*Zatiaľ, čo Marcel sediac na stoličke spomínal na časy, kedy sa ešte mohol nazývať "kráľom mesta", Klaus doslova vytrhol srdcia dvom upírom, ktorí by sa pokúšali zabrániť mu vstupe a svojho kráľa chrániť. Bolo to smiešne, jeho upíri boli smiešni, slepá oddanosť, slepá dôvera, síce niečo, čo on vždy chcel a Marcel mu to zobral, ale teraz už sa aj to zdalo skoro bezcenné. Nepotreboval pri sebe upírov, nepotreboval plné sídlo, chcel len jednu vec a tá bola v nedohľadne a práve preto mu v túto chvíľu nezáležalo na nikom, na ničom. Mal svoj vlastný plán, plán, ktorý nepotrebovali počuť žiadne iné uši. A keď bude ten plán u konca, nebude dbať, ak mu nezostane nikto z tých, ktorí sa teraz zdajú, že stoja pri ňom, na jeho strane, ktorá už prakticky ani neexistovala, pretože bude mať to jediné, na čom záleží a on sa toho nepustí, nikdy. Ako náhle nechá srdcia Marcelových upírov skĺznuť zo svojich dlaní, z ktorých mu ešte stále kvapkala krv rovno na zem pred dvermi, s krivým úsmevom na tvári prekročí jedno z tiel a vojde pomalým krokom dnu do sídla. Sídlo bolo veľké, zariadené v staromódnom, drahom štýle, ktorý predstavoval honosnosť a dôležitosť a on si bol istý, že sa tu Marcel cítil viac ako dôležitý. Čo však raz je, môže veľmi ľahko pominúť. Jeho oči sa však nezastavujú na ničom, nepotrebujú sa rozhliadať po okolí, jeho zmysli zachytia každého, každý pohyb, každú zmenu, ktorú vedia oddeliť od jeho vlastných krokov, ktoré smerovali priamo do vnútra väčšej sály s vysokým dvoj-schodiskom a oblúkovým výklenkom na vrchu, ktorý tomu mal najskôr dodávať efektívny dojem. Jediné, čo Klausovi však behalo mysľou bol ten najrýchlejší spôsob, ako sídlo trochu viac...zútulniť. Zastane skoro presne v strede oblúkového vzoru, ktorý lemoval dlážku a vrhne pohľadom smerom k druhému poschodiu, kde by Marcela očakával, nezastane však len pritom a pootočí hlavou do strán, zatiaľ čo sa jeho ruky rozídu v poniekiaľ vyzývacom geste, akoby sa ho snažil vyprovokovať hneď od prvého momentu. Nepotreboval ho ani vidieť, ani počuť jeho hlas na to, aby cítil jeho prítomnosť, jeho bytie, ktoré mal chuť tak nejako, vyhubiť. Avšak vo chvíli, keď zacíti, že sa situácia zmenila a ďalší z jeho upírov sa rozhodol, že príde o svoj život, natočí sa do strany, než upírskou rýchlosťou obkolesí predlatie okolo upírovho krku a so zaprením potiahne, až ho zostane držať v prstoch, zatiaľ čo hlava bez tela skĺzne k jeho nohám. Nebol to žiadny nezvyk, nič, nad čím by sa pozastavil, jeho výraz bol prázdny, nenaplnený ničím, možno už ani pobavením, ktoré mal na začiatku. Trvalo možno niekoľko sekúnd, než sa konečne mohol pozrieť do tváre toho, kvôli ktorému sem prišiel, ktorého meno volal a ktorý sa odvážil objaviť a dokonca provokovať všetky jeho zdravé bunky. Mierne pootvorí ústa a nechá svoje oči utkvieť v tých jeho.* Marcellus, *prenesie jeho meno svojím typickým prízvukom, ktorý sa teraz mohol zdať len ako pripomienkou toho, čo bolo kedysi, taký ten ironicko-provokačný podtón zmiešaný s chladom, ktorý z neho siahal snáď do všetkých strán,* konečne. *Dodá už honosnejšie, zatiaľ čo sa jeho pery opäť skrivia do širokého úsmevu, akoby sa snáď sám vítal v jeho spoločnosti, akoby sa práve po dlhom čase stretol s priateľom, opak bol však pravdou. Po tom, čo Marcel prehovorí, vníma jeho slová, ktoré sú zaliate všetkým tým opovrhnutím a nenávisťou, ktorú k jeho osobe tak veľmi pociťoval, niežeby to bolo naopak inak. Nemohol inak, ale nad tým čo hovoril, len prosto podvihol obočím, ako stále zvieral hlavu jeho upíra v jednej z rúk so zdvihnutou hlavou priamo k výklenku, kde Marcel stál.* To som ja...*Vyhlási nad tým skoro prehnane spokojne, zatiaľ čo jeho hlas nenasvedčuje žiadnemu hnevu, nenávisti, či akejkoľvek stope po tom, čo sa odohrávalo v jeho vnútri. Nazval by to skôr hrou a bol to on, kto mal všetkých jokerov.* Až na ten malý nonsens s prízvukom, ktorý by som hodnotil viac ako...*Na chvíľu sa odmlčí, akoby hľadal to správne slovo, on však už presne vedel, čo povie a aj prečo to povie. Možno práve preto sa jeho tvár zaplní takým tým krutým typom pobavenia.*...Prijateľne. Konieckoncov, *mykne nad tým ramenami a zadíva sa mu priamo do očí,* spýtaj sa Camille. *Dokončí napokon viac ako spokojne, než trochu ohrnie spodnou perou a opäť nadvihne jedným obočím.* Ale prečo hneď v tak nepríjemnom duchu, priateľu? *Spýta sa ho naoko zmätene, akoby ani nechápal, kde všetko to opovrhnutie Marcel berie, jeho výraz však svedčal po irónií.* Možno som prišiel len pozdraviť do nového sídla, nakoľko mi niekde zmizla pozvánka a už dlhší čas som čakal, že mi príde nová, ale myslím, že nakoniec nebola ani veľmi potrebná. *Prenesie sucho, zatiaľ čo sa na niekoľko sekúnd otočí tvárou smerom za seba k dverám, než sa vráti opäť k Marcelovi.* Obávam sa však, že si budeš musieť vymeniť ochranku, nezdá sa mi byť príliš...Živá. *Odvetí k jeho slovám ohľadom veľkolepých príchodov, s ktorými mohol byť viac ako spokojný, aspoň pre tentokrát, pričom sa na chvíľu zarazí nad jeho vetou. Už však nie v pobavenom duchu, skôr plnom zatrpknutosti a starých krívd, ktoré nezmiznú nikdy. Jeho pery sa v momente trochu stiahnu a jeho oči zúžia, postoj sa stane nepriateľskejším, než doteraz, avšak z úst sa mu vydrie hlasné uchechtnutie, akoby sa mu posmieval, vysmieval priamo do tváre, povyšoval sa nad všetkým týmto divadlom a hlavne nad jeho osobou.* Je to naozaj tak? *Spýta sa ho, pričom vyzerá, akoby bol na jeho odpoveď naozaj zvedavý, aj keď na ňu vôbec nečaká. Pričom sa jeho hlas stále stupňuje.* Ja som ti zobral to, čo nebolo moje? *Pokrúti hlavou a na chvíľu sa pozrie niekam do priestoru.* Nie, Marcellus, ja nie som kráľom pre tvojich upírov a poviem ti jedno tajomstvo. *Znovu podvihne tvárou dohora, aby naňho lepšie videl, zatiaľ čo chvíľu nehľadí nikde, len pevne do jeho očí, akoby chcel dať dôraz tomu, čo práve povie, akoby si chcel byť istý, že to Marcel bude vnímať s rovnakou rozhodnosťou, s akou to aj povie.* Ani viac byť nechcem. *Dodá napokon prosto, ako tú najľahšiu vec, čo kedy musel povedať, zatiaľ čo sa jeho výraz opäť skriví do miernej irónie.* Ale vieš, čo sa hovorí, *vydýchne sucho,* kráľ bez svojich poddaných, je ako pastier bez oviec. *Nakloní sa do boku a jeho ústa zostanú nepatrne pootvorené.* Otázkou je, či budeš týmto kráľom aj ty...Opäť. *Dá dôraz na posledné slovo a jeho úsmev prejde do krivého úškrnu nad tým, čo práve Marcelovi naznačil, možno pripomenul. A to bola vec, že o nich predtým prišiel, prišiel o všetkých, a to, že si začal budovať nových, neznamená, že sa to nezopakuje, žeby sa nemohlo zopakovať, všetko bolo možné a nič netrvalo večne, teda okrem Pôvodnej rodiny, samozrejme. Zatiaľ, čo si Marcel prezeral mŕtve telá tých, ktorých už videl v živote dosť, nemohol nepostrehnúť, ako sa jeho výraz o niekoľko odtieňov zmenil, najskôr to konečne pochopil, teda to si aspoň myslel, až prišlo k jeho vetám, ktoré vôbec neboli pravdivé, teda aspoň z časti nie. Určite by im neprikladal podobné pomenovanie.* Ale, priateľu...*Vydýchne sarkasticky pomedzi zuby.* Samozrejme, že bolo. *Pousmeje sa nad tým, než prižmúri oči pri slove, ktoré použije.* Lekcia? *Zopakuje po ňom posmešne, skoro to jedno slovo vypľuje, akoby to bol nejaký jed, ktorý ho dráždil na jazyku.* Nestrachuj sa, priateľu, žiadne ďalšie lekcie, nakoniec...Tie telá sa zdajú byť viac ako krutou realitou, nie je tak? *Spýta sa ho, pričom to znie tak, že svoju otázku myslí aj vážne, než zovrie pery k sebe a venuje mu jeden z jeho prázdnych pohľadov, ktoré v poslednom čase boli na jeho tvári v dennom poriadku.* Je mi ľúto, ale tvoje ospravedlnenie tento krát nebudem môcť akceptovať. *Dodá neurčitým až skoro neutrálnym tónom v hlase, ktorý nesvedčal skoro o ničom, niežeby z jeho výrazu Marcel nemohol rozpoznať všetko, čo už aj tak sám dobre vedel. V druhej chvíli už opäť zachytí niečí pohyb okolo neho a vzhľadom na to, že Marcel stál stále na schodisku, usúdil, že to bude musieť byť ďalší z jeho upírov, ktorého už neplánoval inak, ako zabiť. Marcel však reagoval rýchlejšie a zatiaľ, čo sa Klaus s úsmevom na perách otočí tvárou k upírke, ktorá sa nie príliš ochotne otočila a dala na odchod, on začal schádzať konečne dole.* Vyhadzuješ ich z večierku tak skoro? *Prenesie poniekiaľ sklamaným tónom, než sa otočí späť k nemu.* A to som sa tešil, že budeme mať spoločnosť. *Sledoval ho, ako pomaly schádza dole, vlastne sa mu ani nečudoval, nebolo sa kam ponáhľať, na smrť bol predsa čas vždy. Marcel mu však nepripadal, žeby si to uvedomoval, žeby si uvedomoval, čo Klausova prítomnosť znamenala, vyzeral vyrovnane, spokojne, v poriadku, možno až priveľmi. Ale koniec koncov to bol presne ten Marcel, ktorého poznal, nebude prosiť, nie kvôli sebe, nebude ani ticho, pretože by cítil strach, nie, taký on nebol nikdy, bol to bojovník, a to bolo niečo, čo ho označovalo, čo Klausa vtedy donútilo zastať a neísť ďalej, po tom všetkom mu však už nemôže ani táto malá spomienka, ktorá mu v sekunde prelietla mysľou, než sa znovu stratila, akoby tam ani nikdy nebola. Pri jeho otázkach len mykne ramenami, akoby to bolo až priveľmi diskutabilné.* Môžeš to pomenovať ako len chceš, Marcel, výsledok bude nakoniec aj tak rovnaký. *Prenesie prosto.* Zobrať, vytrhnúť z rúk, možno celkom zničiť, *na niekoľko sekúnd sa odmlčí,* čo z toho by si preferoval? *Spýta sa takým tým pichľavým tónom, pod ktorým by sa dalo predstavovať hneď niekoľko vecí. A zatiaľ, čo Marcel schádzal zo schodov, Klaus stál na pôvodnom mieste a počúval jeho ďalšie slová, ktoré prichádzali a prichádzali a k jeho vôle, nebolo ani nijako potešujúce počúvať ich. Jeho pery sa opäť stiahnu pevne k sebe, zatiaľ čo jeho prsty zosilnia stisk na upírovej hlave, ktorá mu visela z ruky. Jeho výraz razom potemnel všetkou tou nenávisťou a hlavne zlosťou, ktorú v ňom dokázal Marcel vyplaviť na povrch, zaplavovala každú jeho bunku, každé jeho zákutie, dokonca mal na chvíľu pocit, že sa ani nenadýchne bez toho, aby po ňom rovno nevyšiel, avšak ak sa niečo za tých tisíc rokov naučil, dokázal sa kontrolovať, ak naozaj chcel.* Oh, tak teraz počúvam...*Odsekne, pričom svoj hlas nijako nebrzdí.* Povedz mi Marcel...Povedz mi, že to viac nemôžem urobiť a ja ti s radosťou ukážem, že sa opäť a znovu zmýliš, ako si sa už raz zmýlil. *Jeho slová sú podčiarknuté všetkým tým, čo sa mu odohrávalo vnútri a v momente, keď Marcel zastal na poslednom schode, nechal vyznieť do ticha sídla jeho posledné slová, ktoré už nenapomohli ničomu, len mu ujasnili, že jeho nepriateľ stojí priamo pred ním. A mal pravdu, vždy tu bude niekto, kto sa bude snažiť zobrať mu to, čo mu patrí, zničiť ho, práve preto nikdy nikoho nenechá, aby sa dostal tak hlboko, nikoho len jednu osobu, ktorá sa mu vráti a vtedy bude mať všetko. Práve preto nakloní hlavou do strany a nijako mu na to chvíľu neodpovedá.* Možno... *Mykne nad tým ramenami.* Možno opäť príde niekto, kto ma dostane až na kolená, ale ty to už neuvidíš...A ja budem stále tu, *dá dôraz ku svojím slovám, akoby to malo byť to posledné, čo Marcel bude počuť, o čom ho Klaus môže uistiť,* ničiť všetko, čo ľudia okolo mňa milujú, čo im je drahé, budem im to trhať priamo z rúk a nezastavím sa, až kým posledná osoba, ktorá sa voči mne niekedy niečím previnila nebude trpieť tak, ako som trpel ja. *Jeho výraz je opäť prázdny, nie je tam žiadna známka po emócií, z jeho tónu plynie trpkosť, paranoja, všetko to, čo mu nikdy nedalo spávať. Keď jeho oči zachytia, ako Marcel urobil posledný krok a postavil sa na zem, kde teraz stáli obaja, načiahne sa rukou, v ktorej držal hlavu a pohodí mu ju smerom k nohám, akoby to mal byť nejaký druh daru.* Vo chvíli, keď si zavolal aj s mojou drahou sestrou Mikaela, aby ma zabil, po čom si si zobral to, čo patrilo mne a mojej rodine, vydával to za svoje, zžil si sa s tým a klamal sám seba, urobil si voči mne tú najhoršiu vec, najhoršie na tom je, že to robíš doteraz. *Obviňoval ho, obviňoval ho z mnohých vecí, z vecí, ktoré mu nikdy nezabudol, rovnako ako Marcel niektoré veci nikdy nezabudne jemu. Bolo ich jednoducho príliš veľa na to, aby sa to nechalo len tak.* Ja nie som ten, ktorý ti niečo zobral, Marcellus, ja som ten, ktorý ti všetko dal a ktorého si ty na konci všetkého toho, zradil! *Vyhŕkne v zápale zlosti, ktorá ho práve teraz poháňala, ako mu na krku navrie žila a jeho tvár má tendenciu sa začať meniť. Jeho oči sú slepé, akoby nevidel už nič len všetko to, čo Marcel urobil, všetko to, čím mu zabodol kolík priamo do srdca, akoby to boli snáď jeho ruky, ktoré ho zabili. Avšak v tom bolo aj niečo iné, bolo to sklamaním, hnevom z toho, že práve niekto ako Marcel, niekto, kto mu bol predtým ako syn, teraz stojí na celkom opačnej strane. Bral ho ako rodinu, dokonca pred Kolom, pred vlastným bratom, dal mu život, ale on aj tak nevydržal, aj tak ho zradil, ako všetci ostatní.* Ty si ma zradil, nechal si svoju čarodejnicu, aby odpútala moje línie, pretože sa veľmi dobre vedelo, čo nastane...*V sekunde cíti, ako sa mu začínajú lesknúť oči, ale niečo také nedovolím nepripustí, rýchlo žmurkne a jeho výraz sa opäť zmení na zmes nenávisti a chladu, ktorá bola to všetko, čo si Marcel zaslúžil.* Ale, vďakabohu, či bohužiaľ, *pristúpi ku Marcelovi o jeden krátky krok bližšie,* ja som sa vrátil a tvoju zrazu potrestám. *Prižmúri k nemu skúmavo oči, zatiaľ, čo nakloní hlavou do strany.* Nuž, vyzeráš celkom dobre...*Tvár sa mu zmení na upírsku a pod očami, ktoré sú už teraz žlté mu začnú pumpovať žilky, zatiaľ čo jeho ústa sa pootvoria, ako cíti predĺžené zuby.* Hádam, že som tu, aby som to zmenil. *Dopovie, pričom už nečaká na nič iné, mierne sa nakloní dopredu a s hlasným zavrčaním po ňom v sekunde vyštartuje nehľadiac viac na nič len na svoju odplatu.*

*Od té eskapády s Claire se už nic nestalo. Teď může říct, že je klid a je za to ráda. Co se dozvěděla, tak ví, že Kai už není ve městě za což je strašně ráda, protože jí alespoň už nebude otravovat život. Konečně může žít normálně tak, jak doposud. Chodit do školy, bavit se s přáteli a občas řešit všechny ty čarodějnické věci. Se Sophie má pěkný vztah a i za to je vděčná. Sama nečekala, že by dokázala tak brzy a tak rychle přijmout tu myšlenku, že je její sestra a hlavně si na ni zvyknout. Dokáže tak o ní mluvit a už má i ten pocit, že má opravdu sestru. Pravda je, že se teď moc neviděla s Marcelem. Viděla ho asi pořádně před dvěma dny? Možná tři? Ani neví, nějak to přestala sledovat. Nejhorší je, že nemá ten pocit, že se prostě doma míjejí, ale má ten pocit jako kdyby tam Marcel ani v těch posledních dvou nebo třech dnech nebyl. Zdá se jí to doma naprosto prázdné a je pravda, že i Marvin je takový nevrlejší. Občas stojí u dveří, jako kdyby na někoho čekal, což nedělá, když se doma střídá ona s Marcelem. Nepíše mu, protože nechce působit jako nějaký stalker navíc ví, že Marcel se dokáže o sebe postarat a má vlastní život stejně tak jako ona, nemůže se však zbavit pocitu, který má o něj zkrátka strach.
Dnes ráno vstane s tím, že je už konečně pátek a nastává víkend. Odebere se hned do koupelny, kde si hodí krátkou sprchu, obleče se a jde se nasnídat. Po cestě do kuchyně ji zapípá mobil, který ohlašuje, že ji přišla sms zpráva. Jen, co zahlédne, že ji píše Marcel, tak se ji trochu uleví. Pravděpodobně flámoval bůh ví s kým a teď jí třeba posílá nějakou fotku. Rozhodně by ji pobavil. Jenomže o něčem takovém může opravdu jen snít, protože místo fotky je tam stručný a jasný text ať se co nejdříve za ním dostaví na přiloženou adresu. Zastaví se v chůzi a dívá se na to chvíli šokovaně. věděla to, věděla, že mu má prostě napsat, jelikož se něco děje. Zastrčí mobil do kapsy a už nemá vůbec žádnou chuť snídat. Vezme si kabát a vypadne z bytu. Po cestě si kabát obleče a odejde autem na dresu, kterou ji Marcel napsal. Jakmile tam přijede a zastaví před tím velkým domem, tak okamžitě vystoupí z auta a začne se rozhlížet okolo sebe. Přijde ke dveřím, chytne za kliku a otevře dveře, přičemž vstoupí do velké haly. Už teď může vidět, že se tady něco odehrálo, což jasně dokazuje krev na zemi, pár rozbitých předmětů, ale taky mrtvé těla upírů, které nikdy v životě neviděla. Vystrašeně se rozhlédne okolo sebe a přinutí sebe samotnou něco říct.* Marceli?! *Řekne hlasitěji a starostlivějším hlasem. Rozhodne se vyjít po schodech nahoru a přidržuje se levou rukou zábradlí. Netuší, kde ho má hledat a pravdou je, že ho ani hledat nemusí, protože když vystoupá do prvního patra, tak ho tam uvidí vzadu na chodbě sedět na zemi.* Marceli! *Zvýší hlas a rozejde se rychlým krokem za ním. Čím více se k němu přibližuje, tím více vidí, co s ním je. Jeho čelo je orosené od potu a vypadá opravdu vyhladovělý, taky je slabý a zdá se, že jeho vnímání je rozostřené. Ale to nejhlavnější, co jde vidět a co přitahuje její veškerou pozornost je vlkodlačí kousnutí na jeho krku, které nevypadá vůbec pěkně a zdá se, že se rozšiřuje tím jak vlkodlačí jed pomalu míří k jeho srdci. Přiběhne pak k němu a dřepne si k Marcelovi, přičemž si ani neuvědomuje to, že by mu mohla její blízkost dělat špatně. Musí mít hlad a bůh ví, zda netrpí nějakou halucinací a ona je přeci jenom člověk a teď má v blízkosti někoho, komu koluje teplá, čerstvá, lidská krev v žilách. Ví však jedno, že on by ji nikdy neublížil. V jejích očích se zračí strach o něj, ale taky i nenávist k jedné osobě. Nikdo ji ani nemusí říkat, kdo má tohle na svědomí. Vlkodlak by na něj jen tak nezaútočil, ale za to Klaus Mikaelson s ním má jisté spory. Nebude se teď zabývat Klausem, vlastně ale ve výsledku musí. Musí získat jeho krev jinak Marcel umře a to je něco, co by nikdy nedopustila.* Proč si mi nenapsal dřív? *Rozhodně se ho nehodlá ptát, co se stalo. To si mohou vyříkat po tom, co bude vědět, že to přežije. Teď je úkol jasný. Potřebuje pro něj krev toho hybrida a potřebuje ji hned. Dle toho kousnutí se zdá, že to už několik hodin trvá.*

(Od toho dne, co tu byl Klaus,uběhlo už pár dnů.  Dva, tři a nebo možná čtyři. Po prvním dni ztratil pojem. Jejich rozhovor, nečekaně, neskončil dobře. Proběhla menší rvačka a skončilo to jedním kousnutím do jeho krku. Od toho dne se ze sídla nehnul. Nedal vědět nikomu a ani Davině. Nechtěl jí to říkat, neměla by ho takhle vidět. A navíc stále tak trochu doufal, že se z toho zázrakem vyléčí a bude zase moct v klidu běhat  a řešit své každodenní problémy. Jenže potom, co přešel první den a jeho tělo stále sláblo, jeho naděje upadly. Napsal jednomu svému upírovi, aby se na chvíli ujal vedení. Nemohl je teď vést. K čemu by jim byl pokousaný vůdce? Naprosto k ničemu. Proto je teda zaúkoloval a hlavně jim dal najevo, ať nechodí do sídla. Jeho další dny už byly horší a horší. Občas se k němu dostavily i vidiny. Většina z nich obsahovala Klause. Pak tu byla ale ta jedna s Cami a s Klausem. Ta byla snad nejhorší. Zdálo se mu, že sem přišla Cami a nejdřív byla milá, hodná a chtěla mu pomoct snad jako vždy. Ale potom se začala hystericky smát a dělala si z něho srandu. Posmívala se mu, že je to malý ubožák, kterého by nikdy nemohla milovat. Takhle se mu vysmívala asi 5 minut, než se připojil Klaus. Ten mu začal říkat, jak je to pořád to malé dítě a, že ho nikdy vlastně neměl rád. Že je jedním velkým zklamáním. Oba dva se na něho dívali jako na nějakého vyvrhela, na malého ubožáka Marcela. Jeh vidina skončila s tím, že oba odešli ruku v ruce a vypadali tak šťastně. Jako ten nejvíc zamilovaný pár. Měl ale i několik pěkných vidin, ale bylo jich jenom málo. Třeba taková jedna s Dee, ona byla už dospělá a velká dáma, stále krásná a inteligentní. Měla dvě malé, roztomilé děti a byla šťastná. Měla normální život, jaký si pro ní Marcel vždycky přál. Nikdy nechtěl víc, než jenom její štěstí. 
Ráno se probudil vyhladovělý ve své posteli. Vypadal už na první pohled nemocně a zdrchaně. Orosené čelo naznačovalo, že něco rozhodně není v pořádku. A rozhodně to nebyla jenom zvýšená teplota. Vlkodlačí jed začal působit mnohem silněji. Začal cítit hlad, jelikož už několik dní nejedl. Proto se tedy vzchopil a rozhodl se jít pro nějaké jídlo. Z bolestivými výlevy vylezl z postele a postavil se na své nohy, musel se něčeho ještě chytit, aby nespadl. Došel ke dveřím a otevřel je dokořán, udělal jeden krok, než spadl na zem. Cítil, že už dál prostě nemůže. Jeho tělo to nedovolí. Už je to na něho moc. Musí si odpočinout. Musí jít spát.) Nemůžeš spát, ty slabochu! (Napomenul se. Snažil se mluvit nahlas, ale moc mu to nešlo. Nakonec tedy přemohl tu chuť spát a vyndal si mobil. Už dál nemohl. Musel někomu dát vědět. Musel dát vědět Davině. I kdyby měl dneska umřít, chce jí aspoň naposledy vidět. Chce jí říct své sbohem a popřát jí to nejlepší do života. Napsal jí tedy smsku, poměrně stručně. Nemělo cenu to nějak okecávat.
Netrvalo to dlouho, než uslyšel její jemný hlas a hlasitý tlukot srdce. Slyšel i, jak jejím tělem proudí krev a popadl ho hlad. Nesmírný hlad, měl teď chuť sebrat všechny své síly a skočit na ní  a vysát jí do poslední kapky. Ale jeho vůle je silnější než hlad. Vždycky byla. Dokáže se ovládnout, zvláště pokud jde o někoho tak blízkého. Po druhé uslyší, jak opakuje jeho jméno. Otevře tedy oči, jelikož cítí její blízkost. Otevře oči a spatří ji, trochu se usměje. Je rád, že jí vidí. Je rád, že konečně vidí někoho reálného.) Jsi skutečná, že jo? (Podívá se na ní. Jeho rty se sice usmívají, ale jeho oči jsou stále potemnělé. Plné zlosti a nenávisti, kterou cítil jenom k jednomu člověku. Ke Klausovi. Odvrátí od ní pohled, když se ho zeptá, proč nedal vědět dřív. Může na něm vidět, že trochu bojuje sám se sebou. Snaží se pořád přemoci tu chuť na její krev. Na její čerstvou, mladou krev.Zhluboka se nadechne a začne mluvit.) Ale znáš mě. (Pokrčil ramena a znovu pohlédl k ní.) Nemusíš se o měbát. Přežil jsem válku, tak přežiju.. (Nedořekl svou větu, protože se jeho ústa zaplavila krví a on jí začal vykašlávat. Rychle si přiložil ruce k ústům, aby krev nebyla všude okolo.)

*Hned, co ji přišla sms od Marcela, tak se vydala do sídla s tím pocitem, že se něco děje. Tušila, že je něco špatně, ale stála myslela na to, že to možná jenom přehání a Marcel se o sebe umí postarat sám. Bohužel všechny její obavy ještě více zesílily, když vstoupila do obrovské haly, kde byly zbytky po rvačce, které se tady musela odehrát. Byly tady i těla mrtvých upírů, kterých si nevšímala. Spíše se podívala na kapky krve, které byly všude po podlaze. Bohužel krev už byla zaschlá na všech místech, což jenom značí to, že se to nestalo dnes, ale pravděpodobně před pár dny. Nevěstilo to nic dobrého a jí se začal stahovat žaludek strachem o Marcela. Ihned musela vykřiknout do domu jeho jméno, ale hlas, který velmi dobře znala se neozýval s odpovědí. Slyšela jen svůj hlas, tlukot svého srdce, který zesiloval a svůj dech, který byl nepravidelný. Oddechovala zhluboka a byla v něm cítit prakticky nervozita. Znovu vykřikne jeho jméno prakticky do prázdna, přičemž se rozhodne ho jít najít. Musí tady být, musí tady někde být, když ji poslal sms zprávu s tím ať sem přijde. Rozhodně by nepomyslela ani na to, že by to mohla být nějaká past. Vystoupá nahoru po schodech a začne se rozhlížet okolo, protože netuší, kde přesně ho má jít hledat. A pravdou je, že ani nemusí. V dálce ho uvidí sedět na zemi. Vždycky by ho poznala a proto se za ním v rychlosti rozejde. Má pocit, že její srdce začalo tlouct tak silně, že ji každou chvíli vyskočí z hrudi ven a že se jí ruce rozklepou nervozitou kvůli tomu, zda bude vůbec schopná ho zachránit. Přiběhne k němu a poklekne. Podle pár faktorů a hlavně obrovského kousnutí na krku usoudí, že ho Klaus pokousal a on nyní bojuje s vlkodlačím jedem, který ho pomalu, ale jistě zabíjí. Jen, co ji položí otázku, zda je skutečná, tak několikrát přikývne hlavou. V jejích očích se objeví slzy. Až teď si uvědomuje jak moc blízko k němu je a jak moc mu to jistě musí dělat potíže se sebeovládáním. Ale věří mu, věří, že by ji neublížil. Jak se může v tuto chvíli usmívat? Jak to jen dokáže? Protože ona to neumí. Ona je vyděšená.* Jsem to já, Marceli. *Potvrdí mu. Neví, jak moc vnímal její přikyvování a proto bude lepší na něj mluvit. Zeptá se ho, proč ji nedal vědět dřív. Měla by více času na to sehnat krev od Klause. I kdyby měla dojít do Abattoir a vzít mu tu krev sama. Pochybuje, že teď na něco takového má čas. Jeho odpověď ji neuspokojí, spíše naopak. Akorát ji to ještě více znepokojí. Povzdychne si dlouze a pozoruje jeho tvář, která vůbec nepřipomíná toho Marcela, kterého zná. Zavrtí hlavou nesouhlasně, že rozhodně má se proč o něj bát a že tohle není něco, co by mohl jen tak přežít. Ve válce měl šance, vždyť byl upír, ale tohle je vlkodlačí kousnutí, které bez krve původního hybrida nepřežije nikdo. Lekne se, když začne Marcel zvracet krev a ihned jí ruce vystřelí k jeho obličeji, který chce uchopit a trochu mu pomoct. I na jejich rukou se objeví jeho krev. Začne je hypnotizovat pohledem, protože ji v tu chvíli něco napadne. Chytne ho za obě ramena a podívá se mu do tváře. Ví, že s tímto mu nemůže nijak pomoct a trápí jí to, ale teď musí vyřešit jinou věc.* Byl tady Klaus, že ano? Bojovali jste dole? *Vyhrkne na něj a starostlivě si ho prohlíží. Jde na ni poznat, že hodlá udělat všechno, aby zachránila jeho život.* Musíš mi říct, zda jsi ho uhodil tak, že krvácel. Musíš mi říct na jakém místě to bylo. Marceli, prosím. *Stiskne trochu pevněji jeho ramena. Může tu krev pro něj posbírat a on se tak může vyléčit.* Neopovažuj se mi tady umřít! *Řekne spíše zoufale, než výhružně. Nedokáže si představit, že by ho ztratila. Nechce ho ztratit, nedovolí to. On to přežije, tak jako přežil všechno.*

(Cítil se tak nesvůj. Byl bezmocný, úplně vysátý a téměř bez života. Byl teď naprostá mrtvola, nemohl ani chodit. Každý jeho sval byl tak vyčerpaný, jako kdyby běžel ten nejdelší maraton. Ale on nic z toho neudělal. Byl jenom pokousaný, vlkodlačí jed mu proudil tělem a dostával se čím dál blíž k jeho srdci. Zanedlouho může umřít, jeho tělo by tu bylo už naprosto bez jakékoliv známky života. Kůže by mu zešedla a vypadal by tak poklidně. Jenže on nemohl umřít. Ještě ne. Nemůže tu nechat Davinu samotnou. Jistě, má sice Sophie, ale i přesto by neumíral s klidem. Stále by se bál, že třeba kvůli němu přijde o život. Pak tu je ještě Cami. Ta sice jeho ochranu nepotřebuje, jelikož má tak trochu tu nejmocnější ochranku. Ale u ní to není z důvodu, že by se bál o její život. Spíše by neměl dobrý pocit, že by nevěděla, co k ní pořád cítí. Stále v jeho srdci zaujímá velké místo a jelikož se objevila i v jeho vidinách, tak zabírá i velký prostor v jeho mozku a myšlenkách. Je pořád součástí jeho a ještě dlouho asi bude. Vždyť Rebekah ho taky hodně dlouho nepřešla. Vlastně ho přešla úplně, až když se zamiloval do Cami. I přes to, jak říkal, že všechny Původní nesnáší, pořád něco málo cítil k Bex. Po krátké době uslyšel Davinin hlas a její hlasitý tlukot srdce, jako kdyby se ozýval po celém obrovském sídle. Všechno teď bylo tak hlasité, její každý krok, nádech, tlukot, krev. Vše slyšel tak zřetelně, jakoby stála přímo u něho. Byl stále trochu zmatený a tak ani neodpověděl na její zavolání. Počkal, než ho našla sama.Netrvalo to dlouho, jelikož se opíral o zeď na chodbě. Otevře oči a uvidí jí, jak k němu rychle kráčí. Podívá se na ní a jeho koutky se mírně roztáhnou do šťastného úsměvu. Ano, právě teď byl šťastný. Vidí před sebou toho nejvíc důležitého člověka, jeho malou Davinu. Sice vůbec nechtěl, aby ho takhle viděla. Takhle zničeného, bezmocného a polomrtvého.Jenže nemohl nic jiného dělat, musel někomu dát vědět. Zeptá se jí, zda je skutečná a čeká na odpověď. Dostane jí ve formě několika přikývnutích, všimne si, že se do jejích očí začaly hnát slzy. Jeho pud sebezáchovy je pořád silný, ačkoliv na to vynakládá dost sil. Má hrozný hlad, ale Davina je poslední člověk, na kterém by se chtěl krmit a, kterému by ublížil. Její hlas ho teď uklidňuje. Je tak jemný a přátelský, ale i vystrašený. Odpoví jí na její otázku, proč jí nedal vědět dřív. Ví, že kdyby jí dal vědět dřív, vše by mohlo dopadnout jinak. Ale on nemohl. Protože kdyby jí to řekl, tak přesně ví, co by Davina udělala. Šla by klidně i za Klausem a dělala by, co by bylo v jejích silách, aby získala jeho krev. Bojovala by pro něj, jelikož je to jeho malá bojovnice. Povšimne si, že jí jeho odpověď nijak neuklidnila a spíše akorát víc znepokojila. Poví jí něco o tom, že se nemusí bát. Chtěl jí nějak trochu povzbudit, protože jí nerad viděl smutnou. Nestihne to dopovědět, jelikož začne vykašlávat krev. Ucítí její ruce na jeho obličeji, když dokašle, utře si ruce do svých kalhot. Bylo mu teď jedno, že to nepůjde vyprat. Tohle bylo poslední, co ho teď zajímalo. Otře si rty svým hřbetem ruky a podívá se zase na Dee, která ho chytla za ramena. Nechtěně přikývne na její slova. Vidí v ní to odhodlání, byla by teď schopná skočit i do hodně, kdyby mu to nějak pomohlo. Přišlo mu to od ní hrozně velkorysé, krásné a úsměvné. Jenže už neměl sílu se usmívat, bylo mu špatně a už jenom čekal, kdy zase začne kašlat další krev.) Neboj se. Nenechal jsem ho odejít bez škrábnutí. Bodl jsem ho něčím dřevěným do srdce..Dole. (Odmlčel se, uhnul hlavou pryč a trochu zakašlal.) Jak je tam ten kruh. (Poví jí, co si vybavil z té jejich rvačky. Ucítí pevnější stisk v oblasti jeho ramen a tak se k ní zase pohledem vrátil.) Neboj se. Tohle není, jak umřu. (Zakroutil hlavou.) Na mojí smrt se bude dlouho vzpomínat. (Jeden koutek mu vyletěl nahoru do takového pošetilého úsměvu. Vztáhne jednu ruku k její tváři a jemně po ní přejede palcem. Dívá se jí do očí a je v nich vidět vděčnost. Je vděčný, že tu s ním je, za všechna její slova a hlavně za tu snahu ho zachránit.)

*Pořád nechápe, jak se prostě může usmívat, když celá táto situace je horší, než si myslela. Měla chuť mu říct, proč se usmívá, vždyť není tady nic pěkného, ale možná prostě byl jenom rád, že ji viděl, což ji samozřejmě těšilo, ale ubíjelo zároveň, jako kdyby se snažil užít si poslední minuty s ní. Ne, on nemře, tohle nedovolí. A kdyby na něco takového došlo, tak by ho vrátila nazpět, i kdyby měla díky tomu zradit celý svůj coven. Marcel je její rodina a znamená pro ni víc, než si každý dokáže představit. Ihned pozná, že jde o vlkodlačí kousnutí a taky, že ho mohl způsobit jedině Klaus. Prakticky ho neznala a už teď ho ze srdce nenáviděla. Nenáviděla ho za to, co dělá lidem, které miluje, co udělal Marcelovi. Kdyby zůstal mrtvý, tak by všechno teď mohlo být jinak a byli by konečně šťastní, hlavně Marcel. Ale ne...on se musí vrátit a zničit mu opět všechno, vzít si všechno. Nemůže však přemýšlet příliš nad svou nenávistí k němu a místo toho se začne soustředit pouze na Marcela a na to jak mu vlastně pomůže. Obdivuje ho za to jak se na ni dokáže dívat i v takovém stavu, obdivuje ho, že se usmívá. Ona to ale nedokáže, spíše má v očích slzy a snaží se nepanikařit, ale vymyslet způsob jak mu pomoct. Ujistí ho, že je skutečně jak pokýváním hlavy, tak i slovně a položí mu otázku, proč se neozval dřív. Jeho odpověď se ji nelíbí, ale nechá to raději být. K dalším slovům se už nedostanou, protože Marcel začne vykašlávat krev. Chce mu pomoct, ale zároveň netuší jak. Když ucítí jeho krev na svých rukou a podívá se na ně, tak ji hned napadne jedna věc. Tam dole v hale je spoustu krve a pokud nějaká patří Klausovi, tedy doufá, že patří, tak by ji mohla získat pro Marcela. To je asi jediný a nejrychlejší způsob jak mu pomoct. Stáhne své ruce, ale položí mu je na ramena. Alespoň už Marcel nevykašlává krev. Netuší, kolika stádii si musí projít, než by přišla smrt a pevně doufá v to, že tohle není ta poslední, protože by každou chvíli mohl zemřít a ona by celé to kouzlo stresem mohla pokazit. Bude mít na to jenom jeden pokus. Musí se soustředit jen na krev Klause, protože jiná by mu ani nepomohla. Proto hned začne naléhat na to, aby jí řekl, kde je Klausova krev, pokud ho nějak udeřil o čemž nepochybuje. Musí jí to říct, musí pro ni hned jít, musí ho zkrátka zachránit. Vyčkává potom na jeho odpověď a ani ji nijak neuspokojí jeho odpověď, když ji oznámí, že ho bodl něčím dřevěným. Jeho krev z tama může vytáhnout, ale dřevěného tam toho může být víc a taky tak může být něco, čím ho bodl Klaus. Bude předpokládat, že to tam není. Prostě má hledat dřevo od krve...jo, to nebude problém. Přikývne souhlasně na jeho slova. Takže kruh a dřevo, jo tohle zvládne.* Dobře, dobře. *Přikývne znovu a stiskne mu rameno se slovy, že ať se neopovažuje umřít. Usměje se na něj teď poprvé, když řekne, že tohle není to, jak umře. V to pevně doufá.* Ty budeš žít navždy. *Řekne k němu a položí svou ruku na jeho, když se dotkne její tváře a přejede mu palcem po hřbetu ruky. Nemůže však tady s ním takhle být, když umírá a proto se zvedne.* Hned budu nazpět. *Oznámí mu a jde dolů. Sejde rychle schody a jde najít nějakou sklenici do které přemístí tu krev. V kuchyni jednu najde a vezme ji s sebou do haly. Pohledem vyhledává to dřevo o kterém Marcel mluvil. Když ho najde, tak k němu přijde, sebere ho a položí ho pak na jeden stůl a vedle něj i tu sklenici. Nadechne se zhluboka, zakloní hlavu a pozvedne ruce, přičemž začne mumlat nějaké kouzlo. Po chvíli se kapky krve ze dřeva začnou vznášet do vzduchu a měnit se znovu na tekutý stav, protože ta krev už byla dávno zaschlá. Všechnu krev ze dřevěného kusu přemístí do sklenice a ukončí potom kouzlo. Vezme sklenici s krví a vyběhne nahoru za Marcelem. Znovu si k němu klekne a přiloží mu sklenici s krví ke rtům.* Vypij to všechno, snad to bude stačit. *Samozřejmě, že je nervózní. Netuší, zda to bude fungovat, jelikož krve není zase až tolik, ale dělala, co mohla. A ze země ji sbírat nemůže, protože ani neví, čí je čí. Doufá, že to zabere a že se vyléčí, musí. Pozoruje ho, když pije.* Můžeš se ze mě napít, pokud chceš. *Navrhne mu. Ne, že by jí to bylo nepříjemnější, ale Marcel potřebuje krev a klidně ho nechá, aby se z jejího zápěstí trochu napil.*

(Úsměv na jeho tváři byl čistě radostný. Byl rád, že jí viděl a to nesmírně moc. Po dlouhé době viděl někoho reálného a byl si tím naprosto jist. Davina nemohla být další jeho vidinou, to by bylo až moc kruté. Měl doopravdy radost a zjištění, že je to jenom přelud, by pro něho bylo příšerné. Její ujištění v tom, že je to vážně ona a skutečná, ho v tom ještě více upevnilo. Je tu. Jeho Davina. Jeho rodina, která ho nezklame, které může věřit. Měl chuť si to vlkodlačí kousnutí odtrhnout od kůže, ale to by mu nepomohlo. Akorát by cítil ještě větší bolest a nic jiného, než tu bolest by to nepřineslo. Byl naštvaný, že to takhle dopadlo, ale popravdě čekal mnohem hůř. Myslel si, jak ho Klaus rovnou zabije, aby s ním už neměl žádné trápení, ale on ne. On ho jenom pokousal, což je vlastně možná horší, než ta rychlá smrt. Klaus chtěl, aby trpěl, aby prožíval obří bolest. Přesně o tohle mu šlo a o nic víc než to. Utrpení, to přesně sedí ke Klausovi. Vyžívá se v tom, když někdo trpí, když vidí někoho užírat se bolestí, prosit o milost nebo o smrt. To Klausovi působilo největší potěšení. Jeho obličej je na tyhle poměry, ve kterých se teď ocitl, šťastný. Ale za to Davina je smutná a ztrápená. Do očí se jí začaly hrnout slzy a zaplňovat je. Chtěl by jí teď nějak utěšit, obejmout jí, ale přesně něčemu takovému se teď musí vyhnout. Ačkoliv se ovládá, jak jenom může, hlad by ho mohl přemoci a to on nechce. Nemůže. Odpoví, alespoň se tedy snaží odpovědět Davina, jenže krev, která se mu nahrnula do úst, mu v tom zabránila. Začal jí vykašlávat, ruce měl celé od krve a Davina byla taky posetá pár kapkami. Utře si své ruce do kalhot a pohlédne zpátky na Dee. Sám si ani moc nebyl jist, co dál ho čeká. Věděl, že kousnutí obnáší pár vidin, hodně bolesti a horečka, pak tedy to vykašlávání krve. Co ale bylo poslední fází? Poslední částí jeho utrpení? To netušil. Nikdy to nepotřeboval vědět, byl z Klausem za dobře, takže pokud by něco takového naskytlo, měl by hned záchranu. Poví Dav něco málo o té jejich rvačce. To, jak mu bodl tu dřevěnou židli či, co to vlastně bylo, do srdce. A to, kde vlastně bojovali. Po hodně dlouhé době uvidí její krásný úsměv.) Chyběl mi ten úsměv. (Jeho hlas je zničený, ale přesto je v něm slyšet radost. Vidí, že Davina na něco přišla. Možná ví, jak mu pomoci. Možná, že dnešek přeci jenom nebude jeho posledním dnem. A za to byl rád. Jelikož on neumře na hloupé, vlkodlačí kousnutí. Jeho smrt bude jiná, lepší.) Jednou toho budeš litovat. (Pokývá hlavou a potom jí položí ruku na její tvář, za pár chvil ucítí i její ruku na té jeho. Odtáhne svou ruku, když se začne zvedat a nechá jí pak volně padnout na zem. Přikývne na její slova. Slyší, že sebrala něco ze země, pravděpodobně tu dřevěnou věc a zanedlouho slyší nějaké čarodějnické bláboly. Znovu na něho padla únava, jeho víčka začala těžknout a on je nakonec pod nátlakem zavřel. Na chvíli přestal vnímat okolí. Zabral se jenom do sebe samého. Do momentů svého života. Do těch dobrých. A těch on měl vážně hodně. Oči otevře, až ve chvíli, co ucítí krev. Pod jeho oči se začnou tvořit žilky a jeho bělmo se začne měnit v krvavě rudou barvu. Chytne dno sklenky a vyklopí si to do pusy. Prázdnou sklenku nechá volně spadnout s jeho rukou na podlahu. Olízne si ret, na kterém zbylo ještě pár kapek krve. Cítí, jak Klausova krev pluje jeho tělem, jak se mu pomalu, ale pomalu, začíná vracet chuť do života. Krev mu vážně pomohla. Davina mu pomohla, zachránila mu život.) Děkuji. (Ztěžka vydechl a pohlédl do jejích očí.) Mám ti teď říkat "Moje zachránkyně"? (Jeden jeho koutek vyskočil nahoru do úsměvu a zanedlouho i ten druhý. Vytvořil se mu na tváři tak křivý, ale rozzářený úsměv. Na její další slova rozhodně zakroutí hlavou. Nemůže se z ní krmit, to nepřichází v úvahu.) Ne, to ne. (Odmlčí se na pár vteřin.) V mojí pracovně, v malé ledničce by měl být nějaký pytlík s krví. Hned vedle hodně alkoholu. (Pohlédne směrem ke dveřím, ukáže na ně. Jsou vlastně hned naproti schodům.)

*Do smíchu a ani do úsměvu ji opravdu není, jenomže jak by se nemohla na něj usmát, když je k ní tak hodný? Je to zkrátka Marcel. Musí se usmát ještě o něco více, když řekne, že mu chyběl její úsměv. On je opravdu lichotník za každé situace. Umírá ji tady prakticky pod rukama a stejně si najde chvilku na to, aby ji tady skládal lichotky a povídal jí o tom, jak mu to chybělo. Jí taky chybí to, když se usmívá a dělají spolu blbosti, což se v posledních dnech opravdu nedělo. Vážně ale nechtěla vidět ten pohled na něj, který se ji právě naskytoval. Cítí v jeho hlase to, že slábne a že ji to říká opravdu z posledních sil, ale byla to jedna z nejúpřímnějších věcí, které od něj kdy slyšela. Ani nečekala, že se jejich vztah rozvine tak, že jim bude na sobě až tolik záležet. Každopádně je za to ráda a neměnila by, nikdy. Řekne mu, že rozhodně jednou bude žít navždy, což znovu okomentuje něčím, co ji ani zdaleka nevyhovuje. Jenom nad tím převrátí oči a raději se dále nevyjadřuje. Nechce se s ním snad hádat právě teď. Neví, čeho by tak měla litovat...ona tady rozhodně věčně nebude. Nešlo se na něj usmát, když ji položil ruku na tvář. Byl to ale jenom záblesk slabého momentu. Potřebuje ho nejdříve vyléčit a potom si mohou užívat své společnosti. Položí svou ruku na jeho a pak mu oznámí, že ihned bude nazpět. Zvedne se a odejde provést kouzlo, kterým posbírá kapky Klausovi krve z dřevěného předmětu o kterém ji Marcel řekl. Když to všechno nasbírá do sklenice, tak ji uchopí a vrátí se zase za ním. Doufá v to, že se to povede a že nebude potřebovat na vyléčení Klausovi krve víc. Přijde k Marcelovi a přiloží mu sklenici s krví ke rtům a sleduje jak se jeho tvář začne měnit na tu upíří. Jen, co převrátí do sebe všechnu tu krev, tak sklouzne očima k jeho ráně od vlkodlačího kousnutí a nabídne mu, že by se mohl napít z ní, pokud bude chtít. Mlčky ho poté pozoruje a sleduje jak znovu začíná nabírat síly a že i vlkodlačí kousnutí z jeho krku se začíná zmenšovat a mizet. Usměje se pro sebe šťastně, protože je to náznak toho, že to zabralo a že je vyléčený. Pokud si Klaus myslel, že by ho nechala zemřít a nezkusila by nic, aby ho vyléčila, tak je opravdu na omylu. Nakloní hlavu do strany a jen přikývne.* Někdo ti zachránit ten tvůj upíří zadek musí. *Teď už rozhodně může vtipkovat. Teď už je to největší nebezpečí pryč a konečně se cítí lépe. Nedá se říct, že by byla úplně klidná pořád ji znervózňuje to, co se stalo mezi ním a Klausem, ale je ji lépe když ví, že to Marcel přežije. Zasměje se a nakrčí nos při jeho poznámce.* Ano, odteď mě tak budeš nazývat. *Nemyslí to vážně, jenom vtipkuje společně s ním, protože hrozba je zažehnána. Odpoví ji na její nabídku, aby se z ní napil a trochu se ušklíbne, spíše pobaveně u toho, když zjistí, kde přesně se ta krev nachází.* To mě opravdu nepřekvapuje. *Zvedne se a jde mu pro pytlík s krví. Vezme mu hned dva a vrátí se nazpět za ním. Podá mu je a počká si na moment až je vypije a jen, co se tak stane, tak mu dá své ruce okolo krku a obejme ho.* Bála jsem se o tebe. Příště mi to piš hned! *Upozorní ho a pak se od něj odtáhne. Rozhodnou se společně odjet domů a navíc Marcel potřebuje sprchu. Ne, že by se nemohl osprchovat tady, ale doma na něj taky čeká Marvin. Po cestě od něj vyzvídá, co se přesně v tom sídle stalo. Chce být informovaná o všem a je pravda, že její odpor ke Klausovi díky tomu všemu stoupne ještě o mnoho více.*

(A bylo to tady. Ten jeho slavný večírek, ráno ještě nemohl chodit, vykašlával krev a teď tu stojí téměř fit. V černém kvádru s rudou kravatou, opřený o zábradlí a dívá se na vše okolo. Celé jeho sídlo vypadá přeslazeně. Zábradlí je ozdobené červenými a růžovými mašlemi. Vždy je jedna červená, pak růžová a mezi tím je srdčíko, potom zase růžová a červená. Vše je tak strašné růžové, červené, sladké, že by člověk mohl chytit i cukrovku. Před zadními dveřmi sídlí menší pódium, na které zanedlouho nastoupí kapela Nickelback. Není to nic sladkého, ale hlavně patří mezi jeho oblíbence. A taky to chce něco, čím trochu vyváží tu Valentýnskou náladu. Dopoledne dorazili sluhové, kteří vše připravili. Vypustili tu héliové balónky červené, bílé a růžové barvy. Tudíž má strop posetý barevnými balónky. Pod schody jsou dva velké stoly, obloženy všemožným jídlem. Něco je sladké, ale něco zase slané. Nečekaně vše je zase v té stejné barevné kombinaci a ozdobeno všemožnými srdíčky. V jednohubkách jsou zapíchána párátka, která jsou ozdobena pusinkami a nebo srdíčky. Tohle vážně nebyl jeho styl, vlastně tohle on vůbec nevymyslel. Veškerou výzdobu měla na starosti jedna firma. Musí uznat, že si dali vážně záležet. Dokonce i veškeré pití je v té barevné kombinaci. Bílé, červené víno. Něco, co dřív byla asi vodka, obarveno na růžovo. Jednoše vše je Valentýnské. I zvenku je dům ozdobený. Dva sloupy jsou olemováni krásnými stužkami. V keřících jsou napíchány růže, ale tak aby to vypadalo trochu přirozeně. V zadu za jeho domem, kde je jeden bazén a menší výřivka, je to také ozdobené. Není to ale tak hrozné jako uvnitř. Teda chtěli mu obarvit i bazén, ale to im výslovně zatrhl. Stačí, že bude muset několik dní čekat, než začnou balónky padat dolů k zemi. A nebo si z nich může udělat nový terč. Ještě uvidí, jak toho využije. Tak tedy vzadu za domem jsou posazené lampy, které září červeným, tlumeným světlem.Pár růží a židle ovázané červenými mašlemi. Nic víc tam není. Tam mají lidé normálně volný přístup, akorát to musejí obejít, jelikož zadní dveře jsou zabarikodovány pódiem pro kapelu. Všem rozdal nějaké úkoly. U dveří budou postávat dvě mladé upírky a úsměvem na tváři výtat násvětvníky. U kapely budou stát dva poměrně větší upíři. A nahoře u schodů bude stát jeden, který bude mít za úkol, aby tam nahoru nikdo nelezl. Dole je dosti místa a hlavně nepotřebuje, aby se mu někdo coural po domě. Ostatní budou buď čekat na střídání a nebo budou navazovat kontakty s ostatními. Budou mít prostě volno.
Bylo to tady, první návštěvníci. Některé úsměvem přivítal, na některé jenom pohlédl. Zanedlouho se místnost začala plnit. Hudba začala hrát, nejdříve to byli jenom nějací předskokani, kteří vyhrávali slavné písničky, ale nic svého.Hlavní kapela bude hrát o něco později. Na pár chvil odběhl pryč a zašel k jednomu z pokojů, zaťukal a čekal na nějaký hlas. Když se odtamtud ozval hlas Daviny, vešel dovnitř. Má na sobě moc pěkné šaty, celkově jí to sluší. Zajímalo ho, pro koho se tak načančala. Vyzval jí, aby už šla s ním, jelikož se to tu začíná plnit. Nečekala tedy moc dlouho a rovnou šla, řekla mu, ať jí nehledá, že bude někde poblíž. Nechal jí tedy být, ať se věnuje svým kamarádům, které pozvala a nechal jí volnost. Seběhl sám ze schodů a čekal na další návštěvníky. Mezitím vším čekáním si dal několik sklenek toho červeného alkoholu.)


(Kapela začala hrát novou písničku. Tentokrát něco mnohem více zamilovaného.) 

(Normálně by na tu párty rozhodně nešla, ale Sophie ji k tomu přemluvila. Řekla jí, že se tam alespoň odreaguje. No, to možná jo, ale jestli měl takový nápad zrovna i Kol, tak to bude docela blbý. Takže snad si Kol řekl, že se vyhne párty zamilovaných, když se čerstvě rozešli. Ona sem rozhodně nepřišla nahánět chlapy, chtěla se spíš pořádně opít a věděla, že Marcelova párty je na to určitě ta pravá. Taky měla nové tělo, takže měla aspoň jistotu, že ji Marcel hned nebude chtít vypoklonkovat ven, že zrzkám je vstup zakázán. Mohla se krásně skrýt pod svůj nový vzhled. A mohla se tu opíjet, jak chtěla. Nikdo tady nevěděl, kdo je. Možná, že nakonec to přeci jen někomu poví, tedy Sophie to věděla, ale pokud tu bude někdo, koho zná a samota jí bude připadat k uzoufání, možná se svěří s tím, kdo je a jaké hoře jí to potkalo a najde si svého drinking buddy. Dopoledne byla si trochu pohrát s Finnem, ale stále mu neprozradila, kdo že to vlastně je. Bavilo ji sledovat, jak Finn ani netuší a podle něj ho mučí nějaká neznámá žena. Těší se na to, až mu opravdu řekne, kým je, těší se na ten jeho výraz. Ale teďka nepřišla myslet na Finna, přišla se bavit, pokud možno. A když se jí to nepodaří, tak bude aspoň pít, pít a pít. Možná, že ji někdo vyzve k tanci a ona s ním půjde, ale to jen proto, že už bude přiopilá, protože normálně by ji nikdo cizí tančit takhle nedostal. Šla pěšky, protože jet autem, to by byla sebevražda, tedy na zpáteční cestě. Musela by to auto tady někde stejně nechat, takže šla pěšky. Nebylo to zas až tak daleko a kupodivu ji z těch podpatků nebolely nohy. Nebyly zase až tak vysoké a ona docela uměla na podpatcích chodit, rozhodně raději než v teniskách. Došla k sídlu, tam už byla zábava v plném proudu. Když vešla přímo dovnitř do haly, myslela, že jí ta růžová vypálí oči. Byla všude a všude byly kýčovité ozdobičky, které připomínaly Valentýn. Ušklíbla se, tak tohle neví, jak dlouho vydrží. Kdyby tu byla s Kolem, asi by to jen nějak vtipně okomentovala, ale protože by byli jako dvě hrdličky, tak by jí to asi za chvíli přestalo vadit a věnovala se jemu. Takhle má chuť vyběhnout nahoru na ty schody a skočit ze zábradlí dolů na podlahu. S trochou šikovnosti by si jistě zlomila vaz. Tuhle myšlenku ale nakonec zažene. Uviděla Marcela, který byl pořadatelem. On ji teď neznal, ale ona jeho ano. Kývla na něj na pozdrav. Byla to slušnost. Pak se uchýlila někam, kde víno teklo proudem. Bíle polosladké, to bylo její. Popíjela a poslouchala kapelu, která byla opravdu dobrá.)

(Již několik týdnů se Adelle snažila přijít na to, co se stalo v tom "vězení" ale stále se nedobírala kloudného nebo smyslného výsledku. Nemohla to pochopit. Stále chodila učit, setkávala se s Damienem, většinou spolu jen prohodili pár slov, ale vyhovovala jim to. Ona jim koupila kvalitní kávu a kávovar a občas jim nosila obědy, když byli ve škole dlouho. Večer chodila každý den zpívat do barů a různých restaurací, různě to střídala, ale většinou zpívala v jednom baru, kde jí to vyhovovalo stejně tak majiteli baru. Stále si chtěla promluvit s Marcelem, ale nemohla ho nikdy zastihnout. Až teď se dozvěděla, že pořádá večírek a tak se rozhodla tam jít. Hezky se oblékla, učesala, namalovala a taxíkem se dopravila před jeho obrovské sídlo. Bylo skoro stejně velké, jako její dům. Vystoupila z taxíku, zaplatila řidiči a s "Naschle." se s ním rozloučila. Už na první pohled se jí výzdoba nelíbila, na ní to bylo moc sladké. Prostě to ale překousla a vešla dovnitř. Všechno zde mělo barvy zamilovanosti a jí to přišlo přehnané a kýčovité, ale bylo to Valentýnské. Ihned si vzala skleničku s bílým vínem a napila se. Nikoho tu neznala. Pohledem vyhledávala Marcela. nakonec ho našla. Došla až k němu a pohlédla na něj. Vidět ho v obleku bylo zvláštní.) Ahoj. (Pozdravila ho a pohlédla mu do očí. Lehce se pousmála.) Mohu s tebou prosím o něčem mluvit? (Úsměv z jejího obličeje zmizel a ona se začala tvářit vážně. Tázavě pozvedla pravé obočí a měřila si ho trochu pichlavým pohledem, ale nebyla nijak nepříjemná. Dnes měla dobrou náladu, Marcel však vypadal trochu nesvůj. Zřejmě růžová nebyla jeho oblíbená barva. V pravé ruce držela skleničku s vínem, v druhé svírala červené psaníčko.)

(Viděl tu už poměrně dost známých tváří. Nebyli to nějací jeho přátelé, ale spíše lidé, kteří v tomto městě něco znamenají. S některými se jenom slušně pozdravil. Ale někteří mu i stáli za pár slov a chvíli strávenou bez alkoholu. Místnost se pomalu, ale jistě začala plnit. Jeho upíři tu trochu nesví chodili po sídle, většinou se bavili jenom mezi sebou a raději nenavazovali žádný kontakt. Je tu i Gia, které to samozřejmě moc slušelo. Na tu se jenom usmál, jelikož sám netušil, zda za ní má jít. Měl by jí asi říct o tom kousnutí, celkově by to měl říct všem, ale sám netušil, co má dělat. Rozhodl se, že si to zatím nechá projít hlavou a třeba jí a všem ostatním to později poví. Odebral se od staršího páru, se kterým si doposud povídal. Jeho nohy mířily rovnou ke stolu s alkoholem, tentokrát sáhl po vodce. Potřeboval něco poměrně silnějšího. Byl z toho nesvůj. Všechna ta růžová, červená a veškerá láska ve vzduchu. To vše mu připomínalo, co nemá a asi nikdy mít nebude. Trochu lituje toho, že tohle vůbec pořádá, měl se na to vykašlat a oslavit jejich návrat do města někdy později. Jenže to by asi nepřišlo tolik lidí jako dnes. Valentýn je prostě svátek, který přiláká hodně lidí a pokud k tomu přihodíte alkohol, sladké a dobrou muziku zadarmo, lidi se mohou přetrhat, aby se tam vůbec dostali. Otočil se za hlasem a před ním stála mladá slečna, na kterou téměř zapomněl.) Hmm..Ahoj. (Začal přikyvovat na její otázku, dopil posledních pár kapek té růžové vodky a pak jí odložil na tác číšnici, která zrovna prošla okolo něho.) O co jde? (Pohlédl do jejích očí. Doufal, že to nebude něco, co by pak i musel řešit. Vážně dneska neměl moc náladu na řešení cizích problému sám měl svých dost. Ukázal někam do místnosti, aby s ním Adelle šla. Podle jejího výrazu to vypadalo, že jde o něco vážného a to by asi neměli probírat někde u sladkých pusinek a cupcaků.)

(Viděla Marcela, jak si se spoustou lidí otevřeně podíval. Na ní lidé upírali jen nepříjemné pohledy a šuškali si o ní. Tedy, alespoň měla takový pocit. Mohlo se jí to jen zdát, ale mohla to být pravda. Její rodinu znalo skoro celé New Orleans a to, že se vrátila do města, se rozneslo celkem brzy. Dokonce i někteří její studenti se jí ptali na vtíravé otázky, například jak zemřel zbytek její rodiny, kolik má na kontě a tak. Nikdy nevěděla, jak na to má reagovat. Pravou bylo, že si pořídila zbraň. Na ochranu. Když jste bohatí a ví to o vás každý, je dost pravděpodobné, že vás brzy zabijí. Stejně jako zbytek mé rodiny. Prolétlo jí bezděky hlavou, když o tom častokrát přemýšlela. Budila se ze snů, které jí děsily. Dříve chodila k psychiatričce, ale teď už na to neměla čas. Nebo se jen vymlouvala. O jedné psycholožce slyšela, že je celkem dobrá a mladá, možná by to mohla zkusit. Bojí se toho, ale měla by to udělat. Mohlo by jí to pomoci, tedy, alespoň v to silně doufala. Všimla si, že Marcel zvolil drsnější alkohol než ona. Nic jí do toho nebylo, ale jestli tímhle tempem bude pokračovat, brzy bude úplně na mol. Polkla a pohlédna na stůl s pitím, když se jí zeptal o co jde. Odložila skleničku s vínem a vzala si růžovou vodku. Podívala se na její obsah a celý ho do sebe kopla. Oklepala se a zašklebila. Tohle nebyl její styl. Připomínali jí to líh a líh jí připomínal nemocnici, ve které strávila opravdu hodně svého času. Odložila skleničku a přikývla. Došla s ním až do jedné místnosti a zahleděla se mu do očí.) Vím, že jsem si asi nevybrala moc dobré načasování, ale jindy jsem tě nezastihla. (Na chvíli se odmlčí.) Marceli, co přesně schováváš v tom svém vězení? Co je to za zrůdy? Několik týdnů, možná měsíců, hledám iracionální vysvětlení a nic. Jen potřebuji vědět, co to je. Prosím. (Na předposlední větu dala velký důraz a zahleděla se mu do očí. Ona chtěla vědět, co tam schovává. Musí mu být více než jasné, že ona to nikomu neřekne. Jen chtěla znát odpovědi na něco, co její mozek nechápal.)

*Znovu šlápne na plyn o něco silněji a tak se městem pohybují docela rychle. Naštěstí na sebe žádnou nežádoucí pozornost policie neupoutají. Místo, kde se party koná tak trochu zná z dřívější doby, takže tam v pohodě trefí. Brzy ani nemusejí hledat. Stačí se nechat vést ostatními, kteří se na ten večírek rozhodli podívat.* Netušil jsem, že je Marcel zatížený na červenou a růžovou... *Poznamená s náznakem pobavení a krátce koukne se zajiskřením v očích na sedadlo spolujezdce, kde sedí Cami. Udělá to ve chvíli, kdy dojedou před dům a on chvilku na to zaparkuje. Stačí tak už shlédnout první výzdobu. Vystoupí jako první a pomůže pak z auta i Camille. Znovu jí nabídne rámě a po té se vydají dál a dovnitř sídla. Cestou se dívá a rozhlíží po svém okolí. Pozoruje místo, dům i další návštěvníky akce. Dům je stále stejný, jak si ho pamatuje. Zvenku i vevnitř, jak se ujistí při vstupu. Okolí domu se přizpůsobilo nové době, ale i tak je velmi příjemné.* Marcel si tady zařídil pěkné bydlení. *Koukne na Cami, když projdou dovnitř. Pozdraví kývnutím hlavy dvě dívky, které stojí u dveří a vítají příchozí. Mírně se pousměje. Pak jeho úsměv trochu ustrne na rtech, když ho uvnitř oslní červenorůžovobílá, která převládá. Na moment ho to oslní, ale netrvá to dlouho a zvykne si ty zářivé barvy. Začne se rozhlížet a hledat nějaké známé tváře. Už nějakou dobu se drží docela stranou. Společnost tedy uvítá. Vydají se s Cami dál do domu. Na sobě má elegantní draze vypadající černý oblek, černou košili a bílou kravatu. Ta ladí s bílými šaty, které má na sobě dnes jeho doprovod. Nejspíše jejich dvojice některé zdejší návštěvníky překvapí možná udiví. Je na to už i docela zvědavý. Na tváři se mu podaří vykouzlit docela příjemný výraz s lehkým úsměvem. Na uvítanou. Netuší, jak dlouho mu na rtech vydrží.*

(Prošel mezi několika lidmi a šel až do jedné prázdnější místnosti, kam i veřejnost měla přístup. Byl tam pěkný bar a mladý barman, který míchal drinky na přání. Usadil se na měkký gauč a ukázal Adelle, aby se posadila naproti němu. Netušil na jak dlouho to bude a proto si raději sedl. Přikývne. Chápe, že ho nikde moc nezastihla. Po městě se vážně v poslední době nepoflakoval a po barech už taky tak často necoural. Spíše trávil své dny tady, v sídle. V jeho novém, druhém domově. Rychle si rozvzpomene na to, co všechno vlastně Adelle řekl. Nebylo toho moc, dal jí jednu složku a klíče. Poslal jí do toho svého vězení, kde uchovává pár upírů. Na pár chvil sklopil pohled a pak se podíval zase na ní.) Upíři. Jsou to upíři. (Tiše pronesl, aby ho neslyšeli lidi, kteří by případně mohli projít okolo nich . Ale zase to řekl tak nahlas, aby ho i Adelle slyšela. Netušil, jaká bude její reakce a proto se k ní rychle přisunul, kdyby jí snad musel ovlivnit. Měl na to už dostatek síly, jelikož doma vypil snad veškerou svojí zásobu krve a, že jí nebylo málo. Ale potom, čím si prošel měl neskutečný hlad a hlavně vztek, který něčím musel zapít. A alkohol si nechal až jako druhou možnost. Ano, měl už něco málo napito, ale rozhodně ještě není tak ožralý, že by ani nevydržel stát na nohou. Od toho má ještě hodně daleko. Alkohol na něho vlastně ještě ani pořádně nezačal působit. Ale pokud bude dál postupovat tímto tempem, tak už by se mu i mohly začít motat nohy.) Odpovím ti na všechno, co budeš chtít vědět, ale..Dneska se to moc nehodí. Měl bych každou chvíli jít pronést nějaký ten uvítací přípitek a tak. Vím, že to je něco, co člověk těžce a nebo vůbec nevstřebá. Ale.. (Na krátko se odmlčel a uhnul pohledem, jakoby hledal ta správná slova někde na podlaze.) Ty to jistě zvládneš. (Nakonec řekl jenom tohle, ale ještě nikam nechodil. Chtěl jí dát prostor, aby se k tomu nějak vyjádřila a případně, aby on ještě mohl zareagovat.)

*Při popřání hezkého večera se na něj usměje a pozve ho dovnitř. Ví, že u ní v jejím malém bytečku ještě nebyl, ale tak nemá cenu se tím teď zabývat, když zase budou odcházet. Všimne si, že konečně vypadá o něco lépe, než když ho viděla v tomhle jeho stavu poprvé. Pořád je bledší a zdá se, že stále utrápený tím, co ho doprovází, ale dnes už nemá nijak zvlášť kruhy pod očima z nevyspaní, což znamená, že přeci jenom její snaha trochu zabírá a to ji těší. Vykouzlí ji to úsměv na rtech společně s jeho lichotkou, že vypadá úchvatně. Nemyslí si, že si zaslouží až takové komplimenty, ale opravdu ji to těší.* Děkuji. *Poděkuje mu. Uhne mu z cesty, aby mohl dovnitř a zavře za ním hned dveře. Otočí se k němu s úsměvem na rtech.* Oh, to raději ne. Myslím, že bych něco takového mohla pro dnešek přenechat tobě. *Nabídne mu, že by mohl okolí oslňovat spíše on, než ona. Vždyť Elijah je velmi dobře vypadající muž, takže proč by to nemohlo být naopak? Taky mu složí kompliment, který si opravdu zaslouží a myslí to vážně, jenomže má pro něj něco nachystaného. Něco, co jistě nečekal a taky ani nemohl. Usmyslela si, že by měli být trochu sladěni, když tam jdou spolu a proto se rozejde k vaku, který patří na šaty. Jakmile se mu podívá do tváře, tak v něm vidí nejdříve to rozhození, ale potom, když odkryje to, co je v něm, tak pobavení. Musí se usmívat. Je ráda, že to vzal takhle. Podá mu vak s oblečením, které by si měl na sebe vzít. Lehce se zasměje při jeho slovech.* Až budu něco takového dělat příště, tak k tomu přidám ještě pytlík s krví, aby si měl důvod k tomu mi to znovu odpustit. *Řekne pobaveně a pak ho nasměruje do koupelny. Pozoruje ho, připraví se mezitím, co on se převléká a když se vrátí, tak je nad míru spokojená s tím, jak vypadá. Určitě budou k sobě ladit, nemyslí si, že vybrala špatně.* Ještě, aby ne. Ta košile ti vážně sluší. *Složí snad už poslední kompliment, protože už toho bylo opravdu hodně a navrhne mu, zda už půjdou. Zasměje se při jeho otázce a tak i další pokloně a chytne ho za rámě.* Za chvíli se s takovou budu červenat. *Oznámí mu mezitím, co jdou k jeho autu a odjedou společně k Marcelovi na party. Jakmile dorazí na místo konání, tak trochu udiveně se dívá z okýnka ven na veškerou výzdobu. Při zvuku Elijahova hlasu otočí hlavu k němu s úsměvem.* Taky jsem si myslela, že tohle není jeho styl. *Přitáká. Opravdu by netvrdila nikdy v životě, že Marcel by dokázal udělat valentýnskou party opravdu valentýnskou. Nejvíce je ráda za to, že vidí na Elijahovi úsměv a jisté uvolnění. Vystoupí poté z auta a znovu se Elijaha chytne za rámě. Po celou dobu, co kráčejí do sídla obdivuje nejenom tu architekturu, ale i výzdobu. U vstupu si vysleče kabát, který předá pak upírům, aby se o něj postarali a pokračuje s Elijahem dovnitř.* To ano. Ani jsem netušila, že si pořídil nový dům. *Jde s ním dále do domu a jelikož se rozhlíží okolo, tak si nevšimne změny v Elijahové tváři. Podívá se na něj až ve chvíli, kdy se opět usmívá a to i jí vykouzlí úsměv na rtech.* Abych se přiznala, tak nemám tento svátek docela v oblibě. Dle mého názoru by si lidé, co se mají rádi měli vyjadřovat vzájemné city o moc častěji, než jednou za rok na Svatého Valentýna. Ale respektuji ten svátek. *Poví mu svůj názor ohledně svátku. Když se tak rozhlédne okolo, tak zatím ani žádnou známou tvář nevidí a tak s Elijahem zamíří k baru a objedná jim rovnou dva bourbony. Nepochybuje o tom, že to Elijah pije. Navíc v sídle viděla už jejich vybavený bar a tam bourbon rozhodně nechybí.*

(O Valentýnské párty, kterou pořádal jemu neznámý člověk, se dozvěděl až dneska. Šel na oběd s jednou kamarádkou, kterou zná už od svého dětství a ta mu o té párty řekla. Samozřejmě ho hned přesvědčila, aby tam s ní šel, jelikož její manžel byl bohužel v práci. Po nějaké chvíli se nechal přesvědčit, i když dobrý pocit z toho rozhodně neměl. Nechodil na žádné párty. Vlastně si ani nevzpomínal, kdy na nějaké posledně byl. Bylo to tak tři roky zpátky ještě s Lenu? Jo, na poslední párty byl ještě s Lenou. Byl to nějaký Vánoční večírek, kde si to oba řádně užili. Jenže teď už si neumí představit, že by si nějakou tu párty užil. Smířil se s tím, že ona je mrtvá a nic jí nemůže vrátit zpět, ale od její smrti mu vše připadalo všechno tak šedé a chmurné. Neuměl si pořádně užívat života. A nejspíš by to měl změnit, protože to mu každý říkal, ale nešlo to. Byla jeho jediná a pravá láska a bez ní už nic nebude jako dříve. Ale dneska se bude snažit. Půjde na tu párty s Michelle a pokusí se usmívat a užívat si to. Jakmile byl připravený vyrazit, vzal auto a dojel pro Michelle. Společně pak dojeli před honosné sídlo, kam docházeli stále nějací hosté. Popravdě nečekal, že to bude až tak velká párty a ne v takovém sídle. Byla to párty nějakého boháče. Vystoupí z auta a s Michelle pak dojde až ke vchodu. vstoupí dovnitř a hned se rozhlédne kolem. Všude byla růžová a červená barva. Není se čemu divit, byl Valentýn. Jenže té světlé, sladké barvy zamilovaných tu bylo na něj až moc. Nevadí mu nijak růžová barva, ale všeho bylo příliš. Jenže černá barva se zrovna nehodí na Valentýna a tak pořadatel neměl nejspíš ani na výběr. Postupuje dál mezi dav lidí a pořád kouká kolem sebe, když spatří někoho, koho by tu rozhodně nečekal. Skoro danou osobu přehlédl díky jejímu malému vzrůstu, ale měl štěstí, že zrovna nějaká partička lidí poodešla bokem a on měl tak dobrý výhled. Obrátí se k Michelle, že se na chvílí vzdálí a ona s tím nemá žádný problém. Hned se totiž vmísí mezi nějaký dav a začne se bavit s nějakou ženou, nejspíše její kamarádkou. On se rozhodne jít si k baru pro nějaké pití. Objedná si nealkoholický míchaný nápoj a pak konečně zamíří, kam chtěl. Stačí mu popojít pár kroků a ocitne se vedle maličké ženy. Nebýt jejích podpatků, nejspíš by pohled na ně byl opravdu komický. Přeci jenom výškový rozdíl skoro půl metru, byl znát.) Od kdy máš ve svém šatníku boty s menším podpatkem než je deset centimetrů? (Povytáhne obočí a zatváří se lehce pobaveně.) Tebe bych tu zrovna nečekal Cass.

(Stále stála na tom samém místě, ale počet sklenek, které už měla v sobě, se docela zvýšil. Byly už tři. Samozřejmě, zas až tak rychle se opít nechtěla, byl to teprv začátek večera, takže to prokládala vodou. Zatím. Rozhodně přijde chvíle, kdy vodu zahodí a bude se opájet jen alkoholem. A začala taky míchat, protože teď držela v ruce malibu s colou. Jako by snad zapomínala na to, že už není upír a tudíž její mozkové buňky budou odumírat mnohem dřív a jí bude za chvíli špatně a bude úplně vylitá. To byl ale účel dneška, i když s tím opravdu nechtěla začínat hned takhle z kraje. Kapela hrála pořád dobře, líbil se jí ten styl. Rock, ale přitom ne nijak agresivní. Docela to alespoň vyvažovalo tu strašlivou růžovou výzdobu. Bohužel, ke vchodu teď nevidí, protože její vzrůst jí to nedovoluje. A podpatky taky nemá moc vysoké. Ale jak lidi chodili dál do haly, zahlídla určitě Cami a Elijaha. Bylo rozhodně překvapivé je tady vidět spolu. Ale Klaus by se možná takhle veřejně s Cami neprezentoval, i když kdo ví. Taky si všimla Stevena, toho policisty. Vzpomněla si, že chtěla jít na policii kvůli identitě té čarodějky, v jejímž těle se teď nachází. Ale věděla, že za Stevenem s tím rozhodně nepůjde. Jaké bylo její překvapení, když to vypadalo, že mířil zrovna k ní? Je to možné? Ne, to se jí asi jenom zdá. Ale nakonec tomu opravdu tak bylo. Dělal si legraci z její výšky, z jejích bot. Podle toho, co říkal, ji musel znát hodně dobře, protože tohle by jen tak nějaký známy jen asi těžko řekl. Pootevřela ústa a snažila se ze sebe něco vymámit, ale zmohla se jen na divný hrdelní zvuk, který jí vylítl z úst. Fajn, tohle bylo asi dost divné. Odkašlala si, aby si myslel, že jí třeba jen přeskočil hlas a snažila se netvářit naprosto šokovaně. Cass?? Že by se jmenovala Cassandra? Cassie? Nevěděla, ale má opěrný bod, i když si nebyla jistá, jestli je ráda, že je to zrovna Steven. Ale aspoň k ní nepřišel úplně cizí člověk, o kterém neměla ani ponětí, jak se jmenuje.) Stevene. No, to mi povídej, spíš bych tu já nehledala tebe. A taky jsem myslela, že třeba sloužíš. (Aspoń že ví, i kde pracuje, má základ, má s čím pracovat. Ale opravdu netuší, odkud a proč se znají ti dva. Jsou to kamarádi? No zřejmě ano, protože ta poznámka o botách by nikomu cizímu nepatřila.) A řekla jsem si, že dneska nebudu mít komplex ze své výšky a vezmu si normální boty, ale teď se mi to moc nedaří, když jsi tu ty. (Přimhouří oči a tváří se na oko dost naštvaně, že jí někdo zkazil její záměr. Bude muset hrát, prostě bude hrát představení a nějak nenápadně z něj tahat informace. Bože, do čeho se to dostala. Kdyby tu teď viděla Kola, tak by ho šla zabít, hned.)