Vampire Mansion

(Stála tam chvíli opřená o futra dveří a sledovala Marcela. Zdál se nad něčím zamyšlení, skoro se až cítila provinile, že ho z jeho rozjímání ruší, ale na druhou stranu, čekal ji, ohlásila se mu. Marcel Gerard byl celkem dobrej chlap, jak ho měla tu čest už poznat. Samozřejmě si nedělala iluze, že by byl Marcel světec a nikdy neudělal nic, co by ona odsoudila, ale za tu dobu, co ho znala, se spíš oba dva snažili vymyslet, jak by spolu mohli vlkodlaci a upíři vycházet. Bylo na čase se trochu semknout a mezi těmito frakcemi zajistit mír, aby se už nevedly zbytečné bitvy, které by akorát oslabovaly obě strany a mohl by toho lehce využít nějaký nepřítel. S Marcelem opravdu neměla problém, i když byl upír. Jiného upíra by zas klidně viděla mrtvého - Kola Mikaelsona. Nezapomene mu, co jí udělal, jak se k ní zachoval, jak ji mučil. Vše je o lidech, ne o frakcích. Marcela má vlastně ráda, když o tom tak přemýšlí. Má stejný smysl pro humor jako ona, nebere vážně všechny narážky na jeho adresu, vlastně je většinou okomentoval nějakou humornou poznámkou. To se jí líbilo. Povytáhla obočí a pousmála se, když zvedl skleničku bourbonu, která byla určená její osobě a už byla připravená a dokonce ji jí Marcel sám naservíroval. Tohle nemůže odmítnout.) Takový all inclusive servis si nechám líbit. Vážně. (Odlepila se od futer, vešla do místnosti a natáhla se po skleničce, kterou jí Marcel nabízel. Jemně ji pozvedla na znak toho, že mu připíjí a pak se napila. Záhy vydechla a položila složku, kterou žmoulala v ruce, na konferenční stolek před Marcela. Zároveň zabloudila očima k volnému místu na gauči a pokynula svou hlavou, jestli si může sednout. Jakmile se jí dostalo svolení, sesula se na pohovku, položila ruku na složku a trochu nervózně po ní začala poklepávat prsty.) No, ne, že bych snad chtěla nějak touto konverzací naznačovat, že jsi opravdu starý, ale tak nějak mě nenapadá nikdo jiný, kdo žil v 19. století a mohl by mi tím nějak pomoci. (Přimhouřila oči a podívala se na Marcela. Musela si trochu rýpnout, ale možná tím zaháněla svou nervozitu, protože se chystala odhalit Marcelovi svoje soukromí a víc než jen to, že se rozvádí. Pokud Marcela špatně odhadla, mohlo by se jí to vymstít, ale ona věří v to, že měla dobrý čich a Marcel by jí vlastně opravdu mohl pomoci.) Tak nějak sbírám informace o svých předcích a o tom, co vlastně znamená být šaman. A pár dalších věcí. Tak jsem si řekla, že bys možná mohl znát některého mého předka. Konkrétně... (Na chvíli se odmlčí a otevře složku na místě, kde se vyjímá část rodokmenu, které se to konkrétně týká.) Říkají ti něco ta jména? William či Elizabeth Robston? Myslím, že by mi pomohlo, kdybych tak trochu nahlédla do jejich situace a možná i, co se stalo, že se moji předci rozutekli po světě. Konečně jsem si na to našla čas. New Orleans je někdy opravdu hektické a drží člověka zkrátka. (Pousměje se, vlastně spíš tak trochu poušklíbne. Ten čas od toho, kdy se tady poprvé objevila, ji dal vážně zabrat.)

(Byl jeho život předtím jednodušší? Šťastnější? Dřív to byl jen on, Thierry a jeho lidé, jeho přátelé a hlavně jeho město. Měl moc, měl své přátelé, měl vše, co si jen mohl přát. Ale byl šťastný? Dívka, kterou miloval, byla pryč, utekla před svým otcem spolu se svými bratry. I když měl dá se říci vše, byl smutný, něco mu chybělo. A dnes? Už nemá dávno tu moc, kterou jednou měl, nemá tu své blízké přátelé, není tu člověk, se kterým strávil tolik času, ale jsou s jeho životě zase jiné osoby. Na některých mu záleží více, na některých méně, ale má někoho, někoho, s kým si je blízký. Komu se může svěřit. Vlastně dříve měl dvě takové osoby, ale ne vše vyjde, jak se člověku líbí. Camille. Věří, že dnes je jistě šťastná, že má u sebe někoho, kdo jí miluje a bude jí chránit možná lépe než by byl on schopen. Ačkoliv sám moc dobře ví, že Cami není člověk, který potřebuje svého zachránce. Dnes však za ním přichází někdo, s kým se sblížil, ačkoliv by se to mohlo zdát "proti pravidlům". Vlkodlak, upír, spolupráce. Tato tři slova pro některé vůbec nejdou dohromady, ale on a Nai to svým způsobem dokázali a snaží se to vylepšit. Snaží se dokázat, že je možné donutit spolupracovat dvě poněkud nepřátelské frakce dohromady. Tohle město už bylo několikrát ohrožené a to, aby se tu frakce mezi sebou nesnášely by vůbec nepomohlo. Pokud by se něco vážného začalo dít ve městě, může si být jistý, že pokud požádá Nailah, pomůže mu. A může požádat i Sophie a její skvadru čarodějů. Jakmile pronesla vtipnou poznámku, musel se usmát. Je pravda, že alkohol už se stal něčím, co ho plně vystihuje. Je to pro něj už taková tradice jako třeba čaj o páté.) No, moc si na to nezvykej..Už mi dochází zásoby. (Pohlédl do jedno z prosklených skříní, kde měl hezky vyrovnané pití, kterého je už ale značně málo. Následně si připil s Nailah a pak se usadil na gauč. Počkal, než se k němu připojí a zadíval se na složku, kterou položila na stolek před ním. Byla poněkud pomuchlaná, ale to bylo spíš tím, jak jí ještě před chvílí křečovitě mačkala. Pohledem zabrousil k jejím očím, jakmile začala mluvit.) To vypadám až tak špatně? (Pronesl krátce, když zmínila jeho stáří. Dál poslouchal, oč jde. Poměrně ho zajímalo, k čemu potřebuje někoho, kdo žil v 19. století. Po chvilce se dozví, že jí jde o její minulost, o její předky. Vlastně by i sám rád věděl, odkud přišla a, co vše přináší ten její titul "šaman". Nikdy netušil moc o těchto věcech, vlastně tohle šlo úplně mimo něj. Ale nikdy není na škodu něco vědět, zvláště pokud s tím člověk spolupracujete. Podíval se na složku, kterou začala otevírat.) Robston? (Vždycky měl rád přehled o tom, kdo se pohybuje v New Orleans. A tohle jméno mu něco říkalo. Půjčil si od ní složku, aby se ještě jednou podíval na ta jména a pak bez nějakého slova vstal. Přešel k dřevěné skříni a odemkl jí. Měl tam několik desítek starých knih a deníku. Vše, co mohl sebrat při odchodu ze sídla. Vytáhl jednu, která byla nadepsaná 1800-1850 a začal pomalu hledat ta jména.) Jsou to oni. (Přikývl, jakmile našel jejich jména. Odložil knížku na stolek. Nebylo toho tam moc, jen jména lidí, co s nimi spolupracovali a to, že v roce 40 utekli.) Klaus.. (Započal svou větu se značnou nechutí.) V tu dobu začal poněkud dělat problémy ve městě, nejvíc u vlkodlaků. A tví předci byli jedni z nich.. (Usadil se vedle ní.) Utekli před tím, než jim Klaus něco provedl.. (Odmlčel se. Bylo mu líto, že jí nemůže dát hned více informací. Jistě to pro ní nemůže být jednoduché, nevědět, co se stalo s vaší rodinou, proč jste tím, čím jste a, co to vše vlastně přináší.)

(Marcel a Bourbon. Tak nějak jí to prostě ladilo dohromady. Jako kdyby snad jeden bez druhého nemohl existovat, jako by pak ztrácel smysl. No, asi to trochu přehání, ale sklenka alkoholu s Marcelem prostě ladila. Sama ale sklenku něčeho ostřejšího taky nikdy neodmítla. A tady v New Orleans už vůbec ne. Jako by vás zdejší události jednoho dne prostě donutili pít, ať chcete nebo ne. Ona musí období, co tu zatím strávila, řadit mezi to šťastnější, ačkoliv zas tak úplně spokojená nebyla, nikdo z jejích blízkých nezemřel, a to se počítá, nebo ne? Doufá jen, že to nezakrikne. Ačkoliv její osobní život je tak či tak v troskách, rozhodla se, že je ta pravá chvíle zapatrat v minulosti její rodiny a možná i tak pochopit trochu líp samu sebe. V tuto chvíli pro ni neexistoval Jackson, smečka ani Lorent. Byla to jen ona sama, co ji v tuto chvíli zajímalo. Ona a její rodina, která je sice vyhubena do puntíku, ale stejně ji zajímá a zajímat nepřestane.) Alespoň vím, co ti koupit k Vánocům. (Zakrenila se pobaveně a prohlédla si poloprazdnou kredenc. Přešla ale k tomu, co ji zajímalo, proč sem vlastně přišla. Samozřejmě si ale neodpustila poznámku na jeho stáří, i když na něm rozhodně nebylo poznat, že je mu víc jak 200 let. V tomto případě to bylo jen nepodstatné číslo.) Neřekla jsem nic o tvém vzhledu, pouze o tvém stáří, ale neboj se, kdyby takhle vypadal každý v tvém věku, mohl by si gratulovat. (Myslela to s určitou nadsázkou. Žádný člověk se nedožije 200 let. Obyčejní smrtelníci do o tomto čísle mohou nechat zdát. Fyzicky byl Marcel dokonalý, ale poznala, že ho něco trápí. Ovšem teď se do toho rozhodla nezabredavat. Raději vyložila všechny karty na stůl a řekla mu, že by ráda zjistila něco o svých předcích. Potěšilo ji, že Marcel opravdu v jakychsi starých denících ta jména našel. Bohužel z obsahu byla už trochu zklamanejsi, protože toho tam moc nebylo. Poslouchala Marcela a byla mu vděčná za to, že ji alespoň rekl, proč se tenkrát rozptýlili po světě.) Aha. Důvod byl tak prostý. Klaus. Zdá se, že když při každém problémů člověk řekne slovo Původní, nemůže se vlastně nikdy splést. (Ušklíbla se.) Konec mých představ o tom, že v tom bylo něco víc. Ale díky. Alespoň něco jsrm se o svých předcích dozvěděla. Je to pro mě trochu jako začarovaný kruh. Každá indicie mě vede zpět na začátek nebo vytváří jen víc otazek. A ty, které jsem si položila predtim, zůstávají nezodpovězené. (Pokrčila rameny a napila se ze sklenky.) Vím toho hodně a přesto málo. Mám svou minulost, kterou z ramen jen tak nesetresu a která mě tíží. (Oblizla si suché rty a podívala se znovu na Marcela.) Nevíš, jestli se zde ve městě někdy ochomytali lovci? Víc, nez by bylo zdrávo? (Povytahne obočí a otázku nechá viset ve vzduchu.)

(Jejich konverzace započala poněkud odlehčeně, snad jako pokaždé. Ale moc dobře věděl, že sem nepřišla jen, aby se pobavila. Krátce se usmál nad její odpovědí a pak si společně připili. Nai přihodila poznámku k jeho věku a dokonce mu i pochválila, že vlastně na jeho věk vypadá dobře. To mu samozřejmě pohladilo jeho křehké ego a donutilo ho to se usmát. Víc se k tomu už ale nevyjadřoval a poslouchal důvod, proč jsem dnes přišla. Dozvěděl se, že by chtěla vědět něco více o své minulosti. Něco, co by jí mohlo pomoci zjistit, čím vlastně je. Podíval se do složky, kde bylo napsáno několik jmen. Mezi nimi i jedno, které mu něco říkalo. Nebyl v tu dobu nějaká velká ryba, ale samozřejmě taky nebyl šedá myška. Měl své kontakty a rozhodně chtěl vědět, co se kde děje. Přešel tedy ke své drahocenné skříni a vytáhl deník, kde nalistoval stránku se jmény jejích předků. Podle jména a roku se ujistil, že jeho původní myšlenka byla správná. Pověděl jí, co si tak nějak pamatoval, bohužel toho nebylo moc. Vlastně téměř nic, akorát jí řekl důvod, proč vlastně utekli. Avšak ani to nemuselo být stoprocentně jisté, ale zdálo se mu to nejvíc pravděpodobné. Ale je možné, že se za jejich útokem schovávalo i něco víc, než jen strach z Klause.) To ano..Přece jenom, když někdo žije tak dlouho, tak má prsty snad ve všem.. (Pohlédl na krátkou chvíli na zem, než se zase otočil na Nailah.) Přál bych si, abych ti mohl pomoci nějak víc, ale bohužel..tohle je tak nějak vše, co momentálně vím. (Se soucitem řekl. Nehrál to, opravdu mu jí bylo líto, že neví nic. A pokud už ano, tak jí to stejně nijak moc nepomůže. Zvlaží své suché hrdlo dobrým alkoholem, sklenku následně odloží zpět na stolek.) Lovci? (Zopakuje po ní to slovo, jako kdyby jí snad špatně slyšel. Zamyšleně se zadíval před sebe.) Nemyslím si. Jistě, nějací se tu potulovali. (Krátce přikývl.) Ale tak jeden či dva, než to s nimi někdo ukončil. (Podíval se na Nailah.) Souvisí to nějak s tím? Myslíš, že by lovci mohli mít, co do činění s tím, že utekli? (Zadíval se do jejích očí.)[/color]

(Marcel jí, zdálo se, rozuměl. Podle jeho tónu mu bylo upřímně líto, že jí nemohl pomoci víc, ale nedalo se nic dělat. I tak byla ráda alespoň za to, co jí Marcel poskytl, alespoň tu malou nápovědu, že její předkové odešli kvůli Původnímu, který jim tak trochu začal zatápět pod kotlem, ale bůh ví, jaká tehdy byla situace. Nežila v té době, tudíž nemohla vědět a tím pádem ani soudit to, proč Klaus její předky z města vyhnal, nebo tedy proč je přiměl odejít z jejich domoviny. A tak nějak byla rozhodnutá, že v dohledné době to ani zjišťovat nebude. Za Klausem Mikaelsonem s prosíkem o informace nepůjde. Nechá si to jako tu poslední možnost. Mezitím bude pátrat po jiných indiciích, které by jí nějak pomohly v honbě za tím, co její rodina představovala a co mohli šamani poskytnout smečce. I když se s Jacksonem rozvádí, tak nějak se spolu v klidu domluvili, že si rozhodně nebudou dělat zle a že ona ve smečce jako šamanka zůstane. Přinášelo to výhody. A jak se zdálo, ani jejich rozvod zatím nenarušil fakt, že se vlkodlaci mění, kdy chtějí. Možná, že prostě jen stačilo, aby byli jednou spojeni, aby si vytvořili nějaké pouto, které se ale rozvodem i tak neotupí. To ona s Jacksonem měla. Cítila to ona, cítil to on. I když jejich manželství mělo skončit, ten muž už jí nikdy nebude lhostejný. Slíbili si, že budou stát při sobě a budou se ctít. Sice to už u nich neplatí jako u manželského páru, ale myslí si, že nelže, když řekne, že ona a Jackson při sobě stále stojí, ctí svá rozhodnutí a respektují se. Jackson jí vlastně návrhem rozvodu dal najevo, že respektuje její osobu a ctí to, co cítí, i když bylo bolestné zjistit, že jejich manželství nebude fungovat tak, jak si představovali, nakonec to takhle bude možná lepší. Necítili k sobě zášť, ale na druhou stranu si teď udržují zdravý odstup, protože to nechtějí přehnat. Přeci jen, jisté rány musí přebolet. A Lorent? Už dlouho ho neviděla. A možná to tak bylo dobře. Možná prostě jen potřebovala na chvíli vypnout od všech těch problémů, které jí New Orleans přineslo. A konečně se začít věnovat tomu, proč sem původně přišla. Marcel jí toho tedy moc nenapověděl, ale dozvěděla se alespoň zlomek. A to se počítá.) Ne, to je dobré, Marceli. Nemůžeš za to. I tohle mi pomohlo. Alespoň vím, proč to náhlé rozhodnutí z New Orleans odejít. (Pousmála se. I když stále ve své hlavě měla jisté semínko pochybnosti. Co když v tom bylo něco víc? Co když jen Klaus byl poslední kapka v poháru, který už tak přetekl? Nebo to mohla být jen záminka, proč odejít. To se už asi nedozví. Ale načnout svou domněnku mohla. Co když v tom byli namočení lovci stejně jako v jejím odchodu z Austrálie? Položila tedy Marcelovi další otázku. Tentokrát přímo mířenou právě na lovce. Marcel jistě musel mít přehled o tom, jestli se tu někdy nevyskytoval větší počet lovců, než by bylo zdrávo. Jenomže ani tady neuspěla. Zdálo se, že lovci se tu nikdy, alespoň za dob Marcela, nijak moc nevyskytovali a nechali New Orleans žít vlastním životem.) No, možná jsem si to myslela, že by to tak mohlo být, ale zřejmě ne. (Ušklíbne se a napije se bourbonu.) Víš, neptala jsem se jen tak, pro nic za nic. Pravděpodobně bych nikdy neodešla z Austrálie, kdyby se mi nestalo pár dost nešťastných příhod. No, spíš nočních můr než příhod. (Uvelebí se na pohovce ještě víc, aby se mohla pustit do vyprávění. Takže to všechno nakonec Marcelovi přeci jen řekne. Třeba si na něco vzpomene, když mu prozradí celý příběh, třeba tu přeci jen někdy probíhalo něco podezřelého, i předtím, než se narodil, třeba o tom slyšel. I když taky nemusel. Zkusí své štěstí.) Žila jsem ve smečce. Moje matka byla Alfa, můj otec šaman. Vyrůstala jsem mezi vlkodlaky, ale přesto jsem si užívala i světského života. Jednoho dne jsem našla celou smečku mrtvou, včetně mojí matky a otce. Byly to jatka, ale dobře promyšlená a řízená jatka. Lovci, bylo to víc než jasné. Byla jsem nucena odejít. Ne ze země, jen do jiné lokality. Stala jsem se součástí jiné smečky vlkodlaků. Tak nějak jsem to dala dohromady s místním Alfou. (Nezabíhala do detailů, to teď nebylo vůbec důležité pro to, co mu vyprávěla. Marcela by to stejně ani nezajímalo.) Došlo to tak daleko, že jsem si ho měla brát. Jenomže, co se nestalo? (Napila se mohutným douškem bourbonu a pak položila prázdnou sklenici na stůl.) Jela jsem pro zásoby jídla. Tahle smečka byla trochu stranou civilizaci. Když jsem se vrátila, tak... (Ne, nebude mu to říkat jako všem. Za ty roky se naučila historku o tom, jak přijela z města a našla všechny mrtvé, opět, nazpamět. Sama tomu chtěla věřit, sama toužila věřit tomu, že neviděla, jak umírá její smečka. Jenomže ona to viděla.) ... chaos. Těla se válela po zemi zbrocená krví, jiní hlasitě naříkali a snažili se prchnout z důmyslné pasti, kterou pro ně lovci připravili. Chtěla jsem jim pomoc, chtěla jsem něco udělat, ale... Viděla jsem Adama, alfu (podívala se na něj, aby mu to dovysvětlila. Nevěděl, kdo je to Adam, takže potřebovala dodat, že to byl Alfa.), jak na mě křičí, ať hned vypadnu. Nechtěla jsem je tam nechat, ale věděla jsem, že ničemu nepomůžu, když zemřu. (Netušila, že lovci ji nikdy zabít nechtěli, že měli svůj vlastní plán, který si zatím plnili do puntíku.) Dvě smečky po sobě... to nebyla náhoda, věřím, že nebyla. A mám takový pocit, že to mělo co dělat s tímhle. (Sáhla si na svůj náhrdelník, který jí visel na krku. Tolik toho nevěděla a děsilo ji to. Jednou by se chtěla dozvědět, proč museli všichni zemřít a ona přežila.) Ale teď jsem tady. A po lovcích ani památka. Ale já vím, že to, co se v Austrálii stalo, nebyla náhoda. Nemohla být. (Nemohla mít prostě takovou smůlu, že by jí dvakrát za sebou náhodně vyvraždili smečku.)

(Nemůže si být zcela jistý, že v odchodu jejich předků má zcela prsty Klaus. Mohli využít toho, že dělal problémy ve městě, aby zmizeli bez nějaké podezření. Aby zmizeli, protože se třeba dělo něco jiného. Avšak o tom už nic moc nevěděl. A má takový pocit, že kdyby se zeptala Klause, asi by jí neřekl o nic moc víc, než on. Pronese několik slov směrem k Nai. Mrzí ho, že nemůže nějak pomoci. Nailah mu opravdu dá se říct přirostla k srdci a věří, že časem by z nich mohli být i dobří přátelé. Mají podobný smysl pro humor, oba dva jsou rození vůdci a mají podobný cíl. Jejich spolupráce zatím vždy byla dobrá a jejich schůze vždy probíhaly v naprostém klidu. Možná i proto jejich lidé dokážou tak dobře spolupracovat, jelikož to vidí u nich. Přikývl na její slova a dále přemýšlel, zda tu není někdo, kdo by ještě mohl pomoci. Kdo by řekl více než on. Chtělo by to zeptat se někoho, kdo se zajímá o vlkodlaky, kdo už taky něco málo zažil. Když nad tím, tak přemýšlí, je tu někdo takový, někdo, kdo by jim možná mohl pomoci. Žena, která ho už zrovna nemá dvakrát v lásce, ale na druhou stranu toho ví o tomhle městě hodně a možná by mohla být pomocí. Ještě chvíli o tom ale pomlčí, přece jenom moc nestojí o setkání a zase by jí nechtěl poslat samotnou. Uvidí, jak se jejich rozhovor ponese, zda to ještě nadnese dnes a nebo později. Nailah se ho mezitím zeptá, zda se tu někdy nějak víc nevyskytovaly lovci. Samozřejmě, že se nějaký vždycky pokusil přijít, vybít nejlépe všechny upíry a zase odejít. Avšak nikdo neuspěl. To by tu taky nestál, kdyby se to někomu povedlo. Zeptá se jí, proč se na to vlastně ptala. Hned na to Nai začne mluvit o Austrálii. Podle toho, jak se uvelebila mu bylo jasné, že mu něco bude vyprávět. Poněkud ho překvapuje, že je připravená mu říct, co se jí stalo. Stále je pro ní cizí muž. Trochu se pootočil, aby na ní lépe viděl a poslouchal její vyprávění. Byl vyvedený z míry z toho, jakým poměrně klidem mluvila o tom, co se stalo. O smrti jejich rodičů, její celé smečky. Aby byl upřímný tohle mu nepřišlo jako nic zvláštního. Takové věci se stávaly a vlastně se stávají i dnes. Poslouchá jí, jak mluví o nějakém muži, který se dokonce měl stát i jejím mužem. Avšak to nedopadlo, jak si představovala. Dobrá, dvakrát za sebou? To už není úplně normální. Tentokrát vidí v jejích očích něco, co ještě snad neviděl. Zděšení a strach. Jistě se jí vrací staré vzpomínky. Chce jí říct, že mu to nemusí říkat, ale to už pokračuje ve své řeči. Muselo být hrozné nejdříve najít mrtvou svou celou rodinu, smečku a potom najít člověka, kterého milujete, jak pomalu umírá a vy víte, že už nemůžete nic udělat, než jen utéct. Nic k tomu neřekl, nevěděl, co by tak nějak měl říkat. Upřímnou soustrast? Je mi líto, že ti někdo pozabil smečku? Určitě už vše slyšela. Takže se ještě raději zdrží komentáře. Podívá se na její náhrdelník, který není jen tak ledajaký. Aby byl upřímný už několikrát upoutal jeho pozornost. Zajímalo ho, co je zač, jakou nese moc, jelikož mu je jasné, že něco takové musí mít nějakou tu moc. Nemůže to být jen ledajaká cetka. Jak tak zírá na ten náhrdelník znovu si vzpomene na jeho starou známou. Vyzná se v takových věcech, vždy měla radši historii vlkodlaků a čarodějů, než upírů.) Možná by tu mohl být někdo, kdo nám řekne něco víc.. (Po dlouhé době promluví.) Je někdo, kdo toho ví hodně o vlkodlacích a myslím, že by možná věděla i něco tom tvém náhrdelníku. (Ukázal prstem na její krk a pak vstal a přešel ke stolu. Ze šuplíku vytáhl kus papírků, na který napsal adresu a jméno. Vrátil se zpět k Nai, které papírek podal.) Nedoporučuji ti ale tam jít sama..je trochu švihnutá. (Krátce se usměje. Netuší, jak moc se za poslední dobu změnila. Možná změnila svůj názor na vlkodlaky, když tu ve městě udělali takový bordel. Ale rozhodně stojí za zkoušku za ní zajít. I když to nebude nejhezčí setkání.) A no..mě taky moc nemusí. (Řekne, jakoby to bylo něco úplně nepochopitelné a hrozně udivující. Jak by  ho někdo nemohl mít rád? Usadil se zpátky na gauč a napil se. Po chvilce ticha znovu otevřel pusu.) Děkuji, že jsi mi to řekla.. (Pronesl jemným hlasem, jak se díval do jejích očí. Opravdu to pro něj znamená hodně. Věří mu na tolik, že mu řekla příběh, který je pro ni velmi osobní. A toho si on váží.)

(Možná, že jen ujišťovala samu sebe, že dvakrát za sebou, co jí vyvraždili smečku, to prostě není normální a není to náhoda. Třeba se jen připletla do nějaké vyvražďovací mánie, kterou si lovci vymysleli. Třeba měla jen velké štěstí, že dvakrát přežila masakr takového kalibru. Na druhou stranu nemohla říct, že by se nezajímala, jestli v Austrálii našli ještě další vyvražděné smečky. Nic. Neexistovala žádná vodítka k tomu, že by snad někde někdo našel nějaký větší hlouček mrtvých lidí. Navíc taková věc jako vyvraždění smečky se mezi vlkodlaky šíří rychle. A ona nezaznamenala žádné zprávy o tom, že by to snad pokračovalo, když opustila New Orleans. Muselo to být kvůli ní, kvůli tomu zpropadenému náhrdelníku, tomu, že je šaman. Zoufale chtěla narazit konečně na nějaké indicie, které by ji tuhle záhadu objasnili. Ale je na to sama. Nezbyl nikdo z rodiny, kdo by jí to alespoň trochu objasnil, nebo ji navedl směrem, kterým se má v pátrání vydat. A tak se musela spokojit s touto složkou od Cami, která jí už sice hodně prozradila, zároveň díky ní ale vyvstávaly nové důležité otázky. Věděla, že ten náhrdelník toho dokáže hodně, že je to zdroj k tajné síle, která z něj proudí, ale ještě se nenaučila využít všech jeho předností. Viděla jednou svého otce, jak trestal jednoho vlkodlaka ze smečky. Přiměl ho, aby se proměnil ve vlka. Ale ne, že by mu řekl, prostě se staneš vlkem. On se na něj jen díval a v tu chvíli z něj byla cítit jeho autorita, autorita moci, která byla obestřena tajemstvím. Muž se proměnil ve vlka, bolestivě, pomalu. A ona věděla, že její otec to přesně tak chtěl. Pak přikázal tomu vlkovi, že musí měsíc zůstat ve své vlčí podobě, aniž by se proměnil zpátky. Byl to krutý trest, protože čím déle byl vkodlak vlkem, tím víc ztrácel svou lidskou přirozenost. Klidně se mohlo stát, že by se neproměnil zpátky ani, kdyby chtěl. Ten výjev byl hrozivý a nádherný zároveň. Jestli tedy měl ten náhrdelník až takovou moc, že dokázala vlkodlakům nakázat, kdy a jak se mají přeměnit, je ten náhrdelník cenný a nebezpečný zároveň. Zatím nerozumí jeho moci, takže si nedovolí s ním nakládat víc, než sama dokáže a zná, ale touží po tom odhalit jeho tajemství, odhalit tajemství svého rodu. A ať už s tím mají lovci společného cokoliv, ona to zjistí... Zbystřila, když Marcel řekl, že by tu možná mohl být někdo, kdo by jí pomohl, kdo by jí řekl víc k tomu, co si přeje vědět. Upřela na něj pohled, čímž mu jasně řekla, že má pokračovat. Kdo je tou tajemnou osobou?) Takže je to žena. (Povytáhla mírně obočí. Pokud se zajímá o historii vlkodlaků, tak by opravdu mohla vědět víc o jejím rodě. Natáhla se pro papírek, na který Marcel před chvílí něco psal a který jí teď podával. Stálo na něm jméno a adresa ženy, která by jí zřejmě mohla pomoci.) Švihnutá Annabelle Moore. (Přečetla její jméno na papírku.) A proč je švihnutá? Trpí snad nějakou psychickou chorobou? Nebo je až takový maniak do historie vlkodlaků, až je divná? (Našpulí mírně rty a podívá se na Marcela.) Nepopírám, že ta druhá možnost by mi nevadila. (Pokud za ní nemá chodit sama, jistě by se jí někdo hodil. A ten někdo by klidně mohl být Marcel, vůbec by se nezlobila. Jenomže pak se od něj dozví, že paní Annabelle Moore ho vlastně zase tak v lásce nemá. Zatváří se šokovaně, i když je to samozřejmě hrané.) To ne! Jak tebe nemůže mít někdo v lásce? (Zakroutila nevěřícně hlavou.) Leda, že by se ti tato ctěná dáma uvedená na papírku dostala do lože a tys ji pak nepěkně odkopnul. Pak bych tu zášť chápala. Žena to nikdy nebere dobře, když ji někdo nahradí. (Svraští obočí a semkne rty. Tváří se důležitě jak rádio, ale i tohle je jen dost dobře přehrávaná grimasa. Utahovat si z něčeho musí.) I když tě nemá moc v lásce, přeci jen tě zná. Zajdeš tam se mnou? (Tohle už myslí zcela vážně. Nepůjde tam sama, když jí to Marcel nedoporučil, ale bude lepší, když tam půjde s někým, koho ta osoba zná, i když ho nemá zrovna v lásce. Marcel ale nepoužil slovo, že ho Annabelle nenávidí nebo ho nemůže ani cítit, takže to nebude zase až tak hororové.) Já děkuji, žes mě vyslechl. (Pousměje se na něj. Váží si toho stejně tak, jako si asi on váží toho, že se mu s něčím tak osobním svěřila.)

(Přemýšlel nad tím, kdy naposledy tak viděl Annabelle. Je to jistě víc jak 50 let. Pamatuje si na jejich první setkání. Byla mladá, poměrně pěkná, chytrá, avšak poněkud zblázněná do jediné věci. Do nadpřirozena. Zajímala se snad o vše, ale převážně o vlkodlaky. Nechápal proč jí až tak zajímají, ale moc dlouho se s tím nezabýval. Marcel v tu dobu potřeboval někoho, kdo by mu řekl vše, co potřebuje, aby mu dodal nějaké informace, které by se mu hodily. Několikrát si spolu užili, ale žádné info z ní stejně nedostal. Až potom, co jí slíbil, že z ní udělá upíra. Chtěla být součástí toho nadpřirozené života, žít věčně, nejlépe s ním, samozřejmě. Marcel ale měl naprosto jiné plány, což se Annabelle vůbec nelíbilo. Dělala mu poměrně dlouhé problémy, snažila se mu dostat zpátky do jeho života. On se s ní však moc dlouho nezabýval. Mohl to s ní rychle ukončit, zabít ji, ale věděl, že by se mu ještě jednou někdy možná mohla hodit její pomoc. On jí však poměrně dlouhou dobu ignoroval, než to tak nějak vzdala a nechala ho být. Je mu jasné, že nebude nadšená, až ho uvidí a možná mu nebude chtít pomoci, ale rozhodně jí nenechá jít za ní samotnou. Poznal, co dokázala udělat lidem potom, co jí odkopl. Nechodí po městě a nezabíjí lidi to ne. Ale rozhodně nevítá lidi s otevřenou náručí, když za ní přijdou. Ať se jedná o kohokoliv, nerada už pro někoho něco dělá. Avšak doufá, že tentokrát udělá nějakou tu výjimku a nebo se mu jí podaří přesvědčit. Podá papírek se jménem Nailah.) No, trochu ano. Vždycky se zajímala o nadpřirozeno, možná až trochu moc.. (Později dodal, že ho vlastně nemá vůbec v lásce. Musel se usmát nad její hranou šokovaností.) Já vím, že.. (Nechápavě zakroutil hlavou.) Asi mi to nebudeš věřit, ale..tak nějak jsem jí využil. (Přizná se ke svému činu s nevinným úsměvem na tváři. Neměl důvod jí to tajit a je mu jasné, že by to dřív nebo později stejně zjistila.) Určitě..Až budeš chtít, tak mi jen zavolej. (Krátce přikývl. Už tak nějak počítal s tím, že tam s ní půjde. Po chvilce jí poděkoval za to, že se mu svěřila a na její odpověď jen krátce přikývl. Ještě chvíli se bavili, než Nailah dopila obsah své sklenky a vydala se na odchod. On jí doprovodil a domluvil se na tom, že mu dá vědět, až bude chtít Annabelle navštívit. S těmito slovy se s ní rozloučil a pak se vrátil k sobě do kanceláře.)