Vampire Mansion

(Ve městě se se svými muži zabydlela. Vlastně měli celý hotel jen pro sebe na dobu neurčitou. Dokud budou platit, hotel bude jejich a s ním i veškerý servis. Mohla by si na ten luxus i zvyknout, jak ji opečovávají druzí a ona se stará jen o to, co si dneska vezme na sebe a kam si udělá výlet. Vlastně to bylo celkem příjemné, ale věděla, že tu rozhodně není proto, aby vedla rozmařilý život. Přišla splatit Marcelovi to, co pro ni před lety udělal. Neřekla to sice nahlas a nikdy Marcelovi vlastně nepoděkovala, ale jemu muselo být jasné, co její návštěva tady a to, že mu nabízí svoje muže, znamená. Vlastně mu to i řekla dost jasně. Potřeboval pomoct. Jeho komunita rozhodně není tak silná jak by chtěl a on už vlastně neměl nad městem skoro žádnou moc. Ale jak Marcela znala, chtěl by ji zase mít, chtěl by být vůdce, protože on byl vůdce. A možná byl narcistický, ale jaký chlap tak trochu není. No, i když Marcel byl v tomhle docela extrém, ale taky byl dobrý řečník, dokázal zaujmout, motivovat. Marcel si zasloužil vůdcovství. I když samozřejmě o něj přišel jen díky chybám, které udělal. Ale z nich se snad poučil. Každý vůdce by se měl poučit z chyb, které ho stály velení. Ale nikde není psáno, že toho velení nemůže znovu dosáhnout. Ví, že to nebude hned zítra ani s jejími muži, pokud je přijme, ale jednou by to být mohlo. Teď ale ví, že Marcel a jeho komunita se potřebuje spíše zmátořit, než aby bojovala o nadvládu. Spíš bude bojovat o přežití, protože podle informací, co měla, jsou upíři teď tou nejméně mocnou frakcí tady. A Marcelovi se to jistě nelíbilo. A jistě se to nelíbilo ani těm, kdo tvořili jeho novou komunitu. Slíbila mu, že ho vezme někam do klubu, že si s ním bude chtít zatančit. Tancovat on uměl, o to se nebála. Sice to asi nebude na žádnou moderní hudbu, ale ani jazz klubem by nepohrdla. Marcel jich tu jistě musí znát tuny, ale ona bude chtít jít do toho nejlepšího. Rozhodla se, že se za ním staví, pokud bude tedy v sídle, ale když zavolala Marcelovo jméno, jakmile vstoupila do sídla, nedočkala se odezvy, ne od něj.)

(Žena, která ji sledovala, vypadala docela exoticky. Upřela na ní svůj zrak. Vypadala tak trochu, jako by ji měla za chvíli kousnout, jestli půjde ještě o něco dál do domu, ale zároveň nechtěla působit tak nasupeně, takže se v ní vlastně třelo hodně pocitů. Usmála se na ni. Ona rozhodně nemínila být nějak nepříjemná. Chtěla se jít dneska jenom pobavit, i když jak to vypadá, nebude jí to přáno, protože se od ženy dozvěděla, že Marcel tu není a zřejmě ani nepřijde. Mohla by se sice zeptat, kde by ho mohla najít, ale nevypadalo to, že by to žena snad měla vědět. Což bylo trochu zarážející. Marcel se zřejmě nestaral o svou komunitu tak, jak by měl tak, jak se o ni staral předtím.) Zdravím, zlatíčko. (Věnovala jí zářivý úsměv.) To je škoda, že tu není, ale nic tak důležitého jsem mu vlastně nechtěla. Jen jsem měla chuť si jít dneska někam zatancovat a vím, že Marcel je dobrým tanečníkem. Tedy alespoň ten Marcel, jak si ho pamatuji. (Kousla se jemně do rtu. Marcel Gerard, kterého znala, se rozhodně nevzdával a nepropadal panice a nepodléhal smutku a zármutku. Marcel Gerard, kterého znala, bojoval za svoje lidi, ať už to byli upíři a nebo obyčejní smrtelníci. Ať už Marcela trápilo cokoliv, táhlo ho to dolů. A tohle opravdu nevypadalo na to, že by to byl nějaká komunitní problém. Něco trápilo jeho samotného, nějaké soukromé drama.) Jsem jeho stará známá. Mé jméno je Jeanine. (Na její řeči byl znát silný francouzský přízvuk. Nikdy se nijak netrápila s tím, aby se naučila anglicky s perfektním americkým přízvukem. Vlastně to, hlavně muži, považovali za docela roztomilé, když se svým přízvukem začala mluvit anglicky.) A ty jsi? (Povytáhla obočí. Bylo jí jasné, že je jednou z Marcelových upírů, ale chtěla znát její jméno, když už jí ona řekla to svoje.) Ale víš co? (Trochu se zamyslela a mírně svraštila čelo.) Vlastně je možná dobře, že tu není, protože ty bys mi mohla povědět, co se to s ním děje. Proč se chová tak, jako by ho přejel parní válec a není pro svou komunitu oporou, jak by měl být. Opravdu by mě to zajímalo, protože takového ho neznám. (Mírně nakloní hlavu a dívá se na Giu. Očekává odpověď.)

(Jedno obočí jí vystřelilo směrem nahoru, když Gia souhlasila s tím, že Marcel je dobrý tanečník. Takže zřejmě to za ta léta opravdu nezapomněl a dokonce si sem tam i zatančil. Vzpomíná si na ty zábavy, které jim ona jako zdravotní sestra spolu s dalšími vždycky uspořádaly. I vojáci se potřebovali bavit a chvíli vydechnout. Už tak stačilo, co všechno museli zažívat na frontě, v zákopech. A ony jako sestry zrovna taky neměly poklidné dny. Hodně krve, chybějících končetin. Vždycky se snažila zachovat si nějaký ten optimizmus a rozdávat ho kolem, protože to bylo to jediné, co v tu chvíli války měla. Mohla si vybrat. Buď by zešílela, nebo by se snažila, aby lidem ulevovala od bolesti nejen fyzické, ale i vnitřní. Pro každého měla úsměv, nějaké to pěkné slovo. Dokonce s vojáky schválně flirtovala. Nebo alespoň na flirt přistupovala, když to na ni nějaký voják zkoušel. Byla v tomhle celkem bezprostřední. Vzala si na svá bedra poslání rozveselovat zkroušené duše vojáků na bitevním poli. Celkem se jí to dařilo. Vzpomínala na to, jak s Marcelem tančili na každé té zábavě. I když ona byla vojáky celkem žádaná, takže tanečních partnerů rozhodně vystřídala víc.) Tak to jsem ráda, že tančit ještě nezapomněl. Třeba příště budu mít větší štěstí a zastihnu ho tady. (Nevěděla, jestli Gia ví, kdo je, proto se představila. Vlastně by se ani nedivila, kdyby jí Marcel nic neřekl o tom, že ve městě je nějaká jeho známá. Byl mimo, i když se to snažil zakrývat za milý úsměv.) Těší mě, Gio. (Kývla hlavou a nastavila se tak, že přesně stála jí tváří v tvář, když se přesunula dolů. Ne, tohle jí opravdu nijak nevyvedlo z míry.) No, aspoň že se zmínil. I když i tak jsi rozhodně příjemnější osoba obývající tento dům, než byli ti dva chlápci, když jsem tu byla poprvé. (Nebyli nijak přívětiví a ihned ji obklopili, jako by měla být zločinec. Necítila se tak dobře.) A možná je i lepší, že ti toho neřekl zase tak moc. Nevím, jaký bys měla úspěch s fantasy románem o upírovi a zdravotní sestře během první světové války. Na druhou stranu by to v době Stmívání byl možná bestseller. (Ušklíbla se, ale v jejím hlase bylo slyšet pobavení. Rozhodně to brala s humorem. A pokud se Gia bude chtít zeptat na podrobnosti, nebude s tím mít problém. Kývla, když ji Gia vyzvala, aby šla s ní. Zapadly obě dvě do salónku, ale Gia vlastně ani nepočkala, až si sednou a už hned spustila. Mezi jejím proslovem si sedla na sofa a pozorně ji poslouchala. Ano, opravdu není jediná, kdo si všiml.) To zajisté je. Moje informace nejsou zase tak konkrétní. Vím jen to, že upíří komunita padla a Marcel se musel dlouhodobě potýkat s tím, že neměl vůbec žádné upíry. Chtěla jsem dorazit už dříve, ale musela jsem nejdříve dodělat jednu práci ve Francii. Nemám ráda nedokončené záležitosti. (Zakroutila hlavou a nakrčila nos.) Jenomže když jsem sem přijela, Marcel už přeci jen nějakou základnu znovu měl, ale nevypadalo to, jako by ho to mělo zvednout ze dna. S jakými osobními problémy se poslední dobou potýká? Myslím, že tam bude zakopaný pes. A pokud ne, pokud tohle tak nějak vzdal, tak bychom mu asi měli připomenout, pro co se Marcel Gerard prostě narodil. (Udělá menší pauzu, ve které upře zrak na Giu a podívá se jí do očí.) Pro vůdcovství. Znala jsem osobu, která uměla promlouvat k lidem, uměla je motivovat. Když jsem sem přijela, viděla jsem jen stín Marcela Gerarda. Chci mu pomoci stejně jako ty, Gio. I vůdcové mají někdy všeho dost. Ale proto jsou tu jeho lidi, aby mu znovu připomněli to, proč ho uznávali. (Pohodlně se opře do pohovky, roztáhne ruce a sleduje Giu.) Nabídla jsem mu svoje muže, ale pokud je teď v takové fázi, kdy si nevěří, chápu, že pochybuje o mé výpomoci. Snažila ses mu říct, že to, co se teď ve vaší komunitě děje, se vám nelíbí? (Povytáhla obočí a vyčkávala odpovědi.)

(Samozřejmě, dokázala chápat, že když je upírů opravdu tak málo, jsou mnohdy i paranoidní v tom, kdo se kolem nich motá. A jak se zdá, tohle město je plné nepřátel, kteří by mohli chtít zničit komunitu upírů jednou pro vždy. Když jí to Gia podala takhle, dokázala pochopit, proč se upíři, které tu potkala při své první návštěvě, chovali, jak se chovali. Byli podezřívaví, ale zřejmě je to v těchto časech jejich přirozenost. Nemělo by to tak ale být. Neměli by se bát na každém rohu toho, jestli tam na ně náhodou někdo nečíhá. A Marcel by s tím rozhodně měl něco dělat.) Chápu. Doba je zlá, vy si musíte dávat pozor. (Kývla hlavou a semkla rty. V jejím výrazu jde vidět, že to, co jí tu právě popsala chápe a rozhodně se nemíní dál nijak víc čílit kvůli tomu, jak se chovali její "kolegové" předtím. Ona byla naopak i docela vstřícná, takže by se dalo říct, že se to tímhle všechno vynulovalo. Muži jen prostě byli moc prudcí a jednali hodně unáhleně. Ženy přemýšlely přeci jen o něco více. Ale muži ženy nikdy moc neposlouchali, což byla podle ní chyba.) Sex ano, drogy? No, pokud by se počítalo morfium, tak jistě taky. (Začala uvažovat o tom, co všechno Gia vyjmenovala a co by se v tom románu z ohledu na to, jaký měla ona a Marcel v minulosti vztah, dalo najít.) Krev? No to si piš. Spousta krve. V tomhle ohledu by to byl jistě trhák. Ale pokud jde o tu slepou lásku, tak k tomu by se musely vymyslet nějaké vedlejší postavy. (Zakřenila se. Ne, takový vztah ona a Marcel opravdu neměli. Žádná slepá láska. Vlastně vůbec žádná láska. Nešlo mezi nimi o city, nikdy.
Přesunuly se do salónku, protože tady přeci jen měly větší pohodlí a nemusely stát na chodbě. Vlastně se ten hovor, který se mezi nimi teď zabředl, ani nehodil na takové místo, jako byla vstupní hala. Chtěly mluvit o Marcelovi a pokud možno, tak v soukromí. Ne někde, kde by je mohl slyšet každý kolemjdoucí. I když je v domě plném upírů, tak nepředpokládá, že tu lidé často poslouchají hovory druhých. Je to prostě neslušné.) Hádám, že tyhle problémy začaly příchodem Původních do města. (Marcel jí o Klausovi říkal. Když měli společně tak trochu bonding time u skleničky krve.) Taky jsem slyšela, že čarodějky, které měl pod palcem se z toho vymanily. Nevím, jestli bylo zrovna nejlepší držet čarodějky v místě, kde je držel Marcel. Účinné to bylo, jistě, ale jen na chvíli. A vlkodlaci. Marcel je nechal proklít, ale dostali se z toho a teď jsou problém. Minimálně ti ve městě. Ale těch už tak moc zase není, jak jsem stihla zjistit. I když chápu, že asi ani ti v zátoce nebudou zrovna nejmilejší k někomu, kdo je nechal uvrhnout do vlčí podoby. (No dobře, trošku kecala, když říkala, že toho vlastně zas tak moc neví. Ne, že by věděla každý detail, ale to podstatné ano. Tedy o situaci v New Orleans ano. O Marcelových dalších problémech netušila nic.) Marcel je opravdu dobrým vůdcem, když na to přijde. O svou komunitu se opravdu dobře staral. Tedy alespoň v minulosti. (Podívala se na Giu, protože jí bylo jasné, že zrovna teď tomu až tak není.) Chybou možná bylo, že chtěl všechno hned a najednou. Chtěl svrchovanou moc nad celým městem, ale pomalu se mu to začalo rozpadat pod rukama. Měl si raději vytvořit spojenectví, než aby zastrašoval další frakce a hnal je do kouta. I když vím, že vlkodlaci tehdy dělali opravdu problémy, takže ten krok, co udělal, asi zase tak mimo rozhodně nebyl. (Uzná, že Marcel k tomu měl dobré důvody. Tak nějak se stihla seznámit s tím, jak to tady tehdy vypadalo a vlkodlaci opravdu lačnili po krvi upírů. Tedy alespoň někteří ano.) Je rozhodně těžké přijít o člena rodiny. Vím, jak Marcel lpí na vazbách, které si se svými upíry vytvoří. (Pak se ale dozvěděla něco, co pro ni bylo nové a rozhodně zajímavé. Takže tu byla nějaká dívka, Marcelova chráněnka. A zřejmě to teď mezi nimi nebylo nějak snadné, nebo se něco stalo.) Aha... takže chráněnka. (Kývne hlavou a ve tváři má zamyšlený výraz. V tomhle asi bude jádro toho problému. Pokud má Marcel nějaké osobní trable, bude to něco, co se týká té Daviny. A odráží se to ale nejen na něm, nýbrž na celé jeho komunitě. Musí se vzchopit, pokud chce dosáhnout znovu svého. Ale jen tak bez pomoci to prostě nepůjde. Marcel byl ale hodně hrdý.) Marcel je král bez království a rozhodně nebude snadné ho získat zpět, i když by jistě chtěl. Ale nemá k tomu prostředky a jak se zdá, tak ani on sám na tom teď není nejlíp. Chybí mu jiskra. Vidím to já, vidíš to ty. Všechno se hroutí, ale on je takový paličatý mezek. Nenechá si poradit a už vůbec ne od ženy. Muži ženy prostě neposlouchají. Jsou to idioti. (Odfrkla si. Ona měla to štěstí, že ji její muži poslouchali. Vlastně měla jen samé muže. A byli loajální. Zachránila jim životy, takže ještě aby nebyli. Ovšem i ona na nich viděla, jak se někdy cukali, když jim něco řekla. Mají to prostě v sobě. Oni jsou páni tvorstva a ženy, ženy jsou až pod nimi.) Pokud Marcel nechce žádat o pomoc, což je jasné, měl by ale uvážit jistá spojenectví. Možná jsem na to šla špatně. Neměla jsem mu tvrdit, že potřebuje pomoc, ale spojence. (Přemýšlela nahlas. Gia by vlastně měla slyšet, co si o tom všem myslí. Při Giině poslední větě trochu zvedla hlavu a podívala se na ni zpříma.) Ne, to rozhodně nemůžete. Jsou dvě možnosti. Pobít je do jednoho, nebo... ač to může znít jakkoliv bláznivě, s nimi uzavřít spojenectví. I když to by byl trochu větší experiment. (Kousla se do rtu. Vlastně jí tenhle rozhovor s Giou opravdu celkem pomohl. Slyšela verzi toho, jak to tady teď chodí taky od někoho jiného, než jen od Marcela. Náhle se zvedla z pohovky.) Děkuji, Gio, za tvou upřímnost. Hodně věcí jsem si díky tobě vyjasnila. Marcel by se rozhodně měl starat o to, jak je na tom jeho komunita a měl by se dát do kupy. Uvidíme, co s tím zmůžu. (Usmála se na Giu.) Ráda jsem tě poznala. (Jakmile dořekla tato slova, najednou byla pryč jako pára nad hrncem. Nemyslí si, že by to mělo nějak Giu zaskočit. Ale rozhodně se bude chtít vidět s Marcelem. Jen si ho odchytit.)

*Neuvěřitelný hlad, prahnutí po krvi jejich nepřátel...to je něco, co ji sužuje už několik měsíců. Má takový vztek uvnitř sebe, takový neukojitelný hlad, který ji pálí v každé části těla. Pořád musí myslet jenom na to, jak by svým nepřátelům roztrhala tělo na kusy, jak chce cítit jejich krev na rukou. Má pocit, že začíná ze všeho šílet...že čekání na nějaký zázrak, který ji vrátí její dceru a smečku zpět ji pomalu zabíjí. Ví, že na tom nese i číst své viny, protože sama se ještě nepohnula kupředu. Nepřišla do Zátoky a nenárokovala si místo, které ji právoplatně patří, i když mají tvz „novou královnu“…a taky sama ještě nešla najít tu prohnanou čarodějku, která se pokusila zabít její dceru a díky ní je Hope pryč. Doufá však, že její spojenectví s Klausem bude k něčemu dobré a konečně se pohnou kupředu...musí to tak být nebo bude muset zakročit sama a bude to tak, že buď skončí mrtvá ona, což si nemůže dovolit a nebo Esther. Nejdříve však opět potřebuje loajalitu smečky, potřebuje mít lidi na své straně potřebuje se zbavit čarodějky ze Západu. Pořád musí přemýšlet na poslední rozhovor s Jacksonem. Na to, co se ji snažil říct a hlavně na jejich zvláštní spojenectví s Marcelem. Stále nemůže pochopit, proč za ní Jackson přišel. Možná chtěl i její souhlas, protože ví, že je stále Alfa. Bohužel ostatní vlkodlaci mají především respekt k němu a jeho nové ženušce. Tak proč ona? Proč by to chtěl i Marcel?
Nedá se říct, že by jí to nedalo spát, ale její zvědavost je až příliš velká na to, aby to nechala plavat. Chce bývalý král města nějaké spojenectví? Tak ať si o tom promluví přímo s ní. Vlastně mu velmi ráda položí několik otázek a opravdu prahne po jeho odpovědích. Nebude tvrdit, že spojenectví by nebylo špatné vzhledem k tomu, že mají oba stejného nepřítele...a to je Esther. Nemyslí si, že i jeho by se ta velká mrcha netýkala. Na druhou stranu ona teď stojí na břehu Mikaelsonů a o Marcelovi se to opravdu říct nedá. Právě dnes...v tuto dobu míří do jeho upířího sídla a je si jistá, že ho tam najde. Jaká je pravděpodobnost, že bude ve svém bytě, kde bydlel s Davinou, která už tady není? Drby se šíří docela rychle a ještě rychleji, když v sídle máte blonďatý zdroj, který zkrátka nemůžete přehlédnout.
Zanedlouho se objeví před sídlem, které vlastně dnes vidí poprvé, ale přesně věděla, kde má jít. Nikdy se příliš nezajímala o něj a jeho bandu patolízalů, takže nikdy ani nevyhledávala jeho dům. Váha celého jejího těla je na jedné noze, zatímco ta druhá je napnutá do strany a jen lehce je podpatkem zapřená o zem. Se založenýma rukama a s kamenným výrazem ve tváři, dalo by se říct až povýšeneckým se dívá na dveře, které jsou pár metrů od ní. Může to vypadat, jako kdyby na něco čekala, ale skutečnost je taková, že si spíše v hlavě přehrává, jaký by měl být její nástup. Přátelský, když přátelé vlastně ani nejsou, spíše jenom známý? Profesionální? A nebo by se k němu měla chovat tak, jak ke všem, které nezná a většinou je ani nehodlá poznat? A co když tam bude mít tu svoji gardu strážců? Ne, že by nevěděla, jak si s nimi poradit. Buď je odstraní a nebo zabije...takhle jednoduché to je. Pohne se z místa kupředu a když už je u dveří, tak sáhne po klice a docela elegantním způsobem si otevře dveře. Ani nečekala, že by snad mělo být zavřeno...je to teoreticky veřejně přístupné místo nebo ne? Už už chce zvolat jeho jméno a upozornit tak na svou přítomnost, ale to by se během chvíle nesměli přiřítit čtyři upíři, kteří jí zatarasí cestu, jako kdyby snad byla nevítaný host. Pozvedne koutek úst a zadívá se na každého z nich.* Jelikož to tady vypadá uklizeně, tak bych velice nerada nadělala nepořádek...*Pozvedne bradu nahoru a stále na ně upírá svůj zrak.*...pokud však jste ochotní odstranit vaše zadky z mé cesty. *Promluví na ně varovně a ihned se dočká zpětné reakce, která jasně dává najevo, že tady není vítána. Jeho výhrůžka však na ni vůbec neplatí a dá mu najevo svůj nezájem, jako kdyby na ni nikdy nepromluvil tím, že se rozejde směrem ke schodišti s očekáváním, že jí uhnou z cesty. Jen, co se na ní jeden z upírů vrhne ve snaze překazit její plány, tak zareaguje velice pohotově. V jednom okamžiku se mu vyhne a v té druhé mu zlomí vaz. Jeho tělo dopadne na zem přímo před ní a ona se podívá na ten zbytek, který je připravený už jenom svým postojem na útok.* Říká se, že vlkodlaci nejsou jako psi. *Po těch slovech se jí objeví žílky pod očima a oči ji zazáří krásně zlatavou barvou.* Ale jako zabijáci. *Tentokrát je to ona, kdo na ně zaútočí jako první. Jednoho z nich odhodí někde na stěnu a dalšímu vzápětí taky zlomí vaz. Když jí jeden z nich chytne zezadu, aby ji zlomil vaz, tak se předkloní a přehodí si ho před sebe, přičemž ho chytí za vlasy a napne mu krk tak, aby se do něj mohla zakousnout, což taky udělá.* Budeš se muset snažit víc, aby si porazil hybrida. *Odhodí ho na zem a porozhlédne se po hale.* Vylez konečně Marceli nebo ti tvoje poskoky zabiju. *Zvýší hlas a nadechne se zhluboka. Nemá náladu na to, aby ji někdo odporoval.*

(V jeho hlavě stále proudí tisíce myšlenek a většina se vztahuje k jeho nedávnému rozhovoru s Camille. A Klausem. Klaus ho opravdu naštval, zná ho a ví, jaký je a, co všechno od něj může očekávat, ale včera odešel poměrně překvapený. Myslel si, že aspoň před Cami se bude chovat méně..no méně jako on. Ale ne, on se předvedl v celé své kráse. Nejenže zničil něco, co pro něj znamenalo a navíc to byl dárek pro Cami. On mu ještě s radostí a s úsměvem, kdo je tu ten pán, boss. Klaus, vždycky to přeci bude Klaus. On je proti němu pořád to malé děcko, nic víc. Nikdy ho asi nebude brát vážně, ale tak podle toho, co si všiml, nebral ani tak moc Cami vážně. Dělal, jakoby tam ani nebyla, jakoby byla jenom pouhým vzduchem. Nechápe, jak jim ten vztah může fungovat, ale tak není to jeho věc, jak už mu bylo jasně řečeno. Cami není jeho. Je to přece Klausův "majetek". Doufá, že alespoň tak Cami pochopí, jak složité bude, aby byli přáteli. Ať se budou oba snažit sebevíc, vždycky tu bude něco, někdo, kdo jim to s radostí pokazí. Rád jim oběma připomene, na jaké straně zdi mají stát. Cami u něj a on velmi daleko na druhé straně zdi. Potom, co opustil bez řečí její byt se vydal někam do města, kde si smlsnul na mladinké turistce. Áčko, vždycky ho měl nejradši. Provedl stejný proces, který už provozuje několik desítek let. Darovat krev, ovlivnit, zmizet do ulic New Orleans. Cestou si koupil levnější alkohol a vypil ho, než vůbec došel do sídla. Sídlo se vlastně stalo jeho domovem. Už téměř nechodil do bytu. Přivádělo ho to tam jenom ke špatným vzpomínkám. Davina je pryč, už dlouho. Přijde mu to jako už věčnost a každý den ho ničí pomyšlení na to, že by to i mohla být věčnost. Davina se nikdy ani vrátit nemusí a vinu bude svádět jen a jen na sebe. Poučil se ze svých chyb a už nehodlá obviňovat lidi okolo. Taky už bylo na čase, aby si uvědomil, že i on může být ten, který je na vině. 
Probudil se velmi brzo ráno, dal si sprchu, aby nepáchl po tom levném alkoholu. Pořád má nějakou tu úroveň a když už má páchnout po alkoholu, tak ať je aspoň drahý. Potom, co vylezl ze sprchy, se začal prohlížet v zrcadle. Bříšky prstů projel po svých vlasech..no, po tom málu, co mu tam roste. Promnul si jemně bradu a zjistil, jak na tom jsou jeho vousy, zda už by se náhodou neměl oholit. Ale po chvilce přemýšlení to vzdal a šel do svého pokoje, kde se oblékl. Nic extra si na sebe nevzal, jen tmavší tričko s potiskem a rifle. Zasedl do jeho kanceláře, jakoby to byl nějaký velký politik. Začal si prohlížet fotky, kterými zdobil svůj stůl. Vzal si do ruky fotku, kde byl s Davinou v nějakém baru. Asi je fotila Sophie, už ani neví. Nějak přesně si to nepamatuje, ale moc dobře ví, že ten den si oba užili. Měli ho skoro celý pro sebe, což tehdy bylo téměř nemožné. On pořád někde běhal a Davina musela být zavřená v kostele. Ale pak přišel zlom a oni mohli vyjít ven, společně. Zaslechl nějaký hlas, který mu však vůbec nic neříkal. Nedokázal ho přiřadit k nikomu a tak tomu moc nevěnoval pozornost. Předpokládal, že to je jen nějaký hlupák, který zabloudil a nebo se snad snaží o něco, co už je od začátku marné. Ve chvíli, kdy ale zaslechne něco o vlkodlacích, vstane ze židle a fotku nechá ležet na stole. Rychle se přemístí na schody, odkud zahlédne známější tvář. Hayley. Ta, kterou zbouchl Klaus. Rychle se podívá po místnosti a uvidí dva muže ležet na zemi a jednoho v kolenech, jak si přidržuje místo, kam ho právě kousla. Upíří rychlostí přiběhne k dřevěnému stolku, ze kterého utrhne jednu nožičku, čímž spadne na zem a roztříští tak vázu, která na něm byla. Hned na to se přemístí k Hayley a chytne jí za krk, natlačí na zeď a vytáhne malinko do vzduchu, dřevěný kolík přidržuje u jejího srdce.) Kdybych byl násilné povahy, tak ti tenhle dřevěný krám zabodnu hned teď a přímo sem (Jemně přitlačí na dřevo.) ale já jsem přátelský. (Jemně se na ní usměje.) Takže se tě ptám, co po mě chceš? (S vážným, téměř vražedným pohledem se jí zeptá. Odhodí dřevo někam na zem a uvolní stisk, čímž Hayley dopadne na zem. Otočí se a doběhne k jednomu s upírů. Dá mu instrukce k tomu, aby vyklidili dolní patro a šli všichni nahoru a snažili se postarat o toho pokousaného. Potom, co všichni odejdou, otočí se na Hayley.) Takže čím jsem si to zasloužil, že mě navštívila slavná Hayley, hybridka a bývalá jednorázovka Klause? (Jemně se poškrábe na zátylku. Tvářil se velmi udiveně, ale stále na něm bylo vidět, že je naštvaný. Kdo by taky nebyl, když vám někdo přijde do domu a začne hned zabíjet. Tedy v jejím případě kousat, ale to stejně povede k smrti. Nemá přístup ke Klausovi krvi. Opravdu nechápe, co by po něm mohla chtít právě ona. Naposledy jí viděl snad v sídle a to jen letmo. Nikdy s ní nemluvil. Možná, že po něm chce nějaké ty informace o jejích rodičích, ale pokud by je chtěla, měla zvolit trochu jiné vystupování. Na tohle nijak není zvědaví. Stačí mu jeden, který se vyžívá ve vraždění jeho upírů. Dva už nepotřebuje. Druhý důvod, proč by tu tak mohla být, může být Jack. Věděl, že Hayley byla velkou součástí jeho smečky a možná cítil povinnost sdělit jí, že se chystá spolupracovat právě s ním. Takhle by mohl hádat do nekonečna, takže je mnohem lepší prostě počkat na její odpověď.)

*Cesta k jeho sídlu byla velmi krátká. Možná to bylo až ve městě...daleko od Abattoir a to byl pravděpodobně jeho účel, ale nezdálo se jí to ani zdaleka tak dlouhé jako předpokládala. Možná to uběhlo tak rychle jenom proto, že až moc přemýšlela nad tím, co Marcel vůbec chce a o co mu jde. Dle jejího rozhovoru s Jacksonem usuzuje, že nechce ve své spolupráci Původní rodinu. Což by na jednu stranu chápala, ale na tu druhou jít proti nim není právě v této době moc chytrý tah. A možná si to říká jen proto, že své spojenectví s Klausem musí udržet pro dobro jejich dcery ať už ji to stojí cokoliv. Ona je totiž to nejdůležitější, co má a co potřebuje nejenom ochránit, ale dostat i nazpět. Je to už na ni příliš dlouho, co je pryč a tak hodlá stát po boku Klause do té doby, dokud nebude jejich dcera v bezpečí. Navíc pokud oba chtějí dostat svých slibů, že budou dělat všechno, aby vyrůstala tak, jak si zaslouží, tak vždy se budou muset nějak respektovat.
Zanedlouho je u sídla, které ji nepřekvapí svou bohatostí a velikostí. Nikdy si nemyslela, že by byl typ člověka, který by si nedopřával luxus, když si ho mohl dovolit. Navíc byl vychováván Původní rodinou a ti nikdy nešetřili na těch nejlepších věcech, které si mohli dovolit. Abattoir o tom dost jasně napovídal. Do sídla vejde s přesvědčením, že nebude odmítnuta a proto i se seběvědomím v srdci překročí práh jeho sídla, jako kdyby tam snad byla doma nebo alespoň už se tam několikrát ukázala. Jenomže opak byl pravdou, nikdy tady předtím nebyla a vzhledem k tomu, že se tam objevili jeho vlezdoprdelky, tak tady nebyla ani zdaleka vítána. Znali ji? Oh, jistě, že znali...museli znát tu zbouchnutou vlkodlačici, která je teď jednou z hybridních ohavností. Věřila tomu, že se ty příběhy vypráví snad i v amazonském pralese. Doufá, že jsou alespoň trochu chytří a nebudou ji stát v cestě, protože to by byl opravdu špatný tah. Bohužel...ani po jejím varování nehodlají uposlechnout její malé varování a tak se rozhodne jim dát alespoň malou ukázku toho, co bude následovat, pokud se nestáhnou. Nemůže říct, že by je měl vychované špatně...byli jako prasata před porážkou, jenom nevěděli, kdy přijde. Není taková, že by se vyžívala v zabíjení, ale ani jí to nedělalo sebemenší problém. Jeden by si myslel, že má potřebu je zabít a nebo jim nějak ublížit, ale neměla. Jenom nemá ráda, když jí někdo stojí v cestě a tak zkrátka zvolí tu nejlepší možnou cestu – eliminovat překážky. Proč jsou to takový tupci a neváží si vlastních životů? Stačí ji jenom pustit dál a všechno by bylo v pořádku. Jenomže oni ne a ne ustoupit, jako kdyby snad přišla zabít jejich vůdce. A proto dojde k dalšímu střetu, kdy jim prakticky nedá možnost jediné výhry. Upřímně ji už v tuto chvíli nezajímá, zda budou žít a nebo je zabije. Ohrožen na životě byl nakonec jenom jeden. Možná by jí měl Marcel za to poděkovat. Vykřikne svou prosbu k majiteli sídla a doufá, že se co nejrychleji ukáže. Jelikož je ale zabraná do upíra, kterému způsobila malé vlkodlačí kousnutí, tak nestihne pohotově zareagovat na Marcelův tah. Nebude předstírat, že právě teď byla velmi neopatrná a že ji Marcel nedostal pro ni velmi nepříjemné situace. Než stihne něco udělat, tak zády narazí na zeď, přičemž trochu hlasitěji vydechne. A za chvíli už visí ve vzduchu a může jenom se snažit dosáhnout špičkama bot zem, stejně tak jako se snaží popadnout do plic kyslík, který ji Marcel svým sevřením jejího krku bere. Opět oči naberou zlatavou barvu a celé to doprovází krátké, avšak intenzivní zavření. Mohla by chytnout jeho ruku a tak překazit celou tu věc s tím, že se ji pokouší akorát ještě více popudit, ale neudělá to. Tak nějak věří tomu, že by ji nezabil, protože kdyby ano...no, řekněme, že by to byl i jeho konec. Není ji však příjemné cítit na hrudi špičku dřevěného kolíku. Přeci jenom by se tahle malá věcička neměla dostat tak blízko k jejímu srdci. Semkne rty pevně k sobě, když na ni promluví a trochu napne hruď, jen co přitlačí na dřevo. Nic mu na jeho slova neříká, jenom se mu dívá do očí s jistým klidem. Copak to nevidí, že ho nechává udělat to, co chce udělat? Kdyby opravdu chtěla, tak by se mohla bránit, mohla by mu okamžitě vyrvat ten jeho zatracený kolík z hrudi, ale spoléhá na to, že je natolik chytrý, aby si velmi rozmyslel, co bude dál. Ohrne vrchní ret při slově „přátelský“ a hned na to následuje jeden hluboký nádech.
Začíná jí to být velmi nepříjemné a zanedlouho mu to dá najevo, pokud se nerozhodne ji pustit. Pootevře ústa, aby nabrala co nejvíce vzduchu do plic, když k ní opět promlouvá. Než stihne opět cokoliv udělat, tak konečně uvolní svůj stisk a nechá ji dopadnout na zem. Jednu rukou se zapírá o podlahu a druhou si promne krk, přičemž párkrát zakašle. Mlčky ho pozoruje, když dává instrukce svým lidem a jakmile je nechají o samotě, tak se přesune upíří rychlostí ke kolíku a následně k Marcelovi, kterého chytne pod krkem a hodí ho na jeden stůl poblíž, ale ne tak, aby se pod ním prolomil. Teď je to ona, kdo mu míří kolíkem na srdce. Nakloní hlavu do strany a usměje se na něj přívětivě.* Kdybych opravdu chtěla, dostala bych tě. *Odhodí kolík někde za sebe a chytne ho za předloktí, přičemž ho vytáhne na nohy.* Ale já jsem přátelská. *Poví značně ironickým tónem hlasu. Porozhlédne se okolo a otře si ruce o sebe.* Tví lidé ale nebyli...zasloužili si to. *Pokrčí nad tím ledabyle rameny. Musí se usmát při tom, jakou ji dá přezdívku. Pokýve několikrát hlavou a otočí se k němu.* Nebylo to špatné...ale myslím, že máš na víc. Zapracuj na tom. *Mrkne na něj provokativně a začne přecházet sem a tam, přičemž si prohlíží každou věc, která není rozbitá...hlavně díky ní.* Co kdybychom to prostě probrali u skleničky? Docela mi po tom našem malém seznamování vyprahlo. Možná bourbon? *Povytáhne pravé obočí. Spíše to vypadá, jako kdyby ho přišla provokovat nebo snad zaměstnat, než, že by po něm něco chtěla. Aby si ale nemyslel, že tomu tak je, tak mu nedá příležitost k tomu, aby dál něco řekl.* Jsem tady kvůli jisté spolupráci, kterou si nabízel Jacksonovi. A já chci vědět, proč by někdo, kdo v minulosti na ně uvalil kletbu teď žádal jejich spolupráci. Co plánuješ, Marceli? *Ušklíbne se na něj nedůvěřivě.*

(Veškerou svou pozornost věnoval fotkám a lidem na nich. Nesnažil se nějak přesně identifikovat slova, která vycházela ze zdola. Nezdálo se mu to jako něco důležité, neznal ten hlas. Možná, kdyby hlas poznával, zareagoval by jinak a šel by dolů. Ale jeho zvědavost ho ještě nenavštívila a dřímala uvintř něj. Ve chvíli, kdy však zaslechl známky boje a něco o vlkodlacích, prudce vstal a doběhl ke schodům. Odtamtud rychle zjistil, jaké je situace a hlavně, kdo se mu rozhodl zabít několik upírů tentokrát. Zahlédl středně vysokou, hubenou brunetku s velmi výraznou čelistí a hladovým pohledem v očích. Cítil ten její pach, vlkodlačí a zároveň smrděla i jako upír. Za jiných okolností by ho možná potěšilo, že se mu před prahem objevila krásná brunetka, ale ne takto. Ne když zakousla jednoho upíra. Nehodlal být nějak schovývavý a extrémně milý, takže využil nepozornosti Hayley. Ulomil kus nohy ze stolku a okamžitě přitlačil Hayley ke zdi a mírně jí za krk vyzvedl do vzduchu. Jistě, že s trochou své síly ho mohla odhodit a zaútočit na něj. Mohla udělat hodně věcí, ale on věděl, že to neudělá. Ani on jí nechtěl zabodnout. Možná by jí mohla být škoda. Navíc byl už vážně zvědavý, co po něm chce. Zadívá se do těch jejích očí, které se změnily v krásně zlatavé, ale stále z nich vyzařoval hlad, lačnost po krvi. Asi nemá moc dobré zkušenosti s ovládáním svého vzteku a hladu. Nemůže to pro ní být jednoduché, ztratila dítě a to člověka jistě změní. A co teprve nového hybrida. Dokonce mu věnuje u jedno pěkné zavrčení. Poví jí, jak na tom je a, že nemá v plánu zabít ji. Není tak hloupý, aby se snažil ohrožovat právě ji. Pokud by se jen snažil pořádně zatlačit na dřevěný kolík, byla by to i jeho smrt. I kdyby se mu jí povedlo zabít teď a tady, mohla by ho třeba kousnout a nebo by si pro něj pak přišel zbytek její nové rodinky. Neví, v jakém přesně vztahu s nimi je, ale určitě to nebude nijak nepřátelský, když s nimi stále bydlí v Abattoir. Ke konci svých slov povolí svůj stisk a Hayley tak zůstane plně volná. Dřevo odhodí někam na zem za sebe a přeběhne k upírům. Počítá s tím, že Hayley nebude nějakou sviní a nezaútočí na něj zezadu. Všem dá nějaké instrukce a nařídí jim, aby odešli do dalšího patra. Rozhodně nechce přijít o dalšího muže. Už tak je jich v jeho řadách velmi málo a přijde mu, jakoby mu každým dnem mizeli, umírali. Otočí se na Hayley a zeptá se jí, jaký je důvod její návštěvy. Namísto odpovědi se mu ale dostane něčeho jiného. Odhodí ho poměrně silně, ale přitom ladně a bez jakýchkoli problémů na stolek, který naštěstí nerozbije. Ani si v tom mžiku nevšiml, že popadla kolík, který ležel na zemi. Okamžitě s ním začala mířit a on byl v jakési, nevhodné situaci. Nedal na sobě znát nějaký strach, s úsměvem na tváři a pokušením v očích se jí díval do očí. Bylo to, jakoby si jeho oči říkaly o smrt. Snažil se jí k něčemu vyprovokovat, ať to už mělo být cokoliv.) Tak to jsem rád, že jsem narazil na někoho tak přátelského. (Pronese velmi nadšeně, ale slovo "přátelského" pronese poněkud podezřívavě. Nechá si od ní pomoci na nohy a pak se jemně očistí. Nebyl nijak špinavý, spíše to byl instinkt.) To víš, oni se snaží chránit tento dům, jelikož každého očividně baví zabíjet mé upíry. (Řekne velmi naštvaně a s hraným nadšením se usměje. Vyposlechne si radu od Hayley a musí se nad tím upřímně zasmát.) Díky, zkusím příště neváhat a rovnou ti to bodnu do srdce. (Projde okolo ní a dojde do větší společenské místnosti. Otočí se na ní ve chvíli, kdy mu téměř začne dávat úkoly. Svraští obočí a věnuje jí pohled, který jasně říká, zda to myslí vážně. Chystá se něco říct, ale v tom Hayley pokračuje v řeči a vysvětlí mu, proč přesně tu je. V místnosti ukáže na nějakou sedačku a sám přejde ke stolku, kde z průhledné, skleněné lahve nalije do dvou sklenek bourbon.) Plánuji získat všechnu moc od vlkodlaků, potom je všechny zabít, získat moc čarodějek a s tím vším chci zabít Klause a nakonec mu vzít celé město a všechno to zakončit výletem do Disneylandu. (S naprostou vážností se jí dívá do očí, když k ní přichází. Podá jí jednu sklenku a počká, než si jí od něj vezme. Otočí se k ní na chvíli zády, než se usadí na sedačku naproti ní.) Proč tě to vlastně zajímá? (Nadnese.) Co jsem naposledy slyšel, tak už nejsi alfa, ale je jí jedna blonďatá šamanka. (Zvedne pohled od sklenky směrem k ní a zadívá se jí do očí, jakoby v nich hledal nějaké náznaky odpovědí. Moc se nechtěl svěřovat právě jí se svými všemi plány. Ačkoliv on jich tedy neměl moc. Chtěl jen sjednotit tyto dvě komunity, aby už tu nebylo tolik mrtvých. Nechce nic víc, ne teď.)

*Normálně by neměla sebemenší potřebu útočit na jeho lidi, ale to by nesměla být ve špatné náladě, která bohužel přetrvává už delší čas a taky by jí neměli stát v cestě. Možná, že jiný den by je nechala být a zkrátka by čekala u dveří, než se uráčí přijít Marcel a odvolat své gorily. Jenomže pro jeho smůlu tomu právě teď tak nebylo. Chtěla s ním už nějaký ten čas mluvit a chtěla jít za ním sama, bez žádného ohlášení a bez žádných přisluhovačů. Nechala se trochu unést, to přiznává, ale co se stalo, tak se stalo, ne? Nikoho nezabila, zatím. Ten nicotný upírek má ještě šanci na přežití, pokud by získal krev Původního hybrida, což...dobře, nemá žádnou šanci na přežití. Jeden upír z jeho kolekce nebude zase až taková ztráta, bude? Vyřídí si to s nimi téměř okamžitě, skoro bez mrknutí oka. Pro hybrida není těžké se vyrovnat s pár upíry. Kdybych jich bylo víc, pak by pravděpodobně měla větší problém. Jenomže tím větším problémem se stal právě teď Marcel, který se tam objevil rychleji, než předpokládala vzhledem k tomu, že se nerozhodl svůj zadek posunout dolů do haly ve chvíli, když tam vešla.
Její malý výpadek zapříčinil to, že mu dala náskok a on jí tak mohl překvapit. A to se stalo ve chvíli, kdy narazila do zdi. Možná to nebolelo tak, jak by to bolelo normálního člověka, ale bylo jí to nepříjemné. O to víc nepříjemnější však byla jeho ruka, která svírala její hrdlo a zastavovalo tak přívod kyslíku. Jeho stisk nebyl silný dostatečně, aby jí udusil, ale dost na to, aby měla problémy popadat dech. Natáhne špičku nohy ve snaze zjistit, jak moc daleko je od země, jako kdyby snad očekávala, že se podlahy alespoň trochu dotkne. Bohužel při její smůle byla ještě o něco výše. Nejvíc nepříjemné však byl kolík namířený na její srdce, věc, která by ji mohla zabít, kdyby se opravdu rozhodl silněji přitlačit. Věří si ale natolik, že to neudělá, že si nepoštve proti sobě ještě více Původní rodinu, než to udělat mohl...přinejmenším, co se týkalo Klause. Dá se říct, že spoléhá na jeho chytrost a jenom jí chce trochu postrašit, aby se víc nedotýkala jeho lidí. Vlastně se jí to na něm líbilo...bojoval za ně, stejně tak jako ona by bojovala za své vlkodlaky. Nemohla mu to mít za zlé, protože být na jeho místě, tak se chová stejně a možná ještě hůř. Marcel se jí už teď z jisté části zamlouval, ale i tak to nic neznamenalo. Má chuť sebou cuknout, setřást ho ze sebe a taky mu ihned oddělat ruku, kterou svírá kolík, i kdyby mu měla zlomit zápěstí. Přemůže však to nutkání v sobě a namísto toho vyjádří svou nepohodlnost tím, že na něj nejenom zavrčí, ale na pár sekund i její oči změní barvu na zlatou. Je těžké pro ní ovládat svou krvelačnost, když si musí procházet tím vším, bohužel i když to může vypadat, že je proti němu zaujatá, tak to tak vůbec není...není v tom nic osobního. Jenom se právě necítí dobře, když ji takhle drží. Vyslechne si jeho slova na které neodpovídá, alespoň pro tuto chvíli. Jenom se mu dívá do očí a má co dělat, aby nezatínala čelist a neměla čím dál větší problém se nadechnout. Netrvalo by to dlouho a upozornila by ho na to, aby jí okamžitě pustil jinak to může celé dopadnout velmi špatně. Naštěstí ji pustí dřív, než by se k tomu musela dopracovat a tak nechá své tělo volně spadnout na zem. Promne si několikrát krk, zakašle a nabere do plic co nejvíce vzduchu. Normálně by se nad jeho přístupem možná i pousmála, ale nijak zvlášť se k tomu právě v tuto chvíli nemá. Namísto toho využije tentokrát ona jeho nepozornosti a převezme si kolík, který ještě před chvílí svíral v ruce a přesune se s ním na jeden z volných stolů na který ho ne právě jemně, ale ani nijak silně přitlačí zády a čelem k ní. Nedělá to proto, aby ho naštvala ještě více, ale spíše trochu poškádlila a upozornila, že jenom tak by si s vlkem hrát neměl. Když se mu tak dívá do očí a vidí v nich přímo tu výzvu, tak musí naklonit hlavu do strany, jako kdyby si ho z toho úhlu mohla snad ještě lépe prohlédnout. Stejně tak jako ona ho z jisté části provokuje, tak on jí to vrací v jakýchsi výzvách. Bláhové, pošetilé že ji takhle pokouší a na druhou stranu i odvážné. Marcel je upír, který je zkušený, má sílu získanou léty a ona je zase napůl upír, napůl vlkodlak, který je odhodlaný ke všemu se sílou větší, než mají normální upíři. Ví, že proti sobě právě teď stojí dvě silné osoby a ona nemá opravdu v zájmu s ním bojovat.* Příště už tak přátelská být nemusím. *Varovně ho opět upozorní a koutek jí cukne do strany, přičemž i mírně našpulí rty. Pořádně ho uchopí za předloktí a povytáhne ho k sobě, aby se postavil na nohy. Hned ale jeho ruku zase pustí a ustoupí od něj, přičemž se k němu otočí zády. Neočekává už od něj další výpadek...nebudou si přeci hrát celý den. Porozhlédne se v rychlosti okolo sebe, jako kdyby snad přišla obdivovat architekturu, která ji ve skutečnosti ani nezajímala. Celkově nebyla žádný fanda umění.* A nebo nemají jiný kurník, kde by se mohli schovat. *Odpoví na jeho poznámku bezbarvým hlasem a natočí se čelem k tělu. Sjede ho pohledem, jako kdyby si ho chtěla celého přeměřit.* A jak říkám...neměla jsem to v plánu. *Pokrčí u toho rameny a pak se musí pobaveně ušklíbnout, protože jí to nedá. Zakloní mírně hlavu dozadu a na tváři má stále ten jistý, pobavený úšklebek.* Ouch...*Pronese, jako kdyby ji to vážně zasáhlo a otočí se jeho směrem, když zaslechne, že se od ní vzdaluje.
Automaticky se rozejde za ním a pobídne ho přímo k tomu, aby jí nabídl nějakou tu sklenici s bourbonem, která by se určitě jak jí tak i jemu hodila po jejich malé roztržce, která stejně neměla znamenat nic osobního. Zastaví se kousek od něj, co ji začne probodávat pohledem. Intenzivně se mu dívá do očí s jasným náznakem, že to myslí smrtelně vážně a pokud ji nic nenabídne, tak pravděpodobně to bude muset udělat sama. Vyrůstal s Mikaelsonama...opravdu ho vedli k tomu, aby byl tak nezdvořilý a nenabídl pití svým hostům? Měla by si promluvit s Klausem, že své otcovské schopnosti bude muset vylepšit při výchově Hope. Ne, že by tedy chtěla, aby ji vychovával způsobem, jakým vychovával Marcela. Nedá mu prostor, aby něco řekl a ihned mu vysvětlí, proč je tady. Nemá cenu tu chvíli nějak protahovat, protože tak či tak by se k tomu tématu za chvíli dopracovali. Nehodlala s ním tlachat o hloupostech a přetahovat se jako nějaké děti na pískovišti o lopatku s kýblíčkem. Zareaguje hned na jeho „nabízení“ k tomu, aby se posadila. Prostě se usadí na koženou sedačku a přehodí si elegantně nohu přes nohu. Jen, co Marcel spustí musí asi v polovině našpulit rty. Zapře si loket o opěrku a položí si do dlaně svou hlavu, přičemž přikyvuje na jeho slova, které vůbec nebere vážně a špulí u toho celou dobu rty. Na samém konci se uchechtne.* Předpokládám, že mě plánuješ vzít s sebou, protože o hybridovi tam nebylo ani zmínky. Oh...jenom mě nenechej sedět vzadu, pokud nechceš, abych ti celou cestu vrčela za krkem. *Dá hlavu do původního stavu a sleduje ho, když se k ní pomalu blíží. Přihmouří oči k jeho tváři a i když to vypadá, že to myslí vážně, tak pochybuje o tom, že by byl takový hlupák na to, aby se jen o něco takového pokusil. Byl to vtipálek...věděla to. Šlo ho brát vůbec vážně? Trochu hrubě, skoro by se dalo říct, že mu vytrhne sklenici z ruky a bez jakéhokoliv poděkování si ji přiloží ke rtům a upije z ní. Po jeho otázce jenom nechápavě pozvedne obočí, jako kdyby se ho ptala, zda je tady jen idiot on a nebo ona.* Jsem Alfa, zapomněl si? *Řekne možná trochu zostra a pak se zasměje, ale takovým tím ironickým smíchem, plným sarkasmu. Zvedne se z pohovky a odloží sklenici na stolek před ní. Možná, že neměl v plánu ji nějak zasáhnout, možná to v plánu měl kvůli jejímu chování, tak či tak se mu to povedlo. Uhodil na hřebík a ona nedokázala schovat všechno to, co se v ní odehrává. Má hořkou chuť na jazyku a chce říct tolik věcí, které raději hned na to spolkne.* Možná je teď jejich královnou, ale Alfu nemůžeš jenom tak sesadit, Marceli. *Přejde po jeho pracovně a podívá se z okna ven.* Víš, jak ho sesadíš? *Otočí se na něj a zadívá se mu do očí.* Tím, že ho zabiješ v boji a získáš tak jeho post a nebo se toho sám vzdá. Vypadám na to, že bych byla...ano, prakticky jsem mrtvá, ale zázračně ještě dýchám. A nebo snad, že bych se svého postavení vzdala? *Zůstane stát na místě a dívá se na něj s jistou vážností.* Předpokládám, že ta malá mrcha už za tebou byla a projednávala to s tebou sama. Alespoň Jackson si zachoval trochu důstojnosti a hodlal to probrat i se mnou. Z jeho slov to vypadalo, jako kdyby si o tom věděl...to, že za mnou přijde, že bude chtít vědět můj souhlas o jisté spolupráci a nebo ne. Vypadá to, že jsem se mýlila. *Vrátí se znovu ke stolečku a podívá se na sklenici s bourbonem. Její zrak zůstává sklopený.* Věř tomu ne, Marceli, ale já se své smečky nevzdám. Dokud jsem Alfa tak mám právo zasahovat do záležitostí vlkodlaků a tohle je jedna z nich. *Pozvedne bradu a zadívá se na něj.* Proč bych ti měla věřit? Proč by to měli dělat oni? Možná si myslí, že nejsem jedna z nich, protože jsem něčím, co jsem si ani nevybrala. Ale vždycky je budu chránit...je to moje rodina. Ty by si měl o tom něco vědět. *Trhne hlavou směrem ke dveřím, aby poukázala na upíry v sídle a opět se mu podívá do očí.*

(Opravdu ho už začalo unavovat, jak si každý myslí, že tu má upírů dost a jeden a nebo snad víc mu chybět nebude. Vždyť si může jenom zajít do města, najít nějaký paka a proměnit je. Je to přece tak lehké. Ne, on to takhle nebral. Nehodlal proměnit jakéhokoliv idiota, který by se mu připletl do cesty. Jen lidi, kteří by si to vážně zasloužili a to jsou právě jeho současní upíři, jeho přátelé. Všichni okolo něj to ale asi vidí jinak a berou je jenom jako jeho poskoky, pěšáky, jako velkou zbytečnost. Nechápal, proč si radši nedají jednou pohov a nejsou prostě milí a nebo ať si aspoň nechají své tesáky v tlamě. 
Hned potom, co zaslechl náznaky boje, přestal se věnovat věcem na okolo a přeběhl do vchodové místnosti. Okamžitě využil nepozornosti, chytil jí za krk a poměrně silně jí natlačil na zeď. Nebyl nijak jemný, protože mu bylo jasné, že tohle málo jí neubližuje. Je hybrid, má poměrně jiný práh bolesti. Je mnohem silnější než on a rozhodně by ho mohla zabít, kdyby chtěla. Avšak on byl rychlejší a využil situace, při které by jí i možná mohl zabít. Avšak to nebylo v jeho plánu, chtěl vědět, proč tu je a, co tu dělá. A navíc si nechtěl  ještě víc znepřátelit Původní. Jeho stisk mírně zabraňoval přístupu kyslíku do jejího těla a využil toho, aby jí malinko..no, dalo by se to popsat jako malé, nevinné vyhrožování.  Aby přidal na trochu vážnosti, tlačil jí dřevěným kolíkem přímo na její srdce. Jediným pohybem by jí mohl zarazit ten dřevěný krám do jejího křehkého srdíčka a pomstít tak svého upíra. Ale neučinil tak, ač byl jakkoliv naštvaný, nebyl  to takový pitomec. Jen je se jí tímto snažil ukázat, jak mu záleží na jeho upírech a, že možná příště už nebude tak shovívavý. Ne, už ho to prostě nebavilo. Snášet to, jak ho každý nebere vážně, jak mu každý podráží nohy, oddělává mu přátelé a kazí mu ty poslední radosti do života. Jeho upíří jsou teď pro něj vším, jeho posledním náznakem rodiny. Nemá tu nikoho krom jich. Ano, možná tu je ještě Sophie, s tou však moc neudržuje kontakt. Zvláště ne moc od toho, co všechno pokazili. Pak tu je Cami, ale no, ta teď bude asi na delší chvíli tabu. Stále jí drží za ten její hubeňoučký krk a při troše snaze by jí ho mohl i zlomit. Avšak kdyby něco takové udělal, přišel by o její sladké zavrčení, čímž mu naznačila, jak moc se jí to nelíbí. Vidí na ní ten vztek, neovladatelnou zuřivost, hlad. Neví toho moc o hybridech, takže neví, jak extrémně těžké to pro ní musí být. Zná, jaké to je, když je upír hladový a lační po krvi, ale neví, jak moc potom touží její vlkodlačí stránka. Ta však ale může zastávat jen tu její zuřivou část. Možná se o nich jednou dozví víc, ale teď ho momentálně neznamenalo, jaké má problémy. Jistě musela být ráda, když konečně nabrala nějaký ten vzduch do jejích plic a mohla se postavit na nohy.  Odhodí kolík někam na zem, aniž by nějak počítal s tím, že se na něj Hayley rozhodne zaútočit. Urychleně svým upírům předá instrukce a nechá je všechny odcupitat pryč. Ani se nestihne zcela otočit a znovu si jí prohlédnout, protože skončí zády na jednom ze stolků v místnosti. Jistě mu tímhle chtěla dát nějakou tu lekci, aby si příště nehrával s naštvaným vlkem. Už hodně krát dostal takovou radu a už mnohokrát jí neuposlechl. Nikdy nebyl zrovna vzorný a hodný žák, nehodlal poslouchat na slovo a řídit se radami někoho jiného. Vyzývavým pohledem do jejích očí jí naprosto pokouší. Upřeně se jí dívá do těch jejích očí, které jako zázrakem nesvítí zlatou barvou. I ve chvíli, kdy se naklání do strany, aby si ho mohla lépe prohlédnout. Snažil se jí svým pohledem vyprovokovat k něčemu, k nějaké akci. Je velmi zkušený a inteligentní upír, přičemž ona je jen mladá, nezkušená a naštvaná hybridka. Jistě, je mnohem silnější, ale vztek občas může člověku zatemnit mysl a nemusela by uvažovat jasně, čehož by mohl využít ke svůj prospěch. Varovně, ale s úsměvem na tváři k němu promluví.) A já bych tě rozhodně nechtěl potkat v nepřátelské náladě. (Pronese naprosto upřímně a pak si od ní nechá pomoci na nohy. Nehodlal na ní znovu zaútočit, i když mu to přišlo zábavné, nechtěl se tu s ní takhle prát celý den. Pronese něco k tomu, jak to tu v posledních dnech v jeho sídle chodí. Na její odpověď nijak neodpovídá, jen si jí nevěřícně změří.) Jen nehoda, že? (Nakloní hlavu mírně doprava a sleduje jí, jakoby vyčkával na její odpověď. Tu však ani moc slyšet nechce. Vyposlechne si její krásnou radu ohledně toho, co se předtím událo a odpoví jí na to svým stylem. K tomu, co odpověděla se už nevyjadřuje a jen se krátce uchechtne. 
Vydá se do společenské místnosti, aniž by čekal na Hayley. Ta ho potom, co dojde za ním, pobídne, aby jí nalil jeho dobrého bourbonu. Nelíbil se mu styl, jakým to řekla, ale nakonec přejde ke stolku s alkoholem. Hayley mu mezitím vysvětlí, proč tu vlastně je a on jí odpoví. Nemyslel nic z toho vážně, jen jí moc nechtěl říkat ten pravý důvod. Možná, že časem trochu povolí a řekne jí to, ale chtěl si z ní aspoň udělat srandu.) Neboj se, zlato, ty budeš řídit. (S tou stejnou vážností jí odpoví a přejde k ní se sklenkou v ruce. Podá jí skleničku, nemusí čekat nijak dlouho, protože mu jí sebere poměrně hrubě z ruky a ani k tomu nepřidala žádné díky.) To jsi byla vychována vlky? Jednoduché díky by mi postačilo. (Přišlo mu, jakoby postrádala veškeré vychování. Moc dobře věděl, že nebyla vychována vlky, právě naopak. To on byl ten, kdo jí zachránil a nenechal jí zemřít mezi svými lidmi. Velmi by ho zajímalo, zda ví, koho vlastně dneska napadla. Měla by mu spíš děkovat za svou záchranu a ne ho tu házet po stole. Zeptá se jí na rovinu, proč jí to zajímá. Dostane se mu jednoho velmi urážlivého pohledu a potom i ironického smíchu. Pevně na pár vteřin zatne čelist a pak se na ní usměje. Způsobem, jakoby věděl něco víc, než ona. I když tomu teda tak vůbec nebylo. Vlastně věděl jen opravdu málo. Jen se rád takhle tvářil. Všimne si té celé změny v jejím chování, když se zmíní o Nailah. Asi se právě trefil do černého, netušil, že jí to všechno až tak štve. Myslel si, že o ten post moc nestojí, když se nějak nesnažila bojovat o to, aby byla jejich královnou. Navíc s nimi ani nežije v zátoce, ale přespává v domě, kde sídlí jejich nepřátelé. Hayley po krátké chvíli ticha konečně promluví. Pozoruje jí, jak prochází po jeho pracovně velmi ladným krokem.) Předpokládám, že to bude zahrnovat něčí smrt?  (V rychlosti pronese, než Hayley stihne odpovědět. Hned, co to dořekne, tak mu Hayley odpoví. Namísto pohledu na ní směřuje pohled do svojí sklenky, ze které se následně napije. Odloží jí na stolek, ruce si opře o opěrku a zády se zapře do gauče.) Co já ti vím? Vzdala? Žiješ v sídle, Hayley, na místě, kde bydlí člověk, kterého Jackson, alfa nesnáší. Nebydlíš s nimi, nežiješ tam. Nevím, jak ty, ale já bych někoho takového jako svého alfu nechtěl. (Otočí se na ní v půlce své řeči. Nesnaží se být nějak vtipný, je naprosto  upřímný a vše pronáší s jistou lehkostí. Snaží se jí to jen vysvětlit ze svého pohledu a ne ji nijak ublížit, ačkoliv se mu to možná podařilo. Nikdo asi nerad slyší, jak špatný je vůdce. Na chvíli zase panuje ticho a pak se zase slova ujme ona.) Ne, ještě tu nebyla. (Pohotově odpoví. Potom jí zase dá prostor k řeči. Dozví se, že jí to všechno Jackson vyslepičil, aby byl upřímný, ani na ní nepomyslel. Bral to tak, že to probere jen s Nailah a se svými lidmi. Vlastně úplně zapomněl na její existenci. Nic k tomu raději už neříká, ale stále jí pozoruje s velkou pozorností. Vyposlechne si jí, jak mluví o své smečce. Slyší v její hlase, že to myslí vážně a musí říct, líbí se jí to. Asi jí špatně odhadl a až moc rychle jí přilepil nálepku špatného člověka. Musí se jemně usmát, když o nich promluví jako o své rodině, snaží se to nedat moc znát, ale nejde mu to tak skvěle.) Nechci jim ublížit, chci právě opak. Spojit naše druhy a vytvořit tak mnohem větší spojenectví, silnější. Chci jen, aby to bylo ve městě klidnější. Moji lidé už trpěli dost a já jen chci, aby se cítili bezpečně. Jackson chtěl spojenectví už od začátku..proto jsem šel za ním. (Klidně jí odpoví a po celou dobu se na ní dívá.) Nechci je zradit, nechci jim ublížit. Neplánuji nic velkého. (Natáhne se po sklence a dopije její obsah. Všechno, co řekl, bylo pravdivé. Neměl důvod k lhaní a navíc začínal mít z této mladé slečny před ním poněkud lepší pocit. Už tak moc nebyl naštvaný, že odsoudila jednoho z jeho lidí na smrt. Jistě, pořád to v něm vřelo, ale pochopil, že má jisté problémy. Jak s ovládáním, tak i se svou rodinou, smečkou.)

*V její očích nelze zahlédnout ani zrnko strachu, že by jí přeci jenom zarazil kolík do hrudi. Udělal dobře, když povolil své sevření a nechal ji se znovu nadechnout. Mohla by se pokusit ho setřást, ale neměla k tomu důvod. Věřila tomu, že nebude tak bláhový a o žádnou pitomost v podobě jejího zabití se nepokusí nebo by o tom neuvažoval. No...možná uvažovat mohl, ale to neznamená, že to udělá. Několikrát sama uvažovala nad smrtí Sophie a je snad mrtvá? Nebylo jí to ani zdaleka příjemné, avšak nic nenamítala. Zachovala by se stejně a možná ještě hůř, kdyby šlo o její lidi. Jistě nemusela jeho upíra pokousat a tak ho odsoudit k smrti, ale oni zase měli být natolik chytří a neměřit se s hybridem. Co se stalo, stalo se...a nedá se říct, že by snad toho nějak litovala, protože něco takového v sobě právě teď ani nemá. Už hodně dlouhou dobu necítí lítost k někomu, protože si to zkrátka nemůže dovolit. Cítí snad někdo lítost k ní? Ne, ani zdaleka. Sotva na ni někdo pomyslí, ale aby ji litoval? Proč by se vůbec opovážila dělat to stejné. Nabere potřebný vzduch do plic a rychle se „zregeneruje“ než se rozhodne to Marcelovi oplatit stejnou mincí, akorát není v jejím plánu, aby to znělo tak výhružně jako od něj. Mohla být na něj něžnější a už tak má pocit, že mu to oplatila v o mnoho pohodlnějším stylu. Nerozbila o něj stůl, i když by to byla pro ní hračka a rozhodně nebránila jeho životním funkcím ke správnému fungování. Celou tu záležitost bere spíše tak, že ho jakýmsi způsobem škádlí, ale zároveň mu tím dává najevo, že by bylo dobré si s ní nezahrávat, pokud nechce skončit jako jeden z jeho upírů před pár minutami. Nesnaží se tlačit na dřevěný kolík, který svírá v ruce a kterým mu míří na hruď. Sotva se ho špičkou dotýká, spíše je to jenom tak „na okrasu“ jak by někdo mohl říct. Jen, co nakloní hlavu do boku a přes tvář jí spadne pár pramenů vlasů, tak si prohlíží jeho tvář, jako kdyby se snažila uložit do paměti každý detail pro příště...pokud nějaké vůbec bude. Zároveň si ale ukládá i jeho pachovou stopu, kterou ji nabízí její vlkodlačí stránka pro případy, že by se jí někdy v nemilém stylu přivedl do cesty. Nic z toho, co se odehrává uvnitř její mysli nejde však na ní vůbec poznat. Dá se říct, že Marcel se ji snaží vyprovokovat, vyzvat k něčemu, co zatím ještě neidentifikovala, ale pravděpodobně se ji snaží jenom rozptýlit. Ve tváři má možná trochu arogantní výraz, ale ten byl vždy její součástí. Jeden by mohl tvrdit, že se k Mikaelsonům nepřidala náhodou, jako kdyby byla stvořená k tomu být součástí této rodiny.
I přes to, že jeho pohled ji značně irituje, tak se nenechá vyvést z míry a namísto toho pozoruje, jak se mu koutky úst pomalu zvedají směrem nahoru. Má chuť povytáhnout obočí, ale jen, co zaslechne jeho slova, tak jí samotné se na malý okamžik objeví na tváři něco, co by se mohlo přirovnat k lehkému úsměvu. Odpoví mu, ale podruhé se už nerozhodne odpovědět. Namísto toho se jen ušklíbne s lehkou nadsázkou a pomůže mu postavit se na nohy. Chvíli zkoumá jeho tvář, než se rozhodne svou pozornost přesunout k něčemu důležitějšímu, než je bývalý král města a nebo ne...možná se jenom pro tuto chvíli vyhýbá nějakému očními kontaktu. Pozvedne jednu ruku vzhůru do výšky jejího ramene, jako kdyby svou gestikulací chtěla něco říct a otočí se tak, aby mu viděla do tváře.* Co ti na tom mám říct? *Nezaujatým tónem na něj promluví, spíše jako kdyby jí to otravovalo řešit to, že mu tady nadělala trochu nepořádek. Ano, možná je naštvaný, ale upíra si může udělat...kdyby ona přišla o vlkodlaka, tak si ho asi těžko udělá ze dne na den. Spustí ruku nazpět k tělu a mezitím si ještě vymění pár slov, než se rozhodne Marcel pohnout z místa a ona je velmi ochotná k tomu, aby ho následovala.
Jen těsně po něm vejde do nějakého salónku nebo společenské místnosti, koneckonců je jedno, kde spolu stráví tu chvíli, kterou se hodlá v jeho sídle zdržet. Navrhne mu trochu neohrabaným a neslušným způsobem, že by jí, ale i sobě mohl dát něco k pití, přičemž mu ještě doporučí, co by bylo nejvhodnější. Teoreticky je dobrým hostem, ne? Nechá se pohostit a ještě vybere, co budou pít. Většina by nad tím mávla rukou, zatímco ona si ráda vybírá, když má tu možnost. Šlo na něm vidět, že se mu nezamlouvá, jak s ním jedná, ale zkrátka neměla ani důvod k tomu s ním mluvit více na úrovni...zatím. Ke všemu nebyli žádní politici, ne? Jak by měl asi vyjednávat upír a s vlkodlakem a nebo vlkodlak s upírem? Konečně se dostanu k důvodu své návštěvy. Jeho odpověď není tak seriózní, jak očekávala, ale pokud chce hrát na chvíli tuhle hru, tak prosím. Nemá s tím prozatím žádný problém a proto její odpověď je na stejné úrovni jako ta jeho. Po celou dobu z něj nespouští zrak a jakmile ji nazve „zlatem“, tak přihmouří nebezpečně oči.* Dávej si pozor na svůj drzý jazyk. Mohla bych tě o něj připravit. *Ironií přímo překypuje a nezapomene k tomu dodat jeden ze svých úsměvů. Sklenici si od něj převezme okamžitě a opět ne ve slušné podobě. Není to tak, že by byla úplně nevychovaný barbar, ale hodně pokouší její práh trpělivosti, který není příliš velký. Není v náladě, kdy by chtěla stále vtipkovat. Jednou a nebo dvakrát to přejde bez povšimnutí, ale jakmile je to víckrát, tak už s tím má problémy. Není studená jako led a ani zapšklá...jenom je zničená situací, která se prozatím nelepší a ona je zahnaná v kotě s tím, že neví, jak se má z tama dostat. Ví, že na něj musí působit jako jeden z nejhorších lidí, které kdy poznal a nebo hůř...jako Klaus. Bohužel neumí skrývat své vnitřní rozpoložení a všechny ostatní táhne společně s ní, když se ocitnou v její blízkosti. Při jeho otázce se napne a pozvedne hlavu více do výšky, přičemž z úst ji vycházejí slova plná „neobvyklé ironie“.* Byla jsem vychována lidmi, kteří mě vykopli ve chvíli, kdy zjistili, co jsem zač. Ta zdvořilost vůči ostatním by v tomhle případě asi měla být na místě. *Přiloží sklenici ke rtům a napije se více, než sama předpokládala.* Navíc ty si svého hosta neměl v úmyslu pohostit. Jsme si kvit, ale abychom naši konverzaci začali v přátelském duchu...*Udělá na chvíli dramatickou pauzu.*...tak děkuji. *Pozvedne sklenici s bourbonem trochu nahoru, aby na ni poukázala, za co mu tedy děkuje a opět stáhne ruku blíže k tělu. Po této části se posadí na pohovku, přičemž jenom čeká na chvíli, kdy si přisedne buď k ní a nebo naproti ní. Konečně se mohli začít plně věnovat důvodu její návštěvy, ale to by nesmělo přijít, něco, co jí právě nepotěšilo.
Neodkázala na sobě zakrýt známky jistého pobouření a vlastně se o to ani nesnažila, když se hrdelně zasmála na krátký okamžik. Ani si nestihla všimnout jeho reakce a upřímně jí to bylo jedno, jak bude na její slova či smích reagovat, protože ona byla ta, kdo byl dotčen více, než za celou dobu od jejího příchodu on. Nemůže od něj čekat, že by snad její pozici pochopil, protože ji nerozumí nikdo, kromě jednoho psycho hybrida se kterým sdílí střechu nad hlavou. Samozřejmě, že ji jeho slova zasáhla jistým způsobem, protože to poslední o čem by chtěla právě mluvit je ta vlkodlačice ze Zátoky, která si zahřívá místo, co náleží více jí, než Nailah. Zvedne se ihned z pohovky a začne přecházet po místnosti. Promluví na něj tentokrát o něco více klidnějším tónem a hlavně v to neoplývá žádným sarkasmem. Tentokrát je vážná a možná působí v této oblasti i zranitelně. Pravda je taková, že je to velmi citlivé téma pro ni a nerada o tom takhle hovoří s někým, koho prakticky vůbec nezná. Jenomže právě teď je to zcela na místě. Nad jeho otázkou se ani nijak nepozastavuje, protože mu vzápětí hned poví, jak přesně může někdo jiný získat post Alfy. Ano...měl pravdu. Zahrnuje to něčí smrt, koneckonců vždycky je v tom smrt, když chcete být vůdce, ne? Funguje to tak snad u všech druhů, ale u vlkodlaků je přeci jenom tento post intenzivnější, znamená to více, než se nazývat nějakým hloupým králem města, jako to dělal Marcel a nebo Klaus. Alespoň takový je její pohled na věc. Po vyřčení otázky zůstává stát na místě a pozoruje ho. Bylo znát, že nemá sebemenší ponětí o tom, co se ve skutečnosti stalo, když si myslí, že to zkrátka vzdala, že zvolila takovou cestu. Pevně zatne čelist na pár okamžiků a on může vidět, že jí to není příjemné mu to oznámit, ale na druhou stranu ji to nezlomí, nebojí se toho. Zažila už nejedno vykopnutí, nejednou reakci, kdy ji někdo nechtěl přijmout. Tohle bolí sice mnohonásobně víc, ale ona se nenechá zadupat do země.* Možná...*Odpoví polohlasně a na chvíli se odmlčí, protože neví, zda má vůbec cenu vysvětlit mu, jak to ve skutečnosti je a celou pravdu vědět ani zdaleka nemůže.*...já bych taky na místě Alfy nechtěla uzavírat dohody s někým, kdo mě a celou mou smečku poslal na několik let do vlčí kůže. A co se nestalo? *Povytáhne obočí v náznaku otázky, jako kdyby snad jeho argument nebyl dostatečně pro ni dobrý.* Jsme ve válce, Marceli...to sám víš. Někdy prostě musíš uzavírat spojenectví, která se ti nelíbí. Navíc co se týče Původních...je to jiné. Jsou moje rodina stejně tak jako vlkodlaci v Zátoce. Problém je, že já to nevzdala. *Zavrtí hlavou nesouhlasně a nadechne se zhluboka.* Oni to vzdali se mnou za to, kdo jsem. Udělala jsem pro něj víc, než ta jejich nová, vlkodlačí fena a to jsem nemusela ani s nimi žít v Zátoce. Tak mi povez, Marceli...opravdu jsem tak špatná? *Vlastně ani po něj nechce odpověď, protože by to nezměnilo její pohled na věc, že i přes to, že žije na jiném místě, tak pro ně obětovala hodně. Na krátký okamžik v místnosti opět zavládne ticho. Ticho, které musí prolomit a tak se stane.
Měla za to, že Nailah tady byla a už s ním celou věc projednala. V tomhle se zmýlila a proto to dál už nijak nekomentuje. Nechce se o ní bavit více, než bude nutné. Je to ona, kdo převážně hovoří a taky má důvod k tomu. Nedal jí příliš na výběr s jeho řečmi a ona ráda věci uvede na pravou míru. I když má možnost vidět na jeho tváři malý úsměv z toho, co mu tady vypráví o vlkodlacích, tak tomu nepřikládá žádnou vážnost. Rozhodně ji zasáhl, ano, ale ne tak, aby jí nějak zvlášť ublížil. Na něco takového se vůbec neznali a ani si nemyslí, že by se snad někdy měli poznat. Za jisté spolupráce? Možná. Povytáhne hlavu trochu nahoru, jako kdyby se snad na něj chtěla dívat z větší výšky a naslouchá mu.* Nemohu protestovat v tom, aby se nějakým způsobem vlkodlaci a upíři snažili spolu vycházet a my tak vytvořili silnější komunitu. Naše spojenectví by se nám mohlo hodit, ale...sám víš, že Jackson považuje Původní za nepřítele a ty přinejmenším alespoň Klause. *Tohle byl všeobecně známý fakt, takže ho nemůže ani trochu překvapit, že o tom ví.* Je šílené myslet si, že můžeš stát proti celé rodině a nebo proti Klausovi samotnému. A upřímně já proti němu stát nebudu. *Zavrtí hlavou na náznak, že nemůže souhlasit s něčím, když to bude znamenat stát proti Mikaelsonům a hlavně Klausovi. Nemůže mu říct, proč to tak hlavně je, protože by vyzradila tajemství, které si vezme do hrobu, když bude potřeba.* Možná bych ti dokázala věřit, že tvé úmysly jsou správné. *Posadí se opět naproti Marcelovi a zapře se lokty o kolena, přičemž je mírně tělem nahnutá dopředu.* Ale momentálně nedokážu věřit téměř nikomu. *Řekne mu naprosto upřímně a nehodlá ho ani tahat za nos, jak by někdo řekl. Netuší, jak s celou tuhle záležitostí má naložit.* Na samotném konci...neměli bychom všichni stát při sobě proti našemu nepříteli, abychom mohli poklidně v New Orleans žít? *Povytáhne pravé obočí a jemně našpulí rty.*

(Možná byl naštvaný, ale rozhodně ne hloupý. Za tu dobu, co žije, se naučil, že nejlepší je nejednat, pokud jste naštvaní. Častokrát se teda svou vlastní radou moc neřídil, ale po většinu času se snažil. Rozhodně ale o nějakém tom ublížení uvažoval a možná i malinko přemýšlel nad její smrtí. Avšak jen na velmi krátkou chvíli. Sám byl ale překvapený tím, jak klidně se navenek choval. Uvnitř ho to však velmi trápilo a štvalo. Opravdu už ho štve, jak nikdo nechápe, co pro něj jeho lidé znamenají. Jsou mu oddaní, věrní a to i přes to, že už snad je proslulý tím, jak okolo něj každý druhý umírá. Připadal si jako nějaký magnet na smrt, na katastrofy a hlavně na smůlu. Byl takový velký chodící magnet, který přitahuje jen to špatné. Alespoň tak si někdy připadal. Chvíli potom, co Hayley dal volnost, mu to všechno okamžitě vrátila. Přehodila ho přes kus místnosti, jakoby byl jen maličký kousek papírku. Obdivoval v tu chvíli její rychlost a sílu a přitom ladnost, s kterou to vše provedla. Octl se na stole hned pod Hayley, která mířila dřevěným kolíkem na jeho srdce. Držela ho však poněkud dál než on. Kdyby se pod tak pěknou ženou objevil za jiné situaci a nedržela by dřevěný kolík v jeho ruce, užíval by si to. Ale ani teď nevypadá, jakoby byl touto situací nějak zdrcený a nebo snad, že by se bál. Svým pohledem jí pokoušel k něčemu velmi hloupému, k akci. Už po druhé za velmi krátkou dobu se snaží vyprovokovat naštvaného hybrida. Opravdu by měl zapřemýšlet nad svým chováním, protože jednou by se mu to nemuselo vyplatit. Jednou by někomu mohl přetéct pohár trpělivosti a jednoduše ho roztrhat na tisíc kousků. Pozoruje každou maličkost na jejím obličeji, jelikož blíž už se k ní asi nikdy nedostane a teď má velkou šanci, aby si jí pořádně prohlédl. Tu slavnou Andreu Labonair. Prohodí mezi sebou pár vět a dokonce i několik úsměvů z její strany, ale jen letmý, krátkodobý úsměv. Většinou se teda usmíval on. Uzavřou tuto část rozhovoru, postaví se na svoje nohy. Na chvíli věnuje pozornost jen sobě, ale ještě chvíli cítí pohled upřený na jeho tvář. Když se však podívá směrem k ní, tak ona už dávno sleduje okolí a vybavení v sídle. Má to tu pěkné, tak ať si to pěkně prohlédne. Ona teda nevypadá zrovna jako člověk, který by se nějak vyznal v architektuře a nebo v interieru. Vypadá spíš jako člověk, který to nijak moc řešit nebude. Poslechne si jí, jak nezaujatě, téměř otráveně mu položí otázku. Otázku, na kterou už ani nehodlal odpovědět. Nezajímalo ho, jak už jí nebaví, že tu dokola omílá o svých problémech. To ona přišla za ním, měla by se chovat trochu mile a nebo se aspoň přetvařovat a snažit se tvářit, že jí malinko mrzí, co provedla. Ale ona žádnou lítost neukazovala. Přišlo mu, jakoby ani toto slovo ve svém slovníku neměla. Určitě ale ne teď. Už se k ničemu nevyjadřuje a zamíří do velkého obýváku. Obýváku bez telky, hrozné rozhodnutí. Nechápe, jak tu můžou trávit tolik času, když tu není ta skvělá krabička.
Cestou ho zaúkoluje, aby jí přinesl něco dobrého k pití a nejlépe tedy bourbon. Netuší, zda už taková byla od mala a nebo se tomu přiučila u Původních, ale nedivil by se ani jednomu. Ani trochu se mu nelíbilo, že s ním jedná takovým způsobem, ale neřekl to nahlas. Pohled, kterým propaloval Hayley naprosto stačil. Po velmi dlouhé době od jejího příchodu se dostanou k důvodu její návštěvy. Neodpoví jí nijak vážně, nechtělo se mu moc vysvětlovat právě jí, co má za lubem. I když toho teda vlastně nemá tak moc. Jen prostě měl za to, že Hayley není člověk, se kterým by se o to měl dělit. Neměl zas tak dalekosáhlé znalosti, aby tušil, jak na tom je a, jako pozici zastává ve smečce. Naštěstí Hayley není takový suchar a odpoví mu stejným stylem. Veškerý tenhle rozhovor by se zatím dal popsat jako "Dlouhé zírání". Nic jiného snad ani nedělali, jen na sebe dlouze zírali. Ona na něj však ve chvíli, kdy jí nazval takovou krásnou přezdívkou, vrhne velmi nebezpečný pohled.) Drsnější a drsnější. Co přijde potom? (Nakloní hlavu mírně doprava a s velkým zájmem se na ní otočí. Opravdu se víc začínala zdát jako trn na růži, než nežná a nevinná květinka. Nedokázal určit, jestli se taková normálně a nebo se jen snaží ukázat, jak nezranitelná a silná je. Snaží své právé já schovávat ve své ulitě a nebo je tohle její já? Odtažité, nezranitelné a uzavřené? Vždycky obdivoval takovéhle silné ženy, měl pro ně odjakživa slabost . Vždyť jeho láska byla jedna z nejsilnějších žen, které zná. Učiní, jak žádala a nalije jí bourbon. S úsměvem na tváři jí ho dokonce přinese až pod nos a ona se ani neuráčí říct děkuji, to vážně? Možná, že se nechoval taky nejslušněji a ne vždy podle nějakých mravních zákonů. Ale poděkovat uměl a tehle alkohol by si zasloužil víc než jen díky. Opravdu na něj nepůsobila zrovna dvakrát příjemně a první dojem nebyl dobrý. Ale za ta léta se naučil, že by neměl dávat na první dojem a často ani na ten další. Vždy záleží na náladě a Hayley může mít klidně to vůbec nejhorší období v jejím životě, kdo ví, jak je to v jejím osobním životě? Ale i přes to, jak se snaží být chápavý, si neodpustí jednu poznámku. Ona mu samozřejmě odpověděla s obí dávkou ironie. Prohlédne si její obličej, aby mohl vyhledat nějaké náznaky smutku. Na pár chvil sklopí pohled k zemi.) Není zač. (Odpoví jemně a usadí se naproti ní.
Začnou se tedy konečně věnovat důvodu, proč tu je. Tedy začne on a trochu nemile zmíní, kdo tak nějak přebral její pozici. Z úst jí ale vyjde jen ten její hrdelní smích a nic jiného. Avšak zaznamenal známky toho, že jí to nepotěšilo. Mírně svraštil obočí, jakoby se udivoval nad tím, co to ksakru provádí. On by se určitě něčemu takovém nesmál. Vždyť Nailah jí přebrala místo, ač nedobrovolně, udělala to. Její lidé do toho Jacksona prý natlačili, takže není až taková vina na ní, ale chápe, že jí nijak nemá v oblibě. Sebrala jí něco, co bylo jen a jen její. To ona je právoplatný alfa. Měla jím být už od svého narození, narodila se proto. Uvědomí si, že možná trochu překročil jistou hranici, když jí zaslechne s jakou bolestí mluví. Teď jí konečně viděl jako květinku, které se dá lehce ublížit. Její smečka je její zranitelnost. Jsou její slabost. Poslechne si její vysvětlení, jak získat post alfy. Vražda a nebo se vzdát. Hayley se ale určitě nehodlala vzdát, je vidět, jak moc jí na jejích lidech záleží a jistě by udělala cokoliv, aby je dostala zpátky. Bude to ale chtít hodně, když už mají svou královnu, kterou si vlastně vydupali. Možná by se měl o věcech dovědět něco víc, než začne být chytrý. Ale on si nikdy nemohl pomoci, netušil, kdy má přestat a častokrát si to uvědomoval, až byl konec. Všimne si, jak je jí nepříjemné o něčem takovém mluvit, ale překoná se, zvládne to. Začne mluvit a on se tak otočí směrem k ní. Očekává, že se to bude jednat jí a smečky, ale ona tu věc obrátí na ní. Musí uznat, že mu to velmi době nandala. Dalo by se říct, že ho zprasila, jak by řekla dnešní mládež.) Ty ne, ale Jackson je poněkud jiný. Vidí, že by to mělo jistou budoucnost. (Naprosto v klidu a bez známky nějakého zaváhání jí odpoví.) A rodina je vždycky na prvním místě. (Dořekne hned po ní s jakousi nostalgií. Ve svých myšlenkách se na chvíli vrátí do doby, kdy byl malým chlapcem, obklopený svou rodinou. Klaus, Elijah, Kol a Rebekah. Z této myšlenky se vrátí trochu více do budoucna a to do doby, kdy už jeho rodinou byla jen Davina. Ohlédne se na ní ve chvíli, kdy poví, že to nevzdala. Dívá se do jejích očí a poslouchá každé její slovo, je slyšet, jak moc jí mrzí, že její lidé, smečka, rodina to s ní vzdali.) Možná nejsi tak špatná, ale oni tě tak asi vidí. Bydlíš s jejich nepřítelem..sice jsou tvoje rodina, ale měla by jsi jim ukázat, že i na nich ti záleží a, že jsi stále na jejich straně, i když tě oni odepsali. (Pronáší klidně a odpoví jí i přes to, že to asi ani nechtěla. Nechtěla slyšet rady od někoho, kdo jí ještě před chvíli prohlásil za špatného vůdce.) Jestli ti na nich záleží, ukaž jim to. (Dořekne, co k tomu ještě má a pak už jen mlčí. Nemusela by mu na to ani odpovídat, jen jí chtěl dát jakousi radu. Nějak si to odčinit.
Většinou mluví Hayley, ale jemu to vůbec nevadí, rád poslouchá ostatní a Hayley se dobře poslouchá. Pokud teda nevyhrožuje jemu nebo jeho lidem. Zajímalo ho, jak by asi tak mohla dopadnout jejich spolupráce. Předpokládá, že by nejdříve bylo hodně neshodů, ale možná by si nakonec přišli na řeč. To však je hodně v dálce, teď jsou tu ještě dva neznámí lidé, kteří si ještě moc nesedli. Nebo teda on má takový pocit, že jí nesedl. Poslouchá jí, když zase začne mluvit. Je rád, že aspoň tohle se jí líbí . Nebylo by opravdu od věci, kdyby tu nebylo tolik nepokojů mezi těmito dvěmi frakcemi. Ale když začne mluvit o Původních, tak trochu nakrčí čelo a udiveně se na ní podívá. Nechápal, proč zrovna mluví o tomto. Nenepadlo ho, že by jí Jackson řekl i tom, co říkal jemu, o těch Původních. Ano, považuje Klause jako nepřítele, ale není tak pitomý, aby se ho snažil zabít s bandou upírů a vlkodlaků. Zabil by je všechny v jedné minutě a jeho s nimi. Navíc už jednou udělal něco, čím si znepřátelil Cami. Nehodlá udělat stejnou chybu dvakrát a ještě hůř. Přikývne, že Klaus je jeho nepřítelem, ale jinak k této části nic neříká.) Možná ho nesnáším a považuji ho za svého..nepřítele (Cituje jí tím, jak nazvala Klause.) , ale nejsem tak pitomý, abych se snažil o sebevražednou misi. Řekl jsem Jackovi, že s tímto by měl radši brzdit...a (Nadechne se, jakoby dál pokračoval, ale nakonec pevně spojí rty. Ne, nehodlá jí tu říkat o tom, že ho nechce zabít. Jeho smrt by mu sice nevadila, ale rozhodně to nehodlá udělat svou vlastní rukou a nebo jí nějak zavinit. Nikdy by si neodpustil, že znovu způsobil takovou a ještě horší bolest člověku, kterého miluje. Pozoruje jí, jak si sedá znovu na sedačku.) Nepotřebuji, abys mi hned věřila, stačí...když budeš věřit Jacksonovi. (Na pár vteřin se jí zadívá do očí, než zabodne oči do podlahy. Přisune se trochu víc na kraj sedačky, jakoby chtěl být blíž k Hayley. Ještě chvíli sleduje zem, než se postaví a dojde k oknu. Tentokrát se potřebuje postavit a projít on. Ruce si založí na hruď, otočí se k ní zády a začne pozorovat dění za oknem. Po tom, co vyřkne tu otázku, ještě mlčí a přemýšlí nad tím, koho má na mysli. „Našemu nepříteli“..kdo může být jejich společný nepřítel? Ví, že se Esther, maminka Původní vrátila do města a malinko dělá neplechy ve městě, ale ještě není takovým jeho nepřítelem. Je ale jistě nepřítelem jí, jelikož jde po Původní rodině, po její rodině.) Bylo by to pěkné, ale Klaus se mnou nevydrží být ani v jedné místnosti. Natož aby se mnou stál na stejné straně a nebo snad, abychom bojovali bok po boku. (Otočí se zpátky na ní a pohledem, jakoby se jí ptal, co mu na to řekne. Projde, okolo stolku a sebere si svou sklenku, kterou vypije. Odloží jí na stolek a usadí se zpátky na gauč. Zase mírně na kraj.) 

*Když vás někdo nepohostí, tak se musíte pohostit sami. Nebyla až tak hrubá, že by si nalila pití, jako kdyby tady byla doma. Jenom ho možná trochu neslušně o jednu tu skleničku požádala, ale stejně tak mu nabídla, aby si dal s ní. Opravdu musí okolo toho dělat takovou tragédii? Vždyť o nic nejde. Koneckonců to by mu musel i vadit fakt, že v Abattoir pravděpodobně upíjí jeho alkoholové zásoby, kterých tam nebylo málo po jeho odchodu. Cítí a sobě jeho pohled a je si jistá, kdyby ji tím mohl zabít, tak už by se tak dávno stálo. Nelíbí se jí, jak se po ní dívá, jako kdyby měla být nějaká lovná zvěř a proto se snaží jeho pohledu příliš nevšímat. Má totiž tak trochu obavy, že kdyby nechala své vnitřní pocity opět vyplynout na povrch, tak by akorát mezi nimi byla situace ještě horší a nedostali by se k tomu, proč je tady. A proč by to měla kazit, když už je to téměř na dosah ruky? Nehodlá to nijak zdržovat, vlastně celkově se ani nehodlá zdržovat v jeho sídle, avšak ví, že nějaký čas bude ještě v jeho společnosti. Prohodí s ním pár slov a je ochotná přistoupit na jeho slovní hrátky, alespoň pro tentokrát. Po celou dobu ho pozoruje o něco zkoumavěji asi tak stejně jako on ji, jenom to u ní není až tak intenzivní jako u Marcela. Takový je její pocit vzhledem k tomu, že ji neustále provrtává pohledem. Přestane ji to bavit, když jí nazve zlatem, jako kdyby snad byli dlouholetí kamarádi a nebo jen kamarádi. Nejsou ovšem ani jedno a tak si nemyslí, že je vhodné, aby ji tak vůbec nazýval. Navíc nikoho by pravděpodobně nenechala dávat jí přezdívky, tedy když nepočítá Klause, ale to je někde úplně jinde. Usměje se na něj hraně.* Smrt. *Odpoví mu vyrovnaným hlasem, jako kdyby vůbec o nic nešlo. Nemyslí to vážně, ale taky to právě nepůsobí tak,že by si z něj dělala legraci. Vůbec si nepřipadá, že by byla nějak drsná a nebo se o to snažila. Nedokáže se na něj dívat tak, aniž by ho nezkoumala, jako kdyby se snažila číst z knihy. To, jak se na ni dívá, jak s ní mluví...opravdu se ji snaží vyprovokovat? Vážně si zahrává, velmi. Ale není tady vážně pro to, aby mu ublížila...ani to nechce. Je tady i další možnost, že se tak snaží vidět do ní. Jenomže na to má okolo sebe postavené velmi silné zdi, které se nedají jenom tak zbořit a to, jak se prezentuje na venek má jenom z poloviny co dělat s tím, co se odehrává uvnitř ní. Aniž by to nahlas řekla, tak moc dobře ví, že je zlomená po tom všem, co se stalo a nemůže se z toho jenom tak dostat. Možná ani nechce, možná sama sobě zakazuje se z toho dostat, dokud nebude mít svou dceru zase u sebe. Měla by co nejrychleji přejít k tomu, proč je tady, aby se přestal na ni dívat takhle, aby se snad přestal dívat do ní, což by mu za žádných okolností nedovolila.
Je hned spokojenější, jen co jí přinese bourbon a ochotně, i když ne zdaleka slušným způsobem si ho od něj převezme. Upřímně má chuť cítit tu hořkou chuť na jazyku, nechat se unášet tím pocitem, který to v těle vyvolává. Po jejich malém hašteření se to hodí oběma, ne snad? Jako kdyby Marcel chtěl kopat do vosího hnízda, když si nedokáže odpustit jisté poznámky k její osobě. On jí chce poučovat snad o slušném vychování? To by se tedy musel hodně snažit vzhledem k tomu, že si sama uvědomuje, že nic moc ze slušnosti za celou svou existenci nepobrala. Její slova překypují ironií a hořkostí se kterou k němu promlouvá. Nakonec to ale celé vzdá tím, když mu poděkuje, což z části myslí i upřímně. Jde jí hlavně o to, aby se konečně posunuli dál, aby přestaly tyto nesmyslné slovní hrátky a vzájemná provokace. Za tu dobu, co je tady už s ním mohla mít jisté věci uzavřené a pomalu se mohla chystat k odchodu. Namísto toho tady ještě stále trčí a i když se nepohodli, tak se nedá říct, že by jí byla jeho společnost nepříjemná. Jen přikývne a nechá celou tu záležitost s pohostinností, ale i celým provokováním usadit k ledu.
Začátek rozhovoru není příjemný pro ni, i když se mohlo zdát, že bude spíše nepříjemný pro druhou stranu. Rozhodně nešetří jejími city a musí ji připomenout, že její postavení není ani zdaleka takové jaké „si vysnila“ a namísto toho je na něm někdo jiný. Někdo, kdo jí nejenom pověděl o tom, jak zachránit vlkodlaky, ale dovolil se usadit na její místo. Ačkoliv se zasměje, tak jí na tom nic k smíchu nepřijde, ale nemohla jinak. Nevšímá si jeho pohledů, způsobu, kterým se na ni dívá. I když mu vysvětlí celou situaci, tak to nikdy nebude moct pochopit. Ani neví, zda by to vůbec chtěla...rozhodně to, o co nestojí je nějaká lítost. Pochybuje, že by se něčeho takového od něj mohla dočkat a je jenom dobře, pokud ne. Ten smích zakýval jenom všechno to, co cítí k ní, co cítí k celé záležitosti s vlkodlaky. Musela na to myslet každý den, každou hodinu. Stále to měla před očima a hlavně ten moment, kdy jí Jackson oznámil, že si ji nevezme, ale namísto toho si bude brát Nailah. Bylo to jedno z největších ponížení, které kdy zažila a naprosto to zničilo její důvěru v něj. Když jejich rozhovor jde víc do hloubky, tak z ní vyprchá všechen sarkasmus a nahradí to něco zcela jiného – smutek. Ne tak velký, aby se před ní rozsypala, spíše je to jenom náznak jistého zklamání, které v sobě má. Vysvětlí mu velmi jednoduše, jak získat post Alfy...možná o tom věděl a možná mu nikdy po vlkodlačích pravidlech a zákonech nic nebylo. Možná nemá jediný důvod k tomu, aby mu vše vysvětlovala, ale zatraceně nenechá nikoho si myslet, že to vzdala. Ona to nevzdala, ne. Nikdy by neutekla od rodiny po tom, co ji tak usilovně hledala a zradila nejednoho člověka. Možná ji ublížili, možná ji srazili na kolena a ona se v první chvíli vylekala a tak se raději stáhla na určitou dobu, ale nikdy...nikdy to nevzdala. Hodlá bojovat, hodlá být se svou smečkou, protože má právo na to být s nimi. Nikdo ji nemůže připravit o post Alfy, který ji právem náleží. Možná s nimi ještě nepromluvila tváří v tvář, ale s Jacksonem už nějaký ten rozhovor měla. Stejně tak jako dává Marcelovi najevo, že pokud chce něco od vlkodlaků, tak musí jít i za ní, protože ať si to už přejede nebo ne, tak je další vůdce. K jeho štěstí se neurazila a nebo nepřešla do velkého protiútoku, když ji zasáhl svými slovy. Navíc ji může být jedno, co si o ní Marcel myslí, jenom nikoho nenechá žít v omylu, že se snad stáhla. Ví, že není k němu úplně příjemná, ale nemůže Marcel neříct, že si to nezasloužil. Ani mu neodpoví, když se tentokrát ujme slova on. Vlastně si ani nemyslí, že by měla něco na to říct. Jenom mu přikývne souhlasně na to, že rodina je vždy na prvním místě. Alespoň na něčem se shodnout, i když o tom ani nepochybovala. Má své upíry, chrání je a drží si je u sebe a i když to není pokrevní rodina, tak on to tak bere a ne vždy krev musí být rodina. Mohou to být lidé, které máte rádi a obklopují vás, kteří jsou pro vás nějakým způsobem cenní. Dnes je to převážně Hayley, kdo mluví ale vzhledem k jejich tématu nelze jinak. Dívá se mu občas do očí při své řeči, ale taky se dívá i všude okolo, když nechce, aby viděl, co všechno se v ní odehrává. Už tak si myslí, že dává najevo před ním víc, než by měla. Nesmí zapomenout na to, proč je tady. Trhne hlavou jeho směrem a zadívá se mu do tváře. Ano, pravděpodobně ji tak vidí, protože je hybrid. Jako kdyby však měla na výběr, protože neměla. Měla být mrtvá, nikdo nevěděl, že se probere, nikdo nemohl tušit, že její dcera z ní udělá napůl upíra a napůl vlkodlaka. Pozvedne bradu nahoru a její rty jsou semknuté k sobě. Opět má ve tváři vepsaný výraz jakési arogance, ale která není vůbec směřovaná k němu. Nehodlá na něj být protivná, když ji takhle radí, protože s jeho zkušenostmi má právo ji dávat rady a ona by měla poslouchat, jenomže tohle je něco, co sama moc dobře ví, co si uvědomuje každým dnem víc a víc.* Jednou všichni pochopí, proč jsem zůstala s Původními. A co víc...chránili mě už od začátku. Jo, sice proto, že jsem byla inkubátor pro Klause, ale i tak...věci se změnily. *Nemůže říct, že by s nimi nebyla ráda, protože je. Má ráda každého člena jejich rodiny, když tedy nepočítá Finna, ale ten se těžko dá k nim počítat jako Mikaelson. Až bude Hope nazpět, tak přesně budou vědět jaké k tomu má důvody a nebude se ani omlouvat za to, že se stali její rodinou.*Já vím, co mám dělat, Marceli. A taky to udělám. *Řekne naprosto přesvědčivě a s odhodláním. Ví, co má dělat, jenom ještě na to nepřišel asi ten správný čas. Ke všemu je na jistých věcech dohodnutá s Klausem, takže i to je důvod, proč se ještě drží nazpět. Věří, že on ji dokáže pomoct lépe, než kdokoliv jiný. Možná to na vlkodlaki nebude působit právě důvěryhodně, když zjistí, že je jedna ruka s Klausem, ale je snad jejich vůdce a měli by respektovat její rozhodnutí. Nebude dělat to, co dělá Jackson. Nebude je poslouchat ve všem, protože jakmile to jednou uděláte, tak už nebudete vůdce, protože po vás budou šlapat. Bude jim naslouchat, ale ne vždy udělá to, co chtějí. Udělala už pro ně tolik, že jí to dluží. Něco takového by jim ale do obličeje nepředhodila, protože chce, aby si to uvědomili sami, aby věděli, co v ní mají. Opět jen přikývne na náznak, že jim to hodlá ukázat. Nebere to jako nějaké poučování, ale opravdu jako rady od někoho, kdo má v krvi být vůdcem a jelikož je přesvědčená o tom, že on jim dokáže být a že dokáže být dobrý, tak ji to nějakým způsobem i těší. Na chvíli ji ucukne koutek do strany a raději i tohle téma už nechá být.
Atmosféra v místnosti se celkově uvolnila a jí se konečně tak lépe dýchá, lépe...spolupracuje?
Přizná se mu, že vzájemná spolupráce by byla dobrá, jak pro vlkodlaky tak i pro upíry. Mají problémy, kterým musí čelit a čím víc jich bude stát proti jednomu, společnému nepříteli, tím větší mají šanci na budoucí společné soužití s těmi nejmenšími škodami. Musí ho ale upozornit, že pokud by takové spojenectví bylo z její strany, tak musí počítat s Původními ať už se jim to líbí nebo ne. Navíc v něčem takovém by všichni měli odložit osobní spory stranou a zaměřit se na to, co je nejlepší pro město, i když to pro ně bude těžké. Je informovaná od Jacksona, že nechce mít nic společného s Původními, ale možná by Marcel byl ochoten jeho spory s Klausem zahodit pro jejich dobro. Proto se o tom zmínila a proto chce znát i jeho upřímný pohled na věc, aby věděla, jak postupovat dál. Musí se usmát na krátký moment.* Upřímně není člověka na této planetě, který by ho alespoň trochu nenáviděl. *Skočí mu tím do řeči, ale nemohla si pomoct. I ona sama k němu cítí nenávist, když jejich vztah zajde do extrémů, ale víc převažuje ta část, kdy by mohla říct, že se o něj stará. Nadále přikývne a hned na to povytáhne pravé obočí, když se zasekne uprostřed věty a nechá ji viset ve vzduchu. V tu chvíli se posadí opět naproti němu s očekáváním, že snad svou větu dokončí, ale nestalo se tak. Nechá to být a místo toho mu objasní, že by sice chtěla věřit jeho slovům, ale není člověk, který by jen tak někomu věřil. Vydechne dlouze.* To je ten problém. Nevím, zda mu dokážu věřit. *To už je větší pravděpodobnost, že by začala věřit právě Marcelovi. Jackson ji zradil a nemůže říct, že ne. Ke všemu ví, jak velkou zášť chová k Původním a ne jenom k jednomu. Tady jde o celou rodinu, což u Marcela říct nemůže. Byla by raději, kdyby jisté spojenectví bylo spíše mezi nimi, jenomže ona nerozhoduje u vlkodlaků...ne tak, jak by měla. Odvrátí od něj zrak v momentu, co se podívá do země. Trochu se nahne do boku, když se Marcel posune na gauči, jako kdyby chtěla mezi nimi udržet jistou vzdálenost. Spíše to byl ale reflex, protože netuší, co přesně chce dělat. Sleduje ho velmi pozorně, když přechází k oknu. Zůstává sedět na místě, ale je otočená k němu, přičemž opět promluví. Má tendenci se zvednout z gauče, ale nakonec to neudělá. Poklepe prsty o opěrku a nechává mezi nimi na chvíli ticho, než nabere vzduch do plic.* Mohu s ním zkusit promluvit. A pokud nebude poslouchat mě, no...*Pousměje se jemně při tom.*...mohla bych hodit řeč s Cami. *Nakloní hlavu do strany a nespouští z něj zrak. Ví, co je mezi nimi třemi, tedy spíše jenom okrajově, ale taky ví, že Camille má obrovský vliv na Klause a není snad člověka, který by to nemohl vidět.* Každopádně s ním promluvím. Myslím, že mám v rukávu něco, co by ho mohlo přinutit se nad tím alespoň zamyslet. *Oba chtějí tu samou věc, chtějí Hope co nejdříve nazpět a tohle by mohla být cesta k jejich úspěchu.* Bohužel problém je ten, že Jackson toho schopný asi jen tak nebude. *V tu chvíli se zvedne z gauče a rozejde se ke dveřím. Otočí se však ještě na něj.* Až s ním promluvím, tak ti dám vědět jak to šlo. *Je pravda, žena to až tolik nevsází, ale pokusit se o to může. Problém je ten, že Klaus nezahodí jen tak rozpory s Marcelem, ale ona zase je schopná udělat všechno proto, jenom aby měla co nejdřív svou malou holčičku doma.* Ráda jsem tě poznala...koneckonců nebylo to až tak zlé seznámení. *Usměje se trochu provokativně a bez jakýchkoliv jiných slov opustí jeho sídlo.*

*Za sklem se zdálo všechno jiné, jako kdyby stála za pomyslnou zdí, která ji dělila od druhého světa. Město vypadalo klidné, ničím nerušené, jenom autami, hlasy lidí a hudbou z ulice, která neutichala. Sluneční paprsky dopadaly na její kůži a hřály ji, vzduch byl teplý, ale ne nepříjemný. Po bouři nastal klid, všechno se zdálo být perfektní, jako kdyby utichla válka, která už neměla nikdy přijít. Otázkou je jak dlouho bude trvat, než se znovu začnou stahovat mračna a oni budou stát na tom samém místě, přičemž budou vědět, že po dalších ztrátách už nikdy nebudou stejní. Ruce má založené na hrudi a konečky prstů poklepává o paži, jako kdyby byla z něčeho nervózní a možná taky je. Zelené oči upřou pohled na předmět, který zdobí jeden z prstů a jeho význam jasně naznačuje, co jednoho dne nastane a co si dobrovolně vybrala. Rty roztáhne do slabého úsměvu při vzpomínce na okamžik, kdy poprvé pocítila studený kroužek, který ji padl na prst tak, jako kdyby byl k tomu vytvořen, jako kdyby osud chtěl, aby ho jednou s jasným příslibem nosila. Za dlouhou dobu může tvrdit, že je opravdu šťastná, i přes ztráty, které prodělala. Nezapomněla, nezapomněla na člověka, co stále byl pryč a který byl její jedinou rodinou, stejně tak jako nezapomněla na to, co se jí v posledních měsících přihodilo. Dovolila do svého života pustit temnotu, stejně tak jako světlo a nemůže se zbavit pocitu, který ji varovně bije do každé buňky v těle, že tak spokojená jak je dnes nemusí být zítra. A právě proto by měla vyřešit věci, které zůstaly prozatím promlčené. Už příliš dlouho přemýšlí nad tím, kdy jí Esther odhalila něco, co mělo být původně skryto. Nebylo to její rozhodnutí, bylo jeho. Má jistou povinnost si to s ním vyříkat, stejně tak mu oznámit, že se rozhodla k dalšímu životnímu kroku, který změní mnohé. Věděla předtím, jaký k ní měl Marcel city, ale netušila, jak hluboko spadají a zaslouží se to dozvědět přímo od ní, stejně tak jako si ona zaslouží vysvětlení, proč se rozhodl manipulovat s její myslí a zklamat v ní důvěru, kterou k němu má už tak dlouho. Ještě jeden pohled na ulici, co je klasicky přeplněná turisty, než se odtáhne od okna a opustí místnost.
Ještě před pár minutami stála v Abattoir, teď sedí v autě před sídlem, které patřilo bývalému, pravděpodobně i stálému královi města, alespoň tak si říkal. Vystoupí z auta a zavře za sebou dveře, přičemž pozvedne mírně ruku a zmáčkne automatické zamykání. Doufá, že ho najde tady, jelikož u něj doma to zkoušela a místo něj jí otevřela Davina, která vypadala tak, že by potřebovala strávit čas na sluníčku, aby do tváře chytila trochu živé barvy. Přijde k masivním dveřím na které pravou rukou zatlačí. Nejdříve nahlédne dovnitř, snad proto, že si je trochu nejistá jeho přítomností a to poslední, co by chtěla je setkat se s jeho upíry. Nebála se jich, nemá ani důvod, avšak by byla ráda, kdyby ho přistihla samotného, aby měly na jejich rozhovor jisté soukromí. Klapot podpatků se ozývá po celé vstupní hale, když každý její krok dopadá na mramorovou podlahu. Tělo obepínají riflové šaty se zapínáním uprostřed po celé jejich délce. Vlasy má klasicky rozpuštěné a vlnité. Porozhlédne se okolo sebe a vydechne tiše do prostoru.* Marceli? *Pronese hlasitěji jeho jméno, avšak to nebylo příliš potřeba vzhledem k tichu, která zde panuje a všechno má tendenci se ozývat. Naposledy zde byla právě na tom večírku, kde jí taky vzal vzpomínky. Jaká ironie, že s velkou pravděpodobností budou řešit tuto záležitost na místě, kde se to stalo. Prozatím zůstává stát na místě a vyčkává, zda se jeho maličkost ukáže a nebo ne.*

(Z malého gramofonu v rohu místnosti hrála jazzová hudba. Domem se zvuk pomalu rozléhal, protože tu byl dnes sám. Všichni ostatní šli někam ven, pobavit se, možná pozdravit rodinu po dlouhé době a nebo se jen šli projít. Jednoduše je dnes tak nějak všechny vyhnal ven, aby měl trochu klidu jen pro sebe. Doma je neustále Davina, která venku nebyla už takovou dobu. Snažil se za ní jít, promluvit si, ale pokud se snažil otevřít dveře, byly zamčené a nebo když se jednou dostal do jejího pokoje, tak se na něj dívala, jakoby byl pro ni tou největší přítěží. Mrzí ho, že to cítí takto, že si stále prochází špatným obdobím. Myslel si, jak už to teď bude vše v pohodě, Davina zapomene a život půjde dál. Ale ono se tak nestalo. Položil fotku jeho a Davina zpátky na stůl a vstal. Přešel k velkému oknu, složil si ruce na hrudi a zadíval se na město. Měl tu výhled spíš na tu novější, modernější část města. Od obrovských skleněných budov se odráželo sluníčko, které před chvílí vylezlo z poza mraků. Momentálně to měl v životě poměrně urovnané. Vyřešil tu záležitost s vlkodlaky ve městě, začal spolupracovat s vlkodlaky, začal si urovnávat vztah s Claire, Cami řekl, co k ní cítí. Jediné, co ho trápilo byla ona Davina. A Cami možná ještě taky. Občas přemýšlel nad tím, jestli to byl opravdu tak dobrý nápad, jak si myslel. ale jemu se ulevilo. Vyřkl ze sebe, co potřeboval. Dnes už je ale pozdě na to, aby to vzal zpět. Dokáže hodně věcí, ale vrátit čas ještě nedokáže. Zastavil přehrávání jazzové skladby a uklidil desku do obalu. Seběhl po schodech dolů do kuchyně, kde si v lednici vzal pytlík s krví a nalil si jeho obsah do sklenky. Se sklenkou šel zadními dveřmi ven, kde se do něj začal opírat jemný letní vánek a na jeho čokoládovou pokožku dopadaly sluneční paprsky. Prohrábl si ty své několika centimetrové vlasy a pak se usadil na lavičku. Jen tak tam tiše seděl a užíval si chvilku svého volna, času jen pro něj. Mohl pro jednou jen poslouchat zvukům přírody a užívat si klid, který mu toto vzdálené sídlo umožňovalo.
Netrvalo to dlouho a ticho přerušil zvuk motoru a praskání kamínků pod pneumatikami. Netušil, kdo přišel a ještě to ani nehodlal zkoumat. Napil se trochu krve a odložil sklenku vedle sebe na stolek. Stále tam tak jen klidně seděl, ale ve chvíli, kdy uslyšel, jak někdo otevírá dveře, zbystřil. Opravdu ho zajímalo, kdo přišel a ještě si dovolil vejít dovnitř jeho sídla bez jakéhokoliv pozvání. Vstal z lavičky a urychleně přešel k zadním dveřím. Podle klapotu podpatků usoudil, že se bude jednat o ženu. Možná ho přišla navštívit Davina? Vlezl dovnitř a kráčel do vchodové haly, když zaslechl známý hlas. Kdepak Davina, Cami. Netušil, co ona tu mohla chtít. Dlouho, vážně dlouho s ní nemluvil. Naposledy, co se vrátili z Vězeňského světa, to spolu možná pár slov prohodili. A ona sem dnes za ním osobně přišla.) Camille. (Oslovil jí celým jménem, což pro něj bylo netypické, když se jí objevil za zády. V jeho hlase bylo znít překvapení.) Co tě sem přivádí, Cami? (Krátce se na ní usmál. Ještě si jí nijak zvlášť neprohlížel, takže neměl šanci všimnout si něčeho nového.) Dáš si něco k pití? (Zeptal se jí ze slušnosti a čekal na to, co mu řekne. Opravdu ho nenapadalo, že by sem dnes za ním přišla. A hlavně proč. Vůbec ho nenapadalo to, že by mohlo jít o to ovlivnění nebo tak. Spíš už si myslel, že sem jde třeba kvůli Kaiovi nebo možná Davině. Byli a možná si jsou stále ještě blízké, takže by mohlo jít o to. Přestane ale na chvíli hádat, o co jde a, proč tu s tím v tak krásný den chce trávit čas a začne se věnovat Cami.)

*Jestli byla po celou cestu nervozní? Ani zdaleka. Jenom sama nevěděla, co přijde, zda nechá na povrch vypustit tu část, která se stále drží vzteku a nebo ho nechá potlačený a porozumí mu, proč tak jednal. Všechno se to v ní bije, jako kdyby jedna část závodila s tou druhou a ani jedna nemohla vyhrát. Čím blíže byla k sídlu, tím hlubší její nádechy byly. Z neznámého důvodu se podívá do zpětného zrcátka a znovu před sebe. Prsty sevřou o něco pevněji rukojeť volantu, kterým zatočí doleva a zastaví na dlážděné, příjezdové cestě. Nechá motor utichnout a zůstává ještě sedět v autě. Pohled upírá na masivní budovu, kterou si detailně prohlíží, jako kdyby ji snad zajímala architektura a ona byla jedna z těch lidí, kteří mají v zájmu odkoupit pozemek, i kdyby to stálo jakoukoliv cenu. Nemluvili spolu už dlouhou dobu, což bylo smutné, když si připomene časy, kdy byli v kontaktu i několikrát do týdne. Časy se však změnily, jejich vztah nemohl být stejný po tom všem, čím si prošly. Jeden ublížil druhému, i když možná ne úmyslně, bylo mezi nimi tolik překážek, které nešly jenom tak odsunout stranou a dělat, že tam nikdy nebyly. A hlavně on nenáviděl někoho po jehož boku žije už jistý čas, panovala mezi nimi vzájemná nenávist, která nebrala konce. Přála by si, aby se to jednoho dne urovnalo, ale to bylo něco s čím nebyla schopná nic udělat, protože i když se snaží lidi napravit, i když se snaží jim ukázat tu nejlepší cestu, tak nemůže změnit všechno a hlavně ne celou jejich osobnost.
A v další vteřině stojí na prahu domu do kterého vkročí a hlavou zvednutou. Doufajíc, že ho přistihne zde, ovšem mohl by být v jeho oblíbeném baru, ale to by neměli klid na konverzaci, kterou hodlá započat. Mlčky se rozhlédne okolo sebe a pohledem zastane jen na pár předmětech, které ji zaujmou na první pohled. Když tady byla poprvé bylo to úplně jiné a rozhodně okolo ní nepanovalo hrobové ticho, které by mohlo působit až děsivě. Je překvapená, že ještě nenarazila na žádného upíra, který mu prokazoval věrnost a zároveň s tím neměla žádný problém, protože jí to zkrátka vyhovovalo. Promluví do ticha klidným hlasem, jeho jméno vysloví s neskrývanou obavou. Už – už se chystá vejít do místnosti po její pravé ruce, snad proto, aby se porozhlédla po domě, přičemž nevnímá nic okolo sebe. Právě díky tomu se prudce otočí jeho směrem, částečně šokovaná z nečekaného vyslovení jejího jména. Zadívá se do jeho tváře, která se nezměnila ani o den...jak by mohla? A přitom v ní mohla vidět, že stále něco užírá jeho duši i přesto, že má Davinu nazpět. To, co jí nejvíce překvapuje je fakt, že ji oslovil celým jménem, nestává se to a v jeho případě snad nikdy. Ví, stejně tak jako ostatní, že to nenávidí a dokonce i ona sama se představuje pouze jako „Cami“. Barva hlasu značí jistému překvapení a za to ho vinit opravdu nemůže. Na jeho místě by reagovala podobně. Natočí se k němu celým tělem a tiše vydechne všechen vzduch plic, aby ji netížil na hrudi. Jemný úsměv mu oplatí, což způsobí i značné uvolnění těla. Všechny svaly povolí, nejsou už tak napnuté jako při prvním očním kontaktu.* Chtěla jsem tě vidět...*Popojde k němu o něco blíže a nakloní halvu zlehka do strany.*...a promluvit si, znovu. *Opět se nad tím usměje. Pokaždé, co si chtěli promluvit to neskončilo právě příjemně a když už se zdálo, že se věci vyřeší, tak jim do toho vstoupila třetí osoba a všechno se zničilo, jako když spálíte kus papírů. V jedné sekundě se zdá, že je všechno perfektní, že se nic už nemůže stát a v druhé nezbude nic, než jenom popel, co vzápětí rozfouká vítr. Přikývne hlavou a přešlápne z jedné nohy na druhou.* Jo...dám si skleničku. *Úsměv jí z tváře nemizí, možná proto, že je to už její charakteristický rys a nebo proto, že se opravdu nechce hádat. Na druhou stranu nemůže nechat věci jenom tak jít a musí vědět, že svým jednáním překročil jisté hranice. Odejde po jeho boku do jedné z pracoven, kde se zastaví u křesla, ale neposadí se. Položí obě ruce na opěradlo, které jemně sevře. Nespouští z něj pohled, mlčky ho pozoruje a až se jí zdá to ticho mezi nimi příliš dlouhé, tak se rozhodně promluvit.* Nevím, jak moc jsi informovaný o situaci ve městě, ale předpokládám, že informace ohledně Esther se k tobě už dostaly. *Nadechne se zhluboka. Ve vzduchu cítí napětí, možná ho vytváří i svým přístupem sama. V jednu chvíli chce říct mnoho věcí okolo toho a v té další? Chce to ze sebe dostat, všechno a naráz.* Proč si mě nenechal si to pamatovat? *Položí mu prostou otázku, jako kdyby měl hned vědět, o co se jedná. Odtáhne se od křesla a udělá pár kroků, aby mezi nimi smazala všechnu vzdálenost, která tam ještě donedávna byla.* Neměl si právo na to vzít mi svobodnou vůli. *Sleduje jeho hnědé oči od kterých se nemůže odtrhnout. Potřebuje v nich číst, potřebuje vědět proč.* Nemůžeš jenom tak někomu říct, co cítíš a potom ho přinutit zapomenout, jako kdyby o nic nešlo. Šlo o hodně, moje mysl neslouží vám upírům pro zábavu. *Zavrtí nad tím hlavou a vydechne, přičemž svěsí ramena.* Tohle musí přestat, Marceli. *Vydechne ztěžka. Musí na ní vidět, že ji to trápí.* Musíme si přestat vzájemně ubližovat. *Myslela si, že jejich poslední konverzací to vyřeší, že znovu budou přátelé i přesto, že jejich city jsou na rozdílných úrovních. Ale nikdy ho nebude chtít ztratit, nikdy nebude chtít, aby přestal být její přítel. Dnes to spolu vyřeší, i kdyby se tady měla zdržet jakkoliv dlouho.*

(Tiše rozjímal na zahradě a popíjel svou krev. Slunko pěkně hřálo a odráželo se od hladiny vody v bazénu, vítr se opíral do kytek a všechno se zdálo tak klidné. Jakoby nebyl vůbec v New Orleans, kde se něco děje každou minutou. Kde je každý v ohrožení a nikdo si tu není jistý svým přežitím. Všude to bylo to nebezpečí, ale přesto sem každý chtěl a ti, co se tu narodili, nechtějí odejít. Každého tu něco drží, každý si tu něco najde, pro co tu stojí zůstat i když to možná není nejbezpečnější. On toto místo nikdy nechtěl opustit, protože to je jeho domov. Místo, kde se narodil, toto město ho vychovalo a udělalo z něj toho, kým dnes je. Poznal i jiná města, ale vždycky se vrátil zpátky sem- domů. Jakmile zaslechl zvuk motoru, poněkud zpozorněl. Z jeho upírů to nemohl být nikdo. Pokud by si vzali taxi, tak by přijeli určitě později. A pochybuje, že by ho šel navštívit někdo jiný jenom tak. Neohlášeně. Jakmile ale osoba po chvíli vlezla do domu, prošel tiše zadními dveřmi, přes jednu společenskou místnost až do vchodové haly, kde zahlédl Camille. Vypadala nádherně jako vždy. Přišlo mu to, jako kdyby právě včera jí poprvé viděl, poprvé jí oslovil. Vybavily se mu všechny pěkné vzpomínky, které si spolu vytvořili, ale pak všechny jeho vzpomínky nabrali spád a všechno, nač vzpomínal bylo jen špatné. Od toho, kdy mu řekla, že miluje, po to, co se pohádali a pak i ta, která se stala právě v tomto domě. Tyto myšlenky se podepsaly na jeho výrazu, který z ničeho nic byl smutný. Zhluboka se nadechl a s překvapením v hlase ji oslovil celým jménem. Cami vypadala stále stejně, ale on ne. Neusmíval se tak jako dřív, nebyl tak šťastný..Davina byla zpět ano, ale stále mu občas přišlo, jakoby tu ani nebyla a stále byla tam, ve vězeňském světě. Zeptá se jí, co jí vedlo k dnešní návštěvě a krátce se na ní usměje. Jakmile se na něj také usměje, jakoby se v něm něco pohlo. Opravdu už dlouho jí neviděl a pokud ano, tak to bylo jen z dálky, kdy měl tu smůlu vidět jí i s Klausem. A to se mu s ní vážně nechtělo mluvit. Věci se mezi nimi změnily a on se to snažil přijmout, ale občas byly dny, kdy ho to opravdu mrzelo.Kdy chtěl prostě jen zajít do baru, poslechnout si nějakou pěknou hudbu a popovídat si s Cami nad sklenkou dobrého alkoholu. Ale ona už měla jiné plány na večery, mohla je trávit s Původními, s Klausem.) Tak tady jsem. V celé mé (Začne mluvit, jelikož si myslel, že dokončila svou větu. Ve chvíli, kdy ale pokračuje a dokončí větu, zvážní.) kráse. (Dořekne svou větu nakonec a trochu nejistě přikývne. Co si dobře pamatuje tak jejich konverzace většinou skončili brekem jednoho, druhého a nebo obou. A nebo se jeden z nich naštval. Jednoduše ne vždy to dopadlo dobře.) Dobře. (Přikývne ještě jednou a nabídne jí, zda si něco náhodou nedá. Kráčí do jedné z místností, není těžké najít nějakou, kde bude alkohol. Ten je tu snad v každé místnosti. Kdyby jste dobře hledali, tak nějaký určitě najdete i na záchodě. Dorazí do místnosti a přejde rovnou ke stolku s alkoholem. Mezitím pobídl Cami k tomu, aby se usadila na křeslo. Nalil jim oběma poměrně větší množství alkoholu a jednu sklenku podal Camille. Opřel se o stůl a podíval se na pár vteřin do jejího obličeje, než zabořil pohled do sklenky, ze které se následně napil. Místností panovalo ticho, které mu najednou začalo bavit, i když ještě před chvílí si ho poklidně užíval. Avšak to netrvalo dlouho a Camille promluvila. Začala mluvit o Esther, což moc nechápal proč nebo jak to souvisí s nimi. Věděl, že byla ve městě a něco málo o tom, co se s ní stalo se taky dozvěděl, ale nijak víc ho to nezajímalo. Nezajímal se tak moc o záležitosti, která měla ona s Původními, ale spíš s vlkodlaky. Přikývne tedy a čeká, co dál z ní vypadne. Chvíli se dívá do jejích očí, než zabodne pohled před sebe. Avšak ve chvíli, kdy na něj zničehonic vyvalí otázku, ztuhne. Naprosto věděl, o co jde. Nebylo hodně věcí, které jí nechal zapomenout. Byla jedna věc, co jí nechal zapomenout, čehož litoval, ale nemohl s tím nic dělat.) Camille.. (Ani neví proč, ale znovu jí oslovil celým jménem. V jeho hlase bylo slyšet, jakési zlomení a smutek. Napřímí se a udělá malý krok od stolu, aby mohl přijít trochu blíž ke Cami, která už ale udělala to stejné a postavila se k němu velmi blízko. Měl pocit, jakoby se mu najednou začalo těžce dýchat a všechna tíha, které si myslel, že se zbavil, zase spadla zpátky na jeho ramena. Ta se teď zdála ještě těžší než kdy dřív. Neměla na to přijít. Mělo to být něco, co mělo být skryté. Nedokáže jí hned odpovědět a vlastně ani nemá moc šancí, protože hned pokračuje další větou. Měla naprosto pravdu, neměl na to právo, ale i tak to udělal. Nebylo t nejlepší rozhodnutí, ale on ho udělal. Ví, že ovlivnění je věc, kterou lidé berou opravdu špatně. Je to hraní si s lidskými myšlenkami a v tomto případě i vzpomínkami. Je to špatné. On to však nikdy moc nezneužíval. V této situaci to udělal, protože mu to tak přišlo správné. Chtěl to pro sebe uzavřít. Říct jí to, ale zároveň nechtěl, aby se s tím nějak trápila a tak si myslel, že je pro ní lepší nevědět. Díval se do jejích velkých zelených očí, které ho dnes hypnotizovaly více než kdy jindy. Právě teď neschovával žádné své emoce, chtěl aby do něj viděla jako do otevřené knihy. Ještě chvíli mlčí, ale pak jí skočí do řeči.) Tohle pro mě nebylo jako kdyby o nic nešlo, věř mi, Cami. (Přešlápne si z nohy na nohu a krátce se zadívá na zem, než za podívá do jejích očí. Jeho pohled je plný všemožných emocí. Je zlomený z toho, že se to dozvěděla, že to musí vše řešit. Vysvětlil jí to, ale mohl to čekat. Mohlo to jednou přijít.) I pro mě šlo o hodně. (Dokončil svou větu a obešel jí. Rozpřáhl ruce a pak si jemně promnul oči.)Já jsem vůbec nebavil.. (Zakroutil hlavou, zněl trochu drsněji, ale neřval. Nechtěl aby ho špatně pochopila, aby si to vysvětlovala, jakože to pro něj byl jen vtípek. Následně znovu přešel o něco blíž ke Cami.) Popravdě to pro mě byla jedna z nejhorších nocí. (Hlas se mu v půli věty zlomil a on znovu cítil všechny ty emoci jako ten večer.) Já jsem ti nikdy nechtěl ublížit a už vůbec ne tě ovlivnit, protože vím, jak moc proti tomu jsi. Ale.. (Nervózně se kousl do jazyka.) musel jsem to udělat. Musel jsem ti říct, co k tobě cítím, jak tě moc miluji a chtěl jsem to tak uzavřít. A nechal jsem tě na to zapomenout, aby jsi se tím netrápila. Aby jsi mohla jít a žít svůj šťastný život s Klausem. (V tuto chvíli se na ní nemohl dívat a proto se otočil zády. Rukama si přejel po hlavě, kde chvíli ruce nechal, než je spustil dolů podél těla.) Já možná nejsem nejradši, že člověk, se kterým si šťastná, je Klaus.. Ale přesto chci, aby jsi byla šťastná. (Stále k ní byl otočený zády a bylo slyšet s jakou těžkostí se mu to vše říká a, jak pro něj není lehké vyslovovat jeho jméno. Opravdu Cami miluje a jediné, co chce je, aby byla šťastná. Nechápe, že její štěstí zrovna musí být s Klausem, ale nemůže s tím nic dělat. Nesnáší ho, nejen kvůli ní, ale kvůli mnoha, mnoha jiným věcem. Nemůže věřit tomu, jak člověk jako Klaus může získat ženu jako je Cami, mít svůj šťastný život i když udělal tolik příšerných věcí. Ale nehodlal jim nikdy jejich vztah ničit jen protože nemá Niklause rád, jelikož by akorát ublížil Cami. Té ublížil už tolikrát, že jí dál nehodlal ubližovat. Ale tady je. Po velmi dlouhé době. Po měsících od doby, co se přiznal ke své lásce, tu před ním stojí a ptá se, co ho vedlo k jeho činům. Dožaduje se po něm vysvětlení, aby uklidnila svou mysl, aby se ujistila, že je Marcel pořád ten, jakého zná nebo snad, aby se s ním mohla znovu spřátelit. Jí vždycky šlo o to, aby zůstali přáteli, aby měla pořád Marcela jako svého přítele. Pro něj to však nebylo tak jednoduché, protože věděl, co k ní cítí a, jak by reagoval Klaus. Nechtěl by, aby se okolo ní motal.) Víš.. (Otočí se na ní s obličej plným smutku.) Miloval jsem ve svém životě pořádně jen dvě ženy. Rebeku a tebe. (Avšak u ní by neměl používat minulý čas. Udělá jeden krok blíž.) A o obě jsem přišel kvůli tomu stejnému muži. (Nebylo pro něj jednoduché o tom mluvit, ale chtěl to říct, chtěl říct vše, co měl na srdci, když měl po dlouhé době šanci. Až moc dlouho mlčel a Cami tu byla aby to mezi nimi vyřešila, takže mu přišlo vhodné říct jí to vše.) A já nechtěl, abych přišel i o tebe, aniž bych ti řekl, co k tobě cítím a jak moc tě miluji. (Slovo “miluji’’ pronese s jakousi bolestí, jak kdyby ho někdo bodal opakovaně do srdce a on se přitom snažil mluvit.) Nebyla jsi šťastnější, když jsi o tom ovlivnění nevěděla? Já byl..sice mě mrzí, že jsem tak zklamal tvou důvěru. Udělal jsem chybu..ale jsem taky svým způsobem jen člověk. Děláme chyby. (Díval se jí do očí, jakoby žádal o odpuštění. Ne, protože jí miluje, ale že jí zklamal. Po dlouhé době mluvení zmlkl a vypadalo to, jakoby už nikdy nechtěl mluvit. Přešel zpátky ke stolu a vzal si svojí skleničku, kterou zcela vyprázdnil.)

*Tolik dnů uplynulo od jejich posledního setkání, že by těžce mohla najít definici jejich vztahu. Byli ještě přátelé? Někde hluboko uvnitř věděla, že ano, že to stále trvá, jenomže normálně si tím nebyla příliš jistá. Všechno, co je v posledních měsících potkalo byla jenom bolest a hádky, výčitky padaly na jejich hlavy a přestaly přemýšlet nad významy slov, které si řekly, přestaly řešit, jak moc jeden druhému ublíží. Ona si vybrala jiného a mít zlomené srdce kvůli lásce je jedna z největších a nejhorších bolestí, které můžete zažít. To byla přesně ta bolest, kterou položila na jeho bedra, která ho ničila a nedělala nic, jak by mu mohla ulevit, spíše naopak. Avšak nehodlá před ním stát se skloněnou hlavou a říkat, jak moc je jí to líto, protože zkrátka si nevybereme ke komu dostaneme city, prostě to přijde, nečekané, nehledané. Nechtěla to, snažila se proti tomu bojovat, ale bezúspěšně. A teď? Nevyměnila by to, měla možnost si vybrat a svou volbu učinila. Marcel jí zase naopak ubližoval svými slovy, vším, co jí vyčetl a hlavně stále nedokáže překousnout zradu, kdy nechal jejího bratrance ve vězeňském světě, kdy si zahrával s její myslí a pozměnil tak skutečnost. A přesto všechno dnes tady stojí, odhodlaná, neústupná, jako kdyby chtěla dát už svým postojem najevo, že z každou vteřinou přibližující se konverzace není úniku. Jejich úsměvy byly naplněné neskrývanou bolestí, avšak těžce může odhadovat, co se skrývá v jeho srdci. U sebe má jasno, nechce přijít o přítele, nechce přijít o někoho na kom jí tolik záleží. Prodělala až příliš ztrát, ale zároveň nemůže a nechce být sobecká k němu.
Oznámí mu, proč je tady, přičemž se nezastaví ani když jí teoreticky skočí do řeči. Snaží se působit pozitivně, aby neviděla v jeho očích záblesk jistého zklamání, které se tam bohužel velice rychle objeví. Má chuť si hlasitě povzdechnout, nějakým způsobem ze sebe strhnout tu tíhu, která na ni leží už nějaký ten měsíc. Nechce být ta, co druhým ubližuje, chce být ta, která jim vždy pomůže, která jim poradí, jakým směre, ve svém životě by se měli dát. Necítí se úplně ve své kůži a má pocit, že v žaludku jí vzrůstá pocit nervozity. Odkládala to příliš dlouho a je na čase i věci vyřešit dříve, než bude pozdě pro oba. Souhlasí se skleničkou, protože ji bude opravdu potřebovat. Nezáleží na tom, zda přijela autem nebo ne, vždycky se má jak dostat domů. Za moment stojí poblíž něj v obýváku, kde nevyužije nabídky k sezení. Namísto toho vezme skleničku s alkoholovým nápojem a potěžká jí v ruce, než si ji přiloží ke rtům a nechá tekutinu zaplnit hořkosladkou chutí ústa. Letmo o něj zavadí pohledem, přičemž stále nic neříká. Vypadá to, že jejímu společníkovi ticho vyhovuje. Kdy nastal ten přelomový bod, kdy z jejich hlasitých a dlouhých konverzací se vše přehouplo na ticho, které vám přímo bubnuje v uších? Dříve se spolu smáli, měli si o čem povídat, sdělovali si různé informace, ale dnes...stojí naproti sobě jako dva neznámí lidé, kteří těžce hledají téma ke konverzaci. Nenechá rozhostit ticho na více, než minutu a proto promluví. Možná bylo naprosto stupidní začít s tím, zda je informován o situaci ve městě. Každý to věděl a i když si to možná Marcel nepřiznával nebo to tak nechtěl, tak pořád byl jistou součástí Mikaelsonů, všichni byli...a proto všichni věděli, co se děje. Mohla to více rozvést, mohla mu přesně říct, co se stalo, ale jakou to mělo pointu? Stát tady, sledovat jeho oči, které nemohou identifikovat to, co se mu přesně snaží říct, prodlužovat napětí mezi nimi...nic z toho nemělo smysl. Proto to řekne hned, čistě, jasně, skoro bez žádného tónu. Chce jenom vědět proč, proč se tak rozhodl a co ho přesně k tomu vedlo. Ať se snaží nad tím přemýšlet jakkoliv, ať se sebevíc snaží to pochopit, stále má v hlavě moc alternativ ze kterých nedokáže vybrat tu správnou. Dle jeho reakce soudí, že pochopil velmi rychle, což by nemělo být překvapující. Kéž by jí to uklidnilo, ale má to na ni přesně opačný efekt. Musí se zhluboka nadechnout, aby v sobě zahnala nechuť, kterou cítí k tomu, co udělal. Proto tenkrát při jejich rozhovoru, kdy přišel Klaus znejistěl. Nechtěla tomu věřit, nechtěla pomyslet, že by byl schopný ji ovlivnit a stalo se tak. Není ovšem v tom samém rozpoložení jako když se o tom dozvěděla poprvé, tudíž dokáže potlačit hněv a nechat ho, aby jí to vysvětlil. V jeho hlase cítí smutek a opravdu tomu věří, že ho to muselo zabíjet celé ty měsíce. Měl jí to říct, měl se přiznat, protože všechno by teď mohlo být jinak. Na jeho citech by to nic nezměnilo, ale důvěra mezi nimi by nebyla tak nalomená, jak je právě teď. Byly sehraní v jeden okamžik, on přistoupil k ní a ona k němu, avšak její kroky byly o něco ráznější a dovolila si přijít do těsné blízkosti, aby se mu mohla hluboce zadívat do očí. Nedá mu žádný prostor k mluvení, protože má toho až příliš moc na srdci, co musí dostat ze sebe ven. Připadá si jako hráz s vodou, která se pomalu tlačí na zábrany, které však brzy prolomí a poté přijde spoušť až se voda dostane ven. Smete všechno a všechny, bez výčitek, bez šance na nápravu. Ano, věci začaly v životě být lepší po smrti Esther, ale co ty další? Šlo jí už o život tolikrát, že je unavená z toho se stále strachovat a mít někoho za zády, aby jí pomohl, když to bude potřebovat. Nechce žít ve strachu z toho, co přijde jako další, nechce myslet každý večer na svého bratrance, že se vrátí v takovém stavu jako když poprvé přišel. A rozhodně nechce ztrácet ty, které miluje. Po celou tu dobu ani jedenkrát nemrkne, jako kdyby si to nemohla dovolit, jako kdyby nechtěla přijít o všechny emoce, co se odráží v jeho očích.* Věřím ti. *Skočí mu ihned ostře do řeči, ale ne tím tónem, který by byl nepříjemný. Tvrdý, avšak stále laskavý.* Ale udělal si to bez přemýšlení na následky, byla to tvá nerozvážnost a proto je to jako kdyby o nic nešlo. Věděl si, jaká bude moje reakce, protože pokud je na upírství věc, kterou pohrdám pak je to ovládání druhých. *Nikdo by neměl být kontrolován a někým manipulován. Lidé by si měli pamatovat a zapomínat dle toho, jak to sami mají nastavené. Jsou jedinci kteří si pamatují téměř vše, poté jsou tady ti, kteří rychle zapomínají, ale pořád to ovládají, pořád jsou to oni...nikdo jim do mysli nevstupuje. Vydechne a ihned se za ním otočí. Pozoruje postavu, která je k ní otočená zády. Odmlčí se díky jeho postoji a tónu hlasu. Nebála se ho, ví, že nemá k tomu důvod, že by jí neublížil., ale není to příjemné, když někdo jako on změní výšku. Nekřičel, ale promlouval k ní s jistou tvrdostí a to mu na jednu stranu nemohla mít za zlé. Opět mírně znejistí, když je v její blízkosti. Napne hruď a znovu upírá pohled do hnědých očí před sebou. Vydechne těžce už při prvních slovech. Tak dlouho žila v jiné představě, přitom realita byla úplně jiná. Teď už si pamatuje všechno a nelze přehlédnout tu stejnou bolest, jako když jí požádal, že si s ní potřebuje promluvit a poté jí sdělil city, které k ní chová. Jediné s čím nesouhlasí je to, že to musel udělat. Věděla to, viděla to na něm, jenom nikdy nepromluvila. Bylo to tak jednodušší, protože mu to nemohla oplatit stejnou dávkou a nechtěla mu ještě více ubližovat. Stačí pár jeho slov, pohled do očí a jí se automaticky tvoří slzy v těch jejích. „Jak moc tě miluji“ zabolí to, jako kdyby někdo uchopil její srdce, stisknul ho a místo toho aby povolil, tak ještě více zesiloval sevření. Pootevře ústa, ale žádná hláska z nich nevyjde. Konečně zamrká, aby zahnala příval slz, přičemž se podívá někde do stropu a zavrtí bolestně hlavou, když opět zmíní jeho jméno. Nechtěla se s ním bavit o Klausovi, protože to bylo věčné téma, které neustupovalo, ale zároveň bylo nezbytné k tomu, aby se jisté věci vyjasnily. Ke všemu se nyní nachází v situaci, kdy ho bude muset řešit neustále, protože se rozhodla strávit po jeho boku zbytek svého života a nejenom to, chystá se k tomu nést jeho příjmení v budoucnu, být více, než jenom partnery. Než se mu stačí podívat do očí, tak ustoupí.* Marceli...*Osloví ho jemně a popojde zase o něco blíže, přičemž může pozorovat jeho reakce. Rozumí mu, že se mu to říká těžce a ještě hůř snáší.*...podívej se na mě. *Požádá ho. Bylo to zbytečné, protože svůj postoj nezměnil, ale za to opět promluvil. V ten moment shlédne dolů ke své ruce, která je najednou v jisté křeči, prsten, který má na ní posazen je těžší, než kdykoliv předtím. Na moment sevře svou dlaň, jako kdyby ho chtěla pro tento okamžik zakrýt a přitom velmi dobře ví, že musí znát pravdu, kterou mu řekne a která mu ublíží. Trvá to jenom pár sekund a poté se zadívá na něj.* V životě si nevybíráme ke komu budeme mít větší city, než k jiným, prostě se to stane. A nezáleží na tom, jak moc je ten člověk špatný a nebo dobrý, jde o to, co v něm vidíme my sami. Vím, že Klaus chce být víc, než tím, čím je. I monstra mohou být milována. *Poslední větu pronese zřetelněji, jako kdyby mu dávala najevo, že není jediná osoba, která je mu blízká a zamilovala se do někoho u koho to lze těžce chápat. Jednu takovou mladou dívku doma má a oba moc dobře ví, že má opravdu silné city ke klukovi, který byl ve své podstatě o moc krutější, než muž o kterém právě mluví.* Nemusíš to pochopit, žádám tě jenom, aby si to respektoval. *S velkou pravděpodobností od něj žádá moc a ona to ví. Marcel díky němu přišel o všechno, alespoň z této perspektivy to vidí a viní ho taktéž za mnoho dalších věcí, dá se rozumět, že ne všechno může akceptovat. Chce jenom, aby bral její rozhodnutí, aby respektoval ji, nic víc.* Budu šťastná, pokud se přes to konečně přeneseme. *Zůstává stále stát na místě, částečně zlomená, částečně s pevným postojem. Její hlas je stál laskavý, vlídný. Je nefér žádat po něm přátelství, když on sám to cítí jinak, jenomže zahodit něco, co budovali tak dlouho? Byli tady vždycky jeden pro druhého, mohli se na sebe spolehnout, mají mezi sebou něco, co nelze jenom tak zahodit...nebo ano? Už se obávala, že se na ni nepodívá, ale přišlo to. Podívá se mu do tváře a neuhýbá pohledem. Spojí rty k sobě a nakloní hlavu zlehka do boku, přičemž se na něj bolestivě zadívá. Čekala to, ani nemusel dokončit svou větu, věděla, že se zmíní o tom, že přišel jak o ni tak i o Rebekah právě díky němu. Zná ten příběh, jak z jeho pohledu, tak pohledu Klause a dokáže se vcítit do obou, stejně tak jako ví, že chybu udělali oba. Jeden zabraňoval něčemu, co nemělo být jeho rozhodnutí a druhý zase zavolal největší strach a hrozbu celé jejich rodiny.* Rebekah tě milovala...skončilo to nešťastně, protože jste všichni udělali chyby. *On sám si vybral být tím, kým je teď namísto ní, nemůže vinit jenom Klause za to, že pak nechtěl, aby byl poblíž jeho sestry, protože věděl, že jsou zde věci, které by upřednostnil před ním a to pro ni nechtěl. Netvrdí, že měl na to právo, neměl, ale od Marcela taky nebylo správné na něj zavolat otce, který žadonil po jeho krvi. Dále už nic nepoví místo toho mu naslouchá. Slzy ji v další moment pálí v očích ještě více, než po celou dobu. Sevře rty pevně k sobě, jako kdyby se snažila je zatlačit do sebe, i když nehodlají zmizet, právě naopak. Pozvedne ruku k jeho paži, které se dotkne a zlehka ji stiskne.* Záleží mi na tobě. *Promluví pevně, ale lze tam zachytit smutek.* Opravdu mi na tobě hodně záleží, proto jsem tady. Nikdy mě neztratíš. *Zavrtí u toho hlavou, aby dala najevo, že ať už se stane cokoliv, ať si řeknou cokoliv, nic to nezmění na tom, že tady bude vždy pro něj.* Ale necítila jsem to stejně jako ty. Pokud chceš někoho vinit, tak mě. *Tohle byla jenom její vina, že to necítila stejně, že se rozhodla pro někoho jiného. Měla tu možnost, dal jí ji a rozhodla se tak i znovu, když přijala zavazující nabídku. Stáhne ruku nazpět k tělu. Ví, že mu ubližuje a přitom chce, aby to přestalo. Jenomže teď si musí ublížit, musí si vyjasnit všechny věci, aby se to už nadále nemohlo opakovat.* Šťastnější? Myslíš si, že jsem to nevěděla? *Zareaguje téměř hned. Odpoví trochu rázněji, ale stále ne nepříjemně. Nechce mu dělat situaci ještě horší a ani sama sobě. Pozoruje ho přitom, když si bere skleničku, zatímco stále stojí na jednom místě, jako kdyby tam přimrzla.* Máš pravdu, děláme chyby, ale taky se můžeme rozhodnout pro to, zda ji uděláme nebo ne. Věděl si to, že mi to ublíží, stejně tak jako si věděl, že mi ublíží, když Kaie necháš ve vězeňském světě. Jde o to, že ani v jednom případě si nemyslel na mě, ale na sebe. *Povzdychne si ztěžka. Nemusí mu opakovat, jak moc naštvaná za to je. Nechce to detailně rozebírat, protože to nejenom nemá žádný význam, ale taky už jednou o něm hovořili.
Podívá se na svou skleničku ve které má nedopitou tekutinu a uchopí ji do ruky. Napije se z ní, jako kdyby potřebovala nabrat sílu na další slova, která byla tak těžká vyslovit, ale je to nezbytné. Odloží ji na stůl a přijde k němu o něco blíže. Změna v její tváři je patrná, může působit nejistě s jistými obavami.* Je tady ještě něco, co by si měl vědět a chci, aby si to věděl ode mě. *Na hrudi cítí tíhu, stejně tak jako na ruce, jako kdyby ten prsten křičel po tom, ať to vysloví a nebo ji stáhne dolů. Brzy či později by si toho všiml.* Klaus a já...*Neměla strach to říct, ale měla strach z jeho reakce, jak moc mu to ublíží. Bude lepší to ale pro něj teď, než později.*...zasnoubili jsme se. *Vysloví ty slova, které se snad až teď stávaly skutečností. Vnímala to tak, ale je to poprvé, co to někomu oznámila s opravdovou vážností a rozhodností, že jednoho dne se to stane. Už nebude jenom O'Connell či Parker, ale taky Mikaelson. A to ji udělá součástí tohoto světa více, než si ještě dokáže představit a hlavně...bude jeho, nebude to jenom vztah, který může být lehce ukončen, tohle bude jiné, bude to příslib, že patří jeden druhému. Právě teď vnímá ten prsten více, než kdykoliv předtím, jako kdyby chtěl na sebe stahovat všechnu pozornost.*

(Jejich přátelství bylo pošpiněno, přejeto, roztrháno a všemožně pohmožděno. Prošli si mnohým, zažili toho hodně, ale pořád tu bylo něco, co stálo za udržení jejich přátelství. Převážně Cami se snažila jejich přátelství udržovat. On nikdy nebyl dostatečně silný, aby se sebral a šel ze Cami, omluvil se jí a pokusil se s ní začít od začátku. Raději se schovával za snůšku výmluv, protože to  pro něj bylo méně bolestné, než se jí postavit tváří tvář. Čelit svým citům a přenést se přes to vše kvůli ní. Věděl, že v tomto směru je slaboch. Nikdy neuměl moc vyjadřovat své city, milovat pro něj bylo vždy těžké. Dělá chyby, které jsou občas až neodpustitelné, ale pokaždé našel odpuštění. Měl vždy štěstí, že té druhé osobě na něm natolik záleželo, aby mu dokázala odpustit. A nebo se o to alespoň pokusit. Ale byly tu i věci, za které nemohl, které nezavinil a přesto ho bolely více než jiné. Zlomené srdce. Každý si tím jednou projde a on si jim prochází teď. Je to složitá bolest. Nelze jí jenom tak schovat, nepřejde jenom tak zničehonic. A hlavně na ní není moc léku. On si myslel, jak to všechno zvládá, že to má pod palcem, ale popravdě od toho má daleko. Nic není v pořádku. Zvláště ne teď, kdy tu před ním Cami stojí se slovy, že si musí opravdu promluvit.
Pomalu kráčí do jedné z pracoven, aby je mohl oba obsloužit. Stále si drží svůj sebejistý postoj, krok je stejně rázný jako vždy před tím, ale jeho obličej se změnil. Občas mu přijde, jakoby zestárl. I když je to fyzické nemožné pro něj jako pro upíra zestárnout, stalo se tak. I lidi okolo něj si všimli změny, kterou prošel. Nikdo se mu ale neodvážil říct, ať se přestane litovat a postaví se na nohy a začne zase něco dělat. Musel to udělat sám, musel se sebrat a pokusit se být takový jako dřív, i když věděl, že to není moc pravděpodobné. Uchopil studenou láhev alkoholu a nalil oběma do sklenky. Ticho naprosto ovládlo tuto menší místnost, ve které se nacházeli. Přišel si jakoby stál s cizincem a ne s člověkem, kterého znal moc dobře a, který znal i jeho. Byli jako dva cizí lidé, co stojí v prázdné, studené místnosti a tiše na sebe zírají. Znovu měl možnost vidět ten její pohled v očích. Celá tahle situace jí ubližovala, byla smutná, ale přesto tam bylo něco, co jí činilo šťastnou a za to byl rád. Byl rád, že má důvod, proč být šťastná a netrápit se s ním nebo s ostatními věcmi. Započne mluvit o Esther a tom, jestli se nějak orientuje o věcech ve městě. O Esther se zajímal jen, protože chce vědět, kdo se potuluje po jeho městě. Věděl o hodně věcích, ale občas si sám přišel jako slepý. Jako by se mu přímo před očima dělo něco velkého, ale on to přesto vůbec neviděl. Zničehonic přejde od Esther k naprosto jasné věci. Naprosto šokovaný jí pozoruje. Jak se to dozvěděla? Upírem se nestala tím se ji jistý. Musel jí nikdo vyvolat její vzpomínky. A ten někdo byl nejspíš Esther, když o ní mluvila. Nechápal, proč zrovna šla po Cami a proč se snažila zjistit věci, které ji někdo nechal zapomenout. Nechtěl se ale teď ptát na tohle, protože věděl, že jsou mnohem důležitější věci, které budou řešit. Ví to, ví, co provedl a přesně proto tu teď před ním stojí s otázkami na srdci. A on neví, jestli je připravený ji to vše říct, ale je mu jasné, že bude muset. Neodešla by odtud dokud by to nevyřešili, dokud by jí neřekl, co ho k tomu vedlo. Moc dobře si uvědomuje, jak se k němu teď musí cítit. Jistě byl jeden z těch posledních, od kterých to čekala. Ale byl to právě on, kdo si pohrával s její myslí, s jejími vzpomínkami. Nechal jí cítit se bezmocně jako jen nebohý člověk, který toho moc nezmůže proti upírům. Byl to on ne nikdo jiný, ale on. Člověk, kterého nazývala a považovala za přítele ji zradil. A nebylo to poprvé, co ji ublížil. Dalo by se říct, že už v tom byl opravdu dobrý.“We hurt the ones we love the most.” Přesně tato slova se vztahovala na něj a na jeho situaci. Vzpomněl si na to, jak stál před Klausem, díval se mu do těch jeho očí, když začal mluvit o ovlivnění. Cítil, jak se mu rozpadá ten jeho skvělý plán a jak se to v něm vše najednou změnilo. Znejistěl. Ale snažil se dát najevo, že nic z toho se nestalo, i když už se stalo. S bolestí jí oslovil. Nebylo pro něj jednoduché o tom mluvit, ale bylo to nutné. Přišla si sem pro vysvětlení a on by měl být alespoň teď dostatečně slušný a měl by jí ho dát. Udělal k ní jeden krok blíže, aby jí pořádně viděl do očí a v té samé chvíli udělala to samé. Nenechá ho nijak mluvit a jemu to v té chvíli ani nevadí. Potřebuje se sebrat, najít ta správná slova, trochu si to urovnat v hlavě, než začne mluvit. Podívá se na pár vteřin nahoru na strop, jakoby se díval na tu místnost, kde byli tu noc. Seděl tam na gauči, mohl cítit její dech na své tváři. Díval se do těch jejích skleněných očí a mohl cítit tu bolest, která z ní sršila. Chtěla si to pamatovat, ale on jí to nedovolil. Podíval se do jejích očí a jednou větou jí to vše nechal zapomenout, jakoby to byla ta nejjednodušší věc, i když vážně nebyla. Najednou jí skočil do řeči, když znovu spojil jejich pohledy. Může se to zdát jako nic. Říct pár pěkných slov, použít svou moc a nechat člověka zapomenout. Ale tohle nebylo jednoduché, protože to musel vše vyslovit nahlas. Přiznat si to, že jí nikdy nebude mít, že Camille miluje a bude milovat jiného. Udělal tak a už se to nedá vrátit zpět. Ona na něj znovu promluví svým laskavým hlasem. Měla ten dar mluvit laskavě, ale přitom znít tvrdě, rázně. I takový silný a nebojácný muž jako Klaus jí poslouchá, i když si to možná nechce přiznat, tak na něj má Cami velký vliv.) Viděl jsem šanci jak to vše uzavřít a využil jsem své schopnosti, ovlivnění. Byl jsem slabý a využil jsem toho, protože mi to v tu chvíli pomohlo. Bylo pro mě jednodušší jít tou lehčí cestou, než tou horší… (Není to nejlepší schopnost, kterou mají, ale dostali ji a on ji prostě využil. Dřív byl jiný, pokud někoho chtěl ovlivnit, udělal to. Přemýšlet nad tím, jaké následky by to mohlo mít začal až, co poznal Cami. Poznal její názor na tu celou věc.) My upíři žijeme hodně dlouho, někteří i na věky a proto je pro nás láska tak drsná. Může tě totiž trápit zlomené srdce celý tvůj život. Někteří se přes to nedokážou přenést, i když si myslí že ano..A tak třeba spadnou k tam ubohým věcem jako třeba vypnutí emocí a nebo ovlivnění. (Trochu víc se k tomu vyjádří.) We may be the strongest creatures but such a little thing like love can make us weak. (Promlouvá teď s jistým klidem, jakoby se mu začalo ulevovat, že to ze sebe vše může dostat. Ale věděl, že ještě hodně přijde. Neřekl jí zdaleka vše, co chtěl. Pokračuje dál ve své řeči a dokonce na ní i krátce zvýší hlas. Nechtěl na ní řvát to ne, jen chtěl dát větší důraz na to, o čem byla řeč. Ale viděl na ní, jak jí to bylo nepřijemné, když s ní mluvil s takovým tónem. Právě teď to byla jedna z chvil, kdy byl naprosto upřímný, kdy se neschovával za žádnou maskou, ale kdy se taky cítil nejvíce zranitelný. Občas si říkal, jestli by nebylo prostě jednodušší přestat se starat. Sebrat se z tohohle města, zapomenout na to, co se tu stalo, co tu vybudoval. Najít si jiné město, vybudovat si tam svou komunitu. Žít jinak, poznat jiné lidi a kdo ví, možná se někde znovu zamilovat a tentokrát snad ne do někoho, kdo má složité city k někomu z Mikaelsonů. Ale nemohl to udělat. Nemohl jen tak opustit tohle město. Znovu začne vzpomínat na tu noc. Kdy se to rozhodl udělat. Udělal to protože to musel udělat, cítil to tak. A věděl, že kdyby jí nechal odejít s myšlenkou, že jí miluje, akorát by se trápila. Trápila by se, že mu tu lásku nemůže oplatit. A to přesně nechtěl. Chtěl, aby byla šťastná, i když to znamená, že nebude s ním. Pozoruje její oči, které se znovu začnou plnit slzami stejně jako tu noc. Chtěl k ní jít, obejmout jí a nechat to vše špatné najednou odejít. Jen chvíli stát v jejím obětí a přestat myslet na to, co se stalo. Ale nedokázal to. Stál tam jako kámen, než se k ní otočil zády, protože prostě na chvíli potřeboval jen zavřít oči a vydechnout si. Znovu začal mluvit o Klausovi. Nemluvil o něm ale jako o Klausovi, ale jako o člověku, s kým bude trávit Cami svůj šťastný život. Kdyby chodila s někým jiným, tak by zmínil jeho jméno. Ale při jejich každé konverzaci vyšlo jeho jméno na povrch. Slyší, jak se změnilo její dýchání. Nebylo to pro ní jednoduché stejně tak jako pro něj. Na její pobídnutí k tomu, aby se otočil, nijak nereagoval. Jen promluvil. Pokaždé, co vyslovil jeho jméno se cítil, jakoby mu někdo přejel po jazyku žiletkou namočenou ve sporýši. Pachuť té hnusné kytky mu stékala dolů do krku a proto zněl tak znechuceně a bolestně. Měli mezi sebou velmi špatný vztah, který nenapraví jen tak něco. Chtělo by to opravdu něco velkého, aby spolu dokázali být v jedné místnosti delší dobu, aniž by po sobě nezačali házet výhrůžkami nebo snad nějakými objekty. Stále k ní stojí otočený zády, ale její slova slyší stejně tak zřetelně jakoby se jí díval do očí. Samozřejmě, že měla pravdu. Člověk si nevybere, koho bude milovat. Ani on si to nevybral a kdyby si to mohl vybrat, tak by se rozhodně nezamiloval do ženy s tak komplikovaným životem. Moc dobře slyšel v jejím hlase, jak Klause miluje. Mluvila o něm vždycky tak hezky, jakoby ho snad chápala, jakoby sama bojovala s jakousi temnotou v sobě samotné a dokázala ho pochopit. Svou poslední větu pronesla s větším důrazem, jakoby chtěla, ať se nad tím pořádně zamyslí. Měla pravdu. Nebyla jediná, kdo miloval monstrum. Doma měl Davinu, která kvůli mladému zabijákovi neopustila pomalu ani práh svého pokoje, aniž by šla do koupelny nebo do kuchyně. Byl její první láskou, miluje ho a on moc dobře vidí, jak se kvůli tomu trápí. Chtěl by jí vzít od tohohle všeho pryč, nechat jí začít život někde jinde, aby mohla poznat nové přátelé, zamilovat se do někoho jiného. Ale neudělal to, protože ví, že by na něj byla akorát tak naštvaná. Dala si slib, který hodlá splnit. chce ho přivést zpět. Chce zpět svou jedinou lásku a on jí v tom nemůže zabraňovat. Už jí udělal dost špatných věc a tak se jí snažil jen z dálky hlídat, jestli jí a má dostatek spánku. Krátce na její další větu přikývl, než pohled zabodl do stropu, jakoby se snažil zabránit imaginárním slzám, aby padaly dolů po jeho tváři. Nevěděl, jestli to dokáže respektovat hned z místa na místo, ale mohl by se pokusit. Na Camille mu vážně záleží a měl by dělat, co nejvíc, aby s ní mohl trávit společný čas.  Zhluboka se nadechne, když na něj znovu s tím svým laskavým hlasem promluví. Neví, jak na to má teď odpovědět, takže jen přikývne na náznak toho, že to bere v potaz. Vydechne těžce a konečně se na ní otočí. Začal mluvit o Rebece a o ní. O tom, jak ony dvě byly jediné, které doopravdy miloval. Pokud nepočítá Davina, lásku, kterou k ní nese je čistě rodinná. Ví, že Beka není zrovna nejlepší příklad zvláště ne to, jak jejich vztah skončil, protože tam chybu udělali všichni tři. On a Beka, že podrazili Klause a přivedli Mikaela do města. A Nik, že nedokázal přijmout jejich lásku a nenechal je mít vztah. Ale byla to jeho první láska. Miloval jí už doby, co byl malý. Z platonické lásky se vyvinula partnerská láska, avšak zakázaná. Nemohl s ní být, protože by tak “podrazili” Klause. Cami ale miluje teď a chtěl to prostě uzavřít. Nechtěl čekat, až přijde nějaká nečekaná věc a někdo mu zabrání se s ní stýkat nebo se jednomu z nich něco stane. Souhlasně přikývne na její slova.) To ano.. (Klesne hlasem, jakoby začínal přemýšlet nad tím, co vše za chyby už udělal. Občas mu přišlo, že jediný, kdo vlastně stojí v cestě jeho štěstí je on sám. Vždycky když už si myslel, že je celý šťastný, něco se pokazilo a většinou si za to mohl sám. Asi podvědomě bál toho, co přijde dál, bál se až tak moc toho, že toho dotyčného ztratí, až se snažil udělat vše jen proto, aby se tak nestalo, že ho nakonec ztratil a nebo zradil. Pokračuje ve své řeči. Oči Cami se pomalu začali plnit slzami a jemu pohled, který se mu teď naskytoval, nesmírně ubližoval. Ničilo ho vidět smutnou a ještě s tím pocitem, že on může za její smutek. Za její slzy. On se zatím držel, alespoň co se týče slz, ale uvnitř byl úplný bordel. Všechno se rozpadalo a jediné, co ho drželo pohromadě byl právě pohled na Cami. Sleduje ruku, která se pomalu natahuje k té jeho a pak cítí jemný dotek na své paži. Slova, která pak přišla potom mu trochu pomohla dát se dohromady. Vzhlédl k jejím očím a bylo vidět, jak moc mu teď tato slova pomohla. Věděl to, vždycky to věděl. Ale přišlo mu, že si to nezaslouží. Ublížil jí až moc a až mockrát na to, aby jí na něm pořád záleželo. Nedokázal ale říct nic. Nedokázal jí říct ta stejná slova, i když to byla pravda. Přišel si jako němý. Měl toho tolik na srdci, ale nedokázal jí na to odpovědět. Když však pokračovala a začala mluvit o svých citech, zakroutil hlavou a nabral trochu vzduchu do svých plic, aby mohl mluvit.) Ne. To ne. Nemůžu tě vinit za to, že necítíš, to co bych chtěl, ať cítíš. To už teď vím. (Ví, že na ní poprvé, co se o jejich citech ke Klausovi byl naštvaný. Ale to by byl každý, kdyby se dozvěděl, že člověk, kterého milujete, miluje jiného. Zeptá se jí pak na to, jestli náhodou nebyla šťastnější, když ještě nevěděla, co udělal. Byla to spíš jen taková řečnická otázka, na kterou ani nečekal odpověď. Ale dostal jí. Teda ne tak úplně. Spíš dostal ráznější reakci, která ho trochu vyvedla z míry, ale nijak na to radši neodpovídal. Nechtěl se s ní nějak hádat a tak to raději v klidu přešel. Vezme si následně sklenku do ruky a pořádně se napije. Potřeboval zapít své suché hrdlo. Otočí se na ní, když znovu promluví. Svými slovy mu ublížila. Uvědomoval si, že to vše často dělal jen pro sebe, věděl to. Byl už asi takový, že i když se snažil pomoci ostatní nebo si myslel, že to dělá pro ně, bylo tomu jinak. Byl v tomto směru velmi sobecký. Ale sobeckost je normální lidská vlastnost. každý je trochu sobecký. Jiní více než ostatní.  Nechtěl se k tomu nijak moc vyjadřovat, protože kvůli tomu se už jednou vyjádřil.) Máš pravdu. (Tiše, ale srozumitelně pronesl. Měla ji a jemu přišlo správné pro jednou přiznat svou vlastní chybu. Začne jí tiše pozorovat, když pije ze své sklenky. Sleduje její pohyby, grimasy, jakoby už jí neviděl stovky let a musel s znovu vše zapamatovat. Byla pořád tak krásná. Sklopil na pár chvil pohled na zem, když se opřel o stůl, aby odpočinul svým očím. Pozoruje chodidla, které se k němu pomalu blíží a naskytne se mu pohled na její ruku. Ruku, kterou zdobí obrovský prsten, co si přímo řve o pozornost. Jakmile vysloví jeho jméno, vzhlédne.) budete se brát. (Dokončí její větu ve stejnou chvíli jako ona. Avšak on zní mnohem překvapeněji a jakoby se jí spíš ptal, než to konstatoval. “Zasnoubili jsme se” touto větou, jakoby mu vrazila obrovský rezavý nůž do srdce a ne jednou, ale několikrát za sebou.) Samozřejmě, že se budete brát.. (Nervózně přikyvoval. Co jiného. Věděl, jak moc jí Klaus miluje a, jak mu na ní záleží. Nenechal by si jen tak utéct někoho jako je Camile. Někoho, kdo se mu dokázal dostat pod kůži. Miloval jí více než kdy ho někdy viděl někoho milovat. A on to teď jen zpečetil tímhle obrovským luxusním prstenem, který jakoby nesl značku “Mikaelson”. Přišlo mu, jakoby teď jediné, co viděl, když se na ní podívá je ten prsten. Nic víc. Chce, aby byla šťastná, ale teď..teď, když se její štěstí má zpečetit svatbou a stalo se to realitou. cítí se špatně. Všechno jakoby teď uvnitř něj hořelo, jak kdyby přestal účinkovat sluneční prsten a paprsky, které dopadaly na jeho kůži ho nesmírně pálily. To spolu nemohli být šťastní, aniž by to bylo “na věčnost”? Obešel jí, protože se jí právě teď nemohl dívat do očí. Není na ní naštvaný, spíš je zdevastovaný. Věc, které se obával, se stala realitou. Snažil se nějak nadechnout, ale přišlo mu, že v místnosti zmizel všechen vzduch a on netušil, co dělat. Právě teď bylo jeho srdce zlomené ještě na víc kousků, než před tím. ) No.. (Otočil se zpátky k jejímu obličeji.) Gratuluji. (Pronesl slova, která by měla znít šťastně, naprosto zničeně, jak když mu teď veškerý pohyb, nádech ubližuje. Za pár dní bude ta bolest jistě mnohem menší, ale teď. Teď, když se zrovna dozvěděl, že vlastně o jeho zradě ví, je toho na něj moc. A on neví, jak to vše teď vstřebat. Měl teď chuť vypadnout někam hodně daleko, vymlátit se někde na někom. Napít se pořádné kvalitní krve přímo z tepny, ale nehodlal udělat ani jedno.) Děkuji, že jsi mi to řekla ty. (Už zněl poněkud klidněji. Ačkoliv ho to vše teď ranilo, vážil si toho, že mu to řekla sama a nenechala ho to zjistit, až by narazil na nějakou pozvánku či se to snad dozvěděl od nějakých svých lidí. Takhle to možná bolelo ještě víc, ale bylo to osobnější a bylo vidět, že jí na něm vážně záleží, i když miluje jiného. Pořád má Marcela ráda a chce, aby to věděl od ní. Ne od jiných.) Děkuji, že jsi přišla mi to sem říct..ale já bych teď potřeboval chvíli o samotě. (Slušně jí naznačil, že by byl rád, kdyby už odešla, aby to mohl vše vstřebat sám.) Pokud nemáš tedy něco víc na srdci. (Zadíval se do jejích očí. Jeho pohled byl teď ještě horší. Musel vypadat jako ublížené štěně, kterému někdo opravdu, opravdu nepěkně ublížil. Chtěl teď jen jediné- jít domů)

*Všechny ty dny, které o držela v sobě se najednou rozplynuly a nezůstalo po nich nic. Cítí na své duši jakýsi klid, když konečně vyslovila ty slova a dala mu najevo, že ví o jeho manipulaci s její myslí. Nikdy nepředstírala, že o jeho citech neví, že netušila už dávno předtím, že začal cítit něco víc. Jenom o tom nechtěla mluvit, protože věděla, že její srdce patřilo k někomu jinému. Věděla to už dávno, když zemřel necítila lítost jenom kvůli jeho rodině, ale i kvůli tomu, že jí to připadalo jako kdyby ho znala téměř celý svůj život. Stačilo pár slov, vět či pohledů a všechno začalo jít směrem, který si nepřála a doufala,že bude schopná ovládnout své city, jenomže marně. Marcel byl pro ni atraktivní, byl dobrý přítel, vlastně jeden z těch nejlepších, které kdy měla, věděla, že se na něj může spolehnout a že při ní vždy bude, ale nestačilo to k tomu, aby mu city opětovala. Očekávala od lidí mnohé, hlavně od těch, kteří žijí v nadpřirozeném světě. Zrady, podvody a smrt bylo to jediné v čem žili...v čem ona žila, aniž by si to uvědomovala, alespoň na samém začátku. Ale u něj to bylo jiné, protože mu opravdu věřila, jenomže jak se zdá, tak jediné, co pro sebe můžete udělat je jenom věřit sám sobě. Přesvědčila se o tom, že nejde věřit už ani rodině a to jsou právě ti, kteří jsou vám nejblíže. Ať už to bylo z jejího pohledu a nebo pohledu rodiny, díky které nastal ve městě všechen ten zmatek. Zaujímá postoj, který jasně značí, že chce znát odpovědi na své otázky, že ji nemůže nechat odejít bez vysvětlení a bez toho, aniž by to spolu nevyřešili. Avšak je k němu laskavá, milá, nechce mezi nimi propast prohlubovat ještě více, než je a to doufala, že po jejich posledním rozhovoru, když nepočítá ten ohledně jejího bratrance, tak že se věci daly teoreticky do pořádku. Omluvil se, stejně tak jako ona jemu, dokonce dokázala překousnout, že ji připravil o jedinou rodinu, která jí zbyla, dokázala se na to podívat z jeho perspektivy, dokázala ho pochopit. Její empatie k lidem sahá daleko, proto dělá to, co dělá, jenomže ne vždy může ustupovat. Čím déle chodí ve šlépějích své rodiny, čím déle žije v New Orleans a nechává se obklopovat temnotou, tím více se to na ni podepisuje. Už není ta optimistická holka, co ještě měla alespoň svého strýce, teď už je mnohem drzejší, průbojnější, více riskuje a hlavně ví o věcech, které ji byly v minulosti zatajeny. Občas ji chybí být tím, kým byla předtím, ale na druhou stranu už by nechtěla být tak naivní a žít v nevědomosti. Při vyslovení svého jména nedá na sobě znát, že by jí to bylo nepříjemné, ale z jeho úst to vyzní zvláštně. Nehledě na to, že to jméno opravdu ráda nemá, nikdy nebude mít. Oba k sobě přistoupí, jako kdyby byli sehrání hráči na ledu, kteří přesně ví, co mají dělat. Ani na vteřinu od jeho tváře neuhýbá pohledem, snad proto, aby z ní něco vyčetla a možná taky proto, že její vnitřní tušení ji našeptává, že ho zase jistou dobu neuvidí. Netuší, jak to skončí, jenom nedoufá, že katastrofálně, i když se mu chystá oznámit něco, co ho jistě zlomí. Ještě na to ale není čas, ne teď. Zlehka přihmouří oči k jeho tváři, protože nerozumí tomu, proč je pro něj tak těžké se na ni dívat a tak jednoduché odvrátit pohled. Dříve tomu tak nebylo, alespoň si to nepamatuje, ale pravděpodobně je to tím, že jsou v posledních měsících ve velmi nepříjemných situacích, kdy většinou odchází jeden z nich zraněný...nebo oba. Její zelené oči přímo křičí po pozornosti, chce, aby se na ni díval, když spolu probírají citlivější téma a hlavně je na něj stále naštvaná, že si vůbec něco takového dovolil, neměl na to právo, nikdo nemá právo na to si zahrávat s její myslí. Promlouvá k němu do doby, než jí skočí do řeči a na chvíli ji tak umlčí. I když kdo ji kdy dokázal umlčet, pokud chtěla mluvit? Nechá ho říct to, co chce, přičemž hned naváže dalšími slovy na jejich rozhovor. Hlas má stále stejný, stále tak pevný. Musí vědět, že něco takového už nemůže niky víc udělat, ne že by mu to dovolila. V jednu chvíli se na něj podívá, jako kdyby mu nerozuměla a nebo spíše nemohla uvěřit tomu, co slyší. Viděl šanci...využil toho...jedno slovo horší, než to druhé a tohle jí má snad nějak uklidnit? Tohle je jeho omluva za to, čeho se dopustil? Vydechne bezmocně.* A co moje cesta?! *Řekne poněkud rázněji a poukáže sama na sebe. Stále na něj upírá zrak a je mu blíže, než by bylo zdrávo.* Co moje svobodná vůle? *Poví už o něco tišeji a stáhne ruku nazpět k tělu. Narovná se v zádech a na chvíli sevře rty k sobě, než znovu promluví.* V tu chvíli si mi vzal všechno. Moje vzpomínky, moje rozhodnutí o tom, jak se k celé záležitosti postavím. Chtěl si se mnou mluvit a já ti vyhověla, nechala jsem tě, naslouchala jsem a nakonec se rozhodneš k tomu, abych si nic z toho nepamatovala. Žila jsem ve falešné představě, že ten večer byl dokonalý a já se mohla konečně po dlouhé době bavit. *Nebyl tak perfektní, jak říká. Pamatuje si na to velice dobře a tenkrát dělala doprovod Elijahovi, neměl svou chvíli, ale neublížil jí. Stále to byl ale skvělý večer, kdy se bavila a o pár měsíců později se dozví, že se staly jiné věci o kterých neměla sebemenší tušení. Upíři jsou jedni z nejvíce sobeckých bytostí, které kdy zažila...každý to má v sobě, každý svým způsobem dokáže být sobec, ale u nich je v mnohonásobnější verzi. Opět vydechne, jakmile začne mluvit o tom, jak moc silná láska dokáže být pro stvoření jako je on. Ví to, protože je s tím obeznámena příběhy druhých, kteří i po tolika letech stále chovají city k jisté osobě a nemohou se jich zbavit, možná ani nechtějí. Dívá se na něj bolestně, jako kdyby se v tu chvíli stáhla a nechtěla ani nic dalšího říct. I když je jí to líto, i když cítí vůči němu smutek za to, čím si musí procházet, tak nemůže povolit, nemůže ustoupit ani o krok dozadu, protože pokud to udělá, pak se o to může pokusit znovu. Nenechá se nikým ovládat, nehodlá být pod kontrolou nikoho, nedovolí mu ani nikomu jinému, aby jí brali její rozhodnutí. Zavrtí nad jeho posledními slovy hlavou na náznak, že s ním nesouhlasí.* No, Marcel. *Pronese tiše, přičemž stále vrtí hlavou z jedné strany na druhou. Nasaje vzduch do plic, jako kdyby jí snad po celou dobu chyběl a až teď byla schopná se pořádně nadechnout. Má to asi co dělat atmosférou, která mezi nimi panuje a která naplnila celou místnost.* Love makes us stronger...doesn't matter who you are, it makes you stronger than you think. The person who you love give you power, fight for what you want, no matter how hard it is. Love is the only think we live for and is fathomless a unique emotion evoking unparalleled happiness. *Vstoupí mu tak do řeči. Chce ho nechat mluvit, ale občas její potřeba ji přemůže a nedokáže si pomoct, musí něco říct a obzvlášť, když s danou osobou nesouhlasí. Není to proto, že by nerespektovala názory ostatních či jejich pohledy na věc, zkrátka je to v ní ať už její povahou a nebo tím, že studovala psychologii, které se stále věnuje. Kdyby nemiloval byl by prázdný, bez života a bez žádného smyslu. K čemu je vám moc, když vám nic nepřinese? K čemu jsou vám peníze, když změní vaší podstatu? Jedině láska je věc, pro kterou se oplatí žít a která vás dělá dobrými. I když vám není oplácena osobou, kterou milujete, stále vás to dělá silné, posune kupředu a zanechá ve vás zkušenosti. Je to jediný cit za který se oplatí opravdu bojovat. Poté ho nechá mluvit, přičemž si uvědomí, že emoce v něm začínají pomalu stoupat. Jeho zvýšený hlas, postoj tomu zcela nasvědčuje a ona nemůže nic jiného, než stát, dívat se na něj a vyslechnout si vysvětlení, které požadovala od chvíle, kdy překročila práh tohoto domu. Není jí to příjemné, obzvlášť, když si myslí, že to není potřeba, ale pokud mu to pomůže, pokud se mu tak uleví a dostane něco ze sebe, tak ať. Vidí v jeho očích upřímnost, stejně tak jako neskrývanou bolest, kterou zaručeně cítí v každém koutu těla a není schopný ji vyhnat. Nemůže zabránit slzám, které se hrnou do očí, které ji pálí a bojují si cestu ven. Je to těžké, vždycky to bylo těžké...od jisté doby, od okamžiku, kdy mu řekla své rozhodnutí mezi ním a Klausem byli v propasti, kde jeden druhému jenom ubližoval. Tahali se dolů, neschopní se na něčem dohodnout, neschopní si podat pomocnou ruku a nechat za sebou tu temnotu, co je neustále utiskovala. Tak moc si přeje, aby to přestalo, aby si večer sedli nad skleničkou dobrého pití a povídali si o věcech beze smyslu, smáli se, poslouchali jazz a neřešili, co bude zítra. Chce, aby byli přátelé, jenomže žádat po něm něco takového bylo sobecké a přesto to dělala. Zraňuje ji fakt, že se dokáže otočit zády, jako kdyby její tvář bylo to poslední, co chce na tomhle zatraceném světě vidět. Nikdy nechtěla být něčí bolestí, právě naopak, vždy se snažila jednat tak, aby po sobě zanechala jistý odkaz až jednoho dne tady nebude, aby si ji pamatovali jako tu, která tady byla pro ně, snažila se jim ukázat to nejlepší, co jim může život nabídnout. Celý život tráví tím, aby byla tahle rozumná osoba, nechce být někým jiným.
Už to bylo opět tady, museli se bavit o někom, kdo nebyl nejvhodnějším tématem ani pro jednoho z nich. Už z toho důvodu, že ona s tou osobou žila, chystala se ji vzít a on ji nenáviděl více, než kohokoliv jiného. Jenomže občas je to nevyhnutelné a bude tak tomu i dnes. Má tendenci na chvíli zavřít oči, jako kdyby se tak snad mohla schovat před celým světem, ale neudělá to. Požádá ho, aby se na ni podíval, aby ji vnímal stejně tak jako ona jeho, jenomže její slova byla zbytečná, jako kdyby nic neřekla. Nemůže očekávat, že ji bude poslouchat, ale zase nemůže respektovat každé jeho odvrácení, které bylo častější, než by předpokládala. Slyší v hlase tu nenávist, odpor a nemůže zabránit tomu, že je to další věc, která ji není příjemná, ale rozumí mu. Má jen obavy, co nastane až se zmíní o tom s čím souhlasila, že mu řekla své „ano“. Nechá na moment rozhostit ticho v místnosti, než vyjádří svůj názor. Nemůžete zkrátka ovlivnit do koho se zamilujete, přijde to samo, nejde s tím nic dělat a ani se tomu bránit, když se srdce rozhodne, tak se rozum zastaví. Oba to znají velmi dobře. Ať už Klaus udělal spoustu odporných věcí, ať už jeho rozhodnutí byla jakkoliv špatná, tak stále v něm bylo světlo, které viděla a chtěla, aby se ho co nejvíce chytil, vždy tady bude, aby mu připomínala, že může být mužem, kterým chce být. Marcel tomu nerozumí, ani nechce, proto se mu to snaží přiblížit. To, že jste pro druhé monstrum neznamená, že nemůžete být milováni. Jsou na světě ti, kteří jsou ještě horší a přesto se dočkali osoby, která v nich uvidí víc, než druzí. Ví, že mluví o Davině, stejně tak jako o Kaiovi. Byl hroznou osobou, nikdy se plně nezmění a i přes všechno, co udělal té mladé dívce se do něj zamilovala, bojovala za něj a stále to tak dělá. Lásce nemusíte porozumět. Sleduje jeho souhlas, tudíž nemá potřebu dál se k tomu vyjadřovat. Nebylo ani možné, aby nesouhlasil, protože měl před očima dva případy, které jasně dokazovaly, že každý si zaslouží být milován, alespoň jednou. Žádá ho o hodně, ale není to poprvé, co k němu měla nějakou prosbu. Doufala, že za těch pár měsíců to už bude vnímat jinak, možná stejně bolestivě, ale nechá jít něco, co nelze změnit. I ona je omylný člověk, i ona se může splést. Nechá ho, aby se vypořádal se vším po svém, jediné, co by si přála je to, aby to nenarušovalo jejich přátelství, protože pokud oficiálně skončí...bude to škoda po tom všem, čím si prošli. Upřímně se nechce plést do záležitosti, které má s Rebekah. Slyšela příběh z obou verzí, udělala si na to vlastní názor, ale tohle je jejich minulost ve které všichni udělali chyby, kterými zničili jejich vztah. Možná ho viní za to, že mu sebral dvě ženy, které miloval a na jednu stranu má na to právo, ale musí se na celou záležitost podívat i ze svého úhlu, kdy nepřemýšlel nad tím, jak hrozný čin spáchal, když na něj zavolal člověka, který byl jeden z nejkrutějších lidí o kterých kdy slyšela. Alespoň se jí už dívá do tváře, což je hned pro ni příjemnější a díky tomu se i více uvolní. Když se na ni nedíval připadala si, jako kdyby ji ignoroval, jako kdyby už ji nikdy v životě nechtěl vidět, protože mu až příliš ublížila. Jen lehce pokýve hlavou na náznak, že jeho slova slyšela. Bylo to další uzavřené téma a zdá se, že věci nakonec půjdou dobře, že se shodnou a rozloučí se v přátelském duchu. Jenomže ještě nebyl konec...ne, možná to teprve začínalo. Opět je to on, kdo převezme kontrolu nad konverzací a všechno, co řekne, každý pohled ji nutí projevovat větší sebekontrolu nad svými slzami. V očích se jí odráží světlo tím, jak moc se lesknou, voda pokrývá zelené duhovky a ona si přeje několikrát zamrkat, jenomže jakmile by to udělala už by cítila na své tváři něco, proti čemu tak bojuje. Natáhne k němu pomalu ruku a uchopí jeho paži. První tendence byla taková, aby mu položila dlaň na tvář, ale to by bylo něco, co si nemůže dovolit a akorát by mu to o mnoho více ubližovalo, proto zvolila takovou verzi, která je neškodná, i když vidět je jeden člověk pravděpodobně i z takového doteku by se stala katastrofa, problém je, že ji to nezajímá, ne teď. Musí vědět, že je pro ni důležitý, že v jejím srdci zaujímá jisté místo a nic a nikdo to nezmění. Ale taky musí vědět, že mu nemůže dát, to, co by chtěl, nikdy toho nebyla schopná. Je lepší být kompletně upřímná, než dávat naděje, které se nikdy nestanou skutečností a hlavně ne v případě, kdy za určitý čas bude někoho jiného, oficiálně. Vidí v odrazu očí, že mu svými slovy pomáhá, že si jich váží a to je něco, co ji donutí pozvednout na sekundu koutek úst nahoru, aby mu naznačila, jak moc je vděčná za jejich přátelství. Po posledních událostech jsou velkým pokrokem slova, která ji dá. Roztáhne rty do úsměvu, i když je bolestivý, stále může vidět, že jí to dělá radost, že to chápe. Pohladí ho jemně po paži.* Děkuji. *Není nic víc, co by mu mohla říct. Nadechne se zhluboka.* Jsi skvělý člověk. Jednoho dne přijde někdo, kdo ti dá všechno. *Řekne přesvědčivě, jako kdyby si tím byla jistá, jako kdyby to snad každou chvíli mělo přijít. Opravdu věří, že takového člověka najde, možná už našel, jenom ještě není čas, aby byli spolu. Poku si ale myslel, že byla šťastnější o své nevědomosti, pak se přepočítal. Raději by si to všechno pamatovala a vyrovnala se s tím, vyříkali si to, než žít v nevědomosti a najednou se dozvědět, co se doopravdy stalo. Byla vnímavá, dokázala poznat náznaky, takže o jeho lásce věděla, jenom je něco jiného si to nechávat pro sebe a slyšet to od určité osoby. Možná neměla k němu být tak hrubá, když mu odpověděla, ale nešlo to zastavit. Byla to otázka, která ji popudila, rozdmýchla ten vztek, co v sobě stál má. Bylo pro oba lepší, když se o tom nebavili a on dost moudrý na to, aby se k tomu nevyjadřoval.
Teď nastane čas, který ukáže, zda jim ještě stojí za to udržovat jejich přátelský vztah a nebo ne. Chtěla aby byl z prvních lidí, kteří to od ní uslyší, protože takovou informaci si nezasloužil dozvědět od druhých. Vypadalo by to tak, že se mu vyhýbá, že chtěla zakrýt skutečnost, která už nějaký ten den trvá a to nebyl její styl. Uchopí pevně sklenici do ruky a skleněný povrch si přiloží ke rtům. Všechen zbytek tekutiny do sebe obrátí, jako kdyby neměla v plánu se už nadále zdržovat a nebo jenom potřebovala něco na posilnění. Nemůže tvrdit, že není nervózní, jelikož u určité části je. Když se zdá, že všechno už může být dobré, že se posunou přes to dál, tak přijde s další věcí, která ho zraní a ona ví, že mu ublíží. Cítí jeho pohled na sobě a má tendenci se očkem po něm taky podívat, ale přemůže ten pocit v sobě, který k tomu přímo křičí. Steny už musely být naplněny napětím, které zde panovalo a bude to nějakou dobu trvat, než zase zmizí. S ťuknutím odloží sklenici na stolek při sobě a nadechne se zhluboka, přičemž si neuvědomuje, že právě teď je její prsten krásně viditelný. Nevšiml si toho doteď, proto neočekávala, že by tomu tak mohlo být zrovna ve chvíli, kdy mu chce oznámit její nový „stav“. Přistoupí k němu o něco blíže a promluví. Jediný okamžik, jedna chvíle, kdy oba řeknou tu samou věc, akorát v jiném podání. Věděl to, zjistil to sám, protože byl všímavý a ona ho nenechala to dokončit, jako kdyby měla snad potřebu to říct nahlas, aby i sebe samu utvrdila, že si bude brát právě Klause, že to není jenom výplod fantazie a že ten prsten, který cítí na prstu je více, než skutečný. Její hlas zní bez výčitek, spíše naplněný štěstím, zatímco ten jeho je překvapený, alespoň prozatím. Kdo by ho mohl vinit? Ani ona sama nečekala, že by ji kdy požádal o ruku...nikdy netušila, že by to chtěl a vůbec, že se v něm skrývá i romantická duše. Mlčky zůstává stát na místě a sleduje jeho reakci, kterou má pod kontrolou, i když se možná drží jenom díky ní. Jeho přikyvující hlava naznačuje, že je těžké to pro něj vstřebat, možná i pochopit. Mohli být spolu, mohli žít pod jednou střechou, spát ve stejné posteli, každý večer usínat vedle sebe a i tak se probouzet, to bylo všechno, co dokázal nějak snést...dokáže se povznést i nad tím, že by měla oficiálně patřit jeho nepříteli? Dokáže se smířit s tím, že bude nosit jeho příjmení, které on tak nenávidí? Jakmile ji obejde, usoudí, že je všechno zase tam, kde bylo a možná ještě horší. Podívá se před sebe s bolestí ve tváři a přemýšlí o tom, zda vůbec se má natočit čelem k němu, protože on ji nechce vidět. Srdce bije jako o závod, jako kdyby se připravovalo k poslednímu úderu před koncem. Pozvedne tvář a zadívá se do hnědých očí nedaleko od ní, jakmile promluví. Jediné, co zmůže je přikývnutí ke gratulaci, která nemůže být ani upřímná, nevyčítá mu to. Semkne rty k sobě a s výdechem zůstává stát na místě. Slyší to v jeho hlase, všechnu tu nezastavitelnou bolest, kterou ještě více prohloubila. Lehce se pousměje, alespoň z toho všeho špatného vzejde něco dobrého. Ocenil, že to byla právě ona od koho se to dozvěděl a přesně tak to chtěla, tak to bylo správné.* Bylo to tak nejlepší. *Doplní. Dokáže si totiž velmi dobře představit, že osoba, kterou si má brát by mu to už z jistého potěšení předhodila s velkou radostí sama jenom proto, aby ho viděl trpět a to je něco, čemu se chtěla zásadně vyhnout. Jí jeho utrpení nic pozitivního nepřináší, právě naopak. Je to jako kdyby se ostří nože zabodlo do jejího srdce a někdo s ním ještě pohnul do strany, aby krvácela víc. I přesto, že to chápe, tak není pro ni jednoduché to poslouchat. Chce, aby odešla, protože už si nemají co říct a hlavně ji teď nechce ve své společnosti. Nejhorší je vnímat každou emoci v jeho očích, všechno bylo zase špatné. Mlčky se na něj dívá, jako kdyby ho prosila, ať tohle nedělá a zároveň byla připravená k odchodu, jenom ji něco nutilo tady ještě zůstat. Nemůže však prodlužovat jeho utrpení a proto jen přikývne.* Ne...ne to je všechno. *Podívá se na chvíli do země, než se otočí směrem k východu, ale v polovině cesty se zastaví. Natočí se znovu jeho směrem.* Chtěla bych tě tam až ten den v budoucnosti nastane. Vím, že žádat to po tobě není správné, ale...chci aby si to věděl. *Promluví k němu zlomeně, než naposledy od něj odvrátí pohled a rychlým kromě opustí místnost a následně i sídlo. Ani neví jak se dostala do auta, ale už si zapíná bezpečností pás, přičemž se snaží zahnat všechny slzy, které tentokrát neudrží. Nelituje svého rozhodnutí, nepláče proto, že by nebyla šťastná, protože vzít si ho je přesně to, co chce. Jenom nechce ztratit dalšího důležitého člověka. Otočí do strany klíčkem, nastartuje a nezbude po ní nic víc, než jenom rozvířený prach od kol, který se zanedlouho usadí na povrch země.*

(Nespolupracovala s Marcelem jen na té jediné věci. Snažili se upíry a vlkodlaky nějak zcelit, pokud to jen šlo. Někdy si říkala, že prostě nemůže vyjít, že ta nevraživost je až příliš zažraná v útrobách obou druhů. Ale ona s Marcelem se celku tak nějak snažili jít příkladem. Byli v pohodě. Vlastně neměli ani důvod, aby se neměli nějak rádi, nic si neudělali. A ona na rozdíl od jiných tuhle mezidruhovou nevraživost nepodporovala a nikdy nechápala. Pokud to bylo osobní, tak prosím, ale nenávidět někoho jen z principu? Kde to jsme? V New Orleans, jasně. Tady není nikdy nic tak jednoduchého. Rozvod s Jacksonem se stal v Zátoce teď ale číslem jedna, takže ta spolupráce mezi vlkodlaky a upíry zatím na nějakou dobu ustala. Ona tak měla čas se trochu hlouběji ponořit do bádání o tom, kdo byla její rodina a co znamená její odkaz, proč lovci chtěli tak moc vybít její druh, šamany? Vlastně tady už docela dlouhou dobu žila bez toho, aniž by se musela bát nějakého lovce za rohem, ale proč tomu tak bylo? Co bylo na New Orleans jiného než na městech a smečkách v Austrálii, kde žila předtím? Její rodokmen sahal opravdu daleko, hluboko do historie, mezi indiány. Kdo by řekl, že o několik století později zbude z indiánské linie šedooká blondýnka? Ovšem nějakou jiskru, která jí na vzhledu dodávala nespoutanosti a dovokosti, měla stále. Možná, že by jí pomohlo něco zjistit o nějakém jejím předkovi, který se nerozprchl ještě po světě, ale stále obýval New Orleans. Linie její rodiny, která ještě stále obývala New Orleans končí v roce 1840 smrtí Williama Robstona. Jeho dcera Elizabeth Robstonová se po jeho smrti přestěhovala do Evropy. A kdo žil v roce 1840 a něco by o tom mohl vědět? Dát jí nějaké vodítko? Marcel Gerard. Třeba něco ví o její rodině a ani to sám netuší. Příjmení její rodiny se za ta léta měnilo, i když se nakonec vrátili ke svému původnímu příjmení Ayers, který poukazoval na to, že tato rodinná linie je nástupní linií prvních šamanů. Dala Marcelovi už předem vědět, že přijede a s něčím ho bude otravovat. Uvidí se ale, jestli jí dokáže nějak pomoci. Marcel vlastně nezná její příběh, neví, co ji sem zavedlo, že to prvotně bylo vyvraždění dvou smeček, ve kterých žila, ale možná, že se to dozví. Neměla problém projít kolem upířích hlídačů, protože počítali s tím, že přijde. Slušně je pozdravila a pohroužila se dál do útrob domu, kam ji jeden z upírů nasměroval. Marcelova pracovna. Marcel zrovna popíjel bourbon.) Koukám, že na bourbon je vhodná denní doba asi nonstop. (Mírně se pousmála. V ruce držela složku, kterou ji před nedávnem dala Cami.)

(Jedna z věcí, na které se v poslední době hodně soustředil bylo zlepšení vztahů mezi upíry a vlkodlaky. Je pro něj důležité, aby to ve městě fungovalo. Sám zjistil, že to jde i jinak, než jak na to šel dřív. Že je možné donutit dvě "znepřátelené" frakce spolupracovat společně. On měl štěstí v tom, že žena, jež vede vlkodlaky je někdo, s kým si rozumí. Je velmi inteligentní a neodsuzuje někoho jen kvůli tomu, co je zač. Nailah je navíc taky ženou Jacksona, se kterým si také začal poněkud rozumět. Jejich začátky nebyly nejlepší, přece jenom jeho chování nesedí každému. Trávil nějaký ten čas i s Davinou, ale s tou to nebylo takové jako před tím. Změnila se, což samozřejmě chápe, ale bylo pro něj těžké zvykat si na to, jaká teď je. Snaží se tu pro ní však být neustále, aby věděla, že je někdo, na koho se bude moci neustále obrátit. Dnes však byl ve svém upířím obydlí, čekal totiž návštěvu. Seděl dole ve společenské místnosti a poslouchal rozhovory, které vedli jeho lidé. Nijak se nepřipojoval k jejich vášnivému rozhovoru o včerejším "útoku" na jeden noční bar. Upřímně si ani moc nepamatuje, kdy naposledy někam šel, aby se pobavil, kdy si trochu užil toho nočního života, který je v New Orleans to nejlepší. Po chvilce vstal a pomalu kráčel nahoru do své pracovny. Podíval se na svůj mobil, zda nedostal nějakou další zprávu od Nai. Nic, takže je pravděpodobně už na cestě. Otevřel velké prosklené dveře dokořán a přešel ke stolku z alkoholem, kde si nalil jednu sklenku bourbonu pro sebe a druhou pro Nai. Usadil se za stůl a zadíval se na fotku jeho a Daviny, pak na fotku s Thierrym. Krátce se zamyslel nad minulostí, než ho z toho všeho probral už známý hlas. Poněkud zmateně vzhlédl k blonďaté hlavince před ním a jemně se usmál, jak pozvedl sklenku do vzduchu) Můžeš si dát taky. (Ukázal na druhou sklenku a pak vstal ze své židle a usadil se na gauč. Přišlo mu to poněkud osobnější vést konverzaci na gauči, než u stolu.) Co tě ke mně přivádí? (Sladce se usmál a napil se ze své sklenky.)