Garden house with green houses

*Začíná ji pomalu, ale jistě docházet s jejími dětmi trpělivost. Nebude je varovat víckrát, než třikrát. Pokud to zkrátka nepůjde po dobrém, tak to půjde po zlém a pro žádného z nich to neskončí dobře. Kol možná přijal její nabídku, ale je jí jasné, že tady to neskončilo a bude si stále stát za svým tělem, proto by bylo nejlepší získat kolík z bílého dubu pro sebe, aby se mohla těl, které jim dala zbavit. Bude muset o to ovšem požádat člena rodiny, který to pro ni udělá. Ten, který je ji zcela oddaný je pryč, ale ona svého syna najde a přivede nazpět domů a potom? Potom její děti budou trpět stejně tak, jak musí trpět právě teď Finn. V brzké době plánuje si promluvit s Elijahem a stejně tak i s Niklausem. Celkově by se měla sejít s celou rodinou, protože je tady ještě hodně rodinných záležitostí, které musí vyřešit. Z nepřítomnosti Finna je podrážděná. On je jediný, kdo při ni stojí a ví, že vždycky bude, že se na něj bude moct spolehnout.
Zrovna se nachází v obýváku, kde má na stole mapu New Orleans. Připravená na to, aby provedla lokalizační kouzlo chce začít zaříkávat, ale ucítí v domě magii. Proto všechno odloží a otevře oči, přičemž se zhluboka nadechne. Zůstává však stát na místě bez jediného pohybu. Ta síla jí přijde známá, ale nedokáže to úplně identifikovat. Samozřejmě, že nemá strach z toho, že by se jí mohlo něco stát. Zná své magické schopnosti a navíc má vždycky zadní vrátka, takže by skočila do těla nějaké čarodějky. Pozvedne mírně bradu do vrchu, když zaslechne kroky, které se k ní pomalu blíží s tím, že se už – už chce otočit. Zarazí ji však hlas ženy, která na ni promluví a její slova se ji zaryji hluboko do srdce. Teď už ví, kdo na ni mluví a kdo přesně stojí za ní. Pootevře ústa v údivu...je to její malá Alisea. Může si myslet, že se o ni nezajímala, že po ní nesmutněla, ale pravda byla jiná. Ne všechno, co se v ní odehrává dává najevo a to je hlavně bolest v srdci. Velmi pomalu se začne otáčet tak, aby jí viděla do tváře, přičemž lze na ní jasně vidět jak moc tohle setkání na její osobu působí. Do očí se jí nahrnou náznaky slz, takže mírně zesklovatí.* Moje malá holčička...*I přes to, že to už není malá holčička, tak ji tak nazve. Poslední vzpomínku má totiž na ni, když byla opravdu malá holčička a ona tak trpěla, když přišla jak o ni, tak i o její dvojče – Freyu. Pravda je taková, že Aliseu nekontaktovala od svého návratu nikdy, jelikož měla z jejich setkání obavy. Nebylo to tak, že by se o ni nezajímala, ale nechtěla, aby její další dítě stálo proti ní. Nikdo neví, proč se chtěla zbavit Hope a proč i její dítě by nemělo žít, všechno to dělá pro ně. Jednou se to dozví, ale až budou všichni pospolu. Obává se však, že tohle jejich setkání nebude příjemné, ale právě naopak. Přijdou výčitky opět na její osobu. Prohlíží si její tvář velmi detailně, zkoumavě a má taky k tomu důvod. Tváří v tvář se s ní ještě takhle nesetkala…neměla možnost ji být takhle na blízku, když nepočítá dobu před tisíci lety.* Aliseo...tvůj příchod jsem čekala ze všech nejméně. Možná je to ale tvou zvědavostí, že ano? *Promluví na ni mateřsky. Popojde o dva kroky blíže k ní, přičemž z ní nespouští oči. Tohle je pro ni velká chvíle.* A A ano. Jsem tvá matka. *Přikývne souhlasně hlavou na její slova. Přemýšlí, zda má mlčet a nebo něco ještě říct. Ale koneckonců je to přeci Alisea, která za ní přišla a pravděpodobně má něco na srdci, takže ji dá prostor k tomu, aby mluvila. Něco ji ale říká, že rozhovor se bude točit hlavně okolo Nikol. To poslední, co by chtěla je pohádat se s dalším ze svých dětí. Opravdu potřebuje Finna nazpět.*

*Jen, co se rozezněl místností hlas její dcery, tak poznala o koho přesně jde. Uvnitř ní jako kdyby zažehl obrovský plamen citů, najednou tam bylo všechno. Strach, láska k ní, bolest a to všechno v ní zažehly hlavně poslední vzpomínky na její Aliseu. Co bude po tom až se ji podívá do tváře? Až ji spatří po tolika letech na vlastní oči? Měla možnost se na ni dívat z druhé strany, ale v tom nebylo nic osobního. Tohle osobní je...konečně se ji bude moct podívat do očí, bude moct cítit její blízkost. Je šťastná za to, že se konečně mohou shledat ačkoliv má na druhou stranu pocit, že to nebude patřit k těm šťastným setkáním matky s dcerou, protože za tu dobu, co žije se svými sourozenci jimi bude ovlivněna. I když moc dobře ví, že Alisea je stále jiná...stále uvažuje jinak, než zbytek jejich sourozenců. Přiřadila by ji trochu více k Finnovi, ale stále tvoří samostatnou jednotku. Otočí se a zadívá se ji do tváře. V jejích očích jsou vidět náznaky slz a taky si lze všimnout, že je opravdu šťastná za její přítomnost. Osloví ji, tak jak jí říkala před tisíci lety. Není sice už maličká, ale pro ni vždy taková bude. Nejasnější vzpomínky na ni má právě z jejího dětství. Místnost je naplněna tichem ze tohoto shledání a není se čemu divit. Co přesně by ji měla říct? Proč tady vlastně její dcera je? Nakonec postoupí o dva kroky blíže k ní a nespouští z ní pohled. Prolomí to ticho mezi nimi. Mluví na ni mateřským, příjemným hlasem. Jako kdyby jí chtěla dát najevo, že je opravdu její matka, že ať už se stalo cokoliv, tak vždycky to bude její dcera, kterou bude milovat, i když spolu strávily pouhých pět let. Zaposlouchá se do jejího hlasu, jako kdyby si ho chtěla pořádně zapamatovat, jako kdyby to byla píseň, kterou miluje a dlouho ji neslyšela. Chce si ty tóny uchovat v paměti. Pozná, že za jejími slovy jsou výčitky z toho, že ji nevyhledala jako první a místo toho se starala o její další děti, kterým nadělala trochu problémy. Ne, že by si je tedy nezasloužily. Jakmile se zmíní i o tom, že si na ni chce udělat svůj vlastní názor, tak se v jejích očích objeví na chvíli záblesk překvapení, ale jinak její tvář zůstává vážná. Slyšela toho jistě hodně špatného na její osobu od svých sourozenců, ale i přesto tady přišla a chce se o všem přesvědčit sama. Obdivuhodné a rozumné. Nejedná tak jako Niklaus, Elijah, Kol a nebo Rebekah. Je dobře, že nežila celých tisíc let po boku kohokoliv z nich a nebo snad všech. Sepne obě ruce vepředu, přičemž mírně pozvedne hlavu. Nedívá se na ni přísně, spíše je v tom jemnost a zároveň jistá autorita.* Chceš vědět, proč jsem tě nevyhledala dříve. *Není v tom žádná stopa po otázce, spíše kontaktuje fakt. Pokaždé, když se setká s někým ze svých dětí musí je o něčem přesvědčovat, podkládat jim argumenty. Občas z toho sama bývá unavená, ale je to nezbytné.* Brzy bychom se shledaly, milá Aliseo. Bohužel jako první jsem potřebovala vyřešit jisté záležitosti se zbytkem tvých sourozenců, kteří jak už jistě víš jsou více...impulzivní, potřebují nad sebou jistý dohled a kontrolu a byly tady záležitosti, které byly opravdu nutné zařídit. Ty jediná z nich ses tak nějak držela na hranicích. Navíc naše setkání mělo být jiné, než s nimi. Našla bych si tě, ale jsem ráda, že jsi to byla ty, kdo přišel za mnou. *Nadechne se zhluboka, aby vybrala vzduch do plic. Teď by jí měla odpovědět na tu druhou část. Otočí se k ní zády a několika kroky přejde k sedačce na kterou se posadí. Ruce si složí do klína a obrátí opět zrak k Alisee.* Jsi rozumná, Aliseo. Nelpíš na předsudcích avšak z jisté části už svými sourozenci ovlivnění jsi, není tak? *Po celou dobu mluví klidně. Poukáže rukou na místo vedle sebe a nebo naproti v křesle.* Můžeš se posadit. *Nabídne ji. Možná se tady bude chtít držet a možná ne. Po celou dobu z ní nespouští oči. Je dobře, že se nepřišla hádat a ani o to nestojí, protože ani v jejím zájmu není to, aby se pustila do hádky s dcerou, která „zemřela“, když jí bylo pět let. Na její slova nijak nereaguje, co se týče výrazu ve tváři. Nemusí chápat všechno, co kdy udělala, ale chtěla by, aby pochopila ty důležité věci, to co chce, aby pochopily všechny její děti. Jistě jsou chyby, které udělala v minulosti a lituje jich. Bohužel vrátit čas nazpět nejde a teď chce všechno jinak.* Nikdy jsem netvrdila, že udělat z mých dětí upíry byla ta nejlepší volba. Bohužel tenkrát před tisíci lety to bylo jinak. Jsem si jistá, že celý příběh znáš ohledně tvého zesnulého bratra Henrika. *Vydechne při jeho jménu. Jak už řekla několikrát, tak miluje všechny své děti a ztráta vždy bude bolet, i když uběhlo už tisíc let.* Možná jsem z nich udělala upíry, ale nikdy jsem z nich neudělala monstra, Aliseo. To udělali oni sami ze sebe, když začali vraždit nevinné lidi, když svou sílu využívali jen ve svůj prospěch. Můj podíl vinny je na tom obrovský, ale nemohou mě vinit za všechno, co se v jejich životě stalo. Byla to chyba, kterou jsem udělala v zoufalé situaci. *Ukončí tak tímto téma o tom, proč udělala ze svých dětí upíry. Několikrát už tuhle historku řešila s nimi, sama se sebou. Není potřeba to obkecávat zase znovu, i když Alisea u ničeho z toho nebyla. Není si jistá, zda mluví všeobecně nebo jen o sobě a snaží se to zakrýt. Přiklání se tak k druhé možnosti, ale ona není ta, která by se ji měla omlouvat. To Niklaus ji proměnil. Nemůže nést i tohle břímě na sobě za něj. Odvrátí na chvíli zrak, jen co se jejich téma přesune na výměnu těl. Vydechne dlouze a stále ji naslouchá. Po nějaké chvíli se vrátí pohledem znovu k ní a trochu si poposedne.* Nemorální...*Pousměje se mírně nad tím slovem. Bůh ví proč tomu tak je. To může jen Alisea odhadovat.*...možná ano, Aliseo. Ale ta těla, která jim dávám nejsou náhodná těla. *Zavrtí hlavou.* Všiml si vůbec někdo z vás, že ty těla, která vám nabízím jsou zničená? Že ten, kdo je vlastní je zničený životem? Dám ti jasný příklad toho, co se ti snažím říct. *Zvedne se z pohovky, přičemž přejde k jednomu oknu. Rukou mírně odhrne záclonu a podívá se směrem ke skleníkům. Je ke své dceři otočená bokem.* Nedávno jsem přemýšlela nad tělem pro Rebeku a vybrala jsem někoho, kdo by byl pro ni perfektní volbou. Ta žena je silná, zdravá a krásná. *Poté se podívá na ni.* A také je sama. Nemá už žádného člena rodiny, který by ji tady držel. Prožila si už tolik bolesti a i když se se vším snaží bojovat, i když přijala tento nadpřirozený svět, tak v hloubi duše stejně ví, že to není to, co kdy chtěla. Celý život jí budou pronásledovat už jenom problémy, kterých se nezbaví. Zaslouží si to snad? Být sama a ještě trpět za to, že její přátelé tvoří hlavně nadpřirozená komunita, která je pro obyčejného člověka nebezpečná? Navíc...když do takového těla přesuneš někoho jiného, tak si okolí nebude všímat lehkých změn v jeho chování. Rodinu předešlý vlastník těla už neměl, neměl nikoho, takže tím i nikomu tak moc neublížíš. Takže mi pověz, dcero, zda je to opravdu až tak zlé. Neříkám, že to naprosto správné, ale je to pro vás nejlepší volba a pro ty, kterým život dá se říci seberu také, protože je nečeká už nic dobrého. *Zavrtí hlavou a otočí se čelem k ní. Alisea jen může odhadovat o kom přesně mluví, ale ona to ví přesně, že se zaměřila na tu mladou blonďatou barmanku, která by dle ní byla perfektní volbou pro Rebekah.* A dříve jsem je chtěla zabít, ano. Protože už jsem nemohla nést to břímě, které mě táhlo dolů. Víš jak to bylo hrozné sledovat tisíc let, co všechno dělají a nikoho je nemůže zastavit? A byla to má vina. Chtěla jsem svět zbavit zla, které oni produkovali. A žít tisíc let? Nikdo by neměl žít tak dlouho. *Zdá se, že tady její vysvětlování taky končí. Říká to, co i řekla svým dětem, ale pro ni to ještě jednou zopakuje, protože je to poprvé, co spolu mluví a ona má šanci tak nějak jí přesvědčit o tom, že jedná jak nejlépe to jde.* Bohužel u mých dětí funguje jen tvrdá ruka. Když s nimi chci jednat v dobrém, nepřijmou to a proto to musí jít tou horší cestou. *Odpoví ji rázně. Přijde dokonce i na Hope a nečekala, že by snad tohle téma vynechala. Věděla moc dobře, že se o tom zmíní a poté se přesunou i k tématu její dcery. Na to ji však nehodlá dát odpověď..ne dnes.* Co se týče dcery Niklause a Hayley, tak je v tom více, než se zdá, Aliseo. Nejsem někdo, kdo by vraždil děti. Ale tady jde o rodinnou věc, která by stáhla ke dnu nás všechny. Brzy se ty a zbytek tvé rodiny dozvíte pravý důvod toho, proč je lepší, když to dítě je mrtvé. A já vím, co chceš vědět a odpověď je – Ano, Aliseo. I pro tvé dítě bude lepší, když opustí tento svět, protože by ji potom čekal osud horší, než smrt. A nejenom ji,ale i tebe a všechny na kterých ti záleží. Pokud se chceš ptát, tak ti rovnou říkám, že se budeš ptát zbytečně. Tohle chci probrat s vámi všemi, nejenom s tebou. Jak už jsem již zmínila. Je to rodinná záležitost jejichž kořeny sahají ještě před to, než se kdokoliv z vás narodil. *Řekne trochu přísněji, naléhavěji, že na její zvídavé dotazy odpovídat nebude. Když už tak to vysvětlí všem a nejenom ji, protože říct celý příběh jen jednomu z nich nemá smysl. Ví, že jí budou kladeny otázky a takhle když to řekne pohromadě nebude toho tolik, jako když by se setkala s každým zvlášť. Postoupí o nějaký ten krok blíže a už z jejích úst slyší výčitky a to tvrdila, že žádné nepřijdou. Jako kdyby snad nějaké její dítě vždy dodrželo to, co řeklo. Propaluje ji pohledem, ale není to nijak nepříjemný pohled. Spíše stále zkoumavý.* Ano vím jaké je to přijít o dítě a ne jen o jedno. A to je taky důvod, proč vy všichni musíte mít nová těla, abyste mohli být šťastní a nezažít ztrátu svého dítěte. Chci pro vás teď to nejlepší. *Uzavře tak své obhajování. Nebude to stále opakovat dokola. Je to pro ni unavující a stejně odpovědí, které ona chce se momentálně nedočká.*

*Ani jí její dcera nemusela ve větách naznačovat na co se chce zeptat. Věděla to už od začátku, co tady přišla. Každé dítě by bylo zvědavé a toužilo by po vědění. Chtěla vědět, proč za ní nepřišla hned a tak se jí to snažila vysvětlit, i když vůbec nemusí. Nemusí stále dokola svým dětem vysvětlovat, proč jedná tak a tak a proč neudělala to a to už dávno předtím. Jenomže aby nedocházelo ke zbytečným nedorozuměním, tak jim to opakovala stále a stále dokola, i když moc dobře ví, že ji stejně neposlouchají. Alespoň většina z nich. Alisea zdá se, že poslouchá, ale stejně si stojí za svým, což taky dokážou její slova u kterých si mírně povzdychne. V prvním momentu to vypadá, že ji na to nehodlá znovu odpovídat, protože má pocit, že řekla k tomu dost, ale nakonec pootevře ústa a znovu na svou dceru promluví.* Kolovi jsem dala jasný termín, jasně jsem mu řekla o co přesně jde a neuposlechl mě, opakovaně. Ještě měl tu drzost chovat se nepatřičně ke své vlastní matce, která mu dala život. Takže ano...měla jsem spoustu práce s tím, abych mu ukázala, že když to nepůjde po dobrém, tak to zkrátka půjde po zlém. Navíc na naše první setkání jsem opravdu nechtěla chvíli, kdy jsi v nemocnici a staráš se o svou předčasně narozenou dceru. Můžeš mi vyčítat spoustu věcí, Aliseo. Ale ne všechno. *Setkání po tisíci letech si opravdu nepředstavuje tak, že by šla za svou dcerou do nemocnice s tím, že by bylo nejlepší odstranit její novorozenou dceru hned ze světa. Musí brát všechno popořadě a i když je možná tak Alisea dotčená, tak se s tím už nedá nic dělat. Je to minulost, měla by se přes to přenést a nevylívat si vztek na ni, když má větší vztek spíše na své sourozence, kteří ji v tu dobu zanedbávali. Jestli si myslí, že nedokáže číst v řádcích a odvodit si spoustu věcí, tak se plete. Má už dost let na to, aby spoustu věcí poznala a to hlavně na svých dětech...nehledě na to, jak moc je zná. Znovu ji začne odpovídat a poté se posadí, přičemž i jí nabídne, aby se usadila. Poslouchá ji, ale nijak na to nereaguje. Žádné výrazy ve tváři, kde by šli vidět nějaké emoce, žádné slova, které by se jí snažila něco rozmluvit nebo vysvětlit. Nechala se zkrátka ovlivnit názory svých sourozenců, než aby si o své matce utvořila vlastní. Ne, že by počas toho nic nepociťovala, právě naopak Mrzí jí to, že neposlouchá svého bratra Finna a místo toho naslouchá ostatním.* Protože nikdo z vás nezná celý příběh. *Uzavře to. Nebude to vysvětlovat jen jednomu ze svých dětí. Finn moc dobře ví, co by se stalo, kdyby Hope byla naživu. Přišla by Dahlia a všechny by je stáhla s sebou. Jistě, že se přiklání k ostatním, jelikož z nich nezná celou verzi příběhu. Ale to se už velice brzy změní. Pozvedne pravý koutek úst nahoru, jako kdyby se snad chtěla pousmát při jejich slovech a mírně prohodí svými zlatými vlasy, přičemž stále sleduje Aliseu.* Finn jediný z vás doopravdy ví, co je to úcta k rodičům. Vždy jsem pro vás všechny dělala to nejlepší a on to dokáže stále vidět. Vidí, co se z vás všech stalo, co jste ze sebe nechali udělat. Co se týče nepřátel...myslím, že tví sourozenci jich mají za ta staletí více, než já sama. A nepřátelé mi nedělají vůbec žádné starosti. Ty víš o co mi jde, víte to všichni a za tím si stojím. Jsem ráda, že Finn je po mém boku a vždycky byl. A nemusíš mít obavy...nenechám ho zemřít. *Bavit se zrovna o tom, kolik má nepřátel. Stále má více těch, kteří by se postavili na její stranu, než její děti a navíc je to Původní čarodějka. Nemá z nikoho strach. Vždycky si najde cestu jak zasáhnout a nebo jak se vrátit zpět. Tuhle bitvu se svými dětmi vyhraje, podrobí si je ať už chtějí nebo ne. Začne na novo ta část, kdy se musí vracet do doby, co proměnila své děti v krvelačné upíry. Ještě jednou vše zopakuje speciálně pro ni a opravdu doufá, že se dále k tomu vracet nebudou. Ona z nich monstra neudělala...ale oni sami ze sebe ano. Napáchali toho více, než kdy ona. Nemají právo jí něco vyčítat, tenkrát bylo všechno jinak. Doteď si vyčítá, že jim způsobila neukojitelnou touhu po krvi, chuť zabíjet. Kdyby se mohla rozhodnout jinak, tak by to neudělala, ale na něco takového je už příliš pozdě. Vysvětlí ji všechno ohledně výměny těl a že si dává pozor na to jaké těla to jsou. Nebere životy jen tak někomu, ale lidem, kteří už zničení životem jsou. Poslouchá poté její obhajobu a jen přikyvuje, že její slova bere na vědomí, ale nezdá se, že by s nimi souhlasila.* Ale no tak, Aliseo. Kdybychom se měli ve svém životě stále zabírat věcmi až do úplné hloubky, nemyslíš, že bychom potom nemohli udělat nic? *Povytáhne jemně pravé obočí, které hned zase stáhne nazpět. Číší z ní po celou dobu přirozená autorita.* Opravdu si myslíš, že bych své vlastní dítě dala do těla nějakého psychopata? Ne. Já chci pro vás zdravé těla, silná, takže dělám všechno pro to, aby to byla nejlepší volba. Její život už se nezmění, Aliseo. Jen povede k horšímu...už jenom proto, že je spojená s tvými sourozenci a oni ji stáhnou dolů stejně tak jako každého. *Řekne trochu tvrdším tónem. Stojí si za svým a nic a nikdo jí nepřinutí názor změnit. Není zase naprostý blázen, aby svým dětem dala těla psychopatů nebo snad masových vrahů jak navrhovala. Povzdychne si bezradně při její otázce na kterou už odpovídala nejenom jednou. Možná ne přímo jí, ale ostatním.* Myslela jsem, že jsi při nejmenším mluvila s Elijahem nebo Kolem o tom všem, takže ti tohle už objasnili. Ne jednou jsem jim všechno vysvětlovala. *Pokud bude naléhat, aby jí to znovu řekla, tak to zopakuje. Do té doby na to zatím neodpovídá. Nakonec přeci jen něco doplní.* Rozhodla jsem se jim dát druhou šanci na život. Jak jsem řekla...nikdo by neměl žít tak dlouho a tohle je jejich, vaše druhá šance. *Přesunou se poté k tématu ohledně Hope. Očekávala, že to přijde, jen netušila, kdy přesně. A teď je to tady a tak znovu promluví a začne jí spoustu věcí vysvětlovat, přičemž přejde k oknu a chvíli se z něj dívá, než se znovu otočí k ní. Zmíní se i o tom, že stejný osud by měl potkat její dceru Nikolasu. Sleduje ji, jak ztuhla, ale nijak na to nereaguje. Nechce zabíjet nevinné děti a ještě k tomu svou vnučku. Ale nemůže dopustit, aby ji potkat osud horší, než smrt. Při její otázce semkne rty pevně k sobě a pozvedne bradu. Chvíli nic neříká, ale poté promluví zcela jasně.* Nejde o to, co chci, ale co musím udělat. Věř mi, když ti říkám, že pokud bude naživu, pokud bude v jejich žilách proudit krev Mikaelson, tak ji čeká jen utrpení. To nechceš pro své dítě...*Zavrtí hlavou. Chápe její postoj, ale nemůže to zkrátka změnit. Dívá se jí do tváře a znovu promluví.* O tom si promluvíme později...se všemi. *Oznámí ji tak, že se s ní nehodlá hádat o tom, co má v plánu s Nikolasou. Řekla to totiž dost jasně a neustoupí.*

(Elijah ji přesvědčil, aby si nechala vyměnit tělo. Myslel si, že na něm nepozná, že má něco za lubem. Myslel si, že jí nedojde, že tohle je jen další hra proti matce. Ač velice toužila po vlastní rodině, po lásce, nikdy nevěřila, že by to opravdu mohla získat, tedy vlastní rodinu rozhodně ne. Teď je tu možnost, kdy se jí vše nabízelo. Ona, Rebekah Mikaelson, by mohla mít všechno, po čem kdy toužila. Ale jako vždy, něco to stojí. Tentokrát by to bylo její vlastní tělo. Nechtělo se jí do toho, protože by tím nechala matku vyhrát. Věděla, že její noční můry, které se jí zdály po dobu, kdy byla probodnutá dýkou od svého úžasného bratra, způsobovala právě její matka. Mělo jí to připomenout, co jí za ta léta Nik všechno sebral. Jako by ji chtěla poštvat proti němu, ale mělo to mít spíše jiný účinek. Měla díky tomu přijmout tělo, ve kterém by rozhodovala sama za sebe a mohla by konečně mít to, co vždycky chtěla. A pak za ní přišel Elijah s tím, že přijme Estheřinu nabídku a ona by měla též. Slíbila mu, že to udělá. Ale neušlo jí, že tady jde o mnohem víc než jen o výměnu těl. Není hloupá, ačkoliv si její bratříčci mnohdy rádi mysleli opak. Rozhodla se, že navštíví matku. Chce ji vyrozumět o tom, jak se rozhodla. Samozřejmě, že na ni bude hrát, jak se rozhodla sama a jak jí její matka dá novou příležitost pořádně žít. Až se ale vrátí do sídla, bude chtít od Elijaha rozhodně slyšet, co se tu děje a proč ji z toho vynechávají. Pokud ví, tak ona, Elijah a Klaus si vždycky našli cestu, vždycky. I když to vypadalo, že jejich rodina se rozsype na malé kousíčky, tak se ty kousky daly ještě slepit. Jejich pouto ještě není rozemleté na prach. Ještě zbývají části, které jdou vždycky poslepovat. Neví, jak dlouho to ještě tak bude, ale dokud to tak je, rozhodně nemíní stát proti svým sourozencům. Jediný zločinec, kterého je tu třeba porazit, je Esther. A pokud Elijah přišel na to, jak se jí zbavit, pokud to opravdu vyžaduje výměnu těla, aby měla Esther pocit vítězství, udělá to.
Vešla do jejího domu. Všude hlídali vlkodlaci. Ještě pořád se jich nikdo nezbavil. Možná, že si to zapíše na svůj soukromý seznam, co je potřeba udělat.) Přišla jsem za svou matkou. (Řekne nevzrušeně, až lhostejně, či skoro pohrdavě. Jako by ten vlkodlak, co stojí před ní, nebyl nic, jen smítko prachu, které ona může kdykoliv sprovodit z povrchu zemského.) Buď tak hodný, zahraj si na hlásnou troubu a běž jí to oznámit. (Naklonila mírně hlavu a samolibě se usmála. Pokračovala dál do útrob skleníků a pár vlkodlaků ji následovalo. Zakroutila si pro sebe hlavou, ale nechala to být. Pokud jsou tak paranoidní, tak prosím, ať si jdou za ní. Ostatně, jsou to psi.)

*Konečně se věci začaly trochu hýbat a to v její prospěch, i když ne ještě tak, jak by chtěla. Má nazpět svého syna Finna, kterého získala od Elijaha. Za což je mu vděčná, jelikož kdyby ho nedostala, tak by se začaly dít opravdu zlé věci. Když řekne, že zničí každé štěstí a nechá vyschnout každou kapičku radosti svých dětí, kteří se postaví proti ní, tak to hodlá dodržet. K jejímu štěstí však nepřicházely příliš velké překážky. Tedy nic s čím by si nedokázala nějak poradit. Ovšem netuší jaké pocity má mít z Elijaha. Ano na jednu stranu stojí při ní, chce mít nové tělo, novou šanci na život, ale opravdu se dokázal po tisíci letech odpojit od svého bratra Niklause na kterého byl vždy tak fixován? Dokonce se stavěl kvůli němu i proti Mikaelovi, vždycky byl po jeho boku, vždy byl ten nejvěrnější. Ale teď je všechno jinak, není? Přeci jen...ztratil toho příliš mnoho, dozvěděl se věci, které dříve udělal a poznamenalo ho to. Možná teď chce opravdu mít ruce čisté, začít od začátku. Nedá se říct, že by mu naplno důvěřovala, protože nelze plně věřit nikomu z nich, kromě Finna. Ale zase se ani nedá říct, že by si ho nepustila k sobě, že by ho zpochybňovala. Přeci jenom teď dělá tak, aby se jí zavděčil, aby jí dokázal, že stojí při ní a ne při svém bratrovi, který stále ještě nepřišel. Už je to nějakou dobu, co je nazpět a stále nepřišel. A proto bude muset dát věci do pohybu, protože už čeká opravdu dlouho. Když to nepůjde po dobrém a jak svého syna zná, tak to nikdy nepůjde po dobrém. Takže bude muset zvolit jinou cestu, trochu na něj přitlačit, potrestat ho za to, že se nechce podvolit její vůli. Jako kdyby snad mělo nějakou cenu s ní bojovat. Proč její děti nemohou pochopit jednu, velmi důležitou věc? A to je ta, že všechno co dělá, tak dělá pro ně. Ano, udělala v minulosti chyby, vlastně spoustu chyb a chtěla je zabít. Ale teď je tady, aby začaly opravdu od začátku, uzavřeli tuhle kapitolu o Původní nesmrtelné rodině a otevřeli novou. O své nejmladší dceři Rebece slyšela opravdu málo, ale tak nějak věří, že přijde sama, že bude chtít přijít. Vždy chtěla rodinu, chtěla žít. A tohle je její šance a proto je stále trpělivá a čeká na její příchod. S Kolem si starosti prozatím nedělá a Aliseu bude muset vyřešit taky co nejdříve. Čím déle je její dcera Nikolasa naživu, tím více je pravděpodobné, že přijde Dahlia. Protože to dítě je jako maják, který vysílá signály.
Sedí u prostřené stolu na kterém je čajový servis a pár sušenek. Uchopí elegantně konvici s čajem a začne si ho nalévat do porcelánového hrníčku. Jakmile uslyší nedaleké kroky, tak pozvedne bradu a zadívá se na přicházející vlkodlaky a Rebekah. Usměje se na ni přívětivě a pozvedne jednu ruku ihned, co chce jeden z vlkodlaků promluvit. Pravděpodobně to udělala proto, aby ho zastavila.* Moc dobře vím, kdo to je. *Řekne bezbarvým hlasem, ale po celou dobu upírá zrak na svou dceru.* Jen pojď dál, Rebeko. Čekám na tebe. *Koutek úst jí ucukne a opět skloní zrak k čajovému servisu. Vlkodlaci se mezitím odeberou pryč, snad proto, že vědí, že je nesmí rušit. Nalije si čaj a vezme jeden z hrníčků, který položí naproti sobě a nalije i jí čaj. Pozvedne zrak k ní.* Heřmánkový. Měla si ho ráda, pokud si dobře pamatuji. *Začne nenucenou konverzaci a poté odloží konvici doprostřed stolu. Napřímí se a položí si ruce do klína. Normální člověk by si o ní mohl myslet, že je to zkrátka jen elegantní dáma, která zná velmi dobře etiketu a taky si na ni potrpí. Zadívá se své dceři do tváře a zkoumá ji, jako kdyby snad hledala nějakou změnu. I když ví, že co se týče fyzické stránky, tak jako upíra ji nikdy nepoznamená čas a nebo cokoliv jiného.* Můžeš hned začít s tím, proč jsi tady. *Pobídne ji sama. Velmi doufá v to, že bude chtít nové tělo, které tak či tak by dostala, které už pro ni má vybrané.*

(Její kroky směřovaly rovnou do skleníku. Netušila, že její matka je zrovna tam. Kdyby to věděla, rozhodně by se neobtěžovala s tím, aby posílala nějakého vlkodlaka, aby jí to oznámil. Vešla dovnitř. Její matka tam seděla a byla tak klidná, jako by se v New Orleans nedělo nic pozoruhodného. Jako by si byla tak jistá sama sebou a svým údělem, že jí nic nestálo za to, aby se nějak rozčilovala či vzrušovala. Ona však věděla, že její matka dokáže být pořádně navztekaná a rozzuřená. A pokud už to dojde do tohoto bodu, každý, kdo se jí připlete v ten moment do cesty, by měl raději utíkat nebo prosit o smilování. Její matka byla chladná mrcha, která svůj nízký charakter schovávala za svou láskou ke svým dětem. Ale ona je nemilovala. Byla to jen vypočítavost. Všechno byl chladný kalkul, aby se ona sama necítila provinile. O ně jí až tak nešlo. Jen se potřebovala vypořádat sama se sebou. Potřebovala jim dát nová těla. Ne však pro to, že pro ně chce tak dobrý život, jak tvrdí, ale proto, že ona sama se sebou potřebuje žít. A to by nemohla, kdyby stále měla před očima to velké selhání, kterého se ve svém životě dopustila. Změnila svoje děti na bytosti sající krev. S touhle myšlenkou nemohla žít. Byla tak pokrytecká. A co na tom bylo nejhorší? Možná už i samu sebe přesvědčila, že tohle všechno nedělá kvůli sobě, ale kvůli nim. Uvěřila svojí vlastní lži jen, aby se cítila lépe.
Postavila se doprostřed místnosti a založila si ruce na prsou. Ne, že by tím chtěla nějak vyjadřovat postoj ke svojí matce. Spíš tím vyjadřovala, jak jí tu vadí tu vlkodlačí nohsledi. Nemínila se hnout z místa, dokud ti psi neodejdou. Pravda, nemusela na to čekat zase tak dlouho, protože jakmile Esther promluvila. Jakmile vlkodlaky utvrdila o tom, že ji zná a že na ni čeká, oni se prostě spakovali a odešli. Až tak je měla vycvičené. S tím se opravdu bude muset něco dělat. Možná, že si jednoho po druhém odchytí a uláme jim všechny končetiny. Našpulila mírně rty, jak si to začala představovat ve svých myšlenkách. Pak se ale rozejde k Esther, která jí právě nalila čaj. Heřmánkový. Měla ho ráda. Ale už si nedokáže vzpomenout, kdy ho pila naposledy. Ne, že by jako upírka nikdy nejedla normální jídlo, ale její chutě se opravdu rapidně změnily.) Ano, měla jsem ho ráda. (Posadila se naproti Esther a zkoumala hrnek s čajem. Nakonec si ho vzala do ruky, zvedla ho a nasála vůni heřmánku.) Dlouho jsem ho nepila. Za ta léta jsem se přiklonila spíše k vínu. (Zvedla zrak a podívala se s úšklebkem na Esther. Kdo by se jí divil, že čaj ze svého pitného režimu opravdu začala vynechávat. Pak ale naklopila hrníček a napila se čaje, jehož chuť jí sice byla velmi známá, ale zároveň zapomenutá.) Vždycky jsi věděla, jak udělat dobrý čaj. (Podotkla nakonec po napití a položila hrníček zase zpátky.) Proč jsem tady. Jako by to bylo těžké uhodnout. (Kousla se do rtu a upřela svůj zrak na Esther.) Přišla jsem, protože chci nové tělo. Toužím po novém životě, po takovém, který jsem vždycky chtěla. Chci mít rodinu, svou vlastní rodinu, ne rozvrácenou a zkaženou jako je ta naše. Chci se cítit volná a... už nechci víc dovolit Nikovi, aby mi ovládal můj život. (Zněla opravdu odhodlaně. Možná si to měla nacvičit, ale chtěla, aby to znělo věrohodně a ne strojeně. Proto vlastně říká pravdu. Říká Esther, co všechno by chtěla, co by byla ráda, ale pravdou je, že se nikdy nebude schopná vzdát vztahu se svými sourozenci. Nikdy.) Chtěla bych odjet, začít znova. A vím, že se mi to nikdy nemůže podařit... pokud, pokud mi nepomůžeš. Přemýšlela jsem dlouho, já vím. Nik, já a Elijah, vždy jsme byli zvyklí být spolu. Bádala jsem nad tím, jestli bych byla schopna se toho vzdát. Ale pokud opravdu chci mít svůj vysněný život, musím se toho vzdát. A Elijah... Asi díky němu jsem se opravdu stoprocentně rozhodla. Řekl mi, že přijme tvou nabídku a ubezpečil mě, že je dobré to chtít. (Bylo to tady. Zase to byla ta hloupoučká a naivní Rebekah, kterou někdy byla. Něco si vysnila a chtěla za tím jít. Vždycky taková byla. Vždycky věřila svým naivním snům. Tentokrát ty sny předestírá Esther s tím, že takhle najde cestu společně se svými sourozenci, jak se jí zbavit. Dopřát jí pocit vítězství, to je ta cesta.)

*Vlastně ani sama neví, na co ještě vlkodlaky má. Předtím to byl jasný cíl – prsteny. Ale teď je jí to už k ničemu, když jich zbylo jenom pár a teoreticky nepotřebuje žádnou ochranu. Jistě není špatné je mít při sobě, kdyby přeci jen náhodou byl někdo tak bláhový a rozhodl se na ni a nebo Finna zaútočit. Což se vlastně už stalo a jak to dopadlo? Byli naprosto k ničemu. Je jí tak nějak jedno, co s nimi bude. Zda jí budou dál sloužit a nebo zemřou. Tak či tak je nepotřebuje. Je tady kvůli svým dětem a ne vlkodlakům...to byl jen takový vedlejší plán, nijak nepotřebný, neužitečný. Nechává si je při sobě jen proto, že zůstali. Jako každý den tak sedí při šálku horkého čaje, přemýšlejíc, co přesně dál a jak to všechno pohnout kupředu. Už ji opravdu unavuje to čekání. Je v New Orleans poměrně dlouho a věci ještě nejsou ani z poloviny tak, jak by měly. A hlavně by se měla postarat co nejdříve o Nikolasu, i když nebude lehké se k ní dostat. Ne však něco, co by se nedalo uskutečnit. Každý z jejich dětí má slabinu, každého může zabavit a občas prostě nelze zachránit všechny. Každá válka má své oběti, vždy zbude po válce nějaká ta hrst popelu, který pak rozfouká vítr a záleží jen na lidech, zda ten popel bude zhmotněný ve vzpomínkách a nebo ne. Spolu s přicházejícími kroky pozvedne zrak vzhůru, který hned na to ukotví na své nejmladší dceři. Očekávala ji, doufala, že přijde a konečně tomu tak je. Možná konečně Rebekah pochopila, že nemá šanci s ní bojovat, protože ten boj bude předem prohraný. Udělala chybu v Mystic Falls, ale tady ji nehodlá opakovat. Ne, tady je všechno jinak a ona je více zocelená, více pozorná. Tedy alespoň je o tom přesvědčená, že má všechno a hlavně všechny pod kontrolou. Na tváři se ji usadí spokojený výraz, ale těžko lze z ní něco číst, protože poměrně pokaždé se tváři stejně – autoritativně. Je to v ní zkrátka zachovalé, to všechno, co bylo ještě před tisíci lety. A možná ještě zesílené dobou, kterou musela strávit na druhé straně a sledovat je, co všechno udělali, čí vší krev její vlastní děti, její výtvory prolily. Pozoruje postoj, který zaujala, ale nijak se k tomu nevyjadřuje. Tváří se pořád stejně a přitom moc dobře ví, že ten postoj vyjadřuje jistou odtažitou, povrchnost a obrannou pozici. Není to tak, že by se příliš nad svými dětmi vzrušovala, jedině pokud jí opravdu nerozzuří. Pošle své vlkodlaky pryč jedním malým gestem. A pak začne i své dceři nalévat čaj, přičemž se i o něm zmíní. Dělala spoustu druhů čajů všem, ale velmi dobře si pamatuje, že právě tento Rebekah měla velmi ráda...byl to jeden z oblíbených. Jaká náhoda, že právě dnes si uvařila tenhle, že ano? Pousměje se, když s ní souhlasí, ale trvá to jen zlomek sekundy. Odloží konvici a zadívá se Rebece do tváře. Dá se říct, že je velmi spokojená s jejím přístupem. Usadila se, dokonce přijala pohoštění. Že by dnes jejich rozhovor probíhal v klidu? Mohl by, alespoň jednou by mohlo jít všechno hladce. Už jenom pro její dobro, že ano. Pokýve hlavou nahoru a dolů.* Nebude špatné si znovu připomenout tu známou chuť, že ano? *Poví klidným, ale silným hlasem. Jednu ruku si položí na stehno a druhou si položí na ruku. Záda má narovnané a prozatím se svému čaji vůbec nevěnuje. A proč by měla? Návštěva její dcery je ji drahocenná. Usměje se na ni tak, jak se na ni vždycky usmívala. Přívětivě, mateřsky. Nadechne se zhluboka a natáhne jednu ruku ke svému hrníčku, který uchopí za ucho.* Čaje byly mojí specialitou. A pro vás byly i velmi oblíbené. Navíc měly uklidňující účinky. *Nahne hlavu mírně do strany a na rtech ji pohrává zvláštní úsměv. Přiloží poté hrníček ke rtům a mírně upije. Odloží ho zase na podšálek. Pobídne ji k tomu, aby začala mluvit.* Věř nebo ne, tak ne vždy mě někdo z vás navštíví s něčím pozitivním. Nemůžeš se divit, že se ptám. *Může předpokládat, že je to kvůli výměně těl, ale taky mohla předpokládat, že ji hodlá vmést do tváře nadávky, urážky, všechno to negativní, co k ní cítí. Opravdu si nemůže hned myslet, že by snad přišla přijmout její nabídku. Nechce se ukvapovat hned na začátku. Velmi pozorně ji pozoruje, když k její osobě promlouvá. Ne, že by to už sama dávno nevěděla, po čem její srdce touží. Avšak měla pochybnosti o tom, zda přijde přijmout nabídku. Ale je dobře, že přišla a i kdyby ne, tak by nové tělo dostala tak či tak. Už se nehodlá ptát, ne. Nikdo nevolil správnou cestu hned na začátku a tak si to začne dělat po svém. Ale je mnohem jednodušší to, že za ní osobně přišla a přijala to. Už chce něco říct, ale Rebekah dále pokračuje ve své řeči. Nepřerušuje ji, nechá ji, aby řekla vše, co má na srdci. Po celou dobu se výraz v její tváři nijak nemění. Je dobře, že si jde za tím, co chce, co vždycky chtěla a přijímá to, co se jí nabízí. Začátek na nový život. Pozvedne ruku a mávne s ní ladně ve vzduchu. Hned na to se rozhoří knotek u svíčky, která je v malém kalíšku na stolečku společně s čajovým servisem. Po chvíli se z ní začne linout příjemná třešňová vůně Nic, co by vás dráždilo v nose, ale naopak. Ruku si položí opět do klína.* A mohu tě ujistit, že to všechno budeš mít. *Poví s jemným úsměvem.* Víš, Rebeko...*Zvedne se od stolu a přejde k jednomu většímu, kde má různé bylinky.*...jsem ráda, že jsi za mnou přišla a řekla mi, že s tím souhlasíš. Byl bych totiž nerada, kdyby mezi námi vznikl konflikt po tom, co by si dostala nové tělo bez toho, aniž by si o tom měla sebemenší tušení. *Uchopí jednu z bylin do ruky a podívá se na ni.* Mám pro tebe vybrané tělo už nějakou dobu a myslím, že je pro tebe perfektní volbou. *Pousměje se a odloží bylinku do mystičky, kterou tam má připravenou.* Nebudeš dlouho čekat, slibuji. *Opět se na ni podívá.* Jen ho musím připravit. *Oznámí ji. A taky si musí promluvit s Niklausem.*

(Vypadá tak vyrovnaně, tak chladně. Byla chladná, to ano, ale zajímalo by ji, jak moc se musí přemáhat, aby působila zcela vyrovnaně a naprosto klidně. Jaká musí být velká herečka, aby tohle všechno zvládla. Aby se nerozčilovala nad jednáním svých dětí, aby jim nevpálila do obličeje, co si o nich myslí hned, jak vejdou do místnosti, kde byla i ona. Na druhou stranu, možná se to naučila tak trochu i po boku Mikaela. Nikdy to nebylo snadné. Její otec byl vzpurné povahy. To on byl ten, který se dokázal vytočit kvůli maličkosti. Velký válečník... Kdyby teď mohla, tak se nad svou myšlenkou uchechtne nahlas. Byl spíše zkrachovalým válečníkem, který si léčil svoje komplexy na svých dětech. Obzvláště na Nikovi. Doteď si pamatuje přesně tu chvíli, kdy v noci, když Mikael spal, pozvedla jeho meč a chtěla ho zabít. Chtěla ho zabít, protože tak ubližoval jejímu milovanému bratrovi. Ale stejně tak si pamatuje i okamžik, kdy už měla dost bratrovy malichernosti a povyšování se, kdy už měla dost jeho arogance a manipulace a kdy nechala povolat Mikaela, aby si pro něj přišel. Věděla, že udělala chybu, ale bylo už pozdě ji napravovat. Tehdy Mikael skoro vyhrál a dlouho si myslela, že Marcel je mrtvý, a to její vinou. Ale teď jsou všichni zase v New Orleans. A Mikael je mrtvý. A Esther bude taky... Možná bylo hrozné, že tak uvažuje. Že chce svou matku vidět mrtvou. Ale za ta léta, co byla v rakvi... nechyběla jí. To bylo na tom to nejhorší. Nechyběla jí a všichni měli co dělat, aby dokázali utéct před Mikaelem a jeho hněvem. Mikaela se zbavili, ale teď je tu ona a zase se rozhodla, že bude mávat s jejich životy, jak se jí zlíbí. Uznávala ji, dříve. Než se z nich stali upíři, byla opravdu matkou, i když si s sebou nesla tajemství, která zahrnovala hlavně to, že Niklaus nebyl syn Mikaela, byla matkou, kterou by si přálo hodně dětí. Ale zoufalství nad smrtí Henrika, to zoufalství ji dostalo na dno. A ona udělala něco, co mělo definovat jejich životy na tisíc let. Chtěla je zabít a teď najednou otočila. Myslela si, že jí na to skočí? Že jí všechno odpustí a nechají sebou znovu manipulovat? Ona by se možná nechala, ale ne dnes. Esther s tímhle měla přijít už dávno, ne zrovna teď, protože teď jí to už ani ona nespolkne. A tak začíná hra. A uvidí se, kdo na jejím konci bude nakonec vítězem. Teď ale seděla u matčina stolu a ochutnávala čaj, který už dávno nepozřela. Byl opravdu dobrý a nebude to Esther ani zastírat. Přišla přeci přijmout její nabídku, no ne? Měla by se chovat příkladně. I když ne zase naprosto příkladně, aby si snad Esther nemyslela, že na ni něco šije.) Ano, připomíná to staré dny, kdy jsme ještě byli rodina. Pamatuji se, jak ses mě snažila naučit názvy všech těch bylin kolem. Ale popravdě, na tohle byl vždycky lepší prostě Kol. Možná jsem na něj kvůli tomu i žárlila. (Přizná se. Ona a Kol. Jejich vztah byl vlastně vždycky takový. Byli to dva nejmladší sourozenci, když nepočítali Henrika, vždycky mezi nimi byla jistá rivalita. Ona sice měla magii, ale rozhodně nebyla tak silná jako ta Kolova, ten na to měl prostě talent a byl silný. K tomu, jaké účinky na ně měly čaje nebo neměly, se už nevyjadřovala. Matka vždycky moc dobře věděla, co dělá. Až s chladnou jistotou. Dokud nepřišel ten zásadní zlom, kdy z nich udělala upíry. V tu chvíli vůbec netušila, s čím si to vlastně zahrávala a co způsobila.) Divíš se? (Vypálí najednou ze sebe a podívala se jí do očí. Jak řekla. Nemůže působit zase jako úplně krotká dceruška, která přišla odkývat matce úplně všechno a bude slepá ke všemu. Nebylo by to přirozené a Esther by mohla něco vytušit.) Vlastně asi ne, když očekáváš od každého, kdo přijde, že tě zahrne výčitkami a nadávkami. Ne, že bych byla nadšená z toho, jakými prostředky jsi chtěla u některých dosáhnout svého. Ale trpělivost, ačkoliv se tváříš, že jsi nad míru trpělivý člověk, nikdy nebyla zas tak tvou silnou stránkou. Hádám, že tohle mám po tobě. A výbušnou povahu k tomu po Mikaelovi. Studna vyrovnanosti zrovna nejsem. (Ušklíbla se sama nad sebou, nad tím, jaká je. Moc dobře to věděla. Prchlivá, výbušná, naivní, až moc toužící po tom, co nikdy nebude moci mít. Ví, že ji to brzdí, ale nic s tím nenadělá. Taková už prostě je, nezmění se to. Ačkoliv se mohlo snad znát, že předtím nějak Esther urážela, což vlastně ani tak nedělala, jen mluvila pravdu, stále hovořila naprosto klidně. Nezvedala hlas, jako by to dělala jindy. Prostě si přišla pohovořit se svou matkou, přijmout její nabídku jako poslušná dcera, ale přesto si nemohla odpustit pár poznámek. Nešlo to. A Esther by měla jistě pochopit, jelikož ona je taková hluboká studna porozumění ke svým dětem, že nemůže po Bece chtít, aby se chovala jinak. Vlastně by měla být ráda, že prostě dosáhne svého, aniž by jí musela nějak více ubližovat, ačkoliv by se jí to tak strašně příčilo, jak by tvrdila. Když jí všechno vypověděla, bedlivě sledovala, co vlastně dělá. Snad jí nechce vyměnit tělo už teď? Trochu se toho zalekla, i když jakmile ucítila vůni třešně, tak se zase uklidnila. Třešňový odér jistě nepatří ke kouzlu na výměnu těla. Sleduje ji svým pohledem, když se zvedla od stolu. Trochu se zamračila, když řekla, že by ji přesunula do jiného těla vlastně klidně bez jejího vědomí. Ano, pak by to byl asi opravdu problém.) Ano, ušetřily jsme si jistě velké nedorozumění. (Volí svá slova pečlivě, ačkoliv se přitom ušklíbne. Teď je vlastně i ráda za to, že sem přišla a přijala to. Nechtěla by se vidět, jak se najednou probudí v novém těle, aniž by něco tušila. Pak povytáhla obočí a zatvářila se překvapeně, ale zároveň se v jejích očích nedalo skrýt jakési vzrušení. Takže ona už pro ni tělo má?) A může znát, o koho se jedná? (Ta otázka jí sama vyklouzne z úst. Byla prostě až příliš lákavá.)

*Nelze nepostřehnout to, jak se na ni Rebekah dívá. Možná, že tuší, co se její dceři právě teď honí hlavou. Ale zabývat se tím nijak nehodlá, spíše je zvědavá, proč přesně za ní přišla. Mohou být jen dva důvody. Vylít si všechen ten vztek, který k ní od jisté doby cítí a chce ji říct všechno, co ji na srdci tíží a nebo konečně udělá krok vpřed, zanechá za sebou krvavou minulost a hodlá přijmout nové tělo. Doufá jenom v tu druhou možnost, ale nemůže vyloučit ani to první, což je taky velmi pravděpodobné. Možná působí chladně, ale ona to spíše bere jako postoj jisté autority, kterou by k ní i přes všechno, co se stalo měly její děti mít. Měly by ji tak vnímat. Má to už naučené, zachovalé v sobě a nehodlá to měnit a to nikdy. Stále je to žena, která prostě patří do jiné doby. Umí se přizpůsobit 21 století, ale zvyky a chováním je spíše v desátém století. Občas je těžké přizpůsobit se úplně ve všem, ale pravda je taková, že to nemá ani zapotřebí. Je potěšená její návštěvou a ještě více jejím chováním, které je na Rebečiny poměry slušné. Posadí se k ní a dokonce přijme i čaj. Ne každý z jejich dětí by to udělal, alespoň ne Niklaus a nebo Kol. Možná už ani ne Alisea po jejich posledním rozhovoru. Nemůže se divit, přeci jenom sama ví, že přijít o dítě nechce žádná matka. A taky, že by za své dítě bojovala, stejně tak jako chtěla bojovat za Freyu. Slíbila své sestře Dahlii, že se stane mocnou čarodějkou, mocnější, než ona a donutí ji zaplatit za všechno, co udělala, že jí vzala její prvorozenou, i když to tak mělo být podle dohody. Bohužel ne všechno šlo tak, jak si to plánovala. Mocnou se opravdu stala, ale svou milovanou Freyu nikdy nezískala. A proto rozumí Alisee, že chce zuby nehty chránit své dítě, jenomže ona nechápe, že jí a nejenom jí, ale všem by to přineslo zkázu. Už nikdo další nemůže nést příjmení Mikaelson. To je to, co chce zničit. Protože s tímto příjmením se nese jen bolest, zármutek a hlavně strach. Opravdu doufá, že jednoho dne všechny její děti pochopí, proč to dělá. Nalije Rebekah čaj a poté odloží konvici stranou, přičemž konverzují teď nenuceně. Vlastně takový rozhovor matky s dcerou jí vůbec nevadí, právě naopak. Je to lepší, než se hádat a nebo si stále něco dokola vyčítat a nebo se obhajovat. Navíc jí to i připomíná staré časy a tenkrát si opravdu rozuměly. Vždyť to byla její jediná dcera. Pousměje se při jejich slovech a ve vzpomínkách zabloudí i ke Kolovi. Ano i s ním neměla špatný vztah, vlastně s žádným z dětí neměla tehdy špatný vztah. Snažila se jim pomáhat a být tady pro ně, vždy chtěla jenom to nejlepší pro své milované děti. Možná to byla její největší chyba – milovala je až moc a proto neviděla, co dělá. Chtěla je chránit, ale na druhou stranu je zničila a to je něco, co si jen tak neodpustí. Pozvedne bradu a usměje se o něco více, když se zmíní o tom, že na Kola pravděpodobně žárlila. Vždy se našel někdo, kdo na druhého žárlil. Tak jako Finn žárlil na Niklause, tak jako Kol na Rebekah a naopak apod.* Kol byl už tehdy velmi bystrý. Prakticky to byl první on, kdo přišel na své magické schopnosti a začal je používat. Byl do toho zapálený a proto na to měl větší talent. *Přikývne několikrát jemně hlavou.* Ale i ty jsi byla nadaná. I když si spíše měla více sklony k tomu být válečníkem. Nejednou jsme tě viděli s nožem v ruce. *Ano, velmi dobře si pamatuje, že ji několikrát varovala, aby tohle nechala na svém otci a bratrech. Spíše Mikael byl vysazený na to, aby neměla nůž v ruce. Jednoho dne by ji naučila, jak být mimořádnou čarodějkou, ale nebyla právě jako Kol, který se toho chopil ihned a přišel si na to prakticky sám. Poté si však povzdychne a v její tváři už není vsazen úsměv, ale teď je opět vážná. Je to od Rebeky jistá defenzíva, když se zeptá, zda se tomu vůbec divý. Nijak ji to nepřekvapuje, že přechází do obranné pozice. Bohužel jejich rozhovor asi nemůže být tak zdaleka klidný, jak to na první pohled vypadalo.* Udělala jsem spoustu chyb, Rebeko. *Poví pevným hlasem.* Ale nikdy jsem pro vás nechtěla nic špatného. *Narovná se po těch slovech a semkne rty pevně k sobě. Za tímto si stojí. I když je chtěla zabít, tak chtěla jen napravit nazpět rovnováhu. To ona zradila přírodní síly, takže byla její povinnost všechno napravit. A jak už řekla několikrát, tak toho udělala spoustu, ale vždy je všechny milovala. Stejně tak jako se ji dívá její dcera do očí, tak i ona jí. Je v tom jistá intenzita, možná i napětí, které mezi nimi už začalo od Mystic Falls. Stále má rty semknuté k sobě a právě teď působí spíše jako socha. Nehybně sedí a dívá se ji do tváře, avšak velmi dobře poslouchá každé její slovo. Ano možná nebyla příliš trpělivá nikdy, ale naučila se jisté trpělivosti.* Řekla bych, že od doby, co jsem tady jsem se naučila větší trpělivosti, než kdykoliv předtím. *Která jí už však pomalu, ale jistě dochází. Ostatně se není čemu divit, když čeká až příliš dlouho.* Netvrdím, že valná většina z mých prostředků byla správná, ale bohužel byla nutná. *Řekne naprosto vyrovnaně a vážně. Ne všechno lze řešit klidně a tím správným způsobem. Ne u nich, ne u někoho, kdo tak moc odporuje.* A ano..i spoustu vlastností sis odnesla i od svého otce. *S tím nemůže jinak, než nesouhlasit. Koneckonců je její a jeho dcerou. Je jasné, že bude mít nějaké vlastnosti po nich. Například Niklaus oficiálně není synem Mikaela, ale teoreticky jeho synem je, protože má až příliš mnoho jeho vlastností ať si to jeden z nich chtějí přiznat nebo ne. Biologicky je syn Ansela, ale tak či tak je i synem Mikaela. Nenechá se jejími slovy však nějak rozhodit. Není to nic hrozné, ne to, co jí řekl třeba Kol, když trávily spolu čas. Rebekah má sice prořízlou pusu, ale svá slova volí o moc moudřeji. Ladným pohybem ruky zapálí jednu z vonných svíček a poté vstane od stolu přecházejíc k jinému na kterém má spoustu bylinek a různých předmětů – jak jinak, než sloužící ke kouzlení, že ano? Přizná se ji, že je o moc jednodušší, když přišla s oznámením o výměně těla. Ušetří si tak obě spoustu problémů s tím, kdyby to udělala za jejími zády. Nelze si nevšimnout výrazu, který má její dcera ve tváři. Ale nijak na to nereaguje, protože moc dobře ví, že něco takového by se jí příčilo. Jen přikývne na její slova, že s tím souhlasí. Netřeba to už více rozvádět. Oznámí jí, že hostitele už pro ni má, jen bude muset chvíli počkat na to, než se ve svém novém těle probudí. Pousměje se při jejich slovech a vezme hmoždíř, přičemž začne v misce drtit bylinky.* Buď trpělivá, Rebeko. Brzy se to dozvíš. *Pohlédne na ni s o něco vážnějším výrazem.* Ale nemusíš mít obavy. Žena, kterou jsem vybrala je krásná, silná. Jak už jsem řekla...perfektní volba. *Očividně jí nehodlá říct více a už vůbec ne jméno. Kdyby řekla, že je to Camille, tak by ihned mohla jít za Niklausem. Možná mají teď rozvrácený vztah, ale stále je to její bratr, kterého miluje. Nechce, aby někdo překazil její plán a navíc...mohla by se nad tím rozčílit. Přeci jenom je tam stále ta část s tím, že by měla být v těle někoho, kdo je pro jejího bratra vážnou známostí.*

(Netušila, že její matka skrývá více tajemství. Tedy to, že Klaus nebyl synem Mikaela, to už vlastně tajemstvím nebylo. Provalilo se to ve chvíli, kdy Niklaus zabil prvního člověka jako upír. Spustila se u něj vlkodlačí kletba. Mikaelovi ihned došlo, jak to všechno je, že ho Esther zradila, že ho podvedla. Nik nebyl jeho syn. Bylo to zvláštní, ale jako by to Mikael tušil celou dobu, a proto se k jejímu bratrovi vždy choval tak hrozně. Pravdou bylo, že ho považoval za slabocha, který nemá dost síly na to, aby byl válečníkem. Nik ale sílu měl. A ještě víc síly měl skryté uvnitř sebe. Jejich matka ale zamezila tomu, aby se jeho obrovská síla snad měla někdy projevit. To ještě netušila, že její velké tajemství se provalí tak či tak. Nik vlastně trpěl Mikaelovu tyranii jen díky Esther. A ona neudělala nic pro to, aby jeho tyranie přestala. Protože proč? Měla strach sama o sebe. Ale bylo tu i další tajemství, které ona neznala. A vlastně ho neznal nikdo z jejích sourozenců kromě Finna, matčina milovaného mazánka, který by pro ni udělal cokoliv. Freya, jejich sestra, o které ani netušila, že existuje. A s tím bylo spojené prokletí. Prokletí rodu Mikaelsonů, o kterém Esther zarytě mlčela. A všichni se teď kvůli ní museli tvářit, že malá Hope je mrtvá, že se podařilo čarodějkám ji zabít. Tohle bylo vlastně tajemství, co teď spojovalo rodinu Mikaelsonů, do které samozřejmě Esther ani Finna nepočítali. Bylo zvláštní, že za ta léta, co jsou naživu, na sebe dokázali ukout pikle, různé podvody a boudy, ale když šlo o něco opravdu vážného, dokázali se spojit, sjednotit. Jejich rodinu by asi jen tak nikdo nepochopil. A ačkoliv jí její bratři uštědřili mnoho ran, milovala je a milovat nepřestane. Snad až na Finna, který byl odjakživa zrádný a nechal se ovlivňovat matkou až moc. Jejich dýchánek u čaje vypadal jako idylka. Nehádala se, nedávala najevo žádnou zášť, i když by teď hned nejraději zakroutila ženě, která před ní sedí, krkem. Ukazuje teď opravdu velkou sebekontrolu, aby nějak nevybuchla a nevylítla. Ale věděla, že by to nepřineslo nic dobrého, kdyby se tak stalo. Byla pravda, že Kol byl prostě odjakživa lepší čaroděj. Zajímal se o to a i když ho jejich otec učil i boji, vždycky ho víc zajímala kouzla a magie. Vlastně si docela myslí, že ona a Kol se měli narodit obráceně. Tedy Kol jako ona a ona jako Kol. Esther měla pravdu v tom, že magie pro ni nebyla prioritní. Ona se spíš vždycky chtěla vyrovnat svým bratrům, chtěla dělat to samé, co oni. Chtěla se umět ohánět mečem, bojovat. Chtěla být silná a nebojácná, ne jako čarodějka, ale jako válečník.) Chtěla jsem se vyrovnat bratrům a taky Mikaelovi. (Nemuvila o něm jako o otci, už dávno ho přestala tak nazývat. To už by muselo být, aby ho otitulovala jako otec. Ve svých myšlenkách možná, nahlas nikoliv.) Toužila jsem umět to samé, co oni. Jako bych se nehodlala smířit s tím, že jako žena bych se zbraní neměla dotýkat. Ta doba byla směšně nastavená. Tahle se mi líbí víc. (Poklidná debata skončila v okamžiku, kdy se jí Esther zeptala, proč přišla. Byla jistě připravená na výčitky. Ale pokud by se tomu divila, byla by opravdu bláhová. Byla na matku trochu drzá, ale rozhodně se kontrolovala, protože to umí mnohem líp. Umí být jízlivější a zasahovat do těch správných míst, ale nebyla tu proto, aby se matku snažila nějak pokořit. Přišla kvůli její nabídce nového těla, proto se nesnažila být útočná víc, než to považovala za vhodné. Jako beránek se možná nechovala, ale to ani jako útočná stíhačka. Uchechtla se, když Esther zmínila, že pro ně nikdy nechtěla nic špatného. Ne, opravdu vůbec ne, její snaha je zabít, ta vůbec nebyla špatná. Vlastní matka chtěla pobít svoje děti jako ovce. Kvůli čemu? Aby se ona necítila tak strašně, že porušila přírodní rovnováhu. Tak ušlechtilé.) Samozřejmě, chtít nás zabít, to vůbec nebylo nic špatného. (Odsekla jí na její poznámku a tentokrát zněla mnohem jízlivěji než předtím. Ale ani to neznamenalo, že by s Esther chtěla začínat nějaký boj. Prostě jen vyjádřila svoje mínění. Esther se to líbit nemuselo, ale to je tak to jediné. Byl to zvláštní pocit sedět takhle tváří v tvář vlastní matce, která je chtěla zabít, která Mikaela utvořila jako lovce, který je měl zničit. Pohrdala jí a hnusila se jí, ale tyto pocity musela odsunout stranou a nenechat ji, aby je na ní rozpoznala. Rebekah byla výbušná a nestálá povaha, ale teď tady před matkou ukazovala sebekontrolu až mistrovskou. Nechtěla nic pokazit. Ale už teď myslela na to, jak zavítá do Abattoir a bude chtít mluvit s Elijahem. Ona chce pomoci svým bratrům, ať už chtějí dělat cokoliv.) Podle tebe nutná. Ale jistě máš pravdu v tom, že na tvoje poměry jsi vydržela čekat dlouho. (Kývne hlavou. Esther sice neztrácela čas, co se týkalo oslovení svých dětí, ale nechala jim opravdu dlouhou dobu na rozmyšlenou, než se pustila do toho, aby jim znepříjemňovala život jen, aby přijali její nabídku. Všechno muselo být ale podle ní. Ona se tělo rozhodla přijmout, ale opravdu asi jen proto, že Elijah ji přesvědčil, ať to udělá, ať si jde za svými sny. Ona ale neopustí New Orleans, rozhodně ne minimálně do té doby, než tahle noční můra, která právě drtila nějaké bylinky ve svém hmoždíři, neodejde. Tedy lépe řečeno nebude rozmetaná na malé kousky. Každá ruka se v tomhle případě může hodit. Zajímala se také o to, jaké že tělo to pro ni vybrala. Trochu ji zaskočilo, že už ho vlastně měla vybrané a potřebuje ho už jen připravit. Jenomže se od Esther nedočkala zrovna odpovědi, kterou by chtěla. Proč by jí nemohla říct, jaké tělo pro ni chce uchystat? Co má tohle být? Krásná a silná... a co ještě? Větřila za tím něco, co by se jí rozhodně nelíbilo, kdyby se opravdu dozvěděla, o jaké tělo se to jedná. Neměla z toho vůbec dobrý pocit. O to víc teď chtěla mluvit s Elijahem. Možná by překousla i Nika, i když na toho teď byla oficiálně navztekaná kvůli tomu, co udělal. Ale někdy je potřeba překousnout jisté křivdy, abyste se mohli dostat přes jistou překážku.) Trpělivost. (Uchechtne se a zvedne se od stolu.) Vynasnažím se, matko. (Podívá se na ni, ale je jasně vidět, že tohle pro ni rozhodně nebude nijak příjemné čekání. Vyrovnanost, s jakou sem přišla, se někam vypařila. Teď byla spíš nervózní. Přesunula se k východu ze skleníků. Bez jediného slova rozloučení prostě vyšla ven. Co by asi tak Esther měla říct? Tak ahoj, matko? Měj se? Buď zdráva? Rozhodně ne. Proto raději nevolila slova žádná. Prostě se vypařila.)

(Bylo ráno. To osudové ráno, kdy se všechno změnilo a ona už rozhodně nemohla zůstat klidná vůbec. Kol umíral. Proč? Protože měl otravu, která se mu šířila jeho tělem strašně rychle. Tak, že doktoři v podstatě řekli, že nemá šanci na to, aby to přežil. Už nepomohou transfuze krve, ani nic jiného. Chtěla jim říct, že kdyby to zjistili už včera, třeba by se dalo něco dělat, ale ještě, než to měla vůbec šanci říct, tak jí doktoři řekli, že by měl prostě jen o pár hodin navíc. Musela si sednout, protože se jí zamotala hlava. Nejhorší na tom bylo, že ani doktoři nevěděli, z čeho tu otravu vlastně má. Nic mu nenašli a přitom jeho celé tělo pomalu ale jistě umíralo. No, spíš možná rychle, než pomalu. Nemohla tomu věřit, prostě nemohla. Kolovo tělo umíralo. Ano tělo. No jistě. Není to ztracené. Kol prostě neumře, rozhodně ne dneska. To tělo, ve kterém je, to možná ano, ale on ne. Musela mu to říct. Musela mu říct, co všechno se s ním děje, i když se jí při tom třásl hlas a nebyla vůbec klidná. Vlastně měla slzy na kraji, ale ovládala se, ovládala se, protože měla plán. Vymyslela ho hodně narychlo, ale pokud Esther opravdu mluví pravdu o tom, že nepřišla svoje děti zabít, udělá to, o co ji půjde požádat. Vrátí Kola do svého těla. Bude ho pak moci třeba přemístit do dalšího, až bude mít nějaké připravené, ale Kol se teď prostě potřebuje co nejdřív dostat do toho svého. Jde tu o čas. Zpravila Kola taky o tom, že se chystá jít za Esther. Bylo jí jedno, kdyby namítal, bylo jí jedno, že takhle bude jasné, že mezi nimi to rozhodně neskončilo. Jde o Kolův život, sakra. Musela něco udělat.
Vyrazila z nemocnice opravdu skoro jako blesk. Nastoupila do svého SUV a odjela k domu, kde Esther sídlila. Vyběhla z auta a rychle se blížila k domu. Vlkodlaka, který se před ní vynořil, ale byl ještě několik kroků od ní, ihned informovala o tom, že chce vidět Esther. Hned a rychle. Když se Vlkodlak tak laxně otočil, aby se konečně uráčil odejít, vážně jí vytočilo, že když mu řekla, že to spěchá, jeho to nezajímalo. Přemístila se k němu upíří rychlostí a prostě mu zlomila vaz. Nehodlala se s tím párat. Pak se upíří rychlostí přemístila do útrob skleníků.) Esther? (Zakřičela na celé kolo, aby jí opravdu bylo slyšet. Potřebovala, aby rychle přišla. Vyhledala by ji sama, ale to by mohlo trvat déle, než když ji takhle zavolá. Kolovi šlo o čas. Musí si pospíšit. Rozhodně se nemíní s Esther okrajově vybavovat. Přejde rovnou k věci, až jí uvidí. Ona prostě musí zachránit Kola. Musí ho přemístit do svého vlastního těla. Co nejdřív. Bylo jí jasné, že i tak to potrvá, ale Kolovi šlo o život. Muselo to jít co nejdéle. Doktoři dali Kolovi maximálně den života, a to v tom lepším případě. Mohlo to přijít i mnohem dřív. Trochu se třásla, protože šlo o hodně. A ona je dnes ochotná každou překážku, která by jí stála v cestě za záchranou Kola, odstranit, pokud bude třeba. Slyšela kroky. Esther se blížila. Zaplať pánbůh. Nikdy by nevěřila, že si tohle pomyslí v souvislosti s Esther.)

*Ráno vstala velice brzy, ale to nebylo u ní nic neobvyklého. Není ten typ lidí, který by vyspával a tohle má už zkrátka pod kůží z doby před tisíci lety. Tehdy jste pracovali od rána prakticky do večera a ona byla stále na nohou. Ani teď tomu není výjimkou, i když nemá už tolik práce. Vlastně by mohla pohnout s tělem pro Rebekah, když nad tím tak přemýšlí. Je potěšena, že její dcera nabídku přijala a tak by bylo nejvhodnější, kdyby ji co nejdříve přesunula. Jenomže si potřebuje opravdu promluvit s Niklausem, aby přinejhorším trochu pozměnila plány. Začíná být ohledně něj už docela nervózní, ale ví, že on za ní sám přijde. Jednoho dne mu to nedá, nezvládne všechnu tu tíhu a bude chtít znát nějaké odpovědi. Zkrátka ví, že přijde sám a ona musí být opravdu hodně trpělivá, aby si na tu chvíli počkala. Uvaří si svůj ranní čaj a popíjí ho v jednom ze svých skleníků, přičemž přemýšlí nad vším ohledně svých dětí. Finn a Kol už májí nové tělo, Elijah s Rebekah brzy budou mít. Už jenom vyřešit Niklause a Aliseu. Po většinu času je informovaná velmi dobře o tom, co se děje s jejími dětmi, jelikož je nechává sledovat, aby měla přehled. Bohužel zprávy ohledně Kola se k ní ještě nedostaly.
Přiloží si ke rtům šálek s čajem a napije se, když v tom uslyší nějaký zvuk zvenčí. Netuší, co se sice děje, ale doufá v to, že není nikdo tak hloupý na to, aby dělal zrovna jí problémy. Otočí hlavu do strany a poslouchá, avšak se toho k ní moc nedonese – alespoň prozatím. Povzdychne si unaveně a odloží šálek s čajem na podšálek. Hned na to se zvedne a upraví si šaty, které dnes zdobí její postavu. A v tu chvíli zaslechne zavolání jejího jména z hlasu, který zná, ale myslela si, že ho už nikdy neuslyší. Vždyť měla nové tělo a nemohla být tak hloupá, aby ho vyměnila, když mohla být znovu čarodějkou. Semkne rty pevně k sobě a se vzpřímenou hlavou se rozejde směrem odkud zaslechla ženský hlas. Přijde prakticky hned, přičemž Genevieve sjede pohledem. Zastaví se nedaleko od ní a nelze přehlédnout, že je rozrušená. Jako kdyby už teď věděla, že od ní bude něco chtít. A možná se něco dělo, možná něco ohledně Kola a nebo snad Niklause? Elijaha? Avšak to nevypadá, že by jí to nějak rozrušilo. Ne, působí klidně, naprosto vyrovnaně. Zkrátka tak, že jí nemůže jenom tak něco rozhodit. Sepne ruce a stále si ji prohlíží.* Genevieve...*Osloví ji a pokračuje.*...upřímně bych nikdy nečekala tvojí dobrovolnou návštěvu. *Pousměje se u toho trpce a sjede ji pohledem, aby snad poukázala na její tělo.* Tvé tělo už ti začalo scházet, jak tak pozoruji. Doufám, že Kola nestáhneš sebou. *Řekne varovným, tvrdým hlasem a pozvedne bradu.* Protože si to přiznejme...*Roztáhne ruce do stran, než je zase sepne k sobě.....ty jsi strůjcem jeho neštěstí. Vždycky jsi byla. *Vydechne u toho, jako kdyby dávala najevo, že ji to tíží na srdci.* Takže přejděme k věci a řekni mi, proč jsi mě poctila svou návštěvou. *Řekne naprosto nezaujatě, i když je zvědavá na to, proč je tady. Opravdu ji zajímá důvod toho, proč sama vkročila do jámy lvovi. Mají toho za sebou už spoustu a neočekávala, že by za ní někdy mohla přijít, protože přiznejme si to, kdo by dobrovolně chodil za někým, kdo vás mučil? Musela být blázen a nebylo naprosto hloupá. Vzhledem k její minulosti by spíše vsázela na tu druhou možnost, protože co ví, tak za celou svou existenci udělala mnoho stupidit.*

(Otočila jen hlavu, když se Esther objevila v jednom ze vchodů skleníků. Podívala se na ni, na tu arogantní a chladnou mrchu, která stále působila tak vyrovnaně. A přitom to byla jenom maska, protože ona je všechno, jen ne vyrovnaná. Na chvíli na ni koukala, jak kdyby měla být nějakým exponátem v muzeu. Ale spíš exponátem, který byl naprosto nechutný. Neměla radost, že za ní musela jít, ale Kol to musel přežít, takže nepřipadalo v úvahu že by sem prostě nedošla, nebo že by se nechala rozhodit nějakými jejími poznámkami na svůj účet. A že si byla jistá, že přijdou. Teď ale jediné, na čem záleželo, byl Kol, takže spolkla svou hrdost a i když se k jejím poznámkám možná nějak vyjádří, i když spíše bude asi mlčet, rozhodně nebude dělat nějaké problémy. Umíral muž, kterého miluje. Nebyli byste klidní, kdyby něco takového přišlo. Ani ona nebyla klidná a bylo na ní znát, že je dost nervózní. Ne, ani ona by nečekala, že kdy za Esther dobrovolně přijde. Ale někdy se plány prostě vymknou kontrole a vy jste postaveni před novou situaci, které se musíte zhostit. A nejlépe na jedničku, protože jinak by to mohlo být docela mrzuté. Nechce se jí k Esther chovat hezky. Ale potřebovala jí říct o tom, co se stalo Kolovi, jak na tom je a co od ní vyžaduje. Vlastně nepřišla s prosbou, ale jakýmsi rozkazem, aby zachránila svého syna. Jestli to není takový hyena, jako, že o tom má silné pochybnosti, tak udělá, co po ní bude žádat, i když to zahrnuje to, že Kola vrátí zpět do svého vlastního upířího tělo. Ani Esther se zkrátka někdy ty plány dařit nemohly, jak chtěla.) Taky bych nečekala, že kdy dobrovolně přijdu, ale to, s čím sem jdu, nemá odkladu. A jde o čas, takže budu ignorovat ty tvoje poznámky mířící na mou osobu. (Vážně ji to teď nezajímalo. I když ji trochu zabolelo to, že ona je strůjcem Kolova neštěstí, nenechá se nijak vytočit a ví, že to Esther prostě říká, aby ji dostala na kolena. Může si to myslet, nebude jí to brát, ale ona ví, že rozhodně není strůjcem Kolova neštěstí, protože spolu byli šťastní. Do do doby, než přišla tahle fúrie a Kol to kvůli ní s Genevieve ukončil.) Pro tvou informaci, Kol se mnou už není. Ty bys asi podotkla, že konečně dostal rozum, ale o to tady nejde... (Udělala dramatickou pauzu, i když nebyla zas tak dlouhá.) On umírá. Kol umírá a zbývá mu pár hodin života. Hrozně ráda bych ti řekla, že si vymýšlím, že je to nějaký plán, ale není. (Podívala se na ni a v jejích očích se opravdu zračilo velké zoufalství. Ona sama by Kolovi pomohla, jak by jen mohla, ale nemůže, nesvede to. Jediná osoba, která ho mohla zachránit, byla jeho matka.) Udělej taky konečně správnou věc a zachraň mu život. (Natočila se víc k ní a obličejem byla teď hodně blízko tomu jejímu.) Vrať ho zpět do jeho těla. Je mi jedno, jestli mu pak najdeš nějaké další, aby nebyl upírem. Ale teď, teď ho tam vrať, protože jinak zemře. (Dívala se jí stále intenzivně do očí a měla je vlhké, i když neplakala. Zatím neuronila ani jednu slzu. Ovládala se. Přeci jen, nebude tu brečet před ní. Mluvila ale hodně přesvědčivě a pokud jí Esther nebude věřit, je naprostý blázen.) Někdo ho musel otrávit. Ale nikdo netuší čím. (Poprvé od ní odlepila zrak a podívala se kamsi do prázdna. Její pohled byl v tu chvíli nepřítomný.) Ale on chřadne. Hodně rychle. A nemá sílu. Už mu jí moc nezbývá. Vyprchává z něj život. Jako by člověk viděl každou píď, která mu uteče pod rukama... Zachraň ho. (Podívá se zpět na ni.)

*Prohlíží si Genevieve, její starou, známou tvář. Nedá se říct, že je příliš nadšená z toho, že má opět své tělo. Už jenom proto, že je znovu upírem, ale to není to nejpodstatnější. Má spíše obavy, aby Kola do toho taktéž nenamočila a on se nerozhodl vzít své původní tělo nazpět. Což by samozřejmě nedopustila, jelikož tohle je zkrátka její kouzlo a nikdo, nikdo jí nebude stát v cestě. A už vůbec ne nějaká zrzavá liška, která si myslí, že ji patří svět a může se do všeho motat. Pro ní je to jen šváb, který se drží, parazit, který bohužel nelze jen tak lehce zničit. Šváb se dokáže udržet dlouho naživu, i když po něm šlapete a přesně tohle představovala Genevieve. Na druhou stranu jí byla lhostejná, protože měla jiný úkol, jiný cíl, než se zaobírat její osobou. Bohužel Kolův život byl až příliš spjatý s tím jejím a to jí dělalo obrovskou překážku, kterou však při každé příležitosti, kterou bude mít hodlá zničit. Má své důvody k tomu, proč právě má nesympatie k ní. Není to o tom, že by nikdy neschvalovala žádnou ženu od jejich synů. Když si vzpomene na Tatiu, tak tu brala jako vlastní dceru, chtěla ji přijmout do rodiny. Není to vůbec o tom, že by žádná pro ně nemohla být dost dobrá, dokonce by i akceptovala Hayley k Elijahovi, kdyby měli jiné těla, ale s Genevieve to zkrátka bylo jiné, naprosto jiné. Poví ji pár věcí, které ji neměly nijak urážet, spíše jen konstatovala skutečnost. Ale vševědoucí Genevieve si to opět musela převzít tak, jak se jí to hodí a dle jejich slov usuzuje, že to bere jako útok. Jako kdyby to snad měla zapotřebí. Proto se i chladně pousměje při jejich slovech a nadechne se zhluboka.* Ještě než začneme, tak tě musím tě vyvést z omylu, Genevieve. *Podívá se na ni o něco přísněji.* Ty poznámky tě nemají urazit, jen je to konstatování něčeho, co přehlížíš a co si nedokážeš připustit. *Promluví odměřeným hlasem a spojí rty opět pevně k sobě. Ona byla zkázou jejího syna a ne někým, kdo by ho držel, kdo by byl pro něj opravdu dobrým. Bylo až směšné, že si tu skutečnost po takové době a po tom všem, co se stalo neuvědomovala. Pozvedne bradu a jemně se pousměje, tentokrát o něco mileji, ale ne zase nijak potěšeně, že by snad dávala najevo nějakou radost z jejich rozchodu. Moc dobře ví, že tohle není něco, co by mělo být definitivní a je to jen jejich pubertální šaráda. Jako kdyby se snad dříve nerozešli a zase se k sobě nevrátili. U nich dvou už nelze věci brát vážně a už vůbec ne jejich zasnoubení, které bylo taky před nějakou dobu zrušeno. Vztah není vztahem, když se stále oddělujete a spojujete a jak se říká na každém šprochu pravdy trochu – Nevstupuj dvakrát do stejné řeky.* Rozum by dostal, kdyby to znamenalo, že to bude trvalé. *Okomentuje to nezaujatě a poté se odmlčí, jelikož to vypadá, že chce už konečně přejít k tomu, proč je tady. Zarazí se a lze vidět překvapení v jejím výrazu. Na druhou stranu tam byla nevěřícnost k jejím slovům, protože už tolik se toho k ní dostalo a byly to falešné informace. Ale už teď jde vidět, že život jejího syna jí není lhostejným. Jakmile natočí hlavu do strany a přiblíží se svou tváří více k tomu jejímu, tak ji jen bedlivě pozoruje, ale nepohne se ani o milimetr. Přihmouří oči při jejich slovech, ale stále nic neříká. Snad proto, že má jisté tušení, že ještě se svým proslovem neskončila. Vpíjí se svýma očima přímo do těch jejich a nelze přehlédnout, jak se jí lesknou. Genevieve byla manipulátor, klidně to může hrát, ale tak či tak...pořád jde o jejího syna. Nadechne se zhluboka a stále se na ni mlčky dívá. Když od ní odvrátí pohled, tak Esther o krok ustoupí dozadu a přijde k jednomu ze stolů na který položí ruku. Teď stojí k Genevieve zády a dívá se někde při sebe, přičemž se jí hlavou motá jedná myšlenka přes druhou. Dýchá zhluboka a stále ji poslouchá a při jejich posledních slovech se jen pousměje. Otočí se opět k ní.* Samozřejmě, že ho zachráním. Je to můj syn. *Dodá důraz na poslední slovo a opět pozvedne hlavu. Stále působí chladně, ale v jejích očích je něco jiného, něco víc. Nemá však v sebemenším zájmu před touhle ženou dávat něco najevo.* A aby bylo jasno, drahá. *Pozvedne na moment obě obočí a zase ho stáhne.* Neříkej mi už nikdy, abych udělala správnou věc, protože to, co dělám pro své děti je správné. Ať už se to tobě líbí nebo ne. Ještě nenosíš příjmení Mikaelson a dokud nebudeš, tak nemáš žádné právo zasahovat do této rodiny. *Řekne vážnějším hlasem. Nezesilovala tón, ale zase nebyla úplně tichá. Bylo to jisté varování, že by měla raději držek jazyk za zuby a to obzvlášť, když něco chce.* O Kolovém stavu se přesvědčím sama. *Oznámí ji jako hotovou věc. Neříká tím, že ji nevěří, ale chce ho vidět. Pokud je to s ním opravdu tak vážné, tak ho chce okamžitě vidět a samozřejmě, že začne i jednat. Nelíbí se jí, že ho bude muset vrátit do jeho Původního těla, ale sama nemá příliš na výběr, když pro něj nemá žádné záložní. To může však kdykoliv napravit, ale teď je důležité jen to, aby její nejmladší syn zůstal naživu. Zadívá se ji více do tváře.* Ale každá služba má svou cenu. Samozřejmě, že bych Kolovi zachránila život, ale ty jsi přišla o to požádat...*Přijde k ní o něco blíže a opět si sepne vepředu ruce. Zastaví se kousek od ní.* Ty pořád nechápeš pravdu, že ne, Genevieve? *Zavrtí nad ní hlavou a nakloní ji mírně do boku.* Copak to nevidíš? Můj syn umírá kvůli tobě. *Opět dá důraz na poslední slovo a působí teď o moc chladněji, než kdykoliv předtím.* A ani mě nemůžeš vyvést z omylu, protože sama víš, že tomu tak je. Kolikrát už kvůli tobě se ocitl v nebezpečí? Kolikrát musel pro tebe až příliš mnoho riskovat? A nebyl jediný z Mikaelsonů, kdo kvůli tobě trpěl. Odpověz si na to upřímně sama. *Odmlčí se na moment. Rebekah možná udělala v minulosti chybu, ale kdo v tom figuroval? Genevieve. Niklaus zemřel a kvůli komu? Kvůli jejímu bratrovi, který přišel hlavně kvůli ní nebo ne? Je katastrofou nejenom pro jednoho z jejich dětí a opravdu je až tragické, že ještě na to nepřišla sama.* Kolovým největším strachem byla smrt. A jsem si zcela jistá, že kdyby si za něj nepřišla prosit, tak by klidně zemřel, protože se až bláznivě zamiloval do někoho, kdo mu ničí život. *Řekne o něco tišeji, skoro k ní našeptává.* A proto tě to bude stát každou vzpomínku na tebe, kterou má. Každý čas, který jste spolu strávili. Všechno bude pryč, jako kdyby to nikdy neexistovalo. A co se týče tebe. *Trochu se odtáhne a napřímí se.* Ty se od něj budeš držet dál. Nebudeš ho vyhledávat, nebudeš se mu znovu stavět do cesty. Dáš mu to, co si zaslouží. *Pousměje se na ni.* Nový začátek. *Otočí se k ní zády a rozejde se ke vchodu, odkud přišla. Ale potom se zastaví a otočí se ještě na ni.* A pokud by to nebylo docela jasné, tak si zapamatuj tohle. Jednou, jedinkrát šlápneš vedle a já se postarám o to, aby si trpěla. *Nadechne se zhluboka.* Protože smrt by byla až příliš jednoduchá. Ne...zničím každý kousek tvého štěstí, každého člověka o kterého se staráš a začnu s tvou dcerou. *Řekne k ní zcela výhružně a nekompromisně.* A až by si mě prosila o smrt...pak bych se možná nad tebou slitovala. Ber mé varování vážně. *Otočí se k ní zády a opustí místnost, takže ji tam nechá stát samotnou. Vzduch v místnosti jako kdyby stále ještě odrážel vážnost jejich slov.*

*Od chvíle, co vstoupila do bytu Camille věděla, že její syn za ní přijde. Dostal čas, dostal tolik času jako nikdo jiný a nevyužil ho a za to zaplatí jednou z největších cen, které právě teď může. Uvidí ji jako bestii, jako zrůdu, která se snaží zničit všechno okolo něj, jenomže nevidí ty další věci. Udělal chybu, když za ní nepřišel sám, tak jako ostatní sourozenci, stejně tak dělá chybu s tím, že se jí neustále musí vzpírat. Připraví čajový servis na stůl v jednom ze skleníků a posadí se do proutěného křesla. S mírným úsměvem na rtech si nalije do čajového hrníčku heřmánkový čaj a natáhne se po sušence, které jsou uprostřed stolu na talíři. Zlehka ji namočí a poté si ukousne. Je další krásný den, alespoň pro ni. Její plány pomalu začínají nabírat ke svému konci, ale stále ji hlavou vrtá otázka, zda opravdu je jeho dcera naživu a nebo ne. I když se jí nechce mluvit, i když nechce vyjít s pravdou ven, kterou skrývala celých tisíc let před každým, dokonce i před samotným Mikaelem, tak nějak cítí v kostech, že nebude mít na výběr. Není špatná, stejně tak jako ví, že nebyla ani nejlepší, ale všechno, co kdy chtěla je mít své děti a aby byli lepší, než jsou. Tohle si pro ně nepřála a udělala chybu, když tenkrát uposlechla svého muže a přeměnila je na monstra, kterými jsou teď.
V dálce zaslechne kroky, které s velkým předpokladem míří k ní a je si vědoma, komu patří. Její nejstarší Finn to nebude, protože ho neočekává, ale za to svého speciálního syna? Na něj čeká už takovou dobu. Složí si ruce do klína a dívá se směrem, odkud by měl přijít. Jakmile se setkají tváří v tvář po takové době, tak se jenom mírně pousměje, ale v očích má chlad a zklamání, které ji přináší stále více a více.* Očekávala jsem tvůj příchod mnohem dříve. *Promluví k němu a nespouští z něj pohled. Může v něm vidět všechno, všechen ten neskrývaný odpor, všechnu tu nechuť, kterou k ní cítí. Kdy jí konečně pochopí a odpustí ji její činy? Kdy přestane být tak zahleděný do sebe a uvědomí si, že kdyby mnohem dříve za ní přišel, kdyby měl jenom malou snahu, tak by nikdy nemusela trpět osoba kvůli které tady právě teď je?* Zklamal jsi mě, Niklausi. *Promluví k němu svým přísnějším tónem, ale stále mateřským. Jedná tak, jako kdyby se nic nestalo a přitom oba moc dobře cítí to napětí v místnosti, oba moc dobře ví, že pomalu přichází bouře, které nebude mít dobré následky a že dnes bude řečeno spoustu věcí a možná spousta výhrůžek bude padat na jejich hlavy. Jí už však došla trpělivost, už žádné další čekání. Stane se to, co se má stát a on bude jenom přihlížet následkům svých činů.* Pokud mě chceš požádat o to, abych zvrátila kouzlo, které postihlo Camille, tak můžeš šetřit dechem. Kouzlo je už v procesu a obávám se, že nejde zastavit, takže ti jako tvá matka dávám radu, aby si se šel rozloučit, než se tvoje mladší sestra přesune do jejího těla. *Vezme konvici s čajem a do prázdného hrníčku naproti sobě nalije jistou dávku čaje. Konvici zase odloží a vzhlédne k jeho tváři.* Doufám, že se cítí lépe. Víš, opravdu jsem čekala, že se dozvím více, ale narazila jsem na malý blok v té úžasné mysli. Myslela jsem, že to bylo tvé ovlivnění, ale spletla jsem se...patřilo Marcelovi. Ty jsi nikdy neměl příliš štěstí v lásce, že ano? Pokud chceš slyšet více a já jsem si jistá, že přímo toužíš vědět o tom, jak tvůj přítel – nepřítel jí dal něco, co ty nikdy nemůžeš nabídnout , tak prosím...posaď se. *Poukáže na volné místo naproti sobě a zpětně si položí ruku do klína. Po celou dobu ho sleduje velmi pozorně.*

*Čas bol pominuteľný, jeho rýchlosť nepatrná, zvuk, ktorý ho sprevádzal viac než postrehnuteľný. Netúžil po rozhovore, neprial si strohosť, či pokoj, nič z toho. Prečo by aj mrhal slovami na niekoho, kto ich pred tisíc rokmi premenil niečo, čím neskôr začal opovrhovať, na niekoho, kto nechcel nič iné, než svoje deti poslať do pekiel, na niekoho...Kto mu zobral jeho dcéru priamo z rúk, než všetka nádej doslova zhorela na jeho koži. Bude jej odporovať vo všetkom, čo odvetí, bude sa jej vzpierať v každom pohybe, v každej vete, ktorá jej prejde cez pery napustené jedom. Nenechá ju opäť zobrať niečo, čo patrí jemu, nenechá ju, aby mu to vytrhla z rúk a cítila výhru na pleciach. Len jedna vec, ktorej sa obával, len jediná z nich všetkých, z ktorej mal strach. Esther niečo tušila, musela mať podozrenie, ak sa uchýlila prejsť mysľou jednému z najbližších ľudí ich rodiny. Nemal ani pomyslenia na to, žeby si kládla tú otázku, žeby odhalila pravdu a otvorila klietku kľúčom s menom Hope. Jeho tvár je stiahnutá, pery pevne zomknuté k sebe, akoby sa nemali nikdy viac otvoriť, postoj pevný, avšak menej ostražitý, akoby mal. Dobre vedel, kde matka sídli, kde zotrváva svoje...už posledné dni, než ju za to, že na ňu vôbec siahla, nechá trpieť pre ňu tou najpotupnejšou vecou. V momente, keď sa ich oči stretnú, keď pohliadnu opäť do tých jej, akoby to boli len dni, predtým, čo ju videli naposledy, trpko našpúli ústami a stiahne čelo do zovretého úškľabku. Necítil k nej nič viac, než holý odpor a dnes sem rozhodne neprišiel, aby čokoľvek z neho skrýval. Jej pousmiatie nič neznamenalo, jej pohľad bol zanietený ľadom, sklom, ktoré chcel rozbiť, sklamanie putovalo po celom jej výraze. Jeho kroky neboli opatrné, jeho tvár nebola sklonená k zemi, jej blízkosť s ním nerobila absolútne nič. Aspoň očividne nie.
Odraz v jeho zraku je krutý, takmer bezcitný nad jej slovami.* Rovnako ako ja tvoju smrť, avšak občas nemôžeme to, čo si želáme najviac, dostať hneď. *Prenesie stroho, tak odmerane, ako len jeho hlas môže vyznieť.* Nemám pravdu, matka? *Istá irónia, ktorú niesol na tvári, nepatrný popud, ktorý ho prinútil nakloniť hlavou arogantne do strany. Nerozhodol sa usadiť, rovnako ako nikdy naozaj prijať jej pozvánku. Odtrhne od nej pohľad a očami poniekiaľ kriticky, nezaujato, prejde miestnosť, v ktorej sa nachádzali. Popravde, mal ju chuť vysmiať, opovrhovať jej slovami v sekunde, čo doľahli do jeho uší, lenže nič z toho sa nestane, nič z toho neurobí. Naopak, na chvíľu sa celkom odmlčí, možno nemal, čo dodať, možno súhlasil s tým, že tak učinil, že ju naozaj obdaril sklamaním. Že bol to najväčšie, aké kedy mala. Prekríži si ruky na chrbte a bez toho, aby sa na ňu čo i len opäť pozrel, prejde o ďalších pár krokov po miestnosti.* Hádam, je to tak správne. *Odvetí sucho, nadradene, keď si jeho oči konečne kradmo vyhľadajú tie jej.* Ty si ma totiž sklamala už veľmi dávno. *Nedokázal prehltnúť výčitku, ktorá mu doslova škrabala na jazyk. Iste, nechcel nič viac, než aby svoje prsty stiahla z miesta, kde nepatria, kde sa ničoho nikdy nemali dotknúť.* Snáď si nemyslíš, žeby som na teba v inom prípade mrhal časom a potreboval nejaký...priateľský rozhovor. Vieš, celá táto tvoja malá demonštrácia je naozaj unavujúca, matka. Ak ma chceš potrestať, tak stojím priamo pred tebou, nemusíš sa opäť znižovať k ľuďom, ktorí s našou rodinou nemajú nič spoločné...Oh, ale to by si nebola ty, ak by si sa neznížila, všakže. *Jeho tón bol na počutie pokojný, v jeho tvári sa však odrážala presne opačná emócia. Prosto pohodí rukou do strany a poniekiaľ tvrdo zovrie čeľusť.* Ako strašne zvrátená môžeš ešte byť? *Precedí pomedzi zuby, jeho hlas je zvýšený, telo zovreté v letmom kŕči, akoby sa nemienil nikdy viac pohnúť. Nemohla to myslieť vážne, nemohla predsa jeho vlastnú sestru čo i len chcieť dať do tela...Na jeho výraze bol patrný šok, fakt, že očakával čokoľvek, ale podobnú oplzlosť ani vo sne. Jeho zrak na niekoľko sekúnd spočinie pri šálke, do ktorej matka s veľkou srdečnosťou lievala vodu. Lenže jeho myseľ nič z toho nevnímala, stále nedokázala prehltnúť slová, ktorá zazneli priamo v jeho ušiach. Znovu ho preberie až jej hlas, ktorý sa zostra odráža od stien, od skla, ktoré obklopuje celú miestnosť. Skla, ktoré by prevrátil v popol, ak by mohol. Díval sa na ňu nevraživo, s odporom, ktorý pokrýval celé jeho telo, už to nebola len holá nenávisť, len zlosť.
Marcel. Jeho meno znelo ako posledná kvapka, posledné zrnko piesku, ktoré skĺzne presýpacími hodinami. Zaťalo sa do jeho nervov a nikam sa nechystalo. Bolo zrejmé, že jej patrila jeho veškerá pozornosť, že aj napriek tomu, ako strašne nezaujato sa chcel tváriť, dostala ho. Jeho ústa sa pomaly pootvoria, všetky emócie, ktoré mu doteraz len hrali v očiach, ktoré držal pevne zovreté v krku, doslova vytresknú na povrch.* Dosť hier, Esther! *V jednej chvíli podvihne tvárou, v druhej šálka s čajom sprudka narazí do zeme hneď povedľa matkinho sedenia, pričom sa roztriešti na niekoľko malých kúskov, ako voda zachádza do škár, alebo sa hromadí na vrchu. Nebude sa naháňať za jej preludmi, už nikdy viac. Následne rukami zovrie obe opierky na jej stoličke a nakloní sa tvárou k tej jej, môže doslova cítiť jeho dych, mohla počuť chrapot z útrob jeho hlavy. Bola tak blízko, že ju vnímal každým uzlom, hľadel jej rovno do očí, tak známych, tak familiárnych a predsa tak chladných a jedovatých.* Ja...nikdy...nepríjmem...tvoju ponuku. *Vydýchne zostra dávajúc si záležať na každom slove, avšak potichu.* A za to, čo si urobila, za to, čo si urobila môjmu malému dievčatku, *ublížila mu tým najhorším spôsobom, aký jej mohol kedy napadnúť, už viac nemal dôvod to skrývať, nie pred dôvodom všetkej tej bolesti, ktorá mu zastrela zrak,* za to ťa s radosťou nechám zhorieť v pekle. *Odsekne nakoniec, než konečne opäť nasaje nejaký vzduch, akoby ho doteraz nepotreboval, akoby bol len niečo prebytočné. Jeho rysy sa však skoro zocelia, spevnia, rovnako ako zovretie opierok stoličky, na ktorej ešte vždy sedela.* Teraz zruš to kúzlo, Esther...*Hnev mu pretekal pomedzi pery.* Inak ja zruším teba a môžeš mi veriť, že to nebude nič príjemné. *Mohla tisíckrát obživnúť a on by ju tisíckrát zabil, neveril, žeby ho to vôbec niekedy prestalo baviť.*

*Není to tak dávno, co se dívali jeden druhému do očí. Pamatuje si to jako včera, když byli ještě na místě jménem Mystic Falls, kdy se snažila všechny své děti poslat tam, kde patří, když se snažila napravit své chyby za které celých tisíc let na druhé straně trpěla. Pokaždé, když chce udělat správnou věc, tak se věci zvrtnou a všechno se obrátí proti ní. Nikdo nikdy nepochopí její chování, protože nikdo nezná tajemství, které má ukryté hluboko v sobě. Vždy byla, je a bude milující matkou, přála by si, aby ji její děti odpustily, aby alespoň jedenkrát byli jako Finn a dívali se na věci i z její stránky. Nadechne se zhluboka a zůstává klidná, vyrovnaná, jako kdyby se nic velkého nestalo, jako kdyby nevěděla, že má chuť ji vrátit znovu pod zem. Nenávidí to, nenávidí, když se na ni její děti, vlastní krev dívá jako na ohavnost, která musí být zničena. Zklamal ji, opravdu ji zklamal a není to bohužel poprvé. Myslela si, že bude opatrnější k lidem na kterých mu záleží, ale to zlo uvnitř něj se stará jenom o sebe, protože to je to, co on vždy dělal. Staral se převážně o sebe, dokud nepřišla jeho dcera. Dítě, které by mělo být pro své vlastní dobro mrtvé, protože nic dobrého a ani šťastného by ho na tomto světě nečekalo.
Přikývne souhlasně při jeho slovech.* Pravda. *Pronese s lehkou nadsázkou. Opravdu nemohou mít to, co nejvíc chtějí, i když na rozdíl od něj není smířená s tím, že by to nedostala. Může si přát její smrt, ale nepovede se mu to, protože pokaždé, co by ji zabil, tak se přesune do druhého těla. Jednoho dne bude muset podlehnout, jednoho dne přijme její nabídku a za jistou dobu bude i za ní vděčný. Zatímco pro něj je to spíše ironické, tak ona to bere vážně. Opravdu si myslí, že ji může tentokrát znovu zničit? Že mu to dovolí po svých dvou smrtí? Ne...ani za ta léta se Niklaus nemůže poučit, jak moc bláhový je? Poví mu o svém hlubokém zklamání v něm. Nejhorší na tom všem bylo, že on byl opravdu tak velkým zklamáním, jakým jenom mohl být. Snažila se ho od začátku chránit, dělala ho slabým, ale jenom proto, aby neublížil Mikaelovi, všechno, co dělala, tak dělala pro něj. Věděla, že je speciální a za to ho milovala tak moc...za to, že byl dítě Ansela. Jenomže to je něco, co on nikdy nepřijme, co nikdy nepochopí. Pozvedne bradu nahoru a dívá se mu do tváře s jistou obezřetností. Po jeho slovech se jí v očích objeví smutek z jeho slov. Nebylo pro ni lehké slyšet taková slova a i když si všichni mysleli, že je přehlíží, že jí nemohou zranit, tak se mýlili. Ranila je pokaždé, co je slyšela, vždy, když viděla ty pohledy plné nenávisti vůči vlastní matce, osobě, která jim dala život. Nadechne se nosem a trochu se posune v křesle.* Měl si několik měsíců na to, aby si za mnou přišel, Niklausi. A teď mě chceš vinit za to, že jsem si musela vynutit přítomnost svého vlastního dítěte? *Položí obě ruce na opěradla židle, jako kdyby se chtěla zvednout, ale nestane se tak.* Vždy viníš ostatní za to, co se děje těm, které miluješ a přitom si nedokáže přiznat, že jsi to ty, kdo jim ubližuje. Jak dlouho by trvalo, než by si zničil i ji? Podívej se na své sourozence, na každého z nich...ani Rebekah se na tebe pomalu nemůže podívat za to, že jsi jí vždy vzal všechno na čem jí záleželo. Ubohý Elijah nikdy nepoznal pravé štěstí, protože se staral o to tvé. Kol nikdy nedostal tvou lásku a to nemluvím už o Finnovi, kterého si zavřel na celých 900 let do rakve. Alisea nikdy nedostane tvou důvěru. A Camille...jak dlouho by trvalo, než by si uvědomila, že ji s tebou čeká jenom neštěstí, že jí nikdy nedáš nic, co by si jako člověk zasloužila...čistou lásku, rodinu. *Propaluje ho pohledem a složí ruce znovu do klína. Její hlas začíná být trochu ostřejší, ale oba moc dobře ví, že mluví pravdu, že neříká nic, co by bylo lží. Jenomže on si nikdy nepřiznával nic z toho, vždy byl sobecký a bezohledný. Chtěla mu dát šanci na to, to všechno změnit, ale díky své tvrdohlavosti jenom o vše přijde.* Je perfektní volbou pro Rebeku a taky připomínkou toho, že je to jenom tvá chyba. Všechno, co stačilo udělat bylo jenom požádat. *Mluví o němu o moc přísněji, než na samotném začátku, ale ještě stále se snaží udržet v klidu, zatímco na něm vidí, že se jen stěží ovládá. Proto začne připravovat čajový servis na jejich malé posezení a nezapomene se zmínit o něčem, co mu jeho drahá polovička jistě neřekla. Měla ho omotaného okolo prstu, jak by někdo mohl říct. Nemusela se mu dívat ani do tváře, aby věděla, že ji vnímá, že poslouchá všemu, co mu chce říct. Zarazila hřebík do správného místa a poukáže na místo naproti sobě. Složí ruce do klína a očekává, že bude hodný chlapec, jenomže jakmile zahlédne v jeho očích všechno, všechny emoce, které právě teď mohl mít, tak věděla, že směr jejich rozhovoru se přesune na jinou úroveň o moc dřív, než čekala. Cukne sebou, když na ni zakřičí a semkne rty k sobě v okamžiku, kdy se roztříští čajový servis. Podívá se k jeho tváři a vytřeští na něj oči, přičemž se hlavou zakloní dozadu, jen co se k ní přiblíží tváří. Tvrdí, že nemá strach z nikoho, ale pravda je taková, že z něj někde uvnitř měla alespoň trochu strachu. Polkne na sucho a dívá se mu upřeně do očí. Jeho blízkost v tomto stavu jí není příjemná. V očích má vepsané odhodlaní, stejně tak jako pochybnosti o jeho činech. Slova, která dolehnou k jejím uším nechtěla slyšet, nemělo to být to, co ji oznámí. Naplní to, co slíbila a může si tím být jistý. Rozhodí ji zmínkou o jeho dceři, o tom, co udělala a udělat musela. Příčilo se jí, že měla zabít malé dítě o kterém pochybovala, zda je vůbec mrtvé, ale neměla na výběr.* Nemohlo to skončit jinak a jednoho dne to pochopíš, synu. *Poví mu přesvědčeně, jako kdyby byla jenom ta její cesta a žádná jiná. Jeho žádost nebyla překvapující, ale výhrůžky? Tím zašel příliš daleko, když začal vyhrožovat právě jí. Zvedne se z křesla, přičemž ho přinutí se od ní alespoň trochu se odtáhnout a narovnat. Výraz v její tváři se změní na něco laskavého, milujícího.* Přijmi mou nabídku a já ti slibuji, že udělám všechno, aby si měl to o čem si snil. Vrátím ti otce, kterého si nikdy nemohl poznat, aby tě učil být mužem, kterým jsi vždy chtěl být. Nechám ti Camille a můžeš s ní být šťastný, můžeš s ní mít rodinu, můžeš být vlkodlakem a žít ve smečce. *Nadechne se zhluboka a zvážní.* Odmítni mě a já se postarám o to, aby si byl sám, bez rodiny a nemilován...navždy. Žena na které ti záleželo bude tvým očím tak blízko, ale srdcem daleko. Budeš žít s tím, že Marcel k ní vždy měl větší, hlubší city, než ty sám! Nechceš to slyšet, možná mi nechceš věřit, ale proč bych ti lhala? Řekl si jí to někdy? Protože on ano...řekl jí slova, které potřebuje slyšet každá žena a i když ji možná nechal zapomenout, tak to dokazuje to, jak moc si ji cení, jak moc ji miluje, protože ji nechal jít. *Odmlčí se a postoupí blíže k němu. V očích se ji zračí bolest.* Proč? Proč mě tak moc nenávidíš? Udělala jsem chyby, ale snažím se je napravit. Nechtěla jsem vzít tvé dceři život, ale musela jsem a ty to musíš pochopit, Niklausi! *Zvýší na něj o něco více hlas. Je připravená použít magii, pokud to bude potřeba, ale teď poprvé s ním nechce zápasit, chce ho jenom přimět udělat správnou věc.*

*Udržať svoje vnútro na vonkajšej strane, neprenikať dnu. Skoro nebadateľné, rovnako ako lúče svetla, ktoré sa odrážali na betóne a mihali pred vypočítateľnosťou jeho očí. Len tiene by vedeli povedať, kde stojí. Zakrádajúci sa na okraji tmy, avšak netrpezlivý, neočakávajúci. Mohol cítiť teplo aj na tých najchladnejších rohoch, vnímať, ako sa mu prelieva po tele, cítiť ho v končekoch prstoch, ktoré nechceli nič iné, než matkinu krv. Jeho oči boli vsadené dozadu jeho hlavy, jeho kroky ustávali, než celkom pominuli, keď sa všetko zdalo konečné, miznúce v prach rovno ponad jeho tvár. Akoby bol prenasledovaný siluetami. Horkosť jeho dychu, hnev prúdiaci mu v žilách, agresia hromadiaca sa priamo v strede hrdla, ktoré malo tendenciu roztrhať medzi zubami všetko, čo mu vojde do cesty. Až príliš ďaleko, až príliš cez línie jeho únosnosti, trpezlivosti. Jeho dcéra, jeho súrodenci, Camille...On nebol Kol, on sa nebál jej počinov, už nikdy viac. Pretože aj keď to všetko pôjde do plameňov tlejúcich v čierno čiernej tme, keď premení v popol celé toto mesto z tenkého skla, on tu stále bude stáť, aby ju na konci zničil. Zrazu jeho myseľ už nerozoznávala dobro od zla, nebolo tu nič ako čierna a biela, len temná a ešte temnejšia. Už nebola jeho matkou, nebola mu ničím z toho, čím bola predtým. Nezáležalo na tom, koľkokrát tieto slová vyslovil do vetra, ako veľká lož to bola, tento krát až spaľujúca pravda. Siahla na všetko, čo preňho niečo znamená, na čom mu záleží, chcel sa jej len pozrieť do tváre, chcel, aby vedela, ako ďaleko zašla.  
Nemal potrebu vidieť jej tvár, každá jeho časť si želala jediné, nezahliadnuť ju už nikdy. Pretože práve ona bola dôvodom jeho skazy, osoby, ktorá sa z neho stala, monštra, ktoré vychovala a ktoré ju potom zabilo a výčitky? Za tisíc rokov zmizli, už dávno ich pri pohľade na ňu necítil. Ona bola tá, ktorá ho sklamala, ktorá pošliapala všetko, čo v nej videl, čo preňho predstavovala. Matka, ktorá chce zabiť vlastné deti, ktoré nechá vlastnú krv trpieť pod zovretím druha, matka, ktorá synovi zoberie jeho dieťa, jeho dcéru len sekundu po tom, čo sa narodí, čo príde na svet. Nikdy nemal možnosť ju držať, nikdy nemal možnosť ju naozaj vidieť a príčina toho všetkého...Sedela len niekoľko metrov od neho. S pokojom na tvári, so zatrpknutosťou voči nemu v srdci. Naozaj bol on ten, ktorý sklamal? Len podvihne hlavou dohora, arogantne, trpko, s horkosťou, ktorá sa mu tvorí priamo na jazyku. Jediné, čo Esther chcela, bolo zničiť aj ten posledný kúsok, ktorý z ich rodiny zostal, rozbiť tak krehkú skladačku na tie najmenšie kúsky, ktoré sa po čase stratia. Preto ich už nikto nedá dokopy. A on jej to nikdy nedá, nikdy jej viac nedopraje ten pocit z výhry, ani o týždeň, ani zajtra a už vôbec nie dnes. Ona mu Camille nezoberie, viac mu nezoberie nikoho, pretože jeho zovretie bude silenejšie, nezlomné. V jeho hlase bola irónia, v jej istota, s ktorou si spájala už svoje pomaly skracujúce sa bytie v tomto svete. Mohol na ňu hľadieť s akýmkoľvek odporom, s akoukoľvek nadradenosťou, vedel pravdu, ktorú ona nepozná, niečo, čo sa ona dozvie...Až keď bude príliš neskoro. A táto malá myšlienka, tá holá skutočnosť ho držala ešte stále na uzde, dovoľovala mu napínať hruď a znovu ju uvoľniť. Jej márnotratné reči mal ďaleko za škálou záujmov. Nezaujato, skoro bez najmenšieho záujmu jej dá za pravdu podobne, ako ona predtým jemu. Možno ju sklamal, možno naozaj bol tým najväčším a už pre tento moment vie, že bude ešte väčšie, možno to osudné v jej živote. Syn, ktorého nikdy nemala počať s iným mužom, syn, ktorý sa nikdy nemal narodiť, alebo ho mal Mikael zabiť ešte ako dieťa. Mal ho dokopať v prachu, na zemi v lístí, ktoré sa lepilo na jeho tvár, obtláčalo tvary, ako ju držal pritisnutú pevne dole, akoby sa už povedome snažil chrániť to hlavné. Ona tam nikdy nebola, vždy sa objavila až potom a myslela si, že všetko zachránila, že mu pomohla, ale naozaj...Naozaj tam nikdy nebola, keď ju potreboval, nikdy. Nevnímal náznak smútku v jej očiach, nedokázal by to ani keby chcel, na to ho posadla až príliš veľká zlosť, na to ju príliš nenávidel, príliš opovrhoval každým jej pohybom. Snáď nebola taká naivná, aby si myslela, že jej niečo z toho uverí, že naozaj uverí hocičomu, čo sa v jeho mysli premení na jed.
Cez pootvorené pery mu unikne doslova príkre uchechtnutie, možno úškľabok, ktorý ich zdvihne dohora, lemuje po stranách. Tvár držal stále opovážlivo hore, oči s chladom a zavrhnutím na tých jej.* Myslíš rovnakým spôsobom, ako vynútiť pozornosť svojich ostatných detí? *Prenesie nie príliš taktne, tón jeho hlasu je na počutie odmeraný.* Napríklad tvojho mladšieho syna...Ktorý najskôr prišiel o telo, potom o city snáď k jedinej žene, ku ktorej kedy niečo cítil. Aké kruté. *Prižmúri poniekiaľ uštipačne oči, pričom si dá jasne záležať na posledných slovách. Možno im tiež ani zďaleka neholdoval, ale nikdy neurobil nič preto, aby o ňu prišiel, držal sa svojich sľubov a Kolovi naozaj nechal jeho šťastie, nech už bolo hocijaké. To matka prišla a pošliapala ho, to ona opäť zničila všetko, na čo sa rozhodla siahnuť. Nie on. Nie pre tento krát. Vety, ktoré však prídu potom, zvuk jeho hlasu, ktorý sa doslova zarýval do jeho kože, ozýval sa priamo v jeho mysli stále dookola a dookola. Jeho ústa sa odmlčia, čelo stroho stiahne, celé telo napne, akoby na niečo čakalo, niečo, čo sa blížilo a každou sekundou zdvíhali hladinu vyššie a vyššie. Hladina nebola pokojná, nebola plytká a nehybná, ale naopak dravá, divoká a rozvírená, akoby do nej niečo narazilo. A boli to jej slová, slová osoby, ktorá si myslela, že všetku pravdu pozná najlepšie, ktorá si myslela, že mu ublíži, že ho zmanipuluje a svojou vypočítavosťou donúti zamyslieť sa. Na niekoľko sekúnd pootvorí pery, z ktorých neunikne ani slovko, ani len výdych, len všetky emócie, ktoré sa mu zračia na tvári. Či už to bol odpor, nenávisť, bolesť, alebo ublíženie, ublíženosť nad niečím, čo nechcel počuť. „Čistá láska a rodina,“ niečo, čo jej nikdy nedá, aj keby si to akokoľvek veľmi zaslúžila, aj keby to tak neúnosne chcel. Zrazu to všetko zmizne, ako lusknutím prstov, prenesením kúzla, jeho výraz spevnie, pery sa stiahnu do krutej, zatrpknutej línie.* Jahňa nikdy nemôže zraziť vlka, matka...*Precedí potichu, skoro vydýchne.* Tento krát si sa zmýlila, ak si si myslela, že mi môžeš nazrieť do svedomia, do vnútra, ktoré je tak prehnité, že sa skoro vyrovná tomu tvojmu. *Jeho hlas zostáva tichý, slová však úsečné, bodavé.* Nemusíš hovoriť o mojich démonoch...Poznám ich lepšie než ktokoľvek iný. *Odsekne napokon zostra zabárajúc sa pohľadom do jej tváre, zotrvávajúc v jej očiach, ktoré priam spaľuje na popol, na žeravé uhlíky, ktoré neskôr zahasí a nezostane po nich nič, len prach, ktorý rozfúka vietor. Opovrhnutie, ktoré k nej cítil, sa ešte znásobí pri pomyslení na to, žeby do tela, ženy, ku ktorej nesie city práve tohto typu, dala jeho sestru. Oplzlé, zvrátené, pochabé...Dokonca aj na ich matku.* Požiadať o čo presne, matka? *Jeho hlas sa v stotine zvýši, jeho zuby v sekunde zovrú pevne o seba, akoby to boli posledné zrnká piesku, ktoré ho držali na uzde. Nemohol už ani zniesť jej reči.* To ty si z nás urobila monštrá, na ktoré sa teraz dívaš, ktoré teraz tak veľmi odcudzuješ...A tisícročie potom, to chceš všetko napraviť? *Priam neveriacky pokrúti hlavou nad nezmyslom, ktorý mal rovno pred nosom.* Lenže niektoré veci sa už nedajú napraviť, nikdy nebudú dať a krv na rukách mi zostane stále, či už budú...alebo nebudú moje! Nič nenapravíš, nič nezmeníš...Jediné, čo robíš je to, že svojím vlastným deťom berieš všetko, čo ich robí menšími stvorami, než aké si z nich vytvorila. *Ako stovky dýk, milióny kolíkov, ktoré by jej pomaly zabodával do každej časti tela. Tak zneli jeho slová, tá jeho pravda.* Rovnako ako ja. Ty, nie si o nič lepšia. *Nebola o nič lepšia než on, nemala právo sa tak tváriť, nemala právo mu čokoľvek z toho vyčítať, keď robila presne to isté, aspoň teraz bola kameňom, ktorý ničil všetko, čo mu príde do cesty. Bolo patrné, že stál na okraji hrany, ktorá sa pod ním čoskoro prevalí. A bola to práve ona, ktorej sa to znovu podarilo.
Všetka krehká keramika sa doslova rozletí na dlážke, do ktorej narazí, po tom, čo jej dá jasne najavo, že má po krk jej prázdnych slov, ktoré nič neznamenali. Ak bol toto dôvod toho, že sa chcela stretnúť, ak si naozaj myslela, že si pri ňu sadne a bude spokojne popíjať čas, bola na omyle. Doslova zovrie obe strany opierok stoličky, na ktorej sedela, tvárou sa nakláňajúc do blízkosti tej jej. Koniec koncov, stále to bola osoba, ktorá ho porodila, nie? Len sťažka vôbec vníma jej vytreštený pohľad, spôsob, akým sa nahla dozadu, akoby ju niečo pohnalo. Akoby to bol inštinkt pred...Strachom? Snáď sa len nebála vlastného syna...ako ho tu veľmožne nazvala. Nebolo jej to príjemné a on nechcel, aby bolo, ani trochu nie. Musela predsa vedieť, že sa nikdy nepodvolí, že nikdy nekývne niečomu, čo by docielila len jeho smrťou, rovnako ako sa pokúšala predtým, lenže bohužiaľ, nevyšlo jej to. Avšak, jej ponuka nebola vecou, kvôli ktorej sa triasol čo i len predstave po dni, kedy to s ňou konečne skoncuje. Jeho výraz sa na niekoľko sekúnd ponorí do všetkých pocitov, ktoré boli celý ten čas hlboko v ňom, ktoré však dnes dával najavo viac, než by si želal. Zobrala mu ju a vedela, čo robí, chcela to urobiť. To bolo všetko, čo mu stačilo, všetko, čo bolo dôležité. Nezniesol, nedokázal prestáť jej slová, nedokázal to. Opierky stoličky potichu prasknú pod jeho prstami.* Pochopiť?....Pochopiť, že mi vlastná matka vytrhla to jediné, čo som kedy naozaj mal priamo z rúk, ktoré sa jej nikdy nedotkli?! Ako sa niečo také dá pochopiť?! *Doslova jej zavrčí do tváre, nemohol sa krotiť, nie ak šlo o jeho dcéru. Bude sa jej vyhrážať, bude jej hovoriť čokoľvek, na čo si len pomyslí, pretože ona si už iné jednanie nezaslúžila. V momente, čo sa začne dvíhať z kresla, nemá možnosť, len ustúpiť o krok dozadu a opäť sa narovnať v postoji, ktorý je už znovu zaťatý pevne do zeme. Pery stiahne ľahkým, letmým zarazením zo zmeny jej prístupu, zo zmeny jej pohľadu, ktorý dlhšie nebol ostrým, nadradeným, ani prísnym a nezhovievavým, akým ho obdarúvala od prvej sekundy, čo prešiel dvermi. Napriek všetkému, jeho tvár zostane stále rovnako zatrpknutá, nevľúdna voči osobe, ktorá stála len pár centimetrov od neho, osobe, ktorej spriama a bez ostychu hľadel rovno do očí. Nie, nemohla svoje slová myslieť. Musela mať naozaj niečo so sluchom, alebo to bola pomätenosť, ak si naozaj myslela, že čokoľvek z toho má nejaký dopad, čokoľvek z toho, ho môže presvedčiť. Už-už otvára ústa pripravený reagovať skôr, než by ešte väčšmi plytvala dychom, keď príde opäť jej zlom, ktorý mu vhodila rovno pod nohy s úmyslom ho potknúť a zhodiť na zem. Tento krát to neboli jeho vyhrážky, ktoré sa ozývali miestnosťou. Jeho pohľad je pevný, tvrdý, už ho nedokázala zasiahnuť, nie dnes, keď už snáď počul všetko, čo mu mohla povedať. Aspoň si myslel, že áno. Výraz o niečo povolí, ústa sa letmo pootvoria v nádychu krátkeho zarazenia, ktoré sa mu zachytí o kožu, z ktorej sa nikdy nestiahne, ktorú nikdy neopustí. Všetka ta premlčanosť, keď padlo slovo „ovplyvnenie,“ všetka vina, v jeho očiach...Vedel to, vždy to podvedome vedel a dnes, dnes sa jeho paranoja stala skutočnosťou. A Camille, žena, ktorej dôveroval, ktorú...Sa nezmienila ani hláskou, ani písmenom. Automaticky zvraští obočím a prižmúri oči, pričom na niekoľko sekúnd odvráti zrak od matky niekam do zeme, akoby ten pohľad už nemohol vydržať, akoby sa mu chcel zastrieť. Mala pravdu, to on sa jej nikdy nezmienil, on jej nikdy nič nepovedal, vyžadoval od nej, chcel, aby sa ho stranila a pritom jej nikdy nedal to, čo on. Marcel ju miloval a aj napriek tomu, že ju prinútil zabudnúť, svoje city jej odhalil. Nemohol sa však zbaviť zlosti, ktorú nad jeho činom pociťuje a tá sa stále násobila, pridávala k tej, ktorá tam bola už predtým. Konečne vydýchne, prakticky sekundy po tom, čo Estherin hlas konečne uľahne. Mohla na ňom vidieť, že jednou časťou svojho predslovu trafila ma presne to miesto, kde chcela. Kde to chcela urobiť celý čas. Avšak tou druhou...Opäť zovrie všetko vo svojom vnútri, prehltne to nádychom, akoby mu stačil jednoduchý vypínač a emócie boli preč, zostali v ňom na neskôr, aby sa s nimi mohol vysporiadať. Jeho tvár zostala prázdna, opäť chladná, ako k nej pomaly znovu zdvihol svoje oči nenaplnené ničím, než výsmechom, aroganciou a odporom, ktorý jej už tak či tak dával celý čas.* Ak mi naozaj chceš dať všetko, po čom túžim...Tak si budeš musieť podrezať hrdlo a zostať hniť hlboko, hlboko pod zemou, matka. *Jeho slová možno boli tvrdé, tie jej však o nič menej.* Nepotrebujem muža tvojich pobehlíckych smilstiev. Nepotrebujem jeho telo napichnuté na kole. *Obaja veľmi dobre vedeli, o kom hovorí, o mužovi, ktorý sa ho vzdal, ktorý ho nechal vyrastať v Mikaelových rukách a dovolil, aby práve jeho nazýval otcom. Osloviť svoju matku pobehlicou, nebolo práve zmýšľania vhodná, avšak jeho nenávisť voči nej, už nepoznala medzí.* A čo sa týka Camille...Ju mi nikdy nezoberieš. *Priblíži sa k nej tvárou o pár centimetrov bližšie, pričom dodá tichým hlasom – *„Nikdy.“ *Mohla si myslieť, že ten, ktorý zostane sám, bude on, lenže to ona bola jediná, ktorá dlhšie nebude mať nikoho, kto by stál za jej chrbtom, kto by jej bol oddaný, či cítil čo i len najmenšiu náklonnosť pri vyslovení jej mena. Musí sa vyrovnať, keď prejde do jeho blízkosti, musí ohrnúť perou nad jej dramatickosťou. Aká patetická mohla ešte byť? Stačila jediná zmienka, akoby sa práve prelialo posledné zrnko piesku a všetko bolo preč. Jeho oči zatienil hnev, holá agresia. V jednej sekunde mu hrdlom prenikne hlasné zavrčanie, v druhej jeho ruka vystrelí priamo pod jej tvárou doslova drviac v zovretí jej krk, hrdlo, ktoré mal chuť zlomiť ako zápalku. Automaticky ňou nahne ku kreslu, o ktoré prakticky oprie jej chrbát, týčiac sa nad ním, hľadiac jej do očí.* Naozaj sa ešte pýtaš, prečo ťa nenávidím?! *Nemohol sa ovládať, jeho oči sa leskli v zlatom odtieni, žilky, ktoré mu kolovali na lícach, pokrývali celý priestor medzi nimi.* Siahla si na moju krv a ďalej sa nazývaš mojou matkou...*Vypľuje opovrhnuto.* Nikdy to nepochopím! *Zavrčí znovu myknúc ňou o niečo vyššie, akoby potreboval mať jej tvár skoro na dotyk tej svojej.* Nikdy ti neodpustím...A jedného dňa, možno novým ránom opäť oľutujem, že som sa narodil práve matke, akou si mi bola. *Trpké, až priečne.* Za akú budeš platiť až do posledného dňa, Esther! *Ešte niekoľko sekúnd zoviera jej hrdlo, než zovretie sprudka uvoľní, nestarajúc sa, či skĺzne k zemi, alebo sa zachytí o kreslo, o ktoré ju opieral. Stisne zuby pevne k sebe a odstúpi o niekoľko krokov dozadu.* Nenechám ťa znovu vyhrať, tento krát si zašla príliš ďaleko, aby si sa mohla hrať s takým typom monštra, bastarda, akým som ja. *Prenesie nakoniec skoro istý svojimi slovami, ktoré samé o sebe značili jedinú vec – Esther práve stojí pred vlastnou prehrou. Venuje jej posledný pohľad, než opäť spojí pery k sebe a upírskou rýchlosťou v ďalšom momente, odbitím ručičky hodín, zmizne preč z jej blízkosti, preč z jej prítomnosti, ďaleko od ženy, ktorú tak veľmi sklamal a ktorá tak veľmi sklamala jeho. Už mu nezostávalo nič iné, než upovedomiť svoju sestru a pripraviť Aliseu na súboj, ktorý bude musieť zvládnuť.*

*Všechno se ve sklenících změnilo, alespoň pro dnešní den. Staré dřevěné stoly nahradil jeden z mahagonu, všechny rostliny přesunula do vedlejších prostorů a místo nich byly posazené křišťálové vázy s řezanými květinami v různých barvách. Stůl byl pokrytý bílým ubrusem a na něm položený servis z porcelánu. Ve stříbrných příborech se odráželo světlo slunce, které pomalu zapadalo za obzor. Místnost byla naplněná krásně oranžovou barvou a to vytvářelo ještě příjemnější atmosféru a hladilo jí to na srdci, stejně tak jako myšlenka, že Elijah je plně odhodlán se vzdát svého těla a že dnes po dlouhé době bude večeřet znovu s celou rodinou. Tedy alespoň s dostupnými členy, i když ji opravdu mrzí, že se zde nemohou sejít všichni pohromadě. Upřímně by uvítala i další členy, kteří obývají Abattoir, přinejmenším Hayley Marshall, kterou bohužel neměla osobně šanci poznat, ale co ještě nebylo, tak může být a věří tomu, že jednoho dne se tak stane. Obsluha položí poslední naleštěnou sklenici do čela stolu a tím je dokonáno. Všechno je perfektně připravené, až na jednu maličkost. Pozvedne ruce a ve chvíli se rozhoří knoty svíček ve svícnech, které postávají podél zdi. Nasaje teplý vzduch do plic, všechno se zdá být až příliš dokonalé a perfektní. Samozřejmě, že pod tou vší radostí má i jisté obavy a bude jednat dnes opatrně. Nebojí se svých dětí, to ani přinejmenším, ale pokud mají v plánu tohle všechno zkazit, pak už se nebude držet nazpět tak, jak se držela. Všechny by potrestala smrti jejich nejbližších, všichni by platili za to, že se byť jen pokusili zničit sílu okamžiku, který se nenávratně přibližuje dalším odbitím hodinových ručiček na zdi. Cítí v srdci, že může svému druhému nejstaršímu synovi věřit, prokázal svou loajalitu vůči ní, která za ty měsíce narostla. Bohužel se tohle nedá říci o tom nejmladším a už vůbec ne o synovi, kterého neměla s otcem, který si tento post jak se po letech ukázalo ani nezasloužil. Porozhlédne se naposledy po místnosti, než odejde.
Jelikož je večeře formální, tak pro dnešní večer zvolila delší červené šaty, přičemž její rty zdobí rtěnka stejného odstínu. Plavé vlasy jsou rovné, pár pramínků má přes ramena vepředu. Pozvedne hlavu a zkontroluje tak čas na hodinách, které pomalu ubíjejí jejich hodinu. Vyčkává na Elijaha, který se má postarat o dnešní pohoštění, i když mu nejdříve zaručila, že i ona umí připravit hostinu. Přeci jenom se o všechny starala několik let a i když neměla předtím k dispozici tolik možností jako dnes, tak věří, že by zařídila jídlo a pití královského kalibru. Neměla ale v plánu se s ním přít, protože jí těšila myšlenka z dnešního večera a tak to nechala na něm. Zaslechne blíží se kroky do místnosti, která pro každého z nich jistě bude k nepoznání. Jakmile zahlédne ve vchodě postavu oblečenou do smokingu, který k němu seděl ze všeho nejvíc, tak se na něj vstřícně usměje. Popojde blíže k němu.* Vítej, synu. *Přejde co nejblíže k Elijahovi, přičemž pozvedne ruku a položí mu ji na líce. Nahne se do strany a jemně se otře tváří o tou jeho, přičemž našpulí rty, jako kdyby mu chtěla dát letmý polibek na tvář, ale spíše je to pro tuto chvíli jen předstírání, aby mu nezničila vzhled svou výraznou rtěnkou. Odtáhne se od něj a podívá se mu do jeho tmavě hnědých očí.* Jsem potěšena, že si přišel o něco dříve, ale doufala jsem, že tě bude doprovázet Niklaus a Alisea. *Nemluví rozhořčeně, ale ani ne spokojeně. Vlastně netuší, zda se zúčastní i nejmladší syn, který měl vůči ní vždy největší výhrady, i když po jeho ztrátě paměti to poměrně ustálo. Měl by jí být vděčný a to hlavně za jeho život, protože díky ní má své původní tělo – což nebude trvat dlouho, ale hlavně může chodit po této nádherné zemi a dýchat její vzduch. Nedělá si ohledně něj více obavy, protože věří, že se připojí na její stranu a to hlavně v době, kdy zjistí, že Genevieve už tady více není a nebude. Varovala ji, varovala stejně tak jak a žádný z nich ji nehodlal nikdy poslechnout a proto teď ta naivní žena, která stále musí upoutávat něčí pozornost skončí sama ve světě ze kterého nebude moc uniknout. A ona získá syna, který dříve za ní dobrovolně chodil a žádal ji, aby ho učila, dělal tak, aby měla jeho pozornost, protože nechtěl být nepovšimnutý.* Doufám, že se k nám připojí i Kol. *Poví rázně a otočí se k němu zády. Přijde k židli v čele a otočí se nazpět k němu. Položí ruce na opěrku židle a napřímí se, jako kdyby stále měla tendenci dávat najevo, že ona je tady ta autorita.* Prosím, synu. Zaujmi jakékoliv místo, avšak bych tě ráda měla po své pravici. *Poukáže na místo po pravém boku a usměje se na něj mateřsky. Možná chtěla, aby to znělo jako její přání, ale z jejích úst je to spíše rozkaz schovaný za vřelostí a příjemném vystupování.*

Po krátkém telefonickém rozhovoru s Elijahem, kdy ho ujišťoval o tom, že určitě na večeři nepřijde, protože nemá čas, to je všechno nakonec úplně jinak. Jeho bratr se totiž dlouho nechtěl vymáčknout a tak z něj až nakonec vylezlo, že tam bude i Ester. Kdyby tohle býval neřekl, Kol si odletí v pohodě s Genevieve na Haiti a bude se věnovat hledání kmene Bokovan a informacím o dýce, kterou potřebuje, aby měl nějakou jistotu. Něco mu ale říkalo, že by na tu večeři měl jít. Po tom, co domluvili, si dokonce uvědomil, že všechny ty náznaky bratra směřovali k jedné věci - že to nebude obyčejná večeře, aby se jen rozloučil se svým tělem, ale že se tam bude rozhodně něco dít. Jediné, co nechápe je, proč mu tohle nedal vědět Niklaus. Myslel si, že posledně, co se viděli, si řekli, že spolu budou spolupracovat a že mu dá Niklaus nějak vědět. A dal? Ne. Dozví se to od Elijaha a to ještě vůbec neví, co má čekat. A vsadí se, že je jediný. Elijah rozhodně ví o všem, stejně tak Nik a Alisea určitě taky. A Bekah? Ta kdyby byla k dispozici, věděla by to taky všechno, protože je to prostě Rebekah a to jejich 'always and forever' se ani nemusí zmiňovat... No však se ho na to taky zeptá, proč mu nedali vědět dřív a proč mu hlavně neřekli, o co na té večeři půjde. Přímo tam se na nic ptát nebude. Možná nějaké narážky přijdou, ale nic, z čeho by mohla jejich matka něco poznat.
S Genevieve se domluvili, že na Haiti vyrazí co nejdříve, až bude Kol moci - předpokládá, že to bude hned následující den po večeři a nebo pár dní potom, ještě se uvidí. Taky musel 'zavolat' čarodějce, která na ně už jistě čekala na letišti. Heh, kdyby Gennie věděla, že si z ní Kol dělá akorát legraci a ve skutečnosti žádnou nemá... Tašku, kterou měl už pečlivě sbalenou, hodil zase zpátky do své ložnice na zem vedle skříně a raději si už teď připravil oblek. Má jich několik, ale moc je nenosí, takže vzal ten, který byl nejpřijatelnější - čistý, nezmačkaný a samozřejmě černý. Poté také našel několik kravat, které měl ve svém univerzálním šuplíku - tam se nacházely ponožky, trenýrky a právě třeba i kravaty. S výběrem i s uvázáním mu (k jeho překvapení) pomůže Genevieve, která si samozřejmě neodpustí nějaké poznámky na jeho účet. On by to zvládl i sám, když by na to přišlo. Uvázal už kravat víc než dost.
Na večeři vyrazil dost brzo předem, aby tam nebyl poslední, ale nechtěl tam být ani první. I když... promluvit si takhle s matinkou o samotě, to by se mu docela líbilo, dlouho se totiž neviděli a jistě by se našla spousta věcí, o kterých by se mohli bavit. No, bavit... V jejich případě by to byla asi pořádná hádka a možná by to neskončilo jen u slovního napadání a nadávek. Se svým autem zaparkoval na příjezdové cestě, která vedla k domu, kde teď Esther žila.
K jeho potěšení nedošel na večeři poslední, ale ani jako první - za stolem už seděla Alisea i Elijah. Jen jeden z hlavních aktérů chyběl, a to jeho starší bratr Nik. Je zvědav, zda přijde na čas nebo jestli je nechá čekat, aby Esther trošku pozlobil. "Zdravím Elijahu," podívá se na něj a pokývne hlavou na pozdrav. Poté se podívá na Aliseu a na tu jen pokýve. Vlastně se od té doby, co udělala ten podraz, neviděli. A že on je pořád dost nazlobený. "Už jsem se bál, že přijdu na tuhle rodinnou večeři poslední a dostanu nějakou výchovnou přednášku od svojí matky o dochvilnosti, ale pak jsem si uvědomil, že to vlastně nejde, protože já tu matku nemám..." ušklíbne se a poté se usadí naproti Elijahovi, po Estheřině levé ruce. "Zdravím, Esther," podívá se na ni stále s přetrvávajícím úšklebkem ve tváři. Schválně ji oslovil jako Esther, aby dal ještě větší důraz na to, co řekl. Že on tu matku nemá. "Tak kdepak máme toho zbývajícího?" podívá se tázavě na všechny tři. "Samozřejmě myslím Nika. Finn snad nedorazí."

*Ač se to mnohdy zdálo nemožné, neuskutečnitelné, nastal konečně ten den "D", kdy se měl v životě všech Mikaelsonů udát jeden z dalších důležitých a významných mezníků v jejich tisíciletých existencích. Dnes se to stane. Dnes se osvobodí od diktátorské nadvlády, ženy, co jim dala život. Esther Mikaelson čeká poslední den jejího života.
Ani nechtěl věřit, že se skutečně dočkali. Vše už bylo dopředu domluveno, naplánováno a promyšleno od začátku do konce. Na jídlo si domluvil špičkového kuchaře z New Orleans a zajistil i obsluhu. Všichni dostali dobře zaplaceno, ale také byli ovlivněni, aby si na nic, čeho budou během večera svědky nepamatovali. Chvíli trvalo, než se s Esther na všem dohodli, ale nakonec souhlasila mimo jiné, aby se pro přípravu jídla použila kuchyň v jejím domě. On si hned ráno obstaral láhev červeného vína, které se bude podávat k hlavnímu jídlu, do kterého přidal svou krev. Nechal pak víno zavřít a zabalit, že by nikdo nic takového nepoznal.
Své sourozence informoval o večeři i o tom, že si přeje, aby se jí zúčastnili. I když byli domluvení, napsal i Klausovi. Jen mu tím chtěl potvrdit, že vše běží podle plánu. Sám byl v očekávání toho, kdo se na jeho pozvání dostaví. Jediný, kdo nepřijde byla jeho mladší sestra - Rebekah. Patřila zrovna k těm, které by tam opravdu rád viděl. Přesto Niklaus byl jediný, který věděl, co se chystá. Pro ostatní to bude překvapení.
Když se čas nachýlí, tak se přichystá. Na přípravu jídla během dne dohlížel, ale k večeru se na chvíli vzdálil do sídla, kde se po pečlivé přípravě oblékl - na tenhle výjimečný okamžik si vzal smoking, černou košili a vínově rudý motýlek, který ladil s kapesníkem zastrčeným v kapse saka. I své vlasy dnes zkrotil trochou gelu, aby působily decentním dojmem. Když doladil poslední detaily a vše kriticky zhodnotil v zrcadle, mohl konečně vyrazit. Většinou se po New Orleans pohybuje po svých, ale dnes k Esther vyrazil vozem. Ještě se zastavil v jednom z květinářství. Koupil Esther jako pozornost kytici rudých růží. Chce se před ní prezentovat jako vzorný, milující syn. Pro úspěch je toho ochoten obětovat hodně.
Když měl vše, konečně dojel před matčin dům. Vypne motor, vezme květiny, opustí vůz a zamíří na pozemek jejího domu a rovnou do skleníku, kde se dnes bude jejich setkání konat. Podle toho, co mu prozradí jeho upíří smysly si je vědomý toho, že vše zatím běží, jak na drátkách. Pokračuje tak zase o něco klidnější za Esther do skleníků. Ne, že by byl nervózní z toho, co přijde, ani náhodou. Právě naopak, je ledově klidný, vše už má tak dlouho promyšlené a naplánované, že si dnes  připadá spíše jako by měl dnes odehrát svou filmovou roli. Nic víc v tom nevidí. Esther dnes zemře, aby mohli ostatní z jeho rodiny konečně klidně žít. Nejvíce si přeje, aby se Hayley mohla konečně setkat se svou dcerou a přivedla ji sem do města a začala vychovávat v jejich domě. Nic pro něj není důležitější. Kéž by to mohli udělat už dávno, ale vše chtělo svůj čas.
Jakmile projde do skleníku, kde už je připravený krásně prostřený stůl, spokojeně si vydechne. Esther zaznamená téměř okamžitě, jejich velmi půvabná matka nelze, jen tak přehlédnout. Přestože se navenek tváří vlídně, usmívá se a vypadá jako hodný, milující syn, ve svém nitru pociťuje k téhle ženě, jenom chlad.* Matko, dobrý večer. *Pozdraví a popřeje ji zároveň hned na úvod. Jeho tón je tou správnou směsicí potěšení a úcty, aby byla Esther spokojená se svou vůdčí pozicí v téhle rodině. Skutečně mu nelze nic z toho směru vytknout. Jeho přetvářka je dokonalá, stoprocentní. Vyjde jí vstříc. Celou dobu se na ni dívá a vypadá, že není spokojenějšího upíra v New Orleans. Na uvítanou ji krátce obejme volnou rukou, druhou má i s květinami za zády. Nechá si dát "políbení" na tvář. Pak se odtáhne, na chvilku si nárokuje Estheřinu ruku, kterou vezme do své, lehce se k ní skloní a naznačí políbení na její hřbet.* Malá pozornost pro tebe, jako poděkování za to, co pro mě všechno děláš... Kéž by má vděčnost šla vyjádřit lépe... *Promluví k ní děkovně s ohromným vděkem ve svém tónu. V jeho tváři je vidět jakási úleva, potěšení, že se již brzy stane majitelem nového těla a zbaví se svých upířích starostí. Když domluví, pustí její ruku a podá jí kytici rudých růží. Při tom se na ni vděčně usměje. Má silné nutkání se, jen tak, aby řeč nestála, zeptat na toho člověka, jehož tělo pro něj připravila, ale nakonec odolá. Někdy je lepší nevědět. Jakmile si od něj růže vezme, tak se chvilku zadívá na připravený stůl. Líbí se mu, jak je vše prostřeno. Vše si soustředěně měří, jako by na každém detailu měl záviset úspěšný průběh večeře. Obejde stůl v půlkruhu. Z toho jej vyruší Esther svými poznámkami. Na tu první reaguje mlčky, jakýmsi omluvným výrazem, že ji v tomhle nemohl vyjít vstříc, protože tohle už zkrátka není v jeho moci. Když se Esther zmíní o jeho nejmladším bratrovi, tak mírně pokrčí rameny.* Pozval jsem je sem všechny, matko, abych je mohl vidět. Přál bych si, aby tu byli všichni a doufám v to. Nemůžu to ovšem zaručit. *Odpoví jí mírně, ale do hlasu dá tu správnou dávku lítosti.* Chybí mi Rebekah... *Dodá s povzdechem a na chvilku sklopí pohled posmutněle k zemi. Tohle nemusí předstírat, protože je to čirá pravda. Pohled zvedne ke své matce, či ženě, která jej přivedla na svět, až když mu řekne, kam si má sednout. Vypadá potěšeně i poctěný, že místo po její pravé ruce bude patřit jemu. Lepší pozici, pro jeho záměr si nemůže přát.* Bude mi samozřejmě ctí a potěšením, matko. *Ujistí ji, že si toho váží. Přejde k místu, které mu Esther vybrala. Když si chystá sednout, tak se ve skleníku objeví jeho druhá sestra Alisea. Samozřejmě, že je rád, za každého ze sourozenců, který sem přijde. Opravdu s upřímným potěšením se na ni na uvítanou pousměje.* Přeji ti dobrý večer, sestřičko. *Pozdraví ji. Chce přejít k ní a přivítat, ale ona zamíří za ním. Musel by být slepý, kdyby si nevšiml napětí, které z Alisey vyzařuje, když k němu přijde blíže. Podle toho, jak se chová, usoudí, že něco mezi ní a Esther není v pořádku.* Jsem opravdu rád, že jsi dnes přišla. *Pokračuje pak, a než se Alisea posadí, tak k ní přistoupí a krátce ji obejme. Když se odtáhne a ona pak pronese tu kousavou větu k Esther, tak se na sestru z části zkoumavě, z části zpytavě podívá, jako by ji žádal o klidný průběh večera.
Po té se již do skleníku začnou pomalu přemisťovat s jídlem dnešní obsluhující a aniž by nějak rušili příchod ostatních, dokončují přípravy.
Zdá se, že neodolal jeho pozvání ani Kol. Je mu to jasné, jakmile se objeví ve skleníku se svými typickými poznámkami a oprsklým klackovitým chováním. Bratr mu často připadá, jako by ještě zápasil s pubescencí a neobýval tenhle svět už tisíc let. Zůstane zatím stát, když se Kol objeví.* Dobrý večer, Kole. *Uvítá ho, samozřejmě stejně potěšeně jako před tím Aliseu. Neubrání se ani krátkému spokojenému úsměvu.* Jsem rád, že jsi přišel. Je hezké vědět, že si dal rodině přednost, před svými záležitostmi. *Pronese k bratrovi, kterého sleduje. Jeho slova, tón i výraz ve tváři, když to pronáší jsou tak upřímné a potěšené, že, jen podle jeho záblesku v očích, upřených při tom na Kola lze poznat jeho popichování, za to, jak s ním Kol jednal během toho telefonátu.
Když pak otevře ústa jeho bratr, tak se na něj opravdu pohoršeně podívá, protože nemůže, jen tak přejít, jak se vyjadřuje o Esther. Dříve, než k tomu dostane příležitost Esther se do toho vloží a samozřejmě stojí na straně jejich matky.* Kole, tohle má být klidné rodinné setkání. Ocenil bych, kdyby si tomu přizpůsobil i své chování a jednání. Uvědom si, prosím s kým mluvíš. Ať už se ti to líbí či nikoliv, je to naše matka a jako ta, co ti dala život si zaslouží tvou úctu. Alespoň dnes večer se zkus trochu krotit. *Promlouvá k němu. Navzdory všemu je jeho hlas pohoršený, jen tehdy, když se zmiňuje o Esther. Jinak věcný a jeho tón klidný.* Posaďte se. *Vyzve pak všechny, příchozí a výběr míst nechá na každém z nich, případně na Esther.* Dáte si před začátkem něco k pití? *Zeptá se jich. Během toho poslouchá a špicuje uši, aby co nejdříve zaznamenal příchod někoho dalšího. V případě, že se už nikdo nepřidá, je připravený začít s jídlem, aby se pak mohl Niklaus objevit, až bude večeře v plném proudu.