Garden house with green houses

*Všechno bylo dokonale přichystané, takže stopy po včerejší spoušti byly zahlazené, jako kdyby se předtím nic nestalo. Bylo to nedorozumění ke kterému ovšem muselo dojít. Rozumí pocitům její dcery, opravdu ji chápe, možná více, než by si dokázala představit. Nechce přijít o svou jedinou dceru, o její vlastní krev, ale stále j uniká jeden malý fakt, který by byl pro ni tou nejhorší cestou. Nemůže se stále omlouvat za své činy, proč by měla? Protože ji chce zachránit od věčného utrpení? Co může bolet více, než to, že vám někdo vezme dítě, vytrhne vám ho z rukou a vy po celou dobu musíte žít s tím, že je to vaše vina, že i když dcera, která vám byla odcizena žije, vyrůstá po boku někoho jiného už není vaším dítětem, ale osobou, kterou pohrdáte ze všeho nejvíc a v jejím případě i milujete. Ano, někde hluboko uvnitř ní jsou stále ty city, nezapomněla na pouto, které bylo mezi ní a Dahliou, ale více k ní cítí odpor a nenávist vůči všemu, co jí provedla a hlavně vzala. Nechce se však tím zabývat, alespoň ne teď. Její myšlenky by se měly koncentrovat k jedné, jediné věci, která je dnes důležitá a to, aby večer probíhal v poklidu a hlavně aby se všichni zúčastnili.
Připravená na dnešní večer vyčkává na prvního člena rodiny, kterou se už takovou dobu snaží spojit. Vítězství je stále na její straně, i když se může znát nepatrné. Pro ni je momentálně důležité, že nejrozumnější z nich si konečně uvědomil, co jim nabízí a stojí po jejím boku. Nemá obavy, že by to nemyslel vážně, protože na to dokázal už dost loajalitu vůči ní. Zadívá se na slunce, které je skoro zapadlé za obzorem a místnost začíná být naplněná příjemnou atmosférou ze svíček, které tvoří jediné světlo v místnosti. Uslyší kroky směřující k ní a tak se otočí tím směrem. Je potěšená, že jako první ji navštívil Elijah, avšak předpokládala, že po jeho boku bude Niklaus a i když s Alisou měla ještě před pád hodinami konflikt, tak či tak chtěla, aby je doprovázela. Usměje se srdečně při jeho pozdravu a ihned přistoupí do jeho blízkosti. Bude to dnes naposledy, co se dívá do jeho původní tváře, než ji vymění za jinou. V srdci cítí to, co už dlouho ne, alespoň ne od něj. Znovu ten pocit, kdy matka cítí, že jejímu dítěti na ni ve skutečnosti záleží, že i přes to všechno, co se v minulosti mezi nimi stalo dokážou naproti sobě stát s odpuštěním. Samozřejmě, že v této záležitosti ji nikdy Finn nezklamal, nikdy. Byl nejvíce milující a oddaný ze všech. Jen letmo ho políbí na tvář, než se nazpět odtáhne a pohlédne do hnědých očí, které jsou jí tak známé. Rty roztáhne do širšího úsměvu a nakloní hlavu do pravého boku, když si ho prohlíží při jeho činu.* Vždycky tak galantní. *Pronese mateřsky, jako kdyby mu snad dávala za jeho chování vůči ní, ale celkově k ženám poklonu. Jestli byl někdo pozorný, tak rozhodně on. Bohužel i za tím oblekem a správným chováním se skrývala bestie, které ho chce zbavit jednou provždy. Nepřestává se jeho směrem usmívat a stočí pohled k rudým růžím. Jsou nádherné, jejich vůně ji udeří ihned do nosu a do očí zase jejich barva, která připomíná krev, hustou, trpkou. Znovu mu pohlédne do tváře, přičemž v jedné ruce drží kytici a druhou pozvedne a přiloží ji na jeho líce. Palcem jemně přejede po kůži.* Jsem si jistá, že tvou vděčnost ještě uvidím, synu. *Netrvá to dlouho a stáhne ruku nazpět k tělu. Otočí se k jeho osobě zády a přejde k jedné vázy do které vloží malou pozornost. Přejede po okvětních lístcích konečkami prstů. Nemůže si pomoct a musí mu dát najevo, že není tak úplně spokojená s tím, že přišel sám. Možná mají ještě čas, ale když bydlí v jednom domě, proč zkrátka nemohli přijít všichni spolu? To opravdu tak moc pohrdají matkou, která se vážně snaží pro ně udělat to nejlepší? Otočí se čelem k Elijahovi a může si ihned všimnout jeho výrazu, kterým se jí omlouvá. Za co? Za své nevděčné sourozence? Doufá tedy, že alespoň Kol má ještě trochu zdravého rozumu a rozhodne se je poctít svou maličkostí. Měl by jí být vděčný za to, že znovu neskončil zahrabaný pod hlínou, protože díky ní žije. Dluží ji, aby tady přišel a choval se jako syn.* Ano, já vím. *Pokýve hlavou, že si je vědomá jeho snahy. Bohužel ne každý to dokáže ocenit a naprosto chápe jeho pozici. Vlastně jsou na tom zcela stejně, ne? Taky se snaží dělat to nejlepší, ale málokdo dokáže pochopit, proč jedná, tak jak jedná. Nemiluje nic a nikoho více, než svou vlastní krev, musejí to vědět a je ráda, že dva z nich to plně chápou. Vydechne při zmínce o Rebece. I ona ji postrádá, ale pro dnešní večer se budou muset obejít bez ní a snad při té další už bude sedět po jejich boku. Nechce navázat na konverzaci ohledně Rebeky a malého nedorozumění, které se stalo při přesunu do „nového těla“ a tak raději přejde k židli, která je v čele stolu a požádá ho, aby si přisedl k ní. Chce ho mít co nejvíce po ruce už jenom z důvodu, že kdyby se to dnes vymklo kontrole, tak věří, že on bude první, kdo zasáhne a postaví se na její stranu. Možná je to částečně sobecké, nesprávné vůči vlastnímu dítěti, ale musí být chytrá, chytřejší, než Niklaus. Usměje se na něj spokojeně a už chce něco říct, když v tom se připojí osoba, kterou si tady přála, ale mírně pochybovala o její společnosti.
Zadívá se do její tváře, přičemž pozvedne hlavu vzhůru. V místnosti se trochu „ochladí“, protože pohled ani jedné z nich nenaznačuje ničemu přívětivému. Alisa je ublížená, ale stejně tak jako sama Esther. Nelíbí se jí to, co musí dělat, ale zkrátka nemá na výběr a ona by to měla pochopit. Budou takhle navždy stát každá na protější straně? Neměly by se spíše těšit z toho, že mohou být konečně spolu po tolika letech? Je očividné, že se něco mezi nimi přihodilo, ale z její pozice to nehodlá rozebírat, rozhodně ne dnes a taky nechce kazit sbohem, které dnes Elijah dává.* Jsem ráda, že jsi přišla i ty, Aliseo. *Promluví k ní s upřímností. Možná se nepohodly, možná všechno skončilo hůř, než by chtěla, ale je spokojená s její přítomností, i když se zdá, že ji bude pro dnešní večer ignorovat a je tady zcela z jiného důvodu. Alespoň úctu ke svému mladšímu bratrovi má a s tím se pro dnešek dokáže spokojit. Povzdychne si ztěžka a zůstává stále stát u své židle o kterou se zapírá.* Tvůj bratr Finn není chladnokrevný vrah, který by zabíjel pro vlastní potřebu. Pokud se k takovému činu uchýlí, tak má proto velký důvod. *Řekne rázně, ale snaží se uchovat stále „příjemný tón“ , opravdu nestojí o žádné hádky. Pozvedne ruku a poukáže na jedno z volných míst.* Prosím, posaď se. *Nenechá se rozhodit, nesmí, alespoň ne na úplném začátku. Napětí v místnosti je očividné a aby toho nebylo málo, tak čistý vzduch nepřinese ani Kol, když se k nim připojí.
Spojí čelist pevně k sobě a probodává ho ostrým pohledem, který neznačí ničemu dobrému. Opět se ukazuje jako ten malý spratek, který si nevidí do pusy a myslí si, že pozornost lidí získá drzostí a chladným přístupem. Tohle je přesně důvod, proč zbytek jeho sourozenců nikdy nedokázali Kola přijmout, proč mu nedokázali věřit. Sledovala to tisíc let a pravdou je, že on jim nikdy nedal důvod, aby mu věřili, vždycky se staral sám o sebe, vždycky si nedával pozor na své činy za které dříve či později zaplatil. Uráží ji jeho oslovení, stejně tak jako bolí. Zachránila ho, prokázala mu lásku, kterou k němu chová a za co za to od malého nevděčníka dostala? Nic víc, než jenom výčitky a jeho prořízlou pusu. Otevře ústa, aby ho okamžitě a rázně napomenula, jenomže k tomu nedostane příležitost, ne teď. Natočí hlavu směrem k Elijahovi a pozoruje ho, přičemž sem tam těkne pohledem i k jeho mladšímu bratrovi, který se musí předvádět, opět. Líbí se jí způsob, kterým ji brání Elijah a nemůže si nikdo ze zúčastněných nevšimnout, jak moc je hrdá na to, že patří mezi ty, kdo otevřeli oči. Dívá se na něj vlídně, vstřícně a hlavně vděčně. Poklepe jemně prsty o opěrku židle.* Děkuji, Elijahu. *Usměje se lehce, než obrátí plnou pozornost k nejmladšímu synovi, který si ji sotva zaslouží.* Varuji tě, Kole. Může se stát, že odtud odejdeš s ochrnutým jazykem a potom už těžce budou vycházet slova z tvých prořízlých úst. Měl by si mi spíše děkovat a ne se chovat jako malý kluk. Jsi muž. *Promluví k němu zostra, jako kdyby mu chtěla dát najevo, že jeho chování má daleko od muže.* Začni jim konečně být. *Odsune svou židli na stranu připravená posadit se, avšak k tomu prozatím nedojde. Vydechne všechen nepotřebný vzduch z plic a zadívá se na něj o něco vlídněji.* Měj respekt alespoň ke staršímu bratrovi. Dnešní večer patří jemu. *Uvědomuje si, že z jeho strany je to jenom provokace, když se posadí tak blízko k ní. Nenamítá, ale nehodlá ho taky mít při sobě, když jeho chování je naprosto pod úroveň. Posadí se, jen co je Elijah pobídne a snaží se zakrýt ve tvé tváři všechny obavy a nebo rozhořčení a pravdou je, že jí to jde bravurně. Obrátí ke synovi pozornost.* Červené víno by bylo pro všechny skvělou volbou. *Rozhodne i tak za ostatní, ale nemyslí si, že by měli nějaké námitky. Sjede pohledem celé osazenstvo a vydechne částečně zklamaně.* Pravděpodobně budeme muset začít bez Niklause, protože mu zcela jistě dělá problém poznat čas a datum v kalendáři. *Promluví s jistým sarkasmem a opře se o opěradlo židle. Jelikož jeden z nich obstarává pití, tak těká pohledem mezi její dcerou a nejmladším synem.* Vlastně jsem s vámi chtěla mluvit o jedné záležitosti z minulosti, ale vzhledem k tomu, že se k nám nepřipojil Niklaus nevím, zda má smysl ji načínat. Každopádně první si užijeme příjemnou večeři po tolika letech. *Usměje se na ně a zároveň je probodává varovným pohledem na náznak, aby se drželi svých scénářů. Nechce své téma o Dahlii načínat ještě před večeří, protože to nebude nic příjemného jak pro ni, tak i pro ně. Měli by to však vědět a doufá, že je to jen pobídne k tomu, aby se vzdali svých těl, pochopili její záměry a žili jako rodina.*

Upřímně, dlouho nebyl rozhodnutý, zda sem vůbec dorazí, protože dýka je pro něj mnohem důležitější než nějaká rodinná večeře. Ale po tom, jak mu Elijah zavolal a po tom, co řekl, se prostě rozhodl, že se tady zastaví. Něco mu totiž říkalo, že by to nemusela být jen obyčejná večeře. A i kdyby, tak už jen to, že tam bude Esther, je něco. Tak rád je na ni drzý. A víte proč? I když si myslí, že to není vidět, tak je. Strašně ji štve, jak se Kol chová a že s tím nemůže nic udělat. Teda pokud se zrovna nerozhodne ho potrestat nějakými svými čáry. "Doufám, že jsi rád, protože mi dalo opravdu velkou práci překopat všechny svoje plány jenom kvůli tomu, že ty jsi mi dal vědět až na poslední chvíli..." řekne a ušklíbne se na něj. Ve skutečnosti nemusel vlastně překopávat skoro nic. Jen jim propadly letenky, nic víc.
Samozřejmě, že nenechá svůj příchod jenom tak. Hned na začátku, už když se podíval na Esther, prostě dostal potřebu k tomu, aby řekl něco nemístného. Něco, co ji naštve. Potom, co to řekne, se na ni dívá s poťouchlým úsměvem na tváři, čeká, co mu zase poví. Nějaké výchovné řeči? Nebo třeba výchovný pohlavek, když si schválně sedl vedle ní? Ne, nedočká se (k jeho překvapení) zatím ani jednoho, tedy ne ze strany své matky. Slova se totiž ujme Elijah, po kterém Kol jenom střelí pohledem. Nechápe. To mu jako přeskočilo nebo co? "Podle mě je matka ta, která ti život dá a potom už ti ho nehodlá brát, Elijahu," podívá se na něj pohledem 'co se to s tebou sakra děje, přeskočilo ti?'.
Poté se slova konečně ujme jeho drahá matka. A samozřejmě, že mu vyhrožuje. Jak jinak také? Pokaždé to dělá, protože ví, že na něj nic jiného než vyhrožování neplatí. A když se nad tím zamyslí, na něj neplatí ani to. Doba, kdy k matce chová respekt a úctu, je dávno pryč. "Umím psát stejně rychle jako mluvit, nějak bych si bez toho jazyku poradil, matko," ušklíbne se a oslovení 'matko' řekne s notnou dávkou ironie v hlase. Zároveň se uchechtne, když z ní vyleze to, že by se měl chovat jako muž. "Jako muž? Tím myslíš to, abych se pořád schovával za máminou sukní, donášel na další sourozence, znepříjemňoval jim život a další takové nepěkné věci? Takhle mě otec nevychoval..." zavrtí nesouhlasně hlavou a poté se podívá na Aliseu, která se také rozhodně něco říct. "Mluvíš mi z duše, sestro!" pousměje se na ni. "A vůbec, proč jsi nepřivedla Nikolasu? Myslel jsem, že je to rodinná večeře. A pokud vím, tak Nikolasa do naší rodiny patří..." zeptá se, chvíli na ni zůstane pohledem, ale poté se obrátí na Esther. Samozřejmě že ví, že ji sem nepřivedla proto, že se o ni bojí právě kvůli téhle čarodějnici. Ale chce to slyšet nahlas, chce tu vytvořit trošku atmošku...
"Bourbon." Je mu jasné, že i když se Elijah zeptal, jestli si nedají něco k pití, nemůže si říct cokoliv. Protože je určitě nevhodné, aby se takhle u večeře pil třeba právě bourbon. Takže se bude muset spokojit s vínem, které za chvíli jeho bratr nalije. "Takže Finn nepřijde?" zeptá se jí se zájmem potom, co řekne, že si na Elijaha budou muset ještě počkat. "Tedy ne, že by mi to nějak vadilo, asi to nevadí ani tobě, protože je tu někdo, kdo může Finnovi zdatně sekundovat, ale stejně... Přijde nebo ne?" koukne na ni tázavě. Potom už pozorně poslouchá to, co říká.

*Od začátku probíhá vše tak, jak by mělo. Nemůže si tedy na nic stěžovat. Možná ani nečekal od Esther takový přístup. Ví, jak dokáže být podezíravá a nedůvěřivá, však to mají Mikaelsonovi v krvi. On jí sice dal již několikrát najevo, že je na její straně, ale přesto nepočítal, že to půjde tak hladce. Samozřejmě by jej nenapadlo si na průběh stěžovat, právě naopak. To, co se mu nabízí, využívá naplno. Aby ještě více podtrhnul svou roli, kterou díky úspěšnému průběhu přijal, koupí Esther cestou sem květiny. Rudé růže. Rudá jako barva krve, o kterou zde dnes především půjde a růže mu přijdou jako hodné Esther.
Matka ho již očekávala ve sklenících, kde bylo vše připravenou. Nádherně prostřený stůl, atmosféra, kterou doplňovaly svíčky a jejich měkké světlo. Po náležitém uvítání, na kterém si dal záležet jí předá svůj prezent a prohodí pár slov na úvod. Patrně by to nebyla Esther, kdyby si neodpustila pár nespokojených poznámek na jeho adresu, jako by on to, za co jej kritizuje mohl ovlivnit. Nemohlo jej to nijak výrazně překvapit. Také tomu odpovídala jeho reakce. Dostalo se mu po té od matky pozvání ke stolu a to na pro ni i pro něj velmi významném místě - po její pravé ruce - oba patrně toto místo preferují z odlišných důvodů, ale to je vedlejší. Zamíří na své místo, ale před tím, než se posadí se místnost začne plnit dalšími účastníky večeře. Je rád, že u toho zde dnes bude Alisea i Kol. Na obou, jak postupně přicházejí, vidí nelibost, nesouhlas a občas i nechápavost, co to má znamenat. Je to pro něj zábavné. Těší jej, že dokázal přesvědčit úplně všechny. Dál hraje svou roli a uvítá je na, pro něj poslední večeři, kdy vypadá takhle. Stále dává najevo svou loajalitu a pochopení jejich matce. Poví dokonce své i Kolovi, když si na ni otevírá pusu. Bohužel v tomhle případě ať chce nebo nechce musí dát Esther za pravdu. Kol nikdy nebyl rodinný typ. Dal to najevo hned sotva dnes vešel do skleníku a otevřel pusu. Díval se na bratra docela klidně aniž by dal najevo nějakou nelibost nebo smutek z jeho chování a kolik problémů ho stálo sem přijít. Nebere to od Kola, ale jako žádnou milost. Přišel sem, protože chtěl přijít. Nijak ho do toho nenutil.
Když poví své a slova se ujmou střídavě zase ostatní, zamíří k pultu, kde jsou připraveny skleničky a víno na přípitek. Esther, která rozhodne za všechny a zvolí červené víno tak nevědomky vykročí na svou poslední cestu, která už nebude trvat dlouho.* Červené víno je skvělá volba, matko... *Poznamená potěšeně cestou od stolu. Krátce se na všechny postupně podívá. Rýpavých poznámek ze strany Kola si nevšímá. Nehodlá se nechat zkazit tenhle večer. Tak dlouho plánovaný a připravovaný. Zatímco pak chystá pití a nalévá jej do sklenic, zaujmou ho slova Esther, že jim chce něco žíct. Ať už je to cokoliv, vážně netuší, něco mu říká, že by si to měli poslechnout. Zdá se mu z hlasu jejich matky zaznívá jakási naléhavost. Když má hotovo, kývne na jednoho z obsluhujících. Ten vezme podnos se sklenicemi a odnese jej ke stolu, kde před každého z přítomných postaví jednu.* Copak se stalo v minulosti, že nám o tom chceš povědět až nyní, matko? *Zeptá se jí cestou zpátky. V tu chvíli vypadá znepokojeně. Dojde zpět ke svému místu. Vezme sklenici s vínem, pozvedne ji a znovu přelétne všechny pohledem.* Jsem opravdu rád, že jste dnes tady a že s vámi všemi můžu strávit příjemné chvíle. Chtěl bych připít na dnešní večer i na ty, kteří s námi zde ať už z jakýkoliv důvodů nemohou být. *Pronese svůj přípitek. Není to nic, co by připravoval dopředu. Pouze říká to, co si v danou chvíli myslí. Když domluví, tak se krátce napije. Počká až si připijí všichni. Po té skleničku položí zpátky na stůl a posadí se.* Myslím, že bychom se mohli dát do jídla... *Navrhne po té.*

*Nemohla očekávat, že dnešní večer bude ve jménu rodinného klidu. Ne, pokud přišla Alisea a Kol. Jistě, každý z nich měl důvod být popuzený, ale opravdu byla výše zloby takhle nutná? Udělala chyby, stejně tak jako je udělali oni...v čem bylo rozdílné to, že si odpustili sami navzájem a jí ne? To, čemu opravdu nerozumí je hlavně rozhořčení nejmladšího syna. Neměl by si pamatovat nic z toho, co udělal jeho drahé polovičce, tudíž by vůbec neměl k ní cítit zatrpklost, pokud nepočítá křivdy z minulosti. Stále dokola a dokola je to ten malý chlapec, který nepřestane mluvit, který se nikdy nepodívá do zrcadla na svůj odraz, ale raději bude soudit všechny ostatní. Dala mu život, stejně tak jako mu ho i zachránila a jeho vděk je kde přesně? O Alisee samotné neměla právo toho tolik tvrdit, protože bohužel díky tragédii o ni přišla už v jejím útlém věku. Její právo bylo více na místě vzhledem k tomu, že k incidentu došlo teprve před několika hodinami. Je velká škoda, že se právě tyto dvě události tak střetly. Na samém začátku se zdálo, že by spolu mohly mít i dobrý vztah, kdyby tady nebyla její dcera.
A Elijah? Prokázal svou oddanost, nebylo více potřeba mít vůči jeho osobě nedůvěru, ale o ostatních se to tvrdit nedalo. Koneckonců ten, kterému vždy bude nejvíce věřit bude její nejstarší Finn, který si to vždycky zasloužil, ne vždy mu věnovala ale tolik pozornosti, kolik měla. Natočí zrak k jednomu z nejstarších sourozenců a prohlíží si ji. Vnímá každé slovo, ale nemyslí si, že by vůbec chtěla na něco takového odpovídat. Jako kdyby se snad chtěla bavit o jejich rodině a přirovnávání k hloupým žánrům filmu. S hlubokým nádechem toto téma raději vynechá, než aby se pouštěli do zbytečné hádky, která by akorát všechno zkazila. Má však obavy, že s tím nejmladším to nebude až tolik jednoduché, nikdy nebylo. Přivítá i jeho a už hned na začátku se naskytnou slova, které by si mohl nechat pro sebe a nebo jeho pichlavý tón, kterým tentokrát útočí na jeho bratra.* Ten tón, Kole. *Napomene ho.* Všichni jsme ti samozřejmě vděční, že sis udělal na nás čas. *Ve smyslu jejích slov je to spíše něco jako ironie. Poprvé za celou dobu pronese něco otráveně, unaveně. Už je to zase tady, vždy si myslel, že si zaslouží tu největší pozornost, protože je ze všech nejlepší, pokaždé dával najevo, že je něco více. A to je přesně jeho zkáza v této rodině. Ani za hloupých tisíc let nedokáže pochopit, že nikdy se nepřipojí ke svým sourozencům úplně, pokud s nimi bude takto jednat, pokud se bude stále povyšovat.
Propaluje ho ostrým pohledem za jeho drzé slova vůči své vlastní matce, která mu dala život, která obětovala příliš velkou cenu, aby kdokoliv z nich mohl kráčet po tomto světě. Ona trpěla, trpěla v minulosti, přítomnosti a trpí i teď. Vydechne při Elijahovém zastání, které ji hřeje na duši...v tuto chvíli je to něco jako balzám, který potřebuje a on je natolik ušlechtilý, aby jí ho dodal. Pozvedne hlavu vzhůru se sevřenými rty k sobě a probodává Kola pohledem. Je jí jasné ke kterému bodu v minulosti se vrací, ale kdyby jednou jedinkrát byl někdo na její pozici, pochopili by proč. Všechny činy, které kdy udělala byly oprávněné. Matku může koneckonců pochopit jenom matka, proto by od Alisey čekala více pochopení. Sama ví, jaké to je, když chcete ochránit své dítě co nejvíce. Avšak bohužel to její by žít nemělo, ne, když nese příjmení Mikaelson. Nebere své napomenutí jako vyhrožování, spíše jenom malé varování, které může nastat, pokud se nezačne alespoň trochu ovládat. Poslouchá ho a i když ji sužují jeho slova, i když není zdaleka spokojená, přesto se na něj jemně usměje.* Proto si tady přišel, Kole? Hádat se? Nebo jenom opět potřebuješ na sebe upoutat tu největší pozornost? *S těmi slovy od něj odvrátí pohled, který přesune k Alisee. Je těžké vnímat všechny najednou, protože jeden z nich neumí zavřít ústa, zatímco dcera má tendenci do toho vložit svou zahořklost, jelikož rána, kterou jí uštědřila je až moc čerstvá.* Dělám, to co dělá každá matka, Aliseo. Chci pro vás to nejlepší a očividně žádný z vás neví, co to je, když děláte ty stejné chyby znovu a znovu. Milostné životy? Já bych to nazvala tragickými, když každý, kdo je milován někým z vás skončí mrtvý. *Řekne přísně. Nikdo z nich, ani jeden, co je v místnosti nemůže tvrdit, že tomu tak není. Jen ať se podívají na sebe, jen ať si uvědomí, že Hayley zemřela kvůli nim i kvůli její lásce k Elijahovi, ať si Kol uvědomí, že i láska k němu zabila Genevieve a co ubohá Alisea? Roderick taky zemřel, i když se snažila ho bránit, nesnažila? A to ještě tady není Niklaus, aby si poslechl historku, která bude stejně tragická jako ty ostatní, protože vztah upíra a člověka nevede k ničemu jinému, než jenom k záhubě. Opět pozornost přesune ke Kolovi, kterému naslouchá i přesto, jak moc unavující to občas je a právě teď obzvlášť. Tvář jí ztvrdne, jen při zmínce o jejich otci.* Když se ti to hodí, tak použiješ výchovu otce a přitom sám dobře víš, že jsi s ním trávil nejméně času než kdokoliv jiný. Takže předpokládám, že více jsi vychován mou rukou. *Obdaruje ho mateřským úsměvem. Nezajímal se příliš o boj, ale o magii, proto mu byla vzácnější a proto taky společně trávili více času. Netuší, co se jí to tady snaží napovídat, ale ne, že by ji tím nějak rozhodil. K tématu Nikolasy se nevyjadřuje vzhledem k nevhodnosti.
Sedí u stolu a navrhne, že by si měli připít červeným vínem, které by bylo nejideálnější volbou pro celý večer. Usměje se vřele na Elijaha.* Děkuji, synu. *Předpokládala, že bude s ní souhlasit, přeci jenom stáli teď na stejné břehu. Není výjimkou, že někdo opět musí rebelovat a všichni mohou hádat, kdo tou osobou je a uhodli by to ihned na první pokus. Pohladí jemně prsty stříbrnou vidličku, než zvedne hlavu směrem ke Kolovi.* Pravděpodobně nepřijde. Má k tomu své důvody, ostatně to samé by se dalo říct i o Niklausovi, že ano? Navíc nepotřebuješ tady dalšího člena do kterého by si mohl kopat, i když tě to značně těší. *Odsekne mu a hned na to se přesune k záležitosti, kterou s nimi po tak dlouhé době chtěla probrat, ale bohužel jeden důležitý člen zde chybí a právě i on by si měl vyslechnout něco, co se ho týkalo více, než by si dokázal představit.* Nikdy dříve k tomu nebyla vhodná příležitost, abyste to slyšeli. *A jak by mohla být? Před Mikaelem to skrývala, nemohla to říct, nemohl se dozvědět, co udělala a co stalo s jejich milovanou Freyou. Zničilo ho to, zničilo to celou rodinu. Když se stali stvořeními noci nehrozilo, že by měli kdy děti až dodnes. Do doby, než Hayley Marshall otěhotněla a než se objevila už těhotná Alisea. V tu chvíli se všechno zhroutilo jako domeček z karet. Uchopí skleničku s vínem za stopku a pozvedne ji do výše očí, přičemž se s úsměvem podívá na Elijaha. Nadechne se zhluboka.* I já vám chci poděkovat, že i přes všechno, čím jsme si prošli dnes tady můžeme společně sedět a že rodina může být sjednocena. *Dívá se po celou dobu na Elijaha a na konci přelétne pohledem Kola i Aliseu. Sklenici si přiloží ke rtům a doušek vína jí spadne do hrdla. Je velmi chutné, ale nepochybovala o tom, že by její syn vybral něco špatného. Souhlasně přikývne na servírování večeře, která je v tuto hodinu vhodná a poukáže na obsluhu. Zanedlouho se stůl zaplní jídlem, stejně tak jako jejich talíře.
Vloží si do úst kousek dušené zeleniny a po chvíli ticha opět promluví, přičemž se obrátí na Elijaha.* Nemluvil si s Niklausem? *Stále se jí nedostalo žádné odpovědi, proč přesně se nedostavil za nimi, měl by tady být. Ještě nějakou chvíli jim nechá prostor na chutné jídlo, které jim bylo naservírováno, než odloží příbor a opět se napije vína. Opře se pohodlněji o opěradlo židle a těká pohledem z jednoho na druhého.* To, co bych vám chtěla říct se týká vaší tety, mé sestry Dahlii. *Načne téma o kterém se upřímně bojí mluvit více, než o čemkoliv jiném. Je to pro ni příliš bolestivé, celá jejich minulost.*

Aby řekl pravdu, opravdu sem nepřišel jenom kvůli Elijahovi a jeho naléhání, aby se s ním přišel rozloučit, dokud je ve svém těle. Ono ho totiž mnohem víc, než tohle, lákalo pomyšlení na to, že znovu uvidí svou matku a zase jí bude moci od plic říct, co ho na ní štve a tak. Prostě je tady proto, aby se pobavil a to s Esther půjde. Protože Kol ví, že i když to není na Esther moc vidět, tak ji to štve. To, jak se do ní neustále naváží a chová se neustále, ji hrozně vytáčí a jemu se to líbí. "Myslím, že středem pozornosti jsem normálně a ani se o to nemusím nějak moc snažit," ušklíbne se na ni spokojeně a poté pokračuje. "A nepřišel jsem se ani hádat, spíš jsem tady proto, abych se pobavil, protože s tebou je velká zábava. Hlavně když si povídáme. O minulosti, o budoucnosti a vůbec o všemožných věcech," pousměje se na ni mile, ale je to zároveň i provokace, protože je jasné, že on se na ni mile prostě nemůže usmívat jenom tak z dobroty srdce. "Souhlasím s Aliseou!" řekne okamžitě, když jeho sestra řekne, že jejich životy jsou prostě jen jejich a se všemi chybami se musí vypořádat sami, nesmí se do nich plést Esther. "Já sice žádné takové problémy nemám, ale stejně s ní souhlasím," ušklíbne se a podívá se na Esther. Stále samozřejmě netuší vůbec nic o Genevieve ani o tom, co mezi sebou měli. Jediné, nad čím by se dalo tak nějak přemýšlet, je Claire. Neví proč, ale stále se mu daří se jí po tom všem vyhýbat. Chová se hrozně. Měl by se jí ozvat, ale vlastně ani neví, co by jí měl říct... Poté se Kol zmíní i o Mikaelovi, svém otci a jeho výchově. To ji mohlo naštvat... "Máš pravdu, ale rozhodně nejsem ten, který s otcem nebo s matkou strávil nejméně času ze všech, že Aliseo?" pozvedne tázavě obočí a otočí se na svoji sestru. Ta s rodiči nestrávila ani zdaleka tolik času jako ostatní. Matka se bohužel k tématu Nikolasa nevyjádří.
Jistě by uvítal mnohem radši bourbon než víno, protože bourbon je zkrátka jeho nejoblíbenější pití. Není to žádné víno. Tedy ne, že by nebylo dobré, ale bourbon je prostě bourbon. Je mu ale jasné, že na takovouhle událost, které je přítomná i jejich matka, nemůžou pít tohle pití, ale musí si dát vínečko. No co, on to jednou za čas přežije. Však se tu taky nehodlá zdržet dlouho - vypadne a půjde se někam napít, pak se vyspí a pojedou s Genevieve na Haiti. Poté už to nevydrží a zeptá se, jestli přijde Finn nebo ne. To ho vážně zajímá. Rád by věděl, jestli bude mít možnost si s bratrem popovídat podobně jako s Esther. A taky by ho zajímalo, jestli se nechá vytočit nějak jednodušeji než Esther. Ublíženě se na ni podívá potom, co řekne. "Já tady do někoho 'kopu'?" zatváří se překvapeně, ale uvnitř moc dobře ví, jak to myslí. "To je ale škoda, že tady jsou pořád jenom tři členové rodiny a tak to i zůstane, pokud Nik nepřijde..." Záměrně řekl tři. Ji jako člena rodiny už dávno nepočítal. Poprvé se napije vína a ucítí v něm jakousi jinou chuť. Takovou, která by ve víně neměla být. Krev. Nedává na sobě ale vůbec nic znát, protože právě teď mu došlo, o co tady jde. Asi. Ale nemůže se najednou začít chovat jako vzorňáček, to by bylo podezřelé. Takže bude pokračovat ve svém typickém chování k matince. Věnuje ale jeden delší pohled Elijahovi, kterým jako by mi vyčítal, proč o ničem neví. Ale pochybuje, že by si něčeho takového Esther všimla. "Dobře, to víno není špatné, ale pro mě příště ten bourbon, prosím..." pousměje se a znovu se napije. Potom už poslouchá, co říká. Když začne mluvit o tom, na co si připijí, prostě se neudrží a vyprskne smíchy. Když k tomu něco řekne i Alisea, tak se na ni podívá a je vidět, že je rád, že je tady někdo se stejným názorem jako má on. "Já jsem si sice připil už sám, ale s tebou si taky rád připiju," řekne a pozvedne skleničku směrem k sestře a poté se znovu napije.
Konečně se přejde k něčemu příjemnějšímu, a to k jídlu. Musí říct, že je to docela dobré. Tedy říkat nahlas to nebude, protože Esther teď začala mluvit o něčem, co jim chce říct a on k ní přece chová velký respekt, tak ji nebude přerušovat... Dozví se, že chce mluvit o jejich tetě, kterou ani nikdy v životě neviděl. No pro něj za něj, ať si klidně mluví, on si zatím pochutná na opravdu výtečné večeři.

*Atmosféra ve sklenících, kde se odehrává večeře po příchodu jeho dvou sourozenců dost zhoustla a zhořkla. Kdyby tohle vše z jeho strany bylo doopravdy skutečné, nejspíše by byl dost zklamaný a někdy až znechucený, podobně jako Esther. Chtěl tohle setkání, aby pak byla jeho rodina u toho, až teror jejich matky jednou pro vždy skončí. Podle jejich chování a jednání, hlavně Kola zjišťuje, jak málo ho za tu dobu znají, když si myslí, že se přidal k Esther. Navenek se tváří většinou klidně při jejich výměnách názorů a kromě toho, kdy se Esther zastal se do další debaty moc nepouští. Musel by jít více do hloubky a možná by musel říct i něco, s čím vnitřně absolutně nesouhlasí a kdo ví, jaké následky by to mohlo mít. Kdyby se totiž měl nebo chtěl vyjádřit k tomu, že chce matka Nikolasu zabít, patrně by celá jeho přetvářka vzala za své. Kvůli Nikolase, ale také kvůli Hope a Hayley, která se již tak dlouho trápí odloučením její dcery. Vše raději proto podřídí tomu, aby dnešní večer dotáhli do úspěšného konce. Přesto se po celou dobu nedokáže tvářit zcela klidně. Když se Esther zmiňuje o tom, jak jejich existence ohrožuje jejich blízké, neví jistě, jestli tím poukazuje na něj nebo to bylo myšleno všeobecně. Každopádně to pro něj není zrovna nejpříjemnější okamžik. Jeho tvář se tak pokryje stínem zasmušilosti a smutku. Svým způsobem musí dát Esther za pravdu. Skutečně často ohrožovali jim milované osoby. Hayley, ale musela umřít kvůli manipulacím Esther z druhé strany. Za její smrtí stojí ona. To mu Esther možná také nevědomky připomene a o to více jej utvrdí, že to, na co se dnes chystá je jedině správné. Má příležitost se za Hayley pomstít a v tomhle případě to skutečně vítá s otevřenou náručí. Vědomí, že pro ni a její Hope může udělat něco užitečného, dobrého. Kvůli svým úvahám chvílemi moc neposlouchá, o čem se zbytek dohaduje. Sem tam k němu dolehne pár slov, ale moc se nezapojuje. Chtěl s nimi strávit čas a to se mu splnilo.
Když se dohodnou nebo lépe řečeno, když Esther navrhne čím si připijí na úvod večeře, nahraje mu tím do karet. Nemohla vybrat lépe. Aby se zaměstnal a také osobně dohlédl, že bude k přípitku použita správná láhev, odejde od stolu k jednomu z menších pultíků, na kterých je jejich zdejší pohoštění. Zase spíše poslouchá, o čem se dohadují a přou a při tom nalévá víno. Před tím, ještě nezapomene Esther pochválit její volbu. Samozřejmě se tentokrát vůbec do ničeho nenutí. Když má sklenice s přípitkem připravené, vrátí se s nimi ke stolu a před každého jednu postaví. Vrátí se pak na své místo, ale nesedne si. Zůstane stát a přeruší jejich výměny názorů krátkým přípitkem, který pronese. Když už se chce napít tak promluví krátce Esther, takže počká. Pohlédne na ni a opětuje její pohled. Už se mu podařilo dostat opět do svého klidu a tak v jeho očích není vidět nic, co by se jí mohlo znelíbit. Na konci jejich slov roztáhne rty do jemného úsměvu, který matce věnuje.* Snad trocha dobrého jídla tenhle večer ještě více zpříjemní. *Poznamená pak. Ještě chvíli při tom kouká na Esther, ale na konci svých slov se podívá z ní na Aliseu a pak i na Kola. Jestli si bratr něčeho ve víně všiml netuší, ale nijak to nehodlá zjišťovat, proto je jeho pohled, jen krátký a nic neříkající. Oba dva tím, co řekli opět otravují tuhle atmosféru, ale na druhou stranu se jim nemůže divit. Napije se a nakonec se s tichým povzdechnutím posadí. Nechá se již dál stejně jako ostatní obsluhovat těmi, které najal. Když se ho pak Esther zeptá na Niklause, tak k ní zamyšleně vzhlédne. Je vidět, že netuší, jak jí odpovědět, aby ji pokud možno uspokojil.* Od jeho návratu z druhé strany je naše komunikace velmi omezená. Myslím, že mi ještě neodpustil a potom, co jsem přijal tvou nabídku se to, jenom zhoršilo. Zval jsem ho sem stejně, jako všechny ostatní, ale nevím, jestli přijde. *Promluví nakonec k Esther. Do hlasu vkládá tu správnou dávku upřímnosti i lítosti, kterou pociťuje nad jeho rozkolem s Niklausem. Ke konci svých slov na chvilku sklopí pohled do talíře.* Přeji si, aby tady byl. *Dodá pak, když znovu vzhlédne. Je na něm vidět, že mu Niklaus chybí. Byl jeho bratrem po tisíc let a teď to nese těžko.* Možná přijde později... *Zadoufá. Pohlédne pak směrem ke vchodu, kterým by sem Niklaus měl přijít. Očekává ho velmi brzy. Aby to, ale nebylo podezřelé s tichým výdechem zase sklopí pohled do talíře a vrátí se k jídlu. Přemýšlí při tom, o čem, o kom to Esther bude mluvit, a co se zatím skrývá.* Možná by si mohla nechat matku, aby nám to řekla, sestřičko... *Otočí se pak k Alisei, když komentuje matčina slova. Věnuje ji krátký zpytavý, možná i prosebný pohled. Jestli jim Esther chce něco povědět on to chce slyšet a nechce to již moc protahovat. Na druhou stranu doufá, že Niklaus už je někde poblíž, aby mu nic důležitého neuniklo. Je si jistý, že sám o žádné tetě ještě neslyšel.* Kdo je to, matko? Proč nám o ní povídáš až dnes? *Zajímá se. Z části i proto, aby matku povzbudil, protože na ni vidí, že to nejspíše pro ni není příjemné téma. Odloží příbor a natáhne k ní levou ruku a zlehka jí ji položí na předloktí, jako by jí tím chtěl dodat odvahu i sílu mluvit dál. Při tom jí kouká do očí.

*Večeře je spíše unavující, než zábavná pro kohokoliv z nich. Kousavé poznámky svých dětí bude pravděpodobně snášet celý večer, i když si přála, aby alespoň jednou je nechali potlačené v sobě, protože to nebylo o nich, ale více o Elijahovi. Rozhodl se přijmout nové tělo a naplno se zbavit toho starého se vší parádou, tak proč alespoň jednou nemohou mít dostatek úcty k němu, když už ne k ní samotné? I když respekt a úctu si snaží u nich vybudovat po dlouhou dobu a když to nejde po dobrém, tak bohužel je musí přinutit, aby to k ní cítila, i kdyby to mělo být díky strachu. Těší se alespoň na malý doušek vína, aby na chvíli přebila hořkost, která ji pálí v krku a tudíž ji to nutí vyslovit něco, co není pro nikoho z nich příjemné a už vůbec ne přípustné ke konverzaci u rodinné večeře.
Usměje se trpce při slovech jediné mladé ženy, která u stolu sedí. Má vůbec nějaký smysl se nad tím pozastavovat a nebo to komentovat? Ano, měly konflikt ještě před pár hodinami, ale právě teď není vhodná doba na narážky. Nemá ani sebemenší zájem se na ni podívat, zkrátka se rozhodla celé téma o Nikolase ignorovat, protože to považuje za tu nejlepší cestu, kterou může teď kráčet. Další slova se avšak tak lehce přejít nedají a vynutí si i její pozornost. Upne na ni zrak a vyjádří se i k nelibosti Alisey. Má chuť se nad její naivitou pousmát, ale jediné, co se jí dostane je intenzivní pohled, kterým ji propaluje skrz naskrz.* Ano a přitom musí umírat nevinní lidé. Ne všichni chtějí být jako vy, Aliseo. Jste to vy, kdo jste si zničili vaše životy, tím, co jste ze sebe udělali...nepřijde ti nemístné, aby za vás trpěli právě ti, které milujete? Vždycky máš tu lepší volbu. *Ne dlouho se jí může věnovat, protože se dostává do konfliktu tentokrát s nejmladším synem. Jejich hádky téměř nikdy nekončí, jako kdyby to začalo v jeden moment a od té chvíle se to jen táhlo. Oba byli neschopní to zastavit, protože ať dělá, co dělá, tak stále je to její syn a jisté geny se nezapřou. Vydechne a položí si obě ruce na stůl, když pozoruje jeho tvář.* Jsi směšný, Kole. *Zavrtí nad ním hlavou. Vždycky takový byl, přišly mu zábavné věci, které byly spíše vážné a to je jeden z důvodů, proč nikdy nebude spokojený, protože není na světě osoby, která by mu trpěla všechno a dokonce už ani ne někdo, kdo chtěl být věčně jeho součástí. Brzy zjistí, že znovu o někoho přijde jenom proto, že nevěděl, jak se správně má chovat a dobře mu tak, zaslouží si to. Občas nerozumí ani jeho narážkám a hlavně ne teď. S Aliseou to byla nehoda, stejně tak jako s Freyou, ani jedno se nemělo stát a poznamenalo jí to na celý život. Pozvedne bradu nahoru a propaluje ho varovným pohledem, aby velmi brzy přestal se všemi unavujícími slovy nebo její výhrůžky se splní a stane se jeho život noční můrou. Pokud jí někdo drásá nervy tak je to právě on a hned za ním se v pořadníku drží Niklaus. Nebude je tolerovat navždy, nemá tolik trpělivosti kolik se zdá mít.* Poslední varování, Kole!* Promluví zostra. Když se rozhodla už předtím ignorovat všechno, co se týkalo Nikolasy, tak nemá sebemenší důvod s tím teď začínat.*
Jistě, Aliseo. Sveď všechno na někoho, kdo ti dal život a přehlížej faktory, které jste si sami způsobili. Kdo z vás byl šťastný? *Povytáhne pravé obočí a zavrtí hlavou nad těmi hloupými slovy.* Niklaus byl mrtvý! *Připomene jí zostra. Nepřipadá jí to, že by právě byli spokojení, když se ukázala ve městě a pokud jí chtějí připisovat na účet, že šla po Hope a díky tomu byl mrtvý, pak by měla mít zavřenou pusu a zamyslet se, že její stupidní láska ho zabila, ne ona. A kdyby to nebylo dostatečně jasné, tak ona ze sebe čarodějku New Orleans neudělala, to oni. Bohužel výměny názorů stále pokračují, i když se snaží situaci mírně uklidnit přípitkem, který převezme do svých rukou právě Elijah. Dnes večer je s ním nadmíru spokojená, protože nejenom, že stojí na její straně, což by jako správný syn dělat měl, ale i se stará o veškerý chod a snaží se urovnat všechny konflikty, které mohou nastat a příležitostí k nim je více, než by chtěla. Uráží ji jejich chování, ale potlačí to v sobě, avšak její pohled mluví za všechno, nelze přehlédnout tu nechuť, kterou cítí k jejich slovům stejně tak jako bolest. Opět má tendenci Kolovi odpovědět, ale skousne to. Akorát by to ještě více ničilo atmosféru a pokud ona bude občas držet jazyk za zuby, tak ti dva, co se proti ní spřáhli taktéž.
Ne ovšem všechno si od nich nechá líbit a z pozice matky by si správně neměla nechat líbit vůbec nic, co kdokoliv vypustí z jejich nevymáchaných úst. Věnuje krátký pohled Elijahovi a usměje se na něj.* Neměj obavy, synu. *Ujistí ho, že nenechá zkazit alespoň to, kdy budou večeřet. Vlastně doufá, že se všechno zlepší, protože má v plánu jim povědět něco málo o tom, proč vlastně je nebezpečné mít při sobě Nikolasu a proč bylo nutné, aby zemřela Hope. Nedá jí to a opět se zeptá na Niklause, protože by byla ráda, kdyby se připojil. I ona dva si toho mají co říct, protože jejich poslední rozhovor nedopadl dobře a koneckonců...jeho Camille nezmizela, takže není důvod stále do sebe kopat, avšak on je až příliš impulzivní na to, aby přestal a to je jeho chyba, to je důvod, co mu brání v tom být úžasný. Pokýve hlavou na náznak, že rozumí jeho slovům, ale to neznamená, že rozumí přístupu jeho bratra.* Ještě má stále čas. *Pousměje se jízlivě. Opravdu nemá sebemenší pochyby, co se týká něj a po jeho boku se cítí i více klidnější, než by normálně byla. Vlastně za jiných okolností by už dávno netrpěla řeči toho nejmladšího z nich.* To my všichni. *Uzavře téma a podívá se směrem k hodinám, jako kdyby vážně počítala čas, který mu ještě zbývá do příchodu. Bohužel se ale zdá, že dnes neuvítají jeho společnost a zůstanou v sestavě ve které se sešli. Nechá jim chvíli na to, aby se navečeřeli, než s těžkým srdcem oznámí, že by jim něco málo chtěla říct o Dahlii. Ještě, než stihne zareagovat na Aliseu, tak právě Elijah se ujme slova. Díky tomu se cítí uvolněněji, protože se nemusí dostávat s ní do konfliktu a připomínat jí, jak moc drzá je a že teoreticky by nemusela říkat vůbec nic, když stále neví, jak se má chovat. Velmi zvláštní je to, že Kol zaujímá tentokrát pozici toho, kdo mlčí. Shlédne k ruce, která zahřívá tu její. Pozvedne svou druhou ruku a položí ji na tu jeho, přičemž ho palcem pohladí a usměje se na něj vděčně. Za chvíli je stáhne ze stolu a položí si je do klína, přičemž těká pohledem z jednoho na druhého.* Dahlia je moje starší sestra...velmi silná čarodějka, silnější, než jsem byla já. *Odmlčí se na pár sekund. Nehodlá jim říkat všechno, vlastně jim nehodlá objasňovat téměř nic, protože je to to nejbolestivější pro ni.* A díky její prohnanosti každý první novorozený Mikaelson spadá do jejich rukou. Přijde si pro první dítě a nikdo a nic ji v tom nezastaví. *Snad velmi rychle pochopí, proč Hope musela zemřít a proč by měla zemřít i Nikolasa, protože s jejich existencí všichni padnou.*

*Nebolo rúk, ktoré by zmenili svet, zatienili už tak čiernu temnotu, ktorá sa lepila na sklá, zachytávala na ich hladký povrch ako tichý vánok, ktorý veje závesmi, než do nich začne narážať celou silou. V miestnosti so žltým svetlom, s nepriateľom za stolom sediac podradiac sa opovrhnutiu a výčitkám. Tak biedne ako patetický nonsens, ktorý sa hral s jeho plnými perami, vykreslil ich do úzkej čiary, poniekiaľ skrivenej pre chuť všetkých. Ľudské hlasy sa míňali za jeho chrbtom, vnímal ich len v zábleskoch, v lesku upriamených očí a stisku hrdla, takmer prázdnej, fľašky s Bourbonom, ktorá sa medzi jeho prstami neustále nakláňala dopredu a dozadu. Lampy sa odrážali od chodníkov, autá prechádzali popri jeho nohách, ktoré ich len v mžikoch sekúnd neohrabane obchádzali, rozhadzujúc pažami do vetra. Nič nehovoriaca, ničomná tvár, myseľ však vykresaná z kameňa, čistého a jasného, akoby tu nebolo viac otázok, či odpovedí. Len jedna a prostá, stret všetkých ich plánov, ktoré nik neprekazil, ktoré nikto pre minimálnu zaujatosť nezničil, a oni si tak konečne budú môcť zašpiniť ruky aj im vlastnou krvou. Karmínom matky, ktorá už po niekoľký krát umrie počinom jej detí, márnivosťou, ktorou pred nimi zasadla aj skončí, a jej koniec bude veľkolepý, doplatiac na to, čo sama stvorila, čomu dala život, než chcela znovu zmárniť.  
Oba konce rozviazanej čiernej kravaty mu visia na krku prekrývajúc bielu košeľu a rozopnuté sako. Neokázalé kroky blížiace sa k domu len potichu upozorňovali na niečí príchod, avšak stále nie dostatočne na to, aby nemohol byť hocikým, kto sa rozhodol len prejsť okolo. Intuitívne pozdvihne bradu a s nahnutou hlavou sa zastaví na prázdnom betóne v tme, ktorá mu narážala zo všetkých strán do tela.  Na jazyku mu stále vládla tá horko-sladká príchuť alkoholu, pohľad pokrývala arogancia a vedomie z výhry, ktorú mal na dosah. Chcel vidieť jej  bolesť, chcel ju vidieť pykať a žialiť za tým jediným, čo mala a stratila. Svojou podstatou, úlohou zbavenia sveta tých monštier, ktoré pred tisíc rokmi započala, než sa na konci dňa sama jedným stane. Ironické. Trpko prehltne pohŕdavosť, ktorá mu začala pretekať cez zopnuté zuby, než sa s rovnako neuhliadaným krokom konečne rozíde dnu.
Jediná miestnosť, z ktorej sa ozýval ženský hlas, prítomnosti jeho súrodencov, ktorí pred sebou opäť sedeli za jedným slovom, nehľadiac na malichernosť celej situácie. Neušli mu, jej slová zápasiace s dávnou pravdou, ktorú však nepočúval, ktorá mu v ušiach znela smiešne, podradne až ironicky. Len jedny z posledných slov mŕtvej ženy, ktorá za všetkými svojimi činmi videla tú správnu cestu. Zatiaľ čo práve jeho dcéra, Hope, bola stále preč vyrastajúc bez rodiny, ktorú dávno mala poznať. Bourbon vo fľaške stále stúpal ku dnu a späť do hrdla, jeho výraz bol len synonymum pre posmech a bezočivosť, s ktorou si dovolil vojsť k ním všetkým.* Nemožné vôbec uveriť. *Ozve sa zvýšeným tónom v hlase  kráčajúc od širšieho vchodu priamo ku stolu, letmo pohliadajúc do tvár im všetkým. Celé jeho vystupovanie nieslo známky práve veci, ktorú nikdy nepustil z ruky.* Naozaj je tu niekto ešte barbarskejší ako ty? *Bolo zrejmé k čomu a na koho v izbe presne narážal.* Bratia, sestra...Matka. *Posledné oslovenie vyznie omnoho horkejšie, než všetky predošlé.* Ospravedlňte moje meškanie na tomto malom rodinnom posedení. *Kútiky pier sa mu roztiahnu vo všetkej trpkosti do strán a dlaň automaticky padne na vrch opierky voľnej stoličky, ktorá mala byť so všetkým hádaním, ponechaná práve jemu.* Prečo si sa nám ale rozhodla zdôveriť so svojím príbehom až teraz, matka? *Pohodí tou istou pažou do strany, pričom nadvihne, pobádajúc svoje myšlienky, obočím a na niekoľko sekúnd sa zadíva výlučne na Esther.*  Budem hádať...* Prenesie skôr, akoby mala možnosť odpovedať, jeho tón je poniekiaľ detinský, z časti provokačný pod všetkým chladom. Nakloní sa bližšie nad stolom.*...malo to slúžiť ako lacné ospravedlnenie tvojich činov. *Prižmúri zrakom, než sa opäť vyrovná a ledabolo nakloní hlavou do boku.* Zaujímavé, avšak celkom zbytočné. *Dodá napokon nezaujato a bez dlhšieho premýšľania si priloží fľašku s celkom iným alkoholom, ako bolo očakávané víno, k ústam, dopíjajúc posledné zbytky. Na chvíľu sa odmlčí a zadíva mierene ku mladšiemu bratovi.* Mimochodom, ako sa má Genevieve? *Podvihne so zvedavosťou obočím, než sa v priebehu momentu zarazí, potichu vydýchne a pokrúti hlavou.* Oh, počkaj...To už nie je aktuálne, pravda? *Odvráti sa od Kola smerom k ich matke, ktorej venuje jeden z jeho dôležitých pohľadov.* Moja chyba. *Bolo zvláštne byť si vedomý niečoho, čo sa Kola tak úzko týkalo a on najskôr stále ani netušil.* Znovu by som bol celkom zabudol. *Opäť sa ozve, akoby doňho zozadu niečo narazilo.* Ten Bourbon mal byť pre teba. *Vzhliadne zo svojej pozície k Elijahovi, arogantne ohrňujúc spodnou perou.* Ale kde by sme sa dostali, ak by sme dávali dary zradcom... *Prenesie sucho, jeho hlas nie je ostrý, ale už na počutie sa v ňom skrýva len nevyjadrené pohŕdanie nad jeho osobou, rozhodnutím, ktoré avšak bolo len zásterkou. Slabý úškrn na tvári mu nepovedne ani o milimeter, keď sa konečne odvráti od Elijaha a kradmo pohliadne na druhého brata.* Nie je tak, Kol? *Akoby sa ho snáď vôbec pýtal.* Sestra? *Otočí sa s rovnakou spýtavosťou k Alisey, než vzdávajúc sa svojej myšlienky zmierene pohodí hlavou a prejde niekoľko krokov okolo stola, zastavujúc sa priamo pred stoličkou, na ktorej sedel jeho starší brat, ktorý mal jediný mienku o naozajstnej situácií.* Prečo však trápiť súrodenca, ktorý sa rozhodol pre vlastné dobro stáť pri nepriateľovi...*Vydýchne nahlas a na chvíľu sa mu zrak opäť upne na matke. Jeho úsmev sa automaticky rozšíri, pravá ruka spočinie na Elijahovom pleci, ktoré silnejšie stlačí medzi prstami, nakláňajúc sa z boku druhou k jeho poháru s vínom, ktorý s ľahkosťou zdvihne a zvyšky vína, ktoré v ňom zostali, prevráti do seba.* Trpké. *Prikladajúc si jeho tenké a chladné sklo k ústam, ohrnie perami a zíde očami niekam nižšie ku stolu, akoby nad niečím premýšľal.* Hm. *Začne nakoniec monotónne a nakrčí čelom, kde sa mu automaticky začnú rysovať slabé vrásky.* Prisahal by som...*Podvihne pohár pred seba a zľahka uvoľní stisk na bratovom ramene, avšak stále celkom nespúšťajúc zovretie.*...že v ňom niečo cítim. *Jeho slová ničomu nenasvedčujú, tón je neurčitý, zrak teká od jedného súrodenca k druhému. Samozrejme, že žiadna krv v jeho červenej farbe nebola ani pri najmenšom postrehnuteľná, lenže on na rozdiel od nich vedel, že tam je.* Elijah...*Buchne mu dvakrát dlaňou po pleci, než ju konečne stiahne a zľahka poodstúpi, akoby mu chcel lepšie vidieť do tváre.* Nevieš o tom niečo?  

Kol už dále nic neříká. Zdá se mu, že matku už rozzlobil docela dost a nechce se mu riskovat, že tahle večeře nebude tak poklidná, jak zatím je (aspoň v určitých mezích). Opravdu teď mlčí, občas se napije vína a jenom poslouchá, co nakonec Esther řekne. Vážně by ho zajímalo, co je tak důležité, aby se kvůli tomu svolávala rodinná večeře. Když tedy ovšem nepočítáme to, že se Esther má zabít. I ona má něco na srdci a Kol si myslí, že pro teď by se možná mohlo se zabíjením chvíli počkat, protože by toho mohli později litovat, kdyby si nevyslechli, co jim chce říct.
Vypadá to, že o Dahlii, která je prý jejich teta, nikdy neslyšel ani Elijah a ani Alisea, i když u ní se není ani čemu divit, když s Mikaelsonovými nevyrůstala. Ale proč se jim o ní Esther nikdy předtím nezmínila? Pokud mluví pravdu, měli tetu a muselo se mezi nimi asi něco stát, že jim nebyla nikdy ani představena. Rodina Mikaelsonů je celá divná a záhadná, ale Kol si myslel, že to přišlo až s nimi a s jejich proměnou v upíry. Zdá se ale, že to tak nebylo a problémy v ráji se objevily už mnohem, mnohem dřív. Asi se jí už nechtělo čekat na Klause a i přesto, že tam ještě nebyl, jim o ní začala povídat něco víc... Samozřejmě si nemůže nevšimnout toho Elijahova gesta, kterým chtěl asi matce dodat odvahu k tomu, aby povídala dál. Otráveně protočí oči, aby dal najevo, že tohle je fakt trapný. Jako ano, snaží se, aby mu věřila, snaží se být maminčin mazánek, aby mohl zastoupit Finnovo místo, ale sakra, co je moc, to je moc, ne? A tohle bylo už hodně moc.
Když z ní konečně vyleze to, na co všichni čekali, Kol se maličko zamračí a potom se musí ušklíbnout. A jestli si někdo myslel, že bude stejně zticha, jako byl doteď, tak se šeredně mýlil. "Takže tys nám vlastně posrala životy a to jsme ještě ani nebyli na světě. Bravo Esther!" zvýší hlas a dokonce jí i krátce zatleská. Pochybuje, že by za všechno mohla jenom ta Dahlia. Nikdy za nic nemůže jen jeden a to platí dvojnásob v případě Esther. Kdykoliv se stalo něco, co se týkalo i jí nebo jejich dětí, měla na tom pokaždé nějaký díl viny. Je si jistý, že tímhle svým výrokem ji opět naštve, ale tak ať. Od toho je dneska tady. Chce ji naštvat, chce se s ní hádat.
Na tváří se mu objeví potěšený úsměv, když do místnosti konečně vejde někdo, koho celý večer všichni tak moc očekávali. Jeho starší bratr konečně dorazil a jak se zdá, už dávno se dostal do nálady. Zajímalo by ho, jestli se zvládl opít už někde v baru, třeba mu nalila ta jeho studující barmanka Cami. A nebo že by mu stačila ta flaška bourbonu, kterou drží v ruce? Chvíli sleduje jeho, ale poté se podívá i na matku - je zvědavý, jak ta se bude tvářit. Jistě bude z Nikova chování nadšená! "No že ses tu taky ukázal," ušklíbne se na něj, když ho Klaus pozdraví, stejně jako jejich matku, bratra i sestru. Nemůže si pomoct, opravdu ne, ale celou dobu, co Niklaus mluví, se usmívá. Líbí se mu totiž, jak se dneska chová. Lepší to být ani nemůže. Nejdřív dával matce dost zabrat Kol s Aliseou a teď ji přišel dodělat Nik. A teda ten podle Kola, i když se mu to těžce říká, vede na plné čáře. "To by mě taky zajímalo," podívá se tázavě na matku. Fakt je zvědavý na to, co odpoví. Nik položil dobrou otázku. Proč teď? Proč jim o tom neřekla už někdy jindy? A když tolik toužila zabít Hope, z jakého důvodu si tohle tajemství nechala pro sebe a s nimi se o něj nepodělila? Třeba by se s tím dalo něco dělat a Niklaus by neskončil mrtvý a Hope někde v háji bez svojí rodiny. Jeho bratr ale ani nečeká na odpověď od matky, svou otázku si totiž zvládne zodpovědět sám, jak jinak. Kol zrovna pokládá skleničku s vínem, když najednou začne Nik mluvit přímo k němu. A zeptá se ho na něco, co by nečekal. Genevieve? Proč se ptá na ni? Copak ví něco o tom, že mu pomáhá s Tundeho dýkou? To by ale neměl vědět. To neví nikdo. Ne. Proč se na ni tedy ptá? A ještě víc mu hlavu zamotá to, že 'už to nie je aktuálne'. Co? Do háje, co to mluví? Stejně tak Alisea a její narážky na Gen. Začíná ho přepadat něco jako strach. Strach, že všichni vědí, že mu pomáhá s dýkou. Kol sice nechystá nic proti nim, ale rozhodně by se jim nelíbilo, kdyby věděli, že chce mít něco v kapse, kdyby něco... Nic neříká, ale je vidět, že ho to docela zarazilo, překvapilo a že neví, co si o tom má myslet. Měl by si o tom s někým promluvit. "Jojo, jasně," zamumlá, když mu zase něco řekne a teď popravdě ani moc nevnímal, s čím souhlasil. Jo, je docela mimo. A neměl by být, měl by dávat pozor, co se ještě dneska stane, ale jemu to prostě nejde a musí přemýšlet nad tím, co mají pořád všichni s Genevieve.
Pořádně začne vnímat až s tím, když Klaus začne mluvit o víně. Až to ho probere z jeho hlubokého zamyšlení týkajícího se Genevieve. Že by byl Nik až tak opilý, aby matku upozornil na to, že je ve víně krev? To je v plánu a nebo se snad poprvé v historii chystá něco pokazit Klaus? Kol teď mlčí, neříká ani ň, jenom sleduje tvář svého nejstaršího bratra a tvář své matky. Bude nějak reagovat? Podnikne potom, co teď slyšela, nějaké kroky? Dívá se na Elijaha, když se ho Nik zeptá, jestli o tom náhodou něco neví. Je v očekávání, co se stane.

*Je to pořád dokola. Vždy někdo z jeho sourozenců poznamená něco "milého" k Esther, aby "vylepšil" zdejší večerní atmosféru. Alisea přizvukuje Kolovi a naopak. Esther to chvíli snáší a pak se do toho vloží. Buď ona nebo on, když usoudí, že by bylo vhodné, aby tak jako někdo, kdo je na její straně učinil. Všechno to patřilo k jeho roli, kterou přijal, aby mohl dosáhnout svého. Poví tak něco uklidňujícího, smířlivého ve snaze dosáhnout alespoň trochu toho klidu. Pomalu, ale jistě se během toho posunují večerem, který nakonec vyvrcholí jen tím jediným. Kromě Rebekah u toho tak budou ti důležití, které potřebuje. Alisea s Kolem přišli a Niklaus tady bude také až dojde na to rozhodující. Po přípitku se dají všichni do jídla. Někdo si večeři vychutnává více, někdo se, jen přehrabuje v talíři. Jídlo pro tenhle večer vybral, co nejlepší. Na chuť a množství si nemohli ztěžovat. Bylo to tedy, jen jejich momentálním rozpoložením. On sám také pojí, než se hovor přesune k tomu, co jim Esther naznačila, že uslyší. Samozřejmě, že se mu to příliš nezamlouvalo, že jim chce něco prozradit až téměř s tisíciletým zpožděním. Jak zná Esther, tak to nevěstilo nic dobrého. Jelikož jeho sourozenci měli opět své poznámky a jen jimi vše zbytečně protahují. Rozhodne se tak Esther povzbudit. Požádá Aliseu, aby se utišila, neboť je to nyní ona, kdo má své poznámky, které jsou zajisté pravdivé, ale ničemu už nepomůžou. Ne tomu, co se již stalo. Pohlédne pak na Esther a natáhne k ní ruku v povzbudivém gestu. Lehce její předloktí stiskne. Když ho pak chytne Esther za ruku a opětuje stisk, stojí ho v tu chvíli hodně úsilí, aby si zachoval svou dosavadní tvář a bral to od ní, jako příjemné a vlídné gesto, zatímco ve skutečnosti by ruku raději stáhl. Ucítí na sobě něčí pohled a tak odvrátí tvář a všimne si Kolova pohledu. Neřekne na to nic. Nechce riskovat nějaké ohrožení průběhu večera. Podívá se zpět na Esther. Zrovna ve chvíli, kdy stáhne ruce a položí si je do klína. Stáhne svou ruku k sobě. Vezme do ni sklenici s vínem a napije se, zatímco poslouchá Esther, co prozrazuje ze své temné minulosti. To, co slyší je přesně tak, jak se obával znepokojivé. Než to vstřebá a stačí něco povědět, ozve se Kol a bohužel poví v přenesené formě něco takového, co napadlo i jej. Skloní pohled z Esther do talíře. Nemůže uvěřit, že jejich matka byla schopná něčeho takového tak dávno. Napadne jej, že se vlastně vůbec nezměnila. Potlačí znechucení, které díky tomu k ženě sedící vedle něj pocítí. Má zase nové téma, o kterém přemýšlet. Když se skleníkem ozve hlas jeho bratra, který zrovna v pochoduje dovnitř, zvedne k němu pohled. Nevypadá překvapeně, že jej vidí. Spíše, jako když ho čekal a teď naznačoval, že jde právě včas. Ten pohled trvá, jen pár sekund, než nesouhlasně ve své roli stáhne obočí.* Vítej, Niklausi, jdeš trochu pozdě... *Poznamená na uvítanou.* Večeře již začala. Posaď se. Víno jsem připravil i pro tebe. *Během svých slov, kývne bradou k jednomu z prázdných míst. Po té ztichne a nechá prostor Klausovi. Pozoruje jeho herecké představení, které je velmi vydařené. Nehne ani brvou, když se Niklaus postupně začne do všech navážet. Do některých více, do jiných méně. Samozřejmě, že si nemohl nechat ujít rýpnutí do Kola ohledně Genevieve. To by nebyl on. Když se pak začne navážet do něj a častovat samými lichotivými názvy, tak na něj chvilku hledí na oko dotčeně, ublíženě, než uhne pohledem dolů.* Udělal jsem to, bratře, protože vím, že jen tak lze zastavit to zlo, které pronásleduje naši rodinu. Budeme moct začít znovu. S čistým štítem. V klidu. *Pokračuje znovu po krátké přestávce, když k němu zvedne pohled. Právě má pocit, že cituje Esther. Naštěstí jeho představy se, ale zcela rozcházejí s těmi jejími. Niklaus mezitím přejde k jeho židli, kde sedí a tak ho ztratí z dohledu. Neví přesně, co má v plánu a tak trochu se na to připravuje. Samozřejmě nemusí dlouho čekat. Když ucítí jeho ruku na zádech, trošku se napne. Sleduje pak jeho druhou ruku, jak bere jeho pohár vína. Když se z něj napije a na to začne naznačovat, že tahle večeře není ani zdaleka taková, jak by měla být. Pro sebe se ušklíbne, ale pak se zvedne a otočí se k němu čelem, když naznačí, že v tom má prsty. Odstrčí svou židli od stolu, a s tím trochu i Klause.* Paranoidní a podezřívavý jako vždy, drahý bratře... *Probodne jej zklamaným pohledem.* Za vším hledáš, jen to nejhorší. Snad si nemyslíš, že by tohle vše byla, jen fraška?! *Podivuje se nad bratrovými pochody. Při tom obejde židli a zastaví se před Klausem.* Chtěl jsem vás všechny vidět, než se s novým dnem probudím do nového života.... *Pokračuje dále. Nechá bratra být a obejde stůl a zastaví se za židlí, na které sedí Esther. Položí ruce na opěradlo a přelétne zklamaným pohledem po svých sourozencích.* Proč je pro vás tak těžké přijmout to, co nám matka nabízí? Kolik úsilí jí to vše stálo. Měli byste jí děkovat. *Pokračuje dál. Při tom se trochu nahne nad Esther a položí jí dlaně na ramena. Velmi jemně a stejně tak je i stiskne.* Já ti za to děkuji, mami... *Skloní se k jejímu uchu a opravdu co nejupřímněji ji do něj poví své díky. Pak se v mžiku narovná a jeho pohled ztvrdne, zvážní. Chytí její hlavu a prudce s ní otočí do strany až to křupne a zlomí ji vaz. V očích se mu při tom varovně zablýskne. Zachytí její bezvládné tělo opět za ramena a opře ji o opěrku židle. Teprve ji pustí.* To bychom měli... *Vydechne pak, jako by se nechumelilo a pohlédne na Niklause. Přimhouří mírně oči a pak se podívá po ostatních. Sleduje jejich výrazy, jejich bezprostřední reakce.* Finn tady bohužel není, ale věřím, že se i tak o to následující postaráš, bratře... *Přejde pak k Klausovi a položí mu ruku na rameno. Zlehka mu ho stiskne. Předpokládá, že ostatním dojde, že spolu opět vycházejí normálně.* Těší mě, že jste dnes přišli. *Pustí po té Klause a podívá se znovu na Kola a Aliseu. Zůstává vážný, i když už se tváří normálně.* Chtěl jsem, aby jste u toho byli. Jak jsem řekl, dnes skončí zlo v téhle rodině. Budeme moct žít dál v klidu, bez omezování z její strany. *Pokračuje dále a když se zmíní o Esther, kývne k jejímu sedícímu bezvládnému tělu hlavou. Krátce se na ni podívá. Vypadá, jako by spala.* Omlouvám se za to, jak jsem se v poslední době choval, ale musel jsem hlavně přimět Esther, aby mi věřila. Bez toho by to dnes nešlo. *Mezí prvním má potřebu se svým sourozencům omluvit za tu komedii, co předváděl. Krátce pohlédne omluvně nejprve na Aliseu.* Děkuji, Kole. *Koukne pak s uznalým kývnutím na bratra.* Nechal jsem se inspirovat od tebe a tvými úmysly. *Poznamená k tomu. Niklause vynechá, takže musí být jasné, že ti dva spolu byli domluveni už hodně dlouho. Pak si mírně povzdechne.* Mrzím mě, že tady není naše sestra... *Dodá pak o poznání lítostivěji. Sklopí pohled ke stolu, ale pak jej zvedne znovu k matčině tváři. Přemýšlí nad tím, co říkala o Dahlie.* To, co řekla o své sestře se mi ani trochu nezamlouvá, bratře. *Podívá se na Niklaus, znepokojeně. Přemítá, jak o tom zjistit něco více.

*Nebylo žádným překvapením, že narušitel dnešního večera se dostavil téměř v polovině. Načasování měl ovšem vždy perfektní, jako kdyby věděl, kdy přesně udeřit na struny a začít hrát. Pozvedne bradu nahoru až téměř arogantně, přičemž veškerá pozornost směřuje jen k jediné osobě – jejímu speciálnímu synovi, který ji způsobil více starostí, než radosti a přesto se mu snaží znovu a znovu dát šance, které odmítá. Nikdy se nepoučí ze svých chyb, nikdy nebude schopen pohnout se kupředu, protože je až příliš patetický, až příliš paranoidní, tak dramatický a to je něco, co mu brání být skvělým. Za to druhý nejstarší ji po celý průběh večeře dělá radost, konečně někdo, kdo pochopil oč se tady jedná a přestal bojovat, poznal, že bitvu tentokrát nemůže vyhrát nikdo z nich a to, co nabízela byla pro stvoření noci příliš velkorysá nabídka. To oni rozpoutali peklo na zemi a jediné, co vždy chtěla je ukončit to jednou provždy. Musí udělat jen jediné – vzít si nová těla a nechat na popel shořet ty, která jsou odsouzená k věčné záhubě.
S těžkým výdechem vysloví jeho jméno.* Niklausi...*Je to spíše ten hlas, kdy se chystá matka své dítě pokárat za neslušnost u stolu. Bylo na první pohled znát, že je omámen alkoholem, ale to nebylo nic, co by jí trápilo. Chtěla ho tady, má ho tady a bude se muset smířit s okolnostmi, které neschvaluje. Lehce zavrtí hlavou a odvrátí na sekundu zrak někde k hodinám na protější stěně.* Jdeš pozdě. *Oznámí teatrálně. Zdá se, že vůbec nevnímá slova se kterými přišel, jako kdyby jí vůbec netrápila a nebo je zcela ignorovala. Opak je pravdou, vnímá všechno a to, co se děje uvnitř ní, všechny ty pocity schovává za maskou tvrdosti vsazené v její tváři. Rychlým pohledem sjede zbylé zúčastněné u stolu, než pohlédne do tváře hybrida, který je jen pár kroků od ní. Jeho omluva je zcestná, tak neupřímná. Nahne hlavou zlehka do boku a nespouští z něj oči, jako kdyby měla tendenci si ho každou sekundu měřit, být připravená na každou věc, kterou by mohl udělat, protože v jeho zvrácené mysli je až příliš mnoho nerozvážností. Nedovolí mu narušit průběh večera, dnes ne. Nabere vzduch do plic, než promluví.* Já ti přeci nemusím vysvětlovat, proč. Jde tady o něco mnohem důležitějšího. *Promluví tvrdým hlasem. Nikomu z nich nemusí nic vysvětlovat, každý v duši skrývá tajemství, každý z nich si nese na zádech svá vlastní břemena, která ho svazují a nikdo z nich nechce ty lana přestřihnout, pustit někoho dovnitř, podělit se se vším tím nákladem. Mysl je hluboké místo plné tajemství a je jen čistě na vás, zda se budete s nimi chtít podělit se světem, tohle je váš život, nemáte důvod nikomu nic vysvětlovat, dokonce ani vlastním dětem, které vás odepsali při první chybě, kterou jste se provinili. Zavrtí nad ním hlavou, snad opovrhovaně až nevěřícně. Nedokáže to pochopit, nedokáže přijmout jeho chování. Ano, vzala mu dceru, kterou miloval, ale kdo ho může více pochopit, než ona sama? Ví, jakou bolest skrývá v srdci, rozumí té bolesti, protože to sama prožila a co hůř? Stále to prožívá, protože její milovanou Freyu potkal osud horší, než smrt a Henrik byl pro ni taky obrovský zlomový bod.* Udělala jsem to pro tebe, pro nás všechny. *Řekne k němu a z jejich slov je znát, že tomu opravdu věří, že chtěla udělat to nejlepší, co mohla. Má toho na srdci mnohem více, ale její ústa to nechtějí vyslovit. Až příliš mnoho slov bylo promrhaných. Mluvit s ním je jako mluvit do skály se kterou nelze pohnout, alespoň ona nemá tu moc a i když se tolik snaží zlomit tu kamennou stěnu, nedaří se jí to, prozatím. Nemůže odolávat věčnost, ani on není natolik silný. Opře se více o opěradlo židle a těká pohledem z Kola na Niklause, přičemž sem tam zamíří lehce i k Alisee a Elijahovi. Napětí v místnosti každou chvíli zesiluje, pravděpodobně nikdo z nich neví, co se může každou chvíli stát, když jejich bratr je poctil svou návštěvou v opileckém stavu. Jediné, čím si je jistá je to, že mu nedovolí nic zkazit, tentokrát už ne. Nasaje vzduch do plic.* Tak dost! *Promluví rázně. Nebude tohle poslouchat, jeho narážky na bratra či ji samotnou, nebude tolerovat jeho aroganci se kterou se opět prezentuje. Občas nerozumí tomu, proč má tu potřebu si hrát jako malé dítě na pískovišti, proč stále na sebe musí upoutávat tolik pozornosti a být dramatický. Ostrým pohledem ho probodává, jako kdyby opět překračoval hranice a bude muset za to nést následky.* Já nejsem tvůj nepřítel, synu, nikoho z vás. *Opět pohlédne na všechny své děti, jako kdyby je to mělo přesvědčit, jako kdyby měli vidět v jejích očích upřímnost se kterou k nim promlouvá. Jediné, co ji právě teď může těšit je chování toho, kdo se vždy prezentoval jako největší gentleman z rodiny. A on jí byl, avšak za maskou toho v obleku, toho nepošpiněného krví nevinných se skrývalo monstrum. Byla připravená ho zbavit, hned po této pomalu zničující se večeři byla připravená, nemá cenu déle otálet, nemá žádný význam se dál nad vším pozastavovat, dala mu čas, který si vyžádal „pro rozloučení“ a tam všechno končí. Nepřikládá přílišnou pozornost upíjení vína jejího syna, dokud nezačne s větou, díky kterým začne pociťovat obavy a jistou zradu vůči ní. Téměř okamžitě střelí pohledem ke své sklenici vína a pozoruje červenou barvu, co zanechává na sklenici obtisky tím, jak už dlouho stojí. Stáhne obě ruce ze stolu do svého klína a s hlubokým nádechem se zadívá Elijahovi do tváře.* Elijahu...*Osloví ho s jistou nejistotou vůči němu.*...co si udělal? *Poví varovně. Pokud se rozhodl udělat krok proti ní, tak si může být jist, že to bude jeho největší chyba a bude litovat dne, kdy jen pomyslel na to postavit se vlastní matce. Její obavy neklesnou ani po tom, co se zdá, že stojí na její straně. Zůstává mlčky sedět na židli, připravená kdykoliv zasáhnout. V hlavě má zmatek, netuší, co si myslet. Niklaus a Elijah vždy stáli sobě bok po boku, avšak na druhou stranu jí ten starší z nich prokázal za posledních několik dní více loajality, než by mohla očekávat. Napne hruď, když cítí jeho přítomnost hned za sebou. Ostražitě se dívá po zbylých třech dětech, než odvrátí pohled a natočí hlavu do strany, kdy se podívá na ruku na které je posazen denní prsten, kterým ji před tisíci lety vytvořila. Měl to být symbol jejich rodiny, jejich vytrvalosti a síly...co to ale opravdu znamenalo být Mikaelson? Jeho slova se zadírají do mysli jako nůž vraha do masa. Neví, co má cítit, neví, čemu má právě v tuto chvíli věřit. Zná je natolik dobře, aby věděla, že za každým slovem se skrývá malá lež, že za každým náznakem je něco více a za každým pohledem je maska hráče. Může cítit, jak je její tělo v jisté křeči, může vnímat, že jeho dotek jí právě teď není příjemný, spíše se jí to příčí. Tolik chce věřit jeho slovům, tolik chce si být jistá jeho oddaností, ale její srdce se nemůže zbavit pochybností které vůči němu má, vždycky měla.
Nepohne hlavou ani o milimetr, jakmile cítí jeho těsnou blízkost. Jeho díky...upřímné, ale tak zvrácené, alespoň pro její uši.* Synu...*Semkne rty pevně k sobě pomalu pozvedávajíc rukou směrem vzhůru, aby převzala veškeré dění do své režie, když v další sekundě se ozve prasknutí kostí. Hlava padne na stranu, stejně tak jako ruka zpět do klína. Bez jakékoliv známky života je stále usazená na židli a celý svět, všechno okolo ní padlo do hluboké tmy...do temnoty ze které pro ni už nikdy nebude úniku.*

*Jej hlas sa ozýval miestnom, akoby sebou niesol niečo dôležité, lenže on nepočul nič viac, než posledné reči človeka, ktorý im bol kedysi najbližší a ktorého dnes dokonale a nadobro odpíšu zo zoznamu nepriateľov ich rodiny... Aspoň živých nepriateľov, určite. Každý jeho krok niesol známky po nadradenosti, arogancií a opovrhnutí touto lacnou šarádou jeho brata, ktorý sa mal lúčiť so starým telom, životom, snáď všetkým, čo ho k nemu ešte pútalo a robilo ich krv spoločnou – to bolo, samozrejme, odpoveďou pre uši ostatných, pre tých, ktorí sa mohli len slepo prizerať, nakoľko nepoznali pravý dôvod pokojného, večerného posedenia, ktorého atmosféra sa začala hnať k samotnej línií, než ju celkom prekročila, ako náhle vstúpil dnu. Zľahka a zároveň sprudka padala dole klzkými svahmi, ktoré ju pred niekoľkými sekundami už len sťažka držali na bradlách. Automaticky až povýšene, ako mu bolo známe, nadvihne bradou dohora a prejde všetkých členov rodiny poniekiaľ neurčitým pohľadom, zastavujúc sa na krátky moment pri staršom bratovi, ktorého zmysli pracovali na plné obrátky. Iste, bol jediným, kto si mohol byť jeho prítomnosťou samozrejmý, jediným, kto stál po jeho boku napriek všetkým odlišnostiam, či tisíc ročným intrigám.
Nakrčí obočím a pevnejšie stisne hrdlo fľaše, ktorú podvihne s vystretou pažou nahor a jedným prstom poukáže na Kola, akoby potreboval prehnane reagovať na každú drobnosť v okolí.* Nebuď prepiaty, bratu...*Niekoľko krát mykne hlavou, než ruku s fľaškou konečne stiahne a rozíde sa pomaly ku voľnej stoličke, očividne pripravenej pre možnosť jeho príchodu.* Mám aj zaujímavejšie činnosti, ako hľadieť na našu nenávidenia-hodnú matku celý večer, *nakloní tvárou do strany a spojí ústa na niekoľko sekúnd k sebe, nechávajúc predošlé ospravedlnenie, ktoré bolo len synonymom pre mienenú iróniu, nadobro zabudnuté,* ostatne, prečo by si niekto dobrovoľne kazil koniec dňa? Nevidím dôvod... *Pohodí teatrálne plecom, potichu vydychujúc do priestoru a privierajúc sťažka očami.*  Som hlboko pohoršený nad sebou samým, matka...*Pootvorí zrak, ktorý sa na nej už patrne ukotví. Neznelo z neho opäť nič, než sarkazmus pri omieľaní jeho oneskorenia, než sa presunie len niekoľko centimetrov ďalej,* zradný brat. *Dodá s ľahkou pohŕdavosťou, pričom prejde jazykom po spodnej pere a nakrčí nosom.* Vyzerám, že som sem prišiel oslavovať tvoju Finn-ováciu? *Nakrčí čelom.* Jeden zadubený, starší brat mi stačí. *Pokrúti s jasnou trpkosťou hlavou a opäť nadnesene zdvihne bradu.* Beztak som dávno stratil chuť... Ale vy sa nenechajte rušiť. *Odmietne veškerú bratovu ponuku dopíjajúc takmer posledné zvyšky bourbonu, ktorý ešte stále neodložil. Nikomu z nich nepotreboval vysvetľovať svoje meškanie, ani Elijahovi, ktorý nepredpokladal nič iné a už vôbec nie Esther, rovnako ako nemusel od samého začiatku držať jej sukňu a sedieť s ňou za jedným slovom, sledujúc celé to nonsensné divadlo. Na jazyku mal niekoľko ostrých poznámok, pachuť po alkohole a nekonečné sucho, ktoré zvieral, čo i len najkratší zrak do matkinej tváre. Odmietal ju, odmietal jej slová, prítomnosť aj celé jej, už teraz hanobne, zbytočné bytie. Mohol by byť posledným, ktorý zostane, mohla zmanipulovať ostatných, prinútiť podrobiť sa, najskôr rozdrviť všetko, čo má a na čom záleží, radšej by zostal sám, zničil sa v jej deštrukcií. Kvôli jeho dcére, kvôli sklamaniu, ktoré kedysi miloval a po ktorom ona pošliapala.
Na niekoľko sekúnd trpko skriví kútik pier, než spodnou ohrnie a s poloprázdnou fľaškou sa nakloní cez stôl smerom k nej. Jeho tón je omámení alkoholom, postoj však priamy, nevykoľajený. Celý jej príbeh, každé jedno slovo bolo len ospravedlnením toho, čo urobila, to predsa vždy bola ona, tá, ktorá chcela všetko napraviť a nakoniec... Len ich smrť mohla, pravda? Pri Aliseynej poznámke len prižmúri očami, ako sa mu začne na tvári tvoriť mierne samoľúby poloúsmev.* Ale sestra...*Osloví ju zvýšeným tónom, akoby ju chcel pokárať.* Hádam by si našu matku nenazvala klamárom. *Prenesie sucho, všetok úsmev aj dovtedy budovaný pokoj však zmizne, keď sa konečne ozve tá, ktorá mu zobrala to najcennejšie a nakoniec sa vyhovárala na niekoho, o kom nikto z nich nikdy nepočul a s veľkou pravdepodobnosťou ani nebude počuť. Ak by naozaj existovala, ak by to, čo tvrdí aj bola pravda a jej, rovnako narušená, sestra sem prišla... Zničia ju, premenia v popol. Pretože už nebol pripravený, už nebol ochotný nechať svoju dcéru bez svojej rodiny, zaniesť ju preč pre jej bezpečie. Tu bol jej domov a sem sa onedlho konečne vráti. Stiahne pery do úzkej línie a zadíva sa bezprostredne na matku, akoby všetci ostatní na tú chvíľu zmizli.* Samozrejme... Očakával som vôbec inú odpoveď? *Takmer sa uchechtne.* Ty nikdy nemusíš nič vysvetľovať, objasňovať svoje krivé dôvody... *Obíde pomalým krokom svoju stoličku, prechádzajúc o dva kroky popri stolu bližšie k nej.* Len rada všetko napravuješ tým, že všetko zničíš, alebo zoberieš, ako nejaký pomýlený trest...*Ohliadne sa nepostrehnuteľne ku Kolovi, než sa vráti späť k nej.* Kvôli dôvodom, ktoré nikoho nezaujímajú. *Natočí hlavou do strany, na jeho tvári je úškľabok, ironický, arogantný, odvrhujúci.* A potom sa pýtaš samej seba...“Prečo ma chcú moje deti zabiť, prečo ma nedokážu pochopiť, prečo ma každý v tejto miestnosti nenávidí?“...*Mal sto chutí napodobniť jej hlas z ich predošlého a najskôr aj posledného rozhovoru, keď sem prišiel kvôli Camille.* Nie matka, nemusíš mi naozaj vysvetľovať už celkom nič, pretože, popravde, nezáleží na tom, aký jed znovu vypustíš do mojej tváre. Aj tak to bude stále len jed. *Za to, čo urobila Hope už všetky svoje práva a výsady na niečo podobné stratila, nezaujímalo ho, čo hovorila, nič z toho...Nebude sa to snažiť pochopiť, nebude ju naozaj počúvať, klásť jej väčší záujem, než o aký bola hodná. Po jej nasledujúcej vete len zopne pery a s čírou nenávisťou potichu odfrkne.* Si vážne pomätená. *Rovnako ako ona verila svojím slovám, on veril tým svojím. Iste, možno nebol o nič lepší, možno tiež ničil všetko šťastie svojej vlastnej krvi, ale nikoho z nich sa nikdy nesnažil zabiť, navždy pochovať pre vlastnú chybu, ktorú Esther túži pre nejaké vyššie dobro tak príšerne napraviť.
Až po nejakej chvíli sa napokon konečne dostane ku mladšiemu bratovi, ktorého rýpanie si nikdy nemohol odpustiť a najskôr ani neodpustí. Predtým možno nie... Pred vlastnou smrťou, ktorá stiahla dole aj Genevieve, pri ktorej Kol stál. Presne po jej boku, keď umierala, po boku ženy, o ktorej pravdu si uvedomil. Neodišiel s nimi, ale s ňou, bol jej súčasťou, nie rodiny, o ktorú predtým tak stál, a ona ho ťahala dole. Stále dookola a dookola. V konečnom dôsledku Esther možno spravila aspoň jednu pozitívnu vec, možno to bol nový začiatok, bez Genevieve, z ktorej sa nestalo nič viac, než zbytočnosť. Tak veľmi, ako zmätený Kol sedel, široký jeho úškrn bol. Nemohol pochopiť naozajstný význam jeho slov, rovnako ako o nič podobné ani sám nestál, pretože všetky spomienky, city voči nej preňho boli preč. Aspoň z toho, čo on vedel.
A nakoniec... Jeho pozornosť konečne vzklíčila na bratovi, ktorý mal dnes niečo ako svoj malý významný deň. Pod závojom ho však mali všetci z nich. Pri svojich nie práve blahých slovách konečne položí už prázdnu fľašku od Bourbonu na stôl k ostatným chodom a rozhodne sa predísť do jeho blízkosti. Jeho vnútro bolo pokojné, možno sa ozývalo v napätí, ako každá jeho kosť vnímala, čo sa blíži, čo nesmie nič skaziť, ani keby to bola prvá a posledná vec, ktorú urobia... Ich matka o niekoľko minút zomrie. Uškrnie sa nad jeho ublížením vyvolaním jedine názvami a poznámkami, ktorými ho s pravdivosti častoval, ak by sa niekedy rozhodol pridať k žene, ktorá sa ich rozhodla o všetko pripraviť, než im ponúkne nejaké hlúpe, nové náhrady. Krátko sa odmlčí, keď o sebe dá znovu vedieť, jej tón bol zvýšený, jej výraz bol rázny, nedávajúc na sebe pocítiť, žeby sa s ním dalo akokoľvek jednať.* Oh, matka odpustiť si to, než sa ma pokúsiš poslať od stola bez večere, rozprávam sa s bratom. *Odsekne posmešne, akoby jej chcel dať najavo, že pred ňou nemá akýkoľvek rešpekt, strach alebo čokoľvek tomu podobné. I tak si bol istý... Musela to už dlho veľmi dobre vedieť.* Nie, ty si môj najväčší nepriateľ, Esther... Buďme trochu presní. *Odvetí k jej slovám nezaujato odvrátiac svoju pozornosť znovu ku Elijahovi. Posmešne ohrnie vrchnou perou, celkom zavrhujúc každé slovo, ktoré mu vyšlo z úst, než sa potichu zasmeje a pomaly pokrúti hlavou.* Finn má skutočne konkurenciu. *Zastaví sa až pár centimetrov za opierkou stoličky, na ktorej sedel, vykladajúc mu jednu z dlaní na rameno, ktoré dlhšie, poniekiaľ pevnejšie, stisne. Druhou rukou sa už nahne popri ňom k bratovmu vínu, ktoré v druhom momente zdvihne a priloží si ho k ústam, jedným dúškom nepatrne odpíjajúc a komentujúc jeho výraznú chuť. Chuť krvi.
Nie, vskutku sa nepokúšal ich plán skaziť, práve naopak, verejne naznačiť Elijahovi, že je čas ho bez predvídavosti ukončiť. Alisea a Esther, ktorá okamžite pocíti záblesky zrady a obáv, tak boli jediné, ktoré nemohli cítiť železnú pachuť vo víne, možno vnímať prichádzajúcu zradu od samého začiatku. Poodstúpi o jeden krok dozadu, ako náhle sa jeho starší brat postaví a odsunie tak stoličku, ktorá doňho takmer narazí. Až keď sa k nemu otočí tvárou v tvár, môže vidieť všetko to hrané sklamanie, frašku, ktorú až doteraz nosil na vlastných pleciach. Mlčí, len hľadí s podvihnutou hlavou do jeho očí, stále s rovnakým pohŕdaním, ale aj istou uzemnenosťou, keď sa zastaví priamo pred ním, než ho obíde až ku matke. On veľmi dobre vedel, čo to všetko bolo, čo Elijah práve robí, o čo sa snaží, a preto nepohol ani brvou, aby jeho malý monológ zastavil. To ale neznamenalo, že ho prijímal s otvorenou náručou, že sa aspoň na sekundu tváril o niečo menej kriticky.
Sledoval každý bratov pohyb, rovnako ako napäté telo matky, ktorá si len začínala uvedomovať svoju najväčšiu chybu. Chybu, ktorej sa dopustila a nikdy nemala... Odvážila sa ísť proti ním, proti Pôvodným, a to by nikto so zdravými zmyslami robiť nemal. Sekundová ručička stála pred dvanástkou, matkin hlas, posledné slovo a jej zdvíhajúca sa paža, ktorú nikdy nezdvihne, ktorá sa zrúti a spadne z toho brehu, ako všetko, čomu verila a čím doteraz žila. Zvuk lámajúcich sa kostí, očakávanie vpísané nielen na jeho tvári. Ešte stále z nej nespúšťa oči, ani keď ju Elijahove ruky zachytia, aby nespadla na zem, ani keď jej bezvládne telo sedí opreté na stoličke a on vie, že sa o nejaký čas preberie a bude tým, čo tak veľmi nenávidí.
A jemu zostala len spokojnosť, povýšenosť a radosť nad ďalšou výhrou, pretože žena, ktorá dnes „zomrela,“ preňho už nebola ničím, než nepriateľom, čokoľvek iné tvrdila. Až keď sa miestnosťou ozve hlas jeho brata, brata, ktorý urobil všetko, aby tu dnes mohli stáť, konečne k nemu zdvihne pohľad, priamo a mierene. Pery sa mu automaticky roztiahnu, ostré črty a napätosť opadnú, akoby doteraz hral kru, ktorú vyhrali a on vie, že sa už nemusí snažiť.* Dobre vieš, že to bude mojím potešením...*Odvetí, ako k nemu pristúpi cítiac jeho stisk na pleci.*...Bratu. *Dodá napokon s ľahkým poloúsmevom a kývnutím hlavy, akoby ho ubezpečoval, že všetko, na čom sa predtým dohodli stále do bodky platí. Až keď svoj dotyk spustí, tak sa otočí k zvyšným súrodencom, pre ktorých „problém menom Esther,“ ako ho raz nazval, tiež skončil ako pre nich. Počúva Elijahove slová, ktoré sú snáď jeho prvé za dnešný večer, s ktorými bezprostredne súhlasí. Jej obmedzovanie bolo nadobro preč, všetky hrozby z jej strany pominuli a on nemohol myslieť na nič iné, než jednu prostú vec... Hope, jeho dcéra sa môže vrátiť a on ju môže konečne naozaj vidieť, chytiť.
Má za to, že všetko, čo jeho starší brat urobil, bolo opodstatnené. Zatiaľ, čo Esther manipulovala s nimi, on manipuloval s ňou... A všetci z nich vedeli, že Elijah bol vždy dokonalý manipulátor, keď sa snažil.* Pravda, pravda...*Podíde o dva kroky okolo stola z pozície, v ktorej dovtedy stál.* Naša matka skočí presne tak, ako si zaslúžila...A ja sa konečne budem môcť vrátiť ku svojím dýkam. *Zrakom úspešne vyhľadá svoj pohár s vínom, ktorý jedným obratom prevráti do seba, než sa na niekoľko sekúnd zadíva ku Kolovi.* Nemusíš sa obávať... Mal som dnes trochu viac Bourbonu ako obyčajne... A okrem toho, tvoja drahá Genevieve mi ešte stále jednu z nich nevrátila. Mohol by si jej povedať, aby ju priniesla späť do sídla? Bol by som ti vďačný, nemám totiž chuť ju hľadať. *Odvrkne ako zvyčajne, než sa Elijah rozhodne zmieniť Rebekah. Sestru, ktorá bola stále stratená práve kvôli žene, ktorú dnes konečne dostali na kolená. Potichu vydýchne a odloží prázdny pohár jednou rukou na stôl.* Teraz, keď Esther konečne nie je hrozbou...*Jeho zrak na niekoľko sekúnd zavadí pri jej tele, než sa vráti ku súrodencom.*...Som si istý, že tu nebude nič, čo by nám stálo v ceste našu sestru nájsť. *Najdlhšie a najuprenejšie sa ukotvil pri Elijahovi, nakoľko nebol jediným, kto na ňu myslel, komu sestra napriek všetkému, čo sa medzi nimi predtým stalo, chýbala.* A tu Alisea...*Poukáže na ňu rukou.*...by mohla asistovať. *Musel existovať spôsobom, ako zistiť, kde presne ju matka premiestnila. A ak nie, tak mu nezostávalo nič viac, než sa jej spýtať. Teraz, keď už nebola čarodejnicou, nebude mu robiť ani najmenší problém ju ovplyvniť.
Otrávene vydýchne a nakloní hlavou zľahka do strany, pričom podvihne obočím a pootvorí pery.* Prosím ťa, povedz mi, že si nezhltol posledný príbeh mŕtvej ženy, brat môj...*Pomaly pokrúti hlavou a pristúpi k nemu o čosi bližšie, čím sa zároveň dostane bližšie aj ku Esther.* Hope je stále nažive a ja tu žiadnu jej šialenú sestru nevidím, *pousmeje sa na Aliseu,* beztak nebude príliš dochvíľna a ja sa nebudem starať o niekoho, kto sa o ďalších tisíc rokov objaví na našom prahu, na to mám až príliš veľa nepriateľov. *Stále si myslel, že sa tým chcela len ospravedlniť, že to nebolo skutočné, pretože rovnako ako Alisea, prvorodená, ktorú mala Dahlia údajne žiadať, tak aj Hope, sú stále nažive bez toho, aby sa tu niekto s jej menom objavil.* Okrem toho...*Vydýchne po tom, čo sa v druhom momente nahne ku Esther a rovnako ako predtým Elijah, chytí opierku jej stoličky.* Po jednej malej zastávke... Na mňa čaká niekto omnoho dôležitejší. *Úsmev na jeho tvári svedčil za všetko. Nemyslel Esther, nemyslel Camille ani žiadne posedávanie v tichu svojej pracovne. Bola to vec, pri ktorej pomyslení cítil šťastie, konečne pokoj, ktorý tak dlho hľadal. Z Kola a Alisey nakoniec skončí znovu pri Elijahovi, než sa rozhodol konečne zdvihnúť matkino telo.* Myslím, že Hayley bude mať svoj sľubovaný výlet...*Akoby mu chcel povedať, nech ju ani jeho neskôr nehľadá, pretože ako náhle už celkom dorieši ich matku, nebude sa zdržovať jedinú sekundu.
Upírskou rýchlosťou spolu s ňou zmizne nechávajúc ich tam a pokračujúc podľa bratovho plánu. Bolo to ironické, posmešné a napokon trpké, ako miesto, kde ju chcel nechať, miesto, kde jej nebudú hroziť lúče slnka len temnota a špina, ak sa rozhodne prijať svoje večné utrpenie. S Esther v zovretí kráčal po pevný kameňoch hrobky na cintoríne, kde bola najbližšie svojej pomoci, predkom, ktorí jej už viac nepomôžu. Budú len bolestivou pripomienkou toho, čo stratila a toho, že jej viac nezostalo nič, než prázdnota a prach. Pomalým krokom sa presunie za jeden z múrov, kde jej telo položí na zem do tmy, ktorá obklopovala celé miesto. Spoza saka si pritom nevytiahne nič iné, než poloprázdne vrecko z krvou, ktoré tak ľahko splynulo bez povšimnutia s odevom, očakávajúc, kým sa nezačne preberať ako človek v premene. Kým neotvorí oči a nebude preklínať dni, kedy svoje deti porodila. Už nikdy nenapraví svoje chyby, mohla sa len jednoducho vzdať alebo neodolať a on pre svoje vlastné potešenie dúfal, že tu navždy bude hniť ako jeden z nich.
Trvalo možno ďalšiu polhodinu, než začal vnímať kolísanie jej výdychov, ktoré znamenali, že sa vracia k vedomiu a taktiež ku krutej pravde, na ktorú doplatila.* Matka...*Osloví ju tak poslednýkrát, nemôcť si odpustiť to výsadné právo. Jeho tón bol prázdny, bez nenávisti, bez rozhorčenia, nebolo v ňom nič, než monotónnosť a chlad. Stál v druhej miestnosti, ktorá bola oddelená od tej, kde ju nechal, len prebúranou stenou a niekoľkými tehlami od prachu a pavučín. Bradu mal podvihnutú, telo vzpriamené v nadradenosti.* Raz som ti povedal, že mi zaplatíš, že ťa zničím za to, čo si jej urobila... A teraz je na čase, aby si si svoj trest splatila. *Hľadí na ňu, pričom sa konečne objavuje toľko skrývaná trpkosť v jeho očiach.* Nikto z nás nestojí na tvojej strane, nikdy nebude stáť. Pretože ja som jediný, kto ich obmedzoval a ku komu sa vždy vrátia. *Tichý hlas prekryje dávka arogancie, než na chvíľu sklopí zrak a jedným pohybom k nej pohodí vrecko s krvou.* Teraz máš na výber, môžeš sa stať tým, čo tak veľmi nenávidíš a navždy hniť vo všetkých svojich chybách a výčitkách...Alebo zomrieť. *Dodá nakoniec, možno naposledy, vzhliadajúc k jej tvári.* To je viac, ako si ty  kedy dala nám... *A s tým ju opustí, nechá ju v tme a v špine, ktorú si zaslúžila, dávajúc jej na výber, dávajúc jej možnosť zomrieť nepoškvrnene, nie ako monštrum.*

*Neuvěřitelné se stává skutečností. Esther, žena která jim dala život, od základu pak převrátila vzhůru nohama, a když se jí to přestalo líbit, tak jim ho chtěla vzít, je konečně zneškodněná. Jako upír, pokud se jím rozhodne zůstat je už nemůže ohrozit, stejně tak jako když nepodstoupí přeměnu a zemře. Tak, jako tak už jim nebude říkat, co mají a nemají dělat. Už nebude ohrožovat životy jejich ani jejich blízkých. Hope se může vrátit domů a konečně žít a vyrůstat ve své rodině. Hayley se vrátí smysl jejího života a jeho bratrovi štěstí. Stačí mu, jen občas sledovat, jak se tváří, když se zmíní o Hope. Znamená pro Niklause všechno na světě. Přeje mu jeho štěstí od srdce. Užívá si je společně s ním. Nemůže se dočkat, až bude jejich rodina opět celá. Malinko se nad tím zamyslí. Uvědomuje si, že je po všem. Rovněž skutečnost, že jeho divadlo, přetvářka tímhle okamžikem skončily. Může být opět sám sebou. Neuvěřitelně osvobozující, uvolňující pocit. Pomalu se tak vrací ke svému starému já. Po té co Esther zlomí vaz, je dostatečně rychlý a pohotový. Nenechá se jí zastavit, i když si nakonec uvědomila, že jeho loajalita vůči ní byla jen fraška. Oddechne si a přejde ke Klausovi. Předpokládá a on jej rovněž ujistí, že jejich plán běží dál a nyní se o Esther postará on. Na jeho slova pak pokývá hlavou. Moc dobře vidí tu úlevu v bratrově tváři. Má docela jasnou představu o tom, nad čím nebo lépe řečeno na koho myslí. Hope. Jemu se rovněž uleví a rozjasní svou tvář mnohem více, než během posledních měsíců. Malou vadou na kráse dnešního večera je jejich nejstarší bratr Finn, který se večera nezúčastnil a tak unikl osudu, který byl připravený i pro něj. Tím se ovšem teď nechce zabývat. Bez matky bude ničím a je, jen otázka času, než s ním skoncují nebo se o to postará sám. Alisee a Kolovi pak poděkuje, že se dostavili. Poví jím ještě to další pro něj důležité včetně své omluvy za to, že jim tajil své pravé úmysly. Chtěl ovšem od všech bezprostřední a pravé reakce. Pohlédne na svou sestru, když na její tváři spatří úsměv. Kdy naposledy něco takového u ní viděl. Proběhne mu to krátce hlavou, ale nezabývá se tím dlouho.* "Ano. Bylo snadné jej vymyslet, ale mnohem náročnější uskutečnit. Nic méně jsme uspěli." *Přikývne své sestře na její poznámku. Sleduje ji a čeká, kdy na něj spustí o tajnostech v téhle rodině a nedůvěře mezi nimi. Když se tak nestane tak uvažuje jestli na to přijde čas později nebo jak je možné, že na to Alisea nepoukázala. Zpozorní, když se pak zajímá o tom, co bylo ve víně.* "V tom víně je trocha mé krve." *Kývne opět hlavou během své odpovědi. Ani jej nenapadne, že by se Alisea strachovala o svůj život. Neochvějně je přesvědčený, že jí nic nehrozí. Kolovi poděkuje za inspiraci, kterou mu ponouknul svými úmysly, které, ale nebyl schopen dotáhnout do konce. On na rozdíl od něj ano. Chvíli pak pozoruje a poslouchá Klause, když se rozpovídá. Zase mu to připadá jako staré dobré časy. Sleduje, že se v jejich rodině nic nezměnilo. Chybí mu tady už, jen jejich druhá sestra Rebekah, na kterou také vzpomene a zmíní se o ní. Na to zareaguje Niklaus a je rád za jeho optimismus. Chce jeho slovům věřit. Krátce na jeho slova kývne a pak se podívá na Aliseu.* "Kdyby si cokoliv potřebovala, kdybych mohl nějak pomoct, dej mi, prosím vědět." *Požádá ji s odhodlaným výrazem. Momentálně je jeho rodina v bezpečí a tak se může angažovat při hledání sestry. Určitě nechce, jen tak nečinně sedět. Trochu vrásky mu působí slova Esther, kterými vzpomínala jejich tetu, kterou v životě nikdy nikdo z nich neviděl, ale o které ona mluvila jako hrozbě. Neřekla toho mnoho a neví, co si o tom myslet. Chtělo by to zjistit něco více. Ujistit se a vyvrátit, že by pro ně mohla být hrozbou. Jen přijít na to, jak a kde. Nejspíše, ale není moc vhodné to tady a teď tahat a vzpomínat. Podle Niklausovy reakce si, jen potvrdí svou domněnku. Koukne na něj, ale když vidí jeho výraz, tak si rozmyslí to, co chce říct. Nemusí ho znepokojovat svou opatrností, ostražitostí a starostí o bezpečí téhle rodiny. Může si dát jeden večer pauzu.* "Dnes se jí nezabývejme, bratře. Na programu je něco důležitějšího, úžasnějšího..." *Nechce Klause rozčilovat a tak zařadí zpátečku a vzpomene raději skutečnost, že je čeká jiný program. Při tom se jeho tvář, pohled rozjasní a přeběhne mu po rtech vřelý úsměv. Niklaus nemusí nic říkat. Má ho přečteného.* "Šťastnou cestu, bratře a brzo se vraťte." *Rozloučí se pak s ním, než vezme matčino bezvládné tělo a zmizí pryč. Chvilku kouká do míst, kde jeho bratr zmizel, než ho probere hlas jeho sestry. Pohlédne na ni a pak střídavě sleduje ji a Kola a snaží se pochytit smysl jejich slov, který moc nepobírá. Nechá je mluvit. Přejde zpátky k místu, kde před chvíli seděl. Večeři už z větší části snědl. Natáhne se pro sklenici s vínem. Zvedne ji a napije se vína. Bylo by škoda jej vyhodit. Dokonale dnes splnilo svůj účel. Mezitím, co upíjí víno, Alisea se začne zvedat a loučit. Postaví sklenici zpátky na stůl a pohlédne na ni. Některým věcem moc nerozumí, ale nechce se vyptávat.* "Samozřejmě. Budu čekat." *Ujistí ji pak vážně s mírným pokývnutím hlavy. Myslel si, že se vrátí do sídla dnes spolu, ale podle Aliseiných slov vyrozumí, že má v plánu něco jiného.* "Brzy na viděnou, sestřičko a přeji příjemný zbytek večera." *Rozloučí se s ní s jemným pousmáním. Pak se trochu zarazí při jejich slovech, které věnuje Kolovi. Nenapadlo by jej, že se o něčem takovém zmíní před bratrem, jen tak mimochodem. Koukne z Alisey pátravě na Kola, jak to vezme. Sám mu, ale zatím nehodlá nic říkat, nic připomínat.* "I tobě, bratře..." *Popřeje mu vřele, ale stále si jej prohlíží. Tím se s ním i rozloučí. Věří, že má jistě na spěch, když musel kvůli večeru dělat změny ve svém programu. Po těch slovech skleník opustí. Zamíří do Estheřina domu. Než tohle místo opustí, chce, aby vše zůstalo jako před tímhle večerem. Odloží si sako, rozepne knoflíčky a vyhrne si rukávy u košile. Dá se pak do uklízení po vaření a přípravě večeře v kuchyni. Naprosto u toho vypne a pouze automaticky dělá to, co si usmyslel. Jelikož u toho nepoužívá žádné upíří superschopnosti, zabere mu to nějaký čas. Ten ovšem nesleduje tak ani neví, jak dlouho mu to trvalo. Tyhle obyčejné, prosté činnosti mu od jisté doby působí zvláštní potěšení. Bude to nejspíše pozůstatek po Camiině terapii. Když je se vším hotový a spokojený s výsledkem, oblékne se a zamíří zpět do skleníku. Kol už je pryč. Vyhledá tedy obsluhující, které najal. Úklid skleníku po večeři přenechá na starost jim. Po té skleník i celý pozemek opustí. Vrátí se do sídla.*

*Už nemůže takhle dál čekat. Připadá si jako zaseknutá v čase, ztracená v písku přesýpacích hodin, které zamrzly v jednom bodě. Čas okolo ní sice ubíhá, pravděpodobně rychleji, než by chtěla, přímo s ní závodí, ale ona? Stojí připevněná k jednomu místu, neschopná se pohnout kupředu, dokonce ani couvnout. Její bolest je znásobena každým dalším východem slunce, každým dalším obráceným listem v kalendáři. Lidé tvrdí, že když vám někdo sejde z očí, poté i z mysli, není to pravda. Pokud hluboce milujete, nezapomenete, nepřestane to nikdy bolet, právě naopak. Protože když někoho ztratíte, nic vám nemůže zahojit to, že jediná věc, která vám po dané osobě zbyla je jenom díra, kterou dříve ta osoba zaplňovala a navždy už tam zůstane. Pomine to, nebude to tak silné, tak tragické po jistém souhrnu dní, ale pořád si to budete pamatovat. Ona ho přeci neztratila, alespoň ne způsobem, že by nebyl mezi těmi, kteří každý den potřebují kyslík, ti, co se musí nadechnout, aby přežili. Požádala Marcela o pomoc a ví, že se na něj může spolehnout, jenomže je jediná osoba na celém světě, komu může plně důvěřovat, kdo jediný to nikdy nevzdá – ona sama. Pokud bude muset zajít za hranice, překročit tu tlustou čáru, která ji dělá, tak ať. A dnes ti přišlo, možná se nazývá hloupou, že jí to nenapadlo dříve, možná jenom potřebovala čas, aby si to uvědomila. Vyzkouší ještě jednu možnost, která by mohla skončit s úspěchem, než se sníží k tomu nejhoršímu a nejnebezpečnějšímu a to je požádat Předky o pomoc. Ty, kterým nechce být vděčná, kterými stále pohrdá a nikdy jim nebude schopná odpustit věci z minulosti, ale pokud to bude jediný způsob, jak se pro něj vrátit, udělá to.
Vypne motor auta a ještě, než z něj vystoupí se zadívá na prázdnou ulici před sebou. Člověk by řekl, že není žádná část města, která by mohla být poměrně klidná až tedy na tuhle. Žena, co obývala dům hned na protější straně je možná mrtvá, technicky vzato, ale zanechala za sebou stopy. Stopy prolité krve, která nelze smýt a i když ji nevidíte, cítíte ji...jako kdyby byla zaschlá na chodníku, jako kdyby cesta ke skleníkům byla červenou tekutinou vydlážděná. Zanechala po sobě pocit, co se vám zarývá pod kůži, nutí vaše tělo, aby vám na zádech vyrašilo studený pot. Nikdy se s ní nesetkala tváří v tvář, neměla k tomu důvod, ale může stále cítit její pozůstatky magie. To je asi ten důvod, proč tohle místo vnímá právě takhle, proč je opuštěné. Vystoupí a zabouchne dveře od řidiče, přičemž se nezabývá nějakým zamykáním. Potřebuje to udělat rychle, dříve, než by někdo mohl zahlédnout nečekaného návštěvníka. Projde skrz branku, kterou nechá otevřenou a zamíří přímo do skleníků. Po cestě ji šimrají na holých nohou stébla trávy, která je dostatečně vysoká, aby zahalila část jejího těla. Jedním mávnutím ruky otevře dveře od skleníku a překročí tak jeho práh. Uvadající květiny zdobí truhlíky, plevel se dostává do míst, kde by neměl být. Bylo to místo o kterém byste si mysleli, že zde umírá veškerý život, možná tomu i tak bylo. Přijde k dřevěnému stolu pokrytého různými předměty či listy papírů. Přestane vnímat čas, který stále odtikává, přestává se zamýšlet nad realitou a její myšlenky se upínají k jedné věci. Potřebuje to...potřebuje něco najít, cokoliv, co by jí pomohlo. Byla to obrovská čarodějka s velkou sílou. Grimoire nezíská, tím si byla jistá, ale to neznamená, že nemůže mít i něco lepšího, možná i tu krev, kterou potřebuje k přesunu. Loktem narazí do karafy s vodou, co se ihned převrhne. Sklo se roztříští po zemi, zůstanou jenom střepy , které se zarývají do podrážky bot. Ohlédne se za spouští, kterou způsobila, ale hodlá pokračovat dál ve svém hledání, když v tu chvíli projede jejím tělem těžce identifikovatelný náboj, avšak značí sílu, velkou sílu. Nejednou ten pocit zažila, znala ho, věděla přesně, že tady nebude sama, pokud okamžitě neodejde a že to rozhodně není obyčejný člověk. Rychlým krokem se rozejde k druhému východu ze skleníků, snaží se odejít nepozorovaně, tiše. Sevře v pěst lem letních šatů a zabočí za roh, když v tom ustrne v pohybu. Nohy jí zavedou o krok nazpět, její tělo dělá to, co jí mozek přikazuje, všechno to funguje automaticky, nic z toho neovládá. Dech se jí zastaví, srdce přestane pumpovat krev, trvá to jenom zlomek sekundy, než všechny orgány začnou zase správně pracovat. Nejdříve se zadívá na hrudník osoby, kterou má přímo před sebou, než pozvedne zelené oči k tváři jen několik centimetrů od ní. Semkne rty pevně k sobě, jen co pozná s kým má tu čest se setkat tváří v tvář. Znala ho nejenom z povídaček, kterých nebylo málo, či z akcí, kterých se oba zúčastnili, ale už jenom jeho styl oblékání ho prozradí a fakt, že jedině někdo z rodiny, která měla s osobou, co zde žila tolik společného. Svěsí ramena, ale nepřipadá si poraženě, ani zahanbeně, že ji přistihl „při činu“. Naopak...jako kdyby to byl on, co zde nemá co dělat.* Ty...*Promluví k němu a pozvedne bradu mírně nahoru.*...vy Původní máte vždy tendenci se objevit na místech, kde se něco děje, že ano? *Povytáhne pravé obočí, přičemž udělá další krok nazpět, jako kdyby se chtěla znovu vrátit do místnosti, kterou prohledávala, alespoň její část. Nemá z něj strach, proč by měla mít z něj čarodějka strach? Jenom jí není příjemné být v jeho přítomnosti, nemá ráda celou jejich rodinu a to se asi nikdy nezmění.* Mohl bys? *Poukáže ukazováčkem někde za něj, aby mu dala dostatečně najevo jen jedinou věc a to, aby jí nestál v cestě.* Právě jsem byla na odchodu.

*Když opustí dům své sestry, po té, co se od ní dozvěděl o Nikolase, vydá se pomalou chůzí pryč. Nikam nepospíchá, protože ve skutečnosti nemá nyní žádný cíl. Ví, že ho kroky nakonec zavedou zpět do sídla, kde se přidá ke zbytku své šťastné rodiny, která nyní zažívá jedno z nejhezčích období v jejich dlouhé existenci. Mají konečně důvod k radosti, protože jsou spolu. On po zjištění posledních událostí ovšem už takové štěstí ani radost neprožívá. Tohle období mu zhořklo po té, co zjistil. Nyní má v úmyslu držet se chvíli stranou, mimo domov, aby nemusel tuhle jeho náladu, rozpoložení šířit mezi ostatní. Zaslouží si, potom všem tyhle chvíle a on jim je opravdu upřímně, ze srdce přeje. Hayley, Klausovi. Co více si pro ně může přát. Má stále silnější pocit, jako by jemu nemělo být nikdy dopřáno trochu klidu a dobré pohody. Zase má pocit, že se ho to netýká, že je vně, mimo. Místo štěstí zažívá šok, nepochopení a smutek z jednání Finna, který se opět předvedl v pravém světle. V takovém rozpoložení se prochází a potuluje městem. Drží se ovšem raději v těch klidnějších částech. Nemá nyní náladu na nějakou velkou nebo hlasitou společnost. Má ovšem docela jasnou představu toho, koho by potkat chtěl. Stále více si pohrává s myšlenkou najít Finna a dát mu konečně naplno najevo svou bratrskou lásku, kterou v něm za tu dobu, co se vrátil z druhé strany a dostal svou šanci už tolikrát pokoušel, že je div, že na to už dávno nedoplatil. Ví, že je v jiném těle, že je to čaroděj, ale těší ho skutečnost, že po té, co jej uřknutí zabije, se vrátí zpět do rakve. Tentokrát v ní zůstane do konce, protože už na celém širém světě neexistuje nikdo, kdo by jej z bedny chtěl zachraňovat. Moc rád by bratra konečně dostal do rukou. Aby se neoddával, jen smutku a bolesti ze ztráty dalšího člena rodiny Mikaelsonů, zaměří se na tuhle část. Moc rád by si na Finnovi zchladil vztek. Začne proto přemítat, kde by ho mohl hledat. Bez své ochránkyně Esther musí být dost nahraný a nejspíše i bezradný. Přemýšlí, kam by se mohl Finn uchýlit, kam by ho měl jít hledat.
Jako jedno z míst, které jej napadnou je bývalý dům Esther, kde zde v New Orleans přebývala. Rozhodne se tak protáhnout pobyt venku, kvůli návštěvě jejího domu a skleníků. Ačkoliv místo leží téměř na opačné straně města, nevadí mu, že se projde. Opravdu pobyt venku nyní vítá. Přesto přidá do kroku, aby k domu došel, co nejdříve. Přeje si opravdu hodně, mít na Finna štěstí. Z recese by jej zajímalo, jakou omluvu, či výmluvu by si vymyslel k zabití Nikolasy. Těší jej upřímně, že je Esther už mimo hru a nemůže jim tak déle komplikovat život. Cestou se mu podaří trochu vychladnout, zklidnit se a více uvažovat o všem, co se událo. Hlavou mu tak za chůze víří nespočet myšlenek. Na rodinu, na to, co bude teď, na Hayley. Mezi nimi je to nyní prazvláštní, alespoň on to tak vnímá. Tolik se to zkomplikovalo od té doby, co si konečně a naplno přiznal své city k ní a dal jí je najevo. Když teď o tom přemítá, přijde mu to strašně dávno, jako by se to odehrálo v nějakém jiném životě. Ve vzdálené a snad i neskutečné minulosti. Jako by to snad ani neprožil on sám. Po všech těch událostech a té jeho šarádě, kdy se víceméně od všech distancoval, už ani sám neví, co je skutečné, co chce, co cítí. Připadá si zmatený, rozbitý na tisíc kousků a neví, jak z toho poskládat něco určitého, něco hmatatelného, něco, z čeho by mohl vycházet, čím se řídit. Život mu a Hayley stále klade do cesty další a další překážky. Někdy má pocit, že si jednoduše nejsou souzení. Má ji rád, hodně moc mu na ni záleží, a vždycky ji bude ochraňovat a dohlížet na ni i její dceru. Přesto i když je po všem, nemůže v sobě najít to, co k ní pocítil tehdy v sídle, kdy to nejméně očekával, a kdy jej to zasáhlo tak náhle, nečekaně a tak silně, že se tomu nedokázal ubránit. Má v sobě jaký si blok, který mu brání to udělat znovu. Cestou se díky těm úvahám zachmuří a moc nevnímá okolí. Cestu si vybírá spíše podvědomě. Nakonec začne rozeznávat místa, která se nacházejí v blízkosti bývalého domu Esther. Vyčistí mysl, vyprázdní hlavu od svých úvah, aby se mohl lépe soustředit na to, proč sem přišel. Když se přiblíží k domu, všimne si auta, stojícího u plotu a co jej překvapí ještě více, otevřené branky vedoucí na pozemek. I když je Esther mimo hru, nemyslí si, že by tady měl někdo cizí, co pohledávat. Nevěří, že by měl takové štěstí a potkal tady Finna. Projde brankou a zamíří po cestičce ke skleníkům. Zaslechne z toho místa docela hluk. Je si jistý, že zrovna zaslechl něco spadnout a rozbít se. To jej popožene. Zamíří k jednomu z vchodů dovnitř, ale dál se nedostane, neboť z něj právě někdo vyjde a to takovým způsobem, že do něj vrazí. Je to tak rychlé a nečekané, že tomu nedokáže zabránit. Je ještě stále trochu rozčílený nad drzostí toho někoho. Nejprve zahlédne dlouhé hnědé vlasy a hned na to si všimne, že má dívka na sobě letní šaty. Když od něj odstoupí a zvedne k němu pohled, okamžitě je doma. Davina. Tak ji by tady čekal ze všech nejméně. Trochu překvapeně na ni v první chvíli kouká, jako by snad ani nechtěl věřit svým očím. Ani nepamatuje kdy naposledy se s ní setkal. Udělá také krok zpět, aby mezi nimi zvětšil prostor. Na sobě má jeden ze svých perfektně padnoucích obleků, košili a kravatu. Než si může vůbec rozmyslet, jaký postoj k ní zaujmout nebo se začít zajímat, co zde pohledává, ona na něj vyjede svým typickým způsobem. To mu trochu pomůže. Jeho výraz ve tváři trochu ztvrdne a měří si ji ne právě moc vlídně. Davina může děkovat, jen jeho přátelení se Sophie, jinak by to mohlo být daleko horší. Její postoj, chování ho vždy dráždil. Stejně jako teď. Nedá to ovšem, před ní najevo. To ani omylem.* Ty, máš zase tendenci objevovat se na místech, kde očividně nemáš, co pohledávat. *Odpoví jí ve stejném stylu, jako ona promluvila na něj. Jeho hlas je klidný, ale zaznívá v něm stopa varování. Nemyslí si, že je Davina v pozici, kdy si může takhle vyskakovat. Během svých slov si poopraví sako a dál na ni s nečitelným výrazem hledí. Jinak zůstává klidný.* Co jsi tady dělala? *Zeptá se jí. Na její otázku, či žádost zatím nereaguje. Stojí tak, že mu zatím nemůže proklouznout.*

*Lidé by ji říkali, ať to vzdá, že není žádná naděje, žádná šance, rozhodně ne pro člověka jako je ona. Říkali by, že je jenom naivní dítě, někdo, kdo lásce ani pořádně nerozumí a už by pro ni obětoval všechno, dokonce i svůj život, který má nakloněný ke smrti více, než ostatní jejího druhu. Jenomže jí to za to stojí, stojí to za to riskování, protože není tím typem, který by to vzdal, který by nezdolal překážky, které má neustále pod nohami a o které každým dalším krokem zakopává. I přesto, že se někdy zdá, že už nebude schopná se zvednout, že už nenajde v sobě sílu zatnout zuby a postavit se na nohy, vždy přijde něco, co jí k tomu donutí, pokaždé zajde až do hloubky svého nitra a tam...tam je bojovník. Nemůže ho nechat jít, nemůže zapomenout a posunout se dál, protože co je její život bez něj? Nikdo nevidí do hloubky jejich rán, proto to ani nemohou pochopit, ani ti, kteří jsou jí momentálně nejbližší. Pravda je, že to ani nepotřebuje, nevyžaduje to, netouží po pochopení či utěšováním.
Za horizontem zapadlo slunce, stejně tak jako vycházelo. Pro ni to znamenalo víc, než jenom nádherný pohled na oblohu, pro ni to byla další možnost, jak se dostat o krok blíže k tomu, co chce, co musí udělat. Pravděpodobně je to i poslední možnost, než se bude muset uchýlit k něčemu jako je sklonit hlavu před těmi, jejich „existencí“ opovrhuje. Měla ještě jeden nápad, možná nebezpečný, nesprávný, absolutně zvrácený, ale na druhou stranu kdysi byly přítelkyně, kdysi...těžké na to vůbec vzpomínat byly neobyčejné dívky, které se těšily ze své přítomnosti, pomáhaly si, podporovaly se a byly tady pro sebe. Monique...ať už to dopadlo trpce, přesto si ji navždy bude pamatovat jako někoho, kdo byl pro ní důležitý, jako někoho, díky niž vyrostla v osobu, kterou je teď. Jako dívka ze Sklizně má možnost mluvit s mrtvými, otázkou je, zda by ona mluvila s ní, zda by jí pomohla, pokud by mohla. Prohledává v rychlosti, ale zároveň důkladně každé zákoutí skleníků. U jistých věcích se pozastaví déle, než u jiných. Co se týče papírů do těch pouze nahlédne a zastrčí si do šatů jenom to, co ji zaujímá a o čem si myslí, že by jí to v budoucnu mohlo být nějak užitečné. Nevědomky převrátí jednu z karaf, která se roztříští s hlasitým bouchnutím o zem. Postoupí automaticky dozadu a zabloudí pohledem k nepořádku, který způsobila. Nezajímala by se o to, vlastně by se nad tím nějak nepozastavovala, kdyby však její tělo nepocítilo ten jistý záchvěv. Pozvedne bradu a zadívá se nepřítomně někde směrem k uvadajícím popínavým rostlinám, když cítí jistou energii nadpřirozená. Není zde sama, teď už ne a každou další odbitou sekundovou ručičkou je jí jistá osoba čím dál blíže. Nasaje nosem letní vzduch, který ji zašimrá a ohlédne se za vchodem, kterým přišla. Přihmoučí oči, zorničky se zúží v okamžiku, kdy ten známý náboj odpadává a pak už nic po něm nezůstane. Jenom vědomí, že by měla co nejrychleji odejít, pokud se s danou osobou nechce setkat. Nechá všechny věci tak, možná by sklidila neúspěch ať už by hledala jakkoliv zřetelně. Rozejde se druhým směrem v očekávání, že bude moct proklouznout.
Příliš rychle a silně její malé tělo narazí do někoho, kdo je nejméně o hlavu větší, než ona a taky vypracovanější. Dříve, než se zaměří na tvář si uspořádává všechny emoce...šok ji projíždí pod kůží, srdce se snaží znovu rozpumpovat krev v žilách a oči se snaží vyhledat tvář oné osoby, která ji vyrušila při jejím malém hledání. Nemusí dvakrát přemýšlet nad tím s kým má tu čest. Poznala by ho okamžitě, protože on byl legenda, tedy alespoň tak se představovali, no ne? Žijící legendy, ti, kteří jsou stvořitelé všech upírů na zemi, kteří vlastní jejich životy a proto si i myslí, že s nimi mohou nakládat tak, jak uznají za vhodné. Své jméno pronášejí s úctou, stejně tak jako s nebezpečím, které je s tím spojené. Pro ni to však nic neznamená, ani žádný respekt, ani strach...nic. Opovrhuje nimi, každým z nich a on nebude výjimkou, i když se o něm říká, že je ten nejvíce rozumný, nejvíce čestný. Pro ni je to vrah stejně jako ostatní, manipulátor, někdo, kdo se stará čistě jenom o sebe a svou rodinu, na ničem jiném nezáleží. Od Marcela slyšela mnoho příběhů...a Elijah? Možná na samotném konci z nich vycházel jako ten nejhorší. Její pohled není přívětivý, ani zdaleka. Dalo by se nazvat opovrhující, arogantní, stejně tak jako její chování a postoj vůči němu. Naposledy se mohli setkat v Abattoir nebo na nějakém večírku, každopádně ať pátrá v paměti sebevíc, nemůže si vzpomenout, ani to není důležité, on není důležitý. Nenechá ho promluvit jako první, ujme se své role, kdy její hlas je jako kdyby naplněný jedem, kterým ho chce otrávit, zničit. V očích ji tančí plameny ohně, které budou pálit, pokud je nechá vypustit ven, avšak pro jeho vlastní dobro by měl doufat, že k tomu nedojde. Po jeho odpovědi jenom našpulí rty a nepřestává ho probodávat pohledem, jako kdyby chtěla, aby se mu do kůže vpila všechna ta zlost, co cítí k jeho rodině, co cítí k jeho bastardskému bratrovi. Dává mu dostatečně najevo postojem, že z něj strach nemá ani tehdy, kdy jeho tón hlasu může znít jako malé varování. Možná jí to popudí jenom k tomu být ještě více povrchní. Pousměje se pobaveně a společně se založením ruk na hrudi uhne pohledem do strany a vrátí se zase k němu.* Vypadám na to, že se potřebuji někomu svěřit s tím, co dělám? *To je všechno, co od ní dostane, alespoň prozatím. Po „žádosti“ o ustoupení semkne rty pevně k sobě, když se Původní nepohne do strany. Opravdu tohle chce? Odporovat čarodějce? Velmi pošetilé si s ní zahrávat a ještě horší podceňovat její schopnosti. Nadechne se zhluboka.* Víš, že bych tě mohla přinutit, aby si mi šel z cesty? *Povytáhne pravé obočí. Stále zůstává stát na tom samém místě, bez jediného pohnutí či dalšího ustoupení.* Každý, kdo mi v něčem bránil neskončil právě dobře. A jak se ukázalo...*Sjede ho pohledem.*...tak ani vy nejste nepřemožitelní. *Unavuje jí to. To, jak si celá jejich rodina myslí, že všechno ve městě patří jim, že nikdo jiný nemá právo se ukázat na místech, kde by podle nich neměli druzí být. Vpíjí se mu do očí, zůstává ostražitá, přeci jenom kdyby musela zasáhnout a udělala by to hned, jen co by se k ní přiblížil jenom o krok blíže.*

*I když to pro něho z Davininy strany není žádná novinka, stále ho překvapuje a uvádí do úžasu, kolik opovržení a nenávisti se dokáže vejít do někoho tak mladého, jako tahle čarodějka je. Také by k tomu měl přidat zatvrzelost a umíněnost. Nevzpomíná si, z těch mála setkání, že by se někdy na něj dívala jinak. Při tom se sotva znají a nikdy jí nic zlého neudělal. Přesto je jasně vidět, že ho má zaškatulkovaného a nic a nikdo na tom nezmění. Mohlo by to být i úsměvné, kdyby se na něho nedívala jako na nepříjemný hmyz, plevel u cesty, který je třeba zašlápnout či zlikvidovat, protože otravuje prostředí. Má za to, že i kdyby dělal nemožné, u Daviny by to nic nezměnilo. Zatímco navenek docela klidně opětuje její pohled v duchu nad tím vším přemítá. Je to takové zpestření dnešního dne. Něco, co ho klidným nenechává, ale co rozhodně přežije.
Když ho Davina "uvítá" svým typickým způsobem, nechá se unést a odpoví jí v podobném stylu. Sotva to ovšem udělá, lituje, že se nedokázal ovládnout a zachovat si své, pro něj typičtější vystupování. Ačkoliv ho čarodějka vytáčí, nehodlá v chování klesnout na její úroveň. Zatímco ona reaguje opět stejně, on v duchu napočítá do deseti a s číslem deset o něco více uvolní postoj i odměřený výraz ve tváři. Nemá důvod se usmívat, ale už se nemračí. Nehodlá se od ní nechat vyprovokovat. Znovu už ne. Tiše vydechne a na chvilku se podívá k zemi, ale téměř okamžitě pohled opět zvedne a zadívá se do té arogantní, namyšlené tváře. Přesto mu Davina v tom přijde jako malé umíněné dítě, co si hraje na dospělou. Jako namyšlená popová hvězdička, co těží z toho, že má moc. Původní odsuzuje a dívá se na ně skrz prsty pro jejich postoj a chování, ale sama se nechová jinak.* Já nevím, Davino. Když tě najdu na pozemku domu mé matky, nemyslíš, že mám právo vědět, co tady hledáš? *Odvětí a odpoví jí otázkou. Jeho hlas je klidný, ale z jeho tónu je poznat trpělivost a vlídnost - překvapivě při srovnání s prvními slovy, kterými ji počastoval o něco dříve. Naneštěstí si u něj Davina vysloužila blahosklonné chování. Mluví s ní, jako s dítětem, když se tak ona chová. Na konci svých slov dokonce roztáhne rty do vlídného pousmání. Trochu ji tím provokuje a zlobí. V duchu se tím baví, neboť je zvědavý, jak na to malá čarodějka bude reagovat. Svým způsobem ji respektuje a uznává, protože ví, čím si prošla, a co na jednu stranu dokázala. Jak se, ale do lesa volá, tak se z něj obvykle i ozývá. Dokud ona nezmění svůj přístup, nezmění ho ani on. Strach z ní nemá, nemůže ho nijak ohrozit, aniž by to mělo nějaké vážnější či trvalé následky.
Místo odpovědi se od ní dočká vyhrožování. Nevychází z němého úžasu, který ovšem před Davinou najevo nedává. Jeho výraz zůstane beze změny, nehne brvou. Nechá doznít její hlas a teprve pak s mírným pobaveným pousmáním nakloní hlavu na stranu a překříží pomalu ruce před tělem.* Ty mi vyhrožuješ? *Zeptá se jí, nevěřícnost se trochu promítne do jeho hlasu.* Proč hned takové chování? *Hlavu zase narovná a při své otázce pozvedne mírně obočí.* Nic ti nedělám. Jenom jsem se zeptal. *Dodá ještě. Usoudí, že nemá dál náladu ani chuť se tady s ní dohadovat. Jeho výraz ztvrdne, když mu pak Davina připomene svým neomaleným způsobem bratrovu smrt a to temné období, které už je naštěstí za nimi a on by na něj rád zapomněl.* To není nikdo. Rovnováha - vzpomínáš? *Odvětí jí na to.* Jako rodina, ale držíme při sobě. Každý, kdo nás ohrozil nebo chtěl zničit, dopadl špatně. Včetně Esther. *Pronese svá další slova ledově klidným trochu tišším hlasem. Podá to takovým způsobem, že by z toho mělo každého příčetného jedince mrazit v zádech. Zní to mnohem hrozivěji, než kdyby se rozčiloval, spílal jí a vyhrožoval.* Nikdy bych to do tebe, Davino neřekl, ale vypadá to, že je nad tvé dovednosti a silu normálně konverzovat. *Poznamená s unaveným povzdechem.* Já nejsem tvůj nepřítel. Třeba bych ti mohl poradit nebo pomoct, kdybys mi řekla, co tady hledáš. Nemám ovšem zapotřebí tě obtěžovat nebo ti stát v cestě. *Dopoví to, co chce říct. V tuhle chvíli pro něj Davina nepředstavuje žádnou hrozbu, nebezpečí, ani pro jeho rodinu. Proto jí přestane bránit v odchodu. Posune se do strany a natočí se k ní bokem.* Prosím... *Pohybem ruky udělá gesto směrem kterým měla původně namířeno. Zatímco tak rukou naznačuje, že má volnou cestu v očekávání její reakce se na ni podívá.*

*Nedokáže zakrývat nechuť, kterou k němu a jeho rodině cítí. I přesto, že přímo s ním nikdy problém neměla, tak se jedná o všeobecnou nenávist. S jejich příchodem se všechno rozpadlo, věci mohly být úplně jinak, mohla být šťastnější, než je dnes, jenomže ne, oni si přišli, vzali si to, co není jejich a přivedli do města ještě větší zkázu. Krev a smrt tady byla už před nimi.
Efekt na její chování má taky zoufalství, které ji požírá zevnitř, strach z neúspěchu. Bohužel zrovna teď a tady si to vylívá právě na něm, stal se jejím terčem a přitom ví, že právě tato osoba má k její sestře hodně blízko, neměla by zaujímat takový postoj. No, někdy věci nejdou tak, jak si přejete, že ano? Pozvedne hlavu ještě výše, aby tak snad podtrhla arogantní výraz vsazený ve tváři. Pokýve jenom párkrát hlavou, spíše sarkasticky, než tak, že by s něčím z toho, co řekl souhlasila.* Pozemku tvé matky? Opravdu? Já bych řekla půdy, kterou si přivlastnila. *Opraví ho, hlas je bezbarvý, výraz se nemění. Nijak zvlášť nezareaguje změnu jeho postoje, očividně je dost už vytočená tím, že se tady vůbec objevil a zabránil ji zprvu v odchodě. Jeho letmého úsměvu si všimne, reaguje na to tak, že jenom svraští obočí k sobě na pár sekund, jako kdyby nevěděla, proč to dělá a nebo ho považovala za dost naivního, aby ji vůbec provokoval. Stále je tady ona v pozici čarodějky, může mu ublížit víc, než si dokáže představit. Nebojí se ho, Původní nebo ne, nebojí se nikoho, už ne.
Téměř okamžitě ho upozorní, že by neměl dělat nic, čeho by mohl litovat, vlastně tak dá najevo i svou pozici, kterou považuje za vyšší, než je ta jeho. Přitom si ani neuvědomuje, že pouhým mávnutím ruky, kdyby chtěl, tak by mohla přijít o hlavu, bohužel, občas její arogance nezná hranic, chová se tak, jako kdyby žádné vůči němu neměla. Prohlíží si ho, pozorně, vlastně o dost pozorněji, když se jí „vysměje“? Nebere její varování vážně? Měl by, protože to nejsou jen prázdná slova, kterými se ho snad snaží zastrašit. Jenom lehce našpulí rty, přičemž na jeho otázku neodpovídá, asi jí přijde dostatečné to, jak se k němu chová, tudíž přeci musí poznat, že mu jistým způsobem vyhrožuje.* Ano, vy Původní nikdy nic neděláte. Jenom se ptáte a zničehonic někdo umře a nebo mu vezmete všechno. *Neodpustí si další rýpnutí po kterém následuje lehké pokrčení ramen. Hlas je stále ostrý, ale ne takový, jako kdyby se vám zarýval nůž do těla. Možná, přeci jenom se snaží trochu ovládat, i když při postoji jejího těla, to, jak nejistě těká pohledem sem a tam, občas přešlapuje může být zřejmé, že nemá vnitřní klid, že je něco, co ji užírá a světě div se, on to není. Nadechne se zhluboka.* V tomhle městě není žádná rovnováha. *Bere to tak, že narážel i na její smrt a přesto znovu povstala. Povytáhne pravé obočí nahoru a nakloní mírně hlavu do pravé strany.* Vyhrožuješ mi? *Oplatí mu stejnou otázku, přičemž se jí v očích zablýskne, asi nějaký náznak toho, že by to neměl dělat, rozhodně ne teď. Ani jeho tón ji nenahnal strach, avšak to neznamená, že není pozorná, neustoupí, zůstává stát na místě, ale jako kdyby ní zářila červená aura, která naznačuje, že si dává pozor na každý jeho pohyb.* Nejsem právě v náladě, kdy bych chtěla normálně konverzovat. Pro tebe je možná teď bitva u konce, když je vaše matka pryč, někteří z nás ale mají další záležitosti se kterými se musí vypořádat. *Už to vypadá, že se po těch slovech chystá k odchodu, jelikož se natočí celým tělem do strany, ale jeho slova ji donutí zůstat na místě a opět pohlédnout do jeho očí. Mlčky ho poslouchá, stejně tak následně jen přejede pohledem ruku, která jasně naznačuje, že může odejít. Jeden by si myslel, že na tom bodě snad zamrzla, když se k ničemu nemá. Nakonec se natočí čelem k němu a překříží si ruce na hrudi.* Proč by si mi chtěl pomáhat? Kvůli Sophie? *Ne, že by čekala na jeho odpověď, jelikož hned pokračuje.* Hledám grimoire tvé matky, cokoliv, co by mi pomohlo. *Zoufalá situace si hledá zoufalé činy a tohle? Tohle je právě jeden z nich, který je ochotná podstoupit.*

*Právě nyní má dojem, že události, které se staly, vedly k tomu, že je jeho rodina z pohledu mladé čarodějky, která stojí před ním, zodpovědná za všechno zlé v New Orleans. Jak jednoduché musí být vinit je z toho všeho. Jako by představovali jediné zlo na světě nebo zde ve městě. Jak černobílý pohled. Nemělo by jej to u někoho tak mladého, jako Davina bezesporu je překvapovat. Přesto nebo právě proto, čím vším už prošla, co zažila, a co viděla, by předpokládal, že jí to více otevře oči i mysl. Ničeho takového se z její strany nedočká. Z jejího výrazu, postoje to jasně vyzařuje. Není to poprvé, co se s tímhle postojem setkává. Už mnohokrát s takovým musel vyjít. Většinou nakonec dosáhl změny ve prospěch své rodiny nebo, alespoň vůči své osobě, což pak mohl využít i pro ostatní. Možná by se to dalo brát z jeho strany jako promyšlená taktiky, ovšem tak prosté to není. Za tu dobu, co chodí po světě se to stalo jeho obyčejem a vždy se k tomu uchýlí. Tady v případě Daviny je to běh na dlouhou trať, kdy i délka maratonu je pravděpodobně krátká. Tentokrát ovšem nevidí žádnou výhodu v tom, kdyby ji dokázal získat na svou stranu nebo přimět změnit její pohled. Nejspíše v tom bude něco více. Patrně i skutečnost, že někoho tak mladého a prostoupeného nenávistí, povýšeností a nepřátelstvím si odmítá připustit k tělu. Když si Davinu prohlíží ze své pozice, napadne jej, jestli se spolu dokážou alespoň snést, kvůli osobě, která je jím oběma blízká - Sophie. Rozhodně nemá v úmyslu na jeho úvahy zavést řeč.
Překvapilo by jej, kdyby s ním Davina souhlasila byť s jediným slovem, co vyřkne. Když mu oponuje, zůstane na jeho tváři chvilku pobavený úsměv, něco ve stylu - myslel jsem si to. Nemá v úmyslu se s ní dohadovat, jakým způsobem Esther získala dům i s pozemkem. Bylo mu to jedno. Před tím i nyní, když už je Esther neškodná, zde může neomezeně chodit.* Řekl bych, že není důležité, jakým způsobem Esther dům získala. Byl její. *Odpoví tak Davině, ale zcela klidně a nezávazně, jako by rozebírali počasí. Zadívá se na ni pozorně, aby mu neunikla žádná z jejich reakcí, ať už taková, kterou chce dát najevo i taková, co by raději skryla. Jelikož je velmi dobrý pozorovatel a čtenář lidského chování, velmi snadno odhalí i to, co mu není určené.
Neujde mu tak nic, co se v ní odehrává, ale uniká mu smysl toho všeho, neboť není příliš v obraze, co se týká jí a jejich problémů v poslední době. Nyní to považuje za svou nevýhodu, protože toho nemůže využít ve svůj prospěch. Pracuje tak s tím, co má. Její varování si vyslechne, avšak na ně již nereaguje slovy. Nestojí mu za to, aby se tím zabýval. Nejraději by tohle setkání posunul k jeho konci, aby si šel každý po svém. On sám má také věci, které bude muset začít řešit i přes to, že jeho rodina teď prožívá své šťastné období. Z jejich dalších slov se ujistí, že podle ní Původní opravdu můžou za všechno zlé a špatné, co se děje. Neví jistě, jestli teď Davina myslí něco konkrétního nebo si jen hledá viníky pro své neúspěchy a potíže.* Máš ty, ale štěstí, že existujeme, Davino. Komu jinému bys pak dávala za vinu to špatné, co se přihodí? *Zareaguje na ni. Z části to zní jako mírná ironie, ale z části jako povzdech někoho, kdo tím začíná být unavený, neustále ty výtky poslouchat. Po té semkne rty pevněji k sobě a na chvíli s ní přeruší oční kontakt. Nejprve přelétne očima nejbližší okolí, které je navzdory tomuhle "souboji" mezi nimi klidné a pokojné. Pak shlédne k zemi. Ruku strčí do kapsy kalhot a druhou dlaní si přejede přes bradu až na tvář, po té se krátce podívá na denní prsten. Uvědomí si, že je to poslední pozůstatek toho, kým bývala Esther. Tím připomenutím, jako by ho na prstě pálil. Nejraději by se ho zbavil, ale to by musel nejprve získat nový, což není teď jeho priorita, takže to bude muset oželet.
Najednou proběhne onen malý zázrak, nad kterým před chvíli uvažoval. Davine vysloví větu, se kterou musí chtě, nechtě souhlasit. Spustí ruku dolů k tělu a se zájmem na ni pohlédne.* Máš pravdu, není. *Souhlasí s ní a nemá s tím žádný veliký problém.* Neexistuje ani způsob, jak toho docílit. *Dodá ještě jeden svůj poznatek. Nyní to zde má docela blízko ke klidu, ale ten nikdy nevydrží dlouho. Ruku paže, kterou má podél těla pak sevře bezděky na krátkou chvíli v pěst, aby nestál stále téměř nehybně. Shodou okolností je to ve chvíli, kdy mu Davina položí svou otázku. Začíná mu připadat vtipné, jak se neustále v tomhle opakují. Neubrání se lehkému pousmání a pobavenému zablýsknutí ve svých očích. Zavrtí ovšem záporně hlavou hned na to.* Ne, Davino. Kdyby si mě znala, věděla bys, že to nemám ve zvyku. Já pouze konstatuji fakta a upozorňuji tě na ně. *Odpoví jí co nejsmířlivěji to jde a vypadá docela v pohodě na to, že by ji podle ní měl považovat za nebezpečnou a proti němu zaujatou.
Ona následně svými slovy, jen potvrdí, že je náladová a nevychovaná, přesně tak, jak před chvilkou řekl. Považuje to za své malé vítězství a to se mu promítne krátce v pohledu, ale rychle to potlačí aniž by si toho Davina mohla všimnout, když to vypadá, že se dočká konce jejich setkání, neboť se čarodějka otočí k odchodu hned, jakmile jí ustoupí z cesty. Mlčky ji sleduje a čeká, kdy kolem něj projde se vztyčenou hlavou, nosem zvednutým někam k obloze - ještě, že neprší - a ztratí se mu z očí. Spustí pomalu paži, kterou jí naznačoval, že má volnou cestu, když se k němu mladá čarodějka otočí. V očekávání, tázavě se na ni podívá. Pozvedne lehce obočí při její otázce, ale než si promyslí odpověď, Davina pokračuje dál a konečně tak zjistí, co zde dělala. Překvapivě ve chvíli, kdy to pro něj přestávalo být žádoucí. Zadívá se na ni pronikavěji, jako by chtěl zjistit, proč potřebuje pomoct, což je pravda. Jelikož netuší, kde matka ukrývá něco takového, i kdyby chtěl, nemůže jí to říct.* Je mi líto, Davino, ale s tímhle se mi matka nesvěřovala a pochybuji, že by mi to řekla, i kdyby mi důvěřovala. *Odpoví jí pravdivě a zpříma se jí dívá do očí, aby ho nemohla obvinit ze lhaní. Ačkoliv těžko říct, jestli to k něčemu bude.* Na Sophie mi záleží. Pokud můžu pomoci jí nebo někomu, na kom záleží jí a zbavit nebo zmírnit trápení, udělám to. *Vrátí se pak k tomu, na co nestihl odpovědět.* Na ten grimoire se můžu zeptat. Esther. *Vrátí se k tomu, co Davina hledá. Nechce, aby to vypadalo, že se ptá, jen tak. Chce ukázat, že má zájem a snahu vyvinout proto nějakou aktivitu. Když na to přijde, Esther by mu tu odpověď musela dát, pokud by ji k tomu přinutil.* Co myslíš, že v té knize najdeš, Davino? *Zajímá se. Samozřejmě jí rád pomůže, ale nesmí to nijak ohrozit jeho blízké ani domov. V jejím případě si není jistý, že by se něčeho takového neměl obávat.*