The Abattoir

*Pohlédne na něj a poslouchá, co říká o Genevieve.* Já tomu věřím, Kole... *Ujistí ho. Je to, jako by se na konci skrývalo "ale". Přesto větu utne a dále nepokračuje. Je to opět jedna z věcí, kterou si raději nechá pro sebe a nebude o ni začínat ani před Kolem, i když možná právě Kol byl hlavním spouštěčem toho, že se rozhodl přehodnotit svůj postoj a názor k Genevieve. Teď má dojem, že to ustrnulo na mrtvém bodě a nejspíše se to nepohne směrem, kterým by si on představoval. Nemá ovšem nyní moc času, příležitostí ani myšlenek na to, to změnit.* Už je to dohodnuté. Jsem rád, že jsme se nakonec dokázali domluvit. *Uzavře tuhle část. Nechce se k tomu pokud možno vracet. Vyvolává to u něj samé negativní pocity a on si tím nechce kazit mysl.* Genevieve má na vás oba velmi dobrý vliv. *Poznamená po té udiveně, ale rozhodně potěšeně.* Musím někdy zjistit, jak to dělá. *Dodá, ale myslí to spíše z legrace, než by to doopravdy šel zjišťovat. Poslouchá o tom, jak se Kol psychicky připravuje na rozhovor s Niklausem. V duchu tohle nechápe, ale navenek to nedá znát.* Vem si příklad z Genevieve a jejího odhodlání mluvis se svým bratrem. *Poznamená.* Doufám, že s Niklausem najdete společnou řeč. *Je to z jeho strany spíše přání, než cokoliv jiného. Přikývne ještě, když se zmíní o tom, že to slíbil i Genevieve. Neubrání se při tom pousmání. Genevieve mu připadá jako nějaká kouzelnice. Dost ho to baví, vidět ty dva, jak skáčou podle jejího pískání. Zvážní ovšem zase velmi rychle a pohlédne varovně na Kola, když se zmíní o dalším lámání vazů.* Jenom doufám, že teď pouze žertuješ, Kole. *Odvětí varovně.* Víš, že v takovém případě se s Niklausem asi nedomluvíš a způsobí to, jenom více problémů. *Sleduje ho pronikavým pohledem a po celou dobu je vážný. Během svých slov se v křesle, kde sedí narovná v zádech a tak se přestané opírat o opěradlo.*

*Nezdá se mu, že by tomu zrovna moc věřil, takže když tu větu tak divně zakončí, tázavě se na něj podívá a vlastně ho tím dost očividně vybízí, aby tu větu dokončil. Nesnášel, když někdo něco nakousl, nebo něco takhle podobně zakončil, a pak to už nedořekl..* Byl bych radši, kdyby ten dobrý vliv měla Genevieve jenom na mě. Na Klause by mohlo mít dobrý vliv to dítě. *vlastně ještě neví, že to bude holčička, takže jí musí označovat jako "to".* Asi máš pravdu, měl bych si z ní vzít příklad. Oproti tomu, co udělal Benjamin Gen, je ten náš problém úplný nic. *Trošku se uculí, když mu Eijah řekne, že doufá, že jenom žertuje.* Jo, dělám si legraci. Ale když nad tím tak přemýšlím, vlastně by se nic nestalo, kdybych mu ten vaz zlomil.. Dlužím mu to totiž. *Uvědomil si to vlastně až teď. Ale v dohledné době se nechystá zlomit Niklausovi vaz, teď bude potřeba, pokud možno nenaštvaný.*

(Když Kol nepřichází, začne věci nosit do auta. Některé krabice jsou lehké, jiné zase opravdu těžké. Začne těmi lehkými a skládá je do kufru. Pokračuje těmi těžšími až nakonec nese poslední a tu dává na zadní sedadla. Nechce se tu zdržovat moc dlouho a tak jde znovu do pokoje a začne pomalu rozdělávat klavír. Nemá na to žádné nářadí takže co můžu svojí vlastní hrubou silou odendat, prostě odendá. Je to pěkná dřina a tak si na chvíli sedne na studenou zem a záda si opře o zeď. Zakloní hlavu a zavře oči. V hlavě jí víří plno myšlenek a ona neví jak se s tím vyrovnat. Ztratila ho, ztrácí všechno dobré co v New Orleans našla. Proč jsem vlastně musela jezdit? Ne, lépe, proč se musela vyspat s Kolem? Měla tam Noru nechat zemřít. Nic by tím nezkazila, neseznámila by se s Kolem, teď by byla s největší pravděpodobností upír a byla by s Marcelem. Nebo by ji Rebekah už dávno zabila. Nebo Klaus, vždyť by to bylo jedno. Mohlo to všechno být jinak. Jenže není, je to přesně takhle a ona se s tím vyrovnat., musí se s tím naučit žít, dostat se přes to. Začne znovu. Mohla by si najít práci, taky by se ráda usmířila s Genevieve, jenže to nebude tak jednoduché. Nechtěla s ní být za zle. Nemusely by být kamarádky, jenom spolu prostě dobře vycházet. Přitáhne si kolena k tělu a obejme je. Hlavu si opře o kolena. Je unavená. Potřebovala by se teď zaměřit na něco jiného, být někde jinde.)

*Neujde mu, jak se po něm Kol chvíli dívá, když pozná, že mu ještě něco leží na srdci, ale už se rozhodl, že o tom s ním teď nechce mluvit a tak zavrtí hlavou.* Netrap se tím. *Odvětí.* To je můj problém. Nemá smysl aby ses tím zatěžoval. *Dodá ještě. Po celou dobu na něj klidně, možná trochu posmutněle hledí. Pak se podíví.* Proč by Genevieve nemohla mít dobrý vlivl i na Niklause. Když ho to přiměje ke troše změny. *Poznamená a ještě dodá.* Jsem si jistý, že si Genevieve uvědomuje rozdíly mezi tebou a Niklausem. *Nechce, aby ho Kol třeba nějak špatně pochopil.* Čím více dobrých vlivů na našeho bratra bude působit, tím lépe. *Ujistí ho po té. Pokývá pak souhlasně hlavou. Docela ho překvapí, že Kol uzná jeho argumenty a dokonce nad nimi přemýšlí. Tohle u něj vídává málokdy. Nepatrně se nad tím pousměje, protože ho to těší. Pevně věří, že Kol myslel další lámání vazu svým sourozencům, jen v legraci, ale smát ani pousmát se tomu nedokáže.* Vážně, bratře, něco takového by tě v současné době nemělo ani napadnout. *Promlouvá k němu.* Měli bychom se společně snažit zlikvidovat naše nepřátele a ne se hádat a štvát se mezi sebou. *Je o tom plně přesvědčený a rád by o tom přesvědčil svými argumenty i Kola, i jdyž si není jistý, že to zabere.*

*Fajn, když mi to nechce říct, tak ať si to nechá.. Tohle by teď nejraději řekl, ale nakonec jen trošku přikývne a nechá to být.* Ať na něj klidně dobrej vliv má, ale mně to prostě hlava nebere. Nikdo na Klause ještě neměl tak dobrý vliv jako Genevieve. Zvláštní. *Vážně je to pro něj nepochopitelné. To, že je Klaus schopný se s Genevieve normálně bavit.* No to doufám, že si ty rozdíly uvědomuje. *Měl chuť zase přihodit nějakou dost sebevědomou poznámku, ale nakonec si to rozmyslel. Elijah teď asi nemá moc nálaud na jeho vtipkování.* Klausovi vaz lámat v dohledný době nebudu, ale pokud mi to zase Bekah nějak oplatí, neručím za sebe. *Tuší, že to Rebekah nenechá jen tak a něco si na něj vymyslí.* Už budu muset jít, Elijahu, Claire asi čeká na mojí pomoc.. Díky a měj se. *rozloučí se s ním, vstane z křesla a jde do Claiřina pokoje. Uvidí ji tam, jak sedí na podlaze opřená o zeď. Sedne si vedle ní.* Měla jsi na mě s těma krabicema počkat. *Všimnul si, že na chodbě už krabice nejsou, asi je odnesla do auta.*

(Když uslyší kroky, bojí se, že je to Marcel. I když, co by jí tak mohl chtít. Další možnost je Kol. Pozná ho podle chůze. Je to on. Počká až si sedne vedle ní a jen se lehce pousměje když promluví.) Aspoň jsem se zabavila. Myslíš že by jsi mi s těmi krabicemi mohl pomoct potom do domku? (Koukne se na něj. Moc toho nenaspala a jde to na ní vidět. Potlačí zívnutí a spustí ruce na zem. Nohy si nechá ještě u těla. Prohrábne si vlasy a pomalu se zvedne na nohy.) Ještě nám schází rozebrat tohle a spálit to. Hlavně ať už jsme odsud pryč. (Poukáže rukou na klavír a dívá se mu do očí. Potlačuje všechno co cítí. Bolest, vztek, nechává si to až bude sama. Dojde ke klavíru a pohladí ho po dřevěné desce. Tolik vzpomínek. Tolik, má pocit že to nevydrží, že jí každou chvíli exploduje hlava.)

*Už se k tomu, ohledně Genevieve nevrací. Své k tomu Kolovi řekl. Nepatrně se pousměje tomu, co říká Kol o vlivu Gen na Niklause. Také ho to překvapuje, ale nevadí mu to.* Jsem si tím jistý. *Odvětí, když se Kol zmiňuje o tom, že si Genevieve uvědomuje rozdíl mezi Kolem a Klausem. Při tom na Kola hledí a pak si povzdechne.* Kole je to tvá sestra. *Poznamená. Netuší, co se mezi nimi stalo, ale není z toho nadšený.* Zkus to s ní vyřešit podobrém. *Snaží se ho přesvědčit. Je na něm vidět, že by jim rád oběma nějak pomohl, ale pokud mu neřeknou, co se děje, nemůže nic dělat.* Dobře. *Kývne, když se Kol zvedne k odchodu. Vstane z křesla taky a upraví si sako.* Rád jsem tě viděl. *Poznamená.* Dejte mi pak vědět, jak jste se dohodli. *Požádá ho.* Rád bych byl v obraze. *Dodá.* Nemáš za co. Přeji ti příjemný zbytek dne. *Rozloučí se s ním. Vydá se za ním pomalu ke dveřím. Vyjde ven na chodbu. Přejde až k zábradlí. Zastaví u něj, opře se o ně předloktími a zadívá se dolů do dvoru a také po očku sleduje Kola, jak mizí v jedněch dveřích.*

Promiň, snažil jsem se to s Elijahem vyřešit co nejdřív.. *Nezdá se mu, že by to trvalo zase tak dlouho.. Ale tak to se mu asi vážně jen zdálo.* Jo, jasně že ti s tím pomůžu. Když už jsem ti s tím nepomohl do auta. *Trošku se podiví, když řekne, že chce spálit ten klavír.* Jsi si jistá, že ho chceš spálit? Nějak bychom do k tobě dostali. *Vidí na ní, že to asi s Marcelem nedopadlo dobře. Nejdřív se jí na to chtěl zeptat, ale nakonec si to rozmyslí. Claire o tom asi teď nechce moc mluvit.. Vstane a natáhne ruku ke Claire, aby jí pomohl vstát.* Tak co, zmizíme konečně? *pousměje se na ni.*

To je v pořádku. (Koukne na něj a mávne rukou. Neví co by s bratrem mohl řešit, zřejmě to bude něco s Hayley. Nemohla vědět o Benjaminovi a Tundem, avšak brzy půjde za svými informátory, které si ovlivnila když byla ještě upír. Třeba se od nich něco dozví.) Jsem si jistá, bude to taková závěrečná tečka. Navíc, k čemu by mi byl v chatce v zátoce? (Lehce se pousměje a vděčně se chytne jeho ruky, takže je během chvilky na nohou. Přikývne. Potom začnou rozebírat klavír, hrubou silou odlamují kusy dřeva a pak je všechny naskládají do auta. V jejím bývalém pokoji po ní nezůstane nic. Odjedou, Kol jí pomůže s krabicemi a vybalit. Potom udělají ohniště a spálí klavír.)

*Sice o to neusiloval, ale přesto mu neunikl rozhovor mezi Kolem a Claire, než odjeli. Nijak jim do toho, ale nezasahoval. Po té, co odjeli, zůstává ještě stát u zábradlí a přemýšlí, co dělat. Po delší době nemá žádný program. Rád by viděl Hayley a zjistil, jestli je v pořádku. Potom všem, co ale mezi nimi proběhlo jí, nechce moc chodit na oči. Doufá, že je v tomto domě a kdyby něco potřebovala, ví na koho se obrátit. Zaslechne něčí kroky a když se ohlédne, uvidí přicházet napruženou Rebekah. Prohlédne si ji od hlavy k patám jako by se ujišťoval, že jí nic není.* Jsem rád, že jsi v pořádku. *Odpoví jí. Její otázku sice vnímá, ale nehodlá jí říkat, kde Kol je, i kdyby to věděl. Netuší, ale kam odjeli.*

Zpráva pro Klause: „Klausi, potřebuju s tebou nutně mluvit, nejlíp ještě dnes večer. Kde se sejdeme?"

*Sleduje ji po celou dobu pozorně a snaží se zjistit její pocity. Tváří se po celou dobu klidně. Natočí se k ní od zábrádlí čelem a k němu nyní stojí bokem. Opře se o něj nyní pouze jedním předloktím a položí na něj ještě svou dlaň a uchopí ho zvrchu. Vylsechne si její otázky, ale stále je v celku klidný, neboť tohle opravdu netuší. S odpovědí sestře nikterak nespěchá.* Nevím. Neptal jsem se ho a on mi to neřekl. *Odpoví jí nakonec. Nemá v úmyslu zkoušet její trpělivost. Po celou dobu jí kouká do očí.*

*Kouká na ni. Neujde mu, že jí svou odpovědí nepotěšil. Tentokrát mu to nevadí. Nepotřebuje, aby se vydala za Kolem a pokračoval ten jejich souboj, kdo z koho. Tiše si povzdechne a otočí se opět čelem k zábradlí. Mírně se nakloní a opře se o vrch zábradlí předloktím. Dlaně spojí před sebou. Pohlédne dolů.* Nemohli byste toho oba už nechat? *Zeptá se jí, ale v tom i tichá prosba. Tohle ho nebaví a unavuje, sledovat, jak se ti dva neustále hádají a provádějí si takové věci. Po své žádosti k ní natočí hlavu a zadívá se na ní.*

*Může, jen doufat, ale sotva Rebekah promluví, jen se mu potvrdí to, co je z jeho úhlu pohledu zřejmé, a jen tak se nezmění. Mlčky ji vyslechne. V jeho tváři, i když vypadá klidně je znát ta nelibost a nespokojenost nad jejich tvrdohlavostí a neústupností. Povzdechne si a zase natočí hlavu rovně a shlédne dolů. Rebekah i Kol. Oba ho v těchto dnech opět dost zklamali. V tuhle dobu řešit tohle opravdu nechce a je mu jasné, že ani nevyřeší. Když ti dva nechtějí, nic s nimi neudělá. Neví, co s nimi dál. Kouká dál dolů a přemýšlí.* Máme se tedy nejspíše na co těšit. *Poznamená s nádechem ironie v hlase. Prudčeji vydechne a narovná se. Pohlédne na Rebekah. Své zklamání nezakrývá. Otočí se a vydá se pomalu zpět k sobě do pokoje. Jestli za ním Rebekah půjde nebo ne, nechává na ni. Nemá chuť ji do něčeho nutit nebo něco navrhovat.*

*Když na něj Rebekah promluví, tak se po několika krocích zastaví a otočí se. Pohlédne na ni. Nezdá se, že by ho její argumenty dokázaly vytrhnout z jeho skepse z těch dvou.* A mohla bys mi ty důvody vysvětlit, Rebekah? *Zeptá se jí. Opravdu by tohle rád pochopil, ale cítí, že mu Rebekah něco neříká.* Rád bych to pochopil. *Dodá.* Tohle mě zkrátka nebaví. *Poznamená na závěr. Zůstane stát na místě a dívá se na její záda.*

*Čeká, jestli se Rebekah nerozhodne něco mu říct, aby pochopil, co mezi ní a Kolem je. Jeho naděje se ihned rozplynou, sotva jeho sestra zavrtí hlavou a odmítne. Mírně při tom povadne, ale ona to nejspíše nezaregistruje, protože je k němu zády. Její chování je mu podezřelé už samo o sobě. Popojde kousek zpátky k ní, jako by ji chtěl nějak utěšit v jejím rozpoložení. Rebekah se, ale otočí a vydá zpátky k sobě do pokoje. Její odpověď, se kterou se snaží vše zlehčit na něj působí přesně opačně. Nespokojeně se zamračí, když se dívá na její vzdalující se záda. Neví jestli na ni má naléhat dál, protož tuší, že ji něco trápí a nechce mu to říct. Neví proč je to pro ní tak těžké, ale netuší zatím nic dobrého. Vidět ji takhle ho bolí. Přemýšlí, jen okamžik. Upíří rychlostí se dostane před ní. Postaví se jí do cesty někde napůl cesty do jejího pokoje. Položí jí ruce na paže a mírně je stiskne. Jemně s ní zatřepe a pohlédne jí starostlivě a naléhavě do očí.* Rebekah, řekni mi, co se stalo. *Požádá ji, z jeho hlasu zaznívá podtón, který dává najevo, že to chce slyšet.* Nemůžu se na to dívat. Prosím. *Naléhá na ni. Nepouští ji a neuhýbá pohledem.*

*Zarazila se, když se Elijah objevil najednou těsně před ní. Doufala, že už to nechá být, ale spletla se. Podívala se mu do očí a viděla v nich tu starost, kterou o ní měl. Sklopila raději pohled a zadívala se do země, aby se vyhnula jeho pohledu.* Když ti to řeknu, tak z toho budeš zklamaný a tvoje mínění o téhle rodině poklesne. A tohle já nechci. Lepší bude, když to necháme takhle. Nebudeš se muset trápit ničím navíc. *Sundá si ruce ze svých ramen, zkusí ho obejít a vydat se znovu do svého pokoje. Třeba se jí to teď podaří a Elijahovi tohle bude stačit.*

*Vyčkává, jak na jeho naléhání Rebekah zareaguje. Snaží se z ní za každou cenu dostat, co ji trápí. Má pocit, že je to těsně pod povrchem a stačí málo a poví mu to. Když začne zpozorní. Do jeho výrazu se dostane soustředění, aby alespoň něco z jejich slov pochytil. Trochu ho překvapí, co od ní slyší. Nedovede si představit, co mu to tají, když má na to takový názor. Ještě více ho to znepokojí.* Když už si se dostala až sem, tak mi to dopověz. *Odvětí.* Bude ti líp. *Přesvědčuje ji. Nemá pocit, že by se mohl dozvědět ještě něco, co by ho v téhle rodině ještě překvapilo.* Neužírej se tím sama. *Přemlouvá ji. Když se odtáhne a obchází ho, opět váhá, jen chvilku. Otočí se k ní a chytí ji za paži. Přiměje ji otočí se k němu.* Rebekah chci to slyšet. *Pronese to pevně a neústupně. Drží ji za paži o něco pevněji, než před tím za obě. Znovu na ni hledí a nehodlá ustoupit. Mírně při tom zachmuří svou tvář. Přemítá, co se mohlo stát. Krapet jej to znepokojuje.*