The Abattoir

No, stejní hajzlové jako je on nejspíš mají. (Vzpomene si hlavně na Olivera a Troye a následně samozřejmě na další hrozbu, která visí nad městem - Papa Tunde.) Čarodějové vždycky byli mocichtiví. A pod záštitou jakési rovnováhy vesmíru si berou, co chtějí. Stejně tak to dokáží upíři, stejně tak to dokáží vlkodlaci. Všichni jsme soutěživí, všichni chceme utrhnout co největší sousto moci a i když zavládne mír, dřív nebo později se zase najde někdo, kdo chce prostě víc. Možná, že jinde to ta není vidět, ale to je možná proto, že se tam netlučou tolik frakce jako tady ve městě. New Orleans je prosáklé nadpřirozenem všeho druhu. Čarodějka stvořila upíry a pak se snažila napravit svou chybu. A ostatní to berou jako své hlavní poslání. Zbavit svět upírů, těch nečistých monster. (odfrkne si) Musím říct, že já jsem za svůj život zažila mnohé. A ta monstra byla povětšinou v mé vlastní frakci. (polkne a na chvíli se odmlčí, přičemž si několikrát přejede jazykem své vyschlé rty)
Ano, byla jsem zdravotní sestra (podívá se na ni pobaveně, když je na ní vidět, že si to očividně nedokáže představit) Je to opravdu až tak zarážející? (povytáhne obočí) No, dobře, řekněme, že tehdy jsem se chovala jinak, než je tomu dnes. Tehdy jsem byla hodná, milá, ulevovala jsem lidem od jejich problémů a bolestí. Tehdy jsem jim pomáhala zcela nezištně. (Ano, tehdy to byla opravdu jiná osoba. A už nemůže být nikdy stejná, ale i přesto měla pocit, že se pomalu svému dřívějšímu já přibližovala. Když Hayley zmíní to, že z ní má pocit, jako by si to zažila, podívá se jí zpříma do očí. Chvílí na ni ulpívá pohledem a pak řekne ta slova, která si myslela, že možná nevysloví, ale tak nějak cítí, že určitým způsobem má k Hayley velmi blízko. Ona byla taky dívkou, která se ocitla těhotná a potřebovala pomoc.) Prožila. (podívá se dolů, ale pak hned zas na ni) Prožila jsem si to. Byla jsem ve tvé kůži. Dá se říct, že v dost podobné situaci. Ale jedno vím jistě. Nechci, aby to s tebou dopadlo jako u mě. Věř mi, že budeš vědět všechno, až se ta malá narodí. Zapomeneš, aspoň na chvíli, na všechno, co tě trápí a souží, i kdyby to mělo být na pár vteřin, zapomeneš. A budeš vnímat jen svou dceru, budeš vnímat její pláč, její neomalené trhané pohyby. Budeš vnímat to, že jsi přivedla na svět nový život a budeš vědět, že nechceš, aby ten nový život zhasl. Je přirozené, že máš strach, ale v ten okamžik budeš mít sílu se soustředit jen na svou dceru. (polkne a vydechne, prohrábne si svoje zrzavé vlasy a poškrábe se na krku, pak se pousměje, když řekne, že se nemá ptát, co na to Klaus.) Nebudu. (ujistí ji... a když vidí, jak sebou stále šije a nemůže najít tu správnou polohu, porozhlédne se, uvidí na protějším křesle ozdobný polštář. Zvedne se, vezme si ho a přejde k Hayley. Pomalu ji odlepí od pohovky, vloží jí za záda polštář a zase ji opře.) Lepší? (pousměje se na ni a zase si sedne zpět. Pak ji poslouchá a pozoruje. Takže ano, přeci jen chce, aby byla u toho. Zavázala se sama sobě, že bude chránit Hayley a to dítě. Zavázala se už hodně dávno. A míní v tom pokračovat. Byl to od hayley pro ni i jakýsi projev úcty a důvěry. Ano, Klaus jí důvěřovat mohl, ale kdyby jí ani trochu nevěřila Hayley, těžko by si ji pustila k tělu natož, aby odrodila její dítě.) Ano, zakládám si na tom, že se ode mě dá čekat mnohé, je to tak lepší, člověk dokáže překvapit, ale myslím, že už jsem několikrát prokázala, že nemám zájem ublížit tvé dceři. A proto přijímám tvou nabídku a ráda udělám to, oč mě tu žádáš. A samozřejmě, Klaus by to měl odsouhlasit. (kývne hlavou... tohle by nebylo dobré dělat za zády Klause. Byla i docela překvapená, že jí tohle nabídla, nečekala, že Hayley dojde až tak daleko, že by ji žádala o to, aby ji odrodila, ale ona to udělala. Udělala to a pro ni to bude svým způsobem čest, že se toho bude moci zúčastnit.)

Tohle je hodně spekulativní. Ano, nemám v lásce upíry, stejně tak jako ty. Navíc můj vlkodlačí gen mě k tomu popohání, ale další věc je ta, že i čarodějky dokážou být monstra. Velká monstra, horší než upíři, horší než vlkodlaci. A to se jim říká, že jsou to ochránkyně přírody a nastolují rovnováhu. *Zavrtí nad tím hlavou a pobaveně se ušklíbne, následně to přejde do naprosté znechuceného úšklebku. Nechce tím urážet Genevieve, to rozhodně ne. Ale snad ji rozumí, proč má takovou nelibost právě k nim. Podívá se znovu směrem k ní.* Tím ale nebráním vlkodlaky, i my dokážeme ničit a chovat se nepatřičně. Každá frakce má své monstra, každá frakce chce vládu. V tomhle se rozhodně shodneme. Ale musí se uznat, že zrovna vlkodlaci jsou nejvíc utlačováni zrovna v New Orleans. Já nebojuji za mocí, já bojuji za pravomoci. Ovšem, tohle si každý může vyložit jinak. Přišla jsem zjistit vše o rodině a místo toho mám na starosti naprosto jiné věci. *Pokrčí nad tím rameny, možná se rozpovídala až moc. Ale zdá se, že to, co ona říká zajímá Gen a zase to, co říká Genevieve zajímá ji. A to opravdu nečekala, že by si s někým takovým mohla i v klidu promluvit. Při jejich dalších slovech jen zavrtí hlavou ze strany na stranu.* Lidé se mění, když je něco poznamená. Zažila jsi toho hodně a od té doby uplynulo už mnoho let. A taky ses připletla do cesty Původním, což se tě stále drží. Bylo by zvláštní, kdyby jsi zůstala tou stejnou osobou, která jsi byla předtím. *Vydechne vzduch z plic a dívá se na ni. Zdá se, že chtěla něco říct, ale nechá mluvit Genevieve po tom, co zaslechne slovo "prožila". Po těle ji přejede mrazivý pocit. Začne být z toho trochu zmatená, když si zařadí na co vlastně odpovídala. pečlivě ji pozoruje a poslouchá každé slovo. Při dalších slovech semkne ještě víc rty pevně k sobě a ani se nehýbe. Ty slova v ní vyvolávají zvláštní pocit a hlavně je šokovaná jejím přiznáním. Pozoruje ji a po chvíli její svaly ve tváři povolí. Dívá se na ni soucitně, jako kdyby měla před sebou někoho, kdo je tak rozdílný, ale v něčem tak podobný. Pozoruje její další pohyby a nechá si dát polštář za záda. Ještě chvíli se z toho vzpamatovává. Nenachází ani vhodná slova, co by mohla říct. Podívá se na Genevieve, dívá se ji do očí.* Dcera nebo syn? *Pronese ještě stále šokovaně.* Ztratila jsi své dítě. Tohle by nemělo potkat žádnou matku. *Nemyslí si, že Genevieve stojí o to, aby ji říkala, jak jí to mrzí a je jí to líto. Takové slova jsou ohraná a skoro bezvýznamná, jelikož to říká každý. Ne, ona s ní soucítí, to ona. Jde to vyčíst i z jejího výrazu, ale nic takového neřekne. Až potom se vzpamatuje a uvědomí si, že jí dala polštář za záda. Pozvedne koutek úst a přikývne hlavou směrem nahoru a dolů.* O moc lepší, ano. *Stále je myšlenkama ještě trochu mimo, chce se ptát, ale prozatím to drží. Pak se na ni usměje a znovu pokýve hlavou. Sjede pohledem ke svému bříšku, které si začne hladit. Cítí ji, cítí každý její pohyb, když se otočí a nebo když ručkama tam máchá. Zřejmě sama ta malá cítí nepohodlí toho, že se její prostor zmenšuje a zmenšuje. Pozvedne zrak a zadívá se nazpět na ni.* Kdybych si myslela, že máš zájem na to ublížit mé dceři, nebyla by jsi dnes tady. Jak jsem řekla, ty jsi jediná čarodějka, od které si nechám pomoct a které dovolím se ke mě a mému dítěti vůbec přiblížit. Prokázala si to, že nechceš dítěti ublížit. Zachránila jsi mě od čarodějek a postavila ses proti vaším Předkům. Sama jsi mi přiznala, že by jsi toužila po krvi toho, kdo by se pokusil ohrozit tvé dítě. A děkuji, že přijímáš mou nabídku. Bude dobré tě mít po ruce. A myslím si, že s Klausem nebude problém, samozřejmě, že s ním hodlám o tom vést řeč. Ale upřímně záleží i hodně na tom, co chci já protože ať si to Klaus chce přiznat nebo ne, to dítě rodím já. Takže mám velké právo na to rozhodovat, kdo se o mě bude starat a kdo mi pomůže. Jsem ráda, že jsi to přijala. *Pousměje se na ni a pak sebou cukne. Vydechne a usměje se dlouze. Přejíždí si rukou po břiše a podívá se na Genevieve s pozvednutým obočím.* Můžeš si sáhnout, pokud chceš. *Oddělá ruku ze svého břicha, aby jí dala prostor.*

(Dál už se k tomu tématu moci nevrací. V podstatě na to mají stejný názor a nevidí důvod, proč to dál rozmazávat. Každá řekla svoje a už nemá cenu bavit se o tom dál.) Neboj se, i na tomhle se pracuje. Tedy na tom utiskování. (Naznačí jí, že už se něco děje v záležitosti vlkodlaků, ale neřekne jí přesně co. A ani to nemá v úmyslu. I její výraz napovídá tomu, že tímhle to ukončila. Je rozhodný a mlčenlivý a napovídá tomu, že svou řeč ukončila.) Ano, lidé se opravdu mění a já nejsem výjimka. Člověk se poučí ze životních situací, ze svých chyb, z chování druhých a tak dále a tak dále. A smrt člověka taky hodně změní. Člověk má ve své smrti opravdu hodně času přemýšlet. (Podívá se jinam a pak se svým pohledem vrátí. Vidí na ní, že je zaražená, vidí, že tohle rozhodně nečekala. Kdo by to taky čekal? Ještě k tomu, když to opravdu řekla takhle na rovinu. Neříká nic, prostě počká, až se Hayley vyjádří nějak sama. Ona už řekla to, co chtěla.) Dcera. Byla jsem s ní tři měsíce, než jsem ji byla nucena poslat pryč. (sklopí zrak a pak se zase vrátí pohledem na Hayley. Viděla v nich soucit, ale žádná slova nepřicházela, ano, matka by neměla přijít o dítě, ale nepřicházela jiná slova útěchy. A ona za to kupodivu byla ráda. Byla ráda, že to nerozmazávala, byla ráda, že se na ni třeba nevrhla, i když proč by to dělala. V jejím výrazu bylo všechno, co ona potřebovala a o co stála. Nepotřebovala její slova, viděla vše v jejím pohledu.) Ano, to bych řekla. Bude dobré mít mě po ruce. Byla jsem zdravotní sestra, jsem čarodějka a prošla jsem si tím. Navíc jsem žena, takže myslím, že ano. Zřejmě jsem dostatečně kvalifikovaná osoba. (kývne a pousměje se, pak se tiše zasměje, když řekne to o Klausovi.) Ano, to máš pravdu, ty tu rodíš, ty tu velíš. (široce se usměje, vážně ji to pobavilo. Líbí se jí, jakého má Hayley ducha.)

*Promne si spánky ve chvíli, co jí Genevieve oznámí, že měla dceru a přišla o ni tak brzy. Tohle by nepřála nikomu a ni si to nezasloužila Genevieve. A nediví se jí, že je taková jaká je obzvlášť po tom, co si všechno ve svém životě musela projít. Ta zrůda Benjamin, to už se zdálo dost silné, dost hnusné. Ale do toho ještě ztráta dítěte? Věděla, kdo je tady s ní v místnosti a hodlala to říct nahlas.* Jsi silná žena, Genevieve. Málo kdo by ustál takové ztráty, takové zážitky jako ty. *Řekne jí to naprosto upřímně. Ano, tohle si o ní myslela. Je to silná žena se kterou soucítila. Nedokázala si představit to, jak jí je. A ani by neřekla, že ji rozumí, jelikož by to byla lež. A lže každý, kdo to řekne a přitom si nic z toho neprožil osobně. Ona zažila své, ale to i Genevieve. Nedokáže si představit, jak moc musí být ze všeho zlomená, jak moc si toho prožila. Ale dokáže ji pochopit.* Myslím, že jsem opravdu vybrala správně. Nejen díky tvým kvalifikacím, které jsi už zmínila. Ale díky i tvým zkušenostem. Byla jsi matkou a přišla jsi o dítě. To je to nejhorší, co se matce může stát. A jsem ráda, že jsi mi o tom řekla. Nemusíš mít strach, že bych to někomu pověděla. Jsem dost na tohle taktní a navíc je to tvá osobní věc. *Začíná si uvědomovat, že tady s ní sedí někdo, kdo jí může pochopit víc, než kdokoliv jiný. Má stále nějaké otázky na jazyku, ale pro dnešek si je nedovoluje vyslovit. Zdá se, že se jí už tak hodně otevřela a řekla velmi důležitou a zásadní věc ze života. A toho si váží protože upřímně od někoho jako je ona je to zároveň i pocta. Pak se na ni usměje trochu víc ze široka, než je u ní známo.* Slyšet tě Klaus, řekla bych, že by si dovolil nesouhlasit. Ale myslím, že proti tobě nebude mít žádné výhrady. A pokud ano, bohužel to povede zase jednou k hádce. I když musím uznat, že při posledních konverzacích jsme spolu alespoň dokázaly mluvit trochu rozumně. *Zavrtí nad tím hlavou a nadechne se zhluboka.* Rozhodně tě potom budu informovat a určitě tě brzy pozvu opět tady. Jen doufám, že budeme mít zase takový prostor jako dnes. Obvykle jsou tady všichni čmuchalové, kteří pozorují každý můj krok. *Odfrkne nad tím a znovu se ušklíbne. Dá najevo svou nelibost a odpor k tomu, jak je stále hlídaná, i když to rodinka Původních myslí dobře a myslí si, že jí tohle zajistí ochranu před Benjaminem nebo Papa Tundem.*

No, nutno říct, že jsem před sto lety skončila mrtvá. (vykulí trochu oči) Bylo to kvůli mé naivitě a důvěřivosti, možná i proto jsem dneska, jaká jsem. Ale jo, asi máš pravdu, ustála jsem toho docela dost. Ale na druhou stranu jsem to nemusela pouze ustát, ale mohla jsem proti tomu něco dělat. (podívá se na ni. Docela často si vyčítala to, že proti Benovi nic nezmohla, že měl vždycky navrch. Že se snažila, aby ho porazila už tenkrát, ale nevyšlo to. Nikdy to nevyšlo a on ji jen vždycky srazil ještě víc k zemi.) Bylo mé rozhodnutí poslat svou dceru pryč, ale věděla jsem, že kdybych to neudělala, nejspíš bych se zasloužila o to, že moje dcera bude otrokem Benjamina stejně jako já. Myslím, že jeho by moc nezajímalo, že je to taky jeho dcera. Choval by se k ní jako k věci. (Trochu se podivuje sama nad sebou. Je pro ni docela lehké vyslovit, že otcem dítěte byl Benjamin. Jako by se jí prostě rozvázal jazyk a ona neměla před Hayley strach mluvit.)Nemám strach, že bys to někomu řekla, to opravdu ne. (zakroutí hlavou, protože věří v to, že Hayley by sama nechtěla, aby někdo vyzradil její tajemství) Navíc, už to zas tak tajné není. Tedy ví to už Kol, Beka a... Klaus taky. (podívá se na ni a mírně pak vydechne. Ano, vědělo to na její vkus už dost lidí a ona to i přesto řekla i Hayley. Možná, že byla ráda, že to může říkat a čím víc to říká, tím víc se jí ulevuje. Nosila tohle tajemství v sobě už hodně dlouho. Možná bylo prostě na čase, aby vyplulo na povrch.) Ano, Klaus by s tím možná nesouhlasil, ale to nic nemění na faktu, že je to pravda. Měl by ctít tvá přání. Jsi matkou jeho dítěte. Myslím, že on sám možná pomalu přichází na to, co to znamená. (pousměje se)

*Poslouchá ji pozorně a občas mírně přikývne. Při zaslechnutí toho, jak řekne, že to byla Benjamina dcera ztuhne. Otřeseně se dívá na Genevieve, tohle rozhodně nečekala. Je šokovaná a po těle ji znovu přejede mrazivý pocit, který ji způsobí husí kůži. Otře si jednu ruku o druhou a na sucho polkne. Očima těká ze strany na stranu a snaží se vstřebat informaci, kterou jí teď sdělila. Už tak si myslela, že to, co jí potkalo bylo hrozné a teď? Jak může to být ještě horší a horší když už to tam bylo peklo? V její tváři se značí šok, soucit, ale i obdiv nad její osobou. Genevieve byla opravdu silná a obdivovala na ní to, jak po všem má ještě tolik elánu. Na chvíli sklopí zrak a zadívá se na povlak kožené sedačky. Po chvíli ale zabloudí očima zpět k ní.* Opravdu jsi mě překvapila tím, že otcem tvé dcery byl zrovna tvůj bratr. Ale udělala jsi správnou věc, pro ni. Ty sis zažila s tvým bratrem peklo a nechtěla jsi to pro ni. Zachovala ses jako matka, i když jsi dítě poslala pryč, udělala jsi to pro její bezpečí a pro její dobro. Jde vidět, že jsi ji milovala víc, než cokoliv na světě. *Trochu se na ni povzbudivě usměje, i když je pravda, že jí to dělá problém. Nedokáže ze sebe dostat ten pocit ze šoku ohledně informace o dítěti a taky nedokáže zakrýt znechucení z toho, jak jí její vlastní bratr, který by ji měl chránit a stát při ní jako rodina, že ji prostě zničil. Váží si toho, co ji tady říká a rozhodně nemá v plánu to říct dál, i když jak už se dozvěděla to už vědělo pár lidí. Možná ji zaráželo to, že o tom neví Sophie, ale ptát se na to nehodlá. Poupraví si trochu polštář, který má za zády, ale nechá si ho tam. Opravdu je to pro ni pohodlnější. I když by se pak mohla zase na chvíli projít, aby stále jen neseděla.* Ctít má přání? Ten nectí ničí přání, jedině svoje. Nemyslím si, že na to přichází. Spíš bych řekla, že si uvědomil plně to, že bude mít brzo dceru a chce jí tam, co nazývá domovem. Zajímá se o to dítě a až se narodí, tak si nedokážu představit, jak to vůbec bude, protože já jsem tady kvůli ní. Ne kvůli tomu, že by tady chtěl i mou společnost. On čeká na ni. *Pousměje se mírně. Na tohle už si zvykla, že se o ní zajímají jen proto, že čeká Klausovo dítě. Ano, Elijah byl asi jediný, kdo se zajímal i o ni samotnou, u něj jsi byla trochu jistější, že ji neopustí po narození dítěte. O ostatních však nemohla tvrdit to, že se o ní nějak zajímali a už vůbec ne o Klausovi.*

(Ach ano, mohla čekat, že to pro ni bude další šok. A ona o tom mluvila tak bezprostředně, jako by to nebylo nic závažného. Možná už si jen zvykla na ten fakt, že měla s Benjaminem dítě. Možná už se smířila s tím, že nazývala svého despotického bratra otcem své dcery, i když kdyby to věděl on, rozhodně by to tak nebral. Ne, nemyslela si, že by si kdy opravdu přiznal otcovskou roli, rozhodně ne takovou, kterou by očekávala ona.) Omlouvám se, dnes ti připravuji samá překvapení, spíše toho nepříjemnějšího rázu. Asi bych už měla přestat děsit okolí svými výroky. (usoudí nakonec) Ano, já vím, že jsem ji udělala, ale nebyl den, kdy bych si říkala, že to šlo možná vymyslet jinak, ale vím, že nedalo. Moje dcera byla prostě pryč a já jsem se buď mohla zavřít před světem, nebo jsem mohla znovu zkusit začít žít. Nakonec jsem zvolila tu druhou možnost a pokoušela se nějakým způsobem začít znovu. Skoro deset let se mi to dařilo, než přišel strmý pád v podobě mé smrti. (Vidí, že je vážně znechucená tím, že existuje někdo, jako je Benjamin. Ona sama si kolikrát říkala, proč Benjamin nemůže být jako jiní bratři. Proč ji nemůže prostě chránit, proč pro ni nemůže být oporou. Nikdy to nepochopila. Možná nikdy nepochopí, ale o proto se chtěla s Benem sejít.) Má strach o svou dceru stejně, jako ho máš ty. A i když si myslíš, že se o tebe nestará, že jsi mu ukradená, tak bych s tím tvrzením počkala. (podívá se na ni) Když dáš Klausovi dobrý důvod, věřím, že dokáže ctít i přání jiných. Jen je to o něco těžší než u ostatních. Ostatní o něco požádáš, vyhoví ti. Klausovi musíš svou žádost dobře odargumentovat, ale také dokáže vyhovět. (kývne hlavou, ona ví, o čem mluví)

Neomlouvej se, Genevieve. Víš, cením si toho, že mi říkáš něco, co je tak osobní a věřím, že se ti to neříká lehce. *přikývne hlavou a pozoruje ji. Vlastně je to pro ní i pocta, že se ji svěřila s něčím tak bolestivým, ale možná je to i kvůli tomu, že jedna druhou tak dokáže lépe pochopit. Gen byla v těžké situaci a ona je teď. Možná by měla vyjádřit víc lítosti, ale to nedokáže. Protože ví, že slova útěchy stejně nijak nepomohou. Z toho se člověk musí nějak dostat sám a jak vidí, plně se z toho člověk nikdy nedostane. Nedokáže si představit, že by svou malou holčičku neměla u sebe celý život. Na to nechce ani pomyslet.* Nerozumím vaším tradicím a dle mého názoru jsou hloupé. Zabíjet vlastní lidi, kvůli síle? Vždyť ani předtím nevíte do čeho to vlastně jdete. Jistě, ty to možná chápeš protože jsi čarodějka, ale já vaše rituály zřejmě nikdy nepochopím. Ale jak jsem řekla, jsi silná. Zvládla jsi toho mnoho a vrátit se po smrti, kde tě všechno užírá, to taky není jednoduché se s tím vyrovnat. Pohnula ses dál, to je dobře. Teď to chce jen odstranit tvého bratra, který je hrozbou pro tebe, ale i pro nás ostatní. *Zavrtí se na gauči, ale potom se pomalu zvedne. Položí si ruku na bedra a začne přecházet pomalými kroky po místnosti. Podívá se směrem k Gen a jen se trochu pousměje na náznak, že se musí i hýbat. Teoreticky nic nedělá, když je tady a to ji ubíjí. Nemyslí si, že je pro ni nejlepší sedět na zadku. Ne, to rozhodně není. Po jejích dalších slovech se zastaví a obrátí se čelem k Genevieve.* Ano o tomhle jsem se už sama přesvědčila. A podívej, jak to dopadlo. *Ušklíbne se pobaveně a poukáže na své břicho. Tím naráží na dobu, kdy vlastně proti němu obrátila hybridy a potom ho informovala, Tylera poslala pryč a vlastně mu tak zajistila to, že je na seznamu Klausových obětí. Náhle měla dobré argumenty, proč ji nezabít a nakonec se s ním vyspala a je teď tady. Ne, že by nevěděla jak má argumentovat, stejně si vždycky půjde za tím, co chce i bez souhlasu druhé strany. Otočí hlavu směrem k oknu.* Spíš jde o to, že nechci, aby naše dcera vyrůstala mezi dvouma lidma, kteří spolu nekomunikují. *Řekne o něco tišeji, než předtím. Na druhou stranu je pravda, že v posledních jejich pár konverzací dokázali spolu mluvit. Možná se to zlepší, ale to se uvidí, co dokáže čas a společná střecha nad hlavou.*

(podívá se na ni a pozastaví se trochu nad tím, že se jí to neříká lehce) Vlastně, i když je to možná zvláštní, tobě se mi to zatím říkalo nejjednodušeji. Neříkám, že jednoduše, ale tak nějak mi to šlo přes pusu líp než u ostatních. Možná proto, že jsi mi v lecčem podobná, i kdybychom měli brát v potaz jen tu situaci, ve které se nacházíš. (přizná se, protože i ona s Hayley soucítí. Je docela pravděpodobné, že by možná tehdy uposlechla předky, ale nemohla. Nemohla, protože věděla, jaké to je přijít o dítě, jakou zrůdu by to z ní udělalo, že ona o to dítě někoho připraví. Ne, to prostě nemohla udělat.) Ach, ty myslíš jistě Sklizeň. No, ano, při té jsem zemřela taky. (kousne se do rtu) Vlastně jsem za svůj život zemřela už víckrát a vždycky jsem tu smrt nějak obešla. Jednou mi to trvalo sice sto let, ale vrátila jsem se ze své smrti, protože jsem to chtěla. Toužila jsem po tom, jako po ničem jiném. Chtěla jsem se pomstít. To sice až tak úplně nevyšlo, ale dá se říct, že tím započala ta éra, kdy si všichni myslí, že já jako čarodějka patřím Klausovi. Ale ano, snažila jsem se nějak pohnout dál. (kývne hlavou a pak sleduje, jak se Hayley zvedá. Ano, tohle ona zná. Taky byla vlastně v době svého těhotenství zavřená v jednom domě. První tři měsíce u Bena, zbývajících šest u Clary. Ale ona si to "vězení" u Clary vybrala dobrovolně, protože nechtěla, aby to někdo zjistil.) No, tak to jsi musela mít hodně silné argumenty, když to dopadlo zrovna takhle. (zasměje se tiše a na chvíli sklopí víčka směrem dolů, než se pohledem znovu vrátí na pochodující Hayley) No, aspoň tvá dcera bude mít výhodu v tom, že až bude chtít lhát o tom, kdo jí co povolil, má reálnou šanci, že jí to vyjde. (zasměje se znovu... samozřejmě, tohle řekla jen pro pobavení. Asi není moc fajn nekomunikovat s otcem svého dítěte.)

I kdybychom nebraly v potaz situaci, co se týče mateřství a dítěte. Tak obě jdeme za tím, co chceme. Když něco chci, vezmu si to. A vím, že ty jsi na tom podobně, jako já. *Pousměje se jejím směrem, ale úsměv z tváře ji zmizí v okamžiku, kdy se dozví, že nezemřela jen jednou. Nakrčí obočí a poslouchá ji pozorně. Co je to za bestie, že takhle trápí člověka smrtí, obživením a opět zase smrtí? Založí si ruce na hrudi a potom začne zase přecházet po místnosti. Stejně se ale vrátí nazpět k ní a posadí se naproti Gen.* Že si to myslí ostatní, že jako čarodějka patříš Klausovi? A nebo lépe řečeno, že Klaus si to myslí? *Pozvedne obočí. Nedivila by se ani tomu, kdyby ji Klaus měl jako za svou čarodějku, kterou potřebuje. Neví, jak to mezi sebou mají, slyšela samozřejmě několik věcí a taky ví, že spolu spali. Při té myšlence se ušklíbne, když ví, že spala s Klausem a teď je s Kolem. Ale ona sama se nemá radši k čemu vyjadřovat, taky spala s Klausem a ví, že s Elijahem mají k sobě blízko, ale pravda je, že ten vztah je přátelský. Mezí ní a Elijahem je to dost komplikované. A potom se zasměje lehce nad její poznámkou. U ní je to neobvyklé usmívat se nebo se snad smát. K tomuhle ji donutí jen málo co a málo kdo. Ale teď se upřímně zasmála.* Ano, v tomhle máš zřejmě pravdu. Uvidíme, co bude dál. Teď jsem tady, možná, že když se budeme vídat častěji, tak to bude lepší. *Zadívá se před sebe, neříká to zrovna s nějakým přesvědčením v hlase. Protože u něj si není nikdy jistá, ale nechá to tak. Nějak bude, vždycky nějak bude a hlavní je, že mají společný cíl za kterým jdou a dokážou se dohodnout na tom, jak a co bude. To je pro ní asi teď nejdůležitější.* Vážně nic nechceš? Klidně si nabídni i nějaký alkohol toho je tady dostatečné množství. *Pousměje se na ni. I ona by si občas jednu skleničku ráda dala, což ovšem nepřichází v úvahu. Ale někdy by to opravdu potřebovala, obzvlášť ve dnech, které jsou pro ni velmi těžké a náročné. Ve dnech, kdy neví, jak dál. Kam se pohnout a co dělat.*

Ano, to rozhodně. Každá se snažíme dosáhnout svých cílů. A když jich chce člověk dosáhnout opravdu hodně, neohlíží se na následky a důsledky svých činů. Někdy je potřeba být sobecký, aby měl člověk to, co chce. (Jí to rozhodně problém nedělalo. Tehdy, když si brala moc Esther, rozhodně ji nezajímalo, jak na to budou reagovat její potomci. Ona tu moc potřebovala, ona ji chtěla, tak si ji prostě vzala.) Myslím, že asi obojí. (řekne po chvíli přemýšlení, kdy má nakrčené obočí a jazykem si přejíždí patro) Ano, řekla bych, že hodně lidí si myslí, že jsem jeho dvorní čarodějka včetně Beky například. Ta tohle slovní spojení dokonce několikrát použila. A myslím si, že si to myslí i sám Klaus. Myslí si, že má moc nad mým životem, že může rozhodnout, jaký výstřelek přežiju a jaký ne. Ale myslím, že mu dávám dost jasně najevo, že když mi něco z jeho strany nevoní, rozhodně to jen tak nepřejdu a nesmířím se s tím, že Klaus je můj pán. (ušklíbne se, trochu si i odfrkne a zakroutí hlavou) Ne, pokud je někdo mým pánem, jsem to jenom já. Ten dojem toho, že jsem se stala Klausovou čarodějkou možná vytváří fakt, že já a Klaus máme dost podobné cíle. A proč si neusnadnit cestu k těm cílům tím, že budeme spolupracovat? (pokrčí rameny a protáhne obličej. Je to samozřejmě řečnická otázka, hozená jen tak do vzduchu, protože je naprosto jasné, že spolupráce je v tomhle případě výhodnější.) Třeba ano. Myslím, že se tady budete vídat dost často. (kývne hlavou a pak se na ni podívá, když jí řekne, jestli tedy opravdu nic nechce. Vidí na ní, že ona sama by si nejraději nějakou tu kapku alkoholu dala. Porozhlédne se po místnosti. Tedy po alkoholu v té místnosti a zrak jí utkví na lahvi vína. Zvedne se a jde se podívat, co je to za víno) Hmm, dobrý ročník. (řekne uznale a otevře víno. Vezme dvě sklenice a nalije do nich. Pak se otočí k Hayley a jednu ze sklenic jí podá) Jedna sklenička ti neublíží. (pousměje se) Na co si připijeme? (začíná přemýšlet)

Dobře děláš, že se k tomu tak stavíš. Lépe řečeno, že se takhle stavíš ke Klausovi. Navíc stále jsi čarodějka a myslím si, že určitý respekt z tebe má. Ano je nejsilnější bytost na světě, ale ty jsi stále čarodějka a mohla by si mu způsobit více problémů, než si dokáže připustit. A myslím si, že si je tohoto problému vědom. Každopádně myslet si každý může co chce, ty víš, jak to je a i on ví na čem je. *Přikývne souhlasně a potom převrátí očima nad tím, když si ještě vzpomene na to oslovení od Rebekah. Ani jí to nepřekvapovalo. I na ni měla narážky ohledně jejího vztahu s Elijahem a vlastně tak celkově, byla to prostě těhulka, alespoň si myslí, že takhle nějak ji oslovovala. A taky si hned vzpomene na tu její poznámku ohledně náhubku, jako kdyby byla nějaký pes. Při té vzpomínce se kousne do spodního rtu, aby se nezačala tvářit naštvaně nebo něco tomu podobného. Při jejím zamyšlení se dívala jinde, než na Genevieve, ale poté se k ní znovu otočí.* Co se týče Rebeky, tak její humor je známý. Párkrát jsem to taky zažila. *Pokusí se o malý úsměv, ale moc jí to nejde. Pozoruje ji, jak si prohlíží láhev vína. Jistě, musel to být dobrý ročník protože si nemyslí, že by někdo z Původních pil něco, co nestojí za to. Bůh ví, jak dlouho to tady skladují a věří, že ty vína mají obrovské hodnoty a opravdu budou stát za to. Nakloní hlavu do strany, aby lépe viděla a přesvědčila se o tom, že opravdu si bere dvě skleničky. Sklenice s vínem ji spočne před zrakem. Pousměje se a natáhne k ní ruku, převezme si ji.* V to doufám, jinak budu v zatraceným maléru. *Nad její otázkou pozvedne obočí a přemýšlí na co by si měli připíjet. Na co si tak mohou v této dob připíjet? Vždyť není nic dobrého a připíjet si na to, že se jim podaří svrhnout Benjamina? To raději riskovat nebude. Akorát by tím přivolala ještě to, že se to nestane a nakonec všichni skončí mrtví. Až po pár sekundách, kdy mlčí í něco napadne.* Na spolupráci. *Stále má ruku se sklenici pozvednutou ve vzduchu. Tohle ji příjde jako přijatelný nápad. Teď budou společně spolupracovat, když přijala Gen její nabídku. A kdo ví? Možná časem se z nich stanou spojenkyně. Už tak mají pouto nějakého porozumění, mají něco společného. Jo, spolupráce zní docela dobře.*

Kdybych se ke Klausovi stavila tak, že bych mi dovolila se sebou dělat, co by chtěl, znamenalo by to, že jakmile bych jednou selhala, byla bych mrtvá. Zabil by mě za to, že jsem nesplnila jeho rozkaz. Ale já nejsem v pozici jeho podřízené, i když si to jistě rád myslí. Pokud něco jsem, jsem jeho partner. On si to někdy neuvědomuje, pravda, ale myslím, že někde v jádru moc dobře ví, že se mnou vláčet nemůže. Benjamina číslo dvě už ve svém životě nepotřebuji. (zakroutí hlavou. K Rebece se už dál nevyjadřuje. Bex je prostě taková. Nezměnila se, je pořád stejná, pořád stejně umíněná, místy naivní, výbušná. Člověk ji buď má rád, nebo ji nesnáší. Nic jiného s Rebekou asi ani dělat nejde.) Doufat nemusíš, je to fakt. Někteří lékaři dokonce přímo doporučují sem tam nějakou sklenku v těhotenství. Ale většina se prostě shoduje na tom, že občasná sklenka vína či piva miminku neublíží. (pousměje se a když řekne, že si připijí na spolupráci, kývne, pozvedne sklenku a ťukne si s ní. Poté si dopřeje jeden doušek vína, než se na ni zase podívá. Ano, spolupráce, v poslední době by si na to mohla připíjet s opravdu hodně lidmi. Ať to byli všichni Původní, a to i včetně Finna, Sophie, Hayley nebo dokonce Jackson. V poslední době je na roztrhání. Takhle si ještě nikdy nepřipadala - potřebná. Ano, to je to slovo, co hledala. I když jistě existuje mnoho dalších, kteří by možná zvládli to, co ona, je to právě ona, kterou si ti dotyční vybrali. Usměje se pro sebe mírně. Nikdy se takhle, když byla s Benjaminem, necítila. On jí pořád opakoval, že je nicka, ale ne. Tohle až moc důrazně dokazovalo, že ona je někdo.) Jistě se nám ta spolupráce vyplatí.

Neřekla bych, že si to jen myslí, ale že to tak i bohužel bere. Proč myslíš, že jsem tady? Čeká na to dítě a až se narodí, já mu k ničemu nebudu. Buď to dopadne tak, že mě nechá žít po boku mé dcery a nebo to dopadne tak, že budu muset mít plán na to, jak přežiju. *Řekne tvrdě. Momentálně si není jistá ničím a nemá k němu takovou důvěru, že by naprosto věřila faktu, že ji nechá žít a budou společně vychovávat dceru. I s tímhle počítá a ví, že kdyby se jen o něco pokusil a ona z toho vyvázla, že najde způsob, jak ho srazit na kolena.* Zdá se, že to máš promyšlené dobře. *Pousměje se a potom si s ní taky přiťukne. Napije se vína a nejdřív to nechá v ústech, aby ochutnala příchuť. Není to špatné, ale ona nepatří k typům, kteří by popíjeli víno. Ovšem jednou za čas to neuškodí. Polkne to a podívá se na sklenici. Prohlíží si v ní tekutinu a poté pohlédne na Genevieve.* Je to trochu ironické, že spolupracuji s čarodějkou a ještě k tomu s ní popíjím víno v upířím sídle. *Usměje se na ni a na to se znovu napije, ale potom sklenici odloží na konferenční stolek, který je poblíž. Sedne si tak, že si jednu nohu skrčí a dá si jí pod zadek. Tou druhou se zapírá o podlahu. Sedí na okraji sedačky.* Jakmile promluvím s Klausem o tom, na čem jsme se dnes dohodly, hned ti dám vědět. Ono je ale i dost pravděpodobné, že i kdyby s tím souhlasil, tak se za tebou zastaví s pár připomínkama. *Ušklíbne a zastčří si pramínek vlasů za ucho.*

No, myslím si, že ať je to tak, či onak, ty se rozhodně nenecháš odbýt. Budeš bojovat za to, abys mohla vychovávat svou dceru stejně, jako ji bude vychovávat on. (pousměje se... v tomhle si je jistá. Žádná matka by se nenechala jen tak odloučit od svého dítěte. Ne v tomhle světě, ne za takových okolností. Hayley byla možná mladá, ale to ona byla taky, když přišlo na to, aby bojovala. Obě dvě byly odhodlané udělat cokoliv, když to bylo třeba. Obě dvě byly cílevědomé a nerady se vzdávaly. A to bylo v tomhle světě opravdu hodně podstatné.) Ano, opravdu v tom je trochu ironie. Ale tahle doba si žádá zvláštní spojenectví. V neobvyklých spojenectvích je totiž někdy mnohem větší síla, než v těch, které bychom předpokládali. (usměje se a nakonec po nějaké chvíli víno dopije) Ano, promluv si s ním. I když by tohle rozhodnutí mělo být spíše na tobě, nač mu zbytečně zatajovat něco, co vědět může a vědět by i měl. (pousměje se) Ano, s tím rozhodně počítám. Klaus musí mít vždy nějaké připomínky. (nakonec se podívá na hodinky) Už půjdu. Takže jsme tedy domluvené (pousměje se, chvíli na ni lpí pohledem a nakonec se odebere z místnosti. Sejde po schodech a zmizí ze sídla)

To rozhodnutí je jen mé, spíše ho budu o tom informovat. *Přikývne, když řekne, že je čas na odchod. Pousměje se a zvedne s z pohovky.* Ano, jsme domluvené. Brzy se opět ozvu. *Pozoruje potom její odchod a ještě přejde na balkón, kde se dívá, jak Genevieve odchází. Ruce má položené na zábradlí a chvíli tam i stojí po jejím odchodu. Zhluboka se nadechne a vrátí se zpět do domu. Dívá se na tu sklenici s vínem a uchopí jí do ruky. Nedopije to, ale vylije ten zbytek do dřezu v kuchyni. Ne, že by jí to nechutnalo, jen usoudila, že přece má jen dost. Umyje ty sklenice a víno vrátí zpět na původní místo. Takže tohle by měla, bude mít pomoct ohledně jejího porodu a i před porodem. Teď už ji zbývá jen to, aby o tom informovala Klause. Nakonec si sedne do křesla a vezme si nějakou knihu ve které začne listovat. A opět to na ní dopadne, připadá si tak sama a ještě v takovém obrovském domě. Alespoň, že má ji. A že ji má stále u sebe. Pousměje se a hladí se rukou po bříšku, tohle je její opravdové štěstí.*

*Další den tráví v pokoji, kde přemýšlí. Mimo rána, kdy si byl ve městě pro čerstvou krev. Původně si chtěl promluvit s Kolem, ale zatím nepřišel na způsob, jak zjistit to, co se dozvěděl od Rebekah. Po polední pokoj opustí a vydá se po chodbě. Docela rád by viděl Klause. Od doby, co jsou tady na něj nemá štěstí a to doufal, že když spolu budou bydlet pod jednou střechou, bude ho i častěji vídat. Jde pomalu po chodbě, když zahlédne naproti z jedněch dveří vyjít Genevieve. Zůstane stát a pozoruje ji, jak seběhne schody a dům opustí. Přemýšlí, jestli byla za Klausem. Nenapadá ho v daný moment nikdo další, koho by zde mohla navštívit. Rozhodne se to zjistit. Obejde část domu až ke dveřím, odkud vyšla Gen. Cestou přemítá, že už mu připadá jako věčnost, kdy naposledy viděl Hayley. To jejich denní setkávání mu trochu chybí, i když svým způsobem má dojem, že je to tak lepší. Má za to, že by se měla snažit porozumět si s otcem dítěte a on by se měl držet zpět a nenarušovat jim to. I tak, ale chce a potřebuje vědět, jak se tady má, jak se má vůbec. Uvažuje, kde ji hledat. Dojde ke dveřím, zaklepe a po pár okamžicích vejde. Místo Klause najde v pracovně sedět Hayley. V první chvíli ho to trochu překvapí. Hned přemýšlí, co Genevieve mohla chtít. Zatím si to, ale nechá pro sebe. Snad mu to Hayley poví, pokud uzná za vhodné.* Dobré odpoledne. *Pozdraví ji a spočine na ni zkoumavým, ale i starostlivým pohledem. Tak na ni kouká téměř pokaždé, od chvíle, co se zavázal ji chránit. Vejde dovnitř a dveře zavře.* Rád tě vidím, Hayley. *Odvětí upřímně se slabým potěšeným úsměvem. Od dveří se vydá pomalu k místu, kde Hayley sedí.* Jak se máš? *Zajímá se okamžitě a v jeho očích je ten výraz, kdy se snaží z její tváře vyčíst cokoliv, co by mu mohlo napovědět před tím, než Hayley odpoví.* Doufám, že neruším... *Zastaví se pak na chvilku a tázavě na ni koukne.*

*Listuje tou knihou dá se říct, že čte a nečte. Něco ji zajímá více, něco méně. Občas se zasekne na jedné stránce, ale jsou okamžiky, kdy to prostě přelouská a listuje v knize dál. Neví, jestli je tak znuděná už tím, že většinu času tráví sama a nebo jí to prostě jen zase až tak nezajímá. Vytrhne ji z toho ale hlas Elijaha. Pozvedne hlavu, aby se na něj podívala a její zelené oči se zadívají do těch jeho. Nedokáže na sobě zakrýt známku překvapení z jeho přítomnosti. Rty, které měla semknuté k sobě se pomalu rozevřou a chystají se něco říct. Snad jako kdyby v první chvíli nevěděla, co má říct. Naposledy se s Elijahem viděla ten den, kdy ji Klaus vzal z Plantáže tady. Od té doby ani spolu nemluvili, neviděli se. Jak to teď mezi nimi všechno vlastně bylo? Její rty se dají do pohybu.* Elijahu...*Pronese tiše a stále na něj upírá svůj zrak a v ruce drží knihu. Stále nemůže uvěřit tomu, že za ní přišel a že si zřejmě s ní chce povídat, i když naposledy na něj nebyla ni trochu milá po tom incidentu.* Dobré odpoledne. Taky tě ráda vidím, překvapil si mě. *Pozvedne koutek úst a na vteřinu se jí ve tváři mihne malý úsměv, který opět hned zmizí. Nadechne se zhluboka a až po chvíli vydechne všechen vzduch z plic.* Jak myslíš, že se mám? Jsem ráda, že jsem ještě z té samoty nezačala mluvit sama se sebou. *Odpoví mu naprosto upřímně a v tóně jejího hlasu jde slyšet nepříjemnost. Nedokáže předstírat, že jí to nevadí. Nedokáže předstírat, že je snad šťastná, kdy ke štěstí má opravdu daleko. Nejen, že jí sužuje všechno, co se děje, ale tuhle samotu nenávidí. Začíná jí to ubíjet, pohlcovat, ničit. Bude otázkou času, kdy vybouchne a schytá to zrovna ten, kdo bude v její blízkosti.* Samozřejmě, že mě nerušíš. Jen jsem si procházela u zatracenou knihu. *Její tón hlasu zůstává stejný. Je chladná, uvědomuje si to. Ví, že ani on si to nezaslouží, aby k němu byla taková. Jenže tohle je její osobnost. Tohle je ona, když se jí něco nelíbí, dá to najevo. Když něco chce, taky to dá najevo. A stejně tak i teď všechny pocity dává najevo Elijahovi, když chce vědět, jak se opravdu má, jak se jí daří. Ruce jí sevřou okraje knihy, která je ještě stále otevřená. Vypadá, jako kdyby bojovala sama se sebou. Jako kdyby se snažila udržet všechny pocity, co má v sobě.*

*Přemýšlí v tu chvíli, než Hayley odpoví, jak se k němu potom všem bude chovat. Nečeká v žádný zázrak, i když naděje ta vždy umírá poslední a v jeho případě je naděje téměř nesmrtelná. Nepřeje si nic více, než s ní normálně vycházet, jako dříve. Doufá, že si to za tu dobu promyslela, a že ho snad pochopila. Z jejího přijetí, ale téměř okamžitě zaváhá. Neví, jestli je naštvaná na něho, že přišel, nebo na to, že se ji vyptává, nebo je to tím, co popisuje. Přesto její kritiku snáší klidně a nedá najevo jisté zklamání. Na druhou stranu zná Hayley a ví, že je vždy a za všech okolností upřímná a řekne vše, co si myslí nebo cítí přímo a bez obalu. Zastaví se kousek od místa, kde Hayley sedí. Přelétne místnost pohledem. Všimne si i vína, ale nijak se nad tím nepozastavuje. Pohlédne zpět na Hayley. Opět je z něj pozorný posluchač.* Snad ne nepříjemně. *Poznamená, ale odpověď na tohle ani nečeká. Bylo to spíše řečnické. Poslouchá ji dále a vyrozumí z jejich slov, že tady patrně tráví všechen čas sama. To ho opravdu ne zrovna příjemně překvapí.* Niklaus zde s tebou netráví čas? *Zjišťuje. Předpokládal, že se bratr Hayley bude věnovat více.* Zdálo se mi, že si spolu rozumíte lépe. *Dodá. Jeho hlas je tichý a klidný, přesto nelze přeslechnout stopu smutku i zklamání. Z toho, co od Hayley právě slyší i z toho všeho, co si nyní prožívají. Krátce na Hayley pohlédne, ale pak sklopí pohled k zemi. Její chlad, nepříjemnost, odměřenost, netuší, jak na to reagovat. Připadá si jako ten poslední s kým by Hayley chtěla trávit chvíle.* Můžu pro tebe něco udělat? *Vzhlédne k ní s otázkou v hlase i v očích. Opět v nich zasvítí světýlko naděje. Nevzdává se.*

*Pozoruje ho, opravdu ze sebe vydává negativní energii a to když byla s Genevieve byla naprosto v pohodě. Ale to je to, byla s Genevieve. Byla s někým, kdo ji rozumí víc, než si myslela, byla s někým se kterým se předtím nikdy tak nebavila. Bylo to jiné. Zavrtí pobaveně hlavou a na rtech se ji objeví pobavený úšklebek. Sjede rukama po obalu knihy, kterou hned zavře. Pomalu se zvedne z křesla a nepřestává Elijaha probodávat pohledem.* To sis myslel, Elijahu? Vážně? Pak jsi naivní víc, než jsem si kdy mohla myslet. *Odsekne jeho směrem, aniž by si uvědomovala, jak moc ho mohou její slova zasáhnout. Přejde s knihou k polici a vrátí ji na původní místo. Očima přejíždí ostatní knihy, ale myšlenkama je stále u něj. V jednu chvíli si říká sama sobě, aby se držela. Není důvod něco Elijahovi dávat za vinu, nic není jeho vina. V druhé chvíli si říká, proč by se zatraceně měla držet? Proč by měla mlčet, když mlčet nechce? Nakonec se tělem otočí k němu. Pozvedne hlavu, její výraz je prázdný, chladný.* Pár konverzací neznamená, že si rozumíme jako staří přátelé. Snažíme se spolu vyjít. *Semkne rty pevně k sobě a udržuje si svůj postoj. Nemohla přeslechnout smutek v jeho hlase. Navíc ho už taky přece jen zná nějakou dobu. Možná ne do hloubky, ale zná ho a ví, co od něj očekávat. Stejně tak, jako on zná ji. Neznají se sice tak, že by naprosto věděli, co ten druhý udělá, jak se zachová. Ale znali se, znali se dobře na tak krátkou dobu. Alespoň jí to tak připadalo.* Ano, můžeš pro mě něco udělat. Můžeš prostě něco říct, já nevím. Můžeš mi říct, zda se mi vyhýbáš od doby, co jsme tady. Můžeš mi říct, proč jsi mi neřekl naprosto nic v ten večer, co jsem odešla s Klausem z Plantáže. Cokoliv. Od té doby, co jsem tady jsem tě ani jednou neviděla. Jestli se mnou nechceš mluvit, Elijahu, řekni to. *Při jejích posledních slovech trochu zvýší hlas, ne moc. Není to tak, že by na něj křičela. Rozhodně na něj nekřičí, jen trochu zvýšila tón hlasu. Upřímně si to zrovna moc neuvědomuje, díky všem jejím pocitům a obavám s čím už se svěřila Genevieve. Prohrábne se rukou ve vlasech, ale i tak se na něj dívá. Nehodlá z něj spustit oči, alespoň ne teď.*

*Sleduje hayley, když chvíli nebloumá očima po místnosti nebo neuvažuje nad tím, jak s ní potom všem teď komunikovat. Ona sama mu to svým chováním neulehčuje, snad právě naopak. Přesto je to pro něj svým způsobem výzva a on výzvy rád zdolává. Zůstává docela v klidu, ale když ho Hayley nazve hlupákem, v jeho očích se nepatrně zablýskne. V tu chvíli mlčení z jeho strany je ohlušující. Nakonec to, ale přejde. Omluví to Hayley tím vším, co si musí prožít i tím, že zřejmě nepochopila tak zcela, co z jeho pohledu znamená u bratra "tráví čas". Nepředpokládá ani na okamžik, že by tady s Hayley vysedával každý den po celou dobu. Doufal však, že si na ni najde trochu více času. Zamyslí se, kde tedy bratr je, a co dělá, že toho není schopen. Povzdechne si a slabě zavrtí hlavou. Sklopí pohled k zemi a uvažuje, jak to napětí v místnosti, které se mu zdá neúnosné trochu zmírnit. Má dojem, že vše, co udělá, řekne, neudělá, neřekne Hayley, jen více a více dráždí a rozčiluje. Zamyslí se nad tím trochu více a tak trochu nepřítomně shlíží k zemi. Proberou ho až další její slova. To k ní vzhlédne, už zcela klidně.* Řekl bych, že je to docela slibný začátek. *Poznamená na to, co Hayley řekne o Klausovi. Stále doufá, že se Hayley trochu uklidní. Moc rád by s ní mluvil, ale tím svým způsobem chování mu všechna slova, myšlenky zamrznou v ústech před tím, než je může uspořádat v nějakou větu. Chvilku si před Hayley připadá, jako školák, který provedl nějakou neplechu a nyní ho hubuje a kárá jeho učitelka. Přesto si není jistý, že by udělal něco tak hrozného, aby se k němu Hayley chovala takhle. Když ji nabídne svou pomoc v jejím neutěšeném stavu, doufá, že ji nějak zabaví, rozptýlí, alespoň na krátkou chvíli, protože nechce, aby se cítila takhle. Její reakce ho opět překvapí a to dost nehezky. Světlo v jeho očích opět pohasne a on na ni hledí mlčky, klidně, ale tak trochu prázdným pohledem. Jeho naděje nyní dostává pořádně zabrat. Poslouchá ji a snaží se zapamatovat, co po něm Hayley chce. Uvědomí si, ale že nejspíše to, že se zkrátka drží od ní dále a komunikuje s ní méně přisuzuje zcela něčemu jinému, než proč se on tímto způsobem chová. Nechá ji domluvit, ale už během toho je vidět, že ho její slova některé obvinění dost zraňují, hlavně ty, které jsou z jeho pohledu neprávem.* Hayley... *Vydechne její jméno. Přesto je znát, že si s těmi písmenky hraje na jazyku a je to pro něj jedno z nejkrásnějších slov, které nyní smí používat.* Myslel jsem, že mě nechceš vidět. Nechtěl jsem tě zbytečně rozčilovat, tak jsem tvou společnost nevyhledával. *Zcela upřímně a otevřeně jí poví, jak to viděl ze svého úhlu pohledu.* Pak přišlo to stěhování, o kterém jsem se dozvěděl v ten večer, kdy jsme se s Klausem vrátili domů po tom krátkém setkání s Genevieve a Sophie. *Přejde k tomu večeru.* Byl to pro mě hodně těžký a náročný den a večer v domě to taky nebylo zrovna nejrůžovější. Přišlo mi zbytečné něco říkat. *Pokračuje a omluvně se na Hayley zadívá.* Nebylo to, ale kvůli tobě. V ten večer, vím, že jsem se nezachoval zrovna nejlíp, ale i já občas dosáhnu jisté hranice a pak se chovám ne zrovna tak, jak by bylo vhodné. Omlouvám se ti za to, ale nebylo to osobní. *Promlouvá k ní, jeho tón i pohled jsou upřímné a stejně tak je i lítost a jeho omluva za to.* Přišlo mi tam lepší mlčet neboť vše již bylo domluveno, dohodnuto. Bylo mi, jen jasné, že dům na plantáži přestává být naším domovem. *Pokračuje a trochu se do toho ponoří a vyvolá to v něm ne právě příjemné pocity, takže to utne.* Bylo toho na mě tehdy moc. Zkus to pochopit, Hayley, prosím. I já mám své meze. *Shrne to a zestruční.* Tady se ti nevyhýbám, Hayley. *Přejde k tomu poslednímu pro něj křivému obvinění. To jeho pohled ožije a udělá k ní pár kroků.* Měl jsem nějaké pochůzky a musel jsem pár věcí vyřešit, ale od prvního dne, co si tady doufám, že tě potkám, uvidím, zahlédnu, abych věděl, jak ti je. *Pokračuje a v očích mu jiskří upřímné rozhořčení nad tím, jak si o něm Hayley může myslet něco takového.* Klause, tebe, abych zjistil, jak se máš, kde jsi ubytovaná. *Po celou dobu se jí dívá do očí.* Tady už nedokážu slyšet vaše dvě srdce, jako v domě na plantáži. Zvykám si na to "ticho". Chybí mi to. Nevědět, kde jsi. *Trochu se sklidní, když mluví o zvuku jejich srdcí a jak se pro něj stalo součástí existence, že je neustále poslouchal. Tady do jeho výrazu prosákne ona nelibost nebo nesouhlas s tímhle stěhováním sem. Dle jeho pohledu je to zcela zbytečné neboť mu to zde nepřijde chráněnější, než na plantáži. Marcelovým upírům, co by ochráncům Hayley nevěří. Také lze vidět jistou bezmoc s tím, ale cokoliv udělat. Klaus mu v ten večer na plantáži dal jasně najevo, že Hayley čeká jeho dítě a tudíž jemu nepřísluší proti Klausovu rozhodnutí něco namítat. Je to jedna z věcí, o které Klaus musí vědět, že mu tak vezme vítr z plachet a on proti tomu nic nemůže dělat. Tiše si povzdechne, ale bolest, kterou při těch myšlenkách a faktech pociťuje nedokáže zcela potlačit a je z toho povzdechu slyšitelná.* Proč bych s tebou neměl chtít mluvit, Hayley? *Podívá se na ni dotčený a smutný z tohohle obvinění. Z jeho očí to doslova křičí. Musela by být slepá, aby si nevšimla, že i jemu se tahle změna nelíbí, a že se s ní snaží po celou dobu nějak vyrovnat, sžít, přízpůsobit se jí. Když ji položí svou otázku a zadívá se na ni, očekává její odpověď.*

Jak sis mohl myslet, že tě nechci vidět, Elijahu? *Zašeptá bezmocně a zavrtí hlavou ze strany na stranu. Snad aby zahnala slabost, kterou teď cítí, když tady stojí naproti němu. Poslouchá všechno, co ji říká. A bohužel nevydrží se mu celou dobu dívat do očí, jako kdyby jí to bolelo. Jako kdyby se najednou styděla za to, že na něj takhle spustila. Ale ona tomu nemohla zabránit. Ví, že se někdy nechová správně, ale on si její chování vynaložil jinak, než jak to myslela.* Já byla taky zraněná, copak si to nepamatuješ? I já jsem byla zraněná, i já jsem toho měla hodně. Myslíš si, že já mám snad nějaké možnosti? Ty jsi neměl možnost zabránit mému odchodu, ale to ani já. Víš, jde o to, že jsem nemohla vědět, co jsi ten den zažil protože já u toho rozhovoru nebyla, neměla jsem ponětí, co se tam odehrávalo a tak jsem nemohla čekat, jaké břímě na sobě neseš ten den a jak se cítíš. Ale ani pro mě to nebylo jednoduché. Víš, jak pro mě bylo těžké odejít s pocitem, že jsi mi snad nevěnoval ani jeden pohled? *Stojí na svém místě, i když on se k ní o něco přiblíží. Jak si může myslet, že to pro ni mohlo být lehké a že to bude zvládat v pohodě, že jí odmítnul? Vždyť i on jí ublížil, to si neuvědomuje. Nechce mu to ale říct takhle zpříma. Nemá totiž cenu se bavit o tom jediném momentu, který byl pro ně oba velmi důležitý. Ví, že by stejně tím nic nevyřešila a ne teď. Zavře na chvíli oči a po pár sekundách je zase otevře. Její oči jsou skleněné, plné bolesti, ale taky i na jednu stranu zloby, kterou ze sebe nemůže setřást. Stále v ní hoří ten plamen, který popohání její naštvanost. Bojí se, aby neřekla něco, čeho by mohla litovat nebo aby po něm jakkoliv vyjela. Při jeho dalších slovech se trochu zarazí a dívá se na něj s překvapeným výrazem. S výrazem velkého překvapení a i radosti, že dělal něco takového, jako je poslouchání jejího srdce a dítěte. Začne ji bít srdce o něco rychleji, když zaslechne to, že mu to chybí. Víčka se ji zatřepotají a jen tak tak z jejích očích nespadne slza, i když k tomu zřejmě nebylo daleko. Dívá se na něj a rty se ji chvějí, očima přeletává jeho obličej a nakonec sklopí zrak. Nečekala, že to cítí takhle a přiznání od něj bere něco jako dar. Protože zrovna od něj nečekala, že tohle uslyší. Držel se od ní na jednu stranu dál, ale na druhou zase ne. Jeho otázku slyší moc dobře, ale nereaguje na ni. Odvrátí od něj pohled a bolestně zavře znovu oči. Proč to mezi nimi muselo být tak složité? Tak moc komplikované? Ani neví proč, ale vzpomene si na ten den, kdy ještě byli na Plantáži a na jeho odtaženost. To ji dá sílu zase pokračovat v konverzaci. Jsou přátelé, ano přesně tak, přátelé. Podívá se na něj se semknutými rty. Snaží se z tváře zahnat všechnu bolest, kterou teď dávala najevo.* Myslela jsem, že se mi vyhýbáš. Neřekla jsem ti nic o tom, že odcházím s Klausem z Plantáže.* Vidí v jeho očích tu bolest a najednou se začne cítit vinna. Ale proč? Protože říká to, co si myslí a co cítí? Někdy by bylo pro ni lepší, kdyby mlčela. Proč se prostě nenaučila držet jazyk za zuby. Alespoň by se vyhnula tomu pohledu. Nadechne se zhluboka.* Myslím, že ta změna není ani pro jednoho z nás lehká. *Zavrtí hlavou a přejde po místnosti. Stoupne si k oknu a opře se o něj bokem. Začne pozorovat to malé nádvoří, které je momentálně prázdné. Snad je pro ni i snadnější dívat se ven, než do jeho očí, které jsou naplněné bolestí.* Ty alespoň můžeš odejít pryč, můžeš mluvit s ostatníma. Já jsem ráda, že se vůbec mohu nadechnout čerstvého vzduchu. *Řekne už o něco klidněji. Když tady šla, měla dojem, že nebude tak sama, ale opak se stal pravdou. Na Plantáži každý den potkávala jeho nebo Rebekah. Myslela si, že tady to bude Klaus, Elijah a Rebekah. A přitom se dočkala toho, že jediná její společnost byla Genevieve a teď až Elijah. Kdyby si takhle vylila srdce u Klause, ví, že by se dočkala hořkého pádu. Nevzal by to v potaz, nezajímal se ani trochu o ni. Kdyby alespoň víc mluvila s ním nebo Rebekah. Kdyby mohla na chvíli navštívit Jacksona v Zátoce a ostatní vlkodlaky. Stále je bokem opřená o zeď a pozoruje nádvoří, jako kdyby se tam mělo něco každou chvíli stát, ale ví, že nestane. Zůstane tiché a prázdné. A prázdně si připadala teď i ona.*

*Sleduje ji a přemýšlí, jaká teď může být její reakce. Nad její otázkou, jen slabě zavrtí hlavou. Z jejího chování, jednání. To mu prolétne hlavou. Samozřejmě si je vědomý toho, že to způsobil on, tím, jak se zachoval. Není hloupý. Hayley nemusí záležet na tom, jak on to vnímá. Jak se k tou staví on. Nemusí se o to zajímato. Je to jeho problém a on si to musí nejprve vyřešit a ujasnit sám v sobě. To, co, ale chce a to, co pokládá za správné se u něj rozchází a on je lapený někde ve středu toho.* Nechtěl jsem ti ublížit, Hayley. *S povzdechem zavrtí slabě hlavou a sklopí pohled k podlaze. Ví, že tím nic nespraví, ale kdyby mohl, vzal by tu její bolest z toho na sebe, jen aby se ona trápila, co nejméně. Ví, že ale nemá cenu jí něco vysvětlovat. Sleduje chvilku podlahu a zase svádí ten svůj souboj jeho štěstí a spása jeho bratra. I kdyby se, ale nesčetněkrát vnitřně ujistil, že si to po těch staletích odříkání zaslouží, ví, že toho nebude, jen tak schopný. Navíc, Hayley čeká dítě s Klausem, takže i to celou situaci znesnadňuje. Vzhlédne k ní opět až Hayley začne opět mluvit. Jeho pohled je v daný moment trochu eozšířený, jako by se hrozil toho, co slyší. Ptá se ho na něco, co je mu velmi dobře známo.* Jsem si toho všeho dobře vědom, Hayley. *Odvětí přesvědčivě, ale docela tiše, jako by jeho hlas opustila síla jí o tom přesvědčovat, když se na to Hayley musí ptát.* Odpusť mi mé chování z toho večera, prosím. *Požádá ji a upře na ni své oči.* Doufal jsem, že hned druhý den... ráno tě tady potkám a budu to moct napravit, vysvětlit, omluvit se ti mnohem dříve, než až dnes. *Pokračuje.* V ten večer mi vše již přišlo zbytečné. *Dodá a shlédne k zemi. Z jejich slov mu, ale moc dobře není. Něco takového v ní nechtěl vyvolat. Nechtěl ji působit takové trápení. Nejspíše by se zkusil překonat a zachoval se ten večer jinak, kdyby něco takového tušil. Když se na chvilku rozhostí ticho, tak vzhlédne. Když, ale vidí v jejich očích tu bolest, drásá mu to jeho srdce. Neujde mu ani záblesk zlosti. Je to pro něj o něco snesitelnější, i když ani to mu moc radosti nepřináší. Raději, ale bude snášet její zlost, než bolest nebo slzy,které zahlédne nebo má pocti, že zahlédl v jejich očích krátce na to. Neví, proč, ale upřímně ho to děsí. V tu chvíli ví přesně, co by měl udělat a má k tomu neskutečně silné nutkání. Znovu, ale pocítí ten rozpor v sobě. Nechce navíc v Hayley vzbuzovat falešné naděje. Když se od něj Hayley odvrátí pocítí tu touhu ještě silněji. Bezděky udělá krok k ní a trhne pažemi jejím směrem, ale zarazí se. je rád, že ho v tu chvíli Hayley nevidí. Dál svádí vnitřní boj, který se projeví stínem bolesti, který pokryje jeho tvář. Sklopí hlavu k zemi, jako by byla příliš těžká na to, aby ji držel vzpříma. Snaží se vzpamatovat, než se Hayley otočí a bude pokračovat. Nevěří, že zůstane otočená dlouho. Jeho odhad nezklame. Vzhlédne, trochu se mu podaří své pocity zakrýt, ale ne zcela. Zavrtí pak hlavou.* To nejde, Hayley. Nemůžu se ti vyhýbat, když na tebe musím a chci dávat pozor. *Ubezpečí ji, že ani po změně obydlí se u něj tahle potřeba vůči ní nezměnila.* Navíc jsem opravdu věřil tomu, že se ti tady Niklaus bude více věnovat. *Odvětí, je na něm vidět, že s tím víceméně počítal. Klaus si vezme Hayley na starost a on tu bude víceméně do počtu, a tehdy, když bude Klaus někde pryč.* Pokud to tak ovšem není, tak budeme muset najít způsob, jak tě tady trochu rozptýlit, zabavit. *Pokračuje dále a je vidět, že se snaží přizpůsobit nové situaci. V jeho očích zasvítí snaha a odhodlání a trochu tak potlačí jeho negativní emoce z toho, před chvilkou.* Nemusíš tady sedět, Hayley. Kdykoliv budeš chtít budu ti venku dělat společnost nebo tě doprovodím a zase vyzvednu. *Povídá dál.* Něco vymyslíme. *Slíbí ji a snaží se ji povzbudit a vylepšit vyhlídky na budoucnost, která ji tu čeká. Pro něj to v její přítomnosti bude také svým způsobem příjemnější. I když se může opět kdykoliv objevit Klaus a bude si dělat otcovské nároky. Toho se obává, ale nic s tím nezmůže. Na chvilku při tom shlédne k podlaze. Periférně vnímá Hayley, jak jde k oknu a pak kouká ven. Nedokáže se od ní teď držet tak daleko. Hrozně touží potom ji nyní nějak podpořit. Aby věděla, že přes to všechno byl je a bude tady pro ní.* Hayley. *Tiše téměř neslyšně k ní přejde a položí jí opatrně dlaň na paži a jemně ji stiskne, pro povzbuzení i jako útěchu. Pronese při tom potichu její jméno. Vyhlédne do dvora, ale nevnímá nic, než ten dotek a její blízkost.*

*Ucítí jeho dotek na paži a podívá se na jeho ruku. Ani se nepohne, neudělá naprosto nic. Vypnula na nějakou chvíli a jen se dívá před sebe. Vede sama se sebou vnitřní boj, který je plný bolesti a vzteku. Ale stejně převažuje ta bolest. Při jeho stisku už otočí hlavu do strany a podívá se na jeho ruku, která svírá její paži. Zřejmě se chtěla otočit k němu, aby se mu podívala do tváře, ale neudělala to. Prohlubuje to ticho, které je mezi nimi. Zavře oči tak silně, až se jí objeví menší vrásky okolo očí. Bojí se, že to nezvládne a zhroutí se mu tam. Chce se jí brečet, chce být sama, ale zároveň potřebuje společnost. Vlk samotář, který najednou touží po společnosti. Je zmatená, neví co má očekávat od něj a bohužel ani neví, co má očekávat od sebe. Nakonec otevře oči, které jsou stále zalité slzami a otočí se na něj, aby mu viděla do tváře.* Odpouštím ti, Elijahu. *Zašeptá tiše, sotva to sama slyšela, že to řekla. Ale jeho upíří sluch to musel slyšet dostatečně. Dívá se na něj a kousne se do spodního rtu. Najednou ztratila řeč. Dokonce si myslí, že by byl i nejlepší nápad mu říct, aby odešel a nechal ji být. Ale to nechce, nechce, aby odcházel. On byl jediná společnost, kterou měla předtím a kterou má zřejmě i teď. Jediný, kdo s ní opravdu chce být. Když se o ní tak staral, proč na jednu stranu se jí i stranil? V její hlase slyší ty věty, co dnes pronesl znovu a znovu. Je to jako píseň, ale plná žalu. Plná toho špatného. Stále ji to tam zní, možná proto, že by měla něco říct. Ale on nedokáže, nedokáže ze sebe nic dostat. Nedokáže mu říct naprosto nic. Ani jeho jméno. Místnost naplňuje ticho, tak velké ticho. Kdyby měla upíří sluch, tak by jistě slyšela jen svoje srdce, jak bije, srdce dítěte a Elijahovo. Jenže pro ni tady teď bylo jen ticho a taky i prázdno. Nakonec pootevře ústa a ticho prolomí zvuk jejího hlasu.* Byla bych ti vděčná, kdyby jsi pro mě tohle udělal. Nechci tady být zavřená, ale na druhou stranu je pravda, že když vyjdu ven, kdykoliv se může něco stát. Tam venku je Benjamin a Papa Tunde a jistě na mě čekají. *Řekne tvrdě a nenávistně. Nejradši by se jich zbavila. Jenže bohužel k tomu nemá prostředky. Nemůže dělat nic, jen nechat dělat jiné a ona může tak leda čekat na výsledek práce. Pozvedne ruku a položí ji na tu jeho, kterou ji drží za paži. Stiskne mu ji a pak ji od sebe odtáhne a následně na to ji pustí. Udělala přesně to, co udělal předtím on. I když nerada, tak to musela udělat. Možná to bylo hnusné z toho pohledu, že on jí udělala něco podobného a teď to mohla vypadat, že mu to vrací, možná vracela. Ale stále to nebyla taková situace jako tenkrát. Pokud se Elijah rozhodl, bude to tak brát. Ještě chvíli ho zkoumá svýma zelenýma očima, ale potom se zase k němu otočí zády a dívá se ven z okna. Bojuje sama se sebou. Tolik se sebou bojuje. Možná by měla odejít ona, ale ne, ani tohle nechce. Akorát tu propast mezi nimi ještě prohloubí, když se nerozejdou v dobrém, měli by se rozejít v dobrém. Jejich vztah byl tak napjatý poslední dobou, že potřebovala alespoň trochu klidu na duši, co se týkalo Elijaha. Jenže to se asi nestane, ne v brzké době.* Možná bychom se k tomu už neměli vracet, k ničemu z toho, co se týká Plantáže. Ani já se k tobě nechovala zrovna tak, jak bych měla. Takže to necháme za sebou. *Pronese to tak, že to ukončuje. Že ukončuje to, co se tam stalo a neměl by ani jeden z nich na to myslet. Neměli by myslet na to, že o sebe sotva zavadili pohledem, když odcházela pryč. Neměli by myslet na nic z toho, co se tam odehrálo. Měla už toho v hlavě tak moc. Ani si nemyslí, že on s tím bude mít nějaký problém protože k jeho postoji určitě nebude. Teď už je ale odhodlaná, že víc k tomu neřekne. Vyjádřila se a řekla dnes toho večer hodně. Hodně toho i odkryla a Elijah viděl, co ji teď ničí. Viděl jí slabou, viděl ji tak, jak se neukazuje snad nikomu. I když se snažila být pořád jen silná, stejně přišlo něco, co ji srazilo dolů.*

*Hayleyina reakce na jeho dotek... Ani sám neví, co od ní očekávat. Chce jí, jen vyjádřit svou blízkost, podporu. Když ona nijak nereaguje, pohlédne na ni a jeho tvář se starostlivě zachmuří. Vidět ji takhle ho mučí. Neví, jak to udělat, aby se to mezi nimi zlepšilo. Má stále silnější pocit, že ať udělá cokoliv, Hayley tím, jenom ubližuje a trápí. Ta bolest z toho zjištění se usadí v jeho očích. Na chvilku pohlédne z okna na svou ruku a její paži. Napadne ho, že by nejspíše všem zúčastněným prospěl nejvíce, kdyby tohle město opustil. Jenže dal slib a ten chce dodržet. Hayleyino rozpoložení s tímhle slibem, ale hodně soupeří a on je na vážkách. Tahle rozhodování jsou pro něj neskutečně těžká. Přemýšlí, co by tomu řekl Klaus. Tiše si nad tou patovou situací povzdechne. Nic, co přichází v úvahu mu nepřijde spravedlivé vůči svému okolí. Vždy někde narazí na problém. Ať je to Hayley nebo jeho bratr, slib který dal. Sklopí pohled z Hayleyiny paže dolů. Probere se ze zamyšlení a pohlédne na Hayley, když se k němu otočí. Vidět v jejich očích slzy... Připadá si hrozně. Přesto její pohled opětuje a vydrží. Zaslechne její tichá slova. Úlevu, ale nijakou nepocítí. Je mu stále stejně mizerně. Přesto si toho váží a tak nepatrně přikývne, aby si Hayley nemyslela, že ji neslyšel nebo snad neposlouchal. Dál jí při tom hledí do očí a utápí se v nich. Nenachází vhodná slova, kterými by ji dovedl utěšit, povzbudit. Vše, co udělá s nějakým úmyslem se obrátí v pravý opak. Svým způsobem tady s ní být i v tom tichu, přijde mu to mnohem příjemnější, než cokoliv jiného, co v poslední době prožívá. Trochu ožije, když Hayley promluví a neodmítne jeho nabídky. Nepatrně rozjasní tvář, poslouchá a přikývne. Hayley nejspíše věří tomu, že tento dům je proti magickým útokům chráněný a ona je zde v bezpečí. Nechce ji děsit, ještě více, ale on tomu zase tolik nedůvěřuje. Stačilo mu to prvně, když si čarodějky našly cestu do chráněného domu. Nemůže se zbavit dojmu, že pokud Benjamin bude chtít něco si vymyslí.* Něco vymyslíme. Nemůžeš tady být pořád zavřená. *Odvětí odhodlaně. Rozhodnutý o tom s Niklausem co nejdříve promluvit.* Nemusíme zůstávat ve městě. Můžeme si vyjet někam ven do přírody. *Přemýšlí nahlas. Chce Hayley její situaci, co nejvíce usnadnit a zpříjemnit. Při tom, jak uvažuje, soustředěně se mračí. Kouká hayley dále do očí, téměř po celou dobu. Její pohyb vnímá, jen periférně. Ucítí, její dotek i to, jak jeho ruku odtáhne a následně pustí. Sice ho to mrzí, ale ví, že si nemůže stěžovat. Sklízí, jen trpké plody svého úsilí. Nehne u toho brvou. Ruku, ale stáhne a spustí dolů. Nyní se mu zdá, že narušuje její prostor a tak udělá necelý krok blíže k oknu. Postaví se vedle ní, ale bokem a zadívá se ven. Její dotek ho ještě teď "pálí" na ruce, ale snaží se na to nemyslet. Smutek a bolest potlačí. Nechá ho ukrytý ve svém nitru, přede všemi. Když tak vyhlíží z okna přemítá, kde je zde v okolí nějaké místo, kde by se Hayley mohlo líbit. Pohlédne na ni krátce zase tehdy, když navrhne to, co bylo na plantáži již neřešit. Slabě kývne. Nemá v úmyslu jí odporovat.* Děkuji, Hayley. Takhle to bude nejspíše nejlepší. *Odvětí tiše.* Na tvém chování nebylo nic špatného. *Zavrtí slabě hlavou.* Bylo pochopitelné. *Ujistí ji, že jí nic nevyčítá a ni nebude. Navíc bere v potaz i její stav. Nyní má ovšem pocit, že by s tím měli přestat a začne přemýšlet, jak Hayley rozptýlit.* Co by si chtěla dělat večer, Hayley? *Otočí jejím směrem opět hlavu a tázavě na ni koukne. Rád by jí zařídi program jaký si bude přát. Už je téměř jako vždycky. Jen světlo v jeho očích je o pár odstínu temnější. Slabý náznak jeho vnitřního rozpoložení. Všimnout si toho, ale může, jen ten, kdo ho dobře zná.*