The Abattoir

Neříkej, že na mém chování nic nebylo špatného. Víme oba, že ti nepřilepšuji svými slovy. *Vydechne zhluboka a stále pozoruje tu prázdnotu venku. Nechce mu ubližovat, chce, zřejmě stejně tak jako on, aby to bylo všechno mezi nimi v pořádku. Dokázali zase spolu mluvit. V tuhle chvíli si ale nepřipadá, že by to jeden z nich dokázal, i když cítí z Elijaha snahu. Snahu, kterou ona zabíjí. Bohužel už taková prostě je, vždycky dokáže svým chováním vše zničit nebo někomu ublížit. Ale už taková prostě je, nezmění se. Už tak dost prodělala velkou změnu od doby, co tady přijela. Až po delší době konečně natočí hlavu směrem k němu a na tváři se ji mihne mírný úsměv.* Upřímně musím sehnat co nejdřív Klause. Potřebuji mu oznámit jednu věc, takže dnes večer se budu asi snažit ho sehnat a prohodit s ním pár slov. *Našpulí rty a pozoruje ho. Nechce ho odmítat, ne že by s ním nechtěla trávit čas, ale tohle je důležité a nechce to odkládat. Rozhodně tím nechce ani nějak Elijaha ranit, že odmítá jeho společnost na dnešní večer. Možná ale potřebuji zase trochu času, aby se to mezi nimi dalo dohromady. Teď si řekli všechno, co chtěli. Spíše ona řekla všechno, co držela v sobě a on musel poslouchat její výčitky. Ale doufá, že po bouři přijde klid a že si zase budou rozumět jako předtím. Nadechne se zhluboka a stále se na něj dívá svýma zelenýma očima.* Ale někdy můžeme strávit nějaký ten čas spolu a ne tady. Budu za to ráda. Já se nechci hádat Elijahu, myslím, že na nás oba je dost vyvíjen nátlak ze všech stran. To, co potřebujeme je spolupráce a vycházet spolu jako když jsme byli na Plantáži. Hádky a stres nám nepomohou, akorát nás to ještě víc rozhodí a to nechce ani jeden z nás. *Vydechne dlouze a přejde k němu o něco blíž.* Nechtěla jsem ti nějak ublížit, vážně ne. Jen i toho na mě bylo moc. *Prohrábne se rukou ve vlasech a potom k němu natáhne ruku, kterou mu položí na rameno. Teplo z její ruky teď přechází na něj a zatím ji neoddělává. Stále jí tam má položenou a dívá se mu upřeně do očí. Až asi po půl minutě oddělá ruku od něj a hned se z místa. Přejde někde doprostřed místnosti a otočí se k němu. Věnovala by mu úsměv, ale nějak jí to nejde. Před chvíli ještě byla hodně rozhozená, potřebuje si pročistit hlavu a má ten dojem, že on to bude potřebovat taky. Jen doufá, že se kvůli ní nebude cítit nějak hrozně.* A děkuji ti za to, že při mě tak stále stojíš. Vážím si toho, Elijahu. *Cukne ji koutek a potom se obrátí k němu zády a zamíří k východu z pracovny. Zastaví se ještě u dveří a otočí hlavu k němu. Věnuje mu dnes zřejmě už poslední pohled a potom odejde z pracovny a zůstane tam akorát po ní vůně jejího parfému. Jen doufá, že to Elijah vezme v pohodě a i její chování vezme s nadhledem. Je toho na ní moc, ty změny, obavy, strach. Potřebuje si to nějak urovnat. Nechce mu ubližovat a možná poroto raději odešla. Zamíří do svého pokoje a tam taky zůstane. Sedne si do křesla a přemýšlí. Jen vážně doufá, že to Elijah nevzal nějak špatně. Viděla jeho pohledy a značila se v nich bolest a zdá se jí, že v nich viděla i zklamání. Bojí se, že bude zklamaný z ní a to nechtěla. Doufá, že při jejich dalším setkání to bude lepší a bude se to lepšit dál.*

*Kupodivu se slabě pousměje a otočí k ní hlavu.* Hayley, já vím, že toho je na tebe hodně a nemáš to jednoduché. Dokážu pochopit, že tě to ovlivňuje. Nemusíš se mi proto omlouvat. Já vím, že to tak nemyslíš. *Odpovídá jí tak, že je vidět, že se v tom skutečně snaží držet nad věcí a bere to s rezervou.* Taky ti to neusnadňuji. *Teď už zvážní a trochu posmutní. Nemusí to vyjadřovat slovy, skutečnost, že ho to mrzí je slyšet v jeho hlase i ve výrazu jeho tváře. Otočí hlavu před sebe a vyhlédne ven z okna. Dá si předsevzetí, že se bude vůči Hayley snažit být ještě tolerantnější. Alespoň tímhle se jí to bude snažit vynahradit. Tohle si, ale nechá pro sebe. Hayley snad brzy uvidí výsledek jeho úsilí. Znovu se začne zabývat tím, co by mohl s Hayley večer podniknout. Více se do toho ponoří. Hayleyinu přítomnost tak spíše cítí, hlavně, když stojí hned vedle ní. Zaregistruje tak více podvědomě její pohyb hlavou. Pohlédne znovu na ni a ona mu svou odpovědí dá ihned vědět, že jeho a její program se tento večer budou lišit. Chápavě na její slova kývne a chvilku na ni koukne. Opět mu tím připomene, proč se od ní drží dál. Vždycky by to narušil Klaus a jeho to už teď stojí veškeré úsilí to zvládat. Raději na to, ale nic nepoví. I když to chápe, nedovedl by zřejmě ve svém tónu potlačit stopu hořkosti z toho faktu. Opět se začne ztrácet v té zelené záplavě jejich očí, dokud znovu Hayley nepromluví. Zpozorní a poslouchá. Při první větě se nepatrně pousměje. Ta možnost se mu více, než zamlouvá. Hned, ale zvážní, protože jeho city vůči Hayley nejsou správné a on v ní nechce vzbuzovat zase falešné naděje a dojmy.* Nic jiného si nepřeji, Hayley. *Zareaguje na její slova. Ani on se nechce hádat.* Najdeme ten způsob, jak spolu opět vycházet, co nejlépe i tady. Jen si musíme zvyknout na tu změnu. *Dodá ještě. V jeho výrazu zasvitne odhodlání toho dosáhnout. Nejsou to jen slova, skutečně to tak chce. Sleduje ji, když pak přejde k němu o něco blíže. Jeho nitro si to užívá, i když ví, že to nesmí dávat najevo. Nedokáže tohle ovládat. Jeho výraz při jejich slovech zjihne, zjemní. Za celou tu dobu, co jsou dnes zde i potom jejich nedorozumnění na Plantáži.* Já vím, že ne Hayley. *Ujistí ji, že o tom ho přesvědčovat nemusí.* Chápu to. *Dodá. Když se ho nyní dotkne ona, nedokáže zakrýt slabý záblesk štěstí ve svých očích. Zvedne ke svému ramenu druhou ruku a položí ji na Hayleyinu. Jemně ji stiskne. V tom doteku, i stisku je tolik vřelosti a oddanosti i toho, jak moc mu na ní záleží. Její pohled při tom opětuje. Přijde mu ta chvilka nejkrásnější za posledních několik dnů. Užívá si ji a čerpá z ní sílu a energii do dalších dnů soužití v tomhle domě, jak s Hayley, tak se všemi ostatními. Když chce Hayley ruku sundat tak jí ji hned pustí a zase ji spustí dolů. Očima, ale neuhýbá. Otočí se za ní a pozoruje její pomalý odchod.* Je mi ctí a potěšením, Hayley. *Odvětí na její díky.* Když budeš cokoliv, kdykoliv potřebovat.... *Pokračuje pak ještě rychle, aby to stihl říct, než Hayley odejde. Považuje to za důležité, aby předešli nedorozumněním.* Tenhle dům je větší. Klidně mi zavolej nebo napiš zprávu. *Navrhne tenhle způsob komunikace, i když mu to přijde trochu přitažené za vlasy. Nechce, ale aby si Hayley myslela, že se jí snad vyhýbá.* Vždy se ti budu snažit vyhovět. *Dodá ještě a dívá se na ni. Slabě se při tom pousměje. Pak za ní, jen kouká dokud neodejde. Vydechne pak, jako by měl za sebou těžkou zkoušku, kterou nakonec ustál a zvládl. Nakonec je mu lépe, než doufal, že by mohlo být. Otočí se po té k oknu a ještě chvilku kouká ven. Rozhodne se ještě jít na chvíli ven a vyhovět svým potřebám. Když se nyní opět živí čerstvou krví, jde si nyní najít večerní dávku. Otočí se od okna, projde místností ven a pak zamíří ke schodům a vyjde ven do ulic večerního města.*

*Vedel, že Marceloví upíri nie sú v jeho očiach práve hodní slova - dôvera, ale ovplyvnení poslúžia rovnako, akoby mu boli oddaní do morku poslednej kosti a on môže bezpodmienečne dôverovať tomu, že urobia všetko, čo im povie. Prakticky im však dal na starosť len jednu-jedinú vec, či už je alebo nie je v sídle. Mali dohliadať na Hayley, prípadne aspoň nepustiť nikoho neželaného k nej a ani ju von samú. Nebezpečenstvo zo strany Benjamina a Papa Tundeho sa každý dňom stávalo väčším a väčším až naberalo priam gigantické rozmery. V jeho mysli sa stále predierali na povrch rôzne otázky a tie najhoršie z najhorších obáv, ktoré sa týkali samozrejme dieťaťa. Presne vedel, čoho sú Benjamin aj iné čarodejnice schopné. Poženú jeho dcéru až na samotný kraj, až kým ju nedostanú. To bola prakticky vec, ktorej sa obával najviac, toto mesto pre ňu nikdy nebude bezpečné a bez svojej rodiny zase nebude v bezpečí nikde inde. Má ju držať na špagátiku, len aby bola v bezpečí? Skrývanie nebol život, ktorý by pre ňu chcel, sám to zažil nespočetne dlhé roky a vedel, čo je to obava o holý život, aj keď bol najskôr najsilnejšia bytosť na zemi. Aspoň si to teda myslel. V poslednej dobe mu však nič z toho absolútne nepomáhalo a v ničom, všetko sa pomaly valilo rovno naňho a jeho rodinu a on to zatiaľ nevedel nijako zastaviť. Čarodejnice, ktoré vyhlásili vojnu frakciám, nebezpečenstvo, ktoré hrozí jeho dcére a stále si celkom nedokázal zvyknúť na to, žeby mal byť otcom. Samozrejme, napriek všetkému bola teraz jediné, na čom mu záležalo, spolu s týmto mestom a jeho súrodencami, teda aspoň väčšiny.
Pomalým krokom prejde bránou asi pár minút potom, čo odišiel Elijah, pričom cestou obíde pár upírov a má namierené do miestnosti, ktorá by sa dala nazvať aj pracovňa, nakoľko mal pár vecí, ktoré by mal vyriešiť. Tie tu boli večne. V podstate sa nemohol dočkať toho, kým ich plán vyjde, ak všetko prebehne tak, ako má a on bude môcť svoju agresiu prejavovať viac na obrazoch. Z úst mu vyjde tichý povzdych, keď prechádza okolo Hayleynej izby. Nasťahoval ju sem s tým, že ju chce mať pri sebe, pod jednou strechou, ale vlastne s ňou skoro vôbec nebol, nehovoril s ňou a ani nič podobné. Možno by bolo najlepšie, ak by si na seba nejako zvykli, nakoľko sa jej blíži termín a...A bol rozhodnutý,žeby jeho dcéra mala mať aj matku. Nebolo tu ani tak o čom rozhodovať, proste jej ju určite nevytrhne z rúk a čím skôr si zvyknú na to, že bývajú spolu, tým to jeho dcéra bude mať potom ľahšie.
Zastaví sa pár centimetrov od dverí, dvakrát potichu zaklope a pomaly siahne po kľučke, ktorú potiahne dole a otvorí ich, pričom sa postaví kúsok za prah v izbe a jeho pohľad padne rovno na kreslo, v ktorom Hayley sedí. Ani nevedel, čo by jej mal vlastne hovoriť, možno by ju stačilo len skontrolovať a odísť, a tým jej prejaviť nejakú starosť, ktorú o dieťa mal. Síce tu nezáležalo ani tak na tom, čo si bude o ňom myslieť, skôr na tom, čo urobí, ak to bude niečo zlé. Hayley bola vlkodlak a on vedel, že vedela byť výbušná a aj konať impulzívne, každý to občas robil.*
Chcel som sa len uistiť, že si sa už zabývala a...*Na chvíľu sa odmlčí a jazykom si prejde po spodnej pere, akoby uvažoval nad tým, aké slová má zvoliť.*...Viem, čo si o mne myslíš, Hayley a tiež chápem, že netušíš, čo môžeš čakať, keď sa naša dcéra narodí... *Povie nakoniec, pričom mierne pootvorí ústa a pokrúti hlavou.* Myslíš, žeby som ťa chcel od nej odtrhnúť? *Položí jej priamu otázku, pričom jej venuje trochu neistý pohľad, nakoľko netuší, aká bude jej odpoveď.*

*Sedí ve křesle. Hlavu má podepřenou rukou, drží se za čelo a dívá se na své břicho, které jí naznačuje, jak čas běží. Ťik ťak, ťik ťak, brzo tady bude. Nejraději by to ještě prodloužila vzhledem k tomu, co se tady děje a porodila by ji na bezpečném místě s nějakým kvalifikovaným personálem. Všechno by chtěla jinak, ale to, co ona chce, to nikdy mít nebude a už vůbec ne v této situaci. V hlavě ji opět zní to odporné ťik ťak, Hayley. Dnes nemá opravdu dobrou náladu, ačkoliv když byla s Genevieve byla ještě docela dobře rozpoložená, teď už není. A to ji ještě do pokoje přijde Klaus, který ji z toho vyruší. Pozvedne hlavu a upírá na něj svůj zrak. Po tom, co jí řekne jen nevěřícně zavrtí hlavou. Chtěla s ním mluvit, ale i tak ji drásá nervy jeho přítomnost. Přivedl ji tady a co se stalo od té doby? Ani jednou ji nenavštívil a teď si myslí, že když projeví trochu zájmu, že to bude všechno v pořádku a mohou se vidět třeba až u porodu? Ruka ji klesne na opěrku židle. Jestli neměla problém s tím, aby byla nepříjemná na Elijaha, tak s ním nebude mít opravdu sebemenší problém.* Chtěl ses ujistit? Opravdu? Po tolika dnech se ujišťuješ? *Řekne pobaveně a usměje se nad tím, opět zavrtí hlavou. Kousne se do spodního rtu a podívá se někde na podlahu, kde nechá svůj zrak. Jak může vědět, co si o něj ona myslí, když ani přesně sama neví, co si o něm myslí? Myslela si tolik věcí, problém je v tom, že se to pokaždé měnilo. I když hlavní věci, které si o něm opravdu myslí, ty se nezmění. Dokázal ji překvapovat a to i ve špatném smyslu, ale i v tom dobrém, i když těch upřímně moc nebylo. Po krátké odmlce a sledování podlahy pozvedne oči. Probodává ho pohledem a netváří se zrovna přívětivě.* Chceš vážně vědět, co si opravdu myslím? *Položí i druhou ruku na opěrku a zapře se. Tím způsobí to, že se zvedne z křesla a pomalým krokem přejde blíž k němu. Ruku si položí na břicho a teď už od něj zrak neodvrací.* Myslím si, že ano. Ano, vážně si myslím, že by jsi mě odtrhnul od vlastní dcery a nechal mě zemřít, protože potom už mě potřebovat nebudeš. Proč se mě na to až teď ptáš? Víš, jaká bude moje odpověď. Ale rozhodně ti mohu říct, že nemám v plánu zemřít a taky nemám v plánu se vzdát svojí dcery. *Řekne tvrdě a pozvedne bradu. Neměla problém s upřímností ani u něj. A vlastně už se proti něj teoreticky pojistila. Požádala o pomoc Genevieve a ta jí jasně dala najevo, že pomůže i jí, takže i kdyby Klaus chtěl udělat cokoliv, věří, že ona to nedovolí. Možná se s ní mohla domluvit ještě na detailech. I kdyby ji Genevieve požádala o něco nepatřičného jako odměnu, tak pro svou dceru by to udělala. Pro ni bude bojovat, pro ni klidně i zemře, ale ne teď rozhodně. Potřebuje se udržet co nejdéle naživu, potřebuje malou udržet v bezpečí. Je zmatená z toho, proč se jí na to Klaus najednou tak ptá. Slyšel snad její rozhovor s Elijahem a viděl, jak vypadal v tu chvíli? A nebo snad rozhovor s Genevieve, kdy jí řekla o svých obavách. Tak nějak doufá, že ani jedno, ale jistá si být nemůže ničím. Otec jejího dítěte má uši a i oči všude. Popravdě se tady nediví ničemu. Takhle rodina je komplikovanější a komplikovanější.*

*Povzdychne si a sťažka pretočí očami, akoby jej slová nemali sebemenšiu váhu. Avšak musel priznať, že mala pravdu, aspoň z časti, lenže on si proste nebol istý, ako od neho očakáva, že sa bude správať. Ak si nebodaj myslí, že jej príde každý večer popriať dobrú noc a ráno sa jej spýta, ako sa vyspala, tak je na omyle, nič také sa nikdy nestane, nie pokiaľ ide o Klausa. Tieto prejavy a aj táto starosť boli preňho skoro cudzie a len ťažko sa na to po toľkých rokoch vôbec naväzoval. On bol to monštrum, ktoré niečo ako dieťa, nemalo nikdy počať, nie ona. Nenávidel svoje slabosti, neznášal pocit strachu a tiež, keď bol zahnaný do kúta. Kde bol potom ten nesmrteľný hybrid, ktorému nikdy nič nehrozí, keď ho na kolená zloží vlastné dieťa? Vždy robil to, čo preňho bolo výhodné a nakoniec sa mu to väčšinou vyplatilo - pomohol Genevieve, ona pomohla na oplátku jemu. Je voči nej zhovievavý, tak isto ako k iným čarodejniciam, ktoré ešte vlastnoručne nezabil. Dokonca nechal nažive aj Sophie, aj keď nie práve s dušou na mieste, ak nejakú mal, pretože usúdil, že je teraz lepšia živá ako mŕtva a bola to len ďalšia zhovievavosť, ktorá mu opäť niečo prinesie. Väčšinou proste nerobil veci úplne nezištne, nemal na to proste povahu, nebol to on.*
Čo keby sme na dnes preskočili niečo, čím by sa mohla začať hádka a nechali to nabudúce? *Trochu otrávene podvihne jedným obočím a chvíľu sa nezainteresovane pozrie niekam za ňu na stenu. Po jej otázke, či to chce naozaj vedieť, len pokrčí neurčito plecami a sugestívne našpúli pery.* Inak by som sa nepýtal...*Poznamená poniekiaľ sucho a sleduje ju, ako sa stavia z kresla na nohy, pričom na pár sekúnd mu klesne zrak k jej bruchu, než ho znovu dvihne do jej tváre.
Žiadnu inú odpoveď nemohol ani čakať, o to trpkejšie bolo to, že sa mýlila a on tak nebude môcť splniť jej očakávania k jeho osobe. Znovu a zase prejaví istú stránku, ktorú prejavovať nechce, ale voči nej si to najskôr bude musieť odpustiť.
Skloní pohľad niekam na dlážku, akoby uvažoval nad jej slovami. Vedel, žeby sa jej len tak nevzdala, vedel, žeby bojovala do posledného, aby ju nikdy nestratila, ak nebude musieť, presne tak isto ako on, a to bolo to, čo sa mu na nej páčilo a zároveň to na nej nenávidel. Kútik jeho pier sa na pár sekúnd podvihne nahor, než ho znovu stiahne do úzkej línie.*
Ak mám byť úprimný, tak som si nebol celkom istý a chcel som ti dať priestor na vyjadrenie, keďže...Ako si už predtým povedala, bude asi najlepšie, ak sa naučíme nejako komunikovať. *Znovu k nej uprie zrak.* Každopádne by som ti rád niečo ukázal. *Pomaly vydýchne a prejde okolo nej ku dverám, ktoré boli doteraz zamknuté a ktoré vedú do stredne veľkej izby, ktorá je hneď pri tej, v ktorej Hayley ubytoval. Možno ani netušila, aké zámerné bolo, že jej vybral práve túto izbu a bol rád, že nemala žiadne námietky, nakoľko jej asi bolo jedno, v ktorej miestnosti ju bude prakticky držať.
Z vrecka nohavíc vytiahne kľúč, ktorým pomaly odomkne a následne ho ponechá v zámku, už nemá zmysel izbu zamkýnať.
Dokončila sa asi dva dni predtým, než sa sem Hayley aj s jeho súrodencami presťahovala a bola zariadená viac-menej tak, ako mu to vyhovovalo a ako to pre svoju dcéru chcel. Odstúpi od dverí s tým, že nechá Hayley, aby sa šla pozrieť sama.*

*Nemá pro ni absolutně žádnou cenu vyjadřovat se k tomu, že to nechají být. Nemá cenu vyjadřovat se k ničemu, co právě řekl. Alespoň ona to tak pokládá za správné v tuhle chvíli. Pozoruje ho a nechá ho odejít, snad i přemýšlí, že by nešla a nejradši zůstala ve svém pokoji. Založí ruce na hrudi, ale nakonec se rozejde za ním, i když daleko nejde. Stojí vedle něj u dveří, které si jen prohlédne. Nemá ani tušení o tom, co je za nimi. Sklopí zrak a pozoruje jeho ruku a klíče, který nechá ve dveřích. V okamžiku, kdy ustoupí jí to dojde, že to ona bude otevírat ty dveře. Trochu nedůvěřivě si ho prohlédne. Neví, co má od něj očekávat. Co si pro ni přichystal tentokrát? V obličeji má stále jakousi hořkost, stále z ní působí ta negativní energie. Není nic, co by jí mohlo zlepšit náladu, alespoň si to myslela. Narovná se a položí jednu ruku na kliku a druhou uchopí mezi prsty klíč. Otočí klíčem a slyší cvaknutí zámku, který se právě odemkl. Zatlačí klikou směrem dolů a nechá otevřít dveře. Ještě ani nevstoupí dovnitř, ale už teď ji ohromí to, co vidí před sebou. Zůstane stát na místě, jako kdyby tam právě zamrznula. Všechna negativita z její tváře zmizí a nahradí to překvapení a potěšení. Do tváře se ji vrací jemnost, která samozřejmě snad žádné ženě nechybí. Udělá krok vpřed a překročí práh. Očima v rychlosti přelétne zdi, pak poličky na kterých je pár hraček. Ale její pohled se vrátí k tomu, co ji právě zajímá nejvíc a to k dětské postýlce. Rty se jí roztáhnou do úsměvu a najednou roztaje. Jak to udělal? Jak to udělal tak rychle? Jestli ji někdy mohl překvapit, tak právě teď. Udělá dalších pár kroků k postýlce a rukou přejde po dřevě ze které je poskládaná. Její prsty se jen velmi lehce dotýkají postýlky, nakonec přejede i po povlečení a peřinkách, které tam jsou připravené. Stačí si všimnou i plyšového medvídka, který tam má své místo. Usměje se ještě víc. Pozvedne pohled a podívá se na blyštivé předměty nad postelí. Vezme jeden krystal do ruky a pohrává si s ním. Otáčí ho ze strany na stranu a pečlivě ho pozoruje. Nemůže uvěřit tomu, že tohle Klaus udělal. Stále je k němu otočená zády, ale prolomí to ticho, které je mezi nimi.* Už jsem si myslela, že jsi ztratil smysl pro to, aby si někoho zaskočil. *Pronese poněkud ironicky, i když její radost z toho, co vidí dává jasně najevo, že by nejradši řekla něco jiného, ale nehledá ta správná slova. Nebyla té povahy, která by všechno vychvalovala, dávala najevo, to co jí dokázalo vzít dech. A to si myslí, že měla s ním společné. Cinkne do jedného krystalu a potom se otočí k němu. Rukou se zapírá o postýlky a pousměje se na něj. Nadechne se zhluboka.* Zaslouží si to. *Tím mu i chce říct, že odvedl skvělou práci, i když mu to neřekne přímo. Až teď si všimne obrazu, který je tam pověšený a tak přejde k němu blíž. Dívá se na něj a líbí se jí, na to, jakou kritiku měla před skoro devíti měsíci k jeho obrazům. Teda myslí si, spíš je tak nějak přesvědčená, že je to jeho práce. Opět se na něj podívá. Spadlo z ní všechno, co jí tížilo a to jen jediným okamžikem. Dokázal ji rozptýlit, dokázal ji přivést na jiné myšlenky a co víc? Dokázal ji potěšit. A to od něj nečekala. A i když to nedávala na sobě znát, děkovala mu za to. Vrátí se nazpět k postýlce, která je pro ni to nejzářivější v místnosti. Tady bude spát, tady ji budou mít. Tohle bude její království. Královský pokoj malé princezny, to, co si zaslouží. Podívá se opět na něj.* Jak dlouho ti to trvalo? *Pravou rukou má položenou na okraji postýlky a zůstává stát v místnosti. Ještě nechce odtud odejít a vrátit se do svého pokoje. Oproti tomuhle ji přijde každá místnost už nijaká. Tohle je nejlepší pokoj, který kdy viděla. Tohle je ten nejlepší důkaz, který Klaus mohl všem dát, že mu opravdu záleží na dítěti. A jednu věc si právě uvědomila. I kdyby ona tady z nějakého důvodu nebyla, tak on pro jejich dceru udělá to, co by udělala ona. Tohle měli společné, v tomhle byli oba silní. A tohle je spojovalo.*

*Potichu stojí na mieste rozhodnutý nič nehovoriť až do doby, než uvidí na jej tvári nejakú reakciu na to, čo čaká za dvermi, ktoré sa práve chystá otvoriť. Možno to nebola najlepšia chvíľa, kedy by jej ju mal ukázať, ale nechce, aby si myslela niečo, čo nie je pravda, keďže potom vznikali nejasnosti, ktoré si oni dvaja nemohli dovoliť, určite nie teraz a ani nikdy potom. Na pár sekúnd privrie oči, keď počuje, ako sa dvere otvorili. Niežeby sa nejako obával jej reakcie, skôr sa bál toho či to bude v poriadku. V jeho očiach to bolo presne to, čo pre svoje dieťa chcel, ale nie vždy sú na tom jeho oči správne. Bolo to také zútulnené, jednoduché a aj napriek tomu krásne, nakoniec, nie nadarmo sa hovorí, že v jednoduchosti je krása. A to bolo presne to, čo jeho dcéra potrebovala, izbu, ktorá síce nebude hýriť farbami, ale zato v nej bude mať pocit, že je doma, oni budú mať pocit, že sú doma.
Na pár sekúnd jemne zvraští obočie a mierne ohrnie spodnou perou, ako sa snaží preskúmať každé zákutie Hayleynej tváre a výrazu, ktorý sa už pred pár sekundami zmenil. Teraz si už mohol byť istý, že o tomto mala podobné predstavy ako on, dokázal to z nej vyčítať, ako z otvorenej knihy.
Počká, kým vstúpi dnu, na čo prejde ten krok ku prahu aj on a zostane stáť niekde v strede dverí sám si ešte raz prezerajúc miestnosť, v ktorej teraz obaja stoja. Rozhodne bola najväčšou dominantou krásna a hlavne veľká drevená posteľ, pri ktorej si už ani nevedel predstaviť, žeby jeho dcéra spala niekde inde. Pohľad mu znovu padne ku Hayley, ktorú zjavne zaujala rovnako ako jeho, pričom ho na ňu kradmo upiera. Na jej prsty, ktoré prechádzajú po jednom z rámov až k plachtám, akoby si potrebovali všetko ohmatať. Chápal ju, chápal, prečo sa bojí toho, čoho by bol schopný, on sám sa toho niekedy bál, ale jedno vie iste. Jeho dcéra by mala vyrastať so svojou rodinou a v dome ich rodiny, nie skrývaná, nie v rozvrátenej a zničenej situácií, ktorú jej spôsobí jej nenapraviteľný otec.
Na perách sa mu rysuje mierny úsmev, pričom práve stojí asi krok od prahu dverí v izbe a dáva jej priestor, aby si prezrela všetko, čo jej srdce žiada. Ešte stále nič nehovorí, aj keď presne vie, čo má na mysli aj na jazyku. Potreboval jej to povedať a vedel, že tak isto to ona potrebuje počuť. Potrebuje vedieť, že sa on je ten posledný, ktorého by sa mala báť, či už nosí jeho dieťa alebo nie, vždy to bude jeho matka, a to je to, čo si uvedomil, musel uvedomiť.
Ticho v miestnosti prelomí nakoniec Hayley ako prvá, niežeby ho svojimi slovami o niečo ukrátila. Prakticky ani nevedel prečo, ale bol rád, že sa jej to páči, bol rád, že je to to, čo aj ona chcela. Jeho úsmev sa hneď na to rozšíri o trochu viac, pričom asi na sekundu odvráti svoj pohľad na koberec, ktorý je položený na drevených parketách, než sa znovu vráti k nej. K tomu, čo povedala predtým sa nijako nevyjadruje, neprišlo mu, žeby bolo treba niečo hovoriť, všetko šlo tak nejako samé aj bez slov. Avšak akonáhle sa k nemu otočí a prenesie tie dve slová, ktoré ho donútia kývnuť hlavou, tak sa mu ústa rozlepia akosi samé.* Zaslúži si všetko na tomto svete...*Ani si neuvedomil, ako to mohlo vyznieť z jeho úst. Trochu až netypicky, akoby to hovoril niekto celkom iný bez jeho minulosti a povesti, ktorú niesol na pleciach. Ale bolo to tak, už len kvôli tomu, aké ťažké to s jeho dcérou bude pri všetkom, čo jej hrozilo, či si to už teraz pripúšťal alebo nie, si zaslúžila omnoho viac, než jej mohol aj on sám vôbec dať.
Všimne si, keď Hayley upúta obraz, ktorý maľoval pre ich dcéru a spomenie si na ten večer, kedy bola uňho v sídle ešte v Mystic Falls, trochu toho vypila a začala sa hrabať medzi paletami, na ktorých boli plátna. Pri tejto spomienke sa nemôže neuškrnúť, aj keď to bolo už tak dávno, že sa to zdalo ako celá večnosť. Od tej doby sa toho udialo neúrekom - dozvedel sa, že bude mať dieťa, že ho pred sto rokmi zradila vlastná sestra, a to asi najhorším spôsobom, akým len mohla, jedine, žeby mu ten kolík zapichla do srdca sama a že jeho brat Kol a Finn opäť žijú, nevedno ako všetci, či už nepriatelia alebo jeho rodina, nejakým zázrakom opäť plynú k životu, pričom sa jedno s druhým veľmi nevylučuje.
Celý čas z nej nespúšťa svoj pohľad, ale za to sa ani nejako nepohne z miesta. Mal v pamäti každý milimeter tejto izby, keďže ju sám zariaďoval. V tomto nechcel a ani nepotreboval niečiu pomoc, bolo to asi až veľmi osobné, teda aspoň preňho určite.*
Chvíľu...*Odvetí stručne, pričom by niekto mohol mať problém rozpoznať či to bol len výdych alebo slovo. Nahne hlavou mierne do strany a pozrie sa jej rovno do očí.* Chcem, aby naša dcéra žila so svojou rodinou a nechcem, aby jej niečo chýbalo. *Pokrúti rozhodne hlavou.* A už vôbec nie, aby si to bola ty...Jej matka*Prenesie potichu.* Bol by som rád, ak by si tu zostala aj potom, čo sa narodí, Hayley. *Povie nakoniec s tým, že to bola pre teraz asi jedna s najúprimnejších vecí, ktoré za posledný čas povedal.*

*V tuhle chvíli se na něj dívá tak, jak se ještě na něj nikdy nedívala. Obdiv, ano skládá mu obdiv za to, co udělal a jak se k tomu staví. Pozoruje ho a poslouchá každé jeho slovo pozorně. To, co zaslechne. To, co teď slyšela. Vážně se to stalo? Pootevře ústa, ale nic neříká. Jen ho zkoumá svýma očima a snaží se to vstřebat. Natočí se trochu do boku, jelikož si znovu začne prohlížet postýlku. Dívá se na tmavou barvu dřeva a prsty putuje po dřevěné pelesti postýlky. Snaží se vstřebat to, co jí právě řekl. Obrátí zrak směrem k němu a mihne se ji na tváři úsměv, který zase hned zmizí. Ve svém výrazu si stále uchovává překvapení a potěšení. I její srdce se zklidnilo, všechno z ní odpadlo, alespoň pro tuhle chvíli. Je těžké odpovědět mu. Někde ale uvnitř sebe věděla, že i kdyby mlčela, tak on to pochopí. Bude vědět, co by přesně řekla a nebo bude vědět, že slova jsou někdy zbytečná a stačí jen vidět na člověkovi, co v něm dokáže vyvolat svými činy. Přejede pokoj očima a dívá se na dřevěné hračky. Líbí se jí ta jednoduchost, nechtěla by ani něco přeplácaného. Bylo to dokonalé, dokonalé místo pro jejich dceru.* Ty, já, zázračné dítě, Elijah a Rebekah pod jednou střechou. To zní...zní to divně. *Pobaveně se nad tím ušklíbne a stále stojí na tom stejném místě. Nadechne se zhluboka a nasaje typickou vůni toho pokoje. Už teď to tady miluje. Zavře na chvíli oči, aby si to užila. Víčka se ji zatřepotají a po pár vteřinách je otevře. Zadívá se zase na Klause.* Ale chci to samé, co ty. Chci pro ní to, co jsme neměli. Opravdovou rodinu. Nikdy jsem neměla matku, co by mi všechno ukázala a připravila mě na spoustu věcí. Nikdy jsem neměla otce, který by byl pyšný na svou dceru. Jak jsi řekl, zaslouží si všechno na světě. Zaslouží si rodiče, které my jsme neměli. Takhle si to můžeme vynahradit. Nedovolíme, aby jí někdo sebral to, co bylo sebráno nám. *Trochu se mu otevře, možná to v ní vyvolává tahle chvíle. Možná to v ní vyvolává ten pokoj. Ale myslí to vážně, je k němu naprosto upřímná. Od té doby, co je v New Orleans s ním mluví takhle. Je ráda za to, co řekl o jejich dceři. Je ráda, že jsou spolu na stejné vlně. Dřív si ani nechtěla přiznat, že oni dva jsou si vlastně v hodně věcech podobní. Až teď si to přiznává. Teď vidí, že opravdu mají hodně společného a jejich dcera to ještě víc zpečetila. Může to působit tak, že to snad není ani ona. Alespoň on by si to mohl myslet protože se takhle před ním nikdy nechovala. Většinou to byly hádky u nich a nebo jen pohledy, kterýma ho odsuzovala a nebo on jí opovrhoval. Zdá se jí, že teprve až teď, po tak dlouhé době spolu dokážou mluvit jako dva dospělí lidé a hlavně v klidu. Jako rodiče, kteří budou mít dítě. Jako spojenci, kteří mají stejný cíl. A v tu chvíli si vzpomene na to, že mu musí oznámit tu věc ohledně Genevieve, ale ještě předtím mu potvrdí něco jiného.* Zůstanu. *Přikývne souhlasně hlavou. I když to už vlastně řekla hned jak poprvé promluvila, přece jen ho upřesnila. Nebude odcházet, ne když udělal tohle a navíc by to způsobovalo problémy, až by se dítě narodilo. A jedna věc se změnila. Začala mu tím věřit, že ji opravdu nechá žít a bude moct být se svou dcerou. Nadechne se zhluboka a následně na to hned vydechne.* Ještě jsem ti chtěla říct, že jsem mluvila dnes ráno s Genevieve a požádala jsem jí o pomoc. Bude u mého porodu, budu ji potřebovat. Přišlo mi to jako nejrozumnější rozhodnutí vzhledem k tomu, že je to jediná čarodějka, které by se dalo důvěřovat. To neznamená, ale že má mojí plnou důvěru. Jen je to nejdůvěryhodnější čarodějka ze všech se kterýma jsem měla co dočinění. Nejde jí o dítě a navíc...ví, jaké to je být matkou. *S ním může o tom mluvit otevřeně protože jí prozradila, že Klaus o tom ví, takže nemá cenu o tom nějak mlčet před ním.* Byla také zdravotní sestra a já potřebuji pomoc. *Přizná se mu, opět se mu otevře s tím, že má prostě z toho strach, i když to tak úplně neřekne. Ale on to na ni určitě pozná, to jí je jasné. To, že se otevře teď ale neznamená, že to udělá i příště. Zřejmě na ni působí ta krása toho pokoje a jeho přiznání.* Jen jsem ti to chtěla říct. Jen doufám, že s tím nenastane problém protože si za tím rozhodnutím stojím. Záleží mi na tom. *Přešlápne z jedné nohy na druhou, ale pořád se tak nějak udržuje na stejném místě. Rukou si přejíždí po bříšku, dělá pomalé pohyby. Zřejmě se snaží cítit malou, i když je pravda, že ji cítí i normálně, aniž by se dotýkala břicha. Ale tohle je prostě její kontakt s ní. A nedokáže si představit, že to ztratí. Ale je pravda, že pak ji bude držet v náručí a to bude ještě lepší pocit, než co má teď. Stále ho sleduje, každý detail jeho tváře.*

*Mierne na uškrnie nad jej poznámkou a trochu ohrnie perami, ale nevyjadruje sa k tomu, keďže to bola jedna z tých viet, ku ktorej proste nebolo treba. Prakticky mu tým naznačila, či tu zostane a že ak sa nepokazí nič, čoby sa nemalo, tak tu o necelé dva mesiace budú spolu žiť ako rodina, teda pri svojich súrodencoch si tak istý nebol, ale veril, že Elijah by len tak neodišiel, na to príliš ľpel na rodine a jej zachovaní, čo sa prakticky teraz aj dialo. U Rebekah zase takú istotu nemal, ale nechcel, aby odišla a aj keď s ňou netrávil práve veľa času, mal ju prakticky hneď za nosom, ak by sa stačil obzrieť.
Sleduje mimiku jej tváre a vie, že sa z tejto izby snaží pochytiť čo najviac toho len ide. Bolo to asi najlepšie miesto, kde mohla byť, mala ju zo svojej izby rovno za ďalšími dvermi, nablízku a v bezpečí. Zariaďovanie izby mu netrvalo ani tak dlho, než konečné rozhodnutie toho, žeby prial myšlienku na Hayley, žeby mu nevadilo, ak by tu bola a že jeho dcéra potrebuje predovšetkým matku ako každé dieťa, aj keď bola neobyčajná. Uvažoval o tom už pred necelými troma mesiacmi, teraz sa mu vidina toho všetkého, čo môžu mať zdala skoro na dosah, ale stále tu boli problémy, ktoré bolo treba vyriešiť a ktoré len tak sami neopadnú.
Celý ten čas, čo Hayley začne znovu hovoriť len mlčí a upiera na nej svoj pohľad. Nechá ju, aby povedala všetko, čo mala na srdci a letmo si v hlave prehráva jej slová. Bola to pravda a presne to, čo chcel. On vyrastal v kruhu rodiny, aj keď mu život stále ničil Mikael, monštrum, ktoré nazýval predtým otcom, mal svojich súrodencov, Rebekah, Elijaha...A myslel si, že mal aj matku, než ho zradila, za čo sa jej potom pomstil. Takže áno, s Hayley naozaj neboli až tak rozdielni, vlastne by sa dalo povedať, že v určitých uhloch sa ich životy prekrývali a v iných zase celkom rozdeľovali na kilometre ďaleko od seba. Jedna vec však u oboch bola jasná a vždy rovnaká, obaja chceli pre ich dcéru len to najlepšie, nikdy by nedopustili, aby jej bolo ublížené za hocijakých okolností.
Už vedel, prečo sa rozhodol tak, že si želá, aby ju Hayley vychovávala tiež. Proste nikto jej nedá viac, keď Klaus bude preč ako ona. To presne si na nej cenil, jej vzťah k ich dieťaťu, aj keď jeho otcom bol on a aj keď ho mnohí nazývali monštrom, ona ho brala len ako svoje dieťa a teda všetko na svete, o nič menej.*
Pokiaľ bude s nami, neverím, žeby jej niečo chýbalo a žeby jej niekto mohol niečo zobrať. *Mierne pokrúti hlavou, pričom si je istý svojimi slovami.* Viem, že jej dáš všetko. *Rovnako ako sa o to pokúsi on, aj keď sa s tým bude musieť najskôr nejako popasovať, musí to zvládnuť, už zvládol aj ťažšie veci.
Ani netušil, kedy sa ich debata vykľula tak úprimná, akoby bolo jedno, čo kto teraz povie, akoby bolo v poriadku, nech prizná už čokoľvek, strach, starosť, hocijaký pocit, ktorý nerád ukazuje bol teraz úplne v poriadku. Pri Hayley áno.
Keď mu nakoniec potvrdí to, čo vytušil už z jej predošlého rozprávania, tak len opäť podvihne kútikmi úst a opätuj jej intenzívny očný kontakt. Občas neprezrádzal nič, občas až priveľa, to presne bol tento prípad. V jednom pohľade toho mohlo byť toľko, žeby to nedokázal vyjadriť, ani keby sa ako snažil, ani keby ako hľadal tie správne slová.
Nečakal, žeby ešte Hayley niečo chcela dodať, alebo chcela načať nejakú ďalšiu tému, ale napriek tomu sa toho nakoniec dočkal. Trochu podvihol obočie, ako ju počúval a ustavične pohyboval so sánkou, akoby si to všetko nechal prechádzať mysľou. Genevieve nebola zlá voľba, vlastne mala pravdu, mal by byť pri pôrode niekto schopný, aj keby sám pokojne ovplyvnil nejakých doktorov, ale takto to nejako nebolo ani veľmi nutné. Vedel, že to Hayley zvládne, je silnejšia, akoby do nej kto povedal a Genevieve v tomto ohľade skoro plne dôveroval, aj keď sa vždy našli nejaké pochybnosti a miesta pre otázky či pripomienky, ktoré on vždycky mal. Už raz jeho dieťa zachránila, nevidel jej dôvod ho zabíjať, navyše, ako správne poznamenala Hayley, ak sama vedela, aké by to bolo, stratiť ho...
Po pár sekundách len s krátkym výdychom kývne hlavou a znovu sa od steny zadíva na ňu. Prišlo mu možno trochu zvláštne, že sa s Genevieve dala tak veľmi do reči, na to ako nedôverovala čarodejniciam, ale ona bola vždy poniekiaľ iná.* Chápem a v poriadku...*Povie nakoniec s neurčitým tónom v hlase.* Bude to asi najlepšie riešenie...*Samozrejme sa môže stať niečo nečakané alebo sa čokoľvek zvrtnúť, ale na to teraz nechcel myslieť, ešte mali trochu času na to, aby nad tým obaja premýšľali, aj keď sa to viac týkalo Hayley ako jeho, preto toto rozhodnutie rešpektoval a aj tak v tom nevidel žiadny problém.
Každopádne sa s Genevieve najskôr ešte trochu porozpráva, keď na to vystane čas, ale až po tom pláne, ten bol teraz dôležitejší. Pretože nakoniec ani nebude dôležité, pri kom Hayley porodí, ale do čoho. Do rozvrátenej a nebezpečnej komunity dvoch čarodejov, ktorí nechcú nič iné, než zabiť jeho, jeho rodinu a hlavne jeho dieťa?
Nakoniec sa znovu mierne pousmeje a pootvorí ústa, akoby mal ešte niečo na jazyku, ale následne to aj to premlčí.* Dobrú noc, malý vlk. *Prenesie potichu, ešte pár sekúnd na ňu hľadí, než sa od nej otočí chrbtom a vyjde cez prah dverí do Hayleynej izby, kde ešte na chvíľu zastane.* Je v poriadku, že máš z toho strach, láska...Tiež ho mám. *Prizná potichu, akoby ani nechcel, aby to počula, ale proste mal pocit, že by to mala vedieť. Ani on nešiel na istotu a nemal všetko ujasnené v hlave, prakticky nebolo isté nič. Netušil, ako zareaguje, keď svoju dcéru uvidí prvýkrát a keď ju bude držať v rukách. Nevedel absolútne nič a jediné, na čo myslel bolo, že to nesmie pokaziť, nie s vlastnou krvou. Znovu sa dá do pohybu, prejde tých pár krokov k dverám a vyjde z jej izby von, pričom ide do pracovne dokončiť to, čo chcel a nakoniec si ide ľahnúť.*

*Spokojeně se pousměje, když ji odpoví, že s tím nemá žádný problém. Rozhodně by si za tím stála, i kdyby ten problém měl, ale takhle je to lepší, když s tím souhlasí. Trochu i počítala s tím, že řekne, že mu to nijak zvlášť nevadí. Koneckonců si s Genevieve rozuměl, teda alespoň si to ona myslela. * Dobrou noc. *Odpoví mu a trochu se ušklíbne nad tím, jak jí oslovil. Už na to byla zvyklá, ale neměla to moc ráda. Teď už jí to ale nijak nevadilo. Ani nečekala, že by se nějak zdržel. Byla u něj zvyklá, že vždycky přijde v momentě překvapení a potom zase rychle odejde. Ale v tuhle chvíli ji to rozhodně netrápilo. Byla spokojená. Ten pokoj ji ohromil a taky on sám ji překvapil i tím, co řekl. V tuhle chvíli ji už nevadilo nic. Dívá se na něj, když odchází a rozhodně nečekala, že by se ještě otočil. Jeho přiznání ji zaskočí, alespoň ví, že není v tom sama. Pousměje se ještě jednou nad tím vším, co dnes večer proběhlo a nechá ho v klidu odejít, už dál nic neřekne. Má z toho všeho dobrý pocit. Opravdu si ale nemyslela, že by se jí někdy přiznal s tím, že i on má strach. Nezdálo se, že by někdy měl z něčeho strach a kdyby ano, že to nedá najevo. Nechá to ale být, vždyť je to pochopitelné, že oba se toho bojí. Ani jeden z nich na něco takového nebyl připravený a ani o tom nikdy zřejmě ani jeden z nich nepřemýšlel. Ještě zůstane po jeho odchodu v pokoji. Opět si vše prohlíží, postýlku, obraz, hračky, poličky, vymalování, koberec. Ano, rozhodně je to perfektní. Natáhne ruku k tomu medvídkovi, co má v postýlce a přejede rukou po něm. Na tváři má úsměv, těší se až svou dceru poprvé uvidí ležet v postýlce a spokojeně spát. A taky bude hned u ní. Nakonec medvídka odloží na své místo a přejde ke dveřím. Zhasne světla a zavře dveře od pokoje, ale nezamyká ho. Klíč si vezme a schová ve svém pokoji. Nakonec usoudí, že už je opravdu čas jít spát a navíc to potřebuje. Takže se převleče, zalehne a po nějaké době usne.*

*Zpátky se vrátí pozdě v noci, kdy už je dům téměř tichý a klidný, až na pár posledních upírů popíjejícich dole. Nijak si jich nevšímá. Zamíří po schodech nahoru. Vejde do pokoje převlékne se a jde si lehnout. Než usne přemýšlí nad dnešním dnem. Doufá, že s Hayley si to vyjasnili a nyní spolu budou moct opět normálně existovat na jednom místě. Kromě Hayley přemýšlí nad svými sourozenci i nad tím, co je v příštích dnech čeká. Likvidace Benjamina a Papa Tunde. Nakonec se mu pozdě v noci podaří usnout a na chvíli vypustit všechny starosti z hlavy.*

(Svůj líný zadek konečně donutil vstát z postele až vcelku pozdě. Moc se mu nechtělo vylézat, neměl k tomu důvod, no možná mohl zkontrolovat nějaké ty upíry, ale na to byl taky až moc líný. Když tedy vylez a dokonce se donutil i vykoupat, převléct, tak s úsměvem na tváři vyšel z pokoje. Pomalu procházel chodbou a když prošel okolo nějakého pokoje, vzpomínal na to co za nimi dříve bylo. Potom narazil na dveře, za kterými pravděpodobně bude Rebekah. I když ta už je určitě dávno vzhůru, raději odstoupil ode dveří, ale ještě chvíli tam zůstal stát.)

Zpráva Marcelovi

kód:

Jsem ve městě s informacemi. Přijdu co nevidět. Diego

(Když uslyšel jak někdo zabírá za kliku, nevěděl jestli má ještě odejít a nebo ne. No neodešel, protože Rebekah byla rychlejší než jeho přemýšlení. Vypadal vcelku překvapeně i na to, že stál před jejími dveřmi nečekal, že jí uvidí. ) Já jsem.. (Nějak se snažil vymyslet, co má vlastně říct. Ani to sám moc dobře neví, prostě tam jenom stál a čekal.) Jen jsem šel okolo a prostě jsem se tu zastavil. (Nějak ze sebe vydrmolil a pak ho z dalšího brblání, na které se chystal, zachránil telefon. Vytáhl ho a zkontroloval kdo mu píše. Diego. Nečekal, že se vrátí tak brzy, ale vůbec s tím taky nemá problém. Tam mu tedy odepíše)  

kód:

Fajn. Budu čekat v sídle.

(Smsku mu odeslal a pak svůj pohled, spolu s veškerým zájmem přesunul ke krásnému blonďatému stvoření před ním)

(Bylo vidět, že jeho výmluvě až tak moc nevěří, co si taky mohl myslet, že jo? Sledoval jí jak k němu přichází a jen se na ní sladce usmál. Na její poznámku o stalkerech se jen zhluboka zasmál.) Stalker? To si přece o mě nemůžeš myslet. Ne, šel jsem okolo a rozhodoval jsem jestli za tebou jít nebo ne. Chtěl jsem si tebou promluvit, když tu byla Claire, ale no..vypadal si zaneprázdněně (I přes to, že mluvil o Claire se zasmál. Zasmál se, protože si vzpomenul na to jak tam ležela na zemi. Je vtipné, že je stejně jako ona bezmocná proti zlomenu vazu. Raději se od přemýšlení o tomhle obrátil k něčemu jinému. Přemýšlel o tom jak musí s Diegem probrat Tundeho, konkrétně to, že ho bere sebou. Zamyšleně sledoval zem a ruku si strčil do kapsy u mikiny)

*Cestou se napil z nějaké ženy, kterou potkal, ale hned jí uzdravil a donutil, aby zapomněla. Na vlasy kašlal, jen si je prohrábl rukou a nebylo skoro nic poznat. Poměrně vyčerpaně si otřel čelo, takže si nevědomky smazal kousek LOSER, o kterém ani nevěděl, že ho tam má. Stále by to ale bystré oko poznalo. Dorazil, otevřel dveře a ušklíbl se na jednoho z upírů, který tam stál. Nechápal, proč se na něj tak divně kouká, nevěděl, čemu se upír nesnaží smát. Jen na něj zavrčel. byl Marcelova pravá ruka, měli by mít respekt.* Marceli! *Zavolal, ale ne moc nahlas, věděl, že to hned uslyší. Byl rád, že byl "doma", cestování po státu opravdu nebylo pro něj, ale úkol splnil. Marcel mu dával časté zprávy o situaci ve městě, takže hrubé obrysy znal.* Nečum. *Zavrčel na dalšího upíra, který pozvedl obočí, zatím jen stál v hale, čekajíce na Marcela.*

Zatím o ten post nestojím, ale zabírám si ho. Možná si to ještě rozmyslím (Se smíchem na tváři jí odpověděl na její rýpnutí. Viděl jak jí potom úsměvu při zmínce o Claire úsměv zmizel, možná jí ani neměl zmiňovat) Proč ti to vlastně udělal? Nebylo to kvůli Claire. nebo tak nějak, že ne? (S menším zděšením pověděl, protože se bál, že by se oni dva rozhádali jen kvůli ní. Moc dobře ví, jak si ta jejich rodinka zakládá na důvěře a vztazích.) Jestli se do toho pustil Elijah, tak to se nemáš čeho bát. (Zasmál se, protože moc dobře ví jaký může být. Na toho člověka,upíra, dá snad každý. Už se chtěl pustit do odpovědi o čem spolu chtěly mluvit, ale zaslechl své jméno a tak se otočil za hlasem.) Diego! (Pověděl s nehraným štěstím v hlase jistě, že mu chyběl, je to jeho pravá ruka a velmi dobrý kamarád. Otočil se zpátky na Bekhu a jeho pohled naznačoval jestli to chvíli počká.) A nebo pojď se mnou. (Vzal jí za ruku a šel s ní dolů ze schodů. Přešel ruku v ruce dolů s Bekhou a usmál se na Diega) Páni kámo. Koho jsi naštval? (Se smíchem pověděl a koukal se na jeho nápis LOSER na čele. Trošku se uchechtl, ale ne moc, protože moc dobře věděl jak může být Diego výbušný)

*Zasmál se, když ho uviděl, ale už méně, když uviděl Původní holka. Původní blondýny se snad množí, pomyslel si, ale nedal to na sobě znát. Přešel k němu, Rebekah náležitě ignoroval a poplácal Marcela po zádech. Rebekah přitom mírně odstrčil, měl roztažený úsměv od ucha k uchu.* Rád tě vidím, chlape. *Odtáhl se tak, že na oba dva dobře viděl, ale nechápal Marcelovo překvapení.* Jo, jedna barbie z tý jejich - *Hodil hlavou k Becce.* - rodinky. *Za jakých okolností, to už se nezmiňoval, byl to jeho výbuch, toho si byl moc dobře vědom, takže to dál nechtěl rozebírat. Pak se ale zachmuřil.* Cože? Jak to víš? *Stáhl obočí k sobě a rozhlédl se pro hihňajícím upírovi u dveří.* Říkám ti sklapni, Lucasi. *Mírně zavrčel, pohled pak obrátil zpět na Marcela a jeho společnost. Moc dobře věděl, že ho upíři znají, takže ztichli. Jak otáčel hlavu, bylo na jeho krku krásně vidět "A", která mu tam líčidlem namalovala Alisea. Bundu si stačil vyměnit, takže již neměl tu, co mu jí proklálo jeho vlastní žebro. Celkově byl kompletně nově oblečen. Triko AC/DC nechal v krámě, teď měl pěkné černé s "Burn in hell" a přesto bundu, ale tmavě hnědou a lehkou.*

(Na jeho poplácání po zádech se jenom usmál a ani si nějak nevšiml, že odstrčil Bekhu) Taky tě rád vidím, chlape. (Poslouchal to co povídal o Mikaelsonových a pomalu mu začínalo docházek koho naštval. Moc dobře si, ale nepamatoval jméno a tak raději jen mlčel, protože už takhle vypadal Diego jako by měl za chvíli vybuchnout.) No...Sice moc netuším o čem mluvíš, ale já mluvím o tom co máš na čele. (Zasmál se a ještě víc se smál tomu jak okřikl Lucase,který okamžitě utichl. Podíval se na Rebekhu, která se právě smála a něco povídala.) Alisea. (Zopakoval si to jméno spíše pro sebe a na poznámku co přišla po tom, jen zakroutil hlavou. Přišlo mu to vtipné, ale moc dobře věděl jak se Diego ještě víc naštve.) To je jedno. Tak jak bylo? A teď nevím jestli jsem ti o tom psal.. ale (Rozhlédl se po místnosti a nikdo nevypadal jakoby věnoval větší pozornost něčemu co říká.) budu tě potřebovat na jeden plán. (Řekl to zatím takhle a až později mu vysvětlí co měl na mysli. Myslel tím, že to on a ještě někdo koho sežene, mu pomůžou obsypat dům nějakým tím práškem. Ani sám tomu moc nerozumí a tak to nebude vysvětlovat do detailů)

*Probodl očima Rebekah a upíří rychlostí byl u velkého zrcadla v hale. Zuřil. Snažil se vnitřně uklidnit, ale jeho LOSER na čelo tomz nijak nepřidávalo. Jedním tahem hřbetu ruky si to smyl a drhnul i 'A'.* O jednoho víc, o jednoho míň... *Zamlel skoro nesrozumitelně a samozřejmě tím myslel to, že až Aliseu potká, nepřežije to buď on nebo ona. Ve svém vzteku sázelna její smrt. Pak se obrátil zpátky na Marcela.* Jak bylo? Cestovat po zemi a tahat z čarodějek informace není zrovna můj obor. Už nikdy, radši kůl do srdce. *Vrněl,ale vypadal pořád dost namíchnutě.* Poslední zprávu jsem dostal před čtyřmi dny. 'Zjisti cokoliv o Benjaminovi.' Čarodějky z Morgan City se obrátily zády, nebudou ani na jedné, ani naa druhé straně. Prej se do toho nebudou míchat. Ale všechno ti řeknu, až bude klid. *Přimhouřil oči směrem k Rebekah.* Plán? Proti komu?

*Se smichem sledovala, jak se zkoumal v zrcadle a nasledne si drhnul napisy.Poznala, ze ra rtenka byla ocela kvalitni, kdyz mu misty zustaly cervene fleky. Nakonec se nad jeho poznamkou, kterou pochopitelne svym sluchen dokazala zaslechnout, pobavene usmala.* To bude zajimave stretnuti. Mlady upir proti tisicilete tehotne carodejce... Nesezeneme si listky do prvni rady? *Podivala se tazave na Marcela. Jeji vyraz ji pak zustal pri zmince o planu. Znala pouze plan s Benjsminem a ten sr Marcela netykal.* O jaky plan jde?