The Abattoir

(Sledoval Diegův neurotický výjev a občas se škodolibě pousmál. Moc dobře věděl, že tohle nedopadne dobře, akorát netušil pro koho. No spíš sázel na Diega, protože pokud by nějakou náhodou nad ní vyhrál. Tak by nepřežil druhé kolo s někým s rodinky Mikaelsonů. Když k němu přišel, tak už se snažil usmívat o něco míň, protože nechtěl, aby se znovu naštval.) Fajn.Tak příště ten kůl. (Se smíchem pověděl a pohlédl se sladkým úsměvem na Bekhu. Diego pokračoval v mluvení a tak se mu raději věnoval.) Fajn. No to se asi hodí, nebo ne? (Koukl se tázavě na Bekhu, protože ta víc pravděpodobně víc o plánu Benjamin) Dobře. No jde o Tundeho. (Otočil se na něho s kamennou tváří, protože když si vzpomenul na to co Tunde dělal a dělá, zhnusil se. Už jen pomyšlení nad jeho jménem v něm vyvolávalo špatné vzpomínky.)

*Zavrčel něco směrem k Rebekah, ale radši jí nechal být, proto by asi vyjel a podle toho, jak se díval na Marcela, měli ti dva spolu dobrý vztah. Pohlédl na oba dva a pozvedl obočí.* Domove, sladký domove... *Zavrněl a přešel do velkého obývacího pokoje, kde si dřepl do jeho oblíbeného křesla, do kterého si moc žádný upír nesedal, protože by ho Diego vždy vyhodil a byl hnusný a podrážděný. To všichni věděli. Počkal, až oni dva přijdou, protože už dál v hale nehodlal stát, jako nezvaný host, když tady byl druhý pán. Pohodlně se usadil a začal.* Tunde? Ten Tudne, který se objevil, ale bližší informace jste zatím neměli? Koukám, že se toho tu stalo docela dost. Z tvých zpráv, Marceli, jsem moc nepochytil, co přesně se děje, ale mám zprávy od Derrbových Čarodějek z Morgan City. Je toho docela dost, mají strach. *Řekl a pohlédl na Rebekah, jako by to před ní nechtěl říkat, jako by ho obtěžovala svou "rozkošnou" přítomností. Rebekah asi nevěděla, za čím jel. Byly to tři docela vlivné čarodějky. Tři generace - bábrle, matka a dcera. Někdy v osmdesátých letech Marcel a jeho upíři zachránili právě "matku" a linie jim slíbila a dala sympatie. Čarodějky ale nechtěly zůstal v NO, takže se rozdělily do čtvrtí v Morgan City, kde vstřebávaly energii a další ty jejich kraviny, kterým moc nerozuměl, ale zajímalo ho to. Od každé "generace" si vyslechl něco a pak cestoval a sbíral informace. Skoro nic se ale nedozvěděl, nejvíc právě od čarodějek.*

(Když Diego odešel do obýváku, tak ještě chvíli čekal na místě s Bekhou) Oukej. Tak se zatím měj (Usmál se na ní a chtěl jí i dát pusu, ale raději jí nechal jít a rychle se přesunul d obýváku. Posadil se do jednoho z křesel, které vypadalo pohodlně) Ano Tunde. Ten Tunde (Objasnil mu situaci i když vlastně ani moc neobjasnil. Sám je rád, že tomu aspoň trošku rozumí. Čarodějnické věci šly vždycky okolo něho a byl za to rád.) Derrbových? No tak povídej. Myslím si, že toho máš určitě dostatek. A nebo aspoň víš něco víc jak já. (Pokrčil rameny a pak vstal. Pomalým a loudavým krokem přešel ke stolku, kde stály různé druhy alkoholu. Hrábl po jednom starším kousku a naplnil ním dvě sklenky. Jednu podal Diegovi a s druhou se posadil do křesla.) No a k tomu plánu..Sophie a Elijah mají v plánu nalákat Tundeho do jednoho domu. No a my dva plus ještě někdo.. Obsypeme dům nějakým kouzelným práškem, netuším o jakej prášek půjde, ale to nevadí. (Zasmál se a v hlavě si znovu přehrávala konverzaci mezi ním a Sophii)

*Ušklíbl se, když si Marcel sedl a začal.* Byl jsem tak, jak jsi řekl. U každé z nich. Řekl jsem málo, neměj strach, sám jsem toho moc nevěděl, ale podle toho, co jsi mi psal, nic nevědí. Z těma černokněžníkama nechtějí mít ani jedna nic společného. Babka Felisha říkala, že to bude problém, ale ptala se, proč je chceme dostat. Nelíbí se mi to. Řekl jsem, že se ve městě objevili Původní. Skoro mi vyrvala srdce. Všechno se to točí kolem té vlčice. Vycítily, že se něco děje a když jsem jim to potvrdil, skoro, jako kdyby se bály. Prý: "Živé dítě rozpoutá válku mrtvé, ale také." Podle nich to bude problém a otočily se k nám zády. Naštěstí mi slíbily, že se nepřidají ani na jednu stranu a budu v postaní, kde se nebudou zapojovat. Docela je chápu.. *Dodal a sklopil oči ke svým rukou, volně položených v klíně.* Trochu jsem se rozlobil a řekl, že je to sice pěkné, že slibují, ale chceme jistotu. *Z kapsy své bundy vyndal zapečetěný kus papíru a hodil ho na stolek před Marcelem.* Smlouva, s krví všech čarodějek. Jeden problém s krku. *Podíval se, jak se Marcel vzdálil k baru a když mu podal sklenku, usmál se.* Díky, chlape. *Pokýval a mírně usrkl. Nevěděl, že je v domě nějaký Původní, takže volně pokračoval na Marcelova slova. Trochu nechápal smysl.* Sophie a Elijah? Koho čarodějové chtějí, je to zase něco kvůli Původním? *Trochu arogantně se uchechtl a tím dal najevo, co si o celých Původních myslí. Nakráčí si do města a myslí, že budou skákat na jejich pískání.* Nebo obtěžují celé město? Kouzelný prášek, jistě. *Na mysli mu vytanula vzpomínka na Zvonilku, kterou zahlédl na televizi jedné čarodějek, která u sebe měla nevlastní neteř.* A taky se mi nelíbí situace vlkodlaků, producírují se po městě, jako kdyby jim patřilo. Někdo by jim měl ukázat, kde je jejich místo, nebo snad nedodržují smlouvu? *Zvedl obočí, zatajujíce, že on ji vlastně včera skoro porušil. Doufal, že se Marcel nezeptá, jak to zjistil.*

(Poslouchal co měl všechno Diego na srdci a občas přikývl. Nechtěl mu do toho skákat, protože by se mohlo stát, že na něho zapomene. A tak si do mozku zapisoval všechny důležité informace. Hayley. Naštvaně nad tím pomyslel ani se nediví, že jsou čarodějky vystrašené. Sám není zrovna nejradši, že jí má pár pokojů od sebe. A za chvíli mu tu bude pobíhat snad nejmocnější dítě světa. To opravdu není nejlepší. Na druhou stranu ho potěšilo, že čarodějky slíbily, že se nepřidají ani na jednu stranu a budou neutrální. Teda neměl takovou jistotu, ale moc dobře věděl, že to určitě nějak Diego zařídí. A taky, že jo. Položil svojí poloprázdnou sklenku na stůl a pohlédl na tu smlouvu) Perfektní kámo. Věděl jsem, že se na tebe můžu spolehnout. (Přikývl a opravdu byl rád, že tam poslal zrovna jeho. Sice jenom není pro nic za nic jeho pravou rukou.) Jasně. (Zasmál se a položil smlouvu zpátky na stůl. Napil se ze svojí skleničky. Slyšel tón, kterým mluvil o Původních, moc dobře ví, že Diego není zrovna jejich největší fanoušek. Sám je opravdu taky moc nemá v lásce, teda až na Bekhu, sladkou blonďatou Rebekah. Ale zbytek rodiny? Jsou to všechno namyšlenci. Obzvláště Klaus. Myslí si, že sem nakráčí a všechno mu zase zpátky sebere a bude to jeho. On to tu vybudoval, to on z toho něco udělal a co teď? Teď je to všechno jiné.) Taky nejsem nejradši, že se nám se nakvartýrovala celá rodinka, ale musíme to přetrpět. (Skleslým hlasem, ale s pevnou myslí pověděl a dopil svou sklenku. S menším prásknutím ji položil na stůl.) Kouzelný prášek, přesně tak. (Se smíchem v hrdle pověděl a ještě chvíli po tom se usmíval. Jenže ten jeho úsměv mu na tváři nezůstal dlouho. Okamžitě jak přehodil téma na vlkodlaky, tak se zase tvářil nepříjemně. Ani jemu samotnému se nelíbí, že mu tady po městě pobíhaj vlkodlaci. Byl by rád kdyby ty vlci zapadly do svých nor a už nikdy nevylezli) A myslíš si, že mě to těší? A obzvlášť teď když Dav začne chodit do školy. (S velkými obavy v hlase pověděl a pak se zakoukal do jednoho rohu v místnosti. Opravdu ho netěší, že se mu to procházej vlkodlaci. Bojí se toho, že zjistí, že Davina je ta Davina. Sice je silná, ale i oni jsou silní a můžou jí rozpárat hrdlo jediným pohybem.) A jak ty to vůbec víš? (Vzhlédl od toho rohu až k jeho obličeji. Nasadil vcelku podezřívavý obličej.)

*Pokýval na jeho slova a usmál se.* Jistě, to musíme, protože by to všechny stálo životy, viděl jsem, co Původní dokáží, když se jim něco nelíbí a ty to znáš z nás nejvíc. *Prohodil jen tak, ale myslel to docela upřímně. Všiml si změny v Marcelově tváři, sám měl neutrální výraz s občasnou mimikou, ale jinak zachovával vážnou tvář.* Ach, tvá sladká Davina. Dlouho jsem ji neviděl, ale to ostatně všechny z města. *Pokýval. Byli s Davinou téměř na stejné úrovni v tom, co pro ně Marcel udělal. Oba je zachránil, oba je vzal pod svá ochranná křídla a on věděl, že mu za to bude věčný ještě hodně dlouho.
Na chvilku, jakoby se zamyslel na těma špínama, co nesnášel ještě víc, než Původní. Vlkodlaci ochraňovali své rodiny a prohlašovali, jak jsou super a jak jsou hrdí na to, co jsou. Jistě, ale jeho rodinu neušetřili. Jeho krásnou sestru... nenáviděl je a moc dobře věděl, že to Marcel ví. Sám mu dal svou krev, když málem tenkrát vykrvácel. Podíval se Marcelovi do očí a rozhodl se, že mu poví pravdu, ne tedy celou, trochu to přibarví, aby bylo právo na jeho straně. Chtěl je pošpinit co nejvíce by to šlo.* No... *Dopil zbytek skleničky.* ...ještě než jsem šel za tebou, šel jsem zabít návrat do města. Znáš to, přeci jen. Pil jsem a jedna holka mě pořád probodávala očima. Čuba, vycítila mě, měla štěstí, že já "je" nepoznám. *Zavrčel, ale hned pokračoval. Sklenku žmoulajíce v ruce.* Byla mi povědomá, pak tam přišla ta holka od Původních (mimochodem, z upírky se stala těhotnou maminou, nechápu jak, ale viděl jsem to) a začal se motat mezi náš rozhovor. Totiž, nelíbilo se mi, jak se mnou ta vlkodlačice koukala, tak jsem šel zjistit, co jsem udělal. Ta blondýna, nevím, jak se jmenuje, se do toho začala "nádherně" míchat a vlkodlačice poznala, že jsem upír. Tak popadla nůž. *Pronesl větu svojí verze.* Nenechám si od nikoho z nich byť jen vyhrožovat, tak jsem se naštval, ale než jsem něco stačil udělat, blondýna mě prohodila sklem a ráno jsem se probudil někde v parku na lavičce, celej rozmlácenej a má oblíbená bunda byla probodnutá "mou" vlastní kostí. Nesnáším je... Jak Původní, tak vlky. Tohle nemůžeme nechat jen tak, asi si brzo půjdu promluvit a náčelníkem, nebo, jak tomu oni říkají. Jack mě jistě rád uvidí. *Přimhouřil oči při zmínce o alfě vlkodlaků a zavrtěl se.* Za chvilku si půjdu odpočinout, noc se zlomeným vazem není můj šálek kávy. *Rozhlédl se a podíval se na upíra, který si hrál u dveří na mobilu. Měl ho docela rád.* Mille, napusť mi vanu v pokoji, díky.

(K těm Původním už se nevracel a jen na to s kamennou tváří přikývl. Když se začal bavit o Davine, tak se jen mile usmál. Diego je na tom u něho skoro stejně jako Davina, oba je zachránil a má je rád. Jenže Davina je pro něho o něco důležitější a nemá to co dělat s tím, že je čarodějka. Podíval se na Diega, protože vypadal, že mu chce říct něco vážné. Dopil sklenku a opřel se opěradlo na gauči.Při jeho dlouhém proslovu nepromluvil ani slovo. Viděl jak je Diego vážný a tak raději poslouchal. Nechtěl mu skákat do řeči, zvláště ne když se jedná o něco jako je tohle. Moc dobře věděl kdo by tak mohla být ta vlkodlačice. Claire. To ona je taková výbušná a ještě k tomu nemá ráda upíry. No a teď je musí nesnášet ještě víc a když se jedná o Diega, tak to tuplem. ) Tak to je mi líto kámo. Začínaj si docela dost dovolovat. Asi by jsi za tím chlápkem měl zajít. (Přikývl a povzbudivě řekl) Já už taky půjdu. Ještě si něco musím zařídit. Dík za informace, chlape (Vzal si tu smlouvu ze stolu a strčil do kapsy od bundy. Dopil sklenku a mávl s ním na Diega) Dej si za mě flašku. Zatím (Zmizel s úsměvem na tváři někam hodně daleko)

*Když mu přijde zpráva od Kierana, v rychlosti si ji přečte. Je rád, že se věci konečně pohnou kupředu. Čekání ho přestávalo bavit. Chystá se zrovna ven, najít si někoho k pití, takže se rozhodne to přizpůsobit tomu, jak se dohodne se Sophie a Marcelem. Vezme si opět telefon a napíše jí zprávu.*

kód:

Kdy a kde se sejdeme?

Zprávu Sophie odešle. Když čeká na odpověď, vyjde z pokoje ven až k zábradlí. Postaví se k němu. Dlaněmi se o ně opře a přemítá, kde je Marcel a ti jeho upíři, které na to naverboval.*

(Přečetl si zprávu, která mu přišla a byl rád. Konečně ten plán už bude mít za sebou, no měl by mít. Neotálel se a v rychlosti se objevil před sídlem. Už normálním krokem vešel dovnitř a přemýšlel jestli by neměl napsat Sophie. Nakonec z toho padlo, protože když vešel do sídla, zahlédl Elijaha. Přeletěl k němu.) Dostal jsem zprávu od Kierana. Co Sophie, neozvala se? (Podíval se na něho tázavým pohledem a pak svojí veškerou pozornost věnoval mobilu. Musí napsat Diegovi a Thomasovi smsku, sice jenom jsou velmi potřební a tak by tu už měli být. Smsku jim odeslal a už se věnoval tomu co vychází z úst Elijaha)

*Zatímco čeká na Sophieninu nějakou odpověď, zahlédne vejít do dvora Marcela a vzápětí stojí u něj. Místo pozdravu, kývne hlavou. Krátce na něj pohlédne, když mu položí svou otázku.* Napsal jsem jí. Čekám, kde se bude chtít sejít. *Odpoví mu.* Kde jsou tví asistenti? *Zeptá se ho.*

(Sms pro Elijaha i Marcela:

kód:

Sraz dva bloky před Benjaminovo domem.

)

*Sotva domluví, ozve se mu mobil. Vytáhne ho z naprsní kapsy svého černého saka a přečte si zprávu od Sophie. Jelikož uslyší pípnout i Marcelův mobil, předpokládá, že Sophie píše i jemu.* Chce se sejít dva bloky od Benjaminova domu. *Řekne Marcelovi, co si přečetl.* Měli bychom vyrazit. *Dodá ještě.*

kód:

Jsme na cestě.

*Odepíše jí. Schová mobil a vydá se dolů po schodech. Počká na Marcela a pak i s ním vyrazí nejkratší cestou na místo setkání.*

'Fajn. Takže budeme čekat až se rozhodne nám napsat (Poví nervózně a neustále sleduje dveře) Moji .. asistenti (Neochotně zopakuje to jak je nazval) už jsou tady. ( S úsměvem ukáže na dveře a když slyší pípnutí mobilu, chce se podívat kdo mu píše. Ani už nemusí, protože mu to Elijah přečte) Tak teda jdeme. (Mávne na ty dva a rychle seběhne schody. Pokračuje za Elijahem a mezitím poslouchá co si ty dva povídají. Zakroutí hlavou a otočí se na ně) Přestaňte řešit ženský a radši buďte zticha (Naštvaně je okřikne a pokračuje v cestě)

*Z Benjaminova domu zamířil nejkratší cestou zpátky k sídlu. Díky upíří rychlosti stanul zanedlouho před vchodem vedoucím do dvora domu. Do něj už pokračoval zase běžnou rychlostí. Nijak se dole nezdržuje, zamíří rovnou ke schodišti a po něm vyjde do patra. Vydá se k místu, kde se nachází jeho pokoj. Přemýšlí, kam uložit Sophie, než se probere. Potřebuje s ní po té, co nejdříve mluvit, takže chce být u toho, až se probere. Když prochází kolem dveří, vzpomene si, že jeden pokoj vedle toho jeho je neobydlený a tak zamíří rovnout tam. Otevře dveře do kořán a zůstane pár vteřin stát na prahu. Přelétne vnitřek pohledem a když neshledá nic špatného, vejde dovnitř. Projde jím až k oknu. Zatáhne závěsy a pak se vrátí zase ke dveřím. Čeká na Marcela.* Ulož ji tady. *Požádá ho, hned sotva se objeví.* Prosím. *Ustoupí v tu chvíli ze dveří, aby Marcel mohl vejít dovnitř.*

(Je za Elijahem sotva pár kroků, takže dorazí o pár vteřin později před sídlo. Chvilku stojí před vchodem a pak s velkým nadechnutím vejde dovnitř. Přes dvůr prošel vcelku rychle, ale už s tím rozdílem, že nepoužil upíří rychlost. Snažil se nepozorovat hnusné pohledy upírů, postávajících ve dvoře. Jasně nelíbilo se jim, že sem vede čarodějku, ale nezmůžou s tím nic a ani nesměj nic říct. Pokračuje po schodech nahoru a následuje Elijaha. Jde za ním až do nějakého pokoje, který je hned vedle pokoje Elijaha. Chvíli čeká přede dveřmi a rozhlíží se po pokoji. Uvědomuje si, že tu snad ani nikdy nebyl. Nerad procházel prázdné a nezabydlené pokoje.) Jasně. (Okamžitě přikývne a když mu ustoupí ode dveří a vejde dovnitř. Postaví se k posteli a co nejopatrněji položí Sophie na postel. Otočí se na Elijaha.) Co máš za plán? (Šel rovnou k věci a zeptal se. Moc dobře to na něm viděl, viděl, že má nějaký plán a chtěl vědět oč jde. Jen si nebyl moc jistý, jestli mu to poví, ale zeptat se musel. Chce být informovaný a vědět alespoň o něčem co se tu bude dít.)

*Sleduje Marcela. Když vstoupí se Sophie do pokoje, vejde hned za nimi a zavře za nimi dveře. V pokoji je tma, takže rozsvítí pár lampiček se stínidly, které Sophie až se probere nebudou dráždit dolik oči. Zůstane stát u komody, kde rozsvítí poslední. Otočí se pak čelem k posteli, kde Marcel Sophie uloží. Už se zase soustředěně mračí a přemýšlí, co bude třeba udělat dále. Z jeho myšlenek ho probere Marcelův hlas. Zaostří na něj svůj pohled a přemítá, kolik mu toho zatím říct.* Předpokládám, že Genevieve stejně jako teď Sophie započala proměnu v upíra. Musíme Sophie a Genevieve nechat projít proměnou, aby se mohly opět stát lidmi, přesněji řečeno čarodějkami. *Oznámí mu.* Počkáme na to, jak to dopadlo v Lyceu. Promluvím se Sophie až se probere a pak musím navštívit svou sestru Aliseu. *Pokračuje dále.* Je jediná čarodějka, která jim může pomoct. *Zasvětí Marcela do svého plánu, ale neprozradí mu nic konkrétního. To zatím nepovažuje za nutné.*

(Probudí se celkem brzy od své smrti. Prudce se posadí na posteli a zhluboka se nadechne. Chvíli mžourá očima po místnosti a snaží se rozpomenout, co se stalo. Vzpomínky se jí vrátí skoro okamžitě, ale hodně tomu napomohlo to, že necítila nic kolem sebe. Nevycítila dva upíry v místnosti, což znamenalo jediné, už není čarodějka. Skoro se ani nestačí rozkoukat, kde vlastně je a její pohled padne na Elijaha.) Ty! (Procedí skrz zuby. Jasně mu řekla, aby Tundeho zabil a ne aby jí proměnili. Samozřejmě byla naštvaná i na Marcela, protože to on jí dal krev, ale nejvíce byla naštvaná na Elijaha, který tohle celé rozhodl. Rozhodl za ní, že bude upírem. Nikdo nebude rozhodovat o tom, jak její život skončí. Rozhodně nechtěla skončit jako upír. Nedokázala v tuhle chvíli přemýšlet racionálně. Poháněl jí jen vztek. Rychle popadne svou dýku, kterou celý čas nosila v pouzdře, který měla umístěný v botě. Jedním rychlým pohybem ruky jí hodí po Elijahovi a dýka se mu zabodne do ramene. Možná už nebyla čarodějka, ale vrhat nože či dýky ještě dokázala. A byla v tom hodně dobrá.) Řekla jsem jasně, aby jsi ho zabil a ne aby jste mě proměnili. Kdo ti dal právo rozhodovat o mém životě? Nejsem žádná loutka. Byla jsem čarodějka a vůdce covenu. Kdo asi teď povede coven? Jak na mě budou koukat moji lidé? (Podívá se na něj nenávistně a pak probodne pohledem i Marcela. Do očí se jí derou slzy, ale ihned je zažene. Kdyby měla ještě jednu dýku u sebe, tak jí hodí i po něm, ale neměla. Všechno to na ní začíná doléhat. Procházela proměnou a Genevieve nejspíše také. Dvě čarodějky, které spoléhali na původní a oni jim udělali něco, co v životě nepřekonají. Nebo aspoň ona ne. Sice chtěla, aby Kol zachránil Genevieve a ujistil se, že bude žít, ale být upírem? Ona by raději zemřela.)

(Dívá se jak rozsvicuje pár lampiček a pak se opírá o komodu. Je vidět, že je zamyšlený a tak ho to co řekl, zajisté probralo z toho únavného přemýšlení. On sám se posadí do křesla, protože to vypadá, že se i něco dozví. Položí si ruce na opěradla a sleduje ho. Poslouchá ho a občas na něho přikývne. Vzpomene si na to, že přece Alisea se přeměnila z upíra na člověka. Je fakt, že ta jim opravdu může pomoct. Ale co za to bude chtít a nebo to udělá jen z lásky ke svojí rodině? Teď ho to zatím moc netrápilo, byl rád, že je konec a, že z toho nakonec vyvázli vcelku dobře ) Takže, je chceš proměnit v upíry a pak pomocí tvojí sestry zpátky v lidi,čarodějkami? (Všechno to co řekl shrnul do jedné věty.)  A jsi si jistý, že umřel? Myslím Tunde (Zeptal se ho ještě na něco, co ho zajímalo. Netušil co všechno Tunde a i Benjamin dokážou, jak silný jsou a tak by tu byla možnost, že to nějak přežije.Slyšel kroky, které rychle mířily do pokoje. Po chvíli se ve dveřích objevila Rebekah, která se hned ptala. Marcel raději nechal odpovědět Elijaha.Podíval se jedním okem na Sophie, protože se mu zdálo, že slyší tlukot srdce. A nemýlil se, Sophie už se probouzela. Slyší v jejím hlase, že je opravdu naštvaná a moc dobře věděl, že bude. Jen ho udivilo, že není naštvaná na něho a nebo to aspoň nedává znát. Když chodí nějakou dýku po Elijahovi, tak se jen na Sophie koukne. Viděl jak je teď naštvaná a, že asi lituje toho, že nemá další dýku.) Sophie..Klid, Alisea, jeho sestra..ona ti pomůže. (Snaží se mluvit v klidu, ale celá tahle akce ho znervózňuje. Moc dobře čekal tuhle reakci, ale i tak ho to překvapilo)

*Vyposlechne si reakci Marcela na to, co mu pověděl a když to shrne tímhle způsobem, tak kývne.* Jinak to v tu chvíli nešlo udělat. Nemohl jsem nechat Bellatundeho naživu. *Dodá pak k tomu. V hlase je slyšet, že v tom, co udělal nenachází žádné potěšení. Možná v duchu poděkuje Esther za to kouzlo, které vymyslela, i přesto, že jim o něm nikdy neřekla a raději je chtěla zabít. Pohlédne na Marcela, když se ptá jestli Je Papa Tunde mrtvý.* V tuhle chvíli je. *Odvětí přesvědčivě. Jelikož je v poslední době velmi často svědkem toho, že mrtví mrtvými nezůstávají, nemůže mu na to jistě odpovědět.* Jestli o tomhle věděli, mohli se připravit i jinak, ale to se teď nedozvíme. *Zavrtí pak hlavou a hned dodá.* Zajímalo by mě, kdo nás zradil. *Při těch slovech se tváří soustředěně. Určitě si toho dotyčného najde a bude litovat. Pak se mu zdá, že slyší něčí rychlé kroky. Když do pokoje vtrhne Rebekah trhnutím k ní otočí hlavu a mírně se natočí tělem jejím směrem. Zrovna teď ji tady nevidí zrovna rád, ale oddechne si, že to není nikdo jiný. Než stačí sestře něco říct, zaslechne z místa, kde leží Sophie nejprve tlukot srdce a vzápětí prudký pohyb a pak její hlas. Nečekal, že se probere tak rychle. Doufal, že u toho bude více klidu. Už vůbec nečeká, že po něm Sophie vyjede takovým způsobem. Letící dýce se nestačí vyhnout, ale ránu do ramene schytá mlčky. Nehne u toho brvou. Druhou rukou chytí dýku za rukojeť a když ji vytáhne semkne pevněji rty k sobě. Rána na rameni krvácí, jen slabě a zahojí se ještě dříve, než paži s dýkou v ruce spustí. Díky krvi, kterou dnes vypil to pro něj není více, než škrábnutí a také tak ho vnímá. Bere tohle její chování s nadhledem, protože si je vědom, čím prochází. Nechá Sophie vymluvit. Jen mírně stáhne obočí, protože je příliš hlasitá na to, aby jí upíři v domě neslyšeli. Přejde sice rychle ke dveřím a opět je za Rebekah zavře, ale přijde mu to vcelku zbytečné.* Sophie, uklidni se. Tohle ti nijak nepomůže. *Promluví na ni pokud možno klidně, ale tak, aby jeho hlas vnímala i přes své rozrušení.* Jinak to nešlo. Nemohl jsem tě nechat zemřít. Je mi líto. *Pokračuje. Pomalu se vydá k posteli, kde sedí. Dýku cestou odloží na stolek.* Tvá proměna bude dočasná. Budeš zase čarodějka. Ty i Genevieve. *Promlouvá k ní cestou. Zastaví se u postele a klidně na ni hledí. V jeho pohledu je vidět lítost, že se to muselo stát, ale i odhodlaní to napravit.* Máš moje slovo. *Dá jí na to svůj slib.

(Až po svém výlevu se konečně začne soustředit na místo, kde vlastně je. U sebe doma nebyla ani náhodou to věděla. Došlo jí, že je u Marcela nebo snad Klause? Nevyzná se teď momentálně, komu tohle sídlo teď patří a bylo jí to vlastně vcelku jedno. Trochu se uklidní, ale ne úplně. Cítí, že se jí každou chvílí rozskočí hlava bolestí a ke všemu k ní doléhali zvuky z ulice. Zřetelně slyší hukot motorů aut, projíždějící kolem a to ještě neprošla proměnou. Emoce má jako na houpačce. V jednu chvíli se jí chce brečet a ve druhou by nejraději rozbila vše kolem sebe. Připadá jí to vše jako zlý sen.
Otočí prudce hlavou na Marcela, když na ni promluví a z ničeho nic se začne hystericky smát.) Alisea (Zhluboka se nadechne a zas vydechne, aby zadržela ten smích a mohla normálně mluvit.) Poté, co jsem jí já proměnila v člověka, ale využila to ve svůj prospěch a nechala jí upírem do úplňku a ještě jí znemožnila vstup na denní světlo? Vážně si myslíte, že ona mě promění zpět v člověka? (Povytáhne nevěřícně obočí. Nechápe, jak si to mohli myslet. Možná jí Alisea dokázala snést a ona zas jí, když bylo potřeba, ale věděla, že při první příležitosti se jí pomstí, za to co jí udělala ona.
Pak otočí hlavu na Elijaha, který na ni promluví též. Uvnitř v ní to vře zlostí.) Jenže já byla rozhodnutá umřít, aby ten parchant zemřel. Nechtěla jsem tohle! (Zvedne se z postele, na které do teď ještě seděla a postaví se přímo před Elijaha.) Nepodstoupím proměnu, i kdybych měla být upírem jen hodinu. Dokázala bych žít bez své moci, protože jsem takhle žila dva roky. Ale nedokážu být upírem. (Rebeku raději ani nevnímá, protože kdyby jí vnímala, tak by doslova vybouchla. Snaží se si udržet chladnou hlavu, ale v tomhle stavu to zrovna moc dobře nejde. Slzy se jí opět derou do očí, ale tentokrát je nedokáže zahnat včas zpět a z oka se jí koulí jedna slza přímo po tváří. Nemohla být upírem. I kdyby měla jistotu, že jí Alisea navrátí zpět do původního stavu, prostě by nedokázala projít proměnou. Nebylo to o tom, že upíry nenávidí a vidí je jako monstra. To vůbec ne, ale jedním z nich prostě být nechce. A jakmile by prošla proměnou, zůstalo by to v ní dokonce jejího života a nedalo by se to vrátit zpět. Pořád by v ní zůstala ta vzpomínka a ten pocit. A její lidé? Jakmile by se dozvěděli, že podstoupila proměnu a nezabila se, tak u nich ztratí naprosto všechen respekt a otočí se k ní zády. Už tak její postavení bylo nahnuté, když začala pracovat s původními a pomáhala vlastně Klausovi, kterého skoro celý coven nenáviděl. Dívá se Elijahovi do očí a zavrtí hlavou. Rukou si setře slzu z tváře.) Nemůžu. (Hlesne o dost tiššeji, než do teď mluvila. Projde kolem něj a vezme si ze stolku svou dýku, která už jako jediná obsahovala její moc. Dojde až ke dveřím pokoje a naposled se otočí a podívá na Marcela a pak i Elijaha.
Otevře dveře a vyjde z pokoje a pak se rozběhne dolů a pryč od sídla do bezpečí svého baru.)

(Vzpomíná si na to kdy on sám procházel proměnou a bylo to pro něho opravdu nepříjemné. Všechny zvuky a emoce tisíckrát znásobeny. Podívá se na ní vcelku uklidňujícím pohledem, když na něho začne mluvit) Sophie..Ona ti určitě pomůže, Elijah jí přesvědčí..Že? (Pohlédl na něho tázavým pohledem, který spíš chtěl jen jednu odpověď a ne tu zápornou. Nadále už se k tomu nevyjadřuje hlavně, protože Soph už mluví na Elijaha. A no.. její reakce je přesně taková jak si on sám myslel, že bude. Přece to musel vědět i Elijah, vědět, že nebude chtít být upírem a raději umře. Jen nechápal, že by tu nechala Monique samotnou. Takovou dobu jí chtěla zpět a teď jí tu nechá? To ne. To snad neudělá. I když teď si nemohl být ničemu jistý, protože veškeré její uvažování bude ovlivněno emocemi. Už se raději ani moc nesnažil promluvit, nechtěl jí naštvat ještě víc. Napadlo ho, že za ní možná potom zajde a nebo tam třeba půjde Elijah. Díval se na ní jak odchází z pokoje.) Sophie. (Pověděl už spíš do prázdna a takovým způsobem, že má ještě počkat. Jenže to ona neudělala, určitě zmizela do svého baru, protože podle ní je tam bezpečno. Přitom právě v tuhle chvíli je to jedno z nejhorších míst, kde by mohla být.)

*Když pozoruje Sophienin výlev, napadne ho, co vlastně čekal. Překvapený není. Sophie zatím neudělala nic, s čím by nepočítal. Přesto, že se navenek tváří klidně a snaží se tak působit i na ni, uvnitř z toho není nadšený. Ani z toho, co musel udělat, ani z následků. Když Marcel Sophie prozrazuje jeho plány, nezd, že by to bylo zrovna teď vhodné. Na moment sevře silněji rty k sobě a podívá se na Marcela, zatímco se Sophie hystericky směje a prozradí tak nejspíše něco, co by jinak nikdy na světlo denní nevyšlo. Neví, jestli má smysl něco ještě říkat. Sophie to v daný moment vnímá zkresleně.* Má sestra ti pomůže, postarám se o to. *Poznamená nakonec pevně. Při tom se na Sophie opět podívá. Je pro něj důležité, aby Sophie žila a byla zase čarodějka, takže je odhodlaný proto udělat, co bude moct. Rebekah sice vnímá, ale její chování v tomhle okamžiku neshledává moc dobré, jenže od ní ho to nepřekvapuje. Jen se za ní krátce otočí, když se s nimi loučí. Nemá zcela jasnou představu o tom, co přinese příští den a jestli bude mít na nějaké vyprávění Rebekah čas a myšlenky. Otočí se zpět na Sophie, když pochopí, že další její slova jsou určená jemu. Nepatrně se zamračí, neboť tohle slyšet ho právě netěší.* Nemohl jsem tě tam nechat zemřít, Sophie. *Odvětí jí na její slova a při tom opětuje její pohled. Znovu se mu zdají všechna slova zbytečná v daný moment. Zatím ještě neví, co udělá, ale nechá si to projít hlavou a tak Sophie už neodporuje. Nehádá se s ní. Po té, co se ji v očích objeví slzy, tiše si povzdechne. Při tom sklopí pohled, ale i hned zpozorní, když se Sophie pohne. Sleduje ji opět pozorně a když pochopí, že se chystá odejít, trochu nesouhlasně. Nechtěl aby odsud odešla. Nikdo se nemusí dozvědět, co se stalo, když by zde přečkala proměnu a následně proměňovací kouzlo. Usoudí, ale že všechno je stejně zcela jinak, než by mělo být a tak se za ní, jen otočí a sleduje jak míří ke dveřím. Ten nesouhlas je dost patrný v jeho očích a když se po nich ještě na chvilku otočí, neodpustí si malou poznámku.* Nenechám tě umřít, Sophie. *Oznámí jí to, jako hotovou věc. Po té, co zůstane v pokoji pouze s Marcelem, vydechne a začne přemýšlet, co dělat dále. Kromě toho, že musí najít způsob, jak Sophie pomoct, by ještě chtěl znát vysledek toho, co se stalo v Lyceu. Čeká, že se každou chvíli objeví Niklaus a zodpoví jeho otázky. Bratr, ale nepřichází a ani žádným jiným způsobem mu zprávu nepodává. Přemítá, kolik času má dát Sophie, než se s ní opět rozhodne promluvit. Krátce pohlédne na Marcela. Nemá mu, ale v danou chvíli, co říct a tak se vydá rovněž z pokoje pryč. Vyjde z něj ven a zamíří do svého. Chce chvíli přemýšlet, co dál. Rozhodne se hned ráno začít jednat. Doufá, že do té doby bude mít zprávy i o průběhu setkání v Lyceu.*