The Abattoir

V to opravdu doufám. Opravdu nepotřebuji, aby mi tu někdo vraždil upíry, jenom kvůli němu. (Naštvaně do něho šťouchl nohou a pak se napil ze svojí skleničky. Když už jí dopil, čekal jenom na to, až se Diego probudí. Vylije si na něm zlost, to opravdu potřebuje. Kdyby pro něho Diego nebyl tak důležitý, jak je, no tak by ho asi zabil. A nebo by mu postavil nějakou klec, prostě by si něco vymyslel. Jenže to určitě neudělá, nedokázal by to.) V tom máš asi pravdu. Doufám, že mě bude poslouchat.. Protože podle toho jak to vypadá, mě asi moc neposlouchal. (Trošku se usměje a na to, že je jejich vůdce, jen přikývne. Má pravdu, je to jejich vůdce a oni by ho měli poslouchat.) Dobře Sophie, ale kdyby něco.. tak dej vědět, třeba zařvi. (Zasměje se a sleduje jak se za ní zavírají dveře. Po tom už se jen věnuje, stále spícímu Diegu. Na chvíli zmizí ke stolku s alkoholem, musí otevřít novou flašku. Jelikož tu jeho má Sophie.  Otevře jí a místo toho, aby se otravoval s nalíváním, tak se napil rovnou z flašky. Už si ani nesedal do křesla, ale jen si sedl na kraj postele. Flašku položil na noční stolek. Sledoval jak Diego přichází k sobě. Když se posadil, tak si klekl na proti němu a sledoval ho. Na Marcelovi byla vidět veškerá zlost a všechno se to zvětšilo právě teď. Teď když viděl jeho obličej. Ani nic nepromluvil a toho naštvalo. Je teda fakt, že kdyby se začal omlouvat, tak by ho to naštvalo ještě víc. Neměl rád padavky a proto si tak oblíbil Diega.) Pravidla ti nic neříkají? (Naštvaně ho chytl pod krkem a spolu s ním vstal. V tu chvíli měl opravdu velkou sílu a tak ho uzvedl jednoduše. Přitlačil ho na zeď, která bylo nejblíž.) Zahráváš si vlkodlaky a čarodějkami. S Původní čarodějkou. (Všechno říkal velmi zřetelně a naštvaně.) Myslíš si, že jen proto, že jsi pro mě jako bratr, tak tě nezabiju? Ohrozil si nás všechny a teď ti ještě někdo zlomí vaz? Perfektní.. Jestli chceš rozpoutat válku mezi všemi frakcemi, tak to řekni rovnou. (Jeho vztek trošku povolil a tak ho pustil. Sám se k němu otočil zády a sáhl po flašce, ze které se rovnou napil. Přešel až k oknu a sledoval dění.)

*Podíval se, jak se Marcel před něj klekl. Na zádech mu vyskočila nevědomky husí kůže, nechtěl se ho bát, ale najednou si připadal jako malý bezvýznamný článek sídla. Nedokázal sklopit oči, tak se jen na něj díval, vztek pomalu ustupujíce.* Marceli - *Nedokončil větu, protože to už byl částečně ve vzduchu a Marcel mu svíral hrdlo. Hrčel a bolestivě heknul, když ho přirazil ke stěně. Když Marcel mluvil, sledoval ho a nebránil se. Stejně by to nemělo cenu, Gerard byl silnější, a hlavně se neodvážil. Dlužil mu víc, než kdyby někdy mohl splatit. Nic neříkal, jen čekal, až ho pustí, protože mu hrdlo svíral silně na to, aby se mu dostával vzduch a mohl jasně formulovat slova. Stál tam u stěny jako spráskaný pes a upířím sluchem cítil i slyšel, jak upíři v okolních místnostech stihli. Dlouho bude terčem tajných posměšků, ale kdyby někoho nachytal, jak i za jeho zády z něj dělá srandu, asi by to dotyčný nepřežil.* Zahrávám? Správné slovo je to, že si ona hraje se mnou. *Zavrčel mírněji, stále stojící u zdi. Rukou si přejel po krku, zlomený vaz nebyl příjemný.* Ne, nemyslím… *Sklopil hlavu a párkrát zamrkal. Vztek byl ten tam, teď ho spíš vystřídalo zarmoucení. Bohužel si uvědomoval, že jednou spatří Hayley, která je vlčice a nosí Původní dítě, asi by se neudržel. Zavrtěl hlavou, musí se ovládat, hlavně, když je po jeho boku Marcel. Z jeho slov poznal, že nad ním stále nezlomil hůl. Tato situace se v minulosti už stala, když zavraždil vlkodlačí rodinku. Bylo to těsně po tom, co mu právě vlci zabili tu jeho rodinu, neuhlídal se. A Marcel mu řekl, ať už se to neopakuje. A teď, několik desítek let po tom, se o to chtěl pokusit zase. Nemohl za to, nenáviděl je. A nenávist byla v jeho těle silnější než cokoliv jiného.* Nechci rozpoutat válku, to ne. Musíš mi věřit. Provokují kudy chodí. Chtěl jsem si jen promluvit - *Zarazil se, ale usoudil, že bude lepší mu povědět pravdu.* - potkal jsem tu Původní. Varoval jsem jí, aby se mi nepletla do cesty a ona mi zlomila vaz. Tohle není normální. Marceli… všechno se vymyká z rukou. Město bylo jiné, když jsem odešel na cesty.

(Viděl v něm, že ho to aspoň trochu mrzelo a nebo to možná spíš chtěl vidět. Slyšel hlasy a posměšky ostatních upírů. Vcelku ho štvalo to, že tu nikde nemá soukromí. Cokoli co udělá a řekne, vědí všichni a to hned. Občas si přál, aby tu nemusel žít s tolika upíry.) Ale no ták. Diego! Je to původní.. nemůžeš jen tak vyjet na původní. (Připadal si, jak kdyby vysvětloval dítěti, že si prostě nesmí zahrávat s ohněm. Že je to nebezpečný, ale Diego je jak dítě. Řekneš to stokrát a sám dobře to ví, ale stejně jde a udělá to co nemá. Doufal, že potom co jednou zavraždil tu vlkodlačí rodinku, se zklidní a nebo aspoň trošku se bude krotit. Jenže ne.) Mají volnost..Nemusí být zalezlí v zátoce, jako dřív. Promluvit a o čem? Je to jiný.. Zvykni si a nebo vypadni z tohohle města. (Otočil se od okna a naštvaně mávl ke dveřím. Napil se ze svojí flašku a položil ji na parapet. Jemu samotnému se to taky nezamlouvá, ale nic s tím už nenadělá. Prostě to tak je a bude.) Jo tak ty jsi ji varoval.. (Konstatoval tak, že to znělo, jakoby se měl každou chvíli hystericky rozesmát. Opravdu už ho to štvalo, všechno. Sám moc dobře ví, jak se to tu změnilo a ani on s tím není nejspokojenější, ale musí to tak být. Pravidla.. Samá pravidla a jeho to už nudí. Ale musí je dodržovat, protože kdyby ne, rozpoutala by se velká válka. A bylo by dost mrtvých.) Myslíš si, že já to nevím? Všechno se změnilo a ty, já .. my všichni (Rozhodil ruce a nakonec řekl my všichni, protože moc dobře ví, že ho poslouchaj) si na to musíme zvyknout. Chápeš? Nemůžem proti tomu nic dělat. Moc dobře vím, že nesnášíš vlkodlaky.. Ale musíš to překousnout. Žijou tu s náma a dokonce máme jednoho v domě. Jednou ji taky potkáš a věř mi, že pokud se neovládneš, skončíš hůř, než bych já sám někdy dokázal vymyslet. (Všechno si to uvědomuje. Jeho nenávist, jeho neovladatelný vztek a to, že rád porušuje pravidla. Jenže kdyby se jen dotkl Hayley, je rázem na listině smrti. A Klaus by se s ním nepáral, no možná by ho tak akorát rozpáral. A co by teprv udělal Elijah, všichni tři jsou schopni zabít kohokoli, kdo se k Hayley a tomu dítěti jenom přiblíží a tváří se nepříjemně)

*Nesouhlasně zavrtěl hlavou.* Původní, Původní, Původní... Přijdou si do města a najednou se všechno obrátí jen kvůli nim. Tohle je... *Vzdychl a položil svou hlavu do dlaní. Na tohle neměl sílu. Vzhlédl k Marcelovi, ale po jeho větě: "...vypadni z města..." se zarazil. Nevěřícně zamrkal. Chvilku koukal na Marcela, jako kdyby se snad jen přeslechl, ale nakonec to přijal. Přimhouřil ale oči, když to vypadalo, že se Marcel rozesměje. Opravdu se mu vysmíval, nebo si to jen nalhával? Poslouchal jeho slovo o tom, že si musí zvyknout. V tuto chvíli nebyl zcela na jeho straně. Znal jeho historii, věděl, že ho Niklaus adoptoval a on pak žil bok po boku s Původními. Vzpomněl si na svou vlastní rodinu, jak poklidně vyrůstal se svou sestrou a rodiči. Pak přišli oni. Ty chlupatý svině, který nesnášel. Viditelně posmutněl.* Jo, tak to máš pravdu. Nejradši bych, aby chcípli… všichni. *Procedil mezi zuby a konečně se napřímil. K Hayley se dál nevyjadřoval, nebyl tak hloupý, aby na ní zaútočil. Možná by ho pak jako pomstu nějak proměnila na vlkodlaka, když se objevilo kouzlo na lidskost. Tohle taky nechápal. Jak se někdo mohl chtít vzdát nesmrtelnosti, postavení a síly, aby žil stejně, jako žil před tím. Někdy přemýšlel, jaké by to bylo, kdyby se nic nestalo a Marcel ho nezachránil, ale Diego to už takto bral. Byl upír, byl pravou rukou Marcela a dokud nepřišli Původní, byl spokojený.* Marceli… Omlouvat se nebudu, na to mě, doufám, znáš až moc dobře. Nemůžu ti slíbit, že nevyjedu, ale budu se držet v sídle. *Podíval se na něj a trochu si urovnal bundu, zaprášenou od uličního prachu.* Dobrou noc. *Řekl nakonec. Měl chuť někomu vyrazit zuby, ale další problémy i nemohl dovolit. Rozhodl se tedy, že svoje problémy utopí v alkoholu, kterého měl v pokoji dostatek. Ještě chvilku stál mlčky v koutě, ale nakonec spěšně vyšel z Marcelova pokoje. Přešel k zábradlí a shlédl na upíry dolů na dvůr. V zápětí si všiml, že nedaleko něj stojí Elijah a Sophie. Věnoval jim trochu nenávistný pohled, jako kdyby oni za všechno mohli a shlédl na jednoho upíra, povalujícího se u fontány.* Henry, přines mi pohár. *Nařídil, ještě jednou se podíval tam, kde stála čarodějka a spěšně šel směrem do svého pokoje. Ještě když byl na chodbě, upír na dvoře protočil oči, ale šel splnit, co mu řekl. Diego tím samozřejmě myslel krev. Dřepl si v pokoji do křesla, vytrhl Henrymu pohár z ruky a vypakoval ho. Měl o čem přemýšlet.*

Taky nejsem nejšťastnější, ale prostě to tak už je a bude. (Pověděl už s klidnějším hlasem. Taky není nejradši, že mu to tu všechno změnili. Chtěl by mít všechno stejné jako před tím. Vybudoval si tohle město, doslova ho ovládal, ale teď je to vše jinak. Už se s tím docela srovnal, protože věděl, že to tak být musí. A on s tím nic nenadělá. Na to, že chce, aby všichni chcípli, raději nereaguje. Nedopadlo by to dobře, je mu se prostě nedá odporovat, zvláště ne v tomhle. Na jednu stranu to chápe, zabili mu rodinu.) Vím, že se omlouvat nebudeš. Ale já bych si to zasloužil. Lhal jsi mi a já to pak zjistil od někoho jinýho. (Neříkal, že to má od Claire a ani mu neříkal, že spolu před tím chodili. Nepochopil by to. On s ní sice chodil když ještě byla upír, ale teď už je vlkodlak a to už je pro Diega dostačující. Na to, že bude v sídle, jenom přikývl. Potěšilo ho to, že aspoň trochu uspěl. Ale stále nebyl spokojený, jenže tohle je maximum, které od něho může dostat.) Dobrou. (Nakonec byl i rád, že Diego neodjede. Nemyslel to zle, nechce, aby odjel. Jen to v tu chvíli bylo třeba říct. Chvilku po tom co Falcone odešel z pokoje, vyšel taky. Podíval se na Sophie a Elijaha, kteří stáli u zábradlí. Jen na ně kývl, jakože na chvíli někam musí a pak zmizel. Zajde se někam napít,  má vcelku i žízeň a tak si někde sežene něco chutného.)

(Už nějakou chvíli stojí u zábradlí a dívá se směrem dolů. Flašku whiskey svírá v ruce, ale už dlouho se z ní nenapila. Za dnešek toho vypila víc než dost a diví se, že ještě stojí na nohou. K tomu je ještě docela vyčerpaná. Už se nemusí ani dívat na hodinky kolik jí zbývá času, její tělo jí to říká samo. Ani už nesleduje, co dělají upíři. Spíše svůj zrak upírá ke vchodu a vyhlíží Genevieve.
Ještě než k ní přejde Elijah, uslyší kroky. Pak když uslyší jeho hlas, otočí na něj hlavu, ale zatím nic neříká. Lehce povytáhne obočí nad jeho poznámkou o pokoji. Tak ona už tu měla i svůj pokoj? Zajímavé.) Svůj pokoj? Za svůj život jsem tady byla několikrát, ale tohle slyším poprvé. (Krátce se tomu zasměje. Ani neví proč, ale v tuhle chvíli jí to přijde docela směšné. Všimne si, jak si Elijah od ní drží odstup.) Házet po tobě už nic nebudu. (Poznamená a upije trochu z flašky. Otočí se celým tělem a opře se zády o zábradlí. Vyhlížet Genevieve teď nemělo smysl. Měla ještě čas a navíc až přijde, tak jí uslyší. Neměla sice ak vyvinutý sluch jako upíři, ale už teď slyšela o dost víc než jako člověk.
Všimne si, jak vychází z Marcelovo ložnice Diego a pozoruje ho, kam jde. Střetne se s jeho pohledem. Dost dobře zaznamenala jeho nenávistný výraz a v tu chvíli mi chtěla jednu vrazit, ale neudělala to. Bůh ví, jak by pak skončila a navíc na to neměla ani sílu. Diego byl sice jeden z Marcelových věrných přátel, ale čišela z něj nenávist mířená proti jakémukoliv jinému druhu než je ten jeho. Uslyší, jak se otevírají znovu dveře od Marcelova pokoje a podívá se na Marcela. Nejspíš ten jejich rozhovor nedopadl zrovna nejlépe. Jen doufá, že Marcel dokáže Diega usměrnit, aby nevyvolával problémy. Tohle opravdu nepotřebují. Nakonec opět pohlédne na Elijaha.)

*Když jí řekne, co v danou chvíli chce, zůstane pak stát kousek od ní. Po celou dobu ji ostražitě sleduje. Není to, ale proto, že by se jí bál. Sophie mu fyzicky nijak ublížit nemohla. Měl strach o ní. O to, co musel udělat a jaké to pro ní bude mít následky. Jeho vidina toho, proč se tak rozhodl, byla v tu chvíli jasná, ale nyní, může, jen doufat, že to bude mít tak jasný průběh, jak si to představuje. Po té, co se podivuje nad tím, že by zde měla mít svůj pokoj a pousměje se, on zůstane vážný. Spíše skleslý. Tenhle den je pro něj stejně tak náročný, těžký a dlouhý, jako pro Sophie, i když se to nesnaží dávat najevo. Tedy před všemi ostatními. V jejím případě mu to nevadí. Nelze si nevšimnou, že se na ni teď dívá jinak, než kdy před tím.* Je pro tebe připravený, tvou proměnu i následující kouzlo. *Odpoví jí na to, zatímco na ni kouká. Je znát, že každou část má pečlivě do detailů promyšlenou a naplánovanou pro hladký průběh.* Pokud budeš chtít a Genevieve. *Dodá pak rychle. Z jeho strany jsou to, jen návrhy. Konečné rozhodnutí nechá na nich, ale je na něm vidět, že by byl rád. Když ho pak Sophie ujistí, že ho nehodlá nijak ohrožovat, slabě rozjasní jinak zachmuřenou tvář. Spíše ho to, ale z její strany pobavilo.* Nechci tě zbytečně rozrušovat. Vím, že zrovna teď nepatřím ve tvém seznamu oblíbených na přední místa. *Podá jí pak své vysvětlení, jeho opatrnosti. Popojde k ní tedy o něco blíže. Zůstane k zábradlí otočená čelem. Opře se o něj předloktíma a podívá se dolů. K jeho uším doléhají slova z Marcelova pokoje. Slyší toho dost, kvůli čemu by si u něj Diego vysloužil něco ne právě příjemného. Dnes jsou, ale jeho myšlenky jinde. Chce, aby Sophie úspěšně prošla vším, co kvůli němu musí podstoupit. Chce tomu pomoct, jak jen bude možné, dohlédnout na to. Musí. Potřebuje to, aby pak mohl zase pokračovat dál a soustředit se na válku s Benjaminem. Proto dnes Diega neřeší. Narovná se a pootočí zčásti ke dveřím, ze kterých nejprve vyjde Diego. Jeho pohled tentokrát velkoryse přejde, ale nenápadně při tom sleduje i Sophie. Potěší ho, že zůstane v klidu. Nechá Diega jít. Když vyjde i Marcel, na něj kouká vcelku klidně a kývne na něj slabě hlavou. Pak zůstanou sami. Zvedne ruku a koukne na zápěstí na hodinky. Čas neúprosně běží. Ucítí na sobě její pohled. Zvedne k ní oči a chvilku jej opětuje.* Blíží se čas, Sophie. *Pronese tiše.* Budeš tam mít klid. *Při těch slovech kývne bradou k otevřeným dveřím, ze kterých vychází příjemné světlo.* Donesu trochu krve. *Pokračuje dále.* Mnoho jí nepotřebuješ. *Uzavře to. V jeho očích, kterými ji sleduje je veškerá vřelost a podpora kterou jí chce k tomu co ji čeká dát. Dívá se na ni, jako ten, kdo za ni cítí zodpovědnost a chce jí dostát.*

(Poslouchá Elijaha, když se zmiňuje, že ten pokoj je připravený pro její proměnu i kouzlo. Nejraději by to vše podstoupila ve svém bytě, ale rozhodla se jít sem, aby nikomu neublížila. Tady se rozhodně necítila jako doma. Pro ní byl jejím domovem bar a byt nad ním, kde měla svého domácího mazlíčka a všechno, co velmi dobře znala.) Proměnu zatím nepodstupuji, takže můžu zůstat klidně ještě tady. (Odpoví mu ledabyle. V tuhle chvíli prostě chtěla zůstat tady. Chtěla hned jako první, kdy přijde Genevieve a tady měla na vchod dobrý výhled a dokonce by jí i slyšela. V pokoji by jí nemusela slyšet mezi všemi těmi hlasy v sídle.) Rozhodně jsi před Benjaminem a taky před Klausem a Kolem. Vlastně jsi nespadl o žádnou příčku níže, jelikož pak by se před tebe dostal Kol. Takže se nemusíš ani obávat o tvém umístění na mém seznamu TOP lidí z New Orleans. (Krátce se na něj podívá, než se opět napije z flašky. Dneska si opravdu jako alkoholička připadá, ale co třeba bude mít velkou kocovinu a ani si nevzpomene, že kdy procházela proměnou, i když o tom silně pochybuje. Pozoruje Elijaha, když začne mluvit o tom, že se blíží čas. Jako by to snad nevěděla, ale nechápe, proč ten čas tolik kontroluje on. Člověk by řekl, když se pokoušela zabít Hayley a dítě, tak jí bude po celý zbytek života nenávidět. Sice mohl za to, čím si teď prochází, ale pochybuje, že je první člověk, který si prochází proměnu díky němu. Dívá se na něj a nic neříká. Přijde jí všechno nějak šílené a směšné. Ráno měla nervy na pochodu a teď by se smála. Přijde jí, že se spíš zbláznila.) Fajn. (Odpoví nakonec. Odlepí se od zábradlí a projde kolem něj, zamíří do pokoje, ke kterému před chvíli kývl hlavou. Dojde až ke dveřím a v tu chvíli se jí zamotá hlava a zatemní před očima. Rukou se opře o futra dveří. Nejspíš by vážně už dnes neměla pít, vyčerpává jí to ještě víc.)

*Po té, co Sophie odbude jeho nabídku přemístit se do pokoje, nevypadá sice nadšeně, ale respektuje její rozhodnutí. Přetane se pokoušet na ni naléhat a vnucovat jí své představy. Snaží se jí vynahradit to, co musel udělat, ale ona všechno odmítá. Je to pro něj jakýsi druh kompenzace za to všechno.* Jak si přeješ. *Přikývne na její rozhodnutí, zůstat venku u zábradlí. Chvilku ji sleduje a přemýšlí, jestli by se mohl na chvilku vzdálit a dojít pro tu krev, ale nedokáže se od Sophie vzdálit. Čím blíže je ten osudový okamžik, tím je to pro něho těžší, stejně jako ta zodpovědnost, kterou k ní nyní pociťuje. Sophie ho probere ze zvažování svým oznaméní ohledně oblíbenosti. Vzhlédne k ní a pozorně poslouchá. Něco takového ho rozhodně překvapí a ne nepříjemně. V jeho výrazu je to znát. Jedno z mála potěšení za tento den. Slabě se pousměje, jako by se mu malinko díky tomu ulevilo.* Děkuji, Sophie. Zrovna v tuhle dobu to pro mě znamená hodně. *Odpoví jí zcela otevřeně a upřímně. Přijde mu teď blíže, než kdy před tím a tak před ní nechce některé věci skrývat. Je k ní teď otevřenější a upřímnější, než kdy před tím. Je si jistý, že po její proměně zpět to zase odezní, a bude všechno jako doposud. Nyní si, ale nedokáže pomoct. Když se po té Sophie rozhodne změnit místo a vydá se do pokoje, zůstane ještě chvilku stát na svém místě. Chce nyní rychle obstarat krev, ale zaznamená svými upířími smysly její slabost. V jeho případě je to teď reflexivní. Přemístí se k ní upíří rychlostí a zachytí ji. Opatrně ji vezme za ramena. Starostlivě ji pozoruje a podpírá, dokud si není jistý, že našla ztracenou rovnováhu. Pak ruce spustí, ale zůstává teď u ní, kdyby náhodou. Tvář má staženou nelibostí z toho, že tohle nyní prožívá, kvůli jeho rozhodnutí. Vadí mu, že nebyli obezřetnější a ten útok na čaroděje nepřipravili lépe, aby něčemu takovému předešli. Probíhá mu to hlavou, zatímco na Sophie dává pozor.*

(Vážně by jí zajímalo, proč informace o tom, že neklesl o příčku níže, pro něj znamená hodně. Ale nějak to v tu chvíli neřeší. Nejspíš by teď všechny její úvahy nedávali smysl. Možná by byli dokonce i naprosto šílené.
Zavře oči a opírá se rukou o futra dveří, když ucítí dotek rukou na svých ramenech. Ani nemusí otvírat oči, aby věděla, kdo jí zrovna podpírá. Je jasné, že to je právě Elijah. Po chvíli oči otevře. Hlava se jí už nemotá, chvíli zaostřuje pohled. Podívá se Elijahovi do tváře a zaznamená jeho výraz.) Heleme se princ na bílém koni. Teda bez toho koně. (Zasměje se. V tuhle chvíli neví, jestli z ní mluví ten alkohol nebo ta proměna, vlastně nedokončená proměna.) Měla bych přestat pít. (Sklopí pohled a podívá se na flašku v její ruce. Právě teď by potřebovala Kate a její nesouhlasný pohled. To by jí možná přimělo odložit flašku nebo by jí taky mohla v tu chvíli napadnout, protože byla člověk a ona měla hlad. Vážně hlad a věděla, že by jí rozhodně neuspokojil sendvič nebo cokoliv jiného, co normálně jedla. Teď by jí uspokojila jen krev, ale zatím měla ještě nějaký čas, i když ne mnoho.) Proč se vůbec tak staráš? (Zvedne pohled a povytáhne obočí. Nemyslela to zle, ale prostě to chtěla vědět.) Rozhodně nejsem první člověk, který si prochází proměnou kvůli tobě. A jistě jsi zabil mnoho lidí a pochybuji, že jsi pak vždy myslel na jeho život, který jsi ukončil. (Upřeně se na něj dívá. Možná si dával za vinu, že mohl za její stav, protože byla čarodějka. Nebo snad, že jí znal a ostatní lidi, který proměnil nebo byli proměněni díky jeho slovům, neznal. Kdo ví, původním do hlavy neviděl snad nikdo. Elijah byl z nich snad nejmilejší, ale i tak byl složitá osobnost, ale to skoro každý koho znala.)

*Soustředí se nyní ze všeho nejvíce na její potřeby, aby jí dokázal vyhovět a tenhle proces jí co nejvíce usnadnil. To vše je pro něj v danou chvíli naprostou samozřejmostí, o které neuvažuje. Když Sophie pustí a jen na ni dohlíží, při její poznámce, kdy ho přirovnává k princi na bílém koni na ni trochu zkoumavě koukne, jako by chtěl zjistit, jak moc si z něho teď utahuje. Hned na to pohled s mírnými rozpaky sklopí, protože tahle situace je pro něj trochu zvláštní. Když se svým slovům Sophie zasměje, pomůže mu tím překonat tohle momentální chvilkové rozpoložení. Už zase na danou situaci normálně zvedne svůj pohled a zadívá se na ni. Nenapadá ho na její slova, ale v daný moment žádná vhodná slovní reakce, ale ani nemá čas nad ní přemýšlet, neboť Sophie už řeší jiný problém. Své pití. Sleduje její pohled na láhev s alkoholem, kterou drží v ruce. Přemýšlí, jestli jí v tomhle vyhovět nebo ne. Váhá nakonec, jen okamžik. Rozhodne se, že alkohol pro ni v danou chvíli není vhodný. Natáhne se pro láhev, vezme jí ji. Rozhodně, ale nijak hrubě jí ji odebere a odloží na nejbližší komodu u dveří. Pak ji vezme znovu za ramena a slabým tlakem ji přiměje vejít dovnitř, protože ve dveřích s ní dál stát nechce. Zadívá se při tom na hodiny, které odměřují čas. Když jsou uvnitř opět ruce spustí a nechá na ni, co bude dělat. Při její otázce na ni pohlédne. Nevypadá překvapeně, že se ptá. Věří, že by si nějaké vysvětlení toho všeho Sophie zasloužila. Přemýšlí o tom celý den, jestli za ni s tímhle jít a pokusit se jí pochopit, proč udělal zrovna tohle. Proč ji nenechal zemřít, jak ho žádala. Přemítá nad tím, zatímco ona pokračuje. Jeho pohled je tak na chvilku nepřítomný, protože to stále zvažuje i nyní. Probere se, ale hned, jak si to uvědomí. Otočí se k ní na chvilku zády, aby mohl zavřít dveře. Tohle by opravdu velmi rád řekl, jen jí. Nechce s ní nyní probírat jeho minulost a ty které zabil, ať už k tomu měl jakýkoliv důvod.* Protože tím, že jsem se rozhodl dát ti krev a přinutil k tomuhle, jsem se zároveň zavázal i k tomu, že všechno další musí proběhnout bez potíží a komplikací. Nechci, aby si byla něčím, co nemůžeš vystát, jen o vteřinu déle, než je nutné. *Začne jí pomalu dávat své vysvětlení a sdělovat své důvody. Během prvních slov se otočí zase čelem k ní a dívá se jí do očí. Smířeně, že tahle situace nastala, ale odhodlaný napravit a vynahradit jí, co nevyšlo na zahradě u Benjaminova domu.* Mrzí mě, že si tím musíš projít. Nikdy bych ti takhle nechtěl ublížit. Tobě ani Genevieve. Fakt, že jí od toho zachránil její bratr, mému svědomí nijak neulehčuje. Kéž bych mohl něco takového udělat i já pro tebe. Jsem, ale jenom upír a nezbývalo mi nic jiného, než tahle možnost. Nemohl bych tě tam nechat umřít, i kdyby sis to přála nevím, jak moc. Bellatunde by si takovou oběť nezasloužil. Pro tohle město, pro své lidi jsi velmi důležitý člověk. Nemohl jsem dopustit, aby o tebe přišli. *Promlouvá k ní nakonec se rozhodne téhle příležitosti využít a říct to, co ho celý den tíží a užírá, že nemá chvilku klidu.* Nemohl jsem jednat jinak, i když jsi chtěla. Nebo, jak mi dala najevo dnes ráno Genevieve. *Pokračuje a na chvilku se zamračí při té vzpomínce na setkání s Genevieve v baru, které mu rozhodně nepřidalo. Bere to, ale jako součást následků svého rozhodnutí.* Vím, že jsem tě svým činem a rozhodnutím naštval. Máš na to právo. Zradil jsem tě. To se nezmění. Nikdy bych to, ale neudělal, kdyby nebyla možnost vrátit tě zpět jako člověka, čarodějku. Vím, jak je to pro tebe těžké. Pro čarodějky, jen pomyšlení na to, stát se upírem. Počítal jsem s tím kouzlem proto od začátku. Chtěl jsem ti to vynahradit tím, že se o vše postarám, všechno zařídím, jako svou kompenzaci vůči tobě. Měl jsem to promyšlené. Všechno až do konce. *Pokračuje dále a dokonce se rozhodne říct Sophie i svou představu toho, kdyby nastaly komplikace.* Chtěl jsem to před všemi utajit. Nikdo to neměl vědět. Až bys byla zase v pořádku a náhodou by to někdo zjistil a ty měla kvůli tomu u svých lidí problémy, můžeš říct, žes neměla na výběr. Nemohla ses rozhodnout proměnu nedokončit nebo odmítnout, protože jsem tě donutil. *Dívá se na ni teď trochu ostřeji, než doposud, co mluvil.* Klidně to použij. *Ujistí ji.* Dlužím ti to. *Dodá k tomu.* Chtěl jsem ti to říct, protože chci, aby si se pokusila pochopit, proč jsem nemohl jinak. *Když Sophie poví, co měl na srdci, trošku si oddechne, protože ani pro něj to nebylo snadné, se jí k tomu přiznat. Přesto to ze sebe dostal snáze, než čekal, že to půjde. Neví, jak na to Sophie zareaguje, ale to, co chtěl, to udělal. Zbytek je a nechává na ní. Pozoruje jí tak, trochu s obavami, ale i úlevně, že to je za ním. Dál prozatím mlčí. Jen zalétne očima k hodinám.*

(Pozoruje jeho reakci na její poznámku o princi. Očekávala, že se možná aspoň trochu usměje, ale Elijah sklopí hlavu. Povytáhne nad tím obočí. Buď neměl smysl pro humor nebo neměl náladu na žádné úsměvy. Vlastně se ani nediví. Poslední dobou neměla na smích náladu ani ona, ale našly se chvíle, kdy se opravdu upřímně zasmála. Dneska se tedy rozhodně nesmála upřímně. Buď to byl hysterický smích nebo opilecký a šílený zároveň, ale spíše ten opilecký.
Sleduje pak jeho ruku, která jí bere flašku z ruky. Nic nenamítá, jelikož vážně by dnes už neměla pít. V tuhle chvíli to jen zhoršovalo její stav. Před tím jí o pomáhalo se uklidnit, ale teď jí to ještě více oslabovalo. A teď by nejraději lehla do postele a spala. Takhle hrozně se snad naposledy cítila, když umírala. A to vlastně umírala už dvakrát za život. Poprvé sice neumřela, protože jí zachránila Genevieve, ale podruhé ano a stalo se to včera. Svou první smrt do toho nepočítá, protože to rovnou umřela. Nebyl čas na umírání nebo spíš možnost.
Ani si neuvědomí, že jí Elijah vzal opět za ramena a už je uvnitř pokoje. Vážně bylo lepší, když byla tady a ne venku opřená o zábradlí. Tady jí aspoň neviděli zvědaví upíři. Pomalým krokem dojde k posteli a na tu se posadí. Raději by si lehla, ale to by neviděla Elijahovi do tváře, když by jí odpovídal na její otázku. Pozoruje ho, jak zavírá dveře a pak jen poslouchá, co říká. Nejprve si ho vyslechne, než na to začne reagovat.) Dobře, pokud ses zavázal k tomu, že vše proběhne v pořádku a bez potíží, tak mi vyhovíš v jedné věci. (Zatím neříká, co po něm chce, nejprve chce nějak reagovat na jeho slova.) Jo Genevieve měla štěstí a obě jsme byli lehkomyslné, že jsme se nějak neochránili, než jsme šli na svá stanoviska. Doufali jsme, že tenhle plán vyjde, že jsme na nějaké opatření ani nemysleli. Nebo nás nenapadlo, že by se to dostalo k nim a oni si udělali svá opatření. (Mluví zcela klidně. Je už tak unavená, že její šílenství pominulo tak rychle, jako přišlo.) Možná jsem důležitá pro své lidi, ale i vůdce covenu se dá nahradit, ale já za sebe náhradu nemám a to je asi největší problém. Proto jsem taky souhlasila, že dokončím proměnu a Genevieve mě pak promění zpět. Uvědomila jsem si to, když se v baru ukázal mladý čaroděj z covenu, který se zrovna dnes vrátil po dvou letech nebo kolika do města. Stále v něm byla stará výchova, kterou uplatňovali skoro všechny rodiče na své děti. Lépe řečeno je z rodiny extrémistů jako jsem já. (Ušklíbne se nad její poslední větou. Ona sice pocházela z rodiny extrémistů, ale nikdy taková nebyla. Přímo jejich názory nenáviděla a hlavně díky nim nechtěla být čarodějkou a už vůbec ne v tomhle městě.) Jistě pro čarodějky je nepřípustné, aby se stali upíry. Ztratí tím svou moc a naprosto veškerý spojení s předky a přírodou a to je pro ně nejhorší. Pro mě ne. Já jsem žila mimo New Orleans asi dva roky a tudíž i bez magie. Bylo to osvobozující. Nikdy jsem nechtěla být čarodějka. Nenáviděla jsem to. Ale nemohla bych být upírem, protože bych to nezvládla. Nejsem ten typ člověka, který by se přes to dostal. Všechny ty zvýšené emoce by mě nejspíše přivedli do hrobu nebo bych byla první psychicky narušený upír. Už jen tenhle stav ve mě vyvolává pocity, které bych ráda odsunula někam do svého nitra a nehledě na vzpomínky. (Vydechne a prohrábne si vlasy. Na chvíli se zadívá někam jinam. Při tom všem, co teď říkala Elijahovi si vybaví své dětství. Teda pokud se tomu vůbec dá říkat dětství. Nenáviděla své rodiče a ještě více je nenáviděla za to, že jí přijměli je nenávidět a být spokojenou, když byli pohřbený. Pak zase stočí pohled na Elijaha.) Díky, ale tuhle nabídku odmítnu. Pokud se to dozví, tak jim nebudu lhát. Pokud mě nepochopí, tak aspoň budu vědět, že se nezměnili i přes to, že jsem naprosto změnila celý coven. (Skousne si ret a zadívá se Elijahovi do očí, i když je od ní aspoň na pět kroků.) A teď k té žádosti. (Zhluboka se nadechne a pokračuje.) Chci, aby jsi mi došel teď pro krev a pak mi zlomil vaz a pokud se proberu dřív, než přijde Genevieve tak to opakoval dokola a dokola. A také, aby jsi napsal Gen, že má přijít až ráno. Jelikož tohle kouzlo není zrovna jednoduché a ona bude potřebovat sílu, kterou dnes určitě nemá. Nebudu riskovat, že při mé záchraně umře ona. (Nespouští z něj pohled a čeká, co on na to. Doufá, že jí neodmítne, protože ona nechce být celou noc vzhůru. Jistě by totiž jen tak neusnula a Genino zdraví vážně nechce riskovat. A při kouzle klidně může být mimo.)

*Jeho smysl pro humor je v tomhle dni neznámo kde. Proto není schopen reagovat na vtip úsměvem ani ničím podobným. V daném momentu, kdy na něj Sophie použije takové přirovnání, mu to připadá jako výsměch, protože na sebe by takové přirovnání použil, jen velmi těžko. Už se tím nezabývá. Bude schopen normálního uvažování ve chvíli, kdy uvidí, že je Sophie zase jako dříve a pro něj se tak uzavře kapitola Bellatunde a jeho odstranění. Pozoruje ji pak a poslouchá její reakce na jeho vysvětlování. Je při tom opravdu rád, když se Sophie sama rozhodne jít se posadit na postel. Přejde o kousek blíže k ní a během jejich odpovědí se posadí do křesla kousek od postele. Soustředěně ji naslouchá. Na její žádost, kterou nedokončí se v jeho pohledu objeví stopa podezíravosti. To, že mu to neřekne hned ho přiměje přemýšlet, co může chtít. Nepřerušuje ji, ale kvůli tomu. Poslouchá dál. Když Sophie přizná, že byly v přípravě lehkomyslné, jen mu tak potvrdí to, co si myslel od chvíle, kdy Sophie na zahradě v Marcelově náručí vydechla naposledy a on si potvrdil, že se doopravdy nijak nechránila. Zpočátku jí to chtěl říct, nebo se alespoň zeptat na důvod takové nerozvážnosti. Nakonec si to, ale rozmyslel a neudělal to, protože Sophie toho sama měla i tak dost. Nyní to, ale bere jako takové malé zadostiučinění.* Tak rád bych zjistil, kdo nás Benjaminovi zradil. *Povzdechne si. Už teď ví, že si na to udělá čas a pokusí se to nějak zjistit. Sophie těmohle svými úvahami během její reakce, ale nezatěžuje. O změně jejího rozhodnutí poslouchá rovněž mlčky. Je rád, že k tomu Sophie nemusí nutit, protože by to mezi nimi nejspíše způsobilo další rozpory, které by on, jen velmi nerad.* Jsem rád, že ses rozhodla sama. *Důvody akceptuje, ale už pro něj nejsou tak důležité, jako výsledek rozhodnutí. Trochu jej to potěší a jeho tvář se tak slabě na chvilku opět rozjasní. Když Sophie začne, proč by nemohla být upírem, vyslechne si ji, ale neví, jestli má smysl jí k tomu něco říkat. Je si jistý, že by si zvykla a všechno nakonec zvládla, ale nebude k tomu mít důvod ani čas, neboť upírkou dlouho nezůstane a dokud jí bude, dohlédne na ni osobně.* Dám na tebe během tvého krátkého upířího života pozor. *Slíbí jí.* Nic se nestane. *Ujišťuje jí přesvědčivě. Ví, že to nemůže nikdy z jistotou tvrdit, ale on proto, udělá maximum a věří, že uspěje. Když odmítne jeho nabídku, kterou jí dá. Než přejde k další věci, na moment ji přeruší.* Nelhala by si, Sophie. *Ujistí ji. Výraz, který má v ten okamžik ve tváři je více než přesvědčivý a odmítá jakoukoliv další debatu na tohle téma.* Ale je to na tobě. *Dodá rychle, aby ho třeba špatně nepochopila. Z jeho strany ta nabídka zkrátka trvá dál. Zpozorní ve chvíli, kdy se Sophie vrátí ke své žádosti. Zatímco dosud seděl v křesle docela klidně a uvolněně, nyní se narovná v zádech a rukama sevře konce loketních opěrek. Vyslechne, co si Sophie přeje. Z převážné části s tím nemá problém. Její návrh trávit upíří existenci se zlomeným vazem se mu, ale moc nezamlouvá. Napadne ho mnohem méně drastický způsob, ale nechá si ho v daný moment pro sebe a přikývne, že souhlasí a udělá to, co po něm Sophie chce.* Na chvíli mě omluv. *Zvedne se a pak zamíří ke dveřím pokoje a ten opustí. Seběhne pak upíří rychlostí dolů. Mezi upíry pozná Thomase. Jednoho, který se zúčastnil jejich útoku na Papa Tunde. Slušně leč tak, že by odmítnutí neakceptoval ho požádá o sáček s lidskou krví. Thomas kývne a netrvá to déle, než pár minutu a je zpět i s krví. Vezme si ji od něj s kývnutím hlavy místo díků. Vrátí se zpět k Sophie do pokoje. Opět za sebou zavře, přejde k posteli a sáček jí podá. Trochu se vzdálí a než se Sophie napije, pošle zprávu Genevieve.*

kód:

Genevieve, vyřizuji zprávu od Sophie. V noci si odpočiň a přijď do sídla až ráno. Sophie chce s proměnou počkat na nový den. Elijah.

*Zprávu odešle a doufá, že s ní Genevieve nebude mít problém, uvěří jí a bude se podle ní řídit. Po té se obrátí zpět k Sophie.* Připravená? *Zeptá se jí s otázkou v očích. Na odpověď, ale vlastně ani nečeká. Přejde k posteli, kde sedí. Vezme jí sáček s krví, posadí se naproti ní a zadívá se jí na chvíli do očí.* Lehni si a spi, Sophie. *Promluví na ni klidně, leč velmi přesvědčivě.* Probudí tě až hlas Genevieve pronášející kouzlo na tvou proměnu. *Dokončí své ovlivnění. Jako novopečená upírka proti němu Sophie nic nezmůže. Když skončí, zvedne se a přejde zpět ke křeslu, kam se znovu posadí, udělá si pohodlí a čeká.*

(Vešla do sídla. Upíři kolem na ni koukali, otáčeli se za ní a bylo vidět, že rozhodně nejsou rádi, že je tady. Ona šla ale zpříma a jejich pohledů si nevšímala. Šla hrdě, se vztyčenou hlavou a ignorovala  všechny kolem sebe. věděla, že tohle Marcelovi upíry naštve. Když je někdo naprosto ignoruje. Vykouzlilo jí to letmý úsměv na tváři, než ji jeden z upírů zastavil.) Kam si myslíš, že to jdeš, čarodějko?! (nebyl dvakrát příjemný) To ti může být naprosto jedno. (podívá se na něj opravdu jen zběžně, ale nechce tady způsobovat konflikty, teď se tu jedná o Sophie. Podívá se směrem nahoru k zábradlí. Nikdo tam samozřejmě není, ale je si jistá, že za chvíli tam bude přesně ten, koho očekává. A proč si na něj vlastně nezavolat? Normálním hlasem pronesla Elijahovo jméno.) Elijahu, jsem tady.

*Téměř celou noc stráví v křesle v pokoji se spící Sophie. Když se přiblíží ráno, vstane a na chvíli odejde vedle do svého pokoje, kde se rychle opláchne a vezme si čisté věci. Netrvá mu to dlouho neboť v převážné většině používá upíří rychlost. I během toho naslouchá, jestli se v pokoji Sophie něco neděje. Všechno je, ale v pořádku. Přesto s nadcházejícím dnem cítí mírnou úzkost nebo obavy z toho, jestli se dnes také povede vše tak, aby Sophie odsud mohla odejít jako čarodějka. Když má na sobě nový tmavě šedý oblek a bílou košili, vrátí se zase zpět do pokoje k Sophie. Přejde k oknu a vyhlédne z poza závěsů ven. Pozoruje, jak se rozednívá a přichází další den. Přemýšlí, co přinese. Zanedlouho potom se mu zdá, že slyší nějaký velký hluk a hlasitější hlasy, než by v tuhle dobu u upírů bylo běžné. Přejde od okna ke dveřím. Než vyjde ven, aby zjistil, co se děje, zaslechne hlas Genevieve. Vyjde z pokoje a přejde až k vrcholu schodiště. Přelétne pohledem ostatní upíry, kteří při jeho příchodu uberou na páře.* Genevieve. *Osloví jí místo pozdravu. Krátce na ni pohlédne.* Pojď, prosím dál. *Pozve ji, aby bylo všem jasné, že je očekávána.*

(Pomalu už jí docházela s tím upírem trpělivost, ale dál čekala, než se ukáže ten, kterého před svým zrakem očekávala. A nemusela čekat zas tak dlouho. Elijah se objevil na vrcholu schodiště a ona na něm visela chvíli pohledem. Když ji vyzval, ať jde dál, podívala se na toho upíra, ten jí uvolnil cestu, i když velice neochotně a ona tak prošla kolem něj a mířila nahoru po schodech za Elijahem. Když vystoupala až nahoru, podívala se na něj.) Dobré ráno. Zaveď mě k ní, a´t už máme tohle všechno za sebou a ona odsud konečně může odejít jako čarodějka. Tak, jak to má být. (při své řeči ho nespouští z očí)

*Čeká dokud k němu Genevieve po schodech nevýjde nahoru. Sleduje chvilku upíry za ní, ale ti to brzy vzdají a jdou si zase po svém, i když se to neobejde bez řečí. V danou chvíli je, ale nechá tak. Pak pozoruje Genevieve. Opětuje její pohled, ale v tuhle chvíli se nedá říct, co se mu odehrává v hlavě. Po jejím včerejším výstupu si zkrátka zachovává odstup.* I tobě. *Popřeje ji. On bude mít dobré, až bude po kouzle. To,jí ovšem nepoví.* Prosím. *Pootočí se směrem, kde je pokoj, kde Sophie spí. Dveře nechal, jen mírně pootevřené.* Je tam v pokoji. *Kývne daným směrem.* Budeš něco potřebovat? *Zeptá se hned na to. Počká až kolem kolem něj projde a pak ji následuje ke dveřím. Před nimi ji obejde, otevře a opět jí v nich dá přednost.*

(Míří směrem k pokoji a mírně povzdechne nad tím, jak hodně Elijah galantní je. Otevírání dveří, dávání jí přednost? Ona na tohle prostě moc nebyla. Nebyla vychovaná v galantním prostředí a tak nějak jí to prostě přijde nepřirozené. Přílišná galantnost je pro ni na obtíž než k užitku. Ale prosím, když už se tedy Elijah snažil.) Galantní za všech okolností. (neodpustí si poznámku a vstoupí do pokoje. Sophie spí v posteli. Porozhlédne se po pokoji. Místa na kouzlo tu bude dost. Ale potřebuje něco, čím by mohla udělat oheň. Začne vyndávat magické předměty a situovat každý na jednu světovou stranu, pak se podívá zpět na Elijaha) Budu potřebovat nějakou svíčku či pochodeň, abych mohla zapálit oheň. (Pak se podívá na Sophie) Sophie? (osloví ji... netuší, že je ovlivněná, aby spala)

*Čeká dokud Genevieve nevejde do pokoje. Na její poznámku reaguje jen krátkým pohledem, který ji věnuje. Nemá chuť se k tomu vyjadřovat. Nehodlá kvůli ní ani měnit své zvyky. Jsou součástí stylu, který si vytvořil a na kterém si svým způsobem i zakládá. Vejde za ní, ale zůstane stát u dveří. Vyslechne si její požadavek.* Něco ti přinesu. *Přikývne. Je si jistý, že nějaké svíčky viděl u sebe v pokoji. Chystá se odejít, ale všimne si, že Genevieve mluví na Sophie.* Sophie probudí až tvůj hlas, kterým budeš odříkávat kouzlo. *Odpoví jí.* Přála si tuhle dobu prospat. *Dodá, o ovlivňování nakonec pomlčí. Buď to Genevieve dojde samotné nebo ne. Nepotřebuje poslouchat další její výčitky. Po té pokoj opustí a vydá se k sobě. V něm přejde k jedné z komod, které v něm jsou. V jednom ze zásuvek objeví pár svíček. Vypadají, že už v zásuvce nějakou dobu jsou, ale na funkčnosti jim to neubralo. Pár jich vezme a odnese je Genevieve. Položí je na stolek a tázavě se na čarodějku podívá, jestli pro něj bude mít ještě nějaký požadavek.*

(Kývne, když řekne, že jí něco donese a pak jen povytáhne obočí, když jí sdělí, že Sophie probudí až to kouzlo. Je jí jasné, že Elijah ji musel ovlivnit, jinak by to ani udělat nešlo.) Dobře. (Řekne na to jenom. Sophie si přála to prospat, tak jí Elijah vyhověl. Nemá s tím problém. Taky by asi nechtěla být při vědomí, kdyby byla upír. Když Elijah přijde, vezme ty svíčky a postaví je doprostřed pomyslného čtverce z předmětů a jediným pohledem je zapálí. Pak vezme misku  a vytáhne svou dýku. Přejde ke spící Sophie, řízne jí do zápěstí a nechá skapat její krev do misky.) Prosím tě, vezmi ji a přemísti ji do tohoto prostoru. (Ukáže na prázdné místo mezi svíčkami a předměty.)

*Po tváři se mu mihne slabý výraz překvapení nebo údivu, když jeho informaci Genevieve přejde pouhým slovem "dobře". Samozřejmě mu to nevadí. Možná by za jiných okolností k tomu něco poznamenal, ale dnes to přejde mlčky. Nemá chuť na žádné rozpory a nechce ji ani příliš zdržovat. Chce to mít, co nejdříve za sebou. Když Genevieve donese svíčky, pozoruje ji se zájmem, jak připravuje kouzlo. Málokdy se mu něco takového podaří. Nijak ji nevyrušuje. Je tichý, ale pozorný, kdyby něco ještě potřebovala. Netrvá dlouho a dočká se z její strany další žádosti. Pozorně si ji poslechne a pak udělá, co po něm chce. Přejde k posteli, opatrně vezme Sophie do náruče a přenese ji na místo, připravované na kouzlo. Položí ji a než se zvedne, chvilku kouká na její klidnou spící tvář. Doufá, že bude v jejím případě brzy všechno v pořádku. Uvědomí si, že by neměl zdržovat a tak se zvedne a přejde stranou.*

(Počká, než Elijah přinese Sophie a opatrně ji položí na podlahu. Normálně by prostě Sophie spolupracovala ve všem, ale takhle to musí dělat někdo za ni. Vezme misku se Sophiinou krví a nakape ji okolo. Pomyslný kruh je uzavřen Sophiinou krví a ona se teď může pustit do kouzla. Tohle kouzlo není všední magií. Vlastně si tu celkem zahrávají s něčím nepřirozeným. Dalo by se to klidně už přiřadit k černé magii. A to docela silné. není to typické kouzlo, které by si pod černou magií každý představil, ale o to je horší. Esther také využila černou magii, když proměnila své děti v upíry. Začne se soustředit. Zavře oči a začne pomalu přeříkávat slova kouzla. Elijahovy přítomnosti si nevšímá. Za chvíli začnou plameny svíček hořet mnohem víc a magické předměty se vymrští do vzduchu a začnou se zběsile točit. Po několika desítkách minut svíčky zhasnou a předměty se zvučným bouchnutím spadnou na zem. Otevře oči a podívá se na Sophie)

Na Elijahovi poznámky už nijak nereaguje. Jí by samozřejmě také zajímalo, kdo je zradil, protože byla stále přesvědčená, že Monique je neprozradila.
Pozoruje ho, jak odchází z pokoje a začne si pokoj pozorně prohlížet, aby nemusela myslet na to, že bude za chvíli upír. I když vlastně celou dobu bude mimo a pak přijde Genevieve a vrátí jí do jejího přirozeného stavu.
Vezme si od Elijaha sáček, když jí ho podá a chvíli ho jen pozoruje ve svých rukách. Cítila ten pach krve a vábilo jí to. Otevře ho a krátce se napije. Krev byla hnusná. Cítila tu železitou krev na svém jazyku a zvedal se jí z toho žaludek. Myslela si, že jí teď krev bude chutnat, ale první dávka asi nechutná nikomu. Oddálí pytlík krve od svých rtů. Cítí, že jí to nasytilo a rozhodně se už teď cítila o něco lépe. Pořád se necítila naprosto skvěle a měla teď o dost větší hlad, ale už jí nebylo na omdlení. Podívá se na Elijaha, když na ni promluví a jen nepatrně kývne hlavou. Ještě jí ani nestačili vyrůst upíří tesáky. Za což byla vlastně ráda. Pozoruje Elijaha, jak jí bere pytlík krve. Nejraději by po něm chmátla a znovu se napila, ale nestihne to. Dívá se Elijahovi do očí a na jeho slova kývne hlavou. Lehne se na posteli a během chvíle usne.
Druhý den ráno jí probudí až ženský hlas, odříkávající slova úplně v jiném jazyce. Začne se pomalu vzbouzet, ale hned na to jí zas něco přinutí spát. Nebo spíš upadnout do bezvědomí. Nestačila ani pohnout prsty a už byla zase mimo.
Probudí se až po několika desítkách minut.Nějakou chvíli leží na zemi a zaposlouchává se do zvuků v pokoji. Moc toho neslyší, vlastně skoro nic. Cítila přítomnost čarodějky a upíra. Cítila jejich přítomnost. Otevře oči a prudce se posadí na zemi. Cítí se naprosto jinak, než se cítila včera. Cítila se normálně a sama sebou. Plně si uvědomuje, kde je a kdo je s ní v pokoji. Také si uvědomuje, že byla ještě před nějakou dobou upírem a teď je zas čarodějka.
Jako první jí pohled padne na Elijaha, který stojí nedaleko ní. Přimhouří oči a mávne rukou k posteli a pak směrem k němu. Z postele vzlétne polštář a narazí do Elijaha. Polštář letěl docela velkou rychlostí, vzhledem k tomu, že ho po něm hodila kouzlem a tak z něj vyletí peří.) Zase si mě neposlechl. (Nebyla na něj naštvaná, vlastně byla docela ráda, že nepoužil její drastický nápad, aby jí zlomil vaz a celou noc to opakoval. Ale i tak jí prostě neposlechl a udělal to po svém. Její výraz dokazoval, že opravdu naštvaná není. Je spokojená. Kouzlo vyšlo a ona byla zase čarodějka a upírem sice byla delší dobu než chtěla, ale celé to prospala. Pak svůj pohled konečně otočí na Genevieve a usměje se. Pomalu se zvedne ze země a přejde k ní. Nic neřekne a prostě jí obejme. Chtěla to udělat už včera, ale něco takového jí její stav nedovoloval. Nejspíš by se jí hned zakousla do krční tepny. Objímá jí celkem dlouho. Byla ráda, že je Genevieve v pořádku po tom nezdařeném plánu. Objímala jí, aby jí dala najevo svou lítost nad tím, že musela opustit svou dceru, což pro ni muselo být naprosté peklo. A objímala jí, aby jí dokázala, jak je vděčná za to, co pro ni udělala.) Vážně děkuji. Za všechno. (Odtáhne se od ní a znovu se usměje, pak stočí pohled opět na Elijaha.) A tobě taky. Že si mě nenechal umřít a že jsi mi byl včera v noci tak nápomocný. (Na tváři jí stále hraje spokojený úsměv.)

*Po té, co odstoupí od Sophie a nechá Genevieve provádět kouzlo, je tichý, ale všechno pozorně sleduje. Je to pro něj zcela nový zážitek, který si ovšem zajisté bude pamatovat napořád. Něčeho takového není svědkem každý den. Je v něm sice malá nejistota, jestli se to povede, ale k Genevieve má naprostou důvěru i v její magické schopnosti. Slabě se mu rozšíří pohled, když se plameny rozhoří více a věci v okolí Sophie začnou levitovat a otáčet se. Je to pro něj nevšední zážitek, a jen doufá, že vše probíhá, jak má. Jak vše začne, tak zase skončí a pak je ticho. Ticho je pro něj téměř ohlušující. Zadívá se pak na Sophie a soustředěně a také v očekávání ji sleduje. Pak si uvědomí, že slyší tlukot srdce z místa, kde leží. Zpozorní, když se najednou posadí. Je v pohotovosti, dokud se nepřesvědčí, že je vše, jak má být.* Sophie... *Promluví na ni. Neví jestli ho slyšela nebo se na něj podívala vzápětí náhodou. Dívá se jí napjatě do očí. Z jejího gesta v první chvíli nepochopí, co dělá, dokud nedostane zásah polštařem. Nečeká to ani náhodou a tak se po něm reflexivně ožene rukou. Slabě ztlumí zásah, který jím dostane a pak trochu nechápavě pozoruje peří, které se začne snášet na něj i okolo něj a zdobí mu nejen šaty, ale jistě jich pár schytaly i jeho vlasy. Po Sophieniných slovech pochopí, že to nejspíše bylo za to pozměnění jejího návrhu, jak přečkat noc. Potvrdí mu to tak, že je v pořádku a opět vládne magií. Pocítí opravdu upřímnou úlevu a taky je rád, že to takhle dopadlo. Nepatrně se na ni pousměje při jejich slovech a zavrtí hlavou. Za tohle se omlouvat nebude. Sleduje pak Sophie, jak se vrhá kolem krku Genevieve. Vykouzlí mu to na tváři opět potěšený a teď už mnohem upřímnější a uvolněnější úsměv. Chvilku na ně kouká, ale pak mu přijde, že by jim mohl dopřát soukromí. Chce se vydat ke dveřím a nechat je samotné. Zastaví ho, ale další Sophieniny slova. Otočí se k ní, poslechne si je a pousměje se.* Není za co, Sophie. Jsem rád, že to dobře dopadlo a jsi zase v pořádku. *Odpoví jí na to upřímně. Při tom na ni kouká. To potěšení z toho není vidět, jen v jeho úsměvu, ale i v očích, které jsou nyní o něco jasnější a zářivější, než v posledních dnech.*

(Chvíli čeká, než vidí, že se Sophie opravdu probouzí a vstává. Mlčí, chce nechat Sophie, aby se rozkoukala a popřípadě sama nějak reagovala. Cítí ale, že Sophie je zase čarodějka, takže kouzlo ses povedlo. Když po Elijahovi hodí kouzlem polštář, povytáhne obočí a změří si oba dva pohledem. Chvíli má takový pocit, jako by tu byla navíc. I když chtěla Elijaha nějakým způsobem tou ránou pokárat, vypadalo to spíš úsměvně až roztomile. Zakroutila hlavou a raději sklidila věci po tom kouzlu, ale Sophie se pak zaměří na ni a pořádně ji obejme. Usměje se a její objetí jí opětuje. Teď se konečně mohly obejmout bez toho, aniž by si jedna nebo druhá musela dávat pozor na případné upíří reakce.) Rádo se stalo. (odpoví Sophie jenom) Hlavně, že jsi v pořádku a tohle je za námi, tedy hlavně za tebou. (odlepí se od ní a úsměv jí ještě věnuje přímo tak, že ho viděla. Pak uklidí zbytek věcí.) No, budu muset jít. Mám ještě něco na práci. Opatruj se, Sophie. (nerada ji opouští takhle narychlo, ale musí, očekává Jacksona. Kývne na Elijaha a vyjde z místnosti a míří pryč ze sídla. Nakonec vytáhne mobil a rozhodne se Jacksonovi zavolat.)