The Abattoir

*Cítí z něho něco, co jí znepokojuje. Dívá se na něj stále a neuhýbá pohledem, zatímco Elijah ano. Tohle od něj nezná, najedou jí to všechno přijde, že to dělá z povinnosti, jako kdyby k ní měl nějakou povinnost, které musí dostát a ne, že to dělá pro ni. Najednou se její výraz ve tváři změní a zledovatí. Napřímí se pořádně a propaluje ho pohledem víc, než kdy dřív.* Já nechci, aby si dělala něco, co ty sám nechceš, Elijahu. Nech to být, poradíme si sami. *Řekne rozhodně, najednou naprosto obrátí od všeho, o co ho prosila. Nikdy by ho nevyužívala a jestli si tohle Elijah myslel, že využívá toho, že ví, že je pro ni schopný udělat hodně, tak se spletl. Postará se o to nějak sama, teď pochopí důvod toho, proč Jacksonovi se nelíbilo to, že by je žádala o nějakou laskavost. Žádat Původní o laskavost není správné rozhodnutí. Budou muset najít nějaké jiné řešení. Bude muset o tom informovat Jacksona v nejbližší době, ať se kdyžtak připraví na různé události, které mohou nastat. Jen doufá, že on jí bude taky co nejvíce informovat, když ho o to požádala. Myslela si, že on jí trochu dá klidu na duši, ale spletla se. Něco se změnilo, něco je mezi nimi špatně. Jako kdyby to nebyl ten Elijah, který to byl předtím. Možná jí řekl, že se o to pokusí, ale necítí z něj tu upřímnost jí pomoct. Vlkodlaci jsou přece její rodina, ne jeho. On má tu svou při sobě a upíry taky. Zvedne se opatrně z postele a zamíří si to k oknu. Opře se o zeď a dívá se z okna ven. Ruku s položí na břicho a přejíždí si po něm jemně. Snažila se, aby si byli zase blízcí jako předtím, ale přitom má pocit, že se sobě čím dál víc vzdalují. Hledá vinu na sobě, ptá se dokola sama sebe, co dělá špatně. A potom si to uvědomí, pokazila to tím okamžikem před několika měsíci, kdy mu dala najevo náklonnost. Od té doby je všechno špatně. Přestane se hladit po břiše a jen se dívá z okna ven. Ticho je rozprostřené po celém pokoji a nezdá se, že ona ho hodlá narušit. Má chuť utéct někde, snad poprvé ve svém životě mám chuť utéct a vypustit ze sebe naprosto všechno, co jí tíží. Ať už pomocí slz nebo čehokoliv jiného. To si ovšem nemůže a nesmí dovolit. Po pár minutách to ticho prolomí.* Ublížila jsem ti, Elijahu? *Zeptá se ho na rovinu, ale nedívá se na něj. Potřebuje to vědět, potřebuje vědět, co se to s nimi děje. Zda je to jen v ní nebo jen v něm a nebo na tom prostě nesou každý část viny. Nemůže žít s tím, jaké to mezi nimi je. V nejistotě, že neví, zda při dalším setkání vůbec spolu dokážou komunikovat. Předtím jim to šlo samo, byl tady pro ni v každý okamžik, ona tady byla pro něj. Proč jí prostě neřekne, co je špatně a co mu vadí? Musí ji už přece znát, musí vědět, že ona se nespokojí jenom tak s něčím. A že na rozdíl od něj nedokáže v mnoha věcech mlčet. Na jednu stranu se chce k němu otočit, vidět mu do tváře, jak se právě teď tváří. Na druhou stranu se mu bojí podívat do tváře, aby neviděla něco, co nechce. Bojuje sama se sebou a prozatím s přemáhám stále pozoruje to, co je venku. Nakonec se zadívá na sklo, snad aby trochu viděla v okně jeho odraz, to ovšem se jí nepovede. Nadechne se zhluboka a napětím, které je v místnosti se ji zrychlí o něco málo tep srdce. Pevně se rozhodně v to, že zůstane v této pozici a že nehodlá už nic říct do chvíle, dokud ji neodpoví. Rty má semknuté pevně k sobě a trochu našpulené.  Pravá ruka ji spočívá na břiše a hlavu má mírně nakloněnou do strany, jak její pohled upírá na to, co je za ním.*

*Když se její výraz zničehonic změní a to mu rozhodně neujde, nechápe, co se stalo, a tak na ni nechápavě, tázavě upře pohled, dokud mu to neobjasní. Jeho oči se na krátkou chvíli o něco rozšíří tentokrát v upřímném šoku z toho, co od ní slyší. V tuhle chvíli vypadá opravdu dotčeně. V jeho očích se zablýskne, jak v něm Hayley svou poznámkou zapálila vztek a rozhořčení nad jejím obviněním, které vyřkla. Tímhle se opravdu dotkla něčeho, co je mu svaté a za, co se snaží vždycky bojovat. Otevře pusu, jako by chtěl něco říct, ale nedostávalo se mu k tomu slov nebo jako by váhal, zdali je říct, aby zase později nelitoval. Takže pusu zase zavře a pevněji sevře na krátko rty, jako by se tak pokoušel ventilovat zlost, která v něm plápolá. Uvědomuje si hned zatím, co v něm Hayley právě probudila, že ona se dnes necítí moc dobře, takže si opět vzpomene na své předsevzetí nehádat se s ní. Nechce ji nic vyčítat, ale tohle přesáhlo v jeho případě hranici únosnosti.* Hayley, *Osloví ji ostřeji, než by bylo bývalo v téhle situaci normální. Vstane docela prudce z židle, kde dosud seděl. Obrátí se k ní bokem a vydá se po pokoji, aby nějak vyventiloval a zmírnil své rozhořčení.* Myslíš, že teď dělám něco, co nechci?! *Dojde razným krokem až na druhou stranu pokoje a se svou otázkou se k ní zase dost prudce otočí a probodne ji tázavým, nevěřícným a rozhořčeným pohledem.* Myslíš, že to, co jsi mi tady právě řekla, schvaluji? Že je mi to jedno? Že mi nezáleží na tom, že kvůli naivitě jedněch a prohnanosti druhých můžou trpět a umírat nevinní? *Pokládá jí své otázky a propaluje ji pohledem. V jeho hlase je slyšet jeho rozhořčení. Rozhodně, ale nekřičí, ani není příliš hlasitý.* Rozhodně se s tím pokusím něco udělat a to, proto, že se mi to nelíbí a nesouhlasím s něčím takovým. A není to, jen proto, že mě o to žádáš ty. *Pokračuje dále, teď už rozhodně, odhodlaně, a zajde možná dál, než by kdy za normálních okolností chtěl. Sotva to poslední vyřkne, zdá se mu to vůči ní příliš tvrdé, hlavně kvůli stavu v jakém je. Je už, ale pozdě. Zpět to vzít nemůže. Může, jen doufat, že si Hayley uvědomí, že tohle nemusí dělat, jenom kvůli ní. Jako by byl někdo, komu je něco takového lhostejné. Vydechne, protože nyní kromě toho, že se vyrovnává s něčím, co se ho opravdu dotklo a obzvláště od ní, ale navíc i s tím, že v tuhle chvíli selhal a nechal se příliš unést svými negativními emocemi z toho, co mu vmetla to tváře. Cítí, ovšem, že zlost už ho opouští. Zůstává, jen hořkost a zklamání, ale i bolest. To se nyní na chvíli promítne do jeho očí, než sklopí pohled a otočí se zase bokem k ní tentokrát opačným a vydá se zase na cestu jejím pokojem, tentokrát ke dveřím. Nechystá se odejít, jen se potřebuje nějak uklidnit. Musí zase začít normálně jednat a uvažovat. Dojde ke dveřím a chvilku na ně kouká. Dokud neuslyší, že se Hayley pohybuje. To spozorní. Nejdříve natočí jejím směrem částečně hlavu, ale pak se otočí do pokoje čelem i celým tělem, a jen ji už zase znepokojeně sleduje. Doufá, že je dostatečně v pořádku na to, aby zvládla cestu pokojem k oknu. Sleduje ji při tom jako ostříž. Když se Hayley zastaví u okna přejde od dveří zase zpátky po pokoji k místu, kde před tím seděl. Neposadí se, ale. Jen položí ruce na opěrku židle a trochu se o ni opře. Přemýšlí, co teď, co potom. Co dělat, aby tím, do čeho se teď chce a musí pustit vždycky někoho nezklamal nebo si ho znepřátelil ještě více, než už teď už je. Ať udělá cokoliv tak se jedna strana bude cítit ukřivděná. On si nechce volit stranu. Samozřejmě, že stojí za svou rodinou a jsou mu nadevše. Stejně jako jejich bezpěčí a všechno. Nehodlá, ale stát ani na straně upírů ani na straně vlkodlaků. Chce být nestranný, protože to chce rozřešit spravedlivě. V Z jeho pohledu je třeba jasně potrestat vlkodlaky, kteří zaútočili na sídlo. Pokud, ale upíři mezitím zaútočí na vlkodlaky v Zátoce, rozhodně je v tom nepodpoří, naopak. Bude se je snažit zastavit a případně hnát k zodpovědnosti. Nejraději by tomu všemu zabránil, ale neví, jak bude úspěšný. Nemá, ještě promyšlený přesný způsob, jak bude postupovat. Kvůli tomuhle, ale být obviněný z něčeho takového, jako Hayley pronesla. Nechápal to, mrzelo ho to od ní, hodně. Přesto zlost už překoná, teď, už jen vstřebává tu bolest ze zklamání, kterou nyní pociťuje. Když pak od Hayley uslyší, její otázku, narovná se a překvapeně se k ní otočí. Tentokrát nechápe, kam tím míří, co tím sleduje. Mohl by říct klidně hned a bez přípravy, že právě před chvilkou. Takovou slabost by, ale otevřeně nikdy nepřiznal. S tímhle se chce, musí a potřebuje vypořádat sám. Tohle rozhodně zavrhne. Sleduje její záda a čeká, jestli to nějak upřesní. Z její strany se, už, ale ničeho dalšího nedočká a to ho znovu slabě naštve. Zůstává už, ale v klidu.* Máš tím na mysli něco konkrétního, Hayley? *Zeptá se jí. Má pocit, že tím myslí něco konkrétního, jinak by se neptala a on si není vědomý ničeho takového. Chce tedy od ní nějaké vysvětlení, na co se ho to ptá. Zůstane stát otočená k ní a zkoumavě pozoruje její záda. Není mu to prívě nejpříjemnější, protože ji nevidí do tváře, ale akceptuje tento její postoj.*

*Upřímně ve chvíli, co uvidí jeho postoj, tak se zarazí. Takhle Elijaha ještě neviděla rozčíleného, alespoň ne na její osobu. A taky ho ještě nikdy neviděla takhle rozhozeného. Proto ani nedokáže slovně zareagovat na cokoliv, co jí řekl. Nedokáže ani pořádně vstřebat šok z toho, co se právě stalo a co slyšela. A potom už je k němu zase otočená zády a stále v jeho hlase cítí to rozhořčení. V jednom dnu dokázala naštvat Klause do nepříčetnosti a teď to udělala i u Elijaha, i když ten by jí nikdy nedělal to, co Klaus. V tenhle moment má chuť utéct, neví, co má dělat. V jednom dni dokázala rozčílit dva Původní. Jednoho ke kterému měla velké city, druhého, který si ji taky získával. Položí obě ruce na parapet a skloní hlavu. Zavře oči a oddechuje zhluboka, co to udělala? Proč tohle dělá? Elijaha právě zranila a je si toho vědoma, ráno Klausovi řekla taky hodně ostrá slova. Chvíli přemýšlí nad tím, jestli prostě nemá opustit rychle místnost a utéct někde pryč, ale tohle by jí nikdy neprošlo. Má mu říct, aby odešel a všechno tak ještě zhoršit? Nedělá to naschvál, ale z nějakého nepochopitelného důvodu dělá hlouposti. Ani už nepotřebuje odpověď na její otázku. Chyba je v ní, jedině v ní a nikom jiném. Dělala něco, co neměla, dala mu najevo něco, o co nestál. Všechno to zničila. Ať se tomu brání, jak se brání, tak z očí se jí začnou drát slzy, které ji začnou pomalu stékat po tváři. Snaží se mít co nejpevněji oči zavřené, aby z nich neunikla žádná slza, ale nejde jí to. Nakonec přece jen otevře oči a po tváři ji skapávají teplé a hořké slzy. Stále se dívá z okna ven a snaží se dýchat pravidelně, aby to na ni neviděl. Nechce se mu tak ukázat, aby on měl výčitky. Stejně tak, jako u Klause, když to nezvládla a skoro mu tam odpadla. Ty slzy ji rozčilují, to, jak se cítí ji rozčiluje. Ten pocit, kdy chce něco zastavit, něčemu se bránit, ale je to silnější, než ona. Pozvedne jednu ruku a setře si slzy, které jsou stále na její tváři a těm dalším se brání. Několikrát po sobě zamrká, aby zahnala všechno ostatní. V tuhle chvíli jí je poměrně jedno, jak dlouho nechá ovládat ticho pokojem protože potřebuje se zbavit tohoto malého problému.* Omlouvám se, Elijahu. *Zašeptá potichu, ale tak, aby to on stále slyšel a v jejím hlase jde znít upřímná lítost. Je ji jasný fakt, že se na něj musí podívat, že se mu musí podívat do očí, aby viděl, že to myslí vážně. Sebere odvahu, kterou ještě v sobě má a otočí se k němu. Není si jistá tím, zda pozná to, že před chvílí brečela a nebo to už dávno ví. Věří ale tomu, že není hloupý. Dívá se na něj a tak, jak vždycky si je jistá vším, co dělá, tak teď je spíš stáhla do sebe.* Omlouvám se za to obvinění. Pochopila jsem to zřejmě špatně. Odpusť. *Rty se jí trochu chvějí. Ještě nikdy se mu neomlouvala, ne takhle. Vždy si za vším stála, ale teď je zmatená sama ze sebe. Bohužel v posledních dnech se v něm nemůže vyznat, co a jak myslí. V jednu chvíli to vypadalo tak, že by ho snad nějak využívala a v tu druhou chvíli už je na ni Elijah naštvaný, že tomu tak není. Co se mezi nimi tak změnilo, že se děje tohle? On nebyl ten se kterým se hádala.
Jedno si uvědomila, že je sama. Opravdu je sama, ztrácela Elijaha, to nikdy nechtěla dopustit. S Klausem to bylo samo o sobě komplikované, stál při ní, ale ne jako přítel. S Rebekah zase tak moc často nebyla, Jackson byl pryč. U Elijaha si byla jistá, že vždycky budou držet pospolu a teď mu ublížila a zřejmě mu ubližovala celou dobu. A ani si to neuvědomovala. Elijah se připsal na její list výčitek svědomí. Sotva se mu dokáže dívat do očí. Podívá se jinde a provinile se dívá před sebe.* Nechtěla jsem ti ublížit. Já...nikdy jsem tě nechtěla od sebe odehnat. *Povzdychne si nad tím. Zničila to, jak to má zvládnout? Jak to má napravit? Jak má Elijahovi říct, že jí to opravdu mrzí a že to takhle nechce? Právě teď před ním stojí jako nějaký kajícný pes, který čeká jenom na to nejhorší. Zažila ho takhle poprvé a upřímně si přála, aby to bylo naposledy. Zasadila sama sobě ránu a on měl právo na to ji zasadit další. Měl právo na to ji v tom nechat. Čekala jen na okamžik, kdy opustí její pokoj a nechá ji tady stát se svými výčitkami, se svým svědomím a se svou bolestí.*

*Čeká na to, co Hayley ještě řekne k tomu, na co se ptala a na co on při nejlepší vůli prostě nedokáže najít vhodnou odpověď. Je fakt, že během toho čekání, které se mu zdá nepředstavitelně dlouhé, se již téměř uklidní a ovládne své rozbouřené emoce. V tuhle chvíli má své nitro a jeho rozpoložení pod kontrolou. Jen stojí, kouká na ni a snaží se opět něco odhadnout, z jejího postoje, pohybů, aby se nějak připravil na její odpověď. Už se nechce nechat takhle nachytat, a nezvládnout své chování. Dvakrát takhle po sobě nechce selhat. To ticho mu přijde ohlušující. Zaregistruje její pohyb, kdy hledá oporu u okenního parapetu. To se napne a nakloní se směrem k ní, jako by v tu chvíli nutně potřeboval být u ní a poskytnout jí tu svou. Přesto si nedovede představit, že by ji od něj nyní přijala. Nikdy si u ní není jistý, jak e v příští chvíli zachová. Ať dělá cokoliv, má dojem, že v jejich očích to není dost dobré. Přesto z ní dále nespouští oři, kdyby snad přeci, jen usoudil, že je jeho opora nezbytná. K jeho nosu se dostane vůně slané vody. Trochu zvedne hlavu a jeho oči se znovu rozšíří v šokovaném výrazu. Vidět ji, prolévat slzy, je pro něj jedna z nejhorších možných věcí, které byl dosud v jeho dlouhém životě svědkem. Vidět ji, v jeho očích silnou, vznešenou a hrdou ženu, vlkodlačici, matku, za což ji neskutečně obdivuje, jak pláče. Před chvíli byl nepříčetný od zlosti, nyní od zoufalství a bezmoci, protože neví, jak jí pomoct, aby se takhle netrápila a už vůbec ne kvůli němu. Tohle si ani v nejmenším nepřeje. Přemýšlí horečně, co udělat. Nechce ji takhle vidět. Cítí nutnost, potřebu ty slzy zastavit, utišit ji. Než na něco přijde, zaregistruje další její pohyb. Znovu zpozorní a sleduje ji. K jeho uším po té dolehnou její tichá slova omluvy. Upřímně nikdy by ho nenapadlo, že se mu ona bude omlouvat a ještě za něco takového. Je to pro něj zvláštní okamžik. Je za její omluvu vděčný a moc pro něho znamená, protože doufá, že si uvědomuje, že tohle je něco, co prostě nedokáže zkousnout a jen tak přejít a nechat být. Na tohle se musel ozvat. Navíc nemohl pochopit, z jakého důvodu to řekla. Je přesvědčený, že už ho z tohohle pohledu musela trochu poznat i jeho morální zásady a smysl pro spravedlnost. Nemohl se z její reakce zbavit dojmu, že to udělala úmyslně, aby ho tím popíchla a zároveň přiměla k tomu, že se tomu rozhodne věnovat o to více, jen aby ji dokázal, jak se v něm zmýlila. Nechce něčemu takovému, ale na druhou stranu věřit. Hayley v jeho očích taková není. Odmítá tomu uvěřit. Znovu uvažuje, co říct. Hayley se k němu mezitím otočí a on se po delší době konečně setká s jejíma očima. Může v těch jeho vidět už zase jen bolestný výraz, zklamání a smutek z toho, že ji přivedl k slzám. Když se zmíní o tom, že ho nejspíše špatně pochopila, na chvilku uhne pohledem z jejich očí. Koukne někam do prostoru kde má v zorném poli její hrudník možná břicho, ale nevnímá to. Snaží se vybavit si ještě jednou ty okamžiky před tím. Není si jistý, jestli se nevyjádřil nebo nezachoval nějak tak, že z toho Hayley mohla vyvodit i přes to všechno, co o něm ví, mylný úsudek. Zvedne k ní znovu pohled a v očích je tentokrát výraz, že skutečně neví, jestli něco nemohl udělat jinak, aby tomuhle předešel.* Hayley... *Vydechne její jméno tiše, jako modlitbu. Zavrtí krátce hlavou, ale pohled nepřerušuje.* Jestli jsem udělal nebo řekl něco tak, že si nabyla takového dojmu, tak mě to mrzí. *Promluví k ní. Snaží se tohle nedorozumění vysvětlit.* Nechtěl jsem v tobě vzbudit takové pocity. Jen ti nechci dávat plané sliby, když v tuhle chvíli nevím, co zmůžu. *Pokračuje dále stejným tónem i s výrazme, kterým na ni hledí.* Víš, že jen nerad porušuji sliby. Nechci v tobě vzbuzovat naděje, které se pak z nějakého důvodu nenaplní. Nic víc v tom nehledej. *Promlouvá k ní procítěně velmi přesvědčivým tónem. Jak tam tak stojí na svém místě, neskutečně ho to táhne k ní. Chtěl by ji svou podporu i účast vyjádřit i dotekem, objetím, ale neví, není si jistý, jestli je to vhodné. Není si vůbec jistý, co v jejím případě dělat nebo ne, aby z toho nevznikala další nedorozumění.* Hayley... *Zašeptá s výdechem tiše opět její jméno. Popojde pomalu až k ní. Při tom z ní nespouští pohled. Zvedne opatrně ruku k její tváři a setře ji z tváře slzu, která jí tam zůstala.* Už se tím netrap, prosím. *Žádá ji.* Bylo to, jen nedorozumění. *Pokračuje. Přejede ji ještě jednou konečkem palce po tom místě, kde před tím odstranil slzu a pak ruku raději spustí dolů. Zůstane, ale stát u ní. Nevzdaluje se.* Další. *Podotkne nechápavě a tázavě se jí zadívá do očí.* Hayley, proč to tak je? Co dělám špatně? *Zavrtí znovu tentokrát trochu bezradně hlavou.* Snažím se ze všech sil tady pro tebe být. *Pokračuje a dívá se na ni dále.* Ale mám pocit, že to nevidíš, nebo to není dost... nevím. Nevím, co pak dělat. Jak se k tobě chovat... *S povzdechem sklopí pohled. Opravdu neví, jak dál.*

*Upírá na něj svůj zrak. Tolik by si přála, aby ji neviděl takhle. Přála by si, aby ji viděl jako tu, který vždycky před ním stála. Silná, odhodlaná, vytrvalá, neústupná. A teď? Teď tady před ním stojí zranitelná, zlomená, zničená ze všeho, co padá na její bedra. Dívá se na něj a nemůže už unést ani to, když se Elijah podívá někde jinde. Pokaždé v tom vidí to, že ho zklamala. Připadá jí to, že to všechno ona zničila svým chováním a postojem vůči němu. Buď neměla dost nebo byla naštvaná nebo mu příliš nedávala najevo to, jak moc je mu vděčná za to, co pro ní udělal, dělá a co pro ni hodlá ještě udělat.* Elijahu, problém je ve mě, ne v tobě. Já chci toho příliš, chci tak moc ochránit vlkodlaky, že jsem...přehnala jsem to. Snažíš se mi pomoct a já chtěla víc protože mám strach. Strach, který mi zatemňuje mysl. *Přizná se mu poraženě s vydechnutím. Měla zatemněnou mysl strachem, chtěla co nejvíc, chtěla, aby to dopadlo tak, jak chce ona místo toho, aby byla ráda za to, že vůbec bude mít on na tom nějakou účast. V tuhle chvíli jí připadalo, že našla něco dalšího společného s Klausem. Chtěla toho hodně a nemohla to mít. Od těchto myšlenek se ihned odvrátí. věděla, že nerad porušoval sliby, věděla moc dobře, že vždy se snaží dosáhnout maxima a ona mu to pošlapala momentálně.* Já ti děkuji za to, že mi chceš pomoct a mrzí mě, že jsem po tobě chtěla až příliš. Tohle mě příliš rozhodilo, tolik se toho děje. Mám před porodem, Benjamin, vlkodlaci, zrada. Všechno...budu ráda za jakoukoliv podporu. Pochopila jsem to špatně na mou osobu a zareagovala jsem tak, jak jsem neměla. Odpusť, že jsem tě tím zasáhla. *Stále se na něj dívá a pootevře ústa, nasaje vzduch do plic, jako kdyby ho měla málo a potřebovala se pořádně nadechnout. Při zvuku svého jména zpozorní a jenom čeká, co udělá a nebo co jí řekne. Je ráda za to, že už nezvyšuje hlas, je ráda za to, že je to ten Elijah kterého zná. Ale ví, že si to zasloužila, že vždycky on zvládá všechno a jednou už to i u něj muselo překročit hranice. A pokud jí někdo nedá najevo, že i ona překračuje hranice, tak si potom neuvědomí zcela své chování. Sleduje jeho pohyby, které vedou směrem k ní a opravdu neví, co očekávat. Dříve by to mohla alespoň trochu předvídat, ale teď? S tím, jak to mají komplikovanější a komplikovanější protože buď všechny jejich hovory vedou k hádkám a nebo nedorozuměním. Při jeho doteku zavře oči a užívá si teplo jeho ruky na své tváři. Ani nečekala, že by se jí snad dotkl. Cítí, jak jeho palec přejíždí po místě, kde utřel slzu a stále má u toho zavřené oči. Musí v ten okamžik vědět, že jí to uklidňuje, že jeho dotek jí způsobuje radost. Slyšela jeho slova, ale nedokázala je vnímat, když se dotýkal její tváře. Netrvá ten moment dlouho a otevře oči ve kterých je jisté zklidnění. Až teď dokáže plně přemýšlet o jeho slovech, která pronesl, když se jí dotýkal. Pozoruje jeho oči. Řekl jí, ať se tím netrápí. To je dost těžké, když její hormony jsou rozházené, zesílení jejím stavem. Když je toho na ní moc a on byl k ní poprvé tvrdší, než kdykoliv předtím. Zklamala ho v tu chvíli a to neměla v plánu. A proto jí to tolik vzalo, že neudržela emoce na uzdě. Není neomylná, i ona dělá chyby. Udělala jich v životě spoustu, ale tady se snaží dělat všechno správně, alespoň to, co považuje ona za správné. Ani tak ji netrápí to, jak na zvýšil hlas. Spíš to, že si to bude pamatovat, že nad tím bude možná přemýšlet a přemítat si, co mu řekla a bude přehodnocovat to, jaký k ní má mít postoj. Je ráda, že se od ní nevzdaluje. Jeho blízkost má ráda a alespoň tak ví, že je stále při ní a že jí neopustil, že i přes to všechno, co se děje, tak je tady pro ni. Za tu mu byla vděčná. Další otázkou ji ovšem zaskočí. Pootevře mírně ústa v údivu, že se zeptal právě na tohle. On, Elijah, který vždy mlčel se zeptal na něco takového. Upírá na něj zrak, stejně tak jako on na ni a nelze přehlédnout překvapení.* Já nevím, proč to tak je. Od té doby, co...od té chvíle, kdy jsem na Plantáži od tebe odešla...*Spustí a jde na ní poznat, že hledá správná slova, jak to vyjádřit a nenachází je. Neví, jak mu to má říct, nejradši by mlčela a byla by ráda, kdyby jí to všechno vyčetl z tváře, což je naprosto nemožné. Není dobrá v mluvení ohledně těchto věcí, ale snaží se. Snad si vzpomene na chvíli na kterou naráží a nebude to muset nijak rozebírat.*...se to všechno začalo nabalovat. Odešla jsem s Klausem tady, nevyjádřil ses k tomu, já cítila vztek a tak to šlo dál a dál. Myslím, že chyba je v nás obou, Elijahu. Není to vůbec o tom, že ty by si dělal něco špatně. *Mluví k němu tiše a klidně. A potom přijde to, co v hloubi duše věděla, ale její uši to nechtěli slyšet, její srdce nechtělo, aby to někdy řekl nahlas.Odvrací od ní pohled protože je to zřejmě pro něj těžké. To, že jí to nestačí, to, že to pro ní není dost. Na sucho polkne a neubrání se tomu, aby se podívala někde, kde je jeho rameno. Oba se teď dívají někde jinde. Stále se dívá na jeho rameno, než najde odvahu k tomu, aby upřela zrak opět na něj.* Podívej se na mě, Elijahu, prosím. *Řekne k němu a čeká, až se znovu na ni podívá.* Chovej se tak, jak ti to říká srdce, Elijahu. Chovej se tak, jak uznáš za vhodné. Vím, že se občas chovám tak, že jsi z toho zmatený, ale taková já už prostě jsem. Chci, aby si věděl, že i přes všechno, co se děje jsem tady pro tebe, stejně tak jako ty pro mě. *Natáhne k němu ruku a položí mu jí na rameno, ovšem blíže ke krku. Palcem se dotýká jeho krku a tak ho mírně pohladí.*

*Sleduje ji opět pozorně a snaží se vyčíst něco z její tváře, z jejího pohledu. Přál by si udělat něco, aby se jí, alespoň trochu ulevilo, vylepšila její nálada i aktuální stav. Tolik by ji chtěl pomoct od stresu a obav, které je v poslední době sužují. Zázraky, ale konat nedokáže a i tohle jej hodně rozlaďuje, protože si připadá bezmocný a takové pocity zažívá v současnosti téměř pořád. Neví, ale jak to změnit. Vždy se k tomu, co již je, pokazí něco dalšího. Přemýšlí jestli se to někdy změní. I to mu běží hlavou, když přemýšlí nad tohle jejich roztržkou. Cítí, že situace je opravdu vážná, když to došlo až daleko. Když k němu Hayley promluví, zvedne k ní v očekávání oči a zadívá se do její tváře. Ta jeho je potažená smutkém a jakousi bezmoci z toho, že nedokáže více. Zaposlouchá se do ni a nepatrně se nad jejími slovy zamračí. Slyšet ji, když dává vinu sobě, opět se mu potvrdí, že je to kritické. Po té, co mu přizná, že má strach, v očích se mu objeví záblesk poznání a pochopení. To, co se mezi nimi před chvilkou událo, aby k tomu našel nějaké jemu pochopitelné řešení, tušil, že je v tom velký tlak na ni a její obavy. Pomyslí si, že ho to mohlo napadnout hned a mohli si tohle všechno odpustit, kdyby se nenechal unést. Hned, jakmile mu dojde, důvod, proč se to stalo, v jeho očích už zůstane, jenom pochopení, účast a také tichá omluva za jeho výbuch.* Hayley.. *Vydechne její jméno a na chvilku provinile sklopí pohled. Natáhne se po její ruce a vezme ji do svých.* Mělo mi to dojít. *Povzdechne si a zavrtí hlavou, zatímco ještě kouká dolů na jejich propojené ruce, tu její zatím nepouští.* Vím, že toho je na tebe hodně, že tě toho tolik trápí, znepokojuje. Říkám si to každý den a snažím se z toho vycházet. *To už k ní vzhlédne, když opět promluví a kouká na ni s upřímnou lítostí, pochopením.* Odspusť, nechal jsem se unést tím obviněním. *Omlouvá se nyní on. Jeho dotek, jejich kontakt, chce tím vyjádřit, jak moc ho to nyní mrzí a snaží se jí vyjádřit svou účast, podporu, to, že je tady pro ni. Vždy a za všech okolností, ať se stane cokoliv.* Chci ti pomoct a chci aby bylo spravedlnosti učiněno za dost. V tomhle případě se tak shoduje to, že to dělám i pro tebe. *Ujišťuje ji, že o něčem takovém nemusí přemýšlet. Jen musí vymyslet jak. Mrzí ho, že vyvolal tohle, nechtěl ji přivést do takového stavu. Ačkoliv na druhou stranu si myslí, že to možná ani jinak nešlo. Zkouší to stále všemi způsoby a pokaždé to mezi nimi nedopadlo dobře. Zadoufá, že třeba, možná právě teď tady, po tomhle konečně dojde ke zlomu. Po celou dobu svých myšlenkových pochodů Hayley pozoruje. Opět ji nechá promluvit, a jen tím potvrdí jeho předchozí domněnky.* Já vím, Hayley. Chápu to. Věř mi. *Přikývne chápavě. Na to zavrtí hlavou.* Nic se nestalo. *Ujistí ji. Z jeho pohledu je to nyní objasněné. Potvrdilo se mu, co si myslel. V tomhle případě nemá Hayley důvod cokoliv vyčítat nebo se na ni zlobit. Už ne.* Z mé strany je to odpuštěno, zapomenuto. *Ujistí ji upřímně, ale zároveň pevným rozhodným hlasem, kterým ji o tom chce přesvědčit, aby se tím již přestala trápit. V jeho výrazu, kterým na ni při tom kouká, jsou tytéž pocity.* Ale... *Udělá malou přestávku a se zamyšleným výrazem na ni kouká.* Možná je dobře, že jsme si to vysvětlili. Snad to bylo ku prospěchu nás obou. *Ruku, kterou ji stále drží, zvedne ke svému obličeji a na chvilku si její dlaň přitiskne k tváři. Užívá si ten dotek, teplo její kůže. Na krátkou chvíli zavře oči.* Kéž by to bylo jednodušší. *Pomyslí si. I to, proč se rozhodl, jak serozhodl mezi nimi působí hodně problémů, potíží, nedorozumění. Je si toho vědom, od kterého okamžiku to mezi nimi začalo váznout. Přemýšlí o tom, při tom krátkém okamžiku, kdy si drží její dlaň na své tváři a vychutnává pro něj nepředstavitelně krásný okamžik. Pak oči otevře a její ruku propustí ze svého držení. Přesto je jeho pohled intentivnější, než jakýkoliv dotek. Jeho oči se slabě lesknou, jak je to pro něj těžké, být takový. Držet se od ní dál a jen s povzdálí pozorovat a sledovat a být případně po ruce, když jeho bratr nebo ona něco potřebují, s čím může on pomoct. Hayley mu to vzápětí potvrdí svými slovy, když přesně poukáže po jeho otázce na ten okamžik na plantáži. V očích se mu mihne bolestný záblesk. Tehdy se pevně rozhodl, že jí i bratrovi dopřeje prostor pro to, aby si k sobě pokusili najít cestu, aby spolu jednou mohli utvářet rodinu společně s jejich dcerkou. Vše, co od té chvíle dělal podřizoval tomuhle. Věděl, že když bude v její přítomnosti, bude to narušovat její a bratrovo vzájemné poznávání, aby v sobě navzájem našli porozumění. Když je teď párkrát viděl spolu, nemohl se zbavit dojmu, že se jim to již částečně daří. Ale také vnímá, že čím více si rozumí s Klausem, tím horší je to mezi nimi. Drží se dál a to nedělá dobrotu. Je mezi nimi napětí, neustále mezi sebou mají nedorozumění. Při tom chce, jen svou pozici, kterou si u ni vybudoval do té doby přenechat bratrovi, protože ví, že tak by to mělo ve skutečnosti být. Fakt, že tím sám sobě vyhlásil neskutečné utrpení a bolest, snaží se s tím bojovat a vyrovnat se a i to je také důvodem toho, že si nerozumí a hádají se, neboť se nad to nedokáže zcela povznést. Není a nebude v tom nikdy dokonalý, protože je to pro něj nesmírně těžké. Když mu Hayley objasňuje to, co už ví, čeho si je vědomý, dívá se na ni během toho, co mu všechno tohle běží hlavou. Tak moc by jí to chtěl říct, vysvětlit, objasnit. Je to vidět v jeho výrazu. Jenže ví, že tohle všechno jeho úsilí do téhle doby zničí a nejspíše to bude jako do té doby na plantáži. Získá si ji zpátky, ale naruší tím její soužití s Klausem. Neví, jestli má tohle udělat. Přemýšlí nad tím hlavně proto, aby se alespoň kvůli ním dvěma Hayley přestala trápit. Zavrtí pak slabě, ale rozhodně hlavou.* Ne Hayley, je to moje chyba. *Odvětí pak.* Odpusť mi, prosím. Tam na té plantáži jsem ti ublížil, vím to. Rozhodl jsem sám něco, co mi nepřislušelo a chtěl po tobě, bez jakéhokoliv vysvětlení, aby si to přijala a řídila se tím také.*Pokračuje a sklopí pohled na chvilku dolů. Znovu se natáhne po její ruce a vezme jí do své, zatímco stojí naproti ní. Zvedne k ní svůj horoucí pohled.* Chtěl jsem, chci, abyste si s mým bratrem lépe porozuměli, začali spolu vycházet. Nechci vám stát v cestě. *Povzdechne si znovu nešťastně a sklopí pohled na jejich spojené ruce.* Kéž by to nebylo tak komplikované, Hayley. *Posteskne si tiše bolestným tónem.* Proto jsem se tehdy zachoval tak, jak si viděla. *Zvedne k ní opět pohled. Neví, jestli dělá dobře, neví, jestli toho nebude litovat, ale zkrátka už nedokáže dál Hayley ubližovat tím, že neví, co si o něm má myslet. Tohle si v dané situaci nezaslouží.* Nebylo to správné a to jsem ještě doufal, že to pochopíš a pak mě mrzelo, že se tak nestalo. *Pokračuje dále s velkými obtížemi jí to nyní tady říct, přiznat své slabosti. Není na ně vůbec pyšný. Přesto chce, aby v něm neviděla nic víc, než ve skutečnosti je. Muže, který neustále bojuje se svými city, vůči ní, vůči svému bratrovi. Se smyslem pro povinnost a správnost toho, co zároveň cítí, že by mělo být.* Od té doby je to mezi námi takové. Způsobil jsem to, ale já. Ty si, jen jednala podle toho, co jsem ti dával najevo. Odpousť mi to. Stále jsem doufal, že ti to dojde, že pochopíš, proč to dělám. Ale vidím, jak ti neustále ubližuji a to bolí i mě. *Zvedne druhou ruku k její tváři a pohladí ji zlehka konečky prstů po líčku.* Už to nebudu dělat. Chci, aby si věděla, že tady pro tebe jsem a vždycky budu.*Zavrtí pak krátce hlavou. V tenhle moment se rozhodne, že kvůli bratrovi nebude ubližovat jí. Ne teď ve stavu, v jakém nyní je.* Ale prosím, Hayley, nepolevuj v tom si ke Klausovi najít cestu. *Dívá se jí do očí a je vidět, že mu i na tomhle neskutečně záleží.* Pokračujte v tom, protože vidím, že se vám to začalo dařit. *Povídá dál a jeho obličej se na chvilku slabě rozzáří. Je to jedna z jeho mála radostí. Trvá to, ale jen okamžik. Hned je zase vážný s bolestným, ale i planoucím pohledem, kterým na ni po celou dobu kouká. Také svými slovy vlastně přizná, že ji i Klause velmi dobře pozoruje a že je velmi dobrý pozorovatel. Spustí pak ruku z její tváře, ale tu druhou nepouští. Když se ho dotkne ona po té, co k němu promluví, jeho výraz se trochu uvolní od napětí, které zažívá. Jeho pohled je v tu chvíli snad ještě roztouženější. Přesto netuší, jak na tohle vše, Hayley bude reagovat. Upřímně z toho má velké obavy, ale už nic z toho, co jí tady nyní přiznal, odhalil, nemůže vzít zpátky. Svým způsobem, ale chce, aby to věděla. Nikdy neví, co se může stát a nechce, aby mezi nimi zůstávalo takové napětí, nedorozumění. Chce to ukončit, vyjasnit a pak pokud možno navázat na to dobré a hezké, co mezi nimi bylo.*

*Nebrání mu v tom, aby vzal její ruku do svých, právě naopak. Je ráda, že je to zase on a nebojí se jí dotknout i přes to všechno, jaká k němu byla a jak se mnohokrát zachovala. Obdivovala ho za trpělivost, kterou s ní měl. Dívá se mu do očí a vyčkává na jeho slova. Když Elijah ji žádá o dopuštění v jejím obličeji nezakryje moment překvapení, kdy je z toho vyvedená z míry. Ona mu nemá co odpouštět, to ona je tady ten, kdo k němu neměl přístup, jaký si vždy zasloužil protože neumí ovládat to, co v daný okamžik cítí. Zavrtí nesouhlasně hlavou a při jeho pohledu na jejich ruce se neubrání tomu, aby sklopila zrak a taky se na ně podívala. To, co teď mezi nimi bylo, ten okamžik ji připadal nejupřímnější ze všech, které kdy měli. Cítí z něj lítost, cítí z něj podporu, kterou ji chce dát a ona je mu za to neskutečně vděčná, tohle měla na něm opravdu ráda. To, jak jí podporoval za každé situace a byl tady pro ni, snažil se jí to dávat najevo a ona to nedokázala nikdy pořádně ocenit. Stále je toho názoru, že on se ji nemá za co omlouvat. Opět se podívá do jeho očích a nadechne se.* Odpouštím ti, i když ti nemám co odpouštět, Elijahu. Jsem ráda, že tuhle záležitost jsme si vyjasnili. *Přikývne na souhlas svých slov a v jejím hlase jde pocítit úleva. Přemýšlí, jak by mu měla dát najevo svou vděčnost za to, jaký k ní má přístup. Po chvíli, díky němu má ruku přitisknutou na jeho tváři. Nečekala to, ale nebrání se tomu. Nechá svou ruku položenou na jeho tváři a dívá se mu upřeně do očí, snaží se z nich číst, snaží se, aby v těch jejich byla něžnost. Při zavření jeho očích ho mírně palcem pohladí, nedokáže přijít na to, proč zavřel oči a co se mu asi tak honí hlavou. V hlavě má různé varianty toho, proč tomu tak je, ale žádná se ji nezná správná a nebo se jí zdá nemožná. A proto mlčky vyčkává, než uvidí něco, co jí navede správným směrem k určení tomu, co právě prožívá a nebo až promluví. Uvažuje o tom, zda má promluvit ona, ale nechce narušit chvíli, která patří teď převážně jemu. Nechce ho vytrhnout ze svých myšlenek a proto jen vyčkává. Je ráda, že to neudělala protože při tom přemýšlení už pouští její ruku. Vydechne při tom a stahuje ji nazpět k tělu přičemž z něj nehodlá spustit pohled. Šokuje ji to, co vidí v jeho očích. Snaží se vzpomenout na to, zda ho někdy viděla takového, jako teď. Nakloní hlavu mírně do strany a píchne ji u srdce z toho, když vidí, že se mu lesknou oči a je v nich vidět víc, než by dokázal slovy vyjádřit. Její touha zjistit to, na co on myslí ještě vzroste. Přeje si, aby ji dal najevo víc, přeje si vědět, co se odehrává v jeho hlavě, co se vlastně děje. Splní se jí alespoň to, že promluví a zdá se, že toho má na srdci hodně. Teď už je jen otázkou, zda to hodlá říct a nebo ne. Když vinu vezme na sebe, opět je v její tváři překvapení a šokování z toho, co tak může být jeho vinou. A pak to pochopí, vrátí se k tomu dni na Plantáži. Teď už víc, co se stane. Ujasní si to a upřímně za to bude ráda, potřebuje to vědět, potřebuje vědět, co se tam s ním přesně stalo. Oba si alespoň byli vědomi toho, že přesně tohle byl bodový okamžik jejich zlomu. Při doteku jeho ruky se podívá na jejich ruce a pozoruje je. Vnímá ho více, než kdy jindy. Stiskne mírně jeho ruku. Hlavu má sklopenou protože se její oči upírají na jeden bod - jejich ruce. Ovšem pár sekund po tom prudce zvedne hlavu nad informací, kterou jí podal. Pohledem ho přímo propaluje a je v jejím výrazu naprosto šokovanost, i když někde v hloubi duše si tohle myslela, ale nechtěla přiznat. Pootevře ústa, snad aby něco řekla, ale jako kdyby to nedokázala. Jako kdyby se jí ztratil hlas nad tím, že se přiznal k tomu, že nechává Klause, aby si k ní našel cestu a ona k němu. On jim nechce stát v cestě? Jaké cestě? Tohle kdyby slyšela tam na Plantáži v ten den, bránila by se, bránila by se tak, aby ho dokázala přesvědčit, že žádná cestě u ní ke Klausovi nevede a stejně tak Klause k ní. Ale teď si byla vědoma toho, že to není pravda. Z jeho přiznání alespoň ví, že je to i Elijahova zásluha, že je teď mezi ní a Klausem hodně věcí jinak. Nesnaží se mu to popřít protože ona to tak cítí, že si s Klausem k sobě hledají cestu a to hlavně díky jejich ještě nenarozené dceři. Jen nemůže zakrýt šok z toho, že dává Klausovi přednost před sebou samotným. Měla o něm to nejlepší mínění, ale v tuhle chvíli to ještě víc zesílilo. Pro něj byla nejdůležitější rodina, dal by za ně cokoliv i za bratra, který mu to nedělal lehké. Dokázal se vzdát všeho jen pro dobro své rodiny. Její bolestný tón ji ničí a jde to vidět na jejich očí. Měl pravdu, bylo to komplikované a je to komplikované. Neměli by si to dělat všechno horší ještě víc. Stále čeká, jestli ještě bude se dál k tomu vyjadřovat a nebo čeká na její reakce. Se vší upřímností ani neví, jak na to má reagovat. Má v sobě až příliš mnoho pocitů, které se ji míchají dohromady. Kdyby to bylo před pár měsíci, věděla by to přesně, al teď to neví protože sama ví, co jí v tom brání - Klaus. Při jeho přiznání jen mírně přikývne, i když stále má v sobě i to, že by si měl stát za tím, co chce a neodpouštět si to jen kvůli tomu, co se mu zdá správné, i když to druhá strana cítí jinak. Jenže nic z toho nedokázala říct. Ctí svého bratra, ctí to, že ona s ním čeká dítě. Teď už tomu plně rozuměla, bojoval se vším kvůli nim, kvůli realitě, která jasně ukazovala na všechny fakty. Nadechne se zhluboka a několikrát zamrká, aby zahnala další slzy, které má v očích. Znovu má jeho ruku na své tváři, zavře oči a unikne jí jedna slza, která jí sjede po tváři. Jeho dotek na ni působí jako motýlí křídla, která zlehka hladí její tvář. Otevře oči a semkne rty pevně k sobě. Přikývne na vědomí toho, že on tady pro ní bude. Při jeho prosbě ohledně jeho bratra ho propaluje pohledem a při zmínce, že se jí a Klausovi daří si k sobě najít cestu jen na chvíli odvrátí zrak. Nezapomene ho ale po pár sekundách na něj opět vrátit. Vidí na něm, že mu na tom neskutečně záleží a že má z toho na jednu stranu radost. Až teď dokáže na to nějak reagovat.* Elijahu...*Řekne jeho jméno se šeptem a s tónem, kde je pochopení, ale zároveň znak toho, že jejich názory se liší ve spoustě věcech, co pronesl. Pokaždé, když chce něco říct se zhluboka nadechne, jako kdyby potřebovala nadmíru vzduchu do svých plic.* Děkuji za tvou upřímnost. Měla jsem k tobě nesprávný postoj protože jsem si tebou nebyla jistá, teď už to vím. *Semkne rty opět k sobě a přemýšlí nad tím, co říct dál. Bojuje s tím, aby mu řekla svůj názor, ale zase si nechce protiřečit protože i ona cítí to, že její cesta ke Klausovi je stále větší a větší.* Chci tě ujistit v tom, že nehodlám polevit s tím, co je mezi mnou a Klausem. Snažíme se k sobě najít cestu, abychom pro naši dceru vytvořili co nejlepší domov, domov, který jsme ani jeden z nás neměli. Oba chceme pro ni to nejlepší, oba máme stejný cíl a opravdu v tom nehodlám povolit. *Tím ho uvede na pravou míru, že s Klausem to nevzdá ani po jeho přiznání, nebrání se tomu, že začíná ke Klausovi cítit i něco jiného, než odpor, který k němu měla předtím.* Ale nedávej si za vinu to, že to byla jen tvá chyba. Já...místo toho, abych se tě snažila pochopit, tak jsem se obrátila k tobě v tomhle zády. Nevěděla jsem, že jde jen o to, aby si nestál v cestě tvému bratrovi. I když si nemyslím, že by si mu v něčem stál v cestě. Pořád si stojím za tím, že by ses neměl bránit tomu, co chceš, ale vím, že teď už od toho okamžiku uběhla nějaká doba a hodně věcí je jinak. Už nechci žádné další hádky, žádná další nedorozumění. Chci, abychom k sobě byli upřímní, Elijahu. Tak jak si teď upřímný ty ke mě a já k tobě. Záleží mi na tobě. *Přizná se a dívá se na něj. Opět mi mírně stiskne ruku za kterou ji drží a nepouští ho. Doufá, že teď už mezi nimi bude vše vyjasněné. Bolest v jejích očích je mírnější, ale neustupuje. Snad spolu budou vycházet tak, jako předtím. Tohle si přeje, přeje si to, aby bylo všechno zase dobré.*

*Kouká na ni, do jejich očí, vnímá její výraz a každou změnu v něm. Vidí, kolik se toho v ní odehrává a naplňuje ho to zvláštními, ale příjemnými pocity, protože vidí, že je to mezi nimi nyní trochu jiné. Už se na něj nedívá odměřeně a chladně nebo s tichou výčitkou, co provedla, a co on neustále provádí, že je to takové. Vidět v jejich očích tu změnu, měkkost a něhu, kterou dokáže na druhou také dokonale vyjádřit. Působí to na něj a jeho duši blahodárně, hojivým účinkem po všech těch ranách, které mu nechtíc zasadila. Vnímá tu úlevu. Jeho svědomí, které ho kvůli tomu všemu trápilo trochu ubralo na své váze. Ta úleva je postřehnutelná v jeho výrazu, který se rozjasní. Také si užívá toho, že se dosud od něj neodtáhla ani nic podobného. Začíná věřit tomu, že to je ten správný krok k jejich usmíření a nalezení toho společného, co je před tím spojilo. Upřímnost a otevřenost, ne tajení, mlžení. Užívá si její dotek, blízkost i její nádherný výraz. Lehce spozorní, když mu odpovídá na jeho ospravedlňování. Je rád, že mu odpustila, i když ho přiměje k pousmání to, jak to forumulovala. Sklopí při tom na chvilku trochu nejistě pohled dolů, ale opravdu, jen na moment. Než dokončí to, že je ráda, že si to vyjasnili, už na ni opět kouká. Samozřejmě je jeho pohled jasnější. Trochu pak ubere na své radosti a potěšení z toho, že se jim něco po delší době opravdu povedlo, když vnímá a sleduje její reakce na to, že se rozhodl být k ní upřímný, jak ještě nikdy nebyl. Chvíli se dívá do její tváře a sleduje, co se v ní odehrává, střídá to s pohledy na jejich ruce. Její jemný stisk je pro něj velký výraz podpory. Znamená pro něj tak moc. Prokousává se pak tím, co jí chce říct, ale s její podporou je to pro něj snadnější, než si myslel, že bude. Když pak uvidí její tichou a přesto reakci, která zračí, že je šokovaná, trochu znejistí a čeká, jak to vezme, jak se k tomu postaví. Přesto už se rozhodne dokončit všechno to, co chce říct. Na následky svého rozhodnutí a činů si počká po té. Sleduje ji dále i během toho a opět vidí, kolik se toho v ní odehrává, když se jí odhalil. Vidí ohromení, obdiv, ale i nesouhlas s některými jeho představami a rozhodnutími. Jelikož, ale mlčí a nechává ho mluvit, usoudí, že si je sama vědoma toho, že jeho rozhodnutí, udělat zrovna tohle bylo správné neboť by se s Klausem v opačném případě jistě nedostala tak daleko, jako už jsou. Teď si, jen přeje, aby jim to svým přiznáním Hayley, svou upřímnosti nezkazil. To by si pak opravdu vyčítal. Když na její tváři uvidí slzu dojetí, tentokrát ho to zasáhne, ale trochu jinak. Je to zvláštní směsice bolesti, ale i štěstí, že vidí zrovna takovou reakci. Znamená pro něho velmi mnoho. Když pak skončí a čeká na její reakci, je rád, za její kývnutí, kterým víceméně dává najevo, že to, co jí řekl bere na vědomí. Jejich vzájemnou blízkost i to, že se jí dotýká, ale nepřeruší, neukončí. Naopak, dále využívá toho, že teď k sobě mají zase blíže, a že si to může dovolit a ona nereaguje odtažitě. Poslouchá ji. V očích soustředění. Krátce kývne s letmým pousmáním, za její díky. Váží si toho, přesto ji nepřerušuje a poslouchá. Dívá se jí do očí a trochu těmi svými po nich zatěká, když přijde na to, o jejich snaze s Klausem najít si k sobě cestu. Je to pro něj důležitý okamžik, který nakonec dopadne v jeho očích dobře. Když o to Hayley chce usilovat i nadále, potěší ho to a nemá tak důvod litovat své upřímnosti, otevřenosti. Jeho pohled se tím uklidní a znovu ji klidně, ale i s radostí v očích pozoruje.* Děkuji, Hayley. *Nemůže si pomoci a za tohle ji krátce poděkuje, aby viděla, jak moc si toho cení. Trochu zpozorní a opět jí naslouchá, když začne řešit, čí co byla chyba. Poslouchá opět klidně a soustředěně. Když k němu promlouvá, zvedne opět ruku k její tváři a zlehka ji na ni položí. Při tom se jí dívá upřímně do očí.* Já ti to neusnadnil, Hayley. *Odvětí mírně a zavrtí hlavou. Je si vědomý chyby, která se dopustil.* Nechal jsem tě samotnou, zmatenou a díval jsem se, jak těžce to neseš. Doufal jsem, že tě to přiměje se více věnovat mému bratrovi. Chtěl jsem to tak, ale zároveň mě ničilo sledovat, jak se kvůli mé změně postoje díváš na mě. *Jeho hlas je tichý, ale vřelý, i když prostoupený jakousí lítostí a provinilostí z toho, co dělal.* Udělal jsem pravý opak toho, co jsem ti sliboval. Ublížil jsem ti a nebyl jsem tu pro tebe. Alespoň navenek, protože v mém nitru se vůči tobě nic nikdy nezměnilo. Nevíš, jak moc jsem litoval svého rozhodnutí, ale zároveň ho nemohl změnit, když už jsem ho učinil. *Pokračuje sklíčeně dále. Dlaň drží po celou dobu na její tváři a občas ji posune trochu níže nebo výše, takže ji lehce hladí. Při tom se topí v jejím pohledu.* Ani já se s tebou nechci hádat, Hayley. I proto jsem ti dnes řekl, jak to se mnou ve skutečnosti je. *Ujistí ji. Sjede na její tváři opět trochu níže a palcem ji tentokrát pohladí něžně po spodním rtu. Je to, jen letmý dotek, ale z jeho strany velmi vřelý.* Pokusím se o to i nadále. *Slíbí ji, že se bude snažit nyní chovat k ní otevřeněji a upřímněji i nadále a v duchu si nepřeje nic jiného, než aby toho mohl dostát. V jeho výrazu je čirá upřímnost. Pak jeho výraz zněžní, když slyší její poslední slova.* Také mi na tobě záleží, Hayley. *Odpoví jí zcela upřímně.* Hrozně moc. *Ujistí ji a sklouzne svýma očima z jejich na její rty. Palcem ji pohladí tentokrát po horním rtu. sleduje ten pohyb očima, ale pak je zase zvedne k jejim očím. S velkým sebezapřením a pak se v jeho očích mihne slabý omluvný výraz, jako by to, co udělal byl nějaký těžký prohřešek, ačkoliv jeho myšlenky se ubíraly ještě dále. Pak spustí ruku z její tváře i tu, druhou, kterou drží tu její. Překoná ten kousek, který je ještě navzájem odděluje. Pak ji opatrně obejme, jak jen to její těhotenské břicho dovolí. Přivine si ji něžně s tichým výdechem k sobě.*

(Sms pro Marcela: Potřebuji s tebou nutně mluvit. Můžeš přijít ke mně nebo mam přijít já? -S)

(Celý den netrávil jinak než tím, že se válel v posteli a nebo do sebe něco lil. Blížil už se večer a on dostal hlad. Vydal se ven a zamířil k prvnímu člověku, kterého potkal. Ovlivnil ho a trochu se z něho napil. Když už cítil, že slábne, raději ho ovlivnil, aby zapomněl a pak odešel zpátky do Abattoir. Když už se konečně trochu sebral a chtěl něco začít dělat, přišla mu sms. Přečetl si jí a přemýšlel nad tím, co se děje a proč je to tak urgentí. Nepřemýšlel moc dlouho a už rovnou odepisoval.)

kód:

Hned jsem u tebe. M-

(Odešle sms a pak si jen vezme mikinu a vyjde z domu. Míří rovnou k Sophie do bytu, pamatuje si moc dobře kde její byt je a tak to vezme zkratkou. Stojí před dveřmi a chvilku čeká, než se rozhodne zaťukat. Nakonec ale zaťuká a čeká chvíli přede dveřmi.)

*Opakovala by mu znovu, že jí opravdu nemá za co děkovat, ale nechá to tak. On jí děkuje za něco, k čemu se sama rozhodla už dávno a i kdyby jí o to nepožádal, stejně by se snažila s Klausem dál vycházet, najít si cestu, kterou vlastně už ke Klausovi kráčí a on k ní a to ona pociťuje. Vidí v jeho tváři to, že si toho cení. Pozvedne jen opravdu mírně koutek úst a tím způsobí slabé pousmání. Skoro pro lidské oko neviditelné. Podívá se směrem k jeho ruce, kterou položil opět na její tvář. Trochu začíná být z této situace nervózní protože tohle mezi nimi nikdy nebylo. Měli mnoho chvil, kdy se sebe dotkli, aby si dali najevo, že stojí jeden při druhém, oporu, kterou v sobě měli. Vnímá jen jeho ruku na své tváři do doby, než promluví. Očima se přesune k těm jeho. Povzdychne si nad tím, že opět mluví o Klausovi. Jenže nezakryje rozhodně pravdu, že jeho taktika v tomhle byla dobrá. Opravdu se s Klausem sblížili, oba dva dokážou být ve své přítomnosti o něco déle, než pár minut, dokážou spolu mluvit. Celkově cítí, že mezi nimi něco je, že je to jiné, než bylo. Z tohoto zamyšlení ji vytrhne to, když se ji přizná s tím, že ho ničilo jaký postoj k němu měla. Ona je už taková, že jakmile se něco stane, tak se stáhne a trvá jí, než se přes něco přenese. A potom neumí zakrývat své emoce z toho, co jí zranilo. Snaží se od něj neodvracet pohled a dál ho naslouchá. Sotva dokáže uvěřit tomu, jak moc se jí otevírá. Nikdy nečekala, že by tahle chvíle mohla nastat, nepřipadalo jí, že on je ten typ, který dává to, co cítí najevo. A nebyl, až do dneška. Ani neví, jak přesně tohle z něj dokázala dostat, aniž by o to nějak bojovala. Možná je tím tím, jak se prostě všechno semlelo a teď vychází najevo ublížení ze starých ran. Ani už nepočítala s tím, že někdy budou tohle řešit, ale stalo se. A dělo se to právě teď.* Já ti taky několikrát ublížila svým chováním, svým postojem k tobě. Možná to všechno působilo tak, že se na tebe dívám jinak, než předtím. Ale pravda to není, Elijahu. Já jen byla zraněná, ale už je to v pořádku, to mi věř. Věci se změnily. *Trochu se na něj pousměje. Tak přece jen od té doby uplynulo už pár dnů a ona měla čas na to, aby si to v hlavě všechno přemítala a zamyslela nad tím. Taky se toho hodně děje okolo nich. Přišlo do toho stěhování do Abattoir a Klaus. A to už vůbec nemluví o tom, že za chvíli bude matkou. Oddychne si, když jí ujistí v tom, že ani on se s ní nechce hádat.* Vážím si toho, opravdu. Budu ráda za to, když spolu budeme zase dobře vycházet. *Hlavou mírně pokýve nahoru i dolů a ve výrazu jí jde číst to, že je teď o moc klidnější, než byla předtím. Najednou z ní odpadla jedna starost, už jí to netížilo na srdci a to pro ni byl příjemný pocit. Spíš to bylo, že se jí starosti navalovali jedna přes druhou a teď jí jedna odpadla. Jakmile sjíždí rukou po její tváři, tak očekává to, že ji odtáhne, ovšem to, co se stane, to ji překvapí. Najednou ucítí jeho palec na spodním rtu. I když to byla jenom sekunda, tak i přesto jí to dokázalo naprosto vyrazit dech tím, jak tohle neočekávala. Mezi jejími rty se objeví menší škvírka, jak je trochu pootevře. Zůstane nehybně stát na stejném místě zaskočená situací. Stále se mu dívá do očí a očima těká sem a tam, jak bedlivě ho pozoruje. Nedokáže reagovat na jeho slova, nedokáže dělat naprosto nic. Je naprosto mimo realitu, stále ho vnímá, ale zaskočil ji tím, co udělal. Není to tak, že by ho od sebe chtěla nějak odehnat, to vůbec. Jen to nečekala zrovna od něj a stále je v jejím výrazu něžnost. Při zmínce, že jemu taky na ni záleží se pousměje. Hřeje jí to na srdci. Už dřív si byla jistá tím, že Elijahovi na ni taky záleží, jinak by se jí nesnažil vždycky vyhovět, potěšit ji, dělat vše, aby byla spokojená. Ovšem slyšet to od něj je opravdu hezké a má z toho příjemný pocit. Všimne si, že jeho oči se tentokrát upírají na její rty. V tu chvíli se ji srdce rozbuší o něco silněji. Celým tělem ji projíždí pocit nervozity a napětí z toho, co dál bude. Rty se ji mírně zachvějí pod tím, jak cítí jeho prsty na vrchním rtu. Dýchá zhluboka a je si jistá, že v tu chvíli Elijah může její dech pocítit, když ji přejíždí po vrchním rtu. Sklopí zrak, zřejmě aby viděla na jeho ruku na svých rtech. Stále stojí na místě a vyčkává, co bude dál. Nakonec se ale podívá na Elijaha, zda se k ní přiblížil a nebo stále udržuje stejnou pozici. Jejich pohledy se střetnou protože i on odvrátil zrak od jejích rtů. Zachytí jeho pohled a nerozumí tomu, za co se jí omlouvá. Neudělal nic špatného a ani nic špatného nedělal. Dotkl se jejích rtů a kdyby to považovala za nějaký prohřešek, jistě by se odtáhla. Stále je sama, není k nikomu zavázaná. No, když se nad tím zamyslela, dle jejich rodičů byla zavázaná k Jacksonovi a ke Klausovi byla zavázaná dítětem a když se nad tím zamyslí ještě víc, tak i k němu začínala být blíž a blíž. Ale rozhodně už nehodlá opakovat svou chybu z Plantáže, byla tam podobná situace a ona na něj byla za to naštvaná. Jako kdyby mu odpovídala svýma očima, že se nemá za co omlouvat. V jediný okamžik ji spustí ruku z tváře a pouští i její ruku, kterou doteď svíral. Neví, jak má na to teď reagovat a proto raději mlčky stojí na místě a nechává to všechno na něm. Ovšem nemusí nad tím dlouho přemýšlet a už cítí, jak si Elijah její tělo přivine k sobě. Stačí si i povšimnout toho výdechu a ráda by věděla, co přesně znamená. Nechá se přivinout k němu, pozvedne ruce, které mu položí na záda. Hlavu má u jeho krku a zavře na chvíli oči.*

*Dívá se na ni a stále, po celou dobu zkoumá její pocity, dojmy z její tváře, postoje. Je na něm, ale vidět, že se díky tomu, že si zde nyní vyjasnili jejich nedorozumění, cítí o něco lépe. Je to pro něj úleva, vědět, že už ví na čem spolu jsou. On teď musí tyhle události, jen zahrnout do svých úmyslů a postojů a vymyslet způsob, jak vycházet nadále dobře s ní, nebránit jim s Klausem v jejich vzájemném zbližování a nestát bratrovi v tomhle v cestě. Není si ještě jistý, jak to udělá, ale pro teď se tím nezabývá. Chce tady být teď s ní a pro ni, dokud má trochu času. Už tak se jeho myšlenky pomalu odvracejí k řešení nejnovějšího problému. Chce, co nejdříve kontaktovat Genevieve a sejít se pak s ní. Ještě chvíli, ale věnuje Hayley. Neujde mu v jisté chvíli, že znervózněla. Nedá to na sobě znát, ale přinutí ho to přemýšlet, proč to tak. Poslechne si jí pak. Slabě se usmívá. Teď už to všechno nepříjemné, co s ní zažil, odhodil za hlavu a nemyslí na to. Bere to tak, jako to jejich nedorozumění.* Vidíš, takže ve skutečnosti se mezi námi nic nezměnilo. *Poznamená se slabým pousmáním na její slova.* Jen jsme to nedávali najevo. *Dodá.* Je hezké to teď zjistit. *Pousměje se, protože si to skutečně naplno uvědomuje a to ho opravdu těší. Při jejich slovech pak přikývne.* Svět mě bude zase o něco více těšit, Hayley. *Odvětí.* Já se budu opravdu snažit, dávat si na své chování k tobě pozor. *Ujišťuje ji s upřímným pohledem do jejich očí. Vnímá, že i jí se ulevilo a je za to opravdu šťastný. Po všech těch něžnostech, které jí věnuje svými doteky na tváři i po rtech. Zase svým způsobem bojoval sám se sebou s jistou částí, která chce pokaždé, když je u ní, v její blízkosti, udělat něco, co neví, jestli si smí a může dovolit nebo ne. I když ji řekl, co k ní cítí a vyjadřuje to i svým jednáním, tohle je stále mez, kterou si nedovolí překročit. Proto, když překonal nejsilnější nutkání se ji pohledem omlouval. Doufá, že se jí tím nedotkne. Na objetí, ale nevidí nic špatného. Chce jí nabídnout svou oporu i podporu. Když s ní pak takhle stojí v pokoji a drží ji u sebe, je to pro něj jeden z nejkrásnějších a nejpříjemnějších okamžiků. Vychutnává si každou chvilku. Slyší její dech, jejich srdce. Připadá si vskutku skoro, jako tehdy na plantáži, kdy je takhle mohl téměř neustále vnímat. Z objetí nepospíchá. Pak se, ale přeci, jen zeptá.* Hayley, nechceš si jít zase lehnout? Musíš se šetřit, odpočívat. *Zajímá se už zase o její potřeby.* Tohle jsem si vyjasnili, ale to všechno ostatní zůstává. Bohužel. *Dodá s povzdechem. Teprve po té se odtáhne, ale nikam daleko, jenom ji pustí a pohlédne na ni zblízka, tázavě.*

*Pousměje se nad tím, když ji oznámí, že ho bude svět zase více těšit. Sotva chvíli si užívala to, že je u něj v blízkosti a potom se od ní odtáhne. Podívá se na něj a vydechne, trochu taky ustoupí. Podívá se z okna a vrátí se už do reality po tom, co se dnes mezi nimi odehrálo. Chvíli se mlčky dívá z okna a z její tváře nejde nic vyčíst a za to je ráda. Asi po minutě se podívá nazpět k němu a souhlasně přikývne.* Ano, já vím, Elijahu. *Potvrdí jeho slova s tím, že stále všechno zůstává. Na jednu stranu tomu rozumí, na druhou ne. Ale je si jistá, že tohle Elijah moc dobře ví.* Máš pravdu, měla bych odpočívat. Dnes jsem měla náročný den. *Přikývne souhlasně a zadívá se znovu do jeho očí. Je ráda, že nedošlo k tomu, aby mu musela nějak vysvětlovat svůj stav a to, co se odehrálo u Klause v pokoji. Alespoň se tak vyhne zbytečnému problému, který rozhodně nechtěla načat. Ještě chvíli stojí na místě a snaží se vstřebat všechno, co se dnes stalo, co si dnes řekli a k čemu se jí Elijah přiznal. Teď by opravdu měla po tom všem odpočívat, i když si nemyslí, že po tom, co se před chvíli odehrávalo usne. Dívá se na něj, jako kdyby jí najednou došly slova a netušila, co mu říct. Kousne se do spodního rtu a přijde jí to zvláštní, ale je ráda, že se všechno vyjasnilo. Poté se na něj podívá a mírně se pousměje.* Děkuji, hlavně za to, že jsme si to mohli ujasnit. *Natočí hlavu směrem k posteli a usoudí, že by si měla jít lehnout. Určitě jí to pomůže, měla by na chvíli vypnout ode všeho, i když si není jistá, že by tohle zvládla. Otočí se nazpět k němu.* Tak se uvidíme později? *Pozvedne mírně obočí, snad proto, že si tím není jistá. Jistě toho bude mít teď hodně kvůli vlkodlakům, upírům a Genevieve. Takže se zase taky brzy neuvidí. Rozejde se směrem ke své posteli a chytne okraj přikrývky, kterou odhrne na stranu. Nejdřív se na postel posadí a až potom si lehne. Velikost jejího břicha jí všechny tyhle pohyby ztěžuje. Zakryje se přikrývkou a položí si obě ruce na velkou vybouleninu na břiše, která jasně značí to, že i během pár dní může přijít na svět to, co je tam ukryto. Kdyby mohla, protáhla by to klidně o dalších pár měsíců kvůli jejímu bezpečí. Protáhla by to do chvíle, kdy by se zbavili Benjamina. Ale tohle ovlivnit bohužel nejde a ona to cítí, cítí, že to brzy přijde. Ovšem s tímto se nikomu nesvěřuje, možná právě ze strachu. Podívá se potom mlčky na Elijaha. V jejích očích jde vidět to, že na něj není rozhodně naštvaná. Že nehodlá dělat to, co dělala na Plantáži předtím. Z toho se poučila a akorát by to jejich vztahu neprospělo a ona je ráda, že už zase mohou spolu vycházet tak, jako dřív.*

*Stále ji trochu opatrněji sleduje po té, co ji pustí z objetí a navrhne jim odpočinek. Není to tak, že by se u něj zase něco změnilo. Chce ji jen dostat do pohodlí její postele, aby ji viděl zase chvilku odpočívat. Přijde mu, že to, co zde probírali bylo dost náročné pro někoho v jejim stavu. Když se podívá z okna sleduje její tvář a vyčkává u ni, jak se rozhodne.* Pokusím se s tím něco udělat, Hayley. *Poznamená tiše, ale odhodlaně, i když jeho hlas je stále ještě podbarvený jeho lepší náladou, kterou nyní díky vyjasnění nedorozumění má. Je proto vřelejší. Po tváři se mu mihne krátký povzbudivý výraz. Jeho úsměv se o něco rozšíří spokojeností, když souhlasí s tím, že si půjde lehnout. Opětuje její pohled. V jeho očích je stále ta vřelost a starostlivost, kterou k ní cítí. Dalo by se říci, že i jeho oči se na ni nyní slabě usmívají.* Jsem rád, že souhlasíš. *Odpoví. Při tom ji sleduje, jako by měla ještě něco na srdci. Jelikož, ale mlčí a nic dalšího neříká, tak si není jistý, jestli to nebylo, jen jeho zdání nebo je to, jen těmi dalšími problémy, co ji tíží. Dál na ni kouká. Nezdá se mu, že by tohle ticho mezi nimi bylo nějak divné nebo na škodu. On si zkrátka dále tyhle okamžiky užívá, jak může.* Já taky, Hayley. *Ujistí ji pak, když mu děkuje za objasnění situace mezi nimi. Sleduje její pohled když se dívá na postel.* Mohu tě k ní doprovodit? *Zeptá se jí, ale ona hned na to naznačí, že si myslí, že už ji opustí. Na chvilku se zarazí a tázavě na ni pohlédne. Přemýšlí, jestli to tak Hayley chce.* Jestli chceš, tak půjdu. *Ujistí ji mírně. Přesto ji následuje k posteli a pomůže ji uložit. Následně ji pak přikryje a posadí se na postel k ní.* Ale klidně tady ještě chvíli můžu zůstat, dokud neusneš. Schůzku s Genevieve si musím domluvit a na to mi stačí telefon. Nemusím kvůli tomu zatím nikam chodit. *Odpoví jí, jakou měl on představu onásledných chvílích. Nechce ji nechat hned zase samotnou, sotva se usmířili. Rád by jí byl více na blízku. Přesto čeká na to, co mu řekne ona a bude se tím řídit.*

*Měla spíš pocit, že on už bude chtít sám odejít, když tohle bylo uzavřené. Ona mu řekla to, co chtěla, požádala ho o laskavost a on to přijal a potom si vyjasnili vše, co je oba užíralo. Tím, jak řekl, zda si nechce odpočinout, tak nabrala dojmu, že ona bude odpočívat zatímco on si vyřeší už své záležitosti, kterých nemá poměrně málo. Když tak leží v posteli, tak začíná cítit jak na ní opět padá únava, kterou zastínila tím, co probírala s Elijahem. Dá hlavu do strany a dívá se směrem k Elijahovi, který teď sedí na její posteli. Mírně se na něj pousměje.* Měla jsem dojem, že už chceš odejít, ale samozřejmě, že pokud chceš, tak tady můžeš zůstat. Vůbec mi to nevadí. *Pozoruje a stále má na tváři ten malý úsměv. Jde na ní i poznat už i ten kousek únavy. Přejede si rukou po břiše, jelikož cítí malou. Musí teda uznat, že je docela aktivní. Budou mít co s Klausem dělat, aby se o ni postarali pokud bude tak aktivní jako je v břiše. Ještě, že celá rodinka Původních je tak velká, takže zase sami na to nebudou. Pravda je, že se toho okamžiku nemůže dočkat, až bude u ní její dcera a ona třeba bude usínat vedle ní. Ta představa je krásná, na tuhle dobu až moc krásná. Opustí tyto myšlenky a vrátí se nazpět k tomu, že tady vedle ní sedí Elijah.* Vlastně i já bych s ní mohla někdy promluvit. Ale samozřejmě, že tohle nechám na později. *Už jen kvůli tomu, že si není jistá, jak to bude ohledně Klause. Určitě Genevieve teď nevěří a to měla být při jejím porodu. Sice by se neptala na jeho názor, ale pořád je to otec a na jeho slovu záleží. Takže tohle nechá na později, nejdřív promluvit s Klausem a potom s Genevieve. Na chvíli zavře oči, jak ji přepadává únava a slabě oddechuje. Pak je zase otevře a mlčky pozoruje Elijaha.* A ještě jednou děkuji, že chceš pomoct vlkodlakům. *Koutek úst ji cukne do strany a stále si jednou rukou hladí bříško. Čím víc únava ovládá její tělo, tím více přestává vnímat vše okolo. Už si nehladí břicho, jenom má ruku na něm položené. Oči má zavřené a oddechuje pravidelně. A ať už chce nebo ne, po několika minutách prostě usne. Spánek, jediné místo, kde nemusí přemýšlet nad vším, co ji užírá.*

*Čeká na Hayleyino vyjádření ohledně toho, jestli má ještě chvilku zůstat nebo chce být sama. On chce, aby věděla, že pro něj není problém zůstat i déle, než jen na jeden rozhovor. Přesto potom, co se vyjádří na ni kouká mlčky a čeká na její odpověď. Sedí u ní a sleduje ji. V jeho tváři je vidět zklidnění a úlevu, potom, že se zdá, že to mezi nimi zase bude fungovat jako před tím, i když si je jistý, že ne úplně. Jistě nastanou změny, jako to, že teď jsou v sídle a ona tady má i Klause, nejen jeho a on na to stále bude brát zřetel, i po tomhle. Jen si přeje, aby to zase nezpůsobilo další nedorozumění.* S tebou jsem vždy rád, Hayley. *Ujistí ji s pousmáním.* Počkám, než usneš, potom půjdu. Když, ale budeš cokoliv, kdykoliv potřebovat, dej mi vědět. *Povídá jí. Dívá se na ni, opětuje po celou dobu její pohled. Jeho tvář je jasnější. Na tváři mu zůstává stále slabý úsměv a oči mu září slabě štěstím. Periférně vnímá, jak si hladí břicho. To ještě o něco více rozšiřuje jeho úsměv.* Jak budeš chtít, Hayley. *Odvětí a ujistí ji tak, že proti tomu nic nemá. Sleduje ji pak, jak usíná. Je to pro něj zajímavá podívaná a rozhodně ne nijak nepříjemná nebo nehezká.* Neděkuj mi, Hayley. V tomhle případě je to samozřejmost. *Ujistí ji. Stále se na ni usmívá a sleduje ji. Když se jí zavřou víčka, ještě chvilku čeká, dokud neuslyší její pravidelné oddechování. Trochu zvážní, i když v očích to zvláštní světlo ještě zůstává. Pohladí ji dlaní po ruce, kterou má položenou na břiše.* Dobrou noc, Hayley. Pěkně si odpočiň. *Popřeje ji šeptem. Zvedne se z postele, ale ještě se k ní skloní a vtiskne jí něžný polibek na čelo. Teprve pak se narovná, otočí se a vydá se ke dveřím pokoje. Cestou k nim vytáhne telefon a napíše zprávu Genevieve.*

kód:

Dobrý večer Genevieve, potřebuji s tebou, co nejdříve mluvit. Dej mi vědět, kdy se můžeme sejít. Opravdu to spěchá. Ozvi se mi, prosím. Elijah.

*Zprávu odešle a pak doufá, že se mu Gen, co nejdříve ohlásí. Dojde ke dveřím, opustí Hayleyin pokoj a po té zamíří k sobě.*

(Sms Elijahovi: Potřebuji s tebou mluvit. Můžeš se zastavit, až budeš mít čas? - S)

*Bylo již docela pozdě, když dostal zprávu od Sophie, že s ním chce mluvit. Jelikož se mu Genevieve ještě neozvala a neměl zrovna nic na práci, tak se rozhodne, zajít za ní hned. Rád ji uvidí.* Napíše jí tak hned vzápětí.*

kód:

Za chvíli jsem tam. Elijah.

*Odešle ji zprávu a hned na to se trochu upraví a vydá se k Sophie do baru.*

*Zpráva Klausovi od Elijaha.*

kód:

Niklausi, potřebuji s tebou probrat nějaké věci ohledně toho vlkodlačího útoku. Čím dříve, tím lépe. Počkám tě ráno ve tvé pracovně v sídle. Elijah.

*Zpráva Hayley od Jacksona.*

kód:

Děkuji Hayley. Já se k tobě nějak pokusím dostat. Stejně mě zítra čeká cesta do města. Ráno se ti ozvu a domluvíme se. Dobrou noc Jackson

*Od Sophie mu to zpátky do sídla netrvá dlouho. Při tom se projde a rozhodně nikam nespěchá. Vychutnává si cestou noční NO. Cestou si rovněž odchytí turistu, kterého ovlivní, aby na ně nepoutal pozornost, napije se z něj, po té mu dá trochu své krve, ovlivní, aby na všechno, co prožil zapomněl a propustí ho. Po té dojde do sídla. Vystoupá po schodech nahoru. Cestou do svého pokoje jde kolem bratrovy pracovny. Nakoukne tam, jen pro jistotu, kdyby ho tam náhodou zastihl. Pokoj je, ale prázdný, tak pokračuje dále do svého pokoje, kde si dopřeje krátkou sprchu, převlékne se a jde spát.*

*Druhý den ráno vstane, dá si sprchu, převlékne se a pak se rozhodne, že než půjde za Klausem do jeho pracovny, napsat Alisee a domluvit se s ní na tom rozhovoru, co je podle něj nezbytný pro zjištění, kdo se je to v poslední době rozhodl špehovat. Vezme telefon, chvilku kouká na displej, ale pak místo psaní zprávy jí zavolá. Zadá její číslo a s telefonem u ucha vyčkává, jestli se jí dovolá.*

*Když se mu na druhém konci ozve hlas jeho sestry, je rád, že ji zastihl.*
Aliseo, přeji ti hezký den. *Pozdraví ji nejprve.* Dozvěděl jsem se nějaké znepokojivé informace. Domnívám se, že by si mi je mohla pomoct vyjasnit a dát nějaké informace, které potřebuji pro vyřešení jistého problému. *Zatím, jen stručně jí objasní, o co jde. Nechce toho do telefonu moc říkat.* Mohla by sis na mě dnes udělat někdy čas? *Požádá ji. I v telefonu, ale jeho hlas zní dost znepokojeně.*

*Potvrdí sestře, že přijde a po té ukončí hovor. Je si jistý, že během půlhodiny by s Klausem promluvit nestihl. Rozhodne se rozhovor s ním odložit na pozdji. Aby na něj bratr zbytečně nečekal, napíše mu zprávu.*

kód:

Niklausi, omlouvám se. Musím ještě něco zařídit. Ten náš rozhovor platí, jen se za tebou stavím o něco později. Elijah.

*Odešle zprávu bratrovi. Po té vyrazí z sídla za sestrou.*

*Keď dostane správu od svojho brata, neodpíše hneď, počká s tým až do ďalšieho dňa a keďže sa mu vážne nechce ho naháňať po celom sídle, aby mu mohol povedať, že sa o niečo zdrží a ráno to najskôr nestihne, pošle mu to rovnako správou cez mobil.*

kód:

Bude to musieť chvíľu počkať - Klaus.

*Väčšinou nepísal iné správy než boli tie stručné, veľmi si nepotrpel na podobné vypisovanie, omnoho radšej mal slovnú konverzáciu. Pár sekúnd na to dostal sám správu od Elijaha, takže odklad prakticky vyhovoval obom. Pomaly vyjde zo svojej izby, pričom urobí pár krokov naprieč chodbou a chce zísť dole po schodoch, aby mohol vyjsť zo sídla, ale akonáhle prechádza okolo Hayleyných dverí, na chvíľu sa povedľa nich pozastaví. Bolo pravdou, že to včera trochu prehnal, ale veci, ako bola táto ho vždy dokázali nesmierne vytočiť, teda nie vždy niekto samozrejme čakal jeho dieťa, skôr to bolo v inom období zamerané na jeho súrodencov. Mierne prižmúri oči dlážke, než opäť podvihne tvárou a pozrie sa smerom ku koncu chodby, kde už vedie schodisko na prízemie. Avšak nevykročil ďalej. Mal proste určitú tendenciu Hayley po včerajšom stave aspoň skontrolovať, aj tak mu to zaberie nanajvýš pár minút. Mohol počuť, že je vo svojej izbe, tak jednoducho jedenkrát zaklopal, aby ju upovedomil o tom, že niekto prichádza a bez toho, aby čakal na akékoľvek odpovede, či pozvania dnu, potiahne za kľučku a jedným ťahom dvere otvorí. Najskôr stúpi dnu len jednou nohou, pričom sa ohliadne ku posteli, z kadiaľ Hayley počuje.* Prišiel som sa len uistiť, že si v poriadku, láska. *Zopne pery pevne k sebe a zostáva stáť na mieste, bez nejakých zámerov ísť ďalej viac.* Dnes už vyzeráš badateľne lepšie. *Prenesie pri pohľade na ňu, keďže v porovnaní pri tom, v akom stave ju videl včera, je dnes už určite mimo podobných omdletí.*