The Abattoir

*Během usínání ho probudí příchozí zpráva. Telefon má vždy po ruce, tak si ji přečte, zase ho odloží a znovu si lehne a tentokrát usne.
Další den vstane a zatímco se vydá do města na snídani a kávu, přemítá, kdy tu návštěvu uskutečnit. Napíše zprávu Alisei i Sophie.*

kód:

Dobré ráno sestřičko, uděláš si na mě večer čas? Vezmu tě k Sophie, aby se pokusila potvrdit nebo vyvrátit mou teorii. Dej mi vědět, prosím. Elijah.

*Odešle první zprávu a pak si ještě jednou přečte tu od Sophie. Přemýšlí, co urgentního se mohlo dít, že si zprávu přečetla za tak dlouhou dobu.*

kód:

Dobré ráno Sophie, s Aliseou se domluvím. Vidím to na dnešní večer. Zastavíme se u tebe. Je všechno v pořádku? Elijah

*Nedá mu to, aby se Sophie nezeptal, i když si není jistý, jesti se něco doví. Z města pak zamíří zpátky domů. Opět se pokusí sejít se s Niklausem.*

(Sms Elijahovi)

kód:

Ahoj, dobře. Budu buď v baru nebo u sebe v bytě. Všechno je v pořádku, nemusíš si dělat starosti.

*Když mu přijdou odpovědi od obou, přečte si je. Vcelku mu to vyhovuje. K večeru se přichystá, opustí sídlo, nasedne do svého vozu a vydá se k Aliseinu domu.*

*Sms pro Elijaha*

kód:

Ahoj, Elijahu. Jela jsem do Zátoky, vím, že je to narychlo, chtěla jsem tě požádat o to, aby si mě tady vzal, ale bohužel jsem tě doma nemohla zastihnout. Takže usuzuji, že máš něco na práci a nedostal by ses ke mě rychle. Chci ti jen dát vědět, kde jsem pro případ, kdyby se něco dělo. Mám jednu důležitou otázku na tebe. Mluvil si v posledních dnech s Jacksonem? - Hayley

*A sms pro Klause*

kód:

Klausi, jela jsem do Zátoky. Možná se ti to nebude líbit, že jsem tady jela sama, ale tebe ani Elijaha jsem zastihnout doma nemohla, abyste mě odvezli. Musím mluvit s Jacksonem. Dám ti vědět jak budu odjíždět ze Zátoky, že já i malá jsme v pořádku. - Hayley

*Sms pro Klause a Elijaha*

kód:

Pro dnešek zůstávám v Zátoce. Kdyby náhodou se něco dělo, ozvu se já nebo Jackson. - Hayley.

*Když se vrátí od Sophie jde si lehnout. Je opravdu hodně pozdě v noci. Ráno vstane dopřeje si sprchu, převlékne se a po té se vydá do města na svou pravidelnou snídani a cestou si koupí rovněž kávu. Vytáhne po té telefon a rozhodne se Alisei napsat. Potřebuje vědět, že je v pořádku. Na oči ji po včerejšku zatím chodit nechce.*

kód:

Dobré ráno Aliseo, je mi nesmírně líto toho, co se včera večer stalo. Doufám, že jsi domů došla v pořádku. Jak je ti? Můžu pro tebe něco udělat? Ozvi se mi prosím. Elijah.

*Sotva odešla zprávu, přijde mu jedna, kterou rozhodně nepovažuje za sestřinu odpověď. Přečte si ji a zjistí, že je od Hayley. Povzdechne si. Hayley si vždy vzpomene zrovna, když není doma. Zamíří pak už domů. Sice pospíchá, ale Hayley už nezastihne. Neví, jestli jí má něco odepsat. Když je zpátky zamíří do Klausovy pracovny. Uvnitř ho nezastihne, ale rozhodne se tam chvíli setrvat, jestli se neukáže. Během chvíle mu pípne další zpráva. Na tuhle kouká už trochu nechápavě. Nakonec se rozhodne na tuhle Hayley odepsat.*

kód:

Hayley, je všechno v pořádku? Doufám, že víš, co děláš. Dávej na sebe pozor. Kdyby se něco dělo, ozvi se. Elijah.

*Odešle ni a pořád mu vrtá hlavou, co Hayley přimělo k takovému rozhodnutí.*

*Přijde po chvíli odpověď Elijahovi.*

kód:

Všechno je v pořádku, Elijahu. Nemusíš mít o mě strach. Jsem s Jacksonem. Až budu odjíždět, dám ti vědět a kdyby se cokoliv dělo, tak samozřejmě taky. - Hayley

*Když mu přijde odpověď, tak zjistí, že je od Hayley. Přečte si ji, ale už raději neodepisuje. Telefon schová a najde si v křesle v bratrově pracovně pohodlnější polohu. Opře si hlavu o opěrku a dívá se někam před sebe. Při tom přemýšlí nad vším, co se děje a kolik dalších problémů přibylo. Skutečnost, že se mu Alisea neozývá, se snaží přičíst tomu, že se na něj nejspíše zlobí. Nepřipouští si, že by se jí něco stalo.*

*Do města dojedou za chvíli. Jeho spravený vůz teď šlape jako hodinky. Cestou se soustředí více na řízení a moc mu do řečí už není. Myslí si, že si s Hayley pro dnešek toho řekli dost. Zanedlouho, ani by ho to nenapadlo, že bude možné, zastaví autu u Marcelova sídla. Stále mu tak říká. Má to takhle zafixované v hlavě. Zastaví mnohem blíže ke vchodu dovnitř, než prvně. Nechce, aby to Hayley měla daleko. Vypne motor a odpoutá si pás. Pak se otočí k Hayley. Snaží se pousmát, ale jeho pohled zůstane vážný. I když se snažil udělat proto maximum, nakonec nadešla ta chvíle, kdy se musejí loučit.* Tak jsi doma, Hayley. *Poznamenáa natočí se na sedadle tělem více k ní.* Ještě jednou děkuju za nádherný den. *Poděkuje a na chvilku se mu povede usmát a je to od srdce.* Dávej na sebe pozor. *Natáhne se k ní a dotkne se ještě jednou její ruky to svou. Na chvilku její přikryje svou dlaní a slabě stiskne.* Na sebe i na malou. *Dodá ještě. Dívá se na ni s tím úsměvem dále, ale když se zmíní o její dceři, skloní pohled na moment k jejímu břichu. Pak jej zase zvedne k ní. Ruku jí pak spustí a pomalu ji stáhne zpět. Opře se pak zády pohodlněji o opěrku. Jeho pohled postupně zvážní, posmutní, vyhasne v něm ta radost, kterou zažíval s Hayley.*

*Tichým a hlavne spomaleným krokom stúpa hore po schodoch. Jednu ruku má položenú na železnom zábradlí, ktorou sa oň pri stúpaní šúcha. Jeho pohľad je zameraný výlučne pred neho, jeho myšlienky sú všade a zároveň len pri jednom bode. Ako náhle konečne vyjde na druhé poschodie, zrakom prehliadne obe krídla chodieb, než sa vydá jednou z nich. Už do pár sekúnd ho ovanie mierny vánok, ako vykročí do noci a dvere za sebou nechá otvorené. Zahľadený do okolia a výhľadu, ktorý mu terasa dáva, podíde o pár krokov ďalej až pri čierne kovové zábradlie, o ktoré sa oprie lakťom a načúva zvukom večerných ulíc. Všetkým hlasom, hudbe, ktorá ho nejakým spôsobom upokojuje a svetelnej kráse, ktorú na tomto meste vždy tak miloval. Zopne pery pevne k sebe a chvíľu nevníma nič iné, než ten pocit, ktorý z toho má. Ani to, že Hayley ešte nie je späť, ani to, žeby sa mal porozprávať s Elijahom, ani jednu prekliatu vec z toho všetkého, čo by mal, alebo čo nie je. Potrebuje si znovu spomenúť na to, prečo chcel byť kráľom, prečo je toto mesto jeho a prečo si ho nechcel nechať viac zobrať nikým. Zrazu začuje príchod auta, ktoré sa pred sídlom zastaví. Môže jasne počuť Jacksonov hlas, jeho tón, všetko, čo mu bolo tak nepríjemné a čo v jeho vnútri spôsobovalo ešte väčšie pohoršenie a hnev, než aký mal doteraz. Ale dnes vedel, že aj keby jeho chuť to dať Hayley vyžrať bola akákoľvek, nezájde tam, kde predtým. Teraz mu však napísala aspoň správu, mohol to pokladať za aspoň menšie zlepšenie.*

*Celou cestu taky mlčí a nechává proudit ve své hlavě myšlenky, které se začínají točit okolo toho, co bude, až přijede nazpět do sídla. Cestou se dívá před sebe na ulici, na noční světla a občas se podívá na Jacksona, když řídí. Je pravda, že dnes si toho už řekli dost a že nemá cenu moc mluvit. Vidí, jak se pomalu přibližují k sídlu. Dívá se na sídlo a na světla, která jsou rozsvícená snad všude, takže nedokáže posoudit, kdo se nachází v sídle a kdo ne. Jakmile zastaví, tak se hned na něj otočí. Vidí, že jeho výraz je stále vážný a trochu si povzdychne. Nechce, aby se tím nějak trápil, že je prostě se musí vrátit ze Zátoky nazpět tady. Přikývne souhlasně nad poznámkou, že je doma a nic na to neříká. Jenom si odepne bezpečností pás, podívá se před sebe, zda se někdo objeví, ale zdá se, že je i v sídle ticho. Což jí přijde trochu zvláštní. Při zvuku jeho hlasu opět obrátí svou pozornost k němu. Sedí stále stejně, natočila by se taky k němu, ale s jejím břichem? Slabě se na něj pousměje.* I já děkuji za hezký den. A hlavně za to jídlo. Neboj se, budu na sebe dávat pozor. *Přikývne souhlasně a dnes už poněkolikáté se podívá na jejich ruce, když cítí jeho dotek na těch svých. Znovu se mírně pousměje a opět k němu vzhlédne.* I na malou budu dávat pozor, ta je pro mě nejdůležitější. Ty se taky opatruj, ano? A dávej si pozor na Kola, kdyby náhodou. *Prostě mu to musí připomenout, když už se jí zmínil o Genevieve. Z toho si dělá trochu starosti, že by Kol na něj mohl útočit.* Dobrou noc, Jacksone. *Opět si všimne toho pohledu, kdy na sobě dává znát smutek. její tvář taky trochu posmutní a proto si řekne v duchu, že by měla raději už odejít. Nechce, aby se vážně kvůli tomu nějak trápil. Otevře si dveře a vystoupí z auta. Ruku má položenou na dveřích a věnuje mu poslední pohled. Zavře dveře od auta a zamíří si to k sídlu. Možná má trochu tendenci se ještě otočit a ohlédnout se za Jacksonem, ale neudělá to. Hned zamíří ke schodům, které vedou do prvního poschodí a pomalu stoupá nahoru schod po schodu. Možná by měla najít Klause a promluvit si s ním o tom, zda si vůbec přečetl její zprávu, když nebyl schopný jí odepsat. Vyjde nahoru a jako první ji napadne jeho pracovna, jenže dveře od pracovny jsou zavřené a nemyslí si, že by tam byl. většinou jsou alespoň mírně otevřené nebo úplně otevřené, když je vevnitř a tak zamíří k jeho pokoji. Když zaklepe na dveře a není žádná odezva, tak je přece jenom pootevře a nahlédne dovnitř. Tam ho samozřejmě taky nenajde. Otráveně se ušklíbne, rozhodně nemá v plánu ho hledat po sídle. Zřejmě bude pryč, takže se tím nebude muset alespoň zaobírat. Zamíří proto ke svému pokoji, ale zastaví se v okamžiku, kdy pohlédne do místnosti, kde jsou otevřené dveře a zahlédne tam Klausovi záda. takže přece jenom je doma. Nadechne se zhluboka, snad proto, že se připravuje na další, zřejmě ne jeden z příjemných rozhovorů a vejde za ním. Stále je otočený k ní zády a je si jistá, že o její přítomnosti už dávno ví. Pomalu přejde blíž k němu. Stojí jenom kousek za ním.* Přečetl sis dnes vůbec mojí zprávu? Pokud ano, myslím, že není těžké párkrát poklepat na dotykový mobil a odepsat mi. Já teda alespoň v tom žádnou složitost nevidím. Ovšem pokud ti nedělá problém nová technika. *Promluví na něj, možná to řekne ironicky, ale není to rozhodně ten tón, kdy by se s ním chtěla hádat. Přitom stále pozoruje jeho záda.*

*Pozoruje Hayley. Neujde mu, že to hezké už je pryč. Nejspíše to zůstalo někde u výjezdu ze Zátoky. Kouká na ni, jak si odepíná pás. Poslechne si její díky a slabě se pousměje. Pak se na moment zarazí. Když se Hayley zmíní o jídle, uvědomí si, že úplně zapomněl na ten její "melír", co mu v chatce udělala. Rychle zvedne ruku k hlavě a prohrábne si prsty vlasy. Něco mu uvízne v ruce a něco tak spadne mezi přední sedadla. Stále, ale nemá jistotu, jestli to bylo všechny. Před Hayley se nechce prohlížet v zrcátku a tak tohle nutkání potlačí a ruku zase sundá.* Neboj, Hayley, budu opatrný. *Ujistí ji pak, jen když se zmíní o Kolovi, neřekne k němu raději nic.* Dobrou noc, Hayley. *Popřeje ji a dívá se za ní, dokud mu nezmizí ve vchodě. Teprve pak rychle zkontroluje svůj vzhled v zrcátku. Odstraní poslední zbytky hoblinek sýru. Pak nastartuje auto a vydá se zpátky do Zátoky.*

*Slabo prižmúri očami nad ich výmenou slov, akoby si až teraz všimol, ako blízko k sebe majú. Je pravdou, že ich do vtedy nikdy podobne nepočul, nepočúval, no teraz mu to z nejakého dôvodu prišlo nepríjemné, akoby ho voči tomu vlkodlakovi chytala ešte väčšia zlosť ako predtým. Zvraští obočím a pozrie sa smerom ku osvetlenému mestu, avšak počúvať stále neprestáva. Pri jej zmienke o Kolovi len mierne nahne hlavou do strany, keďže mu to pripomenulo Genevievine slová, keď jeho brata Jackson pohryzol. A kvôli nemu musel byť s vlkodlačím jedom v obehu tri dni, len ďalší dôvod k nenávisti. Následne len počúva kroky smerujúce od auta dnu, nemusel by sa ani namáhať hádaním, komu patria. Vlastne predpokladá, že najskôr pôjde rovno do svojej izby, nemala dôvod ho vyhľadávať a o Elijahovej prítomnosti práve nemal príliš zdania. Jeho  predpoklad sa však zmení, akonáhle začuje, že jej kroky vedú trochu mimo dráhy, ktorá by do jej izby smerovala, čo mu potvrdí aj klopanie na dvere tej jeho. Samozrejme už vedel, že ho najskôr hľadá, lenže on nejako nemal chuť ju práve teraz vidieť, alebo sa možno len bál, žeby na ňu znovu mohol vyletieť, čo vážne nechcel. Práve preto tam stále zostáva v tichu stáť, nijako sa neotočí a ani o sebe nedá vedieť. Dúfa, že proste pôjde ku sebe a bude si myslieť, že tu nie je. Keď to tak už skoro vyzerá, zrazu jej kroky zastanú a on ucíti na svojom chrbte jej pohľad. Potichu vydýchne do tmy a svoj pohľad upiera ku strechám budov. Avšak vníma jej prítomnosť, vníma, ako sa k nemu o pár krokov priblíži a ešte viac, keď prehovorí. Nad jej otázkou sa len krátko uškrnie, čo však ona nemôže vidieť, keďže je k nej otočený chrbtom. Nejakým spôsobom dnes nepociťoval tak veľkú zlosť ako predtým, aj keď tam teraz bola prakticky omnoho dlhšie a k tomu by sa stavil, že celý čas s Jacksonom, čo mu bolo značne proti chuti aj srsti. Trochu podvihne tvárou dohora, pričom spojí pery do úzkej línie a pár sekúnd po tom, čo dohovorí stále mlčí.* Prečítal som si tvoju správu a oceňujem, že si sa mi to rozhodla tento krát aspoň oznámiť. *Prenesie tichým tónom v hlase, ktorý jasne svedčí po tom, že ho niečo žerie. Avšak voči tomu, že jej neodpísal späť sa nijako nevyjadrí, nemá jej proste za potreby niečo vysvetľovať.*

*Pozoruje jeho záda, což jí je značně nepříjemné. Nemá ráda, když s někým mluví a musí se dívat na jeho záda. Ovšem rozhodně na něj nechce vystartovat s tím, aby se okamžitě na ni otočil. Vyslechne si ho a stále nemůže uvěřit tomu, že se ještě neotočil a neřekl jí to do očí. Ušklíbne se nad tím a založí si ruce na hrudi. Nevěřícně a hlavně mlčky pozoruje jeho záda, snad proto, že čeká, až se konečně otočí a uvidí její pohled, který jasně naznačuje to, že se jí to nelíbí. Ovšem ničeho takového se asi nedočká. Podívá se na chvíli ven. Na světla na ulici a říká si, co tam může být tak zajímavého, když se prostě nemůže otočit na ni. V jeho hlase ucítí to, že mu něco vadí a nemusí ani hádat, co to přesně je. Naprosto jí je jasné, že se mu nelíbila její návštěva Zátoky nebo možná čas, který strávila s Jacksonem. A nebo to, že ji přivezl nazpět. Za co vlastně mohl být rád, že nejela sama a měla tak alespoň někoho při sobě. Ještě mu dává poslední šance na to, aby se otočil. I když tohle zřejmě bylo to jediné, co ji chtěl říct a očividně s ní vůbec mluvit nechce. Rty má pevně semknuté k sobě a snaží se, aby po něm nevystartovala, že je tak neschopný, že se k ní nemůže ani otočit a podívat se jí do očí.* Jo, tvůj tón hlasu naprosto odpovídá tomu, že to oceňuješ. *Řekne poněkud trpce a potom se pro sebe pousměje, což on nemůže vidět. Není to ale žádné šťastné pousmání, spíše pousmání takové, že ji jen přijde směšná ta situace, ale přitom je naštvaná. Ano, proudí v ní vztek jenom při pohledu na něj. Co to zatraceně je? Jednou je všechno mezi nimi naprosto v pořádku a podruhé se dokáže naštvat jenom, co ho uvidí.* A taky hrozně oceňuji to, že se mi díváš do tváře, když se mnou mluvíš. *Pronese opět ironicky, prostě nemůže si do něj nerýpnout. On sám ji k tomu vybízí. Tak trochu se udivuje sama nad sebou, proč tady ještě stojí. Proč se prostě neotočí a neodejde pryč. Jestli má nějaký problém, jestli je na ni naštvaný za to, že odjela do Zátoky, tak si to může opravdu nechat pro sebe, protože zrovna dnes nemá ani trochu náladu na to, aby poslouchala jeho stížnosti na svou osobu. Přestane pozorovat jeho záda, jelikož ji to neskutečně vytáčí a tak se začne rozhlížet po místnosti a začne po ní i pomalu přecházet. Všechno už tady má shlédnuté několikrát, ale podívá se znovu. Pokud s ní bude dál odmítat mluvit, tak se prostě otočí a bez dalšího slova odejde. Občas ji připadá, že se chová jako malý kluk a když není po jeho, začne zuřit a všem okolo něj to dá jasně najevo. A když se nad tím zamyslí úplně, tak má vlastně pravdu, že se tak chová. Podívá se směrem ke dveřím. A najednou ji přijde, jak moc pitomý nápad to byl, aby ho dnes večer vyhledala. On o její společnost rozhodně nestál.*

*Chvíľu po tom, čo prehovoril na mieste zaľahlo úplné ticho a jediné, čo obaja mohli počuť, nebol hlas toho druhého, ale práve hluk z ulice, ktorý bol o to hlasnejší, že stáli na terase. Vlastne už čakal, dúfal, že sa otočí a radšej odíde, že postriehne jeho momentálne rozpoloženie a radšej si pôjde po svojom, ale nakoniec sa musel zasmiať sám nad sebou. Akoby ju nepoznal, akoby nevedel to, že to začne rozoberať. Jeho tón, to ako znie, to, že sa k nej ešte stále neotočil. Lenže ona ho nechápala, až teraz vedel, ako veľmi sa zmýlil v tom, žeby niekedy mohla. Boli tak veľmi iní, tak veľmi rozdielni. Až skoro cíti jej hnev v túto chvíľu, akoby naraz bola otvorená kniha a on vedel všetko, čo sa v jej vnútri práve odohráva. Napriek všetkému sa stále neotáča a len zaryto mlčí premýšľajúc nad tým, či má zostať radšej ticho, aby konečne pochopila, žeby mala odísť, alebo sám vlastne ani nechce, aby odišla. Nenávidel to, ako občas dokázal byť nerozhodný. Znovu medzi nimi zaľahne hrobové ticho, vníma jej pravidelný dych aj bytie jej srdca, to mierne tempo, ktoré ho núti trochu spomaliť nad všetkým. Zrazu podvihne tvár dohora, vystrie sa od zábradlia a napol sa k nej s trochu obviňujúcim pohľadom na tvári otočí.* Možno by si sa mala vrátiť na zátoku k Jacksonovi, pri ňom máš asi viac čo oceňovať, predsa len si po jeho boku prežila krásny deň a on by bol určite rád, ak by si sa k nemu vrátila. *Jeho slová avšak znejú viac ublížene ako obviňujúco, vlastne ani netuší, čo to doňho zrazu vniklo pri pohľade na ňu, akoby to chcel zo seba prosto dostať von. A najzvláštnejší na tom je snáď krátky moment v jeho pohľade, kedy by to všetko mohlo znieť dokonca trochu žiarlivo. Ani si neuvedomoval, žeby to tak mohol vnímať. Už sa mu to stalo párkrát aj pri Elijahovi, ale Jackson bol preňho trochu novinkou, ktorú si doteraz nechcel pripustiť a ktorej by sa mal asi zbaviť. Predsa len pri tej ich dohode a pláne proti Francesce...Sa mu môže čokoľvek stať. Nakoniec len spojí znovu pery pevne k sebe, než od nej odvráti pohľad a otočí sa späť smerom uliciam, lenže tentokrát sa už nedíva k výhľadu, ale skôr uprene dole.*

*Už to pomalu vzdává. Ona má taky jenom jedny nervy a nebude na jeho odpověď čekat věčně. A tak přestane vnímat vázu, kterou si zrovna prohlížela. A to ona zrovna moc na nějaké okrasné věci není, vlastně se o to nikdy příliš nezajímala. Chce se rozejít ke dveřím, ale zabrání jí v tom jeho hlas. Otočí se hned na něj a může si i všimnout toho, že ho přece jen donutila k tomu, aby se na ni podíval. V hlavě jí blesknou Jacksonovi slova, že přece jen na něj může mít nějaký vliv, akorát si nemyslela, že by byl rozhodně dobrý. Nad jeho slovy se pozastaví a potom se upřímně zasměje. Ne moc, spíš je to pobavené a zároveň zmatené pozasmání. Ví, že vysmívat se zrovna jemu není to nejlepší, co by měla dělat. Ale nikdy se ho nebála, ani když ho potkala, ni když odmítal jejich dítě, ani teď. A nikdy se tohle nezmění. Navíc moc dobře ví, že by jí neublížil, i když ho tím zřejmě rozzuří do nepříčetnosti.* Tohle nemyslíš vážně, že ne? Alespoň by jsi mohl se snažit zakrýt ten tón, kterým to říkáš. Ale prosím, pokud ti v domě vadí má přítomnost, já se klidně do Zátoky ráda vrátím. A klidně prožiju další den s Jacksonem. Proč mám jenom ten zatracený pocit, že jsi poslouchal náš rozhovor v autě? Ne, počkej, to není jenom pocit. Ono je to i pravda. *Trpký tón hlasu ji stále zůstává a dívá se na něj, jako kdyby absolutně nerozuměla tomu, co ji právě říká. Žárlil? To mu tolik vadilo, že odjela do Zátoky? Minule měl problém s tím, že mu nedala o tom vědět, teď má zase problém s tím, že tam prostě byla? Tak tohle si líbit nenechá. Nebude s ní jednat takhle, pokaždé, co něco udělá, tak na tom najde něco špatného. Pokaždé se mu něco nelíbí. Má pocit, že bez jeho přítomnosti je všechno špatně. Myslela si, že se začínají chápat, že při jejich poznávání a hovorech začíná být na sebe tak nějak zvyklí a jejich přístupy k sobě se změnily. Teď si ale není jistá ničím, teď jako kdyby se to všechno rozplynulo a ten Klaus, kterého začala chápat je najednou pryč. Uvnitř sebe, někde velmi hluboko pod všemi pocity a city věděla, že k němu začíná mít jistý vztah. Ale tímhle se zdá, že to zničil. Dívá se na něj a když se znovu k ní otočí zády, jenom se opět pousměje.* Fajn. *Řekne rozhořčeně a ještě pár sekund se mu dívá na záda, ale potom se otočí na podpatku a zamíří si k východu z místnosti.*

*Ešte viac ho dostane, keď začuje jej smiech, ktorý len značil, akú zábavu z neho mala. Ako sa mu vysmievala za všetky jeho slová, jeho pohľad, jeho tón. Bol jej na smiech a každou sekundou to v ňom už len kvôli tomu vrelo viac a viac. Lenže on jej nemohol prakticky nič a ani nechcel, to bol fakt, to bola vec, ktorú vedel a ktorou si bol teraz istý. Zrak sklopí len tak do priestoru, pričom ohrnie spodnou perou a nakrčí obočím, ako sa snaží nijako nereagovať len v naoko pokoji ďalej stáť otočený od nej chrbtom. Už čakal len na to, kedy začuje jej hlas, ktorý bude znieť rovnako ako smiech, ktorý mu venovala pred pár sekundami a ktorý mu ešte stále znel v ušiach. Zatne zuby pevne k sebe a počúva každé jej slovo. Či už trpké alebo ironické. Samozrejme neprichádzalo do úvahy, rovnako ako bol nonsens, žeby mu tu vadila jej spoločnosť. Prečo by potom tak nástojil na tom, že ju chce mať tu, pri sebe a nie na plantáži? Prečo by sa s ňou potom tak veľmi snažil naučiť vychádzať, zvyknúť si na ňu? Prečo by ich dcére zariaďoval izbu hneď vedľa tej jej? Mala snáď milión dôvodov na to, aby to videla aj z iného uhľu, ona si však práve teraz všímala len jeden. Samozrejme, po krásnom dni s Jacksonom, bolo všetko ostatné len horšie, on bol ten, pri ktorom bola šťastná, pri ktorom bola spokojná, ktorý jej dal zjavne všetko. Práve teraz sa nad tým cítil trochu zatrpknutý a nedocenený. Nič nebolo správne, všetko bolo len zlé, všetko bola jeho chyba a ten vlkodlak, jeho brat, jeho sestra, všetci okolo boli celkom dokonalí. To on bol ten kameň úrazu, ten problém. Nad ničím z toho, ani nad jej slovami o počúvaní ich rozhovoru, sa nijako nevyjadruje, proste mlčí, akoby ju snáď ani nepočul. Akoby tam ani nestál a bol až príliš zaujatý pohľadom na mesto, na ktoré sa už teraz v podstate ani nepozeral. Jej rozhorčený hlas pochytí už len sťažka, o to viac mu do uší bije zvuk každého jej kroku, ktorým sa vzďaľuje až ku dverám. Prižmúri oči a obomi rukami sa chytí čierne natretého zábradlia, než sa pozrie dolu na špičky svojich topánok a hlavou sa natočí tak, aby videl jej chrbát. Trvá to maximálne pár stotín, než stojí tesne za ňou. Sám si nie je istý tým, čo sa chystá urobiť, ale nemal proste chuť sa ďalej na čokoľvek hrať. Chcela odpoveď, chcela, aby sa otočil, má to mať. Schmatne ju zozadu za predlaktie, sprudka ju otočí smerom k sebe a ako náhle má jej tvár v dobrom dosahu, pritlačí svoje pery na tie jej. Bez akéhokoľvek komentáru, či dlhého pohľadu. Bol to krátky bozk, mohol trvať nanajvýš pár sekúnd, ale taktiež bol stále poniekiaľ intenzívny. Keď sa následne odtiahne a pustí jej ruku, môže už len čakať na jej reakciu, ktorej sa z nejakých dôvodov príliš neobáva, prakticky, nech už urobí čokoľvek, on tu stále stál a nikam nepôjde.*

*Skoro je už u dveří, vážně odhodlaná odejít a nepromluvit s ním ani jedno slovo, dokud to z ní všechno zase nevyprchá. Prostě by jenom stačil klidný spánek a zítra by už na to nemyslela a hlavně se s ním už vážně nechtěla hádat. Jejich hádky ji unavovaly, vyčerpávaly. Braly ji veškerou sílu a o tohle nestála. Nestihne ani nijak zareagovat na to, co se v dalších minutách stane. Je to tak rychlé, tak nečekané. Jako když se vám najednou zamlží před očima, ani nevíte, co se vlastně děje. Jeho ruku cítí na své paži, cítí jeho intenzivní stisk. Až se trochu lekne toho, jak prudce si ji otočil k sobě. Srdce se ji v tu chvíli zastaví, alespoň ona má ten pocit, že se zastavilo a nechce začít znovu být. Dech se ji zkrátí a začne mít zvláštní pocit v žaludku. V jedné sekundě cítí jeho dech na své tváři, chce k němu pozvednout zrak, zeptat se, co to má znamenat. Ale přijde to, co nečekala, přijde něco, co nepocítila už hodně dlouhou dobu. Ironií možná trochu bylo to, že právě naposledy cítila jeho rty na těch svých. A teď, po několika měsících je cítí znovu. Ale tentokrát ví, že je to něco jiného, cítí to jinak, než předtím, vnímá to jinak, než předtím. Zavře oči při tom polibku, ale je tak šokovaná, že by momentálně nedokázala udělat nic. Ani se odtrhnout, ani spolupracovat. V břiše má ten zvláštní pocit, kdy víte, že je vám to na jednu stranu nepříjemné, ale na druhou stranu to chcete víc, než cokoliv jiného. Otevře okamžitě oči a to už se jeho rty odtahují od těch jejich. Najednou se ji navrátí dech a i její srdce začne bít a o něco rychleji, než normálně. Ještě teď cítí jeho rty na svých, jako kdyby se nikdy neodlepil. Ještě teď cítí tu intenzitu, která tam byla. Její ruka ji zůstane viset pár vteřin ve vzduchu a šok z její tváře nechce zmizet. Nakonec ji spustí podél těla. Až teď začne pozorovat jeho tvář a začíná si uvědomovat, co vlastně momentálně cítí. V tuhle chvíli nelze ani předpokládat, jaký bude další její tah. Najednou se jí to ale zdá nesprávné, jako kdyby to nikdy neměl dělat, jako kdyby se jí to příčilo. A proto ji pravá ruka vystřelí k jeho tváři. V tu chvíli se otře o jeho líčko a rozhodně ho nešetřila. Připadá jí to, že ji někdo bodá do dlaně jehličkami. Dlaň ji pálí po tom, co mu dala facku, kterou si za tohle zřejmě zasloužil. Problém je v tom, že ví, že se jí to líbilo. Že mu nedala facku za to, že to tak moc nechtěla. Jde o to, že si nechtěla přiznat, že nechtěla dovolit sama sobě, aby si přiznala fakt, že se jí ten polibek líbil. Stále cítila jeho rty na svých a chtěla je tam cítit dál. Jenže bojovala sama se sebou, bojovala s tím pocitem, který ji říkal, ať dělá to, co právě teď chce. Ale věděla, že je na tom i něco špatného. Je to Klaus, tohle nemůže znamenat rozhodně nic dobrého, ne pro ni. Nerozuměla tomu, proč to udělal, možná byl jenom pomatený smysly. Ale ona měla pocit, že je na tom stejně. Zareagovala tak, jak zareagovala, ale chtěla to změnit. Odpustila od všeho, nad čím teď přemýšlela. Rozhodla se prostě nepřemýšlet. Chytne ho za lem jeho trika a přitáhne si ho k sobě tak blízko, jak jen to její břicho dovolí. Nakloní se svou tváři k té jeho a přitiskne své rty k těm jeho a tentokrát mu to oplatí vášnivým polibkem. Svými rty se vpíjí do těch jeho.*

Esemeska Elijahovi:

kód:

Ahoj. Promiň, že jsem ti neodepsala, mobil jsem si zapomněla doma a vrátila jsem se až teď. Je mi už lépe než včera a není tu nic s čím bys mi mohl pomoci. Maximálně že bys uznal, že ten záhadný měnič těl není Roderick, ale někdo jiný, a pátral bys po tom pravém. Alisea

*Akonáhle zahliadol výraz na jej tvári po tom, čo sa odtiahol, mohol cítiť až do morku kostí, ako veľmi ju prekvapil, ako veľmi ju jeho počínanie zarazilo. Popravde, jeho samého na chvíľu zaskočilo, čo urobil, než proste zastal na tom, že si chcel niečo dokázať, chcel vidieť jej reakciu, chcel jej prevŕtať otvor priamo do hlavy, aby jej tam mohol vidieť. Bola to matka jeho dieťaťa a aj keď si to ona najskôr nemyslela, potreboval ju. Možno to bol jeden z dôvodov, prečo bol tak nesvoj, keď bola v zátoke, aj keď mu napísala správu. Že bola s Jacksonom, s ktorým bola spokojná, zatiaľ čo pri ňom sa len skôr snažila kvôli ich dcére. Bolo to trpké, ale bola to pravda a taká ona nanešťastie niekedy je. Na pár sekúnd sa celkom zameria na trochu zvýšený tep jej srdca a dych, ktorý sa jej snaží ustáliť. Ani radšej nepremýšľa nad tým, aké to preňho bolo, znovu ju pobozkať, rovnako ako pred mesiacmi, kedy to bolo len a len o jednom. Vtedy sa proste opila, zviedla ho, neznamenalo to vôbec nič, teraz však čakala jeho dieťa a teda to muselo niečo znamenať, aj keď nevedel zatiaľ presne čo, aspoň preňho teda. Avšak v tomto momente to chcel urobiť, cítil to tak a on predsa väčšinou koná podľa toho, ako to chce, nevzdá sa toho len kvôli tomu, žeby to malo byť nesprávne, on celý predsa bol nesprávny, vždy taký bol. Prečo by to teraz mal meniť? Prečo by sa niekoho mal teraz pýtať, ako je to dobre? Počúva svoju myseľ, svoje svedomie, ktoré bolo sčernalé a schradnuté, nie cudzie. Cíti, ako ruka, ktorú jej ešte pred pár sekundami držal padla späť k telu a ďalej pozoroval jej prekvapený výraz, ktorý jej tam akoby už prischol navždy. Popravde, mal čakať niečo iné? Nemal by ju hneď teraz obísť a upírskou rýchlosťou čo najrýchlejšie zmiznúť niekam preč, aby túto chvíľu a aj to, čo sa stalo zažehnal? Všimne si, ako pozoruje jeho tvár, pričom len mierne podvihne obočím, akoby ju vyzýval k tomu, aby niečo urobila. Čakal popravde všetko a zároveň nič, nedokázal to predpokladať, aj keby možno chcel. Pery má teraz už spojené k sebe v úzkej línií, jeho oči sú uprené len a len na nej, keďže práve v tejto chvíli tu nebolo nič iné, na čo by sa mal pozerať. Zrazu však vníma, ako sa jedna z jej rúk začne dvíhať a aj keby sa mohol uhnúť, či jej ruku znovu chytiť, z nejakého dôvodu to neurobí, ale nechá ju spočinúť na svojej tvári, respektíve líci, kde cítil jej dlaň. Bola síce vlkodlak a to zapríčinilo fakt, že sa mu hlava mierne natočila do strany, ale necítil to natoľko, aby musel syknúť, či zatínať zuby. Bola to jej odpoveď, rovnako ako jeho to, čo predtým urobil. Sama to popravde chcela a on na tomto svete bol až príliš dlho na to, aby teraz z niečoho takto vytáčal. V tomto momente mal pocit, žeby najlepšie bolo nechať svoj pohľad odvrátený a urobiť tak, ako zamýšľal na začiatku. Proste odísť. Jediné, čo ho tu držalo bol fakt, žeby to bol skôr útek a on predsa nemal utekať, nechcel utekať už pred ničím a pred nikým. A tak svoj zrak znovu obráti k jej tvári a hlavu, ktorá predtým bola po jej facke mierne nahnutá na stranu, dá znovu do vodorovnej polohy. Mohol vidieť v jej očiach, ako nad niečím premýšľa, akoby zápasila s niečím, alebo sama so sebou. Skúmavo prižmúri oči, ktoré mu tento krát nepadnú nikam, ani na jej pery, či zvyšok tváre, sú len na tých jej. Jeho pohľad je neutrálny, akoby nechcel dávať nič najavo, akoby nad ničím ani nepremýšľal a mal hlavu celkom čistú. Naraz cíti stisk jej rúk, ktoré ho ťahajú za úzky lem čierneho trička, na ktorom má čiernu rozopnutú koženku. Nepatrne pootvorí ústa a teraz už jeho zrak znovu skĺzne k jej perám, ktorých sa dotkne, ako náhle ho za lem pritiahne o niečo bližšie k sebe. Netušil, prečo to urobila po tom, ako zareagovala najskôr, ale práve teraz to bola posledná vec, ktorú mal chuť rozoberať. Mohol to nakoniec pripísať aj prvotnému šoku, alebo prvotným pocitom z toho všetkého. Nebolo to proste správne, z nejakého dôvodu, uhla, to tak vnímali obaja, lenže by bol slepý, ak by nevidel aj to, čo mali spoločné, čo ich spájalo. Áno, už vedel, že tu stále niečo také je, že ho v určitých ohľadoch chápe, aj on ju, i keď nie možno práve v tých, v ktorých by to obaja potrebovali. Teraz tu však neboli ani myšlienky, ani slová, ani výčitky, nič, len tlak jej pier na tých jeho. Automaticky položí jednu svoju ruku na jej pás, pričom trochu dáva pozor, aby nijako nestisol jej brucho a druhou si ju ešte viac pritiahne za hlavu, ako ju drží na vlasoch, ktoré sa jej pod pohybom na hor mierne nadvihujú. Trochu pootvorí ústa, akoby chcel bozk ešte prehĺbiť, čo sa mu nakoniec aj podarí. Samozrejme cíti intenzitu, ktorú do bozku Hayley dáva a o to viac sa jeho hlava vyprázdňuje, aj keď to nebude trvať dlho, aspoň na chvíľu si to dovoliť môže.*

*Stále si není jistá tím, proč to vlastně udělala. Věděla, cítila, že to chtěla, že ho nechtěla od sebe odtrhnout a vrazit mu facku, kterou si i popravdě tak zasloužil za všechno, co dělal. Ale byla v tu chvíli prostě zmatená, nevěděla pořádně, co má dělat. Byl to prvotní šok a poté, co se trochu vzpamatovala ho už měla zase u sebe. Prostě to takhle mělo být. Teď může být jen ráda, že se od ní po tom neodtáhnul a přitom měla několikrát pocit, že od ní odejde. Už jen proto, že ho docela dlouho nechala bez "odpovědi" , když ji políbil a potom, když se její dlaň otřela o jeho tvář. Povolí svůj stisk jeho trika ve chvíli, co ucítí jeho ruku na svém boku. Ten pocit jí je příjemný. Nemá to nic společného s těmi doteky, které ji dával před devíti měsíci. Tohle bylo naprosto jiné a přitom nevěděla, jak přesně definovat to "jiné". V tuhle chvíli přestalo existovat pro ni všechno okolo. Byla v jiném světě a ten pocit se ji líbil. Zapoměla na všechno, na to, jaké to může mít následky, na to, co bude potom a žila jen tímto okamžikem. Sjede mu rukou po hrudi. Nakonec ji položí na jeho záda a jemně mu po nich přejede. Druhou ruku položí na jeho pás. Teď ji trochu vadí ta vzdálenost, kterou mají od sebe díky jejímu břichu. Líbí se jí, jak ji drží, jak má ruku na jejím pasu, jak ji drží zezadu za hlavu. To, že se jí to ani trochu nepříčí může poznat z jejich polibků. Z toho, jak intenzivně mu je oplácí. Teď pro ni existuje jenom jeho rty a jeho doteky. Věděla, že tenhle okamžik nebude navždy a že to brzo skončí, ale právě tahle chvíle byla jenom jejich. Ani nedoufala, že by k němu takovému mohlo kdy dojít. Zajímalo by jí, zda to v sobě měl už nějakou dobu a nebo to prostě jenom vyvolala ona tím, jak se dnes zachovala. Čím více se vpíjí do jeho rtů, tím méně dokáže přemýšlet. Začala do toho dávat až moc vášně, až moc pocitů se v tom mohlo objevit a proto se, pro ni v tu správnou chvíli, od něj odtáhne. Opravdu pomalu se odtáhne od jeho rtů a její obličej se od toho jeho vzdaluje. Otevře oči a podívá se mu do těch jeho. Její rty jsou ještě pootevřené. Ani si nemyslí, že by měla teď něco říkat, všechno, co cítila, všechno bylo vyjádřené v polibkách a to, jak se na něj dívala. Její výraz byl najednou jiný. Nikdy se na něj nedívala tak, jako teď. Nemělo to žádný romantický nádech, ale taky to nebylo něco, co by nic neznamenalo. Nadechne se zhluboka, nedokáže teď přemýšlet. Ne, když stále cítí jeho rty na těch svých, ne, když na jediné, co dokáže myslet jsou jeho polibky. To, jak ji drží u sebe. Oddělá ruku za jeho zad a stáhne ji zpět k tělu a to samé udělá i s druhou rukou, kterou měla položenou na jeho boku. Zná sebe a zná i jeho dost na to, aby věděla, že ani jeden z nich nemají potřebu se k tomu nějak vyjadřovat. Neměla ponětí, co bude dál, neměla ponětí o tom, co se mu honí hlavou, ale to teď nechtěla řešit. Ale upřímně by ráda věděla, co se teď v něm odehrává. Zda to pro něj něco znamenalo, tak jako pro ni. Když se dívá do jeho očí, uvědomí si, že to dítě je dalo dohromady. Ta malá je dala takhle dohromady. Tohle by se nikdy nestalo, kdyby nepřijal jejich dceru. Srdce jí stále bije zrychleně. Tělem ji proudí adrenalin a všechno se v ní bije. Ani neví, co má udělat. Jestli se má prostě otočit a odejít, tak, jak to měla v plánu, než jí do toho vstoupil a nebo něco říct. Jenže na tohle se nedá nic říct a ona mluvit nechtěla. Mluvila činama, mluvila pohledy, které mu dávala, mluvila očima, které dávaly jasně najevo všechno, co měla uvnitř sebe. Oba teď budou potřebovat to vstřebat a proto udělá to, co si myslí, že je teď správné.* Dobrou noc, Klausi. *Zašeptá a její pohled patří jen a jen jemu. Je to to jediné, co dokáže ze sebe v tuhle chvíli dostat. Ustoupí od něj o krok dozadu a najednou, jako kdyby už mohla znovu normálně dýchat, normálně přemýšlet. V jeho blízkosti bylo všechno pozastavené, všechno jiné. Otočí se k němu potom zády a tentokrát ví, že ji nechá odejít. Chvíli zůstane stát na místě, ale to trvá jenom pár sekund. A potom se rozejde ke svému pokoji. Ani se nesnaží nějak pospíchat protože je stále omámená tím okamžikem. Kousne se do spodního rtu a rozhodne se, že nad tím teď nebude přemýšlet, že nebude přemýšlet nad tím, proč se to stalo. Vejde do svého pokoje a zavře za sebou dveře. Opře se o ně a přejede si rukou po břiše. Několikrát se zhluboka nadechne a potom vydechne. I když nechce, tak její myšlenky se pořád vrací ke Klausovi a k tomu, co udělal a jak to nakonec skončilo. Vysleče se a potom se převleče, zalehne do postele a dívá se do stropu. Vše, co bylo v jejím nitru ohledně Klause zakopané pod tím vším se vydralo teď na povrch a ona si vážně není jistá, co to všechno znamená. Ale teď jistě může říct, že ji začalo na něm záležet, že ho potřebuje. Potřebuje jeho jako osobu a i jako otce jejího dítěte. Nedokáže usnout protože si všechno stále přemítá v hlavě, ve svých vzpomínkách. Zavře oči a snaží se upadnout do říše snů, kde tohle nebude muset řešit. Stále si tak nějak všechno přemítá, stále nad tím přemýšlí, až dokud prostě neusne. Pak už jde jen slyšet její pravidelné oddechování a klidný tep srdce.*

*Skoro ani nezaznamená, keď lem jeho trička pustí, nakoľko viac nie je potrebné, aby jeho tvár ťahala bližšie k tej svojej, to zvládne s čistým svedomím aj sám. Mohol cítiť jej dych vo svojich ústach, bola to presne tá odpoveď, ktorú od nej chcel, ktorú chcel čakať, aj keď po tej facke príliš nemohol. Všetky jeho myšlienky teraz boli utriedené, zoradené do radov v schránke na kľúčik, ktorá bola celkom nedotknutá a neporušená, akoby z nej už dlho nikto nepotreboval nič čerpať. Tak nejako sa teraz cítila jeho myseľ, prázdna myseľ. Následne ucíti pohyb jej ruky po svojej hrudi, nad čím trochu nahne hlavou, a tak nasmeruje aj tú jej do strany. Dotyk jej prstov na svojom tele je preňho z nejakého dôvodu vítaný, z dôvodu, ktorý ešte nevedel presne popísať, ale určite naňho o nejaký čas príde. Bolo pravdou, že tu teraz boli omnoho dôležitejšie veci a všetko navôkol, akoby sa pomaly rúcalo a blížilo k pádu, lenže teraz mal pri sebe aj svoje dieťa a aj jeho matku, ktorá bola zjavne zmätenejšia než kedy on. Cíti, ako jej ruka prešla na jeho chrbát a druhá ku jeho pásu, zatiaľ čo on ju držal stále okolo boku, avšak rukou, ktorú mal položenú na jej tvári, schádzal trochu nižšie, skoro až k jej lícu a sánke, ktorú mierne stisol, ako sa snažil jej tvár smerovať pod bozkom. Palec jeho ruky prechádzal po jej líci zo strany na stranu ostatné prsty zvierali jej krk. Netušil, čo jej práve prebiehalo hlavou a či to vôbec niečo bolo, ak si ju nevyprázdnila rovnako ako on a popravde ani nevedel, či by to v tomto momente vedieť chcel. Niektoré veci je občas lepšie nevedieť alebo aspoň nie presne. Jasne vníma, ako sa svojimi perami snaží priam vpíjať do tých jeho, akoby nimi mali prejsť, avšak nemôžu, tak sa na ne len intenzívne tlačia. Bol to z časti aj chtíč, ktorý už vedel popísať, avšak z druhej skôr potreba. Z istej časti mu na nej začalo záležať, samozrejme ako na niekom, kto čaká jeho dieťa a s kým zjavne bude musieť pre dobro svojej dcéry nejako vychádzať, ale teraz už nebolo jasné, či to bolo len kvôli tomu. Proste sa o ňu zaujíma a či to o niečo opadne, keď sa ich dcéra narodí, najskôr zistí až potom. Z ďaleka netušil, že v nej niečo podobné môže byť, že sa v nej môže ukrývať nejaká vec ohľadom neho, k nemu, ale teraz to mohol priam cítiť. Na jednu stranu to bolo zvláštne, rovnako ako ten krátky moment, ktorý mali pred niekoľkými dňami a pri ktorom sa radšej oddialil, keďže to ešte nevedel identifikovať, teraz bola situácia už o niečo iná. Samozrejme nedúfal v to, žeby čokoľvek mohlo zmeniť jej radosť z Jacksona, ale práve teraz mal taký tik, že to urobil preto, aby ju o sebe upovedomil. Skoro až pokrúti hlavou nad tým, žeby to bola pravda, že vážne len potreboval dať najavo, že tu stále stojí. Následne už cíti, že sa ich bozk kráti a jej pery sa od tých jeho začnú pomaly odťahovať. Mierne pootvorí oči v snahe vidieť na jej tvár, než ich otvorí nakoniec celkom. Opätuje jej spriama pohľad a cíti jej dych, tento krát už nie v ústach ale na tvári a na perách. Ak by bol človek, cítil by na nich tlak doteraz alebo by mal aspoň na pár sekúnd zahmlený pohľad, on však nepociťoval ani jednu z týchto vecí, o to lepšie si mohol všimnúť, akým spôsobom sa naňho dívala. Postrehol zmenu, ak by sa mal pozrieť o pár minút dozadu. A nebolo to len tým, že vtedy voči nemu pociťovala hnev, vlastne si ani nepamätal, žeby niekedy jej pohľad bol takýchto. Mierne prižmúri oči k tým jej, ako to nakoniec robil často. Jeho ruka skĺzne postupne z jej pásu, avšak tá druhá na jej tvári sa tam drží, až kým sa neodtiahne celkom, po tom ju pomaly spustí. Nemal pocit, žeby teraz bolo potrebné niečo hovoriť, popravde jej ani nemal čo povedať. Chcela od neho odpoveď, už ju dostala, nemal viac, čo by jej povedal. Opätuje jej pohľad, jeho výraz je teraz niekde medzi neutrálnosťou a niečím, čo sa len ťažko popisuje, keďže nakoniec je to stále on. Trochu spozornie, keď sa jej tep znovu zvýši a v jej očiach vidí zmätenie a nerozhodnosť. Jeho postoj bol však stály, jeho tvár žiarila vyrovnanosťou, akoby sa pred niekoľkými sekundami nič nestalo. Tak to však nevnímal, nebude sa hrať, že to bude ako predtým, to bol nonsens. Popravde nemá chuť niekam ísť, aspoň nie v tomto momente, tak isto ako niečo, čokoľvek hovoriť, a tak sa to rozhodne nechať na nej s vedomím, že hocičo sa práve stalo, už to skončilo. Mohol na nej vidieť, ako sa snažila utriediť si myšlienky, ktoré mu znovu začínali pomaly prenikať do mysle. Keď mu popriala dobrú noc, chvíľu akoby ani nepostrehol, že z jej úst niečo vyšlo. Prosto sa jej stále díval do očí a sledoval, ako sa od neho o krok vzdiali. Stál tam, bez pohybu či nejakej zmeny výrazu, až kým sa mu neotočila chrbtom. V tú chvíľu mierne pootvorí ústa a zadíva sa jej zozadu na vlasy.* Dobrú noc, malý vlk. *Prenesie nízkym tónom v hlase, skoro až šeptom, pričom si následne oblizne zľahka pery a už len pozoruje je vzďaľujúci sa chrbát, až kým neprejde dvermi von a nezmizne mu z dohľadu celkom. Avšak jej kroky, ktoré vedú do jej izby, rovnako ako jej pravidelný dych a tep srdca môže počuť neustále. Pomaly prejde znovu ku zábradliu, o ktoré sa vystretými rukami zaprie a sleduje žiariaci Mesiac, ktorý priam osvetľuje mesto, rovnako ako to on nakreslil na obraze pre svoju dcéru. Stál tam ešte hodnú chvíľu, než sa rozhodol ísť do svojej izby. Mohol tam prakticky premýšľať nad hocičím bez niečej prítomnosti. Nad Hayley, nad mestom, nad súrodencami, nad vlkodlakmi, nad svojím dieťaťom a hlavne nad Benjaminom, ktorý bol stále problém číslo jedna. Keď prechádza chodbou okolo Hayleynej izby, na chvíľu upriami sluch, ako skonštatuje, že už zaspala. Určite prežila v zátoke s Jacksonom náročný deň. Prešlo mu hlavou trochu cynicky, než sa len pozrel znovu pred seba a vydal sa chodbou ďalej do svojej izby, kde sa osprchoval, než si ľahol do postele a zvyšok noci proste striedavo spal a striedavo hľadel hore do steny.*

*Ráno se probudí celkem brzy. Zůstane ležet v posteli a s čistou hlavou si promítá to, co se stalo včera. Nejde na to nemyslet, chce se tomu ubránit, ale všechno je to silnější. Měla skvělý den s Jacksonem v Zátoce a večer, ani neví jak má popsat ten večer, stále je z toho zmatená. Rozhodně ale nebude dělat, že se nic z toho nestalo. Možná kdyby to byl jen jeho polibek a skončilo to tím, když mu dala facku, to by dokázala tak nějak přehlédnout, ale ne to, co se stalo potom. Promne si obličej a chvíli si nechá ruce položené na tváři. Pěkně se do všeho zamotala, co se týká vztahů a to bylo to poslední, co by teď mohla řešit. Vstane opatrně z postele a zamíří hned do koupelny. Ani na tu sprchu se včera nezmohla. Osprchuje se, osuší a hledá něco vhodného, co si obléct na sebe, když její břicho ji v tom značně omezuje. Nakonec vytáhne legíny a dlouhé volné triko. Obleče se a vlasy si stáhne do culíku. Vzpomene si na Genevieve a na to, že s ní opravdu potřebuje mluvit. A taky Jackson má o ni starosti, tak alespoň by zjistila, co se děje. Vezme do ruky mobil a vyhledá si Genevieve. Pravda, že je to jediný kontakt od "G", který tam má. Napíše jí sms.*

kód:

Ahoj Genevieve, dlouho jsme se neviděly a potřebovala bych s tebou mluvit. Nevím, co s tebou vůbec je. Máš čas na to se sejít? Přijít za mnou do sídla a nebo já popřípadě za tebou? - Hayley

*Odešle ji a nadechne se zhluboka. Jen doufá, že je Genevieve v pořádku. I když to nebyly žádné kamarádky, ona byla jediná čarodějka o kterou by se trochu strachovala. Vezme si mobil se mnou, jelikož vyčkává na její odpověď. Byla by radši, kdyby se Gen zastavila za ní v sídle jelikož tohle je riskantní, aby jezdila za ní. A navíc o tom bude muset dát vědět Klausovi, opět. Jde dolů do kuchyně a začne si připravovat snídani. Mezitím si dá vařit vodu na čaj. Nakrájí si pár druhů ovoce a zeleniny a k tomu si vezme čerstvé pečivo, co si namaže máslem. Má velkou snídani, ale to ona potřebuje. Když si to všechno nachystá, pustí se do jídla. Nervózně čeká na její odpověď, ale žádná nepřichází. Vzpomene si na Jacksonova slova, kdy ji říkal,že nereaguje na její zprávy. Sní svou snídani a dopije čaj. Rozhodne se, že ji navštíví, i když ví, že tím může riskovat. Chvíli se rozmýšlí, nechce svou dceru vystavovat nebezpečí, ale rozhodně musí vědět, co se děje. Vždyť jsou na něčem domluvené. A tak se zvedne, dojde si ještě pro kabát, přehodí ho přes sebe a cestou k autu píše sms Klausovi.*

kód:

Odjela jsem navštívit Genevieve, budu opatrná. - Hayley

*A potom vyrazí za Gen do jejího bytu.*

*Další sms pro Klause*

kód:

Přijď okamžitě k Genevieve. Je to nutné. - Hayley