Prison Worlds

...

(Jakmile vejde do místnosti Davina s Kaiem, věnuje své mladší sestřičce úsměv. Z jedné strany to bylo kvůli tomu, že ji vždy ráda vidí a z druhé strany díky oblečení, které měla na sobě. Davina se v tom oblečení pomalu ztrácela, což bylo rozhodně k pobavení. Následně ji odpoví na otázku ohledně Marcela. Rozhodně si nedělala starosti, že by Marcel nepřišel. Měl prostě zpoždění, které obvykle má, i když z nich tří měl jako jediný nadpřirozenou rychlost. Kaie naprosto ignoruje do té doby, než na ní on sám promluví. Věnuje mu jeden ze svých otrávených pohledů, jako by na ní promluvila nějaká lůza, která krade Sophie drahocenný čas. Jeho otázky jsou naprosto zbytečné, protože mu na ně neodpoví. Proč by taky měla? Neměla ho ráda a on jí jistě také. Navíc ho s určitostí ani její odpovědi nezajímali a prostě ji jen provokoval. Po jeho odpovědi jen zavrtí hlavou. Ani neví, proč na něj vůbec promluvila. Měla ho prostě dál ignorovat a udělala by nejlépe. Naštěstí nad ním nemusí už dále uvažovat, protože do místnosti vstoupí Marcel a tím naruší její myšlenkové pochody. Nejde si nevšimnout jeho pobavení nad Daviny oblečením. Ano, vypadala celkem vtipně a zvlášť tady v New Orleans. Ve vězeňském světě už to tak podivné nebude, přeci jenom tam měla být pořádná zima ne? Možná si Sophie měla vzít ještě šálu, nepotřebuje být nemocná, ale na to už rozhodně není čas. Možná by byl, ale proč zdržovat? Už to chce mít všechno za sebou. Jít tam, najít jejich otce a vrátit se zpět a to bez Kaie. Díky tomuhle pocitu dokáže přežít dnešní Kaiovu přítomnost. Sleduje Davinu a Marcela při jejich konverzaci nebo spíše rýpání jeden do druhého. On jí vymýšlí přezdívky a ona si z něj utahuje pomocí hudby, kterou má stáhla do mp4. Nejspíše by se tomu všemu i zasmála, kdyby je nečekala cesta do vězeňského světa, kde netuší co je čeká. Dalo by se říct, že začíná být Sophie celkem nervózní a tohle zdržování jí absolutně nepomáhá. Při tom všem samozřejmě naprosto ignoruje Kaie a jeho poznámky na Davinu a Marcela. Jemu možná přišlo vtipné, co řekl, ale jí ne. Svými slovy ukončí všechno, co by si ještě nejspíše řekli. Poté sleduje Kaie, jak z kapsy vytahuje ascendent a ampulku s krví. Sleduje ho jen chvíli, než jí za ruku chytí Marcel. Podívá se na něj ve stejné chvíli jako on. Musela by být naprosto blbá, aby nepochopila, co jí chtěl Marcel naznačit tím kývnutím hlavy. Zhluboka se nadechne a nepatrně přikývne hlavou, aby Kai nebo Davina neměli nějaké podezření, ale tak aby to Marcelovi neušlo. Přitom si sáhne do kapsy, kde měla uschovaný amulet, který jí propůjčí moc na místě, kde nemůže využívat svou. Normálně by tu moc Kai cítil, ale tohle bylo voodoo a voodoo má jiná pravidla než tradiční magie. Ale jak drží ten amulet v ruce, může tu moc cítit. Nezměnila za těch pár hodin názor. Chce Kaie dostat z života Daviny jednou pro vždy, aby se neopakovala minulost a on jí nemohl nijak ublížit. Aby nemohl ublížit Cami nebo komukoliv jinému. Poté už dál sleduje Kaie. Dopředu nevěděla kouzlo, které je dostane do vězeňského světa a zpět, takže se teď pozorně soustředí na slova, která Kai vyslovuje a ukládá si je do paměti.)

(Záblesk bílého světla ji přinutí zavřít oči, které otevře až ve chvíli, kdy se přemístí do liduprázdného New Orleans. Rozhlédne se kolem sebe a prohlíží si ulice zasněženého New Orleans. Ani si skoro nepamatuje, kdy byla taková zima. Vlastně si to pamatovat ani nemusí, protože ví v jakém roce je a Kai jí to ještě připomene. Pohledem sklouzne na Marcela a Davinu, když se začnou pomalu vzdalovat, aby jí Marcel mohl něco říct. Sophie si z kapsy vytáhne rukavice, začínala jí být na ně zima. Nebylo jí dvakrát příjemné stát kousek od Kaie samotná, naprosto se jí to příčilo. Začne podupávat pravou nohou o zem a těkat pohledem po prázdné ulici, jen aby se nemusela dívat na Kaie. Založí si ruce na hrudi. Ale po chvíli se na něj přeci jenom podívá.) Takže jsi dostal, co jsi chtěl, hmm? (Povytáhne obočí.) Proč jsi tam nezůstal? (Obočí vytáhne ještě víc nahoru a tázavě se na něj podívá. Pokud jí odpoví, že se vrátil, aby pomohl Davině, byla to blbost. Ten krám a krev mohl po někom poslat. Do New Orleans se kvůli tomu rozhodně vracet nemusel. Šlo by to i bez něj, ale on se jako na potvoru prostě vrátit musel. Jakmile se vrátí Davin a s Marcelem, podívá se na ně, ale pak věnuje pohled jen Davině a povzbudivě se usměje.) Asi začneme s vaším domem ne? (Bylo to jediné místo, které jí napadlo, kde by se mohl nacházet. Pokud nebude tam, netuší, kde ho najdou. Pak by nejspíš musel Kai použít lokační kouzlo, aby ho našli.)

*Dělí je už jen vteřiny od toho, než se přemístí do vězeňského světa. Jedna její ruka svírá tu Marcelovu a druhá zase Kaiovu. Musí se pousmát nad jeho slovy, že je připravený jako ještě nikdy. Nemá žádné pochyby o tom, že by se mělo něco stát. Jde jen o pár hodin, ne? Dostanou se tam, najdou jejich otce a zase odejdou a poté už spolu nikdy nebudou muset spolupracovat. Tedy...myslí v této sestavě, ale to se nedá říct o ní a Kaiovi. Ještě věnuje jeden letmý pohledem všem třem, jako kdyby se chtěla ujistit, že jsou opravdu připravení a že se drží za ruce. Shlédne očima dolů a pozoruje ascendent, který se začne rozevírat, když Kai pronáší kouzlo, které je má dostat do vězeňského světa. Trvá to pár vteřin, než se objeví bílý záblesk světa a ascendent je přenese na místo, které poznává, ale zároveň ji připadá tak vzdálené. Zasněžené New Orleans je krásné, ale...nikde nic není. Ulice jsou prázdné a vládne tady přímo hrobové ticho. Vše naznačuje tomu, že tady není prakticky žádný život, nic. Sněhové vločky ji padají do vlasů a na oblečení. Chlad se snaží prosáknout jejím oblečením, ale naštěstí ji zima opravdu není. Tedy...co se týče tváře, tak je tomu jinak. Prakticky hned se jí začnou líčka zbarvovat do jemně růžové barvy. Pro ni je to něco...neuvěřitelného. New Orleans nikdy nespí, nikdy nejsou ulice prázdné a nepamatuje si, že by takovou zimu někdy zažila. Uhm...jak by mohla? Vždyť jí byl teprve rok, kdy jejího otce zavřeli. Jsou v době, když ji byl pouhopouhý rok. Ale to není tak nejzvláštnější věc a ani ta nejhorší, co pociťuje. Sotva vnímá Kaiovi slova, jelikož se soustředí na něco jiného. Pustí jeho ruku, ale tu Marcelovi stále drží, přičemž shlédne pohledem dolů na svou ruku a prohlédne si ji. Pak se otočí na Sophie a svraští obočí.* Cítíš to? *Povytáhne obočí. Možná ví na co tím naráží, možná taky ne. Nedá ji prakticky možnost odpovědět a opět promluví.* Žádná magie. *Stáhne ruku opět k tělu a povzdychne si bezmocně. Ano jednu dobu chtěla být bez magie, chtěla o to připravit všechny čarodějky, ale teď je naprosto jiného názoru a vadí ji to, že ji necítí. Vadí jí to, že je naprosto bezmocná. Podívá se směrem ke Kaiovi a trochu provokativně se ušklíbne při jeho poznámce, že je zima. Chce něco říct, ale Marcel ji osloví jako první. Otočí pohled k němu a přikývne souhlasně.* Jasně...jen..*Nakonec ani větu nedokončí. Netuší, proč s ní chce mluvit právě teď. Ne, že by měli na povídání čas. Tak či tak s ním popojde kousek od nich a zadívá se na něj s jistou zvědavostí. Pustí jeho ruku a stále se mu dívá do očí. Je z toho ještě více nervózní, když neví, o co jde. Začne ho ale velmi dobře poslouchat. Zaskočí ji po pár slovech a ihned se jí koutky úst roztáhnou do šťastného úsměvu. I v očích má nesmírnou radost z jeho slov, donutí jí to trochu naklonit hlavu do strany a Marcel si nedokáže představit, jak moc ji ta slova hřejí na srdci a co všechno pro ni znamenají. Jen, co pocítí jeho ruku na rameni, tak se usměje ještě o něco více. Pak se zhluboka nadechne a promluví.* Ano...za to oslovení tě vážně nenávidím. *Zasměje se, aby trochu uvolnila atmosféru, která už je tak dost napjatá. Poté ale o trochu zvážní.* Nemusíš mít žádné obavy, Marceli. Vždycky budeš moje rodina a vždy budeš ten se kterým budu chtít bydlet. Možná...možná se teď všechno změní a možná ne. Nevíme, co se stane a co bude po tom až se vrátíme do New Orleans. Předkům se jistě nebude líbit to, co se chystáme udělat. Ale nemusíš mít strach, že bych na tebe zapomněla. To je něco, co se nikdy nestane. Zachránil si mi život, vždycky si tady pro mě byl. A na to jsem nezapomněla. *Roztáhne ruce, která pak ovine okolo něj a přitiskne se k němu. Právě v tuto chvíli si připadá úplně malá oproti němu, ale je jí to jedno. Není moc takových chvil, které by spolu měli.* Mám tě ráda. A jednoho dne společně pohřbíme naše nepřátelé pod zem. *Pousměje se trochu nad těmi slovy, jelikož už s něčím začala, ale řekne mu to až později. Pak se od něj odtáhne a ještě mu věnuje jeden ze svých pohledů. Vždycky jí na něm záleželo. Pak už jen souhlasně přikývne a pousměje se. Společně s ním se vrátí za Sophie a Kaiem a zadívá se hned na svou starší sestřičku ke které přejde.* Jo, to bude asi nejlepší nápad. Nedokážu si ho představit vůbec v tomto roce..*Zavrtí nad tím hlavou a poté se podívá na Kaie a Marcela.* Tak...uvidíme se později. *Chvíli těká pohledem z jednoho na druhého, než se otočí k Sophie.* Půjdeme? *A pak společně s ní zamíří směrem od nich do ulic, přičemž se ještě otočí a podívá se tentokrát na Kaie. Neví, zda má být obavy nebo ne...no, každopádně je přeci jen trochu má. Odvrátí pohled a znovu se podívá na Soph.* Co když ho nenajdeme? Tohle místo není jen New Orleans, ale celý svět, ne? *Povytáhne obočí a nasaje studený vzduch do plic.* Jsi nervózní? Protože já ano. *Přizná se. Kdo by taky nebyl? Otce teoreticky nepoznala a nemá ani ponětí, co se dnes stane.*

*Trvalo to možno niekoľko sekúnd, než sa mu namiesto drevenej podlahy v bare objavil pod nohami zasnežený asfalt. V prvej chvíli, akoby sa potreboval rozhliadnuť, nebolo to však pretože by sa chcel uistiť, či sú naozaj tam, tým si bol istý, skôr bolo po rokoch zvláštne vidieť sneh aj inde ako len okolo stromov a prakticky ničoho – 1903. Ulice zívali prázdnotou, vlastne v okolí nebolo nič, než opustené domy a ulice...No a niekde medzi tým by mal byť Davinin a Sophien otec, ktorý z toho potreboval vytiahnuť.  Presne vedel, ako to bude vnímať, keď sa dozvie, že niekto sem prišiel len preto, aby ho dostal znovu von – v jeho prípade to tak síce úplne nebolo, ale stále. Po rokoch snáď prvá interakcia s niekým iným ako s vlastným hlasom, poprípade zrkadlom, dokáže to človeka povzbudiť, zároveň však môže byť nevyspytateľný, ak si zoberieme do úvahy fakt, akú dobu strávil sám so sebou. To už ale nie je jeho vec. Splní svoju časť dohody a dá väzenskému svetu opäť – „bye, bye.“ Teda to si aspoň myslel. Otočí sa späť ku Marcelovi, Sophie a Davine, ako mu na končeky tmavých vlasov dopadne niekoľko vločiek snehu a mráz sa mu dostane priamo za golier bundy. Potichu vydýchne, keď Davina pomaly pustí jeho ruku a on na niekoľko sekúnd skĺzne pohľadom k ascendentu, ktorý si nakoniec uloží späť do vrecka bundy a s nepatrne nakrčeným obočím prejde očami k Davininej tvári, keď sa Sophie spýta, či niečo cíti. Huh, áno, rozhodne vedel, na čo naráža, a to bol fakt, že s predkami tu nemali prakticky žiadne spojenie, pretože vo väzenskom svete neexistovali, a to znamenalo, že boli mimo mesta, čiže v preklade bez akejkoľvek moci. Ďalšia z vecí, ktorá by mu mohla byť ukradnutá, ak by to nezahŕňalo fakt, že ho budú potrebovať na cestu naspäť a teda je najskôr v suchu. V tomto duchu sa vlastne spoliehal dosť na Davinu, potrebovala ho aj mimo túto záležitosť a na druhú stranu, kým má ascendent a krv, nemá sa prakticky čoho obávať.* To musí byť frustrujúce. *Neodpustí si ďalšiu kradmú poznámku, pričom mierne našpúli perami a z nejakého dôvodu sa pozrie priamo na Davinu, ako zachytí jej pohľad.  Patrne prižmúri oči, uškrnie sa trochu sarkasticky späť a nakloní hlavou prosto do strany podvihujúc oči k Marcelovi, ako sa Daviny spýta, či s ňou môže hovoriť.  Iste. Vôbec nepochyboval o tom, že chce ísť stranou len kvôli nemu.  Až príliš očividné. Niekoľko sekúnd sleduje ich chrbty vzďaľujúce sa od neho a Sophie, ktorá tam zostala stáť spolu s ním, zatiaľ čo sa mierne natočí do strany a prstami chytí zips bundy, ktorý si potiahne úplne nahor. Ruky si strčí do vreciek a opäť vydýchne trochu otriasajúc celým telom.  Následne trochu podvihne zrakom a zadíva na Sophie mierne ohýbajúc kútikmi úst do strán, avšak stále celkom mlčiac. Nemohol si nevšimnúť ako sledovala všetko okolo okrem neho, akoby tam snáď stála sama, alebo ho proste chcela ignorovať až do konca života. Bol presvedčený, že to bolo zákonite jedno s druhým, ale sama najlepšie vedela, že to nemohla robiť donekonečna.  S poloúsmevom na tvári sleduje skoro každý jej pohyb, akoby ju priam nútil do toho, aby sa naňho pozrela – čo sa stane do niekoľkých sekúnd, kedy sa jej zadíva priamo do očí. To však nebolo všetko, vlastne k nemu dokázala aj hovoriť. Super. Na chvíľu cukne ústami, akoby jej tým vlastne odpovedal na otázku, za ktorou hneď nasledovala ďalšia. Nebol si celkom istý, akú odpoveď od neho čakala. Chvíľu na ňu len hľadí, než pomaly odvráti pohľad niekam do strany. Prečo tam nezostal?  Nebol si istý, kvôli čomu to bolo viac a kvôli čomu menej.* Okrem faktu, že som skoro znovu skončil vo väzenskom svete, zhruba o sto rokov dozadu...Pozri, *prejde ju krátko pohľadom,* viem, že si myslíš, že som stále psychopat, ale...Cítil som výčitky. Myslím tým, za to všetko, čo som spravil. Potreboval som niekoho, kto mi dá druhú šancu, *mierne ku svojím slovám kývne hlavou, pričom je asi jasné, koho tým myslí,* a preto som tu...Pretože za to všetko dlhujem Davine. *Dokončí nakoniec s letmým poloúsmevom na perách, ktorý však nebol nijako šťastný alebo snáď spokojný, len tam tak nejako pretrval. Ešte na niekoľko sekúnd na ňu hľadí, než začuje prichádzajúce kroky a obráti sa za Davinou a Marcelom. Jasné, jemu mohlo byť tak jedno, ako ho budú hľadať, niežeby im nepomohol, ak by to chceli, ale predpokladal, že je to celé skôr Sophiena a Davinina záležitosť ako jeho s Marcelom. Huh, to asi znamenalo len jediné...Upír si bude môcť užiť jeho spoločnosť. Prejde očami ku Sophie, ako prehovorí, ale nerobí v podstate nič, len ich mlčky sleduje zo strany. Až v momente, čo sa k ním Davina obráti s tým, že sa uvidia neskôr, našpúli perami a nejakú dobu na nej drží pohľad, dokonca aj v momente, keď spolu so Sophie  vykročia preč, akoby ešte čakal, že sa otočí. Čo aj presne urobila. Vyhľadá jej oči a trochu podvihne kútikmi úst nad jej pohľadom, ktorý bol plný niečoho, čo kráčalo okolo obáv.  Ale ak čakala, že z jeho strany niečo hrozilo, alebo ich tu plánoval všetkých nechať, tak bola na omyle. Prečo by to robil? Nahlas vydýchne do ticha a so širokým úsmevom na perách sa  otočí k Marcelovi.* Vyzerá to tak, že sme tu zostali sami...Teda aspoň do zatmenia. *Prenesie s neutrálnym výrazom na tvári.* Takže, vážne rád by som tu na ne počkal niekoľko hodín, teda v prípade, že to stihnú, čo dúfam, že áno, ale vzhľadom na to, že mi pomaly udumierajú prsty na rukách ...Navrhujem, aby sme šli niekam dnu. Vieš...Hodiť priateľský chat.  *Trochu sa pozrie po okolí, než sa vráti očami späť k Marcelovi.* Je to koniec koncov tvoje mesto, pravda? *Pomyká hlavou zo strany na stranu a trochu našpúli pery v poloúsmeve.*

(Za krátkou chvíli se dostanou na místo, kam ani moc nechtěl. Ale musel, bylo to důležité pro  Davinu a Sophie a rozhodně by je nenechal jít samotné pouze s Kaiem. To by musel být blázen.  Když se všichni nějak tak vzpamatovávají z toho přesunu, on začne pozorovat město. Pusté, klidné a jakoby to ani nebylo New Orleans, které zná. Nikdy ho nenapadlo, že se dožije dne, kdy bude moci klidně projít po hlavní silnici, aniž by se bál nějakého sražení s autem. Samota má jistě hodně výhod, ale někdy i té samoty má člověk dost. Marcel je velmi společenský člověk, takže tady by moc dlouho nevydržel. Možná, kdyby měl pocit, že má naději na to se odsud dostat. Ale otec Daviny a Sophie nemohl tušit, že si pro něj za několik let přijdou jeho dcery. Může z něj teď být nějaký blázen a nebo klidně nemusí být ani tady. Podle toho, co pochopil, tak je to celý svět, takže může být kdekoliv. Chvíli pozoruje ostatní, ale nijak moc je nevnímá. Ještě než opustí Davinu a půjde někam s Kaiem, musí jí něco říct. Proto se jí zeptá, zda si mohou jít promluvit. Ví, že nemají nijak moc času, ale chce jí to říct. Vzdálí se od nich pár kroků, aby je Kai nemohl slyšet a nemohl dodat nějakou super poznámku. Má velké štěstí, že nepociťuje žádnou zimu, protože tady by v této poměrně slabé mikině umrzl. Sněhové vločky začnou tvořit vrstvičky na jeho ramenech a následně na jeho holé hlavě. Začne tedy mluvit klidně a vyrovnaně. Každé slovo myslí upřímně a rozhodně nemá zapotřebí právě o tomhle lhát. Pozoruje jí po celou dobu jeho proslovu a všimne si hned několika změn v jejím obličeji. Na její poznámku o té jeho přezdívce reaguje pouze krátkým uchechtnutím. Bedlivě naslouchá její odpovědi a dívá se do jejích očí. Je na něm vidět, jak ho jeho slova těší a uklidňují. Už i ten tichý hlásek uvnitř něj je pryč a nikdo mu neříká své obavy. Davina vše teď vyvrátila. Jeho koutky se roztáhly ještě do většího úsměvu a v očích mu jiskřila radost. Musí se zasmát, když roztáhne ruce a ovine se okolo něj. Rozhodně tam nestojí jako socha a i on jí obejme. Tyhle chvíli má nejradši, jsou vzácné a krásné. Každý by si měl někdy najít čas, kdy řekne někomu blízkému, jak vám na něm záleží. Je to něco velmi důležité a hlavně to udržuje dobrý vztah.) Taky tě mám rád, TeDee. Neboj se, to pohřbíme. (Tiše, ale tak aby ho Davina mohla slyšet, řekne. Na tváři mu setrvává spokojený úsměv, odtáhne se od Daviny a ještě si užije její spokojený, milý pohled. Protože potom, co se uskuteční jeho plán, už nebude tak šťastná a milá. Bude na něj naštvaná, protože je až moc hodná a Kaiovi už asi dávno odpustila. Nebude jí vyčítat, že je v ní tolik dobra, to ne, ale prostě jenom nechápal, jak s někým takovým dokáže udržovat kontakt. Společně se vrátí k těm dvou, které si prohlédne, jakoby kontroloval, zda se mezitím nepoprali. Poslechne si krátký rozhovor mezi ní a Sophie. Holky se rozhodnout začít v domě, kde dřív bydlela Davina a on se otočí na Kaie. Zhluboka si oddechne a pak se zase otočí na Dee.) Jojo, hodně štěstí. (Chvíli je ještě sleduje, než se začne rozhlížet okolo. V tomto roce město patřilo jemu, Francouzská čtvrť byla jeho domovem a ne domovem Původních. Otočí se na čaroděje vedle něj.) Pokud vynecháš ten přátelský pokec, tak klidně. (Kývne na něj s vážným pohledem a vydá se na cestu. Ani nečeká na Kaie, protože mu je jasné, že ho bude následovat. Určitě bude chtít využít toho, že budou sami a řekne mu spoustu skvělých věcí, bez kterých bych se jistě obešel. Jeho kroky vedou rovnou do Francouzské čtvrti. Míří jenom na jedno místo a to do Abattoiru. Nebyl tam už dlouho, že musí uznat, jak hodně mu ta stará budova chybí. Zažil tam hodně věcí, většinou nešlo o nic zrovna pěkného, ale občas měl štěstí a potkalo ho tam něco hezkého. Pohlédne na Kaie, který k němu mezitím došel.) Proč zrovna Davina, hm? (Jednoduchá otázka, na kterou už dlouho chce znát odpověď. S vážným výrazem a s nevraživostí v očích ho pozoruje. Pociťoval k němu nenávist a rozhodně to nechtěl skrývat. Netrvalo to dlouho a došli před dům, kde dřív trávil hodně času. Prošel hlavní bránou a pak otevřel velké dveře. Už zažil prázdný Abattoir, ale i tak mu to přišlo divné. Netuší, jak přežije ještě několik hodin s tímto psychopatem, než bude čas se ho zbavit, ale rozhodně to bude zajímavé.) Nevím, jestli je tu větší teplo než uvnitř, ale budeš to muset vydržet. (Poví směrem k němu a pak si zajde pro nějaký alkohol. Bez něj by to tu asi nepřežil. Navíc si dneska ještě nedal nic na posilnění, takže mu pár skleniček bodne. Po krátké chvíli se vrátí nazpátek a nese flašku spolu se sklenkou. Položí ji na nějaký stolek a sundá si mikinu. Několikrát s ní zatřese, aby s ní setřásl ten sníh. Přejede si i po hlavě, aby všechny sněhové vločky smetl.)

(Na rozdíl od Daviny ona takovou zimu zažila, Davina vlastně také, ale nemohla si to pamatovat. Sophie si to pamatovala jen matně, ale přeci jenom. Kdyby se jí někdo zeptal, kdy byla v New Orleans taková zima, nedokázala by odpovědět, až do teď. Sníh byl všude kolem nich a nebyli tu žádní lidé, kteří by ho nějak pošpinili či odklízeli. Byl to zářivě bílý sníh, který snad Sophie nikdy neviděla. Před osmnácti lety prožila tento den, ale v ulicích rozhodně nebyla nikdy taková vrstva sněhu a už vůbec ne tak bílá, sem tam na nějaké zahradě, kde se sníh neodklízel nebo, tam nikdo nechodil, byl sníh čistý, ale ten brzy použili děti na stavění sněhuláka. I ona sama se svou starší sestrou stavěla na zahradě sněhuláka. Na tohle si pamatuje, byl to jeden z těch momentů, které se nezapomínají. Pousměje se sama pro sebe nad tou vzpomínkou, ale brzy jí vytrhne hlas Daviny. Pootočí na ní hlavu a svraští obočí. Popravdě nechápe, co by měla cítit. Tu zimu? Ano, tu rozhodně cítí. Svetr a kabát jí dostatečně nestačí k celkovému zahřátí, ale nemůže říct, že by mrzla. Cítí spíše chlad. Davina ji hned objasní, co svou otázkou myslela. Přikývne hlavou.) Cítím. (Vždycky je to zvláštní pocit, být bez vlastní magie, ale Sophie si na to už tak nějak zvykla. Dva roky byla mimo New Orleans a teď také celkem často jezdila na nějaké pracovní schůzky mimo město. Už to pro ni nebylo nic zvláštního jako poprvé, ale pro Davinu to jistě muselo být hodně zvláštní. Má pocit, že snad ani nikdy nebyla mimo město a tudíž ani bez své moci, když nepočítá, jak jí Sophie sebrala moc a následně ji ukradla Monique.) Je to jen na pár hodin. (Povzbudivě se pousměje. Možná to ani nezabere pár hodin, ale jen jednu, kdo ví. Záleží na tom, jak rychle najdou svého otce. Nejraději by ho prostě jen našla, popadla a zmizela odsud, ale tak lehké to nejspíše nebude. Davina možná bude mít nějaké otázky, on bude chtít něco říct a Sophie? V tuhle chvíli neměla nic na srdci. Ráda by sice věděla, proč jí nikdo neřekl pravdu, ale na tuhle otázku by ráda znala odpověď od její matky, což se nestane. Podívá se na Marcela s Davinou, když popojdou kousek dál. Nechce je sledovat po celou dobu, jako by snad chtěla vědět, co si povídají a tak odvrátí pohled. Každého by napadlo se podívat na zbývající osobu a začít nějakou konverzaci, ale jí ne. Ona se na Kaie nechtěla dívat, chtěla ho prostě jen ignorovat. Rozhlíží se proto všude kolem, jako by tu snad byla poprvé. I když na jednu stranu se tak cítí. Takhle prázdnou ulici v New Orleans nikdy neviděla, bylo to zvláštní a na jednu stránku i úžasné. Komu se naskytne takový pohled za život? Jenže tu ignoraci Kaie nevydrží a sklouzne pohledem k němu. Pozoruje ho při své otázce. Co jiného mohla čekat, než úsměv? Bylo jasné, že je nesmírně šťastný, že mu vyšel jeho plán a stal se vůdcem jeho covenu. Ostatní členové museli jistě skákat dva metry vysoko radostí. Poté mu položí další otázku, ale tentokrát to nebyla jen taková řečnická otázka, na kterou si dokázala odpovědět sama. Opravdu jí zajímala odpověď. Proč se vrátil? Svraští obočí a nepatrně nakloní hlavu na stranu. Jeho odpověď ji celkem zarazí. Cami už jí říkala, že po tom všem získal Kai city a snažil se jí omluvit. To znamenalo, že měl výčitky. Sice tomu nechtěla uvěřit, ale možná to přeci jenom byla pravda. Možná opravdu cítil výčitky a chtěl to nějak napravit. Proto teď pomáhá Davině. Než stačí cokoliv říct, vrátí se Davina a Marcel. Ne že by snad hned po jeho slovech přišli, ale ona nad tím moc dlouho přemýšlela. Zamrká, aby se vzpamatovala a podívá se na Davinu.) No, můžeme si být jistí, že si ho nespleteme s jiným mužem. (S lehkým pobavením se na ni podívá. Nemělo by se vtipkovat o takových věcech, ale jí to nedalo a aspoň to trochu odlehčí náladu. Sophie ho sice párkrát viděla, ale že by si ho nějak pamatovala to se říct nedá. Něco jiného by bylo, kdyby od začátku věděla, že to je její otec. Měla by snahu si ho zapamatovat, ale takhle to byl pro ni cizí člověk. Podívá se na Marcela, než se s Davinou vydají na odchod. Kývne pak na Davinu a zamíří s ní k jejímu rodinnému domu.) Kde by ses zdržovala ty, kdybys byla uvězněná osmnáct let ve světe bez lidí? (Tázavě se na ni podívá.) Cestovat po liduprázdném světě není jistě něco úžasného. Já bych se nejspíše zdržovala na místě, na které mám nejvíce vzpomínek a to je můj domov. (Odpoví jí. Nějakým způsobem tušila, že ho najdou doma, nebo alespoň ve francouzské čtvrti, která pro něj byla domov. Vydechne.) Já nevím. Možná bych měla, ale nejsem. Celý život jsem si myslela, že můj biologický otec je někdo jiný, takže pro mě je to pořád cizí muž, který měl zásluhu na mém narození. (Pokrčí rameny a pokračuje s Davinou v cestě. Nervozitu nějakou pociťuje, ale ne z toho setkání. Kvůli Kaiovi. Netrvá to moc dlouho a dorazí na místo. Zastaví se na verandě před dveřmi a podívá se na Davinu. Natáhne k ní ruku a uchopí tu její. Zhluboka se nadechne a vrátí se pohledem ke dveřím, které následně opatrně otevře. Společně s Davinou pomalu vejde dovnitř a rozhlédne se kolem.)

Je to už více než patnáct let, co Christophera Claire jeho vlastní coven uvěznil do vězeňského světa. Už tak dlouho tu trčel úplně sám. Zezačátku se to možná dalo snést, dalo se nějak překonat, že je tu sám. Snažil se nemyslet na to, že je tu sám a že je malá pravděpodobnost, že se někdy dostane ven. V tu dobu měl pořád naději. Pořád doufal v to, že by se snad někomu z covenu mohlo rozsvítit a mohlo by jim dojít, co udělali. Že zavřeli svého přítele pro nic za nic. No, i když pro ně to 'nic' asi nebylo. Často se procházel po zasněžených ulicích New Orleans, ale hlavně ve Francouzské čtvrti. Je to docela k zamyšlení, proč, když měl celé město sám pro sebe, byl hlavně tady. Ale kdo ho znal, aspoň trošku, hned mu došlo, proč tomu tak bylo. Francouzská čtvrť byl jeho domov, vždycky jím bude. Má zde vzpomínky, které jediné ho tak nějak ještě udržují při zdravém rozumu. Pamatuje si na maličkou Davinu, takový roztomilý uzlíček, který neustále plakal. Jo, jako už takhle maličká měla opravdu silné hlasivky a byla vytrvalá. Kdyby jen věděl, že jí to zůstalo a taky díky tomu se tady dnes objeví. Tak moc svou mladší dceru miloval, že se postavil celému covenu, aby ji ochránil. Nechtěl, aby podstoupila něco takového, jako je Sklizeň, i když nebylo jisté, že jedna z dívek bude právě ona. Prostě to nechtěl riskovat. Jaký rodič by to udělal? Jaký by to byl otec, kdyby vystavil svou malou princeznu takovému nebezpečí? Kdyby jen věděl, že to všechno, co udělal, vyšlo nakonec vniveč. Že je tady zbytečně. Ale aspoň může žít s tím pocitem, že opravdu udělal vše, aby ji ochránil. I když to znamenalo, že se odsoudil k hromadě let života o samotě. Narozdíl od její matky se ji snažil ochránit, zatímco ona byla takový fanatik, že ji chtěla obětovat. Jako všichni. Každý člen covenu byl blázen, pokud tohle chtěl udělat mladým dívkám. Takový je Christopherův názor a kvůli tomu ho tady uvěznili. Není den, aby nad tímhle vším nepřemýšlel. Aby se sám sebe neptal, jak se Davina teď má. A nejen ona. I jeho další dcera, Sophie. Ta, které nikdy nemohl být otcem...
Každý den je pro něj úplně stejný jako ten předchozí. Nemá chuť dělat nic. Ví totiž, že sám nemá jedinou možnost dostat se ven. Den co den si dělá na stěně v obývacím pokoji, hned vedle krbu, malou rýhu. Když jsou čtyři vedle sebe, spojí je jednou delší rýhou. A takových je tam už nespočet. Kdyby sem někdo přišel, asi bude vypadat jako blázen, jako trosečník na pustém ostrově, který nechce ztratit ponětí o čase, které na ostrově strávil. On vlastně takový trosečník je. Sice by si mohl kreslit čáry do sešitu nebo někam jinam, ale to je moc mainstream, ne? Navíc stejně tohle nikdo neuvidí, nikdo sem nepřijde, v to už nevěří. Zrovna teď spojuje další rýhy na zdi, když uslyší zvuk, jako by někdo otevřel dveře. Chápejte, když je někdo tak moc dlouho sám, může být trošičku mimo, trošku možná i bláznit z té samoty. Proto nechá rýhy rýhami a zaposlouchá se dál. Nemůže si pomoct, ale uslyší pár kroků a také to, jak se dveře zavřou. Ne, tohle nemůže být jen další z jeho představ o tom, jak se tady někdo objeví. Ne, ne. Tohle zní až příliš skutečně. Není to ani sen. Nebo snad ano? Spí snad a sní? Pokud ano, musí se okamžitě probudit. Teď hned. Zvedne výš ruku, ve které svírá nůž, se kterým vyřezává do zdi a zvedne i druhou ruku, na které už je pár zahojených ran, z kterých už jsou jen bílé jizvy. Neváhá ani chviličku a do ruky se silně řízne. Čeká, až se probudí. Chce se probudit. I když ví, že by se člověk neměl snažít probouzet z vlastního snu, chce to. Řízne se znova, ale nic se neděje. Vůbec to nechápe. Zůstává stát na místě a dívá se tím směrem, odkud vycházely ty zvuky. Musí vypadat jako blázen. Nůž v ruce, krvácející dlaň, za ním stěna plná rýh znázorňujících, jak dlouho je tu...

*Jeden z nejhorších pocitů, který čarodějka může zažít je ten, kdy nemůžete cítit magii a nebo hůř – přijdete o ni. A teď ve svých rukou nemá žádnou moc, necítí v každým kousku těla kolovat magii, která ji dělá silnou. Ne...všechno je to pryč a to jenom proto, že patří k těm, kteří jsou vázaní na Předky. Je to hrozné být omezený a přesně jak řekl Kai...frustrující. Na jeho poznámky však ohledně magie není právě zvědavá a tak se na něj podívá trochu popuzeně. I kdyby ho požádala stokrát, tak si stejně pitomé poznámky neodpustí. Ale takový zkrátka byl a nezdá se, že by se to někdy změnilo.* Říká ten, co nemá vlastní magii a byl bez ní čtyřicet let. *Povytáhne obočí. Dobře...možná to, co právě teď řekla byla trochu podpásovka, ale když on rýpe do ní, tak automaticky má tendenci mu všechno vracet. Otočí se poté na Sophie a jen přikývne s jemným úsměvem na rtech na její slova, že je to vlastně dočasně, ne na trvalo. Prakticky se na ni dívá do doby, dokud ji nevyruší Marcel a nezeptá se jí, zda si mohou na chvíli promluvit. Ihned celou pozornost přesune na něj a souhlasí s tím, že si mohou promluvit. Avšak vůbec netuší o čem právě teď chce mluvit. To se ale vzápětí změní, když prakticky se ji tady „vyzná“ ohledně toho jaký k ní má vztah. Je to potěšující, radostné a ji to hřeje na srdci. Nikdy ji někdo nezahrnoval přílišnou láskou a může s klidem říct, že Marcel ji přesně tohle dává. I ona se mu přizná ohledně svého postoje k němu, přičemž poté roztáhne ruce, které obejmou Marcelovo tělo a přitiskne se k němu. Je to poprvé, co mu řekla, že ho má ráda. Věděla to už o mnoho dříve a je si jistá, že i on to věděl, ale takhle mu to řekla poprvé. Usměje se při jeho slovech šťastně a na chvíli zavře oči, než se od něj odtáhne a přikývne už jen mlčky. Pozvedne pak varovně prst.* Nejsem žádný medvěd! Dávej si pozor na jazyk...nezapomeň, že jsem čarodějka. *Mrkne na něj pobaveně a mírně do něj drcne loktem, když se vracejí nazpět za Sophie a Kaiem. Sophie se ihned zmíní o tom, že by mohly začít s jejich domem, což je asi ten nejlepší nápad. Jak bude vypadat v době, kdy měla pouhý rok?Tak či tak...nemá na něj zrovna nejšťastnější vzpomínky, tedy ne, že by je neměla, ale přeci jen v něm žila s člověkem, co jí poslal na smrt. A co hůř? Byla to její máma. Pokud ale jejímu otci na ni záleželo, což podle toho, proč je tady záleželo, tak by pravděpodobně to místo neopustil...i když po tolika letech? Kdo ví? Obrátí se k těm dvoum a oznámí jim, že se tedy uvidí později. Vlastně až ve chvíli, kdy se budou vracet nazpět do New Orleans. Pousměje se jemně na Marcela a její pohled naznačuje něčemu děkovnému, přičemž na něj ještě kývne. Zabloudí očima i ke Kaiovi a pár sekund se na něj dívá, než pohled odvrátí k Sophie se slovy, zda mohou jít a tak se i stane. Společně vykročí do zasněné, prázdné ulice. Něco jí však popohání k tomu, aby se otočila, jako kdyby bylo za ní něco, někdo, kdo touží po jejím pohledu. A ještě ke všemu je naplněná jistými obavami, ale netuší, zda více se má obávat o Marcela a nebo o Kaie. Na pár vteřin se ještě otočí a pohlédne Kaiovi do tváře a i když vidí na něm mírný úsměv, tak ona zůstává zcela vážná. Raději se začne věnovat znovu Sophie. Opě na ni promluví a tentokrát je v jejím hlase znát jisté znepokojení. Vážně se obává toho, co bude až se setká se svým otcem. Nad jejími slovy si jen povzdychne a z úst jí vyjde pára.* Já bych pravděpodobně ležela někde mrtvá. Nevydržela bych to. Když se podíváš okolo sebe...není tady nic. Je to k zbláznění...jenomže uvěznění tady vlastně zemřít nemohou. *Vytáhne si z kapsy rukavice, které si navleče a vrátí se pohledem k ní.* Ale máš pravdu. Asi bych se taky zdržovala na místě, které by mě drželo od toho se úplně nezbláznit. *Nohy ji prakticky vedou samy na místo, které si velmi dobře pamatuje. Akorát bude úplně stejné jako v jejich vzpomínkách? Dlouho to nevydrží a znovu promluví. Při její odpovědi se mírně pousměje, ale spíše smutně.* No..teoreticky jsem na tom podobně. *Přitáká a zanedlouho společně dorazí před její dům, který sjede v rychlosti pohledem. Jen, co se zastaví na terase, tak úplně ztuhne. Její tělo se odmítá pohnout, jako kdyby to byl najednou všechno špatný nápad a je pravda, že ji ten dům připadá cizí, než kdykoliv předtím. Třeba...třeba si vůbec nepamatuje ty sáňky, které se tam povalují. Rozhodně je to jiný dům, ale zároveň stejný. Srdce ji začne bít o moc silněji a i její dech je rychlejší, než normálně. Jen, co ucítí ruku Sophie, která ji uchopí, tak sklopí pohled a pousměje se mírně, přičemž tu její stiskne a podívá se ji do tváře. Upřímně je ráda za to, že zrovna Sophie je její sestra a že je tady s ní. Vlastně Sophie svírá docela pevně...pevněji, než by měla. Ne tak, aby jí nějak ublížila, ale jemným stiskem se to nazvat taky nedá. Pomalu společně s ní překročí práh domu a průvan, který se vytvoří, když jsou otevřené dveře je přinutí zase zavřít s menším prásknutím. Upřímně jí to trochu vyděsí, i když nemá proč. Ale cítí se na druhou stranu příliš slabá, když nemá svou magii. Možná ji tady nic nehrozí, ale i tak je to děsivé místo. Porozhlédne se okolo stejně tak jako Sophie a poté ukotví na ni pohledem.* Takhle si ten dům nepamatuji. *Řekne o něco tišeji a vykročí znovu dopředu. Její kroky vedou směrem do obývacího pokoje. Ne, že by úplně dům poznávala, ale místnosti a rozložení jsou stejné. Zkrátka je to první místo, kde ji to táhne, i když by na druhou stranu ráda viděla svůj pokoj. Nepřestává pouštět její ruku a zanedlouho se objeví v obýváku. V ten moment zůstane stát na místě jako přikovaná, zorničky se jí zvětší hrůzou, kterou vidí před sebou. Z čeho má být více v šoku? Ze zničených zdí na kterých jsou samé rýhy a nebo z toho, co právě teď vidí před sebou? Postavu muže, který má být její otec...který je její otec. Ale co je horší? Po rukou mu skapává krev na podlahu a zanechává na koberci skvrny, které tam zanedlouho zaschnou a zůstane další krvavá vzpomínka. V prvních pár vteřinách není ani schopná reagovat, ale docela rychle se vzpamatuje a zareaguje tak, jak ji říká její instinkt. Pustí ruku Sophie a přímo vyběhne ke svému otci, aniž by nějak přemýšlela nad tím, že se za tu dobu mohl zbláznit a teď ji ublížit, jelikož to pro něj musí být naprostý šok.* Přestaň! Nemůžeš...tohle ne!*Ani není schopná nic říct, prostě chytí pevně jeho ruku ve které svírá nůž a chce mu ho vytrhnout, přičemž se mu zadívá do očí. Vždyť je to její otec, možná ho nikdy nepoznala, ale je to její otec. Nemohla ho ani poznat, nemohla mu ani nikdy poděkovat, že ji bránil, když byla ještě nemluvně. Nebude se dívat na to, jak si ubližuje a už vůbec mu nedovolí, aby si ještě někdy takto ublížil.* To jsem já...Davina...*Představí se mu naléhavým tónem ve hlase, který jasně vybízí k tomu, aby přestal.* A jsem tady...opravdu jsem tady. Není to ve tvé hlavě.

(Pootočí hlavu na Davinu. Až teď si začne uvědomovat, že by jejich otec mohl být psychicky nepříčetný a možná bude naprostý blázen. Stačilo se jen podívat na Kaie, jaký byl. Jenže nebyl už tak nějak šílený před tím? Tak či tak, něco takového může člověka naprosto změnit. Co když se stane, že na ně zaútočí, protože je nepozná? Neměla svou moc, ale to on vlastně také ne. Naštěstí u sebe měla svou dýku, takže by měla být schopná zakročit, kdyby se něco stalo. Nebo by musela použít amulet s magií, což by znamenalo, že se nezbaví Kaie.) Máš pravdu. Je to k zbláznění. Trocha samoty nikdy neuškodí, ale tohle je extrém. (Budou prostě muset doufat, že jejich tatíček se naprosto nezcvoknul a zachoval si i po těch letech rozum. Sklopí pohled a dívá se na sníh, který pod její vahou křupe a zanechává v něm své otisky bot. Právě jdou za cizím mužem, který byl jejich otec a Sophie z toho nepociťovala žádnou nervozitu nebo strach. Brala to jako fakt. Možná kdyby měla více času na vstřebání, došlo by jí to všechno a byla by nervózní. Z chvíli už stojí na verandě před domem Daviny a její rodiny. Podívá se na Davinu a neujde jí ta nervozita, která z ní přímo vyzařuje. Vlastně se jí vůbec nediví. Jak by asi Sophie reagovala, kdyby to bylo naopak? Nejspíš by šílela a odmítala vstoupit do domu. Natáhne k Davině ruku a chytne tu její, aby jí podpořila a vlastně i sebe. Ještě před chvílí byla v naprostém klidu, ale teď? Začínalo jí docházet, kde jsou a proč tu jsou a hlavně s kým se tu setká. Stiskne jí jemně ruku, zatímco Davina tu Sophiinu skoro drtí. Ještě že Davina neměla nějak extrémní sílu, jinak by nejspíš brzy slyšela praskat kůstky ve své ruce. Rozhodně jí ale neříká, aby svůj stisk povolila. Otevře pomalu dveře a vejde společně s Davinou dovnitř. Rozhlédne se kolem sebe, ale odtud toho nemůže moc vidět a bez své moci nedokáže určit, zda se v domě někdo nachází nebo ne. Sklouzne pohledem k Davině.) Možná to tady tvá matka pozměnila po tom všem. (Po uvěznění jejich otce. Nebylo by to vlastně ani nijak překvapující, kdyby její matka koupila nový nábytek nebo jen změnila postavení nábytku. Zamíří jen s Davinou do obývacího pokoje. Vlastně se drží jen kousek za ní, ale tak aby se jejich ruce nerozpojily. Zastaví se v obýváku a její pohled okamžitě upoutají zdi, na kterých jsou rýhy. Některé jsou menší a některé zas větší. Všechny zdi krom jedné byly už naprosto zničené a na té poslední už nezůstávalo taky moc místa. Ví přesně co mají ty rýhy značit. Celých osmnáct let a nějaký ten měsíc a dní. Nemá to přesně vypočítané na dny. Byl to znak šílenství nebo naopak? Počítá blázen dny, které strávil ve vězení? Kéž by se dokázala vcítit do jeho kůže. Po prozkoumání zdí ulpí pohledem na muži před nimi. Christopher Claire. Potkat ho na ulici, nejspíš by ho nepoznala, ani teď ho nepoznává, ale tady si může být jistá, že to opravdu je on. Polkne na sucho a jen ho mlčky pozoruje. Pocity má smíšené, ale jeden je silnější než všechny ostatní. Nejistota. Nejistota z toho, jaký muž před nimi stojí. Ucítí, jak se jí Davina pustí a než stačí cokoliv udělat, Davina stojí před jejich otcem. Jen chvilku je pozoruje, než sama popojde o kousek blíž a svůj pohled má upřený jen na něj. Jen to není možná zrovna pohled, který by očekával. Je to spíš obezřetný pohled. Neví co od něj čekat a rozhodně by nepřipustila, aby v nějakém svém záchvatu ublížil Davině.)

Stojí tam s nožem v ruce a s docela dost krvácející rukou. Přece jenom, byly to dva velké a hluboké řezy, jako vždy, když tohle dělal. Ale tohle bylo jiné. Dneska se neprobudil ve své posteli nebo snad na gauči a nebo v křesle stojícím naproti Davinině postýlce. Neprobudil se na těhlech místech ani nikde jinde. On je celou dobu vzhůru. Nezdá se mu to. Tohle není sen. Opravdu slyšel bouchnutí dveří, kroky a následně i dva ženské hlasy. Ale to nebylo možné. Je tu sám, nikdo se sem pro něj nevrátí. Tedy aspoň to si už celá ta léta myslí. Nikdy by ho nenapadlo, že se Davina dozvěděla, že uvěznili jejího otce ve vězeňském světě. Vždycky doufal v to, že se Sophie dozví pravdu, to ano, ale teď? Tak najednou? Ne, to není možné. Nevěří ničemu, dokud neuvidí dvě postavy. Dvě ženy, které vejdou do obývacího pokoje. Obě dvě se drží za ruce a Christopher nedělá nic, jenom si je měří obě pohledem. Stále drží v ruce nůž, ale už s ním nechce nic dělat, dneska se nařezal až až. Nemá moc času si je prohlížet, protože se po něm hned jedna z nich vrhne, ale přece jenom... Sophie? Ne, to nemůže být pravda. Udělá hlavou maličký pohyb ze strany na stranu, protože to nemůže být pravda. Jeho dcera, ta, která o něm nikdy nevěděla pravdu, je tady? Ano, poznal v ní tu malou roztomilou holčičku, kterou nikdy nemohl ani obejmout, od které nikdy neslyšel to slovo - tati. Už to není malá holčička. Teď je z ní krásná dospělá žena... "Sop..." Chce vyslovit její jméno. Chce mít jistotu, že je to opravdu ona. Už když to jméno chtěl vyslovit, odhodlával se k tomu, že udělá pár kroků směrem k nim, ale nemůže, protože se na něj vrhne druhá dívka. Ta, které doposud nevěnoval moc pozornosti. Tohle naprosto nečeká, takže nestihne zareagovat. Ani popravdě neví, jak by zareagovat měl, přece by nenapadl dívku. Chytí ho za ruku a snaží se z ní tak dostat ten nůž, který stále svírá. Ještě chvíli ho drží, dokud se mu nepodívá do očí a neřekne své jméno. Ta malá drobounká dívka stojící před ním, že byla jeho Davina? Je tohle vůbec možné? Jak? Jak se tady mohly objevit jeho dvě jediné dcery? Možná je to tím, že je tady opravdu dlouho, ale jeho mozek tohle nepobíral. Nechápe to. V tu chvíli, kdy uslyší její jméno a kdy se jí pořádně podívá do očí, mu nůž z ruky vyklouzne. On ho vlastně pustil. Chvíli se na ni jen dívá a když ho ujistí, že je tady, že se mu to nezdá, ve tváři se mu objeví opravdu šťastný výraz. "...Davino, jsi to vážně ty?" podívá se na ni tázavě, ale je vidět, že v ní tu Davinu vidí. Jen se ujišťuje, i když vlastně není proč. Je to ona. Vidí v ní její matku a ty oči, ty velké oči a plné rtíky, ty by poznal vždycky. Najednou jí obejme. Jemně, ale zároveň ochranářsky, jako by měl pořád ten pocit, že ji musí chránit. On ji chránit vlastně musí. Pořád to bude jeho malá holčička, i když je už skoro dospělá. "...proboha," zamumlá, když je s ní v objetí. Na chvíli i zavře oči, protože je to opravdu něco úžasného, po tak dlouhé době vidět člověka. A ještě ten bonus, že je to jeho dcera! Když oči otevře, pohled mu padne na Sophie. Ona zatím nic neudělala, možná tak pár kroků blíž k nim. Chápal to, nemohla vědět, co od něj čekat, vlastně ho neznala. A byl tu zavřený patnáct let, klidně by z něj mohl být blázen. Pomalu pustí Davinu, obejde ji a udělá několik kroků k Sophie. "Sophie..?" osloví ji jménem. Nějak neví, co jiného by měl říct. Ji ale neobjímá. Neví, jak by na to mohla reagovat. Pro ni to nikdy nebyl táta... Vlastně ani neví, jestli to o něm Soph ví.

*Nedokáže si představit, že by někdy měla zůstat na takovém místě. To už by si raději vybrala smrt, než tohle věčné utrpení. Vždyť smrt by byla vysvobozením, ale vězeňský svět? Být naprosto sám někde, kde ani vítr nezavane? Kde není jediný živý tvor, protože tam prakticky život vůbec neexistuje? Jak by mohla žít v něčem takovém? Naštěstí nemusí přemýšlet nad něčím takovým, protože se nikdy nestane to, že by se dostala do vězeňského světa. Ne...ne to by nedovolila. Ani se upřímně tady nechce příliš zdržovat, zkrátka popadnou jejího otce a odejdou z tohoto zatraceného místa zase pryč. Popovídat si mohou později...ovšem záleží na tom, zda Předci jim na to dají vůbec šanci. Stále i on po návratu bude na ně napojený, není tak? Povytáhne obočí při slovech své sestry.* Já myslím, že i extrém je slabé slovo. Na něco takového slovo ještě nevynalezli. *Řekne trochu znechuceně. Jako kdyby v jejich životech toho už nebylo tak málo. Prakticky nevěděly o svém rodinném poutu celý život a teď najednou hledají svého otce ve vězeňském světě? Nebylo to taky náhodou docela šílené? Musí si klást jednu otázku za druhou, jelikož už teď má z toho hlavu kolem a to se ještě ani nedostaly k tomu hlavnímu. Spíše teď má otázky, spoustu otázek, ale co se stane až se setká tváří v tvář se svým otcem? Možná nastane chvíle, kdy nebude moct ani promluvit, protože bude tak šokovaná a hlavně nebude tušit, co má dělat a jak se zachovat. Moc toho po cestě nenamluví, vlastně nemají ani co. Sophie pravděpodobně stále vstřebává to s kým se tady má setkat a ona? Je naplněná nervozitou, která z ní přímo vyzařuje. Má možnost vidět to, co bylo jejím batolecím očím prakticky neviditelné...a hlavně se má setkat s člověkem, kdo ji chtěl ochránit za každou cenu, za cenu vlastního života. Je těžké být vděčný někomu, koho ani neznáte. Je ráda, že tady má po boku svou sestru, která je ji zároveň oporou. Dokazuje to už jenom to, když v „záchvatu“ paniky uchopí její ruku a jí to alespoň trochu uklidní. Srdce ji stále bije jako splašené a do plic se snaží nacpat co nejvíce vzduchu, ale její přítomnost má na ni účinek, což se dá říct i o její blízkosti. Společně překročí práh domu u kterého si myslela, že se do něj už nikdy po tom všem nevrátí. Tohle bylo však zcela něco jiného a neměla ani příliš na výběr. Šeptem okomentuje rozložení věci v domě. Poznává to tady a zároveň nepoznává. Ze svých dětských let si toho příliš nepamatuje a když žila jen s mámou, tak to u nich vypadalo jinak. I přes to, že tohle je jiný svět, tak to v domě vypadá veseleji, více života tady je. Když si vzpomene na to, co si pamatuje ona, tak to bylo chladnější, ale pro ni naprosto normální. Jen přikývne na její slova, jako kdyby její ústa už nechtěly mluvit a instinktivně zamíří do obývacího pokoje. Očekávala mnoho věcí, ale ne tohle. Rýh na stěně si příliš nevšímá, i když zavadí o tom pohledem a je jí jasné, co to znamená. Není to však něco u čeho by ztrácela čas a nebo se nad tím zamýšlela. To, co ji vyděsí je fakt, že muž, který je jejím otcem svírá v ruce nůž a jsou zahalené krví, která pomalu v kapkách padá na podlahu. Nezamýšlí se nad ničím, prostě jedná. Vždycky byla taková, že jednala impulzivně a tohle je jedna z dalších věcí nad kterými příliš neuvažuje. Nechce se dívat na to, jak se tady snad její otec zabije, protože je s velkou pravděpodobností vyděšen tím, co vidí...spíše koho. Ihned k němu přijde a chce mu vytrhnout nůž z ruky, ale zarazí se při jeho slovech, lépe řečeno při tom koho osloví. Sophie? Jistě...je taky jeho dcera, ale copak si na ni nepamatuje? Vymazal ji z paměti, protože byla zkrátka ještě příliš malá na to, aby se mu do ní nějak vryla a nebo...co je zatraceně špatně? To je to na co pomyslí v prvních pár sekundách, než jí dojde, že její tvář přeci znát nemůže, ale Sophie ano. Ji si může matně pamatovat a i když jste dítě, tak se většinou nezměníte tolik, aby vás poté někdo v dospělosti nepoznal. Slova, jako kdyby jí z úst šla sama a řekne mu, kdo je ona. Měl by to vědět...měl by vědět, že ta druhá osoba je ta kvůli které tady trčí. Sotva se naučila chodit, tak už mohla za to, že někdo díky ní trpěl...tragické, že? Dívá se mu do očí, jako kdyby v nich hledala něco známého, něco, co jí řekne, že je to opravdu její otec. Když promluví, tak se zaposlouchá do jeho hlasu tak pečlivě, že sotva vnímá nůž, který mu vypadne z ruky. Nemůže ani nic říct, jen pozoruje jeho tvář. Chce mu potvrdit, že je to vážně ona, alespoň přikývnutím, ale ani toho není schopná. Naprosto jí však vyvede z míry to, když ji obejme. Nečekala to...nečekala, že pocítí otcovu náruč tak brzy. Nebyla na to připravená a proto zůstane strnule stát a jen se dívá před sebe. Rty má oddělené od sebe a vypadá to, že najednou netouží po kyslíku, že ho nepotřebuje. Její pravá ruka začne za chvíli automaticky fungovat za ni a přiloží ji svému otci na záda, přičemž zavře oči a stlačí víčka pevně k sobě. Pro ni je to něco neuvěřitelného. Nezná ho, ale...ale je to člověk, co se pro ni obětoval. Nikdy si už nemyslela, že ho pozná, ale teď je tady s ním. Za chvíli však cítí, jak se od ní začne odtahovat a tak i ona spustí ruku k tělu a poté poodstoupí, přičemž z něj nespouští oči. Těká pohledem ze Sophie na něj a zase naopak. Má něco říct a nebo zůstat mlčet? Možná by měla něco říct...vždyť i Sophie tady vlastně zatáhla ona. Zůstane stát na místě, ale rozezní se v místnosti její hlas.* My...nedávno jsme zjistily pravdu. Dá se říct, že Sophie zjistila, že máme společného otce. *Nehnutě stojí na místě. Připadá si na jednu stranu jako idiot, jelikož neví, co má říct. Vždyť na velké rozhovory nemají ani čas, jelikož ten je tady omezen a oni nemohou promeškat zatmění.*

(Jako první jí zaujmou rýhy na st stěnách, kterých si všímá až moc dlouho. Nebylo na nich nic zvláštního a přeci pozorovala každou stěnu zřetelně, jako by snad počítala ty rýhy a chtěla se dopátrat toho, jak dlouho tady je jejich otec, i když to moc dobře věděla. Jenže si nemůže pomoct a ty zdi přímo hypnotizuje. Je to stejné jako s Kaiem. Dívala se všude okolo, ale jen ne na tu jednu osobu, která stála před ní. Co když se na něj podívá a uvidí v jeho očích naprosté šílenství? Bude pak cítit zklamání, selhání? Jaké následky může zanechat na člověku takové místo? Začne se nervózně kousat do spodního rtu a snaží se zhluboka dýchat. Ta nervozita, kterou začala pociťovat se zvětšuje a zvětšuje. Co se stane, až se na něj podívá? Přestane dýchat? Už to dál nemůže odkládat a pohledem sklouzne na něj. V tu chvíli snad poprvé v životě uslyší jeho hlas. I když nedořekl, co chtěl, bylo jasné, že to mělo být její jméno. Poznal ji. I po těch letech ji dokázal poznat. To bylo dobře ne? Znamenalo to, že nebude takový blázen jako si myslela. Tak proč ze sebe nedokáže Sophie vyloudit ani hlásku a jen na něj tupě zírá? Davina byla tou, která nakonec prolomí to hrobové ticho. Nejspíš až teď mu začalo docházet, že tu jsou obě jeho dcery a ne jen jedna. Pozoruje ty dva, svého otce s jistou obezřetností. Pořád nemůže vědět, co od něj čekat. I když to byl její otec a pamatoval si na ni, tohle místo ho mohlo od základu změnit. Nic nenasvědčuje tomu, že by snad chtěl ublížit Davině. Vlastně vypadal naprosto normálně. Prostě jako otec, který je šťastný, že se po letech shledává se svou dcerou. Nikdo by neřekl, že na tom je něco divného. Klasický šťastný úsměv a objetí. Takhle to několikrát viděla ve filmech, ale sama nikdy nezažila. Objal ji vůbec někdy otec? Teď myslí na toho, který jí vychoval. Možná když byla malá a něco se jí stalo, ale poté? Ne, takovou lásku nikdy nepocítila a je dost možné, že ani Davina. Obě měly moc fanatické matky, které se starali spíše o coven než o ně. Mezitím co se Davina objímala s jejich otcem, postoupí Sophie o několik kroků blíže. Ale pořád si drží jistý odstup. Podívá se mu do očí ve chvíli, kdy na ní ulpí pohledem. Cítí své srdce uvnitř své hrudi a má pocit, že jí brzy vyskočí. Skousne si spodní ret a vydechne. Po chvíli dalšího ticha se ozve opět Davina, a proto na ni otočí Sophie hlavu.) Já jen našla dopisy. Zjistily jsme to společně. (Po této větě se opět podívá na Chrise.) Díky tvému kouzlu jsme na to mohli přijít jedině společně. (Když teď nad tím uvažuje, věděla její matka, že zbytek textu v dopisech se objeví, když ho bude držet Sophie společně s Davinou a nejen ona? Až teď jí začíná docházet, že jejich otec chtěl, aby se to dozvěděly. Ale sám Sophie nemohl nic říct.) Tati... (Dodá po několika sekundách. Připadalo jí zvláštní ho takhle oslovovat, ale nějaká její část to chtěla říct. Neměla to stejné jako Davina. Ona celou dobu věděla, kdo je její otec, i když ho absolutně neznala. Ale Sophie celý svůj život říkala „tati“ někomu jinému.)

*Bolo mu prakticky jedno, keď sa Marcel s Davinou na chvíľu odpojili niekam na stranu, len pretože jej chcel niečo povedať. Pretože si to dokázal predstaviť za predpokladu, že si Marcel ešte nemal možnosť zariadiť svoje rodičovské-tatko právomoci. A čo on vie? Možno sa jej otec už dávno z krutej samoty zbláznil a oni sa vrátia tak, ako sem prišli. Žiadna ľútosť, žiadne výčitky – nič. Samozrejme, možno aj prijal Davine, aby sa príliš nesklamala, teda jeho myšlienky zašli aj tam, i keď si nebol celkom istý prečo, ale v konečnom dôsledku mu jej otec bol celkom ukradnutý. Chcel jej len vrátiť, čo jej dlhoval, chcel, aby dostala to, prečo sem prišla, aj keď to budú len odpovede, a všetci sa v zdravý a láske vrátili späť do súčasnosti. Pretože, priznajme si to. Väzenské svety preňho boli stále viac ako hektickým miestom, do ktorého sa aj po minulej skúsenosti nechcel už nikdy vracať. Vlastne v takom jednom strávil skoro dvadsaťdva rokov, mohol sa mu niekto čudovať, ak sa trochu nervózne ošíval? Odvráti od nich pohľad, akoby sa ani nemal chuť pozerať na akékoľvek interakcie a vytiahne si zips bundy až po krk, než ním prejde ďalšia krátka vlna triašky. Áno, najskôr bolo trochu divné, keď  tam prakticky stál a s poloúsmevom na tvári sledoval každý Sophien pohyb, ale mal pocit, že naozaj nechcela začínať nejakú konverzáciu a čokoľvek by jej povedal, skončilo by to celkom odignorované. Teda aspoň tak sa tvárila. Možno si dokonca predstavovala, že tam stojí celkom sama, alebo ju len príliš zaujalo okolie, ale napriek všetkému sa k nemu konečne stačila otočiť. Uh, vedel, že ju to vytáčalo, jeho prítomnosť, ktorá bola akosi nutná, ak ešte niekedy chcela svojho otca vidieť. Práve preto sa nad jej otázkou možno len uškrnul, pretože odpoveď už poznala dopredu. Bolo jasné, že získal presne, po čom celý život prahol, prakticky nechcel ani nič iné, ako sa zlúčiť a byť vodca svojho blbého covenu. Ak by mu to nevyšlo, tak by tu teraz nestál – pretože by ho ani nepotrebovali. Možno tak maximálne pre ascendent a krv Bennettovej. Vlastne to ani nevyzeralo tak, žeby Sophie snáď čakala nejaké slovné vyjadrenie, jeho úsmev jej celkom stačil, aby si dokázala domyslieť ostatné. Niežeby mu to želala, alebo niečo podobné, prakticky bol na to už zvyknutý, na podobné pohľady, ako mala ona, keď sa naňho dívala – nebolo to nič nové. A predsa mal tendenciu ho nejako zmazať, nebyť s ňou úplne za zlé, pretože popravde...On proti nej nemal ani dôvod niečo mať, čo sa o nej však nedalo povedať. Pri ďalšej otázke sa však už nemôže len pousmiať a nechať to ísť. Mohla to byť na jednu stranu jeho šanca, aby ho videla v tom novom svetle, pretože pravdou bolo, že sa zmenil, na druhú stranu mal pocit, že mu aj tak neuverí, alebo sa tým vôbec nič nezmení, To mu pripomínali všetci, že ničím nezmaže to všetko, čo urobil. Žiadnym ospravedlnením, žiadnou vinou. Stále to tu bude a bude sa to tiahnuť s ním kamkoľvek pôjde...Huh, žeby to dočiahlo dokonca aj sem? Avšak jej tvár nehovorila o tom, žeby sa pýtala len z nudy, akoby ju vážne zaujímalo, čo jej odpovie. Pravý dôvod toho, prečo je späť a ona musí trpieť jeho osobu. Pravdou bolo, že si sám nebol celkom istý, ktorý z jeho dôvodov prevládal. Či to bolo viac kvôli jeho vine, kvôli tomu, že jeho rodina by ho najradšej zabila, alebo chcel proste len novú šancu. A tak sa to rozhodol zhrnúť do niekoľkých viet. Pri jej pohľade si nebol istý, či to znamená niečo dobré alebo práve naopak. Vyzerala len akoby nad tým uvažovala, možno bola trochu zarazená, ale zväčša si to preberala v hlave. Nemal však pocit, že mu bezprostredne verila – bola to však pravda. Naozaj jej to jednoducho dlhoval, aj preto sa vrátil, aj kvôli tomu, že Davina napísala práve niekomu, koho už nikdy nechcela vidieť, pretože išlo o niekoho, kto pre ňu bol dôležitý. Ak by to neurobil? Mal by len ďalšie výčitky, že zahodil šancu aspoň niečo napraviť. Vlastne prešli celé sekundy a Sophie bola stále ticho. Čakal vôbec, že mu niečo povie? Najskôr nie. Než by to vôbec aj stihla, zboku začuje prichádzajúce kroky, ktoré prerušia hocičo, o čom sa predtým bavili. Jeho zrak najskôr prejde k Marcelovi, než sa vráti späť ku Sophie, ako navrhne prvé miesto, kde by sa mohli ísť pozrieť. Čo už vážne nebol jeho biznis, práve preto to ani nijako nekomentoval, len ich občas prešiel pohľad a počúval ich krátku konverzáciu, z ktorej mu nakoniec vyšla Davinina nervozita. Samozrejme, určite musela mať množstvo otázok, na ktorých odpoveď nedostane, až kým sa s ním konečne nestretne. Vlastne by bolo najlepšie, ak by ho našli – pretože ona to nenechá len tak. Svoj pohľad drží chvíľu len a len na nej, dokonca aj v momente, keď sa k ním obráti a prakticky sa so Sophie rozdelia na úplne iný smer, čím vlastne nechá jeho a Marcela osamote. Na niekoľko sekúnd sa zahľadí na Marcela, než už len sleduje ich vzďaľujúce sa chrbty. Nebola by to však Davina, ak by sa ešte neotočila. Jej výraz bol vážny, skoro kričal po tom, čoho sa obávala – že sa niečo stane. On mal naopak pocit, že je všetko v úplnom poriadku a nechcel nič viac, ako z tadiaľto vypadnúť. Pomaly podvihne kútikmi pier do krivého poloúsmevu, než sa Davina v druhej chvíľu odvráti a pokračuje so Sophie v ceste preč. Potichu vydýchne a upriami všetku svoju pozornosť na Marcela, ku ktorému sa s úškrnom na tvári otočí.* Ale no tak...*Vydýchne s krátkym uchechtnutím, ako nasleduje Marcela, keď  sa rozíde niekam po ulici.* Prečo tak zdržanlivo? *Mierne povytiahne obočím, ako zosumarizuje svoj krok priamo vedľa neho.* Vieš, ak ti to ešte nedošlo...Tak spolu budeme prakticky sami, nakoľko tu nikto iný nie je, až kým sa Soppi s Davinou nevrátia...čiže pár hodín. Čo je zlé na menšom chit-chate? *Pokýva hlavou zo strany na stranu, zatiaľ čo jeho ruky sú stále hlboko vo vreckách bundy, ako sa mu podrážky topánok šmýkajú na zamrznutej ceste. Pri jeho otázke sa však trochu zarazí, teda niežeby to na sebe nechal poznať príliš dlho, ale stalo sa. Krátko ohrnie spodnou perou, pričom prosto pokrčí plecami.* Prečo, čo Davina? *Prenesie, akoby tomu snáď nechápal. A pravdou bolo, že ani nevedel, na čo presne sa ho Marcel pýta. Nakoľko jeho prvotné dôvody boli jednoduché. Bola čarodejnica, nakoniec z rodu Claire, ktorú potreboval na otvorenie hrobky a potom...* Musí byť divné vidieť New Orelans práve takto...Myslím tým, celkom vyľudnené...Hej, *začne meniac tému a opäť trochu zvýšiac tón hlasu, ako prejde pohľadom priamo k jeho tvári,* spomínaš si niekde späť na tento deň? Je to trochu flashback, huh? Keď ti to už teraz nepatrí, pretože sa vrátila Pôvodná rodinka. Klaus, však? Trochu na nič. *Pokrúti nad tým možno trochu kuriózne hlavou. Vlastne jeho reči pokračovali skoro celou cestou, stalo sa len veľmi krátko, žeby celkom mlčal, a to sa väčšinou rozhliadal okolo seba, akoby chcel zistiť, kam Marcel presne smeruje, aj keď...Popravde, už skoro mu to bolo viac ako jasné. Neušlo mu ani, ako sa naňho Marcel pozeral. Bol to podobný pohľad, aký mu dal Klaus, len  v ňom bolo menej arogancie. Tento bol prosto nenávistný, nevraživý. Z jeho spoločnosti nič nemal a dával to jasne najavo – niežeby čakal niečo iné. Ako náhle stoja pred Abattoir, kde bol včera prakticky prvýkrát, jeho zrak sa zastaví na Marcelovej tvári, konečne mlčiac. Pomalým krokom prešiel cez bránu, ktorú otvoril, priamo za ním a krátko sa rozhliadol po okolí. Akoby snáď hodnotil rozdiely. Na Marcela sa pozrie, až keď znovu prehovorí, pomaly kývajúc hlavou a zopínajúc ústa pevne k sebe.* To je fajn...*Poznamená, než odíde a popravde? Už všetku tú zimu skoro ani nevnímal. Pomaly si vytiahne ruky z vreciek, pričom na chvíľu skloní pohľad k ascendentu, ktorý držal priamo v dlani. Mierne našpúli pery a strčí ho späť, ako sa pousmeje na prichádzajúceho Marcela s fľaškou v ruke a samozrejme...Len jedným pohárom. Niežeby jeho niečo také napadlo...Bude radšej celkom pri zmysloch ako naopak, aspoň kým nebudú späť.* Vieš...Tak trochu mi niekoho pripomínaš...Rovnaký cyklus. *Vydýchne prosto, ako ho vkuse sleduje.* Niečo sa deje, potrebuje sa napiť. Nič sa nedeje, potrebuje sa napiť. Majú to tak všetci upíri? *Mierne nakrčí obočím, než nad tým mávne rukou a prejde o niečo bližšie.* Nemusíš mi odpovedať...Vlastne...Ok, takže viem, že ma nenávidíš. Ja viem, šok. Ale je to celkom očividné, teda robíš to celkom očividné. A predpokladám, že hlavným dôvodom bude Davina...A Cami, pravda?

Na tuhle chvíli čekal tak dlouho. Tak dlouho čekal na to, až se konečně zase shledá se svou nejmladší dcerou, Davinou. Tak moc si přál ji zase znovu vidět. Opravdu ji vidět, naživo. Ne jen na fotkách tady ve vězeňském světě. Nechtěl jen civět na její postýlku, na její plyšáky a ostatní hračky. Chtěl ji vidět živou a zdravou, chtěl vidět, jaká teď je, jak se změnila, ať už vzhledově a nebo povahově. Prostě by ji rád poznal. Jaká je asi povahově? Po vzhledové stránce tady nebylo moc co řešit, je totiž celá matka. Ale opravdu, po kom má povahu? Snad by ji mohla mít po něm...? Protože, ruku na srdce, kdyby byla po své matce, rozhodně by se nevydala do vězeňského světa proto, aby zachránila svého otce, který 'zradil' coven. Ne, to ne. Určitě v tomhle není po matce. Davina vypadá jako rozumná holka, která to má v hlavě srovnané a která ví, co chce. Kdyby jen věděl, co se jí všechno stihlo za ten její krátký život přihodit, už by chápal, proč tomu tak je. V shledání s Davinou někde v hloubi duše opravdu doufal, ale to, že uvidí Sophie? Dívku, pro kterou byl vždycky jenom cizí muž, ne otec? Ano, snil o tom, že jednou, snad by mohla taková chvíle nastat. Chvíle, kdy se s ní setká tváří v tvář a ona už bude vědět všechnu pravdu o tom, kdo Christopher je. Ale vážně nikdy si ani nepomyslel, že by se u něj mohly objevit obě dvě jeho holčičky. Ruku v ruce sem za ním přišly. A to všechno jenom kvůli tomu, aby ho dostaly pryč? Vypadá to tak. Opravdu si nemůže přát lepší dcery. Nejdřív poznal jenom Sophie. Viděl ji naposledy, když jí bylo tak osm. Takhle velké děti už se příliš nezmění, v obličeji určitě ne. Ale zato malé miminko... To se změní hodně. Byl by opravdu hodně dobrý, kdyby Davinu poznal hned, jak ji uviděl. Možná, snad, kdyby si ji prohlížel víc, ale on se věnoval Sophie. Snažil se přesvědčit sám sebe, že je to pravda. Dokonce chce říct Sophiino jméno, ale nestihne to, protože je u něj už Davina, která začíná moralizovat o tom, že tohle by neměl, to s tím nožem. Kdyby jen věděla, proč je teď jeho dlaň celá od krve. Kéž by to mohla pochopit. Ale tohle nepochopí nikdo, kdo nebyl ve vězeňském světě a nezažil to, co on. Jakmile se mu Davina zadívá do očí a řekne mu své jméno, nůž spadne s doprovodem malého rachotu na zem. Jak si toho jen mohl nevšimnout? Ty oči, nos, rty. Ona se vůbec nezměnila. Najednou v ní viděl tu malou roční holčičku, kterou byl nucen opustit, aby ji ochránil. Tu malou, skvělou holčičku, kterou si tak moc přál vychovávat, ale i podruhé mu tohle všechno bylo odepřeno. Ať už v případě Sophie a nebo v případě Daviny. Ještě se zeptá, zda je to opravdu ona, ale popravdě nečeká žádnou odpověď, protože si je stoprocentně jistý. Najednou ji obejme a chvíli ji k sobě tiskne, jako by si chtěl vynahradit všechna ta objetí, o které přišel. Objetí, při kterém jí říká, že bude všechno dobré, že ji má rád... Třeba to ještě někdy přijde. Možná. Pokud to vůbec půjde. Vždyť se ani neznají, jen vědí, že jsou rodina, ale skoro nic o sobě neví. Najdou si k sobě ještě někdy cestu? Co se stane, až se vrátí? Jak na to bude reagovat její matka, že se vzpříčila Davina rozhodnutí covenu a vydala se sem? Ne, ne. Tyhle otázky až později, teď ne... Když si řekne, že objímání Daviny pro teď stačí, podívá se na Sophie a jejich pohledy se sejdou. Pustí Davinu a udělá několik kroků směrem ke své starší dceři. Opravdu neví, co říct. Zmůže se jen na vyslovení jejího jména. Nakonec se po chvilce ticha ujme slova Davina. Podívá se na ni, když to říká. Takže Sophie to ví... Obrátí se zpátky na Soph a zůstane na ni pohledem. Nic neříká a ví, že by asi měl. Ale nemá slov. "Nikdy jsem nevěřil, že by se tohle mohlo stát. Že budete ten dopis číst společně a tak na všechno přijdete..." svěří se jim s tím. Vážně to nečekal. To kouzlo bylo jen... Neví. Proč ho na to vůbec použil? Kdyby to nečetly obě, nikdy by se to všechno nedozvěděly... Neměl jistotu, že si to přečtou společně. Když ho osloví tím slovem, jaké si od ní vždycky přál slyšet, koutky se mu zvednou maličko nahoru. Ruka, která nebyla pořezaná, se mu začne pomalu zvedat a nakonec skončí na jejím rameni, po kterém ji jemně pohladí. Neví, jestli by ji měl obejmout. Neví, zda by si to přála. Pro ni je to pořád jen cizí chlap. Tak dlouho žila s tím pocitem, že je její táta někdo jiný. Nemůže to být lehké, když teď ví pravdu.

(Chvíli před tím, než se Davina a Sophie vydali hledat svého otce, měli krátký rozhovor. Nechtěl to nijak dlouho protahovat, tak jí prostě rovnou řekl, co má na srdci. Oba dva slova toho druhého potěšila a tak se s úsměvem vrátili zpět. Na místo, kam se vlastně přesunuli. Pořád to tak trochu vstřebává. Vždyť se přesunul úplně někam jinam. Ani neví, jestli je tohle jiná dimenze a nebo něco úplně jiného. Byl prostě zmatený a netušil, jak vše tohle funguje. Pochopil akorát to, že ten ascendent a krev, kterou má Kai u sebe, je něco důležitého. Popřeje Sophie a Dee hodně štěstí při hledání jejich otce a chvíli je pozoruje, jak se od něj vzdalují. Pak už se ale jenom věnuje prohlížení města. Pořád mu to přijde hrozně divné. A rozhodně by tady na tomhle místě nemohl být déle než těch několik hodin. Pohledem sjel Kaie, se kterým teď stráví několik úkrutných hodin. Aniž by na Kaie nějak čekal, rovnou se rozejde po ulici. Ani se neobtěžuje jít po chodníku. Tady je to jedno. Silnice je stejně zasněžená jako chodník, takže bude mít taky i tak boty plné sněhu. Na jeho první otázku nijak neodpovídal prostě pokračoval v cestě.) Věř mi, že mi to došlo. (Dodá poměrně otráveně.) Možná ten fakt, že budu muset poslouchat ten tvůj otravný hlas. (Odpoví na jeho druhou otázku a otočí se na něj s přehnaně falešným úsměvem. Chtěl dál tiše pokračovat v cestě, ale nakonec mu to nedalo a zeptal se. Kai asi jeho otázku nepochopil, alespoň mu to tak přišlo, když se ho zeptal. Zhluboka se nadechne a vydechne, otočí se na něj s kamennou tváří.) Proč jsi si vybral jí? Proč si nemohl trápit jinou čarodějku? Vždyť jich je ve městě tolik a ne, ty si vybereš právě tuhle. Proč? (Jeho hlas je pichlavý, naštvaný. Ani neví, proč se ho na to ptá, když mu stejně nedá seriózní odpověď a bude to zase směsice rádoby vtipných poznámek. Alespoň něco takové od něj očekává. Pár vteřin jenom tak tiše kráčí, než zase Kai otevře tu svou hubu. Stále sleduje cestu, ale Kaie bohužel slyší velmi dobře. Na to první by mu i klidně odpověděl, ale ne Kai musel pokračovat. Musel si rýpnout.) Vždycky mluvíš tak hodně?! (S menším udiveným v hlase se na něj otočí. Opravdu nějak nečekal, že to bude někdo tak nesmírně ukecaný. Raději by byl, kdyby to byl ten tichý psychopat. Nehodlal se nijak vracet k odpovědi na jeho otázky, protože on opravdu není člověk, kterému by chtěl říkat své pocity. Po celou cestu ho doprovázejí pouze Kaiovi kecy a jemu se snad i na čele začala tvořit vráska, kterou má pouze, když je opravdu naštvaný. Jednu ruku měl schovanou v kapse, ale tu druhou neustále zatínal do pěsti a měl opravdu chuť Kaie praštit. Vždy se zhluboka nadechl, jakoby se tím nějak chtěl uklidnit. Moc Kaie nesledoval, ale pokud ano, tak byl jeho pohled čistě nevraživý, nenávistný, nepřátelský. Po hrozně dlouhé době se s klidem zastaví před Abattoir. Na tváři se mu utvoří jemný, téměř nevýrazný úsměv, který ale zmizí hned po několika vteřinách. Vejde do budovy, kde se začne rozhlížet. Tohle byl jednou jeho domov a teď je to vlastně místo, kam ani nemůže. Alespoň, že tady si ho může prohlédnout, aniž by se bál, že už odsud neodejde. Po dlouhé době promluví na Kaie on. Přikývne na jeho odpověď a pak už se vydá pryč, aniž by něco řekl. V nějaké místnosti najde flašku velmi dobrého alkoholu a sklenku, s tím vším se zase vrátí zpátky. Poslechne si první větu, kterou ho Kai vlastně přivítá. Odloží flašku se sklenkou na stolek a trochu si opucuje oblečení. Usadí se na židli a podívá se na Kaie. Svraští obočí a nechápavě se na něj podívá. Ani nechtěl vědět, kam s tímhle mířil a prostě to přešel. Neměl v plánu mu odpovídat, takže na jeho upozornění nic neřekne.) A co si čekal, hm? Že ti přinesu květiny za to, co jsi provedl Dee? (Nechápavě zakroutí hlavou, když začne otevírat flašku Nalije si něco málo do sklenky, flašku odloží a víčko od ní hned vedle. Skleničku uchopí do ruky a podívá se na Kaie. Jeho nevraživý pohled, jakoby roztál a teď už se jenom tváří.. no, nepříjemně.) No nejsi ty génius. (Podotkne sarkasticky a přiloží si sklenku ke svým rtům, převrátí jí a vypije tak celý obsah.)

*Nervozita a nejistota odpadla ve chvíli, kdy poprvé uviděla svého otce. Už nedokázala nad něčím takovým přemýšlet, spíše se vyděsila, když viděla, že krvácí a svírá v ruce nůž. Ihned pomyslela na to, že mu nemůže dovolit, aby si nějak ubližoval a ani nechtěla vidět jak si člověk, který pro ni obětoval svůj život ubližuje. Její reakce byla dá se říci naprosto zbytečná, ale přeci jen...co mohla od něj očekávat? To je to...nevěděla to. Mohlo to být tak, že už si neublíží a nebo právě naopak, že si začne ubližovat ještě více, protože pro něj mohou být se Sophie jen iluze, i když je to až příliš velká realita. Promluví na něj, prakticky ho požádá o to, aby přestal. Hned na to mu objasní, kdo tady před ním vlastně stojí, tedy alespoň ona se musí připomenout. Z nějakého důvodu poznal Sophie a byl na ni více zaměřený, než na svou druhou dceru. V prvních vteřinách ani netuší, jak si to má přesně vyložit a jak na to reagovat. Má být dotčená, že na ni nepomyslel, i když nemohla rozhodně vypadat jako Sophie, protože přeci šlo na nich od pohledu vidět, že jsou rozdílné, co se týče vzhledu. Na druhou stranu bylo jí osm, kdy ji mohl vidět naposledy, zatímco jí jen jeden rok a od té doby se opravdu změnila. Sophie jistě taky, ale nějaké rysy ve tváři jí zůstaly, spíše by se dalo říct, že více zvýraznily. Dívá se do jeho očí, jako kdyby snad čekala, že v těch jejích najde všechny odpovědi na jeho otázky. Její oči přímo křičí, že je to opravdu ona a přišla si pro něj. Sotva vnímá to, když nůž opustí na zem, i když zpočátku jí přesně o to šlo. Uběhne jen pár vteřin od toho, co se ocitne v jeho náručí a netuší, jak má přesně reagovat. Je zaražená, stojí tam naprosto nehybně, jelikož něco takového nečekala. Matka nebyla typ, který by ji dával najevo lásku a objímal ji a tátu teprve poznala. Jenomže jí to nedá...nedokáže v sobě udržet to, že je to pro ni velmi silný emocionální okamžik a tak pozvedne ruku, kterou mu přiloží na záda a trochu se na něj přitlačí tělem, přičemž zavře oči a vydechne úlevou. Našla ho...našla ho a i když se na něj vězeňským svět podepsal, tak i přesto si zachoval zdravý rozum. Teď už jen ho dostat nazpět a na to nesmí zapomenout. Nakonec se od něj odtáhne i ona a poodstoupí o krok dozadu. Těká pohledem mezi ním a Sophie a dopřává jim taky chvíli...přeci si ho nemůže ukradnout sama pro sebe, ne? To by své starší sestřičce neudělala. Nejsou tady jen kvůli ní. Rozhodne se po chvíli přerušit to hrobové ticho, které mezi nimi nastalo. Asi je to naprosto normální, že ani jeden neví, co přesně má říct, že ano? Zadívá se Sophie do očí a nakonec na její slova jen přikývne. Jistě...zjistily to společně, ale kdyby nenašla ty dopisy, tak to nezjistí vůbec. Taky se ohlédne za otcem a pozoruje ho tvář mlčky. Snaží se ji vrýt do paměti, jelikož má docela daleko od tváře muže, kterého viděla na fotkách. Tohle je něco jiného a i když tady nestárnete, tak to neznamená, že váš výraz se nemůže změnit, že jiskra ve vašich očích nemůže vyhasnout. I když se zdá, že u něj znovu zažehla. Pozvedne mírně bradu nahoru, když ho Sophie osloví „tati“. Vlastně jí to překvapí, protože by spíše čekala, že to bude první ona, kdo to řekne. No...odvahu ještě na to zcela nedostala. Na chvíli sklopí pohled dolů a podívá se na koberec na kterém usychá krev, než znovu pozvedne zrak a podívá se na svého otce.* Vážně ne? Ani jedna tvá část v to nedoufala, když si to kouzlo provedl? *Povytáhne jemně obočí a poté sleduje jak jeho ruka uchopí Sophie na rameno. Přímo je hypnotizuje pohledem a mezitím přemýšlí nad jeho slovy. Musel přeci v to doufat, když to takhle ukryl, aby to zjistily, ne? Možná je zbytečně se teď ptát. Musejí se vrátit nazpět a tam budou snad mít čas na to, aby byly otázky zodpovězeny. Chvíli tam ještě mlčky postává, než se pak otočí a přejde k oknu. Chytne jemně záclonu do ruky a odhrne ji do strany. Podívá se z okna ven vzhůru k obloze a opět se na ně otočí.* Víš, proč jsme tady. A já opravdu doufám, že se budeš chtít vrátit domů s námi. *Jemně pozvedne koutek úst v náznaku úsměvu.* Takže...co kdybychom pomalu zamířili domů? *Otočí se i na Sophie. Jelikož jsou omezeni časem, tak by si měli nechat nějakou rezervu. Po cestě se toho dá ještě taky docela stihnout na povídání, ne? Zatoulá se myšlenkama i k Marcelovi a Kaiovi, jelikož si opravdu nedovede představit jak ti dva spolu mohou trávit čas.*

*Po tom, čo Davina spolu so Sophie odídu a nechajú jeho s Marcelom prakticky samých, nemôže si pomôcť pobaveniu od toho, ako veľmi ho za tú dobu bude iritovať. Musel by byť slepý, aby to nevidel. Všetku tú nenávisť a rozhorčenie už len pri jeho prítomnosti, už len pri jeho pohľade, už len keď otvoril ústa, pričom nemusel vôbec nič povedať. Ak jeho tendenciou to bolo dávať tak veľmi najavo, tak to potom vychádzalo, pretože Kai to všetko pobral. Avšak vrásky na čele z toho teda nemal. Trochu zrýchli krok priamo za Marcelom, ako sa niekam rozíde ulicou, pričom mu je úplne jedno kam idú, keďže ho tak či tak bude nasledovať.  Niežeby vôbec mal inú možnosť, nakoľko už takto boli rozdelení a ručičky hodín stále kmitali ďalej a ďalej, akoby odpočítavali len jedinú vec. Má však čo robiť, aby sa nešmykol na zamrznutej ceste, ktorá Marcelovi zjavne nerobila najmenší problém. Trochu prižmúri obočím a strčí si ruky hlboko do vreciek bundy, pričom jednou z nich chytí ascendent, akoby mu snáď dodával nejakú istotu, alebo niečo podobné. A vlastne to tak aj bolo. Boli to jeho prakticky jediné istoty, bez ktorých sa nikto nikam nedostane, rovnako ako bez mágie, čiže neho, nakoľko Davina so Sophie boli akosi odstrihnuté a veľmi pochybuje, žeby sa v Marcelovi objavili nejaké čarodejnícke gény. A tak či tak by to ani nešlo, nakoľko je upír. Nad Marcelov postoj skoro nijako nereaguje, než slovne, akoby tu nebolo nič, čo by ho mohlo odradiť a vytrhnúť mu ten otravný široký úsmev z tváre. Krátko našpúli perami a pomaly kývne hlavou.* Huh, ja viem...Len som ti to chcel pripomenúť. *Pokrčí nad tým prosto plecami ako na hociktorej bežnej veci a celkom prepočuje jeho otrávený tón. Áno, on vedel, že ho má Marcel v tejto chvíli pomerne v zuboch, ale priznajme si to...Kto ho v zuboch nemá? Jeho úškrn sa opäť rozšíri do tichého uchechtnutia, ako kráča po jeho pravej strane a sleduje zasneženú cestu pred sebou.* Oh, ty si myslíš, že toto je otravné? *Krátko podvihne obočím a natočí k nemu hlavou.* No možno by som mohol hovoriť viac, zbaviť sa tej domnienky, vieš...Ako priateľ priateľa. *Pousmeje sa nad svojimi slovami, akoby v nich snáď nachádzal niečo vtipné a na niekoľko sekúnd spojí pery pevne k sebe. Trochu ich však pootvorí, keď snáď po prvýkrát prehovorí Marcel, a to rovno s otázkou. Vlastne to bolo celé na podobný štýl ako predtým so Sophie. Niekto chce vedieť „prečo?“ Prečo urobil to, čo urobil, prečo je späť, prečo práve ten a henten. Ako mal asi odpovedať? Bola to proste minulosť, ktorú nikdy nezmaže, s čím sa musel zmieriť a všetci ostatní v jeho okolí by mali tiež. Bolo vážne tak ťažké posunúť sa ďalej? Nepatrne našpúli spodnou perou a prekvapivo na chvíľu celkom mlčí, keď mu priblíži otázku, niežeby ju nepochopil už na prvýkrát.* Asi som do nej proste narazil. *Prenesie, zatiaľ čo jeho tón je nejakým spôsobom vážnejší, než obyčajne.* Bolo to zvláštne...Hovoril som si, aké šťastie mám, že som natrafil práve na čarodejnicu. *Hľadí viac-menej pred seba.* A potom som sa dozvedel, že potrebujem čarodejnicu Claire. *Pokrúti nad tým hlavou, nakoľko si spomína na to, ako mu všetko zapadlo do seba.* Chcel som jej zobrať moc, ale nevyšlo to. *Vydýchne sucho, než sa opäť na chvíľu odmlčí, akoby ani nevedel, ako pokračovať.* Ja neviem...Nevedel som sa od nej...Odtrhnúť? Je to to správne slovo?  Bolo to zvláštne, ak vieš, čo tým myslím...*Prejde k nemu na niekoľko sekúnd konečne očami.*  Nejako som ju nemohol nechať celkom na pokoji. *Prenesie nakoniec popravde a trochu kývne hlavou, ako si prejde jazykom po spodnej pere.* A zo všetkých ľudí, ktorým som ublížil...*Začne nízkym tónom v hlase, než si potichu odkašle.* Je mi proste ľúto, že som ublížil práve niekomu ako ona. Myslím tým...Je lojálna, obetuje sa pre ostatných...Je silná. *Dodá istý svojimi slovami, zatiaľ čo hľadí uprene pred seba.* Asi preto som tak veľmi chcel jej moc, ale...Nenechala ma, aby som jej ublížil ešte viac. *Za, čo asi mohol byť z časti rád, že ho nenechala, aby zabil Tima, že ho nenechala zomrieť. Jednoducho...To bolo zložité a on nad tým radšej nepremýšľal, ak nemusel. Akoby snáď chcel ešte niečo povedať, pootvorí ústa, ale vzápätí ich pomaly zavrie a tým mu vlastne dá najavo, že k tomu už neplánuje dodať viac-menej nič. Netušil, či chcel Marcel práve takúto odpoveď., alebo či to bolo to, čo plánoval, že bude počuť, ale nič, v čom by bolo viac úprimnosti od neho aj tak nedostane. Trvalo možno niekoľko minút, než zase otvoril ústa, ktoré mal pre Marcela najskôr nechať zatvorené. Prečo mal vôbec tendenciu ho provokovať? A bola to vôbec provokácia? On to tak nevnímal, skôr mu len pokladal otázky, na ktoré aj tak neodpovie. Celkom bežný cyklus. Trochu pri jeho otázke nakrčí čelom, pričom mu pohľad s miernou spýtavosťou opätuje.* Čo? *Prenesie s podvihnutým obočím.* Nie...*Dodá hneď vzápätí a pokrúti nad tým hlavou.* Ale ty si výnimka. *Poznamená s pobavením v hlase, pričom sa mu na tvári opäť roztiahne taký ten divný poloúsmev. Popravde nechápal, ako niekomu môže vadiť, ak niekto rozpráva. Vždy to bolo lepšie než ticho, nie? A koniec koncov, Marcel mu zväčša aj tak nijako neodpovedal, vlastne ani nijako nereagoval...Počúval ho vôbec? Podobne to prakticky prebiehalo celou cestou, až kým sa nezastavili pred Abattoir. Pohľadom automaticky prejde k Marcelovej tvári, pričom nemôže prehliadnuť jeho letmý úsmev, akoby ho snáď jedna budova dokázala urobiť spokojným, minimálne po všetkých pohľadoch, ktorými ho cestou neustále obdarovával. S prázdnym výrazom na tvári vojde dnu a automaticky sa nezaujato začne rozhliadať porovnávajúc tento rok so súčasným. Vlastne sa tu popravde nič moc nezmenilo, stále to bola rovnaká diera. K Marcelovi sa znovu vráti až keď prehovorí, pričom len kývne hlavou a prakticky sa vzdá nejakého väčšieho komfortu, niežeby mu zima ešte prekážala. Chvíľu len sleduje Marcelov chrbát, ako sa rozíde preč, pričom našpúli perami a vytiahne si ruky z vreciek opäť si prezerajúc ascendent. Vlastne tu bol na tej veci dosť závislý, cítil sa s ním skoro bezpečne. Rýchlo ho strčí späť do vrecka, ako počuje kroky, zatiaľ čo na jeho tvári sa roztiahne skoro široký úsmev, keď si všimne fľašku s pohárom. Nemohol si pomôcť, jednoducho mu to prišlo tak, že akýkoľvek problém sa upírom naskytol, riešili to alkoholom alebo tým, že niekoho zabili. Ako obyčajne mu Marcel venuje jeden zo svojich nie práve príjemných pohľadov, ale v konečnom dôsledku mu nijako neodpovie. Nuž...Kvetiny teda nečakal, ale rád by to všetko prešiel, zatiaľ čo Marcel bol rozhodne iného názoru. Chvíľu ho len letmo sleduje s pohárom v ruke, než jeho výraz trochu povolí. Akoby v ňom nezostalo už ani to pobavenie, prakticky v ňom nebolo nič. Ak v niektorú chvíľu pripomínal psychopata, bola to práve táto.* Oh, prečo zabúdať na Cami? Jej som ublížil tiež. *Vydýchne poniekiaľ sucho, ako ho prejde pohľadom,  otočí sa mu chrbtom a vykročí trochu ďalej dívajúc sa cez bránu.* Vlastne, už asi chápem, prečo si nevybrala teba. *Poznamená skoro ironicky, pričom našpúli spodnou perou.*  Naozaj sa o ňu vôbec nestaráš. *Pokrúti nad tým pomaly hlavou. Vlastne ani nevedel, prečo mu to hovoril. Chcel ho naštvať? Provokovať? Jedno s druhým. Stále k nemu stojí prakticky chrbtom.*

(Zadívá se na svého otce, když k ní popojde, ale nedokáže nic říct. Vlastně ani neví, co by řekla. Měla ho jen oslovit jako on jí? Nebo snad říct nějakou vtipnou poznámku na odlehčení situace? Jenže nic vtipného ji nenapadalo. Byl to ten moment, kdy netušíte, co říct a tak jen stojíte a díváte se na osobu, která ve vás vyvolává mnoho pocitů. Sophie měla mnoho otázek, ale má pocit, že tohle místo a tahle chvíle na to nejsou nejsou určené. Nemůže na něj přeci hned vychrlit otázky typu: „Proč to s její matkou tajili? Proč jí to neřekli? Proč musela žít dvacetčtyři let s vědomím, že její pravý otec je někdo jiný? Proč jí odepřeli vědomí, že má další sestru?“ Tyhle otázky jí trápí už od chvíle, kdy se dozvěděla pravdu, ale do teď neměla možnost je někomu položit. Teď tu šanci získala a rozhodně ji nechce promarnit. Je vděčná Davině, když prolomí to hrobové ticho. Teď už ze sebe dokáže i Sophie vyloudit několik slov. Je pravda, že by se to nejspíše nikdy nedozvěděli, kdyby Sophie nenašla ty dopisy, ale přišli na to společně. Už si ani nedokáže představit život s vědomím, že má jen jedinou sestru. Davina pro ni byla už dlouhou dobu jako rodina, ale tenhle fakt posílil jejich vztah nebo aspoň Sophie si to rozhodně myslí. Nějakou chvíli možná trvalo, než to vše vstřebala, ale na konci byla ráda. Neměla už konečně pocit, že ztratila celou svou rodinu. A s Davinou získala vlastně i další členy rodiny. Marcela a Marvina. Marcel pro ni byl dříve dobrý přítel, ale teď už ho opravdu brala jako svou rodinu. A teď našli i svého otce.) Bylo to pravděpodobnější, než fakt, že si ty dopisy má matka schovala. (Lehce se ušklíbne při zmínce o své matce. Nedokáže zapřít fakt, že jí prostě neměla ráda. Ano, byla to její matka, ale nechovala se tak. Pro ni byl coven dítětem, tam směřovala všechna její láska a na Sophie prostě už nezbylo. Po chvilce Chrise osloví „tati“ a sama je celkem překvapená, že to řekla. Bylo to pro ni zvláštní, ale tenhle muž jí už jen svým pohledem projevil takovou lásku, kterou neviděla u svého nevlastního otce a to ji vychovával. Jakmile ji uchopí za rameno, chvíli se mu jen dívá do očí, než se na něj pousměje a svou ruku položí na tu jeho. Neobjímá ho a on ji také ne. Nebyla zrovna typ, který by se hned objímal. Byla vždycky tak nějak opatrnější, aby se náhodou nezklamala. A trvalo ji než si někoho zcela pustila k srdci. Stáhne ruku opět ke svému tělu a natočí se na Davinu, když opět promluví. Těká pohledem mezi ní a svým otcem. Opravdu by se měli už vrátit. Sice jim zbýval ještě nějaký čas, ale lepší je být na místě o něco dřív, než přijít pozdě. Museli by tady pak strávit noc a to rozhodně Sophie nechce. Chce se vrátit zpátky domů a nechat tady za sebou Kaie. I když možná začíná mít pochybnosti. Co když je to Kaiovi opravdu líto a chce to vše nějak odčinit? Jeho pohled byl upřímný, když jí zodpovídal její otázku. A ona ho tady chce nechat napospas samotě, opět. Nesmí nad tím přemýšlet. S Marcelem se na tom domluvili a ona musí splnit svou část. Dostat je domů. Levou ruku si zastrčí do kapsy a uchopí do ruky amulet.) Asi bychom už opravdu měli jít. (Přitaká na Daviny slova.) Doma si můžeme povídat klidně celou noc. (Pousměje se a podívá se na oba dva. Už by opravdu měli jít. Společně se pak tedy vydají z domu směrem zpátky na místo, kde se rozdělili s Marcelem a Kaiem.)

Je opravdu rád, že tu chvíli ticha, která se zdála být opravdu hodně dlouhá, Davina přerušila. Christopher si totiž není jistý, zda by vůbec věděl, co říct. Co jim měl vůbec říkat? To, jak ho to všechno mrzí, že s nimi namohl být, když vyrůstaly? Měl jim začít všechno vysvětlovat teď hned a tady? Ne, to ne. Na to teď neměl a nechtěl to kazit takovým vyprávěním. Navíc asi bude lepší, když u toho bude matka Daviny a nebo matka Sophie. Nějak neví, jak to spolu ty dvě mají, takže by je do jedné místnosti raději nezavíral. Kdyby jen věděl, že všechno to vysvětlování zbude jen a jen na něj, protože už ani jedna z nich nežije, tak by z toho měl teď asi strach. On vlastně nemohl za to, co se stalo. Chris stál o to, aby vídal Sophie a chtěl vychovávat i svou mladší dceru Davinu, ale obojí mu bylo nějakým způsobem vzato, bohužel. Teď jen může poslouchat jejich vyprávění, aby se dozvěděl, jaké jejich dětství bylo. A nejen dětství. Chtěl by vědět i to, jak to mají teď. Mají jeho dcery už nějakou známost? Jestli ano, pořádně si na ně posvítí, na to tedy můžou vzít jed, hošánci. Ty holky už přišly v životě o jednoho muže, který měl být toho života součástí, aspoň Davině to určitě ublížilo, pokud jí matka nenakecala nějaké lži. A on nechce, aby jim ublížil nějací holobrátci, kterým o jeho dcery vůbec nejde. To nepřipustí. Svěří se jim s tím, že popravdě nikdy nevěřil, že by se obě dvě mohly dozvědět o tom dopise a už vůbec nevěřil v to, že by mohly takhle společně přijít. Když se ho Davina zeptá, jestli je to opravdu tak, jenom se na ni podívá a pousměje se. "Samozřejmě, že jsem v to doufal. Tolik jsem si to přál, ale to ještě neznamená, že jsem věřil tomu, že se to stane. Vždyť nikdo nemohl vědět, jestli se náhodou nebudete nenávidět. Nemusely jste se ani moc dobře poznat. Nemuselo to vyjít a tak jsem si nedělal plané naděje, Davino." Když ještě řekne něco Sophie a zmíní přitom i svou matku, nic na to neříká. Z toho, co Soph řekla a z toho, co viděl, usoudil, že spolu ty dvě neměly asi moc harmonický vztah. Konečně udělá pár dalších kroků směrem k Sophie a konečně se k něčemu odhodlá. Sice to není objetí ani nic takového, co by vyžadovalo tolik moc dotýkání, ale Chris si myslí, že právě teď to úplně stačí. Položil jí jemně zdravou ruku na rameno a mírně jí ho stiskl a potom i pohladil. Už si ani neuvědomoval, že jeho druhá ruka je celá od krve, vlastně ještě nepřestala tak úplně téct. Davinina bunda má ode dneška asi novou barvu. Dívá se jí do očí a pousměje se, když ho osloví jako tátu. Ona se v tu chvíli usměje taky a poté mu svou ruku položí taky na rameno. Asi jsou oba dva toho názoru, že tohle prozatím stačí. Vlastně je to dost dobré, vždyť mu hned při prvním takovém setkání řekla táto. Když opět promluví Davina, pustí Sophie a obrátí se na ni. "Samozřejmě, že se s vámi chci vrátit domů," pousměje se a dál nic neříká. Jenom přikývne na další slova obou svých dcer. V rychlosti si na sebe oblékl kabát a pak vyrazili na místo, odkud se asi měli dostat pryč.

(Chtěl využít toho, že je právě na tomhle místě k tomu, aby navštívil svůj starý domov. Proto vůbec nečekal na Kaie, se kterým bohužel zkejsne několik dalších hodin. Sice si tuhle zimu pamatuje, ale v New Orleans, které zná, to vypadalo jinak. Město bylo za prvé plné a za druhé tu nebyl tak krásný, bílý sníh. V NO by sníh byl už dávno pošpiněný a hlavně uklizený. Takhle čistý sníh by našel akorát tak na nějakém odlehlém místě, kam nikdo nepáchne. Nikdy moc neměl rád zimu, musel chodit nabalený, jelikož by vypadal divně, kdyby si vzal v prosinci pouze triko. Jemu by to ale bohatě stačilo. Raději má podzim, kdy může nosit jenom mikinu. Navíc všechno okolo vypadá tak krásně. Barevně, šťastně. Ze svých myšlenek se vrátí zpátky na zem, přesněji do vězeňského světa. Nohama šourá o zasněženou silnici a sleduje cestu před sebou, jakoby už chtěl být dávno na místě. Jasně, mohl se přesunout rovnou na místo určení, ale nemohl, neměl by Kaie opouštět. Možná mu došlo, kam má namířeno a našel by si tam cestu, ale zase ho chce mít hezky pod dohledem. Bude mít větší jistotu, že mu jeho plán vyjde a Kai to nějak nepokazí.) Jsi ty ale milý člověk. (Zakroutí hlavou a protočí oči, v jeho hlase je opravdu poznat, že to v žádném případě nemyslí vážně. Kai ho opravdu rád provokoval a jistě měl radost z toho, jak ho štve. Muselo ho velmi těšit, když na něj házel ty naštvané, nepřátelské pohledy. Stále sleduje cestu před ním, kdyby se tam náhodou vynořil nějaký odpadkový koš nebo nějaká podobná překážka. Opravdu do ničeho nechtěl narazit. Odpoví mu na jeho otázku a po delší době se na něj otočí s velmi falešným úsměvem na tváři.) Klidně se bez toho obejdu. (Zareaguje na to, že by mohl mluvit víc. To je to poslední, co teď právě potřebuje. Poslouchat nějakého psychopata. Znovu se zadívá na cestu před ním, jakoby kontroloval, zda jdou správně, ačkoliv by do Abattoiru došel i poslepu. Otočí se na Kaie s kamenným výrazem ve tváři a položí mu otázku. Zajímala ho jeho odpověď a proč nevyužít toho, že má Kaie hned vedle sebe. Možná to aspoň všechno pochopí a nebo ho bude nesnášet ještě víc. Jo, ta větší nenávist je pravděpodobnější. Bedlivě mu naslouchá, ačkoliv to vypadá, že ho vůbec nevnímá, jelikož svůj pohled upřeně směřuje na cestu. Ten začátek "příběhu" bohužel zažil a už od prvního momentu z něj neměl dobrý pocit. Nejdřív to bylo jenom protože házel očkem po jeho malé holčičce. Ano, je hodně ochranářský. Vždycky byl a asi i vždycky bude. Dál ho poslouchá, jak mu vykládá svůj "příběh". Od Daviny to všechno slyšel, tedy aspoň si myslí, že to je všechno. Neví, jestli mu ještě něco tají. Ani by se tomu moc nedivil. Holky mají vždycky nějaké to tajemství. Dozví se, že vlastně Davinu potřeboval už od začátku, takže si jinou ani vybrat nemohl. Musela to být ona..bohužel. Že se od ní nemohl odtrhnout? Co to ksakru mele?! řekl si pro sebe. Ne, nemá ani trochu radost z toho, jak o ní mluví, jakoby mu na ní záleželo jeho zvráceným způsobem. Ale kdyby mu na ní záleželo, tak jí přece neublíží, ne? Mluví o ní..no poměrně hezky a proto se mu to vůbec nelíbí. Ano Davina je přesně taková, jakou jí popsal a ještě k tomu je velmi inteligentní. Bohužel je ale i velmi hodná a proto musí Kaie odstranit z cesty. Ona by mu s klidem vše časem odpustila a Kai by toho určitě nějak využil k tomu, aby jí znovu ublížil. Sice o ní mluví jaksi hezky, ale ne, nevěří mu, že by ho to mrzelo. Monstra nepociťují lítost a Kai je monstrum. Měl na něj už prostě svůj názor a ten za žádnou cenu nehodlal měnit. Nic mu k tomu radši neřekne, protože by se akorát zbytečně ještě víc naštval. Na povrchu se tváří pořád stejně a, jakoby ho jeho slova nijak nenaštvala. Podívá se na Kaie, který vypadá, že chce ještě něco dodat, ale potom zavře tu svou tlamu, čímž mu naznačí, že už k tomu nemá, co říct. Pomalu kývne na důkaz toho, že to nějak tak bere v potaz. Nic víc mu k tomu ale neřekne. Nechce se naštvat tak brzo. Ještě mají docela hodně času. Kai po krátké, opravdu krátké chvíli ticha znovu začne mluvit. Tentokrát mu k tomu Marcel i něco řekne, jelikož ho opravdu udivovalo, jak někdo může být tak hrozně ukecaný.) Tak to se teda mám. (Poví s hranou radostí a znovu k tomu dodá ten falešný úsměv. Nevadilo mu, když lidi hodně mluví, pokud to jsou normální věci, ale Kai je jiný. Rád pokládá otázky, kterými člověka akorát naštve, rád dodává poznámky, při kterých má člověk chuť vytrhnout mu srdce z hrudi. Teda aspoň takové pocity to vyvolávalo v něm. Po cestě jejich konverzace pokračovala. No spíš to byla jednostranná konverzace. Kai mluvil a Marcel vypadal jako, kdyby ho vůbec neposlouchal. I když tomu tak nebylo, vnímal každé jeho slovo a hrozně si přál, aby to už skončilo. Opravdu měl pocit, že Kai tu svou pusu nikdy nezavře a bude pořád mluvit. Až konečně před Abattoirem zmlkne a dá mu tak chvíli klidu. Tento dům v něm vyvolával hodně vzpomínek a raději teď myslel na ty dobré. Proto mu i pohled na tu starou budovu vyvolal jemný úsměv na tváři. Moc dlouho se nezdržuje před vchodem a projde větší bránou. Ani se nemusí ohlížet, aby věděl, že za ním Kai jde, moc dobře slyší tlukot jeho srdce. Vejde dovnitř a začne se rozhlížet. Chvíli stojí v místnosti, než zmizí někam pryč. Netrvá to dlouho a je zpátky s tím, co dneska hodně potřeboval. Alkohol. Nalije si něco málo do skleničky a okamžitě jí uchopí do ruky. Moc dlouho nad tím vším nepřemýšlí a kopne do sebe celý obsah sklenky. Dumá nad tím, jak dnešek skončí, když v tom Kai znovu promluví. Tentokrát nevytáhne Dee, ale Cami. Otočí se na Kaie pro změnu s velmi vražedným pohledem. O Cami se nezmínil, protože o ní mluvit nechtěl. Ne s Kaiem. Věděl, že by se akorát ještě víc naštval a Kai to taky věděl. Vytáhl to, aby ho viděl naštvaného? Vážně? Opravdu je tak hloupý? Pevně svírá sklenku a při jeho posledních slovech se neudrží a velmi silně sevře sklenku, až se mu roztříští v ruce. Několik střepů se mu zabodne do dlaně, ale on to nijak neřeší. Rychle zareaguje a uchopí Kaie zezadu za krk. Rukou, kterou má posetou střepy. Upíří rychlostí se přemístí ke zdi a namáčkne ho na ní.) Já, že se o ní nezajímám?! (Tentokrát se upřímně zasmál, ale nebyl to pobavený smích, ale takový ten bláznivý smích. Pevně ho tlačil na zeď a rozhodně nechtěl polevovat. Právě teď měl chuť mu jedním tahem urvat hlavu.) Já nejsem ten, kdo jí zabil.(Při těchto slovech povolí svůj stisk a trochu ho odtáhne od zdi. Druhou rukou otočí Kaie za rameno, když ho pustí. Jeho vzhled se teď změnil. Už nevypadá jako normální člověk, ale jako zvíře, jako upír. Bělmo v jeho očích pohltila rudá barva a pod očima se mu zvýraznily žilky. Vylezly mu dva tesáky, kterými se, aniž by dal Kaiovi šanci reagovat, zakousl do jeho krku. Krev mu stékala po bradě a on cítil, jak Kai pomalu polevuje. Odtáhl se od něj, i když to chtělo hodně přemlouvání. Chtěl ho zabít, ale zároveň chtěl, aby hodně trpěl. A zůstat znovu ve vězeňském světě je poměrně velký trest. Než se Kai svalí k zemi, uchopí ho pod rameny. Začne ho táhnout do sklepa a nějak se nesnaží s ním, co nejméně mlátit o schody. Dotáhne ho až ke zdi, kde začne hledat ascendent a krev. Po krátké chvíli obě najde a strčí si to do kapsy u kalhot. Všimne si, že v ní má ještě mp4, tak jí dá Kaiovi do kapsy. Ať má aspoň něco málo z moderního světa.) Užij si to tady. (Poklepe mu po tváři zakrvácenou rukou a odejde pryč. Zamkne za sebou dveře. Sice ho zamčené dveře nijak nezastaví, jelikož je to čaroděj, ale stejně, než bude schopen nějak reagovat, budou dávno pryč. Ještě než odejde zastaví se v kuchyni, kde si opláchne obličej a ruce. Má trochu krve na triku, ale to zakryje tou mikinou. Zastaví tekoucí vodu a vydá se ven z Abattoiru. Cestou si vezme mikinu a obleče si, zapne až ke krku, aby zakryl krev na jeho triku. Ještě zkontroluje, zda má všechno a pak už se vydá na místo, kde se objevili. Z dálky si všimne tří lidí, kteří se pomalu blíží a tak trochu přidá do kroku.)

*Někdo z nich musel to ticho přerušit a rozhodla se, že to bude ona. Vždyť jsou tady hlavně kvůli ní, jelikož to byl její nápad, ale je si jistá, že kdyby to zjistila Sophie jako první, tak že by se rozhodla stejně, i když celý její život byl její otec někdo jiný. Ale teď je stejně všechno jinak, že ano? Sice vůbec neví, co přesně má říkat a ani nechce, aby to byly nějaké nesmysly, ale raději nad tím nepřemýšlí. Nechá zkrátka svou pusu mluvit za ní, i když toho není moc, co řekne. Poté už jen těká očima z jednoho na druhého a nechává jim chvíli na to, aby se...seznámili? Ani neví, jak to přesně má napsat. I když je ještě stále docela vykolejená z toho, že ji objal, tak je na druhou stranu velmi potěšená. Nebylo to jen tak nějaké objetí...a má chuť se nad tím i pousmát, ale nechá si to až na později. Až se vrátí do New Orleans, tak si teprve bude užívat tuhle rodinnou chvíli. Teď na to není čas a ani myšlenky. Má v hlavě i starosti o...o koho více? O Marcela, protože je pro ni neuvěřitelně důležitý a nechce, aby nastala nějaká konfrontace s Kaiem, kdy by mu mohlo přepnout? A nebo má mít obavy, že Marcel neudrží své nervy na uzdě a neublíží jemu? Ne každý je na Kaiovo rýpání zvyklý, vlastně ani ona si příliš nezvykla, ale na rozdíl od jiných to dokáže lépe snášet. Nemůže ze svého otce v jednu chvíli spustit zrak. Zkrátka si prohlíží jeho tvář, jako kdyby ani nemohla uvěřit, že tady opravdu stojí. Matka ji navyprávěla samé lži a ona tomu věřila, protože komu jinému taky měla věřit? Teď ví, že se pro ni obětoval a v jejích očích je hrdina. Ne její ubohá matka, která jen čekala až jí podříznou krk, ale její otec, který obětoval svůj život, svůj rozum, možnost být i se Sophie jen proto, aby ona nebyla zapletená do Sklizně. Možná se mu to nepodařilo, ale i tak pro ni už udělal moc a za to je mu vděčná, i když nahlas to nikdy neřekla. A možná, že řekne...až nebudou tady. Když se zmíní o tom dopise, že nedoufal, že by snad to mohly někdy číst, tak mu ihned na to odpoví, přičemž z jeho tváře nespouští zrak. Při jeho odpovědi je nucená na chvíli sklopit pohled k zemi, protože když se to tak vezme, tak nebyly kamarádky. Ne po Sklizni. Ona byla ta, kdo chtěl všechny čarodějky zničit a Sophie jí vzala moc, takže ani to nepřispělo jejich přátelství. Pozvedne zrak opět k jeho tváři a s jemným úsměvem na rtech přikývne, že bere jeho slova na vědomí. Více se už však k tomu nevyjádří, jelikož není vhodné to právě teď rozebírat. Namísto toho se přesune k oknu, kdy se dívá vzhůru k obloze, aby tak zjistila, kolik času jim ještě do zatmění zbývá. A možná to dělá jenom proto, aby jim nechala nějakou tu chvíli a nemusela je pozorovat. Sice jsou rodina, ale tak či tak...nikdo nemá příliš v lásce, když u chvíle plné emocí vás někdo pozoruje. Vážně je nechtěla rušit. Stáhne ruku opět k tělu a pustí tak závěs, který se vrátí do původní polohy. Promluví a otočí se zároveň k nim, přičemž jim připomene, že by přeci jenom měli odejít, protože se jejich čas krátí a nikdo z nich tady nechtěl zůstat. Pousměje se na tátu při jeho slovech. Ani by nedopustila to, aby tady byl i o jeden den více. Hned na to se otočí na Sophie a nelze jinak, než se pousmát nad jejími slovy. Otázkou však bylo...kde doma? Ona bydlí s Marcelem, což její otec ani neví a netuší, jak na něco takového bude reagovat a Sophie zase sama. Dobře...ne sama, ale s Apopem ze kterého má upřímně stále hrůzu. Pořád nedokáže pochopit, proč zrovna má za domácího mazlíčka hada.* Takže přespíme u tebe? Musíš ale nechat Apopa v teráriu. *Teď už trochu zavtipkuje a nebo se o to jen pokusí. Atmosféra mezi nimi byla o moc lepší a navíc...všechno skončilo dobře, ne? Vracejí se domů s tátou. A čeká je společný rodinný večer...to je víc, než by si mohla přát. Společně s nimi tedy opustí dům, i když má chvíli tendenci se jít podívat do svého pokojíčku jak vypadá. Bude se ale muset smířit s tím, že zůstane v její paměti jen z fotek. Jelikož jako poslední opouští dům, tak zavře za sebou dveře a tím to bere jako za uzavřenou kapitolu. Poté si už zastrčí ruce do kapes bundy a společně s nimi odchází na místo, kde se mají sejít. Cestou jen tak nenápadně uchopí ještě Sophie za ruku a jemně jí ji stiskne, přičemž se pousměje. Všechno to napovídá spokojenosti a tomu, že je ráda, že to udělaly. Zase stáhne ruku k tělu a když přicházejí na místo setkání, tak v dálce zahlédne jen jednu postavu. Tu chůzi a stavění těla by poznala vždycky...Marcel. Zničehonic se zastaví a zůstane stát na místě, jen ho sleduje, jak se pomalu blíží k ní. Výraz v její tváři je najednou kamenný, ale zároveň naprosto nechápavý. Když je tady Marcel sám, tak potom...kde je Kai? Přímo ho propaluje pohledem a jakmile sleduje, jak pomalu zpomaluje svou chůzi, tak se zničehonic prudce rozejde jeho směrem.* Kde je? *Řekne zostra. Dělá jí už jen pár kroků od jeho blízkosti, kterou během pár sekund smaže. I když je menšího vzrůstu než on, tak to působí tak, jako kdyby se nad ním tyčila. Z očí ji srší vyděšení, nejistota, strach, ale i zlost.* Kde je Kai?! *Zvýší o něco svůj hlas, který zní naléhavě. Poté však sebou najednou trhne a zprudka se otočí k Sophie, přičemž vytáhne ruce z kapes. Dívá se na ni stylem, že chce ihned odpověď. Jako kdyby věděla, co to má znamenat, ale zároveň ne. Jako kdyby si to nechtěla ani připustit, že by se něco takového stalo. Ne...ne tohle neudělali, tohle nemůže být pravda. Ne...ne...ne. Vždyť ani jedna z nich tady nemá magii, nemohou se dostat bez něj pryč. A ona ho tady nemůže nechat. Znovu se otočí k Marcelovi, přičemž se jí mírně roztřepí vlasy na hlavě, kde se ji usazují sněhové vločky.* My bez něj neodejdeme! Já bez něj neodejdu...přišli jsme tady spolu, udělal to pro nás! *Znovu se otočí na Sophie, jako kdyby ani nevěděla v tom rozhořčení ke komu z nich mluvit. Jakmile uvidí v jeho ruce ascendent, tak se naplní její obavy a hlavně potvrdí. Ví, že by ho Kai nikdy nedal z ruky...nikdy by nedopustil, aby si ho někdo vzal. Podívá se zrazeně na Marcela a lze vidět, že teď je to on, kdo ji ublížil.* Jak si to mohl udělat?! Vrať se pro něj, hned! *Křikne po něm, až by se mohlo říct, že se její hlas rozléhá do stran a pomalu v dálce mizí. Hruď se ji zvedá v rychlém intervalu a v těle se ji přímo vaří krev. Právě teď by se v ní nikdo krve nedořezal.*

*Jeho výraz bol skoro zamyslený, akoby ani nevedel, čo presne mu má odpoveď, alebo čo mu vôbec chce povedať. Pretože nepoznal celú odpoveď. Občas robil isté veci a nemal k tomu skoro žiadny dôvod, občas mal, ale ten dôvod sa časom stratil, no aj tak to celkom nepustil. A presne to bol prípad jeho a Daviny. Nikdy jej nedal pokoj, nikdy ju celkom nenechal ísť, aj keď mohol, pretože ju už nepotreboval. Vlastne si spomínal na to, že jej tú šancu dal, ale ona ju odmietla. Najskôr už vtedy plánovala svoju malú pomstu voči nemu, pomstu, ktorá stála skoro jeho a Timov život. Boli to však len spomienky, ktoré mu preblesli hlavou a zmizli rýchlejšie, ako sa tam vôbec objavili. Hlavný dôvod toho , prečo za ňou stále chodil, bol teda celkom neznámy. Jeho myseľ bola nad touto otázkou rozvrátená, akoby snáď niečo podobné ešte ani nezažil, podobný pocit. Ale napriek všetkému sa nakoniec, po chvíľke ticha, dokope k nejakej odpovedi, na ktorú Marcel očividne čakal. Avšak bolo jedno, čo mu povie a ako mu to povie, stále ho bude nenávidieť, neznášať, toho si bol viac ako vedomí a popravde? Bolo mu to tak trochu jedno, pokiaľ mu nič nehrozí a vráti sa do súčasnosti tak, ako z nej odišiel. Od doby, čo mu začal vysvetľovať svoje prvotné dôvody, má pocit, že ho ani nepočúva. Akoby si to rozmyslel a nakoniec žiadnu odpoveď ani nechcel. Ale kútikom oka mohol vidieť, že jeho pohľad, ktorý bol upretý niekam do priestoru, ho stále vnímal. Spomínal si na ten deň, keď do nej v bare narazil, vlastne to bolo jedno veľké šťastie pri tom neúspechu so skladom. Nebolo nič viac, čoby k tomu mohol dodať, proste ju chcel využiť, nič viac-nič menej. Nejakým spôsobom mal pocit, že ho Marcel už v tej chvíli veľmi nemusel, niežeby sa mu čudoval, množstvo ľudí z neho nemá práve dobrý pocit – aj keď sa v ten večer snažil svoju psychopatickú stránku dosť skrývať. Ale ako sa hovorí, psychopata v sebe nikdy úplne neskryješ. Netušil, koľko mu toho Davina povedala, ale nemal pocit, žeby sa dozvedel čokoľvek nové, teda aspoň jeho postoj tomu nenasvedčoval. Bolo jasné, čo svojimi slovami docieli, tým že mu povie prakticky pravdu, nakoľko sám nepoznal hlavný dôvod toho, prečo sa od Daviny nevedel odtrhnúť. Nebolo v tom však nič tak kuriózne a vážne, ako si Marcel myslel. Teda tak aspoň vyzeral, pretože nech si to vysvetlil v hlave už hocijako, nevyzeral, žeby s tým bol dvakrát nadšený. Vlastne sa mu ani nečudoval, pretože to vôbec nebolo to, čo čakal. Najskôr si nemyslel, žeby o Davine hovoril práve takto, ale bola to predsa všetko pravda, sám by mu nemohol oponovať. Mala všetky tie fajn vlastnosti, ktoré Kai predtým nemal a aj teraz sa objavujú len z časti a hlavne bola silná...Príliš silná na to, aby pohrdol takou mocou. Už teraz vedel, že ak by jej ju vtedy mohol zobrať, tak by to urobil. O tom niet pochýb. Takže bol rád, že to nešlo, pretože to by aj tak znamenalo, žeby získal jej emócie, podobne ako u Cami a bolo by to omnoho skôr. Nevedel si predstaviť, žeby jej úmyselne ublížil znovu, alebo žeby ublížil Camille, pretože by si to proste vyčítal a najlepšie vedel, že jeho druhá šanca by bola proste FUČ. Už predtým na to nedokázal prestať myslieť, vlastne ho to budilo zo spánku, jednoducho sa to snažil napraviť, aspoň niečo z toho, a preto bol tu. Nevedel, či mu to Marcel verí, alebo nie, pretože jeho výraz stále zostával rovnaký – nenávistný. Ale koniec koncov, povedal najskôr všetko, čo chcel, práve preto nakoniec pootvorené ústa zavrie, čím mu naznačí, že k tomu nemá čo dodať a očami prejde na Marcelovu tvár, ktorou kývne, akoby to snáď pochopil. O čom silne pochyboval, pretože tomu z časti nechápal sám. Čakal vôbec, že na to Marcel niečo povie? Najskôr nie, najskôr to bola proste jednoduchá odpoveď na jeho jednoduchú otázku, ktorá sa končila presne takto – chvíľkovým tichom, ktoré on opäť prerušil. Jasné, všetci poznali toho muža, ktorý proste nemohol zavrieť ústa...Toho neznášal. Ale Marcela to jednoducho rozčuľovalo tak veľmi, že si nemohol pomôcť a tiež mal náladu konverzovať, nakoľko jediný v okolí bol práve on, mal najskôr smolu. Mierne sa pousmeje nad jeho poznámkou, ktorá bola celkom ironická, avšak Kai vyzeral, akoby ju bral snáď vážne. Áno, mal tendenciu to tak robiť, celkom si nevšímať niektoré znaky, ktoré vyplývali z opaku toho, čo sám chcel. Trochu zložité, ale tí, čo ho poznajú, rýchlo pochopia. A tiež rád provokoval, aj keď z toho nič nemal, jednoducho ho zaujímali reakcie určitých ľudí na určité otázky, bolo na tom niečo zlé? Prakticky to robil celou cestou, rozprával, zatiaľ čo Marcel nemohol nič iné, než počúvať a prakticky ignorovať všetko, čo povie. Vlastne musel byť veľmi, veľmi nadšený, keď zastavili konečne pred Abattoir a aspoň na chvíľu stíchol. Pravdou však bolo, že ho v túto chvíľu skôr sledoval, jeho tvár, každý jeho pohyb. To sa zmenilo až vo chvíli, kedy vošli dnu a jeho oči lietali všade po okolí. Musel premýšľať nad tým, aké spojenie s týmto miestom Marcel má. Vedel, že tam býval pomerne dlhý čas..nakoľko mal tak...tristo rokov? A potom mu ho zobrala Pôvodná rodina, ktorá mu vlastne zobrala všetko, aspoň podľa toho, čo mu povedala Davina. Takže z tadiaľto vlastne musel odísť a nechať za sebou. Tragické. Keď Marcel odíde, trochu sa s okolím prakticky zdomácni, čo mu nerobilo žiaden problém a skontroluje ascendent, ktorý mal neustále pri sebe. Nikdy by ho len tak nepustil z ruky, pokiaľ tu bol. Jednoducho jeho ďalšia istota, poistka. Po tom, čo sa Marcel znovu vráti, tento krát aj s fľaškou a pohárom v ruke, znovu prejde k svojej typickej poznámke, ktorá sa však nakoniec zvrtne až ku Camille, o ktorej sa s ním Marcel očividne nechcel baviť. On však nemal ten pocit, žeby to bolo nevhodné, žeby mal radšej držať ústa zatvorené. Pretože, popravde, prečo? Aby Marcela nenaštval? Ale to robil celú dobu. Keď sa k nemu Marcel otočí, jeho výraz je skoro vražedný, vlastne za celý deň v jeho očiach najskôr ani nevidel toľko nenávisti. Akoby snáď nemyslel na nič iné, než na ten pôžitok z toho, ak by ho zabil. Teraz a tu. Mierne našpúli spodnou perou a otočí sa mu chrbtom, pričom samozrejme pokračuje a nijako neváži to, čo povie. Možno sa o ňu Marcel predsa len nestaral tak veľmi, ako to predtým hral. Koniec koncov, kto vie? Zrazu za sebou začuje prasknutie, akoby sa snáď niečo drvilo na kúsky a potom padalo na zem. V sekunde nakrčí čelom a už-už sa chce otočiť, ale v tom cíti pevný stisk niečej ruky – nemusel veľmi hádať čej – priamo na krku, vlastne to bolo asi dve stotiny predtým, než sa mu celým telom rozliahla priam bodavá bolesť a jeho zuby sa automaticky zaťali v čistej agónií. Mal pocit, akoby ani nemohol dýchať, ale to nebolo najhoršie, bolesť z črepín, ktoré mal Marcel na ruke a ktoré sa mu zarývali priamo do kože, boli čisté peklo.* Čo to robíš? *Vydýchne skoro nečujne, ako ho pripevný chrbtom ku stene., jeho hlas je dusený, ale bol si istý, že to Marcel počul viac ako dobre, že presne vedel, na čo sa ho pýtal. V jeho hlave bol teraz úplný chaos a na jeho tvári sa zjavilo to, čo doteraz ešte nikdy – strach. Jeho otázku skoro ani nezaregistruje, nedokáže vnímať skoro nič, akoby mu odchádzal sluch, akoby už ani nič nepočul, ale stále vidí jeho tvár, vidí ju viac ako dobre. A napriek všetkému, mu neujde ani jeho smiech, ktorý sa mu zarýva do každej bunky tela, ktorá lapá po dychu. V tej chvíli ho nič nenapadlo, akoby mu ochrnuli ruky a mágia zastala niekde v prostriedku. Áno, v tom mal Marcel pravdu, on ju nezabil, ale tiež nevedel všetky detaily. To však teraz vôbec nebolo to, na čo myslel. Žiadna Camille, nič z ich predchádzajúcej konverzácie, len stres, nervozita, ktorá sa mu pretriasala vnútrom. V momente, čo Marcel trochu povolí stisk na jeho krku, pootvorí ústa a zhlboka vydýchne, pričom má tendenciu nakloniť sa dopredu, takže ak by ho nedržal, tak by najskôr spadol rukami k zemi. Po sekundách pomaly zdvihne oči k Marcelovej tvári. Tá však už bola celkom iná, nie taká, akú dnes videl. Nebola tam ani nenávisť, nič...Len čisté monštrum, upír.* Nie...Nie! *Vydýchne trochu hlasnejšie, než predtým a nakrčí čelom, jeho výraz je zachvátený dávkou paniky.* To nemôžeš...Potrebujete ma, aby ste sa moh...*Nestihol nič dokončiť, nič dopovedať, jeho jazyk sa zadrhol niekde v priebehu toho, ako mu krk preťala ďalšia ostrá bolesť. Avšak omnoho prenikavá, omnoho hlbšia. Bolesť, ktorú ešte nezažil. Nemohol robiť nič, aj výkrik sa mu zadrhol niekde v krku, akoby bol snáď niekto slabý, niekto bezmocný. Až teraz presne vedel, ako sa cítili..Všetci tí, ktorým ublížil on. Do nosa mu udieral pach krvi, vlastnej krvi, jeho život pomaly odchádzal, nohy by sa pod ním zrútili, ak by ho Marcel nedržal. A po chvíli už necítil vôbec nič, skoro ani tú bolesť. Jeho oči sa pomaly zatvárajú. Dalo sa povedať, že sa od neho Marcel odtiahol prakticky v posledných chvíľach, niežeby bol schopný zareagovať inak ako slabým myknutím. Mierne pootvorí zrak a len potichu vydýchne, keď ho Marcel chytí za ramená. Veľmi dobre vedel, o čo mu ide. Toto nebola náhoda...pretože by ho snáď naštval. Sophie niekde musela mať moc...Alebo Davina. Pripravili to a len s jediným zámerom...Nechať ho tu. Ale on jej veril. On veril Davine, on veril, že dostane druhú šancu, on...Spadne na zem. Vnímal každé jedno buchnutie, každý jeden sval, do ktorého niečo narazilo, ale nie okolie. Aspoň tak to vyzeralo, keďže jeho oči boli zatvorené a cez ústa mu ledva prechádzal nejaký kyslík. Lenže on bol stále pri vedomý, dokonca na toľko, že sa pomaly liečil. Ale stále to nebolo dosť, stále to bolo až príliš málo, pretože nič nestačí na to, aby to stihol. Aby sa mohol postaviť a niečo urobiť. Len letmo si vôbec všíma, kam ho Marcel dotiahol. Po tom, čo ho Marcel odtiahne až ku stene, veľmi nereaguje. Len pootvorí oči a trochu nakloní opretou hlavou do strany.* Prosím...*Prenesie posledné, čo mohol.* Prosím...*Zopakuje znovu a nájde dostatok sily na to, aby sa na Marcela pozrel.* Zmenil som sa. *Nikdy to nebola väčšia pravda, ako v tejto chvíli. Nechcel tu zostať, nechcel tu byť sám, tak veľmi potreboval niečo urobiť. V očiach nemal nič, len strach, ale zároveň paniku z toho, čo by sa mohlo stať. Čo sa následne aj stalo.  Už pri sebe nemal krv, ani ascendent. Nech pohol už hocičím, necítil nič, než bolesť a Marcel? Ten bol preč. V momente, čo mu po tvári prešiel rukou od jeho vlastnej krvi so slovami, ktoré zneli ako peklo, bol preč. Jeho dych sa stane omnoho zrýchlenejším, akoby mal záchvat, akoby ho chytila čistá panika, čistý chaos. Lenže to nebol on. Znovu spojí pery pevne k sebe a v bolestnom úškrne nakrčí obočím. Nemal veľa času, nemal vlastne už skoro žiadny čas. Lenže jeho oči sa zatvárali prakticky samé, nedokázal tomu zabrániť, stratil až príliš veľa krvi.
Trvalo možno niekoľko minút, než sa opäť prebral, jeho zrak bol celkom rozostrený, ale cítil sa lepšie, silnejšie, akoby uzdravovacie kúzlo konečne začalo prinášať nejaký výsledok. Pootvorí ústa a natočí hlavou niekam do boku. Netušil, koľko bol mimo, ale...Pokiaľ to nezistí, tak...Jeho výraz bol stále taký istý, ale teraz ho už zachvátilo aj niečo iné – beznádej.
Pomaly sa zaprie rukami o zem a ešte pomalšie sa zdvihne, trvá ďalších pár sekúnd, než sa zachytí o stenu a konečne stojí na nohách. Nie...On tu nezostane, nie znovu, nie zase. Opäť zavrie oči a použije najľahšie kúzlo aké mohol, prenesie sa preč do miestnosti, kde boli s Marcelom pred tým a z tadiaľ? Môže už len pozorovať oblohu a dúfať, že to stihne predtým, než odídu. Ešte nevie, čo urobí, aby ich zastavil, ale urobil by všetko, aby tu nezostal, všetko.
Jeho tep nikdy nebol rýchlejší, jednou rukou si stále držal krk a v hlave mu trešťalo, akoby mala každú chvíľu prasknúť. A to bol presne ten moment, ten čas, ktorý bol zároveň jeho poslednou chvíľou, než tu zostane celkom sám. Pretože pohľad, ktorý sa mu naskytne, keď sa priblíži od rohu k miestu...Nikto nemohol vedieť, aký je to pocit. Ten pocit, keď vieš, že to nemáš šancu stihnúť a môžeš sa len dívať...Dívať, ako ti odchádza jediná šanca. Stáli tam, všetci. Dokonca aj Davinin a Sophien otec. Držali ascendent pripravení odísť a nechať ho tu. To bolo všetko, čo teraz vnímal. Žiaden chlad, žiaden vietor, žiadne zatmenie. Davina, ktorá ho oklamala a na ktorú teraz z menšej diaľky hľadí. Nakrčí obočím a pootvorí ústa, ale najskôr mu z nich nevyjde vôbec nič. Urobil to len pre ňu, kvôli nej tu bol, kvôli nej sa odhodlal znovu ísť do väzenského sveta. Ona dostala čo chcela, mala späť svojho otca, ale on? On tu znovu zostane, stane sa mu jediná vec, z ktorej mal hrôzu, ktorej sa vždy bál.* Davina! *Skoro vykríkne, ale jeho hlas nie je až tak pevný, aby to bolo viac, než ohlásenie. A jeho výraz? Bezútešný, zachvátený úplnou panikou, strachom, po ktorom jeho oči kričali. Prečo to robia? Chcú sa mu pomstiť?  Doteraz počul v hlave jej slová, že nechce nič iné, že nejde o nič viac, ako priviesť jej otca späť..Ale predsa len šlo.* Davina...*Vydýchne znovu tento krát však už omnoho tichšie, ako predtým, než jediné, čo vidí je ostrý biely záblesk a následne už nič, než padajúc sneh, ktorý sa zrúti na zem rovnako ako on na kolená.*

(Davina se zmíní, že by už měli jít a Sophie s tím jen souhlasí. Nechce promeškat jedinou šanci, jak se dostat domů a strávit na tomhle místě noc. Sice by u sebe měla Davinu, svého otce a možná i Marcela, pokud by se rozhodl strávit noc na stejném místě jako oni, ale domov je prostě domov. Navrhne, že si klidně mohou povídat celou noc doma. Nějak neřeší, kde přesně. Myslí tím zpátky v New Orleans, v jejich světě a ne v tomhle vězeňském. Po slovech Daviny se usměje a přikývne hlavou.) Neboj, zůstane v terárku. (V tomhle už je opatrnější po incidentu s Adamem. Sice ho Apop neotrávil, ale mohl. Raději ho od té doby zavírá kdykoliv k ní přijde nějaká návštěva, aby se náhodou něco nestalo. Společně vyjdou z domu a zamíří na místo, kde se mají setkat s Marcelem. Teoreticky by tam měl čekat i Kai, ale nebude a o tomhle Davina ještě neví. Jak bude reagovat, až zjistí, že Kai se s nimi nevrací? Raději to snad dopředu vědět nechce. Brzy to zjistí, ale už tak nějak tuší, že s nimi nebude za jedno a nebude se jí to zrovna líbit. Podívá se na Davinu, když jí stiskne ruku a usměje se na ni. Všechno zatím vyšlo, jak mělo a Sophie je za to ráda. Jejich otec nebyl žádný šílenec, který by je chtěl zabít. Právě naopak. Zachoval si po všech těch letech zdravý rozum a své dcery vřele přijal. Po cestě všichni mlčí, jako by čekali až na návrat domů, kde si opravdu upřímně popovídají. Blíží se k místu setkání a po chvíli Sophie zahlédne v dálce Marcela, jak se k nim blíží. On svou část splnil, protože nikde kolem nevidí Kaie. Teď už všechno záviselo jen na Sophie. Ani si neuvědomí, že Davina se zastavila a prostě jde pomalu dál. Zastaví se až kousek od Marcela a v tu chvíli si uvědomí, že po svém boku nemá Davinu. Jenže ta se z ničeho nic objeví před Marcelem. Její výraz rozhodně nebyl milý a spokojený jako před nějakou chvílí. Tohle bude zlé. Pomyslí si Sophie. Davina se začne ptát na Kaie. Ani si nepamatuje, kdy naposledy ji takhle zažila. A popravdě ten pohled na její mladší sestřičku, jí ničí. Nedokáže se jí ani pořádně podívat do očí a už vůbec jí nedokáže odpovědět na její otázku. Na moment zavře očí a těžce vydechne. Začíná mít opravdu velké pochyby, že tenhle plán je správný. Daviny reakce ji naprosto rozhodí a co potom reakce Cami, až to zjistí? Obě ji budou nenávidět. Jenže Sophie už nemůže covnout. Musí to dokončit. Stále není na sto procent přesvědčená, že se Kai natolik změnil, aby už nikomu neublížil. Až když Davina konečně přestane klást otázky a křičet na Marcela, ale vlastně i na Sophie, promluví.) Takhle to je nejlepší pro všechny. Kai je nevyzpytatelný a tady nebude moct už nikomu ublížit. (Řekne s naprosto klidným hlasem, ale o něco tišším než obvykle. Popojde o dva kroky blíž k Marcelovi a převezme si od něj ascendent a ampulku s krví, která jim zajistí návrat zpátky. Poté si z kapsy vytáhne amulet na provázku a dá si ho kolem krku. Hned ucítí tu moc, kterou jí amulet propůjčoval. Cítí jí v každé buňce svého těla a musí uznat, že to je skvělý pocit po těch několika hodinách strávených na tomto místě bez známky moci. Přendá si ascendent do druhé ruky a pravou rukou na něj nakape zbytek krve z ampulky. Vzhlédne k obloze a zjistí, že je čas. Teď nebo nikdy. Prázdnou ampulku zahodí na zem a volnou rukou chytí svého otce za ruku. Počká, až budou všichni připraveni a začne se soustředit na kouzlo, které slyšela od Kaie a začne vyslovovat slova kouzla. Zavře oči před bílým zábleskem světla, který se objeví během pár vteřin. Teplo, které ucítí jí ohlásí návrat zpátky, a proto otevře oči. Vyšlo to. Jsou zpátky a Kai zůstal ve vězeňském světě, jak to plánovali. Rozhlédne se po místnosti a šokem upustí ascendent na zem, který se roztříští na několik kousků. Podívá se Marcelovi do očí.) Co jsme to provedli? (V jejích očích se zračí naprostá panika a bezmoc, kterou zažila naposledy při smrti její neteře Monique.)

(Pár vteřin ticha prolomí otravný hlas, který v něm nevyvolával zrovna dobré pocity. Kai začne blábolit něco o tom, jak mu na Cami vůbec nezáleží a, že je to asi ten důvod, proč si vybrala jiného. Tohle je pro něj stále citlivá věc a rozhodně nereagoval klidně, když někdo zmínil něco podobné. Cami pro něj byla nesmírně důležitá a nebylo to, jakoby mu byla úplně jedno. To rozhodně ne, jen o ní prostě nechtěl mluvit. Ne tady, ne s tímto člověkem a ne na místě, které mu tam doma vlastně nepatří. Nebyl to spravný čas, správné místo a už vůbec to není správná osoba, které by se svěřoval. Podíval se na Kaie pohledem, který naznačoval jen jedno a to, že ho právě chce zabít. A, že on toho je klidně schopný. Tohle byla fatální chyba. Naštvat právě jeho. Sklenku, kterou stále drží v ruce, začne pomalu drtit, než se mu rozsype na kousky a místností se rozezní praskání skla. Urychleně vstane se židle a uchopí Kaie svou rukou od střepů za krk a stejnou rychlostí, jakou se k němu přiřítil, ho natlačí na zeď. Nijak neubírá na síle, nechce mu dát sebemenší pohodlí. Je mu jedno, že se mu pomalu malé kousky sklíčka zabodávají do jeho dlaně, myslel na jedno a to na zbavení se tohohle bastarda. Právě teď netoužil po ničem jiném než potom, aby viděl jeho mrtvé tělo. Opravdu by to byla věc, která by mu zlepšila den. Jenže to nebyl důvod, proč tu je. Neměl ho zabít, měl ho tu nechat trpět, znovu ve vězeňském světě. Moc dobře slyšel jeho slova, ačkoliv mluvil velmi přidušeně. Navíc na, co jiného by se člověk v takovéhle situaci ptal? Pozoruje jeho obličej a nemůže si nevšimnout toho strachu, který ho jakoby pohltil. Poprvé snad viděl, že se Kai vážně bál a..potěšilo ho to. V tuto chvíli, jakoby to nebyl ten hodný Marcel, který se stále usmívá, ale to zvíře uvnitř něj. Ten pravý, krvežíznivý, bezcitný upír. Položil mu jakousi otázku a přihodil k tomu poblázněný smích. Smích se rozléhal po místnosti do doby, než znovu promluvil. Všechna ta zlost, kterou v sobě v poslední době nesl, vyplula na povrch. Vážně toužil po jeho smrti a chvíli mu trvalo, než sám sebe donutil povolit stisk. Odtáhl Kaie pár centimetrů od zdi, jakoby už ho snad chtěl nechat být, ale nebylo tomu tak. Položil jednu ruku na jeho rameno a otočil Kaie čelem k sobě. Kai měl tak to štěstí, že poprvé viděl Marcela ve své upíří podobě. Slova, která vycházela z jeho úst snad poprvé vůbec nevnímal. Několik vteřin potom, co Kai spatřil jeho obličej, se zakousl do jeho krku. Chytil si ho pevně, aby mu nepadal a začal z něj vysávat krev. Ta začala stékat Kaiovi po krku a jemu se i pár kapek dostalo na triko. Marcel většinou neměl problémy s ovládáním, ale teď opravdu bojoval sám se sebou. Ještě víc než před tím. Chtěl Kaie zabít, ale zároveň chtěl, aby nesmírně moc trpěl. A smrt by pro něj v této situaci byla akorát tak  vysvobozením. Připomenul sobě samotnému, proč tu je a odtáhl se. Kai téměř bez sil začal padat k zemi, když ho chytil pod rameny. Začne ho táhnout po zemi, až ke dveřím od sklepa, kde se na chvíli zastaví, aby mohl otevřít dveře. Dotáhl ho až dolů do sklepa, kde ho opřel o studenou zeď. Celou cestu se nesnažil vyhýbat věcem jako třeba židle, stůl. Přeci jenom pár modřin navíc mu neuškodí. Kolena si opře o zem a začne hledat ascendent a krev. Když to všechno najde, schová si to k sobě do kapsy, ve které zjistil, že má mp4. S pošetilým úsměvem mu jí dá do kapsy a podívá se Kaiovi do očí. Poslechne si jeho prosby a pak větu, která pro něj v tuto chvíli nic neznamenala. Ani se neobtěžoval mu na toto odpovídat, protože mu to zajisté nevěřil. Změnit se? Lidi jako on se nemění, moc dobře to ví. Všimne si toho strachu, který se mísí s panikou, v jeho očích, ale ani to ho nepřesvědčí. Rozhodně by z něčeho takového nevycouval, hlavně ne teď, když už je skoro u konce. Rozloučil se s ním několika slovy a "přátelským" poplácáním po tváři. Dveře zamkl a na krátkou chvíli se zastavil v kuchyni, kde ze sebe smyl všechnu krev. V místnosti, kde proběhla jejich konverzace, si vzal mikinu, kterou si zapnul až ke krku a vyšel ven. Jeho krok byl po celou dobu rychlý, ale zrychlil ještě víc, když viděl, jak se v dáli rýsují tři postavy. Hned poznal jak Davinu, tak mu jaksi zmizela ta jistota ve tváři, kterou se doposud pyšnil. Byl spokojený s tím, co udělal a rozhodně ničeho takového nelitoval. Kai byl překážka, kterou bylo třeba odstranit a on byl ten, který to musel udělat. Všimne si, jak se zastaví a rozhlíží. Už v této chvíli se mu začne svírat hrdlo, protože na tohle se vážně netěšil. Věděl, že ho za to bude nesnášet, ale i přesto to riskl. On narozdíl od ní nezastavuje a stále se k ní přibližuje. Sleduje jen a jen jí. Nikdo jiný ho teď nezajímá. Pohled, kterým ho začne propalovat, ho trochu donutí zabrzdit.)Dee.(Osloví jí trochu nejistým hlasem a zastaví se na místě.)Davino.(Znovu jí osloví tentokrát celým jejím jménem. V jeho očích je vidět, že je smutný. Ale ne kvůli Kaiovi, kvůli ní. Mrzí ho, že jí takhle vidí, ale musel to udělat. Nešlo to jinak. Podívá se přímo do jejích očí, které jakoby nepoznával. Nestála před ním dívka, kterou znal, ale naprosto jiný člověk. Naštvaný, rozzuřený, vystrašený a možná i zklamaný člověk.)Udělal jsem, co jsem musel udělat. Davino, uklidni se, prosím.(Naléhavě pronesl slovo prosím. Snažil se tvářit, jakoby mu její reakce nijak neubližovala, ale v jeho očích byl vidět smutek.) Udělal jsem to pro tebe. Davino, on by ti ublížil a to..nemohl jsem to dopustit. Starám se o tebe..vždycky budu. (Pozvedl ruce do vzduchu. Jeho hlas začal znít trochu zoufale, protože ho vážně mrzelo, jak se na něj dívá a, jak na vše reaguje. Netušil, že bude až tak naštvaná. Tohohle dosáhnout nechtěl. I když Davina sleduje Sophie, stále se na ní dívá. Nesleduje nikoho jiného, protože ostatní ho právě teď nezajímají. To Davina je na něj teď naštvaná, ne oni.) Davino, musíme jít... Kai.. není takový, jaký si myslíš. Nemůžeš mu věřit, ublíží ti a to bych.. (Odmlčí se, než znovu začne mluvit.) Prosím pojď. (Vytáhne z kapsy ascendent a natáhne k ní ruku, aby se ho chytila, i když pochybuje, že by se ho vůbec chtěla chytit. Konečně začne vnímat i okolí a hlavně tedy Sophie, která promluví a vezme od něj potřebné věci. Na několik vteřin sklopí pohled k zemi, než se zase podívá na Davinu. Pohled, který se mu naskytne, jakoby ho zlomil. Mohl skoro slyšet, jak se mu láme srdce. Právě teď ublížil člověku, na kterém mu nejvíce záleží. To on je ten, který jí teď ublížil. Ne Kai, ne nikdo jiný, ale on, její rodina. A to jen, protože je až příliš ochranářský. Nejhorší na tom je ale, že nelituje toho, co udělal. Znovu by Kaiovi ublížil jen, aby jí udržel v bezpečí. I kdyby to znamenal konec jejich přátelství. Riskoval by to pro ní, protože je jeho rodina a on jí chtěl držet v bezpečí. To jediné vždycky chtěl.) Davino! Nevrátím se pro něj. Musíme jít. TY musíš jít. (Zdůrazní slovo ty a dojde k ní, co nejblíže. Uchopí jí za ruku a přejde i k ostatním, chytne se Sophie, která začala pronášet kouzlo. V jednu chvíli se cítil velmi dobře, že Kai je pryč a oni jdou zpátky. Všechno se ale v mžiku změní. Cítí, jak se ho Davina pustí a pak ho obklopí bílý záblesk. Okamžitě, jak se objeví v zadní místnosti baru, začne tiše říkat "ne, ne, ne". Je to, jakoby nic okolo nevnímal, ani slova Sophie, nic. Byl úplně mimo, protože si uvědomil, co špatného provedl. Zradil tu, kterou měl nejradši, tu, která pro něj byla rodina.)Musíme zpátky! Musím zpátky! Ne, ne. Davina, tam zůstala, nemůžeme jí tam nechat. Co jsem to provedl? Já, já.. (Zoufalým hlasem pronesl a rukama si začne mnout oči, do kterých se mu začaly hrnout slzy. Ne, tohle vážně nehrál. Byl smutný, ale hlavně naštvaný, že je Davina teď ve vězeňském světě s klukem, kterého se tam původně chtěl zbavit. Co, když jí teď kvůli ní ublíží? Co, když jí zabije? Co, když se už nikdy nedostane zpět? a mnoho další otázek, které začínaly na "Co, když", mu probíhaly v hlavě. Nikdy by to neodpustil, nesnášel by se do konce svého života. Nervně práskl do desky stolu a pak se o ní opřel.) Ztratil jsem jí. (Pronese zničeně a otočí se na Sophie, věnuje jí jeden pohled, než se poprvé za celou dobu podívá na muže vedle něj. Chvíli ho sleduje, než zmizí pryč.)

*Pravděpodobně nikdo z nich se nechce na tomto místě zdržovat dlouho a čemu se divit? Nic horšího už snad neexistuje. Kdybyste měli seznam, který by se jmenoval „Místa, které nikdy nechci navštívit“, tak by zajisté tohle obsazovalo první příčku. Navíc...čas se jim krátí a tak se zmíní o tom, že je čas opustit její dům ve kterém vyrůstala a společně odejít na místo srazu a přesunout se do světa, kde žijí své životy. Ke všemu si teď toho nemají co říct...teoreticky mají, ale prakticky? Pořádně jeden z nich neví jak začít. Každý z nich má na špičce jazyka tolik otázek, že ani neví, kterou vyslovit první. Bude opravdu lepší si to nechat na domů...a po návratu se zdá, že jejím domovem bude byt Sophie. Nemá s tím sebemenší problém a dá se říci, že to tak navrhla ona. Pousměje se jemně na tátu i na svou starší sestru, když souhlasí, že už půjdou. Společně s nimi opustí dům a když odchází, tak má tendenci se ještě otočit, jelikož zvědavost po jejím pokojíčku ji ještě neopustila. Ale nechce se tím nějak zabývat a proto přemůže své vnitřní nutkání, to, co ji svádí k otočení a neudělá to. Dívá se před sebe na zasněžený, prázdný New Orleans. Je to pro ni obrovský nezvyk a tohle ji zůstane vryté do paměti už navždy. Něco takového by raději zažívala v jejich světě...to by si dokázala i tu atmosféru užít, ale takhle? Chce co nejrychleji pryč. Na chvíli po cestě stiskne Sophie jemně ruku na náznak, že je opravdu ráda, že to vyšlo a všechno jde podle plánu. Tedy alespoň si myslela, že tomu tak je. To by však se nesměli pomalu blížit k místu setkání a místo dvou postav nezahlédnout jen jednu. Marcela zná už tak dobře, že by ho poznala vždycky a proto ji nedělá sebemenší problém ho poznat už z dálky. Navíc Kai a Marcel měli naprosto jinou stavbu těla, takže si je nešlo nesplést. Její tělo zachvátí ihned pocit paniky a hrůzy. Přicházela tady s pocitem nejistoty, který vyzařovala ale spíše k tomu psychopatickému čaroději, než k muži, který je jejím adoptivním otcem. To poslední, co by dnes čekala je to, že její vlastní rodina...že Marcel ji vrazí dýku do zad. Od Kaie může očekávat cokoliv, i když se dí říci, že mu věřila. Nevypadalo to, že by jí chtěl podrazit nohy a jak se zdá, tak i tomu tak bylo. Od něj žádné nebezpečí nehrozilo, ale hrozila tady zrada od Marcela a...a Sophie. Muselo to tak být, že ano? Nevěděla jak, nevěděla proč a vzhledem k její vařící se krvi v těle to ani nechtěla vědět. Sophie tady neměla mít magii, bez něj se nemohli vrátit už jenom proto, že jediný s magií tady byl Kai...alespoň měl být. Nohy jako kdyby chtěly samy zastavit a taky to udělají. Přimrzne v tu chvíli na místě a mráz, který tady přetrvává ji přímo pálí v krku, jak zhluboka dýchá. Má pocit, že zanedlouho zmrazí každou buňku v jejím těle, ale zároveň ten oheň...ten oheň, co se v ní momentálně zažehl ho chce pálit, chce ničit. Možná tady nebyla čarodějka, možná neměla v prstech ani kousek své moci, ale stále je představitelka jednoho z nejnebezpečnějších živlů a ten v ní žije. A právě teď ho rozbouřili. Kdyby ní okolo mohla svítit aura, tak by byla jasně rudá a pálila by, i když mráz by se snažil to zastavit. Není ale nic...není teď nic, co by to mohlo zastavit, co by jí mohlo uklidnit. Ona mu dala slib, přesvědčovala ho, že všechno bude v pořádku, prakticky ho donutila k tomu, aby jí věřil...aby věřil v její slova a on to udělal. A teď? Oni to zničili, pošlapali...rozprášili ve větru, jako kdyby to nic neznamenalo. Jako kdyby byla nikdo, nic...jen malé dítě, co vydává šeky, které nemůže proplatit. Trvá to jen pár vteřin, co stojí takhle v tranzu na místě, než se rychlým krokem rozejde k Marcelovi, který pomalu ve svém kroku zpomaluje. Vytáhne ruce z kapes, jako kdyby je chtěla pozvednout a udeřit mu silně do hrudi, jako kdyby ho chtěla srazit k zemi tím vztekem, který ovládal celé její tělo, ale i mysl.* Dost! *Zvýší na něj hlas v okamžiku, co ji osloví jeho milovanou přezdívkou, kterou měla ráda a poté hned na to celým jejím jménem. Ne...ne ať se nepovažuje ji říkat ty typické kecy o tom, jak to musel udělat. Nemusel udělat vůbec nic. Ona se dokáže o sebe postarat sama, není malá holčička, i když tak možná vypadá. Proč tohle udělal? Proč ji chtěl ublížit? Hlavou ji míří milióny myšlenek a ona neví, nad čím přemýšlet dřív, co říct dřív. Tak nějak ze sebe chrlí všechno, co jí zkrátka přijde jako první na jazyk. Pohled má ostrý, nepříjemný a hlavně zklamaný. Ano je zklamaná...bohužel ne jenom z Marcela, ale i ze své starší sestry. Nedá mu moc příležitosti mluvit a začne se rozhlížet, jako kdyby doufala, že tohle je jen pitomá hra, kterou s ní hrají dva pitomci a ona se bude vztekat nad jejich hloupým vtipem. Zeptá se ho na to, kde zatraceně je Kai a stále naivně doufá, že to nebude tak, jak si myslí. Jenomže Marcel ani nemusí mluvit...jeho tvář to říká za něj, přímo to z něj křičí. Netuší, který pocit v ní teď více převládá, ale v jejích očích je naprosto všechno...jen ne nic dobrého. Zažil už její rozzuření, její zklamání, její vztek, ale tohle je přeci i tak nové. Předtím to bylo směřované k jejím nepřátelům, ale teď to všechno patří jen a jen jemu. On ji...on si dovoluje ji žádat, aby se uklidnila? Ty slova v ní vyvolají ještě větší vztek, ještě více rozdmýchá ten oheň v ní. Je to jako kdyby šťoural klackem do nejjedovatějšího hada, který se chystá na něj zaútočit. Semkne rty pevně k sobě a bradu mírně posune dolů, přičemž trochu přihmouří oči a zorničky se soustředí jen a jen na jeho tvář. Už teď může na ní vidět, že ať už řekne cokoliv, tak to bude zcela zbytečné. Udělal jsem to pro tebe...starám se o tebe, vždycky budu. Ta slova ji v uších znějí jako zvonkohra. Jste rádi, že to slyšíte, ale na druhou stranu vám ten zvuk přijde otravný a vy jen chcete, aby to skončilo.* Lháři! *Vyštěkne na něj. Copak ji ani trochu nezná? Copak neví jak moc impulzivní dokáže být a že jakmile ji někdo zradí, tak nedokáže věřit ničemu, co ten člověk řekne?* Dělal si to jen sám pro sebe, protože to vy upíři v konečném důsledku děláte! Staráte se jen o to, co je nejlepší pro vás! *Z očí ji stále srší zlost, ale i zklamání...opravdu hluboké zklamání.* Kdyby si na mě myslel, kdyby si to dělal pro mě, tak by si poznal, že jsem tady šla s jediným účelem a to pro svého tátu! Nechtěla jsem, aby mu někdo z vás ublížil a nebo snad, abyste ho tady nechali...*Rozhodí ruce do stran a tentokrát se otočí i k Sophie. Nedokáže je pochopit, opravdu nedokáže.*...ta zrada nebude na vás, ale na mě! Já dala slib. A vy...vy dva jste ho porušili a co hůř? *Zavrtí hlavou, přičemž se jí zalesknou oči od slz.* Lidi, kterým jsem věřila nejvíce mě zradili. Moje vlastní rodina...*Hlas jí poklesne o několik tónů. Jako kdyby se vrátila do doby na hřbitově, kdy jí drželi a ona se vzpírala, křičela a plakala. Prosila svou matku, ať přestanou, že je její dcera, že přeci tohle nemůže a co ona udělala? Odvrátila od ní zrak a jen čekala až jí podříznou krk. Jakmile ho začne Marcel charakterizovat, tak se jí najednou zkřiví rty do úšklebku a opět zatne čelist. Jako kdyby ji každým okamžikem dokázal rozzuřit víc a víc.* Neznáš ho tak, jak ho znám já. Žádný z vás. *Opět se podívá na oba a zavrtí nad nimi hlavou, jako kdyby nad nimi zkrátka zlomila hůl. To nejhorší, co člověk může udělat je ji zklamat. Protože ona jen tak důvěru znovu nenabídne. Přeruší ho v jeho slovech a hned zavrtí nad tím hlavou, že nikde nepůjde.* Já bez něj neodejdu. *Řekne tvrdě a jde vidět, že je pevně rozhodnutá. Kdyby neviděla u Kaie změnu, kdyby nebyli vlastně přátelé a spojenci, kdyby se jí neomluvil, tak by uvažovala jako oni. Klidně by ho tady nechala, klidně by mu vrazila nůž do zad a klidně by to byla ona, kdo by se ho zbavil. Ale takhle tomu teď není...je to jiné a její slova byla pravdivá. Nikdo z nich ho neznal lépe, než ona. Jistě...jeho sestřenice Cami, ale ta teď tady nebyla...ale z nich tří? To ona ho poznala, to ona pocítila jeho všechny stránky. A to ona v něm viděla změnu. Prudce otočí hlavu k Sophie, když k tomu konečně něco dodá. Nemůže tomu zkrátka uvěřit, že se k tomu tak postavili. Rozhodli za ni...jak mohli?* Vážně? A co Cami? *Pozvedne obočí a otočí se na Marcela.* Jak se jí budete moct podívat do očí, že její nejlepší přátelé ji zbavili posledního člena rodiny, kterého měla? *Znovu začne těkat mezi nimi očima. Byla s Cami kamarádka, takže rozhodně teď nemluví z cesty.* Už jednou si našel cestu zpět z vězeňského světa...co nastane až si ji najde znovu? Byl nebezpečný bez magie...dokážete si vůbec představit jak moc musí být nebezpečný s ní? *Ne, že by její slova měly nějaký smysl, ne, že by ji poslouchali. Už se rozhodli a nehodlají ustoupit. Znovu její tělo ztuhne, když zahlédne ascendent nejdříve v Marcelově ruce a poté jen sleduje to, když ji předává Sophie. Stejně tak hypnotizuje pohledem i ampulku s krví, která je taky jejich klíčem k tomu, aby se dostali z tohoto pekla. Z pekla, kde chtěli nechat jednoho člena jejich výpravy. Ještě má čas...ještě má pár vteřin. Pozvedne hlavu vzhůru a podívá se na zamění, které se čím dál více blíží a znovu se otočí k Marcelovi. Její hlas je tvrdý, rozkazovačný. Musí se vrátit pro Kaie, neodejde bez něj...slíbila mu, že se vrátí. Ona bez něj prostě neodejde, konec. Není žádné ale, nejsou žádné pochyby a není žádný jiný způsob. Buď to bude po jejím a nebo...ne...bude to po jejím. Marcel ji ale dá velmi ledovou sprchu, ale oheň v ní uhasit nedokáže, nedokáže zastavit to rozzuření, ten vztek, který sžírá všechno v ní. On jí rozkazuje? On jí říká, co má dělat? Její výraz se změní na šokovaný...a jí to připadá, že se dívá na cizince. Pocítí jeho ruku na té své, jak ji uchopila, ale není schopná jediného pohybu. V tento moment nechává sebou přímo zametat, jako kdyby byla jen hadrová panenka se kterou si děti mohou házet sem a tam, protože se nemůže bránit, protože je nic...jen kus vycpaného hadru. Cukne celým svým tělem, když ji prakticky donutí k tomu, aby se připojila a zmizela s nimi. Není schopná se pohnout, není schopná se bránit, křičet a ani plakat. Jako kdyby jí sebral všechno, všechen život v ní, ale pravda je taková, že ji šokoval. Rozkazoval jí, když byla zavřená jako nějaký cvok, odpad na půdě...to ještě dokázala tak nějak pochopit, i když to nenáviděla. Ale teď? Byla svobodná, měla svobodnou vůli a právo si stát za tím, co chce. A on jí teď nutí dělat něco, co se ji příčí, nutí ji do toho podrazit mu nohy a nechat ho tady, jako kdyby nic neznamenal, jako kdyby představoval figurku v šachovnici, který právě dostala šach a vy ji musíte složit a ukončit hru. Vypadá to, jako kdyby najednou spolupracovala, jako kdyby už nechtěla dál bojovat a stát si za svým. Ale velmi brzy přijde moment, který ji vytrhne z jejího tranzu a vrátí ji nazpět. Slyší to jen ve své hlavě a nebo…? Pohne hlavou mírně do strany, přičemž se zaposlouchá do zvuku hlasu, který patřil člověku, který tady měl být s nimi. Měl stát vedle ní a držet ji za ruku...měl v ruce svírat ascendent a vrátit je zpět do New Orleans. Je to on, kdo ji vrátí smysly, kdo rozproudí krev v jejich žilách, aby dostala to, co chce. Bez něj se nevrátí...nikdo z nich. Zatne čelist a podívá se na ascendent, který se rozevírá k poslednímu úderu, aby je vrátil nazpět. V tu chvíli prudce trhne rukou, kterou svírá Marcel na náznak rebelství, že nehodlá dělat to, co po ní chtějí, že odejdou s Kaiem tak, jak řekla. Udělá krok vzad, aby to celé přerušila, zastavila. Jenomže se to stane tak rychle, jako když vás někdo praští silně do obličeje a vy jste to vůbec nečekal. Ascendent cvakne a objeví se záblesk bílého světla, který pohltí tři osoby a tu čtvrtou...ji odhodí do strany. Pak už jen cítí, jak zády dopadává na tvrdou, studenou a zasněženou zem. Náraz je silný, tak moc, že v prvních vteřinách nemůže popadnou dech a má pocit, že už nebude nikdy schopná se nadechnout. Hlava ji třeští a slyší v ní písklavý zvuk, který nechce utichnout. Oči má zavřené, jako kdyby snad spala. A není tomu tak? Není to jenom noční můra před celým výletem, který má teprve nastat? Chce otevřít oči a být ve své posteli, chce, aby to byl jenom sen a ona šla do vězeňského světa pojištěná...s pocitem, že její vlastní rodina ji nechce zradit. Ale ten mráz je až příliš silný, až příliš reálný. Pomalu otevře oči a zadívá se na oblohu ze které v prstencích padají sněhové vločky, dopadají na její tvář a pomalu se rozpouští díky tomu jak z jejího těla vychází teplo. Podaří se jí konečně zhluboka nadechnout a dostat do plic trochu vzduchu, ale její bolest to neotupí. Jak fyzickou, tak i psychickou. Ne...ne tohle se nemohlo stát. To se nestalo! Donutí své tělo, aby se překulilo na bok, přičemž se zapře jednou ruku o zem a zaboří ji tak do sněhu. S vyděšeným, naprostým zoufalstvím se podívá k místu, kde ještě před pár sekundami stáli...kde byl Marcel, Sophie a její otec. A teď? Teď jsou pryč. Vrátili se...ale ona? Nechali ji tady. Nechali JE tady. Pozoruje to místo s čistým zoufalstvím v očích ve kterých ji hned začnou pálet slzy. Hruď se ji zvedá rychle a její hruď se stahuje ze vzlyků, které chtějí ven, které si přímo kradou cestu ven. Z očí jí začnou padat slzy do sněhu a ústa má stále pootevřená avšak z nich nic nevychází, jako kdyby najednou přišla o hlas. Přímo ji začíná popadat panika...panická hrůza z toho místa, panická hrůza z toho, že se už třeba nikdy nevrátí nazpět a hlavně fakt, že tady zůstala s ním. Tohle je její konec...zapře se rukama více o zem a snaží se vstát, jenomže se jí v loktu ruka podlomí a znovu klesne do sněhu, přičemž se jí po tváři skutálí další příval slz, které smáčejí její líce. I v tomto čirém zoufalství si vyhledá pohledem člověka, který by tady měl být s ní...Kai.*