New Orleans - City

(Samozřejmě, musel si rýpnout i ohledně jejího dopravního prostředku. Opravdu by chtěla vidět, jak by tam Marcel byl dřív než ona. Samozřejmě, že by to šlo, pokud by použil svou upíří rychlost, ale tady před lidmi? Pochybovala by. Ale nic na to neříkala. Marcel byl přeci jen takový narcista, který nemohl přeci jen tak dát najevo, že by se mu něco hodilo víc než jeho řešení. Spíš ji to pobavilo, než aby byla třeba naštvaná. Marcel totiž nakonec její nabídku přijal a oni se tak mohli konečně odebrat ke zmíněnému parku ve Francouzské čtvrti. Motorka dělala rozhodně větší rachot než auto, ale nebylo to nic neobvyklého, když kolem ulice, kde přebývali vlkodlaci, projel motocykl. Nemohlo to tedy nijak upoutat jejich pozornost a rozhodně nemohli vědět, že se proti nim v nedalekém parku plánuje útok. Všichni už tam čekali, což nebylo divu, protože místo, které si Marcel vybral pro jejich setkání, nebylo zrovna nejblíž. Ale alespoň teď opravdu nemuseli na nikoho čekat a s vervou se mohli pustit do uskutečňování plánu. I když to nasazení zase nesměli tak přehánět. Když je někdo až přehnaně namotivovaný, tak většinou všechno zkazí. Takže by raději do všeho měli jít s rozmyslem a dopředu se o všem poradit. Zastavila blízko dvou hloučků, takže Marcel mohl sesednout a ona vzápětí zabezpečit svou motorku, aby se jí nic nestalo. Dva hloučky stály v uctivé vzdálenosti od sebe. Zřejmě se tou vzdáleností ujišťovaly, že se nebudou napadat a nedojde k nějakému konfliktu. Byla ráda, že tam nevidí nikoho, kdo by se společně pral, nebo si vzájemně nadával, ale na druhou stranu, hloučky se společně nebavily vůbec. Nepromluvily ani jedno slovo a jen čekaly na své vůdce, až se objeví, aby jim mohli dát instrukce. Marcel se samozřejmě ujal slova, jakmile k nim přišel. Nemohla říct, že by byl nějak výřečný. Spíš všechny dost stručně seznámil s tím, co se bude dít. A nezapomněl podotknout, že on je vlastně důvodem, proč tady všichni teď jsou, což si možná mohl odpustit, protože popudlivější osoby by si to mohly hodně brát, ale nakonec tahle jeho poznámka nevyvolala žádné pohrdavé poznámky, jak se Marcel považuje za něco víc. Ona tohle brala s rezervou a je ráda, že se proti tomu nikdo neohrazoval. Nejsou tu pro to, aby si někdo honil svoje ega. Ale možná by taky mohla něco říct, aby si vlkodlaci nemysleli, že je tady jenom pro ozdobu.) Jak Marcel řekl, největší šanci máme, když je vyláká a budou si myslet, že je sám. My zatím budeme vyčkávat opodál tak, abychom byli ušetřeni jejich zraku. Pokud spolknou to, že je tady Marcel sám a přišel je provokovat, což si myslím, že vzhledem k situaci a Marcelově povaze (Podívala se na něj a trochu provokativně se usmála, ale všechno v dobrém.) by neměl být problém, vyláká je to ven, kde bude snadné na ně zaútočit a zbavit se jich. Musíme nejlépe využít momentu překvapení. (Všichni pokyvovali, že rozumí, ale nikdo jiný než ona a Marcel nepromluvili. Všichni se soustředili na to, co má přijít a raději se nijak nevyjadřovali k tomu, co se tady teď děje. Tedy ke spolupráci vlkodlaků a upírů. Možná, že tohle nakonec přeci jen dopadne dobře a obě frakce pochopí, že se dá spolu i vycházet, ne jen spolu bojovat. Věděla, co jim Marcel provedl. To on je nechal uvěznit před lety ve vlčí podobě, jak ale slyšela, měl k tomu důvod. Ona nikdy nebyla taková, že by odsuzovala frakci jenom pro to, že to jsou zrovna ti a ti. A Marcela vlastně neměla důvod odsuzovat vůbec. Zatím. Vydali se k místu, kde měl Marcel vylákat zběhlé vlkodlaky, aby si na nich potom mohli smlsnout. Martin kráčel vedle ní. Vlastně společně uzavírali skupinku následující Marcela.) Myslel jsem, že u tohohle všeho bude i Jackson, tak proč tu není, i když jsem mu o tom byl říct? (Najednou se Martin ozval. Podívala se na něj a semkla rty k sobě, než je odlepila, aby promluvila.) Jsem tady já. Nenechám vás ve štychu stejně jako by vás nenechal Jackson, kdyby tu byl. (Martin se zamračil a společně popošli pár kroků dál směrem k uličce.) Myslel jsem si to. (Řekne vševědoucně, jako by mu bylo všechno naprosto jasné.) Jak hodně vážné to je? (Podívala se na něj docela překvapeně. Ne, že by si o Martinovi myslela, že je nějaký pomalejší, ba naopak. Byl to jeden z mála vlkodlaků v zátoce, kterému by svěřila i svůj život. Ale prostě ji překvapilo, že Martin ví o problémech, které se s Jacksonem zatím snažili tutlat, než jim přijde nejvhodnější to všem oznámit.) Hodně. (Jenom na to kývl. Oba dva věděli, že teď se musí soustředit na jiné věci. Před nimi byl jasný úkol. Pobít vlkodlaky, kteří se odtrhli od své smečky, spolupracovat na tom s upíry a tím zajistit počátek příměří a spolupráce mezi těmito frakcemi. Upíři i vlkodlaci se rozestavěli po uličce tak, aby na první pohled nebylo patrné, že je tam i někdo jiný než Marcel. Marcel pak započal svoje divadýlko. Musela uznat, že mu to šlo vážně dobře a ani se nediví, že tenhle upír umí vyprovokovat opravdu každého. Zřejmě pil krev mnoha lidem, i když to zrovna v tomhle případě nemyslela úplně doslovně. Vypadalo to, jako by Marcela už naštvalo jednání vlkodlaků tak, že se rozhodl jít sem a vyřídit si to s nimi po svém a sám. Vlkodlaci se neukázali v žádném z oken. Chvíli si myslela, že tam snad nejsou a tahle jejich akce skončí fiaskem, ale Marcel měl přesné informace, takže vlkodlaci tady byli, právě teď. Najednou se otevřely zadní dveře od motelu a do uličky se vyřítila banda vlkodlaků. Bylo jich tam deset. Nedokázala si představit, že by je Marcel zvládnul sám. Možná by ji překvapil, ale stačilo jedno malé kousnutí a Marcel by byl nahraný. Tohle se ale klidně mohlo stát, i když jich tu bude tolik. Ztráty byly možné, ale všichni se budou snažit si krýt záda, alespoň v to doufala, protože tohle byl základ akce.) Marcel Gerard osobně. Bude nám potěšením se tě jednou pro vždy zbavit. (Prohodil jeden z nich a už se začali sápat na Marcela.)

(Jakmile mu Nailah nabídla odvoz, tak byl trochu překvapený. Opravdu mu dlouho nějaká žena nenabídla odvoz a natož na motorce. Musel si nejdřív trochu rýpnout, jak by tam byl po svých mnohem rychleji. Mohl by  použít upíří rychlost, ale to by bylo až moc nápadné, ale prostě si z ní musel udělat srandu. Po chvilce už projížděli městem a mířili k Francouzské čtvrti. Ani ho nenapadlo, že by jejich společný příjezd mohl vzbuzovat nějakou pozornost, takže se nechal odvést až na místo setkání. Jeho lidé by měli vidět, že je s nimi opravdu za dobře a nesnaží se nic jen hrát. Bylo to ale zvláštní, jak tam stojí dvě party, které by se měli nesnášet, poměrně v klidu. Neskáčou po sobě, nenadávají si do zablešených kožichů a nebo do drákulů a tak podobně. Samozřejmě to ani není tak, že by to tam hýřilo radostí. Spíš se každý snažil držet odstup, aby někomu z nich náhodou nepřeskočilo a nezpůsobil něco, čeho by možná později litoval. Pro kolemjdoucí se jistě muselo zdát zvláštní proč tam tak divně postávají dvě skupiny a zírají na dva lidi, co spolu právě  přijeli na motorce. Viděl několik těch pohrdavých pohledů, které přicházeli od jeho lidí. Asi jim pořád nešlo do hlavy, jak mohl mít takovéhle vztahy s nějakým vlkodlakem. Ale on už z tohohle vyrostl. Jednou je možná nenáviděl, ano, jednou je zaklel, ale měl k tomu své důvody. Důvody, které asi žádný vlkodlak nepochopí, ale o to je nežádá, chce, aby se přes to zkusili přenést, aby se pokusili o jejich spolupráci. Jakmile oba dva dorazili před ten hlouček lidí, ujmul se slova. Možná zněl trochu namyšleně, když řekl, že on je jeden z důvodů, proč tu stojí. Opravdu těmito slovy nechtěl vyvolat nějaký problém, ale to jak to vyznělo si uvědomil, až když to vyslovil. Naštěstí tu nebyl nikdo, kdo by to vzal extrémně vážně. Jakmile domluvil, tak se otočil na Nailah, jestli k tomu chce taky něco dodat. Vesměs to všechno shrnula a on byl rád, že s ním souhlasí. Dokonce si do něj i dovolila rýpnout. Cítil ty  upřené pohledy, které na něj házeli jeho lidé nechápající, jak si to může Nailah dovolit.) Myslím, že se mi je povede vylákat ven poměrně rychle. (Podíval se na všechny a pak jeho pohled skončil na Nai, na kterou se  jen pobaveně usmál. Nikdo nic neříkal a vlastně každý jen přikyvoval. Asi z toho všeho nebyli nějak odvázaní. Je mu jasné, že nebude lehké pro vlkodlaky zabít své jednou přátelé. Pro upíry zase nebude jednoduché spolupracovat s někým jiným, se zabitím problém mít nebudou. Doufal, že tato akce dopadne alespoň z části jako dneska a budou tak moci pokračovat ve spolupráci. Ještě nepřemýšlel, co bude jejich další bod na tom dlouhém seznamu, ale věří, že na něco určitě přijdou. Dorazil do uličky za motelem a chvilku jen tak přemýšlel, co provede a nakonec sebral kámen. S křikem tento kámen hodil do jednoho z oken a začal vyřvávat různé věci, kterými určitě několik lidí naštve. Nikdo se však v žádném z oken neukazoval. Přešlápl si z místa na místo.) Teď se schováváte? (Promlouval stále k tomu oknu, ale pak uslyšel, jak několik lidí běží po schodech, takže se otočil k zadním dveřím, odkud se vynořilo asi 10 lidí. Věřil si, že by jich pár sundal sám, ale rozhodně ne všechny. Přece jen stačilo jedno malé zaváhání a jeden z nich by se do něj mohl  zakousnout. To by pak bylo po všem. Rozhodně dneska nehodlal odejít s někým raněným. Ne to ne. Doufá, že se za sebe všichni postaví, nehledě na druh. Podíval se na jednoho, který vypadal jako jejich vůdce. Opravdu ho nijak jeho slova nezasáhla, ba  naopak. Pobavili ho. Začal se radostně smát.) Jen si to pojďte zkusit. (Pobídl je a rukou udělal gesto, aby se k němu přiblížili. Netrvalo to dlouho a už něj byl jeden, kterého rychle shodil na zem velkou ránu do břicha. Spadl na kolena a Marcel ho chytil za krk, jedním, rychlým trhnutím mu urval hlavu.) Kdo další? (Všiml si, že několik lidí zaváhalo, ale netrvalo to dlouho a všichni se na něj chtěli vrhnout, ale v tom přiběhli všichni, kteří se schovávali. Odhodil někam na zem tu hlavu, kterou stále držel v ruce. Slyšel, jak na něj někdo jde zezadu, takže se rychle otočil, ale než stihl nějak zareagovat, tak už se o něj postaral jeden z vlkodlaků. Přikývl na něj na náznak díku a pak odběhl pomoci někam jinam. Měli tak nějak vyrovnaný počet, teda alespoň ze začátku, ale díky spolupráci se počet zrádců zredukoval na nulu.) Někdo by to měl jít zkontrolovat nahoře, kdyby se tam náhodou nějaký pitomec schovával.. (Podíval se na jednoho ze svých lidí a pak na Nailah, jestli tam náhodou nechce poslat i někoho svého.  Po té se podíval na ty těla, která ležela na zemi a k jednomu z nich poklekl. Vzal ho za bradu a otočil si jeho obličej na sebe. Poznával ho, věděl moc dobře, co tenhle  provedl a byl rád, že už nebude provádět další podobné věci. Vstal ze země a otočil se na všechny, kteří tam stáli. Už nestáli ve dvou týmech, ale různě mezi sebou byli promíchaní. Potěšilo ho to, že se za sebe všichni dokázali postavit a nenechali někoho jiného umřít jen protože nejsou ze stejné frakce. Zhluboka se nadechl a začal se tvářit naprosto vážně.) Máme se postarat o ty těla my a nebo? (Otočil se na Nailah a čekal na její reakci. Muselo to vypadat, jak když se chystá říct něco extrémně důležitého, ale nakonec z něj vypadlo jen toto. Překročil jedno z těch těl, které mu  překáželo v cestě, aby mohl být o něco blíž ke všem.) Děkuji. Vám všem. (Podíval se na všechny s vážností a vděkem v očích.) Tohle jsme dokázali jen díky společné spolupráci. A já jsem rád, že se nám všem podařilo přenést se přes neshody, které mezi sebou máme a spolupracovat, abychom dosáhli společného cíle. (Jen v krátkosti pověděl, co měl na srdci. Byl opravdu pyšný, že to vyšlo, jak si představoval.)

(Nestarala se o to, jak se na ni kdo dívá, když řekla svou poznámku na povahu Marcela. Byla to pravda. Marcel byl dost velký narcista a myslel si o sobě hodně, takže jeho povaha mu opravdu nebránila v tom, aby byl provokativní do té míry, že to vyláká skupinku vlkodlaků z pelechu. Tvářila se, že je opravdu nad věcí a nenechá se rozhodit kdejakými nehezkými pohledy Marcelových lidí. Nebyla to přetvářka, byl to vlastně fakt. V tuhle chvíli ji nezajímalo, co si o ní upíři myslí. Byla tady, aby pomohla Marcelovi, aby tak pomohla jeho frakci a na tom záleželo. Jestli to upíři ocení, to byla věc druhá. Doufala, že ano, ale nebude se tvářit jako nevinná panenka, která se neumí vyjádřit k ničemu. Taková ona není. Takže pokud si chce do někoho rýpnout, udělá to. Navíc ví, že si to k Marcelovi může dovolit. Samozřejmě by ji ani nenapadlo ho nějak shazovat či do něj rýpat tak, že by to přešlo všechnu míru, ale oba dva jsou s tímhle na tom docela podobně, takže... Každopádně Marcel na nic dlouho nečekal a všichni se za ním vydali směrem k hotelu. Ona byla s Martinem vzadu a nemůže říct, že by ji ta konverzace s ním trochu nerozhodila. Teď nepotřebuje zrovna myslet na problémy s Jacksonem, které se den za dnem blížily k vyústění, které u nich dvou asi smečka nebude čekat. Rozvod. Nešlo to, nešlo to a oba to věděli. Možná, kdyby ho potkala dřív než Lorenta. Možná, kdyby se k ní Jackson od začátku choval trochu víc uvolněně. Vzpomíná si, že jejich první setkání nebylo moc fajn. Byl k ní ještě dlouho potom odměřený. I když pravda, to setkání v lese. Byla na tom i jakási vtipná lehkost, když ji štípnul svými zuby do holého zadku. Jakmile si na to vzpomněla, musela se kousnout do rtu, aby se nezasmála nahlas. Rozhodně byly i dobré vzpomínky, které ty dva spojovaly. Bohužel všechno pokazila svými city k Lorentovi, které se jí nepodařilo zakrýt ani zkrotit. S Martinem o tom nehovořila dlouho, protože se tím nechtěla nechat rozptýlit ještě víc. Přiznala jen, že mezi nimi jsou vážné problémy a vypadalo to, že tohle zjištění Martinovi úplně stačí. Jako by se chtěl spíš jen ujistit, že to, co si myslel, je pravda. Zajímalo by ji, jestli o problémech tuší i další členi smečky, nebo si jen Martin všiml něčeho, co mu napovídalo, že věci nejsou v pořádku. Možná, že nakonec smečka tak překvapená jejich rozvodem nebude. Snad se na to toužila i Martina zeptat, ale nakonec to ve svých myšlenkách zamítla, protože se potřebovala soustředit na nadcházející boj s vlkodlaky. Marcel provokoval opravdu důkladně a ona si byla jistá, že i kdyby za ním nestálo tolik lidí, provokoval by stejně tak jen, aby to všechno ze sebe dostal. Chvíli se nic nedělo a ona si začínala myslet, že vlkodlaci tam snad nejsou, ale posléze se skupinka rabiátů vyřítila do zadní uličky zpoza dveří a myslela si, že má vyhráno, kdy Marcel přišel takhle troufale sám. On ale měl posily, které v tuto chvíli postávaly ve svých úkrytech a byly připravené zasáhnout hned, jak přijde ta správná chvíle. Netoužila po tom, aby dneska zemřel někdo jiný než ta skupinka zrádců vlastní smečky. A doufala v to, že upíři i vlkodlaci se dokáži postavit jeden za druhého. Byla to vlastně taková zkouška, jestli tyto dvě frakce dokáží bojovat bok po boku a postavit se vzájemně za sebe. Jakmile přišli na řadu i Marcelovy zálohy, vlkodlaci neměli šanci, protože byli až moc překvapení tím, jak se situace vyvinula. Vážně si mysleli, že Marcel přišel jen tak na blind sám? Jestli ano, byli to větší zabedněnci, než si myslela. Sledovala, jak se upíři a vlkodlaci postupně promíchávají a nakonec bojují bok po boku. Bylo to hodně opatrné. Pokud druhá frakce nepotřebovala opravdu velkou pomoc, ani upíři, ani vlkodlaci se do vzájemné pomoci moc nehrnuli, ale alespoň nebojovali separovaně každý na svém písečku. Poslední vlkodlak padl a oni si mohli oddychnout. Deset mrtol leželo na zemi a oni teď stáli před otázkou, co s nimi. Samozřejmě, že by je měl někdo odklidit. Věděla o pohřebišti vlkodlaků, které sloužilo pro zrádce smečky a svého lidu. Mohli je hodit klidně někam, kde by jejich těla nikdo nehledal a přesto by byla znesvěcena, ale i když to byli bastardi, alespoň pohřeb si zaslouží. Ne se všemi poctami, ale místo na pohřebišti zrádců se pro ně najde. Ještě předtím ale šel nahoru jeden upír a Martin se nabídl dobrovolně, že půjde s ním. Kývnutím mu to odsouhlasila. Jestli někomu věří, že nevyužije situace a někde potají nezabije upíra a pak to svede na vlkodlaka zrádce, byl to Martin.) Jeremy, Mio, Petere, postarejte se o ta mrtvá těla. Víte, kam je máte pohřbít. (Jakmile to dořekla, tři vlkodlaci, které právě jmenovala jí to odkývali a začali sklízet těla z uličky, zatímco Marcel pronášel děkovnou řeč. Ona se stále nemohla zbavit pocitu, že deset je málo. Ne, že by to nestačilo, ale přeci jen, nebylo těch vlkodlaků mnohem víc? Věděla, že v zátoce nesídlí jen Jacksonova oficiální smečka, ale taky plno dalších vlkodlaků, kteří se sem stahovali z nejrůznějších států USA. Martin a ten upír se ještě nevraceli a Marcel div nevrněl blahem, jak se jim ta spolupráce hezky vyvedla a že by v tom rozhodně měli pokračovat. Všichni byli v zákrytu domu, takže si nemohli všimnout, že v boční uličce se na ně chystá nehezké překvapení. Další vlkodlaci, kteří se chovali opravdu tiše, takže v šumu okolních ulic je nebylo slyšet, nebo alespoň se nejednalo o zvuky nijak podezřelé. Najednou se jeden z vlkodlaků vyřítil zpoza rohu přímo na Marcela, který by nestačil zareagovat a měl by vlkodlaka pověšeného na krku. Ona stála trochu za Marcelem, takže vlkodlaka stihla ještě spatřit včas tak, aby svojí rukou zabránila nejhoršímu -pokousání Marcela. Samozřejmě, že zuby se zahryzly do její paže, ale naštěstí pro ni to nebude mít žádný neblahý vliv kromě velké bolesti a tržných ran. Vypáčila svou ruku ze sevření jeho zubů. Byla vážně vytočená a bolest jí na jejím vzteku jen pomáhala. Oči jí zasvítily modře, takže všichni upíři včetně Marcela mohli vidět, jakou zvláštností se Nailah pyšní. Žádná zlatá záře, ale pronikavě modrá. Pak dala vlkodlakovi ránu do zubů vymrštěnou nohou. Tedy normálně by to schytaly jeho zuby, ale ona teď zuřila a čerpala ohromnou sílu ze svého náhrdelníku plného zubů alf, takže se stalo, že po jejím výpadu nohou mu uletěla celá jeho hlava, která se po kopnutí oddělila od krku. Vlastně ani její smečka ji v tomto rozpoložení neviděla. Z okna zakřičel Martin, že se v domě schovávali ještě dva vlkodlaci, kteří si volali posily. A ty posily právě přicházely. Z uličky se řítili další a další vlkodlaci. Tohle bude mít ještě dohru.)

(Nevadila mu ta její poznámka, jelikož byla pravdivá. On byl dostatečně šikovný na to, aby je naštval. Měl takovou povahu. Akorát pár jeho upírů nemohlo pochopit, jak si nechal líbit takové chování. Jemu to však nepřišlo nijak špatné nebo, že by ho snad urážela. Avšak ani jednoho pohledy moc nevzrušovali a nedělali si s tím hlavu. Hlavně ne Nai. Všiml si ale i několik pobavených pohledů od jeho lidí. Některým se zalíbilo, že nehodlala celou dobu mlčet. V této chvíli měl pořád každý poněkud jiné názory a ne všichni vypadali, jakoby souhlasili s jejich plány. Nakonec se to vše ale změnilo a každý souhlasil.
Vyrazil tedy svižným krokem k hotelu, kde přespávali vlkodlaci. Za ním šlo stádo, které bylo pořád rozdělené na dvě skupiny. Jakmile dorazil do zadní uličky, tak jakoby se v něm něco probudilo. Jakási jiskra, která dlouho dřímala uvnitř něj. Nejdříve s lehkostí hodil velký kámen do okna, aby upoutal jejich pozornost. Slova z něj vycházela bez přemýšlení, avšak na vše dával velký důraz. Opravdu už byl natěšený, jak někomu z nich urve hlavu a jak bude po všem. Ani přesto jak řval a jakým způsobem provokoval, nikdo nepřicházel. Dokonce i chvíli myslel, že tu snad nejsou a on zbytečně řval  do prázdného bytu. Ale po chvíli slyšel chůzi několika lidí, okamžitě se otočil směrem k té bandě odvážlivců. Opravdu mu přišlo vtipné, jak si mysleli, že by Marcel snad přišel sám. Myslel si, že už je o něm známé, to jak má rád pozornost a jak ho baví předvádět se před ostatními. Jakmile tedy vyrazil první vlkodlak, skoncoval to s ním velmi rychle. Hlavu, jež oddělil od toho zavšiveného těla odhodil někam na zem a boj tímto započal. Z jakýchsi skrýších vylezli všichni ostatní a začali bojovat. Nebylo to ve stylu "jeden za všechny, všichni za jednoho", ale pokud už mělo jít do tuhého, tak pomohl i upír vlkodlakovi a naopak. Měli společný cíl, vlastně dva. Zabít tuto verbeš a přežít. Bez nějaké větší újmy. Nenechali nikoho ve štychu když to opravdu potřeboval. I Marcelovi jeden vlkodlak pomohl. Velmi ho to překvapilo, ale příjemně. Pochopil, že by to mohlo mít nějakou budoucnost, když dokáží pomoci i jemu. Někomu, kdo není zrovna na prvním místě v žebříčku oblíbenosti. Poslední muž padl rukou jednoho z můžu Nai a oni už měli klid. Ale než ještě propadl tomu vítěznému nadšení. Rozhodl,že by bylo lepší poslat pár jednoho svého nahoru a zkontrolovat, jestli se nahoře náhodou ještě nenachází. Nai odsouhlasila jednomu ze svých mužů, aby šel nahoru s tím upírem. On moc dobře věděl, že Johny, kterého tam poslal, nemá v úmyslu udělat nějakou kravinu. A Nai vypadala, že taky svému Martinovi, jak pochytil, věří. Nabídl mezitím, že o těla se klidně mohou postarat, pokud chtějí. Netušil, jestli jim hodlají uspořádat nějaký pohřeb nebo snad je chtějí hodit do rybníka.  Nakonec Nailah zaúkolovala tři lidi, kteří se hned vrhli na svou práci a začali dotahovat těla. Měl pocit, jakoby to nejhorší už dávno přešlo a vůbec nepřemýšlel nad tím, že by snad ještě někde byl zbytek. Něco takové ho ani nenapadlo, myslel už jen na to, jak to vše spolu dokázali. Začal pronášet děkovnou a vítěznou řeč. Ani mu moc nepřišlo zvláštní, že se ti dva, které poslali nahoru, nevracejí. Díval se před sebe a vůbec nevnímal okolí, takže si nevšiml, jak se na něj zezadu plíží další vlkodlak. Zaznamenal ho až ve chvíli, kdy ucítil jeho dech na svém krku. Urychleně se otočil a zahlédl ruku Nai, která mu zachránila život. Byl připraven skoncovat to s tím troufalcem, ale ona už měla jiné plány. Přišlo mu, jakoby z ní teď sálal obrovský vztek a veliká energie. Její oči začali zářit krásně modrou barvou, něco co viděl poprvé ve svém životě. Věděl o její odlišnosti, o výjimečnosti, ale tohle bylo nové.) Naštval tu nesprávnou (Pronesl jakmile mu urazila hlavu jediným kopnutím. Tohle pro něj bylo zcela nové, byla velmi, velmi silná. A rozhodně si zasloužila jeho respekt. Opravdu by nechtěl naštvat zrovna ji. Z okna vylezl Martin, který jim sdělil, že jsou na cestě ještě další pitomci. Okamžitě vyběhl na konec uličky a schoval se za roh, takže hned jak jeden z nich zalezl do uličky, chytl ho pod krkem.) Teď jsem naštvaný já. (Pronese skrze zaceněné zuby a pořádně praští dotyčného do obličeje. Odhodí ho na zem několik metrů od sebe a hned na to se přemístí k jedné popelnici, vedle které ležela dřevěná židlička, té urve jednu nohu a přiběhne k tomu, co stále ležel na zemi a snažil se vzpamatovat.) Možná ti to neublíží způsobem, jakým mně, ale bolet tě to bude tak i..(S velkou silou mu zabodl dřevo do hrudníku.) tak. (Dořekl svou větu a pak ukončil jeho život bodnutím do srdce. Mezitím, co on bojoval s tímto už mrtvým vlkodlakem, dorazili i ostatní. Boj skončil po necelých 5 minutách. Nikdo neutrpěl žádné vážné zranění. Nejhůře na tom byla Nai a pár lidí, kteří dostali trochu do čumáku. Tentokrát si chtěl děkovnou řeč odpustit, takže se rozhodl říct jen pár slov nakonec.) Řekl jsem už vše, co jsem chtěl..Opakovat se nebudu. (Otočil se na Nai, ke které pak přišel o něco blíž.) Děkuji. (Naprosto bez nějaké známky posměšku, ironie. Zcela upřímně pronesl jejím směrem a krátce přikývl. Pobídl jí pohledem, jestli něco nechce dodat.
Netrvalo to dlouho a ulička byla zcela prázdná. Krom pár kapek krve zde nebylo nic. Každý se rozešel svým směrem, jakoby se zde nic nestalo. Ačkoliv každý z nich věděl, co se stalo a, jak to dokázali. Společně jako dvě odlišné frakce spolu dokázali spolupracovat.)

(Několik dní potom, co vyhráli nad bandou vlkodlaků a uzavřeli tak jejich kapitolu, se moc nedělo. Rozhodně ne nic, co se týkalo spojenectví mezi upíry a vlkodlaky ze zátoky. Potřebovali teď nějaký odstup. Se svými lidmi to vše samozřejmě oslavil a probral. Vyslechl si jejich názory na to, jak to šlo a procházelo. Hodně mělo pozitivní názor na tu akci, ale našlo se pár, co s tím moc nesouhlasilo. Bylo mu jasné, že vždy se najde někdo, kdo nebude skákat radostí do stropu, že se má bratříčkovat s vlkodlaky.
Procházel se po bytě, z kuchyně, do obýváku, na chodbu a zase zpět. Davina byla zalezlá ve svém pokoji, prováděla bůhvíco a rozhodně nestála o jeho přítomnost. On ale nějak nevěděl, co dělat, takže si nakonec šel vzít rifle a slušnější mikinu. Dee oznámil, že jde ven a, že do půl hodiny přijde poslíček s jídlem. V poslední době měl pocit, jakoby zapomněla na to, co je důležité a dělá si jen to svoje, ať je to, co je to.
Pomalu kráčel po městě, prohlížel si domy, jakoby je snad nikdy neviděl. Měl na tomto městě rád tu proměnlivost. Za jeden měsíc občas i za týden jsou zde vidět změny. Lidi se v tomto městě nikdy nenudí a pořád se zde něco děje. A on je rád, že je toho součástí. Zabloudí do zapadlejší části čtvrti, kde se nacházel jeho bar. Už z dáli slyšel hru na klavír vycházející z onoho baru. Jakmile došel blíž, zahlédl malé světlo, které prosvítalo skrze dřevo, co tam bylo natlučené jako obrana proti vandalům. Opravdu netušil, jestli to je nějaký parchant, co tam chtěl najít zbytek alkoholu a pak skončil za klavírem a nebo, jestli to je někdo, koho zná. Vlezl potichu dovnitř, podíval se směrem k barovému pultu, který už nebyl pokrytý vrstvou prachu. Vlastně po něm nebyla žádná známka. Prošel dál místností, potichu otevřel dveře, které rozdělovali dvě místnosti a vešel dovnitř.) Claire. (Pronesl poněkud překvapeně. Postavil se vedle teď už čistého, téměř nablýskaného piana.) Jsi mi sem přišla uklidit? (Vzhlédl k jejím očím od dřevěné podlahy. Netušil, co tu dělala nebo jestli sem snad od jejich poslední společné návštěvy chodila často. Není nijak naštvaný, ale byl by radši ,kdyby si řekla o klíč a nelezla sem jak nějaký malý zlodějíček.)

(Za poslední dobu se toho stalo opravdu hodně. Zvláště v Claiřiném okolí. Možná jí to až trochu vadilo, kolik se toho děje. Ono se tak nějak vždy něco dělo, jenže to většinou nebylo nic dobrého. Najednou se ocitla v situaci, kde se nikde necítila dobře. Všude viděla Kola. V parku, v baru, ve městě. Ani v bytě se necítila příjemně, díky Lorentovi. Neustále byla napjatá a ve střehu, kdyby chtěl snad něco vyvést, jako kdyby jí měl každou minutu skočit po krku. Nevěřila mu. A nevěděla, co dělat. Byla zmatená a přišla si trochu zahnaná do kouta. Znovu se jí špatně spalo. Proto se někdy prostě nevrátila domů. Neříkala Lorentovi nic, kam jde, nebo co bude dělat, vlastně s ním skoro vůbec nemluvila. Dokonce se snažila vyhýbat jakémukoliv kontaktu s ním. Napadlo jí ho prostě vyhnat, říct mu ať si jde někam jinam, ať si najde své bydlení, ale trochu se bála jeho reakce. Tak jen tiše seděla a všemu tomu přihlížela. Netušila, proč je pro ni najednou tak těžké něco udělat. Nějak proti němu zakročit, vrátit Lorenta, zahnat jeho vlka. Jako kdyby měla znovu svázané ruce. Proto chodila do starého Marcelova baru. Měla zde vše, co potřebovala. Klid, nikdo tu nebyl, piano. Buďto tu jen seděla a četla si, nebo přemýšlela, ale většinu času skládala. Písně, melodie, neustále hrála. Povětšinou sem prolezla postranní dírou v zabedněném okně, která byla tak akorát pro ni. Měla štěstí, že je tak hubená. Třeba Marcel by jí neprolezl, ani kdyby se sebe více snažil. Ani jednou ho tu nepotkala. Doufala, že pokud ho tu potká, nebude mu vadit, že tu je. Právě teď pokračovala ve skládání jedné velice emocionální písničce. Měla být pro Kola. Jistě, on ji nikdy neuslyší, a pokud ano, nebude vědět, že byla pro něj, ale jí psaní pomáhalo utřídit si myšlenky. Všude po zemi měla rozházené papíry, tužky, lahve z předchozích dní její skladatelské euforie, a na pianu měla položenou sklenku s bourbonem. No, je ale pravda, že tu otřela prach, uklidila bordel, co tu zbyl, a tak celkově celý prostor zkulturnila, aby se tu necítila jako na smetišti. Ke všemu jí uklízení pomáhalo, když byla nervózní, takže ji to občasně i bavilo. Už byl večer, takže si sem Claire přinesla jídlo z vedlejší restaurace a rozsvítila si. Byla rozcuchaná a celkové trochu pomačkaná, a na nose měla nasazené černé brýle. Před nedávnem zjistila, že špatně vidí nablízko. Doktor jí nabízel operaci, ale Claire se bála. Možná že s tím časem bude souhlasit, ale ne v dohledné době. Byla tak zabraná do hraní, že když za sebou uslyšela mužský hlas, vyslovující její jméno, cukla s sebou, shodila všechny papíry, co měla na pianě, spolu se sklenkou bourbonu a prudce se s tužkou v ruce otočila na Marcela, nevědoma si toho, že to je on. Díky jejímu prvotnímu šoku ho nepoznala podle hlasu. Jakmile ho spatřila, ulevilo se jí. Spustila ruku podél těla a lehce se usmála.) Ahoj. (Její úsměv ale ihned zmizel, jakmile uviděla rozlitý bourbon.) Kurva. (Tiše zaklela, narovnala si brýle na nose a začala bourbon utírat hadrem, který tu měla z minula. Když už byla většina tekutiny vsáklá v hadru, Claire začala sbírat mokré papíry.) Moc se omlouvám, já vím, nemám tu co dělat, ale já jsem prostě… (Omlouvala se Marcelovi, mezitím co sbírala papíry. Nemohla najít ty správná slova.) Potřebovala jsem být na chvíli úplně sama. (Lehce se pousmála a podívala se na něj. Vytáhla si levý rukáv od volného letního svetříku.) Jo, trochu jsem to tu zkulturnila. Však víš, když jsem nervózní, uklízím. (Ušklíbla se a neohrabaně si poskládala papíry v ruce. Vzpomněla si, jak jednou málem uklidila celé sídlo, když ještě byli spolu s Marcelem. Nepamatuje si, proč byla nervózní, ale pamatuje si, jak z ní byl Marcel úplně hotový, protože byla jako pérko.) Snad se nezlobíš… (Podívala se mu do očí a lehce omluvně sklopila hlavu. Poslední dobou se chovala zvláštně. Přišla si příšerně náladová.)

(Nedávno se dozvěděl o něčem, co změnilo jeho chování a jaksi ho to ještě více poznamenalo. Každého raní, když se dozví, že se vaše láska bude vdávat. Necítil to jako zradu spíš to nečekal.  Přišlo mu to jako blesk z čistého nebe. Nečekané a stejně tak ničivé. Měl po té nové informaci dát dohromady. Není to sice nic lehkého, ale co má dělat. Trápit se s tím navěky nemůže. Klaus ji miluje, ona jeho a tak to bude. Brzo svou lásku zpečetí svazkem manželským a jemu nezbude nic jiného než se posunout dál, ať je to jakkoliv těžké. Snažil se proto neustále zaměstnávat svou mysl. Byl buď někde venku, řešil nějaké maličkosti. Trávil víc času s Davinou, ale hlavně chodil do tělocvičny, kde mohl vypustit. Ne teda pořádně, jen tak malinko vyplavit pár emocí na povrch. Dnes se procházel nočním New Orleans. Měl v plánu jít už domů, měl toho poměrně dost.
Jakmile ale procházel okolo starého, opuštěného -takový by tedy měl být- baru. Někdo se však rozhodl vejít do jeho baru. Samozřejmě to nechtěl nechat jenom tak a potichu vešel dovnitř. K jeho překvapení zahlédl za pianem Claire. Vzpomněl si na tu noc, kdy tu společně seděli za barem. Poměrně se bavili, popíjeli, ale pak najednou Claire zvážněla. Rozhodla se ho pustit do jeho hlavy. Nechat ho zjistit, co se jí stalo, čím si prošla. On však se podíval jen na pár věcí. Nechtěl procházet jejími myšlenkami. Chtěl, aby mu zbytek řekla sama, až bude připravená. Opravdu mu to ale otevřelo oči. Ukázalo mu to, že uvnitř je stále ta Claire, jakou zná, i když si už dávno myslel, že je ztracená. Claire pro něj byla opravdu důležitá. Byla po dlouhé době jediná, co se k němu dokázala dostat. Nemůže sice říct, že jí miloval stejně tak hodně jako Rebeku nebo Cami, ale zajisté mu na ni velmi záleželo. A vypadá to, že se jejich vztah možná brzy zase změní..zlepší. Kráčel tiše do zadní místnosti s klavírem.  Všude na zemi byly různé papíry, zlámané tužky a flašky, ale jinak bylo uklizeno. Prach byl utřený a místo celé vypadalo poněkud jinak. Občas ho zamrzelo sem přijít a vidět, jak to tu chátrá. Ale nikdy se neodhodlal s tím něco udělat. Pozoroval jí s jakou soustředěností pracuje na nějaké své písničce. Místnosti vonělo nějaké jídlo, co si sebou přinesla. Její dlouhé vlasy byly úplně rozcuchané, asi z toho jak si nervózně pohazuje vlasy a nebo se stále drží za hlavu. Na očích měla brýle, což pro něj bylo něco nového. Netušil,jestli jsou jen na okrasu a nebo se z Claire stává slepýš. Vyslovil její jméno, aby upoutal její pozornost. Avšak Claire se ho nesmírně lekla. Asi tu nikoho nečekala. Snad všechny papíry shodila na zem a hned za nimi letěla sklenka. Pohotově vyskočil dopředu, aby zachytil sklenku, ale akorát dostal pár kapek alkoholu na ruku. Jeho reflexy v tu chvíli nebyly tak skvělé. ) Ahoj (Taky jí pozdravil, v jeho hlase bylo znít značné pobavení. Pozoroval jí, jak zběsile utírá alkohol, který vylila na zem. Klekl si k ní a vzal ten hadr.) Nech to být (Zakroutil hlavou a postavil se pár centimetrů od ní, sledoval jí, jak sbírá těch pár papírů. Poslouchal její omluvu na to, co tu dělá. Krátce přikývl a usmál se pro sebe. Zajímalo ho, proč šla zrovna sem. Vždyť  měl svůj vlastní byt. Velmi pěkný mimochodem. Tak jak to že potřebuje klid a hledá ho právě tady?) Proč nejsi doma? Máš byt jen pro sebe, ne? (Nezněl, jakoby mu její přítomnost vadila. Spíš zněl zvědavě. Zkonstatoval, že to tu pěkně uklidila.) Vím. (Podotkne tiše, jakoby si mumlal pod vousy. Claire měla své mouchy, ale to její uklízení z nervozity ho opravdu štvalo. Zadíval se na štos papírů, co držela v ruce.) Zahraješ mi něco? (Zeptal se jí než na něj Claire promluvila. Chtěl jí tím spíš pozlobit, ale to pokud by chtěla, tak si to klidně poslechne.) Nezlobím. (Zakroutí hlavou a přejde o něco blíž.) Jen jsi mi to mohla říct. Jak si se sem vůbec dostala? (Zvědavě se na ní podíval a pak odkráčel za bar, kde si pro sebe vzal sklenku a ještě jednu flašku. Usadil se na stupínek a pozoroval Claire, jak mu něco vypráví. Nevadilo mu, že tu je. Vlastně je i rád, že se s ní setkal. Zase si promluví s někým jiným a nebude trávit čas s těmi samými lidmi.)

(Poslední dobou se zase necítila ve své kůži. Dělo se toho tolik, a přitom vlastně nic, ale pro ni to bylo všechno nějaké těžké. Ne, že by to tak dříve nebylo, ale přišlo jí, že tu bolest snášela lépe. Že byla silnější. Možná to bylo tím, že vždy měla někoho po boku. Někoho, na koho se mohla s čímkoliv kdykoliv obrátit. Možná, že si přišla trochu osamělá. Kol se jí vyhýbal, Lorent byl někdo jiný, a u Marcela si nebyla moc jistá, na čem je. To vlastně u nikoho. Nebyla si už jistá ničím. Možná by si měla promluvit s Cami, jako prevenci jejího případného zhroucení. Jako kdyby jich Claire měla v poslední době málo. Dnešek byl jeden z těch dní, kdy cítila zvláštní smutek. Stesk. Po všech, kteří ji opustili. Po domově. Po otevřené teplé náruči, do které se můžete schovat. Přišla si jako loď na rozbouřeném moři. Ztracená, lehce zoufalá, ze všech sil se snažíc nepotopit, možná dokonce i doplout někam do lepších vod. A tak se vydala na místo, kde si byla jistá, že bude moct dát průchod svým emocím.
Byla v baru už nějakou dobu. Popíjela Bourbon, psala a hrála. Snažila se ze sebe dostat své emoce, utřídit si myšlenky. Seděla u piana v svetříku, s brýlemi posazenými vysoko na nose, tužkou za uchem, papíry všude kolem sebe a zvláštním výrazem, který ukazoval všechno, ale zároveň nic. Právě hrála My love, a dokonce i zpívala. Dokázala se při hraní uvolnit, dokázala si to užít, jako snad nic jiného. Klavír, hudba, to byl její únik z reality. Někdo miloval kreslení, jiný psali, Claire hrála a zpívala. Zavřela oči a na chvíli pustila tu euforii do svého srdce. Nechala se pohltit radostí, kterou pociťovala, a její tichý pozorovatel si mohl všimnout slabého úsměvu na její tváři. Kdyby věděla, že ji Marcel sleduje, možná by se tak neodvázala. I když mu důvěřovala, což bylo vcelku naivní, protože si stále pamatuje, co jí řekl, když se spolu setkali těsně po jejím příjezdu. Ranilo jí to. Nebude lhát, zasáhlo jí to. Marcel byl pro ni důležitý, stejně jako Jackson, ona mu ublížila, a chápala jeho chování, ale jeho slova pro ni tu noc byly, jako kdyby do ní zanořil nůž. A vytáhl ho a znovu jím jí projel. Bolelo to, ale odpustila mu to. Vlastně ani nebylo moc co odpouštět. Zasloužila si to. A ještě mnohem více. Ale když se znovu setkali, a znovu, a znovu, bylo to lepší. Oba dva se snažili pochopit toho druhého, snažili se to dát do pořádku, najít si zase cestu zpátky k sobě. Urovnat staré i nové spory. Pro ni byl Marcel právě teď jeden z nejdůležitějších lidí. Cami, Kol, Marcel, o těch by se dalo říct, že jsou jejími blízkými, její „rodinou“. I Jack, ale nebyla si jistá tím, jestli pro něj už není mrtvá. Potom by ho musela nechat jít, i když nechtěla. Hrála a nevnímala své okolí. Dokud Marcel nevyslovil její jméno. Lekla se a svou paží strhla k zemi papíry a sklenku, která se jako zázrakem neroztříštila. Ani si nevšimla, že se Marcel snažil sklenku zachytit. Ona tam stála jako opařená a rozdýchávala šok, co jí Marcel způsobil. Lehce vyčítavě se na něj podívala a hned začala utírat rozlitý Bourbon. Udiveně se na něj podívala, když jí z ruky vzal hadr. Sledovala ho se značným překvapením a soustředěním. Jen lehce přikývla. Bylo to zvláštní. Čekala úplně jinou reakci. Začala si ho prohlížet více detailně, podrobněji, jako to dělávala dříve, když ještě spolu byli. Její pohled mohl být až starostlivý. Přišlo jí, že je na Marcelovi něco trochu jiného. Něco podobného, co prožívala ona sama. Spatřila v něm jisté porozumění. Jakmile si posbírala papíry, podívala se mu do očí. Lehce zakroutila hlavou.) Ne tak úplně. Nechala jsem u sebe bydlet jednoho muže, jsme jen přátelé a on za mnou jeden večer přišel, jestli by u mě nemohl na chvíli bydlet. A já souhlasila. Jenže se něco stalo. (Na chvíli se odmlčela.) Je to Lorent. Asi ho znáš. Vyhnali ho ze smečky. A on našel zbytek tonika, díky kterému se u vlkodlaků vlk dostane do vedení. Takže to nejsi ty, ale tvůj vlk. To, co jsem vypila tehdy já. On naštěstí nezabíjí lidi. Dokonce chce odjet, a najít si smečku. Ale nepřijde mi to správné. Chtěla bych vrátit Lorenta zpět, ale nevím jak, nemám žádné prostředky, a kdyby se to Lorent-vlk dozvěděl, no, asi víš, co by se stalo. Dal mi tehdy dost jasně najevo, co nemám dělat. No, od té doby se necítím v jeho společnosti dobře. Vlastně je pro mě docela těžké být ve společnosti s někým, koho neznám opravdu důvěrně. Proto chodím sem. Chodím sem hrát. Pomáhá mi to na chvíli zapomenout na všechno, uvolnit se a něco si doopravdy užít. (Podívala se na piano a pak na Marcela.) Hudba je moje útěcha. (Pousmála se. Jakmile se jí zeptal, jestli mu něco nezahraje, lehce na něj vykulila oči.) Chceš? (Zeširoka se usmála.) Tedy, jasně že ano. (Vyhrkne vesele. Ráda mu něco zahraje. Bude po dlouhé době někdo, kdo si ji poslechne hrát. Lehce provinile se podrbe na hlavě a pousměje.) To měla. Promiň. Příště se zeptám. (Na jeho otázku se jen ušklíbne a položí si papíry na piano.) Je to jednoduché, sleduj. (Pomalu došla k vetší díře mezi prkny, která zakrývala okna a jedno lehce nadzvedla. Nejdříve otvorem protáhla nohy, potom trup a jako poslední hlavu. Na chvíli se ocitla na ulici. Upravila si vlasy a tou samou dírou vlezla zpátky do baru, akorát po rukách, takže na chvíli udělala stojku, ze které se pohodlně postavila. Kdyby nebyla tak hubená, jak je, neprorvala by se tam. Elegantně se uklonila a usmála se na Marcela.) Dobré, ne? (Došla k němu a natáhla ruku, aby jí dal také napít z lahve. Jakmile jí ji podal, Claire se napila a šibalsky se na něj koukla.) Čas na představení, co myslíš? (Došla pomalu k pianu, pohodlně se usadila, zadívala se na chvíli na papíry všude okolo sebe a pak na své ruce. Stočila svůj pohled na Marcela. Jejich pohledy se střetly a ona se lehce pousmála. Jako kdyby byla snad nervózní. Znovu se na chvíli ocitla v sídle, když spolu hráli na klavír. Místností se začala rozléhat hudba. Plnila prostor tóny a hlasem Claire. Jejím zpěvem. Slovy, která byla plná emocí. A na chvíli se čas zastavil. Claire hledící na Marcela, on na ní, a hudba a zpěv a alkohol a letní večer. Všechno jako kdyby bylo dobré, všechno bylo na tu chvíli dokonalé. Claire věděla, že potřebuje Marcela po svém boku. Že ho nemůže znovu ztratit.)

(Zbystřil, jakmile zahlédl sklenku, která se rychle řítí k zemi, ale nestihl ji zachytnout. Moc se nesoustředil, byl myšlenkami jinde a všechny jeho smysly byly občas zmatené. Vzal hadr, kterým se Claire snažila utřít podlahu. Sdělil jí, ať nechá být. Nemělo to stejně cenu uklízet. Podíval se do jejího obličeje a pak odložil hadr někam na zem. Claire ho ještě chvíli sledovala, jakoby ho zkoumala, zjišťovala, co je na něm nového. Tento pohled ho ale poměrně znervózňoval, takže se jí rychle na něco zeptal. Poslouchal její hodně dlouhé vysvětlení. Věděl, alespoň tak trochu, o kom mluví. Má pocit, že už ho s ní snad jednou viděl, ale není si jistý. O vlkodlaky se většinou nijak nezajímal. Je opravdu jen pár, o kterých ví něco víc, než jen, že jsou vlkodlaci.Bylo to opravdu dlouhé objasnění a on jak se snažil sebevíc, pochytil z toho jen pár věcí.) Jasně. Chápu. Nějaký vlk ti okupuje byt, tak se vkrádáš sem. (Zkrátil to do jedné věty.) Pokud chceš..můžu ti ho pomoci vyhodit...nebo se u někoho přimluvit, aby s ním jaksi promluvil. (Nabídl jí. Mohl by požádat třeba Nailah. Netušil, jak na tom byla a, jaký vztah má k Lorentovi, ale možná by si pro něj našla chvíli, aby mu domluvila. A nebo by ho sám zkusil vyhodit, což by ale nemuselo dopadnout zrovna růžově. Otočil se pohledem na piano a pak jí pobídl k tomu, aby mu něco klidně zahrála. Přikývl, jakmile se ho zeptala, zda opravdu chce. Viděl, jak najednou zářila, bylo vidět, že tohle jí uklidňovalo a pomáhalo. Hrát na piano. Vždy měla ráda hudbu a on si moc dobře pamatuje, jak ráda hrála. Poví ji, že ho raději měla požádat o klíč, než se sem vkrádat.) Dobře. (Souhlasně přikývne a pak jí pozoruje, když mu ukazuje, jak se sem dostala. Vůbec by ho nenapadlo, že by se někdo protáhl takovou dírou. Přišla mu extrémně malá, ale je fakt, že Claire je opravdu hubená a tak se jaksi dostane téměř všude. Vlezla zpátky jako myška a pak se ladně postavila na nohy.) Budu to muset zadělat..(Zamyšleně pověděl, jak se díval na to ne moc dobře zabedněné okno. Následně došel za bar, kde vzal dvě lahve a jednu podal Claire. Měl už jich tam poměrně málo, bude muset doplnit zásoby. Usadil se na malinký schůdek a otočil se hlavou na Claire, která se usadila za piano. Jen přikývl na její slova a poslouchal jí, jak začíná hrát. Musel uznat, že tohle mu chybělo. Claire pro něj byla jednou vážně důležitá. Nebyla to sice žádná osudová láska, ale rozhodně mu na ní záleželo. A noci, kdy pro něj hrála, kdy byli sami v tichém Abattoir a zněl tam jen klavír a její hlas. Cítil, že jejich vztah se začíná poněkud měnit. Nezapomněl na to, co Claire provedla, ale ona jistě také nezapomínala na jeho slova, která ji jistě musela ranit. Oba provedli špatné věci a možná je na čase, aby to přešli a začali se soustředit na přítomnost. Zněla skvěle přesně, jak si pamatuje. Podíval se před sebe a jakoby znovu viděl ten bar, co tu dřív byl. Hudba, která tu hrála, jakoby v něm probudila staré vzpomínky. Otočil se zpátky na Claire a jemně se na ní pousmál, když se střetly jejich pohledy. Napil se z flašky a pak jí položil vedle sebe. Dozněla poslední nota a místnost zase byla naplněna tichem. Díval se před sebe a otočil se až ve chvíli, kdy se vedle něj usadila Claire.) Pořád jsi dobrá. (Pochválil jí.) Ale pořád tomu něco chybí. (Poví pichlavě a pak se krátce zasměje. Smál se teď poměrně málo, hodně věcí ho poznamenalo a on prostě nebyl takový jako dřív. Všichni si toho všimli i on to moc dobře věděl. Možná se nesmál tak často, ale pořád to je ten stejný egoistický parchant, co rád uráží lidi a dělá si z nich srandu.)

(Vlastně měla už dost upito. Ne tolik, že by se motala, smála se všemu možnému a celkově byla úplně mimo, ale byla dost opilá na to, aby se dokázala usmívat a dělat trochu divné věci, aby si s Marcelem povídala a neměla nějaké velké zábrany. Utápět své problémy a strasti v alkoholu, na to byla Claire odborník. Možná by s tím mohla konkurovat i Marcelovi. Oni měli tolik společných věcí. Problémy s pitím, oba dva byli tak trochu ztracení a poškození. Vlastně měli spoustu dalších věcí společných, jen o tom nevěděli. Možná, že by jim pomohlo, kdyby si společně popovídali o tom, jak je skvělé, když milujete ty nesprávné lidi. I když, pro ni bylo lepší teď o Kolovi nemluvit. Snažila se ho přece vymazat ze svého života, nebo snad ne? Tak proč kvůli němu skládá? Proč sedí za pianem a upíjí Bourbon? Pořád slyšela jeho slova, jako ozvěnu ve své hlavě. Všechno, co jí řekl. Byl tam ale ještě jeden hlas. Jackson. V jednu krátkou dobu ztratila dva lidi, na kterých jí záleželo. A způsobila si to sama. Pustila si lidi k tělu a pak je začala svými skutky, jako řemenem, odhánět. Mohla by vyhrát první místo v soutěži jak ztratit všechny přátele, zničit si život a všeho litovat za jeden den. Dobře, možná se to všechno nestalo v jeden den, ale dělo se to. Neustále. Stále dokola opakovala ty samé hloupé chyby. Kdyby jen mohla vrátit čas zpátky, na samý začátek, všechno by udělala jinak. Podívá se na Marcela znovu, až když promluví. Lehce přikývne na jeho slova.) Není to úplně jediný důvod, ale ano. (Nad jeho dalším návrhem ihned zavrtí hlavou.) Ne, bude lepší, když to necháš být. Já to nějak vyřeším. Musím, ne? Jen jsem měla potřebu to někomu říct. A jsi jeden ze dvou lidí, se kterými si můžu normálně promluvit a… věřit jim. Možná to proberu i s Cami, až se s ní znovu sejdu. Asi bych měla… (Zamumlá si ke konci spíše pro sebe. S Camille se dlouho neviděla a měla by za ní zajít, zvláště po předešlých událostech. Kol, Jack, Lorent, a aby toho nebylo málo, začaly se s tím vším vracet i jiné zlé věci a vzpomínky. A že jich nebylo málo. Claire jich měla na rozdávání. Ale pak se jejich rozhovor začínal ubírat jiným směrem a Claire nad tím přestala přemýšlet. Alespoň na chvíli. Názornou ukázkou Marcelovi ukázala, jak se dostala dovnitř a pak se usadila k pianu. Nechce mu hrát tu, co zde skládá. Neustále si opakuje, že ještě není hotová, i když je. Přijde jí jen moc emotivní, moc osobní. A tak mu zahraje jinou. Starší písničku, kterou složila v době, když byli spolu, když bylo všechno krásně růžové a ona silná, usměvavá a veselá. Doufá, že se ještě dočká takových časů, že se ještě dočká radosti a veselí. Vlastně, tahle píseň měla být původně pro Marcela, ale potom se rozešli a ona neměla nikdy příležitost, ani chuť mu jí zpívat. A teď to dělá. Marcel sice neví, že je pro něj, ale zřejmě si ji užívá. Je ráda. Po dlouhé době může někomu hrát, a vidí, že se její hudba líbí. Má to vcelku ozdravné účinky na její duši. Na konci písničky se usmála a lehce pokývla hlavou, jakože se uklání. Nakonec došla zpět k němu a svému alkoholu, kterým hned smočila svoje, zpíváním vyprahlé, hrdlo. Začervenala se a zeširoka usmála, když jí pochválil. Tak dlouho ji nikdo nepochválil. Spíše jí všichni kárali a vyčítali všechno, do kdy udělala. Hanili ji a ona z toho byla vyčerpaná. Ale jedna obyčejná pochvala, to bylo jako kdyby na ni na chvíli zasvítilo jarní slunce v období dlouhé, kruté a chladné zimy.) Zřejmě tam chybí ty pocity, emoce, co jsem prožívala, když jsem ji psala. Už je to dlouho, je těžké si vzpomenout po tom všem, jaké věci bývaly. (Lehce se pousmála.) Psala jsem ji pro tebe. (Lehce sklopila zrak.) Ale to už je dávno. Vlastně ani nevím, proč jsem ti zahrála tuhle, možná jsem jen chtěla využít té šance, že si ji můžeš konečně vyslechnout, když to předtím nevyšlo.

(Tiše naslouchal jejímu problému. Zdálo se, že toho má teď mnohem více než říká. Že je ještě něco, co jí nutí vyjít večer ze svého bytu a zalézt do opuštěného baru. Ale neptá se jí na to. Sám ví, že by nebyl rád, kdyby se ona ptala jeho. Možná by se jí zmínil, co ho trápí, ale to asi spíš později, kdyby oba byli už v takové nostalgické náladě a nebo spíš nějaký jiný den. Dnes nechce moc řešit své problémy, chtěl by to nechat být a možná si jen tak popovídat s Claire. Zjistit, co dělá ve svém volném čase krom chození sem nebo do tělocvičny. Zda nemá náhodou nějaký nový koníček a tak podobně. Prostě se bavit jako normální lidí a na chvíli zapomenout, že je vlastně něco trápí. Nabídne se jí, že by jí s jejím Lorent problémem mohl pomoci.) Dobře. (Krátce poví, jakmile ho odmítne. Zadívá se na ní trochu ublíženě, jakmile zmíní její jméno. Netušil, že tyto dvě se zrovna znají. Ale na druhou stranu Camille zná hodně lidí. A přece jenom je to psycholožka a někdo takový se Claire jistě hodí. Vzhledem k její minulosti a k tomu všemu, co jí potkalo. Ukončí takto konverzaci o Lorentovi a přesunou se k tomu, jak se sem vlastně dostala. Vše mu předvede a pak se znovu usadí za klavír a nasadí ten svůj pohled, který měla než jí vyrušil. Usadil se na stupínek a zadíval se před sebe. Tím jak hrála na klavír ho uklidňovala. Vždycky měl rád hru na klavír, ale raději poslouchal než aby hrál. Zavře krátce oči, jakoby chtěl být jinde. Mimo tuhle místnosti, tohle období a možná i tohle město. Netrvá to ale dlouho a už má zase otevřené oči a je v realitě. Otočí se na Claire a krátce se na ní usměje. Vzpomíná na doby, kdy i oni byli šťastní. Oba dobře ví, že to co mezi nimi bylo nebyla žádná osudová láska, ale byli spokojení, šťastní. Byli velmi dobrými přáteli a to je možná důvod, proč jim to tak vyhovovalo. Rozuměli si, dokázali se pochopit. ale pak se mnohé změnilo a jejich vztah šel velmi rychle z kopce. A pak si chvíli zase rozuměli a no..pak zase ne. Teď už to ale vypadá, že by si k sobě znovu mohli najít cestu. Marcel pochopil, jaký idiot byl. Stalo se mu tolik věcí, že ho to donutilo otevřít oči a podívat se jednou taky za sebe, na to vše, co udělal. Na věci, které vypustil ze své pusy. Zamyslet se nad svými činy. Teď tu seděl kousek od Claire a plně si vybavoval vše, co jí řekl. Pozoruje jí,jak k němu přichází a pak se napije ze své sklenky. Pochválí jí její hrání. Může vidět, že jí to hodně potěšilo. Vlastně jakoby to bylo něco, co potřebovala. Samozřejmě nezůstane jenom milý a trochu si do ní rýpne. Podívá se před sebe, ale ve chvíli, kdy zmíní, že tato píseň byla pro něj, otočí se na ní. Trochu překvapeně se podívá, ale pak se jemně usměje.) Nevím, jestli se mám cítit poctěn nebo.. (Zadívá se do svojí sklenky a pak se napije. Chvíli jen tak tiše seděli, než šel Marcel pustit nějakou tu hudbu. Tentokrát ne na gramofonu, ale v rádiu, které si sem před nedávnem přinesl. Zaposlouchali se do hudby, pili alkohol, který pomalu ubýval a bavili se o všem možném.) Nemáš na něco chuť? (S pobaveným úsměvem se jí zeptal a pak vytáhl mobil. Jakmile řekla, co by si dala, okamžitě vyhledal nějakou nejbližší donáškovou službu a zavolal jim. Oba dva společně vylezli z baru, aby mohli toho poslíčka odchytnout. Přece jenom by si mohl myslet, že je to jen hloupý vtip, kdyby přišel k tomuhle starému baru. Venku foukal jemný vánek, na nebi nebyla vidět jediná hvězda, jen několik velkých mraků.)

(Je zvláštní, že říká Marcelovi, co ji trápí. Neříká mu ale všechno. Vlastně je toho tolik, že kdyby mu to chtěla dnes večer říct všechno, museli by tu zůstat až do zítra. Začala by Jacksonem, poté Kolem, a pak by to završila nočními můrami a tím vším co se dějí v její hlavě. Možná že by potom, co by mu to všechno řekla, musel Marcel také vyhledat Cami. S největší pravděpodobností ale ne. Marcel byl silný. Jeden z nejsilnějších lidí, co znala. Byl to bojovník, rval se za to, co miloval, nebál se ničeho a nikoho, nebo to alespoň nedával najevo. Marcel byl občasně dokonce vzorem, jakým člověkem by měla být. Přišel jí až příliš dobrý pro tenhle svět. Ano, možná někdy udělal chybu, ale kdo je bezchybný? Všimne si jeho pohledu, když zmíní Cami, ale neptá se ho na nic. Netuší, co se stalo, co zavinilo, aby se zatvářil takhle, ale jistě to není nic pěkného, a nemyslí si, že je dnes vhodná doba na to ptát se ho na ní. Možná, kdyby věděla, že si prochází něčím podobným, mluvila by o tom s ním, byla by mu oporou, jako kdysi. Možná by si dokázali navzájem nějak pomoci, kdyby chtěli, kdyby věděli jak, kdyby znali všechny okolnosti. Je jí jasné, že Marcela teď bude ve svém životě potřebovat více než kdy jindy. Nakonec Claire usedne za klavír a uvolní svoji duši, nechá ji, aby prožila tu krásnou euforii, která ji pohltí. Docílila jí především díky alkoholu, který jí proudí v krvi. Nechá hudbu, aby vyplnila její mysl, aby se tóny rozlily v jejím srdci a jazyk, aby mluvil tím nejkrásnějším jazykem. Zpěvem. Užívá si to. Je to pro ni, jako kdyby dosáhla výšky, na kterou většina lidí jen se zdola pohlíží. Sleduje své ruce, okolí, Marcela, a užívá si ten moment, vychutnává si, že ji po dlouhé době něco zase činí takovou radost. Je ráda, že tu Marcel je. Že stojí při jejím boku. Možná ne ještě tak zcela, ale Claire tam alespoň náznak cítí. Jejich vztah začíná znovu růst, sílit. Vlastně nikdy úplně nezmizel, určitou dobu ho tvořily jen tenké nitky, které se naštěstí nezpřetrhaly. Úplně jiný pocit ale měla u Kola, kde jí přišlo, že už nebyly žádné nitky, jako kdyby jejich přátelství, nebo co to vlastně bylo, nadobro skončilo. Sama Claire většinu nití přestřihla, ale ne všechny. Pořádně upije ze své sklenky, hlavně, aby se dokázala udržet v dobré náladě, a podívá se na Marcela, který jí pochválí, jak hrála. Je potěšena, opravdu hodně, dokonce se lehce začervená a usměje se. Jeho rýpavou poznámku skoro bez povšimnutí přejde a nepřestává se na něj dívat. Nakonec mu řekne pravdu o tom, jak tahle píseň vznikla. Byla milostná, to mohl poznat podle toho, jak byla pomalá a také podle slov, která zpívala. Lehce pokrčí rameny, že netuší, jak s tím má Marcel naložit.) No, ale zas tak moc si nevěř, tohle nebyla jediná písnička, určená pro tebe. Napsala jsem ještě jednu, když jsme se rozešli, ta byla teprve výživná. (Zazubila se na něj a po chvilce se začala smát.) Neboj, dělám si srandu. (Poplácala ho lehce konejšivě po rameni a znovu se usmála. Nakonec si sedla vedle něj, tiše, a upíjela ze sklenky. Po delším trapném tichu pustil Marcel hudbu, sice ne z gramofonu, který byl Claire oblíbený, ale z rádia. I to jí stačilo. Povídali si. Hodně. Dokonce na jednu pomalejší písničku, vyzvala Marcela, aby si s ní šel zatančit waltz, a on šel, ale jelikož byla Claire trochu opilá, nohy se jí motaly a vlastně se více smáli, než tančili. Potom si objednali jídlo. Asi půl hodiny čekali na poslíčka, kterého Claire pěkně seřvala, protože měla hlad. Ale zase si s Marcelem užili krásnou noční oblohu, kdy si navzájem ukazovali různá souhvězdí a celkově se bavili o tom, co bylo a bude. Claire zase po dlouhé době chtěla pořádně jíst. Objednali si sushi, což bylo velice zábavné, protože Marcel vůbec netušil, jak se drží správně hůlky. Když ho to Claire konečně naučila, už byla většina sushi pryč, protože Claire při vyučování držení hůlek tajně druhou rukou ujídala z balíčku. Když už bylo opravdu pozdě a Claire se spíše motala, než aby šla, Marcel lehce bar poklidil, a spolu s Claire ho opustil. Tu džentlmensky doprovodil domů a dokonce jí pomohl dojít do postele, kde se Claire svalila a ihned usnula. Naštěstí Lorent nebyl doma. Marcel opustil s pobaveným pohledem její byt, když se Claire znovu ocitala v šedivé místnosti se zbraní v ruce.)

(Byl to večer jako každý jiný. Claire stála za barem s obvyklým, milým, ač falešným úsměvem na tváři a rozlévala lidem alkohol dle libosti. Vlasy měla svázané do vysokého culíku a na sobě pohodlné volnější černé triko s roztrhanými džíny. I když se mohla zdát veselá, její oči vyprávěly úplně jiný příběh. Byly smutné, unavené. Poslední dobou skoro vůbec nespala. Nemohla a ani nechtěla. I ve spánku jí něco neustále strašilo. Ten samý sen co se opakoval neustále dokola. Brala si teď mnohem více směn a v práci byla skoro neustále. Bylo to pro ni nejlepší řešení. Nevěděla jak jinak se zbavit všech těch nepříjemných myšlenek, těch nepříjemných pocitů. Její život se začínal stávat rutinou. Vstát, opláchnout se, jít do práce, přijít z práce, na chvíli usnout a znovu vstávat do práce. Nikdy by si nepomyslela, že takhle někdy bude vypadat její život. Vždy takovými lidmi opovrhovala. Lidmi, co si nikdy neudělali chvilku pro sebe, kdy si třeba četli, nebo jen odpočívali. A teď stala jednou z nich. Na chvíli se opřela o zeď, hlavu si mírně zaklonila a zavřela oči. Zaposlouchala se do ruchu kolem ní. Do hudby, co v baru hrála, do hlasů lidí, do cinkání skleniček a dalších jí už dobře známých zvuků. Nebylo to zase tak špatné. Oči znovu otevřela a došla k zákazníkovi, který chtěl již po páté dolít. Nabídla mu, jestli nechce rovnou celou láhev, ale on jí odmítl. Nechápala proč, stejně toho brzy vypije tolik, že to dá za celou láhev. Zaslechla, že někdo vešel do baru, ale nepodívala se kdo, protože právě dolévala jedné mladé ženě do sklenky víno. Pracovat v baru bylo pro Claire vcelku dobré, mohla říci, že ji to dokonce bavilo. Potkávat tolik tváří. Některé viděla poprvé a naposledy, jiné vídala častěji. Každá vyprávěla svůj vlastní zajímavý příběh. I důvody, proč sem lidé chodili pít, se lišili, většinou v detailech, ale i kdejaký detail byl občas dost důležitý. Jak se říká, že ďábel je v detailech.)

Konečně se zase jednou rozhodl, že si trošku vyrazí z kopýtka. Dlouho nikde nebyl, v žádném baru ani v nějakém jiném podniku, kde by se dalo pít a pokukovat po hezkých ženských. Taky se dlouho neviděl s Claire. Když nad tím tak přemýšlí… byla to opravdu dlouhá doba od jejich posledního setkání. Netroufá si vůbec tipovat, jak dlouho to je. Jediná věc, kterou ví jistě, je to, že oni se ani nepotřebujou vidět k tomu, aby se dost brutálně chytli. Jim k tomu stačí obyčejný telefon a Claire v náladě. Od té doby se neviděli ani si spolu nevolali, prostě nic, žádný kontakt. Jako by ho fakt úplně vymazala ze svého života, jako by ho už nikdy nechtěla vidět. A abych pravdu řekla, Kol na tom byl stejně. Právě v tuhle chvíli na ni neměl vůbec náladu. Nepotřeboval vidět někoho, kdo si ho neváží. Sakra, vždyť on ji zachránil zadek, bez něj by už byla dávno mrtvá. On se s ní přátelil, když ji všichni poslali někam. A teď? Teď už si asi našla další kamarády, tak jeho poslat k šípku může. Ale vždyť on ji k ničemu nepotřebuje. Když bude chtít, bude mít na každém prstu deset takových. Takových, který se do něj hned nezabouchnou a nezačnou mu vyznávat lásku…
Už se stmívalo, když po několika hodinách bezmyšlenkovitého procházení se po městě, našel bar, který se mu už zvenku docela zamlouval. Nevypadal ani moc slušně, ani moc ‚zkaženě‘. No, zakotvit by se tam aspoň na nějakou chvíli dalo. A co tak koukal, mířily dovnitř samé pěkné holky. Netrvalo to dlouho a už i za Kolem zacinkal zvonek, který obsluze hlásil, že do baru přišel někdo nový. Kol se příliš nevěnoval tomu, kdo u baru obsluhuje, měl totiž už dávno vyhlédnutých pár osůbek, které by za hřích rozhodně stály – ty holky, které sem přišly před chvílí. Ale stejně se rozhodne, že nejdřív si sedne k baru, napije se, a až potom zapracuje na tamtom… Dojde až ke stoličce, která je u baru a sedne si. „Bourbon,“ řekne jenom, obsluze opravdu nevěnuje velkou pozornost a skoro pořád kouká na ty holky. Tak kterou? Blondýnu, zrzku, brunetku…? Vysokou nebo malou? Má z čeho vybírat.

(Den jako každý, klidný, ničím výjimečným. Kdyby věděla, že dnes jí do baru přijde navštívit Kol, směnu by si nevzala ani, kdyby musela. Prostě by nepřišla. Jenže ona to vědět nemohla. V klidu rozlévala alkohol a usmívala se na lidi, kteří jí říkali různé věci, především ale co si dají k pití. A pak přišel někdo, kdo ji upoutal až svým hlasem. Měla smůlu, že tu dnes byla sama. Zamračila se a s nechutí nalila tomu parchantovi do sklenky Bourbon. Schválně mu ho nalila méně, než se má, ale počítala, že si toho ani nevšimne. V kapse nervózně nahmatala stříkačku s Železníkem. Možná, že ho bude muset z baru vyhodit a to nepůjde lehce, když ho trochu neoslabí, či neomámí úplně. Nepodívala se na něj, jen před něj postavila skleničku a schválně od něj odešla k jednomu milému mladíkovi a zeptala se ho, jestli si ještě něco nedá, i když měl ve skelničce ještě zbytek pití, co mu nalila před chvilkou. Ať si Kol dělá, co chce. Dokud to nějak neubližuje jí, nebo baru, je jí to jedno. Pro ni už je jako cizinec. Někdo, koho nezná. A i kdyby se nepohádali, stejně by to skončilo všechno takhle. Nepoznávala Kola ani sebe. Měla chuť mu do té sklenky plivnout, ale řekla si, že si nechce před zákazníky kazit reputaci. Co kdyby jí někdo viděl. Doufala, že Kol si vezme nějakou holku a zmizí s ní někde v hotelu, kde jí ošuká a možná i zabije, podle toho, jak se bude ovládat, až z ní bude pít. Možná by tomu mohla zabránit, zachránit jedné z těch holek život, ale nemá sílu na něj ani pohlédnout, natož se s ním bavit či prát, což by znamenalo tělesné doteky a to ona nechce. Hnusí se jí představa, že by se jí měl snad dotknout, jen když jí bude dávat peníze. Naskočila jí husí kůže a ona se oklepala. Tak moc ho nesnášela.)

Ještě si nestačil všimnout toho, že ho dneska bude celý večer obsluhovat Claire. No, bude ho obsluhovat, pokud se Kol nesbalí a neodejde. A nebo pokud se nezačnou hádat. A nebo se taky může stát něco horšího. Otázkou je, co by bylo TO horší. Poprat se nebo se opít a skočit společně do postele? No, ve výsledku by asi nebyli spokojeni ani s jedním. Sledoval holky, co seděly u nedalekého stolu. Až když periferním viděním zpozoroval, že před něj někdo pokládá sklenku s bourbonem, otočil se k baru, aby se mohl napít. Nestačil se divit, koho tady vidí. Fakt. Na chvilku na ní jenom zůstal pohledem, ale nic neříkal. Claire se na něj ani nepodívala. No, dalo se to čekat. Ale to, co udělala pak? To si jako myslí, že Kol bude žárlit nebo co? Neví, jestli to tak vidí jenom on nebo jestli to tak opravdu je, jestli to Claire dělá naschvál. Schválně šla k jednomu zákazníkovi (dost sympatickému, mimochodem), i když bylo patrné, že dolít ještě nepotřebuje. Buď ho chtěla provokovat anebo se snažila, aby mu byla co nejdál. Ale co když obojí? Chvilku ji pozoruje, o co se to s mladíkem snaží, ale potom si řekne, proč to vlastně dělá. Je tu kvůli sobě, ne kvůli ní. On si chce dneska zpříjemnit večer. Proto vstane a vydá se ke stolu, kde seděly dvě dívka – obě, jak jinak, velmi pohledné. „Zdravím, dámy, můžu si přisednout?“ podívá se na obě dvě tázavě a s úsměvem na rtech. Stačilo jenom vidět jejich obličeje a bylo mu jasné, že je úplně očaroval. Přisedne si tedy k nim, a aby to bylo ještě lepší, dá si židli mezi ně. Po své pravici má zrzku, vysokou a pěknou; po své levici má černovlásku, která je taky velmi hezká. Člověk by řekl, že vedle něj sedí Gen a Claire. Za chvíli už je po celém baru slyšet hlasité chichotání a Kolovy fráze, kterými se snaží každou dostat. Dívky si najednou zavolají obsluhu, protože jim došlo pití.

(Věděla, že dnešní večer pro někoho neskončí dobře. Buďto pro ni, nebo pro Kola, snad pro ty slečny, které si Kol prohlížel jako liška zajíce, nebo možná pro někoho úplně jiného. Každopádně z toho, že se dnes v baru, kde pracovala, ukázal Kol, neměla ani nejmenší potěšení. Možná že nějaká její část ho ráda viděla. Jeho krásné hnědé oči, lišácký úsměv, výrazné čelisti, narůžovělé rty, které by nejradši zlíbala. Kdyby byly některé věci jinak, možná by tu dnes byli spolu, seděli u jednoho z těch tmavých stolků, s dobrým pitím, uhrančivým pohledem upírajícím pouze na toho druhého a šťastnými úsměvy. Kdyby byly některé věci jinak, možná by se ani neznali. Možná by se nikdy nepotkali. Nikdy by se do něj nezamilovala. Nikdy by jí nezlomil srdce. Nikdy by se tak kvůli němu netrápila. Kdyby byly některé věci jinak, možná by měla lepší život. Možná by ho měla horší. A možná by neměla žádný. Zřejmě to nikdy nahlas nepřizná, nejspíš ani sobě, ale je ráda že Kola potkala. Je ráda, že byli přáteli, že se do něj zamilovala, za všechno to dobré a špatné co prožili. Dělá ji to silnější. Díky tomu všemu je to Claire, jakou je teď. A i když by nejradši většinu času byla někým jiným, někde jinde, je ráda za to, jaká je teď. Přes co všechno se dostala. Její život je poslední dobou zabarven do velmi tmavých barev, ale ona doufá, že to jednou přejde a její život se znovu obrátí k lepšímu. Určitě. Život nemůže být jen špatný, i když se to může zdát. I když jsme nespokojení, určitě někdy přijde doba, kdy spokojení budeme. I Claire si zaslouží štěstí. I přesto, jaký hrozný člověk byla, je a možná i bude, si zaslouží zažít alespoň trochu štěstí. Lehce si oddechla, když Kol beze slova odešel ke dvěma slečnám. Všimla si jeho volby. Zrzka a černovláska. Jako kdyby jí tím chtěl snad něco naznačit. Schválně se nedívala jejich směrem a věnovala svou pozornost charismatickému muži, který po ni občasně házel očka. Všechno vypadá klidně, dokud si ji dívky nezavolají. Ještě předtím, než vykročí jejich směrem, obrátí oči v sloup a obrní se tlustou vrstvou trpělivosti, nahodí falešný úsměv a dojde k nim.) Co to bude dámy? Mimochodem, být vámi, radši si najdu lepší společnost, než tohoto muže. Slyšela jsem, že má problémy s agresivitou a sebeovládáním. Nerada bych vás viděla ve zprávách přikryté pod nějakým ohavným černým pytlem. (Usměje se na ně a zapíše si, co jí dívky nakonec objednají. Potom se letmo podívá na Kola.) A co si dá Mikaelson? Omlouváme se, ale krev v našem baru nenaléváme, budete muset zkusit nemocnici, nebo ledničku v bratrově sídle. (Těm dívkám nalije do pití železník. Až se Kol zakousne, no, řekněme, že to bude pro Claire pěkná podívaná.)

Dost dlouho se Kol věnuje jenom dívkám, které mu dovolily, aby si k nim přisedl. V jejich přítomnosti úplně září a ony na tom nejsou jinak. Rozdíl je akorát v tom, že Kol se přetvařuje – takhle se chová jenom proto, aby ty dvě dostal. Jo, sice si je může ovlivnit, ale takhle je to lepší. Ten pocit, když k tomu, aby někoho oslnil, nepotřebuje ovlivnění, ten je k nezaplacení. A má takové tušení, že u těchto dvou to půjde bez nějakých větších problémů. To ovšem ještě neví, že Claire je prostě pomstychtivá mrcha, která je schopná úplně všeho. No jak se zdá, když ho nemůže mít ona, asi ho nebudě mít nikdo. Pravdou je, že tím, že si sedl k černovlásce a zrzce, nechtěl naznačit vůbec nic. Prostě to tak vyšlo, nic za tím hledat nemusela. Holkám ale po chvíli došlo pití, a vlastně i Kolovi, takže se za chvíli Claire zavolat musela, ať už s ní chtěl mluvit a nebo ne. Přijde k nim a teprve teď si ji Kol pořádně prohlédne – má na sobě černé vytahané tričko a roztrhané džíny. A vlasy má stažené v culíku. Kdyby se ho teď někdo zeptal, jestli to Claire sluší nebo ne, nezbývalo by mu nic jiného, než říct, že ano. Popravdě, jí to neslušelo jen málokdy, je přirozeně hezká. I kdyby si na sebe natáhla pytel od brambor, bude vypadat dobře. Jo, jen kdyby jeho myšlenky slyšela Gen. Už z jejího tónu, kterým se holek ptá, co si dají, je mu jasné, že je pořádně nakrknutá. A jestli od ní čekal někdy omluvu, teď se s ní rozloučil. Holky na ni koukají docela překvapeně, moc nechápou to, co řekla. Ale spíš by se dalo říct, že nechápou ji. Proč to říká? Vždyť Kol je výborný společník. Pozorný, milý, pěkný… A ta servírka jim jen závidí. Ano, tak to je. Než ale stačí něco říct ony, slova se ujme Kol. „Já bych řekl, že tady Rikki a Cleo, jsou se mnou naprosto spokojené, nemám pravdu, děvčata?“ věnuje nejdřív jeden pohled Claire, poté se podívá na obě dvě své společnice a každé dá ruku kolem ramen a přitáhne si je blíž k sobě. „Samozřejmě nepopírám, že jsem v minulosti neměl menší problémy se sebeovládáním, ale to je všechno pryč,“ usměje se na Claire mile. „Jediný, kdo má psychický problémy, kdo se pořád lituje a neváží si ničeho a nikoho, koho má, je tady slečna, která nás obsluhuje. Měla by si nechat všechny takový kecy pro sebe, protože tím akorát dává najevo, jak hodně špatně na tom je,“ podívá se na ni vážně, ale potom se zasměje. „A abychom odpověděli na tvou otázku, děvčata si dají každá skleničku červeného.“ Musí se uchechtnout, když se zeptá i jeho, co si dá k pití. „Tak možná si dám něco čerstvýho, ne? A třeba rovnou od servírky. Nebylo by to poprvé, co bych ochutnal něco přímo od ní, nemám pravdu?“ podívá se na ni tázavě. Pořád je úplně v klidu a dává jasně najevo, že je mu úplně jedno, co mu tady Claire říká. On se vytočit nenechá.

(Snažila se nedívat směrem ke Kolovi a jeho dnešním obětím, které s ním zřejmě stráví noc, a to dobrovolně, z čehož ji zachvátila lítost, ale ne kvůli tomu, že ona s Kolem noc nestráví, ale kvůli tomu, že se ráno ty slečny vzbudí se zraněním, nebo vůbec. Nevěděla, od kdy ji zajímají cizí lidé, hlavně ženy, ale teď měla nutkání je bránit. Možná za to mohl hněv, který ke Kolovi cítila, možná za to mohla její zvýšená citlivost, nebo prostě chtěla Kolovi udělat naschvál a ty slečny zachránit před tím, aby neučinily možná největší chybu jejich života. Nechce tam ale jen tak vtrhnout jako šílená, zklamaná bývalá kamarádka, co ho miluje a nenávidí a přeje si, aby zemřel, ale zároveň to vlastně nechce. Je ohledně něj dost zmatená, a neví, jak se má chovat nebo co dělat a stále zvažuje to, že si na něj nechá vymazat vzpomínky. Najednou si jí ale k sobě zavolají dnešní Kolovi společnice a ona nemůže dělat nic jiného, než je obsloužit a to ještě s krásným úsměvem. Dojde tedy, vcelku klidně, k nim a zeptá se jich, co si dají. No, a potom se trochu rozpovídá. Můžou z ní cítit vztek a pohrdání, které však směřuje jen a jen Kolovi. Ty ženy si nezaslouží, aby na ně byla zbytečně nepříjemná, ale nemůže se udržet, když vidí ten jeho prohnaný obličej, který by nejradši políbila a rozbila o stůl ve stejnou dobu. Nechápavé výrazy slečen jí prozradí, že po dobrém to nepůjde, a že je od něj musí odehnat jiným způsobem, než původně zamýšlela. Porozhlédne se okolo. Bar je poloprázdný a zavírat má až za hodinu, ale ona to tak dlouho nevydrží, aby po Kolovi neskočila, takže dnes zavře dříve. Co se dá dělat. Šéf to bude muset pochopit. Řekne mu, že měla problém s arogantním upírem, který ji chtěl přímo v baru vysát dvě zákaznice. Bude to taková polopravda. Podívá se nepříjemně na Kola, jakmile otevře tu svoji ztracenou pusu. Nedívá se mu ale do očí. Kouká se na něj, ale ne do jeho, pro ni už bezvýznamných, očí. Poslouchá ho, ale nic neříká. Neodporuje mu. Prostě nemá sílu se s ním začít znovu hádat. Tady slova už nepomůžou. Nijak, ničemu a nikomu. Ona si s ním radši promluví tělem. Ne ale něžně či vzrušeně nebo snad romanticky, bude to spíše tvrdé a bolestivé a ostré. Ne, Claire rozhodně nemyslela na to, že by se Kolem dnes mohla pomilovat. To by prostě nedovolila. Možná ale, kdyby ji políbil či se jí snad nějak něžně dotkl, neví, jestli by odolala. Podívá se na slečny a pak na Kola.) Tak dobře. (Odkašle si a porozhlédne se po baru.) Omlouvám se za vyrušení, ale budeme zavírat. (Zakřičí přes celý bar a potom se podívá na Kola.) Ty počkej tady. (Skoro to na něj zavrčela. Když všichni kromě Kola bar opustí a předtím ještě zaplatí, Claire pomalu sklidí skleničky a do koše vyhodí ubrousek s telefonním číslem od toho muže, se kterým si chvilku povídala, aby se vyhnula Kolovi. Nebyl to její typ. Nakonec dojde ke Kolovi a podívá se mu do očí.) Je mi jedno, co děláš, s kým souložíš nebo koho zabiješ. Nezajímá mě to, pokud se to neděje v baru, kde pracuju, nebo to není někdo, na kom mi záleží. Takže ti radím, abys sem příště nechodil, pokud nechceš dostat sklenku plnou sporýše nebo kulku do hlavy. (Myslela to vážně. Dávala mu poslední šanci odtud odejít. Nemyslí si ale, že by Kol jen tak odešel. V kapse nervózně stiskne stříkačku se železníkem. Nebojí se ho. Ví, že by jí nezabil. Dívá se na jeho tvář. Stojí u něj tak blízko. Snaží se být chladná, ale nejde to. Pokud Kol něco řekne, prostě se neudrží.)

Opravdu si myslel, že dnešní večer bude v pohodě, že se mu nic a nikdo nepostaví do cesty. Myslel si, že si prostě jen najde nějakou pěknou holku, s kterou si užije. Nic víc, nic míň. Pravděpodobně by ji asi ani nezabil, to v poslední době nedělá. Už mu to nepřináší takové potěšení jako dřív. To, že se do něj tady začala Claire navážet, nemělo žádný, ale vůbec žádný smysl. Akorát tím na sebe upozorňovala, dělala kolem rozruch a přicházela tím o kšefty, tím pádem i o výplatu, kterou určitě nebude mít zrovna dvakrát vysokou. Vždyť je to jenom barmanka a dělá na spoustě míst, takže to musí mít málo peněz, jinak by tolik nepracovala. Takhle to aspoň vidí Kol, někdo, kdo vlastně v životě skoro nepracoval. Rozhodně ne legálně. Nepotřeboval to, peníze měl vždycky. No a když je neměl, tak si je někde sehnal. Docela se diví, že Claire už mu na to, co jí řekl, nic neřekla. Držela pusu, vůbec na něj nereagovala, jako by ho neslyšela. Tohle je jedna z mnoha věcí, která ho dokáže rozčílit – když ho někdo ignoruje. Za to by zabíjel, fakt že jo. Jenom se na něj dívala, ale nic mu neříkala. Až když dopověděl všechno, co chtěl, zase spustila. Docela se diví, že se ještě drží v relativním klidu. Jindy by na ni už možná začal být ještě víc nepříjemný, ale nechtěl si kazit večer. A nechtěl s ní mluvit, to je další věc. „Proboha, co zase děláš?“ zeptá se jí nechápavě, ale poslechne ji. Zůstane sedět na svém místě a pozoruje, jak se bar pomalu vyprazdňuje. Nejdřív zmizeli ti, kteří už pomalu dopíjeli a za chvíli už byli pryč úplně všichni. Dokonce zmizely i jeho dvě společnice – no není se čemu divit. Asi pochopily, že Claire má s Kolem nějaké nevyřízené záležitosti. Takže za nějakou dobu už byli v baru jen oni dva. Sami. „Chudák, dovedeš si představit, jak bude zklamaný, až se mu neozveš?“ řekne v reakci na to, co uvidí. Všiml si totiž, že na ubrousku, který ležel na stole, kde seděl ten muž, co se s ním Claire bavila, bylo napsané telefonní číslo. Není hloupý, je mu jasné, že to byl kontakt na něj. Tuhle poznámku si nemohl odpustit. Za chvíli už je u něj a konečně se mu podívá do očí. Asi jí to muselo trvat dlouho, než se k tomu vůbec přinutila.“Wau, a to se tě mám jako začít bát, ne?“ podívá se na ni a zasměje se, když si vyslechne to, co mu chtěla říct. „Nevšiml jsem se, že by ti na těch dvou holkách nějak hodně záleželo, to za prvé. A za druhé – náš zákazník, náš pán, ne? Nejsem si vědom toho, že bych tady v baru dělal nějaký rozruch. Je docela těžký narazit na bar, kde nepracuješ, protože ty jsi evidentně taky všude. A jen tak mezi náma, nevypadá to tak, jako by ti bylo jedno, s kým spím. Kdyby jo, nezačala by ses chovat jako hysterka a nechtěla bys po mně, abych žárlil na toho chlapa. Jsi tak průhledná, Claire.“ V tuhle chvíli už dávno stojí a Claire stojí blízko něj. Je pozorný a všimne si, že něco pořád žmoulá v kapse. “Sice přesně nevím, co v tý kapse máš, ale do toho, použij to, jen tak, bezdůvodně.“

(Dívala se na něj, jak se usmívá, dokonce se bavil, jako kdyby se nikdy nic nestalo. Nevypadal vůbec zničeně, nebo zlomeně. Ne, on nebyl ten typ, co by se po nějaké špatné události složil jako domeček z karet. Jak mu to Claire záviděla. Byl silný, silnější než kdy bude ona. Svým způsobem. Věděla, že se snaží veškeré své city schovávat. Nepamatuje si, že by ho snad někdy viděla plakat. Nebo že by jí dávala najevo, co špatného se v jeho životě děje. A to jí občas vadilo. Kol se jí nedokázal dostatečně otevřít a ona se zase otevírala až moc. Samozřejmě, duševně, ale občas to tak měla Claire i fyzicky. Snažila se předstírat, že to pro nic neznamená, že se objevil u ní v baru a nabaluje tam slečny podobné já a Genevive. Zajímalo by jí, jestli si na ni už vzpomněl. Doufá, že ne. Doufá, že si na ni nikdy nevzpomene. Je sobecká potvora, ale ví, že kdyby si na Gen vzpomněl, přišla by o něj úplně. Mnohem definitivněji, než teď. Zatratila ho, ale jak člověk může úplně zatratit někoho, koho miluje? Doufá, že na něj časem zapomene. Nebude to ale nikdy brzy. Pak už ale své emoce neudrží na uzdě a začne mluvit. Už to, že otevřela pusu, bylo špatně. Tenhle večer mohl dopadnout úplně jinak, kdyby nebyla tak umíněná a nezačala se do něj navážet. Už teď si přála, aby to mohla vrátit, ale její vztek jí nedovolil přestat natož se snad nějak snažit konverzaci zpříjemnit. Nakonec ale drží chvíli jazyk za zuby, snaží se tu neudělat ještě větší scénu, než teď dělá a v zápalu hádky neříct něco, co by bylo špatné, kdyby slyšel někdo jiný, kromě jich dvou. Na jeho otázky vůbec nereaguje, jako kdyby je vůbec neslyšela. Její vztek se násobí, umocňuje, čím více se snaží být klidná a nedat Kolovi najevo, jak moc jí dohání k nepříčetnosti. Chladně se na něj podívá, když jen tak stranou utrousí ironickou poznámku na to, že bez problémů vyhodila číslo toho muže, co o ní měl očividně zájem.) Byl opilý a doma na něj čekala manželka a dvě děti. (Prohodila jen tak mimochodem. Byla to pravda, sám jí řekl. Ale ona tím jen ospravedlňovala to, že si k sobě nedokázala pustit někoho cizího. Ať už to byl muž nebo žena, nezáleželo na tom. Dokázala se s někým nezávazně bavit, usmívat se, ale nikdy to nebylo nic víc než jen krátký rozhovor. Nad jeho pohrdavou otázkou se jen zasměje.) Ne, Mikaelsone. Jen to ber jako varování. Mimochodem, už sis vzpomněl, jak jsi šukal tu svoji zrzavou kurvičku? Genevieve? Byla bych docela nerada, kdyby se jí něco stalo. Má takový pěkný obličej. Co myslíš?(Nepříjemně ho propíchla pohledem. Nebylo to nic příjemného, v její hlavě si představovala, jak mu do hrudi zaráží dýku, která by ho držela v naprosté nehybnosti. Myslela přesně tu, kterou ho vždy probodl Klaus a potom ho strčil do rakve. Právě teď by to dokázala udělat, i když by toho potom dost litovala.) Jsou mi docela ukradené, pokud neleží bezvládné na zakrvavené podlaze někde na záchodcích. Což bylo dost pravděpodobné, že by se mohlo odehrát. Nevěřím, že bys mi je tu nenechal, aby je za tebe odklidila. (Na chvíli se zamračila a založila si ruce na prsou.) S tím chlapem jsem se bavila jen proto, abych se na tebe musela dívat. Kdyby tam nebyl, možná bych ti už předtím rozbila ten tvůj pěkný obličejíček o stůl. Tak průhledná pro tebe jsem. (Ušklíbne se a povýšeně si ho prohlédne. Potom se od něj napolo otočí.) Když tu ale teď nikdo není… (Poví tiše a prudce se otočí. Silně ho praští pravou rukou sevřenou v pěst do nosu, který mu zřejmě zlomila, podle rudé co čůrkem teče z nosu. Podívá se na jeho bok, ve kterém má zapíchnutou injekční stříkačku, ve které zbyla jen třetina z jejího obsahu. Byl to železník. Nebylo ho dost, aby ho omráčil, ale bylo ho dost, aby měla Claire proti Kolovi nějakou šanci.) Promiň, mám ráda, když je boj vyrovnaný. (Pousměje se. Injekci mu zabodla levou rukou do boku přesně v tu chvíli, kdy ho pravou uhodila. Bylo to dost rychlé, takže ji Kol zatím nijak neodrazil nebo neuhodil. Sleduje ho a pak svým pravým kolenem prudce směřuje na jeho podbříšek.)

Stačilo jedno, opravdu ano. Stačilo jen, aby se přemohla a omluvila se za to všechno, co mu řekla. Jistě, Kol má na tom, co se stalo, taky svůj podíl, ale ruku na srdce, rozhodně to neposral tak jako Claire. Až na to, že jí políbil. To byla asi největší chyba, kterou za poslední dobu udělal, protože tím asi přišel o skvělé, i když ne bezchybné, přátelství. A možná i jediné pravé přátelství. Oba dva na tom mají svůj díl viny, ale oba dva jsou stejně tvrdohlaví, tak moc, že nedokážou spolknout svou hrdost a tomu druhému se omluvit. Tohle byl vždy v jejich vztahu kámen úrazu. Vždy, když se nějak ošklivě pohádali, trvalo jim dlouho, než to zase napravili. A to jsou jen přátelé. Dovedete si představit, co by se dělo, kdyby spolu chodili? Kdyby spolu třeba bydleli? To by asi nepřežil ani byt a za chvíli ani oni. Samozřejmě nedokáže nemít poznámku k tomu, jak se zbavila čísla, které jí tu zanechal chlápek. Ten, o kterého Claire jevila docela zájem, když se zrovna nevěnovala Kolovi. "Ale Claire, prosímtě, to mi neříkej, že najednou ti záleží na nějakým náhodnym chlápkovi jenom proto, že má rodinu. Co se to s tebou děje?" podívá se na ni tázavě, ale nenechá ji nic odpovědět. "Dřív by ses s ním vyspala a ani bys nad tím nemusela přemýšlet. Byl celkem sympatickej, to musim uznat i já," řekne a pokrčí rameny. "No a taky, nepřipadá ti, že mi byl docela podobnej?" poznamená poslední věc, otázku, na kterou ani nečeká, že by Claire odpovídala. Jakmile poklidila a udělala všechno, co měla, vrátila se ke Kolovi, který tam, ač se tomu sám diví, pořád seděl. Stejně někde hluboko v sobě doufal, že se to dneska vyřeší a bude to zase všechno jako dřív. A jestli ne úplně všechno, tak aspoň něco. Třeba to, že by se spolu mohli normálně bavit. Ale jakmile na něj začala znovu mluvit a svým způsobem vyhrožovat, věděl, že se to dneska na devadesát devět procent nevyřeší. Vyhrožovala mu. Jemu nikdo vyhrožovat nebude, ani Claire. Rozhodně mu nebude vyhrožovat někdo jako Claire. "Varování nebo vyhrožování, nevidím mezi tím rozdíl. Rohodně ne, když slyším, jakým tónem to říkáš, Claire," koukne na ni a pokrčí rameny. On to rozhodně vnímal jako vyhrožování. I když, upřímně, co by mu mohla Claire asi tak udělat? Pokousat ho? Ne, vlastně ne, vždyť je teď 'obyčejný člověk', nemá ani spuštěnou svou vlkodlačí kletbu. Nemůže mu udělat nic. Akorát provokuje a riskuje. Ano, riskuje, protože i Kolovi někdy můžou rupnout nervy. Ona fakt neví, kdy by měla přestat - dokonalým příkladem k tomu je to, že začala mluvit o Genevieve. Ne, sice si na ni nevzpomněl, ale to je jedno. Ví, že mezi nimi něco bylo, něco 'víc', než jen to, že by spolu spali. "Wau, ty musíš být fakt dost zoufalá, že do toho začínáš plést i tu mou zrzavou kurvičku, jak jí říkáš, co? A jen abych ti odpověděl, tak ještě ne, ještě jsem si nevzpomněl. Ale co bych si vzpomínal, když už máme vzpomínky úplně nový? A určitě mnohem, mnohem lepší. Víš, ona je... fakt dobrá." Ať už se s ní vyspal nebo ne, ať už si vymýšlí a nebo nevymýšlí, doufá, že ji to naštve. Jo, už nechce, aby to probíhalo v klidu. Jak Claire k němu, tak on k ní - nebude si brát žádné servítky.
"No prosímtě, proč bych ti je tu nechával ležet mrtvý na záchodech? Co by to mělo za smysl? Znáš mě, radši si je odvedu pěkně domů, a když, tak bych je nechal ležet někde tam. Nejlíp v mojí posteli. Obě dvě. A živý, protože co bych s nima asi tak dělal, kdyby byly mrtvý? Byla by s nima nuda," ušklíbne se na ni. Moc, moc chce, aby ji tohle vyprovokovalo. Aby viděl, jak to v ní doutná, jak to v sobě drží, všechnu tu zlost, kterou k němu právě teď cítí. A chce, aby vybouchla. Mohla by si pak uvědomit, jak se chová - jako totálně nevyrovnaná zabouchnutá puberťačka. Fakt jí nic neudělal. To ona se do něj zamilovala. Přikývne na souhlas, že je pro něj průhledná. Zná ji, možná jako nikdo jiný, dokáže předvídat, co udělá. Sice čekal, že něco provede, ale že to bude takhle rychle... Dobře, maličkato ho to překvapilo, nestačil zareagovat na její pěst, která mu zlomila nos. Dokonce mu z něj tekla krev. Zároveň cítí, že mu něco zapíchla do boku - tak to byla injekční stříkačka, kterou měla schovanou v kapse. Neví, co má dělat dřív. Narovnat si ten nos, který ho dost bolí a nebo si vytáhnout stříkačku, ve které byl železník? Nebylo ho sice tolik na to, aby ho omráčila, ale oslabilo ho to, teď chvíli nebude mít moc reflexů, pokud se s ním bude prát, asi to bude docela vyrovnaný boj, jak právě řekla. Pořád nestíhá reagovat na její rychlé pohyby a údery, proto za chvíli skončí na zemi, jelikož mu Claire dá velkou ránu kolenem do podbříška. A to může být rád, že to nebylo o několik centimetrů níž, do jeho slabin. Už ale musí vstát a něco dělat. Upíří rychlostí tedy vstane, snaží se to udělat všechno rychle, aby nestíhala reagovat, stejně jako on před chvílí. Sice je oslabený, mohl by to být vyrovnaný boj, ale on má pořád svoje upíří schopnosti - třeba rychlost. Udeří ji rukou do břicha a poté ji silou odrazí na stěnu, která naproti němu byla. Byl to tak silný náraz, že spadlo pár lahví z baru, který byl ovšem až o kus dál. "Doteď jsem tě nechával vyhrávat, ale už mě to nebaví," zavrčí na ni a chytne ji pod krkem. Nechce jí ubližovat, a taky na to teď nemá sílu. Ten sporýš ještě chvíli působit rozhodně bude.

(Možná, že Kol to mezi nimi chtěl urovnat. A možná že i ona taky. Ale ne dnes. Ani v blízké době. Musí tomu dát čas. Ustoupit na chvíli do pozadí a rozhodnout se, jestli by v takovém vztahu chtěla ještě někdy pokračovat. Jestli si chce Kola znovu pustit k tělu. Neví, jestli bude někdy schopná mu odpustit, co udělal, jak se zachoval a co jí řekl, všechno to špatné, co se jim stalo. Už si ani nemohla vzpomenout na cokoliv dobrého, co by jí její vztah s Kolem dal. Odepsala ho, s tím, že s ním nikdy nepromluví, že se k němu nebude znát, jako kdyby zemřel. Jenže ona pro jeho ztrátu netruchlila. A možná by měla, aby se přes to dostala, aby se přes něj dostala. Nemůže být zaseklá na tom samém místě donekonečna. Možná přišel čas na to, aby ho nechala jít. Nejspíš to bude nejlepší možná cesta pro oba dva. Rozhodně lepší, než neustálé snažení se o udržení toho druhého mermomocí u sebe.
Bez jediného zaváhání zahodí ubrousek i s číslem, na které by stejně nikdy nezavolala. Nebylo by správné vyhledávat jeho společnost. Ona především po společnosti někoho cizího v jejím loži rozhodně netoužila. Někdy v budoucnosti, až se potká s někým, kdo k ní bude cítit něco více než potřebu tělesného kontaktu, a ona to bude cítit stejně, potom ráda svolí. Ale nebude se setkávat s muži, kteří si všimli jen jejího pěkného těla. Chce něco víc.) Možná že nejsem ta, za kterou mě máš. Nikdy jsem nebyla. (Odpoví mu na jeho směšné komentování její situace mezitím, co uklízí skleničky do skříněk. Každá má svoje místo. Líbí se jí ten pořádek. Každá někam patří. Nakonec ale dojde ke Kolovi a poví mu, co má na srdci. Ráda by mu toho řekla víc, vmetla mu do tváře nehezké věci a ráda by byla upřímná, možná až krutě, ale nakonec radši mlčí. Ví, že by se jen začali hádat a stejně by to nikam nevedlo. Nechá si to všechno tedy pro sebe a sleduje jeho tvář. Prohlíží si jí, jako kdyby to mělo být naposledy. A také doufá, že to bude naposledy.) Ber to tedy, jak chceš, jen věř, že to myslím vážně. (Možná že už se na něj trochu mračí. Její hlas byl chladný a pohled, kterým se dívala do jeho podlých očí, mu velmi jasně říkal, že Claire k němu nemá momentálně vřelý vztah. Také ale může v jejích očích vidět zklamání. To je také směřované jemu. Zklamal ji v tolika ohledech, že už si to všechno ani nepamatuje.
Zvláštně, zvědavě nakloní hlavu na stranu a pousměje se, dost nepříjemně.) Doufám, že si vzpomeneš. Možná potom nebudeš takový idiot. I když, mně to bude už jedno. (Neříká mu tím nic specifického, co se chystá udělat, ale plánuje na chvíli vypadnout z města s Lorentem a uvidí, třeba potká někoho skvělého, kvůli kterému tam zůstane a do NO se vrátí, jen aby navštívila Cami, nebo Marcela. Nad jeho další průpovídkou jen protočí panenky.) Jestli chceš, abych žárlila, nebo se ti tu rozplakala, nebo ti řekla, jak je mi to všechno líto, tak ne. Protože já nic z toho dělat nebudu. A líto mi to rozhodně není. Možná jen to, že jsem si tě kdy připustila k tělu. I když, i špatná zkušenost je někdy dobrá, nemyslíš? (Myslí to vážně. Právě teď mu říká, že s ním skončila. Provždy. Že ho nechce už nikdy vidět a ať se ani neopovažuje s ní zkoušet nějak navázat kontakt. Především fyzický.
Nakonec po něm vystartovala jako vyhladovělý pes po čerstvém masu. Jednu mu rovnou vrazí a zároveň učiní jejich souboj alespoň trochu vyrovnaný. Vší silou ho kopne do podbřišku a dojde k němu, když leží na zemi. Měří si ho zkoumavě pohledem a přemýšlí, co by mu udělala jako další. Chce mu rozbít obličej o bar, tak moc, že se až diví, kde se v ní bere všechna ta zuřivost. Všimne si, jak rychle vstane a začne pomalu ustupovat, připravená odrazit jakýkoli pohyb. On ale začne hrát proti pravidlům a to už se jí moc nelíbí. Uhodí ji do břicha a ona se se zatnutými zuby předkloní. Ten hajzl věděl kam mířit. Stále to bylo jedno z nejbolestivějších míst a on to dobře věděl. Nakonec s ní hodil proti zdi a ona na ní tvrdě přistála. Byl to silný náraz, bude mít hodně modřin a možná zlomená nějaká žebra. Málem jí to vyrazilo dech. Tiše zasípala a podívala se na něj. Pokusila se postavit na nohy, ale místo toho začala kašlat a na rtech se jí objevila červená tekutina železité chuti. Chtěla si jí otřít, ale než stihla něco udělat, Kol jí vyzvedl svou pravou rukou do výšky možná tak půl metru a silně jí přitiskl ke zdi. Obtočila silně svoje dlaně okolo jeho ruky a začala do ní silou zarývat svoje nehty a nepřestávala ani když ucítila na svých prstech jeho krev. Nemohla popadnout dech. Snažila se nohama zapřít o zeď, ale najednou neměla žádnou sílu. Přišlo jí, jako kdyby každá sekunda trvala stejně dlouho jako hodina. Dívala se do jeho očí. On mě zabije. To bylo jediné, na co právě teď dokázala myslet. Ucítila, jak se jí z nosu spustila krev. Stekla jí přes rty a bradu a pokračovala přes Kolovu ruku, jako kdyby to byl potůček, co si razí cestu, aby se z něj stala řeka. Přestávala cítit všechno, kromě stisku Kolových rukou. Aniž by si to uvědomila, ruce prudce spustila a jen Kola sledovala. Chtělo se jí křičet, panikařit, ale nemohla nic. Všechno jí najednou splývalo a před očima se jí dělaly barevné fleky.) Kole... (Tiše zašeptala jeho jméno. Bylo to, jako kdyby říkala, že to je v pořádku. Bylo to sbohem. Brzy bude po všem.)

Upřímně, doufá, že si taky vzpomene. Sice už tak nějak ví, co se stalo, ale stejně. Stále nemá svoje vzpomínky, pořád mu chybí část jeho života, která, jak se zdá, byla dost podstatná. Všichni by mu o tom dokázali vyprávět, jen on o tom nedokáže říct ani ň. Tedy kromě toho, co mu řekla a ukázala Genevieve. A i to, není to prostě ono. Nevidí to ze svého pohledu, ale z toho jejího. Neví, jak se cítil. A zatím k ní rozhodně necítí to, co tehdy. Jde to ještě vůbec, po tom všem? "Vždyť já jsem ti úplně jedno," uchechtne se, když slyší, co Claire říká. No není to snad pravda? Přestala se o něj úplně zajímat. Od té jejich hádky o něj nejeví žádný zájem. Nezavolala, neomluvila se, ani nenapsala. Prostě nic. "Já vím, že se nerozbrečíš tady přede mnou, to už se ti totiž přece povedlo několikrát, ne? Ty si to necháš na doma. A že jsem špatná zkušenost? Prrr, Claire, trošku bych brzdil. Dřív se ti to jako špatná zkušenost rozhodně nezdálo..." koukne na ni a ušklíbne se. Však z něj byla (a je) pořád hotová. To taky nevyprchá jen tak, zvlášť když jí nic neudělal.
Netrvá to dlouho a Claire konečně vypění, docela dost, řekla bych. Zaútočila na něj tak rychle, že nestačil pořádně ani zareagovat, hlavně když v sobě měl dávku sporýše, kterou do něj dostala tak, když mu stříkačku zabodla do boku. Nemohl s tím nic dělat, sporýš už měl v těle a musel nějak počítat s tím, že je oslabený. Proto musel svou taktiku boje nějak upravit. Claire jistě pochopí, že se s ní teď nemůže prát bez použití jeho upířích superschopností, protože jinak by to byl, ač jí se to nezdá, nevyrovnaný boj zase z druhé strany. A upřímně, Kol bude mít radši vždycky navrch, i když to pak nebude fér ani vyrovnané. A nenechá se porazit Claire, to je další věc. Už měl dost toho, jak mu dává do těla. V jednu chvíli se rychle zvedl a rozhodl se, že už ji nenechá vyhrávat, že už k ní nebude tak milý jako byl. Už mu s ní dochází trpělivost, a to jakože dost. Dal jí velkou ránu do břicha, ale vážně si nevědomil, že právě tam je její slabina, nedošlo mu to. Kdyby ano, dal by ránu možná ještě větší. Hodil ji na protější stranu, chytnul pod krkem a zvedl do výšky. Musela se začít škrtit, a to okamžitě, Kol ji totiž držel dost silně a poměrně hodně vysoko. Cítil a viděl, jak se snažila bránit. Zarývala mu své nehty hluboko do kůže na ruce, až mu z toho tekla krev. Bolelo to, ale Kolovi byla teď bolest úplně někde. Nevnímal to. Zlobil se. Zase měl takovou chvilku jako se Sophie - asi by byl schopný jí ublížit. Nereagoval na žádné z jejích 'volání o pomoc' - když už byla vysílená tak, že se ani nesnažila dosáhnout nohama na zem. Už ho dokonce ani neškrábala do rukou. Nesnažila se. Asi to vzdala. Smířila se s tím, že jí ublíží? Smrtelně ublíží? Je toho schopný, opravdu je. Nikdo nedokáže říct, proč se mu takové stavy zase v poslední době dějí, už se mu to moc nestávalo. Spíš vůbec. Uměl se ovládat. Když zašeptala jeho jméno, na něco si vzpomněl. Na něco, na co už dávno zapomněl. Ano, opravdu zapomněl. Snažil se této vzpomínky co nejvíc stranit, postavil si kolem ní ve své mysli bariéru, která zabraňovala tomu, aby se to zase dostalo na povrch. Jenže teď, z nepochopitelného důvodu, jako by ta bariéra spadla. Uvědomí si, co dělá a okamžitě ji pustí. Ale už se nestará, jak na tom je. Místo toho se obrátí a udělá pár kroků ke dveřím. Asi co nejdřív zmizí. Nebo jí chce vysvětlovat, proč ji nezabil?
Ta vzpomínka... Už vůbec netuší, v jaké době to mohlo být. Tedy, nebyla to jen jedna vzpomínka, skládalo se to z mnoha chvílí, ve kterých pokaždé figurovala Claire a Kol. Častokrát to byly chvíle, kdy oba dva leželi společně v posteli, objímali se a dělali spolu další věci, které drtivá většina lidí v posteli dělá. Ale to bylo skoro všechno. Kol viděl jen tohle. V minulosti, v hodně dávné minulosti se ti dva znali, a to důvěrně. Jenže, jak se ukázalo, Claire k němu začala cítit něco víc, jako teď. A Kol byl zbabělec, zbabělec, který utekl. Ale ještě před tím, než zmizel z jejího života, se stalo něco podobného jako dnes. Už jednou ji málem zabil. A dočista na to zapomněl....

(Trvalo to už moc dlouho. Všechno to drama ohledně Kola a jí. Přestala doufat, že by jejich vztah mohl být něčím jiným než přátelstvím, že by jí dokázal milovat. Bylo načase přestat snít a začít myslet racionálně. Moc dlouho po něm toužila a tak moc, moc ho chtěla ve svém životě, chtěla mu dát všechno, co kdy měla a bude mít, ale to pro něj nebylo očividně dost. Jeho srdce patřilo někomu jinému, i když nevěděl proč. Zřejmě bude vždy patřit Genevieve, i když by se snažila sebevíc. Přijde jí, že se snažila až příliš zavděčit se Kolovi a být pro něj někdo víc, než jen holka, které zavolá, když se potřebuje opít nebo utěšit své pohmožděné ego. A ona vždy jako poslušný králíček přihopkala a udělala přesně to, co po ní chtěl. Měla toho po krk. Neustále se někomu zavděčovat a omlouvat se a snažit se všechno urovnávat. Dobře, udělala spoustu chyb, některé opakovala, ubližovala lidem a možná si nezaslouží jejich odpuštění, ale je unavená z neustálého snažení a zkoušení. Musí se přes Kola dostat, jakýmkoliv způsobem, aby ho nemusela neustále řešit a trápit se s ním. Podívala se na něj nepříjemným pohledem a oblízla si spodní ret. Nikdy jí na něm nepřestane záležet, možná na něj nikdy nezapomene, ale právě teď ho musí dostat co nejdál od svého života. Rozhodně mu to ale neřekne. Nepochopil by to. To jí na něm vadí. Nedokáže pochopit tolik věcí, nedokáže být trpělivý a většinou jí ani nedokázal vyslechnout.) Tak dobře. (Odfrkne si a podívá se mu odhodlaně do očí.) Nech mě ti to tedy vysvětlit. (Založí si jednu ruku v bok a druhou si položí na barovou desku.) Jsem ti vděčná za všechno, co ji mi dal a sebral, co jsi pro mě udělal a neudělal. Díky, že jsi mi několikrát zachránil život a zřejmě ti nikdy nedokážu pořádně splatit. Ale už tě nemůžu mít ve svém životě. Potřebuju tě nechat jít. A to dělám. Nechávám tě jít. I když musíš odejít ty, jsem to já, kdo tě opouští. A není to ode mě hezké nebo spravedlivé, ale nemrzí mě to. Protože všechno to špatné, jak ses zachoval, co jsi řekl, převážilo všechno to dobré. A nejsem si ani jistá, zda to dobré nebyly jen lži a přetvářka. Nemám ponětí, co náš vztah byl nebo je a právě teď musím všechno, čím jsem si doteď byla jistá, znovu přehodnotit. Proto mě musíš nechat jít. (Z plic vypustila zbytek vzduchu, který jí tam zbyl, a na několik sekund zavřela oči. Potom se znovu podívala na Kola. I když se snažila být klidná a nedát mu najevo co s ní dělá, když je poblíž a jak snadno v jeho přítomnosti nechává svým emocím volný průchod, nevydržela to a vyskočila po něm.
Všechno bylo rychlé a nepromyšlené, Claire se nechávala pohánět intuicí a smysly lovce, které v sobě měla hluboko zakořeněné ze svého dětství. Prali se jako psi, ale tentokrát to nebylo jejich obvyklé škádlení, ale opravdová bitka. Claire se rozhodla, že se pokusí srazit k zemi Původního, ale po chvilce zjistila, že se trochu přecenila. Zvláště, když jí Kol popadl pod krkem a začal jí silně rdousit. Měla pocit, že jí praskne hlava. Nemohla dýchat a nevěděla, co dělat, aby mohla zase dýchat. Snažila se bránit, jakkoliv mohla, drásala mu nehty kůži, kopala nohama, ale bez výsledku. Cítila silný stisk jeho ruky na jejím ohryzku, hrubý dotek jeho kůže, a sledovala jeho oči. Viděla v nich především zlost, hněv, a také menší záblesk pobavení. Líbilo se mu to, když měl její život v rukách, když jí mohl dokázat svoji nadřazenost, když byl pánem jejího osudu. Věděla, že se neovládá. Jeho mysl byla zastřená emocemi, které byly příliš silné, než aby je mohl potlačit. Sledovala jeho nádherné kaštanové oči s tím, že je to to poslední, co uvidí. A byla s tím smířená. Smířená, že zemře v jeho rukou, i když ne pěkným způsobem. Přestala tedy vzdorovat a jen hleděla do jeho očí. Jaká hořká ironie. Zabije jí člověk, který jí vždy život zachránil, člověk, kterého miluje. Dokáže takovou smrt, takový osud přijmout. A smířit se s tím. Naposledy vyřkla jeho jméno, se skleným pohledem upřeným na něj a srdcem sevřeným bolestí.
Spadne na zem. Prudce a tvrdě a okamžitě začne ošklivě kašlat. Opravdu nepříjemně. Byl to kašel, který vám trhá uši. Rukama byla zapřená o zem, na které ležela a pomalu se zvedala do sedu, kde se zapřela zády o zeď a vedle sebe vyzvracela trochu krve smíšené se žaludeční šťávou a vodou. Všechno jí bolelo a hlava jí přímo třeštila. Měla rozmazané vidění a špatně slyšela. Cítila, jak jí krev pumpuje krkem, do těla, jak vdechuje prudce a špatně vzduch do plic. Pohlédla na Kola, který stojí zády k ní. Neměla by to dělat, ale i tak to udělá. Vytáhne zpoza džínů a černého opasku černou pistoli.) Odpusť. (Zachroptí a ozve se hlasitý výstřel. Kulka, která vylétla z pistole, kterou Claire svírala oběma rukama, se zvrtala Kolovi do hlavy. Samozřejmě byla dřevěná a napuštěná sporýšem, Claire byla vždy připravená. Pomalu vstala, nohy roztřesené a vratké a opatrně došla k jeho bezvládnému tělu. Ještě několikrát vystřelila. Nepočítala to, ale na hrudníku měl nejméně čtyři díry, jednu v paži a další dvě v noze a tři navíc k té původní v hlavě. Byla rozhněvaná. A stoprocentně rozhodnutá. On do jejího života už nikdy nevstoupí. Vzala si kabelku a bundu a naposledy se koukla směrem ke Kolovi ležel asi tak metr od dveří. Nakonec ho odtáhla ven, kde ho odkopla do kaluže břichem nahoru a zamkla bar. Podívala se na něj, jak krvácel a znovu zavřela těžce oči. Povzdechla si. Přidřepla si k němu a jemně ho políbila na rty. Bylo to nejžalostnější loučení, jaké si bude pamatovat. Jeho rty byly hořkosladké a ona najednou cítila tolik emocí, že se v nich ztrácela.) Sbohem. (Zašeptala a vstala. Naposledy se na něj podívala. Už musí jít. Ještě letmo se dotkala jeho ruky a když po ní přejížděla, ucítila jeho denní prsten. Bez rozmyšlení ho sebrala a utekla pryč, aniž by se jedinkrát otočila. Zbytek večera se procházela po parku, a když narazila na místo, kde mu vyznala lásku, kde se pohádali a kde jí políbil, vyndala z kapsy náhrdelník, co jí dal k Vánocům, a zavěsila na něj jeho prsten, a společně to pověsila na větev největšího a nejmohutnějšího stromu v parku, jenž byl svědkem té medově trpké scény, která se klenula nad lavičkou, kde měla naději, že ona a Kol by mohli vytvořit něco krásného a skutečného. Pro ni to byl symbol konce. Nakonec poslala Kolovi SMS:

kód:

Hledej tam, kde jsi mi lhal ale i říkal pravdu: „Tobě bych sice neublížil, ale i kdybych chtěl, nebyl bych schopný oplatit ti to, co ke mně ty cítíš, stejnou měrou.“

)