New Orleans - City

(Byl to pro ni den jako každý druhý. Její život se teď docela ustálil. Nějak výrazně se nezlepšil, ani nezhoršil. Možná, že to bylo o trochu lepší než předtím, ale nic převratného to opravdu nebylo. A jí to docela vyhovovalo. Tedy, ne že by se nechtěla mít lépe nebo že by nechtěla, aby se jí v životě přihodilo něco opravdu hezkého, ale nějak věřila, že to jednou přijde. Že bude šťastná a bude to trvat déle než jen chvilku. Určitě nejde znovu něco, co vás každé ráno donutí vykopat se z postele dříve a dělat něco, co vás dříve možná nebavilo, ale teď to kvůli tomu něčemu děláte. Může to být váš přítel, nebo milenec, pes či práce, co vás baví, rozepsaná kniha nebo nové album co chcete vydat. Může to být cokoliv. Hlavní je, že vás to činí radostnými a veselými. A ona věří, že přesně něco takového najde, ať už to bude kdykoliv, kdekoliv nebo kdokoliv. Nechtěla ale jen stát a čekat, až to přijde. Něco málo pro to dělala a zabavovala se různými věci ve snaze najít si něco podobného.
Právě teď se sem nahrnulo snad dvacet zákazníků během minuty a on a Troy jeli, jako kdyby byli nevyčerpatelní. Jako kdyby byli plní energie, i když to tak nebylo. Navíc, Troy si chce vzít přestávku, až Claire skončí směna a přijde sem ta blondýnka Chloe? Asi ano, ať se jmenovala jakkoliv, pro ni to byla prostě Chloe. Chloe možná nebyla nejchytřejší a nejzručnější, ale u jejich šéfa si hodně vypomohla tím, že měla velká prsa a hezký obličej. Vždycky se tak usmívala a byla hrozně milá. Claire jí nemusela, možná proto, že částečně žárlila, ale možná jen proto to, že jí nebyla sympatická.
Po paní, co měla účet dlouhý skoro jako všechny stránky z Hry o trůny slepené k sobě, přišel na řadu další zákazník. Doufala, že ten si toho tolik přát nebude, ale jakmile se mu podívala do očí, přála si přesný opak. S Marcelem by si tu klidně povídala celé hodiny, než aby musela obsluhovat někoho, jako byla ta ženská před ním. Usmála se na něj. Jinak než na ostatní. Vřeleji, upřímněji, radostněji a hlavně důvěřivěji. Jejich vztah pořád není dokonalý a ona pokaždé se mu podívá do očí, cítí se příšerně provinile a rozzlobeně, na sebe, za to, jak mu rozmáčkla oči a celkově za to, co mu udělala. Neví ale, jestli jí to někdy odpustí. Možná, kdyby věděl celou pravdu, pochopil by to, ale není si jistá, zda chce znovu otvírat staré rány. Sice měla stále noční můry, ale přišlo jí, že už je to za ní. Nebo si to alespoň přála a říkala.
Trochu Marcela škádlila, a ač se snažil jí nějak umlčet, moc se mu to nevedlo. Claire byla jako kdyby se v její puse spustila štěpná reakce a nešla zastavit.) Ale to já vím. Je divné, že jsme se ještě nepotkali v nějakém. Většinu večerů tam stojím za pultem a nalévám alkoholu, co hrdlo a hlavně peněženka ráčí. (Ušklíbla se a koutkem oka zahlédla Troye, jak kmitá mezi zákazníky, donáší jim objednávky, odnáší špinavé nádobí, skládá ho do myčky a ještě k tomu si bere další objednávky. Musela se pousmát. Byl to šikula. Dá mu větší podíl dnešního dýška, za to, jak tvrdě makal.) Dobře. (Souhlasila a ušklíbla se. Namarkovala mu tedy ledovou kávu a Marcelův nejoblíbenější, Claiřin také mimochodem, čokoládový dortík.) Dnes je to na účet podniku. (Pousmála se a otočila se na Troye.) Vem si přestávku, já tohle udělám a taky to zabalím. (Poplácala ho po rameni a Troy odklusal někam do neznáma.) Mimochodem, Marceli, tou slečnou jsi mi vážně polichotil. (Zakřenila se na něj a pustila se do přípravy kávy.) Někam si sedni, hned ti to donesu. (Pousmála se a teď už se vážně věnovala jen kávě. Když ji konečně dodělala, postavila jí na tác, ke kterému nandala i zákusek, docela jí to trvalo, ale když děláte něco pro svoje lidi, uděláte to perfektně a možná i o něco více. Dáte do toho kousíček sebe. Troy už se vrátil a Claire se rozhodla, že to dnes zde utne.) Tohle mi strhni z platu a dýško si nech všechno. Já už dnes končím. (Usmála se na něj, skočila si rychle do komůrky pro zaměstnance, převlékla se, vzala si svoje věci a uniformu uklidila, vzala tác a vydala se s rozpuštěnými vlasy, vytahaným zeleným trikem a džínovými kraťasy, na pohodlných kožených botách na klínku. Položila tác před něj a sedla si naproti. Pousmála se na něj.) Ráda tě vidím. (Myslela to vážně. Její oči to říkaly. Ona ho má ráda a stále jí na něm záleží a bude to tak, ať se stane cokoliv. Není typ člověka, co by to s lidmi, na kterých jí záleží někdy vzdal.)

(Pomalým, ladným krokem procházel skrze rušné ulice New Orleans. Všichni lidi se dobře bavili, nemysleli na to, že by je mohlo potkat něco špatného. Záviděl jim to, tu nevidomost. Možná proto měl tak rád New Orleans, lidi se tu i přes to, co se tu vlastně děje, dokázali bavit. Dokázali uspořádat pořádné večírky, párty, na které se sjížděli lidi ze sousedních států. Každý by měl občas zapomenout, co ho čeká, co by se mu mohlo stát, co se třeba děje a měl by se jen bavit. Alespoň jednou v jejich životě a tohle lidi v New Orleans uměli moc dobře. Dnes však nebyl nějaký večírek, ale i přesto byli ulici plné. Lidi postávali na ulicích, obdivovali zdejší památky a umělce. On však jen procházel, pozoroval dění, lidi a užíval si ten falešný klid.
V kavárně, kam zalezl, aby si dal něco dobrého, byla obrovská horda lidí. Naštěstí tam za pultem nestáli nějací ocasové a netrvalo to dlouho, než se dostal na řadu. Jakmile vzhlédl, tak uviděl Claire v pracovním oblečku, s účesem ulíznutým jak nějaká obchodnice a s úsměvem na tváři. Sdělil jí svojí objednávku, ke které se mu od ní dostalo hned několik nabídek. Od zákaznické kartičky ke slevě na nějakou zmrzlinu nebo co. Vlastně to ani všechno nestihl postřehnout, jelikož byla velmi rychlá. Začal tedy s tím, že sem stejně moc nechodí, protože spíš chodí do barů, než do kaváren.) Vážně? (Pozvedl jedno obočí, když mu Claire oznámila, že dělá i barmanku. Zajímalo ho, zda prostě chce mít víc peněz a nebo se snaží zaměstnat svou mysl hodně prací. Třeba se jí na to zeptá, když na to přijde řeč. Teď to ale nechal být a pokračoval.) No, tak je fakt, že teď jsem nikde dlouho nebyl. Třeba na vás někde narazím. (Krátce jí odpověděl a už chtěl pomalu zakončit svou objednávku, zaplatit a odejít pryč, ale nakonec si to rozmyslel. Chtěl tu strávit ještě trochu času. Řekl jí, že si dá nějaký zákusek, který mu vybere. Dokonce jí i oslovil slečnou, což pro něj nebylo moc obvyklé, ale tak neublížilo mu to a podle toho úsměvu to i Claire potěšilo. Pozoroval jí, jak mu to dává na talířek a následně mu to markuje. Sklopil hlavu s úsměvem na tváři, když řekla, že je to na účet podniku. Nehodlal se hádat, takže jí jen poděkoval.) Jak jinak jsem tě měl oslovit? (Položí jí spíše řečnickou otázku, než odcupitá někam k židlím, kde se usadí. Sedl si do rohového boxu, odkud měl výhled, jak na celou kavárnu, tak i ven. Vytáhl si telefon, odemkl ho a začal přejíždět po menu, jako kdyby něco hledal. Vypadal přitom taky extrémně důležitě, i když se jenom snažil zaměstnat, než přišla Claire. Zaslechl klapot bot a tak se otočil směrem, odkud ten zvuk šel. Prohlédl si Claire, která už byla oblečená ve svém typickém oblečení. Slušelo jí to, všiml si, že se už spravila, nebyla tak extrémně vychrtlá. A i vypadala jinak, chodila a tvářila se jinak. Odvrátil od ní pohled, zamkl telefon a schoval si ho do kapsy. Pohlédl na tác, který přistál před ním a vzal si z něj svou kávu, které se hned napil. Koukl jedním očkem na Claire, která na něj znovu promluvila. Nemohl říct, že jí viděl rád, ale taky nemohl říct, že ho to nějak extrémně štvalo, že na ní narazil. Jen se usmál, jakoby přijal její slova.) Je to dobré. (Pochválil jí kávu s letmým úsměvem na tváři. Chvíli jen tak mlčel a hleděl po místnosti, jakoby se snažil najít nějaká vodítka, o čem má mluvit. Nakonec to hledání vzdal a podíval se jí do očí. Nedíval se nijak vražedně, ale ani vstřícně, či přátelsky. Jen tak neutrálně.) Proč máš dvě práce? (Zeptal se jí na rovinu, zajímalo ho, tak proč se nezeptat. Odsunul od sebe trochu kávu, aby si měl kam položit ruce.)

(Paprsky sluníčka, jež svítily skrz sklo výlohy, ji dopadaly občasně na tvář, podle toho, jak vysoký zákazník si stoupl do řady a zakryl na chvíli ten zlatavý krásný zdroj tepla a světla. Neměla moc prostor přemýšlet, jednala automaticky, pořád se ptala na to samé. Její prsty přeskakovaly hbitě po obrazovce, a když zrovna nepřijímala objednávky, tak připravovala kávu a přišla si jako ve filmech, kdy jim příprava kávy trvá minutku a před zákazníka jí postaví tím, že mu jí hodí přes půlku místnosti. To Claire samozřejmě nedělala, neuměla to a nechtěla někoho opařit, a chtěla v téhle práci zůstat ještě nějaký ten čas. Sem tam pohledem zamířila k východu, koukla se přes okenní tabulku a sledovala, co se děje venku, ale netrvalo to nikdy moc dlouho. Lidé byli v těchto horkách někdy neskutečně nepříjemní a Claire si s nimi musela vždy opatrně poradit, nesměla na ně být neurvalá, ale také si zase nesměla všechno nechat líbit. Někdy to bylo trochu složité, ale nebylo to nezvládnutelné.
Najednou se tam objevil Marcel a jí přišlo, jako kdyby se něco změnilo. Chtěla to dnes už ukončit a jít si s ním popovídat. Zatím ale nevěděla, jestli na to on má náladu a tak se rozhodla navázat konverzaci trochu jinak, jako kdyby se nikdy nepotkali. Docela se i bavila, když se tak škádlili. Přišlo jí to všechno v ten moment správné, jako za starých dobrých časů. Bylo ale už pozdě něčeho litovat, chtít něco změnit, když už to stejně není možné. Dívala se Marcelovi do očí, ne protože by v nich něco hledala, ale protože to říkalo, jak se cítí, jaký je a ona prostě celkově milovala lidské oči. Obzvláště ty hnědé. Měla na ně něco jako úchylku, nebo je prostě jen moc obdivovala. Jakmile se jí zeptal, zda má vážně dvě práce, jen přikývla a malinko se pousmála.) Jo, vážně. (Znovu se usmála a namarkovala mu to, co chtěl. Nechala si to strhnout z výplaty. Nevadilo jí to, koupit mu ledové kafe bylo to nejmenší, co pro něj mohla udělat.) Možná ano. (Dodala jen pak baru a tomu, že se možná potkají. Věnovala se jeho obsluhování, ale po očku se po něm dívala. Přistihla se, jak v jednu chvíli civěla na jeho dlaně, jako kdyby to byla hvězda, která právě spadla z nebe a ona se jí nemohla nabažit.) Já nevím. Možná mladá paní? Jako slečna si už moc nepřipadám. (Ironicky se usmála a pak se věnovala věcem, které potřebovala udělat. Brzy už šla k Marcelovi s tácem a širokým úsměvem na tváři. Posadila se vedle něj a všimla si, že na její poznámku neodpověděl. Chápala to. Prostě to ten pravý čas a Marcel jí zřejmě ještě neodpustil. Tohle chápala taky. Jen trochu přikývla, více méně pro sebe a vyhlédla znovu z okna. Chce se ještě jít dnes projít. Potřebuje se provětrat a vyčisti si hlavu. Sledovala Marcela a nějakou chvíli nevěděla, co by měla říct, aby se nedostali k nějakému tématu, o kterém nechtěl ani jeden z nich mluvit. Přišlo jí, že jich bylo hodně a ona neměla moc nápady co s Marcelem probírat. Ale dokázala se spokojit i s tichem. Sledovala ho a tak nějak si to užívala, i když by to mohlo být lepší.) Je to jen kafe, nic víc. (Mávla rukou a pousmála se nad jeho poznámkou, že je to dobré. Věděla, že to tak opravdu myslel, ale o kávě se rozhodně bavit nechtěla. Moc se nechtěla bavit o jejím životě. Radši by poslouchala Marcela, ať už by jí říkal cokoliv. Jeho nečekaná otázka zapříčinila to, že se na něj Claire na chvíli upřeně dívala, trochu přemýšlivě a pak se znovu, tentokrát ale jen nepatrně, pousmála.) Musím z něčeho platit byt. Tedy, je to tak jen z části. (Připustila nakonec. Zhluboka se nadechla.) Spíše se snažím něčím zaměstnat, snažím se žít normální život, předstírat, že jsem jako ostatní, že nemám problémy se spánkem a usnu jen díky práškům, že mi nevadí šedé zdi, že mi otevřené místnosti bez nábytku nenahánějí hrůzu, že pokaždé, když vidím kovový stůl nebo skalpel nenaběhne mi husí kůže, a že se nikdy nic nestalo, prostě se přes to nějak snažím dostat svým způsobem. (Neusmívala se. Tedy, trochu se o to pokusila, ale to téhle situaci moc nepomůže. Ani neví, proč mu to říká, ale věří mu a je ke svým přátelům otevřená a upřímná.)

(Po nějaké té krátké chvíli už stál před pultem a začínal si objednávat u mladé, jemu už známé baristky svou kávu. Chvíli spolu vedli jen neškodný rozhovor, jakoby byli dva neznámí lidé. Bavili se a oběma to vykouzlilo nejeden úsměv na tváři. Bylo to zvláštní, hlavně pro něj. Claire pro něj jednou znamenala opravdu hodně, ale v poslední době..sám netušil, jak na tom je a, zda to vůbec chce napravit. Nevěděl, jestli chce spravit jejich vztahy, aby mohli být znovu přáteli, ale teď jak tu stál, tak nad tím začal přemýšlet. Všiml si, jak na něj Claire kouká, jak se mu dívá do očí a snaží se v něm něco vyčíst. Zabrousili k její druhé práci, takže se jí jen krátce zeptal, zda to myslí vážně. Opravdu ho překvapilo, že má rovnou dvě práce. Musí to být těžké, když ji to vyjde, že je ráno tady a večer v nějakém baru. On by to osobně opravdu nechtěl. Je fakt, že on by už asi ani nebyl schopný vůbec pracovat. Není zvyklý na nějakou pracovní morálku a už by vůbec nedokázal poslouchat nějakého debila, jak mu říká, co má dělat. Pomalu si začal vyndavat peněženku, aby mohl zaplatit. To se ale ona nabídla, že to zaplatí. Nikdy nebyl zrovna někdo, kdo za sebe nechal platit ženy, ale tak jednou by mohl udělat výjimku nebo ne? Schová si peněženku zpátky do kapsy a ruce si strčí do kapes od mikiny.) Tak ti příště řeknu mladá paní, no. (Krátce se ušklíbl, než odešel k rohovému boxu. Tam se posadil do poměrně pohodlné sedačky a začal se rozhlížet po kavárně. Na chvíli si vytáhl i telefon jako kdyby na něm dělal něco příšerně důležitého, ale přitom se jen potřeboval na tu chvíli zabavit. Jakmile slyšel kroky, tak se za nimi otočil. Prohlédl si Claire od hlavy až k patě a opravdu viděl změnu. Byl rád, že aspoň začala přibírat. Bylo hrozné dívat se na ní, když měla sotva 20 kilo i s postelí. Teď už vypadá mnohem víc přitažlivě a i podle toho úsměvu šťastněji. Ale kdo ví, může to být jen přetvářka. I on sám dokáže vypadat šťastně, i když ho třeba něco trápí. Je někdy těžké číst z jiných lidí, protože ne všichni jsou jako otevřená kniha a nebo průhlední jako sklo. Jakmile se před něj Claire posadila, tak si z tácu vzal svou kávu. Vyslechl si její slova, ale nijak na ně neodpověděl. Opravdu nemohl upřímně říct, že jí rád viděl. Možná někdy v budoucnu, když spolu vyřeší nějaké ty věci, tak jí možná poví to samé. Ale ne teď. Rozhodně na ní už ale nebyl tak naštvaný jako když jí viděl poprvé, to měl opravdu chuť jí zabít. Byl rád, že se mu ale Claire vyhýbala a nebyla blbá, že se mu to nesnažila rozmluvit. Teď už nestojí o její smrt, jsou jiní, jež by viděl mrtvé mnohem, mnohem radši. Ale i když jí nechce zabít, tak jí plně neodpustil. Pochválí jí kávu, která byla opravdu dobrá a taky chtěl prolomit to ticho. Ani jeden tak nějak netušili o čem mluvit, aby nenarazili na nějaké to citlivé téma. Chápal to a tak začal nejdříve takto. Po chvilce ale už přišel s něčím jiným, s něčím, co ho zajímalo. Věděl, že se k tomu přeci jenom dostanou, protože ho zajímalo, proč má dvě práce. Netušil, jestli na tom je špatně jen finančně a nebo se snaží zaměstnat. Díval se do jejích očí, když se na něj začala tak upřeně dívat. Asi ji touto otázkou zaskočil, není divu..přišel s tím zničehonic. Nejprve mu řekla, že to je kvůli jejímu bytu, na což jen přikývl a myslel, že už dál nic nebude, ale ona pokračovala. Napřímil se v zádech a opřel se o zeď pokrytou nějakým polstrováním. Stále se díval do jejích očí a jakoby v nich viděl nějaký zlom, jakoby ho pouštěla dovnitř. Opravdu ho to donutilo přemýšlet nad tím, že Claire chce, aby se oni dva zase sblížili. Poslouchal každé její slovo a pokaždé, co něco dodala, tak to znělo hůř a hůř. Netušil, jak na to má reagovat, co má říct, pokud má vůbec něco říct. Opravdu ho zaskočilo, že se mu tak najednou otevřela. Asi ho pořád bere jako svého přítele, člověka, kterému se může svěřit. Na pár chvil s ní přerušil oční kontakt, než zase vyhledal její jasně modré oči.) Omlouvám se..nechtěl jsem.. (Odmlčí se a zadívá se ven.) Nechceš se jít někam projít? Můžeme.. (Otočí se zpátky na ní a nepatrně se usměje.) myslím, že nám čerstvý vzduch prospěje. (Pozmění svou větu a pak se pořádně napije své kávy. Svého zákusku se ještě ani nedotkl. Nějak ho přešla chuť. Opravdu netušil, že Claire cítila až takovéhle věci, ale trochu ho potěšilo, že mu to řekla, že mu pořád věří.)

(Dívala se na Marcela a on se díval na ni. Prozradila mu toho málo, ale vlastně docela dost. Pochopil, že se stalo něco, o čem neví a možná i to, že Claire je ochotná mu to říct, pokud o to bude stát. No, není si jistá, jestli úplně říci, ale nějak by mu to mohla ukázat. Třeba by ji pak dokázal odpustit, dokázal by ji možná pochopit. Sledovala ho. Jako celek, dívala se na jeho gesta, na rty, kterými se jí omlouval. Jen zavrtěla nesouhlasně hlavou.) To je v pořádku, Marceli. Nevěděl jsi to a ani jsi nemohl. Neví to moc lidí, vlastně jen dva a ti by ti to rozhodně neřekli jen tak. Můžu ti to ale říct já, pokud to chceš vědět. (Hned při první větě chytla jeho ruku a lehce ji konejšivě zmáčkla. Možná by to měl být spíše Marcel, kdo by měl utěšovat Claire, ale ona si nepřipadala, že potřebuje jeho lítost, spíše porozumění. Jeho ruku ale po chvilce pustila a podívala se mu do očí. Nepřerušovala ho. Poslechla si, co jí chce říct. Souhlasně přikývla.) Myslím, že já bych spíše potřebovala panáka, ale čerstvý vzduch bude pro teď dostačující. (Pousmála se a sledovala ho, jak pije svou kávu a snaží se to urychlit.) Nepospíchej. V klidu si to dojez, tohle pár minut počkat může. (Pousmála se a naklonila se tělem k stolu. Opřela se lokty a zadívala se na malou chvíli ven. Když už byli z kavárny venku, šla vedle něj, pomalým krokem po ulici.) Kam chceš jít? (Podívala se na něj a rukou si nad očima stínila před ostrým sluníčkem, které dráždilo její oči. Chvíli mlčeli a šli. Pak Claire ticho prolomila.) Chceš vědět, co se stalo? Chceš znát celou pravdu? (Zahleděla se mu do očí a pak polka.) Věřím ti Marceli. Ty víš, že bych se ti jinak nesvěřila. Ne s tímhle. (Sledovala svoje nohy, chodidla, jak jedno a pak druhé, obuté v botách, dosedají na chodník.) Chci ti něco ukázat. Jako takový důkaz toho, že je to skutečné. (Podívala se mu významně do očí. Nemohl tušit, co to mohlo být, ale určitě musel výt zvědavý.) Ale, potřebuji, abys to viděl jen ty. Někde v soukromí. (Odmlčela se. Kdyby Marcel nic nevymyslel, pozvala by ho k sobě do bytu, ale jelikož tam zatím nemůže žádný upír, chce si tu čistotu ještě chvilku ponechat. Sleduje střídavě jeho a své nohy. Nejvíce ale sleduje jeho oči a reakce.)

(Sledoval její oči, její pohyby, když mu říkala něco málo z toho, co se jí událo. Nebylo toho moc, ale bohatě mu to stačilo, aby si uvědomil, že mu Claire stále věří. A, že zajisté chce, aby i on věřil ji. Nebude to jednoduché, získat si jeho důvěru potom, co mu málem rozmáčkla oči a ještě zabila několik jeho lidí. Potom, co mu lhala, udělala ty hrozné věci a pak ještě zfalšovala svou smrt. Ale zdálo se, že Claire je připravena říct mu i něco víc o tom, co se jí stalo a vedlo jí k tomu to udělat. Neví, jestli tak změní svůj názor, jestli jí odpustí a začne budovat jistou důvěru v Claire. Kdo ví..Krátce se jí omluvil, že vytáhl respektive nakousl takové téma. Sdělí mu, že to není jeho chyba, protože to nemohl vědět. Jakmile zmíní dva lidi, tak začne přemýšlet, kdo by to mohl být. Určitě jeden z nich bude Kol, nevěří tomu, že by oni dva přestali být přáteli. Netuší, kdo je ten druhý, ale nehodlal se ptát. Nechal to plavat a jen na její slova přikyvoval a sledoval její ruku, kterou se dotýkala té jeho. Bylo to zvláštní, cítit její dotek hlavně potom, co si ještě nedávno přál useknout každý její prst. Vyhnal tuto myšlenku z hlavy, protože to už je za ním.) Pokud na to přijde.. (Přikývne a zadívá se do jejích očí. Pozoruje jí, jak od něj odtahuje svou ruku a pak začal znovu mluvit, že by se mohli jít někam projít. Venku je krásně, tak proč být zavření v nějaké kavárně. Zasměje se nad jejím uvažováním a nemůže nesouhlasit, oběma by panák prospěl. A nejen jeden.) Na to možná taky dojde. (Krátce se vyjádří k tomu s panákem a pak začne pít svou kávu. Když ho Claire oslovila, aby zpomalil, měl už polovinu vypitou. Zpomalil tedy trochu a ani ne za pár minut už stáli venku před kavárnou. Chvíli čekal, než Claire zamkla a pozoroval lidi, jak okolo něj prochází s úsměvem na tváři. Na její otázku neodpověděl a jen pokrčil rameny jakože netuší. Bylo mu to jedno, takže se prostě rozešel směrem, kam ukázal. Jen tak tiše procházeli rušnou ulicí, oba se dívali na zem, jak se jejich levá střídá s pravou a našlapují na asfaltový chodník. Otočil hlavou směrem k ní, když prolomila to ticho, které mu mimochodem vůbec nevadilo. Namísto odpovědi jí jen zíral do očí a snažil se v nich najít odpověď, než nakonec krátce přikývl. Zaměřil svůj pohled před sebe, když Claire sklopila zrak a naslouchal jejím slovům. Jakmile řekla, že mu chce něco ukázat, tak se zastavil a díval se jen a jen na ní. Netušil, co má zrovna na mysli..mohlo to být cokoliv, ale zajímalo ho to. Zajímalo ho to, protože to mohlo být cokoliv.) Tak fajn. (Souhlasně přikývl a přemýšlí, kam by mohli jít. Nemohli jít k němu, protože tam byla Davina a nechtěl vyvolávat nějaké hádky. Zahleděl se do dálky, než znovu vyhledal oči Claire.) Můžeme jít do jednoho klubu..je prázdný a opuštěný, ale majitel je frajer a nebude mu vadit, když tam někdo zajde. (Nemluvil jen tak o někom, ale o sobě. koupil si jeden starý, polorozpadlý klub na konci Francouzské čtvrti. Zatím s tím neměl žádné plány, koupil ho jen, protože ho měli shodit a on měl na ten klub mnoho vzpomínek, které nechtěl, aby zboural nějaký buldozér.) Pojď. (Ukázal směr, kterým mají jít a pak se rozešel k baru. Po celou dobu jen mlčeli, dívali se buď před sebe a nebo na zem. Netrvalo to dlouho a oni se ocitli před starými, dřevěnými dveřmi, které by opravdu potřebovali nový nátěr. Vytáhl svazek klíčů a našel jeden, který pasoval k těmto dveřím. Otevřel a pustil dovnitř Claire jako první, jakmile vešli, tak za nimi zavřel. Několika kroky se dostal k větší černé páce, za kterou zatáhl a rozsvítil tak v baru. Rozzářilo se několik starých žárovek, jak barevných tak žlutých. Ukázal směrem k baru, kde bylo několik barových židliček, které vypadají, že jsou na pokraji rozpadnutí, ale ještě rozhodně něco vydrží.)

(Oba dva na sebe zírali, jako kdyby se snad viděli poprvé. Nebylo tomu ale tak. Spolu s Marcelem mají dlouho minulost. Vlastně to byl první člověk, se kterým se v NO potkala, a něco se mezi nimi stalo. Jejich vztah, tak jako jejich minulost, byl složitý. Ani jeden teď zřejmě nevěděl, co to vlastně je, jestli jsou přátelé, nebo co se to mezi nimi děje. A ona na to chce přijít, a přijde na to. Nechce o Marcela přijít jako o spoustu dalších. Nedovolí to. I kdyby ji snad Marcel už nikdy nechtěl vidět, kdyby jí odstrčil, vyloučil ze svého života, nedal jí žádnou šanci, stále by to zkoušela. Zkoušela by to do té doby, než by povolil a dal jí šanci. Jen to všechno chtěla napravit. Přišla zašít a ošetřit rány, které jejich vztahu a i samotnému Marcelovi zasadila. Stačí jen, aby ji Marcel nechal dělat to, co uváží za správné. Nechtěla nikdy dopustit, aby se něco takového stalo, ale stalo se. Musí to už jen přijmout a vyrovnat se s tím. Chce Marcela pustit dovnitř. Hodně intimně, ale ne v milostném smyslu. Chce ho pustit do své mysli, do svých myšlenek. Je to od ní možná pošetilé, možná nerozvážné, protože Marcel bude mít přístup ke všemu v její mysli. Dokázala tam pustit Kola, ale to bylo něco trochu jiného. Věříme tomu, kterého milujeme, je to přirozené a naivní, a možná proto býváme tak často v lásce zrazování, tak zraňováni, ale to k tomu patří. Na chvilku se znovu vrátila k tomu večeru, kdy stáli v parku, před nimi zapadající slunce, za nimi zeleň parku, kdy si přišla tak dobře, jako když byla na drogách a tak špatně, jako když abstinovala. Kol bude její nejoblíbenější závislost. Vždycky. Musela ho dostat z hlavy a tak se podívala na Marcela a malinko se pousmála. Bylo lepší na Kola nemyslet. Nakonec se s Marcelem vydala z kavárny ven a šli spolu mlčky nějakou chvíli, a zřejmě jim to docela vyhovovalo, ale Claire nakonec to ticho prolomila. Byla připravená mu ukázat všechno. Nevěděla, odkud to přišlo, ale říkala si, že tuhle možnost možná mít už nebude a tak zariskuje. Kdo ví, co se stane zítra. Ač už toho Claire za život viděla hodně, přiučila se nejlépe jednu věc. Život se vám může změnit během sekundy, aniž byste to postřehli. Věci pak naberou rychlý spád a vy nemůžete nic dělat, než to přečkat, načerpat z toho sílu a pak bojovat. Pohlédla na něj, když konečně řekl něco i on. Také přikývne.) Proč ne. (Pousměje se a vydá se za Marcelem do zmíněného klubu. Nemusel jí ani moc vybízet, prostě za ním šla. Jako poslušný pejsek. Což Claire tak trochu byla. Byla z části vlk, ale to je dost podobné. Jen psi jsou možná příjemnější a přítulnější. Najednou se ocitli před očividně opuštěným barem. Zastavila se před dveřmi a vypadala, jako kdyby nebyla schopná udělat krok. Necítila se dobře a začínalo jí to nahánět hrůzu. Možná, že jí Marcel přeci jen chce pořád zabít a rozhodl se to udělat tady, kam rozhodně nikdo nechodí. Polkla. Srdce se jí rychle rozbušilo. Možná je jen paranoidní. V duchu si napočítala do tří, mezitím co Marcel bar odemykal. Takže on ten bar vlastní. Prolétlo jí hlavou a pomalu vešla do baru. Rozhlédla se. Bylo z ní cítit, že je trochu nervózní. Zřejmě to bylo to prostředí. Připomínalo jí to místo, kde byla nějakou chvíli nedobrovolně držená. Přejela rukou po baru, kde byl pěkný nános prachu. Jakmile Marcel rozsvítil, o něco málo se jí ulevilo. Otočila se na Marcela a usadila se na jednu z barových židliček, kterou předtím rukou trochu oprášila. Podívala se mu do očí.) Potřebuji do tebe, abys nezačal vyvádět, ano? (Koukala se do jeho očí, a když jí řekli, že přesně to udělá, sundala si triko a otočila se k němu zády. Vzala jeho ruku a položila ji na její holou kůži, na trochu vystouplé místo, které se táhlo od pravého ramene až k levému boku. Byla to jizva. A nebyla jediná. Zavřela oči. Jako kdyby jí to nějak usnadňovalo tuhle situaci.) Cítíš to? (Zeptala se ho, i když možná už dopředu znala odpověď. Mohl to i vidět, ale s tímhle světlem si není úplně jistá. Přerývavě dýchala.)

(Tiše kráčeli po ulici a on měl tak znovu čas jen přemýšlet. Přemýšlet nad tím, jaké by to asi bylo, kdyby se s Claire nikdy nepohádal, nerozešel. Zda by ho potkalo tolik špatných, ale samozřejmě i dobrých věcí jako doposud. Poznal Camille, do které se zamiloval, zjistil, že ale ona miluje jiného. Z toho důvodu si udělal z Klause ještě většího nepřítele. Zapříčinil, že Davina zůstala několik měsíců ve vězeňském světě. Přišel o několik svých lidí, o své přátelé. Utrpěl velké ztráty, ale nebyly to jen příšerné časy. Zažil i mnoho pěkných věcí. Vzpomíná na nějaké rozhovory, které vedl s Claire. Moc dobře ví, že ona není jediná na vině, proč jejich vztah šel tak moc rychle do kopru. I on podělal několik věcí, řekl něco, na co není extrémně pyšný, ublížil ji převážně psychicky. Občas dokázal být pěkný idiot, když byl naštvaný a citově zraněný. Avšak většinou svou vinu nepřiznal, protože je přece dokonalý. Mr. Perfect, takový který nedělá žádné chyby. Takový přesně chtěl být, takový se snažil a předstíral, že je. Ale má daleko od dokonalého, perfektního člověka.
Ticho je doprovází ještě chvíli na jejich cestě a dovoluje mu tak v klidu přemýšlet. Vyhovovalo mu to, jen tak tiše kráčet, nemluvit, užíval si i tyto chvíle, ale ani mu nevadilo, když Claire prolomila ticho svým jemným hlasem. Nabídla se, že mu řekne všechno, vysvětlí, co se stalo.Samozřejmě ho to zajímalo, chtěl to vědět už jen protože netušil, o co jde, ale i protože chtěl vědět víc z jejího příběhu. Pochopit jí a odpustit. Děje se v jeho životě tolik, že je hloupé zaobírat se nějakou hloupou nenávistí právě ke Claire. Může místo toho nesnášet jiné lidi, ne? Horší lidi než je ona. Jakmile vyřkne slovo soukromí, začne přemýšlet, kam by mohli jít. Po nějaké chvilce přemýšlení ho napadne bar, jazzový bar, kam před několika desítkami let chodil. Poslouchal kvalitní, živou hudbu, užíval si zábavu, měl své město, své věrné lidi, své přátelé. Nikoho tam ještě od doby, co to koupil nevzal, vlastně o tom vůbec nikomu neřekl. Nějak mu to nepřišlo důležité, protože se to zatím neplánoval zprovoznit nebo snad otevřít.
Jakmile mu to odsouhlasila, tak zamířil k baru. Claire ho následovala jako ocásek, než se zastavili před barem. Nad vchodem byla stará, polorozpadlá dřevěná deska, ze které se sloupávaly poslední známky nějakého písma. Nešlo tedy ani vyluštit, co se tam psalo. Ihned postřehl, jak Claire ztuhla a nešlo vůbec přeslechnout, jak moc se jí zrychlil tep. Její srdce tlouklo jako o život, nechápal proč a tak se na ní jen krátce podíval, než začal hledat klíče v kapse. Možná si myslela, že ho to s tím zabitím ještě nepřešlo a hodlá jí zabít tady v tom baru. Nediví se jí, vypadá to tu velmi podezřele. Odemkl dveře od baru a nechal Claire vejít dovnitř. Zavřel za nimi dveře a přešel k černé páce, pomocí které rozsvítil v místnosti. Nebylo to nějaké extrémní světlo, spíš takové aby se neřeklo. Podlaha byla ze starých dřevěných parket, takže jakmile na nějakou šlápl, pořádně to zavrzalo nebo zaskřípalo. Za barem je hned několik polic ještě s pár sklenkami, které však byli povětšinou rozbité. Na špatně natřené zdi visí hned několik černobílých fotek. Bar je rozdělený na dvě části a to na větší místnost s menším pódiem, kde dokonce ještě zůstalo piáno. A na místnost, kde jsou teď oni, tu s barem. Za své doby to byl nejvyhledávanější jazzový bar, ale teď je to jen jedna z dalších budov na rozpadnutí. Všechno tu je pokryté prachem, zapomenuté okolním světem. Taky že to tak dlouho bylo, až on sem začal nedávno chodit. Občas si sem jen zašel, vyčistit si hlavu, zavzpomínat na ty časy, kdy tu seděl a jen si užíval hudbu.
Usadí se na barovou židličku a podívá se mírně doleva, kde bylo několik starých fotek něj a jeho přátel, než začne věnovat pozornost Claire, která ho varovala, aby nevyváděl. Krátce jen přikývl a čekal, co Claire udělá. Jakmile si začne sundavat tričko, tak se začne tvářit poněkud nechápavě. Chtěl už něco říct, ale to se k němu Claire otočila zády a ukázala mu tak své jizvy. V tomto přítmí viděl opravdu jen tu největší, která se táhla od ramene až k boku. S menším zděšením v očích si to prohlížel a potom, co ho Claire vzala za ruku, tak se jemně dotkl její kůže. Znal její tělo, každý její detail, její malá znamínka, pihy, ale tohle bylo opravdu něco jiného. Jizva byla jistě velmi čerstvá a věří, že to nebyla nějaká nehoda. Opatrně přejede bříšky prstů po té veliké jizvě, jakoby se bál, že jí nějak ublíží. Namísto nějaké odpovědi na její otázku se jí zeptá sám.) Kdo ti to udělal, Claire? (Nemohl schovat ten ustaraný hlas a pohled. Ano, trápilo ho to, trochu i děsilo. Vždycky mu na Claire záleželo, i když spolu zrovna moc nevycházeli. Opravdu na něj první den, co jí potkal udělala dojem, veliký dojem, který jen tak nevyprchal. I ve chvíli, kdy Claire nesnášel a zjistil o její smrti, tak ho to mrzelo, sice si to nechtěl přiznat, ale bylo to tak. Malá část jeho byla z její smrti smutná, i když většina se jaksi "radovala". Pořád v něm bylo něco, co ho donutilo být alespoň chvíli smutným. Možná proto nikdy neotevřel její dopis, nechtěl si přiznat, že je pryč...Ano, chtěl jí zabít, když zjistil, že žije a, že jim všem lhala, ale neudělal to. Nechal jí odejít, protože moc dobře věděl, jak ho časem ten obrovský vztek a chuť jí zabít přejde. Musela mu jen dát prostě prostor, aby to nějak srovnal. Pořád je v něm malá část, která má Claire ráda, proto taky sedí tady a snaží se přijít na části jejího příběhu, jaké ještě neslyšel. Počkal, než se na něj Claire otočila a oblékla se, aby mohl pokračovat ve svých otázkách.) Co se ti stalo? (Pronesl to ještě s tou stejnou starostí v hlase. Avšak jeho výraz ve tváři nebyl starostlivý, spíš neutrální, protože vážně teď netušil, jak se má tvářit nebo jak se má vůbec cítit. Otočil se k ní bokem a opřel si ruce na barový pult.)

(Nikdy moc nepřemýšlela o tom, že by se k Marcelovi mohla třeba jednoho dne vrátit. Jistě, když se rozešli, nad tím přemýšlela neustále. Chtěla se k němu vrátit, protože jí dělal šťastnou. Cítila se jako jeho královna, jako jeho zázrak, který si chrání a miluje ho. Nepochybovala o Marcelovi, ale spíše o tom, jaký vztah to byl. Jak se k němu zachovala. Prostě se jejich cesty rozdělily. Brala to tak. Ona se zamilovala do Kola a Marcel, no, nějak se jí nechtělo věřit, že by se Marcel do někoho nezamiloval, nebo s někým alespoň neměl vztah. Jenže ona měla to štěstí, že Kol miloval jinou. Tedy, trochu to její myšlení o jeho nedostupnosti změnil jejich polibek. Stále ohledně toho byla velmi zmatená. Potřebovala by něčí radu, jenže Camille teď měla svých problémů až nad hlavu a nikdo jiný ji tak úplně nenapadal, kdo by ji vyslechl a správně poradil. Přemýšlela nad Kolem. Už zase. Podívala se na Marcela a Kola vyhnala ze své mysli. Alespoň na chvíli. Je hrozné, jak nad ním musí neustále přemýšlet. Rozčiluje jí to. Ale takové už to je, milovat někoho. I když nepravého. Bála se spíše toho, že by pro ni Kol mohl být ten pravý a ona by se už nikdy znovu tak nezamilovala, jako do něj.
Přemýšlela, jaké to bude znovu vytahovat bolestné vzpomínky. Neví, jak na to Marcel bude reagovat. Hlavně nechce, aby ji litoval, nebo aby ji třeba nějak konejšil. Možná, že chce, ale nemůže to dopustit. Nemůže se zase cítit jako chudinka, nepotřebuje, aby se na ni tak Marcel díval. Nechce se mu tu hlavně dnes rozbrečet. Nechce, aby viděl, její slabost. Chce, aby viděl její sílu. Nepotřebuje už znovu brečet. Bojí se, že by pak nikdy nepřestala. Nějak si neuvědomuju, že když mu všechno ukáže, když se mu otevře, mohl by třeba omylem zabrousit ke vzpomínkám, kdy chtěla ukončit svůj život, ale Kol jí v tom zabránil. Kdy jen ležela v posteli, neschopná ničeho. Neuvědomuje si to. Možná, že by se mu pak neotevřela vůbec. Bylo to jedno z jejích nejtemnějších období. A připadá si, že už se z něj dostala. Jistě, následky si ponese celý život, ale z toho nejhoršího je venku. Doufá, že to Marcelovi něco dá. Že jí možná dá šanci to všechno napravit. Ráda by si to ještě urovnala s Jackem, možná tím milým Adamem, chce se také omluvit Davině a Sophie, za to, jak se tehdy chovala v kavárně. Bylo to dětinské a prostě si někde potřebovala vylít zlost a ony jí přišly do rány. Snad jí alespoň vyslechnou.
Šla za Marcelem, cupitala za ním, jako kdyby to byl jediný známý bod v moři neznáma. Normálně tím bodem pro ni byl Kol. I když, Kol nebyl úplně vhodný na to, aby vám pomohl vyhrabat se z nějakých sraček. Kol byl prostě, jak to říct? Trochu nezodpovědný, neměl moc empatie a byl prostě ten typ kamaráda, s kterým zajdete do baru, nebo zapaříte, ale mluvit s ním o něčem citlivém bylo těžké. Většinou to skončilo hádkou. Moc si bar neprohlížela, spíše se snažila uklidnit. Všechno jí to tolik připomínalo TO místo. Nejhorší byla asi ta tma. Uzavřený prostor, skřípající podlaha. Tak teď by toho panáka potřebovala tak dvakrát tolik. Sedla si na barovou židličku, řekla Marcelovi, aby nevyváděl a už si před ním sundávala triko. Možná z toho mohl být trochu zmatený, ale ona s ním nechtěla spát. Chtěla mu ukázat, to, co mu slíbila. Důkaz. Ten nejživější, jaký může být. Nejviditelnější. Ucítila jeho ruku na svých zádech a naskočila jí husí kůže, i když v místnosti bylo příjemně. Bylo to zvláštní. Ale vcelku příjemné. Možná, kdyby nezkoumal nehezkou jizvu na jejích zádech, způsobenou bičem, přišlo by jí to příjemnější. Měl teplé ruce. Trochu se narovnala, když svými prsty začal jemně přejíždět po jizvě. Celou dobu měla zavřené oči. Bylo to zvláštní. Bylo zvláštní, že to byl zrovna Marcel, kdo se jí teď něžně dotýkal. Pro něj to bylo zřejmě stejně matoucí. Vyslechla si jeho otázku, a chvíli mlčela. Teprve teď si uvědomila, že je o tom těžké mluvit. Je to těžší, než ukázat pouhou jizvu. Oblékla se a otočila se k němu. Vyhledala jeho oči. Na chvíli odvrátila pohled a pak se mu znovu podívala do očí.) Neznala jsem jejich jména, jen… obličeje. (S jejím štěstím ještě i jiné části těla, ale ví, že to nedokáže vyslovit nahlas.) Já jen vím, že si zasloužili přesně to, co je potkalo. (Znovu se mu podívala do očí. Viděla v nich, že se částečně obměkčil. Vzala jeho ruku do té své. A držela ji, nepouštěla ho. Ještě ne.) Něco horšího než smrt... Mám trochu pocit, že to byla karma. Že to byla spravedlnost, která mi vrátila všechno špatné, co jsem kdy udělala. (Jemně jeho dlaň pohladila. Malinko se uvolnila, ale stále byla dost napjatá. Cítila se v tomhle starém baru mnohem lépe vedle něj, když jí byl nablízku, než kdyby měla sedět někde úplně jinde. Možná mu chtěla být o něco blíž, ale mohlo za to tohle prostředí.) Marceli… (Vyslovila jeho slovo měkce, sladce, jako kdyby to byl sám med. Chovala se úplně jinak než v té kavárně. Jako kdyby tamto byla jen přetvářka a ona mu teď ukazovala svoje pravé já. To, jak se cítí.) Chci, aby se podíval. Abys nahlédl do mé mysli a viděl to přesně tak, jak to bylo. Chci, aby ses v mých vzpomínkách vrátil ještě o něco dále, abys našel ten den, kdy to všechno začalo. Abys slyšel ten příběh i z mého pohledu. Možná to pak pomůže nám oběma. (Hleděla mu do očí, úplně se v nich ztrácela. V těch tmavých, nádherných očích. Stále držela jeho ruku. Naklonila se malinko k němu. Malinko přikývla, dala mu najevo, že se může vydat na cestu mezi jejími vzpomínkami. Otevřela svou mysl, zavřela oči, uvolnila se a nechala Marcela vstoupit, nechala ho projít otevřenou bránou do její hlavy. A ona věří, že toho nezneužije. Že se nebude chovat nepříjemně nebo hrubě. Že bude prostě takový dokonalý Marcel, jakého znala.)

(Oni dva si k sobě našli cestu za velmi krátkou dobu. Stačilo několik pohledů, pár slov a bylo to. Zní to jako nějaká jednoduchá lovestory, ale bylo to tak. Něco je k sobě táhlo, něco je na tom druhém přitahovalo. A nebyl to jen vzhled, bylo to něco víc. Oba dva byly jako zlomené duše, potácející se tímto životem. Takhle to zní, jakoby jeho život byl příšerný, tak to ale nebylo. Jeho život byl úžasný, alespoň podle něj mu nic nechybělo, nic nepotřeboval. Nechtěl si přiznat, že by zrovna jemu mohlo něco chybět. Měl kontrolu, moc, desítky svých upírů, rodinu. Jenže Claire byla něco, co chybělo v jeho životě. Trochu jiné radosti, než jen jen z moci. Nebyla to samozřejmě jen Claire, chyběl mu celkově někdo blízký, s kým mohl sdílet věci, které nemohl s nikým jiným. Ona byla ale ten, kdo se mu dokázal dostat pod kůži, už tehdy v ní viděl něco víc než jen pěknou tvářičku. Viděl, že není tak dokonalá, jak se zdá, ale že má své mouchy, své démony, co jí straší. Každý je má, někteří lidé jich mají více, někteří méně, ale všichni se je snaží skrýt před denním světlem, před ostatními. Dusí je v sobě samotném, jakoby právě to byl ten nejlepší a jediný způsob. Oni dva si našli společnou řeč, dokázali pochopit toho druhého, cítili se spolu šťastní, i když zrovna třeba ani nemluvili. Měli jakési spojení, ale ani věc jako tato, nevydrží všechno. Někdo se dostal mezi ně a rozdělil je. On dokázal být poměrně soucitný, dokázal odpouštět, ale věci jako podvádění nesnesl. Zvláště ne pokud ten druhý byl člověk, kterým nesmírně pohrdá. To byla věc, kterou Claire nesmírně pokazila, ale nestát se tomu tak, nepřijde mu do života další skvělý člověk, nezažije skvělé zážitky. Všechno zlé je pro něco dobré. Díky jejich rozchodu se mohl znovu zamilovat, ač nešťastně. Asi má nějakou smůlu na vztahy a raději by měl zůstat jen u nezávazného sexu, kde mu žádné city nemohou ublížit, protože na city ani nepřijde. Dřív to tak měl, tak proč by se nemohl vrátit ke starým zvykům? To se změnil až tak moc? Proč by měl zbytečně čekat na něco, co se nestane. Takový byl i potom, co zmizela Rebekah, dlouhou dobu myslel jen na ní, jaksi se snažil čekat, že se vrátí. Nechtěl potkávat jiné ženy, protože chtěl jen Bex, ale i tehdy si časem uvědomil, že by taky mohl čekat tísíce let nebo se rovnou nedočkat. A co je to za nesmrtelný život, když čekáte jen na jednu? Ano, byla to jeho první láska, ale kdyby se přes ní nikdy nepřenesl, nezažil by to, co do teď. Nelituje ničeho, co se v jeho životě událo, ani jedné věci, protože už se tak stalo, změnilo ho to, něco posílilo, něco oslabilo. Ale všechno, co se mu stalo z něj dělá člověka, jakým je.
Pomalu kráčí po asfaltovém chodníku, nechává své nohy ladně dopadat na zem. Všechno okolo něj se pomalu začalo ponořovat do tmy a město se teprve začalo probouzet. Mladí, kteří ještě ráno léčili příznaky kocoviny už vylézali ze svých dětských pokojů v roztrhaném, malém kusu oblečení, aby působili, co nejvíc přitažlivě. Mířili do nejlepších klubů ve městě, za hudbou, tancem, zábavou, alkoholem a někteří za drogami. Každý si tu našel něco, každý měl něco, co na tomto městě miluje a, co nesnáší. Celou cestu za ním Claire tiše kráčela a nechávala se jím vést neznámo kam. Několikrát zahnul, než se konečně dostal před starý jednopatrový dům s omlácenou omítkou. Moc dobře z ní cítil, že je nervózní a nejdříve měl za to, že se jen bojí otevřít se mu, říct mu víc z jejího příběhu. Potom, co však otevřel dveře a vešli společně do tmavé místnosti, její tep se ještě o něco zrychlil. Napadlo ho, že se bojí smrti, smrti Marcelovou rukou. Snažil se moc její tep neposlouchat, protože ho to opravdu znervózňovalo. Rozsvítil světlo v místnosti s barem a rovnou si šel sednout vedle Claire. Díval se na ní s očekáváním, netušíc, co mu ukáže, co je to proč potřebovali soukromí. Jakmile si začne sundavat tričko, tak se na ní trochu nechápavě zadívá. Tento pohled však zmizí ve chvíli, kdy spatří velkou jizvu. Když ho pobídla, aby se dotkl jejího těla, tak chvíli váhal, než začal zkoumat svými prsty její záda. Nebyla to jizva, která vám zůstane po škrábnutí od psa, byla to jizva, kterou způsobilo něco hrozného. Něco, co si ani Claire nezasloužila. Pomalu a jemně přejížděl po jejích zádech, jakoby se bál, že nějaký prudší pohyb by jí mohl nesmírně bolet. Odtáhl svou ruku od jejího těla a položil jí otázku. Počkal, než se oblékla a začal se dívat do jejích očí. Vyřkl hned na to jinou, i když téměř podobnou otázku. Chvíli se jí díval do očí, než se k ní otočil bokem a zadíval se na chvíli před sebe, než otočil hlavu na Claire. Naslouchal jejím slovům, když sebrala všechnu sílu, aby mu to vysvětlila. Krátce přikývne, když se zmíní, že je potkalo něco horšího než smrt. Je rád, že za to, co jí provedli aspoň trpěli. Claire není žádný svatoušek, ale ani člověk jako ona si nezaslouží, aby ji někdo dělal něco takového. Pohlédl na její ruku, která konejšivě svírala tu jeho. Jemně přejel prstem po její kůži, bylo vidět, že už trochu vyměkl, roztál. Viděl na ní, že se pořád tímto trápí a naprosto to chápe, věc jako to, že vám někdo ubližoval, jen tak nepřejde. On sám si pamatuje na doby, kdy byl malý kluk a jediné, co znal byla bolest. Bolest, kterou mu způsoboval jeho otec nebo nějaký jeho poskok. Na pár vteřin odvrátil pohled, jakoby se snažil vymazat tyto vzpomínky, než se znovu podíval na Claire. Jakmile začala mluvit o tom, aby se podíval do její mysli, tak začal nesouhlasně kroutit hlavou. Dokonce jí i skočil do řeči.) Ne, Claire ne. (Tiše pronesl a stále kroutil hlavou. Moc dobře věděl, že jí to může ublížit, alespoň psychicky. Vyvolat špatné vzpomínky, vynést na povrch něco, co se Claire snažila ponořit hluboko do svého nitra. Sklopil pohled k jejich rukám a pak se znovu podíval na Claire. Nelíbilo se mu to, ale když viděl, jak na něj klidně přikývla.) Okey. (Potichu si řekl pro sebe a zhluboka se nadechl a uklidnil svou mysl. Soustředil se jen a jen na ni, stále držel její ruce jako kdyby mu to pomáhalo soustředit se.
Netrvalo to dlouho a ocitl se v osobním autě, které mířilo do Zátoky. Seděl na místě řidiče, ale nebyl to on. Byla to Claire a on měl teď možnost vidět všechno jejíma očima, prožít to, jak to prožila. Cítil, jak je Claire šťastná, ve zpětném zrcátku se krásně vyjímal její šťastný úsměv, který neměl na svědomí nikdo jiný než človíček, kterému patřil ten druhý, tichounký tlukot srdce. Očima Claire soustředěně pozoroval cestu, než ho něco vyrušilo. Rychle jedoucí auto se blížilo k autu Claire, která ještě ani netušila, co jí čeká. Snažil se jí nějak varovat, promluvit, ale věděl, že to je marné. Tohle byla vzpomínka, věc, kterou nemůže změnit. Na pár vteřin zavřel oči a pak už jen viděl, jak jako Claire prolétává předním oknem. Tato vzpomínka skončila tmou, jen černočernou tmou.
Otevřel oči a pustil ruce Claire.) Já.. (Chtěl pokračovat, že už nemůže dál, ale to mu Claire věnovala pohled plný důvěry. Nadechl se, že tedy bude pokračovat. Nechtěl, protože moc dobře ví, jaké to je občas bolestné vyvolávat vzpomínky. Zvláště takovýmhle způsobem. Zavřel znovu oči a soustředil se už na jinou část, na něco, co chtěl vědět už dlouho.
Kráčel v cizím těle po nočních ulicích New Orleans. Bylo zvláštní potulovat se v cizím těle, pociťovat cizí emoce, zažívat vzpomínky někoho jiného. Ale bylo to něco, co Claire chtěla, co by mu pomohlo pochopit jí. Pochopit její činy. Všiml si, že Claire v ruce drží luk a na zádech má připevněný toulec s několika šípy. Moc dobře věděl, co s nimi Claire má v plánu, viděl, co provedla té rodině, ale musel vědět, jak se přitom cítila. Pozoroval tedy Claire jejíma očima, jak se chystá zabít náhodnou rodinku svými šípy. Pozoroval celou tu akci a opravdu ho překvapilo, jak Claire byla nezvykle bezcitná. Chtěl už odejít, opustit tuto vzpomínku, protože nechtěl vidět, jak zabije to malé, nevinné miminko. Ale v tom cítil zlom, pociťoval velkou změnu a tak ještě chvíli se soustředil jen a jen na tuto část. Najednou ho popadlo uvědomění, lítost a smutek. Nebyly to jeho pocity, ale její. Uvědomila si, co udělala, že právě připravila to malé dítko o rodinu, že mu sebrala možnost mít šťastný život. Z tohoto důvodu taky vzala malé dítě ze země a rychle s ním utekla do porodnice, kde ho taky nechala.
Odtáhl od ní ruce a postavil se. Potřeboval na chvíli být dál, bylo toho na něj moc, moc emocí najednou, informací a to vlastně ani nepřešel k tomu hlavnímu. K tomu, co jí provedli, co se jí stalo. Chtěl nejdřív vidět tyto dvě věci. Chtěl vědět, jak se jí stala ta nehoda, kdy přišla o pro ní nejdůležitějšího člověka.. Ale taky musel vidět, jak se cítila, když sebrala život celé rodině a malému dítěti. Ulevilo se mu, když zjistil, že to neudělala, že si uvědomila svou chybu. Přešel blíž k ní a podíval se jí do očí.) Nechci nic vidět dál. Chci, abys mi to řekla. Nemusíš všechno, stačí jen něco málo, nemusíš teď...už ti nechci vyvolávat žádné vzpomínky. (Trochu rázněji řekl poslední dodatek a posadil se před ní. Natáhl se po její ruce a jemně jí uchopil. Chápal, že Claire měla jisté problémy, procházela si něčím extrémně složitým a tak je rád, že se i přes to dokázala přenést a vzpomněla si na to, kdo je. Hodný člověk, někdo, kdo by nezabil malé dítě. Pohlédl jí do očí a jakoby v nich viděl všechno, co dneska potřeboval. Nemusel vědět teď víc, protože pohled mu teď stačil. Neodpustil ji ještě vše, nezačal jí ještě věřit. Ale dneska v ní viděl toho člověka, kterého jednou tak miloval, zase viděl starou Claire, která k němu byla vždycky upřímná. Věděl, že pokud mu jednou řekne zbytek příběhu, tak si najdou nějakou tu cestu. Vždycky si ji našli, i po jejich rozchodu si k sobě našli cestu, byli přáteli. Pomalu pustí její ruku a obejde barový pult, klekne si a vytáhne ze skříňky pod barem dvě flašky. Položí je na pult a pak se postaví.) Sklenička se teď bude hodit. (Pronesl směrem k těm flaškám a pak se vrátil na svoje místo.)

(Stále si pamatuje, jak se potkali. Přijde jí, jako kdyby to bylo včera. Seděla v baru, sama, ale ne osamocená. Bylo jí dobře, ale když se objevil Marcel, bylo jí ještě lépe. No, jejich vztah nezačal úplně nejlépe a Claire to s ním zkusila hlavně kvůli jeho vlivnosti, ale pak se z toho vyklubalo něco jiného. Něco úplně odlišného, než očekávala. Vypěstovala si pro Marcela slabost a zamilovala se. Byl pro ni vzorem, byl její idol, člověk, se kterým si dokázala představit věčnost jako zázrak a ne utrpení. Vlastně netuší, proč nebo jak se dali dohromady. Možná je přitahovala temnota, kterou se oba snažili schovat anebo ukázat, možná proto, že si byli dost podobní. Věděla o Marcelovi spoustu věcí, vlastně ho znala více než důvěrně. Jako kdyby byl částí jí samotné. A taky byl. Vždycky v ní bude kousek jeho. Marcel jí toho dal mnohem více než skvělý vztah, který ona pokazila. Ale dostali se přes to a stali se přáteli. Bylo to zvláštní se s ním potkávat, ale říkala si, že je to lepší, než kdyby jí zmizel z života úplně. A ona se znovu zamilovala. Ne úplně správně, vlastně nejhůře jak mohla, ale i v tom byla určitá krása. Jednoduchost, bylo to normální, bylo to pravé a hlavně, takový byl život. Zamilujete se, nevyjde to, zamilujete se znovu, a znovu to nevyjde. To by vás ale nemělo odradit. Měli byste prostě pokračovat dál, neohlížet se. Dostat se přes to a zažít něco jiného, krásného. Zvládne se s Kolem zase vrátit ke kamarádství, jako s Marcelem. Nebude to jednoduché, ale zvládne to. Musí. Třeba se bude muset odstěhovat, na pár měsíců, let, třeba za prací, ale bude se s ním vídat. Najde si někoho jiného. Uvolní svoji mysl a prostě se na chvíli osvobodí od všech. V novém městě, nové zemi, se na nikoho ani na nic vázat. Je pravdou, že se asi bude cítit osamělá, ale ono to časem zmizí. I teď si občas přijde úplně sama. Jistě, má Kola, má Cami, ale oni jsou jen její přátelé. Cami je více terapeut než přítel a Kol není typ, co by si s vámi dokázal vážně popovídat o tom, jak se cítíte, aniž by se s vámi nepohádal. Přesně tohle dokázala s Marcelem. Mohla si s ním povídat o tom, jak se cítí, protože věděla, že ji dokáže pochopit, poradit jí, utěšit, dokáže si s ní rozumně promluvit. Co si budeme namlouvat, Marcel zalezl Claire pod kůži, aniž by si to uvědomila. Víc než si myslela. A nikdy odtamtud tak úplně nezmizel. Důvěřovala mu i po tom všem, co se mezi nimi stalo. Pořád mezi sebou mají silné pouto. Cítí to, dnes více než jindy. Cítí, že tam stále ještě něco je, co se dá zachránit. Jsou k sobě stále připoutaní jakýmisi neviditelnými provázky.
Šla za ním ulicí až k polorozpadlému baru. Působil dojmem, že se zde odehrála spousta událostí. Ačkoliv už dávno nefungoval, bylo vidět, že Marcel nemá to srdce, zřejmě kvůli vzpomínkám a lidem, kteří ho pravděpodobně opustili, zbourat ho. Chápala ho. Také nedokázala vyhodit starou fotku Tobyho, nebo Kolovo oblíbené tričko, co jí tak nějak daroval, nebo že stále nosí náhrdelník, co jí dal k Vánocům. Nebo to, že nikdy nesundává náramek, co jí dal Marcel. Měla ho i teď. I od Jacksona měla jisté věci. Nosila na klíčích přívěsek, co jí dal. Připomínala si je tak každý den. Lidi, na kterých jí záleží. Více než na ostatních. Všimla si, že se pomalu ale jistě začalo stmívat. Neměla tmu ráda. Její dokonce i občasný strach z ní ji nutil usínat se zapnutou lampičkou, která sice svítila tlumeně a barevně, ale i to jí dokázalo zbavit se toho hrozného pocitu. Byl to jeden z následků, co si pravděpodobně ponese do konce života s sebou. Znovu pocítila příliv strachu, když měla vstoupit do temné místnosti, která až hrozivě připomínala místo, na které by nejradši do konce svých dnů zapomněla. Ví ale, že dnes vytáhne všechny ty hrozné vzpomínky znovu na povrch a doufá, že to bude naposledy, co to někomu ukáže. Naposledy, co si to bude připomínat. Rozbušilo se jí srdce. Chtěla Marcela popadnout za ruku a nepustit ho do té doby, než by odtud byli pryč. Ne že by to bylo nepříjemné místo, ale necítila se prostě v takovýchto prostředích dobře. Usadila se na židli a Marcel naproti ní. Dívala se mu do očí, jako kdyby ho právě potkala, ale také jako kdyby ho znala celý svůj život. Byl jí blízký, nemohla to popřít. Ale jen jako přítel, necítila k němu nic romantického, žádnou touhu. Nemilovala ho. Dříve ano, ale věci se změnili. Nemyslí si, že by snad jeden z nich mohl chtít být zpátky s tím druhým. Marcela má ráda, ale po té poslední zkušenosti, prostě by jí to nepřišlo správné. Jednou spolu byli, a nevyšlo to, asi to tak má být. Zřejmě mají být jen přáteli. A jí to nevadí. Miluje Marcela, jako přítele, a stačí jí to. Přemýšlí, jak mu říct, že její strach není z něho, ale z jejího nitra, z jejích vzpomínek. Bylo ale těžké o tom mluvit. Mluvila o tom jen s Cami, Kol to všechno viděl. A mluvení bylo sakra těžší, než ukázat to někomu ve vzpomínkách. Bylo to pro ni méně bolestné. Bylo to usnadnění. A ona to chce Marcelovi ukázat, ne říct, protože je to pro ni jednodušší. Nechala ho, aby si prohlédl a osahal její jizvu, muselo mu být jasné, že jí to někdo udělal úmyslně. Kdyby jen věděl… Chtěla mu říct, že když hledala u telefonní budky zapomenuté drobné a myslela si, že umře, vzpomněla si na něj. Vedla dilema. Má zavolat jemu, nebo Kolovi? A pak za ní rozhodlo srdce. A taky trochu hlava. Kol byl Původní. A milovala ho. Byl pro ni jasná volba. Navíc, Marcel by to nemusel vůbec vzít, nebo by jí to mohl típnout. Jak by se pak asi cítila? Kol byl jistota. Byl příslib toho, že bude žít, i když zlomeně a se šrámy, ale že bude žít. Nebyla si jistá, zda by jí Marcel byl ochoten tento slib dát. Odpověděla mu na jeho otázky. Bylo to jako znovu otvírat jizvy, strhávat strupy a do znovu otevřených ran si lít alkohol. Nechtěla mluvit. Chtěla ho jen pustit do své hlavy a opít se, až bude po všem. Pohlédla na jeho prst, který přejel po její dlani. Bylo to to nejlepší, co teď Marcel udělat. Řekl jí, že je tu pro ni, aniž by ze sebe vydal jediné slovo. Držela jeho ruku a on její a připadala si, jako kdyby mezi nic nebylo, jako kdyby byly všechny zdi zbořeny. A ona to tak chtěla. Chtěla ho zpátky ve svém životě. Jakmile začal nesouhlasně vrtět hlavou, jen se na něj dívala. Jako kdyby ho vůbec neslyšela.) To je v pořádku, Marceli. Bude to jako prohlížet si fotoalbum. (V tomto případě ale jen ty špatné záběry. Ale i tak to byl jistý chronologicky seřazený úsek snímků z jejího života.
Souhlasil. Držel jí za ruce, jako to dělávají doktoři, nebo rodiče, nebo kdokoliv jiný, kdo vás chce uklidnit. Netušila, že první vzpomínka, na kterou se bude chtít podívat, bude ta, kdy měla autonehodu a přišla o svou naději, o svého nenarozeného syna. Musela přivřít oči o něco blíže k sobě. Na tohle nebyla připravená. Znovu to celé prožívala. Když si myslela, že její věznění a mučení bylo to nejhorší, co jí kdy potakalo, nebyla to pravda. Moment, kdy přišla o něj, byla ta nejhorší chvíle jejího života. Jela v autě a přesně věděla, co se stane. Chtělo se jí vykřiknout. Hrdlo se jí stáhlo a ona to chtěla všechno přerušit. Chtěla ho vyhnat ze své hlavy. Proč? Chtěla se ho zeptat. Nejradši by na něj za to křičela, ale pustila ho a teď to musí zkousnout. Kousla se do rtu, aby nezačala plakat. Cítila, jak se jí do očí derou slzy. Ale když prolétla předním sklem, když cítila tu bezmoc, slzy se prodraly skrz záplavu hustých řas a zavřená víčka a stékaly jí po tváři. Nechtěla brečet, nechtěla, jenže tohle bylo něco, co bylo tak náhlé a neočekávané, prostě jí to dostalo. Jakmile pustil její ruce a podíval se na ní, tak otevřela oči a i když by teď nejradši odešla, věnovala mu pohled, který říkal, ať pokračuje, ať se podívá až do konce, ať už to mají za sebou. A tak ho pustila znovu do své mysli. Vytáhl úplně jinou vzpomínku, než si myslela, že bude chtít vidět. Nebylo to příjemné. Znovu viděla krev na svých rukách, která nebyla její. Viděla svůj ohavný čin a sobeckost. Viděl, jaká byla. Co cítila. Jestli jí po tomhle dokáže odpustit, pak je možné už všechno. Šla a vraždila. A když objevila to malé miminko, sesypala se. Zhroutila se tam, rozplakala se a jediné, na co se zmohla, bylo, že miminko odnesla do porodnice, kde ho nechala se slovy, že se pro něj jednou vrátí. Strašně jí připomínalo, co jí bylo odebráno. A ona znovu ucítila slzy, které byly tak horké a slané. I kdyby chtěla, teď už děti mít nikdy nemůže. Ne svoje vlastní. A možná je to tak lepší. Jak by mohla v tomhle šíleném světě někdy vychovávat děti? Určitě by nebyla dobrá matka. Snažila se to tím podepřít, aby jí to netrápilo, ale moc to nešlo. Jakmile znovu pustil její ruce, nechala oči zavřené. Nemůže se na něj podívat, dokud se neuklidní. Zhluboka se nadechla a uslzenýma očima se na něj podívala. Rychle si otřela slzy a snažila se dělat, že o nic přece nešlo. Moc jí to nešlo. Nebyla dobrá herečka. V hraní byla vlastně vždycky příšerná. Sledovala ho a nemohla říct, že nebyla napnutá, jako kdyby do ní šel elektrický proud. Jakmile ale vyhledal její stále rudé oči, přišla si o něco lépe. Nechala ho domluvit a pak po krátké odmlce, co se dívala do země a přemýšlela, mu odpověděla.) Proto jsem ti to chtěla ukázat. Je to pro mě jednodušší. Chtěla jsem to dnes všechno udělat najednou, abys věděl všechno. Protože když to neudělám dnes, tak už nikdy. Chci, aby se to dnes uzavřelo. (Znovu chytla jeho ruku.) To je v pořádku, vážně. (Pohladila jeho kůži a podívala se mu zpříma od očí.) Je to pro mě snazší než říct že jsem… že jsem… že jsem byla… (Nedokázala to slovo vyslovit. Znásilněná. Jak to vůbec říct, aniž byste se necítili jako ten nejzlomenější člověk na světě? Zoufale vydechla. Pustila jeho ruku a na chvíli se od něj otočila stranou. Zavřela oči a chvíli tak setrvala, hluboce dýchající. Pohlédla na něj, až když vytáhl dvě flašky a položil je na bar.) Myslím, že ani ta sklenička nebude potřeba. Je jasné, čí je co. (Podotkla a zasmála se, když šáhla po plnější láhvi. Začala se smát o něco více. Nechápala proč. Opřela se bokem o bar vedle Marcela a smála se. Z očí jí tekly slzy a ona si najednou uvědomila, že se nesměje, ale pláče. Zakryla si obličej dlaněmi a trhaně se nadechla. Zasténala. Potřebovala to ze sebe dostat. Nahromaděný vztek a smutek a všechno. Nebyla to nejvhodnější chvíle a proklínala se za to, že už znovu brečí.)

(Oni dva měli opravdu skvělý vztah. Milovali se, byli si blízcí, dokázali si spolu promluvit o všem,  dokázali taky nemluvit a užívat si přítomnost toho druhého. Nezačala to jako nějaké pohádka, ale průběh jejich vztahu byl pohádkový a jejich konec byl jako z ukázkového dramatu. Byl to hloupý rozchod, ale on jí nemohl odpustit. Jsou věci přes které se ani on nedokáže přenést a dodnes ho štve, že to udělala. No, ví, že takové věci už se nedají vzít zpátky a jediné, co může udělat, je zapomenout. Pamatovat si ty hezké, pěkné věci. Ne to, co bylo hnusné, co je oba ničilo. Pamatovat si, jak chodili ruku v ruce po krásném New Orleans, jak spolu popíjeli, jak si spolu všemožně užívali. Opravdu měli velikou spojitost, oba dva pojilo nějaké temno. Dokázali temno toho druhého přijmout, pochopit, naučili se od sebe něco. Claire na něm něco zanechala, byla ta, kdo ho po dlouhé době naučil milovat. Doopravdy milovat. I po jejich rozchodu dokázal znovu milovat, dokázal si najít někoho jiného, znovu do toho spadnout. Zase zažít ten pěkný pocit, když někoho milujete, ale ani tentokrát to pro něj nebylo šťastné. Pořád se v tom všem pořád ještě plácá, pořád stále ke Cami něco cítí. Měla na něj dopad, jiný než Claire. Jenže jemu tento vztah nebyl přán, on neměl být ten, co vedle ní bude v noci ulehávat ke spánku, kdo jí bude moci ráno říkat, jak jí to sluší. Dlouhou dobu už se trápil a věřil, že je na čase přestat. Chtěl se pořádně bavit, to byl taky malý důvod, proč vybral pro Davinu tu Coachellu, chtěl se tam taky pobavit. Nejenom, že by si zatančil na skvělou živou hudbu, ale že by sbalil nějakou mladou dívku, užil by si s ní jednou, dvakrát a už by jí nikdy neviděl. Jenže mu to nějak nevyšlo. všechno se tak nějak pokazilo a on pak už ani nepomyslel, že by se někam vytratil, aby si mohl zašpásovat. Rozhodně už ale přestane věčně smutnit a přemýšlet nad tím, co by mohlo být.
Tento bar pro něj byl víc než jen nějaká budova na pokraji rozpadnutí. Byla to část jeho života, veliká část. A potom, co musel zmizet z Abattoir, ze svého domova, nezbylo mu toho už moc. Nebylo už tolik věcí, na které měl pěkné vzpomínky a, kam si mohl zajít, potichu popřemýšlet, zavzpomínat. Pak ale po dlouhé době narazil na tento bar, zjistil, že se ho hodlají zbourat, takže ovlivnil hned několik lidí a koupil tento bar. Neví, jestli ho nechá dál chátrat a nebo se ho snad pokusí zrenovovat. Ještě se uvidí, jak to všechno vlastně bude. Vešel dovnitř  hlavním vchodem, na každém kroku ho doprovázelo vrzání starých dřevěných parket. Jediným tahem rozsvítil v baru, nebylo to žádné extrémní světlo. Bylo by třeba koupit lepší, víc zářivější žárovky. Usadil se na starší dřevěnou židličku hned vedle Claire a otočil se k ní čelem. Zadíval se do jejích očí a viděl tu změnu. Teď tu před ní seděl někdo jiný, někdo jiný, než ta kterou potkal před několika lety. Jiná než kterou viděl dneska odpoledne. Tohle byla Claire, která mu chtěla říct pravdu, ukázat mu její tajemství. Svěřit se mu a nechat ho pochopit její činy. Jakmile se k němu Claire otočila zády a ukázala mu svá zranění, pochopil, že nepřišla dobrovolně zpátky do města. Musela utéct, zmizet, než by skončila někde ve stoce. Zeptal se jí na pár otázek, na které prostě chtěl vědět odpovědět. Trochu váhavě, ale nakonec už držel její ruku a přejel jemně po její dlani. Netušil, co říct, chtěl jí jen ukázat, že
teď je tu on, ne oni, ti co jí ubližovali. Hned jak mu začala říkat, že se má podívat do její hlavy, podívat se na její vzpomínky, začal kroutit hlavou. Nechtěl to, nechtěl vidět do její hlavy. Je to takové obcházení věcí. Navíc nechtěl Claire vytahovat něco, co možná nechtěla. Chtěl, aby mu to řekla, aby mu řekla jen to, co chce. Ale ona začala kroutit hlavou a protestovat. Sklopil pohled k zemi, ale stále poslouchal, co mu řiká. Nesouhlasil s ní, není to v pořádku, ale neřekl nic. Jen mlčel, chtěla to a on jí chtěl vyhovět. Po několika vteřinách tedy přikývl, stále jí držel za ruce a nějak to nevypadalo, že je v blízké době hodlá pustit. Jako první vzpomínku, kterou chtěl vidět, byla ta noc. Noc, kdy přišla o své nenarozené, několika měsíční dítě. Už podle té vzpomínky cítil, jak ho milovala, milovala ho víc než kdy mohla milovat. Cítil z ní, jak je nesvá a smutná, že se podíval právě na tohle. Právě proto to nechtěl udělat, nechtěl jí takto ublížit, dívat se tam, kam by neměl. Claire šťastně jela ve svém autě, nic jí netrápilo, byla šťastná, ale pak přišel zlom. Obrovská rána do kufru auta a Claire proletěla předním sklem. Celá vzpomínka se ztratila v černočerné tmě. Nemohl se dívat dál, cítil, jak začala dýchat rychleji. Pustil její ruce a podíval se na její obličej. Brečela, jistě že ano. Kdo by nebrečel, musela právě kvůli němu tu nejhorší věc. Ale on to chtěl vidět, chtěl vidět, jak se to stalo, jak se cítila. Po krátké chvíli s ním Claire navázala oční kontakt, který jasně říkal, ať pokračuje, i když věděl, že to vůbec nechtěla. Měla jistě chuť vypadnout, odejít, protože jí právě vyvolal tu nejhorší vzpomínku. Zhluboka se nadechl a znovu chytil její ruce a pokračoval. Přeskočil v jejích vzpomínkách několik dní, možná týdnů po té nehodě. Do doby, kdy byla nejméně sebou samou. Ví, že ho pustila do své hlavy, aby se podíval na to, co jí provedli, ale to bylo to, co chtěl nejméně vidět. Nejradši by se díval jen na ty pěkné chvíle, na to když byla třeba malá holčička nebo, když se poprvé zamilovala. Na něco, co jí činilo šťastnou, ale to ona nechtěla. Vytáhl tedy tu vzpomínku, kdy zabila tu rodinu, kdy udělala něco, za co jí nejvíce nesnášel. Nechápal, kde se v ní brala ta nenávist, kde se to v ní všechno vzalo. Neznal jí takovou, nechápal, jak mohla zabít někoho, kdo si to nezasloužil. Jak mohla zabít rodinu. Jakmile ale zjistil, že alespoň to malé miminko nechala žít, tak se mu trochu ulevilo. Pořád to nebylo hezké, zabila tomu dítěti rodinu, sebrala mu možnost na šťastný život. Jen protože si procházela těžkým obdobím. chápe, že to bylo těžké, přijít o své dítě, ale stejně to není důvod, proč vzít rodinu jinému dítěti. Pustil její ruce a vstal ze židličky. Musel na chvíli být trochu dál, dál od její hlavy a jejich vzpomínek. Potom, co se trochu uklidnil, podíval se na její tvář pokrytou slzami. Oči měla ještě rudé, jak brečela. Něco jí k tomu řekl, nehodlal to už dělat dál. Přešel k ní o něco blíž, když po něm natáhl ruku. Byla studená, přišlo mu že zničehonic byla ledová, jakoby jí v těle nekolovalo žádné teplo. Potom, co domluvila, tak se ujal řeči.) Možná je to jednodušší pro tebe, Claire, ale pro mě ne. Já nemusím vidět, co vše se ti stalo. Chci, aby jsi mi řekla to, co chceš ty a ne to, co najdu ve tvé mysli. (Na pár chvil se odmlčel, než znovu pokračoval.) Věřím, že je pro tebe obtížné o tom mluvit, vyslovit to..nemusím to vědět, Claire. Nemusíš mi to říkat, protože chápu, že to nebylo nic pěkného, že jsi si to nezasloužila. (Jemně jí pohladil po hřbetu její ruky, než jí pustil a obešel bar. Opřel se koleny o zem a začal hledat ve spodní poličce pod barem hledat nějaký alkohol. Nakonec postavil dvě flašky na pult a pak se i on sám postavil. Opřel se na pár chvil o pult a vypadal jako nějaký barman. Jakmile Claire uchopila jednu z flašek, tak obešel bar a usadil se zpátky na židličku. Pozoroval jí, jak se směje. Nechápal to, nechápal, jak teď našla sílu smát se, ale vše pochopil ve chvíli, kdy z jejích očí znovu začala téct slzy. Přisunul si židli o něco blíž k ní a vzal Claire za bradu, otočil si jí směrem k sobě a utřel jí slzy z tváře.) Dost. Přestaň. Dneska nebudeš brečet, dobře? Nikdo nebude brečet, ani já. (Naprosto vážně se na ní podíval. Vzal tu flašku, kterou si vybrala a otevřel jí, dal jí Claire do ruky a sám si vzal tu druhou flašku.) Napij se trochu. (Pobídl jí a sám se taky napil. Samozřejmě víc než jen trochu. S menším prásknutím flašku odložil na barový pult, trochu nahnul hlavu doprava a zadíval se na Claire, která stále vypadala smutně.) Takhle ti to vůbec nesluší jen aby jsi věděla. (Snažil se jí nějak rozveselit, zvednout jí náladu. Nerad viděl smutné ženy, bylo to to nejhorší. Vstal na chvíli ze židle a zamířil ke starému gramofonu, který stál na stolečku v rohu místnosti. Vzal ze šuplíku desku a dal jí na gramofon, který zanedlouho začal hrát a místností se rozezněla krásná jazzová hudba. Začal tancovat jako nějaký blázen do rytmu hudby, než došel ke Claire, kde přestal. Usmál se na ní a sáhl po své flašce, ze které se pořádně napil.)

(Seděla na židli, ve zchátralém baru, obličej zmáčený slzami, Marcelem hledící na ni a trpkou chutí v ústech. Štvalo ji, že zase brečela.  Ale byl to nejlepší způsob, jak ze sebe vypustit všechny pocity. Jak ulevit tomu tlaku, napětí a taky jedna z možností, jak si pročistit mysl. Pomáhalo jí to vidět čistě. Prostě všechno, to co v sobě potlačovala, najednou vypustila, jako poslední vzduch, co vám zbývá v plicích, než se utopíte. A Claire se občas musela „utopit“ aby se znovu „zrodila“ jako fénix. Z vlastního popela. Život je jako obraz. Občas potřebujete odstup, abyste viděli věci, které jste předtím neviděli. Abyste mohli upravit to, co se vám nelíbí, přidat něco nového tam, kde je moc místa. Zesvětlit některá místa a některá zase ztmavit. Skrýt neopravitelné chyby. Schovávala před ním svůj obličej. Nechtěla, aby ji takhle viděl. Nechtěla od něj žádnou lítost. Chtěla se jen vyplakat, ulevit sama sobě. Jakmile uslyšela, že si k ní přisouvá židli, odvrátila od něj svůj obličej na opačnou stranu, stále zakrýti jejími dlaněmi. Ale on ji pak jemně chytl za bradu a otočil si ji k sobě. Donutilo jí to zhluboka nadechnout se. Trhaně, jako kdyby právě doběhla marathón, ale byl v tom náznak jisté úlevy. V jejích očích. Cítila jeho ruku, jak jí z očí stírá ještě teplé slzy. Přitiskla svou tvář k jeho dlani a na chvíli, na pár sekund, svou dlaní ten dotek umocnila, dokud neobmotala okolo jeho dlaně své prsty, sundala jeho ruku ze svého obličeje a pak jeho ruku pomalu pustila. Nejradši by jeho ruku nikdy nepustila, ale to by mohlo za chvíli vypadat divně. Přikývla a malinko se pousmála. Nad jeho slovy se zamyslela. Kdy viděla Marcela naposledy plakat? Viděla ho vůbec někdy plakat? Už si na to ani nepamatuje. Marcel je silný, statečný, lepší člověk než je ona a než kdy vůbec ona může být. Znovu se zhluboka nadechla.) Dobře. (Pokusila se ujistit sebe a možná i jeho. Pro dnešek bylo slz dost. Možná už pro celý týden, měsíc, rok, ale rozhodně ne pro celý život. Ví, že jí odteď nebude potkávat jen to dobré, ale že můžou nastat i nějaké nepříjemné situace. Může dostat rakovinu, nebo zase o někoho přijde… V duchu se přísně napomenula. Neměla by takhle přemýšlet. Ne, pokud slíbila, že dnes už žádné plakání nebude. Podívala se na flašku, kterou jí podával. Neměla by pít, neměla, ale dnes prostě jinak nemůže. Váhavě si vzala od Marcela láhev a přihnula si z ní. Pořádně. Svlažila hrdlo něčím, co nepila už docela dlouho. Byl to tvrdý alkohol, který by se rozhodně neměl pít na prázdný žaludek, naráz a ve velkém množství. A přesto to teď Claire dělala, ač teď docela vyšla ze cviku. Nechtěla pít, protože se bála, že by se jí zatemnila mysl a dělala něco, k čemu má jako opilá sklony. Špatná rozhodnutí. Na ty má štěstí, i když není opilá, ale s nějakou tou promile v krvi ta šance rychle stoupá bez jakéhokoliv jejího uvědomění. Částečně alkoholem hasila i žízeň, kterou už nějakou chvilku pociťovala. Odložila láhev na bar a koukla se na Marcela. Necítila se lépe, prozatím. Sice netuší, jak dojde domů, především pokud bude i Marcel hodně opilý. Ale on toho vydrží hodně. Je upír, je statnější a je taky trénovanější. Jak už bylo řečeno, Claire se tvrdému alkoholu vyhýbala. Musela se znovu pousmát.) Ty opravdu víš, jak povzbudit, co? Možná kdybys to řekl trochu jinak, třeba jako že mi to více sluší, když se usmívám, nebo co já vím, znělo by to asi lépe. Tak pro příště, až budeš někomu skládat komplimenty. (Znovu se pousmála, ale bylo to o něco upřímnější. Všimla si, jak mířil ke gramofonu a pokládal na něj desku.) Vážně si myslíš, že to bude fungovat, když i židle drží při sobě jen díky vůli Boží? (Ušklíbla se a znovu se pořádně napila z láhve. Gramofon předčil její očekávání, když se z něj rozezněly tóny krásného, energetického jazzu. Nemohla si nevšimnout, jak se Marcel pokouší tančit do rytmu. Nebylo to tak zlé. Vlastně to nebylo vůbec špatné. Jediné, co na tom bylo divné, bylo, že tenhle bar byl opuštěný, napůl rozpadlý a on byl jediný, kdo tančil. Možná také proto, že tu byl jen on a Claire, a té se nějak nechtělo tančit. Prozatím. Oplatila mu úsměv a pak jen tak mimochodem podotkla.) Sice mám radši striptýz, ale ten tvůj taneček taky nebyl nejhorší. (Pousmála se a pak seskočila z židličky, čapla ho za ruku a táhla ho tam, kde kdysi tančili lidé.) Pojďme zjistit, zda ti to jde stejně dobře i v páru. (Mrkla na něj a to už se rozezněla další písnička a Claire se prostě odvázala. Netančila ani nepamatuje.
Po nějaké době zjistili, že v láhvích mají na dně a desky jim také došly. A tak Claire zasedla ke klavíru a chvíli na něj jen tak zírala. Prsty přejela po jeho klávesách, zhluboka se nadechla a vychutnala si první tóny, které zahrála, co nejvíce mohla. Milovala to. Hru na klavír. Byla to její oblíbená slabost. Slabost, co vás nezraní.

A pokračovala. Užívala si to. A s přicházejícím konce písničky zavřela oči, vydechla a usmála se. Podívala se na Marcela. Byla stále nadšená z toho, že si mohla po dlouhé době zahrát. Její úsměv po chvíli vymizel.) Byla jsem v cele s jednou dívkou. Jmenovala se Lucrezia. Nemohlo jí být více než devatenáct, ale když jsem tam přišla, v obličeji vypadala na devadesát. Musela tam být zavřená celou věčnost. Pomáhaly jsme si. Snažily se utéct. (Na chvíli se odmlčela.) Byly tu různé druhy trestů. Podle toho, jak ses provinil. Zbičovali tě, pokud ses pokusil o útěk, ale nezpůsobil jsi žádnou škodu na majetku, nebo jim. Druhým stupněm byla takzvaná „noc ponížení“, kdy jsi celou noc strávil připoutaný na zemi, mezitím co se na tobě vystřídal každý, kdo mohl. To byl tvůj trest, pokud jsi při svém úniku něco poničil, nebo ublížil někomu. Pokud jsi někoho zabil, při své snaze osvobodit se, vypálili ti skoro po celém těle jejich znak, také znak jejich spolku. A poslední trest, když se ti povedlo uprchnout, za jakýchkoliv podmínek a oni tě chytili. Smrt. I utopení by byla milosrdná smrt oproti tomu, co dělali. Upalovali jak na běžícím páse, topili, stahovali z kůže, ukřižovali, ukamenovali tucty dívek, všechno to co nejdéle protahovali a natáčeli si to. Mojí malé Lucrezii vymysleli ten nejhorší skon, jaký si mohla představit. (Mezitím co mluvila, potichu hrála další píseň.)

Přivázali ji k bambusu, který jí pomalu začal prorůstat tělem. Slyšela jsem ji, jak naříkala. Viděla jsem, že jí prorůstal břichem a rukama a tlačil jí zespoda na hrdlo. Jednou v noci se začala příšerně dusit. A já jsem tam jen seděla a úplně vyděšená poslouchala, jak trpí. Až jsem to nevydržela. Dostala jsem se k ní a chtěla ji odtamtud dostat, ale ona se na mě jen podívala a kývla. A já věděla, že to neznamenalo, že jí mám pomoc dostat se odtamtud, ale že po mě chce, abych ji osvobodila navždy. A tak jsem vzala její obličej do svých dlaní, zavřela oči a políbila jí na čelo. Trhla jsem její hlavou prudce stranou a ozvalo se přesně to, co jsem očekávala. Přestala dýchat a já na jediné co jsem se zmohla, bylo, že jsem u jejího těla seděla do té doby, než mě odvlekli na sál. Jejich „operace“ byla nevyhnutelná, čekala všechny, ale mým potrestáním bylo to, že přišla mnohem dříve. (Až teď se mu podívala do očí.) Ujistili se, aby nezbylo nic, co bych proti nim v případě toho, že by se mi útěk povedl, mohla použít při vyšetřování. Ujistili se, že s nimi nikdy neotěhotním. Že už nikdy neotěhotním. (Spustila ruce z klavíru a otřela si dlaně do kraťasů. Potily se jí.) Pojďme domů, Marceli. (Podívala se mu do očí, zvedla se ze stoličky, na chvíli mu položila ruku na rameno, dopila to, co zbylo v láhvi a vydala se ke dveřím. Čekala na něj. Doufala, že ji alespoň doprovodí.)

(Sledoval jí, jak pláče, jak se jí z jejích krásně modrých očí hrnou slzy, jak ztěžka dýchá, vzlyká potichu a, jak moc se snaží právě teď nebrečet. Jistě to bylo to poslední, co chtěla, brečet. Ale bylo to, co teď potřebovala. Jen plakat, alespoň na chvíli nedělat nic jiného, než brečet. Díval se na její tvář, kterou schovávala pod svými dlaněmi a svěšenými vlasy. Všechno mu to bránilo ve výhledu a jemu bylo jasné, že nechtěla, aby jí viděl brečet. Netušil proč, viděl ji plakat už tolikrát a vždycky věděl, že nepláče protože je slabá, ale právě naopak. Protože je silná a snaží se vždycky být. Usadil se zpátky na židli a přisunul se o něco blíž. Jakmile od něj odvrátila obličej, tak jí jemně chytil za bradu, aby se na něj otočila. Chytil její dlaně a dal jí je pryč z obličeje. Začal jí z tváře utírat slzy a po celou dobu se díval do jejích očí, i když se na něj zrovna Claire nedívala. Cítil, jak přitlačila svou tvář na jeho dlaň a musel se krátce pousmát. Po chvíli ho vzala za dlaně a chvíli jen tak držela jeho ruku. Nic ani jeden neříkali, než on prolomil to ticho. Chtěl jí tímto trochu rozveselit. On nikdy moc nebrečel a pokud ano, tak rozhodně ne jen tak před někým. Je opravdu málo lidí, kteří ho viděli brečet a ještě méně těch, kteří ho dokázali rozbrečet. Není to tak, že by byl někdo, kdo nebrečí, kdo nemá city. To ne..spíš své city schovával a nebylo nikdy moc lidí, na kterých mu záleželo tak moc, že by ho rozbrečeli. Zvláště od doby, co vyrostl, dřív..jako malý chlapec brečel víc, brečel hodně. Kvůli své matce, která pro něj žila, ale i kvůli svému otci, který se o něj zase až tak nestaral. Ale v nějakém momentě pochopil, že brekem nic nevyřeší a tak se to pokusil omezit. Nebrečel už tak často a později nebrečel téměř vůbec. Od té doby až do teď nebylo moc věcí, kvůli kterým brečel. A on si přeje, aby to tak zůstalo. Po jejím souhlasu se jen usměje a natáhne se po flašce, která byla nedaleko od ní a pak jí podal Claire. Všiml si jistého zaváhání a netušil k čemu to má přisuzovat. Nenapadlo ho, že by zrovna ona omezila alkohol. Otevřel svou flašku a zapil sucho v ústech. Otočil se k ní bokem a začal zírat před sebe, jakoby nad něčím přemýšlel. Ale přitom k tomu měl daleko, v jeho mysli jakoby bylo naprosté prázdno a on teď nedokázal myslet na nic. Nakonec se otočil zpátky na Claire a jaksi jí polichotil. Svým vlastním způsobem.) Tak já na tom pro příště zapracuji. (Přesvědčivě odpověděl a pak vstal ze židle. Několika kroky se dostal ke starému gramofonu, o kterém moc dobře věděl, že funguje. Otočil se na Claire, když začala rýpat do věcí v tomhle baru a věnoval jí jeden vražedný pohled.) Hele jo. Všechno je tu v naprosto skvělém stavu. (Podotkne s úsměvem a pak položí desku na gramofon a barem se rozezní hudba jako za starých časů. S tím rozdílem, že tu jsou jen oni dva a hudba je jen z desky a ne živá jak tu bývalo zvykem. Všechno se měnilo, ale změny jsou dobré nebo snad ne?  Vracel se zpátky ke Claire a přitom tančil do rytmu hudby. Nebyl vůbec špatný tanečník, uměl se dost dobře pohybovat. Měl to už prostě v sobě, dokázal to prodat. I přes to, že tancoval dobře, to vypadalo zvláštně. Chlap, sám tančící v opuštěném baru. Několika tanečními kroky dorazil ke Claire, která k tomu hned něco dodala.) No, zklamu tě, ale dneska na svlékání nedojde. (A nejen dneska. Začali spolu znovu vycházet a on je za to rád, je rád, že se mu Claire začala svěřovat. Jakmile ho Claire čapla za ruku, tak rychle hrábl po flašce a vzal si jí sebou.) Líp mi to jde, když mám něco málo v krvi. (Zamává jí flaškou před obličejem a hned na to se pořádně napije. 
Netrvalo to dlouho a obsah v jeho flašce se pomalu blížil k nule a to samé bylo i Claire. Oba dva tančili už docela dlouho, jen si to užívali, ten společný čas. Nemluvili u toho moc, možná jen když chtěli tomu druhému polichotit taneček a nebo snad povzbudit. Jinak většinou mlčeli. Ale rozhodně se nenudili. Pomalu dohrála poslední skladba na poslední desce a jim nezbývalo nic jiného, než se uchýlit ke klavíru, na který jak si dobře pamatuje, umí hrát Claire opravdu skvěle. Posadil se na dřevěné parkety a díval se na Claire, jak hraje a jen si užíval hudbu, která vycházela z klavíru. Poklepával u toho do rytmu svými prsty na flašku, která už byla několik minut prázdná. Odvrátil od Claire zrak, začal sledovat prostor před sebou a snažil si chvíli představit, jaké to tu bylo, jak tu šťastně tančil. Z přemýšlení ho však vyvedla Claire, která začala z ničeho nic mluvit. Hned mu došlo, že mluví o tom, co tam prožila, co se jí stalo. Opravdu ho překvapilo, že to vytáhla zničehonic, že našla odvahu říct mu to, vyslovit ta slova. Vážně ho to ale potěšilo, dokázala se přes to přenést a svěřit se mu, sdělit mu to, co prožila a ne mu to ukázat ve svých myšlenkách. Cítil z ní změnu, cítil ten strach, bolest v jejím hlase. Nedíval se na ní, díval se stále na to samé místo, před sebe, ale poslouchal jí, naslouchal všemu, co říkala. Zmínila se o jedné dívce, která tam byla s ní, která si procházela něčím stejným, možná ještě horším, když tam na tom místě byla déle jak ona. Všechno to, co říká, jakým způsobem pronáší svá slova, ho nutí přemýšlet nad tím, kdo mohli být ti lidé, kdo se mohl chovat, tak jako oni. Po dlouhé době se na ní konečně podíval, nejdříve na její prsty, které pořád přejížděly po klavíru. Pak na její tělo, záda a nakonec na její obličej. Nechtěl jí věnovat lítostný obličej, protože jistě nechtěla, aby jí litoval, ale aby jí vyslechl. Nechápal, že ti, co jí mučili, byli lidé. Často se říká o upírech, že to jsou monstra, ale ne. Tito lidé byli monstra. Ti nejhorší, ti kteří napáchali nejvíce škody, nebyli upíři, ale lidé. Nemohl pochopit, jak Claire zvládala být v jedné místnosti s nějakým mužem, jak mohla vydržet, když se jí jen dotkl. On by potom asi nikdy už nikomu nevěřil. Chtěl jí zastavit, když začala mluvit o tom, co provedli Lucrezii. Nemusel to slyšet, nemusela mu to říct, ale ona byla rychlejší. Pronášela svá slova jakoby to bylo teprve včera, co se to stalo. Stále tomu nemohl uvěřit, ale rozhodně byl rád, že mu to Claire řekla a nedonutila ho podívat se na to. Naprosto chápe, že Claire té nevinné dívčině pomohla tímto způsobem, vzala jí život, zkrátila jí její utrpení, které by nikdy asi nezmizelo a bylo by akorát tak horší. Udělala, co bylo v tu chvíli správné. Stále se na ní díval, na její obličej, na kterém nebyal žádná známka po tom šťastném úsměvu jako když tančili. Ona se na něj po dlouhé době podívala, podívala se mu přímo do očí a jakoby teď cítil veškerou bolest, kterou nesla celou dobu na svých bedrech.  Chtěl po ní natáhnout ruku, jemně se jí dotknout, dokonce už i zvedal svou ruku, ale nakonec jí přitáhl zpátky ke svému tělu. Svůj příběh dokončila tím, co jí nakonec provedli. Bylo na něm vidět, jak ho to všechno děsilo, ale hlavně byl znechucený. Pozoroval jí, jak pomalu vstává ze židličky. Ani nevnímal, že se ho nějak dotkla, byl stále nějak mimo. Když ale kráčela ke dveřím, vstal a cestou k ní zhasl v baru. Vyšel s ní ven a pak zamkl. Venku byla už veliká tma, ale město nebylo vůbec mrtvé. Právě naopak. Rozhodl se, že by bylo nejlepší doprovodit jí nějakou rušnější částí města než nějakým zapadákovem. Vlastně ani netušil, kde teď bydlí, takže se na ní hned otočil s otázkou na rtech. Bylo to první, co po opravdu dlouhém, nezvyklé dlouhém tichu řekl.) Kde vlastně bydlíš? (Pronesl, jeho hlas se trochu klepal, ani netušil proč. Chvíli jen tak tiše šli, prohlíželi si město, lidi okolo nich, jak jsou šťastní, bez starostí.) Děkuji. (Na pár vteřin se zastavil a podíval se jí do očí, než pokračoval v cestě. Děkoval jí, že mu to nakonec všechno řekla. Letmě se dotkl její ruky a pohladil jí po dlani a pak tiše pokračoval až k jejímu bytu.)

(Plakala. Zadržovala to v sobě už moc dlouho, nenechávala tomu volný průchod, jako teď. Prostě to ze sebe všechno potřebovala vypustit. Bylo to jako jed. Trávilo jí to zevnitř a nejlepší bylo nebojovat s ním, ale pustit ho ven. Nechtěla se před Marcelem brečet, protože se bála. Bála čeho, vlastně? Že by se jí začal smát, jak je slabá? Že by toho využil a donutil by se jí cítit ještě hůře? Nechtěla to riskovat, ale nakonec tomu stejně nezabránila. Rozbrečela se jako malé dítě. Jako někdo, kdo toho prožil tolik, kdo ztratil všechno a zbyl mu jen pláč. Občas se přistihla, jak ke konci dni, nebo při brzkém začátku nové dne, chodí po ulicích New Orleans, s oteklými oči od pláče, zarudlými a bezcílně hledajícími cokoliv, co by mohlo potěšit její duši, nohami šourajícími po zemi a nedbalým výrazem. Musela vypadat jako ten nejvíce ztracený člověk. Jako poblázněná holka, co nemá a neví, kam jít. Přesně tak si někdy připadala. Jak se říká. Domov je tam, kde jsou lidé, co milujete. Pro Claire to nebylo moc lidí, ale přesto. Všichni se vyskytovali v New Orleans a ona tak nějak nevěděla, kam jinam by měla jít. Možná někam do Evropy, začít tam znovu, ale nebyla si jistá, zda má dost síly na další lži a výmysly. Tady mohla být tím, kým je. Ať už to byl kdokoliv. Sama moc nevěděla, kdo nebo co je. Bylo jí říkáno tolika jmény, že už ani neví, které je její opravdové. Už si skoro ani nepamatuje, kým bývala, když ještě nebyla upír. Její předchozí problémy bylo jen obstarávání stravy, lovení, aby nezklamala otce, ochrana rodiny a vesnice, aby si našla muže a měla rodinu. Její život měl být jednoduchý. Ale nebyl. Přišla o rodinu, svou první lásku, domov, život a všechno co měla, v jeden den. A jediné, proč šla dál, byla pomsta, která, ani ta, jí nebyla dopřána. Už je jí to jedno. Pomsta vám stejně nic nedá. Život to nikomu nevrátí a vy jen máte další krev na rukou. Nikdy ho nenašla. Nevěděla, jestli už zemřel, nebo byl jen dobře krytý. Přestala to po čase řešit.
Marcel jí znovu ukázal, že on není hajzl, co by se vyžíval v trápení jiných. I když ona by si to možná zasloužila, on teď dělal přesný opak. Choval se mile, dával jí najevo, že je tu pro ni a chce, aby to věděla. A jí se chtělo plakat ještě více, úlevou, štěstím možná, protože co může být lepší, než pocit, že jste zpět získali něco, co jste si mysleli, že už nikdy nebudete mít? Chtělo se jí plakat a smát se. Ale neudělala nic z toho. Jen se mu podívala do očí, a když viděla, jak se na ni dívá, něco v ní se zlomilo. Jako kdyby se uvnitř roztékala jako čokoláda. Jak sladce může chutnat odpuštění? Zřejmě to nevěděla, až do teď. Jak příšerné asi musí být, když vám své odpuštění nedá a ještě vás utvrdí v tom, že jste příšerný člověk, co si nezaslouží nic lepšího než umřít tou nejhorší smrtí. Radši si to ani nechtěla představovat a věnovala svou pozornost jen Marcelovi, jeho dotyku na její tváři. Kdy jí takhle naposledy držel? Přitiskla svou tvář k jeho dlani a malinko se o ní otřela, jako to dělávají psi nebo kočky, když se s vámi chtějí mazlit. Chvíli ho jen tak držela za ruce a přemýšlela, co by s nimi právě teď mohl všechno dělat a přesto je teď drží ona, něžně, ale silně, jako kdyby byl z hedvábí, ale ona se ho nechtěla nikdy vzdát. Stiskla mu je a pak ho pustila.
Možná mu přijde zvláštní, že zaváhala, než se napila, ale ona doopravdy alkohol omezovala. Měla potřebu být stále ve střehu, protože naposledy, když byla opilá, doplatila na to a skončila v nějaké tmavé díře, kde si přála být radši mrtvá, než prožívat to znovu a znovu. Ale napila se. Doufala, že ji pak Marcel, pokud ona nebude a on bude schopný jí doprovodit domů, a hlavně jí pomoct odemknout, protože ona a zámky to je něco. Nikdy se nemůže trefit do té dírky a někdy jí to trvá dokonce i přes půl hodiny. Její sousedi se asi vždy museli pěkně bavit, když jí pozorovali. Ona by se také bavila, kdyby to byl někdo jiný. Nakonec se atmosféra uvolnila, prohodili nějaké uštěpačné poznámky, jako oni dva mají ve zvyku a pořádně se napili. A pak Marcel začal tancovat a ona se usmívala a pila a tančila s ním. Sem tam ho nějak šťouchla, nebo poškádlila, jako to pořád dělají. Oni se pořád dráždí. Různými narážkami a gesty, jako pes a kočka. Ale nejvíce se smála, když jí oznámil, že tenhle bar je v tom nejlepším stavu, v jakém snad může být. Lituje ten bar. Zvláště když ho má Marcel. Ne že by se Marcel neuměl o své věci starat, ale pokud se nějak vážně nerozhodne s nimi něco dělat, prostě se jen tak válí na tom samém místě, nezměněné, a nic se s nimi neděje.) Měl bys tenhle bar nějak vyžít. Vím, že bys z něj dokázal udělat ještě lepší podnik, než je Rousseau. Vím to. Máš to v krvi. (Pousmála se, zvedla láhev do výšky a imaginárně na něj a na budoucnost tohohle baru připila. Ironicky se ušklíbla, když jí oznámil, že dnes oba dva, hlavně Marcel, zůstanou co nejvíce oblečení, co to půjde.) Jaká škoda. Já se na to těšila víc jak na Vánoce. (Zahraje smutný úsměv a otře si imaginární slzu. Potom se začne smát. Ne, opravdu o žádný striptýz nestojí. Ne dnes a ne od Marcela. Ne že by nebyl pěkný, nebo že by se jí nelíbil, ale chce s Marcelem zůstat jen jako kamarádka, nic víc. Jednou jim to spolu nevyšlo, tak proč to zkoušet znovu, když by to dopadlo úplně stejně?) Nejlépe ti to jde, když se snažíš někoho hodně zaujmout. A u mě se ti to už dávno povedlo, takže počítám s tím, že dneska ze sebe nevydáš to nejlepší. (Zakřenila se a i ona se roztančila jako za starých dobrých časů, kdy vymetala večírky, tančila, zpívala a měla přátel, co by se jí, ani Marcelovi, na prsty rukou ani nohou nevešli, aby je mohli spočítat.
Najednou se přistihla u klavíru, jak bezmyšlenkovitě hraje, a vykládá mu jednu z mnoha věcí, co se jí přihodila. Je to, jako kdyby se to stalo včera. Stále to všechno vidí, cítí. Hudba jí pomáhá, a tak přitom, co mu vypráví, hraje na klavír. Nebrečí, ale Marcel na ní musí vidět, že se tím stále trápí, že to pro ni není lehké. Ale cítí se lépe, když mu to všechno řekne. Přestane hrát a zadívá se mu do očí. Vypadá překvapeně. Vstala a došla ke dveřím od baru. Naposledy se na něj podívala a pak její zrak spočinul na Marcelovi, jak zhasíná jeho světla. Vyšli ven. Bylo o něco chladněji, než večer. A ona nastavila svou tvář jemnému letnímu vánku, který rozháněl její vlasy do všech stran. Počkala, dokud za nimi nezamknul. Šla by na pláž. Nejradši by se vykoupala nahá v moři, a pak se jen dívala na hvězdy, ale dnes už musí jít domů. Je opilá a ještě by se mohla v moři utopit. Je už pozdě a neměla by se sama potulovat po NO, hlavně po pláži. Poslouchala přirozený ruch města, který jí n tváři vykouzlil úsměv. Podívala se potom na Marcela a najednou chtěla jeho ruku vzít do té své, proplést si s ním prsty a jenom jít. Kamkoliv. Chtěla mu naskočit na záda, aby ji nesl. Udělal by to, kdyby si byla jistá, že to Marcel ustojí a oba dva se neskulí na zem.
Rozešli se spolu rušnou ulicí. Držela se u něj velmi blízko, jako pro případ, že by jí chtěl někdo odtáhnout a ona mohla chytit jeho ruku a ujistit se, že je v bezpečí a on nedovolí, aby se jí něco stalo. Cítila se s ním bezpečně. Bezpečněji než s Cami, dokonce bezpečněji než s Kolem. Ne, že by ji Kol nedokázal ochránit, ale Marcel byl jakási autorita, pevná skála, o kterou se vždy dalo opřít. Když se jí zeptal, kde bydlí, začala se smát.) Já nevím. Tedy, vím, dokážu tam trefit, ale na adresu si opravdu nevzpomenu. Možná že to byla ulice sv. Gabriela, nebo, já nevím, existuje vůbec taková ulice? (Zasmála se a podívala se Marcelovi do očí.) Prostě pojď za mnou a doufej, že tam dorazíme. (Zašklebila se.) Stačí mi věřit! (Plácla ho jemně do hrudníku a vypískla, jako kdyby to byla ohromná výzva, trefit do jejího vlastního bytu. Rozhodně byla opilá. Šli potom mlčky a užívali si atmosféru, která zde panovala. Zastavit jí ale donutil až Marcel, když promluvil. Otočila se na něj a přišla až k němu. Podívala se mu tázavě do očí a uchopila jeho obličej do svých dlaní. Po chvilce se malinko pousmála. Pohladila ho po tváři a pak svými rukami přejela dolů, k jeho krku, okolo kterého své ruce obmotala a přitiskla ho k sobě. Objala ho. Chvíli ho pevně držela, a pak mu pošeptala.) To já děkuji. Za to, že jsi byl milý a vyslechl si mě. Za to, že jsi byl tím, kým jsi. (Pustila ho a pousmála se. Oplatila mu jeho dotyk na její ruce a pak se vydali k jejímu bytu. Claire se pěkně motala a do schodů jí Marcel po jejím zdlouhavém křičení, že chce, aby ji vynesl na zádech, přes celý barák, opravdu vynesl před byt na zádech. Nebyl z toho moc nadšený, ale Claire se to líbilo a smála se celou cestu. Celých těch sedm pater, kdy mohli jet výtahem, ji Marcel nesl. Než odemkla byt, šestkrát já upadli klíče a nakonec za ní musel po nejméně deseti minutách odemknout Marcel.) Pojď dovnitř. (Byl první upír, kterého sem pozvala a který sem má přístup. Smála se všemu a nejvíce, když zakopla o svojí vlastní nohu a Marcel jí musel pomoct se zvednout, protože jí vždycky uklouzla ruka na vodě, kterou tu rozlila a zapomněla utřít, než odešla. Nakonec si sama sundala boty a kraťasy a vlezla si pod peřinu. Byla moc opilá na to, než aby se snad šla vysprchovat. Ani jí to nenapadlo. A když už se měl Marcel na odchod, koukla se mu do očí, chytla pevně jeho ruku a zašeptala.) Zůstaň se mnou. Prosím. Prosím, zůstaň se mnou alespoň přes noc. (Vypadala jako malé vyděšené dítě, co se příšerně bojí tmy a všeho možného a nechce zůstat samo. Nechce čelit tomu strachu samo. Pevně svírala jeho ruku v té své a sledovala jeho oči.)

(S úsměvem na tváři jí nabídl alkohol a několika rádoby vtipnými poznámkami se jí snažil donutit, aby už dál neplakala. Nechtěl dnes, aby ani jeden byli smutní a nebo aby aspoň Claire nebrečela. Chtěl se trochu bavit, zažít zase nějakou zábavu. Zatančit si, napít se jako za starých časů. Akorát s tím rozdílem, že dnes neskončí nazí v nějaké posteli. Ne, to už mají za sebou. Potom, co se tedy Claire napila, tak obsloužil i sám sebe a potom šel zařídit kvalitní hudbu. Jakmile začala prudit o tom, že tento bar je na jakémsi pokraji rozpadnutí, věnoval jí jeden nepěkný pohled, i když měla trochu pravdu. Bylo to tu na rozpad, chtělo by to novou fasádu, nové parkety, vymalovat, koupit nový nábytek, možná vyměnit pár světel, zařídit přívod vody, sehnat nový barový pult. Ale krom těchto pár detailů je vše v pořádku.) No, možná jo. Ale..teď jsou důležitější věci než nějaký bar. ( Zakončil konverzaci na tohle téma. Jistě že nad tím přemýšlel, proletěl mu tento plán hlavou a nejenom jednou. Ale není čas, nemůže se věnovat něčemu jako je bar. Ne teď. Možná za několik let, když bude klid a on už nebude muset řešit věci jako teď. Netrvalo to dlouho a v místnosti už hrála krásná jazzová skladba, na kterou okamžitě začal energicky tančit. Rád tančil, rád si užíval zábavu. Vždycky byl takový a asi vždy i bude. Odpoví Claire na její vtipnou poznámku o striptýzu. Je mu jasné, že o tom taky vtipkovala a nechce po něm nějaký ten striptýz.) Smůla (Pokrčí rameny a sladce se usměje na Claire, se kterou několik vteřin potom začne tancovat. Protancují tak téměř půlku noci, než oběma dojde pití a hudba přestane hrát.
Přemístili se do větší části baru, té s pódiem a klavírem, za který se hned usadila Claire. Začala hrát a v místnosti jakoby něco ožilo, líbilo se mu, jak pěkně hraje. Vždycky věděl, že je velmi talentovaná ve hře na klavír. Po celou dobu jejího hraní mu sděluje části jejího příběhu. Ne vše, ale ty nejdůležitější a zároveň nejhorší části. Svěřuje se mu s tím, čím si prošla a on je jí za to nesmírně vděčný. Moc dobře viděl, jak to pro ní není lehké, ale dokázala to všechno říct a věří, že to tak je lepší, než kdyby to z ní vytáhl sám. Nakonec se společně vydají pryč z baru, který zamkne a pak už kráčejí velmi blízko vedle sebe někam pryč. Vůbec netušil, kam jdou, prostě nějak šli a ani jeden nevypadal, že by je to nějak trápilo. Claire toho vypila hodně, takže té bylo už všechno jedno. A on, no? Jemu to bylo jedno, protože ani netušil, kam má jít. Proto se jí teda nakonec zeptal, kde bydlí. Dostala se mu opravdu zvláštní odpověď. Neví.) Jak nemůžeš vědět, kde bydlíš? (Téměř stylem "si ze mě děláš srandu" řekl a pak se krátce zasmál a sledoval jí jak pěkně se směje. Byl rád, že se smála a nebrečela. Opravdu. Bylo na něm vidět že už ten její úsměv ho nutil se usmívat.) Nevím, jestli je to dobrý plán..ale dobře. (Poněkud podezřívavě pronesl poslední dvě slova, než nad tím ale mávl rukou a pokračoval v cestě. Znovu mezi nimi zavládlo ticho, které prolomil Marcel až po několika minutách svým slovem "děkuji". Neřekl nic víc, protože věděl, že víc ani není třeba. Claire se zastavila a on netušil, co bude dělat dál. Jakmile v sobě měla nějaký ten alkohol, tak člověk nemohl čekat, co provede. Zadíval se na ní s očekáváním a když chytila jeho obličej, tak se na ní jen zašklebil. Netušil, jestli se ho pokusí třeba políbit nebo, co vlastně provede, takže se na ní jen prostě díval s menším odporem, ale s úsměvem na tváři. Když mu ale téměř skočila okolo krku, tak se jen tiše zasmál. Nic k její odpovědi už nedodal, potěšilo ho a taky to na něm bylo dost znát. Po tomhle se už tiše vydali k jejímu bytu, okolo kterého mimochode kroužili asi pětkrát než Claire došlo, že tam opravdu bydlí. Vlezli do přízemí jejího bytu, kde Claire začala řvát a vynutila si od něj, aby jí vynesl těch několik pater až k jejímu bytu. Nebylo to pro něj těžké, Claire je pro něj jak pírko, ale nebylo pro něj zvykem tahat někoho. Zvláště když tu byl výtah, kterým mohli vyjet až na její patro. Nechtěl se s ní ale nějak hádat, takže si jí jako poslušný Marcel vzal na záda. Bral to s nadhledem vzhledem k tomu, že Claire byla opravdu opilá. Asi toho moc neměla k jídlu, takže byla tvrdý alkohol na prázdný žaludek. Po celou se smála jako malé dítě a schválně ho šťouchala a nebo mu foukala do uší. Měl občas chuť jí omylem shodit, ale nakonec své nutkání překonal a vysadil jí až před jejími dveřmi. Kde by jen tak pro info strávili hodinu, kdyby se nakonec neujal odemykání dveří.) To jsi byla vždycky tak extrémně nešikovná? (Zeptal se jí, když po prvním pokusu otevřel dveře. Samozřejmě nemohl hned vejít dovnitř, i když už měl nakročeno, že tam prostě vejde. Došlo mu to až ve chvíli, kdy ho Claire vlastně pozvala. Vlezl tedy do jejího bytu a rozhlédl se po něm. Z jeho prohlížení ho však vyrušila Claire, která se smíchem spadla na zem. Samozřejmě jí musel pomoci, protože ona by byla schopná spát na té zemi. Pomohl jí dojít k její posteli, kam Claire hned zalezla a zachumlala se jako malé dítě.) Takže já půjdu. (Pronesl a otočil se k ní zády, když ho Claire chytila za ruku, otočil se na ní. Měla takový ten pohled dítěte, který ještě chce přečíst pohádku na dobrou noc, protože prostě nechce spát. Udělal jeden krok blíž ke Claire a pak na ní jen kývl.) Tak fajn. (Claire pustila jeho ruku, obešel postel a usadil se na druhý kraj. Jenom tam tak seděl a rozhlížel se po jejím bytě, nemohla to žít moc dlouho. Vlastně to tu vypadalo docela nedotčeně, ale moc pěkně. Zajímalo ho, kde na to vzala peníze, ale neptal se. Tiše seděl pořád na tom stejné místě asi hodinu, než si uvědomil, že Claire vlastně už dávno spí. Tiše tedy vstal a obešel postel, předklonil se ke Claire a zašeptal.) Dobrou. (S těmito slovy odešel z jejího bytu a zamířil domů.)

(Poslední dny netrávil nijak speciálně. Vlastně se spíš tak on a jeho lidé drželi v pozadí. Čekali na správnou dobu, kdy by mohli konečně ukončit žití těch vlkodlaků ve městě. Původně tento plán chtěl provést s Jacksonem. Nejen, že by se mu hodilo pár rukou navíc, ale hlavně by tak mohli začít jakési spojenectví mezi upíry a vlkodlaky. Avšak Jackson se od toho plánu asi distancoval nebo jen nechtěl. Kdo ví, co ho k tomu vedlo, ale ještě než úplně zanevřel na vlkodlaky ze zátoky. Rozhodl se, že zkusí štěstí u Nailah. Má za to, že ona určitě nebude důvod, proč se mu už nedostalo odpovědi. Opravdu by se dalo říct, že mu na vlkodlačici sedla. Má správné uvažování, je to chytrá a prostě žena na svém místě. A jemu přijde jen správné probrat to i s ní. I ona má co říct do těchto záležitostí. Z toho důvodu se s ní rozhodl dnes setkat. Tentokrát na naprosto veřejném místě a ne u něj v sídle. Přišlo mu lepší řešit věci jako tyhle mimo domovskou půdu. Ani ona by ho určitě nepozvala do Zátoky, aby řešili něco důležitého ohledně jejich společné spolupráce nebo tak podobně.
Dorazil tedy v určený čas na jedno menší náměstí v jedné klidnější čtvrti. Usadil se na lavičku pod velkým, rozkvetlým stromkem. A čekal na Nailah. Neřekl jí ani tak moc, co budou řešit ale jen, že to bude důležité. Jistě jí Jackson všechno řekl a tak nebude těžké poskládat si to dohromady. Věří, že rozhodne udělat tu správnou věc. Nebude to výhra jen pro něj, ale i pro ni. Zbaví se té chásky, která ještě nedávno
patřila do smečky. Dnes tu byl sám a rozhodně se necítil nějak v nevýhodě. Věděl, co je Nailah zač a, že by ji nebylo jednoduché porazit, ale on věděl a hlavně si věřil, že na ní má. Ruce v klíně a zamyšleně zíral do dálky, jak tak čekal, odkud se vynoří Nailah přemýšlel, co tohle město ještě čeká.)

(Dostala od Marcela vzkaz. Stálo v něm, že potřebuje probrat něco důležitého a taky tam napsal místo setkání. Zřejmě si byl opravdu jistý, že přijde, takže nezvolil svoje sídlo, ale nějaké naprosto neutrální prostředí dokonce mimo Francouzskou čtvrť. Ihned ji napadlo, že se zřejmě jedná o vlkodlaky, kteří se odtrhli od těch ze Zátoky. Dělali jenom problémy a rozhodně s pácháním nepravostí asi nemínili jen tak skončit. Vlastně by se dalo říct, že Marcelovi upíři byli stále ohrožováni touto cháskou. A Jackson měl s Marcelem plán, jenomže toho bylo v poslední době mezi nimi dvěma tolik, že se na to asi pozapomnělo. Nešlo to dobře. Vůbec. Vlastně spolu za tu dobu, co si promluvili u jejich domu, neprohodili moc slov. A když ano, rozhodně to nesměřovalo k tomu, aby se jejich vztah nějak napravil. Vlastně si byla téměř jistá, že jejich vztahu odzvonilo, že Jackson nemá už sílu na to, aby bojoval a ona ho do toho boje ani nijak nehnala. Nikdy ho nemilovala a on nemiloval ji, ale byla to ona, kdo jejich vztah pošpinil tím, že se zamilovala do jiného muže. Jackson to nemohl skousnout a vlastně spolu bydleli v jednom domě, ale nežili spolu, nesdíleli společně už skoro nic. Jejich manželství bylo u konce a bylo jen otázkou času, kdy to bude oficiální. Samozřejmě, že nechtěla jít za Marcelem za Jackovými zády, takže mu o všem řekla a dohodli se, že pokud opravdu půjde o vlkodlaky ve městě, dá mu vědět, co a jak. V případě potřeby za ní pošle pár věrných vlkodlaků, kteří nemají s upíry až takové problémy jako ostatní, aby pomohli Marcelovi vyřešit situaci ve městě konečně jednou pro vždy. Ubezpečila ho, že to zvládne ukočírovat, ale pokud by chtěl přijít i on sám jako alfa, nebude s tím mít žádný problém a Marcel to jistě jen uvítá. Tohle rozhodnutí ale nechala na něm. Sama si oblékla něco pohodlného, v čem by se dalo nakopat pár zadků, pokud by se s Marcelem dohodla, že už není na co čekat, že by bylo nejlepší ukončit všechno hned.
Bylo krásně, takže se rozhodla projet svou mašinu. V tom všem zmatku už chudinka moc dlouho ležela ladem a ona se vůči ní cítí provinile. Na svoji motorku by nedala dopustit. I když bylo opravdu teplo, ochrana byla ochrana. Vzala si na sebe tedy alespoň koženou bundu a motorkářské boty, které jsou k nakopávání zadků určitě ideální, takže si s sebou nemusí balit žádnou jinou obuv, což by bylo dost nepraktické. Samozřejmě nemohla zapomenout na helmu. Když si ji posléze nasadila, konečně mohla mašinu nakopnout a rozjet se na místo určení, které nijak moc podrobně neznala, ale kdyby bylo nejhůř, má přeci pusu, aby se zeptala. Nakonec dojela bez úhony přímo až na náměstí. Byl tu klid a ona ho tak řevem svého nadupaného stroje trochu rušila. Ale nemělo to trvat dlouho, protože jakmile vypla motor, klid se na náměstíčko znovu vrátil. Svoji motorku zajistila, sundala si rukavice a pak helmu. Trochu si pohodila hlavou, aby srovnala svou blonďatou vlnitou hřívu. Rozepla si bundu a porozhlídla se po náměstí. Marcela zahlédla téměř ihned na lavičce pod rozkvetlým stromem. Vypadalo to skoro, jako by tam čekal její nápadník a oni měli jít na rande. Rozešla se k němu a když byla konečně jen pár kroků od místa, kde Marcel seděl s úsměvem na něj promluvila.) No, kdybys měl v ruce ještě kytku, řekla bych, žes mě pozval na utajené rande. (Porozhlídne se kolem.) Ptáčci zpívají, stromeček kvete, lavička je připravená, romantika víří vzduchem. (Ušklíbne se pobaveně, ale nakonec si sedne a upře zrak na Marcela.) Předpokládám, žes mi psal kvůli tomu problému se smečkou z města.

(Ve městě řádili vlkodlaci..nikdy netušil, že by se něčeho takového dožil. Jak k tomu mohlo dojít, jak to vůbec mohl dopustit? Bylo to snad způsobeno tím, že se až moc bál o Davinu, že jaksi procházel utrpením, že neměl náladu vůbec na nic. Natož řešit jakousi bandu vlkodlaků, kteří se prostě rozhodli dělat bordel ve městě, které tak miluje. Pořád nerozumí, jak to mohlo dojít tak daleko, ale věděl jedno. Nechtěl to už dál odsouvat na později. I kdyby do toho s ním nešli vlkodlaci ze zátoky, udělá to sám. Je dostatečně silný a má poměrně dost lidí, aby těch pár hlupáků sundali. Při nejhorším by mohl poprosit o pomoc i Jeanine. Ale nechtěl to udělat, ne hned. Měl to domluvené s Jacksonem. Měl to být první krok na její dlouhé cestě ke spolupráci. Avšak se nedostali ani k tomu prvnímu. Nejdřív přemýšlel, jak spolu mají vůbec spolupracovat, když se nedokážou dohodnout ani jednom jednoduchém pláně. Předpokládal, že měl Jackson asi něco poněkud důležitějšího a nebo ho jen přešla chuť. Než ale úplně vymazal vlkodlaky ze svého seznamu "Spolupráce", rozhodl se oslovit Nailah. Už měl to potěšení se s ní setkat, poznat jí i jinak než z vyprávění jeho donašečů. A věděl, že si svůj post nezískala jen tak nebo k němu spíš nebyla donucena jenom tak. Lidé v ní viděli vůdkyni, někoho koho zajisté potřebovali, ačkoliv už měli jednu..poměrně obstojnou. Ale ta se jim asi nezamlouvala z důvodu, že chrápe v sídle upírů a ještě k tomu Původních. A tak si tam radši z donucení dosadili šamanku. Nailah na něj zapůsobila už jenom tím, že nijak neodsuzovala upíry a rozhodně se nebála říct, co má na srdci. Rozhodl se tedy jí oslovit jako první, vyzvat jí ke schůzce kvůli něčemu důležitému. Vybral k tomu klidnější část města, kam ani on sám moc nechodil. Byla to ale stejně krásná část města jako každá jiná.
Ladným krokem dorazil na malé náměstíčko a rozhlédl se, zda už tu někde nepostává blonďatá vlčice. Nikde nikdo, takže se rozpochodoval směrem k lavičce pod rozkvetlým stromem. Vypadalo to tu teď jak v nějakém romantickém filmu nebo videoklipu k extrémně sladké písničce o lásce. Zamyšleně se díval před sebe a snažil se soustředit na to ticho, avšak to všechno zničil hlasitý zvuk motorky. Otočil se za zvukem a k jeho překvapení z motorky sesedla právě Nai. Prohodila svou blond hřívou a vypadalo to jako vystřižené z reklamy na Schwarzkopf "To ne já, to moje schauma.". Stále seděl na lavičce a vyčkával, než k němu dorazí.) Možná příště. U upírů jeden nikdy neví.. (Trochu tajemně zakončil svou větu, než se na ní krátce usmál.) Ty jsi se ale moc na romantiku neoblékla. (Podotkl, když si jí prohlédl od hlavy až k patě. Bylo mu už jasné, že věděla, proč jí pozval a rozhodně se podle toho oblékla. Byla zajisté připravená zakroutit pár krky a ukončit několik živůtků. Na její slova jen krátce přikývl a rozhlédl se po náměstí, než zabodl svůj pohled na lavičku, kam ukázal, aby se usadila.) Jackson a já. (Začal, když se usadil na lavičku a podíval se jí do očí.) chtěl jsem se jich zbavit společně s ním. Aby jsme jaksi stmelili naše lidi. Jenže od doby, co jsem s ním o tom mluvil se neozval. (Zněl trochu uraženě.) netuším proč..ale doufám, že k tomu měl pořádný důvod. (Zakončil tak svou část a doufal, že mu trochu osvětlí, proč a nebo co se stalo.)

(Jakmile k němu přišla, musela si z něj trochu utahovat, protože tohle místo bylo opravdu jako vystřižené z nějakého romantického filmu. Ona ale samozřejmě věděla, že Marcel ji na žádné rande nezval, nemyslela si, že by na něj prvně udělala až takový dojem, že by se do ní na první pohled zamiloval a přes všechny překážky, jakou je i její manželství s Jacksonem, by ji pozval na rande, aby jí vyznal lásku. Ne, to dneska opravdu nehrozí a ona to věděla. Možná proto pro ni bylo snadnější si z něj utahovat, protože si byla jistá, že se to nestane. Stejně jako s jistotou věděla, že její manželství s Jacksonem, vlastně už za chvíli nebude bránit ničemu, protože žádné nebude. Oficiální to ještě nebylo, ale schylovalo se k rozvodu. Vybrala si až příliš pozdě. Dala přednost smečce a Jacksonovi před láskou, ale ještě předtím si ji dovolila pocítit na takovou míru, že se to neobešlo bez povšimnutí a zažehlo to velké pochybnosti ohledně manželství. Tedy alespoň v Jacksonovi ano. Vlastně i ona si myslela, že to bude lepší, že bude lepší, když ona a Jackson spolu nebudou, protože Jackson bohužel neuměl zapomenout a celý život by myslel na to, že jeho žena, ačkoliv by se mohla naučit Jacksona milovat, byla donucena vzdát se svojí lásky pro vyšší dobro. Jackson byl férový chlap a tohle prostě nebyla věc, kterou by nesl snadno. Nejhorší bude říct to smečce a obhájit si to. Ale ani oni s tím nic neudělají. Zřejmě pak polezou Hayley do zadku a budou ji prosit, aby se vrátila do jejich čela. Mezi ní a Hayley panovala trochu napjatější atmosféra, ale nikdy nepochybovala o tom, že má Hayley vůdcovství v krvi a že je dobrý vůdce. Ale po tom všem si Jacksona jen těžko vezme. Možná, že ale existovala i nějaká jiná možnost, o které se nikdy nepíše a nebo jsou ty záznamy někde ztracené. Kdo ví, tohle teď ale není třeba řešit, protože teď má před sebou Marcela a zcela jiný úkol. Musela se pousmát nad jeho větou, že možná někdy příště ji na to rande opravdu pozve. Vlastně si to dost době nedokázala představit, i když nemohla říct, že by jí Marcel nebyl sympatický, jenom tam chybí ten faktor, ze kterého by byla paf, kdyby ji opravdu někam pozval.) Ne, to neoblékla. Tak nějak jsem tušila, že to nebude rande. Ale i kdyby bylo, v růžových šatičkách bys mě asi stejně nezahlédl. Asi nejsem moc romantický typ. (Pokrčila rameny. Ona dnes počítala zcela s jiným plánem. Kvůli tomu přizpůsobila i svůj outfit svým očekáváním. Ale na druhou stranu, i kdyby nevěděla, o co se asi bude jednat, neoblékla by se až moc odlišně. Sedla si na lavičku vedle Marcela a rovnou mu naznačila, že zřejmě ví, proč si ji sem zavolal. Jelikož to i předtím, než sem jela, konzultovala s Jacksonem, tak ani Jack nemohl říct, že by snad něco dělala za jeho zády. Naopak byl vlastně celkem rád, že se to konečně vyřeší a věděl, že Nailah to zvládne. Přeci jen má šamanskou sílu a prát se umí, když ji zrovna někdo zezadu něčím nepraští a neunese, aby pak mohl někoho vydírat, aby si ji vzal.) Ano, vím o tom. Jackson mi to řekl a myslím si, že je to dobrý nápad. Vlastně jsem s ním o tom mluvila ještě, než jsem jela sem, protože jsem tak nějak tušila, proč bys se mnou chtěl mluvit. Pokud chceš, můžeme to vyřešit hned dneska. Samozřejmě, že někteří vlkodlaci by se k nám přidali. Tedy takoví, kteří nemají s upíry až takový problém. Něčím se začít musí a vlastně bych nerada riskovala, že se to všechno ještě obrátí proti tvojí komunitě a vznikl by další problém, takže by byli povoláni jen ti nejdůvěryhodnější a nejméně problémoví. (Samozřejmě, že si všimla toho, že Marcel je poněkud uražený, že to s ním Jackson nedotáhl do konce, že se mu neozval a nenaplánovali to spolu, ale nemohla se Jacksonovi divit a z něčeho ho obviňovat. Na vině byla vlastně ona, protože přidala Jacksonovi tolik vrásek, že to nakonec bohužel nedopadlo dobře. Jackson by se rozhodně k plánu s Marcelem vrátil, tím si byla jistá, ale zřejmě chtěl nejdřív vyřešit všechny své osobní problémy s ní, aby měl čistou hlavu na takovou akci s Marcelem. Jenomže když už se Marcel ozval jí, dal nakonec Jackson věci do pohybu a vlastně byl připravený poslat pár vlkodlaků do boje, aby se trochu semkli s upíry. Nechal to na ní, aby na to dohlídla. Možná, že se tu ukáže i sám, ale popravdě si to nemyslela.) Jackson je připraven poslat svoje lidi. Možná se ukáže i sám, ale nejsem si jistá. Možná by bylo lepší, kdyby nechodil. (Věděla, že kdyby měli bojovat oba dva, tak by se nemuseli na sto procent soustředit, protože by je strhly myšlenky na osobní problémy. Je si jistá, že tohle ví i Jackson sám a proto se neukáže. Ale může ji i překvapit. Viděla na Marcelovi nechápavý výraz. Měla mu to osvětlit víc, nebo nad tím snad jen měla mávnout rukou a neřešit to? Bylo to dost osobní a mezi ní a Jacksonem, ale stejně se to všichni dozví.) Jackson a já máme problémy… jako rozvodové problémy. (Podívá se na něj a vydechne. Pak ale ještě rychle něco dodá.) Nikdo to ještě neví, ani smečka ne. A já bych ocenila, kdybys to nešířil dál a nechal si to pro sebe. Bude to i taková známka důvěry mezi námi dvěma.

(Na nějaké věci jako rande ani nepomýšlel. Nejen, že měl pořád city ke Camille, ale neměl na to ani náladu. Pokud už by si měl začít něco nějakou ženou asi by to bylo něco nezávazného. Nějaký sex na jednu noc, nic víc. City mu už tak způsobily dostatek bolesti. Začal se tedy soustředit na mnohem důležitější věci. A to na budoucnost tohoto města, města, které tak miluje a, pro které už tolikrát prolil krev. Nejen krev svých nepřátel, ale i vlastní. Utrpěl velké bolesti a ne všechny byly fyzické. Občas bylo jednodušší dostat pořádnou nakládačku, než aby vám něco ublížil psychicky. Z té fyzické bolesti se člověk dostane, zvláště někdo jako on. Ale psychická setrvává, vžírá se do člověka a otravuje  každou buňku, do té doby než s tím jeden nějak začne bojovat. On si velmi dlouhou dobu nechtěl přiznat, že trpí, ale nakonec si to uvědomil a rozhodl s tím něco dělat. Zaměřit svojí mysl na něco mnohem důležitějšího. Něco, co pomůže nejen jemu ale i New Orleans a možná i vztahům s vlkodlaky. Jejich rozhovor začal velmi uvolněně. Cítil se vedle Nailah mnohem lépe, než vedle Jacksona. Nebyla tak  upjatá a dokázala pochopit i srandu. Proto s ní taky hned začal vtipkovat. On sice vtipkoval s každým, ale věděl, u koho si to může dovolit a v jaké míře. Navíc Nailah si do něj taky hned rýpla. Zavtipkoval nad tím, že se možná jejích příští schůzka nebude týkat "pracovních", ale osobních záležitostí. Sám si je dva moc nedokázal představit, jak spolu sedí někde v pětihvězdičkové restauraci nad sklenkou kvalitního vína a zamilovaně se na sebe dívají. Samozřejmě, Nailah je atraktivní a velmi se mu líbí i její vlastnosti, které za tu chvíli objevil, ale bylo tu pár překážek. A jedné z nich říkal Jackson. Pak tu bylo to, že je vlkodlak, vůdce, asi by to moc vlkodlaků neskouslo. A taky mezi nimi ani nic nebylo. Ale kdo ví. Třeba mezi nimi nějaká ta malá jiskra přeskočí a oni pak spolu utečou jako zamilovaný pár pryč z města...Tak dobrá, ani to se nejspíš nestane. Krátce se usmál nad její odpovědí. Nikdy se mu moc nezdála na někoho, kdo by se producíroval  po městě v krásných letních šatech a s vysokými podpatky. Přeci jenom je to někdo, kdo bydlí v zátoce. Tam asi moc lidé nechodí na podpatcích. Usadil se na lavičku a začal mluvit o tom, proč sem vlastně dnes oba dva přišli. Nailah mu hned na to začala odpovídat. Potěšilo ho, že s jeho nápadem souhlasila a byl rád, že se v ní nespletl. Ještě víc se mu zalíbilo ale to, že byla připravená to skoncovat téměř hned na místě. Opravdu v ní viděl dobrou vůdkyni. Dokonce jí i napadlo vzít jen pár těch "vyvolených". Ví, že někteří ještě mají pořád předsudky vůči upírům. A ani u jeho lidí to není jiné. Někteří se  pořád dívají na všechny vlkodlaky stejně, ale nemůžete se jim divit, když i některým před očima zabili přátelé.) To jsem rád. Chtěl bych tohle všechno mít za sebou, abychom třeba pak mohli postupovat dále v našem spojenectví. (Důležitě pohlédl do jejích očí a krátce přikývl na náznak souhlasu.)  Taky povolám jen těch pár, kterým můžu věřit ve spolupráci s vlkodlaky. Ne všichni nad vámi přemýšlí mile.. (Upřímně jí odpověděl. Věděl ale, že pokud alespoň společně dokážou jednu věc, tak pár jeho lidí změní názor. Začne nad vlkodlaky přemýšlet jako nad jednotlivci a ne jako nad skupinou. Otočil se celým tělem směrem k náměstí a díval se před sebe. Poslouchal Nailah, jak mluví o Jacksonovi a upřímně ho to trochu uráželo, že jen poslal své lidi a nepřidal se. Ale nemohl s tím nic dělat, když se mu nechtělo, tak se mu nechtělo. Avšak ho překvapilo, když se přiznala, že by byla raději, kdyby nechodil. Otočil se tedy není  a zadíval se na ní naprosto nechápavě. Netušil, jestli šlo o něco vážnějšího, než jen manželskou hádku, ale nechtěl jim do toho moc rýpat. Klidně by se obešel i bez osvětlení, ale Nailah se nadechla a začala mluvit.)  Samozřejmě. (Přikývl krátce, když zmínila, aby to nikde nevykládal.)  To je mi líto..Opravdu. Není jednoduché procházet si něčím jako rozvod. (Podíval se na ní chápavě. Když už mu teď vysvětlila, co se mezi nimi stalo, tak už i chápal, proč sem Jackson nechtěl. A byl rád, že alespoň Nailah byla schopná hodit své osobní problémy za hlavu a vyřešit s ním to, co by se mělo. Vstal z lavičky a vytáhl si z kapsy telefon. Zavolal jednomu ze svých lidí a sdělil mu, kam má jít a aby tu byl do 5 minut.)  Půjdeme na to, ne? Nemá to cenu prodlužovat. (Trochu šibalsky se na ní usmál.)

(Tak nějak cítila, že za všechno to zdržování a průtahy dlužila Marcelovi vysvětlení. Ne, že by nějak chtěla troubit do světa, že ona a Jack se rozvádí a ne, že by se jí tím chtělo nějak chlubit, ale Marcel spoléhal na jejich spolupráci a stál o to, aby to mezi upíry a vlkodlaky klapalo. Alespoň tedy v mezích míry. To příměří je velice křehké, ale je to lepší než nic a slibuje to dobrý začátek v nových vztazích mezi těmito dvěma frakcemi. I Jackson o to stál. Unavovala ho ta věčná nenávist a chtěl s Marcelem započít své spojenectví společným plánem, jenomže osobní problémy, které se rozhodně nedaly bagatelizovat, mu teď bránily v tom, aby myslel jen a jen na plán s Marcelem. A jemu, zdá se, došla trpělivost, proto si ji zavolal. Rozvod ale opravdu nebyla lehká věc a i když se ona i Jack spolu snažili normálně vycházet, na obou dvou byla poznat jistá podrážděnost, nejistota a bolest. Jacka to zasáhlo opravdu hodně. Jeho štěstí v lásce je až tragické, ale to neznamenalo, že by si nenašel ženu, lásku svého života, i bez toho, aby ho do sňatku nutila povinnost. Možná, že takovou ženou byla ta čarodějka Genevieve. Jenomže ta Jacksonovi nedokázala oplatit jeho city. A ani žádná jiná mu je nedokázala dát. Zřejmě teď na nějakou dobu na lásku zanevře, ale rozhodně by na ni neměl zanevřít napořád. Ona tam čeká, možná ji už potkal, ani o tom neví. Nezasáhlo to ale jen Jacka. Ona taky neprožívala zrovna nejšťastnější chvíle. Člověk by si řekl, že bude přeci svobodná a měla by se radovat z toho, že nebude pod vlivem Jacksonovy síly a jejich manželství, ale ani jí se s tím vším nesrovnávalo lehce. Rozhodně to bude trvat, než znovu pocítí opravdovou úlevu a svobodu. Nejprve pocítí jen bolest a vinu. A než se její vlčice zotaví z toho, že nemá svého druha, to už ji v sobě raději potlačí na maximum a nedovolí jí, aby se vydrala na povrch. Ani si nevšimla Lorenta, protože svou pozornost věnovala právě Marcelovi. A vlastně ani neví, co by dělala, kdyby ho zahlédla. Rozhodně by byla hloupost se k němu hned přihrnout. Jednak byl Jackson stále jejím manželem a druhak by se cítila jako absolutní krysa, kdyby jen, co se jí rozpadne manželství, padla do náruče Lorenta. Možná, že se tím bude opravdu zbytečně dál trápit, že si tím bude jen sama zatápět pod kotlem a bude jen prohlubovat svou bolest, protože miluje muže, se kterým stejně nehodlá po rozvodu být. Alespoň ne hned. Bude to všechno moc čerstvé na to, aby skočila Lorentovi do náruče a byla s ním šťastná. Navíc by tím Jacksona pošpinila ještě mnohem víc, ale to ona nechce. Jackson je dobrý chlap a za jiných okolností by z nich byl jistě spokojený a šťastný pár, ale tady v tom universu to není možné. Proto tedy Marcelovi řekla, co se chystá, čím si teď s Jacksonem prochází a zdálo se, že to naštěstí pochopil a už se víc nemohl cítit uražený za to, že plány, které s alfou smečky měl, trvaly tak dlouho, než byly opravdu zrealizovány. Nebo spíš než zrealizovány budou.) Jo, neskáču z toho zrovna dva metry do vzduchu, i když je to tak nějak celé kvůli mně. (Kousla se do rtu a pramen, který jí spadl do očí si narovnala zase za ucho.) Nicméně, tu samozřejmě nejsme kvůli tomuhle. (Podívala se na Marcela, který ihned na to s vyzývavým úšklebkem konstatoval, že by se měl jejich plán zrealizovat nejlépe hned. Ona proti tomu samozřejmě nic nenamítala, takže jediné, co teď ještě musela udělat, bylo zavolat pár vlkodlaků, kteří byli ochotní spolupracovat s upíry, aby se vypořádali s lidmi, které v dřívějších dobách nazývali bratry. Vlkodlaci, kteří dříve byli součástí smečky v zátoce, se odtrhli s vidinou větší moci a možnosti zničit upíry v tomto městě jednou pro vždy. A tohle je teď všechny bude stát jejich životy. Už dlouho ohrožovali Marcelovu komunitu a zabili nejednoho upíra. Dokonce spolupracovali i s matkou Původních a jejím synem Finnem, se kterým se párkrát taky dostala do křížku.) Jen mi dovol vyřídit si jeden hovor, abych svolala posily. (Zvedla se z lavičky a poodešla trochu dál. Bylo jí jasné, že Marcel ji klidně mohl poslouchat, kdyby chtěl, ale ona se cítila líp, když se na ten hovor vzdálila alespoň pár kroků. Zavolala jednomu z vlkodlaků, Martinovi, aby mu všechno řekla a samozřejmě po něm chtěla, aby přivedl i ostatní, na kterých se domluvili. Martin to měl taky vyřídit Jacksonovi. Nechtěla, aby to šlo mimo něj, ale v tuhle chvíli se jí ani nechtělo mu telefonovat. Místo setkání byl park, který se nacházel nedaleko jedné skromnější ubytovny, kde podle všech informací smečka přebývala. Když to půjde dobře, mohli by vlkodlaky prostě vylákat do zadní uličky za motelem a tam je potrestat za to, co udělali. Samozřejmě si nikdo nemohl být jistý, že na ubytovně budou úplně všichni, ale měla by tam být většina. Ostatně motel byl sledovaný 24 hodin denně. Vrátila se potom za Marcelem.) Takže, všechno je zařízené. A pokud je tomu tak i z tvé strany, myslím, že můžeme vyrazit k motelu… Ehm, jsi tu pěšky? Mohla bych tě svézt, pokud bys chtěl zažít ten pocit, když tě na motorce veze holka. (Zasměje se a čeká na Marcelovo vyjádření, aby už mohli vyrazit.)

(Lidé, kteří jsou ve svazku manželském se také hádají, mají problémy. Takže ho ani moc nepřekvapuje, že jim ten jejich nucený vztah neklape. Oba dva mu přijdou jako odlišné osoby, dva jiné živly, kteří k sobě prostě nepasují. Možná, kdyby je nikdo k jejich vztahu nenutil, našli by si společnou cestu. Ale jak chcete milovat někoho, s kým vesměs musíte být. Pro dobro svého lidu. Byl rád, že se mu Nailah svěřila. Byl jeden z mála lidí, kteří to vědí a jeho to utvrdilo v tom, že jejich spolupráci myslí vážně. Nemusela mu to říkat, stačilo, kdyby řekla, že mají třeba nějaké rodinné problémy, ale ona k němu byla zcela upřímná. A on toho rozhodně nějak nechtěl využít, stejně by neměl nic z toho, že by řekl pár lidem o rozvodu slavného páru ze Zátoky. Chápal, že Jackson neměl náladu něco teď řešit, ale stejně by byl radši, kdyby se mu ozval, že to třeba nechají na později. Ale teď už je pozdě, aby si stěžoval. Je tu teď s Nailah, připraven všechno vyřešit, skoncovat s pár lidmi, kteří terorizovali jeho město, kteří se spojili s Mama Původní a s jejím synem. Ještě neměl to štěstí ho potkat, alespoň ne v téhle době. Finna vlastně viděl jen v jeho krásné dřevěné rakvi. Vzpomíná si na doby, kdy byl ještě malý a součástí famílie, jak mu Klaus vyprávěl o svém bratrovi. A na to, jak mu vyprávěl o jeho celé rodině. Přestal přemýšlet nad minulostí a pohlédl na Nailah, která tu teď byla vedle něj. Nijak moc se nerozhlížel okolo, takže si vůbec nevšiml, že je někdo pozoroval. Možná měl ten pozorovatel štěstí, že ho neviděl. Nemá rád, když ho někdo špehuje. Promluvil na Nailah, aby jí ukázal, že mu je to líto. Nad její odpovědí nic neřekl, jen se krátce pousmál. Na to, co však řekla potom nevěděl, jak zareagovat. Usmát se by bylo špatné a dívat se na ní stylem, aby mu řekl všechno, co ví, to nechtěl. Takže jen jemně přikývnul a podíval se na pár vteřin do země, než vstal z lavičky a sdělil jí, že by měli jít už na věc, ať to neprotahují. Vytáhl si svůj telefon a vytočil číslo jedno ze svých lidí. Domluvil se s ním, aby vzal určité lidi a dorazil na místo, o kterém společně už mluvili před tím. Věděl moc dobře, kde se vlkodlaci potulují, kde tráví své noci a dny. Trávil hodně času získáváním informací právě o této partě. Schoval si telefon do kapsy a otočil se na Nailah, která právě vstávala z lavičky.) Jistě. (V krátkosti jí odpověděl a ještě se na chvíli usadil na lavičku. Lokty si opřel o kolena a mírně se předklonil, pozoroval jí, jak jde radši pár kroků od něj, i když jí to nijak nepomůže. Stejně by jí mohl slyšet, kdyby chtěl. Ale on to neměl zapotřebí, takže se podíval jiným směrem. Opravdu byl rád, že se věci konečně začaly hnout kupředu, něco se začalo dít a jeho to těšilo. Už ho nebavilo dívat se na to, jak umírají nevinní, jak trpí jen kvůli tomu, že se banda tupců chtěla pomstít za to, co jednou udělal. Pokud se chtěli pomstít, měli by jít za ním, ale na to si nikdo netroufl. Přemýšlel nad tím, jak plán provedou. Napadlo ho, že to on by je mohl vylákat ven z jejich ubytovny. Vždycky to uměl se slovy a vyprovokovat je pro něj bude jednoduchý úkol. Pohlédl na Nailah, která se k němu pomalu přibližovala a rychle vstal z lavičky. Přikývl na její otázku, že je vše zařízené i z jeho strany.) Víš, že bych tam byl rychleji pěšky než na tom..stroji. (Podíval se směrem k její motorce a pak zpátky na ní.) Ale nerad čekám, takže se klidně svezu.. (Ani si nepamatuje, kdy naposledy seděl na něčem takovém. Vždycky měl radši auta, přišli mu pohodlnější. Následoval Nailah k její motorce a jakmile ho pokynula, aby nasedl, učinil tak. Cesta na motorce nakonec nebyla tak příšerná, jak předpokládal. Vlastně to šlo poměrně v pohodě. Zastavili před malým parčíkem, kde už čekalo několik jeho a jejích lidí. Na všechny se podíval s jistou vážností, ale ne nadřazeností. Nechtěl je nějak provokovat, ale věděl, že mu to jde opravdu moc dobře, i když se o to právě nesnaží.) Tak.. (Pronesl a podíval se na Nailah, když k nim přišli blíž.) rozhodl jsem, že je vylákávám ven. Jsem přece jen jeden z důvodů, proč tu teď vůbec jsme. (Zadíval se na každého, který tu před ním stál. Tito vlkodlaci nechtěli nic jiného, než smrt upírů a jeho smrt.) Pokud s tím tedy všichni souhlasíte.. (Chtěl, aby to nebylo všechno jen na něm, ale aby rozhodovali i ostatní. Pokud mělo jít o spolupráci, tak se tak taky musel chovat. Jakmile mu to všichni odsouhlasili, tak vykročil a prošel okolo svých lidí a jednoho z nich poplácal po rameni. Vlezl do té uličky za rohem a sebral na zemi nějaký větší kámen. Chvilku si ho jen tak přehazoval z ruky do ruky než ho konečně hodil do jednoho z oken, kde věděl, že jsou.) Hej!! (Zakřičel hlasitě.) Slyšel jsem, že jste si našli novou zábavu, než vybírání vší a běhání za klackem. (Bylo v jeho hlase slyšet to pobavení.) Tak jsem tady. Přišel jsem si pokecat, chlapy, tak kde jste?? (Ještě jednou zvýšil hlas, než přestal na chvíli mluvit.) To jsem já, Marcel.. (Téměř sladce pronesl, ale pak se jeho hlas zlomil a on se najednou začal smát.)