New Orleans - City

(Většina lidí sem chodila hlavně kvůli tomu, aby zde vyměnili nějakou psychickou bolest nebo trápení za fyzickou. Ona to tak dělala. Mlátila celý den do pytle, úplně se utahala, pak se doma pořádně najedla a spala jako zabitá. Většinou. Někdy si musela vzít prášek na spaní, který jí dala Cami. Je pravda, že kloubky jí pak bolely třeba ještě několik dní, ale bavilo jí to a stálo jí to za to. Tělocvična pro ni byl únik z reality. Stejně tak jako hudba. Ať už poslech, nebo její vytváření, nebo přehrávání. Bavilo jí obojí. Hrála na kytaru anebo na klavír. Klavír měla radši, ale naposledy na něj hrála u Marcela, co si pamatuje. Bylo tak sladké, jak spolu hráli na klavír, co jí koupil. Marcel byl nadaný na spoustu věcí. Talentovaný a rozený vůdčí typ. Autorita. Marcel, jako jeden z mála, byl pro Claire někdo, koho, sic až teď, viděla jako silnou osobu, trochu ho skrytě obdivovala. Byl takový, jaká Claire vždy chtěla být, ale nedokázala to. Ne dostatečně.
Zajímalo by, jaký člověk zavinil, že sem Marcel chodí vybíjet si převážně zlost a nahromaděný hněv. U ní to byla ona samotná a Kol. Nějak se s tím vším nedokázala vyrovnat. A tady přišla na jiné myšlenky. Hlavně věděla, že zde by Kola nepotkala. Tělocvična nebo posilovna, to byly pro Kola zapovězená místa. On si myslel, že nic z toho nepotřebuje, což je docela pravda, a kdyby tak by tu jen balil nějakou svojí jednorázovou záležitost. Snad ho to nenapadne a ona ho nebude muset pozorovat, jak tu nabaluje nějakou hezkou holku, na rozdíl od ní. Ona měla do krásy daleko, ale snažila se nabrat. Musí pomalu, aby jí nevznikly strie a celkově rychle nabrat nebo ubrat jako v jejím případě není vůbec zdravé.
Moc už si nepamatuje jejich minulé setkání, jen ví, že nebylo vůbec pěkné. Její smysly pracovaly tak na 50% a byla úplně mimo, co si pamatuje. Marcel docela vychladl, ale ne úplně. Její dopis zřejmě nečetl a ani nebude, což je docela škoda, ale vlastně asi i dobře. Jak o tom přemýšlí, měla štěstí, že se mohla rozloučit. Kdyby doopravdy zemřela… Ne, nebude na to myslet. Smrt si pro ni přijde za dlouho. Doufá v to. Ráda by se dožila 40, 50. Jakmile je ale člověk starý, tak už je to spíše utrpení a tak radši, než by zestárla, zastřelila by se. Na tuhle teorii ji přivedl před několika lety jeden její kamarád, když spolu hulili trávu. Byl hrozně inteligentní a zvláště měl zajímavé teorie, když byl zkouřený. To ona jen mlčela anebo se všemu smála. Ach, to byly časy. Měla by Kolovi někdy umotat pořádného jointa, aby taky viděl, co ta mariánka dělá.
Dotkla se jeho ramena a ucítila teplo, které z něj sálalo, a také napínaní a povolování svalů. Bylo to úžasné a nepamatuje si, kdy mu byla takhle blízko. Pamatuje si, jak se spolu jednou opili a probudili se vedle sebe ráno nazí. Stále se nějak nerozpomněla, co se tam vlastně stalo. Musela se nad tímhle pousmát, ale její úsměv zmizel, když jí Marcel málem zasáhl. Trochu se toho bála, protože by jí Cami asi musela zašít obličej k sobě po jeho ‚jemném‘ doteku. Zazubí se na něj.) Stále dobrá. (Myslí to vážně. Marcel vypadá dobře a je si tím jistě více než vědom. Dále se k tomu nevyjadřuje, tohle není správné téma.
Ona ho zná. Jeho tělo, snad každý kousíček jeho kůže, prohlubně a záhyby, výčnělky a citlivá místa. Oba dva se znají více, než Claire s kýmkoliv jiným. Trochu ji to děsí, ale nakonec je to docela příjemný pocit. Zná dobře i jeho psychickou stránku. To o něco méně, než tu fyzickou, což ji mrzí, ale dokáže se s tím smířit. Třeba ji někdy dá možnost prozkoumat jeho srdce lépe, ať už jako kamarádce, nebo staré známé.
Marcel se dle libosti obslouží a ona ho prozkoumává pohledem. Některé partie více, jiné méně. Hledá změny, ale nejvíce jich najde v jeho očích, které vypovídají, jak na tom celkově je. Vidí, jak je nervózní, což je zvláštní, protože ona vůbec. Má nutkání k němu dojít a konejšivě mu přejet rukou po zádech nebo ho jen vzít za ruku, ale ještě není vhodný čas na nějaké doteky. Možná nikdy nebude. Netuší, jestli její dotek nevyvolá v Marcelovi hněv. Cítí, že má potřebu si slově rýpnout a ulevit a ona ho nechá, díky čemuž ho možná trochu překvapí.
Sleduje ho ze strany, jak si uklízí věci a přehrabuje se v tašce. Nevyhledává zbytečně nějaký vážný oční kontakt, nemá to ráda. Cítí se potom, jako kdyby tu stála nahá. Především si všímá jeho obličeje. Výrazných zubů a rtů, krásně tmavých očí, čerstvě ostříhaných vlasů. Dokáže ocenit maličkosti. Pochválila by mu účes, ale nechce, aby to vyznělo, jako že si z něj dělá srandu.
Jakmile se jí zeptá, ihned pokývá hlavou. Myslí to vážně.) Vím, že by ti to šlo. (Pousměje se na něj a přehoupne váhu na druhou nohu. Musí se zasmát, jeho otázce, zda by mu zaplatila tolik.) No, sice je to více než dost, ale dobrý učitel je k nezaplacení, že? Ale i tak bys stou cenou mohl jít trochu dolu, třeba na občasné pozvání na skleničku? (Znovu mu ukázala svoje bílé zuby. Na další otázku souhlasně přikývne.) No jasně, já svá slova myslím vážně. (Jemně ho přátelsky bouchne do ramena a je za ním na plac k žíněnkám. Když spadne, bude mít jistotu, že jí zachytí a zmírní její bolestivý pád na zem. Stoupne si naproti němu a připraví se. Dívá se mu do očí. Ta dnes dostane. Hlavně žádná zlomenina, proběhne jí hlavou a zničehonic vystartuje proti Marcelovi. Výpad mířený do břicha, ještě jednou, teď k obličeji a doleva. Je docela rychlá, ale síla je dost mizerná.)

(Objevil tohle místo vlastně čirou náhodou. Znal tuhle budovu, stejně tak jako zná každou jinou. Zná celé město lépe než svůj původ. Ale nebyl si vědom toho, že tu je tělocvična. Zašel sem jednou, když běžel okolo. Na pár chvil se zastavil, aby se trochu porozhlédl a jeho oko zaujala otřískaná cedule, na které byl nápis "Gym". Vlezl dovnitř a všiml si hned na první pohled, že to není nějak žádaná tělocvična. A za tu dobu, co sem už chodí, tu bylo nanejvýš deset lidí. Není nijak extrémně moderně vybavená, ale to jemu nevadí. Nepotřebuje hi-tech vybavení, aby ze sebe dostal přebytečnou páru. Stačí mu starší, ale pevný boxovací pytel a je spokojený. Pokud si chtěl zaběhat, tak prostě šel ven, nepotřeboval běžící pás nebo podobné hlouposti. Takové věci mu přijdou jako naprostá zbytečnost.
Občas se cítil jako časovaná bomba, ale tady..tady to ze sebe téměř vše dostal. Nikdy ze sebe všechno úplně nedostane, to by pak v něm nezbylo už vůbec nic. Ani lidskost. Aby se zbavil všechno, co ho štve, trápí, drásá jeho srdce, musel by vypnout svou lidskost. Zmáčknout jakési pomyslné tlačítko ve svém nitru. Nikdy takovou věc neudělal a ani neví, zda by toho byl schopen. Musela by ho potkat ještě jedná hrozná věc, aby k něčemu takovému klesl. Jiný důvod by asi nebyl. Ale kdo ví, co ho potká, jak zareaguje a, co všechno ho čeká. Člověk, upír, vlkodlak, čarodějka, kdokoliv na tomto světe si nemůže být nikdy ničím stoprocentně jistý. I když téměř každý říká, že by nikoho nezabil, tak pokud by šlo vážně do tuhého a v sázce by byli váš a nebo člověk vašeho milovaného, kamaráda, rodiny, udělali by jste cokoliv jen, aby jste sebe nebo daného člověka zachránili.
Potom, co ucítil jemný dotek hubené ručky na jeho rameni a zjistil, že to vlastně je Claire s ní prohodil pár slov. Pochválil jí, že vypadá naprosto příšerně zato ona mu pochválila jeho postavu. Jemně se usmál, jelikož ho to potěšilo. Prostě rád slyší, jaký fešák je a, jak dobře jeho tělo vypadá. Vždycky takový byl a, i když ho srazíte na zem, tak bude vždycky pyšný na svoje tělo, svůj vzhled a celkově pyšný na celou svou osobu. Je prostě už takový ten typ. Nic jí k tomu už ale neřekne a raději se přemístí ke svým věcem, kde ze sebe setře pot, trochu se občerství a hlavně zkontroluje, že po něm není vlastně žádná sháňka.
Vyslechne si několik slov od Claire směrem k tomu, než aby si popovídali o svých problémech, tak že si dají jakýsi..zápas. Není to špatný nápad, rád bojuje, rád někomu nakope zadek a zvlášť když je to někdo jako Claire, ke které stále cítí vztek, i když už ne tak extrémní. Vychladl od té doby, co jí viděl naposledy. Jelikož ona pořád mluvila, tak měl možnost si jí trochu více prohlédnout. Zjistit, co všechno se na jejím obličeji změnilo. To hlavní, co prošlo změnou, byl její výraz. Dřív se tvářila většinu svého času šťastně, usmívala se, měla jakousi jiskru, ale teď? Teď to tak nějak postrádá. Vypadá jako nějaké odkopnuté štěně, které se ale snaží dostat zpátky na nohy, snaží se udělat ze sebe zase to pěkné štěňátko. Přestal jí konečně sledovat a odložil flašku zpátky do tašku, kterou následně zapnul. Obrátil se na ní s překvapenými slovy. Ne, nedokázal si sebe moc představit jako nějakého učitele sebeobrany. Sebeovládání možná, na to už je zvyklý. Vzhledem k tomu, že musí každého upíra naučit ovládání. Ale sebeobrana? Byl by v tom vůbec dobrý? Kdo ví? Možná to někdy v budoucnu i někdy zkusí. Zamyšleně se podívá do strany, jakoby nad tím musel popřemýšlet, než se otočí zpátky na Claire, která mu potvrdí, že by mu to šlo. Jemně přikývne, jakože to bere v potaz a pak rovnou pronese otázku s poměrně vysokým číslem. Zakroutí hlavou, ale s provokativním úsměvem na tváři pohlédne Claire do očí.) Ještě nejsme tak daleko, princezno, aby jsi mě zvala na skleničku. (Udělá kratší pauzu, než pokračuje.) Navíc..neslyšela si nikdy to, že nemáš chodit na skleničku s tím, kdo je tvůj učitel? (Naprosto si vymyslí hloupé rčení, jen aby zněl zajímavě a vtipně, než na pár chvil zmlkne. Mlčení mu ale opravdu vydrželo jen těch pár chvil. Zeptá se jí, zda to opravdu myslí vážně a Claire ho přesvědčí, že ano. Ucítí jemné, přátelské bouchnutí do ramene, ale moc dlouho nad tím nepřemýšlí, protože se vydá k placu se žíněnkami. Postaví se někde uprostřed a čeká, než k němu dojde Claire. Pozoruje její pohled v očích, jakoby v nich hledal náznak potom, co provede. Nehodlá zaútočit první, to vážně ne. Nemusí ale ani dlouho čekat, než Claire udělá výpad dopředu, přesněji k jeho břichu. Ráně se však vyhne a vyhne se i hned té druhé a, když se ho snaží praštit do obličeje, tak jí blokuje svou levou rukou. Udělá jeden krok dopředu, čímž jí donutí udělat krok dozadu. Všimne si, že si chrání obličej a tak využije situace, aby jí praštil do břicha. Nebyla to nějak velká rána, vlastně jen taková jemná..na jeho poměry. Je docela rychlá, to se musí uznat, ale sílu teda moc nemá. Není se čemu divit, když teď musí vážit 15 kilo i s postelí. Udělá výpad dozadu v případě, kdyby se ho Claire chystala nějak udeřit. Ona se rozhodne pro velmi riskantní krok a to ho znovu udeřit do obličeje. Chytne její malou pěst pevně a podkosí jí nohy, pustí její ruku a nechá jí tak spadnout na žíněnku.)

(Chodí sem docela ráda a často. Moc lidí o tomhle místě neví nebo mají radši novější posilovny a všechny ty kovové stroje. Jí tohle vyhovuje, stačí jí to a má tu svůj klid. Nikdo jí neotravuje, nekouká na ni a hlavně jí tu nikdo nepozná. To jí vyhovuje. Může se tak naplno věnovat sobě a svému tělu. Zvláště takhle brzy tu není skoro nikdo. Ráno má nejvíce energie a tak vždy něco dělá. Jde si zaběhat, nebo cvičí doma jógu, pokaždé je to něco jiného a střídá to, aby neměla namakané jen nohy a ruce nic. Nejdůležitější je pro ni ale protahování. Zkrácené nebo povolené svaly to je hrůza. Snaží se tak udržet si správné držení těla a neničit si klouby nebo cokoliv jiného. Zpět do formy jí i pomáhá zdravé stravování. Hodně zeleniny, masa, ovoce, vynechává nezdravá jídla, přepálené tuky, ale zase miluje sladké, takže cukrů má někdy více než dost. Také omezuje alkohol a snaží se i cigarety, ale to jí nejde tak dobře jako alkohol. Snaží se, ale nikdy to nevydrží. Měla by si zajít někam, kde by jí pomohli s odvykáním, aby na to nebyla sama a udělala to správně. Spí více než předtím, ale stejně to stojí za houby. Občas jí něco bolí. Záda, nebo břicho, nejčastěji hlava. Někdy na to pomůže prášek anebo to odezní samo. Zatím ale nemá nějaké závažné zdravotní problémy.
Na úzkost jí pomáhal nejvíce běh. Většinou vyběhla pomalu od bytu Cami a čím více potkávala lidí, tím zrychlovala. Běžela tak rychle, že jí pálily plíce a křičely o vzduch, nohama jí projížděla bolest, která přicházela ve vlnách a měla pocit, jako kdyby jí v hlavě bil ohromný zvon, před kterým se snažila utéct. Jenže jak můžete utéct před něčím, co je ve vaší hlavě? Až když doběhla k lesu nebo do parku, zpomalila, nabrala dech a v chůzi se pomalu vydýchávala. Pročistila si tak krásně hlavu a při chůzi utřídila zbývající myšlenky. Zpocená se vždy vrátila do bytu a dopřála si osvěžující sprchu společně s vydatnou snídaní. Nejradši měla džus a vajíčka se zeleninou a celozrnným chlebem. Mohla by to jíst pořád.
Nikdy nějak nepřemýšlela o tom, co by udělala, kdyby si mohla vybrat, jestli ona, nebo někdo, koho má ráda. Lidí, co měla ráda, moc nebylo, vlastně by je dokázala spočítat na jedné ruce. Kol, Cami, Jackson, Marcel, možná Alisea a Lorent, ale tihle dva byli spíše lidé, kteří se k ní chovali pěkně, dobří známí, než přátelé. Pro Kola by se obětovala, o tom přemýšlet nemusela. O Cami, tam to bylo složitější. Zřejmě by to ale také udělala, protože by pak nedokázala žít s tím, že Cami jí zachránila život a ona jí nechala zemřít. I když jí Jackson zřejmě zavrhl, tak nějak by dokázala obětovat svůj život, aby on mohl žít. Dluží mu to. To samé má u Marcela. Vyžene tyhle myšlenky z hlavy a pohlédne na Marcela. Všimla si, že se usmál, díky její pochvale. Marcel měl rád sebe a každý to věděl. A ona svoji pochvalu myslela vážně. Vypadal dobře, to mu prostě nemohla upřít, ani kdyby chtěla. Možná, že u něj má malé bezvýznamné plus, ale i to se počítá. Rády by prostě, aby to mezi nimi bylo jak předtím, dobré, v pohodě. Nezávisí to na ní, ale především na Marcelovi, zda jí dokáže odpustit. Doufá, že jednou ano. Jeho úsměv mu oplatí. Zahřeje jí to na srdci. Všimla si, že jí baví dělat ostatním radost a cítí se šťastná, když dokáže vykouzlit úsměv na tváři, i naprosto cizího člověka.
Potom se Claire rozpovídá a tak nějak mu naznačí, že opravdu chce, aby byli znovu přátelé. Možná, že tohle je zkouška, kterou jejich vztah buďto posilní, nebo úplně zruinuje. Je to jen na nich. Doufá, ale v to první. Nerada by přišla i o něj. Ví, že Marcel by se zřejmě jen naštval, kdyby spolu měli mluvit a tak mu nabídne jinou variantu, pro něj řekla by i lákavější. Neuniklo jí, jak na ní po očku kouká a snaží si ji nenápadně prohlédnout. Vytáhla koutky rtů malinko nahoru a vřele, laskavě se mu dívala do očí. I ona si u něj všimla jisté změny. Snad všichni v tomhle městě se nějak změnili, posunuli, ať už správným, nebo špatným směrem. Kdyby věděla, co si myslí, jak ji přirovnává ke štěněti, asi by se musela hlasitě a upřímně zasmát, protože něco takového by určitě nečekala. Oba dvou jsou zatím dobře naladění, docela uvolnění, což je pro ni příjemné překvapení. Čekala, že se to bude vyvíjet trochu jinak. Všimne si jeho úsměvu a stejnou měnou mu oplatí. Její úsměv se o něco více zvětší, jakmile jí Marcel odpoví. Řekl ještě. To je dobře. Proběhne jí hlavou.) Ne, to jsem opravdu nikdy neslyšela. Zřejmě proto, že jsi to teď vymyslel? (Bylo to jasné podle toho, jak se odmlčel. A navíc ho zná. Pak už přejdou k jejich zápasu. Sledují se, pozorně se dívají do očí a ona pak vystartuje. Zatím němá žádný zásah, což jí pěkně štve a motivuje, aby se více snažila. Marcelovi to jde a měla by si dát pozor, aby jí v zápalu do hry nějak vážně omylem neublížil. Jakmile od něj dostane ránu do břicha, shrbí se a couvne. Zasténá. Břicho je pro ni stále citlivé, i potom, co jí ho Kol vyléčil. Na chvíli se za něj chytne a zkřiví obličej bolestí, ale nepřestává. Nechce od toho odstoupit. Chce ho zasáhnout od obličeje, ale místo toho Marcel sevře její ruku, podsekne jí nohy a nechá jí dopadnout na žíněnku. Claire se stihne přetočit na bok, takže dopadne celou svou váhou na rameno. Zaskučí, ale tiše. Bude tam mít při nejlepším modřinu. Rychle se zvedne ze země. Tohle nebylo úplně férové. Podívá se mu do očí a pohodí si vlasy. Potřebuje ho dostat na zem. Ale jak? Je tak třikrát větší jak ona, silnější a hbitější. Natočí se k němu bokem a začne ho pomalu obcházet, jako kdyby si rozmýšlela, jestli na něj nemá zezadu skočit a sejmout ho dolu. Když je Marcel v té nejnevhodnější pozici, vystartuje, trochu si poskočí, vrazí do něj celým svým tělem, a když Marcel zavrávorá, uhodí ho zatnutou pěstí do čelisti. Nedává do toho moc velkou sílu, protože ho nechce rozzuřit a stále to bere jako docela přátelský souboj. Nechce aby se začali prát až moc vážně.)

(Někdo by mohl říct, že už si začal zvykat na nepřítomnost Daviny, ale není tomu tak. Ano, možná se tváří méně smutně, méně.. duchem nepřítomný a víc jako, kdyby už to byl zase on. Ale to není pravda, stále má ve svém nitru jakousi díru, jen se jí naučil skrývat, lépe než kdy předtím. Nepotřebuje, aby se ho každý ptal, co se děje, proč je takový, proč se vůbec neusmívá a, proč pořád smutní po nějaké mladé puberťačce. Vždycky uměl skrývat své pravé pocity, myšlenky za jakousi masku, zeď. Ale jedno období mu to vážně nešlo, bylo to chvíli potom, co Davina zůstala ve vězeňském světě. Prostě na něj bylo všeho moc, že už se ani nedokázal schovávat za masku. Kdo by se taky dokázal celou dobu usmívat, když přišel o nejlepšího přítele, člena rodiny? Chovat se jakoby se nic nestalo.
Dnes tu zase stojí před boxovacím pytlem s hlavou plnou myšlenek a hodlá se zde všechny špatné myšlenky nechat. Vymlátit to ze sebe a odejít s poměrně prázdnou hlavou. Dorazit do sídla, ze kterého se už stal jeho domov. Do bytu ani moc nechodil, jen když potřeboval nějaké své oblečení a nebo jen zkontrolovat, zda ho nevykradli. A nebo si jen připomenout Davinu. Její pokoj zůstal stejný jako, když ho opustila. Nezměnil ani věc, nepohnul ani tím modrým, obnošeným tričkem na zemi. Vše bylo, tak jak má být. Až na jednu maličkost..Davina tam nebyla. Nebyla a možná ještě dlouho nebude. Sám ani neví, kdy se vrátí, ale moc dobře ví, že už ho to nebaví. Stálé čekání. Nejraději by tam šel hned teď, i když to není možné. Musejí se splnit určité podmínky, aby se vůbec dostali do vězeňského světa.
Z jeho soustředěného mlácení do pytle ho vyruší jemný dotek na rameno a hlas, který téměř přeslechl. Řekla to tak tiše, že kdyby písnička zrovna nepřestala, neuslyšel by jí. Její dotek ho ale tak vyvedl z reality, že jí málem uhodil. Ne, že by potom možná netoužil, ale nechtěl jí bouchnout jen tak z ničeho nic. Lidé okolo by se na ně koukali, přitáhlo by to nechtěnou pozornost a tak uvolnil stisk a ruku schoval do kapsy. Prohodil s ní pár slov na úvod a pak se šel občerstvit a obsloužit. Claire mezitím pokračovala v mluvení a vypadalo to, jakoby ho neviděla století a chce mu říct vše, co se jí právě honí hlavou. On využil té situace, aby zjistil, jak moc se její vzhled změnil, její řeč těla, pohyb rtů, pohled v očích. Ani sám nečekal, že bude tak vyrovnaný, klidný. Asi přeci jenom ten čas pomohl, potřeboval vychladnout, podívat se na jejich situaci z jiné strany. Neodpustil jí to ne, v žádném případě. A ani se k tomu nemá v nejbližší době, ještě potřebuje čas a vidět, že se vážně změnila. A není to jen další z jejich her. Na to, že ho chce pozvat na skleničku odpoví svým osobitým stylem. Nehodlal s ní jít hned na skleničku, jakoby se nic nestalo. Hodit vše za hlavu jedním mávnutím a přiťuknout si nové začátky. Ne, zas tak důvěřivý debil není.) Možná.. (Odmlčí se a s tímto uzavře jejich konverzaci o tom pití. Přejde k místu, kde proběhne ten jejich..boj. Přijde mu to stejně komické, nazývat to tak. Je to jen taková..hra.
Nehodlá na ní používat své upíří schopnosti, protože je jasné, že vyhraje i bez toho. Je rychlý, i když právě nepoužívá svou upíří rychlost. A stejně tak je i silný. Ale hlavně je chytrý, jak rád říká. Má svůj mozek, za který je snad radši, než za své tělo. První útok udělá Claire, což taky čekal, takže ho to nepřekvapilo a využil to ve svůj prospěch. Praštil jí do břicha, ne nijak silně, ale přesto slyšel tiché zaskučení. Nevěděl, že břicho je pro ni citlivé místo, možná kdyby to tušil, tak jí tam nepraští. A nebo použije menší sílu. Ale nevěděl, neví nic, takže se nějak extrémně nehodlá chovat hodně. Potom, co se vzpamatuje, zaútočí mu na obličej, což ale nenechá dojít daleko. Pevně chytí její pěst a podrazí jí nohy, aby dopadla na zem. Claire se někam podařilo překulit, takže dopadla na rameno.) Vážně chceš pokračovat? (Zeptal se jí, když ještě ležela na zemi, na které ale Claire moc dlouho nezůstala. Pozoroval jí, jak okolo něj prochází, jakoby hledala tu nejsprávnější pozici, kdy na něj zaútočit. Nechal jí, ať dělá, co uzná za vhodné. Otočil se k ní zády a přestal jí sledovat, díval se dopředu..před sebe. Protáhl si krk a pak zakroutil hlavou, měl takový ten postoj, jakoby se už nudil a čekal na nějakou akci. Uslyšel, že si Claire trochu poskočila a vystartovala na něj. Otočil se k ní čelem a schytal to do čelisti. Trochu to zabolelo, ale nezabíral se tím dlouho a vrátil jí ránu zpět. Tentokrát do žeber, jen jemně, protože kdyby dal větší ránu, tak by jí mohl zlomit vejpůl.) C'mon, Claire. Dej mi pořádnou ránu. (Pověděl, když si trošku poskočil dozadu, aby se mohla lépe napřáhnout. Ani neví, proč jí tak provokoval. Asi se prostě jen nudí.)

(Některé dni pro ni byli těžší, než ty předešlé. Občas prostě chtěla ten hluk ve své hlavě jednoduše utišit. Všechno to pískání a vřeštění, co jí způsobovalo časté bolesti a nespavost. Všechny ty noční můry a špatné vzpomínky. Chtěla, aby to přestalo. Doufala, že to bude jen špatné období, které se brzy skončí, jako ta nejtemnější noc, jenže ona byla obklopená ze všech stran neprodyšnými zdmi a tak nemohla nikdy spatřit denní světlo, sluneční paprsky. Cami ji pomohla jednu cihlu rozbít, ale zbytek už Claire musí udělat sama. Bude to trvat dlouho, bude to bolet, stát pot a krev a buďto to zvládne a pak bude moct odpočívat, nebo zemře obklopená zdmi, zlomená. Bylo to těžké. Když nebyla Cami doma, prostě si s vínem sedla do obýváku, zachumlala se do té nejteplejší a nejchlupatější deky a brečela. A když už neměla co ronit, četla si knížku, nebo koukala na televizi, anebo psala. Různé nesmyslné zápisky, nebo písničky. Bavilo jí skládat hudbu, a milovala zpěv už od malička. Byla to jediná věc, co jí zůstala. Spolu s nezkrotným hněvem a špatnými rozhodnutími. Připadala si, někdy, jako že je moc citlivá. Nikdo v jejím okolí jí nepřišel tak zničený a unavený jako ona sama. Jako kdyby všichni ostatní byli silní, aby zvládli svoje problémy, jen ona byla slabá. Nedokázala se s tím vším prostě vyrovnat. Nevěděla, jak se s tím má vyrovnat, jak najít svoje štěstí, jak to přejít. Byla zaseklá a nevěděla, jak se někam pohnout. Bylo toho na ní prostě moc. A tak se to ze sebe snažila všechno nějak dostat. Nejlépe pohybem. To jí pomáhalo nejvíce. Přišlo jí, ale že jí to nikdy dostatečně neulevilo. Svou úlevu nenacházela ani v spánku, jídle nebo třeba horké vaně. Všechno jí přišlo tak všední, tak ohrané a nezáživné. Chtěla pomoc, ale nikdy si nenechala. Nenáviděla se za to. Za všechno. Chtěla si usmířit alespoň Marcela, protože oni mezi sebou měli dobrý vztah a nerada by přišla i o něj. Někdy si říkala, co všechno ještě přijde a zda bude mít někdy klid. A tak na něj promluví. Čeká mnohem horší reakci, ale netuší, jak by měla zareagovat. Vlastně si nic z toho pořádně nepromyslela a tak jen spoléhá na to, že Marcel bude dobře naladěný a bude mu po vůli. Naštěstí svou pěst zastavil. Kdyby ne, neví, jak by Cami to černé oko vysvětlila. No, asi by jí řekla pravdu. Nakonec se spolu rozpovídají, tedy mluví více Claire, než Marcel, ale i on občas něco řekne. Na jeho možná už nic neříká, jen přikývne chápavě hlavou. Chápe ho více, než si myslí.
A pak si naproti sobě stoupnou do ringu a začnou spolu přátelsky soupeřit. Je to docela nevinné, dokud jí Marcel nepraští do břicha, což je od něj stále nevinné, ale díky jejímu zážitku je to pro ni jedno z nejcitlivějších míst. Zaskučí. Neví nic o tom, co dělala, když byla pryč, a ona mu o tom ani nechce povídat. Stačilo jí, o tom mluvit s Cami i tak to bylo dost těžké a pro ni strašně vysilující. Nejradši by o tom nikdy už s nikým nemluvila, ale asi se tomu nevyhne. Možná by Marcel měl vědět, kde byla a jak se měla, když byla pryč, přijde jí, že si to zaslouží, ale teď není vhodná doba a není si jistá, zda ta vhodná doba někdy bude. Jakmile se jí zeptal, když se zvedala na nohy, jestli chce pokračovat, odhodlaně se mu podívá do očí a vydechne.) Jsem zvyklá na mnohem horší bolest a chování. (Byla to pravda. Stále má na zádech jizvy a to samé na předloktích, ale ty si udělala sama. Připomínají ji, že na tom byla mnohem hůře. Viděla, že hraje, že se nudí a tak toho využila a jednu mu konečně vrazila. On jí to ale ihned vrátil do žeber a ona jen zaťala zuby a podívala se mu zpytavě do očí po jeho výzvě. Docela ráda by mu nakopala zadek, ale není ve formě a ještě dlouho nebude. Pohodí si vlasy a napřáhne se. Míří mu na hlavu, ale mezitím, co je zaměstnán krytím obličeje, tak druhou rukou míří do jeho největších slabin. Nakonec ho ale vší silou ho trefí podbřišku. S divokým výrazem se na něj podívá. Teprve teď to začíná být pořádná sranda. Předtím se jen zahřívala. Najednou chce víc, aby to nebylo už jen přátelské pošťuchování. Chce, aby ji Marcel trochu omlátil o žíněnky, aby se zpotila, ale chce to přežít ve zdraví. Modřiny a namožené svaly jí nevadí. Zlomeniny a vyražené zuby ale už ano. Začne se krýt a čeká, co udělá. Jsou u sebe docela blízko a ona cítí jeho dech na svém obličeji. Kdyby to byla jiná situace, možná by si jeho blízkost užívala, ale takhle to je nepříjemné, protože ví, že dostane na frak. O krok si odstoupí a nepřestává sledovat jeho oči.
Tušila, že by se něco mohlo stát, že by Marcel mohl ujet, ale rozhodla se to riziko podstoupit. Hlavně se docela dobře bavila, i když jí Marcel dával pěkně na frak. Oba dva byli najednou divocí a hraví, jak koťata, co spatřila šidítko. Pár výpadů od Marcela, nějaké rány schytala ona, pár on, ale v jeden moment viděla v jeho očích zuřivost a vzplanutí takové, a věděla, že to bude bolet. Napřáhl se více než předtím a celou svou silou jí při zápalu hry uhodil silně pod oko. Claire zavrávorala a spadla na zem, ihned si šahajíc na nateklé místo na jejím obličeji. Oba dva z toho byli docela vyjevení, především Marcel, a tak mu odsouhlasila jeho domněnku, že už je rozumné, aby to pro dnešek zabalili. Claire se rozhodla, že už půjde domů a Marcel se zřejmě také už dost vyřádil (na ní), takže se sbalili, prohodili pár slov a každý si šel svou vlastní cestou, akorát Claire s pytlíčkem ledu na tváři, který jí jako omluvu (nebo možná slušnost či pocit viny) Marcel sehnal, a rodící se krásně barvenou modřinou, která bude její kůži zdobit ještě nějakou chvilku.)

(Už uběhli přesně tři dny od doby, kdy se vrátili z vězeňského světa. A byli to také přesně tři dny, co umřel Kai a s ním měla umřít i Cami. Jenže to se nestalo. Samozřejmě Sophie byla ráda, ale byla z toho zmatená. Nevěděla, zda to trvá déle nebo prostě Cami neumře díky tomu, že Kai umřel ve vězeňském světě. Neměla odpovědi a to jí dohánělo k šílenství. Kdykoliv Cami mohla umřít a nevědět kdy, je snad ještě horší, než vědět přesný čas. Snažila se najít nějaké řešení, jak tomu zabránit, ale měla tak málo informací. Mohla snad jen zkusit nějaké opatření například ochranné kouzlo, jenže nevěděla, zda to bude fungovat. Už z toho pomalu začínala šílet a není divu. Její kamarádka byla v ohrožení života a Sophie jí nemohla jen tak nechat umřít. Nemůže o ni přijít.
Byl večer a jí docházeli možnosti, kde hledat. Rozhodne se proto napsat Cami a promluvit si s ní osobně. Třeba společně na něco přijdou, co jim celou dobu uniká. Domluví se s ní, že se sejdou v jedné kavárně. Hned poté se převlékne, upraví svůj zanedbaný vzhled a pomalu vyrazí směrem ke kavárně. Od baru je to sice trochu dál, ale jelikož má Sophie ještě čas, jde pěšky. Aspoň se provětrá na čerstvém vzduchu a protáhne si svaly. Potřebovala to.
Za necelou půl hodiny už vchází do kavárny, kde po chvilce rozhlížení, najde Cami sedět u jednoho stolu.) Ahoj, doufám, že nečekáš dlouho. (Pousměje se na ni, jakmile přijde ke stolu a usedne na židli naproti ní. Objedná si u servírky jedno Latte macchiato s banánovou příchutí a s trochou skořice navrch. Jakmile od nich servírka odejde, pohledem se vrátí opět ke Cami. Pozorně si ji prohlédne, jako by se na ní snažila najít nějaké stopy toho, co přijde. Zhluboka se nadechne.) Jak ti je? (Ano, byla to blbá otázka. Jak by jí asi mělo být? Umřel jí poslední člen rodiny a sama čeká na smrt, která záhadným způsobem nepřichází.) Mrzí mě, že Kai umřel. Tohle jsem opravdu nikdy nechtěla. (Řekne jí zcela upřímným hlasem. Sice svou lítost projevila hned, jak jí o všem řekla, ale teprve teď jí to mohla říct osobně a Sophie chtěla, aby Cami věděla, že jí to opravdu mrzí. Má pocit, že Sophie je příčinou smrti v rodině O'Connell. Sean, Kieran, Kai a pokud umře Cami na jejích rukou bude další krev. Další promarněný život a to jen díky rozhodnutí, která Sophie učinila.)

*Není mrtvý. Kai není mrtvý, nemůže být. Tyto slova jí běží hlavou den co den, noc co noc už po tři dny. Věděla jistě, že kdyby padl on, tak by ji stáhl s sebou. Jenomže po té noci, kdy jí Klaus dal krev se ráno probudila jako člověk, ne upír v přeměně. Samozřejmě, že trpí vnitřně nad ztrátou člověka ke kterému za tak krátkou dobu stihla mít neskutečně blízko i přes všechny věci, které jí udělal. Další z věcí, co jí nedávala spát bylo, že zatímco Davina se vrátila, tak on tam zůstal. Nikomu to nedává za vinu, protože podle toho, co se stalo to vypadalo, že je mrtvý a i když by to z jejích úst mohlo vyznít hrozně, pořád bylo logičtější ho tam nechat a zachránit alespoň ji. Je těžké myslet na to, co s ním je, jak ho dostat nazpět, stejně tak jako je těžké smířit se s tím, že by mohl být opravdu mrtvý a že sama brzy zemře taky a nebo bude dál žít jako člověk. Protřídila všechny věci, které Kai za sebou zanechal, když opustil nedobrovolně jejich svět, ale nenašla nic, žádnou zmínku o něčem co se týče jejich covenu a celkově o Gemini. Je si však jistá jednou věcí a tentokrát by za to dala ruku do ohně, že je to pravda...Kai nelhal, ne tentokrát.
Displej mobilu se rozsvítí na stole poblíž ní, když jí přijde zpráva od Sophie. Vezme si ho do ruky a přečte si ji, přičemž jí vzápětí odešle zpětnou vazbu, že souhlasí s jejich setkáním. Upřímně kdyby jí nenapsala, tak by to brzy udělala sama, protože si taky s ní chtěla promluvit. Dalo by se říct, že je to její nejlepší kamarádka, člověk ke kterému má strašně blízko a kterého by vždy bránila, i kdyby se měla postavit proti své krvi. Uvažuje nad takovou možností už teď, protože co si budeme povídat...pokud se Kai vrátí, pokud je stále naživu, tak tohle přinese katastrofu na kterou by se měli připravit. Zůstal tam podruhé a jak ho zná, tak ho okolnosti nebudou zajímat a proč? Protože se nebude starat, protože on se vždy na samotném, hořkém konci stará hlavně sám o sebe. Jelikož vyrazí hned na místo setkání a ještě k tomu autem, tak se do kavárny dostaví dříve, než člověk na kterého čeká. Posadí se k jednomu stolečku u okna, objedná si pro sebe latté a k tomu pomerančový džus. Sedí na židli a nohu má přes tu druhou, přičemž s ní jemně pohupuje do nepravidelného rytmu. Nemůže si pomoct, ale je nervózní celkově ne z krátkého čekání či setkání s její kamarádkou.
Automaticky při pohledu na Sophie roztáhne rty do úsměvu a položí si obě ruce na stoleček.* Ahoj, ne vůbec ne. Máš zpoždění jenom čtyři minuty. *Lehce se zasměje. Možná není vhodná doba na vtipkování, ale má za to, že obě to potřebují. Ví, že není smířená s tím, co se stalo, stejně tak ona nedokáže ještě vstřebat všechno a hlavně si nepřipouští, že je její bratranec mrtvý. Není ten typ člověka, co by dlouho popíral skutečnost a obzvlášť, když všichni z její rodiny jsou pryč, ale nedokáže si to přiznat vzhledem k tomu, že je stále tady, že stále dýchá a není z ní chodící krve nasávající bytost. Nechá ji, aby si objednala a pak lehce nad její otázkou povzdychne.* Poprvé ve svém životě si nejsem úplně jistá, tak se cítím. *Řekne naprosto upřímně a po celou dobu se jí dívá do očí. V jejích očích lze vidět, že je na duši ztrápená, avšak tělem to nijak najevo nedává. Semkne rty pevně k sobě a zlehka zavrtí hlavou na nesouhlas, přičemž odvrátí zrak k oknu. Zadívá se na ulici, která nikdy nepřestává být rušná a zvláště ne v tomto období.* Jsme si tím vůbec jistí? *Pronese stylem, jako kdyby se ptala i sama sebe, hlasem, který je tichý, avšak Sophie ho může slyšet. Vrátí se pohledem k ní.* Protože já ani zdaleka ne. Kai je možná manipulátor, lhář a zrádce, ale v tomhle nelhal. Když umře vůdce, tak zemřou všichni...neřídil by se tím, kdyby věděl, že je nějaká skulinka, vím to. Vždy si zjistil všechno, vždy si byl naprosto jistý, než jednal. Kai byl, je a bude génius v plánech a přesně tohle byl důvod, proč nikdy nezabil svého otce. Když se vrátil v době, co ho z nás nikdo neznal...*Nadechne se zhluboka a stáhne ruce do klína.*...nemohl ho zabít, i když sebevíc chtěl. Jeho život závisel na Joshuovi a když se stal Kai vůdcem, tak už měl city, které mu to nedovolovaly. Nemůže být mrtvý, Sophie a myslím, že to je ještě horší, než kdyby opravdu byl. *Možná by to neměla říkat právě ona, možná to ani od ní nečeká, možná jí tím zklame, protože ji má za někoho, kdo by nikoho nenechal zabít, kdo by nikomu neublížil a obzvlášť členovi své rodiny, ale ví, že v tomto má pravdu. Budou trpět, všichni, pokud to přežil, budou trpět za to, že ho tam nechali. Výraz ve tváři se jí změní, zjemní a nakloní hlavu mírně do strany. Po celou dobu se jí dívá do jejích čokoládových očí.* Není to tvoje chyba. Nikoho z vás. Byla jsem naštvaná z počátku, ale potom jsem si uvědomila, že děláš to, co bych dělala i já. Chráníš své nejbližší, protože je nemůžeš ztratit a za to se neomlouvej. Jsi dobrý člověk, Sophie. *Pousměje se na ni.* A vím, že by si nikomu úmyslně neublížila, pokud by si k tomu neměla důvod. *Nedokáže se na ni zlobit a ani nechce. Čas nelze vrátit nazpět, teď by se spíše měli zaměřit na zcela jiný problém, který je s velkou pravděpodobností bude čekat.*

(Po cestě do kavárny stále musí přemýšlet nad vším, co se stalo a stane. Pořád zcela nemůže uvěřit tomu, že Kai byl mrtvý a teď měla umřít i jedna z jejích nejbližších kamarádek. Vlastně jedna ze dvou. Co si budeme povídat, Sophie neměla zrovna moc kamarádek a obzvláště takových, kterým se mohla svěřit se vším. Byly tu jen dvě. Genevieve a Cami, pokud tedy nepočítá svou mladší sestru Davinu. Jenže tu už tak neřadí do svých přátel, ale do rodiny. Sophie vždy vycházela spíše s muži než se ženami, i když neví proč tomu tak bylo. Měla pár domněnek. Nejspíš to bylo jen kvůli tomu, že největší část covenu tvořili právě ženy a byly to ženy, které přistupovaly k těm radikálním rozhodnutím, byly to ženy, které většinou měly rozhodující slovo. Bastiana, která rozhodla o Sklizni. Agnes, která rozhodla o ukončení Seanova života. Jane-Anne, která rozhodla o osudu její neteře Monique. Její matka, která rozhodla o tom, že Sophie bude žít v jedné velké lži. Možná to byl opravdu ten pravý a jediný důvod, proč nevěřila ženám a nevycházela s nimi. A teď jedna z těch, kterým věřila měla umřít? To nemůže dopustit. Nemůže přijít o svou nejlepší kamarádku. Nejhorší na tom je, že neví jak to zastavit. Neví, kdy to přijde a jak. Cítila se bezmocně jako v den, kdy jí před očima umřela Monique. Ani předtím a ani teď nemůže nic dělat. S těmito myšlenkami pomalu dojde až ke kavárně, kde se má sejít s Cami. Otevře dveře a vejde dovnitř. Rozhlédne se po kavárně a za chvilku zahlédne Cami u stolku, který byl u okna. Musí se pobaveně usmát její odpovědi, i když teď nebylo moc důvodů ke smíchu, neubránila se tomu.) Za ty čtyři minuty tě na to kafe zvu. (Usedne ke stolu a objedná si u servírky, která k nim zamíří hned, jak spatří Sophie. Kavárna byla útulná a v tuhle dobu tu nebylo moc lidí, protože většina byla někde v barech nebo klubech, i když byla zrovna středa a zítra byl pracovní den. V New Orleans to žilo každý den, nehledě na to, zda je zrovna víkend nebo ne. Pozorně si prohlédne Cami a poté se jí optá na to, jak jí je. Byla to hloupá otázka vzhledem k okolnostem, ale potřebovala to slyšet od Cami. Kývne hlavou na její odpověď a vydechne. Chápe, že to pro ni teď musí být obzvláště těžké. Přišla o posledního člena rodiny, pokud Sophie nepočítá její rodinu z Portlandu, odkud Kai pocházel, ale ty lidi Cami neznala, byli pro ni cizí. Řekne ji, jak ji mrzí všechno, co se stalo. Jak ji mrzí, že Kai umřel. Jenže její odpověď ji trochu zaskočí. Co tím myslí? Svraští obočí a nechápavě se na ni podívá. Jak by jen Kai mohl žít? Marcel si byl na sto procent jistý, že je mrtvý. Má spíše pocit, že si to jen Cami nechce přiznat. Její slova dávaly naprostý smysl, ale je si jistá, že existuje důvod, proč Cami neumřela nebo ještě neumřela. Poslední její věta Sophie opravdu mate. Proč by to mělo být horší, než kdyby byl opravdu mrtvý? Má pocit, že nic už nikdy nebude dávat smysl. Cami může vidět, jak je Sophie zmatená.) Marcel si byl na sto procent jistý, že je mrtvý. Kdyby nebyl nebo by byl jen náznak toho, že by mrtvý být nemusel, pokusila bych se ho vzít také a zachránit. (Podívá se jí přímo do očí.) Věřím tomu, že Kai říkal pravdu se smrtí vůdce a ostatních členů covenu. (Vydechne a jednou rukou si prohrábne vlasy.) Říkal Kai někdy, jak dlouho trvá, než umřou ostatní? Třeba to opravdu trvá déle a my máme čas to nějak vyřešit. (Neříká to, protože chce, aby Kai byl mrtvý, ale aby si Cami nedělala zbytečné naděje. Falešná naděje je snad to nejhorší, co může být. Na konci všeho, kdy člověk konečně spatří pravdu, sesype se na kousky.) Myslíš, že by se chtěl mstít? Pokud tedy si tedy budeme myslet, že opravdu žije a dostane se z vězeňského světa. A pokud ho nechal žít ten muž, který ho patrně chtěl zabít, podle toho co jsem viděla. (Začalo jí opět vrtat hlavou, kdo byl ten muž. Do teď na něj neměla myšlenky, protože řešila problém, který se týkal Cami, ale teď se jí opět vybavila jeho povědomá tvář. Kdo to byl? Připomene si, že se musí na toho muže zeptat Chrise. Musel přeci po tolika letech vědět, že ve vězeňském světě s ním někdo je. Z jejích myšlenek ji probere Cami. Zadívá se na ni a začne poslouchat, co říká. Jakmile dopoví, co chtěla, Sophie spadne obrovský kámen ze srdce. Celou dobu jí tížilo, že ji snad Cami nikdy zcela neodpustí a nikdy to mezi nimi nebude jako dříve, ale to teď bylo minulostí. Cami chápe, proč to udělala a to je pro ni snad to nejdůležitější. Nemění to sice fakt, že měla více věřit Davině a vůbec to nedělat, ale slova, která Cami řekla pro ni znamenala hodně.) Ani netušíš, jak moc se mi právě ulevilo. Vím, že to byla chyba… ale jsem ráda, že to chápeš. (Usměje se na ni.)

*Nevěřili byste kolik lidí se vám mihne před očima, když jen tak poklidně sedíte v jedné z kaváren a sledujete každý jejich krok. Mohla by jich napočítat snad stovku za tu dobu, co čeká na svou kamarádku, aby si konečně po delší době promluvily. Když se na ně tak díváte, první co vás napadne je to, že byste chtěli mít stejně bezstarostný život jako oni. Žít v jejich lidském světě bez smrti na každém rohu, bez nadpřirozených bytostí, ale pokud se nad tím opravdu zamyslíte, tak vidíte jenom obraz bez barvy. Ti lidé mají své vlastní problémy, které je sužují, mají své starosti, které je trápí den co den, noc co noc. Ve skutečnosti se nemají o moc lépe, než vy sami. Nemůžete si občas vybrat, kde vás vítr zavane, ale můžete si zvolit své možnosti. A ona to udělala. Mohla odejít, mohla kdykoliv opustit tohle šílené město hned po tom, co zjistila krutou pravdu. Jenomže si zvolila jinak a i přesto, že prodělává jednu ztrátu za druhou, že se obává, kdy jí někdo znovu bude chtít vzít život naučilo jí to jedno. Žít naplno, každou minutu, hodinu, den či měsíc. Zvolit si to po čem srdce touží. Ničeho nelituje, maximálně jenom toho, co neudělala a mohla udělat. Polovina jejího srdce krvácí, druhá však je šťastná.
Usměje se s menším komentářem na Sophie a ještě více rozšíří rty, přičemž mírně zakloní hlavu dozadu.* Můj šéf mě zve na kávu. Měla bych očekávat na konci konverzace papír, který by bylo nutno podepsat? *Povytáhne obočí pobaveně. Samozřejmě, že nečeká, že by jí dala výpověď. To rozhodně nebyl důvod, proč se dnes zde sešly, ale na druhou stranu by jí to ani nemohla mít za zlé, jelikož v práci delší dobu nebyla. Měla školu, kterou už má za sebou, svůj diplom dostala a upřímně? Ani netuší, co přesně má teď dělat. Je toho tolik, že ani nepřemýšlí, zda zůstane jako barmanka v Rousseau's, protože světe div se, tu práci má ráda a nebo se začne věnovat více do hloubky psychologii. Úsměv tvář ihned opustí, když přejdou k vážnější konverzaci. Samozřejmě, že nad ztrátou Kaie trpí, ale stále se nemůže zbavit myšlenky, že ve skutečnosti mrtvý není, nemůže být. Ano, popírání je první fáze smutku, když na vás přijde v takovou chvíli, ale ona velmi dobře ví, že tohle se nedá srovnávat. Je si jistá tím, že by už mrtvá dávno byla, že by nebylo možné žít, pokud není vůdce Gemini covenu naživu, protože v tom případě by už na nikoho nebyla vázaná, ale ona byla. Sleduje výraz v její tváři a i přesto, že vypadá zmateně z jejích slov, tak pokračuje. Nejenom, že nechce, aby byl její bratranec mrtvý, protože si k němu za tu dobu, co se znají našla vztah a vybudoval se v něco pevného. Je si jistá tím, že je vlastně prvním členem z celé jeho rodiny se kterým mělo něco jako s ní. Na jednu stranu si byli cizí, jako kdyby příbuzní nebyli, ale stále mezi nimi bylo něco pevného a na druhou stranu byli jako sourozenci, co se věčně hašteří. Je si jistá jednou věcí a to je to, že pokud Kai nezemřel, pokud přežil a on musel, tak by se měli připravit na další zlé časy, proto řekne Sophie svou obavu. Dá ji prostor k vyjádření, přičemž po celou dobu sleduje výraz v její tváři, který nenaznačuje právě nějakému pochopení jejich slov. Rozumí tomu, myslí si, že to jenom popírá, protože ztratila až příliš mnoho. Povzdychne si a přikývne souhlasně hlavou. Ano, Marcel něco viděl...mohl ho vidět mrtvého, ale to neznamená, že jim opravdu byl.  Vzpomene si na jednu událost, kterou nechce připomínat, protože je stejně tak bolestivá jak pro ni, tak i pro Sophie, ale je to jediný příklad na který si vzpomněla a který musí použít.* Zachránila si mi život, Sophie. Když si mě poprvé zahlédla, co si viděla? Protože já jsem si jistá, že právě mnoho známek života jsem nevykazovala. Byla jsem skoro mrtvá, úplně na pokraji svých sil, nemohla jsem  se hýbat. *Polkne a na chvíli se odmlčí při té vzpomínce. Všude po kostele byla její krev, měla zlomené končetiny, sotva se mohla nadechnout a její srdce uhánělo k poslednímu úderu. Netuší, co se stalo ve vězeňském světě, ale musí jí být jasné k čemu přesně míří. To, co na první pohled mohla vidět Sophie u ní, tak to stejné mohl zahlédnout Marcel u Kaie a první dojem může klamat.* Vím jak to vypadá, vím, že si pravděpodobně myslíš, že už nedokážu zvládnout další smrt blízkého člověka, ale znám Kaie. On je přeživší. *Snaží se jenom o to, aby jí věřila, aby se nad tím alespoň zamyslela stejně tak jako ona sama.* Nejsem si jistá, že by se přesně zmínil o tom kdy. Ale když se s ním setkal Klaus, který ho chtěl zabít, tak ho upozornil na tento malý fakt a já jsem si jistá, že tím myslel i to, že jen, co by zemřel, tak bych zemřela i já, tudíž by ani nebyla šance na to mě zachránit. Mohou to být jenom slova někoho, kdo se snažil si zachránit krk a nebo mluvil pravdu. A já věřím tomu, že mluvil pravdu, protože to už bylo v době, kdy litoval svých činů nejvíce. *Chvíli se rozhoduje, zda má o jejím vyřešení problému říct Sophie a nebo si to nechat pro sebe, protože netuší, jaký by na to měla názor, ale kdyby se to stalo, tak či tak by se to dozvěděla. Nadechne se zhluboka.* Vzala jsem si ten večer, co si mi volala Klausovu krev. Je to asi jediný způsob, jak se vyhnout případné smrti, kdyby přišla.* Přizná se jí. Probudila by se jako upír v přeměně, ale nemají a neměli čas na to přemýšlet nad jinou alternativou. Hned na to přikývne souhlasně na její slova a ve tváři má vážný výraz, spíše až plný obav z toho, co by se stalo, kdyby se vrátil. Je si jistá tím, že ona a Davina, která s ním byla po celé čtyři či pět měsíců jsou jediné osoby, které mohou předpokládat alespoň z části jeho kroky. A tímto si je více, než jistá.* Mstít? Přišla by pomsta a my bychom měli co dělat, abychom přežili. Sophie, pokud to přežije první po kom půjde budeš ty a Marcel a já si něco takového nechci ani představit. *Zavrtí nesouhlasně hlavou a její hlas je tichý, avšak stále ji může slyšet. Ať už se stalo cokoliv, nikdy by nechtěla přijít ani o jednoho z nich, protože jsou pro ni až příliš důležití.* Rodina nerodina...i já bych pocítila jeho hněv. Znám ho dost dobře na to, abych věděla, že to, co neunese je zrada. Jeho největším strachem je a vždy bylo vězeňský svět. Strávil tam dvacet let a když se vrátil, všichni šli dál, zatímco on zamrzl na jednom bodě. Já jsem teď šla dál, vždyť už ani nebydlím ve svém bytě. Davinu máte nazpět a není důvod, abyste se tam vraceli, což by teď už nemělo ani žádný smysl. Kai neví, co je to odpuštění a i když má city, tak stále je to ten člověk, co neměl ani špetku empatie. Myslím, že bychom se měli připravit na nejhorší a taky si promluvit s Davinou, protože ta ví mnohem více. Hlavně o tom, kdo byl ten muž. *Natáhne ruku směrem k latté a upije z něj trochu, než ho zase vrátí na podšálek. Opravdu má obavy z toho, co přijde, protože i když to může trvat, tak se pokaždé vrátil z vězeňského světa a nikdy to nedopadlo dobře.
Odpustí ji, nechce a nedokáže se na ni zlobit. Udělala chybu, uvědomuje si ji a vidí jí to v očích, ale cí víc, tak nehodlá přijít o tak blízkého člověka jako je ona. Sophie pro ni znamená mnoho, byla tady pro ni od samého začátku, co přišla. Dala jí práci, vždy jí vyhověla, popovídaly si spolu dobře, vysvětlila jí všechno ohledně nadpřirozeného světa, zachránila jí život, byla to ta nejvíce blízká osoba, kterou měla. Usměje se na ni příjemně, přátelsky a vstřícně. Nechtěla ji tím způsobit nějaké další trápení.* Nemyslíš, že by to bylo trochu nespravedlivé, kdyby ne? Odpustila jsem i člověku, který mě dvakrát zabil. Sama bych se cítila zahanbeně, kdybych byla naštvaná na někoho, kdo pro mě udělal tolik jako ty. *Cukne jí koutek úst a položí si jednu ruku na stůl, přičemž do ní uchopí sklenici s džusem.* Všichni děláme chyby, ale rozhodně mezi těmi svými nechci ztrátu své nejbližší přítelkyně. *Ještě jednou ji věnuje úsměv a zapije chuť kávy, kterou ještě doteď cítila v ústech. Odloží sklenici s oranžovou tekutinou na stůl.* Jaké to je vůbec mít po takové době Davinu nazpět? Jak je jí? A jak se vůbec cítíš ty? *Ještě neměla příležitost s ní mluvit, ale jednoho dne to určitě přijde. Jen ji dává trochu prostoru k tomu, aby vše vstřebala, než jí začne pokládat otázky. Samozřejmě ji taky zajímá, jak je na tom sama Sophie, protože i když má sestru nazpět, tak se zdá utrápená.*

(Potichu se zasměje.) Neboj, plánuji ti dát lepší odstupné, než je kafe. Pokud se tedy jednoho dne stane, že by jsi skončila. (Ví, že Cami u ní nebude pracovat navždy, i když jí to celkem mrzí. Byla to skvělá barmanka, k zákazníkům se vždy chovala mile a hodně Sophie pomáhala s nějakou zakázkou, ale Cami tuhle práci v první řadě chtěla, aby si mohla vydělávat při studiu. Ale teď? Školu dokončila a pravděpodobně se bude věnovat tomu, co ji nejvíce baví a co vystudovala. Může si otevřít svou vlastní oficiální poradnu nebo co vlastně vše psychologové dělají. Mohla by pomáhat ostatním lidem. Znamená to, že jednoho dne bude muset za Cami shánět náhradu a to bude opravdu těžké. Cami se nedala jen tak nahradit. Když teď nad tím přemýšlí, nejspíš by měla najmout někoho už teď, alespoň na půl úvazku. Sama toho měla až nad hlavu, že netuší, kdy se bude moct věnovat opět naplno baru. Když byla Davina pryč, pracovala Sophie každý den. Někdy od rána až do večera, ale teď už se nemůže stále schovávat v práci nebo doma. Musí začít řešit problémy jako právě teď s Cami, i když by si s ní raději jen tak povídala o čemkoliv jiném.  Poslouchá Cami a zcela nechápe její slova. Tedy chápe, co říká, ale … Jak by jen Kai mohl být naživu? Neví, jestli to má přisuzovat tomu, že truchlí. Byla by nerada, kdyby Cami vše popírala a živila v sobě falešnou naději. Kai byl mrtvý, viděla to. Viděla jeho bezvládné tělo ležet na zemi pod obrovskou kaluží krve. Viděl to i Marcel a Davina. Všichni si byli jistý, že je mrtvý. Přeci se nemohli zmýlit všichni tři nebo snad ano? Vydechne, jakmile Cami připomene jednu tragickou událost, která se stala. Nejenže ten den umřel člověk, kterého respektovala a měla ho ráda, byla to ona, kdo zabil Kierana. Zachránila tím Cami život, ale stejně se s tím nikdy zcela nesrovná. Ten den umřelo i něco v ní. Něco, co už nikdy nezíská zpátky. Zavrtí hlavou, aby z ní dostala negativní myšlenky a soustředila se na danou věc. Nepatrně přikývne hlavou na souhlas.) Neprojevovala jsi zrovna známky života a měla jsi opravdu slabý puls. Kdyby nebylo magie, nejspíš by jsi umřela. (Kdyby Sophie byla obyčejný člověk, musela by se spoléhat na doktory nebo Klause a s Cami by to nedopadlo dobře. Jenže… jenže vlastně co? Byla tahle situace stejná? Opravdu jen Kai vypadal mrtvý a doopravdy nebyl? Kdyby se pokusila Sophie Kaie vzít sebou, zachránila by ho? Nezůstal by ve vězeňském světě?) Marcel neslyšel jeho tlukot srdce. (Pokud by ho slyšel, neříkal by přeci, že je mrtvý ne? Ne, tohle by neudělal. Neudělal by to Davině. Jenže i normálnímu člověku může na moment přestat bít srdce a dá se zachránit, dokážou to lékaři a magie to zvládne jistě rychleji.) Pokud Kai doopravdy neumřel, sám to nemohl za žádných okolností zvládnout. Není možné, aby z posledních sil mohl použít nějaké kouzlo na svou záchranu, pokud na sebe neseslal ochranné kouzlo. Ale v případě ochranného kouzla by musel umřít, aby se pak probudil a tudíž by jsi umřela i ty. Takže to asi nepřipadá v úvahu. (Uvažuje nahlas, aby na to mohla reagovat i Cami.) Věřím tomu, že říkal pravdu. Nemyslím si, že Kai je člověk, který se bojí smrti nebo si nemyslí, že by mohl prohrát souboj a tak se jen vymluvil, aby se ochránil. (Neznala sice Kaie nějak dobře, vlastně ho neznala vůbec, když se to tak vezme. Ale člověk jako on se nevymlouvá, aby se zachránil.  Překvapeně vykulí oči. Nemůže uvěřit tomu, co právě slyšela.) Já… vlastně ani nevím, co ti na to říct. Samozřejmě tě za to nebudu odsuzovat. Tohle je rozhodnutí, které každý musí udělat sám a já to tvé respektuji a vlastně jsem tak nějak ráda, protože by jsi neumřela, nepřišla bych o tebe. Jen jsem nečekala, že by jsi se takhle někdy rozhodla. (Cami měla opravdu blízko k nadpřirozenu, vlastně sama by byla čarodějkou, kdyby měla svou moc. Sophie si ji prostě nedokázala představit jako upíra. Poslechne si její obavy. Kai se bude mstít a nejhorší bylo, že nevědí kdy, kde a na kom. Uchopí hrnek s latté do ruky a napije se.) Takže, jak zjistíme, že Kai opravdu žije? Nemůžeme přeci čekat, odkud přijde první rána. Já na to nemůžu čekat. (Nebojí se o sebe, bojí se o své blízké. Jak by se mohl chtít Kai nejlépe mstít? Komu z jejich bližních by mohl ublížit? Nebo se pokusí opravdu ublížit jí? Je právě teď opravdu ráda, že si vybrala tento čas na setkání s Cami a mohly v klidu mluvit o čemkoliv, aniž by je někdo slyšel. Nedává jí to smysl, proč by měl Kai ubližovat i Cami? Opravdu by to bral i jako její zradu?) Takže tu vlastně budeme mít zpátky toho Kaie, který sem přišel a vlastně možná ještě horšího. A všichni si před ním budeme muset dávat pozor. Vlastně jsem se chtěla zeptat Chrise. Musel přeci vědět, že ve vězeňském světě s ním někdo je, ne? Nechtěla jsem tím teď Davinu obtěžovat, vlastně jsem si nemyslela, že to je důležité, když Kai umřel a vězeňské světy se rozpadli, ale pokud máš pravdu, měli bychom to zjistit. A mám pocit, že jsem ho někdy už viděla, jen si nemohu vzpomenout. Vím jen, že to je čaroděj. (Opravdu by co nejdříve měla zajít za Davinou a zeptat se jí na poslední události ve vězeňském světě. Snad jim to k něčemu pomůže. A když ne, mohou jen čekat, až přijde to nejhorší. Až se Kai dostane z vězeňského světa a začne se mstít. Pootočí hlavu a zadívá se ven z okna. Co to jen provedla? Kai se změnil k lepšímu a teď díky jejím činům se bude mstít nejen jí, ale i ostatním. Lidé kvůli jejímu rozhodnutí budou trpět, opět. Tíživě se nadechne a otočí pohled zpátky ke Cami. Opadne z ní úleva, kterou nepociťovala dlouho, když jí Cami odpustí, co udělala. I když to bylo špatné rozhodnutí. I když díky tomu Kai umřel, nebo vlastně nemusel umřít, ale teď se bude mstít. Sophie se vždycky nějakým divným způsobem rozhodne pro špatné rozhodnutí, i když se tím snaží chránit své blízké a nikdy se z toho neponaučí. Je impulzivní, první jedná a až pak přemýšlí. A někdy naopak přemýšlí až moc a je přehnaně opatrná, což může být také velký problém.) No, možná trochu. Ale já bych to takhle necítila. Ale i přes to jsem ráda, že jsi mi odpustila. (Usměje se na ni.) Ani já ne. (Napije se své kávy a poté hrnek odloží zpátky na stolek.) Vlastně jsem Davinu neviděla od doby, co se vrátila. Chci jí dát čas. Nechci jí nutit do něčeho, co sama nechce. A vlastně ani nevím, co ke mně teď pociťuje. Zklamala jsem ji a bude jistě potřebovat nějaký čas, než bude schopná o všem hovořit. A já? (Pokrčí rameny. Vlastně ani neví, jak se cítí. Stalo a děje se toho tolik, že její emoce jsou smíšené. Jsou jako na houpačce. V jednu chvíli překypuje štěstím a za další moment by nejraději vykřičela do celého světa, jak mizerně jí je.) Jsem šťastná, že Davina je zpátky. Jsem šťastná, že jsi mi odpustila a všechno může být jako dříve. Firma prosperuje a nemám nouzi o zákazníky. Druhý bar si také vede dobře, i když Rousseau's má stále větší zisk. Vlastně se nemůžu stěžovat. (Lehce se usměje, ale jde na ní vidět, že jí i tak něco chybí.) Ale je tady toho tolik, čeho se obávat. I kdyby nehrozila pomsta od Kaie, vždycky se něco pokazí. Chris je po tolika letech zpátky z vězeňského světa, ale nemůže být v New Orleans. Předci to nedovolí. Chtěla jsem tuhle situaci vyřešit už před několika měsíci, ale stále jsem nepřišla na správné řešení. Chci zajistit všem členům covenu bezpečí před předky. Snad budu mít teď víc času, abych to dokončila. (Zhluboka se nadechne. Nechce řešit samé nepříjemné věci, které se týkají nadpřirozena. Občas by si opravdu přála být normální a řešit jen samé malicherné problémy.) A mezi tím vším si najdu ještě čas přemýšlet nad mužem. Je to normální? (Povytáhne tázavě obočí. Jak vůbec dokáže myslet na Adama, když by se měla zabývat mnohem důležitějšími problémy? Je to špatné? Vlastně ani neví, zda o něm někdy Cami říkala nebo ne. Potkali se nebo ne? Nějak si nemůže vzpomenout. Ale musela ho už vidět. Adam byl už několikrát u ní v baru a Cami tam pracuje.) A co ty? Vypadá to, že mezi tebou a Klausem to je docela vážné. (Pousměje se. Nikdy si nemyslela, že by Klaus mohl někoho milovat.)

*Pobaveně se uchechtne při odstupném a ihned u toho zavrtí hlavou na náznak, že by po ní ani něco takového nechtěla. Pokud by jednoho dne skončila v Rousseau's, tak by to bylo zkrátka na dohodu mezi nimi, ale nežádala by nic. Peníze má, vlastně nemá o ně vůbec nouzi vzhledem k tomu, že rodina O'Connell střádala peníze pravděpodobně po celé generace a nebylo jich právě málo, takže má nejenom od svého otce, ale i od Kierana. Dále vlastní dva byty, které by teoreticky mohla pronajímat, teď už alespoň ano, ale ten její je příliš srdeční záležitost, takže to se asi nikdy nestane. Zkrátka nepotřebuje žádné další peníze, alespoň ne v blízké budoucnosti.* Nemusíš mít obavy, že bych vůbec nějaké po tobě chtěla. *Pousměje se nad tím zlehka, přičemž ani neví, zda má větu doplnit o něco dalšího. Sama netuší, kdy přesně skončí a kdy se začne věnovat naplno oboru, který vystudovala. Možná se to ani nestane, možná prostě jenom vystudovala něco, aby pochopila i samu sebe. Měla osobní důvody k tomu, proč studovat právě psychologii a teď když je konec? Co dál? Možná by mohla dělat obojí. Věnovat se na půl úvazku baru, protože práci tam zkrátka zbožňuje a taky pomáhat ostatním. Asi není právě teď vhodná doba na to, aby to prodiskutovaly, ale kdy bude vhodnější? Každá z nich má svých problémů a starostí spousty, takže jim to nedovoluje se setkávat příliš často a navíc její kamarádka má rozjetý velký obchod, který potřebuje spoustu času a péče. Ví, že je vytížená časově, takže bude nejlepší to probrat asi právě teď.* Když už jsme u práce, tak odejít nechci. Rousseau's je něco jako můj druhý domov a už jsem tam poměrně dlouhou dobu, ale asi bych si to zkrátila na poloviční úvazek. Ještě jsem se nerozhodla, čemu se chci věnovat naplno, pravděpodobně budu přebíhat z jednoho do druhého – bar a cvokař. *Usměje se nad tou představou. Nedokáže si to představit pořádně, když se jako psycholog nerozjela vůbec pokud nepočítá terapie u lidí, kteří jsou jí blízcí, ale barmanku dělat nepřestane, ne teď.* Ale někoho nového ti rozhodně zaučím, ať s tím nemáš starosti. *Navrhne jí okamžitě. Zase až tak moc vytížená není, aby se nemohla postarat o jednoho či dva barmany, které tam přijme.* A pokud bude nějaká větší akce, tak můžeš se mnou taky počítat. *Koutky úst se roztáhnou do širokého a přátelského úsměvu. Vždy se tomu věnovaly společně, tedy alespoň od doby, co tam nastoupila a tak nějak se toho nechce jednoduše vzdát.
Jejich téma zabrousí ne právě k příjemným vodám, avšak jedna z nich to načíst musela. Dalo by se říct, že právě tohle byl důvod jejich setkání. Stále nedokázala pochopit, proč nezemřela a jediné možné vysvětlení bylo to, že Kai mrtvý není. Jenomže tohle Sophie popírala, protože ví, co viděla, stejně tak jako ona sama popírá, že v tomto by jí bratranec nelhal, že nebyla žádná obklika jak tomu zabránit. Teď už by byl mrtvý tři dny...nemohlo to trvat tak dlouho, alespoň v to nevěřila. Vidí na ní jistou nechápavost, ale snaží se jí to přiblížit tak, aby pochopila, co jí říká. S velkou pravděpodobností to působí jako to největší popírání skutečnosti, mnohem větší, než když zemřel Sean či Kieran, ale ona není ten typ, který by neviděl skutečnost, někdo, kdo by si neuvědomoval, co se děje a koho ztratil už navždy. Dokázala by to přijmout, kdyby to tak opravdu bylo. Sice by jí bylo těžko na srdci a opět by přišla ta dlouhotrvající bolest, že z její rodiny už opravdu není nikdo, kdo by s ní mohl být, ale věděla by, že tomu tak je a nesnažila by bránit mozku k tomu, aby to přijal. Snaží se najít něco s čím by to mohla srovnat a jen jediná událost ji v okamžiku padne na mysl. Není to ani pro jednu z nich potěšující, spíše bolestivé, protože každá si prožila v tu chvíli své. Sophie zabila někoho, koho měla ráda a nejenom to...prostě vzala život člověku, ale zase za záchranu toho druhého. A ona? Umírala rukou někoho o kom by si nikdy nemyslela, že by jí byl schopný byť jen ublížit slovně, natož fyzicky. Přikývne souhlasně na její slova. Ten den má v paměti tak živě, jako kdyby se to dělo každý den znovu a znovu.* Co když Kai zažil to samé? *Ani nepotřebuje na to odpověď, ale spíše je to jen řečnická otázka. Něco nad čím by se měli zamyslet, nad čím by měli přemýšlet, protože ta možnost tam musela být nebo ne? Neseděla by tady, kdyby nežil a tomu věří víc, než jakýmkoliv teoriím, než čemukoliv jinému, alespoň do této chvíle tomu bezmezně věřila. Avšak všechno se smete z povrchu tak rychle, jako když setřete usazený prach. Napřímí se a tep jejího srdce o něco zrychlí. Tohle byla informace, která ji unikala, kterou nevěděla a to, co jí donutilo pochybovat o všem, co doteď tvrdila. Nemohl se přeci splést, ne? Pokud neslyšel tlukot jeho srdce a to on má velmi dobře vyvinutý sluch pak v tom bylo něco zcela jiného a Kai je opravdu mrtvý. Nadechne se zhluboka, jako kdyby dostala další ránu do srdce, avšak nic z toho nedává za vinu člověku, který sedí naproti ní. Na okamžik se zadívá před sebe nevnímajíc své okolí a vytrhne jí ze zamyšlení až další slova Sophie. Pohlédne ji do očí. Pokýve slabě hlavou na její slova a netuší, co má momentálně říct a proto si vezme do ruky džus a napije se, aby tak získala ještě trochu času pro sebe, než se vyjádří ke všem teoriím. Odloží sklenici na stůl před sebe.* A možná máte pravdu. Kai zemřel a já nějakým zázrakem přežila. Jsem sice člen Gemini, ale teoreticky ani nemohu být, když nemám magii, ne? Možná to je ten důvod, proč jsem stále naživu a nebo Kai na mě dal ochranné kouzlo a já o tom nevěděla nebo jsou tady další možnosti o kterých vůbec nevím. Jediná možnost jak to zjistit je, že budu kontaktovat svou druhou rodinu v Portlandu, ale opravdu se mi nechce příliš mluvit s člověkem, který mě chtěl mrtvou a nebo bych to mohla zkusit přes jeho sestru Liv. Kontakt na ně nebude těžký sehnat vzhledem k tomu, že si nechal u mě všechny věci, ale těžká bude ta druhá část. *Všechno, co tady padlo byly jenom domněnky, ne však potvrzené fakta. Nahlas přemýšlely, ale ať už se nad tím snažily zamyslet sebevíc, tak stále nedocházely k žádnému závěru na kterém by se shodly. Věděly toho na jednu stranu hodně, ale na druhou až příliš málo. Stále však nemůže cítit smutek po jeho ztrátě či neztrátě naplno, když si není vším jistá na sto procent. On byl přeživší, vždycky všechno přežil, i když se to zdálo nemožné. Ať už mu ten druhý člověk z nějakého dobrého důvodu pomohl, tak...může vidět, že se nad něčím zarazila, že v očích má jistou šokovanost, ale i zmatenost.* Co když ten muž, který tam byl s nimi nemohl Kaie nechat v konečném závěru zemřít? On je klíč k tomu, jak se dostat z vězeňských světů nebo po vašem odchodu byl. Je vůdce a s ním jsou spjaté vězeňské světy, ne? Co když ho prostě nakonec potřeboval živého, stejně tak jako já či jiný člen covenu potřebujeme vůdce naživu? *Pokládá jí jednu otázku za druhou, ale nemůže si pomoct. Stále se snaží přijít na nějakou teorii, která by byla nejpravděpodobnější. Obě potřebuji vysvětlení, potřebují vědět, co bylo dál a momentálně jinak, než logickým uvažováním se k tomu asi nedostanou. Hned na to ji oznámí, že by mrtvá ani nebyla, tedy...kdyby prošla proměnou, tak bude stále mrtvá s tím, že její srdce bude tlouct, že bude dýchat stejný vzduch jako ostatní jen s tím rozdílem, že z ní bude někdo, kdo lační po krvi, někdo, komu přijde naprosto normální zabíjet a někdo, kdo nikdy nezestárne. Rozumí tomu, že z její pozice čarodějky je pro ni něco takového nepřijatelné, ale co je pro ni samotnou přijatelné? Zemřít nechtěla a tohle byla jediná možnost, protože jak jinak už se vyhnout smrti? Další ochranné kouzlo? S takovou za chvíli nebude čarodějky, která by ho mohla na ni seslat a nemůže pořád někoho o to žádat.* Neměla jsem příliš na výběr, protože po skoro jedné smrti jsem se řítila hned do další. Víš, když se mi Marcel snažil dovolat poprvé,tak jsem nebyla dostupná, protože Esther provedla kouzlo, kdy Rebekah měla získat mé tělo. Klaus a Alisea se snažili to zvrátit, což se jim taky podařilo, ale jenom z poloviny. Já přežila, ale Rebekah se ve svém těle neprobudila. *Ani neví, zda se to k ní stihlo donést nebo ne, ale velmi dobře ví, že ona sama jí o tom neříkala, protože nebyl na to žádný čas a stresovat ji? Ne, to ani v nejmenším nebylo v jejím zájmu.* A po tom, co jsi mi řekla, že je Kai mrtvý nebyla jiná možnost. Nechtěla jsem zemřít, i když by to stálo takovou cenu. *Zavrtí u toho hlavou a povzdychne si. Jednoho dne by k tomu možná stejně došlo, alespoň to tak vidí. Vždyť žije v domě plném upírů, po boku někoho, kdo bude žít věčně. Občas už nad tím přemýšlí, jak tuhle situaci do budoucna vyřeší. Sdělí jí své obavy ohledně toho, co by se mohlo stát, spíše co se stane, pokud se její bratranec dostane z vězeňského světa. Znala ho příliš dobře na to, aby věděla, že zabije každou dobrou buňku v sobě proto, aby jim oplatil to, co musel znovu prožít a čeho se nejvíce bál. Bude se sna svět dívat tak, že ho nevidí víc, než jako kus odpadu, který musí být zničen a to bude silnější, než jakýkoliv cit, který získal společně se sloučením. Naprosto rozumí jejím obavám, ale sama příliš netuší, jak to zjistit. Pár možností tady samozřejmě je.* Zkusím se spojit s jeho otcem nebo Liv. Nebo pokud tě napadne nějaké kouzlo, kdy by si potřebovala na to mou krev, tak mi dej vědět. Sice není úplně stejná, ale možná něco by tam mohlo být, ne? *Ani netuší, jak přesně tyto čarodějnické záležitosti fungují. Nezajímala se o to nijak zvlášť, pokud tedy nepřišla do bytu načichlého výpary z jeho „lektvarů“ a starala se o to, co vlastně vyvádí. Nedokázala by být čarodějkou i přesto, že ochutnala, jak úžasné to je mít tu moc v rukou.* Můžeme se jenom domnívat jaký by byl, ale rozhodně nám to neodpustí. Mám obavy, že tentokrát by neposlechnul ani mě...možná jediná naše naděje bude Davina. Gemini coven si vede záznamy o tom, kdo je uvězněn ve vězeňských světech, ale k tomu měl přístup Kai. Vzhledem k tomu, že šlo o čaroděje, který byl odtud možná něco najdeš i ty, stejně tak jako si to našla u tvého otce. Budeme muset začít hledat. *Zdá se, že je čeká o moc více práce, než sama tušila. Navíc to nemůže říct Klausovi a jak má před ním právě teď mít nějaké tajemství, když sdílejí nejenom stejnou střechu, ale i stejný pokoj? Kdyby se dozvěděl, že se hodlá kontaktovat druhou rodinu, která ji chtěla mrtvou a která ji nepřinese nic dobrého, tak ví, že by začaly akorát hádky, kdy to nikdy neskončí příliš dobře ani pro jednoho z nich. Tohle jsou věci na kterých se nikdy neshodnou. Vydechne si ztěžka pro sebe.
Odpustí ji, vlastně jí odpustila už mnohem dříve, ale neměla šanci na to jí o tom říct. Nechce, aby to mezi nimi byl špatné a už vůbec nehodlá ztratit svou nejlepší a nejbližší kamarádku. Takhle měla jenom ji a Genevieve, vlastně i Claire jí začala být dost blízká. Nebylo by ani zdaleka spravedlivé, kdyby to neudělala u ní, když to dokázala u psychopata, co ji dvakrát zabil. Pousměje se zlehka.* Vždycky. *Odpoví jednoduše a příjemným hlasem. Ať už se mezi nimi stane cokoliv, tak nikdy to nebude tak zlé, aby neodpustila, tomu věří celým svým srdcem. Chce trochu změnit téma na ni, protože vlastně ani netuší, jak se po tom všem Sophie cítí, stejně tak jako se zajímá o to, jak je na tom Davina. Ještě si s ní nestihla promluvit, dává ji čas, než se ozve, aby si spolu sedly na čaj či kávu. Nechce na člověka jako je Davina tlačit, protože ví, že někdo s takovou povahou jako je ona jenom tak mluvit nezačne, pokud nechce.* Rozumím. Davina je zrovna ten typ člověka, že hodně trpí tiše sama a pokud o něčem nechce mluvit, tak nebude. Jsem si ale jistá, že ti odpustí ať už proto, že jsi její sestra a jediná rodina, kterou má a nebo proto, že tě má ráda. *Pousměje se na ni povzbudivě a potom jen vyčkává na chvíli, než začne mluvit o sobě. Celou dobu pozoruje výraz v její tváři, ale hlavně oči, které říkají více. Ano na jednu stranu je opravdu šťastná tak, jak říká, ale na druhou se i trápí jinými věcmi. Vezme si kávu do ruky, ale ještě se nenapije, spíše si ji tak přidržuje v dlaních na klíně. Občas přikývne a nebo se slabě pousměje, avšak ji nepřerušuje a naslouchá. Nechá ji, aby řekla všechno, co chce. Informace ohledně muže ji překvapí a zároveň velmi potěší. Netušila,že v jejím životě je někdo o koho by jevila romantický zájem. Pousměje se u toho a odloží kávu na stůl, přičemž se mírně předkloní. Natáhne ruku směrem k její a lehce ji uchopí.* Nemusíš se cítit špatně za to, že jsi šťastná i ve chvílích, kdy si myslíš, že by to tak nemělo být a nebo, že si nemůžeš dovolit přemýšlet o někom, kdo pro tebe začíná něco znamenat. Všichni to tak máme a je dobře to nechat jít ven. *Usměje se na ni povzbudivě a ruku stáhne nazpět do klína.* Máš za sebou měsíce stresu a i když tě čekají starosti, které chceš vyřešit, tak si dej chvíli čas jenom pro sebe. Tohle všechno je správné užít si i své momenty, které tě dělají šťastnou. A o tom muži chci vědět rozhodně víc, protože si myslím, že je to naprostá paráda. *Usměje se na ni o něco více povzbudivěji a radostně. Zaslouží si to, rozhodně by se tomu neměla bránit.* Podívej, vždy v tomhle světě budou problémy, ale právě tyto okamžiky dělají všechno světlejší. Běž do toho, užívej si to stejně tak jako řeš ostatní problémy. Já to tak taky udělala, stejně tak jako Genevieve nebo kdokoliv jiný. Takže odpověď na tvou otázku ano...je to normální a hlavně je to lidské. A teď mi řekni...znám ho? *Poví nadšeně. Je hodně zvědavá ohledně takové pikantnější záležitosti a pokud ho nezná, tak ho rozhodně bude chtít poznat. Je dobře, že se i jejich téma stočilo na něco příjemnějšího, protože přeci jenom nemohou stále se utápět v tom, co je trápí, ale měly by se bavit i o věcech, které je dělají šťastné. Zaslouží si mít i normální večer jako obyčejné kamarádky. Usměje se o něco více a vlastně i spokojeně. Lze na ní vidět, že ačkoliv se to v případě Klause může zdát nemožné, tak je šťastná.* Ano, hádám, že je. *Pokýve na její slova a poposedne si o něco pohodlněji.* Právě si stěhuji zbytek svých věcí do Abattoir, což jsem ani nečekala, že se to stane. Vlastně...*Zavrtí u toho hlavou a koutek rtů jí cukne do strany.*...se cítím víc, než šťastná. Cítím se naživu. Vždycky je tady pro mě, stejně tak jako nikdy nenechá nikoho, aby mi ublížil. A je to skvělý pocit vědět, že někoho takového máš. Na druhou stranu je to těžké občas...*Odmlčí se na chvíli a pokroutí hlavou z jedné strany na druhou, přičemž zvážní, možná trochu posmutní.*...nevím, zda jsi o tom slyšela, ale pořád se tak nějak táhne s námi moje minulost s Marcelem. Nechtěla jsem mu ublížit, bohužel jsem tomu nemohla zabránit. Klaus zkrátka nesnese jeho přítomnost v té mojí a už vůbec ne po tom, co se dozvěděl. Až donedávna jsem nevěděla, že mě Marcel ovlivnil, když mi vyjádřil své city ke mně a to je něco, co se Klaus nikdy neměl dozvědět pro dobro nás všech. Bohužel věci nevycházejí, tak jak si přejeme a tímto se celá situace ještě zhoršuje. *Povzdychne se si nad tím.* Je to až příliš komplikované. *Sophie může tak na ni poznat, že ji tohle opravdu trápí a bere veškerou energii. Jediné, co chce, aby se to celé uzavřelo, jenomže ví, že to jen tak nepůjde. Nemůže být za dobře s Marcelem a zároveň být s Klausem. Je příjemné si o tom i s někým popovídat, protože vlastně s nikým nikdy nemluvila o tomto konfliktu. Vždy je to ona, která spíše poslouchá.*

(Oznámí Cami, že by jí dala lepší odstupné, než je kafe, pokud by někdy nastal den, že by odešla z baru. Cami pro Sophie pracovala již dlouho a se vším jí pomáhala. Když Sophie konečně rozjela svou firmu, Cami jí pomáhala s pohovory barmanů a servírek. Zkrátka tu pro ní vždycky byla nejen jako kamarádka, ale skvělá zaměstnankyně. Dělala i to co nebylo v náplni její práce, za což jí je nesmírně vděčná, jelikož sama by všechno nezvládla. Popravdě jí bude v práci hodně postrádat, až se rozhodne odejít. Jaké to asi bude nevídat jí za barem? Ale chápe, že jednoho dne se bude chtít posunout dál. Vždyť i Sophie nezůstala jen u jednoho baru, ale vlastní dva a k tomu firmu.) Myslím, že po takové době u mě v baru si zasloužíš nějakou odměnu. Ale teď ještě neodcházíš, takže je zbytečné se o tom bavit. (Tedy doufá, že dnešek neskončí tím, že by Cami dala výpověď. Najednou to Sophie přijde jako blízká budoucnost, když se o tom baví. Už teď Cami nebyla v baru tak často jako dříve, což jí Sophie vůbec nezazlívá. Měla mnoho starostí. Ještě nedávno studovala psychologii a do toho jistě měla své problémy jako každý jiný člověk, který je zapletený do světa nadpřirozena a to Cami byla. Někdy se jen těžko zvládá kombinovat nadpřirozený život s tím osobním. Po tváři se jí rozlije upřímně šťastný úsměv, když začne Cami mluvit. Vlastně to ani nebyl špatný nápad. Když bude Cami pracovat jen na poloviční úvazek, bude mít více času se věnovat i něčemu jinému a později se rozhodne, zda takhle bude pokračovat i nadále nebo si nechá jen jednu práci.) Tohle beru. Aspoň o tebe nepřijdu úplně. Doufám, že to pro tebe nebude nijak náročné. Nechci, aby ses zas nějak přetěžovala. (Pousměje se na ni laskavě. Nebylo by ani pro jednu dobré, kdyby se Cami přetěžovala a chodila do práce unavená.) Není třeba, ale pokud na tom trváš, bránit ti nebudu. (S úsměvem pokrčí rameny. Nikdy jí nebavilo zaučovat nové zaměstnance, nejraději by měla po celou dobu ve svém baru stejné lidi. Lidi, kterým může věřit jako je John, Jack, Cami a Gen, ale oni to všechno sami zvládnout nemohou. Obzvláště, když si Genevieve teď vzala dlouhodobou dovolenou a Cami začne pracovat na půl úvazku. Potřebuje najmout dalšího člověka, no možná dva další lidi. Někdo by se jí hodil na pomoc do kuchyně, i když nerada přenechává svou kuchyň někomu jinému, ona tam také nemůže být pořád a Jack už má tak plno práce.) S tím počítám. Bez tebe bych žádnou pořádnou akci pořádat nemohla. (Usměje se na ni a poté se napije ze svého hrnku. Zatím na rozvrhu neměla nic velkého. Pár akcí, které nepotřebovali nijak obzvlášť velkou přípravu.
Konečně se také dostanou k tomu, kvůli čemu sem obě přišly. Jejich hlavní a nejdůležitější téma se točilo kolem Kaie. Sophie nejvíce zajímalo, proč Cami stále neumřela. Ne že by jí snad přála smrt, ale bylo to prostě jen matoucí. Kai umřel a měla by umřít i Cami, ale to se nestalo. Sophie si začínala myslet, že s tím má co do činění vězeňský svět. Kai umřel v jiném světě a tak se třeba vyrušilo spojení s covenem a nikdo další neumře. Nebo to jen opravdu trvá dlouho. Ale pak tu byla otázka: Jak tomu zabrání? Ať to bylo jakkoliv, bylo to deprimující kvůli nedostatku informací. Cami přišla s ještě jednou alternativou, Kai byl živý. Samozřejmě tomu Sophie zpočátku nemůže uvěřit. Jak by Kai mohl přežít takovou ztrátu krve? Byla to jistá smrt. Možná by to přežil, kdyby hned někdo zasáhl, ale nenapadne ji, že by snad člověk, který byl zodpovědný za jeho zranění, se ho pokusil zachránit. Cami jí po nějaké chvíli připomene okamžik, kdy umírala a Sophie jí zachránila. Samozřejmě tuhle vzpomínku nerada vytahovala a pro Cami to jistě taky nebylo nic příjemné, ale díky tomu si uvědomila, že má možná pravdu. Nic nemusí být tak, jak to na první pohled vypadá a Kai nemusel být mrtvý, i když tak vypadal. Začíná se na to všechno dívat z jiného pohledu, ale stále jí v tom něco nedává smysl. Marcel si byl na sto procent jistý, že je Kai mrtvý a upíří smysly se přeci nemýlí ne? Svěří se s tím i Cami. Kdyby Marcel slyšel jen malý náznak toho, že Kai žije, nelhal by. Možná dříve, ale ne teď. Ne když věděl, že Davině na Kaiovi záleží a viděl její utrápený výraz. Vidí na Cami, že začíná mít pochybnosti o tom, co do teď tvrdila. Jako by znovu prožívala tu chvíli, kdy se dozvídá, že je Kai mrtvý. Jenže Sophie teď začíná přemýšlet jinak. Dřív by jí nenapadlo, že by Kai mohl být živý, teď ano. V hlavě si přehrává všechny možné alternativy, jak by to mohl přežít. A když tak nad tím přemýšlí, jistá šance tu byla. I když člověku přestane bít srdce, doktoři na jeho záchranu mají ještě nějaký čas a šanci. Nebyla sice doktorka, ale základy znala jako každý jiný člověk.) Co když Marcel opravdu neslyšel tlukot srdce, ale i přes to Kai přežil? Když člověku přestane bít srdce, jistá šance na záchranu tady je. Je sice malá, ale jak jsi sama řekla, Kai je přeživší. (Podívá se upřeně na ni. Všechno to jsou jen teorie, ale pravdu neznají. A zrovna teď ji nenapadá způsob, jak zjistit, že je Kai naživu. Všechno by bylo jednodušší, kdyby se to nestalo ve vězeňském světě. Stačilo by jen lokační kouzlo a odpověď by znali hned, za předpokladu, že by se neskrýval za kouzlem. Možná by něco mohla najít a pokusit se potvrdit jejich domněnky. Poslouchá Cami, která začne zpochybňovat svou verzi o Kaiovi. Bylo to, jako by si vyměnily role. Sophie teď byla naopak přesvědčená, že Kai mohl přežít.) Všechny možnosti, které jsme probraly, jsou možné. Nevím, jak to funguje u covenu Gemini. Každý coven je jiný, ale proč by Kai lhal, že by jsi umřela i ty v případě jeho smrti? Plané výhrůžky mi na něj zrovna moc nesedí. Kdyby jsi potřebovala morální podporu, až budeš kontaktovat svou rodinu v Portlandu, dej vědět. (Laskavě se na ni pousměje. Chápe, že nemůže být nic příjemného setkat se s člověkem, který ji chtěl mrtvou a ke všemu byl z rodiny. Navíc také ví, jak dokáže být nepříjemný. Když ho kontaktovala ona s Marcelem, aby se dozvěděli něco více o vězeňském světě, nebyl zrovna vstřícný. A poté zabil jejich poslední šanci na osvobození Daviny a Kaie. No, vlastně předposlední šanci, jak se později ukázalo. Všechny coveny mají jedno společné, jakmile se pro něco rozhodnou, jdou si za tím, i když to znamená, že ublíží někomu jinému. Ochraňují si svůj coven za cenu života někoho jiného, protože coven je rodina. Podívá se na Cami a z jejího výrazu pozná, že na něco přišla. Povytáhne obočí, jako by chtěla říct „Co tě napadlo?“ O pár vteřin později už Cami pozorně poslouchá. Byla to dobrá myšlenka.) Pokud věděl, že Kai je vůdce covenu, dávalo by to smysl Než jsme přišli my, byl nejspíš přesvědčený, že se dostane pryč, takže nezáležlo na Kaiovo životě. Ale nakonec tam zůstal, Kai byl mrtvý, vězeňský svět se rozpadal. A pokud tam Kai neležel takhle bez života moc dlouho, mohl ho ten muž zachránit. Davina by nám mohla podat nějaké informace, které by mnohé věci osvětlily. (Teď už nemohla dávat Davině čas a čekat, až za Sophie přijde sama. Tyhle odpovědi potřebovaly hned. Pokud se potvrdí, že je Kai živý, musí se připravit na nejhorší. Musí se připravit na to, že někdo bude trpět. Od Cami se dozví, že si vzala Klausovo krev, když zjistila, že je Kai mrtvý. Bylo to jediné jisté a rychlé řešení. Osobně by to Sophie asi nenapadlo, nepřemýšlela jako upír, ale jako čarodějka. A popravdě by to do Cami ani neřekla. Jenže když se ocitnete na rozcestí a vybíráte si, kterou cestou jít, nejspíš zvolíte život i za předpokladu, že se z vás stane upír lačnící po krvi. Většina lidí by se tak rozhodla. A Sophie rozhodně neodsuzuje Cami, že se rozhodla stejně jako 95% lidí, kteří se ocitli na stejném bodě jako ona. Jenže, co se dozví od Cami vzápětí, jí překvapí a ne zrovna příjemně. Svraští obočí.) Proč si Esther pro Rebekah vybrala právě tebe? Věděla přeci, že by tohle Klaus nikdy nedovolil. A kdyby se jí to náhodou povedlo, zuřil by. (Zavrtí hlavou. O Esther neslyšela už hodně dlouho, ale to bylo také tím, že se o ní nezajímala. Nezajímala se o nic jiného, než o Davinu. Esther plán možná nevyšel nejlépe, ale i tak má teď Rebekah jiné tělo, takže pořád vyhrávala. Sophie začne přemýšlet nad tím, že by si měla promluvit s Elijahem. Dlouho se s ním neviděla. Ani neví, jak se má. Chybělo jí to jejich povídání si, při kterém zapomínali na čas. Chyběl jí on, ale teď? Teď musí vyřešit něco jiného, co nemůže odkládat.) Naprosto tě chápu Cami. (Pousměje se na ni. Nikdo přeci nechtěl umřít a Cami měla ještě celý život před sebou. Získala svůj titul, našla někoho, kdo ji miloval a ona jeho. Nebylo by fér, kdyby umřela zrovna teď. Jejich téma se stočí zpátky ke Kaiovi. Tentokrát nejde o spekulace, zda žije nebo ne. Teď jde o to, co se stane, až se vrátí Kai z vězeňského světa, pokud opravdu přežil. Bude nenávidět celý svět za to, co se mu stalo. Ale ze všeho nejvíc bude nenávidět Sophie a Marcela. To oni dva budou nejvíce trpět, pokud tomu nějak nezabrání. Jenže u Kaie je těžké předvídat jeho kroky. Na koho se zaměří jako první? Jakou metodu pomsty si vybere?) Jste příbuzní, i když ne tak blízí, ale máte z části identickou krev, takže tvá bude stačit, pokud bych potřebovala. Ale bude těžké na něco přijít. Ještě zcela nevím, jak funguje vězeňský svět. Je tady toho tolik, co nevím. (Vydechne. Potřebovala by nějakou příručku k vězeňskému světu. Možná by jen potřebovala zjistit, zda vězeňské světy ještě pořád stojí. Jenže jak, aniž by se tam musela vracet? Za prvé, už nemá žádnou krev Bennettů a za druhé, opravdu už tam nikdy nechtěla vkročit. Přikývne hlavou na její slova.) Čarodějky se takové věci snažili, co nejvíce ututlat. Většinou do záznamu zapsali smrt nebo exil. Pak už nikoho nezajímalo, co se s dotyčným stalo. Ale existují i pravé záznamy, jen je najít. (Nejspíš jí čeká další hledání na zaprášených půdách nebo v nějaké zatuchlé hrobce. Nejdříve se pokusí získat nějaké informace od Chrise, pak nejspíše navštíví Davinu a nakonec bude hledat záznamy o tom muži. Škoda, že prostě nemůže zapnout laptop a najít si ho přes vyhledávač google.
Tíhu, kterou cítila od doby, kdy se vrátila z vězeňského světa bez Daviny a Kaie, z ní opadla při slovech Cami. Ne že by se teď cítila jako nejšťastnější člověk, ale cítí se rozhodně mnohem lépe , když ví, že jí Cami odpustila. Nemohla by žít s pocitem, že se na ní její nejbližší kamarádka zlobí. I kvůli ní se to snažila Sophie všechno odčinit a dostat Kaie ven z vězeňského světa, ale to se jí nepovedlo. Jen se na ni spokojeně usměje při jediném slovu, které Cami vysloví. Co by si bez Cami počala? Její život by rozhodně nikdy nebyl stejný, kdyby o ni přišla kvůli své chybě, kterou udělala. Nikdy nic není stejné, když přijdete o člověka, na kterém vám záleží. Ale nesejde na tom, zda umře, přestane se s vámi bavit nebo prostě jen odejde někam jinam. Sophie už nechtěla přijít o nikoho ve svém životě. Poví Cami, jak to má teď s Davinou a že vůbec neví, jak se vlastně má Davina. Je jí sice jasné, že šťastná být nemůže, když je Kai mrtvý, tedy možná.) Bohužel to tak je. Přála bych si, aby za mnou Davina přišla vždycky, když jí něco trápí. A i kdybych ji nemohla pomoct, tak bych ji aspoň jen držela za ruku a dávala jí najevo, že na to není sama. Ale nejspíš jen potřebuje čas. Ne každému jde svěřování se na výbornou. (Pokrčí rameny. Možná jí Davina přeci jen odpustí jako Cami, ale vše záleželo jen na ni. Do tohohle ji nemohl nikdo nutit. Pak řekne Cami, jak se má ona. Moc to nerozvíjí, protože nebylo ani třeba. Řekne jí to nejdůležitější, co ji ovlivňuje. Pocity měla opravdu smíšené. Někdy se jí všechno dařilo a někdy zas měla deprimující náladu a někdy to prostě bylo všechno dohromady, to když nad vším moc přemýšlí.) Znamená to taky rozptýlení. (No to byla skvělá výmluva Sophie. Nejraději by si nafackovala. Jasně, že muži představují jisté rozptýlení, ale Sophie přeci nebyla hloupá. Nenechala by se rozptýlit natolik, aby zapomněla na důležité věci. Byla to opravdu jen výmluva a to chabá. Pousměje se nad jejími slovy. Vždycky věděla, co říct, aby jí zvedla náladu a začala na vše koukat z jiného úhlu nebo překonala strach. Ale i kdyby se už Sophie nebála, bylo pozdě. Tiše vydechne a napije se ze své kávy. Sklopí pohled a zadívá se na hladinu kávy.) Adam Drake. (Cami ho jistě pozná podle jména, vlastně když nad tím teď přemýšlí, tak už ho i viděla. Na tom silvestrovském večírku přeci vystupovala jeho kapela. Ale pokud se setkali ještě někdy poté, na to už si Sophie nevzpomene.) A než řekneš něco dalšího. Asi jsem ho odmítala už hodně dlouho, protože jsem ho před nějakou dobou viděla s nějakou dívkou. Možná to byla jen kamarádka a možná přítelkyně. A pokud je teď šťastný, neměla bych mu motat hlavu. (Zasloužil si být šťastný a žít aspoň trochu normální život. Neměl ho tak zpackaný jako Sophie. A měl šanci na opravdu normální život. A třeba až mu pomůže najít jeho rodiče, tak mu nic chybět už nebude. I ona se zeptá Cami, jak se má a jak to jde s Klausem. Spokojeně se usmívá při jejích slovech. Ačkoliv to byl Klaus, dělal jí šťastnou a Sophie si nemohla přát více, než aby byla Cami šťastná. Ale jak to tak bývá u všeho, nic není dokonalé, jak se zdá.) Je veřejně známo, že Klaus není zrovna nejdůvěřivější a jak se zdá tak i žárlivý. U někoho jako je on asi neplatí slova, že se jednou zklidní a všichni spolu budete vycházet. Ale kvůli tobě doufám, že se to opravdu jednou zlepší. (Povzbudivě se na ni pousměje. Chvíli poté dopije svou kávu a objedná si u servírky minerální vodu. Dobrou hodinu si ještě společně povídají a rozebírají snad všechno, co zvládnou za tu dobu. U Kaie se shodly, že je předčasné dělat nějaké závěry, dokud nezískají nějaké informace. Také se dohodnou, že se budou vzájemně informovat o všem, co se dozví. Nakonec se rozloučí a každá se opět vydá jinou cestou. Sophie zamíří hned domů.)

(Byl to den jako jiný. Claire se brzy vzbudila, opláchla se, zaběhala si a nasnídala. Chvíli pokračovala v psaní písně, kterou začala, ale špatně se jí soustředilo. Celý den pořád něco dělala, ale nic pořádně. Byla nervózní. A ať dělala cokoliv, nemohla se toho napětí zbavit. Potřebovala už několik dní mluvit s Kolem, ale neměla odvahu mu zavolat. Vyhýbala se mu, kdykoliv jí napsal, jen si zprávu zobrazila, ale nic neodepsala. Vyhýbala se i místům, kam chodil a když jí volal, nikdy to nezvedla. Jako kdyby znovu zmizela. Cítila se kvůli tomu trochu provinile, ale svoje chování si ospravedlňovala myšlenkou, že je to tak lepší pro oba. Několik hodin po obědě to však vše ale vyvrátila tím, že vzala telefon a bezmyšlenkově vytočila jeho číslo. Kol byl zřejmě zaneprázdněn, takže to spadlo do hlasové schránky. No nic, alespoň mu zanechá vzkaz.) Ahoj Kole, to jsem, já Claire. (No jasně, ty troubo, určitě neví, kdo mu volá. Jen tak dál. Proběhlo jí hlavou a měla chuť s ní udeřit do zdi. Nedala na sobě ale nic znát a pokračovala v mluvení.) Ráda bych s tebou mluvila. Dnes. Chápu, že toho máš určitě dost, ale je to důležité. (Pro mě je to důležité, měla možná dodat, ale nechala to tak, jak to bylo.) Můžeme se dnes sejít v osm v parku u centrálního stromu? Poznáš ho jednoduše, je to ten největší. (Přišla si jako ten největší idiot, ale znělo to docela normálně.) Tak zatím. (Ukončila hovor rychleji, než čekala a mobil hodila na pohovku. Bylo to lehčí, než čekala, ale vůbec se jí neulevilo. Vážně chce s Kolem mluvit? Je na to připravená? Je už dospělá, neměla by takhle přemýšlet. Ví ale, že to bude těžké. Těžší než jen zanechání pitomého vzkazu ve schránce. Předtím, než se vydala na určené místo setkání, trochu se upravila. Převlékla se z tepláků a vytahaného trika do něčeho lepšího. Trochu se namalovala a vlasy si rozpustila. Ten culík vypadal hrozně. Do ruky si vzala jen telefon, klíče a zapalovač s cigaretou, kterou rychle vykouřila ještě před bytem.

Netrvalo jí to dlouho, než došla do parku k obrovitému listnatému stromu, jehož větve vytvářely nad dřevěnou lavičkou obrovský zelený štít před deštěm, sluncem a jiným nepříznivým věcem, které přicházely ze shora. Pohodlně se usadila, ale nepřipadala si příjemně nebo vesele. Spíše ztrápeně. Dívala se před sebe, na slunce, které za chvilku začne zapadat a vyčkávala na Kola. Nohu měla přehozenou přes nohu a nervózně si mnula prsty a kousala se do rtu. Každá minuta jí přišla dlouhá jako hodina, a čím se čas protahoval a protahoval, bylo to pro Claire horší a horší. Jako kdyby seděla na jehlách. Sem tam sebou ošila a přesedla si, ale nic nepomáhalo. A tak na chvilku zavřela oči, uvolnila všechny svaly a začala si potichu počítat do deseti.) Jedna, dva,… (Vydávala skoro neslyšně. Soustředila se teď jen na počítání a zvuk svého hlasu. Oči měla stále zavřené.)

Nemůže si pomoct, ale prostě se mu zdá, že se mu Claire vyhýbá. Protože už několikrát jí volal, napsal jí zprávu, ale ona ho totálně ignorovala. Zpráva se sice kolikrát zobrazila, ale nedostalo se mu žádné odpovědi. Stejně tak to bylo, když jí zavolal. Mohl to nechat vyzvánět klidně celý den, ale stejně by to nezvedla. Nechápe to, fakt ne. Už se v ní pomalu přestává vyznávat. Sice ani on teď nemá nějak moc času se s ní často stýkat, protože toho má dost s Genevieve, potřebuje se soustředit na ten jejich plán. Ale to přece neznamená, že se nemůžou jednou za čas sejít třeba na panáka. A když ne na panáka, tak prostě jen tak, vždyť jim v tom nic nebrání. Ale Claire asi nechtěla. Nechtěla se s ním vidět a ani nebyla schopná mu to dát nějak vědět, což ho vytáčelo ještě víc. Mohl by si klidně myslet, že zase někam zmizela, že zdrhla a zase ji někdo mučil. Fakt kámoška, že ho nechá v takové nejistotě. Právě proto, že se mu v poslední době vůbec neozvala, ho překvapí, když na mobilu objeví hlasovou zprávu od ní. Poslechne si ji a nestačí se divit. Ona se s ním chce sejít, jo? Najednou s ním potřebuje mluvit, jo? A to se má on teď najednou zvednout a jít do nějakýho parku, jenom kvůli tomu, že ona si potřebuje promluvit právě teď? V první chvíli je opravdu rozzlobený a má dost blízko k tomu, aby se na ni prostě vykašlal a nikam nešel, ale nakonec se přece jenom zvedne a jde. Ale může si být jistá, že to, jak se ani jednou neozvala, jí jen tak nedaruje.
Za nedlouho už se prochází parkem a míří k místu, kde si myslí, že je ten 'centrální strom'. Na sobě má tříčtvrteční kraťasy a volnější černé tričko, aby mu nebylo takové teplo. Už z dálky vyhlížel, zda tam někde uvidí Claire, ale zatím ji nezpozoroval. Dojde až ke stromu a zjistí, že Claire neviděl proto, že lavička, na které sedí, je na druhé straně a přes široký kmen z dálky prostě nebyla vidět. Je si jistý, že ho ještě nezpozorovala, protože se k ní plíží zezadu a docela potichu, takže má nápad. Možná by ho za to zabila, ale to nemůže, protože Kol vlastně zabít nejde. Pomalu se přikrade až k ní, rychle jí zakryje oči svýma dlaněma a beze slova ji nechá, aby hádala, kdopak by to asi mohl být.

(Prostě tam jen seděla a potichu si počítala do desíti v naději, že by jí to mohlo pomoci se uklidnit. Oči měla zavřené a nasávala večerní atmosféru. Kdyby se věci měly jinak, možná by si to dokonce užívala, jakou krásnou barvu měly teď mraky a že uvidí někoho, koho miluje. Že se zde mají setkat a všechno to bylo tak romantické, až se z toho cítila nemocná. Možná radši měli jít do baru, nebo kamkoliv jinak. Nebo s sebou alespoň mohla přinést víno. Ne, to by to jen zhoršilo, místo vína vodku, to není tak sladké. Cítila se provinile kvůli tomu, jak se ke Kolovi chovala, ale doufá, že potom, co si to dnes vyjasní, jí alespoň částečně pochopí. Chce mu tu říct, jak je do něj stále bláznivě zamilovaná a ospravedlňovat se tím, i když věděla, že to není správné. Jenže ona nedokázala nebýt sobecká, když šlo o Kola a její zamilovanost. Věděla, že jejich vztah nemá budoucnost a trochu se bála, že se kvůli jejímu vzplanutí přestanou úplně vídat. Nechtěla ho ztratit takhle. Dokázala by ho ztratit, když by to tak sama chtěla, ale takhle ne. Zase se ukazovala její sobeckost. Nedokázala by snést, kdyby ji někdo opustil, ale sama by to udělala. I přesto jí ale lidé opouštěli. Různými způsoby, ale nikdy to nebylo hezké. Vždycky jako kdyby ji s tím člověkem opustil i kousek její duše. Ano, se ztrátou se nevyrovnávala dobře, ale to už tak nějak všichni věděli. I Kol. Ten především.
Obává se, jak jejich setkání dopadne, jak bude Kol naladěný, jak bude reagovat. Vlastně se bojí všeho možného, snaží se připravit na nejhorší, ale nedaří se to. Vlastně, ať děláte cokoliv, nikdy se nemůžete na to nejhorší připravit. Nikdy. Vždycky je to rána a vy máte pocit, jako kdyby vám dal někdo pěstí do žaludku. Záleží na slovech a na situaci, jak velká rána to bude. Vždycky to ale bolí alespoň pár dní. Nejvíce to ale bolí od těch nejbližších. To od nich vždy přijde ta největší podpásovka, co kdy zažijete. Od nepřítele něco takového očekáváte, ale od vašich nejdražších ne. Možná proto od sebe Claire tak úspěšně všechny odháněla. Pustila je dovnitř a pak je vyhnala. Chtěla je zpět, ale pak je vždy znovu vyhnala. Možná se jen bála být znovu zraněná.
Zrovna když vydechla deset, někdo jí rukama přikryl oči. Věděla ihned, kdo to je. Znala jeho vůni a hebkost jeho kůže. Dalším faktem bylo, že se zde měli sejít. Malinko se pousmála a dělala, že vůbec netuší, o koho by mohlo jít.) Mhhh… Budu hádat, Cami to nebude, ta nemá tak chlupaté ruce. (Ušklíbla se a přejela dlaněmi po jeho rukou, jemně je pohladila. Srdce jí poskočilo, jako vždy, když se po dlouhé době dotkla.) Už zbývá jen jeden člověk, co by mě v tomhle městě přivítal takhle mile, Kole. (Vyslovila jeho jméno, odkryla si oči, ale stále jeho ruce držela. Otočila se k němu a zeširoka se na něj usmála. Když ho uviděla, jediné, na co dokázala myslet, bylo, jak úžasný je. Všechny její pochybnosti nebo strach se rozplynuly. Věřila, že by jí neublížil. Chtěla ho políbit. Malinko se k němu naklonila, ale když si uvědomila, co dělá, ihned se odtáhla a pustila jeho ruce. Vypadala zmateně a také se tak cítila.) Jsem ráda, že jsi přišel. (Malinko přikývla hlavou a sluneční brýle si posadila na hlavu. Její oči se rozzářily, když se na něj dívala. Genevieve si nedokázala představit, jaké štěstí měla, že si Kol vybral ji a ne Claire. Claire totiž nikdy nebyla dost dobrá. Pro nikoho. Nikdy nebyla ta vyvolená. A když už byla, tak jako obětní beránek. Nějak se s tím už ztotožnila, ani neví jak. Sledovala Kola, jak si vedle ní sedl a ona na něj celou dobu zírala. Až teď si uvědomovala, jak divně se chová. Podívala se mu do očí a než stihl cokoliv říci, tak mu na rty přiložila ruku a významně si odkašlala.) Jestli mi chceš něco říci, řekni mi to potom. Potřebuji ti říct něco DŮLEŽITÉHO a musím to říci teď, protože pak už na to nebudu mít odvahu. (Srdce cítila až v krku a dělalo se jí špatně od žaludku. Odmlčela se a na chvíli sklopila zrak do země. Mohl vidět, jak je to pro ni těžké a důležité zároveň.) Kole, je tu jedna věc, o které ti musím říct. Děje se to už hodně dlouho a není to pro mě jednoduché. (Znovu si odkašlala.) Já, tě miluji. (Vydechla, ale poté hned spustila, aby ji Kol nemohl přerušit.) Nevím, kdy, nebo jak se to stalo, ale trvá to už dlouho. Vlastně, já tě nikdy nepřestala milovat, jen jsem si nalhávala, že už je to pryč. Nikdy nebylo a nemyslím si, že kdy bude. Pravdu je, že jsem se do tebe zamilovala náhle a nečekaně a ničí mě to. Snažila jsem se, ale nedokážu to. Ani nevíš, jak moc bych chtěla, abys mé city opětoval, abys mi dal šanci být šťastná, s tebou, ale nemůžu to po tobě chtít, zvlášť když vím, že ty mě bereš jen jako kamarádku. Musela jsem se ti vyhýbat, protože každé ‚sbohem‘ mě uvnitř trhá na kousky. Bojím se, že o tebe přijdu. Každý pohled na tebe, pokaždé když tě vidím, chci tě políbit. A to co ti teď říkám, možná nedává moc smysl, ale já, nevím, jak… Jak tě přestat milovat. Protože to možná ani nechci. Možná protože tě miluji více než svůj život. Víc než kohokoliv kdy předtím. Protože pro mě tolik znamenáš. Já, tedy,… Párkrát jsem se zamilovala, ale ne nikdy takhle. Myslela jsem si, že láska je to pěkné, ale není. Láska bolí, láska zabíjí a láska je slabost. A já nechci být slabá, Kole. Nemůžu, protože když budu slabá, jak bych pak mohla jít dál? (Polkla a tváře jí hořely. Do tváří se jí nahrnuly slzy, ale nevypadala, že bude hysterická. Ne, byla jen unavená, smutná.) Když jsem byla tam, tam, jediné, co mě drželo při životě, byla vzpomínka na tebe. Nevěděla jsem, jak dlouho tam jsem, co je za den, nebo za hodinu, proč, nebo jak, ale věděla jsem, že přijdeš a že mě odtamtud dostaneš. A já chtěla vidět tvůj obličej. I kdyby to mělo být to poslední, co uvidím. (Stále má noční můry a občas záchvaty, panické, ale nějak to vždy překoná. Rukama si nervózně žmoulala lem košile. Posunula si nohu po zemi, až štěrk na cestě zaskřípal.) Já jen, myslím, že bys to měl vědět, protože si říkáme všechno, ne? Protože mi na tobě záleží a nechci, abychom se kvůli tomuhle přestali vídat nebo,… Nechci o tebe přijít Kole, záleží mi na tobě. Záleží mi na tobě, vždycky to tak bylo a bude. Ať už jako na někom, koho miluji, nebo jako na příteli. (Vydechla a po tváři se jí skutálela slza. Cítila, jak je horká. Jako dnešní večer. Slunce už zapadalo. Malinko se pousmála, jako kdyby byla v pořádku, jako kdyby ho vlastně šíleně nemilovala a on nemiloval, i když o tom ještě nevěděl, jinou ženu. Měla by se sebrat a ihned odsud odejít, ale nemůže. Potřebuje, aby něco řekl. Potřebuje, aby něco udělal.)

*Všechno, co bylo končí a nové začíná. Kdyby o ní psali knihu jistě by měla jeden z těch nádherných a trpkých prologů na začátku o temnotě. Upřímně by se tomu zasmála, pohrdala by tím i přesto, že by každé slovo mohlo být sebevíc pravdivé. Každý má v sobě temnotu, žije v nás a je jenom na člověku, zda ji pustí ven a nebo se jí bude bránit. Nemá smysl před ní utíkat, nemá smysl tlačit své démony do koutů, protože jednoho dne stejně vyjdou na povrch. Žádná bytost na světě nebyla čistá, žádná nemohla být nazývaná andělem a když už, tak bez křídel. Měla by snad litovat svých činů? Měla by se zamýšlet nad svým osudem dříve, než bude stát na pevných základech New Orleans? Ne, nepotřebovala to. Bylo rozhodnuto, zpečetěno a neuhne do strany ani kdyby ji o to prosila vlastní krev, ani člověk pro kterého se vrací. Je tím kým je, nebude se nikomu omlouvat za své činy, nebude litovat věcí, které udělala v minulosti, ale naopak...bude litovat jedině toho, co mohla udělat a neudělala. Její největším prohřeškem kdy bylo to, že nechala své děti za sebou, že je neochránila tak, jak to měla v plánu, tak jak si zasloužily, protože to bylo to jediné na čem záleželo. Na druhou stranu dala druhým život, ne snad? Její herektici, čarodějky a čarodějové bez vlastní magie, odkopnutí parchanti, zrůdy a ohavnost přírody. Ztratili vůli žít, ztratili sami sebe a to je to nejhorší, co vás kdy potká. Ztráta blízkého člověka jednou přebolí, nepřestane vám chybět, nepřestanete na něj myslet, ale časem se to zahojí, vyléčí to rány po kterých zůstanou palčivé jizvy. Jenomže nejvíce bolestivý je moment, kdy si uvědomíte, že jste ztratili sami sebe a nemůžete se znovu nalézt...nevíte, kdo jste, kým budete, není nikdo, kdo by vás mohl vytáhnout z hluboké propasti...z chladné studny ze které se nemůžete vyškrábat nahoru, protože její kamenný povrch je slizký, klouže vám pod rukami, nemůžete se zachytit, není nikdo, kdo by vám byť jen hodil záchranné lano. Ale přesně tohle jim dala...byla pro ně cizí, byla pro ně nikým, ale právě ona přišla a podala jim pomocnou ruku, chytila je a nepustila, díky ní povstali, díky ní začali zářit, díky ní si uvědomili, jak moc velkou krásu v sobě chovají. Byla opravdu tak špatná? Tak nenapravitelná? Tak sobecká a zlá?
Záblesk bílého světla, bušící srdce, touha po krvi, nadšení, odhodlanost, vytrvalost, sebejistota a hlavně pomsta. To bylo všechno, co je doprovázelo, to bylo to s čím odcházeli z vězeňského světa. Hlavy vztyčené, jako kdyby každý z nich na hlavě měl korunu, kterou se pyšnil, kterou dával najevo svou nadřazenost a díky které měli všichni ostatní pokleknout. Všechno se ztratilo, těžký vzduch odpadl, ticho zmizelo někde v dáli. Stáli na ulici New Orleans, bok po boku jako neporazitelná armáda vyslána od samotného Hádese, démoni z pekla, stvůry, které nelze zasáhnout, které nelze zničit. Vzduch byl o něco lehčí, jemný letní vánek si pohrával s jejímu vlasy, hladil ji na kůži a ona ho vítala...vítala ho celým svým tělem, nasávala ho nosem, jako když feťák si chce sjet další lajnu, protože ji potřebuje, protože bez ní byl do rána skapal. Zavře oči a pozvedne bradu více vzhůru, přičemž si užívá ten hluk, který byl pro ni jako pohádkou na dobrou noc. Všechno okolo ní bylo tak živé, probouzelo to v ní nesmírnou energii, chuť začít se svou krvavou pomstou, chuť nechat téct krev po ulicích až do odpadních stok, chce aby zpěv ptáků utichnul a nahradil je smuteční tón, protože tady nebude žádná radost, žádný smích, žádné bezpečí dokud nedonutí zaplatit všechny za své činy. Příjemný letní vzduch jí koloval do plic, nutilo to její srdce do hlasitějších úderů. Okolo nich nebylo nic a zároveň všechno, nevybrali si rušné místo, aby je nikdo neviděl přicházet, protože jejich nástup bude epický, nenechá si něco takového ujít. Tohle je její hra, její šachovnice a ona bude určovat pravidla, ona bude ten, kdo bude tahat za figurky, kdo bude manipulátorem, kdo se vás bude snažit obehrát, kdo vám ohrozí krále a následně dá šach mat. Lidé, vlkodlaci, čarodějky či upíři...kdokoliv, kdo se jí postaví do cesty padne. Rodiče by raději měli nechat děti zavřené doma, nechat je věřit, že za skříní jsou bubáci, že pod postelí na ně mohou číhat monstra, že za okny na ne čeká ďábel, protože pokud jenom vykročí ven, pokud poznají pravdu...už nikdy se nebudou chtít podívat za dveře svého domu. Oddělí víčka od sebe a tmavě hnědýma očima přejede prázdnou ulici. Je to pohled vraha, šílence, který nikdy neměl uniknout, který měl být zakopaný hluboko pod zemí, aby tam jeho tělo mohli sežrat červi. Jistě, tohle by si svět určitě přál, ale osud tomu chtěl jinak, věřila, že jednoho dne to přijde a dnes? Dnes tady stojí….Christine Parker O'Connell se vrátila do New Orleans a je to jenom začátek.
Po její pravici hrdě stojí její milovaný synovec, ten, díky kterému dnes tady může stát, díky kterému započne svou pomstu. Po levici je to Garret, čaroděj se kterým má jisté spojenectví, kterému by měla snad věřit, ale bude muset něco udělat pro to, aby vůbec mohla, aby nepochybovala o tom, kde jeho loajalita leží. Svému synovci dala jasně najevo, že si nemyslí, že mu mohou věřit, že vůbec nepovažuje za správný úsudek mu dávat do rukou herektiky. Tak či tak nikdy by ho neposlouchali, nikdy by neudělali něco za jejími zády, věřila tomu, bezmezně...věděla, že jsou jí oddaní. Zkřiví rty do ďábelského úsměvu, přičemž odhalí vrchní řadu zubů. Znovu se zhluboka nadechne, jako kdyby pro ni byl vzduch jedna z nejvzácnějších věcí. Pravdou je, že teď jí přijde všechno abnormálně krásné, protože tolik let to necítila, tolik let byla od všeho izolována, že má potřebu si zkrátka vychutnat každý okamžik.* Tohle město vždy smrdělo sebrankou bídáků. *Přihmouří zlehka oči a udělá krok, dva vpřed, přičemž se tělem zlehka nahýbá do strany. Jako kdyby špičky jejich bot „testovaly“ pevnou půdu pod nohama, jako kdyby se snad bála, že někde na ni čeká propast do které může spadnout.* Je na čase to změnit. *Uchechtne se společně s vyslovením posledního slova, řekla to s jistou hrdostí, odhodláním. Bokem se k nim otočí, aby každému z nich mohla pohlédnout do tváře, ale právě teď se věnuje výhradně herektikům.* Drahoušci...*Roztáhne ruky do stran, jako kdyby je chtěla uvítat ve vřelém objetí.*...vítejte v New Orleans. *Obdaruje pohledem plný šílenství každého z nich. Ani jeden z nich nezůstane stát na místě, pomalým krokem se začnou rozprostárat do stran, avšak stále se jich drží, jako kdyby tvořili zeď přes kterou nelze přelézt, jako kdyby byli zábranou přes kterou k nim třem nikdo nemůže projít. Může jim číst myšlenky, přesně ví, na co čekají, co chtějí a ona jim to hodlá dopřát, hodlá jim dát všechno, po čem touží.* Ať křik naplní ulice, ať se voda zabarví krví. Brzy si dopřejete to, co vám bylo odepřeno po takovou dobu. *Stáhne ruce nazpět k tělu a dívá se na něj vyzývavě. Pozoruje každého z nich, každý pohyb jejich těla a nelze přehlédnout, že přímo cítit roztavené železelo v krku, že jejich hrdlo sužuje bolest a nekonečná touha po lidské krvi. Obejde Garetta, přičemž se mu zadívá z boku do tváře, zkoumavě si ho prohlíží, než mu položí ruku na rameno a přitáhne si ho k sobě, stejně tak jako chytne i Kaie, přitiskne více k tělu a roztáhne rty do škodolibého úsměvu.* Pánové...*Osloví je, přičemž stojí mezi nimi a pevně svírá jejich ramena.*...co kdybychom si dopřáli nějakou zábavu? *Pustí je oba ve chvíli, kdy je zasáhne do očí světlo z auta, které se nenávratně přibližuje čím dál blíže k nim.* Myslím, že už máme o ni postaráno. *Usmívá se do všech stran a nahne hlavu do boku. Přejede si jazykem po rtech a pozvedne ruku. Po celou dobu se dívá Kaiovi do tváře.* Necháme jich pocítit sílu Geminy covenu a rodiny Parker, co na to říkáš? *Začne hýbat prsty ve vzduchu, jako kdyby ho pobízela k tomu, aby ji chytil za ruku.* No tak...dlouho jsem tu energii necítila. *Na rtech ji zůstává křivý úsměv, přičemž ho pohledem žádá, aby jí dal to, co chce, aby se znovu mohla cítit silná, silnější, než kdykoliv předtím.*

*Záblesk svetla. Rovnaký ako každý iný, predsa rozdielny svojím počiatkom. Jeho krk doširoka roztvorený, už nežobral o päsť v jeho svároch. Akoby ho pretrhol ten náhly vzduch, tichá sila vánku začínajúca mu nepravidelne narážať do chrbta. Noci v New Orleans vždy bývali temné, avšak teraz... Dokázal by si ich predstaviť černejšie, chradmejšie? Pomaly pootvorí oči, ich odraz je svetlom mesta metre pred nimi. Tam, kam mieria, a vždy mierili. Priamo k hradu, cestou z betónu, z krvi, ktorá namiesto odpadov pretekala kanálmi pod ich nohami. Podrážky ich topánok boli chladné, nikdy tak ako tváre, bez života a zároveň živšie, odhodlanejšie, než kedykoľvek predtým. Letný dych sa zmiešaval s okolím, unikal jeho pootvorenými perami, cítiac všetko a zároveň nič. Bol to deň protikladov, paralelností. Len svetlá žiarili na miesto, kde uprostred všetkého sedel starý vlk na stoličke z popola, ktorý bude všetko, čo mu zostane. Pomyselný trón, akési hlúpe šepoty v jeho hlave, ktoré ho nútili sa smiať, zúfalo a neprestajne nad márnosťou života. Hovorili mu, žeby nemal byť tak podlí, kázali držať tie prekliate ústa zatvorené. Lenže on nikdy neposlúchol, nikdy viac. Ani prach, ani dúšok pary neprenikol pomedzi jeho prsty. Na každom z nich visel niečí život a on len rátal, odpočítaval hodiny, dni stále dookola a dookola, než jeden po druhom zloží. Bola to pýcha? Nadradenosť, ktorou sa raz udusí... Nemalo dlhšie zmysel kvôli tomu nariekať, plakať nad trpkosťou chute na jazyku, ktorým si prechádzal po hornom rade bielych zubov. Ich zovretie bolo uvoľnené, spokojné, zvláštne pevné, akoby jeho telo narástlo, neustále viac a viac prevyšovalo každú aj tú najmenšiu kosť. Chladnejší, než jeho „domov,“ podlejší než jeho démoni, spravodlivejší v mysli, ktorú zatieňoval hlad, túžba odplatiť sa za ich patetické dlhy. Môžu sa ho zbaviť, môžu ho nechať kričať v hrôze a on im všetko nevráti raz, ale desaťkrát tak prudko, tak ostro, až čepeľ prepichne ich kožu, zaryje sa do nej hrotom stále hlbšie, prereže ich mäso a jej lesklý povrch zafarbí tá karmínová sladkosť. Ich chyba, ich zodpovednosť a všetko, čo sa stane, všetko, čo im prichystal... Každá smrť, každý premárnený život, všetky z nich, ktoré vyhasnú, ktoré zahubí, budú na ich pleciach. On má ruky poškvrnené, dlane prehnité od kostí, žiadna ďalšia mu neublíži. Ako sliz, do ktorého padáš na kolená, zachytávaš sa hánkami, ktoré sa kĺžu, šmýkajú a zabárajú ďalej.  A všetky tie minúty prechádzajú, míňajú sa za sebou ako tučné šváby loziace po stenách, tých jeho, ktoré sa nedali zbúrať. Mohli to skúsiť, mohli do nich ryť, než na ne spadnú a pohmoždia sa. Zabijú ich, zabijú ich všetkých. Podvihne bradou v letmom pohľade, ktorý drží stále v priestore. Hľadí pred seba stretávajúc sa so všetkým, čo opustil, čo opustilo jeho. So šancou, s novým začiatkom, ktorý dostal... Takmer. On bol to monštrum, to zlo, a stvory nikdy nedostanú pochopenie, nikdy nepoznajú šťastie, ani tak nekonečné city bedáka. Je jedno, ako veľmi sa snažia, je jedno, čo urobia, aby všetky činy zmenili, napravili, ukázali ich bezduchým tváram, že nie sú stratení. Škodou bolo, že to pochopil príliš neskoro, až keď sa od neho zdvihol, nechal ho tam ležať bez šance, bez výčitky, zavrel za ním bránku a otočil k nemu svoju čiernu riť. Nechali ho tam, keď on chcel pomôcť, zmarili všetko, čo sa z neho stalo, mohlo stať. A tá apatickosť k vine, agresia, zlosť, ktorá sa začala ešte ten večer preberať, oživovať psychopata, ktorý nikdy naozaj nezmizol. Mal jedinú chybu, tak malichernú, smiešnu, ak si kedy myslel, že môže. Prosil raz, nebude to robiť dvakrát. Aký márny asi je? Za akého nebezpečného ho v ich slepých mysliach asi považujú? Rád by si to vypočul, všetky ich narážky, všetky ich slová, ktorými sa snažia zasiahnuť svoj cieľ, no nemôžu uspieť. Jeden otravný zvuk za druhým, názory, ktoré sociopatov nezaujímajú, netrápia. Istá časť v ňom však vnímala, cítila a bola schopná dávať najavo emócie, ktoré museli zmiznúť, ktoré musel zničiť. Láska, starosť... Oslabenie jeho plánov, rušivá frekvencia, ktorá mu pišťala v hlave, nechcela stíchnuť, nech akokoľvek vrieskal. Nikto mu však nebol ochotný nič dať, kým ho neprinútil, nepresvedčil a aj tak naňho stále hľadel.... hľadela ako na vrtoch, na psychopata, ktorý jej chcel ublížiť, ktorým opovrhovala. Najskôr mu rozumela, pochopila ho a potom? Zmietla omotaná v bielej plachte jedným mávnutím ruky a nechala zaniknúť v ničote, vo vlastnej smrti ležiac na mieste, ktoré nenávidel, ktorého sa panicky obával. To všetko však bolo jedno, jeho novoobjavenej rodine, ba aj nepatrným mračnám, ktoré sa potichu spájali dokopy, rovnako, ako sa spojili oni. Priviedol ich sem, znovu postavil pred staré krivdy a očakával, že budú ničiť, že všetko im nepotrebné rozdrvia. Obdarení možnosťou ísť preč a nájsť im výhru, sánky plné strachu. V ich domoch sa bude v noci svietiť, oni budú bdieť namiesto spánku a všetky tiene a monštrá  sa budú zjavovať v zábleskoch, vrčať. A oni budú môcť len sedieť na posteli až do rána, plakať, že si pre nich idú, prichádzajú. Ich mysle budú ako smrteľné choroby.
Spojí pery pevne k sebe, natočí sa v krátkom kroku nepatrne do strany a podvihne rukou, obhliadajúc si lesklý povrch prsteňa, ktorý neopustil jeho prsty. Nezaujatý, avšak v očakávaní z nového dňa, hmly, ktorú zavejú do tých preplnených ulíc. Bol späť, pretože on sa vždy nakoniec vráti, on si vždy nájde cestu a má príliš veľa životov na to, aby niekoho nechal zabudnúť, ako chutí železo na jazyku. Odvráti zrak od vlastnej ruky a všetku pozornosť nasmeruje ku Christine, jeho hlava sa nakloní v procese, čiara pier skriví v úškrne. Ironickom, chladnokrvnom, vypočítavom a pobavenom zároveň Boli ako monštrá, ktoré prešli cez bariéru, narušili stabilitu miesta, avšak potichu, netušiac pred ušami všetkých. A to ho uspokojovalo, nikto ani len netušil, čo prichádza. Vrchný rad zubov sa mihne lemom jeho úst, sánka zostane vystrčená a obočie podvihnuté dohora. V okamžiku vystrčí pažu na úroveň tváre a vztýči dva prsty, akoby bol hlásiaci sa študent, alebo si len vyžadoval svoje slovo, i keď odpoveď nečaká.* Návrh... Čo tak ho celé spáliť? *Poznamená sucho a ohrnie skoro nepostrehnuteľne nosom.* Stavím jazyk... Nakoľko viem, kto by mi ho rád vyrezal, pravda, buddy? *Rozhodí rukou Garettovým smerom a psychopaticky sa pousmeje nad vlastnou myšlienkou. Následne niekoľko krát mykne hlavou zo strany na stranu a sprudka si zastrčí prsty do vreciek nohavíc.* Každopádne, všetky močopudné pachy by sa stratili v dyme. *Ohrnie spodnou perou a zadíva sa na pár sekúnd ku špičkám svojich topánok, ktoré mal spojené tesne vedľa seba. Jeho tón je mierne zvýšený, sarkastický a zároveň chladný vlastným spôsobom.
Jej hlas sa niesol miestom, priestorom prázdnych ulíc, z ktorých škár sa ozýval hluk áut, tie kradmé, zbytočné hlasy ešte zbytočnejších ľudí, po ktorých by s prehnanou radosťou postúpal. Tvár nechá zdvihnutú, čeliacu každej sekunde, ktorá odbije, pery skrivené v narušenom úsmeve, načúvajúc jej slovám na uvítanie, novému začiatku, kde už nehodlá znovu padnúť ani jeden z nich. Chceli to isté, boli stvory, ktoré bažali po krvi, nič viac a nič menej. Otočí sa okolo po ôsmych herektikoch, ktorí postávali po ich stranách, zároveň prahnúc, doslova vyžadujúc tých pár márnych slov. V očiach im svietil smäd, pery boli hladné čerstvosti, po tom teple a živote, ktorý vyhasína priamo pod ich sánkami. Bolo to fascinujúce, veľkolepé, rovnako ako ich telá, ktoré zmizli v tme, rozbehli sa po jedinej, prostej myšlienke, ktorou sa čoskoro naplnia ich hrdlá. Opäť vystrčí rad zubov hľadiac spokojne, vzrušene po ich chrbtoch, ktoré už dávno nevidel.* Milujem tvoje deti...*Otočí sa ku Christine.*  No nie sú oni smrteľne úžasní? *Vydýchne smerujúc rečnícku otázku ku magorovy niekoľko centimetrov od neho. To už však ucíti tetinu ruku na ramene, a tak sa automaticky potlačí bližšie k jej telu, nechávajúc takmer nulovú medzeru. Zľahka prestúpi z nohy na nohu, odrážajúc niekoľko malých kamienkov z betónovej cesty, uprostred ktorej všetci traja stáli. Obráti tvár ku Christine a letmo pootvorí ústa nadšený nad predstavou aspoň chvíľkového rozptýlenia.* Myslíš... Zabiť niekoho? *Jeho oči doslova žiaria, plajú pod nepatrnou fascináciou ich dysfunkčno-funkčnej skupiny. Čo iné, by mohla považovať za zábavu, všakže? Všetci chceli mŕtvoly a všetci chceli krv, možno len ďalšia nová móda. Každopádne, je ho „cool.“ Až pri stále hlasnejšom zvuku motora a pneumatík na asfalte si zjavne predstaví presne to isté, čo všetci traja. Ostré svetlá mu na niekoľko sekúnd zrežú zrak, človeka, ktorý sedí vo vnútri, zreže naopak on. Neustúpi do strany ani po tom, čo ho Christine pustí, len sa o niekoľko milimetrov odtiahne, snáď, aby sa mohol hýbať.* Vážne? *Zvraští čelom a pokrčí s výdychom plecami.* To auto sa mi páči. *Prizná, akoby zničiť ho bolo to najťažšie, čo kedy musí urobiť. Christine začala zdvíhať ruku a pridlho naňho zazerať... Nie, nie, to nie je dobré. Zľahka pri jej otázke našpúli perami, ktoré nakoniec lemuje pomerne krivý úškrn.* Že kašlem na coven... Je aj tak k ničomu, slabý. Pre dnes, by som ich nechal pocítiť, čo znamená hrať sa s najväčšími psychopatmi od Parkerovcov. *A to presne obaja boli, možno nie predtým, možno nie odjakživa, ale práve v tejto chvíli? Len chorí lunatici.* Možno by stačilo len rozbiť sklá. Nie je už dostatočne kruté niekoho zabiť a potom mu ukradnúť auto? *Podvihne nepatrne obočím a zahľadí sa na Christininu ruku, zjavne zmierený pretáčajúc očami.* Fajn, fajn...*Zdvihne pažou a spojí ich prsty, pevne zvierajúc celú jej dlaň. Privrie krátko zrakom, akoby to boli sekundy, stotiny, počas ktorých sa jeho telo sústredí a všetka moc doslova napumpuje do ich prepletených prstov. Dúfal, že to cítila, že sa jej hlas aspoň na pár hodín naplnil, než jej vlastnú moc bude musieť vrátiť. Posledný výdych, zdvíhajúci sa vietor a rozbehnuté auto, ktoré sa sprudka zastaví priamo pred nimi narážajúc do priesvitnej bariéry, cez ktorú nemôže prejsť. Celá kapota sa zvraští ako škatuľka od zápaliek, predné sklo zostra vyletí zo svojho rámu do vnútra a obrovské črepy zrazia vodičovu tvár pretínajúc jeho hlavu cez oko až do sedačky. Jeho pery boli pootvorené v čistom vzrušení, v šťastí, ktoré sa zdalo byť nekonečné. Kormán sa stočí, mladé dievča po boku vodiča s krvou stekajúcou všade po jej tvári začne vrieskať a piskot pneumatík prejde priamo okolo nich, narážajúc do jedného zo železných plotov za chodníkom ležiac konečne zastavené na kapote. V sekunde mykne celým telom a spojí pery pevne k sebe, akoby podobný tvrdý náraz veľmi neočakával.* Ups. *Pomaly pustí Christininu ruku a potichu vydýchne odvracajúc na moment pohľad od auta.* Večná škoda...Tak to dopadá, keď niekto nezvládne riadenie. *Pozrie sa kradmo opäť jeho smerom všimnúc si dlhšie čiary benzínu, ktoré sa začali vylievať na chodník.* Bum, bum? *Jeho úsmev bol široký, nadšený. Možno hlasný výbuch vyvolá nepatrný rozruch, ale podobné veci sa predsa vo svete diali neustále, pravda?. Od Christine prejde očami na Garetta, zdvihne ruku a s ľahkosťou poukáže k prevrátenému autu na druhej strane ulice.* Môžem ťa poprosiť, buddy? *Niektorých ľudí nezajíma nič. Nejde im o peniaze, nejde im o malicherné zbytočnosti, ako ostatným. Chcú proste stáť a pozerať sa, ako svet horí.*

*Nebude předstírat, že herektici v něm vzbuzují pocit nadšení. Patřil mezi sortu lidí, která s upíry právě neměla pevný vztah a vlastně nikdy to nepotřeboval. Dříve byl typ čaroděje, který jimi opovrhoval, stejně tak většinou jako každý jeho druhu. S časem přišla změna, nikdy by sám neřekl, že bude stát po boku krve vysávajícím bytostem, ale dnes tomu tak bylo. Avšak důvěru k nim nechoval, nemohl. Jak vůbec můžete důvěřovat někomu, kdo je napůl upír a napůl čaroděj či čarodějka? Vždyť to byly dva nejprohnanější druhy v jednom. Člověk s magií se vymlouval na přírodní zákony, ale byly to krvelačné bestie prahnoucí po moci a síle, zatímco upír? No, dejme tomu, že na tom byli velmi podobně. Ať už si to chtěl přiznat nebo ne, tak jeho společník měl v jednom pravdu. Budou mít armádu, budou silnější a nikdo je nebude moct zastavit. Každý z nich byl svým vlastním způsobem vychytralý a každý z nich měl vlastní plán. Jeho popoháněla touha za pomstou na lidech, kteří mu vzali všechno, chtěl ovládnout vlastní druh, chtěl si vzít svůj coven do rukou, protože to je to, co mu patří. Christine? Ta měla svou vlastní odplatu, přičemž si zároveň přišla pro dalšího člena rodiny a Kai toužil jenom po jediném, po tom zase cítit jenom krev nad svých rukou, jak mu protéká mezi prsty a nic víc, nic míň. Byl to obchod, který se mu vyplatí a on se nemůže dočkat toho, až se věci dají do pohybu.
Záblesk bílého světla, minulost nechána za ním a vřelé objetí světa po kterém toužil už tolik let. To bylo všechno, co v tu chvíli cítil, co chtěl cítit. A v další chvíli stojí pevně nohama na zemi, na ulici, která je pro něj známá a které se téměř nezměnila, jak by mohla? New Orleans sice rostlo, vzkvétalo, ale ulice se neměnily, domy taktéž. Naštěstí lidé nebyli hlupáci a neničili krásu města, neničili to, co turisty tady přitahovalo. Jak naivní a pošetilí lidé byli, že ano? Pachtili se až sem z obrovských dálek s nadšením, že si poslechnou kvalitní jazzovou hudbu, uvidí nezapomenutelné památky a přitom neměli vůbec ponětí, co tady žije za stvůry, že legendy, které se vypráví jsou pravdivé, že svátky, které oslavují jsou jenom svátky monster, kteří v tu chvíli prolili až příliš krve a jenom si tak připomínají, aby se to nestalo znovu. Nasaje vzduch do plic a pozvedne hlavu nahoru, přičemž mu koutek úst cukne do strany. Pohled v jeho očích je plný nadšení, ale zároveň chladu. Konečně je nazpět, připadá mu to jako věčnost, když naposledy se cítil volný, kdy na jeho rukou neležely okovy, kdy mohl znovu cítit čerstvý závan vzduchu a energii, kterou vás tohle město nabíjí. Necítil chlad, necítil na těle dopad sněhových vložek, které se zažíraly až do morku kostí. Bylo to pryč, všechny ty noční můry skončily a jemu se do žil vlévá nový život. Letní vzduchu mu tancoval na šatech a pohrával si s jeho vlasy, měsíc mu zářil do tváře, jako kdyby chtěl, aby na něj dopadalo co nejvíce světla. V jeho těle stoupá hladina adrenalinu, myšlenky v hlavě se začínají zatemňovat, všechno prahne jenom po jediném – po krvavé pomstě. Chce začít hned, chce se otočit zády ke všem a vydat se do ulic, vytáhnout vinné, spící čarodějky z jejich postelí a slyšet křik, který by se rozprostíral po městě, vidět rudě červenou barvu, jak prosakuje kobercem, jak ničí dřevěnou podlahu, jak odtéká do kanálu. To, co chce nejvíce je vidět v jejich očích bezmoc, strach a úzkost. Slyšet jejich hlasy, které ho prosí, které žadoní po životě, které chtějí jenom milosrdenství. Měl chuť se té představě uchechtnout, upřímně se zasmát...milosrdenství? Existuje vůbec ještě to slovo? Protože tady žádné nebylo a nezáleželo na tom, kdo jste. Až teď si plně uvědomuje, že po jeho boku stojí královna herektiků společně se svými dětmi a jeho nový buddy. Věří tomu že právě teď začíná jejich nová éra, protože to cítil, cítil jejich sílu ve společném sjednocení. Teprve teď nastane ta opravdová zábava. Pootočí k ní hlavu a upře zrak ke tváři, která nebyla naplněná ničím jiným, než jenom šílenstvím. S neurčitým výrazem ji pozoruje a následně na to se zadívá před sebe. Nikdo neměl ponětí, kdo přicházel. Všichni si užívali klidného spánku, či zábavy. Udělali krok přes brány, vstoupily na zakázanou půdu bez toho, aniž by si jich někdo všiml, bez toho, aniž by Předci se byť jen pokusily je zastavit. Byli jako vzduch, nešlo je vidět, avšak jejich závan mohl napovídat, že se něco blíží, že brzy povstanou jako fénixové z popela. Pozornost přesune k ženě před sebou a zlehka převrátí očima při „malém představení“.* Drama Queen...*Pronese tiše pro sebe, jako kdyby mu to připadalo zcela dětinské, ale měl už možnost poznat ji a celou její gardu pijavic, společně s Kaiem, takže věděl, že každá z nich si takové okamžiky užívá, že mají v sobě špetku dětinskosti, ale upřímně...kdo z nich ji neměl? Akorát kdyby šlo o něj, nechal by si to spíše na okamžik, kdy bude stát tváří v tvář svým nepřátelům, kdy by je tím ponižoval, shazoval, než na takový okamžik. Stále byl někde uvnitř tím seriózním mužem, tím, kdo neměl něco takového zapotřebí. Než se stačí do myšlenek ponořit hlouběji, tak jeho oči tentokrát skenují dalšího člena Parker, toho, díky kterému tohle mohlo započat. Tentokrát společně s převráceními oči vydechne.*...a drama psycho. *Pravděpodobně by si na to měl začít zvykat, protože jich čeká dlouhá cesta, věří tomu, že je mají přes sebou nespočet měsíců vzájemné spolupráce. Přihmouří zlehka oči k jeho tváři a posměšně se usměje.* Právě teď by to bylo docela vhodné, buddy. *Pronese posledním slovo s jistou provokací, avšak ne znechucením či jakýmkoliv pohrdáním. Začínal si na jeho přítomnost velmi rychle zvykat, vlastně to byl on, kdo chtěl, aby se společně vrátili. Svým způsobem ho fascinoval ten psychopat v něm. Kolik lidí za život poznáte s takovou vrozenou vadou? Velmi málo. Většinou se jím člověk stane, že objevíte tu temnou stránku v sobě po čase, ale někteří se s tím narodí, někteří jsou zkrátka bez emoční bestie od chvíle, co poprvé spatřili svět. Stále ho pozoruje, jako kdyby čekal na moment, kdy nebude schopný držet jazyk za zuby a opět mu hodí nějakou provokační hlášku přímo do tváře. Ne, že by to s ním něco dělalo. Věděl, že se Kaiovi jistým způsobem zamlouvá, protože jinak by ho nevzal s sebou, jinak by ho „nechránil“ před sebrankou upírů, kteří by si na něm tenkrát ve vězeňském světě rádi pochutnali. Tentokrát tvář odvrátí do strany, aby se podíval na herektiky, které měli oči naplněné touhou po krvi, touhou po tom zabodnout své tesáky do tepny na krku lidí a vysát je do poslední kapky. Nikdo v New Orleans neměl tušení, že se jim za zády vlní stín smrti. Zubatá si na ně brousila kosu a jediné, co zbývalo je udělat jeden, jediný prudký tah a padli na zem. V jedné chvíli stáli vedle něj a v druhé po nich nezbylo nic, než jenom lehký závan, který chladil jejich tváře. Musí uznat, že to bylo fascinující, tuhla vám při nich krev v žilách, protože společně byli jako přes kopírák. Všichni dělali zároveň stejné pohyby, všichni ve stejnou chvíli pozvedli ruce a z jejich úst vycházely formule s kouzly, všichni se dokázali rozutíkat do stran ve stejný čas. Bylo to jako v nějakém filmu, jako kdyby to opravdu měli nacvičené. Nemůže si pomoct, ale cítí menší závist ke Christine, že si dokázala vychovat někoho takového, že má osm krvelačných monster, kteří jsou jí oddaní tělem a duší. I když máte coven, pořád si musíte hlídat záda, ne všichni jsou vám bezmezně oddaní, ne všichni by za vás položili život. Tohle ale bylo jiné. Pousměje se zlehka nad otázkou, kterou mu položil jeho společník a popojde jenom o dva kroky blíže k němu.* Když tě tak fascinují, proč se nestaneš jedním z nich? *Povytáhne pravé obočí, ale nedá mu žádný prostor k odpovědi.* Oh jistě, nemůžeš. *Řekne trochu provokativně. Mohl by, kdyby necítil nic vůči jeho tetě, která by zemřela společně s ním kdyby necítil nic ke své sestřenici pro kterou si její matka přišla. Otočí se čelem k dlouhé ulici a sepne ruce vepředu. Než stačí udělat jakýkoliv další pohyb, tak už ucítí na ramenou dotek blázna, který se z nějakého důvodu stal i na dnešní den řečníkem. Pohne tělem směrem k tomu jejímu, přičemž se na okamžik o ni opře, ale přitom se snaží od ní udržovat jistou vzdálenost. Nebyl k ní tak povolný jako Kai a neměl ani důvod, spíše se jí stranil, ne ze strachu, ale z osobních důvodů. Avšak příliš neprotestuje, jenom se ne právě spokojeným pohledem dívá před sebe. Usměje se pobaveně.* Ne, rozhodně myslela zajít do útulku a všechny obdarovat šťeňátkami na přivítanou, že se staří přátelé vrátili zpět. *Sarkastický tón se nese jako ozvěna, přičemž se ohlédne po jeho parťákovi se kterým oba měli tendenci stále provokovat jeden druhého. Dotek od ženy vedle něj trvá až příliš dlouho, proto ji chytne ruku a odtáhne ji do strany. Sám popojde o dva kroky do boku.
V další sekundě mu do očí udeří ostré světlo při kterém musí přivřít alespoň na pár sekund oči. Jako kdyby si tu zábavu přivolali a on neměl jediný problém se jí bránit. Jedny smysly vnímají konverzaci vedle něj, ale ty druhé se soustředí na osoby před nimi. Nikdo nebyl tak nevinný, aby si nezasloužil zemřít, ne? Tak či tak...jednou by to stejně přišlo, proč to oddalovat? Nadechne se zhluboka, jakmile se okolo nich začne zdvihat vítr, když cítí příval magie. Na okamžik zavře oči a užívá si pocit, který ho naplňuje, který mu dává pocit výjimečnosti. Otevře oči a s vřelým, avšak nepřátelským úsměvem na tváři pozoruje, jak se sklo auta roztříští, jak křik ženy ruší ticho okolo nich. Pneumatiky auta zapískají a narazí kapotou do plotu, přičemž ještě více pozvedne hlavu nahoru s výrazem ve tváři, který svědčí jenom o škodolibosti a krvelačnosti. Nasaje nosem vzduch, který najednou tuhl a nasakoval se vůni karmínové barvy. Pozoruje auto, které prodělalo poškození nádrže benzínu. Tekutina se pomalu rozlévala do ulice, jejich směrem, jako kdyby žadonila po tom, ať škrtnou zápalkou a všechno okolo nich vzplane. Natočí hlavu k chlapci, který ho žádal jenom o jedinou věc. Usměje se na něj ďábelsky, přičemž si poupraví sako, jako kdyby se chystal k velké akci a on se chystá.* Ale jistě. Nic mě nepotěší víc. *Pozvedne pravou ruku směrem k autu a přivře oči. Jeho tvář je naplněná vzrušením z okamžiku.* Phasmatos...*Pronese zlehka, jako kdyby mluvil o něčem vzácném.*...incendia. *Jeho poslední slovo způsobí ohnivý žár, který se nepřevratnou rychlostí sune po benzínu až k autu a způsobí explozi. Normální lidé by se kráčeli před ohněm, který byl neuhasitelný, křičeli by do stran, ale oni ne. Tyto tři osoby se dívali na místo nehody se vztyčenými hlavami a úsměvy na rtech, než se rozhodli obrátit k místu zády a zanechat ho za sebou, jako kdyby o nic nešlo. Kráčeli do města s prázdnými výrazy, avšak s ďábelskými úsměvy na rtech, bok po boku jako jeden tým, jako ti, které nebude moct nikdo zastavit. Byli tady a byli připraveni si vzít všechno.*

Nepředpokládal, že by jí snad mohlo trvat nějak déle, než by uhádla, o koho se jedná. Myslel si, že okamžitě řekne jeho jméno, ale ona ne, nejdřív samozřejmě začala hádat někoho úplně jiného. Ale i z toho, jak to říkala, bylo jasné, že hned když jí dlaně na oči položil, věděla, kdo to je. Když řekla, že to určitě nebude Cami, která nemá tak chlupaté ruce jako on, musel se uchechtnout, ale stále neříkal nic jiného, prostě chtěl, aby řekla jeho jméno, takovéhle hry ho baví. Jakmile jméno konečně vyslovila, odkryla si oči a otočila se na něj, tak se na ni zeširoka usmál. Rád ji viděl, opravdu, i když je naštvaný, že se mu delší dobu vůbec neozývala. „Cami hlavně nemá tak krásně mužné a velké ruce, jako mám já,“ ušklíbne se na ni a potom pokračuje: „A hlavně pochybuju, že by sis domluvila schůzku s námi oběma najednou.“ Jak odendala jeho dlaně ze svých očí, ještě od té dob[color=#006600]y nepustila Kolovy ruce. Ale popravdě, on si to ani nějak neuvědomoval. A i kdyby, nevadilo mu to. Proč by mělo? Kolikrát se drželi už i déle a na jiných místech, tohle jsou jenom ruce. Zatím ho ani nenapadlo, že by mohlo jít třeba o něco víc. Že vlastně za vším jejím podivnějším chováním v poslední době stojí z její strany něco mnohem většího, než je přátelství. Maličko tázavě pozvedne obočí, když se k němu nakloní a vypadá to, jako by ho chtěla políbit. Ne, oni nejsou žádný zamilovaný pár, který se sešel v parku na lavičce pod stromem, aby se tu ocucával. Ne, takový případ oni dva nejsou a je dobře, že to Claire brzy pochopila a nepolíbila ho. Dokonce pustila jeho ruce. Kol tomu ale pořád nepřikládal žádnou váhu, protože kolikrát už si dali pusu jen tak a nikdo to neřešil. Teda Kol to nikdy moc neřešil. „Já jsem hlavně rád, že ses konečně ozvala, Claire. Popravdě jsem měl sto chutí nepřijít, když jsi na mě v poslední době tak kašlala,“ řekne trošku nabroušeně, ale je na něm vidět, že se nechce hádat a že to vlastně ani nemyslí nějak zle. Potom už radši nic neříkal o tomhle, že je na ni naštvaný a tak, protože moc dobře ví, že by to mohlo vést k další hádce. Oni dva se dokáží pohádat i kvůli každé hlouposti, pokud poblíž není flaška bourbonu, s pomocí které by na to hned zapomněli. Konečně si sedne vedle ní na lavičku a než stačí cokoliv říct, třeba se jen zeptat, jak se má, Claire začne mluvit první. A začínalo to docela zajímavě, protože podle toho, jak tu svou řeč uváděla, to vypadalo, že to bude hodně dlouhá řeč a ona nechce, aby ji přerušoval. „Dobře,“ řekne trošku nejistým hlasem a trošku se obává toho, co mu řekne, protože to fakt nevypadá moc dobře. Kdyby byl otec a ona jeho dcera, myslel by si, že mu řekne, že ji třeba někdo zbouchnul nebo tak něco. Ale to fakt neví, co přijde potom. Teď už úplně mlčí, nepřerušuje ji. Nechá ji nejprve říct to všechno. Trvá jí to docela dlouho, než se vymáčkne, protože předtím ještě říká, že už to má na srdci dlouho a že to není jednoduché a takovéhle věci. Tyjo, kéž by radši tohle říkala celou dobu. Kéž by z ní nevypadlo těch pár divných slůvek, po kterých na ni Kol začal koukat jak péro z gauče. Ona ho co? Co že ho? Dělá si legraci, ne? To je docela povedený žert, vážně jo. Tak povedený, že se i Kol zapomněl smát. To přece není možné, aby k němu cítila něco takového. Ano, sice se poslední dobou chovala jinak, ano, sice vzniklo pár situací, ze kterých by se možná dalo něco takového vyvodit, ale prostě ne. Nikdy ho to nenapadlo. Potom, co si to spolu vyříkali, si myslel, že je to všechno pryč, že k němu už nic takového necítí… Ale vypadá to, že se asi spletl a že ona mu dost dlouhou dobu o tom všem lhala. Fajn, tak teď není naštvaný kvůli tomu, že se mu neozývala, ale kvůli tomu, že se mu neobtěžovala říct takovouhle věc. Bože, vždyť spolu furt flirtovali a nedávno se spolu málem zase vyspali… O co, že to dělala úmyslně, o co. Může vidět, jak se v jeho tváři mísí všelijaké pocity – od překvapení, přes zlost až k naprosté nechápavosti, co že se to vůbec děje a co se mu to tu snaží říct. Jako ne, že by ji neměl rád, ale tohle je prostě… moc.
„Wau,“ vydechne a podívá se na ni, když se konečně zdá, že už řekla vše, co měla na srdci. „Čekal jsem všechno možný, ale tohle ani ve snu, Claire…“ Pomalu se zvedne z lavičky, udělá asi dva kroky od ní a vypadá to, že chce jít pryč, ale kdepak. Vzápětí se totiž otočí a podívá se na ni, jak tam jen tak sedí a čeká, co jí na to řekne. „Jak sis vůbec mohla dovolit neříct mi o tom? Řekni mi, prosím, jak dlouho už to víš? Změnilo se vůbec něco po tom našem rozhovoru, kdy jsme si to údajně všechno vysvětlili? Nebo tvoje city zůstaly pořád stejný a ty ses prostě rozhodla, že si to necháš pro sebe a že mi takhle vlastně budeš lhát? Protože jestli si to neuvědomuješ, tohle lež je, a sakra velká,“ řekne a vyčítavě se na ni podívá. Těžko říct, jestli je naštvaný. Spíš je jen rozrušený a pořád překvapený. "Celou dobu, když jsme se vídali, jsem na tebe čas od času dotíral, snažil se, aby něco bylo, ty ses mi zdála, že se ti to dokonce i líbí. Líbilo se to nám oběma, ale Claire, uvědomila sis vůbec někdy, že z mojí strany to opravdu nebude nikdy takový, jak bys chtěla ty? Já tě mám rád, mám tě sakra hodně rád, ale asi nikdy jsem si neříkal, že by za tím mohlo být něco víc. A proč? Myslíš si, že jsem schopný něčeho takovýho, jako je láska? Podívej se na mě – spím pomalu s každou na potkání, dokonce mi nedělá problém ani ženu uhodit, když to situace vyžaduje. Tobě bych sice neublížil, ale i kdybych chtěl, nebyl bych schopný oplatit ti to, co ke mně ty cítíš, stejnou měrou. Nikdy jsem se pořádně nezamiloval, nikdy jsem necítil nic takovýho jako ty. A věř mi, je mi líto, že to necítím ani ve tvém případě, protože ty jsi možná jediná osoba, u který by mi to nevadilo…“ pousměje se na ni, ale hned pokračuje dál. „Ty nejsi slabá, to si pamatuj.“ Jak strašně ho štve, když se podceňuje, vážně jo. „A ty si snad myslíš, že já jsem tě vidět nechtěl? Neviděl jsem tě měsíce, myslel jsem si, že jsi prostě pryč. Chyběla jsi mi a to samý teď. Neozvala ses mi strašně dlouho, Claire. Klidně jsem si mohl myslet, že se ti něco zase stalo. Nechala jsi mě v nejistotě. Zase. A to já nesnáším. Nenávidím, když musím žít v nejistotě. Takže je ti jasný, že od teď mi prostě telefony budeš zvedat?“ řekne a jeho hlas zní v tuhle chvíli i možná trošku výhružně, ale on jen chce dát důraz na to, co jí teď říká. „Jen mi teď prostě řekni, co mám asi dělat. To přece nejde, abychom se teď dál stýkali jako by se nic nestalo. Pořád teď uvidím jenom tu holku, co je do mě zblázněná a pořád se budu bát, že ti ubližuju jenom tím, že existuju, protože víš, že spolu nebudeme a to ti musí hrozně ubližovat.“ I jemu na ní hodně záleží, ale tohle je prostě fakt. Kol neumí někoho takhle bezmezně milovat a bojí se, že Claire z toho bude akorát nešťastná a to nechce. Má ji rád a nechce, aby se kvůli němu zbytečně trápila.

(Nebylo těžké uhádnout, kdo jí zakryl oči svými dlaněmi. Nejenže znala Kola více než důvěrně a tak ihned poznala, že je to on, ale i načasování a způsob pozdravení ho ihned prozradil. Nejdříve ho napínala a hrála, že nemá vůbec tušení, kdo by to mohl být, ale nakonec jeho jméno vyslovila. Trošku důrazněji a obměkčené jistými city, na rozdíl od ostatních slov. Snažila se si tu chvíli užít, dokud mohla, protože si myslí, že potom, co mu řekne to, co potřebuje, strhne se hádka. Každopádně jako vždycky. Jakmile spatřila na jeho tváři sladký úsměv, chtěla na všechno zapomenout a nic mu neříci. Chtěla si ho prostě pro sebe jen kousek, malinký kousíček, ukradnout pro sebe. Sledovala ho a nevědomky se na něj také usmála. Dokonce se začala i malinko červenat.) Myslím, že by bylo zvláštní, kdyby někdo jako Cami měl tlapy jako ty, nemyslíš? (Jeho úšklebek mu oplatila a malinko se k němu přiblížila obličejem. Na jeho další poznámku nic neříkala, jen jí hlavou prolétla myšlenka na to, že si bude muset s Cami asi sjednat další sezení a to nejdříve, kvůli téhle schůzce s Kolem, co právě započala. Na chvíli zadržela dech, v duchu si napočítala do tří a zhluboka se nadechla. Nesmí zapomenout, proč je tady. Neměla by se rozptylovat. Ale ty jeho ruce, ty jeho teplé ruce, do kterých se její vešly tak dokonale, zapadaly do sebe jako dvě přesně na míru vybroušené mističky. Kol vypadal, že si zatím neuvědomuje nic z toho, co se děje a co se bude dít. Možná to tak bylo lepší. Je pravděpodobné, že palcem přejela automaticky po hřbetu jeho ruky, jako to často dělávala. Nechtěla se toho vzdávat. Ničeho. Chtěla to jen vylepšit, chtěla, aby Kol miloval jí a ne Gen. Bylo to sobecké, ale to bylo všechno, co chtěla. Nebylo toho moc. Jiní chtějí bohatství, úspěch, slávu, moc, ale ona jediné co chtěla, bylo, aby ji Kol miloval. Najednou si začne uvědomovat, co dělá a odtáhne se od něj. Pustí jeho ruce a trochu bolestně na něj pohlédne, jako by mimoděk. Prudce se jí zvedne hruď. Chce jeho rty, chce se zase vpít do jeho pokožky jako inkoust do papíru a nechce ho nikdy nechat jít. Jak se teď musí přemáhat, aby ho nepolíbila. Jako kdyby to nikdy nebylo silnější. Její city, všechno. Jak kdyby tohle mělo být to závěrečné vyvrcholení všeho krásného a on jí měl říct, že k ní také něco cítí. Jenže on to neřekne. Ona to ví, ví, ale v hloubi duše stále doufá, že jí neodmítne. Že jí znovu neublíží. Na jeho další slova přikývne. Provinile si sevře ruce v klíně a podívá se na něj.) Já vím Kole, promiň. Hned ti to všechno vysvětlím, jen mě vyslechni, ano? (Řekne a pak spustí. Vlastně si moc nevšímá Kola, je teď zaměřená hlavně na sebe a na svoje pocity, aby mu řekla všechno, co cítí, více méně srozumitelně, aby to pochopil. Je to pro ni dost těžké a občas nemůže najít ty správná slova. Někdy se zadrhne, odkašle si, nebo udělá jinou zvláštní věc, aby nějak pokračovala. Podívala se na něj pak vyčkávavě, a když spatřila jeho výraz, nevěděla, co má dělat. Prostě jen čekala, až něco řekne. Zavládlo mezi nimi zvláštní, nepřirozené ticho. Claire z toho přejel mráz po zádech, i když venku bylo teplo. Možná dokonce i horko, jak se to vezme. Viděla, že to zpracovává, ale ona teď potřebovala, aby něco udělal. Aby konal činy, jako muž a nezachoval se jako kluk.) Řekni něco, prosím. Jen něco řekni, Kole. (Jemně ho pobídla. Měla hlas jako bavlnu, kterou chtěla ukonejšit Kolovy vnitřní rozbouřené myšlenky. Ruku mu položila na tu jeho a donutila ho podívat se na ní. Není si jistá, zda to byl dobrý tah, ale už to nemůže vzít zpátky. A možná toho bude litovat, ale musela mu to říct. Musí vědět, co jí na to řekne, jak zareaguje, i když se toho obává, musí vědět, jak to má on. I přes to, že si myslí, že ví, jak to celé dopadne. Jako obrovské fiasko, ze kterého bude zase jen smutná. Vidí v jeho tváři zlost, hlavně na tu se zaměřila. On je nahněvaný na ní? Za co? Teď je vidět v jejích očích také jisté překvapení, ale ani zdaleka tak velké, jako u Kola. Konečně je její přání splněno a Kol ze sebe něco málo vydal. Jeho první souvislá smyslná věta jí ale jen zachmuří tvář. Myslela si, že Kol viděl alespoň náznaky. Tak zřejmě ne. Pustila jeho ruku a položila si ji na stehno. Pohlédla na něj, jakmile se prapodivně vyhoupl z lavičky. Jeho slova v ní však vyvolají vlnu něčeho jiného, než čekala, že vyvolají. Snaží se hned při první jeho otázce nezvednout a neodejít. Ještě by mu po cestě jednu vrazila a řekla mu, jaký idiot je, ale jen sedí a snaží se zklidnit mysl. Nevydrží to. Prostě teď dává emocím volný průchod. Ať jí Kol políbí. Ne na rty, samozřejmě to bylo myšleno, ať si Kol trhne. Také se zvedne a stoupne si naproti němu.) Jak? Protože jsou to moje city, budu to já, komu to bude líto, kdo bude zklamaný, ne ty! Je to můj život! Jak dlouho už to vím? Co já vím? Možná měsíce, roky, nemám páru! Poslouchal jsi mě vůbec, co jsem ti říkala?! Já nevím! Když se člověk zamiluje, je to prostě náhlé a ani si to neuvědomí! To jsi nikdy nikoho nemiloval? Že se ptám! Stejně odpověď už dávno znám. Bylo jednodušší ti nic neříkat. Vidíš, jak to skončilo? Řekla jsem ti to a ty-! Říkáš to, jak kdyby to nic neznamenalo, říct muži, který je pro mě teď celý svět, něco takového! (Už zase na něj křičela. Na chvíli přestala a promnula si čelo.) Do háje, Kole! Nepřišla jsem se sem hádat. Nebyla to lež, jen zatajování pravdy, to je něco jiného. (Řekla to jakoby mimochodem. Určitě tím Kola znovu rozdráždí.) Prostě se na to zkus podívat z mojí strany, ano? Zkus se vžít do mojí pozice, zkus mě pochopit. Víš co, teď budu naprosto upřímná. (Jako kdyby někdy taková nebyla, že? Nadechla se, vyposlechla si ho a potom mu na to odpověděla tak, jak možná on nechtěl, aby to řekla.) Ksakru jo, líbilo se mi to. Myslíš, že by se někomu nelíbilo být s někým, koho miluje, ale nikdy ho nemůže být? Nechápu, že tě to tak zaráží, Kole. Uvědomila, vím to, vím, protože tvé srdce patří někomu jinému už dlouho. Nikdy jsem neměla šanci a možná proto tě tak miluji. Neříkal sis to, protože to nepřipadalo v úvahu. Už jsem si zvykla, že nejsem ta ‚vyvolená‘. Vím, že toho jsi schopný, jen jsi zapomněl! Musíš si jen vzpomenout, Kole! Ty bys to dokázal. Vím to, jen ne ke mně. Bože, já nechápu, co je se mnou špatně? Podívej se na mě a řekni, co to je! Protože já nevím, co dělám špatně. V čem je ona lepší jak já?! (Na chvíli zmlkne. Oči má zalité slzami a několik se jich kutálí po její kůži dolů k bradě. V puse cítí hořkost a žaludek se jí stahuje, stejně jako hrdlo. Jeho poslední věta jí ale rozzuří ještě víc. Možná to Kola trochu překvapí, když mu její ruka přistane na tváři tvrdě a vydá mlaskavý zvuk. Claire se v tu chvíli ulevilo, ale po chvilce se jí neskutečně přitížilo. O pár kroků od něj odstoupila a překvapivě se dívala na svoji ruku a jeho tvář. Měla chuť se začít smát, protože právě uhodila Kola Mikaelsona, ale nemohla. Něco, těžké jako samotný svět, její srdce svazovalo tak, že nemohlo radostí ani poskočit. Jeho větu o její slabosti přeskočí, skoro ji ani nepostřehne. Myslí si o tom svoje. Dívá se na něj a on na ni. Netuší, co teď bude následovat. Poslouchá ho, co jí říká.) Kole, jen pomyšlení na tebe, je pro mě jako dojít do ráje a v tom momentě shořet na popel. Krásné, ale ničí mě to. Ale vzpomínka na tebe, mě udržela při životě. Byla jsem připravená umřít v tvém náručí. Byla jsem s tím smířená. Jak krásnější konec bych snad mohla dostat? A je mi líto, že jsem ti nic neřekla, ale snažila jsem se na tebe zapomenout. Chtěla jsem zapomenout na to, jak moc tě miluji. Jenže stal si se součástí mého života. Jak můžu zapomenout na část sebe? (Rozhodí zoufale rukama. Přijde jí, že tohle nikam nevede. Na jeho otázku ohledně braní telefonů jen přikývne, že mu rozuměla. Polkne, trochu se vydýchá, když oba dva chvíli mlčí.) Já nevím, co máš dělat. Nevím ani, co mám dělat já. Proto jsem přišla za tebou. Chtěla jsem to vyřešit a chtěla jsem, abys to věděl. Nechci tě ztratit, Kole. Já tě potřebuji a nedokážu tě ztratit, chápeš to? Možná mi pohled na tebe, nebo tvoje blízkost bude sypat do otevřených ran sůl, ale pokud o tebe jinak přijdu, všechna zatracená bolest stojí za to. I kdyby to mělo stát cokoliv, i kdyby to trvalo věčnost, nemůžu o tebe přijít navždy, nemůžu přijít o dalšího člověka. Je mi zle z té vší ztráty, co jsem prožila. Nepřijdu o nikoho, už ne. Žádným způsobem a už ne tímhle. (Odmlčela se a došla až k němu, do jeho těsné blízkosti. Možná by jen stačilo, aby jí přivinul na svou hruď a řekl jí, že všechno bude v pořádku, že to nějak vyřeší. Hleděla mu do očí, vyčkávajíc, připravena téměř na všechno. Na chvíli zavřela oči, nadechla se a pak oči otevřela. Musela vypadat zlomená, ale odhodlaná.)

Na chvíli nastalo úplně ticho, protože zřejmě ani jeden z nich nevěděl, co říct. No tedy Claire se asi vymluvila na několik minut dopředu a na řadě je teď Kol. Jenže on to všechno pořád vstřebává a nějak si nedokáže připustit, že celou dobu, pokaždé, když se s Claire bavil, to z její strany nebylo jen tak. Prostě ona ho viděla jako něco víc, než on ji. Má ji opravdu hodně rád, je to snad jeho nejbližší člověk, ale prostě ji nemiluje, tak jako ona jeho. A vůbec, co to je, milovat? Kol to nikdy pořádně nezažil, pokud nepočítá tu otravu, co za ním přijela až do New Orleans po hodně dlouhé době. Ale tu nemiloval, asi si to jenom nalhával. Člověk by to měl poznat, když se zamiluje. Možná by se mohl začít i kvůli tomu druhému chovat jinak. Při každém pomyšlení na něj, by se měl usmívat jako ten největší pitomec pod sluncem. Mělo by se mu stýskat hned, jakmile se s tím člověkem rozloučí. No prostě to člověk pozná, když přijde něco takového. A Kol se obává, že v případě jeho a Claire, tohle přichází jen z jedné strany, a to od Claire. Když ho vybízí k tomu, aby konečně něco řekl, a ještě k tomu mu položí ruku na rameno, aby ho donutila se na ni podívat, konečně něco řekne. Tohle vážně nečekal, už ne. Myslel si, že je to vyřešené. Tohle prostě mění všechno, už se k ní nemůže chovat jako předtím, to se k ní totiž choval jako kamarád ke kamarádce, protože netušil, že je do něj zamilovaná. Pustí mu rameno a on se zvedne z lavičky a udělá pár kroků od ní, protože pořád přemýšlí, co řekne. Je naštvaný, ale to není jediné, co v jeho obličeji může vidět. Překvapení a hlavně také nejistotu z toho, co se teď bude dít, tam může najít taky.
Konečně řekne něco víc – začne ji osočovat z toho, že mu celou dobu tím, že mu to tajila, lhala. Tahala ho za nos. Neříct mu takhle podstatnou věc? To se prostě nedělá. Nezlobí se ani tak kvůli tomu, že mu řekla tuhle věc. Zlobí se proto, že mu to řekla až po takové době! „Možná, že to jsou tvoje city, ty budeš zklamaná a všechny tyhle věci, ale pořád nejsi jediná, koho se to týká, Claire! To já tady tvořím tu druhou část toho všeho! Takže neříkej, že se to týká jenom tebe, protože to není vůbec pravda!“ Pořád se netočí všechno jenom kvůli ní. Ona není jediná, kdo má nějaké problémy. I Kol je má a v porovnání s tímhle, je tohle vážně nic. Je fajn, že si dokázala odpovědět na otázku, jestli někdy vůbec někoho miloval, sama. „Chtěla jsi, abych něco řekl, tak jsem něco řekl! Mohl jsem taky zmizet a nebo vůbec nepřijít! Co po mě jako chceš? Co chceš slyšet? Že jsem se do tebe taky zamiloval? Ne! Nebudu ti tady říkat něco takového jenom proto, aby se ti to dobře poslouchalo, to ani náhodou. Já tě za nos vodit nebudu, tak jako ty mě!“ Když řekne, že to nebyla lež, ale jenom zatajování pravdy, tak se musí ironicky zasmát. „Jo, v tom je fakt óóóbrovskej rozdíl!“ podívá se na ni a nechápavě zavrtí hlavou. „Hlavně že jsi upřímná teď, ale celý měsíce to nešlo, viď?“ řekne vyčítavě a stejně tak se na ni i podívá.
Poté jí začne vysvětlovat, že u něj prostě není možné, aby někoho miloval. Nikdy to tak nebylo a Kol to nehodlá měnit, ani v jejím případě. I když ji má fakt hodně rád, což jí řekne, nechce to. Nechce takový závazek. Milovat. Je to směšný. Spojení jména Kol Mikaelson se slovem ‚milovat‘ je absurdní. Nechtěl by jí ani ublížit tím, že by s ní třeba někdy byl. Protože nikdy by ji nezačal milovat tak, jako ona jeho. A to by jí podle něj ublížilo. A navíc, je tu další věc, na kterou Claire úplně zapomněla. Kol je upír. Upír je mrtvý. Mrtvý je mrtvý, tudíž nemůže mít děti ani normální život, který si ona celou dobu přeje. Ví tedy vůbec, co chce? Kola nebo normální život? Otázkou je, jestli vůbec něco z toho může někdy mít. To, co začne říkat potom, je divné. Jako by začala mluvit z cesty. Skoro jí nerozumí. Vlastně neví vůbec, o čem to mluví. Jeho srdce patří někomu jinému? Která by měla být ‚ta vyvolená‘? Kdo má být lepší než Claire? „Já vůbec nevím, o čem to mluvíš, Claire!“ podívá se na ni nechápavě. Asi už jí to všechno leze na mozek. Jo, to je dobré vysvětlení těhlech všech keců. Dobré a jediné vysvětlení.
Zničehonic mu Claire vrazí facku. Nečekal to, fakt že ne, takže se mu hlavu trošku pod tou silou, kterou do toho vložila, natočí do strany. Bolelo to. Jeho tvář je teď pěkně červená. Asi ji dostalo to, jak řekl, že by mu v jejím případě ani nevadilo, kdyby k ní něco takového cítil. Ale necítí. A city se nedají naučit. Pokud to tam není už od začátku, tak to nemůže být žádná epic love. „To jsem si nezasloužil,“ ušklíbne se na ni a ruku si položí na tvář, která ho teď chvíli pálí.
„Moc dobře víš, že na mě se prostě jen tak zapomenout nedá,“ pousměje se a touhle větou se snaží aspoň trošku odlehčit situaci, ale neví, zda se mu to podaří. Poté jí upozorní také na to, že mu od téhle chvíle zkrátka ten telefon brát bude. A jestli ne, tak ji bude kontrolovat nějak jinak. Pořád má ve městě svoje zdroje, jako ostatně každý.
Po docela dlouhé chvíli ticha, kdy ani jeden z nich nevydal ani hlásku, konečně Kol něco řekne. Chce po ní, aby mu řekla, co má dělat, protože on neví. Vůbec neví, co by měl po tomhle, co se tady dneska dozvěděl a co si řekli, dělat. „A ty si myslíš, že já tě chci ztratit? Jsi snad jedinej člověk tady, kterýmu plně důvěřuju, kterýmu můžu říct všechno a nemusím se bát, že by to proti mně někdy použil. Prostě mě od sebe přestaň i přes to všechno odhánět, nebo se stane, že o sebe navzájem přijdeme. A to, jak se zdá, nechce ani jeden z nás…“ pokrčí rameny a to už je ona v jeho těsné blízkosti. Dívá se jí do očí a čeká, jestli třeba něco neřekne. Ale ne, ona mlčí. Mlčí jako hrob. Ale už ani Kol nemá, co by řekl. Když pak zavře oči, Kol najednou ucítí jistou potřebu něco udělat. Je to bláznivé, spontánní a nezodpovědné, naprosto to odporuje všemu, co jí dneska řekl a určitě z toho budou zmatení oba dva, jen co se jim to rozleží v hlavě. Když ty oči zavřela, už se jí do nich najednou nemohl dívat, tak se zaměřil na jinou část obličeje, která ho upoutala hned potom. Její rty. Prostě ji políbil. Nebylo to nějak moc dlouhé, ale ani krátké. Prostě tak akorát na to, aby to dokázalo (asi) oběma zamotat hlavu. Když si uvědomí, co vlastně dělá, je v háji ještě mnohem víc. Teď by se hodilo položit otázku ‚Co mám dělat?‘. A jelikož vůbec neví, proč to udělal, tak ani není schopný si na ni odpovědět. Neví, co má dělat. Neví, co řekne, až se od jejich rtů odlepí, ona otevře oči a podívá se mu do těch jeho. Je zmatený, proto udělá něco, co se Claire asi líbit nebude, ale pro něj je to teď to nejlepší a nejjednodušší řešení. Bez jakéhokoliv slova rychlostí světla zmizí pryč a ji tam nechá stát bez toho aniž by jí k tomu všemu něco řekl. Tomu se říká být chlap.

(Bylo zvláštní, jak je život takový, potom se něco stane a je najednou úplně jiný. Nemusí být špatný, ale je prostě jiný. Chvilku trvá, než si na to zvykne, pokud někdy vůbec, než se přizpůsobíte. Ona tu teď seděla naproti mužovi, kterého bezmezně milovala a hleděla mu do očí. Večerní letní vítr, který byl více než příjemný, jí rozháněl vlasy všemi strany, především dozadu. Claire musela vypadat sladce, ale nebyl tady nikdo, aby si toho všimnul. Ona i Kol byli teď zaneprázdněni jiným věcmi a hlavně tím, co se dělo uvnitř jich samotných. Je to pro něj rána, jde to na něm poznat. Snažila se mu to trochu ulehčit, ale nebylo moc čím. Jak říct svému nejlepšímu kamarádovi, že ho milujete už nějakou dobu, ale nevěděli jste, jak mu to říci a báli jste se mu to říct? Nikdy, kdyby to bylo zítra nebo před měsícem, nikdy to není lehké. Nikdy. Kol už pro ni ale nebyl jen nejlepší přítel. Byl pro ni důvod, proč se ráno při pohledu na náhrdelník od něj usmívala a proč večer usínala s bolavou hlavou a těžkým srdcem. Kol byl strůjcem jejího štěstí a zároveň bolesti. Je vůbec možné, aby vás někdo dělal tak moc šťastným a zároveň aby vám ubližoval, ač nevědomky? Lidé jsou složití. Stejně jako vztahy mezi nimi. Dokázala by se pro Kola změnit. Ona by se kvůli němu změnila a to ho musí sakra milovat, protože Claire by se pro nikoho nikdy nezměnila dobrovolně a hlavně vědomky. Tentokrát je to pro ni hodně velké. A důležité. Jako kdyby už Kolovi náležela část jejího srdce. Část skoro velká jako půlka. Dokáže člověk snad žít s půlkou srdce? Ne. Tak jak měla Claire žít bez Kola? Bylo jí líto, mrzelo ji, že to Kol necítil stejně. Ale láska se nadá koupit, ani vynutit. Prostě přijde, když to nejméně čekáte, když je to nejméně vhodné a vy tomu prostě propadnete. Je to jako vstoupit do tekutého písku. Nemáte moc možností, a když vám někdo nepomůže, ztratíte se v něm a všechno ostatní, než pocit, že už nic jiného nebude, už pro vás neexistuje.
Je trochu překvapená, když jí začne osočovat z toho, že mu to neřekla. Doufala, že Kol bude mít alespoň trochu pochopení pro její nastávající situaci. Neví, jak na to má reagovat a tak mu oplatí stejnou měnou. Taky na něj začne být naštvaná. Může její hněv slyšet v jejím hlase. Čistý, jako voda. Nedokáže se s ním o tom ale dále hádat. Ubližuje jí to. Nechtěla, aby to bylo takové, aby se zase hádali. Chtěla o tom prostě jen v klidu mluvit a vyřešit to.) Nevěděla jsem, jak ti to říct. Nemáš ani ponětí, jak těžké, jak bolestné, to pro mě je, Kole. (Dívala se přitom na něj a zněla unaveně.) Je mi líto, že jsem ti to neřekla dřív, ale nemohla jsem. Prostě to nešlo. Bála jsem se, že to špatně dopadne. (Po tváři jí steče další slza. Otře jí do ramene a nadechne se. Neplakej. Hlavu vzhůru. Neplakej. Jsi silná, Claire. Opakovala si v duchu stále dokola. Řekl jí, že v tom jsou společně. I to je pro ni důležité. Mohl klidně říct, že to je její problém a odejít. Jak je teď ráda, že to možná až přehnaně řeší. I to je jeden z důvodů, proč ho miluje.) Já jsem po tobě nikdy nechtěla. Možná, že si to přeji, ale je to tvůj život. Tvůj a já nemám právo ti říkat, co máš dělat nebo co mi máš říkat, i když bych chtěla, abys mě miloval, bože, co já bych za to dala, ale nebylo by to správné. Nic z toho, co se teď děje, není správné. Neměla jsem se do tebe zamilovat. Nelituji toho, ale kdyby se to nestalo, všechno by bylo teď dobré. (Otřela si další slzu a teď hleděla na své dlaně, které svírala jednu v druhé složené v klíně. Ruce se jí potily. Byla nervózní a chtělo se jí zvracet.
Ignoruje jeho poznámku o lhaní a zatajování pravdy a jen ho sleduje. Dívá se jen na něj.) Nechtěla jsem zničit naše přátelství a doufala jsem, že se s tím zvládnu vyrovnat sama. Snažila jsem se, ale nešlo to. Ať jsem dělala, co jsem dělala. (To, že ho vytlačila ze svého života nepomohlo. Alkohol, Cami, sportování, nic nepomáhalo. Nic. Omylem se několikrát prořekne o Gen, ale nikdy neřekne nic, co by mu mohlo dávat nějaký smysl, nebo by si nějak mohl odvodit. Teď si o ní jen myslí, že začíná bláznit, což jí ještě znepříjemňuje situaci. Nejradši by se uhodila. Dokonce už je jí jedno, co si Kol myslí, proč anebo jak by s ní mohl nebo nemohl být, prostě odsud chce odejít. Chce to mít za sebou. Chce, aby tohle všechno zmizelo. Není správné se kvůli tomu, že někoho milujete, cítit tak špatně. Láska by měla být něco krásného, ale zatím se to projevuje jen jako slabost, strach a utrpení.
Je jí jedno, co Kol udělal, nebo kdo je, jaké má příjemní, co je s ním spjato, s jeho rodinou a že by s ním nikdy nemohla mít normální život. Ona to možná ani nechce. Vzdala by se pro Kola všeho. Dokonce i života. Dobrovolně, možná i s potěšujícím pocitem, že on bude stále žít. Je jí jedno, že by s Kolem nikdy neměla rodinu, protože ona stejně nemůže mít svoje vlastní děti. Nikdy. Je to docela smutné jaké štěstí má na to nebýt matkou. Je to až výsměšné.
Prostě mu jednu vrazí. Má dost tohohle všeho a taky mu to tím dá najevo. Je na něj rozzlobená, přijde si skoro až nepříčetná, ale neulevilo se jí. Ne docela. Sleduje jeho tvář, jeho obličej, jak se zbarvil do červena. Tedy jen levá tvář. Jakmile jí řekne, že si to nezasloužil, ihned se proti němu ohradí.) Ale zasloužil, Kole. Víš, proč to bylo. Za co to bylo. (Skoro to na něj zasyčí a pichlavě se mu dívá do očí. Je toho na ní prostě hodně. Potřebovala by si na chvíli oddechnout.) Někdy jsem si ze srdce přála, abys mi nikdy nevstoupil do života. Jenže jsem se potom hned začala proklínat, protože to by byla ta nejhorší věc, co by se mi v životě přihodila. Nepotkat tě. Nenávidím a miluji tě. Jsi to nejhorší a zároveň nejlepší, co mě v životě potkalo. Jsi můj smích a můj pláč. Jsi pro mě všechno Kole. Nemůžu se jen tak zničehonic vzdát všeho. (Vydechla a sklopila hlavu. Kolovi se to odlehčení nepovedlo, a ona to taky moc nevylepšila, ale nemůžou se tomu spolu zasmát a nechat to být jako haha, dobrý vtip a teď pojďme svlažit hrdlo na pivo. Domluví se, že už se nebudou ignorovat, jedině že by se na tom oba dva domluvili.
Chce se Kolovi schoulit do náručí. Aby z jeho těla vytvořil na chvíli štít pro její a ona by se mohla vyplakat. Pořádně, až by neměla co plakat a prostě by se rozloučili. Nestačilo by jí to, ale částečně by jí to pomohlo. Ani jeden z nich neví, co dělat, ale oni na to spolu nějak přijdou.) Já o tebe nechci a ani nemůžu přijít. Nesmím to nikdy dovolit. Neměli bychom dovolit, abychom jeden druhému zmizeli z života. Ty jsi také jediný člověk, kterému věřím. Kterému bych do holých dlaní svěřila svůj život. (Polkla. Už znovu se jí po tvářích kutálely slzy.) Přísahám, že už tě od sebe nikdy nebudu odstrkovat. (Pokusila se malinko usmát, ale jakmile se její koutky pozvedly, začaly klesat dolů a tak toho Claire ihned nechala. Zavřela oči. Potřebovala vzduch. Musela ho nabrat do plic.
A ona ucítila jeho rty na těch svých. Chutnaly jako ráj a sůl, díky jejím slzám. Připadala si, jako kdyby ji Kol vyléčil. Byl to ten nejbáječnější lék, co jí kdy kdo mohl dát. Cítila se úplná. A ona chtěla v tomhle momentu zůstat navždy. Dala by cokoliv za to, aby tohle nikdy neskončilo. Co mohlo být krásnější, než ona, rty spojená s Kolem, v parku, kde jde vidět západ slunce, která je dneska neuvěřitelně nádherný, vítr, který její vlasy dělá vzdušné a nafoukané, a její srdce, které je znovu celé a ona se cítí šťastná. Někdy je polibek více než tisíc slov. Všechno najednou bylo takové, jaké mělo být a Claire ani nečekala, že by se něco mohlo pokazit. Že by to už mohlo být jinak. Myslela si, že už konečně bude šťastná, doopravdy, že už to bude jen dobré. Jenže pak se Kol odtáhl a ona věděla, že už není v její těsné blízkosti. A v ten moment jako kdyby se něco v ní zlomilo. Slyšela, jak se rozbíjejí miliony sklenic. Jenže to nebyli sklenice, ale její duše, která se právě zlomila a rozpadla. Rozletěla se na spoustu ostrých řezavých střepů, které znovu otvírali její staré zahojené rány. Otevřela oči. Vítr se jí opřel prudce do těla a všechno to začalo bolet mnohem více, nesnesitelně, hůř, než kdyby ji bili. Rána do žaludku. Musela se trochu předklonit. Tvář se jí zkroutila. Jako rána pěstí mezi oči. Stále uprostřed parku, sténající, se zavřenýma očima a slzami, které se nedali zastavit. Přiškrceně zakřičela, ale byl to spíše křik, sten, něčeho uvnitř ní, možná jejího vlka, části, která pomalu umírala. Byla sama. A všechno bylo tak, jak to být nemělo. Netušila, co ten polibek znamenal, ale právě teď byla tak zničená, že se tím nedokázala zabývat. Potřebovala by jít domů, chtěla jít domů. Domů, za jejím bratrem a hrubiánským otcem a malou sestřičkou a vrátit se do dob, před smrtí jich všech. Potřebovala mluvit se svým starším bratříčkem. Její nářek se rozléhal po prázdném parku a nebyl tu nikdo, kdo by ji slyšel. Ani slunce, které se už dávno celé skrylo za obzor.)

(Po té vizy Daviny se toho už moc neudálo. Žádná jiná vize nepřišla, ale ani jeden se nepřestali obávat a připravovat se na to, co má přijít. Každý měl ale jiný způsob připravování se. On trávil více času v tělocvičně, sám a nebo s nějakými svými upíry. Věděl ale, že to mu nějak nepomůže, ať už se na do města chystá kdokoliv. Bude jistě potřeba mnohem více než jen svaly a proto věří, že Davina dělá cokoliv je v jejích silách.
Dnes brzo ráno zamířil do tělocvičny, kde málem někoho přizabil, chvíli se nedokázal ovládat. Byl naprosto mimo, což se mu moc nestávalo není to dobré. Být naprosto mimo, pak svět nevidíte jasně a nejednáte podle svých představ. Možná je v tu chvíli silnější, rychlejší, ale taky je mnohem více zranitelnější. Je totiž jednodušší zabít někoho, kdo je mimo kontrolu, protože se dají lehce předpovídat jeho kroky. Potom, co teda málem někoho zabil, odešel domů, kde si dal dlouhou, ledovou sprchu, aby se nějak probral. 
Odpoledne vyrazil do města, na sobě měl černé kraťasy, tmavě zelené tričko. Venku bylo stále velké teplo, slunce opravdu hodně pařilo, takže si vzal i sluneční brýle. Chvíli se jen tak bezcílně procházel městem, než zapadl do nejbližší kavárny. Docela se divil, že tam je tak dlouhá fronta, vždyť je venku snad tisíc stupňů, tak proč jdou všichni do kavárny. Ale pak mu došlo, že asi měli všichni podobný plán jako on, dát si ledovou kávu a nebo nějaký shake. Vystál si tedy tu frontu a mezitím se rozhlížel, co si asi dá. Nekoukal moc po lidech a už vůbec ne po zaměstnancích, takže si ani nevšiml Claire, která s úsměvem na tváři obsluhovala zákazníky. Konečně přišla řada na něj, takže udělal krok dopředu a vzhlédl ke Claire od jedné z cedulí.) Jednu ledovou kávu a pak.. (Zastavil se ve chvíli, kdy si uvědomil, že to je Claire. Musel se zasmát, když ji viděl v té uniformě.) Ahoj. (Trochu nejasně řekl. Viděl ji naposledy, co spolu jaksi bojovali a on jí dal jednu ránu. Dneska ale určitě na žádné rány nedojde. Přece jenom jsou na veřejném prostranství a taky spolu nebudou bojovat.) To bude stačit, jen ta káva. (Dořekne svojí objednávku a krátce se usměje.)

(Od jejího setkání s Kolem už uběhla nějaká chvíle, ale ona o tom musela neustále přemýšlet. Nejenom o Kolově polibku, kterému každým dnem přikládala jiný význam, ale i jejich rozmluvě a následnému Kolovu zmizení. Bylo to hrozné, ale myslela na Kola teď skoro 24 hodin denně. Byl jako nějaká nemoc. Většinou když na něj myslela, byla mimo. Ale ne ve špatném slova smyslu. Spíše tak příjemně mimo. Netušila, co přesně měl ten polibek znamenat, ale něco to znamenalo. Něco důležitého. Něco skvěle důležitého. Štvalo jí, že je její mysl teď zaměstnávaná takovými kratochvílemi jako bylo bláznivé zamilování a tak se rozhodla, že si teď vezme více směn. Ano, Claire si opravdu našla práci. A hned dvě. Přes den pracovala v kavárně a večer v baru. Většinou si brala ty nejvytíženější směny, které nikdo nechtěl a pokaždé měla co dělat, takže neměla moc času přemýšlet nad Kolem, který se jí od té doby neozval.
Dnes ráno měla znovu práci. Bylo léto a ona chodila do práce. Však ona ty vydělané peníze někde pořádně utratí, na nějaké dovolené, nebo oslavě čehokoliv, ale to se ještě uvidí. Dnes si zase vzala jednu z nejvytíženějších směn jako jindy. Přišla kolem desáté, culík vyčesaný vysoko a perfektně uhlazený, džínové kraťasy a volné vytahané zelené triko a hnědé boty na klínku, celkově vypadala dobře. Sama sobě se líbila. V kavárně se ale musela převléknout do bílo-černo-červené uniformy a černých bot na vysokém podpatku. Stále to byl docela nezvyk dělat v kavárně a od samého usmívání jí občas bolely koutky, ale ta práce byla příjemná. Milovala kávu, její vůni a bavila jí příprava i komunikace s lidmi.
Kavárna byla znovu plná k prasknutí a fronta se tvořila rychlostí blesku. Naštěstí jí tu dnes pomáhal jeden chlapec, nemohlo mu být více než dvacet a byl velmi šikovný. Dobře jim to spolu šlo a fronta pěkně odsýpala. Jelikož ani jeden z nich nechtěl dělat jen objednávky a druhý jen kávu, střídali se. Claire to tak vyhovovalo. Právě dokončila jednu příšerně dlouhou objednávku pro strašně užvaněnou starší paní a předala jí s lítostným pohledem Troyovi. Znala jeho jméno ale jen z cedulky na jeho košili. Usmála se, otočila se na dalšího zákazníka a automaticky spustila.) Dobrý den. Co si dáte? (Dívala se na toho muže, ale vlastně se na něj dívala. Měla to tak u většiny lidí. Teprve když promluvil a ona začala naťukávat objednávku do počítače, koukla se na toho muže pozorně a zadívala se mu do očí. Byla překvapená, že ho to vidí, a její úsměv se ihned o něco rozšířil. V očích jí přeskočila malá jiskřička, bůh ví čeho a narovnala se v zádech.) Ahoj. (Stále se na něj usmívala jako sluníčko a její ahoj znělo více než radostně. Bylo hezké vidět tu někoho známého. I když na ní byl Marcel asi pořád naštvaný, ona ho ráda viděla. Zastrčila si imaginární volný pramen vlasů za ucho, a jakmile jí řekl, že chce jen ledovou kávu, koukla se šibalsky na něj.) Jste si jistý, že nechcete nějaký zákusek? Nebo zmrzlinu? (Ukázala na jejich docela velký výběr, co měli.) Máte naši zákaznickou kartičku? Zřejmě ne, nechcete si ji založit? Můžete na ní sbírat body a za ty získávat zvláštní výhody. Hned první je káva zdarma. A když si dáte zmrzlinu a zákusek, dostanete zmrzlinu za půlku ceny. (Claire vypadala, jako kdyby měla na srdci ještě tolik výhod, co nabízejí a vlastně si z Marcela tak trochu utahovala. Byla neodbytná a nedala se umlčet. Musela se znovu široce usmát.)

(Pomalu kráčel městem, které měl tak rád. Prohlížel si téměž každého, kdo okolo něj prošel. Jejich pohled, oblečení, držení těla, vše. Sledoval, jací lidé žijí v tomto městě a přemýšlel, jak asi budou reagovat, až přijde to, co má přijít. Nebude to něco, co on ještě zažil. Cítí ve vzduchu, že tentokrát to nebude tak jednoduché. Tentokrát bude třeba víc než jen pár chlapů s upíří sílou a nějaká chytrá hlava. Nakonec však skončil v jedné kavárně, která nevypadala na pokraji zhroucení a taky to nebyl jeden z obchodních řetězců. Otevřel dveře a do nosu ho praštila krásná vůně kávy a všemožného sladkého jídla. Prohlédl si tu velkou frontu a ač nechtěně, postavil se na konec řady. Prsty si poklepával do rytmu hudby, která hrála celou kavárnou. Na pár chvil ho to donutilo přemýšlet, jaké by to bylo, kdyby Davina neměla tu vizi. Tancovali, pařili by do vyčerpání, užívali by si tu úžasnou živou hudbu. Měli by se skvěle, ale bohužel jim tak nebylo dopřáno. Nemohli si to plně užít, jak si představoval, ale byl rád i za ten jeden den. Strávili ho spolu, jen oni dva, mimo všechno to bláznovství a na pár chvil oba mohli být jen normálními lidmi. Čím blíž je k pultu, tím víc se rozhlíží okolo a snaží se přijít na to, co si vlastně dá. Prostě sem jen zapadl, že měl chuť na ně něco méně rudého. Ani se nestihl pořádně rozmyslet a už byl na řadě. Před ním stála nějaká stará baba, co měla hrozně moc na srdci, takže se divil, že už odešla a mohl si konečně něco objednat on. Vzhlédl od těch různých koláčků k obsluze a oznámil ji první část své objednávky. Pokračoval by naprosto normálně dál, ale to by tam nemohl stát, kdo tam stál. Claire. Musel se okamžitě usmát, když ji viděl v uniformě. Nechápal, co tu dělá, ale došlo mu, že přece jenom nějak vydělávat musí. Pozdraví ji. Nebyl si moc jistý, jakým tónem s ní má mluvit. Nebyl na ní už nějak extrémně naštvaný. Opravdu potřeboval čas, aby to vstřebal. Samozřejmě to nevstřebal ještě všechno, možná by ji odpustil o něco dříve, kdyby věděl, co ji vedlo k tomu všemu. A co jí taky vedlo k tomu, aby se vrátila. Prohlédl si její jasný úsměv. Nejdřív si myslel, že takto se usmívá na každého, ale pak si uvědomil, že ne. Takto se usmála jen na něj. Asi ho ráda viděla, což moc nechápal..vždyť minule jí dal pořádnou ránu do obličeje. Přikývl na její radostné ahoj a pak dokončil svou objednávku s tím, že si dá jen tu ledovou kávu. Nechtěl tu moc dlouho zdržovat vzhledem k tomu, kolik lidí tu ještě je. Ale to na něj hned Claire začala mluvit, aby si to s tou objednávkou rozmyslel a aby si ještě pořídil jejich zákaznickou kartičku. Musel se krátce zasmát.) Nechci, děkuji slečno. (Přišlo mu zvláštní, jak mu vyká a dělá, že ho nezná, ale hrál tu hru s ní.) Zní to opravdu velmi lákavě, ale já kávu moc nepiji a nechodím sem nějak extrémně často. (Krátce se odmlčí a rozhlédne se okolo.) Já spíš chodím do barů a tak.. (Zakončí svou větu s úsměvem. Bylo mu jasné, že si s něj Claire dělala jen srandu, ale nevadilo mu to. Vlastně to byla hezká změna..po dlouhé době se tito dva bavili jako normální lidé. Začal si vytahovat peněženku a znovu se rozhlídl, aby zjistil, kolik za ním stojí lidi. Při jeho překvapení zjistil, že nikdo. Všechny obsluhoval mladík vedle Claire, Troy, jak vyčetl z jeho jmenovky.) Víte, co, slečno? Já si nakonec dám nějaký ten zákusek. Něco mi vyberte. (Nadále jí vykal, i když mu to přišlo sebevíc divné. Jemně se na ní usmál a čekal, co mu to vybere.)