New Orleans - City

(Neměla náladu na to vybavovat se tu s Lorentem, mužem, který ji podrazil. V jejích očích to nebyl nikdo dobrý, jenom holý bastard. Nechtěla mu vysvětlovat, jak to, že je naživu a proč je zpátky, cokoliv. Chtěla, aby odešel a dělal, že ji nikdy neviděl a ona v tomhle baru nikdy nebyla. Jenže ne. On se rozhodl všechno zjistit a zkazit jí náladu co nejvíce to šlo. Měla vztek a nejradši by do něčeho uhodila. Kopla do sebe celý obsah nové skleničky a podívala se Lorenta. Možná, že by ale nejdříve měla promyslet, jak se zachová, protože Lorent by mohl všem vyzradit, že je živá a zde ve městě a nechce, aby to věděl Jackson a byl zklamaný, nebo naštvaný, nebo cokoliv. Chce, aby byl šťastný, a to je vše. Chce, aby měl v životě jen dobré věci, a ona rozhodně není mrtvá. Byla na Lorenta docela nepříjemná, a taky že si to zasloužil, jenže on se jí hned začal obhajovat s tím, že to vlastně nebyl on.) Vidíš to? Teď se obhajuješ. Teď. Když už jsem měla být dávno mrtvá. Jak ironické. Stačilo říct pár slov na mou obhajobu a možná by se nic nestalo. Vlastně se divím, že tě nezabili, protože ses snažil zaujmout místo Alfy, zatímco já jsem jen zabíjela nevinné lidi. Nevím, který z nás je horší, ale ty jsi na tom o poznání lépe. (Sarkasticky se ušklíbne a nesnaží se skrývat svůj hněv a opovržení, které k němu cítí.) Vypadám jinak? (Hystericky se zasmála nad jeho poznámkou.) Myslíš ty kruhy pod očima, žádnou svalovou hmotu, tělo kost a kůži a žádnou sílu? Nebo snad jizvy? Víš, můžeš vidět jen tyhle… (Poklepala si na pořezaná předloktí. Bylo jasné, že si je udělala sama.) Ale ty největší a nejošklivější zůstávají všem skryty. Stačilo by ti přejet mi po zádech a ucítíš je. (Děsivě se na něj zeširoka zazubila. Byl to takový lehce psychotický úsměv.) Ne, nejím. Místo toho piju a kouřím. Chceš mi tady dělat přednášku o zdravém životním stylu? (Povytáhla znechuceně obočí a zakřenila se.) Jo, jeden člověk to zkoušel, ale všechno co se dostalo dovnitř, šlo hned zase tou samou cestou ven. Jak se tomu říká? Anorexie? Nevím, je to taková zvláštní nemoc, nebo ne? (Poklepala prsty o barovou desku a natočila se na Lorenta tělem.) Na to, abych ti tu vyprávěla, co se stalo, nejsem dost opilá a navíc si nejsem jistá, jestli by tvůj žaludek snesl tolik nechutných detailů. Mohla bych ti to ukázat, ale nevím, zasloužíš si nahlédnout do mé hlavy? Jedno ti říct můžu, měla bych být ráda, že jsem přežila, ale tak nějak si spíše přeji být mrtvá. Asi jsem si to zasloužila… (Znovu se pohrdavě, hraně zasmála a dívala se Lorentovi do očí. Nepatrně našpulila rty a objednala si další sklenku. Bude to dlouhý večer…)

(Jistě, nebyla na Lorenta dvakrát milá, ale měla na to právo. Mohla na něj být protivná, protože to on ji vydal té Jacksonově podařené ženušce, které by nejradši sťala hlavu a nabodla ji na kůl, zapíchnutý uprostřed zátoky. Tak ráda by to udělala, dokonce měla chuť se zvednout a udělat to hned teď, jenže by jí to zaprvé nevyšlo a za druhé to prostě není dobrý nápad. Zamračila se, když se znovu začal obhajovat a snažil se z toho nějak vykroutit.) Možná ano, třeba by stačilo říct pár slov, možná dokonce jen dvě, například: Vyslechněte ji, nebo Dejte jí šanci. To jsou tři, ale i to by stačilo. Tři ubohá slova. (Jakmile ji vzal za ramena a otočil si ji k sobě, nakrčila znechuceně nos a snažila se z jeho sevření dostat. I proto ho za jeho ruce silně vzala a jeho ruce ze sebe nekompromisně strhla.) O jejich nevinnosti bych si tolik nebyla jistá, Lorente. (Zdůraznila jeho jméno a propalovala ho pohledem.) Možná by sis měl ověřit fakta, protože já jsem žádné dítě nezabila. (Zavrčela na něj, jako pes, který se chystá vystartovat, aby vás pokousal.) Rada pro příště, nikdy nikomu nevěř. Nikomu. Mohlo by ti to zachránit život. (Ušklíbla se a rádoby přátelsky ho poplácala po rameni.) A ještě malinká drobnost, já ti tonikum nenutila, ba naopak jsem se ho snažila schovávat tím, že jsi ho měl skoro pořád na očích. Byla to tvoje hloupost, že ses ho napil. (Přehodila si nohu přes nohu a jednou rukou se opřela o bar.) Víš, to je na tom to zvláštní, protože já si to pamatuji až moc dobře. (Určitě hraje, že si nic nepamatuje, aby si nemusel nic vyčítat, prolétlo jí hlavou a přitom nespouštěla z Lorenta oči. Sledovala ho jako svou kořist.) Jo, ty by sis dál žil svůj bohémský život a já bych byla možná někde pod drnem, což by tě strašně těšilo. Chápu, Lorente. Anebo jsem taky mohla vyvraždit celou zátoku, což by ti možná mohlo vadit, co? (Nepřirozeně mile se na něj usmála. Brala to jako takovou hru, kdy nebylo jasné, zda to myslí vážně, nebo žertuje. Ani ona sama to nebyla schopná rozeznat.) Je mi líto, ale tvoje omluva mi asi teď moc nepomůže, protože kdybys je nenechal mě odvést, kdybys třeba řekl něco na mou obhajobu, kdybych nemusela Jacksonovi utéct, protože jsem nechtěla, aby se celý život trápil tím, že zastřelil někoho, na kom mu záleží, kdybych neodletěla pryč a nesnažila se zapadnout, nezbavila se kletby a nikdy nepotkala toho okouzlujícího muže v baru, s kterým jsem chtěla začít od znova, který mě v noci díky Rohypnolu neodvezl bůh ví kam a nedržel mě tam s jeho kamarádíčky několik měsíců a já si každý den tam nepřála už konečně zemřít tak ano, vůbec nic se nestalo. (Vyštěkla to na něj a byla dost nepříjemná. Vylévala si na něm i své problémy, za které nemohl. Odsunula se od něj a semkla rty blízko k sobě. Složila obličej do dlaní a snažila se alespoň trochu uklidnit. Celá se klepala a na rukou se jí objevila husí kůže. Chtěla být prostě někde jinde, někým jiným, chtěla být pryč. Spolkla všechny ty pocity do sebe a po chvíli odtáhla z obličeje ruce, kterými si setřela z tváří zbloudilé slzy. Podívala se na Lorenta.) Ten panák by se mi teď hodil, takže jestli se chceš pořád nějak pokusit se mi omluvit, teď je vhodná doba.

(Také trochu zavrtěla hlavou nad jeho slovy.) Víš co, neřešme to. Já na to nemám náladu ani chuť a stejně by to nic nevyřešilo. Stalo se, vrátit to nemůžeme. Prostě jsme teď a tady a tohle je jen plýtváním časem. Nikomu a ničemu to nepomůže. Mně už rozhodně ne. (Rukou mu naznačila, že o tomhle se už dále nechce a nehodlá bavit. Prostě nechtěla. Ještě by se tu začali hádat, možná by se poprali a přitáhla by na sebe nechtěnou pozornost, která by ji mohla dostat do ještě větších potíží, než ve kterých je teď. Musí se ušklíbnout nad tím, jak ho překvapilo, že ne vše co se dozvěděl od lidí, kteří o tom nic nevěděli, nemuseli říkat pravdu. Ona tu pomluvu rozšířila sama o sobě dobrovolně. Nic by nezměnilo názor lidí, kteří si jí zafixovali jako vražedkyni. Byla monstrum tak jako tak. Udělala hrozné věci, které se nedali nijak omluvit, ale dítě nezabila. Nemohla to udělat, protože ona o to svoje přišla, než se stihlo vůbec narodit.) Teď už to vím, že to nebyl dobrý nápad. Nenapadlo mě, že bys mohl být tak… nevšímavý. (Ušklíbla se na něj a vítězoslavně zamlaskala rty, jako kdyby mu teď uštědřila pořádnou podpásovku.) Víš, já se v tomhle skoro vůbec nevyznám, jsou mi známější upíří vlastnosti a dovednosti, když jsem měla několik set let na to vyzkoušet a naučit se o nich všech, co mi bylo k užitku. Zakrývat své slabiny a najít si přátele, ale taky spousty nepřátel. Tak dlouhý život, nikdo by neměl žít tak dlouho. Nikdo by neměl trpět tak dlouho. (Zamyšleně si začala hrát s prstýnkem na ruce a pak pohlédla znovu na Lorenta. Stále byla vůči němu zaujatá, ale už neměla chuť ho každou minutu jeho přítomnosti zde uhodit do obličeje. To byl slušný pokrok.) Je hezké, že si pro mě přeješ takové… obyčejné věci. Vypadáš, jako že se staráš. Ale všechno dobré, co v mém životě bylo, je pryč, všechno to zmizelo, odešlo, vypařilo. Jenže já si nemyslím, že budu mít normální život. Už ani nevím, co to normální znamená. Nemyslím si, že příběhy mají hezké konce. Některé ano, ale jak člověk může vědět, že to není snůška lží? Já viděla za celý svůj život jen utrpení a bolest. Všude. (Na chvilku se odmlčela a sklopila pohled. Byly tu i hezké chvilky, ale nebylo jich tolik, jako těch příšerných. Na chvíli na svém rameni ucítila jeho ruku. Setkala se s jeho pohledem a nevěděla, co mu má říct. Nevšímala si Lorenta ani jeho dnešního úlovku, jen barmana a neviditelně ho postrkovala, aby mu to tolik netrvalo. Jakmile před nimi přistáli dva panáci, Claire se nijak nezdráhala a ihned do sebe jednoho kopla.) To zní až moc hezky než aby to byla pravda. (Zazubila se na něj a vytáhla si z krabičky cigaretu, kterou si strčila mezi rty a zapálila ji.) Určitě si za chvilku najdeš nový úlovek. Možná méně pohlednou dívku, ale zato chytřejší a vynalézavější a uvědomíš si, že někdy to co hledáme, nevypadá tak, jak se na první pohled zdá. Anebo to bude nějaká zoufalá holka toužící po něčí společnosti tak moc, že s tebou bez problémů ulehne. (Lorent nemohl tušit, že to byl její případ, když se naposledy vyspala s Kolem. Ale jak to bylo výstižné. Všechno jí to tak děsně deprimovalo. Omluvně se usmála na Lorenta a objednala si rychle nový, aby si měla s Lorentem čím přiťuknout. Hodila ho do sebe, jakoby nic. Ráno jí bude strašně zle. Musela se pousmát, protože Lorent byl roztomilý tím, jak se staral.) Nemusíš si dělat starosti, s největší pravděpodobností už jsou mrtví. A pokud ne, je to jenom dobře. Smrt pro ně byla vysvobozením, které jsem jim neměla dopřát. Možná navěky. Bylo by to krásně metaforické, nemyslíš? (Prohrábla si vlasy a lehce opile si opřela loket o pult, díky kterému si podepřela hlavu.) Nejsem si jistá, jestli dneska dokážu dojít domů po svých. Mám takový dojem, že tohle bude dlouhá noc. (Pousmála se, dokouřila cigaretu a kopla do sebe dalšího panáka.)

(Naštěstí už se dál nebavili o docela nepříjemném tématu, které by mohlo kdykoliv vyvolat spoustu nadávek a hádku. Nepřemýšlela už moc nad ničím, jen nad tím, že se chce dneska zase strašně opít, aby mohla alespoň na chvilku usnout. Možná by měla zajít k nějakému doktorovi, aby jí předepsal nějaké prášky, ale jak by mohla? Je údajně mrtvá, nemá žádné doklady, nic. Možná by mohla říci, že doklady ztratila, jo, s tím jí dopomůže Kol, s novými doklady, bytem a prací. Zbytek už bude na ní. Přikývla nad jeho odpovědí, jako kdyby to bylo úplně normální. Chápala to. Ona měla špatné sny neustále. Nebyly to špatné sny, byly to noční můry. Tak reálné, až se někdy přistihla, jak si okusuje nehty i ve dne. Nebyl to hezký zvyk.) Já ti nevím, Lore. Když jsem byla upír, byla jsem šťastnější. Sice jsem nemohla mít děti, ale chtěla jsem je jen jednou, pak už ne. Měla jsem větší šanci uchránit ty, na kterých mi záleželo, což se mi stejně nepovedlo a oni skončili mrtví, ale snažila jsem se. Mohla jsem ovlivňovat lidi a byla zde spousta možností. Ostatní upíři mě buď nenáviděli, nebo milovali. Měla jsem svou rodinu. Zatímco jako vlkodlaka, Jacksonova smečka mě nikdy nepřijala, jen jsem zabíjela lidi a rozsévala bolest, nikdy jsem nikomu nepomohla, ani sobě. Možná jsem se narodila jako vlkodlak, ale nikdy jsem jím nebyla. Můj bratr byl, já ne. Já byla vychována jako lovec. Všeho živého i mrtvého. Jaká ironie že jsem se z lovce stala kořistí. (Pousmála se a zahleděla se znovu na Lorenta.) Nevím, jaké to na druhé straně je, ale určitě to není pěkné. Cítíš se tam osamělý, jenže tak se já cítím poslední dobou neustále. Obklopená lidmi avšak stále sama. Bože, jsem tak unavená cítěním se osaměle. Nechci takhle žít. Prostě nechci. (Zakroutí hlavou a pročísne si vlasy. Na chvíli se odmlčí a oblízne si vyschlé rty.) Už jsem se tak pokusila žít, ale pokaždé jsem na tom skončila hůře, než jsem na tom byla předtím. Vybudovala jsem si nové vztahy k lidem a život poskládaný ze lží, tak dlouho to trvalo a takového úsilí a pak se to prostě stane. Někdo přijde a všechno zničí, ukáže ti, že stále máš kam dopadat, ukáže ti jinou stránku bolesti, kterou bys nejradši nikdy nepoznal… (Její oči jsou najednou nijaké. Kouká na Lorenta, ale jako kdyby ho úplně přehlížela. Výraz nevypovídá o ničem, je celkově takový pohaslý.) Je pěkné, jak nenáročný jsi. Já bych si tedy radši připlatila a vyčkala na nějakou dobrou kurvu než lacinou štětku co nic nesvede a je hned tvoje. Někdy se prostě vyplatí počkat si. (Nakonec se trochu pousmála a znovu se mu podívala do očí. Vypadal mnohem šťastněji, veseleji, jako kdyby ho vůbec netrápilo, co se všechno stalo. Záviděla mu to.) Ne. Ne, díky. Nebyla bych pak o nic lepší než oni. (Pousmála se na něj vcelku mile, tentokrát to už nebylo hrané, ale upřímné. Je zvláštní, jak se věci dokážou tak rychle změnit. Ani by tomu nevěřila. Nejdříve chtěla Lorentovi vrazit kudlu do zad a teď… Ani neví, co teď, ale rozhodně mu nechce ublížit.) Myslím, že bys mě musel odnést. Kdyžtak adresu hotelu a číslo pokoje s klíčem mám v kapse. (Poklepala si prsty na kapsu na zadku, která byla mírně vyboulená. Lorentovi nebude dělat problém si do ní když tak sáhnout.) Jedna má nová přítelkyně, čarodějka, mi pomohla s mým novým začátkem. (Znovu se pousmála a naklonila se k němu.) Jestli chceš, možná bychom si za ní mohli někdy udělat výlet, pokud tedy nespolupracovala s těmi muži co mě unesli a nebo není dávno mrtvá… (Ušklíbla se a zadívala se mu do očí.) Je nádherná. (Lehce se zahihňala a zpoza ucha jí vyklouzl jeden pramen, který jí zašimral na tváři.)

*Něco nebylo v pořádku. Věděla to, cítila to, ale nemohla přijít na to, co to „něco“ znamená. Po posledním rozhovoru s Elijahem jí vrtalo hlavou spoustu věcí. Opravdu všechno bylo tak špatné, že nemohou bratři společně uzavřít mír, když stojí proti člověku, co se je snaží zničit? Opravdu myslí vážně, že se nechá dát do jiného tělo a dá jí tak to oč usiluje? Pořád jí to nějak nedochází, možná si to ani nehodlá připustit, že by jednoho dne se vrátila domů a on by stál před ní v jiném těle. Nebyl by to on, nemohl by. Když má dotyčná osoba jiné tělo, tak už to není to samé. Možná přemýšlíte stále stejně, chováte se stejně, jednáte tak, jako kdyby to bylo vaše tělo, ale v hloubi duše přeci musíte vědět, že to není ono. Jako kdybyste se nikdy nenarodili, jako kdyby se vám zkrátka jenom někdo rozhodl darovat nějakou tvář. Musíte ztratit kus sebe a to je něco, co nemůže jen tak akceptovat, i když na druhou stranu dokáže porozumět, proč to hodlá udělat. Ať už jí o sobě řekl cokoliv, ať už viděla, kdo doopravdy je, tak neměla z něj strach. Věřila mu a to se nikdy nezmění. V žaludku jí leží stále ten pocit, který jí říká, že ani Klaus jí neříká všechno i přesto, že stojí na stejné straně a tudíž co se týče nepřátel, tak by měli být k sobě upřímní. Naprosto všechno se to spájí do jednoho bodu...všechno jí začíná užírat a ona netuší, jak to ze sebe dostat, jak to vyfiltrovat ven. Stala se matkou, ale dítě ji bylo odebráno a to je něco, co nemůže překousnout...něco s čím se nemůže sžít. Všechen ten vztek, zlost a zášť vůči druhým chce na povrch. Každý den se probouzí s tím, že by nejraději roztrhala svým nepřátelům hrdlo, trhala je na kousky, užívala si ten pocit, který bubnuje do každé části těla, když vidíte na svých rukou krev nepřítele.
Možná je to bláhové, možná to vůbec neměla dělat, ale nenapadla jí jiná lepší možnost. Ví, že Marcel má svou armádu upírů, stejně tak jako ví, že pokaždé si je trénoval. Má zkušenosti, ví, co dělá a bojovat umí. Na jednu stranu by jí mohl být i rovnocenným soupeřem, protože zatímco on má sílu získanou léty, tak ona je hybrid. Nikdy si nebudou plně vyrovnaní, přeci jenom on má více zkušeností a větší sílu o tom není pochyb, ale díky jejich poslednímu střetu si je jistá tím, že by jí dokázal pomoct, že by dokázal z ní ten vztek dostat a nechat ho volně plynout. Nezná ji a ona nezná jeho...to, že o sobě něco slyšeli nic neznamená. Nebude to osobní, ale čistě jenom spolupráce, spíše z jeho strany. Vlastně ani netuší, zda bude ochoten na její nabídku kývnout, ale přeci jen vezme mobil a v odpoledních hodinách mu napíše sms zprávu, kde ho žádá o setkání a jednoduše mu vysvětlí, co by od něj potřebovala. Nečeká příliš dlouho na odpověď, která je k jejímu štěstí kladná. Jakmile se domluví na přesnou hodinu a místo, tak odloží mobil a nechá ho ležet na nočním stolku ve svém pokoji.
Večer opustí nepozorovaně sídlo a vydá se do ulic New Orleans. Dorazí ke skladišti a zamíří po schodech nahoru, přičemž má po celou dobu ruce v kapsách šedé mikiny. Její oblečení je pohodlné a skládá se z legín, nátělníku, mikiny a sportovních bot. Přeci jenom tam jde za jedním účelem. Vejde dovnitř a porozhlédne se okolo sebe. Koutek úst jí cukne na stranu, jen co uvidí osobu, která zde přišla na její žádost.* Upřímně jsem si myslela, že po našem posledním setkání mě odmítneš. *Řekne částečně pobaveně a rozepne si mikinu, kterou si svleče a odloží do křesla, které už na sobě má jistou vrstvu prachu od toho, jak ho delší dobu nikdo nepoužívá. Hned na to si začne stahovat vlasy do culíku.* Ale něco mi říká, že příště budeš žádat o laskavost ty. *Přejde k němu blíže a spustí ruce k tělu.* Nevydávám šeky na něco, co nemohu proplatit. *Pousměje se na něj takovým tím drzým úsměvem a přešlápne z jedné nohy na druhou.* S čím začneme? Pokud nemáš v plánu nepozorovaně mě srazit k zemi. *Obejde ho a projde se po místnosti, přičemž se neustále rozhlíží okolo. Nikdy předtím tady nebyla a tak si to hodlá trochu obhlédnout. Avšak všechny smysly má nastražené, kdyby náhodou se rozhodl jí přepadnout ze zálohy.*

(Od posledního rozhovoru, který nedopadl ani zdaleka, jak předpokládal, se cítil ještě hůř. A to si nedávno začal říkat, že už se to všechno zlepšuje a bude to už jenom lepší, jelikož měl pocit, že Davina bude brzy zpátky. Ale ne. Nestalo se tak. Nelepší se to. Nic. Akorát tak horší. Počet jeho upírů rapidně klesá díky tomu, jak si všichni ostatní oblíbili zabíjet je. Sice se snažil usmířit s Cami, ale má takový pocit, jakoby se mu to nepovedlo. Určitě byla naštvaná i na něj, že řekl pár věcí, které v tu chvíli myslel úplně upřímně a vlastně i teď je nehodlá vzít zpátky. Je mu jedno, že ona s tím třeba nesouhlasí, jelikož ho přeci zná, on ho taky zná. A moc dobře. Z jiného, úplně jiného pohledu, než ona. Jistě ho nikdy neviděla jako to pravé monstrum, kterým je. Klaus mu také nezlepšil náladu. S radostí mu sdělil, že ho nehodlá trpět a bude mu stále házet klacky pod nohy. Ničit mu jeho domeček z karet. Rád si dokazoval, že je něco víc, něco lepšího, než my všichni ostatní. Nikdy se nenajde někdo, kdo by mu mohl být rovný. Ani Cami. Viděl to, jak se na ní občas díval, možná jí miluje, ale nevypadalo to tak, že by si jí vážil. Ale tak je to jejich vztah, takže pokud jim to nějak vyhovuje..nechá je v tom. Cami se tak rozhodla a on její rozhodnutí respektuje, i když se mu sebevíc nelíbí.
Dnes dopoledne se zase probudil ve své posteli v sídle a vedle hlavy neměl nějakou krásnou dívku, jak by se čekalo, ale malého psa. Marvin byl teď jeho nejvěrnějším a nejbližším společníkem. Nikdy nějak neměl rád psy..ale tak na tohle to malé chlupaté zvíře si zvykl a oblíbil si ho. Ještě pár chvil polehává v posteli, pak se jde vysprchovat, vyvenčit psa a usadit se do obýváku jako naprosto normální, obyčejný člověk. Jenže takový on není, takže moc dlouho nevydržel sedět na gauči a šel si zaběhat, aby si trochu provětral hlavu. Zastavil se i u sebe v bytě, kde to všechno vypadalo opuštěně a dokonce i na něčem byla velká vrstva prachu. Vlezl do pokoje Daviny, kde jakoby hledal nějaké známky po její přítomnosti. Jenže nic. Žádné pohozené oblečení na zemi, hlasitá hudba a nebo snad rozvalená Dee na posteli. Nic. Ticho, hrozné ticho. Nevydržel tam moc dlouho, vlastně se v bytě nezdržel nijak dlouho a jen si vzal nějaké to čisté oblečení. Vrátil se zpátky do sídla zrovna ve chvíli, kdy obdržel zprávu. Od člověka, od kterého by to čekal nejméně. měla by se mu radši vyhýbat a nechat ho být a ne mu psát smsku. A ještě po něm něco chtít. Jenže jemu to nedalo a nakonec jí kladně odpověděl, že souhlasí se setkáním. Potom se domluví na hodině a místě setkání, takže má ještě několik hodin čas. Ten všechen věnuje svým lidem.
Vyrazí několik minut před časem setkání, na sobě má nějaké volnější tepláky, mikinu a tričko. Mohl by klidně jít v riflích, ale přeci jenom to má být jakýsi druh tréninku. Ani neví, co od toho má očekávat. Neznají se moc dlouho, neví o sobě nic a on jí teď dělá laskavost. Ale v rámci jejich možné spolupráce, která teda závisí na rozhodnutí Jacksona, by se měl chovat.. mile.
Dojde do opuštěného skladiště, až do místnosti, kde dřív taky trávil dost času. Odloží si svojí mikinu a přejde k oknu, ze kterého má velmi pěkný výhled. Z přemýšlení ho vyvedou ladné kroky, které jistě patří jedné hubené hybridce. Otočí se směrem k ní, když se objeví mezi dveřmi.) Já také. (Naprosto upřímně jí odpoví a přidá k tomu jeden nucený úsměv. I jemu tohle pomůže, má toho teď hodně, že si to na někom vybít nebude špatný nápad. Oba dva to tak využijí a budou spokojení. Plus se možná poznají, což by mohlo být i zajímavé. Nechá jí mluvit a jen se jemně usměje, nad jejími poznámkami.) Jistě, můžeme klidně začít. (Krátce si nadskočí a několikrát praští pěstí do vzduchu. Počká, než se Hayley na něj otočí a přijde k němu a okamžitě jí zaútočí na obličej.) Vlkodlaci jsou odjakživa výbušní, že? Takže je ta tvoje proměna pro tebe ještě horší. (Podotkne a znovu na ní zaútočí, aby taky dneska mlátil i něčím jiným než tlamou.) No tak, no tak.. (Nadskočí si a udělá jeden krok dozadu, jakoby čekal, že mu dá ránu.)

*Nepočítala s tím, že by jí odpověděl, natož souhlasil s podaným návrhem. Neznali se, neměli jeden ke druhému žádné pouto a už vůbec to nevypadalo, že by někdy si vůbec dokázali rozumět. Jenomže nevěděla, kde přesně jít. Měla přímo pod nosem celou rodinu Mikaelsonů...teoreticky mohla jít za kýmkoliv, ale problém byl, že nechtěla. Má blízkou přítelkyni, která má ale svých problémů taky dost. Ne, nikdo se jí nezdál příliš vhodný na to, co požadovala, co chtěla udělat. Marcel jí padl na mysl a připadalo jí to jako ta nejlepší a zároveň možná i nejhorší volba. Proč by však měli být nepřátelé? Jistě, nezachovala se při jejich setkání právě přátelsky, ale ani on s velkou pravděpodobností nestál o její přítomnost.
Není nervózní z blížícího se setkání, ale není úplně klidná. Přeci jenom netuší, co od něj může očekávat, ale věří tomu, že není hloupý, aby se případně pokoušel o nějaký payback za jednoho upíra. V minulosti jeden druhému nic neudělali, vlastně si sebe ani nevšímali. Když tak kráčí po ulici, tak si užívá jemného letního vánku, který si pohrává s vlasy a čechrá jí je. Necítí ale nic...necítí žádný pocit, necítí spokojenost, nevidí tu krásu okolo sebe. Připadá si naprosto prázdná, jako kdyby jí někdo vzal všechny emoce, které určují radost, které ve vás vyvolávají pocit štěstí a radosti. Necítila se už tak delší dobu, ani když se domluvila na spolupráci, ani když seděla v Rousseau's naproti osobě, která jí byla srdcem tak blízká, ani když se dívala na malou holčičku, která rostla den za dnem čím dál víc a jí to připomínalo tak, že někde tam venku...někde daleko od ní jednu takovou taktéž má. Po tom všem, co se stalo nemohla cítit nic pozitivního. Všechno se to ztratilo, pohltila to mlha, která nechtěla zmizet. Nebude se cítit líp, když dnes dostane to, pro co si jde, ale nějakým způsobem alespoň dostane trochu toho vzteku ze sebe pryč.
Ocitne se na místě, které na ni nepůsobí důvěryhodně, ale pokud to druhá strana uznala za vhodné, tak budiž. Zanedlouho už vejde do místnosti, kde na ni čeká Marcel. Neobtěžuje se s pozdravem, ale zase ani nehodlá mlčet. Vždyť je tady kvůli ní a bylo by nevhodné, kdyby vyčkávala na jeho slova. Ví, že je tady kvůli ní, stejně tak jako ví, že pokud jí má vyhovět, tak se musí občas ve svých názorech krotit...alespoň v těch, které by ho mohly pobouřit. Pousměje se a raději mu neodpovídá. Nediví se, že sám přemýšlel o verzi, která by zahrnovala odmítnutí. Vlastně netuší, proč tady stojí, proč to dělá, ale je jí více než jasné, že jednoho dne si tuhle malou laskavost bude chtít vybrat. Upřímně s ním chce začít od začátku. Proto je na něj v rámci možností příjemná, proto se snaží to napětí mezi nimi trochu odlehčit. Jeho nucený úsměv ignoruje, jako kdyby k tomu vůbec nedošlo. Má právo se na ni přeci jen zlobit za to, že mu zabila jednoho ze svých lidí. Opravdu by mu přinesla krev na vyléčení, kdyby to bylo možné, avšak takové štěstí neměla. Je moc hrdá na to, aby se omluvila za něco, co chtěla udělat, ale zároveň není bezcitná a uvědomuje si svou chybu, stejně tak jako přehnanou reakci. Chce se ho zeptat, proč jí na to kývnul, ale nakonec to nechá být. Přejde hned k tomu, co po něm požaduje. Popojde blíže k jeho osobě a jelikož je připravená na to, že každou chvíli na ní může zaútočit, tak ji nepřekvapí, když jí hned chce napadnout v oblasti obličeje. Prohne se v zádech, přičemž se tomu vyhne a ne jenom jednou. Má to na ní ale jistá efekt, protože se v ní začíná znovu bouřit vztek a chuť k tomu ho napadnout. Praštit si do něj, dát ze sebe všechno pryč, nechat to vypustit ven. Zatne čelist, jen co se zmiňuje o faktu, který je naprosto pravdivý. Zvládat a hlavně krotit vlkodlačí část a zároveň tu upíří je pro ni opravdu těžké. Ovládá se, ale lze v jejích očích vidět, že je v ní tolik vzteku, který se chce za každou cenu dostat ven. Nakrčí se do bojové pozice a zatne ruce v pěsti. Cítí v hrdle, že se jí chce zavrčet, ale nechává to v sobě. Ani netuší, proč to tak dělá. Snaží se o to, oč ho požádala, snaží se jí vyprovokovat a jde mu to skvěle, jenomže stále má v sobě něco, co jí brání v tom to všechno vypustit. Možná jenom příliš dlouho držela v sobě své emoce a nedala jim volný průběh. Udělá otočku a jenom tak, tak se mu vyhne, přičemž jí z úst unikne zavrčení. Je nakrčená v pozici jako šelma, která se chystá na lov. Dívá se na něj jako na svou oběť a ne na někoho, koho by vůbec znala.* Ty prostě chceš, abych tě srazila na kolena. *Objeví se jí žílky pod očima a oči má na pár sekund krásně zlaté, než se vrátí k původní barvě. Rozběhne se naproti němu a vrhne se mu po krku, jako kdyby se připravovala mu v první možné chvíli zlomit vaz, ale bohužel ji odhodí od něj. Dopadne na zem, ale ne jako poražená. Ruce si zapírá o podlahu a jednu nohu má skrčenou k sobě a tu druhou nataženou. Myslí si, že ji může snadno porazit? Pokud ano, tak se plete. Nenechá ho vyhrát, protože pro výhru si přišla ona. Na nic nečeká a opět po něm vystartuje. Zatne ruce v pěsti a snaží se zasáhnout jeho obličej. Když se jí však nedaří, tak ho chytne za ramena a čelem ho praští do tváře. Poodstoupí trochu od něj a usměje se provokativně.* Víš, co jsem ti říkala naposledy, že ano? *Chodí okolo něj, jako kdyby měla svou kořist v pasti a ta se z ní nemohla dostat.* Musíš se snažit víc, pokud chceš porazit hybrida. *Připomene mu. Líbí se jí to, líbí se jí, že se může odvázat, že se nemusí držet, že může být sama sebou a dát o toho všechno, co chce jít na ven.*

(Byl velmi překvapený, že o něco takového požádala právě jeho. Musí mít okolo sebe tolik lidí, kterým by mohla říct, ale řekla jemu. Nepřišlo mu to nějak podezřelé. Není tak blbá, aby ho zabila a navíc k tomu nemá důvod, jí osobně neudělal nic jiného, akorát jí jako malé zachránil život. Takže tohohle se rozhodně nebál. Spíš mu bylo jasné, že je pro ni těžké přijít třeba za Elijahem a říct "Potřebuji ti rozbít držku, jelikož se nedokážu ovládat.". Potřebuje někoho jako je on. Už pomohl hodně lidem s ovládáním svého upíří já. A jí navíc ani nejde moc o to, aby jí pomohl s ovládáním se. Spíš se chce vybít, vymlátit z někoho duši. A on se zdá jako ten správný kandidát. Hayley by vlastně měla být ráda, že jí na to kývl, možná i poctěna. Je tu hodně lidí, kteří by si rádi praštili do toho jeho obličeje. A jeden z nich je i Klaus, její rodina. Ten by byl první v řadě a nesmírně by si to užíval.
Vyrazil o něco dřív, aby si mohl trochu prohlédnout město. Odpoledne ho jen proběhl, takže se moc nerozjímal nad jeho krásou. Doprovázela ho hlasitá jazzová hudba, která byla pro New Orleans takovým poznávacím znamením. On sám je velkým fanouškem Jazzu, je to velmi uklidňující a zároveň je to takový hravý styl. Na cestu mu svítí několik pouličních lam. Všechno ale spadne do tmy, když vyjde z města. Dorazí do prázdného, znovu opuštěného skladiště. Dřív to snad byl sklad pro nějakou firmu s dřevem. Taky proto tu bylo tolik dřevěných věcí, které byly ale hned odstraněny. Není dobré mít po místě, kde máte být v bezpečí a klidu, bylo hned několik ostrých, vražedných dřevěných věcí. Odloží si svou mikinu a mobil hned vedle ní na gauč. Udělá několik kroků, aby se dostal k velkému oknu, které si do parády vzal nějaký delikvent, jelikož je z části posprejované a někde i rozbité. Rozhodně to není místo, kde by jste trávili rodinné dovolené a vlastně to není místo, kde by kdokoliv normální, živý chtěl trávit svůj volný čas. Ale on nebyl ani jedno, živý, natož normální. Znovu ho obklopilo ticho, které tak moc začínal nesnášet, že se raději přestěhoval ze svého krásného bytu, do velkého sídla. Tam aspoň nebylo ticho, nikdy. Vždycky tam někdo mluví, chodí a nebo tam aspoň něco hraje. A to on potřebuje, nemůže už vystát ticho, takže je moc rád, že Hayley nemá velké zpoždění. Moc dobře slyší, jak se blíží, ale neotáčí se, až do chvíle, kdy na něj promluví. Oba dva tak nějak postrádají kapku slušnosti, aby se pozdravili. Hayley jednoduše přejde k tomu, proč tu je a je velmi přímočará. Jemu to ale teda ani trochu nevadí, jelikož by si už taky rád do někoho praštil. Sice není zrovna jeho styl mlátit ženy, ale u Hayley si to z části užije. Pořád k ní nese malinko zášť z toho, co provedla. I kdyby to chtěla sebevíc obhájit, tak zabila jeho kamaráda a to je něco, co se jen tak neodpouští. Marcel nebyl ale tak krutý, aby ho nechal umírat v bolesti, nechal ho užít si posledních pár dnů svého života a pak jeho život zkrátil. Nehodlal ho nechat se trápit a pomalu blouznit. Nebyl to někdo, kdo si takový osud zasloužil. 
Udělá dva kroky a podívá se přímo do jejího obličeje, ve kterém neviděl nic dobrého, žádné známky štěstí. Přišlo mu to, jakoby se díval do zrcadla. Taky takto vypadal, bez známky radosti, života. Jen jakási chodící schránka. Jenže Hayley na tom je hůř. Ona přišla o dítě, které sotva porodila. Ztratila tu nejdůležitější věc a pak ještě byla odkopnutá svou vlastní smečkou. Přijít o nejdůležitějšího člověka a zároveň o své přátele, je něco, co člověka poznamená. A ještě k tomu se stala hybridem. Někým, kdo nese nevrlost, nezvladatelnost a krvežíznivost. To je na jednoho moc. A to je důvod, proč jsou teď tady. Poskakují jako zajíci v teplácích a mlátí okolo sebe pěstmi. Přestane se dívat do jejích očí a něco málo podotkne k vlkodlakům. Vidí, že se ještě ovládá, ale je mu jasné, že už dlouho to nevydrží. Sklopí na pár chvil pohled k zemi a než se zase podívá na ní, tak se jeho bělmo změní do krvavé barvy a pod očima se mu začnou tvořit žilky. Na pár chvil se usměje a vycení tak své bílé zuby. Zamrká několikrát, než jsou jeho oči zase normální. Vymrští jednu pěst přímo do jejího obličeje, ale Hayley rychle uhne. Konečně na něj Hayley zavrčí, čímž trochu povoluje svou uzdu. Sleduje každý její pohyb, její grimasu, aby byl připravený na všechno.) Chci, aby jsi to zkusila. (Zhluboka se zasměje, čímž jí určitě vyprovokuje. Pozoruje tu změnu v jejím obličeji, která je však jen chvilková. Stojí pevně zapřený o zem a připravený na to jí odhodit, ve chvíli, kdy k němu přiběhne. Chtěla mu zlomit vaz, bylo to vidět, jelikož mu celou dobu koukala na krk. Je možná velmi silná, ale taky velmi předvídatelná. Odhodí jí teda někam do rohu a pozoruje jí, jak silně dopadá na zem. Na jejím obličeji však není známka potom, že by jí tímto ublížil, ba naopak. Je více připravený bojovat a odhodlaná udělat cokoliv. Sladce se na ní usměje.) Vstávej, Hayley. (Naznačí rukou, aby vstala a ani nemusí čekat nijak dlouho, jelikož na něj znovu vystartuje. Pokusí se ho praštit do obličeje, což se jí nepodaří, ale podaří se jí praštit ho čelem. Což bylo něco, co vážně nečekal.) To bylo dobrý, to jsem vážně nečekal. (Poví uznaně, když od něj trochu poodejde. Vykračuje okolo něj jako šelma, lvice, která je připravena roztrhat ho na malé kousíčky. Otáčí se za ní dokola, aby jí stále viděl do očí a mohl tak předpovídat její další krok, nic však nepřicházelo, jen její řeči. Ty ho ale pobavili, takže z něj vyšel upřímný smích.) Když to říkáš. (Nevinně se usměje, než vystartuje po její noze a chytí jí za kotník a zatáhne, takže spadne na zem. Jedno koleno má vedle ní a druhým jí přitlačuje k zemi, rukama jí drží za krk, připravený ho kdykoliv zlomit.) Rychlost a síla není všechno, zlato. (Je mu jasné, že tímto krokem si to teď zavařil a pořádně to schytá, ale to bylo jeho cílem. Hayley se potřebuje vybít a potřebuje, aby jí k tomu někdo vyprovokoval.) Musíš přemýšlet. (Rychle vstane, aby se mohla v klidu nadechnout a otočí se k ní zády a ve chvíli, kdy tak udělá, ucítí pohled na jeho zádech. Hayley se mu chystá skočit po zádech a zaútočit, jenže on se rychle otočí a odhodí jí znovu na zem.) Nebuď předvídatelná. Pokud chceš vyhrát, musíš se pořádně snažit. (Všechno to pronáší s takovým klidem, který už nejednoho člověka vyprovokoval k nepromyšleným činům.)

*To, co po Marcelovi žádá nebere jako osobní věc. Ani v tom nic osobního není, protože ve skutečnosti proti jeho existenci vůbec nic nemá. Je jen nejvhodnějším kandidátem...nic víc, nic míň. Za normálních okolností by vůbec nepřemýšlela nad tím, že by mu nějak fyzicky či psychicky ublížila, pokud by to tedy situace nevyžadovala. Nepochybuje však o tom, že k něčemu takovému nenastane. Ano, mluvili o vzájemné spolupráci a kdyby to vyšlo, tak by spolu museli přeci jen více udržovat kontakt a tam by už bylo jisté riziko zrady nebo odlišných názorů, což by mohlo vést ke špatnostem. Dnes tomu však není. Je to jen praktický účel, který potřebuje a který jí on může dát. Sama nerozumí tomu, proč to dělá, proč tady před ní právě teď stojí s výrazem ve tváři, který nenasvědčuje tomu, že ji vidí rád a upřímně to ani neočekávala. Nemá k tomu sebemenší důvod a za to ho vinit nemůže. Neudělala na něj právě dobrý dojem, ale ani se o něco takového nesnažila. Nikdy jí nezáleželo příliš na tom, co si o ní lidé myslí. Dá se říci, že se to změnilo až ve chvíli, kdy přišla mezi své lidi do Zátoky, kdy našla svou rodinu a uvědomila si, že každý názor na její osobu je důležitý a hlavně, že každá kritika se ji svým způsobem dotkne ať už v tom dobrém smyslu a nebo špatném. Nebude a nehodlá se snažit, aby ji snad měl rád...nepotřebuje to ani jeden z nich. Sama netuší, co ji nutí přemýšlet nad tím vším, jako kdyby to nebylo jedno, jako kdyby tady snad nepřišla jenom kvůli jedinému důvodu a ničemu jinému. Má chuť zatřást hlavou, aby snad ze sebe dostala všechny myšlenky, které se začaly rozutíkat všemi směry. Neudělá to, místo toho se na něj dívá a promlouvá k němu odlehčeně a s jistou nadsázkou. Poznává však čím dál více, že slova začínají být zbytečná a že k jejich společnému účelu nebudou vůbec potřeba.
Sleduje jeho tvář a nesnaží se ji zkoumat. A přesto nelze přehlédnout, že i jeho pohled postrádá radost, která je nesdílenou součástí ať už člověka a nebo upíra. Nezáleží na tom, co z vás svět udělal, čím jste se narodili, co se vám stalo...ale každý si přeci jenom zaslouží ten kousek štěstí a radosti. Nedává na sobě znát, že se  tom poznává, že cítí vůči němu jisté pochopení, protože to sama zažívá a že tato noční můra ji doprovází už několik měsíců. Nemůže se jí zbavit, nemůže jí ze sebe setřást. Utíká před tím, snaží se skrýt, ale vždycky si jí to najde, vždycky ji to zahalí a ona se jen bojí chvíle, kdy ji to zcela pohltí, kdy to zabije každou dobrou buňku v ní až nezbude absolutně nic. Nemá ponětí o tom, kam až jeho bolest, zklamání, neštěstí dopadá, ale dala by ruku do ohně za to, že to nebude ani zdaleka srovnatelné jako to její. Nicméně slyšela zvěsti, které se roznáší velmi rychle a tak ví, že jeho „adoptivní dcera?“ je pryč. Ona přišla o tu svou...o biologickou, musela ji dát pryč. Možná jsou si více podobní, než si kdy myslela. Oba vědí jaké je to žít ve stínu Mikaelsonů, oba ví, že jakmile jednou se do rodiny dostanete, tak už nelze odejít. Vždycky se o ně budete starat, vždycky přijdete, když vás zavolají. Jenomže na rozdíl od něj to brala jako součást svého života, nesnažila se od nich odčlenit, právě naopak. Byli stejní, ale i velmi rozdílní.
Vztek a hořkost...to je vše, co cítí nejenom ve svých ústech, ale všude po těle. Konečky prstů ji brní z toho, jak chce pozvednout ruce a utrhnout mu hlavu teď a tady. Uvědomuje si, že mu nesmí ublížit, ne smrtelně, ale to neznamená, že dokáže ovládat ten nezkrotný pocit v sobě, který by roztrhal každého, kdo se jí jen připlete do cesty. Nosem nasává vzduch a hruď se jí zvedá v čím dál více nepravidelném intervalu. Je to těžké se ovládat, ale přeci jenom to dělá. V mysli si stále říká, že nemusí, že to může všechno pustit ven. Proto je tady, není? Proto ho zavolala a proto on přišel. Jenomže stále je tam klapka, kterou si vybudovala za ty měsíce, co tiše trpí. To, co zabraňuje, aby to všechno šlo ven, protože se bojí, že jakmile to nechá vyplynout na povrch, tak ztratí veškerou kontrolu a nebude nikdo a nic, co by jí zastavilo. Nelíbí se jí, co jí říká a zahrává si s ohněm, když jde po citlivých místech. Je to od něj drzé, neuvážené...neměl by to říkat, neměl by ji takhle provokovat, protože přeci jenom je v ní toho moc nahromaděného a jakmile spadne opona, tak nemůže ručit za následky.
Po celou tu dobu z něj nespouští zrak, protože ve chvíli, kdy by to udělala si je jistá tím, že ji přepadne ze zálohy. Ne, ne on je teď kořistí a tu musíte pozorovat dokud naposledy nevydechne. Přihmouří oči, když má možnost sledovat jeho upíří výraz. Vrčení, které má zaseknuté v hrdle chce ještě více na povrch, jakmile na ní vycení zuby. Přitlačí prsty o svou dlaň, jako kdyby jí to pomáhalo se koncentrovat. Zatne čelist více k sobě, aby nezavrčela hned teď, ale má pocit, že přeci jenom nějaký ten zvuk její uši zachytily. Buď to byl jenom přelud, protože ví, že to dlouho v sobě neudrží a nebo opravdu jí něco málo uniklo i přes její snahu se ovládat. Jelikož je v pozoru, tak se ihned vyhne ráně, kterou měl schytat její obličej. Dělá jí to radost, že ji nezasáhl, že se mu dokázala vyhnout. Má tendenci se usmát, ale druhá část jí to zakazuje...ta, která chce zůstat vážná, ta, která přímo běsní vztekem a o to více, když si dovolil na ní zaútočit, i když přesně kvůli tomu právě teď stojí naproti ní. Nadechne se zhluboka.* Zkusila? *Povytáhne pravé obočí a udělá krok do strany.* Zvládnu tě, když budu chtít. *Hlas je naplněn sebevědomím a taky sarkasmem. Myslí to upřímně vážně, protože si myslí, že pokud bude chtít, pokud do toho dá všechno a všechny emoce půjdou ven,tak ho dokáže porazit. Možná je její sebevědomí příliš velké, ale v tuto chvíli to tak cítí a nesnaží se to zakrýt. Smích, který nepatří jí, ale osobě, kterou chce vidět na zemi ji rozhořčí ještě více. Celé tělo se jí napne a nakloní hlavu mírně do strany. Na moment mu dá jasně najevo, kdo před ním stojí, proti komu se dnes postavil a poté už se rozhodne všechny zábrany odhodit. Doufala ve svůj úspěch, ale bohužel se spletla. Jakmile její tělo prosviští vzduchem, když ji odhodí, tak dopadne na zem, ale elegantně. Není začátečník, ale je pravda, že nepatří ani k těm, kteří už mají v boji zkušenosti a vědí, jak odhalit co nejrychleji slabiny nepřítele.
Ten úsměv...ten úsměv ji pobídne ještě více k tomu, aby byla tvrdí, aby bojovala. Irituje jí to, dráždí jí to a vytáčí do nepříčetnosti. Právě v ní zažehl oheň, který pálí a neuhasne, dokud jeho plameny nesežehnou hrozbu, dokud se z něj nestane popel, který rozfouká vítr. Zůstane zapřená o zem a pozoruje ho. Znovu na něj tentokrát velmi hlasitě a s větší intenzitou zavrčí, když jí dává rozkazy. Tím překročil hranice a to si neměl dovolit, protože ona není ten typ, který by poslouchal rozkazy. Ona je autorita sama a Marcel nemá právo jí říkat, co má dělat. Jen, co pozvedne ruku, tak už na něj opět vystartuje a znovu není úspěšná ve svém chabém pokusu. Možná nezasáhne pěstí jeho tvář, ale za to ho praští čelem. Teď už není nic, co by jí drželo nazpět, teď už necouvne. Pár pramínků vlasů jí spadne přes obličej. Usměje se na něj s jistou dávkou provokace. Chodí okolo něj a pozoruje každý jeho pohyb, poslouchá jeho srdce, jako kdyby čekala na okamžik, kdy vynechá jeden úder. Přejede si jazykem po rtech, ale z tváře ji zmizí úsměv hned, co se začne smát. Směje se jí do tváře, směje se jejím slovům a přitom je myslí smrtelně vážně. Zahrává si s ní, dovoluje si až příliš. Naprosto zapomíná, kým je, jak se jmenuje a kdo je on. Jediné, co cítí je krvežíznivost a chuť ho umlčet napořád. Je tak pohlcená tím, co cítí, že nezaregistruje nátlak na svou nohou. V dalším momentu dopadne silně na záda až měla na chvíli pocit, že si vyrazila dech. Chce se po něm vrhnout, bránit se, ale on je rychlejší, chytřejší. Zpacifikuje ji v okamžiku a Hayley nezbývá nic jiného, než jenom na protest sebou několikrát cuknout. Dívá se na něj povrchně, jako kdyby to nebyla ona, kdo je pod ním a kdo právě teď prohrává. Vrchní ret cukne na vteřinu nahoru.* Možná jsem tě jenom chtěla nechat, aby si věděl, jaký je to pocit, když opravdová žena leží pod tebou. *Řekne opět provokativně a zvedne se jen co uvolní svůj stisk z ní. Narovná se v zádech a jen, co se k ní otočí zády, tak toho využije. Chystá se mu skočit na záda a zlomit mu tak vaz, ale jako kdyby věděl, co přesně udělá, jako kdyby předvídal každý její krok, jako kdyby měl přístup do její mysli. Opět se zvedne ze země a už má toho dost. Už nemůže nadále prohrávat...tohle končí, on skončil.* Stáhnu tě zaživa z kůže! *Zavrčí na něj a rozejde se k němu, přičemž hned vyšvihne pravou nohu do vzduchu a udeří ho do hrudi. Už na nic nečeká, nenechá ho, aby se vzpamatoval. Přesune se k němu a hodlá ho udeřit do tváře, nenechá se však vyvést z míry, když jí to nevyjde. Namísto toho chytne jeho ruku, kterou se jí snažil v tom zabránit a upíří rychlostí se přesune na stranu, přičemž mu ji natáhne a zakroutí s ní tudíž mu ji zlomí. Opět se postaví čelem k němu a tentokrát ho udeří do tváře. Jde na něj tak, aby ho nutila ustupovat dozadu. Jedná bez emocí, bez přemýšlení, jenom ji popohání ta touha po krvi, co jí koluje v žilách. Chytne ho pod krkem a přesune se s ním ke zdi. Předloktím mu tlačí na hrdlo, aby se nemohl nadechnout a druhou ruku mu vrazí do hrudi. Chytne jeho srdce, které sevře v dlani. Svou tvář má blízko u té jeho, zuby stlačené pevně k sobě a v očích divokost a nepředvídatelnost. Cukne rukou, jako kdyby mu hodlala právě teď vyrvat srdce z hrudi, ale když se mu dívá do očí, jako kdyby v nich viděla odraz těch svých.
Uvědomění, co právě teď dělá ji přinutí pustit srdce a vytáhnout ruku z hrudi. Povolí i tak svůj stisk na krku až ho celkem uvolní a odtáhne se od něj. Zakrvácenou ruku si přiloží ke rtům, aby zakryla tak šok, který ji momentálně doprovází.* Omlouvám se...*Zavrtí hlavou z jedné strany na druhou a stáhne ruku podél těla.*...nechtěla jsem...nechtěla jsem ti takhle ublížit. *Řekne na svou obhajobu a opravdu z ní mluví upřímnost. Tohle mu nechtěla způsobit, nechtěla ho skoro zabít. Může vidět v očích, že je sama ze sebe šokovaná, že jí to mrzí. Otře si krev z ruky o triko a podívá se do země.* Skončili jsme. *Oznámí mu neústupně. Netušila, že je to v ní až tak moc zakořeněné, že je to příliš silné.* Potřebuji drink. *Podívá se mu do tváře, ale hned zase uhne a snaží se najít cokoliv, kde by mohla být alespoň kapka alkoholu. Možná je zkažená až do morku kostí, ale nezabila by někoho jenom proto, že trpí.*

(Nemusel vůbec kývnout na její nabídku, ale co by dělal? Akorát by seděl někde na gauči a zase trápil. A takhle aspoň pomůže další ztracené duši. Navrátí jí trochu radost do života a navíc si taky malinko vybije svou zlost. Stále je na ní naštvaný kvůli tomu, co udělala a, jak to udělala. Byl by radši, kdyby mu utrhla hlavu, než ho kousla. Takto mu akorát sepsala hnusný, nepříjemný scénář pro jeho smrt. Ale tuto zášť prozatím nechává stranou, ale rozhodně nevypadá nadšeně a radostně, když se Hayley vynoří ze tmy a její kroky se rozezní v místnosti. Nebyli nějakými přáteli, ale ani se to nedalo popsat jako nepřátelství. Jsou jen dva lidi, kteří se párkrát viděli, jednou se poprali a probrali důležité věci ohledně budoucnosti její smečky a jeho upírů. Nic víc. Neznají se, jen o sobě ví něco z doslechu, drby, které se v tomto městě šíří rychleji, než mor. Každý tu o něm už snad ví, koho ztratil a, co teď z něj je. Nicka. Je bez Daviny jako malé bezbranné štěně, protože se chová lidsky. Je smutný, zničený, devastovaný, protože část něho chybí. Ano, přiznává to, že ho tato ztráta změnila, ale on si nemůže pomoct. Nedokáže jen tak zapomenout na to, co provedl a neodpustí si. Jediným východiskem by mohlo být vypnutí emocí, ale to není něco, k čemu se chystá uchýlit. Ne, teď. Zatím se ještě drží, ale už sám neví, jak dlouho to všechno zvládne. Přece jenom má nějaké ty hranice únosnosti. Hayley na úvod poví pár slov, bez kterých by se ale asi obešly. Nechává jí však mluvit, ale nic k tomu nemá co říct. Dneska budou slova důležitá, ale ve správném podání a hlavně ve správné době. On je velmi dobrý v provokování. A moc dobře dokáže někoho vyprovokovat, aby udělal, co chce. Aby upustil a udělal něco lehkomyslného.
Dívá se přímo do jejích očí, jakoby se v nich snažil něco vyčíst. A nebylo to pro něj vůbec těžké, přišlo mu, jakoby se díval do svých očí. Oči plné bolesti, smutku, lítosti, žádná známka po radosti, natož po štěstí. Věděl, co jí v životě potkalo. Neměla to lehké už vlastně od narození. Rodiče jí zařídili vdavky s malým vlkodlakem Jacksonem, pak jí umřeli a celý život trávila u adoptivních rodičů. Ti však podle jejích slov nebyli zrovna ukázkoví. Klaus jí zbouchnul, udělal jí malé, mocné děťátko, po kterém toužilo hned několik lidí. O to malé děťátko ale přišla a pak přišla i o svou smečku. Potkalo jí moc věcí a to ještě asi ani neví všechno. Ale soucítí s ní. V tomto směru ano. Jeho ztráta by se podle ní určitě nedalal srovnat a i on přiznává, že jistě trpí víc. Přeci jenom to dítě porodila, bylo to její. On možná Davina neporodil a vlastně ani není její biologický otec. A ani adoptivní. Je jen její..rodina. Rodina, která tu pro ní měla vždycky byla. I přes to, že není ve stejné situaci jako Hayley, tak trpí stejným způsobem. Ztratil blízkého, velmi, velmi blízkého člověka a ještě k tomu poslední, co viděl, byl pohrdavý, naštvaný pohled. A on teď stále žije s pocitem, že jediný člověk, pro kterého by vyvraždil celé vesnice, kdyby jen luskla prsty, pro kterého by udělal cokoliv, jen aby byla v bezpečí, ho nesnáší. Není to jednoduché, když máte lidské city. Nechce, aby ho snad litovala, jen vidí, že mají něco společné. Ztratili důležitého člověka, dítě. Nikdo by tím neměl prožít, to už ví moc dobře. Co by jen dal za to, aby Davina byla zpátky a on se zase mohl chovat normálně. Být zase v klidu. Občas se nesnáší za to, jakou slabinou pro něj Davina je. „Love is vampire's greatest weakness.“ Pravdivá slova. Každý máme nějakou slabinu a tou jeho je právě malé stvoření, které je od něj nesmírně daleko a možná se nikdy nevrátí. Přestane jí konečně pozorovat a soustředit se na to, proč tu je. Boj. Má s ní bojovat, dát jí do držky a ne sledovat její oči.
Stále se spoléhá na to, že mu neublíží, ne smrtelně a tak se bude chovat, jak se pro něj sluší a patří. Drze, vyzývavě, provokativně. Poslouchá každý její tep, nádech a slyší tu nepravidelnost, což naznačuje tomu, jak se sebou samotnou bojuje. Nedokáže se ovládat a to je dobře, aspoň dneska to je dobře. Nemusí se dnes krotit, teda trochu jo, aby mu neurvala hlavu, ale může mu ublížit. Proto tu jsou. Začne jí slovně provokovat, aby jí vyvedl trochu z míry a měl tak lepší šance. Možná to od něj není tak dobrý, inteligentní krok, jelikož Hayley se možná nemusí ke konci ovládnout a on opravdu skončí mrtvý.
Výraz v obličeji přebere jeho upíří část a naprosto ho ovládne. Na povrch vypadá, jakoby se nedokázal ovládat, nebezpečně, avšak uvnitř to má všechno zatím srovnané. Jakmile šlo o boj, tak nebyl moc lehkovážný, spíše přemýšlel, než mlátil okolo. A nebo taky hodně mluvil. Ze široka se na ní usměje a ukáže jí tak své dva tesáky, které jsou proti těm jejím nic. Opuštěným skladištěm se rozezní tiché zavrčení, které jí uniklo.
Pokusí se jí praštit do obličeje, ale bohužel se mu to nepodaří. Ale nedává na sobě nijak znát, že by ho to štvalo nebo tak. Přijde mu úsměvné, když znovu slyší něco podobné. Ano, vždycky to je o tom, když se ti chce nebo ne. Klausovi se taky prý chce, ale on tu stále chodí. Jenže Hayley by ho opravdu mohla zabít, kdyby teda chtěla. Což naštěstí nechce, ne teď. Nic jí k tomu raději neřekne a jen se provokativně usměje. Před obličejem se mu mihne ta noc, kdy stál v bytě Cami a stejným způsobem se usmíval na Klause. Na chvíli se začne tvářit, jakoby byl mimo a nevnímal nic okolo sebe. Všechno se ale rozplyne v několika vteřinách, což je dobře. Opravdu by neměl jednat, když by měl zatemnělou mysl. To nepřináší nic dobrého. Místností se tentokrát nerozezní její zavrčení, ale jeho smích. Smích, který se dostává do každé buňky jejího těla a pomalu jí provokuje k tomu, aby už konečně něco udělala. A netrvalo to dlouho a Hayley běžela naproti němu s tím, jak moc mu ublíží a bude dnešním vítězem, ale on jí v rychlosti srazí korunku. Odhodí jí od sebe velmi daleko, ale nevypadá to, že by to Hayley nějak ranilo a nebo snad zesměšnilo. Tváří se více odhodlaněji, schopna zabíjet.
Začne se na ní usmívat a pobízet jí k tomu, aby vstala a rychle pokračovala v boji. Uvědomuje si, co dělá a, jak daleko vlastně zachází. Právě dráždí hada bosou nohou. Hada, který je velmi, velmi rozzuřený a připravený kousat. Pozoruje jí, jak rychle startuje ze země a hloupě se ho snaží dostat. Nepovede se jí to, ne takto. Ne pokud na to půjde pořád stejně hloupě. Nezasáhla jeho obličej pěstí, ale povedlo se jí uhodit ho čelem, což vážně nečekal. Docela ho to potěšilo, že udělala i něco jiného. Pozoruje jí, jak okolo něj kráčí s naprostým přesvědčením, že ho dostala, že už nemá, jak uniknout. Vůbec ho nevyvádí z míry, pořád dýchá stejně a jeho srdce bije pořád stejným způsobem, akorát mu v těle proudí více adrenalinu. Pomalu se mu dostává do každé buňky a mění jí. To všechno využije ve chvíli, kdy zahlédne, jak mimo je. Okamžitě jí uchopí za kotník a prudce jí srazí k zemi. Ve stejné chvíli jí přitlačí svým kolenem k zemi a rukou jí chytí za krk, to už jen pro efekt. Čekal by, že tímto jí trochu srazí to ego, ten pohled nadřazenosti, ale nedočká se toho. Spíš se tváří, jakoby to ona teď byla vítězem. Nad jejími slovy se vážně musí zasmát.) Ale zlato, pode mnou leželo už tolik opravdových žen. A ty, jsi na to ještě moc oblečená. (Podotkne stále usměvavě a pak jí pustí. Uvolní svůj stisk a vstane, začne se k ní otáčet zády a něco promlouvat. Avšak pochybuje, že by něco z toho slyšela, jelikož spíš se soustředila na to, jak na něj má rychle zaútočit. A to on moc dobře věděl, ví, jak reagují naštvaní lidé. Zná to. Není pro něj lehké přijít na to, co bude jejím dalším krokem. To on se k ní postavil zády, protože mu bylo jasné, že na něj zezadu zaútočí. Udělal to schválně. Odhodí jí tedy na zem a pohlédne k ní čelem. Klidně jí poradí, jak by se měla chovat, jak by měla bojovat. Tím, že se trochu chvástal, nestihl zareagovat na to, co provedla. Jen slyšel, co mu provede a pak ležel na zemi. I když ležel na zemi a Hayley od něj byla poměrně daleko, tak stále cítil její nohu na hrudi. Praštil se poměrně tvrdě do hlavy, takže mu trvá trochu déle se vzpamatovat. Chtěl se přemístit někam pryč, ale to už ho držela za ruku a zakroutila mu s ním, takže se ozvalo hlasité prasknutí a bolestný křik přes zaceněné zuby. Hayley ho tvrdě udeří do obličeje a jemu nezbývá nic jiného, než pomalu ustupovat. Dívá se do jejích očí, které pohltilo úplné temno. Mohl dělat jen jediné a to utéct, jenže to nestihl. Vrazila mu ruku do hrudi a pevně chytila jeho srdce. Z úst mu vyletěla rudá krev a bolestně se mu zkřivila tvář. Tohle se mu nelíbilo. Ten pocit nejistoty. Poprvé snad ukázal strach, protože ano bál se. Ne o svůj život, to mu bylo jedno. Ale nechtěl umřít s tím, aniž by se omluvil. Aniž by aspoň zjistil, zda se má ještě komu omluvit za své činy. Camille už se omluvil, ačkoliv to nedopadlo dobře. Dívá se do jejích očí, které nejsou to, co bývaly. Teď jsou naprosto jiné, pohlcené ničím dobrým. Jeho oči jsou ale naprosto jiné. Je v nich pokání, strach a prosba. Prosil jí svým pohledem. Něco, k čemu se moc často neschýlí. U Klause se nikdy tak nebál, protože věděl, že by to neudělal. Dřív, protože ho pořád měl rád, ale teď..teď věří, že by mu to Camille nikdy neodpustila a to by Klaus nepřežil. Proto taky stále chodí po světe, kvůli Cami. Jenže Hayley ho mohla klidně zabít, nemusela by se cítit provinile kvůli nikomu. Navíc by tak mohla pomstít své lidi.
Zavře na chvíli oči, než se jí zase podívá do očí a jen si vydechne, jakoby to mělo být naposledy. Jenže Hayley vytáhne svou ruku a srdce nechá tam, kde má být. Spadne vyčerpáním na kolena a jednu ruku vymrští před sebe, aby se o ní opřel. Podívá se nahoru k Hayley, k jejímu obličeji. Sleduje její obličej plný nových emocí.) V po.. (Vydechne a postaví se.) pořádku. (Dopoví.) Nejsi první, která si zahrávala s mým srdcem. (Odkašle si ještě a pak se vydá k sedačce s tím, že by se mu hodilo trochu odpočinku, než budou pokračovat. Nebylo to pro něj jen fyzicky, ale i psychicky těžké. Moc dobře si všiml toho, že to myslela vážně. Nechtěla mu ublížit, ne takto. Otočí se na ní, když oznamí konec, pozvedne jedno obočí, že čeká na vysvětlení.) Tak to se mi líbí. (S nadšením v očích poví a rozhlídne se po skladišti.) Tady ale už nic nenajdeš, budeme muset do města. (Podívá se na ní a pak na své zakrvácené tričko. Sundá si ho rychle a otře si pusu a i tělo od krve, která někde zbyla. Vezme si mikinu, kterou měl na gauči a obleče si jí.) Já jsem připravený.. (Poví a před tím, než si dá mobil do kapsy, zkontroluje čas.)

*Nemá před sebou nic jiného, než jenom jeho hnědé oči a lesk, který se v nich odráží. Jako kdyby právě teď měla možnost nahlédnout mu až přímo do duše. Do koutků, kde jen tak někoho nepustí a pravděpodobně ani neměl v úmyslu tam pustit ji. Netuší proč, ale má to stejný efekt jako na něj, jako kdyby byla najednou v tranzu a oni otevřeli brány tomu druhému, aby mohl nahlédnout do jejich nitra a zjistit, co se skutečně v nich odehrává a proč tady dnes stojí. Nebyla to jenom její potřeba, jen její touha všechno ze sebe dostat, ale i jeho. I on měl dobrý důvod stát naproti ní a být připraven pustit alespoň na chvíli ze sebe ven věci, které ho tíží. Oba z nich ví, že to nespadne úplně, že si jenom jejich tělo uleví, ale ty pocity stále budou přetrvávat, dokud se nezbaví svých vlastních nočních můr, které je oba tíží. Ji každým dnem více a více, jako kdyby se krmily jejím utrpěním.
To, co může vidět je jen čistá prázdnota, nic. Radost ta je zahalená pod temnotou, která je její nesdílnou součástí. Ztratila příliš mnoho na to, aby se mohla usmívat, natož aby jí něco působilo radost. Avšak stále tam je plamínek, který nezhasl. Nehoří, spíše jenom plápolá, ale znamená to naději. Naději, že se její dcera vrátí brzo domů a ona konečně bude moct ji sevřít v náručí s úmyslem jí od sebe nepustit. Naději, že vlkodlaci až zjistí všechnu pravdu budou akceptovat to, čím je a přijmou ji nazpět do svých řad, uvidí ji jako Alfu, kterou má být a kterou ona sama cítí ve svém srdci jenom ještě neměla opravdovou možnost projevit se. Naději, že dá tomu nejdůležitějšímu člověku v jejím životě opravdový pocit bezpečí a hlavně rodinu, která za ní bude stát...vždy a navždy. A taky naději na to, že pohřbí všechny nepřátelé hluboko do země a ujistí se, že zůstanou mrtví. Proto se tak jmenuje, proto ji tak její otec pojmenoval, protože to je přesně důvod, co představuje a čím je...naděje. Z vlastních myšlenek se vytrhne téměř okamžitě a využije situace tentokrát vidět do něj. Nemusí ho znát, ale mohla za to slyšet, co se stalo. Navíc kdo by neznal jeho příběh? Malý kluk, který byl otrokem zachráněn mužem, kterého teď nenávidí. Vybudoval město z popela a povstal jako fénix. Vytvořil silnou komunitu, stal se vůdcem a všechno díky němu fungovalo. Vidí v něm, že na ničem z toho právě teď nezáleží. Jako kdyby všechna minulost byla jen minulostí a záleželo jen na tom jediném. Na dívce, které zachránil život při Sklizni, která mu byla jeho pravou rukou, když poprvé ona sama přišla do města. Mladá dívka, která žila po jeho boku a neobrátila se k němu zády, ale která už tady není...není ani v tomto světě, což musí být pro něj ještě více zdrcující. Žije s vědomím, že je zavřená někde mezi světy, kde neběží čas, kde nic nežije. Stejně tak jako se nepohneš kupředu, tak nemůžeš ani zemřít. Slyšela o tom, ale příliš se o vězeňský svět nezajímala. Oba ztratili dvě osoby, které pro ně znamenají celý svět...a obě jsou také naživu, pryč od nich. Rozdíl je ten, že on ji možná už nikdy neuvidí a to má před sebou věčnost. Hayley věří, že svou dceru bude mít u sebe a je jedno, co všechno bude muset udělat, aby měla možnost vidět ji vyrůstat po svém boku. Připadá jí to, jako kdyby jeden druhému hleděli do očí hodiny a ne sekundy, jako kdyby se snažili poznat toho druhého, ale přitom to ani tak nechtěli. Ať už mají v sobě jakoukoliv bolest, tak ji musí oba překonat.
Odvrátí od něj zrak a všechno, co v očích měla ještě před chvílí se rozpadlo na kousky a zmizelo někde v dáli. Když se na něj podívá znovu, tak je znovu pevná, zocelená. Marcel se toho ujme hned, nečeká na nic, neoddaluje to. Nakrčí se a je více tělem nakloněná dopředu. Připravená v bojové pozici na každý jeho úder, ale prozatím přicházejí jen slova. Slova, které ji dráždí, které nehodlá poslouchat a pokud nepřestane, tak ztratí veškerou sebekontrolu a to by ani pro jednoho z nich neznamenalo nic pozitivního. Snaží se ovládat, protože je tam stále něco, co jí k tomu nutí. Když byla přeměněná, když opravdu pocítila, co je to být hybridem, tak neměla jinou možnost, než se nějak naučit sama ovládat. Zabíjela, vždy bude zabíjet, protože je to predátor, ale nebyl nikdo, kdo by jí mohl pochopit, kdo by jí mohl pomoct. Jediná osoba, která to mohla tehdy dokázat byla v tu dobu mrtvá a ona se tak musela spoléhat jenom sama na sebe. Nelituje se, vždy se spoléhala sama na sebe, celý život chránila jenom samu sebe, takže to pro ní nebylo nic nového. Zatíná prsty do kůže na dlaních a snaží se nevyvolat v sobě proměnu ve vlkodlaka. Je těžké soustředit se, když obě vaše stránky se chtějí projevit ve své plné podobě.
Pozoruje jeho druhou tvář a přitom nakloní hlavu do strany. Už tohle ji provokuje do nepříčetnosti, když ji takhle vyzývá k boji, když ukazuje, kým je, jako kdyby jí byl nadřazený. Oba jsou autoritativní typy, oba si nenechají srazit pomyslnou korunu, kterou s hrdostí nosí. Kdyby tak tušila, že ten s obrovskou výhodou je on a ne ona, jak si teď myslí. Možná je hybrid, ale je mladá, ještě nezkušená po těch pár měsících. Nejedná strategicky, nepřemýšlí nad tím, jaký její krok bude, prostě jak se rozhodne, tak se i stane. Nechává se ovládat emocemi, nechává vztek, aby za ní rozhodoval, zatímco on si všechno důkladně promýšlí, nejedná s horkou hlavou. To je jeho výhoda.
Aniž by to chtěla, tak ze sebe vypustí slabé zavrčení. Má tu tendenci mu ukázat i své tesáky, ale raději to neudělá, i když v ústech cítí, jak ji tlačí, jak by se nejraději zakousla do jeho krku. Bohužel to se nesmí stát, protože nemá tu moc ho následně vyléčit. Musí na to myslet, nesmí se dostat do fáze, kdy přestane přemýšlet.
Jeho pokus udeřit ji byl neúspěšný. Pokud si myslel, že se mu podaří ji jenom tak dostat, tak se velice zmýlil. Ano, věří si. Věří tomu, že ho dokáže porazit, když se do toho opře i přesto, že má značnější výhody, což jsou zkušenosti, které ona postará a taky síla získaná léty. Své slova myslí vážně, jelikož nemá žádnou klapku, něco, co by jí bránilo ho opravdu nezabít. Je jenom její známý, ale ne někdo na kom by jí záleželo. Ale taktéž ho nehodlá zabít, nemá k tomu důvod a neublížila by mu jenom tak. Navíc jsou tady lidé pro které znamená hodně a nevzdala by Davině jedinou rodinu, kterou má. Proto mu musí být jasné, že mu dnes nepředvede ze sebe všechno, aby mu smrtelně neublížila. Možná je chladná královna, možná vystupuje jako někdo, kdo přetéká sebevědomím, ale vždycky měla city, nebyla ten typ, který by zabíjel jen tak pro radost. Jeho úsměv mu oplatí úšklebkem, který nenaznačuje ničemu dobrému. Z míry jí trochu vyvede to, když vidí v jeho očích záchvěv nepřítomnosti, jako kdyby najednou nestál v místnosti s utlumeným světlem a skrz okny pronikajícím měsíčním svitem, jako kdyby byl někde úplně jinde. Netuší, co je toho příčinou, ale chce toho využít. Přijde mu směšná? Opravdu si právě teď dovolil smát se ji do tváře? Pokoušet ji ještě více, než už to udělal? Tlak ze vzteku ji naráží do těla a nutí ji jednat, bezmyšlenkovitě. Vrhne se po něm a upustí tak uzdu sebeovládání. Vytratí se to jako pára nad hrncem, přestává naprosto vnímat okolní svět a záleží jí jen na tom, aby ho srazila k zemi, aby byl ten poražený a srazila mu tak úsměv z tváře.
Dopadne na zem, ale ne celým tělem. Ve vzduchu se stihla otočit tak, aby nohama dopadla pevně na zem a rukama se mohla opřít o podlahu. Kdyby mohla, tak by prsty zarývala do podlahy až by nepraskla a celé se to s nimi nepropadlo. Tak moc ji ovládal vztek a obzvlášť, když sejí snažil dávat rozkazy. Rozkazy, které nehodlala plnit, ale zároveň nemohla zůstat ve stejné pozici. Musí se zvednout a někde uvnitř sebe ví, že ji nenařizuje věci proto, že by byl jejím vůdcem, ale proto, že chce, aby se ještě více odvázala, aby jí dal přesně oč požádala. Jenomže její vztek a hrdost jí zatemňují zdravý úsudek a právě teď to tak ani zdaleka nevnímá. Myslí jenom na to, jak se ji snaží ponížit, jak se jí snaží srazit její ego a hlavně, že je slabá na to, aby ho porazila. Krvežíznivost vůči němu roste a pomalu se dostává k hranicím, které by neměly být překročeny. Zvedne se ze země a rozběhne se k němu, aby ho udeřila a nebo ho srazila k zemi. Opět je to bez úspěchu a to ji rozčiluje ještě čím dál více. Nevzdává se a udeří ho alespoň čelem z čehož má radost. Není to ale radost z úspěchu, protože ví, že nic nevyhrála. Radost však z toho, že mu mohla ublížit, že ukojila minimální část ze své násilnosti a konečně mohla něco udělat. Krouží okolo něj připravená znovu zaútočit. Je to jako kdyby ho chtěla přinutit se bát, jako kdyby jenom čekala až uvidí strach v jeho očích z toho, že nemůže vědět, kdy přesně na něj zaútočí. Chtěla si užívat chvíli jeho bezbrannosti, ale pravda je taková, že on není vůči ní bezbranný. Dokud se nezačne pořádně soustředit, přemýšlet a nejednat s horkou hlavou, tak vždy bude mít od ní navrch. Poslouchá bytí jeho srdce, ale nemůže najít nic, co by naznačovalo strachu. Nebál se jí, nepřinutila ho cítit žádné obavy o svůj život a to jí v této fázi iritovalo. Už se neovládala, nebyla při všech smyslech. Nechávala emoce, aby si dělaly, co chtěly, aby ji ovládly.
Tvrdě dopadne zády na zem a přivře přitom na setinu oči. Jakmile je však otevře připravená se zvednout ze země, tak už je „odzbrojena“. Nemůže se pohnout, protože ji tlačí jeho koleno k zemi a stejně tak ruka svírá její krk. I když sebou cukne na náznak, že je jí to opravdu nepříjemné a aby ji raději co nejrychleji pustil, tak se nemůže přestat tvářit jako někdo, kdo vyhrává. Nemá v povaze se hroutit při první chvíli, kdy prohrává a ani by nikdy neumírala se sebelítostí. Ihned k němu promluví a i hlas ji zní povrchností. Trhne hlavou do strany, když k ní promlouvá a tělo se jí zkroutí pod vlastním náporem, když se snaží dostat se z jeho sevření. Promluví k němu skrz zaťaté zuby.* To je naposledy, co si mi řekl zlato. *Už už ho chce znovu praštit čelem do tváře, ale on uvolní stisk, takže se místo toho zvedne. Využije momentu, kdy se k ní otočí zády. Jenomže on každý její krok předpokládá, zná ho. Možná si měla uvědomit, že to udělal schválně, že v ní chtěl vyvolat pocit šance. Nevnímala jeho slova, nevnímala nic. Jenom potřebuje ukojit touhu po tom ho dostat, bát se jí, bát se o svůj mizerný život. Opět už po několikáté za dnešní večer dopadá na zem a zvedá se. Má toho dost, nemůže už nadále prohrávat, nemůže mu znovu dovolit, aby ji porážel jako kdyby nebyla nic víc, než mravenec, kterého lze snadno zašlápnout a ani si toho nevšimnete. Všechna ta agresivita a zlost nabere na plných obrátkách. Od této chvíle dá to toho všechno a upozorní ho na to i svými slovy ve kterých nebyly jen obyčejné výhružky. Hlas, kterým to pronesla byl čistý, avšak naplněný nebezpečím. Má chuť mu trhat končetiny jednu po druhé, ale tohle v rychlosti zažene. Namísto toho ho konečně začne porážet. Natáhne mu ruku do strany tak, aby byla úplně napnutá, aby jeho svaly cítily, že něco není v pořádku a pak jediným, rychlým pohybem trhne více do strany. Místností se rozezní jeho hlas. Hlas naplněný bolestí, něco, co chtěla tak moc slyšet a jí to dodává ještě větší sílu a odhodlání ho zničit, zašlápnout ho jako hmyz. Praští ho pěstí do obličeje, aby byl mírně dezorientovaný. Kráčí k němu připravená tuhle celou šarádu ukončit. Jen jeden jediný úmysl má ve své hlavě a nic jiného nevnímá. Ani jeho tvář, která by jí měla přinutit se trochu krotit. Jednou rukou si ho přitlačí ke zdi a tiskne mu tak hrdlo. Nohama se zapře o podlahu a pravou rukou mu prorazí hruď, přičemž zachytí do dlaně jeho srdce. Natlačí se svým tělem mírně na to jeho a cítí v ruce jeho bijící srdce. Teď už si je více než jistá, že jeho tep je nepravidelný, že konečně se ji začíná bát, protože by se ji měl bát. Sleduje jeho tvář a krev, která mu skapává z úst nejenom na její ruku, ale i oblečení. V očích nemá nic jiného, než jenom touhu po tom ho zabít, touhu po tom vzít mu život bez známky lítosti.
Chystá se mu vytrhnout srdce z hrudi, ale zahlédne se v jeho očích. Nechápe, jak je to možné, nerozumí tomu, ale stalo se. Vidí se jako to monstrum, kterým se stala a které se nedokáže ovládat...už není jen vlkodlak, nikdy nebude. Navždy bude mít chuť zabíjet, navždy s ní už bude ten neukojitelný pocit vzteku a nikdy se toho plně nezbaví. Jenomže nevidí tam jenom sebe, to, čím je, ale taky všechno, co Marcel právě teď cítí. Strach o svůj život, ale ne proto, že by si ho až tak moc cenil. Bylo v tom něco víc, jako kdyby ji prosil o její milosrdenství jen proto, aby ještě udělal věci, které nedokázal stihnout a které musí udělat. A ano milosrdná byla, nejenom právě teď, ale i celkově to v sobě dokázala najít. Dokázala najít milosrdenství i pro někoho, jako byl Oliver a kdo nejenom ji, ale i celou smečku nejednou zradil. Nechce mu ublížit, ví to, cítí to. Všechen ten vztek, zlost, pocit zabíjení odpadne. Povolí stisk až jeho srdce pustí a vytáhne ruku z jeho hrudi. Ustoupí ihned od něj a jenom sleduje, jak před ní padá únavou a možná i pocitem úlevy na kolena. Sleduje, co s ním udělala, co udělala sama se sebou, když ztratila veškerou sebekontrolu. Ještě trochu se posune dozadu, než se úplně zastaví. Nemůže z něj spustit oči, nemůže se přestat dívat na výsledek své práce a co se mohlo stát, kdyby nepřestala. Pozvedne ruku ke své tváři a přiloží si ji na ústa, aby zakryla údiv a šok ze sebe samotné. Oči má vytřeštěné, plné děsu z uvědomění si, co se stalo. Ihned se mu omluví a myslí to vážně. Nechápe, jak může říct, že je to v pořádku, protože to není vůbec v pořádku. Skoro přišel o život jenom kvůli tomu, že je příliš bláhová a nekontrolovatelná. Mohla vzít život někomu, kdo by si to ani nezasloužil. Padl by její rukou a ani by k tomu nebyl důvod. Jak by to potom mohla ostatním vysvětlit? Jak by se mohla určitým lidem podívat do očí a říct, že zemřel jenom proto, že si potřebovala vybít vztek a netušila až kam to zajde? Nemohla by se sama na sebe podívat do zrcadla. Jak by vysvětlila vlastní dceři, že jí vzala někoho, kdo je teoreticky i její rodina, i když s krví to nemá nic společného? Ušklíbne se a mlčky zavrtí hlavou. Možná by se tomu v normální situaci i zasmála, ale ne právě teď. Je příliš rozrušená. Sleduje ho, když si sedá a v tu chvíli mu oznámí, že končí. Ignoruje jeho povytažené obočí, jako kdyby tomu nerozuměl, ale měl by. Nemůže zkrátka dovolit, aby se to stalo znovu. Cítí jistou potřebu do sebe něco nalít a tak se začne rozhlížet okolo, jestli tam přeci jenom něco není. Mezitím si otře ruku od krve do trika, ale stejně na kůži ještě má jeho krev. Otočí se na něj, když opět promluví. Pomalu, ale jistě začíná tep jejího srdce ustávat a dostávat se do normálu. Stále je však šokovaná tím, co před chvílí předvedla. Přikývne souhlasně, že by se měli vydat do města, pokud chce drink. Mlčky stojí na místě a pozoruje ho, jak si svléká triko, přičemž jí automaticky vystřelí koutek úst do strany. Podívá se na moment někde jinde, když si obléká mikinu a poté sjede sebe samu pohledem. Je o něco více od krve, než on a pravděpodobně by nebylo příliš vhodné jít do baru takhle. Vzhlédne k jeho tváři.* Dej mi minutu. *Přejde ke křeslu, kde měla odloženou mikinu a tou čistou rukou si ji vezme. Jakmile přijde k umyvadlu, tak si v rychlosti opláchne ruku, ale i tvář. Podívá se na sebe do zrcadla a v jeho odrazu se podívá směrem k Marcelovi. Nadechne se zhluboka a přetáhne si nátělník přes hlavu, který pak upustí na zem a ihned si oblékne mikinu, kterou si zapne, ale ne až úplně ke krku. Otočí se na něj a přikývne.* Můžeme jít. *Společně zamíří ze skladiště do města. Celou cestu spolu nemluví, protože si ani nemají co říct. Netuší, co se odehrává v jeho hlavě, ale za to moc dobře ví, co se děje v její. Musí neustále myslet na to, co se stalo, ale uvědomila si tak díky tomu jednu věc. Ať už sebevíc se bude snažit to ze sebe vyfiltrovat ven, tak stále tam vždy něco zůstane. Věci se nedají do pořádku tím, že si někde vybije svou zlost a vztek na svět, ale tím, že začne plnit to, co si slíbila. Zapadnou do prvního baru, který je nejblíže ke skladišti. Je to naprosto obyčejný bar, který je postaven někde ve sklepě, ale v klasickém new orleanském stylu. Není to žádný podnik pro násosky, ale typická hospoda. Přijde k baru a objedná si pro sebe láhvové pivo, které dostane hned. Vezme si ho a rozejde se k prázdnému stolu v rohu místnosti. Posadí se na židličku a dá si nohu přes nohu, přičemž si zapře spodek láhve o stehno. Podívá se Marcelovi do očí a konečně za delší dobu promluví.* Jsi dobrý leader. *Nakloní při těch slovech hlavu na stranu a nespouští z něj zrak. Hlas má vyrovnaný a hlavně svá slova myslí vážně.* Nedivím se tvým lidem, že i přes to všechno, co se okolo tebe děje a kolik z vás už umřelo ti stále stojí po boku. *Pokýve hlavou a pozvedne ruku ve které svírá láhev s pivem ke rtům, ale ještě se nenapije.* Nemusel si mi dnes pomoct, ale udělal si to i přes risk, že bych tě opravdu mohla zabít. Pokud to i děláš u svých lidí, pak chápu, proč za tebou stojí. *Napije se pořádně z láhve a odloží ji před sebe na stůl. Poznala to na něm v boji, že je opravdu dobrý. Pokud by jednou potřebovala ohledně vůdcovství radu, tak přesně ví, za kým by přišla. Přišla by za ním.*

(Bok po boku kráčí někam pryč, dál od skladiště, kde teď právě usychají kapky jeho krve. Po celou dobu přemýšlí nad tím, co všechno se odehrálo a, jak to dnes i mohlo skončit. Jenže neskončilo, protože Hayley není monstrum, jakým se sice na povrchu zdá, ale uvnitř není. Viděl to v jejích očích, když pevně svírala nejdůležitější orgán v jeho těle, srdce. Viděl, ač krátce, to uvědomění, co provedla, co dělá. Bylo to všechno jen krátkodobé, až i přehlédnutelné. Ale pro něj byl v tu chvíli každý okamžik důležitý, každý nádech, tep srdce, každá její grimasa. Opadlo to z něj, jakmile pustila jeho srdce a on už mohl v klidu zase dýchat. Ano, bylo to v pořádku, nemohl jí to dávat za vinu, nadávat jí, jak pitomá je, že se zbláznila a tak. Protože ona není jediná na vině, to i on. I když se jí snažil pomoci, tak to přehnal, zašel daleko, vyprovokoval jí k nepříčetnosti a dopadlo to takto. A navíc ona nemůže za to, čím si prochází. Je něčím úplně novým, nepochopeným a musí to vše zvládat sama. Alespoň do teď musela..pokud by ale i nadále chtěla jeho pomoc, tak je ochotný jí nabídnout své služby boxovacího pytle. Pochopil, jak špatně na tom je a rozhodně nehodlá jí to nadosmrti vyčítat. Dorazí do jednoho zapadlého baru nebo spíš hospody. Přejde k pultu a stejně jako Hayley si objedná pivo. Vezme si skleněnou láhev a následuje jí ke stolku v rohu. Místnost je téměř prázdná, pokud nepočítáte barmana a napůl spícího štamgasta. Posadí se na jednu nepohodlnou židli naproti Hayley. Láhev si na chvíli odloží na stůl a pohled sklopí k zemi. Ticho mezi nimi po dlouhé době prolomila Hayley. Slovy, které by od ní nečekal. Slovy úcty, upřímné. Vzhlédne k jejím očím, jakoby se snažil najít známky posměchu. Dlouho už něco podobné neslyšel, ale potěšilo ho to. Vlastně víc než to, dalo mu to zase chuť něco podnikat. Jednoduchá slova jako tato mu pomohla. Neusmívá se, ale zato jeho očí blyští radostí. Nechává jí pokračovat v řeči, protože vlastně ani moc neví, co by měl říct. Poděkovat? Dodat něco? Promyslí si to a tak je moc rád, že Hayley má ještě něco na srdci. Zakroutí hlavou nad větou, kterou pronesla hned potom. Za to on se diví, nechápe, proč za ním pořád jdou jako ovce za pastýřem. Není to žádné ovlivnění, vydírání, nic. Jen prostá odhodlanost položit za ně život, vždycky tomu tak bylo a bude. Jeho přátelé pro něj byli vždycky důležití a on byl vždycky schopen se kvůli nim nechat i zabít. Pomoci jim za jakoukoli cenu, ačkoliv se mu to teď nedaří. Znovu sklopí pohled na zem a jen naslouchá jejím slovům.) Udělal jsem to, protože jsem chtěl. (Podívá se jí do očí.) Ale děkuji ti za ta tvá slova.. (Upřímně jí poděkuje a jemně přikývne.) Mí lidé,..jsou pro mě velmi důležití a já jim chci stále pomáhat, i když to teď tak nevypadá. (Ani neví, proč ale chce jí to říct, vysvětlit jí, jak na tom je. Nezná jí, ale chce jí poznat, zjistit, co všechno se schovává za tou pěknou, zlomenou tvářičkou.) Procházím si velmi..složitým obdobím a občas mám pocit, jako kdybych se měl vrátit do prázdného sídla. Bojím se, že jednou budou všichni pryč.. (Sdělí jí své obavy poměrně zlomeným hlasem. Přiloží si flašku ke rtům a pořádně se napije. Odloží pak už zpola prázdnou flašku na stolek. Ruce si založí do klína a se zájmem pozoruje Hayley.)

*Všechno okolo nich je tak hlasité. Dokonce i jejich kroky jsou hlasitější, než oni dva samotní. Obyčejný člověk si může pomyslet, že jsou dva lidé, kteří si nemají co říct a prožívají tu typickou, trapnou chvíli ticha. Ona však velmi dobře ví, že tomu tak není, alespoň to takhle nevnímá. Kdyby chtěla mluvit, tak promluví, ale jí se do toho nechce. Stále ji běží hlavou, čím se skoro provinila. Nebude si vyčítat všechno, co udělala. Nebude doma sedět a přemýšlet nad tím, že se nemusela ovládnout, ale právě teď ji to tíží. Potřebuje jenom chvíli ticha na to, aby to mohla vstřebat, aby si uvědomila, že i když ho mohla zabít, tak to neudělala. Drží se po jeho boku, ale nevypadá to, že by vůbec byla přítomná. Je jako prázdná chodící schránka ztracená ve svých myšlenkách, která čeká na to až ji někdo vysvobodí. Naslouchá městu, šumu z ulic, hudbě, která nepřestává nikdy hrát, lidem, kteří se mezi sebou baví a nebo jeden na druhého pokřikují. Je to pro ni uvolňující a díky tomu má alespoň možnost se vrátit trochu k sobě...uklidnit svůj tep na ten přirozený a utřídit si myšlenky. Plně se začne soustředit na svého společníka až se zastaví u jednoho baru, kde se rozhodnout strávit zbytek večera u pití.
Vejde společně s ním dovnitř a zamíří k baru, aby si objednala. Nemá v plánu sedět přímo na baru, aby je tak kdokoliv mohl poslouchat a nebo snad rušit. Momentálně se jí to nezdá vhodné, ale při jiné příležitosti by jí to nevadilo. Očekávala, že někdo jako Marcel si nechá přinést spíše sklenici kvalitního bourbonu, než obyčejné pivo. Možná s ní chtěl jenom držet krok, což je usměvavé. Rozejde se jako první k volnému stolu, který měla od samého začátku vyhlédnutý. Cestou sjede v rychlosti pohledem těch pár hostů, ale nadále jim nevěnuje žádnou pozornost. Usadí se na židli, ale nezačne konverzovat. Možná opravdu neví, co říct a nebo si jenom promýšlí, jaká přesně slova má zvolit k tomu, co chce říct. Kdyby měla někdy definovat samu sebe, tak by jako první věc řekla, že nikdy neumí úplně vyjádřit to, co má na mysli a nebo co cítí. Řekne to, ale většinou ve špatné verzi a nebo raději zůstane mlčet, avšak se to snaží poté dát najevo jinak. Když tam spolu bojovali, když viděla v jeho očích ochotu jí pomoct, řídit ji, uvědomit si chyby, které dělá, tak poznala, že je skutečný vůdce. Marcel se jim nestal...on se jim narodil. Nadechne se zhluboka, jako kdyby chtěla vyslovit slova, která by nikdo neměl říkat. Opak byl však pravdou, protože právě teď mu skládala jakýsi hold. Není v jejím zájmu si ho nějak naklonit k sobě a nebo s ním navazovat přátelský kontakt. Tohle vůbec není o tom, aby mu snad nějak lichotila. Myslí to vážně a chtěla mu to říct hned, co vyšli ze skladiště. Čekala na vhodnější příležitost a tato se jí zdá jako ta nejlepší...další totiž už třeba nikdy nemusí přijít. Dívá se mu do tváře a zůstává po celou dobu stejně vážná. Tentokrát nikde není žádná známka po aroganci, nadřazenosti a nebo povýšenosti. Mluví s ním jako se sobě rovným, jako kdyby byl její přítel. Sleduje záblesk radosti v jeho očích a upřímně je vnitřně potěšena, že dokázala vůbec někomu udělat radost něčím tak primitivním jako je pár slov. Nedává to na sobě vůbec znát, ale vážně to s ní uvnitř pohnulo. Už dlouho něco takového necítila. Kdy naposledy udělala někomu radost? Kdy naposledy někdo díky ní se cítil lépe? Nikdo...ani Klaus, když s ním mluvila po delší době a uzavřeli dohodu. Ani Elijah se kterým už měla o moc lepší vztah...nebyla žádná osoba v uplynulých několika měsících u které by viděla takovou jiskru v očích jako právě teď u něj. Sama několikrát nerozuměla, když někdo chtěl za svého vůdce položit život, ale teď tomu začínala rozumět. Kdyby někdo takhle bojoval za ni, kdyby někdo stál po jejím boku stůj co stůj, kdyby někdo ji vytáhl ze samého dna a dal jí všechno, tak by ho taky následovala. Nikdy předtím se někdo takový neukázal...do doby, než přišla do New Orleans a všechno se změnilo. Napije se mezitím piva a zatímco on se dívá směrem k zemi, tak Hayley se snaží dívat na něj. Konečně jí dá odpověď na něco, co chtěla vědět, ale přitom se ho nezeptala. Mohla by se zeptat, proč...proč to chtěl, když se k němu nechovala přívětivě. Neřekne však na to nic a namísto toho se slabě pousměje.* Děkuješ mi za pravdu? Měl by si děkovat sám sobě za to, kým jsi. *Řekne trochu popichovačně. Nepotřebuje jeho díky, protože jí ani nepatří. Nikdy mu s ničím nepomohla, právě naopak, nikdy pro něj ani nic neudělala. Všechno, co řekla si zasloužil jenom on sám za to, kým je, čím se stal od toho kluka, který byl dříve otrokem. Na chvíli se podívá směrem k zemi, ale jenom proto, aby se lépe usadila. Natočí své tělo do strany, ale tak, aby na něj stále dobře viděla. Naslouchá mu a rozumí o čem přesně mluví, co se jí snaží říct. Je udivena, že se jí svěřuje, že se jí právě teď otevřel a přitom k sobě nemají žádný vztah. Ona taková není, nemluví příliš o svých pocitech, ale spíše je dává jinak najevo. Ale dokáže tomu i rozumět...někdy prostě vám více pomůže se svěřit někomu, koho neznáte a u koho máte ten pocit, že i přesto by vám mohl porozumět, protože jsou tady věci, které můžete mít podobné, ne – li stejné. Vezme si láhev s pivem a pohrává si s ní v ruce.* Už mohli dávno odejít, ale neudělali to. Dokud budeš věrný ty jim, pak budou věrní i oni tobě. *Pokrčí nad tím rameny. Není si však jistá svými slovy, nezní přesvědčivě a ví to. A proč? Protože není přesvědčená o pravdě. Zavrtí nad tím hlavou.* Alespoň v to doufej. *Dodá. Nemůže být pozitivní a nebo ho o něčem poučovat či mu snad radit. Ji vlkodlaci teoreticky vyhnali ze Zátoky a zavrhli ji. Může ona někomu vůbec radit a pomáhat mu?* Podívej se na mě...*Poukáže na sebe hrdlem flašky a vydechne přitom.* Copak já mohu někomu radit? Jsem Alfa smečky bez smečky. *Napije se a odloží láhev na stůl.* Pokud si přišel o hodně, tak se nenechej připravit o to, co ti zbývá. *Navrhne mu. Velmi dobře ví o jaké ztrátě mluví a to ho nemusí ani znát. Pokud však s tím nemůže nic teď udělat, tak ať si první zocelí svou komunitu a poté vyřeší osobní problémy.*

(Prohlídne si bar z venku a pak vejde spolu s ní dovnitř. Kde se znovu porozhlédne, jakoby kontroloval okolí, prostředí, ve kterém dnes stráví nějaký ten společný čas. Vlastně spolu poprvé budou trávit čas jen tak, trochu se poznají, popijí a pak se každý rozejde svou vlastní cestou. Dojde k baru a hned po Hayley si objedná to samé, pivo. Pivo moc nepije, ale proč si ho taky jednou nedat? Musí zažít nějakou tu změnu a taky trochu nechtěl trhat partu. S flaškou v ruce následoval Hayley, která to už měla namířené k jednomu stolu v rohu. Přišlo mu to jako inteligentní nápad, přeci jenom nechce sedět někde u baru, kde by je mohl kdokoliv slyšet a nebo snad vyrušit. Chtějí mít poklidný rozhovor, kdy je nebude nikdo rušit a nebo nebudou muset mluvit polohlasně. Oba dva se usadí na židli a ani to není ta část, kdy začnou mluvit. Pořád je mezi nimi to trapné, divné ticho. Položí si flašku na stolek a začne se dívat do klína. Na pár chvil se i rozhlédne, ale stále mlčí, což je poměrně nezvyklé. Řekl by něco, ale netušil, jak a hlavně co by měl říct. Ticho však nakonec prolomí Hayley a to způsobem, který od ní neočekával. Řekla mu, že je dobrým leadrem. To bylo něco, co už velmi dlouho neslyšel. Nemohl na sobě však skrýt, že ho to potěšilo a svým způsobem i popudilo. Ano, tato jednoduchá slova ho takto ovlivnila. Nebylo to tím, jak to řekla , ale že to vůbec někdo jako on řekl. Uznala, jakým vůdcem ve skutečnosti je a to nevypadá na člověka, který by uznával ostatní autority. Ano, vůdcem uměl být, vždy dokázal volit ta správná slova a dělat ta správná rozhodnutí, ale teď? Teď mu přijde, jakoby cokoliv, co provede, je to nejhorší, cokoliv, co poví, je ta největší blbost. Chybí mu něco, co se jen tak hned nenavrátí, ta jeho jiskra. Radost do života, do jeho „práce“. Ano, stále je všechny má rád a jsou pro něj pořád důležití, ale přijde si, jakoby nedokázal nic podniknout. Vždyť jediné, co tak udělal, bylo, že se snažil spřáhnout s vlkodlaky, to však zatím moc nevychází. Dál ještě nic nedělal. Dívá se na ní s takovou radostí v očích, kterou již dlouho nepocítil. Jistě, usmívá se občas, ale nikdy to není extrémně upřímné, ale momentálně? Těší ho to všechno a je to v jeho očích vidět. Nesnažil se to nijak skrývat, protože mu to nepřišlo jako něco, co by bylo směšné a nebo snad nutno zakrývat. Pokud měl už radost, tak jí rozhodně sdílel s ostatními, takový byl, je a bude. Dnes sem za Hayley nešel jen z čisté dobrosrdečnosti, ale z části i kvůli sobě. Potřeboval ze sebe dostat jisté věci, vypustit trochu páry. Avšak k tomu nedošlo, protože byl dostatečně rozumný, jelikož by to nemuselo dopadnout dobře. Mohl by Hayley ublížit a ta by pak ublížila jemu, jinak než dneska. Mohla by ho pokousat, což by nebylo dobré vzhledem k tomu, že jediný, kdo ho může zachránit je taky ten, kdo ho nesmírně nenávidí. Znovu se začne dívat do země, jakoby na zemi hledal nějaké taháčky. Nakonec se však podívá na Hayley a v jednoduchosti jí poví, proč přišel. Může jí k tomu jindy říct víc, problém mu to nedělá. Ale teď přejde hned k něčemu jinému, poděkuje jí. Ano, poděkuje. Zakroutí krátce hlavou nad její odpovědí a jemně se usměje.) Ne. (Začne.) Děkuji ti, že jsi mi to připomněla..Občas i to stačí. (Vysvětlí důvod jeho poděkování. Nic dál k tomu už neříká, protože mu to přijde jako uzavřená věc. Přejde k něčemu jinému, mnohem osobnějšímu. Ani netuší, proč jí to teď říká, ale začínal mít takovou náladu na svěřování. A z Hayley vycítil, že ho možná pochopí, že bude vědět, jak se cítí. Sdělí jí v krátkosti své obavy a potom se pořádně napije. Flašku odloží před sebe a sleduje Hayley, která už začíná mluvit. Poslouchá její slova se zájmem. Má pravdu, pokud němu ukážeš věrnost, tak ti jí vrátí, ale ne vždy. Jsou věci, kterými si člověk prostě nemůže být nikdy stoprocentně jistý. On však měl vždy pocit, že jeho lidé, přátelé tím jsou, že jsou ti, na které se vždy může spolehnout. Ale všechno se změnilo ve chvíli, kdy se mu začal domeček z karet bořit před očima. Bylo to, jakoby každá jeho maličká část pomalu odumírala a nakonec je z něj, co z něj je. Potřeboval by opadat celý a pak vstát z popela jako nějaký fénix. Na několik vteřin sklopí pohled k zemi, než se zase podívá na Hayley.) Pořád máš smečku. (Zakroutí nesouhlasně hlavou.) Možná to nejsou vlkodlaci ze Zátoky, ale vždycky to bude Jackson, který je ti věrný a jistě to vždy budou Mikealsoni. (Odmlčí se krátce a zamyšleně se zadívá do strany.) Oni opravdu dbají na rodinu a věř mi..tebe jen tak nenechají odejít. (Otočí se zpátky na ní a zadívá se do jejích očí. Ví o čem mluví. Mikaelsoni si velmi zakládají na rodině a pokud už někoho přijmou do rodiny, tak ho jen tak zase nevyhodí.) Pokud je nezradíš.. (Odmlčí se a přeruší ten oční kontakt, který před chvíli zase navázal. Zadívá se zlomeně do země a zavzpomíná na to, co provedl. Ví, že na vině je i on. To i on provedl dost věcí, na které není pyšný, ale vše to udělal z lásky. Povolal Tundeho, povolal i Původního papínka Mikaela. A to jen, aby mohl být se ženou, kterou nesmírně miloval. Vždycky byl až moc zamilovaný blbec a dělal hlouposti, to se asi nezmění. Vezme si její radu o ztrátě k srdci. Má pravdu, neměl by se snažit přijít i o všechno osatní, ba naopak měl by se snažit udělat cokoliv, jen aby si je udržel.) Jestli stále planuješ být alfou „své“ smečky, (Zdůrazní slovo „své“.) dokaž jim, že i přes to, co provedli, za nimi budeš stát. Musí vědět, že ty jsi ten, kdo za nimi bude stát, ať už udělají cokoliv. (Poradí jí upřímně. Je to něco, co je velmi důležité. Každý musí vědět, že tu je někdo, kdo se za vás postaví, ať se děje, co se děje.) Nemusíš s nimi nutně žít v Zátoce, ale možná by to chtělo ukázat, že tam pro ně stejně jsi. Buď stále součást jejich životů. I když už mají svou novou královnu, tak potřebují svého alfu, tebe. (Při posledních slovech na ní ukáže s flaškou, kterou uprostřed řeči vzal ze stolu. Přiloží si jí k ústům a napije se. Dneska je to tu takové dávání rad, jak být správným vůdcem.) Koukni na nás..dva vůdci zlomení ztrátou si tu vzájemně radí. (Pobaveně zakroutí hlavou. Opravdu nečekal, že se to zvrhne v něco takového a tak raději sebere ty dvě už prázdné flašky, se kterými odejde k baru. Objedná další dvě a zanedlouho se vrátí zpátky. Usadí se na židličku a jednu flašku přisune před Hayley.) Změníme trochu téma, ne? (Nadnese, jakmile vyzvedne flašku do vzduchu.)

(Dnešní ráno se probudila úplně odrovnaná. Nemohla spát a neustále jí budily noční můry, kde především vystupoval Kol a ztělesňoval všechny její nejhorší a nejhlubší obavy. Pokaždé to začínalo stejně. Seděli v baru, všechno bylo dokonalé a dokonce více než to. Tvořili pár. Popíjeli a Claire se hlasitě smála. Pokaždé jí Kol položil více méně řečnickou otázku, co by se tak asi mohlo stát hrozného, v tenhle krásný letní večer. Pak už se scénář měnil podle toho, jaký z jejích strachů Kol, nebo někdo jiný, zastupoval. Jednou byl Kol ošálen halucinacemi a snažil se jí rozpárat, podruhé ona byla donucena Kola zabít, potřetí jí Kol umíral v náručí, pokaždé to bylo něco jiného, ale vždy se probudila s trhnutím, zpocená a se srdcem nepřirozeně rychle bušícím. Byla to dlouhá neklidná noc. Cami se ale očividně spalo dobře. Klidně si pochrupovala a vypadala, jako kdyby ji nic netrápilo. Dokonce k ní Claire na jednu chvíli šla a pozorovala ji. Cami vypadala dokonale, i když spala. Jako princezna. Ne, jako královna.
Kolem druhé hodiny ranní už nedokázala ležet jen tak v posteli a tak si šla natočit sklenici s vodou a číst si chvíli knihu. Asi po hodině si šla znovu na chvíli lehnout. Moc dlouho ale nespala, protože se probudila pár minut před pátou hodinnou ranní. Věděla, že pokoušet se usínat by byla naprostá ztráta času a tak se osprchovala, dokonce si umyla a vyfoukala vlasy a pěkně si je učesala do úhledného culíku, vysoko posazeného. Zvláštní na něm bylo ale to, že všechny vlasy měl spletené do maličkých copánků, které si následně svázala do culíku. V koupelně byla docela dlouho, a když vyšla ven, ani to nebylo moc poznat. Dnes se nemalovala, dala si jen řasenku a pohodlně a hlavně sportovně se oblékla. Vytahané volnější tepláky, upnuté tílko, které zvýraznilo všechny její nedostatky a hubený trup a přes to si na sebe hodila světle růžovou mikinu. Tenisky byly samozřejmostí jako taška, kde měla ručník, pití, oblečení na převléknutí, všechno no s sebou potřebovala. Nasnídala se a Cami napsala lísteček, že by měla být na oběd zpátky. Přilepila ho na dveře zevnitř a z bytu nenápadně vyklouzla. Do tělocvičny došla pěšky, hezky se prošla a v tělocvičně byla jako první. Odložila si věci a na rozehřátí si vytáhla švihadlo, kterému se nějakou chvíli věnovala tím, že ho přeskakovala. Protáhla se a přešla rovnou k tomu, proč sem dnes přišla. Boxovací pytel, tvrdý a nehybný, úplně opuštění. Ruce si obvázala černou bandáží a dala se do toho. Jednu dobu se boxu věnovala. Trénovala každý den, ale pak toho nechala, když její trenér dostal rakovinu a zemřel. Byla plná zlosti a překypovala emocemi, které museli jít ven, a tohle byla nejlepší možnost, jak se jich zbavit. Brzy jí začaly bolet ruce a potila se jako blázen. Vůbec si nevšímala svého okolí, ale pokud si někdo všímal jí, určitě po nějaké době odvodil, že má nějaké problémy a snaží se s nimi bojovat, že není úplně v pořádku a možná trochu zlomená a tak se snaží nějakým způsobem odreagovat, utřídit si myšlenky, vyčisti si hlavu tím, že si dá do těla.)

(Probudit se, umýt se, něco málo vypít, projít se do města, napít se alkoholu, pobavit se se svými přáteli, zajít někam, kde vypustí trochu páry a jít spát. Takto by se v krátkosti asi daly shrnout jeho každodenní aktivity. Nic zajímavého se v jeho životě prostě nedělo. Ne teď. Byl jako naprosto normální člověk, až na pár malých detailů. Není vůbec člověk a nemusí se starat o něco jako peníze či snad placení různých hloupostí jako zdravotní pojištění, nájem a tak podobně. To všechno ho vůbec nemuselo zajímat, žije si totiž volně, tak volně, že se už i nudí. Našel si ale jedno hobby, už několik dní chodí do posilovny. Napadlo ho to potom, co měl to malé setkání s Hayley. Přišlo mu to jako moc dobrý plán, jen tak vypustit páru. Přijít na jiné myšlenky, poznat zase nové prostředí, jiné lidi. Ovlivnil tam snad každého, kdo tam chodil často, aby si ho vůbec nevšímali a dělali, že je jen další obyčejný člověk, který si jen přišel zaposilovat. Nepotřeboval, aby tam okolo něj někdo běhal, všímal si ho.
Dnes ráno vstal okolo sedmé a rovnou si to zamířil do koupelny. Kde se rychle vysprchoval. Jeho vlasy už začaly být dosti dlouhé a tak se rozhodl pro drastické řešení. Oholí je. Ne však úplně dohola. Vezme tedy strojek, zapojí ho do zásuvky a zapne. Několika pohyby odstraní přebytečně dlouhé vlasy ze své hlavy a ještě to vezme trochu víc na stranách. Odloží ho na pár chvil na umyvadlo a prsty si zajede do vlasů. Po tom, co si sám odsouhlasil, že mu to sluší, schoval strojek a vyšel z koupelny s ručníkem okolo pasu. Cestou potkal jednu mladou upírku, která na něj pořád házela očkem. On však na nic takové moc nemyslel. Jistě, pěkná je a není to tak, že by se nepodíval, ale prostě nehledal nic víc. Pokračoval proto do svého pokoje, kde se převlékl do černých tepláků, tmavě červeného trička a přesto přehodil černou mikinu. Do kapsy si vzal mobil a sluchátka si nasadil do uší. Ze skříně vytáhl i tašku, kam hodil triko na převlečení a rifle. Ještě si v koupelně sebral ručník a pak už jen dole v kuchyni vzal flašku s rudým, krvavým nápojem. Rozloučil se se všemi a hlavně s Marvem, který ho však nechtěl pustit. Několikrát mu vysvětlil, že bude brzo zpátky a pak už zmizel ze sídla. Zapnul si hudbu a mobil schoval zpátky do kapsy, zapnul jí, aby mu mobil při cestě nevypadl. Cesta uběhla poměrně rychle, jelikož celou cestu pozoroval jen okolí. Díval se na všechno, jakoby to viděl právě poprvé.
Otevřel velké dveře od tělocvičny, pozdravil někoho, kdo právě seděl za pultem a pak pokračoval dál. Rozhlédl se po celé tělocvičně a zahlédl jen pár lidí, kteří jsou asi tak stejně šílení jako on, že tu jsou už tak brzo ráno. Zamířil si to rovnou k boxovacímu pytli, kde už jeden člověk stál. Přesněji nějaká žena, on jí však vůbec nevěnoval pozornost. Všiml si akorát toho, jak agresivně mlátí do boxovacího pytle. Odložil tašku na lavičku a pak se vrátil zpátky k pytli. Ruce si omotal ochrannou bandáží, kterou sice nepotřeboval, ale co..bezpečnost především. Do uších mu stále hrála hlasitá hudba, takže teď už vážně nevnímal okolí. Začal nejdříve zlehka, ale po chvilce už dával tvrdší a silnější rány, které se hlasitě ozývaly po tělocvičně. Díval se na ten vak naplněný pískem, jakoby to bylo něco jiného..přesněji někdo jiný. A kdo Marcela trochu už zná, tak ví, koho přesně si tam představuje, komu by nejradši dal pořádně do držky. Musel se však ovládat, aby pokaždé, jak do něj praští, neprošla jeho ruka skrz na skrz. Opravdu nechtěl, aby se mu něco takového stalo.)

(Byla docela zabraná do bušení do pytle, když tu se k ní přidal nějaký muž, tmavší pleti, docela vysoký. Nejdříve mu nevěnovala moc pozornosti, ale jakmile se přidal a začal do pytle bušit a to nepřirozeně velkou silou na vcelku obyčejného muže, odstoupila od pytle a nenápadně ho začala pozorovat. Otřela si pot z čela, a napila se pití a neustále po očku jí už známého sledovala. Byl to Marcel. Nevěděla, jestli na něj má promluvit, nebo na sebe nějak upozornit, když byl tak zabraný do boxování. Trochu se bála, že by mohla dostat ránu. Nakonec uklidila svoje věci a rozhodla se, že ho osloví. Vypadal, že mu to jde. Zhluboka se nadechla. Srdce se jí rozbušilo napětím a očekáváním té nejhorší možné reakce. Odhodlaně a připravená čelit možnému výpadu k němu udělala krok a jemně ho chytla za rameno, tak, aby na ni měl nejhorší možný přístup a ona měla nejvíce času si dát ruce před obličej a bránit se.) Marceli. (Promluvila klidně, vřele, opatrně a hlavně mile. Nechtěla žádné problémy, chtěla si s ním jen promluvit, maximálně zaboxovat, ale to jen v přátelském smyslu, nic agresivního a nebezpečného. Zřejmě bude litovat toho, že na něj vůbec promluvila, ale ona to musí alespoň zkusit. Bude to zkoušet tolikrát, dokud tu bude nějaká možnost, i kdyby byla sebemenší. Nechce o něj přijít, nedokáže si to nějak představit.)

(Čím déle mlátil do pytle, tím silnější jeho rány byly. Vkládal do toho celé své tělo, ale ne svou celou sílu. Pokud by do toho vložil jen polovinu ze své síly, tak by se pytel rozletěl na několik kousků. Do uší mu stále hrála hudba, ale teď jiná. Drsnější, více...agresivní a kvůli tomu do svých rán vkládal o něco větší sílu. Písnička se pomalu blížila ke konci, když ucítil dotyk na jeho rameni a potom následný hlas. Rychle se otočil a zatnutou pěst mířil onomu člověku přímo do obličeje. Zastavil se však několik vteřin, než se jeho klouby dotkly její tváře. Claire. Neviděl jí už velmi dlouho..naposledy, co jí viděl, jí snad vyhrožoval smrtí. Ten vztek už ho pomalu přešel. Ano, lhala mu, obelhala ho, ale ani on není svatý. Musela sebrat hodně odvahy, aby ho oslovila právě v této chvíli, kdy je nejvíc naštvaný. Sundal si sluchátka a vypnul hudbu. Pomalu vzhlédl k jejímu vyhublému obličeji a s křivým úsměvem na ní po dlouhé době promluvil.) Vypadáš příšerně. (Naprosto upřímně pronese a pak si jí celou prohlédne. Pamatuje si na doby, kdy její tělo bylo krásné. Vždycky byla hubená, ale tak nějak správně, nebyla nikdy až takto podvyživená. Měla krásné křivky, pěkný zadek, ale teď? Teď vypadá jako chodící kostra. Mohli by jí ve škole používat na místo plastového kostlivce. Namísto toho, aby pokračoval v konverzaci jí obejde a dojde k lavičce, kde má tašku. Otevře jí a vyndá si ručník. Otře si pot a pak ručník hodí zpátky do tašku. Vytáhne si neprůhlednou flašku, kde má krev a napije se.) Vypadá to, že se ti daří poměrně dobře..vzhledem k tomu, že stále žiješ. (Podotkne jejím směrem bez nějakých emocí.)

(Bylo vidět, že Marcel si to vcelku užívá. Byli na tom docela podobně. Sice netušila, co Marcel trápí, něco málo věděla od Cami, ale vypadalo, že toho bude mnohem více. Marcel sem očividně chodil často. Je divné, že si ho ještě nevšimla. Pravda je, že oba dva rádi cvičili při hudbě a byli do toho dost zabraní, takže si asi nevšímali okolí. Bylo docela nebezpečné boxovat do stejného pytle jako Marcel, protože on je upír, dost starý a silný na to, aby ji jedním rychlým pohybem ruky přepůlil. Byla to dost děsivá představa, zvláště kvůli tomu, že Marcel by toho byl schopný, pokud to tedy cítí jako předtím. Vyjasnil jí jeho pocity vůči ní docela jasně, ale ona se stejně bude snažit, protože je to Marcel. Nevěděla, proč to dělala, ale chtěla. Viděla, jak se otočil a tak ruku rychle stáhla a chtěla si dát obě ruce ochranářsky před obličej. Naštěstí se jeho ruka zastavila pár centimetrů od její vlhké kůže na čele. Prudce vydechla úlevou. Upíří rychlost je na ní až moc rychle. Marcel mohl slyšet, jak jí splašeně bilo srdce a teď se její tep pomaličku, velmi pomalu ale jistě, vracel do normálu. Prohlížela si jeho obličej. Viděla v něm náznak úlevy, což přiřazovala tomu, že si právě námahou svalů ulevil od jisté vnitřní bolesti. Přišel jí ztrápený, ale snažil se to na sobě nedat znát. Jakmile jí sklonil typicky Marcelovskou poklonu, jen se pousmála a kývla hlavou.) Díky. I ty vypadáš, jako že všechno není v pořádku. (Tázavě zvedla obočí, ale byla to spíše taková otázka do vzduchu. Nemusí jí na to nijak odpovídat, pokud nechce a ona počítá s tím, že on s ní mluvit nechce. Sice už vypadá mnohem lépe než předtím, ale i tak je docela dost hubená. Teď už jí ale hodně, tak jak by měla, povětšinou podle plánu a ještě sportuje. Je vidět změna od minula, co se potkali. On si jí ale asi nevšiml. Vidí, že jeho odpor k ní se zřejmě nijak nezmenšil, ale neuhodil ji, to je pokrok. Možná proto, že je žena, nebo proto, že je tu moc lidí. Bude to přikládat jeho dobré vůli. Otočí se k němu a pohlédne mu na chvíli do očí. Je jí to nepříjemné a tak se kouká kamkoliv na něj, jen nevyhledává delší oční kontakt. Znovu pokývne hlavou.) Ano, ale není to jen má zásluha. Tak nějak na tom mám vlastně nejmenší podíl. (Vlastně je tak nějak naživu díky Cami a Kolovi. To jim je dlužná a díky nim tu stále stojí. Jejich jména ale schválně neprozrazuje. Možná o tom Marcel ví, i o tom, že bydlí s Cami, ale nechce Kola ani ji tahat do tohohle rozhovoru.) O tom se mnou ale pravděpodobně mluvit nechceš. Myslím, že ani jeden nechce moc mluvit, tak bychom to mohli vyřešit jinak. Gesty. (Nabídne mu. Na chvíli se odmlčí a pak svůj nápad rozvede.) Pokud chceš, můžeme si dát zápas. Samozřejmě bez podvádění a tím myslím tvoji nadpřirozenou sílu a rychlost. Přeci jen by to bylo dost neférové proti obyčejnému člověku a navíc ženě. Mohl bys mi pomoci s taktikou. Neboxovala jsem dost dlouho jinak, než do pytle, měla bych si oprášit paměť. (Přátelsky se pousměje.) Vlastně si myslím, že by z tebe byl dobrý učitel třeba sebeobrany. Ten by se mi teď docela hodil. (Dodá jakoby omylem, jako kdyby mu tím nic nenaznačovala. Je milá a vlastně docela dobře naladěná. Nechce s Marcelem vyvolávat nějaké rozboje nebo hádky. Chce aby to bylo mezi nimi už konečně dobré.)

(Hlasitá hudba mu poskytovala jakýsi únik z reality. Mohl se zaměřit jen a jen na jedno a to na mlácení, bušení do boxovacího pytle. Pytle, za kterým si představoval jednu určitou osobu, na kterou by ale nestačily jen tyhle "jemné" rány. Bylo by třeba mnohem víc, ale to on ví. Ale i kdyby měl všechny možné zbraně, nezabil by ho. Nesnáší Klause víc než cokoliv na světě, ale taky miluje Camille. Nikdy by ji tímto způsobem neublížil. Ne potom, co viděl, jak Klause doopravdy miluje a už vůbec ne potom, co jí vlastně ublížil. Už jednou to udělal, i když ona o tom ani neví. Zlomil její důvěru tím, že jí ovlivnil. Pohrával si s její hlavou, udělal z ní panenku, kterou může lehce ovládat. Sice si každý den říká, jak vlastně udělal dobrou věc a obhajuje své činy, ale uvědomuje si, že udělal špatnou věc. Udělal jich hodně, ale je jen pár, za které se stydí a lituje jich. Toto ale bylo něco, co prostě musel udělat. Nemohl jí nechat běhat po světě s tím, aby věděla, co k ní cítí. Prostě mu to nepřišlo správné a taky to v sobě nechtěl dusit. A ovlivnění mu přišlo jako nejvhodnější nápad. Dnes to však už nemůže vzít zpátky, mohl by za ní ale zajít. Vrátit jí její vzpomínky, ale na to je to až moc velký srab. Dále mlátí do pytle, když v tom ucítí jemný dotek na jeho rameni. Dotek od člověka, kterého čekal, že už nikdy neuvidí. Claire. Claire Evans, člověk, kterému slíbil smrt. Otočí se rychle celým svým tělem a pěst mu vymrští přímo k jejímu obličeji. Avšak se zastaví. Strach, lítost a nebo to, že je žena..prostě něco ho donutilo zastavit a nepraštit jí. V rychlosti si vypne hudbu, která mu zase začala hrát do uší a sluchátka společně s mobilem schová do kapsy. Pohled od podlahy nasměruje ke Claire, na které vidí změnu. Trošku přibrala, ale stále je hubená. Zdevastovaná, ať už psychicky a nebo fyzicky. Složí jí jakousi poklonu a pak si vyslechne tu její.) Moje postava je pořád stejná.. (Odpoví úplně na něco jiného, než na co měl. Je mu jasné, že neměla na mysli jeho postavu, fyzičku, ale spíš jeho vnitřní pocity, myšlenky. Poznala na něm hned, že něco prostě není, jak má být. Pro lidi, kteří ho znají už dlouho, je jednoduché to poznat. Zvláště pro lidi, kteří ho znají, tak jako právě Claire. Nerad si to přiznává, ale oni dva se znají velmi dobře..
Projde okolo ní a zamíří rovnou k lavičkám, kde setře pot ze svého obličeje ručníkem, který vytáhl z tašky. Z tašky vytáhl i flašku, z které se napil. Pevně jí svíral v ruce, jakoby snad nějak chtěl ulevit stres, který mu Claire způsobovala. Stále k ní nese vztek, který nezmizí jen tak lusknutím prstů. Chce to čas. Čas, kterého on má požehnaně. Znovu něco pronese k jejím stavu, aby trochu rozpoutal konverzaci..no spíš, aby si do ní trochu rýpl. Na její odpověď však nic neříká, jen jemně přikývne. Otočí se k tašce, takže jí ukazuje svoje rameno a Claire na něj kouká ze strany. Jí to však určitě nevadí, když se celou dobu snažila vyhnout nějakému tomu delšímu očnímu kontaktu. Odloží si flašku a sluchátka do tašky. Než tam hodí i mobil, tak zkontroluje čas a zda mu někdo nepsal nebo tak. Potom, co zjistí, že není až tak žádaný, jak si myslí, schová si to všechno tašky. Otočí se celým tělem zpátky na Claire, která mezitím začala říkat něco o jakémsi "vyříkání si neshodů", přičemž by vůbec nešlo o mluvení. Šlo by spíše o řeč tělem a hlavně pěstmi. Něco takového by se mu jistě zamlouvalo, ale nevěděl, zda na to má náladu právě teď. Po celou dobu jí nechává mluvit a pozoruje, jak se hýbou její rty, jak její oči kmitají všude jen ne moc na něj.) Já a učitel? (Zeptá se jí stylem, jakoby tohle bylo jediné, co z toho všeho pobral. Avšak nebylo. Bral v potaz každé její slovo, které vyšlo z jejích úst.) 100 babek za hodinu? (Pozvedne mírně ramena do vzduchu a tázavě se jí zeptá. Avšak hned druhou větou naznačí, že to nemyslel vážně. Opravdu po ní nechce peníze. To je to poslední, co od ní chce.) Vážně se mnou chceš.."bojovat"? (Naznačí uvozovky ve vzduchu a zeptá se jí. Nečeká ale moc dlouho na její odpověď a přejde k velkému placu, kde jsou žíněnky na zemi a, kde může kdokoliv klidně bojovat. Mlčky se postaví na jednu ze žíněnek a čeká, zda se k němu teda Claire připojí a nebo ne. Už jednou dělal něco podobné..S Hayley. Ale tam šlo jen o to, aby mohla nějak vypustit páru. A taky to mnohem víc ohrožovalo jeho život. Tady je jediný, kdo může být zraněn Claire. Nevěří tomu, že by byla vůbec schopná mu nějak ublížit, i kdyby nepoužíval žádnou sílu.)