New Orleans - City

(Od té doby, co utekla od Kola, s ním nenavázala jakýkoliv kontakt. Vlastně s nikým z tohohle města, koho znala a měla s ním kladný vztah. Měla jen tmavě modrý baťůžek, ve kterém toho moc neměla, a taky nějaké věci, co si zde již dříve schovala, a našla je. Kreditka, falešné doklady, paruka a pár dalších věcí. Jakmile si opatřila tyto věci, začala shánět další, které nepotřebovala, ale chtěla. Hotelový pokoj, kde přespávala, trávu a papírky, cigarety, pití, jak alkoholické tak i nealkoholické a nějaké jídlo. Prvních pár dní si užívala v klubech alkoholu a marihuany a tance a euforie a cizích lidí. Večer byl vždy skvělý, ale rána, rána byla příšerná. Cítila se provinile, že od Kola jen tak utekla a jak se k němu chovala, bylo jí špatně, jak moc pila, cítila se slabá a spala ještě méně než předtím. Byla náladová a propadala depresím. Ale pak, pak prostě vzala flašku a zahulila si a všechno bylo hned zase růžovější, než předtím.
Dnes začala celkem dobře. Kávou a také hodně pila. Dokonce i k snídani snědla kousek suchého rohlíku. Marihuana jí již došla a ona nemohla nikde najít číslo na toho muže, co ji jí prodal, a nechtěla ho vyhledávat osobně, takže zůstala na cigaretách. Většinu času se poflakovala, s kapucí přes hlavu a blonďatou parukou. Chodila po městě, sedla si v parku a pozorovala lidi kolem ní. Koupila si knížku. Dělala spoustu neužitečných a pomíjivých věcí. A k večeru si zalezla do baru s dobrou muzikou a dala si pár skleniček Bourbonu, dokud hudba nepřestala hrát a ona si nepřipadala tak osamělá, že se rozhodla vydat do ulic a sledovat pouliční umělce, zpívající, hrající na hudební nástroje všeho druhu, malující různé obrazy a portréty lidí, kteří byli sami sebou zřejmě až moc posedlí a chtěli se na svůj portrét dívat dennodenně. Právě teď stála u nějakého černocha, který hrál poměrně dobře na trumpetu veselou, skotačivou písničku. Nesledovala dění kolem sebe, sledovala jen jeho. Byla obklopena pár lidmi, ale nedívala se jim do tváří. Takže ani nevěděla, že vedle ní stojí Marcel, ale jeden muž u ní byl nepříjemně blízko. Jakmile písnička skončila, hodila muži velký obnos peněz a vytáhla si cigaretu a zapalovač. Cigaretu strčila mezi zuby a zapalovačem, držíc ho oběma rukama, cigaretu zapálila. Nasála do plic kouř a vydala se pomalu pryč od veselého muže s trubkou a úsměv na tváři. Omylem při tom strčila lehce ramenem do toho muže, co stál vedle ní.) Promiňte. (Tiše řekla a už mu dále nevěnovala pozornost. Její pohled spočíval na zemi, když se mu omlouvala, takže neviděla jeho tvář. Neviděla, že to byl Marcel.)

(Téměř nevnímal okolí, jen poslouchal hudbu a zvuky, které vycházeli z trumpety toho muže před ním. Vzpomínal na doby, kdy takhle ještě hrával Thierry. Uměl krásně hrát, byl to talent..ale teď už je bohužel po smrti. Hlavou mu probíhalo několik vzpomínek a všechny byly pěkné, radostné. To pro něj bylo něco nového, protože většinou dokázal myslet jen na hnusné věci a to třeba na smrt. Hudebník pomalu ukončoval písničku a tak vytáhl nějaké peníze z kapsy a hodil mu je do obalu. Rozhlédl se na okolo a všiml si nějaké slečny vedle něj. Teda všiml si jen toho, že se vedle něj někdo postavil, ale neviděl jí do obličeje. Kapuca, kterou měla přehozenou přes hlavu, jí zakrývala obličej. Otočil se zpátky na muže a zaposlouchal se do jeho posledních pár tonů. Zhluboka se nadechl a jediné, co nasál byl hnusný kouř z cigaret. Mírně zakroutil hlavou a snažil se dál věnovat hudebníkovi, když v tom do něj ta slečna strčila. Otočil se na ní a slyšel jen její omluvu. Okamžitě se otočil za dívkou a přemýšlel, proč mu je její hlas tak povědomí. Je to jako, když někoho obličej poznáváte, ale prostě k němu nedokážete přiřadit jméno. Pozoroval jí, jak od něho pomalu mizí pryč, než se trochu rozpochodoval. Po celou dobou přemýšlel, kdo by to mohl být. Někdo z jeho minulosti..důležitý. Jen si prostě nemohl vzpomenout. Sledoval její chůzi, to jak držela cigaretu a vydechovala kouř. Všechno to se snažil přiřadit k nějakému člověku. Trvalo mu to dlouho, než ho konečně někdo napadl. Claire. Ne, nemůže to být ona. Vždyť je mrtvá. Viděl to v televizi, jak by to mohla být ona? Určitě má nějaké přeludy a jen si to jeho chorý mozek myslí. Nemůže to být Claire..Něco v hluboko v nitru mu ale říkalo, že to je ona. Claire, kterou zná už dlouhou dobu. Ta Claire, která má být mrtvá..Chvíli potom, co ho to napadlo, jenom tak stál na ulici a zíral před sebe, jak pomalu možná známá osoba mizí někde v dáli. Trvalo mu to dost dlouho, než se konečně vrátil zpátky na zem a rozpochodoval se. Doběhl slečnu a, když v byl dostatečné vzdálenosti, aby ho slyšela, tak nahlas zavolal.) Claire!

(Jakmile píseň muže s trubkou skončila, Claire usoudila, že už je čas jít a podívat se i na další talenty. Anebo prostě vyhledat znovu další bar. To teď bylo něco jako denní rutina, chodit do barů a opíjet se. A taky se stále soustředit na to, aby jí nikdo nepoznal. A zatím se jí to dařilo úspěšně. Vcelku pomalu kráčela dál od muzikanta, kouřila cigaretu a kouř vydechovala různými způsoby, sledovala pozorně dění kolem sebe a konečně si užívala ten ruch města a noci. Docela jí chybělo. Spíše město samo o sobě, než lidé, kteří v něm žili. Jistě, našlo by se pár výjimek, ale těch bylo opravdu jen pár. Přemýšlela, že by se Kolovi měla ozvat. Mohl si o ní dělat starosti, i když, po tom co si tak ostře vyměnily názory, si tím není stoprocentně jistá. Na chvilku vypla a nechala myšlenky, aby se volně potloukaly a vířily, jak se jim chtělo. Ale něco jí z toho vytrhlo. Z jejích myšlenek, pomalé chůze a užívání si tohoto momentu. Někdo na ní zavolal, jejím jménem. Známý, povědomý hlas. Během minuty věděla, komu ten hlas patří. Marcel. I když nechtěla, jakmile uslyšela její jméno, zastavila a srdce se jí rychle rozbušilo. Pomalu vydechla z plic cigaretový kouř a párkrát zamrkala, aby to vstřebala. Ruce se jí nervózně rozklepaly a začínala mít nepříjemný pocit v břiše, byla nervózní. Ruce spustila podél těla a snažila se vymyslet, jak se z toho co nejlépe dostat. Jak Marcelovi asi vysvětlí, že měla být mrtvá, ale není? Jak by mu to všechno měla vysvětlit? Zřejmě to byl ten muž, co stál vedle ní, co do něj omylem strčila a pak se mu omluvila. Poznal ji podle hlasu, no jistě. Netušila, zda by se měla prostě rozejít pryč, nebo co udělat. A pak se prostě zhluboka nadechla, zavřela oči a pomalu se k němu otočila čelem. Když už k němu byla otočená, otevřela oči a pohlédla mu do očí. Teď konečně mohl vidět její obličej. Opravdu nevypadala přitažlivě, a nebyla ani namalovaná, nic. Sledovala jeho oči. Měla chuť se k němu rozeběhnout, obejmout ho a přivinout si ho co nejvíce k sobě. Vydechnout úlevou a nasát jeho vůni. Ale jediné, na co se právě zmohla, byl obměkčený pohled, tolika pocity a myšlenkami, malé pozvednutí levé ruky a vydechnutí jeho jména, s lehkým nádechem viny a bolesti v hlase.) Marceli…

(Stál několik metrů od ní a jenom přemýšlel, jak zareaguje, když to bude ona. Uslyšel, jak se jí zrychlil tep srdce, jakoby byla nějak nervózní. Chtěl udělat jeden krok, aby ještě lépe slyšel a nebo popřípadě viděl, ale nemohl. Jeho nohy nespolupracovaly, protože byl stále zmaten tím, že to je možná ona. Byl přesvědčen, že zemřela, že už je dávno pryč. Vždyť má do její dopis na rozloučenou..stále nerozbalený. Nemohl si ho přečíst, protože toho už tak měl dost a ještě číst dopis od jeho "mrtvé" ex-přítelkyně? Ne, to by bylo trochu moc. Přišla mu to jako věčnost, než se na něj konečně žena otočila a on se přesvědčil, že to není nikdo jiný než Claire. Zadíval se do jejího zdrchaného obličeje opovrhovaným pohledem. Tělem mu proudil vztek, protože není mrtvá a, že všechny obelhala. Radost neměl ani žádnou..člověk by řekl, že aspoň malinko ho to potěší. Vidět člověka, kterého jste jednou milovali živého, ale není to tak. Neměl k tomu žádný důvod. On jí chtěl mrtvou, ublížila mu..zabila jeho lidi. Chovala se jako monstrum. A za to jí nesnášel, nesnáší. Vidí, jak zničeně vypadá. Kruhy pod očima, vyhublá až na kost, unavené oči, suché rty a blonďatá paruka. Vypadá jako naprostá troska. Netušil, co má dělat. Přijít k ní blíž a nadávat jí? Nejradši by jí dal jednu ránu, protože je na ní teď taky naštvaný. Ale přitom mu je jasné, že by tu jednu ránu nevydržela. Vypadá teď tak zranitelně jako nějaké ztracené štěně. Zraněný vlk. Na pár chvil sklopil pohled, než ho Claire oslovila. Zadíval se na ní tentokrát v jeho očích nebylo opovržení, ale spíš směsice smutku, vzteku, hněvu a zklamání. Otevřel pusu, aby něco řekl, ale z jeho úst nevyšlo nich jiného než vydechnutí.) Jak... (Pozvedne ruce trochu do vzduchu a několikrát zakroutí hlavou.) Jak to, že jsi naživu?! (Tentokrát už zní více naštvaně a taky je to vidět na jeho chůzi, kterou se pomalu přibližuje blíž a blíž ke Claire.)

(Najednou jako by se s ní svět zastavil. Přišlo jí to, jako kdyby někdo ve filmu spustil pomalé přehrávání. A když se k němu otočila a pohlédla mu do očí, spatřila jen opovržení a nenávist, bylo to jako kdyby někdo spustil zrychlené přehrávání. Doufala, že v jeho očích uvidí i nějaké kladné, či normální pocity vůči ní, ale viděla jen to špatné. Najednou se jí chtělo utéct. Pryč od Marcela, pryč od hudby a lidí a chladného večera. Jenže i kdyby se rozeběhla, Marcel by ji ihned dohonil, kdyby chtěl. Už nebyla vlkodlak, byla jen člověk s nespuštěnou vlkodlačí kletbou, což bylo ještě horší než být obyčejným člověkem. Stačila by jedna smrt, jeden přešlap a zase by se stala zvířetem, monstrem. Ale chápe jeho postoj. Zabila několik jeho lidí, rozmačkala mu palci oči a spoustu dalších věcí. Bylo jí jasné, že se mu ulevilo, když jí viděl mrtvou. A právě teď, teď se jí chtělo křičet. Ječet, až by jí i ostatním zaléhaly uši a konečně by se jí ulevilo. Možná, že její dopis četl, možná ne, ale na tom už nesejde. Už nezáleží na ničem. Nenávidí jí. Proč za ní vůbec musel jít? Tohle měl být skvělý večer, ničím nerušený, jenže ona ho musela potkat a musela se zastavit. Kéž by se nezastavila. Měla prostě jít. Jít a nepřestávat. Dívala se mu do očí, velmi ostražitě, připravená se jakkoliv a kdykoliv bránit. Lehce si oblízla suché rty a promnula mezi prsty nedokouřenou cigaretu. Pozorně si ho prohlížela. Nezměnil se, vůbec. Stále to byl on, bojovník, král New Orleans, i když, New Orleans mu sebrali Původní, takže už tak maximálně král upírů. Stále v něm byla síla a vášeň a stále byl tak charismatický a rozhněvaný. Možná, že by něco měla říct, jenže nevěděla co, nebylo zde, co říci. A tak jen mlčela. A když Marcel konečně promluvil, rty sepnula k sobě a sledovala ho, jako kořist svého potencionálního lovce, který by jí mohl chtít zakousnout. Dokonce by ji Marcel mohl i ovlivnit, což jí děsilo nejvíce ze všeho. On si toho ale naštěstí nebyl vědom. Zatím. Chvíli přemýšlela, jak by mu měla odpovědět. A pak prostě řekla, co jí přišlo správné.) To je dlouhý příběh… (Odpověděla mu skoro neslyšně. Sledovala ho, jak se k ní přibližoval. Začínaly se jí potit dlaně a její tep se zrychloval. Nebylo to ale nervozitou, bylo to strachem. Ano, ona, Claire Evans, co se nikdy nikoho nebála, se právě teď bála muže, kterého milovala. Zatajila dech a přivřela oči, když už byl skoro u ní. Chtěla se uklidnit, ale nešlo jí to.) Prosím, nechoď blíž. Prosím… (Zamumlala a rukou, ve které neměla cigaretu, si křečovitě žmoulala konec rukávu její mikiny velikosti XXS, která jí byla stejně celkem velká. Nebylo jí příjemné, že u ní byl Marcel tak blízko a hlavně jí to evokovalo vzpomínky, na které by nejradši zapoměla.)

(Všechno okolo něj jakoby se zastavilo a on jen vnímal její tlukot srdce, který se zrychloval a zrychloval. Bum, bum, bum to se mu stále ozývalo v jeho uších a on nemohl vnímat nic jiného. Přemýšlel, jak asi zareaguje, když to bude ona. Má na ní hned řvát? Má být naštvaný? Smutný? Nebo snad šťastný, že jeho bývalá láska žije? Všechny jeho myšlenky se ale rozplynuly ve chvíli, kdy se na něj Claire otočila. Vychrtlá, zničená troska.Viděl ji už v mnoha stavech..upír, vlkodlak, zamilovaná, naštvaná, bláznivá a dokonce i těhotnou jí viděl. Ale takhle zničenou, zdrchanou snad poprvé. Ta blonďatá paruka jí vážně nesedí. Ale to teď ani není důležité. Paruka, proč to vůbec řeší? Proč za ní vůbec šel? Nemohl to tak prostě nechat? Ne, on musel zjistit, odkud ten hlas zná..musel vědět, zda to je Claire. Stále jí sledoval s velmi nepříjemným pohledem a rozhodně se nesnažil tvářit nějak hezky a mile. Taky proč by měl? Brutálně zabila jeho přátele, ublížila mu. Nenese k ní žádné kladné pocity, prostě nic. Ještě chvíli jenom tak postával několik metrů od ní, než se rozpochodoval směrem ke Claire. Má ten svůj hrdý postoj, ale přitom uvnitř je někdo jiný..Taky je zničený, ale naštěstí nevypadá jako Claire, jako troska. Něčeho takového se naštěstí nedočká. On nikdy nebude bledý a vyhublý. Promluvil k ní po krátké chvíli ticha a čekal, co mu odpoví. Její odpověď je snad tou nejpitomější odpovědí. To je dlouhý příběh.. Vážně?) Dlouhý příběh je evoluce a ne tohle! (Zvýšil na ní hlas, aby dal najevo, že takovouhle odpověď vážně nebere.) Jak si sakra obelhala bandu vlkodlaků? To jsou tak pitomí a nebo ti někdo pomáhal?! (Naštvaně pověděl. Opravdu si nemyslel, že vlkodlaci jsou tak hloupí a nechají se takhle obelhat. Ještě hloupější mu ale přijde, že se sem po tom všem Claire vrátila. Mohla jít kamkoliv, ale ona se vrátila zpět..Do NO, kde jí tolik lidí nesnáší a hlavně on.) Proč ne? Copak ty jsi měla nějaké slitování, když si rozmačkala oči mému kamarádovi? (Pozvedl obočí a naštvaně jí začal probodávat pohledem.) Ne. Nemyslím si. (Zakroutil hlavou. Po dlouhé době se cítil lépe. Cítil jenom vztek a  už ne ten otravný smutek a konečně byl trochu víc sám sebou. Měl teď chuť jí roztrhat na několik kousků, aby od ní už měl konečně pokoj. Ale ne, není takové monstrum..nebo je? Je toho teď schopný? Přeci jenom po té změně, kterou si prošel, neví, čeho všeho je schopen.) Proč jsi se vrátila?! Všichni jsme tu bez tebe byli spokojení. (Dojde až k ní a chytne jí za ramena. Ne nijak silně, zatím jenom jemně. Má pocit, že kdyby trochu přitlačil, tak jí rozdrtí kosti na malé kousíčky. )

(Nevěděla, jak má reagovat, co má říct, nevěděla nic. Byla jako otrávená, zmrazená, neschopná ničeho. A díky tomu se jí chtělo utíkat a křičet ještě více. Byla obklopená lidmi, kteří jí nevnímali, jen kolem ní chodili a Marcel, Marcel se na ni jen díval, plný vzteku, schopný jí ublížit. Nevadilo by mu, že je zde tolik lidí, co by to mohli vědět. Nevěděla, proč v ní vyvolával takový strach. Od doby, co se stala člověkem, se neustále bála. Zavírala se na hodiny do skříně, žiletkami si sama od sebe dělala rány na celém předloktí a hledala něco, co by jí vrátilo chuť do života. Chtěla odčinit své počínání, chtěla vzít bolest, kterou dala. Chtěla to vzít všechno zpátky, všechno to chtěla vzít na sebe. Jenže to jen tak nejde. Možná, že tohle byla karma. To, co se jí stalo, byla oplátka za to, co udělala. Sklízíš jen to, co zaseješ. A i přes to všechno, proč se zrovna dnes musela setkat s Marcelem? Bylo to jak naschvál. A i přes to všechno, co teď cítila, někde uvnitř byla ráda, že je v pořádku, zdravý a celý. Pozorovali se a dlouho nikdo z nich nic neříkal. A pak Marcel promluvil. Nechtěla s ním o čemkoliv, co se jí stalo mluvit. Nechtěla o tom mluvit s nikým. Vždyť by to ani nedokázala vysvětlit. A pak k ní prostě jde. Prosí ho, ať už k ní blíž nechodí, jenže on jí neposlouchá. Nesmí k ní jít tak blízko, ne, ne, nesmí už udělat ani krok. A tak, když už je moc blízko, chce Claire udělat pár kroků dozadu, jenže on na ní zakřičí. Zavře oči a instinktivně si dá ruce před obličej, aby si ho mohla chránit. Poslouchala ho, ale nemohla se soustředit. Znovu se cítila špatně. Chtělo se jí zvracet a připadala si, že jestli s Marcelem bude ještě pár minut, tak se asi roztříští na několik miliónů kousků. Zase si připadala jako zavřená v nějaké kleci, jako něčí vězeň.) Prosím, Marceli, přestaň. Přestaň… (Šeptala rozechvěle. Do očí se jí draly slzy. Nechce, aby ji viděl plakat. Nechce, aby ji viděl takhle. Sklopí pohled a celkově tak před ním schová svoji tvář. Jakmile jí chytne za ramena, je to jako kdyby dostala elektrický šok. Bolestné a nepříjemné.) Prosím… (Zašeptá znovu.) Nemůžu… Nemůžu… Je to moc těžké… Já, nedokážu to… Prostě, mě nech jít… Mrzí mě to, co jsem udělala… Nechtěla jsem ti nikdy ublížit… (Tiše zavzlykala a rychle si setřela slzy rukávem. Nesmí brečet. Ne, už nesmí. Začala klidněji dýchat a pohlédla mu červenýma očima.) Nechtěla jsem se vrátit, nikdy, ale něco se stalo. Něco, co mě málem připravilo o život a já neměla kam jít, tak jsem se prostě vrátila. A vím, že mě nesnášíš a já tě chápu a jestli ti to pomůže, tak si do mě prašť, protože já… Já chci odčinit to, co jsem udělala, když jsem vypla emoce, protože mě to mrzí a nenávidím se za to, co jsem udělala. A jestli chceš vědět, jak to, že nejsem mrtvá, tak je to proto, že jsem nemohla nechat Jacksona, aby mě zastřelil, když jsem viděla, jak mu to trhá srdce. Nemohla jsem ho to nechat udělat, protože by si to do konce svého života vyčítal! Já, prostě… Nevím, co mám dělat. Prostě nevím. (Celou tu dobu se mu dívala do očí, někdy trochu zvýšila hlas, aby svým slovům dodala ten správný význam a do očí se jí celou dobu draly slzy, ale ani jedna se nedostala dál. A ke konci, ke konci svých slov, jen zmateně kroutila hlavou.) Nech mě to nějak odčinit, Marceli. Nikdy mi to nezapomeneš, ale dej mi alespoň šanci nějak pomoct. Dej mi šanci vzít si od tebe tu bolest… A jestli mi nevěříš, poslouchej mé srdce… (Jemně položila svou ruku na jeho, kterou jí držel za rameno a pomalu jí z ramene sundala. Pohladila jeho dlaň a pak jeho ruku pustila. Ustoupila od něj o krok a čekala na jeho reakaci.) A pokud mi stále nevěříš, dolovím ti podívat se. Pustím tě do své mysli. Ale jedině, když mi slíbíš, že se podíváš na celý příběh. (Zahleděla se mu do očí. Její tón nebyl nijak nepřívětivý, spíše naopak. Opravdu to chtěla odčinit. Chtěla si vzít tu bolest nazpět.)

(Dlouhou dobu cítil jenom smutek. Smutek ze ztráty jeho blízkých, ze ztráty přátelství, rodiny. Nic jiného, jen smutek, otravný,ohavný smutek. Chodící skořápka bez nějaké známky radosti. Naprosto odlišný člověk. Vždycky byl známý jako ten usměvavý, věčně šťastný a extrémně sebevědomí muž. Král, ale to už dávno není jeho přezdívkou. Ztratil ji už dávno, o korunu přišel a jeho království bylo zničeno. Teď je jen vůdcem, zdrceným vůdcem. Nerad to přiznává, ale v jednu chvíli si připadal, že nemá pro, co žít. Ale byla to opravdu jen krátká, krizová chvíle, která ho hned přešla. Vlastně to byl důvod, proč se rozhodl chodit k psycholožce. Ta mu trochu pomohla urovnat si všechno v tom jeho chorém mozku. Jeho priority. Přestal se trápit Cami, protože to stejně nemělo cenu. Trápit se tím, že se pohádali. Hádky se dějí a oba dva časem dojdou do bodu, kdy to hodí za hlavu. Nebude to hned a pokud to bude chtít, tak by se měl snažit. První, čím by měl začít, je omluva. Opravdu velká omluva, protože jí ranil, hodně ranil. Vrazil ji kudlu do zad tím, že byl upřímný a pokud chce jejich přátelství zpět, musí někde začít. Sice tak bude sebe samotného a své lidi znovu vystavovat nebezpečí, ale Cami za to stojí. Navíc se blíží úplněk a Davina bude brzo zpátky v New Orleans. Teda aspoň v to doufá. Nemůže se přece nic pokazit, nesmí. Začal se trochu více věnovat svým lidem a snažil se do jejich společných chvil vecpat, co nejvíce radosti našel. Dokonce se i přemohl a požádal Jacksona o spolupráci. Jednoduše by se dalo říct, že byl velmi prospěšný a přestal se chovat jako malá holka. Teď však pociťoval vztek a čirou nenávist k kostlivci před ním. Opravdu pociťoval velkou chuť jí tu přede všemi rozsápat na malinké kousíčky. Prozatím jí ale propaloval jenom pohledem. Vyvolávala v něm opravdu nepříjemné pocity a hlavně vzpomínky. Při pohledu na ní si nedokázal vybavit ty hezké chvíle, prostě to teď nešlo. Jen všechno špatné a on rozhodně neměl chuť být milý. Zeptá se jí, jak to všechno dokázala, ale při jeho..nebo její? smůle se mu nedostalo moc dobré odpovědi. Zvýšil na ní hlas a rozhodně nevěnoval pozornost tomu, že jsou uprostřed plné, rušné ulice. Veškerou pozornost směřoval jenom a jenom na ní. Pomalým, ale sebevědomým krokem. Na její prosby vůbec nereagoval a šel dál. Přímo proti ní.) Já mám mít slitování? Proč? Proč bych tě měl nechat jít? Odejít, jakoby se nic nestalo? (Tentokrát naprosto klidně řekl a spíše tak bádavě a zamyšleně. Sleduje jí, jak si před ním schovává tvář a slzy, které se jí valí po tvářích.) Brečíš? Schováváš přede mnou tvář? (Tázavě pověděl, když došel úplně k ní a chytl jí za ramena. Ne nijak silně, nechtěl jí hned rozmáčknout. Poslouchá její prosby a kecy, kterým nevěří.) Nechtěla jsi? Tak jsi to neměla dělat. Jednoduché. (Zadíval se do jejích očí, ze kterých už přestali téct slzy. Zhluboka vydechl, jakoby se už nudil těmi jejími kecy. Vyposlechne si všechno, co má na srdci, protože má dostatečné vychování a neskáče jí do řeči. Sice měl párkrát chuť dodat nějakou připomínku, ale nakonec si to rozmyslel a nechal jí mluvit. Dostane se mu vysvětlení, proč se vrátila a nakonec i, proč není mrtvá. Nebylo to úplně uspokojující vysvětlení, ale nechal to být.) Víš, co Claire? Možná by bylo lepší, kdyby jsi zůstala tam, kde jsi byla! Nikomu jsi tu nechyběla, každý byl rád, že jsi mrtvá. (Vůbec si nepřipadal jako nějaký hajzl. Přijde mu to všechno správné, potřebuje to ze sebe dostat. Vylít si na někom všechen ten vztek a no..Claire je prostě jen terč.) Možná jenom Kolovi..ale no, on je trochu nemocný. (Trochu se zašklebí, jakoby pověděl teď něco strašně vtipného. Jenže to vtipné přišlo až potom, co znovu promluvila Claire. Sledoval jí takovým pohledem jako, jestli to myslí vážně. Mírně přimhouřil oči, když sáhla na jeho ruku. Ve chvíli, kdy ho po ní pohladila, tak se od ní odtáhl.) Přestaň! Myslíš, že to všechno napravíš tím, že mě pohladíš po ruce a budeš se tvářit sebevíc smutně a zdrceně?To určitě. (Udělal od ní jeden krok dozadu a ruce pozvedl mírně do vzduchu.) Víš ty co? Už s tebou končím! (Ruce vyzvedl ještě víc, než je zase dal podél těla.) Radím ti, drž se ode mě dál a jestli tě někdy znovu uvidím? Nebudu už tak hodný, nemám důvod. (Slaďounce se na ní usmál a to bylo to poslední, co Claire viděla. Sladký úsměv.)

(Byla v práci. Trávila tam docela dost času. Možná to dělala proto, aby nemusela myslet na ty složky, které jí leží doma na nočním stolku a ještě je neotevřela. Takhle mučit by se ale opravdu neměla. Chtěla přeci zjistit, jak to všechno je, co je pořádně zač a jakou roli sehrávali šamani od počátků. A taky chtěla vědět, proč po nich tak šli lovci a co ten náhrdelník umí, protože si je jistá, že to, čeho díky němu využívá, není všechno. Mohla by se to vše dozvědět z těch jedněch složek, které dostala od Camille, ale stále měla jakýsi respekt a strach. Měla by se ale rozhoupat. Měla by říct Jacksonovi a společně se na to podívat. Věděla, že tu pro ni v tu chvíli bude. Jejich vztah by vlastně každý den čím dál tím lepší, i když se stejně nedalo říct, že by tvořily idylický manželský pár. Někdy se prostě jen zadívala na svůj snubní prsten a přemýšlela o tom, jak se tohle vlastně všechno událo a jakou roli hraje v tom celém příběhu New Orleans. Jistě ne zas tak velkou, ne pro celičké město, ale pro vlkodlaky byla rozhodně velkou součástí jejich příběhu, který se teď začal odvíjet. A ať byla smečka jaká byla, ona se chtěla cítit jako doma. A ne jen jako. Chtěla, aby byla smečka její rodinou, ale bude si na ně muset ještě zvyknout, protože vlkodlaci v Zátoce nejsou zas takovými rodinnými typy. Moc soudržní nebyli. Stačilo opravdu málo, aby se jeden odklonil od druhého. Stěžují si na to, jak dopadli, ale nikdo si nesáhne do svého vlastního svědomí a nepodívá se do něj, jestli za to celé taky nemůže třeba on sám. Zrovna radila nějakému manželskému páru, jakou si mají koupit klec a další příslušenství, pokud se opravdu rozhodnou, že si pořídí činčilu. Jestli se budou chtít ještě někdy v životě vyspat, měli by ji mít mimo ložnici, protože jinak se roztomilý mazlíček brzy stane nenáviděnou noční můrou. V noci dělá totiž dost bordel a hluk.) Takže si to nechce projít hlavou a samozřejmě se stavte, když budete rozhodnutí, že si jednu pořídíte. Ráda vám připravím vše potřebné. (Usměje se na ně vstřícně. Musí, jsou to její zákazníci. Už byli na odchodu, ale ona se neotočila za nimi. Potřebovala vyčistit ještě jedno akvárko. Jenomže udělala sotva krok, když zazvonil zvonek dveří, který oznamoval, že někdo přišel. Ještě než se otočila, zákazník stihl promluvit a ona ho poznala. Finn. Ten čaroděj. Ten čarodějka, který jí tu na sebe nechal telefonní číslo, ale ona ho nikdy nepoužila, i když už jednou měla namále a udělat to chtěla. Otočila se.) To ano, máte. Už docela dost dlouho. Takže vám budu muset naúčtovat všechno krmení a údržbu, kterou jsem do té želvy vrazila, protože už nepatří nám, ale vám. (Snaží se s ním bavit na profesionální úrovni a nezabíhat do toho, o čem se bavili posledně. Chtěl, aby vedla jeho vlkodlaky. Ty z města, ty, kteří jsou proti těm v Zátoce. Ale ona už je teď mnohem víc, než jen člen smečky. Je provdaná za alfu té smečky.)

(Samozřejmě, že pro něj peníze nebyly problém. To by tu jinak tu želvu nenechal. Protože jistě musel vědět, že ten pobyt jeho želvy tady nebude zadarmo. Útulek pro zvířata nejsou. Jsou zverimex, tady se zvířata kupují a péče o ně zákazníka něco prostě stojí. A kajmanka, kterou si Finn pořídil, ale nechal ji tu, řekněme v úschově, sice není zase tak extra náročná na to, jaké krmení jí dáváte. Ale Finn se pro ni nestavil opravdu dlouho. Takže ho to něco stát bude. Na jeho prupovídku ohledně peněz tedy jen kývla, protože nebylo potřeba k tomu něco říkat. Tak nějak věděla, že prostě zaplatí za vše, co mu naúčtuje. Ale nebyla zase taková, že by toho hodlala zneužít. Dělala si poctivě záznamy o tom, kolik péče o Finnovu želvu stojí. Takže mu klidně může předložit celé vyúčtování, pokud se bude chtít přesvědčit, že ho nebere na hůl. Ale měla pocit, že želva tak nějak není ten hlavní důvod, proč tu byl. I když bylo samozřejmě možné, že jen tak šel kolem a vzpomněl si na to, že by si želvu mohl vyzvednout, věděla, že si ji jen tak mlčky nevezme a neodejde. Tahle osoba před ní totiž nebyl obyčejný člověk, ale čaroděj, který jí kdysi učinil nabídku, která se jistě z jeho pohledu neodmítá, nedala se odmítnout. Ona to ale stejně udělala. A co víc, vlastně ji nejen odmítla, ale nakonec skončila jako manželka alfy smečky ze zátoky, která byla se smečkou utvořenou ve městě na nože.) Je tam, kde byla i minule. Akorát na jejím akváriu přibyla cedule, že je prodaná. Jinak se nic nezměnilo. Vesele si dříme ve vodě dál. (Ujistila ho, že o želvu bylo dobře postaráno a je vlastně naprosto v pořádku. Ale stále očekávala, až přijde něco, co se nebude tak úplně týkat jeho želvy a její práce prodavačky. A nemusela na to čekat ani tak dlouho. Jeho pohled utkvěl přímo na ní a ona věděla, že teď to přijde. Nevěděla sice přesně co, ale skončila jejich konverzace o želvách. Jeho slova na sebe nenechala dlouho čekat.) Mohu omluvit vaši zvědavost. V tomhle případě jistě, protože tu informaci nepovažuji zase za tak raritní. Myslím, že se to rozšířilo do světa celkem rychle po tom, co to proběhlo. Ten ptáček měl ovšem pravdu. Jedna žena, nevím do jaké míry výjimečná, (Pokrčila rameny. Kdyby nebyla šaman, nepovažovala by se za výjimečnou vůbec. Ale pravda. Ten post jí přinášel jistý status výjimečnosti, i když ona by raději někdy bývala obyčejná. Ačkoliv na svůj původ byla samozřejmě hrdá.) si opravdu vzala Alfu ze Zátoky. Bylo to náhlé, ale stalo se to. (Dívala se na Finna se vším klidem, který v sobě teď právě měla. Tak nějak - po tom incidentu s Kolem - měla z čarodějů mnohem větší respekt a byla ve střehu.)

(Při jeho otázce, jak se to může stát, mírně našpulí rty. Vlastně se o opravdu může stát hodně rychle, aniž byste o to stáli, aniž byste něco z toho chtěli a usilovali o to. Vždyť ona i hodně přemýšlela nad tím, jestli má být vůbec šamankou smečky, protože se tu nechtěla moc zdržovat. Popravdě prostě chtěla zmizet hned, jak se dozví nějaké informace o jejím rodě. Chtěla být neustále v pohybu, aby lovci měli co nejmenší šanci. Ale tady v New Orleans byla už dlouho a o lovcích nebylo ani vidu ani slechu. Když samozřejmě nebere Damiena, který neměl žádný zájem na tom, aby jí něco udělal. Naopak společně vlastně spolupracovali na zbavení se Kola Mikaelsona, i když jak už věděla, nepovedlo se to tak, jak by chtěla. Kol Mikaelson byl zpět ve svém vlastním těle a mrtvý rozhodně nebyl. Ale jak slyšela, měl opravdu namále. Ale jeho matka ho zachránila. A jeho bývalá snoubenka, kterou shodou okolností Jackson miloval... a kdo ví, jestli ještě nemiluje, to nemohla vědět, protože do něj tak neviděla... prostě mu napsala, jak se vše má a co po něm žádá. A možná, kdyby zrovna nebyla doma, by za ní třeba Jackson spěchal, aby jí vyjádřil podporu. A možná taky ne. Ale ta informace, že je naživu a vlastně teď možná ještě nebezpečnější a zákeřnější, ta se rozhodně počítala a byla ráda, že to ví. Akorát jaksi netušila, jak vypadá. Ale to tak nějak naprosto odbočila od myšlenek, které měla směřovat k přítomnému Finnovi a jeho otázce. Vlastně bylo docela delší dobu ticho, jak se tak sama ve svém nitru zahloubala.) Tak, jak se to stalo. Naprosto nečekaně a najednou. Smečka o to stála. Ne, že bych jí plánovala vyhovět, ale nakonec vlastně nezbývala jiná možnost. Teď jsem prostě manželka alfy a je na mně, abych se smířila a srovnala s tím, co to přináší. Vlastně už se nám s Jacksonem docela vede. Na mnoho věcí máme stejné nebo podobné názory a když mám odlišný názor, tak to neskrývám. Mé povinnosti teď ale leží v zátoce, takže - i když to jste již jistě pochopil sám zvlášť, když jsem se neozvala - vaše nabídka, ať už byla jakákoliv, je pro mě passé. Ale vlastně jsem vám už na rovinu předtím řekla, že se vám neozvu a kontakt potřebovat nebudu. (Byla si jistá, že tyto otázky taky souvisí s tím, co probírali minule. Ale tak nějak tušila, že to nebude všechno. I když by mohlo být. Ne, že by se měla zlobit, kdyby teď prostě čapl tu svou želvu a odešel. I kdyby neměl zaplatit za to krmivo. Nemůže říct, že by se v jeho přítomnosti teď cítila nějak dobře. Ne potom, co ji napadl Kol Mikaelson jako čaroděj. A ona moc dobře věděla, že Finn je taky Mikaelson. Jestli mají stejné chování v krvi, tak teď vlastně není vůbec v bezpečí. Na jeho druhou otázku reagovala vlastně taky otázkou.) Nepřišel jste si náhodou pro tu želvu? (Povytáhla obočí.) Myslím, že nejsem povinna vám říkat každou věc, na kterou se zeptáte. Měla by vás víc zajímat ta želva. (Prohodí. Neví, jestli Finn bude takhle spokojen a dá jí pokoj, nebo bude naléhat. Ale prozradit mu to, co se chystá mezi upíry a vlkodlaky? To by mohlo být hodně bláhové a ona by za to nemusela být vůbec pochválena. Uvidí se, jak to Finn vezme.)

(Jejich rozhovor by se ostatním mohl zdát jako v přátelském duchu. Ale bylo zde určité napětí, které možná vnímali jen oni dva. Moc dobře věděli, že tohle téma by se z poměrně přátelského tónu mohlo dost ošklivě zvrtnout a začít být ostřejší a nevybíravější. Ale ona rozhodně neměla zájem se s někým hádat, nebo s ním nějak přijít do křížku. Už jí to stačilo. Finn jí, svým způsobem, připadal při prvním setkání jako docela rozumný. Pokud to tak šlo vůbec říct. Samozřejmě chápala, že se ji snažil přesvědčit, aby byla na jeho straně, ale ona skončila naprosto jinak a stálo by ji život, kdyby teď zradila vlky ze zátoky. To prostě nemohla, ani kdyby chtěla. Jenomže ona nechce, což je další podstatná věc. V zátoce byli lidé, na kterých jí záleželo. Mělo by jí záležet na celé smečce, taky záleží, jistě, ale k pár jedincům si vytvořila vztah bližší, než jen formálně královna a její poddaní. Nebylo jich mnoho, ale věděla, že by ji bolelo, kdyby je zranila a zradila. Eve, která pro ni je docela velkou oporou, protože nemusí stále jen kličkovat mezi muži, ale taky si v klidu pohovořit se ženou a ví, že Eve jí vždycky poradí. Vlastně to byla jakási máma celé smečky nehledě na to, jaké kdo měl ve smečce postavení. Opravdu si jí vážila. Jackson, samozřejmě, že ten mezi ty lidi patřil taky. Byl to její manžel a i když jejich manželství není naplněno láskou, tak si začali alespoň už rozumět. Nebo se o to při nejmenším snažili. Měla Jacksona ráda, u toho by prostě mohli začít. A pak tu byl ten jeden... jak by ho měla nazvat? No, prostě Lorent, toho měla na mysli. Tak nějak si začla zvykat na jeho přítomnost, ustavičnou přítomnost. Ze začátku jí to nebylo moc příjemné. Ne, že by ho neměla a neviděla ho ráda, ale moc dobře věděla, proč tehdy Jackson udělal, co udělal. Chtěl vytrestat ji i jeho. A vlastně se mu to podařilo. Lorent sklouzl ke svým starým zvykům a ona se na to dívala a neřekla ani popel, protože jejím mužem byl Jackson, ne Lorent. Ale to se znovu zamyslela nad tím, že prostě nemohla Finnovi kývnout. Neexistovalo, že by kývla.) Ano, moje povinnosti v Zátoce jsou teď tou největší prioritou. Spadla jsem do toho sice nečekaně, ale to neznamená, že bych to měla nějak bojkotovat. Smečka by měla být rodina. Tato smečka tenhle pojem asi moc nezná, ale třeba jsem tam zrovna od toho, abych jim ukázala a naučila je, co je to rodina a co je to pravá smečka. Pozitivní je, že ti, co by chtěli dělat problémy, jsou buď mrtví a nebo u vás, takže to jde přeci jen o něco lépe. (Pokrčila rameny. U Finna jsou zrádci, zrádci vlastní smečky. Ale kdo by chtěl mít a své straně někoho, kdo už jednou zradil? Jaká je šance, že zradí znova? Hodně vysoká. Na tohle by si dávala opravdu velký pozor.) A pokud se vám toto rozhodnutí z vašeho hlediska zdá nešťastné, tak mě to vážně mrzí, ale svobodná vůle je svobodná vůle. (Malinko se ušklíbne. Jako kdyby ona měla snad nějakou svobodnou vůli, když si ji Jackson podrobil. V ten moment tedy neměla žádnou. Ale mohla klidně jít za Finnem i potom. Jenomže to už opravdu byla svobodná vůle, díky které se rozhodla, že za ním nepůjde a nevysvobodí se tak z okovů manželství s Jacksonem zradou. Bude se raději prát s manželstvím a tím, jaké to je být něčí žena, než aby zradila. A to taky dělá. Pak přišla otázka týkající se spojenectví s upíry... a přišlo terno. Tedy spíše takové malé terníčko. Byla si jistá, že Finn umí mnohem víc. Takže zase potyčka s čarodějem? Vážně? Tohle už bylo ohrané. Ale Finn to asi nevěděl. Nevěděl, že už se takhle potýkala s jeho bratrem, jinak by jistě vymyslel něco originálnějšího. Střelila pohledem po těch teráriích a zaskřípala zuby.) Nemyslím si, že by tohle bylo nutné. Zastrašovat a hrát si jako kočka s myší. To vám Mikaelsonům zřejmě jde dokonale. (Podotkla a kousla se do rtu. Naštvaně se podívala na Finna.) Opravdu nevím, kdo si tu s kým hraje, protože já bych přísahala, že to vy si hrajete se mnou. (Stále ještě byla poměrně v klidu, dalo by se říct. I když její tón hlasu byl o něco říznější a pronikavější než předtím. Zároveň se zesílil její australský přízvuk.) Nejsem vaše drahá, abyste mě takto nazýval. A pro odpovědi si můžete zajít třeba do knihovny. Jistě máte i jiné otázky, které potřebujete zodpovědět. Třeba to, jak byste se měl chovat k ženě. (Podotkne už docela jedovatě. Bylo jasné, že mu nic neřekne. Mohlo to být považováno za to, že opravdu nějaké spojenectví je, ale co kdyby nebylo a ona by tohle dělala schválně pro to, aby si Finn myslel, že je? Variant bylo mnoho. Stejně jako mohli nechat rozhlásit, že se něco takového chystá a přitom by to vůbec nebyla pravda. Mohl to být strategický tah, jak trochu vyplašit nepřátele. Chtěla ještě něco dodat, ale ve dveřích se objevil Lorent a chytl Finna za rameno. Podívala se na něj a pootevřela mírně ústa, jako by byla v nějakém očekávání, co Lorent udělá. Ale zároveň o něj měla strach, protože Finn mu mohl ublížit. A ona by se vážně nasrala, ano doslova nasrala, kdyby Finn něco Lorentovi udělal.) Radí vám dobře. Prostě jděte a zapomeneme na to. (Zavrčí. Jako by se její vlčice drala na povrch a vyluzovala ten zvuk ona. A možná, že i dere.)

(Když se začal smát tomu, co řekla, netvářila se zrovna nadšeně a přívětivě. Spíš se musela kousnout silně do dásně, až pocítila, jak si ji rozkousla a ona ochutnala svou vlastní krev. Tohle udělala proto, aby na Finnovo chování neměla nějakou extra palčivou poznámku, ale opravdu netušila, jak dlouho to vydrží. Snažila se s ním jednat opatrně a s respektem jako on s ní, ale to neznamenalo, že mu řekne naprosto všechno, co od ní chtěl vědět. Měla právo na to, aby neslepičila před někým, kdo je vlastně jejím formálním nepřítelem, i když to tak vlastně ani nemuselo vypadat. Jeho metody. Samozřejmě. A ty jeho metody nejsou zastrašování? Ale jsou, nic jiného v tomhle ani spatřit nemohla. Věděl, že Finn na to nejde zase tak rychle. Že je přeci jen trochu víc zdrženlivější a trpělivější než jeho bratr Kol, který na ni hned zaútočil a nedělalo mu žádný problém, aby ji pořádně zmrzačil. Vlastně měl v plánu ji zabít, ale to se mu nestihlo podařit. Nakonec jednu poznámku přeci jen utrousila, protože tohle rozhodně nabere obrátky, jaké to mělo s Kolem. Protože ona mu nemá důvod nic říct. Je věrná Jacksonovi jako muži, ale taky jako alfovi. On je jejím pánem, i když jí to někdy možná zrovna k chuti nebylo, hlavně tedy v začátcích, teď už to zas tak negativně nevnímá, bylo to tak a ona musí svého alfu poslouchat, protože jinak by ji čekal trest. Trest smrti. A bylo by naprosto jedno, že je to poslední šamanka a že je žena alfy. O to by to právě bylo ještě horší.) Ano, přesně tak se ten narcistický blbeček jmenoval. Kol, váš bratr. (Měl rozhodně pravdu v tom, že kdyby byl jako Kol, tak už by dávno ležela na zemi v kaluži krve. Ale někdy jsou takoví, kteří čekají, vlastně mnohem horší než ti, co zaútočí prostě hned. Dalo by se říct, že Finn by mohl být požitkář, který jde po malých krůčcích k těm větším a náramně si užívá, jaká jsou to pro jeho oběť muka. U Kola přišla všechna ta bolest prostě najednou.) Samozřejmě, v kaluži tu ještě neležím, ale i kdybych měla za chvíli ležet, kdybyste se svým bratrem o mně prohodil řeč, věděl byste, že nejsem z těch, která by se dala mučením zlomit, aby všechno řekla. Nejsem ten typ, který se bojí bolesti. Ale je opravdu škoda, že vzájemný respekt mezi námi asi prostě nefunguje. Já se vás taky nevyptávám, co máte se svou matkou za lubem. A nechci vás mučit kvůli tomu, abyste mi takovou informaci řekl, i když by to pro mě jistě byla cenná informace. Na začátku jsem si možná myslela, že jste tak trochu jiný. Ale teď vidím, že to vůbec není pravda. Jste pro mě jistým zklamáním. (Prohodila zamyšleně a přitom se na Finna dívala. Pokud umí číst mezi řádky. Opravdu hodně dobře, protože zrovna tohle to opravdu vyžadovalo, mohlo mu dojít, že si o něm na začátku opravdu myslela něco jiného. Vlastně mu chtěla kývnout na jeho nabídku, protože vlkodlaci ze zátoky včetně Jacksona se k ní zachovaly naprosto nedůstojně a nepřístojně. Ale tenhle její plánovaný tah se zhatil, když si ji Jackson nárokoval. Ale teď, když to vidí... je vážně ráda, že mu na to nekývla, že se nenechala zviklat a že je teď tam, kde je... i když by mnohem raději byla prostě svobodná. Najednou do krámku vtrhl Lorent a jak se řešit situaci. Nabídl Finnovi, aby v klidu odešel. I ona tenhle nápad podpořila, ale byla si jistá, že to bohužel nedopadne. Finn byl ctižádostivý a přišel si pro něco, co nedostal. A dostat to chtěl. Jen tak se nenechá zastrašit jedním vlkodlakem, který mu drtil rameno. A samozřejmě, že to tak i nakonec dopadlo. Finn odmítl mírové řešení situace. A nezačalo to vypadat hezky. Tedy pro Lorenta rozhodně ne. Finn mu zlomil prsty kouzlem. Samozřejmě, že s tím chtěla něco udělat a mínila se po Finnovi vrhnout též, ale jakmile se pohla trochu dopředu, narazila na jakousi neviditelnou stěnu, která ji prostě nepustila dál a ona se musela dívat, jak Finn dává Lorentovi nakládačku. A právě teď to pro něj nevypadalo dobře. Nehledě na to, že má teď zdevastovaný celý krám. Super. Jak tohle asi tak vysvětlí šéfovi? I když tohle teď rozhodně není zrovna věc, nad kterou by měla opravdu čas přemýšlet. Nadechla se, protože samozřejmě musí něco říct. Nenechá Lorenta umřít, to rozhodně ne, ale taky nemíní vyzradit to, co Finn chce. A on si ani nemůže být jistý, jestli nějaké spojenectví je, bude či nikdy neproběhne. Měla by důvody mlčet o všech alternativách. U tohoto to není zrovna tak, že když mu to nechce říct, znamená to nutně, že spojenectví opravdu existuje.) Popravdě? Ne, není to jednoduché. I když se to tak může zdát. (Viděla jasně, že Lorent se začíná mátořit na nohy a ona mu chtěla získat čas, aby mohl zakročit.) Ale vlastně bych vám to jistě měla říct, pokud chci, aby Lorent přežil, což chci. (Pak Lorent zakročil a teď to byl zase on, kdo rozhodně neměl navrch. Na koni byl teď Lorent.) Ale myslím, že to nebude zas až tak potřeba. (Pokrčila rameny, protože Lorent měl teď opravdu věci pod kontrolou. Chvíli jen pozorovala, co se mezi nimi vlastně děje. Moc dobře nevěděla, o čem to mluvili. I když samozřejmě pochopila, že Lorent zřejmě spal s jeho snoubenkou. Au. I když si nemohla být jistá, jestli je to pravda, nebo ho chce prostě jen naštvat ještě víc. Co ale věděla je, že tohle by opravdu nemuselo mít hezký konec. Nestála o to, aby tu dneska někdo zemřel, Finn dostával opravdu velkou nálož a Lorent se zdál, že je nepříčetný. Vlastně se mu nedivila, ale nechtěla, aby to skončilo koncem něčího života. Ne dnes. Dnes na tohle opravdu neměla. Finn se samozřejmě už sotva soustředil na nějakou neviditelnou zábranu, který dělila ji a ty dva, takže se konečně mohla vrhnout k nim. Finn vypadal, že má opravdu dost, ale Lorent do něj stále bušil hlava nehlava. Najednou její ruka přistála na té Lorentově a pevně ji uchopila.) Stačí. To stačí. Myslím, že to pochopil. A jestli ne, tak si může zkusit přijít příště. Potáže se se zlou a možná o ten život přijde, ale dneska ne. (Pevně se podívala Lorentovi do očí a neuhnula. Ovládal ho jeho vlk a ona mu teď musela dát jasně najevo, že stojí nad ním. Když se Lorent trochu uvolnil, podívala se na zakrváceného Finna.) Pokud si zvolíš nějaké příště, tak mi věř, že ti sama vyškrábu oči. (Procedila skrz zuby.) I když ten stav stejně nebude trvat dlouho, protože pak zemřeš. Příště si rozmysli, s jakou sem přijdeš, i když bych ti radila nechodit sem vůbec. (Čapla ho za vlasy a narovnala se. Rozhodla se ho vyprovodit. Samozřejmě ne předním vchodem. Táhla ho po podlaze celou cestu až k zadnímu vchodu, kde ho neomaleně prostě vyhodila na dlážděnou uličku. Zavřela dveře a vrátila se zpět do krámku. Zůstala stál u pultu a dívala se na Lorenta.) Díky. Rozhodně bych nechtěla zažít něco podobného jako s Kolem. Jsem ti dlužná. (Přišla blíž k němu a podívala se na jeho ruku.) Co ruka? Ublížil ti ještě nějak? (Vzhlédla k němu zase. O binec v krámku se nestarala. Teď jí sešlo jen na Lorentovi.)

(Dnešní večer vypadal jako jeden z těch předchozích. Až na to, že se nevracela jako předtím na Plantáž, ale do hotelu, kde se rozhodla zůstat, než jí dodělají byt. Jistě, mohla zůstat na plantáži, ale ona nemohla, nemohla a možná ani nechtěla, nebo chtěla? Všechno se to ještě více zkomplikovalo. Nechtěla se s Kolem vidět a tak se mu vyhýbala tak, jak to jen šlo. Vyspala se s ním, když byla opilá. Zoufalý, pře zoufalý čin, který naboural všechno, co si vystavěla. Byl to špatný čin, kvůli Kolovi a Genevieve, ale nelituje toho. Kdyby mohla, trávila by s Kolem klidně celé dny, užívala by si jeho přítomnosti, jenže on miloval Genevieve. Ne jí, Genevieve. Nikdy nebyla ta pravá, ta upřednostňovaná. Nebyla ona. Mohla se snažit, ale Kol by si nikdy nevybral jí. Prošla temnou uličkou s kapucí od černé mikiny, přehozenou přes hlavu a zakrývající jí většinu obličeje, a koženou bundou s nýtky, přitaženou co nejblíže k tělu. Skoro nikdo tudy nechodil a tak se její kroky jako jediné rozléhaly hlasitě celou uličkou. Černé kanady a tmavé roztrhané džíny a výrazně namalované oči, to byla její dnešní vizáž. Tetování si nezakrývala, ani jizvy na rukách, už je ani neřešila. Spousta lidí jí na ně koukala a ukazovala si, ale jí to bylo jedno. Vešla do baru, v ruce křečovitě svírající poloprázdnou krabičku s cigaretami a zapalovačem, několika bankovkami v kapse a neurčitým výrazem si sedla na barovou židličku úplně v rohu, kde si sundala bundu a ihned si objednala skleničku Bourbonu. Slušně se zeptala, zda si může zapálit, a když jí to po chvilce barman odsouhlasil, vzala cigaretu do úst a zapálila ji. Opije se, nějak se dobelhá do hotelu, vykouří krabičku cigaret a bude plakat a plakat, dokud neusne. Jak nádherný život je. Povzdechla si a nenápadně se začala rozhlížet po baru, zda tu není nikdo jí známý. Kapuci si sundala, ale z větší části si obličej zakrývala vlasy. A pak ho spatřila. Sjela ho pohledem a nenávistně si začala představovat, jak do něj bodá nožem. Zatnula ruce v pěst a snažila se zhluboka dýchat, aby tam ihned nedošla a nezačala do něj mlátit, dokud by neměl celý obličej zakrvavený.) Uklidni se. (Opakovala si potichu a přitom očividně rychleji a nervózněji začala upíjet svoje pití a kouřit cigaretu.)

(Všichni v baru vypadali, že se dobře baví, smáli se a bavili a alkohol tekl proudem a všechno vypadalo tak normálně, tak v pořádku. Jediné na co se zmohla, bylo sledovat je. S neurčitým výrazem a mlčky. Všechno to na ní působilo tak depresivně. Přišlo jí, že všechno je zpomalené a černobílé. Raději se tedy otočila k baru a věnovala se chvíli své sklence a cigaretě, kterou když dokouřila, típla o barovou desku tak, aby to nebylo vidět. Dopila sklenku a objednala si další. Poslouchala hudbu, která se k jejím uším nesla z reproduktoru nad ní. Tu píseň neznala, ale nebyla špatná. Vlastně se jí docela líbila. Všechnu její, už trochu lepší, náladu ale ihned zkazil vetřelec, který byl od ní necelý metr a objednával si nějaké pití. Oddychla si, když zjistila, že ho teď zaměstnává jeho úlovek na jednu noc a neprohlíží si ji. Nechce, aby ji poznal, začal na ni mluvit nebo cokoliv. Protože pokud se ještě kousek přiblíží, asi mu zmaluje obličej. Sice to bude dost nevyrovnané a Claire dopadne hůř než on, ale to jí vůbec nezajímá. Je jí to jedno. Bude to první dávka toho, co jí způsobil, to nejlepší si musí nechat na konec. Radši ale hleděla do své skleničky, vlasy si zakrývala obličej a čekala, až Lorent zmizí. Avšak on ji asi poznal, i když vypadala úplně jinak, než když jí viděl naposledy. Vychrtlá, kratší vlasy a to docela o velký kus, které jí padaly a moc jich neměla, díky tomu, že moc nejedla, a tak. Jakmile se k ní naklonil, natočila svůj obličej na opačnou stranu, tak, aby ji neviděl do očí. Pak už to ale nevydržela, otočila se na něj a hraně se usmála.) Myslím, že máš halucinace, zlato. Zato já, vidím sobeckého, namyšleného parchanta, co podrazil zoufalou holku, vzal jí prsten a nápoj, který umí utišit city, schoval si je a jí pak poslal na smrt. Zní ti to povědomě? (Zavrčela na něj a nahrbila se. Ruce sevřené v pěst, probodávající ho pohledem. Nedalo by se říct, že by na něj byla naštvaná. Ona ho z hloubi srdce nenáviděla, stejně jako tu Jacksonovu povedenou ženušku a celou tu chlupatou smečku ze zátoky. Často se přistihla, jak si přeje, aby ji upíři nebo čarodějky nebo původní zlikvidovali. Všichni by se měli lépe, včetně jí. Jenže to nebylo hezké a jí stále záleželo na Jacksonovi, i když to bylo hodně komplikované.)