New Orleans - City

(Samozřejmě, že slyšela o Lorentových románcích. Vrátil se ke starým zvyklostem, ale ona nemohla nějak přijít na to, jestli je to dobře nebo nikoliv. Možná, že to dobře bylo, protože na ni tak nemyslí, ale na druhou stranu, je to tak trochu zakrnělý stav. Nešel kupředu, ale vrátil se zpátky. Popravdě ani nevěděla, jestli mu to pomáhalo. Kdyby ano, tak by i řekla, ať v tom klidně pokračuje, ale není si jistá tím, jestli mu to opravdu pomáhá, nebo tím jen zakrývá pravdu. Nejhorší pro ni samou je ale fakt, že kdyby ho viděla s nějakou svou známostí na jednu noc, asi by jí to nebylo jedno. Určitě by jí to nebylo jedno. Ale slyšela jen drby, takže to bylo o něco snazší. Lorent ji pozval dneska do muzea a ona opravdu toužila vypadnout, takže bylo jasné, že ho neodmítne.
Oba dva vystoupili z auta a vydali se k muzeu. Vlastně by to mohl být hezky strávený den s... přítelem, který ji přitahuje, ale nikdy nebude její, protože je vdaná. To byly vážně báječné vyhlídky. Ale když si odmyslela tenhle prostý fakt, tak by si to oba dva opravdu mohli užít a přitom se něco dozvědět. A pokud ne zrovna něco, po čem se pídí, tak alespoň nějakou tu zajímavost, která možná ale ani nebude historicky přesná, protože kdo by taky prozrazoval, že na území Ameriky vznikli první vlkodlaci.) Jo, byla jsem v ní zalezlá celé dva měsíce, opravdu bylo na čase změnit prostředí. (Usmála se a vyrážela dál vstříc muzeu.) No to je samozřejmost, musel jsi přeci nějak nakrmit svoje ego. Jak jinak, než že si zajdeš do muzea, které by klidně mohlo vyprávět i o tvém životě. A vsadím se, že ke každému exponátu budeš mít sáhodlouhé komentáře. (Ušklíbla se trochu znechuceně. Ale to bylo jen na oko. Rozhodně nebude znechucená muzeem ani jeho komentáři, pokud bude nějaké mít. Vlastně se dozví docela ráda něco o té době, protože ji to alespoň trochu přiblíží i jejím předkům. A třeba by se Lorent mohl tak trochu i rozpovídat o svém vlastním životě. Moc toho o něm takhle vlastně neví. Jen o jeho otci a dědovi.) No, tak ty to budeš moci jistě uvést na pravou míru. Samozřejmě soukromě jen mně, protože si nedokážu představit, že by se zaměstnanci muzea tvářili nadšeně, kdybys je začal poučovat a říkal naprosto odlišné věci, než měli v papírech. (Zasměje se pobaveně.) A taky si uvědom, že indiánům se tak říkalo proto, že Kryštof Kolumbus si myslel, že je v Indii. Takže indiáni tehdy byli prostě úplně všichni lidé bez ohledu na kmen, takže i lidé z tvého rodu. (Taky o historii něco věděla. Opravdu nebyla úplně hloupá v tomhle ohledu, ale že by v tom byla zase nějaký mistr, to se taky nedalo říct.) A Kolumbus nebyl Španěl, ale Ital. (Podívala se na něj a zazubila se. Vlastně se jí docela líbilo, že ho v něčem mohla opravit. Něco, co ona věděla a on ne, nebo se alespoň spletl a neuvědomil si to. I když je pravda, že se Kolumbus plavil pod španělskou vlajkou. Konečně došli ke vchodu a on vytáhl peněženku a zaplatil za ně.) Stal se zázrak. Ty máš peníze, a dokonce jsi zaplatil za oba dva. Hmmm... (Našpulí rty, jako kdyby mu měla tím ukázat nějaké uznání. Utahovala si z něho, ale byla to pro ni příjemná změna po tom všem dusnu s Jacksonem.) Fajn, jdeme teda na Vikingy, ale ráda bych si to muzeum prohlédla celé, když už jsme tady. (Podívala se na něho a pak se oba dva vydali k oddělení, kde měli nálezy z doby, kdy do Ameriky připluli Vikingové.)

(Zakroutila s úsměvem pobaveně hlavou. Jistě, výstava pojmenovaná po Lorentovi. No, to by bylo opravdu něco.) Jistě, samozřejmě, že měli. Asi bys měl podat žalobu, protože tohle je naprosté zneuctění tvojí osoby. (Pohoršeně si odfrkne a nakrčí nos. Pak se na Lorenta podívá a dodá.) A nechtěl bys ty náhodou tak ještě pomník? Támhle v parku by se vyjímal naprosto dokonale (Ukáže prstem na nedaleký park, kde bylo ale uprostřed holé prostranství trávy, takže by tam vlastně socha klidně mohla být.) Ano, vlastně by soukromá přednáška byla docela fajn. (Kývne hlavou a když řekne to o profesoru Lorentovi a když si ještě ublíznul ty vlasy, tak dostala záchvat smíchu. Tohle opravdu nečekala, ale byla to dokonalá scénka. Dloubla ho loktem do boku.) Ty jsi šašek. Vážně. Ale dobře, profesore Lorente. Očekávám, že tvůj výklad bude velmi přínosný a zajímavý, protože se chci něco dozvědět, ale zároveň bych se ráda pobavila. Nudné prohlídky v muzeích mě nebaví, musí mě do toho něco vtáhnout. I když je pravda, že v muzeu jsem nebyla, ani nepamatuju, takže vlastně asi ani nepohrdnu tím, když to bude nakonec nudné. Alespoň se trochu vzdělám. A tohle je výstava, který by pro mě opravdu mohla být hodně poučná. A když se tu nedozvím nic o svých předcích, tak alespoň o té době a možná některé věci pak pochopím lépe. (Zkonstatovala a postavila se k pokladně. Než ale Lorent zaplatil, ještě jí stačil dát první výklad o historii. Bylo to vlastně zajímavé. Severní Amerika prostě patřila vkodlakům a až později se rozšířilo další obyvatelstvo po tomto kontinentu. No a jak to bylo za Kolumba, to už je pak známé. Vlastně se toho hodně neví. Ví se jen o nájezdu Vikingů a pak o Kolumbovi, takže to všechno, co tu Lorent vyprávěl, bylo opravdu dost pravděpodobné. Vlastně to byla pravda, tohle by si asi těžko vymýšlel. Nemohla si prostě odpustit poznámku s placením, ale jak se zdálo, nemělo to moc úspěch. Lorent to vzal až moc vážně. Raději už tedy nic neříkala na tohle téma, ale rozhodně se nemínila ani omlouvat nebo tak něco. Ráda by si to muzeum prohlídla celé, ale on se hned hrnul k Vikingům. Je pravda, že tam je opravdu největší pravděpodobnost, že by se našlo něco, co má společného buď s její rodinou nebo s tou Lorentovou. Doba Vikingů tady neznamenala jenom Vikingy, ale i lidi, kteří žili v jejich blízkosti a zřejmě byli považováni za Vikingy, protože se o vlkodlacích ani šamanech prostě nevědělo. Prohlíží si exponáty a se zájmem poslouchá Lorentův výklad. Opravdu toho věděl hodně a dokázal jí popsat i jaký měly dopad zbraně na vlkodlaky. Věřila, že sekyra byla všehovšudy vlastně účinnější než meč. Vypadala tak nějak hrozivěji. Vitrína se zbraněmi ji dost nadchla a ona se nemohla dočkat, až uvidí další. Možná tu budou i nějaké písemnosti. Tam by mohla mít štěstí na nějakou tu zmínku o životě tenkrát, možní o šamanském životě. To by bylo úplně nejlepší. Třeba je něco, co má souvislost s vlčími šamany, považováno za dílo indiánů, těch indiánů, jak je označil Lorent. To bude muset zjistit, až si to tu prohlédnou víc. Dojde až k vitríně se šperky.) No, vitrínu pro muže jsme už prohlídli a teď je tu vitrína pro ženy. I když musím říct, že zbraně mě nadchly trochu víc. Ale i tak. Je vážně úžasné, když člověk může sledovat výtvory několik set let staré. (Opravdu ty exponáty obdivovala. Zastavila se tedy u výkladní skříně se šperky a prohlížela si je.)

Jo, možná bych tu žalobu měl podat... Jen co začnu úředně existovat. *Ušklíbl se nad tím. Zatím ještě pořád podle úřadů neexistoval, což bylo způsobeno tím, že neměl žádný rodný list, doklad totožnosti a žádné pojištění, takže by ho nikdo nedokázal nikde najít. Taky proto dělal technicky v baru načerno a peníze dostával na ruku. Po návrhu pomníku se podíval směrem k tomu parku. Nějaký pomník by se tam vyjímal pěkně.* Nejspíš by to tam slušelo, dokud by mi hlavu nezaneřádili holubi a nějací další ptáci. To už by mi tak neslušelo... Ale nějakou sochu někde bych si zasloužil. *Pronášel to značně namyšleně a arogantně, ale přeháněl to přitom natolik, aby bylo jasně poznat, že si dělá legraci. Navrhne jí pak soukromou přednášku a začne pak předstírat, že je profesor. Úspěch sklidí hned zezačátku, když se zasměje tomu, jak vypadá. Jeho vážný profesorský výklad tak na chvilku polevil, když se usmál nad jejím smíchem. Ušklíbl se i nad tím dloubnutím loktem. Ale o chvíli později už měl zase tu vážnou profesorkou tvář, když definoval indiány. Vydali se pak dovnitř, kde už se malinko uvolnil od toho profesorského výrazu. U Vikingů pak už mluvil víceméně normálně. Měl štěstí, že tu situaci s Vikingy dobře znal, připluli do Ameriky za jeho života a tak to znal na vlastní kůži. Doslova, jak dokazuje jeho jizva na boku. To byl ještě mladý a moc se hrnul do boje. Taky pak dostal vynadáno od otce. Vikingům v podstatě vděčí za to, že je dnes vlkodlakem, protože právě kvůli jednomu z nich spustil svoji kletbu. V tehdejší době to ale nebylo nic nenormálního, očekávalo se, že dřív nebo později každý mladík někoho zabije a spustí kletbu. Tehdy byly boje o území běžnější. Jakmile skončil se svým výkladem o zbraních, tak se Nailah zmínila o vitríně po ženy. Když pokročila ke šperkům, tak ji následoval.* Ohledně šperků tě zklamu, ale tady pro tebe žádný výklad nemám. Nějak jsem je nikdy moc neř- *Svoji větu nedokončil, neboť se zarazil uprostřed věty. Jen letmo si prohlížel dané šperky, dokud nezahlédl jeden, u kterého se zarazil. Tenhle totiž poznal. Větu proto ani nedokončil, slova mu rázem zmizela z úst a stejně tak i jeho veselá nálada. Doteď se smál, vtipkoval a vykládal o minulosti. Teď byl zamlklý a ignoroval okolí, jen se díval na ten šperk s pohledem plným vzteku a bolesti. To bylo to jediné, co cítil, když se na ten šperk podíval. V podstatě to ani nebyl šperk, ale šamanský amulet, ale bylo to velmi podobné a tak nebylo divu, že se to dalo snadno splést. Tenhle si pamatoval z dětství. Bylo mu necelých pět let a ten amulet ležel na stole, když ho tam objevil a vzal si ho. Nevěděl, co to přesně, ale líbily se mu ty symboly a runy, které v něm byly vyřezané a bavilo ho je tenkým klacíkem projíždět. Takhle ho načapala jeho maminka, které patřil a vzala si ho od něj. Laskavě mu vysvětlila, že tohle není žádná hračka a že ho maminka potřebuje. Tehdy to ještě nechápal. Tohle byla jedna z posledních vzpomínek, které na ni má a tu si právě teď promítl v hlavě. A teď, po tisíci letech tu ten amulet ležel, aby si ho mohli lidi prohlížet a očumovat. Při té myšlence pocítil ještě větší vztek.* Dojdi pro auto a nech ho nastartované před vchodem. Buď připravená na rychlý odjezd. *Ani neotočil hlavu, když to Nailah říkal. Tahle slova byla jediná, která řekl a kterými se v tu chvíli nějak spojil s okolím. Ignoroval i fakt, že by neměl Nailah takhle rozkazovat, že ona by měla ve skutečnosti rozkazovat jemu jako jeho vlčí královna. Jenže tohle všechno teď nevnímal. Prostě jí řekl, co má dělat a řekl to tonem, který značil, že o tom nehodlá diskutovat. Nejspíš proto Nailah nakonec odešla. Spoléhal se na to, že udělá, co jí řekl a několik minut ještě vyčkával. Poté se teprve nějak pohnul a rozhlédl se po okolí. Všichni ho ignorovali. Podíval se poté znovu na vitrínu a ruce sevřel v pěst. Hlavu měl skloněnou dolů a tak nebylo vidět, jak mu zežloutly oči. Vzápětí vyrazil rukou dopředu a pěstí prorazil sklo. Udělal tam díru a nedbal na to, že si přitom pořezal ruku a že několik kousků skla zůstaly zapíchnuté ve hřbetu ruky a jeden zrovna ve vnitřní straně zápěstí. Bolest ignoroval a uchopil do ruky amulet. Tou dobou už pípal všude alarm, když ruku zase vytahoval. Rozběhl se směrem k východu. Jeden z těch chlápků od bezpečnosti se mu pokusil zastoupit cestu, ale on ho jen odstrčil a běžel dál. Byl rychlý a bezpečností službě trvalo několik vteřin, než si uvědomili, co se děje a co mají dělat. To už byl skoro u dveří. Ani dveře zavřít nestihli a on vyběhl na ulici. Ani tam se nezastavil a hned běžel po schodech dolů. Dole už bylo auto Nailah, ke kterému běžel. Lidé okolo se začali otáčet, poutal pozornost hlavně tím, jak za ním běžela kupa chlápků s obuškama v rukou. Naštěstí nikdo z nich neměl pistoli, i když ani ta by ho moc nezastavila, jenom zbrzdila. Narychlo otevřel dveře spolujezdce a do auta spíš skočil, než normálně vlezl.* Jeď! *Křikl na Nailah sotva tam dosedl ještě než za ním stačili zaklapnout dveře. Měli naspěch, jenom několik metrů za ním běželi jeho pronásledovatelé. Ale on jim nehodlal ten amulet nechat. Nepřemýšlel a tohle jednání nemělo s racionalitou nic do činění, ale tohle mu bylo jasné. Prostě jim ho nevrátí. To bylo jediné, na co teď myslel, když ho pevně svíral v ruce.*

(Podrbe se na hlavě.) No jo,na tohle tak nějak zapomínám. Ty vlastně oficiálně vůbec neexistuješ. A není to tak na jednu stranu lepší? (Byla to spíš otázka do větru, při které se ušklíbla. Rozhodně nečekala, že by jí na ni Lorent odpovídal. Když se to tak vezme, nemá vlastně žádnou identitu. Neexistuje, ne podle úřadu, a to je v dnešní době zásadní. Dneska je všechno jenom o papírech. Nic jiného úřady nezajímá. Na druhou stranu tady byl Lorent prostě celkově na černo a kdyby se toho úřady domákly, asi by měl nemalé problémy. Je tedy lepší s nimi nějak dojednat tyhle věci. Ale půjde to opravdu těžko, když Lorent není ani zapsaný nikde na matrice. Ono ve století, kdy se Lorent narodil, nic takového nebylo. A on bohužel nemohl přijít na úřad s tím, že se narodil skoro před tisíci lety. Asi by ho ihned nechali deportovat do nějakého blázince. Takže chápe, že tohle pro něj rozhodně není moc lehká situace.) No, tak aspoň ti holubi by té tvé soše věnovali nějakou pozornost. ... Samozřejmě, že zasloužil, leda tak v tvém snu. (Rýpne si do něj trochu, ale samozřejmě tohle vše je myšlenko s nadsázkou. Lorentovi by těžko někdy někdo postavil pomník. Bylo docela zajímavé poslouchat jeho výklad o historii. O tom, jak to bylo s vlkodlaky a vikingy. O jeho jizvě na boku. Vlastně tak o něm získávala nějaké informace. Sice ne až tak hodně osobní, ale i to, jakým způsobem žil, bylo prostě zajímavé. Když si to tak vezme, on o ní toho taky moc nevěděl. Řekla mu jen o tom, že lovci vyvraždili její dvě smečky, ale nic dalšího osobnějšího neví. Vlastně si tak nemají co vyčítat. Možná to bylo tak lepší, že se neznali až tak dobře, protože by je to mohlo svádět k různým věcem. Už tak stačilo to, co už se stalo.Ať jí to přišlo jakkoliv žalostné, je Jacksonova manželka a možná by si měla přestat říkat, že tohle prostě nevychází a nebude vycházet dál. Jenomže když tomu člověk takhle věří, je těžké si pak připustit něco jiného. Zkoušela to. Nevyšlo to. Zkoušela to znova, nevyšlo to zase. Ona a Jackson jsou tak rozdílní. Chtěla by s ním umět vycházet. Chtěla by ho mít ráda jako svého manžela, ale stále má pocit, že pokud se něco nezmění, nepůjde to. Samozřejmě, ten přístup by asi museli změnit oba, ale Jackson jí dal minule vlastně jasně najevo, jak strašný má život, jak si nezaslouží lásku a nikdy ji nebude mít. Chudinka Jackson...Ne, dost. Tohle teď ve své hlavě promítat nebude. Dneska je tu, aby se něco dozvěděla o prvních obyvatelích Ameriky. Prohlídla si spolu s Lorentem zbraně a vydali se k vitríně se šperky. Ona na takové věci moc nebyla, takže možná nedokázala tak moc ocenit tu krásu šperků. Spíš na ní zapůsobilo to, že má před sebou historii. Dýchlo to na ni. A ještě, když si opravdu představí, že to něčí bylo. Někoho, kdo žil už hodně, hodně dávno. Ale co ji to překvapovalo, když vlastně vedle sebe opravdu měla chodící exponát? Podívala se na Lorenta, když začal svou větu, že o špercích jí asi nic neřekne. Jenomže on tu větu nedokončil. Přimhouří oči a podívá se na něj tázavě.) Lorente? Něco tě uhranulo? (Říká to tak trochu s humorem a očekává od něj odpověď, ale nedočká se jí, což ji překvapí. Pohledem tedy sjede na věc, na kterou se Lorent dívá. Byl to amulet. To poznala, ale jeho význam jí zůstal skrytý. Ani nevěděla, že je šamanský, natož aby snad tušila, že patřil Lorentově matce. Vlastně neměla ani ponětí o tom, že Lorentova matka byla šamanka.) Haloo. Mohl bys mi konečně říct, o co jde? (Zamávala mu rukou před jeho očima a on se konečně odhodlal k tomu, aby něco řekl. Ale nebylo to rozhodně to, co od něj čekala. Tedy tohle popravdě nečekala vůbec. Že má jít pro auto a počkat na něj s nastartovaným motorem? Co to má být? No a že by to říkal nějakým laskavým tónem, to se taky zrovna říct nedá. Vlastně jí to přímo rozkazoval. Ne, že by s tím měla nějaký problém, jako že by začala řešit jejich nadřazenost a podřazenost, ale spíš se jí nelíbí, co má udělat. Jako by se Lorent chystal udělat něco hloupého. Vážně.) Nechceš mi nejdřív rozvést trochu víc, co se vlastně chystáš udělat a proč musím mít připravené auto? (Podívala se na něj tázavě a trochu naklonila hlavu, aby mu viděla do obličeje.) Dobře, asi nechceš. Díky za prohlédnutí celého muzea, mimochodem. (Utrousila poznámku, otočila se a odkráčela pryč z muzea. Udělala, jak jí Lorent řekl. Pokud chce udělat něco stupidního, rozhodně ho v tom nenechá namočeného samotného. I když si je jistá, že pak bude dost nadávat, bude mu krát záda. Nastartovala motor auta a rozjela se k muzeu, kde nechala motor běžet. A pak uslyšela alarm. Protočila oči a praštila hlavou o volant.) To snad ne, to snad nemyslí vážně. (Začala si stěžovat sama pro sebe. Zajisté, že tušila, že o něco takového půjde, ale tak nějak doufala, že Lorent bude mít dostatek rozumu. No neměl. Jakmile naskočil do auta, ona se opravdu rozjela pryč, ale rozhodně nemlčela.) To ses naprosto pomátl?! Ukradl jsi exponát z muzea, který má cenu nejméně pár desítek tisíc dolarů. A já tě ještě kryju. Vlastně jsem tvůj komplic, no nejsem já pitomá? (Samozřejmě, že na tuhle otázku opravdu odpověď nepotřebovala a jestli se na ni odpovědi od Lorenta přeci jen dočká, tak si to za rámeček nedá.) Co sis myslel? Tohle tedy rozhodně neprojde. A milej zlatej, zatáhl jsi do toho taky Eve, protože tohle auto je její. (Vyštěkla. Tohle jí ještě scházela. Eve na ni byla hodná a milá a půjčila jí auto kdykoliv chtěla, protože ona měla jen motorku a na auto neměla peníze. Tedy měla, ale nechtěla je utratit za auto, když má motorku. To je te´d s tou její pochroumanou rukou by nebylo dobré, aby jezdila na motorce. Proto používá auto Eve. No a jak se jí ona odvděčí? Takhle. Má chuť přetrhnout Lorenta jako hada.)

(Jela dál městem a byla opravdu naštvaná. Bylo to na ní hodně vidět. Párkrát snad i zaskřípala zuby nad tím, co se teď dělo. Tohle od Lorenta nebylo vůbec chytré. A nezatáhl do toho jen ji, ale i Eve. Samozřejmě, že nemlčela dlouho a ihned se na Lorenta obořila. Tohle neměl dělat. Co si myslel, že tím dokáže, když ukradne něco z muzea? Stále ale naprosto nechápala, co se vlastně stalo. Proč to Lorent udělal. Čím ho ten amulet uchvátil natolik, že prostě nemohl odolat a musel ho ukrást. Myslela si, že si aspoň s Lorentem odpočine, ale to ne. On musel udělat takovouhle vylomeninu a ona se teď má stresovat, co vlastně bude. A ještě má vymýšlet, jak to má říct Eve? A co jí asi tak má vůbec říct? Pokud si někdo zapsal SPZ auta, jakože jistě zapsal, protože snad nejsou tak hloupí, tak bude i Eve v pěkném průšvihu, protože je to její auto. A Eve o ničem nevěděla a za nic nemohla. Nejradši by Lorenta teď pofackovala a proklela, ale k čemu by jí to bylo?) Aha, takže ty jsi nemysle... No jistě, že jsi nemyslel! (Podívala se na něj, ale pak svůj pohled otočila zpět k silnici, protože potřebovala sledovat cestu, která plynula pod koly auta. Nakonec zajela do nějaké uličky, protože měla nervy v kýblu. Vypnula motor, odpoutala si pás, opřela ruce o volant a nakonec na něj položila i hlavu. Copak nemůže mít aspoň chvíli klid? Aspoň chvilku, kdy by si mohla odpočinout, než aby řešila takovéhle situace? No, zřejmě ne. Mohutně a hlasitě vydechla a pak zvedla hlavu.) Co je to... co je to zač? To to na tebe působilo tak hypnoticky, nebo co vlastně? To jsi to vážně musel krást? (Zamračila se a spočinula na něj pohledem.)

(Oblízla si suché rty a pak se do toho spodního nervózně zakousla.) Neměla ponětí? No jistě. Slyšela jsem alarm, viděla běžící hlídače, ale vůbec jsem o ničem neměla potuchy až tak, že jsem frnkla hlídačům přímo před nosem. (Pak se chvíli soustředila jenom na cestu, protože by musela Lorenta nejspíš asi zabít, kdyby si teď měli ještě vyměnit nějaká slova. Tohle opravdu přepískl. Nevěděla, co si myslel, co ho to popadlo, proč to udělal, ale věděla, že to byl zatraceně špatný nápad, který byl zatraceně lajdácky provedený a v muzeu měli po Lorentovi krásné stopy a navíc jistě SPZ auta. Lorent je příšerný zloděj. Vážně ten nejhorší. Zastavila pak v postranní uličce, protože opravdu neměla sílu na to, aby jela dál. Bylo to na ní dost vidět. I vlastně díky tomu, že si hlavu položila na volant. Ale nešlo jí to do hlavy a Lorentovi muselo být jasné, že se prostě zeptá na to, proč to udělal. Co je ten amulet zač. Tak se taky stalo a ona od něj očekávala odpověď. Dívala se na něj docela intenzivně a bylo jasné, že nepovolí do doby, než se to prostě nedozví. Lorent začal tím, že se jedná o šamanský amulet. Jakmile to řekl, tak se zatvářila překvapeně. Taky hlavně proto, že netušila, jak mohl vědět, že je to zrovna šamanský předmět. Netušila, kdo byla jeho matka. A o tom to celé bylo. Když jí ho dával, vzala si ho a prohlédla. Přitom ho poslouchala, co jí k tomu říká. Zarazila se, jakmile řekne to o Jacksonovi. Chtěla mu něco říct a přitom si všimla jeho výrazu. Bylo v tom něco víc. Lorent vystoupil z auta a nechal ji tak na chvíli osamocenou uvnitř. Ona na sebe ale nenechala dlouho čekat a vystoupila též. Přišla k Lorentovi. Vlastně ho obešla tak, aby mu viděla do obličeje a hlavně do očí.) Vážím si toho, žes mi ho chtěl dát, ale to ses mě mohl rovnou zeptat v tom muzeu, protože já ho nepotřebuju. (Nadechla se a pokračovala.) Ať si myslíš o Jacksonovi, co chceš, je to hodný muž. Nevyužívá svého práva ovládat mě. V tomhle mi nechává volnost. Vlastně se dá říct, že si dělám, co chci. Ano, možná jsem pod větším dohledem. Pod mnohem větším, než bych chtěla, ale to se dá prostě nějak vydržet. Možná, že si nerozumíme tolik, jak by asi bylo dobré, ale... (Nedokončila větu. Místo toho si prostě povzdechla. Podívala se na jeho ruku, ze které čnělo pár střepů. Vzala ji a střepy z ní začala vytahovat. Možná to není příjemné, ale zahojí se mu to tak rychle, když je bude mít venku. Samozřejmě stále myslí na to, co v tom ještě je. Něco musí být. Takže zvolí jistou strategii, jak by to z něj mohla dostat.) Takže já ho půjdu vrátit. (Sevře amulet v ruce.) Vymyslím si nějakou historku, aby nikdo nevznesl obvinění, zaplatím za škodu, cos způsobil a bude to vyřešené. (Kývla si hlavou, jako by se chtěla povzbudit a zamířila zpět k autu.)

(Zajímalo ji, jak věděl, že je to šamanský amulet. Musel ho znát, jiná možnost prostě nebyla. A podle toho, jak se na něj díval, jak ho hypnotizoval, když byli v muzeu, opravdu ten amulet znal a podle jeho výrazu ho znal jistě důvěrněji. Pak přišel s něčím, co nečekala. Takže pokud tenhle amulet stále funguje, jeho energie musí tedy osvobozovat šamany od vůle svých alf. Nefungovalo to jen na podrobené, ale taky na ty, kteří sice svobodnou vůli měli, ale alfu museli prostě vždycky uposlechnout. Dřív byla autorita alf daná a neměnná a neexistovalo, aby někdo neposlechl, protože jejich síla byla veliká. Tohle ale způsobovalo to, že moc alfy na šamana nepůsobila. Bylo to vážně pozoruhodné, protože o ničem takovém nikdy neslyšela a nevěděla, že něco takového vůbec existuje. Lorent jí tedy prozradil něco nového. A co víc, chtěl jí ten amulet dát, aby se osvobodila od vůle Jacksona. Jackson ale zřídka kdy využíval toho, že by jí snad něco opravdu přikazoval svou despotickou mocí. Nepoužíval ji. Ona tedy ten amulet nepotřebovala. A i kdyby si ho vzala, tak by tím ukázala, jakou velkou nedůvěru v Jacksona má. To nechtěla. Vysvětlila tedy Lorentovi, jak to s Jacksonem má a zdvořile odmítla. Pak dostala nápad, jak by mohla trochu popíchnout Lorenta k tomu, aby mluvil. Samozřejmě, že mluvit nemusel, nebo jí nemusel říkat detaily, ale vlastně to bylo docela fér, že když ona nepotřebuje amulet, tak ho půjde vrátit. Pokud ho tedy Lorent nechce k jiným dalším věcem. Otočila se tedy k autu, ale Lorent ji zastavil. Chytil ji za ruku a otočil ji znovu k sobě.) Proč bych to neměla vracet? (Povytáhla jedno obočí. Vlastně svou otázku skoro ani nedořekla a Lorent se pustil do vysvětlování.) To jsem z tvého jednání pochopila. Zřejmě ten amulet pro tebe něco znamená... (Nechá tu větu viset ve vzduchu. Třeba bude Lorent chtít pokračovat. Doufala, že ano, že se dozví, co za tímhle vlastně je. Když se k ní otočil zády a poodešel, ona tam jen stála, amulet měla stále v ruce a trpělivě čekala, jestli se od Lorenta ještě něco dozví. Když to konečně přišlo, nemohla věřit svým uším. Lorentova matka byla šamanka? Nemohla si nepovšimnout jeho řeči těla, když to říkal. Odlepila nohy od země a přišla zezadu za Lorentem. Položila mu ruku na rameno, ale nechala ho stále stát zády. Pokud se na ni teď nechtěl dívat, nemusel.) Teď už to chápu, alespoň tak nějak povrchově. Takže tvoje matka byla šamanka. A tenhle amulet jí patřil a ty sis ho vybavil a prostě jsi ho tam nemohl nechat, protože je to památka. Alespoň nějaká. (Samozřejmě nevidí do hloubky příběhu a ani do něj nechce vidět, pokud Lorent sám nebude chtít. Jemně ho po rameni pohladila, jako by ho chtěla povzbudit. Pak ji ale něco napadlo.) Já vím, že to asi není teď zrovna nejvhodnější, ale můžeš tu na mě chvíli počkat? Já se za chvíli vrátím, slibuju. (Otočila se. Připadala si hloupě, že ho tu v takové chvíli hodlá nechat, ale něco potřebovala udělat. Nasedla do auta a vydala se znovu k muzeu, kde vystoupila. Samozřejmě tam byl poprask. Ona vyhledala někoho ze zaměstnanců a vysvětlila mu, aby všechny účastněné pracovníky stáhli někam na jedno místo a chtěla zavolat i vedení. Samozřejmě, že když se tak stalo, tak ukázala amulet a pak chtěla s majitelem muzea mluvit osobně o samotě. Tyhle všechny exponáty jsou teď majetkem muzea, protože tu tu výstavu měli mít natrvalo. Byla to teď jedna nová součást muzea. Vymyslela si nějakou hroznou historku o tom, že Lorent je vlastně nemocný a že ten amulet mu něco připomněl. Sice mu opravdu připomněl, ale nemocný rozhodně nebyl. Žádala vedení samozřejmě o to, aby žádné obvinění nevznášeli, že je schopná škodu zaplatit. A taky přišla s něčím, co by asi mnohé překvapilo. Chtěla ten amulet koupit. Samozřejmě najednou začala vyprávět, jak je to pro toho, kdo ho ukradl důležité a jak se hned uklidnil, když ten amulet měl a že je možné, že působí nějakou pozitivní energií. Žvatlala tam takové nesmysly, že se v tom prostě ředitel rozhodně musel ztrácet a nevěděl, která bije. O to to ale pro ni bude lepší, protože bude zmatený a vlastně se pak ani nebude pídit po tom, natož si pamatovat, kde je vlastně pravda. Byla to vlastně docela dobrá strategie. A ona opravdu trvala jen na několika věcech. Žádná obvinění, zaplatí škodu a koupí ten amulet. A kde že na něj vezme? Nechlubila se tím a vlastně si ty peníze prostě šetřila, kdyby se něco vyvrbilo, ale pojistka její matky a otce byla vysoká. Měla na to, aby si koupila jeden amulet. Věřila tomu, že ano. Sice si nemyslela, že za tohle utratí část peněz, které měla na horší časy, ale pro Lorenta to udělá. Podařilo se jí ředitele asi tak ukecat a zmást, že prostě nakonec souhlasil, ale Nailah musela souhlasit s tím, že se zapíše do jakéhosi seznamu sběratelů. S tím opravdu neměla problém. Amulet jí stál deset tisíc dolarů. No super. Nevěděla, jestli to vyjde, ale vyšlo to. Překvapivě se to povedlo. Řediteli z toho šla jistě hlava kolem, ale ona dosáhla svého. Vypsala muzeu šek, který řediteli předala. Pak vypsala ještě další, který měl pokrýt škody, co způsobil Lorent. Poděkovala, ještě asi milionkrát se omluvila a pak konečně vypadla. Nakonec to trvalo déle. Možná taky proto, že nečekala, že by to vyšlo. Ale ono ano. Nastoupila zpět do auta a odjela na místo, kde nechala Lorenta. Rychle vystoupila z auta i s amuletem, přišla k němu, zase ho obešla, aby na něj viděla. Vzala jeho dlaň, otevřela ji a vložila do ní jeho amulet. Pak se mu podívala do očí.) Je tvůj. Oficiálně. Žádné stíhání a pokuty. Je to vyřízené. (Na chvíli sklopila zrak a kousla se do rtu, než se na Lorenta zase podívala.) Chci abys věděl, že když si budeš chtít promluvit. O problémech, rodině, o čemkoliv jen budeš chtít, můžeš za mnou přijít. Svěřit se, vypovídat se. Můžu s tebou o tom mluvit, nebo jen poslouchat, to je jedno. Ale jsem tvůj přítel a můžeš se mi svěřit, můžeš se mnou počítat. Chci, abys to věděl. (Vezme ho za paži a druhou rukou mu stiskne dlaň, takže se do ní amulet schoval.) Teď bychom ale měli jet domů. (Pousmála se na něj, vzala ho svou zdravou rukou za horní část paže a dovedla ho až k autu, kde oba nasedli a ona se vydala po jejich dobrodružství do zátoky.)

(Jak... Jak si asi mohla dovolit takový drahý amulet. Podle jeho údivu a takové polootázky pochopila, že si rozhodně nemyslel, že by ho koupila. Netuší, jak jinak si myslel, že ho dostala. Není upír, aby někoho mohla ovlivnit a šamanství opravdu není o tom, aby někoho přesvědčila, že jí má dát nějaký amulet. Pěkně si za něj zaplatila.) No, řekněme, že mám u tebe nadosmrti pivo v baru zdarma. (Řekla pouze a víc to neřešila. Tenhle amulet by měl mít on. Byl jeho matky a pokud je to to jediné, co mu po ní mělo zůstat, ať to má u sebe a ne, aby to bylo někde vystavené na odiv všem. Nevěděla, že má Lorent k tomu amulet spíše negativní pocity a vjemy. Docela ji ale opravdu překvapilo, že jeho matka byla šamanka a on o těchto lidech tedy možná mohl vědět víc, než si myslela. Ovšem nemohla se mýlit víc, protože Lorent vlastně ani nestačil pořádně poznat svou matku. Nevěděl o šamanech asi o nic víc, než ona sama. Až tedy na funkci tohoto amulet, protože o ní absolutně netušila. Ani nevěděla, že něco takového existuje, ale nějak by tipla, že ten amulet rozhodně není z dílny šamanů. Spíš by to tipla na čaroděje. Zavedla pak Lorenta k autu a pak do něj sama nasedla a nastartovala motor. Vyjela z uličky a zamířila do zátoky. Chvíli jenom mlčeli. Lorent se stále díval na amulet ve své ruce a ona ho nechtěla vyrušovat z jeho přemýšlení žádným povídáním. Prostě s ním jen držela basu a mlčela. Lorent ale začal přeci jen mluvit. Ona se sice soustředila svým pohledem na cestu, ale když řekl, co řekl, přeci jen se na něj na chvíli podívala. Bylo zajímavé, že vlastně ani nepomyslela na to, že by se mohla zbavit Jacksona a celé smečky a odjet si, kam by chtěla. Spíš jí v hlavě ustrnulo to, že přišel ve svých pěti letech o matku.) Ten amulet za to nemůže, Lorente. Bylo to její rozhodnutí. Mohla odejít i bez něj. Sice by se zachovaly všechny vazby a tvůj otec by ji dříve nebo později našel, kdyby chtěl, ale není to vina toho amuletu. Amulet byl možná je ta snazší cesta, jak odejít. Ale chápu, že si na něčem svůj hněv vybít musíš, i když tahle věc ve tvé ruce na vině rozhodně není. Nevíš, co stálo za tím, že tvá matka odešla. A zřejmě se to ani nedozvíš, ale to neznamená, že tě neměla ráda, Lorente. Tehdy si navíc dítě nemohlo vybrat, u koho zůstane. Tehdy bylo automatické, že to bude otec. (Samozřejmě neobhajovala to, že utekla, i když opravdu nevěděla, proč. Mohlo za tím být cokoliv. Ne jen to, že měla plné zuby manžela a svého syna. A i kdyby Lorenta chtěla vzít s sebou, nemohla by.) Co se mělo stát, to se stalo a dopadlo to takhle. Ty jsi teď tady, já jsem teď tady... (... a přesto jsme tak daleko. Dokončila si v duchu.) Mělo to tak být.

Konečně se Kol rozhoupal k tomu, aby zavolal Klausovi a dohodl se s ním na nějakém setkání. Nedá se říct, že by se vůbec za těch pět měsíců, nebo kolik to vůbec bylo, neviděli, ale jejich setkání nebyla taková, že by měli nějak moc času se o něčem bavit. Buď kolem nich pořád někdo oxidoval a nebo se viděli jen tak třeba v baru a jenom se pozdravili. Bylo to tak jako s Rebekou, Kol prostě nepotřebuje se svými sourozenci udržovat tolik moc kontaktu, protože by si potom začali lézt na nervy mnohem víc a bylo by to v háji. Stejně nemá potřebu se s nimi vidět, protože už ani žádné novinky nikdy nemá, protože po New Orleans se všechno hned rozkřikne. Vsadil by se, že Klaus už bude vědět třeba o tom jeho malém incidentu v Zátoce. Beztak ví všechno, protože má určitě nějaké ty svoje poskoky, pokud se na něj ještě nevykašlali, a ti mu všechno hned utíkají říct. Jistě se dozvěděl i o tom, že už není Kol zasnoubený s Genevieve. Jen by ho zajímalo, jestli se k němu stačilo dostat i to, že se vrátila Claire. Ale ta mu bude stejně jedno, protože teď se musí starat o mnohem větší problémy než je nějaká zubožená a zničená holka. O problém jménem Esther. Hlavně kvůli tomu se chce s Klausem setkat, už mu přijde divné, že jejich matka stále nic nepodniká. Ale že by to bylo jen ticho před bouří? Kdo ví. Třeba se ze dne na den rozpoutá taková válka, že to nebude pěkné...
Dneska musel vstávat brzo ráno. Proč? Protože Claire. Fakt jako tohle bylo něco jako kdyby trénoval na mimino. Celé dopoledne trávil s ní - vstal, udělal jí něco k jídlu, i když věděl, že pro ni to bude hodně těžké to sníst, potom se s ní snažil nějak mluvit a být jí na blízku. Ale nemůže tu být věčnost, zvlášť dneska ne, protože musí za tím Klausem. Řekne jí, že tady dneska odpoledne nebude a že neví, kdy se vrátí. Popravdě nejradši by chtěl jít za Gen, musí s ní taky mluvit, ale nemyslí si, že by ji tady mohl nechat samotnou. Možná, že až to řekne Rebecce, tak by mohla...? Ne. Rebekah Claire nesnáší. Všichni budou rádi, když se to soužití tady přežije ve zdraví. Nedivil by se ani, kdyby se Beka přestěhovala někam jinam, třeba zpátky do Sídla. Rozloučil se s ní a vyrazil svým autem do jednoho z neworleanských barů, ve kterých se měli setkat.
Nebylo to od Plantáže příliš daleko, takže tam byl za chvilku. Vešel dovnitř a rozhlédl se, jestli někde už neuvidí sedět svého bratra, ale ne, nikde zatím nebyl. Musí se sám pro sebe usmát, vždycky mu udělalo radost, když je někde přesně na čas a první. A zvlášť, když je někde dřív než Klaus. A aspoň bude moct vybrat místo, které tady má nejradši, samozřejmě kromě baru. Sedne si ke stolku, který je hodně v rohu a takový odstrčený od těch ostatních a vyhlíží, kdy se objeví Niklaus. Mezitím k němu přijde docela pěkná obsluha a zeptá se ho, co by si dal. Samozřejmě, že si objedná svůj oblíbený bourbon, tak jak jinak. Teď sedí a čeká jednak na svoji objednávku, tak i na svého bratra.

*Dva mesiace za oponou. Dva mesiace, ktoré akoby zastavili čas a nemali sa už nikdy pohnúť ďalej, pretože kolá nešli roztočiť. A možno to tak vnímal len on, možno len preňho bol každý deň nemenný, každý pohľad poznaný a každá aj tá najmenšia vec veľká. Množstvo strán, na ktoré sa nedá obrátiť, tajomstvá, plány, spojenectvo, aliancie - to všetko zahŕňalo už len bežnú rutinu, ktorá sa stávala súčasťou ich rodiny, ich nepriateľov, ktorí stáli na každom rohu. Ich matka. Na pohľad sa zdala byť nesmrteľná, nezničiteľná, ale on vedel, že jej bytie sa každou sekundou blíži ku koncu, neprestajne sa kráti, rovnako ako sekundové ručičky hodiniek odpočítavajú do polnoci. Veľa vecí sa zmení, množstvo z nich sa napraví a ešte väčšie celkom zničí, zrúti. Ale preňho bol teraz jediný cieľ, jediné živé svetlo na konci tmavej cesty, jediná nádej, ktorá sa zdala byť bližšia ako kedykoľvek. Hayley. Niekto, komu s bezpečím ich dcéry bezprostredne dôveruje. Nechcela nič viac, ako priviesť Hope späť, obaja to chceli a práve preto bola spolupráca ešte jednoduchšia, ako by si to hociktorí z nich vedel kedy prestaviť. A presne tu sa veci naprávali, presne tu sa dávali znovu dokopy a vznikali spojenectvá, ktoré mali všetkých priviesť len a len k jednému spoločnému cieľu. Nebolo to pretože by chceli, pretože by si to želali. Jednoducho nemali na výber, museli. Bol to jediný spôsob, ako získať späť ich dieťa. Robiť to, čo mali robiť už od začiatku až do konca - spolupracovať. Možno jej plán nevyšiel a smečka mala celkom iného Alfu, ale to neznamenalo, že bola von z kola, von z hry, ktorá prebiehala pri každej hláske. Už len jej meno, jej krv, ktorá pre vlkodlakov nikdy nebola len vodou a hlavne  - vždy bola kráľovná, typ, ktorý je hodný vypočutia, hodný pochopenia, lojálnosti a úcty. Žiadne ďalšie utekanie, žiadne ďalšie skrývanie, žiadne prehry a žiadne vzdávanie sa. Vždy im mala čo ponúknuť a vždy bude mať. Len im budú musieť trochu pomôcť, aby to videli.
 Jeho steny možno stále z časti stáli, ale múry už neboli tak pevné. Či mu už niekto zrútil základy, či už s bratom, ktorý stále stál po jeho boku našli konečne spoločné slovo, či už čakal, že mu to Rebekah odpustí ako vždy...Všetka jeho zúrivosť a agresia viac nebola zasadená na súrodencoch, upla sa len k jednej osobe, a to bola Esther. Ich vlastná matka, ktorá mohla za všetko a zároveň priznala len jedinú chybu, jediné pochybenie - že z nich spravila monštrá, ktorými sú. Chce to napraviť? Chce ich všetkých premiestniť do nových tiel, dať im nový život...Ale tak to nefunguje, nikdy nebude. Tisíc rokov sa nedá len tak zmazať, tisíc nepriateľov, ktorí by neváhali ani na sekundu, pretože nemôžeš byť slabý, ak chceš prežiť...A hlavne jeho krv, ktorej sa pokúsila zbaviť a ktorá sa žiadnych nových začiatkov najskôr netýka, nebola ich súčasťou. Aj keď by mala byť. 
Všetko iné však stálo na mraze, len občas sa ohlo pod náporom vetra, len o krôčik ustúpilo do strany snažiac sa uhnúť. Ťažko povedať, ako veľmi sa ich plán posunul, ťažko povedať, či matka vidí aj za stiahnutú oponu alebo si len užíva tak skvele pripravenú hru. Divadelné predstavenie, ktoré trvá dlhšie, akoby ktokoľvek chcel. O to je však podané precíznejšie, detailnejšie, istejšie. Už nikdy viac nespraví podobnú chybu ako s Benjaminom. Ak ju pôjde zabiť a on pôjde, tak si zoberie jej život s istotou, pôjde jedine na istotu. Pretože chybovať si nemohol dovoliť - mohlo to byť ľudské, ale on nebol človek a hlavne ju nesmie sklamať. Už ani jeden z nich nesmie. 
Ohľadom Camille sa väčšina vecí s nečakaným "odchodom" jej bratranca upokojila, teda niežeby to vnímala podobne ako on. V tomto smere boli značne odklonení od toho druhého, ale nejakým spôsobom to bral ako službu. Sophie a...Marcel. Upír, ktorého meno mu tuhne na jazyku, zatiaľ čo jeho vnútro sa zalieva jedom. Síce súhlasil s tým, že sa zbavil problému, ktorý by Camille opäť ohrozil, problému, ktorý nemohol zabiť, ktorý akoby nikdy celkom nezmizol, nič to však nemenilo na jeho nenávisti. Bola až príliš hlboká, príliš rozvetvená na to, aby sa len tak vyparila. Šlo by to vôbec? Mohol všetok ten hnev niekedy ustáť? Mohol sa stratiť? Alebo v ňom možno zostane navždy, možno nakoniec opäť príde ten konečný čas a jeden z nich nadobro skončí. Obaja vedia už teraz, koho koniec by to bol. 
Okrem všetkých udalostí sa posledné mesiace tu bola jedna, ktorá sa odohrá práve dnes. Jeden by povedal, že bolo na čase, druhý, že to nemuselo prísť vôbec...Na druhú stranu, obaja stále chceli zničiť ich matku, nie je tak? Pretože, ak s tým ráta, nie je v tom už žiadna paranoja viac ako čistý zmysel. Logika, ktorá jednoducho nešla prehliadnuť. Ako sa hovorí - jeden problém sem, jeden problém tam. A Kolovo druhé meno malo byť presne také. Akoby sa podľa toho hesla riadil. Nie, naozaj ho nekontroloval, snáď po prvýkrát mal úplnú voľnosť, ktorá však bola niekde za tieňom len podmienená jeho majetníctvom, sebectvom, predpokladom, že pretečie z ďalšieho kohútika a on tento krát nebude môcť použiť žiadnu dýku, pretože nemá vlastné telo, na ktoré by mohla účinkovať. Bolo to zvláštne, občas naňho len zboku hľadieť, akoby bol úplne cudzí človek, ktorého poznal prvýkrát, ktorému nedôveroval, ktorého by pokojne zabil. Na druhú stranu stále jeho krv, ktorá sa proste nedala len tak zmyť. Avšak, jeho problémy, nič z toho, čo preňho bolo dôležité, nehralo už žiadnu rolu. Ak sa s ním chcel stretnúť, bude chcieť hovoriť hlavne o jednej veci - o ich matke. A plán? Samozrejme, ale prezradiť mu ho neplánoval. 

Prekvapiť ho nemohlo snáď už nič. Miesto preňho bolo príznačné, niečo ako druhý domov, s ktorým bol stotožnený možno viac ako s tým prvým, a to že mal potrebu po jeho drahocennej bratskej spoločnosti? S neutrálnym výrazom na tvári, ktorý akoby už od dverí kričal po letmej dávke arogancie a nadradenosti prejde dvermi baru, ktorý bol zvnútra omnoho väčší, ako vyzeral. Príliš sa nezastavuje v kroku, len trochu spomalí mierne otáčajúc hlavou do strany, keď sa rozhliada po miestnosti. Je zjavné, že niekoho hľadá, je zjavné, že už čaká, že tu dotyčný bude, akoby si vôbec nedával pri príchode načas, práve naopak. Zopne pery pevne k sebe a v momente, čo jeho oči už automaticky narazia do tých jeho, odvráti pohľad a rozíde sa jeho smerom, akoby ho snáď ani nevidel. Zrak však stále drží v prižmúrení, v nič nehovoriacom postoji. Už len pocit z toho všetkého bol iný, jeho nový zovňajšok, nové telo, ktoré nemalo s jeho pôvodným spoločnú snáď ani jedinú črtu.* Kol. *Osloví ho svojim typickým prízvukom a nechá pery trochu pootvorené, keď sa zúžia s jeho nadvihnutým obočím.* Predpokladám, že pri všetkej námahe, ktorú si vynaložil, si ma nechcel len vidieť. *A bol si viac ako istý, že predpokladal správne. Jeho tón je trochu posplietaný s iróniou, ale stále zostáva v celkom nezaujatých medziach, zatiaľ čo jeho tvár sa konečne o niečo uvoľní, ako si spokojne sadne priamo pred neho vykladajúc si spojené ruky na stôl.* Môžeš pokojne začať. *Dodá prosto, než zľahka nakloní hlavou do strany a krivo podvihne kútikom úst.* Alebo nie. Nechaj ma hádať. *Trochu nadvihne rukami do strán, než si opäť spojí prsty a priloží si hánky k brade hľadiac Kolovi rovno do tváre.* Chceš sa čo najrýchlejšie zbaviť matky, aby si sa mohol vrátiť do vlastného tela a sám sa prepichnúť dýkou, pretože bez svadby s drahou Genevieve viac nedokážeš žiť. *Možno to boli len sarkastické reči, možno dokonca istý typ provokácie, ktorý nastal najskôr pri každom ich dlhšom stretnutí, či rozhovore a možno to myslel celkom vážne.*

Seděl na svém oblíbeném místě v baru, kde už byl taky jako doma. Přesně tak, nechodil pořád jenom do Rousseau's, právě naopak. Poslední dobou se tam moc neukazoval. Naposledy to bylo, když si zašel na snídani, kterou stejně nakonec nedostal, protože tam byla Genevieve a tak trošku se spolu chytli. Vlastně ani neví, proč tam přestal tak často chodit, vždyť je to tam skvělý. Je tam relativně klid, pokud se tam nestrhne nějaká rvačka, které je stejně většinou součástí Kol. Takže bez něj tam musí být úplný klídek. Možná tam začne zase chodit víc, aby to tam začlo aspoň trošku žít, když tam poslední dobou nepořádají ani žádné akce, jako tomu bývalo v minulosti. Možná by se o tom mohl zmínit Genevieve, mohla by tam něco zařídit, aby se doma tak nenudila, když tam teď Kol nebude trávit moc času... Obsluha už mu stihla přínést jeho objednávku a Klaus pořád nikde. Jasně, že se to Kolovi nelíbí, proč také ano? Čekat na někoho, který má už docela zpoždění, to jako není dvakrát příjemný. Když si objedná druhou skleničku bourbonu, konečně ve dveřích uvidí svého staršího bratra. Vypadá jako vždycky, žádná změna u něj asi neproběhla, i když ho má teď Cami pod pantoflem. Pořád to stejné oblečení a ten samý arogantní a povýšený pohled v jeho obličeji. To bylo něco jako jeho poznávací znamení. Vážně. Kdyby byl v jiném těle, člověk by ho jistojistě poznal právě díky tomu, stejně jako Kola kvůli tomu jeho typickému úšklebku. Kol se usmívá už od té chvíle, co ho vidí, protože mu přijde vtipné, jak kouká po baru a hledá ho. Když ho konečně zahlédne a jejich pohledy se setkají, může na něm Klaus vidět ani ne tak radostný úsměv, že ho vidí, ale spíš pobavený. Celou dobu, co jde k němu, ho nespouští z očí a hádá, kdo asi začne mluvit o Esther. A nebo kdo bude první, který tohle setkání, které mělo být o Esther, zkazí řečmi o něčem jiném. "Niku," osloví ho místo pozdravu jménem stejně jako on jeho. Při jeho první větě trošku nakloní hlavu do strany a zvedne ji mírně nahoru, aby na něj dobře viděl. Na jeho tváři je překvapený výraz, že si vůbec něco takového myslí, avšak je to jen předstírané. "To nemůžu prostě jenom zavolat svýmu bráchovi s tím, že bych ho rád viděl? Dlouho jsme si nepopovídali, Niku," řekne a až moc se na něj přitom usmívá. Když ho pobídne, že může začít mluvit o tom, proč se tady vlastně sešli, pootevře na chvilku pusu a už chce něco říct, jenže jeho drahý bratříček ho samozřejmě nenechá. Pusu zase sklapne a poslouchá, copak z něj nakonec vypadne. Na tváři mu hraje ne moc milý úsměv, protože tohle přesně nesnáší. Nesnáší, když mu Klaus řekne, aby mluvil a potom začne mluvit sám a je mu jedno, že Kol chce něco říct. Zatím se ale ovládá a nepřerušuje ho. Jeho koutky, které byly doteď docela nahoře, začnou ale rychle klesat, jakmile se opováží mluvit o svatbě s Genevieve a o dýce. Moc dobře věděl, že tohle Kola naštve. Věděl to a přesto to řekl. Kol věděl, že na takové řeči dojde, i on jistě něco řekne i na adresu Cami a bude mít kecy na to, že Klaus někoho má, ale že to musel vytahovat hned takhle ze začátku? Ale tak jo, chce to, tak to mít bude. "Ale ne, Niku, blázníš? Proč bych něco takovýho dělal? Pořád je tu spousta dalších žen, nejenom zrzek. Brunetky jsou taky fajn, ale ještě víc fajn jsou blondýnky. Ale co ti o tom povídám, že?" podívá se na něj tázavě a hned pokračuje, "třeba taková Cami. Je sympatická, sexy, pracuje v baru, tudíž se vyzná v alkoholu, v posteli je jistě skvělá, takže bude dokonalá večerní společnice. No, ona vlastně je, to už vím... Co víc si přát? Kdybych neměl Genevieve, hned bych do ní šel," provokativně se na něj podívá a pokrčí rameny.

*Síce sem dnes nešiel so žiadnymi bočnými úmyslami, ale ak sa povie meno "Kol", každý uzrozumený človek musí automaticky počítať aj s ostatnými možnosťami. Musí počítať s výdržou trpezlivosti na verejných priestranstvách, ktoré bolo najskôr jedinou, i keď veľmi úbohou, výhodou, ktorú pri dnešnom stretnutí pobral. Samozrejme, vždy tu bola šanca, že sa naozaj dostanú k tomu dôležitému, ale bude to tak či tak skôr doplnok pri tom hlavnom, ktoré si s takou chuťou oplácali, akoby snáď reakcia toho druhého niečomu pomohla, alebo minimálne spríjemnila deň. Čo bola malichernosť, hlúposť, ktorá hneď na to ustala, pretože nič neznamenala, pretože nebola dostatočne silná, aby vydržala dlhšie. Neponáhľal sa, jeho kroky boli až pomalé, akoby sa len prechádzal, akoby nikam nesmeroval, akoby sa nemal dostať na jedno určité miesto, kde naňho niekto čaká. Od momentu, čo prejde dvermi poloprázdneho baru až po moment, kedy sa letmo rozhliadne po miestnosti nakoniec ukotvujúc pohľad na osobe, ktorá by mu inak bola celkom neznáma. Presne to boli tie momenty, kedy by si nikto nebol istý, ako presne sa má tváriť. Nadšenosť, či šťastie boli dva neznáme pojmy, ktoré k tomuto miestu nepatrili, ktoré celkom vychádzali z kontextu. Zostával tu však istý nezáujem, istá nadradenosť, snáď povýšená arogancia, ktorá tak často dotvárala jeho postoj, že sa mu už stala príznačnou. Príznačnejšie už mohli byť len vyhrážky a až apatická paranoja, ktorá korenila zo samého vnútra jeho mysle. Jeho oči pretnú jeho široký úsmev, akoby sa nad niečím náramne bavil, alebo to robil proste bez dôvodu. Nebolo by to prvýkrát. To naopak bolo znateľné k nemu - úškrn, úsmev, provokácia, ktorá sa väčšinou neskončila dobre. Mohol mať iné telo, jeho tvár mohla byť už na pohľad odlišná, ale výraz mu zostal a kdekoľvek bude, zostane mu vždy. Patrne prižmúri oči a trochu napne svoj postoj, ktorý nič neprezrádza, pričom odvráti pohľad niekam do priestoru a pomaly prejde až ku stolu, za ktorým sedel. Samozrejme, jeho brat mal s určitosťou svoj vlastný svet, kde bol priestor,čas aj situácia, hodná zábavy, očividne. Jeho tenká trpezlivosť pretekala už v tejto chvíli, koniec koncov, možno Kol nebol jediný, ktorý mal, čo povedať, nebol jediný, ktorý rád vysloví nahlas niečo, čo jeho ušiam spôsobí nepredstaviteľnú súhru tónov. Už typicky ho osloví, dodávajúc do jeho mena letmý nádych písmena "u", pri ktorom by sa dalo hádať, či tam vôbec bolo alebo nie. Pri zvuku jeho mena jemne podvihne obočím a jeho oči sa zúžia o niečo viac nevediac, či je to ešte vôbec možné. On a Rebekah, nikto iný. Narozdiel od ich sestry to od neho avšak bolo viac ironické, než familiárne. Samozrejme, obaja tu dnes boli kvôli niečomu, obaja mali zjavne isté zámery, ktoré by spolu mali prebrať. Rozhodne sem neprišiel preto, aby sa naňho pozeral, zas takou mienkou a predstavivosťou neoplýva. Možno práve preto jeho naoko prekvapený výraz celkom prehliadne, ignoruje, akoby ho ani nechcel vidieť, alebo mu možno bol proste ukradnutý. Mal na jazyku hneď niekoľko slov, ktorými by si obohatil charakteristiku. Na niekoľko sekúnd má tendenciu prevrátiť oči, ale nakoniec len trochu pootvorí pery a na chvíľu sa pozrie niekam do strany stola nesledujúc nič konkrétne.* Ak by na tvojom mieste sedel ktokoľvek iný, možno by ma to dokonca chytilo za srdce, braček. *Jeho ústa sa pretiahnu do poniekiaľ trpkého poloúsmevu, ktorý je sprevádzaný jeho vážno-uvoľneným výrazom, ktorý sa neustále strieda. Na jednu stranu tu bola Esther, na druhú mal tendenciu opomenúť záležitosť, s ktorou bol popravde nanajvýš spokojný. Sám povedal, že Genevieve sa nikdy nestane súčasťou ich "skvelej" rodiny a bola to pravda. Mal pocit, akoby sa v podobných veciach snáď nikdy nemýlil, akoby čokoľvek odmietal nakoniec nabralo hmatateľné rozmery. Bolo zvláštne, ak jeho postoj voči nej bol po tom všetkom tak nezaujatý? Akoby sa smrťou ich oboch skončil aj akýkoľvek typ vzťahu, akákoľvek vec, ktorá tam predtým bola a už nikdy sa nevráti späť, pretože je celkom vytrhnutá, preč, vlastne už možno ani neexistuje. Práve preto možno pokračuje, práve preto Kola nenechá, aby niečo povedal, než to urobí on. Jeho ruky spočívajú stále na stole, jeho výraz, akoby sa razom naplnil omnoho väčším sarkazmom, než s tou trochou, ktorá tam bola doteraz. A Kol? Už od začiatku sa netváril práve nadšene, akoby ho snáď otravovalo, že ho prerušil a popravde, vôbec sa mu nečudoval. Nečudoval sa, keď mu pomaly poklesol úsmev, nečudoval sa, keď sa jeho tvár automaticky obrní v zmysle ovládania, ktoré plynulo z toho, ako veľmi nepríjemná preňho práve táto pravda bola. Áno, naozaj nemal jediný problém to povedať a urobil by to znovu, pretože za ten pohľad, za ten mu to stálo. Niekoľko veľmi krátkych sekúnd zaznie medzi nimi tenké ticho, ktoré tento krát nepreruší on, ale jeho brat. Pomaly si priloží hánky o pery, ako naňho letmo hľadí a počúva jeho slová, pri ktorých sa mu na čele automaticky robili nepatrné čiary, akoby bol z časti pobavený a z časti predčítal, že s tým niekde smeruje a jemu sa to ani náhodou nebude páčiť. Vlastne nie, tu sa nedalo hovoriť o nejakej prijateľnosti, či o zlom vneme - to boli príliš slabé slová, ktoré by to nepokryli ani z milimetra, ani z tej najmenšej časti. Pretože napriek jeho krehkej dôvere, nad ktorou vždy prevyšuje jeho paranoja, zasiahne do medzí, ktoré nie sú ani zrovnateľné s jeho naničhodným bytím. V momente nakrčí obočím a zopne pery pevne k sebe odpočítavajúc priam sekundy, než skončí, akoby jeho ústa strieľali posledné guľky a keď skončia, tak môže vyjsť zo štartu, na ktorom ešte stále stál. Vlastne sa niekoľko sekúnd ani nepohol, akoby mu len hľadel do tváre a celkom zamrzol, akoby sa nemal pohnúť už nikdy. Nemal pochybnosti o tom, že Camille Kola poznala, sama mu raz povedala, že ho stretla, len sa príliš nezmienila, že to bolo opakované. Hm. Jeho tvár je zomknutá stále viac a viac, mohol na ňom vidieť, že pohár trpezlivosti prakticky pretiekol už dávno a teraz ho drží možno tak sila božia, pretože k ničomu inému sa to prirovnať nedalo. Pomaly pootvorí ústa, jeho oči ho v tú chvíľu priam prepaľujú až do morku kostí.* Povedz ešte jedno slovo a vytrhnem ti pečeň. *Prenesie bez hocijakej irónie, bez hocijakého sarkazmu, ktorý by naznačoval, že to nemyslí vážne, pričom sa cez stôl pomaly nakloní o niečo bližšie a hladí mu spriama do jeho mizernej tváre zapierajúc sa lakťami o stôl. Pretože, popravde, práve v tejto chvíli by s tým nemal jediný problém. Jeho tón je naopak chladný, až nevraživý, nakoľko to, čo mu Kol naznačil, prakticky podal priamo pred nos, preňho neboli len hlúpe reči...* Niečo s tebou nie je v poriadku. *Dodá akosi nebezpečne po tichu nakláňajúc hlavou letmo do strany.* Akoby ti niečo chýbalo. *Jeho hlas je priam nečujný, ale jediným dôvodom bolo publikum, ktoré nepotrebovali priťahovať.*  Oh, už viem...*Vydýchne až príliš zostra a s nulovým pobavením sa krivo uškrnie.* Nesmrteľnosť. *Dodá napokon, akoby celý ten čas smeroval presne k tomuto bodu, ktorý bol pre Kola vlastne životne dôležitý.* Vieš, Kol...*Pomaly zíde očami niekam nižšie, ale len ťažko by identifikoval, na čo presne sa pozerá, aj keď mu to do niekoľkých sekúnd naznačí na vlastnej koži. Prstami sa priam zaryje do jeho ruky, ktorá práve držala skoro poloprázdny pohár.* ...Máš vážnu tendenciu zabúdať na svoj krehký, *ruku mu silou vykrúti do strany, len tak-tak, aby mu ju nezlomil,* krehký...*Prenesie opäť hladiac mu priamo do očí s výrazom, akoby sa práve nič nedialo, akoby sa vlastne ani nevyhrážal vlastnému bratovi. Ale to presne robil, delili ho možno tak nitky od toho, aby vstal, nikty od toho, aby trochu zosilnil tlak.*...Krehký život. *Dokončí nakoniec s odseknutím, pričom mu ruku sprudka pustí a celkom ju vytrhne od pohára, ktorý tento krát uchopí on a spokojne ho presunie po stole smerom k sebe.* Môže to byť idiotizmus, alebo skôr šialenstvo, ktoré beží našou rodinou. V tvojom prípade je to prakticky cválanie. *Presie, ako sa v jeho hlase nesie jasná známka rozhorčenosti, pričom v druhom momente prevráti pohár do seba a presunie ho už prázdny späť pred Kola. Jeho tvár už zdobil poloúsmev, ale nijako milý, nijako naznačujúci koniec, zatiaľ čo jeho telo bolo znovu mierne nahnuté k druhej strane stola.* Ale môžeš si byť istý, že ak sa jej tvoje bastardské ruky ešte raz dotknú, natriem si plátno s tvojou krvou a potom to pošlem Genevieve ako súčasť interiérovej dekorácie...*Jeho hlas bol opäť stíšený na minimum, to mu ale neuberalo na istotne.*...Bratu. *Áno, v tejto chvíli možno bol jeho úškrn už viac ironický, ale trval necelú sekundu, než ho opäť nahradil ten známy arogantný výraz. Pohodlne sa oprie o sedačku a trochu nadvihne tvárou dohora, akoby mu to snáď malo pomôcť, aby naňho videl ešte lepšie. Pravdou však bolo, že nemohol mať vhodnejšie miesto.* Vyzerá to tak, že toto stretnutie bolo nad mieru zbytočné. *Prenesie po niekoľkých sekundách už naoko pokojným hlasom.* Obávam sa, že nestojíme na celkom rovnakej strane...*Pravdou bolo, žeby si tým istý nebol nikdy, nie pri Kolovi. Vie, že chce matku zabiť, ale to ešte neznamenalo, že ich strana bola spoločná, alebo vôbec podobná. Esther bola jedna vec, ale všetko okolo toho, vec druhá.*

Pravdou je, že Kol je už od začátku takový, že je z něj vidět přesně to, co většinou, když se snaží někoho vytočit - ten jeho provokativní úsměv a pohled, kterým se vám zavrtává až bůhví kam. Možná si ani neuvědomuje, že to dělá, že se na něj takhle dívá, prostě je to v něm. Kol je Kol a Klaus je Klaus, oni dva se vždycky budou navzájem provokovat, i když se dneska měli setkat za vidinou nějaké domluvy ohledně zabití Esther. Kol by se vážně rád na něčem domluvil, rád by byl zapojen v pláně na její zabití, ale aby se dozvěděl aspoň něco, musel se Klausovi ozvat sám. Byla to snad jeho hrdost, která jeho bratru bránila v tom, aby mu zavolal první? To mu tolik vadilo, že Kol přijal nabídku jejich matky? Ví, že důvěra mezi nimi nikdy nebyla tak silná jako mezi Klausem a Elijahem, ale přeci jenom to jsou bratři a podle toho, co Nik vždycky říkal, rodina je pro něj hodně důležitá a většinu toho, co dělá, dělá pro ni. Musel přece vědět, že Kol by tohle nikdy neudělal, nikdy by nešel sám od sebe za Esther, aby mu dala nové tělo, na to se měl popravdě až moc rád. Ale ještě víc rád než sebe má rád Genevieve. Není si ani jistý, jestli se Klaus od někoho dozvěděl, co se tenkrát u Esther stalo. Možná ne. Tak kdo by mu to mohl říct? Akorát tak Genevieve a Elijah nebo Kol. Gen to asi nebyla, Kol taky ne, takže zbývá jen další z jeho bratrů, který tam byl s ním. Je možné, že řekl Nikovi, jak to tenkrát bylo? Popsal mu to, v jak zuboženém stavu tam Gen byla? Řekl mu, že Kol byl úplně na dně, že byl jako slaboch? Ne, tohle mu rozhodně nemůže nikdo vyčítat a už vůbec ne Klaus. Kol tohle udělal pro Gen, která už dávno do jeho rodiny patřila a udělal by to znovu a neváhal by ani vteřinu. Ale co Niklaus? Byl by schopen toho samého jako on? Dokázal by se obětovat, aby zachránil někoho, koho má tak moc rád, koho miluje? Nebo by ho nechal zemřít a za nějakou dobu by se smířil s tím, že je navždy pryč? Kol tohle neví a netroufá si hádat, jak by na jeho místě jednal on. Někdy mu přijde, že jsi jsou tak podobní a někdy, že si nejsou podobní zase vůbec. Klaus nevypadal, že by byl zrovna dvakrát rád, že svého nejmladšího bratra vidí. Kol si myslel, že už to mezi sebou tak nějak mají vyřešené - Klaus se nebude míchat do Kolových záležitostí a naopak. Tohle platilo, ale až nějak moc dobře. Klaus by se o něj nikdy nepřestal tak úplně starat. Určitě by se o něj nikdy nepřestal zajímat, stejně jako se nikdy nepřestane zajímat o Rebeku a o Elijaha. Je to snad tím, že před sebou vidí někoho úplně jiného, než je Kol? Blonďáčka, který není jeho bratrovi vzhledem ani trochu podobný? Nebo je to tím, že ho zklamal? Ale zase jsme u toho, Kol neměl na výběr. Kdyby si dokázali v klidu sednout a promluvit si o tom všem, kdyby byl jeho bratr schopný mu říct, proč mu to všechno vadí. Řekl by mu, že to, co udělal, bylo špatné? Opravdu až tak nemá Genevieve rád a nepřeje Kolovi jeho vztah? Kéž by mu někdy dokázal číst myšlenky, aspoň by tu byl jeden způsob, jak se dozvědět, co si myslí a co má na srdci. Klaus je zabedněný, podle Kola toho nikdy nemyslí moc upřímně a zvlášť k němu je vždy sarkastický a překypuje ironií. Oba dva se navzájem pozdraví, jako většinou to není žádné 'ahoj', ale jen vyslovení jména toho druhého. Neví, že on v tom, jak jeho jméno vyslovil, slyšel takovou ironii, protože to tak nebylo. Tohle řekl na svůj vkus ještě docela normálně, vždycky mu říkal Niku. Niklaus je moc dlouhé a Santa Klaus už jeden je. "Přede mnou jsi nikdy nedal moc velký průchod svým emocím, takže já naprosto chápu, že všechno to, že jsem ti zavolal, a že jsi mě konečně viděl, na tebe pořádně dolehne až z baru odejdeš," usměje se na něj až moc mile. Jojo, už to začínalo. Takovéhle nevinné pošťuchování v jejich případě neznamenalo nic moc dobrého. Ale tak přece se chtějí bavit o Esther a o tom, jak ji konečně dostat na kolena. Potom, co si naproti němu Klaus sedl a začal mluvit, to šlo všechno do hajzlu. Proč? Protože začal mluvit o věcech, do kterých mu nic nebylo. Neměl se o to vůbec zajímat, nebyla to jeho věc od té doby, kdy Kolovi sám řekl, že se o něj a jeho život už dál zajímat nebude. Tohle je čistá provokace a to se Kolovi nelíbí a rozhodně si to nenechá líbit. Nikdy nebyl takový, vždycky se bránil a dneska se bude bránit sakra hodně. Sice ne moc čestným způsobem, když k tomu použije Cami, ale co jako? Klaus se také navážel do jeho a do Genevieve, pořád na ní něco měl a je si jistý, že to, co řekl, je jen jedna z mála věcí, které měl na její adresu na jazyku. V jeho výrazu bylo vidět, jak ho to štve, co říká. Jeho úsměv doslova zmizel před očima a Kolova tvář teď byla na chvíli naprosto vážná. Uvnitř něj to totiž vřelo. Je si ale jistý, že potom, co přeruší ticho a řekne to, co říct chce, to bude vřít v Klausovi. A bude zázrak, když to nevybouchne. Tohle bylo oproti tomu, že Kola přerušil a nenechal ho mluvit, úplné nic. Naštval ho, a to pořádně a Kol mu to oplatí stejně, ne-li ještě hůř.
Nenapadne ho samozřejmě nic jiného, než začít mluvit o Cami, doufal, že je do ní fakt takový blázen, že ho to naštve až k nepříčetnosti. Okamžitě, co o ní začal mluvit, je vidět, že Klausovým uším to zrovna moc nelichotilo, právě naopak. Nedivil by se, kdyby mu začaly praskat ušní bubínky a kdyby chtěl okamžitě přestat Kolovy kecy poslouchat. Ale ne, to ani náhodou, Kol nepřestane, dokud nebude mít dost. Oko za oko, zub za zub. Klaus se navážel do Gen, on řekne něco o Cami. Byla vážně skvělá. Dalo se s ní pít, povídat, dokonce využívat ji i proti Klausovi... Po celou dobu své krátké a provokativní řeči o Cami z Klause nespustí oči ani na vteřinku, protože nechce, aby mu unikla jakákoliv, byť jen nějaká malá reakce. Ale on jako by stuhnul a nedělal vůbec nic. Kol ani nevěří, že by se po tomhle snažil nějak uklidnit, protože to by se mu stejnak nepodařilo. Asi jen hledá ta správná slova, která odpovědět a nebo se ovládá, aby ho na místě nezabil. Kol doufá v tu první možnost, protože sice má dost síly jako čaroděj, ale Niklaus je mocný hybrid a ještě proti němu ani nikdy jako čaroděj nebojoval. A nechtěl. Vidí tu zlost v jeho očích, když konečně promluví. A že to nejsou právě moc lichotivá slůvka. "Takže ty ses rozhodl, že mi budeš vyhrožovat, Niku? A uvědomil sis, že teoreticky bys ty játra vytrhl mně, ale prakticky by to byla játra toho chlápka, kterýmu jsem ukradl tělo?" podívá se na něj tázavě a potom dodá ještě jednu věc: "A navíc, ty mě stejně nechceš zabít," poví až moc sebejistě. Klaus by ho nezabil. Jo, propíchl dýkou a strčil do rakve, to jo, ale zabít? Ne. I když slyšel v jeho hlasu, že to, co řekl vážně, on se ho nebál. Niklaus totiž přesně tohle chce - aby z něj měli lidi strach. Sleduje, když se k němu nakloní o něco blíž, ale nic neříká. Čeká na bratrova slova a dal by ruku do ohně, že to bude buď zase nějaké navážení do Gen a nebo vyhrožování. Spíš to druhé, to dělal pořád. Nebyl člověk, kterému by snad nikdy nevyhrožoval. Mírně pozdvihne obočí, když řekne, že s ním není něco v pořádku. Zatím si ani nezačíná domýšlet, co tím měl na myslí a poslouchá ho dál. Každé jeho slovo, celou dobu se mu při tom dívá do očí, jako by mu chtěl dát najevo, že z něj strach opravdu nemá. Se slovem 'nesmrtelnost' se na jeho tváři objeví jenom malý úšklebek a potom nepatrně zavrtí hlavou. Poté se zase vrátí k jeho tváři, ale on už se nedívá na něj, nýbrž někam jinam, dolů. V tu chvíli mu rukou projede ostrá bolest a tvář se mu zkřiví bolestí. Bolelo to sakra hodně, už jenom to, že mu tam zaryl své nehty. A to, co přišlo potom? Muka. Ještě předtím, než mu začne ruku kroutit do strany, stačí pustit skleničku, která zůstane netknutě ležet na stole. Klaus mu připomene, určitě milerád, že si nedává moc velký pozor na svůj život, který je teď až moc obyčejný a zranitelný. Ne, už není nesmrtelný a popravdě? Kolovi to vadí. Miluje magii, zbožňuje ten pocit, když jeho tělem proudí, ale nesmrtelnost a jeho vlastní tělo? To bylo něco jiného. A skvělého. Připomněl mu, jak málo stačí k tomu, aby zase umřel, tentokrát asi napořád. Kdyby chtěl, mohl by to ukončit už tady, ale asi nechce. Když mu ruku konečně pustí, stáhne si ji blíž k sobě a podívá se na ni. Pořád je v jeho tváři vidět, že ho to opravdu bolelo. Tu bolest ale přemůže a podívá se zpátky na Klause, který mu vzal jeho pití přímo pod nosem. "Já mám šílenství možná po matce, ale ty tu svou paranoiu a strach? To máš jako po kom?" podívá se na něj, ale v jeho tváři není žádné pobavení, mluví vážně. Tím, co teď řekl, si není úplně jistý. Tím strachem. Klaus vždycky působil tak, že se ničeho nebojí, ale podle Kola je to blbost. Za celé ty roky byla jenom jedna věc, ze které měl strach - Mikael. Ale teď? Klaus už podle něj není takový jako předtím. Teď je jeho strach mnohem větší než kdy jindy. Sice už tu není Mikael, ale je tu jejich matka, která ohrožuje jeho dceru, Kolovu neteř. Jistě se dozví i o jeho vztahu s Cami. Esther je má v hrsti. Tohle je všechny drží svázané, láska k někomu, koho mají hodně rádi. Po jeho dalších slovech se k němu tentokrát nakloní on a zadívá se mu do obličeje. "Ty ses Genevieve taky nedotknul jen jednou," řekne až podivně klidně. Nemůže uvěřit tomu, že Klaus uvěřil těm lžím, které tady Kol řekl. Vždyť to ani neměl brát nějak vážně, mělo mu dojít, že to jsou jenom výmysly. Copak ho dostatečně nezná? Copak nezná Cami? Ta holka je čestná, tohle by snad nikdy neudělala, a už vůbec ne s Kolem. Zase si sedne normálně, zády se opře pořádně o opěradlo židle a zavrtí hlavou, když Klaus řekne, že to celé bylo zbytečné. Uchechtne se, když se mu svěří se svou 'obavou', že nestojí na stejné straně. Jako vážně? "Myslím, že se oba dva chceme zbavit Esther, takže bych řekl, že je ta strana úplně stejná, Niku," řekne a chvíli se na něj dívá. "Chci znát váš plán a chci se podílet na její smrti, jasný? Mám k tomu důvody, stejně tak jako ty."

*Ak by ho nepoznal, tak by mohol so spokojnosťou na srdci prehlásiť, že ho sem zavolal, aby ho vyprovokoval, alebo hocijakým spôsobom rozhorčil už len svojou prítomnosťou. Jeho tvár bola iná, cudzia, ale jeho pohľad známejší ako ktorýkoľvek. Nikdy by to na sebe neskryl, niežeby sa o to vôbec snažil, nieže by sa unúval niečo skrývať. Prakticky ho so spokojnosťou v očiach volal priamo k sebe, ťahal ku stolu, ktorý vybral, možno si ani patrne neuvedomujúc problému, ktorý medzi nimi nastal. Bolo to tak koniec koncov vždy a niečo, čo sa budovalo tisíc rokov sa tak ľahko nezmení, nikdy nezmení, i keď tu možno boli časy, keď so svojím bratom aspoň naoko vychádzal – pri ňom je to však veľmi  vrtkavé slovo. A práve preto mu nedôveroval, nikdy mu nebude môcť veriť tak, akoby ktorýkoľvek z nich potreboval. Pretože dôvera – to medzi nimi chýbalo vždy. Horší na tom bol fakt, že ani jeden z nich nerobil nič preto, aby sa to obrátilo, napravilo, ak to ešte vôbec bolo možné. Bol si nanajvýš vedomý toho, čo od neho Kol bude chcieť. Určite tuší, že má nejaký plán, pretože on má vždy plán, a s určitosťou sa bude chcieť pridať, pretože zničenie ich matky je samozrejme aj v jeho záujme, čím si bol istý. Avšak vec, ktorou si až tak istý, prakticky vôbec istý, nebol, je, žeby mu ho mohol vyzradiť a on niečo nezbabral. Pretože, úprimne, kedy Kol niečo nepokazil, kedy mu nenarušil plány, alebo sa o to aspoň nepokúsil, či už v slepom omyle, ako pri Benjaminovi, alebo so štedrým úmyslom? Nemohol sa naňho celkom spoľahnúť, nemohol sa naňho spoľahnúť v ničom, aj keď jeho moc, ktorá mu nahradila nesmrteľnosť by sa dala preniesť aj ako letmý prínos. On od neho však nič nepotreboval, teda aspoň dúfal, že nebude, i keď by bolo možno pekné môcť presvedčene povedať, že so svojím bratom stoja proti matke pri sebe, že ho potrebuje na svojej strane rovnako ako Elijaha, momentálne si nie je celkom istý, či by sa to niekedy stalo pravdou. Samozrejme, na rodine mu záležalo, a Kol bol jej súčasťou, ale teraz bol smrteľný, teraz by si sám namiesto nej vybral vždy Genevieve, ktorú každý mohol proti nemu tak ľahko použiť. A nebol to len tak niekto, bola to ich matka, ktorá to už predsa raz urobila a dostala od neho presne to, čo chcela. Vedel o tom, čo jej urobili, ona aj Finn, možno z časti chápal aj jeho dôvody, ktoré ho donútili urobiť preňho nezbytné rozhodnutie a prijať niečo, čo najskôr sám nechcel, ale nemenilo to nič na fakte, že ju nechal vyhrať. Žeby pre Genevieve obetoval všetko, a to...To mohlo byť v týchto časoch nebezpečné pre nich všetkých, ak by ho nejako zasvätil. Mohol mu vyčítať jeho city? Mohol by mu vyčítať, že preňho bola podstatnejšia ako ktokoľvek? On by to nikdy neurobil, vedel, že nie, jeho nesmrteľnosť, moc, boli preňho až príliš kľúčové, pretože bez nich...Bez nich by bol slabý a aj tak by svoju rodinu neochránil. Neochránil by Hope. Preto boli tak iní, preto boli tak odlišní a preto spolu nikdy nebudú v ničom celkom súhlasiť. Nech si už práve myslí čokoľvek, možno to robí z časti aj preňho, ak ho z toho odstrihne, možno vôbec nepotrebuje byť súčasťou ich plánov a ohroziť niekoho, kto je preňho dôležitý, pretože to zvládnu aj tak. Nezastaví sa, kým ich matka nebude mŕtva – nenávidel ju. Nenávidel ju tak veľmi, žeby pokojne zničil aj samého seba, len aby ju stiahol dole. A jeho arogantný pohľad? Nemal nič spoločné ani tak s Kolom samým, ako s rozhovorom, ktorý ich čakal, pretože si bol vedomý toho, že sa tak ľahko možnosti, ako zničiť Esther, nevzdá a on mu ju nebude chcieť dať. Raz sa mu rozhodne veriť, znovu ho sklame a...Stane sa to isté, čo už v minulosti. Mali šancu zničiť nepriateľa, mal šancu ho zabiť a on? On mu to prekazil. A čo nasledovalo? Jeho dcéra skoro zomrela, Hayley našťastie prežila, ale ako hybrid, z Genevieve sa stal upír a on zomrel. Možno jeho pomoc nejako využije, ale plán mu nezverí, nikdy. Presne tak, ako nikdy nebude prehliadať rozhodnutia, ktoré urobí. Vinil ho za to, že sa vzdal nesmrteľnosti, vinil ho za to, že zo seba urobil tak ľahký terč. Áno, možno mal moc čarodeja, ale oproti pôvodnému telu, to bola len smietka, nič. Dopustil to, aby sa stal slabým, slabším, ako sa možno cítil, keď vo svojich očiach nemal žiadne východisko k tomu, aby Genevieve zachránil – nevyčítal mu to, že to urobil, ale toho následok. Nemohol si pomôcť a nikdy by to tak nepriznal, to by už radšej povedal, že ich zradil, že zradil rodinu, keď prijal ponuku od matky, než to, že mu jednoducho nebolo po chuti, že bol smrteľný, že ho niekto mohol pripraviť o život a že žiadna druhá strana, z ktorej by sa mohol dostať späť...Už neexistovala. Práve preto reagoval na Elijaha tak, ako reagoval, preto radšej zavrel ich sestru, Rebekah, do rakvy – nechcel, aby sa z jeho súrodencov stali tak ľahké terče pre ich nepriateľov, možno to nechce ešte viac ako pocit, že ich matka má prevahu. Takže nie, neprestal sa o neho zaujímať, ale už dávno to prestal ukazovať, čo i len svojím vlastným spôsobom, akoby ho vážne nechal celkom ísť, akoby mu vážne dal voľnosť, ktorú vždy chcel, ale pravdou bolo, že len naoko predal kontrolu niekomu inému. Predtým to bola Genevieve, teraz? Teraz by si ju možno mal zobrať späť, rovnako ako dýku, ktorú mu priniesla. Svoje dôvody si však nechával pre seba a Kol sa ich najskôr nikdy nedozvie, nikdy sa nedozvie ich pravé príčiny. Prečo zrazu tak odcudzuje Genevieve? Prečo z niečoho, čo už považoval za súčasť, robí niečo, čo sa nikdy nemalo stať? Raz mu povedal, že chce, aby bol šťastný...Avšak, nie za túto cenu, nie za cenu, že ho človek, ktorý ho robí šťastným, ťahá dole. Pri nej bol zraniteľný, robila ho slabým, prislabým na to, že stáli proti niekomu, ako je ich matka...Ktorá o každom vedela skoro všetko, úplne všetko. Všetky slabosti, všetky obavy, strachy, možno preto sa ani on pred Camille ešte celkom neotvoril, možno to nechcel urobiť vôbec, pretože ak by ju nechal ísť až tak...hlboko, tak ďalej, tak by ho robila slabým, rovnako ako robí Genevieve Kola. Lenže chcel niečo také jeho brat vôbec počuť? Zaujímalo ho to, prečo mu to tak vadí? Najskôr nie. Jeho názor mu bol proste ukradnutý, a to čo urobil, jednoducho nepovažoval za chybu, ktorá ešte bude mať následky, pretože to, že zo seba urobil pôvodného, ktorý ide zabiť...Mohlo byť fatálne. Nič z tohto pred ním najavo však nedá, namiesto toho sa celý jeho postoj stavia k irónií, nejaké jeho pocity, zostávajú trčať hlboko vo vnútri nevediac, ako vyjsť hocijakým spôsobom na povrch – a preto sa naň nedostanú nikdy. Preto vyzerá, akoby ho nič okolo Kola viac nezaujímalo a nemal dokopy ani nič, čoby dal vôbec najavo. Pri jeho slovách len letmo podvihne kútikom úst  a nepatrne pokýva hlavou zo strany na stranu.* Tvoje fantazírovanie ma vždy dokáže pobaviť, Kol. *Poznamená poniekiaľ sucho, aj keď jeho tón môže niekomu, kto ho nepozná, pripadať priateľský, z časti dokonca milý. Zatiaľ to nevidel ako provokáciu, viac, ako niečo, čo bolo v ich prípade pri každom stretnutí. Dve deti, ktoré do seba stále drgajú, avšak nateraz nie príliš výrazne. Samozrejme, že hlavnou témou by mala byť Esther, ale to Kol mu koniec koncov volal, to Kol niečo chcel, chcel sa pripojiť, nie Klaus, takže preňho s ním preberať ich matku také dôležité ani v princípe nebolo. Práve preto by si mohol neustále pokladať jednu a tú istú otázku – čo tu vôbec robí? Dopredu si dôveru v svojho brata zakázal, odmietol a nebolo tu nič, čo by mohlo zmeniť jeho názor. Napriek tomu pred ním práve teraz sedí a hľadí mu rovno do tváre nenechávajúc na sebe poznať jedinkú vec. Možno práve preto sa ku Esther už od začiatku skoro vôbec nedostanú. On však nepoznal niečo, ako zahryznúť si do jazyka a mlčať, prečo by to mal robiť? Odcudzoval to, čo Kol urobil a ešte viac odcudzoval osobu, pre ktorú to urobil, v konečnom dôsledku bol spokojný s tým, že žiadna svadba sa nekoná, aj keď všetci už Genevieve z nejakých dôvodov považovali za súčasť rodiny, tak skoro oficiálne to nebude. Vo svojich slovách vyjadrí priam spokojnosť k tomuto úkazu, k tejto situácií, ktorá sa ho podľa Kola najskôr ani netýkala, ale pravdou bolo, že z časti to zasahovalo aj do jeho záležitostí, nebola jedna z nich, nikdy nebude, aj keď ju všetci prijmú, ona nie je Hayley. Nemal by sa o to snáď zaujímať? Nemal by sa zaujímať tým pádom ani o to, ak Kola nakoniec starosť o ňu privedie k vlastnej smrti? Pretože ak to znamená presne to, tak prosím, krv môže byť občas aj priesvitná tekutina bez zmyslu. Môže len vidieť, ako mu jeho široký úsmev, ktorý akoby sa nedal ničím zmyť, zrazu pomaly mizne z tváre, akoby snáď trafil nejaký vypínač, ktorý celkom obrátil spokojnosť vpísanú v jeho očiach na presný opak. Bol si skoro istý, že v jeho vnútri sa každá jeho bunka snaží sama vybuchnúť, jeho vážny pohľad však nenechával prechodu ničomu, nechával dvere zatvorené, akoby sa snáď sám chystal na niečo iné, na niečo, čo Klausovi zďaleka nebude pochuti. Čo vlastne vôbec čakal, keď sa rozhodol, že mu povie niečo také? Čakal, že ho to rozzúri do nepríčetnosti, ale veril si natoľko, že jeho život je celkom v bezpečí? Nechcel, aby o nej hovoril, nechcel, aby sa o nej vôbec zmieňoval, aby sa s ňou vôbec niekedy stretol. Pretože Kol nebol Elijah, nebol to brat, ktorý má svoju úroveň, bol to niekto, kto by na ňu bol schopný stiahnuť,  niekto, komu by mal v momente oddeliť paže od ramien, aby to nemal niekedy šancu urobiť. Musel mať až príliš nízky prah sebazáchovy, sebavedomie mu však nechýbalo, mal najskôr pocit, akoby bol pri ňom v úplnom bezpečí, pretože on by predsa vlastného brata nezabil, on by mu vážne neublížil, všakže? V tomto momente naňho hľadel ako na nepriateľa, niekoho, kto sa mu priečil, švába, ktorého mal chuť zašliapnuť. Nie, veril by snáď tomu, žeby toho bola Camille schopná, predsa jej povedal, že jej dôveruje, problém bol v tom, že Kolovi ani zďaleka a bolo jedno, či bol upír alebo čarodej, stále bol ochotný urobiť mnohé veci, aby mu nejako oplatil krivdy z minulosti. Mal mu vytrhnúť jazyk už v tej chvíli, čo preniesol jej meno. Jeho oči sú prižmúrené v ostrom pohľade, aj keď jeho tvár si stále drží až kamenný výraz, chladný – tvrdo zvraštené obočie a zopínajúce sa prsty však svedčia po niečom inom.
Kontroloval sa, teda sa aspoň snažil udržať na uzde, i keď nemusel. Na týchto ľuďoch mu nezáležalo, po tom všetkom, čo sa v tomto meste dialo, by to bolo už aj tak jedno. Možno však len vyčkával, vyčkával na to, kým celkom dohovorí, než sa nejako prejaví, než mu dá najavo, že zašiel až príliš ďaleko na to, aby to bol schopný prejsť, či tolerovať a ak si po tomto myslel, že bude pripravený s ním niečo zjednávať, bol na obrovskom omyle. Poháňala ho zlosť, chladný hnev, ktorý za mu zabáral do každej časti tela. Jeho pery boli priam zomknuté o seba nevyzerajúc, že sa ešte  vôbec otvoria, jeho zrak sa ani na sekundu nespustil z Kolovej spokojnej tváre. Nakoniec však predsa len konečne prehovorí, pričom všetkom jeho tón vyznie viac ako vážne. Možno nečakal na nič iné, než na to, kým to urobí. Možno v túto chvíľu stačila ešte jedna kvapka a už by sa o nič nestaral, pretože ak niečo sebecky robil, nezaujímali ho pritom pocity iných. Pravdou však bolo, že Niklaus sa nikdy nedokázal ovládať, bol až príliš horkokrvný, zlosť až príliš jednoducho planula. Keď sa mu Kol rozhodne odpovedať na niečo, čo odpoveď vôbec nepotrebovalo, len trochu nakloní hlavou do strany, zatiaľ čo jeho pohľad sa stane ešte o niekoľko odtieňov ostrejší, ak to vôbec bolo možné.* Ale ty si ten, kto by cítil bolesť. *Prenesie tichým hlasom, nečujným, akoby sa snažil, aby príliš nenaznačoval, ale jeho až apatická zlosť bola patrná. Bolo mu jedno, či by roztrhal telo niekoho úplne iného, pokiaľ by v ňom bol jeho brat, vlastne to celú situáciu robilo ešte jednoduchšiu, mohol by si pokojne predstaviť, že zabíja niekoho celkom iného. Nepatrne podvihne obočím a tvrdo zopne sánkou. Jeho brat očividne trpel až prílišnou sebadôverou, vždy s ňou mal trochu problém, preto často končil s dýkou v srdci a so zadkom v truhle. Na niekoľko sekúnd sa pozrie letmo do strany, než sa s kamenným výrazom na tvári vrátiť späť k nemu.* Urobil som už množstvo vecí, ktoré som nechcel.  Mal by si vedieť lepšie, ako zahrávať sa s nimi, Kol. *Opäť sa mu vyhrážal, nerobil to predsa stále? Nie, bolo to len varovanie, pretože ak by pred ním nesedel jeho brat, ale niekto, kto by si dovolil s ním hovoriť práve takto, na žiadne varovania by sa ani neunúval. Na druhú stranu až príliš dôveroval jeho familiárnym inštinktom, až príliš veril tomu, čo všetko by Niklaus neurobil, čo bolo dosť prekvapujúce vzhľadom na to, že dôvera medzi nimi bola skoro nulová.
Pomaly sa k nemu začne nakláňať vyzerajúc, že sa mu chystá len niečo povedať a možno by to malo byť všetko, možno by svojej zlosti mal zatiahnuť uzdu a zostať navonok celkom pokojný, lenže pri predstave, ktorá sa mu v paranoji rodila v hlave, to nebolo možné. Nedokázal zniesť pomyslenie na to, žeby sa Camille dotkol, žeby sa jej dotkol hocikto iný, ešte k tomu jeho vlastný brat. Či tomu bezprostredne veril? Nie, ale nič by neriskoval a pokojne by mu už len z princípu zlomil ruky. Camille bola jeho a každý rozumný tvor s nejakou dávkou sebazáchovy by sa od nej pre svoje vlastné dobro mal v tomto zmysle držať ďalej. To len Kol ho mohol zavolať a povedať mu to do očí, jedine on mohol byť tak choromyseľný. Mal pravdu, s jeho bratom niečo nebolo v poriadku, ale nebola to len jedna vec, ktorú sa chystal opomenúť. Nie. Boli to celé rady dôvodov, prečo sa k nemu vždy správal ponikiaľ inak ako k Rebekah či k Elijahovi. Kol však zatiaľ mohol len hádať, kam smeruje, nevyzeral však, žeby ho to hocijako rozhodilo. Dívali sa jeden druhému do očí, necúvajúc, nepovoľujúc. Jeho  brat nemal strach a on chcel, aby ho pocítil. Samozrejme, skoro zistil, čo mal Niklaus na mysli. Jeho život bol teraz len na sklonku, vlastne ho mohol ukončiť v každej sekunde a silno pochyboval, žeby Kolovi jeho mágia nejako výrazne pomohla. Ale obaja vedeli, žeby to neurobil, to je najskôr jeho jediné šťastie, ktoré stále platí a najskôr aj vždy bude. Na jeho letmý úškrn nijako nereaguje, sám si to musel uvedomovať najlepšie? Aké to bolo? Cítiť sa naproti tomu, kým bol predtým, tak veľmi slabý a vedieť, že pokiaľ sa niečo nestane, nijako sa to nezmení? Jeho pohľad klesne z jeho tváre niekam nižšie, vlastne to mohlo vyzerať tak, že hľadí do pohára, ale skôr si meral jeho ruku, ktorá ho obopínala. A ktorú v druhej sekunde chutí, zatiaľ čo mu nechty zaryje do hánok a zľahka vydýchne pozerajúc sa mu znovu priamo do očí, akoby si snáď užíval jeho bolesť. Ale nebolo to tak, skôr potreboval trochu zmyť jeho istotu, hlavne to bolo stále iba varovanie, nič viac, nič menej. Ak by chcel, mohol mu ju zlomiť, mohol mu pomaly oddeliť prsty od zvyšku dlane, ale opäť – neurobil to. Možno to bola celé len lekcia, pretože obaja vedeli, ako ľahko o ňu môže prísť. Silou mu vykrúti ruku do strany, len pár milimetrov od toho, aby mu celkom vykĺbil kosť od zápästia, pričom hlas, ktorým hovorí, sa stane tuhší, tichší. Nepotreboval ho zvyšovať, aby v ňom bol počuť jasný dôraz, aby mu pripomenul niečo, o čo by mal mať momentálne najväčší strach, o čo môže prísť ešte ľahšie ako o celú ruku. Ale nebolo to len tak, žeby ho mal zabiť on, žeby preňho bol nebezpečný jeho brat, nie. Kol na to zabúdal stále. Incident zo zátoky? Počul o tom za tie dva mesiace len z časti, a to čo počul, mu stačilo viac ako celkom.  Nemohlo by mu to byť predsa jedno, nemohol by byť až tak obrovský idiot, aby si to neuvedomoval, aby riskoval ešte viac ako doteraz. Od neho by sa skôr čakalo, že mu to bude prekážať, že sa bude možno držať v pozadí a robiť mnohé veci za chrbtom, len aby sa nevystavil problémom, ktoré by ani so svojou mágiou nedokázal celkom vyriešiť. Ale on nie, on urobí vždy pravý opak a potom to jeho, aj ľudí okolo stavalo do veľmi nepríjemnej situácie. Trochu prudšie mu ruku opäť pustí, prakticky ju od svojho stisku vytrhne, premiestňujúc sa s ňou ku poloprázdnemu poháru, ktorý si pritiahne k sebe. Bolo mu jedno, ako veľmi ho to bolelo, mohlo to byť koniec koncov omnoho horšie, ale na jeho šťastie, o to nestál. Nestál o to, aby mu v tejto chvíli naozaj ublížil, aj keď to vyzeralo celkom inak. Pri pohľade naňho zopne pery pevne k sebe a celkom sa odmlčí prikladajúc si pohár k ústam.
Strach? On mal z niečoho snáď strach? Nie. Letmé obavy? Možno, ale nič, čoby nedokázal napraviť svojim zásahom. Každý svoj strach dokázal zničiť, nakoniec sa mu postaviť. Ale paranoidný bol, niežeby mu táto vlastnosť kedy priniesla viac škody ako úžitku. V jeho živote bolo lepšie sa na nič a nikoho nikdy na sto percent nespoliehať. Dôvera jednoducho nebola jeho vec a tiež ňou nebol preslávene známy. Na druhú stranu sa možno naozaj bál. Bál sa o to, že Hope nebude môcť ochrániť tak, ako potrebuje, bál sa, že jej ublíži, rovnako ako všetkým, o ktorých sa kedy staral a najviac sa bál, že na konci zostane sám, pretože pri ňom nezostane nikto. Áno, možno ho ten jeho strach nútil, aby nič z toho nedával najavo viac, ako bolo potrebné, aby to nahradil aroganciou, iróniou, prázdnotou, aby sa nikdy celkom neotvoril. A možno to boli len malichernosti, ktoré mu krátko prelietli očami a ktoré mu jeho brat pripomenul. Na niekoľko sekúnd sa jeho tvár môže zdať jeho otázkou zasiahnutá, ale to všetko zmizne asi tak rýchlo, ako to prišlo a znovu to nenahradí nič viac, ako pokryvený a hlavne sarkastický úškrn.* Očividne si zdedil aj jej smilstvo. *Jasná narážka na Camille.* Rovnako ako slepé ilúzie. *Komentuje naoko oponujúc jeho predstavám o nejakom strachu, ktorý by mal v sebe nosiť. Čo o tom Kol vôbec vedel, on doňho nevidel, nikdy, pretože ho nenechal. Koniec koncov, možno to ani sám nechcel. Jeho úškrn však pomerne rýchlo vyprchá, nakoľko nič, čo je nútené, príliš dlho nevydrží. Ale jeho výraz vyzerá už o niečo pokojnejšie, ako predtým, i keď zlosť v ňom mohla stále bubnovať  a nachádzať si nové a nové cesty, ako sa dostať priamo tam, kam ju zatiaľ nepustil. Nepatrne prižmúri oči a zomkne pery o seba, nijako sa nepohnúc, nič nehovoriac, len potichu sledujúc každý centimeter, o ktorý sa k nemu Kol priblížil. Na jeho slovami? Doslova zatne zuby, môže na ňom vidieť, že má, čo robiť, aby bol aspoň tak pokojný, ako vyzerá. Snažil sa mu nahovoriť, že sa s Camille opakovane stretávajú, alebo o čo do pekla mu šlo? Vážne svoj život tak veľmi neznáša? Jeho ruka v sekunde vystrelí k jeho ramenu, pričom ho pevne zovrie, avšak prsty do jeho kože tento krát cez látku nezatína. Boli k sebe naklonení, ale napriek tomu sa ešte priblíži hlavou, keď mohol doslova cítiť jeho dych, boli to len milimetre.* Varujem ťa, Kol! *Prenesie hlasnejším šeptom, ako keď sa snažíte hovoriť po tichu, ale váš tón chce zostať predsa len rázny. Jeho oči zostra tekajú pohľadom po tých jeho, akoby sa chcel nejakým spôsobom uistiť, že konečne pochopil, kedy má prestať, pretože by to nemuselo dopadnúť dobre. Pomaly svoj stisk z jeho ramena uvoľní, pričom svoju ruku nakoniec celkom stiahne a pohodlnejšie sa dozadu oprie o stoličku, na ktorej sedel. Genevieve bola minulosť a koniec koncov, pokiaľ vedel, to ona ho predtým odmietala, nebolo jeho chybou, že sa od Kola držala jednoducho ďalej. Stále ho uprene sleduje, hlavne pri svojom konečnom závere, kedy mu prakticky oznámi, že celú túto maškarádu považuje za zbytočnú a dá mu jasne najavo, že s ním pri ich matke nepočíta. Čo však čakal? Bolo samozrejmé, že bude nesúhlasiť, vlastne očakával, že sa bude chcieť dozvedieť čo najviac, akýkoľvek prostriedkom, ktorý bude vedieť využiť. Na druhú stranu, bol vážne tak naivný a čakal, že mu v tejto chvíli povie celý svoj plán a ohrozí tak jediné esá, ktoré proti matke drží? Jeho uchechnutie prejde krátkym podvihnutím obočia, avšak viac nemá, čo by povedal, ako lepšie by sa vyjadril. Jeho brat si to však všetko vidí inak. Patrne nakloní hlavou do strany a počúva, čo má ešte na srdci, jeho pohľad je prázdny, ničomu nenasvedčuje, nič nehovorí, akoby si o tom ani nič nemyslel, alebo naňho len nemo hľadel. Avšak pri jeho posledných slovách sa jeho oči zrazu celkom odvrátia, pričom mu tvárou prejde taký ten uštipačný pohľad a kútiky jeho pier sa letmo podvihnú do strán.* Prijmeš jej ponuku. Chceš sa jej zbaviť...Som zmätený, bratu. *Vydýchne poniekiaľ sucho, pričom sa mu znovu pozrie priamo do očí, akoby z nich chcel niečo silou mocou vyčítať.* Obaja aj tak vieme, že ti nejde o nič iné ako o Genevieve. *Uvedie veci na pravú mieru. Samozrejme, možno tam bola z časti aj osobná pomsta, možno chcel späť svoje telo a chcel, aby matka zaplatila za to, k čomu ho donútila, ale...Ak by nebolo Genevieve, nikdy by ho k tomu nedokázala dotlačiť. Uprednostnil ju pred sebou a urobil by to pokojne znovu a s tým...Nebol v poriadku.*  Vlastne si to už dokázal, vzdal si sa pre ňu toho, čo si mal najradšej. To by malo byť tvoje telo, nie je tak? *Pred niekoľkými storočiami by sa vysmial tomu, kto by to tvrdil. Kol sa obetuje pre lásku. Smiešne. Teraz? Tragicky pravdivé. Jeho brat sa mal až príliš rád na to, aby tomu niekto, kto ho pozná, vtedy vôbec uveril. Zľahka si prejde jazykom po dolnej pere, pričom sa z opierky znovu trochu nakloní na stôl zapierajúc sa lakťami o dosku, ale len o pár centimetrov.* A to je, môj drahý brat, dôvod, prečo sa naše strany rozdeľujú, obetoval by si pre ňu všetko, čo zostalo z našej rodiny, do ktorej...Nikdy nepatrila a nikdy nebude. *Jeho slová sú isté, rozhodné, akoby o tom nemal jedinú pochybnosť, ale viac akoby mu to vyčítal, to len konštatoval. Chcel poznať dôvody? Tak mu ich dá, mal ich hneď niekoľko.*  Stiahla ťa so sebou, robí ťa prislabým, je to slabina, ktorá proti tebe môže byť využitá. *Niekto by si pomyslel, že Camille bola na podobnej pozícií, ale to bola lož. On by vždy našiel inú cestu, ako niekomu dovoliť ju proti nemu obrátiť, ako človeka, ktorého musí chrániť a za ktorého sa musí obetovať. A to boli tie najlepšie dôvody, prečo sa jej zatiaľ celkom neotvárať, aspoň nie, pokiaľ im za chrbtami bude zazerať ich drahá matka.* A bola.  *Dodá hneď vzápätí trochu tvrdšie, ako predchádzajúce slová, celý ten čas mu hľadí uprene do očí. Nie je tam žiadna irónia, žiadne pobavenie, to, čo hovorí, bolo jednoducho to, čo si myslel.* Len kvôli nej si teraz v tejto situácií. Možno čarodej, ale stále smrteľný. A byť smrteľný, je pre pôvodného, až príliš veľké riziko. *Kol mohol tvrdiť, že to vie, že si to uvedomuje, alebo, že to nie je jej chyba, ale popravde...Robí všetko preto, aby to vyvrátiť, aby dokazoval opak. Myslel si, že je silnejší, ako naozaj bol. To najskôr bola zátupa v ich rodine. Jeho výraz sa však zrazu trochu zmení, nie je v tom prílišný posun, skôr akoby si na niečo spomenul, alebo mu chcel práve povedať niečo, čím si nebol istý, že povedať vôbec chce. Nepatrne pootvorí ústa a letmo pokrúti hlavou.* Nemám chuť sa znovu pozerať, ako umieraš...Len pretože zabúdaš, aký zraniteľný momentálne si.  *Snáď prvá vec, ktorá nebola výčitkou ani vyhrážkou a už vôbec ju nemyslel zle. Mohlo by nastať už čokoľvek, nikdy by nechcel, aby Kol zomrel. Nikdy. A neznášal pocit, žeby mohol, pretože nebol vo svojom tele. Potichu vydýchne, zatiaľ čo znovu prejde do čistej neutrálnosti a stiahne lakte zo stola zapierajúc sa opäť dozadu.* Chceš poznať môj plán? Chceš sa zapojiť a zničiť našu matku?  *Vymenuje mu veci, o ktoré tvrdil, že stál, o ktoré jediné by mu malo teraz ísť.* V poriadku. Možno by som ti na konci dňa mohol raz aspoň trochu veriť, sme predsa jedna krv, nie je tak? *Nepatrne podvihne obočím, pričom sa mu pery v krátkom poloúsmeve prehnú do strán, avšak tento jeho úsmev sa veľmi rýchlo zarazí, nahradí ho akási vypočítavosť, ktorá vôbec nemusí vyjsť. Na niekoľko sekúnd je medzi nimi opäť ticho, než ho konečne preruší.* Odpútaj sa raz a navždy od Genevieve...*Prenesie niečo, čo pre Kola môže byť značne nepredstaviteľné.* Pomôž mi zabiť Esther a získaj späť svoje telo bez osoby, ktorá by ťa oslabovala. *Dokončí nakoniec svoju ponuku, jeho výraz znovu nič nehovorí, dokonca ani jeho tón. Možno to nebolo ani niečo, čo by Kol dokázal zvážiť, na druhú stranu, presne to by mal urobiť, presne to by preňho bolo najziskovejšie. Ak by sa zbavil všetkých týchto slabostí, ak ich bolo viac. Preňho bola jedinou, jeho dcéra, ale ona bola jeho krv, bolo pochopiteľné, že ju bude chrániť na úkor všetkého. Genevieve však bola niekto, kto raz prišiel do jeho života, a tak isto z neho mohol aj zmiznúť.* Samozrejme, môžeš si vybrať ju a spoliehať sa, že ju zvládnem zničiť aj bez teba. Len stáť a byť slabý. Možno urobiť nejakú patetickú chybu pri pokuse zabiť ju sám. *Jeho slová mohli byť až príliš fatálne, príliš paranoidné, ale on to videl inak. Niesli aj svoju pravdu, nie celú a nie úplnú, ale nejaká v nich bola.* Nepoviem ti, čo máš robiť, je to len tvoja voľba. Koniec koncov, *na niekoľko sekúnd sa odmlčí, zatiaľ čo hladí len a len do jeho očí,*  každý občas musíme urobiť niečo, čo nechceme. *Dodá napokon prosto, jednoducho, akoby viac slov nebolo potrebných, akoby hocičo, čo ešte povie, stratilo na význame.

Možná, že nebyl nejlepší nápad začínat hned mluvit o Camille. Nebo jako mluvit se o ní klidně mohlo, ale rozhodně ne tak, jak o ní mluvil Kol. On je ten typ člověka, který by si měl nejmíň dvakrát rozmyslet, co z té pusy vypustí, protože to může mít dost velké následky. Ale co si Klaus jako myslel? On není takový, že by si nechal od Klause něco líbit a zvlášť ne takové kecy o Genevieve, to si neměl jeho bratr dovolovat. Upřímně, i kdyby si to stokrát promyslel, stejně by to řekl, protože ho chtěl taky nějak vyprovokovat a možná, že v něm chtěl zasadit i maličké semínko nejistoty. Každopádně, Kol nebyl ten, kdo si dneska začal. Přišel sem s tím, že se chce s Klausem domluvit ohledně Esther, výjimečně se s ním nechtěl hádat. Chtěl jen, aby ho zasvětil do plánu a aby ho do něj nějak zapojil. Nic víc, nic míň. Ale Klaus si taky nikdy nedá pokoj, vážně ne. To, co řekl ohledně Cami ho dost naštvalo a Kol se tomu nediví. Kdyby tohle někdo řekl o jeho Genevieve, nejspíš by mu hned na místě rozbil hubu, lidi nelidi. Ale zdá se, že Klaus se snaží nějak ovládat, což ho dost překvapí. Čekal by, že na něj hned vystartuje a uštědří mu pár ran, ale to se zatím nedělo. Samozřejmě, že to ale nezůstane beze slov. Hned mu začal docela nepěkně vyhrožovat a Kol moc dobře v jeho tváři viděl tu zlost, i když se ji snažil Klaus skrývat. Může si říkat, jak ho vůbec nezná, ale strávili spolu spoustu času, je to jeho bratr, pozná to na něm. Klaus se sice většinou tváří úplně neutrálně, ale občas se v jeho výrazu objeví na chviličku i něco jiného a toho si Kol všímá. Právě teď tam byla obrovská zlost, fakt velká. Určitě větší, než měl Kol, když se navážel do Genevieve. Člověk by čekal, že Kol bude mít po těch jeho slovech aspoň trošku respektu, ale ne. Pořád mu drze odpovídal i na něco, na co se vlastně ani odpovídat nemuselo. Možná z toho měl legraci, možná Klausova slova jen nebral vážně. Ale to by nemělo Klause překvapovat, ne? Kol byl vždycky takový - drzý mladší bráška, který toho staršího vůbec neposlouchal a ještě ho akorát otravoval. Při jeho dalších slovech už to nevydrží a koutky mu vystřelí mírně nahoru. "Bolesti už jsem zažil víc než dost, Niku. Nedovedeš si ani představit, jak bolí, když ti někdo vrazí dýku do hrudi." Přemýšlel vůbec někdy nad tím, jestli to jeho sourozence bolelo? Kola jo. Většinou to bylo nečekané a o to to bylo horší. Už jenom to, jak vám dýka zajede někam do těla, není vůbec příjemné. A to, jak několik následujících chvilek čekáte, až úplně 'usnete'? Je to jako věčnost. A bolí to nejenom fyzicky, ale Kola to zasáhlo, alespoň ze začátku, i psychicky. Jistě, nikdy se nechoval ukázkově, ale to, že vám vrazí vlastní bratr dýku do srdce? Klaus si ani nedokáže představit, jak Kola zklamal, když mu to udělal poprvé. Kolovo sebevědomí je vážně vysoké a o tom svědčí i to následující, co řekne Klausovi. Věřil tomu, že by ho nikdy nezabil, to jediné bylo podle něj jisté. I když mu řekl, že se o něj starat nebude, nenechal by ho jen tak umřít, ne? A už vůbec by ho nezabil vlastní rukou. Až taková zrůda to není. "Sice jsi pořádně výbušný, Niku, ale nikdy bys mě nezabil, i kdybys měl milion příležitostí, neudělal bys to," řekne a dívá se mu celou dobu do očí. Když tohle říká, je z něj cítit velká sebejistota, protože tohle ví na 99,9%.
Sledoval ho, jak se k němu jeho bratr začal naklánět a popravdě ho nenapadne, že by ho mohl napadnout nějak fyzicky, protože to spíš vypadalo, že mu chce zase nějak vyhrožovat, tentokrát ale z hodně těsné blízkosti. Právě proto se mu pořád díval do očí a nespouštěl z něj pohled, teda až do té doby, když ho svými řečmi donutí k tomu, aby zavrtěl hlavou. Asi to neměl dělat, protože jakmile se zase vrátil k jeho obličeji, Klaus už se na něj nedíval. Kolovi nedošlo, k čemu se chystá, a tak nestačil ani pořádně zareagovat. Otázkou je, jestli by to stihl, i kdyby jeho obličej sledoval pořád, bez přestání. Klaus ho chytne za ruku a zaryje mu nehty až někam hluboko do masa. Mohl se snažit jak chtěl, aby nebylo vidět, jak strašně ho to bolí, ale to se zkrátka nedalo. Od té doby, co je zase člověk, už to prostě bolí, a to fakt hodně. Klaus na něm může vidět, jak moc se ovládá, aby ze sebe nevydal třeba ještě nějaký tlumený výkřik. Nakonec jenom zasyčí bolestí a podívá se opravdu nepříjemně na Klause. To zarytí nehtů až do masa byla oproti tomu kroucení ruky hotová pohádka. Nestačilo totiž málo a měl ruku zlomenou zase a vsadil by se, že tohle by nebyla už jen jednoduchá zlomenina, protože Klaus má mnohem větší sílu než nějaký vlkodlak. A když ne zlomenou, tak vykloubenou, což taky není zrovna dvakrát příjemné. Jestli chtěl snad docílit toho, aby se z něj měl strach, tak se mu to nepodařilo. V Kolovi v minulosti vyvolávalo strach jenom pár věcí, mezi nimiž byla i dýka a kůl z bílého dubu. Ale Niklaus sám o sobě? To snad nikdy, protože věděl, že by mu nikdy neublížil natolik, že by ho zabil. A když to neudělal nikdy předtím, neudělá to ani dneska. Jakmile mu ruku pustí, stáhne si ji pomalu k sobě, protože to fakt bolelo a on nechtěl, aby to bolelo ještě víc. S tímhle k doktorovi nepůjde, to si vyléčí hned jak bude mít čas. Potom ho už jenom sleduje, jak si bere jeho skleničku s bourbonem, ale mlčí, zatím neříká ani slovo.
Kol je možná chvilkami až šílený, v tom má Klaus pravdu, ale měl by si nejdřív zamést před vlastním prahem, než ho tu začne označovat slovy jako je šílenec. A v poslední době se přece choval docela normálně, ne? Ty časy, kdy jen tak zabil pár pěkných holek, jsou dávno pryč, už dlouho nic takového neudělal, ani neměl jak, když už není upír. No a těch pár malých incidentů, třeba to v Zátoce? To se snad ani nemůže počítat jako znak nějakého šílenství, ne? Kol byl prostě rozzuřený, chtěl (a chce) Jacksona zabít, a když tam nenašel jeho, pomstil se té jeho ženušce, to je přece normální. Zdá se, že Klause jeho otázka, po kom má ten svůj strach a paranoiu, zaskočila. Čekal to, čekal, že takováhle otázka ho překvapí a taky byl zvědavý na to, co mu na to odpoví. Ale jak si myslel, nedočkal se žádné rozumné odpovědi, Klaus se tomu akorát snažil vyhnout, místo toho měl zase nějaké řeči na jeho adresu. To Kola jenom utvrdilo v tom, že má opravdu strach. Možná ne ani tak o sebe, ale o svou rodinu, hlavně o Hope. Proč by se taky staral o Kola, že? A určitě to nebyla jenom Hope, ale i Camille, která mu dělala starosti. Kdykoliv ji může jejich matka využít proti němu a on tomu nezabrání, stejně tak, jako tomu nezabránil Kol v případě Gen. A ta paranoia? To věděl každý, že takový je. "Jablko asi nepadlo daleko od stromu," řekne a ušklíbne se. "V některých věcech tedy," dodá ještě rychle. On rozhodně nebyl jako Esther a nikdy nebude. Má po ní jen málo věcí a ještě míň z nich si doopravdy váží. Třeba magie. Na tu jeho další větu už nic neříká, Klaus si to prostě nepřizná, že se bojí. A když ano, rozhodně to nebude před bratrem, kterému očividně vůbec nevěří.
Rozhodne se, že provokování dneska ještě nebylo dost a že si Klaus ještě něco zaslouží. Začne se pomalu přibližovat k němu, stejně jako to před nějakou chvílí udělal Klaus. Opře se lokty o stůl a je docela blízko jeho obličeji. Potom řekne něco, co Klause naštve, je si tím skoro na sto procent jistý. Ví, že s Genevieve to tenkrát bylo úplně jinak, že ona ho nechtěla, snažila se od něj držet dál, protože nechtěla žádný vážný vztah a Klaus musel být v tu dobu příjemným povyražením. Ale stejně. Kola pořád štvala ta představa, že s ním vůbec někdy Genevieve něco měla. A opakovaně. Stejně má kliku, že mu nakonec ta holka dala šanci, protože kdyby ne... Všechno by asi teď bylo jinak. Ona Kola změnila, ať se to někomu líbí, nebo ne. Kdyby nebyli spolu, kdyby do ní nebyl tak bláznivě zamilovaný, nemuselo se stát tolik věcí... Ona ho dělá hodně silným, ale slabým zároveň. Ale s tím se nedá nic dělat, protože se od ní nemůže jen tak odpoutat. Vidí na Klausovi tu obrovskou zlost a nutkání mu něco udělat. Jistě by mu nejradši tady na místě zakroutil krkem, ale to nikdy neudělá, díkybohu. Nenechá se vyvézt z míry tím, když mu zničehonic na rameni přistane jeho ruka a sevře mu ho. Ještě k tomu všemu se k němu přiblížil hlavou mnohem víc, než byli doteď. Kol se mu celou dobu dívá do očí, neuhýbá. Na jeho slova nic neříká, jenom se pobaveně ušklíbne. Tak jemu na ní opravdu dost záleží... Nečeká na to, až mu Klaus ruku z ramene sundá. Chytí ho za tu ruku a jedním pohybem mu ji ze svého ramena sundá a položí na stůl. Potom si sedne zase pohodlně tak, jako seděl předtím.
Když mu Niklaus řekne, že tohle jejich setkání je asi zbytečné, nemůže se ubránit malému uchechtnutí. Proč by to jako bylo zbytečné? Kol mu zavolal s tím úmyslem, že by se rád domluvil ohledně Esther, ale Klaus mu řekl, že jejich strany jsou rozdílné. To není pravda. Oba dva se jí chtějí zbavit co nejdříve, oba dva mají stejný cíl, to znamená, že jsou na stejné straně. Chce prostě znát jejich plán a chce se do něho nějak zapojit. Jejich důvěra nikdy nebyla sice taková, aby si říkali všechno, ale tohle je zrovna věc, o kterou usilují oba dva. V tomhle mu musí Klaus věřit. Sice jsou důvody, proč ji chtějí zabít, u každého úplně jiné, ale to je jedno, ne? Hlavní je, že cíl mají stejný - zabít Esther. Čeká, co mu řekne dál a doufá, že to bude už konečně dneska něco rozumného. Ale jak tak poslouchá, co Klaus říká, tak ne. Jakmile uslyší první věc, kterou vypustí z úst, koutky se mu zvednou mírně nahoru a on se podívá někam za něj. Copak pořád nechápe, proč její nabídku přijal? "Já taky. Myslel jsem si, že víš, proč jsem její nabídku přijal, Niklausi. Rozhodně to nebylo dobrovolně, chci svoje tělo zpátky." Poslouchá ho dál a teď ho dlouho ani nepřerušuje, Klaus mu k tomu nedává vlastně ani pořádně možnost, protože pořád mluví on. Má pravdu v tom, když řekne, že mu nejde o nic jiného, než o Gen. Samozřejmě. Miluje ji a vždycky se ji bude snažit chránit, nenechal by ji u Esther, aby ji zabila. Už několikrát udělal i spoustu hloupostí a většina z nich byla právě kvůli její ochraně. "Radši ztratím něco, co si můžu později vzít zpátky, místo toho, abych přišel o něco, co bych už zpátky nedostal nikdy, Niku," řekne s úplně vážnou tváří. Svoje tělo získá zpět, tím si je jistý, ale kdyby Gen umřela, bylo by to navždy a to by nezvládl. Při jeho dalších slovech se nestačí divit, vážně. To, co zůstalo z jejich rodiny? Zůstalo vůbec ještě něco? Vždyť to, jak se k sobě navzájem chovají, jak si nedůvěřují, takhle to funguje v rodině? Ne. "Samozřejmě, že pro ni obětuju tolik věcí. A víš proč, Niku? Ona mi důvěřuje i když by vůbec nemusela po tom všem, co jsem udělal. Důvěřuje mi a respektuje moje rozhodnutí. Důvěra je sakra důležitá, víš? Možná proto, že ty nikomu kromě Elijahovi nevěříš, už z naší rodiny toho moc nezůstalo." Při slově rodina naznačí prsty ve vzduchu uvozovky. "Gen mě sice podporuje skoro ve všem, ale jedna věc se jí vůbec nelíbila a to ta, že jsem se pro ni chtěl obětovat. Nikdy to nechtěla, protože věděla, že to pro mě bude hrozný, že nebudu mít svoje tělo. Vidíš? Udělal jsem to, i když to nechtěla. Nemusel jsem to udělat, bylo to moje rozhodnutí." Ať si říká, co chce. Pro něj prostě Gen rodina je, i když je svatba zatím v nedohlednu. K tomu nejsou potřeba žádné prstýnky. Právě teď je pro něj mnohem víc rodina než Niklaus. On se za celou tu dobu, co se pořádně neviděli, ani neobtěžoval zvednout telefon a zavolat mu. Nechtěl, aby se s nimi podílel na zabití Esther. Nevěřil mu.
Kol ví, že má Klaus pravdu v tom, jaká je pro něj Genevieve slabinou. Ale možná, že si to moc neuvědomuje. Nepřipadá mu, že ho stáhla s sebou někam dolů, to není pravda. On se s ní cítí mnohem líp. Pravdou, kterou si nechce ale připustit, je to, že kdyby s ní nebyl, bylo by to všechno jednodušší. O nikoho by se tak nestaral, maximálně o sebe. Kdyby nebyl s ní, nezměnil by se tak moc a možná by se ani nepřátelil s Claire, na které mu taky dost záleží. Prostě by se mohl soustředit jen na pomstu, což teď dělat nemohl, protože ho svazoval strach o Gen a i o Claire. "Klausi, děláš, jako by tys žádnou takovou slabinu neměl. Co Camille? Nebo Hope? Copak tyhle dvě proti tobě nemůže Esther využít? Teď si říkáš, že bys vymyslel něco lepšího, ale kdyby jí dělala to samé, co Genevieve, a ty bys neměl čas vymýšlet nic jiného... Co bys udělal? To by ses jenom díval, jak umírá, jo? Tomu se mi nechce věřit, Niku." Tuhle otázku myslí vážně a chce na ni odpovědět. Tohle by se mohlo klidně stát, protože jejich matka je vypočítavá mrcha a dokáže si všechno pojistit. Kol by ji taky býval zabil, kdyby mu neřekla, že má v sobě vlkodlačí jed, že už to dlouho nevydrží a že Esther má jednu dávku při sobě. I kdyby se Niklaus rozhodl jí krev dát, nestihli by to k němu. Musel to udělat. "V týhle situaci jsem jedině kvůli sobě a kvůli Esther. Kdybych nechtěl, nikdy bych to nemusel přijmout, Niku. Sice nejsem nesmrtelný, ale mám mnohem větší moc, než jsem míval předtím." To, jakto, že má větší moc, než měl dřív, si nechá pro sebe. Niklaus neví, že kromě moci čaroděje, v jejímž je těle, má ještě svou moc, kterou si bez svolení matky vzal.
Snad za celou tu dobu, co spolu mluví, ještě nespustil pohled z jeho tváře. Skoro bez přestání se mu dívá do očí, protože to je možná to jediné, co ho vždycky dokáže nějak prozradit. Podle nich se dá občas poznat, jestli Klaus myslí něco vážně a nebo ne. Jeho výraz se změnil, už to přišlo Kolovi divné, ale pořád nečekal, že z jeho úst uslyší něco, co řekl. Jestli si ale myslí, že bude nějak naměkko z toho, co mu řekl, mýlí se. "Najednou ti není jedno, co se mnou bude, jo? Neřekl jsi mi před pár měsíci, že se o mě už nezajímáš? Zapomínáš, že je to můj život, a to jsi mi řekl i ty. Řekl jsi, že už se mi do něj plést nebudeš. Tak se do něj nepleť, protože je moje věc, jestli zemřu nebo ne. Můžu zemřít při ochraně Genevieve, při zabíjení Esther, nebo při něčem úplně jinym. A když umřu, tak umřu, ty s tím nic neuděláš. Ty ani nikdo jiný," pokrčí lhostejně rameny. Nevyzná se v něm. Jednou mu řekne, že je mu už jeho život úplně jedno, že si má dělat, co chce a teď mu řekne tohle?
Že se ho vůbec ptá, samozřejmě, že chce znát jeho plán, chce vědět, jak se zbaví matky, protože Kol k tomu má taky dost důvodů. Klaus není jediný, kdo chce její smrt, aby ochránil někoho blízkého. Nic neříká a jenom přikývne na souhlas, že to chce opravdu vědět. Něco mu ale říká, že co nevidět přijde nějak to 'ale'. V hloubi duše ale doufá, že žádné nepřijde, že by se mohlo Klausovi rozsvítit a vložit v něj zase jednou svou důvěru. Jeho tvář zůstává pořád stejně vážná, i když se na té Klausově objeví nějaký ten jeho úsměv, který rozhodně nevěstil nic dobrého. Mlčí a jenom čeká, co řekne. Jaký je tedy ten plán? Když uslyší, co Niklaus řekne, jako by ho někdo zmrazil na místě. Neschopen slova se na něj jenom tak díval a potom se začal smát. Ano, opravdu se začal smát. Pár vteřin mu to zůstalo, ale když viděl, že se jeho bratr tváří pořád stejně, smích ustal a v jeho tváři byla snad poprvé dneska vidět nejistota. Potom začne vrtět hlavou ze strany na stranu, ještě se trošku usmíval, protože mu to přišlo jen jako hloupý vtip. "Ne, to nemůžeš myslet vážně, Niku," řekne a podívá se mu do očí. Tahle otázka ale byla docela zbytečná, protože oba dva věděli, že to myslel naprosto vážně. "Musíš vědět, že i když bych to udělal, nikdy ji od sebe nemůžu úplně odstřihnout. Ty jsi taky řekl, že už necháš můj život na pokoji a přesto jsi mi řekl, že bys mě nerad viděl umírat znovu. Já to mám s Genevieve stejný. Nikdy bych ji nenechal umřít a zabránil bych tomu, kdybych měl tu možnost. Nechci ji vidět znovu umírat, Niklausi," řekne a zavrtí odmítavě hlavou. Co to po něm vůbec chce? Uvědomuje si to? Zvedne ruku a loktem se opře o stůl. Rukou se chytne za čelo a podepře si tak hlavu, není mu teď vidět do očí, zakrývá si je dlaní. Jeho další slova vůbec nevnímá, jenom přemýšlí. Přemýšlí nad tím, co má dělat. Věří tomu, že Niklaus udělá všechno pro to, aby Esther zemřela, ale to, že by tam byl Kol taky, je něco úplně jiného. Neseděl by jen na zadku a nestrachoval se o to, co může Esther Gen udělat. Mohl by s tím něco udělat, mohl by předejít tomu, aby se jí něco stalo. A pak... Může to být zase všechno jako dřív, můžou se k sobě vrátit. Však toho překonali už spoustu, co je jeden rozchod navíc? Poslední Klausova slova, že každý musí někdy udělat něco, co nechce, ruku uhne a podívá se na něj. Může na něm vidět, jak ho to trápí, ani se to nesnaží skrývat, protože i kdyby se o to snažil, nepovede se mu to, Klaus by to na něm poznal. "Takže říkáš, že když to udělám, začneš mi najednou v tomhle důvěřovat, stejně tak, jako jsi mi důvěřoval, když jsi mi svěřil to, že Hope žije? Říkáš, že když nechám Genevieve jít, tak mi prozradíš celý svůj plán a necháš mě, abych ti pomohl zabít Esther?" podívá se na něj tázavě.

*To, akým spôsobom o Camille hovoril, jednoducho každé jeho slovo, akoby prah jeho hnevu posúvalo stále ďalej a ďalej. Mal mu to vôbec dôvod povedať, ak by to nebola pravda? Bol presvedčený, že mal nejakú príčinu toho, že zmienil práve ju. Vedel, že ho tým vyprovokuje, to nebolo žiadnou záhadou, avšak slová, ktoré na to zvolil, okolnosti, ktoré mu naznačil, akoby snáď naozaj vedel, o čom hovorí. Bol presvedčený, že sa s Kolom od tej doby stretla, či už to bolo v bare alebo...Vlastne dúfal, že len v bare, pre dobro ich oboch. Horší bol už len fakt, že nech sa to už týkalo čohokoľvek, nikdy sa na Kola nemohol celkom spoľahnúť, nikdy do jeho slov nemohol vsadiť prílišnú dôveru, nie bez pochybností. Občas dokázal rozoznať, kedy len zavádza, ale niečo také pri ňom celkom stratilo zmysel, pretože to robil neustále, práve preto možno reaguje len tak, ako reaguje. Čo vôbec očakával, že tým docieli, akurát mu bude veriť ešte menej, prakticky minimálne. Niežeby na tom Kolovi niekedy záležalo, niežeby preňho Niklausova dôvera bola dôležitá, aj keď ju občas zmienil ako holú výčitku. Nemal sa o Genevieve snáď zmienil. On presa len konštatoval situáciu, fakt, ktorý sa nedá prehliadnuť – jeho brat bez nej už nemôže ani žiť, vlastne najskôr vôbec nevidel dôvod, sa o to aspoň pokúsiť. Kolova situácia by teraz bola celkom iná, ak by mu neustále nestála za chrbtom a každé jedno jeho rozhodnutie by nezáležalo aj od nej. Obetoval by pre ňu všetko, aj vec, o ktorú sa bojí najviac, a to je jeho život. Bláznovstvo, nezmysel, nonsens. Bola tu vôbec možnosť to ešte zastaviť, ale celkom stratil svoje špagátiky, ktorými ťahal za figúrky? Zneistil ho, možno trochu zmiatol, akoby sa v ňom práve bili dve strany a ani jedna si nebola istá svojej pravdy. Zavolal ho sem, pretože sa chcel podieľať na zničení ich matky, lenže mu nedal jediný dôvod, aby ho to vôbec zaujímalo. Prečo by ho malo trápiť, čo Kol chce alebo nechce? Jeho a Elijahov plán bol už v hre, karty boli dávno rozdané a je len otázkou času, než sa vyložia na stôl, či by Kol bol pritom, alebo za oponou. On nemusel hovoriť, nemusel Kola ani počúvať, jedine jeho dobrá vôľa zapríčiňuje, že tu vôbec sedí. Na druhú stranu áno, jeho moc mohla byť prijateľná, mohla byť použiteľná, ale naozaj mu môže veriť natoľko, aby mu všetko prezradil a riskoval, že to znovu pokazí, celkom rozbije? Nie. On si zlyhania jednoducho nemohol dovoliť, či to bol jeho brat, najbližší priateľ, alebo najhorší nepriateľ,  potreboval ísť na istotu, mali len jednu, poslednú šancu. Ďalšia sa už neobjaví a ich matka vyhrá. A Kol? Bude sa so svojím starým telom môcť akurát tak navždy rozlúčiť.
V jeho vnútri to priam kričalo, každá jeho bunka, aj tá najmenšia sa snažila uvoľniť všetku zlosť von, lenže on im to nedovoľoval, zastavoval ich v procese. Nedá mu tú radosť, nedá mu ten pôžitok z toho, na čo čaká. Možno v duchu odrátava sekundy od toho, kedy po ňom vyštartuje, či by to už spôsobilo rozruch alebo nie, možno sa jeho postoj už dávno zmenil na chladný a v jeho očiach nie je nič iné, než opovrhnutie a zlosť. Mohol by ho zabiť, tu a teraz, ak by si to zmyslel, alebo mu len prosto niečo zlomiť, z márnosti. Bolo popravde zvláštne uvažovať nad tým takto, premýšľať nad bratom, ako nad niekým cudzím, pri ktorom by s tým nemal najmenší problém. Krv sa predsa často prelieva aj v rodinách, dá sa povedať, že vlastne najviac. Kolovi však bolo jedno, čo povie a ako to povie, nikdy si nedával pozor na jazyk, nikdy sa ani nesnažil držať ústa zatvorené, aj keď občas naozaj mohol. Nie, Klaus možno nebol iný, lenže on si to na rozdiel od Kola, mohol dovoliť. On jeho varovania nikdy nebral príliš vážne, nikdy sa nimi neriadil, vždy ich obchádzal, jeho slová preňho boli jednoduché a ľahké vtipy, nad ktorými mal často neprestajnú zábavu. Lenže Klausov výraz vôbec nesvedčí po ničom takom, ako je pobavenie, skôr naopak, len sťažka sa stále ovláda, aby bratovi ich efekt nepredviedol. Snaží sa mu hovoriť o bolesti? Naozaj? Všetci z nich si niečím prešli, všetci z nich mali svoje malé aj veľké krivdy, nikto nebol výnimkou, nikto z nich to nemal o nič ľahšie. Práve preto ho to aj napriek hnevu, ktorý v ňom každou sekundou búril, poniekiaľ pobavilo. Bolo to len letmé, krátke, ale znak sarkazmu a irónie mu z tónu nijako nezmizol.* Huh, hádam, že to nemyslíš len obrazne. *To bolo všetko, čo k tomu preniesol. Žiadne dlhé dohady, žiadne monológy, ktoré by sa nejako dotýkali zvanej bolesti, ktorú Kol tvrdil, že vkôli nemu zažil. Sám dobre vie, že to nikdy nebolo tak, žeby k tomu nemal dôvod. Vždy ho do rakvy strčil kvôli niečomu, rovnako ako ho z nej z vlastných dôvodov potom vytiahol. Áno, možno mal jeho brat koniec koncov pravdu a naozaj by ho nikdy nezabil, možno by ho ani nenechal umrieť, ak by tomu mohol akokoľvek zabrániť, ale prečo toľko pokúšať osud? Jeho istota mu na druhú stranu vôbec nechýbala, nevedel si ani len predstaviť alternatívu, v ktorej by sa mýlil. V tej chvíli bol so sebou najskôr spokojný, mal pocit, akoby mohol povedať čokoľvek a vždy mu to prejde, pretože sú bratia. Aké hlúpe. Pomaly pootvorí ústa a na niekoľko sekúnd sa pozrie niekde mimo jeho tváre, pričom trochu sucho nakrčí obočím a potichu vydýchne.* Vážne ma prekvapuje, ako presne si myslíš, že vieš určiť, čo by som urobil a nikdy neurobil, bratu. *Odsekne možno trochu ostrejšie, ako pôvodne plánoval. Horšie však už bude, ak sa Kol raz preráta, rovnako  ako sa prerátal vždy, keď doňho strčil dýku a zavrel ho na celé storočia do truhly. Od Niklausa jednoducho mohol očakávať všetko a nič zároveň. Občas mal dokonca pocit, že mu dával až príliš veľký kredit. Samozrejme, vždy sa staral o ich rodinu, či už tým lepším spôsobom alebo horším, ale na konci dňa...Mohol si byť uňho niekto istý vôbec niečím? Pomaly sa k nemu nakloní, pričom mu celý ten čas hľadí uprene do tváre, ako mu chce pripomenúť jeho vrtkavý život, ktorý mohol v sekunde stáť na vlásku, ak by chcel. Mal by si to uvedomovať, už len pre vlastné dobro. Nebol nesmrteľný, kolík z bieleho dubu nebola viac tá jediná vec, ktorá ho mohla stiahnuť, nie, jedinou jeho zbraňou a výhodou, bola jeho moc, a tam to končilo.  Následne sa zrakom presunie dole k poháru, ktorý Kol stále držal, presúvajúc ruku k jeho dlani, prstom, ktoré obkolesovali jeho sklenený obvod. Doslova mu zaryje nechty do kože, akoby sa vyžíval v pohľade na jeho bolesť, bolesť, ktorá sa mu ronila na tvári. Áno, tak veľmi krehký bol, každá, aj tá jeho najmenšia kosť. V sekunde mohol byť prakticky bez ruky, mal však šťastie, že niečo také dnes Klaus nemá v pláne docieliť. Naštval ho, priam ho rozzúril všetkým, čo si dovolil, v čom sa ani po jeho varovaní nijako nezastavoval a teda po verbálnom muselo prísť aj na fyzické. Myslel si snáď, že mu povie niečo také a on sa ho snáď ani nedotkne? Aké naivné by to bolo. Trochu sa pousmeje, ako počuje jeho tiché zasyčanie. Nebol to žiadny krutý poloúsmev, vyzeral presne naopak, akoby to, čo práve robil, bolo len nejaké priateľské gesto. Nakoniec prenesie tých posledných pár slov vykrucujúc mu ruku do strany od pohára prakticky milimetre od toho, aby mu ju zlomil. Avšak, Kol nevyzeral, žeby mu to hocijako došlo, žeby mu konečne pochopil, kde by sa mal držať. Ale to by koniec koncov nebol on, ak by áno, všakže? Sprudka mu ruku pustí a stiahne si Kolov pohár pri seba spokojne vypijúc jeho obsah.
Jeho brat jednoducho nikdy nevedel, kedy má prestať, kedy prekročí hranicu, alebo zatiká posledná sekunda a niekto stratí poslednú zdravú bunku vo svojej hlave. Možno práve preto boli pojmi ako šialenstvo a idiotizmus na dennom poriadku. Jeho počínanie bolo šialené a väčšinou sa správal ako úplný idiot. Konal vždy bez hlavo, vlastne tak väčšinou robil všetky svoje rozhodnutia, ak sa vôbec jeho náhle výbery z možností dali rozhodnutiami nazvať. A potom sa niečo stalo. Buď sa niečo pokazilo, alebo to malo celkom väčší dopad. Nedá sa povedať, žeby ho Kolova otázka nejako zasiahla, alebo nad ňou premýšľal snáď dlhšie, ako to bolo potrebné, ale nejakým spôsobom sa jeho výraz o niekoľko odtieňov zmenil, stmavol. Nedával však na sebe nijako poznať, žeby mal jeho brat v určitých medziach pravdu. Každý sa nakoniec niečoho bál, či už len o seba, o niečo alebo o niekoho. Nikto, nikto nemohol žiť celkom bez strachu a ani pôvodný hybrid nie. Bolo však už len na ňom, ako veľmi ho dá na sebe poznať. Možno to bol dôvod, prečo sa prakticky vyhol hocijakej odpovedi, prakticky mu v tom dá sa povedať, oponoval. Kol nebol práve osoba, pred ktorou by niečo také priznával, ktorej by si snáď vylieval srdce v bratskom objatí. Ironické. Avšak to, ako sa vyhol odpovedi, mohlo mať na Kola presne opačný efekt. Akoby mu tým vlastne hovoril, že ho naozaj má, ale neurobí nič, čím by si ho priznal, možno si ho neuvedomuje ani sám pred sebou. Poniekiaľ pobavene a hlavne krivo podvihne kútikom úst do strany, ako sa Kol zmieni o svojej podobnosti s ich matkou. Áno, rozhodne tam nejaké paralele boli, na šťastie ich všetkých však nie tak veľmi výrazné, akými oplýval ich priam fanatický brat Finn.* Koniec koncov, je to stále naša matka, nie je? *Prenesie s ľahkým pokrčením pliec, akoby to ani nemalo zmysel ešte nejako rozoberať.
Najskôr len mlčky sleduje, ako sa k nemu tento krát začne približovať jeho brat, akoby snáď už to všetko, čo povedal, nestačilo. Presne to bola taká jeho malá vec- nikdy nevedel, kedy má sklapnúť. Nemohol byť celkom zdravý alebo pri zmysloch, keď ešte pokúšal svoj osud niečím takým, mohol? Alebo si bol napriek všetkému stále istý, že mu Klaus neskriví ani hlas na hlave? Ak ho ešte niečo mohlo rozzúriť, boli to presne tieto slová, slová, ktoré nemali s ich situáciou spoločnú ani najmenšiu drobnosť. Pretože...úprimne, ťahať sem záležitosti s Genevieve, ktoré sa ničoho z toho vôbec netýkajú, stráca na zmysle. Lenže, nie, to nebola vec, nad ktorou teraz premýšľal, ktorá ho na tom všetkom dostala, vyprovokovala. Prakticky to povedal, že sa stretli a nie raz a že to plánuje so spokojnosťou, s ktorou mu to pľuje priamo do tváre, urobiť znovu. Prakticky len zatne zuby pevne k sebe a celkom mlčí. Jeho sánka je zostra zopnutá, skoro zvraštená, rovnako ako jeho obočie, pod ktorým sa mu vo vražednom prižmúrení krčia oči. Kol mal v tejto chvíli až príliš veľké šťastie, a to sa mu vôbec, ale vôbec nepáčilo. Nebolo by to ani tak, akoby zabíjal brata, nakoľko by odtrhol hlavu niekomu celkom inému, všakže? Prakticky niekoľko sekúnd len celkom mlčal, zostra študujúc jeho výraz, než naňho opäť, tento krát menej drasticky, siahol. Jeho tvár sa pritom ešte o niekoľko milimetrov priblíži k tej Kolovej. Prstami sa pevnejšie chytí jeho ramena, ktoré na niekoľko sekúnd intenzívne stlačí, ako ho znovu varuje. Jeho hlas už nesvedčal o tom, žeby s ním mohol ešte nejako pohnúť, žeby tam bol priestor na prehováranie alebo akékoľvek iné slová. Musel jednoducho prestať, a to hneď teraz. Jeho oči sa ešte o niečo zúžia pri jeho úškrne, akoby mu potreboval urobiť hocijakým spôsobom vždy napriek, akoby si to proste nemohol odpustiť a dať mu najavo, že sa ho vôbec nebojí a pritom tak dobre vedel, čoho je Klaus schopný. Následne opäť len spojí pery pevne k sebe, prakticky ich zomkne, akoby sa nemali už nikdy otvoriť a jeho výraz sa stane čisto nevraživým, ako Kol chytí jeho ruku stiahne mu ju zo svojho pleca na stôl. Nemyslel si snáď, že to bolo nejaké priateľské gesto, všakže? Potichu vydýchne a o niečo pohodlnejšie sa oprie o stoličku.
Nevidel to proste všetko tak jednoducho ako Kol. Obaja chceli zabiť ich matku, áno, ale dôvody jedného z nich by sa jeho plánu v istých prípadoch mohli stať osudným – a to by nikdy nedopustil. Nemohol sa spoľahnúť na niekoho, koho hlavným zámerom je viac starosť, láska k niekomu, než pomsta a túžba po zničení niekoho, kto tu už dávno nemal byť. Nie, bolo by to predsa malicherné, nebolo? Práve preto mu povie, že ich nevidí na tej istej strane, že ich cesty sa v jednoduchých medziach rozchádzajú a teda je celé toto stretnutie celkom zbytočné, na čo Kol, ako vždy, reaguje prostým uchechtnutím dávajúc jasne najavo svoj nesúhlas. On nemal pred očami to, čo on, on si nevedel predstaviť, aké náročné by mohlo pre Niklausa byť, ak by mu veril a on ho sklamal. A hlavne fatálne. Chápal Kola, naozaj chápal jeho potrebu sa do ich plánu zapojiť, chcieť matku zabiť za to všetko, čo urobila a aby to už nemohla urobiť znovu, získať späť svoje telo, ale nechápal, prečo by mu to mal umožniť práve on. Prečo od neho po tom všetkom, čo dnes povedal, žiada nejakú dôveru. Nebolo to predsa smiešne? Rovnako ako jeho ďalšia veta, ktorá sa prakticky týkala len toho, ako ho Kolove rozhodnutia mätú. Zatiaľ čo ich následky radšej ani nespomína. Nad čím sa vôbec uškŕňal? Akoby na tom celom nachádzal nejaký druh zábavy, alebo to bol skôr trpký úškrn? Už to nevedel ani rozoznať. Zatiaľ, čo on mu celý čas hladí priamo do očí, Kol sa rozhodne svoj pohľad odvrátiť niekam zaňho. Trochu našpúli pery, ako prehovorí. Samozrejme, vedel, prečo matkinu ponuku prial, ale nevedel si predstaviť, že to bola jediná možnosť, že to bolo všetko, čo mohol urobiť – vzdať sa. Nepatrne podvihne kútikmi úst v letmom poloúsmeve, aspoň sa už netváril tak ofenzívne ako predtým.* Pochopiteľne kvôli Genevieve.  *Mykne nad tým prosto plecami, jeho tón je neutrálny, akoby to len konštatoval, než čokoľvek iné.* Pre nikoho iného by si niečo také totiž neurobil, všakže?  *Podvihne nepatrne obočím, než sa na chvíľu akoby zarazí v zamyslení letmo pokrútiac hlavou zo strany na stranu.* Ale nie, možno sa mýlim, možno máš ešte niekoho iného, na kom ti záleží aspoň podobne. Clara? Claudia? *Háda meno, ktoré už aj tak dobre pozná. Naraz sa spokojne usmeje a opäť pootvorí ústa*...Už viem, Claire, to je to meno. Trochu atypická, ešte viac bizarná, ale koniec koncov, pohľad to vôbec nie je zlý, nemám pravdu?  *Jeho pery sa skoro automaticky ohnú v priam širokom úškrne, ktorý je opäť nasledovaný jeho arogantným pohľadom.* Naposledy sa mi zdalo, že sa o ňu zaujímaš. Kto vie, či to ešte trvá. *Rozhodí prstami, ktoré si ešte stále držal na stole, do strán a na niekoľko sekúnd od Kola konečne odvráti pohľad niekam do priestoru zľahka ohrňujúc spodnou perou. Samozrejme, obaja vedeli, že má pravdu o Kolovom dôvode. O jedinom človeku, pre ktorého by urobil čokoľvek. Urobil by čokoľvek, aby ju ochránil a práve to bola vec, ktorá Klausa tak znepokojovalo. Slovo „čokoľvek“, mohlo občas až príliš nepríjemné. A zrazu pôsobil priam neutrálne, seriózne, akoby sa čokoľvek, čo sa týka Genevieve už netýkalo žiadnych jeho úškrnov ani mierneho pobavenia. Na chvíľu naňho len mlčky hľadí. Áno, z časti mal pravdu. Ak by zomrela, bola by mŕtva a on by s tým nič neurobil, lenže zabúdal na druhú časť, kde by pred matkou bol v tom prípade prakticky nedotknuteľný. Nemala by koho proti nemu využiť a on by bol stále vo svojom tele.* Nemal si žiadnu záruku, že ho niekedy dostaneš späť, Kol. *Prenesie už trochu pokojnejším tónom fakt, na ktorý pri alternatíve, kedy by hocičo nevyšlo a ich matka získala presne to, čo chce, nemohol zabudnúť. Zosypal by sa snáď už len z toho, ak by ju stratil? Tisíc rokov, tisíc rokov nepotreboval nikoho, ako je ona, nie naozaj, nie tak, žeby to nezvládol a zrazu? Zrazu sa niečo zmení a on je ako posadnutý.
Možno si Kol myslel, že ich rodina bola celkom rozbitá, ale on by to tak čierne nevidel. Jeho sestra mu odpustí a jeho brat, Elijah, pri ňom napriek všetkému, stále stojí, nič nebolo nikdy koniec koncov tak zlé, ako to na prvý pohľad vyzeralo. Takže o to mu šlo? Patetický, chudák Kol jednoducho potreboval niekoho, kto bude rešpektovať jeho rozhodnutia, kto mu bude dôverovať, nech urobí čokoľvek? Áno, na to bola Genevieve asi jedinou a správnou osobou, pretože od svojej rodiny sa niečoho takého nikdy nedočkal a najskôr ani nedočká. Pri jeho slovách ohľadom Elijaha, sa musel pousmiať. Bol si tým tak strašne istý, rovnako ako tým, že z ich rodiny, nič nezostalo. Niežeby sa o ňu on niekedy prevratne staral, to tiež nemohol povedať. Trochu prižmúri oči, ako mu povie, že to Genevieve nechcela, že mu v tom najskôr bránila, ale on to aj tak urobil. Vlastne mu tým len podpísal jeho slová, kvôli nej by spravil čokoľvek a všetko, všetko iné, mu je už ukradnuté.* Prosím ťa, *vydýchne poniekiaľ trpko,*  tvrdíš to tak, akoby pre teba bola rodina niekedy príliš dôležitá. Vždy, keď si mal k tomu príležitosť, si sa radšej angažoval do niečoho iného, našiel si inú zábavu. *Buď chcel odísť, aby nemusel čeliť Mikaelovi, bavil sa na úkor Marcela, alebo sa snažil vytvoriť dýku, ktorou by sa ho mohol na veľmi, veľmi dlhý čas zbaviť. Vždy...Vždy sa jeho pozornosť obrátila na niečo iné, ako bola práve rodina a vždy to nakoniec skončilo tým, že ho Klaus opäť prebodol.* Netvár sa, že ty mi dôveruješ, že mi veríš vôbec trochu, Kol, pretože sám dobre vieš, že mi veríš asi tak ako ja tebe. *V istých veciach si mohli byť obaja istí, v iných sa ich dôvera celkom strácala, pretože sa ani jeden na druhého nemohli nikdy celkom spoľahnúť. On to však obracal len naňho, akoby Niklaus bol jediný, kto je radšej prezieravý, akoby mal niekomu dôverovať. Jeho výraz sa ešte o niečo uvoľní, ako pokrúti hlavou.* Samozrejme, že nechcela, ale pochybujem, že vôbec na sekundu nepredpokladala, že to pre ňu urobíš. *Prenesie bez najmenšej pochybnosti. Musela vedieť, že ju bude chcieť ochrániť za každú cenu, musela by byť slepá, ak by to nevidela. Na niekoľko sekúnd zostane opäť mlčať, než si pevnejšie chytí prstami druhú ruku a priloží si ju ako predtým k perám o hánky.* A keď si sa už rozhodol hovoriť o našom bratovi, mám tendenciu ťa poopraviť...*Začne až príliš sucho, až príliš neutrálne.* Elijah, rovnako ako naša sestra, a ty...prial matkinu ponuku. *Prenesie nakoniec trochu sucho. Netušil, či si je o tom Kol vedomí, ale najskôr by tak bezhlavo netvrdil, že mu dôveruje, ak by to vedel, nakoľko nemohol vedieť o ich pláne.
Genevieve bola pre Kola jedinou a naozajstnou slabinou, ktorú nechal ísť dnu, nechal ju zájsť až príliš ďaleko, práve preto by ju mal odstrániť, ak to ešte vôbec ide. Lenže on to nikdy neurobí, sám by tomu neveril. Keď Kol začne pre zmenu opäť s Camille a s Hope, trochu nakrčí obočím a našpúli perami, akoby sa mu snáď ani nechystal nijako odpovedať. Nie, on podobnú slabinu nemá. Hope bola pre ich matku mŕtva, bola preč  a zatiaľ aspoň v bezpečí. A Camille? Povedzme, že za mnohých okolností by ju ochránil, vždy by ju ochránil, ale na úkor toho, žeby bol potom slabý, žeby prišiel o telo a už by tu nebol nikto, kto by ich matku mohol poraziť? Nie, aký význam by to potom malo? Už by nemohol viac chrániť ani ju a ani svoju dcéru.* Netuším, čomu veríš a čomu nie, bratu a je mi to úprimne jedno, ale môžem ťa ubezpečiť, že našej matke by som nikdy nedal ten pôžitok z výhry, nikdy by som neprial jej ponuku...Nikdy sa nevzdal svojho tela, kvôli nikomu. *Jeho slová sú rázne, jasné, pravdivé. V jeho pohľade nie je jediná myšlienka, ktorá by hovorila opak, jediná pochybnosť. To, čo teraz hovoril, myslel vážne. Jeho sila, to bola jediná zbraň, ktorú vždy mal a bez ktorej...By bol zbytočný.* A keď si už dovoľuješ hovoriť o Hope, je predsa mŕtva, nie je? *Nepatrne podvihne pravým obočím, než spojí pery späť k sebe a trochu nakloní hlavou do strany.* Ja už nemám naozajstnú slabinu, Kol. *Jeho hlas bol trochu tichší, rovnako ako tón. Ak tu nebola Hope, nemal slabosť, ktorá by ho mohla stiahnuť dole. A Hope? Ona bola jeho dcéra, jeho krv, urobil by kvôli nej množstvo vecí, nad ktorými teraz našťastie nemusí premýšľať, pretože je to celkom inak. Našli jednoducho iný spôsob, ako ju ochrániť, rovnako ako by našiel iný spôsob, ako ochrániť Camille, než aby sa vzdal svojej výhody.
Práve v tejto chvíli si nebol celkom istý, o čom Kol hovorí. Áno, mal moc, ale nepostrehol, žeby okolo neho praskala vo švíkoch a nešla premôcť. Nepatrne nakrčí čelom, jeho výraz však nič nehovorí.* O tom vážne pochybujem. *Podotkne smerom k tomu, že je v tejto situácií viac kvôli sebe, ako komukoľvek inému. Ak by nebola Genevieve, nebol by v nej nikdy tak či tak.* Takže to je vec, na ktorú sa teraz spoliehaš? Tvoja moc? *Vydýchne trochu pochybovačne, než pomaly kývne hlavou.* Samozrejme, si teraz čarodej, mágia je to jediné, čo máš. *Nič iné, ako nechať svoj život závisieť od moci mu nezostávalo. Na chvíľu sa mu možno trochu uprenejšie zadíva do očí, pričom sa jeho výraz nepatrne zmení. Je to len krátka spomienka na obraz z minulosti, ktorá by sa nemala opakovať, nechce, aby sa opakovala a rozhodne nebol jediný. Spomienka, ktorú mu pripomenie, aj keď si nebol celkom istý tým, či vôbec chce. Kol už raz umrel a na to, že to zažil, až príliš riskoval, že sa to stane znovu. Avšak slová jeho brata, ktoré nasledujú, majú úplne iný odraz, akoby sa vlastne sám nestaral, či umrie. Tak prečo by tom mal robiť on? Prečo by to mal robiť zaňho, prečo by to mal robiť ktokoľvek? Spojí pery pevne k sebe a s nie práve príjemným pohľadom mu hladí rovno do očí. Pravdaže, keď umrie, bude mŕtvy, ak mu šlo, aby to pochopil, môžu si podať ruky a ísť každý po svojom. Myslel si snáď Kol, že sa oňho kedy prestal naozaj zaujímať? Možno sa nestaral, ale zaujímať sa neprestal nikdy. Či už bol urieknutý a on ho nechal v pivnici Abattoir, aj napriek tomu, že tam bola Hayley, ktorá stále čakala Hope. Možno za ním nepotreboval ísť, možno ho nepotreboval ani počuť, boli aj iné spôsoby, ako nestratiť záujem, ako sa informovať.* A svoje slovo som dodržal. *Prenesie prosto, aj keď v nezáujme a v nestaraní bol rozdiel, to mu už nijako nevyvracia, pretože to nemalo miesto, nemusel mu hovoriť čokoľvek viac, ako potreboval.* Vyzerá to skoro tak, akoby si svoju smrť plánoval, Kol. *Prenesie ako náhle dohovorí, jeho hlas znie monotónne.* Ale myslieť si to by bolo predsa patetické, nebolo? Každopádne, *vydýchne sucho,*  vyveď ma z omylu, ak sa mýlim, ale smrť...Bola vždy tvojím najväčším strachom. *Možno sa obával aj dýky, ale nikdy nie viac ako smrti, hlavne ak si ňou už raz prešiel.* Teraz o nej hovoríš, akoby ešte stále stála druhá strana, z ktorej sa môžeš vrátiť späť. *Dodá nakoniec možno trochu uštipačne. Bohužiaľ, bola preč, nebola tu už žiadna šanca, ak niekto umrie, stratí sa. I keď je pravdou, že čarodejnice dokázali byť veľmi vynaliezavé. Otázky, ktoré mu položil, neboli žiadna rečnícka záležitosť, obaja vedeli, že to bolo presne to, čo od neho Kol chcel. Aby mu dôveroval natoľko, že mu prezradí plán, že ho nechá, aby sa na ňom podieľal, lenže v jeho mysli bolo niečo také skoro nemožné, nakoľko by sa tým všetko mohlo veľmi rýchlo pokaziť, a to si nemohli dovoliť. Na niekoľko sekúnd sa odmlčí, ako brat pred ním kývne hlavou a prejde si jazykom po suchých perách, pričom sa mu rozhodne dať možnosť. To presne chcel, možnosť sa rozhodnúť, nie? Nemusí ho celkom odpísať, prečo by aj? Obaja majú rovnaký ciel. Lenže, po jeho slovách, už Kol mohol sám vystriehnuť, že sa niečo blíži, že to nebude len tak a že sa jeho názor zrazu len neobrátil o stoosemdesiat stupňov, pretože to u Klausa naozaj nikdy nehrozilo. Na tvári sa mu objaví ľahký úsmev, ktorý vlastne zmizne skôr, než  sa vôbec objaví a nahradí ho pohľad, ktorý neveští nič dobrého. Práve teraz vyslovil niečo, čo pre Kola síce mohlo znieť nepredstaviteľne, ale na druhú stranu, je to možno tá najlepšia vec, ktorú mohol nateraz urobiť. A presne to sa stane, momentový šok, nahradí nezmysel, ktorý v tom videl, bola to najskôr vec, nad ktorou by ani nepremýšľal, snáď nikdy. On však na jeho smiech nijako nereagoval, stále sa tváril rovnako, nepohol sa skoro ani o centimeter, len naklonil hlavou do strany a mlčky ho sledoval, až kým jeho smiech o niečo neustál a neprišlo trpké uvedomenie. Mohol v jeho očiach vidieť ľahkú neistotu, ako začal krútiť hlavou, akoby už ani nevedel, čo si má myslieť. Mal pocit, že si robí srandu? Že sa zabáva spolu s ním, že je to celé snáď  nejaký vtip a on by plytval slovami? To snáď nie.  Pri jeho slovách trochu podvihne kútikmi úst a pokrčí nad tým prosto plecami.* Si si istý tým, že nemôžem, Kol? *Nepatrne podvihne obočím a opätuje mu jeho pohľad, ktorý stále zaváňa vážnosťou. Áno, vedel, že celkom ju od seba nedostane nikdy, ale v čom bol ten trik, keď sa o to aspoň nepokúsi. Koniec koncov, nikdy nehovor nikdy. Sú aj iné spôsoby, ako ju chrániť, než byť hneď po jej boku, on to vedel najlepšie. Trochu prižmúri oči. Akoby to snáď chcel, akoby snáď Klaus chcel, aby Genevieve umrela. Lenže len a len Kol je dôvodom, prečo bola v nebezpečenstve. Niekoľko sekúnd naňho len mlčky hľadí, keď dohovorí, akoby nad tým premýšľal, ale opak bol pravdou.* Tak tomu zabráň. *Prenesie prosto celkom ignorujúc jeho postoj. Nepotreboval mu vidieť do očí, aby s ním hovoril, nepotreboval vidieť ani to, že je to preňho ťažké, pretože to vedel, ale bolo to to jediné, čo mu mohol dať.* Pomôž mi s našou matkou a už nikdy sa jej nedotkne. *Presne tak to bolo, keď sa Esther zbavia, už nikdy jej neskriví ani vlas na hlave a Kol to vedel rovnako dobre ako Klaus, práve preto to tak veľmi chcel. Opäť naňho len hľadí, jeho pohľad ničomu nenasvedčuje, niežeby ho Kol mohol vidieť, ako sa podopiera rukou o stôl a hlavu má nahnutú dopredu. Pomaly pootvorí ústa.* Niekedy, najlepší spôsob, ako niekoho ochrániť, je nechať ho ísť, Kol. *Niekedy áno, ako u jeho dcéry, a niekedy nie, ale v tomto prípade, pochybuje o tom, žeby to veci zhoršilo.* Ona je tvoja najväčšia slabina, lenže aj ty si jej. Esther by Genevieve nikdy neublížila, ak by to nebolo kvôli tebe a ty to veľmi dobre vieš. *Určite mu to nemusel pripomínať, ale koniec koncov, aj toto bola pravda, Esther by nemala jediný dôvod sa o ňu príliš zaujímať, ak by nebolo Kola, aspoň nie v takom rozsahu. Následne už mlčí. Medzi nimi zavládne ticho, ktoré prakticky neprišlo za celý ich rozhovor. Keď sa naňho nakoniec opäť pozrie, mohol vidieť to všetko, čo si sám uvedomoval. On ju miloval, nevzdal by sa jej, ale chcel Niklaus naozaj až tak veľa? Musel by jednoducho urobiť niečo, čo nechce, a to bolo teraz celkom bežné, nebolo? Po tom, čo to Kol nakoniec zhrnie, nie je si istý len jednou vecou. Celý plán nepoznal nikto, len on a Elijaha, a tak mal istotu, že sa žiadna zlá informácia nedostane do zlých rúk a tým pádom má väčšiu šancu na úspech. Nikdy by ho Kolovi však nemusel prezrádzať celkom celý, predsa len...V živote platilo jedno dôležité pravidlo – nikdy nehovor všetko, čo vieš. Krátko sa pousmeje a pohodí rukami do strán, akoby to snáď bola odpoveď. Nakoniec však predsa len pootvorí ústa.* Pozri, Kol, budem úprimný, viem, že rovnako ako ja, nechceš nič viac, ako sa našej matky raz a navždy zbaviť. Verím ti to. *To mohol povedať celkom rozhodne, nakoľko to bolo viac ako očividné.* Ale nie, ak ti za chrbtom bude stáť Genevieve, nie, ak všetko, na čo sa sústredíš, nebude pomsta. *Ale jej ochrana, jej prítomnosť, vzťah s ňou.* Možno to je priveľa, možno ti príde to, žeby si sa od nej mal odlúčiť, ako niečo nemožné. Ale je to spôsob. *Mykne nad tým ramenami. Vlastne to bol jediný spôsob, ktorý mu dal.* Môžeš využiť tú svoju..Skvelú moc. *V jeho hlase zaznie trochu irónie, ale veril tomu, že Kolova mágia by mu v jednej fázy toho všetkého mohla značne poslúžiť.* A na konci dňa, bude naša matka mŕtva a Genevieve živá a zdravá. O to jediné, ti predsa ide, nie? *Spýta sa ho nakoniec otázku, ktorá bola viac-menej aj tak len rečnícka, pretože obaja poznali odpoveď hneď, ako bola položená.*

Samozřejmě, že nevěděl, co přesně Klaus udělá a co naopak neudělá, to neví nikdy nikdo, protože on je jeden z mála osob, u kterých se nedá jejich chování předpovídat. Ale u jedné věci si byl jistý. Nedá se říct, že to tak bylo vždycky, ale teď ano. Už od té doby, co se Kol vrátil z Druhé strany a umíral, tak to věděl. Klaus by ho nikdy nezabil a vždycky by se snažil jeho smrti zabránit. Stačilo vidět to jeho chování, když šlo Kolovi do tuhého. A to ještě neviděl jeho výraz, když v Gilbertovic domě hořel potom, co do něj ten malý Gilbert zabodnul kůl z bílého dubu. Neviděl tu bolest a zlost v jeho obličeji zároveň. Ale nemusel to ani vidět, teď už věděl, po tom, co se vrátil, že by ho umřít nenechal. Už k tomu nic neříká, nějak neví co. Prostě teď chvilku mlčí. A je to opravdu jen chvilka, protože Kolovi to, aby byl zticha, nikdy moc dlouho nevydrží.
Popravdě ani nepředpokládal, že by bylo až takhle vidět, jak ho ta otázka zaskočila. No, ono to zase tak vidět nebylo, Klaus dokázal svoje pocity skrývat, ale teď se v jeho tváři objevilo na malý okamžik něco, co Kolovi řeklo, že ho ta otázka překvapila. A samozřejmě, že se na ni ani neobtěžoval odpovídat. Proč by taky? Vždyť to bylo jasné a tohle, že se odpovědi vyhýbal, v tom Kola akorát utvrdilo. On prostě strach měl, možná ne ani tak o sebe, jako spíš o svou dceru a možná i o Camille. Musel mít obrovský strach, protože podle toho všeho, co pro Hope za ten krátký čas, co byla na světě, udělal, ji měl opravdu velmi rád. Možná ji měl snad i nejradši z toho všeho, co měl za svůj život rád. A není se čemu divit, ona je ta, která ho svým způsobem zachránila, to ona pro něj byla (a je) nadějí. Hope. Jaké příhodné jméno od svých rodičů dostala. Určitě ho nějakým způsobem změnila, i když si to nechce přiznat. Nějak se změnit musel. Pro Klause je Hope ta, která mu dává nějakou naději a pro Kola je to Genevieve. Každý má tu svojí. Možná, že si jsou podobnější mnohem víc, než si oba dva dokážou připustit. A stejně tak si jsou podobni i se svou matkou, i když ne naštěstí tak moc, jak to v některých rodinách bývá. Oni nikdy nebyli ani tak moc jako jejich rodiče. Teda v Klausově případě se to dá určit jen z půlky, ale i tak. Jediný, kdo byl opravdu rodičům podobný, teda hlavně matce a hlavě svým chováním, byl Finn. Je až děsivé, jak je matce oddán. Až tak moc, že zabil svou jedinou lásku. Tak moc, že chtěl zabít své sourozence a tak moc, že s ní spolupracuje i teď. Kolovi se z něj zvedal žaludek. Klausova slova, že je to pořád jejich matka, přejde jenom krátkým kývnutím hlavou, už na to nic neříká, není třeba to nějak dál rozebírat, opravdu ne.
Nemusí se čekat dlouho na nějakou další takovou situaci, ve které se jenom nemluvilo. Kol je provokatér, to všichni vědí, a dneska tyhle svoje schopnosti teda pořádně uplatňoval. Opět řekne něco, co jeho bratra opravdu rozpálí až do běla. Bylo na něm vidět, že má co dělat, aby se udržel, ale nakonec to nebylo tak hrozné, jak se zpočátku zdálo. Jenom mu položil ruku na rameno a řekl několik slůvek, která měla asi nahánět strach či co. No, v někom, kdo není Kol, by to rozhodně vzbudilo respekt, ale tady je ten problém, že tohle je Kol. Místo toho, aby už držel hubu a krok, ho ještě provokuje tak, že mu úplně klidně zdravou rukou sundá tu jeho ze svého ramene a položí mu ji zpět na stůl. Nezapomene se u toho i usmát, samozřejmě v tom svém Kolovském stylu. Klaus se sice netváří zrovna dvakrát mile, ale vypadá to, že dneska už nechce v tomhle pokračovat. To vlastně ani Kol. Jindy by mile rád pořád dokola opakoval něco, co se týče Cami, pořád by ho takhle provokoval, až by se třeba neudržel a jednu mu vrazil. Ale dneska fakt ne, dneska jsou tu kvůli něčemu jinému a tohohle bylo dost. Už ho prozatím nijak neprovokuje, sedne si zase zpět pohodlně do své židle a sleduje svého bratra.
Opravdu neviděl problém v tom, proč by se nemohli tady a teď domluvit na zabití Esther. Proč by ho Klaus nemohl přibrat k sobě a zařadit ho někam do toho svého plánu, který už jistě nějakou dobu má? Však oba dva mají ten stejný cíl - zabít Esther. Nic víc, nic míň. Oba dva chtějí ochránit své blízké, tak o co jde? Myslel si, že v tomhle by si snad mohli důvěřovat, protože oba dva ji tak moc nesnáší. Ale ne, zřejmě to nebude tak jednoduché, protože Klaus je prostě zabedněný a paličatý chlap. Samozřejmě, že to všechno je kvůli Genevieve, to proto mu nechce věřit. Ale proč? Copak si snad myslí, že by kvůli ní nějak selhal? Ne. Gen se o sebe teď dokáže postarat, je to čarodějka s docela velkou mocí, je chytrá, už znovu Esther nenaletí. A nebo se snad bojí oprávněně? Už jednou ho Kol kvůli Genevieve zklamal. Vložil v něj svou důvěru v plánu na zabití Benjamina, ale Kol to doslova posral. Možná, že má jeho bratr pravdu a Kol si to jen zatím nechce přiznat. Připomene mu, že to rozhodně nebylo dobrovolné, to, jak přišel o svoje tělo. Protočí oči, když řekne, že to bylo kvůli Genevieve. Jo, určitě, ta v tom hrála velkou roli, ale udělal to i kvůli sobě, copak tomu Klaus nerozumí? Kdyby ji nezachránil, byl by úplně nepoužitelný. Nejen, že by si Esther našla nějaký způsob, jak ho dostat do jiného těla, on by se snad ani pořádně nebránil. Byl by úplně zlomený, kdyby o ni přišel. Jo, asi se to zdá Klausovi směšný, že Kol ji až takhle moc miluje, ale je to prostě tak. A chudák Cami, jestli by pro ni tohle neudělal. "Udělal jsem to i kvůli sobě, Niku," řekne teď docela klidným hlasem. Kdyby ale dokázal předpovědět, co řekne Klaus potom, už by zuřil. Už už chce na jeho další slova něco říct, ale jak chvilku přemýšlel, tak to ani nestihl, protože začal zase mluvit Klaus. Samozřejmě, že od samého začátku věděl, kam tím míří. Měl na mysli Claire. Myslel si, že kvůli ní by udělal to samé jako kvůli Genevieve. On sám neví. Udělal? Nenechal by zemřít ani jednu, to je samozřejmé, ale Genevieve je očividně jeho větší slabinou. Mírně se zamračí, když konečně 'trefí' její jméno. Proč ji sem vůbec tahá, sakra? Neměla s tím nic společného, bavili se o Genevieve, ne o Claire. "Vlastně ne, nemáš tak docela pravdu," řekne a ušklíbne se. Je vidět, jak ho to celé štve. Nejenže věděl Kol, jak na Klause, ono to tak bylo i naopak. "Ty bys taky mohl přemýšlet nad tím, co z tý huby vypustíš, Niku," podívá se na něj a jemu se na čele najednou začnou objevovat kapičky potu. "Wau, nezdá se ti, že se tady nějak oteplilo?" koukne na něj tázavě a provokativně zároveň. Ne, v baru se neoteplilo, to jenom jeho tělo se docela rychle začalo zahřívat. Ne, nezačala se mu vařit krev, což by se taky mohlo stát. Tohle způsobí míň rozruchu a bude to pro něj taky dost nepříjemné. Měl by si uvědomit, že Kol tady není pro srandu králíkům, že on si nenechá všechno líbit. Stejně tak, jako si to nenechá líbit Niklaus. Možná si to dost dobře neuvědomoval, ale i magie mu mohla pořádně uškodit. Vysvětlil mu, že radši na chvíli ztratí něco, co může získat zpátky, než aby přišel o někoho, koho už zpátky nikdy nedostane. Opravdu, radši na nějakou dobu oželí své tělo za cenu toho, že Gen bude žít. "Ne, to neměl. A stále nemám. Protože Niku, máme snad nějakou záruku, že dokážeme Esther zabít?" podívá se na něj s mírně pozdviženým obočím. Nikde nebylo psáno, že Esther opravdu zvládnou porazit, nebylo to jisté, vůbec. Je to mocná čarodějka, Finn je taky velmi mocný, má tolik plánů, všechno to má pojištěné, aby to vyšlo. Třeba se jim nepodaří najít žádnou skulinku, jak ji zabít. A jestli ne, je to všechno v háji.
Jejich rodina už není to, co bývalo. A tak je to už hodně dlouho, možná od té doby, co se stali upíry. Už tehdy se jejich cesty rozdělily, akorát Klaus, Rebekah a Elijah spolu pořádně drželi. Kolovi nikdy nepřipadalo, že by k nim patřil. On možná zezačátku ani moc nechtěl. Přece jenom, to, že přišel o svou magii ho zlomilo, neměl náladu na nějaké bratříčkování ani nic takového. Chtěl být sám a možná právě proto začal vyvádět takové kraviny, kvůli kterým ho pak Klaus zavřel do rakve. Už vlastně ani neví, jak přesně to bylo, vždyť je to už snad více než tisíc let... Proč nemůže Klaus zapomenout pro jednou na to, co bylo, proč mu nemůže prostě zase jednou důvěřovat v tom, že pro zabití Esther udělá cokoliv? Co je to rodina bez důvěry? Je vůbec ještě rodinou? Protože jestli ne, tak se nedá říkat, že jsou rodina, to fakt ne. Když si nevěří v takových důležitých věcech, je to špatné. Musí se na něj pobaveně podívat, když slyší, co mu Klaus řekne. "Pro mě? Pro mě by rodina byla důležitá, kdybych ještě měl pocit, že do ní patřím. Kdyby se tady někdo přestal starat o nějakýho ubožáka, kterej měl umřít na plantáži při práci. Kdyby ho nepřibral do naší rodiny jako kdyby do ní vždycky patřil," řekne a ušklíbne se na něj. Kolovi vždycky přišlo, jako by měl být Marcel náhrada za něj. Nový člen rodiny, který nahradí Kola, který byl taky hodně často v rakvi. Klaus asi potřeboval někoho, koho by mohl ovládat a kdo by mu neodmlouval. Možná by to všechno bylo bývalo bez problému, kdyby ovšem jejich drahá sestřička neměla slabost pro svého nevlastního... synovce? To je sakra divný. Celá jejich rodina je divná, není se čemu divit. No a jestli tou zábavou myslí nejenom zabíjení, ale i spolupracování s čarodějkami proto, aby se na chvíli zbavil jeho... Jo, to taky dělal. Protože chtěl, aby Klaus pocítil to samé, jako on už hodněkrát. Aby byl jednou zase bezmocný on. "Já nevím, Niku, myslím, že si aspoň trošku důvěřovat musíme, jinak bys mi nesvěřil to s Hope... A jinak bych ti já nevěřil ohledně Esther a toho, že to vyjde," pokrčí rameny. Co se týče Esther, věří mu. A i on by mu měl věřit nejen v případě Hope, ale i v případě jejich matky. "Tohle nemá cenu," zavrtí nechápavě hlavou a k tomu, že nemusel Gen nikdy zachránit, už se nehodlá vyjadřovat. Další překvapení dne, tentokrát zase jedno pro Kola, na sebe nenechá dlouho čekat, když z Klause vypadne, že Elijah i Rebekah přijali nabídku jejich matky. To nebylo možné. "U Rebeky bych tomu docela věřil, ale Elijah...? To se mi nezdá. Proč by to dělal?" podívá se na něj tázavě. Proč je Klaus tak v klidu? Čekal by, že bude přímo soptit, že jeho všichni sourozenci přijali matčinu nabídku, ale ne. Divné.
Opravdu je Klaus až takový, že by se nikdy Esther nevzdal? Ani kdyby měla Hope a nebo Camille? To není možné. Je sice pravda, že Klausovi by potom nezbylo už nic, protože on nebyl ten, který by měl svou magii, ale... Fakt by je dokázal obětovat jenom proto, aby nebyl slabý? Vždyť ne pokaždé se dá něco vymyslet, ne vždy se dá najít jiná cesta. A v případě Esther je tahle možnost více než pravděpodobná, protože jejich matka je v tomhle sakra dobrá... "V tom případě, chudák Cami," řekne jenom a celou dobu se mu dívá do očí. Je možné, že ho zase vyprovokuje a nebo taky ne. Třeba už se proti němu dneska Klaus tak nějak obrnil a nenechá se jen tak pro nic za nic vytočit. Klaus je až moc hrdý, až moc mu záleží na sobě. A to se o Kolovi říká, že je to egoista a že kouká jenom furt na sebe. Ne ne. Jakmile mu 'připomene', že je Hope vlastně 'mrtvá', jenom se zatváří provinile, že na to vůbec mohl zapomenout. "Jo, jasně, omlouvám se. Hope je mrtvá. Do tý doby, než se naše matka nedomákne toho, kde je pohřbená, viď?" Slovo pohřbená řekne s notnou dávkou ironie v hlase a aby toho nebylo málo, ještě naznačí prsty ve vzduchu uvozovky. "Pokud tomu tak je, opravdu ti závidim, protože to potom proti tobě nemá Esther nikoho, koho by mohla využít. Takže jsi vlastně nepřemožitelný." Tohle slovo řekne zase pro změnu o hodně hlubším hlasem, než má normálně. Je evidentní, že teď si z něj utahuje. Kol si prostě myslí, že není možné, aby neměl slabinu. Je tu Hope a Camille, když už nepočítá jako slabinu třeba Aliseu nebo svého zranitelného bratra.
Kol si stojí za tím, že v téhle situaci je kvůli Esther. Hlavně kvůli ní. Kdyby nebyla ona, kdyby se nevrátila, tak je všechno v pohodě a nikdy se nic takového nemuselo stát. Na druhou stranu ale, Kol je docela rád, že zase jednou pocítil svým tělem proudit magii. A ne jenom tak, že by ji jím nechala proudit Gen, jak to udělala na Bali. Tohle bylo něco mnohem jiného - lepšího. Byla jen a jen jeho a nikdo mu ji nemohl vzít. "Jo, přesně tak, Niku. Já se spoléhám jenom na svoji moc." Pokud dával Klaus trošku větší pozor, mohl si všimnout, že dal na slovíčko 'svoji' mnohem větší důraz než na ta ostatní. Pokud není hloupý, jistě mu dojde, jak to myslí. Kol nemá moc jenom toho čaroděje, ale i moc svoji. A to neví skoro nikdo. Vlastně nikdo. Neřekl to ani Gen. Pokud to Klausovi dojde, bude první.
Docela ho překvapilo to, co mu Klaus řekl. Že ho nechce znovu vidět umírat. Myslel si, že už je mu úplně ukradený. A i kdyby nebyl, nikdy by si nemyslel, že mu tohle řekne do očí. Nikdy spolu neměli takový ten důvěrný vztah, jaký mezi sourozenci občas bývá. Možná mu maličko křivdil, když na to, co řekl, reagoval takhle, ale co měl jako dělat jiného? Měl se rozbrečet dojetím a vrhnout se mu kolem ramen? Ne, to fakt ne, na tohle není ani jeden. Jenom přikývne, když řekne, že svoje slovo dodržel. Jo, to je pravda, nestaral se o něj, přestal se o něj zajímat, vždyť spolu ani pořádně za tu dobu nemluvili. Občas pár slov, to bylo všechno. Jo, do dneška se o něj opravdu nestaral, ale kéž by Kol věděl, co za věci od něj ještě dneska uslyší... Možná, že to vypadalo tak, jako by si plánoval, že co nevidět umře, ale to tak rozhodně nebylo, on si věřil, věřil svojí magii. Jenom se mu snažil naznačit, že ho moc nechápe, co se toho jeho života týče. Pokud se o něj přestal zajímat, o jeho život, mělo by mu být jedno, co s ním bude, ne? A jelikož mu řekl, že ho nechce znovu vidět umírat, když je tak zranitelný, svědčí to o tom, že má o něj možná i strach. A to Kol nechápe. Neříkal přeci před chvílí, že strach o nikoho nemá? Že nemá žádnou slabinu? Podle všeho je jeho slabinou pořád rodina, ať se mu to líbí nebo ne. "Víš, každý se bojí smrti, to je jasný. Ale já jsem se spíš bál toho, co bude potom, chápeš? Už v tu dobu jsem věděl, že je nějaká Druhá strana, ale vůbec jsem netušil, co si pod tím mám představit. Neděsila mě ani snad ta smrt, jako spíš nejistota, která potom jistě musí nastat..." pokrčí rameny a dál už k tomuhle nic neříká. "Tak kdybych sebou náhodou někde seknul, jsem v těle čaroděje, můžete mě tady pohřbít a třeba bych se přidal k předkům. I když ti by mě asi moc nemuseli. Ale tak mohl bych jim tam dost zavařit, nemyslíš?" podívá se na něj a ušklíbne se.
Popravdě si nikdy nemyslel, že by mohlo Klause napadnout něco takového. Jo, sice nesnáší, že je Kol s Genevieve, moc dobře, ale i tak. Není tohle už trošku příliš? Copak se rozhodl, že bude kazit život nejednom Rebecce, ale i jemu? Copak Kol může za co, že Klaus z nějakého důvodu nemá jeho přítelkyni rád? Nejdřív tomu nemůže uvěřit, myslí si, že je to snad vtip a taky to podle toho vypadá, ta jeho reakce. Nejdřív se začal smát, což už jenom to mohlo příjít Klausovi dost divné. Možná se tím snažil jen nějak zakrýt svoje obavy, že to myslí vážně. Možná si myslel, že by si to ještě mohl rozmyslet a ještě říct, že to myslel jako vtip. Ale ne, nic takového se nestalo. V jeho obličeji byla vidět opravdu veliká nejistota, poprvé za hodně dlouhou dobu. Naposledy takovou zažil asi když měla Esther Genevieve. Ani snad ne v té chvíli, kdy jel pro Claire, protože u ní prostě věděl, že bude žít. A i když se o ní bál fakt hodně, tak z něj skoro všechen strach spadl, když ji viděl živou. Vypadalo to, že se Klaus jeho nejistotou i baví. To ne. To nemyslí vážně. Nemohl... Ale zeptal se ho. Řekl, že to přece nemůže myslet vážně, ale bratrova odpověď jen potvrdila to, co si celou dobu myslel. Přece si nemůže myslet, že by ji snad opustil, ne?... Řekne mu, aby ji od sebe úplně odstřihl. Ještě stále se to Kolovi zdá úplně nemožné. Ihned mu objasní, že není možné, aby ji od sebe hned absolutně odstřihnul, i kdyby chtěl. To prostě nejde, je to někdo, kdo v jeho životě zůstane navždycky, ať se stane cokoliv a on se ji bude vždycky snažit chránit. Má zabránit tomu, aby umřela tak, že se s ní rozejde a zabije Esther? Ano, jistě, to dávalo smysl, ale Klaus si nedokáže představit, jak to Gen zlomí, když se s ní rozejde. Teď je to mezi nimi zase všechno dobré, v šuplíku čeká pořád ještě zásnubní prsten, který by se mohl co nevidět objevit na jejím prstě. Ale to se asi bude muset o něco odložit, jak to tak vypadá. Kol to nechce, ale to, co mu tady Klaus říká, je fakt pravda. Jestliže ji chce ochránit, musí zase něco obětovat. A tentokrát to bude nějaký čas s Gen. Další jeho slova ani moc nevnímal, protože se opřel zdravou rukou o stůl, aby mu nebylo vidět do obličeje a přemýšlel nad tím vším. Pravda ale je, že se rozhodl už před nějakou chvílí... "Máš pravdu, ale i kdyby se mnou nebyla, pořád je to Genevieve, která si dovolila ukrást její moc. Už dávno byla zapletená s naší rodinou a já nebyl ten, kdo to začal, kdo ji do tohohle všeho dostal." Je sice fakt, že když by jí chtěla ublížit, bylo by to asi kvůli Kolovi, ale i kdyby spolu nebyli, mohla by ji ublížit kvůli pomstě za tu ukradenou moc. A třeba i za spoustu dalších věcí, kdo ví. To bylo poslední, co Kol prozatím řekl. Potom hodně dlouhou dobu mlčel a po nějaké chvíli se na něj podíval a všechno to tak nějak shrnul. Wau, Klaus mu fakt v něčem věří, jo? No to je teda zázrak. Zase jako by ty jeho další řeči nevnímal, ale opak je pravdou. Poslouchal ho a to docela pečlivě, jen k tomu zatím nic neříkal. Až po jeho řečnické otázce, na kterou by za jiné situace jistě odpověděl, konečně něco řekne. "Dobře. Já od sebe odstřihnu Genevieve a potom se budu soustředit jen a jen na pomstu. A na zabití Esther..." podívá se mu do očí a je v nich vidět, že to myslí vážně. "Takže mi můžeš svěřit svůj plán." A jestli Kol věří tomu, že to bude opravdu kompletní plán? Neví. Tohle bude zkouška jejich důvěry, uvidí se, jestli je nakonec opravdu tak slabá a nebo jestli je silnější, než se zdá. Kol počká, než mu Klaus vylíčí všechno, co chce a poté odejde pryč. Ještě předtím si ale neodpustí pár slov: "Doufám, že toho nebudu litovat, Niku," řekne a podívá se mu do očí. Pořád na něm bylo vidět, že se trápí, i když se to snažil už skrývat, ale moc dobře to nešlo. Nečeká na to, zda ještě něco řekne, a bar opustí.

Od doby, co se mu dostala do rukou úžasná nabídka, uběhlo už několik dní. Stále přemýšlel nad tím, jak to vše provede a hlavně kdy a kde. Nechtěl nic uspěchat, chtěl, aby vše dopadlo přesně dle jeho plánů. Proto svůj volný čas věnoval sledování Kola..Kola v jeho novém těle. Zjišťoval, kam chodí, co dělá, jak se chová. Jednoduše si o něm zjišťoval vše, co mohl, aniž by na něj padlo nějaké podezření. Dle slov Nailah stačí jen pár kapek, aby její krev napáchala dostatek problémů. Z toho důvodu odlil trochu krve do malé zkumavky a zbytek si nechal doma. Nějaká ta krev by se mu možná v budoucnosti hodila, takže jí nechce vyplývat celou lahvičku na jednoho Původního parchanta. 
Dnes večer je den D, den, kdy zabije svého prvního Původního. Ohledně celé této akce si byl velmi jistý a nevěřil, že by se něco mohlo pokazit. Dorazil do baru, kam často chodil a doufal, že i dnešek nebude výjimkou. Posadil se ke stolu, který byl umístěn pěkně v rohu, odkud měl skvělý výhled na dveře a přitom od nich byl dostatečně daleko, aby nepřitahoval nějakou nechtěnou pozornost. Objednal si prozatím jen nějakou minerálku, nechtěl hned ze začátku pít, když ještě ani s jistotou neví, že právě sem dnes Kol dorazí. Čas pomalu plynul a Damien pomalu ztrácel naději, že právě dnes mu ten plán vyjde. Rozhodl se, že půjde jinam, přesněji do jiného baru. Už už se chystal zaplatit a odejít, když se barem prohnal chladnější vítr a ve dveřích se objevil Kol ve svém novém těle. Potěšeně se pro sebe usmál, protože už zase nabyl dobrého pocitu. Dal Kolovi trochu času, aby do sebe hodil pár skleniček, než se rozhodl přejít k baru, u kterého Mr. Původní zakotvil. Ve chvíli, kdy už Kol popíjel pátou skleničku, vstal a přešel k baru. Vytáhl své herecké schopnosti a začal si hrát na opilce. Přátelské, vtipné a hlavně opilé, to jeho chování teď přesně vystihuje. Sám byl překvapený tím, jak se choval a, že mu to vše Kol žral. Damien jim koupil několik rund, nad kterými probírali různé, pro něj nezajímavé věci. Zrovna dopil několikátou skleničku a Kol si konečně odskočil. On urychleně objednal nějaké tmavé pití, ve kterém ta krev nebude vidět. Asi by bylo blbé nalít mu to do průzračné vodky. Vytáhl zkumavku, rozhlédl se okolo sebe, aby zjistil, že ho nikdo nevidí a celý obsah vylil do sklenky. Počkal, než Kol přišel, aby si s ním mohl připít. Se slovy "Na život" si s ním přiťukl. Bylo to ironické..připíjel si s ním na život přitom ho právě čekala smrt. Oba dva vypili celý obsah jejich sklenek. Damien tu svou odložil na pult a hned vedle ní dvě stě dolarů, čímž zaplatil za oba a zároveň nechal nějaké to dýško. Netušil, za jak dlouho to vše začne působit a tak se s ním raději rozloučil. Rychle vypadl z baru a zamířil si to rovnou domů. Nemusel tam být déle, než je třeba. Krev už se mu dostala do těla, takže tuto část splnil. Z toho baru zamířil rovnou domů.

(Po tom rozhovoru už od Jacksona neslyšel. Předpokládal, že nemá prostě moc času a zjišťuje, jak s tím budou souhlasit jeho lidi. Jeho tohle teprve ještě čeká. Nechce se jich ptát a strašit je, protože to je předčasné. Přece jenom si nemůže být jistý, že s tím budou jeho lidé a Nailah souhlasit. Předpokládá s tím, že kdyby to vyšlo, tak jeho upíři s tím budou souhlasit. Možná budou mít nějaké kecy, ale pokud trochu zatlačí, tak každý nakonec povolí a bude souhlasit.
Dnes se rozhodl strávit téměř celý den v sídle. Trochu se snažil vynahradit svou častou nepřítomnost. Malinko si zabojoval s několika upíry v rámci výcviku. Teda tak to sám pro sebe nazývá, přitom se prostě jenom prali pro zábavu. Odpoledne se vydal domů, kde jenom vyzvedl Marvina a šel s ním na delší procházku. Po skoro hodince se vrátil domů a musel hned vykoupat Marvina. Ten totiž musel vymést každou kaluž, aby mu pak mohl dělat ťapky po celém bytě. Maličko spolu zápasili, ale Marvin nakonec skončil ve svém pelechu celý čisťoučký a poměrně voňavý. Ale jistě tak vydrží jenom krátkou chvíli. Popadl ho hlad, tak navštívil lednici, která byla plná alkoholu a hlavně krve. Už to není jako dřív, kdy tam musel mít pořád něco, aby Davina měla vůbec co jíst. Ne, o to se naštěstí už nemusel starat. Odkousl plastové víčko a vysál celý obsah sáčku. A pak ještě jeden a no..ještě jeden. Všechno to vyhodil do koše a pak se usadil ke gauči. Jenom tam tak tupě zíral do zdi, aniž by třeba zapnul televizi. Později odpoledne se rozhodl znovu provětrat, ale tentokrát bez Marva. Vzal si potřebné věci a rozloučil se s Marvinem. Nijak moc nepřemýšlel nad tím, kam zajde a prostě se nechal unášet. Po nějaké chvilce se ocitl v rušné části města, která vždy byla jeho nejoblíbenější. Všude samí umělci, hudebníci, komedianti. Všemožné na jednom místě. Zastavil se u jednoho muže tmavé pleti, který moc pěkně hrál na trumpetu.)