New Orleans - City

(Divila se, že ta žena dříve neumlátila o zdi a chodník, jakým stylem šla. Ještě, že si nezačala zpívat. Ne, že by se jí nelíbilo, když někdo zpíval, ale pokud to bylo falešné, tak to prostě nedávala. A hlavně teď by to dost přitáhlo pozornost, což ona opravdu nepotřebovala. Ona ji chtěla jen zabít, nic jiného. Ještě neměla promyšlené, jak to bude probíhat, nebo jak ta žena zemře, ale jedno bylo jisté. Rozhodně zemře. Také doufá, že jí nikdo neuvidí a že nebude rušena. Jelikož ale bylo velmi pozdě večer, doufala, že tudy nikdo nepůjde. Bylo by to pro něj dost nešťastné, protože by musel zemřít také. A ona nechce zvýšit číslo svých obětí o jednoho debila, co půjde náhodou kolem. Určitě už po ní jde policie, nebo možná Marcel, nebo nějaký lovec. Pak se jí naskytla šance a ona jí jednoduše využila.
Jakmile se její obětní beránek probral, pošeptala mu slova na uklidnění. Ty oči jí nechala zavázané jen na začátek. Potom se bude dívat, jak na ní bude házet kameny a jaké škody na jejím těle budou zanechávat. Už teď měla na rukou rozedřenou sovu jemnou kůžičku, stejně tak na nohách. Ten drát byl z popelnice, smrděl a bůh ví, od čeho to bylo špinavé, radši to ani nevěděla. Ta žena začne brečet. Claire se uchechtne. Žena na ní něco mluví, ale Claire jí stejně nerozumí ani ň, díky tomu, že jí dala roubík. Tak vydává jen takové mhhmhmhmhm. Sundala jí šátek a dala si ho do kapsy. Pohladila jí koženou rukavičkou po tváři a setřela jí slzy. Pousmála se na ni, konejšivě a pak došla na konec uličky, vzala do ruky první kámen. Potěžkala si ho a pak se připravila k hodu. Namířila té ženě na oko.) Není to nic osobního. Ale on to vyžaduje. (Vysvětlila, napřáhla se a vší silou jím hodila. Kámen zasáhl oko té ženy. Pod tím tlakem prasklo a rozprsklo se. Po obličeji jí začala stříkat krev a také bylo slyšet křupnutí. To muselo bolet. Vzala druhý kámen, znovu ho potěžkala a tentokrát zamířila na stehno. Znovu hodila vší silou. Ozvalo se tentokrát větší křupnutí. Vlkodlačí síla dělala svoje. Ženě se nepřirozeně zkroutila noha. Nakonec vzala třetí kámen, kterým ženu udeřila do hrudního koše, nalevo. Přelomila jí pár žeber, nic vážného. Možná, že jí žebro propíchlo plíci. Vzala pak poslední kámen a namířila ho doprostřed břicha. Hodila jím a sledovala ženiny oči. Její břicho nijak nekřupalo, nic, ale bylo jasné, že jí tím hodně ublížila. Pohlédla na tu ženu. Stále žila. Zvláštní.) Je mi líto, že to musím ukonči takhle, doufala jsem, že už budeš již dávno mrtvá. (Pousmála se a vytáhla z kapsy nůž. Nejdříve jí do čela vyřezala velké písmeno E a pak jí přiložila nůž ke krku. Bylo to jednoduché, podříznout jí. Viděla v jejích očích, jak moc ta žena chtěla ještě žít. Krev z jejího krku vystříkla na Claiřin obličej a zabarvila její tváře do červena. Teplá krev jí stékala po obličeji a dotekla jí až k rtům. S potěšeným výrazem si je oblízla a zahleděla se na mrtvou ženu. Nakonec si vzala ten červený šátek, otřela si s ním svůj obličej, do čista a strčila si ho do tašky, doma ho vypere, nebo spálí. Otřela do něj i nůž, který strčila zpět do kapsy. Nakonec se vydá z uličky pryč. Vyjde na rušnější ulici a ihned prudce zatočí doprava. Prudce vrazí do nějakého muže. Náraz jí znovu povalí, jelikož šla dost rychle a svižně. Kecne si na zem a za tašky přes rameno vyklouzne část červeného šátku, vonící čerstvou krví. Normální lidé to nepoznají, ale upíři a vlkodlaci ano. Pohlédne na toho muže a´velice tiše zakleje.) Kurva. (Zastrčí šátek do tašky a postaví se ladně znovu na nohy. Na tváři již krev nemá, je zcela čistá, tedy, alespoň si to myslí, avšak Marcel jistě ucítí, tu spoustu krve.)

(Pomalu kráčel ze svého sídla. Cesta byla dlouhá, ale jemu chůze nikdy problém nedělala. Jsou tu větší věci, kterého trápili. A jeho právě teď zaměstnával ten vrah, který se toulal po tomhle městě. Samozřejmě, že se nějak snažil toho daného člověka dostat, ale jeho snahy byly marné. Poslal dva jeho upíry, aby se o to postarali, ale zpátky k němu se už nedostali. Našel je mrtvé před jeho domem. Nelíbilo se mu, kam tohle vede a proto se dneska rozhodl, že to sám prověří. Bude ho to aspoň držet dál od přemýšlení nad Cami a jeho city. A přemýšlením nad Klausem. Není to teda moc lehké, sice jenom oba dva byli velkou částí jeho života a Cami teda vlastně pořád je. Vlastně byl rád za to, že tu pobíhá nějaký psychopat. Má tedy konečně, co dělat. Musí tohle město zbavit této havěti, protože nikdo jiný to neudělá. Zamířil si to tedy přímo do středu města, obešel pár barů a prohlížel si snad každou tmavou uličku. Sám moc dobře věděl, že to je právě to nejlepší místo, kde někoho zabít, když nechcete přitáhnout pozornost. Teď kráčel okolo jednoho baru, který se mu nikdy nelíbil. Je to spíš takový ten pro turisty, je na správném místě. Hotel je blízko, je tu hned za rohem pár památek. Jednoduše skvělé místo a proto ho tolik turistů navštěvuje. Obejde ho a zamíří k nějaké tmavé uličce. Do jeho cesty, ale někdo narazí. Tvrdě se s ní srazí, ale na rozdíl od toho člověka, to ustojí. Pohlédne pořádně před sebe a spatří Claire. Uslyší její tiché zaklení, ale víc než to, ho zaujme vůně krve. Jeho pohled upoutá červený šátek, který není jenom tak červený, ale je i od krve. I na jejím obličeji zahlédne pár kapek. Rychle jí chytne za krk a svou upíří silou jí vyzvedne. Přitlačí jí ke zdi, drží jí za krk ve vzduchu a dívá se jí do očí.) Takže to přeci jenom jsi ty. E jako Evans. Že mě to nenapadlo. (Zakroutí nad tím hlavou a přitlačí ve svém stisku.) Proč tohle děláš, Claire? Zabíjíš lidi. Nevinné lidi. Proč sakra?! (Křikl na ní a pak jí co největší silou hodí na zem. Jsou teď sice v poněkud rušnější uličce, ale nikdo tu není. Přiběhne k ní a zadívá se do jejích očí. V jeho pohledu je vidět vztek, rozhořčení a hlavně zklamání. Pořád si byl jist, že není až něčeho takového schopna. Ano, prošla si určitou změnou, ale že by byla schopna tolika vražd, to ho nenapadlo.) Já vážně nevím, kdo jsi. (Stál tam vedle ní a díval se jí do očí. Věděl, že buď Claire uteče, protože přesně ví, co jí čeká, a nebo bude bojovat. On věděl jedno, musí jí zabít. Porušila pravidla. Navíc zabila dva jeho lidi. Alespoň za to si zaslouží smrt. Teď vzala další život. Ani sám teď neví, kolik už přesně životů vzala, ale rozhodně to nebude malé číslo. )

(Šla rychlejší chůzí, ale to jen, v tmavé uličce. Jakmile vyšla do rušnější uličky, chtěla zvonit, pomalu si dojít pro motorku a odjet do zátoky, jako kdyby se nic nestalo. Vždycky na noc se vytratila. Zatím si toho nikdo nevšiml, tedy, alespoň to tak vypadalo. Zatím o jejím výpadku ví jen Kol. Počet osob se však změnil ihned, jak vrazila do Marcela a vypadl jí z tašky šátek od krve. Nemuselo to hned znamenat, že je vrah, a že je zrovna ona ten psychopat, co děsí město. To, že to však Marcelovi došlo, si uvědomí v ten moment, kdy na ni odsuzovačným pohledem pohlédne a než Claire stihne cokoliv udělat, chytne jí za krk, silně jí ho stiskne a vyzvedne jí do vzduchu. Její nohy visí ve vzduchu a ona začne lapat po vzduchu. Nemá proti němu skoro žádnou moc, Marcel je silný, silnější než čerstvě zrozený upír, ví, jak svou sílu pořádně využít. Ona má sice prsten, ale nejvíce síly má ve vlčí podobě. Ona mu jeho pohled opětuje, i když v jejích očích je vidět, že ho prosí, aby jí odpustil a nechal jí jít. Ona nechce zemřít. Uchopí svými rukami jeho ruce, kterými ji drží, trochu se o ně zapře a začne mu je vší svou vlkodlačí silou drtit. Přinejmenším ho to bolet. Jakmile začne tlačit ještě více na její hrdlo, které se jí svírá a ona se dáví, trochu i chrochtá, jak se jí nedostává dostatek vzduchu. Její jediné štěstí je, že se jí podaří mu zlomit levou ruku. Tím Marcel svůj stisk trochu povolí. Nakonec jí rozčíleně hodí na zem, jak nějakou hadrovou panenku. Složí se na zem. Dopadla na rameno, ve kterém ji nehezky prasklo. Možná, že ho bude mít nehezky zlomené. Zasténá nad tou bolestí a trochu se předkloní. Konečně se může pořádně nadechnout. Opře se pravou rukou o zem a začne bezděky sípat a snažit se zhltat co nejvíce vzduchu. Z očí jí vytrysknou slzy. Je to spíše instinktivní, než že by za to mohla bolest, nebo něco takového. To ne. Pohlédla mu do očí. Z čela jí tekla krev, jak se při pádu na zem uhodila do hlavy. V ráně jí tepalo a třeštila jí jako střep, ale musí odsud co nejdříve vypadnout, jinak skončí mrtvá. Odplivne si na zem a posadí se. Vidí, jak ho to žere. Jak ho užírá to, čím se stala. Ušklíbla se a zadívala se mu do očí.) Já vážně nevím, kdo jsi. (Napodobila jeho hlas, ale tak, jako kdyby byl malá holčička.) Ale víš, Marceli. (Postavila se a zadívala se mu do očí.) Měl jsi se s ní rozloučit, dokud nebylo příliš pozdě. Vlastně, můžeš si tohle všechno dávat za vinu. A ještě, řekla bych, že jste ještě nenašli všechna těla. Nebo jste snad už našli tu rodinu? Dvě děti a rodiče? Měli rychlou smrt, můžeš se uklidnit. (Bylo vidět, jak jí všechno jedno. Kdyby nebyl tak zaslepený jen sám sebou, došlo by mu, co se zde děje. Jí jeho slepota jen nahrávala do karet. A tak se jeho slepotu rozhodla pojmout trochu poeticky, aby se ponaučil. Ušklíbla se a potom po něm skočila. Povalila ho tvrdě na zem, sedla si na něj obkročmo a palce mu zarazila hluboko do očí. Co nejvíce to šlo, mu oči poškodila. Nakonec z něj rychle seskočila a s výtězným úšklebkem co nejrychleji jen uměla, utekla. Doběhla si pro motorku a odjela do zátoky. Jela tak rychle, jak jen může. Má velký průšvih. Stále byla od krve, od Marcelovi, z jeho očí. Zahojí se mu to, ale muselo to bolet a to příšerně. Alespoň věděla, že nebude nějakou dobu za ni moc běžet.)

(Ihned, jak uviděl ten šátek, ten pohled v jejích očích, vše mu došlo. Jakoby mu v hlavě přebliklo a on si to vše najednou uvědomil. Jak jen mohl být tak dlouhý slepý? Evans. Claire Evans. Změnila se a to hodně. Je z ní vrah, masový vrah. Na jejím obličeji není vidět žádná lítost, kterou většina lidí pociťuje, když někoho zabije. I on občas cítil lítost nebo se rozhodně netvářil tak klidně. Pohlédne na ní a aniž by dal nějakou šanci Claire, pevně jí uchopí za krk. Přitlačí si jí ke zdi a drží jí pevně, jak jen může. Claire sice měla svůj prsten, ale jinak proti němu byla bezmocná. Jediné, co mohla udělat, bylo kousnutí, ale k tomu jí nedá žádnou šanci. Dívá se přímo do jejích očí a svůj stisk za žádnou cenu nepolevuje. Ani ve chvíli, kdy mu začne drtit ruce svým úchopem. Jeho obličej se změní, oči mu ztmavnou a je to jakoby ho pohltila tma. Přitlačí ještě více ve svém stisku, jakoby se jí snažil rozdrtit každičkou kost na jejím krku. Claire využije toho, že se soustředí jenom na jednu věc a nedává pozor, zlomí mu ruku a on tak povolí svůj stisk. Jen na pár chvil a pak jí naštvaně pohodí na zem. Sleduje jí, jak těžce dopadá a uslyší i křupnutí. Bylo mu jedno, co jí teď udělal, nezajímalo ho to. Přijde k ní a pozoruje jí. Z jejího čela teče krev, oči má zaplněné slzami. Jeho pohled je naštvaný a jakoby se jí snad snažil usmažit tím pohledem. Bylo by to mnohem jednoduší, kdyby jenom tak pohledem mohl někoho spálit na popel. Nemusel by se u toho tolik zašpinit. Poví jí něco, co jí vlastně už dávno řekl. Tentokrát k tomu přidal trochu více dramatičnosti. Claire jeho slova vlastně zopakuje. Jenže s tím rozdílem, že ona si z něho utahuje. Poslouchá její slova a kroutí nad tím hlavou.) Ty jsi vážně mentálně nevyrovnaná děvka. To si teď najednou rozhodla, že budeš vraždit lidi? Jen pro zábavu, pro nějaké to ponaučení. (Měl chuť jí plivnout do tváře, ale pořád je to slušně vychovaný člověk. Teda aspoň trochu.) Jsem rád, že si spolu naposledy pořádně užijeme. (Začal se předklánět, že jí znovu uchopí za krk, ale ona byla rychlejší skočila po něm jako divá zvěř po své kořisti. Svalil se na zem a než se stačil nějak ubránit, Claire mu pevně začala mačkat jeho oční bulvy. Celým jeho tělem procházela nesmírně obří bolest. Hlava ho začala nesmírně bolet a po jeho tvářích mu začala stékat rudá krev. Řval jako ublížený lev. Ve chvíli, kdy z něho Claire seskočila, nesnažil se jí dohnat. Instinktivně si přikryl oči a utřel z nich krev.) Ta mrcha bude trpět! (Křikl si pro sebe, jelikož Claire už byla dávno pryč. Musel se odsud dostat, odběhl tedy do svého sídla, kde se napil nějaké té krve, aby se začal rychleji léčit.)

(Slunce už vystoupalo dávno nad obzor, když se letadlo dotklo letiště New Orlens. Jane-Anne hleděla na trávu, který se leskla díky rannímu dešti a slunečním paprskům. Nemohla se dočkat, až se uvidí se svojí mladší sestrou Sophii a dceru Monique. Doufala, že se Sophie pečlivě starala o její šestnáctiletou dceru a že jí sestra odpustí, že o sobě nedávala vědět. Jenže si potřebovala odpočinout. Bylo na ní toho poslední dobou moc. Proto se rozhodla odjet na půl roku do zahraničí a nedávat o sobě vědět. Po strávení doby v zahraničí se cítila odpočatá a nabitá energií. Před vystoupením se zamyslela nad tím jestli se někdo staral o rodinný bar a platil účty, který zdědila po rodičích. Vzala si kabelku, pečlivě se zachumlala do kabátu a vyrazila do studeného poledne.)

(Po jeho slovech se jen lehce usměje, ale nic mu na to neřekne. Popravdě ani neví, co by mu řekla. Věděla přesně co tím myslel. Dal jí dost najevo, že ona mu není lhostejná. Políbil jí a chtěl jí políbit znovu na té Valentýnské párty u Marcela, ale tam mu to překazila rozbitá sklenka a menší rvačka nějakých dvou mužů. A kdyby nebylo té sklenky, Sophie by to nejspíše opět zarazila, i když teď si tím není úplně tak jistá. Proč ho vlastně pořád odmítá? Jasně, má strach ze závazků a ze ztráty. Jednoho dne by se Adam mohl sebrat a zas odjet někam jinam. Jenže vztahy přeci nejsou navždy. Aspoň ne všechny, tak proč se tak bojí? Vydechne a zastaví proud myšlenek. Nemůže nad tím přemýšlet teď a tady.) Máš pravdu. Maxovi se jen těžko odolává a on toho značně využívá. (Podívá se z Adama na Maxe a stále se usmívá. Kdo by nemiloval čtyřnohé krásné stvoření?) Nevím, jak je to u morčat, ale neřekla bych, že kočky jdou jen po jídle. Jen mají rádi více volnost, zatímco psi jsou radši s páníčkem. Každé zvíře je něčím výjimečné. (Neměla sice zkušenosti s každým zvířetem na světě, ale každý měl přeci něco do sebe ne? Ale pravda byla, že psi byli jedni z nejvěrnějších zvířat. Ale její had jí byl svým způsobem taky věrný, i když ten neměl moc příležitostí utéct. I když jí neprokazoval lásku, měla svého mazlíčka ráda. Sleduje pak Maxe jak naprosto ignoruje Adama a raději se nechá drbat od Sophie. Nakonec si stoupne taky a souhlasí, že si půjdou někam sednout. Zamíří společně pryč z lesa a po nějaké chvíli dojdou k hospůdce na kraji lesa.) Tady by to šlo. (Normálně by šla raději nejspíš do nějakého baru ve městě a ne tak u lesa, ale dneska jí to vyhovovalo tady. Za prvé, pes by nesměl do baru a za druhé, nebyla zrovna oblečená do společnosti. Dojdou na terasu, kde se usadí a Sophie si objedná kafe a minerálku. Po tom běhání opravdu neměla chuť na alkohol.) Takže, jak dlouho vlastně budeš hlídat Maxe? (Tázavě se na něj podívá.)

Popravdě, nedivil se, že na to už nic neřekla. Věděl, že není hloupá, že jí bylo naprosto jasné, co tím myslel. On by taky nevěděl, co tím říct, raději by mlčel a doufal by, že už se to nebude nijak víc rozmazávat. A pokud si tohle Sophie přála, Adam jí to splnil, protože už o otm neřekl ani slovo. Bylo to Sophiino rozhodnutí a on ho zatím tak nějak respektuje. I když menší výpadky prostě jsou, no. Třeba na té párty. Kdyby respektoval její odmítnutí, nebude se přece chovat tak, jak se choval, ne? Usměje se na ni, když mu řekne, že má pravdu v tom, že se Maxovi opravdu jen těžko odolává. Chtěl by vidět člověka, který by se s tímhle zlatíčkem nechtěl mazlit. Max byl skvělý pes, věrný, hodný, poslušný, měl rád lidi... Ale když zase vycítil, že se člověku nedá věřit, dal to dost jasně najevo. "Ale jo, jasně, že třeba kočka nemůže jít jenom po jídle, to kočka je taky mazel. Ale prostě... Zatím jsem spíš zažil, že kočka mě měla ráda a chodila ke mně, když jsem pro ní měl mlíko nebo cokoli jinýho. Kolikrát se na mě vykašlala, když na ni přede dveřmi nic nečekalo." Prostě psi byli pro Adama na prvním místě. Nakonec se rozhodnou, že si půjdou někam sednout. Dojdou k menší hospůdce na kraji lesa a sednou si ke stolu na terasu. Adam si taky objedná minerálku a to je zatím všechno. Ještě poprosí obsluhu, jestli by nemohla přinést misku s vodou pro Maxe. Naštěstí je slečna dost ochotná a souhlasí. "Tak jsem domluvený na pár týdnů, no. Ale vlastně už ho u sebe nějakou chvíli mám, takže počítám, že tak týden?" podívá se na ni trošku nejistě. Neví to přesně. "Ale nejradši bych si ho nechal, viď, že bys u mě rád zůstal, co, Maxi?" koukne na něj a podrbe ho po hlavě. Tuhle větičku docela šišlal, jak na miminko. "Proč se vůbec ptáš?" podívá se na ni tázavě. "Jestli bys ho třeba chtěla někdy jít vyvenčit, stačí říct," usměje se na ni.

Možná by to bylo jiné, kdybys měl tu kočku u sebe už od kotěte. Takhle k tobě opravdu chodila jen pro jídlo. Toulavý kočky většinou u člověka moc nevydrží, pokud není vykastrovaná. Ale vlastně jsem kočku nikdy neměla, takže třeba kecám úplné nesmysly. (Mávne nad tím rukou. Vlastně to nejspíš bylo úplně jedno. Stejně by si ani jeden nejspíš nepořídil domů kočku. Adam dal jasně najevo svými slovy, že u něj vítězí psi a Sophie? Ta si domů nemůže přitáhnout kočku a vlastně žádné zvíře, které by běhalo volně po bytě s hadem. Jedině, že by měla Apopa pořád v terárku a to by se mu zrovna nelíbilo. Dojdou pak do nějaké hospůdky u lesa, kde se usadí na terase a objednají si pití. Poděkuje servírce, když dořeknou své objednávky a poté položí Adamovi otázku ohledně pobytu Maxe u Adama. Usměje se tomu, že by si ho Adam rád nechal.) Hlavně neplánuj žádný únos. Těm tvým známým by se to nejspíš nelíbilo. (Nebo komu že hlídal Maxe. Už zapomněla, zda to byli jeho známý nebo známý Adamova kamaráda. Zajímal jí v tu chvíli nejvíce Max a nějak to hned vypustila z hlavy.) Abych věděla, kdy tě můžu jít přijít otravovat k tobě a vidět se s Maxem. My zamilovaní se totiž chceme vídat co nejčastěji. (Ze široka se usměje a na chvíli se podívá na Maxe. Jenže pak si z ničeho nic vzpomene na její poslední rozhovor s Aliseou a její slova, že chce rozhodně Adama poznat po tom, co jí Sophie řekla. Měla by mu to říct? Jenže jak to vysvětlí? Mohla by se vymluvit na tu jeho magii přeci. Zvedne pohled opět k němu.) Nedávno jsem mluvila s Aliseou. (No dobře, nedávno to zas nebylo. Jak je to dlouho? Ani neví.) Už je doma i s dcerou a pokud nemáš žádné námitky, mohla bych domluvit to setkání kvůli té tvé magii. (S očekáváním se na něj podívá. Poprvé z toho zrovna nadšený nebyl, ale třeba změnil názor.)

"Možná. A možná taky ne," řekne a pokrčí rameny. Už k tomu nic neříká, stejně kočku nechce, ta podle něj vyžaduje mnohem víc péče, když je doma v bytě. Určitě nadělá větší nepořádek než třeba pes.. Ani se nenadějou a už sedí na terase v jedné malé hospůdce na kraji lesa. Adam si objedná minerálku pro sebe a pro Maxe poprosí o misku s vodou. Taky se toho dost naběhal, chudáček, jazyk má až někde, jak se snaží ochladit. Voda mu přijde rozhodně vhod. Zodpoví Sophie otázku, jak dlouho ho ještě bude mít a taky řekne, ře by si ho nejradši nechal. Zasměje se, když řekne, aby neplánoval žádný únos. To by ho ani nenapadlo, moc dobře věděl, že ten pes má svoje páníčky rád, bylo by mu po nich smutno. "Neboj se, já jsem přece slušný muzikant, který nikdy nic nezákonného neudělal," dívá se na ni a je jasné, že to nemyslí vážně. On měl na triku už průserů opravdu dost. Nechápavě zavrtí hlavou, když zase řekne to, že jsou s Maxem do sebe zamilovaní. "Tak k tý svý drahý polovičce můžeš přijít kdykoliv budeš chtít, protože je většinou doma v hotelu," poví jí a sladce, možná až přeslazeně, ale zároveň i mile se na ni usměje. Obsluha jim mezitím přinese to, co si objednali. Misku Adam položí na zem před Maxe a nechá ho, aby se pořádně napil. Když najednou začne Soph mluvit o Alisee, nespouští z ní pohled. Copak z ní vypadne? Poslouchá dál a zjišťuje, že jim chce Sophie domluvit setkání kvůli jeho magii. "Alisea? To je ta Alisea, viď?" tázavě se na ni dívá a chviličku mlčí. Ví, že si to nemůže rozmýšlet dlouho. "Za jak dlouho by to tak mělo být?" zeptá se opatrně, možná až nejistě. Jo, asi je ochotný se s ní setkat.

(Pobaveně se na něj podívá po jeho slovech. Je už teď jasné, že tomuhle ona nevěří. Už jen vyprávění o jeho pubertě, kdy bral drogy a neustále byl v nějakém baru, jí stačilo. A pochybuje, že to je všechno, čeho se kdy dopustil. V opilosti člověk může udělat hodně blbostí a i těch nezákonných a co teprve pod vlivem drog? Adam rozhodně nebyl žádný andílek. Ale tomu, že by neukradl Maxe, věří.) Tomu bych nevěřila ani za nic. (Podívá se na něj vážně, ale cukají jí koutky. I když ne tím, že by to nemyslela vážně. Ona to vážně myslela. Pod slovem slušný si totiž představuje naprostého slušňáčka.) Beru tě za slovo. Třeba u své drahé polovičky někdy i přespím, ať se nemusíme rozdělit. (Usměje se a poté zavrtí hlavou. Nemůže uvěřit, že vede takový rozhovor. Proč vždycky když je s Adamem, vtipkuje o naprostých kravinách? Jakmile jim obsluha přinese pití, dá si do kafe cukr a mléko a začne si ho míchat. Hypnotizuje lžičku, která krouží v hrnku s kávou, ale nakonec sklopí pohled k Maxovi. Vzpomene se na Aliseu a jejich rozhovor a řekne to Adamovi, i když ne tak přesně, jak to doopravdy bylo. Kývne hlavou na jeho otázku. Byla to ta Alisea. Bývalá čarodějka proměněná na upírku a nyní opět čarodějka a ke všemu sestra Původních.) Já nevím. Nedomlouvali jsme se na datumu. Stačí říct, kdy se ti to hodí a nějak to domluvím. Ale nechci, aby sis myslel, že to musíš udělat. Je to jen na tobě. (Opravdu ho nechce nutit k setkání s Aliseou, když jeho první reakce na ní nebyla zrovna nejlepší. Ale třeba se jeho názor změní, až jí pozná, kdo ví. Třeba jednou změní i názor na upíry.)

Už na první pohled bylo jasné, že to nemyslel vůbec, vážně, protože měl za sebou tolik problémů, hlavně teda dřív, když ještě vyváděl ty všemožné psí kusy s alkoholem a drogami. Teď už je docela v pohodě, opilý nikam nechodí, drogy nebere, je to docela kliďas, když zrovna nenarazí na nějakého Elijaha. "Si nevěř," řekne dotčeně a taky chvíli drží vážný výraz ve tváři, ale nakonec se musí usmát. Je super, že se takhle dneska potkali, je jedno, jak dlouho tu budou dneska sedět, i kdyby už jenom pět minut, bylo to fajn. A hlavně změna oproti klukům z kapely a oproti Maxovi. Zasměje se, když řekně, že u své drahé polovičky někdy přespí. "Ale tak aby to bylo jasný, já to myslím úplně vážně. Až prostě budeš chtít vidět Maxe," 'nebo třeba mě,' pomyslí si v duchu, "normálně se stav. A jestli už bude pozdě večer a ty ho nedokážeš opustit, můžeš tam přespat, ono se vždycky najde místo," usměje se. Tak se kdyžtak Adam vyspí na gauči, však se mu nic nestane. Stejně tam v jednom kuse usínal při filmech a spalo se tam dobře. Potom přejde jejich rozhovor na čarodějko-upírku Aliseu. "Vždyť víš, že je mi to jedno, já mám času teď hodně..." řekne a pokrčí rameny. Ano, přemůže se a setká se s čarodějkou, která dřív byla upírka. "Víš, docela si vážim toho, že jsi teď řekla, co se chystáš," řekne a změří si ji pohledem jako nějakou neposlušnou malou holku.

(Po jeho slovech se jen usměje. Neexistoval prostě způsob, jak by jí přesvědčil, že je naprosto slušný a nikdy neprovedl nic nezákonného. Slušní chlapi nechtějí zabít vašeho kamaráda a nevyvolávají s ním rvačky. Ale vcelku byl Adam milý a hodný a to bylo to nejhlavnější, na čem přeci záleželo.) Platí. Ale přeci jenom se nejspíš ozvu dopředu. Kdybys nebyl náhodou doma, ať se tam netáhnu zbytečně. (Mile se na něj usměje. Nejspíš by tam nepřespala, ale to už bylo vedlejší. Ještě by pak chudáka Adam vzbudila moc brzy a to by se mu nemuselo líbit. Byla zvyklá vstávat brzy. A proč by tam také přespávala? Od hotelu ke svému baru to daleko neměla a v ulicích New Orleans se rozhodně nebojí chodit sama ani v noci. Poté mu navrhne setkání s Aliseou. Kývne hlavou na jeho odpověď.) Dobře, tak domluvím kdy a pak ti dám vědět. (Pousměje se na něj. Byla celkem ráda, že dneska konverzace o Alisee nezahrnovala žádná slova narážející na její předešlý stav. Žádné pochybnosti, i když bylo na něm vidět, že si tím není jistý úplně na sto procent. Ale i tak souhlasil, což jí celkem potěší.) Jsem přeci upřímná, ne? (Pokrčí rameny a pousměje se. Chvíli si s Adamem ještě povídají, ale nakonec se rozhodnou pro odchod. Adam s Maxem jí doprovodí před bar, kde se s nimi rozloučí a odejde do svého bytu. Tam si dá sprchu, převlékne se a ještě chvíli na něčem pracuje. Večer si lehne do postele a usne během půl hodiny.)

*Hned po tom, co zjistila jednu z dalších utajených věcí a to je to, že její otec ve skutečnosti neodešel od rodiny, ale její matka...jeho vlastní manželka ho i s covenem poslala do vězeňského světa, tak musela kontaktovat jediného člověka, který s tím má jisté zkušenosti kontaktovat. Nebyla právě nadšená, že je to Kai, komu psala o tom, zda ji pomůže, ale neměla na výběr. Nikoho jiného z Gemini covenu nezná a on je jediný na koho měla kontakt a se kterým už nějakou tu zkušenost má a navíc ví, že s ním by se dalo dohodnout i přes to všechno, co se mezi nimi odehrálo. K jejímu štěstí ji neodmítl, ale ví, že ji to bude něco stát, ale nemá sebemenší tušení, co by to mohlo být a upřímně? Raději ani nad tím přemýšlet nebude, ne teď. Jde jí jenom o jedno a to přivést svého otce z vězeňského světa nazpět a taky potřebuje znát celou pravdu. Domluvili se na tom, že se sejdou na snídani v pubu, kde už byli předtím, když ji tenkrát překvapil před školou. Proto ani nejde do školy a rovnou zamíří tam. Tohle je přeci pro ni o moc důležitější. Není nadšená z toho, že se s ním má setkat, ale jiná možnost ji nezbývá. I když už podle zpráv šlo poznat, že je to s ním jiné, než předtím, že se možná opravdu změnil, ale ne nijak výrazně. Neví, zda mu to má věřit a nebo jenom s ní hraje další hru, každopádně to pozná až přijde. Nemá to daleko od domova, takže je tam asi za deset minut. Vejde dovnitř a zamíří rovnou i k tomu stolu u kterého seděli naposledy. Sundá si kabát a přehodí ho přes opěradlo židle, kterou odsune od stolu a potom se posadí. Jen, co k ní přijde číšník, tak si objedná kakao a snídaňový lístek si nechá před sebou na stole. Rozhodne se, že s tím počká na Kaie. Vytáhne si z kapsy kalhot mobil, který si podloží na stůl a zkontroluje čas. Přišla tady o něco dříve a ještě jednou si přečte staré zprávy, aby se ujistila v kolik, že to má dorazit do New Orleans. Když je 8:15 tak si znuděně vydechne a napije se z hrníčku svého kakaa, kterého už tam moc není. Uchopí mobil do ruky a začne si s ním v ní pohrávat, přičemž už teď se netváří zrovna přívětivě, když má Kai zpoždění. Po další půl hodině se mu rozhodne zkrátka zavolat, ale ozývají se jí tam hlas „Volaný účastník není dostupný, prosím, zavolejte později“. Hodí mobil naštvaně na stůl a prsty poklepává o desku stolu. Dělá si z ní srandu? Buď jí to zkrátka dělá naschvál a nebo se rozhodl k tomu, že ji nepomůže, což si odmítá připustit. Ne, klidně tady bude sedět celý den a pokud za celý den nepřijde, tak si ho najde a tentokrát ho opravdu zabije. Znuděně tam sedí ještě další hodinu a 45 minut, než konečně zahlédne pro ni někoho na koho opravdu nikdy nezapomene. Ani neví, jak se má v tuhle chvíli tvářit více. Naštvaně, uraženě, znuděně a nebo snad i překvapeně? Dívá se na mužskou tvář, která se k ní každý krokem přibližuje, ale na druhou stranu ho zrovna moc nepoznává. Zdá se, že se Kai změnil vzhledově. Jeho vlasy jsou teď o trochu jiné, než byly dříve a jeho tvář pokrývá jemné strniště, což mu přidává tak o pět let navíc nejméně, ale za to vypadá snad ještě lépe, než předtím. V jejím výrazu jde teď vidět momentálně vše, tedy nejdříve to byla spíše naštvanost, naprostá nepříčetnost, ale když ho uviděla více z blízka, tak se ji v očích objevila i ta překvapenost. V prvních vteřinách není schopná nic říct, jako kdyby zkrátka zamrzla v jednom bodě a neměla se už nikdy pohnout. Avšak docela rychle se vzpamatuje a založí si ruce na hrudi, jako kdyby to snad bylo nějaké obranné gesto, přičemž našpulí rty a konečně na něj promluví.* K tvým nově získaným emocím přibyla i nová image? *Řekne místo klasického pozdravu a v hlase se ji odráží to stejné, co v jejím výrazu. Neměla by být z toho však nijak překvapená, neměla by vůbec něco takového vůči němu cítit, protože když si vzpomene na to, co ji všechno udělal a nejenom ji, tak se to vrátí zase do toho stejného bodu jako předtím. Nadechne se zhluboka, opře si ruce o stůl a mírně se předkloní. Po celou dobu z něj nespouští oči.* Už před dvěma hodinama si tady měl být! Mohl si mě alespoň informovat, když máš na mě kontakt od telefonního čísla až po twitter.* *Odsekne. Jde na ní vidět, že bojuje sama se sebou. Jedna její část by ho chtěla praštit, zvednout se a odejít. Nemít s ním vůbec nic společného, ale ta druhá tady chce zůstat, chce ovládat své emoce, své veškeré pocity vůči němu, protože zkrátka ví, že ho potřebuje.*

*Úprimne, bol prekvapený, keď si od nej našiel správu, vlastne viac ako to, kto by po tom všetkom nebol? Jeho nechuť vracať sa do mesta neprerazilo nič, ale chcel to skúsiť, samozrejme, vedel, že tu nezostane, možno odíde ešte skôr, ako plánoval, ale stále to nedokáže, nikdy nedokázal zbaviť sa viny za to všetko, čo urobil a potrebuje ešte jednu šancu na odpustenie. Zmenil sa, aspoň sa o to snaží, pretože inak by už žiť nevedel. Avšak jeho výčitky ho budia zo spánku, nedajú mu ani na chvíľu pokoj a najhoršie na tom je, že sa nedajú len tak zmazať kúzlom alebo prahnutím ruky. Od momentu, čo nastúpil do lietadla až po moment, kedy prvýkrát vkročil v žltom taxíku, presne v takom, akým odchádzal, do ulíc New Orleans, nemohol zo seba striasť tú nechuť nad všetkými spomienkami, ktoré tu mal, aj keď to nebolo tak výrazné, ako keď sa pred časom vrátil do Portlandu a jeho rodina sa ho pokúsila zabiť. Mohol si však byť už istý, že to bol poslednýkrát, navyše, je to niečo, čo v rodine Parker už najskôr zostane, brat zabije brata, otec zabije dcéru, celkom normálny sled udalostí, nad ktorým sa už nikto ani nepozastaví, aspoň by sa teda nemal. Ako nový vodca covenu, po tom, čo sa zlúčil so svojím bratom, Lukom a vysal moc svojej sestry z loveckého noža, ktorý jej pred rokmi zabodol priamo do sleziny, mal prístup skoro ku všetkému, čo chcel. Či už to bol ascendent alebo niekoľko hárkov o čarodejovi s priezviskom „Claire“, ktorý bol uväznení za pomoci vlastného covenu v roku 1997 a vlastne ešte stále je. Bolo to tak očividné, ak si súčasťou covenu, nemôžeš byť vždy celkom správny a už vôbec nie normálny a on sa tak nejako vyčleňoval z radu, bolo to ľahšie, ako ho zabiť, nechať ho trpieť večnou samotou a k tomu všetkému bol Starší, a tí sa predsa nezabíjajú, nie len kvôli niečím problémom, napríklad problémom jeho manželky. Za iných okolností by Davine najskôr len povedal, že do väzenských svetov sa vždy dostávajú ľudia, ktorí si to zaslúžia, ale teraz to nebola tak celkom pravda. Samozrejme, porušiť pravidlá covenu, nebol malý priestupok, ale nehodnotil by to až tak strašne dramaticky, vážne. Pomaly vystúpi z taxíka, pričom sa najskôr rozhliadne okolo po meste, ktoré sa mu doslova dralo do očí a tlačilo sa doňho zo všetkých strán, než za sebou jedným šmahom zabuchne dvere auta a cez pootvorené okno vodiča prehodí medzi dvoma prstami niekoľko bankoviek. Rukou si prejde po vlasoch, ktoré si znovu stiahne na jednu stranu a s poloúškrnom potočí tvárou smerom k dlhšej ceduli, ktorá visela na stene pred dvermi s menom od Pubu, ktorý mu bol už viac ako známy. Jeho úškrn sa ešte o niečo rozšíri, ako taxík spoza neho vyjde preč a z boku doňho narazí slabší príval vetra, ktorý sa mu mierne pohrá s končekmi krátkych vlasov. Jazykom si prejde po spodnom rade zubou a trochu pootvorí ústa, ako nahne hlavou do strany a rozíde sa tých niekoľko metrov cez cestu. Po tom, čo potiahne za kľučku a s cinknutím dverí, ktoré hlásili niečí príchod, vojde dnu, automaticky pohliadne ku stolu, kde spolu sedeli naposledy, akoby snáď očakával, že Davina bude presne tam, alebo to skôr vedel. Teda, ak sa už pred hodinou nezdvihla a neodišla, čož nemohol vedieť, nakoľko si po prílete vypol mobil, možno sa ju snažiac trochu vyprovokovať, nedával si príliš načas, ale na to, aby prosto odišla, Kaia najskôr potrebovala až priveľmi, vlastne dosť ďaleko zašla už tým, že mu napísala, bol si vedomý toho, že ju najskôr príliš nenadchlo, ak si uvedomila, že ho musí zavolať späť, že sa s ním ešte musí vidieť po tom, čo nadobro odišiel a prakticky jej zmizol zo života, rovnako ako všetkým tu a aj keď to neplánoval nijako meniť, bude najskôr zábavou si to trochu pripomenúť. Práve preto mierne podvihne tvárou dohora, ako sa rozíde smerom ku stolu, za ktorým už mohol vidieť tú známu tvár, ktorá teraz nehľadela na nič iné ako naňho. Nedalo sa však povedať, že uňho to bolo inak, jeho zrak bol zakotvený v tom jej, ako ju ním prešiel a pri jej výraze podvihol kútikmi úst, ironicky, pobavene, možno trochu povýšenecky, nakoľko by musel byť slepý, aby nevidel, ako strašne jej jeho výzor imponuje. Mal proste pocit, že bol k tomu čas, nový účes, nový image, nový začiatok. Ku niektorým veciam bolo však fajn sa vracať, najmä ak sa jednalo o chutnú, malú čarodejnicu, ktorá rada strkala prsty aj tam, kde ich nebolo treba, vlastne sa mu to raz skoro vypomstilo. Najskôr by nikdy nezabudol na ten jej pohľad, urazenosť, ktorá jej bila priamo z očí, ruky, ktoré sa jej ovinuli k telu, akoby chcela zamaskovať spôsob, akým sa naňho dívala predtým. Bola proste prekvapená, to zakryť nedokázala, aj keď sa spamätala pomerne rýchlo, stačilo, že jej hľadel do tváre, kráčal k nej bližšie, jeho hruď sa v pravidelných intervaloch nadvihovala, pričom mu z úst unikal jeho teplý dych. Boli to len sekundy, ale prišlo mu to omnoho dlhšie, keď ju videl naposledy, stiahla z neho kúzlo, ktoré ho zabíjalo a povedala mu, že ho už nechce nikdy vidieť. On jej naopak povedal, že sa ešte uvidia, huh, kto má vždy pravdu? Do niekoľkých sekúnd sa zastaví priamo pri stole, pričom sa mu pery roztiahnu do mierneho poloúsmevu, ktorý dopĺňal jeho v rámci možností milý pohľad, podčiarknutý jeho modrými dúhovkami. Už-už otváral ústa, avšak než by stihol niečo povedať, prerušil ho jej nie práve nadšený hlas, ktorý komentoval prakticky to, čo si na ňom všimla ako prvé. Potichu sa uchechtne a konečne skloní zrak niekam ku stolu.* Tak nejako. *Prenesie už nap pohľad spokojne, pričom trochu skloní tvárou nadol a opäť sa jej pozrie priamo do tváre, ako si zubami zahryzne do spodnej pery a prevŕtava jej očami hlavu.* A povedal by som, že na teba mala veľmi intenzívny účinok...*Prstami pomaly chytí povrchu stola, než si rozopne bundu posadí sa priamo pred ňu, vykladajúc si oba lakte na stôl a podopierajúc si hlavu.* Vieš, že môžem vidieť, ak zo mňa skoro nespustíš zrak? *Prejde si jazykom po perách, než nad tým pretočí očami a na chvíľu ich mierne prižmúri.* Ja viem, ja viem...Hovorí zo mňa prílišné sebavedomie. *Pokrčí nad tým plecami a keď sa k nemu Davina stačí predkloniť, len nakloní hlavou do strany, akoby sa ju snažil nejako skúmať.* Ach, to boli dve hodiny? *Podvihne krátko obočím, než pokrúti hlavou.* To je ešte fajn, na to, že tam otvárali až pätnásť minút po deviatej. *Vydýchne rádoby sťažka, než sa jej opäť pozrie priamo do očí.* Oh, samozrejme...*Ohrnie spodnou perou, akoby si nad tým vôbec nič nerobil.* Celkom som naň zabudol, nemôžeš ma ale viniť, ešte stále si zvykám, vieš...*Pomyká hlavou zo strany na stranu.* Na všetky tie vymoženosti, internet, twitter, mobily...Zbohom 555-Hiya-Kai...*Trochu sa zastaví, ako si všimne jej pohľad, než opäť vydýchne a mykne nad tým ramenami.* Ugh, z tvojho pohľadu čítam, že asi nevieš, o čom hovorím, všakže...*Opäť sa odmlčí.* No, na tom nezáleží. Tak, ako ide život v NO, čo?...Ocinko v lochu...Hey, teraz ako nad tým premýšľam...*Zastane, ako náhle okolo nich prejde čašníčka, pričom trochu podvihne jednou rukou dohora.* Uh, vy! *Ohlási ju zvýšeným tónom v hlase, pričom ruku opäť stiahne k sebe, ako náhle sa k nim dievča otočí.* Môžete mi priniesť jedno raňajkové meny a pomarančový džús? *Spýta sa jej prosto.*...Však viete, vajíčka, slanina...*Pokračuje, až kým mu dievča nepovie, že to o chvíľu bude.* Ďakujem...*Prenesie jej ešte za chrbtom, ako od nich kráča preč a znovu sa celkom otočí k Davine.* Kde som skončil....Takže, premýšľam nad tým, či Marcelovi nevadí tá konkurencia, vieš...Celý ten prechod medzi biologickým a adoptívnym otcom, ak sa tak dá Marcel považovať, ale myslím, že áno...*Trochu skúmavo nakrčí obočím a našpúli spodnou perou.* Bude šťastný za teba, alebo sa skôr stiahne do úzadia? Čo myslíš? Ale nie...*Vydýchne, akoby práve zistil niečo dôležité, na čo predtým celkom zabudol.* To mi celkom pripomenulo Soppi, sestrička, však? *Uškrnie sa nad tým, pričom jej opäť ukáže svoj rad horných zubov.* Je to vlastne celkom zábavné, všetky tie zamotané rodinné stavy. *Pokrúti nad tým hlavou.* Každopádne, *začne naoko nenútene,* ak chceš moju pomoc, čo asi chceš, keďže si tu na mňa počkala, ako hovoríš, dve hodiny... Mala by si byť ku mne trochu milšia, predsa len, robím to skoro celkom nezištne. *Prikývne si k svojim slovám, viac-menej sám pre seba, než sa mu pery opäť roztiahnu do poloúsmevu, ktorý nenapovedá skoro o ničom.* Mimochodom, pekné, ťa znovu vidieť, cupcake, na príhodnom mieste...*Trochu prejde pohľadom okolo nich, než sa zastaví opäť na nej.* Chýbal som ti?

*V okamžiku, co zahlédne konečně jeho osobu po tak dlouhé době, co na něj čeká se na něj zadívá. Na jednu stranu naštvaně, skoro až nepříčetně a má taky proč, ale na druhou stranu je překvapená z toho, jak vypadá, že se změnil. Dal jí už najevo, že se změnil povahově, tedy alespoň trochu, ne úplně, ale o jeho vizáži neměla sebemenší tušení, tedy alespoň až doteď. Nadechne se zhluboka ve chvíli, kdy uvidí na jeho tváři mírný úsměv, který ji je poněkud známý a ten značí jeho pobavení. Má chuť si ihned vydechnout a odvrátit od něj zrak, aby se na něj nedívala tak jako to právě dělá, ale prostě to nedokáže. Nedá se říct, že by byla úplně ohromená na to ji až moc jeho osobnost irituje, ale nedá se ani říct, že by na ni nepůsobil, co se týče jeho vzhledu. Nenávidí ho. Opravdu ho nenávidí. Nenávidí ho za to, co ji udělal, že se jí vůbec připletl do života. Nenávidí ho za to, že ho potřebuje, že mu musela napsat a skoro ho prosit, aby tady přijel. Dobře takhle to nebylo, ale ví, že ji to něco bude stát. A nejvíc ho nenávidí za to, že vypadá tak dobře a ona to prostě nedokáže skrýt ani kdyby chtěla, protože to už zkrátka dala najevo na samém začátku, co se poznali a nemohla to změnit a jak ví, tak Kai si to velmi dobře pamatuje. Založí si ruce na hrudi, jako kdyby snad chtěla zakrýt všechny ty pocity okolo něj, které se netýkali naštvanosti, uraženosti a jisté podrážděnosti. Pozoruje ho až ke stolu, přičemž mu za žádnou cenu neoplatí úsměv a místo toho promluví jako první ne zcela příjemným hlasem. Tu poznámku si však nemůže odpustit a taky ho nemůže klasicky přivítat, protože si to zkrátka nezaslouží. Co by mu měla říct? Že ho snad ráda vidí po takové době, když to není pravda? Nejsou ani kamarádi, nic. A ani si nemyslí, že by nějaké přivítání potřeboval. Na jeho odpověď už nic neřekne, spíše skenuje jeho tvář, přičemž u jeho další poznámky prostě musí na pár sekund odvrátit od něj pohled s hlubokým povzdychnutím. To, že si všimne na ni úplně všeho by ještě dokázala tak nějak překousnout, ale to, že musí všechno i okomentovat a dělat tuhle situaci ještě trapnější, tak to už je pro ni opravdu těžší. S kamenným výrazem ve tváři se na něj opět zadívá.* To je jenom překvapením z té...malé změny. *Pronese to tónem, který jasně naznačuje, že se o tom nehodlá nadále s ním bavit a nepřeje si, aby to nějak více rozebíral. Každopádně jak zjišťuje už teď, tak ta ukecanost a poznámky naprosto ke všemu mu zůstalo. Byl to pořád on, samozřejmě, že ano, ale šlo v jeho očích vidět i něco jiného. Něco, co tam dříve nebylo. Potřebuje se však dostat co nejdříve k tomu, proč s ním musí trávit momentálně čas, ale neodpustí si ani mu připomenout, že přišel pozdě a proto se zapře lokty o stůl a trochu se k němu předkloní se slovy jak dlouho na něj tady musela čekat a on se ani nenamáhal ji napsat, že se opozdí. Pozvedne obočí a dívá se na něj stylem „Myslíš to vážně?“. Nechce se jí zkrátka věřit tomu, že se nad tím ještě baví a přitom by neměla být vůbec překvapená, že to dělá. Dělal to předtím, dělá to teď a tohle mu už prostě zůstane. Proto se mu raději mlčky dívá do očí, nic neříká a nechává za sebe mluvit výraz ve tváři, který jasně ukazuje její podrážděnost a nelibost. Hned na to se tam ale objeví nechápavost a jistá znuděnost nad tím, že mluví zase o něčem, co ji vlastně vůbec nezajímá. Znovu si povzdychne a raději se odtáhne a opře se tak zády znovu o opěradlo židle. Už pootevře ústa, aby mu odpověděla a hlavně reagovala na jeho pitomou poznámku o tom, že její táta je ve vězeňském světě, když on v tu chvíli zastaví servírku. Pozvedne bezbranně rukama, které měla položené ještě na stole a složí si je bezmocně do klína, jako kdyby ji to vážně teď otravovalo, že si chce objednat. Poslouchá jeho objednávku a pozoruje je tak střídavě, přičemž si neodpustí poznámku, když servírka začne odcházet od jejich stolu.* A mně prosím dávku sedativ pro koně, abych to tady zvládla...*Samozřejmě, že to Kai může slyšet a ne, že by si s tím dělala nějaké starosti. Opět se k němu vrátí pohledem, který je překvapený z toho, že ji vůbec poděkoval. Pozvedne tázavě obočí, ale nic neříká. Nechá ho opět mluvit a vlastně to ani nevypadá, že by měla v nadcházejících minutách vůbec něco říkat, protože on zkrátka nemůže zavřít pusu a i kdyby mu chtěla skočit do řeči, tak se jí to zkrátka nepodaří s jeho tempem sdělování svých dojmů. Vlastně ani nepřemýšlela nad tím jak na to Marcel bude reagovat a co teprve Sophie, když o tom ani neví, neřekla jim to, ještě ne.* Myslím, že...*Sotva se snaží něco říct, vložit se nějak do rozhovoru, tak on už zase mluví. Opravdu si měla dát nějaký posilovák, když tady šla, protože tohle zkrátka příliš dlouho nevydrží. Znovu pozdvihne obočím, když ji oznámí, že by na něj měla být milejší. Tak on ji tady nechá trčet dvě hodiny a ona má dělat, že je to naprosto v pořádku a nic se nestalo?* Co ode mě očekáváš? *Vyhrkne na něj ve chvíli, kdy chce říct něco dalšího. Naštěstí to stihla. Pozvedne ruce a zajede si s nimi do vlasů, přičemž si je všechny uchopí a přehodí si je na pravdou stranu a ještě si je nezapomene dát za ucho. Zavrtí hlavou nesouhlasně.* Co by mi mělo chybět? Tvoje komentáře a nebo snad to, jak si v jednom kuse ohrožoval někoho mi blízkého a nebo snad mě? Ne…opravdu si mi nechyběl. *Řekne docela klidně a snaží se tedy působit mile, když už to po ní požaduje. Není to tak, že by ho snad poslouchala, ale vážně od něj potřebuje pomoc a musí se chovat tak, aby jí ji poskytl. Poté se si znovu ruce položí na stůl a trochu se nakloní k němu, přičemž z něj nespouští pohled.* A co se týče Marcela a Sophie, tak to ještě ani jeden z nich neví. Chci mít jistotu až jim to řeknu, že nás tam vezmeš. *Oznámí mu.* Nemělo by smysl je tím oba zatěžovat, kdybych věděla, že stejně nebude žádná šance jak si s ním promluvit a nebo ho z tama dostat. Takže bych tě prosila, aby sis to laskavě nechal taky pro sebe s tou tvojí velkou pusou. *Požádá ho ne právě zdvořile o to, aby zkrátka mlčel před nimi dokud jim to neřekne ona sama. Střelí pohledem pak k servírce, která Kaiovi přinese snídaňové menu a pomerančový džus. Servírka se ji taky zeptá, zda si dá ještě něco k pití.* Rybízový džus, prosím. *Odpoví s úsměvem a hlad ji opravdu přešel, takže ani žádné menu nepotřebuje. Znovu se podívá na něj.* Mimochodem co si všechno našel? A taky by mě zajímalo, co za to hodláš chtít, když nám pomůžeš. *Přejde rovnou k věci. Potřebuje vědět nejdříve, co za to bude chtít, protože to je asi to, co ji právě teď trápí nejvíce. Doufá, že to bude alespoň taková věc, která ji nebude dělat problém mu ji dopřát, protože vážně netuší jak by hledala někoho jiného, kdo by ji za jejím otcem do vězeňského světa vzal.*

*Nemohol prehliadnuť, akým spôsobom sa naňho dívala. Bola to síce zmes pocitov, nebolo to len prekvapenie, alebo len zlosť, no opovrhnutie to tiež ešte celkom nebolo. Davina bola zvláštna, na jednu stranu ho nenávidela, na druhú na ňu stále dokázal pôsobiť ako na začiatku bez toho, aby si ho vôbec nejako pripúšťala k telu. Aj skoro zabudol na to, aké zábavné to bolo pozorovať a hrať sa s ňou, ale kvôli nej teraz nakoniec v meste nebol, bola tu celkom dôležitejšia vec, ako provokovať ju, od čoho asi neupustí, až pokým znovu neodíde, ale stále dúfal, že dostane, čo tak veľmi potreboval. Na prvý pohľad teda vyrovnaný a spokojný Kai, vnútri doslova zúfalý od všetkého, čo urobil, kľúčom však bolo naučiť sa to skrývať, vrátiť sa ku svojmu starému ja aspoň z časti, on by už nevedel byť iný, len teraz to všetko cítil a mohol robiť, čo chcel, ale tie výčitky tu stále boli, dokonca už aj nové kvôli zabitiu jeho brata, on sa zlúčiť nechcel, ale bola to jediná možnosť, na ktorú prišiel, aby mal pred svojou rodinou nejaké eso a teraz, keď bola väčšina z nej už aj tak mŕtva? Zostal tu len ten coven, ktorý ho popravde vôbec nezaujímal, bol to coven, ktorý ho uväznil na dvadsať rokov samoty, vytvoril mu jeho vlastné peklo, nedbal by ak by zomreli, všetci z nich...Nie, nad týmito myšlienkami chcel pokrútiť hlavou, snažil sa predsa zmeniť a zmena bola pri nových emóciách nutná, ale to neznamenalo, že ho to zobralo celkom. Naučil sa nájsť to jeho „ja“ a vysadiť ho na povrch, nebolo to tak ťažké, ako si sprvoti myslel. A presne tým štýlom kráčal smerom ku stolu pozerajúc sa do tváre čarodejnice, ktorá bola predtým jednou z obetí jeho plánu, mala však väčšie šťastie ako Camille. Jeho pery sa automaticky roztiahnu do menšieho poloúsmevu, za ktorým nebolo skryté popravde skoro nič, možno len pobavenie nad jej výrazom. Na jednu stranu vyzerala skoro nepríčetne z toho, že meškal, na druhú mohla byť rada, že vôbec prišiel, pretože pravdou bolo, že po tom, čo sa stalo v minulom väzenskom svete, keď sa snažil ospravedlniť a niekomu pomôcť, nemal príliš chuť si to opakovať. Zjavne zastala nad zmenou jeho tváre, možno jeho vlasov, bolo ľahké postrehnúť, že vyzerá o niečo staršie, strnište mu prechádzalo až do líc a vytvárali na ňom z chlapčenského viac ten mužský dojem, bolo fajn skúsiť niečo nové, mal pocit, že mu to prospelo. V jeden moment má pocit, že sa od neho radšej odvráti a v druhý má pocit, akoby sa jej hlava proste nedokázala sama od seba otočiť. Či už to bolo kvôli nenávisti, ktorú pociťovala, keď sa naňho dívala, alebo prekvapeniu z toho, že k nej prišiel niekto, kto vyzeral skoro celkom inak. Najskôr by sa v tom však nerozpitvával, nie po tom všetkom, čo sa medzi nimi v minulosti odohralo a zaručene to neboli žiadne priateľské rozhovory. Skoro kvôli nej zomrel, rovnako ako ona kvôli nemu, on by však nedbal na to, ak by sa to naozaj stalo, ona to pritom zastavila, aby prežil. Mala vlastne niekoľko dôvodov, aby ním celkom pohŕdala, ona však nevyzerala, žeby po všetkých tých veciach robila presne to, aj keď možno chcela, stále ju nejakým divným spôsobom priťahoval a on si to veľmi dobre uvedomoval. Aj preňho to bolo iné, nové, nebol na také niečo zvyknutý a tým nemyslí flirtovanie alebo provokáciu, či už len pohrávanie sa, najskôr by vôbec nevedel, čo má povedať. Po tom, čo si založí ruky na hrudi, akoby tým snáď chcela ubrzdiť všetko to, čo sa jej pred chvíľou dralo z tváre a nechať tam len nekonečnú dávku podráždenosti k jeho osobe, jeho úsmev prekvitne do úškrnu, ktorý sa podpíše hlavne pri jej prvých slovách, nad ktorými sa mierne uchechtne, ako kývne hlavou celkom ignorujúc spôsob, akým to povedala. Popravde nečakal niečo iné, on bol pre ňu niekto, koho prítomnosť musela strpieť, pretože to vyžadovala situácia, ona bola niekto, kto ho mal dostať k tomu, prečo do mesta vôbec prišiel. Bola to jednoduchá rovnica, nič viac, nič menej. On z nej však dokázal vyčítať skoro všetko, keď mu skenovala tvár a on skenoval tú jej, keď sa od neho odvrátila, akoby sa potrebovala na chvíľu pozerať aj na niečo iné. Niežeby od nej aj vôbec potreboval niečo viac, vlastne ho tým celkom pobavila, ako sa pri jeho slovách hneď obraňovala tým, že bola len mierne prekvapená, čo z časti najskôr bola aj pravda, ale stále tu bolo niečo viac, čo sa tak veľmi snažila zakrývať, pre jej škodu to nevychádzalo. On jednoducho rád všetko pripomínal, konštatoval to, čo nechcela vidieť, mal z toho určitú formu zábavy, nakoľko jemu nebolo nepríjemné nič z toho, samozrejme, mal isté pocity, ale žeby sa niekedy cítil trápne, to asi ťažko. Na chvíľu sa pozrie ku stolu k svojím rukám po tom, čo si sadne priamo pred ňu a stiahne krivý úškrn opäť do letmého úsmevu.* Huh, takže prekvapením...*Zopakuje po nej prosto, pričom mierne našpúli perami a nakloní hlavou do strany.* Si teda prekvapená, pretože si neočakávala, žeby som mohol vyzerať, prakticky inak alebo si prekvapená, pretože si nečakala, žeby to na teba mohlo mať ešte nejaký vplyv? *Nakrčí obočím, ako jej prejde pohľadom po tvári a zastane niekde medzi jej perami a nosom. Zjavne mu bolo celkom jedno, že mu naznačovala, aby to nechal tak, alebo, že to bolo to posledné, o čom sa s ním chcela baviť.* Mám teraz trochu zmiešané emócie, Davy...*Prizná sa jej naoko zmätene, než si prejde jazykom po spodnej pere a pootvorí ústa.* Ty nie? *Opäť k nej zdvihne zrak a ukotví ho na jej očiach, pričom niekoľko krát žmurkne a pokýva hlavou zo strany na stranu. Nemohol ani čakať, žeby si odpustila nemať niekoľko poznámok, ktoré potom istotne oľutovala, že vôbec mala, keďže to vôbec nepokladal za niečo, čoby sa malo dramatizovať, alebo nad čím by sa pozastavil. Ona chcela pomoc od neho, nie on od nej, teda aspoň nie zo začiatku a najskôr jej to stálo za to, aby ho tu počkala, tak kde bol problém? Keď sa k nemu predkloní, len skúmavo pozoruje jej tvár, ktorá je teraz o niečo bližšie, ako predtým, pričom kradmo počúva jej slová, ktoré s ak nemu, akoby ani nedostávajú. Samozrejme, jeho odpoveď sa nesie presne v tom istom duchu, jeho hlas znie pobavene, nijako zaťažene tým, že ju tu nechal sedieť prakticky dve hodiny, ako správne poznamenala. A jej pohľad? Huh, ten svedčal naozaj o všetkom, vážne dúfal, že nečakala, žeby sa mohol zmeniť až natoľko, aby sa jej tu za to začal nejako akútne ospravedlňovať, vlastne sa na nej skôr bavil, opäť. Bola tak strašne podráždená, pri každom jeho slove, mal vlastne pocit, akoby nechcela nič iné, než chytiť mu jazyk a vytrhnúť mu ho priamo z úst, alebo si aspoň zapchať uši a nemusieť ho počúvať. Nakoľko to už vlastne vyzeralo, že si skôr hovorí sám pre seba, ako pre ňu, čo aj veľmi skoro postrehne a práve preto sa dostane na tému o jej otcovi, kvôli ktorému ho sem vlastne dnes zavolala a ku ktorému sa chcela snáď po prvýkrát k niečomu aj vyjadriť, niežeby ju nechal. Namiesto toho trochu podvihne rukou a zastaví čašníčku, ktorá plánovala najskôr len tak prejsť okolo nich. Ak by sa práve v tú chvíľu pozeral na Davinu, najskôr by sa uškrnul nad tým, ako strašne bezmocne sa tvárila, rozhodne ju ubíjal rečami, to on robil často. Prehodí s ňou pár slov k jeho objednávke, nakoľko už niekoľko hodín skoro nič nejedol, pričom jej za chrbtom napokon poďakuje a už sa otáča späť k Davine, keď zachytí jej poznámku a pokrúti nad tým hlavou, ako si priloží prsty ruky, ktoré mal vyložené lakťami na stole, k ústam a pretočí zľahka očami.* Si strašne zábavná, vážne...*Prenesie možno trochu príliš sucho.* Je to k popukaniu, akým spôsobom dávaš najavo, že ťa moja prítomnosť irituje a pritom ma teraz tak veľmi potrebuješ. *Konštatuje vecne, než krátko nakrčí obočím a znovu sa nad tým, jemu typicky, uškrnie.* Čo ti nezabúdam pripomínať, všakže...*Komentuje nakoniec už s krátkym kývnutím hlavy, než sa opäť vráti k myšlienke, ktorú predtým načal, jasne sledujúc to, že to Davina jednoducho vzdala a neplánuje mu do toho nejako vstupovať, niežeby kypela nadšenosťou z toho, že sa mu prakticky nezastavili ústa. Avšak mal pocit, že jeho slová sú v konečnom dôsledku celkom k veci, tiež vyzerala, že sa nad tým na chvíľu zamyslela, nad tým, ako bude reagovať Marcel na novú konkurenciu, možno sa od neho napokon odsťahuje a bude žiť práve so svojím vlastným otcom a ak to napadlo Kaiovi, musí aj jemu. Opäť zachytí, že sa Davina snaží niečo povedať, ale nejakým spôsobom jej do toho opäť skočí, akoby to skoro vôbec nepostrehol. Pravdou však bolo, že jej chcel opäť pripomenúť fakt, že tu byť vôbec nemusel a teda by k nemu mala byť o niečo milšia, nakoľko jej sem prišiel pomôcť a ona nerobila nič iné, než ukazovala, ako strašne ju jeho prítomnosť irituje. Nad jej otázkou sa na chvíľu pozastaví, pričom sleduje, ako si prehodí vlasy na stranu a väčšinu z tých, ktoré jej padali do tváre si zastrčí za ucho. Bolo to zvláštne, akoby to vnímal úplne inak ako predtým, čo na ňom mohla vidieť. Mierne pootvorí ústa a rýchlo odvráti zrak niekam do boku, pričom si nie je celkom istý, čo doňho práve vstúpilo. Najskôr to však fungovalo aj opačne, čo si až doteraz vôbec neuvedomil, nebol to len on, ktorý nejakým spôsobom vplýval na ňu.* Ja neviem, asi nič moc...*Zahovorí to rýchlo, pričom nad tým pokrčí plecami a krátko si odkašle.* Vážne, nie si prvá ani posledná, ktorá by ma chcela najradšej tisíc metrov pod zemou, *uchechtne sa nad tým poniekiaľ sucho,* sranda je v tom, že si najskôr jediná, ktorá ma nezavolala len kvôli pomste. *V tom momente sa odmlčí a znovu sa jej zadíva do tváre.* Teda v to vážne dúfam, mal som poniekiaľ náročných posledných pár dní a 1903 už nebola taká zábava, ako to vyzeralo, že bude byť. *Prizná sa jej, pričom znovu zachádza do tém, kvôli ktorým tu dnes nesedeli, ale z časti sa to týkalo aj jej, pretože sa jej tým chystal niečo povedať.* No pochopíš to? *Prenesie skoro nechápavo.* Snažil som sa ako ospravedlňovať snáď celý deň a ona ma dobodala a chcela nechať tam. To nebolo veľmi pekné...*Vydýchne a zahryzne si zľahka do spodnej pery.* Vlastne to bola vec, kvôli ktorej som napokon uvažoval, že ti budem musieť zavolať, že sa to ruší, ale je tu tá vec, ktorú od teba budem chcieť ako protislužbu, nejako ma to zadržalo. *Oznámi jej popravde celkom úprimne, nakoľko tu boli isté obavy, pretože by to nebolo prvýkrát, kedy niečo skúsila.* Práve preto naozaj dúfam, že ti ide len o to, aby si sa konečne stretla vo veľmi srdcervúcom duchu so svojím otcom a v priateľskom objatí sme všetci odišli napokon späť do súčasnosti, vážne nerád by som znovu niekde tvrdol, asi chápeš prečo. *Zakončí už jemu podobným tónom, pričom sa nad tým poniekiaľ krivšie uškrnie a spojí pery letmo k sebe. Pri jej ďalších slovách ich však opäť pootvorí a nijako jej do toho nevstupuje, vlastne je až nezvyklo ticho, len hľadí niekam na stôl a špúli pery, akoby ju snáď ani nepočúval, pravdou bolo, že každé jej slovo vnímal viac ako dosť. Vtedy medzi nimi konečne aspoň na chvíľu nastane ticho, než sa ho rozhodne prerušiť.* Je mi ľúto, čo som ti urobil, *zdvihne k nej pohľad, ktorý neznačí po žiadnom pobavení alebo hrách, aj keď si tým pri ňom nikdy nemohla byť istá,* alebo tvojmu priateľovi, Tim, všakže?...*Prenesie s mierne podvihnutým obočím.* Každopádne, dúfam, že je už v pohode, *kývne si viac-menej sám pre seba hlavou,* som vlastne rád, že som ho vtedy nezabil a tiež, že si ma nenechala umrieť, aj keď si mohla...*Podotkne napokon s miernym výdychom.* Viem, že už je to nejaký čas, ale hovorí sa, že lepšie neskoro ako nikdy. *Jeho pery sa roztiahnu do typického úškrnu, aj keď jeho oči zostávajú stále v tom istom, skoro až uprene-vrelom tóne.* Díky za to. *Normálne by to snáď nepovedal nikdy, ale bolo mu to ľúto, vlastne mu bolo ľúto skoro všetko, čo urobil, nikdy niečo také nezažil a dalo sa povedať, že to už nebolo tak silné ako na začiatku, ale stále to tu bolo a občas bolo ťažké to znášať. Vlastne bol napokon rád, že mal šancu ospravedlniť sa aj jej. Jeho pery sa na koniec stiahnu len do mierneho úsmevu, ktorý je až skoro opatrný, pričom jeho modré oči hľadia na chvíľu len a len do tých jej. Keď sa k nemu opäť nakloní, len na niekoľko sekúnd pootvorí ústa, ale hneď na to ich opäť zovrie a vníma jej slová ohľadom Marcela a Sophie, pričom sa mu pri ich konci vráti pobavený výraz a z úst mu unikne tiché uchechtnutie.* Veľkými ústami...Huh? *Zopakuje po nej ironicky, než s výdychom pretočí očami.* Fajn, fajn..Mlčím ako hrob, vážne. *Uistí ju, aj keď tu stále zostáva isté „ale“, ktoré tu v jeho prípade najskôr bude vždy.* No, to či svojho otca stretneš závisí len na tvojich schopnostiach, vlastne. *Na chvíľu sa odmlčí.* Mimochodom, ak by som ti napriek všetkému povedal „nie“, vzdala by si sa toho len tak ľahko, ak vieš, že tvoj otec žije a možno čaká len na to, kým ho niekto...Vieš...Vykope von? *Spýta sa jej niečo, čo z jej slov skoro vyplývalo a čo celkom nepochopil, nakoľko Davina nebola ten typ, ktorý by to len tak pustil, ak mal tú šancu.* Možno jedna z jeho dcér, ktorá zistí, že ju jej ocinko neopustil, ale vlastne sa ju snažil ochrániť pred tým, čo si najskôr aj tam musela odžiť? *Pozrie sa na chvíľu opäť dole ku stolu, jasne sa ju snažiac provokovať rečami.* Je to smutné, vážne...Ak sa dozvie, že jeho úsilie vyšlo nazmar a on tam tvrdol tak...osemnásť? *Zastaví sa nad tým na chvíľu.* Osemnásť, všakže...*Kývne si sám pre seba hlavou.*...Rokov pre nič. Ja by som bol trochu naštvaný, vlastne viac ako trochu. *Niežeby jej tým chcel naznačiť, že sa jej otec mohol za tie roky sám so sebou celkom zblázniť, ale bola tu istá možnosť, že už to nebude celkom ten otec, ktorého by čakala a netušil, prečo, ale skôr dúfal v opak. Najskôr to bola tá jeho prekliata empatia. Po tom, čo pred neho servírka položí tanier s raňajkami, ktoré si objednal a aj pohár s džúsom, tak sa na ňu krátko pousmeje a zľahka žmurkne jedným okom, pozorujúc to, ako mu úsmev oplatila a po niekoľkých sekundách sa otočila k Davine, ktorej slová donútili Kaia prejsť pohľadom zo servírky opäť k nej.* Ríbezľový? *Spýta sa jej s jasným pobavením v hlase.* Plánuješ mi zničiť ďalšie tričko, alebo je to len náhoda s vážne zvláštnou symbolikou? *Nakrčí trochu kuriózne obočím, pričom si zahryzne do spodnej pery tak, že môže opäť vidieť predný rad jeho zubov. Následne pomaly uchopí príbor a začne do seba hádzať kúsky slaniny zmiešané so zeleninou, ktorú si napichoval na vidličku. S plnými ústami kývne hlavou k jej slovám, pričom prehltne a zdvihne na ňu od taniera pohľad.* No, *začne neurčito,* ako som ti už naznačil a možno to aj vieš, tvojho otca sa zbavili kvôli tomu, že plánoval nejaké veci proti covenu. Snažil sa prerušiť tú vašu Sklizeň, *hovorí celkom konštatujúcim tónom v hlase, pričom si začne krájať kúsok vajíčka,* hádam, že kvôli možnosti, žeby si do toho bola vybratá. *Vloží si ho do úst a nedbá na to hovoriť aj s plnými ústami.* Chcel ťa zobrať preč z mesta, čo Starších muselo naštvať. Ak už hovoríme o Starších, *mierne si odkašle, na čo rukou siahne po pohári s džúsom a pomaly si z neho odpije,* vraj proti nim plánoval nejaké sprisahanie, či čo...Nerešpektovanie pravidiel predkov bol však hádam hlavný dôvod. *Uškrnie sa nad tým napokon.* Bol to jednoducho rebel od kosti. *Dalo sa povedať, že to s určitosťou zdedila Davina po ňom.* Tiež sa vraj hlasovalo o jeho smrti, ale tvoj coven nakoniec skontaktoval ten môj, nakoľko boli oba rovnako šialené na to, aby v minulosti spolupracovali a spolu s pomocou čarodejnice z rodu Bennettov uväznili tvojho otca do väzenského sveta v dobe, keď si mala možno tak dva roky a ja som už tri trčal vo vlastnom, *urobí krátku pauzu,* 1997. A do toho roku sa musíme vrátiť, ak sa s ním chceš ešte stretnúť. *Znovu si odkrojí ďalšiu časť z raňajok a vloží si ju do úst.* Na čo budeš potrebovať najskôr mňa, krv Bennettovej čarodejnice a toto. *Odloží príbor a rukou si siahne do jedného vrecka bundy, pričom vytiahne zložito vyzerajúci prístroj, ktorý najskôr ešte nikdy nevidela a vyloží ho na ruke tak, aby naň mohla vidieť.* Volá sa to ascendent, *ozrejmí jej prosto,* slúži to na prepravu medzi väzenskými svetmi. *Bolo to vlastne celkom jednoduché. Opäť si ho zastrčí do bundy a s miernym úsmevom si odpije z pohára, ktorý napokon položí pri tanier a nakloní hlavou do strany.* Našťastie pre teba mám krv na cestu tam aj naspäť. *Nebol to tak strašný problém, ak bol v prítomnosti Bennettovej, aj keď nebolo to celkom ochotne.* Tak a teraz k tej veci, čoby som za to potenciálne chcel. *Poznamená následne rovno, než opäť stiahne pery k sebe a pozrie sa do poloprázdneho taniera.* Potrebujem ju znovu vidieť...*Začne skoro naliehavo.* Camille. *Prenesie jej meno snáď najľahšie, ako čokoľvek predtým, pričom k Davine konečne opäť zdvihne zrak a zadíva sa jej úpenlivo do očí.* Od doby, čo som odišiel, na to nemôžem prestať myslieť, *odmlčí sa a vcelku nasucho prehltne,* ako som jej ublížil. *Kývne si sám pre seba hlavou, pričom z jeho očí nesrší nič len výčitky a niečo neidentifikovateľné zmiešané z ľútosťou.* Potrebujem s ňou hovoriť, tak aby ma vypočula, *všetku svoju pozornosť zamieria k Davine, akoby ju o to skôr žiadal,* musím sa jej znovu ospravedlniť. *Vydýchne nakoniec s tým, že jej konečne povedal, čo ju to bude stáť a nebol si istý, že ak to nedostane, bude to ochotný urobiť tak či tak, jednoducho to bola jeho cena.*

*Cítí se jako idiot díky tomu, že na ni pozná úplně všechno. Copak to neumí zakrývat? Musí mu pořád dávat důvod k tomu, aby si z ní utahoval? A nebo by to zkrátka měla přejít a nepřemýšlet nad tím, protože tohle je naprosto běžná věc? Ano, rozhodně jí přišel sympatický, co se týče jeho vzhledové stránky, ale to už se nedalo však povědět o jeho nitru. Ne, že by snad chtěla, aby se to změnilo. Naopak je ráda, že přesně tohle ji od něj odstrašuje. Ale nemusí jí to stále dokola předhazovat, tohle není poprvé, co se to stalo. Ať už to bylo po tom večeru, co se seznámili a nebo kterýkoliv jiný den, který spolu trávili. Vždycky si našel chvíli, kdy jí to připomínal a bylo tomu i teď. Nemůže za to, že ji překvapila jeho nová image, která mu bohužel pro ni sedne. Možná by tolik neměla nenávidět jeho jako spíše sebe za to, že stále dokola a dokola mu to nějak dá najevo, i když se to snaží zakrýt tou nechutí, kterou k němu cítí. Ujistí ho však velmi brzy, že jde čistě jenom o překvapení z jeho nového vzhledu a nic víc, nic míň. Ne, že by jí to věřil, vidí mu to v očích, že ji nevěří ani slovo, ale prostě to bude ignorovat. Stejně jde jenom o to, aby ji dostal do vězeňského světa a potom zase nazpět a tím to jejich malé „dobrodružství“ znovu skončí. Tentokrát bude opravdu doufat a držet se toho, že se už nikdy víckrát neuvidí. On ji nepotřeboval, stejně tak jako ona nepotřebovala jeho a tak by to i mělo zůstat. Pozoruje ho, když si přisedává naproti ní na to stejné místo jako před pár týdny, kdy tady spolu byli na brunchi. Ostatně jako i dnes. Nad jeho slovy jenom pozvedne obočím, že je to opravdu reakce z překvapení, ne to, co viděl, když se poznali. Nehodlá mu na to odpovídat, nechce se o tom bavit a jasně mu to dala najevo. Nikdy však něco takového nepomohlo. Vždycky se o něco snaží a po chvíli to vzdá, protože ví, že to nemá cenu. Ne, že by se tak poučila do budoucna a nedohadovala se raději s ním. Ne...ona raději tento celý proces vždy znovu a znovu zopakuje a pak se dostane stejně tam jako pokaždé. Má občas tendenci pokroutit hlavou sama nad sebou. Otázkou, kterou ji položí ji upřímně zaskočí. Dívá se mu mlčky do očí, přičemž spojí rty pevně k sobě, jako kdyby nehodlala už nikdy promluvit a vlastně se na něco takového ani v tuhle chvíli nechystá. Bohužel...k jejímu neštěstí to trefil naprosto přesně. Nečekala, že by i po tom všem na ni mohl mít nějaký vliv, že by tam přeci jenom něco mohl zůstat. Vždyť ho nenávidí, chtěla ho mrtvého, i když ho nedokázala zabít. Tak proč tady stále bylo to, že dokázal na ni stále zapůsobit? Co se týkalo čistě jenom jeho vzhledu. Tedy alespoň prozatím. Na jednu stranu jako kdyby vnímala všechno, co říká a na druhou stranu, jako kdyby byla duchem nepřítomná. Proč jenom museli načat takové téma? Měla se tomu raději vyhnout. Ne...zkrátka se nepoučí. Vydechne a odvrátí od něj zrak ve chvíli, kdy on se na ni podívá a i když ji pokládá otázku, zdá má taky smíšené emoce, tak mu prostě neodpoví. Bude lepší, když bude mlčet a nechá to být. Místo toho se znovu na něj otočí a položí si ruce na stůl, přičemž se předkloní směrem k němu a dá se říct, že si postěžuje na to, že se ani nenamáhal jí nějak kontaktovat o tom, že přijede později. Copak vypadá na to, že by tady chtěla trčet a čekat v nevědomosti na někoho u koho si ani nemohla být jistá, že opravdu přijde? Kai se najednou rozmluví a pro ni až moc, takže všechny ty pocity, které díky tomu pociťuje se začnou objevovat v jejím výrazu. Podrážděnost, naštvanost a trochu i nechápavost z toho, proč to všechno dělá. Mohla to říct zkrátka Sophie a nebo Marcelovi a ti dva by jistě s ním nejednali tak jako ona a mohla si to všechno ušetřit. Ale ne...chtěla to po svém a tak to hold teď bude muset snést. Nechává ho mluvit, jen ať se vyžvaní sám pro sebe, tak či tak kdyby chtěla něco říct, tak by to nemělo žádný smysl, protože on zkrátka pusu prostě nezavře. Méně příjemné jsou jeho narážky k jejímu otci, ale na druhou stranu to bude muset opět překousnout, protože to je právě ten důvod, proč jsou dnes tady, proč je hlavně on tady. Jen, co k nim přijde servírka, tak začne těkat pohledem z jednoho na druhého. Ona si nic neobjedná, tedy objednala by si něco, co myslela jako vtip, ale na druhou stranu by se jí něco takového popravdě hodilo. Podívá se na Kaie, když stačí okomentovat její poznámku a ironicky se na něj usměje – opět se k tomu nevyjádří. Není to tak, že by s ním nechtěla mluvit vůbec, ví, že musí, jenom jsou témata o kterých se s ním bavit bude, co přejde a která jsou absolutně nepřípustná. Pro něj to jistě muselo být velké potěšení, že se musí tak trochu ovládat, aby ji přeci jenom vyhověl. Kai byl v o moc lepší pozici, než ona a už jenom tohle ji neskutečně vytáčelo. Zapře se loktem o desku stolu, pozvedne ruku ke své tváři a přejede si dlaní po čele, ke spánku a až k líci zrovna, když se znovu pustí do vyprávění. Možná je to známka jisté únavy, možná to ale taky dělá běžně. Tohle rozpoznat nijak nejde, protože se tváří vlastně stále stejně jako před minutou a nebo pěti. Zadívá se mu opět do očí, když ji přinutí k tomu zamyslet se nad tím jak Marcel bude reagovat na to, že její otec by měl být zpátky. A vlastně jak na to bude reagovat Sophie, když bude mít možnost svého otce poznat, i když si celý život myslela, že jejím otcem je někdo naprosto jiný? Bude to vůbec chtít? Možná nebude chtít jít s ní společně do vězeňského světa a možná to udělá jenom z povinnosti, aby se přesvědčila, že ji tam Kai nevrazí dýku do zad a nenechá ji tam. Musí se nad tím sama zamyslet, ale je si jistá, že Marcel moc dobře budě vědět, co pro ni znamená a že by ho nevyměnila jenom tak. Jistě...tady půjde o její otce...o jejího biologického otce, ale nepamatuje si ani moc na něj, vlastně skoro vůbec. Marcel je pro ni někým jiným. Připomene jí, že by k němu měla být milejší, když je tady kvůli ní a chce jí pomoct. Možná má pravdu, možná by měla být milejší, ale jenom tak to nedokáže, když on prostě dělá všechno pro to, aby ji jeho společnost iritovala. Vezme si to však k srdci, tohle zvládne. Jde jenom o to, aby to nějakou chvíli vydržela. Nakonec mu položí otázku a uchopí do rukou prameny vlasů, které si přehodí přes rameno. Nedívá se na něj v tu chvíli, takže si nevšimne ani toho, jak se na ni dívá a aby byla upřímná, tak by to nezaregistrovala tak či tak. Ví, že od něj nemůže nic takového očekávat, tohle věděla vždycky a proto by to pro ni nic neznamenalo a kdyby ano, tak by pravděpodobně byla zmatená. Podívá se na něj a musí se trochu pousmát. Jistě, nebyla možná jediná, ale taky to nebylo ani tak, že by přímo prahla po tom ho vidět zakopaného v zemi.* Kdybych po tom tak moc toužila, tak bych tě nechala zemřít. Což jsem neudělala. *Připomene mu jeden důležitý fakt. A že k tomu měla důvod ho nechat zemřít, když ohrožoval nejenom ji, ale i Tima. A co teprve Cami...navíc si je jistá, že kdyby musel, tak by to udělala i u Marcela a nebo Sophie. Nejednou jí vyhrožoval. Nechce se k tomu však vracet, nechce na to myslet. Chce si udržet k němu ten milejší přístup, aby se přeci jenom neobrátil a neodešel odtud. Povytáhne nahoru levé obočí, jen co zmíní o pomstě. Absolutně netuší, co se jí to tady říká, ale nijak mu do toho nevstupuje, protože jak ho zná, tak hned začne mluvit. A je tomu tak. Sice nerozumí tomu, proč začíná to, že se vydal do roku 1903, ale ví, že k té hlavní pointě se dříve nebo později dostanou. A jak se dozví, tak někdo ho chtěl v tom roce nechat, takže to byla past. Což pro ni není ani trochu dobré, vlastně vůbec. Teď si může myslet, že i ona má něco takového v plánu, ale aby byla i k sobě upřímná, tak nikdy nad tím nepřemýšlela. Nepřemýšlela nad tím, že by ho tam snad mohla nechat, vždyť ho potřebuje k tomu, aby se vrátila nazpět nebo ne? Ke všemu ona tam nebude mít ani svou vlastní schopnost, takže by se neodvážila k tomu ho nějak napadnout. No...vážně. Cítil by vůbec nějaké ohrožení z její strany v případě, že nemá moc? Vždyť je skoro o dvě hlavy menší, než on. Přejede si jazykem po rtech a nakloní hlavu do strany, přičemž jí sjedou opět vlasy do původního stavu. Zkrátka nechtějí ji držet za uchem. Už chce něco říct, ale on se zakousne do spodního rtu, což ji přinutí na moment odvrátit zrak od jeho tváře a podívat se někde k jeho rtům. Byl to jenom zlomek vteřiny, poté se opět mu zadívá do tváře a on ji oznámí, že to chtěl zrušit. Uleví se ji, že si to přeci jen rozmyslel a je tady, i když stále netuší, co tou protislužbou myslí. Konečně mu vstoupí do řeči.* Podívej...já vím, že nemáš jediný důvod mi věřit, stejně tak jako já tobě. *Konstatuje holý fakt.* Ale upřímně se hodlám vrátit z vězeňského světa, navíc není v mém zájmu ti bodnout nůž do zad. Jak jsem řekla...*Nadechne se zhluboka.* ...mohla jsem tě tenkrát nechat zemřít, ale nenechala. Proč bych tě měla nechat znovu trčet ve vězeňském světě s tím, že bych věděla, že by ses jednou vrátil, protože jak se ti to povedlo poprvé, teď jak slyším tak i podruhé, tak by byla jistá šance, že se to stane i potřetí. *Dívá se mu upřeně do očí a promlouvá k němu s jistou upřímností.* A věř mi nebo ne, ale já nemám potřebu se s tebou stavět do konfliktů. A rozhodně ne v případě, že mám okolo sebe lidi, které můžeš proti mně použít. Já jenom chci dostat svého otce nazpět. Nejde tady vůbec o tebe. *Zavrtí hlavou a opře se potom pohodlněji o opěradlo židle.* Ale děkuji, že sis to rozmyslel. *A i tohle myslí upřímně. Vždyť jí vůbec nejde o něj, ale o jejího otce. Už by ho ani nevyhledávala kvůli nějaké pomstě, vůbec by se o něj nestarala. Jednou se chtěla pomstít a dopadlo to katastrofálně pro ni, tedy skoro. Upřímně raději půjde proti celé Původní rodince, než aby znovu šla právě proti němu. Nedá se to nazvat respektem nebo něčím podobným, ale zkrátka si to tak nějak mezi sebou vybavili, i když je stále naštvaná za to, co ji udělal. Nakonec se znovu rozmluví a během svého vyprávění má pocit, že ji vůbec nevnímá. Raději k tomu nebude mít připomínky jenom proto, aby ji znovu nepřipomněl, že má být milá. Pozoruje ho pozorně a zarazí se, když z jeho úst vyjde něco, co by nikdy nečekala, když její uslyší něco, co si myslela, že nikdy neuslyší. Oddělí rty od sebe a jenom na něj mlčky hledí nevěříc tomu, že ji oznamuje svou lítost nad tím, co jí udělal. Neví proč najednou dostane takový zvláštní pocit, neví proč to na ni tak působí, ale jí to prostě těší, že to řekl a že je opravdu trochu jiný. V jádru pořád stejný, vždycky to bude ten psychopat, co dokáže zavraždit téměř každého, ale teď je to psychopat, co dokáže i něco cítit. Opravdu se ji právě teď omlouvá a vlastně se ji omlouvá i za Tima, což je pro ni více, než jenom kdyby to směřovalo k její osobě. Stále je tam ten pocit, zda to není jenom nějaká jeho hra, ale měl by vůbec tu potřebu s ní něco hrát? Navíc by mu něco takového nedoporučovala, protože kdyby tomu tak bylo mohl by si být jistý, že všechno, co řekla před chvílí by vzala nazpět a rozpoutal by opravdovou bouří. Neví proč, možná, protože prostě chce, ale zkrátka jeho slova přijímá a částečně jim věří. Není na něm teď vidět nic z toho, co tam bývalo předtím a tohle je nové, nepoznané. Ve chvíli, co se odmlčí, tak přikývne. Je to náznak, že to přijímá, bere to na vědomí, i když mu není schopná zcela odpustit a není schopná na to zapomenout, ale bere to na vědomí. Dívá se mu s jistou intenzitou do očí a když postřehne, jak se jeho koutky úst pozvedly do úsměvu, tak automaticky ty své taky jen nepatrně pozvedne. Je to pro ni opravdu zvláštní chvíle a stále je překvapená z toho, co se stalo. Nakonec to ale přeruší tím, jak odvrátí raději zrak a nakloní se znovu k němu. Zmíní se o tom, že by měl mlčet ohledně té záležitosti s jejím otcem před Marcelem a Sophie, protože to ještě ani jeden z nich neví. Zatímco jemu to přijde vtipné, tak ona zůstává vážnější. Nejde mu moc věřit v tom, že si to nechá pro sebe. Jistě kdyby se mu naskytla velmi vhodná příležitost, tak by se nějak prokecl. Převrátí nad tím očima a dále se k tomu nevyjadřuje. Požádala ho a on to teoreticky přijal. Podívá se na něj stylem, který říká „Vypadám snad na to, že bych to vzdala?“. Přejede si opět jazykem po rtech a rozhodne se, že na to odpoví.* Ne, nehodlala bych to vzdát. Pravděpodobně bych přicházela s nabídkami dokud by si jednu z nich nepřijal. *Pokrčí rameny lhostejně, i když by jí to vlastně vůbec lhostejné nebylo.* A nebo bych taky mohla vyhledat tvého otce, ale to už raději budu spolupracovat s tebou, než s ním. Navíc pochybuji o tom, že by mi zrovna on vyhověl...a nebo kdokoliv z vašeho covenu, když ho tam uvěznili. *Odpoví mu a hned na to ji jeho slova podráždí. Proč má prostě tendenci mluvit takhle? Copak nevidí, jak ji to dráždí a jak moc jí to rozčiluje? Teď už se tak trochu neudrží.* Mohl by si jednou mluvit tak, aby si mě neprovokoval? Není to vtipné. Jde tady o mého otce a pro mě je to důležité, zatímco ty se na tom bavíš. *Odsekne. Tohle nechce poslouchat. Není tady kvůli tomu, aby tohle poslouchala. Pro ni je to opravdu něco velmi důležitého a ať už tam byl z jakéhokoliv důvodu, ať už se stalo cokoliv, tak prostě jenom chce vědět pravdu a chce to vědět od něj. Chce poznat svého otce, který odešel, když jí byly dva roky a nikdy neměla šanci ho poznat. Žila jenom se svou matkou, která ji stejně poslala na smrt, i když se měla vrátit. Nikdo jim však neřekl, že budou muset zemřít. Tohle je pro ni trochu citlivé téma, ale nenechává se jim vyvést z míry, i když teď z části na něj vyjela. Ne nijak hrubě, ale nemohla to zkrátka v sobě udržet. Prozatím nic neříká, protože k nim opět přijde servírka, aby mu předala jeho objednávku. Všimne si toho momentu, kdy se na ni usmívá a mrká a servírka mu to oplácí úsměvem. Kdyby věděla, co je tenhle člověk vlastně zač, tak by si velmi rozmýšlela, zda se na něj bude usmívat. Odvrátí potom zrak, tedy do doby, než se ji zeptá, zda si i ona něco nedá. Objedná si potom rybízový džus a neuvědomí si fakt, že tím tenkrát polila triko Kaie. A on jí to právě teď připomene. Vrátí se pohledem k němu a usměje se trochu pobaveně.* Možná ano...a nebo možná je prostě můj nejoblíbenější. *Pousměje se a opět si zastrčí pramínky vlasů za ucho, které ji překážejí ve tváři. Hned na to si projede rukou ve vlasech. Tohle je pro ni něco jako zlozvyk, protože to dělá opravdu často. Už mu chce popřát ať si užije pozdní snídani, ale on začne opět mluvit a tak ho nechá, aby ji sdělil to, co chce. Konečně se dostanou k tomu, co je pro ni největší prioritou. Znovu si položí ruce na stůl a opře se. Je k němu opět nakloněná a sleduje po celou dobu jeho tvář a poslouchá ho. Dozvídá se, proč tedy tam byl její otec uvězněn a ne, že by ji to překvapovalo. Její coven je na to šílený dost. Těší ji však, že její otec to nechtěl, nechtěl, aby něco takového podstoupila. Nechtěl jí říkat, jak je to úžasné a přitom věděl, že by musela zemřít. Je zvláštní, že už tenkrát proti tomu odporoval a ještě se ani nevědělo, že by ona měla být jednou ta vybraná. Možná to tak bylo díky její matce, která prostě v to věřila od samého začátku. Chtěl ji odnést pryč, chtěl ji toho ušetřit a myslel na ni. Tohle pro ni velmi znamená, jako kdyby teď nevnímala ani to, co říká dál. O to větší chuť a odhodlání má k tomu, aby se s ním setkala, aby ho z tama dostala. Probere jí z toho až jeho zmínka o tom, že to byl rebel, přičemž se musí trochu pousmát. Tak tohle má se Sophie od něj. Přesně v tomto jsou si podobné a jak jde vidět, tak to mají od jejich otce.* Váš coven si vede až tak podrobné záznamy? *Zeptá se trochu zvědavě. Netušila, že si zapisují takové detaily a možná si vedou deníky, co ona ví? Zarazí ji fakt, že se nejdříve mluvilo o jeho smrti, ale poté se rozhodli k tomu, že ho uvězní, což je pro ni lepší, než kdyby věděla, že ho díky tomu zabili. Stejně je i zvláštní to, že jí byly dva roky a Kai už v tu dobu trčel ve vězeňském světě a vrátil se tak, jak když tam přišel. Kolik by mu vlastně bylo teď? Nebo je? Něco přes čtyřicet? Odpustí od toho, když ji oznámí, co k tomu budou potřebovat. Už se chce na něco zeptat, ale on začne vytahovat něco z kapsy a tak zvědavě sklouzne pohledem k jeho ruce, přičemž se podívá na přístroj, který nikdy předtím neviděla. On ho nazve ascendentem a tak pozvedne ruku a natáhne ji směrem k ascendentu, jako kdyby si ho chtěla vzít, což i chce, ale spíše ze zvědavosti, aby si ho prohlédla. Ví, že takhle by bylo k ničemu mu ho sebrat, když bez něj a bez krvi čarodějky z rodu Bennettů se tam nedostane. Konečky prstů zavadí o jeho hřeb ruky, když ji začne stahovat a dávat si ascendent znovu do kapsy bundy. Nechá ruku pozdviženou a zvedne k němu pohled.* Vážně máš ten pocit, že bych ti ho sebrala? *Stáhne ruku zase nazpět na desku stolu a trochu se narovná v zádech. Konečně i dojde na to, co po ní bude chtít a tak ho pozorně poslouchá. Za dnešní den už poněkolikáté ji překvapí jeho tón hlasu, ale i to, co říká. Chce ji vidět...koho? A hned na to jí to objasní. Chce vidět Cami, tohle je to, co jí to bude stát. Ona ho vidět nechce, nechci s ním mít nic společného, ale on zkrátka cítí potřebu s ní znovu mluvit, možná se ji omluvit? A ona má být ten, kdo zařídí jejich setkání. Povzdychne si přitom a už teď jde poznat, že to není zrovna to, co by chtěla dvakrát udělat. Dívá se mu do očí, stejně tak jako on ji a poslouchá každé jeho slovo. Tohle...to, co vidí je znovu něco nového a taky naléhavějšího. Jde poznat na něm, že ho to opravdu užírá více, než cokoliv jiného a že potřebuje s ní mluvit. Semkne rty k sobě a poslouchá ho, přičemž jde vidět, jak jí to v hlavě šrotuje. Znovu vydechne, ale tentokrát trochu bezradně. Odvrátí od něj zrak a podívá se z okna ven na ulici.* Mám vůbec na výběr? *Možná to položila jako otázku, ale nepotřebuje na ni odpověď, protože ji zná. Otočí se na něj a zadívá se mu do jeho modrých očí.* Kdy se s ní chceš setkat? *Zeptá se ho prostě. Ví, že to udělat musí a nemá cenu nějak protestovat.* Napíšu jí, že se s ní chci setkat, tak alespoň bude jisté, že přijde. Ty půjdeš se mnou a potom...no budeš mít šanci si s ní promluvit. *Znovu se k nim vrátí servírka s jejím rybízovým džusem. Poděkuje jí za to a ihned ho uchopí do ruky a napije se. Odloží sklenici na stůl a začne se mu znovu věnovat.* A po tom, co se s ní setkáš mě vezmeš do vězeňského světa? *Pozvedne obočí.* Jak mám vědět, že až po tom, co dostaneš to, co chceš prostě neutečeš? To ty si ten, kdo dělá věci hlavně pro sebe. *Nemůže se ji divit, že i ona má jisté podezření. Možná jenom využívá šance, že od něj něco potřebuje a ví, že když jí bude slibovat pomoc a potom si řekne o svou cenu, tak ji dostane. Možná prostě jenom toho využívá, když je mu jasné, že zrovna ona by mu dokázala zařídit setkání s Cami. A potom až k tomu dojde, tak prostě uteče, jelikož nebude mít žádný důvod k tomu jí pomoct.*

*Samozrejme, že po väčšine času len triafal do čierneho, akoby pred ním snáď ležala otvorená kniha a jemu nerobilo najmenší problém sa nahnúť a prečítať z nej pár riadkov. Riadkov však stále pribúdalo, to sa už nedalo povedať o Davininej trpezlivosti k jeho narážkam, k slovám, ktoré neobchádzalo nič dobré, skôr len letmý závan pobavenia z pravdy, ktorú už dávno aj on sám vedel a nijako sa jej to neštítil pripomínať. Vedel, že je iný, cítil sa inak, aj keď možno z časti stále rovnako, nikdy sa nedokáže zmeniť celkom, vždy to bude všetko v ňom, aj keď si to zatiaľ nepripúšťal, skôr si len nahováral, že to dokáže, že je na ceste k tomu byť lepší, ako bol. To bol najskôr dôvod prečo tu dnes sedí, samozrejme okrem hlavnej preňho nedoriešenej záležitosti, ktorá mu nedá spávať, myslieť a občas ani dýchať. Nikdy sa nedokáže dostať na lepšiu cestu, ak si to v hlavne neusporiada, pretože teraz to bolo všetko rozhádzané, občas sa v tom ani nevyznal, prečo povie, to čo povie, prečo urobí, to čo urobí, akoby sa nespoznával a zároveň o sebe vedel úplne všetko. Bol to zvláštny pocit, niečo, čo nikdy nezažil a nedalo sa povedať, žeby sa s tým už nestotožnil, stále to však bolo nové, každá aj tá najmenšia emócia, ktorú pred tým nemal šancu cítiť, robilo ho to akýmsi kompletnejším, aspoň on mal ten pocit, zároveň sa však cítil zraniteľnejší, slabší. Emócie ho oslabovali, zakazovali mu robiť hocičo z toho, čo robil predtým, dokonca na to sťažka vôbec pomyslel, niežeby ho niekedy neprepadli všetky tie spomienky. Na večer, kedy zavraždil svojich súrodencov, kedy ho otec poslal do väzenského sveta, na každý jeden pokus zabiť sa alebo to, ako veľmi všetkým okolo seba ublížil, či celkom zničil život. Neznáša to, čo urobil, všetku vinu, ktorá tu stále bola, ale úspešne maskovaná pod jeho fasádou. Najhoršie na tom bolo, že každý deň sa tiahol, šiel dole z kopca a on nedostal nič, nebol tu nikto, kto by mu pomohol, tým, žeby mu odpustil, pretože nikto toho nebol po tom všetkom schopný, nikto. Skôr naopak, chceli sa mu pomstiť, dať mu presne to, čo dal on im, lenže napriek všetkému, on chce žiť, chce dostať druhú šancu, nie je nič viac. Lenže tu nešlo oňho, nešlo tu o žiadne jeho rozhodnutie. A tak tam len sedel, miestami hľadel do jej očí, akoby si až teraz uvedomoval ich farbu. Jeho výraz vyzeral čistý, prostý, akoby tu nebolo nič, čoby mu prekážalo, nič, čo by mu vadilo, akoby mal myseľ celkom vyrovnanú a spokojnú, lenže opak bol pravdou, nemal v nej nič iné, než neporiadok, ktorý si tak nejako nedokázal sám usporiadať. Možno aj z toho dôvodu nebol celkom normálny, vždy zostane z časti chorý, narušený a vždy si to aj uvedomoval, vedel, že jeho myšlienky nie sú v poriadku, že to nie je dobré, či správne, a o to sa mu aj tá najhoršia vec páčila viac a viac. Mal uspokojenie v tom, ak niekomu ublížil, nech by to bol už hocikto a necítil pritom nič, žiadne výčitky, žiadnu empatiu, len prostý a jednoduchý chlad zmiešaný s iróniou a hrubou dávkou pobavenia nad  krikom, ktorý sa odrážal  od každého kúta miestnosti. Stačila sekunda, aby mu to prelietlo mysľou, akoby to bolo nič, len pocity vyvolané všetkým tým rozmarom, ale možno to bolo aj nostalgiou z prostredia. Nebol tu len jedenkrát, chodil sem vlastne pomerne často, vlastne vždy ak mal chuť sa vmešovať do niekoho, kto ho nepozná, bývalo to skoro ako sociálny experiment, blbosť, na ktorú si už dnes ani nespomenie, akoby medzitým prešlo niekoľko dlhých rokov. Odvtedy sa však zmenilo všetko, možno ani nie tak to, že niečo cíti, alebo fakt, že niekomu, na kom mu záleží, ublížil tak veľmi, že sa ho aj niekto, kto sa nikdy nevzdáva, vzdal, ale to, že si uvedomil, že nezáleží na tom, ako veľmi sa chceš zmeniť, koľko vecí urobíš, aby si to ukázal, koľko krát sa ospravedlníš, pretože to nikdy nebude stačiť, nikdy ti nedajú šancu, skôr naopak, chcú ti ju zobrať, pretože si ju v ich obraze nezaslúžiš. Niekto ako on a nejaké nároky? Huh, to bolo predsa tak smiešne. Až si mal chuť položiť hlavu do čerstvého betónu a nechať ho stvrdnúť. A pri pohľade na Davinu? Bolo to tak veľmi očividné, ako u hocikoho iného, sympatie, ktoré voči nemu cítila z fyzickej stránky sa jednoducho nikdy nemohli vyrovnať tej psychickej, charakterovej, ktorú neznášala, ktorá sa jej najskôr hnusila a ktorá jej v každom prípade vyhovovala, pretože si menej pripúšťala všetko iné okolo neho. Bol jednoducho psychopat, ktorého teraz potrebovala a zajtra bude žiadať, aby znovu vypadol z mesta, najlepšie cez oceán od nej. A on to vedel, vlastne tu nebolo nič, čoho by si bol vedomí viac, ale aj napriek tomu úsmev na jeho tvári nijako nepovädol, skôr naopak. Nechá ju opäť počuť to, čo počuť nechcela, možno z jeho osobného pôžitku, možno v tom bolo niečo viac, vlastne sám nevedel, prečo presne to stále robí, nakoniec možno chcel len znovu vidieť jej kyslý výraz, ktorý odmietal hocičo, čo vypustil z úst. Robila mu to však tak strašne očividným, na jednej strane ho nenávidela, na druhej na ňom mohla nechať oči, horší bol však fakt, že odkedy má city, niektoré veci, ktoré vnímal aj predtým, vníma úplne inak. Napríklad tu bola tá vec, ohľadom sympatií, možno nejaká atraktívnosť a podobné kecy...No v podstate, aj psychopati majú nejaké hodnoty, všakže? A to je fajn, vážne. Kým sa tie hodnoty samozrejme neprekrútia v pochabé veci ako je náklonnosť alebo prehnaná chuť flirtovať každým slovom, cítil sa tak smiešne, že nevedel, čo má robiť. Nikdy nemal taký problém, vlastne ho nemá ani teraz, len si jednoducho nedokázal pomôcť, musel by byť minimálne slepý, aby to nejako pomohlo. A tiež by musel byť slepý, aby uveril o jej slovách o „prekvapení“, ktoré s určitosťou nebolo tým najhlavnejším dôvodom jej pohľadov. Z časti mu lichotilo, že to napriek všetkému pri ňom ešte dokáže vnímať, z časti sa cítil nesvoj, pretože nemal žiadny dobrý spôsob, ako na to reagovať. A možno bolo najlepšie, ak by nereagoval vôbec, pretože to celkom postráda zmysel. On skoro zabil ju a ona skoro zabila jeho,  a to je všetko, nič viac, nič menej. Mohla mu dávať najavo akýkoľvek náznak chcela, akúkoľvek nechuť, či pohoršenie, nijako to naňho nezaberalo, možno to bolo aj kvôli tomu, že nemal, čo stratiť, nech už povie čokoľvek a tiež jeho prehnaný zmysel pre humor, na ktorom sa bavil jedine on. Jeho oči sa nepatrne zúžia, ako nakloní hlavou do strany a pootvorí ústa v otázke, ktorá jej na chvíľu zmetie otrávený pohľad, ktorý sa prakticky nezmení na nič, čoby sa dalo identifikovať. Bolo to zvláštne, jej širšie lícne kosti sa stiahli v úzkej línií jej pier, o ktoré samozrejme nezavadil jediným pohľadom. Skôr len nakláňal hlavou, sťa by mu to dávalo lepší uhol k pozorovaniu jej výrazu. Mohlo to dokonca vyzerať tak, že sa v svojich postrehoch a slovách vyžíva, teraz to však bolo viac objektívne, viac to konštatoval, viac ho to niekde vnútri miatlo. Nikdy nečakal, žeby mu na to mohla odpovedať, nechcela sa rozprávať o niečom takom, nechcela od neho nič iné, než to, aby jej sprostredkoval cestu za jej otcom a potom opäť zmizol, lenže v takom prípade sa musela prepočítať, tak ľahko sa nevyparí, nemeral sem tak dlhú cestu preto, aby o dva dni mohol ísť naspäť, vlastne sa nemal ani za čím vracať a vážne nehodlal pokúšať šťastie v Portlande pri covene alebo v Mystic Falls, pretože jeho skúsenosti jasne svedčia o tom, že tak ľahko, ako sa z väzenského sveta ocitol späť tu, tak ľahko sa doňho môžeš aj opäť vrátiť. Už len tá myšlienka v ňom nevzbudzovala nič iné, než hrôzu, bola to naozaj posledná vec, ktorú by si vybral, nech by mu niekto dal už akékoľvek možnosti, nevedel by to, nie s novými emóciami, a samota? To bola najhoršia časť toho všetkého, napriek svojim skúsenostiam s pomstou a všetkým okolo toho, si nemyslel, žeby ho tam Davina chcela nechať, žeby to bola nejaká pasca, nevedel, prečo, ale veril tomu, že chce získať späť svojho otca, že jej ide len o to a o nič iné. Musela práve teraz zápasiť sama so sebou, prečo to vlastne vníma tak, ako to vníma, jeho otázka bola vlastne hodná jej zamyslenia a očividne túto možnosť aj využila, nakoľko v jej výraze sa odzrkadľovalo všetko a v jej očiach nebolo vôbec nič, akoby ho ani nepočúvala. Nebola by prvá ani posledná. Znovu si ju premeria pohľadom, zatiaľ čo ona vydýchne a ten svoj radšej odvráti, akoby jeho slová pre ňu boli niečím ťažkým, či kompromitujúcim. Najskôr sa rozhodla zaujať postoj „sedieť a mlčať,“ netušil, čo ju k tomu viedlo, možno má pocit, že to nemá najmenší zmysel a možno je proste tak príliš otrávená, že sa jej ani nerozlepia jedom ústa. Poniekiaľ skúmavo nakrčí obočím a znovu do nej zakotví svoj pohľad, akoby ju ním chcel celkom prevŕtať, akoby jeho modré oči prehľadávali každú jednu jej časť, každú jej myšlienku, na druhú stranu to však bol len istý druh intenzívneho pohľadu, ktorý malo množstvo ľudí, ktorí sa snažili čítať iných. Nakoniec sa len pohodlne oprie o opierku za svojím chrbtom a s mierne podvihnutým kútikom úst sleduje, ako sa k nemu predkloní tvárou a prakticky ho zmätie plachými výčitkami, ktoré jej hlasom zneli ostro. On si však nič z toho nedokázal brať osobne, alebo vážne, naozaj to nebola vec, za ktorú by cítil nejakú ľútosť, či hocičo podobné. Skôr to bola okolnosť, nad ktorou pokrčí plecom a nemyslí na ňu viac ako dve sekundy. Možno si nemohla byť celkom istá, že príde, možno mala pochybnosti, keď sa jej neozval, že tu čaká celkom zbytočne a on sa tu neobjaví a nepomôže jej, ale nakoniec jej to muselo stáť vážne za to, ak tu napriek všetkému počkala. Išlo predsa o jej otca a on bol tu, nebol? Slová mu opäť začnú z úst plynúť rýchlejšie, ako nad nimi vôbec premýšľa, niežeby nad nimi niekedy premýšľal, skôr to boli len spleti myšlienok, ktoré bol schopný vysloviť nahlas a ktoré si väčšina ľudí nechávala pre seba, aby s tým neotravovala ostatných, on tým človekom nebol. Každý jeden pocit, z jeho prítomnosť a monológu sa jej samozrejme nezabudne odraziť od tváre, či už to bola zlosť, alebo čokoľvek tomu podobné, dávala mu jednoznačne najavo, žeby sa mal možno zastaviť, že ju jeho hlas irituje natoľko, že ak by mohla, urobí hocičo, aby aspoň na chvíľu sklapol, ale musela vedieť do čoho ide, keď mu písala. On sa napriek všetkému nijako nezastavuje a akoby ju ani nevnímal, pokračuje ďalej, či už to boli dotýkavé komentáre, pripomienky alebo poznámky ohľadom jej otca, ktorých sa razom nijako neštítil. Stále ich mal, všetky tie prechody, ako predtým, prechody, z ktorých mu šla prasknúť hlava, pretože ako strašne si na jednu stranu nemohol pomôcť od všetkého toho, tak na druhú vnímal, žeby to malo zmiznúť. Mal pocit, že mu z toho praskne hlava, jeho ústa sa otvárali prakticky celkom samé. Akoby tu nebolo nič, čoby ho mohlo zastaviť, niežeby sa o to už nejako snažila, práve naopak, mlčala. V momente, keď sa pri nich objaví čašníčka s obvyklou otázkou vpísanou v očiach, rýchlo prehodí niekoľko slov do svojej objednávky, než sa pohľadom vráti k Davine, ktorá mala zjavne ešte podráždenejšiu náladu, ako na ktorú vyzerala. Musel nad tým pokrútiť hlavou, jej slová ho popravde pobavili, čomu nasvedčoval jeho typický úsmev odhaľujúci predný rad zubov a aj následná poznámka, ktorá mu len tak unikla medzi rečou, ktorú viedol aj tak výrazne len on sám. Niežeby na niečo podobné už nebol zvyknutý, tento krát to však bolo iné, najskôr pre ňu bolo výhodnejšie, ak bola proste ticho, pretože nemohla povedať nič, čo by ho donútilo zdvihnúť sa a nechať jej problém plávať ta-tam. A to jeho úškrn ešte rozširovalo, jeho spokojnosť bola výrazná a prakticky sa ju nesnažil ani len skrývať, nebol by to on. Len letmo zrakom vôbec vníma, čo Davina robí, alebo ako sa tvári, teda niežeby už nebolo jasné, ako veľmi ju to všetko unavuje, ak by mohla, tak by najskôr každú sekundu pretáčala nad každou jeho hláskou očami a krútila hlavou, to by jej však s určitosťou zostal tik a robila by to potom stále, to bola vlastne vcelku vtipná predstava, niečo ako epileptický záchvat. Aj napriek tomu, že ho počúvala asi v takom hesle, že „jedným uchom dnu, druhým von,“ bola schopná zachytiť jeho jasne hlbšiu časť smerovanú k Marcelovi, ktorý ho príliš netrápil, avšak Davinu by mohol. To bol jasný dôvod na to, vytiahnuť ho, tiež rád podpichoval, ak mal šancu a z časti to bude zaujímavé, hlavne ak bude pritom a bude môcť sledovať celé to zídenie sa rodinky po rokoch, zatiaľ čo jeho mrzieť nič nebude, Marcel tam bude niečo ako piate kolo, nakoľko Davina bude mať späť bio-ocka, vcelku smutné. Možno by si mal premyslieť nejaké povzbudzujúce slová o šťastí milovaných a že je najlepšie nechať ísť, ale mal pocit, žeby ho pri pohľade naňho aj tak prešla chuť. Pri najmenšom ju opäť prinútil zamyslieť sa, aspoň mal na chvíľu pocit, že všetko čo povie, nejde niekam do vetra a neslúži to len na to, aby ju otravoval. Na druhú stranu to bola ona, kto od neho niečo chcel, kvôli ktorému tu dnes sedel, jemu bolo jedno, či sa znovu stretne so svojím otcom, jemu bolo jedno, či vôbec bude mať šancu, či ho nájde, bolo mu to päť, to jej na tom záležalo, čo jej najskôr musel pripomenúť, pretože sa tvárila, akoby to jediné, čo už chcela bolo, aby odišiel, čo sa s tým jej pôvodným plánom trochu kríži. Aj tak šlo len o to, aby sa nejakú chvíľu jednoducho tvárila. A opäť to tu bolo, ten krátky moment vykoľajenosti, ako náhle sa jej vlasy stiahli na jednu stranu a trochu odhalili jej šiju. Prakticky s tým nemal žiadne skúsenosti, nie s podobnými návalmi pocitov, či vôbec myšlienkami, nad ktorými sa predtým len smial, bolo to niečo, nové, nepoznané  a aj pritom, ako veľmi mu to vadilo, tak veľmi chcel vedieť, čo presne povedať. Najskôr to bol dôvod toho, prečo si len oblizol spodnú peru a bol rád, že si nič nevšimla. Jeho pohľad sa v sekunde vráti k normálu a pokračuje vo svojich slovách, ktoré sú asi prvé, ktoré nezostanú celkom neokomentované. Samozrejme, zomrieť vlastnou vinou ho nechať nedokázala, ale to neznamenalo, že ak by to spravil niekto iný, bola by hocijako proti. Krátko podvihne obočím a pokrčí nad tým plecami.* Dobre pre mňa, dobre pre teba. Musíme predsa priviesť späť tvojho otecka a odhaliť nejaké rodinné tajomstvá...Vieš, že rodinné sú moje obľúbené? *Na chvíľu sa pozrie niekam ku svojim rukám, ktoré má vyložené na stole a trpko potiahne kútikom pier.* Ľudia ich nesú najhoršie. *Bola to len prostá poznámka bez tónu, ktorá mohla aj nemusela mať nejaký hlbší podtón a v každom prípade to bolo aj tak celkom jedno, nečakal, žeby na to nejako reagovala.  Ďalšie jeho slová už však boli iné, najskôr nechápala, kam sa chce vôbec dostať a prečo jej vôbec hovorí o nejakom roku 1903, ktorý sa jej vôbec netýka, ale vo chvíli, keď sa dostane k pointe toho, čo jej chcel veľmi výrazne naznačiť, môže na nej vidieť, že to pobrala. Samozrejme, že po tom všetkom sú tu isté pochybnosti o jej zámeroch, vie, že hlavným je dostať jej otca von, ale môžu tu byť aj vedľajšie, nakoniec nepôjde s ním sama, pôjde aj Marcel, najskôr Sophie, môže sa stať čokoľvek a on sa naozaj nechystal zostať niekde znovu trčať. V momente, kedy jej vlasy zídu z boku späť do tváre, má chuť sa načiahnuť rukou a prstami jej ich opäť stiahnuť. A tiež si následne obúchať rukami hlavu za podobné nezmyselné myšlienky. Rýchlo si zahryzne do spodnej pery a jednu ruku si na stole preloží druhou. Bola to možno len sekunda, kedy jej zrak skĺzol práve k jeho perám, akoby ju tam niečo tak veľmi tlačilo, že si nemohla pomôcť, bolo to zvláštne, dokonca tak veľmi, že naklonil tvárou a s pohľadom zavŕtaným do jej očí, jedným žmurkol. So spokojnosťou, s podvihnutými kútikmi ústa vlastnými vnútornými pochodmi, ktoré nemohla čítať, jasne naznačoval, že tento krátky okamih nezostal nepovšimnutý. To sa už však opäť vráti k téme číslo jedna, čo boli jeho menšie obavy z rôznych okolností, ktoré vážne nechcel, aby nastali. Na jednu stranu tam nebude mať svoju moc, takže by mal mať istotu, že ho bude potrebovať aj pri ceste naspäť, ale ako ju pozná, ak by chcela, dokázala by si niečo vymyslieť, hocičo, mágia sa predsa dala preniesť aj do predmetu a Davina bola dostatočne chytrá a flexibilná na to, aby tento problém bol prostou a jednoduchou banalitou. Vlastne jej odhalí, že to po tom incidente z 1903 mal v pláne celé zrušiť, ale nakoniec si to z vlastného dôvodu rozmyslel, z dôvodu, ktorý pre ňu zatiaľ zostáva neznámym. Ako náhle mu vstúpi do reči, na chvíľu zmĺkne a len prižmúri oči, akoby si overoval jej slová s výrazom jej očí, alebo s hocičím, čo by ju mohlo prezradiť, že sa ho snaží, mierne povedané, riadne odrbať, ale nič také sa nekonalo, nebolo tam nič, len pravda, čarodejnice boli však vždy veľmi dobré herečky. Krátko  našpúli pery, keď mu povie, že nie je v jej záujme bodnúť mu nôž do chrbta, akoby to snáď nebolo záujmom všetkých. Ale v niečom predsa len mala bod, už raz ho mohla nechať zomrieť, neurobila to, možno to tento krát bude inak, ako s Bonnie, možno tu má ešte šancu, tam nie, ale tu to ešte stále je. Vyzerá to tak, že sa nad jej slovami krátko zamyslí, akoby si ich nechal prejsť hlavou. Mala pravdu, skôr či neskôr by sa z tadiaľ dostal a nemal pocit, žeby to bolo čokoľvek príjemné, pretože tak často, ako mu niekto zoberie jeho šancu, tak často sa toho bude vzdávať aj on, tak veľmi mu to bude jedno, ukradnuté a to bol len krôčik od všetkého toho psychopatizmu, ktorý v ňom ešte stále bol, len už nerozkvital. Stále ju skenuje pohľadom, až do posledného jej slova, než sa jeho tvár stane celkom neutrálnou, akoby to bola prvá vec, na ktorú sa jej nechystá nijako odpovedať. No opak bol pravdou, už-už otvára ústa, keď príde jej posledná veta, pri ktorej ich stiahne k sebe a trochu ohrnie.* Máš pravdu...*Poznamená poniekiaľ sucho.* Vrátil by som sa, skôr či neskôr...Dúfam, že skôr, skôr....*Krátko sa uchechtne nad svojím slovosledom, než pokrúti hlavou a zadíva sa opäť ku svojím rukám.* Ale ty nebudeš ako oni, nebudeš sa ma snažiť sabotovať za každej okolnosti, všakže...*Vydýchne s miernym pousmiatím a nakoniec k nej prosto zdvihne zrak.* Nemáš za čo, cupcake. *Kývne k nej krátko hlavou, pričom nezabudne ani na prezývku, ktorá jej nebola nijako dvakrát po chuti, to ale však žiadna z tých, ktorými ju pomenoval. Možno to z časti vyzeralo tak, že ju už ani nevníma, ale skôr bolo trochu náročné povedať to, na čo sa práve chystal, vlastne nie, nenazval by to náročným skôr, iným, tak veľmi, ako to kedysi nerobil nikdy, tak často to robí teraz. Jeho slová možno nie sú naplnené čírou ľútosťou, ale vyžaruje z nich niečo ako pravda,  to, čo spravil jej alebo jej priateľovi nebolo nič dobré, vlastne ho do toho zatiahol len aby jej ublížil, nakoľko zatiaľ čo on proti nej mohol použiť kohokoľvek, ona proti nemu nikoho. Jeho pohľad je po celú dobu zavŕtaný niekde v stole na jeho rukách, akoby sa ho ani nechystal nijako zodvihnúť a pozrieť sa na ňu. Skôr na niekoľko sekúnd nechal znieť to ticho, ktorým dohovoril. Akoby netušil, ako to zoberie, či sa začne smiať, krútiť hlavou alebo ho začne osočovať za hry, ktoré s ňou opäť hrá. Musel sa odmlčať, a tiež sa na ňu musel konečne pozrieť. Vo chvíli, keď sa jeho oči stretnú s tými jej a ona prikývne, potichu vydýchne a spojí pery do úzkej línie, za krátko sa však začnú dvíhať do letmého úsmevu, ktorý nie je podčiarknutý ničím, žiadnym pobavením.  Ešte viac zvláštny je však fakt, že nebol jediný, kto sa pousmial, určite to bolo prvýkrát, možno aj posledný, ale tento moment sa zdal byť vcelku pokojný a hlavne...Akosi normálny zo všetkých tých, ktoré spolu zažili. Niť sa však rýchlo pretrhne, ako náhle Davina odvráti pohľad a nepatrne sa k nemu nakloní, jasne mu oznamujúc svoje stanovisko ku Marcelovi a Sophie. Samozrejme, chce, aby mlčal. A on nemá jediný dôvod robiť hocičo iné, popravde mu to bolo celkom jedno, či už to budú vedieť skôr či neskôr, raz im to bude musieť povedať, vlastne mal pocit, že to bude veľmi skoro. Znateľne to však musí urobiť ona a nemôže dovoliť, aby ju nejako predbehol. Sám nevie, či by to nejako ustrážil a radšej mlčal, ako využil tak úžasnú príležitosť a videl tie zmätené tváre, v takom prípade to s určitosťou nemohla vedieť ani ona a už vôbec mu v tom nemohla veriť. Ale práve v tejto chvíli nemal dôvod na nejaké námietky, nebola to celkom jeho vec, práve preto to samozrejme, s niekoľkými kecami okolo prial. Hneď na to mu však príde na jazyk ďalšia otázka, na ktorú mu Davina odpovie už len pohľadom, takže ďalšie slová, ktoré dodá, nie sú nijako potrebné. Samozrejme, žeby to nevzdala, ak by neprišiel, alebo by sa rozhodol, že jej nepomôže, lenže on sám najlepšie vedel, že ascendent, bola jediná cesta tam a naspäť, nebola tu žiadna iná, nič viac, nič menej. Krátko sa uchechtne a opäť si zahryzne do spodnej pery.* Možno som to mal skúsiť, som celý zvedavý, kam by si bola schopná zájsť...*Prizná po chvíli už opäť viac pobavene, ako akokoľvek inak, pobavenie mu však z tváre akosi opadne po tom, čo spomenie jeho otca, čo nebolo už ani vonkoncom tak zábavné, ako zvyšok ich konverzácie, ktorú viedol prevažne on. Krátko od nej odvráti pohľad a potichu si odkašle.* No....Pomohol by ti len v tom prípade, žeby si mu ty pomohla odrezať ma bez toho, aby som stiahol celý coven...Ale najskôr by ti aj tak nepomohol...Nie je veľmi dobrý v sľuboch. *Znovu k nej zdvihne tvár a pokrčí nad tým plecami, pričom to hovorí skôr do vetra, akoby to bral nejako vážne, samozrejme, posledné čo chcel je, aby nejako kontaktovala jeho otca, ale bol predsa tu a ak mu dá to, čo chce, tak nebude mať jediný dôvod nepomôcť jej. Najskôr opäť trafí nerv, vlastne už niekoľkýkrát po sebe, aby bol presný.* Huh...*Mierne pootvorí ústa.* Ja predsa  nič nehovorím...*Pokrčí nad tým plecami, než prevráti očami.* Ale no ták...*Uchechtne sa krátko nad jej výrazom, pričom je jasne poznať, že jej slová nijako nepomohli, akoby nepovedala zhola nič. Nemal tak celkom v pláne sa jej nejako dotknúť, aj keď sa mu to zjavne darí bez toho, aby nad tým vôbec nejako premýšľal, no nemal on talent? To už k ním však príde čašníčka aj s jeho objednávkou, na čo sa k nej mierne pousmeje, čo mu ona krátko na to oplatí, než sa otočí k Davine, ktorá má zjavne veľký zmysel pre detaily. Jednoducho si nedokázal pomôcť, pery sa mu v momente skrivia do úškrnu, ktorý sprevádza jeho krátka otázka smerovaná k ničomu inému než k ríbezľovému džúsu, na ktorý nemohol zabudnúť rovnako ako jeho zničené tričko. Už-už opäť otvára ústa, sťa by šiel niečo povedať, ale opäť mu stačí jej minimálny pohyb, len jej náznak, ktorým si prehodila vlasy na jednu stranu a tak nejako v ňom vyvolala zasa tie myšlienky, ktoré naberali stále a stále divnejší smer. Rýchlo spojí pery pevne k sebe a pozrie sa do taniera, jasne si zamestnávajúc pozornosť niečím iným. Netrvá dlho a opäť sa rozhovorí k téme, ku ktorej sa skôr či neskôr aj tak museli dostať. Miestami si do úst vkladá vidličku s jedlom, miestami rozpráva o tom, čo zistil zo zápisov, alebo lepšie povedané od niekoho, kto dokázal byť značne podrobný. Vlastne jej prakticky nepovie nič viac, než pravdu, ak by bol jej otec nejaký šialenec, ktorého sa museli zbaviť, nijako by neváhal a uviedol by to presne podľa toho, čo sa dozvedel. Na chvíľu sa odmlčí pri jej otázke.* Nah...*Vydýchne s plnými ústami, než preglgne a zdvihne k nej od taniera zrak.* Skôr má väčšina členov dobrú pamäť. *Prenesie neutrálnym tónom v hlase, než zase pokračuje, ale tento krát sa už dostane z časti aj ku zaujímavému faktu, ktorú mu samozrejme nemohol ujsť, vlastne bol vo väzenskom svete dlhšie ako Davinin otec, nie o veľa, ale predsa. To už však príde časť s tým, kedy by ju mal oboznámiť s výbavou zájazdu. Pomaly siahne rukou do jedného z vreciek bundy a vytiahne prístroj, ktorý rýchlo aj pomenuje a ktorý bol to jediné, čo ich mohlo dopraviť do väzenského sveta, čo si veľmi dobre uvedomovala. Avšak vo chvíli, keď uvidí, ako sa po ňom Davina načahuje rukou, dotýkajúc sa už letmo tej jeho, stiahne ju a vloží si ascendent späť do vačku venujúc jej krivý úškrn a pokrčujúc plecami.* To vieš...Prevencia. *Žmurkne na ňu jedným okom, než zase pokračuje v jedení, to však nebola jediná vec, na ktorú zameral svoju pozornosť, bola tu posledná vec, ktorú musela vedieť, a to bolo koniec koncov to, prečo to všetko robí, prečo sa jej rozhodol nakoniec pomôcť. Každá služba mala svoju cenu, rovnako ako tá jeho. Jeho výraz je opäť zmesou vážnosti a jeho oči sú upreté v tých jej, akoby v nej chceli vyvolať ešte väčší pocit naliehavosti, pretože naliehavé to naozaj bolo. Nemohol s tým robiť nič, aby sa toho striasol, aby šiel nejako ďalej, prakticky to bola jedna z vecí, na ktoré nedokázal prestať myslieť, musel ju znovu vidieť, musel, potreboval, aby ho opäť počúvala, aby mu dala šancu...a...Všetko to, čo sa mu odohráva v hlave, v ktorej nie je nič iné, než zmätok, sa odrazí aj v jeho slovách. Vedel, že to pre Davinu nie je nič potešujúce, že to nechce urobiť, ale ak chce vidieť svojho otca, nemá dvakrát na výber. Toto bola jeho cena, všetko alebo nič. Díva sa jej uprene do očí, potrebuje, aby videla, ako veľmi to chce, že nemyslí na nič iné, že je to preňho niečím ako chorobou. Chorobnou potrebou. Premýšľala nad tým, zvažovala si všetky pre a proti, než prišla na to, že žiadne proti tu byť nemohli.* Ani nie...*Odvetí k jej otázke s úprimnosťou vpísanou v očiach, než sa ho Davina spýta, kedy presne by sa s ňou chcel stretnúť. Pootvorí ústa, ale najskôr mu z nich nevyjde ani hláska, než si po nich nakoniec prejde jazykom a pokrčí plecami.* Teraz? *Podvihne krátko obočím, čím skôr tým lepšie, aj keď na druhú stranu tu bolo toľko vecí, nad ktorými ešte nepremýšľal. Čo ak ho znovu pošle do hája? Alebo sa otočí ako náhle ho uvidí? Alebo...Pri Davininých slovách kývne hlavou a potichu vydýchne.* No...Má to logiku, možno by si ju mohla nalákať do izby a ja by som ju tam uväznil nejakým hokus-pokus a...*Začne jej opisovať svoje myšlienky, ale pri type jej pohľadu sa radšej odmlčí a spojí pery pevne k sebe.* Ehm...Alebo nie. *Pokrúti nad tým rýchlo hlavou a trochu pohodí rukou aj s vidličkou, akoby to bolo najlepšie nechať plávať. Po tom, čo sa pri nich opäť pristaví čašníčka a donesie Davine džús, sa výrazne nevenuje ničomu inému, než už skoro prázdnemu tanieru pred sebou. Túto jeho činnosť však preruší jej otázka, pri ktorej k nej zdvihne zrak. Na chvíľu sa pod jej slovami odmlčí, ako našpúli pery a venuje jej poniekiaľ pochabý úškrn.* Najskôr nijako...Budeš mi musieť proste veriť, že splním časť dohody. *Pokrčí nad tým plecami a ešte na chvíľu sa jej uprenejšie zadíva do tváre. Nemohol jej dať žiadne záruky, nič z toho, ale to ona jemu tiež nie, jednoducho budú musieť obaja veriť, že veci pôjdu tak, ako majú. Ešte chvíľu trvá, kým dokončí svoj obed, pričom sa ich konverzácia uberá mnohými ďalšími smermi, ktoré zväčša načne on sám, vo chvíli, keď však Davine pípne mobil s novou správou, bol prakticky v roztržití, ťažko sa zamerajúc na niečo iné, ako na blížiacu sa konfrontáciu, ktorá sa zdala byť omnoho skutočnejšia, ako náhle vyšli z pubu.*

*Ještě nějakou dobu seděla s Kaiem u stolu a povídali si. Bylo to jiné, než kdy předtím, ale zároveň úplně stejné. Nedokáže se zkrátka rozhodnout jak tohle všechno popsat. Pořád je to on, pořád je to ten kluk, kterého potkala, ale teď je v něm více. Je v něm něco, co každý u něj s velkou pravděpodobností nečekal a nedá se tomu jen tak věřit. Ona však tomu věří. Věří, že jeho slova jsou pravdivá a i tak jeho nově získané city. Možná je to jen další chyba, kterou u něj udělá, ale zkrátka vidí tam trochu té naděje, že to už nebude úplně stejné jako dříve. Možná to jen vidět chce, jelikož ho potřebuje v tuto chvíli, možná chce, aby to tam bylo. Po většinu času jí zkrátka leze na nervy s jeho občasnými připomínkami a slovními hrátky, ale jsou i chvíle, kdy se dokážou bavit mezi sebou normálně a dokonce se ji na tváři objeví lehký úsměv, což v jeho přítomnosti nebývá právě zvykem. Jen, co dojí svůj brunch, tak navrhne, že se pokusí napsat Cami, aby se s ní sešli ještě dnes, ale nic mu neslibuje. Nemůže mu zkrátka zaručit, že přijde na její zavolání. Vzápětí ji však přijde odpověď s tím, že setkají ve městě poblíž jedné kavárny. Oznámí mu, že mohou vyrazit na cestu, takže zaplatí a společně jdou k místu, kde se mají s Cami setkat. Nemá ponětí jak to dopadne a přeci jenom je z toho částečně nervózní, i když se jí to ani zdaleka netýká. Bude jenom prostředník, ale i tak to může pěkně schytat. S Cami jsou kamarádky a občas se schází, ví toho hodně a taky ví, co se odehrálo, lépe řečeno ví to, co chce Cami, aby věděla. Cestou společně prohodí několik slov, navzdory všemu spolu dokážou komunikovat, což je pro ni obdivuhodné, protože nejenom, že podrazil nohy on jí, ale i ona jemu. Skoro ho nechala zemřít a je si jistá, že v jeho paměti to bude navždy. Stejně tak jako v té její. Cítí v kostech malou nervozitu, jelikož se bojí o Cami, rozhodně ne o Kaie. Nevěří tomu, že by ji ublížil, že nechce jak fyzicky, tak i psychicky, ale záleží na tom jak to bude snášet ona. Oba se snaží tam přijít dříve, jenomže už z dálky zahlédne blonďaté vlasy, které jí jsou až moc známé. Zastaví se uprostřed chodníku, chytne ho za lem bundy a potáhne si ho k sobě přičemž se mu podívá do očí.* Já půjdu první. Přeci nechceš, aby hned odešla. Další šanci by si už nedostal a já určitě taky ne. Tak...*Nadechne se zhluboka.*...prostě počkej až ti dám vědět. *Pustí ho tak rychle, jako kdyby si uvědomila, že držet ho je nějaký hřích, kterého se právě dopustila a dělat to rozhodně neměla. Vykročí tak za Camille rychlejším krokem a na tváři se ji objeví široký úsměv, když ji uvidí.* Ahoj Cami. *Pozdraví ji a prakticky ji nedá žádnou šanci, aby mluvila po oplacení pozdravu dál.* Ještě, než půjdeme dovnitř...*Podívá se směre ke kavárně a hned zase na ni.*...někdo se s tebou chce setkat. *Dívá se ji do očí, zvážní a vydechne těžce. Jako kdyby jí bránily ty slova ve výdechu.* Prosím tě o to, aby si zůstala, ano? Klidně jenom na pár slov. Jen...zůstaň, prosím. *Opět vydechne a otočí se do strany, kde vede další ulička. Podívá se Kaiovi do tváře a vytáhne ruku z kapsy, přičemž mu gestem ukáže, aby šel za nimi. Dále už mlčí a jenom vyčkává na to, co bude dál. Ani neví, zda vůbec chce být účastníkem toho hovoru, zda to chce slyšet, zda chce přemýšlet během toho nad tím, zda udělala vůbec dobře. Jenomže tady ani jiná další možnost nebyla. Bez něj zkrátka nedostane to, co chce. Jen doufá, že pokud se Cami naštve, tak že jí to odpustí a Kai dodrží svou část dohody. Ona ji přece dodržela, že ano? Zavedla ho k ní. To, co bude následovat přeci už není její starost. Těká pohledem z jednoho na druhého, ale spíše více se dívá na Kaie s povytáhnutým obočí, jako kdyby ho ještě nabádala k tomu, aby mluvil co nejvíce, než jeho sestřenice se rozhodne k rychlému odchodu.*

*Buď se jí to zdá a nebo je teď její život až příliš jednoduchý. Když pomine všechno to, co se stalo před několika týdny, tak momentálně prožívá naprosto normální, lidský život. S Elijahem stále pokračuje v jeho terapii, kterou si domluvili a která zahrnuje i to, aby dali do pořádku byt po Kieranovi, což už se pomalu, ale jistě rýsuje. Nijak na to nespěchají, vždyť mají času hodně a ten hlavně potřebuje Elijah a ona se mu ho snaží co nejvíce dopřávat. Taky se mu musela omluvit za to, že se tak opila ten večer na valentýnském večírku. Má pocit, že jsou části večera, které si pamatuje velmi málo a nebo spíše vůbec, což by asi ani nahlas nepřiznala. I Klausovi se za to omluvila, ale celkově se s ním nechtěla nijak zvlášť o tom bavit. Neměla však příliš na výběr. Jak by mu nemohla nevysvětlit, proč byla v Abattoir nečekaně a proč mu volala ještě se zbytkovým alkoholem v krvi? K jejímu štěstí to nevedlo k žádné hádce a musí se přiznat, že je teď spokojená. Jistě jejich názory se v jistých ohledech stále rozcházejí, stále mají mezi sebou neshody, ale všechno je nato správné úrovni a dělá ji to šťastnou. A potom je tady i ta temnější stránka, které schází její psychopatický bratranec, i když moc dobře ví, že jeho odchod je nejlepší nejenom pro ni, ale i pro ostatní. Možná i pro něj samotného. Nechce se tím však užírat, nechce se k tomu myšlenkách stále dokola a dokola vracet. Už jenom vědění, že to tak cítí ona a Kai zcela jistě nikoliv ji ubíjí. Je pryč...je pryč a nevrátí se. Je to tak lepší...pro všechny. Jenomže přimět svou mysl, aby si myslela jenom to správné, přinutit své srdce, aby cítilo jenom to, co by mělo cítit...nelze tomu poručit. Nadpřirozený svět ji mění. Lidi v něm, vědění o všem. A Kai je na samém vrcholu těch, kteří ji změnili život. Co se týče školy, tak se čím dál více blíží k termínu zkoušek, ale zatím nepociťuje žádnou nervozitu. To je asi to nejmenší, co ji trápí. Trochu to zavání ironií, jelikož v jejím lidském, normálním životě by to byla jediná věc, která by ji opravdu momentálně nejvíce užírala. To, zda udělá zkoušky, kde bude pracovat, zda vůbec zůstane v New Orleans a nebo odjede za lepší pracovní nabídkou. Teď si spíše říká, že zůstane nějakou dobu v Rousseau's a zkrátka se začne věnovat psychologii o rok, možná dva později.
Dnes má volno a tak uklízí svůj byt a zbavuje se věcí, které tam ještě po sobě zanechal její bratranec. Spíše je skládá do krabic a pravděpodobně to dá do sklepa. Stejně jsou to samé zbytečnosti a nebo věci, kterým rozumí převážně on a pro které se tak či tak nikdy nevrátí. Nehodlá je však vyhodit úplně. Jen je odloží a pravděpodobně tam budou tak dlouho, dokud je nepřestěhuje na jiné místo. V bytě se však cítí strašně sama a hlavně nesvá po tom, co se všechno tady odehrálo. Už je to lepší, ale ty pocity zkrátka nevymizí tak rychle, jako když vezme dítě ve škole zmizík a vymaže tak špatné slovo, které napsalo. Vezme jeho šedé triko s potiskem do rukou a prohlédne si ho. Převrátí ihned očima vzhůru, když na něm uvidí červenou skvrnu. Buď je to od kousku pizzy a nebo boloňských špaget. Je si jistá, že jedno z toho to určitě je.* Ty taky necháš po sobě památku úplně všude. *Řekne tak sama pro sebe, ale nemůže si to odpustit. Dokáže si představit jaká by jeho odpověď na tohle byla. Ale nechce na to myslet a tak ho odloží do krabice, kterou poté zalepí izolepou. Už – už ji chce vzít, že ji odnese dolů, když v tom ji zazvoní mobil. Podívá se na sms zprávu od Daviny a s úsměvem na tváři ji odepíše. Nechá krabici položenou u gauče a místo toho se rozejde ke dveřím, kde si přes sebe přehodí kabát, vezme si kabelku a vyrazí do města. Zanedlouho dorazí na místo schůzky a čeká na Davinu. Rozhlíží se okolo sebe. Nečeká dlouho a uvidí ji přicházet, přičemž se ji na tváři objeví typický úsměv. Při jejím pozdravu se ji rty ještě více rozšíří do úsměvu.* Ahoj Davino. *Už chce něco říct, ale ona ji zkrátka předběhne. Její slova ji v tom okamžiku zarazí a trochu tak znejistí. Úsměv ji z tváře zmizí a nahradí ho spíše něco jako nechápavost, nerozumí tomu o co tady přesně jde. Kdo se s ní chce sejít a proč? Koho by mohla přivést Davina, aby to v ní vyvolávalo pocit nejistoty? Vždyť nikdo koho znají obě dvě nepotřebuje, aby...při jejich dalších slovech ji to přímo praští do obličeje. Jako když znenadání vám do tváře uhodí silný nápor větru a nebo si něčeho nevšimnete a praštíte se o nějaký předmět do čela. Už ve tváři nemá nechápavost, spíše zoufalství z toho, že by to mohla být pravda a on by byl opravdu tady. Ta část, která ho tady chtěla nazpět jako kdyby rázem zmizela a nezůstalo po ní nic. Namísto toho ji vystřídal strach. Strach z toho, že by se mu měla podívat opět do tváře, že by na ni poznal, že se o něj začala opravdu zajímat a i přes všechny ty hrůzy ji zkrátka chyběl. Chce něco říct, chce namítat a chce ihned odejít, ale ani k jedné věci se nemá. Přeci jenom se chce opravdu přesvědčit, že je tady a proč. Podívá se směrem, kde se podívá i Davina a jenom vyčkává na okamžik až ho znovu uvidí. Zůstane strnule stát na místě, když se po tolika týdnech znovu její oči střetnou s těmi jeho. Když opět uvidí jeho tvář, která jí je už tak dobře známá. Mlčky na něj zůstane zírat a tělem jí projede milion známých pocitů, ale nedokáže říct, který teď převažuje. Je to něco jako směs vzpomínek, všechno najednou a všechny ty pocity se týkají jenom jeho. Všechny, které kdy cítila ji víří v každé buňce těla, v každé kosti a i v každém záhybu. Nic neříká, jen mlčí a dívá se mu do tváře, přičemž ani jednou neuhýbá pohledem. Zdá se, že nehodlá ani mrknout. To on přišel, on se vrátil, i když mu říkala ať to nedělá. Jenom čeká, co bude dál.*

*Najskôr sa to zdalo byť strašne ďaleké, akoby mal všetok čas sveta, aby si aspoň z polovice rozmyslel, koho tvár za niekoľko minút najskôr uvidí. Nie, nebola to dlhá doba, ktorá prešla, než ju videl naposledy, ale za to bola dosť intenzívna na to, aby to v ňom zanechalo istú dávku nervozity, hlavne kvôli udalostiam dňa, kedy spolu hovorili naposledy, kedy jej zabodol nôž do tela, kedy jej telo tlačil rukami na dno vane plnej vody, ktorej rednúcu farbu mal doteraz pred očami. Tak ťažké a na druhú stranu prosté a jednoduché, dalo by sa to považovať za definíciu smrti, ale nie za definíciu toho, ak ten niekto zomrie tvojou vinou, tvojím pričinením, tým, že to chceš. A on pred tým nemal žiadnu úctu, žiadnu pokoru pred smrťou, bola len ďalším z mnohých stavov, ďalšia z bežných a obyčajných záležitostí. Sám najlepšie vedel, že každý raz umrie, či už skôr alebo neskôr, bolo to nevyhnutné. Rovnako ako smrť ľudí, ktorí mu ničili život, kvôli ktorým mu bolo zobraté to jediné, čo celý ten čas chcel. Jeho sestra, brat, otec, či najbližší priateľ, zabil by každého, pretože mohol. Ak má niekto tú moc, nezáleží na tom, kde sú jeho normy, či má hodnoty, alebo len tápa niekde vo svete bez zmyslu, chce to skúsiť. Poznať tú chuť niečoho, čo je zakázané, cítiť sa ako niekto, kto môže rozhodovať o niečom živote. A presne to bývali jeho najlepšie spomienky, záblesky svetiel v jeho mysli, nad ktorými trávil čas v samote a tichu väzenského sveta, ktorý patril len a len jemu. Stačilo len zavrieť zrak a prepadnúť sa do tmy, v izbe, ležiac na ceste alebo na kapote auta, vždy ho to robilo spokojnejším, vždy mu to dávalo nádej, že sa raz opäť vráti späť a všetko to dokončí. Zabije ich všetkých. Niekoľko krát žmurkne, akoby mu niečo padlo rovno do oka a nešlo to dostať von. Ťažko povedať, z čoho mal horší pocit viac. Či už len z toho, že na to vôbec myslel alebo z toho, čo pritom cítil. Pretože teraz to už nebolo tak ako predtým a nevie, či niekedy môže byť. Nebol to dobrý pocit, bola to opäť len vina zmiešaná s jeho chorobným chtíčom opäť mať tú moc v rukách. Jedna jeho stránka akoby sa chcela oddeliť od tej druhej, pretože k nej nikdy nepatrila. Nemohol to byť on, nemohli to byť jeho emócie. Ako mohlo jeho telo vyvolať niečo, čo nevyvolalo nikdy predtým, čo robiť nedokázalo? Na chvíľu pootvorí pery, než sa pomaly pozrie do taniera a opäť si vloží vidličku do úst. Bolo to predsa celkom jedno, či už mal chuť vyskočiť z kože alebo vstať a vytrhať si všetky vlasy z hlavy, za chvíľu bude mať ďalšiu možnosť. Jeho šancu s neznámym číslom, od ktorej si nesľubuje nič a zároveň všetko. Spojí pery pevne k sebe a svoju pozornosť opäť zameria na Davinine, čo by v inom prípade nebolo nijako namáhajúce, teraz mu však myšlienky lietali od jedného kúta po druhý a on mal pocit, že väčší neporiadok v hlave ešte nemal. Bolo to zvláštne, nikdy sa ničoho naozaj neobával, nedá sa povedať, žeby neokúsil chuť nervozity a pochybností, ale nie tohto druhu. Bolo tu hneď niekoľko možností, buď ho v druhej sekunde pošle do čerta, alebo ho pošle do čerta až potom, lenže tu opäť nebola žiadna iná možnosť, ako to zistiť, než ísť k tomu priamo čelom. Bohužiaľ neexistovala ľahšia cesta, nie ak sa nechcel po zvyšok života v noci strhávať z postele. Bolo to niečo ako záchvat, len viac chorobné a menej dramatické. Odkedy sa zlúčil s Lukom, všetko to bolo ešte dvakrát intenzívnejšie, nevedel si predstaviť, žeby to takto mohlo pokračovať o hocičo dlhšie. Čo však nečakal bolo, že jeho sesternica odpíše tak rýchlo, že nebude mať jediný problém so stretnutím s prekvapením, o ktorom nemohla mať ani potuchy. A prakticky si už nebol ani tak veľmi istý, či je na to celkom pripravený, postaviť sa jej z oči do očí a povedať...čo chcel vlastne povedať? Možno by sa jej mal znovu ospravedlniť, možno sa už posunula ďalej a prekonala to všetko, čo jej urobil. Keď mu Davina povie, že môžu ísť na miesto, prejde si jazykom po spodnej pere a trochu neprítomne kývne hlavou, mierne trasúc nohou pod stolom. Nebol však jediný, koho opantala nervozita, obaja ju však pociťovali celkom z odlišných dôvodov, Davina sa musela jednoducho obávať toho, čo sa stane, ak to nedopadne celkom podľa Kaiových predstáv, pretože tu bola veľká pravdepodobnosť, že výlet za jej otcom by bol sabotovaný na neurčito, na druhej strane tu bol on, ktorý mal stres už len z toho, čo presne jej povedať, aby to vyznelo, čo najlepšie. Na také veci nikdy nebol a najskôr nikdy ani nebude a nezmení to nič. To, že má emócie neznamená, že ich vie aj vyjadrovať, pretože to bolo nemožné vážne, nechápal ľudí, ktorí o tom zvládli hovoriť bez najmenších problémov či odmlčaní. Ak by mohol, povedal by jej dve slová a čakal, že to všetko pochopí sama. Vrátil sa prakticky len a len kvôli nej, potreboval ju jednoducho dostať z hlavy. Ironické, však? Práve tak, že pôjde priamo za ňu. Od chvíle, kedy vyjdú von cez dvere pubu, až pomalými krokmi chodníkom, ubehne len niekoľko minút, počas ktorých sa konečne dostanú na miesto a Kaia prejdú akékoľvek pochybnosti, namiesto toho tam zostal strach zmiešaný s fatálnym stresom. On sa mal s niekým stretnúť? S kým? Mal niečo hovoriť? A kedy? Jeho oči sa zdali byť o niečo širšie, než obvykle, keď narazili na chrbát osoby, ktorú poznali lepšie, ako si kedy myslel, že budú. Stačil mu jeden jediný pohľad na jej blonďavé vlasy, na postoj jej tela, práve v tejto chvíli mal pocit, žeby si ju nikdy nedokázal s nikým pomýliť. A tiež, že to nie je nič dobré, nakoľko tu mali byť už pred ňou, aspoň to bola vec, o ktorú sa Davina snažila a ktorá jej očividne nevyšla, nakoľko ona ich už čakala, lepšie povedané len ju, pretože on tu ani nemal byť, ale bol a....Potichu vydýchne, pričom na nič nečaká a chce vykročiť jej smerom, to ho však zastaví niečia ruka v strede jeho hrudy, ktorá ho za bundu potiahne smerom do boku, čím Camille celkom stratí z očí, niežeby sa práve dívali na niečo iné, ako boli tie Davinine. Mierne nakrčí obočím a spojí pery do úzkej línie, ako sa ich telá priblížia a ona ho stále nepúšťa. V jeho pohľade však bolo aj niečo kuriózne, nie práve príjemné, nakoľko nechápal, o čo sa práve snažila. Len niekoľko metrov od neho stál jediný človek, ktorého práve potreboval vidieť a ona sa rozhodla zdržovať ho od toho. Už-už otvára ústa jasne plánujúc niečo povedať, keď ho Davina predbehne zo slovami, po ktorých jeho výraz trochu vyjasní. Každopádne však nebol nadšený predstavou, že bude stáť celý čas pri nich a všetko počúvať, lenže na druhú stranu toto bola asi tá najposednejšia chvíľa na dohadovanie. S prižmúrenými očami krátko kývne hlavou, než ohrnie spodnou perou a ešte na niekoľko sekúnd sa jej zadíva uprene do očí. Na chvíľu akoby ani nedýchal, ako bola blízko, jeho hruď sa nijako výrazne nenadvihovala, ale bol prekvapujúco pokojný. V momente, keď ho pustí a otočí sa smerom od rohu, za ktorým stál, ku Camille, jedna jeho ruka automaticky opäť vyletí k tej jej a poniekiaľ pevnejšie ju zovrie za predlaktie, trochu prudšie ju otáčajúc čelom späť k sebe. Nijako sa k nej však nepribližuje, ani nič podobné, len trochu nakloní hlavou do strany a podvihne jedným kútikom úst.* Dýky, Davy...*Prenesie s nepatrným výdychom, ako našpúli ústami a jazykom si prejde po spodnom rade zubov žmurknúc v laškovnom tóne jedným okom. Nikdy z nej nespustí pohľad, aspoň nie v tej chvíli, bol zavŕtaný v jej očiach, nútil ju pozerať sa mu priamo do tváre, akoby ju chytil do nejakej klietky a nenechal ju nejako uhnúť. Hneď v druhom momente, už však svoj stisk povolí a ruku pomaly stiahne po tej jej, ešte stále sa dotýkajúc končekmi jej zápästia a prstov, až pokým mu nepadne naspäť k telu a ona sa znovu neotočí. Tento krát ju však už nezastaví, namiesto toho sa na chvíľu otočí celej záležitosti chrbtom a zhlboka nasaje vzduch do pľúc. Nemohol tam však zostať stáť celú večnosť, predtým bol už predsa tak odhodlaný, mal pocit, že ho nič nemôže zastaviť a keď to niekto spravil, už sa znovu vykoľajil a...Môže len nadávať všetkým tým blbým pocitom, ktoré by najradšej niekde vhodil a zamkol na tisíc kľúčov a čipových kariet. V rýchlosti sa otočí späť k nim a v sekunde, keď z boku zazrie jej tvár, nevybaví sa mu nič iné, ako jej posledné slová. Slová, ktoré mu znejú v ušiach a hovoria mu, aby sa nevracal. Aby ju nechal na pokoji a ona ho už nikdy nemusela vidieť ani len z diaľky. Možno to bolo to, čo plánoval spraviť, možno si nijako nezaumienil, že sa sem niekedy ešte vráti, ale ak to dokázala pustiť ona, tak mal pre ňu veľmi, veľmi zlú správu, on nie. Až príliš na to myslel, na ňu a vo chvíli, kedy mal na zraku jej úsmev, ktorý o chvíľu istotne zmizne, strach, ktorý bude mať v očiach, ako náhle k nej príde len náznak toho, žeby sa tam mohol objaviť...To všetko...Ho robilo nesvojim, cítil sa nesvoj a tiež cítil kvapky potu, ktoré sa mu začali tvoriť vzadu na krku, akoby bol dve minúty pred mŕtvicou. Pomaly si vloží ruky do vreciek a s mierne pootvorenými ústami hľadí na celý výjav. To, že sa mu kráti čas pochopil v momente, keď jej výraz, ako očakával, pobledol, akoby už v prvej sekunde vedela, kto ju čaká pár metrov za rohom a možno to aj vedela. Na niekoľko sekúnd privrie oči a opäť sa zhlboka nadýchne, akoby sa snažil nejako upokojiť a prinútiť svoju myseľ opäť kompletne pracovať, aj keď to práve teraz nebolo veľmi možné. A vo chvíli, kedy oči opäť otvorí a jeho zrak sa uprie v Davininej tvári, ktorá bola už kompletne otočená jeho smerom, rovnako ako jej podvihnutá ruka, jeho výraz značil jedinú vec, ktorá mu zostala – neistota. Mal ísť za nimi? Asi by mal, všakže? Pootvorí ústa a s poniekiaľ opatrným pohľadom vykročí priamo za nimi. V sekunde, kedy sa jeho oči stretnú s tými jej a on nevidí nič iné, než strach a...a...Nie, to nebolo dobré, čo jej má asi tak povedať? V tejto chvíli nemal najmenšie poňatie, len sa zastavil niekoľko metrov od nich a nemo na ňu zazeral.* Ja...*Jeho ústa sa pootvoria ešte o niečo viac, jeho hlas je tak nízky, že musela mať problémy vôbec počuť, že niečo povedal.* Uhm...*Rýchlo ich spojí a krátko šľahne zrakom ku Davine, ktorej oči nehovoria po ničom inom, ako po jeho slovách, ktoré by mali prísť rýchlejšie, ako bude Camille schopná odísť. V sekunde sa vráti späť k nej vyzerajúc bezradnejšie ako kedykoľvek predtým.* Som tu, pretože....*Začne, než sa opäť odmlčí, akoby mu niečo bránilo pokračovať, alebo lepšie povedané, vykoktať sa. Rýchlo preglgne hrču, ktorá sa mu vytvorila hlboko v krku a znovu pootvorí ústa.* Pretože som ti chcel povedať, že....*Čo jej to chcel povedať?* Že...Nečakám, že sa niečo zmení, alebo, že...Si niečo rozmyslíš...To...To, vážne nie...*Vydýchne hneď vzápätí na chvíľu skláňajúc pohľad niekam k zemi.* Ale ty...*Opäť privrie oči a pokrúti hlavou, než opäť upriami svoj zrak na jej tvári.* Vidíš v ľuďoch to najlepšie a ak si mi dala šancu, musela... Musela si niečo vidieť aj vo mne všakže? *Vydýchne mierne spýtavým tónom v hlase, v hlase, v ktorom bolo počuť niečo ako nádej z toho, žeby to mohla byť stále pravda, pričom nepatrne podvihne jedným obočím.* Nech to bolo už čokoľvek. *Bolo to niečo, čo vážne nedokázal pomenovať, sám bol vtedy prekvapený, že bola schopná, schopná mu odpustiť to, že ju zabil prvýkrát. A teraz od nej chce, aby to urobila opäť. Z jeho úst vyjde tiché uchechtnutie, ako nad sebou pretočí očami.* Bola to omnoho väčšia zábava, keď som nič necítil. *Poznamená poniekiaľ sucho.* A všetky tie...*Nadýchne sa.* Strašné veci, ktoré som urobil mi boli ukradnuté, nikdy mi nič z toho nebolo naozaj ľúto. Ale teraz? *Pokrúti nad tým nechápavo hlavou, pričom sa už nepozerá nikde inde, ako do jej očí.* Nikto nemá poňatia, ako iné to je. Niečo je inak...Ja....*Vykročí sprudka dopredu smerom k nej, než sa vzápätí okamžite zastaví a zase len pootvorí ústa, akoby sa nejako bál, že ak sa k nej priblíži, tak odíde.* Človek, ktorým som, je iný. *Dokončí napokon a pomaly kývne hlavou, akoby len sám pre seba na utvrdenie svojich slov. Než sa opäť na niekoľko sekúnd odmlčí.* Cítim sa ako hovno...*Prizná napokon prostým hlasom.* Pretože všetko, čo som kedy poznal bolo hovno...*Jeho pohľad sa ešte o niečo zintenzívni.* Okrem teba. *Znovu pokrúti hlavou.* Ale ty si až príliš dobrá na to, aby si mohla byť príbuzná...So mnou. *Pousmeje sa trpko.* Čo sa to väčšinou hovorí?...Huh...Zaslúžiš si niečo lepšie ako je psychopatický bratranec a narušený coven čarodejníc. A posledné, čo chcem, je znovu ti ničiť život a pozri sa na to....*Spojí pery pevne k sebe a nakloní hlavou nepatrne do strany.* Čo dobré som pre teba niekedy spravil? * Odpoveď bola jednoduchá, nič. Nie je tu nič, čoby spravil len kvôli nej a čo by bolo dobré, to jednoducho nešlo dokopy, aspoň predtým nie.* Ja len...*Znovu a odmlčí, po celý ten čas na ňom mohla vidieť, ako ťažko z neho každé jedno slovo plynie, bolo to proste niečo netypické, niečo, na čo nebol stavaný ani zvyknutý.* Len potrebujem na teba prestať myslieť, pretože viem, že ty by si nikdy nedokázala spomínať na niekoho, kto ti ublížil takým spôsobom ako ja. *Vydýchne rýchlejšie, ako sa vôbec zamyslí nad tým, čo povie.* Ale pravdou je, že...*Začne s ohrnutou spodnou perou.* Neprejde jediný deň, kedy by si nebola v mojej hlave. Nemôžem prestať premýšľať nad tým, čo som ti urobil, ako sa cítiš, či...či si v poriadku, čo robíš...Je to vážne otravné, ale nedokážem to zo seba striasť. *Prenesie popravde, po pravde, ktorá bola už napísaná a nešla ničím zmazať.* Je vlastne toľko...ehm...Vecí, ktoré som ti chcel povedať, ale... Nepotrebujem veľa slov na to, aby som ti vysvetlil, čo cítim. Pretože ak poviem, že mi chýbaš...Je to presne ono. *Uchechtne sa vzápätí sucho, ako pohľad jeho očí stále zostáva viac-menej trpký, neistý. Tento krát to bol on, ktorý nemohol vedieť, čo má od nej čakať. Bola to pravda, do pekla si nikdy nemyslel, žeby mu niekto mohol chýbať, ale teraz sa to dialo a najhoršie na tom bolo, že nemôže urobiť nič viac, aby sa to zmenilo. Zopne pery pevne k sebe a niekoľko krát prižmúri očami na chodník, pomaly pokrútiac hlavou.* Ak by...*Vydýchne potichu a ukotví pohľad opäť na jej tvári.* Ak by si mi mohla dať len....Jednu, poslednú šancu byť lepší....*Zostane na ňu hľadieť s nepatrne pootvorenými ústami, z ktorých už nič viac nevychádzalo, nemohlo, všetky ďalšie slová sa zasekli niekde v priebehu, niekde v procese. Bolo to najskôr všetko, muselo byť. Nakoniec to bolo len jej rozhodnutie, nešlo tu oňho, ale o ňu, nebude však môcť povedať, žeby bol prekvapený, ak ho odbije, pretože by nebola prvá, aj keď ona bola niekto omnoho bližší. Možno si ju nakoniec ani nezaslúžil, šancu.*

*Myslela si, že tohle bude normální setkání s Davinou. Že si zkrátka zajdou sednout do kavárny a ona se dozví, co je v jejím životě nového a jak se jí daří ve škole. Nic jiného nečekala a už vůbec ne to, že by mohla přijít s nějakou návštěvou. Od okamžiku, kdy jí došlo o co přesně jde, tak se z místa ani nepomohla. Místo toho se podívala do strany, odkud vyšel on...Kai. Jejich pohledy se střetnou a ona se opět dívá do těch známých očí u kterých si myslela, že je už nikdy neuvidí a budou existovat jenom v její paměti. Není schopná žádného pohybu, žádného slova a dokonce ani nádechu. Všechno se v ní zastavilo a připadá jí to, jako kdyby i srdce přestalo tlouct, alespoň na pár sekund. Neví jak přesně by popsala ten pocit, neví jak ho definovat. Je to směsice strachu a šokovanosti, ale taky i jisté úlevy, jelikož ví, že je v pořádku. Měla o něj jisté obavy, když odešel. Tedy začala si to uvědomovat až po čase stejně tak jako to, že ji zkrátka chybí. Měla obavy, zda není ve vězeňském světě, zda ho tam otec znovu neposlal. Ale není tomu tak. Teď tady před ní stojí a něco jí i říká, že dosáhl svého, že je tím vůdcem covenu, i když to bylo teoreticky nemožné. To ale není teď to, čím by se měla zabývat. Chce vědět, proč je tady, proč se jenom na ni dívá a nic neříká. Vpíjí se do něj pohledem a zkoumá tak každý detail jeho tváře. Možná kdyby byla schopná pohybu, tak by jí instinkt hnal k tomu, aby popošla o krok nebo dva dál od něj. Když se těch pár sekund nic neděje, tak se přinutí odvrátit od něj zrak a podívá se tak na Davinu. Ve tváři má vepsanou otázku „Co má tohle znamenat?“ Vlastně je jich tam více. Ráda by i věděla, proč je zrovna ona s ním. Ví, že k němu měla odpor a že nevyhledávala jeho přítomnost a teď jsou z nich přátelé? Přijel se omluvit Davině po tom všem? Nedokáže se na ni dívat dlouho. Její oči to zkrátka táhne k němu a tak se znovu na něj zadívá. Vypadá to, že v tuhle chvíli nepotřebuje ani vzduch, protože její hruď se nezdvihá v pravidelném dechovém intervalu. Poprvé za těch několik týdnů zaslechne jeho hlas Nedokáže určit, co přesně říká a nebo se snaží říct. Mluví tak tiše, že by snad i upířímu sluchu dělalo problém rozeznat jeho slova. Ve tváři má stále vepsaný stejný výraz jako když se na sebe podívali poprvé, ale začíná se to pomalu ale jistě měnit na zvědavost. Vidí na něm, že má opět problém promluvit stejně tak jako to ráno po tom, kdy ji zabil. Připadá ji to jako deja vu, ale tentokrát na veřejnosti a ještě s dalším účastníkem. Nedá se říct, ale že by Davininu přítomnost nějak zvlášť vnímala, spíše naopak. Teď svět okolo ní neexistuje, lidé jako kdyby kousek od nich nechodili, auta nejezdily a ruch velkoměsta najednou utichl. Pro ni v tento moment byla jenom ona a on. Každá vteřina se táhla jako dlouhá, nekonečná hodina. Každé jeho odmlčení ji znervózňovalo. Navzdory tomu všemu se nezdá, že by snad chtěla odejít a nebo měla v plánu rychle od něj utéct, protože člověk se zdravým rozumem by přesně tohle udělal. Jaký by to ale mělo smysl? On ji mohl zastavit a nebo Davina, i když pochybuje o tom, že by něco takového udělala. Ví, že taková není a netuší, co má od tohoto Kaie očekávat. Nejlepší bude neočekávat nic, protože by tak mohla být akorát zase jenom zklamaná a to už nechce. Už nechce prožívat bolest, když nemusí a to je to, co on ji přinášel neustále. Kdyby ale nebyly při jejich soužití světlé chvíle, tak by se rozhodně nedostala do stádia, kdy jí zkrátka chyběl a dá se říct, že pořád chybí. Jenomže pro tento okamžik zmizelo všechno a ona neví, co přesně má cítit. Proto ani nic neříká, nesnaží se ho nějak popohnat a nebo odejít. Dává tak prostor nejenom jemu, ale i sobě, aby se trochu z toho vzpamatovala, že tady opravdu je a uspořádala si své vnitřní pocity ve kterých měla velký zmatek. Nikdy dříve se jí takové věci nestávali, vždy měla vše jasně uspořádané jako knihy v knihovně, ale teď? Teď bylo všechno jinak a on byl toho strůjcem. Stále však od něj nic neslyšela a vnímá jeho nervozitu, přímo z něj cítí, že sám netuší, co má přesně říct. Jen, co se otočí k Davině, tak ona taky, jako kdyby snad čekala, že to bude ona, kdo první začne mluvit. Nedočká se ale ničeho jiného, než ostrého Davininého pohledu směrem ke Kaiovi, který ho přímo vybízí k tomu, aby už začal konečně mluvit. Odvrátí od ní zrak ve chvíli, kdy i Kai a jejich pohledy se znovu střetnou. Až teď se zhluboka nadechne a vypadá to, že je rozhodnutá něco říct. Jako kdyby mu prostě chtěla pomoct a nechtěla, aby se v tom tápal a přitom by ho v tom měla nechat tápat. Přitom to byl on, kdo by měl začat mluvit, jenomže její empatie ji zkrátka nedovolovala ho v tom nechat úplně vymáchat, protože se dokázala do něj vcítit. Dokázala se vcítit do jeho situace, kdy by chtěl, aby za něj mluvily myšlenky samy, aby mohla sdílet jeho pocity a on tak nemusel nic říct. Alespoň tohle si myslí, že právě cítí, že to musí cítit, když zničehonic má emoce. Nedokáže se vyjadřovat, tomu rozuměla. Jak by mohl, když to nikdy nepotřeboval? Alespoň ne v tomhle směru. Nakonec však nic neřekne, protože už pomalu začíná mluvit. Sice trhaně a s přestávkami, ale ona má času dost, tedy pokud se její vnitřní já, které ji pořád od něj odhání nerozhodne vyjít na povrch a ona ho v okamžiku nezastaví, neotočí se a zamíří odtud rychle pryč s tím, že o něm nechce už nikdy nic slyšet. Poslouchá velmi pozorně jeho další slova, ale tak nějak nechápe stále to, proč tady je. Nic od ní neočekává, ale zároveň je tady a snaží se ji omluvit? Nebo se snaží požádat ji o další šanci jako to ráno před pár týdny? Povytáhne pravé obočí a její výraz je nechápavý a tázavý. Nedokáže si přesně seřadit to, proč tady je, jelikož i když možná nechce, aby to vyznělo tak, že po ní žádá změnu jejího rozhodnutí, tak přesně tohle dělá. Chce se začít dloubat v té části, která dokáže odpouštět, která dokáže dávat šance a vidí v člověku jen to nejlepší. Místo toho, aby ho zarazila s tím, aby přestal mluvit, protože je to naprosto bezvýznamné, tak ho stále nechává. Chce si vyslechnout to, co má na srdci, i kdyby to mělo být to samé, co tenkrát. A je to jen z jednoho prostého důvodu….záleží ji na něm. Pro někoho naprostá šílenost bez špetky pochopení, pro ni však realita. Jeho slova ji jen utvrzují v tom, že od samého začátku ví, kam tím míří a co přesně chce říct. Vydechne bezradně při slovech, že vidí v lidech to nejlepší a že to musela vidět i v něm. Stále se mu dívá do tváře a nijak nenarušuje to, co chce říct. Stále zaujímá roli posluchače, i když už nejméně dvakrát chtěla něco dodat. Její jazyk se však k tomu nemá a rty se jí odmítají od sebe odlepit. Když se uchechtne, tak trochu přihmouří oči, jako kdyby mu chtěla dát najevo, že tohle opravdu není vhodná doba pro nějaké jeho vtípky. Žádné však nepřijdou, spíše to bylo uchechtnutí k jeho osobě, protože zkrátka to pro něj bylo předtím všechno jednodušší. Převrátil se mu život prakticky vzhůru nohama. Kdyby jejich příběhy byly v knižní podobě, tak by oba měli stejného spisovatele, který se v jedné části rozhodl oběma převrátit život vzhůru nohama. Chtěl změnit dva rozdílné příběhy a dát je do jednoho. Opět si povzdychne a na chvíli se podívá někde za něj, jako kdyby si její oči potřebovaly už od jeho tváře odpočinout, ale vzápětí na něj zase pohlédne, když mluví dál. Vidí v jeho očích lítost, opravdu ji tam vidí a věří jeho slovům. Teď to na ni má jiný efekt, než tenkrát. Teď není tak rozrušená a natolik vystrašená, teď dokáže myslet jasněji. Pootevře rty rozhodnutá, že opravdu něco řekne, ale on ji vyleká tím, když udělá prudký pohyb jejím směrem. Aniž by si to nějak uvědomovala, tak automaticky sebou cukne a je připravená ustoupit o krok dozadu, aby mezi nimi byla zase ta vzdálenost jako předtím. A i když jedna její noha už je připravená jít dozadu, tak přesto se nepohne a vrátí ji nazpět do původní polohy. Nedává mu tím však povolení přijít blíže k ní. I on sám si uvědomil, že by to neměl dělat, což jasně dokazuje to, když ustrnul v pohybu. Spojí rty opět k sobě a najednou všechno, co chtěla říct se ztratilo ve vzduchu. Jen, co začne mluvit o tom, co cítí a že vlastně nic dobrého v životě nepoznal, tak už to nevydrží. Z úst se jí vykrade na povrch jeho jméno.* Kaii. *Osloví ho, jako kdyby ho chtěla zastavit. Jako kdyby si přála, ať se odmlčí a už nic neříká. Nelze v tuhle chvíli poznat, zda jeho jméno bylo vyřčeno tak, že ho chce zastavit a odejít a nebo ho na chvíli umlčet. Dál však nic neřekne, když se zmíní o ní, což ji opět překvapí a lze to znát i v její tváři. Zavrtí hlavou při jeho slovech, jako kdyby s nimi nesouhlasila. A zdá se, že tomu i tak je. Její hlas teď přeruší ten jeho.* Rodinu si člověk nevybírá. Do ní se prostě narodí. Život nejde podle toho, co si člověk zaslouží, ale podle toho jak si to udělá a nebo jak mu to okolí udělá. *Teď ji však přeruší on, když se zmíní o tom, že vlastně nikdy nic pro ni neudělal. Nemůže mu dát za pravdu, protože tomu tak není. Ano, nikdy ji nic nedal nebo snad ji nepomáhal v jistých věcech. Nikdy pro ni neudělal nic, co by ji potěšilo, kromě tedy snídaně a podobných věcí. Ale nesouhlasí s tím, že pro ni nic neudělal, protože i když on to nevidí, tak tam něco je. Něco, co by měl vědět. Nechává ho mluvit a nepřerušuje ho. Kdyby tak věděl, že na něj myslela často, že častokrát na něj vzpomínala. Jak na to špatné, když prostě chtěla sebe samu přinutit, že není správné, aby jí scházel, tak i na to dobré, kdy se dokázali spolu bavit ne jako bratranec a sestřenice, ale spíše jako bratr a sestra. Nakloní hlavu do strany a v její tváři a očích lze vidět bolest, ale ne z toho, že by jí teď ubližoval. Spíše z toho o čem teď mluví. Jeho další slova na ni působí a hodně. On to všechno může vidět, může vidět, jak ji dokáže měnit emoce z jedné sekundy na druhou. Teď je opět překvapená a potěšená i z toho, co říká. Nečekala by nikdy od něj takové přiznání, nikdy by v to ani nedoufala. Oči se jí zalesknou slzami a on může vidět, že má na ni vliv, že jeho slova mají na ni vliv a že tomu hlavně věří. Tohle není něco, co by mohl hrát, nevěří tomu, že by to vůbec dokázal. Cítí jak se jí žaludek stahuje, jak musí polknout, aby zahnala vzlyk, protože se jí chce plakat. Proto se raději zhluboka nadechne a několikrát zamrká, aby to zahnala, ale příliš se jí to nedaří. V momentě, kdy řekne, že mu chybí, tak se znovu zarazí. Už nepotřebuje nic dalšího slyšet, nepotřebuje jeho další slova, protože tohle na ni zapůsobilo z toho všeho asi nejvíce. Mohl se jí stále omlouvat, ale nemělo by to snad ani takový efekt jako slova „chybíš mi“. Odlepí od sebe rty, ale nic neříká. Mezi nimi nastala ta známá chvíle ticha, kterou narušuje jen hluk New Orleans. Do té doby, než opět promluví. Požádá ji vlastně o to oč ji jednou žádal a ona odmítla. Obdivuje teď jeho vytrvalost, ačkoliv už mu jasně předtím řekla, že další už nedostane, tak přeci jen je tady a znovu se snaží to zkusit. Pravdou je, že tenkrát to byla špatná doba, teď je to o něčem jiném. Nadechne se zhluboka a udělá krok jeho směrem, stále je však mezi nimi dost velká vzdálenost.* Není pravda, že si pro mě nikdy nic neudělal. *Vrátí se ještě k tomu, co chtěla říct předtím.* Po tom, co Sean zemřel, tak zemřela i jedna část mě. Část, kterou jsem ztratila, ale ty...*Dívá se mu do očí a přijde zase k němu o další krok blíže.*...jsi mi ji dokázal vrátit, i kdyby jen na chvíli. Možná, že si neměl takový vztah se sestrou jako já se svým bratrem, ale víš jaké je to mít dvojče, že je tam nevysvětlitelné spojení. A i když si byl tím kým si byl, vlastně pořád jsi to ty jenom s city, tak si mi dával ten pocit jaký jsem cítila když byl ještě Sean naživu. A za to jsem ti byla vděčná. A věř nebo ne znamenalo to pro mě víc, než kdyby si mi prokázal nějakou laskavost. *Odmlčí se jen na pár vteřin, aby nabrala vzduch do plic.* A taky si mi zachránil život. Ne správným způsobem, ale udělal si to. *Přikývne na svá slova. Nechce teď myslet na tu první smrt a nechce ani myslet na to, že jí vzal slezinu a co všechno jí dělal. Chce jenom zpátky svého bratrance bez ohledu na to jak šílené to je.* Dala jsem ti šanci, když si neměl žádné city, žádné emoce. *Nakloní hlavu do boku a prohlíží si jeho tvář.* Nemyslím si, že si nezasloužíš další, když je teď všechno jinak. Já vím, že jsem řekla ať odjedeš a už se nevracíš. Ale pravdou je...pravdou je, že si mi chyběl. *Přizná se mu, stejně tak jako on se přiznal ji.* Jsi moje rodina, Kaii. Jsi ten poslední, kdo mi zbyl a i přes to všechno tě beru jako svou rodinu. *Steče jí po tváři slza, kterou už zkrátka nebyla schopná udržet.* A já tě chci nazpět. Můj byt je i tvůj domov. Stal se jim od okamžiku, kdy jsem souhlasila s tím, aby si u mě bydlel. Když si tam byl...bylo to jako znovu mít dvojče. A já nechci nic jiného, než aby si tam byl se mnou. *Po tom, co to dořekne, tak se k němu rozejde a během okamžiku smaže veškerou mezeru mezi nimi. Rozevře náruč a zničehonic dá své ruce okolo jeho krku a svým tělem se přitiskne na to jeho. Stejně tak jako její levá strana tváře se otře o tu jeho při obejmutí. Smaže tak mezi nimi veškerý prostor, který tam ještě před chvílí byl. Zavře na chvíli oči ve kterých ani teď neudrží slzy. Opravdu chce, aby se vrátil a zůstal tady. Už si nedokáže představit, že by o něj znovu přišla. Dokázala ho mít ráda, když byl ještě naprostý psychopat a věří, že teď jejich vztah dokáže být ještě větší a pevnější, než kdykoliv předtím. I teď je stále tím psychopatem, ví, že se to nezmění, že to ani nelze, ale už to není jako dříve. Stále nevnímá nijak zvlášť to, že jsou na veřejnosti. Ale začíná si uvědomovat, že Davině bude muset za to poděkovat, že ho k němu přivedla takovým způsobem. Pravděpodobně kdyby jí to napsala přímo, tak by asi nechtěla přijít, bála by se. Teď je to ale jinak a pro ni je hlavní, že je nazpět. Zůstává ještě v jeho náruči, když promluví.* Nesnaž se to hned podělat. *Řekne už trochu příjemnějším hlasem. Opravdu doufá, že to vezme jako jeho poslední šanci. Kdyby se mělo něco takového opakovat, tak už další nedostane. Dokáže odpustit mnoho, ale když on nebude mít žádnou snahu, tak ani ona už ne. A proto doufá, že tentokrát to vyjde. Odtáhne se poté od něj a rukou si setře zbytky slz, co má na tváři, přičemž se otočí k Davině, která postává kousek od nich. Když Davina viděla, že si jí jeden z nich všiml, tak odvrátila pohled, jako kdyby nechtěla, aby jí viděli, že je celou dobu pozorovala, přičemž z ní vypadne jen to, že se ozve, což je směřované k jejímu bratranci, než k ní a rozloučí se s nimi. Nechá je tam stát spolu. Chvíli se dívá za Davinou, ale hned na to se otočí ke Kaiovi a pousměje se na něj.* Ozve se ti? Co to má zase být? *Pousměje se na něj pobaveně, jako kdyby mu říkala ať od ní tentokrát dává ruce opravdu pryč. Podívá se směrem ke kavárně a znovu na něj.* Co kdyby si mi řekl o tom jak ses vůbec stal tím vůdcem covenu? Protože jsem si jistá, že stal. *Po těchto slovech společně zamíří do kavárny, kde spolu stráví dlouhý čas povídáním.*

*Potichu vydýchne do tmy. Jediné, čo sa ozvalo z druhej strany bolo opakujúce sa zvonenie, ktoré akoby nikdy nekončilo a jediné, čo pred sebou videl bola dlhá ulička sem-tam osvetlená nejakou lampou. Prečo jej to toľko trvá? Nemala by mať mobil stále pri sebe, keď sú teraz...Spojenci? Vlastne tu bola možnosť, že mu jednoducho nezdvíha, pretože vie, že jej volá a nemá chuť sa s ním po dnešku vôbec baviť. Huh, nie, to určite nebude ich prípad. Hlavne nie pritom, ako veľmi blízko k nemu  ešte len ráno mala. Vždy nejakým spôsobom vedel, že ju priťahuje až priveľmi na to, aby to niekam proste zmizlo a ako predpokladal, bolo to opäť tu. Horší však bol už fakt, že s citmi to už preňho bolo o niečo komplikovanejšie ako predtým. Jazykom si pomaly prejde po spodnej pere, ako sa niekoľkými krokmi dostane priamo na druhú stranu cesty  a zabočí niekam za roh okolo čierneho železného plota, ktorý sa tiahol už niekoľko metrov ďalej po okrajoch celého pozemku. Už-už stisne ústa pevne k sebe, plánujúc to jednoducho zložiť a volať dovtedy, pokým mu nezdvihne, keď sa z druhej strany konečne ozve jej hlas a jeho pery sa automaticky sformujú do letmého poloúsmevu.* Nie moja chyba. *Prenesie poniekiaľ sucho, akoby bolo jasné, že jej nevolá len tak. Že jej nevolá kvôli tomu, aby ju jednoducho otravoval, alebo hocičo podobné. Koniec koncov, jeho načasovanie možno bolo diskutabilné, ale tento krát za to vážne nemohol. A tiež sa o to nestaral, nemohla predsa ešte spať, mohla? Nepatrne nad jej slovami pretočí očami, než sa uchechtne priamo do telefónu a trochu zamyslene nakrčí obočím.* Huh, prečo si hneď myslíš, že ťa chcem niekam zavolať? *Ozve sa spýtavo, než opäť našpúli pery a pokrúti nad tým prosto hlavou.* Deje sa to, že som stretol zlého vlka a skoro som prišiel o krk...Vážne...Doteraz cítim škrabanie...Približne niekde v strede.  Je to vážne otravné. *Vydýchne viac-menej kurióznym tónom v hlase.* A Cami ma kvôli nemu akosi vykopla, ale to nie je dôležité...Hej, nie...Vieš, čo je dôležité? *Na niekoľko sekúnd sa odmlčí a jeho tón sa stane celkom zameraný len a len pre jednu vec.* Presná poloha toho diamantu. 

(Za ty dva měsíce, co uplynuly, se toho vlastně ani moc nestalo. Stále se zotavovala ze svých zranění. Nohy už jí naštěstí nevypovídaly službu a chodila už i bez ortéz, i když občas ji v nich ještě trochu zabolelo, ale to už jen při takových chvilkových slabostech. No a co se týče ruky, tu měla v ortéze, protože ta byla stále citlivější, ale hýbat s ní už mohla taky. Takže se dalo říct, že mohla zase plnohodnotně žít. Docela. Samozřejmě, že jí nepřestalo vrtat hlavou, že by to nějak Kolu Mikaelsonovi oplatila. Pokud si myslel, že ona bude chudák puťka sedět v koutě a čekat, až ji zase někdo napadne za nevyřízené účty s Jacksonem, tak to se plete. Vzpomněla si na toho lovce, Damiena. On se chtěl Původních zbavit, pokud věděla. Možná by se s tím dalo něco dělat, protože Kol Mikaelson je teď v těle čaroděje, ne Původního upíra. Rozhodla se, že si to ještě rozmyslí, ale Kol Mikaelson určitě nějakým způsobem zaplatí. Jackson by s tím stejně nic neudělal, ona ale rozhodně. Celé ty dva měsíce taky byla ve své chatce, ne v Jacksonově a Jacksona skoro vždycky odmítala, tedy jeho návštěvy. Nechala ho u sebe být tak maximálně dvakrát do týdne a skoro vždycky stejně mlčela. Byla otrávená ze všeho. A opravdu se těšila, až se nějak zmátoří víc a bude moci navštívit Camille, aby konečně něco zjistila. Bylo možné, že ani u Cami nezjistí nic, ale bude doufat do poslední chvíle.
Po dlouhé době měla chuť dneska vyrazit někam ven. Vážně už potřebovala vypadnout z prostoru svojí chatky. Chodit mohla, ruka už byla taky vcelku v pořádku. Nic nebránilo tomu, aby vyrazila pryč. Možná, že se půjde projít do lesa, možná do města. Její volbu ale ovlivnil někdo další. Lorent. Přišel za ní, jestli by se nechtěla podívat do muzea. Ten výběr ji opravdu překvapil. Nečekala, že by šel Lorent do muzea, ale on ji ihned informoval o tom, proč. Byla tam výstava, která se týkala prvních osadníků Ameriky a vůbec prvních lidí. Samozřejmě, že to mělo být zaměřené hlavně na New Orleans, ale byly tam exponáty z celé širé Ameriky. Moc dobře věděla, proč ji tam chtěl vzít. Mohla by tam něco zjistit. I když je to nepravděpodobné, ale je to o historii, ne? Takže by tam mohla být nějaká zmínka o jejích předcích tady. Bylo by úžasné, kdyby to vyšlo. Byla Lorentovi opravdu vděčná za to, co pro ni dělá, že ji vytáhne ven, a navíc by se ještě mohla něco dozvědět. Vzali si auto, které samozřejmě Lorent řídit neuměl, ona naštěstí ano. Na motorku si s tou rukou ještě netroufala. Auto bylo stabilnější. Dojeli až do města a nedaleko muzea zaparkovali. Vystoupila a počkala, až tak učiní i Lorent. Pak auto zamkla a pomalu se vydala s Lorentem směrem k muzeu.) Vážně ti děkuju, že jsi mě výtáhl ven. Sama jsem chtěla dneska někam jít, ale teď mám aspoň jasný cíl. (Pousmála se na něj. Lorent tu je sice s ní, vzal ji sem, ale stále tak nějak ještě moc nevěděla, jestli je to mezi nimi už dobré, nebo se stále něco děje. A může to být mezi nimi vůbec dobré, když není jeho ale Jacksonova? Raději na tohle myslet nebude a nepatrně zrychlí krok, aby se dostali dřív k muzeu.)