Kieran´s Secret Flat

(Mírně se zasměje, když podotkne, že jsou želvy ninja. Ale pak se jeho tvář opět změní na vážnou.) Ne, nenazval bych nás tak. Snažíme se udržet jakousi rovnováhu tady v tom městě. Tyhle všechny věci. Dají se použít na nadpřirozené bytosti. Teď zrovna jsou problémem vlkodlaci. Utrhli se ze řetězu, abych tak řekl. Začíná se opakovat to, co tu bylo před dvaceti lety. A samozřejmě se to nesmí nechat jen tak. (podívá se na ni a čeká na její další reakce) Tady v tom skladišti, jak ty podotýkáš, se nalézá hodně informací, které jsou nápomocné a mohly by nám pomoci, Jsou tu složky o Původních, o čarodějích, vlkodlacích. Každý předek nějakým způsobem přispěl do archivu. Já jsem se zaměřil na klan Guerrera, který se po dlouhých letech vrátil zpět do města. To tento klan zrovna teď dělá problémy. Jenomže je tu jeden takový menší zádrhel, se kterým asi nikdo nepočítal. (začne jí vyprávět vše o těch prstenech a jak fungují. Vlastně jí popíše celou situaci, která se nedávno udála. Vlkodlaci teď mají navrch a bohužel tady není moc možností, jak je moci zbavit, dokud ty prsteny mají. Francesca je chytrá a nenechá se jen tak napálit.) Bude to tvrdý boj proti Guerrerovým, ale s trochou úsilí věřím tomu, že ho nakonec vyhrajeme. (dodá ještě k celému svému vyprávění.) Ano, Sean o tomhle všem věděl. (kývne hlavou) Zaučoval jsem ho před tebou. Abych řekl pravdu, tohle tajemství spočívalo vždy na bedrech mužů, ne žen, ale já vím, už jsem se dokázal přesvědčit o tom, že ty jsi dost silná na to, aby to břímě nesla. (dodá ještě a upře na ni pohled)

*Přestane alespoň na chvíli vnímat to, co má okolo sebe a zaměří se jenom na Kierana. Poslouchá ho a ani neví, jak se na to všechno má tvářit. Čekala, že se něco děje, ale nečekala, že jí Kieran odhalí takové tajemství.* Neřekla bych, že v tomhle městě je nějaká rovnováha. Sice mě se situace ještě...nijak zvlášť nedotkla. Neříkám, že nedotkla vůbec, vlastně ano a jedou by stejně k tomu došlo vzhledem k tomu, že nejsem tak úplně z normální rodiny. *Trochu se nad tím pousměje, nemyslí si to zrovna špatně. Ale rozhodně se nemohou považovat za normální rodinu protože tohle všechno rozhodně normální rodina nevlastní a nešťourá se v záležitostech nadpřirozena. Opět se dívá okolo sebe. Hodně ji zajímá to, co se tady stalo před dvaceti lety. Nechá strýčka mluvit, zdá se, že toho má hodně na srdci. Položí ruku na jeden regál, kde je trochu volného místa a nepřestává se na něj dívat.* Mohla bych se na nějaké složky podívat? Pokud teda s tím nebude problém. *Zeptá se zvědavě, zajímá ji samozřejmě všechno, ale to, že ji zaujala nejvíce složka o Původních, to si prozatím nechá pro sebe, ale je si jistá, že se jí stejně strýček na to zeptá o kterou složku má přesně zájem. Poslouchá všechno o tom vlkodlačím klanu, všechno o vlkodlacích a netuší, jak se k tomu má vyjádřit. Jenom na něj překvapivě civí a všechno si to ještě uspořádává v hlavě, snaží se pochytit všechny informace. Nadechne se zhluboka a podívá se na moment do stropu, než se znovu podívá na strýce.* Takže vlkodlaci teď dělají problémy ve městě a vy je chcete zastavit. Mají prsteny a díky něm jsou silnější. Jak to chcete udělat? Zřejmě jim budete muset sebrat prsteny, ale pokud jsou teď o krok napřed. *Odmlčí se na nějakou chvíli a sama nad tím začíná přemýšlet. Podívá se znovu po věcech, které tady její strýc schovává a přemýšlí nad tím, zda je tady něco takového, co by se na ně dalo použít. Jenže to hned zase vyvrátí protože kdyby bylo, tak není pochyb o tom, že by to už dávno Kieran použil. Ráda by mu pomohla, jak s tím naložit, ale není si jistá, zda by jí do toho nechal zaplést a taky teprve dnes se o všem dozvěděla. Potřebuje si všechno urovnat v hlavě a trochu se nad tím zamyslet. Vytrhne ji z jejích myšlenek, až uslyší Seanovo jméno.* Takže ženy o tom nevěděly, zatímco vy muži jste zachraňovali město? *Poté se trochu pousměje a zavrtí hlavou na náznak, že nerozumí tomu, proč si myslí, že je silná. Rozhodně se nevzdávala, ale netuší, kde přišel na myšlenku, kdy si je jistý její sílou. A nebo ji znal víc, než ona sama sebe.* Proč jsi přesvědčený o tom, že jsem na to dost silná? Vždyť ses snažil o to, abych nic z toho nevěděla. Abych nebyla součástí tohoto světa. Víš, začínala jsem se nazpět dostávat do svého světa protože každý se mě snažil udržet od toho nadpřirozeného. Prostě jenom nerozumím tomu, proč je to teď jinak. Nevzdávám se toho, to bych nikdy neudělala. Ale jsem trochu zmatená.

Ano. (vydechne s mírným pokrčením ramen) Teď zrovna zuří válka. Někdy se mír zkrátka udržet nedá, ať pro to člověk dělá cokoliv. Ale víme, kdo jsou našimi nepřáteli, takže se alespoň můžeme zaměřit čistě na ně. Komunita jako taková rozpadlá není. To jedinci se ji snaží narušit a vyvolali válku. Teď je na frakcích, které se dohodly, aby s tím něco dělaly. (vysvětlí jí a pak mírně povytáhne obočí, když se zeptá, jestli se může do nějaké složky podívat. On přesně tuší, která to je. Vytáhne složku o Původních a dá jí ji do ruky.) Přečti si ji někde v klidu, ale hlavně ji nikomu neukazuj, ano? (pobízivě se na ni podívá, aby mu přislíbila, že o tomhle nikomu nepoví.) Samozřejmě ne jen tu složku, ale nezmiňuj se zatím o téhle místnosti nikomu. (doporučí ji, protože tak je to teď nejlepší) Něco vymyslíme, Cami. Vždycky se něco vymyslí. Záleží jen na tom, jaké to bude mít následky. Silná jsi proto, že jsi to tady nevzdala a i přes to všechno jsi tu setrvala a ani jsi nechtěla za žádnou cenu odejít. (podívá se na ni. Opravdu si o ní myslel, že je to silná osobnost, která tohle všechno zvládne)

Myslíš si, že tady existuje nějaký mír? Já bych si troufala tvrdit, že tohle je město smrti. A všichni jsou odsouzení k tomu, aby zemřeli. *Pronese svůj názor a tváři se teď vážně. Možná do všeho nezapadá, ale poznala už nějaké hrozby a trochu ji Kieran zasvětil do toho, co se tady děje a proto si troufá říct tento názor. Vždyť ona sama žije mezi různými frakcemi. V práci má čarodějku, do baru ji chodí upíří, její strýc není jen kněz, ale nějaký strážce. Otázkou zůstává, co je ona. Co ona v tomhle všem znamená? Nakloní hlavu do strany a pozoruje strýčka, zřejmě ji zná dobře když ví, kterou složku přesně po něm chce. Převezme si ji a pak přikývne.* Jak jsi to věděl? A neboj se, přečtu si ji doma a budu na ni dávat pozor. Vrátím ti ji co nejdříve. Ve čtení jsem dobrá. *Trochu se na něj pousměje a se zájmem se podívá na tu složku. Už teď by ji chtěla otevřít a přečíst si, co je tam o nich napsané, ale bude si muset počkat.* Strýčku Kierane, opravdu si myslíš, že bych někomu vyprávěla o jediné zbrani, kterou proti všem máme? Můžeš se na mě spolehnout. *Ujistí ho a složku potěžká v ruce. Ještě se nezapomene porozhlédnout po místnosti, stále ji to všechno neuvěřitelně fascinuje a nejradši by se tím prohrabala, ale na to nemá čas. Dále už nic neříká a při jeho posledních slovech se neubrání úsměvu. Potěší jí to, co si o ni myslí. Zhluboka se nadechne.* Myslím, že pro dnešek už půjdu. Mám ještě doma rozdělanou práci do školy, nechci to odsunovat na potom. *Obrátí se k němu zády a vyjde z místnosti pryč. Určitě tam nebyla naposledy, přejede do kuchyně a vezme si bundu, kterou si hned obleče. Složku má stále v ruce a vyčkává na Kierana, ještě se s ním rozloučí, než odejde.*

Existoval a věřím, že stále ještě může, až se zbavíme svých nepřátel, kteří ten mír narušují. Věřím, že smlouva frakcí stále může fungovat a vím, že se to může zdát dost elitářské, ale když se zbavíme těch, kteří mír nechtějí... (pokrčí rameny a raději to nedokončuje. Tohle by asi jako kněz říkat neměl. Ale on nebyl obyčejný kněz. On viděl mnohem víc, zažil mnohem víc. A chce, aby s tímhle vším byla Cami srozuměná, když už tedy neodešla z města,) No, řekněme, že tě tak trochu přeci jen znám, Cami. Vím, že tě Původní zajímají. (Speciálně Klaus, ale to samozřejmě neříká. Nechtěl jí bránit v tom, aby se dozvěděla informace) Ne, nemyslím si to, ale znáš to. Lepší je na to upozornit. (pousměje se a když mu řekne, že už asi dneska půjde, protože, protože má něco do školy, jen kývne hlavou.) Ano, samozřejmě, musíš se pořádně učit. Nesmíš zanedbávat školu. (ujistí ji, že je rád, že se věnuje stále škole) Kdybys cokoliv potřebovala, nebo se chtěla podívat na cokoliv, dej mi vědět. Opatruj se, Cami. (dívá se, jak odchází. Pak zamkne tajné dveře, klíč si dá znovu na krk a pak si dopije v klidu svůj čaj, který už sice vystydl, ale jemu to nevadilo.)

*O Původních se pro jistotu dál nebaví, i když má Kieran pravdu. Vlastně k ničemu se dál už nijak zvlášť nevyjádří. Sama nechce moc zanedbávat školu, ale občas ji zanedbá, ovšem tohle Kieranovi říkat nebude. uspokojuje ji i práce barmanky, má to v Rosseau's ráda. Dívá se na něj a trochu se pousměje.* Určitě se ozvu, když se budu chtít na něco podívat a nebo prostě s tebou mluvit. Opatruj se, ano? A ještě jednou děkuji za to, že jsi mi to všechno ukázal a svěřil se mi s tím tajemstvím. Nečekala jsem, že by si mě do toho zasvětil, ale jsem příjemně překvapená. *Pousměje se na něj.* Hlavně dávej na sebe pozor, ano? A děkuji. *Pozvedne složku, aby dala najevo, proč děkuje znovu. A potom se otočí a vyprovodí se sama ke dveřím. Otevře je a taky je hned za sebou zavře. Na chodbě otevře složku a podívá se hned na první stránku. Tak zvědavost ji prostě nedá. začte se do prvních řádků a pomalu, ale opravdu pomalu jde ke schodům. Znala trochu Kola, toho si pamatuje z baru a i s Klausem měla tu čest se setkat párkrát. Zastaví se u schodů a čte další řádky, trochu se poušklíbne nad tím. Potom si ale uvědomí, že by zřejmě to neměla číst tady. A tak zaklapne složku, přiloží si ji na hruď a potom od Kierana zamíří rovnou domů. Už teď začíná mít pocit, že učení moc nedá a bude se věnovat tomu, co skrývá tajemná složka o Původní rodině.*

(V kostele otce Kierana nenašel. Zahlédl tam jen jeho neteř Camille, jednu vlkodlačici a pár dalších lidí. Ale jeho tam nikde nezahlédl. Teď už zbývala jen jedna možnost, kde by mohl být a pokud nebude ani tam bude muset provést lokační kouzlo pomocí vlasů Camille. Zamířil tedy jeho k bytu. V budově vyšel schody do prvního patra a tam se zastavil před dveřmi do jeho bytu. Chvíli tam jen postával, ale nakonec na dveře zaklepal. Vážně doufá, že tam je, protože už teď ho přestávalo bavit chodit z místa na místo a hledat ho. Zatracená Genevieve. Kdyby nepřišla, kdyby neměla podezření, kdyby ho jen nezabila. Mohlo by být vše v pořádku. Kieran by mohl být v pořádku. Ale on musí splnit svůj slib. Nikdo se neměl dozvědět o rozhovoru mezi Camille a jím. Nikdo neměl mít ani tušení, ale jeho sestra to zpackala. Proč musí vždy vše zpackat? Možná kdyby ho nezabila, třeba by Kierana ušetřil. Sice by mu něco provedl jako varování, ale mohl žít. Vyčkává dokud mu někdo neotevře.)

(Pil zrovna čaj, když mu někdo zaklepal na dveře. Myslel si, že je to Cami, protože tuhle adresu nikdo jiný vlastně ani nezná. Když někdo něco potřeboval, zastihl ho buď v kostele nebo mu zavolal, či poslal zprávu a on do kostela došel. Takže neváhal, když se zvednul a šel otevřít domovní dveře. Jaké bylo pro něj nepříjemné překvapení, když za těmi dveřmi stál Benjamin. Semknul rty k sobě. Věděl, že nemá cenu, aby zase zabouchnul dveře. Ne, bude se chovat normálně.) Benjamin Rousseau? Co chcete u mého prahu?

(Když zaslechne tiché kroky za dveřmi, zvedne koutky úst do menšího pousmání. Otec Kieran byl doma. Nemusí se už nikam jinam hnát, aby ho zastihl. Podívá se na něj, když se dveře konečně otevřou, pozná na Kieranovi, že je rozhodně překvapený z jeho návštěvy. Ano, on rozhodně dokázal překvapit. Hlavně tím, že věděl snad všechno o každém. Kdo ví, kdy se mu nějaké ty informace budou hodit?) Dobré odpoledne otče. Chci si popovídat. O vaší neteři Camille. (Tentokrát do bytu jen tak nevstoupí. Kieran totiž hned věděl, kdo je Benjamin a jistě bude také chytrý jako jeho neteř a nebude to chtít řešit mezi dveřmi nebo snad ano?)

(Zamračí se, jakmile se Benjamin zmíní o Cami. Je snad v nebezpečí? Vlastně už jen to, že se tenhle chlap o ní zmiňoval, ji uvádí do nebezpečí a on o ni měl ještě větší strach než předtím. Říkal jí několikrát, že má odjet, ale ona ho nechtěla poslechnout. A on ji nedokázal nijak donutit, aby ho poslechla. Teď si to možná bude vyčítat, protože jestli se jí něco stane, tak si to nikdy neodpustí. Nakonec Benjaminovi uhne z cesty, aby mohl projít dovnitř. Když tak učiní, s podmračeným výrazem se na něj podívá.) Co je s mou neteří?

(Tohle pro něj bylo tak strašně jednoduché. Camille měla strach o svého strýce, a proto mu vyšla se vším vstříc a Kieran měl strach o svou neteř, takže hned neudělal nějaké unáhlené kroky. Tohle měl na lidech a všech rád. Strach dokáže být velmi velká motivace. A strach o rodinu je jedna z největších a on sám to dokonce zná z vlastní zkušenosti. Vejde dovnitř bytu, když mu Kieran uvolní cestu a hned se na něj opět otočí.) Znáte to. Mladí lidé jsou zvědavý, baví se s nesprávnými lidmi. (Pokrčí rameny.) Měl jsem s vaší neteří menší rozhovor. Chtěl jsem po ní něco a ona mi vyšla vstříc, ale nedokázala před mou sestrou být dobrá herečka. Takže se to vše zhroutilo. Nikdo o tom neměl vědět. Má sestra to zkazila. A já jsem teď tady, abych dostál svému slovu. (Samolibě se usměje. Pomalým krokem přejde až těsně ke Kieranovi a chytne ho za ruku. Benjamin měl vlastně docela velkou sílu a nepotřeboval k tomu magii. Ruku mu silně stiskne, aby se mu Kieran nevytrhl a začne potichu odříkávat kouzlo na uřknutí. Během chvilky je hotovo. Při odříkávání kouzla, ještě celý proces zpomalil. Bude to o to horší, že se to celé bude projevovat pomalu a déle.)

(Stále měl ten zamračený výraz, protože to nechápal. Jeho neteř se baví s nesprávnými lidmi? A s kterými? akmile se Benjamin trochu víc rozpovídá, tak pochopí s kým, že se to jeho neteř baví. s Genevieve, s jeho sestrou. I když stále nemůže přijít na to, co je na tom špatného a co se Cami měla dozvědět tak hrozného, že jí Ben vyhrožoval a teď tady vyhrožuje i jemu. Než se ale stačil vzpamatovat, tak ho Benjamin chytil. Nepodařilo se mu vysmeknout, i když se o to opravdu snažil. Za chvíli ho Ben pustil a on si tak mohl prohlédnout svou ruku, na které měl znamení, které znal. Byl uřknut. Benjamin na něj právě seslal kouzlo, kvůli kterému se zbláznil a zabil se jeho synovec Sean. Jestli se tohle Cami dozví, tak ji to nadobro zlomí. On s tím nic dělat nemůže, ale nějaký jiná čaraodějka by možná mohla. Rozhodně to nenechá jen tak. Nechce tu Cami nechat samotnou. Benjaminovi nic neřekne, jen se pohrdavě podívá do jeho očí. A také věděl, že kdyby se k tomu nějak zlostně vyjadřoval, Benjamina by tím akorát potěšil. Proto jen řekne prostá slova, která Bena vykazovala z jeho bytu.) Odejděte z tohoto bytu.

(Dívá se zpříma do jeho tváře a čeká na nějakou reakci. Kieran očividně věděl, co mu Benjamin provedl. Věděl to, protože už se s tím setkal u jeho synovce. Nepřekvapí ho proto, že na to nic neřekne a jen ho vyžene z bytu. Neměl důvod tu dále setrvávat, proto se nijak nebrání odchodu. Přejde zpět ke dveřím, ale ještě naposled se na Kierana otočí.) Poděkujte mé sestře, jistě to ocení. (Zlomyslně se usměje a nakonec odkráčí z bytu pryč a nakonec i z budovy. Po cestě domů se zastaví pro kafe a udělá si menší procházku parkem. Všechno bylo jak mělo. Zajímalo by ho, jak si vede jeho loutka. Už Finn dostal, co měl? Nejraději by byl u celého toho dění, až dýka bude v Elijahovo hrudi a on začne prožívat nevyslovitelná muka. Jenže on bude mít jinou práci a to už hodně brzy. Blížilo se to ke konci.)

*Bol presvedčený, že spomenúť jej strýka bude mať na jej rozhodnutie veľmi dobrý účinok. Nepotreboval sa na ňu ani pozrieť, aby vedel, čo sa jej teraz razí na povrchu tváre, čo sa jej rynie z očí priamo k nemu v jej prepaľujúcom pohľade. Bolo to zhrozenie, bola vydesená z toho, žeby mohla stratiť pre ňu posledného člena svojej rodiny a spôsobila by to práve jej maličkosť. Netušil, kto Kierana uriekol, ani kvôli čomu, niežeby ho to zaujímalo, samozrejme, ale v tomto prípade by možno urobil výnimku. Keď ku nej počas vysvetľovania ich situácie zdvihne pohľad, nedokáže prehliadnuť jej pootvorené pery, ktoré značili o tom, že ju práve dostal. Áno, on touto vlastnosťou oplýva a je to práve tá jedna, ktorú má skutočne, ale skutočne veľmi rád. Musela vedieť, čo sa jej snaží naznačiť, ešte pretým, ako to urobil. Bolo jednoduché domyslieť si, že sa jej bude vyhrážať práve životom niekoho, kto jej bol najbližší, jej rodiny, najskôr si myslel, že mu trochu zmetie plány jeho urieknutie, ale len ho to nakoniec podporilo. Tak veľmi sa bála ho stratiť, žeby urobila najskôr všetko, aby sa to nestalo ešte skôr, ako sa vôbec snaží pripraviť. Akoby sa tomu len dalo zabrániť. Ale ľudia občas boli prehnane sentimentálni, čo ich viedlo k naivite, pri ktorej odmietali prijať skutočnosť, alebo to čo bolo jasne nevyhnutné. Ale on by to nechal radšej tomu urieknutiu, bude to väčšia dráma, predsa len, niežeby jej to teraz šiel vešať na nos, občas je lepšie zahryznúť si do jazyka. Aj keď on by v podobnej súťaži najskôr prvé miesto nevyhral, dokázal mlčať, ak to bolo potrebné. Teraz už bolo jasné, že na ňu svojimi slovami zapôsobil a ona si zvážila všetky možnosti, bolo tak jednoduché manipulovať ňou, manipulovať hocikým, koho kedy poznal, okrem jeho otca samozrejme. Každý mal totiž niečo, čo mohol použiť, každý mal niečo, na čom mu záležalo, okrem neho. A presne vďaka tomu vyhrá, vždy vyhrá, aj keď možno nie hneď,a tak ako by chcel, nakoniec mu to predsa len všetko vyjde. Nedokáže dať najavo vôbec nič, ani keď hovorí o jej rodine, čo sa jej značne dotkne, presne ako si myslel. Tie ľudské sentimentality, ktoré nepoznali medzí, stačila jedna krátka poznámka, pár slov a ona na to stále a stále myslela. V inej situácií mohlo byť zábavné niečo také pozorovať. Na druhú stranu to mohlo byť všetko inak, nemusel sa jej s ničím vyhrážať, ak by na to pristala hneď, mohol si dokonca odpustiť aj tie trpké slová, ktoré boli použité len a len k tomu, aby ju nejako zasiahli, to by on dokázal, ale ona si vybrala svoju cestu, zvolila si ju na svoj vlastný úkor a Kai jej žiaľ nemohol nijako pomôcť, nijako ju usmerniť, okrem nabádania. Keď začuje jej nádych, vie, že to najskôr pomaly stačilo, počula asi všetko, čo mala, aby svoje rozhodnutie prehodnotila, a to najlepšie od základov. Bol predsa taký problém, zaviesť ho tam a nechať ho, aby si vybral čo potrebuje? Stavil by sa, že tam má kopec vecí, o ktorých nemá ani páru a pri jednej...By si to ani nevšimla. Krátko ohrnie spodnou perou nad jej rozhodeným výrazom, nad pohľadom, ktorý mu venuje.* Nelám si nad tým hlavu, každý skôr či neskôr zomrie. *Pokrčí nad tým plecami, než si znovu zahryzne do jablka, keď sa Camille rozhodne rozísť ku dverám, pričom mu samozrejme nezabudne drgnúť do pleca, čo on považoval za spôsob provokácie. Bolo to trochu zvláštne poniekiaľ, nakoľko vedel, že to ona vidí úplne inak. Bola naštvaná, dokázal v nej tými slovami vyvolať presne, to čo chcel a kvôli čomu mu práve dá presne to, prečo sem prišiel.* Nebolo by ani tak potešujúce vyhrať, ak by som pri tom niekoho nenasral. *Komentuje poniekiaľ sucho. Krátko sa nad tým uškrnie, bolo v tom viac ako pobavenie, možno istá forma potešenia, spokojnosti nad jej rozhodnutím, než pohodí nožík, ktorý jej predtým zobral, späť na linku a otočí sa smerom k nej, keď už vidí akurát tak jej chrbát a ruku, ktorá sa načahuje pre kľúče, ktoré boli predpokladal, že práve od miesta, kam ho mala zobrať. Teda vážne v to dúfal, už len kvôli nej, nakoľko to nebola práve najoriginálnejšia skrýša pre niekoho, kto o tom mieste vedel. Trochu podvihne rukou, v ktorej stále drží ešte nedojedené jablko, keď sa k nemu Camille znovu otočí. Už dávno sa neopiera o linku, ak ho chce vziať na miesto, nebude to zdržovať, bol by blázon, ak by...Teda väčší blázon. Stále však mala ten vzdorovitý postoj, bez ktorého by si ju už najskôr ani nevedel predstaviť, akoby ju vôbec neužieralo, že tu ide o život jej strýka, ktorý bol to posledné čo jej zostalo a aj tak nakoniec zomrie, mala byť nad čím tak sebaistá, mala si prečo držať tú hrdosť, keď mu prakticky dá, čo chcel skoro bez slov? Smiešne. Nad jej otázkou len rýchlo kývne hlavou, pričom si poslednýkrát odhryzne z jablka, ktorého ohryzok položí niekam za seba na linku, podobne ako nôž a utrie si ústa rukávom bundy, ktorú mal stále na sebe. Málokedy si v cudzom prostredí dával dole svoje veci, chcel byť vždy pripravený, ak by potreboval rýchlo zmiznúť, preto si ju ani v jej byte neskladal.* Úplná žena činu. *Vydýchne až s prehnaným nadšeným. Trochu podvihne obočím, po čom sa jeho oči zdajú ešte o niečo väčšie než zvyčajne a na čele sa mu objavia letmé vrásky z grimasy. Keď vyjdú z jej bytu, sleduje každý jej krok, aj keď sa možno zdá uvolený a často rozptýlený vlastnými slovami, nikdy nezabúda byť ostražitý, už prišiel o jeden plán, tento druhý musel klapať ako hodinky a ak mu niekto skríži cestu, tak si nájde novú. Viac-menej sa medzi nimi ozýval jeho hlas, niežeby mu niekedy neodpovedala, mal skôr pocit, že ju to pomaly ale isto unavovalo, otravovalo. Ak niekoho podbného doteraz nestretla, tak má dnes rozhodne smolu. Keď zastanú pred nejakými bytmi, tak sa ohliadne ku Camille, následne ju nasleduje s nejakými poznámkami, ktoré pre ňu zjavne nemalo cenu komentovať, dnu. Niežeby bol úplne presvedčený o tom, že môže veriť, že ho vedie na správne miesto, nejako tušil, že nemá veľmi na výber, vždy mohol predsa zabiť aj ju, aj keď nad tým zatiaľ nepremýšľal. Po tom, čo konečne vošli do väčšej miestnosti a pred ním sa vynorili všetky tie regále s krabicami a vecami, ktoré by nedokázal na prvý pohľad identifikovať, nemohol skryť poloúsmev, ktorý uspokojil jeho pochybnosti o ich „priateľstve“. Predsa len by jej len tak neodpustil, ak by ho oklamala. * Konečne, už som začínal byť trochu netrpezlivý. *Poznamená smerom k nej. Rovno spraví niekoľko krokou dnu a očami prejde všetky poličky so složkami a hlavne s magickými predmetmi, ktoré boli to jediné, čo ho v túto chvíľu zaujímalo. Jej poznámku, akoby ani nepostrehol, nijako na ňu nereaguje.* Tak toto bude ťažšie, ako hľadať ihlu v ihelničke. *Vydýchne možno trochu sťažka, než sa opäť ohliadne smerom k nej.* Vieš, že sebectvo je jednom každého priateľstva? *Mierne podvihne jedným obočím. Bolo od nej predsa sebecké, že ho chcela nechať, aby si to tu našiel sám, ale nebude ju do toho nútiť a určite jej nebude hovoriť, čo presne hľadá. Mohlo sa stať predsa čokoľvek a on by na svoju „dôveru“ nerád doplatil. Zatiaľ, čo sa ona rozíde po svojích veciach, on, stále ju jedným okom sledujúc, prejde ku prvému z regálov, v ktorom bolo naukladaných rovno niekoľko prístrojčekov, listín, bol to ako sklad zbytočností, ktoré tu budú opadať prachom snáď pokým sa to tu nezrúti, aký problém jej mohlo robiť, aby si z toho niečo zobral? Potichu vydýchne a začne prekladať veci pomaly nabok, pričom postupne začne prehľadávať každé jedno zákutie, ktoré v tejto miestnosti bolo, aj to najmenšie a najukrytejšie. Mohlo prejsť aj niekoľko hodín, síce k noci sa čas ešte neblížil, ale jeho vytrvalosť sa čoraz viac a viac krátila, dostávala do úzkych. Nebolo tam nič, nikde, kde sa pozrel, nikde, kde to prehľadával, na žiadnej poličke, v žiadnej skrinke, ani debne, nebolo to pod ničím. Keď už po druhýkrát prehľadáva ten istý regál, naraz sa sprudka zaprie a rukou zhodí skoro všetky predmety, ktoré na ňom boli predtým položené. Oni spadnú na zem ako krehké skladačky, to mu ale príliž nepomôže. Obomi rukami trochu sotí do železa, ktorým boli jednotilé regále spojené a na niekoľko sekúnd privrie oči, akoby sa snáď snažil upokojiť, trochu dýchať. Camille to samozrejme nemohla nechať tak, otočil sa, akonáhle začul jej hlas, pričom mu z úst vyšiel jeden krátky výdych. To, čo na ňom mohla vidieť doteraz nebolo už nič pritom, čo sa mu na tvári pohrávalo teraz. Jeho pery sú stiahnuté v úzkej línií, nostry nosa trochu rozšírené a na čele mu vystupujú tentokrát jasne viditeľné vrásky, pod zvrašteným obočím. Práve teraz mohla vedieť, že sa stalo, čo sa stať nemalo, mohla vedieť, že to nedopadne dobre, ak tam bude len tak stáť. Nebol však spôsob, akoby ho oklamala, netušila, čo hľadá. * Nič...*Precedí pomedzi zubami, pričom rukami rozprestrie len tak do vzduchu.* Nie je tu vôbec nič, len sklad odpadu. *Pomaly začne postupovať k nej, pričom lakťom udrie do ďalšieho z regálov, z ktorého rovno spadne zložka s nejakými papiermi, ktoré sa rozletia na zemi. On to však nevníma, nevníma nič iné, než svoj hnev, ktorý mu hrá každou bunkou, netrpezlivosť ovláda jeho telo, potrebuje to nájsť, nemôže si dovoliť, aby mu to nevyšlo, čakal tak dlho a po tom všetkom mu to stále nie je doprijaté? Z nejakého dôvodu sa mu na tvári zrazu objaví široký úškrn, pri ktorom odhalí aj predný rad svojich zubov. Jeho pohľad nie je upretý k nej, ale niekam do strany, do priestoru.* Má to byť nejaký vtip? *Spýta sa sám seba.* Nehovorí sa, že kto hľadá, nájde? *Znovu sa k nej začne pomaly približovať, pričom tón aj jeho hlas sa stále stupňuje a stupňuje. Jeho pohľad je teraz opäť celkom bez emócií, pohľad psychopata.* Nádej...Tá potvora vždy spôsobí, že uveríme. *Pokrúti nad tým možno trochu ironicky hlavou, než konečne prejde pohľadom k jej tvári. Ona samozrejme začala cúvať a rozhliadať sa po niečom, čím by ho mohla prípadne ovaliť, nakoľko už nemala inú možnosť. Skloní hlavou trochu nadol a tentokrát sa už rozíde priamo k nej, práve teraz bola jeho objektom frustrácie, jeho objektom hnevu, ktorého sa potreboval zbaviť. Najskôr by cúvala až po stenu, ak by sa za ňou neobjavil jeden z regálov, do ktorého narazila svojím chrbtom, a tak si zablokovala cestu. Opätuje jej poniekiaľ chladný pohľad, než ju schatne za ramená, trochu stiahne jej telo smerom k sebe a znovu ňou tresne vzadu do železa a dreva, pričom ju stále nepúšťa. Zuby má zatnuté pevne pri sebe, snáď by sa mu zlomili, ak by ešte pritlačil.* Je tu ešte nejaké skladisko, Cami? *Tvárou sa môže skoro dotýkať tej jej, ako sa tak nad ňou týči.* Hm? *Vyjde mu z úst potichu a aj keď jeho hlas sa môže zdať celkom tichý a pokojný, nejde z neho prepočuť tú tiahu.* No ták! *Vyhŕkne, tentokrát už nič neskrýva za svojím chladným výrazom, nechá zlosti a frustrácií volný prienik. Než by s ňou však znovu niekam vrazil, Camille konečne nahmatá na poličke za jej chrbtom niečo, čím by sa ho mohla zbaviť aspoň na taký čas, aby sa stihla vypariť. Skoro ani nepostrehne, ako sprudka to zdvihne a ťažký predmet ho ovalý rovno do hlavy, na čo Camille pustí a oprie sa o železnú pántu, ktorú mal práve po ruke. Mohlo to však byť len niekoľko sekúnd, než sa znovu spämatá a pozrie sa smerom, ktorým Camille vyrazila. Len trochu podvihne rukou a niekoľko regálov sa začne rútiť priamo na ňu, čo jej skríži cestu a musí svoju dráhu ku dverám zastaviť.* Cami, Cami, Cami...*Vydýchne poniekiaľ varovne, pričom sa opäť vystrie vykročí rovno k nej. Najskôr s ňou udrie do steny, ktorá jej bola po boku, pri tejto príležitosti Camille spadne na zem, než si k nej pomaly kľakne a jednu ruku jej položí na čeľusť, vyznelo by to možno akoby ju chcel snáď pohľadiť.* Niekde som čítal, že si ťa smrť môže nájsť skôr, než nájdeš zmysel svojho života...*Vydýchne nízkym tónom v hlase.* Preto dúfam, že si ho našla. *Vo chvíli, keď to dopovie, jeho ruka prejde od jej tváre ku krku, za ktorý ju obomi dlaňami pevne zovrie a aj napriek tomu, že sa vzpiera, stále jej ho celou silou zviera. Cíti, ako sa z nej vyparuje život, cíti, ako jej oči pohasínajú, môže počuť, ako sa snaží lapať po dychu, ktorý jej žiaľ neprechádza do pľúc. Zmietala sa, bránila sa, lenže on ju udržal, premohol a držal doslova priklincovanú k dlážke. Jeho tvár celý ten čas nenapovedala o ničom, možno tak uprostred toho bol istý záblesk potešenia, ale okrem toho, nepociťoval pri jej zabíjaní nič. Možno frustráciu z toho, že stále nezískal čo potreboval. Keď prekoná posledný jej zúfalý pohyb pánvou a jej oči sa začnú pomaly ale isto zatvárať, cíti, ako mu chabne pri kolenách. Držal ju možno ešte niekoľko sekúnd, až kým si nebol istý, že je naozaj mŕtva. Aspoň už nezažije smrť svojho strýka, mala to za sebou, rovnako ako on bude za chvíľu mať. Tento vílet do skladu aj celá tá námaha bola nakoniec celkom zbytočná, všetko to bolo zbytočné, čo ho privádzalo do menšej nostalgie z momentu, kedy mu jeho sestra zomrela prakticky pred očami, pred tým, než sa s ňou stihol zlúčiť. Pomaly vydýchne snáď všetok vzduch z pľúc a ľahkým pohybom prejde končekami prstov od jej krku až ku svojím kolenám, za ktoré sa chytí, pričom ešte raz preje pohľadom jej o odtieň bledšiu tvár.* Si rozhodne mŕtva. *Komentuje si prakticky sám pre seba, než sa zaprie a zdvihne na nohy, po čom si nezabudne rukami oprášiť džínsy od prachu, možno by sa nad ňou zľutoval, ak by to tu viac udržiavali. Už tu však nemal, čo robiť, nebolo tu nič, z toho, čo potreboval, len sklad plný zbytočností. Trochu si upraví bundu, po čom sa rozíde smerom ku dverám, obchádzajúc zvrhnutý regál, ktorý meditým narazil do steny a z ktorého vypadlo snáď všetko, čo mohlo. Jej telu už nevenuje žiadnu pozornosť, žiaden pohľad. Zabil ju a tým to preňho skončilo, aj keď si jej vraždu teraz možno bude prehrávať rovnako ako súrodencov. Koniec koncov si na zoznam pridal nový spôsob zabitia...Ešte nikoho neuškrtil, teda aspoň pokiaľ si dobre pamätal. Siahne rukou ku kľúče, pričom pomaly otvorí dvere, ale než prejde von, siahne ku šnúrke, ktorá trčala zo stropu od žiarovky a vypne svetlo, ktoré Camille musela zapnúť, nakoľko tu neboli žiadne okná. Nakoniec vyjde na chodbu a nechá ich za sebou pribuchnúť, po čom sa sa vyparí v najbližšej uličke.
Jediné, čo vedel bolo, že je to v tomto meste a on sa nezastaví, kým nezistí, kde a nezíska to.*

*Použít proti ní jejího strýce byl od Kaie velmi chytrý tah a navíc i velmi účinný. Ve chvíli, kdy se o něm zmínil už věděla, jaká bude její odpověď. Samozřejmě, že kladná a tak Kai dostane to, co chce. Nepotřebovala mu už dál více odporovat, bylo to naprosto jasné. Buď Kieranovi přitíží a jeho smrt se nebude tak dát zastavit, protože pořád nemá žádný způsob, jak to udělat. Nechávala ho mluvit dál, říkat si své pohledy na věc, připomínky ohledně Kierana, ale už věděla, že udělá to, co po ní žádá. on byl jedinou její největší slabostí, udělala by cokoliv, aby ho zachránila a nebo to podržela. Nechtěla, aby doplatil zase na ni. Už s Benjaminem to takhle začalo a kde to skončilo? Nepotřebovala, aby Kai dodržel to, co jí sliboval za to, kdyby ho nezavedla do toho skladu. Největší problém ji dělal fakt, že bude o tom vědět a může si z tama vzít cokoliv, i když vůbec neměla ponětí, co se tam všechno ukrývá za předměty. Mohla jenom doufat, že bude jediný, kdo o tom bude vědět a pokud tam najde to, co hledá, že to nenadělá příliš mnoho problémů. Nemá v tuhle chvíli ani chuť mu odpovídat na jeho poznámku, zřejmě kdyby na ni nevytáhl tu věc ohledně Kierana, odpověděla by, ale teď? K čemu by to bylo? Byla zraněná, opravdu ji zasáhl do citlivého místa. Dle něj byli stále všichni mrtví, trochu už jeho slova začala ztrácet na váze, když je vlastně opakoval. Něco takového už dnes jednou řekl a nepotřebuje k tomu nic říct, ne teď. Podívá se na jablko v jeho ruce, které stále ještě okusuje a potom se rozejde směrem ke dveřím a věšáku. Převrátí oči nad jeho další poznámkou při cestě k věšáku, vlastně to má jenom pár kroků. Nemohl ani na chvíli zavřít pusu. Ani na chvíli ji nemohl nechat, aby se vzpamatovala z toho, že opět proti ní někdo používá jejího strýce a daří se mu to. Manipuloval s ní a ona nebyla typ člověka, který by se sebou nechával manipulovat. Jenomže neměla příliš na výběr, nemohla s tímto nic udělat. Vezme z věšáku klíč, který si zastrčí hned do kabátu. S pozvednutou bradou se na něj dívá a oznámí mu, že už mohou vyrazit na cestu. No, alespoň, že Kai odložil nůž a nehodlá si ho vzít s sebou. Nevěděla, co od něj může očekávat a tak by se ani nedivila, kdyby to udělal. Ale zdálo se, že ji nechce a nehodlá ublížit, jenom si potřebuje vzít to, co chce. Ačkoliv to bylo neuvěřitelné, že by ji nechtěl ublížit, když se zdálo, že mu něco takového nebude dělat sebemenší problém, což dal už jasně najevo při jeho jednání. A je to tady zase. Opět uštěpačná poznámka. Zakloní hlavu trochu dozadu, vydechne a na moment zavře oči, než je zase otevře.* Rád se díváš na kriminálky, co? *Odpoví mu na jeho "Žena činu". Jak velmi originální přezdívka. Možná se měla zdržet slova, protože ví, že Kai se něčeho takového chytne a potom bude celou cestu hovořit o tomhle tématu a nebo o podobném. Úplně nejlépe se zmíní pár slovy o kriminálkách a mezi tím bude přeskakovat z jednoho na téma na druhé, až z něj brzo chytí migrénu, jak moc užvaněný bude. Nebyla daleko od pravdy, když spolu vyrazí na cestu. Mohlo by to působit, že jsou kamarádi, kteří právě někam společně míří a nebo snad sourozenci. Nic z toho nebyla pravda, ale působit to tak vážně mohlo. Po celou dobu cesty mluví převážně on, ale i Cami se zapojuje do rozhovoru, když má co říct a nebo co okomentovat. Zanedlouho už jsou v bytě Kierana, kde ho zavede do tajné místnosti. Rozsvítí tam a rozhlédne se po skladišti a po těch nemálo věcí, co tady jsou. Hned ho upozorní na to, že mu nehodlá pomáhat s jeho hledáním, přece od toho tady vůbec nebyla. Zdálo se, že ji nedůvěřoval, že na něj ušije nějakou boudu a zavede ho úplně jinde. Nechtěla ohrožovat ale Kierana, možná jindy by to udělala, i kdyby měla nějaký plán, ale teď ho neměla. A za pochodu nic vážně vymýšlet nemohla, navíc byla přece jenom pouhý člověk. Otočí se na něj a zadívá se mu do tváře.* To, že ti nechci pomoct s hledáním "bůh, ví čeho" není projevem sobeckosti. *Promluví k němu klidně a rozejde se poté k jednomu z regálů, kde se začne dívat do různých složek a přehrabovat se v tom. Nečekala, že to bude trvat tak dlouho. Asi po dvou hodinách ji to vážně unavuje. Je unavená z práce, chce jít spát a stále nudí tady trčet s Kaiem, který hledá očividně něco, co nemůže najít. Chce ho popoženout, říct mu, že je to naprosto zbytečné a bezvýznamné, aby tady něco dál hledal, respektive on. Kdyby to bylo uvnitř těchto zdí, zřejmě by to už našel. Ale nic neříká, občas se prochází okolo regálů a nebo se opře o zeď. V jednu chvíli i seděla na podlaze a hlava jí padala dolů únavou, ale přeci jenom neusnula. Poté se zvedne a znovu chodí po místnosti. Fyzicky je vážně unavená, vždyť byla v práci a psychicky na tom taky není nejlépe. Její tělo je slabé a mysl otupělá nedostatkem spánku. Právě je u jednoho regálu hned naproti, když Kaie popadne jakýsi záchvat a shrne všechno z poličky na zem. Cukne sebou a prudce otočí hlavu jeho směrem. Popojde tak, aby na něj lépe viděla, ale mlčí. U takových případů jako je on je nejlepší si rozmyslet dopředu, co říct a navíc se na ně musí opatrně, nechce ho rozrušit ještě více, než rozrušený je a nebo to teprve začíná nabývat. Jen, co vidí, že se zapírá a snaží se celou situaci rozdýchávat, tak popojede jen o malý krůček k němu a promluví.* Kaii? *Její hlas ne, že by byl nijak zvlášť starostlivý, ale možná něčeho podobného tam je. Byla už prostě taková, taková byla její povaha. Ať byl sebevíc nebezpečný, tak se dokázala chovat ještě mile. Vlastně jí ani nijak neublížil, když překousne do vloupání do bytu, několik jeho poznámek a ta těsná blízkost, všechno to mohlo být ještě v hladině jakéhosi normálu. Jen, co se jejich oči střetnou a uvidí výraz v jeho tváři, tak až teď pochopí, že tahle situace je velmi zlá. Najednou v jeho tváři bylo všechno až přehnaně nelidské a ona ne poprvé za tento večer pocítila strach. Tento strach byl ale opravdový, nepřehlédnutelný a byl o moc větší, než ten, co měla předtím, když jí třeba vytrhl nůž z ruky. Srdce ji začne bít o něco rychleji a krok, který k němu předtím udělala, teď udělá zase dozadu. Vytáhne ruce z kapes a trochu je pozvedne, jako kdyby ho chtěla v něčem zastavit. Nejenom, že je vystrašená, ale její výraz říká i to, že se bude snažit ho nějak uklidnit, nějak mu pomoct. Než stačí něco říct, tak promluví on a za chvíli jeho vztek začne ještě stoupat, když loktem udeří do jednoho z regálu a věci se sesypou na zem. Podívá se na ty věci na zemi a hned zase postoupí o krok nebo dva dozadu. Dech se jí zrychluje, nervozita, strach a napětí, to všechno stoupá neuvěřitelnou rychlostí nahoru. Poslouchá ho, ale nic na to neříká až do doby, kdy uvidí jeho pohled, který jasně naznačuje, že to, co si říkala, jak jí pravděpodobně nechce ublížit, jak moc se mýlila.* Kaii...prosím, uklidni se, ano? Pokud to není tady, někde to určitě bude. Ale hlavně klid. Možná bychom se mohli podívat ještě jednou. *Ale znovu to je jako kdyby nic neřekla. On je pevně rozhodnutý jít k ní a udělat něco, čeho by mohl litovat, pokud něco takového jako je lítost pociťuje, vážně doufala, že ano. Daleko však nedojde, když regál do kterého zády narazí ji zastaví v cestě. V tu chvíli je panika, strach a nervozita ze situace, která bude následovat na tom největším možném stupni. Úplně to z ní vyzařuje jako nějaká aura. Ucítí jeho ruce, jak jí ne příliš jemně chytají za ramena. Rty oddělí od sebe a nasaje vzduch do plic. Nestihne nic říct, ani vyjeknout. Získá její moment překvapení, když jejím tělem narazí do železné konstrukce regálu a dřevěných poliček. Usykne bolestí, protože to není nic příjemného, vlastně to vcelku bolí. Má štěstí, že se nebouchla do hlavy, asi by jí to na pár okamžiku vyvedlo z reality, protože Kai při tom používá vážně sílu. Položí své ruce na jeho předloktí a stiskne ho. Podívá se mu zpříma do očí.* Prosím, nedělej to. *Ať už chce udělat cokoliv, tak ho chce zastavit. Chce, aby se nad sebou a nad svými činy zamyslel. Samozřejmě, že strach v jejích očích nemizí, ale stále přetrvává. Nelze být už větší, než je. Promluví na ni a bohužel mu není schopná odpovědět, protože ji vlastně nedá ani k tomu žádnou příležitost. Cítí jeho dech na své tváři, zlost, která z něj přímo sálá. Zavře oči, když je o ní tak blízko a tím, jak se snaží od něj hlavou odtáhnout a zatínat čelist se trochu mračí, ačkoliv to není tím, že by to chtěla. Využije toho momentu, kdy je soustředěný jenom na její tvář a na to, aby z ní dostal, zda tady není něco dalšího. Pravou rukou pustí tu jeho a sáhne sní dozadu, vezme první předmět, který se jí naskytne do ruky. Je to nějaký předmět, který působí na hmat jako hranol. Pevně ho uchopí a máchne rukou směrem k jeho hlavě do kterého taky i udeří. Ve chvíli, co se cítí "volná" a on má co dělat s tím, aby se vzpamatoval, tak toho využije. Upustí ten předmět na podlahu a rozběhne se ke dveřím, aniž by se na něj znovu podívala, co to s ním udělalo. Potřebuje se odtud dostat, co nejrychleji to bude možné pryč a přitom zavolat někomu, aby jí pomohl, kdyby ji hodlal následovat. Přemýšlí, že to bude buď Sophie a nebo Marcel. Nedoběhne však daleko, když regály začnou přímo padat do její cesty a ji to nutí se akorát vracet nazpět, aby ani jeden z nich na ni nespadl a nevzal jí tak život, ačkoliv život se ji snaží možná vzít už někdo jiný a zřejmě si to nechce nechat ujít. Vyděšeně se dívá před sebe a potom se rozhlíží, kudy jindy by se mohla dostat ke dveřím. Při zaslechnutí jeho hlasu se prudce otočí jeho směrem a pozoruje ho. Chce něco opět říct, ale nečekaně k tomu nedostane příležitost. A v další moment její tělo narazí prudce do zdi, kdy se hlavou bouchne o jeho stěnu a sjede k zemi. Není schopná pohybu, není schopná se bránit, protože ji v uších píská a ve spáncích ji proudí šílená bolest. Nemůže se z toho ani vzpamatovat, nedostane tu možnost, když Kai už je skloněný nad ní a drží jí za čelist. Podívá se na něj a jako kdyby jí to probudilo, avšak její vnímaní je trochu rozostřené. Dívá se na něj a oči má vytřeštěné hrůzou, možná ji teď nedrží poněkud silně, možná to může vypadat, že ji v dalším okamžiku pustí, ale ne. Při jeho slovech zavrtí hlavou a vydechne vzduch z plic.* Prosím, prosím nedělej to. *Její hlas je zoufalý, nasáknutý obavami o její život a plný strachu. Teď už ví, že zemře nebo alespoň, že k tomu se Kai chystá. Po jeho slovech je to více, než jasné, ale ona si to uvědomila už v momentě, kdy se na ní podíval tím svým pohledem, který to přímo křičel. V další chvíli má už ruce obmotané okolo jejího krku, který ji začne svírat. Ruce ji ihned vystřelí k těm jeho a snaží se je od svého krku dostat pryč. Je to jako svěrák, který ji svírá hrdlo a tak i přívod kyslíku. Začne lapat dechu, snažíc se stále jeho ruce od svého krku odtrhnout. Její tělo se začne zmítat, když se snaží kopat nohama a nějak ho zasáhnout, ale on stojí tak, aby ho nemohla kopnout ani do velmi slabých partií. Podpatky od jejích kozaček se zadírají do podlahy, jako kdyby se snad každou chvíli měla zvednout. Prohýbá se v zádech, jak se snaží ho nějak od sebe dostat, jak se snaží získat si nějaký kyslík pro své plíce, který ho nutně potřebují.* Kaii. *Řekne přidušeným tónem a jeho oči ho přímo žalostně prosí, aby s tím přestal. Chce křičet, chce ho prosit, aby ušetřil její život, ale nic z toho nedovede. Oči se jí postupně začnou zalévat krví, jak jí je odepřen přívod kyslíku a nervy ji automaticky začnou pracovat, což způsobuje to, že se ještě více cuká a brání. Její plíce potřebují vzduch, potřebuje se nadechnout. Cítí, jak moc potřebuje kyslík a když se jí ho nedostává, tak pomalu, ale jistě začíná slábnout a hrozí ji smrt udušením. Takže takhle končí její život? Říká se, že v posledních minutách, že při smrti se vám objeví celý život, že je to jako záblesk a vy si vybavíte všechny vzpomínky, to, pro co jste žili. Ale není to pravda. Jediné na co dokáže myslet je to, že selhala. Ztratila naprosto celou svou rodinu a nebyla schopná pomoct Seanovi, nebyla tady pro něj, když ji potřeboval. Kieran umírá částečně kvůli ní a co udělala? Nic, jenom hledala v pitomých knížkách, spoléhala na Sophie, že mu pomůže, snažila se s Marcelem na něco přijít, ale co výsledek té práce? Nikde nebyl. A kde bylo její učení, její diplom? Ještě v nedohlednu. Nepomáhala lidem tak, jak chtěla, nikomu nepomohla změnit jeho život. Neudělala nic, jenom selhala a zklamala ostatní. A všechno, co měla v plánu udělat, co chtěla a po čem toužila shořelo stejně tak rychle, jako když zapálíte papír. A nezbylo po tom nic, vůbec nic. Jenom prach, který rozfoukal vítr a ztratil se v úplném zapomnění. Oči měla naprosto zalité krví a panenky se ji přetočily vzhůru. Stisk ruk, které držela ty Kaiovi povoloval a i její tělo začínalo povolovat. Ztrácela se ve smrti, která si pro ni přišla příliš brzo. A poslední na co dokázala myslet bylo čisté zoufalství z toho, že tady po ní nezbude nic, že nic pro své nejbližší neudělala. Víčka se jí zatřepotají, než je přivře. Noha, která byla ve skrčené poloze jí klesne na podlahu a ruce, které svíraly ty Kaiovi povolí úplně a sjedou od jeho ruk až podél těla na podlahu. Hlava ji spadne na stranu a život v ní naprosto vyhasl. A to poslední, co před smrtí viděla byl chladný pohled Kaie, nedokázala si vzpomenout ani na jednu šťastnou vzpomínku, na nic. Camille byla pryč. Jak lehké bylo zemřít a zároveň jak těžké.*

*Jedna jeho časť to chcela počuť, druhú to nezaujímalo, pretože sa ho to nijako netýkalo. Lenže by vážne neocenil, ak by sa to Camille stalo znovu, nech už ju zabil ktokoľvek a za čokoľvek, znovu ožije a ten niekto by s tým nemusel byť tak veľmi v poriadku. Jej vysvetlenie mu jeho slová len podložia. Teraz už aspoň vedel, že toho, kto ju zabil, nepoznal, alebo si aspoň nespomínal, žeby o ňom niekedy počul.  Len tak sa jej dostal do bytu, donútil ju urobiť, čo chcel a aj tak ju napokon zabil. Len to ukazovalo jej zraniteľnosť, niekto ako ona by v tomto chodiť nemal. Vlastniť veci, ktoré boli proti nadprirodzeným, mohla byť už sama o sebe nebezpečná hra a Camille sama musela vedieť, že na ňu nebola pripravená. Jej rodinné dedičstvo ju nakoniec zabilo a ak by na sebe nemala to kúzlo, tak by zostala jednoducho mŕtva a nič by to nevrátilo späť.  V inej situácií by sa nad jej poslednou poznámkou možno pousmial, ale teraz to vážne nedokázal, nedokázal byť pobavený, nedokázal v sebe vytvoriť nič pozitívne. Možno to bolo aj kvôli tomu, že tu nič také nebolo. Už viac žiadne šťastie, žiadny pocit nadradenia, žiadny pocit sily a neporaziteľnosti, to všetko zmizlo s kolíkom v jeho srdci a teraz tu už po tom nezostalo nič, len vyprahnutá púšť.  Jeho oči vyhľadajú tie jej, akoby ku svojím slovám potreboval dať ešte väčší dôraz.*  Si si vedomá toho, že to musíš niekomu povedať, keď sa vrátiš...*Pokrúti nad tým hlavou a mierne pootvorí pery.* Som si istý, že by ti Marcel pomohol. *Prenesie so skrytou výčitkou v hlase, než od nej na chvíľu odvráti pohľad a zameria svoju pozornosť na niečo iné, ako ju a niekoho, koho touto dobou považoval za zradcu. Áno, bol na zozname tých, s ktorými by sa po návrate vysporiadal, teraz to už vedel, mohol vidieť všetko, svoje najväčšia paranoje, ktoré sa nepotvrdili a miesta, ktoré si myslel, že sú v poriadku, ale boli priam zahalené nenávisťou, ktorá ho v prvé dni zožierala najviac. Keď si uvedomil, že jeho odťažitosť od nej nemala pri tomto výsledku žiadny význam, už nemôže inak, než sa nad tým pousmiať, aj keď trpko. Z tohto pohľadu mu všetko prišlo tak irelevantné a ironické, chovanie jeho sestry, aktivity jeho brata...Lenže on nebol celkom preč, bol ešte stále pri nich, aspoň zatiaľ a preto nenávidel ten pocit, nenávidel hlas svojho súrodenca, ktorý hovorí len o tom, že je mŕtvy, akoby to bolo všetko čím bol, čo zostalo. Jeho smrť, nebol snáď stále na druhej strane? Koniec koncov, každého zabilo niečo iné a na každého raz príde čas, teraz to už vedel. Vždy tu bola nejaká slabina, dokonca najmocnejšie stvorenia na zemi ju mali a priamo pod nosom, lenže nič z toho nevideli a on bol ten, kto na to doplatil. Ale už nikdy viac. Camillina slabina bola jej rodina, rovnako ako tá jeho, lenže zatiaľ čo jeho príčinou bol kolík z bieleho dubu, jej skladisko plné nie práve bezcenností. Prečo jej to jej strýko prezradil? Stále mohla odísť, ale vedel, že toto ju skôr pritiahlo, držalo ju to v tomto meste omnoho viac ako dovtedy smrť jej brata. Cítila sa, že tu má miesto, medzi nadprirodzenou komunitou, svoju vlastnú ľudskú časť, ktorá bola dôležitá pre ňu aj pre rodinu, ktorú mala reprezentovať. A ju to fascinovalo, zobrala si to na krk, na plecia a niesla to zo sebou, až kým sa nepopálila, lenže vedel, že ani to ju neodradí, ani to ako dopadol jej brat a ani to, ako najskôr dopadne, ak tu zotrvá a niekto sa o tom ich tajomstve dozvie, niekto, komu to nepatrí. Na chvíľu medzi nimi zavládne ticho, pričom si nemôže nevšimnúť Camillinu neprítomnosť, mal pocit, akoby jej pohľad zatienilo niečo iné, preto ho od neho musela odvrátiť. Vedel, na čo myslí, na rovnakú vec, ktorú si on prehrával snáď tisíckrát, než pochopil, aké je to márne, než pochopil, že si tým vytvára len ďalšiu svoju slabosť. Práve preto chce jej pozornosť znovu upriamiť k sebe, kvôli čomu jej pevne zovrie rameno a doslova si tak jej pohľad vynúti.  Svojou tvárou sa priblíži k tej jej, keď Camille pootvorí pery, doslova môže cítiť jej dych. Vedel, že jej skôr či neskôr musí niečo povedať, boli tu veci, bolo tu toľko vecí, ktoré by potreboval dostať späť, lenže len málo tých, ktoré mohol naozaj odkázať. A tak aj nakoniec urobí, bola to len jedna veta, veta, ktorá by im to mala pripomenúť, mierne podfarbená, mierne trpká, avšak pravdivá. Vie, že ona im to povie, vie, že na ňu sa môže spoľahnúť, videl jej to v očiach, a to bola po dlhšom čase jedna z vecí, ktorá mu dala aspoň krátke zmierenie, krátky pokoj v jeho vnútri. Na druhú stranu mal pocit, akoby ju tým aj z časti zaskočil, bolo to preňho tak netypické? Bol snáď mŕtvy, žiadne merítka jeho typickosti tu už neboli, nie v tomto svete, tu ich nepotreboval. Bol sám, nebol tu nikto nad kým by sa potreboval držať, maximálne tak sám nad sebou. Letmo si prejde jazykom po perách, než svoju ruku začne z jej ramena pomaly spúšťať. Práve teraz nikto z nich nič nehovoril. Jej výraz mu prišiel poniekiaľ zvláštny, akoby s niečím bojovala, akoby bol priamo v nej nejaký rozkol, ktorý jej nemohol dať pokoj. Práve preto k nej natiahne ruku, nakoľko bol už najvyšší čas ísť po jej telo, najvyšší čas na to, aby sa vrátila späť. V sekunde, kedy si myslí, že sa ho dotkne, sa však jej ruka zarazí, ona sa zarazí. Najskôr nechápe, nevie, si vysvetliť, čo sa deje, úsmev na jej tvári predtým svedčil o niečom inom, rozmyslela si to? Chcela ich cesty rozviesť a ísť tam sama, pretože mu nechcela prezradiť, kde sa skladisko nachádza? Bol predsa mŕtvy, bolo jedno, či to vedel, alebo nie. Už-už otvára ústa, aby jej niečo povedal, lenže ona ho predbehne. Pootvorené ústa sa mu hneď na to znovu spoja pevne k sebe, pričom na sucho prehltne a zadíva sa jej do očí rovnako ako ona jemu.* Ja viem, že áno. *Prenesie napokon tichým hlasom, než nakloní tvárou mierne do strany. Ten zvláštny výraz sa jej tam usadzoval stále viac a viac. Jeho ruka však stále zostane natiahnutá k nej, nehodlá ju spúšťať. Nakoniec sa jej jazyk predsa len rozviaže, to čo však povie nebolo dvakrát potešujúce. Nie, jej strýka skoro nepoznal, videl ho len párkrát na stretnutiach frakcií, ale bol si istý, že to bol dobrý človek, rovnako ako ona. Nezaslúžil si smrť, aj keď to ním netrhalo, pre Camille mohla byť smrť ďalšieho člena rodiny výrazne poznačujúca. Pretože ak sa k rodinnému dedičstvu neupla už dostatočne doteraz, po smrti Kierana to zostane celkom na nej, zanechá jej to po sebe, nie bohatstvo ale nebezpečie, ktoré sa s tým nesie. Áno, chápal ju, jej myšlienky si dokázal vyložiť po svojom už pri druhej vete, vedel, kam tým mieri. Najskôr len mlčal, chcel ju nechať dohovoriť, videl, žeby nebolo vhodné jej do toho skákať, prerušovať ju.* Tvojho strýka je mi ľúto, ale Camille...*Pokrúti nad tým hlavou.* Ja som mŕtvy, zatiaľ čo ty žiješ a posledné, čo by som teraz robil, je pomáhať ti nájsť tvoje telo, ak by som nevedel, že je to správne. *Na chvíľu sa pozrie niekam do plafónu, pričom kývne hlavou.* Chcel by som sa vrátiť viac ako čokoľvek, a priviesť nepriateľov, ktorí si myslia, že som sa stratil niekde v pekle na toto miesto. *Zastane očami nakoniec znovu na tých jej, pričom posledné slová prenesie až priveľmi chladne.* Máš šťastie, že medzi nich nepatríš. *Dodá nakoniec, než Camille konečne položí svoju ruku do tej jeho, pričom jej mierne opätuje stisk a po jej poznámke smerom k miestu, kde sa musia dostať, s ňou vyrazí priamo do bytu jej strýka. Vietor, ktorý razil v tej štvrti sa akurát nápadne zväčšoval, akoby mal snáď problém s tým, žeby mal niekto odísť, žeby mala druhá strana niekoho pustiť späť k živým.  Zastaví sa až tesne pred vchodovými dvermi, pričom sa ohliadne pohľadom smerom po ulici, k niečomu sa opäť schyľovalo, už teraz vedel, že ako náhle Camille nájde jej telo, bude musieť čo najrýchlejšie vypadnúť. Po tom, čo konečne vojdú do bytu jej strýka, mu pohľad v okamihu skríži regál, ktorý sa najskôr zrútil s celým svojím nákladom aj váhou k zemi. Následne očami prejde celú miestnosť, bolo tu množstvo predmetov, ktoré v živote nevidel, aj keď v tejto chvíli ho viac ako všetky tie veci na poličkách, zaujímalo telo, ktoré ležalo na zemi pár metrov od steny. Zostane stáť na mieste, pričom svoju tvár otočí priamo k tej jej. Zatiaľ čo jej telo nejavilo žiadnu známku života, jej duch stál priamo vedľa neho. Až nejakú dobu po nej, nakoniec obíde spadnuté poličky, pričom na niekoľko sekúnd zastane a hľadí jej na zohnutý chrbát. Len tak tam kľačala a hľadela priamo na svoju vlastnú tvár, väčšina smrteľníkov niečo také nezažije nikdy, aspoň nie tak, aby sa potom mohla do svojho tela vrátiť späť. Pomaly vydýchne a už bez ďalšieho zdráhania prejde priamo ku nej, pričom si kľakne presne z opačnej strany na chvíľu zahľadený k jej nehybnej tvári.* Za ten krátky čas som si niečo uvedomil...*Začne potichu.* Nikdy sa nevzdávaš tak ľahko. *Pokrúti letmo hlavou, pričom na niekoľko sekúnd od nej odvráti svoj pohľad.* Ale občas sa človek niečoho nemusí vzdať, musí to len nechať ísť. *Určite vedela, čo tým myslel, pretože si bol istý, že za svojho strýka bude bojovať do jeho posledného dychu, ona však musela vedieť, že to bude zbytočne predlžovať, zbytočne ho nechá v bolesti, keď aj tak nakoniec príde nevyhnutné. Mierne zovrie čeľusť, než ju začne postupne uvoľňovať.* Vieš, čo musíš urobiť...*Prenesie bez nejakého tónu, pričom jej zostane hľadieť uprene do očí, akoby sa uisťoval, že vie, že sa musí svojho tela dotknúť. Kútik jeho úst sa možno trochu trpko podvihne dohora. Ten moment mohol trvať nanajvíš niekoľko sekúnd, ale preňho to boli teraz dlhé minúty, pretože si to chcel zapamätať, chcel tu vidieť tú nádej, ktorú predtým tak pochoval.* Dovidenia, Camille...*Drvivý vietor narazí zvonka do stien, ale on ho môže cítiť na koži. A jej duch bol preč, pre ňu to všetko zmizlo.*

*Samozřejmě, že si byla vědomá toho, že to někomu bude muset říct. Jenom si nebyla jistá, že o tom bude chtít příliš mluvit. Vysvětlovat všechno, co se stalo a že je nakonec v pořádku. tvrdit, že se o sebe dokáže postarat sama by nemělo žádný smysl, protože to by mělo stejný efekt jako kdyby řekla, že umí létat. Bylo by to velmi směšné, jelikož právě teď se ukázalo, jak moc lehké je ji zabít. Musela se zamyslet nad tím, komu přesně o tom poví. Vlastně se ani nemusí příliš zamýšlet, protože Klaus hned navrhne někoho, komu by o tom určitě pověděla. Zadívá se mu do očí a nelze přeslechnout trpkost v jeho hlase, když se zmiňuje o Marcelovi. Chtěla mu na to toho říct, co se týkalo Marcela, ale věděla, že na to není teď čas a rozhodně to není téma o kterém by se chtěl Klaus právě teď bavit. Věděla o jejich komplikovaném vztahu, tedy věděla o tom hlavně z Marcelové pozice. Za tu dobu, co teď spolu strávili si toho mohli říct hodně a rozhodně neseděli jenom po celou dobu při knihách. Nakonec od toho všeho, co se ji právě honí hlavou ohledně komplikovanosti jejich vztahu opustí. Přikývne souhlasně hlavou, že o tom někomu řekne a jeden z nich bude právě Marcel.* Řeknu o tom někomu hned, co se vrátím. *Vlastně přemýšlela, že za jako úplně prvním člověkem půjde za Sophie. Byla to přeci čarodějka a měla by o tom vědět, taky by měla vědět o tom, že se někdo snaží hledat nějaký čarodějnický předmět. V závěru tedy měla o první osobě velice jasno. Bude to teď pro ni všechno velmi stresující. Nebude vědět, co se může stát potom. Do jejího bytu se může jen tak někdo dostat, může tam přijít kdykoliv. Bude chodit po ulici a nebude vědět, zda nějaká osoba, která okolo ní projde neví toho víc o ní, než ona o něm. Z celého soustředění ji vytrhne až jeho ruka, kterou ucítí na svém rameni. Pokud chtěl její pozornost přilákat na sebe, tak se mu to rozhodně povedlo. Byl u ní tak blízko, že kdyby byli oba naživu a stále tak při sobě, asi by jí to částečně rozptylovalo. Přeci jenom se mezi nimi toho jednou odehrálo více, než by čekali. Ale dnes to tak nebylo. Dnes byla ráda, že ho může alespoň na chvíli vidět, že ji pomáhá najít její tělo a poprvé ji od sebe neodhání. Ale to je to tím, že spolu stojí tady. Nemá už sebemenší potřebu něco takového dělat. Ať si to chtěla přiznat nebo ne, tak Klaus byl pryč a bude pryč až se vrátí. A z tohoto zbude jenom vzpomínka něco jako sen, který se nikdy nestal a přitom to byla skutečnost. Promluví na něj a poté se na několik sekund odmlčí. Nechá mu prostor na to, zda se bude chtít vyjádřit. Jakmile se zmíní o tom, aby předala vzkaz jeho rodině stane se to pro ní jednou z největších priorit, které bude muset při svém návratu udělat. Nechá ho mluvit dál a jeho další slova ji nejenom zaskočí, ale i díky nim si uvědomí jednu věc se kterou se mu potom svěří a vlastně nejenom s ní, ale celkově se svými pocity a s tím, co bude následovat, co bude až se vrátí. Netuší proč, ale měla potřebu mu říct o Kieranovi ačkoliv jeho to nemuselo vlastně vůbec zajímat a obzvlášť, když byl tady.Jeho slova ji značně potěší, když se zmíní o hledání jejího těla a že mu to připadá správné. Na jednu stranu to vypadalo, že se o ní vůbec nezajímal, prostě to byl jenom pouhý člověk, který se mu připletl do cesty a na druhou stranu to vypadalo, že nějaká starost o její osobu tam byla. Odlepí rty od sebe, chce něco říct, ale on na to hned pokračuje. Při těch slovech semkne rty zase k sobě a její výraz ve tváři je momentálně neutrální, ale u ní to stále působí mile. Jeho poslední slova však není nic, co by ji pohladilo na duši. ironií trochu bylo, že právě její duše byla tady. Nemyslí si, že by si snad někdy zasloužila být na jeho listině těch, které by chtěl zabít, protože mu nikdy k tomu nedala důvod. Ale možná právě ani nemusela, zřejmě se s tím důvod narodila. Byla člověk, to byl důvod. Pro něj někdo naprosto bezcenný. A přitom i on sám byl člověk, než z něj byl vytvořen hybrid. raději na to rychle zapomene a nenechá se unášet myšlenkami k tomuto tématu. Nadechne se zhluboka.* V pomstě nenajdeš opravdový mír, Klausi. Zapomněl jsi vidět všechny dobré věci, které život přináší. A toho si nevšímám teď, toho jsem si všimla už dávno předtím. Všechno se to opakuje v tvém životě stále dokola a dokola. Tebe chce někdo zabít, ty chceš někoho zabít, pořád je to jenom o pomstě. Ty jsi ale architektem tvého neštěstí. Kdyby ses jednoho dne vrátil, nech lidi ať ti ukáži i to, co je lepší, než jenom pomsta. *Nestál o její psychologické poznatky, ani o její terapeutické řeči. Rozhodně nestál o nic z toho, co právě řekla, tohle věděla jistě. Ale ona mu to musela říct a kdy jindy by měla příležitost, než právě teď? Možná bylo pozdě, možná to bylo zcela zbytečné, ale jednoho dne by se mohl vrátit. A to už by třeba ona na světě vůbec nebyla, možná by si jednou mohl vzpomenout na její slova. Teď už nemá na nic čekat a nechce to všechno zdržovat. Vloží svou dlaň do té jeho a musí prostě cítit ten stisk, který ji opětoval. Opět se přemístili upíří rychlostí k bytu jejího strýce. Než však vešla dovnitř, nemohla pocítit znovu ten silný nápor větru, který přišel a který byl ještě silnější, než předtím. Všechno nasvědčovalo tomu, že tohle místo brzy zanikne a ona měla největší obavy, že s ním zanikne i Klaus a nikdo nebude vědět, kde se potom nachází, co se vlastně stalo. vyslovit to nahlas však bylo zcela zbytečné. Vítr byl tak chladný, že v normálním světě by jí to štípalo i v morku kostí. nepozastavuje se nad tím dlouho a vejde do bytu svého strýce a hned na to do tajného skladiště, které tam bylo ukryté. V tu chvíli se zarazí a zůstane stát na místě. To, co vidí v ní vyvolává vzpomínky na celou tu událost. Regál, který nestál na svém místě, ale byl spadený k zemi, věci rozházané okolo. Měla strach se podívat do strany, měla obavy z toho, že uvidí sebe samu, jak leží na zemi. Ale udělá to, protože ví, že musí. Hlavou pohne do strany k místu, kde věděla, že je její tělo a kde jí to tak neskutečně táhlo. Byla tak blízko, tak blízko svému tělu a mohla být ještě blíž. Jediné, co musela udělat bylo se ho dotknout. Jakmile spatří své tělo, tak má pocit, že oči se ji zalily slzami, pokud to bylo na tomto místě vůbec možné. Postoupí o krok, dva blíže a dřepne si ke svému tělu. Dívala se sama sobě do tváře ve které nebylo nic, žádný život. oči měla zavřené, mezi rty měla jenom malou škvíru. Před obličej ji spadal nějaký ten pramínek vlasů a její tělo bylo zkroucené v posledním pohybu, který byla schopná udělat. Byl to ten nejhorší pohled, který kdy zažila a nedokáže popsat, co právě teď všechno cítila. Vědět, že se nevrátí nazpět, tak by asi neudržela ty slzy v očích, tak by jí to připadalo, že se z pohledu na své mrtvé tělo zblázní. Ale mohla se ho dotknout, mohla se vrátit a tak strašně moc jí to nutilo se ho dotknout právě teď. Povšimne si, že Klaus najednou klečí naproti ní a když promluví, tak pozvedne zrak, aby se mu ještě na chvíli podívala do tváře, než zmizí úplně. Jeho slova byli potěšující, dokonce ji to přinutilo se nad tím na chvíli pousmát, i když před ní stále leželo její tělo zcela nehybné. Věděla o čem přesně to mluvil, ale bylo to pro ni příliš těžké slyšet. Vzdát se Kierana, nechat ho jít bude pro ni tím nejhorším rozhodnutím, které bude muset udělat. Věděla, že měl pravdu, věděla, že to tak bude muset být, i když si to připustit nechtěla. Neměla by ho potom nechávat v trápení, neměla by mu dovolit, aby se stali takové věci, které nastaly u Seana. Poté jenom přikývne na důkaz, že moc dobře ví, co má udělat, až se probudí ve svém těle. Pozvedne koutek úst a dívá se na něj upřeně, možná už naposledy.* Děkuji, Klausi. Děkuji za pomoc.* Natáhne ruku ke svému tělu a už se ho skoro dotýká, když se až teď naposledy zadívá do jeho očí.* Sbohem, Klausi. *Pronese tichým tónem a ve chvíli, kdy se zvedne vítr, kdy se zdá, že druhá strana už úplně zaniká, tak se dotkne své ruky a v tu chvíli ji to vtáhne nazpět a všechno to zmizí. Po tom hluku najednou nastane ohromující ticho. trvá to několik sekund, minut nebo snad hodin? O tom už neměla ponětí, tohle už nevěděla. Zase je spojená se svým tělem, znovu je tam, kam patří. Zdá se ale, že se Camille neprobere, že je vážně definitivní konec, když v tu chvíli otevře oči a začne zprudka dýchat, jako kdyby potřebovala do plic nasát všechen vzduch na zemi. Její hruď se zvedá v nepravidelném intervalu, prakticky ihned se obrátí ze zad na břicho a začne vykašlávat. Ruka ji vystřelí ke krku a cítí, že ho má ještě pohmožděný od ruk, které ji uškrtily. Byla nazpět, byla zase tady a mohla dýchat. Dívala se směrem k dřevěné podlaze a vzpomínala na všechno, co se odehrálo na druhé straně. Musela dodržet to, co slíbila, musela to udělat hned. Proto co nejrychleji vstane ze země a ani se nerozhlíží okolo, nemá na to čas, nechce. Tohle místo už ji navždy bude děsit jen tím, že tady zemřela, ale ví, že časem se přes to přenese. Obešla spadnutý regál a nechala to tam tak, jak to bylo. Jakmile zamíří ke dveřím, tak se ještě zastaví u okna a zjistí, že už je večer. To byla mimo sebe tak dlouho? Celý jeden den strávila na druhé straně a přitom to bylo jako pár hodin. Promne si obličej a nemůže zabránit tomu, že se jí třesou ruky. Stále je ze všeho šokovaná a vyvedená z míry. Přijde k zrcadlu, které tam bylo zavěšené a naskytne se jí pohled na něco děsivého. Její oči, její oči byly ještě zarudnuté od toho, jak se jí nedostával přívod kyslíku. Vypadala děsivě, tedy pro ni to bylo hodně děsivé. Raději pohled rychle odvrátí a opustí byt. S hlavou sklopenou k zemi, aby jí nikdo neviděl do tváře vyrazí k bytu Sophie.*

*Dnes ráno vstane velmi brzy. Ihned si udělá pořádnou snídani u které stráví nějakou tu chvíli. Na dnešní den nemá naplánováno učení, ale vymalování Kieranova bytu společně s Elijahem. Jelikož tráví teď všechen čas u knížek, tak potřebuje i nějaké to malé rozptýlení. Už teď má hlavu jako balón ze všeho toho učiva a alespoň na chvíli bude myslet na něco jiného, dělat něco jiného a hlavně bude i v příjemné společnosti. Co se týče vztahu s Elijahem, tak je na velmi dobré a vlastně přátelské úrovni. Začali spolu jako terapeut a pacient, ale díky společně strávenému času to přerostlo v pěkné přátelství. Před tím vším byli spíše známí, jelikož se vídali jen z čisté náhody. Možná i to, že tráví teď více času v Abattoir z nich udělalo opravdové přátelé. Jejich terapie dá se říci, že je už u konce, ale i tak ho požádala o další pomoc v bytě, i když si nemyslí, že to vůbec musela udělat, jelikož když Elijah něco začne, tak to chce dokončit. A tohle už dokázala poznat díky jejich společně strávenému času, kterého rozhodně nebylo málo. Co se týče zkoušek, tak ty jí klepou už na dveře a ještě doteď nestihla dodělat všechny pozvánky na předávání diplomu. Jistě mohla by to všem oznámit, ale s pozvánkami to bude přeci jenom noblesnější, ne? Akorát má obavy, že svůj seznam bude muset o něco poupravit. Předtím v tom měla jasno – Klaus, Elijah, Sophie, Genevieve, Marcel, Kai a Davina. Jenomže teď je všechno jinak. Kai a Davina jsou ve vězeňském světě a opravdu doufá, že se oba vrátí do doby, než udělá zkoušky, ale jistá si tím být nemůže. A taky si nemůže být jistá tím, jak moc se Kai po tom všem změní. A Marcel? Bohužel jejich vztah je momentálně v naprostých troskách a užírá jí to, jen neví, jak něco takového napravit, vlastně to ani není v jejich silách. Vyjádřil se naposledy jasně a nehodlá na tom nic měnit, když ani on nemá žádnou snahu. Vypadá to, že z celého seznamu nakonec zbudou jen Klaus, Elijah, Sophie a Genevieve. Možná by ještě mohla přidat i Kola, vlastně to není jako špatný nápad. Po snídani se převleče do pracovní oblečení, což tvoří – obyčejné triko s krátkým rukávem a legíny. Přeci jen půjde přes město a nechce se jí zrovna jít v teplákových kalhotech. Z lednice ještě vytáhne malý karton s pivama, které jim koupila spíše na odpoledne. Jistě se jim to bude hodit, tedy neví, jak Elijah, ale jí rozhodně ano. Vezme si všechny potřebné věci a poté opustí byt.

Cestou do Kieranova bytu ještě napíše sms Elijahovi, že ho bude čekat už v bytě Kierana. Pravděpodobně mu vůbec nemusí připomínat, že dnes spolu mají vymalovat byt, ale nedá jí to a přesto mu napíše. Zanedlouho se objeví u panelového domu a tak vytáhne z kabelky klíče a vystoupá po schodech až do posledního patra. Zastrčí klíče do klíčové dírky a odemkne, přičemž hned vstoupí. Nechá dveře mírně pootevřené, jelikož věří, že se Elijah brzo objeví. On rozhodně není nedochvilný a navíc má tu super schopnost zvanou upíří rychlost, takže jistě tady bude co nevidět. Byt je vlastně prázdný až na lednici v rohu místnosti. Nechala jí tam už jenom proto, že tady předtím strávila hodně času a uchovávala si tam pití a nebo potraviny. A ve vymalování jim to rozhodně překážet nebude. Poté už jsou tam jen další věci, které jsou nezbytně nutné k vymalování jako například barvy, žebřík, štětce, lepící páska apod. Odloží karton s pivem do lednice a vytáhne si z kabelky gumičku. Hned na to si sváže vlasy do culíku, aby jí nepřekážely v práci a poté jde otevřít pár oken. Dá se říci, že se na to i těší. A hlavně se těší na to až uvidí Elijaha opět bez obleku, protože věřte tomu nebo ne, tak vás to nikdy neomrzí. Zná ho převážně jen s obleky a pokaždé je to pro ni neobvyklé, když má na sobě obyčejné oblečení a nebo něco pracovnějšího. Aby se mohli dát hned do práce, tak už se teď vrhne na rozmístěný novin po celém bytě. Přeci jenom nechce poškodit podlahu, kterou nechala udělat taky novou. Vezme tedy několik novin a začne je rozmisťovat po bytě.*

*Dnešní den má na programu trochu odlišné věci, než v poslední době. Z toho předstírání, že je na straně Esther a snaží se dát rodinu zase dohromady je občas psychicky unavený, vyčerpaný. Nedává to, ale nikdy najevo, jen když je sám ve svém pokoji a přemýšlí nad dalšími kroky, které bude třeba ještě provést k tomu, aby se matky definitivně a jednou pro vždy zbavili.
I proto uvítá, když se s Camille domluvili, že budou dnes malovat Kieranův byt. Je to změna, za kterou je rád, protože tak na chvíli přijde na jiné myšlenky a trávit čas ve společnosti Cami je pro něj příjemné a osvěžující.
Ráno vstane a přichystá se. Místo jeho typického oděvu, kterým bývají obleky dnes na sebe může obléct něco jiného. Bílé tričko s krátkým rukávem, šedivé kalhoty a černou bundu. Cestou ven se zastaví v kuchyni, kde si dá svou dnešní porci krve. Než opustí sídlo, dostane zprávu od Cami. Zjistí z ní, že na něj bude čekat přímo na místě. S odpovědí se neobtěžuje, stejně se za chvíli uvidí. Vydá se tam pěšky. Chce si protáhnout nohy. Po cestě si koupí černou kávu. Pár vteřin u stánku přemítá. Nakonec vezme i latté pro Cami. Zastaví se ještě v pekárně, kde vezme nějaké koblihy a donuty, které jim určitě přijdou k chuti.
Pak už zamíří na adresu, kde Kieran bydlel. Netrvá mu to příliš dlouho, neboť se nezdržuje. Vejde nejprve do domu a po schodech vystoupá až k bytu. Zpozorní a podezíravě si okamžik měří pootevřené dveře do bytu. Je zkrátka opatrný, protože v tomhle městě si nikdy nemůže být jistý tím, co vidí. Dojde potichu až ke dveřím. Pozorně naslouchá. Zevnitř k němu dolehne šustění novin a určitě slyší i Camiiny tiché kroky. Uklidní se, protože si je jistý, že za těmi otevřenými dveřmi není nic zlého. Nejprve krátce zaklepe, aby jí na sebe upozornil a hned na to je otevře, vejde dovnitř a zase za sebou zavře. Vydá se po zvuku, kde by měla Cami být. Najde ji v pokoji, jak všude rozkládá novinové papíry. Pár setin sekundy to docela pobaveně sleduje.* Přeji ti dobré ráno, Camille. *Pozdraví ji hned na to. Vstoupí do pokoje. Všimne si lednice a zamíří k ní. Kelímky s kávou a krabici s koblihami postaví nahoru.* Vzal jsem něco na posilnění a kávu. *Kývne hlavou k vrchu lednice. při tom si sundá bundu, kterou pověsí na kliku jednoho z otevřených oken.* Já jsem připravený. Můžeme začít. *Oznámí jí to, jako hotovou věc. Po té přejde k rohu místnosti, kde jsou připravené barvy. Pomohl by Cami s rozmisťováním novin, ale má to už téměř hotové, takže se jde podívat na barvy.* Jakou máš představu? *Ohlédne se za sebe do místnosti, kde se zrovna nachází. Už se o tom bavili během předchozích setkání. Chce se, ale ujistit, že si to mezitím nerozmyslela nebo nezměnila názor. Začne pomalu rozdělávat plechovky s barvou, aby pak mohl začít míchat ty správné odstíny.*

*Skládá jedny noviny za druhými a vzhledem k šustění, které doléhá k její uším nemůže zpozornit kroky, které vedou k bytu. Možná není právě nejlepší nápad nechat pootevřené dveře, ale na druhou stranu nemá strach z toho, že by se mohlo něco stát. Nemyslí si, že právě ji by teď hrozilo nějaké nebezpečí, jelikož předpokládá, že to největší už má za sebou – což se týkalo její rodiny. Otec Kaie by ji měl už nechat klid, ne? A Kai pro ní už taktéž nebyl hrozbou, ale především ani nebyl ve městě. Avšak zaklepání už může zaslechnout a proto nechá veškeré práce a ihned se za sebe ohlédne. Na rtech se jí objeví široký úsměv a nezapomene ani Elijaha pořádně sjet pohledem. Ne, zkrátka se jí ten pohled na něj, když není v obleku neomrzí. Nechá noviny novinami a položí si ruce na stehna, přičemž se trochu zapře a začne se zvedat ze země. Udělá jen pár kroků a už se ocitne v blízkosti Elijaha, který pokládá občerstvení a i kávu na lednici. Nakloní hlavu mírně do strany a založí si ruce na hrudi.* Dobré ráno i tobě. *Pozdraví ho příjemným hlasem. Začíná si i u něj pomalu zvykat na to, že ji oslovuje Camille, stejně tak jako jeho bratr. Opravdu tohle stupidní jméno přímo nenávidí, ale od nich dvou jí to ani nějak zvlášť nevadí a nebo si už spíše na to zvykla. Naštěstí všichni ostatní preferují spíše „Cami“ za což je jim vděčná. Je to o něco více snesitelnější, než celé jméno.* Vlastně jsem myslela na to samé. *Naráží na to malé „občerstvení“ a otevře lednici, přičemž poukáže na pár piv. Tvář ji zdobí široký úsměv a máchnutím ruky zase lednici zavře.* Akorát to obsahuje malé množství alkoholu. *Uchechtne se nad svými slovy a poté uchopí do ruky kávu, kterou jí přinesl, přičemž zkontroluje její obsah. Opět se nad tím musí usmát a podívá se na něj.* Pamatuješ si, že piju latté. Jak pozorné. *Zadělá zase víčko od kávy a napije se. Kelímek si však nechává v ruce a nevypadá to, že by měla v plánu ho odložit. Přikývne na jeho slova a rukou ve které drží kelímek poukáže na jeho osobu, než zpětně stáhne ruku k tělu.* To vidím. A musím říct, že pokaždé, co tě vidím v normálním oblečení mi to přijde jako poprvé. *Nedokáže se zkrátka nad tím neusmívat. Možná si z něj i tak trochu utahuje, ale rozhodně ne ve špatném smyslu. Určitě mnoho lidí nemá tu možnost ho vidět právě takhle. Ale ona? Zdá se, že bude patřit mezi ty VIP osoby. Navíc působí elegantně i takhle, ale který z Mikaelsonů ne, že ano? Pozoruje ho, když přechází k barvám a taktéž se porozhlédne po místnosti, jen co se ji zeptá na její představu. Nadechne se zhluboka a poukáže na jednu zeď.* Tuhle bych chtěla světle zelenou, která je…*Teď pro změnu ukáže na jeden kýbl s barvou.*...támhle. A tady tu zeď. *Poukáže naproti té předchozí.* Tu bych chtěla zase světle hnědou. *Pousměje se a konečně se podívá i jemu do tváře.* Neměj obavy, nejsou to škaredé barvy. Nechala jsem si poradit a viděla jsem na internetu pár obrázků, jak to už někdo měl a vypadalo to dobře. *Pousměje se na něj.* A tyhle zdi...*Ukáže zase na další, přičemž se i napije.* Taky tak. To bude obývák. *Povzdychne si a otočí se směrem, kde předtím byl schovaný sklad, ale nechala to vybourat a opravit. Takže teď má v plánu z toho udělat ložnici.* A u ložnice si stále nejsem jistá, co tam dát. Máš nějakou představu? *Povytáhne obočí a znovu se na něj podívá s úsměvem. Ten malý kuchyňský koutek nijak neřeší, protože to nechá obložit kachličkami a stejně tak i s koupelnou si nedělá starosti. Není to příliš velký byt, ale o to méně práce alespoň budou mít. Nejhorší už mají za sebou a to bylo vystěhování.* Ou...a ještě něco. *Přijde k lepící pásce, kterou vezme do ruky a mírně ji pozvedne nahoru, jako kdyby snad na ni chtěla poukázat.* Chci taky oblepit rohy. Nechci, aby ta barva byla až přímo do rohů, ale aby tam byla od nich tak nějak dvou centimetrová vzdálenost. *Začne ukazovat lepící páskou na jednu stěnu, aby mu to přiblížila. Možná už ví o čem mluví, ale tak či tak mu to chce říci.*

*Když ho Cami přivítá se širokým úsměvem, který je pro ní z jeho pohledu už typický, s pobaveným výrazem se dívá, jak si ho prohlíží. Pozvedne nepatrně obočí, jako by od ní čekal nějaký komentář a předpokládá, že to bude něco vtipného. Nestane se tak, ale nějak se nevzdává naděje, že se stejně později dočká. Odnese občerstvení na lednici, kam ho postaví a pak si sundá bundu. Sleduje Cami, když za ním přijde k ledničce a otevře ji. Koukne na pár sklenic s pivem, které jsou uvnitř. S pousmáním pokývá hlavou.* Nic s čím bychom si neporadili. *Otočí k ní hlavu, když komentuje skutečnost, že je v pivě alkohol. V hlase i pohledu nelze přehlédnout, že se tím dobře baví. Sleduje Camille, jak si bere kelímek se svým latté a dívá dovnitř. Pousměje se po její poznámce, ale tváří se, že je to samozřejmost. Je už docela natěšený na to, že se bude chvíli zabývat něčím jiným, než rodinnými problémy a přetvářkou. Oznámí proto s nadšením, že je připravený pustit se do malování. Vydá se do rohu místnosti, kde jsou připravené barvy. Po Camiiné poznámce se na chvilku zastaví a otočí se k ní. Zavrtí krátce hlavou, ale vypadá pobaveně. Roztáhne rty do úsměvu, ale nějak ho nenapadne žádný vhodný komentář, takže se zase otočí a dojde k barvám, které začne otevírat a zkoumat je. Během toho se Cami ptá na její představy o malování. Jakmile se rozpovídá, tak k ní od barev vzhlédne. Vypadá soustředěně, i když se celou dobu tváří uvolněně s nadhledem. Sleduje ji, jak ukazuje na jednotlivé stěny a poslouchá, jakou barvu by, kde chtěla. Občas přikývne, že ji chápe a ukládá si vše do paměti. Podle její představy má pocit, že obývací pokoj bude vypadat moc dobře.* Tvé návrhy na vymalování obývacího pokoje zní dobře. *Pochválí jí to. Zvedne se do stoje a poslechne si její dotaz na to, jaká by měla být ložnice.* Mělo by to být něco příjemného, uklidňujícího. *Přemýšlí nahlas. Přejde ke dveřím vedoucím do ložnice. Zůstane na prahu a prohlíží si místnost.* Modrá, zelená, možná fialová, béžová... *Začne jmenovat barvy, kterého napadnou mezi prvními, když si místo prohlíží.* Jakou barvu, barvy máš ráda? *Otočí se ve dveřích k ní a tázavě na ni koukne. Přejde pak k ní, zatímco mu popisuje, oblepování rohů. Přikývne, že rozumí. Vezme si od ní lepící pásku a přejde k jednomu z rohů pokoje. Začne ji odmotávat a lepit na stěnu v rohu. Jde mu to dobře od ruky. Když se dostane výše, dojde si pro žebřík, a zbytek dolepí z něj. Jakmile oblepí jeden z rohu, přejde k dalšímu. Trochu se do toho zabere, ale stále pamatuje na příjemnou společnost, ve které se nachází.* Jak se ti teď daří? *Zajímá se během lepení. Občas se na ni se zájmem koukne. Ví, že se teď připravuje na zkoušky. Také ví něco málo o tom, co potkalo Davinu a Kaie. Sophie mu o tom řekla, když za ní byl. Camille je tady vždycky, ochotná pomoct, když někdo potřebuje. Jemu samotnému také dokázala pomoci. Je pro něj samozřejmostí si ji, alespoň poslechnout, pokud to chce nebo potřebuje. Také si často povídají o rodině. Potom, co se dostal z nejhoršího během jejich setkávání konečně mohl splnit svůj slib, který jí dal, při prvním setkání a povídal ji o jejich minulosti. Probírají i jeho sourozence. Nejčastěji Klause. Aby předešel problémům, nemohl ani jí povědět, že se s bratrem smířili, a že s ním hovořil. Cami je ovšem velmi vnímavá, a tak si je jistý, že na něm tu změnu musela poznat. To napětí a obavy z něj zkrátka opadly a on se to nesnažil zakrývat, jen o tom nemluvil. O Hayley jí zase pověděl bez okolků. Nemá potřebu tajit nikomu nic, co neohrozí jeho úmysly s matkou a Finnem. Dojde k druhému rohu a dá se do jeho oblepování.*

*Ani když zahlédne jeho pozvednuté obočí, tak žádnou poznámku neřekne. Ne, že by neměla nic vhodného na jazyku, ale místo toho ho raději na oplátku pozdraví. Věří však, že se naskytne více příležitostí, kdy bude moct okomentovat jeho neobvyklý vzhled. Ale dělala to tolikrát už předtím, že snad nepovažuje ani za potřebné to dělat znovu. Pozoruje ho s úsměvem a udělá pár kroků k lednici, kterou otevře a on tak může vidět nabídku piv, které pořídila. Ani netuší, zda je bude chtít Elijah pít nebo ne. Rozhodně je ten typ, co si dá raději sklenici červeného vína a nebo nějaký ten lepší alkohol jako je třeba bourbon nebo whiskey. Ale možná nemá ani problém s pivem. I když ona sama na to nevypadá, tak má pivo ráda a občas si ho otevře jen tak, když na něj dostane chuť. Musí se uchechtnout při jeho poznámce, ale nadále to nijak nekomentuje a lednici zase zavře. Uchopí do pravé ruky kelímek s latté a zkontroluje jeho obsah. Velmi ji těší fakt, že si dokázal zapamatovat, kterou kávu vlastně pije. Je to milá pozornost a i když jemu se to může zdát automatické, tak pro ni je to potěšující. Úplně mu za to zapomene poděkovat, ale na druhou stranu si nemyslí, že by to bylo vůbec potřeba. Není to poprvé, co se setkali a jeden z nich a nebo dokonce oba něco přinesli. Přeci jenom jejich společný čas se táhl do hodin a to obzvlášť, když měli práci tady na bytě. Přejde k němu zase o něco blíže a to už se jejich diskuze přesune k tomu, proč jsou vlastně tady. V hlavě má nápad, jak by to mohlo vypadat a líbí se jí to. Jenom doufá, aby to vůbec dopadlo tak, jak si představuje. Nepochybuje o jeho schopnostech, co se týče ruční práce. Vždyť má přece tisíc let a za tu dobu se musel naučit spoustu věcí a i když si ho nedokáže představit jako člověka, co vymalovává pokoj, tak i tak věří, že mu to půjde přímo od ruky. Začne ho seznamovat s tím, jak by to chtěla, která stěna by měla být jaké barvy a nezapomíná u toho i různě gestikulovat, když se mu snaží dát co nejlepší náhled na to, jak by to mělo vypadat v končeném důsledku. Doufá, že od něj nebude žádat mnoho a možná právě proto se na něj podívá, jako kdyby z jeho tváře chtěla vyčíst, zda s tím nemá nějaký problém a nebo nějakou námitku. Rozhodně by dala na jeho rady, kdyby snad chtěl jisté věci pozměnit. Jeho zkušenosti ohledně designu jsou rozhodně větší, než ty její. A možná se drží jen toho, že by to mělo být podle jejích představ, když se jedná o její byt. Co se týče prostorů ložnice, tak se ještě nerozhodla a právě proto ho požádá o pomoc. Přikyvuje souhlasně na jeho slova. Zelená je uklidňující barva, ale tu už dává do obýváku společně s hnědou, takže by se nehodilo, kdyby jí chtěla dát i do druhé místnosti. Ihned ho následuje a postaví se vedle něj. Nahlédne do místnosti a bokem se opře o futra, přičemž si ložnici stále prohlíží, ale taky vnímá každé jeho slovo. Natočí hlavu do boku, aby se mu zadívala do tváře a koutky úst se jí roztáhnou. Už chce něco říct, ale on jí položí otázku a tak spolkne to, co chtěla říct předtím. Nadechne se zhluboka a hned na to vydechne, jako kdyby potřebovala pár sekund na rozmyšlenou.* Abych byla upřímná, tak nemám problém s žádnou barvou. *Odpojí se od něj a vrátí se k barvám, které už zakoupila. Hned na to však pozvedne zrak a zadívá se na něj.* Možná bych tam mohla dát červenou...vybuduje to sexuální atmosféru a ta je v ložnici prioritou. *Chvíli to vypadá, že to myslí opravdu vážně, ale potom se zasměje.* Ten nápad s fialovou, co si měl se mi líbil. Světle fialová v kombinaci s bílou? *Pousměje se a povytáhne obočí, ale stále jí tak nějak cukají koutky z jeho předchozího výrazu ohledně toho, že by to mohli natřít červenou barvou. Navíc kdyby to tak chtěla, tak by rozhodně nežádala jeho pomoc. Ví, co pro něj červená barva symbolizuje a rozhodně by nebyla tak neopatrná. Na tohle si dává velký pozor a doufá, že i on to vezme jako vtip a nepřipomene mu to tak jeho červené dveře. Vzpomene si na něco, co mu málem zapomněla říct. A proto vezme lepící pásku a ještě dodá pár informací. Ochotně mu podá lepící pásku a s úsměvem ho pozoruje, když se dá do práce. Chvíli prostě jen tak stojí a zkoumá ho, než se zasměje a mávne nad svým vlastním počínáním rukou.* Promiň. Jen je to zvláštní vidět kohokoliv z vás Původních, jak se věnuje obyčejné práci. *Po těch slovech se k němu otočí zády a vrátí na lednici zbytek nedopité kávy. Hned na to se sehne k zemi a doloží poslední várku novin na podlahu, přičemž ještě všechno zkontroluje. Opravdu by nebyla ráda za to, kdyby poničila novou podlahu. Jistě měla by na opravy už jenom proto, že zdědila nemalé jmění po Kieranovi, ale utrácet zbytečně peníze nehodlá. Jakmile jí Elijah položí otázku, tak se na něj podívá.* Chaoticky. *Odpoví mu popravdě s hlubokým nádechem. Přejde k barvám a začne z nich oddělávat víko.* Většinu času se věnuji učení a nebo dalším záležitostem ohledně zkoušek. Pak je tady to, že by se Kai a Davina měli vrátit z vězeňského světa, ale musí se ještě počkat na úplněk...myslím. *Vezme do ruky jeden čistý váleček a mluví dál.* A upřímně mám obavy z toho, jak moc to Kaie poznamená. *Řekne už o něco vážněji. Postaví se na nohy a teď už se dívá jen k němu. Vlastně vyčkává na to, až to Elijah dodělá a vrhnou se společně do míchání barev a malování.* A taky si trochu dělám obavy ohledně Klause. *Přizná se mu a pokračuje dál.* Už je to půl roku, co je nazpět a já mám čím dál větší pocit, že nejde jen o vaši matku, ale že všechny jeho úmysly směřují i k něčemu dalšímu. A tak nějak pořád čekám, zda se o tom zmíní nebo dá nějaký náznak. *Vydechne dlouze a pousměje se sama pro sebe.* A možná jen nechce mou pomoc a nebo mu nemohu pomoct. *Ne, že by z toho byla právě nadšená, protože ona chce pomáhat, vždy to chtěla. Ale nehodlá z něj násilím dostávat informace, které ji nechce dát a tak to raději nechává tak, možná na to časem přijde sama, ale možná taky ne. Pokud chce Klaus něco nechat skryto, jistě udělá vše tak, aby to fungovalo.* A jak jsi na tom ty, Elijahu? Chci říct...*Usměje se na něj.*...vypadáš dobře. *A tím teď nemyslí jeho vzhled, ale všimla si na něm mnoha změn a udělal hodně pokroků od jejich terapie.*

*Zdá se mu, že kolem Camille neustále panuje dobrá a veselá atmosféra. Je to jeden z důvodů, proč s ní rád tráví čas a je rád i za to, že dostal možnost ji poznat. Před několika měsíci z toho tak nadšený nebyl, když se rozhodla pomoct mu v jeho problémech. Velmi brzy si ovšem uvědomil, že nic lepšího ho potkat nemohlo.
Dnes tak v její společnosti stráví další příjemné chvíle. Jeho nálada stoupne a baví se téměř od první chvíle, co vešel do bytu a promluvil na ni. Po té, co se pozdravili a on si kromě občerstvení odložil i bundu, zjistí, že Cami také donesla něco pití. Pivo v lednici bylo jasným důkazem. On není právě ten typ, co by vysedával u piva. Když má možnost, volí trochu jiný typ alkoholu. Rozhodně tím, ale v případě Cami nepohrdne. Jedno či dvě piva, bude záležet na okolnostech ho nezabije.
Po té se chvíli baví a těší sledováním Camiina nadšením z toho, že si pamatuje, jakou kávu má ráda. Jeho rovněž dokáže potěšit, že se jí trefil do chuti. V případě Cami ho to těší dvojnásob.
Přejde po té k barvám a při tom se baví s Camille, lépe řečeno, ona si z něj utahuje kvůli jeho šatníku, který upřednostňuje. Není první ani poslední, od koho něco takového slyší. Vůbec mu to nevadí, naopak, dobře se tím baví, stejně jako ona. Netuší, co se jí pak honí hlavou. Prohlíží si barvy, které jsou připravené. Pořádně se k nim nedostane, neboť chce od Cami vědět, jaký by měl být výsledný efekt. Zaposlouchá se pak do jejího barvitého líčení. Zapamatuje si tak, která stěna má mít jakou barvu, aby se do toho mohl za chvilku pustit. U ložnice to Cami ještě nemá promyšlené a tak se ho zeptá na jeho názor. Zvedne se od barev a přejde ke dveřím vedoucím do ložnice. Prohlíží si ji a při tom prozradí Cami svou představu. Když se přidá k němu v pozorování ložnice, se zájmem čeká, co mu odpoví na jeho návrhy. Otočí tvář jejím směrem, když se postaví téměř vedle něj do dveří. Pokývá hlavou, když se nedozví, jakou barvu preferuje. Zdá se mu, že toho má na srdci více, tak ji nepřerušuje a čeká, než domluví. Jakmile pokračuje a slyší od ní, jakou barvu by chtěla na ložnici použít a kvůli čemu, chvilku na ni zůstane překvapeně koukat. Nemůže v tu chvíli poznat, jak vážně svá slova myslí. Navíc k tomu podala vysvětlení, které stojí rozhodně za zmínku.* V červené ložnici se, ale asi moc dobře spát nebude. *Poznamená vážně, ale nesnaží se jí vymluvit její nápad, jen argumentuje tím, co si myslí. Když se začne smát, tak se ujistí, že to nemyslela vážně. Možná malinko, neznatelně se uklidní. Přeci, jen něco takového by do Cami neřekl, ačkoliv mu svým způsobem přijde nevyzpytatelná a ne vždy tuší, co od ní čekat. Pousměje se pobaveně, když sleduje její pobavený výraz nad jeho předchozí reakcí. Aby se uklidnil, tak sklopí pohled krátce dolů a koukne k zemi. Zvážní a podívá se na ni opět, když souhlasí s jeho fialovou. Po té, co ji zkombinuje s bílou, to vypadá, že mají vybráno.* Světle fialová s bílou zní dobře. *Odpoví jí a pokývá krátce hlavou. Červená barva pro něj má trochu jiný význam, v danou chvíli, když je s Camille si na své červené dveře ani na vteřinu nevzpomněl. Je pravda, že se už dlouho zabývá zcela něčím jiným, než svými červenými dveřmi. Je proto stále stejně uvolněný a v pohodě.
Jakmile si domluví všechny barvy, poslechne si od Camille ještě jedno přání, které hned po té začne uskutečňovat. Vezme si od ní lepící pásku, přejde k rohu místnosti a začne jej oblepovat. Nevšimne si, že ho Camille chvíli sleduje, dokud nepromluví. Když se mu omlouvá a on netuší za co, přeruší práci a teprve pak se k ní otočí s nechápavým výrazem na tváři. Při jejich slovech se pobaveně pousměje.* Proč by ne? *Poznamená a zavrtí krátce hlavou.* Víš, pro mě je to vítaná změna. *Pokračuje.* V poslední době řeším, jenom to, jak se vypořádat se svou rodinou, abychom pak měli konečně trochu klidu a mohli normálně žít. *Povídá jí. Neříká jí nic konkrétního, ale ani ji nijak nemlží. Zrovna u Cami nemá s důvěrou problémy, ale nechce ji vystavovat nebezpečí, takže, jen z těchto důvodů jí nic konkrétního nepoví. Trochu si vydechne, jakmile domluví a vrátí se ke své práci. Stejně, jako se Camille zajímá o něj, zajímá se on o ní a tak chce vědět, jak se má. Po té, co začne mluvit, tak pokračuje v oblepování rohů. Druhý má rychleji, protože už se do toho dostal a tak se během jejího povídání dostane k dalšímu. Poslouchá o všem, co mu povídá. Chvilkami práci přeruší a otočí se k ní, aby věděla, že ji doopravdy poslouchá. Podle jeho názoru, toho Cami má sama docela hodně. Zpozorní o něco více, když se zmíní o Klausovi. Mírně přivře v soustředění oči. Nejspíše tuší, co jí bratr tají, ale nemůže jí to říct.* Víš, že spolu nejsme v kontaktu. Netuším, co plánuje. Nesvěřuje se mi s tím. *Poznamená. Dává si záležet, aby to znělo pro Cami opravdu důvěryhodně. V jejím případě musí být obzvláště přesvědčivý.* Víš, Cami, jsem si jistý, že se to ve městě velmi brzy změní k lepšímu. *Pohlédne na ni pevně a jeho pohled, je přesto, že v jeho hlase zní jakási skrytá hrozba těm, kteří narušují jeho klid a klid jemu blízkých a známých, uklidňující. Chce Camille ujistit, že ona se rozhodně nemá čeho bát. Dolepí všechny rohy a se zbytkem lepící pásky se vrátí ke Cami. Tušil, že sotva doproberou ji, dostanou se k němu. Když se ho začne ptát ona, než stačí něco říct, Cami pokračuje. Její slova, konstatování ho potěší a na tváři se mu objeví úsměv.* Za to můžu poděkovat tobě. *Odpoví jí. Jeho vděčnost nejde v hlase přeslechnout. Pochopí hned, jak to bylo myšleno.* Moje mysl se teď zaobírá matkou a rodinou. Tohle je pro mě problémem číslo jedna. To ostatní teď není podstatné. *Odpoví jí zcela pravdivě. Skloní se pak k ní a krátce sleduje, jak promíchává barvu. Po té se mu po tváři mihne pobavený úsměv. Zase vstane a zamíří k lednici. Na chvíli se ke Cami otočí zády. Vezme noviny, kterých zůstalo ještě docela dost. Chvíli se ozývá, jen šustění papíru. Netrvá to dlouho. Otočí se zase čelem od lednice a vydá se zpět k ní. Když k ní dojde, zase si dřepne a na hlavu jí posadí papírovou čepici, kterou měl v rukách, ale držel je za zády, aby hned neviděla, co to vyráběl.* Teď už můžeme doopravdy začít. *Odvětí a zní to na oko velice důležitě. Při tom mu, ale nepatrně zacukají koutky a v očích se mu pobaveně jiskří. Sáhne po zelené plechovce a začne vyrábět zelenou na stěnu do obývacího pokoje. Při tom čeká, která se bude Cami nejvíce zamlouvat. Až bude spokojená, tak se můžou dát do malování.*

*Téma ohledně barev se začíná rozšiřovat. Hlavně díky tomu, že si žádá o radu jakou přesně barvu zvolit do ložnice. Měla nápady, spousty nápadů, ale nedokázala se rozhodnout. Taky projížděla několik obrázků na googlu, aby se nechala inspirovat, jenomže problém je ten, že jakmile narazíte až na moc pěkných věcí, tak najednou nevíte, co máte vybrat. Co se týkalo obývacího pokoje, tak měla jasno a to samé i s koupelnou a kuchyní. Jenomže ložnice byla pro ní stále záhadou a tak se zeptá Elijaha na barvy, které dle něj by se tam mohly hodit a které by i on sám uvítal. Dá ji pár návrhů a bohužel ani z těch si nemůže přesně vybrat, avšak jeden jí zcela zaujal. Přejde do jeho blízkosti a postaví se vedle něj, přičemž párkrát očima přejede po místnosti, jako kdyby si potřebovala udělat obrázek a ve své mysli si dokonale představit výsledek. Pohlédne na něj pobaveně, jelikož jí napadne barva, která nebyla řečena jak z jeho, tak ani z jejích úst a nezapomene mu dát ani důvod, proč by ji tam měla dát. Tváří se vážně, chce tak působit, ale ve skutečnosti to vůbec vážně nemyslí. Což jasně i dokáže to, když se po pár vteřinách zasměje a to on už to komentuje tím, že by se v takové ložnici dobře nespalo. Povytáhne hned na to obočí, jako kdyby se ho tázala „A jsi si tím opravdu jistý?“. Slovně se ale nijak nevyjadřuje, možná má prostě pravdu. Ale červeno – bílá ložnice, nějaký jemný odstín by nemusel vypadat úplně špatně, ne? Tedy ona je alespoň o tom přesvědčená. Dá se říci, že se baví nad tím, jak na její malou poznámku reagoval a možná z ní má dokonce smíšené pocity. Ano ve většinu času je vážná, ale je to jen proto, že se stále dokola dokola něco řeší, ale ona dokáže vtipkovat a taky má občas takové ty typické narážky nebo poznámky jako kdokoliv jiný. Nespouští z něj zrak ani v okamžiku, co on ho od ní odvrátí. Přejede si jazykem po rtech a taktéž výraz v obličeji o něco uvolní. Stále se usmívá, což už je u ní samozřejmostí, ale o trochu polevila od předchozího pobavení. Nakonec mu oznámí, že použije jeho fialovou a ještě k tomu zkombinuje bílou. Pokýve souhlasně hlavou a vypadá to, že je oficiálně rozhodnuto. Bohužel fialovou barvu tady nemá, ale mohou to nechat na jindy, ne? Nemusí se vše udělat hned. Navíc tahle místnost bude tak či tak trvat docela dlouho.
Vzpomene si i na lepící pásku, jelikož nechce pokrýt celou plochu. Tedy ano, chce, ale ne až úplně do rohů a tak mu obeznámí další z jejich plánů. Klidně by mu i pomohla, ale Elijah se toho prakticky ujme hned a bez jakýchkoliv řečí. A co víc – zdá se, že ani její pomoc nijak nepotřebuje a tak ho nechá být. Jen se musí nad tím usmát a je vlastně velmi potěšená, že jí takhle pomáhá. Nemusel by a možná to dělá jen proto, aby jí pomoc oplatil, avšak ona pomáhá ráda a nepotřebuje, aby jí to někdo oplácel. Ale taky je tady ta možnost, že už jsou zkrátka kamarádi a chce s ní trávit čas. Koneckonců Cami je v jeho společnosti hodně ráda, protože je to typ člověka se kterým si může pohovořit o čemkoliv. Zůstane stát na místě a pozorovat ho nějakou chvíli, ale zase ne tak dlouho, aby to působilo nepříjemně a on si toho mohl všimnout. Takový ten pocit, kdy víte, že na vás někdo zírá a vám je to nepříjemné. O něco takového se vážně nesnaží. Opět se musí pousmát a teď spíše sama nad sebou. Omluví se mu za to a soudě dle jeho výrazu se zdá, že si toho ani nevšiml. Pravděpodobně je ponořený do práce, ale i přesto hodlá za správné se mu za to omluvit a navrch přidat ještě to, že je pro ni opravdu neobvykle vidět jeho nebo kohokoliv jiného z jeho rodiny provádět takovou práci. Předpokládá totiž, že oni na to mají lidi, vlastně na všechno, co je potřeba. Nakloní hlavu do strany a mírně našpulí rty.* Protože vy upíři na všechno máte své lidi, ne? Neříkej mi, že všechny tvé košile si žehlíš sám. To by byla sebevražda. *Zasměje se nad tím. Nedokáže si představit, že by všechny jeho obleky musela žehlit. To by dobrovolně opravdu nedělala protože on jich musí mít mnoho a chudák žena, která to dělá. Stále má na tváři pobavený výraz, tedy do chvíle, kdy se zmíní o problémech s rodinou. To už o trochu zvážní. Nečekaně Elijah není konkrétní, ale nevadí jí to. Nediví se mu, že nechce o tom mluvit, vždyť toho namluvil o své rodině už mnoho, ale pokaždé si ho vyslechne a ráda. Přikývne opět hlavou na jeho slova, že jim rozumí.* Každá válka ustane. Možná jen na nějakou chvíli, ale stane se to. *Pousměje se na něj povzbudivě. Moc dobře ví, že tahle rodina je plná problémů, kterých se už nezbaví, protože je toho až příliš, ale rozhodně přijdou zase dny, které budou světlejší. Jen to chce trpělivost, i když se zdá, že to nikdy skončit nemůže a nebo jen polevit, na chvíli ustát. Oba se vrátí ke své práci, ale ona už to má zanedlouho dokončené. Místo toho se začne věnovat něčemu jinému a tentokrát je to to, že mluví spíše o sobě. Těší ji, že se zajímá o to, jak jde její život a má v něm důvěru, tudíž ji nedělá sebemenší problém se rozpovídat o tom z čeho má zase menší obavy ona. Začne se školou, protože to je ta nejméně a zároveň teď nejvíce důležitá věc, pokračuje ke Kaiovi a končí to u Klause. Samozřejmě má spoustu ještě dalších starostí jako je třeba to, aby zase vrátila se Sophie vše do starých kolejí a nebo to, jak se vypořádat ohledně všech věcí, které se týkají jejího vztahu s Marcelem. Ale nechce zacházet až tak hluboko do detailů. Pohrává si v ruce s válečkem, který hodlá zanedlouho použít k malování. Ale teď se podívá opět Elijahovi do tváře, když si na ni udělá „chvilku“. Pousměje se na něj jemně při jeho slovech.* A opravdu tomu tak je? *Povytáhne obočí tázavě. Naráží na to, že neví nic o jeho plánech.* I když teď možná máte těžké období a on je stále odtažitý, tak jsi si jistý, že i tak o tom nic nevíš? Znáš ho celý život, nemyslím si, že potřebujete nijak zvlášť velký kontakt k tomu, aby si to sám pochopil. *Rozhodně mu tím neříká, aby to řekl i jí, co si o tom myslí nebo zda to vážně tuší. Nežádala by to po něm, jen ví, že i přes to všechno, co se mezi nimi stalo mají mezi sebou opravdu silné pouto a Elijah ho zná dobře na to, aby měl jisté tušení, kam jeho plány směřují. Zvážní, když se jí snaží jaksi uklidnit, že se všechno obrátí k lepšímu. Jeho hlas je přesvědčený, jako kdyby měl plán. A možná má plán, možná má dokonce i plán s Klausem a tohle všechno k tomu patří a nebo každý jedou sám na sebe. Netuší, co si o tom má myslet a může mít spoustu teorií, avšak nehodlá se ho vyptávat. Pokud to tak je, tak nechtějí, aby o tom někdo věděl a i když je příliš zvědavá, tak drží jazyk za zuby. Přikývne, že souhlasí a nadále se k tomu už nevrací. Převezme si od něj zase nazpět lepící pásku a zeptá se i něj. Nedalo jí to, zkrátka chce vědět jak na tom je a taky chce, aby věděl, že už to s ním vypadá o mnoho lépe. Usměje se na něj vděčně.* Je to má práce. *Pokrčí nad tím rameny a nepřestává se usmívat. Vždycky by mu pomohla a to za jakékoliv situace. Cítí z něj vděk vůči ní a jí to opravdu těší a přesně kvůli tomuhle pocitu se to rozhodla dělat. Když víte, že jste někoho zachránili, pomohli tak je to opravdu dobrý pocit.* Víš, co jednou řekl Winston Churchill? *Povytáhne obočí.* Když procházíš peklem – nezastavuj se. *Usměje se na něj. Samozřejmě, že tím naráží na to, co se s ním dělo a nezastavil se. Právě proto to všechno překonal, možná mu pomohla, ale byla to hlavně jeho vůle, která to dokázala a nevzdala ten boj. Sehne se k barvám, otevře víka a začne je míchat. Nepozoruje teď Elijaha, co dělá a pravděpodobně jen šel pro pití. Po očku se na něj koukne, když uslyší šustění, ale nevěnuje tomu nějak pozornost. Začne až v momentu, kdy jí přistane čepice z papíru na hlavě, kterou si hned pravou rukou poupraví, aby jí dobře seděla a nezapomene se u toho dlouze zasmát. Podívá se mu do očí.* Takže vypadám teď jako opravdový malíř? *Natočí se do boku, aby udělala pózu, přičemž váleček pozvedne do výšky očí. Musí se u toho smát, tohle ji opravdu pobavilo právě od něj, jelikož si nikdy nemyslela, že by Elijah něco takového vymyslel. Nechá si čepici na hlavě a pak zkontroluje zelenou barvu.* Já myslím, že je to perfektní. Počkej...*Namočí do barvy malý váleček, ale místo toho, aby s ním přejela po stěně, tak mu tím trochu ušpiní na hrudi triko. Poodstoupí pak od něj a sjede ho pohledem.* Ano, perfektní. *Zasměje se a poukáže válečkem jeho směrem ze kterého odkapává barva na papír na podlaze.* Pravděpodobně se dnes vrátíš domů bez trika a o jednoho Armaniho budeš mít méně. *Ano, opět si z něj utahuje. Pak už se však začne věnovat malování a zatímco on dělá jednu polovinu, tak ona zase načíná druhou. Docela hodně se na to soustředí a už po chvíli ji od barvy. Není to něco, co by dělala každý den a nebo něco, co by vůbec někdy dělala.*

*Atmosféra během příprav na malování se postupně obměňuje a střídá z uvolněnější a veselejší ve vážnější. Netrvá dlouho a mají domluvené, co jakou barvou bude. I u toho se dobře baví. Jakmile připraví místnost a oblepí rohy lepící páskou podle Camiina přání, tak se vrátí k ní. Během toho si od ní zase poslechne drobné narážky na jeho šatník. Ne, nemůže ho tím naštvat. Bere to od ní jako legraci a neubrání se tak pobavenému úsměvu na tváři.* Já nevím, jak to mají ostatní, ale já si většinu věcí nejraději dělám a zařizuji sám, Cami. *Odvětí pak na oko zcela vážně a tváří se u toho velice přesvědčivě. Nijak detailněji to nerozebírá. Úmyslně to nechá na její fantazii, jak to pobere. Když na ni při tom kouká, zůstává vážný. Jen v očích mu jiskří a tak je jasné, že si dělá legraci. Jak a v čem, ale nepoví. Ujistí ji navíc, že malá změna v náplni jeho běžného denního programu je pro něj vítaná. Pomoct Cami s vymalováním bytu je pro něj příjemné zpestření. Na chvíli tak nemusí myslet na to, co je hlavní prioritou v poslední době. Jeho rodinu opět trápí někdo z nejbližších. Jednou je to Mikael, teď pro změnu Esther, které asistuje nejstarší bratr Finn. Těší ho ta skutečnost, že Finn už nese následky svého chování, a je jen otázkou času, kdy dojde také na Esther. O něco zvážní, protože si všimne, že i Cami není se přestala usmívat. Poslechne si její komentář a nepatrně se pousměje. Na moment se zadívá před sebe. Promítá si v mysli kolikrát už v jejich rodině nastala válka a pak se zase situace zmírnila. Bylo to tolikrát, že se tomu kolikrát dá, jen těžko věřit. Vrátí se zase zpět do přítomnosti. Má pocit, že on o své rodině a minulosti už toho Cami napovídal tolik. Zajímá se zase on o to, jak se má ona. Ví, že ani ji se problémy nevyhýbají. Chvíli se místností nese její příjemný hlas. Poslouchá ji, jak povídá o svých přípravách na zkoušky, postupně přejde na problémy s Kaien a překvapivě skončí u jeho bratra Klause. Jsou ještě chvíle, kdy mu ta skutečnost, že Klaus a Cami jsou spolu přijde jako malý zázrak. Kdy něco takového u bratra zažil... Nechává si své myšlenky pro sebe. Nechává prostor Cami. Nejspíše by se snažil angažovat víc, ale dokud bude matka naživu a ohrožovat jejich rodinu, nebude se ničím jiným zaměstnávat. Občas Cami chápavě kývne a je jasné z jeho výrazu, kterým na ni kouká, že ji velmi rád pomůže, pokud bude mít pocit, že to k něčemu bude.
Když se ho začne vyptávat na Klause, tak zůstane vážný a mlčky ji pozoruje, zatím, co k němu promlouvá a říká mu své domněnky. Před ní má problém něco tajit, nebo mlžit. Zná už jejich rodinu poměrně dobře. Nemá, ale obavy, že by to použila proti nim. Ví, že se jim snaží pomáhat a sklízí úspěchy. Nevyvrací jí tedy její slova, ale nahlas jí je ani nepotvrdí. V jeho výrazu je vidět, že se svými hypotézami pohybuje docela blízko. Nemůže jí říct více. Tohle je pouze mezi ním a bratrem, jak se dohodli. Snaží se jí tedy uklidnit a doufá, že v tom Cami pozná více. Vrátí jí pásku, kterou patrně už nebude pro obývací pokoj potřebovat.
Když skončí zpovídáním Cami, tak se pozornost obrátí více k němu. Uslyší od ní docela potěšující slova. Je dobře, když podle jejich slov vypadá dobře. Ví, jak to myslela. Nezastírá ovšem, že za to vděčí hlavně jí, protože to s ním nevzdala. Samozřejmě to bude u něj mít navždy schované a on na to nezapomene. Ačkoliv ho ujistí, že je to její práce, způsobem, jakým ji provádí, má jeho obdiv, uznání.* Neřekl bych, že je to pro tebe, jenom práce. Kdyby si nechtěla, tak to neuděláš... *Zkonstatuje. Poslechne si po té její citát a nepatrně se pousměje.* Mám dobrou průvodkyni. *Okomentuje to a významně na ni pohlédne.
Dají se posléze do chystání barev. Než se do toho pustí pořádně, tak se na chvíli vzdálí. Nemohl odolat. Vyrobil z novinového papíru Cami čepici. Donese jí ji a posadí na hlavu. Vypadá pobaveně i spokojeně zároveň. Sleduje s cukajícími koutky její reakci.* Naprosto... *Ujistí ji na oko vážně, přesvědčivě, když se ptá jestli vypadá jako malíř. Sleduje její pózu. Zasměje se tomu společně s ní. Pak už se dá do výroby zeleného odstínu barvy, kterou chce Cami natřít jednu stěnu v obývacím pokoji.* Tak co říkáš téhle? *Zjišťuje, když se jemu barevný odstín líbí. Když mu ho schválí, chce udělat větší množství, aby vyšlo na celou stěnu. Zastaví se, když ho zarazí. Tázavě na ni zvedne pohled a kouká, co provádí s válečkem. Měl za to, že barvu použije na stěnu, ne na jeho bílé tričko. Uhnout už nestihne, ale na druhou stranu mu to nijak nevadí. Shlédne od ní dolů a kouká, jak mu ho potírá zelenou. Prohlédne si ten odstín a pak zvedne zkoumavě oči ke Cami.* To jsem rád. *Ujistí ji s náznakem pobavení v hlase, když tu zelenou definitivně schválí. Namíchá větší množství.* Bez trička? *Pozvedne v údivu pak krátce obočí. Vypadá nejistě, jako by netušil, co si o Cami myslet.* Ty se nezdáš. Budu si na tebe muset dávat větší pozor. *Poznamená. Tváří se vážně, a vrtí u toho hlavou.* Nevím, co tomu řekne můj bratr až u tebe najde moje tričko... *Dodá pak pobaveně. Ano dělá si z toho legraci, ale zná Klause. U něj nikdy nemůže jeden tušit, co ho napadne. Významně na Cami pohlédne a je vidět, že se tím i tak dobře baví. Vezme namíchanou barvu a dá se do natírání příslušné stěny. Každý začne na jedné straně a jde jim to docela dobře od ruky. Pro něj je to další činnost, která mu nedělá problémy. Vypne u toho a vypadá, jako by odpočíval a ne pracoval. Užívá si to. Když mají hotovou tu část, na kterou dosáhnou ze země, tak si vezme žebřík a vyleze nahoru, aby domaloval i zbytek stěny. Nemusí z něj celou dobu slézat, neboť se zvládne podél stěny posouvat i s ním. Jak je zabraný do natírání, nevšímá si, že mu občas nějaká ta kapka ukápne dolů na Cami. Nemůže mu to, alespoň přímo dokázat. Otázkou ovšem zůstává, jak moc je to neplánované.
Když mají vymalováno zeleně, sleze z žebříku a odloží váleček s barvou. Poodstoupí od stěny kousek dál a chvíli si ji prohlíží.* Zelená by byla... *Zkonstatuje.* Teď hnědá?! *Koukne na Cami tázavě. Přejde k plechovkám a začne připravovat hnědou.* Jaký odstín chceš? Světlejší, tmavší? *Vyzvídá. Namíchá nejprve světle hnědou a čeká na ohodnocení.* Počkej uděláme zkoušku. *Vezme štětec se kterým barvu míchá a bez varování jím přejede Cami po ruce a ušpiní ji tam hnědou barvou. V očích mu zajiskří, když pak na ni koukne. Rozhodně si nenechal svou malou odvetu za to tričko ujít.*