French Quarter

Mám podezření, že ta čarodějka tenkrát provedla nějaké kouzle, které způsobilo, že mě osud dostal až sem. *Poznamenala. Když pak Genevieve mluvila o tom, proč tenkrát odešla, tak trochu nakrčila čelo.* No, zdálo se mi tenkrát, že se chováš trochu divně. Ale nějak jsem to nezkoumala. *Pokrčila rameny.* Ani se ti nedivím, že jsi tomu nevěřila. To by bylo až moc štěstí, ne? Mě pro jistotu ani nenapadlo, že bych mohla být tvoje dcera. Možná kdyby jsi vypadala na takových čtyřicet, tak bych si dělala naděje. Ale takhle moc nevypadáš na to, že bys měla dospělou dceru. *Pár vteřin si jí zkoumavě prohlížela. Tipovala by jí spíš na to, že by měla malé dítě. A to by i teoreticky měla, kdyby všechno bylo tak, jak to mělo být, a nebyly by v tom žádné časové portály nebo úmrtí a oživování.* Já si dám colu. *Sdělila obsluze, když u nich byla. Musela prostě doplnit svoji zásobu kofeinu. Nad nabídkou Genevieve se pousmála.* Uvědomuješ si, že riskuješ, že mi to zachutná a já ti pak sním i ten zbytek? *Pozvedla obočí.*

Já měla spíš pocit, že udělala nějaké kouzlo, aby to osudově prostě nějak vyšlo. Pochybuju, že by to nějak naplánovala. A možná ani nic o mně přesně nevěděla, i když podle toho jak se tvářila podivně a jak divně mluvila, těžko říct. Buď to byly klasické fráze, co říká kde komu, anebo opravdu něco věděla... Až ji najdeš, abys jí poděkovala, tak se jí na to zeptej. I když jsem zvědavá, jestli by se ti jí podařilo najít. *Pousmála se nad tím. Bylo by to vážně těžké hledání, když nevěděla ani název a ani jméno její. Dřív to věděla, ale už to zapomněla.* Jo na třídních schůzkách by ti všichni záviděli a koukali po tobě. A ženský by se tě ptali na tvůj krém proti vráskám.*Zasmála se tomu.* Ale ne že bys mi na těch třídních schůzkách sbalila nějakýho mýho učitele. Ještě bych pak měla učení i doma... Ještě že na vysoký nejsou třídní schůzky. *Ušklíbla se*  Ty pizzy si rovnou můžeme rozdělit a prohodit.

Moznz by to slo, kdyby se nejak dohledalo neco o te pouti, co bzla v Londyne pred osmi lety. Treba by nekde byly doklady o zamestnancich te poute a mezi nimi jeji jmeno... I kdyz je pravdepodobne, zesi ta zenska stejne nebude pamatovat jednu malou holku a co ji tehdz rekla, takze by to bylo zbytecny. *Pokrcila ramenz*Pomlouvalz by te urcite. Lidi jsou moc zavistivi... a pak by se ti snazily vetrit do prizne a zjistit, jak to delas. To by koukal, kdzbzs jim rekla, ze tobe pomohlo stravit jedno stoleti v hrobe. *USklibla se nad prestavou vyrau tech zenskych. Nad poznamekou ze uz jednoho ucitele sbalila, posvedla prekvapene oboci a usmala se.* Takze uz tak mlada? Ty se nezdas... Tak schvalne jestli budu po tobe. Akorat ze to bychom museli mit nejaky mlady ucitele. *Podivala se na pizzy, kdyz jim je prineslz a ony si casti prohodilz. Vyzkousela kousnout od kousku syroveho a hned na to do pizzy genevieve.* Hmm... myslim ze jsme prave stvorilz novy druh pizzy. Jalopenoska syrovka.

Čáry máry a po vědmě se slehla zem *Ušklíbla se.* Připomeň mi, že až budu mít promoci... teda když udělám státnice... že na tý promoci ti musím hodně říkat mami, aby si lidi nemysleli, že jsi moje starší sestra. Potom těm matičkám ostatních dětiček klidně můžeš říct svoje kousavé poznámky. A když u toho nebudu, tak i vyfoť jejich výrazy anebo rovnou natoč jejich reakci. *Když pak zmínila Genevieve o Alanovi, že byl jenom přítel, tak jí došlo, že v tom možná nebylo nic romantického, jak zprvu čekala, pouze přátelské porozumění, souznění duší nebo něco podobného. Při poslední větě už se vůbec neusmívala.* To je mi líto. *Potom nastala chvíle ticha, během která jedla svoji pizzu stylem nastřídačku obě dvě půlky. Tímhle způsobem brzo zmizela celá pizza a taky sklenička coly.* Tu pizzu bychom si měli nechat patentovat... A péct ji bude moct jenom Sophie u sebe v baru.

Mně se líbí ti tak říkat už jenom kvůli těm divným pohledům ostatních. *Rozhlédla se okolo a všimla si nějakých dvou holek, které se právě chystaly projít kolem nich.* Takže, jak se máš, mami? *Poslední slovo řekla dost zřetelně, protože ty dvě holky se pak ohlédly a zatvářily se divně. Akorát Kate je neviděla, protože k nim byla otočená už zády a podívat se teď na ně by působilo divně.* Jak se tváří? *Zeptala se potichu Genevieve a přitom se pobaveně usmívala. Po chvíli, když se dostalyk  nákupům, už vycházela s Genevieve pryč z restaurace.* Jsi si jistá, že to chceš risknout? Napřed se budu zdráhat, ale jestli se rozjedu, tak budeš dneska večer ráda, když budeš mít na chleba. *Zasmála se. Teď sice trochu přeháněla, zas tak moc by ji neoškubala.*

*Ověšená taškami se pousmála, když kráčely do dalšího obchodu.* No, nebyla jsem zrovna klidné dítě, které by sedělo doma a koukalo na televizi nebo si četlo knížky. To maximálně když pršelo, i když někdy ani to ne. Prostě jsem ráda byla venku a ten dětský domov jsem vždycky brala spíš jako místo, kde dostanu najíst a kde se vyspím, než jako místo, kam bych se chtěla vracet. *Pokrčila nad tím rameny a prohlížela si právě nějaké oční stíny.* S tou láskou je to trochu složitější... anebo naopak dost jednoduché, protože jsem vlastně nikdy s někým nějak dlouhodobě nechodila. Maximálně pár týdnů a pak se to nějak rozpadlo. Takhle to bylo i s tou první láskou. On mě bral jenom jako povyražení a já hloupá jsem si dělala nějaké naděje... *Netváří se přitom nějak extra nadšeně, ale nakonec pokrčí rameny.* Tenkrát mi bylo čerstvých patnáct, byla jsem prostě naivní.

*Procházel se Francouzskou čtvrtí, zahalen do tmy, která ho jistým způsobem chránila. Díval se na lidi a typoval, kterého by mohl využít k tomu, aby poslal Benjaminovi vzkaz. Na sobě měl černý kabát, který ještě víc dodával jeho vysoké postavě na temném podtónu, ruce zaražené v kapsách. Když šel, hleděl přímo před sebe, kolem na tuto hodinu stále dost lidí, kteří tlachali o všem možném. Zaslechl nabídku k sňatku, jedna žena oznamovala muži, že čekají dítě. Pousmál se. Bylo to tak krásné a zároveň tak daleko od něj... Zastavil a chvilku se díval do výlohy.Pak dále pokračoval ulicí, lidi už nevnímaje. Stáhl se do sebe, ale věděl, že to bude muset vyfiltrovat. Nebylo to jeho povahou, bylo to jeho upírem. Chtěl si povídat, ale neměl s kým. Sourozencům se vyhýbal, protože... co by slyšel? Posměšky od Kola, urážky od Klause, popichování jeho malé sestry. Zavrtěl hlavou... jediným blízkým člověkem tu byla jeho nejstarší sestra - Alisea. Mohlo to být i jejich poutem, které spojovalo jejich žití v jedno. Mohlo to být tím, že našli společnou řeč, společného člověka člověka, jehož nenáviděli. Vzpomněl si na otcova slova, jak mu vyprávěl, co se vše dělo a kolikrát se snažil Niklause zabít. Připadalo mu, že se k němu jeho otec choval lépe, než kdy předtím, když byl dítě. Možná to bylo i tím, že se ho snažil ovlivnit, když mu pomáhal.
V těchto myšlenkách se vyhýbal lidem, na obličeji známý, zachmuřený výraz, který byl ale u něj tak typický, že by ho ten, kdo ho neznal, bral za naprosto normální.*

Jo, vychovatelky ze mě šílely. Hlavně když přišla puberta... *V rychlosti si promítla všechno, co se v minulosti navyváděla.* Dám ti radu. Nikdy si nevybírej povolání jako vychovatelka v dětském domově. Mohlo by se tam najít nějaké podobné dítě jako já. *Ušklíbla se nad tím a potom na doporučení Genevieve si vzala vybrané stíny.* To mi připomíná, po kom mám vlastně zelené oči? Když ty ani... on nemáte zelené oči. *Nejprve netušila, jak označit Benjamina. Genevive byla její matka a říkala jí mami, takže by logicky měla i jemu říkat tati, jenomže to se jí nechtělo říkat, stejně jako jí přišlo divné vyslovovat jeho jméno, takže nakonec skončila jenom u označení on. Byla si jistá, že Genevieve pochopí, koho tím myslí.* Jsem zvědavá, kde někoho takového seženu. Ale ty prý někoho máš. *Podívala se na Genevieve.* Nějakého upíra.

[*]*Prodral se mezi skupinkou lidí a zahnul do jedné ulice. Měl neblahý pocit, jako kdyby ho někdo sledoval. Otřásl se, ale v tu chvíli za sebou uslyšel hlas, jenž by teď a tady opravdu nečekal. Elijah... dozvěděl se o tom, co chystá udělat, rozhodně mu to Genevieve řekla, s tím počítal, ale tak brzy? Už měl nakročeno, že upíří rychlostí zmizí někam, kde ho Elijah v životě nenajde, ale zastavila ho jedna žena. Oslovila ho, kde je nádraží. Jen v rychlosti zavrtěl hlavou, že neví a sklopil pohled. Cítil za sebou svého bratra, který ho už jistě doběhl a pomalu se otočil. Chvilku si ho prohlížel. Kdy se viděli naposled? Tam na Plantážích? Zřejmě ano, netušil. Slyšel ho, když se dohadoval s kolem o Genevieve, ale to s ním nechtěl mluvit. Vlastně s ním nechtěl hovořit ani teď - ne dnes. Pohlédl na něj svým zamračeným pohledem a bylo vidět, že je unaven. Samozřejmě, jako Původní nemohl, ale z jeho tváře sálalo něco, co tam měl poslední měsíce pořád. Nevypadal nadšeně, ba dokonce to chvilku mohlo vypadat, že ho jeho mladší bratr v něčem přerušil. Vše to doplnily slova, jež po dlouhé odmlce řekl.* Není trochu pozdě, Elijahu? Co tak najednou... *Zvedl bradu. Kéž by ho ta "babka" nezastavil a on mohl klidně pláchnout. Tušil, o čem budou  mluvit, ale radši si nechával odstup. V jeho poslední větě zněla možná drobná výčitka. Lidé pomalu odcházeli do svých domovů. Ulice se vyprazdňovala... Pořád ale mluvil příjemnějším tónem, než kdyby promlouval s Niklausem nebo Kolem. Elijaha si vážil, jeho povahou mu byl velmi podobný a jako nejstarší členové jejich rodiny spolu vyrůstali. Bohužel, časy se mění.*

*Jeho koutek se zvedl v neveselém úšklebku po tom, co bratr pronesl první slova.*  Elijahu... *Odmlčel se na chvilku, ale nakonec jako by si rozmyslel to, co měl na jazyku a nakonec sklopil pohled. Co mu má vlastně říct? Jen zavrtěl hlavou a zavrtal se znovu bratrovi o očí.* Byl jsem na Plantáži. Celý čas, téměř vždy. A pokud našeho nejmladšího konečně něco nezabilo, slyšel mě. Vlastně... *Znovu se ironicky uchechtl, ale bylo to studené a břitké.* Známe Kola oba dva moc dobře. Nikdy by se mne nezastal. *Pronesl jako jasnou věc. Náhle přišlo to, čeho se obával... "Byla za mnou Genevieve"- eho slova v něm probudila zlobu, kterou ale dokázal dobře skrýt. Na povrch byl ledově klidný, ale uvnitř něj se odehrával boj. Napětí mezi nimi by se dalo skoro krájet. Jedna jeho část byla ráda, že by si s Elijahem mohla v klidu pohovořit, ale ten druhý démon by utekl. Otevřel ústa, aby něco namítl. Zůstala pootevřena a on v duchu vážil slova, která chtěl bratrovi přednést. Nakonec dvakrát za sebou rychle mrkl a zakroutil hlavou.* Ne. Nemůžeme, bratře. Vím, co mi teď budeš říkat: že je to špatné, že je to zrada. Ale... já to vše vím, Elijahu. Všichni mě odmítli a já už nemůžu dál čekat. Byl jsem mrtvý a v rakvi natolik dlouho, abych věděl, co mohu a co ne. *Podíval se na něj. Pohledem zabloudil od jeho noh, až ke kapsám u saka. Možná byl už natolik zlomen, že nevěřil ani Elijahovi, ale hledal u něj jednu věc. Jedinou, která by ho mohla zastavit před tím, co se chystal udělat. Možná to věděl už i Niklaus, který ho poslal, aby to udělal.* Promiň, bratře. *Naposledy se mu podíval do očí.* Nic na tomto světě by mě nepřinutilo změnit můj názor. Ani ty, ani Niklaus, ani dýka. *Zavrtěl hlavou nakonec se k němu otočil bokem, aby bratr neviděl bolest, kterou mu přinesla následující myšlenka. Ani Niklaus, ani dýky... ale jeho láska ano. Bohužel, v jeho hlavě nedokázal rozřadit jestli jeho lásku k matce, nebo k Sage. Nadechl se a vydechl večerní vzduch ze svých plic.* Nic. *Suše polkl a nohu měl nakročenou již někam do prostoru, aby zmizel. Jen zázrak mohl změnit jeho úmysl.*

Asi jsem po tobě zdělila spíš to hudební nadání než starost o druhé. Akorát že já si hraju sama pro sebe než na koncertech ve filharmonii. Což mi piřpomíná, že počítám s tím, že mi seženeš lístek na tvůj příští koncert. *Usmála se a vyslechla si pak, co po kom má. Uvědomila si, že Genevive vlastně ani nemusí specifikovat po které babičce, protože má vlastně jenom jednu. Být mladší a dostávat kapesné od prarodičů tak je v nevýhodě, že jich má méně.* A co mám po dědovi? *Zeptala se, protože tohle byl jediný, kterého nezmínila.* Takže máte problémy... *Podotkla, ale dále už to nerozebírala. Pokud to teda Genevieve nebude rozebírat, tak se v tom šťourat nebude. Akorát se chtěla zeptat, kdy svého rádoby otčíma potká, ale teď to bude zbytečné, tak to vynechala.*

*Pokýval na Elijahovými slovy. Nevyčítá mu, že nemá čas. Elijah podle jeho úsudku dělá Niklausovi matku a možná bude více otcem pro dítě, než jejich bratr sám. Nebyla to jeho věc, to byla jejich soutěž, o kterou se nezajímal. Samozřejmě, že byl Niklausem znechucen a nepodporoval to, že se brzy narodí někdo, kdo tu být vůbec neměl být. Smrt nemá dávat nový život. Podíval se na bratra, stále otočen bokem. Kdyby vše šlo vrátit, vrátil by se do vesničky, kde je vychovávala jejich milující matka a přísný otec. Možná by se vrátil i do doby, kdy potkal svou milovanou, možná by se i rád vrátil do toho dne, kdy byl zabit tím Donovanovic klukem. Vzdychl. Jeho vnitřní souboj narůstal na síle.
Co by mohl Elijah mít, o co by stál tak, že by změnil svůj plán? Náhle uslyší to jména, to krásné libozvučné jméno,které ho na okamžik oslepilo a na chvilku nevěděl, čí je, ba dokonce jak se jmenuje.* Jak... *Vyslovil a otočil tvář zpět na bratra. Ucítil jeho dlaň na svém rameni a podíval se na ní. Nechápal, co se děje. Samozřejmě, Původní měli mnoho kontaktů, ale myslel si, že kouzlo zná jen Genevieve, jeho sestra a možná Sophie, která ho odmítla jako druhá. Čarodějky neměli upíry příliš v lásce, proto to s těmi "dobrými" vzdal. Žádnou další totiž neznal natolik, aby se jí svěřil s tím, co chtěl. Samozřejmě, ani je dvě neznal dost natolik, aby spolu chodili na víkendové pikniky, ale stále tam byla jistota, že se neotočí zády - ne k němu, ale k celému jeho druhu.* Jaká možnost? Všechny jsem zkusil, všechny mne známé. Kouzlo je, ale já nemám sílu, která by učinila kouzlo funkčním. Čarodějky se bojí oživit někoho, kdo je dávno.... *Nasucho polkl.* mrtvý. *Potom se na Elijaha podíval v jiném světle. Viděl jeho upřímnou snahu o to mu pomoci. Tušil, že to nebude jen z lásky k němu. Mohlo jít i o praktičnost. On - Finn nebude dělat mecheche u Benjamina, jeho bratr mu za to pomůže získat zpět něco, pro co přežil minulé měsíce. Nejprve si myslela, že ho poslal Niklaus a sám neměl takovou soudnost a čest, aby mu do srdce zabodl dýku sám. Bylo ticho. Jeho výraz čněl prázdnotou. Opět zamrkal, ale tentokrát to přineslo cit, jenž mohl Elijah jasně spatřit. Pokýval, stroze a mírně, ale přistoupil na jeho návrh.* Vyslechnu tě. Mluv. *Neznělo ani tak jako příkaz, spíš jako pobídnutí malého dítěte, které čeká celý den na to, aby ráno našlo pod stromkem své dárky. Pohledem sklouzl k malé kavárně, stála naproti němu přes ulici, stále byl totiž k Elijahovi bokem, ale už se mírně přiklonil tak, aby nevypadal moc odměřeně. Pohlédl na ceduli, která hlásala, že zavírají zhruba za dvě hodiny. Přečetl to - tak se zlepšil. Dokonce ho i v jeho kapse tížil telefon. Nabíjel ho neustále, ale musel nejdříve přijít na to, kam se ten dlouhý černý kablík vlastně zastrkuje. Blesklo mu to hlavou...
Náhle si uvědomil, že v jeho přístupném výrazu by mohl Elijah vidět chvilkovou slabost, jež si teď nemohl dovolit, proto pokýval a udělal krok vpřed. Čekal, že ho bratr nepustí, mohl by utéct - měl sto chutí, ale stačilo jediné slovo, aby povolil. Sage. Podíval se tedy znovu bratru do očí a pokýval na znamení, že může svůj stisk povolit a přešel ke kavárně, před kterou stály dva stolky - u každé ho dvě židle. Posadil se na studený kov jako první a položil si předloktí na stůl. Možná to mohlo symbolizovat uvolněnost, ale bylo to něco jako náznak čehosi, že v příštích třech minutách nebude utíkat a schovávat se.*