French Quarter

*Ten skvělý povznášející pocit, který ho na chvíli obklopil, kdy mu zase chvilku bylo lépe, se docela rychle rozplynul. V momentě, kdy zahlédl na jejím prsteníčku ten prsten, připadá si, jako ve špatném snu. Chvíli na ten modrý šperk hledí, jestli se nerozplyne a on zjistí, že se mu to, jen zdá. Nic, se, ale neděje. Prsten na jejím prstě sedí pořád. V tu chvíli, i když tomu stále ještě nevěří, na druhou stranu moc dobře tuší, co má před sebou a musel by být blázen, aby si neposkládal dohromady celou skládačku. Když na něj Genevieve promluví, konečně odtrhne pohled od prstenu a zvedne je k jejím očím. Vypadá, ale nevěřícně, protože dokud to neuslyší od ní, pořád v sobě může živit šptičku naděje - naivka. Mimo ohromení, má v očích nevyřčnou otázku.* Je to to, co si myslím a od toho, co předpokládám, Genevieve? *Zeptá se jí věcně. Jeho výraz během toho dost ochladne. Připadá mu to nyní natolik absurdní, potom všem, že si připadá jako idiot. Na rtech se mu mihne škodolibý, pohrdavý úšklebek. Přijde mu to směšné. On sám si v tuhle chvíli připadá směšně. Ale jeho pohled má do pobavení daleko.*

(Zatím se drzí. Je na něm vidět, ze se ovládá, ale na jak dlouho? Asi si stále ještě neprestal namlouvat, ze je to proste jen obyčejný prsten bez významu. Ze si ho koupila ona sama, protoze se jí líbil a ze jí prostě nejvíc pasoval na levý prsteníček. I kdyz ta pravděpodobnost byla hodně mizivá, jistě tu byla, dokud mu opravdu nepotvrdí, ze to tak není. Vypadal hodně prekvapeně a taky najednou naprosto chladně. Nemohla se mu divit, presto ji ten chladný pohled bodl u srdce. Ale ona mu ublízila mnohem víc, nez on jí ted svým pohledem. A pritom mu ublízit nechtěla. Vzpomněla si ted najednou na ten jejich rozhovor, jak se Jackson dušoval, ze ví, ze ona by mu nikdy neublízila a ona mu na to rekla, ze vědomě a schválně nikdy rozhodně ne, ale je mozné, ze to jednou nevědomky udělá. A udělala to právě ted. Neměla s Jacksonem vyrešenou minulost, ale ted se tady producíruje s prstenem na ruce. Čekala snad, ze by to Jackson jen tak prešel? To čekat nemohla. Prostě si jen v tu chvíli, kdy ríkala Kolovi své "ano", neuvědomila, jaké následky to bude mít. Měla to nejdrív vyrešit s Jacksonem. Ale v té euforii nemyslela na nic jiného, nez ze bude se svým milovaným Kolem. Byla sobec. A ted jí to vůči Jakcksonovi strašlivě mrzí, ale uz se stalo. Kývne jemně s omluvným výrazem v očích hlavou) Ano. Já a Kol jsme zasnoubení. Stalo se to na Štědrý večer. (To uz asi stačí. Neměla by o tom raději mluvit víc. Neměla by mu ríkat další věci kolem toho, porotoze mu to ublizuje akorát ještě víc. Zase zmlkne.)

*Probodává ji pohledem a čeká na její odpověď. Při tom mu neujde, jak se Genevieve tváří. Není si tak zcela jistý, co se v ní odehrává, protože má dost práce se sebou. Ten jejich střet, po té, co odešli ze sídla. Jak chladně se k němu chovala, jako by pro ni nic neznamenal. Odháněla ho a omlouvala tím, že se změnila, že teď o nikoho nestojí a nechce stát. Přehrává si to v hlavě a při tom tady nyní sedí a dívá se na její zásnubní prsten. Absolutně mu to nedává smysl. Neví, co si o jejich slovech tehdy vyřčených nyní myslet. Bavila se na nem. Vysmívala se mu. Nestál jí za jediné vlídné slovo. Nestál jí ani za to, aby mu řekla, že už o něj nestojí. Nadávky a urážky bylo to jediné, za co jí v tu chvíli stál. I když on byl stále ještě vedle z toho, že je zpátky, že žije, že je v pořádku, a že přeci, jen to všechno nedopadlo tak katastrofálně, jak mu Hayley pověděla. I to, že jí dal raději svou krev, než aby se trápila hlady nebo zabila někoho nevinného, protože jí věřil, více, než v tu chvíli ona sama sobě. Překroutila to, jen aby nedala najevo něco jiného, než její nevlídná slova.
Zamračí se nad tím, protože si to nyní znovu přehrává v mysli. Má tak trochu nepřítomný pohled, upřený do její tváře. Ten, ale zmizí po jejich slovech. Po její odpovědi, kterou definitivně zničí jeho naděje a zlomí mu srdce. Gen sice ještě něco říká, ale on už to nevnímá. Vnímá, více, to jak ho bolí srdce a má dojem, že nemůže dýchat. Potom všem, co se vrátila ji ztratil dříve, než vůbec mohl cokoliv udělat, něco říct. Postaví ho tady a teď před hotovou věc, jako by o nic nešlo.
Nevěří tomu, že má před sebou stále tu Genevieve, pro kterou by umřel, kdyby měl pocit, že jí tím pomůže. Připadá si stále více jako hlupák, idiot, který ženě naproti němu posloužil, jen pro zábavu. Možná i proto, aby tím pozlobila svého milého, Kola a sama se tak pobavila na účet obou. S ním neměla žádnou práci, protože ho měla omotaného kolem prstu. Přesně, jak mu to jednou vpálil Oliver. Teď by mu možná dal za pravdu.
Bolest, která se mu krátce promítne v očích nechá zmizet. Jeho pohled ztvrdne během chvilky. Zlostně se mu zablýskne v očích, tak, že v nich na moment prosvitne zlatá barva. Sevře pevně čelist. Opře se zády trochu prudčeji o opěradlo židle. Hlasitěji vydechne vzduch ven z plic. Vnímá, jak jim proudí vztek, jak ho pohlcuje a šelma v něm chce převzít kontrolu. Geneveive jako viděl v rudém oparu. Uvědomí si, že by stačílo málo a mohl by jí ublížit. Proto s největším sebezapřením sevře do dlaní řetízek, na kterém má měsíční prsten. Prudce trhne a strhne si ho z krku. Pak ho položí na stůl před Gen. Jeho pohled je v tu chvíli více, než výmluvný. Tímhle to pro něj tady a teď končí. Chtěl jí prsten vrátit a netušil, že se mu naskytne příležitost tak brzy. Je teď pro něj pravým opakem, než dosud. Připomínal by mu, jaký zamilovaný a slepý blázen byl, když Genevieve věřil a spolupracoval s ní. Nyní, jako by to vše viděl v jiném novém světle.
Možná by jí věřil více, kdyby se s ním před tím rozešla. Kdyby viděl z její strany, alespoň trochu snahy. Takhle v ní vidí falešného pokrytce. Stejně jako jejího snoubence. Původní se mu v ten moment zhusí ještě více.* Gratuluju. *Procedí skrz zuby. Je to, ale ironické, neupřímné. Probodává jí nenávistným pohledem.* Za ten herecký výkon před tím, i teď, když jsi mě přesvědčovala, že nechceš nikoho vidět, že ti na nikom už nezáleží, a všechny ty kecy. Zasloužila by si metál. *Jeho hlas je tichý, ale mrazivý, nenávistný.* Byl jsem idiot, že jsem ti vůbec někdy věřil, Genevieve. *Hlas trochu zvedne, ale stále je to na zdejší poměry normální mluva.* Teď už máš, co si chtěla. *Procedí skrz zuby.* Nevím, proč se tady zdržuješ se mnou. *Pokračuje, a pak se mu jako by na oko projasní.* Aha nejspíš, aby si se ještě jednou pobavila a zasmála nad mou blbostí. *Zavrčí.* Pokrytče. *Zasyčí nakonec. Pak už zde opravdu nehodlá setrvat ani vteřinu. Ne v její přítomnosti. Vytáhne peněženku, hodí na stůl peníze za útratu, a pak prudce vstane a vydá se ke dveřím. Je vidět, že se, jen tak tak ovládá a drží.*

(Celou dobu se na něj soustreděně dívá. Jednak proto, aby věděla, kdy má uhnout, kdy prorazí na povrch jeho hněv, ale taky proto, aby uz konečně věděla, jaká na to bude jeho reakce - slovní reakce. Dlouho nic neprichází. Dlouho se na něj dívá jen mlčky a rozhodně neplánuje, ze by snad to ticho prorízla svými slovy, protoze by to tak udělala ještě horší, toho si byla naprosto vědomá. Viděla v jeho tvári a hlavně očích tu změnu pocitů. Věděla, ze ji ted bude nenávidět a ze si o ní bude myslet to nejhorší. Ona ovšem lásce neporučí. Ano, rozhodně od sebe chtěla odstrkovat všechny, kdyz sem prijela. Snad az jen na Hayley. Měla v plánu odstrkovat i Kola a to taky udělala. Jenomze on se nenechal, stejně jako se to odpoledne nenechal Jackson, i kdyz pritom málem zemrel. Ale byl mezi nimi jeden zásadní rozdíl, který rozhodl, ze si nechá od Kola pomoci, ze to spolu nějak preklenou. Ten rozdíl spočíval v tom, ze Kolovi ona nemohla nijak fyzicky ublízit. Nemohla ho zabít, nemohla na něj ukojit svůj hlad, který by vedl az k jeho smrti. U všech ostatních, na kterých jí kdy zálezelo tohle udělat mohla. A věděla, ze by to drív nebo později s někým opravdu tak dopadlo. A tak si nechala pomoct od někoho, koho milovala a věděla, ze pro něj není zádnou hrozbou. Nechala si pomoct od Kola. Od nikoho jiného. Jackson to mohl chápat tak, ze si s ním jen hrála a ze se mu chtěla vysmívat, ale on jen tezko věděl, jak se ona v tu chvíli cítila a jak touzila po pomoci, kterou ale nemohla dostat, pokud se nebude ovládat. A byla v začarovaném kruhu, ze kterého ji vymotal právě Kol. Vidí, jak ho pohlcuje vztek a kdyz mu zezlátnou očí, byt jen na malý okamzik, je ještě víc v pozoru. On to ale ovládne. Asi by nebylo nejlepší, kdyby tu na ni zaútočil a všichni lidi by to tu viděli. Stále dokázal uvazovat rozumně, i kdyz tak na první pohled rozhodně nevypadal. On pak ale udělá něco, nad čím musí povytáhnout obočí. Urve si ten retízek, na kterém nosil prsten, co mu vyrobila a práskne s ním o stůl. Pochopí, ze kdyby to neudělal, tak by to tady neskončilo dobre. Byla si i docela jistá, ze kdyby to neudělal, zabil by ji. Nebo by ji alespon pokousal a ona by umírala pomalu a ve strašných bolestech. O vlkodlacích toho věděla hodně. Ačkoliv si jiní mohli myslet, ze ne. Věděla vše o jejich hierarchii, dominanci, partnerství. Ale nikdy se svými vědomostmi nijak zvlášt nechlubila. Věděla, ze by měla raději sklopit zrak, protoze tím, ze se Jackovi dívá do očí, kdyz je tak rozzurený, ho ještě více pobouzí k agresivitě. On byl Alfa a ona jeho postavení měla respektovat, ale nikdo ji nedonutil k tomu, aby to kdy dělala. Kdyz se stala Jacksonovou partnerkou, znamenalo to, ze si ji vybral. Dokonce jí dal prednost pred Hayley, která byla jeho oficiální snoubenkou od dětství. Znamenalo to, ze jí dával jakési postavení ve své smečce. I kdyz do ní formálně nepatrila, jako jeho druzka mohla. Tou se ale ještě nestala, ale mozná by i to prišlo. Mozná by spolu nebýt toho, ze byla kotvou a zemrela, opravdu zůstali, zestárli by, měli by děti. Nad tímhle uz ale rozhodně premýšlet nemusí, protoze tohle uz se nestane. On ji ted nenávidí. Kdyz jí ríká všechny ty ošklivé věci, mlčí. Nechce ho provokovat a chce ho nechat, aby rekl, co má na srdci, i kdyz jí to bolí, protoze to, co ríká, pravda není. Nechtěla mu ublízit, ale udělala to. Ano, je rozhodně vinna a proto nijak neprotestuje a nebrání se proti Jacksonovým slovům. Nevyvrací mu jeho myšlenky. Presně, jak to rekla Elijahovi. Ona nevyvrací lidem, co si o ní myslí, i kdyz jí to nesmírně bolí a znamená to, ze prijde o někoho, koho si tak vázila a měla ho ráda. Nikdy neměla dovolit, aby se na scénu dostala Jacksonova láska k ní. Měla ho odmítat do morku kostí stále. Ale... ona chtěla být taky štastná. Ano, asi je opravdu pokrytec a sobec. Nechá Jacka bez jediného slova odejít. Trvá to ale jen pár vterin, nez se rozhodne, ze ho ze svého zivota prostě takhle odejít nenechá. Na to ho měla az moc ráda a neuměla si predstavit, ze by o něj takhle prisla. Téz zaplatila a čapla ten retízek s prstenem. Nebude mu nic ríkat, ale něco mu ukáze. Vyběhla za ním, a ač hodně riskovala, protoze chytat Alfu zezadu za ruku, zvlášt, kdyz je rozcilený, asi nebyl ten nejúchvatnější nápad, ale ona to i presto udělala. Chytila ho za ruku a drzela tak pevně, jak jen mohla. A pak uz zapracovala její upírí síla sugesce. Nevěděla, jestli to platí i na vlkodlaky, doufala ze ano. Za chvíli uz jak pred ní, tak pred Jacksonem bezely obrazy. Pouzila něco takového jako u svého bratra tehdy v chatce. Pouzila své zápisy ze soukromého deníku. Ano, stále si vedla deník. I kdyz o tom nikdo nevěděl. Tedy, ted to bude vědět Jackson. Zároven s písmeny se v Jacksonově hlavě ozýval i její hlas. Jako by mu predčítala své zápisky z deníků. Chci být štastná a vím, ze Jackson mi tohle dokáze poskytnout. A vím, ze ho můzu milovat, jen tomu dát čas, az mě prebolí ty rány, které způsobil Kol a kvůli kterým na něj musím myslet, i kdyz nechci. Láska k němu jen tak nevymizí, ale já vím, ze můze. S ním ano. S Jacksonem. Chci tomu dát šanci. ... Všechno se změnilo po tom, co jsem se stala upírkou. Nejen, ze se ted nenávidím jako součást denního porádku, protoze upírství není pro mě. Ale dneska jsem se neovládla. On si mozná myslel, ze ano, ale ne. Jackson mozná myslel dobre to, co dělal, ale já jsem byla uvnitr roztrhaná na kusy. A neprestala jsem proto, ze bych to chtěla, ale proto, ze jsem se najednou vyděsila sama sebe. Pravdou je, ze jsem ho chtěla zabít, chtěla jsem ho vysát do sucha. Zastavil mě strach ze sebe samé. Ale takhle to nemá být. Jsem nebezpečná a chci od sebe všechny drzet co nejdál. I Jacksona, i kdyz mě to mučí, protoze je to můj prítel, kterého mám ráda. Miluji ho, i kdyz ne asi tak, jak by chtěl. ... Moná se blýská na lepší zítrky. Kol mě dokázal presvědčit, ze spolu to zvládneme. A já mu to věrím. Nemám důvod mu nevěrit. A hlavně. Jemu nemůzu ublízit, coz je na tom ta největší výhoda. Snad uz se zase brzy budu moci bavit se všemi normálně a omluvit se a vysvětlit jim to. Víc uz mu neukazuje. Mohla by mu toho ukázat víc, mohla by mu toho ríct víc, ale snad tomuhle bude víc věrit, protoze jejím slovům by nevěril. Pak mu jen jemně vtiskne jeho prsten zpět do dlaně a mlčky se od něj odpojí a začne odcházet pryč. Musí mu dát čas. Ví to.)

*Míří si to docela rázně k východu a potom rozrazí dveře a vyjde ven. Když na něj dýchne chladný večerní vzduch a obejme ho do své náruče, o něco málo se mu vyjasní zastřený pohled, který je stále podbarvený náchovou.
Po té, co se za ním dveře podniku zavřou, trochu si oddechne. Nevěděl, jestli se Genevieve o něco nepokusí, ale on o nic, co se nějak týkalo jí nestál. Přál by si na ni zapomenout. Nikdy se s ní nesetkat, aby nemusel nyní prožívat tu silnou bolest, která ho zevnitř drtí. Z toho, že ji ztratil, aniž dostal šanci, něco zkusit. Rozhodla si to ona za ně za oba a jeho postavila adopted hotovou věc, jako by to vůbec nic neznamenalo. Genevieve mu vnesla do života světlo. Ukázala mu, že není dobré strkat všechny do jednoho pytle. Zatvrdit se a užírat minulostí, ale něco udělat pro budoucnost. Byla ochotná mu pomoct, i jeho lidem, a bylo to, proto, že chtěla. Mohla z toho pak něco mít, ale k tomu nikdy nedošlo. Navíc by to nebylo nic neobvyklého. Věděla, že má jeho vděčnost i příslib pomoci, kdy bude chtít nebo potřebovat. Byla jednou z mála osob mimo jeho rasu, která se na něj nedívala skrz prsty a nepohrdala jím za to, čím je. I kdyby toho nebylo více, tohle mu stačilo. Za tohle u něj byla na těch nejvyšších místech jeho žebříčku oblíbenosti. Byla pro něj andělem, dobrou vílou, která sice nešla pro svůj názor a upřímnost daleko, ale jako jedna z mála si to mohla dovolit. Vždy si ji obdivoval a vážil si jejich názorů i rad, které mu prostřednictvím svých proslovu dávala. To vše postupně způsobilo, že se do ní beznadějně zakoukal. V jeho očích byla úžasnou, nádhernou bytostí. Doufal, ale nedělal si iluze, že by mu někdy mohla prokázat svou přízeň. Obzvláště potom, co mu řekla o svém příteli, ze kterého se vyklubal Kol Mikaelson. Láska u něj zůstala, ale věděl, že mu ji neopětuje. I tak pro něj bylo osobním svátkem, že ji mohl nazývat přítelkyní. Stala se mu jednou z nejlepších přátel.
Nakonec se to vše zvrhlo a jemu se splnil jeho sen. Genevieve byla jeho a on by pro její štěstí udělal cokoliv. I když ho od začátku ujišťovala, že jejich vztah nemá budoucnost, protože on jako Alfa smečky má povinnost zajistit jí dobrého nástupce. Přestože jí to nevymlouval, někde v nitru doufal v to, že si Genevieve i jeho lidé uvědomí, že jeho štěstí a nadějí na dobrou budoucnost se stala Genevieve. Po té, co přišel o Hayley dříve, než jí mohl získat.
Nepřesvědčoval o tom nikoho, ale chtěl jí to ukázat. Měl za to, že jejich potomek by byl tím správným nástupcem.
Jeho úsilí, ale nemělo mít dlouhého trvání. Osud a smrt mu Genevieve vzali a mimo ně také Kol, ke kterému se Genevieve vrátila dříve, než by ho vůbec napadlo.
Jeho štěstí a naděje se tak rozpadly na prach a on ztratil možnost uskutečnit jediný ze svých nápadů a plánu do budoucna.
Stále více vnímá svůj návrat do New Orleans jako velkou chybu. Neměl Hayley slibovat, že přijede. Stejně stále méně chápe, proč ho sem volala, když od jejich posledního setkání uplynulo již tolik dnů a stale se od ní ničeho nedočkává.
To vše mu běží hlavou, zatímco pár vteřin stojí za dveřmi a zrychleně oddechuje, až se mu dech sráží od zimy a z jeho úst i nosu tak stoupá pára.
Je stále nepříčetný zlostí, vztekem, ale hlavně bolestí nad nejnovějšími informacemi. S prudším výdechem se konečně vydá od baru po chodníku dál. Zlostně si vrazí ruce do kapes u bundy, vtáhne hlavu více mezi ramena a ta trochu nahrbí.
Kdyby měl nyní možnost kontrolovat svou proměnu, zmizel by, co nejdříve na okraj města a potom ve vlčí podobě někam do přírody, daleko od všeho tady. Nejspíše by svou nadbytečnou energii ze vzteku a zlosti vyběhal, dokud by nepadl naprostým vyčerpáním. Takhle přemýšlí cestou, jak svou zlost nejlépe ventilovat. Zaslechne za sebou dveře od vzdalujícího se baru, ale nevěnuje tomu již pozornost. Jaké je jeho překvapení po té, kdy ho někdo čapne za ruku. Nečeká to a tak se prudce otočí, připravený útočníka praštit a při tom se mu vytrhnout. Z hrdla mu při tom unikne varovné vrčení. Naštěstí si včas všimne zrzavých kadeří kolem bledé tváře a uvědomí si, že je to Genevieve. Od útoku rychle upustí. I když Gen udělala, co udělala, nikdy by jí nemohl ublížit takovým způsobem. Pěst spustí, ale na tváři se mu objeví nevraživost, v očích se mu odmítavě zablýskne. Nechce ji tady, nechce s ní mít nic společného. Chce se jí vytrhnout, ale nyní je ona ta silnější. Navíc si začne uvědomovat nějakého hlasu v hlavě, a následně rozeznávat i jednotlivá slova.
To, co v nich slyší, nutí ho to ještě více se zbavit doteku Gen, aby to přerušil.
Její první část, kdy v ní slyší o nich dvou, jen prohloubí jeho bolest.* Pusť mě... *Procedí skrz zaťatou čelist nevraživě a probodne ji nenávistně planoucím, divokým pohledem. I když je navenek rozčílený, skrývá za tím, jen svou bolest a zoufalství z toho, že Genevieve ztratil. Není si jistý, jak dlouho ještě vydrží před ní nedávat tohle najevo. Nyní nechce, aby na něm viděla, jak těžce to nese.
Z její strany se, ale nedočká ničeho jiného, než další série slov. Zatne znovu pevně čelist, a zavře oči, semkne víčka pevně k sobě. Nechce, aby ho zradily vlastní slzné kanálky kolem očí. Ruku, kterou mu Genevieve drží sevře v pěst.
Když od ní slyší, jak ho chtěla vysát do poslední kapky, v duchu si pro tentokrát přeje, aby to tehdy opravdu udělala. Ušetřila by ho té bolesti, kterou teď prožívá. Je jako v jednom ohni, jako kdyby uvnitř hořel zaživa.
Její další slova, kdy o něm mluví, jako o svém příteli, ale ne druhovi, nejspíše by za ně byl rád, za jiných okolností, v jiné chvíli. Nyní to, ovšem nestačí k tomu, aby se cítil lépe. Nedokáže ho to utěšit.
Ve chvíli, kdy v jejich slovech zazní jméno jejího přítele, nyní i snoubence, znovu pocítí neuvěřitelnou zlost. Za to, že Kolovi dála příležitost, aby jí pomohl, jen proto, že mu nedokáže nic udělat, že pro něj není nebezpečná.
Kdyby to bylo bez toho zasnoubení, řekl by, že ona dala přednost tomu, co je pro ni snazší a jednodušší, než aby se tomu postavila a bojovala sama společně s ním. Neustále jí opakoval, že pro ni udělá všechno, ale jí to nestačilo. Nedala mu ani šanci... nedala jim ani šanci to zkusit, i když si je jistý, že jí to moc svým chováním neusnadnil. Ona jemu, ale také ne. V tom si jsou kvit.
Kol ji, ale požádal o ruku a ona souhlasila. Teď už je to ostatní naprosto zbytečné rozebírat. Je konec a on se s tím musí naučit žít.
Genevieve ho pak konečně propustí z jejich mučivých ukázek z jejího deníku, jak z toho pochopil. Nechápe, proč mu to ukazovala. Možná mu chtěla ukázat, že se v ní mýlil a nebyla to z její strany hra. Potom, co dnes zjistil to pro něj, žádná útěcha není. Jen to jitřilo jeho rány.
Nakonec otevře oči, aby se na ni mohl podívat. Lesknou se mu o něco více, než když je zavíral, ale je v nich vidět odmítavý přístup. Je vidět, že nyní ať je to cokoliv, přátelství, nebo prsten, který mu jako čarodějka vyrobila, její přítomnost, dotek, nestojí. Je příliš zraněný, jeho srdce, jeho ego. Dnes mu nepomůže nic.
Bude potřebovat čas, hodně času na to, aby se přesto přenesl, smířil se s tím. A i potom nejspíš na Genevieve jen tak nezapomene. Čas jeho rány zacelí, i když po nich zůstanou jizvy.
Dívá se na Genevieve mlčky. V jeho očích, ale vůči ní je prázdno. Není tam nic, ani dobrého, a co je nyní nejspíše děsivější, ani nic negativního.
V danou chvíli s ní prostě přestal bojovat a vzpírat se tomu, co mu ona chce. Počká až se tak stane a pak se zařidí. Nechá si od ní dát dokonce i zpátky prsten do dlaně.
Jediné, proč nad tím, jen okamžik váhá, je touha, proměnit se ve vlka a opravdu odsud zmizet. Tenhle prsten pro něj už, ale přestal být jeho součástí, ve chvíli, kdy ho v baru sundal z krku a položil na stůl. Tím se ho vzdal a vrátil Genevieve.
Když se od něho ona potom odvrátí a vydá se pryč, rozevře dlaň a převrátí ji tak, že mu prsten z dlaně sklouzne dolů a s cinknutím dopadne na chodník. On sám to slyšel velmi zřetelně. Pro ni s upířími smysly to musí být mnohem slyšitelnější. Teprve pak schová ruku zpátky do kapsy, otočí se na patě a vydá se od ní na opačnou stranu. Směrem, kterým měl namířeno, než ho zastavila.*

*Ticho v sídle už mu připadalo až příliš tiché a tak se rozhodne strávit pár hodin mimo, ve městě, které se chystá na oslavu konce roku. Než se vydá mezi lidi dostane pozvánku na oslavu Silvestera, kterou pořádá Sophie na stadionu. Potěší ho, že si vzpomněla i na něj. Pozvánka je sice pro dva, ale při sebelepší vůli ho nenapadá nikdo, kdo by chtěl jít s ním.
Když už pak prochází městem a pozoruje okolojdoucí, v myšlenkách se toulá posledními několika měsíci, kdy ho jeho kroky zavedly právě sem. Opět do New Orleans. Událo se toho za tu dobu hodně. Zlého, ale i dobrého.
Mimo jiné ho nyní nejvíce zaměstnávají dva z jeho bratrů. Přemítá, jak některým dát vědět, že je Klaus zpět, a jak se setkat s Finnem. Rebekah je v Mystic Falls a on jí to nechce psát do zprávy. Přesto jí chce dát najevo, že jí tady čeká překvapení, po návratu. Předpokládá, že ani Kol, ačkoliv byl u kouzla, netuší, že je bratr zpět. Zmizel příliš brzy a od té doby ho neviděl. Neví-li o tom Kol, pravděpodobně to neví, ani Genevieve, u které mu to také přijde žádoucí. Pak už zbývá Hayley, kterou také téměř nevídá. Na jeho zprávu nikterak nereagovala a on neví proč. Nechce, aby to vypadalo, že ji uhání a tak s dalšími podobnými nyní váhá.
Informovat ostatní o návratu Klause mu přijde jako menší problém, než uskutečnit jeho setkání s Finnem. Potom všem, co se opět událo. Není si jistý, jestli ho Finn bude chtít vidět. Přesto si myslí, že by se sejít měli. Chce si vyjasnit pár věcí.
Cestou se zastaví v jedné kavárně, kde si objedná kávu a na chvíli se posadí k jednomu ze stolů u okna. Párkrát se napije a po té vytáhne z kapsy saka telefon a začne psát a rozesílat zprávy tak, jak si to do této chvíle promyslel.*

kód:

Milá sestřičko, doufám, že se ti v Mystic Falls daří dobře. Měla by si vědět, že tě zde v New Orleans po návratu čeká pár překvapení. Nechci ti o nich psát do zprávy. Jistě tě, ale potěší. Elijah.

*Jednu pošle Rebekah do Mystic Falls.*

kód:

Kole, zmizel si ze sídla, tak rychle, netuším důvod, že si propásl návrat našeho bratra. Klaus je zpátky. Myslím, že by to ráda slyšela i Genevieve. Buď tak laskav a řekni jí to. Udělal bych to sám, ale nemám na ni kontakt. Elijah.

*Napíše nakonec i Kolovi a přes něj pošle vzkaz Genevieve.
Hayley se znovu psát nepokusí. Doufá, že ji brzy uvidí a bude jí o Klausovi moci říci osobně. Pokud se s ním do té doby nesetká sama.
Na závěr si nechá vzkaz pro Finna. Zpráva bratrovi se mu vyťukává do mobilu nejhůře.*

kód:

Bratře, stalo se od našeho posledního setkání pár událostí, které bychom si měli vyjasnit. Chci se s tebou setkat. V klidu a v dobrém. Dej mi vědět kdy a kde. Elijah.

*Odešle zprávu i jemu. Ještě chvilku po té pozoruje displej mobilu, než ho schová. Po té dopije kávu a když se večer nachýlí, vydá se domů.*

Ještě chvíli byl doma a hrál hry, protože neměl nic jiného na práci, ani si nemohl povídat s Gen, když nebyla doma. Bude jí muset zavolat, kde je. Teď už je ale večer a on má domluvenou večeři s Claire. Srab, zase chce vytvořit to nejlepší prostředí, aby se cítila co nejvíc příjemně a pak jí řekne takovou ťafku. Bude to pro ni jako studená sprcha, kterou jistě nečekala. Už teď ho to mrzelo, protože tímhle si to u Claire pořádně pokazí... Sebral se, oblékl si na tričko jenom svou koženou bundu, opustil dům a autem se rozjel do města.
Za chvíli už parkoval před restaurací, která se nacházela ve Francouzské čtvrti. Nebyla ani moc luxusní, ani moc obyčejná, prostě něco mezi. Rozhodně jste tam nemuseli chodit ve večerních róbách, obleku... Číšník ho usadil ke stolu pro dva a Kol si rovnou objednal skleničku vína, protože nechtěl pít před Claire. Takže se napije teď a pak si můžou dát nějaké nealko společně. Pokud se nezvedne, jednu mu nevlepí a neodejde... Sedí u stolu, upíjí ze svojí sklenky s vínem a vyhlíží, kdy už se ve dveřích objeví Claire.

(Jakmile jí Kol znovu odepsal na SMS, odepsala mu rychle na zpět, že tedy platí. Byla potom ještě s Kalebem venku a povídali si spolu o úplně normálních věcech. Jako kdyby on nebyl čaroděj a ona vlkodlačice. Jako kdyby tu nebylo nic neobvyklého. Bylo to pár opravdu hezky strávených hodin s ním, až skoro zapomněla na Kola a že se mají setkat. Naštěstí si stihla včas vzpomenout, takže se s Kalebem rychle rozloučila a vydala se spěšným krokem do restaurace, kam ji Kol pozval. Měla na sobě to samé, neměla čas se převlékat. Přišlo jí to nevhodné, mohla se obléknout lépe, ale už s tím nic nezmohla. Měla na sobě černé různě otrhané džíny, upnuté černé triko a černou koženou bundu. Na krku se jí houpal řetízek od Jacksona, ten s vlkem. Byl to její oblíbený. Ten od Kola se jí k dnešnímu outfitu prostě nehodil. Skoro doběhne ke dveřím restaurace, jelikož nechce, aby tam Kol moc dlouho čekal. Ještě, že si dnes vzala kanady. V podpatcích by se jí běželo opravdu špatně. Otevře těžké dveře a vejde dovnitř. Jakmile uvidí Kola, usměje se, a vyrazí k němu.) Ahoj. (Pozdraví ho, když k němu dojde. Na tváři jí hraje spokojený výraz a skoro jako kdyby zářila. To ještě nevěděla, co jí čeká. Sundala si bundu a usadila se. Všechno dělala tak rychle, že si ani nenechala od Kola pomoct, prostě byla rychlejší než on. Možná, že mu to dělala i schválně za ty Vánoce. Koukne se mu do očí a zastrčí si neposedné vlasy za ucho.) Tak to vyklop. Co mi chceš sdělit dnes? (Pousměje se znovu a přehodí si nohu přes nohu.)

Zrovna dopíjel svoje víno, když se do restaurace přiřítila Claire. Vypadala, že sem docela spěchala. "Ahoj," usmál se na ni, když ho pozdravila. Vypadala skvěle, jako vždy. I když na sobě neměla zrovna něco, v čem se do restaurace chodí. Ale to ani Kol; oba dva sem přišli v něčem, co je pro ně pohodlné. "Nemusela jsi sem tak spěchat, stejně bych si na tebe počkal, i kdyby ti to trošku dýl trvalo," prohodí a už se zvedá, že Claire pomůže s bundou. Už stojí, ale Claire má bundu za okamžik sundanou a přehozenou přes židli. Ani jí nestihl nějak pomoct. Dělala mu to snad naschvál za ty Vánoce? Zavrtěl nad tím jenom hlavou a dřepnul si zpátky na svoji židli. Když na něj vybafla s tím, co jí chce říct dneska, usmál se na ni, ale nic neříkal. Vypadala tak.. Jinak. Asi to s ní dělalo to mateřství. A nebo s někým strávila hezký den. Jo, měla se dobře a on jí to zase zkazí. A ne jenom dnešek, tohle bude rozhodně na dýl. "To musím hned něco chtít? Nemůžu jen tak pozvat svojí nejlepší kamarádku na večeři?" podívá se na ni tázavě, jako by nic. Co když jí to dneska neřekne? Třeba se to ještě chvilku nedozví... Ale když se to dozví od někoho jiného, bude to špatné. Nevěděl, co má dělat..

(Její úsměv se o něco rozšířil, když spatřila ten Kolův. Nad jeho poznámkou se lehce pousmála a mávla nad tím rukou.) Posledních pár dní jsem chodila jen po doktorech anebo se válela doma, takže mi takhle rychlá chůze jen prospěje. (Koukne se mu do očí a potom věnuje všechnu svoji pozornost Kolovi. Kvůli tomu sem také přišla. Musí se pro sebe ušklíbnout, když jí chce pomoct s bundou, ale ona je rychlejší. Nad jeho otázkou se ironicky usměje a zakroutí hlavou. Celou dobu měla ruce položené na stole a teď svou pravou ruku zvedla, vztyčila na něj ukazováček a ušklíbla se.) Já vím, že mi něco chceš. Proto jsi mně pozval na večeři, jako minule. Jen se obávám, co to bude dnes. (Stáhne zpět svojí ruku a koukne se mu zpytavě do očí. Pozvedne přitom levé obočí a spojí své ruce. Přemýšlí nad tím, jestli si všiml, že má zpět měsíční prsten, nebo zda si všiml, že o něj na nějakou chvíli přišla. Pohlédne na svoje ruce a potom na Kolovi ruce. Jako kdyby se snad bála, že se za tu chvilku stihl oženit a nic jí neříct, ba dokonce jí ani nepozvat na svatbu. Ona by stejně ale nepřišla. Ne že by mu to nepřála, ale zřejmě by se na to nedokázala dívat. Všimne si, že ho něco trápí. Vezme jeho bradu do své dlaně a pozvedne jeho obličej o něco výše, aby na něj lépe viděla. Potom svou dlaň spustí a starostlivě se na Kola koukne.) Kole, co se stalo? (Řekne ledově. Kdyby na ní takhle promluvil Kol, zřejmě by jí naběhla husina a ona se oklepala, jenže tohle je docela jiná situace.)

Když mu řekne, že posledních pár dní chodila jenom po doktorech, trošku znepokojeně se na ni podívá. "Chodila po doktorech? Jako prevence, nebo se něco děje?" podívá se na ni tázavě a starostlivě zároveň. "Ne, jistě je všechno v pořádku, protože ty celá záříš," usměje se na ni potěšeně a dívá se na ni, jak si sedá. Když na něj vztyčí ukazováček, všimne si, že má na ruce měsíční prsten, který posledně neměla. Nic k tomu ale neříká, možná se jí na to zeptá později, proč ho vlastně minule neměla. "Prostě jsem tě chtěl vidět, no. To už tě nemůžu někam pozvat bez toho, aniž bych něco chtěl?" podívá se na ni a zavrtí hlavou. Teď právě se rozhodl, neřekne jí to. Pokud to z něj teda nějak nedostane, což se asi nestane. Neví, co by musela udělat, aby prostě vybouchl a řekl jí to. Teď se z toho nějak vykecá. Vždyť má mnoho důvodů k tomu, aby se s ní sešel. Tak třeba dárek, který dostala. Jestě nevěděl, jak se jí líbí. Taky jí ještě nepoděkoval za dárek, který dostal od ní. Mohl jí říct o tom, že Alisea porodila, myslí si, že ty dvě se mají docela rády. Bylo toho dost, o čem si mohli povídat. Když mu najednou vezme do ruky jeho bradu a pozvedne mu obličej, dívá se jí do očí, neuhýbá pohledem. "Co by se dělo? Chtěl jsem tě prostě vidět, zeptat se, jak se ti líbil ten dárek, co jsi dostala... Nic se neděje," ujistí ji, ale moc přesvědčivě to teda nezní. Mávne na číšníka, že si něco objednají.

(Nad jeho starostným pohledem se pousměje. Jako kdyby to dítě bylo jeho. Přesně tak vypadá.) Jen na prevenci. (Ujistí ho. Je to pravda, takže mu nemusí lhát a ani na sobě dávat nějaké emoce, jako je nervozita. Nad jeho dalšími slovy se lehce začervená, ale potom nesouhlasně zakroutí hlavou. Znovu se usměje. Jeho slova jí nutí se sarkasticky nebo ironicky usmívat. Dělá, že se nic neděje, ale tohle mu neprojde. Claire ví, že sem kvůli něčemu přišel a teď to zamlouvá.) Kole, já vím, že kvůli tomuhle jsi mně sem nepozval. Vím, že mi něco chceš říct a já to z tebe chtě nechtě stejně vytáhnu, tak nás oba tohohle všeho prosím tě ušetři a vyklop to. (Koukne se mu naléhavě do očí, že to je opravdu jednoduché a ona to nechce nějak zdržovat. Nemá ani hlad, ani moc chuť. Ne že by se v Kolovi společnosti nudila, nebo tak, ale radši by se prošla.) Myslela jsem si, že jsme k sobě upřímní. Na to, že jsi Původní, umíš lhát tedy hůře než mizerně. (Odfrkne si a odvrátí od něj otráveně pohled.) A dárek si mi líbil. A jak se ti líbil ten můj? (Koukne se mu znovu teď lehce provokativně do očí. Ví, že jí lže. A jí se to nelíbí. Objedná si jen vodu, nechce si zatím nic dávat. Prostě nemá hlad, ani chuť, ona si vystačí s pitím. Potom pohlédne na Kola a čeká, zda jí to tedy řekne, nebo bude pokračovat v jejím přemlouvání.)

"A všechno teda v pořádku?" zeptá se ještě nakonec, potom už to nebude řešit. Kdyby je někdo slyšel a kdyby mohl mít děti, jistě by si všichni mysleli, že je jeho. Jak se stará, ptá se, všechno ho zajímá... Že by byl Kol nakonec rodinný typ? Musí se usmát, když vidí, jak se Claire začervenala. Třeba někoho má, a právě s ním někde byla, a právě proto celá září. Přál by jí to, aspoň by měl jistotu, že se už oprostila od něj. "Fajn, pozval jsem tě sem kvůli něčemu, co jsem ti chtěl říct. Ale rozmyslel jsem si to, protože teď na to není vhodná chvíle, jasný?" Nechce jí to říct, ne dneska a ne, když má tak dobrou náladu. "Já jsem k tobě upřímný," odsekne. "Umím lhát dobře, jenom tobě nerad lžu, tak to možná nevypadá tak věrohodně," ušklíbne se na ni. "Moc se mi líbil," usměje se na ni a na stůl položí ruku tak, aby bylo vidět, že na ní má nasazené hodinky, které od Claire dostal. "Jsem rád, že se ti líbil i ten můj... Zeptal bych se tě, jestli už máš někoho, koho bys s sebou vzala, ale kašlu na to, protože vím, že to nemá smysl." Nemá to smysl, protože až se dozví, že požádal Gen o ruku, nikam s ním Claire nepojede, to je jasné. On si objedná panáka. Kašle na to, že Claire nemůže pít.

Ano, všechno v pořádku Kole. (Přesvědčivě se na něj podívá. Je ráda, že si o ní dělá starosti, dává jí tím najevo, že mu na ní záleží, ale na druhou stranu jí to není moc příjemné. Kdyby se něco dělo, řekla by mu to. Tedy, možná. I když je to dítě jakýmsi jejím potrestáním, je na druhou stranu i jejím malým zázrakem. A jí ji ten malý zázrak nějak přirůstá k srdci. Ne doslova, fyzicky se vyvíjí pod jejím srdcem, ale ona to tak vnímá. A ví, že by mu nedokázala nikdy ublížit. Nad jeho odpovědí se zamračí. Tuhle odpověď ona nepřijímá, a teď mu to dá jasně najevo.) Tak mi to řekni, Kole. A kdy na to bude vhodná doba? Nikdy nebude zřejmě ta vhodná doba, ale já se to stejně někdy dozvím a bude horší, když se to dozvím od někoho jiného, než od tebe! (Začne na něj naléhat. Nechce, aby mezi sebou měli tajnosti. A navíc, chce ho zbavit toho jeho ustaraného pohledu. Úsměv mu totiž sluší mnohem víc. Nad jeho odseknutím se narovná v zádech a přeměří si ho pohledem. Tohle se neubírá dobrým směrem.) Alespoň že tak. (Lehce mu odsekne, jako předtím on jí a zahledí se mu do zorniček. Jakmile jí ukáže hodinky, uznale pokývá hlavou.) Alespoň budeš všude včas. (Zasměje se a koukne se znovu na něj.) Chtěla jsem vzít tebe. (Dodá tiše. Teď jí dal důvod k tomu, bát se toho, co jí chce říci. Všimne si, co si objednal a zamračí se. Nad nosem se jí vyrýsuje několik velkých vrásek. To má od toho neustálého mračení. Koukne se na něj znovu zpytavě. I přes to všechno, to chce slyšet.)

Už se jenom usměje, když řekne, že je všechno v pořádku. Dál se k tomu nevyjadřuje, není proč. Dítě i Claire byli evidentně v pořádku, to bylo to hlavní. "Neměl jsem s tebou dneska vůbec nikam chodit, víš? Zjišťuju, že jsem vážně zbabělec," ušklíbne se trošku a sklopí pohled dolů. Je zbabělec, hromada lidí už ví, že se budou brát, ale Claire to ještě nestačil říct, jako by snad byla nějak méně důležitá než ostatní. A to není pravda. Claire je pro něj hodně důležitá a měla by být mezi prvními, kteří se to dozví. Ale on věděl, že jí to ublíží, i když už si to mezi sebou vyjasnili. Pořád se mu zdálo, že Claire není srovnaná s tím, že se Kol vrátil k Genevieve. Už teď byla napjatá situace, díky tomu, že Claire na Kolovi poznala, že jí chce něco říct. S každým slovem byla atmosféra u stolu hustější, a Kol nechce vědět, co se stane, až ze sebe vypustí ty nejhorší slova pro Claire: 'Požádal jsem ji o ruku.' Ano, řekne jí to, protože ona to z něj prostě dostane. A měla pravdu, bylo by mnohem horší, kdyby se to dozvěděla od někoho jinýho. Teď si bude moci vylít zlost aspoň pořádně na něm. Hned. Když řekne, že bude všude čas, usměje se. On na čas chodil snad vždy. "Já jsem v to doufal, že bych jel s tebou já. Vlastně jsem si myslel, že bychom mohli jet společně i na tu dovolenou, jako přátelé. Genevieve bych vzal někam jinam..." Vážně nad tím přemýšlel. Akorát by to musel nějak vyjednat u Gen, protože ta by rozhodně nebyla pro to, aby jel někam s Claire. Když mu číšník přinesl panáka, na ex ho do sebe hodil, na chvíli sklopil pohled a potom se podíval na ni. "Požádal jsem ji o ruku," stále se jí dívá do očí, nejradši by se ale nedíval, protože ví, jak jí tímhle ublíží.

(Nad jeho slovy se lehce zamračí a přimhouří oči. Bedlivě ho sleduje a vůbec, ale vůbec se jí nelíbí, co mu vychází za slova z úst. Na jeho slova nemá co říct. Mohla by ho nějak povzbudit, ale to ona nechce. A nevidí to ani, jako dobrý nápad. Prostě ho v tom nechá, no. To je tedy kamarádka za všechny prachy, opravdu. A že také byla drahá. Její lehkou popuzenost však Kol odfoukl jedním rychlým tahem daleko do pozadí. A to tím, že jí řekl, že by spolu mohli jet na tu dovolenou. Chápala, že to myslel jen jako přátelství, ale ona v hloubi duše doufala, že to řekne jinak. Že pustí Genevive k vodě a oni dva budou spolu. V tomhle vedla mezi sebou válku. Věděla, že spolu nikdy nebudou, ale přála si to. Věděla, že on její city neopětuje, ale doufala v to. Jak se říká… Naděje je jediná věc, silnější než strach. A ano, ona se bála, že ho ztratí. I když neměla skoro jak, tak se bála. Vždy, když spolu mluvili, její strach rostl, stejně jako její city k němu. Nacházela v něm nové a nové kvality, věci, kterých si předtím nevšimla. A tiše záviděla Genevive. Jakmile mu číšník přinesl panáka, a on ho kopl do sebe, znovu se zamračila. Tentokrát se bála spíše o sebe, než o něj, protože se bála, že jí nějak rozčílí. A vztek ublíží vždy nejvíce vám a až potom těm okolo. Jakmile vyslovil ty čtyři prostá slůvka. Pro Claire jakoby se zastavil svět. Nevnímala lidi, kteří seděli opodál a hlasitě se smáli, nebo snad číšníka, co pendloval od stolu ke stolu. Ani Kola, který se jí upřeně dívá do očí a ona jemu, ale jako kdyby ho neviděla. Jako kdyby tam ani neseděl. Je překvapená. Ale rozhodně to není příjemně. Jakmile prvotní šok přejde, její obličej se změní. Cítí bolest a zklamání. Otevře pusu, aby se zeptala, koho. Ale pak jí to dojde. Její bolest a zklamání vzroste. Ale ucítí v sobě i jiný pocit. Hněv. Claire v sobě měla vždy malý ohýnek, ale Kol ho právě pořádně rozdmýchal. Cítí, jak v ní roste, pohlcuje jí, bere jí všechen kyslík. Má chuť na něj zakřičet, cože to udělal. Ale místo slov se zmůže jen na hlasité, trochu zdrcené vydechnutí. V krku jí narostl hrozný knedlík. Hlasitě polkne, vyhledá Kolovi oči a vysloví ze sebe to jedno tak jí odporné slovo, až má pocit, že se z toho pozvrací. Nic z toho nedá ale znát.) Gratuluji. (Jakmile to řekne, odvrátí od něj pohled, vezme sklenici vody, vypije jí, zvedne se, přehodí přes sebe bundu a rychlým krokem si to zamíří ven. Kdyby se na něj měla dívat ještě chvíli, buďto se rozkřičí na celé kolo, nebo se sesype. Ale ona nechce nic z toho. Už ví, proč jí vzal sem. Tady mu neudělá scénu. Ne před tolika lidmi. To do něj bylo podlé a chytré. Přitáhne si bundu ještě více k tělu a sklopí hlavu. Prudce otevře dveře a vydá se stejně rychlým krokem od restaurace pryč. Ani neví kam jde. Jediné, co ví, je že musí pryč.Zaryje nehty do bundy tak moc, až jí zbělají a zapraskají hlasitě kloubky. Doufá, že jí to pomůže oprostit se od svých emocí.)

Po tom, co jí řekl těch pár slůvek se jí dívá do očí, chce vědět, jak bude reagovat, i když to rozhodně nebude nic pěkného. Asi se tady nerozzlobí a nezačne na něj křičet, ale je si jistý, že v jejích očích uvidí zklamání a zlost z toho všeho. Nenáviděla Genevieve, tohle pro ni muselo být něco příšerného, zvlášť pokud k němu opravdu cítila něco víc. On jí to ale zkrátka musel říct, nemohl dovolit, aby se to dozvěděla od Jacksona nebo někoho jiného. To by ji bolelo ještě víc. Vidí, jak je zdrcená a jemu je z toho smutno. Opravdu. Tohle nechtěl, ale na to měl myslet bohužel dřív, než Gen požádal o ruku. Po jejím úplně jasně neupřímném pogratulování se na ni pořád dívá, ale nic neříká. Když se začne zvedat a oblékat, otevře pusu, že něco řekne, ale nakonec mu pusa zase sklapne a on je zticha. Má jít za ní? Nebo ji má nechat snad o samotě, aby vychladla? Třeba chce být sama. Co třeba, určitě. Rozhodně ho nechce vidět, a to ne jen dnes. Bude na něj hodně naštvaná a on ví, že to musí nějak napravit, protože přijít o ni nechce. Chvilku ještě zůstane sedět v restauraci, přemýšlí, co má dělat. Nakonec položí na stůl peníze za to, co vypili, zvedne se od stolu, navlékne na sebe bundu a vyjde z restaurace ven. Ofoukne ho dost studený vítr; počasí dávalo dost jasně najevo, že už se blíží konec roku. V dálce uvidí Claire, rychlým krokem se rozejde k ní. "Claire," řekne její jméno, aby vůbec věděla, že se k ní blíží. Neví ale, jestli ho nebude ignorovat, takže když už je úplně u ní, chytne ji jemně za zápěstí a otočí ji směrem k sobě. "Mrzí mě to."

(Je jí naprosto jedno, co jí teď řekne, nebo jak moc na ní bude házet omluvné pohledy. Nezajímá jí to. Jediné, na co se soustředí, je ta bolest v ní, ty všechny pocity. Nechce se cítit tak, jak se cítí. Chce prostě odejít a všechno to vypustit. Proto vyjde ven a nechá, aby jí vítr trochu zchladil horké tváře. Na chvíli zavře oči a zadrží dech. Nevydrží to ale moc dlouho, a když prudce vydechne, je to spíše žalostný sten, který se jí chtě nechtě vydral z hrdla ven. Snaží se potlačit slzy, které se jí derou do očí a chtějí ven. Chtějí odtéct a vzít s sebou tu bolest, která jí drásá. To ona chtěla být ta s prstýnkem. Ale to ona bude ta s ranami na srdci. Uslyší za sebou kroky. Neví, jestli je to Kol, dokud jí neosloví. Nechce ho a on za ní stejně jde. Neotáčí se, jen jde. Studený vítr jí šlehá do obličeje a jí to donutí zamrkat, takže trochu schová slzy. Cítí, že je u ní. Cítí jeho specifický pach. Jakmile ji chytne za zápěstí a otočí si jí k sobě, nečeká to a trochu jí to vykolejí. Cítí, jak se jeho kůže dotýká její. Projede jí vlna slasti a tepla, ale to jako kdyby pomohlo něčemu se uvnitř ní pohnout a všechno to rozhýbat. Jelikož jí levou ruku drží, a to se jí nelíbí, rozpřáhne pravou, a co největší silou mu jednu vlepí. V očích se jí zlostně zablýskne a Kol tak může vidět i žlutou barvu jejích očí, která se tam teď objevila. Vymaní se znechuceně z jeho sevření a pohlédne mu do očí.) Už na mně nikdy znovu nesahej! (Zasyčí na něj a varovně se na něj koukne. Její tón hlasu nebyl tichý, ani příjemný. To rozhodně ne. Otočí se od něj a chce se rozejít, ale najednou zjistí, že přes slzy, které jí tečou po tvářích, nevidí na cestu. Nadechne se, setře si slzy a pomalu se rozejde. Nemůže to udělat. Nechce to ještě zhoršovat.)

Jakmile k ní dojde, chytne ji za ruku, protože ona ho vůbec nevnímala. Buď byla vážně tak mimo, že si ani nevšimla toho, jak na ni zavolal, a nebo ho prostě ignorovala. A to on nechtěl. Jen ať mu pořádně řekne, co si o něm myslí. Bylo to od něj asi trošku podlé, že ji vzal do restaurace, aby jí to řekl. Možná si myslel, že mu tam nebude dělat scény, a to se taky stalo. Ale teď jí dal příležitost k tomu, aby si na něm svou zlost vylila. A on se ani nenaděje a už skončí její volná ruka na jeho tváři. Pořádně to mlasklo, byla to mnohem větší facka, než kterou mu dala před pár dny jeho matka. Obě dvě na to měly právo, k ani jedné se nechoval zrovna fér. Ale teď je otázka, od které si to zasloužil víc? Od Claire nebo od Esther? K Esther se rozhodně nechoval jak syn, byl drzý, sprostý.. Ale co udělal Claire? Jenom jí řekl, že se zasnoubil se svojí přítelkyní. Neprovedl jí vlastně nic, kvůli čemu by měla být naštvaná. On udělal rozhodnutí a bylo to správné rozhodnutí. Claire by ho měla respektovat, protože s tím stejně nic neudělá. V jejích očích teď uvidí nejen slzy, ale i zlostné zablýsknutí, díky kterému může vidět i to, jak se její oči přebarvily na žluto. Nechá ji, aby se vymanila z jeho sevření a dívá se jí do očí. Po tom, co vypustila z úst by ji stejně hned pustil. Teď už se na ní nedíval omluvným pohledem, byl naštvaný. Ano, opravdu byl. "To snad nemyslíš vážně?!" zvýší na ni hlas, když se od něj rozejde pryč. "Myslel jsem si, že jsme si to mezi sebou dostatečně ujasnili. Taky jsem ti to nemusel vůbec říkat, mohla ses to dozvědět od někoho jinýho. Bylo to moje rozhodnutí, měla bys ho respektovat! Víš, že tě mám rád a nechci, aby to mezi náma bylo takhle!" Pořád je jeho hlas zvýšený. Opravdu nechce, aby byli rozhádaní.

(Všechno se to stalo tak rychle. Proč ona jedná tak bezhlavě a spontánně? Ona prostě taková byla. A teď by nejradši ke Kolovi nic necítila. Nejradši by byla upír. Už dávno by mohla vypnout emoce. Prostě nic necítit. Znělo to tak blaze, tak krásně, až po tom zoufale zatoužila. Najednou si všimla změny v jeho výrazu. Takže si teď prohodili role? Tak to tedy ne. To tedy ne! Jakmile na ní zvýší hlas, už je k němu otočená zády a mlčky to všechno poslouchá. Zatne přitom čelist, má co dělat, aby se ovládla. Kol má štěstí, že je Původní a kousnutí od vlkodlaka ho nezabije. Jeho slova jí zraňují. Už se slzám nebrání. Nemá to cenu. Jeho poslední slova jí však zabolí nejvíce. Přesně kvůli tomu, že jí má rád, se tohle všechno stalo. Právě teď si přeje, aby se nikdy nepoznali. Bylo by to pro oba dva lepší, hlavně pro Kola. Nemusel by si tímhle procházet. Ani jeden z nich. Otočí se zpět k němu. V jejích očích není vztek. Ten z ní už vyprchal. Ale stále je tam zklamání. Tohle vás jen tak nepřejde. Nejdříve je tu prvotní bolest, to není to nejhorší. Ta je krátká, drsná, ale brzy skončí. Potom jste den dva v pořádku, a potom přijde druhá vlna, kdy máte pocit že zemřete. Nemůžete ani dýchat, jak je vám špatně. A neodchází to. Hodina, dvě, stále je to s vámi. Až po dlouhé době to konečně odpluje. Koukne se mu do očí. Vypadá najedou tak křehká, studená.) Ano, je to tvoje rozhodnutí. Měla bych ho respektovat, fajn, jak si přeješ. A tady je jedno moje rozhodnutí. A když já respektuji tvoje, ty budeš to moje. Už nikdy mi nechoď na oči. Nech mě být na pokoji. Prostě mně nech odejít. A tohle není prosba. Tohle je rozkaz. (Koukne se mu vážně, ledově do očí. Její oči přímo září rozhodností. Je v tom i varování. Naposledy se na něj koukne, jako kdyby to mělo být opravdu naposledy, rozhodně se otočí, setře si hřbetem ruky slzy a rozejde se tentokrát pomalu pryč. Pryč od něj, od ní. Vytáhne telefon a zavolá si taxíka. Nepůjde domů pěšky.)

Když se k němu otočí, už v jejich očích nevidí vztek, ale bolest, ta tam je pořád. A jistě tam ještě dlouho zůstane. Ale to si on nebude dávat za vinu. Přece si nebude vyčítat, že požádal Genevieve o ruku, to ani náhodou. Nelitoval toho. Tohle byl prostě další krok, který oba dva chtěli. Těšilo ho, že všem okolo sebe dokázal, že i on je tohohle schopný. Viděl na všech, jak moc se divili, že Gen požádal o ruku; asi by to do něj nikdo neřekl. On upřímně taky ne. Kdyby se ho někdo zeptal před několika lety, nikdy by neřekl, že se ožení. Její oči jsou teď tak strašně chladné... Tohle se mu nelíbí. Vypadá to, že řekne něco, co on slyšet nechce. A taky že ano. Tohohle bude litovat zřejmě ona, ať už dřív nebo později, prostě bude. Kol se s ní chtěl vídat, měl ji rád. Byla to jeho nejlepší kamarádka, člověk, s kterým se dokázal bavit; člověk, který mu vždy dokázal zlepšit náladu. A ona u teď řekla, že ho nechce už nikdy vidět. "Jak chceš," řekne ne moc příjemným hlasem. Kdyby nebyl naštvaný, asi by se ji snažil ještě nějak přesvědčit, snažil by se ji udobřit... Ale na to dneska neměl, a ani to nechtěl dělat. Měl zlost. Otočí se ještě dříve než ona a odejde pryč, jde ke svému autu. Nasedne si do něj, ale ještě nikam nejede. Chvilku prostě jenom sedí a všechno se to snaží nějak rozdýchat. Byl tak strašně naštvaný.. Konečně se rozjede a jede na Plantáž. Doufá, že Gen už bude spát, protože momentálně nemá náladu ani na ni.
Když přijede na Plantáž, hned jde do své ložnice, Genevieve tam ale není. I když je naštvaný na úplně všechny, sáhne do kapsy pro mobil, ale nemá ho tam. "Do háje," zakleje. Kde zase ten mobil má? Teď už ho hledat nebude, však ona se Gen do rána ukáže. Jde si dát ještě sprchu, aby se trošku osvěžil, potom vleze do postele a za chvilku usne.

(Včerejší den strávila prakticky skoro jen v posteli od doby, kdy do ní ráno zalehla. Spala až do pozdního odpoledne. Zrovna dvakrát se jí vstávat nechtělo, ale nakonec to udělala. Šla se trochu opláchnout a pak si udělala v kuchyni čaj, který si odnesla do ložnice. Vzala si svůj notebook a usedla ke stolu. Začala pracovat. Hlavně také musela vypsat šeky kapelám a vystupujícím. Před párty všichni dostali jen zálohu. Peníze svým lidem pošle až později, kdy ona sama za celou organizaci dostane peníze. Teď měla jen peníze od klienta pro vystupující a ostatní peníze už utratila za výzdobu a pronájem stadionu. Vlastně když si to pak celé spočítala, tak to ještě vyšlo hodně levně. Ale díky tomu, že provozuje bar, měla dost známých, které jí dávali slevy. Když napsala celkové náklady klientovi, byl velmi potěšen. Čekal, že to celé vyjde dráž. Během pár dní by také měla mít spočítaný výdělek za alkohol, který hosté vypili a byla si dost jistá, že to nebude málo peněz. Byla to velká a vlastně luxusní párty a pití bylo celkem drahé. Přeci nebude dávat za pití stejné ceny, jako měla v baru.
Večer si pak lehla zpátky do postele i s notebookem a dívala se na nový díl Once Upon a Time, konečně po té velké pauze. V polovině sledování dílu jí přijde sms. Pauzne video a vezme si mobil do ruky. Zjistí, že sms je od Hayley, ale netuší, proč by ji zrovna ona psala. Ale to se dozví během krátké chvíle. Přečte si zprávu. Zpráva na ni neměla takový efekt jako jistě na jiné osoby, ale byla ráda, že Francesca je mrtvá a oni měli o jeden problém méně. Snad teď Hayley s Jacksonem vyřeší celou záležitost vlkodlaků, co nejrychleji. Nestála vážně o to, že by vlkodlaci šli ještě po jejích lidech. A nestála hlavně o to, aby znovu šli po upírech a Marcelovi. Poprvé i podruhé měl Marcel štěstí, ale co potřetí? Vlkodlakům by se mohlo konečně povést, co jistě chtěli a to mrtvé všechny upíry, ale Marcela se jim zabít nepovedlo a ona doufá, že se jim to nikdy nepovede.
Konečně pak dokouká aktuální díl Once Upon a Time a pustí si nakonec ještě nějaký film, kterýmu zrovna nevěnuje pozornost a opět usne.
Ráno se probudí celkem brzy a připadá si jako přejetá parním válcem a není divu, vždyť prospala skoro celý den, když nepočítá těch pár hodin, kdy byla vzhůru. Byla prostě jen přespalá. Dojde se do koupelny umýt a upravit a v šatníku si obleče čeveno-hnědé džíny a modré tílko, které dostala od Daviny k vánocům a přes to si oblékne mikinu s kapucí. Nechystala se dnes nikam do nějaké extra společnosti a tak si oblékla jí naprosto pohodlné a specifické oblečení, v kterém jí každý mohl vidět hodně často. Obuje si hnědé kozačky, do kterých si zastrčí džíny a zapne si je. Poté sejde dolů do kuchyně a udělá si kafe a snídani, která se skládá z míchaných vajec. Když si dopije kávu a sní snídani, vyrazí ven. Venku bylo krásné teplo, i když trochu foukal vítr, takže si raději oblékla ještě bundu, aby se náhodou po cestě neklepala zimou. Nezapomene si vzít taky kabelku, kterou si přehodí přes rameno. Venku se nějakou chvíli prochází bez cíle a v jedné trafice si koupí dnešní noviny. Pak jí ale nohy zavedou na místo, kam neměla v plánu jít ani za dalších deset let. Najednou stála v ulici, kde byl její bývalý domov. Dům, kde vyrůstala. Dům, kam odnesla mrtvou Monique z hřbitova. Na ten dům měla stále více a více špatných vzpomínek, ale teď tu stála a neměla se k tomu, aby se otočila a zamířila jinam. Místo toho vkročila na pozemek a pomalým krokem vystoupala schody na verandu. Zhluboka se nadechne a otevře dveře, které nebyli zamčené. Dům byl chráněný kouzlem, které seslala její sestra, aby se dovnitř nedostali žádní cizinci bez pozvání. Vlastně si ani nepamatuje, kdy tento dům nebyl chráněný. Její rodiče byli tak paranoidní, že dovnitř nepouštěli nikoho, koho neznali a každý měsíc obnovovali kouzlo, kdyby náhodou. Ona si tu také připadala jako naprosto cizí člověk, ale kouzlo ji za cizince nepovažovalo a tak mohla vstoupit dovnitř. Rozhlédne se kolem a hned jí padne pohled na gauč v obýváku. Na sucho polkne a odvrátí pohled jinam. Ne, nemůže si to všechno připomínat. Akorát by tím vyvolala ty nejhorší vzpomínky a zlomila by se. Raději pak zamíří nahoru do prvního patra. Prochází pokoj po pokoji, ale nejdéle se zastaví ve svém pokoji. Stále tu měla ve skříni nějaké svoje oblečení, z kterého už dávno vyrostla, ale jak se zdá její rodiče a ani pak Jane-Anne to nevyhodili. Pokoj zůstával ve stavu, v jakém ho opustila, jen tu bylo uklizeno, až na prach, který se tu začal usazovat za nepřítomnosti její sestry. Začne prsty přejíždět po komodě, čímž se jí na prstech usadí vrstva prachu, zatímco na komodě zůstanou čisté dráhy mezi tím prachem. Nakonec pohledem zůstane na nočním stolku, respektive na fotkách, které tam měla. Byli tam dvě fotky, kde byli vyfocení její prarodiče.

Musí se díky tomu pousmát. Svého dědu bohužel nikdy nepoznala, ale babičku ano. Sice byla také přísná, ale měla na ni lepší vzpomínky než na rodiče. Její babička jí aspoň ukázala lepší stránky magie a naučila ji, jak využívat svůj dar. Opravdu si jednou byla jistá, že to ona požádala předky, aby Sophie dali tento dar a změnila přístup k magii i covenu. Přeci jenom to nemohla být náhoda ne? Babička byla porodní bába a Sophie pak objevila svůj dar. Na druhém nočním stolku měla fotku Jane-Anne s Monique a pak další fotku, kde byli oni tři. Najednou pociťuje silnou nostalgii. Chtěla by vrátit čas, i když by to znamenalo, že by tu opět byli její rodiče a opět by jí peskovali za vše, co udělala. Ale byla by tu Jane-Anne a Monique a to bylo hlavní. Proč prostě neexistovalo kouzlo na cestování časem? Mohla by všechno změnit. Všechny čtyři fotky vezme a zandá si je do kabelky. Vyjde z pokoje a její další kroky směřují na půdu. Chtěla se podívat, zda tam nenajde něco užitečného. Na půdě bylo plno krabic s harampádím, ale i užitečnými knihami nebo předměty. Jen tak letmo prozkoumá několik krabic a když zjistí, že v nich jsou jen staré krámy, dá je na stranu. Její pozornost upoutá velká bedna, která stojí až na druhé straně půdy. Okamžitě se vydá k ní. Tak nějak tuší, že zrovna tam bude něco, co by jí jakkoliv mohlo pomoct. Otevře ji a jen po prvním pohledu, ví komu ty věci patřili. Její matce. Ale i tak se začne probírat těmi věcmi. Byli v nich různé předměty, které si její matka schovávala, ale pro ni osobně to nemělo hodnotu. Ani netušila, že si všechny tyhle věci její matka schovávala. Nepovažovala ji za sentimentálního člověka. Za nějakou chvíli už je na dně bedny a zbývá uvnitř už jen jedna trochu větší krabička, která má na víku vyřezané iniciály její matky. Vezme ji do ruky a opatrně otevře. Zjistí, že to je šperkovnice, ale šperky už tam dávno nebyli. Jen zespoda na víku bylo malé zrcátko, které už dávno ztratilo svou novotu. Popravdě ani nevěděla, že matka měla takovou šperkovnici. Vždyť ani neměla moc šperků. Nějakou chvíli si ji prohlíží a osahává si ji rukama, jako by tím mohla navázat kontakt se svojí mrtvou matkou a poznat ji v jiném světle. Pak ji ale něco překvapí. Zjistí, že šperkovnice má falešné dno a hned ho odstraní. V tu chvíli se na ni přímo vysype hromada složených dopisů. Dívá se na to s pootevřenou pusou. Proč si její matka schovávala dopisy? Položí na zem šperkovnici a do ruky si vezme jeden dopis, který rychle rozloží a začne číst. Jenže po přečtení celého dopisu, má akorát další otázky. Vezme si další dopis a ten už jen přelétne rychle očima. Takhle to udělá ještě s několika dalšími, ale rozhodně ne se všemi. Všechny dopisy začínali skoro stejně. Drahá Claudine,..., někdy bylo zaměněno slovo „Drahá“ za „Milovaná“ ale všechny říkali to samé. Dopisy psal někdo její matce a ten někdo jí musel mít obzvlášť rád nebo dokonce milovat. A všechny dopisy také končili úplně stejně. S láskou tvůj C.C. Kdo byl sakra ten C.C.? Měla snad její matka milence? Nebo to byl jen její tajný ctitel? A pokud měla milence, věděl o tom její otec? Co když na to přišel, zabil ji a pak sebe? Vždyť do teď ani nevěděli, co se jim stalo. Mysleli si, že to byla jen hloupá nehoda. A Sophie to popravdě ani nijak neřešila. Ona věděla jen, že její rodiče jsou mrtví a tím to pro ni skončilo. Právě teď je zmatená natolik, že zapomněla, co tu hledala. Zandá všechny dopisy do šperkovnice a tu si strčí do kabelky. Pak rychle odejde z domu a zamíří k sobě. Chce si ty dopisy přečíst v klidu a snad přijde na to, kdo je ten muž.)

(Hned jak slyší, že se ke dveřím blíží Cami, tak už má na tváři úsměv. Jeho úsměv se mnohem víc zvětší, když mu Cami otevře. Pousměje se nad jejím poznámkou a na chvilku sklopí pohled. Následně se na ní zase podívá.) Já bych tě klidně zahřál.. (Poví způsobem, že člověk neví, jak by tu měl brát. Nechá to tedy na Cami a ne její představivosti. Odejde dál od dveří a přikývne na její následnou otázku. Vyjde spolu s ní z jejího domu a následně zamíří do Francouzské čtvrti, kde se nachází klub, kam mají namířeno.) Tak doufám, že máš ráda tuhle kapelu.. (Jeho hlas klesl a začal si vyndavat peněženku. Vyndal z ní lístky a jeden podal Cami. Vyčkával na její reakci a na tváři měl nedočkavý úsměv. Modlil se, aby to nebyla jedna z těch kapel, které nemusí. Opravdu by to nebylo nic pěkného. Peněženku stále drží v ruce a pokračuje v cestě. Klub už je jen pár metrů od nich. Je to jeden z klubů, které založil. Dřív tu nehrály kapely jako je ta, na kterou jdou dnes. Dříve tam hráli velcí jazzoví hudebníci a Thierry. V tom baru na něho spadne tolik vzpomínek. Vlastně skoro v každém baru, hospodě či klubu na něho spadne hodně vzpomínek. Většinou jde o o vzpomínky typu, kolik toho vypil, co vypil a, co všechno rozbil. Ale tenhle klub. Z něj má jiné vzpomínky. Pěkné vzpomínky.)

*Zasměje se při jeho slovech. Byl neskutečný vtipálek a taky měl pořád nějaké narážky. Tohle ji ale vážně pobavilo, i když je pravda, že by se od Marcela klidně nechala zahřát. On byl velmi přitažlivý muž a nevadilo jí to se k tomu přiznat. Kdyby ji tak nepřipadal, tak by mu rozhodně neodkývala dnešní rande. Raději nic neřekne a jakmile se ho zeptá, zda už půjdou, tak po jeho boku vykročí společně po schodech dolů a následně na to vyjdou i z panelového domu. Nechá se Marcelem vést, jelikož neví, kam mají namířeno. Jsou ale směrem k Francouzské čtvrti, takže předpokládá, že to bude někde tam. Ruce má založené v kapsích kabátu. Podívá se na něj s úsměvem, když promluví. Vyčkává na jeho další slova, ale on však vytáhne lístek. Převezme si ho od něj a podívá se na název kapely. Bohužel jí to nic neříká, takže mu nemůže přesně říct.* Recenzi ti řeknu až po tom, co je uslyším hrát, jelikož jsem na nich nikdy nebyla. Ale je to jazzová kapela a já mám ráda jazz, takže si nemyslím, že to bude nějaký problém. *Ujistí ho. Opravdu si myslí, že si to dnes užije a navíc nejvíce jde o to, že je s ním. Takže tohle bude takové zpestření části odpoledne a večera. Netrvá to příliš dlouho a dostaví se do klubu, kde má dnes kapela vystoupení. Je pravda, že ani tady nikdy nebyla. Když vejdou dovnitř, tak si vyhledají místo k sezení. Je dobře, že tady ještě není příliš mnoho lidí. Sundá si kabát a i šálu, kterou si zastrčí do rukávu a potom kabát přehodí přes opěradlo židle a posadí se. Povídá se Marcelovi do tváře.* A jak to, že jsi schůzku posunul na dřívější hodinu? Neříkej mi, že ses nudil, když máš doma Davinu. *Pousměje se. Vlastně nemohla vědět, zda je doma. Taky mohla být se svými kamarády někde venku. Přeci jenom je to pubertální holka, která tráví určitě čas všude jinde, než doma.*

(Procházejí lednovým New Orleans. Je to neuvěřitelné, jak tohle město je krásné v každém počasí. Asi to bylo tím, jak to město miloval. Kdyby k němu neměl tak silnou citovou vazbu, asi by ho to město tak neuchvacovalo. Schová oba dva lístky do kapes chvíli potom, co si Cami přečte název kapely. Na tváři mu pohrává radostný a nedočkavý úsměv. Cítí v kostech, že dnešek si užije. Jde na jazzovou kapelu, do nejlepší klubu široko daleko, s jednou z nejkrásnějších žen. Kdo by se nudil? Možná tak nějaký sociopat a člověk, co nemá rád inteligentní, temperamentní, krásné, blonďaté ženy. Odkýval jí její názor na tu kapelu a s úsměve pokračoval v cestě. Zanedlouho už dorazili do klubu, prošel dveřmi a nasál tu vůni, která z toho klubu sálá. Následuje Cami a rozhlíží se všude okolo. V hlavě se mu zjevuje tolik vzpomínek. Usadí se hned vedle Cami a sundá si bundu, odhalí tak svoje svalnaté ruce. Bundu přehodí přes opěradlo židle a otočí se na Cami. Krátce se zasměje nad její otázkou a zakroutí hlavou.) Nenudil jsem se. S Davinou se nejde nudit, ale taky s ní nemůžu být pořád. Jelikož když s ní jsem až moc dlouho, tak mi začne vyprávět o tom, co se dělo ve škole, kdo s kým má co a, kdo koho nemá rád. Takže pak vím naprosto všechno o celé její škole. (Nezní nijak naštvaně, to rozhodně ne, spíš zní pobaveně a jeho úsměv taky naznačuje tomu, že mu to až tak nevadí.) Spíš jsem se nemohl dočkat.. (Potichu dodá a nakonec se trochu uculí. Je to tady zase. Ten pocit, kdy si přijde jako malý puberťák. Raději se otočí směrem k baru a prohlédne si flašky, které tam mají vyskládané.) Dáš si něco? (Snaží se nějak přejít to s tím, že se nemohl dočkat. A nejlepší způsob, jak se něčemu vyhnout, je změna tématu. Navíc by si dal něco k pití, klidně i jenom Colu. Ne, Colu, ne. Nemohl by tak trápit své tělo, pít něco tak nezdravé. To si radši dá nějaký skvělý, zdravý alkohol.)