French Quarter

*Mohol na nej vidieť, že svojich predchádzajúcich slov ľutovala, ale nie pretože by ich nechcela povedať, alebo žeby to tak nemyslela, skôr kvôli tomu, čo jej on povedal po tom. Možno mala naozaj radšej zostať mlčať, pretože on práve teraz vážne slová nevážil, nevážil vôbec nič. Všetko stratilo význam, jeho dcéra bola preč, ich matka bola znovu živá a on jednoducho nechcel cítiť všetko to, čo cítil predtým, pretože ho to oslabovalo, zrážalo na kolená, a to si teraz nemohol dovoliť, vlastne si niečo také nemohol dovoliť nikdy. Tie jej slová ho však pohoršovali, kradli mu aj tú poslednú štipku ovládania, pretože to nebolo to, čoby chcel počuť, čoby mal chuť počúvať. Všetci sú si rovní? Nie, to nikdy neplatilo, neplatí a nebude. Nevidí to? Nevidí, aký je jej život krehký, veď sama zomrela, sama bola na druhej strane a sama videla, ako strašne jednoduché je dostať sa tam, dokonca pre Pôvodného upíra. Nemohol jej na to proste nič nepovedať, práve teraz to nebolo v jeho moci, ani keby sa snažil ovládať, práve teraz bola naozaj nikto, každý bol ničím len prekážkou, prekážkou v tom, aby svoje múry ešte viac spevnil a on ich potreboval spevniť. Vidí, ako jej svojimi slovami ubližuje, ako jej každým jedným zaďuje ďalšiu a ďalšiu ranu, ale nedokázal sa zastaviť a preladiť na inú nôtu, prosto pokračoval, akoby sa ani nestaral, akú bolesť jej tým spôsobuje. Nazval ju naivnou, nazval ju slabou, prakticky jej povedal, že je nikto na to, aby mu mohla porozumieť, čo i len okrajovo. A on si nebol istý, či vôbec niekedy chcel, aby porozumela. Bola len človek, bola čistá, nevinná, nebola ničím z toho, čo bol on, a tak by to malo aj zostať. Cítil z nej strach, bála sa ho? Možno áno, možno dokonca mala prečo, nakoľko pohľad naňho  mohol byť hocijaký, len nie pokojný. Nikdy ho takto ešte nevidela, ale bol čas na to, aby sa tak stalo, aby si nemyslela, že snáď po tom všetkom môžu byť priatelia, alebo niečo podobné, pretože nemohli, na to boli až príliš rozdielni. Avšak sám vedel, žeby jej nikdy neublížil, to, že svoj hnev kontroloval len ťažko neznamenalo, že to nedokázal, áno, často sa správal impulzívne, ale kým bude pri zmysloch, dokáže sa kontrolovať. Navyše, chcel zabiť niekoho úplne iného, jeho hnev siahal k niekomu inému a nie k nej, aj keď to tak práve teraz nevyzeralo. Pomaly sa k nej začne približovať svojou tvárou, možno chcel len cítiť jej strach, vôbec niečo cítiť okrem hnevu, ale nijako mu to nepomáhalo. Nebola to jej úzkosť, ktorú chcel, nechcel, aby to bola ona, kto sa pred ním bude triasť, kto sa ho bude báť, ale nemal inú možnosť, ak ju chce nadobro udržať od seba. Všetko tak bude proste ľahšie, jednoduchšie. Všimol si, ako zavrela oči, ako rýchlejšie dýchala ako sa jej tvár prelínala so strachom. Nehodlal sa však zastaviť, ani keď vedel, že to už muselo stačiť. Vlastne, celkom jej stačila už jeho prvá veta, mohla na ňom vidieť, že sa nijako nekrotil práve naopak, povedal jej to rovno všetko do teraz už otvorených očí. Hľadel na ňu, ale vlastne ju ani nevidel, jeho zrak bol zahmlený hnevom. Chcel svoje slová prosto zdôrazniť, chcel, aby si ich pamätala vždy, keď ho nikde uvidí, chcel, aby ho nenávidela, pretože nenávisť bola proste jednoduchšia. A ak niekto nemôže byť jeho priateľom, už je tu len jedna možnosť, nepozná nič medzi, už nikdy viac. Nenávisť bola emócia, ktorá mu bola zo všetkých najznámejšia a on nedokázal priať jaj starosť. Nie, nechcel vidieť jej bolesť, ale chcel ju presvedčiť, že je lepšie sa oňho nestarať, že je lepšie robiť presný opak, ako všetci ostatní. Lenže on ju lámal, skôr ju lámal ako ju nútil ho nenávidieť. Ale aj myslieť na to je slabosťou, niekoho ako je on predsa niečo také nemôže zaujímať, ľudské emócie, ľudské pocity musia byť ničím. Rovnako ako mu musel byť ničím jej plač, slzy, ktoré sa jej kotúľali pomaly po tvári a ktoré vyvolali práve jeho slová. Dala mu to, naozaj mu dávala svoju bolesť, mohol ju cítiť, ale nemohol s ňou nič urobiť, pretože možno ani nechcel. Vedel, že takto je to správne, bolo to to najlepšie, čo pre ňu mohol urobiť. Svoje slová o viere myslel vážne. Najskôr ju mal, veril v množstvo vecí, hlavne na druhej strane, ale postupne to mizlo, až ho to sklamalo, vedel, že niekde vnútri mu to ublížilo, niežeby si to niekedy pripustil. Vždy je najlepšie spoliehať sa len a len na seba, neveriť v nikoho a v nič, potom sa nepopáliš, nesklameš. V túto chvíľu vyzerala akoby sa niekde zasekla, len tam stála a sledovala jeho tvár, v ktorej nemohla nájsť nič potom, čo tam našla väčšinou, a to ju muselo desiť. Snažila sa, snažila sa udržať samú seba, aby mu svoju slabosť neukázala ešte viac, a to bola tá posledná vec, na ktorú sa mal teraz chuť pozerať, pretože jej bolesť ho netešila, no vedel, že bolesť iných bude. Znovu sa k nej začal nakláňať svojou tvárou, pričom videl, že nechcela, aby to robil, nechcela jeho blízkosť ani nič podobné, a to bolo dobre. Aspoň videl, aký dopad na ňu jeho správanie malo. Mierne sa otrie svojím lícom o to jej, pričom sa perami nakloní k jej uchu. To jeho však mohlo zachytiť jej vzlyk, mierne pootvorí pery a potichu vydýchne, než ich znovu zavrie pevne k sebe a začne sa opäť odťahovať. Vedel, že ju zlomil, práve teraz jej zasadil posledných pár rán a ona to jednoducho nemohla vydržať. Nič mu nehovorila, opäť tam len stála, akoby sa dokonca už aj bála otvoriť ústa, a to bolo v poriadku, mala sa ho báť. Rýchlo od nej odtrhne svoj pohľad a pozrie sa niekam za jej chrbát, nechcel sa dívať na jej tvár, na jej slzy, nechcel počúvať ako veľmi trhane dýcha, nechcel už viac nič z toho. Mala by odísť, práve teraz by mala prosto len odísť a on vedel, že je to presne to, čo urobí. Keď odstúpi jeden krok dozadu bez toho, aby sa mu otáčala chrbtom, znovu sa na ňu pozrie, ale nič nehovorí, jeho pohľad o niečom nesvedčí, akoby preňho bolo celkom v poriadku, čo jej povedal, akoby ho to snáď tešilo. A potom prišiel ďalší krok, dokonca sa mu ani nedokázala otočiť chrbtom, áno, toto bol istotne koniec hocičoho, čo tam predtým bolo, ak vôbec niečo. Až keď sa od neho konečne obráti a začne rýchlo kráčať preč, pozrie sa opäť na jej blonďavé vlasy a jeho uši zachytia jej dusený vzlyk. Pootvorí ústa a potichu vydýchne, než nepatrne zatlačí zuby o seba a odvráti od nej celkom pohľad pozerajúc sa niekam hore do priestoru. Keď sa o nejakú chvíľu pozrie späť na miesto, kde šla, neuvidí už nič len tmu. Mierne podvihne hlavou dohora, než sa otočí za seba a pomalým krokom začne kráčať opačným smerom ako šla Camille. Ulice boli plné ľudí, stačilo si len vybrať, kto jeho zlosť dnes okúsi. A on si nakoniec aj vybral.* 

*Poslední týden se zdál stejně černý a hektický, jako ty, když se smečka rozdělila na dvě, Oliver ho zradil a přidal se k Francesce. Nyní jsou už oba mrtví, ale smečka je stále roztroušená po městě.
Když se mu ze Zátoky ozvala Eve, aby mu řekla, že jeho bratr je mrtvý, zprvu tomu nechtěl věřit. Eve by si, ale něco takového nevymyslela. Odjel do Zátoky, aby zjistil, co se stalo. Stačil mu pohled na Oliverovo zohavené tělo, aby si domyslel, kdo za tímhle stojí. Jestli do teď Klause svým způsobem uznával a jakýmsi způsobem si ho i vážil, přeci, jen byl to nejstarší vlkodlak, jakého znal, tímhle činem ke Klausovi cítil už, jen čirou nenávist. Potom všem, co tenhle hybrid napáchal se mohl vrátit zpátky a dál vraždit, zabíjet podle libosti. Oliver, i když se choval hrozně, měl dobré úmysly a rozhodně si nezasloužil takový konec. Přál by si tomuhle hybridovi oplatit stejnou mincí. Vrtalo mu to od té doby hlavou. Nemohl se tím, ale příliš zabývat. Pohřbil bratra tak, jak se na vlkodlaka patří se vší úctou. Překvapilo ho, kolik vlkodlaků se toho pohřbu zúčastnilo. Zpráva o pohřbu se dostala i do města a on na den pohřbu zrušil zákaz vstupu těch, kteří zradili. Každý kdo chtěl, mohl se přijít s Oliverem rozloučit. Hayley byla mezi prvními, které o tom dal vědět. Byla mu v těch dnech velkou oporou. Přijela do Zátoky a trávila tam čas s ostatními. Během těch dnů opět probírali situaci vlkodlaků a shledali, že stále nic nemají. Kromě Hayley dal vědět o smrti Olivera také Claire. Ví, že byli s Oliverem přátelé. Ani pro ni nebylo snadné tohle přijmout.
Pár dnů po Oliverově pohřbu na pár dnů s Claire odjeli k ní. Ukázala mu svůj domov a deníky její rodiny. Měla toho opravdu hodně. Hned, jak to zjistil, tak už s ním zase nebyla žádná řeč ani zábava. I když ho Claire tahala ven, aby mu toho ukázala ještě více, tak byl téměř neustále zavrtaný ve čtení jejich deníků. Bylo to zajímavé čtení. Jak postupoval do minulosti, stále častěji narážel v textech na pojem šaman. Po nějaké době konečně zjistil více a díky tomu si spojil i jednu skutečnost. Nyní už s jistotou věděl, že Divoženka, kterou potkal tehdy v lese je jednou z nich. Bylo to pro něj překvapení, protože měl za to, že nikdo takový už neexistuje. Bylo to pro něj velmi zajímavé zjištění. Od té doby, co to zjistil, mu vrtalo hlavou, co dělá šamanka v New Orleans. Je si jistý, že ji tam nikdy před tím neviděl. Potkal ji zatím jen dvakrát a nikdy to nebylo nic úžasného, ale díky tomuhle jeho zájem vzrostl. Možná by mohla smečce pomoct.*


*Teď už jsou zase zpátky. Nevracelo se mu sem moc dobře, ale přeci, jen měl jakousi motivaci. Od jeho návratu přemýšlí, kde by mohl Divoženku potkat. Tehdy to byly náhody a nestál o ně. Teď by ji potkat chtěl.
Prochází se po čtvrti už pár hodin. Přemýšlí, kde by se mohla zdržovat. Odmítá si připustit, že mohla za tu dobu třeba odcestovat jinam.
Dostane potom pátrání hlad a tak zahne do nedalekého podniku na jídlo. Posadí se ke stolu v rohu, nedaleko okna, aby měl dobrý výhled na celou místnost i ke dveřím. Objedná si pivo a k jídlu opečené brambory s pořádnou flákotou masa. Než mu donesou jídlo, popíjí pivo a kouká z okna.*

(Už delší dobu neměla co na práci. Vlastně se jen tak potloukala městem. Setkání s vlkodlakem jménem Lorent ji ale nějakým způsobem zaujalo. Možná i tím, že ta osoba je opravdu hodně stará a hodně toho pamatuje, vlastně by se dalo říct, že byl skoro u samého počátku. Mohla by se dozvědět hodně věcí o šamanech v té době. Ale bohužel už na něj od té doby nikde nenarazila. Přestěhovala se. Už nežila někde na okraji New Orleans, ale přesídlila do Francouzské čtvrti. Bude tady mít blíž ke zdroji. Nakonec se přesvědčila o tom, že je lepší být tak trochu víc informovaná. Od té doby, co je ve čtvrti, se snaží zjistit co nejvíc o vývoji místní smečky. Hledá v knihovnách, archivech. Jednalo se taky o její rodinu, o které toho chtěla vědět víc. Je potomkem původního kmene šamanů tady v New Orleans. Je potomkem těch, kteří mohou za to, že po světě teď běhají vlkodlaci. Chce zjistit víc, když už ji to dotáhlo až sem. Bohužel mnoho záznamů se jí najít nepodařilo. Rozhodně ne tolik, aby ji to zavedlo hluboko do minulosti. Ale musí tu přece někde existovat nějaké záznamy. Bude muset čmuchat dál a doufat, že se jí na její honbě nic nestane. Taky si našla práci. Potřebovala ji, aby se mohla uživit.
Penzion, ve kterém teď žila, měl svou vlastní restauraci. Byl čas oběda a ona dostala hlad. Sešla ze svého pokoje dolů do haly a pak se vydala dál do restaurace. Otevře dveře, obsluha ji začne zdravit hned ode dveří. To oni tak dělají, pokud jde o jejich trvalejší hosty, takže na sebe hned při příchodu strhne pozornost. Tohle ona nesnáší. Nesnáší, když poutá přílišnou pozornost a zájem. Raději jen kývne na pozdravy a zapluje k jednomu ze stolů. Ihned po dosednutí dostane na stůl pivo. Pousměje se na znamení díků na obsluhu a pak si ještě vybere jídlo. Steak na pepři s hranolkami vypadal opravdu dobře. Porozhlédne se po lokále a pak narazí pohledem na Jacksona. Trochu nahne hlavu, ale rozhodně se nezvedá, aby si mohla přisednout nebo tak něco. Raději se věnuje svému pivu.)

*Na jídlo nečeká ani moc dlouho. Když před něj postaví obsluha plný talíř, poděkuje a dá se po té do jídla. Sní sotva pár soust, když ho upoutá jakýsi ruch v místnosti. Zvedne hlavu od talíře a sleduje, co se děje. Když zjistí, že ten ruch vyvolal příchod jeho Divoženky, kterou ostatní zaměstnanci zdraví, upřímně jej to překvapí. Netušil, že na ni narazí zrovna tady. Jídlo na pár minut ignoruje a spíše sleduje ji. Neví, jestli si ho už všimla, ale k jeho ne právě velké libosti si jde sednout jinam. Nespokojeně se pro sebe zamračí. Zrovna, když by s ní chtěl mluvit ho ona ignoruje. V duchu nad tím protočí oči. Slyší, ale že si objednává jídlo, což ho ujistí, že se zde chvilku zdrží. Dá se tedy zase do jídla, protože se mu ani v nejmenším nechce stěhovat za ní i s talířem. Krátce na to na sobě ucítí něčí pohled. Zvedne hlavu a setká se s jejím pohledem. Předpokládá, že ho zaregistrovala až nyní. Její pohled opětuje. Má možnost si ji znovu prohlédnout a dnes, když už tuší, koho to má před sebou na ni kouká trochu jinak. S jakýmsi vědoucím zábleskem v očích a novým zájmem. Jelikož nechce mít studené jídlo, tak se po té vrátí k němu a pokračuje, dokud jeho talíř není prázdný. Dopije pivo a zvedne se ze svého místa. Zamíří pak ke stolu, kde sedí Nailah.* Ahoj... *Pozdraví ji a krátce u toho kývne hlavou.* Můžu se přidat? *Zeptá se jí.*

(Věděl o ní stejně, jako ona věděla o něm. Zvedl k ní svůj zrak a začal do sebe pak házet jídlo ve větší rychlosti. Zřejmě si přeje, aby mu neutekla, což je zvláštní, protože ještě při jejich posledním setkání by byl jistě radši, kdyby o něj ona zájem nejevila. Nedělala to tedy ani teď, ale Jackson snad vypadal, jako by mu to vadilo. Už znala jeho jméno. Dokonce celé jeho jméno. Jackson Warren, alfa místní smečky. Dokonce věděla, co je zač ta Hayley, se kterou se bavil posledně. Hybrid. I když dříve to byla vlkodlačice a prý taky snad snoubenka Jacksona, ale to neměla nijak potvrzené. Nevěděla ovšem, že se pravým jménem jmenuje Andréa Labonair. Jinak by její zájem o Hayleyinu osobu asi o něco vzrostl. Od jejich posledního setkání se opravdu informovala. věděla taky, že jeho smečka používala měsíční prsteny. Nedávalo jí to smysl, protože jestliže Hayley byla nějak spojená s Jacksonem, mohli by učinit rituál a vlkodlaci by mohli využívat její schopnosti. Je to rozhodně jistější než jakýkoliv měsíční prsten. Nechápala to. Že by snad Jackson o tom rituálu nevěděl? I když, mohla se vůbec divit, když ani neví, kdo je ona? Jackson se najednou zvedl a mířil k ní. Když ji oslovil, tak k němu zvedla zrak a ušklíbla se.) A co když řeknu, že ne? Víš, že bys neměl takhle hltat? Je to nezdravé. (Pak se k nim připojí obsluha s jejím jídlem a zeptá se, zda je vše v pořádku a ten chlap neobtěžuje.) Ne, to je dobré. Děkuji. (Pak se podívala zpět na Jacksona a kývla k židli, aby si tedy sednul. Nepotřebovala tu dělat divadlo, aby si jí všímali ještě víc.) Co po mně chceš? Minule jsi vypadal docela nadšeně, když ses mě zbavil. Teď jsi vypadal až zklamaně, že sedím jinde než ty. (Zkonstatuje, pak si vezme příbor a pustí se do jídlo. Nebude se kvůli němu omezovat.)

*Pozoruje a čeká, jak bude Nailah na jeho oslovení, žádost reagovat. Není to pro něj nijak příjemné, takhle se překonávat, chodit za ní a doprošovat se o její společnost. Skutečně by ho k tomu nikdo nedonutil, kdyby měl jinou možnost. Situace mezi vlkodlaky se, ale musí nějak vyřešit a pro něj je to důležitější, přednější, než jeho vlastní ego. Musí proto vyzkoušet všechno. Šamanka ve městě... bere to jako znamení. Rozhodně to nehodlá propást a nevyužít toho nějak.
Sotva k němu Nailah vzhlédne a ušklíbne se, je mu jasné, že to jednoduše zkrátka nepůjde. Protočí nad její první odpovědí oči a ušklíbne se stejně jako ona. Když pak pokračuje a začne mu dávat dobré rady, nejdříve neví, jestli se má naštvat a odejít, nebo se tomu začít smát, protože mu to stále víc připadá vtipné.* Ano, mami... *Zareaguje na oko vážně, ale v očích se mu pobaveně zablýskne a má, co dělat, aby udržel vážný obličej. Když se objeví obsluha se svou provokační otázkou, v duchu místo nějaké reakce na ni, napočítá do deseti. S nějakým dýškem se tenhle podnik, ale může po tomhle rozloučit. Po té, co obsluha odejde a oni mají klid, tak si konečně sedne na židli naproti Nailah.* Měli bychom se konečně seznámit. *Zareaguje hned na to, když se usadí a koukne na ni. Teď už vážně. Na její poznámky už nijak nereaguje.* Oficiálně... *Dodá, protože je mu jasné, že jistým způsobem se už znají až až. Na to, ale nyní nechce myslet, ani se tím rozptylovat.* Já jsem Jackson. *Řekne jí své jméno. Netuší, že u stolu je to on, kdo toho druhého nezná, i když ne tak úplně, ale jméno mu stále zůstává záhadou.* Rád bych věděl, co tě sem do New Orleans přivedlo, šamanko? *Zeptá se jí hned vzápětí a použije i oslovení, kterým naznačí, že už si přeci, jen něco stačil zjistit. Během toho na ni hledí a neuhýbá pohledem.*

(Nad jeho poznámkou o matce jen protočí očima. Kdyby byl Jackson opravdu silným alfou, asi by si tohle k němu nikdy nedovolila, nedobírala by si ho. Ale ona nebere Jacksona za moc dobrého alfu. Vypovídá o tom i stav jeho smečky. Neumí si to ohlídat, neumí si dát vlkodlaky dohromady, nemá nic pod kontrolou. Není vůdce. Dobré pro ni je, že ji ale nechce zabít, jelikož by to mohl chtít udělat. Ona je vlk samotář. Možná, že když sem jela, byla plná očekávání a říkala si, že by se mohla pokusit přidat ke smečce, ale po tom všem, co se dozvěděla, už o to nestála. Zjistí toho co nejvíc o svých předcích, pokusí se zjistit, jaký má ten náhrdelník význam pro lovce a pak nejspíš odjede z New Orleans někam pryč. Nejspíš bude samotářkou už nadosmrti, protože nechce riskovat, že by někdo vyvraždil její další smečku. Toho už opravdu bylo dost. Jakmile si Jackson sednul a řekl, že by se měli oficiálně seznámit, nijak ji to nevzrušovalo. Dál jedla a popíjela pivo, jako by tam snad ani Jackson nebyl a nemluvil na ni. Jedna věc ji ale potom zarazilo, a to fakt, že ji oslovil šamanko. Odložila příbor, odstranila si jazykem jídlo ze zubů a podívala se na Jacksona.) No ne, konečně ses dozvěděl, kdo jsem? Kdopak ti to musel říct, abys to konečně poznal? (Podívá se na něj s povytaženým obočím.) Dobře, tak se tedy seznámíme, Jacksone. Já jsem Nailah a v New Orleans jsem kvůli jednomu jednoduchému faktu. Svým předkům a informacím o nich. (Vlastně to tak nebyla úplně pravda. Primárně prostě potřebovala někam zmizet z Austrálie, ale New Orleans jí nebylo cizí. Tedy alespoň co se týče historie její rodiny. Proč toho nevyužít?)

*Když řekne to, kvůli čemu dnes za Nailah přišel, sleduje ji, jak si ona dál nevzrušeně jí a popíjí. Jeho trpělivost se začne pomalu vytrácet, jak se ten čas prodlužuje. Pokus promluvit si s ní pokud možno normálně, v klidu, bez zbytečného popichování nejspíše nebyl tak dobrý nápad, jak se mu zpočátku zdálo. Nailah zareaguje těsně před tím, než se chce zvednout a odejít. Když má opět ty své poznámky, už se nezdá, že by se jimi dál bavil.* Na tom nezáleží, odkud to vím. Ty jsi tady na návštěvě. Možná nebylo od věci, kdybys to řekla sama a já to nemusel zjišťovat jinde. *Odpoví jí, sice klidně, ale už se nenamáhá o přílišnou vlídnost, přívětivost. V očekávání na ni hledí, jestli mu kromě pichlavých poznámek řekne ještě něco nebo se zvedne a půjde. Dívá se na ni mlčky a vyčkává. Nečeká naštěstí dlouho. Krátce na to od ní konečně uslyší její jméno. V náznaku pochopení, a že ho bere na vědomí kývne hlavou. K žádným zdvořilostním frázím se, ale nemá. Nailah se chová tak, že se o něco takového u ní nepokouší. Poslechne si, co zde dělá. Z toho usoudí, že její předci pocházejí z těchto míst, což by ho těšilo a zajímalo víc, kdyby měl před sebou někoho jiného, než ji.* To je všechno? *Zeptá se jí po chvíli, kdy domluví a on nad tím krátce přemýšlí. Pokud je to tak, tak se jí skutečně už zabývat nebude.*

(Musí se pobaveně zasmát. Ona je tu na návštěvě, tak mu musela hned vyžvanit, kdo je? To snad nemyslí vážně. Ona nikdy jen tak někomu neprozrazovala, kým je. Bylo to až příliš nebezpečné, kdyby se to dostalo ke špatným uším. Lorent to poznal sám a ona by mu asi jen těžko mohla lhát, když o šamanech věděl hodně. Jackson se to taky nějak dozvěděl, ale nikdo jiný o tom nic nevěděl a ani vědět nebude. Nebyla by pak v bezpečí, protože i v tomhle městě se nacházeli jistě nějací lovci. Nechtěla riskovat až takhle moc.) Já jen tak na potkání nikomu neříkám, kdo jsem. Nejsem sebevrah. (Zavrčí tiše. No, tohle bylo asi trochu ironické, protože kdyby nebyla sebevrah, těžko by se asi promenádovala na území alfy jako vlčice, a dokonce za přítomnosti alfy. Ale ona to myslela v tom smyslu, že mezi lidmi takhle opravdu neriskuje. Jackson je přeci jen vlkodlak a ona spoléhá na to, že když už tedy ví, kdo je, umí držet jazyk za zuby a nevyzvoní každému, že je ve městě vlkodlačí šaman.) Jsem poslední. (Řekne opravdu velmi vážně a podívá se přitom Jacksonovi do očí, aby viděl tu naléhavost. Tohle neřekla ani Lorentovi a to toho věděl o šamanech mnohem víc. Možná i proto mu to neřekla. Ale tak nějak doufala, že Jackson pochopí, co tím chtěla říct.) Proč si myslíš, že bych tady byla? Pro co jiného? Musela jsem odejít co nejdál od místa, kde jsem žila předtím. Lovci vybili mou smečku. Já jediná přežila. A to jen díky tomu, že jsem v tu chvíli se smečkou nebyla. Prost se snažím získat pár informací o tom, co jsem zač. Tedy ne, že bych to nevěděla, ale rozhodně nevím všechno. Tady to všechno začalo. Kmen šamanů a dva kmeny lidí, kteří chtěli být jako oni. (Samozřejmě tím mluvila o rodu Jacksona a Hayley. Rod Kennerových a Labonairových. Oba, jak Jackson, tak Hayley, ale měli jiná příjmení. Ona neví, že zrovna tihle dva jsou příslušníky těch rodů.)

*Když vidí ten pobavený úsměv, semkne pevněji rty k sobě a v očích se mu zablýskne. To, co řekl mu nepřišlo vtipné. Chtít vědět s kým má tu čest, když ji potká v lese ve vlčí podobě a ještě to byla ona, kdo zaútočil. Ani potom on na nějakou odvetu nepomyslel, i když ten štípanec do jejího pozadí si svým způsobem vychutnal. Nemá, ale v povaze chodit a zabíjet na potkání neznámé vlkodlaky. Poslouchá, co mu nakonec odpoví. Nad její odpovědí se mírně ušklíbne.* V tom lese to tak nevypadalo... *Poznamená pobaveně, ale pak znovu zvážní. Nemá na vtípky náladu.* To už je jedno... *Mávne nad tím obrazně rukou a nehodlá se k tomu vracet. Má pocit, že s ní ztrácí čas. Zvedne pohled a hledá tu "příjemnou" obsluhu, která mu dnes dost silně hnula žlučí. Zarazí ho, ale to, co poví Nailah. Znovu na ni koukne. Setká se s jejím najednou vážným pohledem. I když toho o šamanech zatím moc neví, jsou podle něj jistě velmi důležití pro vlkodlačí rasu a vědomí, že má před sebou patrně posledního je poněkud šokující. Mlčky na ni dál kouká. Čeká, že mu poví něco více. Ze začátku to, ale vypadá, že se nejspíš nic dalšího nedozví. Nailah místo odpovědí začne nejprve klást otázky a má zase pocit, že jsou tam, kde na začátku.* To já nevím, proto se ptám. *Odpoví jí před tím, než se ona sama rozpovídá více. Přestane ji přerušovat a místo toho poslouchá. Kromě pár informací o Nailah se dozví i něco, co se mu zdá nějak vzdáleně povědomé. Má dojem, že tohle slýchával kdysi jako malý jako takovou pohádku, jak vznikli vlkodlaci. Byl, ale malý a nikdy by ho nenapadlo, že je na tom něco pravdy. O vlkodlacích se toho traduje hodně, ale polovině z toho nevěří, protože to bere jako mýty a legendy. Když o tom slyší teď od Nailah, mírně se zamračí, jak se mu to vybavuje. Nic přesného, ani konkrétního, ale ze svých vzpomínek nevydoluje.* Jak to dopadlo? *Zeptá se jí se zájmem, ale je na něm vidět, že se na něco stále soustředí a ptá se hlavně proto, že doufá, že mu třeba něco dalšího osvěží paměť.*

(Na jeho poznámky, že to rozhodně nevypadalo tak, jako by nebyla sebevrah, nereaguje. On sám nad tím pak jen mávne rukou. Vypadá otráveně, ale jí nemá rozhodně co vyčítat. Tentokrát to byl on, kdo vyhledal její přítomnost, takže si opravdu nemohl stěžovat na nic. Zdálo se, jako by chtěl odejít, ale ona se pak zmínila o tom, že je poslední a to asi vzbudilo jeho zájem. Poslouchal ji, vlastně se mu o sobě tak trochu rozpovídala, i když mu neřekla všechno. Ale to nejdůležitější, že už nikdo jako ona po světě neběhá, to mu prozradila. bylo to pro ni obrovské břemeno být jediná na světě, ale vlastně si už docela zvykla. Jen teď tak nějak potřebovala najít cestu, kudy se vydat, protože přišla už o svůj druhý domov a nesla to těžce, i když se snažila tvářit, že vyvraždění její smečky není nic velkého. Pak mu začala vyprávět o tom, proč je tady. Opravdu toužila zjistit něco o svých předcích, ale taky hledala nějaké vodítko k tomu, co je přesně pořádně zač ten její šamanský náhrdelník a proč po něm lovci tak prahnou. Rozhodně není v bezpečí a netouží po tom, aby někdo víc věděl, kdo ona je. Snad to opravdu Jackson nikde nepoví. Informace se šíří rychle.) Jak to dopadlo? (Ukáže na něj rukou) Vidíš sám. Oba dva kmeny lidí přišli za šamany a požádali je o stejný dar. Nejsem si jistá, proč jim šamani vyhověli, ale uspořádali rituál, při kterém stvořili vlkodlaky tak, jak je známe teď. Jenomže původně nebylo tohle v plánu. Rituál se nepovedl zcela. Dnešní vlkodlaky neměl vázat měsíc, měli mít stejné privilegium jako šamani. Totiž měnit se kdykoliv budou chtít. Chyba, přílišná horlivost a netrpělivost lidí, kteří to privilegium chtěli, způsobila to, že vlkodlaci nejsou svobodnými jako šamani. Ale existuje jeden rituál a já se docela divím, že jsi ho ještě neprovedl a zabýváš se nějakými měsíčními prsteny. Vždyť je to úplně zbytečné. Máš snoubenku, která je hybrid. (Pak se trochu zarazí, když to řekla a podívá se výmluvně na Jacksona.) Jo, trochu jsem čmuchala. Vlastně je ta moje informace neověřená, ale předpokládám, že je pravdivá. Stačil by jeden svatební rituál. Aby ses ty jako alfa smečky spojil s někým, kdo se může kdykoliv přeměňovat, a všechno je vyřešeno. Celá tvá smečka zdědí tyto vlastnosti také. (Teď mu pověděla něco, co si možná měla nechat pro sebe, ale na druho ustranu, smečka v New Orleans se potřebuje vzchopit.)

*Ta poznámka k sebevrahovi byla spíše řečnická a ani neočekával, že by mu na ni Nailah nějak odpověděla. Jak jí tak pozoruje, tak ho napadne, že už se vidí potřetí a vždycky to jednomu z nich není právě pochuti. Krátce nad tím zavrtí hlavou, ale nechá si své úvahy pro sebe. Nehodlá se s nimi Nailah svěřovat. Sleduje ji během i potom, co mu řekne něco málo o sobě. Chvilku nad tím přemítá a pak se zajímá o pokračování. Není si, ale jistý, jestli se nějakého dočká. Nailah pak s otázkou ukáže na něj. Zpozorní a podezíravěji ji pozoruje, než pochopí, o co jí šlo. Pouze o příklad. Ona, ale pokračuje dále a tak nemá čas se tím zabývat. Zaposlouchá se do toho, co mu říká. Slyší zase něco, co mu zní víc jako pohádka, než nějaká fakta, ale nepřerušuje ji. Něco z toho, co říká je v jeho očích pravdivé a tak si zkouší připustit tu skutečnost, že je možná pravdivé vše, co mu Nailah říká. Než se k tomu stačí vyjádřit, udiveně se na ni zadívá. Zdá se mu, že je na cizinku moc dobře informovaná. O měsíčních prstenech si může poslechnout všude, ale o jeho zasnoubení s Hayley zase ne. Navíc, pokud slyšela o zasnoubení, ví také, že to bylo domluveno mezi jejich rodiči. Oni dva na tom neměli žádný podíl. Hayley pak zmizela z tohoto města a vrátila se tehdy, když čekala dítě s Klausem. Komplikované to bylo hned na začátku. Navíc Hayley je hybrid teprve chvíli. Zatímco uvažuje, Nailah se mu přizná, že tady vyzvídala, což už mu potvrdila tím, co řekla o prstenech a zasnoubení. Zaujme ho další pohádka, o které začne Nailah mluvit a to o tom svatebním rituálu. Samozřejmě, že o tomhle slyšel, četl v denících smečky, ale nepřikládal k tomu žádnou váhu. Přesto teď díky Nailah ví o něčem, co by se dalo použít na záchranu smečky. Problém zůstává v tom, že nemá nikoho takového, koho by si mohl vzít, aby takový rituál proběhl. Nemá v úmyslu Hayley do ničeho takového nutit. Nikdo další podobný jí neexistuje.* Zní to všechno moc hezky. *Poznamená, když se narovná v zádech a pak se opře o opěrku židle.* Když připustím, že ten svatební rituál funguje, tak nevím, koho bych si asi tak měl vzít, abych to mohl použít. *Odpoví jí. Mluví naprosto vážně a upřímně. Když byla upřímná ona, nemá s tím chvíli problém ani on.* Hayley je sice má snoubenka. *Nad tím označením se ironicky ušklíbne, ale pokračuje dál.* To zasnoubení, ale domluvily naše rodiny, při našem narození. Hayley pak zmizela. Vrátila se nedávno, ale stejně to mezi námi nemělo budoucnost. A i kdyby to pomohlo naší smečce, do něčeho takového, jako je svatba ji nutit nebudu. *Ujistí ji, že něco takového nemá v úmyslu. S očekáváním na Nailah koukne po té, co jí na to poví svůj názor. Čeká jestli bude mít pořád, co říct nebo si uvědomí, že to není tak jednoduché, jak se to možná nezainteresovanému jeví.*

(Po dobu, kdy mu všechno vysvětluje, se mu dívá do očí, asi to bylo moc troufalé, protože se mu do očí dívala moc dlouho. On byl alfa, mohlo by ho to urazit nebo by se mohl cítit ohrožován tím, že ona ho snad vyzývá na souboj o dominanci, ale v tuhle chvíli jí o dominanci opravdu nešlo. Zdá se ale, že to, co mu tam právě vyprávěla, rozhodně neslyší prvně a o tom rituálu taky ne. Spíš byl jeho postoj takový, že jsou to jen povídačky a pohádky a že nic z toho se nestalo. Ano, tak to jistě předtím bral, ale teď, když mu ona tvrdí to samé, co už dávno slyšel, mohl by tomu uvěřit. Pokud ne, je to jeho věc, ne její. Musela jen zakroutit hlavou když jí vlastně naznačil, že o funkčnosti toho rituálu pochybuje. Nenechala ho ani doříct tu druhou část a už mu skočila do řeči. Na nějaké způsoby kašlala. I když v jejím vlastním zájmu asi měla počkat, než to dopoví, to by pak nevychrlila to, co následovalo z její strany.) Ten rituál funguje. Jsem si jistá na sto procent. Alfové smeček si běžně brali šamany a uznávali je svými druhy, aby měli pro celou svou smečku výhodu toho, že se mohli měnit kdykoliv. (Ne vždycky se totiž stalo, že alfa uznal nějakého šamana svým druhem, ale profitoval, protože zákonitě byli ti dva svoji a schopnosti byly předány. Pro šamany ale byla potupa, když nebyli druhy alf, stáli tak totiž až na chvostu smečky, protože alfa neuznal jejich autoritu. To se stávalo ale jen ojediněle. Ví, že ten rituál funguje. Její matka byla družkou alfy, ale ten byl zabit. Ona pak musela čelit útokům chtivých vlkodlaků, kteří se chtěli domáhat vůdcovství. Ona si ale svoje postavení zachovala, protože si vzala jejího otce, šamana, a poskytla tak smečce výhodu. Její otec se stal alfou smečky a zavládla harmonie. A do té harmonie se narodila ona, než přišli lovci. Poté, co to ale řekla, Jackson pokračoval a ona zalitovala toho, že vůbec něco takového říkala. Jacksona asi ani netrklo, že ona by taky mohla být cestou k tomu, jak svou smečku osvobodit od vlivu měsíce a teď tak jen doufala, že to prostě přejde, když se od něj tedy dozvěděla, že si Hayley vzít vlastně nemůže. Nebo spíš nechce, protože by si ji mohl nárokovat, kdyby chtěl. Jednou to byla jeho snoubenka, ať už to bylo domluvené nebo ne. Mohl by si ji vzít, i kdyby to nechtěla. Jako alfa na to měl právo. Alfa si mohl nárokovat kohokoliv, aniž by musel něco vysvětlovat nebo snad žádat souhlas toho, koho si nárokuje.) V tom případě má tvoje smečka asi smůlu. (Pokrčí rameny a dělá mrtvého brouka. Konečně taky dojedla svoje jídlo.)

*Možná i proto, že má na svou pozici Alfy svůj vlastní názor a nebere ho tak striktně jako někteří jiní, nepřemýšlí nijak špatně nad tím, když na něho Nailah kouká. Během jejich rozhovoru, který se tak víceméně pozvolna rozproudil mezi nimi, by si ani nedovedl představit jejich komunikaci bez očního kontaktu. V danou dobu jej, ale zajímá, jen to, co slyší. Zdá se mu to stále neuvěřitelnější, ale o to reálnější, protože šamani pro něj také byli velkou neznámou a teď tady s jedním hovoří a podle všeho je patrně poslední svého druhu. Spíše, že by nevěřil, to jen potřebuje vstřebat a pokusit se přijít na to, jak to využít pro jejich smečku. Když se dostane ke slovu a chce říct, co a jak z jeho strany, Nailah mu skočí do řečí s něčím, co ho znovu zaujme a překvapí. Slyší o sňatcích mezi vlkodlaky a šamany. Chvilku na Nailah kouká, ale druhá možnost, která se tady naskýtá, je pro něj ještě bláznivější, než to, že by si měl vzít Hayley a to, že by si měl vzít Nailah. To mu probleskne hlavou okamžitě. Tak daleko, ale jeho představivost nedosahuje, aby nad tím přemýšlel jako o něčem reálném a uskutečnitelném. Takže, jak rychle jej to napadne, rychle jej to přejde. Nechá ji tedy domluvit, ale nezdá se, že by mu dala nějakou velkou naději. Něco málo má, ale netuší, jak z toho vytěžit něco pro smečku. Když se dostanou k závěru a podle její reakce usoudí, že by se neměl dívat na to, co chce Hayley, ale co chce on nebo spíše, co je potřebné pro smečku, dostane se do střetu zájmů. Smečka je pro něj důležitá, ale Hayley by k ničemu takovému nikdy nenutil. Hayley a Nailah také ne, protože na ni nevidí ani náznak toho, že by třeba měla zájem přidat se ke smečce. To mu stačí k rozhodování, alespoň pro tuto chvíli. Po její poznámce, že má smečka smůlu, na ni krátce koukne a mírně se ušklíbne. Nepatří to, ale jí, ale jemu. Spíše ho napadne, že má smečka smůlu, protože on je jejich Alfou, ale nechá si to pro sebe.* I tak by se to dalo říct... *Poznamená pak. Po té vytáhne peněženku a položí na stůl peníze za útratu.* Už musím jít. *Koukne krátce na Nailah, místo rozloučení. Po té vstane a podnik opustí. Má zase o čem přemýšlet.*

*Ráno musela vstát brzy, díky tomu, že ještě zařizuje nějaké věci ohledně Kierana. Ale teď jde spíše už o dědické záležitosti. Takže ihned z rána si objede všechny úřady a navštíví notářku. Když všechno povyřizuje, tak se rozhodne zajít do francouzské čtvrti na kávu. Domů se jí ještě vracet nechce, navíc to měla už předtím v plánu, že si někde sedne a pustí se hledání po tom kvůli čemu tady vlastně je Kai a proč ji nechává, aby na to přišla sama. Má mnoho otázek, ale žádné odpovědi a ty právě potřebuje získat. Měla by už taky dát Sophie vědět, že jí může napsat další směny a že se vrací do práce. Nepotřebuje už zůstávat doma. Ne, že by byla ze všeho venku, ne, že by pořád po Kieranovi necítila prázdnotu, ale už se to lepší a musí jít dál. Nemůže s tím nic už udělat. Vejde do jedné malé, útulné kavárny a přijde k pultu. Objedná si latté a vafle s ovocem a ještě k tomu i jablečný džus. Poté zamíří k jednomu volnému stolečku u okna a posadí se. Kabelku si přehodí přes opěradlo židle stejně tak jako svůj kabát. Na stůl si před sebe položí složky ve kterých má spoustu papírů. Vytáhne si k tomu i propisku a rozloží si několik papírů po stole, přičemž tam stále nechává volné místo na její objednávku. Sotva se zadívá do papírů a začne přemýšlet na prvními symboly, tak už jí servírka přinese objednávku. Usměje se na ni mile a poděkuje, prozatím si však toho nevšímá a nechává to ležet na stole. Znovu se zadívá do papírů. Nemá problém v tom číst, ale není to zase tak úplně jednoduché. Některé symboly poznává méně a některé více. Tužkou jemně poklepává o desku stolu a napíše si potom nad jeden symbol písmeno M. V dalších papírek si začne hledat další věci, než napíše další písmeno a to je A. Nad dalším písmenem se na chvíli zamyslí, než napíše G. Zamračí se, když si takhle prohlíží ty tři písmena, protože ví, že další symbol znamená v abecedě I. Nadechne se zhluboka s tím, že předpokládá, co znamená jedno z dalších symbolů. Po chvíli tam velmi neochotně napíše C. Celé to slovo ji dává MAGIC. A už teď ví, že je to cesta k nějaké síle, musí být. Proto je tady Kai, tohle on chce, ale proč očekává, že ho k tomu zavede nebo co tím vůbec sleduje? Jistě má několik podezření, ale ty nechce, aby byly pravdivé, nemohou být. Prohlíží si mlčky to slovo a zdá se, že se jí ani nechce pokračovat dál.*

*Další nový den začal až příliš brzy po té, co předchozí večer zavřel oči. Vstane s tím, že kvůli událostem uplynulého dne má za úkol vyřídit pár věcí navíc.
Vydá se do města pořídit si nový mobilní telefon a zjistit, kolik se dá údajů se dá zachránit z jeho starého, který zničila vařící voda. Nechá starý přístroj v obchodě, kde bude chvíli trvat, než zjistí, co lze zachránit. Naštěstí si pamatuje číslo na muže, se kterým se měl předchozí den v sousední čtvrti setkat. Může mu tak konečně zavolat a omluvit se za svou nepřítomnost. Naštěstí se mu ho povede zastihnout na čísle, které si vybaví a domluví si tak setkání v náhradním termínu. Jeden z problémů tak vyřeší. Ještě stále mu, působí vrásky skutečnost, že po Lorentovi pátrá již tak dlouho a stále bez úspěchu. Jako by se po něm slehla země. Ví, že nakonec bude muset jít do Zátoky a podívat se po něm i tam. Neustane v hledání, dokud ho nedopadne a nevyzpovídá. Mimo Lorenta ho také trápí to, jak se zachoval k Sophie. Jen, co ho přešla zlost a vztek na Adama, byl si vědomý toho, že to vůči ní nebylo správné. Ví, že se s ní musí sejít a promluvit si s ní. Tohle setkání mu kazí fakt, že se kolem ní pořád až příliš motá Adam a to mu moc nezpříjemňuje.
Má teď čas, než si zajde pro výsledky toho, co se z jeho starého telefonu dalo zachránit. Prochází se po čtvrti a pátrá po něčem, co by ho zavedlo k Lorentovi nebo k informaci o něm. Prochází kolem jedné z kaváren, o které ví, že v ní dělají dobrou kávu a on dnes ještě žádnou neměl. Rozhodne se, udělat si přestávku, občerstvit a zapátrat v paměti po pár telefonních číslech, které si uloží do nového telefonu. Vejde dovnitř a zamíří k pultu. Má na sobě jeden ze svých tmavých obleků, bílou košili, tmavě modrou kravatu. Působí na své okolí jako vždy, vkusně, upraveně, elegantně. Prolétne očima kavárnu a stolky, u kterých se nachází pár jedinců. Nečeká, že by tady potkal někoho známého, a tak ho překvapí, když u jednoho stolku u okna zahlédne povědomou tvář. Camille... Naposledy ji viděl na Kieranově pohřbu, což už je několik dnů. Ve skrytu duše ji tehdy obdivoval, když viděl, jak se k ní choval jeho bratr, který je ke všem ostatním odměřený, odtažitý, nevrlý. Těší ho skutečnost, že alespoň Cami v jeho bratrovi dokáže něco takového probudit. Camille je zabraná do nějakých papírů a nezdá se, že by kromě nich ještě něco vnímala. Přesto ho napadne, jít ji pozdravit. Přesto nejprve dojde k pultu, kde si objedná kávu, sklenici vody a vezme si k tomu ještě dva máslové croissanty. Než mu obsluha u pultu vše přichystá, zaplatí a zamíří ke stolu, kde se usadila Camille.* Přeji hezký den, Cami. *Pozdraví ji, když k ní dojde. Na tváři mu pohrává slabý úsměv. Samozřejmě mu do smíchu moc není, ale nepotřebuje, aby Camille viděla, že má více důvodů k tomu být nevrlý, podrážděný a nepříjemný. Ví, ale že tuhle chybu udělal u Sophie a nechce, ji v případě Camille opakovat. I proto na svou tvář "nasadí" úsměv.* Sneseš na chvíli mou společnost? *Zeptá se ji.*

*Je tak zabraná do svých záležitostí, že nevnímá své okolí a tudíž ani neví, kdo vejde do kavárny a nebo z ní odchází. Jediné, co dokáže tak vnímat jsou její myšlenky a hluk, který nelze přeslechnout. Povzdychne si nad tím vším a znovu se ponoří do svého luštění v symbolech a tak ani není schopná zaregistrovat, že si to někdo míří přímo k ní. Jen, co však zaslechne ji už známý hlas a periferně zahlédne postavu, která stojí blízko u ní, tak pozvedne zrak směrem vzhůru a podívá se Elijahovi do tváře. Na rtech se jí ihned vykouzlí úsměv a sjede Elijaha pohledem, přičemž propiskou znovu začne poťukávat o desku stolu.* I já tobě, Elijahu. *Tento muž ji nepřestane nikdy obdivovat svým vzhledem, když ví, co je zač. Je to Původní upír a přesto vypadá jako jeden z nejúspěšnějších podnikatelů světa. Vždycky vkusně oblečený, upravený a i jeho parfém voní nádherně. Docela by jí zajímalo, zda na tohle všechno má lidi a nebo už za ty léta si vše obstarává sám. A pořád ji vrtá hlavou kolik obleků ve svém šatníku bude mít.* Pěkný oblek. *Pochválí mu oblečení a úsměv se o něco více rozšíří. Je v tom skryté i trochu to pobavení. Nevadí ji, že takhle vystupuje náhodou se jí to líbí a úplně se liší tak od svých sourozenců. Jednou se ho bude muset zeptat na jeho šatník. Jen, co se jí zeptá na to, zda snese jeho přítomnost, tak ihned začne skládat papíry, které má na stole rozložené do komínku a ty potom dávat do složky.* Samozřejmě, jenom si přisedni. *Pobídne ho a vezme složku společně s propiskou. Odloží to znovu do kabelky a přisune si svou kávu, džus a jídlo blíže k sobě, aby i tak on měl prostor pro to své. Ještě se ničeho za tu dobu nedotkla a tak teď k tomu bude mít příležitost. Osladí si kávu jedním cukrem a zamíchá to, poté uchopí vidličku do ruky a podívá se na Elijaha, když se posadí k ní.* Přišel sis jenom na kávu a nebo jsi byl ve městě něco zařizovat? *Pousměje se na něj. I když si nedokáže představit, že by snad někdo jako on využíval služeb tak jako lidé. Jistě si všechno zařizuje po svém a nebo má na to lidi a určitě i jiným způsobem. Neodkáže si ho představit jak stojí na poště u přepážky a platí snad nějaké účty a nebo stojí u bankomatu a posílá peníze převodem na účet. Ne, takhle by si nedokázala představit nikoho z nich, vlastně nemá ani tušení o tom, jak přesně ten jejich svět v tomhle funguje. Je do něj možná zahrnutá, ale stále žije svůj lidský život, stále se stará o všechno, co normální dospělý člověk. Pamatuje si na jejich první setkání, které mimochodem proběhlo taky v kavárně a to už je vážně dlouhá doba. Tenkrát ji slíbil, že ji někdy poví o své rodině, ale nikdy se k tomu nedostali. Nemyslí si, že by však dnes k tomu mělo dojít. I přes to, že Elijah vystupoval příjemně, že se usmíval měl vepsané v očích, že všechno není tak jak se na první pohled zdá. odkrojí vidličkou trochu vaflí a začne přitom jíst.*

*S očekáváním a lehce tázavým výrazem sleduje reakci Cami, když ji na sebe upozorní. Jakmile mu odpoví na pozdrav, jeho úsměv se o něco rozšíří a děkovně kývne hlavou. Má možnost si ji prohlédnout, stejně tak, jako si ho prohlíží ona. Ví, že ztráta, která ji postihla se, jen tak lehce nevymaže, i když na první pohled vypadá v pohodě a působí opět tím neuvěřitelně příjemným a sympatickým dojmem. Něco podobného má stále ještě živě v paměti. V jeho případě to bylo, jen dočasné, ale v té době, to netušil, a ví, jak bolí ztráta někoho blízkého. Cítí na sobě její pohled, jak ho skenuje. Ve tváři se mu objeví lehce pobavený výraz. Naštěstí si je jistý, že na sobě žádnou vadu na kráse nemá, takže ho ten zkoumavý pohled nechává klidným. Po její pochvalné poznámce, se pousměje, ale v očích se mu mihne lehce tázavý výraz. Neušel mu ten pobavený podtón v jejím hlase, který ho zaujme. Zřejmě je její pobavení nakažlivé, neboť se mu rovněž zablýskne v očích.* Děkuji, Cami. *Kývne děkovně hlavou na její kompliment. Většinou si na komplimenty od dam nepotrpí, ale potěšit dokážou vždy.* Tobě to dnes také velmi sluší. *Rozhodně v tomhle nechce zůstat Camille nic dlužen. Takže jí kompliment oplatí.* Samozřejmě jako vždy. *Dodá ještě s upřímným úsměvem. Sklouzne pohledem na stůl, kde má rozložené papíry. Zahlédne ten, kde má k symbolům dopsány písmena M A G I C.* Doufám, že tě neruším? *Zeptá se pro jistotu, ale ona ho už přizve ke stolu. Pokývne hlavou místo poděkování a posadí se na židli naproti té Camiiné. Když si najde pohodlnou pozici, než se stihne Camille na něco zeptat, donesou mu jeho objednanou kávu, sklenici vody a dva croissanty. Poděkuje za ně, a když obsluha odejde, trochu si je před sebou poupravuje tak, aby mu lépe vyhovovalo jejich rozložení. Vezme pak do ruky lžičku a zamíchá si svou černou kávu. Vzhlédne ke Camille, když mu ona položí svou otázku a nepatrně se pousměje.* Musel jsem vyřídit pár věcí a teď mám přestávku. Stihnu tak akorát malé občerstvení. *Odpoví jí s jemným úsměvem na rtech. Když na Cami kouká, tak je i jeho pohled vřelejší, jasnější.* Měl jsem malou nehodu a přišel o starý telefon. *Pokračuje pak dále. Nechce, aby měla Camille pocit, že jí svou první odpovědí chce, jen odbýt. Nemá důvod, ale zase si není jistý, že by jí to detailněji zajímalo.* Byl jsem si pořídit nový. Možná se ještě podaří zachránit něco ze starých dat. To budu vědět za pár hodin. *Povídá dále. To sklopí pohled zase dolů a ještě jednou vezme do ruky lžičku a párkrát jí zamíchá kávu.* Když mám na tebe dnes štěstí, mohu tě požádat ještě jednou o tvé telefonní číslo? *Zvedne opět pohled k ní, když kávu domíchá. Znovu se na ni příjemně usměje.*

*Jí to přivádí úsměv na tváři, když vidí na Elijahovi, že se baví nad tím jak si ho prohlíží a i nad tím, že mu chválí jeho ošacení. Určitě ho to mate, proč se takhle chová a mileráda mu to vysvětlí. Neměla žádnou příležitost k tomu, aby se ho na to zeptala. Moc spolu nemluví a to je vlastně škoda, protože by zrovna takového Elijaha ráda poznala ještě víc. Moc o něm neví, stejně tak jako třeba neví nic o Kolovi a bohužel jejich sestry taky neměla šanci vůbec poznat, takže to ani netuší, jak vypadají. Snad k tomu bude mít teď více příležitostí, než měla kdykoliv předtím. Přikývne s úsměvem na jeho poděkování. Neměl jí za co děkovat. Ráda uvítá nějakou společnost, která nezahrnuje úředníky a nebo jejího bratrance. Usmívá se po celou dobu, jelikož ji Elijah kompliment oplatí. Na chvíli se podívá na desku stolu, ale za moment zvedne oči k těm jeho a zadívá se do nich.* Komplimenty vždycky potěší. *Pronese na jejich vzájemnou situaci. Vlastně teď lichotili jeden druhému dalo by se říct. Ona tedy hlavně díky tomu obleku, která má pokaždé jiný, když ho vidí a on tedy především proto, aby nezůstal pozadu s komplimenty. Jeho dodatek ji však potěší ještě o něco víc a teď odhalí už i své bílé zoubky. Neví, zda mu má na to vůbec odpovídat a nebo to jenom přejít úsměvem, který vyjadřuje naprosto všechno, hlavně to, jak moc jí to těší.* Děkuji. *Nakonec mu přeci jenom poděkuje, vždyť je to slušnost a i pocta od někoho jako je on. Ale tímto už celou tu záležitost nechá stranou a považuje ji za uzavřenou. Začne poté sklízet věci ze stolu a pozve ho, aby si k ní přisednul. V rychlosti to schová, aby se snad nevyptával na podrobnosti. Nechtěla by mu rozhodně lhát, pravděpodobně by mu i řekla pravdu jenom trochu jiným způsobem. S Klausem o tomhle ještě nemluvila a nechce riskovat to, že by se to k němu doneslo, aniž by mu o tom sama neřekla. Vážně nestojí o nějaké spory právě teď. Schová to do kabelky a při jeho slovech jenom zavrtí hlavou na náznak, že ji opravdu neruší.* Ne, jistě, že ne. Měla jsem chvíli pro sebe a tak jsem se věnovala jistým věcem, to však může počkat. *Odpoví s úsměvem. Je to důležité, ale ne za až tak důležité. Pokud něco po ní Kai chce a to vážně chce, tak si bude muset na to počkat a jemu to očividně nedělá žádný problém. Nemůže si na nic stěžovat, když u ní doma má všechno, co potřebuje. Podívá se na něj a ihned promluví. Čeká na jeho odpověď a na chvíli očima zabrousí k obsluze, která Elijahovi přinese jeho objednávku, ale ihned se vrátí zase k němu. Takže vážně si potřeboval vyřídit nějaké věci. Ale nehodlá se ho vyptávat, co všechno tyhle jeho věci zahrnují. Když bude chtít, tak to řekne sám. Několikrát pokýve hlavou na jeho slova. Povytáhne obočí a nepřestává se usmívat. Takže si byl zařídit nový telefon, pravděpodobně na takové věci nemá lidi, takže si všechno zařizuje sám.* Měl jsi tam něco velmi důležitého? *Tak přeci jenom kontakty na důležité osoby se kterými potřebuje být v kontaktu se dají sehnat rychle, ale věří, že to není nic příjemného. Jí se tohle stát, tak asi z některých kontaktů vyšiluje a musela by všechno hledat zpětně ve svém kalendáři, kde si to pro všechny případy zapisuje. Ne však vždy se jí podaří zapsat si vše. Pustí se mezitím do svého jídla a jen, co ji Elijah poprosí o telefonní číslo, tak přikývne několikrát hlavou, polkne sousto a odloží vidličku.* Jistě, není problém. *Vytáhne z kabelky poté lísteček a propisku. Napíše mu na to své telefonní číslo a přisune mu to po desce stolu směrem k němu, přičemž věci zase schová. Natáhne se pro svou kávu a trochu z ní upije, než ji opět položí na své místo.* Mimochodem chci ti poděkovat za to, že ses postaral o Sophie po tom incidentu v kostele. Jsem ráda, že měla někoho při sobě. *Jde na ní vidět, že se jí ta situace ohledně Kierana nechce nijak zvlášť rozebírat, ale musí mu za to poděkovat. Neměla s ní sice možnost ještě mluvit o tom všem, i když se viděly, ale předpokládá, že to pro ní muselo být těžké. Ví, že by osobu jenom tak nezabila, že by jí neublížila, kdyby to nebylo nezbytně nutné a tohle právě byla situace, kdy to bylo nezbytně nutné.*

*Přijde mu, že se chvíli baví oba dva vzájemně, na účet toho druhého. Nevidí v tom nic špatného. Trocha odlehčení mu schází. Když na to přijde, tak něčeho takového si nejvíce užije se Sophie. Neví, proč na ni teď myslí, ale nejspíše i proto, že ví, že Camille a Sophie si jsou také svým způsobem blízké. Hlavně ho, ale mrzí jeho chování vůči ní. Je mu jasné, že nebude mít klid, dokud to nenapraví. Chvilku nad tím přemýšlí, dokud ho nerozptýlí Camille svou poznámkou. Na tvář se mu vrátí úsměv, když na to přikývne.* Hlavně, když jsou upřímné, Cami. *Poznamená jemně. On sám za sebe se snaží být vždy upřímný. U Cami mu to jde samo. Nenašel na ni dosud žádnou negativní věc. Neměl dosud moc možností s ní mluvit, ale nemyslí si, že by si časem na ni v tomhle směru byl nucený opravit názor. Všimne si, že Camille ten jeho dovětek ke komplimentu potěšil. Vyvolá to na jeho tváři potěšený úsměv. Rozhodně ji potěší rád.* Za nic, Cami. *Ujistí ji, že za to mu děkovat nemusí. I když se Camille snaží schovat své papíry, tak jemu jedno slovo neuniklo a pokud bude mít možnost, ještě se k němu dnes vrátí. Nyní mu to na začátek nepřijde nejvhodnější. Posadí se, převezme si objednané občerstvení a vyslechne reakci Cami, že ji skutečně neruší. Když si mícháním ochlazuje kávu na jemu požadovanou teplotu, povykládá jí, co dělá ve městě a zmíní se krátce i o svém "setkání" s Adamem. Ale velmi stručně. Raději to nazve nehodou, než aby zabíhal do detailů.* Kontaktů hodně. Některé už možná tak lehce znovu nezískám. *Odpoví jí na její otázku.* Děkuji. *Vezme si od Camille lístek s telefonním číslem.* Mé číslo zůstalo stejné. *Poznamená. Místo, aby si schoval lístek s číslem do kapsy, vytáhne telefon a zadá číslo rovnou do něj. Když si ho uloží, telefon schová zpět do náprsní kapsy saka.* Copak si to musela teď přerušit? *Zeptá se pak, když telefon schová a znovu na Camille se zájmem pohlédne. Pohledem zalétne krátce na její hromádku listů. Zajímá se o to, proto, že by jí rád nějak vynahradil ten jeho nezájem potom, co jí slíbil, že se znovu sejdou a on na to pak neměl čas ani chuť. Camille mu pak naopak přišla říct o bratrovi a jeho pak ani nenapadlo dát ji vědět, že je zpátky, i když to tehdy ještě nebyl on. Nepřijde mu ten jeho přístup správný. Chce to nějak napravit. Sáhne po hrníčku s kávou a trochu ochutná. Teplota i chuť mu vyhovují. Postaví hrníček zpět na talířek a vzhlédne ke Camille. Ta mu děkuje za to, že se postaral o Sophie. Jeho úsměv zmizí. Zavrtí krátce odmítavě hlavou.* Za to mi nemusíš děkovat. To byla samozřejmost, Cami. *Odpoví jí tiše, ale pevně. Při tom na ni kouká.* Je mi líto, že jsem nemohl přijít dříve. Možná bych ji i tebe toho všeho ušetřil *Poznamená. Při tom se mírně nespokojeně zamračí. Povzdechne si a sklopí pohled ke své kávě. Zavrtí krátce nesouhlasně hlavou.* Jsem rád, že jsi v pořádku. Nevěděl jsem, že je to tak vážné... *Poznamená ještě a znovu k ní zvedne oči. Vypadá v tu chvíli posmutněle.*

*Ani si nijak nevšimne toho, že by byl Elijah snad myšlenkami někde úplně jinde. Na jeho tváři a pohledu to nejde nijak znát. Usměje se při jeho slovech. Samozřejmě, že jsou upřímné. Neřekla by něco, co by tak nemyslela a ani neočekává, že by snad Elijah nedělal to samé. Jemu obleky vážně sluší a nedokáže si představit jak by vypadal v běžném oblečení, i když i to by mu jistě pasovalo. Mají krásu v rodině o tom není pochyb. Alespoň se tak mohla přesvědčit o tomhle co se týče jeho, Klause a Kola. Více se už k tomu nevrací. On je vážně neskutečně milá osoba a pokaždé, co ho vidí dokáže na ni udělat dojem. Nikdy se k ní nechoval nijak špatně, ani s ní nikdy špatně nemluvil. Pokaždé je milý a usměvavý a možná je to i tím, že jeden druhého příliš neznají a nebo to on má jenom v povaze. U ní je to to podobné, vlastně nebývá na lidi nepříjemná a vždy se snaží vystupovat tak, aby udělala na ostatní milý dojem, jelikož lidé jsou vážně komplikované osoby a je lepší vycházet se všemi po dobrém, i když to občas nejde. U Elijaha jí tohle jde ale všechno samo, jako kdyby se v tom uměli doladit. Přizve ho, aby se k ní posadil, přičemž jí vysvětlí, co přesně dělá ve městě. Jen může doufat, že z jeho mobilního telefonu se neztratí všechny data, které potřebuje a něco se zachrání. Kontakty se dají znovu sehnat velmi lehce, ale některé jiné věci už ne. I když si nikdy nepomyslela, že právě mobilní telefon bude pro Původního upíra takhle důležitý. Každopádně ji vždycky některý z nich něčím překvapí.* Tak doufám, že ti z něj získají všechny data. *Pousměje se na něj a poté mu předá své telefonní číslo o které si požádal. Přikývne jen na jeho poděkování a i na to, že jeho číslo zůstává stejné.* Alespoň sim karta je zachráněna. *Pousměje se a sleduje ho, když si její číslo přepisuje do mobilu. Vlastně mezitím ujídá i ze své snídané, která je mimochodem výborná. Nejí tady poprvé a nemůže si to vynachválit. Avšak své myšlenky si nechá pro sebe a hlavně proto, že si vzpomene na jednu věc o které se ještě nezmínila Jenomže než je stačí vyslovit, tak on promluví. Stále však myslí na to o čem se chtěla zmínit a nejdříve netuší o čem to Elijah mluví, ale vzápětí si uvědomí, že to musí být ohledně těch papírů, které tady měla rozložené všude po stole.* V naší rodině mě učili číst jedny symboly, vlastně nejdříve jsem se učila celou abecedu, potom slova. A teď jsem našla nějaké záznamy, kde právě byly papíry s těmito symboly a tak se snažím na to přijít. *Řekne mu pravdu, jenom příliš nezachází do detailů. Když je nemusí říct, tak je prozatím neřekne, ale ani mu nebrání v tom, aby se na to popřípadě zeptal. Neřekne mu, že mu neodpoví, to nechce, ale tak ho přinejhorším bude muset upozornit na to, aby se o tom nezmiňoval Klausovi. Vrátí se poté k tomu, co chtěla říct, tedy v myšlenkách, prozatím. Na pohřbu s Elijahem nijak zvlášť nemluvila. Měla toho ten den vážně hodně. Poděkuje mu za to, že se postaral o Sophie. Pro ni to opravdu hodně znamená a obzvlášť, když jí už dvakrát zachránila život. Nikdy nebude schopná jí vyjádřit to, jak moc je jí za svůj život vděčná. Přestane jíst a místo toho se věnuje jenom jemu a poslouchá ho. Zavrtí skoro hned hlavou na náznak nesouhlasu, protože s ním opravdu nemůže souhlasit v jeho slovech. Nemůže si vyčítat něco o čem neměl sebemenší tušení, nemůže být všude, nemůže pomoct všem, i kdyby chtěl. Některé události nejdou předpovídat a tohle je jedna z nich. Ale těší ji jeho zájem i jeho starostlivost. Akorát se tak jenom přesvědčuje, že on je opravdu dobrý muž s velkým srdcem na správném místě, což ji těší. Těší ji, že ho poznala.* Musím za to poděkovat. Sophie si zaslouží velké díky, protože to není poprvé, co mi zachránila život. *Nadechne se zhluboka. O tomhle velmi dobře věděl a tak to pro něj nebylo novinkou a nemusí to ani tím pádem nějak rozvádět.* Nemůžeš být všude, Elijahu. Stalo se to a je to i částečně má vina. Nepoznala jsem, že Kieran není Kieranem, ale že už ho ovládá pouze uřknutí a zůstala jsem v kostele. Čas nejde vrátit a já jsem vděčná, nesmírně vděčná za to, že vy tři jste se tam ukázali a pomohli mi. Hlavní je, že jsem z toho vyvázla živá a dostala jsem vaši zázračnou krev. *Dívá se na něj a poté sklopí zrak ke kávě, kterou uchopí do ruky a napije se. Odloží ji nazpět a podívá se mu znovu do tváře.* Už se tím nezabývej. *Řekne trochu povzbudivě. Ona sama chce celou tu situaci nechat co nejdříve za sebou, i když je pravda, že na to často myslí.*

*Ke komplimentům a poklonám se už nevrací. Má dojem, že už dané téma probrali na jejich teprve druhé setkání až příliš důkladně. Když během toho pozoruje Camille, docela rád by věděl, nad čím přemýšlí. Číst myšlenky, ale nedokáže. Přesto na ni pozná, že se jí neustále něco honí hlavou. Pohlédne na ni, když doufá, že mu zachrání ze starého telefonu, co se dá.* No bylo by to snazší, než když budu muset začít shánět od začátku své kontakty. *Odvětí s lehkým pousmáním.* Ale zase ne tak zajímavé. *Doplní s pobaveným zábleskem v očích.* A děkuji za tvou přejícnost, Cami. *Nemůže, než jí opět poděkovat, ale má dojem, že u Camille tohle slovo používá až příliš často. Tohle se mu, jen tak nepoštěstí. K telefonu se už také dál nevyjadřuje. Přijde mu mnohem zajímavější zjistit, co dělá Camille. S viditelným zájmem ve tváři si poslechne na čem pracuje. Párkrát chápavě pokývá hlavou. Když Cami domluví, z jejich slov má dojem, že mu zdaleka neříká všechno. Přimhouří mírně oči, když si ji dál měří pohledem.* Už jsem v tomhle městě příliš dlouho na to, abych uvěřil, že se tady děje něco, jen tak, Cami. *Poznamená s výdechem po hlubším nádechu. Opře se pohodlněji o opěradlo židle.* Stejně tak si jsem jistý, že ani tebe k tomu nevede pouhá snaha o zahnání dlouhé chvíle... *Pokračuje po té.* Nechci být indiskrétní. *Zavrtí krátce hlavou, ale hned na to mluví dále.* Ale nevědomost se v tomhle městě nevyplácí. *Během svých slov z ní téměř nespouští oči. Tváří se stále vlídně, příjemně. V jeho hlase je, ale jakási naléhavost s jakou k ní promlouvá.* Jestli existuje něco, o čem si myslíš, že bych já a má rodina měli vědět, tak prosím. *Vyzve ji, že by si neměla nechávat pro sebe něco, co by mohlo být důležité i pro ostatní.* Poslouchám. *Zakončí svou promluvu do Camilleiny duše. Po celou dobu je jeho hlas tichý. Nemá potřebu na ně v kavárně poutat pozornost. Nechce také, aby si Camille myslela, že ji k něčemu nutí. Jen se mu už několikrát vymstilo, když se nestaral a nezajímal o své okolí a problémy ostatních více. Nerad by něco takového udělal znovu. Doufá, že ho Camille pochopí. Vydechne, když domluví a sáhne po sklenici vody, ze které se napije. Zadívá se během pití z okna. Chvilku tak pozoruje lidi procházející se kolem kavárny. Když dostatečně svlaží své hrdlo, postaví sklenici zpět na stůl. Camille po té mluví o Sophie. Jeho pohled trochu zjemní. Před tím se nechal trochu strhnout, když ke Cami promlouval. Na jeho rtech se objeví slabý úsměv, když Camille vychvaluje Sophie.* Ona to tak bohužel nevnímá. *Poznamená po té starostlivě nad Sophie, když k tomu může něco říct.* Trápí se, že to musela udělat. *Dodá ještě.* Myslím, že ještě chvíli potrvá, než jí to přebolí. *Povzdechne si. Měl si to uvědomit hlavně v předchozím dni, kdy se k ní zachoval tak hloupě. Uhne pohledem k desce stolu. Nespokojeně se nad sebou zamračí a zavrtí nechápavě hlavou. Camille k němu promlouvá dále a ujišťuje ho, že za to v kostele nemohl a nemohl na tom, co se tam událo, nic změnit. Samozřejmě ji poslouchá. Nechá Camille při tom, že má pravdu. Nebude jí vyprávět, proč se tam nemohl dostat dříve. To si nechá pro sebe. Zvedne k ní během jejich slov oči a poslouchá ji. Tváří se vážně, je pozorný. Když se zmíní, že jejich krev je zázračná, neubrání se krátkému potěšenému úsměvu. Něco takového slyší možná prvně, že by to někdo vnímal tímhle způsobem.* Hlavní je, že jsi v pořádku a můj bratr ti dokázal pomoci. A já mohl chvíli dávat pozor na Sophie. *Odvětí pak na to. Z jeho hlasu je slyšet, že mu na Cami i na Sophie záleží. K tomu v kostele se už nevrací. Není třeba na to vzpomínat.*

*Přikývne chápavě hlavou. komu by se taky chtěly shánět všechny kontakty od znovu? Proto doufá, že z jeho mobilu se toho zachrání co nejvíce, aby poté neměl právě s tímto problémy. Ale tak na ty nejdůležitější lidi jistě kontakt sežene rychle a to ostatní může dořešit později, takže jenom přikyvuje na jeho slova hlavou, že tomu velmi dobře rozumí. Každopádně to není příliš příjemná situace. Usměje se poté na něj trochu pobaveně a o to více, když vidí pobavenost i v jeho očích. Buď se jí to zdá a nebo tomu tak vážně je, ale snad pokaždé, co se spolu vidí, tak je u nich taková odlehčená atmosféra. Vážně se jí s ním příjemně komunikuje. Jenom jednou měli až příliš vážný rozhovor a i tak byl k ní Elijah nesmírně milý stejně tak jako teď. Dokáže snad být i jiný, než jenom milý? Pravděpodobně ano, každý má svou další stránku, ale jí vyhovuje to, jak to mezi nimi je.* Neděkuj mi, Elijahu. Vážně nemáš za co. *Uzavře tím tohle téma a dál už se k tomu pravděpodobně vracet nebudou. Poví mu o tom, co musela přerušit, když za ní přišel a nelze přehlédnout to jak si ji měří pohledem. Zůstane však naprosto klidná a jen ho pozoruje. Možná mu neříká úplně všechno, ale jsou věci, které prostě jen tak neřekne hned a navíc se tohle týká čistě jenom její rodiny. I ona může mít svá tajemství, na druhou stranu ji však nedělá problém říct o tom Elijahovi. Neptal se jí na to, co to všechno znamená, zda něco chystá. Nechce, aby nabyl dojmu, že snad před ním chce něco utajit a nebo mu nějak lhát, protože to nemá vážně v povaze. Naslouchá mu a nezbývá ji nic jiného, než dát jeho slovům za pravdu. Pozoruje ho, jak se pohodlněji usazuje a zdá se, že jejich rozhovor nebude jenom na krátkou chvíli. Natočí se trochu do boku a dá si nohu přes nohu, přičemž se ho vážně nesnaží nijak přerušovat. Vlastně jí tak trochu nabádá k tomu, aby mu o tom pověděla, svěřila se. Jenomže tohle není něco v čem jí může kdokoliv pomoct, tohle není jen tak nějaká záležitost. Kai je nebezpečný a je nebezpečný pro všechny, nehodlá nikoho vystavovat nebezpečí a ani dokonce Původní upíry. Každopádně nemá mu to za zlé, že ji nabízí jistou pomoc. Neujde jí to, že je stále k ní milý, vlídný, ale v jeho hlase je i něco jiného. I ona se na něj po celou dobu dívá vlídně a tak s ním i celý čas mluví. Nadechne se zhluboka.* V první řadě děkuji za tvůj zájem, Elijahu. *Znamená to pro ni hodně, že jsou tady ti, kteří se o ni starají. Spíše vždycky všechny ztrácí okolo sebe a tohle ji dodává pocit toho, že i naopak některé lidi získává, jenomže taky má poté strach, že je zase rychle ztratí a nechce to kvůli svým rodinným problémům riskovat.* Jde o rodinnou záležitost. Od té doby, co se objevil můj bratranec s jeho velmi zajímavou minulostí je to zvláštní. Vím, že je tady z nějakého důvodu a na ten důvod se snažím přijít. V mé rodině je více tajemství, než bych kdy čekala. *Na chvíli od něj odvrátí pohled a podívá se směrem k oknu. Jen pár sekund pozoruje mlčky lidi, kteří se procházejí po rušné ulici, než se pohledem vrátí nazpět k Elijahovi.* A odpovědi jsou v těch papírech. *Odsune stranou své jídlo, jako kdyby už dál nechtěla a stále se dívá jeho směrem. Je vážná, ale její výraz je jemný.* A já nechci do toho zatahovat někoho jiného, protože by to nemuselo dopadnout dobře. A obzvlášť nechci, aby se informace ohledně Kaie a celé této záležitosti donesly ke Klausovi. Neříkám, že mu o tom nepovím. Budu ho informovat, ale ještě jsem na to nepřišla, ne na všechno. *Upřesní to. Nechce říkat, že o ničem neví, když už ví toho spoustu, možná už skoro všechno, jenom potřebuje ještě pár detailů. Ani si neuvědomuje, že Elijah neví o tom, že ten, kdo ji zabil je její bratranec. Ani si to nějak v tom rozhovoru neuvědomila, právě tento jediný fakt se snaží ještě udržet před Klausem, jelikož ví, co by následovalo a ona opravdu nechce pohřbívat dalšího člena rodiny. Poté se jejich téma přehoupne k tomu, co se odehrálo v kostele. Ujistí ho, že by se tím už neměl více zabývat, jelikož nelze být všude, kde se něco děje a nemůže zachránit všechny. Udělal toho on a nejenom on pro ní toho dost. Hlavně Sophie a Klaus, díky nim je teď naživu, díky nim tady stále může být. Vidí na něm, jak vystupuje, když mluví o Sophie. Musí mu na ní hodně záležet a ani se mu nediví. Ona je úžasný člověk. Věří tomu, že to Sophie trápí, že něco takového ani udělat nechtěla, ale všechno to bylo ovlivněné celou tou situací.* Sophie si nemá co vyčítat. Já si s ní ještě o tom promluvím, bohužel jsem zatím neměla tu možnost. *Řekne poněkud starostlivě, protože i ona má o ni obavy. Nemůže za to, ne tak, jak si to možná myslí. Koutek úst jí ale trochu cukne pak do strany.* Opravdu hodně ti na ni záleží, že ano? *Nedokáže teď určit v jakém přesně smyslu. Zda v přátelském a nebo je v tom i něco více. Zase až tak moc jeho nezná a ani jejich vztah. Netuší, proč Elijah vypadá utrápeně v jednu chvíli, ale přisuzuje to tedy tomu, že je to kvůli Soph a jejímu trápení. Vypráví poté dál a trochu se pozastaví nad jeho slabým úsměvem. Neví, kvůli čemu to bylo, ale nechce to ani nijak zjišťovat. Těší ji jeho starostlivost, opravdu ji tím dokáže potěšit.* Ano, Klaus byl ke mně vážně milý. *Usměje se a nechá jako on tohle téma už raději uzavřené. Netřeba to více rozebírat, ani jeden na to nemají dobré vzpomínky a Camille obzvlášť.*

*Má také pocit, že děkování už mají za sebou s Cami více, než dost a přejde její odmítnutí slabým pousmáním. Brzy získá dojem, že dnes se jeho setkání s Camille nebude odvíjet, jen v tom povzneseném duchu, neboť z její reakce, na to, co jí povídá a z toho, jak se ona tváří, vytuší, že je to mnohem vážnější, než se mu snaží namluvit. Má z ní dojem, že do jejich problémů - rodinných - jak posléze upřesní, nechce nikoho zatahovat, protože se bojí, že by to mohlo být nebezpečné. Poslouchá o jejím bratranci, který se objevil v jejím životě. Neuvědomuje si, že už zná téměř celý příběh, že ten čaroděj, který je podle Sophie nebezpečný a hledá způsob, jak získat svou moc trvale, je Kai, Camillein bratranec, který se zde, tak náhle zjevil. Netuší, že zná oba konce příběhu, a že patří dohromady. Při tom by stačilo velmi málo, aby si to uvědomil. Poslechne si vše, co je Camille ochotná mu říct. Vypadá soustředěně. Nespouští z ní svůj pohled. Párkrát pokývá hlavou. Když se zmíní o rodinných tajemství, cukne krátce koutky rtů do stran v náznaku pobaveného úsměvu. Jako by Camille řekla nějaký vtip, kterému rozumí, jen on.* Ano, tajemství. Jsou nebezpečná, zhoubná, ale vždy nakonec vyjdou najevo. *Poznamená neurčitě, ale podle způsobu, jak se u toho tváří, má patrně na myslí něco určitého. Více to, před Camille, ale nerozebírá. Kývne chápavě, když Cami řekne, že odpovědi jsou v těch papírech, které před tím studovala. Po té pokračuje a potvrdí mu, že si to nechává převážně pro sebe, jen proto, že nechce ohrozit ostatní. Nesouhlasně se nad tím zamračí. Nemyslí si, že by je něco takového mohlo ohrozit. Přeruší jejich oční kontakt a koukne na jídlo, které Camille od sebe odsune. Pak Camille, ale řekne něco, co mu sváže oba konce příběhu a udělá z něj jeden celek. Když od ní uslyší jméno, které ne tak dávno slyšel z úst Sophie, v jeho očích se objeví záblesk poznání. Camille na něm musí vidět, že mu právě pár věcí zapadlo do sebe. Nechá ji domluvit. Nepatrně, spíše nespokojeně se zamračí, když říká, že nechce, aby o tom zatím věděl Niklaus. Nemá pocit, že by si snad od něj jeho bratr nechal teď něco říkat.* Kai je tvůj bratranec Cami? *Zeptá se jí, když ona domluví a on se dostane ke slovu. Během toho se zase narovná v zádech, takže se přestane opírat.* Ten čaroděj, který zde hledá způsob, jak získat trvale svou magickou moc?! *Pokračuje ve svém zpovídání nebo spíše ujišťování se, že to nyní chápe správně. Viděl na Sophie, jak ji to dělá starosti. Vypadá, že ho hodně překvapil fakt, že to má tolik společného právě s Camille. Zavrtí krátce nechápavě hlavou. Znovu se uvolní a opře do židle. Vypadá chvilku zamyšleně, nad tím dumá. Pak k ní znovu zvedne pohled.* Nemusíš mít obavy, Cami. *Poznamená pak vážně, ale velmi jemně.* Niklaus mou společnost nyní nevyhledává. Neměl bych mu kdy, něco říct. Navíc, když si to nepřeješ, neudělám to ani, kdybych na něj náhodou měl "štěstí". *Ujistí ji. Navzdory všemu ji po té věnuje upřímný úsměv. Nechce jí její situaci komplikovat, jen by rád pomohl, kdyby měl možnost a chce, aby to věděla. Po té uhne pohledem a zadívá se na chvilku z okna. Napije se znovu vody. Nijak se nezmiňuje o tom, že vztahy mezi ním a bratrem jsou teď na bodě mrazu. Nehodlá tím Camille zatěžovat. Pozoruje lidi, jak procházejí kolem okna kavárny. Když se Camille po té zmíní o Sophie a svými slovy potvrdí to, co jí říkal on hned po té události s Kieranem, nepatrně pokývá hlavou.* Prosím, Cami. Od tebe to vezme jinak, než když jsem se jí o tom snažil přesvědčit já. *Poznamená pak k tomu. Vypadá, že mu na tom hodně záleží. Je to u něj o to nutnější, potom, co ho mrzí, že u ní vyvolal takové myšlenky, obavy ten předchozí den. Vidět u ní obavy o to, že někdo další může umřít nebo se zranit. Věděl, že se dotkli hodně citlivého místa v jejím srdci. Ani v nejmenším to neměl v úmyslu a netušil, že to může mít u Sophie takové následky. Byl by moc rád, kdyby se tímhle Sophie netrápila. Z jeho úvah o Sophie ho probere Camille svou otázkou. Koukne na ni zkoumavě. V jejím pohledu je vidět, že si to už musela z jeho chování a způsobu, jakým se o Sophie zajímá a zmiňuje, odvodit a tak, jen potvrdí kývnutím hlavy její domněnku.* Ano, záleží. *Poznamená. Má dojem, jako by Camille chtěla odhadnout, jak je to mezi ním a Sophie. Předstírá, ale že si toho nevšiml. Natáhne se po hrníčku s kávou a upije z něj několik doušků. Nechá Cami možnost o tom spekulovat. Když se zeptá, zastírat pravdu nebude. Sám o tom, ale nezačíná. Pak se znovu neubrání slabému potěšenému pousmání. Pro změnu to patří její zmínce o bratrovi a jejímu konstatování, že k ní byl milý. To slyší o svém bratrovi málokdy, hlavně od jeho návratu z druhé strany.* Máš na mého bratra velmi pozitivní vliv, Cami. *Poznamená uznale. Skutečně za to má jeho nehynoucí obdiv.*

*Nemá sebemenší tušení proč se usmívá právě ve chvíli, když se zmíní o rodinných tajemstvích. Copak je na tom něco zábavného? A možná ho to pobavilo jenom z toho důvodu, že on tenhle fakt velmi dobře zná. Neví o jeho rodině skoro nic, nic, co by jí někdo neřekl a nebo to, co se nedočetla, ale s jeho tisíciletou existencí a velmi napjatými vztahy v jejich rodině očekává, že tohle je mu velmi dobře známé a tak se ani nevyptává, proč právě táto reakce. Od toho taky studuje psychologii, aby dokázala porozumět ostatním, vycítit z nich na jakých základech reagují na různé podněty, situace, cokoliv. Takže to ihned přiřadí k tomuto a nemá v úmyslu se ho na něco vyptávat, možná později, kdyby nabyla jiného dojmu, ale pro tento moment to nechává tak. Přikývne na jeho slova a nemůže jak jinak, než s tím souhlasit. A hlavně rodinná tajemství jsou jedna z těch nejhorších a nejbolestivějších. Zjistit, že prakticky celý svůj život žiješ ve lže a potom během jednoho roku na tebe toho spadne tolik, že si občas říkáte, jak to můžete všechno unést. Ale právě tohle dělá člověka silnějším, díky tomu se více obrní a každý má bohužel svá tajemství.* Je lepší žádné nemít, ale na druhou stranu se díky tomu snažíme chránit své nejbližší, i když jim to ubližuje. *Stejně tak jako její případ s Kieranem. Snažil se od ní držet celý ten nadpřirozený svět dál, snažil se ji nic neříct a nezasvětit ji do rodinného dědictví, Musela to všechno poznat sama, musela na to přijít sama a potom akorát nastaly problémy. Nemá ráda lži a nemá ani ráda tajemství. Na druhou stranu ví, že tajemství jsou někdy potřebné a že opravdu tím chceme jenom někoho chránit, i když se to třeba nepodaří. Dívá se na to z obou perspektiv, ale u Kierana byla za to naštvaná. Ví to, ale nezasloužila si zase to, aby Sean o všem věděl a ona ne. Stejně jí nikdo před tím neuchránil, patřila do toho světa, ale tady jde teď jenom čistě o ni a o Kaie. Povídá dál a zpozoruje jeho zamračení, kterému nevěnuje příliš svou pozornost. Nemusí se mu zamlouvat všechno, co řekne a nemusí taky se vším souhlasit. Ani to od něj neočekává, ale stojí si za tím. Kai je nebezpečný a pokud stále je tady někde zbraň na Původního, tak si je jistá, že by ji dokázal najít, rozhodně by se neštítil ji použít a neměl by přitom žádné výčitky. Není to jenom to, že Klaus chce chránit ji před jeho rodinou, možná před ním samotným, ale i ona se ho snaží svým způsobem chránit. A ani nechce nijak Elijaha do toho zatahovat, protože na to si ho moc váží a akorát by měl díky ní problémy a starosti navíc. Jen, co zmíní jméno svého bratrance pozná na něm, že se něco děje, že se něco v jeho mysli odehrává. Až teď si uvědomí fakt, že možná o tom nevěděl, že možná zaslechl jenom střípky a teď si to všechno poskládal dohromady. Neuvědomila si to a teď to bude muset znovu vysvětlovat. Hlavně teď ví, že ho bude muset požádat o jednu věc. Dovypráví a než stihne něco dalšího říct, tak už jenom souhlasně přikývne.* Ano...Kai je můj bratranec.* Potvrdí mu to i slovně a tváří se u toho teď vážně. Vydechne dlouze a na chvíli odvrátí od něj zrak. Podívá se na desku stolu a nakloní hlavu jemně do strany.* Ano, přesně tento čaroděj, který zde hledá moc. Zdá se, že o něm víš...*Vrátí se pohledem směrem k němu.*...a tak jsi obeznámen, že nemá svou vlastní. To je důvod, proč něco hledám. Důvod, proč stále zůstává, když jí ještě nenašel. *Řekne mu ještě více, než doposud. Nechce dál zacházet do detailů, když ještě nemá další své teorie potvrzené. Trochu se pousměje, jen co ji ujistí, že si to nechá pro sebe. Na druhou stranu se ji nelíbí, že Klaus nevyhledává příliš jeho společnost a tak předpokládá, že se něco mezi nimi stalo.* Děkuji, Elijahu. Opravdu nechci, aby teď věděl, že Kai je můj bratranec. Ujišťuji tě, že se to dozví, jenom ne teď. *Natáhne ruku směrem k jablečnému džusu a konečně se pořádně napije. Odloží ho zase před sebe.* Pokud se i ty chceš s něčím svěřit, víš, že můžeš. Pokud je něco mezi tebou a Klausem, co tě trápí. *Pokrčí rameny.* Vím, že to s ním v posledních dnech není nejlehčí. Má v sobě až příliš mnoho zloby. *Čímž jasně dává najevo, že i ona okusila něco z jeho vzteku, ačkoliv na druhou stranu je to teď mezi nimi dobré, vlastně lepší, než kdykoliv i přes to, co se v něm teď odehrává. Snad se to na této úrovni bude držet, tak si to přeje. Nadále jejich konverzace ohledně celé té záležitosti s Kieranem trvá, i když teď jde převážně o Sophie. Pousměje se na něj stylem, že má v tomhle její slovo, že určitě se s ní o tom pobaví a ujistí ji, aby se tím tak netrápila, protože udělala něco, co bylo nezbytné a Kieran nebyl Kieran. Zemřel by tak či tak a zachránila jí díky tomu život.* Nemusíš mít obavy, Elijahu. Udělám to, promluvím si s ní o tom všem. *Ještě ho i slovně ujistí. Měla to tak či tak v plánu. Snaží se ho hlavně ujistit díky tomu, když vidí, jak ho to moc trápí a jak moc mu záleží na tom, aby Sophie byla v pořádku jak psychicky, tak i fyzicky. Jde to vidět na jeho očích, že se o ní hodně stará, že je pro něj nesmírně důležitá. Musí se ho i na to zeptat a on jí to jenom potvrdí, přičemž se slabě pousměje. Nechce se už nadále bavit o Kieranovi, akorát ji to otevírá ještě nezahojenou ránu a jeho ztráta jí stále neskutečně bolí. Proto chce řešit i něco jiného a zvědavost jí nechce nechat, aby držela jazyk za zuby.* Vím, že je to trochu osobní a nemusíš mi na to ani odpovídat. Ale ty a Sophie...zdáte se být opravdu blízcí. *Usměje se na něj. Nepoložila mu úplně tak otázku, ale z toho, co řekla jsem jasně slyšet, že očekává na to přesnou odpověď. Pokud jí však nebude chtít odpovědět, tak nutit ho vážně nebude. To, co řekne o Klausovi ji vykouzlí další slabý úsměv na rtech a opět se napije ze své kávy, než ji znovu odloží a začne se věnovat jemu.* Snažím se mu ukázat i něco jiného než jenom to, co je pro něj nejtypičtější. Na světě jsou i pěkné věci a měl by to vidět a nezapomenout na to. *Usměje se na Elijaha. Více nemá k tomu co dodat. Těší ji to jak ji bere.*