French Quarter

(Zaregistrovala, že se Alisea začala chovat nějak divně. Zamračila se a chtěla se jí zeptat, co je to s ní, jestli je v pořádku, ale ona se začala poroučet k zemi.) Hou, hou, hou. (sklonila se k ní, aby ji včas zachytila a ona tak nespadla na tvrdou zem. Lidé se začali otáčet, ona na ně vrhala nevraživé pohledy.) *Nemuseli by tak blbě čumět a mohli by mi alespoň pomoct* (Pomyslela si. Pak se podívala na Aliseu. Byla mimo.) No super. (Zasoustředila se a vlila do ní trochu svojí energie... jako by jí snad sama měla na rozdávání, což rozhodně nemá, protože věčně nemůže spát a její příjem potravy taky není valný. I když před chvílí se najedla.) Aliseo, prober se. (Trochu ji poplácala po tváři.)

*Chvilku ji to trvalo, ale nakonec se probrala. Dost ji pomohla ta energie od Genevieve. Otevrela oci a spatrila nad sebou sklanejici se Genevieve.* Genevieve? Co se stalo? *Unikalo ji, co se stalo a proc najednou lezi na zemi. Pak ji ale napadlo, ze mozna opet omdlela, protoze to same se ji stalo predevcirem. Zacala si pomalu sedat*

Co se stalo? Rapla jsi tu sebou. Teda skoro. (opravi se) Zachytila jsem te vcas, ale jen tak tak. (zakrouti hlavou) Neni mozne, ze tvoje telo nejak tu premenu spatne snasi? (pomuze ji posadit se... Nenapadnou ji jine moznosti, nezna ji zas az tak a neni si jista, zda by vubec chtela)

Nemyslim si. Zavrtela hlavou, ale pak se zarazila. Vzpomnela si na to, jak ji byva spatne od zaludku, jak byva unavena, jak ji nekdy boli zada nebo ji cytnou krece do nohou. Jednou uz ji napadlo, ze to pripomina tehotenstvi, ale to rovnou zamitla, protoze na priznaky je moc brzo. Presto nepriznala svoje problemy Genevieve, byla umanuta vyporadat se s tim. Proto se to snazila zamluvit.* O cem jsme to predtim mluvili? *Zacala se pomalu stavet na nohy, ale moc s tim radsi nespechala.* A diky, zes mi pomohla a nenechala me spadnout.

(Zmerila si ji pochybovacnym pohledem, ale nic nerekla. At se o sebe postara sama. Nechce pomoct, nechce. Vymlouvat ji to nebude. Rekla by, ze ted si tady navzajem docela pekne lzou. ) Ani nevim o cem. To tve omdleni me vyvedlo z miry (zalze o tom, ze nevi, o cem se spolu bavily.) No, jsem sice mrcha, ale i ja znam nekdy hranice. (pokrci rameny)

*Byla rada, ze uz se k tomu nevraci, a tak se radsi zamerila na predchozi tema.* Myslim, ze jsme mluvili o nejake tvoji zname a jejich zazitcich. Coze se ji to vlastne stalo?

Hele, prave jsi tu omdlela, nemela bys jit radeji domu a lehnout si? Uvarit si cajicek, dat si k tomu susenky, nebo tak neco? (zautoci na ni timhle tematem, aby se vyhnula tomu, co zase Alisea nacala)

Mozna ano. *Uznala nakonec, ackoliv se nemohla zbavit pocitu, ze se tomu tematu snazi vyhnout.* Asi uz pujdu. Tu tvoji kamaradku probereme jindy. A prosim te nerikej Kolovi o tom mem omdleni. *Nechtela aby si nekdo z jejich sourozencu delal o ni zbytecne starosti.* Tak ahoj. * S temi slovy se vydala pryc z parku.*

(Je rada, ze souhlasila, ze odtud zmizi. Ona uz z tech jejich otazek zacinala byt nervozni. Mozna by ji sla doprovodit, ale to by riskovala, ze se bude ptat. Tak ji proste nechala jit. Sama pak jeste v parku chvili zustala, ale pak se vydala domu.

(Jde ulicí se zamyšleným výrazem. Jde docela svižně a rukama mává do rytmu chůze při těle. Claire je tedy už člověk s nezlomenou vlkodlačí kletbou. Teď bude hodně zranitelná a on je tu od toho, aby ji mohl chránit, protože mu na ní záleží. Je mu jasné, že nejméně Rebeka by ji viděla nejraději mrtvou. Rebeku zná až moc dobře a zná její prudkou žárlivou povahu. Ano, asi spolu nemají svůj vztah dovyřešený a on není k Rebece lhostejný, ale s Claire to byl nový začátek.)

*Kráčela městem a její myšlenky zabloudili k Marcelovi. Podíl měl na tom Kol, který jeho jméno předtím zmínil. Kvůli tomu teď na něj musela myslet a nemohla ho dostat z hlavy, o což se marně pokoušela. A jako znamení shůry anebo vtípek osudu ho najednou spatřila před sebou, jak jde po ulici. Zastavila se kousek před ním a překřížila ruce na hrudi.* Sám král města osobně... Jaké já mám dneska štěstí. *Ušklíbla se* Ne, počkat, ty už vlastně král nejsi. *Marcel měl smůlu, Kol jí svýma poznámkama trochu zkazil náladu a tak si musela rýpnout.*

(Z myšlenek ho vytrhne ten samolibý hlásek, který patří Rebece. Skousne si ret a podívá se na ni, na její postoj.) Taky tě zdravím, Rebeko. Copak, že zrovna s takovou náladou, když je dneska tak krásný den? (rozpřáhne ruce v gestu, které jí má naznačovat, ať se rozhlédne, jak krásně je) Tak dlouho jsme se neviděli a ty začneš zrovna takhle. (neříká to lítostivě, spíš popichovačně)

Asi jsem špatně spala. *Pokrčila rameny. Náhodou to byla pravda, na dnešek se ji opravdu špatně spalo. Naštěstí kruhy pod očima dokázala zamaskovat.* Vídali bychom se častěji, kdyby si občas zašel na návštěvu. Ale tebe nejspíš moc zaměstnává ta tvoje d-Claire. I když stejně jsi ji nechal jít samotnou na tu párty v baru předevčírem... chudák malá, teď ji z toho bolí ruka. *Nebyla si jistá, jestli Claire Marcelovi řekla o tom, co jí tam prováděla. Pokud ano, tak mu to dojde, když ne, tak mu to trochu zamotá hlavu.*

(Claire mu nic neřekla, ani neměla příležitost, protože teď doma nebyl, ale je si jistý, že moc dobře ví, co znamená Bečina věta. Mohlo mu dojít, že jeho ani Claire nenechá na pokoji. Byla to přeci Rebekah, která se snažila bojovat, seč jí síly stačily, jen nějak nikdy nedokázala odhadnou, kdy má přestat.) Ruka (kývne, skousne si ret a chvíli se zadívá do země, najednou vystartuje a stojí před Bekou, hodně blízko, dívá se jí do očí neoblomně a varovně) Rebekah, myslím si, že bylo dost tvých her. Měla by ses konečně naučit, kdy přestat dělat problémy, protože pokud ne, tak to bude jen tvůj problém, já s Claire jsme šli dál. ty bys to měla udělat taky, pokud se nechceš utápět ve schých představách, což bych ti nedoporučoval.

*Zamračila se. Jeho poučování její náladě moc nevadilo, ačkoliv jeho blízkost jí byla příjemná. Přesto udělala krok dozadu, aby vzdálenost mezi nim prodloužila. Byl to částečný náznak toho, že ona už nepotřebuje být v jeho bezprostřední blízkosti.* A kdo říká, že já jsem se dál už nepohnula? *Pozvedla obočí a její výraz se změnil ve falešný úsměv.* Claire měla prostě smůlu, že byla v mojí blízkosti, když jsem neměla nic moc náladu. Chceš mi vyčítat, že ze všech lidí, co tam byli, jsem si vybrala jako oběť zrovna ji, když ji jsem tam z těch lidí nejvíc nesnášela?

Aha. A opravdu si myslíš, že by někdo vyrovnaný, kdo se smířil se situací udělal to, co ty? (podívá se na ni tázavě. Na jednu stranu ho bolí, že jí tohle musí říkat, ale tohle prostě musí přestat. Ne, už ne víc.) Beko, co kdybychom si prostě zachovaly ty hezké vzpomínky, které jsme zažily spolu a oba šli dál jako normální dospělí lidé, protože tohle se prostě stává. (snaží se ji přesvědčit)

Vazne si myslis, ze po tisici letech byti s Klausem, me muzes oznacit za vyrovnanou? Nebo ze vubec nekdo z moji rodiny byl nekdy vyrovnany? Zil si s nami na to dost dlouho, abys to poznal, tak si nenalhavej neco jinyho. A i jako smirenou s touhle situaci ode me necekej, ze kdyz budu mit spatnou naladu a uvidim nekoho, kdo me stve svoji pritomnosti, tak necekej ze na ni budu mila. Neplet si me nejakou bezbrannou mirumilovnou chudinkou, co nema odvahu se ozvat. *Nakrcila celo, kdyz se zminil o dobrych vzpominkach.* Ktere vzpominky ted mas na mysli? Ten jeden polibek, po kterym me Klaus na 52 let zavral do rakve, nebo jak jsme spolu chodili, ale kazilo nam to skryvani pred Klausem a privolani Mikaela, nebo jak nam to pak Klaus povolil, byli jsme spolu jedno odpoledne a objevil se Mikael? Anebo ta vzpominka, kdy jsem zjistila, ze jsi nazivu, ale vzapeti se tu objevila Claire? Nemame poradne na co vzpominat, vzdyckz se objevi nejaka udalost, ktera tu peknou vzpominku prebije.

Ano, vím jaký to bylo. Věčně se schovávat a hrát hry s Klausem. Taky jsem u toho byl! (rozhodí rukama a ve tváři má mírně zamračený výraz) Ale já jsem si z toho alespoň dokázal vzít to dobré, já jsem dokázal potlačit to, co se nám vždy připletlo do cesty a užíval jsem si ty chvíle, kdy se zdálo, že nám nic nebrání. Stavěl jsem pro nás i dům! (rozhořčí se, tohle vlastně Bece ještě neřekl... pak mohutně vydechne, aby se uklidnil) Bohužel jsem ho nedostavěl, protože přišel Mikael a vy jste zmizeli. A já jsem považovat za vhodné, abych se toho tady ujal, protože vy jste byli pryč a já nechtěl tohle město nechat jen tak ladem. A tohle město fungovalo, než se zase Klaus ukázal před mejma dveřma. (podívá se do strany a mírně zakroutí hlavou) Ale teď, teď je to všechno nové a přišla Claire a já si ji prostě vybral, protože jsem chtěl přestat žít minulostí.

Rikas, ze nezijes minulosti, ale presto tady ted stojime a vzpominame na ni. *Prekrizila ruce na hrudi.* A ja si zacinam rikat, ze nam asi proste nikdy nebylo souzeno byt spolu. Pokazde se naslo neco, co to prekazilo. Ironii osudu, ted kdyz mame tu moznost byt spolu, tak nejsme, protoze ty nechces... a ja vlastne taky ne. Po tom vsem jsem vlastn i docela rada, ze te vidam tak mala a nemusim pri pohledu na tebe vzominat na vsechno, co se pokazilo. Radsi bych byla, kdyby ses mi vyhybal. A pokud ti opravdu tolik zalezi na ty tvoji, tak ji doporuc to samy. Priste bych mohla mit jeste horsi naladu.

(ušklíbne se, ale ten úšklebek se změní v nevěřícný úsměv, stále kroutí hlavou, než se na ni zase podívá) Fajn, jak vidím, s tebou se normálně mluvit nedá, ale to mi mělo dojít. Vždycky jsi byla až moc temperamentní, až moc horkokrevná. Pokud to vážně tak chceš, pokud chceš, aby to skončilo takhle, dobře (rozhodí rukama v rozmáchlém gestu a povytáhne obočí) Bude to takhle. Budu se ti vyhýbat a myslím, že Claire s tímhle taky nebude mít problém. (probodává ji pohledem)

Ja taky nechci, aby to skoncilo takhle. *Rozmachla rukama v prazdnem gestu.* Ale copak mam na vyber? Jediny, co si muz vybrat, je jestli vas pozorovat nebo ne. Vazne se mi divis, ze zvolim ne? Takhle je to nejlepsi pro vsechny. Ja nebudu muset pozorovat vas a ty muzes byt spokojeny, protoze budes mit jistotu, ze tvoji "milovane" Claire nikdo neublizi. *Slovo milovane pronesla se znacnou ironii.* Nebo bys byl snad radsi, abych vytahla ty sentimentalni reci o tom, ze budeme pratele, a dal bych se pohybovala v tvoji a jeji blizkosti? *Zavrtela hlavou.* Vyhybani bude nejlepsi pro vsechny.

(Musí uznat, že Rebeka má pravdu. V opačném případě by mu taky nebylo po chuti, kdyby se musel dívat na to, jak Beka s někým cukruje, zatímco on, který ji vždycky miloval, by se na to musel s bolestí dívat. Ano, Beka má pravdu.) Máš pravdu. Rozhodně bych se na to nerad díval, kdyby šlo o tebe, chápu, že ty se na to nechceš dívat, pokud jde o mě. Bude to tak lepší, budeme se vyhýbat a když na sebe náhodou narazíme, pokusíme se to ustát. (řekne již klidným hlasem)

*Byla ráda, že konečně začal chápat, jak se ohledně tohodle cítí, a že s ní začal souhlasit.* Fajn, tak bychom s tím měli začít hned teď. Takže... hezký zbytek života. *Pronesla, ačkoliv ta slova se jí neříkala snadno. V podstatě to říkala tím stylem, jako kdyby se neměli už nikdy v životě vidět, ale nepochybovala o tom, že někdy na sebe stejně narazí při nějaké situaci a bude to velmi nepříjemná chvíle. Následně se od něj otočila a vracela se zpátky k domu. Na procházku už náladu neměla, tenhle rozhovor jí stačil. Bůh ví na koho by ještě narazila.*

(Už jí na to nic neřekne, jen zavře oči, když se otočí a snaží se uklidnit. Tohle je pro něj těžké, nemůže říct, že tohle všechno dělala s klidným srdcem. To, co cítil k Rebece, nemůže vyprchat tak snadno, protože i když sám říkal, že nemá žít minulostí, on na tu minulost stále vzpomíná rád. Nakonec se otočí, protože už absolutně zapomněl, co chtěl a jde domů.)

(Stále ještě bloumá v ulicích. Nějak ani nezaregistrovala, že už je vlastně odpoledne a ona se tu přes dvanáct hodin trmácí na nohách. Je tak nějak mimo. Takže jí ani nevadí bolest nohou, která jí už vystřeluje až do páteře.)