French Quarter

(Ani si neuvědomuje, že by Adam mohl Maxe hledat, mezitím co je s ní. Je ráda, že vidí Maxe po takové době a proto se s ním chce náležitě a řádně přivítat. Drbe ho za ušima, hladí po srsti a u toho se usmívá. Je zvláštní, jak člověku může scházet pes, s kterým si ani nemůže popovídat. Ale ona si ho zamilovala už v první chvíli a zdá se že i on jí, když ho ani nezajímal nějaký páníček v tuto chvíli a raději běžel k Sophie. Nakonec zvedne ze země míček, který Max přinesl a narovná se. Udělá dva kroky vpřed a tím naznačí Maxovi, aby šel. Je si jistá, že Max ji zavede přímo k Adamovi. Mohl mít Sophie rád, ale páníčkovi se nevyrovná prostě nikdo. Za chvíli se jí Max ztratí z očí, ale ona už ho nepotřebuje, aby věděla, kde Adam je. Stačilo se jen chvíli soustředit a ona vycítila Adamovu energii a každým krokem jí cítila intenzivněji. Za chvíli už spatří Adama, jak dřepí u Maxe, i když to jsou spíše dva obrysy. Ale už teď se Sophie usmívá ještě více než před chvílí. Už jen díky tomu, když uslyší jeho hlas, kterým mluví na Maxe. Přiblíží se ještě o něco blíže a to už si jí všiml i Adam. Podívá se na něj a hodí mu míček s vyřčeným upozorněním, aby chytal. Stojí pořád na místě a dívá se na něj. Musí se zasmát, když skončí Adam na zemi. Zavrtí pobaveně hlavou a přejde až k němu. Sklopí na něj pohled.) Pamlsek pro tebe bohužel žádný nemám. (Řekne s úsměvem a pak k němu natáhne ruku, aby mu pomohla se zvednout. Neví, co se s ní děje. Do teď měla v hlavě jen Davinu a teď? Dívá se na Adama a má chuť ho obejmout a už ho nikdy nepustit. Neviděli se tři měsíce a ona si za tu dobu ani neuvědomovala, jak moc jí vlastně chyběl. Dívá se mu do očí. Chyběli jí ty jeho oči a jeho úsměv. Bože, co to dělám? Proč se usmívám, jak největší blázen na světě?) Vítej zpátky, fešáku. (Vždycky tímto oslovením zdravila jen Maxe a Adam k tomu pak utrousil nějakou poznámku. Dneska si tohle oslovení zasloužili oba.)

Drbe a hladí Maxe a nevšímá si okolí, až za malou chvíli si všimne, že spolu s ním přišel i někdo další. Někdo, koho Adam fakt moc rád vidí. Sophie je jediný člověk, který mu po dobu, co byl pryč, chyběl. Chtěl se hned zvednout, že se s ní pozdraví a tak, ale ani se nenadál a ona po něm hodila Maxův míček. Samozřejmě, že se ho snažil chytit, aby nevypadal jako pako, že neumí ani chytat. No, sice ho chytil, ale jako pako vypadal stejně, protože neudržel balanc a když míček chytil, poroučel se k zemi. To už ona byla u něj a dívala se na něj, jak tam sedí na zemi jako největší pitomec s míčkem v ruce. Jako pes. Zaculí se na ni, když mu řekne, že pro něj nemá žádný pamlsek. Potom ale nasadí ten výraz, jako že je mu strašně líto, že pro něj nic nemá. Prostě psí oči. Když k němu natáhne ruku, usměje se na ni, chytí se jí a s její pomocí se zvedne. "Díky," řekne a opráší si kalhoty na nohavicích dole a pak hlavně vzadu na zadku, protože na tom seděl, žejo. Když usoudil, že je to dobré, podíval se zpátky na Sophie a znovu se na ni usmál. Neví proč, ale cítil se v rozpacích. Jo. Neviděl ji tři měsíce a to jejich poslední setkání, kdy u něj usnula, bylo zvláštní. Zvláštně hezké. A on nevěděl, jestli se na to zapomnělo, nebo jestli to bylo prostě jen něco kamarádského... "Dneska jsem fešák jenom já?" zeptá se jí s úsměvem a poté se podívá na Maxe, který tam sedí s míčkem před sebou a čeká, kdy se nad ním jeden z nich slituje a hodí mu ho. Adam se ale místo toho obrátí zpátky k Sophie. "Moc rád tě zase vidím, Soph," pousměje se na ni, pak k ní udělá tak krok, dva, a obejme ji. Chviličku váhal a doufal, že to na něm nebylo moc vidět. "A jak se vůbec máš?" zeptá se se zájmem, když ji pustí.

(Stačí jí slyšet jeho hlas a díky tomu se cítí hned o několik procent lépe. Celé tři měsíce, kdy byl Adam na turné si psali a volali, ale slyšet a vidět ho jen kousek od sebe, je něco naprosto jiného. Už od ní není na kilometry vzdálený, ale je zpátky v New Orleans. Nemusí mu už psát, když bude chtít vědět, jak se má. Může za ním jednoduše zajít a zeptat se ho z očí do očí. Hodí mu míček a on ho chytí, i když díky tomu skončí na zemi a Sophie se tomu musí prostě začít smát. Popravdě ani nečekala, že by ho chytil. Vypadal díky tomu sice jako pako, ale upřímně řečeno, on pako byl. A to se jí na něm líbilo. Nebo nebyl a Sophie ho vždy přistihla ve špatnou dobu? Ať je to jakkoliv, vyvolalo jí to vždy upřímný úsměv na tváři. Přejde k němu a ze srandy mu poví, že pro něj nemá žádný pamlsek jako odměnu za chycení míčku.) Ale vždycky ti to můžu vynahradit nějak jinak. (Poví, když na ní Adam udělá psí oči a pokrčí rameny. Natáhne k němu ruku a pomůže mu se zvednout.) S Maxem už jsem se přivítala. (Podívá se na Maxe a pohladí ho jen tak letmo po hlavě. To ho zrovna moc neuspokojí, ale bude si muset prostě počkat, než se mu bude jeden z nich věnovat. Oplatí Adamovi úsměv, když se na něj opět podívá.) Já tebe taky. (Celkem ji překvapí, když jí Adam obejme, ale trvá jen chvilku, než mu objetí opětuje. Položí mu ruce na záda a vdechne jeho vůni. Možná to objetí Sophie prodlužovala více, než bylo potřeba. Ale přeci jenom ho pustí a kousek od něj poodstoupí, aby mu pořádně viděla do obličeje.) Právě teď se mam velmi dobře. (Pousměje se.) A co ty? Kdy ses vlastně vrátil? (Věděla sice přesně dobře, kdy jim skončilo turné, ale mohl se s klukama z kapely ještě zdržet někde nebo někam jet a oslavit to. Nebo se vrátil nedávno a potřeboval si jen od všeho odpočinout a být nějaký ten den sám jen s Maxem.)

Tváří se fakt smutně, když mu Sophie řekne, že pro něj nemá žádný pamlsek. Vsadil by se, že Maxovi hned něco strčila, co měla po kapsách. Určitě jo. Beztak to tak dělala pokaždé a proto si ji tak oblíbil! A nebo se mu jen zalíbila tak jako Adamovi. Jo. Asi mají stejný vkus na ženský a jsou jim sympatické ty samé. Pozdvihne obočí, když mu poví, že mu to může vynahradit nějak jinak, protože neví, co tím přesně myslí. "Dneska mi ale nic vynahrazovat nemusíš," pousměje se na ni. Dneska nepotřebuje žádný pamlsek, úplně mu stačí, že ji vidí. Opravdu. Celý den má skvělou náladu a nevěřil by, že se mu ještě může nějak zlepšit, ale ejhle, objeví se Sophie a nálada je mnohem, ale mnohem lepší. Chytne se jí za ruku, kterou mu nabízí, aby mu pomohla a zvedne se. Zase ho pozdraví jako fešáka a tentokrát to směřuje jenom jemu, takže se samozřejmě nezapomene zeptat, jestli to patřilo jenom jemu, jestli je za fešáka dneska jenom on. "Aha. No ale nevypadá nějak nadšeně. Asi čekal, že se mu budeš víc věnovat. Ale neuvědomil si, že tady není sám," usměje se a Maxe pohladí hned po ní. Konečně jí řekne, jak moc mu chyběla. Chviličku váhá, protože neví, jestli může, ale nakonec ji obejme. Je oproti němu docela malinká, takže kdyby je teď někdo viděl, musí to vypadat fakt hezky. Teda Adamovi se to líbí, když je holka o dost menší než kluk. Nebylo to krátké objetí a když se nakonec oba dva pustili, trošku od sebe poodstoupili, aby na sebe dobře viděli. Zeptá se jí, jak se má a doufá, že nezačne mluvit o Davině a tak. Pokud ví, ještě není zpátky, a tak je mu jasné, že její nálada by asi moc dobrá nebyla, kdyby na to začala zase myslet. "Právě teď? Předtím ses dobře neměla?" koukne na ni tázavě a s úsměvem. "Vrátil jsem se před několika dny," začne jí odpovídat na její otázku, kdy se vrátil. "Chtěl jsem ti hned zavolat, že jsem zpátky, ale měl jsem ještě nějaké zařizování a myslím, že by se ti to mohlo líbit, protože jsi mi to sama radila..."

Tím lépe pro mě. Třeba někdy jindy. (Pokrčí rameny a nepatrně se pousměje. Začíná mít pocit, že to dneska nebyla jen nějaká náhoda, že tu dnes Adama potkala. Jenže jak by mohl Jack vědět, že tady Adam bude? Mohl ho sice někde zahlédnout a vědět, že je zpátky, ale nemohl vědět, že bude v tomhle parku, kudy chodí Sophie každý večer a právě v tuhle hodinu. Ani Adam to vědět nemohl, to by se určitě tvářil jinak, kdyby čekal, že ji tu dneska uvidí. No, možná to nakonec byla náhoda a to velká a vlastně dost pěkná. Nemůže skrýt radost v tváři, že ho po tak dlouhé době opět vidí. Jakmile se Adam zvedne zpátky na nohy, přivítá ho zpátky ve městě.) Maxovi bude muset stačit slib, že ho budu navštěvovat teď častěji, až ho moje pozornost začne nudit. Ale v tuhle chvíli má pozornost patří někomu jinému. (Podívá se mu do očí. Po nepatrné chvilce jí Adam obejme a ona mu to objetí opětuje. Měla chuť ho pořádně obejmout, ale sama by první krok neudělala, takže byla ráda, že to udělal on a ona se tak mohla cítit naprosto spokojeně. Když se pustí, odpoví mu na jeho otázku. Opravdu se v tuhle chvíli měla dobře. Oproti ostatním stereotypním depresivním dnům, byl tenhle příjemným překvapením. Někdy není špatně narušit každodenní rituál. Může se stát i něco, co člověka potěší a rozzáří mu to den.) Před tím jsem nevěděla, že jsi zpátky. (Pokrčí rameny, jako by ta odpověď mluvila za všechno a také že ano. Nechápavě se na něj podívá po jeho odpovědi. Netuší, co mu poradila a on to udělal. Nepamatuje si všechno, co kdy řekla a teď jí opravdu nenapadalo nic, co by mohl Adam zařizovat.) Začínám být zvědavá. Co jsem řekla, že sis to vzal k srdci a držel se mé rady? (Bylo to snad něco ohledně hledání jeho rodičů? Nebo to byla jen nějaká prkotina? Tohle jí opravdu začíná zajímat.) A co vlastně děláš tady? (Rozhlédne se kolem sebe. Park to byl opravdu ideální pro psa, ale proč by se táhl Adam s Maxem až sem, když nedaleko hotelu byl také jeden park? Sice tam chodilo více lidí, ale v tuhle hodinu by jich tam určitě také nebylo moc. Nebo snad šel Adam za Sophie a vzal to tímhle parkem?)

Měl sice v plánu Sophie co nejdřív navštívit, protože v bytě už měl skoro všechno hotové a zařízené, ale přece jenom, ještě bylo potřeba doladit pár detailů a tak. A on ji chtěl rovnou vzít k němu, aby viděla, jaký byt pro sebe a pro Maxe pořídil. Je sice pravda, že jí mohl zavolat už před těma několika dny, ale chtěl si i odpočinout a tak... Stejně by za ní zašel buď dneska a nebo zítra, když teď bydlí docela blízko ní. Prostě by si nemohl pomoct a jednou by vyrazil, no. Dnešek mu akorát ulehčil práci tím, že nemusel jít až k ní do baru. A to by ještě riskoval, že tam nebude, protože pořád pracovala v tom svém cateringu, pořád něco zařizovala, taky měla určitě práce až nad hlavu... "Myslím, že ty ho nikdy nepřestaneš nudit, Sophie. Jaký pán, takový pes," řekne a trošku se na ni uculí. Potěší ho i to, když řekne, že její pozornost teď patří někomu jinému. A díky tomu, že tady stáli jen oni dva, sami, a ještě jak se mu podívala do očí, bylo nad slunce jasné, že myslí jeho. Adam už to nevydrží a obejme ji, prostě mu to přišlo vhodné. Sakra, neviděli se tři měsíce, mají k sobě docela blízko, jsou to kamarádi, proč by se nemohli na uvítanou obejmout? Po nějaké chvilce se od sebe vzdálí a Adam se jí zeptá, jak se má. Soph řekla, že se má právě teď dobře. Adam se dokáže chytit každého slovíčka, takže se jí zeptá, jestli se snad neměla předtím dobře. A její odpověď mu vykouzlí úsměv na tváři. Teď, od té doby, co se tady ukázala Sophie, se usmívá snad nepřetržitě. "Jsem rád, že ti můj návrat zlepšil náladu. Na její otázku, kdy se vrátil, jí hned odpoví. Řekne, že už je tu pár dní, ale také jí zdůvodní to, proč se u ní ještě nestavil. A jistě, že vůbec neví, o čem to mluví. To by nedocvaklo ani jemu. Asi jednou nebo dvakrát mu doporučila, aby si našel už konečně něco svého, většíno než je ten pokoj na hotelu a hlavně něco, kde bude taky park a nebo zahrada. A on ji poslechl. Našel si k pronájmu skvělý prostorný byt s parkem jen pár minut od něj. Navíc do něj nechodilo tolik lidí jako do toho u hotelu... Prostě to bylo skvělý. "Však uvidíš. Neřeknu ti to. Ale můžeš hádat, jestli chceš," podívá se na ni s úsměvem. "Co tady dělám? Jako tady v parku?" koukne na ni tázavě. Ani na tu otázku nechtěl znát odpověď, protože si byl skoro jistý, jak to myslela. "Šel jsem s Maxem jenom na procházku, líbí se nám tady, viď, Maxi? Asi sem budeme chodit častěji..." podívá se najednou na Maxe, který začne vrtět ocasem, protože se mu konečně zase dostalo alespoň nějaké pozornosti. "Co kdybychom se šli projít a já ti na konci naší procházky ukázal to, co jsi mi poradila?" zeptá se jí a vyčkává na to, zda bude souhlasit.

(Čtvrtí se pomalu procházela osoba v černých upnutých motorkářských kalhotách, kanadách a černém svetrovém ponču, ze spod kterého koukaly dvě kostnaté ruce s bílými rukávy. Vlasy měla učesané do ledabylého copu, ze kterého jí vypadávalo několik pramenů, pohupujícího se do rytmu její nepravidelné chůze. Nedávným spánkem oteklé oči a občasné zívnutí napovídalo o tom, že se teprve před chvílí probudila. Nikdo však nevěděl, že to byl jen krátký a nepříjemný spánek a že ji příšerně bolela hlava, což už bylo na denním pořádku, díky tomu, že celý den pila a když ne, tak se snažila vyspat z kocoviny z předchozího dne. Dnes si v lékárně koupila nějaké prášky na bolest hlavy a nacpala jich do sebe co nejvíce. A aby nebyla pozadu, zapila je pořádným lokem Jacka. V ruce křečovitě svírala krabičku s cigaretami a zapalovač a v zadní kapse u džínů měla schovanou malou placatku s tím nejlepším alkoholem, co v New Orleans sehnala. Její životní styl teď nebyl úplně chvályhodný. Opíjela se do němoty každý den, dokonce se znovu vyspala s Kolem a několik dnů poté s Lorentem a hrála, jako kdyby nic. Vyhýbala se kontaktu s lidmi a žila si ve svém vlastním světě. Byla věčně mimo a nedokázala se na nic soustředit. Byla roztěkaná a vypadala jako nějaká skuřka. Dnes se dokonce i namalovala docela normálně, i když jí to dalo dost zabrat, protože se jí neuvěřitelně klepala ruka. Potřebovala by se pořádně vyspat a najíst, začít pít i něco jiného než alkohol. Ale nějak neměla potřebu to dělat. Takhle jí bylo dobře. Když pila, byla veselá, chovala se uvolněně, a když něco provedla, další den si to nepamatovala. Jakmile jí začala být smutno, nebo do pláče, prostě začala znovu pít. S Kolem se už nějakou chvilku neviděla, ale popravdě si na něj díky pití nikdy nevzpomněla. Jako kdyby přestal existovat. Dnes jí bylo špatně. Půlku dne pro zvracela a tu druhou se snažila usnout, i když se jí podařilo jen na chvilku. Její stav se zlepšil až k poledni, kdy se rozhodla, že by se měla jít trochu nadechnout čerstvého vzduchu a vyvětrat se. Nohy za sebou skoro táhla a občas levou nadzvedla méně, než chtěla, takže to znělo, jako když nohy celou dobu šoupe po zemi. Netušila, kam šla, prostě šla, dokud se jí nezatočila hlava a ona se nemusela opřít o zeď vedle nějakého černocha, hrajícího na bubny, který se na všechny vesele usmíval. S penězi na tom zřejmě nebyl dobře, ale měl hudbu a stále se usmíval. Bylo to skoro povznášející vidět někoho tak veselého. Každý své problémy řešil jinak. Někdo alkoholem, někdo drogami, někdo úlety a střídání partnerů na jednu noc, někdo hudbou a někdo básněmi, každý měl svůj systém, co nějakým způsobem fungoval. Claire měla svůj systém, který spíše nefungoval, než fungoval. Odlepila se pomalu od zdi a pomalu popošla k dalšímu hudebníkovi, kde se zastavila, zavřela oči a představovala si, jaké by to všechno mohlo být pěkné…)

*Ze směru od Abattoir si to kráčí její maličkost skrz Francouzskou čtvrť. Čtvrť, která byla tak rušná ať už byl den a nebo noc, ať už byla zima a nebo léto. Neustále zástupy lidí, kteří obdivovali krásu města, turisté, co toužili po památkách. Hudebníci, kteří byli rádi za každý cent, co dostali do kasičky a nebo do pouzdra od hudebního nástroje. Pro ní to už bylo něco naprosto normálního vzhledem k tomu, že ve městě strávila už jistý čas a na druhou stranu pořád něco, co mohla neustále obdivovat. Každý den jste mohli potkat jiné tváře, ale zase i ty samé. Už si ani nepamatuje kolikrát viděla tvář toho malíře, který postává naproti krámku s pečivem. Čím dál častěji tudy chodila ať už do práce a nebo z ní...taky do obchodů, ale co více, tak její kroky směřovaly nejčastěji do Abattoir a zase z něj. Dalo by se říct, že se to stalo něco jako jejím druhým domovem, i když tomu tak ani nebylo. Jelikož právě tam strávila další noc, tak dnes už se rozhodla jít konečně domů. Přeci jenom u sebe v bytě má větší klid a pohodu na učení, i když je pravda, že její soustředěnost na knihy klesá. Má pocit, že více času na učení už nepotřebuje, že už teď ze sebe může vydat maximum a pokud to nebude stačit, tak hold bude muset všechno opakovat. Na srdci ji stále tíží fakt, že Kai ani Davina nejsou stále nazpět, jenomže to je něco, co nemůže změnit, ani kdyby sebevíce chtěla. Jenom doufá, že Genevieve se drží její rady držet se od Kola co nejdál to půjde, protože pokud to tak nebude, tak se vystaví nebezpečí, které pro ni nechce. Vítr ji čechrá vlasy do stran a ona několikrát si je musí poupravit rukou, aby je neměla přes obličej. Začíná jí to vadit, což jí vede k rozhodnutí, že by měla svou délku o něco zkrátit. Je občas vážně příjemné přemýšlet nad takovýma blbostma o kterých přemýšlejí normální lidé v normálním světě. Je fajn jednou vypnout a nepřemýšlet o tom, co se děje okolo, i když je to náročné a většinou nikdy to dlouho nevydrží.
Snaží se vyhnout každému člověku na ulici a nijak do něj nevrazit. Je to ale vážně těžké a obzvlášť v tuhle denní dobu, kdy jsou ulice přeplněné. Projde okolo jedné ženy, která postává u jednoho z hudebníků. Ani neví proč, ale má tendenci se jen na chvíli otočit a tak to udělá. Zastaví se v pohybu, kdy její oči zakotví na tváři, kterou si myslí, že zná a zároveň, jako kdyby vůbec nepoznala. Otočí se celým svým tělem ke Claire a popojde o dva, tři kroky dopředu, aby se ujistila, že je to opravdu ona. Ta vlkodlačice z kostela, kterou měla možnost poznat už před nějakou dobou. Vlastně to bylo poprvé v baru, ale na tom teď nezáleželo. Zhrozí se při vzpomínce na ní tehdy a na skutečnost, jak vypadá teď. Tolik se liší od té osoby, kterou poznala, že jí to až bere dech.* Claire? *Osloví jí jemně a popojde ještě o něco blíž. V rychlosti sjede celé její tělo pohledem a nelze si nevšimnout vystouplých kostí na jejich rukou. Upřímně neměla o ní žádné informace, aby věděla, co se jí stalo, ale nemusí být ani psychologem na to, aby věděla, že její psychická a ani fyzická stránka není vůbec v pořádku.* Nepotřebuješ pomoc? *Zeptá se jí ihned. Není potřeba se ptát na to, zda je v pořádku, protože na první pohled lze vidět, že není. Není u ní tak blízko, aby cítila zápach alkoholu a možná ani nepotřebuje přijít blíže, aby to zjistila. Na jejím celkovém stavu jde poznat, že užívá návykové látky a to je něco, co by zvládl i amatér. Je zděšená z toho, co vidí, protože od ženy, kterou dříve poznala má zatraceně daleko.*

(Na tu chvilku se ocitla v jisté euforii. Nevnímala nic jiného, než hudbu a ruch kolem ní. Jako kdyby se její tělo rozpadlo a ona byla všude, ale zároveň nikde. Čas se pro ní na moment zastavil a plynul pomalu, zlehka a pak se zase zrychlil, úprkem běžel, že člověk nestíhal vůbec nic zaznamenat. Tak tam stála, se zavřenýma očima, nasávala do sebe atmosféru okamžiku a předstírala, že je všechno normální a v pořádku. Pofukoval mírný větřík, což bylo nadmíru příjemné a některé prameny vlasů jí sem tam občas zašimraly na tváři. Jak krásný a pomíjivý pocit se jí zmocnil. Vykouzlil jí na obličeji nepatrný úsměv, jako když se probouzí jaro po dlouhé zimě. Jaro vždy bylo její nejoblíbenější roční období, všechno se probouzelo k životu, kvetly květiny a všude bylo zvěře, co jen oko dohlédlo. A v tomhle krásném období, vždy k večeru, kdy se všichni pořádně najedli srnčím až k prasknutí a zapili to lahodným domácí výroby. Veselí a unavení vždy uléhali do postele a ještě než usnuli, vyprávěli si smyšlené historky, co zaslechli během dne. Jak krásné období jejího života to bylo. Jejím jediným cílem bylo přežít a trochu se přitom bavit. Jednoduché, ale krásné. Hra ani její pravidla se v podstatě nezměnily, akorát hráči se vyměnili a objevili se doplňky a cheaty, které uměli používat jen někteří. Zvláštní, přirovnávat život ke hře. Zaslechne svoje jméno. Otevřela oči a prudce se otočila za tím sametovým hlasem, patřící pohledné milé blondýnce. Nemohla jinak, než se pousmát.) Má oblíbená barmanka, Cami. (Vyslovila ochraptěným hlasem oslovení, které dávno přiřadila Cami, její doopravdy oblíbené barmance. Nad její otázkou se musela trochu sarkasticky ušklíbnout.) Nejsem si jistá, zda mi něco nebo někdo ještě dokáže pomoci. Možná, že jsem prostě navždy ztracená. (Pousmála se na ní a vytáhla z kapsy roličku bankovek, kterou hodila hudebníkovi před ní. Určitě je bude potřebovat víc než ona. Jí už peníze nemají co přinést. Spíše jí potápí, než aby ji pomáhali. Naposledy se s Cami viděla v kostele, ale nepamatuje si, co tam dělala, nebo proč tam byla. Mohla by takhle zapomenout všechno, bylo by to pro ni lepší. Mohla by tak začít úplně od začátku, doopravdy, nic by ji netížilo, byla by volná. Doslova. Nic by ji tady nedrželo. Nic ani nikdo. Žádné vazby a city, byla by někdo úplně jiný. Neznala by svoje jméno, ani kolik jí je, kdy a kde se narodila, kdo byli její rodiče. Krásná představa, ale děsivé by bylo uskutečnění.) Ráda tě zase vidím, po tak dlouhé době. (Udělala krok k ní, stále ji bolela hlava a to dost nepříjemně.)

*Takový ten divný pocit, kdy vás zamrazí po celém těle neprožíváte jenom tak často. A právě teď se jí tohle dělo. Viděla už spoustu lidí, kteří na tom byli špatně, ale tohle bylo něco jiného. Claire nevypadala ani zdaleka tak, jak si jí pamatovala. Když přišla tenkrát do baru byla to usměvavá, sebejistá a silná žena. Ale dnes? Dnes to vypadalo, že každou chvíli se zhroutí, že už neustojí další krok a že padne k zemi, protože už svůj boj prohrála. Děsilo jí to, děsilo ji jí takhle vidět. Zažila už například Gen v různých fázích a viděla i utrápenou Sophie, zažila toho spoustu za tu dobu, co se pohybuje v nadpřirozeném světě. Ale tohle bylo, jako kdyby před vámi stála troska do které mírně žduchnete a ona se rozpadne na prach. Ten pohled na ni se jí nelíbil a netušila, co strašného se v jejím životě přihodilo, protože právě o ní neměla žádné informace. Ale tak či tak vždycky je tady ta možnost, že člověk může bojovat se svými démony a je jen na něm, zda zatne zuby a porazí je a nebo se nechá ovládnout a stáhnout až do samotného pekla. Musela ji oslovit, musela se ujistit, že je to opravdu ona, i když si ji takovou vůbec nepamatuje. Když sebou Claire trhne, tak se její tělo mírně napne, avšak stále zůstává stát u ní. Ten úsměv měl něco z toho, který znala předtím, ale i tak byl jiný...naplněný bolestí. Nedokáže jí úsměv oplatit. Stále se na ni starostlivě dívá, protože si opravdu o ní dělá obavy. Jen jí trochu cukne koutek úst při tom, jak jí nazve, ale to je všechno, co je schopná v tom šoku zvládnout. Její hlas je jako špatná ozvěna z dálky, něco, co nejste normální schopni poslouchat a to ji děsí ještě více. Musela se zeptat, zda potřebuje pomoc. A na sarkastické úsměvy je v tomhle ohledu zvyklá, takže to s ní nějak nepohne. Vyslechne si slova, která říká snad každý, kdo si myslí, že je ztracen, kdo se obává, že už mu není pomoci. Ale vždy je tady další cesta, vždycky se dá s tím něco dělat. Jde jenom o to, jak moc má člověk chuť změnit svůj život a silnou vůli. Zavrtí hlavou, kterou nakloní mírně do strany.* Vždy je tady naděje a vždy můžeme něco dělat se svým životem, i když se cítíme na samotném dnu. *Vydechne a hned na to se zhluboka nadechne, přičemž se porozhlédne okolo. Není to stejný případ, ale trochu jí to připomíná i Elijaha, který se cítil v jednu dobu taky ztracen. A proto chce říct Claire to, co řekla i jemu.* Když procházíš peklem, tak by ses neměl zastavovat. *Shlédne jen na vteřinu k bankovkám, které hodí jednomu z hudebníků, než se jí znovu podívá do očí a jemně se na ni pousměje.* Je to opravdu dlouhá doba, ale taky tě ráda vidím. *Vlastně to byla naprosto upřímná odpověď. Ať už je v jakémkoliv stavu, tak ji ráda vidí a obzvlášť takhle, protože se může alespoň pokusit o to jí pomoct, pokud ji ovšem nechá. Jen, co k ní popojde blíže, tak má chuť podepřít její tělo, jako kdyby se bála, že každou chvíli upadne a nebo se díky náporu větru zlomí. Možná by to přirovnání jednomu přišlo směšné, ale vzhledem k její fyzické zdatnosti, i když je vlkodlak, tak právě teď asi ne nemožné. Přijde k ní ještě o něco blíže a sjede ji pohledem.* Nechceš se stavit ke mně domů? Mohly bychom si popovídat. *Nabídne jí ihned a ještě k tomu dodá.* Možná by si i mohla zůstat, pokud chceš. Vypadáš unaveně. *I kdyby její návrh odmítla, tak alespoň bude vědět, že to zkusila. Rozhodně by to bylo příjemnější místo na rozhovor, než se takhle bavit na ulici. A vážně má obavy z toho, že se Claire dlouho neudrží na nohou, takže by byla raději pro klid a teplo jejího domova. Rozhodnutí není však na ní.*

(Nebyla zvyklá na oslovení jejím jménem. Pro většinu lidí, byla někdo cizí, naposledy se bavila s Lorentem a Kolem a taky potkala Marcela. Lidé, kteří jí znali, ji oslovovali jménem. Zatím moc lidí nevědělo, že je živá a ve městě, což bylo jedině dobře. Kdyby se to doneslo k nesprávným lidem, mohlo by ji zase jít o krk. Možná, že ji to přitahovalo hazard a adrenalin a nebezpečí, pocit, kdy nevíte, jestli zemřete nebo budete žít. Kdy nemusíte myslet na nic jiného než vaše pudy a instinkty, které vás řídí. Dlouho nezažila ten pocit, kdy si myslíte, že vám srdce vyskočí z hrudi, nemůžete popadnout dech a krev vám tuhne v žilách. Strach. Naposledy byl čistý, ryzí, až moc opravdový. Byl to panický záchvat, než obyčejný strach. Obyčejný strach pociťuje Claire, když v noci zaslechne zvuky chodidel pleskajících o podlahu, v jejím pokoji, i když tam nikdo není. Když spatří ve svém zrcadle lidský stín, který nemá kdo vrhat. Když prochází temným lesem a on je klidný, tichý jako kdyby se měla přihnat bouře. Občas přemýšlela nad tím, jak rychle se někomu dokáže změnit život. Všechno, co máte a na co jste zvyklí, je pryč. Všechno se od základu změní. A ne vždy dobře. Kolikrát jí se život obrátil vzhůru nohama. Vždy si říkala: Bude líp. Vždy přece nemůže být špatně. Jenže postupem času si už nemyslí, že se věci zlepší. Nejdříve se totiž zhorší, jak nejvíce můžu a až poté se zlepší, ale jen trochu. Přišlo jí, že už zkoušela všechno, aby se její život zlepšil. Mělo tohle být potrestání za všechno špatné, co v životě provedla? Nevěřila v osud, ani v náhodu, ani štěstí a ani Boha. Nevěřila, a přesto se občas přistihla, jak si před spaním v posteli prohlíží zlatý řetízek s přívěskem křesťanského kříže a jak říká, že to byl osud. Nejradši by se vrátila v čase a zastavila se v těch krásných chvílích. To by chtěl nejspíše každý. Jenže to, co se stalo, udělalo Claire takovou, jaká je. Spíše jaká byla. Všechna ta bolest časem odešla. Spíše než odešla, tak se otupila. Jak bolest, tak Claire. Bolest vás zocelí anebo zničí. Záleží na tom, jak jste silní. Vždy na tom záleželo a vždy bude. Je to přirozený výběr, slabí zemřou a silní přežijí. Zabij nebo buď zabit. Vždy na tom záleželo a vždy bude. Vyposlechla si slova Cami a mírně nad nimi nesouhlasně zavrtěla hlavou.) Nejsem si jistá, jestli po tolika ztrátách a zklamáních ještě nějakou naději mám, Cami. Nemyslím si, že tu je něco, pro co bych chtěla bojovat a žít. (Pohlédla někam za Camille a její zlatavě blonďaté vlasy. Byla její přesný opak. Silná, zdravá, mladá a krásná a dokonalá. Skoro jako kdyby z ní ta energie přímo vyzařovala. Trochu jí záviděla.) Winston Churchill. (Pousmála se a přikývla. Tenhle citát znala, tedy, nebyla si jistá tím, že to řekl přímo Churchill, ale na tom už nesejde. Na její slova o tom, že jí také ráda vidí, už nic neříká. Nemá co. Cami zřejmě neví, co se stalo, jak vraždila ve městě, zemřela a znovu se tu objevila. A ona ani nevěděla, jestli jí to všechno chce znovu říkat, protože to už řekla dvou lidem a nijak si nepomohla, ba dokola neustále otevírala ty samé rány, což bylo bolestivější, než aby je nechala pomalu hojit. Promnula si ospalé oči a když jí zakručelo v břiše, položila si ruce na místo, kde je žaludek a zatlačila si na něj. Začínala pomalu jíst něco málo. Rajče nebo nějakou jinou zeleninu, či ovoce. Pár kousků denně, to bylo všechno, na co zmohla. Ale i tak to byl pokrok. Jenže dnes to všechno vyzvracela. Cítila pod trikem všechny žebra a jemně si po nich přejela.) Proč ne.[/color] (Odpověděla Cami na její otázku ohledně toho, zda se nechce stavit u ní. Začínala jí být docela zima a docela ráda by s Camille prohodila více než pár slov. Sice jen to byla optimistka na první pohled a mohla by jí zlepšit den, alespoň trochu.) Jsi hodná, ale nerada bych tě otravovala, Cami. No, je pravda že teď nemůžu moc spát, tak čtyři hodiny denně. (Což bylo dost málo. Ale Claire byla unavená i z nedostatku jídla, vitamínů a minerálů a tak a i tekutin. Celkově na tom byla dost mizerně.)

*Vypadala, jako kdyby ztratila veškerou chuť a energii na to dál pokračovat. Možná ji tady právě říkala něco, co nechtěla slyšet, ale měla tu potřebu říct. Tohle je to, co dělá a co dělat chce. Pomáhat lidem a když vidí někoho, kdo je na naprostém dnu, tak mu hodlá podat pomocnou ruku a může jenom doufat, že se chytí. Navíc Claire nebyla ani osoba, kdo by byl jenom tak někdo. Byla to osoba, která jí dala jako první sporýš, která chtěla, aby ji žádný upír nemohl ovlivnit a i když si na něco takového vůbec nepamatuje, tak či tak by jí byla za to vděčná, kdyby ano. I když se téměř neznají a prohodily společně jenom pár slov, tak pořád je to pro ni sympatická osoba a nerada ji vidí takhle zničenou. Většinou každý člověk za svůj život ať už trvá jakkoliv dlouho, tak se dostane na úplné dno. Padne a je pro něj těžké vstát díky zraněním, které mu způsobily různé události. Ale jde to, když zatnete zuby a přinutíte poslední zbytky sil, tak vstanete a pohnete se kupředu. A je lepší na to všechno nebýt sám a mít podporu, protože ta je velmi důležitá na vaší životní cestě. A to je něco, co chtěla Claire dnes nabídnout, jelikož si myslí, že to opravdu potřebuje. A i kdyby tvrdila opak, tak nezakryje to, co má vepsané v očích. Možná se dnes dozví, proč je tak zlomená a co jí k tomu vedlo, možná ne. Každopádně udělá všechno, co je v jejich silách, aby jí nějak pomohla, i kdyby to měla být maličkost jako například uvaření čaje. Pozoruje ji po celou dobu a založí si ruce na hrudi v okamžiku, kdy zavrtí hlavou s jasným nesouhlasem. Ani neočekávala, že by se k tomu postavila jinak. Pravděpodobně nevidí žádné světlo na své cestě, ale není první ani poslední člověk, který takhle smýšlí v té největší temnotě. Samozřejmě, že velmi pozorně poslouchá každé její slovo, které bere na vědomí. Její slova ji z části překvapí, ale z té druhé ani tak moc ne, protože už se stihla setkat s opravdu různými názory a pokud má člověk opravdu velké problémy, tak jednou se dostane do fáze, kdy má chuť přestat dýchat. Ona však hodlá tohle změnit, pokud to půjde. Znovu dá ruce podél těla, aby to snad nepůsobilo špatně, co se týče jejího postoje.* Vždycky je tady něco k čemu se můžeš uchytit. A pokud si myslíš, že nemáš důvod, proč žít a nebo pro koho, tak začni žít pro sebe. *Pousměje se na ni trochu povzbudivěji.* Stejně tak i bojuj sama za sebe. A pokud ti někdo nevěří, že by si to mohla zvládnout, tak o to větší důvod je zvednout se a ukázat jim, že na to máš. Vím, že je občas těžké se přenést přes ztráty...*Netuší, co ji přesně potkalo, ale ví, jak moc těžké to je. Ona ztratila celou rodinu a dá se říct, že teď doslova, protože její bratranec tady není. Vlastně není ani v tomto světě a netuší, kdy se vůbec vrátí. Pokud vůbec, ale na něco takového nehodlá ani pomyslet. Ví jaké to je, když vás bolest užírá, ale právě proto se musíte zaměřit i na sebe, když víte, že už vám nikdo jiný nezbyl a jste jenom sami. Nasaje co nejvíce vzduchu do plic.* Opravdu tady je vždy naděje. *Věří tomu a přesně i to samé jde slyšet v jejím tónu hlasu, že je o tom přesvědčená. I když se Claire dívá někde za ní a ona má chuť alespoň na okamžik se podívat tím směrem, tak to neudělá. Stále se ji dívá do tváře. Usměje se o něco více a souhlasně přikývne.* Přesně tak. *Hned na to jí řekne, že ji taky ráda vidí. Podívá se na její břicho, když si na něj zatlačí a přes ten hluk rozhodně nemohla slyšet, že jí kručelo v břichu, takže jenom přemýšlí nad tím, proč to asi dělá. Nakonec to vypustí z hlavy a místo toho jí hned nabídne, aby šly k ní si popovídat a klidně by i u ní mohla zůstat. Stejně je tam sama a ona je momentálně zvyklá na společnost. Usměje se na ni, když přijme její nabídku. Povytáhne ale hned na to udiveně obočí.* Máš takové problémy se spánkem? *Pohne hlavou trochu dozadu, jako kdyby se jí tomu stále nechtělo věřit, ale měla by vzhledem k tomu, když vidí v jakém je stavu.* Myslím, že mám něco, co by ti pomohlo usnout. Ale tráva to není. *Zasměje se, aby trochu změnila atmosféru mezi nimi. Nedá se říct, že by byla hustá, ale nenese se právě v přívětivém duchu. Opravdu jde na ní vidět, že je na tom špatně.* Nebudeš mě otravovat. Navíc...v mém bytě si připadám bez svého bratrance sama, takže mi nebude vadit, když mi budeš dělat společnost. Půjdeme? *Řekne povzbudivě a společně s ní zamíří k jejímu bytu, který je naštěstí nedaleko. Jakmile vystoupají pár schodů do vrchního patra, tak otevře dveře do bytu a pozve ji dál. Je to spíše ze slušnosti, ne, že by to byla potřeba, protože jak si pamatuje, tak upír není. Zavře za ní dveře a odloží klíče na stoleček, co má hned u dveří.* Dáš si něco k jídlu a pití? *Nejraději by se jí zeptala, co přesně chce udělat, ale nechá to raději takhle. Nejradši by jí dala i něco jiného k oblečení, ale má obavy, že vzhledem k tomu jak moc hubená Claire teď je, tak by jí bylo všechno velké. Rozejde se do kuchyně, aby něco přichystala.*

(Připadala si ztracená. Jako malé děvče, městské, co se při hře s ostatními dětmi na schovávanou zatoulalo až moc daleko a teď se s pláčem za tmy snažilo dojít domů, do tepla a za rodiči. Celé nohy mělo pořezané od větviček a oči opuchlé pláčem. Vlásky rozcuchané a bílé šatičky špinavé, a bálo se. V lese na ni čekalo spoustu nástrah. Vlci a divoká zvěř, pytláci a lovci, tolik nebezpečí… Bůh ví, jestli se stihne vrátit, než padne půlnoc. Jestli se vůbec někdy vrátí… Opuštěná a sama, napospas celému světu. Tak nějak si Claire připadala. Ale bylo tu pár rozdílů. Holčička se měla kam vracet. Ve městě, doma v teple jí čekala rodina, a i když dostane pěkný výprask za to, že zmizela a poničila nové šaty, má se kam vracet. Kdyby se teď Claire vrátila domů, doopravdy domů, nenašla by nic, než louku, uprostřed lesa, hor, kam nikdo nechodí. Celá jej vesnice lehla popelem už dávno. Nezůstalo po ní ani památky. Možná jen něco málo, ale nebylo to místo, kam byste se chtěli vracet. Ani rodinu už neměla, ta zemřela dávno. Matku nepoznala a zbytek rodiny i přátel byl brutálně vyvražděn. I lidé, ke kterým si posléze našla cestu, zemřeli anebo odešli. Všichni z jejího života prostě zmizeli. Jako kdyby přitahovala katastrofy a zlé věci. Možná proto se jí všichni tak obloukem vyhýbali. V jejím životě se jí nedělo jen to špatné, to rozhodně ne, byly zde i nádherné, skvělé chvíle a o to víc bolelo pomyšlení na to, že lidé, s kterými je strávila, jsou pryč. Všechno dobré skončilo. Má trochu problémy se na Cami soustředit, jelikož z přehnaného soustředění jí pekelně bolí hlava. Neměla by tolik pít. Ale když ona si nemůže pomoct. Měla by za Kolem dojít co nejdříve, kvůli tomu bytu a už ví, co by chtěla dělat za práci. Doktorku. I když, to možná není tak dobrý nápad, protože kdyby jí někdo umřel na sále, byla by zase vlkodlak. Za ten risk to ale stojí. Nebo policistku, to by bylo možná méně rizikové, no, ono to vyjde asi nastejno. A taky by se jí hodil nějaký ten sporýš. Mohl by jí teď jakýkoliv upír ovlivnit, což se jí jako představa moc nelíbila. Dokázala si představit ty nejhorší možné scénáře, co by se mohlo stát, kdyby jí nějaký pomstychtivý Marcelův upír poznal. Raději zahnala tyto morbidní myšlenky a zaměřila se znovu na usměvavou Camille. Takovými lidmi by se měla obklopovat. Věčně usměvavými, milými a energetickými. Je to špatné, takhle uvažovat, ale možná že její přátelství s Lorentem a s Kolem není úplně tím pravým ořechovým. Není to, to co teď právě potřebuje. Možná by se s nimi měla přestat stýkat a komunikovat. Třeba by jí to pomohlo. Jenže takhle Kola odstrčit po tom všem, co pro ni udělal? Zachránil jí život, udělal pro ni toho tolik. A ona je mu za to vděčná, ba dokonce i něco mnohem víc, co už Kol ale nechce a nebude o tom chtít ani slyšet. Stále jí hlava nebere, že se s ní prostě jen tak vyspal. A dokonce vypadal, že by si to rád zopakoval, než aby toho litoval. Bylo to všechno tak zvláštní, jako život a lidské vztahy samy. Byla ráda, že dnes Cami potkala, protože ona jí očividně chtěla pomoct a Claire, i když říkala, že nechce, vlastně v hloubi duše chtěla pomoct. Chtěla být zachráněna a užít si zbytek svého mizerného krátkého života, než ho celý probrečet a trápit se. Musela se usmát nad slovy Cami. Měla pravdu, jenže ono je sakra těžké žít pro sebe, když si nemůžete ani pohlédnout do očí, když si nemůžete odpustit. A tak jen přikývla hlavou ve znamení souhlasu.) Ano, někdy to je těžké… Nejtěžší když ztratíš sama sebe… (Nahlas polkla a podívala se Cami do očí. Pravdou je, že nesnáší svoje tělo. Pokaždé, když někoho políbí nebo se jí někdo dotkne, či se prostě ocitne v nějaké situaci, vybaví se jí její doba strávená v cele a vše, co k tomu patřilo a má chuť začít utíkat sama před sebou. Proto ty pořezané předloktí.) Zřejmě je, máš pravdu, já mám tedy problém s jejím naleznutím. (Znovu se lehce pousmála a tentokrát si ruce strčila do kapes u kalhot. Ani ona neví, co všechno se stalo Cami a co se děje v městě, vlastně není vůbec v obrazu, což jí docela, ani ne vadí, ale trochu mrzí. Je pěkné, že se o ni Cami stará. Připadá si jako dítě, všech, kteří se jí ujmou.) Ano, ten problém mám už od té doby, co jsem… už je to nějaká doba, co trpím nespavostí. (Vůbec jí nepomohla nastínit situaci, jenom jí řekla, že to trvá už delší dobu. Musí se usmát, ale tentokrát široce, když jí řekne, že má něco co by jí mohlo pomoci se spánkem, ale tráva to není.) No, alkohol mi taky moc nepomohl, ani další ne úplně zdravé věci, takže… jsem zvědavá, co to bude. (Ušklíbla se a poté přikývla.) Nevěděla jsem, že máš bratrance, vlastně o tobě toho nevím spoustu, což je docela škoda, ale myslím, že to brzy doženeme. (Zastrčila si neposedný pramen vlasů za ucho a znovu se pousmála. Pak se rozešly spolu do bytu Cami. Než vyjde schody, je docela zadýchaná a přijde si neuvěřitelně malátná. Vejdou spolu do bytu, kde je příjemně a Claire si tedy sundá pončo, aby odhalila bílé přiléhavé triko s dlouhým rukávem.) No, zkusím čaj a suchý rohlík. Musím překvapit žaludek a játra. (Pousmála se a pomalu se vydala chodbou do obýváku, kde se usadila do pohovky. Snad to Cami nebude vadit.)

(Claire se ráno probudila se zvláštním pocitem. Vyskočila z postele, pustila rádio a udělala si snídani, dala si sprchu, došla si zaběhat a zacvičila si, a i přes to, že skoro celý den něco dělala, měla stále mnoho energie a nepříjemný pocit jistého napětí. Proto se pěkně oblékla, možná dokonce vyzývavě, namalovala se a učesala si cop, který se jí vinul od pravého ucha k levému, kde jí spadal na ramena a napsala Lorentovi, zda by se mohli sejít, jeho odpověď byla kladná. Dokonce uvařila a jídlo zabalila, aby si mohli někde sníst, spolu s vínem a dalšími věci, které bude potom potřebovat, třeba klíče, mobil, peněženku,…
Pohlédla na sebe do zrcadla a musela se usmát. Slušelo jí to, vypadala dobře. Uhladila si sukni na bocích a spolu se zvukem menších podpatků dopadajících v rytmu pozvolné, uvolněné chůze vyšla z bytu a zavřela za sebou dveře. S Lorentem by se měli za minutu sejít před bytem Camille. Rozhlédla se, ale zatím ho nikde neviděla. Měl ještě asi třicet sekund. Pohlédla netrpělivě na telefon, který ihned zastrčila zpět do kapsy u kožené bundy. V ruce svírala něco jako piknikový košík a sledovala cestou, kterou předpokládala, že Lorent přijde. Skousla si ret a přesunula většinu své váhy na levou nohu.)

(Snažila se více méně nemyslet na věci, co by ji mohly nějak rozzlobit či rozesmutnit. Proto ze svého seznamu věcí, nad kterými mohla přemýšlet, vyškrtla Kola, její minulost, Genevieve a vlastně skoro všechno. Nejlepší pro ni bylo nepřemýšlet nad ničím. Stačilo vypnout a všechno bylo lepší. Už chápala, proč jsou hloupí lidé šťastní. A nezmohla se na nic jiného, než na úsměv na tváři, když spatřila Lorenta. Dokázal jí zvednout náladu, ale stále jen tak nepřešla to, že ji jen tak nechal napospas jejímu osudu. Odpusť svým nepřátelům, ale nikdy nezapomeň jejich jména. Přemýšlela, že si to nechá vytetovat. Bylo to tak přesné, dokonce to k ní sedělo. Byla schopná odpustit, ale nikdy nezapomněla. Pár minut na něj musela čekat, ale nevadilo jí to. Uvítala ho úsměvem a pozdravem.) Ahoj, Lorente. Ráda tě zase vidím. (Došla k němu a rovnou mu vrazila polibek na tvář. Lorent byl pořád stejný, akorát měl jiné oblečení. Dívala se mu do očí a říkala si, kolik tajemství v nich skrývá, ale radši pak nad něčím takovým přestala dumat.) Díky, ty také nevypadáš špatně. V pořádku, nic se nestalo, bylo to jen pár minut. (Usmála se a v duchu si promítla, jak se vám za pár minut může život převrátit naruby.) Protože jsi gentleman a pomůžeš mi s tímhle a také jsem ti chtěla rozšířit obzory o tom, jak je město veliké a kde teď nějakou dobu přebývám. Jedna milá osoba se mě ujala a teď u ní do doby neurčité přebývám, tak abys věděl, kde mě případně hledat. (Pousmála se, vrazila mu do ruky piknikový košík a pousmála se.) Půjdeme, nebo se svezeme? (Pokud by šli pěšky, možná by si v obchodu, co mají po cestě, koupila pivo, nějak jí vyprahlo, ale nechá to na Lorentovi. Sice si řekla, že žádný alkohol, cigarety a muži na jednu noc, ale pivo si může dát nealkoholické, cigaretu má s sebou elektronickou a Lorent není muž na jednu noc, ale na více, v tom je maličký rozdíl. Usmála se a podívala se mu do očí.)

(Byla dnes vcelku dobře naladěná a šlo to na ní i vidět. Usmívala se, vyzařovala z ní určitá pozitivní energie. Dokonce Lorenta políbila na uvítanou na tvář, jako kdyby byli staří dobří známí. Ne, ano, byli přátelé, ale staří dobří známí ještě tak úplně ne, nebyli ani pár, jen spolu občasně spali. Claire to stačilo. Vyhnala tak ze své hlavy Kola a úplně se uvolnila. Bylo to příjemné rozptýlení pro ni i pro Lorenta. Přátelé s výhodami, tak se tomu v dnešní době říká. Na jeho odpověď souhlasně přikývla.) Ano, tady teď bydlím. (Byla ráda, že se jí Cami ujala, nemyslí si, že by se sama zvládla dostat z těch sraček, ve kterých byla. Kol, i když se jí snažil pomoci, moc mu to nešlo, spíše jí stahoval více dolů. Cami jí opravdu pomáhala, byla jí tak trochu vzorem, někým, kým by se ráda stala.) Je milá, je to psycholožka a vážně mi pomáhá. Jmenuje se Cami a můžu tě ujistit, že o mou smrt rozhodně neusiluje. Takže dost doufám, že to, co jsem ti řekla a to, že jsem naživu, neřekneš někomu jinému, protože by to mohlo zavařit nejenom mně, ale i Cami. (Přejela ho pohledem a pak se na dlouho dobu zastavila u jeho očí, do kterých mu vážně, důležitě hleděla. Opravdu nepotřebuje, aby to, že je naživu, vědělo ještě více lidí, než to ví teď.) Přišla bych možná i o hlavu. Dobře, zavoláme si taxíka, docela mě bolí nohy po tom dnešním běhu. Na koni jsem hodně dlouho nejela. (Pousmála se a vytáhla z kapsy mobil, kterým zavolala taxíka. Jakmile pro ně přijel, nasedli do něj a nechali se odvézt na místo, kam si řekli.)

(S Cami se cítila dobře. Bylo to zvláštní, ale příjemné. Večer, když šla spát, tak se snažila být co nejtišší, aby Cami nevzbudila, skoro vždy na ni čekala doma, vařila večeři, kterou pak spolu snědly… Byly to maličkosti, ale i to na Claire působilo více, než si dokázala připustit. Nebyla neustále sama a nesnažila se předstírat, že je v pořádku, i když není. Povídaly si spolu, často, a Claire jí o sobě řekla tolik věcí, co snad nikdy Kolovi ani Marcelovi. Přistihla se, jak o nich často přemýšlí. Někdy své pocity sepisovala na papír, který potom vždy vyhodila, nebo je prostě nechávala nevyřčené. Něco bylo lepší prostě neříkat. Pohlédla na něj a souhlasně přikývla. Nedodávala k tomu nic. Byla to pravda a ona prostě neměla potřebu se k tomu nějak dále vyjadřovat.) Jak tak poslouchám, tak tady má snad každý nějaký problém s Původními. Co je ten tvůj, smím-li se zeptat? (Tázavě na něj pohlédla, zvídavě nadzvedla jedno obočí a na tváři jí hrál nepatrný, vřelý úsměv. Vypadala mnohem lépe. Jak psychicky, tak fyzicky. Vlastně ani nevěděla, proč zavolala zrovna Lorentovi, ale chtěla ho vidět, popovídat si sním a utišit svoji touhu po něčích dotecích. Nejradši by se na Lorenta vrhla už teď, ale nějakou svoji úctu a dobré vychování. Uhladila si sukni a vydali se společně ven. Nasedli do taxíku a jeli.) Do jednoho hotelu, který je sic pěkně drahý, ale stojí to za to. (Otočila se na Lorenta a usmála se. Nejeli tam moc dlouho, za chvíli už vstupovali do svého pokoje a Claire za nimi zavřela dveře. Byl tu balkón, odkud bylo vidět na skoro celé město a bylo to okouzlující, veliká postel a prostě všechno, co má v pětihvězdičkovém hotelu být. Sundala si bundu a pohlédla na Lorenta.) Co chceš dělat jako první? (Škodolibě se pousmála a mlsně si oblízla rty.) Co takhle pořadí sex první, jídlo a mluvení jako druhé? (Zazubila se na něj a prstem si přejela po lemu košile, který odhalil černobílou vyzývavou podprsenku.)

(Každý měl svoje problémy, kterým musel určitým způsobem čelit, nebo jim utíkat. Chápala lidi, co před nimi radši utíkaly, protože někdy to bylo snazší, ale nikdy to nebylo správné. I ona měla svoje problémy, některé úplně banální, nepodstatné a pak vážné, kterým nebylo úplně snadné čelit, ale snažila se. Někdy to bolelo a ona se cítila, jako kdyby umírala, ale stále pokračovala v tom neúnavném boji s nadějí, že jednoho dne se něco změní k lepšímu. Vyposlechla si Lorenta a zamyšleně se podívala před sebe.) Znám tvou situaci. Snad s každým původním mám nějaký vztah, který je buď dobrý, nijaký anebo hodně špatný. (Musela se ušklíbnout.) Zníš tak, jako kdybys nechápal, proč byli naštvaní. Já bych běsnila, kdyby mi tohle někdo udělal. (Podívala se mu do očí a oblízla si horní ret.) Ach, Rebekah, ta se taky značnou dobu snažila mě sprovodit ze světa, ale díky přízni osudu tu stále ještě jsem. Opravdu mě nemá ráda. (Zavrtěla mírně hlavou. Kvůli takové hlouposti to všechno začalo. Byly jako puberťačky, co se praly o kluka, kterého získala Claire a Rebekah ho chtěla zpět. Smutné, ale byla to pravda.) Ráda bych si s tebou promluvila i o Kolovi, ale v soukromí. (Teď na něj upírala svůj vážný pohled, protože tohle bylo vážné téma. Vlastně ani neví, jestli mu věří a měla by mu to říkat, ale přijde jí to důležité. Ještě si to rozmyslí.) Koukám, že máš s Původními opravdu dobré vztahy. (Pousmála se a jemně ho dloubla do žeber. Lorenta si vcelku oblíbila, i když stále měla na paměti, co jí udělal. Porozhlédla se okolo, nasála do plic čerstvý studený vzduch a nastavila na chvíli svou tvář sluníčku. Příjemně hřálo a šimralo jí. Dnes bylo krásně. Připomínalo jí to dny jejího dětství. Tak ráda by se vrátila v čase a prožívala ty krásné, nevinné chvíle. Chyběli jí všichni ti lidé, o které přišla. Bratr, matka, kterou nikdy nepoznala, její malá sestřička, dokonce i otec a macecha, Toby, i po tom jak to všechno dopadlo, jí chyběl. Mrzelo ji, co se mu stalo. Byl tak mladý, plný naděje a energie, zlomený, zničený, ale přesto vždy vypadal jako fénix, co se právě znovu zrodil z popela. Byl nádherný a měl celý svůj život před sebou. Podívala se na něj a trochu překvapeně povytáhla obočí.) No, páni. (Nechápavě zavrtěla hlavou. Ihned se z toho ale vzpamatovala.) Znamená to, že mi věříš, anebo že jsi naivní, že mi říkáš tak důležitou věc. Počítám, že to je pro tebe důležité a nechceš, aby to věděl každý. A hlavně vlkodlaci, protože by tě zavrhli a všechno by se zkomplikovalo. Chápu, měla jsem to stejně, jenže oni se ke mně postavili zády už od začátku. Všichni, kromě Jacksona. Dlužím mu toho až moc. Nejsem si jistá, zda mu to budu moct kdykoliv oplatit. On mi tak pomohl a já mu ještě ublížila. (Mluvila klidně, ale klidná nebyla. Mrzelo jí to a nevěděla co dělat, aby svoje skutky mohla nějak odčinit. Na jeho otázku jen přikývla a než se nadáli, byli v hotelu.) Neboj se, neprahnu po drahých restauracích. Mé zájmy jsou naprosto odlišné. (Pousmála se a dráždivě mu přejela po zádech. Musela se zazubit, když ji si přitáhl k sobě a dlouze ji políbil. Claire s ním spolupracovala a dokonce se svýma rukama začínala dotýkat jeho pokožky všude možně, kam měla přístup. A kam neměla, rychle si zařídila, aby měla. Skoro ze sebe oblečení strhali a pak už to šlo všechno moc rychle, než aby nad tím mohla Claire přemýšlet, jen prostě jednala. Když už byli oba dva dostatečně uspokojení a vydovádění, slezli ze sebe a Claire se svalila s vydechnutím na postel, kde se přitulila k Lorentovi a přikryla je. Položila si hlavu na jeho hruď a na chvíli zavřela oči.) Mohu ti věřit? (Zeptala se ho s oči stále zavřenými. Jen se tu chce chvilku povalovat, pak si promluví o pár věcech, dají si něco k snědku a pak se každý rozejdou svým směrem.)

(Jeho problémy byly asi mnohem větší, než ty její, ale tak nebo tak, oba dva s nimi byli nějak zapletení. S Původními měl problémy snad každý. Ona se o Původní teď moc nezajímala, tedy jen o Kola, protože se snažila nějak vyřešit jak nejlépe přerušit její silnou citovou vazbu k němu. Nechtěla zničit jejich přátelství, ale jen jednostrannou lásku. Bude to těžké a vůbec neví, jak by to měla udělat. Možná kdyby se prostě přestali na nějakou dobu vídat, třeba na několik měsíců, půl roku, nebo více? Třeba by to pomohlo anebo by to bylo ještě horší. Musí to alespoň zkusit. Nebude se trápit kvůli Kolovi. Už se nebude trápit kvůli nikomu. Bude si jen užívat. A přesto se cítila tak prázdná. Opuštěná, vzdálená. Jako kdyby nikam nepatřila. Neměla domov, ani rodinu, ani místo kam se vracet. Nepatřila nikomu, ztracená dívka, utíkající před vším špatným i hezkým, ale volná.) Možná to chce jen čas, než jim to dojde. Původní jsou všichni svým způsobem až moc hrdí. Neříkám, že já nejsem, ale přeci jenom, oni jsou ti první, originální, původní, ti, díky kterým jsou tu upíři. A to jim určitě navyšuje jejich sebevědomí. Jim by bylo vcelku jedno, kdybys ty byl mrtvý, hádám. Ale tak, to už je jedno. Věřím, že se to všechno srovná. (Pozitivně se na něj pousmála a jemně mu rukou přejela po rameni. Vyvolávalo v ní pocit síly a hrubosti, mohla by se o něj klidně opřít a s ním by to ani nehrklo. Nad jeho dalším povídáním se jen trochu zamračila, ale už mu na to nic neřekla. Dnes si chtěla jen užívat a ne rozebírat smutné či neveselé věci. I když, to měla také v plánu, ale až ke konci jejich setkání.) Nemusejí tě milovat, myslím, že by stačilo, aby tě akceptovali. (Mluvila na Claire až moc pozitivně. Možná jen chtěla Lorentovi zvednout náladu. Pootočila hlavou, aby lépe viděla na Lorenta.) To, že jsem naživu, už teď ví více lidí než je pro mě přijatelné. Nejdůležitější je aby se to nedozvěděli vlkodlaci, což je absurdní, jelikož jsem žádného vlkodlaka nezabila, a i přesto oni chtěli moji hlavu ze všech nejvíce. Měli nejmenší důvod a přesto na to tak apelovali. Zajímavé, nemyslíš? (Ušklíbla se a lehce rozhořčeně si zastrčila ruce do kapes.) Neboj se, tvé tajemství zůstane i nadále tajemstvím. Výsměšné, jak se všichni bojí vlkodlaků. Asi by se nad sebou měli zamyslet a trochu inovovat to jejich zastaralé povrchní myšlení. Zkus jim trochu naznačit, že nikdy neuvidíš krásu města, když se budeš neustále dívat jen na skládku. Jackson je z nich zřejmě nejmoudřejší, vždycky byl. Budeš na něj dávat pozor, že ano? (Naléhavě ho chytla za ruku a nedočkavě jí stiskla. Měl příjemně teplé ruce. Hned chtěla, aby je ovinul okolo jejího studeného srdce.) Rodinné problémy, chápu. Můj otec měl vždy radši všechny jeho děti než mě. Zřejmě proto, že jsem ženu, kterou miloval nejvíce, připravila ve svůj první den o život. (Pokrčila nad tím už jen rameny. Bylo to tak dávno. A stejně se znovu zamiloval. Měl jí ale rád. Nejvíce jí však „výchovně“ bil. To jí udělalo silnější a odolnější. Lidské vztahy byly vždycky složité. Třeba jako její vztah s Lorentem. Ležela, příjemně unavená, nalepená na Lorenta, nechala teplo, aby prostupovalo jejím tělem a slastně zavřela oči. Kdyby to nebyl Lorent, anebo byli pár, tak by tu s ním možná zůstala déle, ale takhle… Měla by už jít. Pohladila ho po hrudi, naklonila se k němu, přitiskla své rty na jeho krk a než Lorent stihl něco udělat, vznikl mu tam cucflek. Usmála se a zvedla se z postele. Začala se pomalu oblékat. Do pusy si vložila cigaretu a zapálila si. Potáhla.) Až potkáš Kola, nebav se s ním, vyhýbej se mu, co to půjde, a hlavně se s ním nebav o Genevieve. Proč? Protože mu jí Esther vymazala kompletně z hlavy a díky tomu je ten starý hajzl Kol. O nic se hlavně nesnaž. Nemluv o ní, nic. On se to nesmí dozvědět, jinak Esther ublíží někomu blízkému od Genevieve. Teda, mě to je jedno, nemám jí ráda, ona mě taky ne a díky ní jsem nikdy nemohla být s Kolem. Ne že bych o to stála, ale stejně. (Vydechla kouř opačným směrem, než byl Lorent a znovu potáhla.) Slib mi, že se mu budeš vyhýbat a nepadne ani zmínka o rezaté čarodějnici. (Koukla na něj. Už byla oblečená a dívala se na něj. Neměla vůbec hlad a tak jen pohlédla na Lorenta a sbalila si svoje věci. Začínalo jí pěkně bolet břicho. Měla by si zajít za doktorem ohledně té operace, co prodělala před několika měsíci.) V košíku najdeš nějaké jídlo, tak si to sněz a košík mi přines, až se uvidíme příště. (Ušklíbla se, došla k němu a vášnivě ho políbila na rty.) Doufám, že to bude brzy. Ráda jsem tě viděla. Pokoj je zaplacený na celý den. Tak ahoj. (Pousmála se a odešla s úsměvem na rtech z hotelu.)