Claire´s Cottage

(Mezitím co na ní čekal na gauči, tak usnul. Spal sice jenom chvíli, ale přesto mu to stačilo. Probudl s až, když ucítil dotek na jeho rtech. Otevřel oči a spatřil Claire, která byla trochu moc vystrojená na to, že před chvíli určitě byla v práci . Teda pokud nebyla někde jinde, kdo ví.) Ahoj (Usmál se na ní a vstal z gauče.) Kde jsi byla? Uvařil jsem.. Myslel jsem, že budeme mít celý den pro sebe.. (Zněl trochu smutně, ale spíš byl naštvaný. On si na ní čas udělal, obvolal práci, že dneska nemůže a ona nic. Vykašle se na něho a jde si někam, bůh ví kam. Kroutí hlavou a naštvaně kráčí ke krbu. Otevře dvířka a začne tam házet dveře. Doufá, že mu to ještě chytne, protože už tam je jen několik žhavých uhlíků.)

(Posmutněle a omluvně se na něj koukne.) Toby, je mi to moc líto, ale musela jsem do práce. Šéf se zbláznil a furt říkal, že to nepočká. A kdyby jsi se chtěl zeptat na ty šaty, po práci jsem se stavila v obchodě a trochu se upravila, abych sem nepřijela jako nějaká ušmudlaná- no, to je jedno. Teď jsem tady a to je důležité. Nebo snad ne? (Ona sama je překvapená, jak dobře umí lhát. Nejdříve si to přehrávala v hlavě, několikrát, tu její upravenou verzi a potom v autě nacvičovala, jak mu to řekne. Musela tomu nejdříve sama uvěřit, a když se tak stalo, musel tomu uvěřit Toby. Jde za ním, chce mu říct, co se stalo, omluvit se mu a vysvětlit mu, že si neuvědomovala co dělá, jak se cítí, ale nemůže. Nemůže si o tom s nikým popovídat, poradit se, jak z toho vybruslit. Jenže ona nikoho takového nemá. Je na to sama. Položí mu ruku na rameno a pohladí ho po něm.) Omlouvám se. (Tiše hlesne a odvrátí pohled na druhou stranu pokoje. Přemýšlí, že se prostě zavře do pokoje, nebo někam odejde. Musí si to všechno srovnat v hlavě.)

(Poslouchá její řeči, kterým se snaží věřit, ale prostě mu to nijak nejde. Nechá to ale být, protože nechce vyvolat další hádku. Přikývne, aby to vypadalo, že jí věří, ale nemluví. Stále mlčí a nandavá dřevo do kamen. Neotáčí se na ní, když mu položí ruku na rameno. Nechápe, proč se tak omlouvá, když přece byla jenom v práci. Chápe, že tam prostě musela oběhnout, ale nejde mu do hlavy, že to muselo být na půl dne. Zavře dvířka a otočí se na Claire, která se na něho stejně nedívá.) To je jedno. Neomlouvej se. (Pokrčí ramena a odejde od kamen. Vezme si skleničku ze stolu, ve které je bohužel jenom víno. Kopne ho do sebe a přejde k lince, o kterou se následně i opře.) Takže.. (Odmlčí se na chvíli a pak se jí podívá do očí.) co jsi dělala v práci? (Usměje se na ní a čeká na její odpověď. Mezitím si nalívá další víno do skleničky. Hned jak naplní skleničku, tak se hned napije a vypije jí až do dna.)

(Doufá že jí uvěří a že se nebude na nic ptát. Všimne si jeho přikývnutí. Vadí jí, že do něho nevidí, nebo mu nemůže číst myšlenky. Až jeho hlas jí donutí zůstat a nerozběhnout se. Ano, přesně to chce teď dělat. Rozeběhnout se a utíkat. A už nikdy se nevrátit. Utéct tomu všemu, svým povinnostem, pocitu viny a sobě. Nechápe, jak se sebou může žít. Její myšlenky se začnou ubírat špatným směrem. Podívá se na něj a je překvapená jak pokrčil rameny že je to přeci jedno. Není to jedno. Ale je ráda, že je mu to jedno. Že už se neptá. Dělá ty samé chyby pořád dokola. Vlastně si za to může sama. Uvnitř sebe pořád bojuje. Nechce žít takhle, nechce být tím, kým je. Nesnáší se a zároveň se má ráda. Nejradši by si začala z hlavy trhat vlasy, ale nemůže. Nedá na sobě nic znát. Trochu zatne čelist, když se jí zeptá.) Opravovala jedno auto. Byl to nějaký milionář se zlatými zuby co si myslel že se zboří svět, když mu nikdo neopraví jeho zlaté Ferari. Málem tam zbořil šéfovi kancelář. Klidně tam zavolej, jestli mi nevěříš, včera tam se mnou bylo pár lidí, kteří ti to můžou potvrdit. (Kouká na něj vážně. Neusmívá se. Začíná toho mít dost. Toho všeho. Chce mu to říct, a říct mu, že si vybral špatně, ať si zabalí kufry a odjede od ní co nejdál může, protože ona je jako bomba. Když vybouchne, zničí všechny okolo. A hlavně ty, kteří jsou jí nejdražší. Prostě ho odežene a zůstane sama. Nakonec skončí jako alkoholička, kuřačka a zoufalka, která si pod tím vším tlakem radši vystřelí kuklou mozek a ukončí to všechno, než aby bojovala. Ale proč? Neměla by za co bojovat. Možná že by na její pohřeb nikdo nepřišel. Možná, že by jí někdo zahrabal v lese, aby ušetřili nějaké ty peníze. Truchlil by někdo a oplakával jí? Ne. To slovo jí zní v hlavě a rozlévá se po celém těle. Zalézá do každého koutečku, i do toho nejmenšího a probouzí v ní bolest, odpor a hlavně odmítnutí. Pozoruje ho jak si nalévá víno a najednou jí naskočí husí kůže. V chatce je ale moc velké teplo, než aby to bylo ze zimy. Začne si mnout prsty. Potřebuje cigaretu. Potřebuje toho mnohem víc, ale co potřebuje příslib, že bude lépe. Že z ní může být lepší člověk a že tu je pro co žít. Pootevře ústa. Snaží se, aby nedala najevo, co se jí honí hlavou. Těká pohledem z místa na místo, aby našla něco, čeho se zachytit. Jenže nic nenachází. Propadá se do té tmavé propasti a během chvíle dopadne na dno, bůh ví, jestli to přežije. A pokud ano, nebude to hezké. Bude tam v bolestech umírat, jen proto, že se nechytla nějakého stupidního lana. Koukne se na Tobyho. Potřebuje vzduch. Teď hned, jinak se udusí.)

(Stále si jí prohlíží a čeká na svojí odpověď. Sleduje její rty a oči, prostě všechno jenom aby mohl zjistit, zda mu lže a nebo ne. Claire bude určitě dobrá lhářka, ale on zase dobře pozná lháře. To je asi tím, že lhát mu moc nejde. Všimne si, jak zatne čelist a to, jak se tváří během vysvětlování toho, co dělala v práci.) Aha, tak to musela být rozhodně zábava.(Přikyvuje s hraným úsměvem.) Volat tam? Nemám důvod, ne? Ty by jsi mi přece nelhala.. (Poví s falešnou jistotou a usmívá se. Po té jejich hádce si už není jist ničím. Připadá mu, že akorát žije ve lži a nebo spíš s člověkěm, co se ve lžích vyžívá. Prohlíží si jí, jak se ani neusměje a jen se tváří vážně. Jako kdyby to snad bylo něco hrozné, že byla celý den v práci. Připadá mu, že v tom bude něco víc, když se tváří tak vážně. Stále jí sleduje a doufá, že mu třeba brzo řekne pravdu, protože mu tohle celé připadá jako blbost. Už jen to, jak se začíná tvářit. To jak jí naskakuje husí kůže, kterou rozhodně nezpůsobuje zima, protože tu víc jak 25 stupňů. Očima kmitá od jejích očí k jejím rtům a následně k rukám. Zahlédne ji, jak si mne ruce a jen si jí podezřívavě měří.) Děje se snad něco? Jsi nervozní, či co? (Trochu přimhouří oči a skleničku odloží. Na chvíli odvrátí pohled, protože venku slyšel nějakou ránu, ale nepřikládal tomu nějaký význam. Nevšiml si teda toho, jak otevřela ústa a, jak těká pohledem z místa na místo. Nevšimne si toho, že vypadá jako, kdyby snad vedla boj sama se sebou. Vrátí se k ní zrovna, když se na něho dívá. Věnuje jí jeden trochu nedůvěřivý pohled.) Je ti dobře? (Trochu otráveně poví a prohlédne si jí, jak se tváří.)

(Zaskřípe si pro sebe zuby když vidí jak falešně se na ní usmívá. Hrají tu hru, ve které se nevyhrává. Nikdo odsud nevyjde jako vítěz. A ta jeho slova. Vždyť on s ní nevýslovně pohrdá. Jako kdyby pro něj nic neznamenala a taky neznamená. Jako kulky, které se provrtávají jejím tělem, spalují jí kůži a působí neuvěřitelnou bolest, jsou jeho slova pro ni. Bodá ji z toho u srdce. Jak jen jedna hloupá věc dokáže zkazit tolik krásných. Je to jako jedovatý plyn, který někdo vypustil na rozkvetlé louce, tiše se plížící, a zabíjí jednu krásnou a drahocennou kytku za druhou. Přesně to se v ní odehrává. Žaludek se jí stahuje a ona ví, že dnes nebude nic jíst, ba i možná ze sebe to málo co ráno strávila, vyvrátí. Zaleskne se jí v očích. Jednak hněv, ale i bolestně. Jsou jako kočka a myš. Normálně by byla kočka, jenže dnes je myš. A nemůže s tím nic udělat. Na rty se jí dostane tichý sten, který však Toby nemohl slyšet. Je příliš zaměstnaný svými emocemi a hlukem venku. Vyposlechne si jeho otázku a vážně se mu podívá do očí. Ví, že mu odpoví. Nebude to nic velkolepého, třeba nějaký proslov, co by si potom mohl zarámovat a pověsit nad postel. Nadechne se, že mu tedy něco řekne, ale on jí přeruší jeho další otázkou. Přijde jí, že v místnosti není snad žádný kyslík. Její pohled už není tak vážný, je spíše skleslý, odmítavý, ale ne k němu, ale k sobě. Znovu se nadechne. Nechce se jí věřit, že jí to bolí. Bolí jí i ten nejmenší pohyb. V krku se jí utvořil mezitím knedlík a teď se ho snaží spolknout. Její hlas jí na začátku zrazuje a tak chvilku mluví tišeji než by chtěla.) Vlastně ano, děje se něco. Děje se to, že-. (Její hlas jí znovu zradí. Nemůže najít ta správná slova. Odvrátí se od něj a trochu bolestně se jí zkřiví ústa. On to však nemůže vidět, protože její obličej chránili její vlasy. Po chvilce se na něj znovu podívá a pokračuje. Oči se jí pomalu zalívají slzami.) By jsi měl odejít. Nezasloužím si tě a nezasloužím si být milována. Bojím se, že ti ublížím, i když mám takový pocit že už se stalo. Musíš ke mně přestat cokoliv cítit protože já něco cítím a vím, že to nedopadne dobře. A já nechci, aby se ti něco stalo kvůli mně. Kvůli pitomé ztracené holce, která ani za všechnu tu dobu nenašla důvod proč žít. (Nechtěla to, ale stalo se. Slzy si prodraly cestu na povrch a stékaly jí po tvářích, a skapávaly jí na triko. Jedna slza střídala druhou a byly tak horké, že Claire měla pocit že ji snad rozpustí. Hrdlo se jí stáhlo pod nátlakem bolesti a začínalo se jí chtít zvracet. Cítila, jak začíná lapat po dechu. Ukazovala mu svou bolest. Obličej měla stažené bolestí a rty tvořili nepřirozený tvar. Nemohla tu s ním být, ale zároveň ho nechtěla ztratit. Sesunula se na kolena. Dopadla tvrdě a i zadunění podlahy a křupnutí kloubů tomu nasvědčovalo. Je sama.)

(Připadá si hrozně blbě, protože na ní vidí, že se děje něco víc, než jen to, že přišla pozdě na den, kdy měli být jen spolu. Jasně už od začátku věděl, že v tom je něco víc, ale netušil, že v tom je tolik. A teď to vidí, vidí, že v tom bude o hodně něco víc. Snaží se vypadat vesměs nezranitelně, ale přitom ho to zraňuje a hodně. Otevřel se člověku, který mu teď ubližuje. Pomalu a jistě, aby ho to bolelo ještě víc. Nevypadá to, že by mu snad chtěla vysvětlil, co se děje. Vypadá to, že chce dál mlčet a nebo to obcházet dalšími lži. Odmítavě kroutí hlavou a dál se snaží tvářit, že mu nijak neubližuje tím, jak se chová. Sleduje její pohled, který směřuje k jeho očím. Tváří se tázavě a čeká na to, co se bude dít dál. Moc dobře ví, že bude mluvit, ale nevím o čem a co z toho bude pravda. Všimne si, jak se změní jeho pohled v skleslý a svým způsobem odmítavý. Netuší však ke komu směřuje. Zda k němu a nebo k ní samotné. Snaží se naslouchat tomu, co říká, ale mluví hrozně potichu a tak toho moc neslyší. A vlastně toho ani není moc, co slyšet. Slyšel akorát to, že se děje to, že.. A nic víc. Pak už jen ztichla a dál se utápěla v jejích emocích.)   Co se děje? Hm? Co? Co mi nechceš říct? (Snaží se jí trochu popostrčit. Nechová se vůbec mile a vlastně ani nemá důvod, aby se tak choval. Sleduje jí, jak schovává svůj obličej za závojem jejích vlasů. Trochu ho to urazí, protože si připadá jako, kdyby si ani nezasloužil její pohled. Když už na něho konečně podívá a i se slzami v očích, tak se jeho pohled změní. Zvážní a nejenom trochu.) Takže ty mi říkáš, že mám vypadnout? A to proč? (Pokrčí ramena a trochu povrchně se na ní podívá. Nechová se tak, že by ní nějak opovrhoval, ale hlavně protože je na ní naštvaný. On se jí otevřel a ona ho pak odežene a jenom tak?) Co si udělala, tak hrozného, že mi to ani nemůžeš říct? Že se radši schováváš za hloupou řadou výmluv kvůli, kterým bych to snad měl nechat být. (Stále si jí prohlížel stejným pohledem, ale v jeho očích byl náznak smutku. A nejenom malinký. Byl hodně smutný, protože moc dobře věděl, co k té holce, která tu teď před ním brečí, cítil. Otočí se k ní zády a opře se o linku. Hlavu si opře o horní skříňku a jenom mlčí. Cítí, že se v něm vaří spoustu smíšených pocitů. Chce teď někam vypadnout. Být sám, ale chce odpovědi. A chce je mít hned. Ne za několik dní a nebo možná nikdy. Ví, že kdyby teď odešel, tak už se to nikdy nedozví a proto to musí zjistit teď.)

(Vůbec jí nechápe. Jak by taky mohl? Ty jeho slova, otázky, pohled, znechucení a vztek, které v něm vyvolává. Byl to jen chvilkový blažený pocit, a Claire chce aby to bylo delší. Nechce aby to takhle bylo. Chce s ním být, cítit jeho pokožku na té její, CHCE být šťastná. Ale nemůže. Nikdy by si neodpustila kdyby mu ublížila. Na to už je ale moc pozdě, protože ona mu ubližuje. Ubližuje jemu, ale i sobě. A nechce ani hádat, kdo má víc zranění a tržných ran. Já ti to chci říct! Ale bojím se, bojím se. Nechci tě ztratit. Její hruď se nepřirozeně rychle a mohutně zvedá a klesá s každým jejím pichlavým nádechem. Lapá po dechu, jako topící se chytá lana. Znovu se jí na rty prodere tichý sten, který se změní její hlas na zvířecí. Jako kdyby naříkalo nějaké zvíře. Snaží se uklidnit. Prostě mu to řekne. Ztrácí ho, už dávno ho ztratila. Nadechne se a pomalu vydechne. Podívá se na něj.) Já, nechtěla jsem. Jen jsem- nechci ti ublížit. Nechci tě ztratit, protože-. Miluju tě a- omlouvám se, omlouvám se. Já už nemůžu. (Už dál nemůže. Co nejrychleji se zvedne ze země. Boty nechá v pokoji, vyzouvaly se jí a v tom by se jí špatně běželo. Omluvně se na něj koukne. Její slova byla roztrhaná žalem a tím vším. Vydá povel svým nohám a pravá začne rychle střídat levou. Vezme prudce za kliku a vyběhne ven do tmy a zimy. Má jen šaty, které se jí vyhrnují na horu, takže se jí z toho stalo jen tričko. Do nohou jí zebe zem a řezají větvičky, kamínky a všechno, na co její chodidlo dosedne. Nevidí kam běží, ale její instinkty jí vedou na jedno určité místo. A ona ví co přesně teď potřebuje. Přebije tu nesnesitelnou bolest jinou bolestí, stejně hroznou. Na nohách a rukách se jí vytvářejí drobné řezné rány od větví a trnů. Připadá si jako kdyby jí někdo pohřbíval zaživa. Jakmile její nohy začnou našlapovat měkkou trávu, prostě se do ní svalí. Neobtěžuje se nějak si přibrzdit. Je na mýtině, kde se poprvé přeměnila. Svítí zde měsíční světlo, které se skrz koruny stromů prodírá až k ní a ozařuje jí rudý a nateklý obličej. Podvedla ho, podvedla ho a teď za to zaplatí. Celé jí to pohltí, spolkne jí to a ona už nikdy nespatří sluneční svit. Můžeš si za to sama. Stejně si ho nezasloužíš! No tak, přiznej si to. Děvko. A co sis jako myslela? No tak, holka, on je zboží, který ty si nemůžeš dovolit. Má pocit že se jí nafukuje hlava a brzy exploduje. Všude na zemi se brzy budou válet kousky její mozkové tkáně, kůže a lebeční kosti.) Přestaň! Zastav to! Já jsme to nechtěla udělat! (Zaječí do ticha. Zaryje si nehty do kůže na hlavě a začne nahlas vzlykat. Je to nářek, který byl pohřbíván a teď se to všechno vrací jako ozvěna. Dohání jí to a ona nemá kam utéct. Schoulí se do klubíčka a koukne se na svůj prsten. Soustředí se na to co chce udělat. A daří se jí. Uslyší křupnutí kosti a ucítí ostrou bolest. Zatne zuby a pokračuje. Její nářek se rozléhá po lese, ale je moc daleko než aby jí mohl někdo slyšet. Trvalo to o něco méně než předtím, ale stalo se. Její oblečení leželo roztrhané na mýtině a ona se ve své vlčí podobě proháněla po lese. Závodila s větrem a zavítala dokonce i za město. Ještě tu noc se vrátila na mýtinu a přeměnila se zpátky do své lidské podoby a vydala se do chatky. Nešla dveřmi, nechtěla potkat Tobyho. Šla okolo až došla k oknu, které bylo v jejím pokoji. Opatrně ho otevřela a vlezla dovnitř. Dopadla tiše na nohy a ještě tišeji se vydala do koupelny. Potřebovala ze sebe smýt všechnu špínu, bláto a krev, kterou na sobě měla. Osprchovala se a oblékla. Potřebuje ho vidět, ale zároveň s ním nechce mluvit. Sžíral jí pocit viny. Proč?! Proč se to musela stát. Proč je tak hrozně hloupá a naivní? Nenávidí se za to. Sedla si na postel a uhlazovala povlečení. Nedokáže se mu podívat do očí. Nezvládne to.)

(Nedokáže pochopit, co se to děje. Myslel si, že k sobě něco cítí a, že by s ní mohl být i šťastný . Ale kupodivu asi ne. Nemůže být šťastný, když mu dotyčný člověk, který ho má milovat, akorát neustále ubližuje. Po dlouhé době se někomu otevřel, protože mu to připadalo správné. Dovolil sám sobě, se zamilovat a takhle to dopadlo? Hloupě naletěl a teď bude trpět dál. Sleduje jí, jak pomalu a tiše trpí. Nechce jí pomoc, nemá k tomu žádný důvod. Nedokáže mu ani říct pravdu. Raději si hraje na chudinku, aby v něm vyvolala pocit viny, který rozhodně nevyvolá. Není mu jí líto. Ani trochu. Je na ní naštvaný, protože si zahrává s jeho city. Byl i radši, kdyby mu řekla pravdu. Kdyby mu odhalila tu lež a nenechala ho žít ve lži. Práskne do skříňky, o kterou měl před chvíli opřenou hlavu. Otočí se na Claire a naštvaně se zamračí. Má chuť na ní křičet. Vykřičet to ze sebe. Dostat ze sebe ten špatný pocit, který díky ní má.)Takže ty mě miluješ? Aha. (Stiskne pěst a nevěřícně si jí prohlíží. Jak může říct, že ho miluje? Že ho nechce ztratit? Chová se k němu jak ke kusu papíru. Jako kdyby věděla, že tu pro ní snad vždycky bude.) Tak proč, když mě tak příšerně miluješ, mi neřekneš pravdu? Hm? Co jsi udělala? (Stále mluví normálním hlasem, ale přesto má chuť křičet. Překřičet všechny děti, které si tam venku hrají. Auta, která přejíždí po silnici nedaleko zátoky. Dívá se na ní, jak rychle a zbaběle vybíhá z chatky. Nevěřícně práskne znovu do dveří od skříňky, ve kterých se utvoří malá díra. Rychlým a rázným krokem přejde ke dveřím. Ještě zahlédne Clair, která se snaží utéct někam daleko do lesa. Chtěl by na ní zakřičet, jaký zbabělec je. Chtěl za ní běžet a dozvědět se pravdu, ale v tuhle chvíli na to prostě neměl. Musel se znovu uklidnit. Ale netušil, jak a spíš věděl, že to jen tak lehce nepůjde. Neuklidní se, dokud to ze sebe nevydá. Ten vztek, který se v něm už vaří. Došel do svého pokoje, kde se rozhodně nechystal uložit ke spánku a překousnout to, co se stalo. Nene. Dneska už to nenechá být. Nebude si hrát na hodného chlapečka. Otevře dveře dokořán. Přijde k nočnímu stolku a vyndá z něho šuplíky. Začne je házet o zeď a následně už jenom na zem. Je mu teď jedno, že ničí cizí majetek, protože se potřebuje prostě vybít. Když už ve stolku nejsou žádné šuplíky, tak ho jen vezme a práskne s ním o zem. Není to nijak moc kvalitní dřevo a tak hned praskne. Kopne do něj a pak se posadí na postel. Vedle nohou má krabici, kterou mu tak dala Claire. Vezme jí do ruky a otevře jí. Jen se povrchně zasměje a krabici zavře. Dojde do jejího pokoje, kde jí položí na stolek vedle postele. Najde nějakou propisku a papírek, na který napíše: ,,To si nech už pro jiného debila˝. Odešel z jejího pokoje a následně i z celé chatky. Doběhl k autu, do kterého už dnes podruhé nasedl a jel do města. Netušil, kam jede. Prostě někam jel a bylo mu jedno kam.)

(Střídavě pozoruje jeho dveře, ze kterých se jí chce hned vyběhnout. Utápí se ve svých citech. Nevšímá si ho, je moc zaměstnaná sebou. Začne si ho pořádně všímat až když uhodí do dřevěné skříňky, která zaduní a zapraská, div se nerozpadne. Claire na chvíli zpozorní, zmlkne a sleduje ho. Lekla se a proto na chvíli rozevřela více oči a i její nosní dírky se jí rozšířily pod jejím prudkým nádechem. Vidí jeho hněv, který vyvolává zase hněv u ní. Stoupne si a přestane vzlykat. Setře si slzy a skoro jako kdyby mu chtěla plivnout do tváře se k němu o kousek přiblíží a v očích je jí vidět jistá bojovnost. Nenechá ho s ní takhle mluvit. Takhle se sebou může mluvit jenom ona. Sklouzne pohledem na jeho zaťatou pěst. Chce si odfrknout a pohrdavě si pohodit hlavou, aby si něco dokázala, ale ona nechce, nemůže. Normálně by to udělala, ale u Tobyho je to jiné. Až teď si uvědomuje, že ho doopravdy miluje a nejsou to jen nějaké plané řečičky. Že to, co se teď děje, je reálné, stejně tak to, co cítí. Jeho slova jí znovu ubližují. Jsou jako žiletky, které se otírají o její kůži, některá silněji, některá jen lehounce. Všechny jí však způsobují řezné rány a ostrou, štípavou bolest. Kousne se do rtu. Protrhla si ho, ale na tom jí nezáleží. Jde na něm vidět že skoro křičí. Tak ona si taky zakřičí. Řekne mu to, co che tolik slyšet.) Tak fajn, fajn. Já ti to řeknu. Podvedla jsem tě! Jo, byla jsem na mol, protože se toho děje mnohem víc, než si to dokážeš představit. Ani jsi si toho nevšiml! Víš co? Tobě na ničem nezáleží! Vidím to, jak se mnou pohrdáš! Neměl jsi se vracet! Měl jsi si vlastně ušetřit všechny ty tvoje kecy, který jsi nemyslel vážně! Zůstal jsi malým ubrečeným klukem! Co ty do hajzlu vůbec víš o životě? Viděl jsi snad umírat všechny, na kterých ti záleželo? Ty nemáš ani ponětí, jak se cítím! Nebyl jsi tu pro mně, když jsem to potřebovala! (Křičí na něj z plných plic. Po tvářích se jí zase kutálejí slzy. Slzy smutku, ale zároveň hořkosti a hněvu. Rozhazuje u toho rukama a pomalu se k němu přibližovala. Teď stojí u něj, jen nevěřícně kroutí hlavou a dívá se mu do očí. Řekla, co mu říct chtěla, už nechce křičet. Ale ví, že jejich vztah právě skončil. Tohle by stejně nikam nevedlo. Nakloní se k němu a než stihne něco udělat, pořádně vášnivě ho políbí. Je to naposledy, kdy ho políbila. Odtáhne se brzy, udělá to sama, nechce aby se jí tam pletl on. Uloží si tenhle polibek hluboko do paměti a podívá se mu do očí.) Miluju tě. (Odtáhne se a to už míří ze dveří ven. Ještě než odejde, koukne se na něj.) Sbohem Toby. (Teď sedí na posteli a rozhlíží se po pokoji. Všimne si jejího dárku a cedulky. Přečte si jí a nevěřícně na ní kouká. Zmuchlá jí a hodí do koše.) Hajzl. (Zakleje. Oblek však nevyhodí. Dá ho někomu, kdo si ho zaslouží. Zaposlouchala se. Toby tu nebyl. Došla do jeho pokoje a všimla si toho nepořádku co tam udělal. Zakroutila nad tím hlavou a vzala si jedno jeho triko, které si schovala pečlivě do skříně. V černé mikině, džínech a teniskách vyšla z chatky, nastartovala a vyjela ze zátoky. Přitom upíjela z flašky ginu a jela vyšší rychlostí než jí zákon povoloval. Proto jí zastavili policisté a chtěli po ní, aby jim dýchla do přístroje. Když jí naměřili nějakou tu promile jen se na ní usmáli.) Teď pojedete s námi. (Jen přikývla a než se kdo nadál, chytla za hlavu prvního a rozbila mu o okýnko hlavu. Pak mu jen rychle zlomila vaz, vzala mu pistoli a střelila druhého do ruky, ve které držel zbraň. Pistole mu vypadla z ruky a koukal se na Claire.) Bež. (Řekla mu a sledovala ho jak utíká. Bylo to zvláštní, polda, který utíká. Jen se zakřenila a dohnala ho. Nejdříve ho postřelila do levé, potom do pravé nohy, a když se jen plazil, došla k němu a koukala se na něj.) Chudáčku. (Ušklíbla se. Měla dobrou mušku. Vytrénovanou střelbou z luku. Podívala se na něj a přitlačila mu kohoutek pistole k čelu. Ani nevěděla, proč to dělala a proč tak slouho otálela, ale prostě to tak bylo.)

(Je možné, že Kol už něco tuší. Tedy, určitě něco tušil. Ale netuší, co si myslí. Kéž by mu tak viděla to hlavy. Pousměje se na něj, když znovu promluví. Jen se na něj hrdě podívá.) Ty ses neučil zacházet s lukem? (Nevěřícně se na něj podívala a zakroutila hlavou. V její rodině to byla povinnost. Znamenalo to, že budou mít co jíst a většinu času nestačilo, ani když šli s bratrem a otcem všichni tři. Claire byla vždy lepší v lovu na dálku, šplhání a skrývání se, než bratr. On byl zase silnější, vyšší, vyhovoval mu boj nablízko a nedělalo mu problém ani zacházení s těžkými zbraněmi. Hodně se spolu prali. Jako malé děti, tak jako dospělí. Claire nikdy nebyla žádná měkká sušenka, ale byla neposkrvněná, bílá jako lilie.) Jasně, protože ty bys podváděl. (Namítne hned, jak řekne, že už si nemohou zazávodit. Přikývne.) Ano, gauč mám. A vlastně je teď volný i Tobyho pokoj, ale nemyslím si, že bys tam chtěl spát. (Podívá se mu do očí při chůzi. Ano, je to na ní. Nejdříve se tedy prošly rušnými uličkami města, kde si užívaly umění a dobrého jídla. Potom zamířili do parku, kde se procházeli a mluvili. Mluvili a mluvili. Claire mu však ještě neřekla o důvodu, proč se chce změnit. Užívali si tenhle večer a pořádně si ho vychutnávali. Bavili se, jak nejlépe uměli a přitom to nebylo ani nic špatného. Když je Kol vezl domů k ní do chatky, dívala se na něj. Adorovala ho. Sledovala jeho upřímné hnědé oči, které pozorovaly silnici vedoucí lesem, osvícenou světly jejího auta. Cítila se šťastná, odhodlaná. Cítila, jak jí proplouvá určitá vlna nervozity a chtíče, vždy když sledovala Kolovi rty. Teď už věděla, že nechce být s Tobym, že ho nemiluje. Věděla přesně, co chce, ale to bohužel nebude nikdy mít. Bude tedy s Tobym, pokud to tak bude osud chtít. Bude s ním vychovávat jejich dítě, naučí se ho znovu milovat. V srdci bude však cítit stále částečné odloučení. Ví, že s Kolem nikdy nebude. Protože ať se stane cokoliv, jeho srdce bude patřit navždy Genevieve. Jakmile zaparkovali, pomalu se vydali prázdnou zátokou. Bylo to krásné, ale zároveň děsivé. Cestu jim ozařoval měsíc, který se vyvyšoval na nebi mezi těmi všemi hvězdami. Jejich kroky směřovali k její chatce a brzy do ní také vešly. Bylo pozdě v noci a v chatce byla zima. Na gauči ležel její dnešní nezvaný host a spal. Jen ho lehce podrbala po zádech a usmála se na Kola.) Teď je asi ten správný čas, kdy bych ti měla říct o tom mém malém tajemství. (Podívá se mu do očí a zapře se rukou o gauč.)

"Ale samozřejmě, že jsem se učil střílet z luku. Umím dokonce zacházet i s kuší, tak ono to není moc rozdílné... A s mečem bojovat taky umím," koukne na ni a ušklíbne se. Jestli si myslela, že má v tomhle navrch, mýlila se. "Dokonce bych řekl, že se vším tímhle umím hodně dobře, taky abych neměl, můj otec byl na tohle pes." Ano, to byl. Nepřipustil by, aby některý z jeho synů neuměl bojovat - ze všech chtěl mít vždy silné a schopné bojovníky. A všichni se jimi také stali - Finn v tom byl dobrý, protože byl prvorozený a samozřejmě nechtěl zklamat svého milovaného otce. Stejně tak Elijah. No a Klaus... Ten se vždy snažil, aby na něj byl otec hrdý, ale to se nikdy nestalo - akorát ho vždycky ponižoval a bil. A matka tomu mnohdy nedokázala zabránit. A Kol? ne, že by ho bojování nebavilo, ale vždycky měl raději čarování - matka ho učila, ale tajně. Kdyby se o tom Mikael dozvěděl, nechtěl by Kol zažít, co by se dělo. Dle jeho otce bylo čarování pro ženy a když to uměl muž, byla to slabost. "Otec by totiž nedovolil, abychom neuměli zacházet se zbraněmi, to by se za nás potom musel stydět." Zamračí se a následně se zasměje, když Claire řekne, že by podváděl. "Nene, já bych nepodváděl. Jen bych měl takovou malou výhodu, o kterou jsi ty přišla," podívá se na ni a nevinně pokrčí rameny. "Myslím si, že spíš využiju ten gauč než jeho postel. Jenom doufám, že tam nepotkám Jacksona, protože kdyby ano, neručím za sebe a to ti říkám už předem, Claire," podívá se na ni s naprosto vážným výrazem ve tváři - kdyby tam Jacksona potkal, dal by mu vážně hodně na držku a nebo by ho rovnu zabil a bylo by mu jedno, jestli skončí v rakvi, protože by ho Genevieve potom zabodla. Dřív nebo později by ji z něj někdo vytáhl. Možná dokonce Claire, až by se na něj přestala zlobit. Tenhle večer si s Claire užíval, ostatně jako většinu večerů s ní. V její přítomnosti se cítil dobře. Nakonec se dohodli, že s ní do Zátoky vážně pojede, takže se vrátili zpátky k autu, Kol nastartoval a vyjel směr Zátoka. Během cesty si nemohl nevšimnout toho, jak ho Claire neustále sleduje, ale dělal, jakože to nevidí - musel se přece soustředit na řízení a ne na Claire. Po nějaké době dojeli do Zátoky a Kol na cestě zaparkoval. Potom společně s Claire procházel Zátokou a za chvíli byli u její chatrče. Vešli dovnitř a hned se vydali do obýváku. Když na gauči uviděl kocoura, musel se pousmát - okamžitě si vzpomněl na Gennina kocoura. Sednul si na gauč a trošku si na něm zapéroval. "Jo, myslím, že na tomhle se mi bude spát dobře," zaculí se a pak přikývne, když řekne, že je čas na to, aby mu řekla její tajemství. "Tak ven s tím."

Tak vidíš. (Pousmála se a zahleděla se na něj.) Já to uměla jen s lukem. A trochu s dýkou, ale tu jsem nikdy neměla ráda. Nesnášela jsem, když jsem musela být moc blízko. (Ano, nesnášela jak lov, tak boj nablízko. Bylo to pro ni hrozně stresující a náročné.) Můj otec nás učil lovit pro obživu. Většinou jsme vždy chodili na lov ve dvou. Většinou to byl otec a bratr a já zůstávala doma, kdyby se něco stalo. Dva šli vždy na lov a jeden zůstával doma. Někdy jsem se ale přes den s bratrem dohodla, že za mě udělá potřebnou práci a já jsem se vydala na lov sama. Milovala jsem sníh, který byl tak krásný a čistý, ale mohl znamenat smrt, stejně jako hory a les. Milovala jsem svůj domov. (Lehce se pousměje. Opravdu milovala svůj život. I když nebyl dokonalý, a někdy to pro ni byli opravdu těžké časy, chtěla zůstat se svou rodinou, člověkem. Chtěla zůstat tam, kam patřila. Nikdy nestála o to být upírem. Nechtěla zabíjet lidi, brát životy. Být něčím, co její rodina lovila. Jejich otec se začal později specifikovat na lov upírů a zaučoval i svoje děti. A jaká malá chyba je pak připravila o život. Jen se kousl do rtu a koukla se mu do očí.) Všechno má svoje výhody a nevýhody Kole. (I to být člověkem, má své výhody. Zamračí se na něj hned, jak se zmíní o Jacksonovi.) Tak prostě půjdeme tak, abychom ho nepotkali a pokud ano, prostě si ho nevšímej, udělej cokoliv, hlavně mu neubližuj. Nechci, aby se Jacksonovi něco stalo. (Zdůrazní slova nechci, Jacksonovi a stalo. Celá tato věta zněla hodně varovně a prozradil to i její zvýšený tón a ostrý pohled. Opravu nechce, aby se mu něco stalo. Prostě ne. Pokud dnes Jacksona potkají, nedovolí Kolovi nic udělat. Koukla se mu do očí a přisedla si na gauč velice opatrně, aby neprobudila toho malého chlupáče. Vždy měla dobrý vztah ke zvířatům, i když je dříve zabíjela. Snažila se, aby jejich smrt byla vždy rychlá a bezbolestná, v rámci možností. Nebylo však z bití. I když vždycky zabíjet nechtěla, musela, aby přežili. Pousměje se na něj. Podívá se mu do očí a spojí dlaně v jednu, složí si je do klína. Zhluboka se nadechne.) Jsem těhotná. (Řekne to rychle ale zároveň opatrně. Je to poprvé od té doby co to ví, kdy to řekla. Nemůže tomu sama uvěřit, a proto to řekla tak rychle. Jako kdyby to bylo něco, čím by se mohla zadusit. Lehce se pousmála, ale její úsměv jí rychle přešel v lehce zdrceně stažené rty. Prudce vydechla vzduch z plic a začala si křečovitě svírat dlaně a prsty. Její kloubky byli bílé jako kdyby jí měli snad každou chvíli prasknout. Sledovala jeho tvář a snažila se uklidit. Bylo to něco krásného, ale tak bolestivého. Nemůže se s tím vyrovnat.)

"Ani boj na blízko není těžký, ale to jsi mohla zjisti až později, když se z tebe stal upír. Ale co to sem pletu, obojí je něco úplně jiného... Jako upír máš mnohem víc síly, takže boje na blízko se nemusíš bát... Začínám měnit názor - možná bych i vyhrál, kdybychom si dali souboj," koukne na ni a ušklíbne se. Pousměje se, když mu vypráví o tom, jak moc to všechno milovala. "Já jsem měl tak trošku štěstí, že jsem byl mladší než Finn, Elijah i Klaus - otec bral na lov především je a já mohl zůstat doma a trénovat s matkou magii. Nemysli si, já jsem to všechno měl taky rád. Dokonce jsem měl rád Finna, Mikaela a naší matku. Do té doby, než se všichni tři postavili proti nám." V jeho očích je vidět zlost, když to říká. Finna by se taky nejradši zbavil, protože mu nevěří. Nikdo neví, kdy se ten blázen zase postaví proti nim. "Jo, to má. Škoda, že nemůžu být upír i čaroděj zároveň, to by bylo teprve něco. Ake nešlo by to, je to proti přírodě... " pousměje se. "Nebudu si ho všímat, když si nebude on všímat mě. I když, nemyslím si, že by na mě měl tentokrát nějaký kecy - když je měl posledně, skončila jeho srdce v mojí dlani," škodolibě se usměje a podívá se na ni. Vidí na ní, jak je tímhle rozzlobená, asi vážně nechce, aby mu něco udělal - ale Kol je horká hlava, neručí za sebe, kdyby ho potkal. A ne, Claire by ho vážně zastavit nedokázala. Sledovalji, když si opatrně sedala na gauč, aby neprobudila kocoura. Zajímalo by ho, jestli by ho měl stejně 'rád' jako Gennin Pan Mikaelson. Možná ho vyzkouší pohladit, až se ten ospalec probudí. Čeká, co z Claire nakonec vypadne. Když rychle řekne, že je těhotná, nespouští z ní pohled. Tak jeho teorie mu vyšla... Možná si měl připravit, co jí na to řekne - určitě z něj nakonec vypadne nějaká blbost. "Devět měsíců nebudu mít s kým pít. Sakra, Claire!" Tváří se vážně a při posledích dvou slovech dokonce zvýší hlas, nakonec se ale zasměje, nahne se k ní a obejme m, ji. "Gratuluju." Zatím neříká nic o tom, kdo je otec.. Určitě to byl Toby a Claire je z toho jistě dost špatná a rozhozená.

Ano, nebyl, ale já preferovala boj na dálku. Nedokázala jsem si představit, že bych měla zabít člověka. Byla jsem dobrá, čistá. A podívej, co se ze mě stalo dnes. (Zakroutí hlavou. Přijde jí to všechno jako chvilka. I když to chvilka není. Stále má však její starý luk, do kterého vložila hodně peněz, aby vydržel tak dlouho a jejich chatrč stále stojí na tom samém místě. Každý měsíc tam jezdí lidé, které ovlivnila, aby se o to starali. Je tedy neporušená a zrekonstruovaná. Nechce se jí vzdát. Byl to její domov a část jí zůstala tam. V těch zasněžených horách, kruté zimě, hustých a velkých lesích, v té malé chatce, kterou jednou ukáže svým dětem. A řekne: „Tohle je můj domov.“ Nebo spíše býval. Budou tam jezdit na prázdniny. Aljaška je přeci jenom krásné místo. Pamatuje si na jedno krásné jezero, které bylo níže položené a kam se chodili v létě koupat. Nebylo to žádné kafe, ale jim to stačilo. Chápala ho. Vlastně si byli s Kolem dost podobní.) Ano, já bych teoreticky mohla být hybridem, ale není tu čarodějka, co by mi k tomu pomohla. Dvojnice už zde také není a pochybuji o tom, že by mi dal Klaus svoji krev. Navíc, kdyby se tak stalo, byla mu oddaná a to by bylo něco příšerného. Nedokážu si představit dělat Klausovi jeho poslušnou děvku. Ne, radši si nechám zajít chuť. (Ušklíbla se. Jakmile se toho dozvěděla dost, přestala se o dění v Mystic Falls zajímat. Proto také nevěděla, že se toho oddání ti hybridi zbavili. A Klaus je povraždil. Vlastně o nic nepřišla.) Kole! (Vyjekne na něj, když se dozví, že Jacksona málem zabil. Její pohled není vůbec příjemný. Kdyžtak by Kolovi zlomila vaz a dotáhla ho té své chatky než aby dovolila aby se Jacksonovi něco stalo. Nad jeho slovy se musí zasmát. Je to hořký smích, který se pomalu změnil v nářek. Pevně objala Kola a přitiskla se k němu. Slzy jí stékaly po tvářích a z hrdla se jí draly skoro až zvířecí zvuky, které byly plné emocí tolik, že skoro přetékaly. Objímá Kola, co nejpevněji může. Je jako klíště, které se ho nechce pustit. Právě tohle teď potřebuje. Potřebuje obejmout a potřebuje utěšit. Poslední dobou brečí víc než normálně. Asi za to může to těhotenství. Oddává se svým pocitům celým svým já. Dokonce stihla probudit i kocoura, který se na ní pohradvě podíval a vyskočil na opěradlo gauče. Usadil se na něm a majestátně a uraženě se na ty dva díval.)

"Nemůžeš za to, že ses stala upírem, Claire. A navíc, teď už jím nejsi a evidentně jsi ráda, tak si to užívej. Pár lidí jsi za svůj život zabila, no.. To k tomu, být nadpřirozený, patří. Chtěl bych vidět, jaký vlkodlak, upír, nebo i čarodějka, za svůj život nikoho nezabili. To není prostě možný. " Každý upír si mohl říkat, zže nikdy v životě nezabije, ale stejně nakonec zabil, protože ta touha po krvi byla nepředstavitelná. "Nojo, ale být hybridem, to bys neměla pak takový možnosti jako vlkodlak.. Nemohla bys žít relativně normální život. Vlastně bys byla pořád upírem, musela by ses život krví... A i kdybys chtěla, fakt asi neznáš žádnou čarodějku, co by ti pomohla. Já už bych vlastně ani nemohl říct Genevieve. A i kdybych jí někdy řekl, tobě by asi ona už nepomohla," ušklíbne se na ni. "A bojím se, že ani Alisea by v tomhle nepomohla." Ublíženě se na ni podívá, když vyjekne jeho jméno. "Claire! Víš, že ho nesnáším. Kdyby Genevieve neudělala to, co udělala, byl by mrtvý." A to se ještě neví, jestli ho nakonec zabije, nebo ne. Rozmyslí se. Když Claire obejme, drží ji pořádně silně, stejně jako ona jeho. Cítí, a dokonce i slyší, jak je z toho všeho nešťastná. Podle něj hlavně z toho, že je to dítě Tobyho. Díkybohu, že Kol nemohl mít děti, nevěděl by, jak reagovat. "Ale notak, Claire,"začne ji utěšovat a jemně ji pohladí po zádech.

(Na jeho slova nemá co říct. Je si toho vědoma, ale ona to prostě chtěla říct. Ona to tak cítila. Mohla být stále dobrá, nezabíjet lidi. Ale ona byla přesným opakem. Nevyčítá si to. Tedy vyčítá, ale je to lepší, než kdyby se přes 900 let utápěla ve smutku. Takhle toho alespoň hodně poznala. Naučila se spoustě věcí, procestovala celý svět, viděla toho víc, než by se pouhému smrtelníkovi jenom zdálo, mohla na sebe být pyšná, že žila dobrý život. Měla ho ráda a stále má, ale poslední dobou je nějaká… jiná, citlivá, unavená. Přikývne.) Já vím, byl to jen takový hloupý nápad. Nech to plavat. (Teď to vážně nemyslela, ale proč by nemohla za pár let? Třeba bude všechno úplně jinak. Tedy, ne třeba, určitě, bude mít dítě. Proč si všechno představuje tak růžově? Je teprve v prvním měsíci, neví, co se stane zítra, tak by se neměla plánovat ani budoucnost. Ublíženě a lehce pohrdavě na něj podívá.) Prostě ho nezabíjej. Za mého života. Ani nikdy jindy, Kole. Daroval mi měsíční prsten. Kdybych ho neměla, jsem už dávno mrtvá rukou tvé sestry. Ležela bych někde pod hlínou, na náhrobním kamenu měla napsané nějaké bláboly. Ani kytky by tam nebyly. Nikdo by tam nechodil a nesmutnil nad mojí ztrátou. Dobře, teď ti křivdím, ale za pár let bys po mně ani nevzdechl. (Vážně na něj koukla. Tohle byla pravda. Tedy, alespoň pro ni to pravda byla. Maximálně Kol a Jackson by po ní dvakrát třikrát vzdechly, ale pak by je to přešlo. Přeci jenom, není Genevieve. Ta se tohohle nemusí obávat, tu bude oplakávat snad celé město, kromě ní a pár výjimek. Je ráda, že tu Kol je. Že je tu pro ni. Je ráda, že jí nechává se vyplakat a tak tomu nechává volný průběh. Po nějaké době se konečně uklidní. Je to i díky jeho hbitým rukám, kterými ji hladí po zádech. Svoje sevření pomalu povolí a malinko se od něj odtáhne. Hřbetem jedné ruky si setře slzy a druhou stále nechává na jeho boku.) Promiň, já jen, potřebovala jsem to ze sebe dostat. Poslední dobou je toho na mně moc. Všechno to na mně doléhá a já pomalu topím. Jsem z toho unavená. (Podívá se mu do očí. Tohle sama nezvládne. Lehce se pousměje.)

"víš, vlastně si myslím, že to hloupý nápad tak trošku je - Claire, jsi vlkodlak, to jsi celou dobu chtěla, a teď bys ráda byla zase něčím, jako jsem já? Nějak to teď nechápu," podívá se na ni a nechápavě zavrtí hlavou. "Už tě nějakej ten pátek znám a myslím si, že bys toho stejně dřív nebo později litovala." Claire taky často jednala dřív bez toho, aniž by si to pořádně rozmyslela. V tomhle si byla s Kolem dost podobná. "Ne, tohle já ti prostě neslíbím, Claire. A ty to víš. Aha, takže ty si myslíš, že jsi mu teď něco dlužná nebo co?" nevěřícně se na ni podívá a zavrtí hlavou. "Myslíš si, že bys nedokázala ten prsten sehnat někde jinde? Třeba bych ho dokázal sehnat i já." K Becce se nijak nevyjadřuje, nemělo to cenu. Ona a Caire, to bylo něco jako on a Jackson. "A ty víš, že to není pravda, že bych na tebe pár letech zapomněl. Křivdíš mi fakt dost," podívá se na ni, ale nakonec se pousměje - ne, vážně by na ni nezapomněl, vždyť to by se ani nedalo. No řekněte, kdo by dokázal zapomenout na Claire Evans? Když se od něj Claire odtáhne a začne se mu omlouvat, jen se povzbudivě pousměje. "Neomlouvej se, nemáš za co. Vždycky, když budeš něco potřebovat, můžeš za mnou jít, a ty to víš," pousměje se.

Já vím, byla to jenom taková představa. Neudělala bych to. Nechme to už radši být. (Jakmile na ní vyrukoval znovu s Jacksonem, začala se na něj mračit. Položila mu ruku na tu jeho a stiskla jí.) Nebavme se už o něm, ano? Nechci si kazit náladu ještě víc než teď už je. (Promnula si spánky a oči. Bylo opravdu už hodně pozdě.) Tak promiň, no. Dobře, ale zapomněl bys na moje hnijící tělo zakopané někde pod zemí. Ať chceš nebo ne, zapomněl bys. Dřív nebo později. (Jemně mu přejede bříškem palce po hřbetu ruky. I když jemu to přijde normální, pro ni je to něco nezvyklého a krásného, že to probíjí celým jejím tělem. Na jeho slova jen přikývne. Neplatí ale pro všechno. Jen na určité věci. Sleduje jeho oči a právě teď hypnotizuje jeho rty. Je večer, jsou tu sami, ona je skleslá, a udělá něco, co by neměla. Cítí, že je to tak správné a ona to tak chce. Za krk si ho k sobě přitáhne a jemně ho políbí. Byl to velmi něžný polibek, plný citů, lehký jako peříčko. A i při tom cítila zřetelně jeho vlhké teplé rty, které se na chvíli spojily s těmi jejími. Malinko se odtáhla a koukla se mu do očí. Za tohle jednoho dne shoří v pekle. Jako ostatně za většinu věcí. Sleduje jeho zorničky a čeká na jeho reakci, která se dostaví za malý moment.)

Na to, jestli by se tedy měla stát zase upírem, popřípadě hybridem, už nic neříká. Jistě, mělo to své výhody, když byla upírka, ale stejne tak svoje výhody mělo i to, když byla vlkodlakem. A troufal by si říct, že to mělo těch výhod dokonce víc - nemusela se živit krví, mohla žít normální život, mohla mít děti... "Asi máš pravdu, už budu zticha, co se týče jeho. Stejně mě vytáčí už jenom to, když na něj pomyslím, takže se o něm nepotřebuju bavit... Pro dnešek stačilo," podívá se na ni a uzavře to tím. Všimne si, jak si promne spánky i oči - jistě už byla unavená, taky aby ne, bylo pozdě. "Klidně běž spát, jestli jsi unavená," řekne a dívá se na ni. Nebude mu vadit, když půjde spát, chápe to. "Ne, nezapomněl, a za tím si stojím." Na Claire by zkrátka nezapomněl a nechápe, že mu to nevěří. Na ni se nedá zapomenout, zvlášť, když jsou tak dobrými přáteli. A Claire si nejspíš myslí, že by mohli být i něco víc... Když si všimne toho, že ho zase, už poněkolikáté, sleduje úplně jinak, než jindy, trošku pozvedne obočí. Tohle mu připomíná ten poslední večer s ní... Co má zase Claire v plánu? Obejme ho znovu, políbí ho..? Nebo chce zase něco víc? Popravdě, poslední dobou se Kolovi zdá, že si od toho slibuje něco víc a to nechce. Měl ji sice hodně rád, ale pořád tu byla Genevieve. A i když spolu už nebyli, pořád ji miloval a to prostě jen tak nemohlo vyprchat. Prostě pro něj nebylo tak snadné odmilovat se. Claire udělala to, co si myslel, že udělá. Když se její rty přilepily na ty jeho, bylo mu to víc než příjemné. Cítil v tom hromadu citů a něžnost a možná to ho přinutilo k tomu, aby jí polibek neopětoval, i když by chtěl. Nestál totiž o to, aby jí ublížil. Tedy, možná, že tímhle jí taky ublíží, ale rozhodně ne tolik, jako kdyby se na ni později vykašlal, třeba právě kvůli Genevieve. Když se od něj odtáhne, dívá se mu do očí a čeká na jeho reakci, neuhýbá pohledem. Dívá se jí do jejich krásných očí a chvilku přemýšlí, co řekne. Opravdu to byla jen chvilka, i když Claire to třeba mohlo připadat jako věčnost. "Claire," osloví ji, dalo by se říct, že skoro šeptem, "mám tě strašně moc rád, ale ty víš, že tohle nejde." Nevěděl, co jiného v tuhle chvíli říct. Dávat jí falešné naděje? Ne, to ne, nemohl ji takhle vodit za nos, na to ji měl rád až příliš. Pomalu zvedne jednu ruku a pohladí ji jemně palcem po tváři. Potom ji ještě stejně jemně přejede prsty po vlasech. "A navíc, nemyslím si, že já bych byl zrovna výhra, co se týče tohohle," pousměje se na ni a podívá se na její břicho. Za pár měsíců z ní bude skoro stejná koule jako z Hayley. Nad tím se musel pousmát.

Fajn. (Přitaká. Je ráda, že už se o Jacksonovi nebudou bavit. Je to jedno z témat, které mezi nimi nevědomky vyvolává spory a Claire má vždy chuť se o tom s Kolem hádat. Pousměje se nad tím, jak jí posílá jako malou holku do postele. Co o to, ona by spát šla, ale neusnula by. Musela by myslet na Kola, ležícího vedle v místnosti, ne jeho obličej, který ji jistým způsobem přitahoval a očarovával, a na jeho srdce, které tlouklo pomalu a smířlivě. Znovu se na něj vážně podívá.) Zapomněl. Zapomněl a já to vím. Brzy by tvou skleslost přemohla láska k Genevieve. Stejně tak jako Jackson. Byli byste tak zaslepení láskou a jí samotnou, a neříkej mi, že ne, zapomněli byste na mně, jako na všechno ostatní. (Jen zavrtí nesouhlasně hlavou. Štve ji, jak se všechno točí okolo Genevive. Genevieve sem, Genevive tam. Genevive je tak skvělá, dokonalá, všichni ji tak milujeme. Neskrývá své pocity, proč by měla, vždy už je to všechno stejně jedno. Její polibek v ní vyvolal příjemné pocity, ale zároveň zklamání a bolest, když jí ho Kol neopětoval. Najednou jí jeho oči přijdou chladné, plné bolesti a smrti. Přijdou jí jiné, až moc odtažité. Než promluví, přijde jí, že uběhlo snad celé století. Právě teď se čas tak hrozně vlekl. Jakmile jí osloví, ví, co bude následovat. Nechce si to připustit, a proto jí jeho slova píchnou u srdce. Ta bolest je jako jed. Rozlévá se celým jejím tělem. Je to zklamání, smutek a vztek. Vztek na sebe, že je taková, jaká je. Kdyby byla jiná, možná by to bylo všechno jinak. Nestojí o jeho slova ani o jeho doteky. Ne teď. Dokonce se jí protiví. Nedívá se mu do očí, dívá se za něj. Nechá se od něj pohladit a nechá ho říct, co chtěl. Potom chytne jeho ruku a určitým odporem jí sundá ze své tváře, a položí mu jí na jeho stehno. Není to jemný ani opatrný dotek. Je v tom síla, zuřivost a postupná nepříčetnost. V očích se jí zablýsklo. Na jazyku jí pálí ošklivá slova a brzy je vyplivne na Kola jako horký pokrm, který vás spaluje zevnitř. Odtáhne se od něj a stoupne si. Nechce na něj být hnusná, ale její vztek se špatně ovládá, zvlášť když je vlkodlak. Zaujme útočnou pozici a propíchává Kola pohledem.) Nic nevíš, Kole. Rovnou mi řekni, že je to kvůli Genevive. Stále jí miluješ. Všichni jí milují. Nikdo by přeci nedovolil, aby se naší malé Genevive něco stalo. Vždy Genevive je tak úžasná a dokonalá a silná a krásná. Pořád je to všechno jenom o ní. Genevive sem, Genevive tam. Jakmile se s ní něco děje, hned se celé město zajímá a hledá způsob, jak pomoct. Víš, proč jí nemám ráda? Protože jde vždycky jen o ni. A ona je na to zvyklá a někdy jí to není dost. Ona má všechno, co chce! Už měn to nebaví! Pořád slyším jenom o ní. Od tebe, od Jacksona, od každého! (Z nosu jí jde pára. Tohohle bude litovat. Naštvaně na Kola svraští obočí. On za to nemůže, ale ten vztek je tak mocný. Nejhorší vlastnost vzteku je však ta, že nejvíc ublíží vám, a až potom tomu druhému.) Neměla jsem do tohohle města přijet. Nic z toho by se nestalo. Byla bych upírem, zabíjela lidi, byla ta zlá a nenáviděná, nečekala bych dítě s jedním zabedněným idiotem a nehádala bych se s Původním, který mě může jedním rychlým pohybem připravit o život. (Znovu vydechne. Pomalu to ustupuje a blíží se pocit viny. Její pohled je o něco měkčí, avšak stále tvrdý. Jen na něj kouká, řekla, co chtěla.)

Trošku si oddechne, když souhlasí, že už se o něm nebudou bavit. Popravdě se docela bál, že by se kvůli němu začali hádat a to nechtěl; nerad se s ní hádal, zvlášť když tu hádku zavinil zrovna on. Myslel si, že dnešní večer bude probíhat už v poklidu, ale to se mýlil. Kéž by viděl o pár chvil dopředu... "Claire, nevnucuj mi něco, co není pravda - nezapomněl bych na tebe a vůbec nechápu, proč si to myslíš. I kdybych chtěl zapomenout třeba na Finna, nedokázal bych to, protože i přes to, že ho nemám zrovna moc v lásce, je to můj bratr a patří do mýho života - stejně jako ty. Takže už nechci slyšet o tom, že bych na tebe někdy zapomněl, prostě to není pravda. A jestli by na tebe jackson dokázal zapomenout jenom kvůli tomu, že je úplně udělanej do Genevieve, není to moc dobrej přítel, nemyslíš?" Už se o tomhle nechtěl bavit, v hlavě o tom měl naprosto jasno. A že by na Claire zapomněl kvůli Genevieve? Nikdy. Jistě, Genevieve miloval, pomohla mu s tolika věci, stála při něm... Až do teď. Stala se jedna vážnější věc - za kterou vlastně ani nemohl on sám - a vykašlala se na něj. A to Claire nikdy neudělala, ta při něm stála zatím pořád. A i on by ji nikdy nenechal ve štychu. Popravdě, kdyby mu někdo dal na výběr mezi ní a Genevieve, koho by si vybral, nevěděl. Zvolil by svojí lásku, která může kdykoliv zmizet, a nebo by se vykašlal na svoji velmi dobrou kamarádku, vlastně nejlepší, která by se na něj nikdy nevykašlala? Teď docela soucítil s Finnem. Už si dokázal představit to, jaké to bylo, když mu dával na výběr mezi Sage a jejich matkou. Když Claire řekne všechno, co měl v ten okamžik na srdci, je mu z toho smutno. Je mu líto, že Claire teď ublížil - ale dle něj bylo lepší ublížit jí teď a méně, než ublížit jí později, aby ji to bolelo ještě víc. Nechtěl jí lhát, škoda jen, že ona tohle prostě v téhle situaci nedokáže ocenit. Už to, že se mu nedívá do očí značí, že přijde asi něco, co bude Claire později hodně líto. Kéž by věděl, že se budou hádat jenom kvůli jednomu malému polibku, který byl ale plný citů - ze strany Claire. Opravdu by nečekal, že když už zažehnali jednu hádku, začnou druhou. A to ještě kvůli takové věci, o které by hodně lidí řeklo, že je to jenom prkotina; ale Kol teď zjistil, že není. V jejím polibku cítil něco víc než jen potřebu toho, že se s ním chtěla třeba vyspat. Tohle znal od Genevieve - polibky plné citů, chtíče a lásky... Když mu chytne ruku a ne zrovna jemně mu ji položí zpátky na jeho stehno, jenom se zhluboka nmadechne a čeká na její reakci, která asi nebude zrovna milá. Claire byla docela prudké povahy a očekával, že stejně prudká reakce to bude. I přesto, že ho Claire doslova propichuje pohledem, se jí pořád dívá do očí. Neuhýbá - akorát by si myslela, že je to z jeho strany slabost. A on nebyl slabý, i když to tak možná někdy vypadalo, tak nebyl. Původní nemohl být slabý - ani fyzicky, natož psychicky. Když začala mluvit, vyslechl všechno, nepřerušoval ji. Ale i když ji neprerušoval, mohla si všimnout, že to, co říká, se mu nelíbí. Mračil se, občas nesouhlasně zavrtěl hlavou a někdy dokonce otevřel pusu, jako by chtěl něco říct, ale hned ji zase zaklapl. "Sakra, Claire! Děláš, jako bys snad tohle všechno nevěděla. Děláš, jako bys nevěděla, že ji pořád miluju. Chceš to ode mě slyšet ještě jednou? Vážně? Ano, miluju Genevieve. I když už spolu nejsme, milovat jsem ji nepřestal, i když bych třeba chtěl. To nejde jen tak ze dne na den! Genevieve je úžasná, dokonalá, silná a krásná - přesně jak jsi řekla. Ale víš co? O tobě si myslím to samý. Řekl bych dokonce, že v mnoha věcech máš nad ní převahu. Nebo se jí alespoň vyrovnáš. Cožpak kdybys nebyla silná, stála bys teď tady přede mnou, živá a zdravá? Ne, dávno bys byla mrtvá. Nevydržela bys to, být upírem. A ani náhodou nemá všechno, co chce. Opravdu si myslíš, že chtěla, aby zemřela jako mladá holka? Myslíš si, že chtěla, aby musela vyrůstat se svým bratrem, kterej se k ní choval jak hovado? Nic z toho nechtěla. A už vůbec se nechtěla vzdát svojí dcery, ale musela to udělat. Claire, její i tvůj život má svoje mouchy," celou dobu se na ni dívá a potom pomalu vstane a jde k ní, "ale nesmíš ty životy srovnávat. Vlastně jsi toho zažila mnohem víc, než ona. Mnohdy i horší věci. Tys teď dostala šanci žít docela normální život, tak si toho važ," nespouští z ní oči. Jednu ruku jí položí na rameno a druhou na břicho.

(Nehodlá se s ním bavit dále na tohle téma. Slyšela ho, velmi zřetelně, ale neměla chuť mu dopovídat. Začala by na něj chrlit oheň a na to dnes nemá už dost síly. Má chuť mu ale vpálit do obličeje hořkou poznámku. Kol jí taky miluje tak bezmezně, že z toho musí brzy oslepnout. Rozčiluje jí to. Genevive je vždy na prvním místě. Vždy je to ona. Až teď si přiznává, že už se nemusí nijak snažit. Prostě jí nemá ráda. Ty její zrzavé oči. Kdyby se poslouchala, zjistila by, že se chová jako naprostá ubohá žárlivka. Jistěže žárlila. U Jacksona jí to moc nezajímalo, hlavně u Kola. Co jí ale trápilo nejvíce, byla myšlenka na to, že ho nikdy nebude mít. Nikdy od něj neuslyší ty slova, která lidé říkají až moc často a povětšinou je nemyslí vážně. Ta slova, která pro některé znamenaly tolik a pro některé nic. Dívala se mu do jeho hnědých očí. Viděla, že se mu to nelíbí. Taky aby se mu to líbilo. Obviňovala jak jeho, tak Genevive. Vlastně se hádali kvůli úplné hlouposti. Jen kvůli její náladovosti a žárlivosti. Nechtěla si to přiznat, ale ke Kolovi začínala cítit něco jako lásku. Kéž by tu lásku mohla jen tak rychle sprovodit ze světa. Ona se však dobře zakořenila a nebude to tak jednoduché. Bude růst do výšky a do šířky, bude čím tím silnější a bude si brát Claiřinu energii k životu. Bude to boj na život. Buď vyhraje a bude žít, nebo prohraje a zemře. Je tu však ještě jedna cesta. Kdyby byla s Kolem. Tak by mohly tyhle velmi raritní věci žít v symbióze. Kolova slova jí však utvrdila, že bude muset bojovat. Zavrtěla nesouhlasně hlavou. Věděla, že miluje Genevieve, ale nechtěla si to přiznat. Stále doufala. Však víte, naděje umírá poslední. Je to zároveň jediná silnější věc než strach. To, že jí nahlas řekl, že miluje Genevive jí ublížilo. O krok ustoupila a chytla se skříňky, která stála za ní. Jako kdyby se jí z toho všeho udělalo špatně. Znovu se jí po těle rozlévá ten ohavný jed. Nezmírní to ani, když jí řekne, že je krásná a ty další věci. Je jí to jedno. Sevře pevně kraj poličky, až jí začnou bělat kloubky. Ale má pravdu. A jí to štve. Štve jí, že má pravdu. Neměl by jí mít. Jakmile k ní pomalu dojde, chová se odtažitě. Podívá se na jeho ruce. Cítí tlak jeho dlaní na svém těle. Na jednu stranu se jí to líbí, a na druhou se jí to příčí. Dívá se mu do očí. Už začínala chladnout, stále se však cítila ublíženě. Její rty se od sebe odlepily, zhluboka se nadechla. Vzala jeho ruku, kterou jí položil na rameno do té své, prstem přejela po jeho dlani, snad by se za jiných okolností i usmála, avšak věnovala mu jen svůj pohled.) Můžeš tu zůstat přes noc, ale chci, abys nejpozději zítra odjel. Myslím, že jsme si dnes řekli už dost. Jsem unavená a potřebuji klid. (Pustí jeho ruku a kousne se do rtu. Nechce ho vyhánět, ale potřebuje, aby teď odjel.) Není to napořád, je to jen chvilkový pocit. A já už nechci dnes ubližovat, ani jednomu z nás. Půjdu si lehnout. (Podívá se mu do očí, pohladí ho po tváří a během chvilky zmizí ve svém pokoji, kde si lehne do postele a usne.)

Stál si za tím, co teď řekl - podle něj to byla pravda. Řekl to tak, jak to cítil a jestli to Claire nepřijme, je to její chyba. Snažil se k ní být vždycky upřímný a zvlášť, když jde o takvoouhle věc, nebude to měnit. Nebylo by dobré dávat jí falešné naděje. Teď by to měla urovnat s tím pitomcem Tobym, s kterým teď čeká dítě. Ano, mohla se stát svobodnou matkou, určitě by to zvládla, ale přece jenom, bylo by to hodně náročné. A kdyby měla Tobyho, aspoň by přestala myslet na Kola. Jo, tak by to bylo nejlepší. To dítě by mělo tátu, Claire by měla někoho, koho může milovat a Kol? Buď by byl sám, nebo třeba později s Genevieve... Vlastně byl i zvyklý na to, být sám. Když nad tím tak přemýšlel, mělo to svoje výhody - mohl si dělat, co chtěl; mohl si užívat, jak a s kým chtěl. Klidně by se mohl na chvíli sbalit a zmizet úplně někam pryč. Nikdo by nevěděl, kde je. Klaus, ani Beka. Prostě nikdo z jeho rodiny. A nevěděla by to ani Genevieve a Claire. To by šlo, už dlouho si takhle sám nikam nevyrazil... Po tom, co nahlas řekl, že miluje Genevieve si musel všimnout toho, že se Claire chytla o skříňku. Vypadalo to, že je jí nějak špatně. Ale teď byl vlastně i trošku rozčilený, takže tomu nevěnoval moc velkou pozornost. Až když domluvil, podíval se na ni a starostlivě svraštil obočí. "Jsi v pořádku?" zeptá se ji, a v tu chvíli už ji drží za rameno a za břicho. Nevypadalo dobře, ale to mohl spíš přičíst tomu, že už bylo pozdě a také tomu, že byla těhotná. A rozhodně jí nepřidalo to, jak se právě teď pohádali. On se taky mohl trošku krotit, kvůli jejímu stavu, ale on už je takový, když chce něco říct, prostě to řekne. Když ho vzala za ruku a řekla, že tu může zůstat přes noc, jenom přikývl hlavou, bere to na vědomí. Ale už před chvílí se rozhodl, že odejde už teď, nebude tu do rána. Myslí si, že by to nebyl moc dobrý nápad. "Já půjdu už dneska. Mohlo by to taky dopadnout tak, že bychom se pohádali i ráno, a to nechci." Trošku se pousměje, když ho pohladí po tváři. "Hezky se vyspi," popřeje jí, ještě předtím, než zapluje do svého pokoje. Sice nevěděl, jestli to bude něco platné - po tomhle se asi dobře spát nebude... Zbavila se svých nočních můr a přesto se nevyspí, kvůli němu... Poté Kol prostě odejde z chatrče, nastoupí do svého auta a odjede pryč.

(Nemohla usnout a usnula až když Kol odjel. Poslouchala jeho kroky dokud se jí neztratil z doslechu. Jakmile usnula, spala neklidně, převalovala se, avšak nezdálo se jí nic, tedy něco se jí zdálo, ale nepamatovala si co. Díky Alisině bylinkám a kouzlu. Ráno se probudila brzy. Bylo jí líto, že se to s Kolem takhle vyvinulo a že mu řekla to, co mu řekla. Dnes mu zavolá. Ale co mu řekne? Její den se vlekl. Dělala různé věci. Uklízela, mazlila se s kocourem, sledovala televizi, jedla, ležela, četla, snažila se i psát, ale to jí nikdy moc nešlo. Nebyla by dobrým spisovatelem. Nikdo by si její knihy nekoupil, kdyby se jí vůbec povedlo nějaké napsat. I to byl dost nepravděpodobné. Když už se den blížil ke konci a venku byla tma, udělala si zeleninový salát a zasedla ke krbu, který si před chvíli naplnila dřevem a zapálila. Byla přikrytá dekou a čekala. Ale na co? Na Kola? Na Tobyho? Na smrt? Na nějaké překvapení? Ona sama to nevěděla, ale brzy to zjistí. Kéž by věděla, že dnes jí čeká ještě velké překvapení.)