New Orleans - City

*Je naprosto zabraná do pozorování knih, že když na ni promluví hlas, který už párkrát zaslechla, tak se vyleká. Cukne sebou a stočí svůj pohledem směrem odkud hlas zaslechla. Ještě teď jí srdce zrychleně buší tím šokem, který se právě pronesl jejím tělem. Jak spatří tu známou tvář, tak hned zpozorní a ve tváři se ji objeví překvapený výraz. Pootevře ústa.* Klausi...*Řekne poněkud tiše, aniž by si to třeba uvědomovala. Potom mu věnuje letmý úsměv na náznak, že je snad i ráda, že ho vidí a má si s kým po tak dlouhé době popovídat, i kdyby jen na chvíli. Vzhledem k tomu, že teď byla docela hodně dlouho mimo civilizaci. Jediný rozhovor měla se svým strýčkem Kieranem. Nadechne se zhluboka, odvrátí od něj pohled a podívá se znovu do výlohy, ovšem dlouho to nevydrží a obrátí svůj zrak zpět k němu.* Dobře, tak mi tedy pořad nějaké jeho dílo. A já potom zhodnotím to, zda mi to stálo za to. I když upřímně jsem zrovna měla v hlavě to, co si koupit za knihy ke svému studiu. *Mírně se pousměje se a porozhlédne se okolo sebe. Když s ním mluvila naposledy myslela si, že je to normální občan. Ale teď už ví, že není. A taky je z toho trochu nesvá a neví, zda se má o tom vůbec zmínit a nebo mlčet. No, prozatím se rozhodla, že o tom mlčet a potom se uvidí, zda dokáže držet jazyk za zuby. I když pochybuje už teď o tom, že vzhledem k její povaze to dokáže.* Co si myslíš o Remarqovi? Hodně kritiků poukazuje na to, že píše většinou na stejné úrovni jeho témat. Mně se třeba jeho díla líbí, i když končí tragédií. 

*Všimne si, že akonáhle prehovorí, tak sa jej tep jasne zvýši a ona mierne mykne celým telom. Kútiky jeho úst sa automaticky podvihnú dohora, pričom radšej odvráti pohľad späť na výklady. Nechcel ju vystrašiť, aj keď mohol predpokladať, že ak tak náhle prehovorí, tak to nemôže mať iný efekt. Otočí k nej tvár späť, až keď ho potichu osloví, pričom sa jej pozrie rovno do očí, v ktorých zračí prekvapenie.* Pekný deň, Camille. *Pousmeje sa na ňu takým-tým jeho typickým niečo medzi úsmevom a úškrnom. Jej meno samozrejme nezabudne ofarbiť svojím britským prízvukom a trochu sa s ním pohrať na jazyku. Vyhovovalo mu to tak, že nevedela, kto je, pretože sa nemusel na nič hrať, nemusel sa stále tváriť ako ten mocný hybrid, ktorí nemyslí na nič iné, než na pulzujúcu tepnu v jej krku alebo jej hlavu oddelenú od zvyšku tela. Proste sa s niekým mohol bez predsudkov k jeho osobe porozprávať, a to on vedel oceniť. Keď na jej tvári preletel letmý úsmev, tak sa ten jeho ešte o pár milimetrov rozšíril. Väčšinou sa ľudia v jeho prítomnosti neusmievajú, teda ak ho práve nechcú provokovať. Keď od neho prejde pohľadom späť k výkladu, tak ešte chvíli zotrvá zrakom na nej, než sa tam pozrie tiež.* Ak ťa zaujímajú obrazy Anglicka z dvanásteho storočia, besnenie šľachty, bieda, útlak, utrpenie, stavanie brata proti bratovi, nekončiaci boj spravodlivosti s chamtivosťou a zlom...Tak by som ti odporučil jeho román, Piliere zeme. Mal množstvo ohlasov, možno si v ňom nájdeš nejaký záujem. *Pokrčí neurčito plecami a s neutrálnym výrazom na tvári sa pozrie od výkladu späť k nej.* Psychológia...Ak si dobre spomínam. *Mierne prižmúri oči, čo ešte viac zvýraznilo ich modrú farbu. Povie to, akoby hádal a zároveň to hovoril s úplnou istotou.* Jeho tvorba mi príde poniekiaľ až príliš ovplyvnená inými autormi, ale páči sa mi jeho hra s hlavnými hrdinami v príbehoch, ako sú stratení a vždy nejakým spôsobom zrazení k zemi, aj keď z histórie práve neobľubujem tému vojny, možno preto som si k tomuto autorovi nikdy nevedel nájsť hlbší vzťah. Ale v konečnom podaní to nebol zlý spisovateľ, páčil sa mi jeho realizmus a zobrazovanie reálneho života, v ktorých sa nie vždy všetko končí šťastne. *Za tisíc rokov svojho bytia toho mohol prečítať viac než dosť, ale naozaj venoval čas len tomu, čo ho naozaj zaujalo, pri čom si mohol trochu oddýchnuť od všetkého okolo seba a ponoriť sa do deja, možno si predstaviť životy charakterov z kníh.*

*Jakmile začne mluvit o knize, kterou ji doporučuje, tak se na něj znovu podívá. A tentokrát z něj nespouští oči. Dívá se na něj svýma zelenýma očima, které ho nejen zkoumají, ale je v nich vidět i její zájem o to, co říká. Vlastně celkově zájem o jeho osobu, teď je totiž zmatená více, než kdykoliv předtím. Vždycky si spolu uměli popovídat, vážně pořádně popovídat. A teď v něm vidí toho, za koho ho měla když ho poznala a zároveň v něm vidí i někoho, kdo patří do nadpřirozeného světa a ještě v něm ke všemu vyniká. Dýchá zhluboka a poslouchá ho pozorně. Když domluví, tak se její rty roztáhnou do velkého úsměvu. A že ten úsměv je velký vzhledem k plnosti jejich rtů.* Zdá se, že se velmi dobře vyznáš v autorech a knihách. Hodně čteš? *Zeptá se zvědavým tónem. Zdá se, že je hodně zvědavá na jeho odpověď. Teď když ví, kým opravdu je, tak si je jistá tím, že musí znát každou knihu ze všech knihoven světa. Docela by ji zajímalo, zda má doma nějaké staré knihy, určitě by si ráda přečetla něco, co se nedá jen tak sehnat. V hlavě má tolik myšlenek.* Takže Pilíře Země? Od Folletta. *Řekne rozhodně a potom se k němu obrátí zády a vejde do knihkupectví a prostě ho tam nechá stát. Hned se prodavačky zeptá zda to tam mají a ať ji dá jeden výtisk. Zaplatí to a vyjde zase ven zpět za Klausem a poukáže na knihu, kterou si potom zastrčí do kabelky. Ještě, že je tak prostorná a nenosí většinou kabelky do kterých se většinou nic nevleze.* Potom ti na ni řeknu svůj názor. Mimochodem nechceš se přesunout někde jinde? Stojíme docela na frekventované zóně. *Obdaruje ho mírným úsměvem a zrovna se vyhne jednomu kolemjdoucímu člověku, který se zřejmě vůbec nedívá okolo sebe a vrazil by do každého, koho by mohl. Navíc nechce se zmínit o tom dítěti, zřejmě jeho ženě, faktem, že je hybrid na takovém místě. Už teď ji dělá problém to držet v sobě a je ji divné, že se ještě svým chováním nějak neprozradila. Přešlápne z jedné nohy na druhou. Její tlukot srdce už se zmírnil po jejím vylekáním, ale stále udržuje rychlejší tempo. Takhle to má vždycky, když na ni působí alespoň trochu nervozita, nejistota, když něco drží v sobě. Z neznámého důvodu z něj ale nemá strach, alespoň prozatím. I když ví, že bohužel už ji došly zásoby sporýše a musí si okamžitě pro další zajít ke strýcovi. A taky ví, že z nějakého důvodu ho nechce od sebe odehnat. U takových lidí jako je on je docela těžké očekávat jejich chování a následky z různých situací. A už zase ve své mysli začíná rozebírat člověka. Nemůže si ale pomoct vzhledem k tomu, že její snad budoucí povolání pro ni nebude jen práce, ale taky i koníček. Ráda pomáhá lidem, kteří to potřebují. Celkově má ráda, když může studovat chování člověka.* Pokud ovšem někde nespěcháš. *Ještě nakonec dodá a jde na ní vidět, že ji opravdu zajímá jeho reakce. Buď prostě bude chtít odejít a bude to muset říct nějak teď a nebo bude mít možnost se o tom zmínit na trochu klidnějším místě.*

*Sleduje jej vnímavý pohľad, pričom očami prechádza z jej zelených dúhoviek až po jej široký úsmev, ktorý má akoby prilepený na tvári. Mohol by na to hľadieť aj pár minút vkuse a vôbec by ho to neomrzelo, rovnako ako jej pravidelné dýchanie a stále trochu zvýšení tep srdca. Netušil, či je to jeho prítomnosťou alebo niečím iným, ale rozhodne nebude kaziť rozhovor medzi nimi nejakým vypytovaním. Už si ani nepamätal, kedy sa naposledy s niekým porozprával o niečom, čo sa netýkalo nadprirodzena, ale jednoduchých každodenných vecí, vecí, o ktorých sa rozprávajú normálni ľudia, ktorí mali v živote väčšie šťastie. Niežeby si snáď sťažoval, je spokojný s tým, ako teraz žije a hlavne kde žije, ale občas bol pár minútoví útek pekným spestrením.* Vyznám sa len v tom, čo ma nejako zaujalo alebo sa to ku mne dostalo čisto náhodne, nie som veľký fanúšik novodobej literatúry, ale ak mám v rukách dielo, ktoré mi má čo povedať, tak ho určite nenechám zapadnúť prachom, teda do tej doby, než si ho neprečítam. *Mierne sa pousmeje, pričom sa mu na lícach objavia menšie jamky. Niekto by mohol povedať, že osoba akou je on, by nemala mať v úsmeve náznak detskosti, ale on ho tam napriek všetkému mal. Či bol už jeho úsmev úprimný alebo si ho vyžiadala situácia. Na to, či číta často jej dal len nepriamu odpoveď, ale určite si mohla domyslieť, že číta tak často, ako ho niečo osloví. Už otvára ústa, že jej niečo povie, ale akonáhle ho preruší svojím hlasom, na čo sa od neho otočí a odíde do predajne, tak ústa znovu zavrie a nahne hlavu mierne do strany.* (Tak to bolo naozaj rýchle rozhodnutie pre kúpu...) *Pomyslí si v duchu možno mierne pobavene a hlavne zainteresovane, pričom s takým-tým neurčitým výrazom na tvári ju čaká, kým sa s knihou vráti späť von. Mohol síce pokojne odísť, ale nejako nemal chuť a ani nevedel, čím presne to je. Možno ho debata s ňou proste bavila, tá obyčajnosť na tom celom a nevinná téma o knihách, nič čo by sa týkalo jeho podstaty alebo nejakých problémov. Keď konečne vyjde z predajne kníh a objaví sa aj s knihou v ruke pred ním, tak sa spojí pery k sebe do úzkej línie a trochu ich našpúli pod grimasou, ku ktorej pridá ešte kývnutie hlavy.* Budem rád, len dúfam, že ťa tá kniha nesklame, bola by to pre Folletta tak trochu rana. *Prikrčí obočie k sebe, akoby nad niečím premýšľal, ale zároveň má hlavu úplne čistú akoby ani nemal na práci nič iné, než sa potĺkať mestom a hľadieť do výkladov predajní. A možno akurát ani nemal, až nevedel, či má mať z tohto ticha po búrke radosť alebo je to len ticho pred ďalšou búrkou, stále si nemôže pomôcť od predstavy, že sa niečo deje, a to niečo sa mu naozaj nebude páčiť, ale to sa nepáčilo nikdy. Keď mu navrhne, aby s presunuli inde, tak si len jazykom oblizne suché pery a trochu podvihne obočie, pričom ju sleduje, ako sa vyhne nejakému mužovi, ktorý sa rútil krkom hlavy vpred bez toho, aby si vôbec všímal, či pred ním niečo alebo niekto nestojí. Než stihne prejsť okolo, tak ho obdaruje tak trochu odstrašujúcim pohľadom, po ktorom muž radšej zrýchli krok a ďalej sa rúti ulicou. Otočí pohľad späť k nej a neurčito mykne ramenami.* To podľa toho, kam inde by si sa chcela presunúť, láska...Ale ak by ti to nevadilo, mohol by som ťa odprevadiť domov, ak si si teda nechcela kúpiť už nič iné. *Mierne sa pousmeje. Pozval by ju niekam na jedlo, ale keďže mu práve prišla správa od Elijaha, v ktorej mu písal o schôdzke frakcií, tak radšej zvolil túto variantu.*

*Při jeho posledních slovech jen přikývne hlavou na souhlas, že ji může doprovodit domů. Je jí jasné, proč si vybral tuhle volbu. Jde na schůzku frakcí, která se dnes koná. Ještě, že Kieran drží slovo a taky ji o tom informoval. Znovu se na něj usměje a jde vidět, že její úsměv je naprosto upřímný. I když ví, to co ví, tak se na něj dokáže stále usmívat tak jako vždycky. Bez jediného slova se dá do pomalého kroku a očekává, že ji bude následovat. Vybočí potom z rušné ulice do nějaké klidnější, zvolila jinou cestu domů a to proto, aby si s ním mohla promluvit. Nepotřebuje, aby někdo jejich rozhovor zaslechl. Vůbec totiž netuší, kdo okolo ní je už lidská bytost a nebo nějaká nadpřirozená. Nadechne se zhluboka, aby mohla něco říct.* Děkuji, že mě chceš doprovodit domů. Je to od tebe milé gesto. *Podívá se na něj a přitáhne si trochu víc k tělu svetřík. Ne, že by ji byla zima, ale začíná ji naplňovat nervozita, když ví, o čem chce mluvit. Pořád ale neví, jak to má správně zformulovat, jak to říct. Vždycky všechno věděla, teď ale ne. A potom se znovu několikrát nadechne a pak vydechne a nechá to ze sebe prostě vyletět, nehodlá uvažovat o tom, jak to říct. Jednoho dne by to z jejích úst stejně vyletělo ven. * Vím, kdo doopravdy jsi, Klausi. *Nakonec to vysloví a v jejím hlase jde slyšet, že se jí to neříká zrovna lehce. Přeruší jejich cestu tím, že se zastaví a začne na něj upírat svůj pohled. Nemá ve tváři rozhodně žádné zklamaní, jen nejistotu z situace, která bude po tomhle následovat.* Vím, že nejsi člověk. *Na sucho polkne a neuhýbá pohledem od jeho tváře. Snaží se v nich něco vyčíst, něco, co by ji dalo náznak toho, zda smí mluvit dál a nebo ji umlčí jediným gestem, jediným slovem. Není zrovna ten typ, co by se dal umlčet, ale upřímně opravdu neví, co teď má očekávat. Může mít jen teorie jeho chování, což taky má, ale má jich spoustu. Přijde k němu o něco blíž, ale vážně se posune jen o malý kousek.* Vím, že mi do toho nic není, ale je mi to líto ohledně tvého dítěte. To, co se stalo. *Vydechne a dívá se na něj svým soucitným výrazem. Opravdu to myslí upřímně. Na tu dívku se ale prozatím neptá, měla by milióny otázek a moc dobře si uvědomuje, že teď se to nehodí. Ne v tuhle chvíli.* Už nějakou dobu vím trochu o nadpřirozenu, co se vyskytuje v New Orleans. Jenom jsem donedávna netušila, že ty do toho taky spadáš. *Kousne se do spodního rtu, ale potom toho hned nechá. Její tep srdce se o něco zrychlí. Tak přece jen je to člověk a nedokáže ovládat to, co v ní tahle situace vyvolává. Cítí to v hrudi, jak jí její srdce bije a narůstá v ní nervozita. zdá se, že už dál nic říkat nebude, dokud on jí na to něco neodpoví. Jen vážně doufá, že ji tady nenechá stát bez jediného slova a prostě zmizí pryč.*

*Keď mu kývne hlavou na súhlas, tak to berie tak, že bude rada, ak ju tam odprevadí. Mierne mu cuknú kútiky úst a úsmev jej samozrejme opätuje, keďže si nevie predstaviť, žeby sa teraz tváril inak. Síce nie je tak tak prostý a jemný ako ten jej, ale sám netuší, či sa tak vôbec dokáže usmiať. Možno už aj zabudol, čo je to naozaj usmievať sa naozaj bez nejakého skrytého zámeru, možno len pretože máš chuť a niečo v tvojom okolí ti robí radosť. Aspoň pri spomienke na svoje dieťa a v prítomnosti niekoho, koho spoločnosť mu bola príjemná, si to mohol opäť vyskúšať. Čaká, kým sa Camille pohne nejakým smerom, aby mohol ísť za ňou, keďže netuší, kde býva. Bolo by vlastne zvláštne, ak by to vedel, keďže sa zatiaľ stretli len párkrát. Akonáhle Camille vykročí nejakým smerom, tak sa podobným tempom vydá za ňou a vedľa nej kráča ulicou. Vníma to, ako prešli z rušnej časti mesta do pokojnejšej štvrti, kde bolo výrazne menej ľudí, ale bral to len tak, že tu niekde býva.* Myslím, že nechať úplne neznámeho muža, aby ťa odprevadil domov, je milé gesto skôr. *Nemohla vedieť, že nie je nejaký sériový vrah, ktorý čaká len na to, či ho aj pozve k sebe alebo chce zistiť, kde býva, vlastne istým spôsobom vrah aj bol, ale to ona našťastie nevedela, teda aspoň si myslel, že nie.* A na druhú stranu, prečo by som nechcel stráviť ešte nejaký čas v tvojej spoločnosti, ktorá mi je príjemná, Camille...*Povie s mierne podvihnutými kútikmi úst, ktoré mu však do pár sekúnd klesnú. Prečo by aj nie? Bola milá, jednoduchá a mala toho na sebe viac, než len peknú tváričku. Presne veci, ktoré sa mu páčili, ktoré vedel oceniť. Všimne si jej nervozitu, aj keď netuší, či je to z neho alebo len z nejakej veci na ňom, to by bol však asi ešte lepší prípad. Pripadala mu, akoby jej niečo vŕtalo v hlave a dralo sa na jazyk, no ona nevedela, ako začať alebo nájsť správne slová. Už v tú chvíľu vedel, že všetko nie je úplne tak jednoduché, ako si myslel. Uprel k nej svoj pohľad a čakal, čo mu povie. Nakoniec, keď predsa len konečne prehovorila, si nemohol pomôcť od prekvapeného výrazu, ktorý mu udrel na tvár ako demolovacia guľa, avšak zmizol ešte rýchlejšie, ako vôbec prišiel. Nahradila ho nečitateľná a chladná tvár plná ničoho, čo by jej pomohlo rozlúštiť, čo si práve teraz myslí. Keď sa Camille zastaví uprostred ulice, tak sa zastaví v kroku tiež a otočí sa k nej čelom. Ruky má vo vreckách, akoby ich ani nemohol nechať voľne visieť pozdĺž tela. Jej pohľad ho mierne svrbí na tvári a ticho mu hučí v ušiach. Má však pocit, žeby mu mala povedať viac, keď s tým začala. Nech ho uistí o tom, čo si myslí, aj keď si nie je istý, či by bol radšej, ak by to vedela alebo nie. Avšak mal pocit, že s podobnými rozhovormi sa už môže tak či tak rozlúčiť. Zatiaľ, čo ona vyzerá byť len neistá, on v duchu pociťuje náznaky dezilúzie, ale nič na sebe nedá spozorovať, nebude dávať najavo nič viac, než sám chce a kedy to bude chcieť. Tým, čo povie ďalej, mu len potvrdí to, čo už vedel, že myslí. Mohol by to zapierať, ale vyzerala si byť istá tým, že to vie. Vlastne by mohol premýšľať nad tým, ako sa to dozvedela a kto jej to povedal, ale akosi si to vedel domyslieť, už len ak by mal brať do úvahy fakt, že pracuje v Rosseau´s, čo je srdca diania pre všetko nadprirodzeno. Stále sa jej díva priamo do očí, akoby jej do nich na mieste prepaľoval obrovskú dieru a hypnotizuje ju pohľadom. Mlčí, možno na pár sekúnd ani nie je jasné, či vôbec vníma jej prítomnosť. Nehodlá jej povedať či má mlčať alebo pokračovať, proste sa rozhodol, že bude ticho, kým mu nepovie všetko, čo má na jazyku. Keď k nemu pristúpi bližšie, on stále stojí na mieste ako skala bez toho aby sa vôbec nejako viditeľne pohol. Hľadí na ňu svojimi ľadovo modrými očami, ktoré nič nehovoria a len čaká, kým bude pokračovať ďalej. Možno ten krok znamenal, že sa ho nebojí alebo si nemyslí, že je monštrum, ale to by asi predbiehal, ak by si to myslel. Na to, čo povie k jeho dieťaťu, len mierne prižmúri oči. Vyzerala, že bola informovaná vážne dobre a nie len o ňom. Jeho výraz sa nezmenil, ale jeho myšlienky áno. Nepotreboval niečiu ľútosť či súcitné pohľady a ani jeho dieťa to nepotrebovalo, prečo by jej malo byť ľúto jeho dieťaťa, keď sa ani prakticky nepoznajú? V očiach sa mu zračí plno nevyslovených myšlienok a jeho ústa sú stiahnuté v úzkej línií, ktorá absolútne nič nehovorí. Mal by k tomu niečo povedať? Možno áno, lenže on nevedel čo. Nechá ju dopovedať všetko, čo chcela, pričom jasne spozoruje ako sa jej zrýchli tep. Možno sa bála jeho reakcie toho, čo povie a možno by sa mala báť.* Keďže si neutiekla, akonáhle si začula pri výklade môj hlas, tak hádam, že zo mňa nemáš strach. *Prenesie akoby hovoril, že zajtra bude pršať, monotónnym tónom v hlase.* Ale v New Orleans nemôžeš veriť nikomu. *Pokrúti vecne hlavou a na pár sekúnd sa zahľadí niekam na jej krk, až to chvíľu vyzerá tak, že jej práve tu a teraz vysaje krv z tela, než pristúpi tesne pred ňu a mierne sa tvárou nahne priamo ku krku a zároveň k jej uchu, o ktoré sa otrie perou. Dúfa, že sa Camille neodtiahne.* Porozprávame sa, láska...*Pošepne jej potichu, než odstúpi a zmizne niekde v uličkách. Porozprávajú sa, ale nie teraz.*

*Když cítí jeho dech na svém krku a jeho rty na svém uchu, tak se ji zatřepotají víčka a do očí se ji mírně nahrnou slzy. Tahle situace ji zasáhla a jak by nemohla? Možná se neznají dobře, vlastně se znají jen letmo, ale rozhodně měla na srdci ještě o moc víc slov, než právě před chvíli pronesla. Jen, co na ni naposledy promluví, tak už chce něco říct. Jenže to on už je pryč a ona se dívá na prázdné místo, které za sebou zanechal. Několikrát se otočí na místě a dívá se po ulici, zda ho ještě nezahlédne. Jenže ne, už je pryč. A zbyl tu po něm jen lehký závan jeho parfému. Sklopí zrak k zemi a dýchá zhluboka. Srdce ji ještě stále buší hlasitě. V tuhle chvíli opravdu může litovat toho, že ty slova pronesla. Ale copak měla mlčet? Měla dělat, že neví, kdo to je? Musela mu říct, že ví pravdu. Nemohla takhle dál, tohle by ji užíralo a potom by to pronesla ještě v nevhodnější než byla teď. Zřejmě jejich rozhovory skončily, což jí osobně upřímně zamrzí. I když je si jistá tím, že si jednou promluví, tak si není jistá tím, kdy to přesně bude. Nakonec se pomalým krokem rozejde směrem k domu a v hlavě má zmatek. Na jednu stranu se začíná cítit provinile, že nemlčela, ale na druhou stranu tohle je prostě ona. A on to měl vědět, že je informovaná o něm. Stále se ji v hlavě přehrává to, když řekl, že je mu její přítomnost příjemná. No, zřejmě už je tomu konec. Neví, co má očekávat, neví ani jak ji bral. Jako člověka, co je v absolutní nevědomosti a může si s ním popovídat jednou za čas? Nakonec přijde ke svému bytu, vytáhne klíčky a vejde dovnitř s velmi pochmurnou náladou.*

*po schůzi seděl ještě docela dlouho v autě a jen tak poslouchal hudbu. Tahle dnešní hudba nebyla tak špatná. Dokonce se mu nějaké písničky dost zalíbily. Docela pozdě odjel od kostela a dojel domů. Všichni už asi spali, protože nikoho neslyšel. Zalezl k sobě do pokoje, svlékl se a šel si lehnout. Spal docela dlouho, až do odpoledne. Když vstal, osprchoval se a oblékl se. Ani si nedával krev, v posledních dnech jí totiž měl dost. Vyšel z domu a řekl si, že se jen tak projde. Jo, sice má auto, ale jezdit se mu taky pořád nechtělo. Došel až do jednoho parčíku, který byl už docela vzdálený domu na plantáži a tudíž i bytu Genevieve. Dal si ruce do kapes a prostě se jen procházel.*

(Jen tak se procházel ulicemi New Orleans a rozhlížel se kolem. Tahle doba se mu nelíbila. Všude byl jen hluk. Ano New Orleans bylo vždy hlučené město, ale tenhle hluk byl hrozný. Dříve byla slyšet jen hudba pouličních hudebníků, ale teď? Všude hučeli motory aut, z každého baru vycházela otřesná hudba, na kterou mladí lidé tancovali. Po nějaké době konečně došel na místo, kde bylo relativní ticho. Byl to parčík, který byl docela daleko do jeho domu a od všech míst, kde by mohl narazit na osoby, které by ho mohli poznat. Kouká se kolem, až se zastaví pohledem na muži, který šel přímo proti němu. Pozvedne jedno obočí a trochu cukne rty. Nečekal, že by mohl narazit na Kola Mikaelsona zrovna tady. Neví jestli tomu má říkat štěstí nebo náhoda, ale rozhodně toho využije. Přidal do kroku a když byl už u Kola, vrazil do něj, aby to vypadalo jako nehoda. Zastaví se a podívá se na něj.) Promiňte, nedával jsem pozor. (Najednou se, ale na něj podívá zcela překvapeně, ne že by ve skutečnosti překvapený byl.) Vy jste... (Pootevře pusu, ale na to jí hned zavře.)

*prochází se v klidu parčíkem a moc nedává pozor a neprohlíží si lidi kolem. Přemýšlí. Přemýšlí hlavně o Gen. Je tak paličatá jako on, že se nepřijde omluvit? Možná, že chvilku zauvažoval nad tím, že to udělá on, že se omluví.. Ale hned to zamítnul. Genevieve řekl, že se omlouvat nebude a na tom nehodlá nic měnit. Z jeho přemýšlení ho vytrhne nějaký chlap, když do něj vrazí.* Sakra, nemůžeš dávat pozor!? *řekne trochu rozčileně.* Kdo jsem? My se snad známe? *měl za to, že se naznají. A představovat se mu nehodlal, pokud ví, kdo je, nepotřebuje, aby se mu představoval..*

(Nenáviděl původní a teď obzvlášť nenáviděl Kola. Byl to arogantní blb, který si myslel, že je na světě sám. Nejradši by mu ukázal, kdo je, ale musí zachovat chladnou hlavu a přetvářet se. Byl v přetvářce opravdu dobrý a nikdo ho nikdy z ničeho nepodezíral, až na Genevieve, ale před ní se nepřetvářel. Ona znala jeho pravou tvář od doby, kdy se k němu nastěhovala.) Promiňte opravdu. Moc mě to mrzí. (Zvedne ruce a omluvně se na něj podívá. Pak změní výraz na zcela nadšený. A chvíli si Kola jen prohlíží.) Jste Kol Mikaelson přeci. My se neznáme, tedy vy mě neznáte, ale já vás ano. Tedy alespoň z povídání a viděl jsem pár vašich fotek z různých akcí tady ve městě. (Řekne to na jeden zátah a až teď se opět nadechne. Úsměv se mu rozšíří.) Strašně vás obdivuji. Vás a celou vaší rodinu. Jste něco jako poklad naší historie, ale i přítomnosti. (Nemůže uvěřit tomu, co to tady všehno plácá. Bylo mu špatně jen z pohledu na Kola a musel tady ještě říkat, jak ho obdivuje. Rychle mu chytne ruku a začne s ní třást.) Já jsem Julien McAdams, je to pro mě velká pocta vás poznat osobně. (Mezitím, ale co říká další a další lži, se soustředí na kouzlo. Neslyšitelně pak zamumlá několik slov, kterým by ten blb jen těžko rozuměl a pak už stačí jen zastírací kouzlo a hotovo. Jeho plán byl dokonán a nepotřeboval na to ani tolik času. Kol Mikaelson bude v příštích dnech naprosto jiný člověk tedy upír. Uřknutý upír.)

To je v pořádku.. *řekl už trošku klidněji, když se mu ten chlap omluvil. Už se chtěl rozejít a procházet se dál, možná už chtěl jít i domů, ale ten chlap ho nenechal na pokoji. Byl mu nesympatický, byl zvláštní.* Jo, jsem Kol Mikaelson.. *potvrdí mu.* Na fotkách? Na moc akcích jsem tu teda nebyl.. *zamyslí se nad tím. Možná ho viděl na fotkách z nějaké té párty v baru, pokud tam teda někdo fotil. Ale to spíš ne. Zajímalo by ho, z jakých fotek ho zná... Na to, co říkal o jeho rodině, mu nic neodpověděl. Kdyby si o něm nemyslel předtím, že je to nějaký blázen, rozhodně si to myslí teď.* Taky mě těší. *řekne jenom a když mu začne třást s rukou, potřese si s ním, ale za chvilku se z jeho stisku vymaní. Vážně si o něm myslel, že je to blázen, cvok.. Kdo by obdivoval Mikaelsony? Zatím se s takovými lidmi nepotkal. Měl zkušenosti spíš s těmi, kteří měli s jeho rodinou nějaký problém.*

(Přesně, jak tušil, Kol Mikaelson byl namyšlený až to bolelo. Tedy on by na jeho místě asi také nebyl nepřívětivější a rozhodně by nenechal, aby na něj někdo sáhnul. Ale Benjamin byl odhodlaný a proto nedal Kolovi ani šanci, aby uhnul rukou, když po ní sahal.) Myslím, že ty fotky byli z Rousseaus baru, ale už je to nějaký ten čas. Já tam osobně nikdy nebyl. Slyšel jsem, že to je bar, kde se schází různé osoby z nadpřirozených komunit, ale na to, abych tam vkročil jsem neměl nikdy odvahu. Ale když jsem vás teď viděl, tak jsem svůj strach překonal a musel vás oslovit. (Strach? Co to vůbec je? On strach rozhodně neměl z nikoho a ničeho. Ale opatrný v rúzných směrech byl, ale Kol nevěděl ani kdo před ním doopravdy stojí, takže opatrný rozhodně být nemusel. A věděl díky Genevieve, že ti dva jsou rozhádaní, takže nehrozilo, že by se jí Kol svěřil a popsal jí ho.) Víte patřím do jedné skupiny, která obdivuje místní upíry. O vaší historii známe vše, co se k nám jen dostalo a je to tak fascinující příběh. (Jistě opravdu fascinující. Jejich matka z nich udělala monstra, aby je ochránila. Dopustila, aby rovnováha byla zničena a po světě chodili tyhle krvežíznivé pijavice.)

Aha, tak to je možné. V Rousseau's se často konají nějaké párty, tak to asi někdo fotí. *pokrčí rameny.* Vy jste tam nikdy nebyl? *docela se nad tím podiví. Když tak zbožňuje rodinu Mikaelsonů a zajímají ho upíři, diví se, že tam ještě nebyl..* No jistě, hrozně moc fascinující příběh. *řekne ironicky. Nebylo to vůbec fascinující.* A co jste vy vůbec zač? *neřekne to moc slušně, ale prostě ho to zajímá, tak se zeptá.* Upír asi nejste. Vlkodlak, čaroděj? *ne, čaroděj asi těžko. Čarodějové neobdivují upíry, a už vůbec ne rodinu Mikaelsonů..*

Ne, nikdy jsem tam nebyl. (Pokrčí rameny a lehce se usměje, spíše to je takový provinilý úsměv. Rousseau’s bar byl vyhlášený bar, kde se scházeli všechny komunity tohoto města a on jakožto fanatik nadpřirozeného světa, tam nebyl. Ve skutečnosti tam samozřejmě už byl, ale ne v tomhle století.) Asi to je trochu divné, že? Právě jsem vám řekl, že obdivuji upíry, ale nechodím na místo, kam chodí oni. (“Co jsem zač?“ Pomyslí si. Kdyby mu teď řekl, kdo doopravdy je, tak mu asi spadne čelist a poběží hned za Genevieve. Tak rád by ukázal svou pravou tvář a viděl šok ve tváři Kola Mikaelsona, ale nemůže. Ne teď a tady.) Já jsem jen obyčejný člověk. Naprosto nudně obyčejný. (Mávne rukou a znovu se usměje. Za chvíli ho z toho usmívání bude bolest čelist. Za celý svůj život se snad tolikrát neusmál a najednou se usmívá od ucha k uchu ještě v přítomnosti téhle zrůdy.)

Tak to byste se tam měl jít podívat. Třeba budete mít to štěstí a potkáte Niklause. Když jste takový fanda naší rodiny, určitě by vás to potěšilo. *neví, jak moc by to potešilo Klause, kdyby se k němu přiřítil takovej fanatik jako je tenhle chlap.. Asi by mu to spíš vadilo, a to dost.* No, nevypadáte jako nudný člověk.. Už jen to, že se zajímáte o upíry, není vůbec nudné. *aby pravdu řekl, ještě se nesetkal s žádnými spolky lidí, kteří obdivovali upíry. Většinou o nich neměli normální lidi ani ponětí.. Normální lidi, v tom to bude. Tenhle totiž asi není normální.*

Myslím, že dám na vaší radu a opravdu se tam někdy zastavím. (Kývne s úsměvem. Určitě ho potěší, až uvidí Niklause, ale mrtvého Niklause. Na to se opravdu těšil. Jeho výraz, až si uvědomí, že prohrál a konečně ho někdo dostal do kolen. A pak výraz všech okolo, i když jestli vůbec ještě někdo zbude, aby se na to díval. Chtěl odstranit všechny Původní, možná je všechny nechce zabít, ale provést jim rozhodně něco chce, aby trpěli. Aby si konečně uvědomili, kdo je tady pán.) Vážně si to myslíte? (Poví přímo nadšeně a překvapeně zároveň. Nejraději by už vypadl pryč a přestal se přetvářet, ale nemůže. Hraje člověka, který je posedlý upíry a vypadalo by to hodně zvláštně, kdyby odešel od jednoho z Původních. Chce jít zpátky domů, na půdu a plánovat své další tahy.)

Je dost pravděpodobný, že se tam potkáme, chodím tam celkem často. *kdyby vlastně Gen bydlela pořád tam, byl by tam ještě častěji.. Sice ne teď, ale před tím, než se rozhádali. Už ho to štve, měla by se přijít omluvit.* Jo, myslím. Neznám moc lidí *bláznů, pomyslí si. Kdo by se dobrovolně zajímal o upíry?* kteří se zajímají o upíry. Většina lidí o nás ani neví. Jak je ten váš spolek velký? *zajímá se.*

Ano, já vím. Zjišťuji si informace o lidech, kteří mě zajímají. (Kol ani netušil, jak moc toho ví. Z druhé strany viděl hodně věcí a díky Genevieve a těm snům toho zjistil ještě více. Z některých věcí mu bylo na zvracení a některé se mu vážně hodili do plánů. Přemýšlí, jak se asi bude tvářit tenhle samolibý upír tvářit, až se představí pravým jménem. Nemohl se dočkat výrazů všech, až ho uvidí. A hlavně až ho uvidí Genevieve. Potřeboval probrat další plány s Monique a Abigail. Vymyslí společně, kdy se objeví před lidmi. Už zítra nadejde svátek požehnání a přes to, nebylo oficiálně ohlášeno, že by měla být nějaká oslava. To bylo opravdu hodně divné, ale vzhledem k situaci, která nastala se nedivil.) No některé lidé o vás opravdu ví a zvlášť tady v New Orleans. Je to zvláštní město. Čarodějky čarují na veřejnosti a přes to lidem nedochází, kdo opravdu jsou. Vlastně náš spolek je docela malý, ale chystám se ho rozšířit.

*vytáhl mobil z kapsy, zatímco ten chlápek mluvil, podíval se na čas a zjistil, že už se tu spolu baví docela dlouho. Mobil dal zpátky do kapsy a pak se na něj omluvně podíval.* Omlouvám se, ale už budu muset jít. Těšilo mě. *rozejde se parkem, rukou mu už nepotřese, je rád, že se ho už konečně zbavil. Začíná přemýšlet nad tím, že by se mohl jít ještě podívat k Rousseau's.. Dát si pár skleniček bourbonu.. a nebo někam jinam, to je jedno.*

(Vydechne, když se Kol omluví, že bude muset jít. Konečně mohl jít zas vymýšlet další plány. Dívá se za ním, jak odchází a ušklíbne se.) Idiot (Řekne si sám pro sebe, když už mu Kol zmizí z pohledu. Ale jeho přítomnost v tomto parku posloužila dobře. Nemusel ho ani hledat a přes to se s ním setkal, i když kratší setkání by oceňoval více. No, ale už se konečně nemusel přetvařovat a usmívat se. Pomalu se rozejde a pokračuje dál ve své procházce. Už se moc nerozhlížel kolem sebe. Přemýšlel jen nad tím, co udělá dál. Další krok. Už se vážně těšil. Po delší době procházení zamířil zpátky k sobě domů. Doufá, že mu ty dvě mezitím neprolezli celý dům.)

(Jedou v autě. Rychle míhají okolní krajinu. Claire se neklidně zavrtí na sedačce. Zdá se jí, že bojuje s Rebekah, udělá výpad ale mine. Rebekah se k ní rychle dostane a vrazí jí pěstí do břicha. Claire prudce vydechne vzduch a schoulí se na zemi. Kašle, kašle krev. Probouzí se s kašláním. Předklání se. Zvedá se jí žaludek. Prosebně se koukne na Kola.) Zastavíš prosím? (Stěží ze sebe vykoktá a nepřestává kašlat.)

*Většinu cesty oba dva mlčí.. Claire dokonce chvilku potom, co odjeli od Rousseau's, usnula. Byl popravdě rád, že s ní nemusí mluvit, neměl na to náladu. Už se blížili k plantáži, když uviděl, že má asi Claire nějaký špatný sen. Neměla tak chlastat, když už není upír. Když se ale začne probouzet s kašláním, podívá se na ni. Fajn, ještě se mi tu pozvracej, jako by toho dneska nebylo málo..* Jasně.. *odpoví jí, sjede blíž ke kraji silnice a zastaví.*

(Vystoupí z auta a rozeběhne se  malátně do blízkého lesa. Nechce aby ji Kol viděl. Určitě teď nemá nejlepší náladu, hlavně na ni. Když doběhne dost daleko, je udýchaná. Opře se o strom a začne zvracet. Neměla se tolik opíjet. Naštěstí to není krev, jen její chudá snídaně a žaludeční šťávy. Když se uklidní, utře si kapesníkem pusu a několikrát si odplivne. Uslyší před sebou praskání větviček. Pravidelné, jsou to něčí kroky. Za chvíli se před ní někdo objeví. Je to muž, o pár centimetrů menší než ona a pozorně si jí prohlíží. Ušklíbne se. Claire zbystří a zatne ruce v pěst. Pomalu se přibližuje až je od ní pár metrů.) Co ty tady tak sama? (Claire neodpoví. Muž se začne pomalu znovu přibližovat. Hledí si přímo do očí. Teď! Řekne si Claire v duchu a co největší silou do něj strčí. Muž klopýtne, udělá několik kroků, přičemž se mu pod nohy připlete velký klacek, díky kterému ztratí rovnováhu a spadne. Leží nehybně. To si se mnou hraje? Pomalu, opatrně se k němu přiblíží a kopne do něj takovou silou, aby ho odstrčila na bok. Pod jeho hlavou uvidí masivní, špičatý kámen a spoustu krve. Sakra! Byl mrtvý. Kámen mu prorazil lebku a poranil mozek. Taková hloupá náhoda. Otočila se, a rychlejším krokem se dostane zpět k autu. Nasedne do auta a čeká až budou pokračovat v cestě. Jako by se nic nestalo.)

*Když Claire z auta vystoupí a jde do nedalekého lesíka, zesílí si rádio, teď už je hodně nahlas. Hudba téhle doby se mu líbila, není to jak před pár set lety. Pro něj to byla docela nezáživná a nudná hudba. Prstama si na volantu ťukal do rytmu a čekal, až se Claire vrátí. Když se konečně vrátila a nasedla do auta, ani se nenamáhal ztlumit rádio. Už už chtěl jet dál, ale i když se snažila Claire chovat normálně, poznal na ní, že něco není v pořádku. Trošku rádio ztlumí a koukne se na ni.* Stalo se něco?