Bayou (Zátoka)

(Bedlivě poslouchá, co mu Jack říká a mírně přikyvuje. Vážně je na sebe naštvaný a to, jakým způsobem to minule zkazil. Doufá, že až si s ním promluví příště. Rozhodně dá na jeho rady a taky už nepůjde nepřipraven. Chce to svést na Claire. To že ho rozptylovala a on pak nebyl připraven. Jenže za to může i on. Spíše z velké části on.) Budu to mít na paměti. A promiň, že jsem to tak zpackal, ale příště se pořádně připravím a dám na tvá slova. (Na chvíli se ohlédne, protože měl snad nějaký pocit, že za ním někdo stojí. Samozřejmě to byla jen nějaká domněnka. Ucítil dotek na jeho rameni. Je mu jisté, že Claire to není, tak velké dlaně nemá. Koukne se Jackovi do očí a jen poslušně kývne.) Budu na to myslet a díky. (Zahledí se mu do očí a pak už jen čeká, než ruku dá pryč z jeho ramene.) Tak jestli to je vše, tak se jdu projít. (Podotkne spíše způsobem, že nečeká na odpověď. A taky, že ne. S pohledem na oba dva odejde. Prochází se lesem a už neútočí na ubohé stromy, které se ani nemůžou bránit.)

*Pozoruje Claire i její úšklebek. Ví, že má v tom, co jí řekl pravdu. Opravdu se s ní hádá více, než často, ačkoliv má dojem, že od toho incidentu s Kolem se to krapet zlepšilo. Nepatrně se na ni pousměje. Nechce, aby si myslela, že kvůli tomu ji nemá v lásce. Sleduje střídavě Claire a Tobyho. Všimne si vzteku a podrážděnosti, která mezi nimi panuje. Už se nevyptává. Jen doufá, že si to mezi sebou nakonec v dobrém vyřeší.* Toby, věřím ti a kdybych si nemyslel, že to zvládneš, tak bych to po tobě nechtěl. *Zavrtí hlavou. Zároveň se ho snaží povzbudit a ujišťuje, že se za ten jeho neúspěch na něj nezlobí.* Jen musíš být přesvědčivý, zapálený do "té své pomsty". *Pokračuje.* Když se ti to povede, Ollie tě určitě přijme mezi ně. *Uzavře to. Pak ho pustí, ustoupí od něj kousek a pohlédne na Claire. Ucítí na sobě její pohled. Toby se mezitím chystá k odchodu. Dívá se za ním. Když odejde, tak se znovu otočí ke Claire.* Myslel jsem, že je mezi vámi všechno v pohodě?! *Podotkne.*

(Poslouchá jejich rozhovor a když Toby odejde, jen vydechne. Neví, jestli je to úlevou, nebo bezmocí, nebo něčím jiným, ale necítí se lépe, než předtím. Zhluboka si povzdechne a položí si ruku na spánek, přesně tam, kde pociťuje bolest a zvýšený průtok krve. Sklopí pohled a založí si ruce na prsou. Podívá se omluvně na Jacksona.) Jo, to já taky. (Zavrtí nechápavě hlavou. Rozhodne se mu to trochu vysvětlit.) Dozvěděl se o mém poměru s Marcelem a hrozně kvůli tomu vyvádí. (Zatne zuby při vzpomínce na včerejší a dnešní rozhovor. Tiše jimi zaskřípe. Nechce v Jacksonovi vyvolávat nějaké pochybnosti o její příčetnosti, nebo schopnosti.) Mám pocit že to dělá schválně. (Koukne se mu upřímně do očí. Jde z ní cítit nervozita, a všímavý člověk by si všiml i střípku zklamání a zoufalství. Ustoupit však nechce ona. Toby si začal, Toby to musí i skončit.)

*Pozoruje chování Claire. Její oddechnutí, když odejde. Nechápe to. Vypadali naposledy jako dobří přátelé a teď by se nejraději zakousli. Tak mu to, alespoň připadá. Tváří se trochu nechápavě. Chce po Claire nějaké vysvětlení k tomu, co mezi nimi je. Dostane se mu ho dříve, než promluví. Jakmile slyší o Marcelovi, v očích se mu zablýskne poznáním. Právě se mu leccos objasnilo.* Aha. *Hlesne.* Takže je zatím Marcel. *Pokračuje spíše věcně. To, že s ním musí spolupracovat mu na chvíli vyhnalo z hlavy nějaké poznámky na dotyčného a zakazuje si i všechny negativní reakce na dotyčného upíra. Drží všechno pěkně pod pokličkou. Trochu má obavu, co to udělá, až bude po všem a on popustí uzdu své nevraživosti vůči upírům a Marcelovi. Rozhodně nevidí v jedné spolupráci nic závratného. Upíři a vlkodlaci spolu nikdy nebudou vycházet, ale snad se přeci, jen budou navzájem trochu tolerovat. On chce proto, udělat maximum. Samozřejmě chápe, že ne pro všechny je to tak jednoduché. Nechce nikoho do ničeho nutit, ale přesto bude vyžadovat jistou toleranci od všech, kteří zůstali v Zátoce.* Dej mu čas, Claire. *Poznamená pak po chvilce tichy, kdy nad tím vším uvažoval. Nediví se Tobymu, nedávno by jednal stejně, a jednal. To, jen události, které se staly ho přinutily pozměnit přístup a chování. Jak tak Claire pozoruje a zpětně si vybavuje, čeho byl svědkem, začíná mu připadat, že Toby vypadal jako žárlivý, zhrzený milenec. Jestli mezi ním a Claire něco bylo a dozvěděl se o Marcelovi potom... Začíná mu to dávat smysl. Jestli se mu navíc ještě nevedlo, podle jeho představ. Vlkodlaci jsou holt věční vzteklouni.* Vážně, jsem si jistý, že ho to brzy přejde. *Snaží se Claire povzbudit se slabým pousmáním. Najednou se na ni dívá o dost chápavěji. Po té o něco poodstoupí.* Já nechal jsem si u ohniště čaj. *Zvedne paži a ukáže palcem někam za sebe.* Teď už bude nejspíše ledový. *Pomyslí si, když se tady zdržel déle, než čekal.* Asi už bude studený... *Protáhne zklamaně tvář. Kouká na Claire tázavě, jestli se nepřidá k němu nebo chce být raději o samotě. Nechává volbu na ni.*

(Jen přikývne na jeho domněnku. Není za tím tak on sám, je zatím spíš ona. Neví, jestli se na něj dnes dokáže podívat. Přemýšlí, že si půjde lehnout do nějakého prázdného domku. Sice tam bude zima, ale alespoň tam bude sama. Nebo by mohla jednu noc zůstat u Jacksona, ale to jí nepřijde vhodné. Přikývne. Dej mu čas, ale kolik času bude potřebovat? Má pocit, že ten vztah co měli mezi sebou, Toby jedním fouknutím zničil. Nedívá se teď na Jacksona, dívá se někam za něj. Uběhlo docela dost času, co tu jen tak klábosí. Má chuť jít za tím pitomcem Tobym a říct mu, ať už se o nic nesnaží, že s ním nechce nic mít a ať odejde z jejího domku. Možná že by to i udělala, ale nemá na něj náladu. Už ani neví, co chce. Ví jenom jedno, chce se uklidnit, pročistit si hlavu, odjet prostě na pár dní pryč. Ale nemůže. Jackson jí teď potřebuje a má pro ní jeden důležitý úkol, který musí splnit.) Já ti nevím, Jacksone. Naneštěstí Toby má ten dar, že ví kam bodnout. A že rád bodá do bolestivých míst. Asi si pro dnešek ustelu v jednom z prázdných domků tady v zátoce. Doufám že ti to nebude vadit. (Koukla se na něj. Neusmívala se. V jejím obličeji nebyla ani stopa po štěstí, nebo veselosti. Má spíše zamračený výraz, i když nechce aby si to Jackson nějak špatně vykládal.) Klidně běž, nejsem si jistá že by jsi mě chtěl mít dnes večer za společnost. (Trochu se pousměje.) Navíc, bojím se že by jsme se hádali. (Koukne se na něj vážně a pak se trochu odlehčeně ušklíbne a jemně ho dloubne do ramena.) Jinak, máš u mně hrneček, který jsi si jednou nechal u ohniště, mám ti ho přinést? (Tázavě se na něj koukne.)

*Dívá se na Claire. Výrazy, které jí probíhají po tváři se mu moc nezamlouvají. Zpozorní, když Claire začne mluvit o Tobym. Svraští obočí a dost nelibě to poslouchá. Pak obočí v překvapeném úžasu nechá vylétnout nahoru a mírně rozevře oči.* To nemyslíš vážně, Claire?! *Poznamená nevěřícně.* Je jich tady sice dost, ale proč by si měla spát v jiném domku, než který sis vybrala?! *Tohle se mu nelíbí.* Neměl by jít Toby? Ten si může vybrat. Ty už sis vybrala... *Pokračuje dále nesouhlasně. Nelíbí se mu hlavně fakt, že je zima a než se Claire zařídí, chvíli to potrvá. Zvedne oči z její tváře a rozhlédne se. Toby má patrně štěstí, že není nikde nablízku. Jinak by si to s ním nejspíš vyřídil. Rozhořčení nad přístupem Claire z něj během toho vyprchá. Podívá se zpátky na ni. Už normálně.* Jestli chceš, můžeš jít ke mně, než si to s Tobym vyřešíte. *Navrhne se slabým výdechem. V jeho domku sice moc místa není, ale dva by se tam vešli.* Nebo do doby, než si najdeš něco nového. *Dodá ještě. Může se stát, že už spolu ti dva v jednom domku nevydrží. Každopádně jim, ale chce dát šanci.* Jak chceš, Claire. *Pokrčí rameny. Nechce ji nutit, ale nevypadá, že by mu její společnost vadila. Otočí se a chce odejít k ohništi, když ho Claire zastaví.* Výměna názorů ještě nikomu neublížila. *Poznamená s pobaveným pousmáním. Pokrčí rameny a při tom si schová ruce do kapes svých kalhot. Znovu se pootočí a chce jít. Při její další poznámce k ní otočí, jen částečně trup a hlavu. Sleduje ji, jak se k němu přibližuje a pak dloubne do ramene.* Vážně? *Pozvedne obočí. Nějak mu to nedošlo.* Jestli chceš, ale rozhodně to nespěchá. *Odpoví jí pak.* Hrnků mám dost. *Ujistí ji. Pak už se vydá k ohništi. Když k němu dojde a sáhne po hrnku, čaj uvnitř je ledový. Vezme ho a vychrstne do trávy. Zamíří pak k sobě.*

(s velkým údivem pozoruje jeho reakci na to co řekla. Nejdříve neví co mu na to má říct, neskrývá své překvapení. Přeci jenom Jackson se snažil většinou skrývat svoje emoce, ale teď se o to ani trochu nesnaží a to jí zaráží nejvíce. Chvíli přemýšlí a potom řekne co jí přijde správné.) Bylo by to jen na jednu noc. (Nechce aby z toho dělal Jackson takové drama. Na druhou stranu je zase ráda že se jí zastává. Tázavě zvedne jedno obočí, když jí řekne že může jít k němu. Nemyslí si že je to dobrý nápad, už jenom proto že by si to žárlivka Toby mohl špatně vyložit a nedej bože se pak přidat k Oliverovi.) Myslím, že to zvládnu. Nemůžu ti tam přece oxidovat. (Trochu se pousměje, že to vážně není nutné. Opravdu nerada by tím něco pokazila. Znovu se ušklíbne nad jeho názorem, že je to jen výměna názorů. Ano, je tomu lepší říkat takhle než hádky. Zní to tak nepříjemně. Přikývne.) Já se asi teď projdu a pak tě kdyžtak vyhledám. (Pousměje se a mávne mu na rozloučenou. Začne se procházet po lese a přitom kouří cigaretu. Pomáhá jí to uklidnit se. A to teď potřebuje. Toby z ní dělá většího kuřáka než je.)

*Zátoka je jediné místo, kde jí okamžitě napadlo jet po tom útoku. Ještě teď je vyděšená z toho, co se stalo. Přijede tam a jde hledat Jacka, ale bohužel ho nenajde u sebe a ani někde jinde. Zbylí vlkodlaci, co tam zůstali se jí začnou vyptávat, co se s ní stalo. Přece jenom má na oblečení svou krev a i na rukách od toho, jak jí Rebekah zabodla nůž do ramene. Vyhledá si tam Eve ke které se taky i ubytuje, alespoň na dobu, dokud ji nebude osobně hlídat buď Klaus nebo Elijah a nebo dokud z Beky nevyprší účinky vlkodlačího jedu. Vytáhne z kapsy mobil a hned začne psát jako prvnímu Klausovi sms.*

kód:

Odjela jsem do Zátoky, Rebekah má v sobě vlkodlačí jed a zaútočila na mě. Nechci se tam vracet, dokud z ní jed nevyprchá a nebo jí nedáš krev. - Hayley

*Hned na to začne psát sms Elijahovi, která je naprosto stejná, až na jednu malou vyjímku.*

kód:

Odjela jsem do Zátoky, Rebekah má v sobě vlkodlačí jed a zaútočila na mě. Nechci se tam vracet, dokud z ní jed nevyprchá a nebo jí Klaus nedá svou krev na vyléčení. - Hayley

*Odešle další sms a povzdychne si nad celou situací. Tohle je jako noční můra, pořád se okolo ní něco děje, neustále je v ohrožení života. Co když to někdo Rebece udělal schválně? Co když to byl plán Benjamina? Při jejím uvažování ji přijde sms a nejdřív si myslí, že je to od Klause nebo Elijaha, překvapí ji, že je od Rebeky, Zřejmě je teď při smyslech. Odepíše ji na to.*

kód:

Naštěstí jsem v pořádku, Rebeko a i malá je v pořádku. Mrzí mě, že máš v sobě vlkodlačí jed, kdo ti to udělal? Odjela jsem do Zátoky, bude lepší, když budu tady, dokud se z toho nedostaneš. Ať jsi brzy v pořádku. - Hayley

*Odešle jí sms a jde si potom hned udělat čaj, aby se trochu uklidnila z toho šoku. Jenom doufá, že si Rebekah tady pro ni nehodlá přijít a odvézt ji domů.*

Zpráva pro Hayley:

kód:

Díkybohu, že jste v pořádku. Kousla mě Claire, když jsem se ji snažila zabít. Když se zeptáš Jacksona, tak bude znát podrobnosti, protože už určitě byla žalovat. Napíšu ti, až budu v pořádku a budeš se moct vrátit. Rebekah

*Přikývne. I potom všem, co se v Zátoce nedávno událo se tam stále cítí více doma, než v New Orleans. Ta chuť, vrátit se tam, když měl přislíbené od Genevieve očarované kameny ho už opět přešla.* Vidíš, nebyl to zrovna nejlepší nápad, Claire. *Povzdechne si.* Zase tak sami jsme tam ani nebyli. Chvíli po vašem odchodu se tam objevila Sophie. *Pokračuje a nenadšeně se ušklíbne. Sophie opravdu v lásce nemá. Ještě ho napadne jedna poznámka na adresu Marcela, ale pak ji raději polkne.* Kousla si ji? *Pohlédne na ni. Zní to v tu chvíli z jeho strany potěšeně a také docela škodolibě.* Má, co chtěla... *Ušklíbne se. Původní mu pijou krev už dlouho. Teď se ke Kolovi a Klausovi přidala i jejich sestra. Má jich po krk. Ta jejich nezničitelnost mu taky leží v žaludku. Během jejich rozhovoru opustí město a zanedlouho už kolem sebe vidí známé končiny Zátoky. Dojede a zastaví kousek od jejich domků.* Jsem rád, že jsi v pořádku, Claire. *Otočí k ní hlavu. Vypne motor, ale ruce nechá položené na volantu.* Nechci myslet na to, kdyby se tam Ollie neukázal. *Zamračí se a zlostně se mu zablýskne v očích. Za Claire je mu upřímně vděčný. Stále, ale netuší, jestli pro něj bude moct něco udělat.* Nevím, jestli si uvědomuje, v jakém je průšvihu. *Poznamená. Potom kývne.* Napadlo. Pokud může Klaus požadovat Oliverův život za to, že ohrozil Hayley, i když tam nebyla, můžu já chtít totéž. Život jeho sestry za to, že tě napadla. *Prozradí Claire, co ho cestou z města napadlo. Krátce na ni pohlédne. Pak pustí volant, otevře dveře, vystoupí, obejde auto a otevře dveře na straně spolujezdce, aby mohla vystoupit.* Pokud na to nebude chtít přistoupit, o čemž pochybuju, tak bude muset nechat Olivera na pokoji. *Doplní ještě svou myšlenku.*

(Pokrčí rameny ve znamení, že to přeci nemohla vědět. Bylo tak trochu nečekané.) Aha. (Takže stejně neměli, moc klid, tedy, Marcelovi Sophie asi nevadila, ale Jacksonovi asi ano. Jde to vidět na jeho výrazu. Alespoň tak Rebekah zajistila jisté mučení. I když je možné, že jí Klaus dal svou krev. No, to už je jedno. Srdce jí radostně poskočí, když uvidí zátoku. Znamená to pro ni bezpečí, horkou vanu, jídlo a měkkou postel.) Jo, to já taky. (Pousměje se. Ani ona nechce myslet na to, co by stalo, kdyby se tam Oliver neukázal. Hledí mu do očí a čeká, co z něho vypadne. Bedlivě poslouchá, co ho napadlo. Když vystoupí a otevře jí dveře, taky vyleze. Podívá se mu do očí.) Nápad je to dobrý, ale je to Klaus. Klaus nevyjednává, je chytrý a nebojí se udělat jakkoliv hrozné věci. Musíš být opatrný. Slib mi to. (Koukla se mu do očí a položila mu ruku na ruku. Pousmála se a koukla se na svou chatku.) Nevíš, jestli se Toby už zklidnil? (Mračí se. Nechce se s Tobym zase hádat.)

Příště, Claire. *Poznamená s nepatrným pousmáním. Nic jí nevyčítá.* Zvládneš to doma? *Zajímá se, když na ni chvilku starostlivě kouká. Vydá se pak pomalu směrem k jejich domkům. Ještě kousek mají společnou cestu. Kráčí pomalu, aby mu Claire stačila. Poslechne si její komentář k nápadu. Samozřejmě nečeká, že by to bylo nějak jednoduché, ale tímhle incidentem mu Rebekah docela nahrála. Hodlá pro záchranu svého bratra udělat hodně.* Neboj, Claire, dám pozor. *Ujistí ji a slabě se pousměje. Claire zní úplně stejně, jako Hayley.* Ty, ale taky, Claire. *Hned ho smích přejde.* Koukám, že máme smůlu na to štvát si proti sobě původní upíry. *Zkonstatuje napůl v legraci, napůl vážně. Nespokojeně nad tím zavrtí hlavou. Chce tím trochu odlehčit jejich situaci.* Já se zase, jen tak snadno nevzdávám. *Poznamená ještě k tomu, co řekne Claire o Klausovi. Když se ho Claire zeptá na Tobyho zavrtí hlavou.* Nevím, Claire. Od toho našeho setkání ve třech, jsem ho neviděl. *Odvětí. Pak dojdou na místo, kde se musí rozdělit, aby mohli každý do svého.* Musím teď něco dodělat, Claire, takže tě opustím. Kdyby si, ale něco potřebovala, tak později budu u sebe. *Oznámí jí.* Takže zatím. *Kývne na ni a pak se vydá k sobě a zmizí v domku.*

(Úsměv mu oplatí a na jeho otázku přikývne.) Kdybych něco potřebovala, ozvu se. (Přesvědčila ho o tom, ať si o ní nedělá starosti. Ona to zvládne. Pomalu s ním kráčí k jejich domkům. Slabě se pousměje.) Budu se snažit. I když, Rebekah mně chce vidět mrtvou. Nemyslím si, že se tak lehce vzdá. (Povzdechne si a svěsí hlavu. Nemá to jednoduché.) To tedy. (Poznamená k poznámce s původními upíry. Pak jen přikývne. Nebyl by to on, kdyby se jen tak vzdal. Podruhé trochu posmutněle přikývne.) To je škoda. Musím si s ním promluvit. (Koukne na něj.) Jistě. V pořádku Jacku. Nedělej si se mnou starosti. (Usměje se.) Ahoj. (Rozloučí se s ním a dojde před chatku. Vytáhne z pod rohožky klíč a odemkne si. Svlékne se a nechá si napustit vanu. Roztrhané oblečení vyhodí do koše a špinavé neponičené, hodí do koše na prádlo. Postaví si vodu na čaj a začne si ohřívat polívku a nějaké zbytky, co tam ještě zbyli. Dojde pro dřevo, které nosí zdravou rukou. Vypne si vodu, zalije si čaj, zatopí, zapne pračku, svlékne se do naha a naloží se do vany. Nechala si otevřené dveře do chatky, aby se jí lépe dýchalo. Smývá si ze sebe krev a čistí si rány. Umyje si vlasy, a tělo. Zlomená ruka jí stále bolí, stejně jako prsty. Nedosáhne si moc na záda, tudíž se jí špatně smývá krev po říznutí, která už se zahojila.)

*Pousměje se její reakci, ale stejně jako její smích doprovází trpkost ten jeho není tak uvolněný, jak by mohl být.* Vidím, slyším. *Kývne.* U tebe asi nic není nemožné, Gen. *Odvětí a zavrtí hlavou. Chvílemi mu to jeho rozum odmítá pochopit. Raději se o to ani nepokouší. Bere to jako hotovou věc. Pro Genevieve typickou. Když ho ujistí, že se jí nedotkl svou přímostí, oddechne si. O něco uvolněněji se pousměje. Už se k tomu nevyjadřuje. Díky tomu je bohatší o zajímavý příběh. Je pro něj o to cennější, že je o Genevieve.* Zasloužíš si to. *Odvětí rozhodně, přesvědčený o své pravdě.* Obě dvě. *Opraví se po chvilce.* Jistě je ráda, že našla tak skvělou mámu. *Dodá, když se Genevieve tomuhle diví. Také se jí tím snaží zalichotit. Když může, nenechá si takovou příležitost ujít. Dělá to, ale nenápadně. Nechce, aby to bylo tolik okaté. Sleduje tak její udivený výraz, a trošku se tím i baví. U Genevieve to nebývá často zvykem. Zvážní, když Gen hodnotí své prožitky.* Šest let je hodně dlouhá doba, Gen. *Zavrtí mírně hlavou.* Jsi silná, když jsi to dokázala vydržet. Zvládla si to. *Poznamená.* A teď? *Zamračí se.* Znovu ti otravuje život a ostatním v tomhle městě taky. *Mračí se dál naštvaný na jejího bratra. A to ještě neslyšel to nejlepší. Raději se pak zaměří na její rozpaky při jeho komplimentu.* Proč bych měl? *Poznamená se spokojeným úšklebkem.* Náhodou se mi to tak líbí. *Povídá.* Určitě, jen tak nepřestanu. *Ujistí a z jeho úst to zní jako varování. Když na něj po té opět koukne, tak její pohled klidně opětuje. Dokud se nepustí ona do jeho hodnocení. To ji okamžik docela užasle poslouchá, hlavně, když si uvědomí, jak se na něj dívala. V jeho očích se objeví hned po překonání toho pro něj docela nemilého překvapení rozpaky, ale i částečně zlost. Cítí, jak mu zahoří tváře. Rovněž je to směsice obou těchto pocitů. Je to pro něj dost nečekané a tak ho stojí veškeré sebeovládání, aby zůstal nakonec v klidu, i když jen navenek. Uvnitř něj to v tu chvíli doslova bouří. Neví jestli má více zlost na sebe, že vůbec u Gen vyvolal takové hodnocení jeho osoby nebo i na ni, že mu to neřekla dříve. Musí vědět, jaký vliv na něj má u dost dlouhou dobu. Je si jistý, že i když by ho to netěšilo, určitě by si to vzal k srdci. Připadá si kvůli tomu trochu hloupě, protože nabude dojmu, že z něj Gen měla nejspíš hodně legrace. V ten moment by se nejraději sebral a zmizel jí z očí a šel si někam provětrat hlavu. Jenže to neudělá. Raději to spolkne a nevyjadřuje se k tomu.* Tak díky... *Hlesne na konci, na její pochvalu, kterou mu tím samozřejmě složila. Nedokáže se z ní tak docela radovat. Více ho mrzí to před tím. Nadechne se a pak teprve po delší době uhne pohledem. Vypadá dotčeně. Nechce to, ale řešit, tak mlčí. Chce se s tím srovnat sám. Naštěstí pro něj se tím nemusí zabývat příliš dlouho. Genevieve mu konečně objasní, kdo je otcem její dcera a tohle je pro něj opravdu silný příběh. Zaposlouchá se do něj a během toho vypadá stále více šokovaně, zhnuseně a nenávistně vůči jejímu bratrovi. Zatne zlostně ruce v pěst a drtí si je jako jedinou kompenzaci toho, co během těch informací pociťuje. Z jejího bratra se mu dělá zle. Je pro něj v ten moment ta nejopovrženihodná kreatura, jakou ve svém životě snad ještě nepotkal. Raději se zdrží komentáře na to, co slyšel, protože by to nejspíš nebylo zpočátku, než to vstřebá nic líbivého. Je na něm vidět, že se, jen tak tak drží v klidu. Stojí ho to hodně úsilí a ovládání.* Myslím, že budu potřebovat chvilku, než to strávím. *Vydechne pak. K tomu dalšímu se už moc nevyjadřuje. Po tom, co slyšel docela ztratil náladu i chuť na vtípky. Nevýslovně touží potom vyhledat Benjamina a podat si ho za to, co Genevieve vše prováděl. Jeho myšlenky se téměř neustále točí kolem toho. Většinou takový není, ale teď přímo touží potom, aby Benjamin trpěl. Je proto roztěkaný a Gen už ani tolik nevnímá. Když si Genevieve už nechce nic dát a on se chystá, že tentokrát zaplatí on, ona ho předběhne. Kdyby to bylo poprvé a ne po tom, co má vražednou náladu, asi by nad tím mávl rukou. Takhle to, jen přilije olej do ohně pod jeho doutnající zlost, která je jako kotel těsně před tím, než bouchne. Nejspíše už stačí ona pověstná jiskra.* Příště platím já. *Oznámí Genevieve, jako hotovou věc, o které nemíní debatovat.* Dvakrát. *Upřesní. Více to nerozebírá. Naštěstí se pak jeho myšlenky ubírají jiným směrem a venku během nákupů a následném balení, kdy díky ochrannému kouzlu bratra Gen čeká na chodbě, trochu vychladne. Když pak vyrazili společně zpátky do Zátoky vrátí se mu ten povznášející pocit, že teď bude mít Genevieve tak blízko. Když si ji veze domů, občas po ni během řízení koukne, jako by tomu nemohl uvěřit. Má pocit, že se mu to zdá. Genevieve je sen, který se každou chvíli rozplyne. Nakonec dojedou do Zátoky. Zastaví na svém obvyklém místě kousek od svého domku. Je rád, že má tak velké auto a všechno se tam vešlo.* Tak jsme doma. *Oznámí, když vypne motor a zhasne světla. Zní mu to v množném čísle velmi líbivě. Potěšeně se pousměje. V Zátoce tak osvětlují okolí ohně, které jsou zapálené na několika místech. Kolem některých posedávají místní. Někde si na ohni připravují jídlo, jinde jen užívají jeho tepla. Jeden hoří a osvětluje prostor kolem jeho domku i kousek místo, kde zastavil.* Za světla se ti ten domek bude asi vybírat lépe. *Poznamená a koukne na Gen. To načasování návrat za tmy mu nepřijde právě nejvhodnější. Přemýšlí, kde Gen stráví první noc. Samozřejmě, že návrh má, jen neví, jestli by pozvání k němu přijala. Uvažuje jestli jí to nabídnout hned nebo za chvíli. Rozhodne se chvilku počkat.*

(Slova podpory od Jacka jsou jako pohlazení. Vlastně si s nikým o své dceři ještě takhle nepopovídala. Neměla ani kdy a se Sophie teď většinou řešila jiné věci a to spíše potíže než nějaké radostné zprávy. Ale vlastně asi musela dát Jacksonovi za pravdu. Proč by si to nezasloužila? A když ne ona, tak Kate si zasloužila vědět, kdo jsou její rodiče. I když ze svého otce asi moc nadšená nebyla, spíš z něj byla asi zklamaná. A jakmile se zmíní Jack o tom, že musí být ráda, že našla tak super mámu, tak se musí pousmát. n s těmi lichotkami opravdu nepřestane.) nemůžeš vědět, jaká jsem máma nebo spíš jaká bych byla máma, protože jsem se svou dcerou strávila jen těhotenství a pak první tři měsíce po porodu. Ani já vlastně nemůžu pořádně vědět, jaká bych byla máma. (pokrčí rameny a zakroutí hlavou. Nebyla se svou dcerou dostatečně dlouho, aby věděla, jak by ji vychovala a jaká by byla.)
Ano, zvládla jsem to. (kousne se do rtu) Ale ani nevíš, kolikrát jsem to za tu dobu už vzdala, než jsem se postavila znovu na nohy a začala jsem znovu bojovat. Hodněkrát mě srazil na kolena, ale já jsem, prostě jsem si vždycky potom řekla, že nemohu přeci dávat všechno Benovi zadarmo. (podívá se na něj a pak jenom zakroutí s pobaveným úšklebkem hlavou, když říká, že s těmi lichotkami nepřestane. Kupodivu jí to nějak nevadilo, takže ho klidně nechá, ať si své lichotky používá dál. Jakmile se ale zmínila o tom, že ho považovala za nedochůdče a teď, že je to teprve Alfa, vidí na něm, že má vztek. Nelíbilo se mu, co mu řekla. Nelíbilo se mu, jak o něm uvažovala, ale ona nemohla za to, jak se tehdy choval. Tedy ze začátku. Vždycky bylo spíš více slyšet Olivera a Jackson byl taková... no, prostě pecka, která seděla na židli a nic s ní nehlo. Až postupem času se v tom Jackson začal orientovat a naučil se v tom chodit.) Ale no tak, Jacku, jsi přeci chlap. Přes to se dostaneš. (podívá se na něj) Víš, že já si moc s vybraností slov starost nedělám. (stále ho pozoruje. Pak ho ale samozřejmě pořádně namíchne to, co řekla následovně. Nebyl naštvaný na ni, byl naštvaný na Benjamina, ale možná, že to předtím ho vytočilo tak, že tahle situace s Benem ho rozpálila až do těch nejvyšších mezí a ona jen na něm pozoruje, jak se musí opravdu hodně ovládat, aby teď nevybuchl úplně. Natáhne k němu svou ruku a vezme ho za jeho třesoucí se zatnutou pěst. Nakloní se jemně k němu) Jacku, to je dobrý. Je to minulost, tu prostě nezměníš. Uklidni se. (mluví na něj chlácholivým a jemným hlasem. Je to docela zvláštní, že ona musí uklidňovat jeho a ne on ji, ale ona už prostě byla s tím co se stalo srovnaná. A Jack byl přeci jen vlkodlak. To zvíře v něm teď vřelo. Samozřejmě, že ho naštve ještě víc, když jídlo zaplatí ona, ale to už prostě neřešila. Jak říkal, zaplatí to příště.
I když doma měla ochranné kouzlo, jak zjistila, když Jack nemohl dovnitř, necítila by se tam dobře. Až na cestě do zzátoky se opravdu uklidnila. Většinu cestu se koukala z okýnka, sem tam se podívala na Jacka, někdy se jejich pohledy i s třetnuly, tak se na sebe prostě usmáli, ale většinou po cestě nemluvili. Když konečně dorazili do zátoky a ona vystoupila s auta, musela se usmát, když se koukla po okolí. Dýchlo tu na ni teplo domova. Ti lidé kolem tady opravdu byli doma a bylo to znát. Měli to tu rádi a ty ohně vypadaly dost efektně. Podívala se k Jacksonově chatce a nikde opravdu blízko něj žádnou jinou neviděla. Tedy alespoň ne ve vzdálenosti, kam zasahoval oheň. Uvědomila si, že ač byla vlastně v zátoce několikrát, nikdy si to tady pořádně neprohlédla. Podívala se na Jacka, když jí řekne, že se jí chatka bude nejspíše lépe hledat za světla.) Jo, to asi jo. (kývne na něj a prostě tam jen stojí a kouká se kolem.) Tak co teď? (podívá se na něj s tázavě povytaženým obočím, co se bude dít dál, jestli tedy má něco Jackson v plánu.)

*Zdá se mu, že jeho slova mají na Genevieve takový účinek, jaký chtěl, což ho samozřejmě těší. Jakmile začne zpochybňovat jeho hodnocení jí jako mámy, tak se na ni krátce dotčeně, že mu nevěří. Po chvilce ji dál sleduje spíše pobaveně. Nechá ji domluvit. Během toho si připravuje další povzbuzující řeč.* Gen, má to štěstí tě už chvíli znát. *Odvětí a dívá se na ni. Nyní vážně.* Nevšiml jsem si, že by si v něčem nebyla dobrá. Do všeho, co děláš ze sebe vydáváš maximum. Ať už magie, boj proti bratrovi... zkrátka všechno. *Začne pomalu. Nemůže si v danou chvíli vzpomenout na nic dalšího. Kola nějak nechce připomínat. Tak to utne.* Vím, že totéž bys dala do mateřství a své dceři, kdyby si k tomu měla možnost by si dala to stejné. Navíc, povedlo se ti ji před tvým bratrem skrýt a ochránit jí tak. Udělala si to nejtěžší pro sebe a to nejlepší pro ni. Byla, jsi a budeš skvělá máma. *Pokračuje přesvědčivě. Vypadá tak, jako by jí jen nastiňoval holá fakta a nic jiného. Na konci jí jen zopakuje to, co už jednou slyšela.* Uteklo vám dost let, kdy jste byly každá jinde. *Připustí, neboť je to pravda.* Ale osud vás dal znovu dohromady. Máte druhou šanci. Neužírej se tím, co ti uteklo nebo, co by bylo kdyby. *Najednou má pocit, že se jejich role obrátily. On promlouvá do duše jí. Nevzpomíná si, kdy něco takového v jejím případě dělal.* Využij toho, co je teď pro to, co může být a bude. *Pobízí ji.* Věnuj se jí. Ne zase moc, ale ať ví, že tady mámu, které na ni záleží a chce tady pro ni být. *Povídá jí. Povzbudivě se na ni usmívá. Napadne ho, jestli její dceru někdy pozná nebo, alespoň uvidí. Přemýšlí, jaká je. Jak moc se Gen podobá. Nechává si tyhle myšlenky, ale pro sebe. Na to bude čas jindy. Pokývá pak hlavou a raději sevře pevněji čelist, když se pak Genevieve zmiňuje o Benjaminovi.* Nechápu, jak se s ním potom všem můžeš dál normálně bavit... *Nechápe to. Nevěřícně nad tím kroutí hlavou. Více Benjamina, ale nerozebírá. K tomu, co řekla ona jemu už se nevyjadřuje. Nemá k tomu, co říct. Už se to stalo a nic s tím neudělá. Raději se tím bude chvíli užírat sám. S Genevieve to řešit nehodlá. Rozhodně ne teď, když to v něm po všech těch informacích, včetně těch o Benjaminovi, vře. Až to vstřebá a uklidní se, bude z toho mít jen nepříjemné pocity. Když ho Gen po té zkouší uklidnit, spíše ho tím v danou chvíli více vytočí, ale opět předvede své výborné sebeovládání a nedá to najevo. Má chuť odtáhnout ruku, ale nechce se jí dotknout. Jen to mlčky snáší. Potřebuje svou zlost ventilovat jinak. Podaří se mu to během postupného přesunu z restaurace přes obchody a Genin byt do Zátoky. V tu chvíli to už neřeší. Ne teď a v daný moment. Všimne si, když se Genevieve rozhlíží a neujde mu ani její usměv. Pokývá si pro sebe hlavou. Pro něj je tohle místo domov. Cítí se tady dobře. Město mu chybí, jen zřídkakdy. Nyní vůbec ne. Všechno a všechny má v současné chvíli tady v Zátoce. Přál by si, aby to tak mohlo zůstat. Jenže ví, že nezůstane. Mírně si nad tím povzdechne. Pak už jej rozptýlí Genevieve.* Domek půjdeme hledat zítra. Alespoň ti to tady zároveň i ukážu. *Odpoví a nastíní jí tak program na příští den.* Mohli měli bychom zajít i za Hayley. *Pokračuje už trochu mírněji. Rád by, aby se Gen na Hayley podívala, jestli je v pořádku.* K přespání ti nabízím své skrovné obydlí, včetně mé postele. *Dodá ještě. Myslí to ve vší počestnosti. Čeká ovšem, co z toho vzejde.*

(To co se dělo v baru už nechá bez poznámky.
Teď už se jen prostě soustředí na zátoku. Rozhlíží se kolem a kouká po všech těch lidech, tedy vlkodlacích, kteří jsou ještě venku. Někdo tam dokonce hrál na kytaru a zpíval do toho písně, jako kdyby byli někde na čundru u táboráku. Přišlo jí to úsměvně milé. Vážně tady na ni dýchlo teplo domova, které si tu vlkodlaci vytvořili. Dříve to tu nevnímala. Ale teď to na ni opravdu dýchlo. Myslí si, že se jí tu bude opravdu líbit, pokud na ni tedy nebudou ostatní zahlížet skrz prsty.) Dobře, zná to skvěle. Domek tedy najdeme zítra. (kývne hlavou a podívá se na něj. Už byla docela zima, takže si bezděky sroluje rukávy níž a zastrčí si svoje ruce do rukávů.) Za Hayley se určitě stavíme. To jsem měla v plánu, když už jsem tady určitě. Chci si s ní i promluvit o tom, jak to bude dál s tou mou asistencí, jestli se mnou stále počítá, když už nejsem ta čarodějka. (řekne to docela mrzutě, protože to tak může být. Pro někoho může být ztrátou statusu čarodějky opravdu bezvýznamná.) Skromné? Mně přijde docela ucházející, pěkné. (dívá se před sebe někam do ohně.) Tvá postel. A ty v ní? (řekne, jako by se nechumelilo, samozřejmě to myslí jako legraci, ale říká to naprosto vážně. Stále se dívá někam před sebe do ohně, ale náhle se otočí na něj a podívá se mu do očí.) To byl samozřejmě vtip. Nečekám, že bys obýval svou postel, když v ní budu já.

*Mezitím, co se Genevieve rozhlíží, dojde k zadní části auta a otevře kufr, kde mají naskládáno vše, co si dovezli z města. Podívá se na dva nákupy, a její zavazadla. Ani jednu z jejich věcí v autě nechce nechávat. Když Genevieve hodnotí jeho návrhy, vezme její zavazadla a odnese je ke svému domku a postaví na verandu vedle dveří. Vrátí se zpět. Fakt, že Gen bude u Hayleyina porodu se mu zamlouvá.* Jsem si jistý, že zítra si najdeš domek a pak si promluvíme s Hayley. *Odvětí, pak trochu protáhne obličej.* Už je tady druhý den a já na ni neměl ještě ani chvilku. *Zahučí si pod vousy. Vypadá sklesle, mrzí ho to. Obě jsou pro něj důležité. Doufá, že se na něho Hayley nebude moc zlobit. Cestou k autu si všimne, že je Genevieve chladno. Aniž by nějak váhal nebo na to poukazoval, stáhne svou bundu a přehodí jí ji přes ramena. Nechce aby onemocněla. Dojde k autu a vezme něco z nákupu.* Dík. *Její hodnocení jeho domku ho potěší. S pousmáním na ni koukne. Pak se zarazí a trochu nejistě na Gen koukne. Snaží se zjistit, jestli ho pokouší nebo si z něj, takhle, jenom utahuje. Zastaví se kousek od ní. Nemůže přijít na to jestli si dělá srandu.* Vyspím se v křesle. *Jednu noc přežije. Oznámí jí to jako hotovou věc. Řekne to tak, jako by ani neexistovala jiná možnost. Hned na to zareaguje ona a tak mu, jen potvrdí, že si dělala legraci. To už je na cestě k domku. Díky tomu mu Genevieve nevidí do tváře a tak nemůže vidět, že mu to zrovna moc vtipné nepřipadalo. Nechá si to, ale pro sebe. Považuje to za svůj problém a chce se s tím vypořádat sám. Genevieve nabídl a dál nabízí své přátelství. Ne víc, když nechce. Dojde k domku, otevře dveře a vejde dovnitř. Nakup položí na stůl a rozsvítí. Nyní mu zbývá ještě jedna cesta pro poslední část.*

Jistě si tady poradí i sama, i když je mi jasné, že ty bereš samozřejmě Hayley jako rodinu, záleží ti na ní, takže ti vadí, že jsi ji ještě neviděl a chvilku jí nevěnoval (chápavě kývne hlavou... ví, že vlkodlaci mají opravdu velký smysl pro rodinu a pro vzájemnou péči a respekt. Možná proto je jí tady tak dobře, tedy cítí se tady dobře. Tohle ona v covenu nikdy nezažila. Žádná rodinná podpora, žádná péče o její osobu, pokud se samozřejmě nejednalo o magii a moc. Na to zase coven slyšel moc dobře.
Potom ale pozná, že asi přestřelila. Neměla si z něj dělat legraci, ne tohohle rázu, i když by ji samotnou zajímalo, jestli to v prvupočátku jako legraci myslela, nebo tam tu větu prostě přidala až potom, aby to nevypadalo tak blbě. Akorát teď ví, že jí takhle situace přiměla znovu myslet na Kola a přemýšlet nad ním. Kousne se do rtu. Nechtěla Jacka urazit, nechtěla se ho dotknout a a už vůbec nechtěla myslet na Kola. Vzala ten zbytek věcí, pro které by se Jack stejně potom musel vrátit a trochu svižnějším krokem jde za ním dovnitř. Kouká se na jeho záda, zastaví se docela prudce a odloží ty zbylé věci.) Jacku, omlouvám se. To jsem říkat neměla. Rozhodně ne takhle v tomhle podání. Můj humor a poznámky jsou někdy až moc tvrdé a možná proto mě nemají moc rádi, ale to už je prostě součástí mě. Nikdy se za svoje poznámky neomlouvám, ale za tuhle nějak cítím povinnost se omluvit. (přimhouří či a svaští obočí a stále hypnotizuje jeho záda a čeká, jestli se otočí.)

*Koukne na Genevieve, netušil, že ho slyšela. Přejde její komentář mlčky. Na tohle má svůj názor. Za ty dva dny mohl Hayley, alespoň na chvilku navštívit. Zítra to má, ale už určitě v plánu. Snaží se pak rychle si pročistit hlavu, než se s Genevieve zase "setká" tváří v tvář. Nechce na sobě nic dát znát. Moc času, jak záhy zjistí na to nemá. Genevieve se za ním objeví velmi brzy. Když se k ní během jejich slov otočí, uvidí, že donesla do domku zbytek věcí. Krátce pohlédne na místo, kam nákup odloží. Když se začne omlouvat, koukne na ni. Zaposlouchá se do jejich slov. Povzdechne si. Nechce, aby tohle nedorozumění pokazilo jejich jinak z jeho pohledu moc hezký den. Nedorozumění... ani by to tak nenazval. Genevieve zavtipkovala zvláštním způsobem. Navíc mu to ze začátku jako vtip vůbec nepřišlo, a to ho zmátlo. Když na ni během jejího vysvětlování a omlouvání kouká, postupně vyjasní tvář. Zatváří se pohoršeně, když se Genevieve zmíní o tom, že kvůli jejímu smyslu pro humor ji nemají rádi. Netuší jak to může myslet. On ji má rád i kvůli tomu.* Víš, že to není můj případ, Gen. *Odvětí. Více to raději nerozvádí. Ví, jak to dopadlo minule, když mu to přiznání, že ji má rád tady uteklo poprvé. Tehdy ještě netušil, že je s Kolem.* To nic. *Zavrtí krátce hlavou. Nepatrně se pousměje.* Nejdříve to jako vtip moc nevypadalo. *Připustí nakonec, co jej na tom zarazilo. Při tom přimhouří oči a kouká upřeně, tázavě do jejich. Genevieve je teď docela blízko. Neví, co si o tom všem, o jejím občasném chování myslet. Je z toho pak zmatený a neví, jak se chovat.*

(Čeká, že se na ni bude třeba zlobit, i kdyby to mělo být jen chvíli. Čeká, že prostě taky jednou třeba zvýší hlas, nebo se na ni načtve nebo prostě něco, ale on byl klidný. Otočil se na ni a byl klidný a ji to přivádělo do rozpaků. Jeho klid, jeho letmý úsměv. Pak vidí lehkou změnu, ale vůbec to není tak, že by se zlobil na ni, spíš je to takový výraz, jak nechápe ostatní, proč ji nemají rádi zrovna kvůli jejímu humoru, protože on ji má. On ji má rád se vším všudy a jí to možná tak trochu děsí. Jack je jiný než Kol, je vyrovnanější, je rozmýšlivější, není tak impulsivní a pokud vybuchne... vlastně ho ještě nikdy vybouchnout pořádně neviděla, je stálejší a trpělivější a... Genevieve přestaň. Podívá se na Jacka a v hlavě jí víří myšlenky na to, o čem vlastně tehdy mluvila s Bekou a hned nato si představuje, jak bere zbraň a vystřeluje si mozek z hlavy, aby už konečně nad takovými věcmi přestala přemýšlet.) Nemůžeš mi prostě třeba vynadat? Být na mě naštvaný? Okřiknout mě? (tváří se až nešťastně z toho, že nepřijde žádné vyčinění za její nemístný žert. Nebyla na tohle zvyklá a bylo to úplně něco jiného. Ne, že by na ni Kol za každou pitomou poznámku křičel, to ne, ale rozhodně se nechoval, jako by se nic nestalo a všechno bylo v pořádku.) Jo, já vím, že nevypadalo. (podívá se na něj a polkne) Proto jsem tam tu větu dodala pak. (říká to tak nějak nejistě, jako by si ona sama nebyla stoprocentně jistá, jestli to myslela jako žert.) Já mám takový hodně zvláštní systém. (dodá za tím a začne něco vysvětlovat.) Kdo nesnese moje poznámky, moje vtipy, moje kousavé připomínky, moje někdy až ponižující komentáře a odmítavé komentáře,u mě vlastně nemá šanci. (mírně se ušklíbne) Abych to tak nějak vysvětlila líp (zamračí se a odkašle si) Nazývejme to třeba přirozený výber Genevieve Rousseau nebo silnější přežívá nebo tak něco. Prostě si muže testuju. (trochu protočí oči, protože se do toho začala trochu zaplítat.) Muž, který to se mnou hned vzdá, nemá místo po mém boku, nestojím o něj, protože je vidět, že mu možná ani tak nejde o mě jako jen o to, aby se pobavil, nebo tak. Je to možná ošklivé, že se bavím na účet jiných, že se bavím na účet chlapů, ale to tak dělám prostě odjakživa. Díky Benovi mám ten systém srovnaný trochu jinak. (podívá se na Jacksona a čeká jeho reakci. Tváří se trochu nejistě) Já vím, je to pošahaný. Chraň tě ruka páně, abys to někomu řekl.

*Koukána Genevieve. Zdá se mu, že zase o něčem přemýšlí. Netroufá si tipnout nad čím. Přesto je na ni během toho pěkný pohled. Nikdy s ní netrávil tak dlouho čas v klidu, soukromí, nikým nerušeni ani neohrožováni. Je to pro něj moc hezký moment. Užívá si každou vteřinu. Neví totiž, kdy to může skončit. Pro něj je dnešní den, který už pomalu končí stále z větší části podobný snu. Chvílemi ten úžas prosvítá v jeho pohledu. Během jejich otázek, které opravdu nečeká se na ni udiveně podívá a párkrát nechápavě zamrká. Netuší, proč by se na ni měl zlobit.* Genevieve a nevíš, proč? *Zeptá se užasle a stejně udiveně se dál tváří.* Proč bych měl kazit tenhle hezký den něčím takovým... *Zavrtí odmítavě hlavou. Pak s tím přestane a zase jí pohlédne do očí.* Už jsem se dnes vztekal dost, nemyslíš?! *Připomene jí návštěvu restaurace, kde měl pár okamžiků hodně na mále. Teď už nechce a doufá, že nebude mít ani důvod. Cítí se příliš blaženě, než aby si vztekem kazil náladu. Pak si stále více uvědomuje její blízkost, vůni, která ho obklopuje, a jak je pro něj stále těžší zachovávat si chladnou hlavu a dělat, jako by k ní necítil víc, než přátelství. Má pocit, jako by kolem nich stoupalo napětí. Když se po jeho slovech rozhostí mezi nimi ticho, doléhají sem k nim jen typické zvuky ze Zátoky. Usínající a zároveň procitající les. Šplouchání vody. Občasné hlasy někoho, kdo zrovna prochází kolem domku. Má dojem, že v domku je nejhlasitější jeho srdce, které trochu rychleji bije. Genevieve pak svou poznámkou o tom, co a proč před tím řekla... Dostane ho do stejně nejistého rozpoložení, jako prvně. Netuší, co si o tom myslet. Co od toho čekat.* Víš, že není fér, tohle mi dělat? *Zeptá se jí mírně, i když trochu kousavě. I když se to snaží nedávat najevo, je pro něj chvílemi, obzvlášť v takových moc těžké držet se od Gen dál. Ví, ale co si prožila a prožívá. Hodně mu přirostla k srdci a nechce jí to ztěžovat, dokud to nepřekoná. I po své poznámce jí hledí do jejich očí. Má dojem, že se v jejím pohledu dávno ztratil a nemůže najít cestu zpátky. Probere se trochu a pozvedne mírně obočí, když Genevieve začne o svém systému. Více se nyní zkouší soustředit na její slova, a co říká, než její blízkost, vůni a uhrančivý pohled. Podaří se mu to tak napůl. Je pro něj docela nečekané, že mu tohle povídá. Samozřejmě si toho cení. Neubrání se při jejich prvních slovech pobavenému uchechtnutí. Zavře na moment oči a pokývne hlavou. Vybavuje se mu při tom, že si toho od ní taky už poslechl docela dost. Nejvíc asi při jejich prvních setkáních.* Myslím, že o tom už něco vím. *Pohlédne pak na ni s mírným úšklebkem.* Hlavně, když jsem tě tehdy stopoval... *Pokračuje a neubrání se pobavenému úsměvu. Dnes už mu to zkrátka připadá úsměvné. Vlastně tím Gen i přizná, že to byl tehdy z jeho strany úmysl, když si jí v tom parku všiml.* Při našich prvních setkáních. Pěkně si mě setřela. *Přizná jí, že tehdy mu to rozhodně příjemné nebylo. Bezděky k ní postoupí ještě kousek blíže.* Jako by si už tehdy věděla, co na mě platí. Pádné a pravdivé argumenty.*Skloní mírně hlavu, nechápavě s ní zavrtí. Koukne z její tváře níž na její dekolt, ale myšlenkami je v době minulé.* A máš pravdu nebylo to zrovna příjemné. *Připustí, že mu tehdy dost vadilo. Tedy hodně. Jenže měla pravdu a tak mu nezbývalo, než to uznat a zkrotnout. Neříká se mu to zrovna nejlíp, ale chce k ní být upřímný, otevřený. Jako ona k němu. Navíc má pocit, že jestli se s tím někomu může svěřit, je to Genevieve.* Jenže mě tak něco neodradí. *Jeho pohled ožije a zablýskne se mu v očích.* Byla to pro mě výzva. Přestát to a pokusit se s tebou přesto najít společnou řeč. *Pokračuje dále. Dává jí tak najevo, že ten její systém mu tak trochu imponoval a to o něm slyší až teď. Když je u ní blíže, ještě intenzivněji při jejich slovech vnímá její blízkost.* Nemůžeš říct, že jsem to s tebou vzdal, Genevieve. *Odvětí pak, když má chvilku.* Snesu hodně, když vidím příležitost, která se zatím skrývá. *Dodá. Je to, jako by její chování, přístup k němu hlavně dříve bral, jako zkoušku, kterou chtěl zvládnout, aby mohl získat po čem touží. Její přízeň. Nyní už ví, že se mu to z velké části povedlo. Ani v to ne vždy doufal. Proto je už dnes svým způsobem proti tomu jejímu popichování imunní a spíše ho to baví a povzbuzuje k tomu, jak se k ní chová. To, co v ní našel mu nemůže něčím takovým, nijak zošklivit. Jen některé narážky, zrovna jako ta před chvílí, které neví, jak chápat jej uvádějí do rozpaků. Nechce to pěkné mezi nimi pokazit. Ale i to bere jako součást výzvy.* Už jsem ti řekl, že se klidně bav, když chceš... *Připomene jí, co rozebírali v sídle. Při tom k ní zvedne ruce a položí dlaně z venku na vnější část paže, těsně nad předloktí.* Rád se dívám na tvůj úsměv a poslouchám tvůj smích. Když k tomu můžu přispět, tak mi to nevadí. *Mírně jí přejede dlaněmi po pažích kousek nahoru a dolů. Už zase je ztracený v jejím pohledu. Možná si, ani zcela neuvědomuje, co dělá. Je z ní, z její blízkosti, vůně i toho, co mu povídá, docela omámený. Chvilku tak zůstane a když se dotýká jejich paží dívá se na ni. Tenhle okamžik trošku naruší její poslední slova. To pobaveně zamrká a sklopí pohled dolů. Zacukají mu koutky. Až teď mu dojde, kam až zašel. Už se, ale stalo a nějak se mu nyní nechce couvnout. Zůstane stát na místě dotýká se jejich paží. Jeho pohled je stejně intenzivní a zroveň letmý jako jeho dotek.* Nevím, co by se mi mohlo stát.... *Poznamená neurčitě na její varování. Nevinně se usmívá. Ano nyní Genevieve vyloženě provokuje a zahrává si.* Nevěřím, že bys mi byla schopna ublížit. *Dodá přesvědčivě. Při tom se přistihne, jak párkrát přeruší jejich kontakt očí a těkne na její rty. Už zase jejímu kouzlu beznadějně propadl. Má trochu obavy, jak na to Genevieve zareaguje a to jej drží zpátky.*

(Svěsí rezignovaně ramena a podívá se na něj, protože jak je vidno, on si dále zachová svůj klidný postoj a dokonce nahodí nechápavý výraz, protože ho ona svými otázkami zaskočila. Jistě, kdo by taky čekal, že od něj bude někdo požadovat, aby byl na toho druhého trochu ostřejší, ale Jackson byl tak hodný, tak hodný, až má pocit a možná spíš i strach, že by toho ona mohla nějak zneužít, což samozřejmě nechce. Má v sobě zmatek, není si teď jistá sama sebou, není si jistá zkrátka ničím, protože její život se obrátil naruby a to, co měla teď už nemá a to co neměla najednou má a jde jí z toho hlava kolem. V Jacksonově přítomnosti se opravdu cítí dobře a uvolněně a zároveň napjatě a vystresovaně. Je to zvláštní paradox, ale ona ví, čím to je. Nutno říct, že ten stres a napětí vůbec není nepříjemný. Je to vlastně docela opojný pocit.) Ne, nevztekal. Byl jsi v klidu. Vztek vypadá jinak, ty ses kontroloval. (podívá se na něj a samozřejmě, že se snaží prosadit svou pravdu, protože ví, že ji prostě zase má. Jackson rozhodně dneska nebyl vzteklý ani na chvíli. Moc dobře se uměl kontrolovat a zachovávat si chladnou hlavu. Tohle Kol nikdy neuměl. Možná proto ji to tak vyvádí z míry a možná proto tak chtěla, aby na ni byl alespoň malinko naštvaný, protože to nezná. Nezná pocit, kdy je naprosto v klidu s mužem, i když o n se na ni má právo zlobit a rozhodně by to hodně mužů také udělalo. Po většinu času se mu prostě dívá do očí nebo někam za něj, aby to alespoň vypadalo, že s ním neztrácí oční kntakt. Většinou se dívala právě za něj, když ona sama o něčem přemýšlela, ale vždy se vracela k jeho očím.) Já vím, že to není fér. Já si prostě nemůžu pomoct. Možná je to i takový druh mé obrany. (kývne hlavou a semkne rty, protože to je opravdu další věc. Nejen testování výdrže, ale také obrana. Její poznámky, sarkasmy a ironie vždycky byly jakousi obrannou slovní náloží, která se nedala vyčerpat. Hodně lidí to štvalo, protože ona dokázala být na koni za každé situace. Tohle byla ale chvíle ojedinělá. Chvíli útočí svými poznámkami a v té druhé je zase bere zpět a couve. Neví, co se to s ní děje. Ale v Jacksonově přítomnosti byla od té doby, co vyšlo najevo, že k ní zřejmě opravdu něco cítí, nesvá, Jako by ten fakt, že se to dozvěděla, všechno změnil. Ale ten pocit té nejistoty a toho, že byla nesvá, nebyl nepříjemný. Právě naopak, nějakým způsobem ji to prostě rozechvívalo.) Ano, to byla opravdu povedená akce. (zasměje se a také si vzpomene na to, jak byla v exilu a on ji sledoval. Vlastně tam se společně poprvé dokázali bavit tak nějak normálně a ne jen hrubě a urážlivě.) To jsem prostě já. Říkám, co si myslím a říkám to hodně nahlas a nevybíravým způsobem. (pousměje se a zakroutí hlavou, takže mírně sklopí zrak, než ho zase zvedne) Třeba jsem to opravdu věděla. (kousne se do rtu, ta její odpověď je tak trochu tajemná. Pravdou je, že ona dokázala odhadnout lidi hodně rychle. Někdy toho využívala, jindy ne.) Myslím si, že to je výzva na počátku pro všechny. Nejsem zrovna ten nejpříjemnější člověk na světě. Někdo to prostě skousne, jiný ne. (Pomyslela teď na Elijaha, který to asi nepřekousne nikdy. Musela se nad tím mírně pousmát, protože proč by si měla lhát, bavilo ji ho štvát.) Já nic takového neříkám (podívá se na něj s podmračeným obočím a zakroutí hlavou. Nemyslela si o Jackovi, že zrovna on by měl být ten typ, který by to vzdal, protože on už to s ní takhle držel opravdu hodně dlouho. A ví, jaký k ní má postoj, ví, že ze začátku ji neměl rád, ale překousl to a našel si k ní cestu a aby pravdu řekla, ona k němu taky. Pomáhala vlkodlakům, ale ani tak nevěděla, jestli to dělala kvůli vlkodlakům nebo prostě kvůli Jacksonovi.) Pobavím se, ale zase někdy jindy. Dneska už mi do ironického vtipkování opravdu moc není. (oblízne si suché rty a pak jen sleduje pohledem, jak ji vzal za paže. Jeho dlaně byly zahřáté, takže se nemusela očívat zimou. Naopak, jeho dotek byl příjemný. Jakmile začne o tom, jak si užívá její smích, vzhlédne k němu a obdaří ho širokým úsměvem, až jí byly vidět i zuby. Jackson ale vypadá, jako by snad ani nevnímal, že ji hladí po pažích, nebo že se naprosto topí v jejím pohledu. Ano, on se vlastně topil, takže nevnímal okolní svět. Ona tam jen mlčky stála a dívala se na něho, ale když řekne, že neví, co by se mu mohlo stát a že nevěří, že ona by mu byla schopná ublížit, otevře svá ústa a potichu hlesne.) Ne záměrně. (zakroutí hlavou, ale velice jemně. Ano, opravdu by Jacksonovi zámerně neublížila, ale přeci jen si tu nechávala nějakou tu rezervu, protože když většinou člověk řekne, že by tomu druhému nikdy neublížil, pak, i když třeba až za nějaký čas, udělá pravý opak. Když na ni tak kouká a někdy pohledem těká na její rty, kousne se do spodního rtu a začne trochu intenzivněji, rychleji dýchat. Též se podívá na jeho rty a s těch její vyjde jeden prostý výdech. Její rty už zůstanou pootevřené.)

*Neubrání se pousmání, když vidí její rezignaci. Něco takového se mu u Genevieve ještě nepodařilo a nutno podotknout, že se mu to svým způsobem zamlouvá a vychutnává si tento docela povznášející pocit. V očích mu pobaveně zajiskří. Dál ji sleduje. Přemýšlí, kdy se z toho snu probudí. Bude v domku sám a Genevieve někde ve městě, daleko odsud. Z jeho krátkého zamyšlení, ho vyruší Gen svými slovy. Zaostří na ni pohled a s pobaveným úsměvem ji poslouchá. To, jak mu pobaveně jiskří v očích dává znát, že si stojí zatím, co řekl.* To si, jen myslíš, Gen. *Zvážní pak a zavrtí krátce hlavou. Při tom sklopí oči dolů, tak to vypadá, jako by je měl zavřené.* Hlavně potom, co jsem se dozvěděl, jsem se hodně držel, abych neudělal nějakou blbost. *Odpoví jí zcela vážně a varovně.* Jako třeba navštívit tvého bratra a rozbít mu přinejmenším hubu. *Přizná, na co v restauraci myslel. A to, jak se tváří naznačuje, že se toho jen tak nevzdal. Jak to podá také napovídá, že výraz "rozbít hubu" je jen velmi mírný výraz toho, co by mu moc rád udělal, kdyby mohl. Za to všechno, co Genevieve musela vytrpět by mu to hrozně rád oplatil.Když teď na to myslí, mluví o tom a připomene si to, cítí, jak v něm začíná bublat zlost. Jeho pohled ztvrdne a tentokrát se mu v očích nebezpečně blýská.* Škoda, že můj jed na něj nepůsobí. *Povzdechne si. Opravdu si přeje, aby Benjamin trpěl. Jenže tímhle se dostal trochu jinam, než by chtěl. Zavře na chvíli oči a snaží se Benjamina dostat z hlavy a zase se uklidnit. Trochu se mu to povede. Oči zase otevře a už klidněji na Gen koukne.* Vztek se mnou cloumá dost často. *Dodá, jako by mezi jeho prvními slovy a těmi nyní neuplynulo o něco více času. Chvíli se jí dívá do očí a ony na něj mají také uklidňující účinek. Takže z něj ten vztek přeci, jen postupně vyprchává. Poslechne si o tom, proč se tak chová. Když se zmíní o tom, že je to její druh obrany, svým způsobem mu to přijde logické, pochopitelné. Genevieve mu tak na sebe prozrazuje dost podstatných věcí. Váží si toho. Hodně to pro něho znamená. Díky tomu si s jejím chováním a jednáním také lépe poradí a vypořádá se s ním.* Víš, Gen, potom, co jsem od tebe dnes slyšel, se tomu nedivím. Leccos se mi objasnilo. *Odpoví jí.* Zasloužíš si někoho hodného. Někoho, koho neodradí, když jsi trochu nepříjemná. Kdo tě chce poznat a chce s tebou být i přesto. *Povídá jí a svým způsobem jsou to jeho myšlenky nahlas vyslovené. To, co říká, myslí upřímně. Svým způsobem to sedí i na něho samotného. Kvůli tomu to, ale neříká. Jen chce, aby věděla, že jí přeje to nejlepší. Všímá si toho, že k němu se její chování dost změnilo. V tom nejlepším slova smyslu. Je za to rád. Je pyšný na to, že se mu povedlo proniknout přes její bariéru blíže k ní. Na jeho tváři to vyvolává spokojenější výraz. Netušil, že někoho, jako je Gen někdy potká a pozná. Když se přidá k jeho vzpomínání na jejich setkání, vrátí se mu na tvář pobavený úsměv.* Nemohl jsem si pomoct. Musel jsem vědět, proč mi můj šestý vlkodlačí smysl napovídal, že tě znám. Ty jsi se, ale rozhodla odejít. To jsem tak nemohl nechat. *Poznamená k tomu, chvilku na ni kouká přítomně, ale pak se jeho pohled mírně rozostří. Poslouchá ji dál a mírně se usmívá.* Tehdy mě to štvalo. *Odvětí a zaostří na ni.* Dnes už bych z toho, ale nic neměnil. *Dodá s pousmáním. Přimhouří mírně podezíravě oči, když se pak Gen zmíní, že ho nejspíše prokoukla během pár minut. Dnes už jí to i věří.* Ani mě to teď už nepřekvapuje. *Odpoví. Pak zase chvilku poslouchá a usmívá se.* Zdála ses mi zajímavá i přes tu tvou nepříjemnost. *Oznámí jí. Sleduje ji zaujatě, když se mu zdá myšlenkami jinde. Pak pozvedne slabě obočí. Nechápe, proč se najednou Genevieve mračí. Pak mu to dojde. Zavrtí hlavou.* Vůbec nijak špatně jsem to nemyslel, Gen. *Ujistí ji.* Jen ti povídám o sobě. *Pokrčí rameny. Tímhle se chlubí docela rád. Přimhouří více oči a dívá se jí do těch jejich. Zacukají mu nepatrně koutky. Je si jistý, že se od Gen ještě spousty vtípků dočká.* Ano? Jak je to možné? *Podiví se a pozvedne obočí. Jen si z ní trošku utahuje. Proč toho nevyužít, když může.* Já vím, Genevieve. *Přikývne hned vzápětí na její slova. Přejede při tom po jejich pažích zase pár centimetrů vzhůru a zase dolů, tentokrát ale dlaně posune více dozadu. Nedrží ji nyní za vnější stranu paží, ale vzadu těsně nad lokty.* Ani já tobě nechci. *Odpoví jí upřímně. V tu chvíli vypadá nešťastně, protože neví, jestli to, jak daleko ve svých očích dnes zašel není přesně to, co nyní říká, že nechce udělat. Povzdechne si. Když ji má u sebe tak blízko, obklopený její omamnou vůní, touží po ni, okusit její rty nejvíce za celou dobu, co ji poznal, a co v něm probudila tyhle city. Jsou jako magnet. Neví, ale jestli jeden polibek nepokazí a nezkomplikuje to všechno hezké mezi nimi. Když vnímá její reakce, je si jistý, že Gen tuší, co se mu honí hlavou. Jak řekla docela dobře jej zná. Ví, co k ní cítí a nyní v daný moment ztrácí všechny zábrany. Dlouho se sebou bojuje, ale jeho touha vyhraje. Když se tak stane, prostě to udělá. Dívá se jí do očí a v těch jeho musí postřehnout, kdy se rozhodne. Než se k ní přiblíží, krátce ji pohlédne do očí, na její rty. Po té oči zavře a něžně ji políbí.*

Možná s tebou cloumá. (Připustí s kývnutím hlavy a pak mu ona přejede rukou po paži, než ji zase stáhne dolů ke svému tělu) Ale nevybuchne. Nikdy jsem tě neviděla doopravdy vzteky vybuchnout, nikdy jsem tě neviděla naštvaného tak, že by kolem lítaly třísky. Možná jsem toho jen nebyla svědkem, to nevím. Ale ty jsi prostě klidnější povaha, což je u vlkodlaků vzácné. A věř mi (udělá malou odmlku, ve které se mu podívá zpříma do očí) stejně bys tím nic nespravil, kdyby jsi za ním šel. (Je na ní vidět, že k tomuhle tématu se už vyjadřovat nechce a nebude. Svůj názor na to řekla, on též. Nechce tu teď rozebírat Benjamina, nechce tu rozebírat jeho činy. Protože ona nebyla jeho poslední obětí. Potom jen kývne hlavou. Bylo jí jasné, žeJacksonovi jistě přijde logické, že se takhle i brání a přesně, jak říká, věděl toho teď o ní hodně, aby si mohl spojit pár věcí dohromady. Vlastně mu toho za tenhle jediný pouhý den řekla opravdu hodně a dokonce i pár věcí, které jiným ani nejsou tak známé.) Ano, važ si toho, co jsem ti řekla, usnadnila jsem ti práci. (Přeci jen ho popíchne . Zatváři se pobaveně a skousne si ret. Možná i proto, že Jacksonovi to popichování tak nevadilo, to u něj dělal radši a vymýšlela nové a nové poznámky a zkoušela tak jeho svatou trpělivost. Pak se její pobavený úsměv ale stáhl tak, že měla jen etmo povytažené koutky. Tak se stalo v okamžiku, kdy začal mluvit o tom, že ona si zaslouží někoho hodného. Tohle jí vlastně řekla i Rebeka, že si někoho hodného zaslouží a asi by se po něm měla porozhlédnout. Vyměnit strany. Nekoukat po těch špatných chlapcích, ale najít si konečně taky někoho dobrého. Někoho, kdo se k ní nebude chovat jako k majetku, kdo si ji nebude přivlastňovat a přesto ji bude milovat. Někoho... někoho jako Jackson.) Ty jsi. (Reaguje na to, že Jack je hodný. A možná tak nějak boří ty bariéry, protože tohle bylo něco podobného jako když řekla, jestli v té jeho posteli, co í nabízí, bude i on sám. Snažila se oreagovat, snažila se nemyslet na nic, než na tenhle okamžik tady. Vypustila všechny starosti, vypustila Kola, což byla tak nějak překvapené, že se jí opravdu povedlo, ale prostě si řekla, že se nebude zabývat něčím, co bylo, když může prožívat přítomnost. To, co se odehrává teď.) Ano, byl jsi opravdu zvědavý drzý vlkodlak. Vůbec se mi to nelíbilo, protože jsi narušil moje soukromí. (pobaveě se ušklíbne) Urazili jsme docela dlouhou cestu od toho okamžiku až sem, že? (podívá se na něj tázavě, i když to možná byla spíše řečnická otázka, protože je jasné, že nějakou tu cestu opravdu urazili.) Takže já sem byla zajímavá. (povytáhne jedno obočí) Hmm... (semkne rty a chvíli přemýšlí, co by řekla ona o něm. Nenapadalo ji zrovna nic lichotivého, protože ze začátku o něm nesmýšlela příliš lichotivě, takže tohle téma prostě nechá plavat a už se k tomu nevrací.) Tak nějak si začínám myslet, že jsme si vyměnili role, protože ty si tu teď utahuješ ze mě. (podívá se na něj s křivým úšklebkem. Samozřejmě to nebere nějak zle. Nevadí jí to. Navíc opravdu jeho rýpance se těm jejím ani ve snu nemůžou vyrovnat. Nemůžou ji naštvat. Pak už se jen soustředí na to, jak jsou u sebe blízko a jak by se v jedné vteřině mohlo stát tolik věcí. Jackson, ač vlkodlak bydlící v zátoce, opravdu hezky voněl. Tedy, ne, že by jeho přirozenou vůni vnímala nějak do hloubky, neměla tak vyvinutý čich jako on, ale jeho blízkost jí vůbec nebyla nepříjemná. Jak se on ztrácel v jejích očích, ona se pomalu ale jistě ztrácela v těch jeho, protože jejich pohledy v tu chvíli byly opravdu intenzivní. Tím, že ji vezme za lokty, si ji k sobě ještě více přitáhl. Její srdce buší a vůbec nevnímá to, že by teď zrovna mohla dělat něco špatného, že by to možná dělat neměla, že by se měla od Jacka včas odtáhnout, že to vlastně ještě nemá pořádně vyřešené s Kolem, i když z jejího pohledu to už vyřízené bylo. Pravdou je, že Kol ji teď vytáčel ze všeho nejvíc a ona na něj v tuhle chvíli nemyslela, což byl příjemný bonus navíc. A pak se k ní prostě jen lehce naklonil a políbil ji. Už když se k ní obličejem natahoval, tak zavřela oči, protože věděla, co přijde. Chuť jeho rtů byla sladká. Spolupracovala s ním a i když to byl krátký polibek, stihl ji svými vousy pošimrat na její kůži na obličeji. Opravdu to zalechtalo a ona se mu tak usmála do rtů, než se od ní odtáhl.)