Bayou (Zátoka)

(Vidí na Jackovi, že asi její vtip nepochopil. No, ona by ho sama asi nepochopila, kdyby jí ho někdo řekl před pár měsíci. Nechá to tedy plavat. Uvnitř se rozhlíží. Chatka vypadala zabydleně, i když v ní nikdo zrovna nepřebýval. Zařízení bylo pěkné. Takové útulné a postel byla tak akorát měkká. Tedy tahle byla spíš tvrdší, ale jí to vyhovovalo. Neměla ráda příliš měkké postele.) Já se nechci jít dívat jinam. (Konečně na něj promluví a podívá se na něj.) Tenhle domek se mi líbí. To venku, to byl vtip. Líbí se mi. (pousměje se a znovu se rozhlédne po domku.) Takže já jsem s tvým výběrem rozhodně spokojená. (kývne na něj hlavou a pak zase vyjde ven z domku.) Dojdu si pro věci a můžu se zabydlet. (Míří zpět k Jacksonově chatce. Je docela nadšená, že má nové obydlí, i když je jen provizorní a rozhodně není trvalé, protože se hodlá vrátit do města. Ale teď si chce zkrátka odpočinout. Jakmile si vzala věci, tak se vrátila zpátky do té chatky.) Myslím, že se tahle chatka ke mně bude hodit. A opravdu není tak daleko od té tvé. A mám tu výhled na jezírko, takže to je taky fajn. (pousměje se)

*Čeká, jak se Genevieve rozhodne. Při tom ji pozoruje a snaží se to odhadnout z jejího výrazu. Nakonec od ní uslyší to, co mu vyhovuje a tak trochu rozjasní obličej. Poslechne si i vysvětlení o tom, že venku vtipkovala. Pořád tomu vtipu neporozumí, ale chápavě přikývne, že to bere na vědomí. Narovná se, protože se po celou dobu opíral o rám dveří. Potěšeně se pousměje.* Jsem rád, že jsem se trefil do tvého vkusu, Gen. *Poznamená. Když Gen řekne, že si dojde pro věci, přikývne.* Pomůžu ti. *Neměla jich zrovna málo a tak se vrátí do svého domku s ní. Vezme to, co by ji nenechal tahat přes Zátoku a donese jí je do domku. Vevnitř se kriticky rozhlédne. Domek vypadá dobře.* Když budeš něco potřebovat, dej mi vědět. *Pohlédne na ni. Má v úmyslu ji tady nechat v klidu, aby se mohla zabydlet.* Nechám ti na zabydlování klid. *Dojde ke dveřím a ještě se v nich otočí a pohlédne na ni s pousmáním.* Brzy nashle. *Rozloučí se s ní, pak vyjde ven a dveře za sebou zavře. Zamíří zpátky k sobě. Má to jen pár kroků svižnější chůze. Přemýšlí, co dělat nyní, tak na večer. Další den skoro pryč. Jeho potřeba vidět konečně Hayley je stále naléhavější. Doufá, že bude stále u Eve. Od včerejška s nikým v Zátoce nebyl. Vrátí se nejprve k sobě. Chce udělat pořádek po "obědě".*

Určitě dám. (pousměje se na něj, když se vrátí do chatky a on jí nabídne svou pomoc, pokud by něco potřebovala. Ocenila to, že ji tu teď Jack nechá o samotě, protože se opravdu potřebovala zabydlet a udělat si tady svoje pohodlí. Prostě přizpůsobit si tu chatku jí samotné.) Ahoj, Jacku. (Rozloučí se s ním a jakmile vyjde ven z chatky, pustí se do vybalovéní věcí ze svého kufru. Ale ještě předtím si vyndala nákup a konečně ho naskládala po chatce, kam patří. Většina tedy skončila v lednici. Samozřejmě,chvíli jí trvalo, nežse začala orientovat, ale nebyl to zase tak velký prostor, aby jí to trvalo extrémě dlouho. za chvíli už věděla, kde co je. Když už měla vše vybaleno a tam, kde chtěla, usedla do houpacího křesla, které bylo součástí vybavení domku a začala se příjemně a uvolněně houpat.)

(Po návštěvě u Genevieve se pár dní prostě jen flákal. Neměl zrovna co dělat a tak se většinou jen procházel parkem poblíž jeho domu a přemýšlel nad vším možným. Napadlo ho, že by mohl zajít za tou Francescou a pomstít se za Genevieve, i když jí na konec nic nebylo po jeho zásahu. Nakonec si to rozmyslel. Ona byla nepřítelem upírů a možná by jí nějakým způsobem mohl využít ve svůj prospěch. Dneska se šel opět také projít po obědě, ale dnes ho nohy zavedli poněkud dál od jeho domu. Došel až k lesům a poté si to zamířil přímo k zátoce. Neví proč tam vlastně jde, ale vždycky se může stát něco zajímavého. Nebojí se, že by mu vlkodlaci něco mohli udělat. Nebyl úplněk a navíc jich bylo o dost méně už. Poprvé přišli o nějaké členy díky němu, Monique a Abigail a pak nějaká část odešla za větší mocí. Věděl všechno, co se týká dění ve frakcích. Měl teď dost lidí, kteří ho dobře informovali. Už několik metrů od zátoky ucítí energie vlkodlaků, ale také jednu, která tam naprosto nepatřila. Genevieve. Teď už začíná chápat, proč se nakonec rozhodl jít tímto směrem. Říkejte tomu instinkt nebo sourozenecké propojení, ale táhlo ho to do zátoky, protože tu byla jeho sestra. Jen mu nešlo do hlavy, co tady chtěla. Pomalým krokem vejde na území vlkodlaků. Samozřejmě všichni venku hned otočí pohled na něj. Pár vlkodlaků se rozběhne hned proti němu. Mysleli si, že ho snad můžou zabít. Faktem bylo, že tohle byla opravdu naivní představa. Proti němu neměl právě teď šanci vůbec nikdo. Byl nejsilnějším čarodějem historie. Jedním mávnutím ruky odhodí všechny vlkodlaky stranou a druhým všechny uspí na pěkně dlouhou dobu. Mezitím se nezastaví v chůzi a kráčí bez menší pochybnosti dál přímo k chatce, kde byla Genevieve. Za chvíli už stojí před dveřmi. V první chvíli chce prostě otevřít a vejít, jako to dělal vždycky, ale nakonec zvedne ruku a lehce zaklepe na dveře. Ruku stáhne zpět k tělu a čeká, až Genevieve otevře.)

(Seděla v houpacím křesle, dokonce si zatopila v krbu. Odpočívala a po dlouhé době byla opravdu uvolněná. Myšlenky jí nebloudily k problémům, ale nemyslela vlastně na nic, když by to tak řekla. Nenechávala se stahovat dolů špatnými věcmi, prostě jen proplouvala na vlně uvolnění a dobrého pocit. Ale z tohoto rozjímání ji vytrhlo klepání. Otevřela oči, které až do téhle doby měla zavřené a podívala se s podmračeným výrazem ke dveřím. Že by jackson na něco zapomněl? Nebo snad přišel někdo jiný ze zátoky? Ale tomu by se silně divila. Stále si tedy myslela, že to bude asi Jackson. Zvedla se a šla otevřít. Zarazila se ve dveřích, protože byla opravdu překvapená tím, koho tam viděla.) Benjamine? (Věnovala mu opravdu nevěřícný pohled, protože on by byl ten poslední, koho by tu čekala.) Jak... Kde se tu bereš? A odkdy klepeš? (Podívala se někam za něj, jako by snad hledala někoho ze zátoky. Nějaké vlkodlaky, kteří jsou připraveni na to, aby na Bena zaútočili. Ale nikdo nikde nebyl. Buď si ho nevšimli, čemuž by se divila, nebo je Ben odstranil. Doufala, že ne nadobro. Protože by to znamenalo, že do zátoky s ní přišly zase jen problémy. I když to asi přišly i tak. Vrátila se pohledem na Bena a trochu se odklonila, aby mohl projít dovnitř. Nechtěla, aby postával navenku, nechtěla, aby byl viděn.)

(Zvedne krátce koutky do úst do jakéhosi úsměvu, když Genevieve otevře dveře. Nedivil se jí, že je tak překvapená. On sám byl také. Do zátoky nikdy dříve nevkročil. Ne že by snad nějak respektoval vlkodlaky, ale netáhlo ho to sem. Byli tu jen bažiny a nic zajímavého, alespoň pro něj.) Mohl bych se tě zeptat na totéž. Nikdy bych nečekal, že se zahrabeš do téhle pustiny. (Ušklíbne se) Klepu vždy, ale u sebe doma ne. (Genevieve vlastně tohle nemohla nikdy zjistit, protože za ní chodil vždy jen k ní do pokoje. Před pár dny byl sice u ní v bytě, ale tam došel rovnou s ní, takže to se také nepočítalo. Otočí hlavu a podívá se za sebe, pak hned na to se opět otočí na Genevieve.) Neměj strach. Jen jsem pár vlkodlaků uspal, aby nedělali problémy. (Vejde dovnitř, když Genevieve odstoupí a prohlédne si to uvnitř. Na něj to bylo příliš malé. Nemohl by tu bydlet ani kdyby byl na útěku před někým. Měl rád svou úroveň života. Měl rád svůj dům. Nakonec se postaví ke krbu a otočí se na Genevieve.) Člověk se namáhá s ochranným kouzlem a ona se pak raději odstěhuje do zátoky. (Zavrtí nechápavě hlavou.)

(Pokrčí rameny) Jak vidíš, tak jsem se sem zahrabala. Vypadá to, že tě stále dokážu překvapit. To je dobře. (Tohle by možná mělo zůstat spíš v jeho myšlenkách, ale ona to řekla nahlas. Benjamin stejně věděl, co si o tomhle myslí. Když někoho ještě dokázala překvapit, znamenalo to, že pro něj stále může být nepředvidatelná v jistém směru. Co dalšího ji ale překvapí, že své koutky úst předtím mírně povytáhl a na chvíli se tak na ni usmál. Je to až znepokojující, protože na tohle u něj ona není zvyklá už vůbec. A když už, tak se vždy usmíval škodolibě. A vůbec, tak nějak dumala, jak je možné, že v poslední době opravdu rád vyhledává její společnost. Je to její nepřítel. Neměla by se s ním bavit, ale byl to taky její bratr. A když ji opravdu něčím nenaštval nebo tak podobně, tak na něj nikdy neútočila.) Uspal. (Zopakuje po něm.) Oni možná problémy dělat nebudou, ale bude to zítra problém pro mě. Protože jen jsem sem přišla, tak už se tu prochází obávaný nepřítel a dělá si s vlkodlaky, co chce, jen aby mohl přijít za svou sestrou, kterou by tu vlastně nikdy nečekal. (shrne to a zakroutí hlavou. Z tohohle budou rozhodně problémy. Chtěla tady začít s čistým štítem, ale jak se zdá, minulost ji prostě vždycky dožene a ona nebude nikde moci začít úplně odznova. Zvlášť v New Orleans ne.) Na to kouzlo jsem přišla, až když jsem si balila věci, že odjedu sem. Jackson nemohl dovnitř. Ale já jsem se tam v poslední době stejně necítila dobře. (podívá se na něj a přejde též ke krbu, aby se ohřála.) Až moc se tam toho v poslední době stalo. Potřebovala jsem změnu. (Na chvíli se odmlčí a podívá se do plamenů, než svůj zrak upne znovu na Bena) Proč jsi sem vlastně přišel? (přimhouří obočí)

Zdá se, že tohle je oboustranné, protože já tě dokážu překvapit také stále. (Bydleli spolu celých šest let, znali jeden druhého skoro dokonale a dokázali předvídat kroky toho druhého, ale stejně vždy jeden z nich dokázal udělat něco, čím překvapil toho druhého. Mávne rukou lhostejně.) Nebudou si nic pamatovat, takže nikdo nebude vědět, že jsem tu byl. Ale pokud i tak budou mít problémy, pošli je za mnou a já jim vše vysvětlím. (Mrkne na ni a opět zvedne koutky úst do menšího úsměvu, ale teď o trochu většího než před tím. Vlastně sám neví, proč se chová dneska naprosto jinak než obvykle. Nezabil žádného vlkodlaka, i když by mu to nedělalo žádný problém, usmíval se a dokonce zaklepal na dveře, za kterými byla Genevieve. Je to jako by byl úplně jiný člověk.) Takže i nábytek jsem spravoval pro nic za nic? Víš, že to místo za nic nemůže? (Podívá se na ni, když přejde ke krbu. Pak sklopí pohled a zadívá se do plamenů. Přemýšlí nad její otázkou. Proč sem vůbec přišel? Vlastně ani sám neví. Nejdříve nevěděl, že tu Genevieve je, ale jakmile to zjistil, tak šel dál do zátoky. Mohl se prostě otočit a jít domů, ale neudělal to.) Procházel jsem se, až jsem nakonec došel kousek od zátoky. V tu chvíli jsem ucítil tvou energii a prostě šel dál a teď stojím tady. (Pokrčí rameny. Jinak to prostě vysvětlit nemohl, protože tohle byla pravda a jakoukoliv jinou odpovědí by lhal.)

Ano, lhala bych, kdybych řekla, že mě už nepřekvapuješ, protože popravdě mě překvapuješ právě teď. (podívá se na něj a zkoumá jeho výraz. Zkoumá jeho úsměv a když jí řekne to o vlkodlacích a usměje se ještě víc široce a dokonce na ni mrkne, vykulí překvapeně dokonce už i oči, protože tohle je jako, kdyby to ani její bratr nebyl. Mírně od něj odtáhne obličej dozadu, aby se na něj mohla soustředěně zamračit. Založila si ruce vbok.) Tebe někdo praštil baseballovou pálkou po hlavě? (povytáhne zkoumavě jedno obočí, protože si opravdu nedokáže vysvětlit, co se to s Benem děje.) Nebo na tebe snad přišlo předčasně jaro? (Zakroutí nevěřícně hlavou, protože tohle u Bena opravdu nevídala. Bylo jí to vlastně cizí a teď nevěděla, jestli se mí radovat z toho, že její bratr, jak se zdá, projevil nějaké city, nebo z toho má mít spíše panickou hrůzu, protože je to něco hodně neobvyklého.) Každopádně, kdyžtak je pošlu. (kývne hlavou) Já vím, že to místo za nic nemůže. A chci se tam vrátit. (ubezpečí ho, i když vlastně ani neví, proč to dělá. Rozhodně by mu to říkat nemusela.) Ale potřebovala jsem prostě na chvíli vypadnout mimo město. Tady je klid. (Vysvětlí mu a potom si sedne na jeden ze dvou podsedáků, které byly u krbu. Je zvědavá, jestli Benjamin taky vezme místo, nebo se bude štítit sedět tak blízko holé země.) Aha. To je hodně zajímavé a nic neříkající vysvětlení, až to rozhodně musí být pravda.

(Má skoro chuť se zasmát tomu, jak je Genevieve opravdu hodně překvapená jeho chováním. Dokázal se usmívat a projevovat city, když chtěl, ale dělal to opravdu jen výjimečně. Nechtěl si totiž nikoho pustit k tělu a nechtěl, aby mu na někom až moc záleželo, i když mu vlastně svým způsobem záleželo na Genevieve.) Proč si to myslíš sestřičko? (Povytáhne tázavě obočí.) Neboj jsem to pořád já. Jen máš teď možnost poznat i mou jinou stránku, kterou jsem ti nikdy neodhalil. (Když chtěl, tak se dokázal chovat naprosto normálně. Projevovat city, usmívat se, bavit se o normálních věcech a chovat se jako pravý bratr. Jenže takhle se nechoval už 28 let, když tedy nepočítá ty roky, kdy byl mrtvý a nebo když předstíral své jiné chování jako například s Kolem.) Takže jsem neplýtval svou mocí na tvůj nábytek zbytečně. To opravdu rád slyším. (Kývne hlavou. Posadí se na druhý podsedák vedle Genevieve, i když v tom obleku to bylo lehce nepohodlné. A navíc mu začínalo být u toho krbu až moc velké teplo, a proto si vysvlékne sako a odloží vedle sebe. Přes košili měl oblečenou jako vždy vestu a kolem krku uvázanou kravatu. Když tak nad tím přemýšlí, tak si mohl dneska obléct raději něco pohodlnějšího, ale to by musel vědět dopředu, že půjde do zátoky a bude sedět skoro na zemi. Podívá se na Genevieve.) Víš, že bych ti nikdy nelhal. Ale vlastně jsem ti něco chtěl, i když to nebyl můj záměr návštěvy. Ale když už jsem tady, tak toho můžu využít.

(Dívala se na něj ještě chvíli stejně tak nevěřícně jako předtím. A on se prostě usmíval a byl naprosto normální a pak jí ještě řekne, že jí ukazuje jeho jinou stránku, kterou má. Má ji, jen ji nikdy před ní nepoužil. Nikdy s ní nijak nesoucítil, nikdy neukázal ani špetku porozumění. Nikdy se s ní nesmál, nikdy se nesmál na ni. Trápil ji a týral a te´d si sem přijde skoro vysmátý jak sluníčko, že jí chce ukázat svou druhou stránku? Že ji má? Že ji vlastně nikdy neztratil, jen ji nechtěl použít? Nechtěl ji použít proč? Protože mu to bylo na obtíž? Protože mu ona za to nestála? Protože se raději díval na její utrpení, než aby se díval na to, jak je spokojená? Zatne zuby, začne jimi skřípat, dívá se přitom na Benjamina, klepala se jí ruka, klepala se jí proto, protože měla nutkání mu jednu rovnou vrazit. Do očí se jí nahrnuly slzy a ona najednou opravdu natáhla ruku a vpálila mu facku na tvář.) Jak se opovažuješ?! (vypískla. Rty se jí chvěly. Dívala se mu do očí, ale pohled měla trochu zastřený slzami, které měla v očích, a tak je prostě pustila ven, aby se jí skutálely po tváři.) Přijdeš si sem, usmíváš se tu na mě, mrkáš tu. Jako by se nic nedělo, jako by se nickdy nic nestalo a ty jsi byl odjakživa příkladný bratr, se kterým jsem měla úžasný vztah! (vyštěkne na něj. Tohle pro ni bylo hodně bolsetné, Benjamin si ani nedokázal představit jak.) Proč tohle nešlo (máchne k němu rukou) i v letech, kdy jsem byla u tebe? Proč ses raději díval na to, jak trpím každou vteřinu. Proč jsi mi vždy mařil všechny moje pokusy o to, abych byla šťastná?! Ničil jsi mi život! (zavře zprudka oči a hluboce vydechne, protože je vážně rozrušená. Tohle dneska opravdu nečekala. A přitom úsměv Benjaminovi tak slušel. Slušelo mu normální chování, ale on se k ní vždy musel chovat jako bastard.) A přitom stačilo tak málo. Stačilo se jednou za čas aspoň takhle usmát, obejmout mě, když mi bylo nejhůř, podporovat mě. (podívá se na něj. Tuhle reakci asi jistě nečekal.)

(Dívá se na Genevieve a čeká až z ní konečně vypadne nějaké slovo, ale zdá se být zamyšlená. Zajímalo by ho, nad čím tak přemýšlí. No po chvíli mu dojde, že je naštvaná, i když moc nechápe proč. A podle všeho byla opravdu hodně naštvaná. Jakmile mu přistane na tváři facka, otočí se mu tím lehce hlava a tvář ho začne lehce pálit a červenat. Otočí hlavu zpět na ní a položí si ruku na tvář.) Auč, to bolelo. (Podívá se na ní ukřivděně, ale pak jeho výraz přejde k nechápavému po jejích slovech. Jak se opovažuje? Přijde mu jako by snad Ben právě někoho zabil a Gen mu to vyčítala. Vyslechne si pak její slova zcela klidně. Ne chladně, ale prostě klidně. Pak konečně pochopí, proč je Genevieve tak naštvaná a rozrušená. Natáhne k ní ruku a palcem jí setře slzy nejdříve na jedné tváři a pak na druhé. Stáhne ruku zpět k tělu a vydechne si skoro až bezmocně. Nechová se jako ten tyran Benjamin, kterýmu bylo vždy jedno, jak se jeho sestra cítí, ale právě teď projevuje všechny city, které před ní nikdy neprojevil. Dokonce jde z jeho tváře vyčíst i lítost nad jeho činy. Někdy jich opravdu litoval, ale opravdu na chvíli, než to vše opět zastrčil hluboko do sebe a nechal to plavat.) Protože... (Zarazí se. Co by jí měl vlastně říct? Nemohl jí říct nic, čím by vysvětlil své chování. Nemohl to říct, ale mohl jí všechno ukázat. Minulost, která v jeho životě sehrála největší roli. Natáhne k ní obě ruce a chytne jí za spánky, než se Genevieve zmůže na nějakou reakci už se jí před očima objeví výjev z jeho minulosti. Byli mu čtyři roky, stál na chodbě před ložnicí jeho rodičů a poslouchal o čem se baví. Jeho máma právě zjistila, že je těžce nemocná. Nebylo to nic smrtelného, ale díky tomu už neměla možnost počít další dítě, které si oba rodiče přáli. Plakala a jeho otec jí utěšoval se slovy, že se to spraví a všechno bude v pořádku. Benjamin to nechápal. Byl moc malý na to, aby něco takového chápal a Genevieve nejenže teď mohla vidět a slyšet vše, co se kdysi stalo, ale mohla cítit i jeho pocity a slyšet jeho myšlenky. Bylo to jako by byla v jeho těle. Scéna se změní. Uběhli čtyři roky. Sedí u stolu a večeří. U stolu jsou samozřejmě přítomni i jeho rodiče a prarodiče. Mamka se usmívá jako sluníčko a otec také. Drží se za ruce a něco si šeptají jako dva puberťáci. Nakonec se oba dva obrátí pohledem k ostatním a sdělí jim překvapivou a šťastnou novinu. Eliane se vyléčila a nejen to, byla těhotná, čekala holčičku. Benjamin konečně pochopí, proč oba tak září štěstím. Beze slova a až moc rychle vstane, že převrátí židli a ta s bouchnutím dopadne na zem. Rozběhne se k rodičům a vstoupí mezi ně, oba dva obejme. Jeho milovaná mamka byla zdravá a on bude mít sestřičku, o kterou se bude náležitě starat a ochraňovat jí. Byl štěstím bez sebe. Scéna se opět změní. Uběhlo necelých osm měsíců, on leží na zemi v ložnici rodičů a dělá si úkoly do školy, Eliane sedí za stolem a píše si do deníku. Když se střetnou jejich pohledy, oba dva se usmějí a pak pokračují ve své činnosti. Pak už šlo všechno neuvěřitelně rychle. V jednom momentě sedí Eliane na židli a v druhém leží na zemi v nepřirozené poloze a je v bezvědomí. Benjamin křičí, brečí a je plný zoufalství. Naprosto ho pohltí strach o svou mamku. Třese s ní a snaží se jí probudit. Do ložnice pak vstoupí Frederick. Scéna skončí a začne nová. Uběhlo jen pár hodin, Benjamin stojí ve dveřích ložnice a dívá se na postel, kde leží Eliane a v náruči drží malé miminko, jeho malou sestru Genevieve, Frederick sedí vedle nich a kochá se pohledem na ty dvě. Babička stojí u postele. Všichni tři se usmívají, ale on se na ně jen dívá a je nervózní. Pak na výzvu matky přejde k nim, posadí se na kraj postele a vezme si do náruče Genevieve. V tu chvíli ho zaplaví emoce. Štěstí a láska. V hlavě mu probíhají myšlenky, jak bude svou sestru ochraňovat za každou cenu, starat se o ní a bude tu vždy pro ní. Pak jen vysloví slova při pohledu na tu trochu zrzavých vlasů na Genině malinké hlavičce. "Malý zrzavý zázrak." Scéna skončí a pak už Genevieve ukáže jen záblesky scén. Právě si uvědomí, že jeho matka je mrtvá, má položenou hlavu na její hrudi, tiše pláče. Něco se v něm zlomilo. Další, sedí na zemi u postýlky, drží Genevieve v náruči a do ložnice vstupuje jeho otec. Další, stojí na hřbitově po boku své babičky a právě ukládají k odpočinku jeho matku, otec nikde. Další, babička vstupuje do jeho pokoje a oznamuje mu, že jeho otec se našel mrtvý, on odpoví, že otec byl slaboch a on takový nebude. Další, koná se pohřeb jeho otce, ale on zůstává doma ve svém pokoji a upne se k tomu jedinému, co mu ještě zbylo, k magii. Poslední scéna, která se konala o několik let později, stojí v uličce a před ním je přišpendlená Genevieve na zdi. Genevieve mu chce pomoct a prosí ho, aby chtěl totéž. Tehdy neviděla, co se odehrálo a nevěděla, co se odehrálo v jeho hlavě. Její slova se mu vrývali do hlavy. Její pohled plný naděje ho na chvíli vykolejil. Pak si představil sebe ve svých devíti letech, pohled na jeho mrtvou matku a vše bylo zase pryč. Zase to byl starý krutý Benjamin. Nemohl si dovolit tuhle slabost, tehdy si přísahal, že mu už nikdy nebude na člověku tolik záležet, aby opět necítil tu krutou bolest ze ztráty milované osoby. Nemohl si k sobě připustit nikoho, proto se odprostil od svých emocí a upnul k magii.
Stáhne ruce zpět k tělu a podívá se na Genevieve. Nic neříká, nechává jí to všechno vstřebat. Spíš jen čeká na nějakou reakci. Uhne pohledem a zadívá do ohně, přímo ho hypnotizuje.)

To taky mělo bolet. (Zasyčí zlostně a dívá se na něj s rozrušeným a uplakaným výrazem. Jak si může tohle dovolit? I když samozřejmě, že může. Je to Benamin, ten si může dovolit všechno. Ale je tohle zase nějaká jeho hra, jak ji úplně rozložit nebo v tom je opravdu něco jiného? Opravdu prostě přišel a nemá náladu na to, aby byl opět tím chladným bratrem, ale chtěl jí ukázat i něco víc? To jí ale na klidu nepřidá, protože  ona s ním trpěla a on jí teď ukazuje, že to vlastně vůbec nemuselo být takové, kdyby si jen dovolil na chvíli něco pořádně cítit. Nechá si setřít slzy z tváří a stále se na něj dívá. Nedokáže to pochopit, ale on ji za chvíli vezme za spánky a začne ukazovat všechny ty vzpomínky. V těch vzpomínkách byla bolest, zoufalství, ale i radost a štěstí. Matka si opravdu přála mít druhé dítě, ale vypadalo to, že ho nikdy nebude mít. Dá se říct, že Genevieve byla opravdu vymodlené druhé dítě. Napovídalo tomu i to, že mezi ní a Benem byl tak obrovský věkový rozdíl. Ale nakonec se to podařilo a ona viděla na celé rodině, jak z toho byla šťastná, včetně Bena. Benjamin nikdy nechtěl o jejich rodičích moc mluvit, nikdy se jí nechtěl svěřit s tím, jací byli a jaký byl život s nimi. Vždycky to toužila vědět, protože ona je nikdy nepoznala. Babička jí o nich sice vyprávěla, ale ona to vždy chtěla vědět hlavně od Benjamina. A teď už to ví. A už ví i to, jak se událo to všechno další. Trochu se zachvěje, když vidí, jak ji Ben jako malou vzal do náručí a pronesl ta slova. A pak se to stalo. Jejich matka byla mrtvá a Bena to naprosto zlomilo. Až tak, že si nechtěl dovolit pocítit už nic. Na jednu stranu to chápala, ale na stranu druhou to sama brala jako slabost. A potom jí ukázal to, jak ji tehdy pronásledoval po městě a jak váhal. Váhal nad tím, co ona říká. Stačilo jen, kdyby se mu tehdy poté podívala do očí a možná by ho zlomila, ale to ona neudělala. Otevře oči, když Ben přestane. Chvíli se na něj jenom dívá. Je jí to všechno líto, ale zároveň má na něj ještě větší vztek. Pak najednou chytne za spánky ona jeho. Nemá žádnou moc, ale Ben jistě pochopí, že mu chce také něco ukázat, takže to netrvalo dlouho a ona už hloubala ve svým vzpomínkách a ukazovala Benovi obrazy. Ty obrazy byly záblesky z deníku Gen. Ben jistě nevěděl, že si psala deník. Měla ho před ním dobře schovaný. První záznam byl psaný dětským písmem, ale přesto úhledným: "Dneska jsem s babičkou byla na slavnosti covenu. Můj bratr je už dospělý, i když stále hodně mladý, ale už má respekt hodně čarodějů a čarodějek z covenu. Byla jsem na něj opravdu pyšná, když jsem ho tak viděla. Mám ráda svého bratra, i když by se mnou mohl trávit více času." Další záblesk: "Babička je pryč, ale já teď mám bydlet u svého bratra. Těším se na to, protože mě toho jistě hodně naučí a pak na mě bude taky pyšný jako já na něho." Další vzpomínka: "Nic není tak, jak jsem si představovala. Ale takhle asi nebývá vůbec nic. Můj bratr je docela přísný a někdy to až přehání, ale přesto ho mám ráda. Doufám, že si k sobě najdeme cestu. Moc si to přeji." Další záznam: Chtěla jsem odejít. Ben mě pustil, ale přepadli mě. Myslela jsem si, že na mně mému bratru nezáleží, ale on mě zachránil a já jsem pocítila vděk, který jsem k němu ještě za celou tu dobu necítila. Ukázal mi, že mu na mě záleží. Určitě mě má rád." Další: Dny se vlečou jako kdyby měly být nekonečné. Přestávám mít sílu. Je to tu horší. Myslela jsem, že život s mým bratrem bude úžasný. Ale co jsem si to vůbec namlouvala? Je to jedno velké fiasko." A další: "V tomhle věku bych spíš měla řešit, jaký kluk se po mně kde dívat a probírat to s děvčaty. Místo toho přemýšlím nad tím, jak se zbavit svého bratra. Jsem stejná zrůda jako on." A za tím hned další: "Chtěla jsem ho zabít, ale nedokázala jsem to. Ne, že bych nebyla odhodlaná, ale spal a pak... prostě se usmál ze spánku a já to prostě nemohla udělat." Ale nepřestává a ukazuje mu další záznam: " Kdo jsem? A co jsem vlastně v tomhle světě? Co znamenám? Někdy si připadám jako červ, kterého by šlo snadno vmáčknout do země. Cítím se ztracená." A nakonec poslední: "Tak už jsou mrtví oba dva. Troy a teď vzal za své i Oliver. Samozřejmě mojí rukou. Ale ohrožoval moje cenné tajemství a já jsem to nemohla dovolit. Dylanovi jsem všechno odpustila. Byl na tom vlastně podobně jako já. Kluk zahnaný do kouta. I když, je mezi námi jeden rozdíl. On v sobě ještě nosí nevinnost. Ale já už v sobě žádnou nevidím." Potom stáhne ruce a otevře oči. Podívá se na Bena stejně beze slov jako on předtím na ni. Tohle byla zase její odpověď.)

(Dívá se stále do ohně a čeká, jestli Genevieve něco řekne, ale ta mlčí. Pootočí na ní hlavu a v tu chvíli ho Genevieve chytne za spánky, je mu jasné, co chce udělat, ale sama nemůže, takže tomu on pomůže a za chvíli už vidí útržky jejích vzpomínek. Byli to zápisky z jejího deníku. Opravdu nevěděl, že ho má. Kdyby to věděl, tak už dávno ví, co do něj psala. Nikdy se nezajímal o to co Genevieve cítí, a proto také nikdy nevěděl, že na něj byla pyšná jako malá. Netrávil s ní skoro žádný čas, jednoduše porušil svůj slib, který pronesl ve své hlavě, když se narodila. Nestaral se o ni a neochraňoval ji. Neochránil ji před sebou samým. Genevieve v sobě hodně dlouho nosila naději, že si k sobě najdou cestu a budou sourozenci, jak se patří. Na jednu stranu se jí to konečně trochu splnilo. Právě dneska byl Benjamin otevřený a dalo by se říct, že si konečně našel cestu ke své sestře. Právě si uvědomil jednu věc. On z ní udělal skoro stejné monstrum jako byl on sám a nepotřebovala k tomu ani smrt blízké osoby, stačila jen jeho výchova. Ale stál v nich byl velký rozdíl, on nelitoval svých činů. Nelitoval, když někoho zabil, ale Genevieve ano, i když chránila sebe a svou dceru. Teď už přesně věděl, proč zabila Olivera. V té době si myslel, že s ním prostě nechtěla odejít a chránila jen sebe, ale ona chránila dítě, které nosila. Dítě, které bylo i jeho, tak jako její. Mlčky se opět dívá do ohně a poslouchá praskání dřeva. Přemýšlí nad vším, co se událo za celý jeho život. Pak se konečně odhodlá něco říct.) Měla jsi pravdu. Záleželo mi na tobě a stále záleží. Mám tě rád, i když jsem ti to nikdy nedal najevo a ani si to sám nepřipustil. Ale je to tak. (Otočí na ní hlavu a podívá se jí do očí. Připomínala mu matku. A možná by mu jí připomínala více, kdyby jí nezlomil. Mohla být plná naděje, světla a stále zářit úsměvem přesně jako jejich matka, ale on jí svou výchovou změnil. Zlomil jí a dohnal k činům, které by jinak neudělala. Vychovával jí stejně jako se rozhodl žít on sám, vzal ji svobodnou vůli.) V tuhle chvíli bych měl říct něco jako, omlouvám se za všechno, ale oba víme, že slova nic neznamenají. Jsi silná osobnost, máš vlastní názory, povzbuzuješ lidi a dáváš jim novou naději, pomáháš lidem za každé situace a záleží ti na nich, vždycky záleželo, i když sis to jedním časem nepřipouštěla. Dokážeš být krutá, ale i soucitná. Miluješ, ale i nenávidíš. Jsi tohle všechno i přes to, co jsem ti v životě udělal. Nejsi a nikdy jsi nebyla ztracená a rozhodně nejsi zrůda. Jsi jen člověk, který dělal vždy vše proto, aby se konečně osvobodil. (Vydechne a jemně se pousměje. Na jednu stranu byla Genevieve silnější než on. Nedovolila, aby se zlomila úplně a všechno zahodila. On to udělal. Po smrti své matky zahodil jednu svou část. Už to nebyl Benjamin Rousseau, ale čaroděj toužící po moci. Samozřejmě k tomu hodně přispěli předci, kteří k němu mluvili noc co noc, ale on se nechal zmanipulovat. Nechal je, aby stvořili nového Benjamina. Člověka, který bude plnit jejich přání a nebude se ohlížet.)

(čeká na jeho reakci. On se ale dívá do ohně a vypadá to, jako kdyby přemýšlel. Jako by hledal slova, kterými by na to měl reagovat. A záhy je na to i našel a musela říct, že ji zase překvapil, protože vyslovil nahlas něco, v co nikdy nedoufala, že od něj uslyší. Ale on to opravdu řekl. Řekl jí, že mu na ní záleží a že ji má rád. Ano, ta slova se do ní vpíjela jako inkoust a zůstávala do ní vyrytá. Její bratr jí po jejích 29 letech, protože už měla narozeniny, i když je odmítla slavit a vlastně o nich nikdo nevěděl, jen Kol, který nakonec přistoupil na to, že ten den stráví jako každý jiný, protože to pak od Gen nechtěl poslouchat, řekl, že ji má rád. Čekala na to tak dlouhou dobu. Tak dlouhou... a to si mezitím ještě museli dát stoletou pauzu. Ona ho měla ráda, kdysi. Ale postupem času si vůči němu vypěstovávala jen nesnášenlivost a naknec i nenávist. Ale dneska... tak nějak ho prostě nemohla nenávidět. Nešlo to. I přesto, co jí kdy v životě udělal, se dneska choval jako bratr, kterého vždy chtěla mít. Jako někdo, s kým by prožívala léta svého života ráda. Když pak ještě vedl tu řeč o tom, jak je ona silná a že i když ji vychovával tak, jak ji vychovával a bral ji veškerou naději, ona se ji vlastně nikdy tak úplně neodhodlala zahodit. Jak říkal, změnil ji, ale nedokázal ji změnit úplně. Nechala si svůj rozum, nechala si svoje srdce, které sice trochu ochladlo, ale ne tak, aby to způsobilo nějaké nevratné a velice vážné škody. Jak říkal, měla celou škálu pocitů a citů, které byla schopná lidem nabídnout. Od lásky po nenávist. Dívala se na něj a stále jen mlčela. Jako by ji svými slovy snad vyrazil dech, nebo ji přiměl oněmět. Jen se na něj dívala. Tahle chvíle jí ale přišla pomíjivá, protože dnes je to sice ten bratr, kterého by si přála mít při sobě, ale zítra to bude zase její nepřítel, který bude usilovat o životy jejích přátel a spojenců. Bude to zase ten benjamin, kterého mají pod palcem předci a pohání ho touha po moci a nenávist k upírům. Ale ona nechtěla, aby tenhle moment skončil. Chtěla zastavit čas a chtěla v tomhle momentu setrvat věčnost. Ale stalo se ještě něco. Plamínek, který v jejím srdci hořel pro Benjamina, ale už dávno vyhasl, najednou znovu zažehl. Byl to opravdu malý střídmý plamen, ale byl tam. Polkla a po tvářích se jí kutálely slzy. Plakala. Plakala vlastně celou dobu, co jí to říkal, ale až teď si to uvědomila. Plakala, protože ji to bolelo, ale těšilo zároveň, plakala, protože věděla, že tenhle moment za chvíli skončí a ona tak nechtěla, aby skončil. I když Bena nenáviděla, zároveň to byl její bratr a kdesi v nitru ho měla stále ráda a měla ho ráda hodně, protože i když si myslel, že už to s ním dávno vzdala, i když to tak vypadalo, protože se tak prezentovala, nevzdala to s ním nikdy. I když měla pár slabých chvil, kdy už prostě nemohla dál. Najednou roztáhla ruce a vlastně poprvé v životě svého bratra pořádně objala, když nepočítala to, jak ji tehdy "zachránil" před svou partičkou. Zavřela oči a svoje slzy nechala padat na jeho rameno.) Chci si ten okamžik užít, protože vím, že skončí, než se naděju. Bratr má rád svou sestru. A sestra má i přes to všechno, co jí bratr způsobil, ráda svého bratra... ale zároveň ho nenávidí

(Dívá se na ní s výrazem, který by člověku vlastně nic neřekl. Vypadalo to jako by měl opět ten svůj chladný výraz, ale neměl. Ten, kdo ho znal dokázal poznat, že se v něm střídají emoce. Nedával své emoce moc najevo, ale přeci jen dal. A Genevieve byla jediná osoba, která to dokázala rozpoznat. Znala snad každý jeho výraz, ale až dnes poznala další. Poznala, že se dokáže usmívat, projevit lítost a hlavně lásku. Po druhé za svůj život projevil lásku ke své sestře, ale poprvé, kdy si to mohla Genevieve pamatovat. Neví, proč zrovna dnes se k tomu odhodlal. Od doby, kdy zjistil, že jeho dcera je naživu a tady v New Orleans se v něm něco přeplo a on už nemyslel jen na moc, vítězství a smrt. Myslel na svou rodinu. Možná, kdyby před sto lety zjistil, že Genevieve čeká dítě, dokázal by se změnit docela, ale dnes už se nedokázal změnit. Nedokázal změnit celou svou podstatu, snad jen malou část. Dívá se na ni, jak se jí po tvářích kutálejí slzy, ale nic neudělá. Nechce Genevieve v tuhle chvíli rušit. Zdála se zamyšlená a on ji z toho nechtěl vytrhnout. Měla o čem přemýšlet, potřebovala si to vše srovnat. Potřebovala to vstřebat. Takže se jen dívá do jejích očí, které se lesknou slzami a odráží se v nich plamen od krbu. Pak ho najednou Genevieve obejme a zaskočí ho tím. Ucítí na zádech její ruce a na rameni její hlavu. V první chvílí nechává své ruce podél těla jako vždy, když se tohle stalo a poslouchá, co říká. Ale najednou se krátce zasměje a pak jí obejmutí opětuje. Připadá si trochu bláznivě, opravdu jako by snad byl zdrogovaný. On, Benjamin Rousseau se zasmál a objímá upřímně svou sestru, dává jí najevo svou lásku a otevřel jí srdce. Ale, jak řekla Genevive, skončí to dřív, než se naděje. Dneska to byl Benjamin Rousseau, bratr a zítra to bude Benjamin Rousseau, čaroděj usilující o smrt malého dítěte a svých nepřátel.) S opožděním, všechno nejlepší k narozeninám. (Pronese jako by snad tenhle den měl být její dárek k narozeninám, jako by snad jeho nové chování měl být dárek.)

(Semkne k sobě víčka ještě víc, když ji též obejme a dokonce se i tak trochu zasměje. Ano, tohle je možná na jednu stranu opravdu úsměvné a trochu k smíchu. Vlastně jí teď taky bylo do úsměvu, i když se to mísilo s jejími slzami. To je ale jedno. V tenhle okamžik, jako by se zastavil čas a ona si teď uložila tuhle chvíli do paměti. A bude si ji opravdu střežit, ale neznamená to, že až se v budoucnu potká s Benem a budou stát proti sobě, že vyměkne. To ne, tohle si ona nemohla dovolit, stejně jako si nemohl poté dovolit vyměknout Ben. Oni dva vědí, že tohle je jen chvilkové záležitost a pak po sobě půjdou zase jako psi. Nebo se tedy alespoň budou jeden druhému snažit překazit plány. On jí sice sebral moc, udělal ji kotvou, ale to jí nezabrání pomáhat ostatním v tom, aby byl Ben poražen, protože ben se nezastaví před ničím.) To máš ale opravdu velké zpoždění. Už přes měsíc. (Přestane ho objímat a zase se narovná. Už neplakala, ale slzy měla stále na tvářích. Ale začaly jí už zasychat.) A navíc. Nesnáším narozeniny. (zakroutí hlavou. Vlastně to tak i pramení z toho, že jí na její narozeniny znásilnil. I když z toho pak byla Kate, takže se v ní tloukly tyhle dvě skutečnosti.) Ale díky. (Utře si tváře tak, že tam už nemá po slzách ani stopy a podívá se na něj. Docela ji tenhle moment vyčerpal a ona je zralá do postele, i když dneska spala sice do odpoledne, tak v poslední době ji stresové a emočně vypjaté situace prostě opravdu ubíjely.)

(V tuhle chvíli si připadá opět jako malý kluk, který drží v náruči svou malou sestru. Ale jeho sestra už nebyla malá a rozhodně jí nedržel v náruči, jen jí objímal stejně jako ona jeho. Ale měl v sobě skoro stejné pocity jako dříve, až na to že dneska už necítil, že by se o ní měl starat, protože ona se o sebe uměla postarat a dokonce lépe, než když by se o ní staral někdo jiný. Nepotřebovala ochraňovat, dokázala se ubránit sama, i když neměla moc. Ano stále ji bude ochraňovat, když bude muset. Byli to sourozenci, ale i nepřátele. Ona ho chtěla vidět mrtvého, protože ohrožoval životy jejich blízkých, ale on by ji nikdy v životě nedokázal zabít. V tomhle byli odlišný.) Já vím, nebyl správný čas. (Též se od ní odtáhne a podívá se jí do tváře. Po jejích slovech, mu dojde proč nesnáší narozeniny. Šest let vlastně pořádně neoslavila své narozeniny a na své osmnácté jí znásilnil, když chtěla odejít, jak jí slíbil.) Raději už půjdu. (Jeho návštěva se vlastně docela protáhla a to ani neměl dnes v plánu Genevieve navštěvovat, prostě ho sem nohy tak nějak zavedli. Natáhne k ní ruku a lehce jí pohladí po tváři. V tu chvíli se Genevieve objeví krátké záblesky vzpomínek na rodiče. Už před tím jí sice nějaké ukázal, ale byli v nich i bolestné vzpomínky. Teď jí ukázal jen ty radostné. Matka, otec i on, jak se smějí při každé příležitosti. Těch záblesků bylo opravdu mnoho. Chtěl, aby i ona měla nějakou vzpomínku na rodiče a teď ji měla. Poté ruku stáhne zpět, pomalu se zvedne z podsedáku, vezme si své sako a naposled se na Genevieve podívá, pak prostě beze slov odejde. Nepotřebuje se s ní loučit. Ví, že se opět brzy uvidí, ale už za jiných okolností. Vyjde ven na čerstvý vzduch a odkráčí pomalu ze zátoky a zamíří k sobě domů. Jakmile opustí zátoku, vlkodlaci se probudí a nepamatují si nic, co se stalo. Nepamatují si jeho příchod.)

(Ráno se probudila a ještě dlouhou dobu přemýšlela nad včerejškem. Nad tím, co se stalo a jak to s Benem včera probíhalo. Bylo to poprvé, co cítila, že má opravdu bratra. Poprvé za její celou existenci. Ale věděla, že dneska už je to zase vše při starém. Bohužel. Žádný vlkodlak si nestěžoval, takže věděla, že na Bena si opravdu nikdo nevzpomněl. Rozhodla se, že to nikomu neřekne. Nechtěla vzbuzovat paniku a strach, že díky tomu, že tu je ona, se tu dějí špatné věci. I když Ben nikomu neublížil. Na oběd k Jacksonovi nešla. Vymluvila se na to, že jí je špatně. Hloupá výmluva, ale opravdu neměla na jídlo ani pomyšlení. Udělala si jen malou svačinku, uvařila si horkou kávu a šla si sednou na verandu, která lemovala dům. Měla krásný výhled na jezero. Byl tam stolek a židle. Položila si talíř s jídlem a kávou na stolek a kochala se výhledem. Vlastně odpočívala.)

Po tom, co se rozloučil s Claire a sledoval ji, jak někam odjíždí (vsadil by se, že si nakoupí nějaké opravdu hezké věci), ještě chvilku seděl v kavárně a přemýšlel. Co vlastně řekne Genevieve? Vždyť se s ním rozešla. Tak co s ní chce ještě řešit? Podle ní už to bylo určitě všechno uzavřené... Přesto ale asi za hodinku došel zase zpátky ze svému autu, které stálo o pár bloků dál a nastoupil do něj. Rozjel se směr Zátoka.
Když Kol dojel do Zátoky, zaparkoval na kraji cesty, vystoupil ven a kráčel si to kolem ohniště, kde sedělo pár vlkodlaků. Nevraživě se na něj dívali a jeden na něj dokonce zničehonic zaútočil. No, zničehonic.. Určitě si pamatovali ten 'menší' incident s Jacksonem... Kol odhodí vlkodlaka na zem, zaklekne ho a vycení na něj svoje tesáky. Ostatní raději zatím nic nepodnikají. "Kde je Genevieve?" podívá se na vlkodlaka. Říká to docela výhružným hlasem. Když se dozví, že vlkodlak neví, kdo to je, protočí oči. "Vysoká zrzka. Kde je?" Teď už mu to vlkodlak poví. Pustí ho a vydá se směrem, který mu popsal. Za chvilku vidí malou chatrč, na jejíž malé verandě sedí Genevieve. Šel k ní pomalým a rozvážným krokem. Možná si ho zprvu nevšimne. "Gen," osloví ji, když už je dostatečně blízko, aby ho slyšela. Zůstane stát pár kroků od ní a dívá se na ni.

(Upíjela kávu a pomalu ujídala malou svačinu. Tu snědla hodně záhy, ale kávu si dokázala náležitě vychutnat. Zavřela oči a pokoušela se nechat plynout svoje myšlenky někam pryč. Neslyšela Kola přicházet a popravdě přicházel z boku, takže nějak nevnímala pohyb, dokud k ní opravdu nepřišel a neoslovil ji. Okamžitě ten hlas poznala, ale jak byla uvolněná a myšlenka právě někde jinde, tak se ho hrozně lekla. Až tak, že vystřelila z té židle, převrhla na sebe tu kávu a zlila si rifle.) Do prdele, krucinál! (vyjekla a začala si čistit kalhoty. Pak se na Kola zlostně podívala. Stála od něho několik metrů a tu vzdálenost si udržovala. Vlastně ani nechtěla, aby se k ní přibližoval blíže. I když jistě musel být už oduřknutý, protože jinak by venku nebyl. Tedy alespoň doufá.) Co tu chceš? (řekne zamračeně)

Když Kol viděl, jak se ho Gen lekla, musel se ušklíbnout, to by jinak nebyl on. Ona to ale naštěstí neviděla, protože si čistila svoje kalhoty. "Promiň, nechtěl jsem tě vylekat," podívá se na ni a omluví se jí. Vypadá to, že na něj byla pořád nazlobená a nejhorší na tom bylo to, že si za to vlastně může sám. To on jí doma ubližoval.. A vygradovalo to tak, že jí dal svojí krev a zlomil jí vaz. Od té doby, co už není uřknutý nezažil chvilku, kdy by si to nevyčítal. "Chci si s tebou promluvit a omluvit se ti," podívá se na ni. Myslí to upřímně. Vážně se na něj zlobila a nebyla nějak extra příjemná. A stejně byla, podle Kola, pořád krásná, i když se zlobila. Tak rád by jí teď dal aspoň malou pusu..

Tys nechtěl asi víc věcí. (řekne jedovatě. Ano, možná to nebylo fér, když to dělal v rámci svého uřknutí, ale na druhou stranu ona mu to prostě nemohla jen tak odpustit a jen tak mu vlítnout zpět do náruče a být s ním zase šťastná. Nejde to, má v sobě blok a mimo jiné se ho též bojí. Ano, má z něj strach. má strach z toho, že by mu jednou stejně mohlo přeskočit a on by jí udělal něco horšího. Má strach z jeho vlastních slov, že si snad nemyslela, že to bude pořád takové. Možná to bylo řečeno ve stavu uřknutí, ale kdo říkal, že to nemůže být pravda? Protože ona to pravda být může. Kol byl dřív šílenec a ona to teď pocítila na vlastní kůži.) Fajn, mluvil ses. Mluvit s tebou nepotřebuju. (odsekne mu. Opravdu teď nemá na to, aby se s ním bavila, ne po tom včerejšku, ne po tom, co ji chtěla zabít Francesca.) Dejte mi všichni laskavě pokoj! (otočí se a chce odejít do "svého" domku.)

"Ale já s tebou potřebuju mluvit." Možná to vyznělo sobecky, jak to řekl, že on potřebuje.. Dobrá, možná to trošku sobecké bylo. Potřeboval si to ujasnit; to, co mezi nimi je. A nebo teď spíš není. Nevěděl, jak na tom jsou. Nevěděl, jak moc vážně Genevieve ten rozchod myslela.. Když vidí, že se Gen otočila, že půjde do svého domku, mírně se zamračí. Vážně s ním nechtěla mluvit.. "Gen, počkej," řekne, když se otočí, udělá pár kroků směrem k ní a čapne ji za ruku, aby ji zastavil předtím, než mu uteče dovnitř.

(Když ji čapne za ruku, jeho dotyk ji úplně pálí, protože si vybaví všechna ta úskalí, co jí připravil. Všechny ty rány, nedobrovolný sex, zlomené zápěstí, ponižování a tak dál a tak dál. Ano, teď vlastně mohla říct, že nesnáší jeho dotek. A o to je to vlastně horší, když už uřknutý není. Otočí se prudce a vymaní se mu ze sevení. Dokonce do něj i strčí rukama.) Nesahej na mě! (oboří se na něj. Má podmračený výraz, ale v očích se jí zračí i něco jiného. Havně právě strach.) Dobře. Mluv si tedy. Ale hlavně na mě nesahej. (udělala pár kroků zpátky) A ani se nepřibližuj. (polkla a podívala se na něj)