Bayou (Zátoka)

*Její poznámku o Sophie přejde úšklebkem. To už ji vážně bylo milejší, že je Genevieve tady, než u Sophie. I když, vlastně ani nevěděla. Žralo jí to, že je tady z mnoha důvodů, ale stejně tak by jí to žralo, kdyby byla u Sophie, jelikož k ní si nikdy žádné sympatie nezíská. Mohla být třeba v sídle, Klaus by ji tam určitě nechal a Rebekah byla její přítelkyně. Ale ona měla určitý vztah k Jacksonovi, ani se nedivila, že byla právě tady.* Třeba se Sophie už nejsou takové přítelkyně, jako kdysi. A musím s tebou souhlasit, pokaždé je nejvíc obětí Genevieve, stává se to u ní rutinou, že se ji neustále snaží někdo ublížit. Musí být už z toho příliš unavená a na krku má ještě tvého labilního bratra. *Prootočí nad tím oči. Věděla, že když Kola urazí před ní, nebude se za ní na to nějak zlobit. Rebekah jistě měla stejný názor. Genevieve zřejmě potřebovala více ochrany, než ona sama. V jeden den s ní mohla mluvit a druhý už mohla být mrtvá, což jí připomnělo, že by s ní přeci jen promluvit měla.* Věřím, že to by bylo pro tebe příliš těžké rozhodování a pokud se do takové pozice dostaneš, snad se rozhodneš tak, jak bude pro tebe nejlepší. *Trochu se na ní pousměje, chtěla Bekah vidět šťastnou. Ať už jako člověka, co si plní své sny a nebo jako stále Původní, ale po boku Marcela.* Ano, v tomhle máš pravdu. *Ona si ale nebyla jistá, zda si něčeho uměla tak úplně vážit. Se svou povahou dokázala zničit naprosto všechno. Ani v tom přátelství nebyla příliš dobrá.*

(Když už konečně vidí světla ohňů, tak zvolní tempo stejně jako Jack. Jde potom pomalu s ním ke svému nynějšímu domku. K těm věcem předtím se už nevrací a nechá to plavat. Jakmile se zmíní o tom obědu, který mu slíbila, ale neproběhl, tak se na něj omluvně podívá) Já vím, omlouvám se, ale ten den jsem zrovna neměla náladu na to, abych... neměla jsem náladu na společnost. (zakroutí hlavou, ale o návštěvě Benjamina mu neřekne. Nechce, aby se nějak víc rozrušoval. Ben už sem nepřijde, tím si byla jistá. Neměla tedy důvod to někomu říkat. Navíc byla to čistě osobní návštěva a ne každý by to musel pochopit.) Ale... (zastaví se před svým domkem a podívá se na Jacka) Zvu tě teďka na večeři, pokud nemáš žádné námitky. Abych ti to tedy nějak vynahradila. (pousměje se) A zabydlela jsem se opravdu dobře. Děkuji. A víš co? I kdybys měl námitky, vlastně mě to nezajímá. (zasměje se a zatáhne ho dovnitř se smíchem. Potom ukuchtí opravdu v rychlosti nějakou rychlou večeři... a to konkrétně vyhlášené sýrové placky její rodiny. Je to opravdu rychlé a chutné jídlo. Položí to na stůl a jeden placek si rovnou vezme.) Ber si. (pousměje se) Je to starý rodinný recept. Nic extra složitého, ale já tyhle placky miluju.

*Kvůli tomu, že Genevieve tehdy nedorazila na domluvený oběd se dnes už nijak netrápí. Raději si nechá pro sebe, že tou dobou měl u sebe na návštěvě Claire a tak se rozhodně nenudil. Ví, že Claire a Genevieve se nemají v lásce, tak o ní před Gen nemluví.* To nic, Gen. *Ujistí ji, že jí to nemá za zlé. Za jejím zaváháním v odpovědi, nic nehledá. Tedy rozhodně ne to, že mu tají návštěvu Benjamina. Kdyby tušil, že tady za Genevieve byl, nebyl by z toho ani trochu nadšený. Hlavně proto, že by tak absolutně vyšla vniveč jeho snaha, přivézt Genevieve do Zátoky, aby byla v bezpečí, před hrozbami města.* Přišla si, jen o svůj skvělý guláš. *Dodá s provokačním a pobaveným podtónem. Dovede ji už v bezpečí, bez žádné nehody ke dveřím jejího domku. Než stačí zapřemýšlet nad nějakým dalším programem, Genevieve ho zbaví starostí, když navrhne, že mu to vynahradí. Ani to nestihne zvážit. Nechá se vtáhnout dovnitř. Nic nenamítá, ale krátce se tomu zasměje. Uvnitř se porozhlédne, jak si to Genevieve zařídila. Vypadá to zde velmi hezky a útulně.* Máš to tady hezké. *Pochválí jí to. Když zjistí, co dělá, nahlíží jí přes rameno a tak trochu motá při jejím kuchtění.* Hmm vypadá a voní to dobře. *Zhodnotí už v průběhu, přípravy sýrových placek. Když jsou hotové, pro jeden se natáhne a ochutná.* Chutná to výborně. *Pochválí posléze její kuchařské umění, když v něm placek rychle zmizí. Zatímco sáhne po dalším, se zájmem pozoruje Gen, jak si pochutnává na svém.*

Jo, ale slíbila jsem ti to. (podívá se na něj ještě omluvně, ale pak už to nechá být. Ona ví, že Jackson jí tady klidně do aleluja bude říkat, jak mu to nevadí, takže to nebude riskovat a prostě se s ním už nebude přetahovat.) No, to jsem přišla, to máš pravdu. (kývne hlavou a zasměje se. Když se Jackson v klidu a bez práce nechá do domku zatáhnout, tak se jen pousměje. Je ráda, že to má bez namáhavější práce. Placky byly opravdu hned. Dokonce mu dovolila nakukovat, i když správně by neměla, aby udržela ten tajný recept v rodině. Ale ona si stejně nemyslí, že by je Jackson někdy zkoušel. Pak se na něj jen dívá, jak mu chutná a vypadá to, že opravdu ano, pokud jí nelže, ale to snad nedělá. A navíc opravdu nezná nikoho, komu by ty sýrové placky nechutnaly. Spokojeně se usměje, když jí placky pochválí.) Babička mě je naučila, když jsem byla malá. Pak jsem jejich smažením provokovala Benjamina, protože ty placky miloval, ale připomínaly mu zároveň matku. Byla jsem hrozný provokatér. (zamračí se a zakousne se do další placky)

*Zarazí se, jakmile Bekah řekne, že Kol je ve sklepě. Takže touhle informací obdařená nebyla. Pousměje se nad tím, jak je vůbec možné, že jeho vlastní sestra o tom nemá sebemenší tušení.* To se velmi pleteš, Rebeko. Tvůj bratr Kol není zavřený ve sklepě, ale zase si běhá po New Orleans a dokonce i po Zátoce. Já ho tedy neviděla, díky mému štěstí, ale slyšela jsem, že se zastavil tady v Zátoce. *Neubrání se úšklebku směřovaného na jeho osobu. Další její slova vezme na vědomí, tudíž na to přikývne hlavou.* Ano, dám ti vědět, pokud by se jí něco stalo, ale o tom pochybuji. Jackson by to nikdy nedovolil, aby ji bylo ublíženo. Vždyť je to alfa, myslím, že lidi, které chrání si velmi dobře hlídá. *Snaží se to zamluvit tímto způsobem, aby se nepojalo podezření ohledně nich. Ne, že by jí nevěřila, to zase ano. Jenom nepotřebovala, aby se to nějak rozkřiklo a navíc by nebyli rádi, že se o nich baví takhle. Sama by za to nebyla ráda, kdyby ji takto někdo rozebíral.* Rebeko, ty opravdu věříš, že tady bude jednou klid? I kdyby Benjamin byl mrtvý po nějakém čase, tak nevěřím tomu, že tady bude klid. Tohle je New Orleans, vždycky se tady musí něco dít. Ne, že by mě to příliš těšilo. *To nemohlo těšit nikoho, každý z nich určitě chtěl vést normální, klidnější život. Jenže tím, co byli, co představovali a kolik měli nepřátel to prostě nešlo. S takovou si Rebekah nikdy nenajde čas na to být člověkem, tyhle myšlenky ale raději uchovávala k sobě.* Takže se vážně vracíš? Dobře, tak...*Nevěděla, zda říct, jestli má něco vyřídit Elijahovi nebo Klausovi. Zřejmě to ale nebylo nutné, takže tohle raději spolkne.* ...ano, můžeš mi nechat tady to oblečení pro malou. Až pojedu nazpět, vezmu si to. Vážně ti za to děkuji a i za to, že jsi mě navštívila. *Usměje se a pak se obrátí a opět zamíří nazpět směrem k Zátoce, když se Rebekah rozhodla, že se vrátí domů.*

Zřejmě není, pokud by byl a dovolili by mu, aby se pohyboval po Zátoce, tak by byli vážně pitomý. *Neubrání se úšklebku na její tváři. Ani se nechtěla příliš bavit o Kolovi, netušila, proč přesně ho pustili a možná to raději ani vědět nechtěla. Když se bude od ní, Genevieve a Jacksona držet dál, tak ji to bude zcela jedno.* Ano, zdá se, že opravdu tam, kde je ona je vždycky střed největšího dění. *Pokrčí nad tím rameny, neměla k tomu, co dodat. Naštěstí se nestalo nic za přítomnosti Benjamina a ani Kola. Když se nic neděje, dá se říci, že je všechno v pořádku. Ovšem to ale vypadalo, že je jenom klid před velkou bouřkou. Čehož se obávala nejvíce.* Neboj se, budu ji pozdravovat. Vlastně jsem se chtěla s ní sejít v blízké době. *Pousměje se, vážně to měla v plánu, ale nevěděla, jak je na tom ona. Zda vůbec má náladu se s někým bavit po tom všem, co se ji v životě děje. Její další poznámka ji poněkud zarazí a už chce něco namítat, ale jakmile to dopoví a zmíní se o tom s Elijahem, tak se zamračí. Tahle představa se jí zdaleka nelíbí, vlastně se jí to naprosto příčí a nechce o tom slyšet a ani pomyslet na to, že by snad za její existenci někdy Elijah skončil v rakvi.* A co Klaus? Na něj jsi zapomněla. Vždyť je taky Původní. *Stále se mračila, ať už kvůli zmínce o Elijahovi nebo to, že zapomněla zmínit Klause. Ať byl hybrid nebo ne, stále je to Původní.* To máš zřejmě pravdu. Ale kdyby si přece jenom se rozhodla pro Aliseu, nezapomeň ji ode mě pozdravovat. *Doteď ji byla vděčná, že ji tenkrát zachránila krk v Lyceu. Nikdy ji za to ani pořádně nestihla poděkovat, za což se částečně styděla, protože bez ní by tady nebyla ani ona a ani její s Klausova dcera. Doprovodí Rebeku k autu a převezme si od ní tašku s oblečením do které jenom očkem v rychlosti nahlédne, usměje se a poté se zase věnuje Bece. Prohlédne si to, co nakoupila později.* Dám, neměj obavy. Měj se hezky, Rebeko. *S úsměvem sledovala, jak odjíždí ze Zátoky a pak se obrátila zády. Pomalým tempem přišla k chatce, kde ještě stále přebývala a zalezla dovnitř. Nezapomněla se podívat na oblečení, které Rebekah obstarala pro její dceru.*

*Už se tím nezabývá. Ne tím, co mělo být, ale zajímá ho to, co se děje nyní. Věnuje ji klidný úsměv, kterým dává najevo, že to dávno přešel.* Zůstalo víc pro mě. *Ušklíbne se na ni škodolibě, ale nijak zle to nemyslí. Raději se zajímá o její výrobu sýrových placek. Nečeká, že mu to projde tak snadno, ale rozhodně si nestěžuje. Genevieve jde vše pěkně od ruky a jeho to baví pozorovat. Když pak jedí hotové placky, sedne si na jednu z židlí, pochutnává si na jednotlivých kouscích a poslouchá při tom její povídání. Na první pohled to zní docela normálně, ale on má na paměti, že mu Genevieve povídá o době, která je té současné hodně vzdálená. Když nad tím přemýšlí, chvílemi mu to přijde jako nějaký podivný sen, kterého je součástí. Jeho výraz se tak kvůli jeho myšlenkám stane trochu nepřítomný, i když Gen poslouchá. Dojí další placku a probere se pak ze své zamyšlenosti. Zaujme ho její poslední poznámka.* Byla? *Zopakuje to po ní s výrazem, že se musel přeslechnout. Rozhodně mu to nepřijde jako minulost. Samozřejmě si z Gen tak trochu utahuje. Zacukají mu při tom koutky.* Já myslím, že ti to zůstalo. *Dodá nyní už s neskrývaným pobaveným výrazem.*

Ano, pravda. Zůstalo víc pro tebe a já se tak aspoň nemusím zaobírat se svou štíhlou linií. (ušklíbne se na něj. Ne, že by ona někdy měla problémy s postavou. Byla přirozeně hubená a nikdy nenabrala přebytečná kila. Byla také hodně vysoká. Vyšší než normální ženy, ale zase přesto menší než třeba Kol nebo Jackson. Její krok byl majestátní, jako kdyby věděla, že ona je ta žena, o kterou je sváděn boj, jako kdyby věděla, že se nedá jen tak lacino. Ona věděla, proč je ženou. Uměla toho využít. Byla jako lev. Někdo, komu nejde odolat tak snadno. Lidé ji buď milují nebo nenávidí a nenávidí ji jen proto, že ji v případě mužů nemohou mít, nebo v případě žen, že nemohou být jako ona. Závist dělá s člověkem hodně. Ale ji tohle nikdy moc nezajímalo. Kopala hlavně sama za sebe, i když v poslední době tohle dost porušovala. Když si Jackson sedl, ona se otočila k němu zády a vyndala víno, které otevřela. Vzala dvě sklenice, nalila do každé a pak jednu přisunula k Jackovi a druhou si nechala. Lahev postavila na stůl a sama si sedla. Pak se usměje způsobem, který by se dal nazvat jako úsměv mazané lišky.) Máš pravdu. Stále jsem. (Její lišácký úsměv se změní v tajemný a s tím, že Jacka stále nespouští z očí, se napije. Možná si s ním teď tak trochu hraje, aby dostála tomu, co tu on teď právě řekl. Provokuje, ale nezachází nijak daleko.)

*Když slyší, jakou to pro Gen z jejího pohledu mělo výhodu, podívá se na ni, jako by nevěřil svým uším. Mlčky nad tím zavrtí hlavou. Nakonec se nad tím, jen pousměje, protože na to nemá, co říct. Místo nějakých slov si Genevieve prohlíží. Její společnost je mu více, než příjemná.Na rtech se mu usadí mírný spokojený úsměv. Nehodlá si tenhle hezký večer, který se tak nečekaně naskýtá, nechat zkazit. Pozoruje ji, když chystá víno. Víno již docela dlouho nepil. Genevieve ho okouzlila již dávno před tím. Nyní, když před něho postaví sklenici s vínem a tu svou si vezme, může na ni nechat svůj omámený pohled. Vezme si svou sklenici s vínem a také se napije. Cítí na sobě její uhrančivý pohled. Stojí ho docela dost úsilí, aby zůstal klidný, alespoň navenek. Ve svém nitru vnímá zvláštní nervozitu. Najednou se necítí natolik v pohodě jako ještě před chvílí, když sem přišli.* Rozhodně, Gen. *Poznamená, když polkne víno a sklenici postaví zpátky na stůl. Zadívá se na ni.* A jsi v tom velmi dobrá. *Dodá.* Vlastně neznám nic, v čem by si nevynikala. *Poví jí svůj názor. Částečně je to jeho obdiv vůči ní, ale také konstatování toho, co za dobu, co ji zná vypozoroval. Mírně se pousměje a dál ji pozoruje.*

(Po jeho slovech si ho chvíli jen zamyšleně měří.) Umíš taky něco jiného, než se mnou souhlasit? Já jen, že vždycky, když spolu mluvíme, tak většinou ve všem souhlasíš, dáváš mi za pravdu, podtrhuješ to, co jsem řekla. (Trochu se ušklíbne jako by jí to mělo být lhostejné a pak se zase napije ze své sklenice.) Jacksone, (vstane najednou a přejde k rohu, který dělil kuchyňku od hlavní místnosti. Opře se o něj a zase se na něj se sklenkou v ruce zadívá.) přestaň mě už konečně tak vychvalovat do nebe a přechvalovat mě. Ano, je to milé, vážím si toho, ale opravdu to nemusíš dělat a navíc, mně toho moc lichotky neříkají. Někdy člověka potěší, ano, ale většinou jsou to jen plané řeči, co vyjdou dost na prázdno. (dopije naráz skleničku a pak se natáhne pro lahev a zase si nalije.) Nemusíš mi lichotit, aby sis mě nějak získal. Když tak o tom přemýšlím (zatváří se opravdu přemýšlivě a zadumaně) Možná to je to, co na mně vadí Elijahovi. Nedokážu dostatečně ocenit jeho galantní chování a vlastně mě to ani nebere. Nestojím o to.

*Neujde mu u Genevieve jistá změna. Přimhouří soustředěně oči, když promluví a zamračí se, protože se mu nelíbí, co slyší. Její reakce ho trochu zklame. Nemá pocit, že by to bylo z jeho strany nucené nebo neupřímné. Zkrátka to tak cítí. Pokud se to Gen nelíbí, nenapadá ho právě nyní žádný způsob, jak to změnit. Ani to nemá v úmyslu. Nehodlá si do toho nechat mluvit. Jen se na Gen ušklíbne.* Nevím, co bych s tím měl dělat, Genevieve. *Odvětí. Postaví sklenici s vínem na stůl, protože ho přejde chuť a vlastně i nálada na nějakou konverzaci. Většinou toho moc nenapovídá, pokud to není nutné. Dnes u Genevieve mu došla inspirace.* Schválně ti odporovat, aby si byla spokojená? *Zeptá se jí a pozvedne obočí. Zdá se mu, ovšem, že Genevieve ještě neskončila. Nechá ji mluvit. Poslouchá ji, ale netváří se u toho tak nadšeně a klidně, jako dosud.* Myslíš si, že proto to říkám? *Zatváří se nevěřícně a dotčeně, když slyší její další slova. V danou chvíli mu dojdou slova. Zkazí mu tím náladu natolik, že ho přejde chuť v tomhle večeru pokračovat. Jeho výraz okouzlení a ohromení pomalu nahradí jeho typická vážná trochu zachmuřená tvář. Poslechne si Genevieve mlčky až do konce. Když z jejich úst vyjde další jméno jednoho z původních, zamračí se.* Původní mě vážně nezajímají, Genevieve. *Ušklíbne se.* Ano, co tě tedy bere? *Pozvedne mírně obočí, při své otázce. V očích se mu nehezky zablýskne. Genevieve se povedlo ho dost rozladit. Pohrdá tím, co je pro něj hodně důležité a čím se vždycky řídí. Založí si ruce na hrudi a v sedě na židli ji pozoruje. Svými slovy mu dala najevo, že nestojí o hezké chování a nezamlouvá se jí. V tomhle se jejich názory naprosto rozcházejí. On nemá v úmyslu v tomhle směru něco měnit.*

(Asi dost přestřelila svou řečí, protože vidí, jak Jackson chladne a jak se jeho zamilovaný výraz, který říkal, že je z ní úplně vedle, dost rychle mění. Možná je to dobře, možná je dobře, že tímhle přiměla Jacksona trochu vystřízlivět, ale na druhou stranu, on tím, co pro ni dělá a jak se k ní chová, opravdu nemyslí nic špatného a rozhodně to nedělá pro to, aby si ji nějak získal nebo omotal kolem prstu. Dělá to proto, že on to považuje za správné, že on to tak dělat chce. Dělá to proto, že ho ona opravdu zaujala a on na ní vidí opravdu jen to dobré. Ale ona taková není, je to vypočítavá mrcha a teď to možná konečně alespoň na okamžik poznal. Na druhou stranu, nedělá se ona vypočítavou mrchou proto, protože si myslí, že si prostě takové zacházení, které jí Jackson nabízí, nezaslouží? Před sto lety si z takových, jako je Jackson dělala rohožku, protože oni se jí dvořili a byli na ni až moc hodní a ona toho využívala tak, že si s nimi hrála. Všechno tohle dělal ale kvůli tomu, jak se k ní choval Benjamin. Brala potom muže jako svou kořist. Jako někoho, koho chtěla pokořit. A hodní muži vždycky byli opravdu snadnou kořistí a pak skončili někde se zlomeným srdcem. Naopak jí imponovali muži, kteří s ní stačili držet krok. Proto Klaus, proto Kol. Nebyli to žádní slušňáci. S Kolem sice ze začátku taky pěkně mávala, ale on jí pak dal též najevo, že mávat sebou nenechá. A to je to. Vlastně když si to tak vzala, ona potřebovala být pod kontrolou nějakého silnějšího muže, protože by si s ním pak zacházela jako s hadrem a to by bylo špatně. A ona nechtěla s Jacksonem zacházet jako s hadrem, i když už tímhle, co mu teď řekla, měla takové tendence. Ne, ona se chtěla udržet, chtěla začít jednat s muži normálně, chtěla Jacksonovi nabídnout to, co by si zasloužil. Ale trvá jí to. Nemůže se jen tak ze dne na den stát hodnou, milou, nekousavou Genevieve, která je šťastná s hodným a milým mužem. Ne, ví, že si to dělá sama, ale prostě to tak najednou nejde. I když by si to už konečně měla dovolit. Dívá se stále na Jacksona, na jeho reakce, které jsou chladné, protože Genevieve právě zbourala to, co tu teď Jack budoval.) To je jedno, zapomeň na to. (zakroutí hlavou... nechtěla mu ublížit, ale právě to udělala a nevědomky, protože rozhodně nechtěla, ale tohle je právě to, co Jackovi slíbit nemohla, že mu neublíží, protože nevědomě ubližovat není zase tak nesnadné.) Prostě mám jen pocit, že si tě nezasloužím, tak tě odháním. To je vše. (polkne, dívala se mu při tom do očí, říkala mu pravdu, tak jak to teď cítila. Dolila si zase skleničku. Dneska opravdu pila jednu za druhou. Pak jen zakroutila hlavou nad tím, jak je pitomá a vyšla z bočních dveří na terasu a zadívala se na klidnou noční hladinu.)

*Během toho, co pozoruje Genevieve a čeká na její odpovědi toho, na co se ptá nebo co od ní čeká za ozřejmění, vnímá, jak ta vřelost v jeho nitru vůči ni ochladla. Z jeho tváře se vytratí všechny pocity. Ty dobré, které tam převládaly ještě před krátkou chvílí, nahradily negativní a nejspíše by se jich, jen tak nezbavil, kdyby nechtěl, aby je Genevieve viděla. Potom, co od ní slyšel jí už nechce dávat najevo, co dobrého k ní cítí a jak ji vnímá. V danou chvíli by se dal použít čas minulý, protože nyní nic dobrého necítí. Jen hořkost, zklamaní, smutek. Ani jedno z toho před ní nechce ukazovat. Nestojí o její další výsměch a pichlavé poznámky. Štve ho, jak to dopadlo. Ví, že měl reagovat jinak, aby se nedostali k tomuhle tématu. V ten moment, ale nebyl schopný se uvolnit a chovat se normálně. Teď je všechno z jeho pohledu pryč. Genevieve ho ranila a způsobila mu bolestivé rány v jeho srdci. Vysmívá se a pohrdá vším, na co si on rád potrpí a řídí se tím. Snese hodně a dovede přijmout kritiku a výsměch z její strany, když se nedotýká něčeho z jeho zásad. Ač se to nezdá, i on má své meze a Genevieve se je v tento večer podařilo překonat. V danou chvíli má mysl zatemněnou zlostí, bolestí a zklamáním. Neumí nyní odhadnout, co bude dál. Teď jeho nitro ochromuje zvláštní otupělost a únava, která pomalu nahrazuje jeho zlost a podrážděnost.* To asi nebude tak snadné, Gen. *Odvětí prázdným tónem, když po něm chce, aby na to zapomněl. Rozmotá paže a nechá ruce klesnout dolů.* Snesu toho hodně, ale tohle bylo moc. *Oznámí jí, že pokud je zvyklá, že jí takové věci procházejí, u něj to tak jednoduché nebude. Ne ve chvíli, kdy pošpiní a zesměšňuje jeho hrdost a zásady.* Myslím, že budu potřebovat čas, abych to dokázal zapomenout. *Pokračuje dále. Má toho na jazyku ještě více, ale nakonec to nepoví. Ne v jeho mizerném rozpoložení, ve kterém nyní je. Po té vstane. V jeho očích nemá smysl dnes pokračovat a možná ani dlouho potom.* Dnes se ti to podařilo, Genevieve. *Dá jí za pravdu. Skutečně mu dnes vzala chuť, o něco se v jejím případě snažit. Nechová se jinak, než kdy před tím. Jí se to, ale zdá směšné.* V mých očích si zasloužíš to nejlepší, co je k mání. *Pronese a na chvilku se v jeho hlase ozve ta vřelost, kterou u něj Gen probudila. Je to, ale, jen chvilka a zase rychle zmizí.* Nemá to, ale nic společného se mnou. *Poznamená, smířeně. Nemá chuť soupeřit o její přízeň s někým takovým jako je Kol nebo Klaus. Pokud nestojí o něho takového, jaký je, nic s tím neudělá, ani nechce v tomhle směru.* Je mi líto. *Ukončí dané téma. Chvilku se za ní dívá, když odejde na terasu. Jeho nitro je, ale příliš rozbouřené na to, než aby se nyní pokusil o smír. Nemá o to nyní zájem. Nechce. Vydá se proto několika delšími kroky ke dveřím a její chatku opustí. Dveře za ním hlasitěji zaklapnou. Vyjde do chladného nočního vzduchu. Ani si nevzpomene, že Gen před tím půjčil svou bundu. Ta mu nyní v jeho rozčílení nechybí. Je rozpálený z průběhu a závěru toho večera. Zamíří do lesa. Tam, odkud se před ne tak dlouhou chvílí s Gen vrátili. Ví, že ho čeká dlouhá a těžká noc. Chce být sám. Na nikoho nemá chuť ani náladu.*

(Cítí, že Jacksona opravdu naštvala, zklamala a ublížila mu, ale nijak to už napravovat nehodlá, ono by to asi ani nešlo. Možná by to potom bylo ještě horší. Svoje mu k tomu řekla, prostě má problém s tím, aby se na hodných nevezla a nenavážela se do nich. To musí překonat sama v sobě a s tím jí nikdo nepomůže. Dnešní večer tak skončil opravdu fiaskem a ona zkazila, co mohla. I když na druhou stranu, Jackson opravdu nemusel reagovat tak přehnaně. Ale co, stalo se, taky má na to právo. Vždy ji vynášel do nebes, teď ji zrovna asi proklínal. Není to právě to, co chtěla?) V tvých očích možná, ale na těch svých budu muset ještě zapracovat. (To je to poslední, co od ní slyšel, než vyšla na tu terasu. Slyšela pak, jak se sbalil a odešel. Ani si neuvědomila, že má na sobě stále Jacksonovu bundu. Na terase vypila celou tu lahev vína a prostě jen koukala na vodní hladinu. Už se dlouho pořádně neopila a tak si to teď vynahradila. Nakonec skončila v posteli, ani neví jak.
Ráno se probudila ještě s pořádnou kocovinou. Jemné sluneční paprsky dopadaly na její obličej. Protáhla se a podívala se po místnosti. Všechno tam zůstalo tak, jak to tam bylo včera. Připomnělo jí to ten incident s Jacksonem. Bohužel to nebyl sen a bohužel na to ve své opilosti nezapomněla. Vydechla. Není si jistá, jestli její přítomnost v Zátoce je nejlepší nápad. Stejně ji tu vše dohnalo už dávno a ona nechtěla rozptylovat Jacksona od toho, co je důležité. A to situace ve městě. Musí odejít. Neměla sem ani vůbec jezdit, neměla se nechat strhnout tou myšlenkou klidu a dobré společnosti. Sbalila si zase těch svých pár švestek, všechno v chatce uklidila a pak se posadila ke stolu s papírem a tužkou a začala psát:
Milý Jacksone,
opravdu mě mrzí, co se včera stalo. Mrzí mě, že jsem tě takhle rozčílila, ublížila ti. Neměla jsem to v úmyslu, ale to je to, co jsem přesně říkala. I když někomu ublížit nechceme, stejně to pak nakonec nevědomky uděláme. Opravdu ti moc děkuji za to, že jsi mi tu na těch pár dní poskytl azyl, ale myslím si, že je na čase vrátit se zpět do svého bytu, zpět do víru dění, jak by se řeklo. Zátoka je sice klidné místo, ale nemůžu se tady vyhnout svým problémům. A když to tak vezmu, jsem zatažena i do problémů mnohem větších, ne jen mých osobních. Chtěla jsem utéct od zodpovědnosti, ale od ní se utíkat nedá. Jednou jsem se do všeho uvrtala, chtěla jsem být toho součástí, tak to musím dokončit. Možná už nejsem čarodějka, ale i tak mám jistou zodpovědnost. Stále mi zůstaly moje znalosti, moje vzpomínky, stále toho vím ještě dost na to, abych se udržela tam, kde chci být. A i když si na svůj post v popředí města New Orleans někdy stěžuji, vlastně nevím, jak bych bez tohohle města existovala. Je to můj domov, zažila jsem toho tady spoustu, spoustu jsem toho tady pomáhala vybudovat, spoustu toho jsem taky zničila, ale v tomhle městě už jsou moje stopy a navždy tu zůstanou a já jsem za ty stopy zodpovědná. Možná jsem potřebovala ten čas v zátoce, abych si uvědomila, že klid pro mě asi moc není. Já vlastně potřebuji chaos, protože klid mi dává až moc prostoru přemýšlet o věcech, o kterých v chaosu prostě přemýšlet čas nemám. A pak se víc hloubám do sebe a upadám do deprese, protože vím, že bych asi neměla žít tak, jak žiju, ale já to prostě jinak neumím. Jacksone, opravdu se omlouvám za to, jak jsem ti včera ublížila, ale moje slova byla zkrátka taková, jak jsem je v tu chvíli potřebovala říct. Nebylo to myšleno jako výčitky vůči tobě, já jen... Většinu času před sto lety, když jsem se konečně dostala od svého bratra, jsem muže brala jako snadnou kořist, jako hračky, protože jsem si říkala, když si taky mohli hrát se mnou, já si budu hrát s nimi. Bohužel, odnášeli to vždy ti nejhodnější, kteří byli vlastně dost podobní tobě. Nedokázala jsem k nim být milá, nedokázala jsem je brát vážně. prostě jsem si s nimi hrála. A já bych nerada, aby to samé bylo i s tebou. Nerada bych si s tebou hrála. Jacksone, jsi úžasný muž, vážně. Kdejaká žena by za tebe dala všechno, co má. Já jsem ale jiná. Já se toho bojím. Ano, to je to správné slovo. Mám strach z toho, jak moc hodný jsi, protože já rozhodně nejsem hodná žena. To se ostatně potvrdilo už včera. Mám tě opravdu ráda, Jacksone. Strach je mi ale překážkou. Je to vlastně ta nejhorší překážka a já ji doufám překonám, protože bych si to přála. Doufám, že tvůj hněv a zklamání, které jsi zažil včera, nebude trvalejší. Tohle jsem vážně nechtěla.
Děkuji ti za vše, Jacksone. Snad si toho jednou dokáži vážit tak, jak si to zasloužíš, protože v mých očích si též zasloužíš jen to nejlepší, ale já to, alespoň zatím, nejsem, protože jsem zlá.
Odpusť mi to.
Tvá Genevieve
Nechala dopis na stole, vzala si svoje věci, Jacksonovu bundu tam nechala a vyšla ven z domku. Ploužila se s kufrem směrem pryč ze zátoky, bude si muset na kraji lesa někoho stopnout.)

*Noc stráví na toulkách v lesích kolem Zátoky. Chvíli kráčí svižnou chůzí rovnou za nosem a snaží se ze sebe ventilovat svou zlost, rozladěnost, rozmrzelost nad průběhem večera a toho, co si od Genevieve musel vyslechnout. Chce na to zapomenout, přenést se přes to a nějak pokračovat dál. V jeho mysli to, ale stále všechno víří. Je neklidný, nesoustředěný. Nemůže se toho zbavit a trochu se uklidnit, aby mohl fungovat zase normálně. Přestane vnímat kudy kráčí. Jde stále rovnou za nosem. Ztratí pojem o čase. Do cesty se mu postaví jako překážka menší řeka, která lesem protéká. Přinutí ho to zastavit. Zůstane stát kousek těsně na okraji, zrychleně oddechuje a pozoruje plynoucí hladinu a odlesky na hladině. Zvedne hlavu k nebi. Zahlédne měsíc, který má do úplňku ještě daleko. Zůstane na břehu stát a zase místo nočního nebe pozoruje tekoucí vodu před sebou. Zvuk, který řeka vydává je zvláštně uklidňující. Kousek od něj stojí strom, o který se nakonec opře zčásti ramenem, zčásti zády. Snaží se opravdu vypnout, nemyslet, pročistit si hlavu, aby mohl pokračovat zase pokud možno klidně dál a řešit to, co je důležité, pro jeho lidi. Potom, co se ovšem děje kolem něj, cítí jistou beznaděj. V tuhle chvíli nemá žádný záchytný bod, od kterého by se mohl odrazit a s odhodláním pokračovat ve svém úsilí. Povzdechne si pro sebe dlouze. Zakloní hlavu a i tou se z části v týle, z části v temeni opře o kmen za sebou a dívá se do prázdna do míst, které se mu danou polohou hlavy naskytují. Naslouchá tichu ve svém okolí. Ten klid na něj působí uklidňujícím dojmem. Nesmí ovšem uvažovat nad svými problémy. Zbytek noci i nadcházející nový den uvítá na tomtéž místě. Během toho, ale už stačil vychladnout, uklidnit se. U stromu už zůstal, jen si k němu sedl. Pozoroval tekoucí řeku a pomalu plynoucí čas, který noc měnil v nové ráno. K ránu mu začalo být chladno. Vztek už ho nezahříval. Rozhodne se proto vrátit zpátky. Neví, jak daleko přesně v noci zašel. Nezbývá mu, než se stejnou cestou vrátit. Aby si opět rozproudil rychleji krev v těle zvolí pro svůj návrat opět docela svižné tempo. Svítání ho zastihne již, jen kousek od Zátoky.
Shodou okolností se mu postaví do cesty Genevievein domek. Vůči ní cítí stále jistou trpkost, smutek v srdci, po jejich včerejších slovech. Jedna věc, je jsou jeho city vůči ní a snaha o to, aby nemusela zažívat něco, co v minulosti. Druhá věc je, když se setkává s jejím odmítnutím. S tím svádět souboj nedokáže. Má pocit, že je to všechno celé špatně a neví, jak by to měl změnit. Překonat svou hořkost a zraněnou mužskou pýchu, která se navíc potýká ještě s jeho vlkodlačími geny. Dostal od Genevieve zabrat a chvíli potrvá, než se s tím popasuje a nějak se s tím dlouhodoběji vyrovná. Domek vypadá klidně a nevypovídá nic o tom, co se v něm událo. Ani neví proč ho to táhne dovnitř.
Když dojde na verandu, všimne si, že dveře nejsou zcela zavřené. To upoutá jeho pozornost. Z netečného výrazu se změní v podmračený, lehce znepokojený. Není si přesně jistý, co se stalo.* Gen?! *Zavolá a zaklepe na dveře. Ty se pod jeho dotekem pootevřou ještě více a poodhalí mu, že je domek prázdný více, než by měl být.* Genevieve... *Rozevře dveře úplně a vejde dovnitř. Rychle přelétne očima vnitřek domku a dojde mu, že Genevieve už ho neobývá. Zamračí se naštvaně na prázdnou místnost. Nemusela odcházet. To, co mezi nimi bylo nijak neovlivňovalo z jeho pohledu jeho nabídka, aby tady zůstala. Vejde dovnitř, jako by snad doufal, že nakonec objeví něco, co změní tohle zjištění, že je Genevieve pryč. Na stole objeví dopis adresovaný jemu. Jeho už tak podmračená tvář se zachmuří ještě víc. I kdyby dosud doufal, tohle ho přesvědčí, že Genevieve skutečně odešla. Na dopis se dívá s odstupem a dost nedůvěřivě. Nemá chuť ho číst. Nevěří, že v něm bude něco, co by mohlo zmírnit jeho skepsi, která ho postihla s tímhle zjištěním. Natáhne se pro něj po chvíli a vezme ho do ruky. Chvíli s ním otáčí a dívá se na něj a stále hledá nějaký podnět k tomu, aby si ho přečetl. Nakonec s nádechem papír rozevře a zahledí se do úhledného písma a textu, které tvoří. Jeho délka je první skutečností, co ho překvapí. První řádky přelétne očima v rychlosti. Pak, ale zpomalí a zbytek už čte pomaleji, pozorněji. Trochu se během toho zklidní, aby se na text mohl lépe soustředit. Přečte si ho pozorně a snaží se vnímat každé její slovo. Samozřejmě mu potvrdí to, jak jsou odlišní. Měli pár společných představ a na tom vzniklo jejich přátelství. Gen, si během toho, ale prožívala své a ačkoliv jí on vždy nabízel čiré přátelství, bez toho, aniž by ji chtěl získat, ona ho vždy odmítla, odehnala. Nestála o to. V jeho očích byla a je i nyní skvělá žena, které je zavázán. Okouzlila ho, pobláznila. Nejspíše to neměla v úmyslu, neočekávala nebo možná ano. Z toho, co mu o sobě v listě píše to nedokáže teď už určit. Ani nechce. K ničemu mu to nebude. Odmítá jeho přátelství a jeho city k ní. Nechce ji do ničeho nutit a nebude, dokud je tady Kol a nemá to vyřešené s ním. Nemá představu, co dělat dále. Nevidí žádnou možnost, žádné východisko. Cítí bolest na srdci a zklamání z toho, jak to dopadlo. Nenachází nyní sílu, aby s tím bojoval a o něco se pokoušel. Až nyní si uvědomí, kolik mu přátelství s Genevieve a to, co v něm probudila dodávalo síly, energie, chuti do boje s vlkodlačími problémy. Nyní si připadá prázdný, bez žádného důvodu se o něco pokoušet dál. Dočtený dopis složí a ponechá si ho zatím v ruce. Vezme si ze židle přehozenou bundu, přehodí si ji přes předloktí druhé ruky a vyjde z domku ven. Dveře za sebou zavře, pořádně.
Sejde z verandy a rozhlédne se. Zátoka se pomalu probouzí. Jeho, ale nic nepobízí k nějaké aktivitě. Momentálně nemá v plánu pro příští chvíle vůbec nic. Bezděky zamíří ke svému domku. S úmyslem dospat probdělou noc, i když si není jistý, že se mu to povede. Cestou míjí některé ze svých lidí. Tváří se neutrálně. Nechce, aby na něm někdo poznal, jak mu právě je. Docela se mu to i daří. Prochází nedaleko jednoho ohniště, kde zaslechne, jak si dva popíjející ranní kávu a snídající, povídají o tom, že viděli Genevieve před chvílí, vycházet z domku se svými věcmi a mířila někam k cestě vedoucí ze Zátoky. Když to slyší, musí na Gen v duchu protočit oči. Ta její snaha dokázat svou nezávislost na okolí je někdy na pováženou. Ze slov těch dvou předpokládá, že Gen nebude daleko. Rozhodne se, že se s ní, alespoň rozloučí, když to takhle dopadlo. Nechce se s ní rozejít ve zlém.
Zamíří ke svému autu. Nasedne do něj a vydá se pomalejší jízdou po cestě vedoucí ven ze Zátoky. Pozorně sleduje, dokud u kraje nezahlédne Genevieve vláčející se s velkým kufrem. Zavrtí nad tím hlavou.* Takhle do města nedojdeš ani do Vánoc. *Poznamená místo pozdravu, když u ní zastaví a pohlédne na ni z okénka. Jeho tvář je i přes mírně pobavený podtón, kterým začal konverzaci vážná, zachmuřená.*

(Vláčí se s kufrem přes zátoku až do lesa na cestu. Byla to docela fuška už teď, aby tam ten kufr dotáhla, ale teď po cestě je to o něco lepší, i když jí to trvá taky dlouho, než se někam dostane. Byla asi ještě dva kilometry cesty od hlavní silnice, takže před sebou měla opravdu ještě štreku, ale najednou vedle ní zastaví auto. Nechtěla, aby ji Jackson zastihl, ale jestliže ji tu takhle našel, je jasné, že četl ten dopis. Zastaví se a podívá se na něj.) Chtěla jsem si někoho stopnout na hlavní silnici. (Odpoví mu na jeho poznámku o tom, že by takhle do města nedošla ani do Vánoc. Pak se podívá před sebe. Stále tam tak stojí a vlastně neví, jestli má jít dál, nebo co vlastně má dělat. Byla to pro ni trochu trapná chvilka. Jackson si ten dopis měl přečíst, když už ona měla být dávno pryč.)

*Pozoruje Genevieve z okýnka svého vozu. Ať mu psala a vysvětlovala v dopise cokoliv, přijde mu ten její náhlý odchod, jako útěk. Něco takového nechtěl. Měl za to, že jsou oba dospělí a to, co se mezi nimi večer událo ustojí. On na to potřeboval strávit noc v lese, ale netušil, že Genevieve tak rychle vyklidí pole. Položí ruce na volant a protáhne paže a záda vyhrbí do oblouku. Dlouze vydechne. Neujde mu ta divná chvíle.* Nemusela si takhle rychle odejít, Gen. *Poznamená trpce s povzdechem. Vypne motor, otevře dveře a vyleze z auta ven.* Kvůli tomu, že jsme se nepohodli určitě ne. *Dodá. Přejde tak, že se jí postaví do cesty, kdyby chtěla pokračovat a pohlédne na ni. Vypadá unaveně, smutně. Z toho včerejška i z její dnešní reakce.* Jsme oba dospělí, Gen. Myslel, jsem, že spolu můžeme i dál vycházet?! *Poznamená, zatímco na ni zkoumavě, tázavě hled. Z části je jeho poznámka konstatování, zčásti otázka. Chce od ní slyšet, jak na tom vlastně teď vůbec jsou. Nechce jí znovu nabízet, vnucovat něco, o co ona nestojí nebo to nechce. Nedokáže ji, ale i přesto nechat v nesnázích s kufrem uprostřed Zátoky daleko od všeho.*

Jacku, neodešla jsem jen kvůli tomu, co se včera stalo. Problémy mám i bez toho a musím je řešit, Jacksone. Nemůžu se schovávat navždycky. (podívá se na něj, když vystoupí a postaví se před ni.) Vím, že jsem nemusela odejít tak rychle a ano, uznávám, ten včerejší incident mě k tomu možná trochu víc popohnal, ale opravdu jsem neodešla jen kvůli tomu, co se stalo včera. (Zakroutí hlavou.) Ale tak nějak prostě cítím, že bych se měla vrátit do víru dění a začít něco zase pořádně dělat, protože takhle to nejde. Nejsem zvyklá na klid, nejsem zvyklá na to, že... to je jedno. (podívá se na chvíli někam jinam, ale potom se vrátí zase pohledem na Jacksona.) Díky Jacksone, díky za tvou pohostinnost, za to, že jsi, jaký jsi. Zůstaň takový, neměň se, ani kdyby ti to měl říkat, já nevím, třeba sám bůh (ušklíbne se, protože ona na boha nevěří, ale tohle použila jen jako příklad, řekla to velmi obrazně.) Jo, jsme dospělí, taky si to myslím. Všechno dobrý. (pokrčí rameny neurčitě)

*Sleduje Genevieve a čeká, jak moc k němu bude nyní upřímná a vlastně i sama k sobě. Ze začátku slyší to, co očekával. Nadechne se, aby jí pověděl svůj názor a pootevře pusu. Ona, ale pokračuje dříve a on je nakonec rád, že byla rychlejší. Nakonec od ní slyší jakési přiznání o tom, co si myslel. Vyslechne si ji až do konce. Z toho, co si od ní přečetl nemá v úmyslu ji nějak přemlouvat k návratu do Zátoky. Je mu jasné, že tohle není život pro ni. Také čekal, že v Zátoce dlouho nezůstane. Docela ho mrzí, že nedokončila větu tak, jak nejspíše chtěla, ale potlačí to v sobě.* Nechtěl jsem tě takhle vyhnat, Gen. *Zavrtí slabě hlavou s omluvným výrazem.* Nemáš za co. *Ujistí, že její díky nejsou třeba.* Vždycky tam budeš vítaná a kdykoliv zatoužíš po troše klidu, tvůj domek ti bude k dispozici. *Poví jí. Nad jejími slovy, aby zůstal stejný, se jen mírně ušklíbne. Má na jazyku pár poznámek, ale nakonec nic z toho nepoužije. Z její odpovědi, ve které pak odsouhlasí to, co řekl před tím on není zrovna nadšený. Její gesto k tomu ho tom, že je vše dobré moc nepřesvědčí. On sám za sebe může říct, že to dobré z jeho strany není. Bude zkrátka chvíli potřebovat. Dokáže to, ale potlačit, aby s ní nyní mohl komunikovat a vyřídit její odchod ze Zátoky. Raději to, ale nyní nerozebírá.* Odvezu tě zpátky do města. *Oznámí jí. Má pocit, že to nyní bude to poslední, co pro Genevieve na nějakou dobu udělá. Nedovede si představit, že se po tomhle budou nějak často vídat. Vyčkávavě se na ni dívá, jestli jeho nabídku přijme.*

(Dívá se na Jacksona, na jeho reakce, na to, jak se snaží překousnout to, aby s ní vůbec promluvil. On jí tu bude říkat že jsou dospělí, ale jeho pýcha je stejně ukřivděná a on s ní teď mluví jen ze zdvořilosti. A přitom Ona nic z toho, co včera řekla, nebo co dneska napsala, nemyslela zle. Nic z toho, jen se tím snažila Jacksonovi říct, jak je skvělý, ano, i když to možná nebyl nejlepší způsob, ale on je skvělý a je hodný a je milý a urazil se vlastně kvůli čemu? Kvůli pár slovům, která možná pochopil jinak, než byla tak nějak myšlena? Urazil se kvůli čemu? Že když je na ni naštvaný a potřebuje to rozdýchat, tak ona chce odejít, aby ho tu nedráždila? Na jednu stranu ho teď vlastně vůbec nechápe a rozčiluje ji to. Rozčiluje ji, jak s ní teď jedná) Aha. (řekne trochu ostřeji) Takže ty tu prostě budeš stát, budeš vést ty sladké zdvořilostní řeči, které v tuhle chvíli zas až tak upřímně nemyslíš. A neříkej mi, že ano. (Zastaví ho ještě předtím, než by něco mohl říct.) Protože na tobě vidím, že ač tu tvrdíš, že jsme dospělí a měli bychom spolu vycházet, tobě to teď činí problém. Máš právo se naštvat, tak buď naštvaný, ale když už, tak tedy pořádně. Buď chlap, Jacksone. Nechovej se jako porcelánová panenka, která se rozsype, když se o ni jen někdo trochu silněji opře. (podívá se na něj rozčíleně. Samozřejmě ho tím nechce nijak urazit, ale tohle dusno ji už vytáčí.) A víš co? Víš co? Já to udělám sakra za tebe. Já už tohle dusno prostě nevydržím. (podívá se na něj a najednou ho čapne za flígr, přitáhne ho k sobě, kufr nechá spadnout se žuchnutím na zem a začne ho líbat. Žádostivě, vášnivě, docela tvrdě. Pak se od něj odlepí, stále ho za ten flígr drží a dívá se mu do očí) Co vlastně chceš, Jacksone. Dokážeš mi to sakra pořádně říct?

*Z toho, jak Genevieve zareaguje je hodně překvapený a ne právě příjemně. Nerozumí tomu, nechápe, proč je najednou opět naštvaná. Sleduje ji nechápavě a nevěřícně po té, co promluví. Když ho obviní, že svá slova, která jí řekl nemyslí upřímně, tak se ho opět dotkne. Do něčeho takového by se nikdy nenutil. Chce ji zastavit v jejich přesvědčeních, která mu začne dále tvrdit. Když mu, ale dá najevo, že nechce nic slyšet, je vidět v jeho výrazu, jak v něm znovu probouzí zlost a vztek, když mu tvrdí něco, co si myslí, že ví lépe, než on sám. Zablýskne se mu v očích. Přimhouří oči a jeho pohled v tu chvíli vypadá dost nebezpečně. Cítí, jak to v něm vře zlostí. Sevře ruce silně v pěsti. Probodává jí očima, když pokračuje dál a znovu hodnotí jeho chování vůči ní a opět se jí podaří to, co večer před tím. Pošpiní a vysměje se něčemu, na čem si on zakládá a nehodlá to ani za nic měnit. Nepřipadá si, že by udělal něco takového, za co si zaslouží její výsměch a povýšené chování a reakce na jeho snahu o smír a jakési urovnání toho včerejšího nešťastného večera. V něčem má stále jasno, ale potom novém, co četl a co ho znovu nutí přemýšlet zkrátka ještě nemá jasno. Chce na to mít trochu času, aby si promyslel, co má vůbec z jeho strany Genevieve nabízet, co má vůči ni dělat, či nedělat, aby ho od sebe pořád neodháněla. Je z toho trochu mimo, a jen proto dnes neví, jak se k ní chovat. Ví, co chce. Opakuje to stále dokola i jí, ale ona to zřejmě nevnímá nebo to pro ni není dostatečně jasné. Povytáhne obočí, když pak oznámí, že udělá něco za něj. V první chvíli prostě netuší, pro co, že se to rozhodla. Když ho hned na to chňapne za košili a přitáhne k polibku, je z toho chvilku hodně vedle, že ani nereaguje, jen stále přemýšlí, kam se to tak najednou dostali. Trvá to sotva pár sekund. Její žádostivé polibky, v něm, ale začnou probouzet touhu, kterou k ní cítí, ale zakazuje si ji, protože v tom dosud nevidí pro sebe nic dobrého. Jeho tělo si, ale chvíli dělá, co se mu zamlouvá, takže jí polibky začne oplácet. Vnímá, jak jeho zábrany a odhodlání pomalu povolují a začíná v něm převládat touha se tomu prostě poddat. S láskou, kterou k Genevieve chová ve svém nitru, pečlivě ukrytou před celým širým světem problém nemá. V paměti, ale také má, jaké komplikace už to způsobilo. Nejen Genevieve, jemu, ale i těm, kteří s tím nemají nic společného v Zátoce, když museli čelit žárlivému, nepříčetnému Kolovi. Tohle ho zkrátka přinutilo vystřízlivět a raději se držet zpět. Stejně tak i to, co si s Kolem prožila Genevieve. Nevěří tomu, že by tak rychle překonala svou lásku k němu. Nehodlá jí posloužit, jako náhrada, či někdo, pro útěchu, s kým chce zapomenout. Nechce tvrdit, že jí na něm nezáleží. Jenže moc dobře vnímá, že to zdaleka nemůže nazvat láskou. Má dobře v paměti, jak tehdy mluvila o svém příteli poprvé. Že je s ním a on si tak nemá dělat naděje. Tehdy ještě netušil, že je to o Kolovi, ale postupně později si to poskládal dohromady. To, co je mezi ním a Genevieve se mu líbilo, ale pochroumalo se to předchozí večer a nepřidal tomu ani její dopis. Nechce na ni nijak spěchat, odmítá to. Dokud nenabude dojmu, že to s Kolem pro ni skončilo. Do té doby se bude držet zpět. Dohodli se na tom, že budou přátelé. On by za to byl rád, ale vždy to sklouzne k něčemu víc a pak se to komplikuje. Stejně jako o tom večeru. Nedává to za vinu, jen Genevieve, ale i sobě. Zaskočila ho svým chováním a on nevěděl, jak reagovat a pak už se to vezlo a spělo k nedorozumění. Nechce tohle rozebírat a tak to nosí v sobě, jen to ovlivňuje z části jeho chování teď vůči ní. Konečně nad jeho tělem a polibky, které Genevieve pár vteřin oplácí zvítězí rozum a jeho odhodlání a pohled na tohle všechno. V tu chvíli zvedne ruce a chytne Genevieve za paže s úmyslem ji od sebe odtáhnout. Ona, ale těsně před tím přestane a odtáhne se první. Právě v čas, protože by to v příští vteřině udělal sám. Ostře se na ni v tu chvíli podívá a zrychleně oddechuje, z části vzrušením, z části vzteky. V jeho očích se nebezpečně blýská a on sám neví, co udělá v příštím okamžiku. Genevieve ho tímhle vytočila opravdu na maximum. Svými řečmi, které přidá, jen přilije olej do ohně.* Je jedno, co chci, Genevieve, protože to nikdy nebudu mít. *Zavrčí na ni zlostně. Drtí svá slova přes zatnutou čelist a stojí ho hodně úsilí, aby zůstal alespoň navenek v klidu. V tu chvíli ani nevnímá, že ho Genevieve, ještě stále drží. Jeho výhled je orámován krvavě rudou barvou, v němž se vyjímá její tvář. Jeho vlkodlačí geny se teď zkoušejí dostat k moci. Stále stojí bez hnutí, zrychleněji dýchá. Uvědomí si, že Gen stále ještě drží dlaněmi za paže a díky jeho momentálnímu stavu jeho stisk není právě nejjemnější.*

(Vidí, jak se v něm odehrává plno pocitů. Svými slovy ho rozhodně nenadchla. Spíše naopak, znovu ho podráždila a pořádně naštvala, ale ona jen říká, co si myslí a říká vše, jak to ona vidí. A teď právě řekla na rovinu Jacksonovi, co si myslí o téhle situaci. Jackson naříká a fňuká, jak malé dítě. Chce něco, ale nedokáže si za tím pořádně jít, protože se až moc bojí. Má tolik zábran. Přesně to ho ale drží zpět, přesně to ho ale brzdí. Překážky, strach. Pokud je nepřekonáme, nemůžeme pořádně naplno žít, protože pak se budeme jen někde krčit v koutě a dělat jen to, co je nám pohodlné, ale to přeci není život. Ano, teď zrovna může říct, že Jackson je pohodlný. Nechce riskovat, nechce vystoupit ze svého zajetého stereotypu. V těchto chvílích se možná ani nediví Oliverovi, že udělal, co udělal. Jackson je sice Alfa, ale stále se má jako Alfa co učit. Ona mu ale do vedení jeho smečky mluvit nebude. Jakmile ho začala líbat, on chvíli váhal, ale pak nakonec začal spolupracovat, ta spolupráce ale nebyla zase tak uvolněná, protože cítila, jak u toho moc Jackson přemýšlí. Byl napjatý, i když si na chvíli dovolil zapomenout na své překážky, docela brzy se mu do té jeho hlavy vrátily. Ukončila polibek dřív, než by ho stačil ukončit on, protože věděla, že on by to jistojistě za chvíli udělal. Podívá se do jeho očí a vidí v nich zlost a vztek, ale zároveň touhu. Jackson jí začal silněji mačkat ruce. Snažil se asi ovládnout, ale moc mu to v tuhle chvíli nešlo. Ale alespoň od něj vidí nějaké pořádné emoce. Alespoň u něj konečně vidí vztek a ne jen stažený ocas mezi půlkami. Svými dalšími slovy ale pohřbí asi všechno, co v ten moment proběhlo. Podívá se do strany a začne se nevěřícně smát. Potom musí jen zakroutit hlavou. Vymaní se z jeho silného sevření a podívá se na něj.) Ano, máš pravdu, když už to na začátku vzdáš, tak je to přesně, jak říkáš. Nebudeš mít to, co chceš, protože se raději schováš v koutě, než aby ses trochu ušpinil. Bojíš se Kola, bojíš se vztahu se mnou. Ano, bojíš se toho, ale místo, abys to zkusil, tak raději vycouveš. (Vezme ze země svůj kufr.) Nenamáhej se. (otočí se a vyjde směrem pryč od Jacksona.)

*Během toho, co na sebe s Genevieve z té blízkosti chvíli koukají se trochu uklidní. Povolí sevření. Je vidět, že chvilku nad něčím přemýšlí, ale pak se v jeho výrazu usadí rozhodný výraz. V tu ráno pocítí zvláštní klid. Genevieve to možná nedochází, ale svým způsobem, mu již třikrát dala najevo, že nemá zájem. Že o něj nestojí, není jí dost dobrý. Již dvakrát se s tím pokusil vyrovnat, smířit a zaujmout nějaké stanovisko, aby se s ní mohl vídat i přesto, protože ji uznával, vážil si jí i jejich rad a stejně tak pomoci, kterou se vlkodlakům rozhodla poskytnout. Když se mu to začínalo dařit, vždy se mezi nimi něco stalo a on znovu nevěděl, co od ní čekat. Jestli má vůbec u ni šanci. Včerejší odmítnutí, protože tak její chování včera chápe, pro něj, ale bylo jiné. Bere to jako výsměch tomu, co by on rád. Genevieve o to nestojí a on se jí v tomhle odmítá přizpůsobit. V tom se nezmění. Z toho večera, dnešního dopisu i toho, co nyní předvádí ví, jedno. V tomhle se s ní neshodne a nikdy by si nerozuměli. On po tomhle už ani nechce. Ztratil zájem. Odmítá bojovat o něco, co v jeho očích ztratilo naději na budoucnost.* Napadlo tě, že o to už nechci, bojovat, Genevieve? *Zeptá se jí.* Potom, co se stalo už proto nevidím důvod. Nám dvěma by to nikdy neklapalo. Jsme příliš odlišní. *Mluví na ni klidně. Z jejich slov si jako mávnutím kouzelného proutku už nic nedělá. Obrnil se. Nyní už má, jen jednu snahu.* Po včerejšku, i dnešku si to ač nerad, ale přesto uvědomuji a dokonce si to dovedu přiznat. *Mírně se ušklíbne, ale probodává ji při tom pohledem.* To, co tobě imponuje a líbí se ti... Nikdy se toho u mě nedočkáš. *Pokračuje pevně, nekompromisně.* V tomhle se měnit nebudu a ty buď ber nebo nech být. *Dodá, je to výzva. Mírně při tom pozvedne hlavu. Nikdy by se k chování jaké mu naznačila u mužů, kteří figurovali v jejím životě, nesnížil. Pohrdá tím. Když se mu Genevieve vytrhne z jeho sevření, ustoupí od ní o krok a založí si ruce na hrudi. Pozoruje ji, jak od něj pomalu s kufrem zase míří pryč.* Já se tě neptal jestli chceš. *Poznamená věcně a dívá se na její záda.* Dovezl jsem tě sem a také se postarám o to, aby si se dostala zpět do města. *Dodá docela rázně na jeho poměry.*