New Orleans - City

*Nakonec po těch dohadech a zbytečných pokusech jí nějak změnit, dostal Finn docela dobrý nápad. Souhlasila, že půjde ven. Byla docela ráda a těšila se, že zase vypadne z prostorů tohoto domu. A ještě víc byla nadšená z toho, že by konečně mohla dostat denní prsten, který byl pro ní, jako upírku, velmi důležitý. Proto se pousmála a začala se tvářit trochu příjemněji, aby ten její chladný výraz zahodila někam hluboko do sebe. Po Finnově informaci, jen chápavě přikývla. Vyšla schody a zamířila do svého pokoje, kde se ještě upravila, aby vybrala si vhodnější outfit na procházku po venku. Pak se odebrala znova dolů.* Děkuji. Ano, myslím, že můžeme. *Pousmála se. Nechala si pomoc při oblékání a pak se vydala s ním směrem někam do města. Procházka netrvala dlouho. Většinou teda mlčeli a společně si nejspíše vychutnávali přítomnost toho druhého nebo za to mohla ta změna prostředí. Nakonec se zastavili. Podívala se na něj.* Myslím, že to zvládnu sama. Zařiď si vše, co potřebuješ. *Pousmála se, aby mu tak dala najevo, že se nemusí bát jí nechat odejít samotnou. Na opak jí to vyhovovalo a to hodně. Po dlouhé době si zase mohla vychutnat chvilkovou samotu.* Neuteču ti. O tom bych ani nikdy nepřemýšlela. *Dodala nakonec a snažila se, aby to vyznělo docela upřímně. Pak, když poznala, že Finn není teda tak nějak proti, na tu chvíli se s ním teda rozloučila a zamířila na opačnou stranu směrem k obchodům.*

(Poté, co odešel od Camille, se nějakou dobu procházel po městě. Zašel si do jedné restaurace na jídlo a nějakou chvíli tam zůstal na drink. Ven vyšel, až když se začínalo stmívat. Byl celkem daleko od své domu, ale i tak se rozhodl jít pěšky. Po cestě domů pozoruje okolí a lidi kolem kterých prochází. Po nějaké chvíli si před sebou všimne muže a ženy. Oba byli upíři, ale z toho jednoho cítil silnější energii než z ní. Trvá jen chvilku, aby si to vše dal dohromady. Ten muž byl Původní upír. A s největší pravděpodobností to byl zrovna Finn Mikaelson, nejméně známý z Původní rodinky. Ještě ho nikdy neviděl, dnes to bylo poprvé. Nějakou chvíli je pozoruje, a když se rozdělí chce zamířit za Finnem, ale nakonec si to rozmyslí a zamíří za tou ženou. Přesně ví, co chce udělat. Pořád přemýšlel, jak se nejlépe pomstít Elijahovi a teď na to konečně přišel. Co může být horšího, než zrada vlastní rodiny? Netrvá dlouho a tu ženu dožene. Postaví se jí do cesty a předstíraným úsměvem se usměje.) Dobrý den, omlouvám se, že vás takhle obtěžuji, ale jsem tady nový a potřeboval bych poradit. Nevíte náhodou, kde je tady hotel Chateau? Mám se tam s někým sejít a nějak jsem zabloudil. (Pokrčí rameny a krátce se rozhlédne kolem, než se opět podívá na ní.)

*Když se tedy odtrhne od Finna, zůstane sama. S docela spokojeným výrazem se vydá tedy směrem k nějakým těm obchodům. Lidi okolo vnímá tak zběžně. Nikdy jí nezajímali. Teda ano, ale vždy jen jako zdroj potravy. Možná by se později mohla najíst, než se setká zase s Finnem. Ví, že on tohle nemá rád, proto to chce udělat nejlépe za jeho zády. Ale zatím má v plánu se jenom porozhlédnout a užít si ten pocit, že není chvíli hlídaná. Pomalejšími kroky se přibližuje hlouběji do centra. Nějak nevědomky poslouchá okolní dění a tak. Uvědomí si kroky, které se přibližují. Ale spíš to přikládá k tomu, že je až příliš oblbnuta Finnovou přehnanou starostlivostí a strachem o to, že je všichni pronásledují. Jen se lehce pro sebe pousměje nad tím, jak musí být hloupá. Jenže, když jí ten majitel těch přibližujících kroků předběhne a postaví se před ní, možná jí na okamžik napadnou šílené myšlenky. Ale hned je zažene a zastaví se. Zaposlouchá se do jeho slov. Jen chápavě přikývne, než promluví.* Asi jste si vybral špatnou osobu. Já vám moc neporadím, nejsem tak nějak zdejší. *Dodá narychlo a tak nějak se pokusí do toho dát nějaký ten omluvný tón. I když tohle ona neumí, takže to nakonec ztratí svůj předpoklad.* Zkuste se zeptat jinde. Třeba budete mít štěstí. *Řekne nakonec a chce odejít.*

(Jakmila ta žena promluví, tak nesouhlasně zavrtí hlavou a jeho úsměv přejde z předstíraně milého na zlomyslný. Rozhodně si vybral tu správnou osobu, jenže nechtěl poradit v cestě. Tohle město znal jako své boty.) Nesouhlasím. Vybral jsem si perfektně. (Během chvíle už má dlaně přitisknuté na jejích spáncích a odříkává kouzlo. Má štěstí v tom, že jí to i zároveň způsobuje bolest a nemůže se proto pořádně bránit. Má tedy dostatek času a možností provést to kouzlo. Po chvíli ho konečně dokončí. Právě teď ho ta žena musí poslechnout ve všem, co po ní bude chtít. Byla něco jako jeho loutka. Mohla sice dělat vše, co chtěla. Chovat se jako dříve, ale jeho slova musela uposlechnout vždycky.) Tak a teď buď hlavně v klidu. Nechci ti ublížit. Jen potřebuji, abys pro mě něco udělala. (Stáhne ruce z jejích spánků. Pamatuje si, když tohle kouzlo dělal na Genevieve. V té době potřeboval její krev a kouzlo trvalo o něco déle. Teď mu stačí jen přímý kontakt. Všechno bylo jednoduší, když měl tolika moci. Cítil se opravdu mocně a nezastavitelně.)

*Chvilku toho muže ještě pozoruje, ale pak jí to nějak přestane bavit se s ním takhle obtěžovat a ztrácet s ním svůj drahocenný čas. Připadá jí tak trochu divný a trochu zalituje, že nedbala Finnových slov. Proto se otočí někam od něj. Už má namířeno někam pryč od něj, když jí zastaví jeho poznámka. Nechápavě na něj koukne a chce něco dodat, jenže jí zastaví jeho jednání a hlavně ta známá bolest, kterou může způsobit jedině kouzlo. Párkrát sykne bolestí, která jí tak týrá a snaží se nějak bránit. Ale není jí to nic platné. Tenhle, nejspíše čaroděj, je opravdu silný. Když skončí ta bolest a on se odtáhne, cítí takový zvláštní pocit. Jako by nevěděla, že se právě něco stalo. Jako by bylo něco jinak, ale přesto stejné. Koukne na něj a poslouchá jeho slova. Nějak v podvědomí tuší, že musí jeho přání splnit a poslechnout ho.* A co přesně bych měla udělat? *Zeptá se narovinu, jako by s tím už doslova souhlasila. Což není daleko od pravdy. Kouká na něj a čeká další jeho "rozkazy" a informace k jejímu úkolu.*

(Vítězně se usměje, když po jejích slovech, ví že to vyšlo. Věděl to už před tím, ale to supokojení, které teď cítí je k nezaplacení. Připadá si šílený. Šílený štěstím, že mu vše vychází, jak má. Ani si nedokáže představit ten pocit, který bude zažívat, až to všechno skončí a on zvítězí. Zabije to dítě, uspokojí předky a hlavně se pomstí.) Tvůj přítel Finn. Přesvědčíš ho, že ho chce jeho bratr Elijah zabít. Vymysli si, co chceš. Třeba, že jsi slyšela, jak se o tom baví s Klausem. Elijah a Klaus se ho chtějí zbavi, protože je to hrozba. Nesmíš selhat. A až ti konečn uvěří, tak mu dáš tohle. (Sáhne si do vnitřní kapsy saka a vytáhne dýku. Tundeho dýku, která teď dokáže způsobit Původnímu něco hrošího než smrt. Způsobí mu nepředstavitelná muka a uvězní ve vlastním těle. Podá jí tí tu dýku.) Tímhle Elijaha zastaví. Nezabije ho, ale zastaví ho tím. A hlavně nesmíš říct, že to máš ode mě. Řekneš prostě, že si to ukradla nějaké čarodějce, která na tebe zaútočila. Je mi vlastně jedno, co přesně vymyslíš, hlavně ať ti uvěří a zabodne tuhle dýku do Elijaha. Rozuměla jsi? (Povytáhne obočí tázavě.)

*Tak nějak očekává, co z něj vypadne. Kouká na něj a snaží se zachytit a vstřebat jeho slova. Nepřerušuje ho. Ani by asi nemohla. Počká, než bude moci reagovat a konečně se ozve i ona.* Dobře, udělám to. Ale jak... *Nedořekne a pohled jí sklouzne k té dýce, co jí podává. Vezme jí opatrně do ruky, jako by se bála, že jí může nějak ublížit. Chvíli si jí zkoumavě prohlíží a pak svůj pohled přenese znova na něj.* Něco už vymyslím. Budu se snažit to nezkazit. *Dodá. A už teď si v hlavě začíná skládat plán, jak a kdy to Finnovi řekne. Přece jen ví, že nesmí zklamat. Nějak cítí, že tohle je pro ní důležité a že to musí udělat i kdyby se měla stát cokoliv. Přikývne nakonec, že všemu rozuměla a vstřebala všechno, co jí řekl.* Takže je to všechno, co bych měla udělat? *Zeptá se ještě nakonec. Možná ještě čeká další pokyny nebo informace, co by jí zasvětily do toho plánu víc.*

(Trochu je nejistý, když dává pryč dýku, kterou pro něj vytvořil Papa Tunde. Díky němu má ta dýka obrovskou moc a pokud to tahle rusovláska zkazí, tak je všechno ztraceno. Všena snaha, kterou Tunde vynamohl by přišla vniveč. Ale musí na tu ženu spoléhat. A ona musí udělat všechno, proto aby nezklamala jeho.) Ano, to je všechno. Zapomeň, že si mě potkala. Pamatuj si jen, co máš udělat. (Naposled se na ni podívá a pak bez dalšího slova odejde pryč. Konečně zamíří k sobě domů. Dneska toho stihl víc než chtěl. Měl opravdu štěstí, že narazil na Finna a jeho přítelkyni podle všeho. Teď už měl opět celý plán promyšlený a v běhu. Stačí jen říct a všechno se spustí. Začíná mít nedočkavý, ale musí počkat na správnou příležitost.)

*Moc dobře ví, že tohle všechno, co jí ten muž tady říká, musí udělat, aniž by protestovala. Vlastně ani neví, jestli tohle všechno děla ze své vlastní vůle nebo ne. Připadá jí to tak. Ještě se na toho muže koukne, jestli k tomu "plánu" řekne víc. Možná by se mohla ještě na pár informací zeptat. Ale jeho další slova jí zastaví. Jen poslušně kývne hlavou a nechá ho odejít. Chvíli stojí a snaží se v hlavě najít myšlenky, které jí pomohou začít jednat. Ale nakonec se rozhodne to zatím nechat tak. Vydá se tedy na takovou tu ledabylou procházku po obchodech. Koupí si i pár, pro ní, nezbytností. Ani nečeká dlouho a setká se opět s Finnem. Podívá se na něj a věnuje mu takový ten svůj typický úsměv, u kterého nejde poznat zda je to upřímnost nebo ironie.* Ano, myslím, že mám vše. *Svůj zrak přemístí ke svým nakoupeným věcem.* Takže můžeme už jít. *Dodá nakonec, když už se zase kouká na něj. Když jí Finn vezme tašku, chce protestovat. Ale nakonec to vzdá. Přece jen ona ví, jaký "poklad" mezi nakoupené věci schovala. Pousměje se pro sebe a chytne se ho Pak spolu odejdou směr sídlo.*

Jak tu tak seděl s Gen v objetí, nemohl myslet na nic jiného než na chvíle, které strávil s ní. A nedivil by se, kdyby Gen dělala to samé. Vzpomínal na jejich první setkání, bylo to na hřbitově. Dá se říct, že to byla chvilka po tom, co zase oživl, a hned potkal někoho, koho mohl nazývat svým andělem strážným. Akorát, že tomuhle andělu místo zlatých vlasů na hlavě svítily vlasy zrzavé. Většina lidí si možná představovala anděla jako blonďatého človíčka v dlouhých bílých šatech, se svatozáří nad hlavou a s křídly na zádech. On nikdy nevěřil tomu, že by něco takového mohlo existovat. Ano, v nějaké peklo věřil - věřil v to, že pro zlé lidi čeká po smrti snad ještě horší zlo, než to, které oni za života napáchali. Ale pro hodné, kteří v životě nic moc neprovedli? V nebe nevěřil. Vždyť v životě to tak bylo - hodní lidé toho většinou moc nezískali a častokrát se měli hůř, než ti zlí. Třeba je to tak i po smrti. Zlí budou v pekle a hodní nedostanou zase nic. Nebo, že by po dostáli klidu? Že by byl tohle ten dar? Kdyby se svět vážně řídil tímhle, on by jistojistě skončil tam někde, kde to mělo být pro všechny utrpení. Genevieve ho rozhodně na první pohled zaujala, ale až později si uvědomil, že ji asi nemohl milovat hned. Ne, to nešlo, neznal ji. Jenom ji chtěl v tu chvíli poznat, a byl rád, že se tak stalo... Zamilovával se do ní postupně (i když i to bylo dost rychlé, vždyť se choval strašně, dolejzal za ní jako ocásek, choval se Mosbyovsky, nevěděl, co to s ním bylo. Nedivil by se, kdyby jí hned na prvním nebo druhém rande řekl, že ji miluje). Postupně, ale strašně rychle. Odehrálo se to v řádu několika dní, maximálně týdnů. Když Gen stiskla jeho ruku, ale hned ji zase povolila, pousmál se a propletl si s ní prsty. Na to nepotřebovala sílu, a přece to bylo příjemné. Když najednou řekne, aby ji odsud vzal, podívá se na ni a přikývne, i když dost neochotně. Nechtěl ji teď nikam nosit, když byla takhle slabá. Jakmile řekla, že chce někam, kde ucítí čerstvý vzduch, ihned ho napadne Bali. Kéž by ji mohl vzít tam. Tam byli oba dva šťastni. Když ale nemohli znovu na Bali, vezme ji někam, kde se jí bude jistě líbit. Vezme ji opatrně do náruče, narovná se a vydá se upíří rychlostí (s občasnými přestávkami, aby jí třeba nebylo ještě více špatně, nebo tak něco), pryč.
Za chvíli už stojí s Gen v neworleanské botanické zahradě. Neobtěžoval se s tím, někoho ovlivňovat. Prostě se dovnitř vloupali, a jemu to bylo úplně jedno. Nikdo jim teď tuhle chvíli kazit nebude. Nikdo jim nebude kazit jejich chvíli, i když nebyla tak radostná, jak by si oba přáli. Sedne si s ní na trávník, do stínu jednoho ze stromů, i když tam byl vstup jasně zakázán. On se opře o kmen a ji zase nechá, aby se o něj opřela. Byl si jistý, že se jí tu bude líbit, protože i když to už nebyla čarodějka, její vztah k přírodě byl pořád velmi silný. A botanická zahrada (nečekaně), byla plná různých druhů rostlin. Hodně z nich dokonce ani Kol za svůj dlouhý život neviděl. "Doufám, že jsem vybral správně?" zeptá se, nakloní se tak, aby jí viděl do očí a usměje se. Proplete si s ní znovu prsty a ruku jí ještě stiskne.

(Byla ráda, že Kol vyslyšel její žádost. I když na něm viděla, že by s ní nejraději zůstal v sídle, ne snad, že by on tam sám zůstat chtěl, ale hlavně proto, aby se jí ještě nepřitížilo. Ale je mu vážně vděčná, že ji nakonec vzal do náruče aprostě ji odnesl pryč. Celou tu dobu, co ji nesl, měla zavřené oči, dokonce i když dělal malé přestávky. Otevřela je, až když si byla jistá, že jsou na konci cesty. A když je otevřela, vydechla úžasem, protože byla v přírodě, kde byl klid. Bylo to někde v zastrčenější části zahrady, kam se nesmělo, ale i tak poznala, že se nacházejí v botanické zahradě. Ale Kol vybral opravdu strategické místo, kde je nebude nikdo rušit. Opřela se o jeho rameno a usmála se.) Je to perfektní, ale hádám, že ses neobtěžoval s placením vstupného. (Musí se sama tomu, co právě řekla, zasmát, protože to nešlo jinak. Kol nikdy nedbal na pravidla a rozhodně se s nějakým placením neobtěžoval jistě ani teď. Když sechvíli kochala přírodou v Kolově objetí, tak se podívala na kapsu u svých kalhot. Natáhla k ní ruku a vyndala ještě zakrvácenou Tundeho dýku. Podívala se na Kola) Prosím tě, dej ji Sophie. Ona bude vědět, co s ní. (Podává mu dýku a čeká, až ji chytne. I tímhle dala jasně najevo to, že ona rozhodně nepočítá s tím, že by se se Sophie ještě viděla a mohla jí tu dýku předat osobně ona.)

(Jeho smrt byla nečekaná, ale za to rychlá. Trvalo jen několik vteřin, než vykrvácel a jeho srdce přestalo bít. Spousta lidí tvrdí, že se člověku před smrtí promítne celý jeho život, ale nebyla to pravda. Aspoň ne u něj. Umřel už dvakrát, pokud nepočítá nedávnou krátkou smrt díky Genevieve. A po druhé při své smrti viděl jen jednu jedinou vzpomínku na jeho život. Vzpomínka na malého devítiletého kluka, který byl v jednu chvíli naplněn štěstím a světlem a v druhé chvíli ho pohltil smutek a temnota. Tohle pro něj byla ta nejhorší, ale i nejlepší vzpomínka za celý jeho život. Vzpomínka na den, kdy se mu zcela změnil život.
Probudí se někde ve městě a chvíli mu trvá, než se zorientuje a vzpomene si, co se vůbec stalo. V jednu chvíli drží dýku v ruce, chystá se zabít to dítě a sleduje, jak Roderick zabíjí Klause. A pak mu někdo podřízl hrdlo. Monique Deveraux ho podrazila a zachránila to dítě. Zabila ho a zradila. Zradila svůj druh a předky. Cítí vztek. Nepovedlo se mu to. Jeho plán nevyšel a neuspokojil předky. Ale aspoň jedna věc mu dělala radost, jeho hlavní nepřítel byl mrtvej stejně jako právě teď on. Pomstil se. Benjamin Rousseau přeci jen vyhrál, i když se mu nepovedlo to vše dotáhnout do konce. Vlastně mu bylo jedno, že to dítě nezabil. Tohle chtěli předci, on chtěl jen zabít Klause. Samozřejmě to dítě chtěl zabít také už jen, protože to bylo dítě Klause, ale co už. Stejně smrt té malé chtěla nejvíce Esther a té on rozhodně sloužit nebude. Nebyla nic víc než pokrytec. Nejdříve naruší přírodu a přivede na svět něco, co sem nepatřilo a pak to chce odčinit jejich smrtí. Benjamin moc dobře věděl, co má udělat a kam jít. Musí projít na druhou stranu skrz svou sestru, kotvu druhé strany. A také přesně věděl, kde jí najít, protože jí přímo cítí. Cítí, kam má jít. Rozejde se tedy vpřed, jak mu radí jeho instinkt. Po chvilce dojde do botanické zahrady, kde cítí přítomnost kotvy. Projde nějakou uličkou až nakonec a po chvíli spatří Genevieve sedět na trávníku a vedle ní Kola. Musí se hned při tom pohledu ušklíbnout. Původní upír v přítomnosti jeho sestry, jak se mu tohle vážně příčilo. Ale po chvíli zkoumavého pohledu si všimne, že Genevieve na tom rozhodně není nejlépe. Dnes umřelo mnoho nadpřirozených osob a všechny procházeli skrz ni. Tohle pro ni rozhodně nebylo dobré a to ještě všechno nebylo u konce. Ví moc dobře, jak dnes jeho sestra skončí. Umře. A to díky němu, protože on jí proměnil v kotvu druhé strany, domluvil útok vlkodlaků na sídlo, zařídil, aby umřel Klaus, a technicky může i za svou vlastní smrt. On byl strůjcem veškeré smrti, která se odehrála včera a dnes. On byl strůjcem tohohle neštěstí. Vždycky říkal, že by nemohl zabít vlastní sestru a přísahal si, že jí bude chránit a nakonec jí zabije on. Pokud projde na druhou stranu, přiblíží jí k smrti. Jenže on nemohl jinak. Přejde ten kousek, který ho dělí od Genevieve a zastaví se přímo před ní. Klekne si na kolena a podívá se jí zpříma do obličeje.) Tohle jsem nechtěl. Nechtěl jsem zabít ten malý zázrak, kterým jsi byla a stále jsi. (Vydechne a sklopí hlavu. Teď, když byl mrtvý, už nemusel nic skrývat. Nemusel se snažit zachovat své emoce na uzdě. Poprvé za sto let se cítil jako ten malý devítiletý kluk, kterým byl, než mu umřela matka. Necítil se takhle ani, když umřel poprvé, ale teď to bylo jiné. Dneska umřel s vědomím, že má dceru. S tím, že se konečně pomstil. A také s tím, že brzy umře i jeho sestra.) Od chvíle, kdy jsem poprvé spatřil Kate, cítil jsem něco, co jsem necítil už hodně dlouho. Štěstí a pýchu. Ale bylo už hodně pozdě, abych se změnil. Možná kdyby ses tenkrát rozhodla jinak. (Zvedne hlavu a podívá se jí do očí. Mírně se pousměje, i když v tuhle chvíli tu nebylo nic k pousmání.) Mám pro tebe menší pozdní dárek k narozeninám. (Podívá se doprava, kde stojí muž se ženou. Oba se usmívají a vyzařuje z nich štěstí, i když jsou oba mrtví. Jsou spolu a to jim stačilo. Ten pár byli jejich rodiče.) Nevidí nás. Nikdy nás neviděli. A ani si na nás nevzpomínají. Předci nemohli dovolit, aby mě někdy kontaktovali a odvrátili od plánů. Ale jsou šťastní.

(Když si od ní Kol vezme tu dýku, pousměje se na něj a výmluvně se na něj podívá, než ucítí energii, která jasně říkala, že přchází někdo, kdo chce přejít. Zvedne svůj zrak a upře ho k místu, kde energii cítí. A uvidí ho. Uvidí svého bratra, který se k ní blížil. Otočí se znovu na Kola.) Můžeš mě nechat na chvíli o samotě? Můj bratr přechází na druhou stranu. (Promluví ke Kolovi a ten, sice nerad, ale pomalu se zvedne, opře Gen o strom, aby nepadala, a poodejde o něco dál, ale z dohledu ji rozhodně neztrácel. Jen jim nechal chvíli soukromí, než Benjamin přejde na druhou stranu. Ona se potom z hluboka nadechne a pohled upře na Bena, který si k ní právě klekal.) Tvoje činy způsobily mnohé a mnohé jsi předvídal. A dobře. (její hlas jako by náhle zesílil, jako by se ona nechtěla ukázat před Benem zase tak slabá, jako teď byla. Ano, bylo jí jasné, že rozhodně nevypadá zdravě, ale teď sebrala všechnu svou sílu, aby Benovi ukázala, že ještě umí zabojovat i teď v tuhle chvíli. Ne, ona rozhodně nezemře poté, co jí její bratr projde. To by bylo až moc ironické. Neví, kolik duší ještě dnes zbývá, aby jí prošly. Možná se modlí, aby Ben byl poslední a ona to ustála a dala se dokupy, ale nemůže si tím být jistá.) Nemožné, abys nepředvídal i toho, když jsi měl celou dobu v plánu tohle všechno. Nebo jsi byl do sebe a svých plánů zahleděný natolik, že sis vlastně ani nevšiml, co všechno tím napácháš. Udělal jsi mě kotvou, protože jsi chtěl, abych trpěla. Možná jsi opravdu nechtěl, abych zemřela, ale nedokážu rozluštit, jestli to bylo proto, aby si dostatečně užila to utrpení, nebo proto, že ti na mě opravdu někdy záleželo. Protože tys mi celý život, ani teď, nepřál štěstí. Nechtěl jsi, abych byla šťastná, abych kdy měla klid. A víš co si myslím? Dělal jsi to proto, protože ty sám jsi nikdy nebyl šťastný a neměl jsi klid. Můžeš mi tu tvrdit, co chceš, ale i když jsi byl na povrchu chladný a vyrovnaný, uvnitř tě všechno trhalo na kousky a tys neměla nikdy klid. A taky jsi ho nepřál ani mně. Proč bych si ho já měla zasloužit, když ty ho nemáš? (podívá se na něj... nejednala s ním rozhodně v rukavičkách, ale nebyla ani nějak agresivní. Prostě konstaovala fakta. Potom ale začne mluvit o Kate a ona na chvíli zrak sklopí, než se k němu vrátí.) Jsem ráda, že alespoň naše dcera s tebou nějakým způsobem dokázala hnout, ale tys stejně od svých plánů neupustil, nebyl jsi schopný obětovat své cíle pro naši dceru. Ano, byo příliš pozdě. A jak se mi můžeš divit, že jsem se tenkrát nerozhodla jinak? (Nechá tu otázku viset ve vzduchu a potom mohutně polkne a dá si chvíli pauzu od mluvení, protože je pr ni tak vysilující. On ale pokračuje dál. A najednou stojí před ní její rodiče. A ona se jen z Benových slov utvrdí v tom, že předci jsou jen falešní hnusní zmetci. Při pohledu na její rodiče se jí zase na tářích vyřinou slzy. Ona jen na chvíli potom prudce zavře oči a když je zase otevře, její rodiče jsou zase pryč.)

(Hned, jak Genevieve promluví, ví, že z její strany to rozhodně nepůjde poklidně. Nedivil se jí. Způsobil jí tolik utrpení a nakonec nejspíše i její smrt, pokud dnes umře. Nechá jí, aby mu všechno vyčetla. Nechá jí mluvit a nijak jí neskáče do řeči, protože to by ani nemělo cenu. Proč jí vlastně nechtěl nikdy dopřát štěstí. Hned poprvé, co našla své štěstí, ho zničil. Zabil Alana. A pomalu ale jistě zabíjel jí. Každým činem, který udělal. Opravdu ho tolik štvalo s kým Genevieve našla to své štěstí nebo jí prostě jen nevědomky obviňoval ze ztráty jeho štěstí? Ona přinesla do jejich rodiny štěstí, když se narodila. Byli šťastní už dávno předtím, ale ne tolik jako ten den. Jenže pak jejich matka umřela. Umřela, protože tak strašně moc chtěla další dítě.) Máš pravdu. Měl jsem to předvídat. Smrtelný člověk by jednou nebo později umřel. A dneska umřelo mnoho nadpřirozených osob, které skrz tebe prošli. Chtěl jsem, abys trpěla. Bratříčkovala ses s mým vrahem. Dokonce jsi odpustila své vražedkyni. Copak jsem tohle mohl jen tak přehlídnout? (On sám teď zvýší hlas, ale když si to uvědomí, tak se opět ztiší. Popravdě už byl unavený z těch jejich hádek, dokonce, i když je mrtvý.) Byl jsem šťastný. Ale takový život mi nebyl přán. Změnil jsem se. Ale dneska jsem konečně našel svůj klid. Nikdy bych neřekl, že něco takového zažiju po své smrti. (Jaké klišé to bylo, ale byla to pravda. On konečně našel klid, protože byl jeho vrah mrtvý. Kvůli tomu přeci přišel. Vlastně nikdy nepočítal s tím, že by zůstal naživu i poté. A bonus k tomu všemu bylo, že poznal svou dceru, jejich dceru. Jenže teď zůstane jejich dcera sama, protože oba její rodiče dnes umřou. On už umřel a Genevieve to čeká. Byla sice už dospělá, ale i tak si neodpustí jednu otázku. Kdo se o ní teď postará?) Nebyla to jen ona. Díky tobě jsem se taky málem změnil. V té uličce, když ses snažila utéct a říkala jsi, že ještě není pozdě. Ale myslím, že by mě nikdy nikdo nezměnil. A kdyby jo nakonec bych stejně jednoho dne pokračoval v tom, co jsem dělal. A nedivím se ti, že ses rozhodla, jak ses rozhodla. (Jak by se jí taky mohl divit? Minulost byla minulost a nedala se změnit. Nějakou chvíli se dívá na jejich rodiče, než opět zmizí. Věděl celou dobu, co předci dělají a udělali, ale nikdy proti tomu neřekl ani slovo. K čemu by mu to také bylo? Akorát by se na něj zlobili a nedosáhl by ničeho. Podívá se zpátky na Genevieve.) Snad najdeš klid. (Jeho přechodem ještě nebyl konec a věděl, že to Genevieve nezvládne. Ona to věděla taky. Bylo to nevyhnutelné.)

(Dívá se na něj. Její pocity jsou smíšené. Vždycky vlastně byly. Z tohohle člověka se jí dělalo obvykle špatně, ale taky byly momenty, kdy se snažila, aby byl tím člověkem, kterým věřila, že v hloubi je. Nikdy to s ním tak úplně nevzdala, až do momentu, co mu prořízla hrdlo. V tom momentě oficiálně vzdala boj za záchranu Benjamina Rousseau, protože ona sama tak napomohla k jeho následné zkáze a smrti. A taky nemohla přehlédnout fakt, že za celou tu dobu, co tady čeká na smrt, na tenhle moment čekala. Čekala na to, až jí bude Ben přecházet, protože nevěřila v to, že by to mohlo být jinak.) Byl to můj život, Benjamine. A místo toho, abych v něm hrála a režírovala si ho naráz, jsi se rozhodl, že ho budeš režírovat za mě. Můj život, znamená má rozhodnutí. Nevěděla jsem, že Klaus je tvým vrahem, ale už v tu dobu jsem věděla, že bych chtěla tvému vrahovi poděkovat. Ukázalo se, že tím vrahem byl Klaus a mě to jen utvrdilo ve spolupráci s ním. Protože já na rozdíl od tebe nejsem jednotlivé rasy nenávidějící člověk. A Rebece jsem sice odpustila, ale to neznamená, že jsem zapomněla. Upozorňovala jsem ji na to a ona to věděla. Ale ty sis nemohl pomoci a musel jsi můj život režírovat dál. (Vydechne ztěžka. Už má dost tohohle handrkování. Nebude se už takhle hádat, ne na své smrtelné posteli a Ben už vlastně po smrti byl. Akorát ji to ještě víc vyčerpávalo.) Našel jsi svůj klid? (podmračí se trochu, protože neví přesně, co by to mohlo znamenat. Proboha, snad se mu nepodařilo zabít to dítě.) Možná, možná jsem se snažila tě změnit, ale nikdy to nebylo dost. Nikdy to nestačilo. Ale to už je teď stejně jedno. Ty jsi mrtvý a já umírám. (musí se ironicky pousmát, protože tohle je opravdu velká ironie.) Ano, snad najdu klid. (Potom natáhne ruku a čeká, až ji za ni Benjamin vezme, aby mohl přejít na druhou stranu.)

(Poslouchá dál, co mu říká. Ve všem měla pravdu. Jenže on v tu dobu byl tak chamtivý po moci, že si nepřipouštěl, jak moc ničí život své sestře. Jak moc jí vlastně dohnal, aby nenáviděla vlastní rasu a bratříčkovala se s upíry. Ano, tohle všechno za co jí nenáviděl dříve, zavinil on. On jí ukázal, jak může být coven špatný. Pomohl jí, aby se vydala na cestu, kterou on neschvaloval. Zavinil, že ho nenáviděla. Tohle vše už nemohl změnit. A kdyby se teď vrátil zpátky v čase, nejspíš by se nepoučil a udělal všechno stejně jako dříve.) Minulost už nezmění, ani kdyby jsme chtěli. Ale ty jsi i přes to všechno našla lásku a štěstí. Sice u Původního upíra, ale co už. (Dodá k tomu. Nic víc už na to neřekne. Není co. Nemůže jen tak říct, že mu je líto, co jí provedl. Neodčiní to jeho činy.) Jo našel. (Neřekne, co za tím je. Ona to pozná sama už za chvíli. Ví, že Klaus skrz ní ještě neprošel. Kdyby to věděla, tak by ho nejspíš nenáviděla ještě více a vyčetla mu to.) I když jsem neuspěl. (Ujistí jí jen v tom, že dítě je živé a jemu se nepodařilo ho zabít.) Ano, teď už je to opravdu všechno jedno. (Vydechne. Už nic neříká. Vše, co chtěl říct, už řekl. Teď nadešel jeho čas. Chytne se Genevieve za ruku, kterou k němu natáhla a pak prostě zmizel. Přešel na druhou stranu.)

Když zastavil na místě, už v botanické zahradě, a ona vydechla úžasem, musel se na ni zeširoka usmát. Byl tak rád, že se jí to líbí. Popravdě, nevěděl, co vymyslet jiného, tohle mu prostě připadalo víc než vhodné. Kde jinde než v přírodě by chtěla Gen... umřít? Jen na to pomyslí, na chvíli musí zavřít oči, protože to pro něj nebylo vůbec lehké. Možná to tak vypadalo navenek, ale uvnitř byl strašně nešťastný, jako ještě nikdy. Co bude dělat, až mu Gen umře? I kdyby byla s tím Jacksonem, bylo by to tisíckrát lepší než tohle. Už ji neuvidí, nebude s ní mluvit. Ta představa byla strašná. A nejhorší bylo, že to byla představa, která se pomalu, ale jistě měnila ve skutečnost... "Že se vůbec ptáš," řekne a trošku se zasměje. Vážně jen maličko, protože teď mu do smíchu nebylo, a Gen to na něm mohla vidět. Už neoplýval optimismem, teď byl nešťastný z toho, co s největší pravděpodobností přijde... Chvilku tam s ní jenom seděl v objetí a držel ji za ruku. Potom ji druhou rukou pohladil po vlasech. Když začala něco dolovat z kapsy, byl zvědavý, co to bude. Když vytáhla nějakou dýku, ještě od krve, došlo mu, že je to ta, kterou Benjamin zneškodnil Elijaha. "Předám jí to..." řekl a strčil si ji do svojí kapsy. Kéž by jí mohl říct, že Sophie ještě Gen uvidí, a že ji tu dýku bude moci předat sama. Ale to neřekl, protože nechtěl lhát. A i kdyby chtěl, Genevieve nebyla hloupá - věděla, co se dneska stane. Když mu Gen oznámí, že je tu její bratr, uleví se mu, ale zároveň ho zalije velký pocit strachu. Strachu o Genevieve. "...jak si přeješ," podívá se na ni a ona může v jeho obličeji vidět nesouhlas, nechce se od ní vzdalovat. Ale ona to tak chce. Opře ji tedy o kmen stromu a vzdálí se pár metrů. Sice poslouchal jejich rozhovor (teda spíš to, co říkala Gen), ale nevnímal. Kdyby se ho někdo za pár minut zeptal, co slyšel, nedokázal by odpovědět. Jenom ji sledoval a přemýšlel o tom, co bude dál. Zároveň čekal na výkřik, který jistě brzy přijde. Byl připravený k ní hned přispěchat a pomoct jí, jak jen to bude možné.

*Jednou sekundou bola všade okolo len tma, pri ktorej už nevnímal a necítil nič z toho, čo predtým. Akoby zrazu niekto vypol svetlo a všetko zhaslo. Už tam nebolo žiadne New Orleans, Hayley, ktorá mu povie, že čaká jeho dieťa, ktoré on najskôr odmietne, dokonca ani jeho súrodenci, nikto, len on sám s jeho nekonečnou temnotou. Mohlo to byť poniekiaľ smutné, vzbudzovalo to len pocit šera, akoby ani neveril, že sa niekedy ešte objaví svetlo, alebo že tu vôbec nejaké je. Jeho myseľ bola v túto chvíľu len prázdnym tieňom, tieňom niečoho, čo bolo kedysi tak mocné a nepremožiteľné, duchom hybrida, ktorý bol smrteľnejší, než si myslel. V tom momente to prišlo. Prvé slnečné lúče, ktoré mu roztvorili oči, necítil, žeby ich mal dovtedy zatvorené, vlastne svoje telo dovtedy necítil vôbec. Existoval ten svet vôbec? Nedokázal si predstaviť, žeby niečo mohlo byť ešte tmavšie a hlbšie, ako paralelný pokoj, ktorý dostal hneď ako z neho vyhasol jeho život. Áno, vedel, že je mŕtvy, vedel to v okamihu, keď sa rozhliadol okolo stojac uprostred jeho milovaného mesta, ktoré zo dňa na deň stratilo na svojom čare. Všetko, čo cítil, keď sa prechádzal ulicami, všetky tie svetlá, ľudia a spev...Neboli preňho viac ničím, nepociťoval žiadnu radosť, dokonca ani tú najmenšiu emóciu. Prečo tu stále je, ak už zomrel? Nemala by ho snáď tá prázdnota uniesť, aby už nikdy nemusel vnímať nič z toho, čo sa mu postupne vyplavuje z vnútra na povrch? Sklamal...Tak veľmi sklamal. Mierne pootočí hlavou do strany. Nie, toto preňho nebolo žiadnym zmierením a žiadnym pokojom, potreboval žiť, potreboval nájsť svoju dcéru a...Cítil to, cítil jej bijúce srdce priamo v izbe, ktorú jej pripravil, keď sa narodí. V jeho očiach Benjamin neuspel, možno dokázal nájsť spôsob, ako zabiť jeho, ale jeho dcéra zostala nedotknutá. Raz si povedal, že by dokázal umrieť, ak by tu niečo po sebe zanechal, niečo, čo by ho nikdy nenechalo celkom odísť. Predtým to bolo New Orelans, než ho Mikael zničil a teraz? Teraz to bola jeho nádej, nádej ich rodiny. Bolo tu však niečo, čo cítil omnoho silnejšie, ako život svojej dcéry, niečo čo ho priamo tiahlo k sebe, neúprosne a intenzívne volalo po jeho mene. Jeho nohy sa dali automaticky do pohybu, akoby ani nepremýšľal nad tým, že sa vôbec pohol, jednoducho kráča, kam vie, že musí ísť. Podvedome už vedel, prečo sa tu znovu objavil, vedel, za kým sa musí dostať, aby mohol všetko svoje trápenie predĺžiť už navždy, alebo kým sa druhá strana znovu nezrúti. Možno by to preňho bolo skôr milosťou a vykúpením, teraz mu to však neprišlo sebecké, bol mŕtvy, nech už urobí hocičo, už nikdy to sebecké nebude. A tak si prial len znovu zatvoriť oči a ponoriť sa do tej tmy, necítiť nič. Jeho cesta ho nakoniec zavedie až ku miestu, ktoré slúži pre pestovanie exotických rastlín a rôznych iných druhov, ktoré botanikom prišli zaujímavé, on však v prvú chvíľu nechápal, prečo sem. Ak by ho kroky zaviedli do Rosseau´s alebo k nej do bytu, ani by sa nezastavoval, ale jej pobyt tu mu bol jednoducho záhadou. Čo na tom však vôbec záležalo? Ide za ňou, aby prešiel na miesto, ktoré už teraz nenávidí, miesto, kde ho to všetko pomaly ale istotne zožerie. Pomaly vydýchne, ale akoby mu z úst nevychádzal žiadny vzduch, najskôr to tak aj bolo, už bol len blúdiaca duša, ktorá musela prejsť, duša, ktorú nikto nevidel, len jej kotva.
Už bez nejakého ďalšieho premýšľania sa dostane dnu, aj keď jeho kroky sú pomalé, akoby to chcel predĺžiť, chcel to potiahnuť na čo najdlhšie a zároveň vedel, že tu nemôže zostať. Intenzita, ktorú cítil každým metrom, ktorým bol pri nej bližšie, sa stále zväčšovala a zväčšovala, akoby mu v hlave kričal jeho vlastný hlas, pričom všade okolo bolo ticho. A zrazu tam bola. Sedela na trávniku, slabá a zlomená zo všetkých duší, ktoré ňou dnes prešli a on nejakým spôsobom vedel, že bude posledný. Prítomnosť svojho brata vnímal len pohľadom do jeho tváre, akoby sa naňho potreboval pozrieť, aj keď to trvalo len niekoľko sekúnd, než sa opäť obrátil k Genevieve. Stál ešte hodných pár metrov pred ňou. Ako si len mohol dovoliť zomrieť? Nechať sa zabiť, keď ho jeho dcéra potrebovala najviac? Všetko sa mu to premietlo priamo pred očami. Lenže už bolo neskoro čokoľvek zmeniť.* Genevieve...*Prenesie jej meno až s ľadovým pokojom v hlase, netušil, že niečo také vôbec dokáže, akoby bol zmierený s tým, čo sa o chvíľu stane, akoby nikoho neopúšťal. V tom momente si spomenie na ich posledné stretnutie a na to, čo zopakoval aj napriek tomu, v akom stave ju videl po prvýkrát. Už sa chce rozísť smerom k nej, ale nakoniec len pokrúti hlavou.* Nikdy som jej nechcel ublížiť...*Povie potichu. Je si istý, že vie, koho tým myslí. Mohol mať krivé myšlienky, mohol ju ohrozovať, mohol sa jej vyhrážať, ale nezobral by jej ju. Jej dcéru, aspoň nie pred niekoľkými dňami ani včera. V očiach sa mu teraz odráža len jediné, čo mu zostalo, a to je bezútešné zúfalstvo. Nebol pripravený odísť, nebol pripravený nájsť pokoj, ktorý nikdy nedostane, nebol ju pritom pripravený zabiť. Ak by sa ho niekto spýtal na jeden z najhorších dní, na tento by istotne nezabudol.*

*Někdy dopoledne zapípá na Kolově mobilu Elijahova zpráva.*

kód:

Kole, drahý bratře, potřebuji s tebou, co nejdříve mluvit. Je to důležité. Přijď, prosím, do Abattoir, co nejdříve to bude možné. Elijah.

(Jakmile jí Benjamin chytil za ruku a zmizel, cítila nevyslovitelná muka. Znovu. o to horší to bylo, protože její bratr byl velice silný. Měl v sobě tolik energie, že ji to za mohutného výkřiku skolilo k zemi. Chvíli měla před sebou jen černo, ale potom otevřela oči a zvedla zrak. Uviděla znovu denní světlo a věděla, že je stále na živu, ale také se s ní točil celý svět a krev, která jí teď máčela její už tak zakrvácené tričko, jí netekla již jen z nosu, ale také z úst. Cítila železitou chuť na svém jazyku, kterým si přejela zuby, které již taktéž nebyly krásně bílé, ale zbarveny do červena. Opřela se o strom a v mžiku začala vykašlávat krev, pak se ale všechno uklidnilo. Možná i proto, že ucítila další příval energie, který k sobě vábila. Jako by snad byla siréna v moři, která vábí zbloudilé námořníky a už je nepustí. Ano, ona byla kotva a namísto námořníků k sobě vábila duše zemřelých, které skrz ni musely projít, aby byl nastolen řád. Aby se tenhle svět nezhroutil. Už jednou se to skoro podařilo, když byla druhá strana zničena. Věděla, že ať bude tahle duše kdokoliv, bude její poslední. Celé její tělo se chvělo, i když ona to nevnímala. Byla jako v jiném světě, čekala jen, jaká že duše se to před ní objeví. A pak ho spatřila. A nemohla uvěřit svým vlastním očím. Nemohla uvěřit, že je to opravdu on, a tak několikrát mrkla, aby se přesvědčila, že nemá ve svém stavu nějaké vidiny. Ale jak se zdálo, tak je neměla. Byl to on. Klaus. Majestátný hybrid, který tu za chvíli bude stát před ní poražen, mrtev a čekajíc na to, až ho ona převede na druhou stranu. Přištihla se, jak se jí znovu začínají po tvářích kutálet slzy. Všichni dělali vše pro to, aby Benjamin prohrál a on taky prohrál, ale nedal jim to zadarmo. Klausova dcera byla naživu, ale její otec už nikdy neměl být u toho, jak vyrůstá. Jeho dcera ho nikdy neměla poznat. Tak proto Benjamin nalezl svůj vnitřní klid. Pomstil se svému vrahovi. Ten je teď mrtvý. Vzpomíná si na to, jak to s Klausem vlastně všechno začalo. Ona jako samolibá čarodějka, on jako samolibý hybrid. Perfektně se k sobě hodili jako dalo by se říct obchodní partneři. Oba dva si dokázali vzájemně vypomoct a jejich spolupráce nesla značný profit. Ale nebyli to partneři, kteří by stáli vždy při sobě a nikdy by se nebyli schopni zradit. Ne, vtip byl v tom, že i když spolu spolupracovali, stejně si každý musel hlídat záda, aby mu tam náhodou od toh druhého nepřistála dýka. Ale díky tomu byl ten jejich vztah jaksi živelnější. Musela říct, že se rozhodně nenudila, když s Klausem plánovala různé věci. A rozhodně se nenudila, když někdy stáli proti sobě. Ono se vlastně ani nezdálo, že by někdy opravdu zbrojili proti sobě a jeden druhému podrážel nohy, ale někdy přišly situace, kdy spolu rozhodně nesouhlasili a každý si kopal sám za sebe. A ta poslední situace, kdy využil její dceru, to ona od něj brala jako opravdu, ale opravdu hrozné a smutné zároveň. Jenomže teď tady stojí před ní a Kate je v pořádku, naštěstí. Opravdu se jí nic nestalo, přesně, jak Klaus slíbil. Když ji osloví, podívá se mu do očí. Její pohled je mírně zastřený tím, že její smrt se blíží. Tekoucí krve ze svých úst a nosu si už ani nevšímá a nevnímá to. Bylo jí to líto. Bylo jí líto, že Klaus je mrtvý, protože... ano, měla ho ráda. Teď už si to přizná naplno. Měla ráda Klause Mikaelsona. A bylo jí strašlivě líto toho, že mu nebylo dopřáno, aby byl se svou dcerou, protože on, ač by si to o něm někteří myslet nemuseli, by byl skvělým otcem. Ona v to věřila a věděla to. Ten fakt, že Hayley čeká jeho dítě ho změnil, ať už chtěl nebo ne, ať už to na sobě pozoroval nebo ne. A ona byla u toho. Byla toho součástí a nikdy by to neměnila. Byla součástí života Původních a i když to nebylo jednoduché, byla to rozhodně nejlepší etapa jejího života.) Klausi... (osloví ho též a musí semknout rty k sobě, aby se jí nezlomil hlas. Byla už slabá, ale tohle pro ni bylo šokující a emočně vypjaté. Ano, právě tu brečela, protože zemřel Klaus Mikaelson. Když se zmínil o tom, že jí nikdy nechtěl ublížit, věděla přesně, koho tím myslí a musela se trochu pousmát. Následně na to pokývala hlavou.) Já vím, věřím ti, i když mě to neskutečně naštvalo, ale je v bezpečí, to je hlavní. A tvoje dcera jistě také. Ale jak se zdá, my svou cestu tady končíme. Je to docela dobrá ironie, nemyslíš? Začli jsme to spolu a spolu to taky skončíme. Tahle šílená jízda je u konce. (Musí se tomu zasmát, i když opravdu lehce, protože už mele z posledního.)

*Na prvý pohľad vyzerala, akoby nemohla uveriť tomu, čo pred sebou práve vidí, lepšie povedané, koho pred sebou vidí. Samozrejme, v jeho smrť by nikto okrem Benjamina ani nedúfal. On sám doteraz nevedel, ako presne sa to stalo, zrazu len cítil ostrú bolesť priamo vo svojej hrudi, bolesť, ktorá ho začala doslova spaľovať na popol. Plač jeho dcéry, ku ktorej sa snažil dostať...A už len tma. Vlastne si nebol práve istý, že si chce pamätať na všetko, nie, detaily z mysle automaticky vyhadzoval alebo ich zamykal v nejakej skrinke bez kľúča. Všimol si aj slzy na jej tvári, netušil, či kvôli tomu, že vedela, že sa blíži jej koniec alebo, že sa blíži koniec ich oboch. Nevyzerala na to, žeby dokázala prijať ďalšiu dušu a prežiť to. Nech to bolo už akékoľvek ťažké, uvedomoval si to, to však neznamenalo, že to robilo túto situáciu akokoľvek jednoduchšou. Nakoniec sa zmýlil aj po smrti, nebolo sebecké umrieť a stiahnuť so sebou niekoho, kto celý ten čas stál na jeho strane proti vlastnému bratovi? Niekoho, kto zachránil jeho dieťa už ďaleko predtým, než k tomuto dňu vôbec prišlo? Na chvíľu od nej odvráti pohľad niekam do kvetov. Bolo tu tak ticho a tak pokojne, už vedel, prečo ju sem jeho brat zobral, aj smrť tu vyzerala poniekiaľ milosrdnejšie. V poslednom roku sa toho v jeho živote zmenilo naozaj veľa a on to nie vždy zvládal. Zmena preňho nebola proste stavaná, nie tak rýchla a nie v takom množstve. Nebola tu však jediná, jedinká situácia, do ktorej by sa „jeho“ ryšavá čarodejnica nezaplietla. Nebolo to prvýkrát, čo by ju tak oslovil. Najskôr si privlastnil jej moc, potom jej spojenectvo. Áno, bola jeho spojencom a vyzerá to už tak, že až do smrti bude. Opäť upriami svoj zvraštený pohľad na jej tvári, v jej očiach, ktoré sa teraz trochu lesknú od jej sĺz. Nemohol už viac mlčať, akoby potreboval počuť svoj vlastný hlas. Osloví ju, pričom celý čas nespúšťa pohľad z jej zraku, drží sa v ňom, akoby to bol jeho posledný záchytný pod predtým, než toto miesto opustí. Než opustí svojho brata, Elijaha, ktorý pri ňom vždy stál a napriek všetkému v neho stále veril, jeho milovanú sestru Rebekah, ktorá ho milovala napriek všetkej bolesti, ktorej kvôli nemu zažila a nikdy neprestala, a hlavne Hope, jeho dcéru, ktorá ho už nikdy nespozná. Genevieve by sa práve nemusela veľmi premáhať, aby v jeho očiach videla, ako veľmi by chcel zostať a on vedel, že je na tom rovnako. Nikto nechcel umrieť, ani jeden z nich. Lenže on už bol mŕtvy a svojím prechodom zoberie život aj jej. Za iných okolností by jej krv možno cítil, ale jeho pudy boli celkom preč. Netušil, či je to kvôli tomu, že je len dušou, ktorá tu už nemá čo robiť alebo sa mu po dnešku pach krvi vryl tak hlboko, že ho už nedokázal vycítiť. Jej vlastný brat ju tomuto vystavil a poslal svojím plánom na smrť, zatiaľ čo on to dokončí. Priečilo sa mu ňou prejsť, ak by mohol, zostal by tu, aspoň o niečo dlhšie, ale každou sekundou cítil, že sa blíži jeho čas. Keď jeho uši zachytia svoje meno, ktoré vyšlo z jej úst, musí sa pousmiať. Aj keď to bol úsmev plný trpkosti a žiaľu, všetka jeho nádej bola preč, teraz to bude musieť byť nádej ich rodiny. Nechcel, aby bolo to posledné, čo bude pred svojím prechodom vidieť, jej plač, jej slzy, ktoré značili len koniec. Jedno prosté slovo a preňho znamená nevysloviteľný strach. Áno, bál sa konca a toho, že ten koniec nikdy neskončí. Na chvíľu mu zíde na um, ako včera premýšľal o tom, že keď nastane nový deň, jeho nepriateľ bude mŕtvy a jeho dcéra sa narodí do bezpečnejšieho mesta. Ak by vedel, čo nastane o niekoľko hodín potom...Najskôr by nepremýšľal nad ničím. Už pri výraze, ktorý sa jej objaví na tvári, keď sa zmieni o jej dcéry, vie, že ho nebude obviňovať, že mu dá aspoň z časti pocit pokoja, ktorý by inak nepotreboval, ale teraz bol to jediné, čo mohol dostať. Keď spomenie jeho dcéru, na tvári sa mu na chvíľu rozľahne šťastie, bolestné a trpké, ale predsa tam bolo. Ona žila, dokázali to, nezáleží na tom, kto Benjamina zabil, vedel, že je mŕtvy a jeho dcéra to prežije. Možno na to nakoniec zdedila jeho schopnosť sa nakoniec zo všetkého vyhrabať, mohol len dúfať, že o ňu nikdy nepríde, pretože tu nebolo viac, akoby do jej života zasiahol.* Hope...*Prenesie smerom k Genevieve.* Jej meno je Hope.* Bol si vedomý toho, že to nepotrebovala vedieť, nepotrebovala vedieť meno jeho dcéry, ale on chcel, aby to vedela. Chcel, aby vedela, ako sa volá niekto, koho sama zachránila. Pri jej ďalších slovách len spojí pery pevne k sebe, pričom jedenkrát letmo kývne hlavou. Mala pravdu, ich cesty sa síce rozdelili, ale teraz...Spoja sa v ich spoločnej smrti. On prejde, ona pritom zomrie. Jej smiech ho doslova ohlušoval, aj keď bol tichý a ľahký.* Myslím, že máš pravdu...*Vydýchne s miernym chrapotom v hlase, pričom prejde tých niekoľko krokov, aby sa mohol postaviť priamo pred ňu.* A obaja vieme...*Začne, ale musí sa odmlčať, nakoľko sa pripravoval na to, čo o chvíľu príde. Jeho tvár je teraz vážna, v očiach má len zlomenie.* Že to môže skončiť len jedným spôsobom. *Dokončí nakoniec skoro šeptom, pričom k nej pomaly natiahne ruku, akoby ju chcel len podoprieť, keď sa bude zdvíhať. Na chvíľu to vyzerá tak, že už najskôr nič nepovie, ale jeho pery sa ešte na chvíľu oddelia.* Nebola si najhorším spojencom, láska. *Poznamená, pričom na niekoľko sekúnd sa v jeho očiach mihne ten zvláštny lesk, než sa ešte otočí očami ku Kolovi. Jeho teraz už najmladší brat, s ktorým mal okrem Finna najskôr najviac nezhôd, ktoré sa väčšinou skončili rakvou, to už sa nikdy nebude opakovať, teraz si Kol mohol byť skoro istý, že nie, pretože už to nebude mať kto urobiť, jedine, žeby niektorému z ich súrodencov liezol na nervy, čo bolo u Kola celkom pravdepodobné. Pristihne sa, že jeho myšlienky sa uberajú smerom, akoby snáď ešte bol súčasťou toho všetkého, pretože nebol. Aj tak ho nechal ísť, aspoň na oko, aj keď preňho stále zostane jeho bratom, bola to vec, ktorá sa nikdy nezmení a on svojich súrodencov miloval. A teraz mu znovu zoberie niekoho, koho miluje on. Prakticky zasadí Genevieve posledný úder a v jediné, v čo môže dúfať je to, že Kol bude chápať, že nemôže inak. Ak by mohol, urobil by to, lenže už cíti, že musí prejsť, musel sa jej dotknúť. Na Kola sa nakoniec díval trochu dlhšie, než sám chcel, ale jeho hlavnou pozornosťou zostávala Genevieve.* Tak ako sme spečatili našu dohodu, tak ju teraz ukončíme. *Určite si pamätá, keď k nemu natiahla ruku, pretože to pre ňu malo väčšiu hodnotu, než akákoľvek krv. On ju prijal, pretože vedel, že mu pomôže, pretože vedel, že svojho brata nenávidí rovnako ako on. Teraz už vnímal len jej tvár, len jej oči, každý jej pohyb a keď sa nakoniec jej ruka dotkla tej jeho, všetko pohaslo, znovu. Preňho bol prechod jednoduchý, ľahký, v jednej sekunde stál pred Genevieve a v druhej bol len ďalšou zblúdilou dušou na druhej strane. Až tam si opäť niečo uvedomil. Ani jeho vlastná smrť ho od jeho dcéry nemôže oddeliť. Bude ju sledovať, keď bude rásť, bude na ňu dávať pozor pri každej sekunde z jej života, a hlavne...Bude stáť hneď po jej boku, aj keď ho ona nikdy neuvidí. Vždy...a navždycky.*

(Věděla, že její konec je nevyhnutelně tady. Už cítila, jak jí smrt olizuje konečky prstů. Moc dlouho už nevydrží, ale ještě tu měla poslední povinnost. Převést Klause Mikaelsona na druhou stranu, a to taky udělá. Bude to poslední čin, který kdy udělá na tomhle světě. Ví, že po Klausově průchodu zemře, ale přála by si, aby alespoň ještě moment potom vydržela, aby Kolovi řekla, ať vyřídí Sophie, aby se postarala o Kate a taky, aby mu ještě jednou řekla, jak ho miluje a milovat nepřestane. Ale to vše je o náhodě, ale vlastně taky o její vůli. Teď se ale musí věnovat Klausovi. To je teď její priorita. Nikdy by si nepomyslela, že osud bude mít vážně takový smysl pro humor. Tak hořký a plný ironie. Ona a ona, ti dva, kteří i k nelibosti všech ostatních měli tolik plánů a povětšinou im opravdu vycházely. Zádrhel přišel až s Benjaminem, který byl prostě moc dobrý na to, aby ho jen tak dokázali porazit. Ale nakonec se to povedlo. Neví, kdo Bena zabil, ani ji to nějak ve výsledku nezajímalo. Hlavní bylo, že byl mrtvý. A ti, kteří proti němu stáli, vyhráli. Ale za jakou cenu? Za cenu kolika životů? A dokonce i za cenu života Klause, někoho, koho narození dcery mohlo změnit ještě víc, než doposud, někoho, kdo by mohl konečně poznat pravé štěstí z toho, že má vlastního potomka tak, jak to zažívala kdysi ona. Ale i jí bylo to právo být šťastná ze svého dítětě brzy odepřeno. I když rozhodně ne tak brzy jako Klausovi. A teď, když svou dceru zase nalezla? Znovu ji ztratí, protože tady zemře. Ani si ale nechce představit to, až Kate zjistí, že ztratila oba rodiče. Ano, oba. Ať byl Ben jaký byl, byl to jednou její otec, který k ní dokázal cítit náklonost, i když mu byla tak cizí. Jenomže pro něj už bylo pozdě. A nebo možná ne, jen si to neuvědomoval ani on, ani ona. Klausovi je tisíc let a změnil se kvůli své dceři, možná by toho nakonec dosáhl i Benjamin, ale oni neměli čas a museli jednat rychle. Ano, možná, že kdyby se tehdy opravdu rozhodla jinak, změnil by se, ale to už je teď ve hvězdách a ani tam ne. Nechce si ani představovat, jak teď musí být zničení jeho Klausovi sourozenci, tedy alespoň ti, kteří už o tom vědí, a taky Hayley, která po skoro devět měsíců nosila ve svém lůně jeho dítě, ale bohužel, jejich dcera se nebude moci radovat z toho, jakého má otce. Vidí ten jeho výraz štěstí, i když poněkud neblahého, když se zmíní o jeho dceři a poté ji překvapí, když vysloví to jméno. Hope. Hope. Musí si to ve své mysli neustále opakovat, protože je to vlastně dost krásné a příznačné jméno. Hope Mikaelsonová, naděje pro rodinu, která se zdála už zatracená. Doufala, že se téhle šance rodina chopí, ale na druhou stranu, všechna nebezpečí ještě pryč nejsou. Jsou tu vlkodlaci a jistě se najde někdo další, kdo bude usilovat o cizí životy. Takové je New Orleans? Mohla by tady být jeho dcera vůbec někdy v bezpečí? Tuhle myšlenku ale rozhodně nahlas nevysloví, protože nechce ještě teď rozpoutávat nějaké špatné pocity. Klaus má teď přejít v klidu a smířen a ne rozrušený jetě z toho, jaké scénáře si tu na smrtelné posteli ona vymýšlí.) Hope. (zopakuje po něm a musí se usmát) Velice příznačné jméno, krásné jméno. (dodá ještě a podívá se do jeho očí. Už nepláče, tak nějak se vyrovnala s tím, že na tuhle cestu se vydají spolu. Co jiného jí zbývalo? Kývne na poznámku o tom, že má pravdu. Ano, nezbývá jim nic jiného, než jít do téhle jejich poslední zkušenosti po hlavě. Kdo by to byl ale čekal, že tihle dva si budou ještě před smrtí vykládat.) Tys jím také nebyl. (pousměje se na něj a pak se její zrak též na chvíli upne ke Kolovi, když tam míří i zrak Klause.) On to pochopí... (Podotkne, jako by snad četla Klausovy myšlenky, jak teď uvažuje o tom, že Kolovi sebere to, co miluje. Kdyby to nebyl Klaus, jistě by to byl někdo jiný. Možná je tam venku ještě nějaká zbloudilá duše, která potřebuje převést na druhou stranu, ale tu už ona převést nedokáže. Potom se její zrak od Kola odvrátí a ona se zase věnuje jen Klausovi. Jeho věta ji přiměje se trochu posmutněle usmát.) Bylo mi ctí. (Řekne jenom a pak se jejich ruce spojí. Klaus zmizí a ona má pocit, že hoří zevnitř. Každý milimetr jejího těla byl jako v plamenech a ještě k tomu se přidávaly křeče a bodá bolest. Otevřela ústa, že bude křičet, ale místo toho se jí jen z úst vyřinula krev. Upadla na zem a myslela si, že je po všem. Ale jak by mohlo? Ještě se nerozloučila. Neřekla Kolovi všechno, co chtěla. Ano, zapře se ještě a zkusí chvíli vydržet, aby se mohla rozloučit s tím, který jí vnesl světlo do jejího života, s tím, který rozerval její přetvářku na cáry a poznal, jaká doopravdy je, s tím, kterého milovala a který jí bude chybět jako nikdo, když do toho nepočítala Kate a Sophie, protože ty pro ni byly prostě rodina, i když Sophie jí pokrevně nebyla, ona ji vždy brala jako sestru. Ale Kol přišel zvenčí a z toho hlediska to teď tak bere. Stále si v duchu opakovala, aby zůstala ještě chvíli při vědomí, než její život uhasne navždy.)

Ještě když si Gen povídala s Benjaminem, stihl si přečíst zprávu od Elijaha. Nemyslí si, že je nutné mu odepisovat, přijde. Ale kdy, to nevěděl. Teď stál kousek od ní a připravoval se na to, až uslyší její hlasitý výkřik. Byl připravený na to, k ní hned přispěchat a zachytit ji, až bude padat k zemi. Teď se mu zdála; vlastně ona byla, strašně křehká. Myslel si, že kdyby sebou flákla na zem, prostě by se rozbila na tisíc kousků. A když jí pomůže aspoň takhle, když už nemůže jinak, bude tu s ním o chvíli déle. Teď si začínal ještě víc vážit každého dne, každé hodiny a každé vteřiny, co s ní byl. A zároveň litoval těch jejich hádek - vždyť to byla naprostá ztráta času. Kdyby se nehádali, mohli spolu zažít další spousty krásných chvil. Kdyby... Teď to bylo samé kdyby. Kdyby už Genevieve nikdo neprošel, přežila by. Kdyby nebyla kotva, nikdy by se jí tohle nedělo. Kdyby se neobjevil Benjamin... Ani nemělo cenu dál pokračovat, protože za tohle všechno zkrátka mohl on. Člověk, který ublížil svojí vlastní sestře. Donutil ji, aby opustila své dítě... Nesnášel ho, a nesnášel ho o to víc, že průchodem přes Genevieve za ní udělal další krůček, který ji dělil od smrti. Když jeho Genevieve tak hodně zakřičela, tak věděl, že Ben je už nadobro pryč. To byl snad jediný klad na tomhle všem. Neváhal ani chvilku a rychle k ní upíří rychlostí přispěchal tak, že ji ještě stihl zachytit před tím, než spadla na zem. Byla tak křehká, slabá... Se starostí v obličeji se na ni podíval. Mohla na něm vidět, jak strašně se o ni bojí. Mohla v jeho očích vidět tu naprostou bezmoc, nemohl pro ni nic udělat, i kdyby chtěl... Opatrně jí pomohl opřít se o strom. Vlastně ji chtěl posadit zase na trávník, ale ona najednou upřela zrak někam za něj. Nejdřív mu nedošlo proč, proč se dívá někam jinam, když mají posledních pár okamžiků jenom pro sebe? Nespouští z ní oči a zoufale se na ni dívá, když zase začne plakat. A ne, že by plakala málo, to jsou doslova Niagárské vodopády. Pak mu to dojde. Jistě přecházel na Druhou stranu někdo další. Někdo, koho moc dobře znala, protože tak se dívala. Toho člověka měla jistojistě ráda. Stalo se snad něco Sophie? Její dceři? Hayley? Nebo snad někomu jinému? Ani ve snu by ho nenapadlo, že ta osoba, která se chystá nadobro odejít, je jeho starší bratr. Až když uslyší, že Gen vyslovila jméno 'Klaus', tázavě se na ni podívá, nemůže uvěřit tomu, co slyší. Ujistí se, že je Gen bezpečně opřena o kmen stromu a udělá krok dopředu, tím směrem, kam se dívala. Chvilku tam jen tak stál a díval se do prázdna. Jako by čekal, že se před ním Klaus objeví. Že si třeba i navzdory svým neshodám podají ruce, nebo se klidně obejmou. Prostě se s ním chtěl rozloučit, byl to jeho bratr a i když si to moc nepřiznával, měl ho rád. A nerozuměl tomu, jak mohl zrovna on zemřít. Sakra, byl to hybrid, snad nejmocnější tvor na světě, nesmrtelný. Prostě ne... Netušil, že se Klaus de facto obětoval pro svoji dceru. I když to možná někdy vyznělo, že si z něj dělal legraci, když mu říkal 'tatíku', nebylo to tak. Tedy ne, že by si z něj nedělal srandu, dělal; bavilo ho to, ale myslel to naprosto vážně. Podle něj se Klaus hodně změnil tím, že Hayley pod srdcem nosila jeho dceru. Jistě se zapřísáhnul, že nikdy nebude jako Mikael, jejich otec. Svoji přísahu dodržel, a všude se bude říkat, že zemřel jako hrdina, protože to hrdina byl. Obětoval život pro svoji dceru. Mikael by to taky možná udělal, kdysi. Ale teď? Vždyť se je snažil zabít, dokonce i svoji sladkou malou blonďatou Rebeku, kterou měl kdysi strašně rád. Od jejich přeměny v nich začal vidět monstra, ale kdyby se něco takového stalo Hope, jistě by si tohle o ní její otec nemyslel. Ne, to nikdy. Kol ještě neví, co s ním udělá to, až svoji malou neteř uvidí. Když slyší, jak Gen zopakuje její jméno, musí se smutně pousmát. Ano, vážně to bylo jméno, které se k té malé dokonale hodilo. Hope. Byla to jejich naděje, a Kol si teď dal za úkol, že ji prostě ochrání. A jistě nebyl sám, kdo si to řekl. Když se na něj Gen podívá, dívá se jí do jejich krásných očí. Nechce o ni přijít, miluje ji. A nechce o ni přijít teď, když ztratil i bratra. Když od ní uslyšel slova 'On to pochopí,' tak mu došlo, co tím myslí. Klaus se bojí, že mu nikdy neodpustí to, že mu vezme někoho, koho miluje. Ale on to chápal. Nemohl udělat nic jiného, a Genevieve by stejně zemřela, protože Klaus určitě nebyl poslední, kdo se chystal přejít na Druhou stranu... Zase se podívá směrem, kde podle něj stál Klaus. "Já to chápu," řekne, skoro neslyšně. Oba dva můžou vidět, že se mu pomalu, ale jistě, začínají lesknout oči. Kdo by to byl řekl, že Kol Mikaelson bude plakat? Ještě ale nebrečel, držel to v sobě, protože nechtěl, aby ho tak Klaus viděl. Asi ho uvidí, potom, až tu nebude, ale to je něco jiného... Když natáhne ruku, tak ví, co přijde. Okamžitě ji zachytí, než spadne na zem a položí ji na trávník. Sedne si a opře se o strom. Ji si opře o sebe, ale tak, aby seděla; kdyby ležela, mohla by se udusit krví. "Gen..." jemně poví její jméno a dívá se jí do očí. Ne, tohle nezvládne. Po tváři mu steče pár slz; ano, Gen ho mohla vidět, jak brečí.

(Kol to snášel statečně. Měl její obdiv, protože ví, že tohle pro něj musí být těžké. Ale on to tady s ní celé absolvoval a možná se ji svým postojem snažil přesvědčit o tom, že ona to dneska přežije a bude jí líp, ale ona ví, že to tak nebude. Ale byla ráda, že se o ni takhle v posledních chvílích staral. Musela se usmát, když Kol řekl, že to chápe. Za dlouhou dobu Kol od Klause něco chápal. Bohužel to nebyla zrovna šťastná situace a bohužel Klaus neměl zbytí. Kol mu tohle nemohl klást za vinu. Ona zemře, ale není to důsledkem toho, že jí projde Klaus, je to důsledkem toho, kdo všechno už jí dneska přešel. Ona sama taky nedává za vinu Klausovi, že po jeho přechodu zemře. Bylo by to sobecké a Klaus si to rozhodně teď nezasloužil. Kol se jí zase po odchodu Klause na druhou stranu ujal, ale ona věděla, že už má možná jen posledních pár minut, ani to třeba ne, k tomu, aby ještě vyřkla svá poslední slova. Seděla a vykašlávala svou krev a Kol byl za ní a podpíral ji. Jakmile měla ústa volná, nezůstala v nich žádná krev k vykašlání, tak se trochu natočila, aby na Kola dobře viděla. Dalo se říct, že teď poloseděla a pololežela v jeho náruči. Upírala k němu svůj pohled, ve kterých byly vidět poslední jiskry jejího života, ale o to víc zářily. Její oči zářily, že tyhle poslední momenty může strávit zrovna s ním. Chvíli se na něj jen dívala a pak konečně našla ten správný dech na to, aby ze sebe mohla taky něco vysoukat.) Řekni Sophie, ať se postará o Kate. (Stále se mu dívá do očí a nemůže uhnout, protože se toho pohledu nemůže nabažit. Zemře s pohledem upřeným na svou lásku, no není to nádhera? Když už má zemřít, tak je to rozhodně smrt v té nejlepší společnosti. Milovala Kola Mikaelsona a i teď v těchto posledních chvílích myslí na jejich společné okamžiky. Škoda, že ijich nebylo víc, škoda některých zbytečných hádek, škoda toho, že teď v poslední době ona nedala tomu vztahu šanci, protože i v téhle rovině nechala vyhrát Benjamina. Ale teď je tady s ní. A to je důležité. Neopustil ji, je tady a pečoval o ni tak, aby měla smrt co nejsnazší. Natáhne k němu ruku a pohladí ho po tváři.) Jsi moje první a zároveň poslední pravá láska. Miluji tě.(vydechne tiše a ještě se pousměje, než jí její ruka, která ho hladila spadne bezvládně do jejího klína a jiskry, které byly ještě před chvílí v jejích očích, naprosto zmizely. Genevieve Rousseau je mrtvá. Zažila toho mnoho, špatné věci, dobré věci, ale jedno ví určitě. Najde svůj klid, protože její bratr, největší hrozba, je mrtvý, její dcera je nalezená a je to úžasná osobnost, na kterou je pyšná a taky.... taky našla lásku, po které celé ty roky toužila, ale která se jí vyhýbala. Ano, je si jistá, že dojde klidu.)