New Orleans - City

*Když se mu podaří sehnat vše, co si vymyslel pro svůj plán, vrátí se zpět do města. Zabralo mu to tři dlouhé dny. Nyní ráno čtvrtého dne konečně mine při návratu hranici města. Těší ho, že je zpátky doma. Také počítá s tím, že během několika příštích dnů, snad dosáhne svého. Získá zpět měsíční prsteny, skoncuje se smečkou Francescy a Oliverovi a zrádcům z té jeho dá, co proto. Nezamíří do Zátoky, ale do města ke starému domu jeho rodiny. Oměj, pár kousků černého kyanitu, pro efekt, dokonce si nechal vyrobit "kouzlo" na výrobu měsíčních kamenů. Dává si záležet a dělá vše proto, aby uspěli. Zastaví před domem. Chvíli mu trvá, než nanosí všechno dovnitř. Naskládá to do sklepa. Když je hotový a prozatím spokojený, rozhodne se zjistit, jak se má těch pár osob, na kterých mu hodně záleží, a kterým se už nějakou dobu neozval. Odjel před tím dost narychlo, protože se mu ozval kontakt, který pro něj měl oměj, ale dost to spěchalo. Nikomu proto nedal vědět, že opouští město. Celou dobu byl v jednom kole. Vytáhne telefon a zkouší se jako první dovolat Genevieve. Dost ho překvapí, protože netuší, co si o tom myslet, když se mu to nedaří. Párkrát to zkusí znovu, ale výsledek je stejný. Vzhledem k tomu, co mu naposledy povídala, že podřízla Benjaminovi krk a obávala se jeho pomsty, a také kvůli tomu, jak si je vědom, že má Genevieve na takové věci "štěstí". Jeho dosud docela dobrá nálada z dobře odvedené práce značně zakolísá a opadne. Dost nespokojeně po chvilce zírá na svůj mobil, který nedovede uspokojit jeho potřebu slyšet Genevieve a ověřit si, že je v pořádku. Nakonec vzdá pokus dovolat se ji. Když je ve městě, rozhodne se toho využít a zajet k ní. Věří, chce, musí, že její momentální nedostupnost má nějaké jednoduché vysvětlení. Opustí dům, nasedne do vozu a vydá se k Genevieve.*

(Celé dny trávil ve svém hotelovém pokoji, který ho nestál skoro nic. Taky ještě aby byl drahý, když se postel a ostatně skoro všechen nábytek rozpadá. On s tím však neměl až takový problém. Bylo mu jedno, kde bydlí, protože se chystal už odjet z města. Nejdřív si ale musel sehnat nějaké peníze a tak pořád pokračoval ve svojí práci.
Dneska, už měl dostatek peněz k tomu, aby mohl začít někde jinde. Před tím, než ale odešel, chtěl udělat jednu věc. Sice řekl, že to dítě ani není jeho a, že ho nechce. A několikrát ho nazval věcí, ale pořád by chtěl, aby aspoň něco mělo po jeho povedeném otci. Zašel tedy do jednoho dětského krámku. Chvíli se tam rozhlížel a nakonec vybral jedno tričko, bylo světle modré a bylo na něm autíčko. Nebylo nijak extra, ale jemu se líbilo. Tak ho tedy vzal a mířil ke Claire. Tričko ještě zabalil do krabičky, kterou koupil a dal k tomu papírek, na kterém bylo : Pro mé dítě. Ani neví, proč ho to tak najednou popadlo. Věděl jen, že chce, aby to dítě aspoň něco mělo. Něco, co mu dal jeho otec. Zajel tedy do zátoky, kde se nezdržel dlouho. Krabičku položil před její dveře a nechal jí to tam. Věděl, že dřív nebo později jí tam najde a tak nemusí ťukat nebo zvonit, aby jí přivolal. A navíc s ní ani trochu nechtěl mluvit, akorát by se ještě víc naštval. Odešel od její chatky a nasedl do auta, kde seděl asi 10 minut, než odjel pryč. Mířil zrovna po dálnici. Byl docela pěkný den, svítilo sluníčko a bylo teplo na to, že je podzim. Nejel nijak rychle, jel normální rychlostí, nikam nepospíchal. V autě mu hrála nahlas hudba, jeho oblíbená kapela. Pobrukoval si a poklepával na volant do rytmu hudby. Všechno se zdálo, tak skvělé a v pořádku. Jenže za další dvě vteřiny to bylo jiné. Odněkud se obří rychlostí vyřítil nově koupený sporťák a srazil ho z cesty. Jeho auto se kutálelo ještě několik metrů, než narazil do stromu. Při tom velkém nárazu ztratil vědomí. Tobyho mladé tělo leželo na sedačce, bezvládné a celé od krve.  K jeho autu přibíhali lidé a marně se snažili volat záchranku. Snažili se mu ještě pomoct, ale už bylo pozdě. Toby Cartwright umřel a nikdo s tím už nic nemohl dělat.)

*Uplynulo již několik týdnů od toho, co se mu naprosto rozsypal jeho život, plány, představy, celý jeho svět na kousky. Když se mu podařilo překonat nejhorší šok, skepsi, beznaděj potom všem, stále na tom nebyl nikterak závratně. Připadal si neskutečně sám a nevěděl, co dělat dál. Jak navázat nějak dál. Dlouho chodil téměř jako tělo bez duše a snažil se něco najít. Nějaký smysl života. Občas zavítal do města, ale když jej ovládli vlkodlaci, byl ve střehu a vyhýbal se jim pokud to šlo. Nemohl nikoho z nich ani vidět. Nad Oliverem zlomil hůl. Bylo to pro něj těžké, ale sám sebe přiměl věřit tomu, že jeho bratr je také pryč. Zemřel rovněž při tom druhém útoku vlkodlaků na sídlo. Když se spolčili s Benjaminem, aby mohl provést ten ohavný plán. Naštěstí na něj ve městě nenarazil. Nevěděl by, jak se k němu zachovat. Měl silnou touhu a chuť ho vlastníma rukama zaškrtit.
Vlkodlaci v Zátoce, kteří se odmítli přidat k těm z města si žili dál svůj poklidný život. Mezi nimi občas zahlédl Hayley, když přicházela nebo opouštěla lesy a okolí Zátoky. Moc možností setkat se s ní, či promluvit neměl. Udržovala si od všech odstup. Nemohl se jí divit. Potom, co prožila, co ztratila. Kdyby měl on sám nějakou naději, něco čím ji pomoci, udělal by to. Takhle by jí, ale možná, jen přitížil.
Krátce po té poslední schůzce s Marcelem, kdy zjistil, že ani s ním nemůže nijak výrazně počítat, se rozhodl, že odjede. Nevěděl jestli na pár dnů nebo možná napořád, ale chtěl z tohoto města vypadnout. Potřeboval pryč. Vše na něho padalo. Připomínalo mu ty tragické události. Kam se vrtnul, kam se podíval. Předal svou funkci svému zástupci v Zátoce, vzal si svých pár věcí a zmizel z New Orleans. Kromě pár lidem v Zátoce o tom ani nikomu nic neřekl.
Než město opustil, zašel na hřbitov, ke hrobu, kde spala věčným spánkem Genevieve. Strávil tam chvíli. Sledoval mlčky němou hrobku. V hlavě si při tom promítal všechno to, co s ní zažil. Nebylo to vždy příjemné, ale ať se na to díval z kteréhokoliv úhlu, téměř vždy mu s ní bylo dobře a měl na to období, jen ty nejlepší vzpomínky. Genevieve mu neskutečně chyběla. Věděl téměř od první chvíle, že nějaká budoucnost mezi nimi neleží, ale přesto ji bral jako jednoho z nejlepších přátel. Důvěřoval jí, vážil si ji, obdivoval.
Když usoudil, že už tam nic nevystojí ani nevykouká, opustil hřbitov, nasedl do auta a zmizel z New Orleans. Procestoval nejbližší státy. Poznával nová místa. Snažil se načerpat novou sílu a chytit nějakou inspiraci proto, co dál. Nejspíše by v tom pokračoval, ještě dost dlouho, ale překvapila ho jedna zpráva, kterou dostal od Hayley, že ho chce vidět. Koukal na to text dost nedůvěřivě. Nebyl si jistý, jestli to není, jen, jeho fantazie. Napsal jí v odpovědi, že je mimo město a jak moc je to žádoucí. Po její odpovědi se rozhodl stočit kola vozu zpátky do New Orleans. Bylo to krátce před Vánoci. Nějak mu to nepřipadalo. Nakonec se vrátil zpět do města. O své přítomnosti nedal nikomu vědět. Nezamířil do Zátoky, ale do starého rodinného domu. Nevěděl totiž ještě, jak dlouho se zdrží. Možná je tady, jen na otočku.*

*Někteří tvrdí, že svět zajde ohněm, druzí, že zničí ho led. To co znám z vášně mě přinutilo k ohni se přiklánět. Však jestli se ohněm svět nezmrzačí, znám natolik i nenávist, abych si byl docela jist, že led by to sved, že na to stačí. Všichni říkají, že když umíráte, že když už jste mrtví, tak jste v nějakém tunelu, kde na konci uvidíte světlo a to vás vtáhne. Jiní zase tvrdí, že padáte, že padáte tak dlouho, dokud nedopadnete. Ale tohle jsou jenom teorie, spíše pohnutky lidí, kteří umírali a vytáhli je ze smrti lékaři. Jenomže ona necítila nic z toho. Jako kdyby se propadla do věčné nicoty, copak tady nebyl svět pro duše? Copak nedošla nějakého klidu, kde by mohla odpočívat? Pokud lidé měli takový konec, že budou uvězněni v temnotě, kde budou moct poslouchat své nejhorší obavy, uvěznění ve svých vlastních myšlenkách, tak si to nezasloužili. Byla uvězněná sama v sobě a dokonce ještě dokázala v hlavě přemýšlet nad jakousi poezií. Bylo to zvláštní, cítila se zvláštně. Jako kdyby ani na ničem neležela, jako kdyby okolo ní nic nebylo. Jenom její myšlenky, snažila se ubírat k tomu, co se stalo, ale nešlo jí to. A potom, bum. Co se to stalo? Najednou začínala vnímat i něco jiného. Zvuky z ulice, lidi, rušnost města. Byl to výplod její fantazie nebo skutečnost? Najednou ležela někde na náměstí v New Orleans. Když otevřela oči, nemohla tomu uvěřit. Lidé okolo ní procházely, jako kdyby vůbec neexistovala. Jako kdyby tam právě teď neležela naprosto bezmocně, jako kdyby je nezajímala. To, co viděla bylo jiné než to, co znala. Všechno okolo bylo ponuré a ne až tolik rušné, jak to znala, ale přesto to slyšela docela zřetelně. Vítr se jí opíral do zad a čechral jí vlasy, byl silnější, byl tak jiný. Chladnější a neosobní, všechno bylo chladné. Zmateně se dívala okolo sebe a říkala si, proč jí ti lidé nepomáhají? Copak v New Orleans není nikdo, kdo by jí pomohl?* Haló? *Promluvila k nim, ale nic. Nikdo na ní nereagoval. Proč to bylo tak temné? Proč to vypadalo, že tady není žádný život? Ani ona se necítila naživu. Pomalu se začne zvedat sama ze země stále zmatená. V okamžiku, co se zvedne, pozvedne bradu a podívá se před sebe se jí naskytne něco šokujícího. Jenom o pár kroků od ní se na ni dívá Klaus o kterém moc dobře ví, že je mrtvý, že by měl být mrtvý. Dívá se na něj šokovaným pohledem. Nebylo možné, aby tady byl a stál před ní. Ne, že by nebyla ráda, že ho vidí. Kdyby věděla, že je naživu tak by i byla, ale tohle nebyla skutečnost. Tohle je jenom sen, velmi špatný sen. Není nic špatného na tom, že ho vidí, ale co je to za typ snu. Vydechne dlouze a promluví na něj.* To poslední, co bych čekala by bylo, že se mi o tobě bude zdát. *Mírně se nad tím pousměje a zavrtí hlavou. Nedá jí to a musí se porozhlédnout znovu okolo sebe. Mělo to snad něco dělat s tím, že na takovém místě se poznali, když se bavili o tom obrazu? Znovu se otočí jeho směrem.* Asi jsem už vážně přetažená a proto mám tak zvláštní sny. *Opět se pousměje a stále se dívá jeho směrem. Zdál se tak skutečný, ale i tak vzdálený od ní. *

*Všetko sa mení, okrem sveta, ktorý stojí len kúsok pod živým, sveta mŕtvych duší, ktoré nemôžu nájsť pokoj ani sa nemôžu dostať do zatratenia. Tento svet sa nemenil nikdy, každý deň bol rovnaký, nevnímajúc či je deň alebo ráno, bol len prázdnym chodom, ktorý sa bez prestávky túlal ulicami mesta, ktoré doňho kedysi vháňalo život, tento krát necítil už nič, len chlad.  Prechádzal okolo ľudí a oni prechádzali okolo neho, bez povšimnutia...Ak preňho bola samota známa už počas života, teraz konečne našiel jej význam. A tak deň za dňom, hodinou za hodinou...Kráčal pomedzi ľudí a hľadal hocičo, hocičo, čo by mu to smrti vznieslo trochu svetla. Trochu tepla do toho večného chladu, chladu, ktorý cítil hlboko vo svojom vnútri vždy, keď si spomenul na svoju dcéru alebo svojich súrodencov, vlastne...Už vyše mesiaca ich vôbec nevyhľadával, už vyše mesiaca sa chcel jednoducho stratiť, nijako sa viac nespájať so svojím predošlým životom, pretože teraz bolo jeho miesto tu, aj keď...Vedel, že to tak nebude na dlho. Aj keď sa tento svet nikdy nemenil, neznamenalo to, že sa pomaly ale isto nerúti priamo k záhube. A on tu nebol nijako výnimočný, tu bolo jedno, ako veľmi silný bol, či bol Pôvodný, či hybrid, stiahne ho to zo sebou rovnako, ako ostatných, aspoň to, čo z neho zostalo. A on mohol len stáť a dívať sa, nedalo sa predtým utiecť, nie večne, vlastne ani nevedel, či vôbec chcel utekať, možno by si už konečne zaslúžil...Koniec. Jednoduchý a definitívny, či by už našiel svoj mier alebo by sa večne stratil.  S prázdnym pohľadom na tvári obíde ďalšieho živého, všetko mu pripadalo tak bledé, prikreslené...Bolo to ako v spomalenom filme bez konca. V jednom momente chcel pokračovať v ceste a v druhom sa zastavil v kroku, pričom mierne prižmúril oči niekam do diaľky. Počul hlas, tak známy, tak  zaväzujúci, hlas, ktorý ho priam volal k sebe. Cítil tu niekoho, cítil tu niečiu dušu, dušu, ktorá mu bola až pridobre známa. Nepatrne pootvorí pery, ktoré sa mu na krátky moment otrú o seba  a pomaly sa otočí po svojom boku, akoby vedel, koho tam uvidí, vedel, kto tam bude ležať a z nejakých dôvodov pri pomyslení na to, necítil vôbec nič, stále tu bol ten chlad, tá smrť, ktorá ho všade obklopovala. Niekoľko krát žmurkne očami, než prejde o jeden krok bližšie a nahne hlavou do strany. Nič nehovorí, jeho výraz je najskôr nečitateľný. Sledoval ju, ako sa zdvíha, sledoval ju ako sa k nemu vyjavene pozrie. Dokáže pochopiť jej šoku, áno, bol predsa mŕtvy a teraz...Už bola mŕtva aj ona. Znovu začul jej hlas, mal pocit, žeby sa nad ním mal pousmiať, nad jej slovami, nech boli akokoľvek ponuré a trpké. Nevedela, čo sa jej stalo? Myslela si, že sa jej to len zdá, pretože ho tu videla? Bude len ďalšou dušou, ktorá tu bude bezcieľne blúdiť alebo sa k niečomu upne, rovnako ako on ku svojej dcére.* Bol by to určite príjemný sen. Camille. *Jej meno od zvyšku vety trochu oddelí, pričom sa kútiky jeho úst roztiahnu dohora, a tak sa mu vyrysujú letmé jamky na lícach. Pozoruje ju, ako sa rozhliada okolo seba, akoby snáď niečo hľadala...Asi by jej mal povedať, že to nie je sen, stále však celkom nechápal, čo tu jej duša vôbec robí, bola predsa len obyčajný človek. Pri jej konštatovaní na chvíľu sklopí pohľad k ceste, pričom pokročí ešte o niekoľko krokov smerom k nej, než sa znovu zastaví a otočí tvár niekam na stranu ,sledujúc niečo v diaľke. Vedel však, čo jej musí povedať, toto nebol sen, aj keby si to veľmi želal. Pomaly vydýchne a pozrie sa jej priamo do očí, v jeho pohľade je teraz hĺbka, ale aj nekonečný žiaľ, ktorý ho nedokázal opustiť.*  Ale obávam sa, že toto nie je sen...*Vydýchne potichu a pokrúti pomaly hlavou.* Je mi to ľúto...

*Na kůži ji přímo mrazil ten chlad, který byl okolo ní. Nejenom to, co způsoboval vítr, který každou chvíli měnil směr a nebo přidal více na intenzitě. Ale nejhorší na tom místě byla ta neosobnost, ten příšerný pocit v hrudi, který ji svíral žaludek a díky tomu se necítila právě nejlépe. Zvedala se ze země, když jí nikdo nepomáhal, když jí nikdo neposlouchal, jako kdyby tady ani nebyla. Jako kdyby byla duchem a přesně na ten film si i vzpomněla. Vždyť ale něco takového nemůže být pravdivé, takové věci se přece nedějí. Na druhou stranu, proč ne? Upíři taky neměli existovat a existovali, to samé i vlkodlaci. S čarodějkami by mohla polemizovat, protože věřila, že je nějaká jiná síla, což bylo i párkrát dokázané. Netrvá to však dlouho, kdy spatří před sebou jí velmi známou tvář. Nemohla uvěřit tomu, koho vidí, protože ten někdo měl být mrtvý. A proto všechno přisoudila snu, což brala i značně pobaveně. Proto i tak působila a stále si myslela, že se probere každou chvíli, převrátí se na druhý bok a zanedlouho zase usne. Jenomže on se tvářil tak vážně, i když takový byl ve většinu času v její přítomnosti. Když pronese její jméno, tak má opět tendenci u toho alespoň přihmouřit, ale začínalo jí to vadit od něj čím dál méně, protože on jenom on ji takhle říkal. Cukne taky koutkem úst do stran, když to udělá i on a stále zůstává stát na místě. Nepohne se ani o kousek, i když on jde jejím směrem. Ale stále se nemůže zbavit toho hrozného pocitu, který prostupuje až do morku kostí. Jakmile se na ni podívá pohledem, kdy v něm nevidí nic jiného, než žal a neskutečnou vážnost, tak začne pochybovat o všem, co si doteď myslela. Už chce něco říct, ale on jí předběhne. Rty má mírně od sebe a její jas z tváře o hodně odstínů pohasne. V tento moment se přímo utápí v jeho očích a snaží se pochopit, co tím myslí. Netrvá to příliš dlouho, než na to přijde, než je jí jasné, co tím myslí. Klaus by mrtvý a v jejím snu by rozhodně nenastala taková situace, alespoň si myslí. A proto ten pocit, proto ten pocit samoty a úzkosti.* Panebože...*Stále upírá zrak k jeho tváři a dech se jí o něco zrychlí. Trochu vykulí oči, když si to uvědomí ještě jasněji, když ví, jaká je pravda.* Jsem mrtvá. *Neřekne to jako otázku, vlastně mu to oznámí. je to jako kdyby do stromu uhodil blesk a ten se okamžitě zhroutil k zemi. Takhle přesně se cítí. ona je ten strom a blesk bylo uvědomění a připuštění si skutečnosti.* Já nemohu být mrtvá, Klausi. *Řekne to trochu zostra. Za prvé se necítila na to, aby byla mrtvá, nebyl čas, nemohla odejít ze světa, když tam měla jistou povinnost. Stále tam byl Kieran, stále nosila příjmení O'Connell, stále byla jednou z těch, kteří se nějakým způsobem snažili bojovat proti nadpřirozenu v New Orleans. Položí si ruku na ústa a v tu chvíli odvrátí od něj zrak. Podívá se před sebe a dívá se na ten ponurý svět. Tohle bylo New Orleans, ale ona nic už neznamenala. Byla mrtvá, nikdo ji nemohl vidět. Oddělá si ruku z úst a nasaje vzduch do plic, přičemž se podívá znovu ke Klausovi.* Myslela jsem, že Sophie na mě dala ochranné kouzlo, když byl Benjamin ve městě. *Dívá se na něj a stále to vypadá, že nemůže pochopit důvod toho, proč tady je. Takže tady se shledávaly všechny duše? Vždyť to bylo přímo vězení.* Jsou to lži, že ano? Že duše po smrti mohou nalézt klidu. *Byl tady i Sean? Je tady? Kdyby tady byl, tak by to alespoň byla jediná pozitivní věc na tom všem. Uvědomí si, že teď mu i může říct to, co by normálně nemohla.* Je mi líto toho, že jsi umřel. A taky je mi líto tvé ztráty. *Musel vědět o čem přesně mluví a taky mu to musela říct. Mohl jí to nevěřit, mohl si myslet, že i když ho nezná tak jako ostatní se kterými více trávil čas, že to nemyslí zcela upřímně. Ale pokud ji alespoň trochu znal, tak musel vědět, že někomu jako je ona to přijde opravdu líto, že mu nelže protože ona nelhala.*

*Len letmo vníma jej reakcie, ktoré pred tým zachytával každým zmyslom svojho tela. Tu, na druhej strane bolo všetko iné, stále bol plný emócií, ktoré mu zostali pred jeho smrťou, ale jeho vôľa ich ukazovať za ten čas, ktorý tu bol, už značne ochladla. V inom prípade by tam najskôr nestál, v inom prípade by k nej šiel omnoho bližšie, v inom prípade by ho najskôr jej smrť aspoň trochu vzala, teraz jej však mohol maximálne povedať, že ho to mrzí a premýšľať nad tým, čo tu vôbec robí. Avšak, po dlhšom čase opäť pocítil niečo známe, ten lúč tepla, svetla, ktorý so sebou vždy nosila a ani tu sa nestratil. Nedokázal nad tým jednoducho zostať zazdený, jeho pery akoby sa skrivili snáď samé. Aj keď jej tým dal len pocit pravdy, pocit toho, že všetko je v poriadku a do niekoľkých sekúnd sa znovu preberie, lenže v poriadku nebolo nič. Vie však, že to cíti, musí cítiť, že niečo je inak, musí cítiť ten chlad, ktorý cítil on, keď sem prešiel, nič okolo sa nezdalo byť reálne, ale bolo, bolo to jeho mesto, boli to ľudia, ktorí ďalej žili vo svete živých, toto bola len priepasť, bariéra, ktorá sa naplňovala dušami, ktoré z nej nedokázali utiecť. Videl na nej, že si pomaly začína uvedomovať, že nie je v nijakom sne, videl na nej, ako sa jej výraz z pobaveného pomaly menil a on?...On jej zasadil poslednú ranu, dal jej pravdu, ktorú síce nechcela, ale potrebovala počuť. Chvíľu tam len stoja, v tichu, hľadia si do očí...Obaja boli celkom rozdielny a predsa si ich priepasť k sebe zobrala. Jej pohľad bol tak intenzívny, už dlho sa naňho takto niekto nepozeral, už dlhšie sa s nikým nerozprával, vážne mu to občas chýbalo, samota a bezmocnosť tu boli jeho najväčšími nepriateľmi. Urobil by snáď všetko preto, aby sa mohol vrátiť, aby mohol žiť, lenže tu nebol spôsob, akým by si mohol nejako pomôcť. Len sa vyhýbať ničote a čakať na hocičo, čakať na možnosť, ktorá by sa mu kedy mohla naskytnúť, dúfal, že to bude skôr, než druhá strana celkom padne. Na chvíľu od nej opäť odvráti pohľad, akoby sa uisťoval, že tu nie je žiadna ďalšia zblúdilá duša. Ďalším dôvodom mohol byť fakt, že jej výraz práve teraz nechcel vidieť, vedel si predstaviť všetko to zúfalstvo a beznádej. Všetko to, čo ešte musela urobiť, lenže už najskôr nikdy neurobí, celý život sa jej stratil a nezostalo tu nič...A on vedel presne, aký je to pocit, nebol z ich rodiny sám, ale pre tento krát, mal dôvod žiť a on nemohol. Cíti na sebe jej pohľad, nevedel, čo by jej mal povedať, zomrela a nedá sa to vrátiť späť. Znovu sa k nej pozrie, až keď vzduch pretne jej poniekiaľ ostrý tón.* Ja viem...*Prenesie potichu, pričom kývne pomaly hlavou.* Ale nemôžem ti pomôcť. *Mierne prižmúri oči a pomaly vydýchne. Jej reakciu chápal, nakoniec, nikto ako ona, nemohol chcieť smrť, ak ju nechcel ani on. Aj po tom, čo sa od neho ona odvráti, on jej tvár sleduje stále. Tušil, na čo cítila, keď sa pozerala na mesto, čo cítila, keď sa rozhliadla okolo seba. Najhoršie na tom bolo, že tu nebolo úniku. Pohľad mu opäť opätuje až po niekoľkých sekundách, pričom jednou vetou vyrieši jeho otázku ohľadom jej pobytu na druhej strane. Samozrejme, nemala by tu byť, nebola by tu, bola človek, ale ak na ňu Sophie naozaj zniesla kúzlo, mala v sebe niečo magické, ona sa vráti...Než jej však stihne niečo povedať, znovu sa ozve. Pri zvuku Benjaminovho mena v sebe už nedokázal prebudiť ani len tú nenávisť, bola až príliš hlboko, nedokázal prebudiť nič. Pri jej otázkach len pootvorí ústa a na chvíľu od nej odvráti svoj zrak.* Niektoré...*Prenesie potichu.* Niektoré nie. *Opäť sa k nej otočí.* Ty by si tu však byť nemala, Camille. Nemáš na druhej strane miesto, si človek...*Pokrúti nad tým hlavou.* A hlavne sa môžeš stále vrátiť späť. Zomrela si, ale mala si v sebe niečo nadprirodzené. *Pokrčí nad tým prosto plecami, než sa mu cez pery preženie letmý poloúsmev. Na jej slová, slová, ktoré nenávidel a potreboval zároveň v prvý moment nijako nereaguje, len pomaly urobí jeden krok do strany, ako tak okolo neho prechádza nejaký muž a kývne k nej hlavou.* Mne tiež...*Poznamená po niekoľkých sekundách potichu. Áno, vedel, že jeho dcéra bola preč z mesta. Stalo sa to, čoho sa tak bál, že ju ani po narodení nebude môcť ochrániť, že ju bude musieť poslať preč, do tej doby ale aspoň dúfal, že si ju podrží, že ju bude cítiť, živú a zdravú rovno na svojich rukách, to tu však nebolo možné.

*Cítila to, cítila to všechno. Cítila tu ponurost z tohoto světla, cítila, že všechno, co bylo tady bylo špatně. Ten pocit ji užíral v každém koutku jejího těla. Barvy okolo působily naprosto stejně jako když vám visí obraz na zdi několik let a pomalu se z něj začínají vytrácet světlem, pomalu ztrácí na své zářivosti. Samozřejmě, že něco takového bylo možné uchovat, ale tohle místo? Bylo bez života, bylo šedé, bylo to vězení pro zatracené duše a ona byla mezi nimi. Jakmile ji oznámí, že tohle není sen, že to není jenom výplodem její snové fantazie, tak si začne postupně uvědomovat, co se opravdu děje a proč je tady. Velmi šetrně ji tím naznačí pravdu, kterou nemohla zakrývat a na kterou musela přijít, Nemohla si dál naivně myslet, že jenom sní. Nemá ani tak pocit toho, že je opravdu mrtvá, spíše jako toho, že ji ten pocit zjištění zabíjí. Proč si nemůže ani teď pořádně uvědomit, co se to vlastně stalo? Čím zapříčinila svou smrt? Byla to pravda. Tenhle svět ve kterém žila ji mohl zabít a taky ji zabil. Bylo zvláštní, že si to nemohla právě teď vybavit, ale možná právě proto, že byla z toho příliš rozhozená, příliš šokovaná. Dívá se mu do tváře a v očích má zděšení z pravdy. Z pravdy, kterou tak nechtěla za pravdu. Bylo jí hrozně, protože si uvědomovala, že tam Kierana nechala samotného ve stavu, kdy byl uřknutý, že neudělala nic z toho, co chtěla. Nestala se tím, kým chtěla být. Slova z úst se jí derou samy a přitom se tak intenzivně dívá Klausovi do očí. Jako kdybych v nich chtěla najít znovu svůj život, něco, co by je nejlépe oba vrátilo zpět. Jenomže nebylo tam nic, naprosto nic. A to jí užíralo ještě více, jako kdyby tohle místo dokázalo zesilovat jenom pocity, které člověka spalují a ničí zevnitř. Přikývne chápavě hlavou. Věděla, že jí nemůže pomoct, věděla to moc dobře.* Já vím. *Odpoví mu tónem, který naznačuje, že to ani neočekávala. Jako kdyby jí její pocity zabíjely uvnitř a hlasem byla smířená se skutečností. Ale nebylo tomu tak. Svěří se mu s tím, že na něco takového nebyla připravená. Vždyť jí bylo teprve dvacet čtyři let. Umírali i mladší, ale to neznamená, že na to byli připraveni. Mluví potom na něj dál, když se pohledem k němu i nazpět vrací. Na chvíli ho odvrátila, když si znovu tohle místo prohlížela. Svýma očima se vpíjí do těch jeho a jako kdyby v ní zažehnal plamen. Plamen naděje, který ji mohl vrátit nazpět k životu. Mohl to vidět v jejích očích, ale když nad tím začala přemýšlet, tak zase vyhasl stejně tak rychle jako vzplanul.* Jak se mohu vrátit nazpět? Protože já to vážně netuším. Tohle není něco, co bych mohla vyčíst z knih. *Samozřejmě, že nevěděla, tedy skoro o čem to mluví. Když se vlastně o tom tak zmíní, jako kdyby jí to někde táhlo, jako kdyby chtěla odejít z tohoto místa a zamířit určitým směrem, někde k nějakému cíli. Nepřemýšlí ale příliš nad tím, jelikož mu vyjádří svou upřímnou lítost k tomu, že je mrtví a k tomu koho ještě k tomu ztratil. Nedokáže si představit tu bolest, když ztratíte své dítě a ještě k tomu novorozené. Tohle bylo na tom to nejhorší. Udělá krok v před a v tu chvíli je v jeho těsné blízkosti. Dívá se mu do tváře, něž pozvedne jednu ruku a dá mu ji okolo krku, přičemž se svým tělem mírně opře o to jeho, když ho objímá. Drží ho takhle na pár sekund v objetí a dívá se na lidi, kteří v normálním světě procházejí po ulici, cítí všechno, co je dělá šťastné. Netrvá to příliš dlouho a začne se od něj odtahovat, přičemž mu rukou od ramene sjede trochu po paži, než se s ní vzdálí a nechá ji viset zase podél těla. Udělá krok vzad, aby se vrátila na to stejné místo jako předtím, než se jí do zad opře vážně velmi silný nápor větru. Vlasy jí to přehodí dopředu i přes obličej. Opět pozvedne ruku, ale tentokrát ke své tváři, kdy si oddělává vlasy z tváře, které ji překáží hlavně v místě očí. Pramínky vlasů ji hážou ze strany na stranu. V dalším momentu ucítí ještě větší nápor větrů až má nutkání trochu popojít. Podívá se na něj a mírně se ušklíbne, jelikož jí ten vítr je nepříjemný.* Děje se tohle často? *Opět se rozhlédne okolo sebe. A buď se jí to zdá nebo tohle místo vytváří jisté klamy, ale pokud ne, tak to vypadá, že tohle místo pobledlo zase o několik odstínů. Vítr sebou přináší i jistý hluk, který je prozatím někde ještě v dáli.*

*Vedel, čo od neho tak veľmi chcela, tak veľmi potrebovala, nejakú istotu, istotu, že sa to všetko znovu obráti a ona sa vráti späť do života, tiež po nej na začiatku túžil, ale nakoniec jednoducho prestal veriť, žeby tu nejaká mohla byť, len sa tak predieral, pozoroval, nebolo tu nič, do čoho by bol schopný zasiahnuť, aj keď po tom veľakrát túžil. Nemohol sa dotknúť svojej dcéry, nemohol ju cítiť a ona nemohla cítiť jeho, nevidela ho, nevnímala ho, keď uchopil bratovo plece, nemal ani potuchy, že za ním stojí a všetko to vníma úplne rovnako a ten pocit, ten pocit nečinnosti ho zožieral, spaľovalo to v ňom úplne všetko. Na začiatku, prvé dni na druhej strane, boli rozhodne najhoršie. Všetky emócie sa v ňom bili – nenávisť, zloba, žiaľ, bolesť...Samota. Denne okolo neho prešlo niekoľko stoviek ľudí, ale nikto si ho nevšimol, pretože tam vlastne ani nebol, nemal telo, zostala mu len duša plná tmy a on vedel, že ju musí zaraziť hlboko, hlboko pod všetky svoje vrstvy, aby sa z toho nezbláznil. Všetky emócie časom pochoval a nezostalo mu už nič len pohľad do tváre svojej dcéry, ktorý ho často upokojoval a prázdny výraz. Vedela to, vedela, že tu je rovnako bezmocný, ako všetci, ktorí sa sem dostanú a nemajú žiadnu poistku. Nedokázal pomôcť ani sebe, nech už po tom túžil akokoľvek. V tú chvíľu jej pohľad uprene opätuje, akoby v nej mal istý druh porozumenia, dokázal sa vžiť do jej pocitov, aj keď on o svojej smrti vedel hneď, ako nastala, ani na chvíľu nepomyslel na to, žeby bol len v nejakom zlom sne, z ktorého sa preberie, Hayley bude stále tehotná a Benjamin bude stále nepriateľ, ktorého musia zabiť. To bola jedna z vecí, ktorá sa ich rodine nakoniec podarila, vedel, že v ten deň umrie, povedal to a nezmýlil sa, aj keď nie jeho rukou ako najskôr plánoval, predsa. Predsa sa mu nepodarilo splniť svoj cieľ a stiahol so sebou len jeho, ak by však stiahol aj jeho dcéru...Najskôr by sa dnes nesprával tak, ako sa správal. Nedokázal by to tak jednoducho potlačiť, ona bola to jediné, čo tam po ňom naozaj zostalo, čo tam nechal a bolo z časti zmierujúce zomrieť práve za vlastné dielo, aj keď trochu trpké vzhľadom k tomu, že mu mala dať nádej. Z časti mu ju aj dala, ani druhá strana ju od neho nemôže oddeliť, nie navždy. Nemohol Camille dať však nič, žiadnu istotu, žiadnu nádej, aspoň nie, kým sa nezmienila o kúzle, ktoré na ňu Sophie zoslala, kvôli jej bezpečnosti, čo nakoniec usúdil ako dôvod jej prítomnosti v tomto svete. Nebola len ďalšou dušou, ktorá sa tu uchytí a bude čakať na pád, bola niekým, kto má možnosť cítiť , vidieť, svet za oponou a vrátiť sa späť. Tú poslednú časť jej rozhodne mohol závidieť. Videl to na nej, chytila by sa aj posledného stebla, aby tu nemusela zostať, nebolo sa jej ani čo čudovať, ktorá duša by si už len tento osud priala? Vážne netušil, o čo môže byť zatratenie horšie. Krátko sa pousmeje pri jej slovách o knihách, nakoľko to k nemu prinieslo menšiu nostalgiu, ku ktorej si musel pripomenúť, aby sa k nej nevracal, a tak sa mu tvár znovu vyfarbila do prázdna. Následne trochu pootvorí pery a vrhne pohľadom niekam k oblohe, alebo skôr streche jednej z budov, ktoré boli v tejto štvrti vysoké a hlavne spojené.* Myslím, že musíš nájsť svoje telo a dúfať, že si umrela priatelnejšou smrťou. *Prenesie bez nejakej irónie v tóne. Jej duša potrebovala svoju prirodzenú schránku, po ňom už zostal len popol, nič k čomu by sa vracal a aj tak pochyboval, žeby to fungovalo, on bol mŕtvy, ona pod kúzlom, ktoré ju malo vrátiť späť k životu. Na chvíľu si na nej všimne istý odraz sústredenia, možno svoje telo dokonca cíti, vie, kde má ísť, dobre pre ňu. Jej ľútosť si samozrejme cenil, bola jediná, ktorá mu bola prejavená z očí do očí, ktorá patrila jeho osobe, niežeby sa mal šancu rozprávať s niekým iným, za túto príležitosť bol však vážne vďačný, aspoň na chvíľu sa trochu vytrhol z tej bežnosti. Bolo dobrým krokom, že si všetci mysleli, že Hope zomrela, rozhodne to zamietlo stopy, otázky, myšlienky na jej zničenie. Teraz bola na čas v poriadku, v bezpečí, aj keď nie na mieste, kde by mala byť a nie s tými, pri ktorých by mala vyrastať. Snažil sa však veriť tomu, že sa to zmení. Krátko k nej prižmúri oči, keď sa k nemu priblíži ešte viac, ako bola doteraz. Druhou sekundou však už jej ruka spočíva na jeho krku a jej telo sa tisne k tomu jeho, nie silne, skôr jemne. Na niekoľko dlhých sekúnd trochu privrie oči, pričom jej pomaly vydýchne pri tvári, ako sa tak snaží nevnímať to, čo v sebe uzamkol. Jeho slabosti ho dohnali, tu sa im nemohol brániť a on nenávidel byť slabým, nechcel to už nikdy...Preto to odstránil, zničil, pochoval, rovnako ako jeho súrodenci a nepriatelia jeho. Pri kontakte, pri vedomí, že niekoho cíti mu však do tváre vyplávalo niekoľko emócií, aj keď jej objatie nijako neopätoval, bolo znateľné, že je to teraz tá posledná vec, ktorá by mu vadila. Keď sa Camille znovu odtiahla a trochu od neho poodstúpila, jeho pohľad krátko skĺzol k jej ruke, ktorou mu zišla po predlaktí.* Je to zvláštne...*Prenesie poniekiaľ zamyslene.* Už to bude nejaká doba, čo som niečo cítil naposledy. *Zdvihne k nej od svojej ruky tvár, keď mu do tváre udrie príval poniekiaľ ostrejšieho vzduchu, ktorý ľudia okolo nich vôbec nevnímali, vlastne ho ani nemohli, necítili ho. Tento vietor prichádzal len v tom ich svete, za oponou a všetko pomaly ale istotne ničil. V jednej chvíli vidí, ako Camille lietajú vlasy, v druhej počuje jej hlas a v stretej cíti, že sa vietor každou sekundou zosilňuje. To rozhodne nebol dobrý znak. Rýchlo sa ohliadne niekam za ňu, než nepatrne pootvorí pery a zvraští obočím, takže sa mu na čele vyrysujú mierne vrásky.* Druhá strana...Začína sa opäť rútiť. *Vysvetlí jej v skratke a znovu sa vráti k jej tvári.* Musíme ísť, hneď... *Prenesie s jasnou naliehavosťou v očiach.*

*Vážně to netrvalo příliš dlouho a ona si uvědomila, že je doopravdy mrtvá. Bylo to spíše šok z toho zjištění, nečekaný úder a hlavně něco, co tak moc nechtěla. Nepřála si to, ještě nechtěla svůj konec a nechtěla ani zůstat na takovém místě jako bylo právě to, kde se nacházela. To, co chtěla by bylo najít jistý mír v sobě a ztratit se, naprosto se rozplynout, jako kdyby ani neexistovala, než aby takhle trpěla na místě, kde mohla pozorovat všechny, ale oni ji neviděli, necítili. Proto se i s jistou naléhavostí dívala do jeho očí, že potřebuje nějaký záchytný bod k tomu, aby se nějak mohla vrátit nazpět. Ale smrt je prostě smrt. Zemřeš a nemáš se vracet, prostě tvá úloha na zemi skončila a taková rovnováha by se neměla narušovat. Pravdou je, že ve světě nadpřirozených bytostí se to narušovalo snad jako na běžícím pásu. Ale tam přece ona nepatřila, ne svým tělem, ne svými schopnostmi. Byla obyčejný člověk, někdo, kdo k nim nepatřil tímto způsobem. On ji ale za moment tu naději dá. Naději na to, že by se přeci jenom mohla vrátit, ale za chvíli začne pohasínat, protože nemá vůbec tušení, jak by se dokázala vrátit nazpět. Vlastně je zvláštní, když ji potěší to, že uvidí na jeho tváři to sekundové pousmání, které se tam mihlo. Očividně za to mohla její poznámka. jen, co se podívá někde směrem k obloze, tak podlehne svému nutkání se podívat tím samým směrem. Dívá se na oblohu a vypadá to, jako kdyby se schylovalo k velké bouři, která by měla zničit celý svět. Přesně takhle to tady vypadalo. při jeho slovech ale otočí hlavu zpětně k jeho tváři a trochu se musí u toho ušklíbnout.* Přijatelnější smrtí? Jako třeba, že jsem dostala infarkt? myslím, že má zdraví bylo naprosto v pořádku, i když je pravda, že v jednu minutu dýchat a v té další můžeš přestat. *Neříkala to nijak ironicky, spíše konstatovala fakt. Po jeho zmínce o hledání svého těla měla v sobě pocit, že někde musí jít, že nemůže zůstat stát na místě. Měla v sobě jakési nutkání jít za jedním cílem. Poté ho obejme, protože jí to přijde tak v tu chvíli správné. Nevidí mu za tu dobu do obličeje, takže nemůže ani odhadovat, co právě díky tomu objetí cítí a nebo jak se tváří. Každopádně jí to nijak neobětuje a pravdou je to, že to ani neočekávala. Odtáhne se od něj, ačkoliv kontakt s ním hned neztratí, když mu ještě rukou přejede od ramene až po paži. Zatímco on se dívá směrem k její ruce, tak Camille se mu dívá do tváře. Poslechne si jeho slova a na pár sekund povytáhne jeden koutek směrem vzhůru, kdy i hlavu trochu nakloní do strany. Jeho slova jsou vlastně pro ni velmi potěšující.* Jsem ráda, že moje návštěva v tomto světě ti přinesla alespoň na chvíli něco, co by jsi neměl zapomenout. *Stáhne ruku opět k tělu a potom už se jí do zad opírá silný nápor větru. Musí se ho zeptat na to, co se to tady vlastně děje a zda je to časté. oči má trochu přivřené, jak jí ten vítr nedělá příliš dobře. Takže zdá se, že tohle v minulosti se už někdy dělo.* A co se stane po tom, až se zhroutí? *Její hlas je trochu silnější, i když si je jistá, že by ji i tak slyšel. Tedy pokud na tomhle místě stále platí jeho upíří schopnosti. Když se zmíní o tom, že by měli odejít, tak jenom přikývne souhlasně hlavou, i když si není jistá, kam by přesně měli jít. Táhne jí to pryč, ale kde? Bude asi těžké ho navigovat právě teď. Vidí tu jeho naléhavost v očích.* Možná bychom měli jít ke mně do bytu. *Navrhne mu, když v tu chvíli ucítí další nápor větru, jako kdyby si chtěl brát někoho k sobě. Stromy se začínají prohýbat po tím náporem a vzduch je o něco zase chladnější. Opravdu jde vidět, že se něco děje, všechno je tam temné, ale místy jako kdyby prostupovalo zářivé světlo, které naznačuje blížící se konec. Nutí ji to poodstoupit trochu od Klause, kdy klopýtne, ale udrží balanc. Co když nebude schopná se vrátit ke svému tělu včas?*

*Videl, že nebol jediný, kto zrážanie oblakov zaznamenal, bola tu krátko, ale všetko okolo vnímala presne tak isto ako on. Aj keď ona ešte nevedela, čo to znamená, zatiaľ čo on to zažil už niekoľko krát. Áno, schyľovalo sa k búrke, k búrke, ktorá si so sebou občas zoberie aj niečiu dušu, ktorá sa večne vytratí. Bola to tiež búrka, ktorá mala za účel ničiť, ničiť túto priepasť medzi životom a smrťou a keď sa opona znovu stiahne už tu nezostane nič, rovnako ako sa to stalo predtým. Keď sa k nej znovu pozrie a na jej tvári spočíva poniekiaľ pobavený úškrn, trochu podvihne obočím, akoby sa jej pýtal, čo vtipné na tom presne bolo. Po jej slovách na chvíľu pootvorí pery pomaly vydýchne, pričom kútiky jeho úst letmo cuknú do strán.* Infarkt znie dobre, ale mal som na mysli prípad, keby by tvoje končatiny boli stále súčasťou tvojho tela alebo si vnútri stále mala všetky orgány, mala by si vedieť ,ako si zomrela. *Pokrčí nad tým plecami. Áno, to bol fakt, ktorý by ho vážne zaujímal, nakoľko si príliš nedokázal predstaviť, čo presne sa Camille mohlo stať, aj keď bude znovu živá, umrieť kvôli niečomu musela. Dokázal na nej poznať, že ju to vážne niekam tiahne, že cíti miesto, kde jej telo najskôr leží, len to ešte nevedela tak celkom rozpoznať, bola zmätená, v šoku, potrebuje čas, ktorý so začínajúcou „búrkou“ nemali. Očividne nijako nečakala, žeby jej objatie opätoval, čo bolo dobré, pretože to robiť ani nehodlal. Cítil sa vyprahnuto, tie emócie v ňom stále boli, ale omnoho hlbšie než predtým. Jej dotyk v ňom však niekoľko z nich vyvolal trochu vyššie na povrch, bolo vážne vítané opäť cítiť aj niečo iné ako chlad a bolesť. Zatiaľ, čo on na chvíľu sleduje ich ruky, cíti jej pohľad na svojej tvári, ktorú už zdobí omnoho uvoľnenejší pohľad ako na začiatku. Nebolo sa nad čím čudovať, jej blízkosť mu bola vždy príjemná, aj keď sa jej predtým tak veľmi zdráhal. Hovoril jej, že bude najlepšie pred tým odísť, nechať toto mesto za sebou, lenže ona tu zostala a teraz je mŕtva, ak by na sebe nemala to kúzlo, mŕtva by aj zostala. Bolo jedno, či sa jej snažil vyhýbať, aj tak ho to nakoniec predbehlo, nemohli byť priatelia, nikdy im to nebolo súdené. Ona bola len človek, bezvýznamný a slabý, jej život bol jednou z najkrehkejších vecí a on Pôvodný, patriaci už do celkom iného sveta ako ona, doslovne. Jeho slová ju očividne potešili, aj keď mohli byť poniekiaľ suché, ona za tým vždy videla niečo lepšie, možno preto si rozhovory s ňou tak obľúbil, jej spoločnosť, ktorá nikdy nebola ničím iným, než príjemným spestrením dňa.* Pokúsim sa...*Prenesie vzhľadom k tomu, žeby na to nemal zabudnúť, aj keď by to tu šlo veľmi ale veľmi ľahko. Vietor, ktorý sa po chvíľu zdvihne mu len nasvedčí fakt, ktorý sa k ním rýchlo približoval, museli zmiznúť, rovnako ako to on robí zakaždým, keď sa vzduch okolo čo i len trochu zdvihne. Pri jej otázke sa na chvíľu celkom odmlčí, pričom sa jej uprene zahľadí rovno do očí.* Druhá strana zmizne a všetky duše zmiznú s ňou. *Prenesie pevným a hlavne trochu zvýšeným tónom v hlase. Vedel to, nakoľko sa to stalo aj predtým, stále však dúfal, žeby dostal rovnakú šancu ako jeho brat, Kol a keď kotva zomrie, podarí sa mu vrátiť späť. Bol rád, že Camille chápe nutnosť toho, aby z tadiaľto čo najskôr vypadli, aj keď vyzerala stále nerozhodne ohľadom svojho tela, musela ho predsa aspoň trochu cítiť. On nemal žiadne miesto, na ktoré by sa potreboval dostať, ona na tom však bola inak a nemala by sa tu zdržovať nijako dlhšie. Pri jej návrhu jej bytu, len kývne hlavou, nakoľko to bude najskôr najmúdrejšie. Bola to prvá možnosť, kde sa jej telo mohlo nachádzať.* Súhlasím. *Prenesie o niečo hlasnejšie, než mu do čela narazí ďalší nápor vetra, bolo to jasné, prišiel si niekoho zobrať a prišiel ničiť. Ten chlad, ktorý to vytváralo už ani nevnímal, ľudia okolo boli tak pokojní, ďalej kráčali okolo nich a žili si svoje spokojné životy, akoby sa nič nedialo. Chvíľu netúžil po ničom inom, než sa vrátiť späť a vrátiť tú bolesť všetkým, ktorí mu ju spôsobili, aj keď hlavný aktér bol už mŕtvy. Z krátkeho premýšľania ho vytrhne až Camille, ktorá v tom vetre trochu poodstúpi, ledva udržujúc rovnováhu. Rýchlo k nej natiahne ruku a pevne jej obkolesí svoje prsty okolo predľaktia, pričom ju trochu pritiahne bližšie k sebe.* Nemáš čas...Nemôžeš tu zostať. *Poznamená pri pohľade na jej tvár, než sa s ňou upírskou rýchlosťou premiestni smerom k jej bytu.*

(Ráno se probudila celkem pozdě. Bylo to zvláštní, se probudit takhle brzy. V žaludku jí kručelo hrozným způsobem a postel měla celou propocenou. Proto nejdříve převlékla postel, udělala ranní hygienu, trochu se namalovala a šla si dát s snídani. Ke svému neštěstí však zjistila, že v lednici už nic není a tak se oblékla a vyrazila na nákup. Jela svým autem, ať si pro to svoje Kol dojede. Nejdříve si dala vydatnou snídani a až potom se vydala na nákup něčeho dobrého k jídlu. Zrovna teď vybírala hrušky, na které měla opravdu hroznou chuť a stála tu už nějakou dobu, protože si za boha nemohla vybrat, jaké si koupí.)

(Ráno vstal kupodivu brzy na to, že přišel domů velmi pozdě. Rozhodně hned ale nevyskakoval z postele, ještě chvíli se tam jenom tak válel a převaloval. Když už ho to omrzelo, tak se rychle převlékl do něčeho, co se hodí víc do města. A obsahuje to víc druhů oblečení, než jenom trenky a ponožky. Vyšel ze svého pokoje a vzal útokem lednici, vysál asi dva pytlíky s krví a ještě to zaplácal moc dobrým jablkem. Bylo hrozné, jak se ta lednice rychle vyprazdňuje. Vždyť byl na nákupu asi před týdnem a už je prázdná. No prázdná, je tam půlka bílého jogurtu, máslo a asi 6 koleček salámů. Asi bylo na čase jít nakoupit. Vzal si tedy peněženku a bundu, vyšel potichu z bytu. Seběhl několik schodů jako nic a pěšky mířil do nejbližšího supermarketu. Chtěl si vzít jenom košík, ale raději si vzal vozík, protože toho vezme hodně. Zrovna mířil k ovoci a k zelenině, jeho vozík byl už zpola plný. Všiml si Claire a pomalu k ní s vozíkem přijel, musel vypadat vážně vtipně. Marcel Gerard, ex-král New Orleans na nákupu.) Davina má ráda ty zelený, ale já si myslím, že jsou hnusný. Radši mám takový ty žlutý nebo, co to je za barvu. A dal bych si bacha, prý v nich často bývají červy tak, ať to dítě nekrmíš červíky. (Zasmál se a pak okolo ní prošel. Chtěl začít tuhle konverzaci nějak mile. Rozhodně na ní nechtěl rovnou vytáhnout "Takže kolik upírů jsi mi zabila", "A líbil se ti pohled na jejich těla bez hlav?". Asi to není zrovna nejlepší úvod do konverzace. Projel okolo ní, ale ještě se nevzdaloval. Vzal pár jablek a hodil je do pytlíku, následně je položil do vozíku.)

(Mezitím co vybírala nějaké pěkné hrušky, zaposlouchala se do muziky, která hrála z rádia a začínala si potichoučku pobrukovat do rytmu, dokonce sem tam tiše i zazpívala pár slov.) Mama, we all go to hell. Mama, we all go to hell.
I'm writing this letter and wishing you well,
Mama, we all go to hell.
Oh well now, Mama, we're all gonna die.
Mama, we're all gonna die.
Stop asking me questions, I hate to see you cry,
Mama, we're all gonna die. (Přestala si potichoučku zpívat, protože někteří lidé na ní divně koukali, tak se jen pousmála, vzala pár hrušek a chtěla se rozjet s košíkem dál, ale uslyšela známý hlas. Otočila se za jeho nositelem a udělala dvě gesta najednou mile se pousmála a otráveně se na něj koukla. Ty jeho uštěpačné poznámky jí přišly normálně vtipné, ale teď jí spíše vytáčely. Ona už měla skoro všechno vybráno, jen jedna věc jí chyběla koukla se Marcelovi do očí a ušklíbla se na něj.) Taky tě ráda vidím. (Její pohled povolí na lehce unavený a opře se o košík.) Co chceš, Marceli? Nebudeme přeji jako malé děti, jsme dospělí lidé, proč hrát tohle divadýlko a chodit okolo horké kaše? (Pozvedne tázavě obočí. Dnes bříško skryla pod volné triko a kabát, takže na ní nejde vůbec poznat, že je těhotná. Jediné, co se na ní změnilo jsou o trochu více viditelné kruhy pod očima a unavený postoj, ale i výraz. Vezme košík a kousek s ním popojede, objede Marcela a pomalu se vydá do části, kde mají to dobré pivo v plechovkách. Malý přísun alkoholu tomu dítěti neuškodí. Neohlíží se za ním, ví, že po ní něco chce a tak za ní půjde. Když jí dožene, vážně se na něj koukne.) Varování, dobře si rozmysli, co řekneš, dost rychle se naštvu. (Hodila po něm vražedný pohled. Pokud jí naštve, nebude to to jediné, co po něm bude házet. Pomalu se blížila ke svému cíli. Horší bude jen vybrat, jaké si vezme, pokud to její oblíbené nebudou mít.)

(Chvíli před tím, než k ní vůbec došel, tak už slyšel, že si zpívá. Sice nezpívala nějak nahlas, ale on to slyšel. Musel se nad tím pousmát, ale nic k tomu neříkal. Neměl co a akorát by jí nějak naštval. Což rozhodně nechce, hlavně ne v tomhle stavu. Pověděl jí jeho názor a pak čekal, co mu odpoví. Přikývl s úsměvem na tváři.) Já vím. (Jenom krátce odpověděl. Pokrčil rameny na známku toho, že neví, jak by jí měl odpovědět. Raději by chodil okolo horké kaše, než aby jí naštval rovnou. Pokud ale chce, tak jí to klidně řekne na rovinu. Dneska na ní ani není tolik poznat, že je těhotná. Spíše vypadá unaveně a zdrceně. Taky není divu, vždyť jí tam včera psychicky vysávali Původní. A rovnou dva. Všimne si, že od něho někam odjela a tak hodí do vozíku nějaké další potřebné věci. Dojede k ní.) To jsem si všiml. Neměla by jsi na to brát nějaké prášky? A nebo to je normální? (Trochu přimhouřil oči. Vlastně ho to zajímalo, moc se s těhotnýma nesetkával. Pokud teda nepočítá Hayley, ale s tou se viděl jen párkrát. A pokaždé vypadala napruzeně, proto si nebyl jistý, jestli to bylo tím těhotenstvím a nebo jenom jí. Tlačí před sebou vozík a míří spolu s Claire k regálu s alkoholem. ) Včera jsem slyšel ten rozhovor. Né, že bych vás nějak odposlouchával. Ale nešlo to přeslechnout. (Něco málo si sice poslechl dobrovolně, ale zbytek už ani možná slyšet nechtěl. Bohužel kvůli jeho perfektnímu sluchu to slyšel.) Chtěl jsem říct, že chápu, proč jsi tam šla.. (Odmlčel se a odjel od ní. Nevěděl, jestli za ním ještě půjde, ale on už jí toho ani moc říct nemusel. Neodjížděl nikam daleko, jel k nealkoholickému pití, kde vzal pár Coca-Col.)

(Nad jeho poznámkou "Já vím." si v duchu odfrkla a protočila oči. Typický Marcel. Ale tohle bylo to, co se jí na něm tehdy líbilo. Ano, dříve ho milovala, ale nějak jim to spolu nevyšlo. Stejně by jim to nikdy neklaplo a nebyli by spolu tak jako tak. Nad jeho poznámkou na něj hodí pohled "To si ze mně děláš srandu, nebo to myslíš vážně?" a potom se jen lehce pousmála.) Na co? Na to těhotenství, které mělo být tajemstvím, ale všichni o něm už vědí, nebo na to, že jsem vlkodlak a vlkodlaci jsou už od přírody... jak to jen říct? Nevrlí bručouni? (Musela se nad tím lehce pousmát, a potom se na něj podívala, že vážně neví, jak to myslel. Ale nechce se jí to nijak řešit.) Nekoukej na mně, že mi to snad závidíš. Není to nic příjemného. (Pohlédla mu významně do očí a potom se koukla na jeho břicho, na kterém mohla vykoukat maximálně six-pack než nějaké známky těhotenství. Nebylo to tak, že by je hledala, spíše si ho snažila představit. A ta představa byla hrozně komická. Následně se na něj jen podívala a přimhouřila oči.) Aha, takže jsi mi sem přišel dát kázání. (Odpoví lehce napruženě, protože přesně tohle od něj čekala. Chtěla si na něj vylít sovu zlost, ale on jí překvapil jeho dalšími slovy. Zastaví se, překvapeně se na něj dívá. Nechápe to. Rychle popadne první balení piva v plechovkách co uvidí, hodí ho do košíku a dojede rychle za ním.) Počkej, co jsi to říkal? Mám pocit, že jsem se přeslechla. Mohl by jsi mi to prosím zopakovat ještě jednou? (Koukla se na něj. Trochu si z něj střílela, a trochu ne. Nemohla uvěřit že zrovna on jí chápe. Koukla se na regál s nealkoholickým potím a popadla několik džusů a pár nezdravých limonád a pár zdravých a měla skoro plný košík. Přitom nespouštěla oči z Marcela.)

(Nemohl si nevšimnout, jak protočila oči. Musela u něj být na tohle zvyklá. Všichni přece vědí, že u Marcela na jeho příčce oblíbenosti se na prvním místě umisťuje on sám a Davina. Tito dva lidé byli ti, které on má nejraději. Přesně tak, má sám sebe rád a rozhodně se za to nestydí. Není to nic špatného. Zasměje se nad jejím pohledem a hned na to sklopí zrak. Zadívá se na několik vteřin do země.) Možná na obojí? (Zprvu to neměla vyznít jako otázka, ale nakonec to jako otázka vyznělo. Spíš to myslel prášky na ty nervy, ale klidně může rovnou na obojí.) Závidět? Prosím tě. Já jsem se svým bříškem spokojený. (Poplácal se po břiše, vzal do dvou prstů lem trička a trochu ho vyhrnul. Ukázal jí tak svoje krásné, svalnaté, čokoládové bříško. Hned tričko zase pustil a zasmál se. Byl zajímavé, jak rychle se změnila nálada mezi nimi jenom jednou větou. Zakroutil hlavou. Rozhodně jí nechtěl dávat kázání. Byl na ní naštvaný, hlavně ještě když ani netušil, že to bylo jenom kvůli pomstě. Teď, když ví všechno, tak už není tak naštvaný. Jasně pořád je trochu napružený, že se spřáhla s tím blonďatým zlem. A teď má na mysli Olivera. Zasměje se nad její reakcí, ale nezastavuje se. Tedy ne zatím. Počká, než k němu doběhne a pak se na ní otočí.) Chápu, proč jsi tam šla. (Zopakoval jako, kdyby právě vykládal malému dítěti už asi posté, že 1+1 je vážně 2. Hodil si do vozíku jednu Sprite pro sebe a pak se podíval na Claire. Přistoupil k ní o něco blíž.) Chápu, že tě Rebeka naštvala a, že ses jí chtěla pomstít. Udělal bych asi to samé, no možná bych si vybral méně nevhodnou dobu. Ale každý jsme nějaký, ne? Prostě ti nemám až tak za zlé, že jsi tam v tu noc byla. Šla jsi tam pouze s tím, že jsi chtěla ublížit Bece nebo se mýlím? (Ruce měl schované v kapsách a po celou dobu se tvářil velmi vážně. Teď nebyla doba, aby se usmíval. Nepůsobilo by to moc vážně a ona by to mohla brát jako vtip.) Hele, mě nezajímá, co máš s Bekou a nebo nemáš. Abych byl upřímný, tak jste mi obě docela ukradený a je mi jedno, jestli se někde vraždíte na ulici. Teď už jo, protože tu stejně už nejsou pravidla, které by jste nějak mohly porušit. Navíc jsi vlkodlak, můžeš si dělat, co chceš. Což by jsi si měla užívat, dokud můžeš. (Dodal poslední slova už velmi potichu a tajemně. Mohla jenom hádat, jak to myslí.) Jenom..Zabila jsi.. (Na několik vteřin uhnul pohledem a pak se jí zase podíval do očí.) Někoho z mých lidí? (Musel se jí na to zeptat, protože kdyby její odpověď byla ano, tak už nebyl tak chápavý. Rozhodně by byl mnohem, ale mnohem víc naštvaný. Teď je zatím smířený s tím, že tam byla. Klaus by umřel tak i tak. Davinina vize to předpověděla a i kdyby tam Claire nebyla, tak by se stalo. Ta mála měla také umřít, prostě se to tak tu noc mělo stát. A žádná Claire to všechno neovlivní jenom tím, že se přišla pomstít. Sám sobě se diví, že je dneska tak klidný. Pravděpodobně je to tím, že už se včera dostatečně vyřval a vyvztekal na Rebeku. A hlavně si to nechal všechno projít hlavou a taky už slyšel druhou stranu příběhu. Bylo zajímavé, jak se lišil ten Beky od Clairina. Je fakt, že Beka to neměla ani podložené, akorát si to myslela.)

(Nad jeho odpovědí, možná na obojí, se musí zasmát. Pohlédne mu do očí a usměje se tak, že může spatřit její bílé zuby.) Myslím, že takové prášky nedělají. Ale vymysli je, patentuj si je a budeš na tom vydělávat těžké prachy, protože já budu tvůj hlavní odběratel. To zní, jako obchod s drogami. No, udělej to nelegální a zbohatneš ještě víc! (Zazubí se na něj a potom dodá.) Já myslím, že teď budu chodit ke Cami, nevím jestli jí znáš, na jakési terapie, jinak mi z toho hrábne. (Zakrouží prstem u své hlavy a naznačí mu tím, co říkala, kdyby jí náhodou neposlouchal. Znovu se usměje, nad jeho další odpovědí. Kdo by s takovým břichem jako měl on nebyl spokojený? Ona s ním tedy byla spokojená. A nejenom s břichem. Bylo toho zde mnohem více. Jakmile si vyhrnul triko, nahnula se přes košík a jemně si skousla ret. Musela vypadat legračně, ale pravdou bylo, že sex jí chyběl. Pořádný, dobrý sex. A teď jak je těhotná, po tom touží čím dál víc. To těhotenství bylo opravdu hrozné. Ale ty jeho svaly. Nevnímala teď nic jiného, než jeho tělo. Představuje si, jak ho svléká, jak on svléká ji, jak s ní prudce praští o regál a vášnivě jí líbá. Cítí jeho ruce na svém poprsí a... Najednou jí z toho krásného snění vyruší hlas Marcela. Trochu zamrká a vrhne na něj nechápavý pohled. Potom jí to však dojde a sladce se na něj usměje.) Já jsem jen netušila, že zrovna ty mě pochopíš. (Koukla se na něj a popošla o kousek blíž k němu. Byli u sebe opravdu blízko. Cítila jeho vůni tak silně. Jak vůni upíra, spíše smrad, tak jeho specifickou krásnou vůni. Koukne se mu vážně do očí. Má chuť svou ruku položit na jeho šíji a pohladit ho po ní.) Ano, šla jsem tak jenom kvůli tomuhle. (Říká pravdu. Marcel to může jednoduše poznat podle jejího srdce, ale i výrazu. Nad jeho další řečí se trochu podiví, ale potom kývne hlavou, kladně.) Tohle si beru osobně. (Řekne na oko vážně a potom se lehce pousměje, že to tak nemyslela. Následně se ale zamračí.) Co tím myslíš, Marceli? (Teď ho probodává pohledem. Vyslechne si jeho další otázku a rychle záporně zavrtí hlavou.) Ne, Marceli, nezabila. Většinu z nich jsem znala a většina z nich byli dobří upíři. Takže ne, nezabila jsem ani jednoho z nich. (Koukne se mu lítostně do očí. Jsou tak temné, že má pocit, že by se v nich snad mohla ztratit. On má oči příjemné, konejšivé, ona je má ledové, ostré, ale zase svůdné. Přiblížila se k němu o něco blíže, už zase ho svlékala ve svých představách. Střídavě se mu dívala do očí a na jeho rty a potom to najednou, bez jakéhokoliv myšlení, se k němu naklonila, jednou rukou mu přes rameno zajela až do vlasů, které byly opravdu krátké a řídké a vášnivě ale zároveň něžně ho políbila. Byla v tom čistá touha. A bylo jí tolik, Claire jí prostě potřebovala nějak ventilovat ven. A tak udělala tohle. Po chvíli se od něj odlepila a koukla se mu do očí. Buďto jí Marcel odstrčí, nebo v tom budou pokračovat. Doufá v tu druhou možnost. Nechce litovat, že tohle udělala.)

(Dlouho se s Claire takhle normálně nepobavil, začínalo mu to chybět. Vlastně se dlouho ani nepobavil  žádným chlapem. Měl by si najít nějakého kamaráda nebo z těch žen okolo něho jednou zešílí.) Vidíš a hned mám nový koníček. Budu dealer a moji odběratelé budou těhotné ženy a vlkodlaci. (Ze široka se usmál a ukázal tak svoje krásné bílé zoubky.) Neboj se moc dobře vím, kdo to je. (Odpoví jí. Mohlo to znít jako, kdyby k ní sám chodil. Teda ne jako kamarád, ale jako pacient. On však rozhodně nestojí o žádné psycho-schůzky. Jemu bohatě postačí ty jejich schůzky nad knížkami. Hned jak si vyhrnul tričko, tak Claire reagovala. Nešlo si nevšimnout, že si ho prohlíží. Rozhodně mu to nevadilo, lichotilo mu to. Chvíli jí nechal, ať se ještě dívá a pak na ní promluvil, tím jí naprosto vyvedl z jejích představ. Které museli být určit perfektní, jelikož tam určitě figuroval on. Chtěl se pousmát nad jejím pohledem, ale raději udržel vážnou tvář.) Já jsem naprosto chápavý člověk. Nechápu, jak sis o mě mohla myslet něco takového. (Zakroutí hlavou, první větu řekl jako hotovou věc. A to druhé stylem, že to vážně nechápe. Podíval se na ní, jak k němu přichází blíž. Cítil její dech, vůni a ten smrad ze zátoky. Smrděla jako zablešený pes, kterého on asi nikdy necítil, ale určitě tak nějak podobně smrděl. Opětuje jí pohled do jejích očí. Nic k tomu neříkal a jenom přikývl. Vlastně v to nesmírně doufal a ani ho nic jiného, než tohle nenapadalo. Neměla přece jiný důvod tam jít. Ani se nemusel snažit, aby poznal, jestli mluví pravdu nebo ne. Poznal to na ní.) Ale, ale. (Pověděl jako, kdyby utěšoval nějaké dětátko, co ztratilo svoje lízátko. Hned však hlas změní, jelikož začne mluvit o tom, o čem chtěl mluvit už od začátku. Trochu si oddechl, když zavrtěla hlavou. Přesně tohle mu šlo hlavou, když mluvil s Bekou. Ona ty lidi znala, některé měla i ráda. Proč by je zabíjela? Proč by se k Oliverovi jenom přidávala? Ona to naštěstí neudělala.) Nechci nic říkat, ale myslel jsem si to. (Nakonec trochu uvolněně řekne a pak se mírně usměje. Ačkoliv se mírně usmíval, jeho oči jsou temné jako úhel. Podíval se na její nohy, které se k němu přibližovaly ještě blíže. Vrátil se pohledem zase k jejím očím, všiml si toho pohledu. Znal ho moc dobře, tímhle pohledem ho spoustu žen pozorovalo. Vůbec mu ten pohled nevadil, přímo ho hladil po jeho egu a dělal mu nesmírně dobře. Hned, jak se k němu naklonila, tak se naklonil k ní, nakláněl se do té doby, než se jejich rty dotkly. Polibek byl vášnivý, toužebný. Chvíli tam jenom tak stál a pak si jí k sobě přitáhl. Ruku měl položenou na zapínání její podprsenky. Netušil, co to do nich vlezlo. U Claire to byly jenom hormony, ale Marcel? Marcelovi sex také chyběl, neměl ho už dlouho a potřeboval ho. Díval se jí do očí, když se odlepila. Trochu se zašklebil a pak se jeho úšklebek změnil v neodolatelný úsměv.) Nadržená maminka Claire. (Oblízl si ret, v jeho očích byl vidět souhlas. Chtěl v tomhle pokračovat. Jen nevěděl, jestli bude chtít i Claire. Hlavně potom, co právě řekl. Ruce nechával na místě, kde byly při jejich polibku. Nic, co tu dělal, nebylo ani trochu promyšlené. Všechno bylo spontánní a možná jedna z těch věcí, kterých bude litovat a nebo možná nebude.)

(Usmála se jeho odpovědi. Marcel měl koníčků jistě mnoho, ale tohle by mu vyneslo jisté věci, jménem peníze. Někdo říká, že za peníze si štěstí nekoupíte, ale Claire ještě nikdy v životě neviděla smutnou děvku s balíkem peněz v ruce. Nikdy. Oplatila mu úsměv stejnou měrou. Vypadal takhle mnohem lépe. Usměvavý, veselý, možná i šťastný. Jeho další odpověď jí nepřekvapila. Měla pocit, že Marcel měl všechny hezké příslušníky ženského pohlaví napsané na seznamu, nebo to bylo jen tím, že Cami pracovala v Rousseau a byla to neteř otce Kierana, který byl proslulý svojí idealistickou myšlenkou míru. Nad jeho dalšími slovy se jí chce začít hořce smát. Naprosto chápavý člověk? Jistě, nechal se oblbnout řečmi Rebekah a pustil jí k vodě, i když neznal přesná fakta, tedy, Claire mu je řekla, ale on jí asi neposlouchal, nebo co, a rozhodně k ní byl nechápavý a netolerantní. ale neřekne mu to. Nic neřekne. Jen nad tím mávne lehce rukou, že už to nechce řešit. Nad jeho úlevným pohledem a jeho "myslel jsem si to" se lehce, možná trochu pousměje. On měl takový jistý dar, odhadnout lidi na tu pravou míru. Projela jí vlna vzrušení a tepla, když se jí dotkl na zádech. Jako kdyby byla pod proudem, její svaly se napnuly touhou. Nad jeho slovy se jen zamračila. Slovo maminka, jí neuvěřitelným způsobem iritovalo. Proto ho silně a nečekaně bouchla do břicha, ale hned na to ho po tom místě jemně pohladí a zajede mu rukou pod tričko. Jemně mu přejede prsty po kůži na levém boku až k páteři. Viděla souhlas v jeho očích. Proto se k němu znovu naklonila a začala ho znovu líbat. Tentokrát mnohem více náruživěji, chtivěji. Cítila jak jí srdce začalo rychleji bušit a její tělo pracovalo samo od sebe, bez jakéhokoliv přemýšlení. Vpíjela se svými rty do těch jeho. Ještě že byli skrytí, za rohem, a moc lidí sem nechodilo. Druhou rukou přejela k jeho břiše a lehce ho po něm škrábala nehty, ne aby to bolelo, ale aby ho to vzrušovalo a možná, že mu to nažene i husí kůži.)

(Hodil by se mu nějaký koníček, na jeho seznamu se vyjímalo pouze chlastání v baru, trávit čas s Cami nad knížkami a posedávat před televizí s Davinou. Rozhodně jeho život už nebyl tak záživný, plný různých bláznivých plánů. Ne, jeho život se velmi změnil. Někdy mu připadá, že ztaťkovatěl. Někdy mu chyběl život, který vedl před tím.  Snad už stokrát přemýšlel nad tím, že si uspořádá nějakou párty v domě někde u lesa. Pozve tam úplně cizí lidi a užije si zábavu. Opije se alkoholem a i krví mladých dívek. Mohla by to být skvělá zábava, ale tohle se od něho neočekává. Ne, očekává se, že to bude spolehlivý člověk, který se zvládne postarat o puberťačku, která tvrdí, že se o sebe dokáže postarat sama. Ačkoliv by ani měsíc nepřežila sama. Po celou dobu se usmíval jeho úsměv mu nikam nemizel, pouze se měnil dle toho čemu se smál. Buď byl jeho úsměv jemný a spíše takový slušný nebo to byl rozzářený úsměv plný pobavení. Dívá se na ní, jak mávne rukou a pokrčí ramena, že je mu to jedno. Claire si pravděpodobně myslela něco úplně jiného. Nechtěl se tím nijak zaobírat, ne teď. Musel se pousmát nad jejím zamračením. Vypadala velmi roztomile. Miloval zlobit ženy, vždycky se tak krásně křenily a byly naštvané. Ucítil menší bolest v oblasti břicha a podíval se na něj, Claire ho praštila. Hned však na jeho kůži cítil jemný dotek. Cítí, jak její prsty jemně a pomalu putují až k jeho páteři. On si jí mezitím přitáhne ještě blíž. Ruku má stále položenou na jejích zádech a občas s ní popojede dolů a nebo nahoru. Viděl, že se ho chystá políbit a proto ani nečekal, rovnou se k ní natáhl a spojil jejich rty. Líbal jí stejně náruživě, chtivě, vášnivě jako ona. Byl u ní tak blízko, až cítil, jak její srdce rychle bije. Druhou rukou jí zajel od jejího krku po jejím boku až k zadečku. Jemně jí hladil po zádech a po zadku. Stále se s ní líbal a vypadalo to, že ani nepřestane, ale pak se mírně zasekl. Byl to spíš zásek v jeho hlavě, navenek pokračoval dál v jeho činnosti. Uvnitř však bojoval s vnitřním hlasem. S hlasem, který mu říkal, ať toho nechá. Měl by se přece nějak chovat. Má doma ''dítě", kterému by měl jít příkladem. A není nejlepší příklad vyspat se člověkem, na kterého jste ještě včera nadávali. Snaží se ten hlas ignorovat, jelikož nesmírně po ní touží, alespoň mu to tak teď přijde. Jeho vnitřní hlas však neustupuje do postranní, akorát se zvyšuje. Je hlasitější a hlasitější, řve na něho. Nakonec se Marcel odtáhne. Sám vypadaná překvapeně. Ne tím, že právě vedl hádku sám se sebou, ale tím, co udělal. On se přece ke Claire nechtěl vracet, měla pro něho být uzavřená, nejlépe uzamčená kapitola. Navíc si sám řekl, že by se měl nějak chovat. Musí zůstat nad hladinou, nesmí spadnout do nějaké propasti. V tomhle případě je propastí Claire, Claire a její vagína. Měl by se nějak chovat, když už doma vychovává dítě. Nemůže se přece vyspat s ''kolemjdoucí". Odešel od ní jeden krok a zadíval se jí omluvně do očí.) Promiň, musím jít. Já už bych měl být dávno jinde. (Zalže jí, ale ona to určitě nemohla poznat. Nebo možná i mohla, ani sám teď netušil, jak dobře lže. Vzal si svůj vozík a rychle odjel pryč. Cestou k pokladnám ještě vzal nějaké potřebné věci, ale už se nikde moc nezastavoval. Všechno to naházel na pás, zaplatil a stejnou rychlostí jako to tam naházel to naházel do tašek. Oběšený třemi taškami vylezl z krámu a šel domů. Jeho krok byl velmi rychlý jako, kdyby před něčím utíkal. Ano utíkal. Před svým chtíčem. Chtěl tam jít zpátky, ale nemohl. Už jen kvůli sobě a Dav. Kvůli sobě hlavně, protože si něco slíbil a chce to dodržet. A malinko kvůli Cami. Měl jí rád, to rozhodně. Chtěl by jí poznat, dopodrobna. Chtěl se s ní více než skamarádit. A asi není dobré snažit se někoho uhnat tím, že se vyspíš s někým jiným. Otevřel dveře od bytu, ke kterému za krátkou dobu došel. Vklouzl rychle dovnitř, upíří rychlostí se přemístil do kuchyně a všechno to tam položil na linku. Začal vybalovat. Připadal si jako debil. Právě odešel od jedné pěkné ženy, protože si řekl, že by se měl chovat jako správný člověk. A nebo aspoň správný člověk na jeho poměry.)

Jakmile se rozloučil s Genevieve, vydal se na Plantáž. Cestou si uvědomil, že by měl dát asi vědět Claire, že s ní počítá na Vánoce. Vytáhl tedy z kapsy mobil a napsal jí esemesku.

kód:

Ahoj Claire, rád bych s tebou mluvil, nejlíp ještě dneska. Ještě nemám auto, takže bychom se mohli sejít někde ve městě? Byl bych moc rád, kdybys přijela mým autem - nazpátek bych tě odvezl. Kol

Ještě jí tam dopíše adresu restaurace, do které ji chce vzít. Nejdřív jí chtěl napsat, že se sejdou v nějakém baru, ale ona nemohla pít, když byla těhotná, takže se aspoň dobře nají. Zprávu odešle a pokračuje rychle v cestě na Plantáž. Zanedlouho už je na Plantáži a jde do svého pokoje, tam se převlékne. Když už je na cestě z domu, nestačí se divit tomu, když na zemi uvidí ležet bezvládné tělo Sage. Vezme jednu deku a přehodí ji tím, dneska se s tím už nehodlá zatěžovat. Bude to řešit zítra... Společně se stromkem a dalšími těmi věcmi. Má toho docela dost. Odejde z Plantáže a cestou do restaurace se staví rovnou v pár obchodech a nakoupí nějaké dárky. Hlavně pro Genevieve a Claire. Nejdřív přemýšlí, jestli má koupit něco i někomu jinému, a nakonec koupí. Alisee, Rebecce i Elijahovi. A něco malého koupí i Hayley. Za chvíli už sedí v restauraci a čeká na Claire. Není to žádná nóbl restaurace, takže sem může přijít i normálně oblečený.

(Jakmile se vrátí z venku, pořádně vyvětraná, koukne se na mobil, aby zjistila, kolik je hodin. Zjistí, že jí psal Kol. Přečte si jeho SMSku. Nemá na něj náladu, nemá náladu na nikoho, ale nějak to překousne. Ihned mu odepíše:

kód:

Ahoj Kole, dobře, sejdeme se tam za hodinu a půl. – Claire

On jí nedal také moc na výběr, tak ona jemu také ne. Do restaurace se jí opravdu nechce. Hlavně kvůli tomu, že se musí převléknout. Vlasy si zaplete do dvou opů, přičemž jí z nich vypadá pár pramenů, takže vypadají mnohem hezčeji. Převlékne se do bílého upnutého tílka, džínových kraťasů s rozdrbaným koncem a černých teplých silonek, a černého svetru, který je hezký a zároveň skryje její bříško. Potom se nějak hezky nalíčí a vyrazí do města. Kol v restauraci nebyl a tak se rozhodla, že se projde po městě, a třeba koupí nějaké ty dárky. Ale neví, komu by měla koupit. Kolovi, Jacksonovi, to je asi vše. A brzy má jasno. Koupen dárky hodí do Kolova kufru v autě a koukne se do restaurace. Kol už tam seděl. Proto kufr rychle zabouchla a vydala se pomalu dovnitř. Přeci se kvůli němu neužene. Na sobě má ještě kabát, Jacksonův přívěsek a kotníčkové černé boty. Lehce se pousměje na Kola.) Ahoj. (Pokusí se dnes být milá, i když pořád musí myslet na včerejšek. Svlékne si kabát a usadí se naproti němu. Vypadá to, jako kdyby měli rande. Ne, to rozhodně ne. Claire si o tom zakáže i jenom přemýšlet, jinak jí to bude později bolet.) Co potřebuješ tak akutního, že jsi mi to nemohl říct přes telefon? (Zatváří se na něj, jako kdyby mu snad vyčítala, že jí sem pozval. Ale nevyčítá. Je dokonce ráda, že jí vytáhl z domova. Položí si ruce na stůl a začne si prohlížet jídelní lístek. Jakmile se rozhodne, co si dá, zaklapne ho a věnuje celou svou pozornost jen a jen Kolovi.)

Když uvidí Claire, jak vejde do restaurace, mírně se pousměje, slušelo jí to. Ostatně jako vždycky. "Jsem rád, že jsi mi nedala košem," usměje se na ni a pohotově vstane, aby jí pomohl s kabátem. Ten jí potom přehodí přes židli a pomůže jí si sednout. Potom se posadí zase zpátky na svoji židli. Když se ho zeptala, co tak akutního potřebuje, podívá se na ni stejným vyčítavým pohledem, jako ona na něj. "Nemohla bys aspoň chvilku předstírat, že ti nevadilo sem přijít a že mě ráda vidíš?" Poté ji sleduje, jak si vybírá nějaké jídlo z jídelního lístku. On už měl vybráno, čeká jenom na její přání a potom zavolá číšníka. "Nejdřív se ti chci omluvit, že jsem tě po té párty neodvezl zpátky do Zátoky... Víš, objevily se menší problémy, který se nemohly samy vyřešit..." Samozřejmě, že myslí ty dvě mrtvoly v lese. Které tam byly kvůli Genevieve... "Ale věděl jsem, že si nějak poradíš, což se taky stalo - půjčila sis moje auto," ušklíbne se. "Trošku se děsím toho, jak vypadá, po tom, cos mi psala.." Teď konečně zavolá číšníka a řekne mu svoji objednávku, plus objedná i nějaké nealkoholické pití. Přece v tom Claire nenechá a nebude jí dělat chutě. "A jak se máš? Všechno v pořádku?"