Benjamin´s Old House

Ujistil ji, že ji nechce zabít. Vlastně už jí to řekl po tom jejich incidentu, co se stal, už poněkolikáté, má takový dojem. Copak má ta ženská potřebu to pořád slyšet? Nestačí jí to jednou? Asi se chce ujistit, že Kol nezměnil názor, ale tohohle se nemusí bát, pokud neprovede něco, co by se mu vůbec nelíbilo, on svůj názor nezmění. Gennie se mu hodí - má mnoho vědomostí, o kterých by si mohly nechat znát i čarodějky. Také je s ní docela legrace, když se zrovna neurazí a nebo mu nevráží dýku do těla. "Je skvělý, že mi už teď věříš, pokud to myslíš vážně... Ale upřímně? Lidem docela trvá, než si získají mojí důvěru, a to platí i pro tebe. A obzvláště po tom našem nešťastném incidentu, který pro tebe nedopadl dvakrát nejlíp..." ušklíbne se na ni. To s tou důvěrou myslí vážně. On jí rozhodně nedůvěruje na sto procent a není si jistý, zda je to vůbec možné. A Gen? Pochybuje, že mu věří. Kdo by věřil Původnímu? A zvlášť Kolovi. Sice se považuje za jednoho z rodiny, který dodržuje své slovo, když ho někomu dá, ale to neznamená, že mu stoprocentně věří. Nezná nikoho, kdo by mu takhle věřil. "Obdivuju tvoji schopnost, že snad do každý věty, kterou řekneš, dokážeš zakomponovat nějakou urážku na moji osobu," řekne a pobaveně se uchechtne. Teď měl na mysli tu 'dubovou palici'. Ale fakt, když se nad tím zamyslí, ona ho pořád nějak uráží, i když to není nějak hrozné, pokaždé mu řekne nějakým nepěkným slovíčkem. Kolikrát už slyšel, že je hloupý, idiot, egoista... I když, egoistu už nebere jako špatné slovo. Říkají mu to všichni, už si na to zvykl, ale to ještě neznamená, že se mu to slovo líbí. "Moje matka je paličatá, to mám asi po ní. I když už teoreticky nemáš s mou rodinou nic společného, ona jen tak nezapomíná. A tohle, co jsi udělala... Řekl bych, že ji to dost namíchlo a ona to podle mě bere něco jako neposlušnost, že sis něco takového vůbec dovolila. A my, tím myslím mě a moje sourozence, v poslední době dost pociťujeme, když matku neuposlechneme," pokrčí rameny a podívá se na ni. Zase ji několikrát nazval svou matku. Bože, měl by si konečně zvyknout na to, že by jí takhle říkat neměl. Nebere už ji tak. Je to Esther, žena, která ho porodila, která ho vychovala v dobrého čaroděje, ale která mu následně zničila život ne jednou, ale hned několikrát. Tohle matky nedělají. Neničí život vlastním dětem. Matky by je měly chránit vlastníma rukama, ne se snažit je vlastníma rukama zabít. Poté jí začal vysvětlovat, proč to všechno dělá, proč ji chce mít v bezpečí. Je to přece jasné - potřebuje ji k tomu, aby mu pomohla s dýkou, nic jiného... Asi tedy. Kol v tom zatím nic jiného nevadí, je mu prostě jen užitečná. "Copak si do deníčku zapisuješ všechno, co řeknu?" pozvedne tázavě obočí. Ani si nepamatuje, že by něco takového řekl. "A navíc, ani si nepamatuju, že bych tohle řekl. Určitě si vymýšlíš," pokrčí s úšklebkem na tváři rameny. Gen se ho zeptala, proč se k ní tak chová... Tedy spíš proč se k ní nechová jako k vězni. On vůbec nechápe, proč se ho na něco takového vyptává, podle Kola by měla být ráda, že je ráda a že nedřepí ve sklepě. Chová se k ní fakt docela hezky na to, co udělala. Asi si ji nechce znepřátelit a chce, aby jejich spolupráce probíhala pokud možno co nejlépe. Jestli se tomu teda dala říkat spolupráce, když ke všemu je Gen ovlivněná... Toť otázka. Poví jí, že ji nepotřebuje držet pořád ve sklepě, že se k ní ani nechce chovat jako její bratr. Řekne jí, že takhle to může zůstat, pokud už neudělá žádný podraz. Potom bude všechno v naprostém pořádku a oni dva spolu budou tak nějak v rámci možností vycházet. "Hlavně že už sis uvědomila, že to byla blbost," ušklíbne se v momentě, kdy se ona trošku usměje. Poté se zmíní o tom jejím flirtování a urážkách na jeho osobu, u toho se Gennie usmívá už mnohem více. "Máš pravdu, asi netuším. Tuhle část jsme tak nějak přeskočili, ty už se mnou ani neflirtuješ, ale rovnou si přede mnou svlékáš šaty," pokrčí nevinně rameny a schválně se jí teď na delší dobu zadívá do očí. "To jsem rád," řekne už jen na to, že se jí prádlo, které koupil, líbí. Vybral to, co se zalíbilo jemu a zdá se, že v tomhle se s Gen shodnou.
Netrvá to dlouho a oba dva už sedí na podlaze u deníků, které Genevieve vytáhla z teď už ne tak tajné Benovy skrýše. V tuhle chvíli si Kol začal být skoro jistý, že by tady něco mohli najít. V těch zápisnících budou zajímavé věci a i kdyby tam o dýce nic nebylo, je možné, že tam najdou spoustu jiných potřebných věcí. Gen říkala, že viděla jen jeden jeho zápisník, takže snad ani nemůže vědět, co všechno by v nich mohlo být, jak by to jen věděla? "I kdybychom tam ale nic nenašli, ty zápisníky by se mohly v budoucnu hodit. Nevíme, co přesně v nich je, ale předpokládám, že tam budou hodně tajné věci o kterých Ben nechtěl, aby někdo věděl. Asi nepředpokládal, že se do tohoto domu budeš ještě někdy vracet a už vůbec ne, že je najdeš..." řekne a přikývne, když mu oznámí, že by měl hledat léta 1918-1919. Vezme si jeden zápisník, nalistuje první stránku a zjistí, že má štěstí - zrovna má jeden z roku 1918. Chvíli si v něm čte a listuje, poté ho napadne jedna věc, která by Gen mohla možná pobavit, kdyby si to živě představila. "Musí se teď obracet v hrobě," řekne s úšklebkem na rtech a pokračuje v hledání něčeho o dýce. "...Gen? Možná, že něco mám..." poví nejistým hlasem, protože si není jistý, zda to bude to, co hledají. Deník jí podá a ukáže na místo dole na stránce. "Tvůj brácha docela škrábal, takže se celou dobu zaměřuju na jméno Tunde... A tady jsem ho zahlédl poprvé. Doufám, že ty to po něm zvládneš přečíst líp a rychleji."

(Benovy deníky a zápisníky by mohly být klíčové k rozluštění záhady s dýkou. Musela se dát nějak nabít, ale ne tak, že by člověk každou chvíli vysával energii z pár upírů. Jistě tu byla možnost, jak z dýky udělat opravdovou ultimátní zbraň natrvalo. A pokud se s tím Tunde Benovi svěřil, nebo pokud Benjamin sám přišel na to, jak dýku opravdu využít, rozklíčovalo by to vlastně naprosto všechno. A ona by tak mohla být volná od Kolova vlivu. Možná byla skryta před zraky Esther, možná, že se nemusela bát na každém kroku, že se něco stane, protože její kroky teď pluly víceméně jenom plantáží. A tam se teď kromě Kola nikdo nenachomýtal. Vlastně ani neví, co se děje ve městě. Někdy ji to dost znervózňuje, protože ona byla ráda informovaná. Měla pocit, že když něco neví, nemůže být dostatečně na všechno připravená. A i když jí život vrážel kudly do zad už dost, zatím byla alespoň natolik připravená, aby ji to nepoložilo úplně. Pokud nepočítá oživení svého bratra, který ji vždycky dokázal dostat na kolena víc, než kdo jiný. S Kolem se teď dostala až je zdroji. Vytahovala deník za deníkem a bylo jasné, že dneska na něco prostě kápnou, i kdyby to měla být jen sebemenší zmínka, která by je zavedla alespoň o kousíček dál. Ona ale doufala, že se o dýce dozvědí něco zásadního, co by mohli využít. Tedy co by Kol mohl využít. Když už bude o dýce vědět, jak ji pořádně zprovoznit, bude lepší, když si najde nějakou čarodějku a tu si bude držet u těla tak, aby mu pomáhala nadále. Ona už v tomhle nebude muset pokračovat, protože nemůže Kolovi nabídnout kouzla a čáry jako za starých časů. Je obyčejným upírem, který má možná jakýsi zvláštní šestý smysl, který jí zůstal jako pozůstatek jejího čarodějnictví, to je ale tak asi všechno. Přála by si, aby toho v tuto chvíli dokázala víc, ale musela si přiznat, že už nemá moc čím zaujmout, co by mohlo Kola překvapit, co by mu mohlo ještě víc pomoci, aniž by to čekal. A i když si nemyslel, že by mu snad pomáhala ráda, protože je ovlivněná, takže to dělat prostě musí, má k němu na druhou stranu blízko. A ona se ho vždycky snažila nějak podpořit, i když to někdy nebylo zrovna nejlehčí, protože jeho nápady byly naprosto šílené a někdy postrádaly logiku. Vrazila mu sice dýku do jeho útrob, ale to kvůli sobě, protože ona si nevěřila, že tohle všechno zvládne, že ustojí jeho blízkost a nesloží se jako domeček z karet. A měla namále, už tolikrát měla namále a on o tom ani neví, protože nemá proč si všímat těch malých náznaků, náhlých změn v jejím chování. A ona se rozhodla, že když tohle bude brát zkrátka jako práci, jakousi zakázku, když už to musí být, možná to pro ni nebude tak matoucí a srdcervoucí. Zaměří se na práci a ne na Kola jako na svou lásku, která je tak blízko ní, ale přitom je dělily neudolatelné míle. Alespoň prozatím.) Máš pravdu. Ty zápisníky byly vlastně jeho zbraní. Je v nich Benovo vědění, jeho vynálezy, myšlenky. A v nesprávných rukách by tohle byla zbraň proti němu. Ale on je už mrtvý. Naštěstí. A já doufám, že zmrtvýchvstání se pro něj už nikdy konat nebude. Vždycky jsem chtěla věřit, že v mém bratrovi zůstalo něco dobrého, vlastně jsem v to opravdu věřila. Bylo to hodně naivní, ale doufala jsem, že to světlo na konci tunelu se pro něj neproměnilo v tmu natrvalo, že tam někde je, i kdyby bylo hodně daleko. Bohužel, pokud tam vůbec někde bylo, tak to byla dálka i na mě. Nedokázala jsem mu pomoct, i když jsem se snažila. Říkal, že mě chce připravit na ten nehostinný a nespravedlivý svět venku, ale možná, že on sám v něm vlastně tápal. I když na druhou stranu je pravdou, že po tom, co jsem zažila se svým bratrem, už mě věci, které by mě tehdy naprosto položily, nerozhází tak moc. I když jsou samozřejmě situace, které mi dávají dost zabrat... (Podívala se na Kola a pak se zarazila. Tohle zřejmě nebylo zrovna to, co tady potřeboval poslouchat. Tohle nebyl Kol, který by rád vyslechl její trápení a chtěl ji podržet, tohle nebyl ten, kterému mohla říct všechno, co jí trápilo. Chybí jí to. A o to víc, že teď vlastně nemá ani komu se svěřovat, když je zavřená na plantáži.) … Ale tohle zřejmě nepotřebuješ slyšet a já nevím, proč ti to vlastně říkám. (Zakroutila hlavou a vydechla. Vrátila se pohledem na ty deníky.) Takže bychom se měli vrátit k tomuhle. Roky 1918-1919. (Zopakovala, ale spíše to bylo pro ni, aby se uklidnila a utvrdila se v jejich cíli. Nebyli tu proto, aby se mu mohla svěřovat se svými pocity, které se jí v tomhle domě vracely. Přišli kvůli Tundeho dýce a ona si právě znovu musela srovnat priority. Práce, je to práce. Zaměří se na hledání v denících, ale nemá zrovna štěstí na ty správné roky. Z jejího listování ji probere Kolův hlas, který hlásí, že něco našel. A neodpustí si ani poznámku na Bena. Jistě neměl zrovna úhledné písmo a nejspíše by se v dnešním světě mohl směle přidat do lékařské komory, protože tam by se jeho škrabopis vyloženě hodil, ale možná opravdu jen ten. Ona ale jako jeho sestra samozřejmě dokázala přečíst, co napsal.) Samozřejmě, že to dokážu přečíst. (Vzala si z Kolových rukou deník a začala listovat dál. Ben se tam sice zmiňoval o Tundem a o pár stránek dále i o dýce, ale nic konkrétního tam nebylo. Respektive nic, co by jim mohlo pomoci. Měla ale štěstí v tom, že tenhle deník pokračoval rokem 1919. Jak se dozvěděla z rychločtení, Ben a Tunde byli vážně partneři od samého začátku, ale co bylo hlavní, Tunde mu prozradil v čem tkví tajemství jeho dýky. Dýky, kterou vlastnoručně vyrobil, ale která nemohla nést nepřekonatelnou sílu, která by skolila i Původního do té doby, než se zaplatí ultimátní cena. Sebeobětování. V tom to celé tkvělo. Ten, kdo dýku vyrobil a chtěl, aby mohla být příšernou zbraní, která bude nahánět právem strach všem, se musel obětovat, aby se z dýky stal temný objekt síly. A vlastně jim to prozradilo jednu věc. S touhle dýkou Kol žádné velké divadlo nesehraje. Mohl by s ní ochodit celou čtvrť a díky síle upírů ji nabít, ale nevydrželo by to neustále. Kdyby s tím zapíchl třeba Klause, možná, že by nějakou dobu vydržel v limbu, ale jednoho dne by si dýku vytáhl jako nic a to by si asi Kol nepřál. Zároveň však najde jako další zmínku fakt, že tohle se dá obejít tím, že se obětuje někdo s opravdu enormní mocí, kterou získal za pomoci obětní magie. Z toho si dokázala vyvodit fakt, že kdyby oni učinili oběť pomocí této magie a napojili místo osoby na moc, kterou tím získají, tu dýku, tak by v ní ta síla zůstala navždy.) Fajn. Něco mám. (Vzhlédne ke Kolovi a položí deník na chvíli stranou.) Takže... Nejlepší variantou, jak tu dýku ustálit a zajistit, aby její moc nebyla jen dočasná, ale trvalá, je sebeobětování toho, kdo tu dýku vyrobil. Samozřejmě, že je k tomu zapotřebí rituál, ale to je nám stejně k ničemu v souvislosti s tím, že Tunde už nežije a my nemáme, jak touto cestou udělat z té dýky temný objekt. Klesat na mysli zase až tak ale nemusíš. (Na chvíli se odmlčela a vzala deník zpět do ruky, aby si ještě jednou přečetla to, co zkoumala už před pár minutami. Snad se jen chtěla utvrdit v tom, jestli si to přečetla opravdu pořádně a je tu ta možnost, kterou chce teď Kolovi přetlumočit. Když se zdála dost přesvědčená o tom, že to lze udělat i jiným způsobem, zase zápisník odložila a znovu upřela svůj zrak na Kola, aby mu mohla převyprávět, co měla na jazyku.) Je tu další možnost. Trochu složitější, ale přesto reálná. Bude to ale vyžadovat někoho, kdo bude ochotný praktikovat obětní magii. Takovou, kterou byl známý i Tunde. Využíval sílu jiných, napojil se na ně pomocí dost nepěkného rituálu. Pokud jeho oběti nebyly dostatečně silné, zemřely. Byla by tu možnost, jak někoho takovým způsobem obětovat, čarodějku, čaroděje, někoho mocného samozřejmě. S tím, že by ale jeho moc nepřešla do osoby, nýbrž do té dýky, rovnou. A pak... pak už by mohl toho čaroděje dýkou zabít kdokoliv, aby tak dokončil ten rituál. Otázkou je, kde najdeš takového čaroděje či čarodějku, který tohle bude ochotný vykonat a kde najdeš toho, koho chceš obětovat. A vlastně to neřeší otázku, jak dýku vyrobit... ale... možná by nebylo od věci začít s pátráním tam, odkud Tunde pocházel. (Zvedla najednou zápisník a zapíchla prst do jedné „poznámky pod čarou,“ co si tam Ben udělal.) Haiti. Coven Bokoran. (Ušlíbla se. Už ten název se jí nelíbil. Bokor byl název pro čaroděje, který využíval hlavně voodoo, ale nejen pro zlo, i dobro, samozřejmě. Jenomže tohle nebyl coven, který by se zabýval dobrou stránkou magie. Coven Bokoran byl černou magií prosáklý a čím víc zabíhali do tajů voodoo magie, tím víc se jim otevíraly brány magie obětní. Nelíbilo se jí to ani trochu.) A já ti chci teď právě říct, že by sis měl najít nějakou dobrou čarodějku a že mi bylo v jistých mezích ctí, ale já už dál nejdu. Víš vše, co potřebuješ. Propusť mě ze svého vlivu, Kole. (Podívala se mu do očí. Myslela to smrtelně vážně.)

Poslouchá ji a jenom přikyvuje. Má rozhodně pravdu. Je škoda, že k deníkům se nedostali dříve, protože kdyby je měli v ruce už tehdy, když se tady ukázal Ben, asi by bylo mnohem jednodušší ho zabít. I když... Vyplatilo by se to Kolovi? Protože kdyby se deníky našly, on by se k nim teď asi jen tak nedostal. Mají jediné štěstí, že Benjamin nemyslel na to, že se ho jen tak lehce zbaví a že se tady ještě někdy ukáže jeho mladší sestřička, která je najde. Kdyby to totiž věděl, asi by je tady nenechal jenom schované pod podlahou. Buď by je zničil a nebo by je zabezpečil ještě nějakým kouzlem, aby se ujistil, že je opravdu nikdo kromě něho nikdy nenajde. Chápe, že mu říká o denících, ale to potom? Jeho by mělo jako zajímat, že v Benjaminovi určitě nějaké dobro bylo a že ona ho jen nezvádla vyšťourat, protože se ukrývalo až moc hluboko uvnitř něho? Jako by Gen prostě něco přecvaklo v hlavě a ona se tady začala litovat, že ho nedokázala zachránit, že v něm nedokázala probudit to dobro a že ji i přes to všechno, co jí udělal a co jí udělalo zároveň i silnější, stále dokázalo něco rozhodit. "U někoho už je hold příliš pozdě na to ho zachraňovat. A někdo o to ani nestojí," ušklíbne se a pokrčí rameny. Někdo by si mohl myslet, že by potřeboval zachránit i Kol, ale on si to nemyslí. On je v pohodě, se svým chováním a životem nemá nejmenší problémy. A i kdyby ho chtěl někdo 'zachránit' nebo dokonce změnit, je předem jasné, že se to nepovede, protože Kol o to ani nestojí. "Ne, to slyšet nepotřebuju," potvrdí jí to, co právě teď řekla. Nechce slyšet nějaké její výlevy, co nedokázala a tak. Na tohle teď nemají čas a Kol navíc není žádná zpovědnice. Poté už se vrátili zase ke hledání v denících a netrvalo to dlouho, co Kol něco našel. Nebo si aspoň myslel, že něco má, takže to Gen řekl. Nebylo to moc k přečtení, takže doufal, že jí to půjde víc. Přece jenom by měla být na jeho rukopis zvyklá, když je to jeho sestra a žila s ním tak dlouho. Pousměje se, když řekne, že to dokáže přečíst a jenom ji sleduje, jak deníkem listuje a čte si v něm. Po docela dlouhé chvilce k němu zase konečně zvedne oči a oznámí mu, že něco má. 'Tak snad to k něčemu bude,' řekne si v duchu Kol, dívá se na ni a pozorně poslouchá, když začne mluvit. Trošku se zamračí, když se ukáže, že s ustálením dýky to nebude tak jednoduché, protože Tunde je dávno pod drnem. Gen mu ale vzápětí řekne, aby neklesal na mysli, takže poslouchá dál. A to, co řekne za chvilku, to už se mu docela líbí. Sice to nezní moc jednodušše, ale přece jenom, je to aspoň něco. Aspoň něco, od čeho se mohou odrazit a co by teoreticky mohlo fungovat. "Myslím, že ta čarodějka nebude problém, ve městě je jich je dost. Dost takových, do kterých bys neřekla, že si i s takovouhle magií zahrávají... Takže jo, to zařídím, bez problémů." Když se začala zmiňovat o tom, jak dýku vyrobit a že by se měli zaměřit na místo, odkud Tunde pocházel, zpozorní ještě víc. Takže Haiti, jo? Pokud ví, tak je to docela daleko. Ale tak malý výlet nikomu neuškodí, zvlášť ne Genevieve, která je celé dny zavřená jen v dome na Plantáži. "Takže říkáš, že si uděláme výlet na Haiti, jo?" podívá se na ni tázavě a s úsměvem. Ona mu ale hned vzápětí oznámí, že chce, aby ji pustil, že už mu pomohla dost. To se mu samozřejmě nelíbí. "Pustím tě, až seženu nějakou tu čarodějku. Protože kdyby se mi to náhodou nepovedlo, budu potřebovat tvoje kontakty, Gennie," ušklíbne se na ni a tím tuhle celou debatu ukončí a vezme si od ní deník, který schová do hluboké kapsy. Poté vstane a zavelí, že jdou pryč. Gen se to asi nelíbí. Třeba fakt čekala, že ji už nechá jít, ale to se šeredně zmýlila. Ještě s ní má plány a mohla by se mu hodit. Je chytrá, má spoustu vědomostí... Po odchodu z domu zamíří rovnou na Plantáž, nikde se cestou nezastavují, aby byla co nejmenší šance, že Gen někdo zahlédne...