Marcel's and Davina's Flat

(Už v momentě, co uviděl její jméno a nad ním její fotku, z dob kdy jejich vztah byl na velmi dobré úrovni, věděl, že tento rozhovor nebude procházet v klidu. Nebyl naštvaný jenom na Claire, ale i na Kaie a na to, co mu řekla Davina. Ano, byl rád, že se mu s tím vším svěřila. Jelikož takhle aspoň věděl, že předtím netají tak důležité věci a věděl, že mezi nimi panuje určitá důvěra. Davina je jeden z mála lidí, kterým by svěřil svůj život a nemusel by se bát, že s ním špatně naloží. Jeho chůze není ladná a radostná, ale  spíše to vypadá, jako kdyby chtěl svýma nohama prorazit podlahu. Neříkal na její slova už nic. Neměl k tomu, co říct a navíc by se akorát opakoval. Raději to tiše přešel. Po krátké chvíli ticha promluví a jeho slova jsou hned pichlavá, bolestivá.) Já už jsem ti dávno šanci dal, nepamatuješ? Šanci na to, aby jsme byli přáteli nebo, čím my jsme to byli. (Odpoví jí. Oba dva jsou na sebe teď hnusní a není divu. On je naštvaný na ní a ona? Ona je naštvaná snad na celý svět a chce si to vše vybít na prvním člověku, který mu padne do rány.) Lži? Ne, to ne. Já jsem těm slovům věřil, Claire. Myslel jsem si, že tě znám líp než kdokoliv jiný, že vím, jaký člověk doopravdy jsi. Ale teď? Teď nevím, kdo jsi. Viděl jsem lidi, kteří se zotavili z mnohem horších situací, než je to, co se stalo tobě. A nikdo se nezachoval, tak jako ty. Nikdo mě nedonutil začít bádat o tom, jací jsou to doopravdy lidi. A i přes ty špatné věci, se nikdo nesnažil jít proti lidem, na kterých mi záleží. Ale možná, že to je jenom tvůj způsob myšlení a chování. (Řekl jí pravdu. V jeho hlase bylo trochu slyšet, že ho poměrně mrzí, jak to dopadlo, ale více než lítost z něho sálal vztek. Nechtěl jí dávat šanci na nějakou omluvu, jelikož by tomu stejně nevěřil. Claire by nevěřil už nic. Je to lhářka a tím si může být jistý, tím jediným. Nevyjadřoval se k tomu, že ho nazvala lhářem. Nemohl totiž bez pocitu viny říct, že lhář není. Je, každý občas zalže a každý se na několik chvil stane lhářem. A i on je jedním z nich, ale není to něco, čím by se rád chlubil a pyšnil. Ale je to něco, co je užitečné. Hlavně v takovém nebezpečném městě. Nikdo počestný, milý, hodný a dobrosrdečný tu dlouho nepřežije. Přežije tu jenom ten odpad. Začne mluvit, jeho slova myslí naprosto vážně. Poslechne si Claire. Nelíbilo se mu, že ho popisuje jako člověka, kterému záleží jenom na sobě samotném, na chlastu a na Davině. Jenže tak to není, ačkoliv to o sobě často říká. Na prvním místě je už po hodně dlouhou dobu Davina, je to jeho rodina, která mu zbyla i když všechno ostatní bylo pryč. Davina tu pro něho bude pořád a on pro ní. Oba dva vědí, co od sebe můžou očekávat a naprosto si věří. Po Davině je parta jeho přátel, kam zahrnuje své upíry a i Sophie. Následně je město. New Orleans. Sice to není člověk, ale záleží mu na tomto městě a vždycky bude. On je někde až na pátém místě, i když se často chová jako, kdyby na tomto světě nebyl nikdo jiný než jenom on.) Jasně, máš naprostou pravdu. Já jsem necita, člověk, kterému na nikom nikdy nezáleželo. (Sarkasticky řekne.) Protože mně na tobě přece nikdy vůbec nezáleželo a už vůbec mi nezáleželo na Bex či snad na celé bandě mých lidí. (Zakroutí hlavou. ) Ne, rodina není jenom pokrevní. Rodina jsou lidi, pro které bojuješ, kteří bojují za tebe. Moje rodina je něco mnohem víc, než rodina, kterou mají normální lidi. To, co mám já? To je něco, co ty nikdy mít nebudeš, protože ničíš všechno okolo sebe. Ničíš všechny, kteří by tě kdy mohli mít rádi. Ničíš všechno dobré okolo sebe. Já se na na rozdíl od tebe snažím udržet si lidi, na kterých mi záleží u sebe. (Na chvíli se odmlčel a zakoukal se ven z okna, ke kterému přišel.) Ano, já nevím, jaké to je o někoho přijít. Já jsem totiž nesledoval svou matku, jak umírá  na nemoc, která se dá dnes lehce vyléčit. Já jsem nemusel pozorovat mrtvé těla mých přátel, mé rodiny. Já jsem totiž nikdy nikoho neztratil. (Na každé slovo dával důraz. Byl naštvaný a teď ještě více než předtím. Na její další slova o jejích démonech neodpovídal. Vážně neměl zapotřebí povídat si s ní o jejích démonech.) Já nejsem dokonalý a věř mi, že to vím. Vím, kolik chyb mám a, že za mé skutky umřelo tolik lidí. Ale nehodlám se kvůli tomu zhroutit a začít urážet lidi. Ožírat se do němoty a rozdávat pěsti, nadávky na všechny okolo mě. Ne, to já neudělám. Říkej si dál, jak já jsem namyšlený hajzl, který ti nechce pomoct. Ale možná kdyby jsi se jednou nad svými činy zamyslela, pomohl bych ti. (Řekl. A naprosto ignoroval, jakým způsobem ona říkala svá slova. Bylo mu jedno, že ona ho může pokousat a on jelikož moc dobře nevychází s Klausem, tak umře. Všechno tohle moc dobře věděl. Ale bylo mu to jedno.) Ano, mně je totiž naprosto všechno u prdele. Nezajímám se o nic a nikoho, jen o sebe a své ego! (Zvýšil hlas a na chvíli si udělal pauzu, než zase začal mluvit.) Nevím, kdo z nás by se nad sebou měl zamyslet.. (Svá poslední slova nechal vanout ve vzduchu, volně poletovat. Teď dal prostor Claire, která toho očividně má stále hodně na srdci. Poslouchal každé její slovo. V hlavě se mu vybavila vzpomínka na ten den. Oba dva tak šťastní, usměvaví jako, kdyby na světe byli jen oni dva. Ale teď? Teď je pro něho Claire každou vteřinou něco míň. Poslouchá i její slova o tom, jak je to prázdná slupka či co. Nechápal, co to zase mele, ale raději nic neříkal. Neměl chuť tu rozbíhat další hádku.) Proč bych se měl ptát, jak se cítíš? Proč bych se tě měl snažit uklidnit? Proč? Ty říkáš, že ode mne potřebuješ pomoc, ale nechováš se tak. Chováš se jako nějaká kráva a říkáš o všech okolo, jací jsou to zaslepení idioti. Ale sama jsi zaslepená, zabraná jenom sama do sebe, protože už nemáš nikoho. Ztratila jsi všechny. (Řekl velmi drsným hlasem. Už to chtěl položit, ale nakonec se ještě vyjádřil k Dee.) Nevím, za koho Davinu máš. Ale ona není ty. Ona mi nikdy nebude lhát, vždy mi řekne pravdu a já jí vždy budu věřit. Ona je totiž někdo, koho naprosto znám a vím, co od ní můžu očekávat. (Odsekl. Nelíbilo se mu, jak o ní mluví. Už slyší jenom její poslední slovo "Nikdy" a potom jen pípání. Telefon odloží od ucha, ale stále ho drží v ruce. Jeho stisk je pevný, div, že telefon nezačal pomalu praskat. Nakonec přejde do obýváku, kam na gauč hodí mobil a s prásknutím dveří vypadne z bytu.)

(Poslední dobou přemýšlela, hodně. Nad tím, co jí řekl Marcel. Dávalo to perfektní smysl, ale taky to bylo úplně šílené. Věděla ale jedno, musí se dozvědět víc. Večer se proto za ním vydala. Byla úplně obyčejně oblečená a vlasy měla sepnuté sponou do prostého culíku. Její líčení nebylo nijak výrazné, spíš aby nevypadala jako mrtvola, co právě vstala z hrobu. Došla před Marcelův byt a nervózně zaklepala na dveře roztřesenou rukou. Bála se, ale touha vědět víc nad jejím strachem zvítězila. Měla tolik otázek. Přešlápla z místa na místo a lehce si skousla ret. Neměla z toho moc dobrý pocit. Pohlédla na hodinky. Je celkem pozdě, možná se měla předem ohlásit, nebo mu zavolat. Co mu tak dlouho trvá? Je vůbec doma? No, počkám ještě chvilku a pak si když tak půjdu zase po svých. Pozorně si prohlížela dveře, zda se nepohnou, zda někdo, Marcel, neotevře a nepozve jí dál. Znovu zaklepala trochu hlasitě na dveře a začala sledovat jedním okem kukátko, jako by v něm snad něco mohla zahlédnout.)

(V posledních dnech trávil své dny jako dřív. Věnoval se svým upírům, často chodil do svého sídla, kde občas i přespával. Trochu zanedbával Davinu, což ho mrzelo. Nebyl s ní tak často jako dřív, když ještě neměl své velké sídlo. Ale jednou za čas si dali společný oběd, kdy si popovídali o všem novém, co se jim událo. Prostě takový společný oběd. Jen oni dva. To bylo pěkné. Občas zašel i do nějakého baru, kde strávil půlku noci. Zavzpomínal tak na staré časy, kdy bary byly jeho dočasným domovem. Dnes večer byl ale doma, momentálně ležel ve své posteli a přemýšlel. Ani moc netušil nad čím, prostě nad tím, co mu vlezlo do hlavy. Uslyšel ťukání a tak ze sebe shrnul deku, vstal a pomalým krokem šel ke dveřím. Už od svého pokoje slyšel nervózní tlukot srdce, ale přesto šel pomalu. Netušil, kdo na něho čeká a, kdo je ten, co hodí. Při druhém zaťukání trochu přidal do kroku, zabral za kliku, když dorazil ke dveřím, a otevřel.) Adelle (Pronesl její jméno s překvapením a pak otevřel dveře dokořán. Na sobě měl volnější tepláky a triko, které toho zažilo poměrně dost. Vážně netušil, že bude mít hosty, zvláště ne v takovouhle hodinu. Vlastně i kdyby tušil, že přijde, tak by se moc nesnažil slušně obléci.) Posaď se. (Došel do obýváku. Tušil, že tohle jednou přijde, ale upřímně si myslel, že dorazí poněkud dřív. Usadil se na gauč a počkal, než se usadí i ona. Potom se na ní otočil a rty spojil v úzkou linku, než začal mluvit.) Takže..Co chceš vědět? (Položí jí poměrně jednoduchou otázku a pak čeká na ty její.)

(Trvalo to celkem dlouho, dokud Marcel neotevřel. Dokonce už měla chuť se otočit a odejít, prostě to vzdát a zkusit to jindy. Připadala si tu jak nějaká bláznivá puberťačka, která právě zjistila, že zde bydlí nějaká celebrita a ona teď čeká až jí otevře a dá jí svůj podpis. Vlastně to bylo zdaleka jinak, a ona už dávno nebyla puberťačka. Někdy by se do puberty vrátila. Mělo to svým způsobem jisté kouzlo. A hlavně to byla sranda. Doteď si živě pamatuje, jak na dva týdny odjela s motorkářským gangem někam daleko, beze slova a její teta jí pak za vlasy dotáhla domů. Tentokrát dostala takový výprask, jako nikdy. Ještě týden si měla problémy si sednout, nebo lehnout. Ale bylo to zasloužené. Lehce se pousmála a přikývla hlavou.) Ahoj. Doufám, že neruším. (Pohledem ho projela od paty k hlavě. Nic neříkala, ona taky takhle někdy chodila oblečená doma. Vešla dovnitř v šedivých, starších teniskách a usadila se tam, kam jí Marcel ukázal. Připadalo jí, že je jako na pérkách. I Marcel to mohl vycítit. Trochu se jí potily dlaně a tak si je nemotorně utřela do džínsů. Za tohle by si jednu nejradši pleskla. Nad jeho otázkou se trochu pousměje a pak vyhrkne.) Všechno. (Podívá se mu do očí a pak trochu mávne rukou.) Tedy, všechno úplně ne, ale všechno kolem... no, však ty víš... upírů. (Poslední slovo skoro zašeptala a tiše se k němu naklonila, jako kdyby je mohl kdokoliv kdykoliv zaslechnout. Malinko se zamračila a odtáhla se. Zajímalo jí to.)

(Trvalo mu, než se tam dostal, protože nepospíchal. Netušil, kdo to je a myslel si, že to je jenom nějaký jejich soused. Nebo prostě kdokoliv jiný, nedůležitý. Protože, proč by za ním chodil někdo v tuhle hodinu, kdyby to bylo důležité? Dojde ke dveřím a otevře. V tu chvíli se dozví, že to nakonec vlastně je něco důležité. Teda ne tolik pro něho jako pro Adelle. Dneska neměl náladu se chovat nějak hnusně a proto jí bez nějakých slov okolo pustil dovnitř. Usadil se v obýváku na gauč a položil ji jednoduchou otázku. Její odpověď ho vlastně vůbec nepřekvapila. Jistě, že chce vědět všechno o upírech. Proto tu je. Cítí z ní nervozitu a to se mu vůbec nelíbí. Bojí se, že to vše, co jí řekne, nesnese a uteče pryč. Neměl moc chuť za ní běžet a vymazávat jí paměť. Proto doufá, že to přijme..v pohodě.) V první řadě se musíš uklidnit. (Pohlédne na její ruce od potu. Trochu si od ní poposedne, aby na ní viděl co nejlépe.) Ohledně upírů je toho hodně..Jde spíš o to, co chceš vědět. Jejich..naše schopnosti? Jak je zabít? Historie tě asi nezajímá, takže tu vynechám..Vyber, čím začneme. (Nad posledním se zamyslí. Vážně pochybuje, že by jí zajímala historie upírů. Určitě bude chtít jako každý vědět, co všechno umí a jestli je pravda, že je zabijí česnek. Nechal na ní, ať vybere, o čem se začnou bavit. Nechce jí tu vykládat věci, které by jí ani nezajímaly.)

(Opravdu mu to trvalo. Ale proč by taky pospíchal, že? Je pravda, že nikdo takhle pozdě nechodí, jen sousedi, pizza, nebo nějaká dívka, s kterou je. Nebo kurva. Naštěstí, ona není ani jedno z toho. Je tady z úplně jiného důvodu. Je nervózní a tak jí přijde, že to Marcelovi trvá celou věčnost, než otevře ty zatracené dveře. Jak dlouho může trvat, než někdo otevře dveře? Zase se chová praštěně. Měla by se chovat zase seriózně, jako vždy. Ale teď jí to nějak nejde. Vlastně není vůbec seriózní a k Marcelovi se chová, jako kdyby byli staří dobří přátelé. Nakonec se usadí na gauč a Marcel vedle ní, tak jak to vždy dělá. No, vždy, prostě pokaždé, když se spolu bavili. Což bylo přesně dvakrát. Zajímavé. Proč mu jen tak vlastně leze do bytu? Vždyť by jí mohl jakkoliv ublížit. Měla by se profackovat. Teď ale nemůže, protože by vypadala jako blázen. Jakmile jí řekne, že se má uklidnit, trochu pozvedne tázavě obočí, jestli to myslí vážně a pak se zhluboka nadechne, vydechne a trochu pousměje, že je v pořádku. Vlastně byla stále trochu vykulená a srdce jí bilo jako splašené, ale snažila se ovládat. Ani nezaregistrovala, že si od ní poposedl. Jakmile jí Marcel potvrdil, že je upír, netušila, zda se jí přitížilo nebo ulevilo. Rukou se přidržela gauče, jen pro jistotu a bedlivě ho sledovala.) Možná, že bychom mohli začít pěkně popořádku, od té historie. (Vysoukala ze sebe a lehce se pousmála. Ano, nahání jí trochu strach. Má takový ďábelský úsměv. A ty jeho oči, jako kdyby jí chtěl každou minutu podpálit vlasy, nebo bůh ví co.)

(Přímo z ní sála nervozita a strach. Proto jí tedy nejdříve řekl, ať se uklidní a namísto odpovědi dostane jenom výraz, zda to myslí vážně. Asi je pro ní celá tahle situace těžká. On sám si ani nepamatuje, jaká byla jeho reakce na upíry. Jenže Adelle z toho je vyděšená, ale ne natolik, aby sem nepřišla a nezeptala se. Je vidět, že se bojí, ale touha po odpovědích je jistě větší. I přes to, že se na něho usmála a hodila takový ten pohled "jsem v pohodě", stále bylo její srdce jako o závod. Poposedl si od ní, aby na ní lépe viděl. Jako první se jí zeptal, co by chtěla vědět. Sám vyškrtl historii, protože ho nenapadlo, že by jí něco takové zajímalo. Ale byl na omylu a Adelle ho svým výběrem překvapila. Neměl nic proti tomu a tak nakonec přikývl.) Fajn, tak historie. (Nejdříve poví a pak se nadechne, než začne mluvit. O historii upírů toho věděl více než normální upíři. Žil s lidmi, kteří tvořili upíří historii.) Všechno to začalo už před...tisíci lety. (Raději uvedl tuto číslovku. Nechtěl tu přepočítávat, kolik let to přesně je.) Jedna chorobně ochranářská matka se rozhodla ze svých dětí udělat upíry, aby byli v bezpečí proti vlkodlakům. (Do jedné věty shrnul půlku vyprávění.) Těm se říká Původní, protože to jsou jako původní upíři, chápeš, ne? Není to moc těžké pochopit. (Aby trochu zlepšil tu napjatou atmosféru mezi nimi, tak zavtipkoval.) Když to shrnu, tak je to asi tak všechno k té historii. (Zamyslí se, zda by jí měl říct ještě něco, co je pro ni důležité. Samozřejmě by jí toho mohl říct mnohem, mnohem víc, protože ty jejich příběhy slyšel mnohokrát, ale nechtěl jí tím zatěžovat. Navíc není až tak potřeba, aby to věděla.)

(Netuší, zda by se mohla nějak uklidnit. Tohle je tak strašně zajímavé a neobyčejné. Je jako novinářka. Chce o tom vědět více, co nejvíce, pokud možno, všechno. Nejpřekvapivější a nejděsivější je to, že Marcel je jedním z nich. Upír. Mají dlouhé zuby? Začne mu pozorně prohlížet pusu a zuby, ale nic neuvidí. Sluníčko mu taky nijak neubližuje, tak jak to je? Je nesmrtelný? Vadí mu svěcená voda? Upřímně, najednou si přijde, že celý svůj život žila ve lži. Možná, že nepočítal, že jí bude zajímat historie, ale jí to zajímalo. Zajímalo jí, jak to začalo, první upíři, všechno. Nakonec tedy Marcel přikývl a velmi, velmi stručně jí popsal jejich historii. Zarazila se, na několik okamžiků přestala dýchat a pak rychle zamrkala. Lehce se předklonila a začala se mu vpíjet svým pohledem do jeho očí. Jako kdyby v nich byla voda a ona ji jedním douškem právě vysávala. Před tisíci lety?.) Jak to, že když jsou tu upíři už tak dlouho, o nich nikdo nic neví? Jak to, že nejsou nějaké záznamy, lidi přeci nejsou hloupí… (Rozhodila u toho nechápavě rukama a pak si je znovu položila na svá stehna. Pak se znovu začala ptát.) Počkej, počkej. Jak z nich udělila upíry? A před jakými vlkodlaky? To jsou tady i nějací vlkodlaci? Rovnou mi řekni, že zoubková víla a Jack Frost dopravy existují. (Promnula si pravou rukou čelo a pak se na něj lehce nechápavě podívala.) Jo, Původní. A ti, pořád žijí? (Zajímala se ihned. Možná měla dělat novinářku, než učitelku. Hodila by se na to více. Trochu si povzdychla. Sklopila pohled a pak se na něj znovu podívala.) Mám pocit, že to nedává vůbec žádný smysl. Vlkodlaci, upíři,… Je to… Já nevím, jako kdybys hodil malé dítě do vody a řekl mu, ať plave, i když to neumí. (Lehce pokrčila rameny. Asi jí šlehne.)

(Docela by ho zajímalo, co si myslí. Jistě je z toho všeho úplně vedle a myslí si o upírech ty blbosti, že třeba nejsou vidět v zrcadle a tak podobně. Nesnášel ty pitomé filmy o upírech, kde z nich dělají akorát pitomce, co se třpytí na sluníčku jako disko koule. Nabídl jí, že jí poví všechno. Vlastně ani moc netuší, proč je ochoten jí všechno říct. Mohl jí klidně poslat pryč, nechat jí, ať se pomalu zblázní, ale ne. On se rozhodl pomoci, což jeho samotného překvapilo. Stručně popsal tu historii. Rozhodně by nemohl být nějaký učitel historie. Ano, věděl toho hodně o minulosti, jen by to nedokázal vše vyložit. Řekl by to svým způsobem a to tak, že by to bylo velmi krátké. Musí se usmát nad jejími slovy.) Většina lidí je hloupá a ti chytří jsou buď mrtví, a nebo dostatečně inteligentní, aby si nezahrávali. (Odpoví jí s naprosto vážnou tváří. Poslechl si její druhou otázku a vydechl všechen vzduch z úst. Očividně jí to nebude stačit jednoduše a tak jí nakonec asi bude muset říct něco víc.) Žádná zoubková víla a ani..Jack cosi neexistují. (Nejdříve řekl.) Kouzlem. Použila takové jedno kouzlo, že z nich udělala..monstra lačnící po krvi. A ano, vlkodlaci existují a i čarodějky. (Vysvětlil jí to a tím i řekl, že tu vlastně nejsou jen vlkodlaci a upíři, ale i čarodějky.) Ano a vlastně žijí tady ve městě.. (Pohlédl ven z okna a podíval se tak na noční New Orleans. Po chvíli se zase otočil na Adelle, která vypadala, že brzo bude potřebovat záchranku.) Vlkodlaci, upíři a čarodějky. (Opravil jí s úsměvem.) Nedáš si radši něco k pití? Asi by se ti sklenka něčeho dobrého hodila. (Vstal z gauče, protože i kdyby nic nechtěla, tak si stejně dá on. Došel tedy ke stolku, kde si vzal jednu sklenku a do té nalil whisky.)

(Ona ani nevěděla, co si o tom má myslet. A tak si toho radši moc nemyslela. Kdyby si pomyslela tohle, bylo by to určitě špatně a tak tak. Všechno to bylo tak bláznivé. Ani by jí nepřekvapilo, kdyby si z ní Marcel dělal celou dobu srandu. Vypadal na to, že si z lidí rád střílí, ale u tohohle vypadal tak vážně… Zřejmě to bude opravdové. Jak jinak by tedy vysvětlila ty fotky a záhadná úmrtí. Prý se to všechno stalo během vteřiny. Jak je to ale možné? Nikdo není tak rychlý, aby zabil během vteřiny. Jistě, nikdo to neměřil, ale za tak krátkou dobu? Bylo vidět, že toho Marcel ví hodně, ale vyprávění není prostě jeho parketa. No, každému jde něco jiného, že. Nikdo není dokonalý. Trochu se pak podiví nad jeho slovy a nedůvěřivě si ho přeměří pohledem.) Jasně, je to taková hra. Promluvíš, zemřeš. (Trochu pokrčila rameny, jako by se to snažila vstřebat a pak se na něj pousmála. Marcel nevypadá moc trpělivě a to jí trochu nahání strach. Jistě, před nedávnem se dozvěděla, že upíři existují, je normální, že to nedokáže vstřebat. Nakonec si vyposlechla jeho vysvětlení. Trochu se na něj zamračila. Hlasitě polkla. Kouzla. Teď mi řekne, že jsem taky kouzelná a šlehne to se mnou. Problesklo jí v hlavě a hlasitě se nadechla.) Vlkodlaci, upíři, čarodějky… Je ještě něco? (Podívala se na něj. Začínají na ní jít mdloby. Jak s tím asi má teď žít?) Žijí tady ve městě? (Vyhrkla a opřela se zády do gauče, jelikož se bála, že upadne. Přidržela si ruku u nosu a pak znovu pohlédla na Marcela. Jakmile jí nabídl alkohol, rychle zavrtěla souhlasně hlavou.) Ano, něčeho dobrého. A hlavně tvrdého. Myslím, že k tomu budu alkohol potřebovat, abych to vůbec nějak dokázala strávit.

(Byl zvyklý vysvětlovat lidem, jak jsou na tom upíři, ale spíše lidem, kterým to vysvětlovat chtěl. Lidem, které už proměnil v upíry. Je to jednodušší, ale takhle je to jiné. Tohle je člověk, kterého sotva zná a teď mu tu vypráví o upírech. Je to zvláštní. Pokud někomu vysvětloval věci o upírech, tak s tím záměrem, že se jimi i jednou stanou. Ale jí to vysvětloval z jiného důvodu. Měl toho hodně, co by k tomu řekl a možná by jí to vše i dokázal říct, jen tu vážně nechce trávit noc povídáním. To není zrovna jeho styl. Jemně se usměje nad jejími slovy a váhavě přikývne.) Dalo by se to tak říct. (Odpoví jí. V tomhle vlastně měla pravdu. Pokud někdo vyslovil něco o upírech, tak buď byl zabit a nebo prohlášen za blázna. Jistě jsou tu i tací, kteří na upíry věří, ale to jsou spíš takoví fanatici. Pak tu jsou ale i lovci a ti na ně jen nevěří, ale ti o nich i vědí. Vysvětlil jí, jak vlastně Esther udělala ze svých dětí upíry. Tím jí ale spíš popletl hlavu, jelikož sem přitáhl i kouzla.) A hybridi. (Dodá.) Což je vlastně mix upíra a vlkodlaka, ale to tě nemusí trápit. (Máchl nad tím rukou. Hybridi vlastně nebyli nijak moc častí. Vlastně spíše to je taková rarita. Ne, že by mu to nějak nevadilo. Nepotřeboval tu armádu hybridů a ještě k tomu pod vedením Klause. To je vážně věc, která mu ve městě nechybí.) Ano. (Poví jí, ale nijak dál se k tomu nevyjadřuje. Nepotřebuje vědět, kdo přesně jsou ti Původní, vždyť je určitě ani nezná a akorát by zbytečně měla obavy. Pohlédl na ní a na její vyděšený obličej, přišlo mu to úsměvné, ale udržel to a zachoval si svou tvář. Vstal z gauče a došel ke stolu. Nalil nejdříve sobě a pak i Adelle, došel k ní a podal jí tu více plnou sklenku. Sám z té své upil a pak jí odložil na stůl.) To je asi tak k té historii. (Ukončí to a rozhodne se, že se přehoupnou k tomu víc důležitému. Nehodlá to nějak zdržovat a tak začne rovnou mluvit.) Upíři jsou rychlí, hodně rychlí. (Pohlédne jí do očí.) Máme dost velkou sílu, takže ti klidně během vteřiny dokážu zlomit vaz. Ale neboj se, nechystám se na to. (Ujistil ji s vážnou tváři, ale nakonec se malinko usmál. Znovu upil ze své sklenky a pak pokračoval.) Dokážeme ovlivnit člověka, aby třeba na něco zapomněl a nebo něco udělal. To, co jsem udělal tobě. (Pohlédne na ní a chvíli jí dá prostor to vše vstřebat. Nechce na ní všechno hned vyplavit, protože by to taky nemusela pobrat dobře.) Dokážeme se rychle léčit a naše krev zase dokáže rychle vyléčit vás. Třeba kdyby jsi měla nějaké velké říznutí, tak pokud bych ti dal napít mé krve, tak se vyléčíš rychleji. (Dodá k tomu hned, aby to lépe pochopila. Na chvíli si dá pauzu a napije se. Podívá se na ní a pohledem se zeptá, zda má pokračovat. Nakonec se mu dostane odpovědi a tak dál mluví.) To je asi tak vše k těm schopnostem. A ještě teda jako nestárneme, pokud ti to ještě nedošlo. (Rychle dodal poslední větu a trochu se usmál.) Teď k tomu, jak se staneš upírem..Musíš mít v sobě upíří krev a pak umřít, aby jsi se jím stala. Potom se probudíš a, aby jsi dokončila proměnu, musíš vypít krev, jinak umřeš. (Na pár chvil odvrátí zrak a vzpomene si na to, jak se on vlastně stal upírem a za jakých okolností. Nebyla to zrovna nejlepší smrt, ale od té doby se vše změnilo. Celý jeho život nabral na obrátkách a Marcel se stal jiným člověkem. Někým, kým by jako obyčejná lidská bytost, nemohl být. Otočil se zase na Adelle.) K tomu, jak zabít upíra se asi dostaneme jindy..Jelikož už teď jsi celá vystrašená a nechci, abych tě pak měl na svědomí. (Poví jí na rovinu a vstane z gauče. Chvíli čeká, než vstane i ona a pak s ní dojde ke dveřím. Je na ní vidět, že je vystrašená a hodně zmatená, proto doufá, že neudělá nějakou pitomost. Dojde s ní ke dveřím a ještě, než je otevře se na ní podívá. Mohl by jí klidně ovlivnit, ale nechce si už zahrávat s jejím mozkem.) Hlavně nedělej žádnou blbost, fajn? Vím, že je to teď pro tebe hoodně těžké, ale snaž se to nějak vstřebat. Vyspi se a třeba se zase někdy ukaž. Jenom ne v noci, kdy lidé spí. (Vyhrnul na ní varovný pohled.) Takže, zatím? (Netušil, co v takové situaci měl říct a tak prostě řekl tohle. Otevřel dveře a počkal, než odešla. Potom za ní zavřel dveře, uklidil skleničky a vrátil se zpátky do postele. Byl z toho všeho povídání unavený, takže usnul poměrně rychle.)

*Její kroky vedou z pokoje do koupelny, kde za sebou zavře dveře a pootočí klíčkem, aby zamkla. Ne, že by se snad bála, že by jí Marcel vlez do koupelny, protože to opravdu nedělá a navíc každý má vlastní, jen je to prostě zvyk. Nemá k tomu žádný důvod, ale dělá to. Něco jako, když si prohrábne vlasy – nemusí to dělat, ale stejně to udělá už jen tak ze zvyku. Její myšlenky se ubírají různými směry – dýka, Kai, dýka, Kai, vězeňský svět, otec, Kai, Sophie, vězeňský svět. Paráda...tohle opravdu potřebovala. Jako kdyby toho už nebylo málo, ale jak nemá myslet na to, co se dnes ráno stalo v hrobce? Byli u sebe tak blízko...tak málo k tomu stačilo. Začne si svlékat triko, když v tu chvíli zaslechne vyzvánění mobilu z pokoje. Povzdychne si...nemusela by to brát, ale zvoní to docela dlouho, takže si zase odemkne a rychle přejde k mobilu, který uchopí do ruky. Podívá se ihned na displej, aby zjistila, kdo ji volá. Povytáhne překvapeně obočí, když zahlédne na obrazovce „Kai“. Co jí vůbec chce ještě dnes? A v tuhle hodinu? Nakonec přeci jen stiskne zelený telefon, aby přijala hovor a přiloží si mobil k uchu, přičemž zamíří opět do koupelny.* Opět máš velmi zvláštní načasování. *Oznámí mu místo pozdravu a zavře za sebou dveře od koupelny. Podívá se do zrcadla a začne se v něm prohlížet.* Tak...co se děje? A ne, rozhodně teď nikde nejdu. *Upozorní ho na to, že není v jejím zájmu teď někde jít. Chce se jen osprchovat a jít spát, jelikož je za dnešek unavená a zítra ji čeká cesta k Sophie...dnes tam totiž nešla. Vezme si do ruky kartáč na vlasy a začne si je česat, přičemž si druhou rukou drží stále mobil u ucha.*

*Původně ani neměla příliš v plánu zvednout hovor, ale když ještě nebyla ve prše, tak si to rozmyslela. Navíc ani netušila, kdo by jí tak mohl právě teď volat, jelikož kdo ji potřeboval? Marcel by doma, Tim určitě...ne, prostě netušila, kdo po ní něco teď chce. Nakonec však odešla do pokoje a už hned ji zarazilo, když viděla na mobilu jméno, které tam vidět upřímně nechtěla. Tak či tak jeho hovor přijme, vrátí se nazpět do koupelny a opět mu připomene jeho skvělé načasování. Po jeho odpovědi nakrčí obočí, jelikož jeho slova vůbec nechápe, ale má cenu se vůbec ptát? Jen chce vědět, proč ji právě teď volá. Dnes si řekli už všechno nebo ne? Je to něco důležitého? Zeptá se ho, co se děje a zároveň mu oznámí, že není v jejím zájmu právě teď někde jít. Jediné místo kam půjde bude její postel a nebo gauč v obýváku, kde se podívá na nějaký film...a možná ani to ne, jelikož se ji bude chtít spát. Zarazí ji i jeho hlas, který nenaznačuje ničemu dobrému. Že by šlo vážně o nějakou vážnou věc? Začíná ji to zajímat, ale její zájem odpadne hned, když uslyší jeho uchechtnutí. Převrátí nad tím oči, přestane si česat vlasy a zapře se rukou o umyvadlo, přičemž stále drží kartáč na vlasy v puse. Mírně našpulí rty.* Voláš mi...no uhm nevím, kolik je hodin, ale voláš mi teď večer. Co by si asi tak mohl jiného chtít? Oh...jedině, že ti nemá kdo přečíst pohádku před spaním a ty bez ní zkrátka neusneš. *Usměje se pro sebe trochu ironicky, ale hned na to zase zvážní, když zaslechne tón jeho hlasu, který je vážný, ale o to víc ji zaujmou jeho slova. Musí se pro sebe pousmát velmi, ale velmi škodolibě. Není to ani tak mířené tomu, co se mu stalo. Spíše tomu, že došlo na její slova, že už to není jen její věc, ale i jeho. Nadechne se, aby něco řekla, ale on stále mluví, takže spojí zase rty k sobě a stále se na sebe dívá do zrcadla. Znovu se musí pousmát...vítězněji. A nemůže se ubránit ani tomu, že ji trochu štve fakt, že Klaus útočil i na něj. Teď je to přeci její kamarád, ne?* Zdá se, že teď už to není jenom o mém zájmu, že ano? *Povytáhne obočí, otočí se zády k zrcadlu a opře se o umyvadlo.* Máš pravdu. *Přikývne.* Takže...co kdybychom se sešli u Abattoir za dvacet minut? Nebo spíše kousek před ním… kdyby náhodou. Za chvíli jsem tam. *Oznámí mu a položí hovor, přičemž se v rychlosti zase obleče. Vezme si koženou bundu a rychle vymizí z bytu pryč a vyrazí za Kaiem.*

(Pomalu kráčel po večerních ulicích New Orleans jako tělo bez duše. Stále doufal, že to vše byla jen noční můra a nic se nestalo. Že se mu jenom zdálo o konfrontaci s Camille a, že ta nová zpráva o zasnoubení byl jen špatný sen. Čím déle ale šel tím více si uvědomoval, že to byla realita. Uvědomoval si, že se to vše stalo a on s tím nemohl nic dělat. Naštvat se? Řvát na ni? Nic z toho by nepomohlo jemu a už vůbec ne Camille. Jediné, co mu zbývá je to přijmout. Akceptovat její rozhodnutí a jejího partnera. Před očima stále viděl ten obrovský zásnubní prsten a slyšel všechno, co mu říkala. Nechápal, jak se to všechno mohlo stát. Přišlo mu to teprve jako včera, kdy se s ní rozešel, kdy ona začala chodit s Klausem. Teď už jsou ale zasnoubení a zanedlouho je čeká svatba. Zrovna stál před dveřmi od svého bytu, když se začal rozmýšlet nad tím, co udělá. Zda půjde dovnitř a popovídá si s Davinou a nebo půjde někam jinam. Nakonec ale otevřel dveře a vešel dovnitř. Věděl, že tohle mu pomůže nejvíc. A nejen jemu ale i Davině. Přijde na jiné myšlenky a po dlouhé době si oni dva promluví.) Davino. (Oslovil jí namísto pozdravu. Jeho hlas byl zničený, skleslý a plný bolesti.) Máš minutku? (Zeptal se jí a přešel k ní co nejblíž a nakonec jí pevně objal, aniž by čekal na její reakci.)

*Dny ubíhaly kupředu, hodinové ručičky odtikávaly jednu hodinu za druhou, zatímco stála na tom samém místě. Svět se zastavil v jednom bodě, nic okolo ní nebylo, nic kromě prázdnoty a temnoty, která se ji držela a nehodlala ji pustit. Polovina jejího srdce byla zničená, prázdná, všechno bylo špatně a ona s tím nemohla nic udělat, protože to místo mohla zaplnit jediná osoba, která nebyla po jejím boku tak, jak měla být. Měli se vrátit spolu, jeden druhému po boku, měli být spolu, takhle si to přála, takhle to chtěla, měli být spolu šťastní a namísto toho ho tam nechala. Viděla jeho tělo nasáknuté krví, viděla, jak jeho oči ztrácely jiskru života, myslela si, že je mrtvý. Nechala ho tam ležet, zatímco on bojoval, bojoval za ni, nutil ji nezavřít oči, pomáhal ji dýchat, věřil v ní, nenechal ji odejít... „and that's what love should be. You should love the person that makes you glad that you're alive“. A ona ho milovala, nemůže se smířit s tím, že je stále tam. Ví, že tomu tak je, protože jinak by nebyla naživu jeho sestřenice. Věří tomu, že by se pro ni vždycky vrátil a co ona dělá? Snaží se najít způsob, jak pro něj jít, jenomže na nic nepřichází, nemůže jenom tak opustit New Orleans, neví, kde hledat. Otázkou je, zda po tom všem by s ní chtěl mluvit, podívat se jí do očí a vyslechnout si, jak strašně ji to mrzí.
Další typický večer, který nic neznamenal. Pro normální teenegery to byl signál vytáhnout paty z domu a jít se bavit, někde sehnat alkohol či snad doufat, že vám ho prodají bez toho, aniž by chtěli vidět průkaz totožnosti. Měla být taky taková, neměla? Obyčejná holka, co bude řešit, kam vyrazí během prázdnin, kdy se nemusí učit. Jet někde na dovolenou, užívat si sluníčka, opálit se a najít si nějakou tu letní lásku, která stejně posledním dnem léta vyprchá. Jenomže tohle nebyl její život, nebyl to její styl. Měla v hlavě milion dalších věcí na které se musela soustředit a hlavně už svou lásku našla, tu, které se nechtěla vzdát, i když byla nebezpečná, nesprávná. Vydechne do ticha bytu, které narušoval Marvin svým pochrupováním na gauči v obýváku. Připraví si osvěžující jahodový koktejl a na okraj posadí jahodu jako ozdobu. V misce vedle má nachystané lesní plody, které ráno koupila na trhnu a nedaleko postává kelímek s vanilkovou zmrzlinou a oříšky. Chystala se usadit k televizi, nechat běže první pitomost, která se ji bude nejvíce zamlouvat a přemýšlet nad tím, jak se pohnout kupředu. Zaslechne zvuk otevírajících dveří a tak usoudí, že to nebude nikdo jiný, než Marcel. Ne, že by spolu nemluvili ale byly dny, kdy nepozdravily jeden druhého, možná je to tím, že jsou zvyklý jeden na druhého a možná je to taky jenom jí, že si nemůže zvyknout na styl života do kterého se vrátila, protože ve vězeňském světě bylo všechno jinak. Nakloní se z kuchyně, aby na něj viděla. Tentokrát chtěla promluvit, ale zůstala mlčet. Mohl za to jeho výraz ve tváři, způsob, jakým pronesl její jméno. Starostlivě ho pozoruje, přičemž se zhluboka nadechne. Přikývne souhlasně.* Samozřejmě. *Nadechne se zhluboka.* Marceli, co se...*Ani to nestihne dokončit, protože v dalším okamžiku jeho hruď narazí do té její, cítí okolo sebe paže, které jsou jí tak známé. Vždy se u něj cítila bezpečně, pokaždé, když jí objal se cítila jako doma, jako u své rodiny. Automaticky pozvedne ruce, které obmotá okolo jeho pasu a položí si hlavu na jeho hruď. Netuší, co se děje, ale už teď ví, že je to něco zlého, když k ní přišel bez vysvětlení. Semkne rty pevně k sobě, přičemž v ní začíná stoupat pomalu, ale jistě vztek.* Kdo ti ublížil? *Zeptá se ho klidným hlasem, ale jenom proto, aby ho nijak nerozrušila. Chce vědět, kdo to má na svědomí a pokud je to ten, kdo si myslí, pak už se nebude držet zpátky. Dokončí to, co dokončit má a postará se, aby trpěl.*

(Krok co krok to všechno bylo reálnější. Všechno to, co se stalo se víc a víc zařezávalo do jeho kůže, do každičké části jeho těla. Ví to. Ví, co jí provedl a samozřejmě není šťastná. Kdo by taky byl, když se dozvěděla, že člověk, kterému věřila, zradil její důvěru tím, že si pohrával s její myslí. Naštěstí ale nedošlo k žádné hádce. Moc dobře ví, že to on umí. Pohádat se, ublížit druhé osobě a pak si to později uvědomit. Vždycky si váhu svých slov uvědomí až potom, když už je pozdě. Ne nadarmo se říká, že jste se měli zamyslet nad tím, co chcete říct, než to vypustíte do světa. Sáhl po studené kovové klice, kterou nějakou chvíli držel než nakonec otevřel dveře a vešel dovnitř. Se štěkotem ho přivítal Marvin, kterého si ale moc nevšímal a jen ho krátce pohladil po hlavě. Udělal pár kroků blíž směrem ke kuchyni, aby ho Davina lépe slyšela. Bylo na něm opravdu vidět, že teď není nejšťastnější a, že rozhodně není v nejlepší formě. Ne moc lidí ho dokáže sundat, zničit, psychicky zdevastovat. Ale ti, co mu jsou nejblíž to umí nejlépe. I když třeba nechtěně. Hlas jakým na ní promluvil byl plný bolesti, kterou se vůbec ale vůbec nesnažil schovávat. Davina by stejně dřív nebo později poznala, že není něco v pořádku. A nebo v to aspoň doufal. Sám si teď nebyl jistý, jestli vůbec postřehla, že tu s ní vlastně žije ještě někdo. Občas mu přišla extrémně mimo, jakoby stále byla duší ve vězeňském světě, kde byla jen s ním. Teď je ale zpět, bez něj a jemu přijde, že část Daviny tam zůstala a nevrátí se dokud se nevrátí i Kai. A možná se nevrátí i když se nevrátí Kai. Poznamenalo jí to a on si není jistý jak hodně. Zeptal se jí, zda teď má nějaký čas a jakmile svou větu dokončil, tak už stál u Daviny a držel ji v pevném objetí. Přišlo mu to jako věčnost, kdy jí objal. Vždycky pro něj byla a bude rodinou a pokaždé, kdy ho objala, až už jen krátce a nebo i dlouze, cítil se jako někdo důležitý. Ale teď se cítil jako nic. Ucítil její ruce na svých zádech a hlavu, kterou si opřela o jeho hruď. Jen tak tam tiše stál a nemyslel na nic. Potřeboval prostě vypnout. Jakmile mu položila otázku, na kterou v tu chvíli ani netušil, jak odpovědět, odtáhl se, ale stále měl ruce na jejích ramenech. Kdo mu ublížil? Dalo by se říct, že on sám si ublížil, že mu ublížila Cami, ale i Klaus.) Jde o.. (Krátce se odmlčel.) Cami. (Nemohlo to být ani moc velkým překvapením. Cami byla jedna z žen, které mu opravdu dokázali ublížit a to psychicky. Těch, co mu dokázali ublížit fyzicky bylo samozřejmě mnohem více.) Ona.. (Udělal jeden krok dozadu, jak přemýšlel nad tím, kde začne.) Dneska mě navštívila. Na tom večírku, Valentýnském..udělal jsem jednu hloupost. (Přešel zase o něco blíž. Byl rozhodnutý říct jí všechno. Věděl, že ona mu to nebude až tak zazlívat. Asi z toho taky nebude nadšená, ale pokusí se ho pochopit.) Řekl jsem jí, že ji miluji..a pak jsem ji ovlivnil, aby to zapomněla. (Podíval se do jejích očí a hledal v nich útěchu. Věděl, že toho sama má teď hodně, ale doufal, že pokud jí poví své problémy, tak se mu třeba taky sdělí. A i kdyby ne, tak spolu aspoň stráví nějaký společný čas. A to je něco, co oni vážně potřebují.) A dneska přišla..někdo, asi Esther jí přivedl vzpomínky a. (Nechal jí domyslet si, co se asi tak stalo. Rozhodně za ním nepřišla s kytkou a čokoládkami s poděkováním. To by vypadal úplně jinak.) No a ještě jsem se dozvěděl, že se bude vdávat. (S hranou radostí pronesl, jakoby to bylo něco úplně skvělého. Přitom se cítil, jak když ho někdo bodl ve chvíli, kdy vyslovil to slovo ,,vdávat se". Jen tak tam postával naproti Davině a díval se do jejích očí. Byl opravdu rád, že ji má zase zpátky doma, že je tu pro něj a on pro ni, kdyby si kdykoliv chtěla promluvit.)

*Už když se ozval Marvin, tak bylo jasné, že přišla návštěva, lépe řečeno další obyvatel bytu. Ani netuší, zda dnešní večer stráví společně a nebo se budou opět jeden druhému vyhýbat, i když takhle přímo by to nenazvala. Od doby, co se vrátila nazpět s ním netrávila tolik času, jako když šla do vězeňského světa, ale neznamená to, že by nechtěla být v jeho společnosti, jenom to bylo o moc náročnější teď, než kdykoliv jindy. Protože vždycky, když se na něj podívá, tak si vzpomene na to, jak se vrátil bez něj, jak chytl její ruku a chtěl s ní odejít, zatímco jeho by tam nechali a potom to všechno přepne na okamžik, kdy už bylo příliš pozdě, aby ho vzali sebou, nebyl totiž nikdo, koho by mohli vzít, jenom jeho tělo, alespoň tak se to zprvu zdálo a byla to chyba. Byla to její chyba, kterou si nemůže odpustit, která ji budí v noci ze spaní, její démoni, kteří ji drží a nehodlají pustit. Všechny přísady, co měla připravené na koktejl odloží nazpět do lednice a nechává tam po sobě docela velký nepořádek, který uklidí později. Jenomže její plány se zmaří v okamžiku, kdy Marcel vysloví její jméno. Ten hlas...znala ho velmi dobře. Byl naplněn bolestí a smutkem, jenom může hádat, co se stalo a opravdu doufá, že neuslyší jméno toho, koho by si přála pryč z města nejvíce. Odloží všechno stranou, své problémy, své starosti a poprvé bez sobeckého myšlení se zaměří na něj. Starostlivě se mu podívá do očí a zůstává stát na místě. Souhlasí s tím, aby si promluvili a nechává mu prostor k tomu, aby se vyjádřil k situaci, která ho trápí.
Nečekala to, jeho objetí, jeho blízkou společnost. Kdy tomu tak naposledy bylo? Těžce si pamatuje na okamžik, kdy byli tak blízko k sobě, kdy by se nebránila jeho doteku, protože ji ovládal nekontrolovatelný vztek. On byl tady vždy pro ni a je na čase, aby i ona zde byla pro něj. Jeho paže ji nutí cítit se bezpečně pokaždé když ji obejme, připadá si opravdu jako u své rodiny a hlavně jediné, kterou kdy měla. Pozvedne ruce, které nechá položené na zádech a hlavu na jeho hrudi, jako kdyby to byla ona, kdo potřebuje utišit. Jenomže k jejich výškovému rozdílu by to ani nešlo jinak, ne, že by to bylo právě teď důležité. Vydechne těžce a zůstává mlčet. Dívá se někde před sebe na podlahu a v hlavě se jí honí tolik myšlenek, tolik různých teorií, což způsobuje stoupající hladinu vzteku, který ji šimrá pod kůží. Vždy, když mu někdo ublížil byl to on a ona se zapřisáhla, že z jeho strany ho už nechce vidět zlomeného, nechce nikomu dovolit, aby ho dál srážel na kolena, protože si to nezasloužil. Navrátil tomuto městu život, jako fénix vstal z popela, všechno pod jeho rukama vzkvétalo, měl lidi, kteří k němu vzhlíželi a stále vzhlížejí. Je tady pro druhé a přitom padá neustále na kolena. Udělala chyby, udělal jich spoustu, ale kdo ne? Jsou tady ti, kteří udělali mnohem horší věci, možná i ona sama by kolikrát dokázala být horší, než samotný Marcel. Musí vědět, kdo mu tento stav způsobil, chce to slyšet ať už vysloví jakékoliv jméno. Nechá ho, aby se odtáhl, ale stále setrvává na stejném místě. Pozoruje ho mlčky a při vyslovení jejího jména se nehezce ušklíbne, jako kdyby tomu nechtěla věřit.* Cami? *Zopakuje po něm znovu nechápavým tónem a založí si ruce na hrudi. Nerozumí mu, protože tu osobu zná velmi dobře a mlže říct, že jsou si blízké. Ona není typ člověka, který by ubližoval ostatním, který by zapříčinil něčí smutek. Proto doufá, že dostane větší vysvětlení, než jen její jméno. Čas, jako kdyby se opět zastavil, zamrzl v jednom bodě, všechno bylo pozastaveno. Vydechne dlouze, přičemž zavrtí hlavou z jedné strany na druhou a podívá se do země. Ovšem, že to nemohlo být jenom tak, první krok k pitomosti udělal on a stalo se z toho něco většího. Ještě stále netuší, o čem přesně mluví, ale už teď jí je jasné, že pokud je na něj naštvaná, pak to muselo být něco velkého. Vzhlédne k jeho tváři a spustí ruce podél těla, jen co se k uším dolehne těch pár slov.* Co, že si udělal? *Zeptá se ho s povytáhnutým obočím a přešlápne z jedné nohy na druhou. Opět nad tím musí zavrtět hlavou, že vůbec něco takového ho mohlo napadnout. Nikdo nemá rád, když je pod kontrolou druhých, sama to zná a nenávidí to, jenomže osoba, která před ní stála z části taková byla. Dokázala pochopit jeho, proč to udělal, stejně tak jako ji, že se asi zlobí.* Ne, promiň. *Omluví se mu ihned po své první reakci.* Jenom mě to překvapilo. Nevyčítám ti to, ale taky si nemyslím, že si udělal dobře. Když k někomu cítíš něco víc, tak ten člověk to pozná sám, i když se to snažíš sebevíc skrývat. To nejlepší, co můžeš udělat je přiznat si to. *Je to snad poprvé, co s ním řeší vážnější téma a co vlastně celkově mluví o lásce. Nikdy tomu tak nebylo, protože to nepocítila, nevěděla přesně jaký to je, když nepočítá rodinné pouto a nebo to, co měli oni dva. Jenomže ve vězeňském světě to poznala, poznala to s ním. Stále má v živé paměti jeho slova „Do you love me?“. A tenkrát věděla, že jediné, co může udělat je přiznat své city, protože neměla důvod je dál skrývat a bylo by to naprosto beze smyslu. Odmlčí se a nechá ho mluvit dál. Stále se na něj dívá vážně, chápavě a vyzařuje z ní,že by mu chtěla pomoct. Netuší, co se stalo, ale pokud je jeho teorie správná, pak na tom stejně nezáleží. Vzpomněla si a to je ten největší problém, který nastal. Už – už se chystá něco říct, když v další chvíli ji naprosto uzemní. Zatají dech, jako kdyby se už nikdy neměla nadechnout a vytřeští oči, jako kdyby právě viděla něco děsivého. Pravda je, že je jednoduše šokována informací, kterou ji oznámil. Připadá si, že potřebuje někoho, aby ji praštil.* Cože?! *Vyhrkne ze sebe.* Ona si bude brát Klause? *Poví tónem, který jasně naznačuje, že tohle je bláznovství. Jo, mohli spolu být dlouho, mohli společně žít pod jednou střechou, ale nikdy si zatraceně nemyslela, že se vezmou. Několikrát zamrká očima, jako kdyby se ze snu měla vrátit zpět do reality, ale nic nepřicházelo. Přeje jí štěstí, ale ne s osobou, která každého jenom zničí a bojí se, že s takovou zničí i ji. Navíc ji to úplně kazí plány na dokončení dýky, jak by to mohla udělat? Jak by mu ji mohla vrazit do hrudi s vědomím, že její kamarádka si ho má brát? Podívá se na něj a přistoupí k němu zase o něco blíže.* Mrzí mě to. *Pronese upřímně. Musí to být pro něj zdrcující vědět, že někdo, koho miluje si za jistý čas vezme někoho, koho ze srdce nenávidí. Kousne se do spodního rtu.* Půjdeš tam? *ví, že je velmi brzo se na to ptát a vůbec o tom hovořit, ale zajímalo by jí, jaký má k tomu postoj. Sama neví, co by dělala na jeho místě a ke všemu neví, co se svým milostným životem, jak může vůbec radit jemu? Chce mu pomoct, ale obává se, že tohle dokáže jenom čas.*

(Častokrát si přál, aby přišel domů a vše bylo jako dřív. Aby mohl přisednout k Davině, která zrovna koukala na nějakou hloupou show v televizi, aby spolu mohli vtipkovat nad nějakým nezdravým jídlem a pitím. Aby se nemusel obávat o to, co se to děje v její malé hlavince. Jenže to tak už dávno nebylo. Buď se téměř ignorovali a nebo se raději jeden druhému vyhýbali. A on moc dobře věděl, že na jejím stavu má značný podíl. To on a Sophie zavinili, že Kai zůstal ve vězeňském světě a, že tam zůstala i Davina. Pořád se k tomu momentu vracel ve svých vzpomínkách, ale nemohl s tím už nic dělat. Stalo se tak. Cítil, že jí vyvedl z míry svým obejmutím. Dlouhou dobu se jí bál sotva oslovit, protože byla v jednom kuse jako chodící bomba, ale dnes mu to bylo jedno. Prostě potřeboval obejmout, znovu se cítit jako někdo výjimečný, někdo na kom někomu záleží. A tak se cítil pokaždé, kdy ho Davina objala ať už jen ze srandy nebo když měla nějaký problém. Objetí pro každého znamená něco jiného. Někdo se v objetí cítí bezpečně, někdo je nemá rád, někdo se cítí, že je někým milovaný. Pro některé to má veliký význam a on byl jedním z nich. Nechodil po světě a neobjímal lidi, vlastně nikdy moc nebyl typ, co by se nechal jen tak obejmout. Ale vše se změnilo od doby, co potkal tuhle dívku. Kdy potkal někoho, kdo se pro něj stal rodinou. Slyšel tlukot jejího srdce, který byl klidnější než kdy dřív a jeho to potěšilo. Cítila se u něj bezpečně, to bylo poznat. Ještě chvíli tak vydržel, ale po její otázce se odtáhl a přemýšlel, jak to má zformulovat. Jakmile vyslovil její jméno, mohl spatřit ten nevěřící a překvapený pohled. Samozřejmě, že je to pro ní novinkou. Zná Cami a ví, že ona není někdo, kdo by se vyžíval v ubližování druhým. Jenže ona mu neublížila úmyslně. Vlastně to je poslední, co kdy Camille chtěla, ublížit mu. Ale bohužel se tak stalo. Pozoruje jí, jak reaguje přitom, kdy zmínil, že to on udělal nějakou hloupost. Vůbec jí to nepřekvapilo, koho by to taky překvapilo. On měl prostě dar dělat hlouposti, i když si častokrát myslel, jak skvělou věc dělá. Rád by to svedl na svou výchovu, ale neudělá to. Přiznává, že chyba je opravdu uvnitř něj a, že jediný, kdo s tím něco může dělat je on. Pokračoval ve vysvětlování toho, co udělal. Bylo mu jasné, že jako kamarádka Cami na něj bude naštvaná, ale jako jeho rodina se ho nebude snažit nijak soudit. Rozhodně se jí ale nebude líbit jeho rozhodnutí, to, co provedl. Na její otázku jen krátce přikývne a zakroutí sám nad sebou hlavou. Její reakce byla naprosto adekvátní a on jí to vůbec nezazlíval.) Neomlouvej se. (Tiše pronesl mezi slovy a pak poslouchal, co má dál na srdci. Mluvila tak dospěle a on tomu sám nechtěl věřit. Opravdu už to nebyla malá holka, za těch pár měsíců, co by byla ve vězeňském světě, dospěla. Bylo to poprvé, co spolu řešili něco jako lásku. A hlavně nějak vážněji. Pokud už nějakou tu lásku řešili, tak o ní jen vtipkovali, ale teď mluvili vážně.) Já vím..byla to prostě hloupost. (Zakroutil nad svými činy hlavou.) Pořád ho miluješ, že ano? (Viděl tu bolest v jejích očích, když mluvila. Ani nepotřeboval, aby mu odpověděla. Viděl to na ní moc dobře a za tu dobu, co je zpět, to šlo opravdu poznat. Nechtěl jí nutit, aby o tom mluvila, aby mu řekla vše, co má na srdci. Ale rozhodně chtěl, aby se mu svěřila.) Víš, že za mnou můžeš kdykoliv přijít a promluvit si, viď? (Starostlivě pronesl, když se díval do těch jejích smutných očí. Nechtěl jí nutit, protože věděl, že tak ničeho nedosáhne. Chce jí jen připomenout to, co už dávno ví. Vždy tu pro ní byl a vždycky bude, ať se děje, co se děje. Bude se jí snažit pomoci, i když o to možná nebude stát, bude jí chránit. Je to jeho povinnost, i když to tak Davina možná nevidí. On si její ochranu bere jako povinnost. Oznámil jí ještě jednu radostnou zprávu. Vyslovovalo se mu to teď lehčeji, ale uvnitř se pořád cítil špatně. Klaus se bude ženit. Pořád to nechápal, jak se on zrovna mohl ženit, jak on může získat všechno, když lidi okolo něj, co nikdy neudělali nic tak špatného, mají tak příšerný život. Souhlasně přikývne, když promluví. Její reakce byla úplně jiná než ta jeho. Možná kdyby mu to řekl někdo jiný, tak by reagoval podobně jako Davina. Alespoň ze začátku a pak by začal házet různé předměty, které by měl po ruce. Ale to, že mu to řekla Camille, způsobilo jeho klidnější reakci. Avšak mnohem, mnohem bolestnější.) Už to tak bude. (Tiše pronesl. Teď, jak o tom mluvil, tak se to vše stávalo ještě větší realitou. Měl pocit, jakoby se svatba měla konat už zítra. Netušil, kdy se bude konat, ale věděl, že je od toho ještě daleko. Klaus bude chtít pohádkovou, přepychovou svatbu přesně ve stylu Mikaelson. Přikývne na její slova a nad její otázkou začne přemýšlet.) Netuším.. (Naprosto upřímně jí pověděl a na chvíli se podíval do země.) Cami by byla ráda, kdybych tam šel. Ale já vážně nevím. (Podíval se jí do očí a zakroutil hlavou.) Klaus by mi to celé jistě s radostí vecpal do ksichtu. Možná bych tam šel jen na chvíli, popřát jí a pak bych zmizel. (Přijde o něco blíž k Davině a křečovitě se usměje.) Ty jsi něco dělala, že? Vyrušil jsem tě? (Starostlivě se zeptá. Chtěl teď na chvíli změnit téma. Nevadilo mu se o tom bavit, ale ne hned. Teď by rád probral něco jiného a pak by se k tomuhle klidně vrátil později. Až se mu to trochu uleží v hlavě.)

*Friendship isn't about who you've known the longest. It's about who walked into your life, said „I'm here for you“ and proved it. On vždycky byl, ať už v jakémkoliv směru, tak ji nikdy neodstrčil na stranu i přesto, že jistí věci v jeho životě jsou důležitější, než ona. Teď byl čas na to, aby mu to oplatila, aby stála po jeho boku, když to bude nejvíc potřebovat, jelikož se zdá, že ji momentálně potřebuje více, než kdykoliv předtím. Bylo to zvláštní, nemluvili spolu téměř nikdy o svých problémech, ne, že by jejich přátelství nebylo tak velké, aby se mohli jeden druhému svěřit, spíše to bylo tak bolestivé, že nemohli o tom mluvit s nikým. Navíc jak on mohla mluvit o někom, koho nenáviděl? Koho by chtěl nejradši mrtvého? Bylo jednoduší stát a mlčet, přesně to dělala, dělali to oba. Jen, co uviděla jeho skleněné oči, které přímo zářily, aniž by to chtěl, věděla, že jeho utrpení bude velké, natolik velké, aby promluvil a oni se chovali zase jako rodina, ta pravá, která se nebojí vyslovit cokoliv, protože na konci dne stejně budou respektovat svá rozhodnutí, stejně se k sobě vždycky vrátí a to je něco, co má jedině s ním. Samozřejmě, že na svou starší sestřičku nezapomněla, nikdy na ni nezapomene a ví, že je tady Sophie taky pro ni, ale nebylo to stejné, nebyly spolu od začátku.
Není překvapená z jeho rozhodnutí, které učinil před několika měsíci, ale zároveň s tím ani nesouhlasí. Nemohl si přeci myslet, že to skončí dobře, když se to Cami dozví a k jeho smůle, vlastně smůle naprosto každé bytosti v tomto městě se tak stalo. Nezáleží na tom, zda to byla ona, může to být kdokoliv. Pravda stejně jednoho dne vyjde na povrch, protože tady i zdi mají uši, stále někdo kráčí ve vašem stínu, ohrožuje vás a ví věci, které se snažíte tak strašně moc skrýt. Už jenom z tohoto principu se měl nad tím zamyslet, ale každý z nich dělá chyby, kterých později lituje. Zná ten pocit, ten strach, když se bojíte, že někdo odhalí pravdu, strach z toho si tu pravdu vůbec přiznat a ještě k tomu ji říct nahlas. Žila tak po nějakou dobu, než se vyslovila, než si to přiznala sama sobě a přestala s tím pocitem bojovat, zjistila, že ten boj je předem prohraný, že ne vždy může být vítězem. Nechtěla zprvu takhle na něj „vyjet“, když jí to oznámil, ale jednoduše si nemohla pomoct. Posléze se mu omluví za svou reakci, protože sama není v pozici, kdy by mohla soudit, i když to velmi často dělá a to nejenom u něj. Jenom lehce přikývne, tak či tak už ty slova vyslovila a pokračuje dál ve své řeči i přesto, že toho nemá moc co říct. Jediné, o opravdu může je poslouchat, stát při něj a dát mu najevo, že cokoliv, co nechá ze sebe vypustit ven je dobré pro něj. Svěří se mu ze svou vlastní zkušeností, i když to neřekne úplně jasně. Marcel je všímavý člověk, určitě mu dojde, že svá slova neříká jenom tak nadarmo, že se za nimi něco skrývá. Znovu pokýve hlavou nahoru a dolů, že jeho rozhodnutí byla opravdu ta největší blbost, kterou kdy jí mohl udělat, ale stalo se, teď si nese následky. Zarazí se, zatají dech na pár sekund, než celé její tělo povolí a nadechne se zhluboka. Byla to otázka na kterou nebylo těžké odpovědět a přitom jí to ani za nic nechtělo jít přes hrdlo. Všechny slova se zasekly někde v polovině, hlas zmizel a ústa se nechtěla otevřít. Odvrátí pohled od jeho tváře a zadívá se někde do strany, jako kdyby hledala co nejrychlejší způsob úniku. Zraňovalo jí to, každá připomínka na něj, každé slovo o tom, co se stalo ve vězeňském světě. Už je nějakou dobu doma a stále neřekla nic, co se tam stalo, jediné, co věděli je, že byl s nimi ještě někdo, někdo, koho si přála mrtvého více, než cokoliv na světě, někoho, koho chtěla sama zničit za to, že ji málem nechal zemřít. Jenomže teď nešlo o něj, ale o druhého čaroděje, sociopata, který se jí dostal velmi rychle do srdce, který byl v jejích očích více, než jenom psychopat, co zabil svou vlastní rodinu. Neodpovídá mu tak dlouho, dokud na ni znovu nepromluví a v tu chvíli se mu podívá do očí. Na okamžik se jí zalesknou oči, ale hned to všechno zase zmizí s dalším zamrkáním. Ví to, věděla to vždycky, jenomže to nebylo jednoduché. Už se zdá, že nebude vůbec reagovat, když v tom se znovu rozezní její hlas.* Nepotřebuješ odpověď, Marceli. Dala bych cokoliv za to, abych ho přivedla zpět, není to dostatečný důkaz lásky? *Položí mu otázku na kterou nepotřebuje znát odpověď. Klidně by se vzdala i své magie, jenom aby tady byl, aby mohli být spolu a šťastní jako tam. Otázkou je, co s ním vůbec je, zda by o to ještě stál, protože...protože ho zradila.* Na světě jsou dvě osoby, které mě zachránily před smrtí. Ty a on. *Vydechne bezradně, těžce se jí o tom mluví.* Mohl mě tam nechat, měl tu příležitost a ne jednu. Jenomže on si vždycky vybral mě, zachránil mi život, když jsem to chtěla vzdát. Ne proto, že bych chtěla skončit mrtvá, ale proto, že kdybych umřela pravděpodobně bych se nevrátila ke Předkům, našla bych pokoj. Nevzdal to se mnou. *Přejede si pravou rukou po paži a vydechne všechen vzduch z plic.* Jsem už unavená z toho tady stát a čekat, co přijde. Pokud mi chceš pomoct...*Podívá se mu do očí, její hlas je jiný, tvrdší, razantnější.*...tak musíme najít další krev Bennettů a vrátit se tam. *To byl jediný problém, neměla k té zatracené krvi přístup, nevěděla, kde ji hledat a jet jenom tak do Portlandu? Teď, když měla nedávno vizi o přicházející hrozbě? Ne, to ona nemůže, ale neznamená to, že on nemůže poslat někoho ze svých lidí. Opět ji vyvede z míry, ale tentokrát ve větší verzi, než poprvé. To, co řekl...jako kdyby byla v hodně špatném snu a nemohla se z něj probudit, i když se tolik snaží otevřít oči. Ze všech věcí na světě by nikdy nečekala právě tuhle nehledě na to, že jí to kazí plány, které hodlala dokončit a pravděpodobně to i přesto dokončí. Nikdy nevíte, co přijde, to, že si ji vezme neznamená, že z něj bude lepší člověk, že přestane druhým ničit život a to především Marcelovi. Nechce ublížit Cami, ale pokud bude muset, pak to bez výčitek udělá a bude doufat, že to z jisté části i pochopí. Zavrtí nad tím nechápavě hlavou, něco takového si nedokáže představit a i přesto, že Cami přeje štěstí, tak to neznamená, že Klausovi ano. Alespoň má teď čas připravit si reakci a případné pogratulování až se spolu setkají a budou o svatbě mluvit. Zajímá ji, zda vůbec se bude chtít toho ceremoniálu zúčastnit až ten den nastane.* Možná můžeš být rád, že ti to nepřišel osobně říct Klaus. *Poznamená na jeho poznámku, která byla trefná. Rád by mu to určitě přehodil do obličeje a ještě by se nad tím usmíval, že získal to, co chtěl a ještě k tomu si ji více přivlastní. Stále tomu odmítá věřit, i když je to realita, která se nezmění.* Můžeme jít spolu. *Navrhne mu ihned a lehce se pousměje.
S tím úsměvem se podívá někde za sebe na připravený koktejl a zmrzlinu, která se začíná pomalu, ale jistě roztápět. Mávne nad tím rukou a otočí se nazpět k němu.* Jo, kalorickou bombu. *Uchechtne se. Dívá se mu stále do tváře, možná bude nejlepší, když na chvíli vypnou, nechají všechno za zády a budou se bavit, protože stejně až se probudí do nového rána, tak to nezmizí, ta bolest v jejich srdcí bude stále tam. Nemusí na to myslet pořád v kuse, mají jeden druhého, měli by to využít, i když třeba jenom na malý okamžik.* Chtěla jsem si sednout k televizi...na něco se podívat, ale teď když jsi tady. *Pokrčí nad tím rameny a usměje se, jako kdyby měla něco v plánu. Vezme mobil, co měla položený na kuchyňské lince a postaví ho nad televizi, kde mají poličky. Nastaví kameru a zapne ji už teď.* Dej mi minutku a zůstaň tady. *Přikáže mu a odběhne do svého pokoje. Vrátí se s laptopem a bedničkami, všechno to položí na stůl a na youtube najde jednu píseň na kterou už nejednou tančili. Občas prostě mají své bláznivé dny, proč ne? Upír a čarodějka se přeci taky mohou bavit. Pustí píseň a přejde k němu, přičemž ho šťouchne pěstí do ramene.* No tak, Marceli...*Poukáže směrem k sobě dvěma prsty, jako kdyby ho lákala. Po celou dobu se na něj usmívá.*...nebo už si zapomněl jaké to je se bavit? *Řekne možná trochu provokativně, aby ho jak se to říká „vyhecovala“. Postaví se k němu a začne tančit do rytmu hudby, zpívat a předvádět různé taneční kreace, které má zkrátka už v sobě.*

(Pro některé se může jejich vztah zdát zvláštní a ne tak silný jako u pokrevních příbuzných. Ale oni oba věděli, že to tak není. Krev jim neurčila, že se o sebe mají starat, že se mají mít rádi. Prostě se tak stalo. Něco je nutilo strachovat se o toho druhého, milovat ho, bát se o něj, zajímat se o jeho náladu a tak podobně. Nebyla to krev, co by je k tomu nutilo. Nebyli příbuzní, vlastně oba dva byli z naprosto jiné vrstvy. On je dlouholetý, všude známý upír a ona mladá čarodějka, která měla být obětovaná na Sklizni pro dobro jejího kovenu. Ale něco je svedlo dohromady. Mohlo by se říct, že posel Boha, jelikož to právě Kieran ho poprosil o pomoc. A on se vydal na hřbitov, kde upíři nikdy nebyli zváni a uviděl jí tam. Malou bojovnici, co se snaží ze všech posledních sil zachránit svou kamarádku a pak následně i sebe samotnou. Oheň plál v jejích mladých skleněných očích. Zachránil jí, udržoval jí při životě, když po ní šla snad každá čarodějná bytost ve městě. Stál po jejím boku. Ze začátku využíval její moci, ano. Nebude o tom lhát, ale pak mu přirostla k srdci. Stala se pro něj víc než jen nějakou “zbraní”. Stala se rodinou. A dnes je jediný člověk, kterého tak nazývá. Nejsou jako každá druhá rodina, co si denně přisedne k teplé večeři, poví si, co se dělo ve škole či v práci, zjistí, s kým, kdo randí a tak podobně. Ne. Oni měli poněkud jiný vztah. Důvěřovali si, ale nikdy se moc nesvěřovali. Ne z důvodu, že by nechtěli, aby o tom ten druhý věděl, ale protože to pro ně spíš bylo těžké. Bolelo je vyslovit, co je trápí a nebo se báli, že ublíží tomu druhému, když se zeptají, co je trápí. A tak okolo sebe procházeli s vědomím, že ten druhý tiše trpí. Nikdy by to ale nenechali zajít extrémně daleko. Věděli, že pokud by už nemohli dál mlčet a dusit to vše v sobě, takže jsou otevřené dveře u toho druhého. Právě toho dnes využil. O tomhle nedokázal a ani nechtěl mlčet. Musel to někomu říct.
Sdělil jí, jakou chybu udělal a dostalo se mu očekávané reakce. Nezazlíval jí, že byla poněkud drsnější. Snad každý by reagoval takhle podobně a nebo hůř, kdyby se tohle dozvěděl. Nikdo nemá rád ovlivnění. Snad jen upíři, kteří se nikdy nedostanou do styku s Původními, takže se ho ani bát nemusí. Ale on ví, jaké to je, když si někdo zahrává s vaším mozkem. Pocit bezmocnosti a ten neblahý pocit, že jste jen loutka. Tak přesně tomu vystavil Camille. Pohrál si s její myslí a ještě u tak vážného tématu. Ale jemu to v té chvíli pomohlo. Cítil se lépe. Bylo to od něj sobecké a on to ví. Mrzí ho to, jenž už se tak stalo a on nemá moc, aby to mohl vrátit zpět. Takže mu nezbývá než se posunout dál a první krok, pokud se chcete někam posunout, je si o tom promluvit. Tiše poslouchá, co má na srdci. Zná jí a ví, že žádná slova neříká jen tak nadarmo. Vše, co teď řekla mělo nějaký význam i pro ni. A on to moc dobře věděl, došlo mu to. Z toho důvodu se jí krátce zeptal na něco, na co už ale dávno věděl odpověď. Stále ho miluje, je to vidět v jejích očích, které už nezáří tím ohněm života a radostí. Ba naopak, jakoby vše v ní jeho odchod uhasil a ona se z posledních sil snažila udržet malinký ohýnek uvnitř ní, aby ho mohla jít zachránit, přivést zpátky k ní. Nepotřeboval od ní odpověď, viděl, jak moc jí jeho slova boleli. To, že jí znovu připomněl Kaie, na které sice pořád myslí, ale jakmile o něm někdo mluví, je to jiné. Nevěděl moc o tom, co se tam stalo. Pár věcí, co prohodila sem tam, něco, co si sám domyslel, ale žádné detaily. Nic. Nechtěl po ní, aby mu to řekla, nenutil ji, čekal, jestli za ním přijde sama, až se na to bude cítit. Pro jistotu jí ale připomněl, že tu pro ni bude, pokud si bude chtít promluvit. Dívá se na ní zrovna ve chvíli, kdy se mu podívá do očí. Ty její jsou skleněné a on už jen čekal, kdy začne plakat. Chtěl něco říct, ale namísto toho promluvila ona. Krátce přikývl na její slova. První láska je vždycky silná a výjimečná. Těžce se přes ní dostává a jednomu se občas ani nechce. A Davina nechtěla, byla schopna vzdát se naprosto všeho jen, aby tu zase stál vedle ní a on to moc dobře věděl. Občas ho to až děsilo, trápilo, protože se bál, že jednou přijde domu a ona tu nebude. Bude zpátky tam, kde s ním byla šťastná. Neodpovídal jí na to, nepotřebovala jeho odpověď. Ale za to poslouchal, co má dále na srdci. Když mluví o tom, jak jí několikrát zachránil, zase mu to o něco víc otevře oči a donutí ho zamyslet se nad Kaiem. Slyšel s jakou těžkostí o tom mluví, ale těšilo ho, že se mu po dlouhé době otevřela a sdělila mu něco víc z toho, co se tam stalo. Neříká k tomu nic, nemůže teď najít ta správná slova a ani se mu moc nedostalo šancí k mluvení. Ve chvíli, kdy ale vyslovila, že musí najít krev Benettů a vrátit se tam, zarazil se.) Davino. (Oslovil ji jemně a přešel o něco blíž.) My jsme se Sophie dělali jsme vše možné, abychom našli těch pár kapek na cestu pro tebe a Kaie. (Sdělí jí krátce, ale pak zakroutí hlavou.) Ale pokud je to, co potřebuješ, co je teď důležité a pomůže ti. Najdeme jí. (Poněkud rázněji, ale klidně poví. Trvalo mu dlouho, než dokázali najít těch pár kapek, ale dokázali to. Teď by musel znova hledat, ale bych schopný to udělat. Pro Davinu, ale i kvůli Cami. I té Kai chyběl, je její rodinou, není to možná nejlepší bratranec nebo přítel, ale oběma na něm záleží a chtějí ho zpět. A jemu záleží zase na nich. Poví jí ještě jednu věc, kterou se dozvěděl. Stále mu to přišlo jako jeden hloupý vtip, který na něj někdo nachystal. Klaus se bude ženit s někým, koho on miluje. Bude mít s ní šťastný život a možná ji třeba přemění na upírku, aby s ní mohl být jak se u nich říká “Always&Forever”. Nechtěl myslet až tak daleko, ale nemohl přestat vymýšlet samé hrůzné scenéria. Všechno na, co teď myslel byli oni dva a on potřeboval nějaké rozptýlení.) To jsem. (Byl teď opravdu poslední, od koho by se to chtěl dozvědět.) Budeš moje gardé? (Krátce se usměje nad svou hloupou poznámkou a pak se jeho úsměv zkřiví do skleslého výrazu. Změnil téma na to, co vlastně dělala v kuchyni, aby nějak změnil téma. Podívá se stejným směrem jako ona a pak zase zpátky k jejímu obličeji. Usměje se nad tím, co si dělala k večeři a pak krátce zakroutí hlavou. Poslouchá její plán, který si vymyslela, ale on jí to jaksi zkazil. Nevypadala ale, že by jí to nějak vadilo. Pozoruje jí, jak vytahuje mobil a myslí si, že ho vytáhne a bude někomu psát. Ale místo toho vezme mobil a postaví ho na poličku a zapne kameru. S udivením se na ní dívá a čeká na nějaké vysvětlení.) Jasný. (Trochu nejistě přitaká a pak čeká na to, kdy se vynoří s pokoje. Nemusí dlouho čekat a už stojí u stolu a hledá nějaké video na youtube. Jakmile zahlédne, co tam hledá, tak se začne smát. Byl rád, že jí to napadlo. Občas si prostě takhle zablnuli. O oni potřebovali trochu vypnout a dnes obzvlášť. Užít si společný večer, usnout s trochou klidu v srdci, to teď oba potřebovali. Zakroutí hlavou, jak sleduje ten její radostný úsměv.) Já? (Ukáže na sebe prstem a pak ze srandy zakroutí tělem.) Nikdy. (Místností se rozezní hlasitá hudba a oba dva začnou jako blázni tančit před kamerou a dělat různé hloupé grimasy. Společně si užijí tuto chvíli, kdy můžou být jen normálními lidmi. Vždycky rád dělal hlouposti, tančil ze srandy. Uměl se hýbat, řekl by, že snad každý černoch se umí hýbat. Už to asi prostě mají v krvi. A on rozhodně nebyl výjimkou.
Jakmile písnička skončila, tak šli do kuchyně. Dlouho přemýšleli nad tím, co si dají, ale nakonec pak Marcel objednal dvě velké pizzy a pak společně usedli před jejich oblíbený film. Oba dva usnuli v průběhu filmu, ale jeho pak probudil hlasitý výbuch ve filmu, takže se rozhodl všechno okolo nich uklidit. Vypnul televizi a Davinu tiše a opatrně, aby jí nevzbudil, odnesl do jejího pokoje. Po dlouhé době ji viděl, jak klidně spí, vypadala tak spokojeně a jeho to těšilo. Jak odcházel z pokoje, tak si prohlédnul fotky, které měla vystavené na stole a musel se usmát nad těmi z Coachelly. Zavřel za sebou dveře a pak si sám šel lehnout. Dneska už se mu nechtěl se jít koupat, byl až moc líný, takže se jen převlékl a zalehl do postele. Chvíli nemohl zabrat, protože se mu stále hlavou honilo tisíce myšlenek, ale nakonec také usnul.)

*Noc sa zmiešavala s tmou, ktorú zavial ľahký vánok so zvláštnou chuťou, ktorá mu zostávala stáť na jazyku, alebo pomaly brnila brušká drsných prstov. Jeho oči boli prižmúrené, zaryté do dutiny hlavy, ktorá ich držala v letmom, a zároveň tvrdom, pevnom pozore. Zrak upätý lemovito prekrývaný svetlami lámp, ktoré sa mu odrážali v dúhovkách, hľadiac do výšky, do okien, z ktorých uprostred hlbokej noci nevychádzalo žiadne svetlo, žiadny život... Aj tak vedel, že je priamo za nimi, za tými múrmi, kde sa nemal jediný problém dostať, preniesť tichými slovami, ktoré sa mu už automaticky tvorili v hlave, akoby ho k ich vysloveniu presviedčalo niečo v ňom. Hlasy... Avšak nie psychopata, ale tie pochované, tie, ktoré si myslel, že už dávno zmizli. Obočie sa mu zvraští ešte väčšmi, tvár skriví do znechuteného, pohoršeného a hlavne nechápavého úškľabku nad sebou samým. Chcel ju snáď vidieť? Zíde pohľadom ďalej od okeníc, kde sa nachádzala jej izba. Prečo tu vôbec stál? Niekoľko sekúnd uprene hypnotizuje tmavý betón pod podrážkami svojich topánok. Bol chladný, ešte aj cez ne cítil, ako ho studí na nohách, ako preniká do každej bunky jeho tela a rozchádza sa žilami, nervami... aj na to najneočakávanejšie miesto. Prebúdzala ho... Z prázdnoty a ničoty, ktorá sa rozožierala jeho vnútro ako malé jedovaté mravce. V jeden moment nemyslel na nič iné, než jej holú kožu, po ktorej prechádza dlaňou, než jej hebké vlasy s vôňou, ktorú podvedome ucítil planúť vo vzduchu, ktorý vdychoval nosom, a hlavne jej stále dievčenský, občas príliš otravný hlas... Ktorý by večne pretrpel. Lenže teraz bolo neskoro, teraz bolo všetko inak a oni sa chystali... Na vojnu, na moment, kedy budú stáť proti sebe a nakoľko on bol rýchlejší, on okašľal systém a zbavil sa citov, nebude váhať ju zraziť dole, ak bude musieť. Problém bol v tom, že o ničom z toho zatiaľ nevedela, možno niekde hlboko cítila... Prichádzajúce zlo, prichádzajúcu temnotu, smrť a krv, ktorú so sebou prinášala, ale nikdy nemohla vedieť pred čím ju varovalo vlastné telo... Pred kým. Zradil ju rovnako ako ona zradila jeho... A on, držiac sa svojho nového hesla, držiac sa toho, že každý raz musí splatiť svoje dlhy... Jej ten svoj splatí. Snáď. Aj tak ho to iritovalo. Pocit bezmocnosti nad vlastnými emóciami, ktoré akoby sám ani neovládal...Akoby ich ovládali myšlienky na ňu, spomienky, ktoré spálil v ohni krbu, kde zhoreli na popol. Myslel si, že ak zmiznú... Vyparia sa aj tie v jeho chorej hlave, jednoducho stratia dôkaz, že kedy boli.. Lenže práve tiene minulosti, ktoré za sebou ťahal, boli ich večným a najväčším dôkazom, bohužiaľ. Už ani nevedel, čo robil...Ale, možno presne to potrebuje, možno ju potrebuje vidieť, aby vedel, že všetky naozajstné city sú preč, a to, nad čím práve premýšľa, sú len nejaké zbytky niečoho, na čo si ako psychopat navykol, čo raz mal a čo sa mu páčilo, lenže, očividne, ho to neuspokojilo dostatočne. Áno. Kývne krátko hlavou. Jeho pootvorené ústa vdychujú chladný vzduch a vietor, ktorý sa už o niečo zdvihol, rozvieval končeky jeho vlasov do strán. Musel ju vidieť. Musel sa presvedčiť... A po tom? Potom ju nechá tak, potom už bude vedieť, že pre seba urobil tú najlepšiu vec, ktorú mohol a nezáleží mu na nej. Nikdy nezáležalo. Zľahka privrie oči a nechá svoju moc, nechá kúzlo pôsobiť na telo, ktoré zmizne pred očami všetkých. Maskovacie kúzla, ilúzie... Boli jeho najobľúbenejšie formy mágie, najobľúbenejšie oblbováky myslí ľudí navôkol neho, nemohlo by ho prestať niekedy baviť sa s nimi hrať, motať ich v kruhoch bez šance ho niekedy chytiť. Kroky boli nečujné, nebolo možné ich zachytiť žiadnym zmyslom, žiadnym zo sluchom, či už upírím, vlkodlačím, alebo ľudským. Jediný, kto mohol cítiť iného čarodeja, bol ďalší čarodej, lenže on nemal strach, žeby ho ucítila, nemal strach, žeby ho uvidela, či sa dozvedela, že je späť. Nie, jediné, čo jej dá... Bude ten zvláštny pocit, keď znovu otvorí oči. Podvedome sa pousmeje, takmer. Jediné, čo v byte naznačovalo život, bolo tiché, pravidelné oddychovanie, už tak známe pre jeho uši. Nič sa nepohlo, nič nemenilo, jedine guľatá kľučka vchodových dverí sa pomaly začala otáčať do strany, než predtým zamknuté dvere s ľahkosťou cvakli, akoby ich ani nikto nezavrel. Nepatrné vŕzganie pántov preťalo to ticho. Obyčajný človek by tvrdil, že sa otvorili samé, že na ich prahu nikto nestojí, že majú vidiny, alebo zjavenia a necítia nič, než holý strach. On? Miloval tie noci, vždy mu pripomenuli ten večer spred rokov. Prvý, krátky krok, odtlačok topánky, ktorý zostal na drevených parketách pod ním, ako obhliadajúc sa vkročil ďalej do chodby. Žiadna prítomnosť upíra. Úškrn, ktoré krivil jeho pery síce nemohol vidieť nik, neznamená to však, že tam nebol. Sama, celkom sama... v prázdnote vlastného bytu, spiaca, neopatrná, dotknuteľná a v prvý moment aj bezbranná. Jediné známky jeho našľapovania sa zastavia, jeho tvár sa objaví v tme za škárou z pootvorených dverí do jej izby. Už tam mohol vidieť jej tvár, na ktorej sa odrážalo svetlo z okien, pod ktorými predtým vonku stál. Bola tam... Len niekoľko metrov od neho a on na stotinu nemohol prinútiť svoje telo konať, vykonať presne to, čo si zaumienil, keď sa vôbec rozhodol vojsť, nevedno prečo cíti potrebu sa vôbec zdráhať. Nezaujímala ho už, ni viac. A aj napriek tomu tam teraz stál, dotýkajúc sa prstami rámu dverí, ktoré posunul do boku, otvoril takmer do korán. Očami žmúril v tme, ústa držal zavreté pevne pri sebe a jeho dych zostával pokojný, nemenný. Všimol si jej hruď, ktorá sa pravidelne zdvíhala. Spala. A to bolo dobre, pretože to bol jediný spôsob, ako ju vidieť z blízkosti bez toho, aby ona vedela, že je späť. Mal pravdu, stále cítil prázdnotu, chlad a nenávisť voči každému, kto mu krivdil...Pomaly sa zastaví vo svojich stopách, jeho postava zahalená tieňom stála nad jej posteľou, stála priamo nad ňou a hľadela na jej tvár, prekopávala ju stále odznova a odznova, akoby musela skúmať každý jej detail, akoby jeho pohľad na nej niečo priťahovalo, fascinovalo. Slabo pootvorí pery a zľahka podvihne pažou do strany, ako sa nahne bližšie, konečne sa po toľkom čase dotýkajúc letmo chladnými prstami jej teplého líca, po ktorom prejde, až takmer nežne, tvrdil by...Pramienku jej vlasov, ktoré odhrnie z tváre k ostatným, cítiac ich hebkosť, dokonca aj po tom, čo ruku stiahne. Vydýchne. Vydýchne zhlboka, ťažko... Nechápal, čo sa s ním dialo, prečo okrem pocitov, ktoré chcel, okrem ničoty prichádzalo aj niečo ďalšie, rozličné. Srdce mu začínalo byť rýchlejšie, tep stále narastal, než zovrel dlaň v päste pevne zaťal zuby, spomedzi ktorých mu uniklo tiché zavrčanie, odvracajúc sa na chvíľu do priestoru jej izby. Zradila ho, nechala ho tam napospas a vrátila sa späť k ľuďom, ktorých chcel zabiť, ktorí ho tam nechali zhniť. Nie... nezaslúžila si nič z toho, čo by jej mohol dať. Vystrie sa, jeho dych sa upokojil, telo opäť načúvalo a poslúchalo každý jeho podnet. Tvár už nemal zvraštenú, nebola zahalená žiadnou emóciou, pretože ich opäť vytesnil, pochoval. Ale predtým, než odíde...Predtým, než pôjde preč a ona sa zobudí, pri všetkej tej atmosfére dostal chuť na malú hru, kto by ho mohol viniť? Slabý úškrn mu podpichne líca, telo sa automaticky obráti späť ku niekomu, komu sa síce nechystal skriviť ani vlas na hlave, avšak nikdy netvrdil, že sa jej ani nedotkne. Sledoval ju, keď nad ňou už opäť postával, sústreďoval sa, načiahol k jej spánku, ktorého sa potreboval dotknúť...ale nie dlhšie na jej zatvorené pery, či privreté oči... Na jej myseľ, to bolo to, čo ho v tejto chvíľu zaujímalo, do čoho chcel vstúpiť. A v spánku, nevnímajúc nebezpečenstvo, či realitu okolo seba? Je aj tá najmocnejšia čarodejnica zraniteľnejšia, než si myslí. Za oknami padal sneh...Stále dookola a dookola, nikdy sa nevytrácal, nikdy neprestával. Biele vločky osvetľovala len žiara mesiaca, a zároveň tma, ktorá si polovicu z neho kradla, nechávala pre seba v tajomstve, ktoré celý ten svet obklopovalo. Chodby, miestnosti domu, ktorý bol obom známy, boli chladné, prázdne a hlavne tmavé, len tiene z okien, tiene vetiev stromov a odrazy všetkého, na čo si mohla ľudská psychika spomenúť, jej robili spoločnosť. Nič nenasvedčovalo, žeby tam bol niekto iný, žeby ničotu noci prežíval niekto spolu s ňou. Lenže on tam bol, bol v jej hlave, vidiac všetko z toho, čo vidí ona, cítiac dokonca aj krv, ktorá prúdila jej žilami, telom, ktoré sa zdalo vždy tak nižšie od toho jeho. Bola jeho hrou tá nočná mora, alebo niečo, čo malo nastať? Niečo, čo mala priniesť práve trpkosť minulosti, v ktorej ju nechá napospas. Mohla volať jeho meno a on ju mohol počuť, lenže nebol by to ani on, ak by ju nenechal chvíľu v napätí, chvíľu putovať prízemím, chodbou, obývačkou a nakoniec kuchyňou, v ktorej sa konečne zastavila. Neohlasoval sa jej a ona tak musela mať pocit, že je sama, že ona je tá opustená, tá ponechaná vlastnému osudu, ktorý jej väzenský svet nadelil. Pousmeje sa k jej spiacej tvári... Keby tak len tušila. Svetlo kuchyne sa s hlasným cvaknutím zažne. V jeden moment ju mohla obklopovať len tma a v druhý? Za sa svojím chrbtom mohla počuť tiché oddychovanie už naoko rozospatého človeka, ktorého práve niekto prebral s pokojného, nočného spánku. Len v dlhých, sivých teplákoch na spanie stál na prahu dverí opierajúc sa jednou stranou ramena o ich rám. Ruky mal založené na holej hrudi a jeho oči do nej s ľahkou iróniou a zároveň zaujatím zatínali svoje dýky.* Vieš, že sú tak dve ráno, cupcake? *Prenesie jej smerom s uštipačnosťou, spýtavosťou v hlase. Jeho čelo sa zvraští a hlava automaticky mykne zo strany na stranu.* A ja som mal práve vážne super sen... Chcela si mi vynahradiť, že si ma zobudila uprostred noci a urobila si mi na raňajky svoje pečené dvojčatá...*Našpúli k nej zľahka pery, pričom dobre musela vedieť, čo tým myslí, vzhľadom na to, že ju pomenoval po jedle.* A nemusel som sa ani dotknúť riadu...Len tak mimochodom.

*“Dokud je život, je tu naděje. Dokud je naděje, existuje život." Co když vám už ale nezbude žádná naděje? Smutek je rozdělen na etapy, kterými si projde každý člověk, než narazí na tu poslední. Tou poslední je smíření. Říká se, že dosažení poslední fáze je darem, který ne každý dostane. Někdy se vám ztráta milovaného člověka zažere tak hluboko do srdce, že přesvědčíte svou vlastní mysl, aby popírala skutečnost, že tomu tak je a vy to nemůžete změnit. Nedokážete si přiznat, že už ho či ji nikdy neuvidíte znovu, jedině pokud věříte na posmrtný život...ona věří, avšak nikdy by neměli šanci se setkat, protože pro ni je nachystáno její vlastní peklo, které umučí její duši. Mrtvý nebo ne, nezáleželo pomalu na tom, zda jeho srdce bije a nebo dostalo svůj poslední úder. Mělo to stejný efekt, možná tohle bylo ještě horší, než smrt samotná. Vrátit někoho nazpět není jednoduché, každá magie má svou cenu, určité kouzla mohou být provede jen jednou, jen jedna šance. Využila by ji, věděla by, co má dělat, kde hledat, ale teď? Dostat se do jiného světa je téměř nemožné, když nemáte potřebné věci a zdá se, že zde není jiný způsob cesty a ani nikdo, kdo by jí mohl poradit. Všechno, co cítí, všechen ten vztek a strach se mění v čisté zoufalství, které ji pálí na kůži. Připadá jí to, že uvnitř hoří, orgány se spalují na popel, chce křičet, chce aby už byl konec. Ten nastane jedině tehdy až splní to, co má, až dosáhne svého cíle. Poté se otevře okno pro další část jejího života. Dříve si myslela, že je známkou odvahy vzdorovat nevyhnutelnému. Jako když odmítala zemřít, protože nechtěla svému covenu a všem čarodějkám v tomhle zatraceném městě nechat jejich moc po které prahnou a nikdy nepřestanou. Nakonec jí to dohnalo, musela se podvolit, musela to přijmout, protože následky by mohly být katastrofální. Co když právě teď prožívá všechno znovu? Co když její smutek po něm není nic víc, než jenom jed a ona tím tráví všechny okolo sebe? Možná i ty, které miluje. Se Sophie se dlouho neviděla, ani za ní nepřišla svěřit se, co se všechno stalo. S Marcelem možná žije, komunikuje s ním, ale není to jako dříve. Nikdy už to nebude jako dřív, protože se změnila, prošla další proměnou, další fází, díky které je tím, čím je dnes. Přijde jí zbytečné o svých pocitech s kýmkoliv mluvit, dokonce i s těmi nejbližšími, protože na samotném konci – nikdo jí nemůže pomoct se smutkem nebo pochopit emoce, kterými si prochází. Sama sobě ubližuje, protože prodlužuje hojení své duše a možná...možná ji zahojit nechce.
Projde z koupelny do svého pokoje a rozpustí si vlasy, které doteď měla svázané v drdolu. Odchodí gumičku někde na pracovní stůl a její kroky zamíří ještě do kuchyně. Ticho prázdného bytu jí bubnuje v uších, jediný rušitel jsou auta z ulice a hlasité pokřikování opilých turistů, kteří si užívají poslední noc ve městě – jenom aby nebyla jejich poslední. Bosými nohy se dotýká dřevěné podlahy, která ji chladí v teplé, letní noci. Zajede si rukou do kořínků vlasů a prohrábne si je ve chvíli, kdy druhou rukou otevře lednici a vytáhne z ní krabici načatého mléka. Přičichne si k němu už jenom z principu. Pokrčení nosu a následné odtáhnutí s hlasitým výdechem naznačuje, že nadále není použitelné. Proto převrátí jeho obsah do dřezu a krabici odhodí do koše. Měla v plánu si udělat kakao na lepší spání, ale ani to jí zřejmě nepomůže rychle usnout. Proto vzdá své snažení a vrátí se do pokoje od kterého nechá mírně pootevřené dveře. Může to mít hned několik důvodů – nechává je tak pro Marvina, kdyby si k ní chtěl přilehnout a nebo pro Marcela. Jako kdyby nevěděla, že ji chodí kontrolovat, jako kdyby ho už párkrát nepřistihla, jak nahlíží do jejího pokoje, jestli tady ještě je a nebo jestli se jí hrudník zvedá v pomalém rytmu spánku. Byl až příliš ochranářský, přeháněl to, ale na druhou stranu byl osobou, která za ní vždy bojovala i přesto, že není jeho žádná zodpovědnost. Odsune na stranu peřinu a ulehne do postele. Své tělo položí do měkké matrace, hlavu na polštář, přičemž se zadívá k oknu, kde má perfektní výhled na měsíc, co se blíží k dalšímu úplňku. Do pokoje proniká měsíční světlo, které dopadá na její kůži, tančí na ní, vytváří stíny. Noční obloha je poseta milióny hvězd, ale žádná z nich nezáří jasněji, jako kdyby všechno okolo ní oznamovalo, že je jenom klid před bouří. Přitáhne si na tělo peřinu, kterou nohami obejme. Jednu má schovanou, druhou položenou na ní, přičemž se obrátí na bok čelem do pokoje. Stlačí víčka k sobě a nadechne se zhluboka nosem. Dlouhou dobu, skoro nekonečnou trvá, než se tělo začne uvolňovat, víčka se přestanou třepat a dech se zase o něco zpomalí, když pomalu, ale jistě upadá do světa snů.
Stojí na chodbě v prvním patře domu, který jí byl cizí a na druhou stranu tak známý. Za okny padaly bílé polštářky, co se usazovaly na zemi, zamrzaly tam, jako kdyby už v tomhle světě měly zůstat navždy. Nikdy nevyjde slunce, které by pálilo tak silně, že by paprsky nutily sníh rozpouštět se. Na kůži cítí chlad, přejíždí ji po zádech, cítí ho na bosých nohou, prochází až do morku kostí. Nutí ji třást se, nutí ji nadechovat se zhluboka a všechno to přidává na intenzitě strachu, který jí svazuje žaludek. Pozvedne levou ruku k pravé paži po které si přejede studenými prsty ve snaze se zahřát, pocítit alespoň trochu tepla, nějaký dotek. Připadá si sama, úplně sama, prázdná, bez žádného života, bez naděje, bez radosti...všechno je to pryč, ukryté za stíny, které na ni číhají ve zdech nebo za rohem. Připadá si jako v noční můře...v té nejhorší noční můře, kdy jí bude pronásledovat její největší strach, co to je? Sní a nebo se ocitla ve skutečnosti? Protože...všechny ty obrazy jsou tak živé, všechny ty pocity ji naráží silně do hrudi, všechno je tak strašně...reálné. Našlápne kupředu, první vrznutí parket ji přinutí ihned se zastavit a ohlédnout se za sebe. Do tmavé chody, prázdné, tak tiché. Svraští obočím a zhluboka se nadechne. Zná to tady, tohle místo, ta nechuť pohnout se kupředu, protože nemůžete. Podívá se znovu před sebe a znovu vykročí kupředu. Bílá košile zahaluje její nahé tělo, které mrzne. Zastaví se na schodišti a podívá se z něj dolů. Ruku položí na dřevěné zábradlí a sevře ho pevně, když si uvědomí, že stojí v domě, kde byla s ním...s Kaiem. Pozvedne hlavu vzhůru.* Kaii?*Zavolá do prázdnoty jeho jméno, které se ozývá v uších. Žádná odezva, jenom hlasitý tlukot srdce, které bije do hrudi. Přijde další pocit zvaný nervozita. Netuší, jak se zde objevila, nemá ani ponětí, co se vůbec děje a jak moc skutečné to je, ale musí to zjistit. Nemůže to být jen iluze, nemůže tady být sama...co když je to její trest? Co když se vrátila a už navždy bude trpět nekonečnou samotou? Sejde první schod a nadechne se zhluboka.* Kaii! *Zvýší nejistý hlas, který se třese v mírném napětí. Postupuje dolů a rozhlíží se okolo sebe ve snaze ho najít, vlastně kohokoliv. Nohou se parket pod schody.* Marceli? *Otočí se prudce za sebe, jako kdyby chtěla zkontrolovat svůj stín a zároveň doufala, že někde tam někdo z nich stojí.* Sophie? *Řekne už trochu zoufale.* Kdokoliv! *Pronese do prázdného domu hlasitěji, než měla v plánu. Má strach, že tady zůstala, že nepotká jeho, že není nikdo, kdo by ji zachránil. Pokračuje dál chodbou, přes obývák ve kterém se nezastavuje, jenom zmateně těká pohledem z jedné strany na druhou.* Kaii...prosím. *Sevře v pěst lem košile. Cítí na na čele kapky potu, které se tam začínají pomalu tvořit. A to i v tom obyčejném světě, jejím světě. Pohne se na posteli, její dech zesílí, hruď už se nezvedá v pomalém intervalu, ale začíná nabírat na intenzitě. Pravá ruka sevře prostěradlo, po zádech jí přejede chlad, který po celém těle vyšle signál, aby se jí udělala husí kůže. Rty oddělí od sebe ze kterých vyjde tichý sten.
Nemohla tady zůstat, nebylo možné, aby byla právě tady a bez něj. Zapře se v kuchyni o linku, přičemž se podívá ven z okna, kde nepřestávají sněhové vločky ve spletitých spirálách dopadat na zem. Zvedne ruku ke tváři, kterou si zakryje ze šoku světla, co osvítí místnost. Na moment zavře oči, svraští obočím k sobě a snaží se najít zdroj náhlé situace. Ten hlas...jakmile ho zaslechne, tak se otočí čelem k němu. Ruce spustí podél těla a nevěřícně si prohlíží tvář před sebou, jako kdyby najednou ožil její sen, její touhy. Nadechne se zhluboka a propaluje ho zelenýma očima, které se chtějí ponořit do jeho modrých duhovek. Udeří jeho slova, oslovení do každé buňky v těle, zdá se to tak reálné, musí to být reálné, protože si nepřeje nic víc, než být s ním. I kdyby to mělo znamenat, že budou tady, ale budou šťastní.* Co tady děláme? *Zavrtí hlavou a pronese svá slova téměř neslyšně, jako kdyby stále nemohla uvěřit, že je tady, že je s ní. Ignoruje všechno, co říká, ztrácí se to někde v dáli. Nedokáže se usmívat, ne právě v tento moment. Nedalo by se říct, že ho poslouchá, že jakkoliv vnímá jeho slova, protože všechno, co dokáže vnímat je jenom on, jeho společnost, to, že přední stojí. Podívá se okolo sebe.* Je to skutečné? *Zeptá se nejistě a zároveň tak, že ani nepotřebuje odpověď. Věří tomu nebo lépe řečeno chce tomu věřit, její srdce po tom touží. Otočí se nazpět k němu a pohne hlavou z jedné strany na druhou.* To je jedno...jsi tady. *Poprvé za celou dobu roztáhne své rty to bolestného úsměvu. Rozběhne se směrem k němu a bez přemýšlení, bez dalších slov roztáhne ruce, které mu obmotá okolo krku. Tělo narazí do toho jeho na které se přitiskne, jako kdyby chtěla, aby ji celou zahalil. Zajede mu prsty do vlasů, druhou rukou se zapře o jeho krk a pozvedne se, aby byla tváří blíže k té jeho. Přitiskne své rty na jeho, náruživě, vášnivě, tvrdě, dychtivě. Prakticky ho nutí, aby s ní spolupracoval a zároveň chce cítit jenom teplo jeho rtů, jejich chuť, jejich hebkost. Sjede levou rukou od jeho krku ke klíční kosti a poté k paži, kterou pevně sevře. Mezi jejím naléháním se pousměje, než se opět o něj otře rty a vdechne jeho výdech. Tělo poklesne, když se odtáhne. Zadívá se do modrých očí, které ji k sobě vání, které pro ni tolik znamenají a ve kterých se chce ztrácet.* Bála jsem se, že tě už nikdy neuvidím. *Nasaje vzduch do plic, přičemž to vypadá, jako kdyby to bylo pro ni to nejtěžší, co může udělat.* Ale jsi tady...*Přejede mu palcem zezadu po krku a nepřestává upírat pohled do jeho.*… neodcházej. *Požádá ho se strachem v očích. A přitom to byla ona, kdo ho opustil, kdo ho nechal ležet ve vlastní krvi, co zabarvovala sníh pod ním. Nebude den, kdy si to nebude vyčítat, nebude noci, kdy si na něj nevzpomene, kdy si nebude připomínat jejich poslední okamžik. Ale to právě skončilo, ne snad? Je tady, cítí ho, cítí teplo z jeho těla, cítí jeho dech, všechno okolo je opravdové.
Uklidní se, pot z čela začíná pomalu mizet, dech je znovu stabilizovaný, jeho přítomnost ve snu ji uklidňuje, jako kdyby on byl její kotvou, někým, kdo ji dokáže kontrolovat, kdo ji dělá opravdu šťastnou. Povolí své sevření a ruku nechá volně ležet na posteli podél těla.*

Priviedol ju späť. Priviedol ju na miesto, ktoré spolu zdieľali, a kde ho následne opustila. Otočila sa mu chrbtom a nikdy viac neobzrela späť. Pretože to bolo to, čo ostatní robili. Kto by už len v živote potreboval nejakého psychopata, pravda? Len tma... To bolo všetko, čo ju mohlo v jej nočnej more obklopovať. Strach? Stud, ktorý narážal, dotýkal sa a pohrával s jej telom. Biele vločky snehu za sklom, za stenami, v ktorých mala byť už naveky uväznená, rovnako ako on. Nevidela oči, ktoré ju sledovali z tmy, nevidela ich nenávisť podliatu krvou, ktorá ju chcela rozrezať na malé, bezvýznamné časti prachu. Boli ľudia, ktorí sa báli tmy, boli ľudia, ktorí si za každým stromom predstavovali svoj najväčší strach ukrytý v hmotnej podobne. A boli aj osoby, ktoré sa nebáli ničoho, pretože jediným možným strachom, pre seba boli sami. Vedel, aké to je, obávať sa vlastných myšlienok, vlastnej mysle, ktorá mu niekedy hovorila veci, o ktoré nestál. Boli však aj situácie, kedy s ňou súhlasil, nech už bola akákoľvek krutá, akákoľvek krvilačná. Ozveny krokov ju prenasledovali, smiech, ktorý nemala šancu počuť, sa odrážal od múrov... A smial sa na nej, vysmieval sa jej. Túžil po tom, aby sa cítila presne ako on, aby cítila jeho samotu, jeho opustenosť, ktorá bola to jediné, čo mu rok za rokom toto peklo prinášalo. Peklo, kde ho nechala napokon umrieť, zatiaľ čo on ich zviazal vlastnou krvou, len aby ju z jej smrti vytiahol. Je to sen, alebo nejaká zvrátená skutočnosť? Mohla sa ocitnúť vo svojich najhorších nočných morách? Mohol byť on tým, kto jej ich privedie? Bol? Zúfalstvo prichádza ako prvé. Akoby mu niekto chytil zozadu hlavu a tlačil ju pod hladinu vody, stále dookola a dookola, hlbšie a hlbšie, nikdy nepúšťajúc, nikdy mu nedajúc šancu sa nadýchnuť. Nezáležalo na tom, či bojuješ, aj tak sa tomu nakoniec poddáš. Necháš svoje telo splynúť rovnako ako všetko ostatné. Nádej je preč, nastupuje chlad, žiadna emócia ho nedokáže prebiť. Jej koža mrzla, menila sa na ľad, ktorý už navždy zatienil jeho zmysly, jeho kryštálový zrak, upierajúci sa len a len na ňu, na zdroj svojej novej polnočnej naháňačke s jedným lovcom a jednou korisťou. Jeho tvár sa mierne zvraští, ako v svojej paralelnej realite vysloví jeho meno do stratena, do ničoty, ktorú jej privádzal. Bol on jej prvou myšlienkou, prvým inštinktom? Alebo sa len chcela uistiť, že tam nie je... Že jej od neho nič nehrozí? Nie... Najskôr potreboval počuť jej hlasný, rýchly tlkot srdca, potreboval cítiť jej tep na končekoch svojich prstov, potreboval, aby jej telo upadlo do hrôzy, ohlušujúcej nervozity, neistoty. Aby jediné, čo jej zostalo bola tá sladká nevedomosť vo vedomosti, že je sama vo vlastnom pekle, ktoré si zaslúžila, presne kde patrila. Jeho sánka sa zopne, pevne, tvrdo, nedávajúc mu akúkoľvek možnosť čokoľvek urobiť, ustúpiť ďalej a vyjsť spoza nej z tieňa, v ktorom stál a hľadel na jej chrbát ako schádzala dole schodiskom. Hľadala niekoho, kohokoľvek. Lenže nikdy naozaj nemohla nikoho nájsť. Myslela si, že vie, čo je to samota? Že vie, aký je to pocit, keď ťa opustí každý, každá ľudská, existujúca bytosť na zemi? Teraz to konečne vedela... Aspoň na chvíľu, aspoň na malý moment z jej života, kde mala vždy, vždy niekoho, kto stál po jej boku. Kto ju na konci dňa zachránil. Lenže teraz? Nebolo tu nič, čo by rozbilo to ticho, čo by narazilo do jej malého, trpkého sveta. Prosila ho... Ale on prosil tiež. Prosil Marcela, aby ho tam nenechával, prosil Cami, aby mu odpustila, aby ho prijala späť, prosil ju, aby mu verila... A každému z nich boli jeho prosby ukradnuté. Boli... Inak by dnes nestál v jej izbe a nepokúšal sa jej ublížiť. Ublížiť človeku, ktorému už nikdy ubližovať nechcel. Na niekoľko sekúnd pootvorí oči, stále sa však nevytrhne zo svojho sústredenia, stále pretrváva v jej hlave, nechávajúc ju putovať priamo do priepasti, ktorá na ňu čakala na konci. Cítil totiž jej telo pod jeho rukami, telo, ktoré sa pohlo, ktoré sa zvieralo strachom, zúfalstvom a potom, ktorý cítil pod bruškami prstov. Nechcel ju priviesť do šoku, nechcel, aby sa stále funkčná časť jej zmyslov začala brániť, prebúdzať tú druhú a už vôbec nepotreboval vidieť jej otvorené zelené, jasné oči hľadiace do tých jeho. Tak veľmi, ako ju chcel trápiť... Nemohol, jej stav, jej prsty zvierajúce bledé povlečenie na jej posteli, mu to znemožňovali, priam zakazovali a vrieskali po ňom, aby to skončilo, prestalo. V tom momente a v tej chvíli. Nakrčí obočím a opäť privrie pohľad, uzatvárajúc sa do seba, klesajúc spolu s ňou do sna, ktorý nebude dlhý, nebude o nič jasnejší, lepší... Sna, ktorý bude mať rovnaký koniec, ako koniec, ktorý bol dopriaty jemu. Konečne vyšiel z tieňa. Dlhšie nebol len ozvenou, nebol len prízrakom medzi tmou a svetlom, nebol len nehybnou postavou v kúte miestnosti, na ktorý nedovidela. Stál na prahu vchodu do kuchyne, kde ju zaviedli jej kroky, jej blúdenie takmer prázdnym domom, ktorý bývaval aj napriek noci, vždy svetlejší, než teraz. Zrazu ostré, jasné svetlo žiariviek osvetlí miestnosť, osvetlí dve postavy, ktoré práve túto izbu spolu zdieľali nespočetne veľakrát. A predsa to bolo dnes iné, zvláštne. Nereálne. V jednu sekundu len mlčky hľadí na jej chrbát, v druhú mu do rušivého ticha spomedzi pery uniknú prvé slová. Nechcel, aby tú horkosť okúsila hneď, nie... Potreboval, aby tomu verila. Aspoň na malý moment, si naozaj myslela, že všetko okolo nej je skutočné, naozajstné. Že nikdy neodišli, že ho nikdy nenechala za sebou. Jeho hlas sa odráža od stien ako kradmá, hlúpa ozvena, ktorá sa ti zaryje priamo do uší, do bubienkov, kde sa opakuje stále dookola a ty ju nemôžeš striasť, nemôžeš dostať z hlavy. Rukami si zľahka pretrie rozospatú tvár, pričom prstami zájde do svojich strapatých vlasov, ktoré letmo zmietne do strany.* Deje sa niečo, alebo si len prišla vyžrať chladničku? *Zvraští čelom a prižmúri svoj kryštálovo modrý pohľad k tomu jej, uprene, zaujato. Akoby snáď nechápal, prečo tam stojí, prečo nič nehovorí, prečo len tupo, neveriacky hľadí pred seba na jeho práve prebudenú tvár.* Tak trochu som ťa počul kričať moje meno na celý barák... A nebolo to mnou, nakoľko si nebola ani v posteli... Takže, je to trochu divné. *Kývne hlavou zo strany na stranu, než sa na krátky moment nadobro odmlčí a jeho tvár prejde z pobavenia do vážnosti, kurióznosti, ktorá ho priam opantá. *Cupcake? *Vydýchne starostlivo, na jeho pomery, pričom automaticky prejde o krok bližšie k nej. Nemusel nič viac, nemusel sa ani namáhať, dokonca ani pohnúť. Vedel, že to všetko urobí zaňho... A to ho tešilo. Privodzovalo úsmev na jeho psychopatickej tvári. Tá v sne však bola nechápavá, skoro opatrná. Pomaly pri jej otázke pokrúti hlavou, ako nepatrne napne holú hruď a potichu vydýchne niekam pred seba.* Ja neviem... To mi povedz ty. *Prejde ju krátkym, skúmavým pohľadom, než sa vráti späť k jej očiam, ktoré ho priam ťahali, lákali k sebe. Prečo vyzerala, že ho ani nevníma?* Davi- *začne, než ho preruší ďalšou, divnou otázkou, ktorá jeho nereálne ja podnieti k opätovnému, ľahkému pobaveniu.* Našla si moju Tequilu, pravda? *Prenesie, stále príliš nepoberajúc jej nezvyklé, priam schizofrenické chovanie, akoby sa chcel uistiť, že pozná jej dôvod a osoba pred ním netrpí žiadnym post traumatickým šokom, pretože sa ju tu jej rodina, priatelia... omylom rozhodli nechať tiež. V tej chvíli neexistoval žiaden Garett, nik, kto by zdieľal celý svet spoločne s nimi. Mierne pobavený úsmev mu však z tváre v záblesku zmizne, akoby tam nikdy nebol, akoby všetko, čo po ňom malo zostať bola tá ľahká, kyslá zmätenosť, ktorá z nej sršala priamo k nemu snáď zo všetkých strán. Sociopat prahol po jej reakcií, nech už mala byť akákoľvek. Kai? Ten mal strach, obavy, ktoré ho držali ďalej, ktoré mu nedovolili sa ani pohnúť, akoby všetko okolo neho uviazlo v jednej, kradmej rovine a on tam uviazol s tým. Pretože tomu Kaiovi na tom záležalo, záležalo na nej... Ten Kai chcel, aby po ňom skočila, chcel vidieť radosť na jej tvári, chcel vidieť úľavu, že pred ňou stojí stále živý, že vtedy nezomrel a hlavne ľútosť, vlastnú vinu nad jej rozhodnutím, ktoré mu v jeho očiach krivdilo, ktoré bolo nesprávne... A hlavne, ten Kai už neexistoval. Nie, všetko riadil psychopat, podmanil si ho, prevzal svoju vládu, ktorej sa už nikdy nevzdá. Nešlo o viac jej srdce... Pretože ak by ho mal v rukách, rozdrví ho v prach. Už-už otvára ústa s úmyslom reagovať na jej ďalšie nezmyselné slová, lenže jej činy, jej kroky, ktoré v ďalšom momente vedú priamo k nemu a hlavne cudzie ruky obmotané okolo jeho krku... Mu tento prvý reflex akosi prekazia. Jeho výraz lemovala prekvapenosť, ľahký šok a nepatrné pobavenie, ale v skutočnosti? Tam bola jeho tvár zvraštená, zovretá v trpkom, takmer ublíženom úškľabku, s ktorým nešlo nijako pohnúť, ktorý nešiel zmazať, pretože vyjadroval presne to, čo sa dialo v jeho vnútri. Áno, čiastočne to očakával... Na druhú stranu? Neveril tomu, neveril, že znovu ucíti jej hebké, vlažné pery na tých svojich, jej dych vo svojich ústach... To drobné, nízke telo opreté o to jeho... Akoby priestor, či čas boli niečo nepodstatné, irelevantné. Niekoľkokrát zažmurká očami, než jeho ruka automaticky vystrelí k jej pásu, ktorý mierne zovrie, akoby ju ku sebe chcel pritiahnuť ešte bližšie, ak to bolo vôbec možné. Jej prsty sa prepletali s jeho vlasmi, nosy opierali a narážali do seba, a pery akoby viedli nekonečnú vojnu o nádych. Bolo to presne ako tam... V ich svete bez pravidiel, vo svete, kde si mohli robiť všetko, čo len chceli. Jediný jeho problém? Už tam neboli, pretože ona ho tam nechala... A on si opäť, ako vždy, našiel svoju cestu späť, bez pomoci ľudí, od ktorých nejakú, hocijakú pomoc čakal. Trochu tragické, pravda? Letmo vydýchne do jej úst, pričom rukou na jej páse putuje pomaly vyššie, než ju opäť stiahne dole, akoby vedel, akoby chcel, aby ju jeho blízkosť na krátky okamih zahriala. Aby chlad, strach, nervozita... Aby to všetko zmizlo a na jej tvári zostal ten spokojný, ničím nerušený úsmev, ktorý tak ikonicky zmaže. Tie jej oči... Doslova vyhľadávali každý, i ten najmenší kontakt s tými jeho. Prahli po ňom, akoby to bolo naposledy. Akoby v ďalší moment malo všetko skončiť a ich pohľady sa už nikdy, nikdy nemali stretnúť. Ani netuší, v akom omyle žije... Netuší, akú chybu robia, ak si myslia, že im to všetkým tak ľahko prejde, že priamo za ich stenami, múrmi, už nestoja pripravený ďalší nepriatelia... Len stotinu po tom, čo porazia terajších. Pomaly sa od nej odtiahne, pričom mierne narovná hlavou, ktorou sa predtým nakláňal pre lepší prístup. Možno bolo zvláštne, že ju len pozoroval... Že mlčal, hľadel, akoby čakal na niečo, čo malo každú chvíľu prísť, lenže sám netušil kedy. Potichu vydýchne nad jej spiacim telom, ktoré pod ním už opäť ležalo v pokoji, v pravidelnom, kľudnom vydychovaní, ktoré sa zmiešavalo so vzduchom v miestnosti. V izbe, ktorú mal chuť rozbiť na kúsky a pochovať ju aj s jej hlúpymi, malichernými slovami pod troskami, sutinami, ktoré zostanú zo zrútených stien. Prečo mu to hovorila? Prečo bola tak šťastná, že ho vidí? Nezáležalo jej na ňom ani len natoľko, aby sa skutočne presvedčila, že je mŕtvy, aby znovu neodišla aj so svojou „rodinou,“ a nezabudla, že nejaký Malachai Parker, psychopat, ktorý tam niekde mal umrieť, existoval. Bolo to až ironické, každý jej nádych bol smiešny. Iste, že bol tam... A bol by tam doteraz, ak by ho tam Garett nechal, ak by aj napriek všetkému, čo medzi nimi skončilo niečím zranením, či horšie, smrťou, niečo v ňom nerozhodlo, že stojí za ďalšiu šancu. Nie jej pričinením, nie jej zásluhou. Zľahka prižmúri očami, pričom obráti tvár smerom k jej ruke, ktorá stále zvierala jeho rameno a ktorú jedným, krátkym pohybom zmetie zo svojho tela dole. Jeho výraz nič neprezrádzal, nebola tam žiadna emócia, žiadna príchuť... Len ten chladný, mätúci pohľad, ktorý nikdy neveštil nič dobré. V druhej chvíli už dlaňami obkolesí jej tvár, začesávajúc sa prstami do jej voľne rozpustených vlasov, podvihujúc ju nahor, ako sa nad ňou so svojou výškou týčil. Krátko sa odmlčí, akoby všetko, čo mu stačilo bol ten jeden holý fakt, že naňho bude hľadieť, že bude vidieť, čo znovu dosiahli. „Vidíš, Davina...“ vydýchne jej priamo do tváre, pričom letmo podvihne kútikom úst v krivom, tvrdom úškrne. „... je tu len jeden problém.“ Rukami na jej tvári, doslova prinúti jej hlavu pritiahnuť sa k tej jeho čo najbližšie, zatiaľ čo sa sám nakloní, aby mohol perami takmer prečesávať, masírovať jej kožu. „Ty si odišla.“ Odsekne zostra, dravo, zatiaľ čo jeho stisk na jej telo ešte zosilnie, akoby sa Kai, ktorý pred ňou stál... O jej ujmi dlhšie nestaral. A v záblesku je všetko iné. Svetlo okolo nich zmizne a jediné, čo osvetľuje kuchyňu, je žiara lámp z ulice, ktorá uniká spomedzi rozostretých okien. Jeho ruky na jej tvári ochabnú, pustia ju... Jeho telo sa v šoku, v bolesti prehne nepatrne dopredu, pričom sprudka pootvorí ústa, ktoré sa automaticky zaplavujú jeho vlastnou krvou. „Ty...“ vypraví zo seba priduseným hlasom, spomedzi pokusmi o jeden, kompletný nádych, ktorý neprichádzal. Hľadel na ňu neveriacky, so všetkou bolesťou aj jej vlastnou a hlavne sklamaním.... trpkosťou zo zrady, ktorá sa nikdy nemala stať. Až keď od nej poodstúpi, až keď sa jeho telo začne pomaly vliecť k zemi, svetlo sa odrazí od toho kovového, hladkého povrchu. Jeho tvár sa skloní k jeho hrudi, akoby stále neveril, že tam naozaj uvidí, čo čaká, čo cíti... Okrem pulzujúcej bolesti. Lenže hlboký, červený rez v jeho koži, ďalšia červeň, ktorá len stekala dole po jeho tele, ktoré zafarbovala na svoj vlastný obraz... Ho opäť presvedčí o opaku. „Prečo?“ bolo posledné, čo sa ozvalo z jeho pier, než sa mu nohy konečne podlomili a celé telo zrútilo pomaly k zemi, odchádzajúc... Schnúc, rovnako ako všetok život v ňom. A nôž? Ten bol v jej rukách, spoločne s jeho krvou, ktorá ešte stále kvapkala dole na dlážku... Z jeho ostrej čepele

*Nechtěla se tady už nikdy vrátit a pokud možno, tak ne sama. Jenomže vrátila se? Co když nikdy neodešla? Co když je pořád tady a všechno to předtím byl jenom sen a ona se nikdy nevrátila do New Orleans? Rozum jí říká, že se právě ocitla v noční můře, ale srdce je naplněné strachem, je to pro ni tak reálné, jak jenom to může být. Chlad ji hladí po kůži, ticho se jí vrývá do kůže, neschopná ho setřást. Každým dalším pohybem, každým nádechem je všechno jenom horší. Parkety zavržou pod tíhou jejího těla a ona je nucená se otočit, podívat se za sebe, do stran, před sebe, kontroluje zběsile očima své okolí a snaží se někoho vyhledat, lépe řečeno osoby, které jsou ji nejblíže a hlavně jeho. Chce, potřebuje se s ním setkat, protože se stal jejím vesmírem, jejím bijícím srdcem. Už nechce dál proplakané noci, nechce nadále sedět u okna, pozorovat dění venku, sledovat kapky deště, jak pomalu stékají za okny...a co když se to ani nestalo? Co když tohle je ta realita, zůstala sama a opuštěná? Zasloužila by si to, přesně tak, jak ona ho tam nechala. Díky veškerému zmatku, který má v hlavě cukne na posteli svým tělem, jako kdyby proti tomu všemu protestovala, avšak oči neotevře, stále zůstává polapená v jeho sítích, které rozpustil.
Prudce se otočí tím směrem, jeho směrem. Pohled dopadne na jeho tvář, přímo se zarývá očima do jeho, jako kdyby se potřebovala v té jasné modré ztratit, ponořit se do té hloubky, nechat se naplno pohltit. Vydechne, těžce, bolestně a zároveň úlevně, že tam je, že tam stojí. Nemůže tomu uvěřit, ale chce, chce ho tady, vedle sebe, protože tam je přesně jeho místo. On je její, ona je jeho a na tom se nikdy nic nezmění, jednou se mu oddala, vždycky mu bude patřit jistá její část. Může proti nim stát klidně celý svět, každý může bojovat za to, aby nikdy nebyli spolu, ale ona cítí, že si vždy k sobě vyhledají cestu, nezáleží na tom, jak dlouhá a těžká bude. Nevnímá slova, které nic neznamenají, nedokáže se chovat jako normálně, protože tohle...to není normální. Cítí tíhu na plicích, snad tam má neviditelnou kotvu, co ji tlačí na hruď a díky tomu nemůže dýchat. Jediné, na co se může je hloupá otázka,zda je to všechno reálné, to může zjistit jenom tak, že se ho dotkne, protože pokud ho bude cítit, pak to bude více, než reálné. Mohl říct cokoliv, stejně tomu nepřikládá žádný důraz, myslí jen na to, že tady je. Jeho vtípky jsou pro ni stranou, právě teď se těší z jeho přítomnosti více, než kdykoliv předtím. Bez dalších slov, bez dalších odpovědí se zkrátka rozejde k němu. Těsně před ním rozpřáhne ruce do stran, které ho následně obejmou a tak si přitiskne své tělo na jeho. Musí stát na špičkách, aby měla nějakou šanci na to držet se v jeho náručí, užívat si ten dotek, jeho přítomnost, jeho vůni, která ji tolik chybí. Drží se ho pevně, jako kdyby ho neměla už nikdy pustit, jako kdyby se neměli už oddělit. Z očí se jí tlačí slzy, nedokáže to kontrolovat, všechno se to děje automaticky. Přitiskne rty, které po něm prahnou na jeho, odráží se v tom všechno, co k němu cítí, co kdy cítila.
A tam v realitě? Celé tělo se napne, aniž by si to uvědomila, tak chytne jeho ruku, asi pod původním úmyslem uchytit se peřiny, pod kterou má stále tělo. Silně ho sevře, skoro až křečovitě, na jednu stranu jako kdyby věděla, že je tam s ní a na druhou o tom neměla sebemenší tušení.
Nechá se k němu ochotně přivinout, tlačí se přímo na něj, pravou rukou ho hladí za krkem, rty má stále spojené s těmi jeho a tvář jí začínají smáčet slzy. Znovu to cítí, ten chtíč, tu potřebu, tu lásku. Snad to nikdy nezmizelo, jenom na chvíli se přetrhlo, ale stále to tam bylo. Jenom oni dva, celý svět byl pryč, neexistoval, ne při nich. Stejně jako on se odtáhne, ale nepřerušuje oční kontakt, snad se tak ujišťuje, že to není jenom v její hlavě, ale je to skutečné.
Sevření jeho ruky povolí, ale nepouští ho. Dech je zrychlený, hruď se zvedá v nepravidelném intervalu. Okno nedaleko postele je otevřené, do pokoje proudí čerstvý vzduch a taky ruch z ulic, ale ani to nezabrání tomu, aby bití jejího srdce nebylo slyšitelné. Hlavu má natočenou do strany, krk napnutý, jak je ponořená do noční můry, která ani nepatří ji, i když je jí věnována. Pomalu se začíná uvolňovat, pravděpodobně díky situaci, která se odehrává ve snu, hluboké a zrychlené nádechy a výdechy se stávají tichými, klidnými...jako, když se oceán klidní po bouři.
Neskrývá radost, kterou cítí, když je s ním. Chce, aby to věděl, že je šťastná z jejich shledání, že je tady s ní a ne tam, ne mrtvý. Myslela si, že bude všechnu tu radost a potěšení sdílet společně s ní, protože tak to bylo, ne? Nebyli na ostří nože, nebojovali ve vězeňském světě jeden proti druhému, ale právě naopak...to bylo místo, které jich spojilo, dalo dohromady. Se svraštěným obočím na něj pohlédne, nechá ruku padnout podél těla a ustoupí o skoro nepozorovatelný krůček dozadu.* Co se děje? *Zmateně zamrká párkrát po sobě, chce říct další věci, chce po něm žádat vysvětlení, ale on ji zarazí. Na moment přivře oči při jeho doteku, nechá ho, aby si s ní dělal, co chce, ale přitom má strach, a ten se jí odráží v očích. Pozvedne bradu nahoru, zakloní se, mlčky ho pozorujíc. Ústa má pootevřené, jako kdyby chtěla něco říct, ale nic se neděje. Jenom obavy v očích nabírají na obrátkách. Obě ruce zvedne k těm jeho, uchopí ho za předloktí, ale neodtahuje se, ani se nesnaží vyvíjet nějaký nápor, alespoň prozatím.* Co? *Zašeptá skoro neslyšně. Vydechne mu do tváře, stejně jako ona cítí jeho dech, tak on může cítit ten její. Postaví se co nejvíce na špičky, když si ji přitahuje k sobě, stisk na jeho rukou o něco zesílí, když ho tak svírá.* Co to děláš? *Zmateně ze sebe vysouká, teď už i hlavou odporuje, asi se bojí toho, co chce udělat, asi mu právě teď nedůvěřuje. Snaží se kroutit hlavou do strany, přičemž mezi rty se ozve tiché zasténaní, jak se snaží bránit.* Ne...ne… *Polkne na sucho, přičemž se znovu spustí slzy. Tvář zkřiví bolestí, snaží se mu nedívat do očí, ale vzhledem k tomu, jak ji drží je to nemožné. Nohy zapře do země, znovu, i když neúspěšně se snaží od něj vymanit, zatímco on si ji tiskne stále blíže a blíže. Může z ní cítit jenom strach, který okolo ní přímo září a vysílá signály, aby jí někdo pomohl, kdokoliv. Těká očima sem a tam, z jedné strany na druhou, když všechno mizí, když svět okolo nich se ztratí.* Přestaň, prosím, přestaň. *Zakřičí přímo zoufale a na moment stlačí víčka pevně k sobě. Unikne pár dalších slz, které už musí cítit na svých rukou.* Neodcházej, potřebuji ti to říct, potřebuji to vysvětlit. *Hlas je naprosto zoufalý, zlomený. Jenomže se ničeho nedočká, ničeho, co by si ona přála. V rychlosti se po uvolnění odtáhne do dostatečné vzdálenosti, drží mezi nimi odstup, alespoň to byl první záměr. Vše se děje tak rychle, že dokáže sotva vnímat. Šokovaně ho sleduje, každý jeho pohyb a hlavně krev, která se řine z jeho úst.* Kaii… *Vrátí se okamžitě k němu, přičemž podepře rukama jeho tělo, jako kdyby ho chtěla před dopadem ještě zachytit.* … prosím, odpusť mi to. Nenechávej mě tady, prosím. I love you, I love you so much. *Řekne až skoro nesrozumitelně, jak jí z očí tečou slzy. Levou ruku položí na ránu na jeho hrudi, tlačí dovnitř, naprosto bezúspěšně se snaží zastavit silné krvácení.* Nenechávej mě samotnou, musíš vědět, že… *Nadechne se zhluboka, jak se snaží polknout během neustávajícího pláče. Překvapeně se na něj zadívá a hned rezignovaně zavrtí hlavou.* Ne, ne já..ne to já neudělala. *Se zmatením se obhajuje. Proč? Proč ji za to viní? Proč si myslí, že to udělala ona? Nezabila ho, nepokusila se ho zabít, nikdy by mu neublížila, nikdy by mu nezpůsobila takovou bolest, vždyť pro ni znamená všechno. Pustí ho, ustoupí a nechá jeho tělo dopadnout na zem a následně zmizet. Zhluboka dýchá, neschopná dalšího slova, neschopná ničeho a to má chuť křičet, spálit všechno na popel, zničit celý svět. A až pak si to uvědomí, ona je ten viník, to ona ho zabila. Ruka ve které svírá nůž se jí třepe, stejně jak zbytek těla. Vydechne bezmocně a pláč je ještě silnější, než předtím. Uvolní sevření a upustí nůž na zem před sebou, přičemž ustoupí o několik kroků dozadu. S pláčem, bolestí a nenávistí k sebe samotné se sesune na kolena.
A celý ten sen, celá ta noční můra má na ni dopad i v realitě. Odkope zuřivě peřinu od sebe, pláče, vzlyká i ze spaní a stále svírá jeho ruku, kterou snad i pod náporem drtí. Škubne tělem na druhou stranu, přetočí se, ale stále ještě zůstává ve snu, který ji přivodil. Lampička na nočním stolku, světlo v místnosti, všechno začne problikávat, jak magii nechává dělat si, co chce, pouští ji ze sebe ven, všechno jenom kvůli němu, kvůli žalu, kvůli lásce. Vykřikne hlasitě, přičemž se prudce zvedne vrchní částí těla dopředu. Zrcadlo, které má hned vedle skříně praskne a střepy se rozletí do všech stran, milion malých kousků je rozhozených po celém pokoji. Otevře prudce oči, zhluboka dýchá a snaží se vzpamatovat, snaží se dostat do skutečnosti, teď neví, co je krutější, jestli její svět a nebo ten snový. Okamžitě vyběhne směrem k oknu, které s prásknutím zavře. Otočí se k němu zády, stále svírajíc kliku od okna, zatímco její tělo pomalu s propuknutím dalšího pláče se sune k zemi. Jednu nohu natáhne, na druhou se posadí a složí si ruce do klína, hlavu skloní k zemi. Už nemůže, nemůže takhle dál, celá ta věc okolo něho ji užírá, spaluje ji zevnitř a ona neví, jak to zastavit. Nikdy ho neměla milovat, nikdy neměl přijít do jejího života, nikdy se neměla ztratit v jeho očích. Zničil ji, donutil ji milovat ho, milovat psychopata, a potom ji zničil. I přesto, že to není jeho vina, právě teď, v tento moment, v tento den ho musí milovat, stejně tak jako nenávidět.*