Bayou (Zátoka)

*Poslední dny má docela zaplněné všemi možnými činnostmi. Od příprav na svatbu, přes absolvování předsvatebních rituálů s Nai, po pátrání po Claire a také zjišťování toho, co všechno stačila ve městě provést. Předchozí den zvládli s Nai další rituál - očistu. Večer se vydal do města na policejní stanici, protože chtěl slyšet nějaké podrobnosti. Netušil, kolik by mu toho pověděla Claire a jak důvěryhodné by to bylo. Do Zátoky se vrátil nepříčetný vzteky z toho, co zjistil. Bylo, jen dobře, že Claire nebyla nikde v dosahu. Nejspíše by udělal něco, čeho by později litoval. Claire ho, ale neskutečně zklamala a tím, co dělala, vrhla špatné světlo na celou smečku. O to v tento čas opravdu nestál. Byl na Claire opravdu rozzuřený. Šel si lehnout, bylo pozdě, ale chvíli mu trvalo, než se mu podařilo usnout.

Další den  vstane docela brzo. I když se mu podařilo trochu uklidnit, stále ve svém nitru pociťuje, jak to v něm bublá a vře a stačí ona pověstná jiskra a znovu bouchne. Po rychlé snídani se vydá ven, svolá ty vlkodlaky, kteří zrovna nemají na starost přípravu svatby a dá jim za úkol najít Claire. On sám se tím zabývat nechce. Má v úmyslu jiné věci. Když rozdá úkoly, vydá se zkontrolovat, jak pokračují přípravy, na místě, kde se svatba bude konat. Navštíví kvůli tomu krátce i Eve. Když v Zátoce vyřídí, co je třeba, nasedne do auta a vydá se do města. Chce rozeslat další pozvánky na svatbu vlkodlačím smečkám. Už se mu dalších pár zájemců ozvalo. Nabídka, získat kontrolu nad proměnou ve vlka je opravdu lákavá.
Jak přejde poledne, ačkoliv se všechno až podezřele snadno daří, má dojem, jako by jeho nervozita, kterou pociťuje už od předchozího večera, co se dozvěděl o Claireiných hrůzných činech, stoupá. Je podrážděný, nevrlý. Jeho myšlenky tou dobou stále častěji zalétávají k Nai. Uklidňuje jej to. Když ve městě všechno vyřídí, zamíří zpět do domů. Má v úmyslu Nailah vyhledat a říct jí, co Claire zjistil a nejenom o ní. Chce se s ní podělit i o informace od alf smeček mající zájem o přítomnosti na svatbě. Navíc se těší i na její přítomnost, protože věří, že ho ten neklid, podrážděnost, nervozita v její přítomnosti přejdou.*

(Po tom, co se včera stalo, byla hodně vyčerpaná. Ale ani vyčerpání ji nedonutilo, aby nějak pořádně usnula. Musela stále přemýšlet nad Lorentem, nad Jacksonem, nad jejich novým poutem. Ale rozhodla se tak, že raději obětovala jednotlivce, než aby obětovala všechny, celou smečku. Obětovala Lorenta, i když ho má mnohem raději než celou smečku. Ten jeho pohled včera, když se na ni díval, když byl poražený. Celou noc ho měla před sebou, jako by ji chtěl strašit za to, co udělala. V první řadě to rozhodně neměla nechat dojít tak daleko. Měla říct Lorentovi, co se děje, měla to říct i Jacksonovi. Neměla si to nechávat pro sebe a doufat, že se to vyřeší samo, protože se to nikdy nevyřeší samo. Hlavně takováhle věc ne. Včera se stalo hodně věcí a ona je teď družkou Jacksona. Už opravdu náleží jemu. Sice ještě ne po právu lidském, ale právo vlčí bylo někdy mnohem víc. Hlavně z hlediska soužití. Druhové si byli mnohem víc blízcí, mnohem víc propojení než normální manželé a bylo ve zvyku, že pokud se nestalo něco opravdu závažného, tak spolu druhové zůstávali do smrti. I ona je teď "odsouzena" k tomu být s Jacksonem do smrti. A Lorenta navždy dostat z hlavy, i když to asi nebude tak jednoduché. Ne na začátku. Usnula až nad ránem a spala asi nějak do oběda. Naštěstí ji nikdo neprobudil, nikdo ji nesháněl, takže se opravdu mohla alespoň na pár hodin vyspat. Ale pak ji stejně začalo obtěžovat až moc světla, takže se probudila a udělala si nějaké jídlo, aby neměla prázdný žaludek. Půst byl už dávno za nimi a ona si mohla dopřát jídla, kolik chtěla. Spíše ale jedla tak nějak mechanicky, protože stále přemýšlela. Po obědě si vzala jednu ze svých knih a začala si číst. Nechtěla vyhledávat Jacksona. Pokud bude chtít, vyhledá si ji sám. Ona za ním nepůjde. Stále se cítila provinile a věděla, že Jackson zuřil, ale nejen na Lorenta, ale i na ni.)

*Minulý den mu připadá takhle zpětně velmi dlouhý. Když odešel z Lorentovy chajdy i od Nailah, zamířil k sobě. Musel se nejdříve postarat o svou ruku, protože takhle odmítal existovat, hlavně, kdy žo byla Lorentova práce, lépe řečeno, práce Lorentova vlka. Ta ruka, všechny ty události, když opadla ta euforie po spojení s Nai, udržovalo to v něm stále dost silný vztek, zlost podrážděnost. Jako by se to jeho vlkovi začalo zamlouvat, takhle více se projevovat. Během toho si dal ruku do pořádku. Nejprve si ji znovu musel zlomit, srovnat a nechat opět srůst. Musel si prožít ještě hodně bolestivých okamžiků, než byl v pořádku. Na zklidnění i ztlumení negativních emocí, si ještě otevřel láhev whiskey a dal si pár skleniček. Ačkoliv jeho vlk se toulal v myšlenkách okolo vlčice Naily, on sám na ni samotnou raději nemyslel, snažil se ji dostat z hlavy. Byl chvílemi téměř nepříčetný, jejím neuposlechnutím a následkům, které to mělo. Nejvíce ho vytáčelo to, že si ji Lorent získal, ačkoliv vůbec netuší, jak se mu to povedlo a to, jak se ona na Lorenta občas dívala. Přivádělo ho to k šílenství. I když byla jeho, neměl z toho žádnou radost, potěšení, nic. Právě naopak. Byl zničený z toho, jak všechno dopadlo. Dostal se do role, do pozice, jakou si nikdy v životě nepřál. Všechny ty přípravy na svatbu, rituály, možnost rozšířit smečku. Zhořklo mu to. Byla to pro něj krutá povinnost. Samozřejmě ji dotáhne do konce. Nemá na výběr. Stejně tak to čeká Nai. Nedovede si ovšem představit jejich vzájemné soužití, které by mělo trvat po zbytek jejich životů. Nakonec se mu i s pomocí alkoholu, který otupí jeho smysly i rozjitřenou mysl podaří usnout. Spánek má, ale neklidný, pronásledují ho ve snech poslední události.*

*Ráno se probudí fyzicky odpočatý, ale psychicky unavený. Z toho, co má dnes na programu, jsou všechny povinnosti, které mu nepřinášejí žádnou radost. Nic, co by probudilo jeho mysl. Nic, na co by se těšil. Jeho vlk si vnitru libuje až se setká se svou družkou, ale on se na setkání s Nai vůbec netěší. Vstane, převlékne se a udělá si jídlo. Po snídani se vydá zkontrolovat místo, kde se odehraje svatba. Pak na chvíli zmizí na místo, kde pomalu začíná připravovat stavbu jejich domu. Stráví tam pár hodin, kdy vypne. Nemyslí na nic jiného, než na projekt. Nezabývá se problémy ve smečce, jeho problémy, ničemu z toho nedovolí okupovat jeho mysl. Uvědomí si, že tohle, drobné úkony běžné denní činnosti mu přinášejí více radosti, než celá tahle vlkodlačí společnost. K poledni dostane hlad a protože si sebou nic nevzal, tak přeruší práci a vyrazí zpátky. Cestou se zastaví ve "vězení" zeptá se hlídačů jak jsou na tom Claire a Lorent. Poslechne si informace a pak pokračuje dál. Prochází kolem Nailina domku. Vypadal na první pohled docela klidně. Vnímá okrajově Nailinu provinilost a ona jistě vnímá jeho podrážděnost, stále bublající zlost, která může opět kdykoliv vzplanout. Stačí, jen málo.
Ví, že jí slíbil rozhovor příští den. Ráno sice už minulo, ale nepřijde mu to jako velký prohřešek. Jak je v ráži, tak místo k sobě na jídlo, se otočí k jejímu domku. Dojde na verandu a zabouchá na dveře. V duchu se snaží napočítat do deseti, protože si není jistý, jak daný rozhovor proběhne. Dovnitř nejde, počká si, až mu Nai přijde otevřít.*

(Ponořila se do příběhu knihy, aby tak nemusela vnímat okolní svět. Ráda se "ztrácela" ve světě knížek a příběhů. Byl to její způsob relaxace. Nemusela tak myslet na to, že ona má svoje vlastní problémy, které teď vlastně ani tak nebyly banální, ale celkem vážné. Tahle kniha byla nějaká fantasy série. Byl to její první díl a nebyla vůbec tak špatná. Prolínal se v ní mytologický svět s tím současným a tím se mohl člověk hodně dozvědět o starých tradicích, pověstech, bozích, osobnostech. Opravdu jí to káplo do noty. Konečně taky vzala do ruky něco jiného než detektivku. Jako by snad věděla, že se líp ztratí v nějakém imaginárním světě fantasy. To ještě ale většina lidí vlastně ani netušila, že i tenhle svět je tak trochu fantasy. Vlkodlaci, čarodějky, upíři. To všechno byly podle lidí výplody fantazie. Kéž by tomu tak bylo. Kéž by nebyla šamankou a neprali se o ni dva muži, z nichž jeden už vlastně vyhrál, ale nebyla si jistá tím, že s tím je spokojený. Tedy jistě, jeho vlk byl velmi spokojený z toho, že měl svou družku a že byla prostě jen jeho, ale Jackson rozhodně nebyl nadšený ze včerejší situace. Nedivila se mu, ale Lorent za to opravdu nemohl. A jeho vlk... jednal pudově, on ji chtěl, vybral si ji a někdo mu ji chtěl sebrat. Prostě jen nechtěl dopustit. aby se to stalo. A Jackson si taky chtěl chránit svůj píseček. A ona byla mezi dvěma mlýnskými kameny a netušila, kterým by bylo lepší se nechat semlít. Z četby ji vyrušilo mohutné bouchání na dveře. Lekla se a nadskočila i proto, jak byla do knihy zabraná. A hlavně, orpavdu to nebylo žádné lehké klepání, ale někdo jí bušil na dveře s pořádnou vervou. A ona věděla, kdo to byl, protože ucítila Jacksonovu moc a díky poutu věděla, že je blízko. To teda byl, byl za dveřmi a zuřil, i když poznala, že se to snažil skrývat. Ale před ní toho moc neskryje, pokud nebude sakra chtít. Vlastně s tím poutem ještě neuměl zacházet. Ona to znala alespoň z teoretické roviny, a to jí dávalo náskok. Zvedla se, sklapla knihu a došla ke dveřím. Otevřela je.) Jacksone... (Oslovila ho jménem, ale nic víc zatím neříkala. Pustila ho dál.) Mrzí mě, co se včera stalo. Rozhodně to nemělo zajít tak daleko a měla jsem to říct tobě, ale i Lorentovi. On nevěděl, že si mě jeho vlk vybral. (Začala, i když nevěděla, jestli to bude co platné. Opravdu ji to mrzelo, ale věděla, že Jackson je dost rozzuřený.)

*Když stojí za dveřmi, naslouchá tomu, co se děje uvnitř. Nejprve se mu zdá, že je tam až moc velké ticho, ale je si jistý, že tam Nai musí být. Jeho vlk se v tom nemýlí, moc dobře ví o své družce, která se nachází za dveřmi.
Má pár vteřin na to, aby si promyslel, co vlastně po Nai chce. Neví, jestli na to najde vhodná slova. Cítí se zrazený, podvedený a to ho vytáčí. Také si je vědomý toho, jak jejich "vztah" s Nai vznikl. Na to nemůže zapomenout. Jenže ho nenapadlo, že by tím, co udělal ublížil ještě někomu dalšímu, kromě něj a Nai. Netušil, že je v tom zapletený Lorent. Jak by také mohl, když mu nikdo nic neřekl. Lorent si to neuvědomuje, ale Nai v tom měla jasno po celou dobu. Přemítá nad tou nešťastnou situací a na moment zapomene na to, kde se nachází.
Proberou ho až dveře, které před ním Nailah otevře a objeví se před ním. Zvedne k ní zprvu trochu nepřítomný pohled, než se vzpamatuje.
Když se setká s jejíma očima, v tu chvíli si opět připadá jako schizofrenik. Cítit při tom zároveň obrovskou radost i bolest. Připadat si úplný a při tom beznadějně sám. Neví, proč zrovna on musí tohle prožívat. Nenapadlo jej, že najít si někoho, na kom bude záležet jemu a obráceně, bude pro něj nemožná věc. V první chvíli je ze všech těch pocitů trochu rozhozený. Převalily se přes něj nečekaně, jako tsunami. Ani si hned neuvědomí, že Nailah to vše vnímá.
Trochu ho vrátí zpět do reality její oslovení, její hlas. Zaostří na ni pohled. Je v něm vidět zlost, ale nedokáže tak rychle zakrýt tu bolest, kterou v její přítomnosti teď cítí o tolik více, než dosud, když ještě nevěděl, že se do toho pletl Lorent. Hned na to uhne pohledem a vejde dovnitř, když mu Nai ustoupí. Udělá dva kroky dovnitř a otočí se čelem k ní. Znovu na ni ostře pohlédne a poslouchá její omluvy a vysvětlování. Nechá ji domluvit a nakonec souhlasně kývne. V tom s ní souhlasí. Měla o tom mluvit ne si to nechávat pro sebe.* Máš pravdu. Mělas mi to říct a k Lorentovi by to taky bylo fér. *Odvětí.* Neměl jsem tušení, že se vy dva znáte... *Zavrčí na ni nespokojeně. Takové tajemství mu není ani trochu příjemné.* Místo, abychom se zaměřili na Claire, musíme teď vymyslet, co s Lorentem. *Vypadá dopáleně.* Vzal jsem ho do smečky a on se odvděčí takhle?! *Zavrčí.* A ty? *Přimhouří vztekle oči.* Nechtěl jsem, abyste se vy dva vídali, protože jsem mu nevěřil. *Pronese podrážděně.* Nenapadlo mě, že v tom nemůžu důvěřovat ani tobě... *Zavrčí. Krátce ji probodne očima a pak se k ní otočí zády a přejde místností až na druhý konec. Potřebuje něco dělat, nějak ventilovat svou neutuchající zlost. Zastaví se u okna a vyhlédne ven. Zlostně drtí zuby o sebe navzájem.* Chtěl mě zabít, měl bych mu to vrátit. *Procedí, aniž by se k Nai otočil.*

(Myslel si, že svou zraněnost bude moci skrýt za hněv a zlobu. Povedlo se mu to, i když ne úplně. Cítila záchvěv toho, jak zrazený a zraněný se cítil. Zároveň cítila taky lítost. Sebelítost. Litoval se, ale to byla jen vteřina, co ucítila nějakou takovou myšlenku. Myslel si snad, že ona je takhle spokojená? Že je tu on ten jediný, který má v životě smůlu? To se tedy pletl. I tak neměla tendence spílat nad tím, jak strašně dopadla. Nelitovala sebe, ne v tomhle případě. Teď musela litovat spíš Lorenta, protože on je tu ten, který bude prožívat tu největší vnitřní bolest. Tyhle myšlenky a pocity se jí ale před Jacksonem podaří skrýt. Ona ví, jak na to. Možná na to časem přijde i Jackson, jak ji nezahlcoval všemi svými pocity a myšlenkami. I když do těch mu záměrně rozhodně nekouká. Pocity jsou ale něco jiného, ty plynou samovolně a nejde je moc ovlivnit. Samozřejmě, že cítila povinnost se omluvit. Mohla za to taky ona, že se včera stalo, co se stalo. Vlastně za to mohla výhradně ona. Kdyby oběma řekla, co se děje, mohlo by se tomu nějak předejít, i když se obávala, že by předejít tomu znamenalo vyhodit Lorenta ze smečky ihned, jak by se to Jackson dozvěděl.) Ano, bylo by to k němu fér. Ale myslela jsem si, že mám rozhodně víc času. Bohužel mi to překazil fakt, že sis mě přišel nárokovat. (Tohle možná bylo trochu drzé. Asi by ho neměla pokoušet, ale taky si zkrátka nemohla pomoci. Když už se tedy stalo, co se stalo, chtěla to nechat dojít až do svatby, aby právě nebyly žádné takové problémy. Lorent to nevěděl, jakmile by si to po svatbě uvědomil, protože by měl větší pouto se svým vlkem, kdyby ovládal přeměnu, tak už by bylo pozdě na to, aby si ji chtěl nárokovat on. Ale ona rozhodně nepočítala s žádným sérem, které by jeho vlka dostalo na povrch.) Měla jsem to říct vám oběma, ale ty bys Lorenta ze smečky vyhodil hned. Po svatbě by s tím už Lorent nemohl nic dělat, protože bych byla tvoje. Byl by zklamaný a zlomený, ale smečka by byla v pořádku. Upřednostnila jsem smečku, která mi nic neříkala a ještě se mě jeden její člen pokusil zabít před svým přítelem. Z toho je mi mizerně, ale vím, že smečka by se asi už úplně rozpadla, kdybych to tak neudělala. (Podívala se krátce na Jacksona. Ona zná svá provinění, ale popere se s nimi s dovolením sama.) Lorenta jsem znala už po pár dnech, co jsem byla tady. Stal se mým přítelem. To ti bylo úplně putna, s kým se bavím nebo nebavím, protože jsi o mě rozhodně nejevil zájem a když, tak jako o šamanku. Vlastně by se dalo říct, že tvůj přístup ke mně se změnil až od doby, co jsi zjistil, kdo jsem. (Polkla. Ano, tohohle všeho bude možná mrzet, ale říct to prostě musí.) Vzal jsi ho do smečky ještě předtím, než sis mě nárokoval a podrobil. A každý jsme tehdy myslel, že situace bude úplně jiná, že ty si vezmeš Hayley a já budu vaší smečce šamankou, ale že rozhodně nebudu tvoje. Bohužel, představy se někdy boří, je to tak. Život je takový. A on se svými pudy asi jen těžko něco udělá. Teď už mě nemá jak získat, ne normální cestou. Navíc bych neřekla, že nějakou dobu bude něčeho schopný, protože ho zachvátí žal a smutek. (Oponovala mu. V téhle situaci by asi neměla, ale Jackson ještě před nedávnem ani pořádně nevěděl, co je to síla alfy, a teď si tu bude hrát na velkého pána. Ne, takhle by přemýšlet neměla, byl to její druh a byl to alfa, ale ani ona se zatím nevzpamatovala z toho, co se stane Lorentovi, protože ona ho má ráda.) Tys mu nevěřil, ale já mu věřila, připravil jsi mě tím o jediného člověka v New Orleans, se kterým mě pojil nějaký bližší vztah. (Řekla mu to naprosto upřímně a naplno. I ona teď měla vztek. Samozřejmě, že se stále cítila vinna, ale už byla taky navztekaná.) Snažila jsem se mu vyhýbat. Akceptovala jsem to, co jsi mi zakázal, ale dozvěděla jsem se, že Claire je u něj. Tak jsem povolala kolemjdoucí vlkodlaky a pak jsme byli sami a on si mě začal podrobovat. Kdybych nevěděla, že tam není Claire, nezastavovala bych se a prostě bych šla dál, i kdyby mi stále lezl do cesty. (Musela se zhluboka nadechnout a oči jí zalily slzy. Neplakala, ale je to takový ten projev emocí, které neovlivníte. Jestli to bylo ze vzteku? Z lítosti? Nevěděla, ale byly prostě tam. Pozorovala pak Jacksona, jak přecházel po místnosti. Věděla, že by rozhodně měla být víc pokorná, ale v téhle situaci jí to moc nešlo.) Tys ho chtěl zabít první, vzpomínáš? (Podotkne do Jacksonových zad. Bylo to tak. Jackson jako první ohrožoval Lorentův život.)

*Jeho pouto s Nai, pro něj bylo jako nová část, kterou získal. Vnímal ji, ale neuměl ji ovládat, ne úmyslně. Většinou se mu něco povedlo náhodou nebo díky emocím, které se v jeho nitru přelévaly jedna přes druhou. V tuhle chvíli si nepřeje, aby něco z toho, co si prožívá věděla Nailah. Nemá ovšem příliš ponětí, jak to před ní skrýt. I to jej rozlaďuje a dráždí jeho rozbouřené nitro.
Přišel si s ní promluvit, ale má dojem, že to tentokrát příliš uspěchal. Ještě ani zdaleka není klidný natolik, aby jen zmínka o minulých událostech v něm znovu nevzbudila zlost. Když už za Nai přišel, tak to riskne. Nejspíše to nedopadne dobře. Ani jeden z nich nechce ustoupit ze svých názorů a myšlenek z toho. Nailah sice uznává svou chybu, ale zároveň si nedopustí svůj názor a tím přilévá olej do ohně, který na druhou stranu ochlazuje jejich vztah. Ne ten vlčí. Ten je pevný jako skála. Ale oni jako dva lidé k sobě tahle nikdy nenajdou cestu. Když už se Nai rozpovídá, tak ji nechá a poslouchá ji. Podle toho, jak se u toho nevraživě tváří, a jak jím lomcuje vztek je patrné, že se mu z toho moc věcí nezamlouvá. Úplně nejvíce ho vytáčí, když mu Nailah vnucuje své názory ohledně toho, co by udělal nebo, proč a jak se choval, či jak a proč se o ni zajímal nebo, co mu vadilo, či nevadilo. Z toho je nepříčetný. Další z jejich slov, které se mu jako dýky vrážejí do srdce a do jeho nitra je to, když Lorenta nazývá svým přítelem, a jak se o něm vyjadřuje. Zakryje to za svou zlost. Nechce, aby Nailah vnímala, jak hodně ho těmi slovy zasahuje. V životě žen, které si dosud vybral, vždy byl někdo pro ně důležitější. Nyní už nepochybuje o tom, že by Nailah dala přednost Lorentovi, kdyby měla na výběr. Stejně tak by to měla Hayley a o Gen už raději ani nepřemýšlí.
Během jejich proslovu přestane navenek dávat najevo, co to s ním dělá. Obrní se. Možná se mu to povede i z toho důvodu, že nechá více prostoru svému vlkovi, který jeho problémy rozhodně tak tragicky nevidí a jsou mu vlastně ukradené. Na to, co mu Nailah poví reaguje mlčením, což je možná horší, než kdyby se s ní hádal. On, ale nemá chuť jí něco říkat. Už se nevrací k tomu, co bylo nebo, co by mohlo být. Přejde po jejím domku a zastaví se u okna. Zadívá se ven a pozoruje dění v Zátoce. Cokoliv, co v něm za těch pár dnů Nailah probudila, všechna jeho předsevzetí, kdy ji chtěl nějak vynahradit to, k čemu ji přinutil. Tím, co udělala, tím, co zjistil, vzalo za své. Všechna jeho dobrá vůle udělat vše proto, aby jejich soužití bylo alespoň trochu snesitelné byla nyní pryč. On je ten uzurpátor, který zabránil ve štěstí jí a Lorentovi, když si ji nárokoval. Zůstane u okna a přemýšlí, co provést s Lorentem. Na jednu stranu touží po pomstě za to, co předchozí den udělal. Ví ovšem, že pomsta je špatná a on si ji nemůže dovolit.* Kdybych nepřišel, byla bys dnes jeho. *Zkonstatuje to jako hotovou věc. Ví, že by Lorent dosáhl svého a ona by tomu ani příliš nebránila. Nejspíše by to uvítala.* Nemusel bych poslouchat, jak si se obětovala pro tuhle smečku, a jak na to nejvíce doplatil právě Lorent. *Přemýšlí, co by následovalo, kdyby se třeba jen o nějakou chvíli opozdil. Sevře zlostně ruce v pěst. Založí si paže za zády, aby odolal pokušení něco rozbít. Nailah si neodpustí další ze svých poznámek. To do něj opět vjede vztek. Otočí se od okna a probodne ji pohledem. V očích má pobavení, výsměch.* A ty si samozřejmě udělala všechno proto, abys tomu zabránila. *Je to z jeho strany konstatování.* Udělala si vše proto, abych od toho upustil a dokonale se ti to povedlo. Byla si tak skvělá, že si pomohla Lorentovi vyváznout. A on by mě zabil, protože já bych se tě v tu chvíli už nevzdal, ani nemohl vzdát. Kdybych zareagoval o pár vteřin později, zabil by mě. Měli byste k sobě volnou cestu. *Shrne a uzavře to.* Tak mě napadá, to všechno si udělala pro záchranu Lorentova života. Když chtěl zabít on mě, neudělala si nic. Myslím, že v tomhle jsme si nyní kvit. *On dopustil, aby ji na životě ohrozil vlkodlak z jeho smečky. Ona se podílela na tom, že se totéž málem povedlo Lorentovi. Jemu by už, ale neměl kdo ani jak pomoct.* Bránil jsem, co bylo moje. Nedal si říct. Chtěl mi tě ukrást. Měl jsem to nechat tak? *Pozvedne na konec obočí a ušklíbne se.* Teď rozhodne smečka o jeho osudu, když to muselo zajít tak daleko. Můžeme to udělat zároveň s Claire. *Naznačí, co Lorenta čeká. Možná, že Nai čeká od něj také nějaký trest. On už se, ale rozhodl. Nebude ji trestat. Nemá to za potřebí. Následky jejího nešťastného rozhodnutí jsou v jeho očích pro ni dost těžkým trestem. Má dojem, že nemá cenu zde déle setrvávat. Jen to v něm probouzí další zlost. Proto se vydá přes místnost zpět k Nai, obejde ji a zamíří ke dveřím. Chce odsud, co nejdříve vypadnout.*

(Mlčel dlouhou dobu, co něco říkala. Očekávala jeho reakce, jeho názory na věc, ale nic nepřicházelo. Prostě jen mlčel. Samozřejmě, že to ticho nebyl moc příjemné. Takže Jackson s ní odmítá mluvit a diskutovat. Fajn. Když chce, aby to vypadalo takhle, tak to tak vypadat bude. Ona ale samozřejmě ještě nezmlkne. Když už začala o všem mluvit, tak chce reagovat na vše, co jí Jackson předtím řekl. Samozřejmě, že ticho bylo možná horší, než kdyby se s ní bavil, diskutoval, hádal. Na druhou stranu to mohlo i znamenat, že k tomu prostě nemá co říct. Neví, co od ní asi tak očekával. Dostal jí do téhle situace a ona se s tím chtěla poprat po svém. Byla to špatná volba, ona je to schopná přiznat a přiznává to, ale opravdu nechtěla žádné problémy, a tak se rozhodla pro variantu, pro kterou se rozhodla. Bohužel, Lorentův vlk se dostal k moci a ona s tím nemohla nic dělat. Nemohla ho nijak přimět, aby Lorenta vrátil zpátky. To mohl udělat Jackson. Sice to udělal, ale až na konci toho všeho. Mohl to udělat už dávno, už na začátku, nemusel se s ním prát. Nemusel se ho snažit zabít. Ale on ho zabít chtěl, to jí bylo jasné. A taky měla pocit, jako by Jackson vlastně ani neuměl být alfou. Vůbec neví, co má v sobě, co může udělat, vůbec neumí používat žádné výhody, které jako alfa má a kterými může srovnat svou smečku do latě. A to by chtěl být marok? Všichni by se mu vysmáli. Neumí zacházet s alfovskou mocí, neumí si srovnat smečku, ale chtěl by vládnout všem alfům ve Státech? Má pocit, že jí z toho všeho pukne hlava. Je Jacksonovi podrobená, ale to neznamenalo, že by mu nemohla říct svoje vlastní názory. On ji může zpražit jedním slovem, ale ona mu do té doby prostě řekne všechno. Nakonec Jacksona přeci jen rozmluví.) Kdyby tvoje smečka za něco stála, ubránila bych se. (Odpoví mu jedovatě. Měla vlastně pravdu. Protože kdyby byla moc smečky jednotná a silná, tak by se nikdy nestalo, že by její náhrdelník někdo přetrhl. Zuby z náhrdelníku teď měla v pytlíku v zásuvce nočního stolku. Bude ho muset spravit a znovu posvětit.) Ten můj náhrdelník čerpá sílu ze smečky. Dřív jsem byla jen sama, takže jsem se taky sama na sebe spoléhala. Ale teď jsem součástí rozpadlého celku, takže se rozpadl i můj náhrdelník. (Podívala se na něj a pak se ušklíbla.) Ano, je tak strašné poslouchat pravdu. (Uchechtla se. Měla taky vztek a rozhodně tohle nechtěla dát Jacksonovi zadarmo. Byl její alfa, byl její druh a její vlk byl vlastně teď docela smutný, protože na rozdíl od Jacksona, její vlk je více propojený s její lidskou částí.) Nechtěla jsem, aby zemřel kdokoliv z vás, jasné? (Podívala se na něj s povytaženým obočím, ale pak si poslechla něco, co ji na jednu stranu dopálilo mnohem víc a na tu druhou ji to neuvěřitelně zranilo. On ji tu vinil z toho, nařkl ji tu, že to udělala úmyslně? Že snad chtěla, aby Jackson zemřel a ona s Lorentem měli k sobě volnou cestu? To snad nemůže myslet vážně. Tohle je na ni opravdu už moc. Vezme hrníček od čaje, co jí zůstal po jídle a mrští jím směrem k Jacksonovi. Hrníček ho zasáhne a pak spadne na zem a rozbije se. Byla to docela rána, dala do toho velkou sílu. Chvíli mlčela a hlasitě dýchala, protože tohle jí rozčílilo stejně jako to další. Prostě ji bral jako nějaký její majetek, jako by nebyla lidská bytost.) No samozřejmě, přece by sis nenechal ukrást svůj majetek. (Na to, že Lorent půjde před soud už nereagovala, protože se jala k odchodu dříve než Jackson.) Mizím z tohohle zasranýho místa. Budu ve městě. (Procedila skrz zuby a otevřela prudce domovní dveře, aby odešla.)

*Netrvá to ani moc dlouho a dostanou se během výměny názoru k dost citlivým a ošemetným tématům. Nemusí čekat dlouho a opět slyší tu známou ohranou písničku, jak je tahle smečka k ničemu. Nikdo, jenom on ví, jak moc ho ta situace trápí, a jak dlouho se tím užírá a snaží se přijít na něco, jak to změnit. Samozřejmě to nedává najevo, před nikým. Nepotřebuje a nechce aby nikdo věděl, jak je to pro něj nepředstavitelně těžký problém. Když Nai kritizuje smečku, jistě si dobře uvědomuje, že ta kritika patří i jemu. Hlavně jemu, protože je má vést. S tím, jak si to dosud představoval a chtěl to dělat, to šlo od desíti k pěti a teď už se blíží skoro k nule. Když Nailinu kritiku poslouchá, jeho výraz ochladne a mlčky si ji měří. Jeho pohled je ovšem velmi významný. Poslechne si i o síle jejího náhrdelníku. Během toho na chvíli opadne jeho zlost a má trochu jasnější chvilku. Teď už nemůže říct, co by udělal, kdyby znal pravdu o ní o Lorentovi, o tom všem, ještě před tou událostí, která jim změnila životy. Může, jen říct, co by chtěl udělat, ale tohle už nějakou dobu není slučitelné s tím, co dělat musí. Nikdy by po Nailah takovou oběť nechtěl, kdyby tušil, že není sama. Slovy už teď ale nic nespraví, ani nevrátí. Nailah by mu stejně nevěřila. Dala to už párkrát najevo, když zpochybňovala to, co jí říkal. Nemá proto chuť ani potřebu ji přesvědčovat o opaku. Ona už v tom má jasno. Jak mu to před časem řekl Klaus, on je zodpovědný za to, co se ve smečce děje, protože on je jejich vůdce. Každé jeho rozhodnutí má nějaký dopad. Ať se snaží sebevíc, nemůže se zpětně dopátrat ničeho, co by rozhodl, a co by nemělo katastrofální následky na jeho blízké, smečku, i ty, jež se pohybují v jeho okolí. Bere mu to sílu a energii. Vysává ho to.
V posledních několika dnech začal nabývat dojmu, že se to snad obrací k lepšímu. Předchozí den a ten dnešní mu zase připadá jako jedna velká katastrofa. Napadá ho, že Nailah ublížil mnohem více, když si ji nárokoval, než si myslel. Ona mu to, ale docela obstojně vrací. Nediví se tomu. Sklízí to, co zasel. Neumí si představit jejich soužití potom všem a to ještě netuší, co je čeká dál.* Nevěděl jsem o tobě a o Lorentovi dříve, než bylo pozdě s tím něco dělat. *Procedí skrz zaťatou čelist. Když se tak rozhodl byl to poslední ústupek. Od té doby se tím řídí a má to další katastrofální následky. Pro smečku a její záchranu, ale udělá vše, co bude v jeho silách.* Nikdy jsem neměl v úmyslu, aby si se stala mou ženou, mou družkou. Myslíš, že jsem chtěl, aby se ti stalo tohle? *Kývne bradou k jejímu krku.* Snažil jsem se tě ochránit. Před sebou. *Ušklíbne se.* Jak už sis stačila jistě všimnout, má rozhodnutí mívají v konečném sledu katastrofické následky. Někdy mám pocit, že to prokletí trvá dál, jen se to takhle změnilo. *Uzavře to. Zní trochu klidněji, ale své pocity, emoce úspěšně zakrývá. Z toho klidu jej, ale dostane Nailah svými dalšími slovy a znovu ho vytočí. Samozřejmě to, co nadhodil nemyslel úplně vážně, i když jistá jeho část se nemohla toho podezření, které vyřkl, zbavit. Mohla na vlastní kůži pocítit, jaké to, je když někdo zpochybňuje její slova, její činy, tak jako to ona v jeho případě dělá docela často. Byl tak kvůli tomu i tomu, co následovalo zase vzteky bez sebe. Pověděl jí, co potřeboval a pak chtěl odejít. Ona po něm mrskne hrníček, který ho zasáhne do hrudníku. Na to spadne na podlahu a rozbije se na kousky. V tu chvíli ji probodne nevraživým pohledem. V očích se mu zablýskne žlutá barva jeho zvířecích očí a z hrdla mu vyjde tiché vrčení.* Jsi moje družka a má žena, Nailah. Žádný majetek... *Pronese pak pevně, ale nekompromisně. Zní, ale svým způsobem přesvědčivě a ačkoliv s ním za to, co Nailah udělala lomcuje vztek, myslí to upřímně. Od chvíle, kdy se rozhodl, že Nailah bude jeho, mu na ni svým způsobem záleží. Stala se pro něj důležitou. Nesnese byť, jen pomyšlení na to, že by ji ztratil nebo, že by se jí něco stalo. Přivádí ho k to nepříčetnosti a také to podněcuje jeho chování. Ztratí nad sebou kontrolu a jedná instinktivně. Jako předchozí den u Lorenta. I proto vše, co Nai udělal to nese těžce a nedokáže se svými činy vyrovnat, smířit. Neodpustí si to, jenom tak lehce, pokud vůbec někdy. Nedovede také uvěřit tomu, že mu to někdy odpustí Nailah. Někdy v to doufá a je to jeho naděje síla do budoucna. Jsou, ale okamžiky, kdy mu to přijde jako naprosto nemožné. Možná by ještě něco dodal, ale Nailah se chystá k odchodu. To veškerou snahu o další komunikaci mezi nimi utne. Otočí se vmžiku za ní a chytne ji za paži a odtáhne od dveří.* Dnes už nikam nepůjdeš. *Oznámí jí to, jako hotovou věc. Do města ji nyní odejít nenechá. V tom rozpoložení v jakém je, dá do těch slov i svou sílu. Zadívá se jí krátce, nekompromisně do očí. Pak ji pustí, jako by ho její dotek pálil. Okamžitě se otočí a domek opustí. Práskne za sebou dveřmi a rázuje si to někam do Zátoky.*

(Byla ráda, že nakonec Jackson odešel, i když se jí tak nezamlouvalo, že jí zakázal ten den odejít. A použil k tomu svou alfovskou moc. Vlastně by se dalo říct, že ji ovládl, že ji přinutil svou mocí tady zůstat. Ona jen prostě chtěla pryč. Na chvíli, aspoň na chvilku. Potřebovala si odpočinout od zátoky, od vlkodlaků, od Jacksona. Od všeho. Dalo by se říct, že na ni padla ponorková nemoc. Potápěla se a potápěla čím dál hlouběji. Cítila, že by potřebovala na chvíli prostě změnit prostředí. I kdyby to mělo být jen na jedno odpoledne. Ráno se tedy rozhodla, že si opravdu udělá malý výlet. Svou motorku už měla tady, takže měla jak odjet. Vzala si s sebou i vlčí zuby z náhrdelníku. Rozhodla se, že si sedne postě někde v parku a náhrdelník si znovu vyrobí. Dneska byl celkem teplý den. Nebylo ošklivo, zataženo, takže to jen nabádalo k tomu, aby člověk trávil den venku. Než ale nasedla na motorku, svým pohledem se zatoulala někam dopředu a uviděla dvě malinkaté chatky a u každého vchodu stáli dva vlkodlaci. Došlo jí, co je to za místo. Takže tady drželi Claire a Lorenta. Nechala motorku motorkou. Lorent jistě neví, co se stalo na rozdíl od Claire, která díky svému prstenu všechno vnímala. Vydala se sebejistě k chatkám. Zeptala se vlkodlaků, ve které z nich je Lorent. Bylo jí jedno, jestli se Jackson dozví, že tam byla. Lorent by měl vědět, co se děje. Samozřejmě, že se ještě předtím zeptala, jestli u Lorenta někdo byl, hlavně Jackson a jestli Lorent zná svá obvinění. Dostalo se jí negativní odpovědi. Nikdo ho ještě s ničím neseznámil. Takže ať si pak Jackson klidně stěžuje, jak chce. Ona cítila povinnost Lorentovi všechno vysvětlil. Vlkodlaci jí odemkli chatku a ona vešla dovnitř. Lorent ležel na posteli a spal. I když ne moc klidně. Přijde až k němu, položí mu ruku na spánek a pak ho přelije její moc. Lorent může cítit teplo a uklidňující pocit. Ona se měla starat o to, aby se její smečka měla dobře. Lorent stále do smečky ještě patřil.)

(Nechtěla ho probrat. Chtěla ho jen uklidnit, ale on stejně otevřel oči a probral se. Věděla, že má noční můry. Už to jednou s ním zažila, když u ní přespal v nemocnici. Lorent trpěl nočními můrami od doby, co je tady. Pousmála se, když otevřel oči, i když ten její úsměv byl tak trochu smutnější. Rozhodně to nebyla situace, z které by se měla radovat. Musí mu říct o všem. Tajila mu důležitou věc. Tajila mu, že jeho vlk si ji vybral a on teď kvůli tomu bude trpět. Bude trpět kvůli ní. Jednak proto, že ona už opravdu patřila Jacksonovi, ale taky kvůli tomu, že bude souzen za čistě pudovou záležitost. Ale neuposlechl svého alfu, to je více méně zločin. Zajímavé, že dříve to ale Jackson rozhodně takhle neřešil. Bylo v tom samozřejmě i něco osobního a taky to, že Lorent mu chtěl šáhnout na ni.) Dobré ráno... asi jak pro koho, i když pravda, venku je celkem hezky, ale ty stejně ven nemůžeš, takže to je vlastně jedno. (Ušklíbla se a svou ruku stáhla od Lorentova obličeje.) Čaj si klidně nechej. Stejně na něj nemám chuť. (To, že je polonahý ani nijak nevnímala. Kdyby byl vlkodlak nebo šaman stydlivý, tak by to měl asi hodně těžké. Takže ona opravdu nijak nekomentovala to, že je tu jen v trenkách. On si nakonec vzal na sebe kalhoty. Pak se zhluboka nadechla, když se jí zeptal, co tu vlastně dělá.) Vlastně přesně pro to jsem tu. Abych ti řekla, co se stalo a proč jsi vlastně tady. Jistě si ještě pamatuješ, jak jsi skrýval Claire. Tedy, zřejmě jsi nevěděl, že ji celá zátoka hledá, takže pro příště bych ti rozhodně doporučovala si takové věci zjistit. (Podívala se na něj trochu víc tvrdě, protože všechno to začalo právě kvůli jeho krycím manévrům.) Claire pila jakési tonikum, které ji zbavovalo emocí, probouzelo to jejího vlka. Ty ses ho omylem napil a tvůj vlk se probral. (Oblízla si rty a na chvíli se odmlčela.) Ale neboj se, nikoho jsi nezabil, to opravdu ne. (Prohrábla si vlasy a kousla se do rtu. Prostě mu to musí říct, ať chtěla nebo ne. Už je tady a Lorent si to zaslouží vědět aspoň teď.) Tenkrát, jak jsem utekla v tom baru... tvůj vlk se rozhodl, že mě chce a hodlal si mě podrobit, ale já jsem tomu utekla. Takže si asi dokážeš domyslet, co že to ten tvůj vlk po pozření toho tonika vlastně chtěl. (Věnovala mu pohled do očí a čekala, jestli to Lorent pochopil. Zatím nepokračovala. Musela ho to nechat trochu zpracovat.)

(No jistě, Lorent si vlastně ani nepamatoval, že Claire je vlastně vrah. Bylo to zvláštní si vlastně jako člověk nic, nebo alespoň skoro nic, nepamatovat. Ona si pamatovala vždy všechno. Ne, že by to tak vždycky chtěla. Někdy by si nejraději nic nepamatovala, ale na druhou stranu to mohla být i výhoda, pamatovat si. A hlavně měla vlastně docela dost zkušeností, takže i to jí nahrávalo. Byla mladší než Jackson a rozhodně by se dalo říct, že toho ví ale mnohem víc než on. Mohl si upevňovat svou pozici jako alfa, když byl ve vlčí podobě. Ale byl spíše jen prostě zmatený a celá smečka s ním. Lorent byl zas hodně dlouhou dobu mrtvý, ale dost věcí věděl. Bohužel ani to mu nestačilo k tomu, aby si pamatoval to, co dělal jako vlk.) Claire zabila několik lidí, mezi nimi dítě. A taky několik upírů. Vymkla se kontrole a bude souzena. (Řekla to stručně a jasně. Nechtěla to probírat dopodrobna, což na ní mohl Lorent vidět. Navíc mu to s tím tonikem všechno vysvětlila. On ale na rozdíl od Claire měl v sobě opravdu jen zvíře, které to tonikum probudilo. Claire to mohla díky svému prstenu korigovat, ale neučinila tak. Nemůže se vymlouvat na to, že by si snad něco nepamatovala. Neprošlo by jí to, pamatovala si všechno. To, že Kol měl pravdu, nijak nekomentovala. Nevěděla v čem a možná ji to vlastně ani nezajímalo. Bylo to ale jistě něco kolem Claire a ona se nepřišla zabývat Claire, takže zbytek přešla mlčením, až navázala na to, co se stalo ten den v baru, kdy si ji jeho vlk vybral. Ujistí taky Lorenta, že rozhodně nikoho nezabil, na rozdíl od Claire. Ale sáhl na něco, co jeho alfa považovat za své. Sáhl na ni. Neublížil jí, ale rozhodně to nebyla úplně nejlepší zkušenost.) Jsem v pořádku. Fyzicky mi nic rozhodně není. (Zakroutila hlavou a na chvíli sklopila zrak, než ho zase upjala na Lorenta. V jeho očích viděla starost. Místo toho, aby jí začal vyčítat, že mu nic neřekla, se jen prostě zajímal, jestli jí nic není. No, možná netušil ty následky toho, co to mělo. Bude mu muset úplně všechno říct.) Tvůj vlk si mě chtěl podrobit. Chtěl přebít Jacksona. Můj šamanský náhrdelník to bohužel nepřežil, ale dokážu ho spravit. (Ubezpečí ho, že tohle mu rozhodně nevyčítá, i když je to starost navíc a ona je teď víceméně nechráněná, pokud neprobudí svého vlka, jako to udělala u Lorenta v chatce.) Řekněme, že mě tvůj vlk už skoro měl, když přišel Jackson. Strhla se rvačka. Jackson byl vzteky bez sebe. Ani jeden jste se nemínili vzdát. Jeden ohrožoval druhého. Oba jste málem jeden druhého zabili. Nakonec Jackson přeci jen zvítězil a já se před zraky tvého vlka stala jeho družkou. Jsem Jacksonova, teď už ano. (Oblízne si rty a promne si obličej.) Omlouvám se ti. Neměla jsem to nechat dojít až sem, do téhle fáze. Jackson tě chce soudit spolu s Claire za zradu. (Obeznámí mu ještě jeho obvinění.)

(Vysvětlila Lorentovi, co se tedy stalo, protože on sám to zhodnotit a vzpomenout si nedokázal. Ví, jak těžké to pro Lorenta bude, až si Jacksona ještě vezme a on si tak bude uvědomovat svého vlka mnohem víc než teď. Bude se trápit, bude ho to bolet. A pokud zůstane v téhle smečce a bude ji mít na očích každý den, bude vědět, že jeho vyvolená družka patří někomu jinému, bude to pro něj ještě horší. Kdyby byl někde daleko, časem by prostě na všechno zapomněl a šel by dál. Našel by si ženu nebo pokračoval ve svém svůdnickém životě. Ale takhle, takhle by to pro něj bylo o mnoho horší a on by si jen velmi těžce zvykal na ten pohled. Kdyby alespoň Jacksona uznával. Kdyby věděl, že Jackson je opravdu silný alfa a tuhle smečku vede dobře a věděl by, že se o ni postará, ale ona věděla, že on o tomhle všem dost pochybuje. O Jacksonovi začal pochybovat už dávno a o tom, jestli se o ni dokáže postarat hned záhy poté, co se dozvěděl, že si Jackson nárokoval. S těmito myšlenkami půjde jen těžko si zvyknout na to všechno. Ani ona nebude úplně v klidu, když ho tady bude vídat poraženého a smutného. Ale věřila, že Lorent tohle všechno překoná. Přeci jen, měl sílu alfy a je to silný muž. On se s tím vyrovná. Možná mu k tomu pomůže i jeho sukničkářství, ale on se z toho prostě musí dostat. Nesmí z něj zbýt jen tělo bez duše, protože to by prostě nebyl on. Omluví se mu za to všechno, co napáchala. Čekala by, že Lorent bude alespoň trochu naštvaný, když už nebude zuřit úplně, ale nic takového nepřijde. Nechtěl, aby se omlouvala, tvrdil, že za nic nemůže, ale nebyla to pravda. Mohla za všechno. Byla to její chyba. A už vůbec neměla v tom baru utéct. Měla ho nechat, nechat si ji podrobit a pak by tady nemusela řešit tohle. Byla by s Lorentem a nemusela by se dívat na to, jak teď trpí. Ale tohle nahlas neřekne. Protože tím by jen přiživila tu jeho už takhle docela mrtvou naději. Ona byla Jacksonova, a tak to už zůstane. Navždycky.) Budu vystupovat na tvoji obhajobu, ať se mu to líbí nebo ne. (Oznámí Lorentovi. Byla Jacksonova družka, má ho poslouchat, ale nic takového jí nezakázal. Prostě při soudy vystoupí v prospěch Lorenta, ať už to pak dopadne jakkoliv.)

(Samozřejmě, že se chystá Lorenta podpořit. Dala smečce a Jacksonovi přednost v tom, co pro ně bude představovat. Nenechá ale Lorenta pykat za to, že ona se tak rozhodla a jeho vlk se s tím těžko srovnává. Zřejmě nevyjde úplně bez trestu, to opravdu ne, ale rozhodně je nenechá, aby ho třeba zabili. Tak nějak sama doufá, že to smečka nebude chtít stejně jako ona. A taky doufá, že ani Jackson nebude vyžadovat trest smrti. Kdyby se to mělo srovnávat s tím, co udělala Claire, tak by to rozhodně nebylo přiměřené. Claire si takový trest jistě zaslouží. Lorent ani omylem. Nikoho nezabil. Ani Jacksona, i když to tak mohlo chvíli vypadat, že to tak nakonec dopadne. Ale nedopadlo. Lorent se nemohl ovládat, protože vládu nad jeho tělem vzal plně vlk a on neměl jak se tomu bránit. Neměl žádný prsten jako Claire. Neměl způsob, jak by toho mohl docílit. Jeho vlk jednal pudově.) Samozřejmě, že tě podpořím. Bohužel asi nebudu schopna zabránit nějakému trestu, ale mohla bych zabránit tomu nejhoršímu. I když doufám, že na něm nikdo trvat nebude. Bylo by to absurdní. (Lorent byl její přítel, stále je. A ona se za něj v téhle situaci rozhodně míní postavit. Nadechla se, možná chtěla ještě něco říct, ale uslyšela bušení na dveře. Znamenalo to, že její čas u Lorenta vypršel. Stále vlastně stála u postele. Bylo to zajímavé. Lorent byl v pozici níž než ona, což znamenalo, že uznával její vyšší postavení, i když ještě před nějakým časem to bylo jinak. Bylo to obráceně. Otočila hlavu ke dveřím.) No, budu muset jít, ať ti ještě nějak nepřitížím, když nepůjdu. (Otočila se zpátky na něj a pousmála se.) Věřím, že to dobře dopadne. (Pak se otočí, dojde ke dveřím, otevře je. Ještě než vyjde, se na Lorenta naposledy podívá a usměje se. Pak už je venku. Poděkovala vlkodlakům a zamířila ke svému domku, kde měla motorku. Vlčí zuby měla v kapse. Vzala si helmu, motorkářskou bundu měla položenou přes řidítka. Položila si ji tam už předtím, než šla navštívit Lorenta. Oblékla si ji. Pak motorku nakopla a odjela ze zátoky pryč. Zakotvila v jednom z parků venku v centru. Bylo opravdu krásně a ona si to užívala. Hlavně nebyla v zátoce. Vytáhla si ty zuby, kůžičku, na kterou je bude navlékat a taky nůž. Pustila se do práce. Bude to chvíli trvat. Navíc je nechce navlékat jen tak volně, ale chtěla je taky zafixovat, aby se už jen tak nemohly rozletět po místnosti.)

(Od té doby, co ji odvedli a prakticky se jí znovu zhroutil svět, uběhla už nějaká doba. Nevěděla, kolik dní to bylo. Skoro nevnímala čas. Všechno jí přišlo jako věčnost. Vypadalo to, že se svět zpomalil a ona si tak musela své potrestání vychutnávat mnohem déle. Nevěděla, co měla v prázdné chatce dělat. Byl zde prach, špína, chladno. Z postele koukaly péra, takže bylo pohodlnější spát na zemi. Pokud se jí tedy vůbec podařilo usnout. Vlastně se jí to podařilo vždy jen na několik minut. Neměla zde žádné rozptýlení a mohla mluvit jenom sama se sebou. Možná, že kdyby jí zavřeli do blázince, byla by na tom ještě dobře. Snažila se nějak zaměstnat, ale místo toho, aby se jí dostávalo nějaké úlevy, pociťovala ještě větší strast a bolest. Věděla, že ze sebe tu zlost musí ventilovat, ale nevěděla jak. Chatka byla už tak dost zničená a tak si nikdo nevšiml, když rozbila i to poslední, co zde zbylo neporušené. Nádobí, jedno křeslo, převrátila několik skříní. S vypjetím všech sil bušila do zdí a skříní, rozbíjela o zeď skleničky a pak se vždy sesunula na zem, s žalostným výrazem, ale pláč nikdy nepřišel. Jako kdyby se jí snažili odebrat i to poslední, co by jí mohlo nějak pomoci. Mluvila sama se sebou, ano, někdy se přistihla. Nebylo to bláznovstvím, ale tím, že potřebovala slyšet něco, než jen to prázdné ticho. V rohu bývalého obýváku si naskládala na zem matrace z gauče, natahala si tam nějaké deky a přikrývky co našla a seděla tam. Měla skvělý výhled ven a tak mohla pozorovat tichý, krásný les. Bylo to to jediné, co ji trochu uspokojovalo. Nejedla, nic. Jídlo, které jí přinesli, jim zase vrátila. Nemohla jíst. Měla plný žaludek hněvu a žalu. Jediné, co si od nich brala, byla voda a dříví se zápalkami. Také zde v chatce po nějaké době hledání našla hodinky zapadlé za lednicí. Nejprve si nevšimla, že je tam i rozbité sklo, takže si ošklivě pořezala ruku, což vyřešila utrhnutím rukávu z jejího trička a tím si to obvázala. Ta bolest jí ale nějakým způsobem pomohla. Ruku si převázala a celý zbytek dne se snažila opravit nefunkční hodinky. Nakonec se jí to nějak podařilo, ale nevěděla, kolik je hodin. Nechala si je tedy pod matrací. Další den našla několik schovaných rodinných fotek. I když tu rodinu neznala, přišla jí povědomá, jako kdyby byla její vlastní. I když o ní nic nevěděla, bylo jí jasné, že jí potkalo nějaké neštěstí. Věděla, že to co udělala je neodpustitelné. Vždyť ona ty lidi zabíjela jak zvířata, jako dobytek. Jejich krví malovala obraz, psala jimi noty. A pak to prodávala. Jednu ženu ukamenovala. S tímhle se nevyrovná. Jak by se s tím asi měla vyrovnat? Prostě to jen tak hodit za hlavu? Jo, jasně, to je fakt jednoduché. Stejně umře. Její rozsudek bude smrt. Při zjištění, že tomu tak možná opravdu bude, pocítila radost a strach zároveň. Ale strach z čeho? A z čeho radost? Ano, smrt pro ni může být jistým vysvobozením. Vyžádala si tedy u vlkodlaků hlídačů papíry a tužku s ořezávátkem. Schovala se pod deku na matrace do rohu a začala psát. Drahý Jacksone… Najednou ale nevěděla, co by mu měla napsat. Že se bojí, že zemře? Ne, to rozhodně ne. A pak začala psát. Psala tak překotně, že její ruka skoro nestíhala, avšak její písmo zůstávalo stále krásně elegantní, takové, jakým už skoro nikdo nepsal. Pak začala psát dopis pro Kola a Marcela. Jí to nepomůže, ale mohlo by to pomoci jim. Odhodit svůj vztek, zapomenout na ní. Když jim dá tyhle dopisy, bude to pro ni lepší. Alespoň se nějak rozloučí. Ano, vadí jí, že už nikdy neuvidí Kola a ten jeho hloupý smích, ty jiskru v Marcelových očích, když dělal, něco, co mu bylo blízké, nebo Jacksonův zamračený výraz, který vídala skoro den co den. Bude jí chybět vůně zátoky a hebkost Gerardovy pokožky. Sluneční svit, zpěv ptáků, pocit, který cítíte, když lovíte, huba, tak moc jí bude chybět hudba… Malíři a ulice plné lidí, moře a horko. Zima a sníh, lyžování a tanec… Bylo toho tolik. Avšak už nastal její čas. Jít na lepší místo, odčinit své hříchy, potkat staré známé tváře. Být šťastná, znovu prožívat radost.) Brzy se znovu shledáme. (Pošeptala do brzkých ranních hodin a chladu v chatce. Myslela tím Ji. Smrt. Vždy byla tak krásná a mladá. A měla zlomené srdce. Její černá obrovská křídla jí přišly na pohled tam měkké a teplé. Vřelé, jako bratrovo objetí. Přitáhla si kousavou hnědou deku až ke krku a zachvěla se. Schovala si hlavu mezi kolena. Naštěstí zde nebylo zrcadlo, aby se na sebe mohla podívat. Možná by se měla vykoupat. Ano, a převléknout. Našla zde nějaké opravdu příšerné oblečení, ale jí postačí to její, když si ho vypere. Vyprala si tedy oblečení a pak si napustila vanu. Nejdříve jí musela opláchnout a až po nějaké době, kdy se napustila horkou vodou, si do ní vlezla. Začala se drhnout. Začaly jí velmi padat vlasy. Bylo to způsobené hladověním. Stejně tak neměla žádnou sílu a byla příšerně unavená. Po značné době vylezla z vany a obmotala okolo sebe jen osušku, kterou musela obmotat třikrát, aby jí vůbec obepnula prsa, která už vlastně také skoro neměla. Boky už bylo něco, co její tělo vůbec neznalo stejně tak jako pestrá a vydatná strava. Nesnědla nic, do té doby, co ji Lorent „přivedl“ zpátky. Bastard. Bylo by nejlepší, kdyby jí prostě zabil. Přehodila si řídnoucí vlasy na holou bledou pokožku a výraznou vystouplou klíční kost a začala si je rozčesávat. Opřela se přitom bokem o polozbořený stůl. Už nevypadala jako žena. Lidé o ní dříve říkávali, že váží 40 kilo i s postelí. Možná, že to shodila na krásných 20. Kdo by po tom netoužil, vypadat jako chodící mrtvola. Ale vždyť ona už mrtvá vlastně je. Takhle pro ni alespoň nebudou muset dělat velkou rakev. Nebo jestli ji zakopou někde v lese, alespoň nebudou muset kopat moc velký hrob. Problém nebyl v tom, že by nechtěla jíst, ona prostě nemohla. Měla blok, který nešel jen tak oddělat. Pohlédla na své kostnaté nohy a zvedl se jí žaludek. Měla jediné štěstí, že neměla co vyvrátit. Teď by jí kdokoliv přelomil obě nohy jediným, ani ne moc silným, úderem. Byla jako z papíru. Bledá a slabá. Navlékla na sebe oblečení velikosti menší než je XXS a znovu se schoulila do klubíčka do rohu, na její spací místo. Dopisy zatím dala na stranu. Předá je pak Jacksonovi, aby je dal těm lidem, kterým náleží. Znovu se zahleděla, prokřehlá zimou v chatce a od zdi, ven z okna na probouzející se les a zátoku.)

*Když neřeší něco kolem chystané svatby nebo něco v Zátoce, tak chodí odpočívat a vypnout na místo, kde pomalu, ale jistě pracuje na novém domě. Docela se mu i daří a díky tomu také trochu vychladl po těch výstupech s Lorentem a Nailah. Ani jednoho od té doby neviděl, nevyhledal. Netouží po společnosti ani jednoho z nich. I když se s nimi neviděl, tak má slušný přehled o tom, co se okolo nich děje. Doneslo se mu, že Nailah opět navštívila Lorenta. Byl svým způsobem rád, že si tohle vzala na starost ona, jelikož on sám neměl žádnou chuť se s ním vidět. I z toho důvodu to velkoryse přešel a předstírá, že o tom neví. Podle Nailina chování je mu jasné, že si stejně bude dělat, to, co se jí zlíbí. Nijak proto nezviditelňuje ani fakt, že ví o její cestě do města. Nemá chuť se s ní neustále hádat nebo ji něco zakazovat, přikazovat. Takto si jejich soužití ani v nejmenším nepředstavuje. Zatím se nijak neangažuje. Kromě práce na domě se v myšlenkách rovněž zabývá tím, co s Claire. Už pár dnů je zavřená. Svůj úmysl, jít za ní hned si rozmyslel v momentě, kdy od Nai slyšel o nějakém nápoji, které pila, aby otupila své smysly. Kvůli tomu způsobila tolik zla... Má za to na ni neskutečnou zlost. Nikdy by do ni něco takového neřekl. Ví, že si prošla těžkým obdobím, když přišla o dítě. Tohle, co udělala, pro něj, ale není řešení. Těch pár dnů, co jí dává na vyprchání účinků toho nápoje, dává i sám sobě na to, aby za ni dovedl jít s klidnou hlavou, alespoň navenek. Uvnitř, když jen pomyslí, co všechno spáchala, to v něm okamžitě začne vřít.
I když by to milerád ještě na pár dní odsunul, na druhou stranu, Claire už dlouho neviděl, a není jeho návštěva, jen o tom, že za ní musí jít, ale taky hlavně chce. Chce ji vidět a mluvit s ní. Chtěl by od ní slyšet nějaké vysvětlení, které by ho nenutilo přistoupit až k těm nejradikálnějším trestům. Netuší, ovšem, co by to mělo být. Odpoledne udělá přestávku s pracemi na základech domu a vrátí se do Zátoky. Opláchne se a pak zamíří k domku, kde je Claire zavřená. Vlkodlaci, kteří ji hlídají ho při příchodu pozdraví. Pošle je nyní pryč, protože si chce s Claire promluvit v klidu, bez toho, aniž by je poslouchali nějaké zvědavé uši. Počká až muži odejdou, po té si otevře dveře a vejde dovnitř. Přelétne místnost očima, kde se Claire nachází. Netváří se nijak nadšeně, nijak vlídně. Kdyby mohl, tak Claire přetrhne na dvě půlky, za tohle všechno.* Ahoj, Claire. *Pozdraví ji, když se na ni podívá. Prohlédne si ji zkoumavě, ale nijak se k tomu, co vidí nevyjadřuje. Dveře za sebou zavře a popojde dále do místnosti. Po celou dobu z ní nespouští oči.*

(Velmi dobře slyšela, hlasy vycházející z verandy chatky. Ihned poznala, kdo tam mluví a naježily se jí chloupky na rukou. Neobracela však pohled ke dveřím, ze kterých zanedlouho vešel dovnitř Jackson. Přitáhla si k sobě deku a část si schovala pod bosé nohy, když zavíral dveře, aby zde měli klid. I když se stále dívala z okna, cítila na sobě jeho nepříjemný odsuzovačný pohled. Netuší, co jí přišel říct. Možná, že ji jde říct, jaký bude její trest. Zvenku na ni zasvítí sluníčko, které je dnes pichlavější, než včera a tak se Claire lehce zamračí a zahledí se na vteřinu na cestu, kterou projdou dva vlkodlaci. Doléhá k jejím uším zpěv malých ptáčků, které dříve lovila, ale také je někdy ušetřila a byla o hladu. Kdyby je viděla, mohla by se stoprocentní jistotou říci, co je to za druh a jak se v přírodě chová. Zvláštní, jak se všechno změnilo. Dříve to všechno bylo tak důležité a dnes je vám to akorát k ničemu. Kdyby jí to bylo užitečné, neseděla by tu u zdi v koutě, obmotaná hnědou kousavou dekou, kterou má přitáhnutou až ke krku, a stejně se klepe zimou jak ratlík. Přivře oči a začne bedlivě zkoumat strom, který roste nejblíže oknu. O Jacksona jeví prozatím nezájem. Pokud chce, aby mluvila, bude jí k tomu muset donutit. Ona je připravená na svůj osud, je s ním smířená a opravdu nechce, aby jí vyhnali. Ona chce smrt. Rychlou a bezbolestnou. A chce se rozloučit, ale to se jí stejně nepoštěstí. Bradu si položí na kolena a hlavu vytočí trochu na stranu, když Jackson promluví. Na malý moment sevře rty pevně k sobě, jako by přemýšlela, co má říct.) Jacksone. (Zachroptí. Je slabá a jde to poznat už i na jejím hlase. Polkne, aby si osvěžila hrdlo. Nepomohlo to ale ničemu a tak vystrčí kostnatou ruku z pod deky a sáhne zbrkle po vodě, jako kdyby nepila už několik dnů. Přiloží si jí k vyprahlým ústům a nakloní sklenici. Čirá studená tekutina se jí rozlévá hrdlem a chladí ho. Po chvilce odloží sklenici zpět na své místo a schová ruku zpět pod deku. Zachvěje se zimou. Oblízne si rty a pohlédne po dlouhé době na Jacksona. Vůbec se nezměnil. Pomyslí si a její rty se automaticky lehce skroutí do pochroumaného, letmého úsměvu. Znovu se zahledí z okna.) Jestli jsi sem přišel, abys mi řekl, jak mě potrestáš, musíš předtím něco vědět. (Teprve teď se mu znovu zahledí do očí, vážně. Je znatelné, jak je zlomená, ale stále je vidět, že je moc pyšná, než aby to ukázala v plném rozměru.) Musím zemřít. Sem monstrum, které si nezaslouží žít. Ne po tom, co jsem udělala. (Dala by si cigaretu. A víno. Ale to by byl zřejmě moc velký luxus, který si ve vězení nemůže dovolit. Tak ráda by si zapálila. Pohlédla na zem, kde byly krasopisně nadepsané jména na třech dopisech. Sesbírala je a srovnala, aby jeden zakrýval druhý. Naposledy na ně pohlédla a pak pohlédla na Jacksona.) Jelikož nebudu mít šanci se rozloučit, chtěla bych tě poprosit, zda bys pro mě mohl udělat poslední věc. (Odmlčela se, její pohled sklouzl na její okousané nehty a dopisy, tak krásné, jako ani ona nikdy nebyla.) Mohl bys je předat adresátům, i když s nimi možná nemáš dobré vztahy, dát je lidem, kterým právem patří? (Teď byla nejvážnější za celou tu dobu, co sem Jackson přišel. Natáhla k němu ruku a vyčkala, až si je vezme. Nečekala od něj už žádné kladné emoce, nebo jakýkoliv náznak toho, co mezi nimi bylo. Stále měla na krku přívěsek vlka, co jí kdysi dal. Možná, že jí měl dodávat kuráž, nebo bůh ví co. Měla ale tak pocit, že není sama. I když tomu tak bylo. Připomínalo jí to lidi z vesnice, kde vyrůstala, bratra a jeho mentolově zelené oči a sestru, jejíž vlasy připomínaly tekuté zlato. Připomínalo jí to věci, které milovala. I otce a macechu a matku, která jí prý milovala, jak jen mohla, avšak ona její lásku nikdy nepocítila. Jen otcovu nenávist. Měla ten den zemřít s nimi. Bylo by to lepší, jednodušší. Byla by s nimi napořád. Nebyla by už nikdy sama.)

*Když vstoupí do chatky, uvidí Claire sedět a dívat se z okna. Je zabalená v dece. Nepřipadá mu, že by bylo uvnitř nějak moc zima. Možná je dobře, že hned z kraje nevidí, jak Claire nyní vypadá, alespoň tak zůstane o pár vteřin déle klidný. Tedy alespoň na venek se o to pokusí. Zjišťuje, že během posledních dnů s ním vztek a zlost lomcují téměř neustále. Málokdy se mu podaří zůstat v klidu déle, než několik minut.
Chvilku Claire sleduje ze svého místa u dveří, než je zavře a postoupí dále. Od ní se nedočká žádné reakce na jeho přítomnost. Už to v něm probudí podrážděnost. O něco hlasitěji vydechne, ale místo nějakého komentáře na její ignoraci ji pozdraví. Popojde o něco blíže k ní. Během ticha, které se v chatce a jejím okolí rozprostřelo má trochu prostoru na své myšlenky.
Snaží se přijít na to, kam se to dostali. Ať už udělá cokoliv, vše mu to připadá jako jedna velká katastrofa. Claire, jedna z mála jemu blízkých osob se snaží ze všech sil zpřetrhat všechno to, co mezi nimi za tu dobu, co se znají, vzniklo. Má ji rád a záleží mu na ni. Nyní se ovšem nachází ve velmi jemu nepříjemné situaci. Musí nechat proběhnout soud a nechat členy smečky vyjádřit svůj názor na to, co provedla a nakonec vynést rozsudek. Vše se to v něm mele, drtí. Na jednu stranu se mu to všechno příčí a nechce, aby Claire musela zemřít. Když si ovšem uvědomí, co provedla, jak se v poslední době zachovala, rázem vypadá vše jinak.
Moc rád by od ní slyšel dnes něco, cokoliv, čeho by se mohl chytit a vytáhnout jí, tak říkajíc hrobníkovi z lopaty. Za to, co udělala si v jeho očích trest zaslouží, ale smrt?! To mu jako žádný trest nepřijde. Smrt je konec. Z jeho úvah ho probere její hlas, lépe řečeno chrapot. Pohlédne na ni a sleduje, jak si bere sklenici a pije vodu. Zatímco se Claire občerstvuje, přemítá, co jí poví. Ona, ale podle všeho má něco na srdci. Neujde mu její pousmání, ale snad ani raději nechce vědět, co ji tolik pobavilo. Popojde ještě kousek blíže k ní a následně si vyslechne, co má na srdci. Naznačí jí pokývnutím hlavy, že poslouchá. Nejraději by nějaké to vysvětlení. Ona si, ale více méně, začne klást požadavky. Nespokojeně se zamračí.* Můžeš mi vysvětlit, co tě to napadlo, Claire? *Zeptá se jí, navenek zdánlivě klidně. Probodne ji mnohem ostřejším pohledem.* Já vím, že tě potkalo hrozné neštěstí. *Pokračuje dále, než by mu na to ona mohla cokoliv říct.* Jak si, ale mohla udělat tohle? *Ušklíbne se nechápavě.* Přišla si o dítě, tak si se rozhodla, udělat totéž někomu jinému?! *Pozvedne na konci věty nevěřícně i nechápavě hlas i obočí. Vypadá, hodně zklamaný, rozzlobený.* Je ti líp? *Neodpustí si rýpnutí. Jak si to během svých slov vše připomíná, stoupá i podráždění v jeho hlase. Během svých slov Claire téměř nespouští z očí. Jeho pohled je pichlavý, rozhořčený. Po té udělá pár kroků po místnosti tam a sem.* Tvé činy bude soudit smečka. *Oznámí jí pak. Zastaví se, zůstane k ní otočený bokem, ale natočí k ní hlavu. Promne si dlaní vousy na bradě. Při tom se mračí.* Dostane se ti takového trestu, jaký zvolí většina. *Dodá ještě. Mírně při tom přimhouří oči a znovu na ni kouká. Předpokládá, že budou chtít její smrt. On by jí přál, ale něco, co by ji nutilo přemýšlet nad svými činy a uvědomit si, jak hrozně se zachovala. Hlavně o ni nechce přijít. Po té udělá pauzu a znovu projde párkrát místností tam a sem. Zastaví se tehdy, když na něj Claire znovu promluví. Pohlédne na ni a při jejich slovech, se dívá, co dělá. Do zorného pole se mu tak dostanou obálky, které mu následně podá. Vezme si je od ní, ale zadívá se na ni, při tom zavrtí hlavou.* Přál bych si, abych tohle nemusel udělat Claire. *Odvětí.* Ale nedáváš mi moc možností, jak pro tebe něco udělat... *Dodá a upírá na ni svůj zrak. Dává jí možnost, aby mu třeba pověděla něco, co mu pomůže.* Pokud to ovšem nepůjde jinak... *Udělá přestávku a podívá se na jména na obálkách. Nehne u toho brvou,ať už si při těch jménech myslí cokoliv.* Tak ty dopisy předám. *Ujistí ji.* Měla by ses, ale pokusit, o to, aby si jim to, co píšeš, mohla povědět sama. *Poznamená. I když na jedné obálce viděl i své jméno, nějak se nad tím nepozastavuje. Přesto by od Claire uvítal raději její slova, než dopis.*

(Nastal den D. Den, který Jackson určil jako stvořený na to, aby se konal soud. Všichni vlkodlaci už věděli, že se budou soudit Lorent a Claire. Co přesně udělal Lorent, to jim moc známo nebylo. Tedy věděli, že měl asi nějakou rozmíšku s Jacksonem, ale co přesně to bylo, to si Jackson nechával pro sebe. Ale dneska jim to bude muset říct, protože se rozhodl, že Lorenta nepotrestá on sám, ale předvede ho smečce. U Claire už každý věděl, co se přesně stalo. Bylo asi celkem jasné, co ji čeká, ale mohla mít na druhou stranu nějakou dobrou obhajobu a její trest by se zmírnil. Claire tady ve smečce možná moc nemusí, ale rozhodnutí smečky by se rozhodně nemělo řídit sympatiemi, ale závažností činu. Vlastně od té doby, co pokračují přípravy na svatbu, kterou chtěli, tedy aby si Jackson vzal Nailah, je smečka o něco klidnější. Stále ale mají průbojné tendence, to změní asi až vývoj. Jako první šel na řadu Lorent. Smečka se shromáždila a usedla u ohňů. Jack s Nailah seděli na nějakém více vyvýšeném místě. Hierarchie smečky. Pak dva vlkodlaci přivedli Lorenta, který se postavil doprostřed kruhu. Všichni na něj tak moc dobře viděli. Byl tam jak na pranýři. Vždy ten, co se chtěl přihlásit slovo, musel vstát. Teprve potom mohl mluvit. Teď ale všichni čekali hlavně na to, až jim Jackson poví, co se vlastně stalo, že tu dneska Lorent stojí a je souzen.)

*I přes dusné ovzduší, které od incidentu s Lorentem panovalo mezi Nai a jím, se domluvili na termínu konání soudu. Původně měl být kvůli Claire. Nyní se do něj připletl i Lorent. Oba byli celou dobu pod zámkem. Když se dozvěděl, že Nailah za Lorentem byla, on sám už za ním nešel. Dal mu šanci, přijal ho do smečky, ale z Lorentova chování, přístupu, jednání, nenabyl dojmu, že by se mu tento tah dosud nějak vyplatil. Právě naopak. Lorent od samého začátku jedná pouze za sebe. Nezáleží mu na smečce. Nailah by nejraději získal pro sebe. Nejvíce na tom všem ho štve skutečnost, jak se Nailah na Lorenta dívá. Někdy má dojem, že se jí jeho chování velmi zamlouvá. Často nad tím v poslední době přemýšlí a čím dál tím více ho to vytáčí. Oba dva. Nailah nijak nevyhledává. Když se nestará o chod smečky a o přípravy na svatbu, většinou pobývá na místě, kde staví nový dům. Má tam pro sebe nejvíce klidu.
Nyní se smečka shromáždila okolo ohňů a Lorent stojící uprostřed čeká na to, až se smečka dozví jeho prohřešek. Sedí na svém místě a i když je Nailah vedle něj, dnes mu připadá tak vzdálená. Ne jako někdo, s kým by měl a chtěl prožít zbytek života. Tyhle pocity jsou u něj pouze poloviční. Jeho vlk, ukrytý někde v nitru je naopak nadšením celý bez sebe, že může být na blízku své družce.*
Dnes jsme se opět sešli, abychom potrestali prohřešky dvou členů smečky. Lorenta a Claire. Každý se zde zodpovídá z něčeho trochu jiného. Povím na to svůj názor a chci slyšet ty vaše. *Začne pomalu, když usoudí, že nastal vhodný čas. Během prvních slov vstane ze svého místa.* Začněme s Lorentem. *Přelétne okolí pohledem a skončí na Lorentovi. Jen samotná Lorentova přítomnost ho dráždí a popuzuje.* Když mě Lorent požádal, abych ho přijal do smečky, už tehdy zvolil velmi neobvyklý postup. Počkal si, až si ho tady v Zátoce najdu. *Pokračuje dál. Na Lorenta se dívá nevraživě, kdyby mohl, nejspíše by mu na místě zakroutil krkem. Musí se hodně přemáhat, aby zůstal v klidu, alespoň navenek.* Jeho argumenty pro přijetí nebyly nijak významné, ale měl jistou snahu. Když jsem nakonec souhlasil, předpokládal jsem, že začne přemýšlet a uvažovat podobným způsobem jako do té doby za sebe, ta tohle společenství. Chtěl jsem věřit, že bude pro nás přínosem, jak se mě snažil přesvědčit. *Během toho, co promlouvá ke smečce i k Lorentovi, často shromáždění přelétne pohledem. Ke konci vykročí ze svého místa a začne se procházet kolem ohně.* Dosud jsem ovšem čekal marně. *Zvýší trochu hlas.* Lorent po celou dobu myslel, jen na sebe a na to, co je dobré a výhodné pro něj. *Poví svůj názor. To, jak vidí a vnímá Lorenta od začátku on sám. Není to nic dobrého.* Když celá smečka hledala Claire, ukrýval ji u sebe. Kvůli tomu nad sebou ztratil kontrolu. *Pokračuje dál. Během toho přejde o něco blíže k Lorentovi a nesouhlasně se na něj zadívá. Neví, proč to dělal, nejspíše se Claire snažil pomoct. To je jediná věc, kterou na Lorentovi dokáže ocenit. Jemu na Claire záleží a není nadšený z toho, co jí dnes pravděpodobně potká.* Když ji Nailah u něj našla, místo spolupráce se projevila jeho pravá stránka. Ukázalo se, že si celou dobu dělal nárok na Nailah. Chtěl ji získat pro sebe. Byl ochotný pro to udělat všechno. Nejspíše by mě zabil, kdyby měl příležitost. Bez ohledu na chystanou svatbu i na to, co sňatek našemu společenství přinese. *Po celou dobu se při svých slovech dívá na Lorenta. Občas se mu zablýskne v očích, ale většinou zůstává v klidu.* Z mého pohledu je to zrada. Mě, Nailah i celé smečky. *Znovu se od Lorenta vzdálí a udělá pár kroků kolem ohně a zadívá se po delší době na shromážděnou smečku. Krátce při tom pohlédne i na Nai. V jeho výrazu, ale nelze nic vyčíst, co se v něm odehrává.* Někdo takový nemá ve smečce co dělat. *Dodá na závěr. Pak zamíří zpátky na své místo, kde se posadí.*