Big Auggie´s Bayou Bar

Tak někdy najdeme nějakou čarodějku, necháme ji, ať se mi povrtá v hlavě a vymaže mi z hlavy to, že jsi šamankou, a pak uvidíme. *Pokrčil rameny. Sice to byl jen nápad, který se neuskuteční, ale nejspíš nějakou čarodějku bude muset ponechat, aby se mu v hlavě povrtala. Nejspíš tu blonďatou novomaminu od Původních. Nějak se bude muset zbavit toho vědomí, že je Hope naživu. Esther tak aspoň v jeho mysli nic nenajde. Když pak začal vymýšlet, že si spolu založí malou smečku, tak viděl, že to mělo ten účinek, který chtěl. Smála se tomu. A měla i poznámky k vytahování jeho svalů, takže svět byl v pořádku.* Proč je neukázat, když je mám? *Ušklíbl se, když schovával zase svaly a ruku dával dolů.* Ale to s naší smečkou beru jako záložní plán. Když mě Jackson nevezme do smečky a ty budeš stále odmítat tu jeho nabídku, tak tě můžu vzít k sobě já. Výhody už jsem ti řekl. A když si jednou najdeme partnery, tak se nám smečka malinko rozroste o dva členy a pak o děti. Nakonec budeme mít smečku skládající se ze dvou rodů, pokud se někdy u někoho nespojí v jeden.  *Vyslechl si pak od ní popis toho muže a dával si hodně velký pozor, aby si to dobře zapamatoval.* Budu dávat pozor, jestli se někdy neobjeví v zátoce a dyštak ti řeknu. A když na něj zase někdy narazíš, tak mi o tom taky řekni. Snad to byl jen obyčejný člověk, který byl prostě jen zvědavý...

*Na to, co vymýšlel, nic neříkala a tak ani on to nerozebíral. Nevěděl, zda ho Jackson do smečky skutečně přijme, ale doufal, že ano. Stejně tak doufal, že do smečky vstoupí i Nailah. Musí mít někoho, s kým bude pomlouvat Jacksonovo nedostatečné vůdcovské dovednosti.  Jinak by se musel asi neustále přetvařovat. Kromě Jacksona byla momentálně jediná další, kdo věděl o jeho minulosti, když nepočítal Původní rodinku a sourozenectví s Klausem. Nechal se od ní pak zavést na nějaké místo, kde se zastavili. Rozhlédl se okolo a viděl jakési skalnaté útvary, které shledával jako ideální pro přeměnu, každý se může za jeden schovat. Opřel se o jednu z těch skal a krátce se podíval na měsíc, potom na Nailah.* Jo, bude stačit chvilka a uvidíš mě tu svíjet se v bolestech. Zažiješ užasné představení. *Ušklíbl se nad tím. Snažil se to sarkasmem zlehčovat, aby nebylo vidět, jak moc se na to, co za chvíli nastane, netěší. Vždycky si přitom vzpomněl na svoji první proměnu. Bylo mu patnáct a byl hrozně nadšenej z toho, že je konečně vlkodlak, a tak se těšil na to, až bude vlkem. I když slýchával, že předtím přichází bolest, tak to moc nevnímal, myslel si, že to prostě nějak zvládne. Jenže pak přišla ta proměna a on se pořádně spletl. Bylo to mnohem horší než čekal a pak se nějakou dobu z toho úplňku až tak neradoval. Teď měl trochu pocit, jakoby se to opakovalo. Vlkem nebyl tisíc let a tak se na to těšil. Ale tentokrát věděl, že ta proměna bude méně bolet, než přitom prvním pokusu. Během toho, co na tu svojí první proměnu vzpomínal, se u něj objevily první příznaky. Začal se potit od toho, jak se mu zvyšovala teplota.* Už to začíná. *Prohlásil a zase se narovnal. Chytil spodní lem svého trička a přetáhl si ho přes hlavu. Ale nemínil se tady před ní kompletně svléct, pomalu už poodcházel za jednu skálu. * Dej mi chvíli. *Řekl přitom a zalezl za tu skálu. Skoro jako kdyby to byly nějaké kabinky na převlíkání v obchodě. Taky se za tou skálou postupně vysvlékl ze svého oblečení a nechal ho tam na hromádce. Zima mu nebyla, teplota těla se mu postupně zvyšovala. Člověk by takovou vysokou horečku nevydržel, ale pro vlkodlaka to bylo samozřejmostí. Brzy přišla i ta bolest. První zaúpění bylo tiší, to se ho ještě snažil potlačit, ale k dalšímu se už přidalo i lámání kostí, a zaúpění bolesti bylo o něco hlasitější. Zapomněl už, jaká je ta bolest a teď si to ošklivě připomínal. Zase se cítil jako ten patnáctiletej kluk, který netušil, do čeho spadl a musel si tím procházet. Lámal si každičkou kost v těle a cítil intenzivní bolest. Nevnímal ani čas, nevěděl, co dělala Nailah, v tu chvíli jeho tělem procházela bolest a on nemyslel na nic jiného. Už jak dávno nestál na svých nohou, nejprve klečel a pak ležel nebo se zrovna dokázal opřít o ruce a trochu se nadzvednout. To pak většinou přerušila zlomenina nějaké kosti v ruce a on zase ležel. V listí na zemi byly občas vidět rýhy od jeho rukou a jakmile se mu objevili drápy, tak se na skále objevilo pár škrábanců. To už bylo ke konci proměny, kdy se mu konečně začínala objevovat srst na těle. Pak už to byla opravdu jen chvilka, než se stal vlkem. Srst měl šedou, vzhledem připomínal vlka šedého, jen oči měl žluté. Jednoduše pak skálu přeskočil a zavyl na měsíc. Konečně se toho dočkal.*

Měsíční prsten bych získal jedině, že by sem za mnou do zátoky přišla nějaká čarodějka a sama mi to nabídla. A pak by záleželo ještě, co by za to chtěla. Nevěřím, že by za to nic nechtěla. *Poznamenal. V hlavě si představil, že by sem přišla za ním Esther a nabídla by mu to výmenou za to, že jí prozradí Hope. Jenže on by odmítl a Hope by před ní tajil. Takže ve výsledku by se to z něj Esther snažila dostat jinými způsoby a nakonec by to opravdu dokázala a zjistila to. Bude muset tu čarodějku nechat pohrabat se v jeho hlavě, aby se to nedozvěděla. Vydal se pak do toho baru, ale jakmile byli u něj, tak nezamířil k hlavnímu vchodu. Namísto toho zamířil k zadnímu, který vedl do jakési minikuchyně. Akorát ty dveře byly zamčené, ale on věděl, kde je schovaný klíč. Stoupl si na špičky, aby dosáhl na jedne trám, který byl vysoko. Za ním nahmatal klíč a vyndal ho. Koukl se pak na Nailah a mrkl.* Pššt, tohle je tajný. Mohla bys pak odsud krást chleba. *Ušklíbl se a pak odemkl. Dveře nechal otevřené a ustoupil, aby mohla Nailah vstoupit jako první. Vlezl tam pak za ní a zavřel. Prošli malou chodbičkou a dostali se do malé kuchyně. Byla hodně malá, taky se tady až tak moc nevařilo. Moc jídla tu na výběr nebývalo. Ale za to měli dobré pivo.* Co si dáš k snídani? V nabídce je... *Z jedné skříňky, kde bylo pečivo, vyndal bochník chleba a pak otevřel ledničku. Ta byla taky dost prázdná. Podobně jako ta jeho.* Chleba s máslem nebo suchý chleba? *Zeptal se Nailah a podíval se na ní.* Moc tu toho na výběr na ní... Kdybys neměla takový odpor k zátoce, tak tě pozvu k sobě, ale tam by to dopadlo stejně. *Pokrčil rameny a vyndal z ledničky máslo. Šéf nejspíš bude nakupovat dneska dopoledne.* Ale nabídka pití je o něco větší. Pokud teda nechceš espresso nebo kakao. Ale džusů je větší výběr.

*Ušklíbl se nad její poznámkou o chlebu pro křečky a pak ji zavedl dovnitř. To co jí nabídl se jí zjevně nezdálo nic moc. Ani se nedivil, i on to považoval za nic moc. Nabídl by jí na ten chleba nějaký salám, sýr nebo med, kdyby něco takového tady bylo. Ona se naštěstí rychle ujala díla a tak jí nechal. Postavil se ke stěně a pozoroval jí. Sám netušil, co chce tady z těch zbytků vykouzlit. V jednu chvíli si myslel, že udělá nějaké těsto na obyčejné placky a ty pak upeče v troubě. Jenže pak tam lila mléko a to těsto se zdálo až moc tekuté, aby z nich něco vytvořila. Pro něj bylo vaření asi jako španělská vesnice. Hlavně nechápal, co to dělala na té pánvi s tím tekutým těstem. Ale pak viděl že to ztuhlo na jakousi placičku, která byla tak tenká, že čekal, že se každou chvíli roztrhne. Ale ona se neroztrhla, ani když jí mazala marmeládou a rolovala. Měl pocit jako kdyby přitom používala nějaká kouzla. Jeho gurmánské myšlení se prostě zaseklo v desátém století. Tenkrát se jedlo něco úplně jiného, záleželo na tom, co zrovna ulovili. To se pak nějak zpracovala, uvařilo, opeklo, podusila, tohle byla vždycky záležitost žen. Maximálně ještě jedli chléb a placky anebo to, co získali od dobytka a pak nějak zpracovali, takže sýr a vejce. Jenže po smrti jeho zájem o jídlo přestal. On nemohl jíst a tak se o jídlo ani nezajímal. Až doteď. Většinou si zatím vystačil s chlebem anebo si tady dal polévku. A najednou tu před ním bylo na talíři deset palačinky.* Dobře, uznávám, umíš líp vařit než já. I když mám trochu podezření, že u toho používáš nějaká šamanská kouzla, protože nechápu, jak se ti podaří z tak tekuté těsta udělat tak tenké placky... *Poznamenal a vzal do ruky ten talíř. Blíž si ho prohlédl, jakoby stále zvažoval, jak to udělala. A pak vzal ještě další dva talíře a vydal se vedle. Na jeden stůl pro dva položil doprostřed talíř s palačinkami a dva prázdné talíře vedle. Pohlédl pak na Nailah.* Co si dáš k pití? Doporučuju nějaký džus, pokud nechceš začínat alkoholem. *Vydal se pak k baru a oběma nalil pití. Sobě džus a Nailah to, co si řekla. Vrátil se pak ke stolu, sklenice postavil na stůl a posadil se.* Dobrou chuť. *Popřál jí a jednu palačinku si pak přendal k sobě na talíř. Udivilo ho, že se v jeho rukách neroztrhla. Ochutnal pak kousek a překvapeně pak pozvedl obočí. Na jazyku se mu spojila chuť sladkého těsta s chutí ovoce a vytvořila harmonii chuti.* Myslím, že tohle je ta nejlepší snídaně, jakou jsem kdy jedl. *Zakousl se podruhé.* Ne, určitě je to ta nejlepší snídaně. *Zakousl se podruhé.* Ne, je to to úplně nejlepší, co jsem kdy jedl. *Po několika soustech pak palačinku snědl.* Kašlu na tvoji nechuť k Zátoce a strach, že tě odhalí. Nějak tě tam potají propašuju a budu tě pak navěky schovávat v kuchyni. Budu tě bránit před ostatními vlkodlaky a lovci a ty mi budeš vařit.

Hele, nezpochybňuj moje kulinářské dovednosti. Náhodou umím namazat chleba máslem. *Jenže tímhle jeho kulinářské dovednosti končili. O tohle se nikdy nestaral, protože za jeho doby bylo vaření záležitostí žen. Ty se staraly o domácnost a udržovali ji v chodu, zatímco muži lovili a válčili. Po chvíli se vydali vedle, kde se usadili. Na chvále na jejích palačinkách rozhodně nešetřil. Podle něj by jen těžko mohl najít nějaké lepší.* I kdyby jsi mi do konce života vařila jenom palačinky, tak já budu spokojený. Tohle je mnohem lepší než ty placky, které se stejně jedli jenom vždycky, když nebylo maso... *Poznamenal, když se natahoval pro další. Sotva kousl, už zase cítil na jazyku tu báječnou chuť palačinek.* Myslím, že jsem se zamiloval. Mohla by jsi jim... palačinky jsi říkala, že se ten pokrm jmenuje, že jo?... udělat nějakou ruku, ať je můžu o ní požádat? Právě jsem totiž objevil lásku svého života. Takže z tebe asi bude moje tchýně. *Ušklíbl se. Byl spokojený, v noci zažil ten příjemný pocit běhání jako vlk, teď tady měl báječné jídlo a snídal s krásnu žen... Co víc by si mohl muž ještě přát? Jedině sex tomu ještě chyběl.*

*Myšlenku, že by si jí zavřel u sebe v zátoce, aby mu tam vařila, opravdu nemyslel vážně, stejně jako se neplánoval oženit s palačinkama. I když představa to byla pěkná, že by mu tam vařila. Mít takhle někoho, kdo by se mu staral o domácnost, by se hodilo. Jenže to by musel mít s někým vážný vztah a jeho vztahy většinou trvaly maximálně dva týdny. Musel by narazit na nějakou, která by s ním dokázala vydržet a která by ho dokázala zklidnit natolik, aby neběhal za jinýma. Anebo by mu tolerovala, když by se nakonec vracel vždycky k ní.* Dobře, zkusím si najít jinou kuchařku, i když pochybuju, že bych našel nějakou, která by tě v tom překonala... *Zamyslel se pak nad tím, že by se to naučil připravovat sám. Ale to by si musel napsat recept a stejně si nebyl jistý, jestli by to zvládl.* A co kdybys mi dělala učitelku vaření? Mimo zátoku? *Navrhl a doufal, že tohle by se i mohlo setkat s úspěchem. Pokud ho tedy při první lekci nepraští pánví, až jí rupnou nervy nad jeho nedostatečnýma kulinářskýma dovednostma.*

*Zatvářil se zmateně, když se zmínila o tom, že by nějaká žena mu nemusela chtít vařit. Copak nějaká taková další žena existuje?* Počkat, ty si myslíš, že ostatní mi nechtějí celé dny vyvařovat. Ale no tak, mému kouzlu přece žádná neodolá. Každá mi chce vyvařovat. Teda kromě jedné, ale výjimka potvrzuje pravidlo. *Ušklíbl se nad tím.* Po těhlech palačinkách mě už nepřesvědčíš, že neumíš vařit, protože umíš. A můžeš mi říkat opak horem a dolem, ale já už vím svoje. *Pronesl rozhodně.* A proto bych se chtěl učit od mistra. A určitě i v objednávání jsi mistr, protože narozdíl ode mě víš, jak se ta jídla jmenují. Tomuhle si říkala palačinky, že jo? *Ujistil se ještě. Nerad pak viděl jak se zvedla, znamenalo to, že už půjde. Což i potvrdila svými slovy. Zatvářil se zklamaně. Využil přitom toho, že teď stála vedle něho a vzal ji za ruku. * No, tak, přece mě tu nenecháš samotného? Co když sem přijde nějaký velký zlý upír? Chceš mě mít na svědomí? *Přejížděl přitom palcem po hřbetě její ruky. Nakonec vstal ze židle, takže stál těsně u ní a zadíval se jí do očí. Z jeho výrazu už zmizelo to předešlé vtipkování, teď byl šarmantně vážný s jedním koutkem zvednutým v náznaku lehkého úsměvu. Stále ji držel za ruku, i když stejně stáli až tak blízko, že v podstatě se stačilo pohnout o centimetr dopředu a jejich hrudník, noha a takové části by se dotkly. Akorát u obličeje byl rozestup větší, tam to bylo pět centimetrů. Zatím.* Takže... zůstaneš? *Pozvedl tázavě mírně obočí.*

*Poslouchal její proslov, anebo aspoň to předstíral. Občas mírně přikývl, aby to vypadalo, že to bere vážně. Ale opak byl pravdou. Vážně to nebral. To, co říkala, pouštěl jedním uchem dovnitř a druhým ven. Akorát, když skončila, tak ještě nakonec přikývl, aby bylo jasné, že vše pochopil. Ale kdyby se ho zeptala na něco z toho, co mu teď povídala, tak by byl v háji. Ale to naštěstí nemusel, namísto toho jí chytl za ruku a o chvíli později už stál těsně u ní. Stál tak blízko, že mohla cítit jeho dech na svojí tvář, a on cítil její vůni. Jasmín. Příjemná vůně, pomyslel si v duchu.* Protože... *Začal, ale se svojí odpovědí si dával na čas. Aspoň tak měla jeho volná ruka čas chytnout volnou ruku Nailah. Na moment se drželi za oběma ruce, ale opravdu jen na chvíli, protože brzo rukama pomalu jel po jejích rukou nahoru. Přejel přes předloktí, loket, pomalu pokračoval k ramenům a nakonec jedna jeho ruka namotala jeden pramínek jejích vlasů na prst. Na moment sklopil přitom pohled, jak se zadíval na ten pramínek.* Protože za tuhle chabou výmluvu schovávám to, že prostě nechci, aby odešla. *Pomalu zvedl zrak a znovu se jí zadíval do očí. Ani si neuvědomil, že to sklopení zraku by mohlo značit pokles v dominanci.* Tisíc let jsem strávil o samotě, s nikým jsem nemluvil. A teď když jsem našel konečně někoho, s kým je mi dobře, tak s ním chci trávit co nejvíc času. *Po svých slovech pomalu zvedl nahoru ruku a pohladil ji po tváři. Mohlo to připomínat tu scénu v lese, kdy se jen snažil, aby si myslela, že jí chce políbit. Ale tentokrát to myslel vážně. Mohlo to být trochu vidět i na tom, že malinko váhal. Přeci jen tu pořád hrozilo nebezpečí, že ho buď praští anebo zase kopne do rozkroku. Ale nakonec se k ní pomalu naklonil a spojil jejich rty.*

*Čekal, že schytá ránu neb kopanec, pomalu se i na to duševně připravoval. Ale i kdyby to věděl s určitostí, že něco schytá, tak by stejně udělal, co právě udělal. Ale žádná rána ani kopanec nepřišly. Uvítal to, i když z toho byl sám překvapený, a také toho využil. Využíval té chvíle, kdy ho ještě neodstrčila, ani se nijak neodtáhla, aby ji svýma rukama objal a přitiskl k sobě pevněji, zatímco ochutnával její rty. Chtěl tu chvíli, co nejvíc příležitosti, nevadilo by mu, kdyby trvala věčnost a on jí prostě jen mohl držet a líbat. Jenže ta chvíle skončila, když nakonec ona odtáhla k jeho zklamání. Ale nemohla se odtáhnou moc daleko, protože ji pořád držel a objímal. Mohla se tak vzdálit maximálně na vzdálenost několika centimetrů.* Já vím. *Odpověděl jí na to, co mu řekla. Jednou rukou, kterou měl položenou na jejích zádech jí na zádech pomalu kroužil a hladil.* Ty nechceš jenom občasný sex, chceš něco vážnějšího, a já zase nedokážu s někým dlouho vydržet. Takže se k sobě prostě nehodíme. Teď bychom měli přestat, já bych tě měl pustit a měli bychom si jít svojí cestou a na tohle zapomenout. *Tohle by bylo rozumné udělat, prostě to rovnou vzdát. Jenže to šlo těžko. Jiskřilo to mezi nimi, byla mezi nimi chemie a to obzvlášť když teď byli tak blízko a držel ji v náruči. To se dalo jen těžko ignorovat.* Ale až za chvíli. *Dodal nakonec po několika vteřinách pauzy, kdy zkoušel odolat, ale nezvládl to. Pak k ní sklonil hlavu a znovu ji políbil. Tentokrát už to nebyl takový oťukávácí polibek, kdy čekal, že ho za to praští. Teď měl větší šanci, že to přežije bez úhony, navíc ta jedna bariéra mezi nimi už byla zlomená. A tak byl i jeho polibek o něco vášnivější a dobyvatelštější. Pevněji si ji k sobě přitiskl a ruka, kterou měl položenou na jejích zádech, vystoupala o něco výš a zapletla se do jejích vlasů.* 

*Neměl ponětí o tom, co ve skutečnosti dělá. On ji prostě líbal, vnímal jenom její rty. V tu chvíli ji chtěl prostě jenom líbat, netoužil si ji podmanit, alespoň ne vědomě. Maximálně ještě dostat do postele. Podvědomě si nejspíš vypomáhal právě tímhle. Instinkty vlka mu radili si ji získat, i když si to vědomě nepřipouštěl, to ale neznamenalo, že jeho síla nebude fungovat. A tak na ni postupně působil, podmaňoval si jí, i když o tom sám neměl ponětí. Možná by i něco dokázal poznat, kdyby o té síle věděl něco víc. Věděl že něco takového existuje, ale to bylo asi tak všechno, co o tom věděl. Netušil, jak to funguje, netušil, co všechno s tou silou může dělat. Ani na tom, jak reagovala ona v první chvíli, si ničeho nevšiml. Spíš si myslel, že prostě zabírá jeho šarm anebo je to tím jiskřením a že to prostě chce taky. Tak to bylo, dokud do něj nestrčila. Nijak moc daleko ho to od ní nedostalo, spíš ho to zarazilo a přestal ji líbat. Už ji ani nedržel tak pevně. Viděl, jak je vyděšená, ale netušil z čeho. Z toho líbání? Jak by ji líbání mohlo vyděsit? Vždyť na ní nic dalšího nezkusil. Chtěl se jí zeptat, co se děje, ale ona najednou vyhrkla, co se děje a dala se na odchod.* Počkej. *Řekl a přitom ji chytil za ruku. Ale jen na krátkou chvíli, aby ji zastavil, pak jí ruku zase pustil. Když ji tak vyděsilo líbání, tak ji nechtěl nějak dorazit tím, že jí tu bude násilím držet. Jenom se jí chtěl na něco zeptat.* Co se stalo? Proč jdeš tak najednou pryč a čeho se tak bojíš?