Alisea´s House

*Zarazila ho jeho ne zrovna příjemná nálada. Kvůli tomu ji na chvíli zmizel úsměv z tváře.* Ještě před pár měsíci jsi mě vítal srdečneji. *Poznamenala a zavřela dveře. Místo odpovědi na jeho otázku se vydala do kuchyně, předpokládala, že ji bude následovat. V kuchyni znovu posunula kolečko u sporáku, aby opět zvýšila teplotu a zamíchala obsah hrnce.  Otočila se pak na Olivera.* Myslím, že tahle otázka je trochu zbytečná, když už to na mě začíná být vidět. *Rukou si pohladila bříško, které už začinalo být vidět.*

*Mírně se zamračila nad jeho slovy.* Podívej se pořádně do kalendáře. Jsou to už tři měsíce, co jsem se stala člověkem a tři měsíce od doby, kdy jsme spolu spali. Nevzdávej se tolik naděje... Ale aspoň vím, jaký máš teď na to názor. *Probodla ho za to pohledem a následně se k němu otočila zády. Potřebovala zamíchat obsah hrnce, ale ve skutečnosti to byla jenom záminka, aby se mu teď nemusela dívat do tváře a on neviděl, jak ji tohle zamrzelo. Doufala, že se k tomu postaví lépe. Vždyť kdyby se neobjevilo její staré těhotenství, tak by teď byla opravdu s ním těhotná.*

*Náhle se otočila a podívala se mu přímo do očí.* Chceš upřímnost? Tak fajn. Chci dítě. Chtěla jsem mít dítě celých tisíc let, co jsem byla upír. Proč myslíš, že jsem se nijak nezabývala antikoncepcí? Tebe jsem si vybrala jako otce pro moje dítě. Ale začínám si říkat, že to asi nebyl dobrý nápad, když vidím, jak se snažíš toho zbavit. A ještě ses mě zapomněl zeptat, jestli jsem náhodou nespala v poslední době s někým jiným, aby sis byl opravdu jistý. *Mračila se na něj a z jejího hlasu bylo znát rozčilení. Zároveň na ní bylo i vidět, jak moc ji mrzí, že se k tomu takhle staví.* A mimochodem růst těhotenstkého břicha bývá individuální. Někdy začíná růst už ve druhém měsíci, někomu zase v pátém a na někom je to sotva vidět i v sedmém měsíci.

*Trochu se ji ulevilo, že už nevykládá, že to dítě není jeho. Sice to byla pravda, ale ona tu pravdu předělávala na svojí verzi pravdy.* Já vím. Měla jsem ti o tom říct, o tom, co chci... Ale měla jsem strach, že budeš proti, že nebudeš chtít dítě. A já jsem prostě chtěla dítě. Hrozně moc. Každá vteřina, kdy jsem nebyla těhotná, mi připadala jako mrhání časem. Všechno bylo tak rychle, že jsem to ani neplánovala, prostě jsem to rovnou udělala. Ani jsem nad tím moc nepřemýšlela. *Popošla k němu blíž a nepřestávala se mu dívat do očí.* Promiň, že jsem ti to neřekla.

*Zastavila se až půl metru od něj.* Pořád se můžeš vrátit do zátoky a předstírat, že se nic nestalo. Dál si žít svůj život a mnou se vůbec nezabývat. *Pronesla lhostejným tónem. Ve skutečnosti ale jen skrývala obavy z toho, že by taková situace mohla nastat.* Jsem připravená se o dítě postarat sama. Trochu jsem s touhle variantou i počítala, kdyby ses zachoval, tak jak jsem doufala, že se nezachováš.

Věř mi, že těhotná vážně jsem. *Vzala ho za ruku a položila si ji na svoje lehce vystouplé břicho.* Nebude to dlouho trvat a začne i kopat. *Pousmála se nad tou myšlenkou. Pravda byla, že kopat má začít každou chvíli. Ještě nikdy nekopla, ale mělo by to přijít. Doufala, že to nenastane právě teď.* Ten čas ti dám. *Přikývla* Ale ne moc. Budu potřebovat pomoc se stavěním postýlky.

*Přikývla.* Tak běž. Času máš.... no, než porodím. Takových sedm měsíců.*Pousmála se a odstoupila od něj. Vrátila se zpátky ke sporáku, kde zamíchala obsah hrnce a pak už vypla sporák. Pak otočila hlavu a podívala se na Olivera.* A ozvi se mi pak, až si to rozmyslíš. Ať zase nemusím jezdit do zátoky a ptát se tvého bráchy, který mě mam pocitm moc nemusí.

*Ráno si docela přispala, dokud ji neprobralo pípání mobilu, který ležel na nočním stolku. Natáhla se pro něj, aby si přečetla, co ji přišlo. Pak si esemesku přečetla ještě několikrát, neboť si v první chvíli nebyla jestli, jestli ještě nespí. Opravdu jsou teď ty dvě upírky? Zdálo se jí to divné a přemýšlela, co se mohlo stát. Ale to sama nevymyslí, bude jí to muset vysvětlil Elijah. Vzápětí mu odepsala.*

*Klikla na odeslat a pak už vstala z postele. Začala se věnovat klasické ranní rutině ohledně mytí, oblékání a snídaní. Přitom zvažovala jestli má pomoct Sophie nebo ne. Ona ji proměnila, takže by mohla proměnit i ona ji. A klidně se přitom může pomstít a udělat jí to samé, co ona jí.*

*Přijela autem před svůj dům a zaparkovala ho. Vystoupila z auta, zamkla ho a vydala se ke vchodovým dveřím. Trochu přitom kulhala na pravou nohu a když měla možnost, tak se o něco poblíž opřela. Zároveň na pravé ruce měla dlouhou ránu, z které jí vyteklo torchu krve. Jestli se nějak stihla rozcuchat během toho čarodějnického souboje netušila a bylo jí to teď i trochu jedno. Celou cestu sem jí vrtalo hlavou, proč ji nezvládla. Proč byla slabší, než by měla být? Kam se poděla její moc? Z jejích myšlenek ji vytrhl Oliver, kterého nalezla před svými domovními dveřmi.* Ahoj.

To je dlouhý příběh. Stručně ti řeknu, že jsem si právě ozkoušela jeden čarodějnický souboj. *Odpověděla mu. Nemínila s ním teď všechno rozebírat venku na ulici. Proto ho obešla a kdesi z kapsy vyštrachala klíče, kterými si odemkla. Vešla dovnitř, opírala se přitom trochu o stěnu a ohlédla se pak na Olivera.* Jdeš do dovnitř? *Zeptala se ho. Dveře mu nechala otevřené a pokračovala dál do domu. Cestou se opírala zrovna o to, co měla po ruce. Nakonec se jí podařilo dojít až do kuchyně, kde z nějaké skříňky vytáhla jednu čarodějnou léčivou mastičku. S ní v ruce doklopýtala do obýváku, kde si sedla na gauč. Mastičku si položila vedle sebe na stolek. Teprve teď se podívala pořádně na svoji ruku. Naštěstí rána nebyla hodně hluboká. Opatrně si na ní přiložila ruku a zamumlala léčivé kouzlo. Jenže necítila žádnou změnu, nic se nedělo. Zaamračila a se a zkusila to ještě jednou. Nakonec ji došlo o co se jedná, když si vzpomněla na jizvy Sophie a Genevieve.* Paráda.