Plantation House

*Vzdychl a náhle uslyšel něčí kroky. Nechal to být, dotyčný jistě přijde, ale měl pocit, že to byl Elijah. Kol i Niklaus by sem jistě vtrhli a měli by své poznámky.* Já vím, já vím... Ale pochop, Rebekah, že my jsme životy jen brali, on ho dává a tím nejčistším způsobem, ale.. to dítě se narodí mrtvému a živé, nechápeš to spojení? Zrodí se ďábel, hybrid, původní, z linie mocných čarodějek. *Vzdychl. Došlo mu, že ho sestra nepochopí.* Smrti smrtí, víc už ti nepovím. *Pronesl a chvilku se díval do její tváře. Byla tak podobná jejich krásné matce, vlasy... očima...* Rodina již nikdy nebudeme. Nikdy se nevrátí doby, kdy jsme se jako děti honili po loukách. Mám pocit, že se všechno zvrhlo smrtí Henrika. *Samozřejmě, že vinil Niklause, ze všeho. Z toho, že byla matka v rakvi, z toho, že tam byl on, z toho, že se narodil...  Uslyšel hlas a rozpoznal Kola, vzdychl, ten zmetek stále žije, pomyslel si a zachmuřil se.* Už toto nebudeme rozebírat, nemám toho více na jazyku.

*Tak napůl poslouchá o čem se Rebekah s Finnem baví. Nelíbí se mu to ani trochu. To, jak Finn hovoří o Klausovi, Hayley jejich dítěti. Nemůže pochopit, proč je tak odlišný. Je mu líto, že se Finn svým způsobem trápí, ale jeho snahy zničit tuhle rodinu, z jeho pohledu nejsou zrovna nejvhodnější způsob, jak něco změnit. Tiše si povzdechne. Mezitím už kávovar oznámí, že je káva hotová. Než si ji nachystá, sáhne pro připravenou krev. Zaznamená při tom příchod někoho dalšího.* Dobré ráno, Kole. *Pozdraví bratra, který se v kuchyni objeví. Zkoumavě si ho pár vteřin prohlíží. Když si vytáhne snídani, tak ho nechá. Sám se chvilku věnuje té své. Rozevře sáček a dá se do pití krve.*

Vypadá to, že máme docela nečekanou a ne zrovna dvakrát příjemnou návštěvu.. *mluví samozřejmě o Finnovi. Sice neví, jak to s ním teď Elijah má, ale on se rozhodně nebude přetvařovat, že je všechno v naprostém pořádku. To totiž není. Finn je všechny ujišťoval, že mu můžou věřit, a pak je takhle hnusně podrazil. Vsadil by se, že se bude snažit získat jejich důvěru znovu... Ale ať nepočítá s tím, že mu zase začne věřit.*

*Zachmuřil se, ale zavrtěl hlavou.* Věděl jsem, že mi neporozumíš. Dobře, budu s vámi, dokud Alisea nedonosí dítě. Je na každém z nás, jestli chce být člověkem. Počkám, až naše sestra oživí mou lásku a pojedeme hodně daleko, zatím bych chtěl zůstat tady, jestli to rodina - *Zarazil se, když uslyšel Kola. Zvedl jeden koutek a pokýval. Byl trochu přejetý, ale už se tím nehodlal dále zabývat.* Také tě zdravím, bratře. *Pronesl normálním hlasem, protože věděl, že ho Kol uslyší. Potom přejel smutným pohledem na Rebekah.* Vidím teda, že nejsem vítán, ale přál bych si zůstat.

*Když pije krev, tak opět, jen poslouchá. Jak Kolovy poznámky, tak Rebekah a Finna v salónku. Přemýšlí, proč se jejich bratr nemůže spolu s ostatními radovat a těšit z toho, že se jejich rodina rozroste. Noví členové - počítá totiž obě miminka - vnesou změnu a on sám se toho rozhodně nemůže dočkat. Tohle je pro něho nová naděje pro tuhle rodinu. Mezitím vyprázdní sáček s krví a pak jej odnese a vyhodí do koše. Vrátí se k lince a nalije si do hrnku černou kávu.* Dáš si taky? *Koukne na Kola.* Omluv mne. *Vezme svůj hrnek s černým nápojem a vydá se za Rebekah a Finnem do salónku.* Zdravím, Rebekah, Finne. *Pozdraví je ve dveřích.* Vítej, Aliseo. *Pozdraví svou druhou sestru. Téma, které se nyní začalo v salónku probírat...dost intenzivně se o ně zajímá. Neměl by nic proti setrvání Finna v tomhle domě, ale problém je, že až příliš často vyslovoval slovo smrt a Hayleyino dítě v jedné větě a to se mu ani trochu nelíbí. Po té, co mu opět projevil důvěru, když se objevil Mikael a on ji zklamal, nehodlá znovu pokoušet štěstěnu.* Těší mě, že se chceš přidat k nám, bratře... *Větu sice nedokončí, ale to "ale", které má v záloze je více, než patrné.* Pomůžeš nám ochránit dítě Hayley před Benjaminem? *Zeptá se ho narovinu a pohlédne mu zpříma do očí. Přejde salónkem a posadí se do jednoho z volných křesel kousek od Finna. Hrnek drží v ruce.*

Ne, díky, nedám si. Mně stačí krev.. *s díky kávu odmítne a dopije krev z pytlíku a potom ho vyhodí do koše. Hned jde za Elijahem, Bekou a Finnem do salonku. Přichází právě ve chvíli, aby slyšel poslední Elijahovu větu, otázku, která směřovala k Finnovi.* Elijahu, ty si myslíš, že by nám pomohl dítě ochránit? On, kterej se nás snažil zabít? Neblázni. *sedne si taky do jednoho z křesel, stejně jako Elijah. Až potom si všiml Alisey.* Ahoj Aliseo. *pozdravil ji a pousmál se.*

*Podíval se na Aliseu a poprvé se upřímně usmál. Pokýval jí na pozdrav a vstal * Aliseo, rád tě vidím. *Vstal z křesílka a přešel k malému krbu, který tam byl. Nehodlal se o tomto tématu s Rebekah dál bavit, ale přesto se na ní otočil a ruce volně dal podél těla.* Vždy jsem chtěl pro nás to nejlepší, pro tento svět! Jako naše matka, která nám dala tenhle... dar? Ne, je to prokletí a jako otec se nás toho jen snažila zbavit! Vše zlé je pro něco dobré. Nenávidím upíry, ale miluji svou rodinu. Bohužel se tyto dvě věci kříží. Je tu jednoduché řešení, zabijeme čarodějky, snaneme se lidmi a vše bude tak, jak bylo. *Zvýšil mírně hlas, ale ihned zaznamenal hlas Elijaha. Jeho pohled přejel tedy k bratrovi.* Elijahu... Jsem ochoten udělat vše proto, aby jsme byli opět rodina, a když se znovu semkneme bez krve... Dítěti neublížím, nikdy bych se k tomu nesnížil. *Přejel pohledem na Kola.* Ach, náš drahý nejmladší bratr. Ničemu nerozumíš, Kole, prosím.... *Povzdechl a zadíval se někam do prázdna.* Jsem ochoten se vrátit, nevěříte mi, to je mi jasné... Náš otec je mrtvý, matka je někde... *Rozhodil rukama a přivřel oči.* Jsem ochoten, vám pomoct, jsem ochoten se přidat k rodině.

*Sleduje, jak se salónek zaplňuje jeho sourozenci. Upřímně si nepamatuje, kdy se téměř všichni takhle sešli. Je si jistý, že k tomu ještě nedošlo. Pohlédne na Kola, když mu začne vymlouvat jeho snahu, dát Finnovi šanci na to, aby se začlenil do rodiny. I on sám má pochybnosti. V sázce je život dítěte. Přesto, ale doufá, že i Finn se změní. Stejně jako Kol, stejně jako Klaus. I když je to nepatrné a pozvolné, vidí, jak tohle dítě, teď už děti na jejich rodinu působí.* Každý se může změnit, Kole. *Odvětí a významně na něj pohlédne. Kol sám by měl vědět, o čem mluví.* Když k tomu Finn nedostane příležitost, jak to může dokázat? *Zeptá se Kola. Je to, ale spíše řečnická otázka. Zadívá se na Finna, když mu slibuje, že se k nim přidá a pomůže ochránit Hayleyino dítě. Jeho tvář se mírně zachmuří, jak moc se nad daným stavem soustředí. Nelíbí se mu, že Finn stále zmiňuje to, že mu vadí, že jsou upíři.* Já nad touhle rodinou i jejich novými přírůstky budu dohlížet a dávat pozor vždycky, Finne. Nezáleží mi na tom, jestli bude lidská nebo upíří, či smíšená. Tohle rozhodnutí je na každém zvlášť. *Odvětí mu.* Když z nás matka udělala upíry, neměla pak žádnou snahu nám návrat k lidství nabídnout. Chtěla nás zabít stejně jako Mikael, ačkoliv i on o tom kouzle věděl. *Prozradí Finnovi něco, co zjistil teprve nedávno, a co ho ještě dlouho bude bolet. Ta bolest i zklamání se promítne do jeho podtónu, ačkoliv se to snaží zakrýt. Už, jen z toho principu nad tím kouzlem neuvažuje. Není to, jen dobou, ve které nyní jsou, a že vůbec není jednoduchá. Je to něco v jeho nitru, co mu v tom brání. Hluboké zklamání z rodičů. Má navíc spoustu jiných starostí a tohle klidně odsune do pozadí.* Dokážeš to i ty? Brát tuhle rodinu, jaká je? *Vrátí se k tomu, od čeho na chvilku odbočil. Už je zase navenek klidný a docela dobře se ovládá.* K tomuhle, ale má co říct i Niklaus. Je to jeho dítě. *Nechce z toho Klause vynechat a postavit, před hotovou věc. Na chvilku se odmlčí a upije z hrnku kávu. V tom ucítí, že mu přišla zpráva. Sáhne do náprsní kapsy svého saka, vytáhne telefon a v rychlosti si přečte zprávu od Sophie.* Bude se konat dnes v Sophienině baru. *Oznámí Alisei.* Takže mě budete muset omluvit. *V mžiku je připravený odejít.* Kde je Hayley. *Pomyslí si. Je přesvědčený, že u toho bude chtít být. Dopije bleskově svůj hrnek a postaví ho na malý konferenční stolek před sebe, vstane a upraví si sako.* Chce někdo jít se mnou? *Přelétne zbytek osazenstva v salónku tázavým pohledem.*

Já myslím, že ty mi nemáš vůbec co říkat.. A neříkej mi, čemu rozumím a čemu ne, Finne. *nejradši by mu hned na místě zlomil vaz. Aspoň trošku by mu tak oplatil tu jeho zradu. Potom se podívá na Elijaha, když řekne, že se každý může změnit. Zavrtí nesouhlasně hlavou.* Ne, ten se už nezmění. Dokonce i Klaus se změnil.. I já. Ale Finn se už nezmění. Ten proti nám půjde pořád, dokud budeme upíři.. A že by měl dostat šanci? Nedostal ji už náhodou? Dostal a podrazil nás. Vážně mi chcete říct, že mu věříte? *chvilku se dívá na Elijaha, potom se koukne i na Beku a Aliseu.* Myslím si, že když nemůže snést upíry, už vůbec nesnese to dítě.. A na schůzi asi nepůjdu.

*Poslouchal Elijaha a se zachmuřenou tváří si měřil svého nejmladšího bratra. Potom zamrkal. Nemohl uvěřit tomu, co právě slyšel.* V tomto ti nevěřím, určitě to nevěděla, určitě si myslela, že je to nebezpečné! *Obhajoval rázně svou matku. Otce nechal být, protože ho uvnitř duše chápal. Nic, co prolilo stovky litrů krve, si nezaslouží dálší šanci pro normální život. I kdyby se povedlo to, že by byl ooět člověkem, do smrti by se styděl, ale ne jen za sebe, styděl by se z hříchy své rodiny. I po bratrových slovech si nemohl pomoct. Nehodlal sourozencům říci úplnou pravdu, oravdu o tom, že dítě mu je celkem ukradeném, ale pravdu o tom, že by jej klidně zabil vlastní rukou, jen aby viděl Nika trpět. Trpět za vše, o čem si myslel, že provedl. Kdyby tenkrát... Kdyby nezavinil smrt nejmladšího... Vzdychl. Ale rozhodl se, pevně. Pohlédl Elijahovi do očí.* Já... *Zarazil se a tentokrát se na Kola podíval nenávistně. A najednou tu byly rysy jejich otce, které mu formovaly tvář.* Kole... *Sklopil hlavu a zavrtěl s ní.* Nemluv o mně, jako kdyby jsi mě znal. Sám si žil jenom z whiskey a urpení. *Přimhouřil oči, dál si ho nehodlal všímat.* Ach, jistě, Niklaus... *V jeho hlasu byl slyšet odpor. Proto se obrátil na Aliseu* Jaká schůze?

*POdívala se na Finna.* Ehm... pamatuješ jak jsem ti říkala o tom šíleném čaroději? Tak ted se koná taková schůze na plánování proti němu. Takže můžeme jet? Nebo budeme dál řešit, jestli se Finnovi dá věřit nebo ne? Protože tohle můžeme řešit i později. Nebo si na něj najmout soukromého detektiva se sporýšem, aby hlídal, co dělá. *Pokrčila rameny.*

*Než se ostatní domluví, vydá se ze salónku ven. Tahle záležitost - důvěra ve Finna mu přijde na trochu delší rozhovor a ve větším klidu. Zatím z jeho reakce není moc přesvědčený, jestli to s ním zkusit. Navíc se dostali i trochu někde jinde.* Po schůzi snad bude čas na to si ještě v klidu promluvit, Finne. *Koukne na něj klidně. Zamíří po tí ke dveřím vedoucím ven a pak ke svému vozu. Počká na ty, kteří se rozhodli na schůzi jít a po té vyrazí na místo konání.*

*Až teď se dostane z pokoje dolů. Samozřejmě, že dostala od Sophie zprávu a přeposlala jí i Jacksonovi, kdyby náhodou. Po chvíli zjistí, že je sama v domě, což se jí zdá zvláštní, ale ne, že by jí to nějak vadilo. I když se tomu docela diví vzhledem k tomu, že ji pokaždé někdo hlídá. Vytáhne opět mobil a napíše Klausovi sms, zda by jí mohl odvézt na schůzi, že si s ním stejně chce alespoň na chvíli promluvit. Následně na to se posadí do křesla a pohrává si s mobilem. Začne přemýšlet o tom, zda už na schůzi jsou všichni a řeší se, co bude dál. Rozhodně se musejí zbavit Benjamina, to je samozřejmost. Stále by se chtěla zbavit Monique a Abigail, ale ví, že tenhle návrh ji u Sophie zřejmě moc nepomůže. Položí si ruce na břicho a pousměje se. Už se docela těší na to, až tu malou bude držet v náručí, ale zároveň se bojí toho ji porodit do takového světa, který tady na ni čeká. Do toho všeho nebezpečí. Moc času jí už totiž nezbývá vzhledem k jejímu stavu. Nakonec se zvedne z křesla a přejde k oknu. Odtáhne mírně záclonu a dívá se ven. Doufá, že ji Klaus alespoň odepíše protože na její poslední sms nereagoval. V ruce stále svírá mobil a pohlédne na display. Nakonec se zase podívá z okna a v hlavě se jí honí tolik myšlenek.*

*Nie je to tak, žeby sa od toho incidentu pri oslave čarodejníc v Lýceu nezaujímal o dianie, skôr teraz stál v tieni premýšľajúc nad všetkými pre a proti, prečo by nemohol zopakovať čin s minulosti. Nebolo ľahké ich dostať, stálo ho veľa námahy, kým Benjamina aj Papa Tundeho, o ktorom ešte nevedel, že je živý tiež, dokázal zabiť. Odkedy sa vrátil späť do New Orleans, má pomaly viac problémov ako v Mystic Falls, aj keď celá tá dráma s dvojníčkou, ho stála pekný kus trpezlivosti. Tí, ktorých zabil a mali zostať mŕtvymi sa pomaly preberajú znovu k životu a on má navyše ešte o jednu starosť viac, ako mal vždycky. To dieťa, teda jeho dieťa, ktoré chce stále niekto zabiť. Bol to už vážne unavujúci pocit, a to sa ešte ani nenarodilo. Keď mu prišla správa od Hayley, najskôr sa mierne zamračil, keďže nechápal, prečo ju tam nemohol odviesť Elijah, keďže predpokladal, že tam šiel, ale nakoniec prečo nie, pokojne si potom vypočuje Sophiene návrhy po tom, čo to zbabrala, vlastne je po týždni, pokojne by ju mohol zabiť, aj keď by to teraz skôr bolo k neúžitku ako opačne, ona má teraz čas, niečia smrť je omnoho, omnoho prednejšia. Odpíše Hayley, že je na ceste a nasadne do auta, pričom sa vydá na plantáž. Akonáhle dorazí povzdychne si a odstaví ho na príjazdovej ceste hneď povedľa schodov. Otvorí dvere, zľahka vystúpi von a zabuchne ich za sebou. Nevie, kto presne je doma, aj keď predpokladá, žeby mu nevolala, ak by ju mal kto odviesť, aj keď je pravdou, že sa s ním chcela o niečom rozprávať, čo nechápe, keďže ona ako taká ho veľmi nezaujíma, niežeby to tak bolo aj pri druhých dvoch  členoch ich rodiny. Doslova a do písmena môže vidieť na Elijahovi jeho postoj k nej a nie je to len dieťaťom. Rebekah koniec koncov tiež nie je ľahostajná, aj keď ona sa pravdepodobne viac zaujímala o dieťa ako o ňu, za čo jej bol vďačný. Bola to najviac a vlastne vôbec len jeho starosť,  aj keď viac-menej ostatní sa jej rozhodli ujať, keď vyšlo najavo, že je tehotná. On to vtedy ešte neprijal, no povedzme, neprijal to dobre. Proste tomu neveril a ak by to aj bola pravda, niečo také sa len ťažko predstavuje, niekto ako on predsa nemohol mať dieťa, nie živého tvora, o ktorého by sa mal starať, je predsa už tisíc rokov mŕtvy, no teraz to bolo všetko tak blízko, a tak reálne, žeby si od tej predstavy začínal odvykať len ťažko. Pomalým krokom, akoby sa len prechádzal niekde po meste a obzeral si pouličných umelcov, vojde dnu a prejde priamo cez halu, pričom sa pozrie hore ku schodisku a započúva sa do zvukov. Zopne pery pevne a mierne prižmúri oči ako zameriava sluch, keďže mu myseľ behá všade inde len nie tam, kde teraz stojí. Ruky mu voľne visia vedľa tela a jeho hlava je naklonená mierne na stranu. Je si istý, že Hayley vedela, že je tu v momente, ako zastavil auto. Mierne ohrnie spodnou perou a vyjde na druhé poschodie, pričom zastane rovno pred dverami jej izby a jednou rukou pomaly zaklope na ofarbené drevo, istota je proste gulomet. Nečaká ani dve sekundy, než ich otvorí, čo klopaniu dávalo ešte menší zmysel a spraví väčší krok dnu.* O čom si sa chcela rozprávať, malý vlk? *Mierne podvihne obočie a pohliadne jej s neurčitým výrazom rovno do tváre.*

*Jakmile si přečetla sms, že je na cestě, tak si oddychla. Ne, že by oni dva spolu trávili nějak čas, to rozhodně nedělají. Nedá se říct, že by byli ani ti "přátelé". Oni dva se spolu nebaví vlastně vůbec, což je z rodičovského pohledu velmi smutné vzhledem k tomu, že mají spolu dítě. Lépe řečenou budou mít. Jak to pak budou dělat? Ale to je otázka do budoucna. Ve skutečnosti si zrovna moc nerozumí, kvůli jejich názorům na jisté věci. Při jeho příjezdu se chvíli dívá na jeho auto, potom jak jde do domu. Zaslechne ho za chvíli ve svém pokoji. Otočí se od okna směrem k němu. Změří si ho pohledem, jako kdyby ho snad neviděla roky. A opravdu ji to tak občas připadá.* Čekáme spolu dítě, proč myslíš, že chci s tebou asi mluvit? *Řekne trochu podrážděným tónem. Ne, že by se s ním chtěla hádat, ale stále má strach, že až se to dítě narodí, tak ji odtrhne od malé. A to si rozhodně nepřeje. Nechce mu vmést jen tak do tváře, že budou mít dceru. Ale obává se, že neví, jak mu to má momentálně sdělit, když vypadá na to, že je otrávený z její společnosti.* Za chvíli se blíží termín porodu a upřímně nemáme nic pro...naše dítě. *Pronese o něco tišeji, chtěla říct pro ní, ale to by v tu chvíli prozradila to, co mu chce tak nějak oznámit, jen stále přemýšlí nad tím, jak. Ví, ale že to musí udělat dnes protože v domě nikdo není, alespoň jednou si popovídají o samotě. Možná by mu to měla říct hned a dál se tím nezaobírat, nemají si co říct. Náklonnost k sobě opravdu nechovají a on má náklonnost stejně k ženě jen tehdy, pokud po ní něco chce. Takže ji nikdy nebude překvapovat to, že se chová jako největší idiot. Položí si ruce na břicho.* Už si přemýšlel o jméně? *Pozvedne obočí a zdá se, že tohle bylo to poslední, co pronesla, dokud jí nějak neodpoví. Probodává ho pohledem, rty má semknuté pevně k sobě.*

*Pokrčí plecami a mierne zvraští čelom, pričom vystrie chrbát a chytí si vzadu jednu ruku druhou. Nakoniec len kývne hlavou a mierne prižmúri oči na dlážku.* To sme spolu čakali aj doteraz a úprimne netuším, či je práve teraz vhodná doba, ak sa to teda netýka jeho ochrany pred čarodejnicami. *Hodí po nej ostrý pohľad. Je síce pravda, že sa onedlho narodí, čo je ešte väčšia motivácia k tomu, aby všetky problémy stihli do tej doby vyriešiť. Akoby len mohlo zostať v tomto meste, ak sa o jeho život budú pokúšať každý deň? Niečo také by nikdy nedopustil. A možno na druhú stranu má Hayley pochybnosti ohľadom jeho postoja, možno sa bojí, že jej to dieťa bude chcieť zobrať a on by toho schopný teda bol. Hlavne v tom prípade, ak bude v stávke jeho život.* Rovno mi môžeš povedať, že sa obávaš toho, že ti ho zoberiem. *Prenesie sucho, akoby vlastne ani o nič nešlo a prešliapne na druhú nohu. Pravdou je, že on už čosi vybral a začal to dávať dokopy ešte pri rekonštrukcií, ale teraz sa s tým asi nepohne, keďže sú tu prednejšie veci. Bola tu vlastne aj možnosť, rozhodol sa, že jej ju nechá, v tom prípade, ak to bude pre dieťa bezpečné. Jej spoločnosť mu nebola nepríjemná, síce ju ani nevyhľadával, ale v podstate mu nevadila, čož bolo aj dobré, keďže práve ona je s ním tehotná. Sleduje, ako sa jej ruka dotkne už jasne viditeľne vypuklého brucha, pričom mu padne hlava mierne na stranu. Videl ju to urobiť už toľkokrát a nikdy nad tým nepremýšľal. Mala k svojmu dieťaťu samozrejme vzťah už teraz, len tak by mu nedovolila, aby ho od nej odtrhol, preňho to nanešťastie nebol problém, ona preňho nikdy nebude problém.* Myslím, že po čase vyplynie aj samo. *Mykne ramenami. To by najskôr musel vedieť, či sa mu narodí dievča alebo chlapec, aj keď jemu to bolo v podstate jedno, jeho krv to bude tak či onak.*

*Zavrtí hlavou a dívá se na něj opovrhujícím pohledem. Jak by s ním někdo byl schopný vůbec vydržet? Obdivuje jeho sourozence za to, že s ním tak drží po těch letech. Jeho chování je odporné, ale má cenu se k tomu vůbec nějak vyjadřovat?* I kdybych se bála, najdu způsob, jak to dítě mít u sebe. Vždycky najdu způsob, i kdybych na to měla jen jeden den. *Znovu semkne rty pevně k sobě, pozvedne bradu a napřímí se. Tím postojem, jako kdyby mu dávala najevo, že ji stejně nezastraší.* Pamatuj na to, že to dítě je naše, ne jen tvoje. *On si nedokáže představit, jak moc tu malou miluje už teď protože ji každý den cítí víc a víc. Čím je větší a má menší prostor v jejím břichu, tím víc cítí každý její pohyb, její kopnutí. Někdy ji to probudí i uprostřed noci několikrát. Ona dokáže pochopit jeho lásku k dítěti, ale pochybuje o tom, zda on by dokázal pochopit ji. Nakonec si sedne do křesla, jako kdyby ani neměli jít na nějakou schůzi. Jednu ruku si nechá položenou na svém břiše a druhou si položí na opěrku. Chce něco dodat, ale potom se napne. Ucítí, jak se malá hýbe a pousměje se pro sebe.* Myslím, že bude velmi aktivní. *Pronese tohle poznámku s poněkud pobaveným tónem v jejím hlase. Nemůže se tvářit zamračeně, i když je v jeho přítomnosti, když jejich malá předvádí v jejím břiše snad kreace. Zřejmě ji začíná vadit prostor, který je pro ni čím dál tím víc menší.* Dle tvého tónu usuzuji, že ti tahle debata přijde zbytečná. Ujišťuji tě už teď, že není. *Řekne poněkud klidnějším hlasem a potom rukou poukáže na své břicho. Tím mu dává najevo, zda si chce sáhnout a nějakým způsobem taky cítit to dítě. Upřímně si ale nemyslí, že to udělá. Možná není na takové věci, i když si už zvykl na tu myšlenku, že bude mít dítě. Když ji sahá na břicho někdo jiný, tak určitě by to měla nabídnout otci svého dítěte. Je si jistá tím, že on by jí nikdy o to nepožádal. Dívá se mu upřeně do očí, teď už nemá ten ledový pohled, který ve většině času má když s ním komunikuje.*

*Jej pohľad úspešne ignoruje, nateraz si s ňou nepotrebuje tvoriť nejaké vzťahy ani sa s ňou veľmi rozprávať. Čoskoro preňho bude celkom nepodstatný vlkodlak ako každý iný. No fajn, nie tak celkom, ale nad tým premýšľať nechcel. Po jej preslove, ktorý znie skôr ako prísaha priamo k nemu, len mierne podvihne kútikom úst a na chvíľu šľahne pohľadom od jej tváre na drevenú dlážku, než ho znovu zdvihne.* Nemusíš mi to pripomínať láska, som si toho vedomí. *Spojí pery pevne k sebe do úzkej línie a pokrčí plecami.* A beriem to do úvahy, môžeš mi veriť. *Ubezpečí ju, keďže to je v podstate aj pravda, ale nepredpokladal, žeby dôverovala práve v tomto. Vlastne mu tak maximálne dôverovala v tom, že jediné čo chce, je ich dieťa chrániť, inak bol nesmrteľný hybrid schopný všetkého najhoršieho, niežeby si sťažoval alebo to nemal oprávnene. Stále si na chrbte drží ruky spojené, pričom si krátko oblizne spodnú peru. Sleduje ju, ako sa zvesela usádza, pričom mu vzíde na um, či by už radšej nemali ísť, pretože nech už by táto debata viedla kamkoľvek, nedopadlo by to dobre a schôdzka tiež asi nepočká, aj keď to najskôr nebolo nič oficiálne a väčšinu z toho, čo sa tam prejednávalo, by sa určite dozvedel od Elijaha, ktorý tam určite je. Všimne si, ako sa jej napne telo a zdvihnú kútiky úst. Najskôr nechápe, čo by jej už len v jeho prítomnosti mohlo vyčariť úsmev na tvári, ale nemusí byť ani nejaký génius, aby mu to po jej vete nakoniec došlo.* Je to dieťa vlkodlaka a hybrida...*Pokrčí plecami. Už od kombinácie sa toho dalo čakať veľa, aj keď on nemá obavy z toho, čo presne sa narodí. Bude to proste malé dieťa, síce nie obyčajné, ale ešte nevinné. Nezaslúži si umrieť len kvôli tomu, že je jeho otec. Najprv nijako nereagoval, jeho výraz sa stále nemenil, proste nevedel, čo by mal povedať alebo urobiť. Tieto veci preňho neboli tak prirodzené ako pre ňu a rozprávať o nich bolo skoro nemožné. Preto mu to všetko sťaží ešte to, keď mu prakticky ponúkne, aby sa ho dotkol, cítil možný pohyb tiež. Už otvára ústa, aby jej povedal, žeby už mali ísť, keď zachytí jej pohľad. Urobil by to pre seba, to nie je o nej, ale o ich dieťati. Na druhú stranu to bolo tak neprirodzené, akoby to ani nebolo normálne, že otec prikladá ruku na brucho matky. Akoby to bolo niečo, čo sa nerobí alebo to ešte nikto neurobil a on mal byť prvý. Pomalým krokom prešiel tých pár metrov k nej a ku kreslu, na ktorom sedí. Mierne zovrie čeľusť a kľakne si na jedno koleno, pričom dúfa, že nič z toho nebude Hayley nijako komentovať. Cíti sa ako tela, ktoré čumí na nové vráta, možno tak aj vyzerá, teda až na to, že jeho výraz je stále hlboko neutrálny. Jednou rukou sa chytí okraja kresla a druhú ešte pomalšie položí na jej brucho. Pristihol sa, že ho chce cítiť, bol to prvýkrát, čo k nemu mal tak blízko a vzhľadom na to, že nevie, čo sa ešte môže stať, aj keď prisahá, že jeho dieťa bude v poriadku, chcel si to vychutnať. V tom to náhle prišlo. Ucítil slabí a hlavne miniatúrny pohyb, ktorý síce necítil tak ako Hayley, ale dôležité bolo, že cítil. Ani sa nemusel snažiť a jasne mohol počuť bytie jeho srdca. Hneď na to mu mierne cuknú kútiky úst, pričom sa mu na jednom líci urobí malá jamka. Pozrie sa na Hayley a pomaly ruku stiahne.* Určite to budeme riešiť, ale v prvom rade musíme dohliadnuť na to, do akého miesta sa narodí a...*Chcel dodať, či vôbec, ale každá iná alternatíva neprichádzala v úvahu, takže nad tým len pokrútil hlavou.*