Plantation House

*K věcem, o kterých se bavili předtím, už se nevyjadřuje.* Čaroděj, kterému jde o pomstu.. V mém případě bude těch čarodějů asi víc, mohl bys to upřesnit? *tázavě se na něj podívá a čeká, co odpoví.* Toho Jacksona jsem měl zabít hned poprvé, když jsem měl možnost. O jedno psisko míň... Nedivil bych se, kdyby byl naprosto stejnej jako ten jeho povedenej bratříček..*ušklíbne se a napije se.*

Nejsem si jistý a dokud si něco neověřím, nechci nikoho jmenovat, Kole. *Zavrtí krátce hlavou a semkne na chvíli rty do uzší linky. Více už ke svému podezření neřekne.* Proč by si ho měl zabíjet? *Zpozorní pak a podívá se na Kola. Představa, co by Jacksonova smrt udělala s Hayley. Raději nechce domýšlet.* Raději nechci vědět, co s ním máš. *Odvětí pak dříve, než mu to Kol stačí objasnit.* Ale varuju tě. Jestli způsobíš Hayley tím, že uděláš něco někomu z jejich blízkých, na kterých jí záleží, nejspíše to pro tebe nedopadne dobře. *Poznamená a z jeho hlasu zaznívá varovný tón. Probodává při tom Kola pohledem.* Takže se ho nauč snášet. *Doporučí mu.* Už půjdu. Chtěl jsem toho s tebou probrat dnes více, ale počkám, až ti bude lépe. *Vstane z křesla a poopraví si sako.* Pozdrav ode mně Genevieve, jestli s ní budeš mluvit. *Požádá ho ještě.* Na shledanou, Kole. *Rozloučí se s ním a po té opustí dům. Nasedne do auta a vydá se zpět do města.*

*Uslyšel, že Elijah odešel, takže ze své kožené brašny vytáhl lístek s číslem, které si našel cestou z domu Alisey. S velkými obtížemi naťukal číslo napotřetí a nejprve se dovolal do nějakého zverimexu. Sotva domluvil, připravil si čisté papíry na stůl, a za několik desítek minut se ozvalo zaklepání. Neměl strach, že by Kol otevřel, znal ho na to až moc dobře, ale pro jistotu upíří rychlostí seběhl je dveřím a přivítal souktomého učitele.* Dobrý den, od teď mě budete poslouchat na slovo a nikomu nic neřeknete. A nebudete se divit ani křičet. Děkuji. *Ovlivnil ho.* Pojďte dál a běžte do patra, do čtvrtých dveří v chodbě. Tam je můj pokoj. Udělejte si pohodlí. *Než stačil muž zareagovat, přemístil se upíří rychlostí do kuchyně, kde doplnil zásoby krevních pytlíků a hned byl zase za učitelem. Kola si nevšímal. Sice ho trápilo, co slyšel o Genevieve, ale teď to neřešil. Zavřel za sebou dveře a jal se učiti kouzla s telefonem a písmeny.*

No tak si to nech pro sebe, mně je to jedno. Vím, zase mi pro jistotu nic neřekneš, ale já si na to už zvykl. *pokrčí lhostejně rameny a dívá se na něj. Už mu chce říct, proč by ho nejradši zabil, ale to už to Elijah zamluví. Možná lepší, že to neví, ještě by se mu snažil promlouvat do duše.* To, že se to naučím, ti nemůžu zaručit. Nemůžu ho vystát. *bude se snažit ho nějak vystát, už kvůli Claire, ale dá mu to hodně práce..* Měj se.* rozloučí se s ním a pije krev. Popravdě si nevšímá ani Finna, ani toho, že někdo zvonil. V křesle sedí až někdy do odpoledne. Rozhodne se zavolat Genevieve. Vytáhne z kapsy mobil a vytočí ji.*

*Chodil jako tělo bez duše městem několik hodin. Pak se nakonec rozhodl, že v průběhu dne půjde za Genevieve optat se, jak jí to jde s tím, oč ji žádal. Možná už to se Sage vzdal, nevyznal se sám v sobě. Možná by svou lásku měl nechat odpočívat a sám si dožít Alisein věk. Naopak ho začala trápit matka. Byla silná tak, že by se kdykoliv mohla vrátit, ale ona (podle toho, co si pamatoval), komunikovala s nějakými čarodějkami. Vzdychl, otevřel dveře a zaposlouchal se, jestli doma není Kol. Nic neslyšel, takže přešel do kuchyně, kde si z lednice vzal sáček s krví a vylil jej do poháru. Z nechutí ve tváři to do sebe dostal. Jedna jeho část krev chtěla a zabíjela by pro ni, ale té druhé se to hnusilo, jako kdyby byla stále obyčejný člověk.
Pohárek nechal ve dřezu, na mytí se necítil ani nebyl nějak nadšen, a sedl si do obýváku na pohovku, kde si vytáhl z kapsy svůj telefon a díval se na něj. Učitel mu vše ukázal. Dokonce ještě více, než Alisea a písmenka mu šla do hlavy snáze. V poslední době viděl jen Aliseu a slyšel Kola a Elijaha. Rebekah i Niklaus jako kdyby se vypařili. Ne, že by mu to vadilo, věděl, že žijí s Marcelem ve velkém sídle s fontánou, ze které teče krev, ale myslel si, že si ho Niklaus dřív nebo později najde. Ten paranoidní hybrid by byl schopen všeho.* Kéž by tu byla matka. *Pomyslel si, zandal telefon do kapsy a seděl sám ve svých myšlenkách. Nový Kol, nový Klaus... Změnil se i on? Možná po tom, co se dozvěděl, že existuje lék na jeho "chorobu" se už tolik nesnažil, aby byli Původní zničeni. Možná by mu chyběli, byla to stále jeho rodina, ale nebyl by to krásný klid, když by s Původními zemřeli i všichni upíři a přírodě opět zavládl řád? Možná by zemřel též, ale kdyby ne, žil by s Aliseou dokud by nezemřeli. Na druhou stranu - jeho postavení Původního mu dávalo zvláštní jistotu, možná si už ani nedovedl představit, jaké by to bylo, kdyby se řiznul a rána se ihned nezahojila. Bylo by to zvláštní, být v těle smrtelníka a možná by se stal taky čarodějem, jako jeho sestra. Jen zavrtěl hlavou, jeho představy ho ovládly, takže jen seděl a čekal. Ani nevěděl na co, možná na spasení.*

*Pozdě v noci, téměř k půlnoci dorazí Finnovi zpráva na mobil.*

kód:

Dobrý večer, bratře. Sophie dnes v noci provede oživovací kouzlo. Elijah.

*Další den dojde druhá zpráva.*

kód:

Dobré ráno, Finne. Snad tě má zpráva potěší. Sage byla úspěšně oživená. Nejspíše hledá dům na plantáži. Doufám, že bude úspěšná. Hodně štěstí bratře. Elijah.

*Po té, co odešla z toho baru, kde vstala z mrtvých, se musela začít nějak orientovat po městě. Sotva se objevila na tom čerstvém vzduchu, se nadechla. Na tváři se jí objevil ten její typický úsměv, který vypovídá, že má na všechno a na všechny svůj netypický názor. Rozhlédla se a snažila si najít cestu do toho domu, kde by se měl nacházet Finn. A hlavně musela co nejdříve zmizet do ústraní, protože neměla denní prsten. S tím cárem papíru, co jí daly ty dvě, které měly zřejmě na svědomí to její znovuzrození, moc kamarádka nebyla. Ale musela si zvykat. Taky měla hlad. Musela začít znovu fungovat tak, jak byla zvyklá. Sice jí omezovalo to slunce, které se určitě co nejdříve objeví, ale i tak. Proto se vydala směrem, někam víc mimo civilizaci, aby se mohla v klidu nakrmit. Vyhlédla si nějakou vhodnou osamocenou oběť, kterou by nebyla až tak moc škoda. Plánovala se nakrmit pořádně. Přece jen, byla dlouho mrtvá, proto ten hlad. Byl to nějaký mladý muž. Ovlivnila ho a nakrmila se, až v něm nezbyla ani kapka. Pak se nenápadně těla zbavila. Pro jídlo většinou nezabíjela, ale teď musela. A vlastně jí to bylo jedno. Lidé jí připadali stejně všichni stejní. Hloupé ovce, kterých je všude plno a nevadí, když pár z nich občas zmizí. Usmála se spokojeně a našla si konečně na té nepřehledné mapě našla cestu do domu, kam měla namířeno. Našla ho docela rychle potom. Teda po těch občasných zastávkách. Přišla ke dveřím a automaticky otevřela, aniž by myslela na slušné vychování. A vešla. Rozhlížela se. Necítila přítomnost nikoho. Prošla pár kroky ode dveří a rozhlédla se znova. Na stolku, který tam byl, zahlédla něčí mobilní telefon. Přemýšlela asi tři vteřiny, než tomu dotyčnému narušila soukromí. Došla až k nějaké pohovce, sedla si a začetla se. Došlo jí hned po několika slovech, že je to Finnův mobil.*

*Nechtěla se Finnovi probírat v soukromí. Vlastně si opravdu přečetla jen pár zpráv od jeho bratra, které se stejně týkaly jí. Jinak jí to vlastně nezajímalo. Teda, možná trochu. Ale vůči Finna byla pořád natolik taktní, aby se chovala normálně. V domě sama strávila asi skoro celý den. Byla ráda, že se může ukrýt před slunečními paprsky. Ale stále byla trochu nervózní. Nevěděla, jestli jí náhodou ty dvě čarodějky nenavedly špatně. Ale zase tu přece našla jeho mobilní telefon. Tak jen musel být prostě mimo dům. Snažila se být proto trpělivá a čekala. Když už se zase venku pomalu začalo stmívat, uslyšela konečně pohyb. Zaujala takový ten pohotovostní "postoj". Prostě možná měla trochu obavy, jestli to nemůže být někdo jiný. Kdokoliv. Proto byla v naprosté tichosti a naslouchala zvukům, které doprovázely příchod toho příchozího. Čekala kohokoliv. Ale když zaslechla ten hlas, který patřil jemu, na tváři se jí objevil ten úlevný a spokojený úsměv. Ani on podle slov nevěděl, že tu bude. Proto na nic moc dlouho nečekala a vstala. Objevila se před ním a prohlédla si ho. Její pohled nabyl něžnosti. Takhle se uměla dívat jenom na něj. Tak dlouho ho neviděla. Nezměnil se. Pro ní ne.* Finne. *Zmohla se jenom na tohle.*

*Nechala ho, aby si urovnal v hlavě myšlenky. Aby se vzpamatoval z toho mírného šoku, který mu nejspíše svým odhalením způsobila. Usmála se na něj. Dávala mu čas. Měli ho snad dostatek. Aspoň v tuhle chvíli, kterou si chtěla navždy uchovat. Sledovala jeho reakce a výrazy tváře. Mlčela a čekala. Když se pak objevila v jeho objetí, sama se k němu přitiskla o něco víc.* Tak dlouho jsem na tohle čekala. *Zašeptá, jako by chtěla dokázat, aby ty slova patřily jen a jen jemu. I jí chyběl. A moc. Když ho ztratila a sama pak umřela, myslela si, že se už nikdy v životě nepotkají. Asi by měla těm dvěma čarodějkám poděkovat. Ale ne, tohle přece nebyl její styl. Ano, asi jim byla vděčná. Navrátily jí její velkou lásku. Když jí pak pustil ze svého sevření, dala své ruce kolem jeho krku. Podívala se na něj. Ty slova se jí líbila. Ale nemohla říct, zda to bude navždy. Znala jeho rodinu. Věděla, že se může stát cokoliv a on skončí v rakvi a ona bůhví kde. Ale rozhodla se tuhle dokonalou chvíli ničím nekazit. Proto se pousmála.* Vždy a navždy. Jen my dva. *Odpoví mu nakonec a polibek od něj mu opětuje.*

*Nějakou chvíli setrvávala v jeho náručí a užívala si jeho přítomnost. Tolik jí chyběl. Myslela si, že ho ztratila už navždy. Když se odtáhli od sebe, podívala se na něj. Chtěla něco říct, ale předběhl jí svým gestem a nechala se tedy odvést na pohovku do obývacího pokoje. Rozhlídne se, jako by si to prostředí prohlížela poprvé. Na jeho nabídku s vínem jen kývne souhlasně hlavou. Nečeká dlouho. Vezme si od něj s díky skleničku s vínem. Pak se krátce rozesměje. Ale ne výsměšně, spíš tak hezky pobaveně.* Myslím, že na tuhle dokonalou chvíli a naše setkání je přece jen lepší víno. *Pronese skoro znalecky a vážně. Ale na tváři má pořád úsměv, takže to zní docela něžně. Což při její povaze je trochu zvláštní. Přiloží skleničku k ústům a napije se. Nějakou chvíli nějak neví, co říkat. Nebo si možná užívá jeho přítomnosti. Když jí osloví jménem, podívá se se zájmem na něj. Do jeho slov se zaposlouchá. Neví, co by na to měla říct. Moc dobře ví, jak Finn bere jejich upíří život. Ví, že ho nesnášel a že pro něj byl docela utrpením. Ona sama si na tohle zvykla a líbilo se jí to. Brala to jako součást jejich života. Nadechla se, než odpověděla.* Finne, víš. Je to zajímavá nabídka. Neříkám, že nad tím teď nepřemýšlím. Ale... *Sekne se, jako by chvíli nevěděla, co říct nebo jak pokračovat. Možná se bála? Ne, to určitě ne. Na Finnovi jí záleželo. Byl asi jediný, kdo pro ní znamenal něco víc, než jen pobavení. Natáhne se po jeho ruce a lehce jí stiskne.* Já ti teď odpovědět nedokážu. Je to pro mě docela dost velký krok. Já mám svůj život docela ráda. Vím, že ty to vidíš jinak, proto je pro mě docela problém najít nějakou smysluplnou cestu. *Vlastně si není jistá, jestli by souhlasila nebo ne. Je to pro ní docela těžké. Ale díky její docela silné osobnosti to pro ní zřejmě nebude až takový problém. Podívá se na něj. Čeká nějakou reakci.*

*Nedokázala pomalu všechny ty otázky a informace, co na ní Finn najednou "vysypal", vstřebat. Najednou, jako by před ní stál někdo jiný. Mohl za to snad její jiný názor na tohle? Byli tak jiní a přesto se dokázali do sebe zamilovat. Jenže tohle byl opravdu asi nevyřešitelný problém. Na tohle city asi jen tak nestačí. Chvíli přehodnocovala odpověď, kterou mu podá. Ale rozhodla se mu nelhat. Ne po tomhle.* Ano chci. Je to můj život. A nedokážu se ho vzdát. *Povzdychla si a najednou se dostala do tak pitomé pozice, že netušila, jak z toho všeho ven.* Víš Finne, já nechci umřít. Nechci zestárnout. *Zní to asi sobecky, ale nemůže si pomoc. Za tu dobu se stal tenhle život pro ní až zvláštně vzácný. Proto se ho nedokáže vzdát. I když vlastně jemu vděčí za tohle všechno. Ale svůj názor na tohle přece nemůže měnit ze dne na den. Kouká na něj, když vypráví dál. Další slova jí přimějí se víc zamyslet. Nesouhlasně se mírně zamračí. Nechce přece, aby Finn ztratil život a to kvůli ní vlastně. Jenže stále se nedokáže odpoutat od svého přesvědčení.* A jak si můžeš být jistý, že nás nenajdou, i když se staneme lidmi? Jako lidé budeme zranitelnější. *Pronese zcela vážně. Chvíli vydrží ten Finnův pohled, ale pak se najednou zvedne a pár kroky se k němu dostane. Sedne si na opěradlo a podívá se na něj.* Existuje určitě i jiná cesta. Ta, která bude vyhovovat nám oběma. *Zašeptá, jako by se bála těch slov nebo jako by to snad někdo jiný mohl zaslechnout.*

*Nějak nerozumí jeho chování a tomu, co právě od něj slyší. Vždyť jí znal, věděl jak reaguje a jak tohle všechno vidí. Tak proč najednou tohle? Nechápala to. Měla vztek. Byla z toho možná i trochu nešťastná, pokud v sobě tenhle cit objevila. Nechá ho domluvit. Až potom se nadechne a pokračuje ona.* Proč stále ty negativní myšlenky? Přece nikde není psáno, že náš život je ohrožen natolik, že bychom měli přemýšlet nad strategií. *Taky trochu zvýší hlas. Většinou se krotí kvůli něj, ale teď je to stejně už jedno.* Věčný život je přece to jediné, co máme. Taky si mi ho daroval, nepamatuješ? A vůbec ses nepozastavil nad tím, zda chci nebo nechci. *Odpoví zcela vážným hlasem.* Děti? Tady přece nejde o nějakou vysněnou rodinu nebo plány. Ty jsme všichni ztratily už dávno. *Prostě tím chce říct, že ona už upírský život bere, jako by ani jiný neexistoval.* Mrzí mě, že to bereš takhle a že tě to tak bolí. *Kouká na jeho změněnou tvář docela se zaujetím. Jako by jí viděla poprvé. Chce ještě k tomu něco dodat, ale nechce dál vířit vody. Když zaslechne to jméno, zamyslí se.* Benjamin? *Zamyslí se, zda to jméno už někde slyšela. Ale když se chce zeptat na podrobnosti, Finn jí zmizí. Povzdechne si. Nechtěla, aby to tak dopadlo. Měla byt víc tolerantní a vděčná. Ale tohle ona jen tak nedělala. Vlastně asi nikdy. Sice kvůli Finnovi by udělala hodně. Ale tohle jeho rozhodnutí se jí nelíbilo. Netušila, jak moc daleko bude Finn schopný zajít, aby s tím souhlasila. Ale už teď věděla, že on se jen tak nevzdá. Nějakou dobu ještě bloudila domem a snažila se uvést myšlenky do pohody. Ale když se jí to nedařilo, tak jak chtěla, vydala se najít volný pokoj. Nejraději by odešla a vrátila se, až když se trochu uklidní. Oba. Ale bez prstenu byla bezmocná a slabá. Našla si nějaký pokoj, kde se na tu jednu noc ubytovala. Dlouho nemohla usnout. Jako by spala tisíce a tisíce let. A hlavně jí brzdily ty myšlenky. Nakonec přece jen dokázala ten spánek přivolat.*